Říp, bájná hora předků a soudobá geologie JAROMÍR ULRYCH
Ani by mne nenapadlo seznamovat veřejnost s vulkanologickým výzkumem, nebýt (loni v dubnu) „ufologického“ televizního pořadu o Řípu. Podle předpovědi citované v tomto programu začne Říp na Květnou neděli roku 2000 soptit. Draci švihající ohonem, záře, UFO, tajemné chodby a další efekty – to vše mne přivedlo k názoru, že výsledky seriózního bádání by měl znát každý. Diskusi o geologické povaze Řípu vyvolal začátkem 40. let F. Ulrich, v 80. letech následovala kniha K. Žebery a J. Mikuly „Hora v jezeře“ s časopiseckými replikami J. Kašpara a L. Kopeckého. Vzhledem k tomu, že uvedené práce vycházely převážně z geologických a částečně i z vulkanologických pozorování, soustředili jsme se především na geochemické vysvětlení geneze vulkanických objektů. Monumentální hora Říp v Labské nížině je vypreparována ze svrchnokřídových sedimentů české křídové pánve, zdvihá se 240 m nad okolí. Její vznik je spjat s projevy mladé vulkanické aktivity (ve svrchní křídě až čtvrtohorách). V blízkosti Řípu se kříží dvě základní kenozoické (tj. třetihorní až čtvrtohorŘíp na dřevorytu podle obrazu H. Ullíka v Květech z roku 1871
ní) struktury spjaté s formováním Českého masivu – oharecký rift a labská vulkano-tektonická zóna. Vzhledem k tomu, že povrchové projevy těchto zón bývají často předmětem sporů, použili jsme raději geofyzikálně zjištěné hlubinné zlomy (viz obr. 1). Na schématu okolí Řípu (obr. 2) je kromě východozápadních zlomů patrný severojižní rovenský blok, který se oproti původní poloze vertikálně posunul o 13 m. Podle různých autorů byl Říp intepretován jako: n vulkanický dóm – povrchová vulkanická forma připomínající kopuli (B. Zahálka 1923, V. Špaček a B. Zahálka 1930, R. Kettner 1956), avšak bez bližší specifikace charakteru (například cibulovitého či bochníkovitého), n zbytek přívodního kanálu stratovulkánu se střídajícími se polohami lávových výlevů a nesouvislých sopečných vyvrženin (K. Žebera a J. Mikula 1982), n magneticky homogenní podpovrchová forma (J. Kašpar 1983), n mladší výplň diatremy s dvoufázovým vývojem, bez dochovaného primárního kruhového valu (K. Kopecký 1985). Dnes jsou za pravděpodobné považovány třetí a čtvrá intepretace. Ve středních Čechách byla vodou postupně odnesena nejméně 200metrová vrstva svrchnokřídových sedimentů, a proto nelze očekávat nálezy, které by mohly povrchovou sopečnou činnost prokázat. Břetislav Zahálka se sice zmiňuje o brekciích sopečného tufu nalezených v lomech na úpatí Řípu, ale ty (spolu s dalšími třemi drobnými výskyty vyvřelin poblíž Řípu) mohly vzniknout buď na okrajích průniku magmatu při výstupu masivního tělesa, které však 1) Do geologického studia Řípu se pustila skupina nadšenců na jaře r. 1990. Na ni se postupně nabalovali další, včetně zahraničních přátel z Maďarska a Německa. Svoje převážně geochemicky orientované studium dokončili v rámci grantu AV ČR a své závěry publikovali v J. Czech. Geol. Soc. 43, 299–311, 1998.
Doc. RNDr. Jaromír Ulrych, CSc., (*1943) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. V Geologickém ústavu AV ČR se zabývá geochemií a mineralogií mladého vulkanizmu. Na Přírodovědecké fakultě UK externě přednáší krystalochemii horninových minerálů a geochemii vulkanitů Českého masivu. Je tajemníkem České zeolitové skupiny.
