7ápad
Ročník 5. r "
Číslo 6.
Prosinec 1983
V
v:
x
" V
T
R
R
"
•
Časopis pro Č e c h y a Slováky C e n a $3.00
Ročník 5.
Západ
Prosinec 1983
Časopis pro Čechy a Slováky
Západ, b i - m o n t h l y for Czechs and Slovaks, published by the Collegium Bohemlcum in Canada Second Class Mail Registration Number 4890 ISSN 0226-3068 Vydává: Collegium B o h e m i c u m jako dvoumésíčník Redakční rada: Eva Limanová, Stanislav Reinié, Josef Škvorecký, Miloš Šuchma, Václav Táborský, Jan Uhde, Ota Ulč Redaktor: Miloš Suchma Admínistrátorka: Milada Reinišová Grafická úprava: Věra Držmíšková, Ctirad Smolík Sazba: Prague Typesetting, Inc. Tiskne: Prague Typesetting, Inc. * * *
Adresa redakce: Západ, Box 9021, Terminal P.O., Ottawa, On., Canada K1G 3T8 č l á n k y nemusí vyjadřovat názory redakce Nevyžádané rukopisy se nevracejí Redakce si vyhražuje právo na zkrácení a úpravu příspěvků Redakční uzávěrka vždy 1. února, dubna, června, srpna, října a prosince Adresa administrace: Západ, Box 322, Waterloo, On., Canada N2J 4A4 Předplatné, příspěvky na tiskový fond, inzerci a změny adres zasílejte na adresu administrace Predplatné 1 rok: Can: S16.00 US: $16.00 US: $19.00
Číslo 6.
2 roky: Kanada Can: $30.00 US: $30.00 USA US $36.00 ostatni zemé (letecky) nebo ekvivalent v cizl méné
Československo vzhledem k devizovým a poštovním předpisům zdarma Cena jednotlivého čísla $3.00 Odběratelé v USA a v Kanadě mohou platit osobním Sekem V ostatnich zemích bankovním příkazem nebo mezinárodni poštovní poukázkou (patrně n e j v ý h o d n ě j i pro evropské předplatitele) Předplatné v Evropě lze poukázat na poštovní účet číslo 98601-202 u poštovního šekového úřadu 2000 Hamburg, BRD Bankovní směrové Čisto 200 100 20 Předplatné lze rovněž poukázat přfmo na bankovní konto Západu do Bank of Montreal, 239 Weber St. N., Waterloo, On., Canada N2J 4H5 (TSA No. 5037-246)
Obsah Československo Aféra vrcholí (V. Burke)
i
Zajímavosti ze světa Čína - náhled d o rudého rodiště - II část (O. Ulč)
5
Lenin na š p i c b e r k á c h (O. Filip)
10
O vyživovacích příspěvcích mezinárodně {V. Pěchota)
14
Humor
17
interview Akrobacie, přemety a jiné kotrmelce (s L. Bezákem)
18
Film Co nového v čs. filmu (V. Táborský)
21
Interview J. Abrháma a Z. Studenkové
24
Historie "Posvátné hranice" ruského impéria (J. Mlynářík) M o n o l o g protokolu norimberského t r i b u n á l u {I. Sviták)
25 26
Literatura Zimní rozmluva (M. Uhde) Zánik (L. č u k o v s k a j a ) Už se blíží meče (I. Klíma) •opisy
27 27 29
32
Autorem fotografie na titulní straně je H Bäumli a redakce ji nazvala Nevánočni pozdrav z Prahy
Do každého čísla vkládáme propagační kartu ZÁPADU. Prosíme, předejte ji dál svým známým, o nichž si myslíte, že by o ZÄPAD měli zájem.
ZÁPAD DO VŠECH SVĚTADÍLŮ!!!
Československo Vladimíra Burke
Aféra vrcholí
Jak jsem si myslela (viz minulá dvě čísla Západu), rozrostla se aféra, způsobená výletem 5. Krýzla do země rocku, kde nikdy předtím nebyl, v masový průšvih, Začíná se to nebezpečně podobat vzpouře čs, teenagerů protiestablišmentu lži, buranskěho násilí a chiubivě nevzdělanosti, jenž sám sebe nazývá vědecký socialismus. Neboť jestliže Tribuna (10.8.83) nápise: Počet dopisů, který jsme dostali a stále dostáváme jako ohlas na článek (s. Krýzla) je vysoký, znamená ten understatement, že redaktoři tohoto partajního orgánu se topí v moři písemného rozhořčení. Jak čtenáři, kteří předchozí dva články v Západu uvítali, pochopili, nejde tedy už zdaleka (nikdy taky nešlo) jenom o bouři ve sklenici vody úzkého zájmového kroužku jazzofitů: jde o další, a zatím nejosludnějši, frontálni útok marxleninistů na svobodu kultury, a tedy svobodu člověka. Útok. který na rozdíl o d mnoha dřívějších podobných atilliád, skončí sice nepochybně vítězstvím strany a vlády, ale to vítězství bude ještě neslavnější, než byl pochybný triumf epirského krále Pyrrha. "Ještě jedno takové vítězství, a..." Do boje proti leninským obskurantistůrn totfž zasáhly další síly, některé, u nichž to nepřekvapilo, jiné zcela nečekaně. Bouřící se teenageři získali pry za spojence dokonce i Svaz skladatelů: jak se proslýchá, zachovala se tato převodná páka strany způsobem pro páky necharakteristíckým. Svazové předsednictvo reagovalo prý na moudrosti otištěné v Tribuně ostrým dopisem redakci se žádostí, aby byl uveřejněn. Pokud jsem mohla zjistit, zatim se tak nestalo. Není divu: bylo by to poprvé od doby "pomýleni" roku 1968, kdy bý nějaký umělecký svaz vypadl z role automatického schvalovače a vykladače pravd zjevených ve stranických časopisech. Otisknout takový dokument by se rovnalo přiznání, že partaj udělala botu, a to je něco zcela jiného než "objektivita", s niž se uveřejní hrst pečiivě vybraných útržků z tisiců čtenářských dopisu, a promíchá se to popuzeně pedagogickým komentářem. Druhý důležitý spojenec byl očekávaný. Dne 30. srpna vydala Charta 77 svůj 31. Dokument s názvem O populárni hudbě. Jako celá aféra, ani tento dokument není záležitostí pouze úzkého kruhu zájemců o rock a jazz; je to věcný, solidní a klidný rozbor politiky kulturní genocidy, jíž padla za oběťuž současná česká literatura, čs. film, čs. historická věda a]„ a která se nyni pokouší vzít mládeži to, s čim mládež těší svět. Bohužel, Dokument je veíice dlouhý a Západ si může dovolit (pokud nestoupne počet čtenářů, a ten stoupne jen s vaši pomocí, přátelé
Čtenáři) pouze dvaatřicet stránek jednou za dva měsíce Ač nerada, pokúsim se tedy. na přáni redakce, o digest tohoto textu. Současný svět, píší autoři dokumentu, je ve znamení krize civilizace a jejích základních hodnot; krize smyslu lidského života vůbec. Prohlubující se vědomí této krize se stává stále častěji impulzem k masovým projevům nespokojenosti, především u mladých lidí; jde v jádře o revoluci lidské mysli a o vnik nového životního pocitu, tedy o vzpouru především existenciální. Mladí lidé Čini - a většinou právem - za truchlivý stav světa odpovědnými soudobé společenské establiěmenty, z jejichž světa utíkají k hodnotám, které se jím zdají naznačovat, ne-li všeobecné, tak aspoň individuálni východisko z bludného kruhu stádniho života. Je samozřejmé, že tato roztržka mládeže s establišmentem a jeho stupnicí životních hodnot se zrcadli i v uměni. Pro moderní svět je symptomatické, že stále významnější roli tu hraje hudba, která se stává dnes téměř hlavním průvodcem čí prostředím této důležité duchovni a sociální konfrontace. A především jde o hudbu rockovou. Tvrdí-lí čs. oficiální propaganda, že toto všechno je pouze věci Západu, a sovětského bloku se to netýká, dopouští se vědomé mystifikace. Navzdory různým odlišnostem jsou země sovětského bloku nedílnou součástí téže moderní civilizace a tudíž se v nich - byťjinýrni způsoby - odvíjí totéž drama. Mezi rozdílnostmi je třeba zdůraznit tu, která je v této souvislostí zvlášť důležitá: kdežto establiěmenty Západu, v rámci svých demokratických systémů, umožňují nejrůznéjšim protestním projevům a novým hnutím, aby se veřejně realizovaly, v centrický ovládaných zemích sovětské sféry jsou lakové projevy zásadně potlačovány jako něco, c o je ze své podstaty nepřátelské existujícímu - a za nejlepši ze všech možných se vydávajícímu - společenskému pořádku, a co je doň importováno zvenčí, jako jakýsi rafinovaný způsob jeho destrukce západnimi mocenskými aparáty Establišment vše, co jej jen vzdáleně kritizuje nebo je pouze cizí jeho zkostnatělým představám, prostě bez rozpaků a skrupulí likviduje, znemožňuje, zakazuje, stihá a ničí. Československo drži po této stránce dnes v sovětském bloku nepříliš po-
vznášející primát: projevy, které jsou v Polsku (dokonce navzdory tomu, co v nedávné dobé prožilo), v Maďarsku, NDR a občas i v samém SSSR samozřejmé, jsou u nás téměř vyloučeny. Nepřátelský vztah soudobé moci k populárni hudbě má ovšem svou vlastni svéráznou tradici. Počátkem padesátých let byl u nás v podstatě potlačen a zakázán jazz, vydávaný za "buržoázni pakulturu", za symbol základní dekadence. V půli padesátých let vznikl v USA rock'n roll a u nás se setkat s analogickou reakcí představitelů moci jako před Časem jazz: úpadkové uměni, importovanéz kapitalistického Západu. Neměl přistup do gramofonového průmyslu a masových sdělovacích prostředků, byl vykázán na periferii hudebního života, do malých šálků a divadélek. Teprve s postupným uvolňováním poměrů v šedesátých letech došlo k zrněné a vzedmula se dnes už z hudební historie nevymazatelná vlna českého bigbeatu: vznikly stovky kapel s poměrně širokou paletou výrazových prostředků; élo vlastné o svébytný projev toho, čemu se v oficiální mluvě říká "lidová tvořivost". Rozhlas, televize a gramopr úmysl nevzaly však tuto hudbu na védomi zdaleka v té mi ře, v jaké by si to svou společenskou rezonanci zasluhovala. Došlo í k trestnímu stíháni: proces proti Pavlu Sedláčkovi a Evě Pilařové. "Normalizační politika" sedmdesátých let si vytkla za cil vrátit poměry do vyježděných koleji: likvidace českého rocku se jí v podstatě podařila - složitý systém zřizovatelů, pořadatelů, kulturních inspektorů, schvalovacích procedur, kvalifikaci a rekvalifikací atd. atd.. systém, v němž o tom, co se smi a nesmí rozhodovali většinou lidé, jimž cokoli moderního a originálního bylo bytostně cizí, vykonal své. Jediní, kteří nepodlehli ani v nejhorši době, byli The Plastic People of the Universe a později DG 307 a několik dalších kolem n i c h Český hudební underground. Jejich koncerty však byly policií rozmanité mařeny, až tlak vyústil ve známý proces v roce 1976. Lidé, kteří pouze chtěli hrát hudbu, jakou měli rádi, byli prohlášení za nepřátele společností a socialismu. Mezí mládeží se stali téměř legendou Kolem poloviny sedmdesátých let se však situace začala opět měnit. Zrodila se řada amatérských skupin (Elektrobus, E x t e m p o r e , Stehlík, Svehlík, FOK, Duševní hrob, Kulhets.
1
Amalgam. Zikkurat, 2ába, Energie G a Četné dal ěf). Vyvíjely se nezávisle na undergroundu, ale paralelné s ním, narážely sice rovněž na četné komplikace a odpor včetně silného zájmu policie, nebyly však zatíženy vlastni minulosti, obtěžkány problematickou legendárností a především hendikepovány veřejným osočením ze zvrhlosti a nepřátelství. Kolem roku 1979 začaly být, pro svůj striktně nekomerční charakter označovány termínem "alternativní hudba". Počátkem osmdesátých let se tlak proti tomuto p r o u d u začal zřetelné zvyšovat. Vznikl známý seznam třicetišesti "nedoporučovaných" hudebních skupin z pera proslulého pronásledovatele hudby inspektora Trojana z Kulturního o d b o r u NVP, Jiný důležitý nekomerční projev sedmdesátých let byli folkoví zpěváci sdruženi ve skupině Šafrán (Hůlka, Merta, Třešňák, Voňková a další}, Desky nebo vysíláni rozhlasem bylo u nich téméř vyloučené (jedinou výjimkou byly dvě Hutkovy LP se starými lidovými písněmi), na jejichž koncerty v různých místech se sjížděla mládež z dalekého okolí. Byli ji blízcí především smysluplnostísvých textů. I oni se však stali obéti mocí; nejdřív bylo znemožněno veřejně vystupovat Hutkovi, proti němuž bylo dokonce zahájeno i trestní stíháni (mládež na to reagovala několika tisíci protestními dopisy Ministerstvu kultury); týž osud pak stihl i Třešňáka {při jednom výslechu byl dokonce fyzicky týrán), a oba byli nakonec přinuceni k emigraci. Do ní je museli následovat další: Svatopluk Karásek, Karel Soukup (Vladimír Veit, saxofonista Plastiků Vratislav Brabenec a jejich zpěvák Paul Wílson aj. - pozn.V.B.}. V popmuzice se sice udržely některé výrazné osobnosti (Marie Rottrová, Eva Olmerová, sourozenci Ulrychovi), ale i oni se museli a vytrvale musi střetávat s různými, byť meně známými a zřetelnými komplikacemi ze strany hudební byrokracie (deska sourozenců Ulrychových "Odyssea", natočená už v r, 1969, nemohla napr. dodnes vyjít). Jiní umělce se za své "hříc h y " dostávají nenápadně na okraj oficiálni pop-music a jejich možnosti začínají být často v tichosti, ale pro jejích příznivce o to citelněji oklesťován)/ (např. Jana Kratochvílová, Petra Janů aj.). Dějiny však zastavit nelze, a tak se koncem sedmdesátých let objevila tzv. "nová vlna", jejímž prvním projevem byl punk-rock. Jde opět o vpravdě lidový, ba přímo folklórní projev. Tato hudba se stala bytostnou potřebou širokého okruhu mtadých lidi, kteří spontánně, mnohdy bez velké hudební průpravy, začli hrát a zpívat, tak, jak lo odpovídalo jejich zkušeností světa. V této chvili existuje přibližně padesát významnějších skupin, Jsou mezi nimi profesionální soubory vysoké hudební kultury (především Kocábův Pražský výběr),
2
hlavně však jde o mnoho veliru dobrých skupin se statutem amatérů i bez něj (Jasná paka, Ještě jsme se nedohodli, Letadlo, Kečup, Ventil RG, Visací zámek, Dvouletá fáma, Žentour, Psi vojáci atd. atd.). Poté, co byly začátkem 70. letzakázányanglickénázvy (Flamingo se muselo přejmenovat na Plameňáky, Rangers na Plavce apod.), maji tyto skupiny už vesměs české názvy, ale většinou s ironickým přídechem; už tento zdánlivě vnější fakt zrcadli cosi velmi důležitého, totiž jejich smysl pro humor, groteskno, absurditu a perziflujicí vztah k tomu, co je žádáno. Na rozdíl od rockových skupin 70, let se nepokoušejí cestovat do kosmu či do psychedellckých vizí, ale svými texty mapují elementární a všem mladým lidem dobře známé každodenní jevy. Všechny zpívají vlastní české texty - lze tu mluvit přímo o textařské explozi. Neberou si servítky, jsou zcela nesentimentální a velmi otevřené a Často i drsně vyjadřuji svou tvorbou to, co vyjádřit chtějí a musí. Tvorba těchto skupin je nerozlučně spjata s jejich fyzickou přítomnosti a způsobem pobývání na scéně: toto pobývání (oděv. líčení, pohyb atd.) má opět často různě ironický, poetický, depatetizujicí, groteskní nebo záměrně šokující význam. V tomto ohledu je tato tvorba j a k o u s i s o u k r o m o u karnevalovou opozici nejen veškeré "seriózní" popmusic, ale vůbec celému světu bezduché vážnosti, formálnosti a rituálního pokrytectví. Za pozornost rovněž stojí, že v některých skupinách dostávají novou a mužům zcela rovnoprávnou roli i ženy (např. skupina Plyn). Skupiny nové vlny složené především z chlapců a děvčat nejmladši generace, kteři ještě nestihli zaznamenat nějaké vroubky na svém hudebně kádrovém profilu a tak proniknout do zmíněného Trojanova exkornunikačního seznamu, měly přirozeně snažší nástup a svou popularitu si stačily získat dřív, než si jich establišment vůbec všiml, V tom byla jejich pozice - těsně před pogromem radikálně nová: šlo o skupiny poměrně známé, protože do poslední chvíle vystupující Pogrom ovšem na sebe nedal dlouho čekat. Signálem k němu byl Krýzlův článek "Nová vlna se starým obsahem". Mezi hudbymilovnou mládeži je článek čten jako humoristický text, ale je to především neskrývaná direktiva zřizovatelům, provozovatelům a kulturním inspektorům. V atmosféře strachu, která v celém mocenském aparátu panuje, je ovšem taková direktiva, publikovaná orgánem ÚV KSČ vlče než rozkazem. Nová vlna je tedy v podstatě zakázána. Ale zdaleka nejen ona: probíhá tu - pod rouškou kritiky "výstřelků" nové vlny - pokus o likvidaci moderního Českého rocku vůbec. Dokonce i těch několik málo oficiálních rockových skupin, které tu ještě zbyly diky svým ústupkům a "stravitelnější" es-
