ANDREA
CODDINGTON
BEDNÁRIK jozef
A stejně se mnou budeš dál, ty jsi ten déšť, co po tváři stéká, mé svědomí, můj smích i pláč, jen ty víš, co já byl zač… Gábina Osvaldová
Andrea Coddington JOZEF BEDNÁRIK
Copyright © 2014 by Andrea Coddington © 2014 by Euromedia Group, k. s. Translation © 2014 by Draha Smutná Jacket photo © 2014 by Ramon Leško Photos © Alena Klenková/archiv SND, Andrea Coddington, Anton Sládek, Anton Šmotlák, Ctibor Bachratý, Dagmar Hájková, Daniel Veselský/TASR, Elena Hronská, Filip Lašút, František Ortmann, Hana Smejkalová, Jana Nemčoková/archiv SND, Jaroslav Barák, Jaroslav Tatek, Jiří Novák/archiv ND Praha, Jiří Rubeš, Jozef Kubíček, Jozef Vavro/archiv SND, Katarína Marenčinová/archiv SND, Kempinski Hotel River Park, Ladislav Jiroušek, Michal Škvor, Milan Krupčík/ Televize Markíza, Oldřich Pernica/archiv ND Praha, Pavol Breier, Pavol Dřízhal, Peter Brenkus, Peter Procházka, Petr Škvrně, Plus JEDEN DEŇ/Emil Vaško, Profimedia, Tibor Huszár Design © 2014 by Soňa Šedivá ISBN 978-80-249-2619-3
jdeme na to… Tři, dva, jedna – start,
„Říká se, že už v malém hadím vajíčku se dá rozpoznat podoba dospělého hada. Když srovnávám informace o sobě z dětství i vlastní vzpomínky s tím, v co jsem se proměnil, musím uznat, že to o hadovi nejspíš platí i o mně. Už v dětství mě lákaly víc knihy než fotbal, po první návštěvě opery – to mi byly čtyři nebo šest – jsem k ní zahořel a hořím doteď. Jako dvanáctiletý pionýr jsem viděl Budského režii Romea a Julie. Vychází mi z toho, že už tehdy ve mně vystrčil drápky zárodek režiséra a drží mě dodnes!“ Byl nepřehlédnutelný v jakémkoliv davu, v kterékoliv zemi, společnosti či době. A to nejen svým vzhledem. Výjimečný, neobyčejný, nezvladatelný, drzý a plachý, odvážný, sečtělý, moudrý, promiskuitní v myšlenkách, ve skutečnosti lpěl na tradicích. Žil život vesničana, ze kterého se stal městský bohém. Za šedesát pět let stihl, viděl a udělal víc, než si vůbec dokážeme představit. Celý svůj život oddaně zasvětil své lásce. Nekonečné, upřímné, spalující. Lásce, která ho zcela pohltila, každou jeho buňku, a držela ho pevně v náruči do posledního vydechnutí. Lásku, o níž uměl snít, studoval ji, hýčkal, nikdy mu nezevšedněla, nechal se jí obluzovat a rozdával ji dál. Ne cíleně, konkrétní osobě, ale anonymním masám lidí různého věku, různého rozpoložení a v různých zemích. Odvděčovali se mu za ni tak, jak to dokáže jen oddaná milenka.
