A K T C Á N I Ř T VZPOMÍNÁ

VZPOMÍNÁ

TŘINÁCTKA

T řin á c tk a vzpom íná H rs t v z p o m ín e k XIII. s tře d is k a J u n á k a v P ra z e k d e s e tile té m u v ý ro č í z a lo ž e n í

P ra h a , 1 9 4 6

Vy, skauti, dáváte si závazný slib, ukládáte si těžký zákon. Chcete-li jej skutečně plnit, budte si vědomi, že vždy musíte být pohotoví bránit svobodu. bojovat o svobodu, všechno, i život za ni obětovat. Neboť jen život ve svobodě je životem v pravdě. Všichni mějte cti­ žádost být bojovými průkopníky a strážci svobody národní, svobody sociální, svobody občanské. (Dr H. Ripka na tryzně za Mindu.}

3

Letos v listopadu tomu bylo již deset let, co se narodila Třináctka. Pěkná řádka příhod, dobrodružství a vzpomínek. Myslím, že by ne­ stačil ani celý Ottův slovník naučný. Proto se teď tak trochu ošíváme, kdyp vám předkládáme knížku takovou, nevelkou a zdaleka ne úplnou, v rozsahu, který nám diktovaly poměry a správce oddílové pokladny. Celí rozpačití už teď slyšíme vaše námitky: A proč jste tam nedali nic o tom Hášlerkovi s flintou, a proč ne o těch slavných závodech, o radoschwitzer Kinderheimu, Černé ruce a co já vím ještě. Ano, bylo toho prostě tolik na tak málo místa, že se nám tam nevešlo dobrých devět desetin toho, co tam mělo být. Spokojte se, prosím, alespoň s tím, co vám předkládáme, protože, na svou čest, chtěli jsme vybrat jen to nejtypičtější z typického, to nejdůležitější z důle­ žitého, to nejtřináctkářtější z Třináctky. Snad vy, naši příznivci a přátelé, poznáte z této hrstky vzpomínek, co to Třináctka je a č í m j e p r o nás, a vy, kteří s námi jste či jste byli v jednom klubku během těch desíti let, snad vyčtete mezi řádky, že jsme spolu prožili něco, na co nesmíme celý život zapome­ nout. A teď obraťte a přejeme příjemné počtení. Redakce.

5

Mé první a nejstarší vzpomínky na »Třináctku« spadají daleko za rámec vašeho desetiletého výročí. To jsem byl ještě mladý sborový vůdce, ne málo starší než jste teď vy, a ve svém IV. pražském sboru jsem měl mezi jinými oddíly také Třináctku. S těmito vašimi skautskými předky jsme podnikali časté výlety i tábory a vůbec jsme s nimi žili, my staří Dvojkaři, ve velmi těsném styku. To vám říkám hlavně proto, abyste si uvědomili, jak starou tradici má to vaše skautské číslo, které jste si vyvolili za svůj symbol a které je již deset let vaší visitkou. Váš oddíl jsem znal velmi dobře i později, a to v té době, kdy byl součástí 2. pražského oddílu. Navštívil jsem tehdy v roce 1936 váš tábor na Lužnici u Kliková. Měl jsem tam možnost pozorovat vaši celodenní skautskou činnost pod vedením vašich vůdců Cara a Radomíra. Navštívil jsem po­ tom několikrát i vaše další tábory, na kterých už vlála vlajka Třináctky. Pozoroval jsem velmi rád váš táborový život a dávali jste mi vždy plno a jplno možností, abych vaši skautskou praksi kontroloval se svou skautskou minulostí. Znal jsem dobře vaše vůdce Cara a Radomíra a oceňoval jsem vždy jejich snahu po dokonalém skautingu. V jejich i vaší skautské praksi, která vždy usilovala o zdravou rovno­ váhu mezi hrami a zálesáctvím na straně jedné a kulturní a ideovou výchovou na straně druhé, jsem viděl dobře po­ chopenou cestu skautingu. Končím svou krátkou vzpomínku přáním, abyste si vždy uchovali toho ducha, ve kterém váš oddíl v té době pracoval. Mnoho zdaru na další cestě. (Dr Prokop Drtina.)

i

Před válkou. 20. listopadu 1936 zahájil činnost nový oddíl Třináctka, vzniklá oddělením smečky vlčat od 2. oddílu pražského. Za dobu tří let prodělala Třináctka bohatý vývoj; z malé smečky vyrostla za necelé dva roky na istočlenný oddíl, skládající se ze tří složek: vlčat, vodních skautů a řadových junáků. Jak krátká je doba tří let a kolik práce, kolik snažení, přání a plánů se dovede do ní vtěsnat, kolik přátelství v ní vy­ roste a kolik semínek lze zasadit do mladých duší! Třináctka nezanikla jako zanikají jiné oddíly, příliš rychle vzrůstající a dozrávající k dokonalosti, dovedla si vychovati z bývalých vlčat chlapce, žijící pro oddíl, kteří jednou, až život odvolá z oddílu dnešní pracovníky, povedou jej dále. Vzpomeňte všichni 's láskou oddílu, který vám tolik dal, a nezapomínejte na léta, která jste v něm tak krásně prožili. O to vás prosí Car. (Smolnička č. 1— 2 roč. IV.) • Na naši prvou schůzi přišli hned tři nováčci. Radko vy­ kládal, čím se liší skaut od obyčejného chlapce a čím se také liší od vlčete. Pak vyprávěl o skautských zkouškách, o tom, co budeme podnikati. Říkal, jak skauting zavazuje. (Kronikářský zápis o první schůzce Třináctky.) • V pochmurných únorových dnech r. 1937 choulilo se u krbu v klubovně Třináctky několik zimomřivců. Hovoří se o všem a během řeči se převedou úvahy i na thema cíle další činnosti. Každý chce dělat něco jiného, jednomu se

8

líbí to, jinému ono, až tu Car zcela nevinně a skromňounce navrhne: »Co kdybychom vydávali časopis?« Reakce byla pestrá: »A vida, to je nápad«, »To by bylo prima«, »To je tupý,« rázem se přestává naplano mluvit a počnou se pečlivě pitvat nastávající problémy. Hlavně ovšem jméno. Když se vystřídaly všechny ty Krvavé ruky, Tajuplné večerníky, Obzory sirotků, Hlasy žíznících, usou­ dil někdo, zda by nebylo správné vyvodit jméno z čísla od­ dílu. A ejhle! Už tu bylo Štísko. Smůla, Smolnička. . . Některým se poslední název zalíbil, jiní nepokrytě projevili své opovržení, ale nakonec vyhrál na celé čáře. A nyní bylo třeba myslet na rozmnožovací stroj, obálku, papír, redakci, zkrátka na vše, co mělo dát život chystanému novorozenci. Ovšem, byly tu i problémy finanční, neboť jsme chtěli dávat Smolničku zdarma. Jednoho nedělního odpoledne jsme se sešli k prvému od­ vážnému podniku. Točili jsme klikou, mazali sebe i stěny barvou, ničili blány a nakonec dostali asi 1000 kusů papíru s divnými černými ornamenty, připomínající spíše jarní louže nežli pořádný časopis. Stříkaná obálka byla dalším kamenem úrazu. A nakonec se vyvedla jako nepodařený primánův rys. Nelze ovšem mluvit jen o vnějších stránkách a je tedy nutno obrátit svoji pozornost k obsahu. Čtenáři si mohli přečíst úvodník o programu a smyslu Smolničky, oddílové zprávy, krojovou rubriku, Carovy zábavné články o Emilkovi a Frantině Kantině, téměř vědecké pojednání na thema »Jí váš chlapec všechno?« a dokonce i táborový oběžník. Smolnička měla přes své veškeré vady a nedostatky u chlapců úspěch a vlastně už tehdy počala svoji úspěšnou cestu*

(Smolnička 3 roč. IV.)

9

Úhrnem možno říci, že právě ti nejzarytější by se stali milovníky skautingu, kdyby jej blíže poznali. Zalíbil by se jim, protože je právě pro ty ohnivé, divoké kluky, kteří horlí proti, protože myslí, že to není dost mužné. Ti lhostejní však, kteří nepomlouvají, těm by se u nás dlouho nelíbilo. Slabochům se skauting nelíbí. (Z Radkova článku do Junáka.)

Na nádraží jsme honem sehnali auto, jak správný lyžař 38 musí učinit. V autu to bylo moc veselé, protože v serpen­ tinách nad Horním Vrchlabím došel šoférovi dech (resp. jeho chladiči) a mašinka se mu rázem proměnila v kouřící mašinku čili sentinel. Měl ucpaný chladič. Nadával, že je to »sviňa schvajn« a mluvil zkrátka řečí, zvanou Tschechoslo­ wakisch. Musel otevřít motor, aby se mu nezavařil, neboť auto s 10 ranci a pasažéry není maličkost. Konečně se roz­ hodl v prvních chalupách Pommerndorfu, že se tomu podívá na kobylku. Velice opatrně rozšrouboval špunt od té hrozně pařící mrchy a když pojednou špunt vylétl silou páry do vzduchu, stěží utekl před proudem vřelé vody, která mu vystříkla rovnou do »ksichtu«. V Pommerndorfu se zaplatilo a už se šlo známou cestou k Mohwaldům. Möhwaldovi z nás měli ukrutnou radost a otravovali nás s Holländerbliitenthe, Zipipersamenem, Honigem mit Milch hned od počátku až do posledních dnů. Také jsme museli vidět starého pána tága a kohouta, který je prý jejich Wecker, zkrátka jako vždycky. Starý Fridolín nás honil, abychom nechodili bloskopf. Jen něco nového přibylo, a sice starý pán nám ukázal, jak umí břichomluvit. Mladší Leopold k svému obvyklému zpívání 10

» 0 Radomír . . .«. přidal »leh bin der schone Leopold« a potom nějakou píseň o slavné vsi Hackelsdorfu. Když se nás dost naotravovali, šli jsme se podívat na sníh. (Car o vánocích 1938.) O vodácích se stejně všeobecně říká, že jsou nafoukaní, a tak jim to na cti nepřidá ani neubere, řeknu-li, že to byli vodní skauti, kteří ipražskou Třináctku zařadili do cela nej­ lepších pražských oddílů. Historie vzniku vodáků ve Třináctce je velmi složitá. Nej větší zásluhu má na tom Mořská kráva ě. 1, která počala propagovati vodáctví na táboře v roce 1937, nazvaném »U Hašlerky s flintou«. Tam jsme s Carem začali objevovat krásy vodáctví, jezdili jsme s vlčaty ranním oparem po Nových řekách, hráli si s vodními slípkami na nedalekém rybníku, honili vodní pytláky, učili se základním vodáckým cvikům, prostě prožívali jsme zde svá vodácká »dětská léta«. Myslím, že je ještě nutno, hlavně pro nezasvěcence, říci, co je to vlastně ta Mořská kráva č. 1. Pro mne je to TO, co už se nevrátí, pro jiného jsou to vzpomínky na plavčická léta, plná bolu a mytí kotlů, zkrátka každý máme na Moř­ skou krávu jiné vzpomínky. Mořská kráva č. 1. byla ta nej­ lepší pramička, která kdy jezdila po vodách tohoto státu. Jezdila tak nádherně, že ačkoliv jsem na ní ujel tisíce kilo­ metrů, ani jednou se se mnou neudělala. Zhynula smrtí mučednickou, neboť byla po ¡dlouhé persekuci (hnila na břehu v Libni) zničena okupanty. Snad se podaří pro ¡ni získat také nějaké vyznamenání, neboť v dobách nesvobody pomáhala nám utápět žal, někdy i kotlíky a součásti oděvů a zhynula pode jhem vetřelců.

11

Dalším důležitým pomocníkem při tvoření vodní Třináct­ ky byl Braťka-Jaroslav Novák, kapitán vodní Pětky, který nás podpořil v našich těžkých začátcích radou i hmotnou pomocí. Dlouhou dobu jsme kotvili u klubovny 5. vodního oddílu a na první vodácké výlety jsme jezdili pod jeho ve­ dením. Moje studie by nebyla úplná, kdybych neuvedl jména prvních členů Třináctky, jména odvážných průkopníků, jména, která nesmí být nikdy zapomenuta. Co jméno, to kus historie oddílu. Uvádím je tak, jak jsou zaznamenány v prv­ ním lodním deníku: Car, Jasan, Jurka, Alces, Minda, Goga, Taras, Rin, Arto, Bonbon, Valda, Kastor a vodní vlče Halunka. Bylo nás třináct a založili jsme vodní Třináctku. Mnozí z těchto zakladatelů odešli, mnohé již pamatuje málokdo z vás, ale přesto velká část nás zůstala věrna skautingu. Po návratu z tábora »U Hašlerky s flintou« a po absolvo­ vání první výpravy na kanoi po řece Sázavě byla založena vodní družina při 13. oddíle. Svou první schůzku konala až 11. května 1938, protože přes zimu nebylo možno žádný vodácký výcvik provádět. Několik týdnů jsme spravovali Mořskou krávu č. 1., která se přes zimu poněkud rozeschla na Radkově dvorku na Vinohradech. Svůj první výlet jsme podnikli 26. května (pamatuji si ten den proto, protože mně bylo právě 15 let) a koníčkovali jsme loď vzhůru po Vltavě až do Jarova. Po této zkušební jízdě podnikli jsme první křest na dlouhé vodácké tuře z Jetětic do Prahy. Byli jsme na vodě od 3. do 6. června. /T , ,N

(Jasan vzpomma.)

