8. Vítejte v RozRazilu na téma odpad a po přečtení čísla si nezapomeňte umýt ruce! Petr Minařík. 49 Kč (www.vetrnemlyny

Revue na provázku — poutavý časopis 2013

Adresa redakce: Větrné mlýny

Dominikánská 9, 602 00 Brno [email protected] www.vetrnemlyny.cz

kontakt na členy redakce: příjmení@vetrnemlyny.cz Šéfredaktor: Petr Minařík Zástupce šéfredaktora: Pavel Řehořík Redakce: Michaela Velčková, Renata Obadálková Fotograf: David Konečný Jazyková redakce: Aleš Antošík Grafická úprava: Kateřina Wewiorová Marketing a předplatitelský servis: Renata Obadálková ([email protected], +420 739 610 760) Sazba: z písma RePublic a Nudista Větrné mlýny (www.vetrnemlyny.cz) z Vydává: Centrum pro kulturu a společnost, o. s. (Rozrazil je značka projektu Centra experimentálního divadla — Divadla Husa na provázku. V roce 1988 měl premiéru první scénický Rozrazil, kterou následovaly další tři tematicky odlišné večery. Nulté číslo tištěného RozRazilu vyšlo 17. 11. 2005.) Tisk: Grafico, s. r. o. (www.grafico.cz) z ISSN: 1801-4755 Vychází 5 až 10 čísel ročně Cena výtisku: 49 Kč Předplatné deseti výtisků: 490 Kč Předplatné jednoho sta výtisků: 4 900 Kč Objednávky předplatného na adrese redakce, tel.: +420 739 312 727 nebo [email protected], www.vetrnemlyny.cz Distribuce: Kosmas, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2, www.kosmas.cz Nevyžádané texty nevracíme ani nelektorujeme. RozRazil vychází s fi nanční podporou statutárního města Brna a Ministerstva kultury České republiky.

Knihy se vydávají, divadla hrají a malíři malují, kvantitativně docela jistě v nevídané míře, přesto si společnost zoufá nad poměry, které jsou objektivně nejlepší, kam paměť sahá. Čím to je? Píší se špatné knihy, provozuje neumětelské divadlo a malují se obrazy, o nichž lze nanejvýš říct: hle obraz? Ano, jistě, ale to není hlavní problém. Pustota umění je odrazem jeho pozice, blíží se bezvýznamnosti. Intelektuální artefakty — kniha, obraz, inscenace — přestaly být sdělovacím médiem, jsou buď hracím strojkem zábavy, nebo sentimentem, možná vyvoláváním „starých dobrých časů“, častěji ještě živobytím neschopných. Pokusy o resuscitaci selhaly, povětšinou s nemalým trapasem pro obě strany: účinkující i diváky (čtenáře apod.). Žádná škoda? Možná ano. Jenže místo po umění nikdo nepřevzal. Vykleštěná imaginace se tu a tam objevuje jinde. Zrnka fantazie najdeme v politice, byznysu i nejrůznějších podpůrných společenských oborech, ale zde se kyslíku rovněž nedostává, bez ZDROJE se přísun zcela zastaví. Dnešní zdání, že duchovní myšlení reálně žije mimo klasické bašty fi lozofie, náboženství a umění, bude zítra špatný sen. Lapidárně shrnuto: lze distribuovat nicotu, ale čeho je příslibem? Hrobníci a popeláři mají podobnou náplň, recyklovat nashromážděnou, již neinspirativní hmotu. Vítejte v RozRazilu na téma odpad a po přečtení čísla si nezapomeňte umýt ruce!

0474 8 9 771 8 0 1 4 75007

49 Kč (www.vetrnemlyny.cz) z

Petr Minařík

1

Foto David Konečný

RozRazil 47/8

RozRazil 47/48

▪ Obsah

6

▪ Opona Sbírku Petra Hrušky Auta vjíždějí do lodí uzavírá báseň Po neštěstí. Text Petr Hruška a Ivan Motýl

58

8

Táhlo se to

▪ Kulatý stůl

Odpad nás baví Diskuse na téma odpadu v životě a umění Účastníci Radim Kopáč, Petr Krejzek, Hana Lundiaková, Eugen Brikcius, Peter Krištúfek, Pavol Rankov, Mariusz Surosz

20

▪ Dílna

▪ Lóže

Písmena pláchla do krajiny Text a foto Dimitri Vazemsky

66

▪ Čtená

Táhlo se to… Donekonečna se táhly tyhle přesuny po kolejích. Text Dušan Čater

72

▪ Čtená

Sú to pekné svine Tak trošku sci-fi povídka Text Michaela Velčková

Odpad a rozpad v architektuře Text Anna Zonová

74

24

O vulgarizmoch vulgárne, teda zjednodušene

▪ Dílna

Typografické nálezy Minulost na dosah ruky. Stačí se otočit od počítače, vystoupat na židli nebo schůdky, sundat z knihovny bednu a odklopit víko. Text a foto Martin Pecina

28

▪ Chór

Co koš dal Sestavil Vilém Kratiknot

34

▪ Dílna ▪ Rukopisy Básnické autografy Sestavil Pavel Petr

▪ Esej

Čo napísať o vulgarizmoch, keď každá oblasť zaoberajúca sa skúmaním kultúry a človeka na ne nazerá zo svojho špecifi fického uhla. Text Ingrid Hrubaničová

77

▪ Esej

Odpad(áme)? Môj otec bol úradník vo veľkej fabrike. V päťdesiatych rokoch som detstvo prežil vo fabrickej kolónii. Text Ján Štrasser

80

▪ Deset otázek

Andruchovyč & Zadura

44

▪ Dílna

Poezie má moc zlomit chuť cappuccina v malé kavárně v Typosu Rozhovor Norberta Holuba s Daliborem Maňasem

52

Ukrajinský spisovatel se ptá polského kolegy

84

▪ Propadliště

Čapek, Jirous, Sudety, ocel, miss a sněhová vločka aneb Odpad v počítači Text Ivan Motýl

▪ Lóže-cestopis

Liliově rudé Flandry. Cesta za písmenky do Lille a Dunkerque Za těmi písmeny, která pláchla do krajiny… Text Patrik Linhart

4

90

▪ 95× jednou větou 95 osobností, 95 minirecenzí. 95×, jako ve Wittenbergu.

96

▪ Anketa

Co je to špatná poezie? Odpovídají Dora Kaprálová, Vladimír Kokolia, Barbara Korun, Klemen Pisk, Michal Stránský, Karel Škrabal

Foto David Konečný

108

▪ Poslední strana

Buzna Slovníkové heslo Text Pavel Tomeš

5

8

Odpad nás baví Diskuse na téma odpadu v životě a umění Lapidárium Národního muzea, Praha, 18. 5. 2013 Účastníci: Radim Kopáč (RK), moderátor; Petr Krejzek (P. Krejzek), grafický designér; Hana Lundiaková (HL), spisovatelka, hudebnice; Eugen Brikcius (EB), spisovatel, výtvarný umělec; Peter Krištúfek (P. Krištúfek), spisovatel, filmový a televizní režisér; Pavol Rankov (PR), spisovatel, teoretik komunikace; Mariusz Surosz (MS), novinář, historik.

Kulatý stůl ▪ Foto Robert Vlk

9

RK: Hledal jsem na internetu, jaký první odkaz vypadne, když zadám slovo „odpad“, a vyskočilo mi na Wikipedii, že „odpad je movitá věc, které se člověk zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit“. To mě zaujalo, protože jsem si do té doby myslel, že odpad mi nemá nikdo právo sebrat. Zřejmě je to jinak. Jaký je váš osobní vztah k odpadu, ať k tomu konkrétnímu, nebo symbolickému, který pak případně nějakým způsobem užitkujete ve svém díle? Hanko?

▪ Peter Krištúfek, Eugen Brikcius HL: Když jsem byla dítě, tak mě odpad dost zajímal. Chodili jsme s kamarády na smetiště, hráli jsme si tam, a taky veškerý odpad, který se povaloval kolem baráku, jsme důkladně zkoumali. Výjimkou byl domácí koš na odpadky, ten mě nezajímal. Ale jinak mi veškerý odpad přišel jako dítěti nesmírně dobrodružný. Nasála jsem všechny jeho esence. Čím jsem starší, tím víc mi odpad vadí, a to jakýkoli, kolem baráku i v bytě. Možná bohužel pro mě. Zbavuji se ho, zřejmě proto, že čím je blíž smrt, tím víc mi připomíná zánik. Jediný odpad, který dneska sbírám, jsou aseptická barevná víčka od PET láhví. Jednou, až jich budu mít opravdu hodně, z nich postavím takový výtvarný objekt před domem, kde bydlím. Vlastně mě to samotnou mrzí, že k jakémukoli dalšímu odpadu mám už negativní vztah. V dětství to bylo naopak. RK: A ta povinnost zbavovat se odpadu? HL: Myslím, že to přišlo s nějakou asijskou fi lozofi í. Odpadu se musíme zbavovat proto, aby nás nevracel zpátky, do minulosti, nebo nesměroval

10

k něčemu negativnímu, v čem bychom se mohli zacyklit… P. Krejzek: … to je pravda. Jako rodina, ostatně jako všichni správní Češi, třídíme odpad. Plasty, papír, sklo, oblečení. Zrovna dneska jsem to všechno byl vyhodit a přišlo mi, že opravdu podstupuji nějakou očistu. Mám vždycky dobrý pocit, když se těch věcí zbavuji. Přijde mi, že se tím byt čistí podobně, jako se čistí člověk, když se mu vyprazdňují střeva. Obojí je záležitost spojená nějak s lidským fungováním. Já mám s odpadem velmi dobrý vztah. RK: Kořeny jsou taky v dětství? Jako u Hanky? P. Krejzek: Přesně tak. Já jsem strávil na smetištích jako dítě spoustu času. Narodil jsem se v Brně, v Kamenné kolonii, takzvané Kamence, kde bylo smetiště nedaleko. Tam se různě blblo, ale hlavně se tam válely staré časopisy, jako Květy nebo Ohníček, kde vycházely komiksy. Chodili jsme taky do sběrných surovin, kde pracoval kamarádův dědeček. Takže přes smetiště a odpad ve sběrně jsem získal ke komiksu nesmírně silný vztah. A dneska ho ještě zesiluji tím, že ty staré časopisy skupuji na Aukru a znovu si je čtu. Jako bych si tím rekonstruoval dětství… RK: To je hezké. Evžene, jaký máte vztah ke smetištím a odpadu vy? EB: Když se řekne odpad, a míní se tím odpad v kulturní branži, tak mou první asociací je, že se jedná o mizernou úroveň, artikl, který je na vyhození. Třeba artikl, který je zařazen do odpadové kategorie cestou diskvalifi kující recenze nebo jiného hanopisu. Anebo další asociace, která člověka nemůže nenapadnout: jde o stejně dobrý artikl, který se do vybraného souboru nevešel. Třeba báseň nezařazená do sbírky. Nebo materiál nabízející se, jak se módně říká, k recyklování, ať už je důvod kvalifi kovat dotyčný artikl jako odpad jakýkoli. Mohli bychom pokračovat do aleluja. Každopádně platí, že odpad odpadá, a pro opak odpadu platí, že zůstává.

Čím jsem starší, tím víc mi odpad vadí, a to jakýkoli, kolem baráku i v bytě. Možná bohužel pro mě. Zbavuji se ho, zřejmě proto, že čím je blíž smrt, tím víc mi připomíná zánik.

Ale platí také, že odpad se může stát svým opakem. Nejen cestou recyklování, ale i cestou zasloužené rehabilitace nebo díky změně umělecké módy. Ať zaslouženě, nebo nezaslouženě. Uvedu příklad. Své osudy mají nejen knížky, ale také odpady. Literární odpady. Na konci šedesátých let jsem měl přeložil Dona Juana od lorda Byrona pro jednu inscenaci v pražské Viole. Měl jsem to „jen“ přeložit do češtiny, aby můj text pak mohl být kýmsi jiným přebásněn. Jenže když jsem ten originál viděl, nezůstal jsem u pouhého překladu a text jsem, aniž bych si to uvědomil, i přebásnil. Všechny zúčastněné strany téhle transakce ovšem počítaly s tím, že to, co dodám já, se posléze vyhodí. Že to bude odpad, kterého poté, co splní svou funkci, už nebude zapotřebí. Ale protože ten rutinní básník s mým textem už nemusel nic dělat, stal se odpad svým opakem. Jediný odpad, který pak zbyl, byl můj podpis pod tím překladem, protože byl nahrazen jménem toho rutinního básníka. RK: A Evžene, řádil jste jako dítě na skládkách jako Hanka nebo Petr? EB: Na skládkách? RK: Ano. EB: Jednou jsem měl napsat, a později jsem taky napsal, kunsthistorickou pohádku o Zbyňku Sekalovi, a on mně vysvětloval, jak řádí na skládkách. Občas se mu prý stalo, že přistoupil k haldě, kde se opodál hrabali v odpadcích lidé, kteří neměli kde bydlet. Brali ho jako konkurenci a dívali se nevraživě. Ale když přišli na to, že

on vybírá věci, které jsou bezcenné, nepoužitelné a nemají vůbec žádný smysl, protože, jak víme, právě takové potřeboval pro své účely, nechali ho na pokoji a on pak mohl dál nerušeně řádit. RK: Co vy a odpad, pane Suroszi? MS: Když jsem slyšel tu úvodní defi nici odpadu, napadl mě spíš člověk než nějaká věc. Zabývám se dějinami, a zejména z minulého století zaznívaly častokrát řeči o tom, že někdo je „odpad“ a je třeba ho „vyhodit“. Vystudoval jsem historii a vzpomínám si, jak nám učitelé opakovali, že každý archeolog má sen, aby našel nějaké to dávné smetiště. Dneska taková „smetiště“ hledám v podstatě taky. Poté, co jsem přečetl ty důležité knihy, pátrám po informacích v různých letácích nebo propagandistických publikacích, které můžeme s odstupem času brát jako odpad. Ovšem poví nám mnohdy víc než doporučovaná literatura, kde je všechno pěkně „uklizeno“. Takový „odpad“ je pro mě zajímavý, protože jsou v něm bezprostřední lidské emoce. Samozřejmě i já jsem se jako dítě bavil na smetištích. Vzpomínám si, že děti z baráku, kde jsem bydlel, měly dost krutou zábavu. Pocházím z původně německého městečka a starší děti tam

běžně řádily na německém hřbitově s krumpáčem a lopatou. Z vykopané lebky si pak udělaly popelník nebo lampion. Komunistická vláda nechala hřbitov být, ten zpustnul a stal se vlastně jedním velkým smetištěm. Jako děti jsme měli představu, že tady můžeme dělat úplně všechno. RK: Peter Krištúfek? P. Krištúfek: Pro mě má odpad často očistnou funkci, jak o tom mluvil kolega Krejzek, ale zároveň představuje, v souvislosti s recyklací, i nový život. Minulý rok jsme se stěhovali z domu do menšího bytu. Ten dům byl relativně prostorný a všude, na půdě i ve sklepě, čili v jakémsi podvědomí toho domu, se kupily věci, které jsme sice nepotřebovali, ale zároveň nám bylo líto je vyhodit. Při stěhování jsem se těch věcí zbavil. Některé jsem daroval kamarádům, jiné jsem vyhodil. Zároveň ale začínám v novém bytě dělat to samé: zanáším ho „odpadem“. Chodím na bleší trhy, na burzy a nakupuji. Zjistil jsem totiž, že svým způsobem odpad obdivuji a že je pro mě velice důležitý. To se projevuje i v mé tvorbě. Loni jsem vydal román Dům hluchého. Z materiálu, který mi zbyl, teď skládám takovou konceptuální knihu, jmenuje se Atlas zapomínání.

