ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS FACULTAS PHILOSOPHICA MORAVICA 2 2004
A TAK POSTAVIL TY SLOUPY V SÍNICI CHRÁMOVÉ. NEREALIZOVANÝ PROJEKT SLOUPÙ JEZUITSKÝCH SVÌTCÙ PØED KOSTELEM PANNY MARIE SNÌNÉ V OLOMOUCI MARTIN PAVLÍÈEK Kdy král alamoun dokonèoval výstavbu jeruzalémského Chrámu, tak mimo jiné jak se doèítáme v První knize Královská (7, 1522) vytvoøil dva bronzové sloupy; jeden sloup byl vysoký osmnáct loket a dal se obepnout òùrou dvanáct loket dlouhou; stejnì tak sloup druhý. Udìlal té dvì hlavice, odlité z bronzu, a nasadil je na vrchol sloupù; jedna i druhá hlavice byly vysoké pìt loket. Na hlavicích, které byly na vrcholu sloupù, bylo proplétané møíování s øetízkovými ozdobami. Sedm jich bylo na jedné i na druhé hlavici. Ke sloupùm udìlal dvì øady granátových jablek kolem kadého møíování pøikrývajícího hlavici na vrcholu sloupu; stejnì to udìlal s druhou hlavicí. Hlavice na vrcholu sloupù v sínici chrámové byly zakonèeny lilií ètyøi lokte vysokou. Na obou sloupech bylo nahoøe kolem vydutí hlavic pøipevnìno k møíování dvì stì granátových jablek v øadách, u obou hlavic. A tak postavil ty sloupy v sínici chrámové. Postavil pravý sloup a dal mu jméno Jachin. Pak postavil levý sloup a dal mu jméno Boaz. Sloupy byly na vrcholku zakonèeny lilií. Tak byla dohotovena práce na sloupech. Od dob raného køesanství je alamounùv chrám povaován za jedineèný archetyp sakrální stavby. Jeho starozákonní popisy z jednoho byl i uvedený citát stál u zrodu støedovìkých katedrál, zatímco renesance se mu pokouela dát novou formu, je by korespondovala se znovu objeveným ideálem centrální stavby. V období manýrismu se alamounùv chrám stal pøedmìtem zájmu panìlských uèencù a teoretikù architektury, jejich pùsobení bylo spjato se dvorem Filipa II. a prostøedím tehdy vznikajícího Escorialu, tohoto nového alamounova chrámu. Mezi nì patøil i tvùrce nejvýznamnìjí rekonstrukce jeruzalémského Chrámu, panìlský jezuita Juan Bautista Villalpando, který svou vizi publikoval v letech 15961604 v Øímì v tøísvazkovém díle In Ezechielem explanationes, je je vícevrstevnatým výkladem starozákonní knihy Ezechiel, druhým zdrojem poznání podoby alamounova chrámu. Ve svém díle pak v rámci eschatologického charakteru Ezechielova vidìní povýil starý idovský Chrám na budoucí køesanský chrám Kristovy církve, jí je Kristus novým králem. Na Villalpandovu rekonstrukci pak navázala øada architektù 17. a 18. století ve støední Evropì napøíklad Johann Bernhard Fischer von Erlach nebo se naopak barokní projektanti vydávali cestou vlastních experimentù s tímto posvátným tématem.1 Vìtina architektù se v rámci tohoto úkolu vypoøádávala i s motivem citovaných sloupù Jachin a Boaz pøed hlavním vstupem do alamounova chrámu. Geneze motivu sahá hluboko do
265
minulosti a do období ranì køesanského umìní a jedineèným zpùsobem jej ve svém díle ztvárnil Gian Lorenzo Bernini, kdy motiv bronzových sloupù pouil jako základní téma Baldacchina v chrámu sv. Petra v Øímì (16241633). Sloupy baldachýnu nad hlavním oltáøem a zároveò hrobem prvního papee sv. Petra jsou ze stylového hlediska výraznì hybridním útvarem. Zcela zøetelnì se v nich støetává starozákonní literární popis a antická výtvarná tradice, kdy stejnì jako u Villalpanda je tzv. alamounovský øád tìchto sloupù jakousi superpozicí øádu korintského, obohaceného o motivy obsahovì blízkých emblemat. Takové splynutí idovsko-antické tradice je vak zcela na místì, nebo v obou kulturách hrál motiv sloupù obdobnou roli. Sloupy toti mìly témìø vdy a u jako solitéry nebo protìjky symbolický význam pøi oznaèení prahu, místa ve kterém pøecházíme z jednoho prostoru do druhého, z jedné skuteènosti do jiné. Tak ji Øekové a Øímané pomocí sloupù vìtinou v podobì herm vymezovali hranice jednotlivých pozemkù i vìtích geopolitických útvarù (sloupy boha Jána). Se stejnou funkcí sloupù se pozdìji setkáme napøíklad v Benátkách, kde sloupy sv. Teodora a sv. Marka jasnì oznaèují práh mìsta, kterým do nìj symbolicky vstupovali jeho návtìvníci (dobrou ukázkou toho je grafický list zobrazující pøíjezd císaøského vyslance Humprechta Jana Èernína hrabìte z Chudenic do Benátek v roce 1660). Jiným pøíkladem takového uití sloupù jsou dvojice sloupù zøetelnì po vzoru Benátek na námìstí ve Vicenze nebo Ravennì. Stejnì tak i sloupy alamounova chrámu vymezovali jakýsi èasoprostorový práh, místo, kde jedinì bylo moné pøekroèit hranice posvátného okrsku Chrámu a pøejít z jedné identity do druhé, z pøirozeného èasu do bezèasí. Zároveò motiv sloupù postupem doby získal výraznì triumfální charakter, díky odkazùm na moudrého krále alamouna a jeho mocné království, pøedevím ve smyslu duchovním jako anticipace Kristovy tisícileté øíe. V Moravském zemském archivu v Brnì se ve fondu olomouckých jezuitù nachází pomìrnì bohatá plánová dokumentace týkající se barokní výstavby olomoucké koleje a pøedevím jejich tamního kostela. Tìmito plány se poprvé systematicky zabýval Václav Richter, ve studii publikované ve sborníku Cestami umìní v roce 1949.2 Mimo tyto klasické, Václavem Richterem zhodnocené architektonické plány vak archivní fond olomouckých jezuitù zahrnuje dva alternativní kresebné návrhy tradièních svìteckých sloupù, v tomto pøípadì s figurami hlavních osobností jezuitského øádu, se sv. Ignácem z Loyoly a sv. Frantikem Xaverským. První z návrhù sloup sv. Ignáce z Loyoly3 je po kresebné nebo lépe projekèní stránce nepøíli zdaøilým dílem, a e jeho autorem byl patrnì v kresbì nepøíli zruèný kameník dokazuje nìkolik skuteèností. Samotná architektonická sloka je narýsována velmi neobratnì, kdy kreslíø nedokázal adekvátnì vyjádøit trojrozmìrnost sloupu. Autor projektu øeil diletantsky i téma sochy na vrcholu, kde je místo ní nalepena postava Ignáce z Loyoly vystøiená z nìkteré dobové grafiky. Jen struènì k její podobì: jedná se zøejmì o tradièní devoèní grafické zobrazení, které je vak v tomto pøípadì bezprostøednì inspirováno Brokofovým sousoím sv. Ignáce z Loyoly na Karlovì mostì (1710). Je ovem zároveò jisté, e se nejednalo o pøímé zobrazení tohoto sousoí, nebo Ignácova podno je u grafiky na návrhu sloupu øeena výraznì odlinì, ne jak vypadala u Brokofovy práce (oblaka místo zemìkoule). Druhý návrh sloup sv. Frantika Xaverského4 je z kresebného hlediska zdaøilejí, kdy se jeho autor víceménì úspìnì vypoøádal i s kresbou vrcholové sochy svìtce. Odlinì je øeena i architektonická sloka sloupu. Z uvedeného vyplývá, e se s nejvìtí pravdìpodobností jedná o návrhy dvou rùzných kameníkù (sochaøù?), kterým byl úkol jezuity zadán. Obì kresby doprovází stejné, po stranì nakreslené mìøítko. Podle toho, e základní díl 266
mìøítka je v prvním úseku rozdìlen na dvanáct èástí lze usuzovat, e zde nebyl pouit ádný druh lokte, ale e se jedná o stopu, uívanou v této dobì jako mìrná jednotka ve Vídni, která se dále dìlila na dvanáct palcù. Výka sloupu sv. Frantika Xaverského mìla být 18 stop, u sloupu sv. Ignáce z Loyoly se zhruba kolem tohoto rozmìru pohybuje. Za jakým úèelem vak byly oba projekty vytvoøeny? Z dobových archivních zpráv uloených rovnì v Moravském zemském archivu v Brnì vyplývá, e v rámci závìreèných prací na právì dostavovaném jezuitském kostele Panny Marie Snìné se jezuité rozhodli vyøeit nástup do kostela výraznì triumfálním motivem dvojice sloupù hlavních jezuitských svìtcù. A i kdy roku 1719 jezuité získali od olomouckého magistrátu povolení k postavení kamenných sloupù pøed novým kostelem,5 nebyl projekt nakonec realizován. Roku 1721 byly pouze osazeny schody vedoucí k hlavnímu portálu jak mùeme vidìt dodnes a roku 1723 dolo k úpravì ulice pøed kostelem a sousedními budovami koleje.6 Nezodpovìzená zùstane otázka, kde pøesnì mìly být sloupy osazeny, kdy mùeme pouze pøedpokládat jejich umístìní po stranách schoditì vedoucího k hlavnímu portálu kostela. Protoe vak v této dobì ji portál kostela existoval (vybudován byl v letech 17141716),7 jejich umístìní na horním konci schoditì, na terase pøed samým vstupem by vedlo k jistému pøehutìní motivem sloupù (samotný hlavní portál je sloen s esti volnì stojících sloupù). Snad tedy mìly stát u paty schoditì, na prahu tvoøícím pomezí runé mìstské komunikace a samotného zaèátku svaté cesty do chrámu. Takové odsazení sloupù do volného prostoru v rohu námìstí by pak vyvaovalo jejich nepøíli velké rozmìry (necelých est metrù vèetnì soch), které by jinak mohly vést k jejich urèité vizuální degradaci v okolní zástavbì. Z naèasování projektu vyplývá, e mimo dalí významy takového øeení nástupu do kostela o nìkterých byla ji øeè, k dalím se jetì dostaneme , jezuité chtìli projekt realizovat s ohledem na sté výroèí kanonizace Ignáce z Loyoly a Frantika Xaverského, které pøipadalo na rok 1722. Triumfální charakter projektu mìl tedy zdùraznit význam tìchto svìtcù v dìjinách jezuitského øádu i katolické církve obecnì. Úvodem naznaèené odkazy takových projektù na dvojici sloupù pøed alamounovým chrámem jsou zde jasnì patrné. Olomoucký kostel Panny Marie Snìné je tímto Chrámem, jezuité jsou pak jeho duchovními správci (ve smyslu vyvolenosti Bohem), tak jako idovský knìský rod Lévi spravuje jeruzalémskou svatyni. Sloupy Jachin (co znamená Pevnost) a Boaz (Síla), jsou v pozdìjí køesanské tradici symbolicky spojovány s duchovními sloupy církve apotoly Petrem (Pevnost Skála) a Pavlem (Síla Meè). Tuto mylenku realizoval z popudu papee Sixta V. architekt Domenico Fontana, kdy na antických sloupech císaøù Trajána a Marka Aurelia jejich sochy nahradil sochami apotolù Petra a Pavla (realizováno v letech 1587 a 1588). Následnì takto uèinil i Villalpando na frontispisu druhého dílu zmiòované knihy a ve stejném významu se sochy obou apotolù objevují v dobì baroka pøi portálech nìkterých kostelù (prùèelí kostela vizitantek v Krakovì nebo i koneèné øeení prùèelí kostela Panny Marie Snìné v Olomouci). A nakonec stejný význam mají i døevoøezby sv. Petra a sv. Pavla v rámci ranì barokních oltáøních celkù, v Èechách napøíklad hlavní oltáø kostela Panny Marie Snìné na Novém Mìstì praském (z roku 1648) , kde jsou umístìny na èestná místa po stranách tabernáklu se sanktuáøem a vìtinou lemovány bohatou sloupovou architekturou. Olomouètí jezuité takovou symbolickou koncepci potvrzují (18 loktù = 18 stop) a posouvají dál, kdy srovnáním Ignáce z Loyoly a Frantika Xaverského s obìma apotoly jsou jim jezuittí svìtci postaveni na roveò. Oba jsou apotoly nové, potridentské katolické církve, která je 267
díky jezuitùm znovu na mocenském vzestupu a v období baroka proívá svùj druhý zlatý vìk (alespoò v èeských zemích). Odkaz na alamounùv chrám zde navíc zdùrazòuje moudrost obou svìtcù s jakou øád organizovali (Ignác z Loyoly jako zakladatel, Frantiek Xaverský jako spoluzakladatel a misionáø). A na závìr jetì jedna dobová souvislost. Nelze pøehlédnout, e ve stejné dobì, kdy olomouètí jezuité uvaují o vybudování uvedených sloupù, jsou ideovì totoné sloupy postaveny pøed prùèelím votivního kostela sv. Karla Borromejského ve Vídni (budován od roku 1715), díla zmiòovaného Johanna Bernharda Fischera von Erlach. Architekt motiv dvojice protìjkových sloupù zavrených sochami a osazených na vyvýené balustradì rovnì uil u mostu Aelius (dnes Ponte S. Angelo), jen je souèástí rekonstrukce Hadriánova mauzolea v Øímì8 ve Fischerovì architektoncikém traktátu Entwürfs Einer Historischen Architectur z roku 1721 (pracoval na nìm ale ji od roku 1705). Domnívám se, e olomoucký projekt je zøetelným ohlasem dobových vlivù vídeòského umìleckého prostøedí a dùkazem silných výtvarných vztahù mezi Olomoucí (Moravou) a Vídní. Protoe se pak pøi výstavbì kostela Panny Marie Snìné setkáme se jménem olomouckého kameníka a architekta Václava Rendera,9 který ovem pùsobil i ve Vídni, nabízí se otázka, zdali výtvarnou (ale snad i ideovou) èást projektu olomouckých sloupù nelze spojit s jeho jménem nebo umìlci (sochaøi) jeho okruhu. POZNÁMKY 1
2 3 4 5 6 7 8 9
K problematice alamounova chrámu a jeho nápodob v barokní architektuøe èeských zemí viz Martin Pavlíèek: alamounùv chrám v èeské barokní architektuøe, in: Martin Elbel Milan Togner (eds.), Historická Olomouc XIII. Konec védské okupace a pováleèná obnova ve 2. polovinì 17. století. Olomouc 2002, s. 253272. Václav Richter: Plány jesuitských staveb v Olomouci, in: Cestami umìní. Sborník prací k poctì edesátých narozenin Antonína Matìjèka. Praha 1949, s. 152160. MZA Brno, E 28, Jezuité v Olomouci 15671773, F 2/2, kresba perem a tuí na papíøe, cca 555 x 205 mm, vlepené grafické vyobrazení svìtce (73 mm). MZA Brno, E 28, Jezuité v Olomouci 15671773, F 2/2, kresba perem a tuí na papíøe, cca 285 x 168 mm. MZA Brno, E 28, Jezuité v Olomouci 15671773, F 2/21. MZA Brno, E 28, Jezuité v Olomouci 15671773, F 2/24, 2/26. Práci na portálu zapoèal roku 1714 olomoucký kameník a architekt Václav Render, který za ni byl roku 1716 honorován sumou 1450 fl. Viz Milan Togner: Václav Render. Pøíspìvek k baroknímu sochaøství v Olomouci. Umìní XXI, 1973, s. 235. Johann Bernard Fischer von Erlach: Entwürfs Einer Historischen Architectur. Wien 1721, 2. kniha, tab. VIII, s. 70. Viz pozn. 7.
