96 Poslední strana Tvor Tma je kolem veliká, Tvor ji všechnu spolyká. Text Jana Vodičková Text Magdaléna Platzová

▪ Obsah

5

▪ Opona

Krátkodobý host Dítě je nakonec jen krátkodobý host, který si na odchodu přibalí větší část našeho srdce… Text Magdaléna Platzová

6

▪ Kulatý stůl

30

▪ Dílna

První polovinu života nám znepříjemňují rodiče, druhou děti Proč je zvláště pro „civilizovaného“ člověka tak těžké najít se svými dětmi tu správnou cestu? Text Simona Hoskovcová

Dítě je cennější než nějaký barák Kulatý stůl s dětmi o dětství. Text Barbora Antonová

16

▪ Dílna

Pohádky a jejich pozemské kouzlo Zdá se, že na scéně je toho víc, než je vidět, ať už se díváme z kterékoli strany… Text Petr Koťátko

34

▪ Dílna

Antická společnost dětí, nebo antické děti na okraji společnosti? Vnucovala antika dětem předčasnou dospělost, nebo naopak ustrnula — podobně jako ta naše — v jakési věčné nedospělosti? Text Lubor Kysučan

38

54

72

▪ Dílna

Nápady čtenářky karelských pohádek Ze světa pohádek na cestě do snu s fi nskou básnířkou. Text Johanna Venho

56

▪ Esej

Biolog Jiří Sádlo se ptá dětského psychologa Jaroslava Šturmy.

Tma je kolem veliká, Tvor ji všechnu spolyká. Text Jana Vodičková

75

Být dnes dítětem

▪ Esej

Dítě, kterým jsme byli, nás následuje po celý život… Text Louise Dupréová

Setkání mezi tady, teď a tématem výtvarníka a spisovatele z francouzského Lille. Text Dimitri Vazemsky

▪ Poslední strana

Naslouchám hudbě v dopoledním tichu. Je to rozsáhlé, vzdáleně hučící pozadí, na němž tóny plynou, stoupají a rozpouštějí se v šťastném zániku… Text Václav Kahuda

Čermáček, Harák, Hruška, Kolmačka, Petlan, Reiner. Sestavil Vilém Kratiknot

Jste moc vážní

96 Tvor

▪ Chór

▪ Dílna

▪ Deset otázek

Sádlo & Šturma

Aby slétl pták…

60

78

Dopis Větrným mlýnům

82

▪ Propadliště

Děti na salámu, Balabánovy fotky dětských rovů, smutný příběh Úsporné kuchařky a Hašek mezi skauty Motýlův stůl — cípy z fotografi í Honzy Balabána, Pilátův Atlas hub a průvod sta tisíc myší ve smrtelné křeči po muchomůrce zelené… Text Ivan Motýl

▪ Lóže

Diktát

62

Rozhovor (nejen) o dětství s držitelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého Evou Koťátkovou. Text Kateřina Tučková

Ve světě svět

▪ Dílna

Dětství v próze Ladislava Fukse a Bohumila Hrabala. Text Josef Prokeš

66

▪ Dílna

V lovištích prošlého času

22

K dávno uplynulým okamžikům, které se dají vzkřísit i bez „živé vody“, pokud jsme jejich spoluautory… Text Roman Erben

▪ Dílna

Dítě v Brně (fiktivní literární příspěvek) Povídka rakouského spisovatele s českými kořeny. Text Michael Stavarič

24

48

▪ Dílna

Nazdárek, zdraví vás Kašpárek (český!) Český Kašpárek, miláček všech dětiček, ještě existuje, kdysi k nám doputoval z ciziny — z císařské Vídně. Text Pavel Jirásek

Foto David Konečný

▪ Anketa Kdy jste si uvědomili, že už na svět nenahlížíte dětskýma očima? Jaká přání, tužby a očekávání jste měli v dětství a jaká máte dnes?

2

3

Dítě je cennější než nějaký barák Kulatý stůl s dětmi o dětství Markéta (11 let), Anna (8 let), Tobiáš (8 let), Mikuláš (7 let), Zoe (8 let), David (9 let), Michal (7 let), Zemfira (6 let), Váňa (9 let), Michaela (9 let), Barbora (42 let), Kamila (29 let), Studio Domu umění města Brna, 10 dětí, 7 kulatých stolů sražených k sobě Kulatý stůl ▪ Text Barbora Antonová. Foto David Konečný

Vážení účastníci kulatých stolů, sešli jsme se zde, protože máme důležitý úkol — připravit článek do významného brněnského časopisu RozRazil, a to na velmi zásadní téma: dětství. To je dobré téma, ne? — No já nevím. Když jsme s kolegy chystali tento kulatý stůl, nebyli jsme si jisti, jestli vy — děti — jste schopné mluvit o dětství, protože to vlastně nemáte s čím srovnat, nevíte, jaké to je nebýt dětmi. Jenže dospělí lidé, kteří mluví o dětství, už dětmi nejsou, takže by do toho vlastně taky mluvit neměli… Na začátek se zeptám: chcete mít děti, až budete velcí? — Já ne. Já se totiž chci nastěhovat ke kamarádovi. — Jednu, holku. — No… čtyři. — Já bych chtěl pro začátek asi jen jedno dítě. — Já osmdesát. — Já taky. — To bys jim nestačil koupit věci a oblečení.

6

— Já chci mít sto devadesát dětí. — To není možný. — Tak dvě. Holku a kluka.

— Hlavně bych dítě nenechal bít. — Já bych ho vychovávala jako moje máma.

A proč? — Abych měla dvakrát těžší život. — V televizi to vidím: sto devatenáct dětí, pejskovy děti. Štěně a jedině pes může mít sto devatenáct dětí.

Máte někdy pocit, že se s vámi dospělí moc nebaví o tom, co děláte? — Mně to ani nevadí. — Když dostanu ve škole trojku, tak je jasný, že jsem ráda, že se mamka neptá. — Já zatím dostávám jenom jedničky.

Jak se budou vaše děti jmenovat? — Nevím, nevím, nevím (vícehlasně). — Já chci kluka, a jmenoval by se Váňa.

Je fajn, když je víc dětí dohromady? — Ne, ne (vícehlasně). Protože oni vám brečí.

Co vám nejvíc vadí na dospělých? — Mně nic. — Mně nejvíc vadí, když na mě křičí. — Mně vadí, když mají moc rozum. Z toho nemám dobrý pocit. — A já nemám ráda, když můj táta kouří doma. Můj táta kouří v autě, a venku, i doma! Všude, i ve svém pokoji.

Představte si teď, že už jste dospělí a máte děti. Co budete dělat jinak než vaši rodiče? — Jo, budeme to dělat jinak než rodiče. — Někdy rodiče prostě něco udělají, ani se neptají, jaký názor na to mají děti. — Tož, asi bych dělala všechno stejně, nebo podobně.

Ve svém pokoji snad může kouřit, ne? — Ne, protože je tam i maminka. — Mně vadí, když mi nařizují, co sami nedělají. Naše učitelky nám říkají, že musíme chodit přes přechod, ale viděly jsme je jezdit přes silnici na kole. — Mně vadí, když mě mamka nechce pouštět samotnou do školy. Protože se

Stejně jako ty, Váňo? — Ne, jako můj taťka.

7

ztratila jedna holčička, ta Anička, co je teď pořád ve zprávách. Někdo ji unesl, protože šla sama ze školy. A její taťka má strašně moc peněz, tři a půl milionu, a dá je tomu, kdo ji najde a vrátí zpátky. — To je hodně peněz, za to se dá koupit velký barák.

— Jednou jsem byl na táboře a rozdávali nám sirky, ale já je mám pořád u sebe, už hrozně dlouho, a ještě jsem je nezapálil. — Já musím hlídat svoji malou sestru a hrozně se bojím, aby se jí nic nestalo. — Jednou jsme byli venku. Dvě holky tam hlídaly malýho kluka. Hráli si a on zmizel v lese. Nemohli ho vůbec najít a přivedli ho až druhý den, večer, o půlnoci.

Myslíte si, že tři a půl milionu jako cena baráku a cena dítěte se dá srovnat? — Ne. Když má někdo dítě hrozně moc rád, měl by udělat všechno. Kdyby někdo řekl — buď barák, nebo dítě — tak to je jasný, že bych si vzal dítě. — Dítě je cennější než nějaký barák. Dokážete vůbec odpovědět na otázku, jestli vás baví to, že jste děti? — Jo, jo (všichni). — Mě to baví, až na to, že musím chodit do školy. — Mě to baví i ve škole. Kdybych nechodila do školy, nemám tolik kamarádů. — Mě baví, když mi mamka něco koupí a řekne: „Je to blbost.“ A potom, když budu velkej, taky si budu myslet, že je to taky blbost, ale moje děti si budou myslet, že to budou chtít, a mně už to nebude jedno.

Ani dospělé holky? — Ne. — Někdy je lepší, když je holka upravená. To je prostě její potřeba. A kluci nemusí být upravení? — U kluků je důležité, aby měli gel. Kluci, záleží vám na tom, jak vypadáte? — Ne. — Jo. — Záleží na oblečení. Protože taťkovi záleží na oblečení a já jsem po taťkovi.

Chtěla bych se zeptat ještě na jednu věc: volby. Znáte slovo volby? — Já to znám, protože mě to nebaví. — Mně se líbí volit! Byli jsme i v Praze a seděli ve volební síni a lidé přišli a volili. A pak jsme volili my a Váňa vyhrál, protože jsme si ho zvolili. Váňo, a chovají se teď k tobě děcka jinak, když jsi zvolený předseda? — Nevím, trošku. Když někam jdeme, paní učitelka mě zvolí jako dozor.

