SNAHY O NÁRODNÍ NÁBOŽENSTVí V NĚMECKU A CČS. Zrevoluciované církevní poměry v Německu - ovšem jen protestantské - vyvolávají bezděčně u nás pokusy, přirovnávat naši československou církev národní k novým církevním útvarům v protestantském Německu, vzniklým nebo vznikajícím z tamější církevní revoluce. Není nezajímavo činit toto srovnání. Tak se aspoň zjistí nejen podobnosti, ale i rozdíly v obou zemích na poli náboženského, církevního a křesťanského myšlení a života a uvidí se při mnohých shodách v pohnutkách a cílích též podstatné rozdíly. Chci v tomto článku několika málo řádky učinit takový pokus. Nepůjde mi o vypsání všech podrobností rozbouřeného církevního moře v Německu, ani o dějiny vývoje nových útvarů, nýbrž o pouhé nastínění ideové jakosti nových útvarů jak ve východisku, tak v cíli. K tomu cíli je třeba zmíniti se aspoň slovem, jak jeví se dnešní rozvrstvení církevní v protestantském církevním životě fakticky. O katolicismu nebudu mluvit, potože je nedotčen změnami vnitřně. 1. Poměry uklidněné,
církevní v Německu nejsou nikterak klidné, nejsou jak by se snad zdálo těm, kteří nesledují zpráv evangelických časopisů a protestantské církevní literatury. Kdo jen poněkud nahlédne do těchto zpráv, vidí zdouvající se a rozbouřenou hladinu náboženského a církevního života v Německu a tuší ještě větší bouři uvnitř, pod zevní hladinou. Mám za to, že poměry ještě dlouho nebudou vykrystaIisovány a klidny. Od dob velké reformace Lutherovy, Kalvínový a Zwingliho nebyl německý život církevní a náboženský tak znepokojen jako dnes, s tím ovšem rozdílem, že tehdy platil boj Římu a jeho křesťan ství, kdežto dnes je protestantský svět církevní v Německu znepokojován uvnitř, doma, a to nejen ve svém vztahu k státu, nýbrž ještě více zápasí se o bytí a nebytí protestantských církví v dosavadní formě "inter muros", uvnitř protestantismu samého. Dnes ;de v podstatě o hnutí naprosto ideové, a ne pouze o formu neb režim. Jestliže v moderní době bylo dosti mluveno, psáno o krisi církví a jestliže v prvé řadě byla míněna církev římsko katolická, dnes osvědčují se slova a názory těch, kteří krisi viděli nejen v katolických zemích, ale i v protestantismu. U nás na př. Masaryk. V 19. stol. byl protestantism snad - pravím snad - na tom lépe než katolicism, nebyl tak napadán filosofií, vědou a kulturou, protože byl kultuře moderní příznivěj~í než katolicism. Katolicism si svou krisi přečkal, přežil. Přežil ji svým způsobem. Celkem zůstal "semper idem", vždy týž, vyvrhl ze 17 Revue
CČS.