▪ Lapidárium Národního muzea, Prah ha, 18. 5. 2013

Chodili jsme taky do sběrných surovin, kde pracoval kamarádův dědeček. Takže přes smetiště a odpad ve sběrně jsem získal ke komiksu nesmírně silný vztah. A dneska ho ještě zesiluji tím, že ty staré časopisy skupuji na Aukru a znovu si je čtu. Jako bych si tím rekonstruoval dětství…

Z toho, co odpadlo, stavím něco úplně nového — to je absolutní recyklace. A druhý příklad: Ve fi lmu Viditelný světt mám scénu, kde se hrdina zmocní odpadu jisté rodiny, kterou sleduje, a začne jednat podle toho, co v tom odpadu najde. Ta scéna je vlastně klíčová, posouvá příběh dál. A není vůbec vymyšlená. Znám případy, kdy se zamilovaný mladý muž hrabal v odpadcích své vyvolené a nacházel tam mimo jiné roztrhané lístky, které jí psal. Odpad je nesmírně významná věc. RK: Pavol Rankov? PR: Nejdřív bych se zastavil u těch pojmů: „odpad“ a „recyklace“ jsou podle mého názoru antonyma. Protože když jde něco recyklovat, už to není odpad, ale něco, co se dál použije. Jedno s druhým tedy souvisí, ale stojí proti sobě. A pokud jde o módní recyklaci, myslím, že je to jen další z takzvaných postmoderních lží. Za mého dětství byly láhve zálohované, často jsme dělali sběr papíru a igelitových tašek, které nám dneska dávají běžně v supermarketech, jsme si vážili… P. Krištúfek: Igelitka, to byla vzácnost! PR: Takže recyklace není nic jiného než ideologie. Snažíme se prostě napravit to, co jsme nedávno pokazili. A druhá věc, která mě v souvislosti s odpadem napadá, je vlastně úplně perverzní:

11

Na Slovensku, a myslím, že se to děje i v Česku, se zamykají kontejnery, aby do nich nelezli bezdomovci a nedělali kolem bordel. Zamykáme své smetí před lidmi, kteří ještě dokážou spoustu odpadu nějak použít. Ani ten odpad jim nedopřejeme… HL: Protože populace bezdomovců hrozně rychle roste. A navíc bezdomovci sami jsou dneska považovaní za odpad, za společenský odpad… PR: …který je minimálně recyklovatelný. Když mezi ně někdo spadne, má takřka nulovou šanci, že se dostane zpátky do „normální“ společnosti. Lidský odpad je nejméně recyklovatelný druh odpadu vůbec. P. Krištúfek: Myslím, že různé sociální skupiny to vnímají dost odlišně. Kdyby nás poslouchal třeba nějaký řemeslník, který by sem přišel opravit potrubí, měl by za to, že ten společenský odpad jsme my, protože tady jen tak mluvíme a vlastně nic neprodukujeme. RK: Podle sociologů, třeba Zygmunta Baumana, je v dnešních západních společnostech považovaný za odpad vlastně každý, kdo nepřispívá k růstu DPH, kdo neinvestuje svoji energii do kolotoče výroby a spotřeby věcí, které vůbec nepotřebujeme. A jak jdou technologie dopředu, pracovních míst ubývá, a lidé odpadají. Takže i toho instalatéra a další řemeslníky za chvíli nahradí nějaký šikovný počítačový program. A člověk pak nebude dělat nic. Jednak to od něj nebude nikdo chtít, jednak už to ani nebude umět. Potom množství společenského odpadu poroste geometrickou řadou… Ta myšlenka recyklace jako postmoderní lži se mi líbí, nicméně s recyklací se třeba v umění pracovalo dávno před postmodernou. Připomenu kubistické nebo dadaistické koláže. Je ale fakt, že ve stoletích předcházejících byla recyklace asi úplně neznámý pojem. Dá se říct proč? P. Krištúfek: Podle mě to souvisí s nadprodukcí. Prostě některé suroviny se dají snadno a levně přivést do oběhu právě recyklací.

Když jsem slyšel tu úvodní definici odpadu, napadl mě spíš člověk než nějaká věc. Zabývám se dějinami, a zejména z minulého století zaznívaly častokrát řeči o tom, že někdo je „odpad“ a je třeba ho „vyhodit“. PR: Nadprodukce existuje ale dlouhodobě i v umění. Myslím, že řada výtvarníků z toho upadla do deprese, a přišlo jim pak zbytečné přidávat do toho oceánu ještě další kapku. A tak si někteří řekli, že nic nového už dělat nebudou, že si jen vezmou pisoár, obrátí ho vzhůru nohama, podepíší a dají tomu název „Fontána“. Dada mohlo být i reakcí na nadbytek v umění. RK: Tím ale z umění vyřazujete lidskou subjektivitu, autorskou specifi ku, ten potenciál, co v sobě tvůrce každopádně má, bez ohledu na nedostatek nebo nadbytek. Otázkou je, jestli je schopný ten potenciál aktivovat, dát mu průchod a nějakým způsobem

s tím, co bylo před ním, kreativně pracovat. Protože příznakem éry nadbytku je samozřejmě i lenost… P. Krištúfek: Myslím, že v hudbě vedl nadbytek k tomu, že dneska už hudebník nemusí vůbec umět hrát na nějaký nástroj, a přesto může dělat hudbu. Na jednu stranu se mu tím rozšířilo tvůrčí pole, na druhou stranu je otázka, jestli ještě dělá hudbu, mimo jiné právě proto, že recykluje. RK: Hanko, ty se muzice aktivně věnuješ. Jak komponuješ? Pracuješ s nějakým odpadním materiálem posbíraným v dějinách zvuků a hluků? HL: Hrála jsem pár let v kapele, která si říkala, že hraje noise nebo industrial. To jsou styly, které vycházejí ze zvukového odpadu, ale berou si ho nejen z hudby, vlastně odkudkoli, pracují se zvukovým odpadem krajiny, města. Sbírali jsme ty zvuky a dělali z nich muziku. Pro někoho naprosto neposlouchatelnou, a tudíž znovu odpadovou, pro jiného takovou, která je jediná možná. Tenhle sektářský model u experimentátorů funguje dobře. Využitím zvukového odpadu se dneska zabývají třeba Michal Kindernay a Ondřej Vavrečka z FAMU. Sbírají hluky a elektromagnetický smog po Praze, a vytvářejí tak zvukovou mapu jednot-

▪ Lapidárium Národního muzea, Prah ha, 18. 5. 2013

12

Na Slovensku, a myslím, že se to děje i v Česku, se zamykají kontejnery, aby do nich nelezli bezdomovci a nedělali kolem bordel. Zamykáme své smetí před lidmi, kteří ještě dokážou spoustu odpadu nějak použít. Ani ten odpad jim nedopřejeme…

livých městských čtvrtí. Každá část má svůj osobitý profi l, zní prostě jinak. Nejhůř je na tom prý Žižkov, kolem vysílače, kde je toho neviditelného odpadu víc, než povolují evropské normy. RK: Petře, vy jste nedávno pojednali v Živlu téma witch house. To je hudební styl, který se programově obrací k hudbě osmdesátých let a různě s ní pracuje, mixuje ji a remixuje, v podstatě recykluje a posouvá jinam… P. Krejzek: Myslím, že recyklace není v hudbě žádné novum. Ten prvek se objevoval v baroku i renesanci, vždycky vznikaly styly, které navazovaly na to předcházející, na to, co nějakým způsobem odpadlo, a pracovaly s tím. Klasicismus, nebo spíš historismus, pak vyloženě stavěl na odpadu, a nejen antiky nebo renesance. Podobně postmoderna. Už jen to pojmenování, které odkazuje k něčemu, co nastoupilo po moderně, a zároveň s ní pracuje, opakuje některé její věci. A witch house? To je jen módní trend. Podobně pracovali se zvukovým odpadem v sedmdesátých a osmdesátých letech Throbbing Gristle, Psychic TV nebo Einstürzende Neubauten. Witch house je ale zajímavý tím, jak dokáže vykrást z osmdesátých let jejich magii, spojit ji s jistou gotickou stylizací a futuristickými aparáty. Pracuje s repetitivními rytmy, stylizuje se prostřednictvím různých masek, rituálů, libuje si v paganismu, čarodějnictví —

ostatně odtud název. Ty kapely, jako Salem, oOoOO nebo Crystal Castles, pracují často na webu jen se symboly, jejich prezentace je čistě grafická, takže se k nim člověk složitě dostává, protože na klávesnici někdy ani nenajdeš ty použité znaky… RK: A pokud jde o tvoji práci designéra? Zajímá tě recyklace? P. Krejzek: V roce 1997 jsme udělali v Živlu téma „retro“. Na obálku jsme dali kazetu, která v té době sice ještě fungovala, ale zároveň bylo jasné, že jako analogový nosič brzy půjde do háje. Nové technologie, včetně internetu, byly u nás tehdy ještě v plenkách, ale jejich nástup byl pak tak rychlý, že se člověk ani nestihl pořádně rozkoukat. Podařilo se nám možná tím číslem spojit budoucí s minulým, ukázat, co se tím retrem brzy stane.

▪ Michaela Velčková RK: Já měl ale na mysli tvoji vlastní práci, úpravu knížek, časopisu. Jestli je pro tebe dobrou inspirací to, co se veze s hlavním proudem, nebo ty věci, které odpadají a povalují se na okraji. P. Krejzek: V mém případě je to věc spojování, postmoderního uvažování. Prožil jsem osmdesátá i devadesátá léta velmi intenzivně, jsou ve mně a nikdo je už ze mě nedostane. Takže ve své práci propojuji jedno s druhým, nízké s vysokým, nejsem ani elitní, ani masový. Nevadí mi v grafickém designu propojovat třeba barokní prvky s postupy konstruktivismu. V podstatě je to vždycky procházka smetištěm. RK: Evžene, vy jste patřil v šedesátých letech k průkopníkům happeningu v českém umění. Po roce 1989 jste pak

řadu svých dávných happeningových vystoupení zopakoval, čili jste je recykloval. Anebo šlo o úplně novou akci? EB: Já bych nemluvil o recyklaci, ale o remaku. Po roce 1989 jsem ty akce provedl lépe, mohutněji, se vším všudy. Ačkoli existuje myšlenková škola, která tvrdí, že lepší byly ty verze z konce šedesátých let. V tom případě by se blížily kategorii odpadu spíš ty remaky než to, co bylo remakováno. A když už jsme se ocitli v anglickém jazyce, připomněl bych některé výrazy, které Angličané pro odpad používají. Tak předně „rubbish“. To znamená všechno možné: hlušinu, odpad, přeneseně také hovadinu, koninu nebo prostě nesmysl. A pak existuje „paper rubbish“, čili „papírový odpad“, a tím už se blížíme literatuře, protože tomu se v angličtině říká „litter“. A ještě zajímavější je, že slovesný umělec, nebo literát se řekne „litterateur“, což lze v těchto souvislostech vyložit jako původce nebo tvůrce papírového odpadu. RK: Jak vnímáte vy, pane Suroszi, roli nebo funkci opadu v literatuře, umění, kultuře? MS: V té úvodní defi nici zaznělo spojení „povinnost zbavit se“. Já se živím psaním článků. V novinách mi řeknou, že text má mít třeba čtyři nebo pět stránek. Jenže já to napíšu na deset, protože kdyby to bylo kratší, něco podstatného by podle mě chybělo. A pak musím samozřejmě krátit, zbavovat se částí svého textu. Ačkoli to pro mě není v žádném případě odpad. Redaktor je ale jiného mínění. Nedávno jsem psal pro jedny polské noviny o Čapkovi. „A opravdu bylo Čapkovo přátelství s prezidentem Masarykem

▪ Pavol Rankov, Mirko Kraetsch

13

Sbírají hluky a elektromagnetický smog po Praze a vytvářejí tak zvukovou mapu jednotlivých městských čtvrtí. Každá část má svůj osobitý profil, zní prostě jinak.

tak důležité?“ zeptal se mě redaktor. „Mělo by tam být víc anekdot!“ „Ale to není Hašek, to je Čapek,“ odpověděl jsem mu. „Hm, v tom případě to ale neotiskneme.“ A co je v takovém případě odpad? Můj text, který jsem napsal poctivě, tak jak jsem cítil, že by měl být napsaný, anebo jejich představa o tom textu? RK: Podobně je to vlastně s rukopisy knížek. Jednak se autor k výsledné verzi někdy propisuje dost dlouho, přes různé mezistupně, řadu pracovních verzí, jednak je tu instituce redaktora, který mu do jeho textu mluví, má připomínky, navrhuje úpravy, aby kniha pasovala do profi lu nakladatelství. Z původního znění textu se stává

zbytný odpad. Jakou máte s tímhle zkušenost? Pavol Rankov? PR: Já jsem poměrně líný autor, takže si nedovedu představit, že bych napsal třeba šest nebo sedm verzí jednoho rukopisu. Ale daleko zajímavější mi přijde, jak se s „odpadem“ pracuje po smrti autora, zejména pokud je slavný a dobře prodejný. Jak jsou na světlo vytahovány rukopisy, které by autor za svého života nikdy nezveřejnil. Nedávno takhle vyšly na Slovensku dosud nepublikované povídky Rudolfa Slobody. Někdy jsou to samozřejmě velmi zajímavé věci. Protože autor považuje za dobré něco jiného než redaktor, nakladatel nebo čtenář. Koneckonců Franz Kafk a je dneska světový spisovatel právě proto, že byly vydány texty, které měly být zničeny. Takže díkybohu, že někteří lidé odpad nevyhazují. RK: A nebylo to ze strany Maxe Broda trochu neslušné, že prosbu svého přítele ignoroval? P. Krištúfek: Otázkou je, do jaké míry je taková prosba závazná. Třeba s ohledem na tehdejší Kafk ův psychický nebo obecně zdravotní stav. Myslím, že z hlediska vyšší morálky jde o to, jestli tím Brod Kafkovi ublížil, anebo pomohl. Jestli se měl zachovat jako po-

▪ Petr Krejzek, Hana Lundiaková, Radim dim Kopáč, Mirko Mir Kraetsch, Pavol Rankov

14

slušný přítel, nebo udělat pro druhého něco dobrého. RK: Vraťme se od Kafk y a Broda k vaší vlastní prozaické a fi lmové tvorbě…

▪ Eugen Brikcius P. Krištúfek: V souvislosti se stěhováním se mi přihodila ještě jedna věc. Našel jsem ve skříni své staré knížky a zjistil jsem, že už mi vůbec nic neříkají, že si žijí vlastním životem, k němuž mě vůbec nepotřebují. A tak se někdy sám sebe ptám, jestli próza, ze které už nečtu na autorských čteních, nebo fi lm, který se už nepromítá, není vlastně taky odpad. Pro mě. Ne pro čtenáře nebo diváka. Na druhou stranu jsem nebyl schopný ty knihy vyhodit… RK: A pokud jde o ty rukopisné verze, než se doberete fi nálního tvaru své knížky? P. Krištúfek: Mám pocit, že do jisté chvíle má smysl s původní verzí pracovat. Ale zároveň je třeba umět se pak od textu odstřihnout, neuvíznout v něm. Jiná věc jsou redakční zásahy potom, co autor rukopis odevzdá. Je problém, když se redaktor nedokáže takzvaně odosobnit při své práci a projektuje do textu, co sám chce. Redaktor by měl autorovi konvenovat, jenže pak je zase otázka, jestli bude mít od textu dostatečný odstup. Já jsem ochotný v textu škrtat i přepisovat, rád si nechám poradit, a stalo se mi několikrát, že mi redaktor doslova otevřel oči, ale musí mi to vždycky zdůvodnit. PR: Já bych k tomu připojil takovou anekdotickou poznámku. V literatuře posledních let se objevuje stále častěji fenomén „reader’s digest“. Nedávno se

mi dostaly do rukou takto proškrtané romány Vojna a mírr plus Zločin a trest. Ten svazek se jmenoval Ruská klasika. V tomto formátu je asi jedno, co bylo škrtnuté, každopádně všechno vyškrtnuté se proměnilo v odpad. Je vlastně zajímavé, že zatímco všude jinde v umění se remakuje, v literatuře tomu tak není. Dosud jsem neslyšel, že by někdo sáhl po literárním díle s ambicí udělat jeho remake… RK: Bohuslav Vaněk-Úvalský udělal nedávno remake Čapkovy Bílé nemoci. Předtím remakoval i některé své vlastní práce. A Emil Hakl přepsal podobně svůj román Intimní schránka Sabriny Black… Znáte nějaké příklady, kdy se s odpadem pracuje tvůrčím způsobem třeba ve fi lmu, ve fotografi i? HL: Ve fotografi i existuje takzvaná lomografie, což je vlastně vytváření

Prožil jsem osmdesátá i devadesátá léta velmi intenzivně, jsou ve mně a nikdo je už ze mě nedostane. Takže ve své práci propojuji jedno s druhým, nízké s vysokým, nejsem ani elitní, ani masový. Nevadí mi v grafickém designu propojovat třeba barokní prvky s postupy konstruktivismu. V podstatě je to vždycky procházka smetištěm.