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 79, leden 2000
33
a fosforem, ale ochuzena o hořčík. Olivínem chudé nefelinity se od nefelinitů bohatých na olivín liší: l převahou pyroxenových vyrostlic nad olivínovými, l nízkými obsahy hořčíku, niklu a dalších, vyššími obsahy draslíku a sodíku, l nepřítomností dalších čedičových hornin, avšak výrazným štěpením, vedoucím až ke vzniku znělců – viz Skalku u Encovan (15 km od Řípu), l nepřítomností plášťových uzavřenin (vměstků cizorodých hornin nebo minerálů pocházejících ze zemských hlubin), l tvorbou velkých centrálních vulkanických struktur (zejména stratovulkánového typu), hojností vyvržených produktů sopečné činnosti i přítomností jejich hlubinných ekvivalentů. Geochemické podmínky pro „explozivní“ vulkanickou činnost – příslušnost k nefelinitům chudým na
CO SKRÝVÁ ÚPATÍ ŘÍPU Měkkýši objasňují původ podřipských sutí
geofyzikálně prokázané zlomy omezující oharecký rift geofyzikálně prokázané zlomy omezující labskou vulkanotektonickou zónu bloky krystalinického podloží
permokarbonské horniny
vrty s výskyty třetihorních vulkanických hornin (ostatní vrty v mapce se k článku nevztahují) povrchové výskyty třetihorních povrchových hornin
Obr. 1
vůbec nemuselo „soptit“, nebo pocházejí z pleistocenních balvanitých a hlinitých sutí. Brekcie v nich mohly být tmeleny sintrem vysráženým z hojných podpovrchových vod, které tu několika prameny vyvěrají na povrch. (O zdejších sintrech dlouze vláknitého medového kalcitu viz s. 37.) Právě kombinací vulkanické kupy a stmelených sutí na jejím úpatí vznikl klasický zvoncovitý tvar Řípu. Říp je tvořen nefelinitem s minimálním obsahem olivínu. Právě nízkým zastoupením olivínu se řipská hornina výrazně liší od olivinických nefelinitů Českého středohoří i dalších oblastí Českého masivu. Významně vyšší obsahy vykazuje apatit, a zejména titanomagnetit, který způsobuje magnetický efekt Řípu (viz obrázek na s. 36). Olivínem chudé třetihorní nefelinity tvoří v české křídové pánvi zvláštní seskupení (viz obr. 1). Kromě Vinařické hory (stratovulkánu) u Kladna tam patří například Slánská hora (diatrema) ve Slaném nebo Chloumek (rovněž diatrema) u Mělníka, ležící přímo na geofyzikálně ověřeném okrajovém zlomu labské vulkano-tektonické zóny (obr. 1). Mimochodem, právě odtud prý pochází drak chloumecký, zajišťující – podle legendy – spojení s Řípem. Z chemického hlediska je hornina Řípu oproti okolním olivinickým čedičům obohacena sodíkem
34
VESMÍR 79, leden 2000 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
S geologickou problematikou Řípu těsně souvisí i poměry na jeho úpatí. Jestliže se díváme na Říp z většího odstupu, zejména od jihu, vidíme, že vlastní čedičová kupa stojí na jakémsi soklu. Ten tvoří mírně periklinálně (na všechny strany od osy) ukloněnou plošinu, ohraničenou nevysokým, ale zřetelným stupněm od okolní plošiny, pokryté z větší části vltavskými říčními štěrky z počátku čtvrtohor. Vzhledem k tomu, že celá okolní krajina je tvořena víceméně horizontálně uloženými slínitými sedimenty svrchnokřídového moře, nabízí se představa, že se při úpatí čedičové kupy zachoval jejich relikt, který pevný čedič ochránil před říční erozí. Pohled na odkryvy v četných jámách v okolí Ctiněvsi nás však okamžitě vyvede z omylu. Místo očekávaných křídových slínovců zde vystupují složitá souvrství čedičových, často velmi hrubých sutí. Bývají bohatě rozčleněna horizonty temně narudle hnědých jílovitých půd, světlešedých hlín i mocných poloh bělavých polosypkých vysráženin uhličitanu vápenatého. V jámě zvané Okresní skála vychází pod proudem hrubých balvanů i druhotně zpevněná spraš, v těžebně zvané Hýkovina vystupují složitá souvrství s nápadnými bělavými karbonátovými horizonty. Jejich podloží tvoří mocné čedičové sutě, prostoupené medově zbarvenými a stébelnatými sintry, které jinak známe z některých starých výplní krasových dutin. I laik pozná, že nejde o