tetice - a také proto, aby tvořily jakousi fasádu, vzbuzující zdání, ie rock je u nás povolen a podporován (např, Olympie, Abraxas, Katapult, Synkopy, Bronz, M-efekt, OK-band aj.) -začíná tento globálni útok pociťovat. Katapult má např. zakázáno vystupovat v Praze a ve Středočeském kraji, což postihlo i Abraxas, OK-band a Bronz, Který byl - bůhví proč (inu, odbornost s. Krýzla - pozn.V.B.) jmenován dokonce mezi odsouzeníhodnými skupinami v Tribuně. Establišment se tedy opět vzbouřil proti tomu, co je za horizontem jeho chápání a měšťáckého vkusu, co je vpravdě živé, své a svobodné, tedy přesně opačné, než jaký je on sám. Ani tentokrát neopominul vytáhnout tradiční argumentaci o "ideologické diverzl" z buržoazního Západu, Poměry jsou však dnes už přece jenom poněkud jiné, než v době, kdy celý mocný státní aparát včetně aparátu represivního stá! proti několika neznámým lidem z českého undergroundu a kdy mohlspoléhat, že jeho desinformace účinné zapůsobí naveřejnost. Mladí lidé si dnes své oblíbené skupiny nechtějí nechat vzít a zahrnují Tribunu, další časopisy i různé instituce stovkami polemických dopisů, které mnohdy podepisují i celé organizace SSM. Pražské zdi jsou popsány jmény oblíbených kapel nové vlny (ale stejné často lze spatřit nápisy, volajici po povoleni Míšika, Merty a jiných, navazující svým způsobem na dnes Již klasickou a sebeumnějšími p o l l c e j n ě - n a t ě r a č s k ý m i zákroky nezničitelnou "pamětní zeď" Johna Lennona v Hroznové ulici na Kampě, která je - mimo j i n é - j e d n í m z mála projevů autentického mírového hnutí v ČSSR) Státní moc jakoby začínala váhat: na Jedné straně se policie snaží vyšetřovat a zastrašoval ty, kteří se polemicky ozvali, na druhé straně se zdá. že sama Tribuna se trochu zalekla a začiná couvat: otevřela na svých stránkách diskusi, arci že cenzurovanou, v niž jsou však presto připouštěny některé "omyly" Jana Krýzla. (Otiskovány jsou například dopisy různých zřizovatelů, snažících se obhájit, byť na úkor ostatních, aspoň svou skupinu; a vedle pokusů znovu zdůraznit "ideodlverzní" charakter rockové hudby se objevují růz^ né, byť nesmělé a všelijak zmatené snahy probíhající pogrom jaksi "zmírnit" či "zkultivovat" omezením jeho argumentace "jen" na nařčení z nekázně, výtržnictví, vulgarity a nevkusu.) Z přímých zákazů je nejznáméjší případ Pražského výběru (záminkou byl údajně nezdaněný prodej plakátů na koncertě v Hradci Králové) Většina známějších skupin ztratila své provozovatele krátce po Krýzlově článku a většina z nich figuruje na různých interních seznamech nepovolených skupín v různých krajích (napr. na nedávno pořízeném seznamu pro Středočeský kraj je jich dvacet sedm, me-
zi nimiž jsou, což je symptomatické, ty nejlepší a nejznámější). Pokud jde o ideovou ambaláž všech těchto administrativních zásahů, je u nich tradiční obvinění z "buržoaznosti" provázeno jako svou nerozlučnou družkou vždy znovu prastarým, typicky šosáckým a tisíckrát už celým vývojem moderního uměni zproblematizovaným kultem "uměleckosti", tj. umění s velkým U. Má-li něco to štěstí, že to lze vtěsnat do této kategorie, má to šanci na přežití. Naopak vše, co přináší život - skutečná autenticita lidských problémů, neštylizovaná bída lidské duše i neupravená pravda její fantazie, nevědomí a všech často temných zvláštností její zkušenosti světa - tedy to. z čeho každé skutečné urnéni vždy prapůvodně roste - je-li to bezprostřední, syrové, původní a akademickým filtrem tradičních 2působů "uměleckého zpracováni" neprocezené, je to potlačováno dnes už klasickým nařčením z nedostatečné "umělecké úrovně". Zákazy se ovšem neomezuji jen na rock. Náš nejlepší písničkář Vladimír Merta má už léta záhadné a nikdy nezdůvodněné potíže; tyto potíže se stupňují a výsledkem je to, že si nelze koupit už jedinou jeho desku, a nelze ho už téměř vidět zpívat na veřejnosti. Merta je přitom znám tím, že neprovokuje, je zdrženlivý, korektní a jsou mu cizí jakékoliv konfrontační počiny. Příčina potlačování je jediná: paranoický děs moci ze všeho, co je pravdivé, silné, smysluplné a oslovující. Před časem ztratil provozovatele, a tim i možnost vystupování, také Vladimír Míšik se svou skupinou ETC, zpěvák, který, mimo jiné, svým zhudebnéním textů Josefa Kainara zpopularizoval tohoto básníka tak, jako dosud snad nikdo nikdy žádného českého básníka nezpopularizoval. Oficiálni důvod jeho zákazu je směšný; prý jednou zpíval v Lucerně i písně, které neměl na předem schváleném repertoárovém listu. Už léta se rovněž nemůže objevit v televizi čí rozhlase Jiří Suchý, autor a zpěvák, který má v českém budebnirn životě dnes už postavení téměř klasika, jehož význam je srovnatelný téměř s dvojící Voskovce a Wericha a který vykonal pro jazykovou kulturu české písně možná totéž, co oni, a ne-ti, pak rozhodné na jejich tvorbu skvěle navázal a je jejím důstojným pokračovatelem, bez jehož díla si lze těžko představit všechny nejlepší písničkáře a textaře, kteří přišli po něm, od Mládka přes Vodňanského až po Mertu. Ostatně ani případ zmíněné dvojice (V+W] není zdaleka jasný: na jedné straně o nich vycházejí tlusté knihy (zvlášť poté, co oba už zemřelí a nehrozí tudíž nebezpečí, že se nějak rušivé projeví) a jsou oficiálně vyhlašováni za příklad té pravé a vskutku pokrokové kulturní tradice, na druhé straně se z důvodů, které by zasluhovaly samostatný rozbor, neodvážit gramofonový průmysl už dvacet let
tak prosté věcí, jako je vydáni desek s originálními nahrávkami jejich pisní. (Projekt takového kompletu dokonce byl už před Časem hotov, ale neuskutečnil se: místo písni V+W vyšly pouze - byťjinak samozřejmě c e n n é - i n s t r u mentální nahrávky Ježkova orchestru.) V této souvislostí se dost dobře nelze nezmínit o jednom u ž t é m ě ř d o c e la absurdním úkazu, který právě svou absurditou názorněji, než co jiného, ilustruje současnou situaci: snad vůbec nejpopulárnějším písničkářem mezí mladými lidmi, básníkem a zpěvákem, jehož tvorba už doslova zlidověla, je už dlouho Karel Kryl, tedy zpěvák, který je už Čtrnáct let v emigraci a kterého poslouchá mládež už čtrnáct let z rádia Svobodná Evropa ! Tuto absurditu jen korunuje skutečnost, že ke čtyřem letům odsouzený dělník Jiří Gruntorád má ve svém rozsudku z 10,6,1981 na straně 5. výslovně napsáno: "Obviněný pravidelně sledoval vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Z tohoto zdroje nahrával pisně Karla Kryla, které jsou téměř na všech zajištěných páscích". Jedinou institucí, která se už po léta soustavné a odborně stará o soud o b o u progresivní hudbu a seznamuje s ní veřejnost, je Jazzová sekce Svazu hudebníků. Veškerou práci této instituce dělá několik málo mladých lidí ve volném čase po zaměstnáni, přičemž už léta maji nepřetržité a zdravému rozumu nepochopitelné potíže. Ministerstvo kultury. Svaz hudebníků, NVP a jiné instituce - a ovšem i nezbytné a všudypřítomné Ministrstvo vnitra - jim práci nejrozmanitějěimi způsoby maří a mnohokrát již usilovaly o zrušení Jazzové sekce jako takové (od čehož je odrazuje zatím asi hlavně strach z několika tisíc jejich mladých členů a dalších desetitisíců, kteří se z organizačních důvodů členy stát nemohou a materiály Jazzové sekce si proto jen půjčují a opisuji, tedy zespolečenslvi, jehož reakci na tak zjevněantikulturní čin je vskutku těžké předvídat; Jazzová sekce navázala navíc před časem kontakty s mírovými organizacemi po celém světě, které jí přislíbily mezinárodni solidaritu v její práci, což by eventuální zákrok pochopitelně rovněž asi dost komplikovalo). Tyto instituce ovšem už třikrát za sebou zakázaly Jazzové dny (obvykle v posledn i m o k a m ž i k u , b e z ohledu na to,že na ně byli pozváni i účinkující ze zahraničí); St b zve představitele Jazzové sekce na pravidelné výslechy, prohíiži jim formou domovních prohlídek jejich archiv, jedná s nimi zkrátka jako s kriminálními delikventy. Jen o něco málo lepši situaci má druhá instituce, věnující se soustavné rockové hudbě, totiž Sekce mladé hudby při Svazu hudebníků CSR, která vydává - samozřejmě ve zcela nedostačujícím nákladu - jiný velmi kvalitní časopis věnovaný jazzové a rockové hudbě (Kruh).
Jediný víceméně oficiální časopis, věnovaný populárni hudbě, který u nás vychází (mimo jiné v nákladu téměř 100 000 výtisků, přičemž je každý měsíc během tři hodin vyprodán!), totiž Melodie, má rovněž zcela nepochopitelné potíže: ačkoliv jde o časopis bezesporu kvalitní, do něhož přispívají všichni naši nejlepší odborníci v této discipliné, a který si vydobyl svou odbornosti, informovaností a nepredpojatosti opravdu zaslouženou popularitu nejen u nás. ale i v ostatních s o c i a l i s t i c k ý c h zemích (část nákladu je vyvážena do SSSR), se nedávno stal - zřejmě už jen tím oficiálním místům také podezřelý: celá redakce byla po letech svědomité práce vyhozena, byla odřeknuta spolupráce í všem stálým externím spolupracovníkům, a časopis byl svěřen lidem obecné známým svým ignorantstvím. neznalostí o b o r u a nezájmem o něj,*
* Nedávná příchozí d o Kanady, jejiž příbuzný je poskokem na Ministerstvu kultury, mi v Montrealu sdělila, že novým šéfredaktorem Melodie má být jakýsi Jaroslav Kratochvil, zřejmé tzv. "ředitel z povoláni". Původně byl jedním z šéfů radia Hvězda, stanice zřízené za Invaze sovětskou armádou na území NDR, dnes snad přemístěné na uzemi české kolonie, jež byla hlavním stanem protidubčekovské propagandy ve dnech přepadu a d l o u h o po něm. Zásluhou tohoto Kratochvíla se v baště rozhlasově ideologie prý nevysílaly pisně nikomu, kdo sí to nezaplatil: ne samozřejmě d o podnikové pokladny, ale d o bezedných kapes s, Kratochvíla. Kapsa však nakonec zřejmě přece jen přetekla, úplatky b y l o p ř i l i ě v i d é t . a t a k z n a l c e p o p m u z i k y
3
Na d r u h é straně pohled na mamutí a m o n o p o l n í státní instituce, jejichž úkolem je zprostředkovat h u d b u veřejnosti, skytá obraz vskutku t r u c h l i vý: Pragokoncert, který organizuje mimo jiné zájezdy zahraničních umělců do ČSSR, nebyl v c e l ý c h svých dějinách s c h o p e n pozvat jedinou významnější progresivní s k u p i n u nebo o p r a v d u důležitého zpěváka (s v ý j i m k o u některých jazzmanů a z n á m ý c h šansoniéru}, a to přesto, že by jejích zájezd byl m n o h d y f i n a n č n ě výhodnější, než jsou zájezdy r ů z n ý c h k o m e r č n í c h hvězd typu A m a n d y Lear či s k u p i n y Bonnie M. vyhovujících opět především pokleslému vkusu měšťáka. S u p r a p h o n a Panton, Jediné dvě české g r a m o f o n o v é společnosti, nevydají ročně víc. než pět až šest lic e n č n í c h desek, přičemž jejich výběr je opět značné s p o r n ý : tyto f i r m y se omezuji obvykle na to, co je už dávno časem prověřené a co si každý, kdo se o populární h u d b u vážněji zajímá, už dávno a v celistvější p o d o b ě o p a t řil, ať už na zahraniční desce nebo na m a g n e t o f o n o v é m pásku. Zahraniční desky se p ř i t o m - na rozdíl od j i n ý c h zemi sovětského b l o k u - u nás n e d o stanou vůbec, tedy ani v Tuzexu. ( S o u k r o m ý pokus o jakousi o b č a n s k o u s v é p o m o c v této věci - totiž známa pražská burza g r a m o f o n o v ý c h desek, na níž si mladí lidé vzájemné vyměňovali nebo prodávali jinak ned o s t u p n é desky - byl svého času tvrd ý m z á k r o k e m policie zlikvidován,j O z m í n ě n ý c h institucích je přitom všeobecné známo, že jsou navzájem p r o p o j e n y složitou síti o s o b n í c h vztahů a vazeb, připodobňující je jakési mafii, jíž nejsou cizí různé formy uplác e n i a podplácení, vzájemného příhrávání, protekcionářstvi a případně i k o o r d i n o v a n é h o iikvidováni n e p o h o d l n ý c h , přičemž zcela zvláštní roli na této tristní s c é n é o f i c i á l n i h o řízeni populární hudby sehrává P r a g o k o n cert, který je, p o d o b n ě jako j e h o menši bratr PKS. v podstatě jen zvláštní odnoží Stb: zaměstnává četnéjejí nomenklaturní důstojníky {zřejmé za o d m ě n u } a ovšem bezpočet jejich tajných spolupracovníků, provázejících - m i m o jiné - československé umělce na zahraničních zájezdech a spíš než o profesionálni provozní zajištěni těchto zájezdů, jak je jejich oficiálním udělali
šéfredaktorem
časopisu
fíiSe
hvózd. Prý dokonce ví, co je to Velký vůz. Nyní tedy bude pánem přes popmuziku (1 zde je znalcem: tuší, žena kytaru se nehraje smyčcem) Jeho nohsled, jakýsi Horáček nebo Sedláček {moje Informátorka si přesně nepamatovala), zvaný prý Krahe (Kratochvílův hemerold), už se rnél vyjád-
řit, že za fotografii na obálce Melodie se napříště bude platit pét táců: rozuměj, nikoli časopis fotografovi bude platit, ale fotograf - ne snad časopisu, ale bezedné kapse s. Kratochvíla. Tento malý český grázlík je prý, jak |ínak, kandidátem ÚV KSČ. a kdo si snad mysli, že není také významným pracovníkem Stb, případně i KGB, tomu, řekla bych, jak říká moje matka, kape na karbid
úkolem, starajících se o hlídáni našich u m ě l c ů a vlastní v ý h o d n é valutové nákupy. Neodbornost a z k o r u m povanost jsou tedy hlavní znaky m n o ha pracovníků těchto instituci (ne přirozené všech!), což je věc n o t o r i c ky známá, kterou v s o u k r o m é m h o v o ru - ale zřejmě jen v něm - potvrdí každý, kdo s těmito institucemi přišel pracovně do styku a není d o jejich t e m n é h o podnikání sám bezprostředně zapojen a na jeho krytí tedy zainteresován. V t o m t o k o n t e x t u je na místě zmínit se ještě o jevu obzvlášť alarmujícím: totiž o zvláštním p r o p o j e n i Ministerstva kultury a Ministerstva vnitra. Je z n á m o , že MV disponuje síti svých konfidentů dokonce i v samotném Ministerstvu kultury, kde tito lidé mají za svůj hlavní úkol upozorňovat svého s k u t e č n é h o zaměstnavatele na vše, c o zasluhuje podle jejich o d h a d u j e h o pozornost, aby on pak mohl na základě těchto důvěrných upozorněni vznášet oficiálni dotazy Ministerstvu kultury a aby titiž jeho lidé - zaštítěni tentokrát už hlavičkou nejvyšši kulturní instituce - ho mohli oficiálně informovat a klást své požadavky (přirozeně většinou represivního charakteru). Vyvolává to neodbytný dojem, že nejvyěší kulturní a u t o r i t o u v našem státě je policista. Tato z h o u bná praxe zachází nakonec tak daleko, že kterýkoli kulturní inspektor má právo, uzná-li to za vhodné a aniž by se musel k o m u k o f i z takového rozhodnutí zpovídat, přímo přivolat k jakékoli kulturní akci pohotovostní o d díly MV a dát impuls k jejich zásahu, ať už proti u č i n k u j l c i m nebo proti publiku. Mládež se tak d e f a c t o d o s t á vá od nejranějšího věku pod přimou, svévolnou a nijak zákonem neregulov a n o u k o n t r o l u policie. S y m p t o m a t i c k ý m protějškem této praxe, prozrazujícím pravou - totiž vskutku " p a n s k o u " - povahu současné m o c i je známá skutečnost, že mnozí vysocí státní a političtí činitelé si žádají - přirozeně direktivním způs o b e m prostřednictvím příslušných státních agentur - aby je jejích oblíbené hvězdy p o p - m u s i c přicházely obveselovat na různé s o u k r o m é oslavy (narozeniny apod.}. Máloco asi názorněji ilustruje funkci, j a k o u ve s k u tečností přisuzuje s o u č a s n ý e s t a b l i š ment u m ě l c ů m : totiž funkci j e h o dvorních šašků. Že situace, kterou jsme se tu snažili v nejstručnéjších obrysech popsat, má a musí mít své hluboce nebezpečné společenské důsledky, je snad víc než jasné: je-li totiž m l a d ý m lidem - a ti j s o u p o p s a n o u situaci především postiženi - trvale odpírána hudba, kterou mají rádi. nemůže to vést k nič e m u j i n é m u , než k p r o h l u b o v á n í o b e c n é frustrace, k pocitu beznaděje, bezmoci a životni prázdnoty - nebo naopak k p o d p o ř e latentního společenského napětí, Působi to téměř tak, jako by svou kulturní p o l i t i k o u s o u časná moc p ř í m o usilovala o to, udělat z m l a d ý c h lidí b u ď a l k o h o t i k y , nar-
komany a kriminální delikventy (což se jí, n u t n o říct, d o značné míry daří), nebo sve p r o g r a m o v é odpůrce a potenciální " d i s i d e n t y " (ani v t o m t o směru není zcela bez úspěchů) nebo k o n e č n ě - a o to jí jde zřejmé nejspíšlhostejné přizpůsoblvce. Ať je t o m u však jakkoli, jasné je, že to je politika krátkozraká. N e b o ť onen zvláštní energetický p o t e n c i á l který dnes v mládeži dřime, a který by se m o h l celkem p ř l r o z e ň ý m a pro společnost jako celek d o k o n c e oživujícím způsobem vybít v adekvátní kulturní sebemanlfestaci, není l o u t o politikou poc h o p i t e l n ě zlikvidován, ale je pouze d o n u c e n hledat si různé náhradní ventily. Jaké ventily to v b u d o u c n o s t i b u d o u či m o h o u být, lze ovšem stěží předem védét; jisté však je, že m o h o u být nejen z hlediska moci, ate i celé společnosti n e p o m ě r n ě nebezpečnější než všechno konftiktní, protestní, provokující a kontraverznl uměni, kterého se současná moc tak panicky bojí, že ze samého strachu z něho zakazuje téměř vše, co se jen t r o c h u vym y k á banálnímu vkusu jejich představitelů. Tolik Dokument Charty 77. Myslím, že není třeba nic dodávat. O tom, jak tento od r o k u 1968 nej větší konflikt o b č a n ů Československa (převážné mladé generace, ale mezi postiženými a bojujícími jsou í lidé starší a staří, a nejenom hudebníci) s marxlenins k ý m establišmentem dopadne, vás neopomeneme informovat. Nejde skutečné jen o právo bubeníků hrát d o půl pasu svlečeni: jde o m n o h e m víc. V kultuře jde o všecko.