12

Před námi po prvé Bučily! Nejdříve vjíždí admirálská loď s Braťkou, který, třímá kotrč, aby loďstvo bezpečně provedl úskalími, a za ním jedeme hned my. Povedlo se mu to, třebaže sám ztroskotal. Za Kamýkem je totiž ve stavbě most a řeka je zahrazena pilíři. Najednou se nám před mostem Braťka začal motat sem a tam, šněroval řeku a hledal cestu tak dlouho, až to Jurku, který kotrčoval naši loď, dopálilo a namířil si to rovnou mezi dva trámy. Braťka, který pů­ vodně mířil jinam, v poslední chvíli nám vjel do cesty a chtěl projet také tudy, kudy jsme jeli my. Bylo však již pozdě. Mezi pilíři byl značný iproud a malí chlapci, které měl na palubě, nedokázali loď udržet ve směru. Narazili na pilíř špičkou a začali se potápět. Modlili jsme se v duchu, aby se nestočili bokem na proud, iprotože bychom je byli prorazili. Na štěstí »jeli« rovně, zaliti až po krk. Z vody jim koukaly jen hlavičky a postupně byli spláchnuti se svých míst. Na lodi zůstal jen kapitán, který křečovitě svíral kotrč a ve stoje balancoval, aby udržel loď nad vodou. Zavazadla plavala kolem lodi a jeho kufr se pomalu potápěl. Konečně připluly i ostatní lodi a byly zahájeny zachraňovací práce. Kdosi se statečně vrhl po Braťkově kufru a zachránil ho. Přesto, že byl promočen a z cukru zbyl jen pytlík a z holicího mýdla pěna, byl v naprostém pořádku. Utopila se jen láhev s mlékem a jedna bota. (Zápis v kronice o prvním vodním výletě o Svatoduchách 1938.) Vyčítáš nám majetkové rozdíly, Radomíre, je pravda, jsou u nás — ale kdyby ses nás zeptal, který chlapec je z nás nejbohatší nebo nejchudší, nemohli bychom Ti od­ povědět. Prostě — to nevíme — poněvadž nás to nezajímá.

13

Není u nás kavalírů, kteří by za všechny platili a tím dávali najevo, že na to mají, že si to mohou dovolit. Nikdy jsme se nesmáli a nepodceňovali prostý ústroj. Je mezi námi jeden, který přišel na hockey tak, že si provlékl nohy iskrz rukávy od teplácké blůzy a získal si tak štíhlé šponovky. Sklidil svou vynalézavostí ohromný obdiv a všichni jsme ho hned kopírovali. Vzpomínáme si, že jeden ¡pak přišel v bílé teplácké blůze, takže to vypadalo, že celý zápas hrál v podvlékačkách. Zarazily nám to maminky. Těm se líbí, když si nás mo­ hou oblékat. Neškemráme doma o ústroj, není možná věta »Když mi to nekoupíš, tak nikam nejdu.« To by se maminka zachechtala a hned by řekla: »To jsem ráda, jen zůstaň doma a uč se!« Abychom brali život vážně, to, prosím Tě, od nás nežádej. Jak jsme všichni pohromadě, vjede do nás taková rozpustilá radost, že je nám každý sebetěžší úkol pouze hračkou. Co by to bylo pro nás za radost býti vyloveni rybářskou lodí a žiti měsíc na rybářském škuneru. (Otevřený dopis Netopýrů Radomírovi.) • Povídala jedna babka při nakládání zavazadel v Libni: »Kdyby jen maminky těch škoutů věděly, co se jejich sy­ náčkové — chudáčci nadřou, jak musí trpět, jaká je to špinavá práce. Já bych svýho kluka do takovýho spolku nedala ani za nic. Pěstuju si zde travičku, přijdou škauti a začnou mi přes ni tahat lodě. Byl tu sice nějaký pán, dílo­ vedoucí těch kluků, vše jsem mu vypověděla, ale nebylo to nic platné.« Potom se podívala na chlapce vedle sebe, po­

14

hladila ho po vláscích a něžně mu povídala: »Buď rád, že jsi doma a že se nemusíš dřít jako ti chuděrkové tady.« (Smolnička 1— 2, roč. IV.)

»Tak rychle do auta, už pojedem!« zazněl Eradův hlas před klubovnou, když jsme skončili pracné a dlouhotrvající nakládání beden a dřevěných podsad. Pak se nákladní auto rozjelo a my na měsíc opustili Prahu. Byli jsme už rádi, že se na čas zbavíme svého zakouřeného města. Cestou pře­ mýšlíme o nastávajícím táboře a děláme iplány. Jede s sebou také p. Švejda, moc milý a hodný pán. Je to otec méně mi­ lého a hodného vlčete. Teprve v 10 hodin večer byla všechna zavazadla a stany na místě. Stany stály jenom na zemi, bez podsad. Unaveni šli jsme spat. Za chvilku vše chrápalo, jen Korvus rušil ubohé spáče svým »zdar«. On totiž měl hlídku a Jasan ho bídně navedl, aby každých 5 minut volal »zdar« na zna­ mení, že nespí. Tábořiště bylo v tuze hezké krajině, v zátočině řeky Želivky. Naproti se zvedaly skály a za nimi les, za námi pak vysázená paseka, kde hustý a vysoký porost jalovce dusil mladé stromky. Místo bylo pěkné, ale Radko stále toužil po větších a hlubších lesích. Nakonec se s tím však přece smířil. V neděli jsme spali ráno velmi neklidně. Hned za svítání počali se trousit rodičové a potajmu otvírali stany svých sy­ náčků. Uchvátili svá dítka a nastalo vyptávání. Synáček obyčejně odpovídal nakvašeně, protože ho rodiče otravovali a zdržovali od denního programu. Že je to tak baví? Že jich nemají dost za těch 11 měsíců! K večeru ipak se odplí­

15

žila tlupa rodičů, jdoucích do Sedmpánů na vlak, a táborem zavládl klid. Konečně přijela paní Šťastná a filmování začalo. Nej­ dříve museli všichni do stanu v negližé. Árto troubil »jako« budíček. Na dané znamení se kluci vyřítili ze stanů a běželi »jako« na ranní cvičení. Toto citýrování se několikrát opako­ valo. Pak přišel »tejrák«. Cvičili jsme pořádně (snad jedinkráte za tábor), zejména vlčata, kterým někdo nakukal, že budou promítána v opravdovém biografu. Při pozdějším filmování se dokonce Jasan s Rinem obětovali a udělali se s kanoí. Nevěřili jsme mnoho ve zdar filmu, ale přesto se povedl. (Kronika »Křeního« tábora.)

Tak tedy rok 1938. Prvou polovinu roku jsme si žili bezstarostně. Hory, výlety, Kření tábor na Želivce, vodní putování do Prahy na pokra­ čování, obvyklý program v klubovně, výcvik na vodě, mírové poměry, všeho hojnost (na táboře spotřebovány 2 kg másla na účastníka), a tak jsme ani nepozorovali, jak se nad Československem se stahují mraky. Prvá květnová mobili­ sace proběhla celkem bez ohlasu, a tak teprve v zářijovém diáři oddílu se setkáváme s poznámkami: »Schůze byla vy­ plněna výcvikem v ¿protiletecké ochraně« nebo »Debata chlapců o situaci« a pod. Drahá mobilisace nás vyburcovala. Rázem, aniž byly dány rozkazy, byl celý oddíl ještě večer po vyhlášení mobilisace na nohou. Oba vedoucí — Car i Radko -— vypravili se do kasáren, aby se tam přihlásili jako branci, ostatní starší hoši nastoupili tam, kde jich bylo nejvíce zapotřebí — k civilní protiletecké ochraně, na ná­

16

draží k službě Československého červeného kříže, na pomoc prchajícím hraničářům. Jednou vytrženi z idylického oddí­ lového života pokračovali jsme cestou služby vlasti, na kterou jsme se dali. Do mírových, totiž duševně mírových, bezstarostných a radostných poměrů se dostal oddíl vlastně až po revoluci 1945. Druhá republika už není příznivá pro dosavadní způsob života Třináctky, který, dnes si to mů­ žeme přiznat, byl do jisté míry skautingem pro skauting, vedl k takovému intensivnímu klubovému, oddílovému vy­ žití, že vše, co se dělo mimo oddíl, zůstávalo v pozadí, tvořilo jen kulisu. Poměry druhé republiky, vědomí veliké národní křivdy vtiskly svůj znak každému chlapci, celému oddílu. Intensivnější branná výchova, služba celku, projevující se u vlčat hromadnými výpravami do Zoo a zásobováním hla­ dovějící zvěře potravou, u starších skautů a vodáků službami namáhavějšími, akcemi na ¡pomoc hraničářům, hlubší pozná­ vání kultury i historie národa jako prostředek proti du­ chovnímu a mravnímu ochabnutí, a hlavně Radkovy články ve Smolničce. (Carovy vzpomínky.)

Tryzna za bratra náčelníka A. B. Svojsíka a valný sjezd. Valný sjezd přinesl mnohé překvapení. Tak především se sloučíme s Junáky Volnosti, skauty-katolíky a Svehlovými skauty v jediný spolek. Ponese jméno »Junák«. Inu, druhá republika! Máme dnes dálnice, tužníky, radia se jmenují Radegast, Havěna a tak místo skautování budeme junačit. Slib bude doplněn formulí o Pánu Bohu, snad se změní kroj, budeme spolupracovat s armádou a kdo ví, nebude-li

17

z nás místo starých poctivých skautů Balila nebo Hitler* jugend. (10. kronika vlčat, zápis 39 — 10. prosince 1938.)

• Druhý den valného sjezdu přinesl nemilou novinku v zpolitisování skautů. Všichni činovníci budou musit být členy Národní jednoty, jinak by nemohli vést své oddíly. Oddanost, kterou vlasti před tím tak dlouho prokazovali, už není zárukou spolehlivosti a místo pádného potvrzení v lásce k mládeži bude stačit stranická legitimace, která bude dostatečnou visitkou poctivosti. A co bude s židov­ skými činovníky, kteří stejně obětavě vychovávali křesťan­ skou mládež? Ti přece nesmějí býti ve straně! Mnohé se od října změnilo. (11. prosinec 1938.) • Representuješ oddíl? Uvědomil sis někdy, že podle tebe posuzují všichni známí i neznámí oddíl i celé junácké hnutí? Pamatuj tedy na to, že tvůj odpor k čistotě, tvůj smysl pro rošťáctví, tvou tu či onu vlastnost přičítají lidé ne tak tobě, jako špatné výchově v oddíle. A přece nechceš kazit dobrou pověst oddílu. Vždyť já vím, že jej máš tolik rád, že všechno děláš neuvědoměle a že není tvým úmyslem škodit. Jsi čle­ nem junáckého oddílu a nositelem junácké myšlenky. Roz­ šiřuj ji svým chováním a snaž se ukazovat sám na sobě její správnost. (Car k vodákům 13. oddílu.)

Je sobota 1. srpna 1939. V libeňském přístavu 13. vod. oddílu je ticho. Celé loďstvo 13. oddílu ocitlo se díky suchu v bahně.