268
1. Václav Render okruh (?), Sloup sv. Ignáce z Loyoly, do roku 1719, kresebný návrh, Brno, Moravský zemský archiv, E 28, Jezuité v Olomouci 15671773, F 2/2. Repro: archiv autora.
269
2. Václav Render okruh (?), Sloup sv. Frantika Xaverského, do roku 1719, kresebný návrh, Brno, Moravský zemský archiv, E 28, Jezuité v Olomouci 15671773, F 2/2. Repro: archiv autora.
270
3. Johann Bernhard Fischer von Erlach, votivní kostel sv. Karla Borromejského, 17151738, Vídeò, vyobrazení z Fischerova traktátu Entwurft Einer Historischen Architectur (1721). Repro: archiv autora.
4. Johann Bernhard Fischer von Erlach, Hadriánovo mauzoleum a most Aelius, rekonstrukce, 1721, vyobrazení z Fischerova traktátu Entwurft Einer Historischen Architectur (1721). Repro: archiv autora.
271
UND ER RICHTETE DIE SÄULEN AUF VOR DERVORHALLE DES TEMPELS. DAS NICHT REALISIERTE PROJEKT DER SÄULEN DES HL. IGNAZ AUS LOYOLA UND DES HL. FRANZ XAVERIUS VOR DER JUNGFRAU MARIA KIRCHE IN OLMÜTZ Zusammenfassung
Die Studie widmet sich dem nicht realisierten Projekt von Säulen des Hl. Ignaz aus Loyola und des Hl. Franz Xaverius vor der Jungfrau Maria Kirche in Olmütz, deren Zeichnensentwürfe im Archivfond der Olmützer Jesuiten im mährischen Landesarchiv in Brünn erhalten worden sind. Das Projekt fällt in die Zeit um das Jahr 1719 und es hing mit den vorbereiteten Feierlichkeiten der Hundertjahrfeier der Kanonisation beider jesuitischen Heiligen. Die ganze Konzeption hatte einen stark triumphierenden Charakter, der durch die symbolischen Verweise auf den Säulenpaar vor dem Salamons Tempel im Jerusalem gegeben wurde. Gleichzeitig gibt es hier eine Verbindung mit jünger, christlichen Kunst, konkret mit den Säulen der Kaiser Traianus und Markus Aurelius, die am Ende des 16. Jh. mit den Säulen der Apostel Peter und Paul, mit welchen die beiden jesuitischen Heiligen vergleichen werden, versehen worden sind. Deutlich ist auch die Bindung an das zeitnahe Kunstmilieu Wiens, konkret an die Schöpfung des Architekten Johann Bernhard Fischer von Erlach und an dessen Votivkirche des Hl. Karl Borromäus (1715–1738), an der das gleiche triumphierende Motiv der den Tempeleingang einrahmenden Paarsäulen verwendet worden ist. Für einen möglichen Projektant wird der Olmützer Steinhauer und Architekt Wenzel Render (oder ein Künstler aus seinem Umkreis), der an der Olmützer Jesuitenkirche arbeitete und in Verbindung mit damaligem Kunstgeschehen Wiens stand, gehalten. Translation © Eva Skoumalová, 2004 Mgr. Martin Pavlíèek Katedra dìjin umìní Filozofická fakulta Univerzity Palackého Univerzitní 3 771 80 Olomouc, ÈR
© Martin Pavlíèek, 2004 AUPO, Fac. Phil., Moravica 2 (2004)
272
ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS FACULTAS PHILOSOPHICA MORAVICA 2 2004
PROGRAM UMÌLECKÉHO SPOLKU KOLIBA JAKO POKUS O KULTURNÍ PROJEKT MORAVY PAVEL OPÁK V kontextu moderní èeské kultury 19. a 1. poloviny 20. století vystupuje Morava (a s ní pøíleitostnì i Slezsko) nejen jako prostor, nadaný nepochybným kulturním a intelektuálním potenciálem, ale ve vyhranìné podobì jako pøedmìt kulturních projektù, zacílených na inovaci èeské národní kultury. V nich se Morava objevuje v rùzných rolích a podobách: Mohla být chápána jako prostor, v nìm se uskuteèòuje poznání pravé kultury prostøednictvím autentických kulturních proitkù, které centrum (v naem pøípadì Praha) neumoòuje a postrádá (tuto hodnotu pøipomnìla napø. Rodinova cesta na Moravu roku 1902); Mohla se jevit jako místo umoòující seberealizaci v letech perzekuce umìlecké osobnosti, tedy prostor exilu, a zároveò nových impulsù vedoucích k promìnì formální øeèi a námìtové skladby tvorby (co byl v polovinì 19. století pøípad Josefa Mánesa); Mohla se zmìnit v prostøedek uvolnìní tlakù a pnutí a zároveò saturoval pøirozenou potøebu spoleèenského zájmu a uznání (v pøípadì Leoe Janáèka); Mohla nabýt funkce prostoru, jen umoòuje získat zkuenosti, poskytuje pøíleitosti, na které je centrum skoupé, pøíleitosti, které nemùe nebo nechce poskytnout (v moravských èasopisech v letech pøed rokem 1911 se pokoueli o kritické soudy bratøi Èapkové1 a v raných 20. letech se v brnìnském èasopise Host uplatòoval Jaroslav Seifert nebo Karel Teige a s nimi program Devìtsilu.) Lze uvést dalí situace, v nich Morava vystupuje, ale vechny mají spoleèný urèitý rys vdy v tìchto situacích vystopujeme prvek distance nebo pøesnìji øeèeno prvek krize. Ostatnì vìdomí krize provází celou moderní kulturu a její uskuteèòování je vlastnì o permanentním pøekonávání krize, resp. krizovosti. Kulturní projekt, resp. projekty Moravy pøedstavují specifický, lokálnì podmínìný útvar èeské národní kultury s dobøe postiitelným cílem a vlastní vnitøní dynamikou. Prvním z tìchto projektù bylo cyrilometodìjství. Tkvìlo v konformitì suilovského hesla církev a vlast a pokud poèítalo s moravským prostøedím, tak v rovinì sbírání lidové slovesnosti a sepisování pøíbìhù urèených pro lid. V 1. a 2. tøetinì 19. století to byl ostatnì jediný moný zpùsob, jak naplòovat pøedstavu národní kultury. V zásadì docela konformní figury slovanských vìrozvìstù se pøesunuly po symbolické roviny, spojující køesanství se slovanstvím, co pøed i po roce 1848 znamenalo dùleitou vìc: odít vlastenecké téma do politicky akceptovatelnìjího hávu. Cyrilometodìjství podmiòovala poèetná vrstva knìí, kteøí reprezentovali èeskou inteligenci a èeskou kulturu na Moravì té doby. Vlivem této do sebe uzavøené vrstvy do kultury intervenovalo nejen náboenství, ale i morálka.2
273
Cyrilometodìjství si udrelo svou vitalitu velmi dlouho, hluboko do 20. století (vzpomeòme malíøskou, zejména monumentální tvorbu Jano Köhlera). S cyrilometodìjstvím se pojil etnografismus. Promìnu jeho chápání u Josefa Mánesa, klasika této linie a jeho vztahu k moravské a slovenské lidové motivice, ukazuje srovnání Mánesova pojetí u historika umìní F X. Jiøíka na poèátku 20. století a u Frantika Kovárny ve 40. letech. Mánes u Jiøíka vystupuje sice jako dovritel urèité etapy vývoje, ale zároveò jako silná tvùrèí individualita.3 Historik zdùraznil vysokou kultivovanost, vybranost, a artistnost malíøova projevu. O tøicet let pozdìji se u Kovárny potkáváme se zcela jiným Mánesem, s nìkým, kdo poznal lid a pøimkl se k nìmu a jako by Mánesùv génius a génius lidu se spojili, aby vytvoøili klasické hodnoty, jim bez diskuse pøisoudíme epiteton národní. Putování na Moravu zároveò funguje jako iniciace ve smyslu dopátrávaní se vlastní podstaty a identity. Kovárna chápal obdobnì i Mikoláe Ale. I on se inspiroval lidovým umìním a navíc traktoval národní mýtus právì v jednotì moderního individualismu a dobrovolné sluby národnímu celku vidìl Kovárna jeho význam.4 Dodejme, e promìny rùznì ideovì zabarveného etnografismu probíhaly od 2. poloviny 19. století kontinuálnì pøes první republiku, protektorát do 50. let 20. století. Po cyrilometodìjství a etnografismu, obou zatíených romantickými pøedstavami, vystupuje v 70. letech 19. století na scénu kulturní projekt mladé Moravy. Jeho rysy jsou nové: na Moravì se poprvé dá hovoøit o demokratizaci kultury, o její sekularizaci, na místo autoritativnosti cyrilometodìjství nebo etnografismu mladá Morava stavìla na hledání, a tápání, na vyjádøení vlastních pochybností a nejistot, dále na kritice, a distanci jako pøedpokladu inovace názorového východiska a stimulace tvùrèího potenciálu. Primát kritických soudù nad tvorbou pak znamenal, e mladá Morava se pøedevím kryla s moravskou kritikou (napø. Hynek Babièka) a ekvivalent ve vizuální kultuøe pro ni patrnì vùbec nenalezneme.5 Nenápadnì ji v 80. letech a naplno v posledním deceniu 19. století nastupuje modifikované chápání Moravy v odliném kulturním projektu, jen mùeme oznaèit jako moderní v uím smyslu slova. Jeho komplikovanost spoèívá v synkretickém charakteru: vystopujeme v nìm novoromantismus, sakralizaci vlasteneckých témat a ostatnì i cyrilometodìjství, etnografismus a zejména osvojení si aktuálních forem západní vizuální a literární kultury. Manifestoval se u Joi Uprky nebo Aloise Kalvody stejnì jako u Josefa Merhauta nebo Duana S. Jurkovièe. Morava v nìm vystupuje jako prostor, v nìm si umìlec èi intelektuál, publicista nebo literát uvìdomil naléhavost opozice civilizace a kultury. Civilizací jsou mínìna mìsta, obecnì svìt, Morava je naproti tomu prostor autentických kulturních aktivit a proitkù. S tím, jak je vnímána jako nìco dùvìrnì blízkého, posouvá se do popøedí otázka domova. Kulturní projekt Moravy pøelomu 19. a 20. století je definován touto dvojí opozicí: opozicí civilizace a kultury a opozicí svìta a domova. Paklie umìní vystupuje jako medium prezentace vnitøní krize moderního èlovìka, Morava funguje jako prostor inspirace, ale i prostor pro seberealizaci nebo dokonce terapii. Je to tak obecné a iroké vymezení, e kadý z vykladaèù èi kritikù si pod ním mohl pøedstavit docela nìco jiného a také nìco jiného si skuteènì pøedstavoval. Ale tento silný dobový existenciální pocit, který se zde tematizoval a jen vzájemnì spojoval prakticky jinak nespojitelné individuality, má ve støední Evropì své analogie, kupøíkladu ve výroku Karla Chytila, který v textu vìnovaném praskému klasicismu a empíru vykázal umìní doby kolem roku 1800 úlohu pøi obrodì zemdlelého ducha naí kultury.6 Tohoto zemdleného ducha najednou mìlo osvìit poznání údajnì civilizací nepoznamenané lidové kultury a moravské pøírody.7 Prostøedí mùe indukovat dalí kvality: jinou antitetickou dvojicí je svìt Bùh nebo hmota 274
duch. I v tomto ohledu mìla Morava svùj význam, kdy se stala prostorem umìlecké tvorby jako formulace nadosobního poselství, zasvìcení a spirituality; nejen na stránkách èasopisu Nový ivot, orgánu Katolické moderny, která na pøelomu 19. a 20. století pøehodnocovala religiózní výmìr slova kultura, ale zejména v tvorbì výrazných individualit Frantika Bílka, Otokara Bøeziny a Jakuba Demla. Moravu jako prostor zasvìcení, prostor pro vnímavé due popisoval Frantiek Xaver alda. Analogicky jiným textùm ze závìru svého období ve Volných smìrech a z doby pùsobení v Novinì nacházel v moravském fenoménu autentiènost, pøirozenost, proud instinktù, pudù ústících do èisté kreativity. Implicite tak dospìl k pøedstavì dvou bytostnì odliných kultur: Praha, to je stylizace, formální dovednost, smìøující k rutinì, Morava, to je opak, to je naivita ve smyslu pøirozenosti (a tudí geniality). To jistì pøipomene Friedricha Schillera (O naivním a sentimentálním básnictví, 1795). To ale nestaèí. Ve známé aldovì eseji Leela zemì pøede mnou, vdova po duchu, který odeel, zaznívá tragický tón, e tento autentický svìt, toto èisté zøídlo ivotní aktivity, síly a vitality a tudí zdroj pravé kultury brzy vyhasne pod náporem mìstské civilizace.8 Toto pojetí bylo blízké i Miloi Jiránkovi. V Dojmech a potulkách (1908) plédoval pro autentickou, ivoucí formu, která tvoøí základ moderní kultury ve smyslu radikálního odvratu od akademismu, formalismu, ivotu vzdáleného umìní z tøetí ruky. ivot, to je u Jiránka síla (napø. hrdina pøíbìhu byl silný jako pøíroda). Jiránek se takto vyslovuje i o umìní Mikoláe Ale. Ten je pro nìj také naivní ve smyslu pøirozený. Pro Jiránka, aldu a dalí je to hodnota analogická originalitì, individualitì, autenticitì proitku, instinktivnosti to jsou znaky spoleèné Alovi a lidovému umìní na Moravì (u Jiránka spíe na Slovensku). Alovo umìní nazývá pramenem ivé vody.9 Této metafoøe mùeme rozumìt obdobnì jako výe uvedenému Chytilovu citátu. Jene v tìchto a dalích pøípadech se ji nejednalo o pouhé prostøedí, ale i soudobou moravskou tvorbu. Pøesvìdèení, e lidové prostøedí je prostøedí intuice, citu a fantazie, kde poznání nevytváøejí pojmy, ale obrazy a pøedstavy a lidé se vyjadøují v symbolech a metaforách, podnìcovalo k sepìtí aktuálních výtvarných trendù10 s jejich moravským zdùvodnìním. Spory o pravost a smysl moravského modelu a o jeho naplnìní konkrétní tvorbou se kolem roku 1900 a znovu v raných 20. letech 20. století zdaleka neodehrávaly jen na Moravì samé, ale významnì se týkaly i Prahy. Jako by tyto spory odpovídaly na otázku, kdo je kompetentní sledovat moravskou tradici. A nejen to: usvìdèovaly moravské malíøe a literáty, e pùvab a pel, který mìla lidová kultura a pøíroda Moravy, se rozhodnì netýká jejích tvùrèích aktivit, by by jim byl spøíznìnou kritikou pøisuzován. Kupøíkladu tak chápal Jou Uprku a prostøednictvím nìj soudobé moravské umìní Vilém Mrtík.11 Naopak zastánce jiného estetického východiska, Karel Hlaváèek, spatøoval v této a podobné tvorbì skuteènì ji klié, tolik se odliující od ideálu, jeho manifestaci by rád vidìl v tvorbì analogické francouzským pøíkladùm (Jean François Millet, Gustave Courbet). A tak docela pochopitelnì vyslovoval skepsi i vùèi idealizaci Moravy a Slovenska (resp. Slovácka).12 V 10. a 20. letech 20. století pøispìla k definování úlohy moravskoslezského prostoru pro èeskou kulturu, jeho specifik a zvlátností ve smyslu kulturního projektu, jak se definoval od konce 19. století, Koliba, obec umìlecké tvorby na Moravì.13 Její pozice v letech pøed první svìtovou válkou a krátce po ní nebyla jednoduchá, ani by se názorovými východisky pøíli liila od konkurenèních umìleckých uskupení. Zjevnì mìla pøíli málo vlivu na sebeprosazení, 275
