A2.8 OCHRANA PŘÍRODY V SEKTOROVÝCH POLITIKÁCH A

Koncepce ochrany přírody a krajiny Libereckého kraje

Obsah | Zemědělství | Vodní hospodářství | Lesnictví | Myslivost | Nerostné suroviny | Cestovní ruch | Odpady | Energetika | Ovzduší | Stavební činnost | Doprava | Ekologická výchova | >> Další (A2.9 Ekonomické nástroje)

A2.8

O CHRANA

PŘÍRODY V SEKTOROVÝCH POLITIKÁCH A DOKUMENTECH KRAJE

Při zpracování této kapitoly byly excerpovány následující strategické oborové dokumenty: Krajská koncepce zemědělství Libereckého kraje Regionální surovinová politika Libereckého kraje Program rozvoje cestovního ruchu Libereckého kraje Koncepce odpadového hospodářství Libereckého kraje Územně energetická koncepce a Koncept snižování emisí a imisí znečišťujících látek do ovzduší v Libereckém kraji (ATEM 2002) Koncepce environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty Libereckého kraje Územní plán Velkého územního celku Libereckého kraje – koncept Zpráva o stavu životního prostředí Libereckého kraje

A2.8.1. OCHRANA PŘÍRODY A ZEMĚDĚLSTVÍ A2.8.1.1 Vstupní údaje Zemědělská půda zaujímá 44,6 % plochy kraje, tj. 316 289 ha. Většinu této plochy tvoří orná půda (22,4 %), vysoký je i podíl trvalých travních porostů (TTP) – 19,4 %. Podíl jednotlivých kultur v okresech, dle katastru nemovitostí, je uveden v následující tabulce. Z ní vyplývají značné odlišnosti mezi okresy: v České Lípě nejvýrazněji převládá orná půda nad TTP, naopak v okr. Jablonec nad Nisou je podíl orné půdy – z důvodu značné nadmořské výšky a členitosti terénu – velmi nízký. V okr. Liberec je orné půdy nejvíce, ovšem při relativně vysokém podílu TTP. Okres Semily má jako jediný nadpoloviční podíl zemědělské půdy, přičemž rovnocenně jsou zde zastoupeny TTP i orná půda. Tabulka 44: Struktura zemědělské půdy podle okresů orná půda zahrady sady TTP ZPF celkem

Česká Lípa 23,3 % 1,4 % 0,3 % 15,5 % 40,4 %

Jablonec n. N. 8,1 % 3,4 % 0,1 % 20,8 % 32,4 %

Liberec 25,3 % 3,0 % 0,3 % 19,3 % 48,0 %

Semily 25,2 % 2,5 % 1,1 % 24,9 % 53,8 %

kraj celkem 22,4 % 2,4 % 0,5 % 19,4 % 44,6 %

Zdroj: Krajská koncepce zemědělství

Prezentovaná čísla ale již příliš věrně nezobrazují současný stav. Ten je charakterizován značným, byť územně nerovnoměrným útlumem ve využívání zemědělské půdy, který po r. 1989 charakterizují tři jevy: (a) zatravňování orné půdy, (b) víceleté ponechávání orné půdy i trvalých travních porostů ladem, (c) zalesňováním hospodářsky méně atraktivních pozemků. Tabulka 45: Podíl nevyužívané zemědělské půdy v okresech orná půda TTP ZPF celkem

Česká Lípa 59,5 % 3,2 % 39,7 %

Jablonec n. N. 60,8 % 23,5 % 41,2 %

Liberec 52,4 % 19,6 % 42,5 %

Semily 36,4 % 12,5 % 29,6 %

kraj celkem 51,4 % 13,4 % 38,0 %

Zdroj: Krajská koncepce zemědělství

Strana 344

Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy


Nízká produkční účinnost ve srovnání s produkční účinností průměru ČR je v souladu s kritérii Evropské unie vyjádřena jako „území s méně příznivými podmínkami“ (Less favoured areas, LFA). V Libereckém kraji je do LFA zařazeno 70,0 % z celkové výměry zemědělského půdního fondu, v celostátním měřítku je to 56,6 %. Přitom průměr Libereckého kraje je ovlivněn okresem Česká Lípa, kde je do LFA zahrnuto „pouze“ 42,6 %. Ostatní okresy Libereckého kraje jsou vysoko nad průměrem ČR: Jablonec n. Nisou 96,1 %, Liberec 81,5 %, Semily 80,8 %. Liberecký kraj ve srovnání s Českou republikou charakterizuje i nízké procento zornění. Česká republika vykazuje 71,9 % orné půdy z celkové výměry zemědělské půdy, Liberecký kraj 50,2 %. Nejmenší míru zornění vykazuje okres Jablonec n. Nisou – 25,1 % a nejvyšší, avšak hluboko pod průměrem ČR, okres Česká Lípa s 57,6 %. V této souvislosti je ovšem třeba uvést, že míra zornění ČR patří k nejvyšším v rozšířené EU a je příčinou řady ekologických problémů. Nižší podíl orných půd na Liberecku odráží nižší produkční potenciál půd a vzhledem k nedávným proměnám zemědělské krajiny je reálně ještě nižší.1 Z hlediska výrobních oblastí je 17,7 % zemědělské půdy zařazeno do oblasti řepařské, 50,4 % do oblasti bramborářské, 23,2 % do bramborářsko-ovesné a 8,7 % do oblasti horské. Vysoký podíl trvalých travních porostů spolu s nízkou produkční účinností půd definuje oblast Libereckého kraje jako zvláště vhodnou pro chov skotu. Struktura pěstovaných plodin je uvedena v následující tabulce. V tabulce je zohledněna veškerá orná půda, tj. i ta dočasně nevyužívaná, která má – s výjimkou okr. Semily – nadpoloviční zastoupení. Vedle dominantních obilovin jsou nejvíce pěstovány víceleté pícniny na orné půdě, kromě okresu Česká Lípa, kde má větší zastoupení řepka. Kukuřice je nejvíce vysévána na Českolipsku, překvapivě nízké jsou plochy brambor, a to i v podhorských oblastech, kde má jejich pěstování velkou tradici. Zelenina je ve větší míře pěstována pouze na Turnovsku. Tabulka 46: Struktura využití orné půdy plodina Česká Lípa Obiloviny 21,9 % Řepka 6,2 % Brambory 0,1 % Cukrovka 0,3 % Luskoviny na zrno 0,9 % Zelenina 0,0 % Ostatní tržní produkce 0,6 % Ovoce 0,0 % Kukuřice na siláž 3,3 % Víceleté pícniny na orné půdě 4,1 % Ostatní krmné plodiny na OP 1,5 % Půda uvedená do klidu 1,6 % Využívaná orná půda celkem 40,5 % Nevyužívaná orná půda 59,5 %

Jablonec 15,8 % 3,1 % 0,5 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,9 % 14,9 % 4,1 % 0,0 % 39,2 % 60,8 %

Liberec 22,0 % 5,4 % 0,2 % 0,5 % 0,2 % 0,5 % 0,5 % 0,5 % 4,8 % 11,2 % 1,1 % 1,2 % 47,6 % 52,4 %

Semily 30,1 % 7,1 % 0,4 % 0,6 % 0,6 % 0,0 % 1,6 % 0,0 % 2,6 % 15,6 % 3,6 % 1,4 % 63,6 % 36,4 %

kraj celkem 23,7 % 6,0 % 0,2 % 0,4 % 0,6 % 0,2 % 0,8 % 0,2 % 3,5 % 9,8 % 2,0 % 1,3 % 48,6 % 51,4 %

Zpracováno z podkladů Krajské koncepce zemědělství

Stav využití zemědělské půdy je úzce spjat s úrovní živočišné výroby. Vysoký podíl LFA a přírodními podmínkami odůvodněný vyšší podíl trvalých travních porostů předurčují větší část kraje k chovu býložravých zvířat. Co nejvyšší stupeň zatravnění (za předpokladu přiměřeného využívání těchto ploch) je i v zájmu ochrany přírody a krajiny. Liberecký kraj patří k územím s tradičně rozvinutým chovem skotu. Přestože zde byl vývoj v 2. polovině 20. století poznamenán


Strana 345


některými deformacemi, které z pohledu ochrany přírody a krajiny nelze hodnotit kladně (vysoká koncentrace zvířat, bezstelivové ustájení, nedostatečné využívání pastevního potenciálu, důraz na kulturní porosty pícnin, špatná organizace pastvy a neuspokojivá péče o travní porosty atd.), dnešní stav je nutno označit za kritický. Jestliže v r. 1990 připadalo na jednu velkou dobytčí jednotku 1,4-1,6 ha zemědělské půdy, dnes je to u skotu 3,86 ha, se započtením prasat a drůbeže 3,26 ha. Nízký stav stáda zejména skotu je hlavní příčinou vysokého podílu nevyužívané zemědělské půdy. Dramatický úbytek skotu po r. 1991 byl vyvolán zánikem státních statků, které na velké části kraje obhospodařovaly většinu půdy. Tato v celostátním měřítku anomální situace má své historické příčiny v poválečném vysídlení pohraničí, kdy novousedlíci již nestačili získat vlastnické vztahy k většímu podílu půdy z důvodu nastupující kolektivizace (socializace). Zánik hospodářské péče o méně produktivní část půdního fondu v neúplně dosídlených územích vedl k první vlně vzniku úhorů a zalesňování, diskutovaných již na jiných místech této Koncepce. V následující tabulce jsou shrnuty stavy hospodářských zvířat dle Krajské koncepce zemědělství (rok, k němuž se údaje váží, není uveden). Přestože počet zvířat (resp. velkých dobytčích jednotek) na hektar zemědělské půdy není v porovnání s průměrem ČR o mnoho nižší, existují značné rozdíly mezi jednotlivými kraji: zatímco okres Semily je značně na průměrem a okr. Jablonec se ještě do celostátního průměru vejde, výrazný deficit zvířat je v okr. Liberec a především v okr. Česká Lípa. Ještě větší disproporce vyniknou při srovnání zátěže zvířat na trvalé travní porosty, který je v kraji zhruba poloviční oproti celostátnímu průměru. Z hlediska ochrany přírody to znamená chronické zanedbávání péče o trvalé travní porosty, které ještě zesiluje fakt, že pro pastvu jsou často využívány zatravněné či zúhorovělé orné půdy, takže reálný rozsah zcela či nepravidelně využívaných TTP je ještě vyšší. Tabulka 47: Počty hospodářských zvířat vztaženo na celkovou plochu zemědělské půdy (převzato z Krajské koncepce zemědělství) sk. Celkem zem. půda (ha) 1 Krávy: celkem ks počet ks na 100 ha 2 Ostatní hovězí skot: celkem ks počet na 100 ha 3 Ovce: celkem ks počet na 100 ha 4 Koně: celkem ks počet na 100 ha 5 Kozy: celkem ks počet na 100 ha SKUPINA 1 až 5 celkem ks počet na 100 ha VDJ/ha zem.půdy VDJ/ha TTP 6 Prasata: celkem ks počet na 100 ha

Strana 346

Česká Lípa Jablonec

Liberec

Semily

ČR

45 992

13 023

44 485

37 617

kraj celkem 141 117

3630 7,89

1692 12,99

4124 9,27

8862 23,56

18 308 12,97

593 351 13,86

4903 10,66

2122 16,29

6596 14,83

11895 31,62

25 516 18,08

968 277 22,62

1227 2,67

268 2,06

1204 2,71

1659 4,41

4358 3,09

74 069 1,73

847 1,84

141 1,08

339 0,76

186 0,49

1513 1,07

20 832 0,49

82 0,18

12 0,09

146 0,33

9 0,02

249 0,18

13 793 0,32

10 689 23,24 0,172 0,450

4235 32,52 0,256 0,399

12409 27,89 0,196 0,489

22611 60,11 0,438 0,946

49944 35,39 0,258 0,596

1 670 322 39,03 0,270 1,195

26 464 57,54

132 1,01

18334 41,21

4658 12,38

49588 35,14

3 396 141 79,35

4 279 874



7 Drůbež: celkem ks počet na 100 ha SKUPINA 6 a 7 celkem ks počet na 100 ha VDJ/ha zem.půdy SKUPINA 1 až 7 VDJ VDJ/ha zem.půdy

123 164 267,79

358 2,75

82 944 186,45

24 619 65,45

231 085 163,75

29 768 983 695,56

149628 325,33 0,079

490 3,76 0,001

101278 227,67 0,058

29277 77,83 0,014

280673 198,89 0,048

33165124 774,91 0,095

11528 0,251

3349 0,257

11304 0,254

17031 0,453

43213 0,306

1561375 0,365

VDJ – velká dobytčí jednotka, odpovídá 500 kg živé váhy zvířete, slouží pro souhrnné hodnocení různorodých skupin hospodářských zvířat z hlediska potravních nároků, produkce exkrementů aj.

Pokud jde o stavy prasat a drůbeže, ty zůstaly více méně nezměněné. Podobně, jako jinde v ČR, jsou charakterizovány velkokapacitními chovy průmyslového charakteru, které na jedné straně znamenají úplnou izolaci zvířat od venkovního světa, na straně druhé velmi koncentrovanou produkci organických odpadů a značného zápachu (vč. produkce amoniaku), zamořujícího široké okolí. Jakkoliv tyto velkovýkrmny zvenčí působí úpravnějším dojmem než většina kravínů a podobných stájí, jsou z hlediska ochrany přírody a krajiny hodnoceny převážně negativněji. Mimo jiné i proto, že chov těchto zvířat vyžaduje využívání orné půdy, zatímco obživu hovězího dobytka, ovcí, koz a koní mohou pokrýt z větší části trvalé travní porosty. Útlum živočišné výroby po r. 1991 představoval zánik celých chovů, které již často nebyly obnoveny. V důsledku toho přestaly být využívány četné objekty – kravíny, teletníky a další související stavby, nezřídka přestaly fungovat i celé areály živočišné výroby. Tyto objekty byly ponechány samovolnému rozpadu a staly se tak postupně starou zátěží, jíž bude nutno dříve či později likvidovat. Zde je třeba poznamenat – opět z pohledu ochrany přírody a krajiny – že mnohých těchto zemědělských staveb či celých areálů nebude škoda, neboť často představovaly velmi intenzivní formu soustředěného chovu zvířat, který nebyl optimální jak z hlediska samotných zvířat, tak i z hlediska dopadů na okolní pastvinu (vč. například organizace pastvy či kejdového hospodářství). Stávající chovy skotu jsou většinou již méně početné a pokud jsou provozovány v původních objektech (což je většina případů), tak zpravidla využívají pouze část jejich kapacity. Nová ustájení jsou zpravidla komornějších rozměrů, lépe zapadají do krajiny a jejich negativní dopady jsou většinou výrazně nižší, než tomu bylo u starších stájí. V posledních letech lze pozorovat oživení zájmu o chov ovcí a zejména koní, v omezené míře (domácí chovy a malochovy) se v krajině znovu objevují kozy. Pastva koz a ovcí je přitom tradičním faktorem, který v minulosti podstatným způsobem určoval ráz krajiny a zejména biodiverzitu spásaných porostů. Ovčí a kozí pastviny se vyznačovaly specifickou druhovou skladbou rostlinných společenstev a početným výskytem rostlin, které později, s útlumem chovu těchto zvířat, z krajiny ± vymizely. Pastvou hovězího dobytka podobných efektů dosáhnout nelze, i když i jím spásané porosty mají charakteristické druhové složení. V této souvislosti je třeba uvést, že mnohé současné pastviny nejsou využívány vhodným způsobem, takže efekty pastvy jsou někdy značně kontroverzní. Týká se to především tzv. neřízené extenzivní pastvy, kdy je zvířatům dána k dispozici neúměrně velká rozloha travního porostu, někdy i nezralého a k pastvě nevhodného. Po ukončení pastvy není provedeno posekání nedopasků a vyvláčení, takže dochází k rozvolnění travnímu drnu a nástupu nežádoucích širokolistých bylin (šťovíků, pcháčů aj.). Stejně tak je problematická pastva na zamokřených půdách, kde alespoň fyziognomicky dochází ke zhoršení stavu porostů. Obecně lze konstatovat, že pro travní porosty významné z hlediska biodiverzity je většinou vhodnější výlučně luční (kosné) využití anebo (zvl. v případě sušších lokalit) pastva koz či ovcí. Bohužel, stavy těchto zvířat jsou stále příliš nízké na to, aby Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

Strana 347


výrazněji zasáhly do vzhledu krajiny. Stále většího významu nabývá tzv. mimoprodukční zemědělství, kam je dnes řazeno zejména pěstování řepky, využití energetických plodin a agroturistika. Řepka olejná je pěstována na 6,01 % z celkové výměry orné půdy. S ohledem na agrotechniku lze konstatovat, že může v rámci Libereckého kraje dojít pouze k neznatelnému nárůstu této plodiny, což by již nijak významně neovlivnilo současný stav. Ekonomická situace současnosti paradoxně může plochy ještě snížit, neboť cenová politika nezajišťuje u této plodiny bezpečnou míru rentability. Energetické plodiny (s výjimkou slámy používané jako medium pro spalování v okrese Česká Lípa) nejsou v kraji příliš pěstované. Výjimkou je sláma ke spalování v okr. Česká Lípa, na Frýdlantsku se energetické plodiny využívají v obci Višňová a v Jindřichovicích pod Smrkem. Příčinou nízkého využití energetických plodin je téměř neexistující společenská objednávka. S ohledem na záměry uplatňované v rámci ČR a výhledem do r. 2010 lze očekávat, že pěstování energetických plodin (a to jak k výrobě bioplynu nebo tepla), se stane jednou z důležitých příjmových položek zemědělství v Libereckém kraji. Tato prognóza vychází z vysoké nabídky nevyužité zemědělské půdy, jakož i z Územně energetické koncepce, která předpokládá orientaci na obnovitelné zdroje energie. Z hlediska ochrany přírody bude však nutné pečlivě volit plodinu, neboť mnohé z navrhovaných tzv. energetických rostlin jsou potenciálními (někde již i reálnými) invazními druhy (např. pajasan žláznatý). Agroturistika se v současnosti těší značnému zájmu, byť se u nás (v porovnání se zahraničím) většinou redukuje na projížďky na koních, případně péči o ně a poskytování ubytovacích kapacit. Na území kraje je evidováno 15 významnějších subjektů, které se této činnosti věnují (např. Ranč Malevil v Heřmanicích, Penzion Ort v Libuni, Penzion Selský dvůr Albrechtice v Jizerských horách, Penzion Mira Rovensko pod Troskami, Dvůr Borčice Turnov, Farma Vyšehrad Janov nad Nisou, Farma Hucul Vítkovice v Krkonoších, Dvůr Hlaváč Habartice, Chov koní Vrchovany – Dubá okr. Česká Lípa, Farma Zlatá podkova Rokytnice nad Jizerou), k nim je nutno přičíst větší počet drobnějších subjektů, jako je např. jízdárna v osadě Jizerka či ranč Pavlín u Mimoně. Agroturistika vedle přiblížení přírody veřejnosti skýtá možnost zvyšování příjmů v rámci zemědělského podnikání. Příčinou nízkého podílu agroturistiky na příjmech zemědělských subjektů je i malá podpora státu, nedořešené majetkové vztahy, a v neposlední řadě i omezující podmínky, které běžně v okolních zemích neplatí (jedná se o veterinární předpisy znemožňující přístup do stájí, a přísné podmínky pro zpracování surovin apod.). K ostatním mimoprodukčním funkcím (tj. mimo hlavní produkční funkce zemědělství) patří tzv. uvádění půdy do klidu podporované dotacemi. Celková vykazovaná půda uvedená do klidu činí 947 ha, tj. 1,33 % z orné půdy celkem, z toho téměř 50 % připadá na okres Česká Lípa. V tomto případě je zřejmé, že není tato kategorie zemědělskými subjekty plně využívána. Zatím je uvádění půdy do klidu na dobrovolnosti zemědělského subjektu (v zemích EU, a lze předpokládat, že po našem vstupu do EU, bude tato situace nastavena i u nás, kdy nastane povinnost uvádět do klidu 10 – 15 % orné půdy). Současný dotační titul je sice progresivním nástrojem, ale jeho výše nenutí zemědělce k jeho využívání. Využívání předvstupních a strukturálních fondů EU v oblasti zemědělství V současné době je k plnému využití pro zemědělské subjekty pouze jediný předvstupní fond Evropské unie SAPARD. Tento složený fond na jehož realizaci se podílí Ministerstvo zemědělství ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Obsahuje v oblasti zemědělství základní Priority a Opatření:

Strana 348



Priorita 1: Zlepšení konkurenceschopnosti zemědělství 1.1 Investice do zemědělského majetku – Welfare v chovech zvířat, rekonstrukce skladovacích kapacit pro ovoce a zeleninu, výstavba a rekonstrukce skladovacích kapacit pro vedlejší produkty živočišné výroby. 1.2 Zlepšení zpracování a marketingu zemědělských produktů a produktů rybníkářství. 1.3 Zlepšení struktur pro kontrolu kvality, pro kvalitu potravin a ochrana spotřebitele. 1.4 Pozemkové úpravy.

Priorita 2: Trvale udržitelný rozvoj venkovských oblastí 2.1 Obnova a rozvoj vesnic a venkovské infrastruktury a) Obnova rozvoj vesnic, b) Rozvoj venkovské infrastruktury 2.2 Rozvoj a diverzifikace hospodářských činností zajišťující rozmanitost aktivit a alternativní zdroje příjmů

Priorita 3: Příprava podmínek pro plné využití podmínek 3.1 Zlepšení profesního vzdělávání 3.2 Technická pomoc. Program SAPARD byl po prodlevách spuštěn na jaře roku 2002. V prvním kole bylo v rámci NUTS II Severovýchod převis v žádostech podložených projekty více jak 100 %. Přesto byly upokojeny téměř všechny projekty v oblasti zemědělské prvovýroby, které splňovaly náročná kriteria pro přidělení podpor. Vzhledem k vysokému převisu a nenadálým okolnostem způsobených povodňovou situací na zemědělském a zpracovatelském majetku bylo rozhodnuto otevřít i druhé kolo. Tento netradiční postup umožňuje především to, že prostředky poskytnuté EU se z důvodu pozdržení realizace I. kola nakumulovaly, a je jen na Agentuře SAPARD, jak a v jaké časové posloupnosti je využije. K dalším zdrojů pro soukromě hospodařící zemědělce slouží i "Podpůrný garanční rolnický a lesnický fond".

A2.8.1.2 Důsledky zemědělského hospodaření na ochranu přírody a krajiny Vzhledem k tomu, že zemědělská půda tvoří 44,6 % území kraje, má úroveň jejího hospodářského využívání zcela zásadní dopad na stav přírody a krajiny. Jestliže donedávna byly hlavními negativními projevy zemědělství vysoká intenzita rostlinné i živočišné výroby, nyní se klíčovým problémem – alespoň v dílčích územích – stává útlum zemědělství, zejména pak neobhospodařování velkých ploch orné půdy i trvalých travních porostů. Důsledky dlouhodobě zanedbané údržby zemědělských půd na přírodu a krajinu jsou analyzovány již v kapitolách A2.4.6 Nelesní ekosystémy a A2.5.1 Krajinářské aspekty, zde proto nebudeme zacházet do přílišných podrobností. Současný stav lze ve stručnosti charakterizovat takto. Významná část venkovské krajiny, především v západní a severní části kraje, není po řadu let standardně zemědělsky udržována. Zemědělská půda leží ladem i více než 10 let, což se projevuje sukcesními pochody, které v případě orné půdy znamenají vznik a vývoj plevelových a úhorových společenstev, v případě trvalých travních porostů jejich postupnou degradaci. Mladé polní úhory jsou tvořeny obvykle plevelnými travními druhy, jako je pýr plazivý či psineček obrovský a/nebo ruderálními bylinami, jako je např. pcháč rolní, pelyněk černobýl, vratič obecný, celík kanadský aj. Tyto porosty pak představují mj. významný potenciál šíření invazních a expanzivních druhů, které znamenají vážnou hrozbu pro okolní přirozenou vegetaci (viz kapitola A2.5.6). Z širšího ekologického pohledu (vliv na půdu, vodní režim, biotop fauny aj.) je ale musíme v porovnání s běžně obhospodařovanou půdou hodnotit spíše kladně. V případě neudržovaných trvalých travních porostů (a dalších, méně častých kultur) negativa zřetelně převažují. Dlouhodobě nesečené louky a nevyužívané pastviny postupně zarůstají expanzivními druhy trav a bylin, často Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

Strana 349


se šíří i pionýrské dřeviny. V závislosti na živinových a vláhových poměrech půd dochází s různou rychlostí ke změnám v druhovém složení rostlinného společenstva. Z pohledu ochrany přírody jde o degradativní procesy, kdy ustupují vzácnější rostlinné druhy vyžadující specifický hospodářský režim a naopak se šíří rostliny s širokou ekologickou valencí, v dnešní krajině všeobecně rozšířené. Toto platí zejména o porostech dříve extenzivně (šetrně) využívaných, s antropogenně málo narušenou druhovou skladbou. Porosty na výrazně oligotrofních půdách nejsou na hospodářské péči až natolik závislé a degradace u nich probíhá jen pomalu. Na trvale zamokřených půdách se sice druhové složení porostu (a fyziognomie) zřetelně mění, ale řada ochranářsky významných druhů přežívá, někdy naopak v důsledku zanedbané péče může dojít i k určitému ochranářskému „zhodnocení“. Podobně i v případě opuštěných kulturních luk nelze vyloučit do jisté míry pozitivní vývoj, a to i v případě, že tyto porosty postupně nabudou charakter neobhospodařovatelných lad, někdy dokonce s významným uplatněním náletových dřevin. Klesající zájem o zemědělskou půdu vede i k častému zalesňování méně produktivních pozemků, resp. drobných pozemků přiléhajících ke stávajícím lesům. Z hlediska ochrany přírody a krajiny nemusí jít vždy o pozitivní počin, pokud jsou zalesňovány kvalitní biotopy anebo je měněná charakteristická, historicky podmíněná krajinná mozaika. Závažná je otázka nízkého početního stavu hovězího dobytka, která má za následek neutěšený stav trvalých travních porostů (viz výše). Ekologicky významný chov ovcí a koz sice doznává určité konjunktury, dosud je ale nedostatečný a nemůže pokrýt pastevní potřeby na lokalitách potřebných z hlediska ochrany přírody. Zemědělská půda v rámci ZCHÚ Pro hospodaření na zemědělské půdě ve zvláště chráněných územích platí omezení, odpovídající dané kategorii ZCHÚ, resp. zóně CHKO či národního parku a bližší ochranné podmínky stanovené plánem péče. Nejpřísnější omezení platí v maloplošných ZCHÚ s výjimkou přírodní památky, v 1. zóně CHKO a na celém území národních parků; prakticky neomezeno je hospodaření ve III. a IV. zóně CHKO, v přírodních památkách a přírodních parcích. Na značné výměře zemědělské půdy Libereckého kraje platí pro zemědělskou výrobu omezení vyplývající ze zákona ČNR č. 114/1992 Sb. Jedná se zejména o tzv. „velkoplošná zvláště chráněná území“ (území NP a CHKO) a území Přírodních parků, kdy na rozdíl od tvrzení Krajské zemědělské koncepce KOP nepovažuje existenci maloplošných ZCHÚ (NPR, NPP, PR a PP) za přílišně limitující faktor vzhledem k zanedbatelné výměře ZPF v těchto lokalitách. Až na drobné výjimky se vždy jedná o území, ve kterých je povinnost pěstitele a chovatele chvályhodně zachovávat určité omezující podmínky, aby nedocházelo k poškození krajiny. Krajská koncepce zemědělství uvádí, že v chráněných územích leží 27,74 % zemědělské půdy. Tento údaj se zdá nadsazený, neboť celkově ZCHÚ zaujímají méně než 35 % území kraje, přičemž v naprosté většině jde o lesní půdu. Převážná část zemědělské půdy v ZCHÚ pak spadá do III. a IV. zóny, tj. mimo hospodářská omezení. Zemědělské hospodaření (chov skotu) je zde navíc podporováno dotační politikou. Rizikové faktory na zemědělské půdě Intenzivní využívání zemědělské půdy, spojené s pozemkovými úpravami v 70. a 80. letech vedlo ke vzniku řady problémových jevů, které mají za následek snížení ekologické stability a někdy i ohrožení produkční schopnosti ZPF. Některé tyto jevy byly již diskutovány v předchozích kapitolách. Nejviditelnějším fenoménem je velkoplošný charakter mnohých polních honů, který je

Strana 350



výsledkem dřívějšího etapovitého zcelování zemědělských pozemků likvidací dělících vegetačních i antropogenních struktur. Tento trend vyvrcholil zhruba v polovině 80. let, kdy již proces zcelování dosáhl leckde možného maxima. Tak tomu bylo především v produktivních oblastech na Českolipsku, ale i místy na Liberecku a Semilsku. Naopak relativně nenarušenou krajinnou infrastrukturu se podařilo udržet v některých vrchovinných terénech na Jablonecku, v severním Podkrkonoší aj. Nadměrné hony orné půdy mají především negativní dopad do krajinného rázu, kdy taková krajina působí fádně a nezajímavě. Současně je taková krajina prakticky neprůchodná, na rozdíl od minulosti, kdy hustota polních cest byla řádově vyšší než dnes a umožňovala pohyb v krajině ve více stupních volnosti. Deficit či absence mimolesní zeleně negativně ovlivňuje stabilitu krajiny ve smyslu půdoochranném (protierozním), vodoochranném a biologickém. Takto plošně zkulturněná krajina je do značné míry sterilním prostorem, jen o málo hodnotnějším, než je krajina urbánní. Erozní jevy souvisí především z rozmístěním zemědělských kultur (plodin) a s agrotechnikou. Obecně nejnáchylnější k erozi jsou půdy ve svažitých pozemcích na sprašových hlínách až spraších, případně další typy jemnozrnných půd. V podmínkách Libereckého kraje má rozhodující význam eroze vodní, zatímco eroze větrná se uplatňuje pouze v menším měřítku. Není-li půdní povrch ve svažitých terénech dostatečně chráněn vegetací, dochází při silnějších srážkách či intenzivnějším odtávání sněhu k erozní činnosti různých rozměrů – od plošné až ke stržové. V minulosti probíhala intenzivní eroze v ose úvozových cest, které se po určité době změnily až v několik metrů hluboké strže, v nichž často bývá obnaženo hlubší horninové podloží. V současnosti dochází k erozi především ve svažitých terénech s kulturami "erozně rizikových" plodin, tj. zejména kukuřice a brambor. K většímu rozvoji erozních jevů dochází v oblastech méně dotčených útlumem zemědělství, zatímco ve zbytku území se na dříve zorněných svažitých pozemcích většinou rozšířily travní porosty či polní úhory, které odnos půdy povrchovou vodou, popř. větrem značně omezují. Dědictvím minulosti jsou rovněž velmi rozsáhlé úpravy vodního režimu. V rámci komplexních pozemkových úprav byla likvidována řada menších povrchových vodních toků, které byly buď svedeny do povrchových kanálů anebo zaklenuty do podzemí. Tím vznikly nenahraditelné ztráty na ekologické stabilitě krajiny a biodiverzitě, zároveň došlo i k vysušení krajiny. Významná část půd pak byla odvodněna pomocí podzemní drenáže, která v podhorských terénech byla místy všeobecným jevem. I zde jsou následky těchto investic, jež probíhaly v rozpětí 60. a 80. let, z pohledu ochrany přírody zdrcující. Do té doby běžný fenomén zdejší krajiny – vlhké louky a pastviny se specifickým druhovým složením, přestaly na drtivé většině území prakticky existovat. Mnohé citlivé rostliny ustoupily a na jejich místo byly uměle zavedeny kulturní druhy trav a jetelovin. Dnes je obtížné – a to i v rámci CHKO – nalézt louky, které by si ještě zachovaly svůj dřívější ráz. K příznačným absurditám nedávné doby patřily i tzv. náhradní rekultivace, kdy za půdní zábor bylo nutné získat "novou" zemědělskou půdu. Tato půda se pak získávala na lokalitách hospodářsky nevyužitelných, jako byly mokřady či rašeliniště. I přes drastické odvodnění a vysetí kulturní směsky nevedl "rekultivační" zásah většinou k úspěchu a tyto plochy se záhy měnily v bizarní úhory, bohužel již bez předchozí hodnotné vegetace. Tak je tomu do jisté míry dnes i na dalších odvodněných pozemcích. Drenážní systémy (často budovány s pověstným reálně-socialistickým šlendriánem) již leckde dosluhují a mnohde spíše generují druhotné místní zamokření, namísto aby vodu odváděly do recipientů. Zatímco vodní režim se do jisté míry vrací k původnímu stavu, složení porostů je již značně odlišné, výrazně degradační. Tento stav je logickým výsledkem sledu předchozích zásahů (vysušení – zkulturnění – zpustnutí až ruderalizace) a jeho náprava by si vyžádala velmi dlouhodobou, pravidelnou a šetrnou údržbu travních porostů. Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

Strana 351


A2.8.1.3 Shrnutí Zemědělské hospodaření ovlivňuje zásadním způsobem tvářnost venkovské krajiny a má zásadní význam i z hlediska ochrany přírody, zvl. pokud jde o péči o trvalé travní porosty. V současnosti ještě doznívá krize oboru, která je důsledkem změněných vlastnických i ekonomických poměrů po r. 1989 a která ve zvýšené míře zasáhla právě pohraniční oblasti, v nichž majoritně hospodařily státní statky. Nynější stav z pohledu ochrany přírody a krajiny nese tyto základní problémy:

velký rozsah nepravidelně nebo i dlouhodobě nevyužívané orné půdy, která nabývá charakter úhorů, často s výskytem expanzivních a invazních druhů rostlin;

podobně nízká úroveň péče o trvalé travní porosty, zejména v hospodářsky méně atraktivních lokalitách (přitom jde často o porosty se zvýšeným biotickým potenciálem);

nízké stavy hovězího dobytka, zejména krav, mají za následek malý rozsah spásaných porostů, popř. extenzivní pastvu na rozsáhlých pozemcích pronajatých od státu, při zcela nedostatečné následné péči o travní porost;

ke spásání jsou často upřednostňovány kulturní porosty trav a jetelovin založené na orné půdě, někdy i zatravněné polní úhory, které nemají charakter travního porostu;

stále nízké stavy ovcí a koz, jejichž pastva je z hlediska biodiverzity travních porostů příznivější než pastva hovězího dobytka;

i přes pozitivní změny po r. 1989 zůstává v provozu řada velkokapacitních stájí, s vysokou koncentrací zvířat a následnými negativními vlivy na okolní prostředí; toto se částečně týká i chovů nepasených zvířat – prasat a drůbeže (emise čpavku, odpadové hospodářství, vlivy na krajinný ráz);

stranou hospodářského zájmu stojí trvale zamokřené louky a podobné biotopy na vodou výrazně ovlivněných ekotopech, což vede k přeměně kdysi běžných biotopů na různá lada, včetně pionýrských olšin a vrbin; zachování ochranářsky cennějších lokalit je pak zcela závislé na aktivitě ochrany přírody anebo nevládních organizací, neboť pravidelné sečení těchto porostů vlastníkem/nájemcem je spíše výjimkou než pravidlem;

stále nevyhovující krajinná struktura, tj. rozložení kultur a vegetačních útvarů je důsledkem dřívější zemědělské politiky, zejména komplexních pozemkových úprav ze 70. a 80. let, spojených se zcelováním pozemků, likvidací mimolesní zeleně, zorňováním a odvodňováním; alespoň dílčí náprava tohoto stavu bude dlouhodobým a finančně náročným úkolem;

využívání dotačních titulů není dostatečně kontrolováno a někdy může být z hlediska ochrany přírody a krajiny kontraproduktivní (zalesňování hodnotných nelesních biotopů).

A2.8.2. OCHRANA PŘÍRODY A VODNÍ HOSPODÁŘSTVÍ A2.8.2.1 Vstupní údaje Území Libereckého kraje je významnou pramennou oblastí na rozvodí Odry (Smědá, Lužická Nisa) a Labe (Jizera, Ploučnice). Vodohospodářský význam území podtrhuje existence dvou oblastí chráněných oblastí přirozené akumulace vod (CHOPAV) Severočeská křída (ochrana podzemních vod) a Jizerské hory a Krkonoše (ochrana povrchových vod ve srážkově bohaté horské oblasti). Komentovaný přehled významnějších vodních toků a vodních nádrží je součástí

Strana 352



kapitoly A2.4.2. Níže uvádíme některé doplňující údaje týkající se vodohospodářské problematiky. Vodní zdroje, PHO, CHOPAV, čistota vod Podzemní voda a částečně povrchová voda jsou v kraji užívány jako zdroj vody pitné. Zákonnými normami je stanovena jejích ochrana. Jedná se zejména o :

Chráněnou oblast přirozené akumulace vod (CHOPAV) Jizerské hory a Krkonoše (dle Nař. vlády č. 40/1978 Sb.); celková plocha 464 km2; podíl na ploše v libereckém kraji 14,67 %.

Chráněnou oblast přirozené akumulace vod (CHOPAV) Severočeská křída (dle Nař. vlády č. 85/1981 Sb.); celková plocha 1423 km2; podíl na ploše v libereckém kraji 44,99 %.

Významné zdroje podzemní vody jsou na Českolipsku (Tlustecký blok, Česká Lípa jih). Na Liberecku jsou to zejména Dolánky. Oblast Liberecka je zásobována dále vodou pitnou upravenou z vod povrchových z VD Souš a Josefův Důl. Tyto vodní zdroje mají vyhlášeno pásmo hygienické ochrany a podmínky pro dodržování ochrany vodního zdroje. Vodárenská nádrž Souš byla postavena počátkem tohoto století jako součást komplexu vodohospodářských děl na Bílé Desné a Černé Desné. V 70. letech bylo rozhodnuto, s ohledem na nedostatek kapacity vodních zdrojů v regionu Liberce a Jablonce nad Nisou, vybudovat vodohospodářskou soustavu s hlavním účelem posílit zdroje zásobování pitnou vodou. Tato koncepce předpokládala přeměnit stávající nádrž Souš na nádrž vodárenskou, posílení její kapacity převáděním vody z Bílé Desné a vybudování vodárenské nádrže Josefův Důl. Vody z této nádrže měly být vedeny štolami do Liberce a do Jablonce nad Nisou. Vody ze Souše do Tanvaldu a dále do Železného Brodu a Jablonce nad Nisou. Obě hlavní soustavy měly být vzájemně propojeny. Je nutno uvést, že propojení vod z úpravny v Bedřichově (nádrž Josefův Důl) do Jablonce nad Nisou nebylo dosud provedeno a to převážně z důvodu nedostatku financí. V důsledku toho není zcela dořešena problematika zásobování pitnou vodou v oblasti Janova n.N. i celé aglomerace. Okolo VD Souš vede komunikace, procházející pásmem hygienické ochrany I. stupně a spojující oblast Frýdlantska s Tanvaldskem. Problematika omezení, či zákazu pohybu po této komunikaci je téměř třicet let sporem ve věci ochrany vodního zdroje versus zájmů na využívání komunikace. Vyústěním snahy vodoprávních úřadů bylo provedení rekonstrukce silnice okolo vodárenské nádrže, čímž bylo významně sníženo riziko ohrožení zdroje pitné vody a následně byly upraveny rozhodnutím podmínky režimu hospodaření v pásmech hygienické ochrany. Důsledkem této skutečnosti bylo i odsouhlasení omezeného provozu na komunikaci, vedoucí kolem vodárenské nádrže. Provoz byl povolen pro omezenou dopravu – osobní a byla vyloučena nákladní doprava. Dále bylo stanoveno časové omezení provozu od jara do podzimu v kalendářním roce. Lze uvést, že omezený provoz na komunikaci nemá negativní vliv na kvalitu vody v nádrži.