Extází pro něj největší – potleskem. Dlouhotrvajícím, bouřlivým, uznalým potleskem, po němž ještě dlouho pálí dlaně. Se svou láskou překonával invence, hranice možností, mnohokrát i sám sebe, a vyzkoušel všechny variace krve, potu, slz a prachu. Jeho láskou byla diva jménem cálie. Prožil s ní věrně, i když bez formálně zpečetěného svazku, celý život. Jen on sám nejlépe věděl, že žádná potvrzení nepotřebuje, neboť cálie vlastnila jeho duši i srdce. Měla ho celého jen pro sebe. Ani jednou ji nepodvedl, neodešel za jinou. Dokud neodešel navěky. Byl jí milován a on k ní choval též bezpodmínečnou lásku. Díky této lásce objevil, ovlivnil, vytvaroval a režíroval největší hvězdy slovenského a českého činoherního, muzikálového, baletního a operního nebe. Díky této lásce začaly divadelní hlediště plnit autobusy venkovanů, městských lidí, mladých, starých, veselých, smutných… prostě všech. Spojoval lidi svou nevinnou duší, chlapeckým úsměvem, chutí do života, hladem po krásnu. To vše zabalené do milosrdného dýmu, neustále v pohybu, sytě barevné, poetické, dojímavé, aby tu a tam ukápla i slzička. To vše od premiérového zvednutí opony až po její spadnutí při derniéře za zvuků operních árií proložených bigbítovými tóny velkolepě útočícími na všechny smysly. Dějiny kultury začaly psát nové názvy letopočtů: před ním, během něj, po něm. Mág.
Velikán.
Maestro.
JOZEF BEDNÁRIK
1
ˇ vedro do studny Co se stane, když spadne
Bednárikové jsou veselá rodina po meči i po přeslici. Sedávají svorně, podle nepsaného zasedacího pořádku, u stolu v kuchyni sestry Julky. Sourozenci Janko, Vítek, Julka a Rózka. Dům stojí na rodičovském pozemku, hned naproti kulturnímu domu, který je svým čilým divadelním životem proslavený nejen doma ve vesnici, ale i v blízkém okolí Trnavského kraje a taky v širém světě. Dostanete se k němu křížem od domu Štefánie Pepky Slobodové, Bednárikovy ochotnické múzy, nebo přes humno od Uličky, kde jako děti nacvičovali programy rodičovského sdružení. V Zelenči, vesničce nedaleko Trnavy, jsou takováto označení přesnější než názvy ulic. V každé slovenské dědině všichni vědí, kde je hřbitov, kostel, hospoda, obchod, kulturák, akorát tady navíc každý ví i to, kde bydlí Bednárikovi. Každý taky ví, že Zeleneč se kdysi jmenoval Linč. Takže pojedete-li do Linče nebo do Zelenče, vždycky dorazíte do stejného místa. Za oválným stolem zůstala jedna židle u okna prázdná. Chybí na ní on. Jožko anebo Jojo, jak mu říkali doma. Bednárikovi netruchlí, aspoň ne teatrálně, i když drama, komedie či jiná forma divadla jsou jim díky němu velmi blízké. Kdykoli na něj vzpomínají, spočinou pohledem na jeho fotce. Hoří před ní svíčka, ale
13
obligátní černá stužka chybí. Jožko se usmívá, možná na ně z nebe dohlíží a v duchu nadává, že nic nedělají podle jeho představ, především ale všichni vědí, že už nic nebude jako dřív. Jejich společná setkání, která plánovali vždy rok dopředu podle toho, kdy měl v diáři premiéru nebo nějakou zahraniční cestu. Jejich rodinné Vánoce nebo slavné linčanské hody. Jejich telefonáty. Jeho bonmoty. Jeho kuchyňské etudy. Jeho dojemné rozhovory s maminkou, když už byla na vozíku. Jeho slavnostní premiéry. Jeho láska k rodině, Zelenči, Londýnu, divadlu, opeře, filmu, umění, k Shakespearovi. Jeho úsměv. Jeho Jeho Jeho Jeho
nezřízená chuť na řízky s bramborovým salátem. vyprávěcí talent. čistá duše, velké srdce a nevybíravé způsoby vyjadřování. chuť žít, cestovat, vdechovat a učit krásu.
