Ady E dkáM skorAnn Užel Nku Motýla z vo
27. – 30.3. 2014 Je 26. března 4:45, před chvíli zazvonil budík a tak vstávám na svou druhou ranní směnu, svátek má Emanuel, kterého znám akorát motýla z pohádky o makové panence a venku vylézá sluníčko, což už samo o sobě je docela příjemné, protože zítra už mám odpolední a tak se můžu v klidu vyspat a ….. A při vstoupení do obýváku je všechno tohle špatně, protože dnes je příjemný den, z důvodů, že nám to opět začíná !! Dnešním dnem po 166 dnové zimní pauze začíná další ročník dogtrekkingových závodů. No ale bohužel až po té ranní směně. No ale snad to rychle uběhne a kolem čtvrté hodiny vyrazím směrem na Vysočinu. Věci mám připravené a Enngi, ta už dva dny pozorně hlídá batoh i auto aby jsem neodjel náhodou bez ní. Jenže teď mi hlavou prolétá myšlenka zda sebou nemám vzít raději mladou Barunku a nebo třeba i obě. Kdybych nechal doma Enngi tak by jsem si to dlouho musel žehlit, ale vzít sebou obě, to zase nemám odvahu. Začínáme totiž úplně novým trekem, od kterého se dá čekat ledacos. Bude v krásné krajině Vysočíny, kde jsou i nejsou kopce a jít tady s trekovým „zajícem“ je taková malá loterie. Enngi sice také vystartovala zostra hned na 91km, ale ta se mnou na rozdíl od Barunky chodila skoro 30km denně. No, však ještě mám něco přes 8 hodin na rozmyšlenou. Ale díky cvrkotu v práci to uteklo jak voda a já jsem opět doma. Věci už mám nabalené v autě a bez jakéhokoliv povelu tam už mám i Enngi. Dalo by se říct, že je rozhodnuto, ale já vejdu ještě dovnitř, vezmu s věšáku oranžové postroje, dvojité vodítko, přibalím krmení, očkovák od Barunky a teď už je opravdu rozhodnuto. Navíc jak se dívám, tak už i tak sedí v autě obě. A tak ve čtyři hodiny vyrážíme na nový trek, novou sezónu a nové zážitky do 200km vzdáleného místa, zvaného Lucký vrch. Zhruba po třech hodinách jízdy jsme na místě a ihned potkáváme jednu ze dvou hlavních pořadatelek a dobrých kamarádek, které to tady všechno zařídili. Jsou to Petra s Monikou, s nimiž jsem šel velkou část loňských sněžných Šlapanic a s Monikou pak i celý Fryšták, který pro změnu propršel. Takže jako trekařky moc radostí s počasím nezažily, ale jako organizátorky to podle předpovědi budou mít skvělé.
3
Rozprava o trati začíná už v osm, což docela uvítám, protože aspoň pak bude více času na pokec a ještě před ni se stačím uvítat s letitými kamarády, kteří také přežili zimu a i se najíst. Trať vypadá dobře až do chvíle, kdy Petra začíná mluvit o místu kde nás čeká přechod přes žebříky a bude zde nutné přenést pesany přes trochu kritické místo. Ihned jsem si vzpomněl na loňské Šlapanice a Petřinu a Moničinu sjížděčku po zadku v Babím lomu. „Že já jsem jim tehdy pomáhal snášet ty batohy a pesany, to určitě pochytily tam a zalíbilo se jim to“! a okamžitě jsem si pomyslel jaký bude mít Barunka křest. Pak ale tyhle trestné body smazaly, možností hromadného bivaku s občerstvením a ještě k tomu na místě kde se jen tak spát nedá – zřícenině hradu Košumberk, jež byla na 48km. Takže druhý den by nás už čekalo jen pohodových 40km zpátky do cíle. Ale nemusí být vše tak jednoduché, jak se zdá . Po rozpravě přichází na řadu debata a sdělování si zimních zážitků a pak odchod na nabrání posledních sil před ranním startem a zahájením sezóny 2014. Pátek 6:00 Ačkoliv je start až od 7hodin, kdy