18

Ze stromoví vyběhl mladík podivného vzezření a za ním pes. Nebylo lze poznati, kdo koho pronásleduje. Zda pes muže, či muž psa. Zamotaná situace skončila tím, že muž se vyšvihl na schody klubovny 13. oddílu a divým pokřiko­ váním bojových hesel, jako »huš, huš, jedeš bestie,« nebo »esli já tě kopnu, zmije plazivá« se snažil nepřítele zahnati. Po chvíli vyšel ze sousední chaty jeho majitel a zjistiv, jak se věci mají, osvobodil nebohého pána z tísnivé situace. Pes byl pokárán a oba páni se dali do družného rozhovoru. Po delším představování už bylo oběma jasno, že majitel psa je ing. Skočdopole, pronásledovaný pak jeden z vůdců Třináctky. Hovor se točil tu kolem psa Jelíka, tu kolem skautů, kteří prý jsou nepořádní a neposlouchají neznámého pána. Pan Skočdopole zanaříkal nad svým krásným alpinem a nakonec se pán zadumal a prohlásil: »Vy si ani nedovedete představit, co ryb je tady. Když hodíte žížalu, musíte jí při­ vázat na zadeček takovej střapeček a chytíte i štiku, ona je totiž zvědavá a řekne si: »Co tohle je za divnou žížalu. Ta­ kovou jsem ještě neviděla a nežrala!« Když se pan inženýr zatvářil pochybovačně, brzy jej ta­ jemný vedoucí přesvědčil o pravdě. Pan inženýr se vskutku ukázal velmi důvěřivým člověkem. »Vůbec«, pokračoval muž ze Třináctky, »tady je ryb, jako much, a abyste uvěřil, tak si večer můžete zachytat. Já si hned teď skočím pro nářadíčko támhle naproti do přístavu. Vodáci stejně nepřijdou, tak si mohu klidně půjčit jednu loď«. Večer se ipán opravdu objevil, velkomyslně dovolil panu Skočdopolovi, aby se po­ vozil na Tarasových a Rinových maňasech, Šoupl pramku na vodu a zanedlouho zmizel. Když jsme zjistili krádež, zahájili jsme okamžitě pátrání. Jurka, ačkoliv projel oba břehy Vltavy od Štvanice až do Roztok, dověděl se pouze, že v sobotu odpoledne jel někdo

19

kolem rybářů, neuměl zacházet s lodí a vjel jim do prutů. Ani policie nám nepomohla. Celý oddíl se věnoval pátrání, až nakonce Balů a Brčil objevili jakéhosi muže jménem »Pečený Josef«, o kterém s určitostí prohlašovali, že je pachatelem. Baluův genius přišel na ohromný nápad podezřelého muže vyfotografovat a předložit obrázky panu Skočdopolovi. A jednoho dne nám hrdě přinesl 2 fotografie. Jeden obrázek jsme považovali za snímek bezměsíčné noci a tmavý flek v rohu předsta­ voval Pečeného Josefa. Druhý snímek představoval idylu z českého venkova a v rohu byla noha, která prý patří Pe­ čenému Josefovi. Tak skončilo soukromé pátrání. . . (Carovo vypravování v Smolničce 1— 2, r. IV.)

19. březen 1939. V první chvíli je ohromení takové, že si ani neuvědo­ mujeme dosah okupace. Život v oddíle jde dál. Jsme však opatrnější než dosud. Gestapo je sice ještě vzdálenou hrůzou, nebojíme se ho, protože je neznáme. Němci nám dávají pokoj. Teprve 28. říjen 1939 a 7. listopad nás přesvědčuje o jejich pravé podobě. Židé opouštějí nebo opustili oddíl. Někteří, jako Theiner, odjeli do Anglie či Ameriky. Jen u vodáků zůstal Pepek Guth, s nímž jsme se rozloučili až po rozpuštění oddílu. Chudák, nevrátil se mezi nás. Byl to dobrý skaut. Oddíl, aby chlapci trochu zapomněli na to, co nás každého trápilo, soustřeďuje jejich pozornost na kulturu a sport. Zá­ vody, treningy, divadlo, bruslení, plovárna, vodní výlety,

20

tábor, hory. Všechno za ztížených podmínek. Výchova k svobodě se nejlépe daří v nesvobodě. Vzorný kamarádský duch, Třináctka se stává vzorným oddílem přesto, že po stránce skautské prakse trochu slevuje. (Car vzpomíná.) • . Většina mládenců v oddíle má kolo. Radošovice jsou bra­ nou Cemokosteleckých lesů! V Radošovicích mají Rinovi a Tarasovi rodiče vilu. Podtrhneme, sečteme a vyjde nám: na velikonoce jedeme na kolech do Radošovic. Sotva jsme sedli na kola, začal dešť, jenž ustal až když jsme v Radošovicích sesedli. Kolo — blázni ujeli a Car se Žraločky se plácal v blátě, dešti stále do kopce. Zbytek odpoledne byl věnován ubytovacím starostem. »Rošťárnu« obsadili Netopýři, v prvním patře se usadili Ježci, kteří nazvali své bydliště »Krvavým doupětem«. Car sídlil na lyře v jídelně, kde objevil krásné pianino, jež potom po celou dobu trýznil. Při odjezdu se kluci usnesli na tom, že v jejich kapitánovi je talent, protože se za tu dobu skoro naučil hrát. Car protestoval, ježto se učí již od třetí třídy obecné. Službu měli první den Ježci. Vyrobili nádherné bram­ borové knedlíky k večeři, posypali je cibulkou a servírovali je jako zvláštnost studené. Službu vedl Rin a Jasan pro změnu dělal plavčíka: vařil, topil, myl nádobí, běhal pro vodu a Veličenstvo na něho jen řvalo, křičelo a honilo ho pro vodu. Ostatní družina pouze přihlížela a nechala se obslu­ hovat Jasanem. Večer všichni svorně souhlasili s tím, aby tento stav potrval i nadále, protože Jasan má zřejmě k plavčictví vlohy.

21

Po večeři zahajujeme večerní vysílání stanice Radošovice na vlně 358. Ježci zahajují večerní půlhodinkou. Osvěženi tělocvikem vrháme se do zemědělského rozhlasu. Známý odborník soused Beránek vypráví celou řadu zajímavých detailů ze života našeho rolníka. Následuje zpěv pana Po­ kory, podporovaný panem Herbenem na fujaru. Skvostný požitek — pochvalujeme si, když umlknou. Kulturní pře­ hled nových i starších básní, spojený s předváděním ukázek z tvorby nejrůznějších mistrů a s hádáním o ceny, konci fiaskem, protože předváděná báseň neznámého šílence (mezi námi, autorem byl Milánek Šťastný) byla napsána Nezvalem (údajně). Druhý den nám Alces před svým odjezdem připravil krásnou hru. Každá družina měla splnit 7 úkolů. Někteří jedou do Kostelce zjistit jméno tamnějšího doktora, jiní počítat domy do Strašína. Známí výtvarní kritici Halunka a Koza společně s Berdou a Ivichem odjíždějí do Tehova zjistit, v jakém slohu je stavěn kostel. První se vrátil Berda a oznámil, že kostel je postaven ve slohu, který se jmenuje maroko. Hezky opáleni a příjemně unaveni rozjeli jsme ¡se do svých domovů. Minda, jenž je nyní domorodcem Strašnic­ kým, byl ihned obklopen davem svých obdivovatelů, kteří jásavě pokřikovali. Minda ovšem na jejich vítání nereaguje a tváří se nepřístupně. (Ze zápisu o velikonocích 1939.) • K dvaceti kilometrovému závodu z Týnce n. Sáz. do Libřice jsme 19. května nastoupili plni chuti a odhodlání odnésti si s sebou tolik cen, kolik jede našich lodí.

22

Vyjeli jsme jako druzí se svou fórovou, nepředstavitelně vratkou Terezou. Vzal jsem si z domova pěknou konev z matčiny výbavy, která se samým vyléváním mohla zavařit. Prvý jez v Týnci mne shodil s lavičky a rovněž Minda s Gorinem se poroučeli. Druhý je* v Podělusích jsme jeli kom­ pletně, ale zato jsme hrůzně nabrali, rychle přistáli ke břehu, vylili a hned se jelo dále. A už tu byla ošemetná šlajsna Krhanická. Kontrola nám dobrácky radila: »Je dobrá, trochu vás jen zalije!« A opravdu nás »trochu« zalila vodou, až po borty; ve dvou vteřinách jsme byli plni a k tomu všemu Minda žuchl na dno, loď zapraštěla, naklonila se na bok a majestátně klesala ke dnu. Stáli jsme po krk ve vodě, pramice ujížděla kamsi k dálavám a Milan co chvíli prohla­ šoval svým způsobem: »Tady je hvozná votvava, já vatši du na bžech!« (Car vypráví ve Smolničce 9— 10, roč. IV.) • Hockeyový zápas Třináctky proti Pětce začal vzhledem k zatemnění a podobným nemilým okolnostem o něco po­ zději. Mužstva nastoupila v elegantních dresech a byla při­ vítána hromovým jásotem tribun, kde byli přítomni drazí příbuzní borců a skalní fanoušci (bylo — 20 stupňů). Ze Tři­ náctky hráli malí cvokové (doufám, že se neurazí), Pětka postavila dost velké habány. A tak bylo nutno zařadit ,do útoku Jasana a Halunku. První třetina byla vedena v ostrém tempu, při čemž značně hráčům překážel puk, zato velmi často se ozýval třeskot holí. Po dlouhé námaze ve třetí tře­ tině jsme měli příležitost vidět několik dramatických oka­ mžiků. Šťastným střelcem byla Pětka, střelila goal, to ale

23

rozehřála naše a několika zákroky vyrovnali na 1 : 1 , kte­ rýžto stav zůstal až do »zahoukání sirény«. (Leden 1940 ve Smolničce.) $ Neříkejte nikdy dětem: Tomu nerozumíš, dej mi pokoj, nemám kdy, nejsi k niče­ mu, nic z tebe nebude, nikdy se tomu nenaučíš, nech toho, zbytečně mne zdržuješ, to jsem věděla, že to pokazíš, jdi od toho, všechno zkazíš, ty jsi nervosní, ty budeš jistě stonat, jsi po dědovi, ten byl také nešika, jsi hezká holčička, pa­ matuj si to, sluší ti to víc, než té N. N., nemusíš se učit, když tě to nebaví, řekni, že nejsem doma, řekni ve škole, že ses nemohl učit (lež!), pan učitel neříká pravdu, jen mu nevěř, ta vaše škola za nic nestojí, nemusíš pozdravovat toho sta­ rého člověka, co ti je po něm, jen se nedej, máme dost peněz, nemusíš si to dát líbit, vždyť jsi synem X. Y. . . . Máte vést děti k pravdě a neříkat jim, že lež je chytrost a pravdomluvní že jsou hlupáci. Tak se vychovávají cha­ rakterní lidé. (Rodičovská hlídka v 6. Smolničce, roč. IV.) • Kráčím do klubovny, vlastně skáču z bláta do louže, a při tom pozoruji domek, který voda postavila na komín a který nyní vypadal jako holubník. Povodeň zanechala totiž na stěnách domků zahrádkářů klikaté pruhy a podezdívky vy­ padaly jako vytažené z bláta. Náhle jsem byl vytržen z dum nepříjemným pocitem vlhka na pravé noze. Cesta, která vedla po břehu řeky, náhle končila ve vodě. Byl jsem tedy nucen

24

zahnouti do spletitých uliček města vykuků (tak se nazý­ vají tamější zahrádkáři) a po delší době jsem se dostal na náves. Uprostřed stála zvonička, na jejímž vrcholku byl nápis: »Až sem sahala voda L. P. 1940.« To jsem se již ne­ divil, že m^nší chýše byly obráceny hlavou dolů a že na větvi staré hrušně mezi jiným visel i mlýnek na kávu. Místo, na kterém stála klubovna, bylo zatopeno a mne dělil od klu­ bovny úzký pruh kalné vody, ve které »plavaly kry. Zatím si Netopýři vlezli na ohromnou kru, ale nemohli ji dostati do zálivu, protože jim v tom vadily stromy. Při­ razili jsme s pramkou k jejich kře a vylezli na ni. Ta se však začala na jednom konci potápět a všichni panikářský se hrnuli na pramku. Jenom Rin, ačkoliv stál právě na tom konci, který se nepotopil, z nevyzpytatelné pohnutky skočil na malou kru, která plula kolem. Ta ovšem takovou váhu nesnesla a začala rapidně klesati. Rin rozpřáhl ruce, zaklel a odevzdaně pohlížel k nebi. Náhle se dotkl dna. Voda mu sahala až po krk. Potom se zakřenil a klusal po dně ke klu­ bovně, kde ho vytáhli na pramici. (Halunka o povodni 1940.) m

Po slavnostním Carově proslovu, ujali se kmotr a kmotry své funkce a velkým rozcinknutím láhve plné vltavské vody (největší úspěch měla Gabu, křtící Žraloci Zuzanku); paní Pásková se poněkud bála ublížit své chráněnkyni a tak se raději polila vodou, ovšem po několika pokusech rovněž velmi elegantně rozbila láhev o čelo Anežky, pan Pásek, křtící Terezu Štik, neměl co rozbít, protože místo láhve mu dali do ruky plechovku. 25

Tak naše loďstvo má nyní jména: Mořská kráva, důstojná to stařenka Ježků, Zuzanka, mohutná krasavice Žraloků, Tereza, fórová mladice Štik, Anežka, plavá a bujará závodnice Netopýrů. Tak jsme vyplnili odpoledne, věnované rodičům za jejich lásku k oddílu. Víme, že to byla odměna, která se jejich obětem ani z daleka nevyrovná, dáváme jim však to, co můžeme. (Smolnička 27. května 1940.)