Voda z velkých zdrojů odpovídá většinou požadované kvalitě (Vyhl. č. 376/2000 Sb.). V Libereckém kraji existuje dále řada menších zdrojů zásobení vodou (např. Frýdlantsko) a především řada zdrojů individuálního zásobování. Voda z těchto zdrojů má charakter podpovrchové vody a tomu odpovídá i její kvalita. Kvantita je pak většinou závislá na množství srážek v dané oblasti. To se například projevilo významně v roce 2003, kdy řada zdrojů měla vody minimum, nebo žádnou. S tím souvisí pak i kvalita vody. Dále je nutno uvést, že řada oblastí nemá v současné době vlastní hromadný zdroj zásobování vodou (na Českolipsku Lindava, Mařeničky, Velenice, atd.). V Libereckém kraji je zásobeno vodou z veřejných vodovodů cca 83 % obyvatel. Počet obyvatel


Strana 353


napojených ne veřejnou kanalizaci je cca 65 %. Z toho vyplývá nutnost dořešení čistíren odpadních vod, zejména v malých obcích. Vypouštění nečištěných odpadních splaškových vod se přímo i nepřímo podílí na ovlivnění kvality vod povrchových.

A2.8.2.2 Vodní hospodářství ve vztahu k ochraně přírody a krajiny Ze současné právní úpravy (zákon č. 254/2001 Sb.) vyplývá, že povrchové a podzemní vody jsou veřejným statkem, který není předmětem vlastnictví. Tím je formálně přiznáno vodním zdrojům mimořádné postavení, kterému se některé jiné složky životního prostředí (zemědělská a lesní půda, ložiska nerostných surovin) netěší. Aktuálním zněním vodního zákona (a navazujících vyhlášek) zřetelně prolíná ekosystémový pohled na vodní zdroje. Vodním tokům a jejich korytům je přiznána ochrana, stejně jako břehovým porostům, u nichž je kladen důraz na přirozené druhové složení (§ 47 zákona). Kácení dřevin se připouští zejména tehdy, pokud by překážely průtoku – naopak jsou podporována opatření ke zvýšení retence vody, vč. výsadby dřevin na pozemcích přilehlých k vodnímu toku. K tomuto určitému posunu v nahlížení na vodohospodářské funkce krajiny došlo po katastrofálních povodních v r. 1997 a 2002. V dřívější době byl větší důraz kladen na technická opatření, která se často dostávala do konfliktu se zájmy ochrany přírody a krajiny. Důsledky těchto zásahů jsou v krajině dosud dobře patrné. Zmínit lze tyto hlavní jevy: Regulace vodních toků nejen v zastavěných územích obcí, ale i ve volné krajině. K masivním úpravám menších a středních vodních toků docházelo zejména ve 2. polovině 20. století, v souvisleji osídlených krajinách jsou ale mnohé zásahy ještě starší. Výsledkem je stav, kdy většina vodotečí v mimolesních úsecích nemá zcela přirozený charakter toku: došlo zde k napřímení (zkrácení meandrů, stejně jako zasypání slepých ramen a tůní v nivě), někdy i ke zpevnění břehů a celého koryta, zvláště pak na průtoku zastavěnými územími. Tím se významně urychlil odtok vody v krajině, poklesla její retenční schopnost, samočisticí schopnost toku, ekologická stabilita a biodiverzita. Funkce údolní nivy se oslabila, k čemuž místně přispělo i nevhodné využití půdy. Tyto škody dnes již nelze ve větším rozsahu napravit. Péče o břehové porosty, údržba přilehlých pozemků. Pro zajištění průtočnosti vodního profilu je požadováno odstraňování všech překážek, které by mohly bránit průtoku. To někdy vede k neúměrným zásahům do břehových porostů, které jsou „z preventivních důvodů“ silně prořeďovány, někdy až zcela likvidovány. Situace je komplikována tím, že okolí vodních toků často nebylo příliš (či vůbec) udržováno a docházelo zde ke spontánnímu šíření mokřadních lad a porostů pionýrských dřevin. Tento stav je z hlediska ochrany přírody pozitivní, pokud v důsledku zanedbané péče nezanikly hodnotné biotopy. Případná snaha vlastníka pozemků, resp. správce vodního toku o opětovnou kultivaci nivy je pochopitelná, vzhledem k nejednoznačnosti efektů na zájmy ochrany přírody a krajiny si ale vyžaduje odborné posouzení případu. Opačná situace je tam, kde byla niva předmětem intenzivního zemědělského využívání. Nevhodné je zejména zorňování půdy v záplavových územích, ale i v březích vodních nádrží (z důvodu eroze i vyplavování dotovaných živin do vody). Faktická likvidace drobných vodotečí jejich zatrubněním. S rozvojem intenzivních forem zemědělského hospodaření se staly vodní toky v krajině nežádoucí překážkou v obdělávání půdy a byly ve velkém rozsahu svedeny pod zem anebo do přímých otevřených příkopů, mnohdy se zpevněným korytem (žlabem). Podobně jako v prvním bodu to vedlo k urychlení odtoku a ztrátě retenčních schopností krajiny, k úpadku ekologické stability a biodiverzity. V celostátním měřítku takto zanikly tisíce kilometrů drobných vodotečí. Velkoplošné odvodňování zemědělských pozemků. Zejména v průběhu 70. a 80. let minulého století byla formou podzemní drenáže odvodněna většina periodicky či trvalé zamokřených,

Strana 354



hospodářsky využitelných zemědělských půd. To umožnilo mj. zornění pozemků, které bylo dosud možné využívat jen jako trvalé travní porosty. Z pohledu ochrany přírody a krajiny měly tyto odvodňovací akce (v souběhu s dalšími zde diskutovanými proměnami zemědělské krajiny) zcela fatální důsledky. Různé typy vlhkých a podmáčených luk, které po staletí tvořily významnou složku vegetační mozaiky, bezmála přestaly existovat. Na jejich místě byly zakládány kulturní travní porosty s nižší biodiverzitou a se značně zdecimovanou mokřadní biotou. Nadále se narušila hydrologická bilance krajiny: voda nyní z povodí rychle odtékala nejen po povrchu, ale i soustavou podzemních drenáží. Pokles retenční schopnosti krajiny vlivem pozemkových úprav. V rámci komplexních pozemkových úprav bylo opuštěno tradiční, historicky ověřené obhospodařování krajiny na základě přírodních dispozic. Dřívější příznačná mozaikovitost kultur, jež měla vedle vlastnických vztahů i své odůvodnění přírodními limity, byla vystřídána velkoplošnými útvary orné půdy, kulturních luk a pastvin, příliš nerespektujícími reliéfové a hydrologické poměry. Podstatně byla redukována mimolesní zeleň, která přispívala ke stabilitě krajiny a plnila mj. protierozní a biologickou funkci. Vysoký měrný odtok vody byl doprovázen značnou erozí a vedl k rozkolísání vodních stavů se zvýšeným rizikem vzniku povodňových situací. Odvodňování lesních půd má svoji dlouhou tradici. Velkého rozsahu dosáhlo již ve 2. polovině 19. století v Jizerských horách, ale i v dalších územích. Jejich cílem bylo zvýšit vitalitu dřevin na podmáčených a rašelinných půdách a usnadnit umělou obnovu lesa. Odvodňování se nevyhnulo ani plochám přirozeného rašelinného bezlesí. Tyto zásahy vedly ke značnému úbytku, resp. degradaci rašelinných a podmáčených biotopů, do značné míry s trvalými následky. Část povrchových odvodňovacích systémů nebyla delší dobu udržována a postupně přestala plnit svoji funkci, na mnohých lokalitách jsou ale odvodňovací příkopy (někdy nepravidelně) obnovovány a prohlubovány. Dochází tak ke znehodnocování hodnotných a ochranu zasluhujících biotopů (podobně jako na nelesní půdě). Budování vodních nádrží různého účelu, často s problematickými dopady na přírodu a krajinný ráz. Největší vodní díla v kraji byla postavena již v dávnější době – posledním počinem bylo vodní dílo Josefův Důl, dokončené v r. 1982. Budování přehrad v členitém horském a podhorském terénu znamená zatápění údolí (často se zvýšenými přírodními a estetickými hodnotami) a tím i značný dopad na geomorfologii krajiny. Přitom ekologické přínosy těchto vodních děl nejsou srovnatelné s pozitivy tradičních rybničních děl. Nedostatkem moderních staveb často bývá i nepříznivý dopad na krajinný ráz, daný velkým rozsahem zemních prací, hojným využitím betonu, oceli a dalších prvků nevhodně se uplatňujících v přírodním prostředí. Problematická údržba rybníků. V historické krajině byly rybníky zastoupeny v mnohem větší míře než dnes, a to i v krajinách relativně kopcovitých, kde pro jejich zakládání nejsou tak příhodné podmínky jako v pánevních oblastech. V poválečné době nebyla řada rybníků (zejména těch menších či odlehlejších) udržována a postupně zanikla. Tento trend víceméně pokračuje dodnes, kdy mnohé nádrže mají poškozenou hráz, jsou ± vypuštěné a zazemněné a zarůstají sukcesní vegetací. V posledních letech se díky dotačním titulům situace poněkud mění, poškozených či zaniklých rybníků je ale stále vysoký počet. Stávající rybníky nejsou vždy rekonstruovány s ohledem na nenásilné začlenění do krajiny a na zachování, resp. vytvoření kvalitních biotopů, častým problémem je vyhrnování usazenin do břehů s nepříznivým dopadem na ekosystém litorálu. Zhodnocení vodohospodářských funkcí krajiny Pod výše uvedeným pojmem lze rozumět schopnost krajiny zadržovat a postupně uvolňovat vodu přicházející ze srážek i z podzemních zdrojů. Po zkušenostech z velkých povodní v r. 1997 a 2002 (které Liberecký kraj postihly jen v omezené míře) je kladen velký důraz na


Strana 355


protipovodňová opatření a účinnosti přírodních retenčních systémů v porovnání se systémy technickými. Zároveň jde i o otázku zajištění určité „vláhové jistoty“, která je podmínkou pro zachování přírodních i kulturních biocenóz a v neposlední řadě i zásobenosti obyvatelstva kvalitní pitnou vodou. Tato problematika nabývá na aktuálnosti zejména po suchém létě roku 2003, kdy mnohé studny zcela vyschly a více či méně byla postižena vegetace, včetně zemědělských kultur. Je zřejmé, že významnou roli v zajišťování přiměřených vodních zásob v krajině sehrává počasí, zvláště pak srážková činnost. Neméně podstatná je ale i retenční schopnost krajiny, v přeneseném slova smyslu její „vodní kapacita“. Ta závisí na třech okolnostech: (a) polní kapacitě půdy, (b) vegetačním pokryvu a (c) stavu hydrologické sítě. Významným doprovodným činitelem je i svažitost pozemků. Polní kapacita půdy je do značné míry daná geneticky, tj. kombinací přírodních faktorů, které vznik a vývoj konkrétní půdy ovlivnily. Uplatňují se ale i faktory antropogenní, jako je zhutňování či naopak kypření půd, orba, hnojení a odvodňování (zvláště u organozemí a příbuzných půd). K nezanedbatelným vlivům patří též pěstování určitých kultur zemědělských či lesních, které má za následek změnu fyzikálních a biologických parametrů půdy. V tomto smyslu negativně působí např. pěstování smrku a borovice, které vede k podzolizaci a zhoršení kvality humusu. Není pochyb o tom, že dlouhodobé hospodářské využívání zemědělských a lesních půd vedlo většinou k určité degradaci, jejímž výsledkem je snížená polní kapacita půdy a urychlení povrchového odtoku. Tyto změny jdou často ruku v ruce se současným stavem vegetačních struktur. Z vegetačních struktur dokáže nejvíce vody zadržet les přirozeného charakteru, tj. s druhovým složením odpovídajícím stanovišti, s bohatým prostorovým uspořádáním a s množstvím odumřelé dřevní hmoty. Právě nerušenost rozkladných procesů a ponechání maxima biomasy na místě k zetlení vede dlouhodobě ke vzniku velmi stabilního ekosystému s vyhraněnou biodiverzitou, zejména ve spektru hub a bezobratlých organismů. Je ovšem zřejmé, že lesy takového charakteru nemohou mít v kulturní krajině většího uplatnění. Protikladem je les stejnověký, jednoetážový a tvořený jediným druhem dřeviny. Výrazným negativem jsou velkoplošně uplatňované holoseče, na nichž dochází ke ztrátě hydrologické rovnováhy, ke zrychlenému povrchovému odtoku a ve svažitějších polohách i k urychlené erozi. Naopak struktura lesa maloplošně obhospodařovaného, s menšími obnovními prvky clonného i holosečného charakteru (kotlíky) pečuje o udržení vláhy v krajině mnohem větší měrou. Z nelesních vegetačních struktur mají nejlepší retenční schopnosti trvalé porosty s větším podílem širokolistých bylin, případně i se dřevinami, nižší pak vysokostébelné a ještě nižší krátkostébelné travní porosty. Zapojenost travního porostu, jež souvisí s jeho vývojovou zralostí i hospodářskou péčí, je rovněž důležitým ukazatelem. Kulturní louky či pastviny zakládané na orné půdě vykazují zvýšený povrchový odtok a dochází na nich i k erozi. Nejhůře je na tom orná půda, zejména bez kultury, velmi negativně vychází zvl. kukuřice, částečně i len. Relativně nejnižší specifický odtok mají kultury jetelovin. Často nad úrovní zemědělských kultur jsou zapojené polní úhory, které se na mnoha místech kraje vytvořily v důsledku útlumu zemědělství v 90. letech. Nejvyšší specifický odtok vykazují zpevněné plochy sídelních útvarů a průmyslových areálů, které místně dosahují velké rozlohy. Charakter vodní sítě rozhoduje o postupu shromážděných vod krajinou. Zde došlo v posledních desetiletích k radikálním změnám, které ne vždy lze hodnotit pozitivně (viz výše). Takto došlo ke zkrácení vodní sítě, ke zvýšení spádu a k výraznému urychlení odtoku srážkových vod. V podstatě zbytečně byly prováděny regulace mimo sídelní útvary, kde měly za následek značné biologické i ekologické škody. Mnohem závažnější ale byla destrukce sítě nejmenších vodotečí v polní krajině, včetně zničení doprovodných vegetačních struktur. Tím došlo ke zničení cenných a v úhrnu velmi rozsáhlých retenčních prostorů, které umožňovaly zadržení přívalových Strana 356



vod mimo zastavěná území a současně i akumulaci vody v krajině pro případ sucha. Neméně závažné byly i dopady na biodiverzitu. Naznačené proměny krajiny vedly ve svém souhrnu k výraznému snížení retenční kapacity. Je historicky doloženým faktem, že v přírodní krajině před středověkou kolonizací nedocházelo k větším povodním a neexistovaly údolní nivy v podobě, v jaké je známe dnes. Teprve rozsáhlé odlesňování a zorňování vedlo k masivnímu splachu jemnozemě do hydrické sítě a k vytvoření mohutných vrstev naplavenin, které ovlivnily reliéf krajiny a následně se staly i příčinou plošně rozsáhlejších povodní. Situace v Libereckém kraji je relativně příznivá, vzhledem k nadprůměrnému podílu lesů i vyššímu podílu trvalých travních porostů na orné půdě (v posledních letech k tomu přispívá i velký rozsah ladem ležící orné půdy). Na druhou stranu území kraje náleží ke srážkově nejbohatším oblastem státu, takže na retenci srážkových vod jsou kladeny vyšší požadavky. Naštěstí nejvyšší srážky padají v oblastech, které mají pro jejich zachycení nejlepší předpoklady (vysoká lesnatost, rašeliniště). Retenční schopnost Jizerských hor je ale v poslední době výrazně oslabena v důsledku zániku souvislého dospělého lesa v jádrové části území; to se projevuje mj. nestabilní a nerovnoměrně rozloženou sněhovou pokrývkou. Tyto skutečnosti mohou ovlivňovat i povodňové situace, k nimž opakovaně dochází na dolní Smědé; je však třeba přiznat, že jejich prvotní příčinou jsou enormní srážkové spady v návětrných polohách Jizerských hor, které jsou posíleny odtokem z převážně bezlesé krajiny Frýdlantské pahorkatiny.

A2.8.2.3 Shrnutí Současná hydrologická situace v Libereckém kraji je výsledkem spolupůsobení přírodních faktorů a lidských zásahů do vodního hospodářství krajiny v průběhu historie. Významné zdroje povrchových i podzemních vod v kraji jsou nadregionálního významu a vyžadují si patřičnou ochranu, formálně vyjádřenou mj. existencí dvou chráněných oblastí přirozené akumulace vod (CHOPAV). Hydrologická bilance krajiny je dnes ovšem nepříznivě ovlivněna některými dřívějšími vlivy, k nimž patří zejména regulace vodních toků, odvodňování zemědělských i lesních půd, komplexní pozemkové úpravy ze 70. a 80. let, velkoplošný rozpad lesních porostů ve významných pramenných oblastech, zejména v Jizerských horách a Krkonoších. Důsledkem toho je snížená retenční schopnost krajiny, která na jedné straně zvyšuje riziko vzniku ničivých povodní (a současně přispívá k půdní erozi), na straně druhé zesiluje účinky sucha v delších obdobích bez srážek. Historicky podmíněné změny ve využívání půdy, ovlivňující hydrologickou bilanci krajiny se významně odrazily i na biodiverzitě, kdy došlo, resp. dosud dochází k pronikavému ústupu, degradaci až vymizení některých mokřadních a vodních biotopů, jakož i rostlin a živočichů na ně vázaných. Spolu s dlouhodobě probíhajícími změny ve využívaní zemědělské krajiny tak můžeme hovořit o dalekosáhlé mezofilizaci biotopů, kdy ubývají, resp. kvalitativně upadají vyhraněné mokřadní a vodní, ale i vysýchavé biotopy podmíněné specifickým hospodářským režimem a jsou nahrazovány ekologicky průměrnými biotopy s účastí poměrně omezeného spektra obecně rozšířených a dobře přizpůsobivých rostlinných a živočišných druhů.

Uvedené přírodní útvary, resp. krajinné segmenty tak patří k nejvíce ohroženým a zasluhujícím si odpovídající ochranu. Ta je v mnohých případech alespoň formálně zajištěna tím, že se jedná o významné krajinné prvky taxativně uvedené v §3, písm. b), tj. „rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy“. Praktická ochrana těchto lokalit ale často naráží na problém, že jde o pozemky dlouhodobě hospodářsky zanedbané, které pro záchranu přírodních hodnot vyžadují určitý minimální management (toto neplatí ve všech případech).


Strana 357


K dalším problémovým okruhům náleží znečištění povrchových vod vypouštěnými odpady. Zde se situace v posledních letech mění k lepšímu, neboť byla vybudována řada nových čistíren odpadních vod a u těch stávajících byly zlepšeny parametry vypouštěných vod. Viditelně se zlepšila zejména čistota vody v Lužické Nise pod Libercem, naopak k mírnému zhoršení došlo na Jizeře. I přes viditelné pokroky ale není situace zatím ideální, neboť mnohé odpadní vody jsou do recipientu zaústěny pouze po mechanickém vyčištění. To se promítá i na zarybnění toků, které je umělo vylepšováno opakovaným vysazováním některých deficitních druhů ryb (např. lososa). Břehy a koryta vodotečí jsou znečišťovány naplavenými odpadky, v pobřežních porostech jsou často rozšířeny invazní druhy rostlin (zejména křídlatky).

A2.8.3. OCHRANA PŘÍRODY A LESNICTVÍ, MYSLIVOST A RYBÁŘSTVÍ A2.8.3.1 Ochrana přírody a PUPFL, lesní hospodářství A2.8.3.1–1 Úvod Současný stav lesa je vzhledem ke specifice oboru (dlouhověkost) hlavně dědictvím hospodaření předchozích generací lesních hospodářů. Z pohledu zájmů ochrany přírody, i přes zde popsané nedostatky hospodaření, lze v posledních letech vysledovat kvalitativně pozitivní posun v náhledu většinového lesního hospodáře a orgánů státní správy lesů na zájmy ochrany přírody. Současné způsoby lesnického hospodaření jsou založeny nejen na historických tradicích oboru, ale i na množství programových dokumentů, které vznikly i ve spolupráci s orgány ochrany přírody všech stupňů – Základní principy lesnické politiky MZe ČR, Národní lesnický program, Lesnická politika LČR, Program trvale udržitelného hospodaření v lesích, výchova a obnova lesa LČR, na území Libereckého kraje Program 2000, Programy záchrany lesů v Jizerských horách, aj. V posledním desetiletí, na základech zákona o lesích, vznikl nejen pro potřeby lesnického hospodářského plánování základní strategický dokument Oblastních plánů rozvoje lesa pro jednotlivé Přírodní lesní oblasti, od kterého jsou odvíjeny obnovy Lesních hospodářských plánů a osnov. Na základě zákona o lesích došlo k výraznému posunu v pohledu na ostatní „mimoprodukční“ funkce lesů a k nárůstu lesů zvláštního určení z tohoto titulu, ujednocení typologického systému na celém území ČR s praktickým výstupem na dřevinné složení obnovných cílů … Na druhou stranu nutno uvést, že v některých aspektech je potřeba vytvořit předpoklady pro odstranění výše i dále popsaných negativních jevů, jejichž eliminace bude dlouhodobého charakteru. A2.8.3.1–2 Analýza stavu z hlediska ochrany přírody a krajiny Funkce lesů a jejich kategorizace Lesy plní řadu významných funkcí, které bývají různě členěny a nazývány. Následující tabulka pro orientaci uvádí základní přehled struktury funkcí lesa: Struktura funkcí lesa:

Funkce nadřazená: Funkce základní:

ekologická

Funkce hlavní: půdoochranná

Strana 358

ochrana přírody společenská < --- mimoprodukční --- > ekologicko stabilizační vodní a vodohospodářská rekreační reprodukční klimatická – barierová

produkční

dřevoprodukční semenářská



provozu myslivosti zdravotně léčebná krajinotvorná výzkumná

živočišně – produkční

Tradiční schéma rozlišuje funkce produkční (hospodářské) a funkce mimoprodukční. Těm je v posledních letech přiznáván stále větší, někdy i rozhodující význam. Hospodářské funkce zahrnují vedle produkce dřeva i produkci reprodukčního materiálu lesních dřevin, lesní zvěře a plodin. Z výčtu je patrné, že mnohé funkce mimoprodukční (viz výše) se přímo či nepřímo dotýkají i zájmů ochrany přírody a krajiny. V tomto směru je klíčové poznání, že les je ve středoevropských podmínkách na drtivé většině území nejpůvodnějším typem ekosystému, který za předpokladu dobrého stavu plní četné ekologické a biologické funkce ve větší plnosti než ekosystémy náhradní, člověkem podmíněné. Tuto výjimečnost si les více či méně udržuje i v současné kulturní krajině, kdy i charakter lesa doznal podstatných změn. Ochrana přírody a krajiny proto nemůže na stav lesa rezignovat a nepodílet se na jeho ovlivňování. Neuspokojivý stav některých lesních oblastí a lokalit je totiž mimo jiné důsledkem toho, že se zde ochrana přírody ne vždy dostatečně a s nezbytnou znalostí problematiky angažovala. V legislativních normách (zákon č. 289/95 Sb. o lesích …) jsou funkce lesa zakotveny formou jejich kategorií – lesy ochranné, lesy zvláštního určení a lesy hospodářské (podrobnější struktura jednotlivých subkategorií – viz zákon). V posledním desetiletí minulého století došlo, jak výše uvedeno, ke kvalitativním změnám kategorizace vzhledem ke změnám právních předpisů. Z údajů OPRL lze usuzovat, že v Libereckém kraji je podíl ochranných lesů i lesů zvláštního určení nad průměrem České republiky, což je dáno i určitou specifikací kraje – významný plošný podíl lesů horských stanovišť v Krkonoších, množství mimořádně nepříznivých stanovišť v mozaice kraje (skály, rašeliniště, strmé a kamenité svahy …), existence KRNAP a CHKO (příslušná zónace) i bývalý vojenský výcvikový prostor Ralsko. Vlastnictví lesů Orientační přehled o základních vlastnických formách k lesům poskytuje následující tabulka: Vlastník/okres Lesy ČR s.p. Vojenské lesy a statky s.p. Správa KRNAP Vlastníci nad 50 ha lesa Vlastníci do 50ti ha lesa Celkem (100 %)

Česká Lípa 47,5 % 38,9 % 0,0 % 10,1 % 3,5 % 51 400 ha

Liberec 79,4 % 2,8 % 0,0 % 5,7 % 12,1 % 38 800 ha

Jablonec 77,5 % 0,0 % 0,9 % 3,6 % 18,0 % 22 200 ha

Semily 20,8 % 0,0 % 38,6 % 8,9 % 31,7 % 25 900 ha

Tabulka 48 kraj celkem 56,3 % 15,3 % 7,4 % 7,6 % 13,5 % 138 300 ha

Lesy ve vlastnictví státu činí na území Libereckého kraje 79 % jejich celkové rozlohy, což je značně nad celostátním průměrem (63 %). Současný stav v Libereckém kraji je způsoben namnoze i jeho odlišným historickým vývojem oproti ostatním částem ČR, kdy zde docházelo k ke značným změnám v demografické struktuře (vysídlení pohraničí před i po 2. světové válce) i vlivem následné socializace. Proto je dnes největší počet privátních vlastníků lesa i zemědělské půdy v oblastech, kde se do jisté míry udržela kontinuita původního osídlení a tradiční využívání půd. Naopak v územích zcela vysídlených a poté druhotně osídlených je podíl soukromých lesů minimální. Určitým specifikem Libereckého kraje je rovněž významný podíl lesů spravovaných ministerstvem obrany (resp. státním podnikem Vojenské lesy a statky) zejména v okrese Česká Lípa – jedná se o určitý paradox, neboť vojenský újezd Ralsko (včetně frýdlantské enklávy


Strana 359


Chlum) zanikl již na počátku 90. let a jeho další vojenské využití zřejmě není příliš pravděpodobné. V tabulce uvedení vlastníci nad 50 ha jsou většinou obce, výjimečně jde o fyzické osoby (ty disponují vesměs lesními majetky menší rozlohy, v průměru kolem 2 ha). Největší podíl soukromých vlastníků lesa je na Českodubsku a v jižních částech okresů Jablonec nad Nisou a Semily. Z hlediska ochrany přírody bývá forma vlastnictví i určitým mechanizujícím indikátorem úrovně hospodaření či biologické hodnoty lesa. U velkých majetků (zejména u lesů ve vlastnictví státu) lze očekávat určitý hospodářský standard, u drobných majetků je pak vývoj lesa hůře odhadnutelný – některé porosty nejsou významněji pod hospodářským tlakem a vyvíjejí se tak více méně v přírodním rámci, jiné s méně důsledným dohledem naopak bývají často pod vlivem nepovolených zásahů až s projevy trestné činnosti. Současný stav lesů v soukromé držbě je výsledkem předchozího hospodaření, kdy tzv. selské lesy byly více využívány všestranně tak, aby poskytovaly široké spektrum užitků, okolní panské lesy, kde bylo možno hospodařit v jistém smyslu šablonovitě, postupně nabyly uniformního a kulturního rázu. Výjimkou jsou lesy na nepříznivých stanovištích, které pro obtížnost využívání zůstaly za okrajem zájmů jejich vlastníků, a porosty se zvláštním určením, jako jsou obory či bažantnice. Výčet hlavních vlivů lesnického hospodaření na lesní ekosystémy a ochranu přírody – ohroženost a odolnost lesů, škodliví činitelé Snahy lesního hospodáře eliminovat vzniklé škody způsobené škodlivými činiteli vytvářejí i některé negativní dopady na zájmy ochrany přírody i krajiny – tyto trendy jsou způsobeny i specifikacemi oboru, zejména dlouhověkostí působení následných či preventivních opatření, náročností technického a technologického zabezpečení, v neposlední řadě i značnou finanční náročností většinou z celospolečenských zdrojů, s časově velmi vzdáleným horizontem návratu vynaložených prostředků, apod. Dlouhodobým působením škodlivých činitelů, zejména při zanedbání prvopočátků výskytu jevů, vznikají škody většinou velkého rozsahu. Současná organizační struktura většinového vlastníka lesů ve státní držbě je poněkud rozdílná – lesní hospodář Lesů ČR, s. p. zde vystupuje vůči subjektům provádějícím praktický výkon spíše jako sice odborný, ale přeci jenom jako investor, oproti podniku VLS, s. p., který zvolil jinou cestu restrukturalizace oboru a dodnes si ponechal z větší části i výrobní i zpracovatelský sektor. Situace v soukromých lesích je obdobná – dohled často vzdálenějšího vlastníka nad stavem lesa, i přes existenci místně pověřeného odborného lesního hospodáře, je mnohdy méně dostatečný. Jakékoliv časové zanedbání či podcenění výskytu negativních jevů většinou vede k eskalaci problému, následnému vynakládání prostředků na eliminaci, většinou s nevyčíslitelným dopadem na okolní ekosystémy. Náchylnost porostů ke škodám a kalamitám se zvyšuje se zastoupením nepůvodních druhů dřevin, popřípadě v monokulturách. Tento problém je patrný zejména v exponovaných polohách vrcholů a hřebenů, které jsou ohroženy imisním spadem a bořivými větry (hlavně vodou ovlivněná stanoviště se smrkovými porosty …), které ve spojení s námrazou, mokrým sněhem nebo ledovkou působí velké škody. Celková stabilita lesů v Libereckém kraji je značně snížená díky exponovaným polohám zejména v Jizerských a Lužických horách, ale i Krkonoších. Pro zabezpečování zájmů ochrany přírody, zejména ochrana všech ekosystémů, je nutná eliminace konfliktních situací a jevů mezi „obecnou i zvláštní“ ochranou přírody a lesnickým hospodařením. I. Škody způsobené abiotickými činiteli

Strana 360



(v území LK se podílely na nahodilé těžbě až 90 %) Škody průmyslovými imisemi. Tento druh poškození lesních porostů (s dopadem na ostatní ekosystémy) byl prvopočátkem nástupu dalších následných škodlivých vlivů, zejména biotických škůdců, ale i ke vzniku změn chemismu půd, apod. Posuzování současného stavu lesa imisně nejohroženějších partií centrálních a exponovaných částí hor je často poněkud rozporuplné, kdy je nutno přihlížet k zájmům hodnotitele. Obecně platí, že na takto předčasně a velkoplošně „obnovených“ částech lesa se sice v současnosti vyskytují lesní porosty, ale v nevyhovující věkové a druhové struktuře. Náprava věkové struktury je zde prakticky nemožná, náprava dřevinné struktury bude vyžadovat značných prostředků (náhradou nepůvodních a exotických druhů, které již splnily svoji přípravnou funkci druhy původními, zejména autochtonními). Pro zabezpečování potřeby sazenic místních a aklimatizovaných druhů a proveniencí chybí kapacita zejména malých místních školkařských provozů pracujících na profesionálním základě (podobné provozy založené na dobrovolnosti a příspěvcích situaci pomáhá, ale neřeší). Tyto zásady platí jak pro „obecnou“ ochranu přírody (vyplývající z formulací zejména zákona č. 114/92 Sb., kde les je zařazen do kategorie „významný krajinný prvek ex lege“), zejména pak ochranu „zvláštní“ (zákonem prezentovanou kategoriemi VZCHÚ, M-ZCHÚ, PP …), neboť výskyt zvláště chráněných ploch je často v uvedených nejpostiženějších partiích lesa. Koordinace zájmů ochrany přírody s lesnickým hospodařením v takto postižených oblastech je většinou v kompetenci orgánů ochrany přírody příslušných VZCHÚ. Škody způsobené mokrým sněhem, námrazou a ledovkou Nejčastější příčinou vzniku těchto škod je pěstební zanedbanost lesních porostů v kritických oblastech. Tento trend v posledním desetiletí nabývá na velikosti a významu – je způsoben mnoha faktory, např.:

nedodržováním předpisů opatření LHP/LHO hlavně v případě „nestátních“ vlastníků lesa z různých důvodů – místně nedostatečným dohledem orgánů státní správy nad dodržováním opatření, málo funkčním sankčním systémem, nedostatečnou kapacitní i finanční zabezpečeností k provedení pěstebních zásahů, ve značné míře i nezájmem jednotlivých drobných vlastníků si LHO převzít …,

nezájmem o odbyt a zpracování méně hmotnatého dřeva (zejména listnatého), s dosud nedostatečně fungujícím zpracovatelstvím (štěpkování, energetické zpracování …), apod.

Škody způsobené bořivými větry Problém týkající se obecné ochrany přírody, zděděný po předchozích generacích lesních hospodářů, spočívá ve značném plošném rozsahu takto potencionálně ohrožených porostů, které svým nevhodným dřevinným složením podstatně snižují místní i celkovou ekologickou stabilitu (KES). Náprava stavu (jako v celém lesnickém oboru) je dlouhodobá, kapacitně a finančně velmi náročná. Okamžité řešení problému prakticky neexistuje, neboť předčasné obnovy těchto porostů na vhodnou, opt. přirozenou dřevinnou skladbu, jsou místně neadekvátní. Díky provedeným neodborným opatřením, často vyplývajících z laických názorů vlastníků lesa na jeho pěstování (často i podpořených místním odborným lesním hospodářem z různých důvodů), dochází v těchto polohách po vzniku holiny z nahodilé těžby opět k zavádění monokultury nejčastěji smrku. Situace v řádné obnově je pro les a jeho stabilitu výrazně lepší, neboť Lesními hospodářskými plány a osnovami stanovovaný obnovný cíl je již většinou v souladu se zájmy ochrany přírody.


Strana 361


II. Škody způsobené biotickými činiteli Škody způsobené hmyzími škůdci Nejvýznamnějším a historicky nejčastějším škůdcem smrkových porostů je lýkožrout smrkový, který působí stále a v různé plošné i faktické intenzitě. Dle názoru některých odborníků patří v přirozeném stavu a intenzitě svého rozšíření k součásti lesního přírodního prostředí, avšak při změnách podmínek a výskytu ostatních negativních jevů, spolu s vhodnými klimatickými podmínkami, dochází a docházelo k jeho přemnožení často v kalamitním rozsahu. K rozvíjení tohoto škůdce v současnosti napomáhá i málo včasná a nedostatečná lokalizace vzniku polomů z výše popsaných důvodů, existence nesanovaných skládek dřevní hmoty, ponechávání vytěžené a v současnosti nezpracovatelné dřevní hmoty z předmýtných výchovných těžeb v lese, apod. Situace v centrálních částech hor Libereckého kraje je obecně lepší díky současné věkové i druhové struktuře předčasně obnovených lesů (oproti např. NP Šumava), avšak ve starších porostech podhůří tento problém přetrvává. Ke škůdcům borových porostů zejména mladších věkových stupňů patří klikoroh borový, který je průběžně omezován příslušnými opatřeními – tento škůdce se běžně vyskytuje v borových oblastech, zejména na území podniku VLS, s.p. Již po několik let se na dubových porostech opakovaně projevuje vliv listožravého obaleče dubového, který však nezpůsobuje odumírání stromů, ale omezuje jejich přírůst. Kromě těchto druhů sem patří pilatky, ploskohřbetky, dřevokazné hmyzí druhy ... Častý výskyt klíněnky jírovcové na nelesní zeleni (parky, aleje, urbanizované plochy) se lesních porostů (kromě lesů tvořících oborní chovy lesní zvěře) přílišně nedotýká. Škody způsobené houbami a hnilobami. K běžným druhům patří václavka obecná parazitující na jehličnatých i listnatých dřevinách, kde nejčastější a nebezpečnou je ve smrkových porostech na nevhodných stanovištích (většinou cca ovlivněných vodou), kde způsobuje tzv. červenou hnilobu, a kromě znehodnocení nejcennějších částí hmoty oslabuje i stabilitu porostů vůči bořivým větrům. K nebezpečným houbovým onemocněním patří i grafiózy jilmu (v posledních desetiletích došlo místně úplně k vymizení jilmů všech druhů) a dubu. Škody zvěří (ohryz, loupání, okus aj.) jsou způsobovány jednak neúměrnými stavy zvěře (rozdílem mezi normovanými a skutečnými vzhledem k úživnosti honiteb), místně výskytem nepůvodních druhů (muflon, atd.), převahou volného chovu nad oborním, jednak i v posledních letech i nevyváženým způsobem náležité péče (v honitbách LČR snížené přikrmování). Ke škodám zvěří dochází i přes již dlouhodobě deklarovanému snižování stavů. K nejvýznamnějším škodám dochází loupáním a ohryzem smrkových porostů mladších věkových tříd (v případě nadměrné koncentrace zvěře i jiných dřevin), okusem trpí zejména listnáče a jedle (pro zvěř atraktivní druhy obnovného cíle v územích generální obnovy lesů), problémy působí i mufloní zvěř na Kokořínsku, spárkatá zvěř ve středních a východních lesních oblastech kraje, místně i zajíc ... Cestou eliminace škod zvěří je i zavádění oborních chovů na příkladu podniku VLS ČR, s. p. (Židlovská obora), zejména pak důsledné snižování stavů (až místně likvidace) ve „volné“ krajině. III. Ostatní vlivy Vliv praktického lesního provozu na zájmy ochrany přírody K negativům hospodaření v podniku VLS, s.p. patřil i nedostatečně vymezený typologický systém v předchozích LHP – viz kap. A2.4.5. Rovněž častým jevem je v této oblasti výskyt pozůstatků někdejšího způsobu velkoplošného hospodaření (viz kap. A2.4.5) – tomuto stavu napomáhala někdejší legislativa, zaběhnuté a osvědčené stereotypy lesního hospodaření, ale i určitá specifická izolovanost oblasti vůči veřejnému i státnímu odbornému dohledu.