Plánujete d o v a l e n o u na Floridě? J A S M Í N
V I L L A
M O T E L
801 S. Oceán Blvd„ Pompa no Beach, Florida 33062 Tel,: (305) 941-7930
Jed n o ložnicové byty s kuchyňkou * P o k o j e s kuchyňkou * Hotelové pokoje s lednickou * Barevná televize a telefon v každém p o k o j i * Velký b a z é n * Pouze 100 rn od moře * Kulečník * Ping-pong * S h u f f t e b o a r d * Barbecuc * Obchody a restaurace nablízku * se na Vás Vaši krajané Lajoä a J a n a Naňákovi
TĚŠÍ
36ti letý optimista, rád jazz, divadlo a podzimní přírodu, hledá partnerku do 35 let, T o r o n t o a okolí Zn.: "Nevzdávám naděje" 35letý středoškolák vybraných zájmů hledá seznámení se ženou za účelem pozdějšího sňatku Zn.: W QTJEBEC, O N T A R I O "
Zajímavosti ze světa Ota Ulč
Čína - náhled do rudého rodiště - II. část
Děti
V porovnáni s Taíwanem a Honkongem vzduch byl chladnější, dokonce i s vánkem. Vandrovali jsme pěšinkami po svahu mezi dlouhými bambusy a voňavými stromy, a zblízka okukovali onu starou Činu - pitoreskní stromy, rokle, balvany, jež si lid pojmenoval Lvi hlava, tygři skok, velbloudí hrb A do starého nové: zákaz fotografováni, zákaz vchodu. Pamětliv taiwanského másla na hlavě, snažil jsem se chovat jako předpisů nejdbalejši návštěvník. Neseběhli jsme tedy k pláži, pry nejlepši na ostrově. A tady na stromy, řekla Priscilla, věšívali kočky. Kdo věšívali? Pročnezakopalí nebo nesnědli? Živé kočky, do oprátek, až se uškrtí. Ale proč? Nevěděla. Prý symbol něčeho, snad Štěstí. A že tady na stromech se konaly jinačí věci: odkládání novorozeňat ženského pohlaví. V jakémsi povijánkovém pytlíku pověsit na větev. Snad se najde samaritán a včas pytlík odnese, Netrpělivější rodičové házeli dcerky hned do moře. Dobře tedy, že na krutou dobu doŠlápl komunismus. Jenže došlápl? Dnes se na vesnici děvčeti říká "tisíc uncí zlata" a chlapci "deset tisíc unci zlata". V těchto osmdesátých letech se objevuji v čínských novinách informace o utopených či jen odhozených novorozeňatech ženského pohlaví. Kdosi odložil na stranickém sekretariátu pytel s osmi udušenými holčičkami. V zemědělských komunách na pět živých děti připadají tři chlapci. V novinách rozmázli případ ženyjménem Gao Líhua. Porodila dceru, manžel ji zmlátil, a jeho otec, stranický funkcionář, přihlížel a souhlasil. Je porozeni děvčete dostatečným důvodem k rozvodu? Početí nesmi počít v květnu, máj je nešťastný měsic, bude to holka. Rostoucí počet těhotných žen naléhá na lékaře zjistit pohlaví plodu, a podle toho co zjistí, buď dojde nebo nedojde k potratu. K d y ž t o t a k h l e p ů j de dál, za dvacet let mládenci nenajdou nevěsty, psali v mládežnickém Časopise. Obviňuji Maotsetunga. V padesátých a šedesátých letech odmítl varování o přílišné populaci jako buržoázni trik. Naopak, čím víc lidi, tím vyšší produkce všeho. Průměrná životnost rovněž vzrostla a Čína s 400 miliony obyvatel má teď už miliardu. Zemědělská výroba se zdvojnásobila, ale průměrný Číňan nejí lépe, než jedl
před půl stoletím. Obiloviny jsou jeho téměř jedinou stravou. Stranické zdroje připustily, že 200 milionů venkovanů trpí "polohladomorem". A teď že prý již je mimo síly státu produkci potravy podstatně vylepšit. Konečně velký kormidelník pochopil a vydal opačné rozkazy: Před narozením prvního dítěte, rodiče jsou vyzváni podepsat závazek,
TVARY STARÉ ČINY
že to bude jejich dítě poslední. Když podepíši, stát se bude revanžovat šestiměsíční placenou mateřskou dovolenou. Ekonomické výhody všeho druhu konči narozením druhého dítěte, V případě třetího těhotenství zákon nařizuje interupci, a kdo by neuposlechl, ztratí jak zaměstnáni tak nárok na potravinové listky. A jsme u toho. Co když první a poslední dítě je tisíc unci a nikoliv deset tisíc uncí? To máme vymřít po meči? Buď tedy odhodit ditě nebo manželku a začít znova. Vláda se snaží přesvědčovat národ, že dívky jsou stejně hodnotné. Všimli jsme si velkých plakátů s rodinou otec, matka, v pozadí rakety a astronauti, v náruči holčička, a nad vším nápis "Jedno dítě je šťastné dítě" Též ochuzené dítě, jakož i rodina a čínský jazyk. Jestliže se podaří restriktivní politiku prosadit, pojmy "bratr", "sestra", "bratranec", "sestřenice", "strýc", "teta" též vym řou. A co se stane s dvojčaty a vícerčaty, jak stát potrestá příliš plodnou matku? Prý se jí přiznává polehčující okolnost. Potkali jsme několik párů roztomilých dvojčátek. Kult děti, tak jak si ho zavedli v Americe a jistěže i v j i n ý c h západních zemích, v Čině nikdy neexistoval. Číňané mají rádi své potomky, ale život se kolem nich netočí. Monotónně odění rodiče jdou na procházku s dítětem v barevných šatičkách. Neviděl jsem rozjiveného spratka. GUAI čili dobré vychováni je co nejvýš na seznamu rodičovských hodnot. Též jsme nepotkali prilíš povídavé, švitořívé, poskakující děti. Roztomilí drobečkové, vedli se za ruku, beze
slova, jako dva penzisté. A stejné jako v případě penzistů jsme neviděli, že by amoyské děti měly nějaké hračky. Popletl jsem sled, nuže od populace ke kopulaci. Soukromé věci jsou veřejné věci, zmínil jsem se o danwei a uličních kontrolách antikoncepčních způsobů a menstruačního cyklu. V ulicích visi dost nedelikátní gynekologické nástěnky - surově realistické výseky dámského masa, průřez barevnými dělohami jako průřez seletem a s návodem, jak napasovat pesar. A že tohle, když vládci jsou takoví prudínové a vládní morálka tak puritánská? Nezapomínejme, že Mao měl hodně manželek a jiní také měli a mají. Však pokud to žena v ČLR dotáhla vysoko, bylo to zpravidla zásluhou výhodného sňatku. Je pravda, že sdělovací prostředky varují před líbáním (nebezpečí žloutenky), mimomanželský pohlavní styk je trestný, a pro akt výkonu lásky nemá současná čínští na - na rozdíl o d řečí zámořských Číňanů - vůbec slovo, výraz. Toliko znají "vztah muže a ženy nepěkným, nepořádným způsobem". Homosexualitu řeší kulkou do týla. To ale ještě neznamená stigma nemravnosti sexu jako takového. Však je to přirozené, mnohdy í příjemné počínání. Ale sex je hříchem, pokud oslabuje socialismus. Oslabení interpretuje Strana, matrona z nej žárlivějších, monopolistka všeho, tedy í citu a baženi. Zákon zakazuje uzavření manželství mužům mladším 28 let ve městech a 22 let na venkově. U žen věková hranice je 25 a 20, Domnívám se však, že režim hranici párkrát pozměnil a že dochází k regionálním odchylkám, Tak či onak, jestliže se děvče nevdá do svých třicátých narozenin, okamžité se stane starou pannou, na posměch okolí. Maotsetung velkou kulturní proletárskou revoluci - svým nepochybné nejšílenéjšim nápadem - revoluci příliš neočistil a v otázkách morálky a pohlavního počínání dosáhl opak. Miliony rudých gardistů a gardistek putovali zemí, mimo rodičovský a jakýkoliv dozor. Je nepravděpodobné, že předčítání předsedových citátů jim zabralo všechen čas. Do velíce mizerné situace se dostala mládež, odtransportovaná z měst k převýchově na venkov, kde primitivismus je univerzální, k d e ž e n y s e d o dnes kupují a prodávají. Kanci starodávného typu a přitom též předsedové MNV si v chlívcich udržují doplňkové manželky. A pak jim přišla městská poupátka do drápů. Znásilňovalo
se kulturně revolučně ve velkém. Případný odpor obětí poskytl další důkaz jejich kontrarevolučniho ledví. Stát zasáhl do tradice jak zrodu tak odchodu z tohoto slzavého údolí. Ve městech je kremace povinná a stát přispěje k výlohám se žehem. Rovněž podnikl kroky omezit zvyk extravagantních, ekonomicky neúnosných pohřebních hostin. V Kulangsu jsme šli podél nemocníce a všimli si otevřených dveří přímo do ulice V komůrce leželo tělo, zabalené v Červeném suknu, vedle malý oltár s hořícími voňavými tyčinkami a fotografii zesnulého. O zeďse opíraly skoro dvoumetrové barevné kotouče na podstavcích. Na Taiwanu je vyrábí z čerstvých květin, zde z papíru. Pár kroků od připraveného pohřebního dvoukoláku sedělo na prknech pod plachtou asi dvacet pozůstalých a cosi ubohého pojídali. Viděli jsme jen Jeden hřbitov, tak zvaný evropský, a ten se bude bourat. Na kostech bělochů tu prý postavi koncertní síň. Byl to jediný případ stavebního záměru na ostrově, co jsme se doslechli. Všichni Číňané, co jsem s nimi poseděl, byli alergičtí na mouchy. Jedna moucha u stolu a mohou se umávat. Cožpak jste si je nevy mlátili za Maovy viády? Prý se to nepovedlo. Úkol měly na starost zejména děti. úlovky musely předkládat ve škole a ono to chvilku trvá, než se naplní krabička od sirek. Učitelé nedbale oceňovali výkony pilňáčků, lovci polevili, z původního nadšeni akce upadla do schématismu, tak jak už to v budovatelských podmínkách bývá. Vybiti psů byf ale úspěch. "Víš, co tu chybí, co tu vůbec neslyšíme?" řekli jsme si brzo po příjezdu. Ovšem, žádný štěkot, v lahodném kontrastu s většinou zemí zejména Třetiho světa. Brzo po revoluci strana poručila likvidaci nejtepších přátel člověka bez ohledu na třídní přislušnosl, A vezli se jak pajdaví voříškové, tak šlechetní chrti. Vlastníci své miiáčky vesměs snědli, v podmínkách akutního nedostatku jiných bílkovin. Dnešní mládež nikdy neviděla psa, stejně jako se nikdy nepotkala s živým dinosaurem. Prý že ve vzdálenějších krajích někteří Čtvernožci ještě přežívají. Zde na ostrově přežívá pár koček, viděli jsme je na vlastní oči. Kulturní revoluce Krátce po příjezdu srpnových tanků jsem se strašné pohádat s významnou lidskou tváří na palubě kapitalistické jachty v long-islandskěm zálivu. Sklínku s luxusním alkoholem v ruce a jablko sváru na klíně: Maova kulturní revoluce. Zdůrazňoval jsem lidské utrpení, Tvář mě elokventně stírala, jaký že jsem blbec a nechápu systémy, struktury, dialekticky proktínéné souvislosti.
6
Dodnes je nechápu. V Kulangsu jsem si zlidštělého marxistu připomněl a politoval, že nevymění své akademické přísluní v Kalifornii za něco tady - netřeba navždy, ale podívat se a zafiíozofovat, jak kulturní revoluce zavraždila kulturu, jak ve jménu mladých poničila, pořádně zdevastovala mtadou generaci, a s odhlédnutím od kopcu mrtvol avelehor nezcela zabitých obětí, popostrčila zejména hospodářský vývoj země dekády nazpět na úroveň některých saharských pseudostátů, vzdor všem teoreticky fundovaným, dialektickým, strukturálné-systémovým změnám. Na prvního máje krásného roku 1968 v Šanghaji popravili dívku Lin Zhao za to, že si psala denik a v něm zločinné zapochybovala o neomyt-
VSTUP DO ZAHRAD PQLOŇĚI-TABI LITOVANÝCH
nosti strany Stranický pracovník došel k rodině oznámit výkon trestu a vydobýt platbu za katovu kulku.' Čínský tisk přiznává, že za údobí Maova^ experimentu (1966-1976) sto miliónů občanů bylo postiženo, poškozeno či vic než poškozeno. Nutno připočítat sto miliónů analfabetů, dalšího plodu kulturní doby. Školy přestaly fungovat a osmnáct miliónů - čili 10% veškeré městské mládeže - převezli na vzdálený venkov. Miliónový transport putoval ze Šanghaje, 600 tisíc z Pekingu. Pěti miliónům se nepodařilo vrátit dodnes. Na naší newyorské univerzitě jsem zpovídal divku, a jistěže humanistický přítel v Kalifornii může potkat podobné svědky: Když jí bylo dvacet, změkčilou studentku ze středostavovské rodiny šoupli na polní práce. Rota přidélenců spala na blátivé podlaze a příležitost k vykoupáni se nikdy nevyskytla. Ač to měla domů do Nankingu jen sedm hodin autobusem, zapět roků roboty sejí to podařilo jen jednou, a bez podplacení revolučních kádrů by dodnes robotila. Aspoň teď unikla do světa. Moji dva mladí příbuzní v Kulangsu. houslista a matracista, neunikli. Ti sí na polích odskákali sedm roků. Pracovali s hnojem holýma rukama. Rodiče jim museli posílat peníze, aby na venkově neumřeli převýchovným hladem.