▪ Lapidárium Národního muzea, Prah ha, 18. 5. 2013 záměrně pokažených fotografi í, rozostřených nebo jinak „znečištěných“. Už na to existují speciální fotoaparáty, které prostě mají špatnou optiku, zachycují špatně. A ve fi lmu? Myslím, že Záhada Blair Witch odstartovala fenomén „nalezených pásků“, jednoduše, ruční kamerou pořízených pseudodokumentů, které jsou v jistém smyslu taky odpadem, protože

jsou nekvalitní. Ale připomněla bych ještě jednu důležitou věc, a tou je automatické psaní nebo automatická kresba, záznamy myšlenkového nebo fantazijního odpadu. Pro moje psaní je to klíčové. Škrtám minimálně. A ne proto, že bych nebyla sebekritická, ale z důvodu, že text vzniká ve zvláštní atmosféře, v jakémsi skoro až posvátném vytržení.

RK: Pokud jde o fi lm, ještě bych připomněl takzvané bonusy, které se objevují na DVD, jako vystříhané nebo alternativní scény. Ostatně i režisérská verze se někdy podstatně liší od toho, co jde nakonec do kin. Třeba Coppolova Apokalypsa měla v kinech 153 minut, director’s cut je o devětačtyřicet minut delší… P. Krejzek: Zmínil bych v téhle souvislosti britský fi lm The Wicker Man, v češtině uváděný jako Proutěný muž nebo Rituál. Natočil ho Robin Hardy v roce 1973. Ten fi lm nebyl ani áčko, ani béčko, byl to dost osobitý experiment, který měl ovšem špatnou karmu. V Anglii si s tím nevěděli rady, takže fi lm raději zakázali, čímž režisérovi v podstatě zničili kariéru. Jde o příběh policajta, křesťana, který odjíždí na nějaký odříznutý ostrov, který žije podle dávných pohanských kultů, vyšetřovat zmizení jedné holčičky. Zmizela proto, že měla být obětována bohu úrody. A podobně byl vlastně obětován i režisér. Jeho dílo se stalo odpadem, aniž by je kdokoli viděl. O jeho recyklaci se zasloužil později Roger Corman, fi lm se pak dostal znovu i na britské ostrovy, ale zkrácený, protože původní verze se někde ztratila. RK: Podobně to bylo třeba s hororem Zrůdy, Freaks, od Toda Browninga, kde chybí podstatná část fi nální scény, nějakých patnáct minut, v nichž jdou ty zmrzačené cirkusové příšery vykonat svoji spravedlivou pomstu. Místo závěrečné scény, která musela být úžasně fotogenická, protože se děje celá v noci, za prudkého deště, je tak rázný střih. Anebo je to celé mýtus, který si Browning, mimochodem zdatný alkoholik, vymyslel… P. Krejzek: Z Proutěného muže zmizela taky jedna klíčová, sexuálně dost explicitní scéna, kde toho policajta svádí nějaká místní kráska. Ale možná šlo víc o pohanskou symboliku, v níž se ta scéna odehrávala, než o nahotu té ženské. Existuje teze, že britská cenzura fi lm zlikvidovala právě proto, aby byla zadobře s křesťany. Ta scéna se

15

ale nakonec dostala na web a přitáhla pak pozornost k celému fi lmu. Dneska to může vypadat jako dobrá reklamní strategie, jenže ten fi lm vznikl před čtyřiceti lety. PR: Cenzura, a nejen u konkrétního díla, ale v kultuře obecně, vlastně vytváří odpad. Co cenzura zakáže, to musí z kultury pryč. Na druhou stranu dnes víme o celé řadě děl právě proto, že byla ve své době zakázána a že se dochovaly různé soupisy, třeba seznam zakázaných knih. Jedinou informaci, kterou máme, je, že dříve existoval nějaký kulturní produkt, který byl cenzurou označen za svého druhu odpad, jenž měl být zlikvidován…

MS: A nejen soupisy. Sedíme v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti. Ve vedlejší místnosti je socha maršála Radeckého, která stála od roku 1858 na Malostranském náměstí. Po pádu Rakouska-Uherska a vzniku republiky byl ten pomník ale najednou nežádoucí. Ačkoli je to umělecky cenné dílo, od roku 1921 nesmí veřejnosti na oči. Pro dějiny je to možná odpad, pro umění ale určitě nikoli. RK: Pojďme od díla k životu. Odpadu jsou dneska plné nejen umění a kultura, ale taky celý takzvaný třetí svět, moře a oceány, vesmír. Jaderný odpad, toxický odpad, různé kosmické smetí. Odpad na nás dotírá vlastně ze všech stran. Neustále nás ohrožuje a hrozí, že nás jednou zaplaví docela. Jak se vám s tímhle pocitem žije? HL: Každý k tomu znečištění nějakým způsobem přispíváme, a přitom to někdy vůbec není potřeba. Tedy pokud nejde o jaderný nebo kosmický odpad, s tím asi nic nenaděláme. Ale člověk

16

nemusí mít všechno v igelitkách, nemusí pít vodu z PET lahví, nemusí plýtvat jídlem, nemusí si kupovat neustále nové oblečení. Znám velkou komunitu ve Švýcarsku, která nakupuje „hadry“ jenom v second handech. Oblečení se taky dneska běžně mění po internetu. Ale pokud jde o to vesmírné smetí, k tomu mám, přiznávám, nostalgický vztah. To musí být, přes veškerou ironii, nesmírně esteticky působivá podívaná… RK: Co ty, Petře? P. Krejzek: Mně spíš než vesmírný nebo jaderný odpad vadí ten běžný, každodenní kulturní odpad. Jdu si koupit do stánku nějaký časopis, ale nekoupím si nic, protože všechny jsou skoro stejné. Zapnu televizi, projdu se mezi regály v knihkupectví, a mám stejný pocit. Ale to je asi můj problém. RK: Pane Suroszi… MS: Množství odpadu, a to jakéhokoli, se dá samozřejmě redukovat. Otázkou je, za jakou cenu. Jestli by člověk byl ochoten slevit z úrovně svého života. Obávám se, že negativní odpověď je důvodem, proč je současná situace tak tragická, proč se nám tolik věcí vymyká z rukou. P. Krištúfek: Vidím jako velký problém, potažmo jako naprosto zbytečné ni-

Pokládám psychoanalýzu za obrovský přínos, i pro kulturu. Samozřejmě že práce s pacienty, kteří mají těžké problémy, je jedna věc, druhou je ale dlouhá řada děl, která na základě tohoto druhu „odpadu“ vznikla.

čení životního prostředí, že se vyrábějí součástky a předměty, které jsou nekompatibilní v rámci jednoho systému. Kdy je třeba vyměnit místo části rovnou celek, jako například u počítačů typu Macintosh. Tenhle druh chamtivosti má ale na rubu fakt, že lidstvo zřejmě není ochotné ani schopné spolupracovat v tomhle směru. Já to pro sebe řeším tak, že od fi rmy Macintosh nic nekupuji, zejména poté, co jsem přečetl životopis Steva Jobse, který mě nehorázně naštval. PR: Když už jsem zmínil pojem postmoderní lež, uvedu ještě jeden příklad, kterým lze ilustrovat, jak je i ochrana přírody pouze ideologickou záležitostí

▪ Lapidárium Národního muzea, Prah ha, 18. 5. 2013

▪ P. Krejzek, H. Lundiaková, R. Kopáč, M. Kraetsch, P. Rankov, P. Krištúfek, M. Surosz, E. Brikcius, M. M Velčková postavenou na úplně opačné činnosti. Nocoval jsem včera v jednom poměrně slušném hotelu, kde jsem si přečetl v koupelně ten dobře známý slogan: Pokud je ručník špinavý, hoďte ho na zem, pokud nikoli, nechejte ho na věšáku. A pod tím věta: „Společně šetříme životní prostředí.“ Přičemž v místnosti byla velká manželská postel, dva televizory, dvě umyvadla, sprchový kout a vana. To vše proto, aby měl člověk ten největší, naprosto zbytečný komfort, který má vykoupit společně ušetřených několik litrů vody a trocha pracího prášku. Nadbytek a konzum dokážou prostě zničit jakoukoli dobrou myšlenku, včetně šetření a ochrany životního prostředí… RK: Myslím, že s tématem, které jsme otevřeli, souvisí typ odpadu, na nějž narazila Hanka. Tedy podvědomí. Rezervoár fantazií a myšlenek, které

člověk vyhnal z vědomí, protože z nich má strach a jsou mu nepříjemné. Psychoanalýza je vlastně způsob recyklace. Možná ten vůbec nejdůležitější… P. Krištúfek: Já jsem si dlouho zapisoval sny. Podvědomí, ta půda, kam odkládáme věci, které nám momentálně nejsou k užitku, je něco velmi silného, co se na nás možná jednou vrhne. Ačkoli vám vědci budou tvrdit, že jde jenom o myšlenkový konstrukt, že se existenci podvědomí dosud nepodařilo ověřit. Já si to nemyslím. Pokládám psychoanalýzu za obrovský přínos, i pro kulturu. Samozřejmě že práce s pacienty, kteří mají těžké problémy, je jedna věc, druhou je ale dlouhá řada děl, která na základě tohoto druhu „odpadu“ vznikla. PR: Mně se podvědomí při psaní nedaří moc využívat. Občas se probudím z ně-

jakého snu s tím, že si musím okamžitě poznamenat, co se mi zdálo. Buď si nezapíšu nic, anebo jen načmárám něco v polospánku. Ráno se pak probudím s očekáváním, co úžasného jsem si zapsal. Nedávno to byl záznam o chlapíkovi, který stojí v koupelně, a pozoruje ženu ve vaně. To je pro nějaké literární zpracování jaksi nepoužitelné… RK: V tvých textech, Hanko, hrají sny a různé fantazie, hádám, silnou roli. HL: Snů využívám hodně. Zapisuju si je od mládí. Mám za noc třeba deset snů, a jen výjimečně noční můry. Mám většinou sny úžasně barevné, chodím třeba zahradami, anebo se mi zdá o něčem, co se nedávno odehrálo, nebo co se vbrzku odehraje. Já tomu opravdu věřím, že sny člověku napovídají. Že mu ukazují, co by měl v životě udělat lépe. Třeba včera jsem měla sen, kdy jsem se objevila na útesu a viděla pod

17

▪ Lapidárium Národního muzea, Praha, 18. 5. 2013 sebou obrovské množství velryb, které moře vyplavilo na souš, a ony tam začínaly hynout. A jedna z těch velryb objala mého syna. Velryba je v některých mytologiích brána jako symbol matky, dělohy. Čili jsem si odvodila, že se v poslední době zaobírám příliš svojí prací a nemám čas na syna. Předpoklá-

18

dám, že bez toho snu by mi to nemuselo dojít ještě třeba půl roku, rok. Někdy využiju při psaní celý děj konkrétního snu, někdy jenom ornament. Ostatně i ornament může být pro někoho jasným odpadem, něčím, co je navíc… RK: Pro Adolfa Loose určitě. Evžene, a co vy, sníte?