běžnou suť, pozůstávající obvykle z úlomků místních hornin v hnědavé nebo šedavé hlíně. Přestože popsaná souvrství jsou složitě zprohýbána až deformována, je povrch celé akumulace zarovnán, takže složitá stavba suťového souvrství se nijak neprojevuje v reliéfu úpatní plošiny. Světlo do původu podřipských sutí vnesly až nálezy měkkýšů a drobných savců, které patří k dávno vymřelým společenstvům z rozhraní nejmladšího terciéru a kvartéru. Obsahují jak dodnes žijící, tak některé vymřelé druhy, jako je třeba drobný plž Gastrocopta serotina, popsaný právě z tohoto naleziště, nebo starobylé formy hrabošů a rejsků. Druhy dodnes žijící zde vystupují ve společenstvech, která svědčí o poměrech zcela odlišných od dnešních. Vedle stepních druhů, jako je Granaria frumentum nebo Helicopsis striata, zde běžně nacházíme i Vertigo angustior, který je dnes vázán na mokřady, nebo Discus ruderatus, jenž dnes obývá horské lesy a boreální tajgu. V hlinitém materiálu chybějí deriváty křídových slínů i mořské mikrofosilie, což ukazuje, že veškerý materiál pochází z kupy Řípu. Ta kdysi musela být daleko mohutnější, uvážíme-li mocnost a rozlohu sedimentů tvořících její sokl. Jde o jednoznačný doklad poměrů, jaké u nás panovaly na rozhraní třetihor a čtvrtohor, tedy v období, z nějž se u nás nezachovaly téměř žádné paleontologické doklady. Vojen Ložek
SLOVNÍČEK brekcie – stmelená úlomkovitá hornina buď sopečného, nebo usazeninového původu diatrema – sopečný povrchový útvar vzniklý explozí plynů a vodních par, vyplněný zpravidla sopečnou brekcií (např. Milá v Českém středohoří), popřípadě lávou lamprofyr – tmavá žilná hornina, vzniklá pravděpodobně štěpením magmatu maar – explozivní kráter čili výbuchové hrdlo ústící na zemský povrch magnetit – krychlový nerost, oxid železnato-železitý, často obsahuje titan nefelinit – vulkanická bazická hornina s hojným křemičitanem nefelinem, někdy obsahuje značné množství olivínu olivín – zelený kosočtverečný nerost, křemičitan hořečnato-železnatý rift – protáhlá příkopová struktura omezená zlomy stratovulkán – složená sopka, na níž se střídají polohy lávy a jiných sopečných vyvrženin
olivin – hornina Řípu splňuje, avšak důkazů o tvorbě povrchových centrálních vulkanických struktur se nedostává. Olivínem chudé nefelinity jsou obvykle odvozovány z nefelinického magmatu, které se na cestě vzhůru zastavilo a zůstalo v korovém rezervoáru. Za těchto podmínek se vyvíjelo i magma z plášťového zdroje, vystupující v blízkosti křížení dvou hlavních struktur (ohareckého riftu a labské vulkano-tektonické zóny) v Českém masivu. Jeho chemické i fyzikální vlastnosti mohly být posléze příčinou jeho vysoce explozivní vulkanické činnosti (ať již maarového nebo stratovulkánového typu). 2. Geologické jednotky v podloží křídy
čtvrtohorní sedimenty
křídové sedimenty
třetihorní sedimenty
zlomy
Kostelík sv. Jiří na Řípu; dřevoryt podle kresby Josefa Hellicha v Květech z roku 1871
Podobně jako chybějí důkazy o povrchové vulkanické činnosti, nejsou v uvedené oblasti (ale ani v oblasti Českého středohoří) dostupné jednoznačné důkazy, které by potvrdily dvoufázový vývoj explozivních kráterů, vyplněných později lávovým materiálem. Významným přínosem ke studiu Řípu (viz též řezy na obr. 3) bylo i stanovení jeho radiogenního stáří. Výsledek 25,6 ± 1 milion let nebyl překvapením. Plně zapadá do maxima (před 20–30 miliony let) vulkanické aktivity Českého masivu, která kontinuálně probíhala od doby před 79 miliony let (od svrchní křídy) až do čtvrtohor (viz obr. 4). Stanovením izotopových poměrů stroncia a neodymu se víceméně zjistilo, že magma bylo odvozeno spíše z ochuzeného plášťového zdroje (viz Vesmír 77, 3. Říp ve východozápadním a severojižním řezu. Šrafováno je morfologické těleso nad základnou 320 m nad mořem
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 79, leden 2000
35
Obr. 4
Ostrovní hora Říp