v 6:30 začíná veterinární kontrola a snídaně, tak někteří jedinci už to zřejmě nemohli vydržet a vstávali už před pátou, ale to je vždy a všude stejné. My jsme si v pohodě zašli na snídani, pak v sedm na veterinu a po nasazení batohu nám do startovací karty zapsali čas 7:22. I když zatím bylo ještě chladno, tak už teď nám na cestu příjemně začínalo svítit sluníčko. Po večerní domluvě jsme se tady sešli já s Enngi a novickou Barunkou, Pavla s Ditou, Pavlína s čuvačkou Ajou, která s námi chodila i loni, no a skoro po roční pauze se na treky opět vrátila Renča s rotvajlerkou Besy. Ale ono těch startujících bylo tolik, že celou dobu jsme vlastně tvořili scházející se a rozpadající hloučky. Příjemné také bylo, že pesani měli po cestě vody dostatek a pro nás mělo být možné občerstvení zhruba na 25km a pak na 48 u bivaku. Takže teď už si jen můžu přát ať mi nedělají paseku ty nové boty, které jsem si předevčírem koupil a mělo by se jít parádně. Ze začátku to máme pořádnou houpačku, jak už název napovídá, tak Lucký vrch není nikde v dolině, ale pořádně vysoko na kopci a právě z něj do té doliny sestoupáme do vesničky Pustá rybná a odtud se parádně vyšplháme na Rybenské perníčky, kde máme první kontrolu.
4
Tady se už řádně oteplilo a začínají z nás vycházet v zimě nastřádané přebytky v podobě tukových zásob. Odtud se už cesta srovná a procházíme podél skalních útvarů a nádhernou přírodou, kde ještě sem tam nacházíme i sněhovou pokrývku. To dělá pesanům radost a dovádějí v něm. U mě je už ta radost poněkud menší, protože ty dva bílé chlupaté zadky přede mnou jsou ve svém synchronizovaném tahu k neudržení. Jinak ale prozatím jdou obě skvěle a Barunka sice neustále něco očuchává, protože tyhle pachy nezná a taky vidět desítky psů je pro ni rarita. No však i ona se ráda naučí šetřit síly. Jdeme skoro dvě hodiny a máme za sebou deset kilometrů, tak to je zatím slušné tempo na první trek, ale přece jen se pomalinku začínají ozývat nohy. Ani tak ne vinou nových bot, ale přece jen jdeme hodně po kamení a lesní cesty jsou plné kořenů, takže každý krok je jiný a noha v zimě zlenivěla. Ale stejné, nebo podobné problémy mají i ostatní, takže je to běžný trekový virus. Procházíme kolem pramene Chrudimky a kousek za ní se nachází vesnička Dědová, kde nás čeká kontrola č 3. Jsme na 24km a opravdu jsem vděčný za kousek asfaltu na kterém si nohy odpočinou. „No vida, po pěti hodinách cesty jsme v polovině cesty na bivak“. Ale po pár krocích, kdy jsem pár minut stál to nějak přebila myšlenka – ty bláho, ještě jednou tolik až na bivak ? No okamžitě myšlenou myšlenku odsunuji myšlenkou, že snad už za chvíli si sedneme a dáme něco k jídlu. Jelikož tato pozitivní myšlenka byla vyřčena nahlas, tak s hromadným souhlasem vyrážíme dál, aby nás nepřepadávaly další negativní myšlenky. Po dvou kilometrech úspornějšího tempa, aby se nám před jídlem moc nerozhoupal žaludek, přicházíme dobře naladěni do vesnice Krouna. Ihned na kraji vidíme obchod, ale ten nechceme a tak jdeme dál směr centrum. Z místního kadeřnictví vyjde paní a se slovy „já už to nemůžu vydržet a musím se vás zeptat co je to za akci, že tady od rána chodí tolik psů“? Jako proč trefila zrovna na mně, když už tady teda prošlo tolik psů nevím, ale po stručné instruktáží, co to vlastně děláme se začala mazlit s pejsky.