nepochybnì proto, e v jejích øadách chybìly pronikavé, skuteènì tvùrèí (nebo alespoò talentované) osobnosti. Geneze Koliby je známa jen v základních konturách, které zde pøipomeòme: vyvinula se z èlenù tzv. Jareovy skupiny, kteøí kolem roku 1909 vstoupili do praské Umìlecké besedy. Zde tato frakce mladých zaèala roku 1914 vydávat èasopis ivot a mythus. Vlivem filozofa Frantika Tuèného se èást z nich odebrala na Moravu, kde v létì roku 1914 ve Frentátì pod Radhotìm uspoøádala výstavu. Tak vznikla Koliba. Válka aktivity oslabila, ale neutlumila (pokraèovaly v individuální výtvarné a literární práci a v korespondenci). Po skonèení války se Koliba dala dohromady a transformovala do podoby spolku. Nemìl dlouhého trvání, vrchol jeho aktivit spadá do let 1918-1920, léta 1921-1922 pøedstavují znatelný útlum a období od roku 1923 do definitivního zániku spolku roku 1927 pøedstavuje jakousi druhou Kolibu po odchodu vìtiny pùvodních èlenù. íøi názorového spektra ideologie Koliby vyjadøuje nepoèetná, nicménì velmi rozmanitá aktivita, kterou reprezentuje nìkolik básnických a prozaických knih Karla Hanzdela, Franka Wollmana, Bohumila Mathesia a Frantika Horeèky, jeden roèník spolkového èasopisu Knìhynì a èasopis Veraikon Emila Pacovského, jinak pøedsedy spolku, dále nìkolik povìtinou nerealizovaných architektonických návrhù Bohuslava Fuchse, Josefa tìpánka, Frantika Lydie Gahury, Karla Kotase nebo Josefa Místeckého, grafická tvorba Joi Kubíèka a Ferdie Dui a z malíøských dìl zejména obrazy Bøetislava Bartoe. Koliba se pøedstavila tøemi výstavami, kromì té ve Frentátì roku 1914 dvìma v Brnì v letech 1920 a 1921. Dùleitým podnikem vedoucím k prezentaci kulturního projektu Koliby byl Sjezd mladé umìlecké generace Moravy, Slezska a Slovenska v Brnì 12. øíjna 1919. Koliba kotvila v názorovém spektru své doby. Pro toto tvrzení hovoøí ji její organizaèní forma: chtìla být obcí, nikoliv spolkem. Tuto mylenku v dìjinách evropského umìní 19. století vyjadøuje Barbizon a Worpswede a stejnì jako v jejich pøípadì i Koliba mínila ji formou volného uskupení deklarovat svùj radikální rozchod s tradicí. Vìdomou izolací od výhod mìstské spoleènosti si slibovala posílení autentiènosti umìlecké tvorby nezávislé na konvenèní sociální struktuøe a jeho konformitì. V tomto smyslu mùeme za bezprostøedního pøedchùdce Koliby povaovat Grupu uhorsko-slovenských maliarov, tvoøenou Emilem Pacovským, Josefem Augustou a Gustávem Mallým a pøíleitostnì té Miloem Jiránkem, spolu tvoøícími a vystavujícími v letech 19001908. Chudý slovenský venkov byl pro malíøe zdrojem tvùrèí vitality; nesledovali svéráz nebo etnografickou pøesnost, usilovali o daleko vìtí jednoduchost a spontaneitu podání (nìkdy a naivizujícího) a zároveò o jistou spiritualitu.14 Analogickým uskupením umìlcù bez pevné organizace byla v letech pøed první svìtovou válkou skupina výtvarníkù Oldøicha Lasáka, Bohumíra Jaroòka a Ferdie Dui, ijících jistý èas v Kunèicích pod Ondøejníkem. Klíèovou osobností tohoto krouku byl knìz, spisovatel a øeditel místní protialkoholní léèebny Bedøich Koòaøík Beèvan.15 Tøetí neformální uskupení pøedcházející Kolibì by pak byl debatní krouek scházející se pøed první svìtovou válkou v Mayerovì ateliéru v Praze na Letné.16 Koliba souvisela se svou dobou øeenými problémy, tématy a otázkami a nakonec i motivikou. Uveïme nìkolik pøíkladù: básník Frantiek Táborský, protagonista Mladé Moravy, psal v polovinì 70. let 19. století o Hostýnu nikoliv ve smyslu klerikálním, jak se bìnì dìlo, ale o hoøe jako o bájném, mýtickém (chtìlo by se øíci pohanském) symbolu. Analogií Hostýna z Táborského verù byl pro Kolibu Radho nebo Knìhynì, co nebylo nic nového, protoe ji na poèátku 80. let 19. století psal o Radhoti Svatopluk Èech, jen neopomnìl zdùraznit, e køesanství nedovedlo posud zaplaiti z Radhotì tajemný nimbus pradávné doby pohan276
ské.17 Koliba rovnì mohla souhlasit se aldovým postesknutím na adresu cyrilometodìjského kultu a jeho devalvace: jaké dvì alostné mátohy, jaké dva smutné hastroe uèinila z nich církev.18 V hledání pravého vzoru pro soudobou umìleckou tvorbu dospìl Emil Pacovský k analogickému závìru jako Karel Hlaváèek: i on v opozici k hodonínskému Sdruení kladl dùraz na prostotu podání, neefektnost, anti-etnografiènost. Pacovský pøipomnìl jetì spirituální hodnotu malby, podmínìné autentickým proitkem.19 Kolibì byl blízký rovnì støet civilizace a kultury, registrovaný Vilémem Mrtíkem. Najdeme i analogii pro aldovo a Jiránkovo hledání èistého, naivního výtvarného projevu jako jediné monosti, jak dál rozvíjet umìleckou tvorbu. V tomto ohledu Koliba dospìla jetì dál ne alda s Jiránkem, kdy Frantiek Horeèka do spolkových výstav zaøazoval dìtské kresby. Dùleitou hodnotou byl národ jako dalí z postulovaných východisek tvorby. I v tomto smìru se Koliba mohla dovolávat aldy stejnì jako umìleckého odkazu Mikoláe Ale. Vystopujeme i analogie s aldovým voláním po ivotu jako síle a vitalitì, obrozujícího tvorbu i èlovìka samého: k podobným konsekvencím dospìl v pohádce Vstal z mrtvých Karel Handzel.20 Naznaèený rodokmen ideologie Koliby nelze zapøít, i kdy Koliba vìnovala velkou pozornost distancování se od soudobého kulturního dìní. Èasopis Prùlom, názorová platforma èlenù Koliby jetì v praském období, v anonymní zprávì na sklonku roku 1913 napsal: Joa Uprka koupil si automobil, aby mohl rychleji sesbírati lidovou svéráznost na Slovensku ne sám umìlecky docela vyschne. Mistøe, není-li umìní ve vás, nepomùe vám ani aeroplán. A lidové umìní nechte tam, kde je. Do muzea si dejte své strakatiny a lidové nechte mezi lidem.21 Námìtù k sarkastickým a ironizujícím výpadùm se nalo více, zejména tìch, které byly Kolibì urèitým zpùsobem blízké. Prùlom si dìlal legraci z velkolepého zámìru Alfonse Muchy namalovat cyklus obrazù zachycujících minulost a pøítomnost Slovanstva, útoèil na Otakara Skýpalu a Moravskoslezskou revui, jediný moderní kulturní èasopis na Moravì, ironizoval bratry Èapky, Arna Nováka, Viktora Dyka a mnohé dalí. Rekonstruovat, v èem by Koliba byla skuteènì pùvodní a odliná, je jen velmi obtíné. Nebylo to toti ani redefinování pojmu národní kultury, ani pøedstava Moravy jako zemì zaslíbené, ideální pro uskuteènìní utopických vizí o kultuøe budoucnosti, ba ani vnímání komunismu jako duchovního principu totální obrody spoleènosti. Pùvodní nebyla ani pøedstava Frantika Tuèného, e Kolibou dospívá èeská národní kultura nového vývojového stupnì, pøesvìdèení o tom, e souèasnost je ostrou hranicí mezi pøítomností a budoucností.22 (i kdy jistì pøekvapí, e za minulost povaoval T. G. Masaryka, J. S. Machara nebo F. X. aldu a za pøedzvìst budoucnosti kubismus a futurismus). Ovem jaké má být skuteènì èeské národní umìní23 v budoucnosti, Tuèný ani jeho kolegové nesdìlili. Jejich pøedstava spojení Moravy a Slovenska (Tuèného ideálem byla Velkomoravská øíe) a obrat k lidu byly pøíli nejasné. Obdobnì jako tvorba, tvoøivá síla a øád, postuláty kulturního ivota budoucnosti.24 U spisovatele Frantika Horeèky se paradoxnì daleko více ne u Tuèného25 dovídáme o podobì mýtu, s ním Koliba operovala a odvozovala z nìj svùj program. Jevitìm mýtického dìje jsou hory a dálka (konkrétnì Beskydy). V opozici rozlehlosti a prostorovosti hor stojí drobné, nepatrné vesnické pøíbytky vyvoleného lidu z hor. Mýtus má tøi fáze: po slávì bostev, kdy ivot lidu byl v relaci s jeho potøebami a pøáními a ostatnì i s jeho kulturou (konkrétnì s pohanskými obøady) pøilo období svrení bohù, vyznaèující se útiskem lidu a nadvládou mìst. To jsou pro Horeèku dìjiny. Budoucnost pak náleí vzkøíení a obnovení ztracené jednoty.26 U malíøe Bøetislava Bartoe se rozíøil prostor národního mýtu na Ostrav277
sko. Obrazy, aranovanými po zpùsobu kostelních pláten, evokoval tento mýtus v alegorických kompozicích klasicistnì pojatých figur; monumentalita byla témìø povinným atributem, stejnì jako morální a alegorický (sociální, národnì obranný) výklad jeho dìl.27 Zejména s Bartoem lze spojit teoretický postulát Koliby, e umìní má být novým náboenstvím a e funguje jako pramen revitalizace národa.28 Závìry Koliby byly neradostné. Udìlala toti obdobnou chybu jakou kupøíkladu SVUM v Hodonínì. Výstinì ji pojmenoval Jakub Deml ji roku 1919 v souvislosti se Sjezdem mladé umìlecké generace Moravy, Slezska a Slovenska. V jeho výroku, ne nepodobném textùm F. X. aldy (a ve vztahu ke Kolibì Bohumila Markalouse-Johna), upozornil na spekulativní charakter názorù a postojù, hluchost, papírovost spolkových teorií: Proto také jste nemuseli a snad nemìli mluvit o Východì a o Západì, nebo Zemì je oním Východem a Západem jest papír a klavír, nanejvý divadelní jevitì.29 V dobì, kdy se Koliba ji rozpadala, Morava se svými centry, zejména Brnem, pøimkla ke kultuøe programovì moderní orientace (neoklasicismus a kubistické variace v malíøství, puristicko-funkcionalistická architektura). Manifestovala ji Skupina výtvarných umìlcù v Brnì, èasopisy Index a Horizont nebo tvorba architekta B. Fuchse, bývalého èlena Koliby. Fuchs obdobnì jako jeho brnìntí i mimobrnìntí kolegové, na severní Moravì a ve Slezsku pak zejména Lubomír a Èestmír lapetové, pøinesl bílý funkcionalismus i do podhorských oblastí Beskyd a do Ostravy. Morava se tak stala souèástí (zdánlivì) homogenního kulturního prostoru meziváleèné Èeskoslovenské republiky. POZNÁMKY 1 Pavla Peèinková: Poèátky výtvarnì kritické èinnosti bratøí Èapkù v moravských èasopisech. Vlastivìdný vìstník moravský XXXIII, 1981, è. 1, s. 6070. 2 Martin C. Putna: Èeská katolická literatura v evropském kontextu 18481918. Praha 1998, s. 208, 215 216 a jinde. 3 Frantiek Xaver Jiøík: Vývoj malíøství èeského ve století XIX. Dílo VI, 19081909, s. 36-39. 4 Frantiek Kovárna: O sebeurèení naeho malíøství. Praha 1948, s. 1617. 5 Ve sféøe vizuální kultury nemá mladá Morava zjevnì protìjek. K mladé Moravì zejména Zdenìk Nejedlý: T. G. Masaryk II. Praha 1950, s. 178278. 6 Karel Chytil: Doba klassicismu a empiru v Praze. Dílo VI, 19081909, s. 3360. 7 Srv. Lenka Bydovská: K mýtu Moravského Slovácka na pøelomu století. Historická Olomouc a její souèasné problémy 6. Olomouc, s. 279290. 3 8 Frantiek Xaver alda: Boje o zítøek. Meditace a rapsodie. Praha 1918 , s. 281303. 9 Milo Jiránek: Dojmy a potulky. Praha 1908, op. cit. s. 55, dále s. 6165. 1 0 Ve smyslu mapování tìchto trendù a deifrování jejich podílu na moravské výtvarné kultuøe pøelomu století postupoval Jaroslav Kaèer ve stati Malíøství nálad, impresionismus, symbolismus, secese Morava 18901918, in: 54. Bulletin Moravské galerie v Brnì, Brno 1998, s. 3744. 1 1 Bydovská, c. d., s. 282. 1 2 Bydovská, c. d., s. 282. Cituje èlánky Karla Hlaváèka z Volných smìrù. 1 3 ZA v Opavì, Koliba Brno, 2 kartony; Emil Pacovský: Koliba, obec umìlecké tvorby na Moravì, Veraikon VII, 1921, s. 6780; Frantiek Horeèka, Historie Koliby, Morava II, 1926, s. 289298; Jaroslav Svoboda William Ritter: Ferdi Dua, Ostrava 1958, s. 1221; Petr Holý: Výtvarný ivot v Moravské Ostravì a na Ostravsku v letech 19181934, in: Ostrava Sborník pøíspìvkù k dìjinám a výstavbì mìsta 5, Ostrava, s. 122125; Jaroslav Kaèer: Morava, prostor pro výtvarné umìní, in: Výtvarné umìní Moravy 18801920, Katalog výstavy Moravské galerie Brno, Brno 1994, s. 1517. 1 4 Marian Váross: Grupa uhorsko-slovenských maliarov, in: Z novích výtvarných dejín Slovenska Súbor túdií a materiálov, Bratislava 1962, s. 197258.