A kupujou si i dospělí věci, které nepotřebujou? — Můj taťka jo. — Moje máma si třeba koupí sirky a pak jich máme doma hodně. A co třeba kosmetika, rtěnka a voňavky… Potřebují to holky? — Vůbec ne. — Já mám doma dvě voňavky, a když jdu do školy, tak se po cestě voním. — Moje mamka to nepotřebuje.

8

Je to dobře, nebo špatně, že je člověk jiný? — Jo. Třeba… nevím. — Jo. Někdo neumí psát a někdo jo. Když jdeme do obchodu, tak mi mamka vybírá oblečení, ale někdo má třeba jiný vkus. — Byl jsem u jednoho přítele, a oni kupovali spíš klobásy, zato já kupoval párky. — Když se někdo odlišuje, třeba krade, tak to je špatně. Ale každý by měl být v něčem jiný.

▪ Tobiáš — Já se musím starat o sestru, je jí pět a chodí do školky. Mně to pořád vadí, protože někdy pláče. Mě pláč nervuje. Vrátím se k volbám, u kterých byli vaši rodiče. Jsou volby vůbec nutné? — Musím říct, že vyhrála ČSSD. — Já nesnáším ODS, lepší jsou zelení, protože se starají o zem, o přírodu. Vede je Ondřej Liška.

Myslíte si, že by to pomohlo, kdyby primátorka Míša řekla „buďte na sebe všichni hodní“? — Někteří by poslechli, někteří ani ne. Někteří jsou hloupí. — Chvilku by sekali dobrotu, ale pak by zase byli zlí. — Jo. Prostě někdo nechce být hodný, a chce být furt zlej. — Taky bych změnil, aby se měli všichni rádi. A když přijde kdosi jiný, nějaká jiná rasa, ať jim to nevadí.

Proč lidem vadí jiní lidi? Proč jsou lidi zlí? — Asi proto, že jsou blbí. Myslijou si, že se jich jiní budou bát, na všechno nadávajou a nebojijou se ničeho a tak. Jsou už tak vychovávaní. — Já bych zrušil auta a udělal bych ekologičtější dopravní prostředek — lítací auto. — Mně vadí, že lidé čmárají po zdi. — V Brně je ale určitě hodně vyhrazených míst, kde by si sprejeři mohli ty graffiti sprejovat. — Taky bych chtěl, ať jsou všichni hodní. A ať graffiti malují, kde lidi nechodijou. — Tož, já nevím, od všeho trochu. U nás máme docela hodně Romů a lidi se s těma děckama, co jsou u nás ve třídě, nebaví, nadávají na ně, úplně je odstrkují. Teď se to s děckama trochu vyřešilo. Ale hodně dětí začalo kouřit. Jakou práci byste chtěli dělat, až budete dospělí? Co je podle vás úplně nejlepší práce na celém světě? — Já nevím. — Já… nevím. — Já bych chtěl dělat kulisáka v divadle. — Mě by bavila archeoložka nebo něco se zvířaty. — Já bych chtěla být produkční jako moje mamka.

A co vy ostatní, koho byste volili? — ODS. — Zelený. — Zelená.

Máte někdy pocit, že jste jiní než vaši kamarádi, spolužáci nebo sousedi? — No já nevím.

▪ Váňa

Kdybyste se zítra probudili jako brněnský primátor, co byste změnili v Brně? — Já bych změnil celou Zem. — Já bych změnila to, aby se všichni prostě měli rádi a bylo všechno dobře, všichni měli peníze a všechno bylo hezčí. Jak bys to zařídila? — Všech bych se zeptala: Co je vám, kdo vám co udělal?

▪ Barbora Kluci, líbí se vám namalované holky? — Ne.

Prostě někdo nechce být hodný, a chce být furt zlej.

▪ Zoe, Anna

Vadí vám něco na politicích? — Něco slíbí, a vůbec to nesplní. Řeknou: „Vybudujem blaho pro ženy nebo pro důchodce.“ A pak to tak není, když vyhrajou.

A cítíš zodpovědnost, máš z toho těžkou hlavu? — Trošku, když se mě něco zeptají, a já úplně nerozumím česky.

Představte si, že nejste děti, ale politici. Co byste změnili? — Já bych zničil Zem.

Vy ostatní už jste měli za něco odpovědnost? — Ne. — Jo.

Proč? — Aby už nepadaly bomby, protože když Zem nikdo nezničí, budou pořád padat bomby.

▪ David, Michaela

9

Můj děda jednou našel v kanále nevybouchlou minu. Hodil tam sirku a málem vybouch…

— Když tam vypadne koule, tak ji máme odnést do muzea. To říkali ve škole. — To mně nikdy nevypadla koule.

— Já bych chtěl být kovářem. — Já budu paní doktorka. ▪ Anna, Tobiáš A koho budeš léčit? — Mě! Mě! — Já budu taky doktorka. — Až budu velká, chtěla bych být letuškou. Ale mamka mi řekla, ať se rozmyslím, že by letadlo havarovalo a já měla to neštěstí a něco by se mi stalo. Tak jsem přemýšlela a chtěla bych být sestřičkou. — Já bych chtěl být řidič u fi rmy, mít normální auto a něco rozvážet. — Já bych chtěla být vynálezkyně. Také si hrajeme na vynálezce.

Proč se dávají sochy do ulic? — Protože je to umělecké dílo, aby lidé nemuseli chodit do muzea a pořád platit. Kdyby to bylo na vás, jakou sochu byste dali na náměstí Svobody? — Rytíře. Rytíře na koni. — Já bych tam postavila něco hrozně hezkýho. Vyfotila bych hodně lidí a dala tam velkou fotku. — Já bych tam postavila šmouly. — Postavil bych tam něco, abychom si uvědomili, že nejsou na světě jenom lidi, kteří mají dům, ale abychom si uvědomili, že jsou lidé, kteří doma nic nemají a potřebují pomoc. — Já bych tam postavila hudební nástroj. — Já bych tam postavil sochu svýho táty. — Já bych chtěl postavit Gargamela a šmouly. — Ne, Gargamel je hnusný!

A co bys chtěla vynalézt? — Ekologické potraviny. — Já bych vynalezl takové velké popelnice, které by se propadly do podzemí a všechno by se spálilo. — Učím se na hudební nástroje, chtěl bych být klavírista. Teď jsi mě navedl na další otázku. Jsme v Domě umění. Máte své oblíbené umělecké dílo, třeba obraz, sochu nebo hudební skladbu? — Já mám knížku. Tu od šmouly. Líbí se mi ta pohádka, ten příběh. — Já mám rád velkou hudbu. Jakou? — Nevím, takovou dobrou. — Já mám ráda Diamanty na počítači. Včera jsem jich měla nejvíc. — Já mám taky rád Diamanty a líbí se mi, jak taťka hraje na saxofon. — Mně se líbí balet, taky chodím do baletu. Taky se mi líbí, jak skládal Bedřich Smetana anebo Vivaldi.

10

▪ David — Já už nevím, mám toho hodně. Je to knížka, ale už si nevzpomenu, o čem je. — My jsme muzikantská rodina. Můj dědeček i tatínek hrají na saxofon, já hraju na housle. Tak asi mám ráda hudbu. U nás doma máme všichni rádi hudbu, taky ji ráda poslouchám. — Já mám taky rád hudbu, tu moderní. Proč si myslíte, že lidi dělají umění? — Aby mohli ukázat druhým, že něco umí, aby je pochválili. — Aby byl život hezčí.

— Aby druhým lidem udělali radost. Třeba nějakým obrazem anebo sochou.

Brňáci, nebo pořád ti přespolní „odněkud“? — Chodila jsem s jednou holkou, která byla z Ostravy. Mluvila trošku jinak, krátce. Ale jinak to bylo úplně normální. — Myslím, že jsou všichni lidi stejní, až na to, že někteří jsou větší, mluví jiným jazykem nebo mají jiné zvyky. Ale jinak jsou všichni lidi stejní. Váňo, jsi rád, že jsi Brňák i Ukrajinec? — Jsem spíš v Brně, na Ukrajinu nejezdím tak často, třeba na prázdniny na dva měsíce. Všichni mě chválijou, že umím dva jazyky. Myslím si, že je to fajn. Kamila: Chtěla bych se zeptat, jestli to podle vás mají Romové těžší a proč. — Protože jsou odlišní, mají jinou barvu pleti a chovají se jinak. — Jsou ještě zvyklí na kočovný život, mluví na sebe křikem. Na jednom konci

— I když máme jinou barvu pleti, je to jedno. — Akorát moc nechodí do školy. Paní učitelka počítá děti, čte naše jména, počítá hodiny, a pozná, kdo nejvíc chyběl. Vrátím se k původní otázce dětství. Jeden pán řekl: „Každý z nás měl těžké dětství,“ a myslel to trochu jako legraci. A moje kolegyně Babuta, která tady sedí v koutku, s tím nesouhlasí. Všichni kolem ní prý naopak říkají, že měli pěkné dětství. Myslíte si, že máte pěkné dětství? Anebo až budete dospělí, budete sedět znuděně v kavárně a říkat: „Já jsem měla hrozně těžké dětství!“ Budete mít pěkné vzpomínky? — Jo, jo, jo (vícehlas). — Já budu vzpomínat na zážitky, na to, jak jsme se točili a byli na různých výletech.

Někteří z vás se nenarodili v Česku, a vy ostatní možná máte ve třídě nebo ve svém okolí Romy, Ukrajince, děti ze Slovenska nebo Afriky, případně děti z jiného města nebo vesnice. Jsou to ▪ Zemfira

Míšo, proč hraješ na housle? — Původně jsem měla hrát na klavír, ale tam už nebylo místo. Tak chodím na housle. Když je celá rodina muzikantská, tak já taky. Je to tradice, u nás všichni umí na něco hrát. Viděli jste novou sochu na náměstí Svobody? Jak se vám líbí? — Je to blbost.