Strana 362



V „borových“ oblastech stále přetrvává způsob obnovy lesních porostů za použití mechanizované přípravy půdy často hlubokou orbou – viz kap. A2.4.5. Škody způsobované technologickou nekázní lesního hospodáře Většinou se jedná o škody těžbou, přibližováním a vyklizováním vytěžené dřevní hmoty, které jsou přímo úměrné počtu a ploše těžebních zásahů a množství gravitované dřevní hmoty, intenzitě nasazení těžké mechanizace, a sezónní únosnosti půdy. Použitím mechanizace na neúnosných půdách dochází k porušování půdního pokryvu až ke vzniku erozních jevů (zejména rýhové eroze s následným odnosem plavenin). Dalším negativním jevem při obnově lesních porostů je způsob jeho praktického provádění, kdy v obnovných prvcích dochází často nešetrnými způsoby těžby k likvidaci původního středního patra (většinou cílových listnáčů). Zájmem ochrany přírody je omezení vzniku těchto jevů, což místy naráží na neochotu lesního hospodáře ke změně způsobů činnosti, resp. praktickou nemožnost používání již často dávno zrušených netradičních technologií (koně, lanovky …), či neuváženou volbou firmy dodavatele. Škody způsobené rekreací a cestovním ruchem Pro eliminaci vzniku škod je při obnovách LHP/LHO průběžně přehodnocována kategorizace lesů vzhledem k aktuálním potřebám měst a obcí, resp. dle tlaku a potřeb veřejnosti na rekreační využívání lesů v okolí současných i nově vznikajících sídel. Zájmen ochrany přírody je diferencované zvyšování podílu těchto potencionálně vhodných lesů (dle příslušných legislativních norem s nutností předchozí projektové přípravy), již i z důvodu koncentrování návštěvníků v předem připravených, a méně konfliktních partiích. Rovněž je i ze stejného důvodu zájmem ochrany přírody uvážlivé navyšování doprovodných technických zařízení sdružujících návštěvníky do připravených center, jako jsou parkoviště, občerstvení, apod. Ostatní V posledních několika letech se nejen v Libereckém kraji nebezpečně rozšířila nelegální těžba dřeva často i devastačním způsobem, při nichž jsou vážným způsobem porušovány právní předpisy na úseku lesního hospodářství a porosty jsou vystaveny i zvýšenému nebezpečí působení následných škodlivých činitelů. Tyto jevy se vyskytují zejména v lesích v soukromé držbě, v rovinatých a pro mechanizaci přístupných polohách, častěji v dosahu veřejných komunikací. Zájmem ochrany přírody je eliminace těchto jevů zvýšeným dohledem lesního hospodáře nad aktuálním stavem lesa. A2.8.3.1–3 Hlavní názorové a faktické nesoulady mezi zájmy ochrany přírody a lesním hospodářstvím, závěry (formulace a souhrn návrhů a doporučení - viz kap. A3.11) K častým názorovým konfliktům mezi zájmy ochrany přírody (resort MŽP ČR) a lesního hospodářství (MZe ČR), s názory často podloženými protichůdnými odbornými expertízami (resp. jejich zjednodušení či plošnou aplikaci bez ohledu na různorodost podmínek nebo prosazování jednoho druhu opatření bez vazby na opatření doprovodná) patří:

Potřebnost změny chemického složení lesních půd zejména v imisně postižených oblastech, způsoby, druhy a intenzita aplikací chemických prostředků – koordinace zájmů ochrany přírody s lesnickým hospodařením v takto postižených oblastech je z důvodu lokalizace problému většinou v kompetenci orgánů ochrany přírody příslušných V-ZCHÚ. V současnosti jde o problematiku vápnění v CHKO Jizerské hory, kdy ze strany lesního hospodářství je tento zásah prezentován jako nevyhnutelný a pro přírodu prospěšný. Pro citlivé ekosystémy, jako jsou horská rašeliniště, ovšem představuje podobný zásah výrazně


Strana 363


stresový faktor, který vede k narušení chemického režimu půdy a vod a k drastickým změnám v biocenóze.

Rozdílný pohled provozních lesníků a ochranářů na druhovou skladbu, zejména na existenci a zavádění nepůvodních druhů: Modřín – druh na území ČR (v oblasti Nízkého Jeseníku, popř. i Oderských vrchů) sice původní, ale v území Libereckého kraje prokazatelně nepůvodní – je běžně užívanou hospodářskou dřevinou (nejen jako příměs, ale i vyskytuje se i v podobě monokultur). Ze strany lesních hospodářů není modřín vnímán jako dřevina introdukovaná a je často prosazován i do ZCHÚ. Je ovšem třeba upozornit na velmi nepříznivý vliv modřínu na stav půdy, kdy jde o dřevinu z hlediska tzv. pedomelioračního efektu vůbec nejhůře hodnocenou. Mj. i z tohoto důvodu by neměl být modřín zaváděn do porostů s větším zastoupením, ale pouze jako dřevina přimíšená či přípravná, s významem převážně produkčním. V ZCHÚ přísnější kategorie pak jeho pěstování není vhodné (používán byl např. při obnově lesa na imisních holinách ve III. zóně KRNAPu, kde je však prezentován pouze jako dřevina přípravná.) V případě vejmutovky neexistuje vzájemný názorový střet, avšak praktické snahy o její omezení či místně případnou likvidaci naráží často na nezabezpečenou finanční náročnost realizace. V případě douglasky v současnosti existuje rovněž obecná shoda – tento druh hospodářsky méně využitelné dřeviny má větší význam snad pouze pro estetiku (pohledově atraktivní a rychle rostoucí druh spíše vhodný pro parkové úpravy), tudíž odpadá její zavádění do lesních porostů (tak jak tomu bylo často v minulosti, kdy tvořila i homogenní jednodruhové struktury). Obecná shoda mezi oběma resorty již příliš nepanuje u často se vyskytujícího dubu červeného, který je zejména v „borové“ oblasti dosud běžně zaváděn do lesních porostů v příměsích, ale i jako hlavní dřevina. Zájmem ochrany přírody je jeho znatelné omezení i za cenu předčasných obnov či rekonstrukcí, což naráží na praktické možnosti lesního hospodáře. Pozn.: Zastoupení introdukovaných dřevin je z hlediska ochrany přírody zajištěno legislativně, kdy orgán ochrany přírody má dostatečně silný nástroj k prosazení svých zájmů (jeho využívání je však místně nedostatečné).

K praktickým střetům lesnického hospodaření na ochranu přírody, resp. na ekosystémy patří zejména nešetrné způsoby a technologie vyklizování a soustřeďování vytěžené dřevní hmoty a mj. s následným vznikem erozních jevů (viz výše). Rovněž pro zabezpečení a zvýšení biodiverzity lesních ekosystémů (zejména bylinného patra s vlivem na entomofaunu, avifaunu, podrostní flóru apod.) je nutné používání šetrných způsobů obnovy.

Vlivem v současnosti podceňovaných a zanedbávaných výchov předmýtných porostů zejména v lesích soukromé držby (z výše popsaných důvodů) dochází ke střetům se zájmy ochrany přírody. Rovněž i přetrvávající způsoby provádění výchovných zásahů, resp. ponechávání vytěžené dřevní hmoty pod hlavním porostem (pro význam pro ekosystém je upřednostňováno před vyklízením veškeré hmoty) zejména u smrku, kde může být ve vybraných případech zdrojem šíření hmyzích škůdců, v neposlední řadě i s dopadem na estetiku lesa v rekreačně atraktivních oblastech.

K častým střetům patří stále přetrvávající způsoby obnov lesních porostů – převaha umělé obnovy nad přirozenou (o výběrných způsobech nemluvě), snahy o velkoplošné obnovy v „borových“ oblastech (podložené legislativou a oborovými předpisy), místně převaha mechanizované přípravy půdy hlubokou orbou nad ostatními, k přírodě bližšími a šetrnějšími způsoby, setrvávání ve stereotypech u soukromých vlastníků lesa („smrk do údolí, borovice na náhorní partie…“) apod.

Samostatnou kapitolou jsou v posledních letech snahy o zakládání lesů na dosud nelesní půdě (způsobeno i současným trendem s očekávanou nižší potřebou zemědělské půdy po vstupu ČR do EU, i snahami o praktické „zužitkování“ dlouhodobě nevyužívaných zemědělských i

Strana 364



ostatních pozemků, apod.), a to jak cílenou a odborně řešenou formou (za častého dotačního přispívání státem), tak i velmi často živelně a neorganizovaně. Z hlediska zájmů ochrany přírody a krajiny s těmito snahami mnohdy existuje významný střet – často jsou (potencionálně i mohou být) tímto zalesňováním ohroženy ostatní cenné ekosystémy, zvláště když je realizace prováděna na odborně méně fundovaných podkladech, či živelně. Koordinace těchto snah a záměrů je na orgánech ochrany přírody všech stupňů, kdy zejména krajinářská a ochranářská hlediska zde musí být jedněmi z determinujících. KOP doporučuje orgánům státní správy zvýšený fyzický dohled nad probíhajícími změnami v krajině, zejména kontrolu způsobů realizací a jejich opodstatněností daných příslušnými povoleními.

Pro zabezpečování prvků ÚSES (biocenter) není dosud plně využíván institut příslušné subkategorie lesa zvláštního určení (viz závěry odborného celostátního semináře ÚSES – zelená páteř krajiny, Brno 2002), což je výsledkem i nedostatečného tlaku orgánů ochrany přírody na zadavatele LHP/LHO a projektová nepřipravenost. Potřebnost zařazení prvků ÚSES do kategorie lesů zvláštního určení by měla být tématem diskuzí orgánů ochrany přírody a orgánu státní správy lesů nejen na úrovni Libereckého kraje.

A2.8.3.2 Ochrana přírody a myslivost A2.8.3.2-1 Úvod, stručná charakteristika, vstupní údaje (následně uvedené údaje pocházejí z aktualizovaných podkladů KÚLK – Zpráva o životním prostředí, z Konceptu ÚP VÚC LK, a z aktuální databáze státní správy KÚLK oboru) Myslivecká činnost, jako jedna ze součástí aktivního života většinou úzkého skupinového zájmu, je poměrně významná součást ekonomického efektu provozovatelů, ale i významná část kulturního dědictví a přístupu společnosti k přírodě, je realizována v podobě dobrovolnosti i profesionality zúčastněných. Je činností ochraňující, využívající a zkvalitňující této složky přírodního bohatství. Funkce provozu a výkonu myslivosti je sama o sobě přechodem mezi funkcí společenskou a produkční, a když není provozována na bázi komerční, není produkce zvěřiny nevýznamná. V pojetí zákona o myslivosti je myslivost „soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému a spolkové činnosti směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součást českého národního kulturního dědictví. Zvěří je dle zákona obnovitelné přírodní bohatství představované populacemi vybraných druhů volně žijících živočichů“. V tzv. ekosystémovém pojetí ochrany přírody lze chápat péči o životní prostředí zvěře jako zcela zásadní prvek novodobého pojetí myslivosti jako služby přírodě (výsadba remízků, plodonosných listnáčů, roztroušené nelesní zeleně). Tato služba musí vycházet z dnešní reality člověkem zásadně pozměněné přírody. Současná kulturní krajina je charakteristická vysokým stupněm antropogenní zátěže – počínaje velkoplošným intenzívním zemědělským hospodařením v monokulturních honech, přetrvávajícím vysokým zatížením cizorodými látkami a ovlivnění krajiny melioračními zásahy spolu se změnami vodního režimu. Na volně žijící zvěř působí četné stresy vzniklé nebo vznikající v důsledku intenzivních lidských aktivit v krajině, počínaje vysoce mechanizovanou těžbou, sklizní i sběrem, přes rozvoj tranzitních a liniových staveb, dopravní infrastruktury, hustoty dopravy samotné po zvýšený rekreační tlak obyvatelstva, včetně jeho sportovních aktivit. Proto je nezbytné snížit na minimum rušivé faktory, které nejsou v přírodě nezbytně nutné nebo které nepřekračují pro zvěř únosné meze. Mezi stresové faktory náleží také vyrovnanost potravní nabídky ve vztahu ke skutečným stavům a druhům zvěře v přírodě. Kvalita složení a současně dostatečná pestrost potravní nabídky spolu s dostatečným klidovým režimem zvěře potřebných k pastvě, sběru a trávení, jsou nejdůležitějšími protistresovými faktory působícími na zvěř zvláště v chladných obdobích roku, kdy dochází u


Strana 365


savců i ptáků k trofickým migracím a strádání. Významným úkolem myslivosti je proto odstraňování stresu ze života zvěře všemi dostupnými způsoby, které jsou v souladu s rozvojem přírody a společenským zájmem. Pestrost potravní nabídky byla na několik desetiletí významně negativně ovlivněna v minulosti založenými monokulturami a bude trvat další desítky let, než dojde k viditelnému návratu k původnímu, přírodě blízkému stavu. A2.8.3.2-2 Analýza stavu z hlediska ochrany přírody a krajiny ZVĚŘ A JEJÍ ZDRAVOTNÍ STAV Základní legislativní normou ČR, která se v současnosti zabývá problematikou ochrany zdraví zvířat, je zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a změně některých souvisejících zákonů. Předmětem této veterinární péče jsou zvířata, vstupující do kontaktů a vazeb s člověkem a jím chovanými zvířaty, jako zdroje šíření nemocí přenosných ze zvířat na člověka, nebezpečných nákaz zvířat i parazitárních invazí. Tato péče představuje významný článek v komplexně řešené ochraně zdraví lidí, zvířat, ale i nezávadnosti potravin živočišného původu. Nákazová situace v chovech zvěře Libereckého kraje je dle materiálů uváděných v časopisu Svět myslivosti příznivá. V předcházejícím roce nebyl zaznamenám výskyt nákazy u sledovaných druhů nákaz (př. tularémie, brucelóza, mor prasat, vzteklina, paratuberkulóza, trichinelóza), kdy kromě vztekliny lišek a moru černé zvěře ve většině případů v současné době nehrozí. Na zdravotní stav, reprodukci a genofond zvěře negativně působí anorganické látky a mikrotoxiny antropogenního původu, především rezidua těžkých kovů. Monitorování přítomnosti těchto látek ve zvěřině je důležité nejen z hlediska hygieny potravin, ale má význam i pro sledování kvality životního prostředí. Z těchto důvodů je již několik desetiletí věnována pozornost zdravotnímu stavu zvěře jako přirozenému bioindikátoru antropogenní zátěže ekosystému. Drobná, spárkatá zvěř a predátoři, jsou vhodným objektem monitoringu, protože odráží současnou úroveň kontaminace v ekosystému, který obývají. Jako prevence šíření vztekliny liškami je na celém území Libereckého kraje prováděna letecká aplikace orálních vakcín proti vzteklině, která je dle Státní veterinární správy kvalitnější a účinnější než dosud běžné způsoby. ŠKODY ZVĚŘÍ Mezi problémy obecného vztahu myslivosti s ekosystémy patří zejména výskyt škod způsobený dlouhobě nadměrnými stavy zvěře na lesních porostech i celém lesním ekosystému (přirozené zmlazení lesních dřevin a podrostu, likvidace bylinného patra), kdy tlak zvěře na lesní ekosystémy je významnější než na kultury polní. Poškození nebo zničení sazenic okusem se projeví snížením přírůstu, resp. nutností následného vylepšování kultur a prodloužení doby zajištění porostu. Poškození ohryzem či loupáním je nevratné poškození, které spolu s následnou infekcí do poškozených míst může způsobit rozklad celých porostů. Nejvíce jsou poškozeny porosty v horských tzv. jelenářských oblastech, kde dopad rozpadu těchto porostů bude o to závažnější, hlavně z hlediska jejich půdoochranné a vodoochranné funkce (k oblastem s nejvyšším podílem škod způsobených zvěří patří oblast Lužických hor – Svor–Mařenice, západní část Jizerských hor Krkonoše, Hruboskalsko a na Semilsku oblast Košťálova). V současné době je tedy hlavní pozornost soustředěna zejména na škody zvěře na lesních porostech – škody způsobené zvěří na lese svým rozsahem patří k největším škodlivým vlivům, na nichž má především podíl zvěř jelení, mufloní, v místech výskytu i zvěř daňčí, v podhorských oblastech zejména zvěř srnčí, v lesních komplexech i zajíc i přes jeho kriticky nízké stavy. Rovněž škody černou zvěří nejsou zanedbatelné. Vyčíslené škody zvěří činily v roce 2000 pro Liberecký kraj (aktuální souhrnné údaje tč. již nejsou vlivem působnosti zákona o myslivosti k dispozici) 1.884 tis. Kč, v roce 2001 1.827 tis. Kč. Celorepubliková výše vyčíslených škod činila v roce 2000 celkem 36.374 tis. Kč, v roce 2001 výši 34.446 tis. Kč. Z hlediska škod na lesích je

Strana 366



rozhodujícím druhem zvěř jelení (zvěř srnčí má hlavní areál rozšíření v nižších polohách). Jelení zvěř je považována za součást horských ekosystémů, kam byla vytlačena z nížin zásahy člověka do původních přirozených podmínek v krajině, ale její početní nárůst a nastalé změny zejména v horských polohách byly příčinou značného zvýšení škod. Udržet rovnovážný stav k ostatním složkám ekosystémů je záležitostí razantních redukčních odstřelů, které nebyly v dřívějších dobách důsledně realizovány. Teprve od druhé poloviny 90. let minulého století po snížení normovaných jarních kmenových stavů a zvýšení odstřelů jsou dosahovány stavy blížící se již únosným. Zajištění této „rovnovážnosti“ je cestou i mezinárodní spolupráce. Zvěř se soustřeďuje v klidnějších lokalitách (s převahou „houštin“ a podrostu), kam je vytlačována turistickým ruchem a částečně i místně zvýšenou těžební činnosti v některých lokalitách. Velkoplošné vytěžení ploch centrálních částí okrajových hor způsobilo zhoršení potravinové nabídky ochuzením kvality bylinného pokryvu intenzivní mineralizací surového humusu. Škody zvěří ve vyšších polohách se soustřeďují do období pozdního jara, léta a začátku podzimu, tedy v období dostatku zelené potravy, což ovlivňuje také výši škod. Poškozeny jsou nejvíce pro zvěř atraktivní druhy kultur okusem (především jsou ohroženy listnáče a jedle), letní loupání se prakticky nevyskytuje a škody vytloukáním jsou rozptýlené. Zimní škody ohryzem, dříve velmi rozšířené, jsou v poslední době eliminovány na minimum soustavou vybudovaných přezimovacích obůrek, kterými lze podchytit až 80 % (i více) vyskytující se zvěře. Při hospodaření způsobem přírodě blízkým se zvyšuje pří obnovách podíl listnáčů i jedle, které je nutno ochraňovat oplocením nebo různými individuálními způsoby, což vyžaduje vyšší vstupy do ekonomiky lesního hospodáře. Udržování únosných stavů zvěře může tyto náklady podstatně omezit. Jednou u cest k eliminaci škodlivých vlivů zvěře je i rozšiřování oborních chovů a podstatné snížení stavů zvěře volně chované, zejména zvěře jelení, dančí, mufloní i srnčí, která jako „neoborní“ druh zvěř může mít uplatnění ve větších oborách (na příkladu Židlovské obory ve VLS, s. p. na území bývalého VVP Ralsko – za škody zvěří nelze považovat tyto vlivy v oborách, zejména ve zmíněné oboře, kde pro jejich eliminaci jsou nutné vyšší vstupy do pěstování lesa důsledným plocením obnovných prvků, individuální ochranou). Dle názoru zpracovatele KOP současné snahy o omezování zimního přikrmování zvěře nejsou optimální (a etickou) cestou ke snižování stavů vybraných druhů volně chované zvěře. K významným problémům provozu myslivosti patří v posledních letech i značný nárůst organizovaného pytláctví (trestná činnost), proti němuž nelze dostupnými prostředky účinně čelit. Kromě etické stránky může tato negativní činnost ovlivňovat i kvality chovu zvěře. HONITBY Myslivost lze provozovat pouze na honebních pozemcích, na kterých příslušný orgán státní správy myslivosti (bývalé okresní úřady) uznal honitbu, oboru nebo samostatnou bažantnici. Dle nového zákona jsou k uznávání honiteb, obor a bažantnic příslušné obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Ke dni 31.3.2003 končilo období tzv. „mysliveckého desetiletí“, kdy v uvedený termín končila platnost nájemních smluv na pronájem honiteb. Předcházející desetileté období se do jisté míry vyznačovalo stabilitou v myslivosti, kde nedocházelo k velkým změnám hranic honiteb a nájemních vztahů. Současné i nadcházející období je plné změn spojené i s uplatňováním vlastnických práv na honebních pozemcích. Údaje o honitbách – viz tabulková příloha. Honitby jsou vlastní a společenstevní – minimální výměra honitby je stanovena zákonem na 500 ha. Velcí vlastníci honebních pozemků (zejména LČR, s. p., Pozemkový fond, VLS, s. p.) mají vlastní honitby. Společenstevní honitby tvoří sdružení vlastníků honebních pozemků – tzv. honební společenstvo. Nadále zůstává v kraji jako největší „vlastník“ honiteb Lesy ČR, s. p. STAVY ZVĚŘE


Strana 367


Dle nové právní úpravy, § 3 (zásady chovu), odst. 1, je jedním z cílů chovu zvěře deklarováno i zachování rovnováhy mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím. Toto ustanovení ukládá povinnost držiteli honitby zajišťovat chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem. Zde se vyskytuje značné úskalí ve stanovení zmiňovaných stavů zvěře podle kapacity prostředí pro jednotlivé druhy zvěře, a v klasifikaci početnosti a populační dynamiky zvěře pro dané území. Normované a minimální stavy zvěře jsou stanoveny podle vyhlášky MZe č. 491/200 Sb., s ohledem na úživnost honitby tyto stavy stanoví v rozhodnutí o uznání honitby příslušný orgán státní správy myslivosti, „ORP“, tj. Obecní úřad obce s rozšířenou působností. Mělo by jít o vyvážený stav, kdy zvěř nepáchá větší škody na lesních porostech a zemědělských kulturách a přitom má dobré podmínky pro reprodukci. Zvěr je zastoupena optimálními počty zvěře včetně jejich struktury co do pohlaví a věku. Údaje o stavech zvěře – viz tabulková příloha. LOV ZVĚŘE Je realizován na základě plánu chovu a lovu zvěře, který schvaloval příslušný okresní úřad – v současnosti držitel honitby! (nikoliv obecní úřady obcí s rozšířenou působností), do procesu zasahují obecní úřady s rozšířenou působností pouze v případech nesouladu mezi držitelem a uživatelem honitby (současný proces vede k významnému oslabení státní správy v plánovité regulaci stavů zvěře s důsledkem na vznikající škody zvěří, její diverzitu, apod. Plán lovu zvěře je upravován tak, aby došlo k dosažení normovaných stavů zvěře, vhodného poměru pohlaví a věkové struktury vzhledem k úživnosti prostředí (honitby) a projeveným škodám zvěří. V Libereckém kraji je evidováno 3538 osob (držitelů platných loveckých lístků) trvale vykonávajících v honitbě právo myslivosti, pro ilustraci je zde evidováno celkem 928 psů s loveckou upotřebitelností (plánovaný stav 735). DALŠÍ OČEKÁVANÝ VÝVOJ MYSLIVOSTI Ke 31.12.2002 byly zrušeny okresní úřady a jejich kompetence přecházejí v omezené míře na obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Dne 31.3.2003 byly ukončeny platnosti nájemních smluv a nastalo období nově uznávaných honiteb, což s sebou přináší mnoho práce jak pro předkladatele jednotlivých návrhů, ale i pro správní orgány, jež návrhy posuzují a rozhodují. V nadcházejícím období lze očekávat podporu mysliveckého hospodaření a spolkové činnosti – finanční příspěvky budou poskytovány v rámci závazných pravidel podpory hospodaření v lesích, které jsou přílohou státního rozpočtu a pravidel používání prostředků z Fondu životního prostředí. Jedná se zejména o následující podporu: zlepšování životního prostředí zvěře podpora ohrožených druhů zvěře oborní chovy zvěře se vzácnými druhy nebo poddruhy chov a výcvik národních plemen loveckých psů a loveckých dravců použití dravců v ochraně rostlin preventivní veterinárně léčebné akce a zdolávání nákaz v chovech zvěře ozeleňování krajiny včetně oplocování dřevin chovatelské přehlídky a myslivecké výstavy, propagaci a osvětu myslivosti. A2.8.3.2-3 Rekapitulace hlavních konfliktů mezi zájmy Ochrany přírody a praktickým provozem myslivosti, závěry, doporučení Dlouhodobě lze sledovat trend přibližování se skutečného stavu zvěře normativnímu stavu. I přes dnes již letité snahy o snižování stavů volně chované zvěře jsou její škody stále nadměrné (viz

Strana 368



výše uvedený rozpor mezi normovanými a skutečnými stavy zvěře, a realizovanými plány lovu), zvláště v oblastech rekonstrukce lesních porostů v horských oblastech obnovou za dřeviny zvláště pro jelení zvěř atraktivní. K eliminaci těchto nezanedbatelných škodlivých vlivů volně chované zvěře je nutné dále pokračovat i směrem, který mj. zvolil podnik Vojenských lesů a statků, s.p., kde těžištěm jejich mysliveckého hospodaření je oborní způsob chovu, kde byla realizována plošně značně rozsáhlá „Židlovská obora“ pro chov spárkaté (jelení, dančí, srnčí i mufloní) zvěře (oborní chov již od středověku prováděli nejen i vlastníci Frýdlantského panství) – případné budování obor v V-ZCHÚ je problematické pro střet se zájmy ochrany přírody. Souběžně s těmito snahami je nutné důsledné snižování (místy až likvidace) stavů zvěře ve „volné“ krajině. Budování obor je finančně značně náročný proces, který v praxi naráží na nesouhlas a nezájem vlastníků i nájemců dotčených pozemků, neupravené vlastnické vztahy, nejednoznačnost a neprovázanost myslivecké a další legislativy. V neposlední řadě je navrhovanému záměru limitující i existence „velkoplošně zvláště chráněných území“ a jejich ochranný režim vyplývající ze zákona o ochraně přírody a krajiny, které se často nacházejí právě v oblastech s výskytem enormních škod zvěří v plošném překryvu s jejich přirozeným biotopem (jelenářské oblasti). Vzhledem k nevyváženosti způsobů mysliveckého hospodaření k okolnímu prostředí, kdy zvláště v případě zvěře spárkaté naprosto převažuje volný chov oproti oborním způsobům, jeví se nutnost drastických změn přístupů a reorganizace v tomto odvětví, což naráží na zažité kulturní až bigotní tradice oboru, a to bez ohledu na vlastnictví, či užívání honiteb. Pro zájmy ochrany přírody patří k existujícímu dluhu i nedostatečně vymezené oblasti chovů zvěře, kdy je nutno tyto přehodnotit v dohodě s orgány ochrany přírody. Je třeba se zaměřit na omezení chovu nepůvodních druhů zvěře (zejména daněk, muflon), kde je chov prosazován pouze uživatelem honitby a je v rozporu s chovatelskými zásadami i v rozporu se zájmy ochrany přírody. V současné době existuje několik projektů a programů řešících reintrodukci a záchranu některých chráněných druhů – rysa, jestřába, koroptve, tetřívka aj., které jsou ve spolupráci se státními strukturami správy lesů vesměs založeny na dobrovolném základu. K existujícím střetům se zájmy ochrany přírody patří i prokazatelné škody na chráněných druzích, zejména liškou, černou zvěří a krkavcem. V poslední době se množí trestná činnost při vybírání hnízd dravců (finančně zajímavý a módní artikl) a nelegální odstřely chráněných druhů (mnohdy způsobeno i fatální neznalostí legislativy i druhového určování střelce). Cestou k odstranění těchto nežádoucích disparit je přehodnocení a modernizace odvětví jako celku, zvláště přístupů ke způsobům mysliveckého hospodaření i k veřejnosti, neboť se myslivost stala (i díky období posledních let) oborem pro uzavřený a úzce skupinový zájem vyvolených. Změny využívání zemědělských pozemků nárůstem ploch TTP (oproti zmenšení výměr orné půdy, snížená chemizace, atd.) dávají možnosti zvyšování druhové pestrosti zvěře dané přírodními podmínkami. Pro plánovité a cílené myslivecké hospodaření je v budoucnu nutná bližší spolupráce zejména s Polskou republikou (v této oblasti je garantem a zástupcem MŽP ČR). Stavy zvěře: Místně překročené stavy zvěře mají rozhodující vliv na vznik a výši škod na lesních i ostatních kulturách (popis a formulace viz výše). I přes deklarované tvrzení, že „zvěř je součástí životního prostředí“, je jednoznačnou snahou ochrany přírody udržení stavů zvěře na „únosné“ výši a struktury. V porovnání údajů výše uvedených přehledů vyplývá, že téměř u všech hlavních druhů zvěře se jedná o nadnormativní stavy (s patřičnými důsledky), v případě zvěře drobné o jejich nedostatek. I z poučení z historie vyplývá, že jednou z možností chovu zejména zvěře spárkaté v kulturní krajině je její oborní chov, za podstatné regulace chovu volného (současné způsoby chovu však této zásadě příliš neodpovídají, a to ze značných finančních nároků na realizaci, i z důvodu zákonné minimální výměry obory 50 ha). Jak výše uvedeno, příkladem takovéhoto přístupu může být i snaha podniku VLS, s. p. ve vybudování Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

Strana 369


Židlovské obory, avšak bez podstatného omezení volného chovu v okolní „volné“ krajině tato snaha zůstane pouze iluzorní, neboť dojde pouze u provozovatele zařízení k finančnímu efektu z poplatkových lovů, který tak soustředí zájemce do této části území (s provozními výhodami). Rovněž existuje nebezpečí zatajování stavů zvěře uživateli honiteb ve „volné“ krajině s cílem navýšení svého finančního efektu a naplňování úzce skupinových zájmů. Přetrvávajícím problémem je i současné posuzování vhodnosti a zařazování černé zvěře, která má místně velký podíl na výši škod, zejména na polních kultur a zahradách – náprava stavu je na ujednocení a přehodnocení legislativních předpisů. Škody zvěří: Negativním výstupem provozu myslivosti, resp. obecnou existencí zvěře v krajině, je prokazatelný vznik škod zvěří. Výše škod je úměrná počtu a struktuře zvěře, je územně diferencovaná dle stavů a úživnosti prostředí. V oborách nelze tuto součást obecně zahrnovat do kategorie škod, neboť jednou z priorit tohoto území je vlastní chov zvěře – vznikající škody zvěří je nutno eliminovat vyššími vstupy pro zajištění ostatních funkcí (zejména lesa, ale i ostatních druhů pozemků). Dle platného zákona o myslivosti je proces kompenzací škod zvěří mezi držitelem, resp. uživatelem honitby a poškozeným, kdy v případě rozporu obou stran rozhoduje soud. Trestná činnost: Pytláctví (zejména organizované, probíhající bez ohledu na čas hájení zvěře) je nutno potlačovat všemi prostředky, hlavně včasným odhalováním a zpřísněním postihů, za součinnosti uživatele honitby, lesní a myslivecké stráže, a orgánů činných v trestním řízení. Současný stav, kdy odhalování této činnosti je většinou na uživateli honitby (který výsledky mnohdy pouze na pozůstatcích eviduje), dostatečně problém neřeší. Cestou k eliminaci je komplexní přístup řešení, spočívající v důsledném zamezení příjezdů do honiteb (zejména lesa) od veřejných komunikací na většině účelových cestách (i za cenu ztížení průjezdů ostatním uživatelům), častější dohled nad honitbou, a zejména organizovanost a spolupráce s policií (její vyšší interes a účast). Stav legislativy: Pro plánování oboru (s kladným dopadem na vyšší druhovou diverzitu, k eliminaci výše škod zvěří, apod.) nepříliš přispívá současný zákon o myslivosti, který se více zabývá myslivci a majetkoprávními vztahy, méně již zvěří samotnou – výhrady k zákonu viz stránky www.prvnimyslivecka.cz

A2.8.3.3 Ochrana přírody a rybníkářství, rybolov A2.8.3.3-1 Úvod, stručná charakteristika, vstupní údaje Toto odvětví z celokrajského hlediska bylo poněkud za okrajem zájmu, i přes podstatnější význam v některých mikroregionech (zvláště v MR Dokesko, dále Českolipsko, Mimoňsko, Ralsko, Liberecko, Jablonecko, Frýdlantsko, Turnovsko), kde místy dochází ke střetům zájmů zejména mezi snahami o rekreační využívání a s ochranou přírody. K 1.4.2004 patrně dojde k účinnosti nového zákona o rybářství, kdy bude úroveň rybníkářství a sportovního rybolovu záležet mj. i na výkonu státní správy rybářství – krajský úřad bude orgánem, který bude vyhlašovat, měnit rušit rybářské revíry, povolovat výkon rybářského práva, ustanovovat rybářského hospodáře a jeho zástupce, dále bude krajský úřad provádět kontrolu evidence o hospodaření a dozor nad dodržováním zákona o rybářství a předpisů vydaných k jeho provedení (toto oprávnění se vztahuje nejen na rybářské revíry, kde je provozován sportovní rybolov, ale v celém rozsahu i na rybnikářství). Prvořadým úkolem pro orgán státní správy rybářství bude podchytit všechny provozovatele sportovního rybolovu a rybnikářství ve své působnosti (mimo organizace Českého rybářského svazu a známé spol. s r.o. provozujícími rybníkářství, existují subjekty, o jejich hospodaření není žádný přehled).

Strana 370



Obor lze tedy rozdělit na rybolov a rybníkářství. Význam je dán existencí vodních ploch (ploch a toků), jejich zarybněním daným i přírodními podmínkami, a ve způsobu jejich využívání. K nejvýznamnějším oblastem patří okres Česká Lípa – rybniční soustava Hamerská, Dokeská a Holanská. V rybolovných i rybníkářských vodách se chovají tradiční druhy (kapr obecný, pstruh potoční i duhový, lipan obecný), i druhy netradiční (siven, tolstolobik) příp. reintrodukované (losos v povodí Ploučnice). Problémem horských přehrad je značná kyselost vody, kde přežívá siven, v tradičních rybníkářských oblastech je pak problémem vysoký a narůstající počet volavek, které hlavně v zimním období decimují stavy ryb. Větší ekonomický význam v kraji již má rybníkářství realizované na vodních plochách ve vlastnictví, či v pronájmu podniku Rybářství Doksy, spol. s r.o. a Rybářství sever, s. r. o. Kunratice. Soustavu Hradčanských rybníků využívá jejich vlastník Vojenské lesy a statky ČR, s. p. A2.8.3.3-2 Stručná analýza stavu I. RYBOLOV Dosud byl řízen příslušnými referáty Okresních úřadů a organizacemi Rybářského svazu, území a jednotlivá povodí jsou rozhodnutím MZe ČR rozdělena na jednotlivé rybářské revíry. V posledních letech se projevují snahy vlastníků drobnějších vodních ploch zatraktivňovat a rozšiřovat rekreační potencionál o jednorázový rybolov za úplatu, což často naráží na etickou stránku rybolovu (př. drobné rybníky v okolí Doks – Velká Pateřinka, Malý rybník …). II. RYBNÍKÁŘSTVÍ Bylo vždy neoddělitelnou součástí zemědělské prvovýroby, k zajištění prosperity hospodáře patřilo i spojení s ostatními činnostmi. Struktura rybníkářství, vodní plochy: Výměry vodních ploch (dle terminologie katastru nemovitostí tzv. vodních ploch a toků) v obcích dle aktuálního stavu katastru nemovitostí – viz základní přehled o druzích pozemků dle KN. Následný přehled pro orientaci udává výměru významnějších vodních ploch v uvedeném členění, bez ohledu na praktické možnosti využití rybolovem či rybníkářstvím. Tabulka 49: Přehled významných retenčních nádrží zčásti využívaných rybníkářstvím či rybolovem v LK Název Harcov Fojtka Mlýnice Josefův Důl Souš Mšeno Bedřichov Máchovo jezero Novozámecký Kunratický Stráž pod Ralskem (Velký Horecký rybník) Celkem

Vodoteč Harcovský potok Fojtka (potok) Albrechtický potok Kamenice Černá Desná Mšenský potok Černá Nisa Břehyňský potok Robečský potok Svitávka Ploučnice

Zás. prostor m3 349 800 142 200 91 700 20 027 800 4 621 300 1 973 000 1 708 500 5 000 000 1 300 000 91 000 1 781 000

Funkce retence, užitková voda Retence retence retence, pitná voda retence, pitná voda retence, rekreace Retence ryby, retence, rekreace ryby, retence, ochrana přírody rybochovný, rekreace rybochovný, retence, rekreace, vodní sport.

