8 NOVÝCH F I L M Ů, K T E R É ZVEDLY MEZINÁRODNÍ KRITIKU ZE ŽIDLE
Kdo se považuje za opravdového filmového labužníka z povolání, tráví polovinu roku cestami po různých festivalech – nejlépe zahraničních. Probírá se hutným programem, čte v katalozích mezi řádky, sleduje šeptandu o filmech, chodí na pět projekcí denně a hledá perly. Perly se pak obvykle poznají podle rachotu padajících židlí, to když výjimečná novinka zvedne kritiku z jejich seslí. A dostane cenu FIPRESCI v Cannes, odnese si Stříbrného lva z Benátek nebo triumfuje na locarnském festivalu. Přesně takové lahůdky vám přinášíme v programu našeho festivalu – je jich hned osm a uvidí je diváci v Olomouci, Brně a Praze. Spolu s kritiky filmového dvouměsíčníku Cinepur jsme vybrali nekompromisní ukázky toho, jak má podle nás vypadat moderní film třetího tisíciletí. Jednak je určitě rafinovaně svůdný a nechává diváky na pochybách až do samého konce (Následky lásky). Nebo nás uchvacuje atmosférou melancholických obrazů (Marseille) či pouhým hlasem dvou paraguayských stařečků (Hamaca Paraguaya). Rozhodně má pak chuť experimentovat (Znovuzrození) a objevovat nový kinematografický vesmír (Mléčná dráha). Nebojí se také narušovat klasickou strukturu vyprávění (Příběh filmu) nebo se sofistikovanou formou vysmívat teatrálnímu patosu francouzských intelektuálů (Most umění). A co se týče politiky, vydává zásadně hrdelní výkřiky a nešetří nás krutými záběry (Redigováno). Přednost ve výběru neměla žádná národní kinematografie, ale pouze odvaha a osobní zápal tvůrců; snímky pochází z Jižní Koreje, Maďarska, USA, Itálie, Paraguaye, Francie, Japonska a Německa. Lahůdky nejsou zadarmo, budou vás nutit k jasné reakci – za trochu námahy ale nezapomenutelné zážitky stojí. Všech osm snímků uvádíme v české premiéře a výhradně na originálních 35 mm kopiích. Přijďte se přesvědčit, zda máte filmového labužníka v krvi. Proč filmem jen zabíjet čas, když nám během hodiny a půl dokáže říct víc, než tlustá skripta.
Otto Bohuš, hlavní koordinátor festivalu
NÁSLEDKY LÁSKY / PAOLO SORRENTINO
OFICIÁLNÍ ZÁŠTITA FESTIVALU CINEPUR CHOICE
OFICIÁLNÍ ZÁŠTITA FESTIVALU CINEPUR CHOICE
Vážení diváci,
Milí diváci festivalu,
je mojí milou povinností vás přivítat na prvním ročníku filmového festivalu Cinepur Choice, který bude na konci listopadu zahájen právě v Olomouci. Jako primátor tohoto města s radostí vítám, že se podobně prestižní přehlídka vybraných snímků ze zahraničních festivalů koná i v našem městě. Coby filmový fanoušek musím ocenit, že mají zdejší diváci výjimečnou možnost zhlédnout kolekci děl, jež je ověnčena festivalovými cenami z těch nejprestižnějších světových festivalů. Mé poděkování proto náleží organizátorům festivalu za nezvykle kvalitní program, který do olomouckého kina Metropol připravili. Přeji prvnímu ročníku festivalu Cinepur Choice mnoho zdaru a především spoustu nadšených a spokojených diváků.