278
1 5 Oldøich Lasák: Z malíøova zápisníku. Praha 1959, s. 94. 1 6 Václav Rabas, Nìkolik vzpomínek. ivot I, 1921, s. 8390; Jaroslav Jare, Gusta Nekolová. Katalog výstavy ÚSÈSVU II. krajského støediska Umìlecké besedy. Praha 1953; Vojtìch Lahoda, Civilismus, primitivismus a sociální tendence v malíøství dvacátých a tøicátých let. In: Dìjiny èeského výtvarného umìní IV/2 (1890-1938). Praha 1998, s. 7071. 1 7 Svatopluk Èech: Vzpomínky z cest a ivota I. Moravské obrázky. Praha 1900, s. 17. 1 8 F. X. alda: c. d., s. 285. 1 9 Emil Pacovský: Naturalismus i realismus v umìní výtvarném a pokroky technické. K výstavce obrazù v Opavì. Opavský týdeník 10. listopadu 1906, s. 12. 2 0 Srv. Karel Handzel, Vstal z mrtvých. In: Èin a slovo. Vyznání výtvarníkovo a literátovo. [Frentát pod Radhotìm], [1914], s. 1921. 2 1 [anonym], Joa Uprka
, Prùlom I, 1913, op. cit. s. 11. 2 2 Frantiek Tuèný: Minulost a pøítomnost. In: Èin a slovo. Vyznání výtvarníkovo a literátovo. [Frentát pod Radhotìm], [1914], s. 2262. 2 3 Frantiek Tuèný: Na rozhraní. Prùlom I, 1913, è. 1, s. 13. 2 4 Frantiek Tuèný: Nové umìní. Prùlom I, 1913, è. 2, s. 1923. 2 5 Frantiek Tuèný: Èlovìèenstvo východu èili Otázka východní pøirozenosti národa. Frentát pod Radhotìm 1936. 2 6 Frantiek Horeèka: A budou k vám mluviti hory. In: Èin a slovo. Vyznání výtvarníkovo a literátovo. [Frentát pod Radhotìm], [1914], s. 5-7. 2 7 Frantiek Horeèka: Bøetislav Barto, malíø národní tradice. Brno 1928; Frantiek Tuèný, Bøetislav Barto, malíø svého národa. KVU Ale, Brno 1935. 2 8 Srv. Èenìk Kafr: Co umdlena je síla hor? In: Èin a slovo. Vyznání výtvarníkovo a literátovo. [Frentát pod Radhotìm], [1914], s. 9. 2 9 Pavel opák: Jakub Deml Ferdi Dua (Vzájemná korespondence), in: Sborník prací filozofickopøírodovìdecké fakulty Slezské univerzity v Opavì, øada literárnìvìdná A4, Opava 2002, s. 147.
279
PROGRAMM DES KUNSTVEREINS KOLIBA ALS VERSUCH UM DAS KULTURELLE PROJEKT MÄHREN Zusammenfassung
Im Artikel wird über den Kunstverein Koliba (tätig in den Jahren 1914 und 1919–1923) aus dem Gesichtspunkt seines Beitrags für die tschechische moderne Kultur in Mähren berichtet. In seinem Progamm betonte er den Lebensaktivismus (Schätzung des Lebenswertes als einer Quelle des Kunstschaffens) und den Voluntarismus, die Anknüpfung an das Volk – nicht als den Träger der Folklortradition, sondern als eine Quelle reiner Spontaneität. Die Kunst, in den Vorstellungen der Kolibaner, kann zur neuen Religion und zur Quelle der Wiedergeburt eines Volkes werden (nach dem Koliba – Theoretiker František Tuèný). Es ging nicht nur um die Kunst bzw. Kunstschaffen, sodnern auch um die Kultur als Gegenteil zu den Zivilisation, die für Kolibaner (besonders für den Schriftsteller Karel Handzel oder für den Grafiker Ferdiš Duša) das industrielle Ostrauerland darstellte. Die Kolibaner, die sowohl Prag und ihren Einfluss auf die Verhältnisse in Mähren, als auch Göding, künstlerisches Zentrum Mährens, ablehnten, suchten die Quellen der Wiedergeburt der Kultur im Leben der „Bergbewohner“ – in Beskiden und im Vorgebirgsgegend der Slowakei. In den Vorstellungen der Kolibaner stellt Mähren eine Region dar, wovon die Anregung für die Wiedergeburt der ganzen tschechischen Nationalkultur, eine Region, die wohlwollend auf traditionelle Kulturzenter (vor allem Prag und Brünn) wirkt, eine Region, die tschechische Gesellschaft der Nationalindifferenz befreit und anstelle der moderner Zivilisation und des Materialismus für die Kunst die Prioritätsstelle schafft. Translation © Zdenìk Kravar, 2004 PhDr. Pavel opák Ústav historie a muzeologie Filozoficko-pøírodovìdecká fakulta Slezská univerzita v Opavì Masarykova tøída 37 746 01 Opava, ÈR
© Pavel opák, 2004 AUPO, Fac. Phil., Moravica 2 (2004)
280
ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS FACULTAS PHILOSOPHICA MORAVICA 2 2004
POZNÁMKY K BAREVNÝM PRÙÈELÍM V ARCHITEKTUØE 19. STOLETÍ NA MORAVÌ, ZVLÁTÌ K POLYCHROMII A SGRAFITU MARTIN HORÁÈEK Aber sind die heiteren Farben des Südens unserem grauen, nordischen Himmel angemessen? Was die Sonne nicht färbt, bedarf um so mehr des Kolorits. Ueberdies sorgt die undurchsichtige Luft schon für die Harmonie. Farben sind minder schreiend als das blendende Weiß unserer Stuckwände. Und suchen wir nach in den Ueberlieferungen der alten Volkstümlichkeit, wir finden Häuser, Geräte, Kleider der Landleute farbig und lebhaft. Sind unsere Wiesen, unsere Wälder, unsere Blumen grau und weiß? Sind sie nicht viel bunter als im Süden? Gottfried Semper1
I. Barevnost architektury se mùe stát pøedmìtem zájmu pracovníka památkové péèe, stejnì jako akademického historika umìní. Co se speciálnì barevnosti architektury 19. století na Moravì (a v bývalém rakouském Slezsku) týèe, mohou se oba obory prozatím vykázat jen skromnými výsledky. S vyuitím souèasné metodiky stavebnì-historických prùzkumù lze bezpochyby pøesnì urèit materiály, techniky a formy barevného traktování povrchu zdiva, pokud se zachovaly náleité stopy. Jsou tu nicménì podstatné komplikace: s vìtinou staveb z 19. století se dlouho zacházelo utilitárnì a hrubì a pøi rozmanitých úpravách se na materiálové jemnosti èi detaily nebral velký ohled. Tato okolnost, spoleènì s pøetrvávajícím zlozvykem upøednostòovat jednorázové nákladné totální rekonstrukce pøed prùbìnými dílèími opravami, nejspí zavinila významné a nenapravitelné ztráty autentických prvkù. I kdy se dùleitìjí objekty z 19. (a následujícího) vìku doèkaly zahrnutí do kategorie památky jak v obecném povìdomí (více ménì), tak v øadì pøípadù rovnì v rámci èeského právního systému, neznamená to, e by jejich kvality, tøebae rozpoznány, byly nyní koneènì náleitì etøeny. Mezi ohroující faktory náleí té svérázný romantismus, který poznamenal napøíklad významné památkové obnovy po roce 1989 v Brnì (pilberk, Stará radnice, Besední dùm a Praákùv palác, Herringùv dùm). Jakoby si brnìntí památkáøi (bylo by vak chybou vinit pouze je) vzali a pøíli k srdci slova guru Václava Richtera, e rezervace v pravém smyslu se
stává rezervoárem tvùrèího vlnobití,2 a zároveò si je vysvìtlili úplnì jinak, ne autor zamýlel. Obìtí takového tvùrèího vlnobití se v devadesátých letech stala patrnì nejvý281
znamnìjí moravská neorenesanèní stavba a ideový pandán praského Národního divadla, Besední dùm v Brnì od Theophila Hansena. Pavel Zatloukal v souvislosti s jeho nákladnou rekonstrukcí psal o neúctì k cenì stáøí a zpochybnìní autentiènosti památky.3 Barevné øeení fasády hrálo v Hansenovì výtvarném projevu zásadní roli. Pøesto se v pøípadì Besedního domu v prùbìhu jeho existence nìkolikrát zmìnilo a to dnení je opìt nové.4 Zástupce stavební firmy, je provádìla rekonstrukci, popsal prùbìh pøísluných prací takto: Po podrobném prùzkumu musela být nakonec celá fasáda odstranìna pro její naprostou nesoudrnost s podkladem a vèetnì mnoha reliéfù znovu obnovena v pùvodním øeení. Po mnoha peripetiích byla nakonec schválena dvoubarevná fasáda v teplých odstínech svìtlehnìdé, co velmi dobøe zvýrazòuje èlenitost a architektonickou hodnotu objektu. Moná, e toto øeení mìlo i vliv na utváøení barevnosti interiéru v tìchto teplých barevných odstínech, co dává celé stavbì opravdu novorenesanèní nádech.5 Doplníme-li, e pro velmi patný stav a potøebu sanovat nebo zcela vymìnit stropní konstrukce bylo nutné sejmout omítky stìn i stropù v celém objektu a vybourat podlahy,6 vyplývá z toho jednoznaènì, e v interiéru ani na fasádì Besedního domu nezùstaly ádné stopy po omítkách z roku 1873, kdy byl dostavìn. Barevnost vytvoøené kopie pùvodní fasády sice, pravda, evokuje barevnost z dobových vyobrazení, pøi zásazích do dìl architektù Hansenova formátu (tzn. svìtového významu) je vak nutno dbát na maximální pøesnost a øeení problematických otázek nejspí podrobit komisionelnímu odbornému dozoru. Památková péèe zajisté neslouí k tomu, aby vymýlela, jak dodat oprýskaným stavbám domnìlý novorenesanèní nebo jakýkoli jiný ideálnì vysnìný slohový nádech. Jako útìcha z nouze mùe poslouit fakt, e ani v západní Evropì neprobíhá boj za pochopení podstatné úlohy barvy v architektonické tvorbì 19. století a za vylouèení restaurátorské svévole bez obìtí. V letech 19321934 se roziøoval Mìstský dùm ve Winterthuru (18631870) od Gottfrieda Sempera a následovalo vymalování jeho interiéru studenými svìtlými barvami. Na architektem zamýlené proporèní a barevné pùsobení stavby se nebral ádný ohled: Eines der kostbarsten Bauwerke Europas ist den Besserwissern zum Opfer gefallen.7 U monumentálního prùèelí èináku zvaného Haslauer-Block na Ludwigstrasse v Mnichovì od Leona Klenzeho (18261827) zase bylo pøi jeho opìtovném vztyèení po druhé svìtové válce (19601968) doplnìno efektní malované kvádrování a èervené akcenty na korunní øímse, pøestoe ani jeden z tìchto motivù neodpovídal pùvodní Klenzeho realizaci.8 II. Pro dìjepis umìní pøedstavuje barevnost v architektuøe (nejen) 19. století velké téma, uchopitelné z rùzných metodologických pozic. Ponìvad na díle musel vedle architekta spolupracovat té figurální èi dekorativní malíø, sochaø nebo umìlecký øemeslník tukatér, øezbáø, kameník, specialista na umìlé mramory (provádìjícího stavitele, zedníky apod. nepoèítaje), lze studovat, jak spolu pøedstavitelé jednotlivých profesí komunikovali, jaký byl ideový podíl kadého na definitivní realizaci a jakým zpùsobem do procesu vstupoval investor èi objednavatel. Historikovi teorie umìní zase materiál dovoluje sledovat zesilování èi oslabování umìleckohistorických argumentù v tvùrèím programu a obecnì prolínání dìjepisu umìní s ivým umìním, pro mylení historismu typické a do znaèné míry samozøejmé, nebo atraktivní proble282