5
Ti ochotně spolupracovali, ale podle všeho je spíše více zajímala ta laskonka, co měla celou dobu v ruce a na níž si pochutnávala. Jelikož mi tím také připomněla jídlo, tak jsem se ihned zeptal jak to tady májí s hospůdkami a zda by se tady dalo někde najíst. Odpověď: „Jo hospody jsou ty dvě a obě stojí za hovno a otvírají až odpoledne“ nás zmrazila všechny. Duchapřítomně jsem se teda ještě stačil zeptat, že údajně je kousek před námi Šiklův mlýn, což pro většinu je dost známé westernové městečko a tam by snad jídlo byt mělo. Odpověď: „Jo, tam si zajděte, tam mají bezvadné pivo“ nám aspoň dodala dalšího života a my vyrazili dál. Nikdo z nás v tu chvíli netušil v jakém jsme omylu. Kousek před koncem vesnice si však na chvíli odpočineme, přece jen batohy už máme na zádech nepřetržitě asi 27 km a do Šiklova mlýna to máme 3 km a tam nám nic neuteče. Po 15 minutové pauze se zvedá docela těžko a rozchází ještě hůře. Teď už si u mě i vybírají daň nové boty, na levém nártu mně něco neustále tlačí do šlachy a každý krok je bolestivý. Povolím tkaničku jak se jen dá a věřím, že to přejde a až budeme někde sedět na obědě tak to zkusím spravit. Cesta se kroutí oborami, procházíme kolem několika tábořišť a teď už jdeme i po koňských stezkách, což by odpovídalo tomu, že jsme blízko, přece jen něco takového se nedá přehlédnout. Přecházíme silnici a za ní je na stromě rozcestník s názvem „Rovinka“ Koukáme na to a podle všeho jsme Šiklův mlýn přešli. „Kdy jsme to přešli“? „Všichni dáváme pozor a nikde nebyl“. „Jediná šance je tamten barák za zatáčkou“ Pár se nás tam vydává, ale jedná se jen o obyčejnou chalupu. Dochází nám náš omyl a zřejmá shoda názvu míst. „Tak proč ta baba ale říkala, že tam mají výborné pivo“? Bez odpovědi, bez odezvy, každý si myslí své. O kousek dál na sluníčku si dáme uklidňující delší pauzu, kde i nakrmíme pesany, protože zhruba za 4 km přijde krizové místo s žebříky. Asi po půlhodině, když jsme rozleželi názvový omyl, jsme se pomalu začali zvedat.
6
Opravdu pomalu, svaly nezvyklé pohybu po zimě, teď ztuhly, ti co měli puchýře se nemohli vejít zpátky do bot a můj nárt mi jasně naznačil, že to od něj mám spočítané. Nicméně, po několika desítkách metrů, kdy i želva by si udělala řádný náskok, se opět dostáváme do tempa a přicházíme k obci Kutřín. A hned na jeho okraji nás vít spousta kamarádů, minimálně 6 kanců, dvě lamy, kůzlátka a ovečky tady běhají po oboře a dívají se, kdo to k nim přichází. No je vidět, že oni už jsou na psi zvyklí, ale Barunka tohle vše vlastně viděla poprvé a docela viditelně se ji protáhly už tak její dlouhé řasy. Ale šla statečně k plotu a vše si prohlédla až se i skamarádila s malým jehňátkem. My ale museli dál a i ona bude mít v budoucnu ještě dost příležitostí poznat další druhy a další kamarády. Za další zatáčkou nás čekalo překvapení v podobě otevřené hospody, ale jelikož jsme před necelou půlhodinkou lenošili, dali jsme si jen kofolu na stojáka a pelášili dál. Bylo nám sice nabídnuto i jídlo, kdy ze všech čtyř klobásek která tady měli je ještě jedna volná, ale nikdo z nás šesti se už nechtěl zdržovat a