78–93, 1998/2). Geochemické sblížení rysů řipského nefelinitu chudého olivínem s lamprofyry v hlubokých vrtech v Martiněvsi a Velkém Újezdě (viz mapku) dává možnost předpokládat existenci řipského vulkanického centra. Cílem studie bylo informovat o charakteru vulkanických projevů na Řípu s využitím nových, zejména geochemických výsledků. Cílem příspěvku je poukázat na nebývalé možnosti využití geochemie při objasňování geologických interpretací, a zároveň při výkladu omezit geologické fenomény. Krom toho bych rád ujistil veřejnost, že ať už je Říp pro odborníky kterýmkoli typem vulkanického útvaru, jeho sopečné projevy mohou být nanejvýš záležitostí dávné minulosti. Nebezpečí sopečného výbuchu z této strany v dnenší době nehrozí vůbec, natož pak na Květnou neděli. o
VÁCLAV CÍLEK
Když má Říp čepici, bude pršet V roce 1982 vyšla v pražské Panoramě již zmíněná kniha Karla Žebery „Říp, hora v jezeru“, bohatě a zajímavě ilustrovaná Jiřím Mikulou. Říp je zde představen jako obrovitá sopečná jehla podobná Mont Peleé, která se odráží v hladině třetihorního jezera. Jeden z obrázků knihy dokonce ukazuje Říp ležící na jakémsi ostrově obtékaném čtvrtohorními řekami. Kniha měla velký pozitivní dopad, protože čtenářům umožnila představit si proměny krajiny středních Čech za posledních asi 20 milionů let, ale žádný z výše popsaných obrazů nejspíš není pravdivý. Rodem patří Říp do Českého středohoří, jehož většina kopečků nejsou sopky, ale jejich různě zduřelé přívodní kanály vypreparované z okolních sedimentů. Vlastní sopky ležely ještě o několik set metrů výš a dávno je vzala voda. To jenom Doupovské hory, a pak střední plochá část Středohoří mezi Varhoštěm a Merbolticemi, budovaná vulkanickými výlevy, se blíží skutečné sopečné krajině. Rovněž plo-
šina středních Čech asi nikdy nebyla opravdovým jezerem, ale plochou aluviální plání přetékanou řekami, které každých několik desítek tisíc let měnily svá koryta, až nakonec pokryly většinu středních Čech na sever od Prahy písky a štěrky. Před rekonstrukcí kostela sv. Jiří na Řípu byly v jeho dlažbě vyryty šipky, které k velkému podivení návštěvníků ukazovaly, jak se každých několik dlaždic mění směr střelky kompasu (obr. dole). Až příště půjdete na Říp, vezměte si obyčejnou buzolu a uvnitř kostela nebo i před ním sledujte, jak si střelka najednou neví rady, kde leží sever. Jev je způsoben tím, že vystupující láva v sobě obsahovala partie, které ztuhly na jiném místě a v jinak magneticky orientované poloze. Mezi geomorfologické pozoruhodnosti Řípu patří gravitační rozsedlina s převisy na severním úpatí a mohutné sesuvné pole na jižní straně hory. V roce 1824 se zde sesul necelý hektar (850 000 m2) svahu i se vzrostlými stromy. Na úpatí Řípu odedávna vyvěraly tři prameny, kterým byla přičítána nejenom léčebná moc, ale také podle pozdního lidového podání se u pramene nad samotou Na ovčíně u Mnetěše zastavil – podobně jako kdysi Mojžíš pod Sinajem – praotec Čech, aby zde zanechal svůj lid a na vrcholu hory obětoval bohům. Říp je totiž hora mytická, což se dá dokázat i tím, že se mnohokrát dostala do poezie, ale nikdy do beletrie. Postavení pramenů vyvěrajících ze suťových osypů nedaleko svahů hory zase není tak výjimečné – v Českém středohoří se s ním setkáváme pravidelně. Mezi další geologické pozoruhodnosti Řípu patří medové sintry podobné karlovarským vřídlovcům, které tmelí sutě u Ctiněvsi. Ukazují, že koncem terciéru by zde patrně na horkých pramenech mohly stát lázně, ale holt nebyli lidi. Druhotný kalcit v podobě sintrů, což jsou v tomto případě křídově bílé bradavičnaté povlaky vznikající uvolňováním vápníku z čediče a jeho reakcí s půdním oxidem uhličitým na kalcit, nalezneme na mnoha místech památné hory – proto zde rostou vápnomilné rostliny. RNDr. Václav Cílek, CSc., (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V Geologickém ústavu AV ČR se zabývá geologií kenozoika. Přednáší v Centru teoretických studií a v Institutu základů vzdělanosti.