37066300

Zdroj: Krajská koncepce zemědělství, 2002

Činorodou prací předků i současných odborníků v hydrologii a hydraulice vznikla v našem kraji mimo jiné i ojedinělá zásobárna především užitkové, ale i pitné vody. Vzhledem ke stále se častěji opakujícím i občasným extrémním povodňovým jevům je vhodné zakládání drobných retenčních vodních nádrží v povodích toků, které by zpomalily odtok extrémních srážek – Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

Strana 371


vyšší podíl vodních ploch mj. zvýší ekologickou stabilitu území, z krajinářského hlediska jej zatraktivní, umožní podmínky pro větší rozvoj rekreace s pozitivními dopady na další aspekty rozvoje. Obecné podmínky pro fungování a rozvoj odvětví jsou dány výskytem vodních ploch a toků, a praktickými i potencionálními přírodními podmínkami a možnostmi jejich zakládání a zarybňování. Existence nevyužívaných zemědělských pozemků, i tzv. méně hodnotných pozemků nižších tříd ochrany v blízkostech vodotečí, dává místní předpoklady pro realizaci návrhů nových vodních ploch i jejich zarybňování. Cestou k tomuto záměru je i nutnost legislativních změn v posuzování ochrany ZPF. Pro jednoznačné a podrobné vymezení návrhů chybí jakékoliv podklady, zejména vyhodnocení území z hydrogeologické a hydrologické vhodnosti. Již ve fázi odborné projektové přípravy návrhů všech stupňů na základě hydrologických výpočtů je nutná koordinace s ostatními obory, kromě zemědělské praxe soulad s územním systémem ekologické stability, podmínkami ochrany přírody, hledisky krajinářskými, zohlednění funkce (retenční spolu s rekreací, rybníkářstvím, rybolovem) – příkladem v této snaze je mj. i záměr OÚ Křižany vyhodnotit území obce i z těchto hledisek, a tyto návrhy i realizovat. Podle návrhu nového zákona o rybářství, jehož účinnost by měla být od 1. 4. 2004, bude úroveň rybnikářství a sportovního rybolovu záležet na kvalitním výkonu státní správy rybářství. Krajský úřad bude orgánem, který bude vyhlašovat, měnit rušit rybářské revíry, povolovat výkon rybářského práva, ustanovovat rybářského hospodáře a jeho zástupce. Dále bude krajský úřad provádět kontrolu evidence o hospodaření a dozor nad dodržováním zákona o rybářství a předpisů vydaných k jeho provedení. Toto oprávnění se vztahuje nejen na rybářské revíry, kde je provozován sportovní rybolov, ale v celém rozsahu i na rybnikářství. Prvořadým úkolem pro orgán státní správy rybářství bude podchytit všechny provozovatele sportovního rybolovu a rybnikářství ve své působnosti. Existují však subjekty mimo organizace Českého rybářského svazu a známé spol. s r.o. provozujícími rybnikářství, o jejich hospodaření není tč. žádný přehled. Stále větším problémem jsou při intenzivním provozu rybnikářství a obsluze rybochovných zařízení zvyšující se počty rybožravých predátorů (volavka popelavá – Frýdlantsko Liberecko, kormorán velký – Českolipsko, vydra říční – Frýdlantsko, Českolipsko), což mnohdy místy naráží na zájmy ochrany přírody dané nesourodou legislativou. Rovněž neuvážené hospodaření (vysazování dravých druhů ryb, vypouštění rybníků v nevhodné roční době …) má vliv na výskyt a množství dalších chráněných druhů. A2.8.3.3-3 Rekapitulace hlavních konfliktů mezi zájmy ochrany přírody a rybníkářstvím a rybolovem, závěry, doporučení Z hlediska ekologické stability krajiny lze obecně konstatovat, že výskyt a rozšiřování vodních ploch přírodě blízkého charakteru (bez neprostupných technických opevnění apod.) navyšují její potencionál. Zároveň vytváří předpoklady pro zvýšení biologické diverzity zde závislých organismů, z krajinářského hlediska zvyšují její pestrost, umožňují i řízenou rekreaci. Existence vodních ploch rovněž navyšuje retenční schopnost krajiny, snižuje povodňové jevy, upravuje mikroklimatologické amplitudy, apod., lze obecně konstatovat, že vodní plochy a toky jsou pozitivním prvkem pro oblast ochrany přírody a krajiny. K negativním jevům náleží existence a snahy o technická řešení dotýkající se zájmů ochrany přírody:

neodborné „pěstební“ zásahy do břehových společenstev (zejména břehových porostů), kde intenzita a způsob zásahu je často vlastníkem či správcem toku ponechávaná na „muži

Strana 372



s motorovou pilou“ (odstraňování veškerých jedinců spodního a středního patra, zmlazení dřevin a keřů);

snahy o „revitalizace“ systémů (na negativním příkladu revitalizace úseku Ploučnice před Českou Lípou);

snahy o technické úpravy vodotečí jejich napřimováním a opevňováním břehů a dna, často bez následného osazení břehových porostů, bez vytváření biotopů pro vodní organismy;

existence množství otevřených „odvodňovacích“ příkopů a upravených recipientů svodné sítě v okolní zemědělské krajině, hlavně na Českolipsku a Turnovsku jako pozůstatek provedených melioračních opatření většinou bez založených břehových porostů;

K častým konfliktům mezi „ochranou přírody“ a hospodáři podnikajícími v oboru patří mj. rozdílný pohled na způsob vzniku škod, resp. na škodlivost či ochranu některých druhů ptactva. K této situaci přispívá i rozdílné začlenění konfliktních druhů v zákonných normách. Odstranění a eliminace existujících jevů je možná cestou nutné předchozí projektové přípravy, a na dohledu příslušnými orgány ochrany přírody nad realizací a plněním stanovených podmínek. Pro lokalizaci problémů nutných k řešení je nutné zpracovat přehled potřeb a vytipování nejožehavějších případů – jako prvopočátek při řešení lze využít množství dokumentací ÚSES, které většinou nedostatky lokalizují a navrhují nutná opatření. Řešením problematiky se v obecné poloze zabývá množství strategických programových a koncepčních dokumentů (Strategie rozvoje Libereckého kraje, Program rozvoje Libereckého kraje, Program rozvoje venkova, Krajská zemědělská koncepce …), které většinou řeší návrhy v oblasti vodohospodářské, ale svým charakterem naplňují i potřeby řešeného oboru rybníkářství a rybářství. Při plánování rozvoje venkovského prostoru Evropská unie podporuje ze strukturálních fondů oborové aktivity týkající se zpracování, prodeje a propagace místních rybích produktů. Pro realizaci uvedených návrhů je, jak výše uvedeno, nutná znalost problémů, střetů a možností řešení, které je nutno odhalit a lokalizovat formou speciálních průzkumů. Z hlediska lokalizace je předmětné celé území kraje, zejména oblasti s výskytem povodňových jevů, eroze, nadměrného výskytu velkoplošně a intenzivně využívané zemědělské půdy, nerealizované navržené prvky ÚSES, apod.: Péče o rybníky a rybníkářské soustavy, jejich revitalizace, obnova, včetně péče o vodní toky, protipovodňová opatření, posílení retence vody v krajině – zkvalitnění současných rybníků a soustav jejich revitalizací a náležitou údržbou, zvýšení jejich dnes často „zazemněné“ kapacity, péčí i zarybněním zvýšení pestrosti krajiny i její ekologické stability, revitalizace stávajících vodních ploch, revitalizace říčních systémů s ohledem na ekologickou stabilitu krajiny, potřeby migrace druhů a zvyšování biodiverzity, pro potřebu protipovodňových opatření, i s cílem zvýšení druhové pestrosti a četnosti geograficky původních organismů vázaných na vodu. Realizace: ve spolupráci se Správci povodí, vlastníků pozemků, MSP, ČRS, SAPARD agentura Praha. Zakládání nových vodních ploch, posílení retence vody v krajině i jako protipovodňová opatření – zakládáním vodních nových ploch ve vhodných podmínkách (trvalé změny způsobu využití pozemků), s cílem zvyšování druhové pestrosti a četnosti geograficky původních organismů vázaných na vodu, krajinného rázu, pro rozvoj cestovního ruchu a chovu ryb. V tomto procesu může krajský úřad napomoci vlastníkům pozemků i vhodnou informací o možnostech využití dotačních programů. Realizace: ve spolupráci s KÚLK, Správci povodí, vlastníků pozemků, MSP, ČRS, SAPARD agentura Praha. Z hlediska rozvoje a zakládání nových


Strana 373


drobných vodních nádrží může krajský úřad napomoci vlastníkům pozemků i vhodnou informací o možnostech využití dotačních programů.

A2.8.4. OCHRANA PŘÍRODY A SUROVINOVÁ POLITIKA KRAJE A2.8.4.1 Vstupní údaje V Libereckém kraji se nachází řada ložisek nejrůznějších nerostných surovin. Jejich detailní výčet je nad rámec této dokumentace, v textu jsou využity pouze souhrnné údaje (bližší údaje – viz Regionální surovinová politika Libereckého kraje, Česká geologická služba – Geofond Praha, 6/2003). Ke určité specifice kraje patří především výskyt nízkoobsahových uranových rud. V okrese Česká Lípa se nachází 7 samostatných ložisek uranu – Hamr a Břevniště těžena hlubině, těžba z ekonomických důvodů zastavena; ložisko Stráž těženo chemicky vyluhováním in situ, těžba z ekologických a ekonomických důvodů zastavena; ložiska Hvězdov, Mimoň, Osečná-Kotel a Holičky netěžena. V okresu Liberec, v Novém Městě pod Smrkem se vyskytuje výhradní ložisko cínových rud – obsah cínu je však malý, a proto je ložisko je považováno za neekonomické. V Žitavské pánvi se vyskytuje ložisko hnědého uhlí a v Syřenově na Semilsku ložisko černého uhlí, ale obě ložiska jsou netěžitelná. Ložiska lignitu se vyskytují v oblastech Frýdlant – Višňová a Hrádek nad Nisou – Kristýna. Obě tyto oblasti mají relativně nízký rozsah zásob. Ložisko Kristýna je zatopeno a využívá se jako rekreační plocha. Na svazích Ještědského hřbetu se vyskytují ložiska vápenců a dolomitických vápenců s mocností 40 – 80 m. Na všech ložiscích bylo ověřeno velké množství zásob suroviny. Ložiska se nacházejí na území přírodního parku a není je proto možné průmyslově využívat. Na Semilsku jsou ložiska vápenců a dolomitických vápenců – CHLÚ Jesenný I – V – roztěženo pouze jedno ložisko; CHLÚ Horní Štěpanice – zrušen; CHLÚ Rokytno – netěženo; CHLÚ Roztoky u Semil – netěženo. Na Českolipsku se těží především čedič a melafyr (Tachov, Tlustec, Chlum, Žandov), jsou zde čtyři výhradní ložiska slévárenských písků (Provodín, Srní, připravuje se otevření Okřešice) a stavebních štěrkopísků (Dubnice, Velký Grunov). Na Liberecku se těží stavební kámen – čedič (Krásný les), žula – hrubá a ušlechtilá kamenická výroba (Liberec – Ruprechtice), štěrkopísek (Horní Řasnice, Grábštejn, Chotyně), cihlářská surovina (Český Dub, Hrádek nad Nisou). Na Jablonecku se těží žula pro hrubou a ušlechtilou kamenickou výrobu (Hraničná, Horní Černá Studnice), fylitická břidlice (Loužnice – Bratříkov), melafyr a čedič (Bezděčín). Na Semilsku se těží stavební kámen – čedič (Smrčí, Záhoří, Chuchelna, Košťálov). Vývoj v oboru v posledním období lze charakterizovat na jedné straně zvýšeným zájmem o potenciální využití dalších dosud netěžených ložisek štěrkopísků a stavebních písků, na druhé straně pak pokračujícím útlumem hornické činnosti na části stávajících lokalit. Dominantní okruhy problémů nejen z hlediska ochrany přírody a krajiny jsou: sanace následků těžby, střety zájmů v přípravných řízeních na nových lokalitách ložisek stavebních písků a štěrkopísků, rekultivace ploch starých pískoven, řešení dalšího postupu sanace kontaminovaného horninového prostředí v bývalém VVP Ralsko, problematika lokálních střetů zájmů ochrany ŽP a podnikatelských aktivit.

Strana 374



Výčet stávajících dobývacích prostorů (DP v těžbě jsou vyznačeny tučně) a přehled chráněných ložiskových území (CHLÚ) v kraji jsou uvedeny v 4. Tabulkové části KOP (vedle uvedených chráněných ložiskových území je v kraji řada ložisek bez vyhlášené ochrany).

A2.8.4.2 Analýza stavu z hlediska ochrany přírody a krajiny A2.8.4.2-1 Vliv těžby nerostných surovin na přírodu a krajinu Ke specifice Libereckého kraje patří rovněž velké množství ložisek surovin a prognózních zdrojů (celkem 256 lokalit) s velmi častým územním překryvem (střetem) se zájmy ochrany přírody a krajiny a zdroji pitné vody, vč. CHOPAV (téměř neexistuje ložisko, jehož těžba by se nedostávala do konfliktu se zájmy ochrany životního prostředí). Dobývání nerostného bohatství je činností, která stav přírody a krajiny mění velmi radikálním a do značné míry nevratným způsobem. Závažnost tohoto dopadu je dána především: přírodními a krajinářskými hodnotami dotčeného území, plošným rozsahem a použitou technologií těžby, délkou trvání těžby, výsledným stavem území po ukončení těžby a završené rekultivaci (revitalizaci). Ve zjednodušeném pohledu dopad těžby na přírodu a krajinu bude tím větší, čím nižší budou hodnoty výsledného terénu v porovnání s terénem výchozím a čím větší bude takto postižená plocha (nutný argument pro odstranění případného nedorozumění, že pro ochranu přírody bude nepřípustná jakákoliv forma dobývání nerostných surovin). I když je dobývací činnost obvykle provázena negativními dopady na přírodu a krajinu, jejich míra se může velmi různit a lze připustit i situace, kdy těžba ve svém výsledku povede k určitému zvýšení hodnot sledovaných ochranou přírody. Že tomu tak zatím většinou není, je z velké části vinou toho, že společnost dává přednost okamžitému finančnímu zisku před uchováním trvalých hodnot, které jsou spojeny s ochranou životního prostředí a s ochranou přírody. Zkušenosti z Libereckého kraje jsou přitom alarmující, pro ilustraci lze krátce uvést důsledky dosavadní těžby nerostných surovin na Českolipsku, které je v tomto ohledu v rámci kraje nejvíce postiženo – těžební aktivity se zde týkají především tří komodit: uranové rudy, stavebního kamene a štěrkopísků pro stavební a sklářské využití. Těžba uranu Uranové rudy se těží v okolí Hamru na Jezeře a Stráže pod Ralskem od cca poloviny 60. let. Přestože vlastní těžba probíhá pod zemským povrchem (hlubinné doly a vyluhovací pole chemické těžby), dopady na okolní krajinu jsou nepřehlédnutelné. Před začátkem těžby měla zdejší krajina výrazný tradiční rekreační potenciál, k němuž přispívala vysoká lesnatost území a soustava rybníků, jakož i harmonická venkovská krajina bez průmyslového narušení. V prostoru později zaujatém těžebními technologiemi a obslužnými provozy byly soustředěny nemalé přírodní hodnoty, zejména květnaté nivní louky, mokřady a rašeliniště, lužní a rašelinné lesy, protikladem byla převážně lesní biota neovulkanických kopců a pískovcových hran, s četnými reliktními druhy ve vrcholovém fenoménu. Uranový průmysl především vtiskl krajině zcela nový, ryze industriální charakter. Původní sídelní struktura byla rozvrácena a překryta nadprodukcí sterilní „modernistické“ architektury technologického i obytného využití. Z ospalého podhradského městečka Stráže se naráz stalo krajinně nevzhledné sídliště s ubytovnami pro tisíce dojíždějících horníků, v širokém prostoru mezi Ralskem a Křižany vyrostlo množství neestetických budov a technologických komplexů, navzájem propojených desítkami kilometrů různých potrubí, dopravníků a elektrických vedení. Zanikl ornitologicky a botanicky cenný Sedlišťský rybník, na jehož místě záhy vyrostly dvě velké odkalištní nádrže, podobný osud stihl i menší Pustý rybník v Hamru (biologicky


Strana 375


nejvýznamnější Hamerský rybník musel být na 10 let z bezpečnostních důvodů vypuštěn, což vedlo k poškození části pobřežní bioty). V areálu chemické těžby, jehož hlavní část zaujímala plochu kolem 10 km2, byla vytvořena složitá soustava vtláčecích a čerpacích vrtů, navzájem propojených hustou spletí potrubí a kilometry obslužných komunikací: okolí těchto vrtů bylo zbaveno předchozího vegetačního krytu, někdy i půdy až na minerální podklad, významnou část plochy nebylo možné dále hospodářsky využívat. Takto bylo zdevastováno jedno z nejvýznamnějších přechodových rašelinišť na Českolipsku zvané V Mešném. Těžba postoupila až vysoko do úbočí Ralska, kde si vyžádala rozsáhlé přetvoření reliéfu, často na místě hodnotných květnatých i acidofilních bučin. Na nedalekém čedičovém vrchu Lipka byl otevřen kamenolom pro potřeby budování uranových dolů, který zničil velkou část unikátní botanické a zoologické lokality, v současnosti připravované k vyhlášení za přírodní rezervaci (část plochy je tč. nekvalifikovaně zalesněna smrkem). S dobýváním uranu souvisela i rozsáhlá regulace Ploučnice až po Mimoň, které měla za důsledek devastaci cenných mokrých luk a přechodových rašelin. Krajina v dosahu uranových dolů přišla o své tradiční hospodářské využití, půda v okolí technologických zařízení zpravidla nebyla obhospodařována a změnila se v úhory. Za své tak vzala většina vlhkých, po staletí citlivě obhospodařovaných luk, velkou část území pak obsadily formace pionýrských dřevin (toto lze paradoxně, v porovnání s ruderalizovanou nelesní vegetací, hodnotit vesměs pozitivně). Po třiceti letech těžby (o jejímž smyslu a užitku lze pochybovat z dnešního pohledu a potřeb) je jedna z kdysi turisticky nejvyhledávanějších krajin Česka v troskách. Vedle rozvrácené krajiny, jejíž devastace zřejmě není ukončena (obnovená těžba kamene na Tlustci, kontroverzní záměry na rekultivaci dolu chemické těžby, některé rozvojové záměry města Stráže pod Ralskem) je zde i rozsáhlá kontaminace podzemních vod, která je mj. důvodem pro dlouhodobou likvidaci chemického dolu a udržování stávajících antropogenních struktur při životě. Aktuální otázkou z hlediska ochrany přírody a krajiny je postup sanace povrchu vyluhovacích polí chemické těžby. Dosavadní praxe spočívala ve smýcení náletových porostů, odstranění technologických zařízení, zemních prací (vyrovnání povrchu) a následného zalesnění kulturními dřevinami (v daném prostředí takřka výhradně borovicí). Toto řešení v podstatě znamená anulaci sukcesních procesů, které na vyluhovacích polích probíhaly 20-30 let. Sukcese vycházela z půd původně nelesních (zemědělských), případně půd lesních, obhospodařovaných standardním (tj. intenzivním) způsobem. Tyto plochy byly různou měrou antropogenně zasaženy (místní stržení půdního profilu, tvorba umělého reliéfu, budování vrtů, potrubních rozvodů, cestní sítě a obslužných zařízení), částečně si však zachovaly svůj předchozí charakter. Plochy ponechané sukcesi byly záhy obsazeny pionýrskými dřevinami, které vytvořily poměrně vitální porosty a svým opadem i působením kořenového systému plnily významnou biomeliorační funkci. Tím došlo ke zlepšení stavu půd, často předtím vyčerpaných nevhodným způsobem lesnického hospodaření. Specifická situace nastala v pánevní poloze při Ploučnici, v místech přechodového rašeliniště V Mešném. Zde došlo k částečné konzervaci přírodních hodnot, ovšem při silné fragmentaci území soustavou zemních valů, jež vedla ke vzniku tzv. lagun se stojatou vodou. Tak vznikl unikátní biotop, v němž se na krátkém úseku střídají plochy výrazně zamokřené a zrašelinělé s plochami písčitých navážek. Tento biotop je v současnosti obsazen poměrně kvalitní biocenózou, s příznivou prognózou spontánního vývoje. V případě „klasicky“ prováděné rekultivace by došlo k eliminaci příznivého působení pionýrských porostů na půdu a často i k výrazným ztrátám na biodiverzitě. Proto se v daném území jako příhodnější jeví revitalizace, která by využila nastartovaných přírodních procesů a svým výsledkem alespoň částečně kompenzovala značné škody, jimž na okolní krajině v důsledku předchozí těžby uranu došlo.

Strana 376



Těžba kamene Stavební kámen se na Českolipsku těží v současnosti ve třech lomech – v Brništi (vrch Tlustec, DP Luhov), na Chlumu (Maršovický vrch) a v Tachově (Tachovský vrch). Ve všech případech jde o postupné odtěžování geomorfologicky výrazných vrchů, které zasahuje i vrcholové polohy a vede k výraznému hmotovému a tvarovému omezení elevací. Na Tlustci se tento záměr (kdy mělo dojít o snížení vrcholu z 592 m na cca 420 m) podařilo odvrátit, ne však samotnou těžbu, která byla po čtyřleté přestávce v r. 2003 obnovena (k dalšímu podobnému případu došlo i na Kodešově vrchu v Heřmanicích). Uvedený způsob těžby je jednoznačně závadný z hlediska krajinného rázu. Neovulkanické vrchy, zvláště pak vyšší, izolovaně stojící kopce, patří k hlavním dominantám krajinného rázu Ralské pahorkatiny. Výrazná deformace jejich siluety tudíž znamená podstatnou estetickou újmu, kterou zesilují nepřirozené tvary a obnažené skalní podloží s nepřirozeně ostrým porostním okrajem. Je třeba říci, že moderní kamenolomy se obecně ke krajinnému rázu chovají velmi bezohledně, což mj. souvisí i se všeobecným úpadkem smyslu pro rovnováhu a harmonii krajiny. Neméně důležitý je aspekt biologický. Neovulkanické vrchy jsou na Českolipsku biogeografickými „ostrovy“, které schraňují biotu v okolní krajině nevídanou. Výrazný reliéf zde vedl ke vzniku specifických reliktních biotopů, které byly do značné míry ušetřeny antropogenní devastace. V exponovaných suťových polohách se vytvořily cenné smíšené listnaté lesy, v nichž se do jisté míry zakonzervoval stav přírody vrcholného holocénu. Vystupující skalní útvary a otevřená suťová pole pak dala vzniknout relativně nevelkým plochám primárního bezlesí, v této krajině ojedinělým. Z tohoto popisu je zřejmé, že jde o lokality, které by měly stát v popředí zájmu ochrany přírody a krajiny, nikoliv v popředí zájmu těžebního. Stávající velkolomy totiž vedou záhy k výrazné redukci přírodních hodnot, v podstatě s nevratnými důsledky. Jak ukazuje vývoj na Tlustci, dochází ke značnému narušení i u ekosystémů, které tvoří širší lem roztěženého prostoru (devastační působení kamenolomu je tak závažnější, než se obvykle připouští). Situace na uvedených třech vrších je dnes následující: Na Tlustci byla těžba obnovena s tím, že zasáhne pouze západní úbočí kopce (při zachování vrcholu) a pro omezení záboru lesa bude pokračovat ještě asi 30 m pod úroveň terénu. Pokud by mělo dojít výhledově k úplnému vytěžení ložiska, došlo by k demontáži vrcholu, což by byl nepřípustný zásah do krajinného rázu. Na Tachovském vrchu došlo již dříve k úplnému odtěžení vrcholu a těžba se přibližuje k jeho úpatí. Největší přírodní hodnoty již byly nenávratně zničeny. Na Maršovickém vrchu byla těžba před časem obnovena a dosahuje již vrcholové linie. Zásoby stanovené POPD zde vydrží ještě po cca 100 let. Zatímco u Tlustce je zřejmé, že těžba postihuje jednu z nejvýznamnějších lokalit svého druhu v ČR, tak na zbývajících dvou vrších je identifikace přírodních hodnot nemožná, neboť již byly z větší části zničeny. V minulosti byla na Českolipsku těžbou narušena také vrcholová část přírodovědně cenného kopce Lipka (viz komentář k dobývání uranu), značné újmy doznal i Kamenický vrch u Zákup. S menšími negativními dopady probíhala donedávna těžba u Slunečné a Volfartic. V Lužických horách byly kamenolomem odkryty mj. čedičové výchozy Panská skála a Zlatý vrch, které jsou dnes vyhlášeny za národní přírodní památky. V případě Zlatého (a Stříbrného) vrchu ovšem bylo nutné nátlaku ochranářské veřejnosti, aby nedošlo k úplnému odtěžení tohoto pozoruhodného geomorfologického útvaru. Na rozdíl od zde uvedených případů z Českolipska je těžba žuly a fylitu na Liberecku a Semilsku méně konfliktním zásahem do krajiny. Důvody jsou dva – přírodovědný a krajinářský. Zmíněné horniny mají malou „minerální sílu“ a neváží na sebe příliš bohatou biotu. Současně jde o horniny velkoplošně rozšířené, takže ztráta na přírodě, k níž v důsledku těžby dojde, není nenahraditelná. U krajinářského hlediska sehrává roli fakt, že nejde o likvidaci izolovaných, vyhraněných krajinných dominant, nýbrž o dílčí zásah do rozsáhlého geomorfologického útvaru.


Strana 377


Problémy nastávají teprve v případě velmi rozsáhlých, pohledově exponovaných kamenolomů. Takové se ovšem na území Libereckého kraje nevyskytují. K devastaci území (např. Železnobrodsko) přispívají problémy způsobené nově vytvářenými vlastnickými vztahy, které vyvolávají tlaky na stále další otvíraní nových dobývacích prostorů, aniž by stávající byly dotěženy dle původních záměrů. Těžba štěrkopísků Štěrkopísky jsou na Liberecku dvojího druhu – glacifluviální v dosahu pleistocénního zalednění, a terasové v povodí Ploučnice a Jizery. Dobývací prostory jsou soustředěny zejména do Hrádecké pánve, Frýdlantského výběžku, na Českolipsku do okolí Dubnice, Provodína a Srní. Štěrkopísky se těží v málo členitém reliéfu, takže jejich dobýváním vznikají vhloubené tvary. Nejsou tedy pohledově tak exponované, jako těžené vrchy, zvláště jsou-li obklopeny lesním porostem. Z hlediska ochrany přírody nebývá těžba štěrkopísků příliš konfliktní, přestože jde často o plochy značných rozměrů. Část ložisek totiž leží na zkulturněné zemědělské půdě, menší část pak na místě lesů zpravidla kulturní povahy, a v důsledku nízké zásoby živin i se sníženým biotickým potenciálem (tato charakteristika ale nemusí platit beze zbytku, místy jsou totiž i na ložiskách štěrkopísku zastoupeny hodnotné přírodní ekosystémy, které si zasluhují ochranu – tak je tomu zřejmě i na nedávno otevřeném ložisku Srní-Okřešice, které zasahuje do prostoru cenných mokřadních lad s ohroženou květenou, proto by toto území mělo být z hlediska přírodních hodnot ověřeno dříve, než těžba zasáhne do cennějších partií). Přírodně hodnotné je rovněž území zahrnuté do NBC Poustecká obora, kde vzniká nová aktivita směřující k těžbu štěrkopísku. Celkově lze říci, že počet otevřených ložisek štěrkopísků je na Liberecku značně vysoký a z hlediska ochrany přírody a krajiny na hranici únosnosti. Z pohledu ochrany přírody a krajiny lze rozšiřování těžby na nová ložiska považovat lze za nežádoucí. Rekultivace Horní zákon ukládá těžební společnosti provádět po ukončení těžby sanaci a rekultivaci uvolněných ploch (rekultivace = „opětovné zkulturnění“, což také odpovídá dosavadní praxi). Podle výsledku a způsobu provádění se rozlišuje rekultivace zemědělská, lesnická či hydrická. S výjimkou posledního případu jsou konečným stavem agrocenózy či lesní kulticenózy, tj. útvary z pohledu ochrany přírody nepříliš ceněné. Dle názoru zpracovatele Koncepce by v řadě případů bylo vhodnější pojem rekultivace nahradit pojmem revitalizace. Jejím výsledkem by pak nebyla hospodářská „kultura“, nýbrž přírodě blízký ekosystém – byť vývojově nezralý a jen pomalu se konsolidující. Těžbou surovin zpravidla dochází k výrazným změnám reliéfu, které z hlediska hospodářské využitelnosti představují značná omezení (příkré svahy, výrazně zahloubené tvary, terasy). V době nepříliš vzdálené byly vytěžené prostory ponechávány bez větších úprav sukcesi a v průběhu několika desetiletí zde často vznikly zajímavé polopřírodní útvary, které zvyšují krajinnou a biotickou diverzitu (tento pozitivní efekt je ovšem významně ovlivněn tím, že jde o poměrně malá území, která se snáze začlenila do okolní krajiny). Zakomponování přírodních procesů do formování krajiny po ukončené těžbě je nejméně násilným řešením, které může znamenat úsporu nákladů a docílení optimálního celospolečenského efektu. V rozsáhlých těžebnách je účelná kombinace tradiční rekultivace s plochami revitalizovanými. Ty jsou charakterizovány rozmanitostí reliéfových tvarů a tím i stanovištních podmínek, jimž odpovídají různá sukcesní stádia vegetace lesní i nelesní. Žádoucí je oživení nově vytvořeného biotopu o vodní plochy. Dokladem škodlivosti rekultivace v tradičním pojetí je příklad z vyluhovacích polí chemické těžby uranu u Stráže pod Ralskem (viz předchozí komentář k těžbě uranu).

Strana 378



Tabulka 50: Ložiska vyhrazených nerostů v LK – plochy dotčené těžbou, v rekultivaci a s ukončenou těžbou (dle Surovinové koncepce Libereckého kraje) celkem kraj v DP mimo DP plocha dotčená těžbou celkem 1373 469 S a R rozpracované celkem 183 24,6 - rekultivace zemědělské 58 0 - rekultivace lesnické 124 24,6 - rekultivace hydrické 1,2 0 - rekultivace ostatní 0 0 50,5 plocha ukonč. rekultivace celkem 165 - rekultivace zemědělské 32,1 0 - rekultivace lesnické 122 48,4 - rekultivace hydrické 11,4 2,1 - rekultivace ostatní 0 0

uranová ruda v DP mimo DP 839 388,5 69,9 17,6 17 0 52,9 17,6 0 0 0 0 43,7 47,2 0 0 36,2 45,1 7,5 2,1 0 0

kamenolomy v DP mimo DP 208,1 64,8 8,7 5 0 0 7,5 0 1,2 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

pískovny v DP mimo DP 325,5 16 104,2 2 41,1 0 63,1 2 0 0 0 0 121,5 3,3 32,1 0 85,5 3,3 3,9 0 0 0

Zdroj: Surovinová koncepce Libereckého kraje (plochy jsou uvedeny v ha)

A2.8.4.2-2 Střety ložisek a vybraných prognózních zdrojů nerostných surovin se zájmy ochrany přírody ZÁBORY PŮDNÍHO FONDU Jak výše uvedeno, v Libereckém kraji je evidováno 256 ložisek a prognózních zdrojů nerostných surovin, z toho jich bylo k 1.1. 2001 těženo 31. Bloky zásob zabírají celkovou plochu cca 115 km2, prognózní zdroje cca 450 km2. Z celkové plochy ložisek je chráněno v rámci DP 49 km2 a v CHLÚ 121 km2. Většina ložisek se nachází na lesní a zemědělské půdě. Největší plošnou zátěž představují důsledky těžby uranové rudy ložisek Hamr na Jezeře a Stráž pod Ralskem. Těžba ostatních uranových ložisek oblasti nebyla zahájena a na uvedených probíhají sanační a rekultivační práce. Na záboru půdy se podílí řada dalších těžených ložisek především stavebního kamene, štěrkopísku a kamene pro hrubou a ušlechtilou kamenickou výrobu, s velikostí dobývacích prostorů do 20 ha. Část pozemků dotčených těžbou je zpět vracena k původnímu využití na základě schválených plánů rekultivací a podmínek navracení v POPD rekultivacemi (k 1.1.2001 bylo v rámci LK navráceno 170 ha do lesního půdního, a 32 ha do zemědělského fondu z celkového počtu 216 ha rekultivovaných ploch) – bližší údaje viz Regionální surovinová politika Libereckého kraje. ÚZEMNÍ SYSTÉM EKOLOGICKÉ STABILITY (ÚSES) K nejčastějším střetům ložisek nerostných surovin se zájmy ochrany přírody dochází v případě prvků a ÚSES, zejména vyššího biogeografického významu (viz tzv. Územně technické podklady nadregionálního a regionálního ÚSES, MŽP a MMR ČR, 1996, kde překryvy a střety nejsou řešeny a eliminovány). Při porovnání ploch ložisek s plochami navržených či vymezených nadregionálních, regionálních a lokálních ÚSES bylo zjištěno, že dochází ke střetu ve 270 případech, a nezřídka i několika současně. Do střetu s prvky ÚSES se dostává 6 těžených ložisek (4 SP, 1 KA a 1 SK), 16 DP a 22 CHLÚ. U prognózních zdrojů všech kategorií s většími plochami je situace komplikovanější, ke střetu s těmito plochami dochází ve více než 130 případech!


Strana 379


Řešení střetů je (dle stávajících platných právních norem) teoreticky možné až v územně plánovací dokumentaci, což je u systému vyššího systému ÚP VÚC LK. Tabulka 51: Stručná lokalizace významných střetů ÚSES a zájmů ochrany přírody s CHLÚ a DP dle ÚP VÚC LK, předběžné návrhy řešení: č.

CHLÚ/DP kód

CHLÚ/DP název

druh suroviny

prvek ÚSES

EEC

1

00060001

CHLÚ Bílý Kostel

štěrkopísky

RBC1790 Boreček

-

2

08060000

CHLÚ Hrádek /N. I.

uhlí hnědé

RBK638

-

3

19530000 19600000

CHLÚ Kryštofovo Údolí CHLÚ Machnín

dolomit, vápence ostatní

RBC387 Karlovské bučiny

ano

4

13170000

CHLÚ Pilínkov

vápence

K19H

ano

5

02180000

CHLÚ Bezděčín

stavební kámen

RBK669

-

17880000 17870000

CHLÚ Jesenný III. CHLÚ Jesenný IV.

vápence ostatní karbonáty pro zem. účely

NRBC44 Údolí Jizery a Kamenice

-

6

7

09890000

CHLÚ Velké Hamry

kámen pro výrobu

K22MB

ano

8

19590000

CHLÚ Jítrava

karbonáty

RBC1272 Velký Vápenný

ano

9

00080000 14860000

NRBC68 Poustecká obora

-

10

09880000

K27V

ano

Strana 380

CHLÚ Pertoltice štěrkopísky CHLÚ Višňová lignit CHLÚ

baryt,

ochrana přírody

předběžný návrh řešení

respektovat RBC z důvodu jeho minimalizovaného vymezení a nemožnosti jiné blízké lokalizace, zachovat CHLÚ, v současné době nevyužít ložisko pro těžbu respektovat RBK 638 ve stávající trase, v případě těžby uzpůsobit trasu RBK budoucím podmínkám NPR respektovat vymezené RBC Karlovské 387 a podmínky ochrany bučiny, přírody (NPR, Přír.park) a Přírodní vzhledem k vysoké hodnotě park Ještěd přírody ložiska netěžit respektovat vymezený NRBK 19H a podmínky Přírodní ochrany přírody (přír.park) park Ještěd a vzhledem k mimořádné kvalitě přírody netěžit ložisko respektovat vymezené CHLÚ a DP, upřesnit trasu RBK 669 mimo CHLÚ a DP při respektování požadovaných plošných parametrů respektovat CHLÚ, vymezit NRBC 44, ložiska v současnosti netěžit zachovat CHLÚ, s ohledem na CHLÚ upřesnit trasu NRBK K22 MB a zajistit jeho minimální parametry, zajistit ochranu krajinného rázu respektovat vymezené RBC PR Velký 1271 a podmínky ochrany Vápenný přírody (PR, přír. park) a Přírodní vzhledem k mimořádné park Ještěd kvalitě přírody netěžit ložisko ložisko Pertoltice – respektovat závěry a podmínky hodnocení vlivů na životní prostředí, ložisko Višňová netěžit III.zóna respektovat vymezený



Harrachov

11

700652

fluorit, olovo

KRNAP, Ochranná zóna KRNAP

DP Jesenný

dolomit

NRBC44 Údolí Jizery a Kamenice

RBC1356 Hřeben Kozlí Kameník

-

-

12

10470000

CHLÚ Slunečná

stavební kámen

13

06340000

CHLÚ Horní Štěpanice I.

dolomit stavební kámen

RBK702

-

14

19800000

CHLÚ Syřenov

uhlí černé

RBK727

-

15

700500

DP Luhov

stavební kámen

-

16

24060000

CHLÚ Stráž pod Ralskem

uran

-

II.zóna CHKO České středohoří

NRBK 27V a podmínky ochrany přírody (KRNAP), ložisko netěžit respektovat DP, vymezit NRBC 44 mimo DP při respektování požadovaných plošných parametrů respektovat CHLÚ, návrh částečné úpravy hranic RBC 1356 a RBK 556 při respektování požadovaných plošných parametrů, případná výhledová těžba možná za podmínek respektujících limity ochrany přírody (II.zóna CHKO) a ochranu krajinného rázu vymezení trasy RBK 702 přizpůsobit CHLÚ a podmínkám ochrany přírody RBK zachovat, s ohledem na současné podmínky možné těžby ložiska (tč. ekonomicky nevýhodné), návrh rozvoje území nad ložiskem

návrh limitů těžby ložiska (pouze v hranicích stávající Vyhlášení těžby – DP, limitovat PR Tlustec množství (objem) – Lipiny vytěženého kamene. limity krajinářské) Návrh na vyhlášení ložisko netěžit, upřednostnit PP ochranu přírody Hamerský rybník

Zdroj: Regionální surovinová politika Libereckého kraje; EEC = EECONET

VELKOPLOŠNÁ ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ CHKO České středohoří. V CHKO se nachází výhradní i nevýhradní ložisko stavebního kamene Žandov. Na hranici Libereckého a Ústeckého kraje zasahuje pouze svými odvaly ložisko Dubičná – v obou případech je stav případných střetů vyřešen. Na ložisku Dubičná došlo ke zvratu ve využívání ložiskové suroviny, kdy původní využití pro výrobu drceného kameniva bylo nahrazeno výrobou dlažeb, dlažebních kostek a obkladů, odpad z této výroby je předrcován pro výrobu drceného kameniva. Dle Regionální surovinové politiky Libereckého kraje je důsledkem vyšší komplexnost využití suroviny, snížení těžebních postupů a záborů pro těžbu a tím i výrazné snížení vlivu zásahů do krajiny.


Strana 381


Tabulka 52: Přehled jednotlivých ložiskových objektů a prognózních zdrojů v dílčích zónách CHKO České středohoří, a její 1 km vnější zóně na území LK číslo 3018300 3094100 3104700 3167200 3094101 3167202 3193600 5015400 5019400 3094200 5000400* 9237800 9237700 9237900

název ložiska/ prog. zdroje Prácheň-Česká skála Žandov u České Lípy Slunečná-Kozlí Janovice u Kravař Žandov u České Lípy Janovice-Heřmanice Slunečná-Kameník Poustevna Kravaře v Č.-Mimoňsko Volfartice-Mistrovice Žandov Velká bukovina Karlovka 1 Volfartice

zóna CHKO II. IV. II. II. + III. IV. IV. II. II. IV. III. IV. III. + 1 km III. + 1 km III.

stav využití

surovina

dosud netěženo současná povrchová dosud netěženo dosud netěženo současná povrchová dřívější povrchová dosud netěženo dosud netěženo dosud netěženo dřívější povrchová dřívější povrchová dosud netěženo dosud netěženo ukončená těžba

stavební kámen stavební kámen stavební kámen stavební kámen stavební kámen stavební kámen stavební kámen stavební kámen cihlářská surovina stavební kámen písky slévárenské, štěrkopísky stavební kámen stavební kámen stavební kámen

Z* – zrušené ložisko, nejedná se o prognózní zdroj

Ložisko stavebního kamene Janovice u Kravař má poněkud odlišné postavení a to z důvodu méně obvyklých fyzikálně mechanických vlastností jeho ložiskové výplně. Doposud se však nepodařilo dořešit střety zájmů na ložisku a není proto ani chráněno vyhlášením CHLÚ. Obdobný stav střetů zájmů je i na ložiscích Prácheň-Česká Skála, Janovice-Heřmanice, Slunečná-Kameník. Zde však stejně jako i v případě ložiska Poustevna nelze očekávat uvolnění k těžbě pro zásadní střety, z nichž nejfrekventovanější jsou umístění v rekreační oblasti, nebezpečí sesuvů v důsledku střelných prací, zásadní zásah do krajiny atd. Ložisko SlunečnáKozlí již sice má stanoveno CHLÚ, ale pro závažné střety se nedá řadit k nadějným (viz nesouhlas Správy CHKO ČS s jeho otevřením). Zcela odlišný je případ výhradního ložiska nevyhrazeného nerostu Volfartice-Mistrovice. Ložisko bylo vytěženo v r. 1996 zahloubeným stěnovým lomem, je jedním z případů neshod množství vypočtených zásob evidovaných ve státní bilanci se skutečností. Lom byl zajištěn sesvahováním závěrných stěn. Odvaly jsou používány jako podsypový materiál na okolních polních a lesních cestách. Hlídaný oplocený areál lomu má byt využit k deponování odpadu. Původní záměr zřídit po dotěžení ložiska v získaném prostoru skládku odpadů zůstává pro soudní spory na mrtvém bodě. Dle sdělení Správy CHKO České středohoří (z 22.1.2004 ke Konceptu KOP) „nejsou do budoucna vyloučeny konflikty těžby nerostů v okolí Slunečné (několik CHLÚ). Za současného právního klimatu je případná těžba blokována ochranným režimem 2. zóny CHKO“. CHKO Český ráj (vč. rozšíření). Ložisko Příšovice bylo v minulosti těžené plovoucími mechanismy a po ukončení těžby v polovině 80. let zde zůstala část bloků zásob vázána pod zemědělskou půdou nejvyšší bonity a ochrany. Vzniklá vodní plocha byla předána obci a je využívána k rekreačním účelům. Lze říci, že zde další těžba v budoucnu pravděpodobně nebude, neboť i vedle stojící panelárna svou výrobu raději zásobuje štěrkopískem z Mnichovohradišťska. Důvodem není jen relativně malý objem zásob ve zbytcích bloků, ale i nepříznivé skrývkové poměry suroviny (1:3), nízká mocnost užitkové složky, vysoký podíl štěrkové frakce v surovině vyžadující vedle třídění i drcení zrn nad 16 mm a v neposlední řadě výška spodní hladiny vody v důsledku blízkosti toku řeky Jizery, kdy nezřídka provádění skrývkových prací probíhalo i pod hladinou.