když jsem obdržela žádost o převzetí oficiální záštity nad festivalem Cinepur Choice, nemusela jsem dlouho přemýšlet o svém rozhodnutí. Mám upřímnou radost, že statutární město Brno bude hostit filmovou akci, která divákům přináší odvážné festivalové novinky z celého světa. Podobných filmových festivalů není mnoho a dokáži si představit, jak je těžké připravovat akci s takovýmto nekomerčním programem. Proto velmi ráda přebírám oficiální záštitu nad festivalem a přeji brněnským organizátorům, ať si jejich sympatický projekt najde v našem městě co nejvíce diváků. RNDr. Barbora Javorová 1. náměstkyně primátora města Brna
Martin Novotný primátor města Olomouce
5
FESTIVAL FINANČNĚ PODPOŘILI
REGIONÁLNÍ MEDIÁLNÍ PARTNEŘI
Æ
HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER
ZZZWYEF]
MEDIÁLNÍ PARTNEŘI
PARTNEŘI
SPOLUPOŘADATELÉ
OLOMOUC 26. – 29. 11. 2007
BRNO 3. – 6. 12. 2007
Pondělí 26. 11. 17.30 – Marseille (Německo 2004), 95 min. /eng. subtitles/ 20.00 – Redigováno (USA 2007), 90 min. – SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ FESTIVALU
Pondělí 3. 12. 18.00 – Příběh filmu (Jižní Korea 2005), 89 min. /eng. subtitles/ 20.30 – Redigováno (USA 2007), 90 min. – SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ
Úterý 27. 11. 17.30 – Příběh filmu (Jižní Korea 2005), 89 min. /eng. subtitles/ 20.00 – Hamaca Paraguaya (Paraguay–Argentina 2006), 78 min. /eng. subtitles/
Úterý 4. 12. 18.00 – Následky lásky (Itálie 2004), 100 min. /eng. subtitles/ 20.30 – Hamaca Paraguaya (Paraguay–Argentina 2006), 78 min. /eng. subtitles/
Středa 28. 11. 17.30 – Následky lásky (Itálie 2004), 100 min. /eng. subtitles/ 20.00 – Znovuzrození (Japonsko 2007), 102 min. /french subtitles/
Středa 5. 12. 18.00 – Most umění (Francie 2004), 124 min. /eng. subtitles/ 20.30 – Znovuzrození (Japonsko 2007), 102 min. /french subtitles/
Čtvrtek 29. 11. 17.30 – Most umění (Francie 2004), 124 min. /eng. subtitles/ 20.00 – Mléčná dráha (Maďarsko 2007), 82 min. /without dialogues/ Všechny filmy budou uvedeny na 35 mm kopiích v originálním znění a s českými podtitulky.
Čtvrtek 6. 12. 18.00 – Marseille (Německo 2004), 95 min. /eng. subtitles/ 20.30 – Mléčná dráha (Maďarsko 2007), 82 min. /without dialogues/ Všechny filmy budou uvedeny na 35 mm kopiích v originálním znění a s českými podtitulky.
Kino Metropol, Sokolská 25 (předprodej lístků i permanentek na pokladně kina)
Sál B. Bakaly, Žerotínovo nám. 6 (předprodej lístků i permanentek na Běhounské 17)
Vstupné: 80 Kč Permanentka na 8 projekcí: 400 Kč Permanentka na 4 projekce: 200 Kč
Vstupné: 90 Kč Permanentka na 8 projekcí: 450 Kč Permanentka na 4 projekce: 250 Kč
Spolupořadatelem festivalu je Kino Metropol.
Spolupořadatelem festivalu je Brněnské kulturní centrum.
PRAHA 6. – 9. 12. 2007
CINEPUR CHOICE 2007
Čtvrtek 6. 12. 18.00 – Příběh filmu (Jižní Korea 2005), 89 min. /eng. subtitles/ 20.30 – Redigováno (USA 2007), 90 min. – SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ
Festival pořádá STUDIO 19 ve spolupráci s filmovým časopisem CINEPUR.
Pátek 7. 12. 18.00 – Následky lásky (Itálie 2004), 100 min. /eng. subtitles/ 20.30 – Hamaca Paraguaya (Paraguay–Argentina 2006), 78 min. /eng. subtitles/
Otto Bohuš – hlavní koordinátor festivalu Zdeněk Holý – dramaturg festivalu Pavel Sladký – PR Lucie Frgalová, Eva Votrubová, Marek Loskot – PR koordinátoři (Brno, Olomouc) Dominika Prejdová – shipping Kateřina Ratajová – produkce (Praha) Radim Hudec, Jan Andrýsek – produkce (Brno) Klára Thielová – fundraising
Sobota 8. 12. 18.00 – Most umění (Francie 2004), 124 min. /eng. subtitles/ 20.30 – Znovuzrození (Japonsko 2007), 102 min. /french subtitles/ Neděle 9. 12. 18.00 – Marseille (Německo 2004), 95 min. /eng. subtitles/ 20.30 – Mléčná dráha (Maďarsko 2007), 82 min. /without dialogues/ Všechny filmy budou uvedeny na 35 mm kopiích v originálním znění a s českými podtitulky.
Francouzský institut, Štěpánská 35 (předprodej lístků i permanentek na vrátnici Francouzského institutu) Vstupné: 100 Kč Permanentka na 8 projekcí: 450 Kč Permanentka na 4 projekce: 250 Kč
Spolupořadatelem festivalu je Francouzský institut.
FESTIVALOVÝ TÝM
tmbsign.com – grafický design tpd.wz.cz – www prezentace filmochod.cz – festivalová znělka Aleš Češka – fotograf festivalu
Překladatelský servis: Petr Šaroch, David Čeněk, Jan Sklenář, Petra Kalabisová, Petra Fricová, František Kotas, Vladislava Chytilová.
Poděkování: Pavel Bednařík, Martin Blažíček, Vojtěch Bohuš, Tatiana Dimitrova, Benedek Fliegauf, Jiří Flígl, Ivo Hos, Jan Joukal, Radomír D. Kokeš, Jakub Korda, Arnaud Le Mappian, Alice Lovejoy, Radka Ševelová, Monika Šimková, David Tieku, Pavel Zemčík.