▪ Markéta

ulice stojí jeden, a křičí na sebe. U nich je to normální, klidně můžou, nevadí mi to. Ale někoho to ruší. — Ve třídě je jedna malá holka a zdá se mi, že na sebe strašně moc upozorňuje. Třeba kope. A je takhle malá. — Nemají těžší život, mají stejný život. — Taky si myslím, akorát někteří lidé jsou hloupí.

Máte rádi, když vám rodiče vyprávějí, jak byli malí? Vzpomenete si na nějakou historku, u které si říkáte „jé, to bych chtěl taky zažít“? — Babička nám říkala (a to není historka), že se u nějakého rybníka nějakým klukům utopil kámoš. A oni se u toho rybníka fotili a bylo pak jakoby vidět, že kámoš vstal.

11

Taky bych změnil, aby se měli všichni rádi. A když přijde kdosi jiný, nějaká jiná rasa, ať jim to nevadí. A to bys chtěl zažít? — No. — Moje mamka mi vyprávěla, že když jsem byla malinká a měla asi jeden rok, stoupla si mamka na židli a já jsem se té židle chytla, až maminka skoro spadla z okna. Ale udržela se tam. To mi vyprávěla maminka. — Mně maminka povídala, že tři kamarádi šli na hřiště a pak k naší tetce domů, potom šli na další hřiště a tam našli granát. Rozšroubovali ho, akorát vybuchl. — Děda mi říkal, že… má hodně starou vojenskou pušku. — Moje mamka měla dva starší bráchy. Jednou ji zavřeli do skříně a musela počkat, až přijde děda s babičkou a otevřou jí. Možná že bych chtěla slyšet, jak má někdo dva starší bráchy. — Můj děda jednou našel v kanále nevybouchlou minu. Hodil tam sirku a málem vybouch… — Ne! Vidím, že vaši předkové měli hodně nebezpečné záliby, když byli malí… Představte si, že jste na mém místě a moderujete kulatý stůl o dětství. Na co byste se ostatních zeptali? — Co je na světě nejtěžší? — Uklízet! — Starat se o něco. — Uklízet hračky. — To mě nebaví. — Pro mě je nejtěžší se zabít. — Tak pro mě bude nejtěžší to přežít. — Nejtěžší je škola, když to neumíš a učíš se furt dokola to pochopit. — Já bych se chtěla zeptat dětí, co je na světě nejvíc baví…

12

— Mě baví mluvit s kamarádama. — A mě baví, když skončí škola a udělám si úkoly. — Mě baví, když jedeme na nějakej velkej výlet. — Mě baví výlet s rodinou. — Mě taky. — Co je na světě nejlehčí? — Nevím. — To je těžká otázka. — Pro mě je nejlehčí sníst takhle kousek křupky. — Pro mě je nejlehčí dívat se na televizi. — Chtěl bych se zeptat, jaké je cítit se jako dospělý… Co byste dělali a cítili? — Já bych si chtěl koupit doopravdickýho koně. Co uděláte jako první věc, až budete dospělí? — Já půjdu do mekáče a dám si šedesát hamburgerů. V kolika letech je člověk dospělý? — V osmnácti! A stane se to tak, že se člověk ráno probudí a najednou je dospělý? — Ne. — Je to stejné, jen můžeš dělat něco jiného. — To je stejný, protože když udělám nějakou chybu, tak vím, že jsem ji udělala sama a jsem odpovědná. — Zodpovědná odpovědná… — Ticho buď! Co byste vzkázali dospělým? — Některých, ale ne všech, bych se zeptala, proč zbytečně šetří, když mají tak hrozně moc peněz, že kdyby si koupili limuzínu, pořád budou mít hrozně moc peněz. — Zeptal bych se, jaký to je opravdu pocit, když něco udělám a jsem oblíbenej. A jak to udělat. Moc vám děkuju, byli jste úžasní účastníci kulatých stolů. Až článek vyjde, uděláme si večírek a budeme se smát tomu, co jsme říkali. ▨

13

▪ Dospělí zleva: Lucie Řehoříková, Marika Bumbálková, Pavel Řehořík, René Senko, Martina Měšťanová, Vanda Senko, Anna Stránská, Kamila Zlatušková, Barbora Antonová. Děti zprava: David, Váňa, Markéta, Michaela, Tobiáš, Zoe, Anna, Michal, Mikuláš, Zemfira, Melichar, Matouš

14

15

„Líčka bělostná jak padlý sníh!“ dožaduje se dítě. Líčíte vražedné nástrahy a narazíte: „Nejdřív byl hřeben, jabko potom!“ Jak to jde dohromady? Je-li příběh závislý na vyprávění do té míry, že se dá pozměnit na přání posluchače, jak na něm může tolik záležet? A jak byste ho mohli poplést — když věci běží podle toho, jak o nich vyprávíte? Představme si tuto scénu: Dvě děti společně vyprávějí známý pohádkový příběh. Čekáme, že si budou přizvukovat, občas se navzájem doplní v podrobnostech.

Pohádky a jejich pozemské kouzlo Dílna ▪ Text Petr Koťátko, profesor fi losofie na Karlově univerzitě a vedoucí oddělení analytické fi losofie na Filosofickém ústavu Akademie věd v Praze; v 70. letech člen dětského loutkářského souboru Jitřenka; klíčové role (výběr): Kohoutek, Škrpál, Turecký sultán, Cínový vojáček, Andrej Střelec (čestné uznání Třebíčského loutkářského jara, květen 1975). Ilustrace Eva Koťátková (z cyklu Kašpárkovy kousky, 2003)

1. Pohádka hraná Pouliční divadélko Na Příkopě. „Tamhle jde pocestný s červenou čepičkou,“ hlásí Škrhola a potěžkává lepenkový kyj, „co kdybych ho přetáhl tím klackem?“ „Prašti ho! Prašti ho do hlavy!“ křičí holčička a odstrkuje chlapce, který nahlíží za portál a volá: „Kašpárku, pozor!“ Co si mám myslet o těchto výkřicích přes rampu: znamenají, že iluze je dokonalá, nebo že právě dostává trhliny? Volá holčička na pána, který vyčnívá nad portálem, aby konečně předvedl pořádnou podívanou, anebo na Škrholu, aby se neostýchal? Řekněme, že se loutkoherec nakloní k dětem a že se (za sebe, ne přes záškuby loutky) svého obecenstva zeptá: „Měl by Škrhola praštit Kašpárka klackem?“ Holčička odpoví (konsekventně): „Ano.“ Mám tento rozhovor chápat jako vystoupení ze hry, anebo zapadá do toho, jak dítě vnímá, co se před ním odehrává — pohádkový příběh, ať už předváděný, volně vyprávěný nebo předčítaný z knihy? A co se tady vlastně odehrává? Před více než padesáti lety jsem na toto téma vedl vzrušené rozhovory s dalšími návštěvníky brněnské loutkové scény Jitřenka, bez ohledu na zvonek a konejšivý hlas uvaděčky (vyveden jsem byl pouze jednou); jako loutkoherec u téže společnosti jsem měl po letech několikrát příležitost zeptat se na věc dětských diváků; probíral jsem to také s dcerou (která by mimochodem měla být někde poblíž)1. Jistá část

16

„Prašti ho do hlavy!“ křičí holčička a odstrkuje chlapce, který nahlíží za portál a volá: „Kašpárku, pozor!“ Otázka: Co je v tom Kašpárkově domečku — tam vevnitř za tím okýnkem? Odpověď: Má tam postýlku, stolek, židli. Námitka: A kde to má? Vždyť vidíš, že tady nic není. Odpověď: Protože Kašpárek je pryč. Když je Kašpárek doma, má tam postýlku a židli. Otázka: A kde se to tam bere? Odpověď: To mu tam dá ten pán.

těchto debat mívala (s obměnami) následující průběh: Otázka: Slyší Škrhola, co se mu říká? Odpověď: Slyší. Ještě není tak starý. Otázka: Jak může slyšet, když má dřevěné ucho? Odpověď: Ten pán mu to řekne. Otázka: Jak mu to řekne? Odpověď: Tak, že zatahá za provázek. Otázka: Není to tak, že všechno dělá ten pán?

Odpověď: Pán něco dělá a Škrhola něco dělá. Otázka: Dělá Škrhola všechno, co chce pán? Odpověď: Nedělá. Někdy zlobí. Iluze zjevně neznamená, že pán a provázky mizí z obrazu: a vzít na vědomí provázky a pána neznamená vidět loutku jako kus dřeva omotaný látkou. Připomeňme si to, až budeme mluvit o vypravěči a o postavě. Zatím jsme ale v našem divadélku: podívejme se za kulisy.

dostanou krajní výraz, když se váš posluchač uchýlí pod peřinu. Když ale ustoupíte, a pak znovu a znovu, vymstí se vaše slabost dítěti v okamžiku, až si začne číst samo. Tak daleko ale ještě nejsme. Uplyne týden a vyprávíte znovu. Zmíníte se o Sněhurčiných tvářích, odvážíte se přirovnat je k bělostnému prostěradlu a neprojde to:

Namísto toho se rozpoutá hádka, zda bylo první jablko nebo hřeben. Jak máme chápat tuto kontroverzi? a) Jako spor o to, jak to doopravdy bylo — a tedy jako potvrzení předpokladu, že ze dvou možných posloupností se naplnila přesně jedna?

Zdá se, že na scéně je toho víc, než je vidět, ať už se díváme z kterékoli strany. V domečku je všechno, co si žádá minimální komfort — přinejmenším všechno, bez čeho nemá smysl mluvit o domě a o bydlení: postel nemůže chybět, i když se spaní v pohádce nepředvádí, ani se o něm výslovně nemluví. Vzpomeňme si na to, až přijde řeč na takzvanou principiální neúplnost fi kčních světů.