36
VESMÍR 79, leden 2000 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
Říp. Kresba perem od Mikoláše Alše z roku 1911 je poslední prací v mistrově životě.
Říp i kužele Českého středohoří jsou jakési napůl izolované ostrovní hory obklopené mořem odlišné zemědělské krajiny. Liší se podložím, rostlinstvem a také podnebím. Už G. Dobner se v roce 1763 zmiňuje, že pokud jde o předzvěsti změn počasí, nic není spolehlivějšího nad Říp – „když má Říp čepici, bude pršet. Zato, když nemá mraky ani mlžný opar, bude pěkné počasí.“ Podobně už před 150 lety lidé pozorovali, že Říp často k sobě mračna přitahuje, nebo je rozráží a rozděluje. Obyčejně mraky přicházejí od západu, narazí na Hazmburk a obrátí se podle Středohoří směrem k Sedlu. Jindy však bývají Řípem přitaženy, udělají kolem něj oblouk, a pak táhnou dál na severovýchod, psal časopis Hesperus v roce 1813. Na Řípu je pozoruhodné, že je vidět ze značné části nejúrodnější černozemní oblasti, tedy právě z té části Čech, která patří do staré sídelní krajiny s mimořádnou koncentrací pravěkých kultur. Neustále (skoro podvědomě) přitahuje oči. Má-li pravdu M. Eliade, že každá archaická kultura měla svůj střed světa, pak Říp se na roli axis mundi pravěkých Čech hodí vskutku znamenitě.
Zapalte ho – ať hoří!
K DALŠÍMU ČTENÍ Jirsík J. V.: Řip a kostel Řipský, Praha 1826 Chaloupecký V.: O Řipu, Praha 1919 Kotrch V.: Řip, jeho památnosti a vyhlídka, Praha 1898 Žebera K., Mikula J.: Říp, hora v jezeru, Panorama, Praha 1982 Ulrich F.: O Řípu, Naší přírodou 4, 749, 1944 Vesmír 8, 137–138, 1879; 14, 133, 1885; 75, 356, 1996
JIŘÍ SÁDLO
Příroda na Řípu a co s ní dál dělat Říp je hora skrz naskrz mytická a posvátná. A to zcela objektivně. Totiž objektivní je ta tradice posvátnosti a to, že se s Řípem jako s mytickým místem zacházelo. Ať tomu počínání přilepíme nálepku jakou chceme (např. češství, iracionalita, vlast, víra, pověry), mnoho s tou mytičností neuděláme. Prostě lidí zaujatých Řípem bylo už tolik, že z něj mytickou horu vyrobili. Už to geomorfologicky nepatřičné slovo hora! To by se mělo zrušit a zakázat – Říp je pouhý vrch, jenže my právě to slovo hora nemyslíme geomorfologicky, ale pěkně postaru a normálně, čili, jak by tomu dnes někteří rádi říkali, iracionálně. Není tedy divu, že právě tak je lidskou kulturou ovlivněn, ba generován i ráz zdejší přírody. Když se řekne, že Říp je významný taky biologicky, hned se zarazíme: není i to součást řipských mýtů? Nejde jen o ctižádost ochranářů přidat k nim to své? To by bylo, abychom si tam nějakou tu vzácnou bylinku nevyšťourali! Ale vážně: Říp biologicky významný je, a sice nelesními společenstvy slunných a strmých jižních svahů. Většinu vegetace Řípu ovšem tvoří les. A