11
REDIGOVÁNO (REDACTED), USA 2007 BRIAN DE PALMA Hrají: Patrick Carrol, Rob Devaney, Izzy Diaz 90 minut, anglická verze, české titulky www.redactedmovie.com
REDIGOVÁNO / lepší než tisíce slov Válka v Iráku, která v dnešní době působí jako všudypřítomný symbol toho, kam až klesly USA, a jak vratká je nadvláda západního světa, se stala výzvou pro naše politicky angažované umělce. Jak se dá srozumitelně popsat něco, co nemá jasné řešení, žádnou únikovou strategii či nadějný konec? Jestliže je In the Valley of Elah (2007) Paula Haggise sebejistě zvnitřněný a bezpečně otupený snímek (tlumočící režisérovo nevyřčené pokání po jeho ječivě teatrálním Crash), opačný přístup zvolil Brian De Palma v Redigováno. Až bolestně se vzdaluje od (své) bezpečné zóny a končí u nekompromisního, temperamentního a nesnesitelného filmu. Redigováno působí zároveň rozhořčeně a uspěchaně jako žhavý Youtube klip, a zároveň ďábelsky vypočítavě jako práce ostříleného mistra. Filmu chybí otevřený humor, jak je patrné hned z věcného začátku, kde je promítaný text vysvětlující obsah a účel filmu tiše přemazán digitální křídou, jako by jej odstranila nějaká neviditelná moc. De Palma nám zde jasně a účelně předestírá, o co mu jde – v tomto filmu uvidíte ty strašlivé „pravdy”, které nám americká média nechtějí a nedovolí spatřit – jen aby to posléze překryl změtí čmáranic. Vedle ústřední skandální scény (znásilnění a vražda patnáctileté irácké dívky) obsahuje snímek ještě celou řadu rozličných vizuálních a narativních prvků, jako jsou bezpečnostní kamery, internetová streamovaná videa, chatové diskuse, televizní reportáže i poněkud pompézně estetizovaný francouzský dokument – všechny mají naznačovat, že se jedná o neinscenovaný, nalezený materiál (found footage). Režisér opakovaně využívá nezapomenutelného postupu z Barry Lyndona (spojení pomalé transfokace se zlověstnou velkolepostí smutečního pochodu “Sarabande” od Georga Friedricha Händela), aby tento zvukový odkaz a symbol vytvořil dojem respektovaného uměleckého filmu, jenž se snaží De Palma vyvolat. Spíše než spontánně působí film často velmi inscenovaně, jako by byly veškeré formy média, jež slouží vyprávění, hrubě napasovány do tradičního scénáře. I přesto, že De Palma se někdy formálně zaplétá, jeho multimediální přístup mu také otevřel cestu k jedné z jeho nejnaléhavějších filmových kreací za poslední léta. Není nijak překvapivé, že se autor vyjadřuje k irácké otázce skrze znásilnění a vraždu mladé dívky, když jeho film o Vietnamu Oběti války (1989) ukazoval nelidská zvěrstva prostřednictvím hromadného znásilnění a brutální vraždy vietnamské dívky. Narozdíl od tohoto snímku, kde De Palmova kamera zůstala ve znepokojivé vzdálenosti, nás Redigováno zavádí dovnitř přepadeného domu,
abychom viděli nechutné obrazy živě nasnímaného běsnění. Ve své děsivé, bezmocné perspektivě nabízí Redigováno jiný pohled na stejný námět, jaký zpracoval o několik měsíců dříve Bruno Dumont ve svém neprávem opomíjeném snímku Flandry (2006). V obou filmech se ke slovu dostane pomsta: kastrace Flander má protipól v popravě setnutím v Redigováno, oboje demonstrativní, špatně mířené tresty, které naznačují absolutní neplodnost války. Zdá se, že film se nám snaží říci, že naše přítomnost v těchto oblastech není nijak prospěšná, a to i přes všechny nadějeplné a zmatené postuláty o účelu mise. Tento přímý, občas až karikující a povrchní přístup je stejně tak očišťující jako frustrující: De Palmovy postavy, nebo co z nich zbylo, jsou zcela zbaveny nuancí a často dostávají záchvaty nesrozumitelného vzteku, nicméně jejich činy mluví hlasitěji než jejich slova. Redigováno může působit zkráceně, úsečně a studeně, ale zároveň působí živě, jako skutečný zápas filmaře s tím, jak naložit s obrazy války; zápas filmaře, který rozumí záležitostem vizuální mediace a manipulace stejně jako kdokoli z oboru. De Palma chce však učinit ještě jednu závěrečnou výpověď, která se ukázala nejkontroverznější sekvencí filmu: série obrazů nazvaná „Paralelní