Junácký život je tvrdou školou a má vás naučit, abyste brali život vážně a nenazírali na vše, co podnikáme, jako na hru, na závod, sport. Teprve za hranicemi hry začíná život ve své plnosti a hojnosti. Umění žít není maličkostí, je k tomu třeba jisté solidnosti a odpovědnosti. Naučme se mužně žít. Vnesme do našeho oddílového podnikání více mužnosti a demokratičnosti. (Radko vodákům, červen 1940.) • Že je ráno 6 stupňů pod nulou? Že pravděpodobně bude padat sníh? Cha chá, otrlí námořníci se jen zachechtnou, jejich statečné matky, sestry a snoubenky zamačknou slzičku v oku a ještě dokáží povzbudivě se na ně usmát při lou­ čení. Tenkrát byl kapitán i mužstvo pyšno na matinky i ta­ tíčky námořníků, protože ani jeden z mužů posádky nebyl přinucen »osudem« zběhnouti a hřáti se za kamny. Když opouštíme pohostinný dům pana dr. Jaroše ve Velešíně, začíná se nám vracet štěstí. Sluníčko provází naše

26

kroky nesmělým pohledem. Prohlížíme zblízka řeku. Ha, zrada, ono je málo vody. Prohlížíme jez — je skoro roz­ bitý a šlajsna je skoro suchá. Ježkům se loď postavila bokem na proud a hodně nabrala. Bože, to byla cesta, každých 200 metrů mělčina, na které jsme zůstali beznadějně viset, musili jsme do vody. Pře­ táhnout, naskákat zpět a jelo se dál. Na březích byly velké kry ledu, vítr skučel a my s ním. Voda měla 1 stupeň nad nulou. Když jsme do ní vlezli, modraly a fialověly nám nohy zimou. Hú. A to ještě ti, kteří měli holinky, se nám nechtěli hnout z lodi, že si do nich naberou. Taras, jenž měl t. zv. »brejle«, t. j. holinky se dvěma dírami pro usnad­ nění vylévání vody, která kolem nohy stříká ven a uvnitř je pak sucho, byl na tom nejlépe ze všech holinkářů. Ivíšek měl po babičce takové lýčené střevíce jako Přemysl Oráč a s velkou rozkoší si máchal nožičky ve studené vodičce. Beránkovi se neztratil jeho humor. Byl sice odělen od svých žertovných bratří Netopýrů, ale to mu nevadilo. Tak na př. Balů vzal jeho pádlo a podržel ho pod vodou, načež Beránka ujpozornil, že viděl pádlo na břehu, když odjížděli, nebylo-li náhodou jeho. To se ví, Gorin se na­ před se nedůvěřivě podíval, kde vlastně má pádlo a když je nenašel, začal lamentovat. »Pro Pána Jána, to je moje pádlo, to jsem zase zabudl na břehu,« načež se ozývaly ¡po­ směšné hlasy: »No jo, Beránek«. Chudák Gorin zapřísahal posádku a kormidelníka, aby mu alespoň přirazili ke břehu, tvrdý kormidelník zpupně odmítal, na lodi se ode­ hrávaly dramatické scény plné vzruchu, a když se chlapci vyvztekali, dali ustaranému Gorinovi pádlo s poznámkou, že je zrovna vylovili, že je asi někdo na jezu hodil do vody, protože takové pádlo nikdo ani nechce ukrást.

27

Nu a pak jsme byli v Budějovicích. A po delším kroucení jsme se dostali k šlajsně 3.50 m vysoké a zcela suché. Pro­ tože bylo už tma, jdeme hledat do města nocleh. Za městem potkáváme mladého muže a on nám ochotně nabízí své síly. Dovede nás na nocleh třeba k »Volovi«. Upíná tma, jen tu a tam svítí ojedinělá lucerna, všude plno strážníků, kteří si nás podezřívavě prohlížejí. Vypadáme jako šupáci, promočení, s bagáží a pádly, jen podle čepic poznáváš, že tu máš čest s vodními skauty. Konečně jsme u »Vola«. Tam nám pán ukazuje takový lokál ve strašném nepořádku, jenž slouží jako skladiště stolů a židlí, nám však na vyspání stačí. Cena co kdo dá také vyhovuje. Pán dribluje se sme­ tákem mezi kluky přímo virtuosně a nakonec všechen svin­ čík, který zametl, přidává k velké hromadě svinstva pod jedním ze stolů, o níž jsme důvodně předpokládali, že ji též smete. No, a nesmetl. Natáhli jsme se na zemi, po stolech a kam se dalo. Miky si dal pod hlavu schod, či vlastně dal si hlavu na schod a blaženě usnul. (Car vypráví o výletě v máji 1940.)

Tábor 1940 na Dvořišti. Vede Jasan, Jurka, Tom a Alces. Car po týdenním pobytu odjíždí do Prahy, nastoupit místo. Odpoledne za přítomnosti jen několika vodáků přijíždí do tábora auto s gestapáky. Tom dostává rozkaz: do 2 hodin strhnout tábor. Po smlouvání prodloužena lhůta do rána, do 6 hod. Pepík Guth zachraňuje inventář před chtivostí gestapáků tím, že vše, nač se podívají, prohlašuje za vlastní majetek. Když se vrátí ostatní z vyjížďky zpět do tábora, na­ jdou stany již rozebrané. Pracuje se při ohni a lampách celou noc. Jméno gestapa má už svůj význam a chlapci

28

věří pohrůžce, že budou všichni zavřeni, najde-li se ráno jen stopa ipo táboře. Před šestou vyjíždějí vozy s tábořiště a v osm jsou chlaipci na Lužnici s loděmi. Po prázdninách několik schůzí a v kancelářích slyšíme novou Jobovu zprávu: Junák rozpuštěn. Jedu domů, pálím a už jsou tu gestapáci. Jde se k Baluovi pro ipokladní knihu a pak do klubovny. Poslední rozhlédnutí pod přísným po­ hledem a na dvoře se lepí několik nálepek se zaklinači for­ mulí: gestapo. A přece se tam vracíme. Dokonce dvakrát. Potřebujeme něco odstranit. A to jde jen v noci. Pak vý­ slechy na gestapu a konec skautování. Oddíl jde do ilegality. Vodáci se mění v dorostence atletického odboru AC Sparty s vědomím otce Jandery, mají dále své kormidelníky, člunaře, kapitána, vodní výlety. Pak vstupujeme do vodáckého KČT Praha XV. A zde oddíl žije intensivně. Po mém od­ chodu se vedení ujímá Minda, Ivich, Brěil a pracují hlavně s bývalými vlčaty Třináctky, která zatím dospěla ve vo­ dáky. Noví vedoucí se chodí občas poradit se mnou a krásně provádějí něco, co není skautingem (protože skauting jako výchova k pravdě se nemůže skrývat, žít na zapřenou), ale skautingu se neobyčejně podobá. Dělají si vlastní zákon a heslo, aby se skautskými základy vyšli, až se skauting obnoví. (Car vzpomíná.)

29

Po rozpuštění Junáka.

Asi týden po rozpuštění svolal .Car do svého bytu kapitanát, na kterém jsme se jednomyslně a spontánně dohodli na tom, že oddíl poběží úplně normálně dále. Rozdělili jsme si úlohy. Kormidelníci povedou družiny jako dosud. Brěil povede dál evidenci členů, návštěvy divadel. Car byl po­ věřen, aby pro naši činnost vyhledal právnickou základnu. Tu tvořila ze začátku (rok 1940, jaro 1941) AC Sparta pod ochranou táty Jandery, později KČT Praha XV. Jurka a Car byli pověřeni tajnou akcí: dostat se do zapečetěné klubovny a vynést všechen možný inventář. Podnik se zda­ řil dík odvaze zúčastněných a zkušenosti Jurky v podob­ ných věcech. Inventář byl zachráněn a uschován u oběta­ vých a nebojácných lidí. V zimě jel celý oddíl na lyžařský zájezd do Hostišova. Na jaře 1941 jsme pokračovali v oddílové činnosti dosti intensivně: oddí­ lového života se však již účastnili pouze mladší členové, kdežto starší odpadali jeden po druhém. Zvláště intensivní byl náš kulturní život, hlavně návštěva divadel, koncertů a výstav. Na vodě jsme podnikli výlet z Týna n. Vit. do Prahy se dvěma pramkami pod vedením Carovým. V létě 1941 jsme uspořádali tábor na chatě Na onom světě pod vedením Cara. Tábor měl velmi dobrou úroveň a pěkně se vydařil. Měl asi 20 účastníků.

30

Podzim 1941 jsme trávili v KČT Praha XV., které nám poskytlo skutečné pohostinství. Vedoucí — starý skaut — měl pro nás velké pochopení. Tehdy však začala oddílová činnost upadat. Car neměl čas a i nálady bylo málo. Němci zoufale vyhrávali a jásali. . . Na podzim 1942 odešel Radomír do Rádu. Teprve v tom okamžiku jsme si uvědomili, co v něm ztrácíme. V té době začala naše práce v ústředí Junáka. To, že to byli dva členové Tři­ náctky, dva z mála, patří také do historie oddílu. Jaro 1943 Pamatuji se na jedno deštivé odpoledne, kdy jsme na vý­ let přišli jenom tři: Minda, Astur a Brčil. To znamenalo konec, nemohli jsme skutečně nic zmoci. A tu jsme si my tři v krčském lese slíbili, že budeme ze všech sil pracovat na tom, abychom opět vybudovali naši Třináctku a splnili tak úkol národní na svém úseku a svou skautskou povin­ nost. V tomto okamžiku se objevil na scéně Minda a vytrval až do konce. Astur později odpadl. — Podařilo se nám dát dohromady jednu družinu, ale ne­ měli jsme vedoucího. Rozhodli jsme se tedy, že se včleníme do 22. vod. oddílu Praha (Šipka), který vyvíjel velmi pěk­ nou činnost za vedení Dlouhána (Jiřího Hofhanse), pod ochranou KČT a rodícího se Kuratoria. Začalo to pěkně, ale Kuratorium nám začalo zatápět a celou činnost uta­ hovat. Kontroly byly časté a záludné, muselo se přece jen trošku kuratořit. Tehdy jsem zapochyboval o možnosti provádět skautský program v rámci Kuratoria a o správ­ nosti toho postupu a vzdal se vedení družiny.

31

Na podzim 1943 vypátral Minda náhodou kluby našich vlčat, sehnal i jiné jednotlivce a chtěl založit oddíl. Oddíl s normální skaut­ skou činností. Oddíl měl asi 30 členů a vedl jej Minda s Ivichem. Tak vznikla t. zv. válečná Třináctka, která dnes tvoří kádr 12. a 13. vodního oddílu XIII. střediska. Měla ze začátku tři družiny podle tří bývalých klubů Mladého Hlasatele, v kteréžto formě pracovala vlčata od rozpuštění. (Brčil vzpomíná.) • Skautská činnost, má-li býti úspěšná, musí být soustavná a nepřetržitá. Její největší význam je u hochů od 11 do 14 let, tedy v letech, kdy se z vlčete stává skaut. Většina našich vlčat prožívala tuto dobu ve válce, a právě proto byla čin­ nost klubů velmi důležitá. Měla velký význam také po té stránce, že všichni schopní měli dosti možností k uplatnění. Kluby však kladly velké požadavky na své vedoucí, kteří tenkrát byli jen 12 nebo 13 let staří. Klubovní program nebyl přímým pokračováním programu vlčáckého, neprobíraly se vlčácké stupně zdatnosti, ani junácká nováčkovská, takže program byl dosti jednotvárný. To však klubovní čin­ nosti nevadilo, neboť tak malá skupina (původně 6— 7 hochů) se udržuje pohromadě spíše společným přátelským duchem než pečlivě vypracovaným programem. Nebylo možno po­ řádat prázdninové tábory. Činnost v klubu měla tedy proti oddílové činnosti četné nevýhody, rozhodně byla však nejlepší možnou náhradou činnosti oddílové. (Mýval o vlčatech za války.)