' B u t t e r f i e l d , str, 17. P o d o b n é ú č t y lze vidět v západoberlinském muzeu v budově bývalého Reichstagu.
Ztratili víc než sedm roků. Ještě po delší dobu je kormidelník pripravil o jakékoliv vzdělání. Připravil je o možnost dosaženi dospělosti. Jak mohli dospět, když za jedno přistiženi s dívkou v náruči se třeba i popravovalo? Ptám se těhle dvou příbuzných - věk 29 a 27, opakuji - zda mají známost, a oni reagují jak začínající puberťáci, červenají se, neví kam s rukama. Nevim o zemi, v niž by generační konltikt byl akutnější. Mladá generace je podupaná, poničená, a od nikoho z nich jsem ani jednou neslyšel projev věrnosti předepsanému státnímu pořádku. Jejich rodiče mluvi jinak. Jsou ovšem opatrnější, víc zažili, třeba už i rezignovali. Strýc se o režimu nevyslovil, a měl jsem potíže ho přesvědčit, aby napovídal pár slov pozdraveni příbuzným do Ameriky, Strýc pochválil režim za dosažení sociálních jistot, že není bohatých ani chudých. Příliš jsem mu nevěřil. Ne proto, že z bohatce se stal chudákem, ale že není hlupák a jistě vidí notné sociální rozdíly, lépe než já. Ale pravda pravdoucí, komunismus, inzerovaný jako mládí světa, v Číně nezničil respekt vůči starým lidem. Režim je nepokládá za neproduktivní Šmejd, v nejlepšim případě tak odehnat do domu důchodců. Zákon nařizuje dětem pořádně se postarat o rodiče a prarodiče - a kde něco podobného máme na našem osvíceném Západě ba i evropském Východě? Zpovídal jsem strýce a dělal si poznámky na koleně pod stolem, aby neznervózněl. Otázka: "Jak vás konkrétné tady v byté postihla kulturní revoluce? Priscilla říká, že z původního krásného nábytku tu nezbyl ani kousek." Odpověď: "Rudé gardy chodily od domácnosti k domácnosti, v rámci akce "zničit vše staré" ". "To vyhazovali starý nábytek a lidi pak neměli nic? Naházeli do moře. rozdupali, zapálili na hranicí?" "Hlavně rozbíjeli starý porcelán, vzácné věci - tyhle symboly minulostí, Nebo se to jen kradlo. Například jsem přišel o fotoaparát, předválečnou Leicu, a pak jí vidím v bytě u jednoho funkcionáře. A jak že k ní přišel? Že ji koupil na černém trhu, neví od koho - a bylo to. Kam bych si mohl jít stěžovat?" "Chápu, taky bych byl zticha. Ale kdo to všechno chodil po domech, ničit zařízeni?" A dozvěděl jsem se, že i strýc chodil. Že i profesor jemných umění musel jít na brigádu bušit klackem do porcelánu u sousedů Choulostivější otázka: "Dobrá, prozatím mluvíme jen o bytovém zařízen i - ale co lidi? Nasazovali jim taky na hlavu čepice, kornoutyjakokaciřům? Tahali je kolem v řetězech, kdo to dělal?" "No taky. Na to hlavně přišli lidi odjinud." "Mučili, vraždili?"
Strýc přikývl. Ale že ty vraždy v Arnoyi ne prý na náměstí za plného světla, ale v ústraní, kradmo. Třeba se žinýrovali odpravovat nevinné spoluobčany, nečiňme tedy poslední křížek nad lidským plemenem. "Můžete říci něco hezkého, k obhajobě kulturní revoluce?" Opatrný strýc zauvažoval a řekl, "Ne, nemůžu." "A víte, že na Taiwanu je mnohonásobně vyšší životni úroveň a vic svobody?" "Každý to ví." Rada mých amerických akademických kolegů by se ovšem na příbuzného obořila, že se mýlí. Že sice je pravda, že Taiwan versus ČLR má vic toho Čí onoho, ale že nesmíme zapomínat, že ČLR je příliš veliká. Ale od kdy malost je výhoda, to chcete říkat mně.ex-Čechovi? Jak to, ře Taiwan, bez hraniční pomoci, bez přírodních zdrojů, má nebetyčně vyšší úroveň a též spravedlivější' rozdělení národního produktu? Profesoři odpoví, že k tomu byla čankajškovská banda donucena pod revolučním tlakem lidové Číny. Tak proč neuplatnila lidová Čína tlak na sebe samou a docílila tentýž výsledek? Konečně jsem se dozvěděl: Kredit za úspěch Taiwanu náleží ČLR, kdežto odpovědnost za katastrofy ČLR ji vlastně nenáleží. Odpoutejme se od levě buržoazních, d o u f e j m e že nedostatečně škodných myslitelů. Důležitý je poznatek, že kulturní revoluce způsobila něco skutečné permanentního. Zdiskreditovala k o m u n i s m u s , traktáty chlupatých bílých démonů z dávnověku jsou již na nejnečtenějším smetišti, mezi mladými VÍRA ZABITA JEST. A to je klíč k pochopeni země, kde klice nejsou. Jíž nedochází poutnici do hunanských kopců k Maovu rodišti. Studenti se směji citátům, na povinné hodiny partajní liturgie se jich dostaví jen zlomek - tolik přiznává tisk v ČLR - a jako u nás, spláchli soudruha (TONGZHI) a už jsme zase pán a paní (XIANSHENG; TAITAI). Za věru nelehkých podmínek se mladým darl uvolňovat švy svěracích kazajek. Učí se anglicky, seženou rádio. dychtí a něco se dozvídají o světě. Neodpustím si zmínít se o dvou příkladech emancipačnich pokusů. Pochoduji poděl vody a z houfu nehybných pozorovatelů ke mně přistoupil mládenec, ukázal na kameru Canon na mém pupku a zvedl palec v přímo brazilském gestu ocenění, že ano. to je prima kapitalistická kvalita, a jen se podívejte na ten náš klump. Tentýž den, jiný mládenec, vlastník lidové čínské zrcadlovky mé na kopci požádal v pečlivé angličtině: "Pane, dovolte mi tu čest, být s vámi vyfotografován." Cynik ať se směje, já se nesmál. Nepředstírám objektivnost, jsem předpojatý, Mně té strašně ublížené mladé generace je moc líto. Zuřivostí
bych řičel. A s chutí bych jí vyměnil za houfy spratků na našich kapitalistických učilištích. Roztroušené dojmy Chtěli jsme zjistit, jak se v Hongkongu vede chorému potomkovi. Na Taiwanu lze zavolat do zámoří z uliční budky. V ČLR lze telefonát uskutečnit jen na poště. Tříminutový hovor za šestnáct yuanů, místní výdělek za dvoutýdenní prácí, platí se předem. A ještě víc předem musela Priscilla vyplnit žádost a měla s tím potiže. Jedna z úřednic se jí pošklebovala, druhá ji pomohla. Komunisté poněkud zjednodušili hrůzně komplikované písmo, však změnila se i řeč a strýci nebylo vždy rozumět. Například výraz pro nacionalisty na Taiwanu je "tygr"_ č e k a l i jsme hodinu na spojení, sedl jsem si do kouta a dělal poznámky. V jedné místností s okopaným nábytkem a dřevěnou podlahou, 2 osmi zaměstnanců - jeden muž, sedm žen -
CESTA K Č E R N É M U TRZISTI
čtyři se dívaly před sebe naprosto nehnuté a slečna u sčotu ulehla ke spánku Bylo devět hodin ráno, tedy ne poledni siesta, ba ani projev letargie odněkud z rovníkové Afriky Dotyčná neprovokovala, nikdo se nehoršil, take it easy, zřejmé racionální chování člověka, jenž nemá energii nazmar. Služba veřejnosti probíhala pomalu, ale probíhala, bez vzrušení, bez křiku. Kravál dělal jen starodávný dálnopis. Při odeslání či vyzvednutí zásilky nutno předložit občanskou legitimaci. Neviděl jsem jedinou krabici či balicí papir. S výjimkou dopisů, vše putuje v lněných pytlících. Na textil napíší adresu a pokusí se nalepit známky. Známky nelepí, ale na pultě je k dispozici skleněná nádoba s šedožlutou mázdrou. Pošta nemá provázky, ale půjčuje niť a jehlu. Poněvadž na Taiwanu jsou lidé přátelští, ochotní, a když se na ně promluví jejich jazykem, vděčnosti nevědí, co by pro vás udělali, a tady ve fukienské provincii, s výjimkou několika statečných mladíku, naprosto nikdo nereaguje, jen civí, bez záblesku sympatie či zášti, rozdíl jistě nezpůsobila nepatrná zeměpisná vzdálenost, ale přespříliš patrná politická vzdálenost. Však I místni lidé na sebe málo mluví, nelaškují, a když jeden vrazí do druhého, šlápne mu na nohu, omluví se jen tomu. koho náhodou zná, Však proč se omlouvat naprosté-
mu cizinci? Kdykoliv jsme šli s příbuznými, tak potkali známé. Když se dali do řeči, nikdy nás nepředstavili a v řeči se o nás nikdy nezmínili - jako bychom neexistovali, ačkoliv příjezd princezny rodu Limů byl senzaci ostrova. Nechtěli způsobit politickou potíž, nutnost sepsání zprávy pro danwei. I český člověk se na vlastni kůži přesvědčil, že ne přebytek, ale nedostatek materiálních statků přivádí společnost k chamtivému materialismu. Jestliže každý obejda bude mít automobil, bude po prestiží, bez baženi a závisti vůči sousedovi, V Čině jsou na příděl i žárovky, a nelze koupit novou bez odevzdáni staré. Byli-ll ukradena či rozdrcena, nutno přiložit policejní potvrzeni. Není společnosti, kde by JÍDLO hrálo tak ústřední úlohu, jako je tomu v Číně již po tisíciletí'. Zdravíme se "Dobrý den", "Cest práci", "How are you", oni si ale řeknou "Jedl jsi nebo jsi nejedl?". My počítáme hlavy, oni počítají ústa. Fyzická a mentální koncentrace Číňanů na jídlo - na jeho sehnáni v nedostatkových podmínkách vědeckého socialismu - j e centrální faktor života. Experti tvrdí, že je též jedním z hlavních příčin nizké efektivnosti národního hospodářství. Za jednu ruku jsem držel Priscillu, za d r u h o u Herakleita, šlí jsme nakupovat, poněkud mrholilo. Firma "lidový trh" prý zni v originále dost hrozivě, řekla ta moje. Též hrozivě vypadal v porovnání s čínskými tržnicemi kdekoliv v zámoří. V oddělení masných výrobků nabízeli jen rybí hlavy, mnoho košů. Z ovoce byly k máni jen banány; zelenina - to už bylo lepši: lodyhy mně neznámé a plno cibule - pořádné, čerstvé. Pořádně mě zmátla a narušila mnohokrát již ověřenou pravdu, že cibule se s budováním socialismu nesnáší. Chodili jsme dokolečka. Priscilla se přeptávala, nikdo ji neodpověděl. Konečné jsme přece jen našli obchod, kam jako dité chodívala nakupovat kokosové pokroutky. Ano, o b c h o d stál nezměněn, i jeho interiér přežil všechny revoluční změny. Bývalo to tadyhle vlevo na druhé poličce v rohu - a kýžené pečivo stále tam b y l o na tácu. Spatřili jsme jeden motocykl scooter značky Jialing, a barevně oblečené ženy jakoby z jiného světa: šátky přes hlavu a slaměný klobouk, červené blůzky, modré pantalony a kousek nahého břicha, jež si pudruji. Ukázal jsem na kameru, požádat o snímek, cosi zaklely a hned se otočily zády. Patří k lidu jménem Hweian z vnitrozemí, mluví divným dialektem, jedí jen vysušenou substanci z yamů, Čiňané jimi pohrdají. Co tu dělají, jsou tu na práci, jsou drvoštěpky. Jejích mužští lámou kámen. M i n u l i j s m e kvádry v řadě, na každém vytesáno pár znaků, dohromady představovaly heslo, na každém kvádru se sušilo prádlo.