2. Pohádka vyprávěná a čtená Poprvé vyprávíte o Sněhurce. Líčíte návštěvu stařenky (zlé královny!) v domečku trpaslíků. Vašeho posluchače jímá neblahé tušení. „Ať to nejí!“ žádá (vás?) při scéně s jablkem. Pohádka ale sleduje svou dráhu a následuje prudký výstup: jste zahrnuti výčitkami, dítě je dotčeno, že věci jdou svou vlastní cestou, a to za vaší netečné asistence, protest a znechucení světem

17

b) Nebo jako přetlačování o výsadní post „faktu“ — o to, kdo ho (tady a teď) obsadí svou verzí? c) Anebo jako prestižní souboj o to, kdo se to celé naučil líp?

jsme svědky či účastníky reálných událostí, a zároveň je vnímat jako fi kci (jako snové výjevy nebo fi lmové scény) je rozpoložení,

vání a mění od základů náš život, krajina, jejíž obrysy nezapadají do našich vjemových schémat — jinými slovy situace, na něž

v němž se čas od času ocitáme, když nás vývoj událostí zasáhne svou intenzitou nebo zaskočí náhlým vybočením z navyklého běhu věcí. První setkání se smrtí, zpráva, která staví na hlavu všechna očeká-

náš intelekt, představivost a city nemohou být nastaveny předem —, občas způsobí, že naše prožívání chodu věcí se náhle přepne do režimu fikce: vědomí reality se tím však nevypíná. Čteme-li o stejných událostech, situacích či scenériích v románu, o němž víme, že nás zavádí do fi kčního světa, nebo slyšíme-li o nich v pohádkovém vyprávění, není pro nás problém prožívat je jako skutečné se vším všudy — náraz, který vyřadil tuto schopnost z chodu vzhledem k reálnému světu, je zde utlumen vědomím fikce. Narazit ovšem můžeme i tady: naše připravenost prožívat fi kci jako realitu může vzít za své velmi rychle vinou nejapného vypravěče. Když se to nestane, naše zaujetí pro smyšlené příběhy má leccos společného s naším angažmá v reálném světě:

Nepochybuji o tom, že a) může být správně, stejně jako b) a c), a to dokonce v tomtéž okamžiku. Náš postoj k příběhu nemusí být stoj spatný, pevně zapuštěný v koherentním pojmu fi kce: může být rozkročený mezi příběhem jako robustní realitou a příběhem jako volným polem pro hru (za občasného přenášení váhy). Má-li smysl tvrdit, že letící šíp současně je a není na daném místě, proč by nemělo smysl předpokládat, že příběh pro dítě (i pro nás) je a zároveň není tvrdou realitou (skutečností an sich) — a proč by dynamika našeho postoje k vyprávění měla být méně dramatická než mechanický pohyb?

3. Několik banalit o realitě a fikci Označit nějaký příběh jako fi kci a současně jako sled reálných událostí je zjevný protimluv, před jakým bychom nejspíš (v teorii i v konverzaci) couvli. Ale vědět, že příběh, který slyšíme nebo čteme, je smyšlený, a současně ho zakoušet jako reálný je rozpor, který vyplňuje (a oživuje) běžný čtenářský i posluchačský postoj. A obráceně: vědět, že

1) Vkládáme do nich své emoce a svou empatii stejně jako do reálných dějů — jen méně obezřetně, zpravidla bez výhrad a bez korekcí. Vědomí fikce neutlumí náš smutek nad krutým osudem Fallady a jeho zrazené paní; znalost reálných souvislostí může naopak oslabit naše zaujetí pro vzestupy a pády lidí z našeho světa.

18

Má-li smysl tvrdit, že letící šíp současně je a není na daném místě, proč by nemělo smysl předpokládat, že příběh pro dítě (i pro nás) je a zároveň není tvrdou realitou 2) Svůj intelekt a svou představivost dáváme do služeb fi kčních situací — tak jak to děláme ve vztahu k realitě. Mezery roztroušené v pohádkovém vyprávění zaplňujeme se stejnou rutinou nebo se stejnou vynalézavostí jako prázdná místa v našem obrazu reálných stavů věcí (dokreslujeme si neviděné či nepopsané strany předmětů, konstruujeme kauzální vztahy mezi událostmi, odhadujeme motivace překvapivých činů). Při čtení pohádky zobecňujeme stejně spontánně a spolehlivě jako ve styku s tvrdou realitou a stejně samozřejmě na tom

stavíme svá očekávání (když už se pustí do debaty konvice a pánev, čekáme, kdy se vyjádří i hrnec). Naše emoce, intelekt a představivost mohou být ochromeny či vyřazeny z chodu pod náporem tvrdé reality, stejně jako vinou nejapného vyprávění. Samo vědomí fikce je ale netlumí, nýbrž uvolňuje a podněcuje k podivuhodným výkonům. Možnosti, které se tu otvírají, by však neměli přepínat vypravěči ani teoretikové fi kce. V závěru se chci obrátit k těm druhým.

4. K takzvané neúplnosti fikčních světů (trocha teorie) Měla zlá královna sudý počet zubů? Sužovala ji akné? Předpokládejme, že v žádné verzi pohádky o Sněhurce, která vstoupila do obecného povědomí, se k těmto otázkám nedozvíme nic určitého. Mají-li obyvatelé fi kčních světů pouze ty vlastnosti, které jim přisoudilo vyprávění, a ve všech ostatních ohledech jsou nutně neúplné2, máme se domnívat, že počet královniných zubů (v určitém čase: řekněme těsně před známým kousnutím do jablka) není sudý ani

19

Měla zlá královna sudý počet zubů? Sužovala ji akné? lichý? Pokud čtu nebo slyším o mluvícím nádobí, pečivu či soškách, může vyprávění počítat s mou poddajností (beru vše, jak to leží a běží). Mám se smířit i s dutinou ústní, ve které neplatí elementární počty? Připouštím, že bych tak daleko zašel — kdyby se mi to jasně řeklo; nebo alespoň naznačilo; nebo kdyby to plynulo z vyprávění. Rozlišme nejprve několik věcí. Pohádka neříká nic o tom, že zlá královna byla vybavena zuby — plyne to ale z triku s jablkem. Na druhé straně z ničeho, co si vybavuji, neplyne, že princ-zachránce měl uši: přesto se mu je odvažuji připsat v rámci obvyklých výpůj-

ček z reálného světa. Reálný svět vstupuje do fi kčního všude, kde je to slučitelné s tím, co se ve vyprávění říká či naznačuje (plus se vším, co z toho plyne). Bohužel průnik

reálného světa do královniny ústní dutiny nedává žádné určité výsledky, pokud jde o počet zubů: se solidní (ne absolutní!) mírou jistoty vylučuje dvě stě nebo pět set, ale neřeší náš problém. Z toho však

neplyne, že královna je monstrum s počtem zubů, který má tu nevídanou vlastnost, že není sudý ani lichý. Obecně řečeno, popis (jakékoli) fi kční postavy je v mnoha ohledech neurčitý či neúplný, přesně tak jako popisy reálných lidí v policejních archivech nebo v každodenní konverzaci. Ale neúplný popis postavy je něco jiného než popis neúplné postavy. Žádný popis osoby či věci, s nímž se reálně mohu setkat, neurčuje svůj předmět ve všech parametrech: beru to na vědomí a nenapadne mě předpokládat, že zbytek je principiálně neurčitý. Nevím, proč bych se toho neměl držet v případě pohádkových postav:3 opačný postoj plodí nová monstra, pro která v pohádce není místo (nezapadají do žánru ani do příběhu). Totéž platí o jakékoli myslitelné události: buď se ve fi kčním světě stala, nebo nestala, přesně tak, jak s tím počítáme ve světě, jenž nás obklopuje. Když se nás malá

posluchačka zeptá: „Pozvali na svatbu princovu babičku?“ myslím, že bychom neměli odpovídat v duchu doktríny o neúplnosti fi kčních světů: „Není pravda, že pozvali. A není pravda, že nepozvali.“ Nejde jen o to, že s tím narazíme: je to prohřešek proti tomu, jak je vystavěn fi kční svět. Nic nám nebrání zachovat se stejně jako v rozhovorech o reálném světě. Buďto přiznáme, že nevíme. Nebo si začneme vymýšlet. ▨ 1

Poznámka redakce: Autorova dcera právě roz-

mlouvá s Kateřinou Tučkovou na str. 38–46. 2

Srov. např. Lubomír Doležel, Heterocosmica.

Fikce a možné světy. Praha: Karolinum, 2003, s. 36: „Je zřejmé, že kdo popře neúplnost fikčních entit, zachází s nimi jako s entitami skutečnými.“ 3

Mám-li být přesný, jisté námitky mě napadají.