Strana 382



Tabulka 53: Přehled jednotlivých ložiskových objektů a prognózních zdrojů v dílčích zónách CHKO Český ráj, a její 1 km vnější zóně na území LK: číslo 3090100 3100400 5024001 5024002 5024100 5190200 5025900* 5025800 9050100 9066300 9283200

název ložiska/ progn. zdroje Střeleč Koberovy Besedice-Malá Skála Besedice-Malá Skála Koberovy Karlovice Lestkov Těpeře Kozákov Podkrkonošský perm Vransko-Frýdštejn

zóna CHKO 1 km

1 km

stav využití současná povrchová dřívější povrchová dosud netěženo dosud netěženo dosud netěženo dosud netěženo dřívější povrchová dosud netěženo dřívější povrchová dřívější povrchová dosud netěženo

surovina písky sklářské|písky slévárenské dolomit, vápenec pro zem.účely písky sklářské|písky slévárenské písky sklářské|písky slévárenské stavební kámen karbonáty pro zem.účel stavební kámen stavební kámen ostatní drahé kameny polymetalické rudy stavební kámen


CHKO Jizerské hory. V CHKO Jizerské hory a jejím 1 km širokém okraji jsou především ložiska kamene pro hrubou a ušlechtilou výrobu. Stav vyplývá z geologické stavby území neboť převládá krkonošsko-jizerský masív z němž jsou zastoupeny různé druhy granitoidních hornin, které se staly významnými kamenickými typy a mají své místo na evropském trhu dekoračního kamene. Uvnitř CHKO je aktivní těžba na výhradním ložisku dekoračního kamene Hraničná. Těžba na této lokalitě může z pohledu resortu sloužit jako pozitivní příklad vyřešení požadavků těžby a ochrany přírody. Vzájemnou spoluprací a dohodou mezi těžařem a orgány ochrany přírody bylo nalezeno řešení podmínek aktivního provádění těžby i uvnitř CHKO, a to s únosnými vlivy na ekologickou stabilitu daného území. Obdobně tomu je i v případě využití nevýhradního ložiska štěrkopísku Oldřichov v Hájích. Jedná se o těžbu nevyhrazeného nerostu s maloobjemovou roční těžbou ve IV. zóně CHKO v zastavěném území obce, která výrazně nezasahuje do ryze přírodního prostředí CHKO, a to jak z pohledu objemu roční produkce (cca 2500 – 3500 m3), tak z pohledu dopravní vzdálenosti suroviny k výrobním prostorám, i z pohledu charakteru zpracování. Jedná se prakticky o bezodpadovou těžbu, neboť skrývka z ložiska je využívána ke zpětné rekultivaci vytěžených prostor. Vzhledem k uvedenému a vyřešeným střetům zájmu ani zde není pokračování těžby na ložisku není ve střetu se zájmy CHKO za předpokladu, že bude zpracován plán sanace a rekultivace ložiska po ukončení těžby a zajištěna následná realizace. Nevýhradní ložisko dekoračního kamene Ferdinandov – Raspenava se nachází v III. zóně CHKO a to v blízkosti její IV. zóny. Z podrobného posouzení vztahů, jak ke krajinným prvkům, tak dalším posuzovaným aspektům by v tomto případě nedošlo k výraznému narušení ekologické stability území. Případné zábory lesa by byly malé a proto je důvodné předpokládat, že hlediska střetů zájmů se pro případnou těžbu na ložisku nevyskytují závažné překážky. V 1 km široké zóně vně CHKO těžba probíhá pouze na výhradním ložisku Ruprechtice a platí zde naprosto vše co bylo řečeno výše na vrub ložiska Hraničná. Těženy jsou žuly pro kamenickou výrobu a proto s malými nároky na postup těžby a minimálními zásahy do záboru pozemků a vznikem střetů nejen s CHKO. Těžba probíhá jámovým lomem a objemy zásob dávají předpoklad těžby na desítky let. V závěru roku 2002 končí platnost Plánu OPD a nový plán je podložen zpracováním dokumentace EIA a vypracován na dobu životnosti ložiska. Neočekávají se žádné komplikace nebo neodstranitelné střety a to přestože ložisko se v současné době již nachází uvnitř území zastavěné části města Liberec.


Strana 383


V souladu se závěry materiálu „Nerostný surovinový potenciál CHKO Jizerské hory“ a na základě zevrubného posouzení umístění netěžených ložisek dekoračního kamene (Ruprechtice II, Velké Hamry-Tanvald, Mlýnice, Rudolfov), jejich stupni prozkoumanosti a zatížení střety v případě zahájení těžby lze konstatovat, že případná těžba na nich v blízké a střednědobé budoucnosti je málo pravděpodobná a jako taková by nebyla ve střetu zájmů s CHKO. Jako ložisko vyhrazeného nerostu evidované v účelové databázi Geofondu není chráněno příslušnými ustanoveními horního zákona. Existence ložiska nemá v současnosti z pohledu střetů zájmů s CHKO význam. V 1 km ochranném pásmu CHKO Jizerské hory se dále nacházejí výhradní ložiska stavebního kamene pro výrobu drceného kameniva Dětřichov a Frýdlant-Větrov 2. Ložisko Dětřichov je chráněno zřízeným dobývacím prostorem, v roce 1994 byl schválen a zaevidován plán zajištění ložiska a v současné době není těženo.V případě zájmu o znovuobnovení těžby je zřejmé, že střety budou řešitelné. Severovýchodně od ložiska Dětřichov se nachází ložisko Frýdlant– Větrov chráněné dobývacím prostorem, těžba na něm byla ukončena v roce 1994. Ložisko stavebního kamene Větrov bylo těženo v letech 1943-1994 a s další těžbou v tomto prostoru se nepočítá, neboť dosud nevytěžené zásoby na ložisku byly odepsány v r. 1994. Vytěžené prostory byly využity jako skládka TKO. Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem lze konstatovat, že by měl být podán návrh na zrušení DP Větrov kvůli zrušení zásob ložiska odpisem, čímž zanikla opodstatněnost jeho existence vzhledem k již provedené sanaci území zasaženého těžbou a využitím území k jiným účelům. Těžba na ložisku nebyla ve střetu se zájmy CHKO. Všechny prognózní zdroje na území CHKO byly v rámci prognózního přehodnocení převedeny do evidence účelové databáze ČGS-Geofondu a jako takové nejsou chráněny příslušnými ustanoveními horního a geologického zákona. Vzhledem k ekonomickým parametrům ložisek není předpoklad otvírky a těžby ani ve střednědobém horizontu několika desetiletí. Jejich existence proto nemá v současnosti s pohledu střetů zájmů s CHKO význam. Tabulka 54: Přehled jednotlivých ložiskových objektů a prognózních zdrojů v dílčích zónách CHKO Jizerské hory, a její 1 km vnější zóně: číslo název ložiska/prog. zdroje 3061700 Frýdlant-Větrov 2 3067500 Dětřichov 3098900 Velké Hamry-Tanvald 3101800 Ruprechtice 3101900 Hraničná 3244400 Mlýnice 5234800 Oldřichov v Hájích 5009100 Raspenava 5009200 Raspenava-Vápenný vrch 5009300 Ferdinandov-Raspenava 5009500 Hejnice 5009800 Ruprechtice 2 5010000 Rudolfov 5215300 Nové Město pod Smrkem 3098600* Frýdlant-Větrov 9246200 Hejnice 9282000 Ludvíkov pod Smrkem Nové Město p.Sm.9002100 Ludvíkovice 9235900 Filipka 9236000 Oldřichov v Hájích 9341800 Nový Svět 9342200 Jablonec-Příchovice 9219400 Dolní Rokytnice – západ

Strana 384

zóna 1 km 1 km 1 km 1 km III. 1 km IV. III. III. III. III. 1 km 1 km III. 1 km III. 1 km

stav využití dosud netěženo dřívější povrchová dosud netěženo současná povrchová současná povrchová dosud netěženo současná povrchová dřívější povrchová dřívější hlub. i povrch. dosud netěženo dosud netěženo dřívější povrchová dřívější povrchová dřívější hlub. i povrch. dřívější povrchová dřívější povrchová dosud netěženo

surovina stavební kámen stavební kámen kámen pro hr.a ušl.kamen.výrobu kámen pro hr.a ušl.kamen.výrobu kámen pro hr.a ušl.kamen.výrobu stavební kámen štěrkopísky dolomit|st.kám.,karb.pro zem.účely železné rudy – magnetit kámen pro hr.a ušl.kamen.výrobu technické zeminy kámen pro hr.a ušl.kamen.výrobu kámen pro hr.a ušl.kamen.výrobu cín – wolframová ruda|cín – kov stavební kámen štěrkopísky stavební kámen

III.

dosud netěženo

cín – kov

I. IV. IV. IV. 1 km

dřívější povrchová dřívější povrchová dosud netěženo dosud netěženo dřívější povrchová

stavební kámen štěrkopísky baryt – užit.složka,polymetal.rudy polymetalické rudy vápence



9219500 Dolní Rokytnice – sever

1 km

dřívější povrchová

vápence


CHKO Lužické hory. Výhradní ložisko Polevsko (stejně jako ložisko Líska) již bylo předmětem těžebního zájmu a jsou prakticky dotěžená. Jsou zde evidovány nevelké zbytkové zásoby, ale lze jen stěží očekávat jejich dotěžování. Výhradní ložisko Prysk bylo v minulosti těženo pro svou kvalitní bazaltovou surovinu odlučující se v pravidelných sloupcích, sloužících pro výstavbu mořských hrází a vlnolamů. Za celou dobu činnosti ložiska (od konce 60. let do r. 1983) bylo vytěženo pouze 33 tis. m3 sloupkového čediče. Jedná se o v současnosti jediný roztěžený zdroj sloupkového čediče v oblasti. Tabulka 55: Přehled jednotlivých ložiskových objektů a prognózních zdrojů v dílčích zónách CHKO Lužické hory a její 1 km vnější zóně na území LK: číslo 3018400 3018500 5015100 5016100 5001400 9366000 9370050 9281800 9307700 9236500

název ložiska/prog. zdroje Polevsko Prysk Šenov-Šenovský vrch Jablonné v Podještědí Líska Kytlické Mlýny Líska Dolní Suchá Polevsko Svor

zóna II. + III. II. I. III. + 1 km I. II. II. III. III. III.

stav využití dřívější povrchová dřívější povrchová dosud netěženo dřívější povrchová dřívější povrchová dosud netěženo dřívější povrchová dřívější povrchová dosud netěženo dřívější povrchová

surovina stavební kámen stavební kámen stavební kámen cihlářská surovina stavební kámen písky slévárenské stavební kámen stavební kámen stavební kámen stavební kámen

Zdroj: Regionální surovinová politika Libereckého kraje

CHKO Kokořínsko. Okolí CHKO Kokořínsko v sobě zahrnuje řadu ložisek surovin, které mají jediný provozovaný ekvivalent na území Libereckého kraje – tím je výhradní ložisko stavebního kamene Tachov u Doks. Ložisko tvořil kopec, který byl výraznou morfologickou dominantou. V zájmu zmenšení rušivého vlivu na krajinný ráz byl postupně převeden stěnový lom na jámový. Současný stav zásob ložiska dává předpoklad ukončení těžby cca do 10ti let jejich vydobytím. Ostatní ložiskové objekty v CHKO a jeho 1 km okraji jsou reprezentována zejména ložisky a prognózními zdroji cihlářské suroviny – ve všech těchto případech je jen velmi malá naděje, že by byl v dohledné době zájem o cihlářskou surovinu, kdy důvodem nejsou jen stávající střety zájmu, ale i samotná netradiční surovina ložisek (variabilně písčité slínovce). Tabulka 56: Přehled jednotlivých ložiskových objektů a prognózních zdrojů v dílčích zónách CHKO Kokořínsko, a její 1 km vnější zóně na území LK číslo 3021400 3093500 3221700 5019400 5019500 5019700 9030500 9049100 9244700

název ložiska/prog. zdroje Tachov Stvolínky Pavlovice-Vrchovany Kravaře v Čechách-Mimoňsko Blíževedly-Mimoňsko Litice-Mimoňsko Pavlovice-Vrchovany Jestřebí-Žižkův vrch Holany

zóna 1 km II. + III. 1 km III. III. II. + IV. 1 km III. III.

stav využití současná povrchová dosud netěženo dřívější povrchová dosud netěženo dosud netěženo dosud netěženo dosud netěženo dosud netěženo dosud netěženo

surovina stavební kámen cihlářská surovina cihlářská surovina cihlářská surovina cihlářská surovina cihlářská surovina cihlářská surovina písky slévárenské písky slévárenské

zdroj: Regionální surovinová politika Libereckého kraje


Strana 385


Krkonošský národní park (KRNAP). Ochranné podmínky KRNAP, svým zákonně kodifikovaným statutem a pravidly pro posuzování a povolování stavebních a těžebních činností, zásadním způsobem ovlivňují možnost jejich realizace, z toho se zde v současné době nenachází žádná povolená aktivní těžební činnost. Posledními těžbami byla hlubinná těžba fluoritu a barytu firmou Rudné doly s.p. Příbram (nyní sloučen do s.p. DIAMO, Stráž pod Ralskem) na ložisku Harrachov. Evidované nevýhradní ložisko Mrklov-Horní Štěpanice-V s vyhodnocenými zásobami dolomitu vhodného pro hrubou a ušlechtilou kamenickou výrobu nebylo nikdy těženo, stejně tak jako nevýhradní ložisko stavebního kamene Františkov-Sachrův hřbet, v současné době je důl uzavřen (prognózní zdroje na území KRNAP evidované v databázi ČGS Geofond byly přehodnoceny a zařazeny do kategorie Z). Tabulka 57: Přehled jednotlivých ložiskových objektů a prognózních zdrojů v dílčích zónách a vnějším ochranném pásmu KRNAP číslo 3039600 3102000 3038800 3063400 3099000 9219500 9219400 9227000 9225700 9063400 9342200 9362600 9070700 9004600 9220500 9220300 9341800 9061700 9066300 9067400 9221100 9063500

název ložiska/prog. zdroje zóna Mrklov-Horní Štěpanice-V OP Františkov-Sachrův hřeben OP Štěpanická Lhota OP Křížlice III. Horní Rokytnice III. Dolní Rokytnice-sever OP Dolní Rokytnice-západ,střed OP Harrachov-okolí OP Harrachov-okolí-Kamenec OP Harrachov-severozápadní kří OP Jablonec-Přichovice III. Košťálov-Rudník OP Krkonoše-Vrchlabsko II.+III.+OP Krkonoše-východ I. Křížlice III. Mrklov OP Nový Svět III. Podkrkonošská pánev OP Podkrkonošský perm OP Poniklá OP Poniklá OP Rýžoviště-JD I.

stav využití surovina dosud netěženo dolomit, kámen pro hr.a ušl.kam.výrobu dosud netěženo stavební kámen dosud netěženo KAKA, VAVZ dřívější povrchová DLDL, SKSK, VAVO dosud netěženo DLDL, KAKA, VAVO dřívější povrchová Vápenec dřívější povrchová Vápenec dosud netěženo Fluorit-barytová surovina dosud netěženo Wolframová ruda dosud netěženo baryt – užitková složka dosud netěženo Polymetalické rudy dosud netěženo bituminózní břidlice (jílovec) dosud netěženo Fluorit-baryt, polymetal.rudy dosud netěženo Fluorit-barytová surovina dosud netěženo Vápenec dřívější povrchová Kámen pro hr.a ušl.kam.výrobu dosud netěženo baryt – užitk.slož.,polymet.rudy dosud netěženo bituminózní břidlice (jílovec) dosud netěženo Polymetalické rudy dřívější povrchová Dolomit dřívější hlubinná železné rudy dosud netěženo baryt – užitková složka

Zdroj: Regionální surovinová politika Libereckého kraje

MALOPLOŠNÁ ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ Maloplošná chráněná území přírody jsou nezřídka lokalizovaná i v místech opuštěných těžeben (lomů, pískoven, cihelen), kde se často roztěžením plochy ložiska vytvářely vhodné podmínky pro biotopickou a morfologickou diverzifikaci území, které by se za normálních okolností v daném regionu nevytvořily (obnažení skalního podkladu, jezírka, mokřiny aj.), někdy i s výskytem zvláště chráněných a ohrožených organismů. Z hlediska zájmů ochrany přírody a krajiny nelze tuto skutečnost v žádném případě interpretovat tak, že těžba nerostných surovin v důsledku prospívá ochraně přírody. V regionální surovinové politice kraje v této souvislosti zaznívá názor, že „ke kladným stránkám těžby patří odkrytí významných geologických jevů a obnažení skalních stěn a navrácení sukcese do iniciálního stádia – preference světlomilných rostlinných druhů, případně vytvoření příležitostí pro hnízdění některých druhů ptáků (v tomto případě působí těžba jako jisté biotechnické opatření ve směru

Strana 386



stanovištní diverzifikace prostředí)“. S takto podaným axiomem lze souhlasit, avšak ve výsledném efektu je nutno jej doplnit, že výsledek závisí na výchozím stavu lokality, rozsahu a způsobu těžby. „Oživující“ či „zpestřující“ účinek měla těžba nerostných surovin v dřívější době, kdy se odehrávala na výměrách řádově nižších než dnes. Po vytěžení se takové lomy, pískovny aj. poměrně snadno začlenily do krajiny, neboť jejich relativní plocha vůči okolnímu ekosystému byla malá a naopak kontakt s okolím byl těsnější. Současné těžebny svojí velkou rozlohou nedokáže krajina absorbovat a stávají se tak nadlouho cizorodým prvkem v prostředí (tento problém „nadměrného měřítka“ /v kontrastu s historickými poměry/ má obecnější platnost a týká se nejrůznějších současných obytných, průmyslových, dopravních a vodních staveb či urbanistických útvarů). Zatímco dřívější stavby byly schopny ± do krajiny vrůstat a v jistém smyslu ji obohacovat, moderní stavby mají často efekt vysloveně opačný, a to jak z důvodu nepatřičného měřítka, tak i z důvodu technicistního, vůči přírodě a krajině málo ohleduplného pojednání. Tabulka 58: Bilance střetů mezi využitím nerostného bohatství a ochranou M-ZCHÚ (počet): M-ZCHÚ kategorie počet NPR 2 NPP 1 PR 5 PP 4

DP (počet) 0 0 0 2

CHLÚ (počet) 2 0 2 1

bloky ověřených zásob (počet) 2 1 5 4

prognózní zdroje (počet) 3 2 3 9

zdroj: Regionální surovinová politika Libereckého kraje, výčet – viz tabulková příloha.

A2.8.4.3 Rekapitulace hlavních konfliktů mezi zájmy ochrany přírody a krajiny s oborem, závěry, doporučení

Vzhledem k dosud jednoznačně nedořešených střetů některých prvků ÚSES s dobývacími prostory nerostných surovin a chráněnými ložiskovými územími (výčet a doporučení řešení viz návrhová část KOP ), je nutné stav řešit za účasti obou dotčených resortů.

Ze závěrů Surovinové politiky Libereckého kraje vyplývá, že zde existuje dosud nedostatečná znalost budoucích potřeb nerostných surovin v kraji, nevybudovaný krajský surovinový informační systém a nedostatečná statistika sledování vývoje těžeb vůči disponibilním zásobám nerostných surovin na území kraje (krajská surovinové bilance) – dle oborové dokumentace jsou informace o potřebách a záměrech součástí marketingového tajemství.

Při provedené analýze, a ze závěrů Surovinové politiky Libereckého kraje, vyplývá zastaralost evidence chráněných ložiskových území.

Ze znalostí zpracovatelů KOP je konstatováno, že v kraji v současnosti existuje množství opuštěných těžeben, absence jejich dostatečné evidence vzhledem k jejich potencionálnímu využití pro ukládání inertních odpadů, apod.

Existující střet zájmů provozovatele ložiska Okřešice se zájmy ochrany přírody a krajiny, tč. upřednostňující plošné zábory před vydobytím veškerých ověřených zásob „na hloubku“.

Existující dosud neřešený střet se ZCHÚ a ÚSES v případě rozšiřování těžby ložiska kamene pro hrubou a ušlechtilou kamenickou výrobu Nová Ves a otevírání zásob v ložisku Velké Hamry-Tanvald.


Strana 387


Existence nedostatečného přehledu možností potencionálních budoucích center využití odpadů a možné recyklace (chybějící analýza rozvojových záměrů kraje, životnosti panelové výstavby a vývoje základních ekonomických ukazatelů podmiňujících konkurenceschopnost podnikatelských záměrů v této oblasti), nedostatečná optimalizace využívání biologicky rozložitelných odpadů v kraji (zejména ve vztahu k možné produkci skládkových plynů a bioplynů z „odpadů z primární zemědělské, zahradnické a lesního produkce, z výroby a zpracování potravin“ a komunálních odpadů, s absencí návrhů jejich konkrétního využití).

A2.8.5. OCHRANA PŘÍRODY A CESTOVNÍ RUCH A REKREACE A2.8.5.1 Úvod, výchozí údaje V současné době se cestovní ruch (CR) svojí dynamikou a ekonomickými parametry řadí celosvětově z hlediska významu na třetí místo za ropný a automobilový průmysl. V globálním měřítku generuje nejvíce pracovních příležitosti – každé deváté místo je vyvoláno cestovním ruchem a činí 11,6 % celosvětového hrubého domácího produktu (HDP) vytvářeného ovšem šířeji definovanou „ekonomikou cestovního ruchu“ tj. včetně efektů vyvolanými CR ve všech dalších odvětvích ekonomiky, kam patří např. doprava, prodej maloobchodní sítě, služby pro cestující atd. Jeho velkou předností je, že poskytuje pracovní příležitosti v místech s velkou nezaměstnaností, protože turisticky atraktivní jsou oblasti málo zatížené průmyslovou výrobou. CR je také jedním z hlavních „exportních odvětví“, jehož přímý přínos deviz zajišťují výdaje zahraničních návštěvníků na nákup a služby. Z uvedených pohledů je pochopitelně rozvoj cestovního ruchu perspektivním ekonomickým odvětvím i pro rozvoj Libereckého kraje, který svojí krajinnou malebností a rozmanitostí s množstvím přírodních a historických atraktivit patří mezi „bohaté regiony“. Na jeho území se nalézá několika významných turistických oblastí, jako jsou Krkonoše, Jizerské hory, Český ráj a Máchovo jezero. Z těchto důvodů je důležité v rámci podpory rozvoje celého kraje dostatečně využít možností, které trh cestovního ruchu nabízí. V souladu se Strategií rozvoje Libereckého kraje je snaha vytvořit podmínky pro rozvoj cestovního ruchu a získat image turisticky atraktivního kraje, s rostoucími ekonomickými, sociální a kulturní přínosy cestovního ruchu s ohledem na trvale udržitelný rozvoj. Území České republiky bylo Českou centrálou cestovního ruchu rozděleno dle přírodních podmínek na 14 tzv. Marketingových turistických regionů – z tohoto hlediska je převážná část kraje zařazena do marketingového regionu Český sever, menší část do marketingového regionu Český ráj a v současné době je snaha oddělit region Krkonoše.

Dislokace Libereckého kraje svojí příhraniční polohou vytváří předpoklady i pro přeshraniční rozvoj CR, kde sousedí s Německou spolkovou republikou (s územím Východního Saska a Horní Lužice, kde je nejen značný potenciál atraktivit – především německá strana Lužických hor) a služeb (cca 3 700 lůžek), ale toto území je i významným zdrojem návštěvníků kraje. Podél hranice s Polskou republikou přiléhá území vojvodství Jelení Góry s dominantním rekreačním prostorem severních svahů Krkonoš a Jizerských hor se středisky Rudawy Janowieckie a Góry Kaczavskie. Atraktivní jsou rovněž lázeňská místa Swieradow, Zdrój a Czernawa Zdrój a Cieplice Zdrój. Celková lůžková kapacita celého vojevodství je přes 21000 lůžek. Významnou roli v rozvoji přeshraničního cestovního ruchu má Euroregion Nisa, který celé příhraniční území ve všech třech zemích spojuje a v rámci svých aktivit rozvíjí vzájemnou spolupráci v celém regionu. Spolupráci v oblasti cestovního ruchu je kladena značná pozornost a byla realizována řada společných projektů především v rámci projektů PHARE CBC a INTEREG II. Rozvoj přeshraničního cestovního ruchu v budoucnu bude podpořen i připravovaným mezinárodním projektem REGIOTRAM, který propojí všechny tři země a umožní rychlé dopravní propojení celého Euroregionu.

Strana 388



K nejdůležitějším sektorovým programům, které analyzují a vymezují opatření a aktivity v této oblasti náleží mj. Strategie regionálního rozvoje ČR, Strategie regionálního rozvoje VÚSC LK, Strategie Libereckého kraje, Program rozvoje LK, Plán rozvoje zemědělství a venkovy na období 2000-2006, dokumentace KÚLK zabývající se touto problematikou, aj. Základní přírodní a krajinné podmínky CR a rekreace Liberecký kraj je tradičně bohatý na atraktivní přírodní potenciál. Značně členitá a různorodá morfologie celého území vytváří optimální podmínky pro rozvoj řady forem cestovního ruchu s vhodnými terény pro sjezdové a běžecké lyžování, pěší i cykloturistiku a další formy aktivního pobytu v přírodě např. horolezectví, paragliding, aj. Podmíněně využitelné jsou i části vodních toků – především Jizera, Smědá, Ploučnice ... Pro letní pobytovou rekreaci je k dispozici několik rekreačních vodních ploch (Máchovo jezero, Hamr na Jezeře, Radvanecký rybník, Kristýna, přehrada v Jablonci nad Nisou, zatopené pískovny v Příšovicích,). Méně příznivé jsou na území kraje podmínky pro rozvoj tradičního lázeňství (pouze v Osečné v Lázních Kundratice a Lázních Libverda). Perspektivní se jeví využití přírodních a klimatických podmínek pro ozdravné a rehabilitační pobyty. V regionu převažují turistické oblasti, sezóně diferencovaně celoročně využitelné. Horské lokality jsou doménou především zimních pobytů, ale jsou v menší míře využívány celosezónně. Z hlediska druhů cestovního ruchu je nabídka velice široká pro formy aktivní, poznávací i pobytové klidové. Doposud není dostatečně využíván potenciál venkovského prostoru. Území poskytuje pestrou nabídku k různým rekreačním činnostem (výčet, bližší údaje o zónování CR … – viz Koncept ÚP VÚC LK, Program rozvoje CR LK; tabulková příloha KOP): Obrázek 40: Turistické podoblasti (z Programu rozvoje cestovního ruchu LK)


Strana 389


A2.8.5.2 Analýza vztahů projevů oboru k zájmům ochrany přírody a krajiny Provoz cestovního ruchu bývá často v konfliktu se zájmy ochrany přírody a krajiny. Stává se tak obecně tehdy, zasahuje-li do přírodně cenných a snadno zranitelných území, a je-li příliš intenzivní či živelný. Naopak přiměřený a přírodu respektující rekreační provoz nepřináší zásadnější problémy a je většinou lepší alternativou využití území než obvyklá hospodářská exploatace. Obecné hodnocení vlivu rekreačního využití krajiny je možné rozebrat v následujících bodech: Krátkodobá rekrace, oddech: Odehrává se většinou v klidovém prostoru sídel či na jejich periférii, často i na vlastních pozemcích (zahrady). Je tak převážně soustředěna do lokalit, které jsou pravidelně a hojně navštěvovány a lze tak říci, že v jistém smyslu na tuto zátěž adaptovány. Zpravidla nejde o území s vysokými přírodními hodnotami. Individuální víkendová a sezónní rekreace se zpravidla soustřeďuje do venkovského prostoru a do volné krajiny. K realizaci slouží jednak soukromé chaty a chalupy, jednak místa soustředěné rekreace skupinového charakteru ve střediscích. Individuálních rekreačních objektů je v kraji vysoký počet, z velké části ovšem slouží rekreaci obyvatel jiných krajů. Chalupáři a chataři vytvářejí specifickou komunitu, která v mnohých sídlech převažuje nad stálým obyvatelstvem. Negativní dopady chalupářů na přírodu a krajinu jsou spíše výjimkou – pravdou je spíše opak. Zásluhou chalupářů je dnes v poměrně zachovalém stavu velký počet objektů lidové architektury a alespoň v lokálním měřítku pozemky udržované přírodě šetrným způsobem. Poněkud jiná je situace u obyvatel chatových osad (zejména v okolí Doks) a zahrádkářských kolonií, které představují svérázný krajinářský novotvar bez delší historické návaznosti. Tyto urbanistické útvary představují značně problematický prvek z hlediska krajinného rázu a jejich další expanzi nelze v tomto směru pokládat za žádoucí. Rekreační objekty sloužící širšímu okruhu uživatelů jsou většinou soustředěny do tradičních turistických středisek, která se etapovitě rozvíjela po celé 20. století. Většina těchto objektů vyrostla v poválečné době jako podnikové chaty či chaty různých společenských organizací. Moderní rekreační zástavba vzniká především v krkonošských střediscích, kde přispívá k dalšímu zahuštění již tak nadměrného rekreačního zatížení. Pěší turistika a cykloturistika nachází na Liberecku příhodné podmínky. Pěší turistika je rozvíjena již od konce 19. století, kdy zde okrašlovací a horské spolky budovaly první značené cesty v návaznosti na výletní restaurace, vyhlídkové body aj. Postupně tak vznikla značně hustá síť turistických stezek, která s různou intenzitou pokrývá prakticky celé území kraje (nejvíce cest je tradičně v Českém ráji, dále v Jizerských horách, Krkonoších a Lužických horách). Pěší turistika přináší problémy zejména v hojněji navštěvovaných zvláště chráněných územích, kde i za předpokladu disciplinovaného pohybu návštěvníků dochází k určitému poškozování přírodního prostředí. K takovým situacím již déle dochází v pískovcových terénech Českého ráje a ve vrcholových polohách Krkonoš, v menším měřítku i v dalších územích. Vysoká návštěvnost vede k poškození vegetačního a půdního krytu sešlapem, běžné je znečišťování pohozenými odpadky, trhání rostlin aj. „Jednorázově“ je přírodní prostředí devastováno při konání hromadných turistických akcí. Vzhledem k tomu, že ve zvláště chráněných územích tyto akce podléhají schválení příslušným orgánem ochrany přírody, je možné alespoň odklonit trasy od nejvíce zranitelných lokalit a snížit tak rizika poškození přírody (z praxe s problematickým výsledkem). Specifikem poslední doby je též intenzivní sběr borůvek, který má místy značně exploatační charakter. Přitom dochází nejen k poškození vegetace (pro sběr se běžně používají hřebeny), ale i znečištění lesa odpadky. Sběr přitom zcela běžně probíhá v maloplošných ZCHÚ, a to i v oplocených plochách, i přes omezující snahy některých orgánů ochrany přírody.

Strana 390



V posledních cca 10 letech doznává velkého rozvoje cykloturistika, a to navzdory značně kopcovitému terénu v převážné části území. Vedle stávající sítě sjízdných cest a silnic s menším dopravním zatížením jsou vyznačovány speciální cyklotrasy a v omezené míře budovány i samostatné cyklostezky. Cykloturistika je vítaným jevem v krajinách volně zastavěných a na pevných cestách, kde nezpůsobuje narušení půdního povrchu či dokonce vegetace. Zde je třeba konstatovat, že vysoké poptávce nevychází zatím většinou vstříc infrastruktura, tj. vedle vhodných značených cest též občerstvovací zařízení s vyhovující provozní dobou, informační stanoviště aj. Expanze cyklistů do horských oblastí ovšem přináší i zjevné problémy. Přestože se zde většina provozu odehrává na zpevněných či alespoň zhutněných lesních cestách, je již jeho frekvence natolik vysoká, že zde ohrožuje pěší provoz a má za následek i rušení zvěře. Na některých cestách je za příhodného počasí provoz téměř nepřetržitý a připomíná spíše rušnou městkou komunikaci než horskou cestu. Kolem cest také přibývá nejrůznějších odpadků. Navíc existuje poměrně početná skupina „extrémních cyklistů“, kteří se realizují sjížděním cest, které nejsou k jízdě na kole určeny. Nedodržování zákazu vjíždění cyklistů na některé cesty (zejména v Jizerských horách) je běžným jevem a vyžádalo si instalaci zvláštních turniketů či povalových roštů, které vjezd cyklistům znepříjemní. Účinnost těchto opatření ovšem není dokonalá. Zimní sporty mají nejlepší zázemí v Krkonoších a v Jizerských horách, dále na Ještědu, v omezeném rozsahu i v Lužických horách a Podkrkonoší. Limitujícím faktorem se v posledních letech stává nedostatek sněhu, resp. krátké trvání sněhové pokrývky. Proto jsou lyžařská střediska a terény v nižších nadmořských výškách využívána jen krátkodobě a hlavní nápor je soustředěn na Krkonoše a částečně na Jizerské hory, kde i při současných teplých a srážkově chudých zimách bývá sněhu relativní dostatek. K překonání těchto přírodních omezení je pak stále větší měrou využíváno umělé zasněžování sjezdovek. Zimní sportovní aktivity jsou z hlediska ochrany přírody a krajiny značně kontroverzní. Jde přitom zejména o provozování sjezdového lyžování či snowboardingu, které si vyžaduje budování sjezdových tratí často na úkor lesní půdy, provoz přibližovacích zařízení (rovněž s územními nároky), umělé zasněžování, osvětlení aj. V důsledku velké koncentrace rekreantů na relativně malé ploše vznikají vysoké požadavky na infrastrukturu, tedy zastavěnost území, parkovací místa a silniční síť. Protože se sjezdové lyžování ve své většině odehrává v oblastech s vysokými přírodními hodnotami, jsou střety s ochranou přírody zcela nevyhnutelné. Nešetrné využívání a nevhodná údržba sjezdovek vede k poškození vegetace nebo dokonce i půdy, pohybem nedisciplinovaných lyžařů jsou nezřídka poškozovány mladé lesní porosty. Specifická situace vznikla v Krkonoších, kde byl v 60. letech vybudován vlek na Lysou horu, později přestavěný na sedačkovou lanovku (jedná se přitom o exponované území I. zóny, kam podobné aktivity jednoznačně nepatří). Relativní menší škodlivost vykazuje běžecké lyžování, a to především z toho důvodu, že je lze za vhodných podmínek realizovat na běžné cestní síti, bez nutnosti měnit charakter krajiny a budovat různá obslužná zařízení. Riziko zde představuje pouze pohyb mimo cestní síť (na nezřetelně vyznačené cestě, někdy ovšem i záměrně), kdy dochází k poškozování mladých či přirozeně nízkých porostů (kleč). Vysoká hustota běžeckých tras má také za důsledek rušení tetřevovitých a zvěře vůbec. Pobyt u vody a provozování vodních sportů se soustřeďuje na vhodné vodní plochy mimo horské oblasti (v případě extrémně teplého počasí jsou ke koupání individuálně využívány i přehrady v Jizerských horách). K nejvýznamnějším lokalitám náleží Máchovo jezero, Radvanecký rybník u N. Boru, Hamerský rybník, Kristýna u Hrádku n. N., přehrady v Liberci a Jablonci n. N., pískovna v Příšovicích. Tyto lokality jsou většinou dostatečně vybaveny k danému účelu a nedochází zde zpravidla k závažnějšímu poškozování přírodního prostředí. Platí to i v případě Máchova jezera a Hamerského rybníku, v jejichž pobřeží se nacházejí ochranářsky velmi cenné biotopy.


Strana 391


Horolezectví (lezectví) – terény pro provozování této činnosti se vyskytují většinou v některých CHKO či v maloplošných ZCHÚ, takže možnosti této činnosti jsou značně omezené a je nutno dodržovat podmínky ochrany přírody. Rovněž tato činnost má v kraji místně dlouhodobou tradici a případné střety jsou eliminovány jak podmínkami v příslušných Plánech péče o ZCHÚ, tak prakticky. K nejvýznamnějším horolezeckým terénům patří Hruboskalské skalní město, Kalich – Chléviště, Suché skály, Klokočské skály, Krkavčí skály (Vajoletky), Horní skály a žulové terény v Jizerských horách, skály okolí Sloupu a Svojkova aj. Jezdectví – postupně vznikají farmy s chovem koní a s možností vyjížděk (i podporou při zavádění „alternativního“ zemědělství). Většinou však tato zařízení nedisponují náležitým zázemím pro bezproblémový provoz – hlavně dostatek prostoru pro vyjížďky. Běžnou praxí je pořádání vyjížděk na cizích pozemcích a účelových komunikacích polních a lesních cest (kde jednou po dešti projde kůň, dlouho neprojde člověk a cyklista). Povolování takových provozů by mělo být na základě prokázání prostorových možností (vlastních či pronajmutých). Sportovní podniky, akce – zatímco v případě různých a tradičních zimních akcí (J50, Ve stopě J50 apod.) je již vytvořen určitý, většinou vyhovující režim mezi pořadateli a zájmy ochrany přírody, pořádání motoristických akcí je téměř vždy ve střetu se zájmy ochrany přírody. I přes orgány ochrany přírody stanovené podmínky nejsou tyto ve značné části dodržovány, a to i přes fyzickou přítomnost zástupců OP při těchto akcích, kdy velmi často selhává i sankční systém. Dopady na složky životního prostředí bývají značné, jejich eliminace mnohdy nebývá na pořadateli.