EB: Sním. A sny rozhodně nepovažuji za odpad. Já jsem napsal o snech knížku, natočil jsem o snech televizní seriál… RK: … a žil jste sny. EB: Spíš něco mezi snem a noční můrou. RK: Ve vašem případě ale nešlo o sny ve spánku, spíš o bdělé představy, o ideální obrazy určitých situací…

Radim Kopáč (1976, Praha), redaktor, editor, výtvarný a literární kritik, kurátor. Vystudoval žurnalistiku a teorii médií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Pracoval v Českém rozhlase 3 — Vltava, od roku 2010 je zaměstnancem Ministerstva kultury ČR. Naposledy vydal: Létavice touhy (2011), Erben parodický (s J. Schwarzem, 2011), Nový český komiks (2000–2012) (s J. Fantovou, 2012), Na okrajj (2012) a Ivana Lomová (s M. Slavickou, K. Tučkovou a V. Pivovarovem, 2013). ▪ Petr Krejzek (1965, Brno), grafický designér. Vystudoval malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Věnoval se výtvarnému umění a fotografi i (člen skupiny Bratrstvo). Spoluzakládal časopis Živel a grafické studio ReDesign. Pracuje jako knižní a časopisecký (re)designér, příležitostně píše scénáře ke komiksům (Pérák, Mars 44 aj.). ▪ Hana Lundiaková (1978, Broumov), prozaička, hudebnice, publicistka. Studia bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze nedokončila. Vystřídala řadu zaměstnání (účetní, korektorka, poslíček aj.). Hrála na akordeon a heligonku ve skupinách Rudovous, Tři sestry, Trenér Norů a na klávesy v kapele Kaspar von Urbach; aktuálně pracuje na vlastních hudebních projektech New Born Adult a Stinka. Vydala knihu povídek Vrhnoutt (2010) a novelu Černý Klarus (2012). ▪

EB: Já jsem těmi sny dopovídal pravdu. Za skutečnost, která ji nepodala kompletně. ▨

Eugen Brikcius (1942, Praha) píše poezii, prózu, esejistiku, věnuje se výtvarnému umění. Vystudoval fi lozofi i na University College v Londýně. Vystřídal řadu zaměstnání (od řidiče akumulátorového vozíku přes poradce v Galerii Václava Špály po úředníka). Od roku 1980 žije mezi Prahou a Vídní. Vydal šestnáct knih, naposledy básnickou sbírku Platný příběh (2012), memoár Můj nejlepší z možných životů (2012) a tisícistránkový „sebraný spis“ A tělo se stalo slovem (2013). ▪

knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, od roku 1993 pracuje jako odborný asistent na tamějších katedrách marketingové komunikace a knižní a informační vědy. Vydal pět prozaických knih (S odstupom času, 1995; My a oni / Oni a my, 2001; V tesnej blízkosti, 2004; Stalo sa prvého septembra [alebo inokedy], 2008, česky 2010; Matky, 2011, česky 2013) a dva soubory esejistiky na téma média a informační společnost. ▪ Peter Krištúfek (1973, Bratislava), spisovatel a režisér ve svobodném povolání. Vystudoval fi lmovou a televizní režii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Je autorem osmi prozaických knih (tři povídkové sbírky, novela, tři romány a soubor scénářů) a sbírky poezie. Natočil přes dvacet autorských televizních dokumentů, televizní fi lm, dlouhometrážní dokument o Dežovi Ursinym a psychologické drama pro kina Viditelný svět. ▪

Mariusz Surosz (1963, Svinoústí), novinář, esejista, historik. Vystudoval historii a filozofii na univerzitě v Krakově. Od roku 2011 žije v Praze. Pracoval jako nakladatelský redaktor i tiskový mluvčí sportovního klubu Cracovia; aktuálně se věnuje novinařině (Gazeta Wyborcza, Newsweek, Politika, Tygodnik Pow-szechny aj.). V roce 2010 vydal knihu Pepíci. Dramatické století Čechů (česky 2011). ▪

Pavol Rankov (1964, Poprad), spisovatel a teoretik komunikace. Vystudoval

19

LILIOVĚ RUDÉ FLANDRY. CESTA ZA PÍSMENKY DO Lóže-cestopis ▪ Text Patrik Linhart, narozen 1975, spisovatel, výtvarník, performer, mystifi kátor. Foto David Konečný

Vyrazit do  Francie za  současným uměním může být duševní Waterloo, neboť je třeba uvážit fakt, že každý druhý evropský umělec považuje granty Evropské unie za  vlastní smysl tvorby. Mladí němečtí umělci to donátorství plynoucí z větší části z německých peněz vidí tak, že platí za rošťárny svých dědů. Toto chci předestřít dříve, než vylíčím své zážitky z  Francie. Jednoho jasného dubnového dne jsem dostal nabídku, která se neodmítá: Jeď, příteli, do Francie, do města Lille, bude tam konference o  umění, ty to natočíš a  pak nám to předáš. My častujeme! — Kývl jsem, dostal informace o tom, kde koho potkat, a k tomu dovětek, že Lille je hnusný město. Viděl jsem okresní město Paříž, zavítal jsem do Marseille, Nice, Orange, Nîmes, Lavalu, Sant Briegu, Étretatu, meškal jsem krátce v  Rouenu, kde tu šílenou antihusitku Janu z  Arku upálili, navštívil jsem město Chartres s  katedrálou, která má bludiště, na němž stoupenci katolické New Age chytají duši světa, byl jsem na Grande Corniche, kde našli tělo komisaře Bertranda, vzorného policisty a  manžela, dumal jsem u hrobu Honzy Bahna, který odkazuje na fi lm Kráska a zvíře, takměř jsem došel až do  imaginárního Balbecu Marcela Prousta a procházel se ve stínu kvetoucích dívek. 2. května jsem vystoupil v Lille. Ve městě, jednom z pěti největších měst Francie, se kupodivu nenarodila — s výjimkami Charlese de Gaulla a Philippe Noireta — žádná slavná persona. To je my-

52

slím na Francii, kde lůno kdejakého zapadákova porodilo génia, podivuhodné. Zažili jste někdy bezvýznamné velkoměsto? Čech by řekl Ústí nad Labem nebo Hradec Králové. Lille má za  zády slavný přístav Le Havre a  ještě blíž leží smutné město Bruggy. Ty však mají fl anderského lva ve  znaku, Lille s  lilií v  erbu je opuštěný klenot vlámské architektury v cizí zemi.

Z Duchcova do Lille na kolečku od salámu Leč nebudu předbíhat a  začnu z  gruntu a hezky zvesela. 1. května mi žena vytiskla lístky na letadlo a na vlak. Nechápal jsem, jak někdo může uznat cár papíru z e-mailu co platnou biletku, a  tak jsem nakoupil několik lahví francouzského vína a dál to neřešil. Večer jsme je s Lucií a frankofi lní švagrovou Gabrielou Hauptvogelovou vyčamtali. Cestou na Letiště Václava Havla jsem se zapřísahal, že poletím-li ještě někam aeroplánem, tak bez kocoviny. Těšil jsem se však jako choudě malý a nic mě nevystrašila rázná letištní kontrola. V letadle nás cirka desetkrát varovali, že jestli si někdo z nás zapálí bígo na hajzlu, tak nás z  letiště odvezou přímo do  La Santé (oblíbené destinace československých pomnichovských emigrantů). Cožpak o to, rád bych na vlastní oči viděl celu pomalovanou šíleným malířem Alénem Divišem, ale povinnost je mi nade vše. Alespoň v tomto punktu. Biletku mi mimochodem uznali nejen u Havlů, ale i na nádraží u de Gaullů. Již před lety jsem cestoval TGV do Bretaně

po stopách dekadentního básníka Villierse de l´Isle-Adama. Tehdy to však bylo o to napínavější, že jsem neměl biletku. Zato jsem měl v  rukávu od  Poláků naučenou frázi: „Bonjour monsieur le conducteur! I have no money, no ticket…“ A skončil na žandárské stanici v rodišti svého oblíbence. Tentokrát jsem měl dokonce i místenku, ale zato krajina, kterou jsme projížděli, byla nudná k  uzoufání. Bavil jsem se pozorováním cestujících. Proti mně seděla ambiciosní cifršpiónka v  kostýmku zabraná do  vý-

LILLE A DUNKERQUE kazu jakéhosi cirkusu, v němž byl hlavní hvězdou clown Fofito. Na  druhé straně seděla skupinka typických ouvrières. Vagónem co chvíli prosvištěla parta mladých černochů. Ti ovšem byli zajímaví, neboť měli ortodoxně hiphopersky gatě na  půl žerdi, ale na odiv stavěli své slípky s americkou vlajkou. Jestlipak tajta móda dorazí i do Českých zemí?! Před nádražím jsem zavolal místnímu umělci Dimitri Vazemskému. Ten řekl, že přijede na kole. A za chvíli skutečně přijel

týpek na  kole. Zavolal jsem: Dimitri, ale nebyl to Dimitri. Byl to dealer perníku. Zapálil jsem si a zadíval se na věž katedrály. Pak mě upoutalo dění u policejní stanice. Zhruba pět chlapů naskákalo do modré dodávky a zamířilo přímo ke mně. Obestoupili mě a řekli, ať se uklidním. Víc klidný už jsem být nemohl. Ptali se, kde mám drogy. Prohlídli mi batoh a objevili endiaron. Chtěl jsem říct, že to mám na kajdu, ale raději jsem si významně sáhl na žaludek. Na mou duši nevím, proč si vybrali zrovna mě, ten cyklodealer si pokecal i s jinými dost divnými typosy. Já jsem přitom měl modré sametové sako, bílou košili, vázanku s andělíčky, rajtky a ruské důstojnické holínky. Decentnější figuru aby před nádražím pohledali. Konečně jsem mohl Větrným mlýnům odeslat vzkaz, že první část mise je splněna. Dimitri se dostavil a  zatáhl mě do baru, kde zatáhl útratu. Byl to na první pohled sympoš s týdenním strništěm a kučeravými vlasy. Jeho nos svědčil o tom, že rodina žije ve Francii možná už po několik generací. Ve Francii platí zákaz kouření, což je samozřejmě úplně super teror. Naštěstí se smí kouřit venku. Tento úžasný liberalismus mě překvapil. Dimitri zatím nad pivem s německým názvem načrtával plán na druhý den. Nějak v něm chyběla ona řízená diskuse umělců o  umění a  odpadu. Dimitri o žádném takovém programu neměl tušení. Měl za to, že mě bude provádět

po svých projektech a já to hezky zdokumentuju. Volal jsem tu zvěst do Větrných mlýnů. „Aha,“ řekli chlapci, „a sakra. Tak jsme si asi nerozuměli. Tak dělej, co umíš.“ S neblahými předtuchami jsem se odebral na  hotel. Hotýlek Chopin bylo milé hnízdo v srdci města, které zdaleka nebylo tak ošklivé, jak si v Brně mysleli. Doslova jsem na všech těch krásných domech mohl oči nechat. O to víc jsem se těšil, jak si ho vychutnám ze 4. patra hotelu. Hned zkraje mě nasrali s tím, že hulit se smí jen z okna a ať už vůbec nezkouším hulit na hajzlu. „Já vím,“ řekl jsem. „La Santé.“ Pokoj byl jako klícka, čtyři metry na dva, obrovská okna až na zem ve dvou stěnách. Kvůli závrati a agorafobii mi trvalo tak čtvrt hoďky, než jsem přešel k posteli u okna a odtáhl ji ke dveřím. O kouření nemohlo být řeči, za oknem byla balkónková mříž o výšce 10 centimetrů. Cestování je pro mě jako jízda na kolečku od salámu, ale nějaké fobie mít musím, jináč bych v dnešní společnosti nestydatě vyčníval. Ráno mě vzbudil Dimitri, čekal před hotelem v nejnovějším modelu rodinného peugeotu ve společnosti kamaráda z Chile. Oba jsem podaroval croissanty z Čech a koupil si balení místních piv. Oba si mě podezřívavě změřili. „Pán je pivař!“ prohlásil Dimitri. „Ty neumíš francouzsky ani španělsky?“ zeptal se Chilan. „Tranquillo,“ odtušil jsem. A jelo se.

53

Výlet s ká Dimitri prohlásil, že středobodem jeho umění jsou písmena. Písmena v jakékoli formě a podobě, písmena vyrobená z odpadků, písmena z  ledu, písmena v  písmenkové polívce. A díky těm písmenům dosáhl i na pěkně grantu, a navíc se uživí i  komerčně. Za  písmena si koupil nejen auto, ale i dům v Lille. Chilan se taky živě zajímal o písmena. Řekl, že v Chile na něj čekají dva kolegové, kteří ho sem vyslali, ale on už si sem z  rodné země přivezl i syna. Kromě toho mi prozradil, že v Chile je od jihu k severu moře tak studené, že je to prostě děs. Dimitri zastavil v  nějaké škole, kde jsme naložili otevřenou plechovku červené barvy. Byla na písmena. Pak jsme jeli do továrny na výrobu palet, kde jsme z jeho auta vytáhli nějaké kusy dřeva a na střechu přivázali pár palet. Poté následoval, alespoň pro mě, zlatý hřeb naší písmenkové pilgrimiády — slavné město Dunkerque čili Kostel v dunách. Choval jsem totiž naději, že zajedeme k moři, které jsem neviděl od vypuknutí té hospodářské tragédie v Řecku (kterou jsem svou spořivostí údajně vyvolal já). Několik desítek kilometrů před městem jsme zastavili u technického učiliště. Konečně jsem mohl vytáhnout kameru

54

a diktafon a jako zuřivý reportér se vrhnout do víru událostí. Postupně jsem zpovídal několik mistrů a  učitele, kteří pomáhali Dimitrimu v jeho díle. Byla zde obrovská nádrž s vodou a kolo přišroubované k jakési lávce, jejichž souvztažnost jsem nechápal, neboť na mou žádost mluvili všichni francouzsky. Učitel mě ochotně provedl různými sály. V jednom stálo fi lmové městečko z počátku minulého století. Hrdě prohlásil, že tohle vyrobili z trosek bývalých obchodů, ze starých vývěsních štítů a zdánlivě vyhozených klumpů. Dimitri poznamenal, že to celé je hoax. To bylo očividné, leda by si myslel, že jsem úplný pitomec. Mohl ovšem myslet, že toto městečko z odpadků vyrobené jako hoax je hoax. Takže je skutečné a postavené v tom duchu jako díla toho šikovného indonéského architekta, který staví pro chudé elegantní a nápadité baráky z odpadu (dnes už je z toho samozřejmě snobská záležitost a každý bohatý nablb ze Západu chce bydlet v barelech od naft y). Vrcholným číslem byla návštěva obrovské lednice, ve  které byly naskládané metrové plechové formy na písmena z ledu. „Pořád je to víc voda než led,“ poznamenal Dimitri, načež jsem natočil zajímavou

diskusi patrně na téma, proč je ta voda tak mokrá. Zjevně jsem trefi l hřebík na hlavičku, když jsem poznamenal, že náš básník Orten napsal, že led je spící voda. Dimitri uznale pokýval hlavou a vrhl se do ledničky, chvíli se přehraboval v písmenech a pak vítězoslavně vytáhl „K“. „To ká je ze zinku,“ oznámil mi. „Teď pojedeme k moři a já vyzkouším, jak reaguje s vodou. To bude dost náročný.“ „C´est la vie,“ použil jsem jednu ze svých dvou precisně naučených vět. V autě bylo čím dál míň místa, ale jako čestného hosta mě narvali dozadu ke kýblu barvy a ká, které mi po pár kilometrech usnulo na rameni. Nic mi to nevadilo, neboť jsem plnými nozdrami nasával vůni moře. Zastavili jsme na dohled od moře, ale kupodivu jsme spolu s ká zamířili do parku. Tomu dominovala elegantní budova Musea umění v Dunkerque s mostkem a dvěma umělými jezírky. Dimitri si oblékl potápěčský oblek, vzal ká a táhl jej doprostřed většího jezírka. Tam s ním pět minut cvičil, potápěl jej a zase vyléval vodu. Vše s výrazem vědce, který očekává nějakou nevídanou reakci dosud neznámé chemické sloučeniny. Pomyslel jsem si, kam se na tohle hrabe Vyžvejklá Bambule, a vše pečlivě do-

kumentoval. Dimitri vylezl z vody a zamířil k druhému jezírku. „Teď ještě vyzkouším tohle,“ oznámil nám. Podíval jsem se na Chilana. Ten si z nás přece musí dělat prdel. Ale jeho indiánská tvář byla nehybná jako maska. Z musea mezitím vyšel pán a přátelsky nám pokynul. Byl to ředitel a  pozval mě na prohlídku. Byly to povýtce objekty a konceptuální umění, ale zjevně jsem na něho zapůsobil svými znalostmi tohoto odvětví (viděl jsem bohaté sbírky tohoto odvětví v Centre Pompidou a vídeňském Mumoku, a co jednou vidím, nezapomínám, bohužel), poněvadž mi daroval dost mastný katalog. Je zajímavé, že když fotíte objekty, nikdo neprotestuje, ale jak blesknete fotoaparátem před kdejakou mazaninou od Magritta, bez váhání na vás výhrůžně blýsknou očima. Možná to je tím, že objekty od Duchampa i Beuyse jsou jaksi zmnožené (nebo je tajemnou shodou okolností vystavují pokaždé na tom místě, kde se zrovna nacházím). Když jsme se loučili, shromáždila se okolo velkého stolu v hale skupina — slušně řečeno — artistně působících shniláků s trucovitými držkami. Zeptal jsem se, co to je. „To je schůze místních umělců,“ prohlásil ředitel poněkud odměřeně.