7
V teplých krajích lidé rádi sedívaji pred domem, než v malé dusné komoře. Okny na úrovni ulice jsme nahlíželi do místností, hrůzných ne primitivismem, ale precpaností. Krejčík s prastarou singrovkou v prostoru metr krát metr šil i o půlnoci. Na některých zdích visel Kristus, poslední večeře, jiné biblické události. Zde tedy si kulturní revolucionáři počínali ledabyle. Dědečkovu bronzovou sochu roztříštili hned v první fázi kampaně. Přidal se k nim tajfun a smetl dvě rodinná sídla do moře. Vznikla pěkná nová pláž s koupáním a promenádou pro pracující. Lze pokračovat podél břehu po dřevěných můstcích a po zaplaceni vstupného. Na vstupenkách je natištěno nikoliv že Lidové, ale Liniový botanické zahrady. Jeden z nejvíce fotografovaných balvanů je potesán čínským písmem, toť dědečkova báseň "Čtyřicet Čtyři mostů", nedávno zrestaurovaná Brzo prý dojde i k restaurací sochy, řekl stranický pracovník. Na svahu v krásném háji stojí palác jako ze škatulky. Patří singapurskému vetešníkovi, občas sem přijede na dovolenou. A lid v socialistickém podzámčí zůstává napěchován v miniaturních komorách Přeci jenom á la long, etnická pospolitost převáží socío-ekonomickou zášť, autentickou či jen nadiktovanou zeshora. Nedovedu sl dobře představit, že by režim KSC v jakékoliv své podobě vábil a oslavovat bývalé občany jen proto, že uspěli v kapitalistickém počínání, a za tento úspěch je v antikapitalistické domovině poctíval naprosto nehoráznými privilegii. To, prosím nejsou navrátilci (s těmi Mao nenaložll příliš šetrně; viz Západ, únor 1983), ale osoby nadále kdesi vykořisťující. Zde ale zaínvestovall, patrně prožijí závěrečná stařecká léta, a určitě počítají s pohřbením v rodné půdě. Zákonná kremační povinnost se na ně nevztahuje. Kaučukovému králi Chen č h i a kengovi z Malajska tu uspořádali státní pohřeb, i ministerský předseda kráčel s truchlícími. Tenhle král se velmi zasloužil o vlast, věnoval milióny. v místě Chi-Mei vystavél učiliště, na pozemcích je i jeho mauzoleum, pojedeme se tam podívat, padesát kilometrů za Amoy. aspoň uvidíme kousek venkova. Příbuzným se podařilo sehnat unikátní formu dopravy, totiž taxíka: bleděmodrý vůz značky Šanghaj, inspirovaný Po bědou. Kudy jel, tudy houkal. Tak jako v jiných částech Třetího světa, i zde se trumpeta, klakson, hluk považují za hlavní zdroj pohybu. Všichni pohybliví troubí či aspoň cinkají a všichni jezdi uprostřed ulice. Potkali jsme jen jízdni kola a několik nákladních vozů. Ta trocha venkova na nás udělala naprosto jiný dojem, než zanedbané přístavní město a ostrov. Především tu byt prostor, pohled do polí, na rýžové lány, ale též na pěkné nové dorn-
8
ky ze solidních kvádrů, s červenou, tradičně zahnutou střechou. Řada lidí se tužila na polích a staveništích, byla neděle, den pracovního klidu. Podél pílil vlak: za třicet hodin bude v Šanghají, bez přesedání, řekti příbuzní asi jako my řekneme v Praze na Wilsonově či kterém nádraží, že tahle souprava dorazí až do Paříže. Čínské provincie děli jazyk, dějepis a zeměpis. Fukien za značným pohořím se svými osmdesáti milióny obyvatel je dost autonomní jednotka a zbytek Činy je daleko. Daleko je i skutečné sjednoceni Činy, praví různí sýčci, ukazuji k oblastním válečným lordům v nedávné historii a jejich možné obrodě v nedaleké budoucností, až prý země neunese váhu skutečné modernizace a začne se drobit. Pěkná cesta troubícím taxíkem ovšem nevedla autentickou rurálni Čínou, ta je daleko dál, od silnic, od povědomí světa, včetně městské části vlastního národa. Národ se například nedozvěděl, že v roce 1975 za povodni v provincii Henan utonulo 360 tisíc
VÝROBCE
MATRACI
spoluobčanů. Před padesáti lety rozdíl v příjmech na osobu v městě a na osobu na venkově byl dvé ku jedné. Dnes je to pět ku jedné, značně vic než na Taiwanu a dokonce i víc než v Egyptě. Některé komuny jsou tak chudičké, že posílají své členy žebrat do mést, a k tomu jim vystaví úřední žebrací povoleni. Za úzkým dlouhým mostem se objevilo panoráma s obrysy, poněkud připomínajícími Svatou Horu na příbramsku. Když jsme přijeli blíž, do parku s altánky u jezera, řada několika p o s c h o d ó v ý c h b u d o v se nám představila ve vší kráse stalinskoorientální architektury padesátých let. Soukromí párkaři a zmrzlináři prodávali svátečné ustrojeným párkům, a za hlavni budovou bujela hlavní činnost, totiž černý trh - hodinky, fotoaparáty, magnetofony, kazety, všemožný kapitalistický kontraband. Aspoň polovina kupujících a prodá-
vajících byla z řad příslušníků Čínské lidové armády. K naší limuzíně se přiloudali dva obrovští černí vepři, "A tamhle", opatrně ukázal strýc směrem k mauzoleu, "tam to bylo." Byla Maova socha, co ji dal vystavět malajský kaučukový král, ale už není, modernizátoři ji odstranili a neslíbili znovuvztyčit, takže Mao je teď na tom hůř, než náš dědeček. (V Ženevě mi informovaný diplomat pověděl o dokonale čínském stylu řešení kultu osobnosti; Dva zákony vešly současně v platnost První zakazoval opravu soch mladších 35 let - s odkazem na nedostatek fondů. Druhý přikazoval preventivní zbouráni neopravitelných a tedy chátrajících soch - s odkazem na bezpečnost veřejnosti.) Mauzoleum stojí za zmínku. K náhrobku v podobě veliké želvy vede cesta podél reliéfů. Z dálky připomínají křížovou cestu z katolických kostelů, z blízka tu za peníze gumárenského vladaře vznikla maoistickokonfuciánská symbióza věků, feudalismů a socialismů. V řadě vytesaná historie Strany, Vojáci, dělníci, rolníci, spojení, vztyčení. U stolu první podzemní výbor Pak už vétší nadzemnějši byro, další výdobytky a mohutnění, vše v šedém kameni. A nad moderními dějinami je vytesán sled z dávných dynastii, vladaři v audiencích, v úradcích se svými mandaríny. Zeďnejblíže již k želvě, tvůrci věnovali výchově mládeže. Jak si zvykat na život. Jak například sedět na hrnečku. Na zpáteční cestě jsme se jeli podívat k amoyské univerzitě. Hned vedle, mladí brigádnici dobudovávali katedrálu v tradičním stylu. U vchodu tři několikametroví, čerstvě vytesaní bůžci zlobného vzezření, Představte si kroky funkcionářů vědeckého ateismu v Prazel Ke kopci za městem vedou cestičky mezí valouny, některé s Budhovým podpisem. Kousek od univerzity má Holanďan svou jachtárnu. Navrhl jsem příbuznému, co je u matrací, že bych zařídil změnu. Vyvalil na mě oči. To přece nejde! Proč nejde? Jeho danwei, přece. Nepustí ho, nikoho nepustí. Jednou a patrně navždycky je jejich. Takhle feudálni pouto jsme my naštěstí neměli příležitost pochopit. Vojna je kojná. Zde kojí továrna, kterýkoliv zaměstnavatel. Platí nejen mzdu, ale i lékaře, zubaře, ba i holiče, rozdává volňásky do veřejných lázní. Danwei platí penzi - a nikoliv tedy vzdálený, nedobře pochopitelný Stát. Snad se teď hodí vysvětlit původ slova "kuli", KU-LI znamená TRPKÁ SÍLA. Síla vypořádat se s trpkým životem. Maoismus nezpůsobil jen kravské skoky vzad a kulturně revoluční Šílenství. Nová doba má i svou sličnější tvář. Zaručila takzvanou "železnou mlsku s rýží" - neboli zaměstnaneckou definitivu - a pracovní tempo, jež
osvětlíme česko-čínským výrazem LA-ŽO-PLA-ŽO. Jedním z neopovažovanějších výdobytků socialistické éry je tak zvaně XIU-XI, poledni o d p o činek, hodit si šlofika. Zákon zaručuje dvě hodiny denně v zimě, tři hodiny v létě, práva využívají i piloti na dálkových linkách. Výkonnost průměrného dělníka je pětadvacetiprocentní ve srovnání s průměrným dělníkem v Hongkongu. Příbuzný ovšem nenávidí matrace a chtěl by pryč. Má strýčka v Hongkongu, pozvání od něho dostal už před dvěma roky. Neví, zda se to zdržuje zde či tam, kvóta legálního příchodu do kolonie je jen padesát osob denně. Těší se? Děsí se víc, než příchozí z evropských socialismů. Děsí se nejistoty, konkurence, kapitalismu, jak přežije tam, kde oceňuji a vyžadují individuálni výkon, kdežto celý život ho učili, že příliš jakékoliv ambice je na Škodu. Taxíkářovi jsem za polodenní výlet platil předem domluvenou cenu 23 yuanů. Předal mi 23 jízdenek purpurové barvy. Konečně jsem uslyšel pořádné bujaré zasmání, a navíc i sérii řízných nadávek na komunisty. "Slovo jim nevěřte, to jsou samí lháři!" zdůraznila na verandě, zpátky u strýce, paní pokročilejšího věku, a m y s e krčili. Na Priscillu se prý dobře pamatuje a proto se dostavila s pozdravením a vzpomínkou na staré časy, kdybychom néco potřebovali, jen aťse na ní obrátíme. Objala, políbila, odešla. Co to bylo za sebevražedkyni? Bývalá posluhovačka, vdova po předsedovi stranické organizace, též bývalém zaměstnanci rodiny, někdejším hlavním rozkulačitelovi, tehdy řekl feudálům - utíkejte, dokud je čas, až přijdeme k moci my, tohle bude všechno moje. Už je nebožtík. Synové jsou velká zvířata v Šanghaji, dokonce i v Pekingu. Ale jak tedy může takhle mluvit? Právě proto, ta může, ta jediná se nebojí. Marně jsme hledali cestičku k minulosti, k jinému rodinnému domu v háji přímo u moře. Došplhall jsme se k dřevěnému altánku, kde stále žil někdejší zahradník, už m u bylo devadesát. Stěnu zdobil kalendář s obrázkem Monaco-Riviera a s měsícem Červnem 1981. "Málo jíš, seš hubená", hartusila jeho manželka, štěstím celá vedle, že jsme zavítalí. A k tomu domu, dozvídáme se, jsme nemohli dojít, je jednnim ze čtyřiceti budov v enklávě, c o s i pro sebe odřízla armáda k rekreaci. Kde bývaly cesty, teď jsou zdí a zamčené brány. Ale lo se snadno zařídí, zahradníkův syn je hlavním správcem zakázaného uzemi. Provedí nás, kde jsme chtěli. Vysoká politická šarže a samá ochota. A má čtyři děli. Jak to, Že má? Má dokonce zažádáno o vystěhováni d o Hongkongu. A stále je ve funkci, lnu, Čína je málo pochopitelná.
V některých vilách se rekreovali snad jen hlodavci a netopýři. Opuštěná vila, zpustošená, ale jistěže spravitelná; hříšná ztráta bytového prostoru, ale civilní úřady za branou si nemohou stěžovat, neboť armáda je stát ve státě. A nejpočetnější na světě. Nikdo nemusí k odvodu, do uniformy se hrne nadbytek dobrovolníků sloužit tři roky u pozemních složek, čtyři roky u letectva, pět let u námořnictva. Pro mládež z venkova je to jediná příležitosl v životě si polepšit. Vysloužilci mají privilegia, možnost pohybu a postupu. Každý třetí voják, ale jen každý třicátý civilista je ve Straně. Střih uniforem je mimořádně neforemný a chování jejich nositelů je mimořádně neformální. Příslušnici nesalutují. Potkáme družstvo ve službě, jen v kalhotách. Kde je blůza, kde je čepice? Je jim horko. Kde jsou hodnosti? Hodnosti zrušili už v roce 1965, Jakpak se rozpozná pán od kmána?
PHOVOZ NA HLAVNIW BUL VÁHU
Mužstvo má na blůze dvě kapsy, kdežto důstojníci mají čtyři kapsy, A generál, to jich má šestnáct na zádech? A co když st v horku všichni sundají saka? Prý si hodnosti nikdo neplete. I sukna téže brcálové zeleně se liší v kvalitě. Sympatická branná moc, A Rusové jsou z ni nevrlí.
Závěr s gongem V padesátých letech fungovalo v Čínské lidové republice milión obchodů. V osmdesátých letech s dvojnásobným počtem obyvatel počet obchodů klesl na méně než pětinu V Pekingu bývalo deset tisíc restauraci, teď je jich necelých sedm set. Dosud jsme se stravovali buď v privátě nebo ve stranické závodní kuchyni. Pozvali jsme příbuzné na poslední večeři, k rozloučení, do První jídelny lidu, znovuzbudované, prý to nejlepší na ostrově A nezapomenutelné. Rodina čtvrt hodiny vyjednávala u kasy, platí se předem (21 yuanů, práce na dva týdny, tedy třikrát víc, než u subvencovaných soudruhů). Koukal jsem po kulatých, neprostřených stolech. Přišel chlapík s deštníkem a hrozně flusnul do proutěného košíku
u nohy pána, jenž pojídal rýži s rackem, Vtevo za bublajícími kotli se o trám opírala zívající úřednice. Malá kočička běžela, naprosto nezabitá. Priscilla se k nivroucněskláni. Žlutý chlapeček se čtverhranou hlavou přišel, držel se za ptáčka a v koutě si ulevil. Další příchozí byl žebrák. Z nevlídného, Špatně osvětleného přízemí jsme se odebrali do prvního poschodí, kde byla upíná tma. Našmátrali jsme vypínač, toť nóbl jídelna. Na stolech ubrusy, čí spiš celty, přehozené navrch, jen udělat uzel a jako Honza s buchtami jit do světa. Nadzvedli jsme, poodhrnuli a objevili špinavé nádobí z včerejších hostin - nebo z předvčerejších; z někdejších. Co stůl, to stejný nález. Rodina se pustila do úklidu, já do fotografování. Ve skříní jsme našli jen částečně zaprášené hůlčičky a ubrouskem nám byl kleenex. Nikdo nic nenesl. Poslal: jsme synovce na zvédy. Vrátil se s informací, že se obsluhovat musíme sami, důvod nezvěděl. Chodili jsme tedy s chody z přízemi do vyšší hodovny: polovina krmě jakžtakž spolknutelná, polovina hnilobná pastrava, smrdutý zabiják. Ani ta mohykánská kočička nechtěla, snad právě proto byla ještě mezi živými. Socialisticky Hilton, za větrem od turistické trasy, poblil jsem se. Poslední den jsme běhali p o š u p á c kých boulevardech ve snaze objevit něco ke koupi. V rush hour čili dopravní špičce na místní páté avenui, policista v jakési bílé uniformě zastavil autobus a dal ses řidičem do d l o u hé řečí. Koláři zastavili, koukali, neběsnili, a svét se nezbořil. Potkali Jsme metařské komando Prostředkem ulice táhla dřevěný vozík mladá žena s chirurgickým náhubkem. a dvě starší ženy vlevo, dvě vpravo před sebou tlačily velká proutěná košťata. V knihkupectví visely portréty proroků, Stalin nepřítomen. Nejvétší nával byl u dětských comics. Plno bajek je prý už zcela nepolitických. Několik tuzexových o b c h o d ů pro zahraniční Číňany - ne příliš s předpokladem, že si tovar povezou domů, ale že obdaruji zdejší příbuzné a stát získá valuty tak jako tak. Učinili jsme pár koupí, příbuzní se upejpalí, výběr byl nepozoruhodný, pamatuji se jen na konzervy se žampiony za padesátník. Co si ale máme koupit my a přivézt na památku? Tak snad ty houby, doporučoval jsem. Že abych neblázní). Hrozila vážná ztráta tváře pro všechny přítomné. Výborně, našli jsme vějíře s totožnou malovánkou ostrova, vybrali jsme jich desel. Míjíme o b c h o d se zvonci a mně se rozsvítilo - vždyť už o d dětství bažím po gongu! Strýc je profesor hudby, odborné pomůže s výběrem. Setrvali jsme hodinu, pohrouženi
9
do metalicko-akustických diagnóz. Citlivé jsme cvrnkali na vrásčitý kov, obložili pult a vybrali jeden velký gong a jeden obrovský. Slečen bylo za pultem jak na poště, některé též pochrupávaly. Ta naše sepsala účet s mnoha kopiemi a podala nám kulaté kovy do náruče. No to snad ne, copak kupujeme kus salámu, platili jsme tady dost peněz, tak nějak to zabalit, ne? Požadavek bilého ďábla ji zcela zmátl. Párkrát přešla obchodem, zmizela ve skladu, vrátila se s kusem novin, jenže Ženminžibao ke zboží nepřilnulo, marně je přimačkávala. Znovu d o skladu, vrátila se s provázkem poloviční potřebné délky, Ještě musime do banky. Podepisují Šeky, strýci a tetě vysvětluji jim těžko vysvětlitelný smysl barevných kartiček z plastiku MASTER C H A R G É a VISA. V místnosti uradovalo aspoň třicet osob, ticho téměř kostelní. A strýci se vysmekl gong, ten obrovský, a dopadl naplacato. Wagneriánská salva, rána z děla, petarda z Aurory. Třicet úředníků zmrzlo, bez nápadu, bez návodu, jak reagovat. My se začali řehtat. Teta se přidala. A z Wagnera jsme se doladili ke Smetanovi. První osůbka se uchichtla, druhá se přidala, přidali se další, z potůčku proud, tok a veletok, až banka jako Vltava osvobozené burácela a my měli radost z důkazu, že poškozený, zatrpklý, zapšklý národ to ještě dovede, jen když bude mít příležitost. Ale bude ji mít? Včera usekli soukromému zelináři hlavu. Dneska pochvalují m i l i ó n svých soukromých podnikatelů. Pozorovali jsme patnáctileté kluky, po prsa v živnostenské činnosti: síťv rámu deset krát deset metrů a kliku u toho. Získávali ryby a zisk z moře. Včera byla ruština povinný jazyk. Dnes se mládež učí anglicky a japonsky, a učitele ruštiny možná nahnali do solných dolů. Včera byl Sovětský svaz jediný o b c h o d n i partner, dnes je zahraniční o b c h o d Číny a USA pětadvacetkrát vétši než se SSSR. Váhám si vsadit na budoucnost země s příliš nerealistickými nápady a s politikou radikálních posunů od pelesti ke zdi. Rozloučení s rodinou, s ujištěním o co nej bližším návratu, trvalo déle, než celní formality. Palubní mládenec se na nás pamatoval a uvedl zpět do téže kabiny "O", Marné jsem mu strkal extra digitální hodinky jako zpropitné - řekl jsem "pro sestru" ne "pro dívku", však předmanželským stykům v zemi ještě nepřejí. Tak či onak, pozornost nepřijal. Gulangyu troubila a odplula od mola na minutu, naprosto na fous. To tu, Herakleite, dřív nebývalo. Jsou výlety tuctové a netuctové. Koukali jsme se k vodám na náhle rozhoupané džunky, na přístav, na ostrov, míjíme místo, kde tajfun přeměnil dědečkovy domy v pláž, podél
10
botanické zahrady, kde bývala socha a zas třeba bude, podél zakázaného háje, kde hynula odhozená novorozeňata, a dnes hned vedle se sekyrou oháni nerudné dřevorubkyně lidu Hweian. Před očima jsem ale měl zejména pár mladých lidí, co jsem poznaf. příslušníků zdemolované generace, přibitých k ostrovu, k osudu, nic nemohou, co jini jinde mohou.