matiku snah o tzv. Gesamtkunstwerk.9 V neposlední øadì se tu otevírá prostor pro tradièní formalistický pøístup, stopování tvarových inovací, vlivù a modifikací, jako i s tím související obecné úvahy o rozliování umìní elitního a (dejme tomu) lokálního, o pøípadném dokládání procesù periferizace nebo rustikalizace atd. Diskuse o barevnosti architektury v 19. století mìla mnoho odstínù; zjednoduenì øeèeno, na jejím poèátku stála jednak snaha nastupující generace architektù ponapoleonské éry uniknout z pout normativních pøedstav o ulechtilém bílém neoklasicismu winckelmannovské raby, jednak úsilí dìjepisu a teorie umìní (reprezentovaných vìtinou stejnými osobami) o zahrnutí mnoících se objevù zbytkù pestrobarevných nátìrù antické architektury do systematického výkladu architektury jako takové.10 Tzv. spor o polychromii (rozumìlo se: øeckou) se s vyhodnocením nálezù v prùbìhu druhé ètvrtiny 19. století zúil na otázku, zda byly ve starém Øecku u staveb z ulechtilých materiálù (mramor) natírány barvami vechny architektonické èlánky, nebo pouze ty podruné. V této formulaci, z hlediska soudobé tvorby ji málo naléhavé, zùstal Polychromiestreit nadále otevøen.11 Debata poznamenala také optiku, jakou se nahlíely ostatní, neklasické styly minulosti. Rùznì motivované prùzkumy zejména gotických katedrál potvrdily polychromování døevìných i kamenných prvkù také ve støedovìké zaalpské Evropì, soubìná komparace s pøíklady z neevropské architektonické tradice (mj. v souvislosti s tzv. orientální renesancí)12 potom dovolila vyslovovat závìry veobecné povahy. Doklady odtud, pro autentickou zachovalost nezpochybnitelné, zpìtnì poslouily rovnì zastáncùm øecké polychromie jako argumenty ve sporu; jestlie celé dìjiny architektury, chápané jako jediný vývojový proud, byly barevné, zùstávalo tìko myslitelné, e by se tvorba starých Øekù vymykala a analogicky, bylo by poruením zákonù architektury, kdyby se souèasná produkce (vèetnì antikizující) násilnì polychromii bránila. Odpùrci, resp. omezovatelé barevnosti ovem po polovinì století nevymizeli; údajné nutnosti historického vývoje architektury nejèastìji vzdorovali buï pomocí absolutizujících poznatkù idealistické nebo formalistické estetiky, co byl postup v èasech rozkvìtu pozitivistického historismu ponìkud pøeitý a skýtající malou nadìji na praktický úspìch,13 nebo argumentem rafinovanìjím, kdy sice pøiznávali vìrohodnost vem nalezeným dokumentùm barevnosti a následným rekonstrukcím, nicménì zdùrazòovali moment promìny v dìjinách a tvrdili, e modernímu vnímání se pestrá polychromie odcizila. Umìleckohistorické sondy upozornily také na jiné technologie barvení staveb, ne pøedstavovala painted polychromy (Van Zanten). Zejména cihelná severská gotika a arabské stavitelství a následnì také italský støedovìk a renesance architektùm ukázaly, e je moné barevných efektù dosáhnout nejen antikizujícím nátìrem (nebo malíøskými postupy obecnì), ale i kombinací rozmanitých materiálù na povrchu stavby (rùzné odrùdy kamene, cihly, vèetnì glazovaných, terakota, kov). David Van Zanten tyto zpùsoby shrnuje pod pojem structural polychromy, který, zdá se, akceptovalo rovnì novìjí nìmecké bádání.14 Vitá èeská umìleckohistorická terminologie vak výrazu polychromie (resp. polychromování a pøísluné odvozeniny), jak pøipomnìl v diskusi po pøednesení tohoto pøíspìvku (31. øíjna 2003) Ivo Hlobil, pøiøazuje pouze význam painted; slovníky v tomto nejsou dùsledné.15 Záleitost bychom mohli nejspí vyøídit tím, e pro structural polychromy zavedeme ekvivalent strukturální barevnost, polychromie pak bude té v kontextu umìní 19. století uívána pouze tam, kde pùjde o vícebarevný nátìr. Vedle architektonické polychromie potom klademe exteriérovou ornamentální a figurální malbu, nebo úvahy o monostech a mezích její aplikace organicky 283
vyklíèily z prvotního sporu a byly, pøinejmením v úvodní fázi, rozvíjeny tými osobnostmi. Je zapotøebí zdùraznit, zvlátì vzhledem k naemu zájmu o moravský region, e debata o barevnosti se odehrávala v prostøedí evropských umìleckých støedisek (zejména Paøí, Berlín, Mnichov a Londýn) a její protagonisté se øadili k elitì v tehdejím architektonickém, potamo umìleckohistorickém dìní, svoje názory pomìrnì nároènì teoreticky zdùvodòovali, publikovali a navzájem na nì reagovali a nezøídka se znali osobnì (Antoine-Chrysostome Quatremère de Quincy, Henri Labrouste, Jakob Ignaz Hittorff, Karl Ludwig Zanth, Gottfried Semper, Karl Friedrich Schinkel, Leo von Klenze, Franz Theodor Kugler, Owen Jones, osobitou výjimkou pùsobící mimo centra, nicménì pouèenou z nich, byl Dán Michael Gottlieb Bindesbøll).16 Vídeòské pøedbøeznové prostøedí na barevné proudy reagovalo se spodìním. O nápravu se programovì snail èerstvì zaloený èasopis Ludwiga Förstera Allgemeine Bauzeitung (1836), podrobnì referující nejen o pokroku ve výzkumu starých památek, ale pøedevím o novostavbách jak Klenzeových èi Semperových, tak také paøíských polychromistù. Teprve zásluhou vesmìs mladích architektù (vedle Ludwiga Förstera Theophil Hansen, Karl Roesner, Eduard van der Nüll, August Siccard von Siccardsburg) se od ètyøicátých a hlavnì padesátých let ve Vídni objevovaly stylovì pluralistní a zároveò barevné stavby (v první øadì Arsenal). Na proniknutí do evropské diskuse u bylo nicménì pozdì, a vídeòské inovace proto pùsobily novì pouze uvnitø hranic monarchie, a to jetì nikoli výluènì (napøíklad Èechy po reformì praské akademie ve ètyøicátých a padesátých letech stylovì silnì ovlivòovalo pøímo mnichovské prostøedí). Moravì, postrádající dostatek samostatných, teoreticky zdatných sil a dalí podmínky pro utvoøení centra nadlokálního významu, nutnì musí být v dané vìci pøisouzen okrajový charakter, pøesnìji charakter regionu, který pøijímá vlivy odjinud a sám ádné (nebo skoro ádné) ven nevysílá. Stranou nechme otázku, nakolik se tu skrytì operuje s modelem pokroku v umìní nebo oprauje prastarý antagonismus mezi umìlcem geniálním (tvùrèím, aktivním) a jeho následovníky (pasivními, napodobujícími, popøípadì zjednoduujícími èi komolícími Mistrovy podnìty). O rozsahu vlivu toho kterého umìlce nerozhoduje jen jeho vlastní talent, ale spousta dalích faktorù, je nemá smysl zde rozebírat; jestli kupøíkladu Augusta Prokopa znalo a zná ménì Francouzù ne Gottfrieda Sempera, neznamená to, e by byl kdovíjak horí umìlec, a v tomto pøípadì ani není potøeba jakkoli solidárnì relativizovat kvalitativní kriteria. Dále by se mohlo pøipomenout, e i v období nadvlády nejrigidnìjího neoklasicismu si barevnost uchovala lidová architektura a e ve skuteènosti také ve sféøe monumentální architektury tìch zevnì a uvnitø úplnì bílých staveb bylo mizivé procento, ponìvad pøinejmením v interiérech se uplatòovala iroká kála dekorativních trendù (v Anglii mj. Etruscan a Pompeian Revival, ve Francii tøeba originální anticko-renesanèní variace Perciera a Fontainea) a tu a tam se dokonce objevil v exteriéru neomítaný cihelný neoklasicismus (kostel sv. Jakuba v Great Packingtonu od Josepha Bonomiho, 1790, nebo pavilony na projektovaném Bonapartovì foru v Milánì od Giovanniho Antoliniho, 1806).17 Lidová architektura ovem tehdy stála témìø mimo diskusi (soustavnìji, i kdy výbìrovì, se jí vìnoval Klenze a po nìm Semper, avak oba nikoli primárnì kvùli barevnosti).18 Co se týèe velké architektury, vzpomenuté a dalí pøíklady nás jemnì varují pøed pokuením konstruovat na základì radikální rétoriky polychromistù hypotetický obraz jakési fatální zmìny v dìjinách architektonických forem; k opaèné chybì by ale vedla bagatelizace zjevné skuteènosti, e (1) v jistém krátkém historickém období 284
mìli konkrétní lidé akutní potøebu otázku barevnosti architektury øeit a vynakládali velké mylenkové (a souèasnì citové nervové) úsilí na to, aby svùj koncept prosadili, a e (2) se jim podaøilo vytvoøit tvarovì výrazné, charakteristické a pùsobivé artefakty. Mohli bychom na tato data pouít ablonu význam generaèního sporu v modelu tradice inovace a jiná diskursivní metodická schemata, el, chybí tady k tomu prostor. III. Rovnì vlastní pojednání o moravské tematice bude omezeno. Jak se pokouí vystihnout nadpis, pozornost se veskrze zamìøí na barevnost exteriérù, a zde vìtí mìrou na výskyt ornamentù nebo figurálních výjevù, provedených nebo akcentovaných malbou zvl. secco a sgrafito. Technologie jsem nucen popisovat velmi vágnì jeliko v dosavadním èeském a moravském bádání stálo téma na okraji zájmu, a starí literatura proto mnoho ádoucích údajù neposkytuje, byla by pro pøesnìjí identifikaci nezbytná spolupráce s restaurátory, pøípadnì studium elaborátù z prùzkumù omítek, pokud døíve probìhly. Tuto èasovì (a finanènì) nároènou práci je tøeba prozatím odloit. Jen výbìrovì budi vzpomenuty pøíklady strukturální barevnosti, toho, èemu se ve Vídni zvlátì v letech 18601880 øíkalo der Materialbau toti staveb s neomítaným prùèelím z kamene èi cihel (popø. z obou materiálù, terakotovými doplòky apod.).19 Zatímco celokamenné fasády se na Moravì v souladu se starí tradicí objevily výjimeènì a nedostaly je ani reprezentativní úøední, divadelní èi muzejní novostavby, objektù z rených cihel (èasto s kamennými architektonickými èlánky) vyrostlo celkem hodnì, navíc bez znatelného zpodìní oproti zbytku Rakouska historii tìchto budov nebo celých jejich plánovitých souborù (Adamov, tìpánov, Vítkovice) pomìrnì dostateènì zpracoval Pavel Zatloukal.20 U pøední protagonisté rakouského neoklasicismu a raného historismu u nìkterých svých hravìjích realizací posilovali dojem starobylosti uitím neomítaných materiálù. Lomový kámen a cihly pouil Josef Hardtmuth pro Janùv hrad u Lednice (18071810) a velké kamenné kvádry a cihly pro umìlou ruinu øímského akvaduktu (1805) ve stejném areálu. Programový charakter a pøinejmením støedoevropský význam mìl Kleinùv palác v Brnì (18471848), jeho hlavní autor, Ludwig Förster, vloil do kamenného prùèelí výrazné litinové prvky: Das Dekorative des Hauses ist nach Motiven der klassischen Kunst behandelt. Allenthalben ist das Baumaterial als das sichtbar gemacht, was es ist, und seinen natürlichen Eigenschaften und Verrichtungen entsprechend geformt und angewendet.21 O nìco mladí je dnes zanedbaný, avak mimoøádnì pozoruhodný zámek v Bzenci (18521855), jeho gotizující exteriér má tektonicky aktivní prvky a nìkteré detaily provedené z cihel a terakotových tvarovek, dùleitá ostìní a ebrovou klenbu v prùjezdu vstupního portiku z kamene a výplnì ploch jsou omítané [1]. Stavení pùsobí jako zmenená varianta mnichovského paláce Wittelsbach, který vznikl v letech 18401848 podle projektu Friedricha Gärtnera pro korunního prince Maximiliana, horlivého pøíznivce gotického stylu. Fasády ètyøkøídlé, po druhé svìtové válce odstranìné rezidence mìly nést pestré terakotové obloení.22 Gärtnerovská inspirace se ozývá rovnì na skleníku v zámeckém parku v Èechách pod Kosíøem od praského Ignáce Ullmanna (1853), kombinujícím døevìné kubizující møíoví se títem s kamennými èlánky a cihlovou výplní [2]. Josefu Mánesovi, jen pro tít skleníku navrhoval reliéfní medailon s erby, doporuèil Ullmann kruho285