zamířili jsme k žebříkům. Cesta se teď hodně klikatí podél říčky, přeskakujeme spoustu kořenů a skáčeme přes kameny. Nárt mně už hodně bolí a v levé noze nemám jistotu, hlavně z kopce, ale věřím, že to do bivaku vydržím a tam s tím něco udělám. Teď to zkusím pořádně přitáhnout a uvidím. No a jsme tady, vítá nás kontrola, kde je nám nabídnuto pití mnoha druhu a jsou dány instrukce pro projití dalšího úseku s žebříky. Když k nim dojdeme, je vidět, že to možná nebude až tak dramatické, protože se jedná o dva asi osmišprušlové žebříky, přibližně 3 metry vysoké. Pavlína vyšla nahoru jako první a já ji potom zkusil popostrčit Áju, jenže ta moc nespolupracuje. Je mi vysvětleno, že jí nesmím tahat za postroj ale popostrčit za nohy a pak už to jde. Pak vyjdu já a pomůžu Áji na druhý žebřík, kde už opět čeká Pavlína a jedni jsou nahoře. Teď mně dole čeká Enngi a Barunka, dostávám nápad poslat dolů vodítko, na které si připnu Enngi a s její pomocí ji pohodlně vytahuji nahoru. Sedá si vedle mě a tím samým stylem vytáhnu i Barču.
7
Tak teď jsme na plošině o rozměru asi 1m x 0,5 m všichni a postupně podávám nahoru Pavlíně jednoho po druhém. Náhle mi trochu zatrnulo, když vidím, že zvědavá Enngi stojí na úplném okraji srázu a čumí do pětimetrové hloubky, co že to tam dole je. „Mazej zpátky ty huso chlupatá bílá“ a raději ji podám nahoru Pavlíně, kde je obě připne na obojek. To už se ale kolem mě mihne černý stín a sedí za mnou, to Dita vylezla sama na první úsek a čeká, co se s ní bude dít dál. Přidám ji nahoru k ostatním a čekám, až projde Pavla, ať můžu pomoct Renči s rotvajlerkou. Jenže náhle se vše zaseklo a vedle mě stál „hysterix“ ječící na poslední šprušli, že neví jak dál. Naštěstí se po důrazné instruktáži kam dát nohu, vše uklidnilo a já konečně můžu pomoct Besynce nahoru. „Tak tohle byl teda řádný tělocvik“, na vodítku nechtěla moc spolupracovat a to jsme se ještě tady na plošině rozdělit o místo. Tak žebříky jsou za námi a můžeme klidně pokračovat dál. Jenže, zmýlená neplatí, po asi stometrovém úseku po ostrých a kluzkých kamenech je tady ještě jeden žebřík. Není vysoký, ale tvoří takové áčko, nad kterým je ovšem převis. Nahoru to jde, pak je nutné vměstnat sebe a batoh do asi metrového výklenku a nějak z pod sebe dostat nohy na druhou stranu a slézt dolů. Naštěstí pesani mají dost prostoru jít spodem kolem řeky, ale je nutné je pustit volně. Všichni naši psi to zvládli bez problému¨, no a dalo by se říct, že i my a teď už opravdu slušnou cestou k bivaku. Asi po kilometru potkáváme kamarádku Šárku se sedmi psi, která i když je vždy až na konci startovního pole, tak dnes má už žebříky za sebou. Ptám se „Šárko jak jsi se přes ty žebříky prosím tě dostala „? „No já jsem to rozpustila a za nimi jsme se pak všichni šťastně sešli a tak to šlo lehce a jsme tady“. Nemám dalších otázek a ani slov, ale asi to stojí za zamyšlení. Je to 8 kilometrů skoro po rovině a vypadá to, že tam dojdeme i ještě za světla. A jak se tak pomalu blížíme a vychutnáváme si krajinu podél řeky, pomalu se vkrádá myšlenka, jestli by nebylo lepší než bivakovat jít ještě o kousek dál.