On, coby chodící dramatický cholerik, který je měl všechny moc rád. Svým osobitým způsobem, ale nepochybně oddaně. On, který je často hanil, nadával jim, doháněl k slzám, ale ve skutečnosti se jimi chlubil, a rodina byla jeho baštou. On. Ano, už nic nebude jako předtím, protože odešel bez varování a hlavně nečekaně brzy. V srpnu 2013 se přivolanou sanitkou, s kratičkou zastávkou v nemocnici, odvezl až do divadelního nebe. Jeho příběh začal roku 1944, za Slovenského národního povstání. Žilinská posádka aktivně bojovala s německými jednotkami a martinská posádka v počtu osmi set mužů – jedním z nich byl i sedmadvacetiletý Vít Bednárik – zaujala obrannou pozici. Později se martinští vojáci usídlili ve Starých Horách, a právě to se stalo majoru Bednárikovi osudným. V nejstarší hornické vsi v okolí Banské Bystrice, kde doly existovaly už za vlády uherského krále Štefana, bylo strategické centrum party-
14
zánů. Válkou unaveným vesničanům se od počátku povstání obrátil život naruby, protože vesnice patřila do území takzvané partyzánské republiky. Všichni už měli válčení plné zuby, ale ztrápení lidé přesto pomáhali, jak mohli, a toužili po obyčejných věcech. A ze všeho nejvíc po svobodě. Dokud nepřišla, dokud v nesmyslné válce umírali nevinní, se jen úpěnlivě modlili. Obětavě se starali o nemocné a raněné v polní nemocnici partyzánské brigády, zásobovali, narušovali dopravu nepřátelského vojenského materiálu. Rozália Chladná, dívka s velkýma očima a ještě většími sny, pocházela z hornické rodiny. Poslušně, jak jí otec přikázal, nosila jídlo partyzánům, vojákům i židovské rodině, kterou odvedla do jeskyně vysoko v horách. Jednoho listopadového dne Bodnerovi, hladoví, špinaví a na smrt unavení, zaklepali na dveře neznámých lidí ve Starých Horách. Věřili v zázrak, věřili v dobro. Manželé Jozef a Mária Chladní věděli, že ukrývání Židů je na okupovaném Slovensku hrdelním zločinem, a kdyby se na to přišlo, bez milosti by je zabili. I jejich milované děti. Přesto se neznámých ubožáků ujali a do konce války je živili. Otec bez mrknutí oka přikývl, na otázky či zpochybňování jeho rozhodnutí neměl nikdo odvahu ani čas. Zvítězila jeho neoblomná víra v lidskost. Bodnerovi po válce emigrovali do USA, ale se svými zachránci zůstali v kontaktu. „Nezapomeňte na rodinu Chladných. Celý život jim musíte být vděční,“ vzkázal svým potomkům v závěti Emanuel Bodner. Rodina Chladných obdržela vyznamenání Spravedliví mezi národy – in memoriam. Toto ocenění uděluje Izrael lidem, kteří i za cenu ohrožení vlastního života pomohli Židům uniknout před německými vyhlazovacími tábory. Kromě medaile a diplomu mají ocenění právo, aby jejich jméno bylo vytesáno na Zeď cti v Zahradě spravedlivých muzea holocaustu Jad Vašem. V obětavosti Chladných se spojily dva světy, dvě velké pravdy – židovská a katolická.