PRAŽSKÉ UZENÁŘSTVÍ 638 Queen St. West, T O R O N T O , O N T . M 6 J 1E4 Tei,: 364-1787
VENKA TRAVEL LTD. 640 Queen St. W., Toronto M6J 1E4 Tel,: 366-2258 a 366-2259
JANA BLÁHOVÁ C e n o v ě v ý h o d n é lety pro návštěvníky z Československa do K a n a d y . Levné lety d o Evropy. DOVOLENÉ DO CELÉHO SVĚTA
Ota Filip
Lenin na Špicberkách V baru hotelu SAS v Tromso zatahují v devět hodin večer rudé závěsy, protože slunce, které zde svitl i po půlnoci, by rušilo intimní osvětleni. V půl desáté jsem si objednat pivo. Korpulentní blondýna za pípou žádala za mizerné norské pivo 12,30 DM, což je asi 7 kanadských dolarů. Zatvářil jsem se asi dost kysele. Dáma za pultem se povzbudivě usmála a zeptala^se: "Zůstanete dlouho v Tromso?" "Dnes v noci letím na Šplcberky", odpověděl jsem, "Tak t o jste b u ď dobrodruh nebo Špión", ohrnula nos a už si mne nevšímala. Vypadl jsem z baru na ulici, bylo deset večer a slunce svítilo. V jednu v noci jsem byl na letišti, nasedl do DC-9 skandinávské letecké společnosti a osud mi i nadále nepřál. Vedle mne seděl mužzezápadoněmeckého města Herne. Pivař, pomyslel jsem sí, d o b r o d r u h sotva. "Slyšel jsem, že na Špicberkách stojí čtvrtlitru nejmizernějšího piva na světě šest marek", povzdechl si mužz Herne a po chvilce dodal: "Táhnu s sebou metrák potravin, stan a bednu piva. Ale flintu nemám. Snad mi můžete nahoře půjčit svou". "Nemám flintu. Objednal jsem si v Longyearbyenu hotel." "Tak to je všechno jasný", protáhl se pivař z Herne. "Bud'jste blázen, nebo špión. Ale vypadate na špióna. Rozumím, naši hledají společné s Nory v Dícksonově zemi uran, to se Rusákům vůbec nelibí, tak se tam jedete porozhlédnout. Před rokem ..." "Jsem spisovatel, tu a tam i novinář", přerušil jsem souseda. Muž z Herne otevřel plechovku bavorského piva, napil se a usmál: "To znám! Každý, kdo z vás tam jede, je buďspisovatelem nebo novinářem, sotva však dorazí na letiště v Longyearbyenu, už větří Rusy. Před rokem jsem na Špicberkách potkal novináře z Rakouska, Skončil špatně. Dáte si pivo?" Dal isem si. "Lední medvěd takzvaného neutrálního novináře roztrhal a sežral před běžícími kamerami jeho přátel. Rakušáci pak chtěli film střelit norské televizi a víte, c o jim v Oslu řekli? Za sežranýho kamaráda vám nedáme ani pětník, ale kdybyste nám nabídli jeho film ze sovětských sídlišť na Špicberkách v Barentsburgu, v Gumantbyenu nebo v Pyramidách, dali bychom i sto tisíc. Rakušáci měli pech. Von ten medvěd sežral totiž í s takzvaným novinářem i jeho filmy, který měl v kapse."
•
Muž z Herne dopil. "Poslední hlt před lední pustinou. Dvěstě metrů za letištěm v Longyearbyen neni už nic, než led, kamení a Rusácí." "Špicberky patří přece k Norsku", namítl jsem. "Na mapě. Zajděte si za Sysselmannem, to je norsky guvernér ostrovů, soudce i policajt v jedné osobě. Jen mi proboha nedrážděte Rusy, to vám řekne, více ani muk." Dopil jsem také. "A já t e ď j s e m v rukou Božích, ale z větší části vydáni na milost a nemilost soudruhům z Aeroflotu", povzdechl pivař z Herne. "Jak to?" "Jediné norské letiété na Špicberkách, tedy Longyearbyen, kontrolují z věže Rusácí. Doufám, že ještě neví, že letíte s námi." "Proč by měli ..." "Voní vědí všecko. Mně je celkem putna, kdo jste a co na Špicberkách budete dělat, ale já chci mít klid, pěknou dovolenou ve stanu u moře. Vaši Rusáci mi klidně m o h o u ... však víte, co." Muž se zaklonil v pohodlném sedadle a usnul, V půl čtvrté ráno - bylo světlo jako za deštivého odpoledne a padala ledová krupice - jsme přistáli v Longyearbyenu. Když jsem vystupoval z letadla, měl jsem dojem, jakoby jeden z tří mužů, kteří si nás z véže zvědavě prohlíželi, namířil dalekohled přímo do mého obličeje. Možná, že mě i fotografoval. Tři dny jsem dřepěl v hotelu u letiště nebo vysedával v neisevernějši hospodě na světě a marně se poptával po nějakém dopravním prostředku, který by mě zavezl do ruských sídlišť na ostrovech. V přístavu jsem viděl kotvit několik desítek motorových lodí. Ale když jsem jednoho majitele lodě požádal, aby mě zavezl b u ď do Barentsburgu, do Gumantbyenu nebo do Pyramid, uhýbal pohledem a vyprávěl mi, že má pochroumaný motor, že náh radní díly z Tromso nedorazí dřív než za týden. O motorových lodích nebyla s Nory prostě kloudná řeč, To mi raději vyprávěli fantastické historky, kterým cizinec, srkající mizerně pivo v nejsevernější hospodě světa (přímo pod ledovcem), prosté musí véřit: Evangelický farář, Kjel Jensen, bývalý námořník a dobrodruh, který se ve čtyřiceti letech dal na cestu Boži, zastřelil letos na jaře třiatřicet tuleních mláďat a jednoho ledního medvěda, který se dobýval do nejsevernějšiho kostelíku. J a k ý s i trapper ve špinavé vatované vestě s nápisem "German Television", dával k d o b r u historku o neúprosných revolverových soubojích mezi norskými, západoněmeckými a ruskými hledači nových uranových zdrojů. "Tak abyste véděl: Němci a Norové našli v Dicksonově zemí uran, Rusáci je tam obklíčili, postavili své tábory
kolem našich a t e ď jenom čekají. Tu a tam přiletí k Němcům nebo Norům sovětský vrtulník, soudruzi všechno fotografuji a filmuji, zájem maj ^především o detailní záběry obličejů, ale jinak se chovají zdvořile a po hodince jsou zase pryč." Za dvě piva jsem se od muže ve vatované vesté 5 nápisem "German Television" dozvěděl o sovětských podzemních úkrytech pro atomové ponorky u Kap Heer, nedaleko Barentsburgu, tunelech spojujících Barentsburg s Gumantbyenem a o vrtulnících, které tam Rusáci prý schovávají, "Jak se dostanu do Barentsburgu?" zeptal jsem se. "Lodí nebo vrtulníkem nebo pěšky." "Tak mě tam zavezte člunem," "Velmi rád, ale právě mi došel benzín." "Podle mapy je to o d s u d do Barentsburgu jen třicet kilometrů." "Jenom třicet kilometrů?" zašklebil se německý trapper. "To znamená dva dny pochodovat, noc a den přes Medvědi údolí. Máte s sebou pušku?" "Nemám, ale třeba byste mi půjčil svou." "Samozřejmé, rád bych Vám ji půjčil, ale právě je v opravě."
K obveseleni mi německý trapper počal vyprávět historku o Spanelích z Barcelony. Na jaře přiletěli do Longyearbyenu s třemi motocykly a s třemi tunami zavazadel. A prý na m o torkách pojedou až na Severní pól. "Dvěstě metrů o d letiště toho Španělé nechali, jejich saně si můžete prohlídnout v místním muzeu v Longyearbyenu." Sel jsem tedy do nejsevernějšiho muzea na světě. Španělské saně, které chtěli grandi z Barcelony táhnout za motorkami na Severní pól, jsou bytelné dílo vesnického kováře. Podle mého odhadu váži asi půl tuny. Paní Bolette Petři, správkyně muzea, mě
nejprve mlčky pozorovala a až po chvilce řekla: "Tak Vy jste ten pán z Německa, který by se rád dostal k Rusům?" Chtěl jsem odpovědět otázkou: A odkud to víte?, ale nechal jsem toho. Zřejmě mé už všech 1.200 obyvatelů norského Longyearbyenu znalo. "Nikdo Vám tady nepomůže", pokračovala paní Petři, "musíte zdejší lidi pochopit, maji totiž z Rusů hrozný strach. Na Špicberkách je asi 1.500 Norů, ale přes 3.500 Rusů, někteří tvrdí, že přes čtyři. Přesná čísla nikdo nezná, ba dokonce ani ne náš sysselmann. "Ale norská vláda..." "Oslo je daleko a víme, že pro nás nemůže nic udělat. Rusové se na naší hranici na pevniněchovají zticha Norové se zase odměňují tím, že na Špicberkách přivřou jedno, někdy i druhé oko." Vzpomněl jsem si na pohled na mapu severního Norska a poiárni oblasti. Na poloostrově Kola mají Sověti základny pro atomové ponorky, osmdesát procent sovětského válečného loďstva proplouvá mezi Špicberkami a pevninou do Atlantického oceánu. V Sovětském Svazu těží Rusové ročně pět set miliónů tun uhli, na Špicberkách necelých čtyřista tisíc, které musí dopravovat do Murmanska nebo až do Archangelsku. Kdyby jim šlo jen o uhlí, mohli by severní oblasti Sovětského svazu zásobovat ze sibiřských uhelných dolů ve Vorkutě. Uhlí je tedy zřejmě jen záminka, ostatně přesvědčivě zakotvená v takzvané Špicberské smlouvě z roku 1924, která t Sovětskému svazu poskytuje právo těžit na ostrovech a udržovat zásobovací základny pro rybářskou flotilu. Smlouva je zároveň i stanovení, že ani jeden ze signatářů - včetně Norska - nesmí na Špicberkých udržovat nebo instalovat vojenské zařízeni. "Když si představíte, že náš sysselmann má pro celé souostroví k dispozicí jen dva vrtulníky a 10 nebo 15 policistů a že Sověti mají jen na Kap Heer šest o h r o m n ý c h helikoptér, tak by Vám mělo být jasné, kdo to tady všechno může íépe kontrolovat. Norský pilot mi nedávno řekl: o dva norské vrtulníky na letišti v Longyearbyenu se starají čtyři mechanici o šest sovětských na Kap Heer stopadesát mužů..," Pani Petři pobledla. "Ale samozřejmě, že Rusy navštěvujeme. Jednou za rok vylosuje pan Karl Wendt, sysselmann špicberků, dvacet Norů, kteří pak s ním j e d o u na inspekci do Barentsburgu. Když jsem tam naposled byla, snažila jsem se navázat kontakt se správcem sovětského polárního muzea a vyměnit některé exponáty. Bohužel, nikdo se mnou nechtěl ani mluvit." Paní Petři se naklonila k mému uchu: "Jsem dánská státní příslušnice, muzeum tedy otevírám jen v létě, v • 11
zimě jezdím do Kodaně. Takže sem vlastně ani nepatřím. Kdybych však bydlela natrvalo v Longyearbyenu, asi bych teď mlčela." Skandinávská letecká společnost SAS lítá třikrát týdně z Tromso do Langyearbyenu. Když však na ietišti přistane tupolev z Moskvy, to se neví, lépe řečeno ani v kanceláři norského sysseimanna mi to nikdo nechtěl říci. "Sověti sem lítají nepravidelně", byla jediná informace, kterou jsem se dozvěděl. Dnes však už vím, Aeroflot přistane na letišti v Longyearbyenu hodinu poté, kdy norský zaměstnanec koisku zavěsí na hrací automat bytelný zámek. Každý den po snídani jsem zkoušel štěstí. A jednou mi hrací automat za dvě norské korunky vyplivl deset. Chtěl jsem tedy ve středu 6. července znovu pokoušet štěstí, ale norský Číšník byl rychlejší. Zavěsil na stroj zámek a řekl; "Bohužel, dnes dopoledne se hrát nebude. Přiletí Rusácí, a házsjí mi do automatu padesátikopějky." Potom jsem zdaleka zaslechl hukot motorů. Ze všech stran se na letiště v Longyearbyenu slétaly ohromné ruské vrtulníky. Než jsem se rozkoukal, vešli do místnosti kiosku dva ruští svalnatej a táhli s sebou bednu s nápisem "Aeroflot - sovětská vodka". Vyběhl jsem na parkoviště před letištěm - a už tam byli! Z vrtulníku vystupovali Rusové obtíženi kutry, batohy, krabicemi, Zastavil jsem mladého muže, představil se mi jako Sergej Pribylov. a ten mi záhadu vysvětlil: "Dnes máme takzvaný letovýden. Vrtulníky přivezly lidi z Barentsburgu i z Pyramid, kteří letí na dovolenou domů, za chvíli přistane tupolev z Moskvy a přiveze nové." Sergej by mi jistě řekl více, kdyby se vedle nás nevynořil bdělý soudruh v placaté čepici. Až teď jsem zpozoroval, že parkovací plocha před letištěm je obstoupena nenápadnými soudruhy. "Soudruhu", zavrčel soudruh v placaté čepici na Sergeje, "to nemáte nic jiného na práci, než hovořit s cizincem?" Sergej zmizel. Aie objevila se pohledná divka, později jsem zjistil laborantka ze sovětské nemocnice z Barentsburgu. "Jak se Vám tady žije?" zeptal jsem se. "Dobře." "A proč jste právě na Spicberkách?" "Z idealismu. Mám ráda přírodu." "Příroda, to je tady přece led, kamení, zima. Není Vám smutno?" "V Barentsburgu žijeme kolektivně", odpověděla laborantka, ale připadalo mi, jako by stiskla zuby. "Máme tam kino, knihovnu, drátový rozhlas i sovětský tisk." "Nevyděláte si tady více než doma v Sovětském svazu?" "Ne." "Tak proč jste tady?" zeptal jsem se ještě jednou. 12
"Už jsem Vám přece řekla, že z idealismu. Sovětský člověk totiž neměří své štěstí penězi jako vy v kapitalistickém světě." "A čím a jak měříte své štěstí Vy?" Otázku už dívka nemohla zaslechnout. Právě totiž přistával Tupolev 154 sovětského Aeroflotu z Moskvy. V hale letiště mě čekal další šok: sovětští cestující, kterých bylo asi 150, procházeli kolem dvou norských policistů v tmavých uniformách, aniž by museli předložit cestovní pasy či podrobit se celní prohlídce. "Copak Rusy nekontrolujete?" zeptal jsem se norského policisty. "Ne." "Ale každý cizinec, který vstoupi na norskou půdu, musí přece předložit cestovní pas!" "Tady je to jiné!" zavrčel norský policista, změřil mě pohledem chladným jako ledová kra ve f j o r d u hned naproti a dodal: "Schovejte fotoaparát a zmizte! Nestrkejte nos do věci, do kterých Vám nic není." Tak jsem radši zmizel.
RUSOVÉ LĚT( DOMO V místností kiosku vybalovaly dvě soudružky obsah beden s nápisem "Aeroflot - Sovětská vodka". Každý pracující, čili cestující sovětské státní příslušnosti, dostal balíček s potravinami a do kalíšku vodku. Přisedl jsem si k asi padesátiletému muži. Zavětřil a poznal, že jsem ze Západu. Nejprve chtěl vědět, kolik si vydělají norští horníci v Longyearbyenu. "Deset tisíc marek, tedy asi čtyři tisíce amerických dolarů", odpověděl jsem mu po pravdě. "Ročně?" zvedl Rus unavené oči. "Za měsíc." " T o je dost peněz", povzdechl ruský horník. "Vydělám si taky deset tisíc rublů." "Za měsíc?" "Ne, za dva roky. Za dva roky dřiny na Špicberkách nekoupím v Rostovu ani byt, a když, tak jen malou světničku." V bezprostřední blízkosti se znovu objevil jakýsi soudruh v placaté Čepici, Horník mi do papírového pohárku
nalil vodku. "Může mi vlézt na záda, job tvoju mať!" zašeptal. "Jsem přece na Západě, sice jen na hodinu, než nastoupím do tupoleva Ale nemohu si v kiosku nic koupit, platí nás totiž jen jakýmisi talony, které pro zdejší oblast Artikugolu vydává ministerstvo uhelného průmyslu v Moskvě." "A co je to Artikugol?" "Cort znajet! Mě platil za nakopanou tunu uhlí, zač platí ty druhé, t o nevím." Soudruh v placaté čepici se přiblížil na doslech. Horník vytáhl z kapsy jednorublovku a ukázal na Lenina: "Znáte ho? To je náš dědek Lenin." Potom vytáhl z peněženky talon Artíkugolu, byla to dvacetikopějka, a řekl nahlas: "Vidíte, ani dědek na ní není vyobrazen! Jaké to jsou vlastně prachy?" Vyměnil jsem si s horníkem peníze. Dal jsem mu několik západoněmeckých mincí, tři n o r s k é k o r u n y a d o s t a l
jsem tři "talony" Artikugolu. Na zadní straně stojí psáno: Platné jen v oblastech Artikugolu. Při opuštěni závodu vyměnit u pokladny! O několik minut později mé před letištní budovou oslovi) soudruh v modré uniformě Aeroflotu. "Vy jste ten žurnalista, který by chtěl letět do Barentsburgu?" zeptal se angíicky. " O d k u d to víte?" "Tady se vi všechno. Tak jsem si myslel, že když Vás Norové odmítají zavést do Barentsburgu, tak byste mohl přece letět Aeroflotem. Zaplatíte a vše je okey." Byl jsem tak překvapen, že jsem ani nezaregistroval usměvavého soudruha opodál. Přistoupil ke mně, usmál se znovu a řekl skoro skvělou němčinou: "Tak jednoduché to zase není, pane Filipe. Chcete-li do Barentsburgu, do Gumantsbyenu nebo do Pyramid, musíte požádat o svolení sovětského konzula."