A2.8.5.3 Stručné zhodnocení cestovního ruchu z pohledu ochrany přírody a krajiny Pozitiva:

I přes složitý vývoj v průběhu 90. let minulého století stále poměrně dobře fungující systém veřejné dopravy, zavedení tzv. zelených autobusových linek v Českém ráji, cyklobusy, autobusové spojení řady středisek cestovního ruchu Libereckého kraje s Prahou, v menší míře (zvláště to platí pro Krkonoše) i s Ústím nad Labem, Hradcem Králové a Brnem, železnice zpřístupňující řadu turisticky významných lokalit kraje (např. Harrachov, Rokytnici n.Jiz., Jablonec n.Jiz., Kořenov, Josefův Důl, Doksy a řadu dalších), připravovaný program REGIOTRAM … – s vlivem na poměrné omezení individuální dopravy.

Krajinářskou specifiku Jizerských hor představují rozhledny, významná činnost řady turistických spolků – značení turistických cest, stavba rozhleden, turistických chat, vybudování image Libereckého kraje jako vyhledávané turisticky atraktivní oblasti.

Vyznačení poměrně husté sítě mezinárodních a nadregionálních cyklistických komunikací (koncepční práce Krajského úřadu Libereckého kraje v této oblasti), vyznačení řady regionálních a místních cyklotras, které zpřístupňují atraktivní lokality i pro cykloturisty (husté sítě jsou vybudovány např. v Českém ráji a v Krkonoších, v řadě oblastí však dosud chybí), hustá síť turistických značených cest, která zpřístupňuje většinu turisticky atraktivních míst, průchod dvou dálkových tras Evropské turistické asociace (Europaische Wandervereinigung – EWV), množství vybudovaných naučných a exkursních stezek v Jizerských horách, existující systémy upravovaných běžeckých lyžařských tras (v Krkonoších, Jizerských horách a na Ještědu) – s pozitivním dopadem soustředění návštěvníků mimo „volnou i chráněnou“ krajinu. Negativa:

Nedostatečné množství a kapacita odstavných a parkovacích ploch, místy méně vhodná doprovodná turistická infrastruktura (dopravní, sportovně rekreační) – z důvodu zamezení rozptylu motorizovaných návštěvníků do nevhodných lokalit.

Strana 392



Přes poměrně hustou síť regionálních a místních cyklotras v exponovaných turistických oblastech (např. v Českém ráji a v Krkonoších) v řadě oblastí ještě významně chybí.

V některých lokalitách příliš hustá síť turisticky značených cest, která vysokou návštěvností způsobuje poškozování přírodního prostředí.

Nedořešený systém cyklistické dopravy v segregované podobě uvnitř obcí.

S výjimkou Jizerských a Lužických hor schází dostatečné množství vybudovaných naučných a exkursních stezek.

Množící se snahy o budování sjezdovek, vleků, lanovek … v místech pro ochranu přírody méně vhodných.

Nedostatečně využívané možnosti zřizování parkových a příměstských lesů v okolí větších sídel, nedostatečná projektová připravenost umožňující realizace záměrů.

A2.8.6. OCHRANA PŘÍRODY A ODPADOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ A2.8.6.1 Vstupní údaje Produkce odpadů Liberecký kraj patří v celostátním porovnáním k relativně méně významným producentům odpadů. Z přiložené tabulky vyplývá zejména zřetelně nižší podíl evidovaných komunálních odpadů, ale i podprůměrný měrný objem odpadů nebezpečných. (V koncepci odpadového hospodářství jsme nenalezli vysvětlení tohoto jevu – zda jde reálné zobrazení stavu, anebo o nějaký druh statistické chyby.) Zajímavé je srovnání se situací v EU, kdy Liberecký kraj vykazuje sotva poloviční měrnou produkci celkových odpadů i výrazně nižší produkci odpadů komunálních, ale naopak několikanásobně vyšší produkci odpadů nebezpečných. Tabulka 59: Měrné hodnoty produkce odpadů na území LK v tunách na obyvatele a rok (1999) produkce (t/obyv.rok) okr. Česká Lípa okr. Liberec okr. Jablonec okr. Semily Liberecký kraj ČR EU

odpady celkem 1,341 0,569 1,326 1,422 1,191 3,39 3,5

odpad komunální 0,348 0,053 0,400 0,275 0,294 0,408 0,44

odpady nebezpečné

0,216 0,27 0,09

Zdroj: Koncepce odpadového hospodářství LK

V druhé tabulce jsou zachyceny podíly jednotlivých původců odpadu, z nichž vyplývají některé zřetelné odlišnosti okresů. V celkové produkci odpadů byl na prvním místě s předstihem okr. Liberec, na posledním okr. Jablonec n. N. Nejvyšší podíl odpadu ze zemědělství a lesnictví vykazuje okr. Semily, naopak mizivý okr. Jablonec. Průmyslový odpad se nejvýznamnější měrou uplatňuje na „portfoliu“ jabloneckého okresu, nejmenší u okr. Semily. Komunální odpad z centrálně vytápěné zástavby jasně dominuje v okresech Česká Lípa (34 % produkce kraje) a Liberec (31 % produkce kraje). Potenciál druhotných surovin v komunálním odpadu (papír, plasty, sklo, kovy) je nejvyšší v okrese Liberec (37 % potenciálu kraje). Při detailnějším pohledu je zřejmé, že největší potenciál u papíru má domovní odpad z centrálně vytápěné zástavby a živnostenský odpad; u skla a kovů pak domovní odpad z lokálně vytápěné zástavby. Předpokládaný výskyt nebezpečných složek komunálního odpadu je na území


Strana 393


Libereckého kraje rozložen přibližně rovnoměrně. Největší potenciál biologicky rozložitelných složek komunálního odpadu (papír, bioodpad, granulometrický podíl pod 20 mm) je v okrese Liberec (38 % potenciálu kraje). Při meziročním srovnání, které je důkladně analyzováno v KOH, vyplývají značné rozdíly, jejichž příčiny nejsou zřejmé. Tabulka 60: Produkce odpadů z hlediska původu – stav za rok 2000 Odpad

Odpad ze zemědělství a lesnictví Odpad z dolování a těžby Průmyslový odpad Odpad z energetiky (mimo radioakt.) Komunální odpad Jiný odpad Celkem Objem v tunách

CL 19,4 % 0,6 % 33,6 % 6,0 % 25,3 % 15,2 % 100,0 % 166 164

LB 3,1 % 0,1 % 30,7 % 0,4 % 31,0 % 34,6 % 100,0 % 255 962

JN 0,1 % 0,0 % 61,3 % 0,5 % 32,8 % 5,3 % 100,0 % 81 170

SM 40,6 % 0,1 % 16,7 % 0,1 % 14,6 % 28,0 % 100,0 % 137 059

kraj 15,0 % 0,2 % 32,3 % 1,8 % 26,2 % 24,4 % 100,0 % 640 355


V roce 2000 byly dle KOH významnými původci odpadů v celostátním porovnání obory dobývání a úprava uranových a thoriových rud (44 % celkové produkce ČR, ještě v r. 1998 ale 89 %); výroba nábytku a ostatní zpracovatelský průmysl (22 %); vydavatelství,tisk a reprodukce zvukových a obrazových nahrávek (15 %); textilní průmysl (11 %); výroba dvoustopých motorových vozidel (10 %); rekreační, kulturní a sportovní činnost (9 %). V oblasti nebezpečných odpadů působily v roce 2000 v Libereckém kraji ve srovnání s ČR jako významné odvětví vydavatelství, tisk a reprodukce zvukových a obrazových nahrávek (74 %); výroba nábytku a ostatní zpracovatelský průmysl (50 %); dobývání a úprava uranových a thoriových rud (49 %); výroba ostatních nekovových minerálních výrobků (33 %); výroba dvoustopých motorových vozidel (31 %); textilní průmysl (25 %); velkoobchod (23 %); výroba strojů a zařízení (14 %); výroba a rozvod vody (14 %); lesnictví a těžba dříví (11 %); zpracování druhotných surovin (11 %); zemědělství (10 %). V celorepublikovém srovnání byl Liberecký kraj v roce 2000 nadprůměrný v produkci pouze několika druhů odpadů. Patří k nim především: odpadní kyseliny a jejich roztoky (060100, 16,4 % produkce ČR, především v okrese Liberec), odpady s obsahem kovů (060400, 56,4 % produkce ČR, především v okrese Jablonec nad Nisou), odpady barev a laků (080100, 7,7 % produkce ČR, především v okrese Liberec), odpady z povrchových úprav kovů (110100, 14,7 % produkce ČR, především v okrese Liberec), odpady z hydrometalurgie neželezných kovů (120200, 7,8 % produkce ČR, především v okrese Česká Lípa), odpady z odmašťování kovů a z údržby strojního zařízení (140100, 5,8 % produkce ČR, především v okresech Česká Lípa), zařízení s obsahem chlorfluoruhlovodíků (160203, 34,4 % produkce ČR, především v okrese Česká Lípa), vadné šarže (160300, 30 % produkce ČR, převážně v okrese Liberec), směsný stavební a demoliční odpad (170700, 6 % produkce ČR, především v okrese Česká Lípa), zemina a kameny (200202, 16,5 % produkce ČR, především v okresech Liberec a Česká Lípa), autovraky (200305, 7 % produkce ČR, pouze v okresech Jablonec nad Nisou a Česká Lípa), textilní materiál (200111, 14,9 % produkce ČR, pouze v okresech Liberec a Česká Lípa. Nakládání s odpady Základní informace o způsobech nakládání s odpady na území Libereckého kraje byly

Strana 394



zpracovány na základě databáze Informačního systému o odpadech Českého ekologického ústavu a jsou shrnuty v následujících tabulkách. Tabulka 61: Způsoby nakládání s odpady v Libereckém kraji v r. 2000 (množství v t) Způsob nakládání

celkem

úprava a/nebo využití fyzikálními postupy třídění recyklace,získání složek regenerace /kyselin, zásad, rozpouštědel apod./ solidifikace, vitrifikace, bitumenizace chemická úprava úprava a/nebo využití biologickými metodami kompostování biologická dekontaminace anaerobní rozklad zneškodnění spalování spalování a termické zneškodnění s využitím tepla skládkování ukládání do podzemních prostor skladování využití jako druhotná surovina dovoz odpadu vývoz odpadu

ostatní

55 340 3 808 32 469 2 112 1 181 17 373 25 830 6 561 30 564 28 266 16 748 389 84 602 91 104 – 20 888 117 161 604 8 090

34 150 3 762 31 010 – – – 25 622 6 561 26 958 24 778 5 874 218 84 074 89 376 – 14 733 115 716 604 8 013

nebezpečný 21 190 46 1 459 2 112 1 181 17 373 208 – 3 606 3 488 10 874 170 528 1 728 – 6 155 1 445 77


Dominantním způsobem nakládání s odpady na území Libereckého kraje byla v roce 2000 úprava nebo využití fyzikálními a biologickými postupy, které představovalo 33 % veškerých evidovaných odpadů. Materiálově bylo využito 29 % evidovaných odpadů, skládkováno bylo 17 % evidovaných odpadů; energeticky využito 16 % evidovaných odpadů. Skladováno bylo 4 % evidovaných odpadů na území Libereckého kraje; dovoz a vývoz představovaly souhrnně pouze 1 % evidovaných odpadů. Tabulka 62: Způsoby nakládání s komunálním odpadem – srovnání (údaje v %) Způsob nakládání Recyklace Kompostování, anaerobní rozklad Spalování Skládkování, skladování Dovoz/vývoz CELKEM

Kraj (1999) 4,6 16,9 22,5 56,0 0,0 100,0

Kraj (2000) 14,6 16,3 36,8 31,7 0,6 100,0

ČR (1999) 7,3 9,4 8,4 72,8 2,1 100,0

EU (1995) 19,8 23,4 62,3 100,0


V případě nakládání s nebezpečnými odpady na území Libereckého kraje v roce 2000 bylo nejvíce odpadů podrobeno úpravě nebo využití fyzikálními postupy 81 % evidovaných odpadů, skladováno 9 % a materiálově využito 7 %. Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

Strana 395


V oblasti komunálního odpadu jsou způsoby nakládání odlišné od situace komentované výše. Dominantním způsobem nakládání s komunálním odpadem na území Libereckého kraje v roce 1999 bylo skládkování 56 % evidovaného komunálního odpadu, energeticky bylo využito 22,5 % a kompostováno nebo jinak biologicky využito 16,9 % komunálního odpadu. Materiálové využití se uplatňuje pouze u 4,6 % evidovaného komunálního odpadu. V Libereckém kraji došlo v roce 1999 k zásadní změně způsobu nakládání s komunálním odpadem uvedením spalovny komunálních odpadů (TERMIZO Liberec) do provozu. Ve srovnání s ČR je zřejmé, že na území Libereckého kraje se v roce 1999 jednalo o podstatně vyšší podíl energetického využití a využití komunálního odpadu biologickými metodami; materiálové využití komunálního odpadu představovalo asi 2/3 úroveň ČR. Naopak v podílu skládkovaného komunálního odpadu dosahoval Liberecký kraj v roce 1999 cílových hodnot ČR pro rok 2005 (Státní politika životního prostředí ČR, 2001).! Je však třeba dodat, že ani v rámci zemí EU nejsou způsoby nakládání s komunálním odpadem ve všech členských státech podobné, i když trend k materiálovému a energetickému využití komunálního odpadu je v zemích EU silný. Dominantním způsobem nakládání s komunálním odpadem na území Libereckého kraje v roce 2000 bylo spalování a termické zneškodnění s využitím tepla 36,8 % evidovaného komunálního odpadu, 31,7 % komunálního odpadu bylo uloženo na skládky nebo skladováno, 16,3 % bylo kompostováno nebo jinak biologicky využito. Materiálové využití se uplatňuje u 14,6 % evidovaného komunálního odpadu. Ve srovnání s ČR je zřejmé, že na území Libereckého kraje se v roce 2000 jednalo stejně jako v roce 1999 o podstatně vyšší podíl energetického využití. Provozované systémy Z hlediska technické vybavenosti území pro nakládání s odpady možno z dostupných informací konstatovat, že v Libereckém kraji existují významné regionální kapacity pro skládkování odpadů, energetické využití odpadů, sběr a úpravu šrotů a druhotných surovin (plastů), zpracování odpadů elektrošrotu, regeneraci odpadních olejů, kompostování odpadů, zpracování a využití stavebních odpadů, zpracování živočišných odpadů, dekontaminaci a biodegradaci odpadů, úpravu odpadů fyzikálními a biologickými postupy. U komunálního odpadu je k dispozici moderní spalovací kapacita (spalovna komunálního odpadu TERMIZO) 96 000 t/rok. Jedná se o kapacitu dostatečnou nejen pro Liberecký kraj, ale je využívána také z okolních krajů. Ve spalovně existuje stavební připravenost na možnost rozšíření kapacity na dvojnásobek. Spalovací kapacita je v Libereckém kraji saturována u odpadů z humánní a veterinární medicíny (kapacita zařízení 400 t/rok), produkce odpadů 442t/1999. Opačně lze hodnotit situaci u nebezpečných průmyslových odpadů, kde významná krajská spalovací kapacita (spalovna LIAZ Jablonec nad Nisou) na odpovídající technické a ekologické úrovni chybí (produkce nebezpečných průmyslových odpadů cca 9600 t/1999). Otázkou je další životnost spalovacích zařízení a případná potřeba rekonstrukce s ohledem na emisní požadavky nových právních předpisů. Celková kapacita skládek skupiny I a II je na území Libereckého kraje 290000 m3. Celková kapacita skládek komunálního odpadu na území Libereckého kraje je 2,9 mil. m3 (z toho skládka Košťálov 2,5 mil. m3), což při produkci komunálního odpadu 137000 t/rok a způsobu ukládání (koeficient hutnění min. 1) dává výhled do roku 2023. Statistika společnosti EKO-KOM (v systému zapojeno 6,5 mil. obyvatel ČR) prozrazuje, že 96 % obcí ČR je vybaveno kontejnery na separovaný sběr skla, 79 % papíru a 85 % plastů. Kombinace sběrných nádob papír+sklo+plasty se objevuje v 80 % obcí. Převažujícím způsobem separovaného sběru je donáškový systém s využitím nádob se spodním výsypem (63 % obcí). Z celkového počtu obcí Libereckého kraje má zaveden v nějaké podobě sběr druhotných surovin

Strana 396



cca 56 % obcí. Do systému EKO-KOM je pak v Libereckém kraji zapojeno k 30. 9. 2001 70 obcí, což představuje 76 % obyvatel kraje. Na základě výsledků I. pol. roku 2001 je reálný předpoklad vytřídění 4300 t druhotných surovin; průměrná měrná výtěžnost dosáhne úrovně 13 kg/obyvatele.rok-1 (včetně výkupu ve sběrnách a sběrných dvorech). Nejvyšší výtěžnost dosahují kovy (37 % z celkového výskytu v komunálním odpadu, včetně výkupu ve sběrnách), papír (28 % z celkového výskytu v komunálním odpadu, včetně výkupu ve sběrnách), sklo (23 % z celkového výskytu v komunálním odpadu) a plasty (11 %). V porovnání s jinými kraji jde o hodnoty podprůměrné. Staré ekologické zátěže Pod pojmem staré zátěže jsou v KOH pojednány staré skládky odpadů, bez ohledu na skutečnost, zda byly provozovány legálně na základě rozhodnutí orgánů státní správy nebo nelegálně jako černé skládky, a kontaminovaných průmyslových objektů. Staré zátěže jsou členěny podle míry jejich závažnosti. Zátěže do 3. stupně závažnosti shrnujeme za celý kraj do připojené tabulky. Tabulka 63: Nejvýznamnější staré ekologické zátěže v kraji Lokalita Polevsko Horky u Dubé Kamenický Šenov Zákupy Kozly u České Lípy

Místní název

Provozovatel Okres Česká Lípa skládka Polevsko TS Nový Bor Horky MěÚ Doksy Prácheň Lustry s.t. Kam. Šenov V zámeckém rybníku MěÚ Zákupy Kozly Rethmann-Jeřala

Mařenice Svor Ploužnice pod Ralskem Mimoň

Antonínovo údolí ObÚ Mařenice Za hřbitovem Severosklo Židlov-ve vojenském prostoru Pražská ul. za garážemi MěÚ Mimoň Okres Liberec Raspenava Vápenný vrch MěÚ Raspenava Hradčany u Čes. Dubu Bílá AOZ Český Dub okres Jablonec nad Nisou Železný Brod Brodec – Na Vápence Chlístov u Železného Dupanda Železnobrodské sklo Brodu Nová Ves nad Nisou Ostrý roh, za kostelem ObÚ Nová Ves nad Nisou Rádlo TESLA Holešovice a.s. TESLA Holešovice a.s. Josefův Důl Antonínov Smržovka Skládka Smržovka MěÚ Smržovka Bratříkov Lom Štěbrov SčVaK Tanvald Honvart TS města Tanvald Železný Brod Propastný – lom Koberovy TS města Železný Brod Jablonec nad Nisou Preciosa – Na Hutích Preciosa a.s. Desná III Merklov – u tunelu MěÚ Desná v Jiz. horách Okres Semily Lokalita Místní název Provozovatel Karlovice U Janova koutu Sklenařice Sklenařice-Vysoké nad Jizerou MěÚ Vysoké nad Jizerou Mříčná Autobrzdy Autobrzdy Jilemnice Jesenný U střediska zeměděl. družstva


Rizikovost 0-neznámé Zrekultivována 2-vysoká 2-vysoká 2-vysoká Před rekultivací 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední 2-vysoká 3-střední 0-neznámé 0-neznámé 0-neznámé 2-vysoká 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední Rizikovost 0-neznámé 2-vysoká 2-vysoká 2-vysoká

Strana 397


Semily Mašov u Turnova Modřišice Rváčov Chuchelna Harrachov Ohrazenice u Turnova Daliměřice Daliměřice Ohrazenice u Turnova

Rovný-Světlá Kadeřavec Podháj Lomnice n/Pop.-u zahr.kolonie Klinkovice – Faustův lom, Liko U Huťského potoka, Nový Svět Muničák Vesecko-Březový háj Vesecko-Za areálem Vesecko – U Odolenovického potoka Daliměřice Vesecko – U vepřína Ohrazenice u Turnova Zahrádk. kolonie – Výkupna Tatobity Pískovcový lom, u benzín.pumpy Tatobity Pod skálou Karlovice Lázně Sedmihorky – U lázní Všeň lom Borčice, U Olešnice Žernov Sýkořice – v sadech Rovensko pod Troskami Koudelka – U pram. Koudelka Syřenov Pod Kumburkem

TS Semily TS Turnov

TESET, (Liko v.o.s.)

ObÚ Tatobity

ObÚ Všeň

MěÚ Lomnice n. Pop.

2-vysoká 2-vysoká 2-vysoká 2-vysoká 2-vysoká 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední 3-střední

Zdroj: KOH, uvedeny pouze zátěže do 3. stupně rizikovosti (z pětičlenné stupnice)

Na území kraje se nacházejí staré ekologické zátěže a devastace charakteru starých skládek a kontaminovaných průmyslových objektů. Nejvážnější situace se týká starých zátěží v okresech Česká Lípa a Liberec, které navíc nebyly dosud sanovány. Řada ekologických zátěží zůstává neřešena především tam, kde náklady na sanaci přesahují cenu vlastních nemovitostí nebo nejsou vyjasněna vlastnická práva. Mimo starých ekologických zátěží typu skládek se nacházejí na území Libereckého kraje další významné staré ekologické zátěže, z nichž nejvážnější je v DIAMO s. p. Jedná se zejména o likvidaci dolu Hamr – kontaminace podzemních vod radionuklidy a kyselými roztoky a odkaliště Stráž pod Ralskem. Specifickou zátěží je prostor bývalého vojenského újezdu Ralsko, kde jsou vymezeny 4 zóny nebezpečnosti podle předpokládaného výskytu nevybuchlé munice. Součástí tohoto území je i bývalé vojenské letiště v Hradčanech, kde došlo k úniku většího množství ropných produktů. K dalším ekologickým zátěžím náleží tyto objekty: Česká Lípa-Robeč (těžké kovy), ZPA Nový Bor (těžké kovy), Rukavičkářské závody Mimoň (těžké kovy), Kovošrot Česká Lípa (těžké kovy), Mníšek–Březový Vrch, Český Dub (uranová těžba – kontaminované podzemní vody), Semily–Klinkovice (těžké kovy).

Strana 398



Obrázek 41

A2.8.6.2 Vztah odpadového hospodářství k ochraně přírody a krajiny Vliv odpadů se v přírodním prostředí projevuje především v tom smyslu, že jsou zde odpady v nějaké podobě distribuovány a deponovány. Standardním a z hlediska objemového vyjádření rozhodujícím řešením jsou skládky. Na nich dle údajů KOH skončilo v r. 2000 přes 30 % všech komunálních odpadů, což je – díky kapacitě liberecké spalovny – podstatně méně, než v celostátním měřítku (cca 70 %). Moderní velkokapacitní skládky jsou zpravidla lokalizovány v bezpečných územích a mají náležité technické vybavení, které minimalizuje rizika na okolní prostředí. Vzhledem ke svému velkému rozsahu jsou ovšem výrazně závadové z hlediska krajinného rázu – byť často pouze v místním měřítku. V koncepci odpadového hospodářství bohužel chybí evidence všech významnějších aktivních skládek, která by umožnila jejich alespoň rámcovou analýzu z hlediska vlivů na přírodu a krajinu. Zmíněna je pouze ohromná skládka ve vytěžené části kamenolomu Košťálov, která je lokalizována v území již značně devastovaným předchozí těžbou. Z nedávné minulosti ovšem známe řadu menších, někdy pololegálních až zcela nelegálních skládek, které byly umísťovány do krajinářsky a někdy i přírodně kvalitních prostorů (např. skládka města Doksy poblíž DubéNového Bernštejna), které takto devastovaly. Skládky jsou v členitějším území zpravidla umisťovány do vhloubených tvarů reliéfu, tj. různých údolí, roklí či niv. Ve zmiňovaném případě byla komunálním odpadem vyplňována horní část úzkého údolí, resp. úžlabiny ohraničené pískovcovými skalami, s navazujícím kvalitním lesním porostem. Do biologicky cenného prostoru zasáhla i velká skládka u obce Kozly na okraji Českého středohoří, která sloužila městu Česká Lípa. Pomineme-li hygienická rizika (kontaminace podzemních i povrchových vod, neboť skládky často zaujímaly pramenné polohy),


Strana 399


jsou zde významné dopady na charakter krajiny. Ty jsou v případě reliéfových změn trvalé, neboť jen ve výjimečných případech (nebezpečné a toxické odpady) lze očekávat budoucí odstranění skládky. V tomto ohledu se stejně uplatňují i deponia stavební suti a přebytečných zemin z výkopových prací. Velmi často jsou tyto materiály ukládány do niv a různých podmáčených sníženin, které mají zvýšenou přírodní a krajinářskou hodnotu. Lze uvést dva příklady z Liberce. Ve Svárově je již delší dobu hromaděn zemní materiál, resp. suť v pravobřežní části nivy Lužické Nisy. Před započetím skládkování se jednalo o součást dobře zachované přirozené holocénní nivy s extenzivně využívanými aluviálními loukami. V porovnání s jinými regiony ČR jde o poměrně neobvyklý výskyt takto kvalitního geomorfologického fenoménu na okraji velkého města. Devastaci lokality (v současnosti skládka slouží již jako dočasná deponie pro připravované zkapacitnění silnice I/35) nezabránila ani skutečnost, že jde o exemplární případ významného krajinného prvku v kategorii „údolní niva“, ani souběžná existence lokálního biokoridoru a biocentra (do něho ovšem deponia přímo nezasahují). Ze starší doby je příklad z pomezí Rochlice a Vratislavic, kde se (opět v pravobřežní části Lužické Nisy, zde ovšem regulované) nacházela poměrně rozsáhlá mokřadní lada. Ve druhé polovině 80. let došlo k zavezení jejich podstatné části stavebním odpadem (sutí či zeminou), která mokřad překryla do výše až 2 m nad původní terén. V západním předpolí se zachovala silně podmáčená plocha s řadou regionálně zajímavých rostlinných druhů a společenstev, která měla význam i jako významné rozmnožiště obojživelníků a zimoviště kachen při okraji souvisle zastavěného území města. Později vzal i tento mokřad za své z důvodu plánované výstavby mimoúrovňové křižovatky – po určitou dobu bylo přitom zvažováno odvezení zmíněné skládky a „přemístění“ rušeného mokřadu na tuto plochu. Z tohoto záměru ale nakonec sešlo.

Uvedené případy nejsou ojedinělé. Při rozboru původních reliéfových poměrů v místě mnohých dnes již zavezených a rekultivovaných skládek či trvalých deponií vychází najevo, že šlo obvykle o polohy nivní, údolní či alespoň úpatní, s významným hydrologickým potenciálem (!). V polohách nivních a úžlabinových, ekologicky ± zajímavých, je nezřídka umísťována i nová zástavba. Jde o skutečně závažný problém, jestliže si uvědomíme, jak nepatrnou relativní rozlohu nivy a podobné biotopy zaujímají zejména v členité podhorské krajině. V Liberci takto zanikla v průběhu 80. a počátku 90. let většina zbývajících charakteristických rdesnových luk (as. Sanguisorbo-Polygonetum bistortae, považovaná v celostátním měřítku za bezprostředně ohroženou a v nebezpečí vymizení), které donedávna upomínaly na relativně přirozený vegetační ráz Liberecké kotliny. Nejčastěji se v krajině ovšem setkáváme s pohozeným komunálním odpadem, který sem v různé míře rozšiřují nezodpovědní občané. Nejmírnější formu představují jednotlivé odpadky (zpravidla obaly od potravin) vyhazované turisty a dalšími návštěvníky krajiny. Standardním jevem se stalo vyhazování PE tašek s odpadky z okének projíždějících automobilů. Frekventovanější silnice jsou takřka souvisle lemovány těmito připomínkami lidské bezohlednosti. Stále rozšířené je programové vyvážení domovního odpadu ve velkých plastových pytlích k okrajům silnic, do roklí a lesních porostů. Někdy jsou takto najednou odkládány i desítky pytlů, které snad pocházejí z nějakých veřejných ubytovacích či stravovacích zařízení. Přestože nyní zákon ukládá každému platit obci za odvážení odpadů, tato praxe neustává, resp. se omezuje alespoň na odpad obtížně uložitelný, jako jsou staré lednice, televizory, kusy nábytku aj. S těmito předměty se lze běžně setkat v územích přírodně zachovalých a krajinářsky hodnotných, kam se dostávají gravitační cestou z motoristicky přístupných svahů. Odpadem větších rozměrů, s nímž se lze v krajině příležitostně setkat, jsou autovraky (v tomto případě naštěstí dokonale funguje dekompoziční lidská činnost, která vrak v krátké době zbaví veškerých využitelných součástí). Přestože zřejmě neexistuje žádná statistika, je nepochybné, že po r. 1989 pohozených odpadů v krajině citelně přibylo. Je to způsobeno zvýšeným podílem obalů, které se dostávají ke spotřebitelům a především jejich nevratným a obtížně rozložitelným charakterem. V krajině se nejvýrazněji uplatňují PET lahve, kterých lze i v územích na první pohled nepříliš lidmi

Strana 400



navštěvovaných zaznamenat nečekané množství. Větší množství odpadků se koncentruje v náplavech podél vodních toků, a to i v lokalitách s vysokou přírodní hodnotou, kam je voda odnáší z výše položených antropogenizovaných území. Míra znečištění přírodního prostředí těmito odpadky je místy tak vysoká, že jejich odstranění v dohledné době nepřichází v úvahu. Běžné je znečišťování okolí garáží různými, často velmi znečištěnými a nebezpečnými odpady, které zde běžně vznikají, aniž by bylo kam je umístit (chybí zde jakékoliv nádoby na odpad). V přírodě se občas setkáváme i s drobnými „starými zátěžemi“, jako jsou ruiny zaniklých staveb. Škodlivější jsou ovšem někdy značně rozsáhlé navážky komunálního odpadu, které obyvatelé rodinných domků ukládají při hraně níže ležícího svahu. Takto jsou postiženy četné svahové remízky nad údolní nivou, které z hlediska biologického představují potenciálně velmi cenný biotop. Ze složení odpadků je zřejmé, že k jejich ukládání zde docházelo pravidelně po celá desetiletí a z rozhovoru s místními obyvateli pak vyplývá, že jiný způsob likvidace nespalitelných odpadů ani nikdy nevyužili. Popsaný stav nezodpovědného počínání občanů má svůj původ nepochybně i v nedostatku kvalitní osvěty. Starší občané dobře pamatují dobu, kdy „problémových odpadů“ (tj. nevratných a nerozložitelných) bylo jen omezené množství a proto ve vyvážení komunálního odpadu „za dům“ neviděli nic špatného. V současnosti je nadprodukce „problémových odpadů“ v domácnostech skutečný problém, který lze řešit jedině jeho minimalizací u zdroje a důsledným uplatňováním recyklačních a šetrně technologií. Ke specifickým odpadům náleží dále organické odpady z areálů živočišné výroby, které mají „na svědomí“ eutrofizaci půdy a vod, často s velmi negativním dopadem na biotu. V nedávné minulosti byla rozšířená praxe vyvážet močůvku či kejdu do hospodářsky neatraktivních svážných území, kde po „aplikaci“ několika cisteren docházelo k velkému rozmachu nitrofilní vegetace. Nelze vyloučit, že k podobnému bezohlednému vypouštění organických odpadů (zejména u menších chovů) dochází i dosud.

A2.8.6.3 Shrnutí Nakládání z odpady nepříznivě ovlivňuje přírodu a krajinu následujícím způsobem:

velké řízené skládky znamenají značný půdní zábor, změnu reliéfových poměrů (tj. zavážení různých sníženin, někdy ale uměle vzniklých) a velké nahromadění cizorodého, přírodě víceméně škodlivého materiálu na jednom místě; pokud není skládka dobře založena a následně sanována a rekultivována, ohrožuje okolí kontaminací, působí velmi nepříznivě esteticky a může být zdrojem šíření různých nákaz i ohniskem výskytu invazních druhů rostlin;

drobné ilegální („černé“) skládky zamořují krajinu na menší ploše, jsou však mnohem četnější a odpad na nich není nijak zabezpečen; vedle kontaminace prostředí ohrožují tyto skládky i volně žijících zvířata;

roztroušený komunální odpad je takřka všudypřítomným jevem v blízkosti frekventovaných míst – silnic, cest, turistických cílů aj. a nevyhýbá se ani zvláště chráněným částem přírody; jeho hlavním dopadem je estetické znehodnocení krajiny, do jisté míry se uplatňuje i dílčí kontaminace ekosystému; k druhotné koncentraci komunálních odpadů dochází naplavováním v březích větších vodotečí.

Příčinou současného stavu je na jedné straně nadměrná produkce odpadů (ta souvisí i s nízkým podílem recyklovaných výrobků), na straně druhé nízké ekologické povědomí a nedisciplinovanost obyvatelstva.


Strana 401


A2.8.7. OCHRANA PŘÍRODY A ENERGETIKA A2.8.7.1 Úvod Oborem „Energetika“ se podrobněji zabývá Koncept ÚP VÚC LK, který jednak analyzuje současný stav, ale lokalizuje i jednotlivé návrhy. Problematika je zde řešena v základních okruzích – zásobování elektrickou energií, zásobování zemním plynem, zásobování tepelnou energií, a pro zájmy ochrany přírody a krajiny i využíváním obnovitelných zdrojů energie. Pro eliminaci negativních jevů je nutná komplexní příprava podmínek pro zavádění obnovitelných a alternativních druhů energií: energii vodní, větrnou a solární, dále tepelná čerpadla a využití biomasy: Tabulka 64: Přehled dostupných alternativních zdrojů energií lokality s výhodnými meteorologickými podmínkami větrná energie výstavba malých vodních elektráren nutno citlivě osadit do prostředí systém plošného nebo hlubinného jímání zemního tepla; vyšší tepelná čerpadla investiční náklady, nižší provozní náklady; perspektivní zdroj výroba bioplynu z odpadů zemědělských závodů, čistíren zpracování biomasy odpadních vod spalování odpadového dřeva a zbytků, slámy, sena, zpracování a spalování fytomasy v kombinaci s odpadovým papírem, výpěstků rychlerostoucích dřevin a energetických plodin, štěpky … při současném zvyšování automobilizace je možno využít spalování vyjetých olejů spotřebiče na spalování vyjetých olejů sezónní v kombinaci s jiným zdrojem solární energie nejedná se klasický zdroj energie, ale je možno šetřit stávající tepelné izolace plášťů budov systémy

A2.8.7.2 Energetika ve vztahu k zájmům ochrany přírody a krajiny V případě využívání větrné energie je nutno v souvislosti s ochranou přírody upozornit na významné riziko, jímž je možnost zachycení ptáků do rotorů – toto riziko se týká především táhnoucích hejn za snížené viditelnosti, negativně může působit i noční osvětlení elektrárny, které ptáky i další živočichy přitahuje.

Strana 402



Obrázek 42: Průměrné rychlosti větru v Libereckém kraji – potenciál využití větrné energie (převzato z ÚP VÚC LK):

V minulosti byla vodní energie využívána v mnohem větší míře než dnes, o čemž svědčí i různé náhony a pozůstatky technologických zařízení. Je ovšem třeba poznamenat, že průtoky byly v dřívější době převážně stabilnější než dnes. Důvodem je dnes hlavně snížená retenční schopnost krajiny jak v lesích (mj. i následky katastrofického rozpadu lesů v Jizerských horách), tak i v otevřené krajině (zcelování pozemků, meliorace, regulace). Potenciálními lokalitami pro využití vodní energie jsou hlavně horské a podhorské oblasti, kde jsou toky dostatečně vodnaté a mají větší spád. Tabulka 65: Vodní toky potenciálně vhodné pro využití vodní energie: Tok Jeřice Černá Nisa Smědá Kamenice Jizera Černá Desná Oleška Jizerka

Obec Oldřichov v Hájích – Mníšek – Nová Ves Liberec Bílý Potok – Hejnice – Raspenava – Frýdlant – Višňová Josefův Důl – Jiřetín pod Bukovou – Smržovka – Tanvald – Velké Hamry – Plavy – až po soutok s Jizerou (Bozkov) celý tok od Kořenova do Příšovic přehrada Souš – soutok s Kamenicí (Tanvald) Bělá – Libštát – Košťálov – Slaná – Semily Vítkovice – Víchová nad Jizerou – soutok s Jizerou

Využití tepelných čerpadel pro jímání geotermálního tepla je možné na celé ploše Libereckého kraje, kdy se převážně bude jednat o čerpání tepla ze země. Jsou zde i lokality pro čerpání tepelné energie z vodních nádrží (např. Doksy) nebo ze vzduchu. Výroba a využití bioplynu z odpadů zemědělských závodů má velmi omezené možnosti z důvodu současné (patrně i očekávané, i když z mnoha důvodů nevhodné) minimalizace chovu zemědělského skotu v jednotlivých farmách a statcích – tato hospodářství jsou dnes téměř Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

Strana 403


nezisková, proto o této možnosti využití odpadů dnes vůbec neuvažují (+ očekávané snižování stavů po vstupu ČR do EU). V ČOV Liberec je bioplynu vyvinutého z odpadních vod využito pro vytápění objektů ČOV, stejně tak by bylo možno toto užití uplatnit v ostatních ČOV, kde jsou osazeny vyhnívací uzavřené nádrže. Za nejperspektivnější obnovitelný zdroj je považována biomasa. Její podíl na celkovém množství obnovitelných zdrojů v ČR činí cca 70 %. Je uváděno, že do 15 let by mohla biomasa pokrýt až 12 % celkové potřeby energie státu. Energetická využitelnost energie obsažené v biomase je srovnatelná se severočeským hnědým uhlím. Biomasu lze podle druhu využít buď pro spalování nebo ji biochemicky přeměnit (kvašením, esterifikací) na další ušlechtilá biopaliva, jako je bioplyn, bionafta nebo etanol. V současnosti je u nás nejlépe dosažitelné pěstování energetických plodin (topoly, vrby, případně vytrvalé rostliny), které lze diferencovaně (ZCHÚ) optimálně pěstovat na nevyužitých zemědělských půdách (bez nutností trvalé změny druhu pozemku) nebo na půdách devastovaných lidskou činností (skládky, výsypky, kontaminované půdy) a dále i v menší míře dřevní odpad vzniklý z těžební činnosti, štěpka, méně hmotnaté a jinak nezužitkovatelné dřevo, apod. Využívání biomasy ovšem přináší i rizika z hlediska ochrany přírody a krajiny. V případě využití dřevního odpadu (těžebních zbytků, nehroubí) z lesních porostů bude docházet k ochuzování ekosystému o organickou hmotu – při intenzivnějším odběru dřevní hmoty by to mohlo vést k významnému oslabení ekosystému s negativními důsledky na produkční potenciál půdy a biodiverzitu. V případě pěstování tzv. energetických plodin na nevyužívané zemědělské půdě je třeba volit takové rostliny, u nichž nelze očekávat invazní chování – nejméně rizikovými se tedy jeví domácí dřeviny jako je osika, bříza, jíva. Na spalování vyjetých olejů je nutné kvalitní spalovací zařízení, tato zařízení je vhodné instalovat na okrajích měst, opt. v sousedství míst jejich kumulace (autoservisy, velkogaráže, apod., kdy tato zařízení musí vyjeté oleje rovněž zpracovávat). Využití solární energie je vhodné v celém Libereckém kraji (nejvhodnější jsou zvláště jižní a jihozápadní svahy), s optimálními podmínkami sklonů střech. Této energie je nejlépe využít pro ohřev nízkopotenciální teplé užitkové vody, ideální je ohřev vody v bazénech, jak venkovních, tak vnitřních. Využití fotovoltaických článků je vzhledem k jejich současné ceně velmi omezené a z hlediska celkové energetické bilance nevýznamné. Nejvýhodnější energie je energie ušetřená, tudíž ani nevyrobená. To platí pro všechny objekty spotřebovávající energie. Izolace plášťů budov je vhodná pro celé území Libereckého kraje a lze ji jen doporučit. Údaje o potenciálech elektrické a tepelné energie získané z obnovitelných a druhotných zdrojů, včetně výčtu návrhů liniových energetických staveb dle ÚP VÚC LK (zařazených do tzv. veřejně prospěšných staveb) – viz tabulková příloha.