257
sebe všechny pokusy {) sblížení ducha nové doby a katolicismu, všechny pokusy o reformy, všechny pokusy "modernismu". Udržel se, ale - celkem řečeno - nezískal vlivu na moderní kulturu, přes všechna "těšínská jablíčka", jimiž se utěšují katolíci, že totiž vlny atheismu, nevěry, nepřátelství proti katolicismu opadly a že lidstvo blíží se k Bohu, touží po něm atd. Ano! Lidstvo touží po Bohu, hledá ho. A Bůh hledá jistě lidstvo. Též věřím pevně, že se naj dou. Ale stejně věřím, že to nebude ve formě římsko-katolické církve, jako jediné církve křes fanské pro celý svět. Církev katolická je zde a bude zde na dlouho, ale vždy bude omezena jen na určitý okruh věřících křesfanů, kterým vyhovuje ideově. Ona i získala. V dobách zneklidněných mnozí a mnozí chytají se toho, co považuji za klidný bod ve svém okolí. Ale marně se těší její někteří členové, že jen jí patří budoucnost. Budoucnost patří Bohu, patří mu v evangeliu Kristovu. V které formě? V kterém výkladu? V různých výkladech, při čemž výklady nebudou se dotýkati podstaty náboženství Kristova, nýbrž jen periferie, okrajů, jen způsobu uvádění evangelia Kristova, ducha Kristova v praksi a skutečný život. Katolická církev je zde a je kHdna. Její vliv jest však omezen. Přečkala svou velikou krisi v době reformační. Pře čkala i další krise menší a slabší a udržuje se svou setrvačností. Svět jde dále vedle ní. A jestli zašel daleko, nestalo se tak bez ní. A jestli se vrací svět k Bohu, není to její zásluhou; svět nevrátí se k formě "katolické" víry. Vrací se jen k tomu věčně cennému a hodnotnému, co i řím skokatolická církev přijala ze všelidského pokladu duchovního i náboženského a z evangelia Kristova. K těm společným pokladům všelidským vrací se lidstvo a hledá novou formu nebo nové formy své víry, svého náboženského, křesťanského a církevního života. Dokladem jest nám dnes právě Německo.
2. Německé církevní poměry je těžko sledovat s definitivním oceněním. Toho nelze, protože vývoj není ukončen. Zpráva stíhá zprávu, nařízení nařízení, protest jde za protestem, knižní literatura o tomto předmětu roste denně do nepřehledna (při zná-
mé německé důkladnosti a psavé manil) , takže, co čteme dnes, zítra již nebude ve shodě se skutečností novou. Nicméně jest již na čase, abychom aspoň ideově uvažovali o církevní "revoluci" německé, zvláště když nechybí hlasů, které srovnávají naši církev československou s novými poměry a snahami v protestantském Německu. Ostatně ideově dá se již předvídat, kam vývoj v Německu půjde a je jasno již, proč poměry se vyvíjejí tak právě a ne jinak. Před nazistickou (Hitlerovou) revolucí byly církevní poměry v Německu takové, že navenek byly v Německu dva velké svě258
ty náboženské, cirkevní, totiž katolický a protestantsko-evangelický. Protestantský svět obsahoval - zhruba vzato, pro ideovou úvahu to stačí - vyznání lutherské, reformované a tak zvanou unii {obce sjednocené ve vyznánU. Nemluvím zde o menších denominacich, které více méně se shodovaly s hlavními církvemi evangelickými v chápání "vyznání", ale také v lecčems se odchylovaly. Vedle věřícich cirkevníků bylo velmi velké procento jen matrikových a pak - hlavně po válce - značné procento ~idí bezkonfesijních. Všechny cirkve evangelické byly navenek organisovány ve "spolku" (Kirchenbund), byly rozděleny na tak zvané "zemské církve", kteréžto rozdělení mělo důvod svůj v dřívějším politickém rozdělení Německa. Hlavní však věcí bylo, že církve měly svou autonomii, že se spravovaly a řídily samy, při nejmenším zasahování států a státečků. Hitlerovo "zglaichšaltování" Německa postihlo i církve. Vynořila se myšlenka jedné německé církve národní, lidové (Volkskirche, volkische Kirche), při čemž zůstávalo nejasno, míněna-li -církevní jednota z katolíků i evangelíků (tato myšlenka není odsunuta dosud, ač jest posunuta na čas stranou) nebo jenom z evangelíků. Zatím sáhnuto jen k jednotné církvi evangelické, zavedena funkce, úřad jednoho biskupa říšského a církevního ministerstva, čímž církev protestantská zcentralisována, zabsolu"lisována, zdiktatorisována po vzoru vlády politické a státní. Toto centralisování církví v jednu církev - přes různost vyznání shora zmíněných - znamenalo především ztrátu autonomie církevní v administraci a správě církví a narazilo