poškození” v detailech zobrazuje Iráčany zabité od počátku invaze USA, mnoho z nich jsou ženy a děti s roztrhanými a rozstřílenými těly a tvářemi. I přes nedávný zásah cenzury, který jejich obličeje z právních důvodů začernil, jsou fotografie neobyčejně působivé. De Palma pak montáž náhle ukončuje pohledem na děsivou, uměle zhotovenou fotografii dospívající dívky zabité ve filmu, ležící v kaluži krve s pootevřenými ústy a očima stočenýma na kameru. Redigováno tak upozorňuje na svou vlastní konstruovanost a připomíná nám vykonstruovanost všech obrazů, jimiž jsme každodenně zásobováni. Film tak není tolik o irácké válce samotné, jako o způsobu, jakým je nám dovoleno ji vnímat. A přesto, že se De Palmovi zcela nepodařilo najít vhodný klíč pro své multimediální vyprávění, výsledný účinek je zdrcující. Michael Koresky (Přetištěno se svolením autora, přeložili Ondřej Kuhn a Zdeněk Holý, redakčně kráceno.) OLOMOUC 26.11. 20.00 / BRNO 3.12. 20.30 / PRAHA 6.12. 20.30
15
HAMACA PARAGUAYA / strhující čekání v houpací síti
HAMACA PARAGUAYA (HAMACA PARAGUAYA), PARAGUAY–ARGENTINA 2006 PAZ ENCINAOVÁ Hrají: Ramon Del Rio, Georgina Genesová 78 minut, guaranská verze, anglické titulky, české podtitulky
Přestože je film Hamaca Paraguaya výsledkem mezinárodně velmi pestré producentské spolupráce a většina štábu je argentinská, jde o film stoprocentně paraguayský. Nejen svým názvem, námětem a hereckým obsazením, ale i svým rytmem, náladou a jazykem. Po několika desítkách let se tak na mezinárodní scéně setkáváme s filmem, který vzbuzuje pozornost už jen tím, že je zástupcem této téměř neexistující kinematografie. Pozornost si však zasluhuje i z jiných důvodů – a o tom, že ji už dokázal vyvolat, svědčí několik mezinárodních ocenění: cena FIPRESCI v kategorii Un Certain Regard v Cannes a ceny na festivalech v São Paulu či Bruselu. Paraguayci se značně vymykají obvyklému stereotypu Latinoameričanů jako veselých, hlučných, divokých a vášnivých lidí. Jsou spíše pravým opakem: mlčenliví, nostalgičtí, klidní. Také tento film je lyrický a prostý – nesmírně melancholický, dojemný a kontemplativní. Režisérka Paz Encinaová si jako metodu svého vyprávění zvolila nekompromisní minimalismus; počet střihů by se dal spočítat na prstech, počet scenérií dokonce na prstech jedné ruky. Na plátně se objevují jen dvě postavy, zbylé tři pouze slyšíme. Kamera pozoruje postavy z dálky, aby nenarušila jejich intimitu; přibližuje se k nim pouze tehdy, stojí–li otočeny zády. Za drobným hašteřením dvou starých manželů se skrývá hluboký smutek po synu Máximovi, který odešel na frontu. Základním tématem filmu je čekání: čekání na návrat syna z války, na déšť, na to, až poleví nezvyklé podzimní vedro nebo přestane štěkat pes. Snímek se odehrává během jediného dne, dva dny po skončení války o Chaco. V kontextu paraguayského povědomí jde o něco příznačného: málokterá země si připomíná válečné konflikty ze své minulosti tak intenzivně a soustavně. Kromě vzpomínky na „Velkou válku“ (1865–1870) – jakýsi paraguayský holokaust, ve kterém zahynuly téměř dvě třetiny obyvatelstva – se neustále připomíná i bolívijsko–paraguayská válka o Chaco (1932–1935). Pro Paraguayce sice vítězná, ale neméně traumatizující zkušenost, vykoupená nesmírným utrpením řadových vojáků. Film má značný symbolický význam i tím, že byl natočen v guaraní, indiánském jazyce, který je sice v Paraguayi jazykem většinovým, ale zároveň i jazykem utlačovaným; prestižním znakem bohatství, moci a vzdělání tu byla vždy španělština. Guaraní tak dává dílu maximální autentičnost – jinak totiž paraguayský venkov nemluví ani dnes, natož před sedmdesáti lety. OLOMOUC 27.11. 20.00 / BRNO 4.12. 20.30 / PRAHA 7.12. 20.30
17
NÁSLEDKY LÁSKY (LE CONSEGUENZE DELL´AMORE), ITÁLIE 2004 PAOLO SORRENTINO Hrají: Toni Servillo, Olivia Magnaniová, Adriano Giannini 100 minut, italská verze, anglické titulky, české podtitulky