15
Otec Vít Bednárik Matka Rozália Bednáriková
Bojovalo se s hříchem, ale hříšníkům bylo odpuštěno, a když zachráníš jeden život, zachráníš celý svět. Ve Starých Horách na jižním úpatí Velké Fatry, kde se kdysi těžila měděná a stříbrná ruda, a slavném poutním místě se stal ještě jeden zázrak. Za zvuků bombardování německých letadel, burácejících tanků a svištění ručních granátů svázaných za dřevěné rukojeti se zrodila jedna velká láska. Láska, stvrzená před Bohem, překonala válku, přežila fašismus, přečkala komunisty. Láska, z níž vzešlo pět veselých dětí, úspěšných, rovných a výjimečných lidí. Především ale láska, o niž se snoubenci Vít Bednárik a Rózka Chladná opírali ve zdraví i nemoci, ve štěstí i neštěstí, žili ve vzájemné úctě, milovali se a ctili po všechny dny svého života, až na věky věků… Jejich manželství bylo požehnané ve jménu těch, v něž nekompromisně věřili. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! Martinská posádka už nemohla zůstávat v záloze, protože Němci útočili, a tak táhla Starohorským údolím. Vít Bednárik byl spojař, všude s sebou vláčel kabely, zajišťoval spojení. A tehdy, když to nejmíň čekal, se mu zalíbilo jedno děvče. Vyšlo z chalupy pod lípou, proti rodičovskému domu. Podruhé Rózku Chladnou uviděl jednou ráno za úsvitu, když se šel pomodlit. Zbožný Zelenčan rozjímal na místě zvaném Studánka. V patnáctém století se zde poprvé zjevila Panna Marie. Nedaleko pramenu a sochy bohorodičky z karaského mramoru dnes stojí kaplička. „Když se táta modlil, okolní svět pro něj přestal existovat. Vážně. Z hlubokého rozjímání ho vyrušil nevšední zjev: naše máma klečící na klekátku s Máňou,“ rozpovídala se Julka, předposlední ze sourozenců Bednárikových. „I táta tam byl s kamarádem. Tátovi se líbila Máňa a kamarádovi zas naše máma.“ Později si hoši děvčata prohodili. Jak a proč, to se přesně neví. Jednoduše přeskočila jiskra napříč. Rózka si v kapličce zapomněla tašku
17
a major Bednárik jí jako ukradl peněženku. On byl odjakživa vtipálek, trošku škodolibý, ale co na tom. Dívce se jeho dvoření zalíbilo, přitahoval ji svou mužností, smyslem pro humor, fascinovala ji jeho láska k hudbě a víra v Boha. „A spadlo vědro do studny,“ dodala Rózka, nejmladší dcera, pojmenovaná po mámě. Hovořila přesvědčivě, jako by u toho byla, anebo jak to ti nejmladší vždycky dělají – trochu hlasitěji a trochu zaníceněji. „Ale co tě nemá!“ protočila oči Julka. „Víš ty, co znamená, když spadne vědro do studny?“ „No… vím,“ ozval se Vítek, třetí kluk v pořadí, pojmenovaný po tátovi. „Vědro nikam nespadlo, nepřeháněj. Řekněme to tak, že naše máma padla tátovi do oka,“ uzavřel seznamovací anabázi rodičů druhý nejstarší ze sourozenců, Jano. „Jinak řečeno, nebýt povstání, my neexistujeme,“ dodal výstižně Vítek. „Jožo měl samozřejmě tři sta padesát verzí jejich seznámení. Pokaždé, když jsme se tu takhle sešli, jsme poslouchali jiný příběh, ale nikdy nezapomněl zdůraznit, že jsme zčásti židovská rodina.“ „Přesně z jedné šestnáctiny jsme byli židovská rodina, tvrdil, ale kde to číslo náš matematický analfabet vzal, to nevím,“ směje se Jano, technický typ – alespoň to tvrdí ostatní. Židovstvím a vším, co s ním souviselo, byl Jožo fascinován odmalička. Bratru Vítkovi záviděl jeho velký nos, protože s ním mohl kohokoliv přesvědčit, že je Žid. Obdivoval jejich svět, oblékání, zvyky, rodinnou soudržnost, vzdělanost, náboženství, chodil s nimi na šábes. Zatímco jiné děti dováděly venku, on horlivě četl, seznamoval se s příběhy Adama, Evy a Noa, židovských praotců Abraháma, Izáka a Jákoba, proroka Mojžíše… Staré Hory nakonec v dubnu 1945 osvobodila vojska rumunské armády. Krátce poté, co Vítek požádal Rózčiny rodiče o její ruku, byla svatba. Lidem se konečně dýchalo volněji, radovali se, i když je čekala tvrdá realita. Na veselce se při muzice tančilo až do rána. Snoubenci byli svoji.
18
Na svatbě Bednárikových rodičů se tančilo do rána