„Tak to by neměli chodit ohozený jak absolventi umělecký školy, takhle si jich na výstavách nikdo nevšimne,“ řekl jsem. „Na vernisáži Leopoldovy sbírky ve Vídni se mnou udělala reportérka rozhovor, protože měla za to, že když nemám ty artový hadry, tak asi budu pravej umělec, co tu něco vystavuje.“ Nevím, jestli jim předal mou radu, neboť Dimitri mě vytáhl z musea se slovy, že musíme dodržovat harmonogram. Podíval jsem se na hodinky a opravdu — bylo 12.45 a to už jsme měli být 15 minut na Zuydcoote. Dimitri básní o místě, kam míříme. A  je vskutku podivuhodné — akurátně řečeno je děsivé: vojenský lazaret z II. světové války, pamětník bitvy o Dunkerque. Všechno je v rozkladu, i když se na první pohled zdá, že budovy slouží nějaké biofarmě, neboť ze stájí slyším řehtání biokoní. To je ale jen malá část areálu. Dimitri a Chilan stěhují palety z auta do sálu, kde kdysi stála lůžka. Do auta odnášejí krabice s barvami. Barvu z lillské školy naopak odnášejí do lazaretu. Všechno natáčím, i když si myslím, že tohle cinema vérité mi žádný neuvěří. Ptám se, jestli vyložíme i naše milé ká. „S tím pojedeme do Armentières. Tam je blázinec,“ odvětí Dimitri.

Uznale pokyvuji hlavou: „To dává smysl. Ale předtím, než tam skončíme, bych chtěl vidět moře, zblízka, tak abych se ho mohl dotknout.“ „Všechno bude,“ ujišťuje mě Dimitri. „Teď ti něco musím ukázat.“ Následoval jsem ho s důvěrou učedníka v Ježíše. Prošli jsme několik chodeb a sálů s hnědými skvrnami na zdech — stará krev nelze smýt — prokličkovali skladištěm nemocničních vozíků a vystoupali po schodišti zpuchřelém jako paluba Bludného Holanďana. Leč stálo to za  to. V  prvním patře měla francouzská policie cvičiště. Ze stropu visely nastřihané toaletní papíry a tapety, za barikádou z krabic visely terče v podobě mužů v černých maskách. Na  konci čekala čistě vymetaná místnůstka se stolem a židlí. V rohu byla kresba blondýny s dítětem. „Mérde,“ povídám, „to je podobizna Gudrun Ensslinový z RAF! Tady by spíš měli mít vousatý chamchali a bubáka v burce.“ „Možná už tu dlouho necvičili,“ namítl Dimitri. Vyšli jsme na  nádvoří lazaretu a Dimitri náhle skočil doprostřed smetiště, odkud vyhrabal pochroumanou židli. Posadil se na ni a rozkázal: „Tady na hromadě odpadků, kam patřím, mě vyfotíš!“

55

Odpoledne na Zuydcoote „Máš na  to dvacet minut. Jedeme ještě do  jednoho skladiště, potom se pudeme najíst,“ řekl Dimitri. Běžel jsem přes duny jako zajíc. V duchu mi zněly francouzské verse písní R. A. Dvorského. Přesně jako ve filmu Víkend na Zuydcoote. Na  celoživotní pouti po  stopách Jeana-Paula Belmonda jsem překonal další milník. V  podstatě mi chybí už jen Acapulco, Rio a Hongkong. Se slinou na vestě jsem dosáhl moře. V dálce se pohybovaly nezřetelné postavy. Vzpomněl jsem si na Jamesovu povídku o muži, který v dunách Východní Anglie nevědomky sledoval mstivého kostlivce, a dal se na bezhlavý útěk zpět. Byť se písek začal podivně vířit, nebyl jsem zas tak bezhlavý, abych si nenaplnil kapsičky pískem a mušlemi (o několik dní později jsem trochu zuydcootského písku odsypal u Magorovy studánky — jako by nemohl neocenit ta zajatá zrnka písku ze zlata, jak napsal Poe). Na vyhlídce už oba čekali. „Co si tak utíkal?“ ptal se Dimitri. Bez uzardění jsem vypálil: „Nechtěl jsem, abyste čekali.“ Na promenádě mi Dimitri podal menu. Kromě slova Le Big Mac jsem ničemu nerozumněl. Řekl jsem, ať vybere něco typického. „Typický je hambáč,“ pokrčil rameny Dimitri. „Ale rozumím, něco echt francouzskýho.“ Seděli jsme nad dunami, cpali si do požeráků bagety a hranolky s česnekovým dressingem, já pil Heineken, hoši laté a bríza od anglických břehů nám čechrala vlasy. Jedním slovem IDEÁL. Kdo by v té chvíli tušil, že o měsíc později si v Košicích v hospodě U Golema objednám hrianky a dostanu suché topinky pomazané česnekem? „Co že tě tak fascinuje moře?“ zajímal se Chilan. Zlomyslně jsem se na něj podíval. „Ty asi nevíš, kde leží Česká republika?!“ „Vím, my Jihoameričani nejsme žádný ignoranti. Ale furt nechápu, co na tom moři všichni Evropani vidí.“ Pak přišla řeč na  různé obrazy moře. Vršili jsme páté přes deváté — jak jsem poučil Chilana: páté přes deváté se ve Španělsku řekne zurriburri (od chlápka, který

56

umí španělsky leda pípnout, se mu to zdálo podezřelé) — od anglického rčení to run far off to sea po Felliniho výrok pro Angličany je Středozemní moře zkratka, pro nás život sám. Dimitri přispěl anekdotou o léčivých pramenech lourdských, o staříkovi, jehož ponořili i s vozíčkem, a když je vytáhli, vozík měl úplně nový kolečka.

Blízká setkání s realitou Zasmušilé osiky podél kanálu s  flanderskou rovinou v pozadí, jež byla vyvedena jakoby v houbou setřelých barvách, ostře kontrastovaly s veselými barvami magnolií v zahradě ústavu pro duševně choré v Armentières. Zde měl Dimitri své nejvelkolepější skladiště. Jeho fascinace písmeny mi začala imponovat. Zvlášť poté, co mi ukázal několik fotografi í na téma jaké fiškuntálie lze vyvádět s písmeny slova POESIE: potápět se s nimi pod vodopádem, potápět se v moři, nechat je nést skupinou dobrovolníků na  Mont Blanc, postavit je z ledu na pláži a nechat je pomalu roztávat… Jako obvykle se věci stěhovaly sem a tam. Být pixlou od barvy, tak docela ztratím přehled. Pak počali hoši ze skladiště na denní světlo vytahovat velká rudá písmena z umělé hmoty. Sestavili z nich slovo UTOIE. „Kurva, kde je pé?!“ začal bědovat Dimitri. Krve by se ve mně nedořezal. Teď to celé začne znovu, pomyslel jsem si. V poslední chvíli jsem navrhl, že to pé zastoupím sám. „To by šlo,“ řekl Chilan a vyfotil nás, tj. písmena a mě. Opustili jsme blázinec a  svět písmen a Dimitri nás odvezl do svého domu v Lille. Ve vzduchu visela pařba. Dimitri mě vzal do obchodu. Ale že to bylo v arabské čtvrti, nikde neprodávali chlast. Jak jsme tak šli od krámu ke krámu, Arabové, kteří vysedávali podél kaváren nebo jen tak na chodníku nebo na přinesených židlích, se zvedali jako mexická vlna. Připomnělo mi to scénu z Indiana Jonese a hledači ztracené archy, kdy Indy vyjíždí na  koni sledovat Němce a  feláhové si jeden po  druhém stoupají. Tentokrát v tom však nebylo nic povzbuzujícího. „Svině,“ poznamenal jsem, „čumí, jak kdyby jim to tady patřilo!“ Vykračoval jsem

si přitom pyšně jako páv a mé holínky se leskly v květnovém slunci. Dimitri mě tahal za rukáv, až mi ho málem utrhl, ale dovlekl mě do speciální prodejny s pivem, kde koupil jednu litrovou láhev piva. „To bude stačit,“ řekl. Pokrčil jsem rameny a koupil druhou. Kolem osmé hodiny večerní Dimitri začal krájet zeleninu. Nad bramborou řekl, že se teda rozloučíme, páč dělá večeři pro rodinu. Naštěstí mě Chilan dovezl od Dimitriho k  Chopinu. Před představou, že strávím večer v  hotelovém pokoji, jsem se utekl k nápadu pořádně si prohlídnout Lille. A  hned jsem zamířil k  supermarketu, kde jsem koupil balení pixel Stella Artois a pár zajímavých hořčic co presenty

domů. Prošel jsem střed města, jehož flanderský duch (v Bruggách byla první bursa na  světě) podtrhovala budova obchodní komory, která svou krásou a výstavností předčila katedrálu, radnici i Operu. Nakonec jsem se usadil na schodišti před Operou, píchal jednu pixlu za druhou a kochal se stmíváním. Tu si ke mně přisedl punker s habánským čírem. Do píči, pomyslel jsem si, buď bude chtít love, nebo mi je rovnou šlohne. Punker vytáhl 50 euro a pozval mě na pivo. Za chvíli jsem si v Brasserie bar v zapadlé uličce povídal s místními týpky a za pivsony platil cigárama. „Viděl jsem týpka, jak tam sedí a  pije stellu,“ oznámil punker ostatním.

„Tak si to nemoh nechat,“ řekl ohromný chlap v klobouku a obrátil se na mě: „Stella je sračka dobrá leda pro Pařížany!“ O půlnoci jsem prohlásil, že jsem měl vždycky za  to, že Francouzi jsou mírně řečeno odtažitý a  víceméně xenofobní. Všichni to jakžtakž odkývali, ale jedna holčina dodala: „Tady na severu to tak není, asi proto, že se to tady pořád mydlilo.“ Trochu paradoxní metoda, jak se zbavit xenofobie, ale nešť. U nás to je možná právě tak. Libý pocit ze zjištění, že i Francouzi jsou oškubaní dvounožci bez peří (alespoň tu a tam), zhatila kontrola na pařížském letišti. Kam se hrabala Ruzyně! Pásek dolu,

košile, boty (měl jsem rudé ponožky) a ve finále mi zabavili všechny hořčice, prý sem si měl koupit pytlík za pět euro (prodávají jej na začátku letištní haly — asi dva kilometry od kontroly, čuramedáni!). „Tak poučení pro příště,“ řekla baba za  běžícím pásem. Natáhl jsem se k  ní a  všechny tři hořčice odšrouboval a  do každé jsem hrábl nemytou rukou a olízl si všechny prsty. Zbytek cesty proběhl bez větších nepřístojností. Doma jsem si mohl hrdě vetknout do klopy rudý mák — odznak bojů ve Flandrech. Vivat! ▨ Text je součástí projektu Word, Grundtvig Learning Partnership.

57

PÍSMENA PLÁCHLA Lóže ▪ Text Dimitri Vazemsky, narozen 1972, francouzský básník a výtvarník, žije v Lille. Jeho pohyblivá kniha Patamorff vyšla v češtině (Větrné mlýny, 2013). Foto archiv autora

Pavel mě požádal o několik popsaných stránek o mé práci. Déšť padá na střešní okno ateliéru. Dávno je hluboká noc. Nesnáším tenhle druh cvičení. Montuju zpětné zrcátko. Seřizuju je. Obvykle mě minulost zajímá, jestliže svou matérií vytváří přítomnost. Přítomnost je proměnlivá podle prostoru, místa, času, velkou část minulosti tak tvoří odumřelá kůže. Neuchopitelné obrazy. Ale ve zpětném zrcátku není cesta tolik klikatá, dokonce můžu ještě zahlédnout několik vzdálených míst. Jdeme na to. Flash-back.

Všechno začíná nepochybně četbou. Lidí. Knih. A možná v jednu chvíli předávkování. Předávkování obrazy, vyprávěními. „I am half sick of shadows!““ Zplnomocnění zavazuje. Takže akce. Psaní na vyzvání. Nejsi-li spokojen, udělej to sám. Sešity. Korespondence. V  ní se nachází skutečné psaní, bez nátlaku. Jen psaní. K sobě. Do sešitu. K někomu jinému. Jeden dopis za druhým. Výměna. Společné zušlechťování sdílených frází. A rozdílů. Přicházejí aforismy, do ticha. Věty se vynořují odnikud, stejně tak povídky, odnikud, jakési místo je přesto tady, přímo přede mnou… Aforismy a krátké povídky. Zrovna ta první byla napsána anglicky, jednoho rána po  probuzení, „Morning Shower“, už to je věc identity, osobní historie, o místě psaní a hře žánrů.

58

Aforismy — spontánnější — se zjevovaly out of the blue, za pochodu, brázdily vlámské pláně. Vnucuje se tedy otázka inspirace, té mašinérie, která jde přede mnou a našeptává mi dostatečně pevně provázané věty, zejména když je pozornost upřena jinam. Jako ten trik pro noční pozorování hvězdy, která je jasnější, když zkoumáte hvězdu vedlejší. Aforismy se objevují. Celé. Hotové. Puk! Bum! Satori? Každopádně stačí je zaznamenat. Tak jak jsou. Pocit, že jsem neudělal nic. Opravdu. Psát. Sloveso je důležité. Vyslovit se. Co nejpřesněji. Dostat se k výstižnému vyjádření sebe sama, zmenšit propast, co nejvíce. A znovu přepsat hrkání vnitřní mašinérie. Psát, odhodit tím zátěž a stočit směr k terra incognita, zmapované, zobrazené, no, a je

DO KRAJINY hotovo. A v tomto stavu zbývá jen dumat nad zatím ještě nezformovaným, nezatíženým pohybem. Poezie není daleko, se svým vzduchoprázdnem, svým přívalem, vdechuje, odplavuje. A se svou svobodou, nabízenou, zmnoženou. Podstata a  forma. Hudba jazyka je součástí nevyřčeného. Za významem slov profukuje vítr. Mocný průvan v intertextu. Proud. Nesoucí. Přínosný.

▪ Dynamické duo (Andrés Costa & já) z projektu Lettercamp. André je z Chile a píše obvykle písmena z ledu, já používám většinou dřevo. V září 2013 se chceme pokusit o čtyři sta metrů dlouhou větu z dřevěných písmen. Photo Rémi Vimont.

Psaní nadhání prchajícího ducha, sleduje jeho směr, stream of consciousness, zaznamenává postup oné triády být-tady-&-teď. Tady & Teď, s  dodanou bezvládností minulosti, která dělá to, co jsem. Tady. Teď. Historie. Jazyk. Moje identita. A  napětí, přitažlivost, jít, vydat se na cestu k nevím čemu. Pocítěnému. Psaní umožňuje dosáhnout ticha, dojít k místu, kde všechno bylo řečeno. Kde vše bylo dáno. Nejsem už doopravdy nic. Ale naplno jsem tady. Hloubám. Vystoupil jsem z lineárního koridoru. Prostě tady. Až dokud mě nesejme obsah jiné silné myšlenky. Říkejte mi Izmael. Na  přeplněné stránce-pláži spočívá tělo bílé velryby. Leviatan už není uvnitř, mořem vyvržen, už nemručí. Byl učiněn krok. Odlehčený, chůze se stává možnou. Moje psaní je pouze tohle: výčnělek na nějakém území. Znovu přicházejí otázky identity. Já je někdo jiný. Ústřední otázky. O sobě. O ohraničení. O vystoupení z těla. Já je něco navíc. O inspiraci. O časových shodách, o hře se synchronicitou, o vztahu ke světu, o své četbě jako nějakém románu, který má být objeven, o  autorovi, smrti…? Odjíždím do  Indie pátrat po  vesnici, jejíž obyvatelé zaslíbili kult Victoru Hugovi, podle znamení přečtených cestou. Otírám se o otázky identity vlastní právě tomu, kdo píše, a té postavě, jež je vyvolávána každým zaznamenaným, vyťukaným slovem, té postavě, jíž je spisovatel. Usmívající se, přes čtvrtinu obálky. Nebo jako fantom zakladatel na hradbách textu.