32

Když mi jednoho dne odpoledne Radomír řekl, že oním dnem přestal existovat Junák, neměl jsem náležité před­ stavy o dosahu toho zákroku, jímž byla naše celá organisace zrušena. Náš klub, který byl pokračovatelem vlčácké čin­ nosti, se scházel u Tomášů a u Káněte. Naše schůze se cel­ kem podobaly normálním podnikům, které všichni známe z oddílu. Hrávali jsme společné hry v klubovnách (neboť jsme stálou neměli a to byla jedna ze základních vad), čítá­ vali jsme Kiplinga i Foglara, ba učinili jsme i pokus o za­ ložení knihovny, k níž základem byla část oddílových knih, jež jsme rozmnožili jen o jednu Braťkovu knihu. Jinak si vzpomínám jen na jeden společný výlet všech tří klubů. Bylo to, myslím, někdy na jaře a koulovali jsme se. Je jisté, že z prvních neurčitých, ale vysokých plánů jsme uskutečnili jen poměrně málo. Ale uvědomíme-li si, že jsme pracovali v našem klubu pouze během jarní sezóny, je toho i tak dost. (Eda o klubu MH »Svorná sedma«.) • Nebylo možno tak najednou a násilně odložit všechno skautské a zapomenout na to, co do nás po 4 roky vštěpovali Radko, Gabu a všichni ti, kteří před válkou vedli vlčata. Chtěli jsme alespoň trochu žít jako vlčata, s vlčáckými hrami, v známém prostředí, a tak na popud Radomíra několik chlapců, převážně z Vinohrad, založilo klub »Polární záře.« Naše činnost, započatá 22. XI. 1940, byla celkem značně naivní a dětská. Vesměs jsme se zabývali hrami, schůzemi čistě zábavními a výlety, na nichž se pokračovalo ve staré vlčácké činnosti. Ovšem i do těch radostí dokázali naši ve­ doucí a někteří rodiče zařadit prvky výchovné, připomína­ jící nám stále skauting a republiku. 3

33

V »Polární záři« jsme žili jako v rodině. Na většinu pod­ niků jsme chodili v doprovodu rodičů, kteří se o nás příliš báli. Nám »starým zkušeným vlkům« se to ovšem nelíbilo, ale co se proti vyšší moci dalo dělat. Svůj klub jsme měli rádi, na každý podnik jsme se těšili a při náhodném odlo­ žení zavládl mezi všemi smutek a žal. Ještě dlouho po zapo­ jení vlčat do válečné vodní Třináctky chodilo mnoho členů zrušené »Polárky« s hlavou sklopenou, nechtějíce se roz­ loučit s oblíbeným prostředím. Dnes už dobře víme, že ne­ bylo možno zůstat u dětských her a že je nutno vlčáckou hravou přípravu patřičně uplatnit ve skautském oddíle. »Polárka« byla přípravou a dnes možno říci, dobrou pří­ pravou, jejímž hlavním úspěchem bylo, že jsme ve skautském prostředí se skautskými hrami nezapomněli na to, co jsme před válkou slibovali. (Jiskra o Polární záři.) m Zpestřením programu v Polární záři byly různé akade­ mie, besídky, nadílky, zkrátka všechno, čím jsme se mohli před shovívavým obecenstvem vytáhnout. Prvním vystou­ pením byla vánoční oddílovka, dva dny před Štědrým dnem, kterou jsme uskutečnili jako všechny další u Mývalů. Samo­ zřejmě, že byla spojena s rozdáváním dárků, při němž jsme užili dost a dost. Druhá akademie byla koncem dubna 1941, opět v pohostinném bytě Nováků. Náš ensemble si připravil Shakespearovu hříčku o Pyramovi a Thisbe, kterou jsme předvedli opravdu virtuosně. Ovšem, že při besídce nechy­ běly ani různé výstupy á la Cukrkandl, Sebevrah a pod. Od­ poledne bylo mile zpestřeno několika recitacemi a buffetem. Můžeme hrdě říci, že podnik nás nasytil nejen tělesně (buffet), nýbrž i mravně a »umělecky«.

34

T řetí oddílovka byla u příležitosti druhého výročí trvání klubu. T entokráte byla stěžejním kusem zdram atisovaná loutková hra »Princezna Gárypíše«, k terá se opět setkala u obecenstva se zaslouženým aplausem. Program byl do­ plněn nějakou tou básničkou, výstupem a písničkou. Mnoho akademií bylo připravováno, ale nedošlo usku­ tečnění. Tak na př. »naše studio« upravovalo a pitvalo Klicperovu hru »Rohovin Ctverrohý« a jednou dokonce aktovku autora z našich řad »Z divokého Západu«. Každé vánoce se hrálo, vždyť nám ětů bylo stále dost. N a­ m átkou si vzpomínám na zoufalou historii o výběr čím daní, o duších, o rybářích, zkrátka naše bujará mysl chtěla tvořit a ukazovat. (Z kronik Polární záře.) # Polárka byl klub vysoce podnikavý, a tak se po delší čin­ nosti rozhodl, že si musí vyjet někam na tábor. Slovo tábor bylo tehdy pro nás tak širokým pojmem, že jsme se úplně spokojili se čtyřdenním pobytem v chatě K ájovy tetičky. Vůbec ty tetičky byly pro vývoj našeho klubu věc nezbytná a ničím nenahraditelná. A jindy zas náš klub se vydal na rom antickou pouť do nedalekého údolí. K ája se dušoval, že v údolí bude nádherně a že se pobavíme. A také ano. Na stráni byla krásná sklu­ zavka, po k teré a po zadečku jsme vesele sjížděli dolů, i náš Roflíček jel se stráně jako šipka. A tu pojednou větev, k te ­ rou Roflíček ve své výšce nem ohl podjet, se nevyhnula, Rofl se jí v pudu sebezáchovy chytil, zůstal na ní viset jako opice a čekal, jak má vůbec ve zvyku, až jej někdo náhodou vysvobodí. 35

Jednou nám zase za zábavný předm ět sloužil Rilo. Jdem e čirou náhodou k lesu a tu ho vidíme, jak stojí zmlklý a vážný nad ešusem s vodou a zvědavě do něho nahlíží. Občas za­ mum lal, trh l sebou a běžel k nedalekém u strom u. P ak se opět vrátil. I tázali jsme se ho v něm ém údivu, co tu tropí a on řekl: »Dělám?, ale m ěřím výšku tam hletoho strom u.« A když viděl naše přihlouplé obličejíky, rychle dodal: »Tož prosím: posouvám přiloženým ešusem po polopaprsku v ro­ vině tohoto strom u tak dlouho, až se v horizontále hladiny prom ítne vrchol rostliny. Potom . . .« »Ach tak, to jo«, n e­ nechali jsme ho domluvit a odklusali jsme.

m

(Jiskra — Smolnička 7, roč. VII.)

Vyvrcholením skautského roku je rozhodně tábor. My v té věci nechtěli zůstat pozadu a uskutečnili jsme za dobu svého trvání dva takové větší podniky. Psal se rok 1941. Od rána pršelo a venku bylo vody k n e ­ popsání. V chatě, kde jsme tábořili, bylo málo místa, a tak n ěk teří museli spát na zemi. Tato přízem ní část si musela dojít naplnit slamníky do blízkého lesa. Stromy byly za že­ lezničním náspem, který pro nás znamenal značnou překáž­ ku. Jehličí bylo vlhké, ale nám se přece jen podařilo slamník naplnit a prom ěnit jej v »žok hnijících bram bor«. Zatěžkáni nákladem počali jsme přelézali trať, když tu se v zatáčce objevil vlak. Nastala panika, část lidí spadla s nás­ pu, jiným se vysypalo jehličí na hlavu, ale se slamníkem, zaklíněnými mezi pražci, ne a ne hnout. Zaplať pám bu »posázavský expres« neoplýval příliš velkou rychlostí, takže se nám nakonec podařilo přece jen včas spadnout se slam níkem s náspu . . . 36

D ruhý podnik, tentokráte už týdenní, jsme uskutečnili zájezdem do Bechyně. Naše činnost byla už vzhledem k po­ bytu ve vile značně paďourská, což se krásně projevilo na každodenním hraní pokeru a hazardní zelené louky. P říh o d bylo také dost; nejkrásnější snad odvezení Rolfíčka v sanitě pro záškrt, který byl v nemocnici definován slovem angina. O pravdu i pro nás byly tyto tábory, dá-li se jim tak říci, pěkným vyvrcholením činnosti, na k teré se rádo vzpomíná» (Mýval ve Smolničce 2— 3, roč. VII.) # K lub M H »Hoši džungle«. Když byl v podzimních dnech roku 1940 rozpuštěn Junák, cítili jsme všichni, kdož jsme byli zúčastněni na vedení vlčat, že nemůže být všechno opuštěno, že nem ůže být na vše až dosud vykonané zapomenuto, že není možné, abychom na rozkaz nacistických úřadů zanechali činnosti. A tak na jednom nedělním výletě (nepam atuji se již kam), jehož se zúčastnil Radko, Eda, Rolf a já, jsme rozdělili všechny chlapce, s nimiž jsme mohli počítat, do tří skupin, klubů MH. Každý z nás tří se potom ujal vedení jednoho klubu. Vím, že jsme nedělali pravý skautský program , že to nebylo přím é pokračování dosavadní činnosti. Ale o to také nešlo. Věřili jsme, že současný stav nemůže trv a t dlou­ ho, že se opět brzy vše změní a budem e moci zase veřejně vystoupit jako 13. oddíl. A tak jsme se vlastně soustředili na to, abychom udrželi všechny chlapce, k te ří měli na věci zájem, pohrom adě, aby neustal styk mezi námi, aby se n e­ stalo, že by se po válce T řináctka nesešla. Během naší činnosti dosti chlapců odpadlo. Nemohli jsme tom u zabránit a ani jsme tom u zabránit nechtěli, neboť to 37

byl přirozený výběr, kdy slabší odcházeli a zůstávali n ej­ schopnější. A díky tom u máme dnes dobré mužstvo, ale také hlavně dobré korm idelníky, jak si lze jen p řá t, což je zárukou dobré budoucnosti a stálého vzestupu. (Donald o klubech.) • Pod vedením Donaldovým počal klub »Hoši džungle« pracovat 7. února 1941. Prvý rok jsme pracovali bez k ro ­ niky, kterou jsme založili koncem zimy druhého běhu naší práce. Náš program se soustředil kolem kostry výletů a schůzek, právě tak jako ve staré smečce. Ovšem, že jsme se neomezili pouze na výlety či vycházky do okolí Prahy, ale nejedna neděle byla strávena v museu, v divadle či při prohlídce pam átek Prahy. Na schůzkách byl do program u zařazen typický skautský program jako Setonovky, Kimovky, fo ­ tograf a j. Aby byl běh schůzek ještě pestřejší, zabývali jsme se modelováním letadel, hraním kulečníku, Bussinesu, zkrátka schůze tvořily s výlety dobrou přípravu na příští skautské podnikání.

m

(Podle zápisků klubu MH Hoši džungle.)

Skoro ke každé práci je třeba m ít dobré a spolehlivé lano. Byli jsme ten k rát ve značné finanční tísni, ale lano jsme chtěli m ít. P ro nás, mladé obratné muže, nebylo nic lehčího, než si podobnou potřebu vyrobit. Každý přinesl svou trochu do mlýna a začalo se s prací. N ejprve nařezat patřičně dlou­ hé díly a hned začít splétat. N ikdo si nedovede představit, jak milé skupinky takovou činností vznikají. Několik lidí 38

pevně svázaných úpí přiskřípnuto ve skříni a zoufale prosí o pomoc. Jiný zvyšuje paniku zam otáváním právě přichá­ zející paní domovníkové a část lidí se vzájemně takticky škrtí. Kolik bylo m rtvol si již nepam atuji, ale hlavní věc — lano jsme měli. (Podle kroniky o naší práci.) # Oba kluby, »Hoši džungle« i »Polární záře«, byly od ja k tě ­ živa rivaly, ať už se jednalo o atletické závody nebo šachový turnaj. Velké šachové přebory byly uskutečněny koncem května 1943. P artie byly sehrány u Mývalů, celý turnaj byl absol­ vován během 2 dnů. Větší událostí se staly velké atletické závody, k nimž byly přiřazeny i dva fotballové zápasy. Mezi jednotlivým i disci­ plinam i běh, štafeta, wolley-ball, vrhy, plavání a kopaná. Vítězem na body byl prohlášen klub »Hoši džungle«. O footballovém zápasu sestavil přihlížející Rilo krásný referát, z něhož se hráči později dověděli různé zajímavé novinky. Tak na př. se podle zápisu hrálo 2X 60 min., za kteroužto dobu padlo 15 goalů. Několik hráčů prý bylo zraněno a stadion dokonce policejně uzavřen. Pravda je, že Polárka prohrála 3:2. (Vzpomínky na spolupráci obou klubů.)

Také jsme jednou fotografovali. Gill přinesl ohrom ný aparát, něco mezi konservou a melounem. Že p rý bude foto­ grafovat. Několik zvědavců si nechtělo odepřít požitek nahlédnout 39

do útrob tajem né skříňky a tak počalo nakukovat do černé díry, k teré Gill hrdě říkal hledáček. Jedna hlava vedle druhé se tísnily před čočkou, když tu nějaký dobrák smáčkl knoflík, o němž se domníval, že nepatří k fotoaparátu, ale k Gillově torně, a rázem byla celá společnost zachycena v ladné skupince až po věky věkův. (Kronika o druhé polovině dubna 1942.)