les je ve střední Evropě klimax, čili společenstvo z přirozených to nejpřirozenější a potenciálně nejstabilnější. Takže je všechno v pořádku – je to asi pořád ten les, kterým druhdy stoupal nebožtík praotec Čech, ne? Jenže v Národním muzeu mají nástěnnou malbu takového divného kopce a pod ním je napsáno Říp. Světle zelený travnatý Říp pod vysokým letním nebem, přehledný a volný, stepní vulkanit s majkami a otakárky, křepelkami a skřivany. Otevřený poutníkům a s kaplí na vrcholu do daleka patrnou. Ta dnešní mračná lesnatá hora hlídající kraj jako pes ve žlabu je až dílem nové doby. Onen les je totiž stár jenom asi století. Lesy a stepi na Řípu Říp je pěkným příkladem toho, jaký nesmysl je ona tolik běžná ochranářská pověra, že přírodu dělíme
na tu původní čili panenskou, která je skrze to panenství cenná, a na tu již člověkem více či méně zprzněnou. A že tou původní přírodou je les, který tu byl už před člověkem, víme ze Starých pověstí českých, a skrývají se v něm divukrásné víly Druhová diverzita a Ekologická stabilita. Byl Říp holý už za časů Praotce Čecha? Kdy tu byl les naposled? Jak se tu vyvíjel poměr lesa a bezlesí? Nevíme – a těžko to zjistit. Ale co víme s dost velkou jistotou: n Říp byl až donedávna zcela odlesněn, z původního lesa nezbyl ani remízek. Jednak je to vidět ze starých map, jednak z toho, že v lese zcela chybějí hájové byliny (až na jednu, mařinku vonnou, ale ta je tak náročná, že by se bývala samotná neudržela, takže se nejspíš na Říp dostala později se sazenicemi stromů). n Říp nikdy nebyl zalesněn úplně – po celý holocén tu byla alespoň malá očka otevřených skalek. Prozrazují to extrémně světlomilné a suchomilné druhy přísně vázané na skalnatá stanoviště. Zejména jsou to křivatec český, kostřava přitvrdlá a česnek tuhý (Gagea bohemica, Festuca pallens, Allium strictum). Říp je izolován od podobných skalnatých biotopů kilometry hlubokých půd, které kdysi pokrýval les: nejbližší velké vyvřelinové vrchy jsou až Hazmburk za Ohří a Vinařická hora u Kladna. Tyto stepní druhy měly naposled možnost šířit se otevřenou krajinou ve starém holocénu, dokud tu místo lesů byly stepi drsně kontinentálního klimatu. Na zdejších skalinách tedy zůstaly po tisíciletí izolované populace světlomilných druhů a odolaly zde lesu. Málem už ale mají smůlu. Dneska ta skalní oka mají sklon dále zarůstat křovím, a pak lesem. RNDr. Jiří Sádlo (*1958) vystudoval geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V Botanickém ústavu AV ČR se zabývá fytocenologií. http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 79, leden 2000
37
„Pohřeb Čechův“ – dřevoryt P. Severina z roku 1541 v kronice Hájkově. Říp je tu bez stromů, zato v okolí jich je dostatek.