Tělesnost. Já chci psát. Ne být spisovatelem. Předčítám z  Patamorphe v  Centre Pompidou, sedím na židli, na scéně, nehnutě, promítají na mě diapozitiv s Big Jimem. Nehýbu se. Uvízlý v obraze. Jeho obraz se mi lepí na tělo. Můj voiceover zaznamenaný při psaní předčítá text. Text je předčítán autorem v přítomnosti autora. Ale oba jsou oddělení. Nevyznám se v této hře na čtení. V posvátnosti básníka ztělesňujícího svůj vlastní text. Často přehnaně vážný. „Rigmarole, ciráty!“ řekl by Poe. Všechna má čtení jsou psaní. A každé psaní je četbou. Přebývám v tomto herním prostoru. Chvějící se. Číst text, svůj text, je něco jiného. Pozlacená klec, v níž se člověk předvádí. Osahávám žánr. Román. Detektivka. Autofi kce. Dobrodružný. A to všechno ve vlastní edici, adeptu DIY, styl punk, deviace William Morris Minimalista. Rodí se nakladatelství: nuit myrtide. Vydal jsem přes sto titulů, prošlo jím přes sto autorů, rozmnožil jsem svět o 50 000 knižních předmětů… má na to být člověk hrdý? Pořád zkoumat, jak vytisknout knihu v jejím ohraničení. Celý příběh je tady: www.nuitmyrtide.com Vedle toho dál píšu do ticha. Sešity. A ještě více ticho krajiny, té placaté vlámské země, jež mi patřila. A jednoho dne touha psát do krajiny… odložil jsem tužku, klávesnici a chopil se pily, kotoučové, ocasky, a začal vyřezávat písmena z dřevěných desek a pak je natřel narudo. Tady začíná psaní do krajiny. Těžkými písmeny, stvrzenou hmotou,

59

▪ Podmínky k práci Moje „skutečná práce“ jsou zápisky, zbytek je hledání tvaru, „ozvučení“ těch záznamů, aby promlouvaly. Čaj získá barvu a chuť ve vařící vodě. S tím, co píšu, je to podobné.

▪ Skáču a odcházím (ten v bílém tričku) Moje reminiscence na Yvese Kleina. Obrázek jsem nazval YK-re. Ve francouzštině to znamená taky Ikarus.

60

▪ Inside man — tři upletené kukly

▪ Kniha, moje ruka, práce

▪ Patamorf na Měsíci autorského čtení  Photo David Konečný (Brno, 2011)

61

▪ Zatímco spím v ovocném sadu Photo Matthieu Dupont pour Le Golem (Ardèche, 2011)

▪ R

62

▪ Rouge Hlína pod nápisem pochází z masového hrobu objeveného v roce 2011. V hrobě bylo nalezeno 250 těl australských vojáků z 1. světové války.

▪ I am Duchamp

▪ Manger la chair fraîche de l’instant (Pojídat čerstvé maso okamžiku) První věta jednoho našeho projektu.

63

▪ P(l)age blanche Photo Rémi Vimont.

▪ Poésie/Poesìa Francouzsko-španělská hranice, písmena na čtyřdenní expedici v Pyrenejích. A hra s překladem.

daleko od písmen ze světla předváděných na  promítacím plátně. Na  druhé straně (the scarlet letter… cizoložství, písmeno opustilo papír kvůli krajině…) mi zbyly jen mezery na  (zmuchlaných) papírech, do nichž člověk proniká… Zmačkaný papír se jednu dobu často vracel do mých instalací, ale určitě vypovídal o něčem jiném… Zmačkaný či nezmačkaný, není právě tohle defi nice knihy: papírová mezera, do níž člověk proniká?

meny, v projektu nazvaném Le Niveau Zéro de l’Écriture, Nulová úroveň psaní.

Takže — písmena pláchla do krajiny. A toho roku jsem následoval i pokoušel čtyřistametrovou větu podél jedné pláže na  severu. Projekt se nazývá „Lettercamp“ (zde záminka k  pokusu o  nový román… www.lettercamp.org), právoplatné setkání mezinárodních lettristů: Chillan Andrés Costa z projektu Escalofrio, ledová písmena. A já. Se svými dřevěnými, červenými pís-

Nebo tedy zachyceného na fotce. Spisovatel na sněhu, kráčející s písmenem na zádech, s kladivem v ruce. Spisovatel, jehož ductus (gesto psaní) mu zaměstnává celé tělo. How to do things with words.

64

Vedle toho — neboť, zdá se, jen okraj platí — jsem nadále probádával ono nové médium, kterým je krajina, zkoumal vztahy mezi přírodou (krajinou) a kulturou (jazykem), roli kontextu a krystalizace započaté položeným slovem, a tím jsem se vrátil k lehkému dráždění postavy umělce, spisovatele… v akci.

Občas se pro potřeby případu převlékám za  cadavre exquis, nádhernou mrtvolu s cáry kůže, nalezené v tisku…

„Jásavý Dimitri Vazemsky““ (Haydée Saberdan, Libération) „má zejména ten vzácný dar, že dokáže spojit striktnost vyprávění s kouzlem poetických obrazů.“ (Escales des Lettres) „Pro Vazemského se psaní a vydávání staly

▪ Kerk v dunách (Duin Kerk = Dunqerque)  Právě jsem našel pírko a vetknul si je do klobouku. Photo Rémi Vimont (Dunkerque 2013)

vše dohromady? Hledáme jeho knihy v knihkupectví, nacházíme je v galeriích či muzeích. Myslíme si, že si hraje se slovy, a on se zatím zabývá žonglováním s obrazy, fotografiemi, sestavováním chutných knih-objektů. Zkrátka pěstuje eklektismus.““ (Pays du Nord) „Na cestě je už tisíc projektů.““ (Le vrai Journal) „Člověk, který chce napsat dvoukilometrovou větu na pláži na severu,“ (Stéphane Paoli, France Inter) „to nedělá jen na  zkoušku.““ (Marie-Claire). „Je to jakási Sophie Calle v mužské verzi,““ (Geoff roy Deff rennes, La Voix du Nord) „podivně úchvatný mladík.““ (François Reynaert, le Nouvel Observateur).

jedním a týmž dobrodružstvím, pod společným znamením setkávání a cestování.“ (Le Comptoir du livre, Liège). „Nezařaditelný Vazemsky… Spisovatel? Nakladatel? Výtvarník? Diletující profesionál, nebo citový pátrač? To

Zrodila se nová práce, ze zbytnění mého já. Na těch stopách, které každý zanechává či nezanechává. A proč. A v jakém prostředí. Já jdu svou cestou, přítelíčku na pouti. A nechávám čím dál tím víc promlouvat ostatní. Doma pořád prší na střešní okno.

▪ Písmena pod vodou Photo Matthieu Dupont pour Le Golem (2011, Ardèche)

Občas taky spím. Budoucnost je zahlcená, mohl bych vám vyprávět o nadcházejících projektech, o těch, které mě zavedou jinam, o zařízení pro sóla kolem Loučení v Písni o zemi od Gustava Mahlera. O  šíleném plánu projet Francii po vodních cestách, na člunu, a zakreslit červenou čáru, která však nenechá žádnou stopu… nebo pokročit s oním konceptem ne-díla, který mě moří v tuto chvíli, díla, jež zmizí, když se k němu dostanete moc blízko… Pokusím se dělat, co můžu, v čase, jenž je mi přidělen… ▨ Pro RozRazil, květen 2013. Z  francouzštiny přeložila Barbora Antonová. Text je součástí projektu Word, Grundtvig Learning Partnership.

65

Sú to pekné svine Čtená ▪ Text Michaela Velčková, narozena 1981, redaktorka, občasná básnířka a prozaička. Foto David Konečný

Na ramenách začína cítiť, ako mu presakuje voda cez látku kabáta. Bude musieť niekam zaliezť, kým neprestane pršať. Pozerá po výkladoch, sleduje na nich svoj odraz, mal by trochu schudnúť, už je to príliš, ale to robí asi aj tá bunda. Na Michalskej ho jeden z výkladov zaujal. Za mrežou starožitníctva bola vystavená veľká maľba Panenky Márie, ktorá vyzerala, akoby by mala na hlave kúpaciu čiapku. Keď sa bližšie prizrel, zistil, že je to len zle namaľovaná svätožiara. Vyzerá to ako mesto duchov, rozmýšľa, odliv študentov a  pracujúcich počas víkendu nezachránia ani občasné skupinky turistov. Na  Vansovej vidí len jedného človeka, bezdomovca s igelitkami Billa, čo sa krčí pod bránou múzea, ktorá ho aspoň čiastočne chráni pred dažďom. Keď Marek prechádza okolo, vystrčí ruku a vyštekne: hav! hav! a začne sa smiať. Si sa zľakol, že? smeje sa na Mareka z celého hrdla. Nie, odpovedá, nezľakol a tiež sa trochu zasmeje, lebo si uvedomí, že sa vlastne zľakol. Počúvaj, počúvaj, ty vyzeráš, že tomu budeš rozumieť, predám ti informáciu, predám ti správu, hovorí muž dychtivo a chytá Mareka za plece. Zavanie k nemu pach, ktorý

72

si pamätá z detstva, keď chodili s babkou po pivo do krčahu do Smažienky, ona tam vždy niekoho stretla a tak on čakal, kým sa porozprávajú v kúte kamennej terasy, kam navečer močili ožrani. Nie, ďakujem, nepotrebujem žiadnu informáciu, hovorí, no chlap oponuje: Potrebuješ, potrebuješ, ani nevieš, ako môže zmeniť tvoj život. Už zajtra ti bude pripadať úplný iný. Pri slovách „úplne iný“ urobí veľký oblúk, akoby predcvičoval balet alebo ukazoval, že vyšla dúha. Marek videl, že je opitý, ale zase nie natoľko, aby bol agresívny či nepríčetný. Pripomínal skôr neodbytnú cigánku, ktorá vám chce vyveštiť z ruky, alebo predajcu, ktorý vám pod nos strká lacný čapovaný parfum. Predám ti tú informáciu za  dve eurá, dobre, dobre, tak za jedna päťdesiat, za jedna pade, a tvoj život už nebude ako predtým. Na Mareka pršalo, bezdomovec ho stále držal za  plece, tak sa načiahol do  vrecka pre mince, vybral z  bundy cigarety, ponúkol ho a  zaliezol s  ním pod bránu múzea. Ja som Jozef, hovorí Marekovi a dodá: Ty vyzeráš tak, že sa ti to bude ľúbiť a náramne sa ti to bude hodiť, na čo sa k  nemu nakloní a  vzrušene zašepká

do ucha: Oni nás sledujú cez zvieratá! povie a veľavýznamne na Mareka pozrie. Chvíľu je ticho, Marek čaká, že ešte niečo dodá, ale Jozef sa naňho len uprene díva a kývne hlavou: Áno, tak to je. Sledujú nás cez domáce zvieratá, prehovorí znova a nechá za tým zase dlhú veľavýznamnú pauzu. A kto oni? spýta sa Marek. Akože kto oni? Vy ste strašne hlúpa generácia, krúti hlavou Jozef a hovorí: No predsa oni, načo ukáže hore, čo možno chápať, že hovorí o posádke lietadla, pánu Bohu alebo pracovníkoch múzea z kancelárie nad ich hlavami. Raz za mnou prišiel pes, pokračuje Jozef. Zbitý bol ako taký úbožiak, pozerám naň, veď ja si ho nechám, chalupu bude mať kto strážiť. Lenže potom, keď vyzdravel, som si to všimol. Videl som to. On ma pozoruje. Stále na mňa zíza, zaznamenáva a potom vyhodnocuje. Lenže kto? On nemohol nič hodnotiť, on bol strašne sprostý pes. Nespal som týždeň a rozmýšľal, ako to môže byť. Potom som na to prišiel. To oni ma pozorujú cez neho, na čo Jozef spravil zase to gesto smerom nahor a dodal tak vzrušene, že až hvízdal: Mimozemšťania! Marek sa mimovoľne zasmial a Jozef sa začal rozčuľovať: Tak si to

teda vypočuj, keď mi neveríš. Do hláv psov a mačiek nainštalovali kamery a tak pozerajú, čo robíme! Veď prečo by mali satelity, snímali nás z vesmíru, keď nás môžu pozorovať cez zvieratá! Cez psy a mačky, cez tie zvery, s ktorými žijeme! Veď pred nimi robíme to, čo pred nikým iným nerobíme. Nechápeš, tie vidia všetko, čo žerieme, koho bijeme, s kým chrápeme, čo hovoríme. Jozef bol tak rozrušený, že sa rozkašľal. Nachvíľu zostal ticho, akoby nebolo jasné, či skončil, alebo len zabudol, o čom hovoril. Chápeš, nechcel som, aby o mne vedeli a pozorovali ma. Zavrel som ho do koterca, aj tak som vedel, že ma sníma, keď vyjdem na dvor a že sníma aj to, ako sa pred nimi schovávam. Nechcel som, aby vedeli, že o nich viem, že sa pred nimi ukrývam. Už som sa pomaly bál vyliezť z chalupy, aby mi to neprišli spočítať. Nemohol som to tak nechať. Tak som sa rozhodol. Jedného dňa mi došlo, že to inak ani nemôže byť. Zobral som sekeru, otvoril koterec a tupou stranou som mu tresol

do temena, až zaskučal ako vlk. Zabil som ho, rozbil tú kameru v jeho gebuli. Díval sa na mňa tým svojím tupým dobrým pohľadom, ale ja som vedel, že za tými peknými očami je kamera a že som spravil dobre. Jozef sa znovu rozkašle a pýta si od Mareka ďalšiu cigaretu. Lenže som nebol v  bezpečí, celá dedina plná psov. Ako sa pred nimi teraz môžem schovať? A čo ostatní? Tí nevedia nič, hlúpi dedinčania, nechajú sa snímať. Ale ja som to nemohol nechať tak. Musel som sa ochrániť a ochrániť aj ich. Zobral som sekeru a  štangľu klobás a vybral sa do dediny. Ráno po mňa poslal starosta sanitku a odviezli ma do blázinca, lebo som zabil štrnásť psov. Toľko som mal klobás. Ja som mal niektoré psiská fakt rád, ale musel som zničiť tie kamery. Nikto mi však neveril, že som chcel dobre. Poslali ma do blázinca, hajzli jedni. Ja som im chcel pomôcť, ochrániť ich a oni sa mi takto odvďačili. Zase sa rozkašle a Marek naňho pozerá podobne tupým dobrým po-

hľadom ako Jozefov mŕtvy pes. Chvíľu si nie je istý, či sa mu to celé iba nesníva. Cez clonu dažďa vidí utekať skupinu turistov k reštaurácii Slovenská koliba. Začína mu presakovať voda do topánok. Budem už musieť ísť, hovorí, no Jozef ho zdrapne za golier bundy a vraví: Takže si dávaj pozor! Dávaj si pozor, vyhýbaj sa psom, aj mačkám, sú to pekné svine, v hlavách nosia kamerky a posielajú správy o tom, čo tu každý z nás robí. Nemôžem už žiadneho zabiť, lebo by ma tam znova zavreli, ale vyhýbam sa im. Preto som tu v meste, tu ich je málo. Vykračujú si s nimi paničky, sprosté sú, vôbec nevedia, o čo ide. Ale ty vieš, ty už vieš! Jozef pozerá na Mareka hrdo, akoby mu spoločne s týmito slovami odovzdával diplom. Marek zahodí cigaretu na zem a povie: Tak nech sa ti darí, otočí sa a pokračuje ďalej ulicou. Na chrbte cíti Jozefov pohľad, až kým nepríde na jej koniec. Mal chuť Jozefa silno objať. Bál sa však žltačky alebo svrabu, tak to nespravil. ▨