na silný odpor u evangelíků, poněvadž znamená jim katolisování, řím štění církve a je považováno jako porušení evangelické "svobody svědomí", na níž od dob reformace jsou církve a denominace protestantské všechny budovány. Když pak objevily se v jednotné církvi německé a protestantsko-evangelické snahy přenésti se i přes obsah vyznání, těch vyznání, jež jsou tradicí, odkazem z doby otců reformačních, a když hrozily vítězstvím snahy a názory, jsoucí v rozporu s ideologií těch vyznání a ovšem i Písma (Nového i Starého zákona) , vykládaného v duchu a smyslu protestantské orthodoksie, neboli určitěji řečeno, v duchu a smyslu starocírkevní theologie, iu došlo v církvích protestantských k tomu odporu proti "zglaichšaltování" církví, o němž můžeme letos mnoho čísti v protestantských listech a spisech každou chvili, a o němž objeví se i u nás sem tam (mnohdy i nesprávné) malé zprávy v denním tisku. Dnes jeví se nám vzdálenějším rozvrstvení církevní v Ně -mecku takto: Je tam církev katolická s konkordátem a bez časo pisů politických a bez strany politické (Centrum), jež stojí v rozporu se státními úřady, ale ideově, věroučně i prakticky je jednotná a svá. Dále je tam církev evangelická sjednocená, lépe 17*
259
"zglaichšaltovaná", jíž má býti vnucena státní forma nazistická (nacionalistická), církev, která chce býti jednotnou církví "ně meckých křesťanů", církev národní, lidová, "rasová". Proti této formě brání se sta a sta duchovních a obcí, které chtějí státi věr ně při Písmu a vyznáních z minulosti. Tedy ortodoksní část církve tradiční, která ovšem při hájené zásadě "svobody svědomí'· dovoluje nejen sobě vystupovati proti státním nařízením a rozkazům v otázkách náboženských a církevních, pokud ty rozkazy a ta nařízení jsou v rozporu s Písmem, vyznáními a ústavou církevní z doby minulé, ale která propřává dosti značné svobody výkladu Písma i vyznání po stránce theologické, pokud ovšem ty výklady nejsou v rozporu se samou podstatou evangelia a evangelického křesťanství. Hranice jsou zde ovšem dosti nejisté a labilní. Odpor obcí, duchovních a věřících, jež chtějí býti věrni vyznání, je značný. Říšskému vedení církve působí dosti starostí a nepříjemností. Vedle této dosud - pravím dosud - jednotné (na venek) církve německé protestantské organisuje se náboženská společnost (či církev? dosud nejasno), která odlučuje se od církve nebo od církví evangelických a chce jití svou vlastní cestou z důvodů ideových. Dává si název "Pracovní souručenství německého hnutí víry" nebo "Rodu (rase) věrné německé hnuti víry" (ADG . Arbeitsgemeinschaft der deutschen Glaubensbewegung nebo Artgemii8e deutsche Glaubensbewegung). J.est to společnost náboženská, která spojuje v sobě mnoho intelektuálů, umělců, spisovatelů, filosofů, vědců, také mnoho mládeže. Je ovlivněná úplně theorií rasovou, touže theorií, na níž stojí i celá strana Hitlerova (nazismus) a vlastně dnes vláda celého Německa. Třeba však hned podotknout, že není ještě vykvašena, není jednotna ve svých názorech, což dokazují jak projevy, tak články a spisy vůdců. V čele stojí znamenitý indolog a badatel ve vědě náboženské prof. W. Hauer, jenž vydával časopis "Kommende Gemeinde", dnes - po zániku toho časopisu - "Deutscher Glaube". Vedle Hauera je tam vůdčí rada s činností poradní, k níž náleží mužové jako hrabě Reventlov, prof. Giinther, Dr. von Leers, prof. Herman Wirth. Počet zapsaných stoupenců již před rokem obnášel kolem 100.000 (kromě rodin). Hnutí vyvíjí velkou čilou činnost a šíří se rapidně. Cílem je - osamostatnit se a vytvořit "třetí" vyznání (konfesi) vedle katolíků a evangelíků. Ještě by se zde mohla stát zmínka o tak zvaném svobodném. protestantismu v Německu. Ten, jakožto dědic a nositel kritické theologie německé z doby 19. stol. stál vždy na stanovisku svobody víry vůči starým vyznáním. Dnes mnozí svobodní křesťané a svobodné náboženské obce (pokud lze souditi ze zpráv z Ně mecka), připojují se k ADG, tedy křídlu nejkrajnější levice. Ale valná část zůstává v církvi evangelická spojené, kde hájí dále
260
svobody náboženské proti tradičním vyznáním církevním. Zdá se, že chtějí býti pojítkem mezi evangelickými církvemi orthodoksními a "německými křesťany" a "rodu (rase) věrným ně meckým hnutím víry". Chtějí prostředkovat? 3.