•

19. září 1943 — jsme se sešli na konečné stanici 7 a 18 v Podbabě. Svolal nás, bývalé kluby, Minda, abychom vytvo­ řili nový oddíl. Sešlo se nás ke dvaceti, staří známí se vítali a hned, aby se neřeklo, Lori s Jiskrou počali klást papíry k honbě za liškou. Samozřejmě, že se hlavní skupině ztratili, což ale konečnému setkání na Kozích hřbetech vůbec nevadilo. H ráli jsme na plíženou, pašeráky, polévka se vaří a na­ konec Ivich přečetl plán budoucí činnosti vodní T řináctky v KČT XV. Tou chvílí jsme přestali být vlčaty, naivními, věčně si hrajícím i dětm i a nastoupili jsme cestu vodácké práce a zábavy. Každý se díval na věc jinak; jednom u se líbila, druhý v rtěl hlavou a nechtěl klub opustit. Nu, ale rozhodný kro k byl učiněn a zpátky jsme už jít nechtěli. A dnes, když tak shrnujem e celou činnost za ty tři roky vodní T řináctky, vzniklé ze starých vlčat a nováčků, musíme být jen rádi, že jsme ten k rát na Kozích hřbetech neustoupili. (K ronika 1943.) Náš první vodní výlet, kterým jsme vlastně byli tak řík a­ jíc pokřtěni na »vodní krysy«, byl ze Skochovic do Prahy. 40

Vyjeli jsme v milé společnosti Jiřího N. a hned odpoledne jsme se už naučili trochu pádlovat, dá-li se to tak nazvat. V ečer byl věnován hrám , k teré m ají za svoji hlavní pod­ m ínku tm u. Byly to ovšem naše staré známé bludičky, k te ré získaly na vodě nový, kouzelnější ráz. D ruhý den jsme se při zpáteční cestě střetli s něm eckým i »séhundy«, k te ré nás svým kroužením vytrvale otravovaly. K večeru jsme přirazili k rodném u břehu a měli jsme tak svůj první vodní výlet za sebou. (Bestie o říjnu 1943.) • Na nádraží již davy lidí očekávaly berlínský rychlík. Vlak přijel se značným zpožděním. D rze a provokativně zastavil p řed námi druhou třídou, takže jsme museli přem ěnit po­ sice. To se podařilo a my jsme ihned začali házet do kupé Baluovi a Toomaiovi naše bágle. K aždý z nich (z těch báglů) vážil cca 30 kg. A těď si představte, že prudce hozený ná­ klad m áte při této tíži chytit a ještě, prosím, složit. Bágle vypadly obyčejně těm nahoře z rukou, vlétly do kupé a po­ bíjely tam ní osazenstvo. N ejdříve spadl jedné Němce Balů na záda, pak jí bágl přim áčkl nohu a pádlo ji konečně vyrazilo okénkem na druhou stranu ven. Jiní tři mysleli, že je p ři nejmenším konec války a nem éně rychle vyklidili oddíl. Tak se stalo, že když jsme zahájili útok my, bylo již bojiště prázdné. Prvou naší starostí byla věc zajímavá a p ro hladký p rů ­ běh cesty nesm írně důležitá. Totiž, zda Radom ír, jenž se měl též zúčastnit, pojede v kutně či v norm álních šatech. Na oko jsme říkali: »Hm, co by to bylo za vodáka, kdyby se objevil v klášterním ošacení«, leč každý z nás choval 41

v srdci malou, nepatrnou naději, že pojede v mnišském a že se udělám e; pak se jeho kutna nafoukne někde u zad, po­ topí Radouškovi hlavičku, což vše bude nám působit titěrnou, tichou radost. Ne, že bychom byli zlomyslní, chraň Bůh, ale ta kutna se přece také musí jednou vyprat. Velkou překážkou naší cesty byly k ru tí a nem ilosrdní ko ­ m áři. Kousali jako svaz stíhaček, čímž ničili skvělou náladu osazenstva. Pili nám krev (obrazně i ve skutečnosti) a každý říkal tom u za sebou: »Poslyš, až tam přiletí, tak se neboj a plácni ho!« Za zátočinou se objevil z vody rostoucí strom , nakloněný v ostrém úhlu ke hladině. Slavnostně jsme vjeli pod jeho se­ hnutou část a km en jel celé levé straně na hlavu. Co dělat? Všichni nalevo si odsedli a loď se udělala. Byl tam necelý m etr hloubky, přece se nám však podařilo na věky ztratit kotlík b ří Miků. Vylezli jsme na břeh a jali se sušit své věci. Minda byl úplně promočen, včetně svého Ferdy. Nadával na nás a sušil na dece své věci. Slunce, bohudík, svítilo ve­ sele, a ta k díky jem u i zapařovací m etodě jsme se mohli brzo vydat na cestu. Zjistili jsme též jednu zajímavou skutečnost. H nízda kom árů byla pod lesními m ůstky. Vždy, když jsme se k takové lávce blížili, rozpálili jsme loď a s modlitbou na rtech jsme nebezpečný úsek projeli. (Jiskra vzpomíná na letní výlet 1944.) # V neděli jsme měli určený mezioddílový zápas (hockeyový) na kluzišti »Radosti ze života« na Petrském nábřeží. H ráči se ihned po příchodu převlékli v krásný dres, sestá­ vající z několika barevných součástí, k teré vůbec nešly 42

k sobě a vyvolávaly v duši divákově bouři nechutenství. Většina členů měla též k rátk é kalhoty (ovšem, že dlouhé punčochy, vycpané vším možným i nemožným). H rála T ři­ náctka s jedním oddílem z KČT. K poledním u se přišel po­ dívat též Jasan (jako obvykle) se slečnou. O dpoledne se v turnaji pokračovalo. (K atonův zápis o hockeyovém turnaji 1945.) • Recitační soutěž měla se konati již koncem listopadu, ale to by celkem nevadilo. Ve velké klubovně bylo zima, smrad a kouř (bylo tam totiž od rána topeno). V tříčlenné komisi zasedali: jako předseda nějaký Brčilův kolega, jehož jméno jsem už zapomněl, Braťka a Jasan. Výsledky dopadly pro nás příznivě. Jako odměny byly' ně­ jaké knihy básní a stojánky na fotografie. Ú roveň byla dobrá a vůbec byl to veliký úspěch. (Mýval o 4. únoru.)

•

Poslední neděli v únoru jsme pořádali mezi sebou sbírku pro naše kam arády, letecky postižené. Ihned po příchodu Mindy a Brčila byli všichni vyhozeni z klubovny na dvo­ reček, odkud nás po jednom volali a sepisovali naše dary. Asi v jedenáct hodin jsme věci zabalili do ku frů a dobrovol­ níci je odnesli na místo určení. (Tomův zápis, 25. II. 1945.) Tak jsme se měli sejít ke hře s J. N avrátilem už ve % 8 před parlam entem , ale mnoho lidí tam přišlo se značným zpožděním. 43

Přesně ve %10 roztrhl vedoucí naší skupiny Mýval obálku, ze k teré jsme se dozvěděli, kde bude naše středisko útoku a obrany. Náš bodrý hejtm an rozdělil role a sám za­ útočil bombami (krabice od filmů) na nepřátelskou cen­ trálu. Zradou jsme vyzvěděli, kde m ají nepřátelé své hlavní vedení, vnikli jsme tam a ironicky naházeli pum y do kbelíku s pískem. Potom klidně a beze spěchu jsme se v rá­ tili k nám do ústředny. P řed V2I2 byly ohlášeny výsledky. Jirk a N. a Ivíšek delší dobu řečnili o blízkém okolí, používajíce při tom vý­ razů značně stupidních a fantastických, ale nakonec je to přece přešlo a my mohli jít v klidu domů. (Jiskra o nedělní velké hře v ulicích Prahy.) • Vzpomínám si na poslední kapitanát ve válce. N ejprve jsme se připravovali na korm idelnické zkoušky a potom projednávali řadu důležitých věcí, souvisejících s blížícím se koncem války. Po kapitanátu jsme ničili hostitelovo rá­ dio, točili vším možným a skoro až nemožným, hráli si na rozhlas a teprve dost pozdě večer šli domů. To jsem viděl ten k rát Mindu naposled. Už 9. května se Válečná, vlastně teď už Nová T řináctka sešla, aby pomáhala spolu s 22. a Jirkou N., kde se dalo. Ponejvíce jsme sháněli obvazy a odnášeli je pak do nem oc­ nice. Tak to šlo i druhý den, všechno bylo tak uspěchané, nevěřící, že už je konec, zasmušilé Mindovou smrtí. Ještě několik dní po revoluci jsme dělali spojky v proza­ tím ním ústředí Junáka v Bartolom ějské ulici a ipotom na Havlíčkově náměstí, kam jsme se přestěhovali. 14. května měl M inda zádušní mši u Dominikánů. Bylo to hrozně sm utné; proč právě ten nejlepší? 44

Dva dny poté přijel pan president a m y jako obvykle jsme dělali špalír a vítali, vítali pokud nám jen hlas stačil. To byl slavný den. (Jiskra o porevoluční době.) • K věten 1945 nás zastihl připraveny. Byli jsme se Šipkou první oddíl, který nastoupil ještě za hřm ění děl. A jiprostřed shonu a chvatu se dovídáme, že v bojích padl náš Minda . . . (Brčil vzpomíná.)

•

A za svobodu bojoval a padl také Hugo Sedláček. Jeden z vás napsal: »Všichni chtěli být jako Minda.« Nuže, chceteli být jako byl váš Minda, nikdy nezapom eňte, že bojoval a život položil za svobodu. Pam ětlivi buď te toho, co za předchozí války hlásal legionářům M asaryk, že horší než sm rt je otroctví. Pravý důstojný, spravedlivý život je jen ve svobodě. (Dr H. R ipka na tryzně za Mindu.)

45

Po válce.

Skauti — skauti se zase začínají objevovat v ulicích. Za těch pět let se neobjevil na světě ani jeden skautský klobouk, ani jedna placka. Lidé si již odvykli. Nyní se za každým dívají, až zajde kamsi za roh nebo zmizí na konci ulice. (Vodák vzpomíná.)

m Brzy po revoluci jsme také navštívili svou klubovnu. Ta se změnila! Odřená, rozbitá, tu a tam díry a prasklá prkna, ale co — hlavně, že je naše! Tož jsme se přece jednou dočkali. Ta léta čekání v klu­ bech, v KČT, v B raníku nebyla m arná a nekonečná. Revo­ luce nám vrátila kroj, lilii i kroniku, klubovnu a přesvěd­ čení? Ne, to jsme si nikdy vzít nedali! (Podle kroniky.)

Po revoluci jsme přiděleni na nádraží. Abych řekl struč­ ně, hlídám e vlaky. Stráž má za úkol asi toto: na každého člověka, kterého najde, zavolat »Stůj!« Tento se má za­ stavit. Nezná-li heslo, má ho hlídka podle předpisů položit na zem a hlídat do vystřídání stráží, po případě střílet (ale jenom do vzduchu). I s puškami nás naučili zacházet. Péťa se pravděpodobně v hodině duchů chtěl přesvědčit, zda tento způsob je správ­ ný. Nasadil si pušku pod (!!!) ram eno a smáčkl kohoutek. Nic se nestalo. Aha, vzpomněl si Péťa, vždyť jsem zapomněl 46

pušku odjistit. Odjistil ji a rána vyšla. Celá strážnice se samozřejmě ihned probudila, velitelé a vojáci se sbíhají a ptají se rozčileně Péti: »Co se stalo?« »Nic, vystřelil jsem si«, odpovídá Péťa s klidem. (Cibi vzpomíná na revoluční službu Junáka.) Na Židovském ostrově se měli shrom áždit všichni hoši, k teří sem byli pozváni obsílkami. Sešli se zde staří vodáci, k teří v Třináctce působili před válkou, tak zvaní »staří páni«, a dále spousta nováčků, k te ří byli p řijati za války. Asi o půl sedmé se sešli vedoucí, mezi nimi E rad, Jasan, Brčil a Balů. Všichni jsme se sesadili do kam enného altánu na konci ostrova a Brčil zahájil schůzi vzpomínkou na pad­ lého Mindu. P ak nám oznámil rozdělení družin, oddílů a ostatních důležitých funkcí, což se projednávalo na m i­ nulém kapitanátir. (Zapsal Blesk.) Za války jsme měli mnoho družinových časopisů, k teré nám měly alespoň částečně připom ínat ztracenou a opla­ kávanou Smolničku. Ať už to byl B rn nebo Župík či Rejerana, vždy jsme si tak trochu připom ínali náš časopis, k terý v čtyřicátém roce tak smutně naposled vyjel z rozmnožo­ vacího stroje. H ned po revoluci ke mně přišel Mýval, abych si sehnal dva pomocníky a v červnu abychom vydali prvé číslo. Xeno a Cibi, noví členové redakce, byli dokonalí; pomoc starého zkušeného Tarase, nezaplatitelná ochota skvělého pana Snopka — a 13. června 1945 prvé číslo opravdu vyšlo. £ (Jiskra.) 47