8
Přece jen noha přestala bolet a docela pěkně jsme se rozešli. Tak klady: Můžeme si dlouho odpočinout. Můžeme spát pod střechou. Bude tam více lidu, je tam bezpečno. Bude tam jídlo a pití – zdarma . Ráno se můžeme v klidu sbalit a opět tam bude jídlo a pití – opět zdarma. Zápory: Je to zřícenina, kdo ví jak to bude vypadat. Bude tam hodně lidí a psů, bude kravál, nevyspíme se my ani pesani. Je to vysoko, bude zima. Někteří budou chodit pozdě tam – nevyspíme se. Někteří budou chodit brzo odtamtud – nevyspíme se. Nevíme co nás dále po tmě čeká za terén a může být i námraza. No tak tyhle ty otázky padaly a probírali se až do chvíle, kdy najednou Barunka lehla a tím ukázala, že už toho má dost a ráda by si odpočinula. Tím pádem je rozhodnuto a zůstaneme tam s takovou jako by myšlenkou, že když tam půjdeme brzo spát, tak i vyjdeme brzo třeba kolem čtyř hodin. Začíná se stmívat, ale už je mezi stromy vidět siluetu hradu Košumberk, kde ze sebe konečně shodíme batohy. „Bože, ten je ale vysoko, tak to se ještě před spaním pořádně zapotíme“. A taky že jo, několik stovek metrů serpentýnami nás řádně zahřeje, ale po jejich zdolání už procházíme hradní branou a zastavujeme u kiosku, kde je kontrola a občerstvení, ale to až později, teď je nutné najít si místo na spaní, pak zaopatřit pesany a pak se v klidu najíme i my. A samozřejmě hned se ukázal ten první zápor – hromada lidí, hromada psů, kravál a slušné místo na spaní není tak jednoduché najít. Ale po bezplatné prohlídce zříceniny se přece jen povedlo, takže bágly letí dolů, vytahují se misky ve kterých jsou už čumáky i když v nich ještě nic není a pro uklidnění situace je nutné rázné vysvětlení, že takhle to nepůjde. Pak se v klidu rozdělí už plné misky a i já si můžu jít vychutnat hlavního kladu – teplé zelňačky a kávy.
9
U večeře máme i možnost konečně se v klidu pobavit s dalšími kolegy o prošlé trase. Nicméně je tady pořádná zima a tak už kolem deváté nenásilně zalézám do spacáku, kde je teploučko a uvidím, jestli usnu. „No takhle brzo jsem nešel spát už x let“. A myšlenka o tom, že by jsme vyrazili už kolem čtvrté se pomalu, no spíše hodně rychle rozplynula a budík je nařízen na pátou. „Nejsem přece tučňák, abych chodil v mrazu a teď jdu spát.“ No samozřejmě, že usnout se jen tak nedalo, protože se projevoval zápor – lidé budou chodit do noci. Nakonec se to povedlo, nevím sice v kolik jsem usnul, ale už od čtyř jsem opět věděl o světě, protože se do akce dostal zápor – lidé budou odcházet brzo. A tak jsem se do páté tak nějak převaloval, pak zazvonil budík a tak jsme sbalili spacáky a šli využít kladu – ráno teplá káva na cestu. Pár minut jsem pokecal s Mariánem, který také měl dva samíky a tak kolem stánku bylo celkem bilo. Také zjišťuji, že mezi brzkými rušiči byla i Pavlína s Ájou a už od půl páté jsou někde na cestě. Obdiv, nebo bláznovství – nechám posoudit jiné. My se zahřátými a nasycenými bříšky vyrážíme pohodlně už za světla dvě minuty před šestou. Máme namířeno do Boru u Skutče a odtamtud na Toulcovy maštale. A za tenhle úsek, kterým momentálně jdeme, zaslouží pořadatelé pořádnou pochvalu, nádherná rovinka, kde se hned na začátku cesty krásně rozšlapeme a nemusím na brutálním bivaku vylévat pot z pod softšelky. Ovšem idylka po několika kilometrech skončila, když jsme vešli do lesa, tak zanedlouho nám zkřížil cestu asi pětimetrový potok. Ano, není to nic zvláštního, ale tady chyběl most a těch několik kamenů napříč přes něj netvořilo zrovna nejbezpečnější cestu. Kameny klouzaly, ale při pozorném šlapání a za pomoci kolegů, kteří opět pomohli se psy. Jako perlička tady byla Enngi, protože všichni psi se ochotně namočili a osvěžili, jen ona šla na druhou stranu až jako poslední a přesně kopírovala naše kroky a celý brod přešla po kamenech stejně jako my. Zvládli jsme to a svižně jsme pelášili dál.