Pokusil jsem se na ně odpovědět v článku Kdo je kdo ve fikčních světech, Svět literatury 14/2010. ▪

20

21

Diktát Eva Koťátková je absolventkou pražské Akademie výtvarných umění, kde navštěvovala ateliér Vladimíra Skrepla, mimo to studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Jako autorka získala v roce 2007 odbornou veřejností pečlivě sledovanou Cenu Jindřicha Chalupeckého, přičemž odborná komise u ní ocenila především skutečnost, že se s vtipem pohybuje na rozhraní konceptuálního umění, performance a sochařství. Dnes se Eva Koťátková řadí mezi nepřehlédnutelné solitéry mladší umělecké generace a daří se jí působit nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí. V současné chvíli je její práce k vidění například na liverpoolském bienále 2010.

až banální: děti převypravují v první osobě životní příběhy, které jim byly sděleny starým člověkem. Skrze vyprávění jsou tak postupně odkrývána a rozvíjena témata související s rekonstruováním vlastní minulosti a snahou o její aspoň fragmentární uchovávání skrze interpretaci prostředníka, otázka proměňujícího se těla a fyzická omezení s tím související, momenty osamocení a izolace, společenského vyčlenění a zúžení předchozího pestrého života na několik základních každodenních úkonů na půdorysu domova. Nešlo přitom o žádnou sociální sondu či prezentaci práce v galerii skrze dokumentaci, což je něco, co se mi ukazuje jako čím dál tím víc nefunkční a nepřesvědčivé. Cílem bylo otevřít výše zmíněná témata a vytvořit jakousi utopickou platformu, ve které k tomuto mezigeneračnímu spojení obou světů, jakési tajné koalici, dochází, a to skrze fragmenty předmětů, děl, kusů nábytku a lidských příběhů, které se teprve před divákem bez

potřeby vysvětlujícího textu tvarují, mísí a skládají do výsledné stavby — obývacího pokoje, který konečně odhaluje svá skrytá zákoutí a zasuté vrstvy. Kolik osob jste do řetězce vyprávění zapojila, z kolika příběhů jste vybírala? Projektu se účastnilo deset dětí a deset starých lidí, kteří se nikdy předtím nepotkali. Nešlo o to, vytvořit mezi nimi nějaké vazby či přátelství; jestli k něčemu takovému došlo, byl to spíše příjemný bonus navíc. Jediný kontakt mezi nimi byl zinscenovaný rozhovor, při kterém byly děti postaveny do rolí tazatelů a sběratelů cizích osobních příběhů a posléze jejich archivářů a vypravěčů. Počáteční role se tak posléze převrací a staří lidé se stávají diváky či posluchači svých vlastních, převyprávěných příběhů, jejich upravených a nově interpretovaných verzí. Jak se Vám s těmi lidmi spolupracovalo? Nenarážela jste na bariéru

intimních příběhů, které možná starší lidé nechtěli sdělovat? Nebo šlo o Vaše blízké? Nesnažila jsem se odhalit intimní příběhy, nešlo mi ani o to, zda jsou opravdu skutečné. Míra otevřenosti a upřímnosti byla na každém účastníkovi, stejně tak jako odlišné pojetí vlastního životopisu. Pro někoho to byl soupis dat, míst, změn povolání, rodinný stav, jiný člověk se představil několika historkami, které zdánlivě neměly žádnou souvislost, ale byly pozoruhodné svou běžností, popisem každodenních dějů a snahou abstrahovat vše, co by mohlo prozradit konkrétního vypravěče. Nastalo samozřejmě několik situací, při kterých děti zašly ve svých zvědavých otázkách příliš daleko, chyběla jim schopnost odlišit, co může být pro druhého citlivé či bolestné, ve snaze posbírat co nejvíce faktických informací. V celém projektu nešlo o příběhy samotné, jakkoliv byly často dramatické či jímavé. Důležitý byl spíše moment

Lóže ▪ Text Kateřina Tučková, narozena 1980, prozaička, publicistka, kurátorka. Foto Jaroslav Brabec

V Tate Gallery, kde bienále probíhá, představujete projekt, v němž dochází ke zvláštní interakci mezi dětmi a starými lidmi. Tohle téma se ve Vaší práci objevuje poprvé, ale předcházely mu momenty, které k němu nemají daleko. V mé práci mě zajímají nejbližší společenské struktury, které mohou mít podpůrný a směrující, stejně jako deformující vliv na život jednotlivce. V sérii s názvem Domácí vězení jsem přetvářela běžné předměty a kusy nábytku na vězení pro lidské tělo. Ve výstavním projektu City of the old jsem se pokusila o zkonstruování fi ktivního modelu města, ve kterém se staří lidé zpětně probírají svými životopisy, pokoušejí se o jejich znovusestavení (což nutně probíhá spíš na základě odhadů,

38

hypotéz, nejasných tušení či úporného kreativního dotváření), archivují nefunkční předměty a jiné pozůstatky jejich starého světa. Současně mě zajímá role výchovy a její dopad na utváření jedince. Školní struktura mi přitom slouží jen jako jeden z možných příkladů podobných uspořádání. Série Sedět rovně ukazovala děti sevřené pomocí dřevěných podpěr a klecí ve striktních, výchovných pozicích, práce Diktát upozornila na výchovné pokyny, které jsou dětem nejčastěji vštěpovány rodiči nebo učiteli. Projekt Řízená ztráta paměti zase inscenuje situace, které vedou člověka k nutnosti znovu se zorientovat ve světě, ve kterém věci pozbyly své zažité role, funkce, tvary a jména a vybudovat nový pojmový aparát, který by nahradil ten předchozí.

Čím je v rámci tohoto tématu specifický projekt pro liverpoolskou Tate? Jak je vlastně (a tuším, že poměrně složitě) komponován? Projekt Stories from the living room, připravený pro liverpoolské bienále, v sobě propojil několik z výše zmíněných poloh mé práce. Na členité platformě, která fungovala jako jakási užitná, multifunkční socha, byly prezentovány různé části a výstupy projektu. Celková atmosféra přitom připomíná polorozpadlý obývací pokoj a zároveň scénu členěnou na více či méně přístupné či interaktivní části: pokojem přehrazeným zábranou, do kterého je možné jen muzeálně nahlédnout, počínaje a interaktivní platformou pro budování textového archivu vytvářeného účastnícími se dětmi přímo v galerii konče. Základní rámec je přitom prostý,

39

▪ Kresby ze série City of the old, 2010 (ze stejnojmenné výstavy v galerii Meyer Riegger, Karlsruhe, 2010)

40

41

převyprávění, přivlastnění, propojení skrze vyprávění a vyvolání aspoň chvilkové empatie, citlivějšího vnímání starých lidí často krutýma či přehlíživýma dětskýma očima. Pracovalo se s dětmi, které jsou aktéry videí, těžce? Na jaké překážky jste s dětskými herci narážela? Odlišná schopnost vcítit se do cizího příběhu, přijmout ho za svůj, ztotožnit se se situací starého člověka, stejně jako rozdílná slovní zásoba a schopnost interpretace často shodného příběhu se u dětí ukázala v momentu, kdy měly za úkol před kamerou představit nasbíraný materiál jako vlastní příběh, a to tím nejpřirozenějším způsobem, aby divákovi došlo až po nějaké chvíli, že něco není v pořádku. Právě ta hraná přirozenost mluveného projevu byla pro děti v některých případech to nejtěžší — buď bylo jejich vyprá-

Do své práce občas zařazuji věci, fyzické pozůstatky ze svého dětství. Který příběh Vás osobně nejvíc zasáhl? Popsala byste jeden z „Příběhů z obývacího pokoje“? Spíše než konkrétní příběh mě fascinovaly krátkodobé momenty proměny, kdy se děti identifikují se starými lidmi a vyprávějí v první osobě, jak je při jednoduchých, každodenních úkonech zrazuje vlastní tělo, jak s pomalu se vytrácející pamětí ztrácejí i vlastní totožnost, jak se jejich činnosti i celý život smrskl mezi stěny jejich pokoje a na zdolávání trasy od křesla k oknu. V tu chvíli se nejen prolnuly odlišné generace, odlišné časy, ale jako

změny vlastního životopisu, tedy uvěznění v minulosti a ve strukturách v nejbližším okolí, je něco, co mě v mé práci dlouhodobě zajímá, takže bych to zřejmě brala jako příležitost, jak předložit jeho různé varianty. Všimla jsem si také, že děti nejvíc fascinují ty příběhy, které přesahují jejich vnímání, ty, kterým nejsou schopny plně porozumět, protože jsou vyprávěny komplikovanějším jazykem, odehrávají se za hranicemi dětského světa. Moji prarodiče byli oba silní cukrovkáři, vzpomínám si, že si dvakrát denně píchali inzulin. Když jsem byla malá, hrála jsem si na nemocného cukrovkou a Alpou si čistila stehno, abych do něj mohla zasunout jehlu. Byla to úžasná hra. Ještě dnes bych Vám mohla do kontextu Vašich Stories from the living room vyprávět: Tady se posadíme, na vatu Alpu, pomazat, jehlu

▪ Kresby ze série City of the old, 2010 (ze stejnojmenné výstavy v galerii Meyer Riegger, Karlsruhe, 2010)

▪ Kresby a objekt ze série Stories from the living room, 2010 (ze stejnojmenné instalace, vystavené na Liverpool Biennial, Tate gallery, Liverpool, 2010) vění příliš teatrální, nebo naopak nejisté. Na svou novou roli, identitu si musely vždy nějakou dobu zvykat. Spolupráce s dětmi je pro mě vždycky moc milá, tentokrát to byl ale intenzivnější kontakt než kdykoliv předtím a musím se přiznat, že některé děti mi už teď chybí (všechny z nich, stejně jako staří lidé účastnící se projektu byli z Liverpoolu či okolí, kde jsme se také poprvé osobně všichni setkali).

42

by si i na chvíli vyměnily těla, uvázaly na sebe všechnu tu tíhu zašlých vzpomínek, oblékly staré kabáty a vzaly do ruky hole. A kdybyste měla vytvořit svůj vlastní příběh, který byste chtěla, aby dítě tlumočilo, co byste mu řekla? Asi bych si ho celý vymyslela, protože jeho reálná podoba by, obávám se, pro děti nebyla příliš zajímavá. Nemožnost

nahoru, odstříknout, poplácat stehno a šup to tam, vlastně to ani nebolí… Máte také nějakou vzpomínku, kterou byste o svých prarodičích nebo starých lidech obecně mohla teď, po letech, tlumočit? Bydlím a pracuji v bytě, kde žila moje babička. Zrealizovala jsem zde celý projekt pro finále Chalupeckého ceny, v kterém jsem přestavovala jeho interiér, stavěla

43

▪ Kresby ze série City of the old, 2010 (ze stejnojmenné výstavy v galerii Meyer Riegger, Karlsruhe, 2010)

44

45

Každodenní starostlivost rodičů, která v dětství probouzí v dítěti vzdor mě zpětně neskutečně dojímá.