NÁSLEDKY LÁSKY / italský originál Plán do budoucna: nikdy nepodceňuj následky lásky. Věta, již si do zápisníku poznamenal Titta Di Girolamo, kdysi investiční bankéř odkudsi z jižní poloviny apeninského poloostrova. Muž s kamenným výrazem ve tváři, na první pohled prost emocí. S divákem komunikuje prostřednictvím vnitřního monologu, ve kterém po malých dávkách prozrazuje, co dělá sám dlouhá léta ve švýcarském hotelu. Při občasných telefonátech s manželkou mu chybějí slova, děti s ním odmítají komunikovat. Jednou týdně, po celých osm let, převezme kufr s miliony dolarů, aby jej dopravil do nejmenované banky. Jednou týdně, vždy ve středu ráno v 10.00, si už téměř čtvrt století vpichuje dávku heroinu. Jednou za rok podstupuje lékařský zákrok, při kterém mu je zcela vyměněna krev. Celé dny sedí u svého oblíbeného stolu v hotelovém baru, kouří jednu cigaretu za druhou a občas nenápadně vzhlédne ke krásné barmance Sofii. Jednoho dne si přisedne k baru a jeho svět už nikdy nebude jako předtím. Sedmatřicetiletý rodák z Neapole Paolo Sorrentino, autor snímku Následky lásky, tvoří v současném italském filmu spolu s Matteem Garronem a Emanuelem Crialesem trio autorů, jejichž díla se významně odlišují od zbytku domácí produkce. Je nabíledni, že snímkům zmíněných tvůrců se lépe daří ve Francii, jejíž publikum mělo vždy slabost pro sofistikovanou formu uměleckého díla. Největší filmový excentrik z trojice, Paolo Sorrentino, režijně debutoval v roce 2001 filmem Přebytečný člověk. Jednu z rolí tehdy ztělesnil jeden z nejpozoruhodnějších (byť v zahraničí méně známých) italských herců současnosti – Toni Servillo. Ten také ztvárnil hlavní postavu z následujícího Sorrentinova filmu. Režisér představuje strohého elegána a lakonického misantropa téměř jako románovou postavu; beze spěchu postupně odhaluje jeho minulost, aby jej pomalu posouval směrem ke koliznímu okamžiku. Servillo akcentuje nevšední režii přesným hereckým výkonem, založeným především na pohledech a řeči těla. Chladně odosobněné filmové bezčasí (rozechvívané futuristicky syntezátorovým hudebním podkresem) představuje originální prostor pro příběh, jenž by se v rukou jiného režiséra zřejmě rozevřel ve více či méně klasickou romanci. V Sorrentinově verzi je však „pouhou“ možností, které režisér nedovolí více, než být katalyzátorem hrdinovy náhlé proměny. Sorrentino získal za Následky lásky pět národních filmových cen David di Donatello (včetně nejlepšího filmu, režie a mužského hereckého výkonu). OLOMOUC 28.11. 17.30 / BRNO 4.12. 18.00 / PRAHA 7.12. 18.00
19
PŘÍBĚH FILMU / nová variace na staré téma
PŘÍBĚH FILMU (GEUK JANG JEON), JIŽNÍ KOREA 2005 HONG SANG-SU Hrají: Myoeng-su Kim, Sang-kyung Kim, Seong-Yong Kye 89 minut, korejská verze, anglické titulky, české podtitulky
Tvorba jihokorejského filmaře Honga Sang-sua představuje ucelené autorské dílo, jednotné v opakujících se motivech a variování stejné konstrukce vyprávění. Každý z jeho filmů pojednává o vztazích mezi muži a ženami, režisér ale divákům nepředkládá klasické romance o hledání a nalézání ideálního partnera. Jeho hrdinové jsou osamělí a toužící, ale přesto neschopní překonat emocionální bariéru – jejich vztahy mají ideální podobu pouze nad lahví alkoholu a následně v posteli hodinového hotelu. Přitom postavy nejsou citově vyprahlé a už jen z podstaty svých profesí (umělci, filmaři, herci...) by měly být schopny empatie – přesto je jejich jednání odosobněné, prosté velkých emocí a plné planých vyznání. Hong svým příběhům dodává výmluvnost skrze propracovanou strukturu vyprávění, která zpravidla využívá symetrie, opakování a variace stejných motivů. Většinu jeho filmů lze rozdělit na dvě zhruba totožné poloviny. Druhá polovina pak buďto obměňuje události první poloviny (případně dává jiný pohled na tentýž děj), nebo v odlišném příběhu zahrnuje stejné, či nápadně podobné motivy. Emocionální odtažitost postav se odráží i v charakteristicky strohém snímání scén statickou kamerou v celkových kompozicích. Autorův šestý celovečerní snímek Příběh filmu tak na první pohled zaujme zcela netypickou košatostí filmových prostředků. Namísto klasických strohých