Zde načrtnutý přehled různých složek církevních v německém protestantismu je velmi zjednodušen. Ve skutečnosti je v Německu v protestantismu celá stupnice ba směr názorů a snah církevních. Není zatím nic vyhraněno. Nelze říci {ani Němci nemohou říci}, jak se poměry a formy přesně ustálí, na jakých ideách se nové útvary us'taví. Celkem a naprosto všeobecně možno si činit tento ideový přehled: Jde o dva póly. Národní a náboženský. Pracuje se o sloučení a prolnutí obou polů, o zkřížení obou cest. Všechny směry církevní (protestantské) od nejtužší orthodoksie až po nejkrajnější levici v ADG snaží se býti i v náboženství, v křesťanství a v církvi národními. Není nikde, v žádné skupin~ opomíjeno "němectví, arijství, rasa, plemeno, národ". I konservativní, orthodoksní protestantství považuje se za synthesu ně meckého, germánského ducha a křesfanství, ducha Kristova. Vše záleží ovšem na tom {a tam nastává třídění duchů} ,v jakém slupni dopřává se vliv a moc ,,~ermánství", "rase"; "národnosti" a v jakém stupni drží se evan~elium, křesťanství. Tato dvě hlediska hodnocení projevují se ve všech složkách víry, ať týkají se víry v Boha, ať výkladu osobnosti a díla Kristova, Písma, hříchu, vykoupení, milosti, spásy, pokání, pokory atd. Více nebo méně silně zdůrazňuje se germánský cit přírodní, mužná hrdost, neurčitá mystická oddanost "poslední skutečnosti", pěstuje se sebev,ědomí člověka {germánského} a odmítá se vě domí dědičného hříchu ve smyslu tradičním, křesfanská pokora, potřeba zadostučinění zástupného atd. Jde se též tak daleko {v AGD}, že se utkvívá v rozplizlém panthesimu (jakoby jen pantheism byl projevem ducha arijského), popírá se dosavadní jedinečný význam Krista v dějinách zjevení atd. Hlásá se sice naprostá svoboda víry a svědomí, ale v ADG jen ve smyslu nacionalistického socialismu, tedy naprosté splynutí s jednou partají, která shodou okolnos'tí je dnes při vesle a stala se jedinou státní stranou. Nejvýrazněji a nejdůsledněji {přímočaře} je nadvláda germánsko-arijské rasy vyslovena v ADG, to jest v "rase {rodu} věrném německém hnutí víry". Toto hnutí dovolává se "historicko-vědeckého rozpomenutí se na dějiny germánstva", jakož i "emotionálního pudu po lidověnáboženském obrození" života. Sahá do pra.věku staronordické symboliky kul tické, dále pak hledá v germánském náboženství doby předkřesfanské náboženství Odinovo a konečně upíná se k německému náboženství křes-
261
fanskému od mystiků (Eckehard aj.), filosofů idealismu a klasické literatury až k B. Nietzscheovi a Lagardovi. Vyznání víry ADG není dosud ustáleno a přesně formulováno. Různí vůdcové různě si je myslí a vyslovují. Jedni věří v Boha německého náboženství, jenž působí v přírodě, ve vznešeném duchu lidském a v síle lidu německého. Věří v pomocníka v nouzi (Nothelfer) Krista, jenž bojuje za šlechetnost lidské duše. A věří v Německo, jež je zemí, kde vytváří se nové lidstvo. (Bergmann, Die Deutsche Nationalkirche str. 266.) Jiní věří jinak, ale jen do jisté míry, slovně, kdežto věcně jeví se u všech jistá shoda. Ukázkou budiž vyznání víry tak zvaného "nordickonáboženského pracovního souručenství", jež je taktéž složkou hnutí ADG: "Věříme ve věčný boj vytvářejících a ničících sil v zemi a veškerenstvu. Věříme v pevné zjevení božského ve věčných zákonech druhu v krvi a pil.dě. Věříme v jednotu krve a duše ve všech bytostech. Věříme a vyznáváme, že smyslem života našeho jest vytváření božských sil nordických, jež jsou v nás (totiž v Němcích, pozn. pis.);. Věříme a vyznáváme, že smrt je nutná změna nekonečného života, určená, aby vytvářela vždy nové. Věříme v nesmrtelnost nordického člověka v dědicích své rasy a ve věčnost nordické