šedém bloku činžovních domů. Pro mě je to jímavé dílo, které se dá jen málokterým výtvarným činem překonat, a vzpomínka na babičku, která už tu není. A co Vaše dětství? Pro někoho je zdrojem pozitivních vzpomínek, pro někoho traumat. Vzpomínám si, že když jsme se s rodinou přestěhovali, popadla mě v nové mateřské škole podivná, pochopitelně iracionální hrůza z kudrnatých děcek. Kdo měl kudrnaté vlasy, byl

▪ Objekt ze série Stories from the living room, 2010 (ze stejnojmenné instalace, vystavené na Liverpool Biennial, Tate gallery, Liverpool, 2010) různé zátarasy, koridory, vyvýšené podlahy, překážky pro vlastní tělo, které prodlužovaly a ztěžovaly každodenní činnosti až do absurdnosti a odhalovaly vlastnosti a skrytý potenciál, stejně jako nové prvky a zákoutí osobního, zdánlivě důvěrně známého prostoru. Babička byla laskavá a neobyčejně obětavá a pracovitá žena, která se po přestěhování do pražského bytu vrhla s obrovskou energií a úsilím na zvelebování zpustlé zahrady před domem. Vybudovala působivou skalku, o kterou se léta dennodenně starala, a vytvořila tak nejen pro sebe, ale i pro ostatní nájemníky krásný výhled na ostrůvek zeleně v jinak

46

v potenciálním vztahu se mnou předem vyřízený. Trpěla jste v dětství také nějakou hrůzou? Už od dětství jsem měla krajně nedůvěřivý vztah k přírodnímu uspořádání, k celému tomu mechanismu vzájemného požírání, stejně jako mě děsilo, jak málo citlivý může být člověk v nakládání s jinými tvory. Ten systém se svými zákonitostmi se mi jevil a v podstatě jeví dodnes jako něco nepochopitelně krutého, něco, s čím se není možné smířit. Výraz „ochrana přírody“ ve mně proto vždycky vyvolával dvojznačné pocity a tvrzení, že je něco přirozené, a proto

k tomu dochází, mi přišlo jako zbabělá a pohodlná výmluva. Špatně snáším, když se někdo chová necitlivě ke zvířatům, a neskutečně obdivuju lidi, kteří věnují celý svůj život jejich ochraně a boji za jejich práva, což ještě zdaleka není to, co by si většinově získávalo podporu či sympatie a to platí bohužel i v uměleckých kruzích. A v kontrastu — jaká je Vaše nejhřejivější vzpomínka? Rodinné posezení u stolu. Poslouchání humorných rodinných historek, které už člověk důvěrně zná, ale jejich opakování jako by ho utvrzovalo v tom, že vše zůstává při starém, nedochází k žádnému negativnímu zvratu. Každodenní starostlivost rodičů, která v dětství probouzí v dítěti vzdor, ale zpětně mě neskutečně dojímá. To, co mi jako dítěti ale připadalo jako idylické a úplné, se zpětně z jiného úhlu může jevit jinak — každému u toho stolu totiž už někdo chyběl. Zužitkujete podobné zdroje z vlastního dětství i ve své (současné či plánované) tvorbě? Zužitkování je příliš funkční výraz. Ale samozřejmě chtě nechtě vycházím z vlastních zdrojů, ačkoliv to není v autobiografickém smyslu, ale spíš ve způsobu, jakým se dívám okolo sebe, vnímám a třídím podněty a bezprostřední okolí. Do své práce nicméně občas zařazuji věci, fyzické pozůstatky ze svého dětství, to ale také spíše pro jejich asociační sílu, působivost věcí s pamětí a osobní historií obecně, než že by sloužily jako autobiografické důkazy či relikvie. Nejčastěji to bylo obnošené dětské oblečení nebo školní rekvizity, které jsou v současnosti už jen prázdné schránky na neexistující tělo. Obecně mi vadí způsob interpretace díla skrze autorův životopis, touha po transparentnosti a přehlednosti tohoto propojení, které často zásadně deformuje a ubližuje dílu a nabízí velmi pohodlný, povrchní a naivní způsob jeho čtení.

Antonín Klášterecký

Kašpárek mluví

Je konec hry, neb škodí všeho moc. Tož dej nám Pánbůh šťastnou dobrou noc! I loutky půjdou nyní pěkně spát, v chalupu sedlák, rytíř na svůj hrad; a usne král i paní královna, princezna zamkne očka čarovná, hubatá tetka přestane se přít, a usne Honza, stejně jako Vít. I Faustovi z knih přijde pěkný nápad, že nejmoudřejší lehnout si a chrápat, a vypiv jenom jeden pohárek naposled usne i váš Kašpárek. I čert — ne, ne, čert nikdy nespí přec, to venkoncem je dobře známá věc. Tož Kašpárek vám přeje veselý, by spánek váš byl střežen anděly.

19. XII. 1916 Veselý, Jindřich (uspořádal). Proslovy pro loutkové divadlo. Praha 1917, s. 28. Ilustrace Eva Koťátková

Děkuji za rozhovor. ▨

47

Jste moc ážní Dílna ▪ Text Dimitri Vazemsky, francouzský výtvarník a spisovatel, žije v Lille. Foto David Konečný

Poznamenal jsem si na papír pár nápadů pro tento text, ale potom jsem je zapomněl. Co z nich zbylo? Ty dobré jsou podle mého názoru stále zde. Jde mi totiž o to, co mám zrovna v sobě, tady a teď: už dávno jsem přestal psát na stanovená témata, pokaždé čekám až do poslední chvíle a potom zachytím okamžik. Setkání mezi tady, teď a tématem.1 Vnitřní rámec, tam, kde ke mně téma promlouvá.

byl opravdu dospělý, pěkně bych tomu škvrněti z kresleného fi lmu zaťal tipec. Ale nevadilo mi to. Tak jsem ho nechal mluvit. A on pokračoval: Začal mi povídat příběh o obrázku s obrovským hroznýšem, který sežral slona. Poslouchal jsem ho a řekl jsem si, že možná říká pravdu, a představte si, pomyslel jsem na tohle:

Téma ve mně. Já sám jako téma. Poznamenal jsem si pár nápadů, zapomněl jsem je, kašlu na to, jsem dítě. Říkám, co chci, jak chci, protože mám tu svobodu, svobodu psát, nedělat si starosti s tím, co si o mém psaní pomyslí druzí. Jsem, jaký jsem. A zkouším psát podle toho, jaký jsem. Žádný učenecký tón. Ani pravdivý ani předstíraný. Jenom se počestně držet své cesty, své vlastní cesty. Říkám to, co jsem. Šťastný, že se v tom druzí poznají. A když tak říkám Jsem dítě a píšu to, vidím, že nit mé myšlenky přetrhává jiná myšlenka, která se objevila, které jsem si všiml zrovna teď v tomto okamžiku. Viděl jsem ho pomalu přicházet zpoza duny, zrovna když jsem se trápil nad poruchou v motoru svého dospěláckého stroje. Človíček oblečený v modrém a s dlouhou červenou šálou kolem krku ke mně přistoupil a slabým hláskem mi řekl: S vámi dospělými je to pořád stejné, jste moc vážní. Moc vážní! Kdybych

60

A řekl jsem si, že se možná nemýlil, že to, že jsem to nikdy neviděl, neznamená, že to neexistuje, vždyť takové značky jsou na okrajích měst k vidění úplně běžně. Právě od té chvíle jsem začal přemýšlet o té otázce, jako by to všechno bylo úzce spojené s tím příběhem o dětství. Ještě jednou musím být dítětem, abych mohl takto reagovat, dospělý by tu myšlenku odehnal jako otravnou mouchu ze zátylku a znovu dal svým myšlenkám vážný, umírněný směr. A říkal jsem si, že jelikož hroznýš roztažený na silnici a trávící v poklidu svého slona představuje pro člověka (a jeho

Ti, kteří věděli, věděli. Ti, kteří nevěděli, ani nemohli vědět. A tak nevěděli. Jelikož jsou lidé obezřetní a nechtěli budit pozornost těch, kteří nevěděli (je přece zbytečné je pro nic za nic děsit), umístili na vozovku hned za značku zpomalovací prahy. Takzvané ležící policajty. Betonové hrby. Aby si lidi zvykli. Pro případ, že by se tam vyskytl obří hroznýš.

vozidlo) velké nebezpečí, právě z toho důvodu člověk tyto tabule instaloval: aby automobilistu před nebezpečím varoval.

Člověk za volantem v každém případě zpomalí. A to aniž by si kladl otázky.

Ale že, veden zřejmě obezřetností a nechtěje zbytečně vystrašit ty, kteří příběhu o obřím hroznýši nevěří, protože o něm nebyli informováni, vymyslel tuto značku s obrázkem hroznýše trávícího slona, ale dal si pozor, aby neřekl: Pozor, obří hroznýš trávící slona! Místo toho pod značku prostě připojil legendu Pozor, zpomalovací práh. Legendu k legendě o obřím hroznýši požírajícím slona. Legendu vyprávěnou hlavně proto, aby nikdo nepomyslel na legendu nakreslenou. Na legendu evokovanou.