scén čeká diváky, seznámené s režisérovou předchozí tvorbou, doslova šok při sledování sekvencí s hned několika panorámami a nájezdy transfokátorem. I přes přítomnost dříve nepoužívaných výrazových prvků (detailní záběry, vnitřní promluvy postav, vhled do nitra hrdiny prostřednictvím jeho snu...) si film zachovává odtažitou nepřístupnost Hongových předchozích snímků. I přes nezvyklost formy tak Příběh filmu zůstává typickým dílem svého autora – vychází ze stejných motivů, přináší ovšem originální variace jejich rozehrání. Dílo opět pojednává o vztahu jedné ženy a dvou mužů, ale tentokrát předkládá mnohem složitější vztahy mezi postavami ústředního trojúhelníku. Stejně tak snímek znovu pracuje s rozdělením na dvě symetrické poloviny, narozdíl od předchozích Hongových filmů s daleko volnější provázaností obou polovin. Klíč k uchopení snímku představuje v tomto případě jeho samotný název. „Příběh filmu“ zde odkazuje k ději, výstavbě vyprávění, motivaci postav a jejich vzájemným vazbám. OLOMOUC 27.11. 17.30 / BRNO 3.12. 18.00 / PRAHA 6.12. 18.00
21
MARSEILLE / mozaika melancholie
MARSEILLE (MARSEILLE), NĚMECKO 2004 ANGELA SCHANELECOVÁ Hrají: Maren Eggertová, Emily Atefová, Alexis Loret 95 minut, německo-francouzská verze, anglické titulky, české podtitulky
Německá kinematografie se v posledních letech vymanila z dominujícího stínu jiných, zvučnějších evropských filmových produkcí a po období relativního opomíjení začala opět vítězit na mezinárodních festivalech (Životy těch druhých, Nikde v Africe, Proti zdi). Kdesi v pozadí za touto mainstreamovou tvorbou s neopomenutelným komerčním potenciálem můžeme narazit na filmy, které se esteticky zcela vyhraňují vůči převládající německé produkci. Francouzští kritici z Cahiers du Cinéma tuto tendenci v německé kinematografii briskně pojmenovali „Nouvelle Vague Allemande“, zatímco na domácí půdě se pro tyto režiséry vžilo poněkud zjednodušující označení „berlínská škola“. Tímto pojmem se označují především její tři hlavní postavy, vzájemně spřízněné odborným vzděláním na filmové a televizní akademii v Berlíně – Christian Petzold, Thomas Arslan a Angela Schanelecová. Filmy německé nové vlny jsou si v mnoha ohledech podobné; charakterizuje je zejména příklon k osobnímu autorskému vyjadřování a obliba vypravěčské střízlivosti. Film Marseille Angely Schanelecové, jemuž se dostalo výrazného ohlasu u mezinárodní kritiky, je jedním z klíčových reprezentantů německé nové vlny. Vypráví příběh Sophie, mladé německé fotografky, která na pár dní přijíždí do Marseille, toulá se městem, fotografuje, seznamuje se s lidmi a opět se vrací do Berlína. Schanelecovou ovšem nezajímá tradičně vystavěný příběh; ten se naopak rozpadá a ztrácí, vyprávění těží z náznaku a nedořečenosti, sledované události a výseky ze životů postav jsou vedle sebe řazeny často izolovaně. Hybnou silou dění není dramatická akce, ale jen jeho vlastní vnitřní rytmus, nenarušovaný nadbytečným střihem. Dlouhé, neuspěchané záběry převážně statické kamery poskytují divákovi dostatečnou možnost uvědomění si reálného běhu času. Postupně se vymezují dva krajní způsoby snímání: první činí z diváka neúčastného pozorovatele, kdy kamera z odstupu snímá ulici, město a krajinu. Druhý způsob se postav naopak maximálně dotýká: kamera snímá v detailu obličej, ruce, torzo těla, neochvějně setrvává na tváři postavy, partner v dialogu zůstává mimo záběr. Filmy německé nové vlny bývají občas napadány jako přespříliš formalistické; právě ona estetická nekompromisnost Schanelecové však dodává snímku Marseille jeho zvláštní atmosféru všeobklopující melancholie. Diváka, který na tyto pravidla hry přistoupí, pak jen stěží nechá chladným. OLOMOUC 26.11. 17.30 / BRNO 6.12. 18.00 / PRAHA 9.12. 18.00
23
ZNOVUZROZENÍ / japonská existenciální závrať
ZNOVUZROZENÍ (AI NO YOKAN), JAPONSKO 2007 MASAHIRO KOBAJAŠI Hrají: Masahiro Kobajaši, Makiko Watanabe 102 minut, japonská verze, francouzské titulky, české podtitulky www.ainoyokan.com