A2.8.7.3 Rekapitulace vlivů energetických staveb na zájmy ochrany přírody a krajiny, závěry K nejčastějším vlivům na ochranu přírody a krajiny, obecně i na životní prostředí patří:

značná náročnost na plochy lesních pozemků v případě existence i budování liniových tras všech druhů – ve skutečnosti se jedná o naprosté odlesnění. Současnou praxí správců elektrických vedení je důsledné odstraňování veškerých nárostů dřevin a keřů z tras (podpořeno oborovou legislativou) i v místech, kde vznikající nárosty ve zralém věku nemohou ovlivnit existenci vedení (hluboká údolí). Rovněž v případě vyhodnocování tras nových není v současnosti zábor PUPFL posuzován jako trvalá změna druhu pozemku (dle současného výkladu se nejedná o trvalou změnu druhu pozemku, kdy v přetrvávající praxi tyto části lesa i nadále zůstávají součástí PUPFL s pouhým převodem v plochové tabulce LHP/LHO z tzv. porostní plochy do ploch bezlesí).

Strana 404



negativní dopad na vzhled krajiny (vedení, stožáry) – k nejvíce kontroverzním záměrům patří uvažované vybudování trasy pro zásobování Šluknovského výběžku elektrickou energií (E8) pro ochranu přírody a krajiny v nevhodných variantách, realizace vedení Bílý potok–Jizerka (E27) v případě nadzemního vedení, vedení Babylon–Doksy aj.

střety ptactva s vodiči vrchního elektrického vedení.

přetrvávající nadměrné množství lokálních topenišť zejména ve venkovském prostoru (vzhledem k současným cenovým relacím ostatních medií nelze očekávat včasnou a podstatnou nápravu stavu), přetrvávající znečišťování ovzduší z lokálních topenišť nadměrnou spotřebou zejména méně kvalitního uhlí, zapříčiněné většinou nedostatečným opláštěním vytápěných budov.

A2.8.8. OCHRANA PŘÍRODY A OCHRANA OVZDUŠÍ A2.8.8.1 Vstupní údaje S využitím Územně energetické koncepce Libereckého kraje (ATEM – Atelier ekologických modelů, Praha, 2003)

Zdroje znečištění ovzduší Emisní situaci v Libereckém kraji shrnujeme prostřednictvím následujících tabulek: Tabulka 66: Celkové emise nejvýznamnějších velkých zdrojů znečištění ovzduší t/rok 1 114,7430 510,3190 277,4682 274,4941 262,8100 222,3000 199,4162 187,7608 179,1470 164,4284 153,2600 100,6600 98,3647 93,5184 92,1000 87,6550 85,7600 84,1610 81,1123 66,9170 66,5630 63,7807 60,4783 56,084

zdroj Teplárna Liberec a.s., Custin a.s., závod Jilemnice Slezan, Frýdek Místek a.s., závod Frýdlant Kotelna Hejnice, Výtopna Rýnovice Mazutová kotelna Stráž pod Ralskem Kotelna Stará Lípa Crystalex a.s. závod Crystalex Výtopna Hradčany Slévárna SZ Žandov s.r.o. Šachta č. 3-kotelna, Diamo o.z. Spalovna komunálních odpadů Termizo, a.s. Uhelná kotelna Střed Velkovýkrmna prasat Textilana a.s. – divize 02 Gerl, spol s r.o. Hybler Textil, s.r.o. – závod 07 Slévárna Liberec a.s. Preciosa – Lustry a.s. Severočeský asanační podnik Mimoň, spol. s r.o. Helana s.r.o. Vulkan a.s. Teplárenství Tanvald s.r.o. Falcon Mimoň a.s.

obec, město 460 01 Liberec 514 19 Jilemnice 464 01 Frýdlant 464 02 Hejnice 466 01 Jablonec n. Nisou 471 27 Stráž p. Ralskem 470 01 Česká Lípa 473 13 Nový Bor 471 24 Hradčany 471 07 Žandov 471 28 Hamr na Jezeře 460 06 Liberec 470 01 Česká Lípa 471 24 Mimoň 463 31 Nové Město p.Sm. 513 01 Háje n. Jizerou 512 43 Jablonec n.Jizerou 460 10 Liberec 471 14 Kamenický Šenov 471 24 Mimoň 462 63 Hejnice 463 34 Hrádek n. Nisou 468 41 Tanvald 471 24 Mimoň

Zdroj: ÚPnVÚC LK – ČIŽP OI Liberec


Strana 405


Tabulka 67: Emise znečišťujících látek v Libereckém kraji

TL SO2 NOx CO CxHy VOC NH3

Emise celkem t/rok % 4 134,3 100 7 817,2 100 10 092,8 100 23 134,2 100 11 127,0 100 9 197,0 100 1 440,1 100

Velké zdroje t/rok % 233,2 5,6 2 770,1 35,4 1 652,2 16,4 398,8 1,7 177,7 1,6 2 808,0 30,5 132,3 9,2

Střední zdroje t/rok % 440,7 10,7 440,1 5,6 205,6 2,0 477,9 2,1 186,1 1,7 1 525,0 16,6 100,2 7,0

Malé zdroje t/rok % 2 959,3 71,6 4 507,6 57,7 1 230,4 12,2 13 224,3 57,2 7 130,9 64,1 1 844,0 20,1 1 182,6 82,1

Zdroj: ÚPNVÚC LK – Územně energetická koncepce Libereckého kraje

Tabulka 68: Porovnání emisí elektrárny Turów a stacionárních zdrojů v Libereckém kraji Zdroj Liberecký kraj – stacionární zdroje Elektrárna Turów

SO2 t/rok 7817 39061

TZL t/rok 4134 9999

NOx t/rok 10093 14425

Benzen t/rok Cd kg/rok 872 109 194 23


Z předchozí tabulky je patrné, že elektrárna Turów produkuje přibližně pětinásobek emisí oxidu siřičitého v porovnání s celým Libereckým krajem. Produkce emisí tuhých znečišťujících látek z elektrárny je na úrovni 2,4-násobku emisí kraje, emise oxidů dusíku jsou v elektrárně vyšší přibližně o 50 % než v Libereckém kraji. V případě benzenu a kadmia produkuje elektrárna Turów přibližně jednu pětinu emisí v porovnání se zdroji v Libereckém kraji. Mobilní zdroje znečištění ovzduší – emise z dopravy Významným mobilním zdrojem znečištění je automobilová doprava, zatěžující ovzduší oxidy dusíku, oxidem uhelnatým, uhlovodíky a sloučeninami olova (u olovnatých benzinů). Následné údaje jsou převzaty z Energetické koncepce Libereckého kraje. Tabulka 69: Emise z dopravy na území Libereckého kraje (t/rok) Polutant Tuhé látky Oxid siřičitý Oxidy dusíku Uhlovodíky

Doprava celkem 501,1 99,4 7 004,6 3 632,3

z toho silniční 406,9 39,7 5 789,0 3 355,0


Nejvýznamnější liniové zdroje znečištění Porovnání emisí na komunikacích jednotlivých tříd potvrzuje, že nejdůležitějšími liniovými zdroji znečištění ovzduší na území Libereckého kraje jsou rychlostní silnice a silnice I. třídy. Podíl těchto komunikací na celkových emisích dosahuje u jednotlivých sledovaných znečišťujících látek 55 až 60 %. Tyto silnice představují cca 30 % z celkové délky sledované silniční sítě na území kraje. Nejvíce zatíženými silnicemi v kraji přitom jsou:

silnice I35/R35 prakticky v celé délce od Ohrazenic u Turnova, přes Liberec po Chrastavu (celková produkce emisí na tomto úseku dosahuje 173 t/rok oxidů dusíku a 94 t/rok uhlovodíků),

Strana 406



intravilánové úseky v Liberci a Jablonci (v Liberci se ul. Dr. M. Horákové, Na Bídě, Košická a Jablonecká, v Jablonci ul. Pražská), silnice R10 v úseku Ohrazenice – Příšovice (tj. v celé délce zasahující na území kraje), silnice I/9 v úseku Lesná – Česká Lípa – Nový Bor.

Shrnutí emisní situace v kraji Porovnání podílu jednotlivých kategorií zdrojů na celkových emisích znečišťujících látek v kraji ukazuje, že: největším producentem emisí tuhých znečišťujících látek jsou malé zdroje (REZZO 3), jejichž podíl přesahuje 70 %; podíl ostatních skupin je podstatně méně významný, v případě SO2 je rovněž patrný vysoký podíl emisí z domácích topenišť (téměř 60 %), významná je však i skupina velkých zdrojů (35 %). Podíl středních zdrojů a dopravy je minoritní, naopak u oxidů dusíku je doprava hlavním zdrojem emisí – produkuje 70 % NOx. Nezanedbatelný podíl mají i velké zdroje (16 %) a malé zdroje (12 %); střední zdroje jsou zastoupeny pouze 2 %, emise oxidu uhelnatého a uhlovodíků tvoří z 96 % malé zdroje a doprava, přičemž v obou případech tvoří větší část skupina REZZO 3 – u CO dosahuje její podíl 63 %, u uhlovodíků 57 % (většinu emisí CxHy tvoří plošná spotřeba barev a rozpouštědel). Tabulka 70: Emise znečišťujících látek v Libereckém kraji Emise celkem t/rok % TL 4 134,3 100 SO2 7 817,2 100 NOx 10 092,8 100 CO 23 134,2 100 CxHy 11 127,0 100 VOC 9 197,0 100 NH3 1 440,1 100

Velké zdroje t/rok % 233,2 5,6 2 770,1 35,4 1 652,2 16,4 398,8 1,7 177,7 1,6 2 808,0 30,5 132,3 9,2

Střední zdroje t/rok % 440,7 10,7 440,1 5,6 205,6 2,0 477,9 2,1 186,1 1,7 1 525,0 16,6 100,2 7,0

Malé zdroje t/rok % 2 959,3 71,6 4 507,6 57,7 1 230,4 12,2 13 224,3 57,2 7 130,9 64,1 1 844,0 20,1 1 182,6 82,1

Mobilní zdroje t/rok % 501,1 12,1 99,4 1,3 7 004,6 69,4 9 033,2 39,0 3 632,3 32,6 3 020,0 32,8 25,0 1,7


Tabulka 71: Podíl jednotlivých skupin zdrojů na celkové produkci emisí v Libereckém kraji SO2 REZZO 1 energetické 30,7 REZZO 1 ostatní 4,7 REZZO 2 energetické* 5,5 REZZO 2 ostatní 0,1 REZZO 3 57,7 Plošná spotřeba rozpouštědel 0,0 Malé chovy hosp. zvířat 0,0 Doprava 1,3 Celkem 100,0

TZL 2,5 3,1 3,5 7,1 71,6 0,0 0,0 12,1 100,0

PM10 2,4 3,0 2,8 3,2 66,5 0,0 0,0 22,2 100,0

Podíl na emisích (%) NOx CO CxHy Benzen NH3 7,4 0,7 0,7 0,9 0,0 8,9 1,1 0,9 0,3 9,2 1,9 1,9 1,1 2,1 0,0 0,1 0,2 0,6 0,0 7,0 12,2 57,2 26,7 81,7 0,0 0,0 0,0 37,3 1,0 0,0 0,0 0,0 0,0 0,0 82,1 69,4 39,0 32,6 14,0 1,7 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0

Cd 11,6 86,1 0,5 0,0 1,8 0,0 0,0 0,0 100,0



Strana 407


Zhodnocení údajů a možnosti řešení Výsledky hodnocení ukázaly, že hlavním producentem emisí na území Libereckého kraje jsou malé zdroje a doprava. V případě kategorie malých zdrojů znečištění je tato skutečnost způsobena doposud značně vysokým podílem tuhých paliv a možná opatření jsou proto směřována zejména do oblasti energetiky. Jedná se především o postupné rozšiřování plynofikace, která má v kraji ještě značný potenciál. Dalším opatřením může být podpora rozšiřování spotřeby propanu nebo propan-butanu (PB) v místech, kde doposud chybí distribuční síť ZP. Tento závěr platí především pro oblast Českolipska, kde byl identifikován nejvyšší podíl tuhých znečišťujících látek právě v kategorii malých zdrojů. Významný je také potenciál v úsporách paliv a využití obnovitelných zdrojů, které by měly být podpořeny vhodnými programy (zateplování budov apod.). V případě dopravy (největší zdroj emisí NOx) se rovněž nabízí poměrně široká škála možných opatření, jako je např. podpora veřejné dopravy, regulace dopravy ve městech, infrastrukturní opatření, podpora alternativních paliv atd. Značná část těchto opatření je však využitelná spíše jako nástroj ke zlepšení kvality ovzduší v konkrétních silně zatížených lokalitách než pro výrazné snížení emisí v rámci celého kraje. Podstatnější je skutečnost, že postupným nahrazováním nejstarších automobilů novými se zlepšují průměrné emisní parametry celého vozového parku a tím dochází ke snižování emisí v této kategorii. Vzhledem k tomu, že největší podíl na emisích uhlovodíků v Libereckém kraji má v současné době plošná spotřeba rozpouštědel a barev, je nutno zaměřit se též na podporu využívání vodou ředitelných hmot. Podíl velkých zdrojů na celkových emisích je méně výrazný – s výjimkou oxidu siřičitého, na jehož emisích se zdroje REZZO 1 podílí z 35 %. Zato je vysoce výrazný v podílu na emisích kadmia. REZZO 1 ostatní (hlavně emise z výroby) se na nich podílí 86,1 % a REZZO 1 energetické 11,6 %. Největší potenciál k výraznějšímu omezení emisí z velkých zdrojů lze nalézt v Libereckém kraji na největších zdrojích, které tvoří 80 % veškerých emisí ze zdrojů této kategorie. Pozornost je třeba věnovat zejména zdrojům, které působí v hustě osídlených oblastech (tři z 24 největších zdrojů se nachází přímo v krajském městě). Imisní situace Stav ovzduší je trvale dokumentován na síti monitorovacích stanic, které se značnou nerovnoměrností pokrývají celé území kraje. Největší počet stanic je v okr. Česká Lípa, následuje okr. Liberec, nedostatečný počet měřících stanovišť má okr. Jablonec n. N. a pouze jednou stanicí, navíc asymetricky umístěnou (ve Vysokém nad Jizerou) disponuje okr. Semily. Pro značnou část kraje jsou tak k dispozici nedostatečně reprezentativní údaje o stavu ovzduší – údaje chybějí hlavně z jižní části Jablonecka a z převážné části Semilska a Frýdlantska. (Výsledky měření hlavních škodlivin jsou shrnuty v tabulkách zahrnutých do svazku příloh.) Na základě provedených analýz je zřejmé, že v Libereckém kraji jsou dlouhodobě nejproblematičtější výskyt látek přízemního ozónu a těžkých kovů v prašném aerosolu (kadmium, arsen a nikl). Tyto látky trvale překračují stanovené limitní hodnoty. Koncentrace přízemního ozónu trvale překračují limitní hodnoty pro ochranu zdraví i vegetace. Vzhledem k tomu, že se jedná o tzv. sekundární škodlivinu, která nemá vlastní emisní zdroj, ale vzniká řadou fotochemických reakcí z prekursorů, je nutné se při návrhu opatření na zlepšení kvality ovzduší soustředit zejména na omezení emisí těchto prekursorů, tedy oxidů dusíku a těkavých organických látek. Problém ozonu a snížení jeho koncentrací je problémem celoevropským.

Strana 408



Z hlediska znečištění těžkými kovy jsou nejvíce znečištěnými lokalitami stanice Tanvald a Souš. Stanice Liberec-střed města vykázala u koncentrací kadmia a arsenu pokles, nikl má však prakticky po celé sledované období nadlimitní koncentrace. Na tyto sloučeniny je rovněž nutné zaměřit se v návrhové části konceptu, zejména s ohledem na možné zdroje emisí. Z hlediska ochrany ekosystémů je kromě ozonu nutné věnovat pozornost i zvýšeným koncentracím SO2 na stanicích Vysoké nad Jizerou (okr. Semily), Ludvíkov pod Smrkem (okr. Liberec) a Vratislavice (okr. Liberec); je ovšem nutné zvážit spolehlivost dat, protože měření na ostatních stanicích podobná překročení neindikují. Z podkladů ČHMÚ vyplývá postupné zlepšování imisní situace s výjimkou výše uvedených skutečností. Z imisních charakteristik oxidu siřičitého je patrný klesající trend znečištění ovzduší již od r.1990. Vývoj znečištění ovzduší prašným aerosolem měl mírnější klesající tendenci než oxid siřičitý. U oxidů dusíku byl mírně vzrůstající trend do r.1998. Tento jev byl převážně způsoben stoupajícím podílem silniční dopravy. V roce 1999 byl uvedený trend přerušen a došlo k poklesu imisí i oxidu dusíku. Pozitiva posledního období vývoje: nedochází k překračování imisních limitů pro ochranu zdraví pro oxid siřičitý, oxid uhelnatý a olovo, nižší měrné emise na obyvatele u oxidu siřičitého, oxidů dusíku a oxidu uhelnatého, podíl Libereckého kraje na celkových emisích hlavních znečišťujících látek v ČR je nízký, existence základní programové připravenosti v dokumentech Libereckého kraje v oblasti ochrany ovzduší, fungující administrativní struktura ochrany ovzduší v rámci celého Libereckého kraje. Negativa posledního období vývoje: významný podíl kategorie malých zdrojů (REZZO 3) na celkovém znečištění ovzduší kraje, doprava se v některých lokalitách LK podílí až 60 % na znečištění ovzduší, doporučený emisní strop NOx je v současné době překročen o 10% a u VOC o 23%, v kraji se nacházejí významné zdroje emisí těžkých kovů, výrazně vyšší měrné emise na obyvatele u tuhých látek a těkavých organických látek, v některých lokalitách LK překračování imisních limitů pro ochranu zdraví u ozónu a možnost překročení hodinové koncentrace oxidu dusičitého, v některých lokalitách LK překračování imisních limitů pro suspendované částice, Cd, As a Ni, nadlimitním koncentracím Cd je vystaveno více než 23 tis. osob, v některých lokalitách LK překračování imisních limitů pro ochranu ekosystémů u ročních koncentrací oxidu dusíku, nedostatek informací o imisní zátěži u některých znečišťujících látek, dálkový přenos znečišťujících polutantů z polské elektrárny Turow.

A2.8.8.2 Vlivy znečištění ovzduší na přírodu a krajinu Stav ovzduší má zásadní vliv nejen na zdraví lidské populace, ale i na stav přírodních ekosystémů. Cizorodé látky ovzduší, působí-li po dlouhou dobu a/nebo ve vysokých koncentracích postupně narušují chemickou rovnováhu v minerálním, půdním i vodním prostředím a různou měrou zasahují do metabolických procesů živých organismů. V našich podmínkách se nejvýznamněji uplatňují škodliviny ze spalovacích procesů v energetických zdrojích a v automobilech, z nichž nejznámější jsou oxid siřičitý, oxidy dusíku, směsi uhlovodíků, sloučeniny fluóru a chlóru a těžké kovy. Významným producentem těžkých kovů jsou i galvanovny a chemický průmysl. Dlouhodobé imisní zatížení vedlo na Liberecku


Strana 409


k postupnému okyselení půd a ztrátě jejich sorpční schopnosti, zvláště pak půd na minerálně chudém podloží v promyvném režimu návětrných horských poloh. Zhoršila se kvalita humusu a objem dostupných živin, na což reagovala i biota sníženou vitalitou, případně úplným vymizením. K drastické redukci došlo u mykorhizních hub, které jsou důležitou podmínkou pro přežívání lesních dřevin. Zároveň docházelo ke značnému okyselování povrchových vod, což vedlo k postupnému úplnému vyrybnění horských toků. Znečištěné ovzduší spolu se zhoršenou výživou a okyselenou srážkovou i podzemní vodou zasáhlo i rostlinná pletiva a citlivější rostliny začaly záhy jevit více či méně zřetelné známky poškození. Od 60. let je pozorováno chřadnutí smrku v Jizerských horách, které pak na přelomu 70. a 80. let postupně přerostlo v ekologickou katastrofu. Přestože v 90. letech koncentrace znečišťujících látek významně poklesly, následky nedávných škod jsou na horách dosud zřetelně patrné. Odhlédnuto od současného stavu lesa, jsou chemické ukazatele stavu ovzduší, půd a povrchových vod stále neuspokojivé, byť výrazně lepší, než tomu bylo před 20 lety. To se zřetelně odráží na zdravotním stavu lesních porostů, vč. mladších ročníků, které obvykle jeví známky alespoň mírného poškození. Narušený chemismus prostředí se dlouhodobě promítá i do biodiverzity, kdy prokazatelně dochází ke změnám rostlinných (a následně patrně i živočišných) společenstev. Rostliny s vyššími nároky na pH a přístupné režimy z fytocenóz ustupují a jsou nahrazovány nepočetnými ekologicky přizpůsobivými druhy, často s expanzivním chováním. „Květnatá“ společenstva se tak mění na mnohem uniformnější společenstva ± „travnatá“ a celková biodiverzita se snižuje. V důsledku velkého rozvoje automobilismu (i při snižování měrných emisí) postupně zvolna rostou emise oxidů dusíku. Ty se pak uplatňují jako významný zdroj eutrofizace, srovnatelný se středně intenzivním hnojením zemědělské půdy. Tato eutrofizace sice na jedné straně přispívá ke zvýšení vitality dřevin, na straně druhé ale vede k nežádoucím změnám v biodiverzitě: na přirozeně oligotrofních biotopech (rašeliniště, vřesoviště, některé typy trávníků a xerofilních lad) mizí četné typické druhy a jejich místo zaujímají druhy ekologicky plastické, s „průměrnýmí“ nároky (tzv. mezofilové). Na živinami zásobenějších stanovištích se pak rozmáhají četné nitrofilní druhy, včetně druhů invazních, jako je např. netýkavka malokvětá. Tato eutrofizace „vzdušnou cestou“ bývá na některých lokalitách ještě zesílena gravitačními splachy hnojiv z okolní zemědělské půdy anebo přeplavováním eutrofizovanou vodou v říčních a potočních nivách. S problematikou ovzduší souvisí i produkce tzv. skleníkových plynů, které vznikají zejména ve spalovacích procesech (ale i v důsledku chovu hospodářských zvířat, rozmrzání permafrostu, pěstování rýže aj.) a znamenají vážné environmentální riziko v podobě globálních změn podnebí. Z uvedeného je zřejmé, že stav ovzduší sehrává při formování přírodního prostředí velmi důležitou roli, která se uplatňuje zejména v delším časovém měřítku a ve velkém, někdy až globálním plošném rozsahu.

A2.8.9. OCHRANA PŘÍRODY A ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ A STAVEBNÍ ČINNOST A2.8.9.1 Úvod, výchozí podmínky A2.8.9.1-1 Obecné principy územního plánování a jeho vztah k ochraně přírody Důležitým nástrojem regionálního rozvoje je územní plánování, které umožňuje nasměrovat budoucí vývoj konkrétního území na základě demokratických principů se zohledněním jak odborných, tak občanských stanovisek. Je mechanismem umožňujícím promítnout celkové, nadregionální koncepce do regionálních a lokálních rozvojových záměrů, sladit různé zájmy v území a formovat harmonickou kulturní krajinu. V současné době se dokončují práce na nové legislativní normě územního plánování, která by principy udržitelného rozvoje měla plně respektovat a rozvíjet.

Strana 410



Územní plánování, zejména na regionální (krajské) úrovni, řeší celý komplex ekonomických, sociálních, ekologických a kulturních vztahů. V tomto rozsahu je schopno koordinovat hlavní směry rozvoje a současně definovat limity rozvoje vyplývající ze stavu a možností území. Územní plánování se řídí zákonem č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu v platném znění, úplné znění zákon č. 109/2001 Sb. (stavební zákon) a v prováděcích vyhláškách MMR č.135/2001 Sb. o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, 132/1998, 137/1998. Územně plánovací dokumentace je nástrojem veřejné správy k regulaci, k usměrňování aktivit, jejichž cílem je zpravidla změnit stav území a jejichž provedení je možné teprve na základě příslušného povolení této správy. V §1 a §2 stavebního zákona je vyjádřen veřejný zájem chráněný územním plánováním. Úlohou územního plánování je naplňování tohoto veřejného zájmu a koordinace často protichůdných požadavků dalších veřejných zájmů chráněných zvláštními předpisy. Územní plánování tedy není prostým součtem dílčích složek veřejných zájmů. Z ohledu trvale udržitelného rozvoje je úloha územního plánování nezastupitelná při řešení střetů a při komplexním posuzování interakcí mezi ekonomickými, ekologickými a sociálními zájmy. Koordinace sektorových politik by nebyla bez územního plánování prakticky možná. Územně plánovací dokumentace se dělí na tři základní druhy: Územní plán velkého územního celku Územní plán obce Regulační plán Podrobný obsah jednotlivých druhů ÚPD je pospán ve vyhlášce č.135/2001 ve znění pozdějších předpisů. Územní plán velkého územního celku (ÚP VÚC): Územní plán velkého územního celku stanoví uspořádání a limity řešeného území, vymezí významné rozvojové plochy, hlavní koridory dopravy a technické infrastruktury, územní systémy ekologické stability a další území speciálních zájmů. V rámci ÚP VÚC jsou již zřetelně zřejmé souvislosti a otázky souladu přírodních, civilizačních a kulturních hodnot území, neboť je zpracováno dostatečně velké území. ÚP VÚC poskytuje směrnice pro obce pořizující navazující ÚPD a pro rozhodování správních úřadů o možnostech změn v území. Ochrana přírody a krajiny se promítá do zpracování celého ÚP VÚC, ale je zejména zakotvena v bodech: základní podmínky vývoje území a ochrany jeho přírodních, civilizačních a kulturních hodnot vymezení území speciálních zájmů (např. na úseku ochrany přírody, půdy, lesa ...) limity využití území nadmístního významu vymezení ploch přípustných pro dobývání ložisek nerostů a ploch pro jejich technické zajištění návrh regionálního a nadregionálního ÚSES včetně vymezení Evropské ekologické sítě vyhodnocení předpokládaných důsledků navrhovaného řešení a vyhodnocení jeho vlivů na životní prostředí (posouzení vlivů na ŽP v ÚP VÚC je přiměřeně zpracováno dle zákona č. 244/1992 Sb., přílohy č. 3 část C a D) ÚP VÚC rozpracovává systém kategorizace krajiny (území) a to z hlediska: a) limitů rozvoje území definovaných ve vztahu k ochraně přírodního a krajinného prostředí, ekologické únosnosti území, ochrany nerostného bohatství, vodních zdrojů i dalších souvisejících aspektů.


Strana 411


b) územních rezerv pro rámcově definované rozvojové aktivity hospodářského využívání krajiny včetně dopravní infrastruktury. ÚSES je dosud zakotven zejména v zákoně č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákoně č. 218/1997 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, a částečně i v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích. Přehled ÚP VÚC na území Libereckého kraje: SCHVÁLENÉ ÚP VÚC (rok schválení): Českolipsko (r.1981) pro okres Česká Lípa Liberecká sídelní regionální aglomerace (r.1986) pro okresy Liberec a Jablonec nad Nisou Ralsko (r.1994) bývalý VVP Ralsko – část okresu Česká Lípa Krkonoše (r.1994) část okresu Semily ROZPRACOVANÉ: Okres Česká Lípa (návrh) – neschválen změna a doplněk Liberecké sídelní regionální aglomerace (návrh) Okresy Liberec a Jablonec n/N (průzkumy a rozbory) Územní plán VÚC Libereckého kraje (Průzkumy a rozbory 12/2001, Zadání 09/2002, Koncept 02/2003) Územní plán obce (ÚPO): Územní plán obce je určen k ukládání závazných pravidel a zásad pro řešení uspořádání a limitů využití celého správního území obce a ke koordinaci rozvoje ve všech jeho souvislostech. Pouze v ÚPO lze určovat funkční využití jednotlivých ploch a urbanistickou koncepci území obce v potřebných souvislostech a umožňuje určit podmiňující podmínky využití vymezených zastavitelných částí území a ochrany hodnot území obce. Ochrana přírody a krajiny se opět promítá do zpracování celého ÚPO, ale je zejména zakotvena v bodech: základní předpoklady a podmínky vývoje obce a ochrany přírodních, civilizačních a kulturních hodnot území, návrh urbanistické koncepce, návrh členění území obce na funkční plochy, limity využití území, vymezení ploch přípustných pro dobývání ložisek nerostů a ploch pro jeho technické zajištění, návrh ÚSES, vyhodnocení předpokládaných důsledků navrhovaného řešení na životní prostředí, na ZPF, PUPFL. Regulační plán (RP): Regulační plán je určen ke stanovení podrobnější regulace ploch, které byly vymezeny a jejich účel byl stanoven v územním plánu obce. Regulační plán rozvádí a konkretizuje směrnice obsažené v územním plánu obce. Tyto směrnice nelze měnit, ale jde dát podmět k pořízení změn územního plánu obce nebo velkého územního celku. Schválením regulačního plánu obec obecně závazným právním předpisem vymezuje možnosti pro vstupní rozvahy případných investorů v území. Obsah regulačního plánu je ve značné míře totožný s obsahem návrhu územního rozhodnutí.

Strana 412



Regulační plán zakládá možnost vydat územní rozhodnutí bez souhlasu vlastníka dotčeného pozemku.

Obrázek 43: Stav územně plánovací dokumentace a podkladů na území Libereckého kraje

A2.8.9.1-2 Ochrana přírody a krajiny a trvale udržitelný rozvoj Udržitelný rozvoj je vyvážený rozvoj sociální, ekonomický a environmentální, který uspokojuje současné potřeby obyvatel aniž ohrozí potřeby budoucích generací. Všechny tyto tři pilíře rozvoje se vzájemně ovlivňují, vyváženost znamená, že žádný z těchto pilířů nelze v dlouhodobém časovém horizontu upřednostňovat. Cílem strategie udržitelného rozvoje je harmonická kulturní krajina, která by měla být jedním z výsledků regionálního rozvoje. V České republice proběhla rozsáhlá reforma veřejné správy, jejíž součástí je zřízení nových územně-správních celků – krajů a přesun významných kompetencí z centra na nižší úroveň veřejné správy. Ke strategicky nejdůležitějším kompetencím nových krajů patří územní plánování a dlouhodobé plánování hospodářského a sociálního rozvoje. Cílem reformy je umožnit a posílit regionální rozvoj. Rozvoj regionů je silně podporován též Evropskou unií. Důraz na regiony je významným trendem, jehož nástup v České republice představuje jedinečnou příležitost, jak strategii udržitelnosti skutečně reálně uplatnit. Prosadit udržitelnost v regionech je jedním z hlavních cílů národní strategie udržitelného rozvoje v České republice. Byl zpracován návrh Národní strategie udržitelného rozvoje zahrnující všechny tři pilíře TUR, je však nutno konstatovat, že podrobněji je v tomto dokumentu zpracována především problematika environmentální.


Strana 413


Na principech udržitelného rozvoje byl založen Pátý akční program Evropského společenství pro období 1993–2000 s podtitulem Směrem k trvalé udržitelnosti. V současné době Evropská komise připravuje Strategii trvale udržitelného rozvoje a šestý akční program, který se na rozdíl od pátého soustředí na konkrétnější problémy, jejichž řešení je v časovém rámci akčního plánu dosažitelné. V českém právním řádu je udržitelný rozvoj definován v § 6 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí: udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. Pro naplňování zásad udržitelného rozvoje jsou definovány tzv. indikátory udržitelného rozvoje. Nutnost vytvořit indikátory, které by kvantifikovaly udržitelnost rozvoje je dána tím, že je třeba změřit, jak se postupuje v předpokládaném směru a zda postup odpovídá koncepcím udržitelnosti. Využívání indikátorů udržitelnosti jako kvantifikovaných charakteristik stavu a pokroku je nutnou podmínkou pro posuzování úspěšnosti implementace strategií, programů a plánů a k vyjadřování ekoúčinnosti konkrétních opatření. Problematika výběru vhodných indikátorů je předmětem rozsáhlé odborné literatury a jejich intenzivního vývoje. Většina národních zpráv o udržitelném rozvoji uvádí vlastní specifický soubor indikátorů. V roce 1995 Komise OSN pro trvale udržitelný rozvoj vypracovala seznam 133 doporučených identifikátorů. Evropská unie i OECD má vlastní speciální program pro indikátory. Indikátory trvale udržitelného rozvoje charakterizující vývoj v oblastech rozčleněných podle témat kapitol Agendy 21, které charakterizují vývoj různých aspektů udržitelnosti v ČR. Otázkou indikátorů se v ČR zabývalo například Centrum pro otázky ŽP nebo MMR. Tabulka 72: Příklady indikátorů v oblasti životního prostředí

environmentální rozměr udržitelného rozvoje mezinárodní nástroje ochrany přírody globální změna klimatu ochrana ovzduší

ochrana vod

zemědělství

ochrana neobnovitelných přírodních zdrojů ochrana lesa

ochrana biodiverzity

odpadové hospodářství

finanční podpora ochrany životního prostředí

Strana 414

implementace ratifikovaných mezinárodních smluv Emise skleníkových plynů Emise okyselujících látek emise prašného aerosolu index kvality ovzduší (IKO) roční odběry podzemní a povrchové vody roční odběry vody podle odvětví biochemická spotřeba kyslíku v povrchových vodách obsah anorganického dusíku a celkového fosforu v povrchových vodách čištění odpadních vod rozloha zemědělské půdy a ekologické zemědělství spotřeba hnojiv spotřeba pesticidů intenzita těžby neobnovitelných přírodních zdrojů rozloha lesů s rozlišením druhové skladby intenzita těžby dřeva kalamitní těžba dřeva podíl rozlohy chráněných území na celkové rozloze podíl ohrožených druhů na celkovém počtu původních druhů produkce a zneškodňování odpadů podle druhu odpadu produkce a zneškodňování nebezpečných odpadů recyklace odpadů výdaje na ochranu životního prostředí jako podíl



hrubého domácího produktu

Příklady specifikace indikátorů udržitelného rozvoje: Rozloha chráněných území na ploše státu – ztráta a poškozování ekosystémů je jednou z hlavních příčin snižování početnosti volně žijících druhů rostlin a živočichů, které může vést až k jejich vyhynutí. Divoká fauna a flora však představují cenné přírodní dědictví, které je nutné zachovat pro další generace. Chráněná území, jako jeden ze základních nástrojů ekosystémové ochrany, hrají v tomto směru klíčovou roli – viz zákon č. 114/92 Sb., NATURA 2000 … Souvislosti: Podíl rozlohy chráněných území na celkové rozloze je vhodné interpretovat společně s dalšími souvisejícími indikátory, jako jsou: rozloha lesů s rozlišením druhové skladby, rozloha zemědělské půdy pro ekologické zemědělství, ohrožené druhy oproti počtu původních druhů a výdaje na ochranu ŽP jako podíl HDP atd. Výdaje na ochranu ŽP – tvoří investice a běžné výdaje na ochranu ŽP. Celkové výdaje na ochranu ŽP je možné v současné době pouze odhadnout, protože se nesledují všechny běžné výdaje. V současné době se sledují pouze běžné výdaje vynaložené z veřejných zdrojů a částečně výdaje na nakládání s odpady. Indikátor investic na ochranu životní prostředí umožňuje srovnávat finanční podporu ochrany životního prostředí a dalších hospodářských odvětví a sektorů. Investice na ochranu životního prostředí jako podíl na HDP. Dalším indikátorem může být podíl environmentálních investic na celkových hmotných investicích pro daný účetní rok. Souvislosti: Investice do ochrany ŽP je vhodné analyzovat podle jednotlivých hospodářských odvětví, z čehož je pak možné posoudit, do jaké míry se uplatňuje princip „znečišťovatel platí“ a jak environmentální politika a regulace ovlivňují konkurenceschopnost podniků. Z detailněji členěných výdajů je také možné vyčíst, jaká je poptávka po ekologicky šetrných výrobcích a službách a posoudit zastoupení a význam environmentálně šetrného průmyslu v ekonomice země (tyto údaje viz ročenky ČSÚ).