duše - sily to božského na zemi a ve veškerenstvu. Základ víry nordického státu musí býti ve shodě s nordickou rasou a nordickým zákonem mravním. (Podle časopisu "Wort u. Tat", seš. ll, 1933.)\')
Zde uvedené názory jsou sice názory jen jedné skupiny v ADG, a to snad již té nejlevější, ale ohlas jejich je patrný v patřičném zeslabení v celém hnuti ADG, ba (s větší porci evangelia) i mimo toto hnutí. Mám za to, že netřeba se zdržovat kritikou těchto názorů se stanoviska křesťanství. Na první pohled a první poslechnutí je patrno, že je to vše možné, jen nic z ducha Kristova. Je to směs mythologie, fantastiky, biologie, naturalismu, směs, která nemá nic společného nejen s kře sťanstvím, ale ani s náboženstvím, ba ani s vážnou vědou. Je to pohanská naturalistická poesie čili fantastika, jež připomíná dobu synkretistického gnosticismu z 2. století po Kristu (mutatis mutandis = změníme-li, co třeba změnit). Křesťanství (ne církevní dogma pouze, ale chápání světa i Boha v duchu Kristově) pohlceno tu jakousi vybájenou, ničím nezdůvodněnou ideologií germánskou. Proto také i nejsvobodomyslnější theologové evangeličtí diví se těmto bájím a poukazují na jejich nereálnost, neodůvodněnost (historicky-vědecky) a nepřijatelnost dnes. Pravil jsem, že ohlas takových fantastických názorů lze vycítit i z projevů osob stojících mimo skupinu ADG. To platí především o tak zvaných "německých křesťanech", kteří trvají v církvích protestantských a chtějí vytvořit jednotnou němec kou církev evangelickou, ovšem rázu taktéž germánského nebo německého. Tento směr požívá podpory (mravní) státních a vládních kruhů a je směrem, kterým snaží se ovládnout celý pro*) Citov. z "Die Christ1iche Welt", č. 4, 1934.
262
testantismus v jednotné církvi protestantské říšský biskup Miiller s církevním ministerstvem k ruce. Ideově není tento směr tak divoký, radikální, popřává křesťanství ve všech jeho složkách od víry v Boha až po ospravedlnění z víry atd. více místa a vlivu a snaží se hlavně "zglaichšaltovat" církevní roztříštěnost protestantskou v jednu církev. Ale vliv "rasismu" a "nazismu" je přece značný a patrný. Proto brání se církve, obce a jednotlivci (~uchovní i profesoři theologie) novému režimu. Trochu vhledu do ideové různosti obou táborů v jedné církvi německo-protestantské (těch německých křesťanů a živlů konservativních), poskytuje nám prohlášení zástupců církví hájíclch svůj základ v Písmu a ve vyznáních na schůzi ze dne 29.-31. května 1934 v Barmen (Wiippertal)*): Nedotknutelná základna Německé evangelické církve je evangelium Ježíše Krista, jak je nám osvědčeno (bezeugt), v Písmu svatém a jak; je nově osvětleno ve vyznáních reformace. Tím je určena a ohraničena plnomoc, které potřebuje církev ku svému posláni. Německé evang. církev členi se na církve (zemské).