Masahiro Kobajaši (*1954) nemá nic společného s klasikem Masakim Kobajašim (Kwaidan, Harakiri), stejně jako jiný japonský talent posledních let Kyoshi Kurosawa (*1955) nemá nic společného s Akirou Kurosawou. Obě nová křestní jména si však zřejmě budeme muset zapamatovat. Zatímco „nový Kurosawa“ je nějaký čas hvězdou díky svým hororovým filmům, „nový Kobajaši“ definitivně prorazil až letos díky vítězství na festivalu v Locarnu se snímkem Znovuzrození. Původem folkový zpěvák debutoval coby režisér sice až v roce 1996, o to větší rychlostí ale natáčí nyní; Znovuzrození je jeho již osmým titulem. Zápletka vychází z incidentů, které se v současném Japonsku odehrávají poměrně často: zabití mezi spolužáky na střední škole, zvláště mezi dívkami. Kobajaši rozvíjí tento motiv (aniž kdy ukáže vraždu, vražedkyni a zavražděnou) do příběhu, který by svým vykalkulovaným dojmem nahodilosti mohl sklouznout ke strašlivému kýči. Otec zavražděné a matka vražedkyně se po roce potkávají na jednom místě a začne mezi nimi klíčit vztah. Výsledný film je ovšem naprosto minimalistický, zbavený jakéhokoli sentimentu i tradiční psychologie a dramaturgie. Vyprávění je vystavěno ze zámlk a mlčení: mluví se tu pouze deset minut na začátku pro potřeby (fiktivních) televizních kamer, neboť od rodičů se očekává očistná zpověď pro veřejnost. Junichi, otec zavražděné (jehož hraje úsporně a pouhou křehkou fyzičností sám režisér), je výrazně starší než Noriko, matka vražedkyně. Ona pro svou dceru nežila, on už nikoho a nic jiného neměl, poté, co jeho manželka zemřela na rakovinu. Po expozici filmu následuje hodina a půl bezeslovných záběrů zachycujících ty nejprostší každodenní úkony – práci, jídlo, chůzi, do nichž jsou postavy bressonovsky ponořeny a pozorovány chladným objektivem. On je jako postava z Jednoho dne Ivana Denisoviče, ona astenička z japonského duchařského hororu, včetně vlasů přes oči. Ona pro něj připravuje na ubytovně jídlo, on si jej vyzvedne a sní, aniž se vidí a vědí o sobě... Znovuzrození mj. vypovídá o izolaci lidí v západní společnosti, která je v Japonsku zvláštně posílena kulturní tradicí, spojením neosobnosti „starého řádu“ s odcizeností „nového řádu“. Poněkud paradoxně pak vyznívá, že v příběhu ze země totální automatizace sledujeme samou ruční práci (jež ovšem vypadá úplně strojově) a že ve věku přesycení komunikací vidíme dva lidi, kteří spolu nemohou mluvit ani přímo, ani přes média. OLOMOUC 28.11. 20.00 / BRNO 5.12. 20.30 / PRAHA 8.12. 20.30
25
MOST UMĚNÍ / výsměch patosu
MOST UMĚNÍ (LE PONT DES ARTS), FRANCIE 2004 EUGÈNE GREEN Hrají: Adrien Michaux, Natacha Régnierová, Alexis Loret 124 minut, francouzská verze, anglické titulky, české podtitulky
Most umění je jeden ze vzácných filmů, kterým se daří spojit zdánlivě nesmiřitelné protiklady. Na základě dvou proplétajících se příběhů rozpadajících se partnerských vztahů snímek zároveň přináší vypjaté emocionální drama nemožné lásky, bizarní komedii parodicky útočící na francouzské intelektuály utápějící se v patosu (a filmy o nich) a sebereflexivní esej o umění a jeho roli v lidském životě. Režisér a scenárista filmu Eugène Green se narodil v Americe, ale od mládí žije ve Francii, kde působil mimo jiné jako malíř, učitel filozofie a spoluzakladatel divadelního spolku snažícího se znovuoživit barokní divadlo. Most umění je Greenův teprve třetí celovečerní snímek, svědčí nicméně o zcela vyzrálém a osobitém tvůrčím rukopisu. Mezi autory, jimž se jeho estetika blíží nejvíce, patří Robert Bresson nebo pozdní Dreyer. Vyhrocený bressonovský přístup útočí na diváka svou emocionální nekompromisností, kterou Green přitom neustále komplikuje (sebe)ironií a některými vyloženě absurdními situacemi. Kombinace (sebe)ironie s lehce teatrální estetikou a metafyzickými tématy filmů přibližuje Greena tvorbě Manoela de Oliveiry. Díky své napůl ironické, napůl vážné patetičnosti a zájmu o „nerozumně“ romantické hrdiny má Most umění také velmi blízko k filmům Jeana Eustache, obzvláště Mamince a děvce. Podobně jako je forma Greenových snímků