10
Vlastně na dnešní den nám po včerejšku zbývalo ujít 40km a jelikož i Barunka vypadala v pohodě, mohli by jsem dojít někdy k večeru. Ovšem netrvalo dlouho a cesta se opět stala našim nepřítelem, přeskakujeme kluzké a různě povalené kameny a musíme překonat další brod. Ten je menší a překonat se dá zlehka, ovšem o několik desítek metrů dál nás čeká další. Tady už opět musí pesani na volno a na druhé straně je hromadný sběr. Ovšem ani to nebyl konec a my stáli u dalšího brodu, jenže tenhle byl bez namočení skoro nepřelezitelný. Chvíli zkoumáme strategii a pak jdu dělat sondu. Při šlápnutí na zdánlivě pevnou kládu se ovšem propadnu asi o deset centimetrů, ale ještě pořád jsem na suchu. Pak musí přijít akrobatický výkon a je nutné přehodit nohu přes dvě vachrlaté klády a v podstatě mám vyhráno. Samozřejmě vše se dělá s ne zrovna malým batohem na zádech a asi po 60 kilometrech chůze. Ale na druhý břeh ještě jít nemůžu, protože tady se musí pomoct i psům, kterým se do hučícího potoku zrovna moc nechce, no a nakonec i holkám, které v této fázi jako by zapomněly na bivaku mozek. Nakonec jsme to zvládli dobře, ale nemůžu říct suchou nohou, protože paradoxně mi načabrala vodu do boty Enngi, když se ji nechtělo asi do půlmetrové hloubky a snažila se to přeskočit, ovšem – nevyšlo. Tak teď už to opravdu máme vše za sebou a v deset hodin přicházíme k hospůdce, která se tady objevila jako na zavolanou. No ona tady už stála dlouho, ale otevřené měli až od desíti, ovšem když viděli takovou tlupu tak nás ochotně obsloužili už teď. Káva a polévka zelná nebo uzená. „Proč se na 90% treku stává, že v každé hospodě mají vždy jednu a tu samou polévku „? Zelnou jsme už měli, tak výběr je jasný. Nutno podotknout, že obsluha tady byla rychlá, takže jsme si odpočinuli nezbytně nutnou dobu a pokračovali jsme na Toulcovy maštale, které byly za humny. Méně už z toho byla nadšená Barunka, která už je tak unavená, že usnula s čumákem v misce s krmením, ale celu dobu šlape statečně sasanka bílá. Tak jdeme, tohle má být zlatý hřeb treku, jsem rád, že jsme bivakovali a toto území projdeme za krásného počasí. Také později se dovím, že, ti co šli ty předchozí brody po tmě, tak řádně nadávali (samozřejmě v rámci srandy) a těch 10km šli i šest hodin.