73

95× jednou větou Autoři: Barbora Antonová Ales Arkus (BY) Petr Babák Antonín Bajaja Alexander Balogh (SK) Martin Bernátek Petr Bilík Masha Bio Alena Blažejovská Lenka Brodecká Denisa Červenková Lenka Daňhelová Radka Denemarková Milan Děžinský Michal Dočekal Pavel Drábek Vladimír Fanta Vladimír Fekar Jakub Felcman Ota Filip Jiří Franta Róbert Gál (SK) Adam Gebrian Maciej Gil (PL) Jakub Grombíř Pavel Hájek Franz Hammerbacher (A) Markéta Hejkalová Barbara Herz Přemysl Hnilička

90

Matěj Hollan Prokop Holoubek Petr Hruška Petra Hůlová Michal Hvorecký (SK) Jean-François Chassay (CA) Vít Janeček Tobiáš Jirous Lenka Jungmannová Renata Kalenská Krištof Kintera Pavel Klusák Vít Klusák Monika Kompaníková (SK) Antonín Kosík Vít Kremlička Petra Kubáčková Juraj Kušnierik (SK) Robyn Kvapyl Ján Litvák (SK) Petr Lorenz Tomáš Lotocki Maruška Ludvíková Hana Lundiaková Jana Machalická Petr Mainuš Dalibor Maňas Petr Marek Petr Minařík Jan Motal Jan Němec Renata Obadálková

Iztok Osojnik (SI) Pavel Peč Markéta Pilátová Martin Pollack (A) Mátyás Prikler (SK) Radim Procházka Martin C. Putna Peter Repka (SK) Ilona Rozehnalová Tomáš Rusín Štěpán Rusín Pavel Řehořík Kathrin Schmidt (D) Petra Soukupová Michael Stavarič (A) Karel Steigerwald Michal Stránský Lea Surovcová Jiří Surůvka Barbara Willis Sweete (CA) Petr Szczepanik Jindřich Šídlo Marek Škop (SK) Pavel Švanda Johana Švarcová Bohuslav Vaněk-Úvalský Vojtěch Varyš Michaela Velčková (SK) Iryna Vikyrčaková (UA) Petr Vizina Antoine Volodine (F) Anna Wanik (PL)

❶ Krajinný guru a odborník na hlemýždě ukazují Čechům, v jak rozmanitém a zajímavém světě žijeme. (Václav Cílek, Vojen Ložek — Obraz krajiny) ❷ Vytrácejí se krásné a moudré tváře s životním svědectvím a nahrazují je vepřové nuly zakládající si na své plytkosti a proradnosti. (Lou Reed a Renée Fleming — Perfect day, Pražská křižovatka 2009) ❸ Autentická kompozice na téma stáří versus herecké řemeslo (Hoteliér, režie Josef Abrhám ml.) ❹ Ingeborg Bachmannová a Paul Celan si vyměňují dopisy, které němě křičí, aby byly čteny jinak, je to fascinující boj, oba jsou uvězněni v pohlaví, jazyku, zkušenosti. (Ingerbor Bachmann, Paul Celan — Herzzeit) ❺ Bodrá orgie dobrovolné blbosti, přesná trefa do koryta, jímž proudí degenerace většinové společnosti. (Nightwork — Čauki Mňauki) ❻ Po čtyřech letech existence, dvou EP a přesunu z Brna do Berlína přijeli Fiordmoss do Kabinetu MÚZ v nové 4členné sestavě (na bicí čerstvě norský producent Boska) a mně spadla čelist — atmosféra, zpěv, instrumentální výkony, zvuk a  nové aranže = MUST SEE! (Fiordmoss, 1.  10. Kabinet Múz) ❼ Představení Dechovka divadla Vosto5, v němž srandisté překročili svůj stín a zažil jsem divácké mrazení i kouzlo divadelní iluze propadu časem do stále aktuální minulosti. ❽ Poslední knihou, která mě zaujala, jsou vzpomínky a myšlenky Alice G. Masarykové s názvem Dětství a mládí; vydal ji Masaryk Publications Trust v Pittsburghu v roce 1960 a jedinou její vadou je, že běžnému čtenáři není dostupná. ❾ Kniha „Odkiaľ a Kam“ českých a slovenských intelektuálů analyzující dvacet let od rozdělení Československa přináší hodně zajímavých pohledů, jen škoda, že se nenašel autor, který by rozdělení obhajoval — pokud ovšem takový kromě Klause a Mečiara existuje. ❿ Po zhlédnutí výstavy Anishe Kapoora v berlínské galerii Martin-Gropius-Bau si říkám, kdy už konečně někdo bude mít koule na  to něco podobného udělat i u nás. ❶❶ Vynikající formát palčivě nahořklé zábavy; jak důležité, čím se zabývají a jakou formou nám to tentokrát naservírovali. (Vosto5 — Dechovka) ❶❷ Forma zvítězila nad obsahem. (Kateřina Tučková — Žítkovské bohyně) ❶❸ Jsou fi lmy, které jsou dobré nebo důležité, anebo dobře natočené, ale to se stane málokdy, že se na plátně odehraje zázrak jako ve fi lmu Život Adély. (režie Abdellatif Kechiche) ❶❹ Českému intelektuálovi nepřívětivé, ale o to víc inspirativní živé čtení o falešných nadějích, zbrklém myšlení, utopiích, totalitě a roli kultury v demokracii — od velkého příznivce českého intelektuála a české kultury. (Roger Scruton — The Uses of Pessimism and the Danger of False Hope) ❶❺ Počůráte se smíchy a ještě se něco nového dozvíte. (Jakub Plachý — Velká kniha čůrání) ❶❻ V  Sorokinově románu probíhá rej, libozvučný a  tajemný, nelítostný a  přesto se zápalem, jazyk je přesvědčivý a stává se symbolem ideologie pachatelů. (Vladimír Sorokin — Den opričníka) ❶❼ Když je fi lozof psychologem, překonává tím pomyslnou hranici mezi možnostmi interpretace a nevyhnutností objektivních faktů, čehož brilantní ukázkou je konečně v českém překladu vydané „Lidské, příliš lidské“ Friedricha Nietzscheho. ❶❽ Olga Hepnarová nebyla žádnou obětí ani produktem normalizace, ani v ní totalita zlo neprobudila; to je čirý konstrukt, sociopati tohoto typu konají za každého režimu, třeba jako Breivik. (Divadlo Na zábradlí — Šedá sedmdesátá, režie Jan

Mikulášek) ❶❾ Co se děje, smí se dít bez moralizujících soudů. (Alice Munro — Drahý život) ❷● Prvotina s teenagerovským espritem, čtoucí se jedním dechem. (Klára Elšíková — Zítra už usnu) ❷❶ Všední „chodníková“ skutečnost je náhle plná záhadných znamení dávajících tušit, že jsme vystavováni skrytým vlivům světa, tajemně režírovaného naší schopností uvidět — věci i spáry mezi nimi, děje i proluky uprostřed nich, celé to vzrušivé prázdno přesypávající se do  plnosti významu a  naopak. (Petr Král — Přivítat pondělí) ❷❷ Slovinská studentka jede prvně směr Západ na konferenci lesbických soudružek, ale málokdy je v knize tak důležité vědomí toho, co se s Evropou a hlavně s Jugoslávií stane za pár let, až budou sestry mezi oběťmi bratrovražedného boje. (Suzana Tratniková — Třetí svět) ❷❸ Uznávám, že pokud divák nezná Wyspiańského Veselku třeba z Wajdova fi lmového zpracování, může být směsicí realismu a symbolismu zmaten, ale já jsem si Rychlíkovu temperamentní inscenaci v Mahenově divadle upřímně užil a rád na ni vzpomínám. ❷❹ Skvěle napsaná kniha povídek ze současné i prošlé Prahy s jemnou linkou neřesti a smutku. (Jan Folný — Buzíčci) ❷❺ Už asi dva roky obdivuju jedinečnou Vaculíkovu mystiku stárnutí, která vychází na pokračování ve fejetonech v Lidových novinách. ❷❻ Antikapitalistický antiwestern, prý největší divácký propadák všech dob, který položil United Artists, dvěma slovy: geniální fi lm! (Nebeská brána, režie Michael Cimino) ❷❼ Velice působivý snímek, až jsem měl při východu z kina pocit, že nejsem s to ovládat svou tíži (přinejmenším do té chvíle, než jsem se v autě přikurtoval). (Gravitace, režie Alfonso Cuarón) ❷❽ Dědci z Black Sabbath se sešli po pětatřiceti letech v původní sestavě na albu 13 (2013) a já nechápu, jak to, že to není selanka ze Sejdeme se na Vlachovce a pak na áru aneb Karel Gott ještě stále rockerem (nic proti Mistrovi), ale minimálně zvukově jedno z nejúdernějších alb, které kdy bylo ve tvrdém rocku (jenž Sabbati v minulém století spoluzakládali) natočeno — jak to? — jak to!? ❷❾ Potkat snoby není jenom tak: ne snad, že by byli vzácnější než jiné živočišné druhy, ale proto, že v našem zeměpásu mají mimikry jak převzácné žáby, jejichž mumie se válí na silnicích podobny kožovitým plackám, ani již nejsou s to se povznésti k pramenům — ano a aj, pravím vám, zhusta se humorům daří v knize Aristokratka ve varu, jak ji složil Evžen Boček archivarius co druhý díl opusu svého; dokonce pokouší se i o výboj formální, což nebývá v jalovosti prózy tuzemské časté, metaforou aneb příměrem tu i tam blýskne na důkaz poetického střívka, takže čtenář kale pobaven bývá, jak střetá se v době naší současné rozličný stavů lidských života styl! ❸● Uff, je to za náma! (Malamut performance meeting, Ostrava, 29.–31. 10. 2013) ❸❶ Varlén je obrovské, teplé a výkonné varle českého komiksu. (Varlén No. 7. 8. 9. aneb Deníky všední úzkosti) ❸❷ Zásah obuškem sociální policie štípe, protože to není roztomilý, i když to tak vypadá a tím pádem je to přesně slizký tak, jak to tady slizký je. (Divadlo Bufet — Prasečiny) ❸❸ Za vším hledej mámu (anebo tátu). (Pozice dítěte, režie Calin Peter Netzer) ❸❹ Nejlepší moderní adaptace téhle superklasiky, nejvíc sexy Holmes, nejvíc roztomilý skoro gay vztah mezi ním a Watsonem, geniální scénář i režie, nejlíp strávených šest krát hodina a půl. (Sherlock, režie Paul McGuigan) ❸❺ Žádná

91

kniha není samozřejmá, a když se ocitnete v lágru, může vám zachránit duši Švejk. (Antonio G. Iturbe — Osvětimská knihovnice) ❸❻ Život ptáčka je stejně důležitý jako život krále; jen je jiný. (Linda Holemanová — Šafranová brána) ❸❼ Velebme verš i kladivo či oběti Napoleonů socialismu. (Ivana Ryčlová — Mezi kladivem a kovadlinou. Dvacáté století v osudech literárních osobností Ruska) ❸❽ Přes všechny ty záběry z jeřábu a žirafí krky — ne zas tak velká nádhera jako režisérovy starší fi lmy. (Velká nádhera, režie Paolo Sorrentino) ❸❾ Ve své poslední knize Zsuzsanna Gahse zdůrazňuje, že se život v našem současném světě nezadržitelně rozpadá do nepojmenovatelných pozůstatků — vše, co zůstává z životního příběhu člověka, jsou vtipy, které on nebo ona vyprávěli. (Zsuzsanna Gahse — Dědictví) ❹● Z obou stan knihy plynou texty, které jako citlivý seizmograf zachytávají chvění pod povrchem, tam na té druhé straně, kde jsou ukryté magnety, jež nás, prosté naivisty, vedou svými zvláštními cestami a nutkavě nás přitahují k sobě. (Pavol Rankov — Na druhej strane) ❹❶ Film-úvaha jako bezprostřední gesto a nenucená metafora o hranách, k nimž se blížíme, na  kterých tancujeme a  na  kterých byť visíme už jen za dva prsty, tak jsou rozkročeny ukazovák s prostředníkem — jako že jsme vyhráli. (Vládnout, pracovat, vydělávat, modlit se, hroutit se; režie Andran Abramjan) ❹❷ Strhující i děsivá kniha o ghettu, nacistické hrůzovládě a konci jedné epochy, tedy žádné lehké ani oddychové čtení, ale příběh, který je potřeba znát, protože autor se inspiroval více než třemi tisíci stran autentických zápisků o každodenním životě lidí v extrémní situaci. (Steve Sem-Sandberg — Chudí v Lodži) ❹❸ Ve svém posledním fi lmu „Když se snáší noc na střechy Bukurešti aneb Metabolismus“ ukazuje rumunský režisér Corneliu Porumboiu zejména, že tzv. „východní kinematografie“ nejsou jenom výkladními skříňkami obrázků šedivé totality a posttotality, které tak elegantně posluhují tomu, aby si na nich západní publikum procvičovalo schopnost sociální empatie, ale že se v nich (i) prostě, bezprostředně a nezávisle myslí a že se v nich prostě, bezprostředně a nezávisle bourají a obrozují fi lmové formy; že tyhle dvě věci neležej, jak by se z lineupu velkých festivalů zdálo, výlučně na bedrech Západních Kinematografických Velmistrů; hurá. ❹❹ … poslouchání její hudby připomíná probouzení ze snu, ještě se chcete vrátit — zahřát — usnout, ale už to není možné. (Anna Calvi — One Breath) ❹❺ Je jakýmsi zářezem, navždy, živý úžas? (Erin Moure — Petits théâtres) ❹❻ Den po dni si člověk přeje, aby už tam začalo sněžit a Němci začali prohrávat, když začne sněžit, začne si čtenář přát, aby se už vzdali, a když jsou v zajetí, přeje si knihu plnou děsivých faktů i ohromujícího hrdinství prostě jen dočíst… (Antony Beevor — Stalingrad) ❹❼ Porno je příjemným společníkem a uvolněná starší žena lákavější milenkou než panovačná mladá (wannabe) krasavice. (Don Jon, režie Joseph Gordon-Levitt) ❹❽ Bohdan Bláhovec v dokumentu Show! ukazuje při práci hudebního manažera-samouka, který „vyprojektoval“ a relativně úspěšně prodává tuctovou dívčí skupinu, jeho touhu kontrolovat z podstaty nepředvídatelný život tohoto projektu, účelové využívání vazeb na nejprovařenější jména popové scény i neomalené manipulování těly nejistých puberťaček a nabízí tak snad první bezpředsudečný vhled do každodenní rea-