Teprve po chvíli jsem překonal šok; Soudruh, kterého jsem předtím nikdy neviděl, mě oslovil jménem! "Kdo jste?" vykoktal jsem. "Sergej Sergejevič Losan, sovětský vicekonzul v Barentsburgu". "Jsem přece na norském státním území, takže se sovětským konzulem o návštěvě Barentsburgu nehodlám ani hovořit!" "Tak je to s Nory dohodnuto*', odpověděl soudruh Losan, tentokrát bez úsměvu. "Každou návštěvu v našich sídlištích na Špicberkách musí schválit náš konzulát v Barentsburgu." "A dostanu povolení?" "A proč byste je neměl dostat?" Dodnes si nedovedu vysvětlit záhadu: Odpoledne po rozhovoru se sovětským vicekonzulem Norové roztáli. Z úřadovny sysselmarina telegrafovali do Barentsburgu, vrtulník byi připraven na sobotu 8. července, Sověti jen vyjádřili přání, abychom přistáli kousek za městem a přesně ve dvanáct hodín v poledne, Soudruh Losan pro nás přijel gazíkem a zavezl nás přímo do budovy sovětského konzulátu v Barentsburgu. Pohled na budovu mi vyrazil dech. Tohle není konzulát, ale palác, za který by se Sovětský svaz nemusel stydět v kterémkoli západním městě! Uvnitř bílý uralský mramor, fontána, perské koberce a elegantní nábytek, a to vše pro úřad zastupující oficiální přiznaných 2.500sovětských občanů kutajících uhlí na posledním ostrově před pustinami severního pólu! Andrej A. Pricepov, sekretář sovětského konzula držel nejprve krátkou řeč, jejiž smysl vyzněl asi takto: "Západní žurnalisté rozšiřují o takzvaných sovětských aktivitách na Špicberkách lživé zprávy. Proto mi Sověti ukáží všechno, skleníky na zeleninu, kravín, školu, kulturní dům, knihovnu, muzeum, nemocnici na dokonce i byt jednoho sovětského pracujícího." "Chtěl bych vidět vrtulníkovou základnu v Kap Heer a radary, které tam máte", osmělil jsem se a naladil pevný hlas. "Radary na Kap Heer? Ale to jsou přece skoro dětské hračky!" usmál se soudruh vicekonzul a dodal: "Dobře, hned Vás tam zavezu." A tak jsme jeli na Kap Heer. Bylo nás pět. Já, reportér pryního západoněmeckého televizního programu, kameraman, zvukař a soudruh Losanov. Na Kap Heer se Sovětům podařil opravdu mistrovský kousek: Než jsme se rozhlédli, oddělili mé a reportéra západoněmecké televize o d jeho týmu. Nás zavedli do místnosti Aeroflotu, kde už čekala vodka a vedoucí sovětských geologů na Špícberkách, Kameraman se zvukařem, jak nám později řekli, mohli natáčet všechno, ale zároveň byli fotografováni a filmován i dvěma soudruhy. Vodka byla výborná, ale rozmluva jaksi vázla. Ze-
ptal jsem se proto soudruha geologa, jak je to s uranem na Špieberkách. Geolog se zatvářil dosti zoufale, pak zarputile předstíral, že mé ruštině nerozumí. "Když chcete, ukážeme Vám mapu špicberků, na které jsme vyznačili všechna místa, kde sovětské expedice pracují", zachránil soudruh Losanov dosti trapnou situaci. Geolog se postavil před dveře, protože ve vedlejší místnosti visela na stěně prý jinak supertajná mapa. Bylo mi však jasné, že hlavní slovo má soudruh vicekonzul. Odstrčil geologa jemně od dveřf, ukázal nám mapu a řekl: "Sovětské expedice pracuji na dvanáctí místech. Nemáme co tajit. Jestli chcete, můžete si mapu nafilmovat, ofotografovat" "Ale Norové nám dělají těžkosti!" q p a l se naštvaný geolog. "Eh. soudruhu, mlč!" řekl soudruh Losan rusky a pokračoval německy: "Nejde o žádné těžkostí, jen o malé rozpory Norové totiž prohlásili 49 procent z celkové plochy Špicberků za přírodní rezervaci, a to je proti smyslu smlouvy z roku 1924!" "V roce 1924 se ještě o ochraně přírody mnoho nevědělo", podotkl jsem, "A v Sovětském svazu se zachování přírody nebere asi moc vážné."
SERGEJ 5ERGE.PEVIC-L05AN. VICEKONZUL PRED ZAPADGNÉMECKOU TELEVIZNÍ KAMEROU LOSAN PPVNl ZPRAVA "Jsme velká země", odvětil soudruh Losan a změřil mě mrzutě mrazivým pohledem. Potom nás zavedli do skleníku, kde prý od počátku roku 1983 vypěstovali už 89 tun zeleniny, 25 tun okurek, přes 25 t u n paprik. Půdu do skleníků si Sověti přivezli z domova, "Všechna péče pracujícímu lidu!" křičelo heslo na kusu látky pod sklem. V kravíně nám soudruzi ukázali dvanáct dojnic a dva býky. Dal jsem se do řeči asi se čtyřicetiletou ženou, ošetřovatelkou krav z Oděsy, "Produkce zeleniny a mléka vás musí stát hrozné moc peněz." "Jde nám o blaho lídí, nikoliv o peníze", odpověděla ošetřovatelka jako na politickém školeni. "Není Vám tady smutno? V Oděse je teď léto..." "Ničevo, zima mi nevadí, ale je mí smutno po dětech." "Tak proč jste je nevzala na Špicberky?" "Prokletá země! Copak tady se dá žít? V létě mlhy a studený déšť, v zimě
jako na Sibiři." "Těšíte se už domů?" "Rok tady musím ještě vydržet." "Musíte?" "Zavázala jsem se. Rok na Špicberkách se pro d ů c h o d počítá za dva. Každý potřebuje peníze, i vy, kapitalisti!" Po barentsburských ulicích se procházely sovětské dámy v kožešinách, na n o h o u střevíčky s vysokými podpatky. na hříšti vedle kulturního domu hráli pracující gorodky: Lenin vytesaný ze žuly zíral přes fjord na ledovce, další Vladimír lljič vyvedený v barvách na zdi pod o h r o m n ý m teploměrem, pozoroval ustaraným pohledem rtuť: ukazovala tři stupně nad nulou. V kině dávali americký kriminální film, plakát oznamoval, že v pátek 15.7. vystoupí v domé kultury umělci z Moskvy, dva tanečníci, klavírista a zpěvák, V čítárně studovalo několik pracujících sovětské noviny. Když jsem je chtěl fotografovat, počali prchat. Soudružka knihovnice, která trůnila v čele sálu je okřikla: "Soudruzi, zůstaňte na svých místech!" Soudruzi uposlechli a tvářili se optimisticky. V kantýně nás Sověti pohostili kaší, kvasem a zeleninou s opékaným buřtem, málem bych zapomněl polévku. Při kvasu se ke mě naklonil Andrej A, Pricepov a zeptal se: "Co je nového v Polsku?" Řekl jsem, co jsem věděl, ale byly to novinky staré přes týden. Soudruh Pricepov se zamyslel a fekl: "Nikdy jsme se do polských záležitostí nevměšovali, p o m á h a l i jsme Polákům hospodářsky, ale teď si budou muset pomáhat sami. Eto jejich dělo!" Poslední větu jsem už kdysi dávno slyšel. Přespříští den jsme letěii do Pyramid. Když náš norský pilot nalétával na přistávací plochu, zvedaly se z ní dva sovětské vrtulníky. Přivítací výbor sestával z ředitele uhelného dolu a ze soudružky, která mluvila anglicky. Soudruzi nám chtěli ukázat všechno, tedy zase skleník, stáje, Školu, školku, kulturní dům, ale nebyli připraveni na typicky západní zvědavost. Když jsem se jich zeptal, kolik lidi v Pyramidách pracuje, odpověděl ředitel rezolutně: "Asi třistapadesát!" "Ne soudruhu, mýlíš se, je nás tady tisíc!" řekla soudružka. Z římsy správní budovy mi rudý nápis znovu připomínal, že "Marxismusleninísmus zvítězí na celém světě!" Lenin v Pyramidách, nejsevernější pomník Vladimíra lljiče na světě, se leskl jakoby ho čerstvě vyleštili. Chtěl jsem se konečně dostat do rozhovoru s některým ze sovětských milicionářů na Špicberkách. Právě v okamžiku, kdy jsme procházeli kolem j e d n o h o domu, zahlédl jsem ve dveřích milícionářskou čapku. "Máte na Špicberkách vlastní milici?" zeptal jsem se soudružky. "Ne, milicionáře tady nemáme, jen
13
tak zvané "družníky", starají se o bezpečnost a o pořádek," "Ale jsme přece v Norsku a podle smlouvy z roku 1924 přísluší přece Norům ..." "Naši "družnici" se starají jen o pořádek v sovětských síd líštích", přerušila mě soudružka "Každý pracující se po směně hlásí dobrovolně k "družníkům"..." "Ne každý, jen vyvoleni!" přerušit soudružku ředitel uhelných dolů v Pyramidách, zřejmé příslušník některého asijského národa. Více jsem se o problému stíhání trestných činů na Špicberkách nemohl dozvědět. Nepodařilo se mi vyfotografovat ani jednoho "družníka" v Barentsburgu ani v Pyramidách. Asi se přede m n o u poschovávali. Norové mi v Longyearbyenu řekli, že jen v Pyramidách mají Sověti asi 50 milicionářů. Bohužel, neviděl jsem ani jednoho A zajímavé: všichni sovětští pracující v Pyramídach jsou nekuřáci. Nabízel jsem americké cigarety skoro každému, koho jsem potkal; ani jeden nevzal, "Na památku na Barentsburg", řekla tise. "Raději bych odsud poslal pohlednicí", řekl jsem rozpačitě. "Nejsou, všechno je tady tajné, ani schránky na dopisy nemáme", vydechla dívka. "Oh, za několik dní budete v Německu, možná v Paříži nebo v Itálii, a já? Co bude se m n o u ? " Soudruh v placaté čepici nebyl v dohledu, dvacet kroků od nás mlátili sovětští pracující gorodky, mohl jsem tedy s dívkou v růžové vatované vestě se znakem sovětské polární expedice navázat rozhovor, ale raději jsem toho nechat. A nezapomenu na druhého sekretáře sovětského konzulátu v Barentsburgu, soudruha Andreje A. Pricepova. "Napište o nás jen pravdu", řekl mi a předal svou vizitku. "Jakou pravdu?" zeptal jsem se. "Vždyť jsme Vám všechno ukázali." "Skutečné všechno?" zeptal jsem se snad až podezíravě. Andrej A. Pricepov pokrčil rameny, podal mi ruku a mlčel. Po hodině v Pyramidách jsem nemohl dýchat. Ačkoliv vzduch byl křišťálový, voněl mořem a ledem. Naráz jsem si uvědomil, že už nesnáším hesla, která na mé ze všech stran pokřikovala: "Ať žije Sovětský svaz!", "Ať žije marxismus-leninismus!", "V čele se stranou k šťastným zítřkům!" Když se náš vrtulník zase zvedl, kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se nad námi dvě ruské helikoptéry. Norský pilot se ušklíbl: "Trochu je pozlobíme!" Vytáhl stroj do výšky a opsal nad Pyramidami kruh. Když jsme přelétávali severní okraj městečka, zahlédl jsem dole Čtverec ostnatého drátu, v
14
každém rohu strážní věž, tři nebo čtyři muže se psy. A uprostřed podélnou budovu. "To má být skladiště výbušnin", šklebil se norský pilot. Jako voják jsem hlídal dvě skladiště výbušnin, ale ani jedno nemělo komíny, z nichž by se kouřilo. Ostnatým drátem obehnaná budova v Pyramidách mi spíše připomínala vězení; ale ale naše, a daleko o d Moskvy. Dva sovětské vrtulníky nám seděly v zátylku. Snad chtěly vědět, jestli nad ledovým fjordem nezabočíme na sever směrem do Dicksonovyzemě, kde Sověti věncem dvanácti táborů obklíčili západoněmecké a norské hledače uranu. Teď, kdy dopisují zprávu o deseti dnech na Špicberkách, v Norsku, ale přece jen vlastně vice v Sovětském svazu, nemohu zapomenout na pohlednou geoložku z Barentsburgu, Přitočila se před kulturním domem ke mně a šeptla: "Jste skutečné ze západního Něměcka?" "Ano." Dívka rni předala kvetoucí polární mák. Vysvětleni, jak k článku došlo Ota Filip se letos v dubnu zúčastnil redakční konference "Reportu", polilického zpravodajského pořadu německé televize, kde se uvažovalo o zajímavých tématech, mezi jinými také o pořadu, který by dokumentoval expanzivní sovětskou politiku. Protože autor čte Západ, vzpomněl si na Ulčův článek v Západu v d u b n u 1982 a řekl velkým bosům: "A co kdybychom natočili pořad o Sovětech na Špicberkách?" Na otázky redaktorů mohl autor tehdy odpovědět jen skutečnostmi, které se dočetl v Ulčově článku. To stačilo, aby redakce pověřila autora se "na věc podívat blíže", což autor učinil, jel do Osla, popráva/ na místech vysoce úředních i u dr. Konůpka, který toho o Sovětech na špicberkách věděl rovněž mnoho. V květnu se koncepce pořadu ustálila, tedy napsal pro televizi expose. A tím to všechno začalo. Na Špicberky jich letělo celkem sedm, celý televizní tým včetně tlumočníka. Původně autor navrhoval, aby letěl na Špicberky sám, jen v doprovodu tlumočníka, samozřejmě jen s malou kamerou. Ale televize myslí i tady v rozměrech velkoryse finančně zajištěných, tedy skoro organizačně nabubřelých. Ale to je jiná stránka věci. Přivezli ze Špícberků asi 5.000 m filmu. První část běžela v prvním německém televizním orogramu dne 25.7.1983, druhá, tedy 45minutový film, se teď připravuje a ořijde na program někdy koncem září 1983. Za všechno může Ota Ulč ...