Dále se prohlašuje, že shromáždění trvají na staré autonomii církevní, která má svůj základ ve vyznáních reformačních. A pra"\ti se potom: Zavrhujeme lživou nauku, jakoby církev mohla a musilI!! uznati za pramen svého zvěstování mimo a vedle tohoto jednoho slova božího ještě též jiné události, moci, postavy a pravdy jakožto boží zjeveni. Zavrhujeme lživou nauku, jakoby byly oblasti našeho života, v nichž bychom náleželi nikoli Ježíši Kristu, nýbrž jiným pánům, oblasti, v nichž bychom nepotře bovali ospravedlnění a posvěcení skrze něho (Krista). Zavrhujeme lživou nauku, jakoby církev směla podobu svého poselstva a svého zřízení pře nechati své libosti nebo střídání vládnoucích názorových a politických pře svědčeni. Zavrhujeme lživou víru, jakoby církev mohla a směla mimo svou službu si dáti nebo nechat dáti zvláštní, vladařskými právy opatřené vůdce. Zavrhujeme lživou nauku, jakoby stát měl a mohl státi se jediným a totolním řádem přes své zvláštní posláni a plniti tak určení církve. Zavrhujeme lživou nauku, jakoby církev měla a mohla si přisvojiti přes své zvláštní poslání státní ráz, státní úkoly a státní hodnost a státi se tak orgánem státu. Zavrhujeme lživou nauku, jakoby mohla církev v lidské své oslavě slovo a dílo Páně dáti do služeb nějakých svémocně volených přání, cílil a plánil.
Tato slova jsou namířena hlavně proti novému, církvi vnucenému zřízení německých křesťanů. Dovoláváním se Písma a vyznání je však řečeno samozřejmě i vše, co je nutno říci proti syn these rasismu a nazismu s evangeliem Kristovým a s křes ťanstvím reformačním, jde-li v oné sythese vliv a moc rasismu dále než dovoluje reformace. Protestantism německý (ortodoksní) považuje se již za dostatečné znárodnění (poněmčení) křesťanství. **) *) Podle časopisu "Protestantenblatt", 1934, č. 24. **) Viz "ProtestantenblaU" 1934, č.20, str. 309,
"Deulsc.hes Kirche".
Protestantentum
und
deutsche
bod' 4 v článku evangelisch-protestantische
263
Pokud se týče příbuznosti svobodného protestantismu s ADG, nebylo řečeno autoritativní slovo, ale z některých článků (na př. "Unsere Stellung zur ArtgemaBen Deutschen Glaubensbewegung", Protestantenblatt, 1934, č. 18, str. 278 a n.) lze usuzova~i, že svobodný protestantism si uvědomuje i shody i odlišnost, rozdíly od ADG. Příbuznost svobodného protestantismu s ADG spatřuje se především v energickém hájení svobody víry a svědomí, jakož i ve vědomém a živém pěstění zbožnosti německého idealismu. Rozdíl pak je spatřován v tom, že svobod. protestantismus vidí v křesťanství universální nábožentsví, dále odsuzuje znehodnocování Ježíše, Pavla a Luthera, hnutím ADG a nejvíce pak tím, že podržením křesťanského pojmu hříchu přichází k jiné ethice než ADG. I svobodný protestantismus považuje protestantismus na podkladě biblickém (dle uved. článku) za dostatečně rasové křesťanství.