vý rám z paprsèitì vyskládaných cihel, pùsobící na malíøe svou èervenou barvou velmi pìkným efektem.23 Sám Mánes si pak pøedstavoval, e erby budou mít malovaný nebo pozlacený podklad.24 Glazované keramické reliéfy se na fasádách objevovaly zøídka (ve Vídni zejména budova Rakouského muzea pro umìní a prùmysl od Heinricha Ferstela): na Moravì se nachází kotouè s Madonou s dítìtem na modrém podkladu na pláti apsidovitého pøízemního pavilonu Nového zámku v Jeviovicích (po 1879). Vídeòtí stavební baroni Ferstel, Schmidt a Hansen mìli neomítané materiály v oblibì, co se odrazilo také v jejich moravských dílech (Schmidtovy kostely v Travné a tìpánovì, Ferstelùv evangelický kostel a Berglerùv palác v Brnì). Cit pro pùsobivá barevná øeení pøedali i svým ákùm: napøíklad prùèelí vily Johanna Biera ve Svitavách (1891), navrené podle Pavla Zatloukala nejspí Aloisem Prastorferem,25 pøekvapí jak svou monumentalitou a manýristicky znepokojivou architektonickou kompozicí, tak neortodoxním pruhovaným kostýmem, kde je základní svìtle omítnutá plocha v hustém rytmu prokládána vodorovnými èervenými cihlovými pásy [3]. Invence Schmidtových ákù Augusta Prokopa a zejména Karla Weinbrennera v zacházení s cihelným materiálem je dostateènì známá. Nápadùm architektù éry Ringstrasse a sklonku 19. století nahrávalo jednak neustálé zdokonalování tovární a øemeslné pøípravy surovin, jednak vzrùstající poptávka po domácím, tj. rakouském èi nìmeckém stylovém výrazu, pro který bylo rené cihelné zdivo obzvlá pøíhodné. Nìmeckou cihelnou neorenesanci výteènì reprezentuje Ottendorferova knihovna ve Svitavách od Germana Wanderleye (18911892), její barevný úèinek vedle svìtlého, preciznì vytesaného kamenného dekoru posilují opìt i kovové prvky. Neobarokní stavby bývají barevnì a materiálovì decentnìjí; ák Karla Hasenauera Jakob Gartner pøesto na prùèelí nájemního domu J. Ottahala v Ostrunické ulici v Olomouci (1892) nechal plastickou slohovou tukovou výzdobu vystupovat z keramického koberce teplého hnìdavého odstínu s ornamentální síovinou [4].26 IV. Podobnì jako lze mezi osvícensko-romantickými parkovými stavbami nalézt bezdìèné pøedchùdce novì hledané strukturální barevnosti, objevují se tu také pøíklady svérázného exteriérového malíøství. Literaturou opomenutá zùstala drobná patrová neogotická pøístavba k hospodáøské budovì zámku v Rájci nad Svitavou, pøipomínající nejspí chaloupku pro skøítky a dnes slouící jako kùlna. Domek má v patøe pìt lomených oken, z toho druhé a ètvrté pouze iluzivnì namalované (luté ostìní a kruby), stìnu pokrývá flekatý èervenorùový nátìr, jen místy imituje oprýskání a obnaené cihly [5, 6]. Podobnou úpravu fiktivní lomené okno, domnìle opadávající omítka s prosvítajícími cihlami (namalovanými dokonce pøes døevìná prkna) nese Sommerhaus des Herrn Kronprinzen K. Hoheit, orientalizující pavilónek, zbudovaný po roce 1799 v zámeckém parku v Nymphenburgu a slouící jako dìtský letohrádek budoucího bavorského krále Ludvíka I.27 Snad by tedy i rájecká stavba mohla pocházet ji ze sklonku 18. století. Rovnì v zámeckém parku, tentokrát lednickém, stojí dalí objekt tzv. Maurská vodárna. Bohumil Samek její vznik situuje do konce 18. století, pravdìpodobnìjí se vak zdá údaj Prokopùv, podle kterého das neue Badehaus (maurisch) zbudoval mezi roky 1844 a 1848 Georg Wingelmüller.28 Fasády pokrývají pestré arabesky v polích ohranièených architektonic286
kými èlánky [7]; liechtensteinský architekt, jen v roce 1846 navtívil Anglii a procestoval kromì dalích evropských zemí také nìmecké státy, se mohl inspirovat soubìnì vznikajícím Zanthovým zámkem Wilhelma pro württemberského krále ve Stuttgartu (18371854), pøípadnì monumentálním obrazovým dílem Owena Jonese Plans, Elevations, Sections and Details of the Alhambra (18361845).29 Nejdiskutovanìjí otázka über die Polychromie øeckých chrámù se dostala na stránky hned prvního roèníku revue Allgemeine Bauzeitung: autor oproti Semperovi pochyboval o úplném nátìru mramorových èástí a nalezené stopy èervenì na sloupových døících athénských Propylají datoval a do poantické doby.30 Pisatelova skepse se ovem nepromítla do orientace èasopisu, usilujícího o Verlassen jener nüchternen Bauweise, die am Anfange dieses Jahrhunderts in Deutschland herrschend war.31 V roce 1836 byl dále publikován neorenesanèní Römisches Haus v Lipsku (18321834) od Woldemara Herrmanna s raffaelovskými groteskami v otevøené lodii, jejich forma v nadeném referentovi vzbuzovala pøedstavu eines auf vier Punkten aufgehängten prachtvollen Teppichs, womit man diesen Mauertheil geschmückt hat. (Dlouho pøed Semperovou formulací Bekleidungstheorie!)32 Následovala Klenzeho pota v Mnichovì (18331838)33 a první upozornìní na technologii Sgraffitt-Malerei, která in unserm nördlichen Klima verdient
beachtet und bei vielen Gelegenheiten den im Freien wenig dauerhaften Gyps- oder Stuckverzierungen vorgezogen zu werden.34 Zpráva z Berlína z roku 1844 u uvádí, e do té doby módní die buntfarbigen pompejanischen Kleider vytlaèuje neorokoko.35 Mnichovský dùm v arkádovém slohu od Eduarda Bürkleina zaujal prùèelím s al fresco napodobeným pískovcovým a cihelným povrchem36 a Semperùv dùm v Hamburku stìnou témìø kompletnì pokrytou sgrafity.37 Ve Vídni upoutala èasným polychromním øeením fasáda Carl-Theatru (1847) od Van der Nülla a Siccardsburga.38 V lodii jejich Opery vytvoøil freskový cyklus Moritz von Schwind (1864 1867). Barevné malby na prùèelích od konce padesátých let prosazoval zvlátì Hansen, výjimeèný také svým vytrvalým experimentováním s antikizující polychromií. Jeho heroický pokus s polychromií novostavby parlamentu (18741883) ztroskotal mj. kvùli nesouhlasu Rudolfa Eitelbergera, jen jemu a jeho následovníkùm vytýkal rovnì venkovní figurální barevné obrazy a naopak vyzdvihoval strukturální barevnost a sgrafito, které podle nìj nepùsobí disharmonicky a zároveò pøimìøenì vyjadøují ideu Gesamtkunstwerku Wiener Renaissance.39 Jeho názor jednoznaènìji ne Hansenùv odráel tehdy takøka nezpochybòované mínìní (Semper, Zítek, Tyr, Hostinský aj.), e architektura drí primát nad ostatními výtvarnými umìnami a e nejvyím umìleckým dílem je monumentální stavba, kde se vechna umìní a øemesla spojují pod vedením architekta v dokonalý vyváený celek. Hansen pouil das auf Goldgrund ausgeführte Freskobild (od Karla Rahla) nad portálem kaple na vídeòském evangelickém høbitovì (18571858),40 následovaly fresky na prùèelí Heinrichshofu (K. Rahl, 1862)41 a na Akademii výtvarných umìní (18701876, Rahlùv ák August Eisenmenger).42 Zlaté pozadí dostaly sochy v tympanonech a vlys s festony pod korunní øímsou na budovì Musikvereinu (18641869);43 kritika pøíznaènì zdùraznila, e Meister Hansen
zeichnete mit eigener Hand den Malern ihre Arabesken auf die Mauerflächen [zde myleno v interiéru M. H.] und bestimmte Form und Farbe. Alles ward unter seiner Führung, unter seinen Augen, in vollster Unmittelbarkeit ausgeführt.44 Ornamentální a figurální sgrafito in der echten alten Sgraffito-Technik der italienischen Renaissance se podle Eitelbergera objevilo ve Vídni poprvé na fasádì umìleckoprùmyslového muzea (18671871).45 Ferstel, Eitelbergerùv favorit, je následnì pouil u chemického institu287
tu (18691871) a na univerzitì (18731884).46 Sgrafita dále zdobila nádvoøí Umìleckohistorického muzea a pøíleitostnì se (i vícebarevná) uplatnila té na vídeòských èinovních domech (architekti Friedrich Schachner, Emil Förster, Josef Hudetz, Bernhard Freudenberg), podobnì jako barevné malby rùzných technologií (Alexander Wielemanns, Joseph Wieser, Arnold Lotz, v neobaroku bratøi Drexlerové), mozaiky (Hansen; ji secesní charakter mají mozaiky bývalého hotelu Meißl na Kärtnerstrasse od novojièínského rodáka Eduarda Veitha47) a ojedinìle nápaditìjí polychromie (Otto Wagner). Pøipomínají se i sgrafitové domy od praského Antonína Barvitia (18681869),48 a má-li pravdu Riegerùv Slovník nauèný, pak jetì pøed Ferstelem aplikoval sgrafito Josef Hlávka na domì Alexandera Schöllera na Ringu (asi 18621863, malíø Karel Svoboda).49 V Èechách dospìlo z celé monarchie horlení pro fasádové malíøství nejdále,50 avak ani zde, ani v dalích lokalitách pøíznivých tomuto umìní (Dolní Porýní: Kostnice nová vlna od r. 1864,51 Basilej) nikdy nevznikla realizace srovnatelná monumentalitou a výpravností malby s vrcholným dílem toho druhu, Novou pinakotékou v Mnichovì (18461853). V. Na rozdíl od Materialbau se v moravských dílech koryfejù Ringstrasse polychromie a malba prakticky nevyskytuje, snad vinou meních finanèních moností objednavatelù a moná i výraznìjího konzervatismu publika. J. Kroupa upozornil na pùvodnì kontrastnìjí barevné øeení omítek brnìnského Besedního domu a Praákova paláce,52 vylouèit nelze napø. sgrafitové akcenty na pøestavìných nebo zaniklých Ferstelových rodinných domech v Brnì. Aktivnì v tomto ohledu vystupuje duo Fellner ml. a Helmer: na jinak nenároèném prùèelí brnìnského Prozatímního divadla (1870, podle J. Hilmery projektoval jetì samostatnì Ferdinand Fellner ml., zboøeno) se objevily figurální malby53 a deset let nato ozdobila boèní prùèelí definitivního Mìstského divadla (18811882) neorenesanèní sgrafitová pole [8].54 V tée dobì (18811883) das Mährische Gewerbemuseum wurde außen von dem Wiener Maler Franz Schönbrunner mit zierlichen Sgraffitomalereien und innen in sehr reicher Polychromie verziert.55 Nedávná rekonstrukce neorenesanèní budovy od Johanna Schöna sgrafitový vlys bohuel neobnovila, zvýraznila vak èervené rámování oken a barevnost portrétních medailonù osazených na fasádì. Uitím tìchto a dalích motivù (chybí jen rené zdivo) se výpravná budova hlásila k sídlu mateøského muzea ve Vídni a stejnì jako Ferstelova stavba, takté Schönova mìla vizuálnì zprostøedkovávat obrodný program Wiener Renaissance. August Prokop, v letech 18821892 øeditel brnìnského muzea, prosazoval Gesamtkunstwerk v teorii i v praxi; zvlátì si pochvaloval dlouholetou spolupráci s Schönbrunnerem. V souvislosti s Prokopovou radikální a umìlecky ambiciózní pøestavbou renesanèního Schwanzova paláce v Brnì (1882) vytvoøil tento malíø podle kresby Emila Pirchana sgrafita, je pokryla témìø celé prùèelí paláce a pøedstavovala zøejmì plonì nejrozsáhlejí realizaci toho typu na Moravì pøed nástupem èeské renesance [9] (1938 je nahradila nová sgrafita podle návrhu Emanuela Hrbka).56 Franz Schönbrunner pro Prokopa provádìl zejména interiérovou výmalbu, nezøídka v ohnivých barvách (mj. kostela v Tvaroné v puginovském duchu nebo chóru brnìnské katedrály, odstranìnou po druhé svìtové válce). Architekt zanechal instruktivní a zároveò charakteristický popis zpùsobu jejich vzájemné spolupráce: Architekt und Maler waren hier in gleicher Weise beteiligt; ich zeichnete die Motive in stilgerechter Art, meist direkt 288