Značka je kód. Jako každý jiný. Tati, co to bylo? — Ale, jen zpomalovací práh, copak jsi to neviděl? Vždyť to bylo napsané pod značkou. Ale já, maličký, jsem věděl, že ten kód je pro dospělé jen způsob, jak strčit hlavu do písku, jak si zakrýt oči před skutečností a nemuset myslet na obřího hroznýše trávícího slona. Tedy představu, která dospělého pokaždé přivede do zvláštního stavu. Představuje si, že je hroznýšem sám zaživa požírán a postupně rozkládán, stále ještě naživu, trávicími šťávami v žaludku obřího hroznýše, které mu rozežírají kůži a pomalu ho rozpouštějí, aniž by ho přitom zabily… Lépe na něco takového nemyslet. Ve svém nitru si tedy vyvěsí výhradně tento nápis: Pozor, zpomalovací práh. Říkáte si, co v tomhle časopise pohledává tahle historka: Co mi k čertu chce ten autor říct tou historkou o hroznýšovi! Nuže představte si, že já jsem díky této historce pochopil celou řadu věcí. A především tohle, což nás přivádí zpět k našemu tématu: že když se věci určitým způsobem vysloví, dospělý už je nemusí prožívat. Doopravdy prožívat. Chvět se. Třást se, když je říká. Dospělí mluví. Diskutují. Blablabla blabla. A to nenahání strach. Ani trochu.

Slovo skrývá podstatu. Oni se slovy žonglují, a vůbec nevyvolávají jejich smysl. Podstata leží dole, pod zpomalovacím prahem.

Ale také okamžik, kdy jsem se cítil hloupě, dospěle. Omezeně. Izolovaně. Zabedněně. Jako smutné zvíře v samotném středu světa, obklopené mříží četby. Jako v kleci.

Dospělý do podstaty raději nešlape, má strach z hada.

Ta holčička viděla, co já jsem neviděl. Na co už jsem neměl čas se podívat. Viděl jsem, ale už jsem se nedíval. Ona, s pomocí těch několika málo slov, kterými vládla, sestavila ve své hlavě takový krásný obraz. Ona byla ve světě. Čvachtala se v něm, a bavilo ji to. A já jsem se na ni díval z výše svého zpomalovacího prahu. ▨ 1

Povím vám jiný příběh: Jel jsem v Rumunsku autobusem, díval jsem se na krajinu, jako se na ni dívám často, ubíhá, nic nezachytávám, nechám ji ubíhat a nespojuji s ní slova (to vám musím říct, jen tak mimochodem, že to je vlastně moje hlavní práce, spojovat slova s krajinami, vnějšími i vnitřními, a tak když toho můžu ve volném čase na chvíli nechat, udělá mi to radost), a v té krajině, hned vedle silnice, padl můj zrak na vodu přelévající se kaskádou přes poněkud vydutou zídku: ihned jsem poznal hráz s otevřeným stavidlem, kterým vytékala přebytečná voda. Vypůjčil jsem si zpomalovací práh. Pojmenoval jsem tu věc. Hráz Ještě jsem to nevěděl, ale samotná představa hráze byla dvojnásob signifi kantní: zeď postavená za účelem zastavení proudu a zadržení určitého množství vody, jejíž nashromážděnou sílu lze využít k výrobě energie. Holčička, která seděla naproti mně a spolu s maminkou se, stejně jako já, dívala na krajinu, najednou vytřeštila oči a zvolala: Podívej, mami! Jezero padá! Byl to myslím jeden z nejpoetičtějších okamžiků mého života.

Byl by zapotřebí text reagující na oči čtenáře, který by v okamžiku, kdy oko přečte tuto větu a spočine na tečce, spustil hudbu. Hudbu z nějakého spaghetti westernu, a ta věta, přečtená v širokoúhlém formátu, by zcela naplnila svůj význam — Setkání mezi tady, teď a tématem. Slova by se okamžitě nabila tím hudebním odkazem na harmoniku podbarvující čas a na tři muže obklopené trsy suché stepní trávy, jak přecházejí fi lmovým plátnem vybarveným teplými barvami pouště, na tři muže stojící uprostřed hřbitova a chystající se otevřít jeden hrob a vyzvednout z něj kořist sestávající z pytle plného zlata. Hodný, zlý a ošklivý. A ta tři slova z mé věty, která nabrala jinou hodnotu (když se nějaké slovo počítá dvakrát, platím za ně dvakrát, řekl mi Valihrach sedící na své zdi). Setkání mezi tady, teď a tématem. Hodný, zlý a ošklivý. A tím, že jsem zde umístil tuto poznámku, jsem vytvořil zde, na zápatí stránky, na okraj textu, federální rezervu. Ale je možné, že tato rezervní poznámka nemá žádný význam ve srovnání s hodnotou textu, který hovoří sám o sobě. Banknote vs. Gold? ▪ Psáno pro RozRazil. Z francouzského originálu přeložil Marek Sečkař. ▪

61

Děti na salámu, Balabánovy fotky dětských rovů, smutný příběh Úsporné kuchařky a Hašek mezi skauty Propadliště ▪ Text Ivan Motýl, narozen 1967, publicista časopisu Týden, básník. Foto Jan Balabán

Nabídku RozRazilu propadnout se v Propadlišti až do dětství jsem si vyložil jako příležitost k úklidu stolu, byť je to záležitost traumatická a vždy spojená se vzpomínkou na křik mého otce v dětském pokoji v Ostravě na Revoluční ulici číslo 33/a: Ani ten stůl si neumíš uklidit! Máš tady pěkný chlívek! Lenochu! Už z letmého pohledu na tu hromadu předpokládám, že to bude dosti niterný archeologický výlet. Vidím třeba cípy z fotografií přítele Honzy Balabána, který rád chodíval po hřbitovech a fotil staré náhrobky, vidím Pilátův Atlas hub a průvod sta tisíc myší ve smrtelné křeči po muchomůrce zelené, vidím básnické sbírky, odborné monografie, staré Světozory, letošní Týdny i kostku cukru a vybité mini tužkové baterie…

▪ Psací stůl Ivana Motýla

82

Od sazí k Měsíci Takže popořadě. Na vrcholu papírové pyramidy leží sborník Když budou saze, bude nám blaze, který z výpisků z Věstníků kominických z počátku minulého století sestavil Josef Halberštát ze Společenstva kominíků. Děti, dětství, najdu něco? Jistěže. Dobové texty o kominických učních čpí smutkem dočasných sirot odtržených již ve třinácti letech od rodiny a vydaných napospas hrubým kominickým mistrům, ač tehdejší živnostenský řád přikazoval, aby se mistři zdrželi všelikého zlého nakládání s učedníkem. Zběhnout z učení přitom nebylo jednoduché, jedině když učební pán zanedbává svých povinností nebo je déle než měsíc vězněn a není postaráno o výživu učedníka. Pod kominickou publikací leží výbor z insitní poezie Jít pevně za svým imbecilem, který v roce 2003 sestavil Radim Kopáč. Upřednostňuji hlučínského souseda Milana Krupu: Plují děti na salámu / místo vesel — tátu mámu. V další vrstvě sedmý díl Dějin světa z dílny autorského kolektivu J. M. Žukova z roku 1965. Svazek líčí události od roku 1871 do roku 1917 a počet mrtvých dětí jde do statisíců, možná milionů. Dílo má 835 stran, knihu namátkou otevírám na straně 530: V květnu byl potopen parník Lusitania, na němž bylo přes tisíc cestujících, mezi nimi také Američané. Událost se stala 7. května 1915, když německá ponorka potopila luxusní britskou zaoceánskou loď, která

hltal jednu verneovku za druhou. Kagarlickij popisuje experiment z roku 1962 v moskevském Domě dětské knihy: Děti si vypsaly z devatenácti románů Julesa Verna jeho technické myšlenky a zjistily, které z nich se realizovaly. Ze sto osmi předpovědí shromážděných v tabulce je šedesát čtyři již realizovaných. A to v roce 1962 člověk ještě nedosáhl Měsíce.

Památce všech věrných dušiček V následující vrstvě nacházím pomačkané Lidové noviny z 23. října 2010: Ženy z Evropské unie by měly podle včerejšího rozhodnutí europoslanců během mateřské dovolené dostávat plnou výši platu. To v roce 1924, kdy znova vyšla Úsporná kuchařka Anuše Kejřové, žádná mateřská neexistovala. Bída žití snoubila se s nevyléčitelnými nemocemi a Kejřová v úvodu kuchařky zavzpomínala, jaký těžký osud ji doprovázel při prvním vydání knihy v roce 1905: Když předala jsem tuto knihu před lety

nakladateli do tisku, měla jsem dcerušku Jiřičku. Za tři dny to ubohé dítě podlehlo strašné zákeřné nemoci — záškrtu! Týž den byl mi dodán první výtisk Úsporné kuchařky. Byl jí dán do hrobu a za první honorář byl vypraven pohřeb. Jaká to strašná ironie osudu! Na rovech dětí zůstávám i v další vrstvě. Pod kuchařkou je v obálce fi rmy Kodak uloženo asi padesát fotek. Na hřbitovech v Ostravě-Vítkovicích, na Slezské Ostravě, ve Sněžném i jinde je někdy mezi lety 2001 až 2005 vyfotografoval letos zesnulý Jan Balabán. Fotky mi zapůjčil pro kolektivní výstavní projekt Památce všech věrných dušiček v hlučínské galerii Červený kostel. Vystavené snímky jsem vrátil záhy po vernisáži, tahle obálka ale zůstala u mě doma s příslibem příležitostného předání. Nestalo se tak. … Irenka Johanydesová 1916—1928 Liduška Provazová 19. 5. 1950 — 5. 7. 1955 … nko drahá tatíčku zlatý, neplačte o mne, přejte mne klid svatý.