4., A co církev československá a její přirovnání k náboženským v německém protestantismu? Proč jsem ji v nápise člán ku dal vedle snah o národní náboženství v Německu? Znamená toto přiřadění souřadnost nebo protiklad? Srovnáním vyniknou body styčné i rozdíly. A to rozdíly podstatné. Církev československá vznikla z náboženské krise nové doby a specielně české. Také v Německu je církev a náboženství v krisi. Toho neupře nikdo. Co tam se dnes děje v ohledu náboženském a církevním, je vše důsledkem a příznakem církevní a náboženské kry,se. Rozdíl mezi námi a Německem je ten, že u nás krise byla a je podmíněna poměry v církvi římskokatolické, kdežto v Německu dnes projevuje se krise v protestantismu. Svobodou svědomí, jež do jisté míry je možna v protestantismu,~bylo propuknutí krise oddáleno až na dobu poválečnou a zevním podnětem řešení krise stalo se nazistické hnutí v německé politice. U nás osvobozením národa a zřízením samostatného státu bylo umožněno prohlášení církve československé. Církev československá přijala svobodu svědomí jako nutnou podmínku nové reformace církve a theologie. Tuto zásadu má CČS společnou se všemi s,kupinami německého protestantismu a se světovou reformací německou. Řešení krise náboženské a církevní děje se však v Německu věcně jinak než u nás v církvi československé. V Německu do popředí posunuto vědomí národní, rasisnius, nazis,mus. VysvětlufÍ si to jednak vždy silnějším zdůrazněním národního citu v Ně mecku než u nás - Němec je napřed Němec a pak teprve člo věk a křesťan a pak porážkou Němectva za války světové. Místo aby Německo zpytovalo své svědomí, zda dříve jednalo správně v politice, vyhrocuje své národní smýšlení do krajnosti. Proto jde německý protestantismus z části v řešení náboženské směrům
264
a církevní krise až do nemožnosti daleko, obětuje křesťanství, náboženskou a křesťanskou pravdu národnímu šovinismu a hypertrofii národní. U nás národní cit a národní cíle hrály též úlohu při prohlašování církve československé, ale přes název "církev čs!." a přes navazování na Husa a naši domácí reformaci nejde naše církev tak daleko, nemožně daleko, aby obětovala křesťan ství, evangelium, Krista, Boha - národnosti, nějakému Perunovi a národnímu svérázu. Naše církev je národní, ale nevylučuje ze svazku církevního jiných národnosti, ani Němců. My máme i Němce (ve smíšeném území) v naší církvi, ba i duchovní národnosti n-emecké. My nebájíme o nějakém staroslovanském svérázu v náboženství nebo o českém a slovanském Bohu, Kristu. Věříme v jednoho Boha, jenž je Otcem všech lidí a národů, a uznáváme jednoho vůdce k Bohu, Krista, jenž je cesta, pravda a život pro všechny lidi, národy, pro Němce jako Čechy. Národní svéráz český.a slovanský může se uplatnit jen na periferii náboženského chápání a života, jen v chápání a realisování evangelia, ale nikdy tak, aby Kristus a jeho evangelium všelidské, universální, zmizelo a objevilo se jen fantastické a neeksistující starodávné, mythické slovanství neb češství. Tu liší se církev československá od způsobu znárodňování křesťanství v Německu radikálně a podstatně. Naše církev stojí na stanovisku theismu, zjevení, uznává Bibli, ale i podání, kteréž obé vykládá způsobem svým, novým, kritickým a neváže se tedy (na rozdíl od církví protestantských) na tradiční vyznání. Církev československá staví do popředí své víry Krista, jeho ducha, hlavní smysl jeho evangelia a v duchu Ježíše Krista tvoří si učení o Bohu, o Kristu samém, církvi, hříchu, milosti, vykoupení, spáse atd. Při tom všem však