11
Skalní útvary jsou všude kolem nás, ale také spousta turistů, protože je sobota. To by ani tak moc nevadilo, jelikož je tady všude dost místa, ale dětem se líbí dva bílí pejsci a často na ně volají nebo si je i hladí. To mi také nevadí a rád je nechám, horší pro mě ovšem je, že Barunka je hodně hravá a tak je mám chvíli vzadu, chvíli vpředu, jednou vpravo, jednou vlevo a nebo každou z jedné strany a to se z kopce dost špatně brzdí. Prokličkoval jsem mezi skalami a stojím u hlavní silnice v místech, kde začíná vesnička Budislav. A hned na jeho okraji restaurace a spousta trekařů. Dostávám echo, že to je už poslední možnost na doplnění zásob a posledních 18 km už nic nebude, až v cíli. Dokonce mohou psi dovnitř, kde je chládek a tak usedáme ke stolu. Objednám si svíčkovou a pesanům hovězí vývar zahuštěný pečivem. Mají sice ještě granule, ale venku se udělalo docela teplo a polévka se už v minulosti několikrát osvědčila. A čekáme a čekáme. Čekáme dlouho a dokonce někteří z nás už začínají být i zlí, je tady totiž svatba ve vedlejším salónku a tak se samozřejmě většina času věnuje jim a my – my přece závodíme, tak počkáme. Za 45 minut jsme se ale dočkali a za dalších 15 jsme platili a chvíli na to stáli s batohy na trase, ze které nám zbývalo asi 19km. Teď nás čekaly louky a dlouhé úseky, které se někdy neskutečně táhly. V podstatě se už nic nijak zvláštního nedělo, jen jsme fázovali asi po 8km a vždy jsme dali krátký odpočinek. Opravdu jen krátký, protože každý z nás už měl nohy celkem hodně bolavé a delší sezení znamenalo jen ztuhnutí a hodně bolestivé rozejití. Tímhle stylem dojdeme až na K10, což je poslední kontrola a na rozcestníku je nápis – Lucký vrch 5,5 km. Tak to povzbudí a my víme, že dojdeme i za světla. Jedinou nepříjemností je, že jdeme směrem na západ, kde už je nízko položené slunce, které svítí přímo do očí a hodně špatně se mi hledají značky. Naštěstí cesta polem je řádně vyšlapaná a nejde zabloudit, navíc cesta je už dobře značené a na rozcestníku je Lucký vrch 4 km. „Co to je „? Objevil se totiž další rozcestník s nápisem Lucký vrch 4km, ale my od toho posledního už dobrý kilometr ušli.
12
„No třeba to na dalším odečtou“. Další už se ale neobjevil, za to za lesem se objevila chata se spoustou zaparkovaných aut a taky štěkotem psů, což už znamenalo jediné – tam nahoře je cíl.
Teď už se jde výborně, teď už skoro nic nebolí, teď už víme, že jsme to zvládli. Zvládli jsme to my i pesani, Barunka má za sebou první trekový křest a s Enngi tvořila výborný pár a společně proťali pomyslnou cílovou pásku v 18:22. Tak a teď jsi jdeme všichni užít zaslouženého odpočinku.
13
14
15
16
Počasí: 1Den – polojasno 13°C, noc jasná 3°C 2Den – jasno 15°C
Statistika Název
Hodnota
Délka trasy
84.99 km
Úseky cesty typu "Pěšina"
15.36 km (18 %)
Úseky cesty typu "Lesní/polní"
33.88 km (40 %)
Úseky cesty typu "Vozová/chodník"
16 km (19 %)
Úseky cesty typu "Silnice III.třídy/MK"
16.48 km (19 %)
Úseky cesty typu "Silnice II. třídy"
2.22 km (3 %)
Úseky cesty typu "Silnice I. třídy"
1.05 km (1 %)
Stoupání v úsecích
39.68 km (47 %)
Klesání v úsecích
42.31 km (50 %)
Maximální výška
780 m n.m. ("Karlštejn")
Minimální výška
299 m n.m. ("(3219)")
Převýšení
481 m
Celkem vystoupáno výškových metrů
1422 m (sklon 3.6 %)
Celkem sestoupáno výškových metrů
1422 m (sklon 3.4 %)
Maximální sklon do kopce Maximální sklon z kopce
31 % (v úseku 100 m, (3219) -> Košumberk, rozc.) 26.3 % (v úseku 38 m, (3930) -> Tišina)
17
18