Zde sladce spí naše milovaná dcera Boženka Steyskalová. Kateřina se dívala na Emilův profil. Jak je tátovi podobný. Ti šli do sebe jako dva berani. Hrozně podobné povahy. Otec o něj nestál tolik jako Emil o něho. Jako kluk byl prý protivný, samotářský a zažárlený na staršího bratra. Byla mezi nimi dlouhá mezera. Pět let je moc. To už je první dítě vlastně jedináček. Za pět let si ta rodina tří už stihne prožít všechno pěkné a ten čtvrtý k nim přijde jako nějaký host. Však Emil také často říkal, že si doma připadal jako na návštěvě, jako by měl za čas někam odjet. Což se nakonec skoro každému stane. Ale on to cítil nějak předčasně. Podobně jako Emilův syn Marek. Prý se mu jednou ještě úplně malý rozplakal v náručí a opakoval: Já tě nechci opustit, já tě nechci opustit… Zpřeházené listy s vytištěným textem posledního Honzova románu Zeptej se táty. Níže bichle, která má 1189 stran. Tezaurus jazyka českého Aleše Klégra: Dítě, děcko, dítko, děťátko, ratolest, maličké,

plula z New Yorku do Liverpoolu. Při útoku se utopilo 1198 osob, z toho 95 dětí včetně nemluvňat. Pod dějinami je přitisknut výbor z Karla Hynka Máchy vydaný v edici Klubu přátel poezie v roce 1961. Vybírám úryvek z dopisu starostlivého Máchy — otce, datován 2. listopadu 1863: Že je Ludvík zdráv, jsem tuze povděčen. O patro níže pojednání Fantastika, utopie, antiutopie, které v roce 1971 sepsal sovětský literární teoretik Julij Kagarlickij. Listuji dílem a propadám se někam do prázdninových pobytů u babičky v Klatovech, když jsem v podkrovním bytě

83

novorozenec, kojenec, nemluvně, batole, lezátko, miminko, mimino, brouček, cvoček, cvrček, červíček, čertovo kvítko, dareba, drak, drobeček, drobátko, fakan, mrně, mrňous, nezbeda, nezbedník, parchant, pískle, prcek, robátko, robě, rošťák, sirotek, smrad, šídlo, škvrně, šprček, špunt, uličník, uplakánek, usmrkánek, utřinos, zlobil…

Sny, houby a myši Když narodíš se znova, a narodím se taky, / když v kdovíkterém koutě světa na sebe narazíme… píše maďarská básnířka Zsuzsa Takácsová v Souvislostech č. 3 z roku 2004. Nedá mi, abych na tomto místě nedodal z již odloženého Imbecila dalšího Krupu: Mimino, mimino, mimino / miminka v řadě — domino / Poslední mimino bez teček / netečný chlapeček. Další vrstvu na mém stole tvoří časopis Světozor z 25. října 1923. Zvláštní dvojčíslo u příležitosti prvého pětiletí Československé republiky. Republika je tedy teprve předškolákem. Alice Masaryková, předsedkyně Československého Červeného kříže, píše o koloniích pro děti nemocné

tuberkulózou: Stálý pobyt na čerstvém vzduchu, správný hygienický život, denní zdravotní cvičení a hojná, sytá strava působí na dětské organismy tak, že sílí a nabývají větší vzdornosti proti chorobě, kterou byly ohroženy.

84

A hlouběji? Monografie s lapidárním názvem Alfons Mucha z pera jeho syna Jiřího Muchy. Ten někde vyštrachal dopis z Paříže, v němž otec vzpomínal na ranní bohoslužby v ivančickém kostele, které předcházely školní výuce: Vidím to všechno, jako by to bylo dnes. Své spolužáky, pana učitele u varhan a šero a sta plaménků v kostelní lodi a daleko vpředu bledý oltář v záři svíček. Cinkání ministranta, obcházení svíčkové báby, kašlání sedláků a zase ticho, zase zpěv. Kniha zůstala na stole po mé reportáži z ivančického chrámu, v němž se podle Jiřího Muchy dochovala jedinečná památka na malého Alfonse. Na jedné kostelní lavici má být k vidění šest centimetrů vysoká a velmi ozdobně do hloubky vyrytá iniciála A. M. Pokoušel jsem se Muchův podpis najít, napřed marně, ale po ranní mši svaté mi pomohla jedna ze svíčkových bab. Půvabný zážitek. Viděl jsem vůbec nejstarší dochované dílo Alfonse Muchy, které vytvořil zhruba v deseti letech. Artemidóros. Snář. Další vrstva a další propadání se do dětství. Zdá-li se, že máme

děti nebo vůbec vidíme-li nemluvňata, pak vlastní děti znamenají pro muže i pro ženu obtíž; naznačuje to totiž starosti, mnohý zármutek i strasti kvůli nějakým nutným záležitostem, jelikož ani nemluvňata není možno bez toho všeho vychovat, vyložil sny

o dětech řecký spisovatel druhého století Artemidóros z Efezu. O vrstvu níže Vítězslav Nezval a jeho Básně noci: Na trávníku tančí děti mezi bublinami / poletuješ mezi nimi / svět ve věčných plenkách odrazu slunce… A hned pod Nezvalem Atlas hub člena koresp. ČSAV Alberta Piláta, DrSc., z roku 1964, i když jen textová část, tabule s obrazy Otto Ušáka mají zřejmě svoje místo v jiné části hromady. Hledám citaci, která mě fascinovala už jako dítě, magické přirovnání jedovatosti jedné dvousetiny miligramu smrtelně jedovatého amanitinu v muchomůrce zelené: Je to dávka tak nepatrná, že množství jedu, které bychom nabrali na špičku nože, usmrtilo by 100 000 myší, které, seřazeny za sebou, tvořily by řadu 18 km dlouhou, podle níž bychom si vykračovali 4 a ½ hodiny vojenským krokem.

Chladná země, talent zmařený, Osvětim a jaro 1945 O sborníku Šedesát let Místecké spořitelny 1871—1931 předem pochybuji, tady asi na slova o dětství nedojde. A přece ano, bankovní ústav věnoval sto tisíc korun na Dětský domov pro okres místecký v Místku i s patřičným vysvětlením: Vždyť co talentů bylo zmařeno a co talentů navždy skryla chladná země jen proto, že nebylo dříve zařízení a ústavů, jichž úkolem

je upevnění zdraví dětí chudých rodičů a dětí slabých. Z hromady moc neubývá. Úklid zdržují příliš tenké noviny a časopisy, zrovna jsem narazil na Týden z 1. března 2010. Ač jsem ani v tomto případě o dětech mnoho nečekal, tématem čísla je kupodivu Ukradené dětství. V textu se podivuje jistý psychoterapeut Ivan Skalík: Viděl jsem v televizi sedmiletou vítězku jakési soutěže Miss samba. To je úplně úchylné! Takovým způsobem rodiče své děti odmalička cílevědomě likvidují. Jaroslav Hašek měl jediného syna a příliš se mu nevěnoval. Když ovšem potkal nedaleko Ejpovic oddíl skautů, neváhal dětem zorganizovat olympiádu, na kterou vzpomínal Zdeněk Matěj Kuděj v knize Ve dvou se to lépe táhne — Hrst vzpomínek na pestré cesty po Čechách se zesnulým Jaroslavem Haškem z roku 1924. Hašek skautům uspořádal Rokycanský pětiboj, Timákovský Marathon či Běh s překážkami na dva Jardy. Překážky nebyly stavěny žádné, ale Jardové tu byli dva. Jedním byl Hašek, druhým drobný skaut, který se rovněž nazýval Jaroslav. Oba Jardové se postavili asi na sto

kovými skauty si vybavuji svůj dávný rozhovor s fotografem Ladislavem Sitenským, který vyprávěl, jak v létě roku 1939 fotografoval na skautských táborech a na nejpovedenější sérii snímků zaznamenal židovského chlapce, který nepřežil holokaust.

kroků od sebe a závod měl vyhráti ten, kdo by nejdříve přeběhl od jednoho ke druhému a zase zpět, vylíčil Kuděj pravidla. Pod svazkem Kudějových vzpomínek leží Zpravodaj historické skupiny Osvětim č. 2 z roku 2000. V souvislosti s Haš-

Zpravodaj osvětimských vězňů přetiskl zprávu historické skupiny bývalých vězňů k 55. výročí osvobození Osvětimi: Při selekci dětí umístila SS ve výši 120 cm laťku, která tvořila hranici mezi životem a smrtí. To děti věděly, a proto se ty menší snažily vystrčit

hlavičku co nejvýše, aby se dostaly do skupiny, která zůstala naživu. Z papírové pyramidy vůbec neubývá. Musím to urychlit. Tomáš Staněk a jeho historická publikace o pozdním jaru 1945 Perzekuce: Říkali jsme poručíkovi, aby ušetřil děti. Odvětil nám, že jsme příliš jemné povahy a že, co je Němec, patří zabít. Poněvadž se z hrobu ještě ozývalo sténání, stříleli do hrobu z automatů. Stále temnější četba. Končím. Prohlédnuté svazky a časopisy vracím na původní místo do hromady. Letos už stůl neuklidím, ač se mé podvědomí stále bojí otcova hlasu: Ani ten stůl si neumíš uklidit! Máš tady pěkný chlívek! Lenochu! (Manželka naštěstí můj stůl neřeší.) A přece ale ještě ocituji z jedné tiskoviny na psacím stole. Otvírám Zlaté stránky pro Ostravu na rok 2009. Tihle všichni si přece také prožili nějaké dětství. A kdo ví s kolika traumaty? Abadžjanová Mariam, Abadžjanová Miriam, Abelovská Zuzana, Abendroth Zdeněk, Abendrothová Dagmar, Aberl Jiří, Abrahámová Helena, Abramova Marina Vladimirovna, Absolínová Hana, Absolon Libor, Absolon Petr, Absolonová Miroslava, Abšnajdrová Marie, Ačai Michal, Adam Herbert, Adam Jiří, Adam Josef, Adam Ludevít, Adam Radim, Adam Vladimír, Adam Zdeněk, Adamcová Alena… ▨

85