auf die Wand- und Gewölbflächen auf und gab im allgemeinen die Farben an, während Schönbrunner in einer geradezu unermüdlichen Art Muster für Muster in Farbe ansetzte und so lange verbesserte, bis beide Teile sich zufrieden gaben. War der Architekt der leitende, so war der sehr geschickte, durch richtige und brillante Farbengebung ausgezeichnete Maler der gebende oder der schaffende Teil.57 Prokopem zaloený muzejní zpravodaj (1883) potom pøináel pùvodní a pøevzaté èlánky k tématu celkem pravidelnì58 a Prokopùv nástupce v èele muzea, architekt Julius Leisching, vìnoval dekoraci prùèelí samostatnou monografii.59 Dalí pøíklady: Malované architektonické èlánky na nádvoøí zámku v Blansku vznikly podle zjitìní Jana tìtiny v rámci neorenesanèní pøestavby v letech 18701873 (Bedøich Wachsmann). Psaníèkové sgrafito pokrylo po historizující rekonstrukci fasádu hradu ternberka (1883 1890, Karl Kayser). Sgrafitový vlys se nachází pod korunní øímsou a mezi prvním a druhým podlaím budovy èeské prùmyslové koly v Brnì (Gorkého 7, 18871888), sgrafitová pole s motivy stonkù, vinného hroznu a gryfù vyplòují meziokenní plochy nejvyího patra ulechtilého øecko-renesanèního prùèelí domu v Opletalovì ul. 8 v Olomouci. Ji v roce 1865 zamýlel Gustav Meretta umístit nad portály projektovaného kostela v Liptani trojici maleb, jistì náboenského obsahu, a se sgrafitovými, eventuelnì malovanými ornamentálními akcenty poèítal jeho (rovnì neuskuteènìný) návrh na zahradnický dùm olomoucké arcibiskupské rezidence (1884).60 Nìkdy poèátkem devadesátých let byla støízlivá neoklasicistní fasáda olomouckého divadla stylovì aktualizována renesancizující dekorativní freskovou malbou (odstranìna po první svìtové válce).61 Sgrafitový vlys a mezipilastrové výplnì dekorují gymnázium v Uherském Hraditi (stavitel Josef Schaniak, 18841885) a zvlátì pùsobivá je fasáda lékárny U Zlaté koruny v centru tého mìsta, zdobená sgrafitovými psaníèky, vlysem a výjevem s putti pøipravujícími léky (1884) [10]. Pøesahující krov v tzv. výcarském stylu a jednoduchý vlys (patrnì ne pravé sgrafito, nýbr ablonová dvoubarevná malba) se spojují na Kozánkovì domì v Kromìøíi (stavitel Antonín Zajíèek, 1883).62 Velký figurální výjev s alegorií Spravedlnosti navrhoval Camillo Sitte na budovu okresního soudu ve Slezské Ostravì (1897), ji v malebném pojetí závìreèné fáze historismu.63 Antikizující polychromie se na Moravì vyskytuje výjimeènì. V souèasnosti je obnovována vzorná polychromie architektonických èlánkù glorietu na pilberku v Brnì od Hansenova áka Aloise Prastorfera (1885). Pompejánské malby zdobí boèní stìny do ulice otevøené lodie brnìnské Chleborádovy vily (18901891), pøipisované Germanu Wanderleyovi [11]. VI. Nový impuls pro rozvoj exteriérového malíøství pøinesla tzv. èeská renesance. Zatímco v Èechách mìl tento styl konkrétní historické pøedlohy, utváøel se postupnì (srov. chronologii díla Antonína Wiehla) a u jeho zrodu pùvodnì stál asi jen zámìr vytvoøit regionalistickou mutaci kosmopolitní neorenesance (zvl. Josef Schulz), na Moravu byl o dvì desetiletí pozdìji importován u jako prostøedek výluènì nacionální reprezentace. Nebylo divu, e místní slovansko-èeské kruhy jej akceptovaly pouze doèasnì a omezenì a vyuily jej hlavnì jako odrazový mùstek pro vlastní folklornì-regionalistické variace, schopné pøedevím v díle Jurkovièovì kontinuálního pøerodu v moderní formy. V této nové linii nalezly místo i polychromie a exteriérová malba; jejich interpretace se vak adekvátnì promìnila: zatímco první polychro289
misté a protagonisté Wiener Renaissance se jejich prostøednictvím pøihlaovali k ideální kulturní tradici lidstva, èetí (èi nìmeètí) renaissancieøi k ideální tradici svého národa, moravtí a dalí folkloristé chtìli navazovat na ideální tradici jednotlivých národností. V této promìnì lze spatøovat jak proces asimilace dolù, tak spencerovskou evoluci od neurèité stejnorodosti k urèité rùznorodosti; nakonec vedla k vytlaèení umìleckohistorického aspektu z pozice arbitra tvùrèího procesu a pøedevím k popøení pøedstavy o antickém umìní jako kvalitativním metru. Dùsledky jsou podobné a jen na individuální úrovni vratné: obecnì se z historie umìní stalo málo závazné psaní a povídání a z antiky turistická atrakce. K tomuto poslednímu období jen struènì: Malby na èeské stavby zprvu navrhovali umìlci z Prahy jejich zapojení bylo chápáno jako gesto bratrské kmenové pomoci (Mikolá Ale pro zálonu ve Vsetínì, 18961897,64 Josef íma st. pro dívèí kolu Vesna v Brnì, 18961897, Jan Preisler pro obchodní akademii v Prostìjovì, 189765). Do sféry exteriérového malíøství sice pronikla i vídeòská secese (Paridùv soud na pøístavbì hotelu Grand v Brnì), nacionální proud vak kvantitativnì pøeváil. Od poèátku 20. století scénu témìø ovládl jediný èlovìk, brnìnský rodák Jano Köhler. Zvlátì jeho zásluhou se Prostìjov, nejlidnatìjí moravské mìsto ovládané Èechy, stal zároveò mìstem s nejvìtím souborem vlasteneckých sgrafit. Köhler také prodluoval tradici figurální exteriérové malby za rok 1918, podobnì jako pilný praský malíø Láïa Novák (sgrafita v Brnì: Stopkova plzeòská pivnice, 1919, Kounicovy koleje, 1923). Vyobrazení se nyní uvolnila od striktní podøízenosti architektonickému nebo ornamentálnímu rámci a èasto se objevovaly velké uzavøené mnohafigurální kompozice, na stavbách takového Augusta Prokopa stìí myslitelné. Postupnì se té vytratil dùraz na stylovou jednotu v pøísném smyslu; výtvory Köhlerovy, Novákovy a dalích malíøù obèas smìøovaly na stavby, jejich architektonický styl sám o sobì nevykazoval jakékoli národní rysy; teprve provedené malby, nezøídka s psanými hesly a prùpovídkami, jim dodaly ádaný národní punc. Nový boom sgrafita v tzv. socialistickém realismu, na Moravì zvlátì výrazný, se ji vymyká zábìru této studie. POZNÁMKY 1 Gottfried Semper: Vorläufige Bemerkungen über bemalte Architektur und Plastik bei den Alten (Altona 1 1834), in: Gottfried Semper: Kleine Schriften (ed. Manfred Semper Hans Semper), Berlin Stuttgart 1884, s. 215258, cit. s. 252253. 2 Václav Richter: Kromìøí, Praha 1963, zadní záloka pøebalu. 3 Pavel Zatloukal: Brnìnská okruní tøída, Brno 1997, s. 159. 4 Za upozornìní velice dìkuji Jiøímu Kroupovi. Srov. napø. staré fotografie v knize Milo tìdroò Lea Frimlová Zdenìk Geist (ed.): Besední dùm: Architektura spoleènost kultura, Brno 1995. 5 Jiøí Krmíèek, in: Karel Altmann Jiøí Krmíèek: Besední dùm v Brnì: Pohled do jeho minulosti, Brno 1995, s. 14. 6 Ibidem. 7 Martin Fröhlich: Gottfried Semper, Zürich München 1991, s. 87. Srov. dále Peter Wegmann: Gottfried Semper und das Winterthurer Stadthaus: Sempers Architektur im Spiegel seiner Kunsttheorie, Winterthur 1985, s. 204211. Kat. 102, in: Winfried Nerdinger Werner Oechslin (ed.), Gottfried Semper 18031879: Architektur und Wissenschaft, München Zürich 2003, s. 394400. 8 Florian Zimmermann: Kat. 168, in: Winfried Nerdinger (ed.): Romantik und Restauration: Architektur in Bayern zur Zeit Ludwigs I. 18251848, München 1987, s. 488489. Sonja Hildebrand: Werkverzeichnis, Kat. 115, in: Winfried Nerdinger (ed.): Leo von Klenze: Architekt zwischen Kunst und Hof 17841864, München 2000, s. 398399.
290
9 Martin Horáèek (rec.): Taána Petrasová Helena Lorenzová (ed.), Dìjiny èeského výtvarného umìní III/12: 17801890, Umìní LI, 2003, è. 3, s. 249256, zde s. 251, 253. 1 0 Základní literatura: Hanno-Walter Kruft: Dejiny teórie architektúry (Geschichte der Architekturtheorie, München 1986, pøeklad Jozef Boch Zuzana Guldanová), Bratislava 1993, s. 305307, 335, 341343, 364. Claude Mignot: Architektur des 19. Jahrhunderts, Köln 1994, s. 8087. David Van Zanten: The Architectural Polychromy of the 1830s, New York London 1977. 1 1 Srov. napø. Zdenko Schubert-Soldern: Das Stilisieren der Pflanzen, Zürich Leipzig 1888, s. 3940. 1 2 K tomu zvl. z hlediska kulturní antropologie a dìjin jazykovìdy Ivo T. Budil: Od prvotního jazyka k rase: Utváøení novovìké západní identity v kontextu orientální renesance, Praha 2002. 1 3 Napø. Josef Durdík: Veobecná aesthetika, Praha 1875, s. 196197. Eduard Hartmann podle: Zdenìk Nejedlý: Otakara Hostinského esthetika, Praha 1921, s. 16. 1 4 Die ,strukturale Polychromie Adrian von Buttlar: Klenzes Beitrag zur Polychromie-Frage, in: Ein griechischer Traum: Leo von Klenze Der Archäologe, München 1985, s. 213225, cit. s. 222. 1 5 Výslovnì pouze heslo Polychromování, in: Bohuslav Syrový: Architektura [Oborové encyklopedie SNTL], 2 Praha 1972, s. 226: vícebarevný nátìr stavitelských n. sochaøských dìl
V dalích je tento význam spíe tuen ne definován: Polychromie, in: Oldøich J. Blaíèek Jiøí Kropáèek: Slovník pojmù z dìjin umìní, Praha 1991, s. 164165: pestré zbarvení architektonického nebo plastického díla
3 Polychromie, in: Jaroslav Herout: Slabikáø návtìvníkù památek, b. m., 1994, s. 230: doslovnì mnohobarevnost, vùbec vícebarevné zbarvení plastik, architektonických èlánkù
nebo fasád. 1 6 Kromì výe vzpomenuté literatury srov. k jmenovaným osobnostem napø. WT [Werner Telesko]: Kat. 5.1. Karl Ludwig von Zanth, Wihelma
, in: Hermann Fillitz Werner Telesko (ed.): Der Traum vom Glück: Die Kunst des Historismus in Europa III, Wien 1996, s. 375376. Mette Bligaard: Innenarchitektur des Historismus in Skandinavien, in: ibidem, s. 7585, o Bindesbøllovi s. 7677. K Semperovi John Ziesemer: Studien zu Gottfried Sempers dekorativen Arbeiten am Außenbau und im Interieur, Weimar 1999. Heidrun Laudel: Antike Polychromie und der Stil in der Baukunst bei Gottfried Semper, in: Jan Bouzek Patrik Líbal (ed.): Studia Hercynia III: Antike Tradition in der mitteleuropäischen Architektur der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts, Praha 1999, s. 1521, tab. 1. Salvatore Pisani: Die Monumente sind durch Barbarei monochrom geworden: Zu den theoretischen Leitmaximen in Sempers Vorläufige Bemerkungen über bemalte Architectur und Plastik bei den Alten, in: Winfried Nerdinger Werner Oechslin (ed.) (cit. v pozn. 7), s. 109115. 1 7 K Bonomimu viz Robin Middleton David Watkin: Klassizismus und Historismus I (Milano 1978, nìm. pøeklad z ital. Hans Wanner), Stuttgart 1986, s. 8893. Ute Engel: Neoclassical and Romantic Architecture in Britain, in: Rolf Toman (ed.): Neoclassicism and Romanticism: Architecture Sculpture Painting Drawings 17501848 (pøeklad z nìm. Paul Aston Peter Barton Eileen Martin), Köln 2000, s. 1455, zde s. 20. K Antolinimu Klaus Jan Philipp: Kat. 85, in: Winfried Nerdinger Klaus Jan Philipp Hans-Peter Schwarz (ed.): Revolutions Architektur: Ein Aspekt der europäischen Architektur um 1800, München 1990, s. 254259, obr. s. 257. 1 8 Klenzeho zajímala tzv. rétská chalupa. Viz Michael Tiede: Klenzes Versuch einer Wiederherstellung des toskanischen Tempels, in: Ein griechischer Traum (cit. v pozn. 14), s. 227245. Semper studoval karibskou chýi. 1 9 Alois Kieslinger: Die Steine der Wiener Ringstrasse: Ihre technische und künstlerische Bedeutung, Wiesbaden 1972, s. 7476. 2 0 Vyuívám, arci ponìkud bez souvislosti, pøíleitosti, abych opravil zámìnu, je se traduje v pracích P. Zatloukala a jí jsem si døíve neviml: vila továrníka P. Pietteho od M. Hinträgera nestojí v Maríkovì u umperka (Pavel Zatloukal: Pøíbìhy z dlouhého století: Architektura let 17501918 na Moravì a ve Slezsku, Olomouc 2002, s. 301, 304. Idem: umperská architektura let 18501950 I, in: Severní Morava: Vlastivìdný sborník L, umperk 1985, s. 1424, zde s. 17), ale v Horním, popø. Dolním Marovì u Trutnova, in dem schmalen Thale der Aupa. Wohnhaus des Herrn Prosper Piette, Fabriksbesitzers in Marschendorf, Allgemeine Bauzeitung mit Abbildungen [dále ABZ] XLVII, 1882, s. 106. 2 1 Ludwig Förster: Das Wohnhaus des Herrn Franz Klein in Brünn, ABZ XIII, 1848, s. 4647, cit. s. 47. Prùèelí jiného Försterova brnìnského domu, Herringova, bylo recentnì obnoveno nebezpeènì zavádìjícím zpùsobem: zatímco byly rehabilitovány zaniklé prvky z doby výstavby (18431844), kontrastní barevnost se hlásí ke stavu z konce 90. let 19. století! Zoja Matulíková Zdenìk Vácha: [Dùm na námìstí Svobody è. 8 v Brnì] Pøíspìvek k historii stavby v 19. a 20. století a k vývoji podoby prùèelí domu, Zprávy Státního památkového ústavu v Brnì V, 2001, s. 7489.