Pokud jim nepomůžeme, časem les opanuje celou horu. To ukazuje, že step přetrvávala jen díky člověku. Bylo by to možné. Říp byl strategickým a snad i rituálním bodem v krajině permanentně osídlené, byl tedy důvod i možnosti udržovat na něm bezlesí. Navíc svažité suchopáry dobře hoří. A ukazuje se, že krajina byla rozsáhle vypalována už dávno před prvními zemědělci (kterým se vynález této aktivity donedávna přičítal). Rozhodněte se sami Máme tu tedy dvě společenstva: skalní step a les. Skalní step má spoustu vzácných druhů (krom těch tří jmenovaných taky například suchomilnou játrovku Grimaldia fragrans, která voní jako cedrové dřevo). Ta step je sice v základu původnější než les, ale nejspíš byla z náruče lesa zachráněna a dál udržována člověkem, takže je to společenstvo trochu původní a trochu umělé. A pak je tu les, kterému je sto let, a v tom je jeho vada. Měl by sice být přirozený, ba původní, ale je kompletně umělý a je mu to vidět na nose. Naprali tam všechno, co tenkrát bylo k výsadbě po ruce. Jsou tu v neladné směsici duby, javory, habry, jasany, dokonce buky, smrky a modříny a ovšem akáty, a pod tím bezinky, kopřivy a kakost smrdutý. Krása nesmírná. Od vrcholové kaple byla kdysi vidět půlka Čech. Dnes jen hradba stromů. Praotec by dnes mohl stejně dobře lobovat pro med a strdí i bez té turistiky. Takže se musíme rozhodnout, co tu vlastně chceme chránit. A nevyřeší to za nás žádná ochranářská fráze, a dokonce se to nedá nějak objektivně spočítat. To rozhodnutí totiž už není záležitost vědy, ale ideologie. Buď je nám cennější step a aktivita prastrýce mezolitika, který to tu prvně začal vypalovat a mimoděk tím zachránil část bioty starého holocénu. Nebo les a aktivita obrozeneckého okrašlovacího spolku, který nám tu zhmotnil romantickou představu hlubokého lesa starých Slovanů. Dohola! U mě by to vyhrála step, ale to jen proto, že jsem víc ideologizován současnými hesly vědy (jmenovitě ekologie) než tradičními a pro mě poněkud z módy vyšlými hesly ideologií (jmenovitě národního obrození a ochrany přírody). Les na Řípu? Vždyť je to jen přerostlé křoví. Původnost lesa? Kontinuální existence je sotva sto let. Předělat „les“ na les skutečný lze jen za cenu těžkého zásahu včetně dovlečení hajních bylin odjinud, a to je hříšná ohavnost. Kdežto předělat les na step lze snadno, protože příslušné dru-
38
VESMÍR 79, leden 2000 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
hy ještě na lokalitě jsou a samy se rozšíří, dáme-li jim místo. K záchraně stepí na Řípu by to chtělo v první fázi krabičku sirek a sekeru (každý začátek je lehký). Zdá se vám drastické likvidovat les? Mně taky. A když les likviduje stepní druhy, které tam vytrvaly snad už od doby ledové, to se vám drastické nezdá? Přinejmenším celé jižní úbočí Řípu až po vrchol by stálo za to vysekat a vypálit, na severní straně kopce může koneckonců ten les zůstat, Říp je dost velký. A pak to chce něco složitějšího: stabilizovat step vůči zarůstání. Nejlépe trvalou řízenou pastvou menšího stáda koz, ty se tam pásly od pravěku a v rozumném počtu jsou pro údržbu stepi ideální. Konečně by si takový projekt dokázal na sebe přivydělat. Staroslavná česká specialita – kozí prasyrečky Praotec Čech z posvátné hory Řípu – našim krajanům za velkou louží za pouhých 99 dolarů/kus! o Praotec Čech přivandruje se svým lidem a dobytkem a se svým bratrem Lechem a jeho lidem a dobytkem odněkud východně od řeky Visly, kde se rozhádal s jinými slovanskými kmeny. Dojde až po středočeskou horu Říp, která vypadá jako osamělý krásný pevný mladý ženský prs. Zde Čech i jeho lid, ač znaveni dlouhým putováním, bleskurychle a v pohodě