92

lity a etických dilemat jednoho ze spodních pater českého showbyznysu. ❹❾ Hořící keř Agnieszky Hollandové geniálním způsobem vrací sentimentální ikonu „Oběť Jana Palacha“ do  drsné skutečnosti odvahy, zoufalství a zbabělosti; je to opačný postup, než český fi lm na téma nedávné minulosti obvykle volí. ❺● … a tak opisuji z románu „Cizinec“ poslední větu, která mnou otřásla, když jsem Camuse v roce 1966 četl poprvé v českém překladu, a otřásá mnou dodnes: Ještě aby se vše dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvitá mě pokřikem plným nenávisti. ❺❶ Vykvetlo poupě slovenské prózy, Ján Púček. (Ján Púček — Kameň v kameni a Okná do polí) ❺❷ V knize Listář je tolik autorské vášně a bytostného zaujetí tématem, že snadno unese i nepravděpodobný konstrukt — korespondenci mezi dvěma lidmi žijícími v různých časových obdobích, možná i banálních každodenních pozorování, situací, které zažíváme i my — zase v jiné době a jiném historickém kontextu. (Michail Šiškin — Listář) ❺❸ Veronika Holcová právě vystavila v Curychu svůj cyklus Lilith (http://www.katzcontemporary.com), zastřená postava i vzlétající pták hledají svůj budoucí rádius v otevřené krajině, která je zjihlá a zranitelná, připravená k obraně snad jen svojí rozlehlostí, obrazy naléhavé a snad jen imaginární — nikoli vizionářské. ❺❹ Příběh o tom, jak se chovat nesměšně. (Emil Hakl — Pravidla směšného chování) ❺❺ Účelný jazyk, ale zcela bezúčelový jazyk vytvářející analogické obrazy vtáhne čtenáře bez toho, že by přivodil halucinace. (Pascal Quignard — Terasa v Římě) ❺❻ Je to zvláštní pocit, najednou jít mojí docela obyčejnou ulicí na Vinohradech a najednou vědět, že v domě číslo 23 bydlel nějaký odbojář, který skončil na popravišti, kdežto naproti v čísle 24 nějaká udavačská čecháčkovská svině; ej, kdopak tam bydlí dneska? (Jiří Padevět — Průvodce protektorátní Prahou) ❺❼ Výstava je originální, novátorský byl Sjaržuk Cimochav, jeho odkaz zůstane bezesporu ve zlatém fondu běloruské kultury. (Výstava Sjaržuka Cimochava, malba, grafi ka. Minsk, Palác umění.) ❺❽ Autorovi se zdařila zvláštní věc v kontextu ukrajinského kulturního prostředí: totiž vystihnout od středu absolutně jinou, jazykovou bariérou přehrazenou, ale souznění plnou atmosféru, se všemi hodnotami a podtrhnutím nejvýznamnější události roku, a konečně také se odrážející v životech zobrazených postav. (Krásná Malanka, režie Dmytro Sucholytkyj-Sobčuk) ❺❾ Inscenovaný dokument developeři vs. lidé žijící v  konkrétní lokalitě, vizuálně zdánlivě neatraktivní, ale přesto to byly ty nejzábavnější „mluvící hlavy“, co jsem doposud viděla. (Public Hearing, režie James N. Kienitz Wilkins) ❻● Ještě jednou jsem si nahlas přečetl výbušné dílko Serge Peye QÀU: NEBUĎ BÁSNÍK, BUĎ HAVRAN, JSME HRST HAVRANŮ NA ZEMI, manifest, „operu/partituru“, řvavou epopej, protkanou křikem havranů a tisícem revolt, které se nám nepodaří ukojit, a tisícem zuřivostí, které nás sžírají před tváří krachujícího světa, a tisícem oslnění poezií. (Serge Pey, QÀU — Nebuď básník, buď havran, jsme hrstka havranů na zemi, Manifest za poezii chodu a manévru, Opera/Partitura) ❻❶ Při poslechu jsem cítil až fyzickou bolest, vyplývající z primitivnosti textu a jalovosti inscenace. (Jiří Kamen — Slyšel jsem anděla) ❻❷ Obdivuhodný příběh křehkých

a zároveň silných žen, které přetančily svůj osud. (Samodiva, režie Janka Ryšánek Schmiedtová) ❻❸ Úžasný román mladé ukrajinské autorky, která pochází z tajemného literárního hlavního města Ivano-Frankivsk, které obyvatelé Kakánie znají jako Stanislav — její svěží, okouzlující styl psaní člověku ještě dlouho zní hlavou. (Tanja Maljartschuk — Biografie náhodného zázraku) ❻❹ Zaujme, ale nestrhne. (Slavoj Žižek, Sophie Fiennesová — Perverzní průvodce ideologií) ❻❺ Není tu jediná věta navíc… (Igor Malijevský — Druhý den po konci světa) ❻❻ Muži kolem čtyřicítky se při vzpomínkách na svá 90. léta obvykle cítí poněkud trapně, proto tolik ocení, když vidí před sebou muže o patnáct let staršího, ale v té nejlepší formě, který je na to, co vytvořil v 90. letech, patřičně hrdý. (Nick Cave, Praha, 22. 11.) ❻❼ Střemhlavý úprk po dlažebních kostkách (s)vědomí. (Houpací koně — Everest) ❻❽ Ronson napsal přístupnou, zábavnou a poučenou knihu o psychopatii a jejích podobách ve společnosti, kde zvýšené procento psychopatů má díky inteligenci i bezcitnosti znamenité předpoklady stát se nejen vrahy a zločinci, ale i politiky, vojevůdci a jinými veřejnými činiteli — jak nedávno o mnoho nudněji a bez udání Ronsona jako zdroje zužitkoval dokument ČT „Ryba smrdí od hlavy“ (vysíláno 17. 11. 2013). (Jon Ronson — The Psychopath Test: A Journey Through the Madness Industry) ❻❾ České století podle Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka nutí diváka mířit k pramenům, konfrontovat s fakty, rozšiřovat „historické fragmenty“ zhutněné do sedmdesáti minut jednoho dílu o další a další informace; proto jsem sáhl po knize Tomana Broda Osudný omyl Edvarda Beneše a porovnávám, dohledávám — spojení seriálu a faktografických knih přináší tu pravou detektivku. ❼● Některé z  těchto sedmadvaceti portrétů českých spisovatelů vás chtě nechtě musí probudit z dogmatického spánku, do něhož jste upadli už kdysi v nevětraném ovzduší školní třídy; až heretickou interpretační odvahu, s níž je tu kupříkladu dáno rovnítko mezi Čapkova Galéna a novodobého teroristu, lze pak ocenit a docenit zejména u vědomí Uhdeho životního i tvůrčího vývoje: osvěžující průvan tedy nikoli coby projev neúcty ke kanonizovaným klasikům, ale jako pochopitelné vyústění hluboké reflexe našich (nejen literárních) dějin, jejímž důležitým pramenem je i percepce vlastních omylů a mladických podlehnutí ideologickým schématům v čase „první četby“. (Milan Uhde — Objevy pozdního čtenáře: „druhé čtení“ českých autorů od  Máchy k  Havlovi) ❼❶ Báječný román, který podává dějiny století prostřednictvím domu, jenž je i hlavní postavou: tato vila, ležící v České republice, vypráví o otřesech západního světa od třicátých let až po pád Berlínské zdi. (Simon Mawer — Skleněný pokoj) ❼❷ Knížka do  kapsy, pravdivá, důvěrná a  blízká, nic zbytečného — ruku do  kapsy, držet se jí a  nepustit. (Josef Mlejnek — Sklepní okénko) ❼❸ Ha, to je vtipné! (Bella Mia, režie Martin Duba) ❼❹ Deceased Squirrel On The Phone — veverka, která dává Brnu smysl. (Tomáš a Bára Přidalovi a jejich kapela Deceased Squirrel On The Phone) ❼❺ Potvrzuje bezezbytku můj názor, že rodiče je potřeba vychovávat odmala. (Bohdan Bláhovec — Show!) ❼❻ Procházet se vilou Tugendhat, která se koupe v paprscích zapadajícího slunce, prsty se dotýkat zářícího onyxu i tmavého ebenu byla krásná halucinace, která mě naplnila intenzivními pocity a vjemy — žádný

z nich však nelze slovy popsat. (Vila Tugendhat) ❼❼ Vykašlete se na čtečky, intimní formáty knih Větrných mlýnů jsou krásnější a lepší; jako by měly ručičky (a můžete je pohodlně číst s kocourem na břiše) a jako by měly nožičky a chodily s vámi úplně všude, dokud nepřečtete i to, co nechcete. Nejen v noci svítí. (J. A. Pitínský — Všechno napsané) ❼❽ A dají se jím vysílat prasátka opravdu kamkoli. (Michail Šiškin — Listář) ❼❾ Nejněmečtější Čechov v Čechách, konečně zas jiný a smysluplný — skvěle vyložený, skvěle zahraný, nabízející v jedné vteřině (ach jak svěží!) nečesky tvrdou, zašpiněnou surovost, v další hned vybroušenou, humornou groteskní stylizaci, zkrátka nejlepší možný výkop nové dramaturgie HaDivadla. (Sežereš sám sebe /Platonov/, režie Marián Amsler) ❽● Po všech těch rozhovorech o ničem vyšla konečně kniha rozhovorů s umělcem, který má co říct o své tvorbě i o světě kolem sebe: právě pro tu poctivost a upřímnou radost z tvorby a přemýšlení se ovšem nikdy nestane celebritou. (Ermanno Olmi — Rozhovory) ❽❶ Komorní opera, která nejen baví, ale také voní a chutná a nedělá to přitom proto, aby zakrývala svoje hudební či divadelní nedostatky. (Dýňový démon ve vegetariánské restauraci, Opera Diversa, Brno — Reduta 11. 11. 2013) ❽❷ Jedním z nejsilnějších zážitků letošní kulturní sezony pro mě byla druhá říjnová premiéra (v sobotu 12. 10.) Verdiho opery Ernani v podání Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a slovinským tenoristou Branko Robinšakem v hlavní roli; od hudebníků přes sbor a sólisty podali všichni při předvedení této náročné a nepříliš často hrané opery jedinečný výkon a představení podle hlavního protagonisty sneslo srovnání s nejproslulejšími operními domy — nadšeně souhlasíme. ❽❸ Zaujala mne práce Dominika Langa na CJCh, která vyvolala otázku ohledně udržitelnosti současného vztahu k divákovi ze strany konceptuálních umělců. (Cena Jindřicha Chalupeckého) ❽❹ Kniha (Tomáše Zmeškala Sokrates na rovníku) vypráví poutavý příběh o setkávání a míjení vzdálených světů a lidí, kteří v nich žijí; milý pane Řehoříku, doufám, že to takto stačí, a srdečně zdravím. ❽❺ Modřej se projevil jako skutečný teatrolog aneb v Radosti jsme dnes byli poprvé a naposled. (O Červené Karkulce aneb Pohádka z bedny) ❽❻ 420PEOPLE se inspirovali žánrem stand-up commedy a vytvořili zábavnou a sebeironickou podívanou, kde se jádro představení — elegantní pohyb a samotný tanec — paradoxně stává neustálými digresemi, zcizováním, černým humorem, náhlými přerušeními tance, používáním masek a oslovováním publika jeho nejvíce znervózňující složkou a kde se tanečníci, kmitající mezi bednami od piva „Rebel“, ukazují jako exotická zvířata hrající si s nekonečně zmnoženými zrcadlovými obrazy svých showbyznysových a uměleckých rolí. (420PEOPLE — Mirage) ❽❼ Kulturním zážitkem nejen tohoto, ale i posledních asi tří let pro mě byla inscenace Zlatá šedesátá (původně Reduta, teď Divadlo Na zábradlí) Jana Mikuláška — představení, po kterém člověka mrazí ještě při třetím panáku vypitém o samotě kdesi v koutě hospody. ❽❽ V nových polských fi lmech Papusza Joanny a Krzysztofa Krauzeových a v dokumentu Bartka Konopky a Piotra Rosołowského Umění zmizet se střetávají dva světy: romská společnost a její poetická i drsná dějinná linie procházející 20. stoletím neboli věkem „bílých“, respektive haitský čaroděj voodoo a šedá

93

skutečnost komunistického Polska; v obou případech jde o spojení zdánlivě vzdálené, nicméně právě tato asociace vytváří hravé, živé a výrazné emocionální střety, které by umělecké dílo mělo obsahovat. ❽❾ Nedávno jsem se snažil sledovat seriál Hra o trůny, zrovna teď se dívám na Vikingy a nemohu se přitom ubránit myšlence, že středověká historie střední Evropy a osudy jejich hlavních aktérů by byly mnohem zajímavějším námětem na působivý seriál; není snad cosi přitažlivého na teorii, že historicky první polský král Mieszko I. byl Velkomoravan? ❾● Přesně tohle nám všem už dlouho chybělo. (České století, režie Robert Sedláček) ❾❶ Nádherná reflexe současného slovinského venkova s ryze neslovinským sebeironickým přístupem a černým humorem. (Borut Golob — Smrk buk lípa kříž. Domácí příběh s motorovou pilou a šťastným koncem) ❾❷ Marx a Lacan, nejnovější kniha Sama Tomšiče teoreticky reflektuje homologii Marxe a Lacana; etika nevědomí je spouštěcím mechanismem úspěšné antineoliberální revoluce a udílí právu na život všech živých bytostí (včetně minerálů) výsadní místo ve  futuristické utopii, vřele doporučuji. ❾❸ Daniel Kahneman s Amosem Tverským se psychologií rozhodování zabývali několik desetiletí, která nejen vynesla dvěma psychologům Nobelovu cenu za ekonomii, ale byla nám, běžnočtenářům, zprostředkována jako čtivý, zábavný a  rigorózním výzkumem napěchovaný poklad v podobě knihy. (Daniel Kahneman — Myšlení, rychlé a  pomalé) ❾❹ Kdo si myslel, že ješitnost a neochota uznat chybu je malá charakterová skulina, v této pronikavé studii najde nejen přehršel poutavých případů

94

a příběhů, ale také přístupně pojatou psychologickou analýzu, v čem to vězí — od nanášení nových a nových vrstev pseudovysvětlení, která mají původní nepatrnou chybu zakrýt, až po kolosální aféry, jako například falešný svědek z Osvětimi Binjamin Wilkomirski nebo neustále omílaný tlach o vlivu očkování na autismus. (Carol Tavrisová a Elliot Aronson – Chyby se staly /ale ne mou vinou/) ❾❺ Homerová ve svém pitomém paskvilu přežvýkala „The City in History“ (Město v dějinách, 1961) Lewise Mumforda, aniž by se příliš snažila to nějak zakrývat nebo doplnit něčím původním a podstatnějším než anekdotami o pražských průčelích — blázen, kdo koupí jako já. (Marie Homerová — Kapitoly z dějin evropského města) ▨

✶

Milostný román v dopisech. Dialog dvou lidí, kteří se nikdy nepotkali. ✶

Větrné mlýny