291
2 2 Oswald Hederer: Friedrich von Gärtner 17921847: Leben Werk Schüler, München 1976, s. 164. Ulrike Bauer-Buzzoni: Kat. 38, in: Winfried Nerdinger (ed.): Romantik und Restauration (cit. v pozn. 8), s. 228233. 2 3 Jan Kühndel: Dopisy Josefa Mánesa, Praha 1968, s. 97. 2 4 Ibidem, s. 94, 96. Jetì v roce 2000 mìly erby pozadí v barvì cihel; pøi následné opravì títu skleníku byl èervený nátìr odstranìn. 2 5 Pavel Zatloukal: Pøíbìhy (cit. v pozn. 20), s. 439. 2 6 Pavel Zatloukal: Jakob Gartner, in: Okresní archív v Olomouci 1988, Olomouc 1989, s. 178194, zde s. 180. 2 7 Gerhard Hojer Elmar D. Schmid Rainer Schuster: Nymphenburg: Schloss, Park und Burgen, München 22 1999, s. 5859. 2 8 August Prokop: Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung IV, Wien 1904, s. 1373. Pavel Zatloukal: Pøíbìhy (cit. v pozn. 20), s. 208. Proti tomu Bohumil Samek: Umìlecké památky Moravy a Slezska II, Praha 1999, s. 320. 2 9 David Van Zanten (cit. v pozn. 10), s. 216224, 336344. WT [Werner Telesko] (cit. v pozn. 16). 3 0 Herrmann Herrmann: Bemerkungen über die antiken Dekorazions-Malereien an den Tempeln zu Athen, ABZ I, 1836, s. 8186. 3 1 ABZ XII, 1847: Ephemeriden (Beilage zur ABZ), s. 138. 3 2 Ueber die beiden Wandgemälde in der offenen Gallerie des Dr. Hertelschen Hauses in Leipzig, ABZ I, 1836, s. 113114, cit. s. 113. Ueber den Bau des Dr. Härtelschen Hauses in Leipzig, ABZ I, 1836, s. 144. Die Freskogemälde in der Loggia des Härtelschen Hauses in Leipzig, ABZ III, 1838, s. 231234. Srov. Kurt Milde: Neorenaissance in der deutschen Architektur des 19. Jahrhunderts, Dresden 1981, s. 137140. 3 3 Ueber die Fasade des neuen königlichen Postgebäudes in München, ABZ I, 1836, s. 333. 3 4 Beschreibung einer sehr dauerhaften und wohlfeilen Art Malerei zur Dekorazion des Aeußern der Gebäude, ABZ VII, 1842, s. 75. 3 5 Berlin (Modenbericht), ABZ IX, 1844: Ephemeriden, s. 6061. 3 6 Privathaus in München, ABZ XI, 1846, s. 272275. 3 7 Haus des Apothekers Herrn Semper in Hamburg, ABZ XIII, 1848, s. 279282. 3 8 Rudolf Eitelberger von Edelberg: Ed. van der Nüll und August von Siccardsburg (1869), in: idem: Gesammelte kunsthistorische Schriften I, Wien 1879, s. 228270, zde s. 243. 3 9 K Eitelbergerovì kritice Hansena viz Renate Wagner-Rieger Mara Reissberger: Theophil von Hansen, Wiesbaden 1980, s. 136137. Werner Kitlitschka: Die Malerei der Wiener Ringstrasse, Wiesbaden 1981, s. 6263. Podobnì argumentoval proti nadmìrnému hansenovskému pouívání malby Leopold Treschtik: Die Architektur und ihr Verhältniss zur Malerei, Plastik und Gartenkunst, ABZ LIII, 1888, s. 1214, 2023. 4 0 Theophil Hansen: Der Friedhof der evangelischen Gemeinden augsburger und helvetischer Konfession in Wien, ABZ XXVIII, 1863, s. 159160. 4 1 Werner Kitlitschka (cit. v pozn. 39), s. 62. Nelo o sgrafita, jak jsem nedopatøením uvedl døíve (op. cit. v pozn. 9, s. 252). 4 2 Ulrike Jenni: Theophil Hansen: Entwürfe zur Akademie der bildenden Künste in Wien, Wien 1985, s. 15 16, 53. 4 3 [August] Köstlin: Das Musikvereinsgebäude in Wien, ABZ XXXV, 1870, s. 2830, zde s. 30. 4 4 [August] Köstlin: Wien im Jänner 1870, ABZ XXXV, 1870, s. 4143, cit. s. 41. 4 5 Rudolf Eitelberger von Edelberg: Heinrich Ferstel und die Votivkirche (1878), in: idem: Gesammelte (cit. v pozn. 38), s. 271348, cit. s. 302. 4 6 Heinrich Ferstel: Der Bau des chemischen Institutes der Wiener Universität, ABZ XXXIX, 1874, s. 44 47, zde s. 47. Mario Schwarz: Die Symbolik des Baues, in: Hermann Fillitz (ed.): Die Universität am Ring, Wien 1984, s. 3649. 4 7 August Prokop (cit. v pozn. 28), s. 1414. 4 8 Zdenìk Wirth: Antonín Barvitius, Umìní (ed. Jan tenc) VI, 1931, s. 295308, 437449, cit. s. 438. 4 9 Frantiek Ladislav Rieger (ed.): Slovník nauèný VIII, Praha 1870, s. 1169. 5 0 Sgrafita se tu ponìkud pøekvapivì prosadila nejdøíve pøi pøestavbách zámkù, v interiérech zøizovaných zejména podle anglických pøedloh (Hrádek u Nechanic) a asi od 50. let na prùèelích (leby, pozdìji Frýdlant). A z poloviny 60. let pocházejí první dochované pøíklady v mìanské neorenesanèní architektuøe (Ignác Ullmann aj.).
292
5 1 WT [Werner Trapp]: Rundgang durch die Fremdenstadt, in: Detlef Stender (ed.): Industriekultur am Bodensee: Ein Führer zu Bauten des 19. und 20. Jahrhunderts, Konstanz 1992, s. 126127. 5 2 Jiøí Kroupa: Besední dùm aneb Sen o øecké renesanci Theophila von Hansena, in: Milo tìdroò
(ed.) (cit. v pozn. 4), s. 6582, zde s. 7677, 79. 5 3 Viz napø. Bohumil Samek Karel Otto Hrubý: Brno promìny mìsta, Brno 1982, obr. 114. Údaj k autorství Jiøí Hilmera: Èeská divadelní architektura, Praha 1999, s. 38. 5 4 Jan Sedlák: Dokonèení obnovy Mahenova divadla v Brnì, Památky a pøíroda III, 1978, è. 9, s. 516522, zde s. 521. Dana Hladíková: Divadelní architektura ateliéru Fellner & Helmer v Èechách a na Moravì, Prùzkumy památek IX, 2002, è. 2, s. 146160, zde s. 148. Pøi poslední obnovì omítek divadelní budovy brnìnský PÚ vìdomì rezignoval na pøiblíení se pùvodnímu barevnìjímu øeení. Srov. Zoja Matulíková: Pøíspìvek k otázce stratigrafických prùzkumù barevných a omítkových vrstev a jejich významu pøi rekonstrukci historických fasád, Zprávy Státního památkového ústavu v Brnì VI, 2002, s. 5565, zde s. 63. 5 5 August Prokop (cit. v pozn. 28), s. 1420. 5 6 Ibidem, s. 1414. Karel Kuèa: Památky Brna, Brno 1989, s. 138. 5 7 August Prokop (cit. v pozn. 28), s. 1421. Schönbrunnerovu biografii viz napø. v Beatrix Kriller Georg Kugler: Das Kunsthistorische Museum: Die Architektur und Ausstattung, Wien 1991, s. 295. 5 8 Frescogemälde an Gebäuden zu München, Mittheilungen des Mährischen Gewerbemuseums in Brünn [MMG] V, 1887, è. 26 [týdenní vyd.]. Die Pflege der Mosaikkunst in Frankreich, MMG V, 1887, è. 11 [mìsíèník i dalí cit.], s. 181182. Die farbige Façade in der italienischen Renaissance, MMG VI, 1888, è. 3, s. 4750. Zur Belebung unserer eintönigen, einfärbigen Möbel durch Farbe, MMG VI, 1888, è. 9, s. 167169. Das glasirte Ornament beim Backsteinbaue, MMG VI, 1888, è. 12, s. 236. Façadenschmuck aus der romanischen Zeit, MMG VI, 1888, è. 12, s. 247. 5 9 Srov. [Zdenko] Schubert[-Soldern] (rec.): Julius Leisching, Der Fassadenschmuck, Technische Blätter XXIV, 1892, s. 266. 6 0 Pavel Zatloukal: Pøíbìhy (cit. v pozn. 20), s. 328, 289. Idem: Italský sen Gustava Meretty, Vlastivìdný vìstník moravský XLI, 1989, è. 1, s. 5965. 6 1 Pavel Zatloukal: Architektura olomouckého divadla a její tvùrci, in: Josef Josefík (ed.): Státní divadlo Oldøicha Stibora Olomouc 19201990, Olomouc 1990, s. 111126, zde s. 115. 6 2 Vladimír lapeta Pavel Zatloukal: Kromìøíská architektura let 18501950, Památky a pøíroda VIII, 1983, è. 5, s. 257266, zde s. 259. 6 3 Pavel Zatloukal: Pøíbìhy (cit. v pozn. 20), s. 409. 6 4 Miroslav Míèko Emanuel Svoboda: Mikolá Ale: Nástìnné malby [Dílo Mikoláe Ale III], Praha 1955, s. 118119, 179. 6 5 Ludmila Grùzová Pavel Marek et al.: Prostìjov v promìnách staletí, Prostìjov 1994, s. 97.
293
1. Bzenec, zámek, 18521855, zahradní prùèelí. Foto Martin Horáèek (2003).
294
2. Èechy pod Kosíøem, skleník v zámeckém parku, Ignác Ullmann, 1853, støední èást vstupního prùèelí. Foto Martin Horáèek (2000).
295
3. Svitavy, dùm J. Biera, Alois Prastorfer (?), 1891. Foto Martin Horáèek (2003).
296
4. Olomouc, nájemní dùm J. Ottahala, Jakob Gartner, 1892, detail prùèelí. Foto Martin Horáèek (2002).
297
5. Rájec Jestøebí, zámek, pøístavek hospodáøské budovy, poslední ètvrtina 18. století (?). Foto Martin Horáèek (2003).
6. Detail pøedchozího objektu. Foto Martin Horáèek (2003).
298
7. Lednice, Maurská vodárna v zámeckém parku, Georg Wingelmüller, 18441848. Foto Hana Vorlová (2003).
8. Brno, Mìstské divadlo, Ferdinand Fellner ml. Hermann Helmer, 18811882, detail západního prùèelí. Foto Martin Horáèek (2002).
299
9. Brno, Schwanzùv palác, prùèelí po úpravì v r. 1882, August Prokop Emil Pirchan Franz Schönbrunner. Repro: August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung III, Wien 1904, s. 738, obr. 1020.
300
10. Uherské Hraditì, lékárna U Zlaté koruny, úprava prùèelí v r. 1884, detail. Foto: www.slovackemuzeum.cz (9. 12. 2003).
301
11. Brno, vila F. Chleboráda, Germano Wanderley (?), 18901891, detail lodie. Foto Martin Horáèek (2003).
302
BEMERKUNGEN ZU FARBIGEN FASSADEN IN DER ARCHITEKTUR DES 19. JAHRHUNDERTS IN MÄHREN, BESONDERS ZU POLYCHROMIE UND ZU SGRAFFITO Zusammenfassung Die Fassadenfarbigkeit gehörte zu größen Themen der Architekturgeschichte des 19. Jahrhunderts. Beweise für die Farbenlösung bei den antiken, später auch mittelalterlichen, Renaissance- und orientalischen Bauten inspirierten führende Architekten in der ersten Hälfte des Jahrhunderts einerseits zur Gestaltung der Fassaden aus verschiedenfarbigen Materialien, andererseits zu Experimenten mit Farbanstrichen und zur Anwendung der Ornamental- und Figuralmalereien. Das österreichische Milieu reagierte auf die Diskussion in den europäischen Zentren mit Verspätung und griff in den Polychromiestreit nicht mehr markanter ein, die Farbigkeit reihte sich jedoch auch hier zwischen die Elemente ein, mit denen die kommende Architektengeneration ihre Neigung zu einer neuen, pluralistischen Stilanschauung manifestierte. Diese Schöpfer (L. Förster, T. Hansen, H. Ferstel usw.) formten die Architektur der Ringstrasse-Ära, für ihr spezifisches Stilprogramm, das mit Bestrebung um Gesamtkunstwerk und um Erneuerung der bildenden Formen und Technologien (R. Eitelberger) verbunden war, die Unterstützung von ungeputzten Fassaden aus Qualitätsmaterialien (sog. Materialbau) und die Zusammenarbeit mit Malern bezeichnend waren. In Mähren, künstlerisch bis Ende des Jahrhunderts eng mit Wien verbunden, sind relativ zahlreich Rohziegelbauten (oft mit geputzten Flächen oder Steingliedern belebend), die im Falle der Arbeiterviertel ganze Komplexe formen (Adamov / Adamsthal usw.). Bei historisierenden Nachbildungen in Schlossparken wurde durch das ungeputzte Mauerwerk eine Illusion der Altertümlichkeit gestärkt (Lednice / Eisgrub der Aquädukt, die Hansenburg). Ein Programmwerk und wahrscheinlich das einzige Werk, das über die Landesgrenzen wirkte, war der Palast Klein in Brno / Brünn (L. Förster T. Hansen), mit Steinverblendung und Gußeisengliedern an der Fassade. Meistens wurden unsakralische Objekte mit Vollsteinfassaden nicht versorgt. Das Schloss in Bzenec / Bisenz knüpft mit Formal- und Materielllösung an den Wittelsbacher Palast in München von F. Gärtner an. Glasierte Ziegel wurden originell von K. Weinbrenner benutzt, keramische Verblendung setzte sich vereinzelt durch (J. Gartner, das Haus Ottahal in Olomouc / Olmütz). Romantische Parkbauten tragen manchmal Fassadenmalereien (ein neogotisches Häuschen in Rájec nad Svitavou / Raitz und das maurische Badehaus in Eisgrub, vielleicht aus dem Werk des Architekten K. Zanth oder O. Jones inspiriert). Etwa von Beginn der achtzigen Jahre kommt das ornamentale Neorenaissance-Sgraffito zur Geltung, zusammengenommen aber selten und auf kleinen Flächen: das Stadttheater in Brünn von F. Fellner d. J. und H. Helmer, das Mährische Gewerbemuseum in Brünn von J. Schön, das Stadttheater in Olmütz. Das Figuralsgraffito: das Gymnasium und die Apotheke in Uherské Hraditì / Ungarisch Hradisch, das ausgedehnteste am Palast Schwanz in Brünn (A. Prokop E. Pirchan F. Schönbrunner). Außergewöhnlich sind antikisierende Polychromie (A. Prastorfer, eine Gloriette in Brünn) und pompejanische Malereien (die Villa Chleborád in Brünn). In Mähren, wie in Wien, ging die Programmverteidigung der Architekturfarbigkeit vom Kreis des Kunstgewerbemuseums aus (A. Prokop). Mit der Durchdringung von Nationalakzenten in die Architektur verschoben sich Interpretationen 303
der Farbenlösungen. Während an den deutschen Bauten die Aufgabe des Nationalstilattributs der Rohziegel erhielt, wurden die Böhmische Renaissance und die von ihr ausgegangene folklorisierende Strömung durch Figuralbilder mit vaterländischem Inhalt definiert (Maler J. Köhler, L. Novák). Translation © Martin Horáèek, 2004 PhDr. Martin Horáèek Katedra dìjin umìní Filozofická fakulta Univerzity Palackého Univerzitní 3 771 80 Olomouc, ÈR
© Martin Horáèek, 2004 AUPO, Fac. Phil., Moravica 2 (2004)
304
ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS FACULTAS PHILOSOPHICA MORAVICA 2 STUDIA MORAVICA II Sborník jazykovìdných a literárnìvìdných pøíspìvkù pøednesených na vìdecké konferenci Genologický systém kultury na Moravì poøádané ve dnech 30.31. øíjna 2003 v rámci realizace výzkumného zámìru Ministerstva mládee a tìlovýchovy Èeské republiky MSM 152100017 Dìjiny a kultura Moravy jako modelu regionu na Filozofické fakultì Univerzity Palackého v Olomouci Hlavní redaktor (uspoøadatel): prof. PhDr. Jiøí Fiala, CSc. Výkonný redaktor: prof. RNDr. et PhDr. Jan tìpán, CSc. Odborný redaktor: doc. PhDr. Lubomír Machala, CSc. Technické zpracování: prof. PhDr. Jiøí Fiala, CSc. Odpovìdná redaktorka: Mgr. Jana Kreiselová Za obsah prací a jejich jazykovou správnost odpovídají autoøi Vydala a vytiskla Univerzita Palackého v Olomouci, Køíkovského 8, 771 47 Olomouc www.upol.cz/vup e-mail:
[email protected] Olomouc 2004 1. vydání Edièní øada AUPO ISBN 80-244-0975-5
11