velmi poučená dřívějšími dějinami kinematografie a přitom současně vytváří zcela osobitý styl, tak je i jedním z témat Mostu umění dialog mezi staršími a novějšími typy umění. Tuto sebereflexivní rovinu díla zdůrazňují jednak rozličné zcizující efekty (upřené pohledy do kamery, scéna v divadle, kde je publikum složeno ze „spřízněných“ francouzských režisérů aj.) a jednak samotný děj filmu. Práce na nahrávce Monteverdiho barokních skladeb se tu stává příležitostí pro vyjevení různých pozic ve vztahu k umění. Snaživý, ale nechápající přístup Sářina manžela; vyprázdněnost dirigenta, pro nějž se umění stalo jen způsobem obživy; za hranou patosu a kýče se pohybující sebedojímání v podání divadelního režiséra; niterné, i když zároveň též (sebe)ironicky nahlížené unesení uměleckým zážitkem prezentované hlavním hrdinou atd. Most umění díky svému umně zapletenému, dramaticky vygradovanému příběhu vyjevuje jasně svou hlavní tezi: umění je most mezi reálným a ireálným, současným a minulým, každodenním a vznešeným, komickým a tragickým, mrtvým a živým. OLOMOUC 29.11. 17.30 / BRNO 5.12. 18.00 / PRAHA 8.12. 18.00
27
MLÉČNÁ DRÁHA / deset kóanů z filmové galaxie
MLÉČNÁ DRÁHA (TEJÚT), MAĎARSKO 2007 BENEDEK FLIEGAUF 82 minut, bez dialogů
Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf (*1974) nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film“, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne, přičemž interpretaci i prostou čitelnost divákovi ještě znesnadňuje absence hudby i mluveného slova. Mezi klíčové znaky Mléčné dráhy patří zejména bravurně rozehrávaná mizanscéna, důsledná distance kamery a zvuková stopa rozepjatá v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Dílčí scény, ohraničeny časoprostorem jediného dne (od svítání v úvodním záběru na vrtuli větrné elektrárny až po závěrečný tichý tanec na střeše domu za padajícího soumraku), představují výjevy z každodenního života. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek nabírají nepokrytě meditativní rozměr. Tím, co dělá Fliegaufův film skutečným blížencem ambientní hudby, je však jeho schopnost vyladit diváka na různé úrovně pozornosti. Film sice nepatrně strádá ne zcela rovnocennou úrovní jednotlivých segmentů (mírný pokles přichází během po sobě jdoucích sekvencí v přístavním skladu a na dětském hřišti), ale i v těch se lze opájet intimní hrou fantazie, která domýšlí, co se odehrává mimo obraz. Zvuková vrstva snímku využívá nejrůznějších prvků – environmentálních hluků bouřky, štěkotu psů a permanentního zpěvu ptáků dohromady s typicky hučivou elektronickou plochou a urbánními motivy typu troubení lodi, bušení kladiv nebo křik dětí. Pokud přijmeme základní Enovu premisu, že ambient musí být stejně tak přeslechnutelný jako poutavý, můžeme říci, že Mléčná dráha nezůstává svému podtitulu nic dlužna. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška“ snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír. OLOMOUC 29.11. 20.00 / BRNO 6.12. 20.30 / PRAHA 9.12. 20.30
29
KATALOG CINEPUR CHOICE 2007 Editor Otto Bohuš Autoři textů Michael Koresky (Redigováno), Lenka Zajícová (Hamaca Paraguaya), Karel Och (Následky lásky), Jiří Flígl (Příběh filmu), Hana Stuchlíková (Marseille), Kamil Fila (Znovuzrození), Helena Bendová (Most umění), Aleš Stuchlý (Mléčná dráha). (Texty redakčně kráceny, plné znění na cinepurchoice.cz) Grafický design a DTP Barbara Slezáková Tisk Protisk Slavkov, náklad 5.000 ks Katalog festivalu Cinepur Choice 2007 vydalo: STUDIO 19, o. s., Kino Art, Botanická 16, 602 00 BRNO
[email protected] www.cinepurchoice.cz www.kinoartbrno.cz
7@E@+>:492=FC6ç % 777y#!!(
Navštivte nejoblíbenější vyhledávač letenek na trhu www.kralovna.cz • levné letenky do celého světa • low cost letenky po Evropě • speciální ceny
Létat s námi se vyplatí! letenky • ubytování • pojištění • chartery eurovíkendy • plavby na zaoceánských lodích www.kralovna.cz
WI-FI, NO SMOKING AREA www.bakalabrno.cz
KÁVA ZIMA NEW YORK Žerotínovo nám. 6 PO–PÁ 09–23, SO 16–23, NE 13–22