13. června vychází první Smolnička. Se sm utným i zku­ šenostmi, jichž jsme nabyli za války, se pouštím e do díla, k teré se nám zdá ohromné, jedinečné. Rychle sháním e in­ form ace, jak se vůbec rozmnožuje, a už je tu 13., tak ten čas letí — a první Smolnička vychází ve slavnostním hávu, jakoby znovuzrozená. Rychle na d a lš í. . . (Čibi.) • Náš první dvoudenní výlet byl do Cernošic. Byl to výlet, na kterém většina hochů po prvé spala pod stany a viděla táborák Třináctky. Goga převzal od Brčila adm irálství. P ři táboráku skládali naši korm idelníci slib. Předvedli jsme několik výstupů, i hosté přispěli k program u. Zpívalo se ještě a ve 12 hodin nebylo po nikom ani pam átky. (Účastník o prvním výletě.) # Středa, 4. V II. 1945. V 5 hodin 20 m inut (přesně!) zaskřípalo to mezi koly a vlak se těžce rozjel. Vedro bylo kruté, avšak vydrželi jsme přesto za zpěvu různých písní dojeti až do Tábora. Šíleným huráštylem jsme vyložili bagáž a převezli ji k tram vaji, k te rá nás měla dovézt do Bechyně. Č tvrtek, 5. VII. 1945. V půl šesté budíček. P řed šestou byly už bágle venku a každý stál připraven k odchodu. A v šest hodin jsme v trojstupech vyrazili. Bylo pod m rakem a šlo se nám vskut­ ku pěkně. N ěkolikrát chtělo sice pršet, leč nadávali jsme na Peruna tak dlouho, dokud od podobných úmyslů neupustil. V Týně jsme se objevili asi v půl deváté jsouce seřazeni 48

v krásných trojicích. Poděkovali Babůrkovi a rozjeli se k prvém u jezu. Jely celkem 3 pram ice a 3 šinágly. M íjíme Lužnici i hladce projíždím e Novomlejnskou. Až teprve to Dolní Lipovsko. Šlajsnu jsme jeli s plným nákla­ dem a všichni a tak jsme se se vším udělali. (Též loď H věz­ dová!) Až do pěti hodin jsme sušili své věci na louce a pak jsme vyrazili dál. Ten den jsme ještě projeli Podolském a pod Červenou jsme tábořili. V m okrém se bude špatně spát! P átek, 6. VII. 1945. Strašná zima. Toho dne několikrát pršelo a cesta byla vůbec dosti těžká. Mnohdy jsme musili bagáž přenášet strašný kus a jednou u Letoštické propusti jsme přetahovali šíleně těžký Rolfův pytel asi 300 m přes hnusné balvany a přes vodu. Teprve značně níže v Županovicích dostaly dvě lodě — Péťova a naše — příležitost přespat v hospodě. O statní chtěli spáti pod stany, a tak jeli dál na Svini. U pra­ vili jsme si v lokále útulné bydlo, navečeřeli jsme se a šli navštívit osazenstvo na Svini. Řádili jsme tam příšerně a vytahovali chudákům kolíky u stanů, až teprve k jede­ nácté hodině vypravili jsme se nazpátek. Sobota, 7. VII. 1945. Vyjeli jsme značně pozdě. Počasí nebylo nejlepší, když jsme dohonili ostatní na jejich tábořišti. Podle program u jsme tam s nimi měli dopoledne zůstat a v poledne pak spo­ lečně pokračovat v cestě. Sotvaže naše loď dorazila ke břehu, byli jsme uchopeni zuřivou bandou a přivázáni ke strom ům ; za včerejší boření stanů nás k rů tě mučili. Týrali nás vskutku gestapácky; vždyť m ne pomalovali poričem, vykuřovali čuďákem, mazali uhlíkem , tahali za chlupy a polévali vodou.

Čibimu připálil nos. Na nedalekém ostrůvku strhla se p a k lítá seč. Polévali jsme se vodou a působili si tak m ohutné ztráty na těle i na duchu. N ěkolikrát jsme se shodili vzá­ jem ně se skály a teprve když se pořádně rozpršelo, přestali jsme bojovati. K večeru jsme přistáli kousek nad Zdání. Neděle, 8. VII. 1945. Dali jsme se zdýmnout a znaveně jsme pokračovali v cestě. D aleko jsme však už nedojeli. Ve Štěchovicích byl konec naší čtyřdenní pouti. A nyní už končí naše cesta. Byla to legrace, to se musí uznat. Pravda, přijeli jsme do Prahy značně unaveni, avšak každý se jistě těší na cestu o prázdninách. Už aby tady byla! (Zapsal Jiskra.) • Ihned po revoluci schází se na Židovském ostrově po dlouhých letech opět svobodně celá T řináctka i s Radom í­ rem. A na této schůzi ožívá již i smečka, neboť je přítom no též první poválečné vlče Jiří F ragner — Purclík. A tak s jedním členem začíná nový život smečky. V neděli 20. května scházíme se v Libni. Jsou přítom na již tři vlčata, neboť Purclík přivedl své kam arády. D ruhý den se opět scházíme a přichází dalších 6 hochů. K oncem měsíce je stav asi 20 hochů. Vedení smečky se ujala Gabu a Stasa se mnou jí pom á­ hali. Později k nám ještě přibyla Dáša. Á než uplynulo ně­ kolik málo týdnů, dostala se smečka do norm álních kolejí. Scházeli jsme se pravidelně jednou týdně a každou neděli jsme šli na výlet. Jednou jsme byli přes noc v Černošicích 50

a na svátek M istra J. Husa a Cyrila a M etoděje jsme byli u Gabu v chatě na Ždáni, kde jsme také měli m íti tábor* Ale týden před začátkem tábora, když byly přihlášeny všechny lístky a obstaráno nákladní auto k odvozu, zakázalo nám zde ústředí tábořit, protože kraj byl postižen tyfovou epidemií. Jelikož se během jednoho týdne nepodařilo sehnat náhradu, musel být tábor odřeknut. T ak jsme se tedy sešli až po prázdninách. H ned se začalo s intensivní prací. Vlčata skládala stupně a v předvečer ná­ rodního svátku 28. října ta, co byla ve smečce nejdéle, sli­ bovala. V půlce října opustila Staša smečku pro nedostatek času a v listopadu Dáša zřizovala druhou smečku při středisku. Místo nich přišel Grizzly. Přicházeli další nováčci a někteří m ládenci, kterým se nelíbilo poslouchat, odpadli. Tak se stalo, že ve smečce zů­ stali jen nejlepší. Ani v zimě neoddala se vlčata spánku. Každý týden byla schůze a v neděli polodenní vycházka buď ipo Praze, spojená s prohlídkou pražských pam átek, anebo do blízkého okolí Prahy. Pom alu se však blížilo jaro. Přišly velikonoce a týdenní zájezd na Královskou. Na tom to prvním velkém výletě byl slavnostně jmenován první mowgli nové smečky — Dugong. (Pavel M areček, jinak též Péťa.) Zájezd se velmi dobře vy­ dařil. Jeden dobrý sedlák z Jablonné nás podaroval párkem k u řat (která jsme letos na prvním výletě ve zdraví sbaštili). A než jsme se nadáli, byly Svatoduchy a stanový výlet na Žebrák. Zde jsme se seznámili s m ístním panem farářem , který nás pak ipřišel navštívit k táboráku. Když jsme opustili tábořiště a ubírali se ze Žebráku do Zdic na nádraží, měli 5)

jsme úžasné štěstí. Potkali jsme nákladní auto, jehož řidič, který byl rozjásán alkoholem, nás odvezl zdarm a až do Prahy. P říští neděli bylo volno a hned následující týden jsme již odjížděli na tábor »U tří vlčích chlupů« na Ždáň. Zde jsme bydleli v bývalé hospodě, jejíž m ajitel se odstěhoval do pohraničí. Na táboře si dodělala skoro všechna vlčata druhý stupeň. H orlivě skládala odborky. K apitolou pro sebe byla zkouška T ři vlčí chlupy. Tuto zkoušku navrhoval br. Buršík a naše vlčata byla první v celé ČSR, k te rá tu to zkoušku skládala. První, kom u se podařilo složit napoprvé, byl Dugong a hned den potom Adas. Je to zkouška podobná »Třem orlím perům «. Bohužel není ještě uznána a čeká na schválení. Tábor nám uběhl jak krásný přelud a museli jsme se vrátiti domů. Po táboře rozjel se opět norm ální život a do vedení p ři­ byl nově Mýval. Ve dnech 12. a 13. října byla největší zkouška naší smeč­ ky. Prvně jsme se utkali s jiným i smečkami ve vlčáckých disciplinách a obstáli jsme velmi čestně. Mezi nejlepším i pražským i smečkami se naše vlčata umístila jako druhá za 7. smečkou, před 5. smečkou. Je to zatím náš největší úspěch, ze kterého máme opravdovou radost, hlavně p ro to , že jsme hlavně alespoň z části hodni jm éna Radkovy smečky. A největším naším přáním je na příštích závodech býti první a co nejpoctivěji s Třináctkou zvítězit! (Gina o vlčatech.) Tábor 1945. Nemysleli jsme si, že teprve za pět let poje­ deme na ono míso, odkud jsme byli v r. 1940 vyhnáni, ale 52

tím více úcty máme k tom uto místu. Byl to perný tábor. Ale každý se tam naučil něčemu: rozeznávat, co je správné a co ne. Příjezd: Jsme nam ačkáni s loděmi ve dvou otevřených nákladních vagonech. Konečně vlak zastavuje. Na nádraží je několik bílých placek — ty patří členům naší přípravné skupiny. Jsm e na místě! Táborový život jde dál. Se zásobováním jsou potíže. Dnes se mění program : dělají se zájmové kroužky. Tu pod stromy, tam na pařezu sedí hlouček chlapců, tu si povídají, tam signalisují. Odpoledne jedem přes rybník. Již se těším. Dnes jsme spali déle. K obědu jsme měli knedlíky a maso. V %3 začla olympiada. Každý národ byl příslušně oble­ čen. My dělali polské židy. Tom dělal Eskymáky, Péťa Čí­ ňany atd. Po zazpívání hym en jsme se připravili k závodům. N ejdříve byly rozběhy na 60 m. Potom musel každý skákat do výšky. A nakonec bylo finále na 60 m. Po večeři četl Brčil na Gotickém nám ěstí knížku od Se tona — »Dva di­ voši«. (Zapsal Čibi a jiní.)

•

Bohužel nejen sm rt Mindy, ale i odchod Áčka nám p ři­ pom něl smutnou skutečnost, že ne každý člen T řináctky s ní musí žít stále a odejde teprve tehdy, až sám chce. Áčko zem řel necelého čtvrt roku po znovuzrození skautingu. A za ty tři měsíce života v m odré košili nedělal kroji ostudu. P á r dní po revoluci jsme absolvovali svůj prvý poválečný výlet z Týna n. Vit. T enkrát ještě s nám i jel Áčko. A to byl 53

jeho poslední větší podnik s Třináctkou. Vidím ho dodnes, dobrého vodáka, ochotného seskočit do studené vody, tahat loď s loupáku, letět do vzdálené vesnice pro mléko a večer po vylodění se zúčastnit každé psiny.. Když jsme se ipři p ři­ stání v Praze loučili, kdo asi tušil, že to naše »na shledanou« je vlastně »sbohem« a že jeho pokyn hlavou je «posledním pozdravem vůbec. Teď už nám zbyly jenom představy, tu a tam oživené na známých místech, kde jsme s Áčkem p ro ­ žívali své vodáctví. (Jeden z vodáků.) • Začalo to tím , že se dávný třin áctk ář N oreček (to se ještě jmenoval Norek) rozhodl, že obnoví tradiční 13. pěší oddíl. Napsal Radom írovi do Olomouce, domluvil se s Brčilem a Gogou a už se jelo. 5. IX. 1945 byla v libeňské klubovně první schůze. Byli na ní N orek st. a N orek ml., Mink, P átek , Pekari, dva vo­ dáci Kolouch a Dudla, k te ří chtěli pom áhat Norkovi v za­ běhnutí oddílu, a hosté Goga, Staša, Dáša a Tom. V neděli na to byl v Libni střediskový táborák. Tam jsme se rozlou­ čili já s Donaldem s vodáky a podali si ruce s N orkem st. Ve společném projevu u táboráku, jak praví naše kronika, udali jsme »naši programovou linii, utvořit solidní oddíl a vyzvat vodáky k otevřené soutěži v uskutečňování skaut­ ských ideálů«. Na druhé schůzi nás již bylo 14. Dali jsme se do úpravy klubovny, výkladu nováčkovské, ustanovili Wampa kronikářem , rozdělili mužstvo na družinu O rlů a K ra­ hujců atd. To jsme už také začali chodit na výlety. Dali jsme opravit v klubovně elektriku a střechu. V předvečer 28. října skládali K áně, Black, W amp, Skukum , O stříž, Timoti, Robin, Štísko, Kazan a Kim slib. V listopadu už 54