A2.8.9.2 Ochrana přírody a krajiny – návrhy ÚP VÚC LK Z hlediska ochrany přírody a krajiny nejvíce ke kontroverzním patří návrhy většinou liniových staveb (v Konceptu ÚP VÚC LK zařazené v kategorii tzv. „veřejně prospěšných staveb“), které kromě záborů lesních pozemků a ZPF se významně dotýkají i ostatních složek životního prostředí, zejména krajiny. Z pohledu územního plánování se jedná o trvalé zábory (změna druhu pozemku a způsobu jeho využití), avšak k jednoznačným limitům realizace zde patří zejména veškeré limity a regulativy stanovené zejména v zákoně o ochraně přírody a krajiny (v několika vyjmenovaných případech hlavně krajiny), ale i zákonných norem zabývajících se ochranou ZPF, lesních pozemků, apod. Dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny je popsáno v příslušných kapitolách (A2.4, A2.5, A2.8 …), kdy se jedná zejména o střety záměrů (liniové stavby všeho druhu, chráněná ložiska nerostných surovin, dobývací prostory …) s ÚSES, ZCHÚ, VKP, lokalitami s výskytem chráněných druhů rostlin a živočichů … V následném stupni KOP je dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny s výše uvedenými záměry náležitě textově i graficky lokalizováno. V tabulkové příloze je uveden přehled nejvýznamnějších záměrů podstatně potenciálně ovlivňujících zájmy ochrany přírody a krajiny na území Libereckého kraje. KOP zde pro potřeby krajského orgánu ochrany přírody (i pro správy V-ZCHÚ) uvádí výše uvedený výčet záměrů ÚP VÚC LK, s cílem základní orientace v rozhodovacím procesu, avšak bez možností zaujmutí jednoznačného stanoviska k záměrům (z důvodu neznalosti ostatních atributů a potřeb). K nejspornějším záměrům z hlediska ochrany přírody a krajiny v současnosti patří připravovaná rychlostní silnice R35 v koridoru mezi dílčími částmi CHKO Český ráj. V oblasti Lužických hor je již delší dobu diskutován záměr na vedení velmi vysokého napětí 110 kV mezi Novým Borem


Strana 415


a Varnsdorfem pro lepší zásobení šluknovského výběžku elektrickou energií. V obou případech se jedná o potenciální negativní zásahy do krajinného rázu i do zachovalého přírodního prostředí. Zmínit lze rovněž letitý záměr na vybudování vodní Vilémovské nádrže (i s podmíněnými přeložkami dopravních tras) a uvažovaná přeložka silnice I/9 mezi Českou Lípou a Novým Borem, resp. její pokračování na Děčín (přeložka silnice I/13 v trase Manušice-Benešov nad Ploučnicí-Děčín). K dalším významným záměrům patří i rozšíření letiště v Liberci (současný statut mezinárodního letiště), v České Lípě, rozšíření doprovodných služeb na letišti v Hodkovicích nad Mohelkou – k dlouhodobě a dostatečně neřešenému problému patří i bývalé vojenské letiště v Hradčanech u Mimoně, jehož původní zázemí je tč. v různém stavu devastace a kdy o jeho budoucnosti není dosud rozhodnuto.

A2.8.9.2 Rekapitulace požadavků ochrany přírody a krajiny k územnímu plánování V tabulkové příloze je uveden výčet nejvýznamnějších záměrů staveb v kraji (dle Konceptu ÚPn VÚC Libereckého kraje). KOP pro potřeby krajského orgánu ochrany přírody (i pro správy VZCHÚ) uvádí výčet záměrů ÚP VÚC LK s cílem vytvoření základní orientace v rozhodovacím procesu, avšak bez možností zaujmutí jednoznačného stanoviska k jednotlivým záměrům (z důvodu neznalosti ostatních detailních atributů a potřeb). Z přetrvávající praxe (dané legislativními předpisy) se pro rozhodovací proces již ve stupni ÚP VÚC jeví nedostatečně podrobné vyhodnocení dopadů i alternativních návrhů na složky životního prostředí – cestou k odstranění častých názorových střetů (na příkladu veřejnoprávních projednávání ÚP VÚC LK) je nutná změna příslušných legislativních předpisů. Rovněž je nutná změna způsobů vyhodnocování záborů lesních pozemků v případě liniových energetických staveb (viz kap. „Energetika“). Otázka identifikace přírodních hodnot Při schvalování zásahů do krajiny – zejména jde-li o investiční záměry s velkými územními dopady – je v souladu se zákonem č. 100/2001 Sb. prováděn screening objektů, které jsou v zájmu ochrany přírody a krajiny. V rámci zjišťovacího řízení a dokumentace o hodnocení vlivů na životní prostředí (EIA) je standardně sledován výskyt těchto prvků: zvláště chráněná území, skladebné části ÚSES, zvláště chráněné druhy organismů, přírodní parky, památné stromy, významné krajinné prvky, různou měrou je přihlédnuto i k charakteristikám krajinného rázu. Pokud žádný z těchto jevů není v dotčeném území identifikován, je zpravidla konstatováno, že posuzovaný záměr není ve střetu se zájmy ochrany přírody (a krajiny). Přitom tento závěr velmi často vychází z pouhého přehlédnutí dostupných podkladů, bez kvalifikovaného terénního šetření. Je ovšem třeba mít na vědomí, že popsané objekty, které jsou v evidenci a péči orgánů ochrany přírody, nemusí nutně podchycovat všechny významnější přírodní fenomény (o krajině již vůbec nemluvě): Zvláště chráněná území představují výběr nejcennějších přírodních úseků, který ovšem zpravidla není pro určité území vyčerpávající a reprezentativní. Důkazem toho ostatně je, že každým rokem jsou vyhlašována nová ZCHÚ a další jsou ve stádiu příprav.

Strana 416



ÚSES je koncipován jako minimalizovaná soustava navzájem propojených přírodních a přírodě blízkých prvků při respektování metodikou daných prostorových parametrů: nepodchycuje tedy všechny přírodně cennější výseky krajiny, ale pouze takovou jejich část, která je nezbytně nutná pro zajištění základní funkčnosti systému (z tohoto důvodu jsou do ÚSES zahrnovány i skladebné části omezeně funkční či zcela nefunkční, navržené k „realizaci“). Z důvodů jednoznačně daných prostorových parametrů nelze např. biocentra často situovat tam, kde by to bylo optimální vzhledem k přírodním hodnotám. Posledním neopominutelným faktorem je značná subjektivita návrhu, jehož autorem je velmi často projektant bez dostatečného přírodovědného zázemí. Zvláště chráněné druhy organismů jsou ve svém výskytu jen velmi nedokonale podchyceny a pokud hlubší znalosti o jejich rozšíření existují, nejsou snadno dostupné. Rozšířená představa, že orgány ochrany přírody pečlivě evidují výskyt všech zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů ve svěřeném území, je většinou značně vzdálená realitě. Významné krajinné prvky explicitně vymezené v § 3 zákona č. 114/1992 Sb. samy o sobě neznamenají vysokou přírodní hodnotu, byť jejich výskyt v dotčeném území by měl vyvolat zvýšenou pozornost. Registrované VKP zpravidla zachycují jen malou část lokalit a objektů, které by takový status zasluhovaly – proto jejich absence v určitém území nemusí být dokladem jeho nízké přírodovědné atraktivity. Z předchozího rozboru je patrné, že pro seriózní odpověď na přírodní hodnoty určitého území je nezbytné provedení seriózního biologického průzkumu. Tento požadavek ale nebývá u mnohých dokumentací EIA naplněn. „Vlivy na flóru a faunu“ zde totiž tvoří jen dílčí aspekt hodnocení, a to aspekt, kterému bývá často připisován menší význam než různým technickým hlediskům (hluk, exhalace, vlivy na vodní zdroje aj.). Odlišná je situace u biologických hodnocení, která jsou ovšem zadávána pro posouzení investičních záměrů střední velikosti. Protože těžiště těchto dokumentací plně spočívá na zhodnocení živé přírody a vlivu plánované investice na ně, je nezbytné, aby jejich autory byli kvalifikovaní přírodovědci. Paradoxně tak menší záměry bývají z biologického hlediska často posouzeny objektivněji než záměry většího rozsahu, pro něž je předepsána dokumentace EIA. Ke zlepšení dnešní situace by mohly přispět výstupy z mapování biotopů pro soustavu Natura 2000, které poskytují cennou vstupní informaci o přírodních hodnotách určitého území. Zatím jsou ovšem ve stavu, který neumožňuje jejich uvolnění pro širší odborné využití (nedokončené mapování, značně neúplná digitalizace).

A2.8.10 OCHRANA PŘÍRODY A DOPRAVA (tato kapitola byla do textu zařazena dodatečně nad rámec zadání a proto je pojednána ve stručnosti)

Vliv dopravy na přírodu a krajinu je výrazný a v souvislosti se zvyšováním přepravních objemů a rozvojem dopravní infrastruktury neustále roste. Na území Libereckého kraje jde především o vlivy silniční dopravy, která zde má dominantní postavení. Při analýze vlivů silniční dopravy je vhodné rozlišovat: 1. Vlivy provozu na silniční komunikaci 2. Vlivy vyplývající z existence silniční komunikace 3. Vlivy související s rozšiřováním a rekonstrukční silniční sítě První a druhý bod spolu do jisté míry souvisí a proto je můžeme shrnout do následujících konstatování, resp. výčtu stresujících faktorů:


Strana 417


Imisní zátěž – vyšší hodnoty koncentrací zejména oxidů dusíků, uhlovodíků, popř. oxidu uhelnatého, oxidu siřičitého a přízemního ozónu se uplatňují dle intenzity dopravní zátěže a rozptylových podmínek v pásmu několika desítek metrů od krajnice, dále se již koncentrace imisí z dopravy příliš neliší od imisního pozadí; pokud se však v blízkosti silnice nacházejí citlivé ekosystémy, mohou být negativně ovlivněny eutrofizujícím či intoxikačním vlivem.

Hluková zátěž – výrazně se liší podle intenzity dopravy, podílu nákladních aut a konfigurace terénu; hygienické limity jsou opět překračovány pouze v blízkosti silnice, dobře vnímatelný podlimitní hluk ale zasahuje podstatně širší území a může negativně působit na část fauny. S menší závažností takto působí i „světelný smog“, kdy reflektory aut v noci ruší, resp. přitahují určité skupiny živočichů a následně pak vedou k jejich usmrcení (hmyz);

Vlivy zimního solení vozovky – slaná břečka přechází do půdy a vod v těsném sousedství silnice a způsobuje zde změnu chemismu, vč. toxického ovlivnění bioty; tento vliv je v našich podmínkách omezen na relativně blízké okolí vozovky, může však způsobit poškození až odumření přilehlé stromové zeleně.

Střety živočichů s vozidly – každoročně na silnicích hynou při střetu s projíždějícími vozidly tisíce větších i menších zvířat, vč. velkého počtu domácích koček a psů, neboť frekventované silniční tahy kříží životní prostory (biotopy) a migrační osy fauny (zejména větších savců a obojživelníků), aniž by živočichy před kolizí chránily či jim poskytovaly možnost pro bezrizikové překonání dopravního koridoru. Jen malá část silnic je oplocena a jen zcela výjimečně jsou živočichům k dispozici migrační prostupy pod či nad silnicí. Střety vozidel se zvířaty znamenají i vážné ohrožení účastníků silničního provozu.

Dělicí účinek pro biotu – jde o obecnější aspekt výše uvedeného problému. Silnice představují migrační překážku pro faunu, jejíž význam roste s frekvencí dopravy a technickým řešením (nejmenší prostupnost mají silnice se směrově oddělenými jízdními pruhy, se svodidly, silnice v hlubokých zářezech či na vysokých násypech a silnice oplocené. Existence moderních kapacitních silnic brání pohybu velkých savců v nadregionálním měřítku (např. tahu losů, v lesnatých oblastech též přebíhání vlků, rysů aj.) a zvyšuje riziko jejich střetu s automobilovou dopravou. Tento problém je v omezené míře řešen teprve u nejnovějších silničních staveb (podchody, nadchody, propusty pro drobné savce a obojživelníky).

Rozšiřování invazních a expanzivních druhů rostlin – hustý provoz silničních vozidel, jakož i vznikající vzdušné proudění usnadňují šíření semen a dalších reprodukčních částí potenciálně nebezpečných rostlinných druhů. K jejich uchycení na silničním tělese pak často napomáhá specifický charakter tohoto uměle vytvořeného biotopu. Zvýšenou měrou se tento vliv uplatňuje u novějších silničních staveb s dosud nekonsolidovaným vegetačním krytem a dále v některých citlivých územích (říční nivy, teplejší oblasti, existující ohniska invazních druhů rostlin).

Vlivy související s realizací silničních staveb se od předchozích liší v tom, že znamenají více či méně radikální změnu dosavadního stavu. V závislosti na rozsahu a charakteru stavby (výstavba silnice v nové trase, dílčí přeložky, zkapacitnění, technické úpravy) se uplatňují tyto faktory:

Územní zábor, který může postihnout přírodně cenná území či lokality, s částečným či úplným narušením jejich funkčnosti, s negativními dopady na populace zde žijících organismů a na celý biotop, resp. ekosystém; vedle trvalého záboru se s menší závažností uplatňují i vlivy dočasné, jejichž trvání je omezeno pouze na provádění stavby;

Změna konfigurace terénu – moderní silnice jsou navrhovány tak, aby vyhověly náročným normovým parametrům na výškové a směrové vedení, což si často vyžaduje razantní zásahy

Strana 418



do krajinného reliéfu, s posazením nivelety silnice výrazně nad či pod krajinný obzor; tímto dochází k výraznému zásahu do krajinného rázu, který je ještě zesílen dalšími technickými ukazateli stavby, jako je šířka vozovky a mimoúrovňové řešení křižovatek s vynucenými přeložkami, přípojkami a vykříženími okolní komunikační sítě – v důsledku tak dochází ke zřetelné, vizuálně vnímané antropogenizaci krajiny v koridoru, který značně překračuje samotnou šířku trvalého záboru silnice.

Změna dalších charakteristik prostředí – v závislosti na rozsahu zemních prací a kategorii komunikace je ovlivněn vodní režim a vzdušné proudění v blízkosti silnic: tyto vlivy sice zpravidla nemívají širší územní kontext, mohou však negativně zasáhnout cenné biotopy (nebo i obydlené lokality či obhospodařované pozemky), které se nacházejí v dosahu silnice.

Dělicí účinek – vzniká nová migrační bariéra, která znemožňuje volný pohyb živočichů neschopných letu, současně je znesnadněn i pohyb osob; při výstavbě kapacitních komunikací jsou často přetnuty stávající polní a lesní cesty či menší cesty pro pěší, některé zcela bez náhrady, jiné s různě dlouhou přeložkou. Nové silnice, které nerespektují tradiční dopravní koridory, tak rozbíjejí historicky podmíněnou krajinnou infrastrukturu a zvyšují pocit chaosu z dnešní krajiny.

Železniční doprava ovlivňuje přírodní prostředí a krajinu obecně v nižší míře, již proto, že síť železničních tratí je u nás dlouhodobě stabilizovaná (a celkově řidší než síť silniční). Většina tratí na území kraje byla vystavěna na konci 19. století, popř. počátkem století 20. a za uplynulou dobu se začlenila do krajiny natolik, že nejsou vnímány jako cizorodý prvek - a to přesto, že v době svého vzniku nepochybně znamenaly hrubý zásah do krajiny v podobě budování vysokých násypů či mostních staveb (z nichž některé jsou dnes památkově chráněny). Význam železniční dopravy postupně klesal, takže některé regionální tratě v uplynulých desetiletích dokonce zanikly (Česká Lípa-Kamenický Šenov, Jablonné v Podještědí-Svor, FrýdlantHeřmanice). Ke snížení negativních vlivů železnice na prostředí přispívá i hustota vlakových spojů, která je v porovnání se silniční dopravou (i při vyšší okamžité zátěži, zejména hlukem) řádově nižší. Také dělicí účinek železničních tratí (v podmínkách Libereckého kraje) je významně menší než u frekventovaných silničních tahů. Letecká doprava v podobě pravidelně vypravovaných letů není na území kraje zastoupena. Existující letiště mají převážně sportovní, resp. polní charakter a nemají tak významnější negativní vliv na přírodní prostředí a krajinný ráz. Naopak, v podmínkách velkoplošně zanedbané zemědělské půdy často představují osvěžující enklávu udržovaných travních porostů, které vzhledem k pravidelnému sečení a při vyloučení silnějšího hnojení vykazují oproti okolí zvýšenou biodiverzitu.

Shrnutí Hlavními problémy ve vztahu (silniční) dopravy a ochrany přírody a krajiny jsou: 1) Záměry na realizaci nových silničních staveb. Velké silniční stavby představují výrazný a víceméně trvalý zásah do přírodního prostředí a krajinného rázu. To je důvodem, proč je jim ze strany veřejnosti věnována taková pozornost a proč vyvolávají tolik kontroverzí. Na tomto místě nelze řešit specifika konkrétních připravovaných staveb, která byla, resp. teprve budou rozpracována v příslušných dokumentacích hodnotících jejich vlivy na životní prostředí. Jejich zhodnocení, výběru optimálních variant a detailů technického řešení by však měla být –ze strany ochrany přírody a krajiny věnována patřičná pozornost. Zde je vhodné připomenout odlišnost moderních silničních staveb od staveb historických. Zatímco dřívější stavby (již s ohledem na technické možnosti a požadavky své doby) více či méně respektovaly krajinu a


Strana 419


dokázaly s ní srůstat, novodobé silnice si krajinu podmaňují a do značné míry ignorují její přírodní a kulturní kontext. Jde o obecnější problém moderní doby – v podstatě totéž lze konstatovat v případě povrchových dobývacích prostorů, vodních staveb či sídelních útvarů: historická lidská díla dokázala krajinu svým měřítkem i technickým pojednáním ještě svým způsobem obohacovat a ozvláštňovat, zatímco dnešní zásahy do krajiny mají povětšinou devastační a ochuzující charakter.

2) Ochrana a údržba vzrostlé zeleně v doprovodu komunikací. Stromy tvoří tradiční doplněk silnic v otevřené krajině. Do silničních břehů ale byly vysazovány v době, kdy provoz na silnicích byl výrazně klidnější. Vyšší dopravní zátěže zvyšují riziko poškození stromů při běžném provozu, údržbě silnice i při haváriích a zároveň znamenají překážku pro případné zkapacitnění (rozšíření) komunikace. Složitá je situace tam, kde jde o hodnotné stromové skupiny, které si zasluhují ochranu, někdy i formou památného stromu. Vzhledem k tomu, že historické aleje představují významnou složku krajinného rázu (jsou součástí jeho kulturní charakteristiky), je třeba usilovat o jejich zachování. 3) Střety vozidel se zvířaty. Jde o důsledek volného (nechráněného) křížení migračních tras živočichů a frekventovaných silnic. Problém je řešitelný pouze lokálně zbudováním migračních prostupů. Mnoho živočichů ovšem na silnicích hyne z důvodu rychlé a bezohledné jízdy některých řidičů (zejména v kritických nočních hodinách v územích se zvýšeným pohybem lesní zvěře). 4) Zimní údržba silnic. Ošetřování vozovek posypovými solemi přináší rizika zejména ve vodohospodářsky významných lokalitách a v lokalitách význačných z hlediska biodiverzity. Týká se převážně zvláště chráněných území, kde je požívání chemických posypů omezeno až zcela vyloučeno. Obecně je problémem nadměrná aplikace posypových solí, která je způsobena zastaralou technikou, neumožňující „jemnější“ dávkování.

A2.8.11. OCHRANA PŘÍRODY A EKOLOGICKÁ VÝCHOVA A2.8.11.1 Úvod Environmentální výchova, vzdělávání a osvěta (EVVO) se podle § 16 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí provádějí tak, „aby vedly k myšlení a jednání, které je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržení kvality životního prostředí a jeho jednotlivých složek a k úctě k životu ve všech jeho formách“. Je zřejmé, že většina prohřešků vůči životnímu prostředí – a tedy i v neprospěch ochrany přírody a krajiny – se děje z důvodu značné „ekologické negramotnosti“ a chybějící zodpovědnosti vůči životnímu prostředí na všech společenských úrovních. Tento stav je chronický a podílejí se na něm mj. i masmédia, pro něž je ochrana životního prostředí a živé přírody zvláště na jedné z posledních příček zájmu. Přetrvávající, ne-li vzrůstající příklon veřejnosti ke spotřebním hodnotám a častá prezentace přírody jako ideálního prostoru pro nejrůznější problematické aktivity či jako prostoru výrazně antropocentricky pojednaného vede pak k tomu, že skutečně zachovalá, „nespoutaná“ příroda je vytlačena na samý okraj zájmu. Při různých anketních šetřeních (i ze spontánních projevů obyvatel) vychází najevo, že většina populace má kladný vztah k přírodě, tento vztah je ale možno velmi často hodnotit jako nezralý. Do pojmu „příroda“ se mnohdy vměstná jen úzkostlivě udržovaná zahrádka, chov domácích mazlíčků, udržovaný městský park, golfové hřiště, zahradní restaurace či sjezdovka, v lepším případě krajina vnímaná z koňského hřbetu. Vnímání vůči přírodní krajině, která z pohledu návštěvníka přináší někdy značná nepohodlí (neprostupné houštiny, padlé stromy, mokřiny, obtížný hmyz atd.) je značně zkresleno. Taková krajina je pociťována zpravidla jako zanedbaná, méněcenná, volající po kultivaci. Dnes již většina lidí nedokáže diferencovat mezi kultivovanou, biologicky téměř bezcennou loukou plnou pampelišek a přirozenou květnatou loukou, mezi přirozeným (tj. většinou listnatým) lesem a zcela kulturním lesem smrkovým anebo borovým: Strana 420



mnohdy je dokonce kladněji hodnocen antropogenní ekosystém než ekosystém více méně přírodní. Proto negativní reakci veřejnosti vyvolá mnohem spíše plánované rušení zahrádkářské kolonie než zavážení cenného mokřadu odpadem či holosečné mýcení přírodě blízkého lesa, tradičně větší ohlas vzbudí smutný osud jednoho psíka, než zničení biotopu vzácného ptactva, potažmo hmyzu. Ohrožení skutečných přírodních hodnot je bohužel většinou reflektováno jen úzkou vrstvou obyvatelstva, někdy organizovaného v různých občanských sdruženích. Jejich upřímná snaha zabránit často úplně zbytečnému ničení přírodních hodnot je pak ze strany velké části obyvatel (včetně proklamovaných milovníků přírody) vnímána jako zaslepená, nepřiměřená, nebývá vzácností slyšet v této souvislosti o „ekologickém terorismu“. Tyto rezervované až vysloveně nepřátelské postoje vůči ochraně přírody jsou v naší společnosti natolik rozšířené, že by měly být předmětem zkoumání sociologů, především by však měly vést k soustavnému vzdělávání veřejnosti v oblasti ochrany životního prostředí, přírody a krajiny především. Z nevalné prestiže, jíž se oblast ochrany přírody a krajiny těší i na úrovni státních orgánů přitom vyplývá, že tento vzdělávací proces musí mít co nejširší záběr. Současný stav má dle našeho názoru kořeny již v polistopadové době, kdy se oblast životního prostředí stala doménou technicky vzdělaných specialistů, zatímco aspekty biologické a krajinotvorné zůstaly stranou „hlavního proudu“. Náprava stavu životního prostředí, nesporně velmi negativně postiženého socialistickým hospodářstvím, byla prezentována a prakticky realizována především jako technicky a finančně velmi náročný úkol minimalizace cizorodých látek v prostředí, tj. ve vzduchu, ve vodě a v půdě. Zlepšení stavu biocenóz a ochrana přirozené biodiverzity již takovou prioritu neměly, a to vcelku logicky. Jejich přímý vliv na život současného člověka totiž není tak zásadní, jako přítomnost kontaminujících látek v prostředí. S jistým zjednodušením lze tak říci, že vznikl na jedné straně koncept antropocentrický (preferovaný), na straně druhé koncept biocentrický (přehlížený). Do prvního bylo investováno velké množství sil a prostředků a pro mnoho subjektů se stal zajímavou komerční aktivitou. Naopak druhý se prosadil spíše v oblasti veřejné správy a nevládních neziskových organizací (které často suplují nedostatečnou funkci státu), jako příjemce nevalných prostředků ze státního rozpočtu. Samostatné podnikatelské aktivity v ochraně přírody a krajiny nejsou příliš významné, spíše se vyskytují jako vedlejší efekty hlavní činnosti, jíž je např. zemědělská či lesnická výroba. Pokud je po takových pracích vůbec poptávka, pak je jejich objednatelem stát, zatímco soukromé subjekty považují investice do ochrany přírody a krajiny většinou za zbytečný luxus. Tento stav je logickým důsledkem obecně nízkého povědomí veřejnosti o přírodě a harmonické krajině a její převažující orientaci na jiné hodnoty, jež jsou s ochranou přírody a krajiny často v rozporu. Nelze přitom popřít, že kořeny nezájmu o přírodu, neschopnost jejího citlivého vnímání tkví již v uspořádání naší vzdělávací soustavy, kdy výuce přírodopisu (či biologie) nebývá přisuzována větší vážnost, čemuž odpovídá i poskytovaný hodinový fond. Na obhajobu školství lze snad říci, že náplň učebních osnov je vždy odrazem dobového úzu, jenž odráží vedle tradic zejména většinové preference a myšlenkové směry – takto se ovšem ocitáme v začarovaném kruhu, z něhož není úniku. EVVO je tedy spolu s nástroji ekonomickými a legislativními důležitým preventivním nástrojem ochrany životního prostředí, ochrany přírody a krajiny – v dlouhodobém pohledu jde možná o faktor zcela klíčový. Ekonomické a legislativní nástroje jsou nezbytné a účinné, nejsou však zárukou vybudování kladného vztahu k životnímu prostředí, který je podmínkou vhodného chování a jednání i tehdy, kdy je kontrola obtížná. Nezaručují také pochopení souvislostí jednotlivých jevů v prostředí. EVVO má přispívat k přijetí zodpovědnosti za stav životního prostředí, má vytvářet podmínky pro konkrétní zapojení jednotlivce do ochrany životního prostředí, komplexní EVVO optimálním způsobem utváří morálku, působí na rozumovou,


Strana 421


citovou i volně aktivní složku osobnosti člověka, rozvíjí dovednosti i sociální komunikativnost.

A2.8.11.2 Stav environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty Libereckého kraje Následné údaje vycházejí z „Koncepce environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty Libereckého kraje“ (zadavatel Liberecký kraj, zpracovatel Společnost pro Jizerské hory, o. p. s., prosinec 2002), konkrétně jde o závěry dotazníkového šetření, při němž byly osloveny instituce veřejné správy (samosprávy a státní správy), školy a školská zařízení, nestátní neziskové organizace, podniky, kulturní a další zařízení zabývající se EVVO a souvisejícími činnostmi. Samospráva obcí. Aktivity a podpora EVVO ze strany samosprávy obcí je v rámci kraje nevyrovnaná. Řada obcí pořádá jednotlivé akce, které mají přímo charakter EVVO nebo je možné jich využívat ve spolupráci s ostatními subjekty. Jen větší města podporují další subjekty EVVO finančně systematicky, některé z dalších obcí příležitostně. Minimální počet obcí přizpůsobilo provoz vlastního úřadu požadavkům šetrnosti vůči životnímu prostředí (pouze dílčí opatření, většinou třídění odpadu). Působnost samosprávy je přitom pro EVVO značná – obce disponují veřejnými zdroji informací, finančními zdroji, mají rozhodovací moc. Krajský úřad Libereckého kraje (KÚLK) má velký potenciál podpory EVVO, který v roce 2003 využívá úměrně daným podmínkám. Je zpracováno množství sektorových materiálů (koncepcí, Strategií, Programů), které se týkají zájmů ochrany přírody a EVVO. EVVO je podporována finančně, KÚLK připravuje akce EVVO, provedl dílčí opatření v provozu úřadu (třídění odpadu). Působnost státní správy v oblasti EVVO se do konce roku 2002 odehrávala na úrovni okresních úřadů, tč. na úrovni pověřených obecních úřadů. Z organizací vykonávajících přímou státní správu se oblasti EVVO věnují především správy velkoplošných chráněných území. Podle možností směřují k systematické EVVO v regionech, kde působí. Působení škol je v rámci Libereckého kraje v oblasti EVVO nerovnoměrné, závisí na personálních možnostech (osobní zaujetí ředitelů a učitelů) a kapacitách škol. Školy mají k dispozici metodický nástroj, avšak jeho využití naráží na nedostatek vnější podpory (především finanční, nabídka programů apod.). Pouze v jednotlivých případech mohou školy přizpůsobit svůj provoz tak, aby byl šetrnější vůči životnímu prostředí (využívání dotačního programu MŽP), velký počet škol se účastní projektu třídění odpadů. Na úrovni mateřských škol probíhá EVVO přirozeně v rámci výchovy ke vztahu k prostředí, odehrává se podle možností škol přímo v přírodě. Řada škol se navíc účastní dalších programů. Mezi deklarovanými potřebami se objevila především vnější podpora (metodické materiály, programy). V Libereckém kraji pracuje jedna střední škola zaměřená na EVVO (ČL), velký počet základních a středních škol se účastní celostátních i místních programů, připravuje vlastní projekty. Školy postrádají výraznější vnější podporu (metodické materiály, finanční podporu při realizaci, výraznější ohodnocení pedagogů, kteří připravují programy nad své běžné pracovní úvazky). Chybí i systematická vzájemná spolupráce škol a dalších subjektů EVVO, pravidelné informování o jiných aktivitách EVVO v rámci kraje, soustavná nabídka programů dalších subjektů. Technická univerzita Liberec realizuje výuku EVVO v rámci volitelných předmětů, kursů, samostatných studentských prací. Chybí systematické propojení v rámci různých oborů. Zařízení mimoškolní výchovy (DDM) se EVVO věnují v různé intenzitě, podle personálních a kapacitních možností. Nejlepší situace je ve větších městech – v Jablonci nad Nisou, České Lípě a Liberci. Další vzdělávání pedagogických pracovníků zajišťuje Pedagogické centrum Liberec a

Strana 422



Středisko služeb školám Jablonec n.N., které pokrývají celé území Libereckého kraje. Aktivity nestátních neziskových organizací (NNO) jsou v rámci Libereckého kraje nerovnoměrné (výrazně převažují v Liberci), závisí na vlastních kapacitách NNO. Prozatím neexistuje systém akreditace programů EVVO, NNO nepřipravují společnou nabídku pro ostatní subjekty (především školy). Nabídka je proto málo přehledná, její využívání závisí na individuálních zkušenostech a schopnosti NNO prezentovat se. NNO pořádají velké množství akcí pro veřejnost, často ve spolupráci s dalšími subjekty. Některé NNO se účastní celostátního programu Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, v Libereckém kraji působí pouze 3 členové této sítě (Společnost přátel přírody, Suchopýr o. p. s. a Statutární město Liberec) a prozatím nenabízejí všechny typy programů. Pouze v Liberci a České Lípě působí centra ekologické výchovy. Liberecký kraj je pokryt Národní sítí středisek pro handicapované živočichy. V Libereckém kraji nefunguje ekologická ani spotřebitelská poradna, poradenství je dílčí a nerovnoměrné. V Liberci působí NNO poskytující služby v oblasti vzdělávání i pro další sektory s působností pro celý kraj. Většina NNO provádí dílčí provozní opatření (třídění odpadů). Veřejnost je programy EVVO oslovována nesystematicky, účinnost působení je závislá na termínech akcí, dostupnosti publikací a akcí, možnostech pořadatelů opakovat akce, na propagačních schopnostech pořadatelů atd. Nedostatečné je systematické působení prostřednictvím vlastního provozu subjektů EVVO. V Libereckém kraji je nízký počet podniků s certifikáty podle norem ISO, EMS ad., v rámci kraje nefunguje evidence těchto podniků. Existuje informační podpora (vzdělávání zaměřené především na zvyšování konkurenceschopnosti a přípravy na vstup do EU), řada podniků však necítí potřebu k certifikaci přistoupit. V rámci certifikované výroby provádějí podniky vzdělávání vlastních zaměstnanců v oblasti EVVO. Některé podniky připravují programy EVVO v rámci reklamy a marketingu. Jen malý počet zemědělců produkuje certifikované výrobky, zpracovatelské firmy pro bio-produkci v Libereckém kraji nepůsobí. Počet agrofarem je prozatím nízký, nedostatečné zapojení do existujících sítí (ECEAT, Greenways – Zelené stezky) omezuje možnost nabízet kapacity mimo Liberecký kraj. Zemědělci nemají kapacity na vlastní programy EVVO, s ostatními subjekty spolupracují výjimečně. V oblasti lesnictví se EVVO uplatňuje pouze u LČR, s.p. (certifikace, programy, spolupráce s dalšími subjekty EVVO), především díky podpoře silného celostátního podniku. Propojení ostatních vlastníků lesa s dalšími subjekty EVVO zatím neexistuje. Vzdělávací a informační agentury v Libereckém kraji působí v oblasti EVVO výjimečně, především v oblasti certifikace podniků a zemědělství. V Libereckém kraji existuje velké množství informačních zdrojů, které někdy fungují v dílčích místních sítích (spolupráce muzeí, škol, NNO apod. v jednotlivých městech nebo mikroregionech) nebo v oborových sítích celostátních (ZOO, muzea, knihovny). V rámci Libereckého kraje prozatím systém komunikace nefunguje. Existují jednotlivá poradenská a informační centra, která však vesměs navzájem nekomunikují. Fungující síť turistických informačních center pro EVVO není využitá. Jednotlivé organizace a instituce disponují terénními základnami, jejichž celkový počet je relativně vysoký. V Libereckém kraji existuje velké množství naučných stezek a dalších informačních systémů v krajině. Finanční zdroje v Libereckém kraji nabízejí možnost spolufinancování aktivit subjektů EVVO. Jsou zaměřeny především na podporu projektů, nikoli na dlouhodobé fungování a posilování kapacit subjektů EVVO. Celkové množství dostupných finančních prostředků je nedostatečné pro rozvoj systému EVVO, jednotlivé zdroje navzájem nekomunikují. Pro subjekty EVVO je obtížné orientovat se v dostupných zdrojích a kombinovat je tak, aby mohly nabízet dlouhodobé programy.


Strana 423


Naučné stezky K významným nástrojům vzdělávání a výchovy veřejnosti v oblasti ochrany přírody patří naučné stezky. Ty nenásilnou formou seznamují obyvatelstvo s přírodními zákonitostmi a zvláštnostmi konkrétních lokalit a mohou je tak nasměrovat k citlivějšímu vnímání přírodního prostředí. V Libereckém kraji (či v jeho bezprostředním okolí) dnes slouží 24 naučné stezky (NS), jejichž výčet a stručná charakteristika jsou obsaženy v příloze. Převážná část těchto NS byla zřízena teprve v posledních letech, často z iniciativ neziskových organizací. Většina stezek je osazena informačními panely, pouze několik z nich má v terénu vyznačena pouze čísla zastávek, k nimž se váže tištěný průvodce. (Je zřejmé, že tento způsob informování veřejnosti je méně efektivní, na druhou stranu jde o reakci na častý vandalismus, který se nevyhýbá ani zařízením tohoto typu.) Při pohledu do mapy zjistíme, že naprostá většina naučných stezek je soustředěna do oblasti Jizerských hor, Lužických hor, Ještědského hřbetu a Českého ráje. Je to pochopitelné, neboť jde o oblasti s největším turistickým ruchem. Na druhé straně ale naučné stezky chybí v turisticky nesporně atraktivním Dokesku a Kokořínsku, nejsou kupodivu ani v západních Krkonoších, kde by se jistě těšily velkému zájmu. Lze tak konstatovat, že poptávka po naučných stezkách (lze-li ji vůbec definovat) není zdaleka uspokojena, a že v tomto směru ještě existují velké rezervy. Zejména zde nebyl dle našeho názoru podchycen současný boom cykloturistiky, která svou intenzitou již leckde předstihla turistiku pěší. Přestože naučné cyklostezky nelze budovat všude, je jejich předností možnost obsáhnout značně širší území a výkladový text pojednat komplexněji, s větším podílem kulturně-historických informací. S problematikou naučných stezek souvisejí i samostatné informační tabule vážící se ke zvláště chráněným územím, případně dalším lokalitám zajímavým z hlediska ochrany přírody a krajiny či z hlediska obecně vlastivědného. V tomto směru se stav za poslední roky oproti minulosti výrazně zlepšil. Mnohá maloplošná ZCHÚ (především v okr. Liberec) jsou dnes osazena těmito tabulemi, které přístupnou formou doplněnou fotografiemi, kresbami a mapkami poskytují zájemci základní informace o lokalitě. Větší počet informačních tabulí je instalován také v CHKO Jizerské hory, a to i mimo rezervace. V této souvislosti je třeba zmínit i starší projekt Euroregionu Nisa, kdy v polovině 90. let bylo rozmístěno velké množství informačních panelů a map, především s historicko-vlastivědným obsahem. Tento příklad ukazuje, jak špatné technické zvládnutí může vést ke zmaru finančně jistě velmi náročně a potenciálně přínosné akce. Text na tabulích (spolu s grafikou) byl proveden v poměrně nevýrazné hnědé barvě, která časem ještě dále zesvětlala, takže se text stal záhy zcela nečitelným. K obnově tabulí – jistě již vzhledem k jejich obrovskému počtu – nedošlo a dnes jsou jen nelichotivým pomníkem jednoho zbytečně promarněného záměru.

A2.8.11.3 Závěry – SWOT analýza EVVO v Libereckém kraji Silné stránky potenciál v lidských zdrojích (vitální organizace a jednotlivci rozvíjející EVVO v LK) hodnotné krajinné a přírodní prostředí silný odborný potenciál (např. TUL, SCHKO, KRNAP...) síť škol v projektu M.R.K.E.V. existence nástrojů pro rozdělování prostředků mimoškolní zájmová činnost tradiční akce (např. Den Země, Den bez aut, 30 dní pro občanský sektor...)

Strana 424



Příležitosti využití EVVO k rozvoji komunit a obcí využití všech příležitostí k šíření EVVO ve společnosti využití stávajících struktur a programů (např. POV) vznik mezioborové komise využití hodnotné a rozmanité krajiny posilovat místní finanční zdroje přeshraniční spolupráce vstup do EU, využití jejích nástrojů využití TUL k environmentálnímu vzdělávání využití poptávky po službách EVVO využití změn územněsprávního uspořádání ve prospěch EVVO rozvíjet spolupráci s environmentálně fungujícími firmami Slabé stránky nedostatečná koordinace a komunikace nedostatečná a nekoncepční podpora EVVO ze strany samospráv alarmující nedostatek prostředků neprovázanost s jinými obory, vazba jen na životní prostředí nedostatečné ohodnocení a motivace pedagogických pracovníků nízká úroveň environmentálního vědomí veřejnosti nerovnoměrné rozmístění služeb a aktivit EVVO na území kraje vzdělávání pracovníků veřejné správy a dalších poskytovatelů služeb EVVO absence/nedostatek zázemí pro EVVO (např. SEV, ekologické poradny, ekologicky hospodařící zemědělci...) nedostatečné využití potenciálu v lidských zdrojích Ohrožení neexistence systému EVVO a nedostatek finančních prostředků pro jeho fungování nepropojenost koncepčních dokumentů kraje nedostatek vůle prosazovat EVVO nedostatek prostředků pro EVVO vyčerpání stávajících lidských zdrojů Obsah | Nahoru | Další (A2.9 Ekonomické nástroje)


Strana 425

A2.8 OCHRANA PŘÍRODY V SEKTOROVÝCH POLITIKÁCH A

Recommend Documents