porazí místní obyvatele, kteří nemluví jejich jazykem. Usadí se zde a začnou žít bukolicky poklidným životem, v této „zemi zaslíbené, mlékem a strdím oplývající, zemi hojnosti a snadno bránitelné před nepřáteli“, kterou jeho lid rozhodne pojmenovat po něm. Muži pasou stáda a brání je před divokými šelmami. Jiní stavějí obydlí a opevnění. Ženy tkají a splétají plátna, sukna a látky a šijí z nich šaty, oděvy a hávy. A zatímco všichni společně pějí pastorální písně a hrají na pastýřské píšťaly a trouby, vyřezávají bůžky ze dřeva a bojí se záludných lesních vil, největší Čech tiše zesne v pánu třicet let po svém příchodu ve věku 67 let. Pozůstalý truchlící lid položí jeho mrtvolu na vysokou hranici dřeva, štká a zpívá pohřební písně, zatímco vítr odvívá kouř z pohřebiště a nebožtíkův bratr Lech se vrací na severovýchod založit polský národ. Poté jeho popel shrnou a vloží jej na hoře Řípu do náhrobního pahorku, z něhož časem na samém vrchu vyroste malá bazilika přidávající prsové hoře krásnou vztyčenou bradavku. A to je celá legenda. Nudná až to bolí. Děsivě mdlý, nezáživný, nevzrušující, nevášnivý, nedramatický způsob vzniku národa. A co nám to prozrazuje o Češích? Nebo co si to tedy Češi sami sobě o sobě vyprávějí? No, jedno už o nich víme: Baží po nenamáhavém, snadném, pastorálním, bukolickém, něžném, domáckém životě v pohodě, idealizují si ho a lyricky se o něm rozplývají, pasouce svůj tlusťoučký dobyteček a obdělávajíce svou úrodnou půdičku, zahánějíce zlého vlčka, bojíce se bůžků a víl, přijímajíce něhu od svých ženušek a jejich lahodných kyprých ňader, pohlavně se hojně vyžívajíce, hrajíce muziku a vyprávějíce si anekdoty – a donekonečna prosperujíce, s nepřáteli v nedohlednu. Tak by chtěli, aby to zůstalo – a navždy. Žádné drama, prosím, my jsme Češi. Aby se jim to splnilo, to by se samozřejmě museli usadit na pustém ostrově, ne v srdci Evropy. Významnější však je, co nám v tomto příběhu Češi neříkají. Co ze své pastorální idyly cenzurují. Na co nechtějí pomýšlet, čím se nechtějí obtěžovat, co si raději nechtějí připomínat. Například: Jak snadno vlastně porazili ty místní obyvatele, kteří nemluvili jejich jazykem? Co se s nimi stalo? [...] A všimněme si tohoto: a) Příběh nevyjadřuje žádnou hrdost nad něčím, co vypadá jako nepochybný a naprostý vojenský úspěch a zjevně se vyhýbá příležitosti předvést Praotce Čecha, nebo přinejmenším některého z jeho chrabrých válečníků typu Josué, jako hrdinu. b) Nevyslovuje žádný soud nad těmi nebohými poraženými – dokonce potřenými – lidmi, nenabízí žádné ideologické ospravedlnění za útok na ně. [...] c) Způsob, jakým legenda popisuje nepřítele, naznačuje, že jde o jakousi podřadnou kulturu, sotvajakou organizovanou ekonomiku, o zanedbanou půdu jen jen se třesoucí na dovednou ruku kultivovaných a civilizovaných Čechů, jak sami sebe vždy rádi vnímali. d) Legenda vůbec nijak nenaznačuje, zda potřené místní obyvatelstvo bylo povražděno, vyhnáno, podmaněno nebo vstřebáno. [...] Shrnuto: Armáda Praotce Čecha musela mít ve svých řadách pár zručných hrdlořezů. Francké prameny tehdejší doby skutečně také hovoří o tlupách zdivočelých Slovanů vpadajících na území německých kmenů za hojného plundrování, včetně loupení žen. Ale Češi – neboť kdo jiný tito zdivočelí Slované mohli být – se sami sobě jeví raději jako obdělávatelé a tvůrci pohody, než jako vetřelci. [...] Češi se vnímají – a chtějí být vnímáni – jako obdělávatelé, nikoli dobyvatelé. Řemeslníci, ne válečníci. Milovníci, nikoli násilníci. Lyrici, ne dramatici. Estrádní komici, nikoli zběsilí tragédové. Benjamin Kuras: Češi na vlásku. Příručka národního přežívání. Baronet, Praha 1998