jsme jeli na třídenní výlet do Vlčích jam. Tam byli při táboráku jmenováni první Šestníci K áně a Špulka a podšestníci Tim oti a Black. Rádcové nebyli, protože u ,nás jsme na hodnosti skoupí, jako to ve Třináctce bylo před válkou samozřejmé. Zavedli jsme k ulturní dýchánky a návštěvy výstav. Až do té doby jsme měli oddílovky. V prosinci k nim přibyly i družinovky. V plné činnosti plynula zima. K našemu oddílu přibyla 313. smečka vlčat pod vedením Dáši. Navštívil nás milý host Radko. Začátky byly šťastně překonány. Budovali jsme. Od 5. II. 1946 se jm enují Orlové Kamzíci. Obnovujeme styk s holandským i vlčaty z Hilversunu. A již je tady jaro. 0 velikonocích jedem e na putovní tábor na Želivku. Na něm jsme se rozhodli, že budem e tábořit tam , kde tábořilo v roce 1939 celé naše středisko. P ak myslíme čím dál tím více na tábor. V květnu skládají něk teří naši hoši rádcovské zkoušky. P ak přišlo studium závěrečných příprav a odjezd na tábor. Tábořili jsme v červenci u Žibřidovic na Želivce, mezi Dol. Kralovicemi a Ledčí nad Sázavou. Tábor jsme nazvali »Kujonský«. Bylo nás tam 17 skautů, Noreček, Dáša se čtyřm i vlčaty a kuchařka Kostkovaná Mary. Pořádali jsme oslavu stře­ diskového svátku 13. července, olympiádu, Melechovské m anévry a »Kanonský výlet« do Želivce, spojený s přeno­ cováním pod širým nebem, bez stanů, ale zato s nočním deštěm, atd. Rádi, rádi vzpomínáme na K ujonský tábor . . . Po prázdninách jsme se zase vrhli do práce. Plánujem e nové výboje. Z okrskových závodů jsme si odnesli 2. a 3. cenu. A to jsme netřenovali! Chceme jít také výš v ohledu mravním. Ale práce nás těší, proč bychom se také báli? A kdyby někdo něco nam ítal, pošlem e na něho našeho legendárního pana Vaněčka ze Želivky a »jaký bude?« (Eduard o pěšácích.) 55

A jak tak spíme a sípíme, tu někdo: Buch, buch, buch, a »prej« vstávat. Tak jsme tedy vstali a bylo zima. Tak jsme pluli, až jsme dopluli k jakési elektrárně. Jez byl zavřen a tak se muselo všechno přenášet. Mimo to, že jedna loď uplavala již doprostřed řeky, bylo vše v pořádku. A tak jsme pluli a pluli, až jsme dopluli až do jakéhosi Podskalí, kde na nás čekaly další lodě a kde se také mělo nocovat. (Zapsal Olda prvně na vodním výletě.)

Měli jsme klubovny na Petrském nábřeží. Minulý den jsme dostali zprávu, že se máme vystěhovat. N eradi opouštíme místo, kde jsme ztrávili pěkné chvíle. Ale nedá se nic dělat. Bude tam ubytována arm áda. Slíbili nám , že se tam zase vrátím e.

•

(Zápis v kronice.)

V září L. P . 1945 založila Myška Sedláčková 135. dívčí oddíl, k te rý se do konce listopadu ze tř í zakládajících členů rozrostl ve dvě družiny: Splešťule a Tarky. Vysvětlení lidem přírodopisu neznajícím: »Splešťule jsou hmyzové leniví, lezoucí zdlouha po bahnitém dně kaluží a rybníků«. (Brehm ův život zvířat, díl IV., str. 414.) T arky odvodily svůj název podle rozkošného zvířátka na obálce knihy »Tarka, vodní poutník«. (Mimochodem řečeno, je to vlastně vydra, ale on název T arka zní vznešeněji.) (Z kroniky 135. odd.)

56

11. listopadu 1945 konala se v sále Přítom nosti p rv n í po­ válečná oddílovka, na k teré spolupracovali pěšáci, vlčata, děvčata i vodáci. Přesto, že byla násilným vpádem jakési jiné organisace dříve ukončena, celkem se dobře vydařila. (Podle programu.)

Deště přibývá na hustotě a síle a hřm ění se ozývá častěji. — Kroupy. Rychle se schovat. Ale kam ? Naše útočiště: jakási díra či podjezd pod silnicí. Spousty tekoucího bláta, kroupy a těžký lodní pytel. V tom to kanále se ukrývá ještě mnoho jiných lidí, k te ří se nás snaží vykouřit. Naštěstí déšť polevuje a znovu klopýtám e, sledovány zvědavými paďoury na břehu, k lodi. Prší, stále jen prší. Dešťové kapky bubnují do zad naší posádky a na hladině tvoří se jedno kolo vedle druhého. Parník! Vlny! — Nevím po kolikáté se již hou­ páme na vlnách. Zdá se mi že mi upadnou ruce od pádlo­ vání, ale to nevadí. Jen dál! Áá— gou, áá— gou! Pro zlep­ šení výkonnosti začínáme zpívat. A jde to hned lépe. Když jsme celý svůj repertoár vyčerpaly, začínáme znovu. Gím dál, tím se nám déšť líbí více. Nálada stoupá a přesto, že kolem nás leje jako z konve, na lodi je slunná pohoda. Po­ vzbuzovány M artiným zpěvem na kotrči (někdy to sice nejde do taktu, ale to nevadí) zrychlujem e tem po, takže druhá loď zůstává za nám i pozadu. Voda pod nám i, voda nad námi, voda kolem nás, voda stéká po nás drobným i potůčky. »Ej uchněm. Ješčo razik, ješčo raz« — Jiráskův most! Věž! Přístav! — Vylézáme na břeh a teď teprve cítím, že ono je »ddocela zzima«. Oblékáme se, zařvem e si »s T řináctkou 57

zvítězit« a rozcházíme se domů. Máme velkou radost z dneš­ ního výletu: blaží nás vědomí, že jsme už skutečně byly na vodě, že jsme si udržely dobrou náladu přes všechno špatné počasí a že dokážeme všem sýčkům, k te ří tv rd í »že nás to stejně omrzí, až uvidíme, jaká je to dřina«, že vytrvám e stůj co stůj. (Švestka o prvním výletu děvčat.) # V zimě jedem e do Příchovic k Tanvaldu. Je to pro v ět­ šinu z nás první výlet na hory. S úsměvem na rtech začí­ nám e lyžovat. Ale když po sté za den upadneš, zmizí ti úsměv na rtech a přece si řekneš, žes měl raději zůstat doma. Ale druhý den se zasměješ tomu, co sis myslil a historie se opakuje. Od 1. ledna již nemám e stejné oddíly. Jsou již rozděleny na starší a mladší. Mladší vede Balů a jsou norm álním i vo­ dáky. Starší vede Alces a chtějí být příštím rokem rovery. (Čibi.) t Moji drazí hoši, m ám e měsíc Růží starých Indiánů. (Znáte jistě krásná indi­ ánská jména měsíců, alespoň z knih Thompsona Setona). Dnes jsou louky nejkrásnější, jejich zeleň je nejjasnější a nejsytější a protkána růžovými kohoutky, m odří kakostů, žlutými pryskyřníky. Na mezích se bělá lomikámen a rožec a zlátnou pampelišky. A louky čekají. Přijdou sklidit sena a louky se zabělají podsadami a stany. R ozjedete se do tá ­ bora anebo na vodní turu. Nevíme dosud, jak bude letos 58

takový tábor vypadat, omezí-li se na naši výpomoc p ři ně­ jaké ozdravovně, ale tábor bude. Je vás mnoho nových: ani vás už, hoši, všecky dobře neznám. A proto vám bude všechno nové, s čím starý zá­ lesák srostl a nač jsme se každoročně těšili celé dlouhé m ě­ síce. Poznáte rozpálený vzduch nad vonícími m ýtinam i za slun­ ných dní, omamné dusno borových strání, jasné výhledy s kam enitých návrší a půvab odpočinků pod starou jabloní v příkopu u silnice. Poznáte vůni jezů, smáčí vám tváře sprška pod propustí, zacvičíte si v ranní rosou jiskřící trávě. V zrušíte se napínavými, vzrušujícími hram i, budete běhat, skákat, střílet a lasovat. Prožijete nezapom enutelné večery u táborového ohně, kdy srdce jihnou a pouta k oddílu se upevňují. Ještě dlouho budete vzpomínat na probdělé noci, na toulky oborou za úplňku, na štěkot srnců a cvrkot n e­ topýrů. A až přijde vytrvalý vícedenní déšť a louky se změní v bahnisko a řeky se zakalí, vzroste jejich prudkost a stoup­ nou z břehů, cestičky mezi stany se změní v jílové skluzavky, tehdy poznáte i nevlídnost přírodního života. Stan počne prosakovat, nebude už suchých bot a suchých košil a b u ­ dete se tísnit kolem kuchyňských kamen. Ale i tehdy bývají krásné večery. S šálkem čaje brzo na lůžko a nebo do vůdcáku, kde se vypráví, zpívá, zatím co déšť klape na střechu a šumí ve strom ech. Mlha stoupá od řeky, ale ve stanu je teplo. Vyprávějící se odmlčí, petrolejka. slabě syčí a hoši se zahledí do neznáma. A v řece kdesi zašplouchá ryba. Někdo se jde podívat, je-li pram ička dobře uvázána, aby ji proud neurval. 59

Tehdy budete vnitřně růst a sílit, tehdy ve vás zrají muži zocelení a ošlehaní, nejen pružných svalů, ale i bystrých duchů, odvážní, čilí a vidoucí. V rátíte se m nohem rozum ­ nější, ukázněnější, ale i citově bohatší, a přece si uchováte m ládí na věky. To je právě tajem ství junáctví. Na táborech zraje pravá družnost, přátelství na celý život, ne pouhá kam arádská pospolitost. Ale časem pomine i váš zájem o oddíl, o výlety a tábory a budou vás čekat jiné úkoly, na k teré byl váš celý skautský život jen přípravou. Chlapectví musí jednou přestat. A přece nebude konec vaší cestě za cílem. A i ten další život nebude méně radostný a méně krásný. Jeho krása je m éně půvabná, je drsnější, musíme tu více bojovat o dobro, projiti více zá­ pasy a splniti více povinností, kdežto zábav bude méně a zážitky budou chudší a střízlivější. Ale bojovat je radostné a mužné. P řeji vám hodně požehnání na icelou vaši pouť. Mnoho zdaru Váš Radom ír.

Po prvé jedem e Sázavu. Je to sice jenom 100 km, ale přesto je mnohem krásnější jet neznám ou řeku. První noc jsme spali pod stany. Protože nebylo člověka, kterém u by nebylo zima, neopakovalo se to již. Nad Kam eným přívozem jsme rozsušili lodě tak, že jsme musili hodinu spravovat v dešti. Odpoledne dojíždíme do Davle a odtud do Prahy. Proč to netrvá déle, proč? Protože je to krásné. (Čibi.) 60

A zase se připravujem e na tábor. Sháníme místo, věci a vše, čeho je třeba. 22. června odjíždíme. N ejprve na vodácké závody — jakési malé vodácké jam boree — a odtam tud na tábor. Jde nám to již lépe než loni, není tolik zranění. Brzy jsou podsady postaveny a stany vztyčeny. A již začíná tábo­ rový život. Vše jde výborně a hlavně jídlo přispívá k výtečné náladě posádky. A koncem tábora tradiční olympiada a K londike. K rásné zakončení a jedem e domů. Samozřejmě po vodě. Jako staří, zkušení vodáci jedem e bezpečně, jezdím e šlajsny ve všech. Myslíme si, kdovíco nejsme. Až se jednou někdo udělá, pak to přestane. (Dle kroniky 1946.)

Trvá nám to delší čas než se zase sejdeme, ale přesto ihned trenujem e na závody »Přes tři jezy«. Je zatím 24 přihlášek, tedy veliká konkurence. Jede celkem 26 lodí. Náš přístav postavil 4 lodě. A již se vyjíždí — ihned Jiráskova propust a následují další. 61

Táhni, pádluj, vydrž. A vydrželi až do konce. Bylo to krásné, když se ozvalo, že jako první se umístila loď 13. přístavu. T řináctka zvítězila.

\

62

Hrst vzpomínek, které vydalo XIII. středisko Junáka v Praze k desetiletému výročí založení Třináctky v listopadu 1946 v Praze v redakci Smolničky, jako soukromý tisk nákladem 300 výtisků. Tento výtisk má číslo

N a v rc h o lk u - štésti

K u p ře d u z a R a d o m ír e m

O s la vy a z a s e o slav y

D á to dřinu, n ež se d o s ta n e m e n a tá b o r

Z a chvíli b u d e m e n a táb o řišti

;

N a v rc h o lk u - štésti

K u p ře d u z a R a d o m ír e m