vždy dbá změněných názorů na svět a člov·ěka a chce proto v synthesu uvádět nikoli pravěkou rasu nějakou s evangeliem Kristovým, nýbrž vymoženosti vědy a oprávněné požadavky života. Kr,átce: aplikovat hlavní obsah evangelia na dnešní poměry a dnešní život, jako to činili křesťané vždy, především ve starověku a středověku křesťanském. Nám není náboženství, kře~ťanství a mravnost něco biologického, naturalistického, nýbrž něco, co působí v nás Bůh, odlišný (ne odloučený) od přírody. Jelikož však zjevení Boží musí býti člověkem přijato, chápáno a vykládáno, proto jeví se určité rozdíly v náboženské nauce i mravním životě skupin, církví. Ale Bůh a jeho působení ve světě a lidstvu není účinkem člověka, nýbrž člověk je na Bohu a na jeho působení závislý. Tu, myslím, je nebetyčný rozdíl mezi naší církví a německým ADG nebo i "německými křesťany". Zda si počínají však evangelické církve německé správně, když stahují se zpět a barikádují se za Písmo a vyznání, jest jiná otázka. My nemůžeme jejich počínání schvalovat, jako jsme neschvalovali podobné počínání církve římskokatolické u nás. 265
~J Máme zato, že svou věc prohrají, jako ji jednou prohraje řím skokatolická církev, a budou vinny zmatkem, povstalým v Ně mecku. Krise je tu. Nelze jí nevidět. Třeba ji řešit, ne před ní utíkat. A nedá se řešit dnes výkladem Písma a vyznáním ze století 16. v duchu toho století. Než to je věc protestantismu v Ně mecku, ne naše. Naší věcí je, abychom, když jsme věc pochopili, vytrvati při jejím řešení ideově, prakticky i mravně. Alois' Spisar.
ÚSILí Dra KARLA FARSKÉHO O JEDNOTNOU LITURGII V CČS. V červenci 1922 vydal br. K. Farský první vydání "Zpěvníku písní duchovních", k němuž je připojen "stručný přídavek věro učné nauky" s názvem "Stručný výklad náboženské nauky" (str. 193:-216), v lednu 1923 v předmluvě k vydání 2. a 3. (Zpěv níku) praví mimo jiné: "Vydání 3. je vůči 2. skoro nezměněno. Ale obsahuje ... návrh mešního obřadu s melodiemi." Ale teprve v červenci 1923 vyšlo "třetí vydání" Zpěvníku "s přídavkem modliteb soukromých i obřadních a mešní liturgie". Je to po prvé, kdy k zpěvníku byla připojena "Liturgie (mše) pro církev československou. Navrhuje dr. Karel Farský. Nápěyy upravil J. Pícha." Zdržení vysvětluje K. Farský v předposledním odstavci: ,,3. vydání zpěvníku zdrželo se proti očekávání tím, že návrh liturgie vyžádal si určitého odkladu. Zatím nastala nutnost vydati zpěvník opět s notami. A tak místo nezměněného vydání, ohlášeného ve vydání 2., vychází 3. vydání v úpravě vydaní prvního, rozmnožené však o 22 písní, některé texty a modlitby a o návrh liturgie mešní." Je faktem, že liturgie (mše) vyšla r. 1923 nejen v 3. vydání "Zpěvníku", ale i jako zvláštní otisk "v Praze 1923. Nákladem vlastním. Tiskem ,Politiky' v Praze." Jak byla přijata, svědčí o tom i otevřený povzdech bratra Farského v níže uvedeném jeho článku "Liturgie", který zůstal v rukopise, ale který dnes už možno uveřejniti. Čtvrté vydání zpěvníku oznamuje Farský závěrečným odstavcem: "Co možno nejdříve bude uspořádáno opět vydání zkrácené bez not." Vyšlo v Praze ještě r. 1923 "s přídavkem modliteb soukromých i obřadních" bez předmluvy, ale na str. 2. s obsahem, v němž opět je "stručný výklad náboženské nauky". Nás zajímá však přídavek v obsahu neuvedený, totiž: "Liturgie (mše) pro církev československou. Navrhuje dr. Karel Farský. Nápěvy upravil J. Pícha. V Praze 1924. Na skladě má ,Čes ký zápas', Praha-Král. Vinohrady, Šmilovského 8."
266
,,' 1 ~
J
~~j
,~
~
,~
;i
,j
I
1 l
J ~
j
1
,I
1 "
1