Vratislav Pěchota
O vyživovacích příspěvcích mezinárodně Z á p a d o b e r l í n s k ý s o u d nedávno rozhodl, že někdejší člen skupiny Beatles Paul McCartney je nemanželský otec dvacetileté Bettiny Huebers, jejíž matka se zpěvákovi zalíbila při zájezdu skupiny do Hamburku před dvaceti lety, a uložil udivenému otci povinnost poukazovat Ingrid každý měsíc jako výživné částku 282 dolarů. Že se případ dostal na stránky novin, o to se zasloužila spíše otcova proslulost než výjimečnost případu. Většina soudních zásahů proti vzpínajícím se otcům, ať manžels k ý m Či n e m a n ž e l s k ý m , zůstává mimo pozornost veřejnosti. Nanejvýš se o takovém zásahu dozví mzdový účetní v otcové zaměstnání, když obdrží příkaz strhávat výživné z otcova platu. Pokud vše probíhá v rámci jednoho státu, může ruka spravedlnosti ukázat prstem na liknavého otce poměrně snadno, A také nedělá velké potíže jej přinutit, aby platil. Potíže začínají, když mezi dítětem a neochotným otcem (občas také matkou) leží mezistátní hranice anebo se dokonce rozprostírá oceán. Jak může například matka s dítětem v československu přimět k placení otce, alžírského studenta, který dal vale Univerzitě 17. listopadu a zároveň své konzumované studentské lásce? Anebo jak lze vymoci výživné na otci, který vyvezl rodinu z Československa a nechal ji v Rakousku či západním Německu, navrátiv se do rodné Ostravy k pivu a kamarádům (anebo spiše k milence)? Situaci, za^ nichž vzniká otázka, jak na to, může být na tisíce. Příčinou není jen lidská lehkomyslnost. Také válečná vřava, politické zvraty a migrace za skývou chleba do zahraničí trhají rodinné svazky a staví právo před otázku, jak ochránit aspoň ty nejzákladnéjši zájmy ditéte. Téměř každý právní řád poskytuje dítěti a matce ochranu. V Československu je základnim předpisem Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. V listopadu 1982 k němu schválilo Federální shromáždění novelu, která přináší některé novinky. Upravují se například právní důsledky umělého oplodnění. Manžel matky nemá možnost popřít otcovství, jestliže s umělým oplodněním souhlasil. Také se mění ustanovení o osvojení: Lze osvojit dítě v ústavní výchově, jestliže o ně rodiče neprojevili zájem po šest měsíců. Nová úprava připouští' osvojeni také osamělou matkou nebo osamělým mužem. Novela stanoví novou délku povinnosti platit příspěvky
na výživu rozvedenému manželu či manželce, a to místo dosavadních pěti let po takovou dobu, než oprávněná osoba bude moci hradit své potřeby z vlastních prostředků. Z dosavadních 26 týdnů se prodlužuje na jeden rok věku dítěte povinnost příspívat na úhradu výživy matce dítěte, která n e n í z a j e h o o t c e p r o v d á na. Nový předpis zachovává v platnosti vyživovací povinnost rodičů k dětem až do jejich dospělosti, a jestliže studuji, do konce studia. V jiných zemích také existuje vyživovací povinnost, byť byla upravena odlišně. Každý právni řád ovšem žárlivě střeží svůj pašatík a normálně nedovolí cizímu úřadu Či soudu, aby rozhodoval o povinnostech osob, které prodlévají v domácí ohradě. Většina států světa, ČSSR nevyjímajíc, uznává tzv. princip exequatur To znamená, že cizí rozhodnutí může být na jejích území soudně vykonáno Jen na základě povoleni příslušného místního soudu. Tak může například kanadský soud stokrát určit, že dítě v Torontu musí dostávat výživné o d otce v Praze, ale rozhodne-li se otec (a čs. ministerstvo financí) ignorovat kanadský rozsudek, nemá rozsudek naději na vykonáni. T o ovšem platf i o soudních příkazech v opačném směru. Zkrátka, meč národní spravedlnosti nemůže dopadnout na cizím území. (Což je venkoncem výhoda. Představme si, že by byly v jiných zemích automaticky vykonatelné rozsudky Čs. soudů, včetně konfiskací majetku osob, které byly souzeny pro nezákonné opuštěni republiky.) Právní život je ovšem v podstatě pragmatický a hledá rozumná řešeni. Zvláště v otázkách, které zůstávají nepotřísněny politikou nebo ideologií, Tím se vysvětluje, že se našlo řešeni i pro problém placení výživného do zahraničí. Na p o m o c přišlo mezinárodní právo Mezinárodni právo jsou pravidla hry, která státy dobrovolně přijímají, aby se vyhnuly větším konfliktům s jinými státy, než je únosné. (Pomíjím tady definicí, kterou podal kdysi jeden sovětský delegát při sklence vodky na recepci v OSN; Mezinárodni právo je to, co můj odpůrce soustavně porušuje.) Pravidla mezinárodního práva jsou povětšině vyjádřena v mezistátních smlouvách. Mnozí lidé pohlížejí skepticky na Činnost OSN. Nevědí ovšem, že OSN se jako nikdo jiný zasloužila o rozvoj mezinárodního práva v poválečném období. Zásluhou ONS byla v roce 1956 vypracována a schválena mezinárodni úmluva o vymáháni výživného v cizině. Úmluva váže 44 zemi, a to: Alžírsko, Argentinu, Barbados, Belgii, Bolivii, Brazílii, Chile, Dánsko, Dominikánskou republiku, Ecuador, El Salvador, Filipíny, Finsko, Francii, Guatemalu, Haiti, Holandsko, Horni
Voltu, Israel, Itálii. Jugoslávii, Kambodžu, L u c e m b u r s k o , Maďarsko, Maroko. Monako, Německou spolkovou republiku, Norsko, Pákistán, Polsko, Portugalsko, Rakousko, ňecko, Sri Lanku. Středoafrickou republiku, Surinam, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Tunis, T u recko. Vatikán a Velkou Británii. A také Československo, což je pro náš výklad důležité. Úmluva si klade za úkol "usnadnit placeni výživného oprávněné osobě, která pobývá v jednom smluvním státě osobou povinnou, která žije na území jiného smluvního státu". (Použití přívlastku "smluvní" není v této souvislosti náhoda. Ve státech, které nejsou smluvními stranami, se nelze úmluvy dovolávat.) Úmluva je vpravdě velkorysá: nabízí pomoc nejen nezletilým dětem z rozvrácených manželství a dětem nemanželským, nýbrž i opuštěným a rozvedeným ženám v nouzi. Všechny jsou podle úmluvy "oprávněné osoby". Ovšem oprávněná osoba třeba nevi, kde se zdržuje ten, jenž má vyživovací povinnost ("osoba povinná"). Možná, že přebývá v sousední zemi a možná, že se odstěhoval za oceán. Nelze vyloučit, že má novou manželku či žije s družkou. Neví se třeba^, má-lí práci anebo žije z příspěvků v nezaměstnanosti. Možná, že má dům, auto a bankovní konto. Kdo může tyto skutečnosti zjistit? Úmluva požaduje od každé smluvní strany, aby určila jednu nebo několik soudních či správních instituci jako tak zvaný "předávající a přijímající úřad" (Transmitting and Receiving A g e n c y ) . Československo pověřilo výkonem této funkce Ústředí pro mezinárodní ochranu mládeže se sidlem v Brně, Rooseveltova ulice. Název a adresu instituce má každý stát sdělit generálnímu tajemníkovi OSN. Ten vede seznam, průběžně jej doplňuje a podává informace zájemcům, Mezi předávajícími a přijímacími úřady smluvních stran je přimý styk. Jak má například postupovat matka ve Švýcarsku, aby přiměla k placení výživného pro své dítě otce, který žije v československu? Úmluva jí ukazuje cestu. Matka si zjisti ( b u d v OSN nebo u švýcarských úřadů), která švýcarská instituce je pověřena "předávající" funkcí. Na nl se obrátí a požádá ji, aby se spojila s brněns k ý m Ústředím pro m e z i n á r o d n i ochranu mládeže a předala mu žádost o pomoc. Žádost musí obsahovat úplnou informaci o nároku. Nesmí samozřejmě chybět jméno otce a jeho poslední známá adresa. Požaduje se předložit jeho fotografii (zde dobrá rada pro budoucí matky: neopomeňte se dát s partnerem vyfotografovat a fotku uschovejte z důvodů nikoliv jen sentimentálních). Také se musl uvést, jaké výživné se požaduje. Nesmí se zapomenout
v žádosti uvést finanční a rodinné poměry matky s dítětem. Je pochopitelné, že dobře situovaná matka anebo matka, která se znovu provdala a jejíž nový manžel přijal dítě za své, nemá velkou naději na výživné. K žádosti se musi přiložit plná moc pro československého advokáta, kterého brněnský úřad pověří vymáháním nároku Ten se nejprve pokusí řešit věc smírnou cestou. Když otec odpírá, advokát proti němu zahájí soudní řízení. Tento postup má jednu zjevnou výhodu: když se otec uvolí platit anebo když ho československý soud k placení přiměje, získávají platby sankci čs, ministerstva financí a jsou převáděny ve valutě do zahraničí, a to ve výhodném úředním kursu. Existuji ještě j i n é m e z i n á r o d n í úmluvy. Například Haagská úmluva o právu rozhodném pro vyživovací povinnost z roku 1973 a řada smluv dvoustranných. Ale Československo není dosud žádnou takovou úmluvou vázáno. Úmluva OSN z roku 1956 je však bohužel neúčinná v relaci ČSSR-USA a ČSSR-Kanada. A to nikoliv pro nevůlí Československa, nýbrž z důvodů na straně USA a Kanady. Žádný z těchto států jí totiž nepodepsal. Proč se například USA obrátily zády k mezinárodnímu závazku? O mnoha důvodech lze jen spekulovat, ale dva jsou známé. Jeden z nich je s k u t e č n o s t , že a m e r i c k á ústava vyhrazuje pravomoc v právních záležitostech rodiny jednotlivým stát ů m Unie a vyjímá ji z federálního řízeni. Kongres USA nikdy nepřijal žádný zákon o ochraně rodiny a dětí, Aby mohl president s přivolením senátu Úmluvu z roku 1956 ratifikovat, musil by nejprve dojednat s vládami a z á k o n o d á r n ý m i sbory všech 50 států Unie, že zajistí plnění úmluvy svými zákony a soudy. Do toho se ovšem ve Washingtonu nikomu nechce. Druhý důvod je prozaičtější. Přijeti mezinárodního závazku by vyvolalo lavinu mezinárodních dožádání o soudní pomoc při vymáháni výživného ze zemi, kde jsou rozmístěny americké vojenské jednotky. Jen v Německu bylo do roku 1958 zaznamenáno 37.225 žádosti od "oprávněných osob" označujících za "osoby povinné" příslušníky amerických ozbrojených sil. (Dalších 30.000 nároků bylo řízeno proti příslušníkům britských, francouzských a kanadských sil.) Přitom pouze 7% amerických vojáků dobrovolné uznalo své otcovství. N ě m e c k é matky však byly neodbytné a vynutily sí v roce 1958 m e z i s p o j e n e c k é j e d n á n i o problému "vyživovacích nátoků nemanželských dětí vůči příslušníkům neněmeckých ozbrojených sil rozmístěných v Německé spolkové r e p u b l i c e " , V závěrečném d o k u mentu z jednáni se praví, pokud jde o
15
USA, že "protože vojenské úřady nejsou podle amerických zákonů kompetentní vynutit placeni výživného, m o h o u pouze napomáhat při doí»roi/o/ném narovnáni ve spolupráci s Německým úřadem pro mládež". Pentagon přislíbil zprostředkovat styk mezi německými úřady a americkými vojáky označenými za otce a podávat dobrozdání americkým soudům, kdyby se na ně něm e c k é matky o b r á t i l y . Přeměnit tento příslib v mezinárodní závazek bylo samozřejmě z hlediska amerického ministerstva obrany a zahran i č n í c h věcí přespříliš. (Ostatně není jisté, zda podobný problém nemá SSSR ve střední Evropě, kde je sovětských vojáků mnohem více než amerických v západním Německu. Ani SSSR se totiž nechce vázat Úmluvou OSN z roku 1956.) Jak v USA tak i v Kanadě se však chápe, že určitá mira mezinárodní součinnosti při vymáhání výživného je zapotřebí. Mostem, který má překlenout propast mezi jednotlivými národními jurisdikcemi, je zásada vzájemnosti (reciprocity). Funguje asi takto: jestliže se soud státu New York nebo soud provincie Ontario přesvědčí, že československé soudy uznávají nároky amerických či kanadských "oprávněných osob" vůči "osobám povinným" v CSSR a nařizují vypláceni výživného, bude ochoten postupovat o b d o b n ě i v opačném směru. Závisí to ovšem na uvážení soudce v každém jednotlivém případě. V Československu ovšem rozhodnuti nezávisí na soudci, nýbrž na m i n i s t e r s t v u spravedlnosti, které bedlivé sleduje chováni amerických a kanadských soudů a vyvažuje je přesné svými instrukcemi československým soudům: v tomto případě žádost amerického nebo kanadského navrhovatele uspokojte a v o n o m případě ji zamítněte. Zkrátka, na obou stranách panuje právní nejistota. Bettina Huebers, jejímž případem jsme tuto právní rozpravu uvedli, si může být jista, že příspěvek na svou výživu od svého slavného nemanželského otce dostávat bude, třebaže McCartney je mimo dosah západoněmecké spravedlnosti, Na základě Úmluvy OSN z roku 1956 ji totiž přispěchá na pomoc britský soud, projeví-li otec liknavost. Nemusí však zoufat ani "oprávněné osoby" na severoamerickém kontinentu, kam most m e z i n á r o d n í ú m l u v y nedosahuje. V mnoha případech se řešeni najde. I když "osoba povinná" je zdánlivě neprostupnou stěnou československé jurisdikce. Důvod spočívá v úvahách, které jsou silnější než právo: ČSSR je nevšedně zainteresována na dolarových platbách z Ameriky, kterých je vždycky více a které jsou vždycky štědřejší, než jsou o b d o b n é platby z československa do Ameriky. A platby z Ameriky plynou korytem, které se nazývá reciprocita. Na to československé úřady nikdy nezapomínají, •
16
Naše kanadská armáda Kanada nikdy nebyla militantné agresívni zemí. Avšak když došlo k povolání dobrovolníků d o kanadské armády, muži i ženy splnili oddaně a nesobecky svou povinnost. Tradice a zkušenosti z minulých let jsou dnes využívány ke zdolávání překážek a požadavků v budoucnu. Kanadská branná moc je zodpovědná za hlídání a ochranu kanadského území. Je Členem N O R A D - p a k tu na obranu severní Ameriky, plní povinnosti člena N A T O a zastává roli mezinárodního mírového zprostředkovatele. Stejně j a k o tyto čistě vojenské úkoly plní kanadská a r m á d a své poslání při pomoci za přírodních pohrom - povodních, lesních požárech, znečišťování vod a vzduchu, pátrání a záchranách lidských životů. Stavíme silnice a mosty. Hrajeme důležitou roli v rozvoji Kanady. Trénujeme ve více než 60 oborech a vice než 20 specializacích. Platíme univerzitní vzdělání těm, kdo splní patřičné požadavky. Máte-li zájem o bližší informaci o možnostech pro mládež v kanadské armádě, navštivte nejbližší armádní náborové středisko nebo zavolejte 'collecť. Najdete nás ve žlutém telefonním seznamu pod heslem ' R E C R U I T ING'.
THE CANADIAN ARMED FORCES LES FORCES ARMÉES CANADIENNES
Canadä
Humor V tomto čísle přinášíme Klangra ze Švédska. Do prudké zatáčky u Brna vlítne Mercedes a spadne do díry. Z auta vyleze západní Němec a nadává: "Himlhergot, půlroční výdétek je v hajzlul" Blíži se Citroen - a bum ho! Z rozbitého vozu vyleze Francouz a spustí: "A celoroční úspory jsou v čudu!" Ukvapený Cech ve Škodovce řízne stejnou zatáčku a už je tam taky. Z trosek se vyhrabe pobledlý šofér, lomí rukama a hořekuje: "Pane Bože, celoživotní úspory v prdeli!" Přitočí se k němu Němec a pokárá ho: "To vám patří, člověče, nemusíte si kupovat tak drahý auto!"
* Jaký je rozdíl mezi ruskou svatbou a pohřbem? V tom druhém případě je o jednoho opilého méně. * V parížske restauraci si opilý host objednává šestý koňak. Přistoupí k němu starší pán a povídá: "Poslyšte, nic ml do toho není, ale nevadí vám, že podle statistiky má každý desátý Francouz problémy s alkoholem?" "Na to já kašlu," povídá opilý host, "já jsem Švéd."
* Pan Novák přijde ráno do práce a omlouvá se: "Promiňte, šéfe, ale toto opoždění bylo zaviněno vážnými rodinnými důvody." "Jaké rodinné důvody?" zamumlá šéf nedůvěřivě, "Dnes ráno jsem se stal otcem." Šéfova tvář se rozjasní: "No to tedy gratuluji. Je to chlapec nebo děvče?" "To se prosím dozvím až za devět měsíců,"
* Manželé sedi doma. Náhle se ozve telefon. Muž zvedne sluchátko, chvíli poslouchá a potom řekne: " T o byste si musel zavolat meteorologickou stanici!" a položi to. "Kdo to byl, miláčku?" ptá se manželka. "Ale nějakej pitomec se ptal: je tam čistej vzduch, drahoušku?"
* V noční lékárně zazvoní zvonek. Jsou tři hodiny ráno. U okénka stojí malý chlap v kabátě s ohrnutým límcem. "Máte pastilky proti kašli?" "Máme," bručí lékárník, "ale proč je hergot potřebujete zrovna teďka?" "A máte takové ty kulaté červené? '
několik
staronových
anekdot
"Máme, člověče, ale dyť je ráno..," "A máte ty čtverhranné zelené?" "Ty taky máme, ale..." Chlapík nenechá lékárníka domluvit a křikne: "Tak si je strčte do prdele!" a uteče. Lékárník praští s okénkem, zanadává a jde si zase lehnout. Už skoro usíná, když se znovu ozve zvonek. Otevře okýnko. Venku stojí vyčouhtý chlápek a ptá se: "Promiňte, pane lékárníku, že jsem vás probudil, aie nebyl tady před chvílí takový malý chlapík 5 ohrnut ý m límcem?" "No byl, ale proč sakra..." "A nechtěl pastilky proti kašli?" "Ano, ale.,," "A neptal se, jestli máte takové kulaté Červené a čtverhranné zelené?" "Ano, ptal, ale jak vy to, člověče..." "A nepověděl vám, abyste si je strčil do prdele?" " N o pověděl, ten pacholek, kdybych ho tak chytil..." "Tak já jsem vám přišel říct, abyste si je vyndal, stal jste se obětí podvodníka!"
* Ve Stockholmu veze taxikář maminku a asi patnáctiletou dcerušku. Je večer a po ulicích se procházejí lehké ženy. "Co je to za ženy, maminko," zeptá se dcerka nevinně. "To jsou asi manželky dělníků, které čekají na muže, až půjdou z večerní šichty," lže matka. S šoférem to trhne. "Proč tý holce lžete? Copak takhle se vychovávají dětí? Řekněte ji pravdu. Jsou to prostitutky, čekají na zákazníky a hotovo!" Matka se začervená, ale mlčí. "A m o h o u mít takové ženy také děti?" ptá se dceruška. "Ano," odpoví matka, "a když jsou to kluci, tak jsou z nich potom taxikáři." * Za Plzní stopuje mladá žena, ale šofér rezolutné odmítá: "Nezlobte se, ale těhotné ženy zásadně neberu!" "Však já nejsem těhotná!" brání se žena. "Však taky ještě nejsme v Praze," povídá šofér.
* Za druhé světové války padl ruský voják do německého zajetí. Při výslechu ho bili, protože pořád jenom vrtěl hlavou, ani na jednu otázku neodpověděl: kolik mají Rusové divizí, kolik mužů v pluku, kolik kanónů, kolik letadel. Nedostali z něj ani slovo. Pak si ho vzali do prádla
ze sbírky
Zdeňka
gestapáci, ale ani ti z něho nevymlátili jediné přiznáni. Za delší dobu přešla fronta a zajatec byl osvobozen, Rudoarmějci se kolem něho sesedli, aby jím pověděl, jaké to bylo v tom zajetí. Vojáček povzdechl: " T o bylo hrozné, co já jsem vytrpěl, těch ran, t o h o ponižování. Celou tu dobu jsem myslel na soudruha Lenina, když nám vštěpoval do paměti: učit se, učit se, učit se! Protože když nic nevíš, tak tě bijou a bijou a bijou!"
* Paní si nechává vykládat budoucnost u jasnovidky. "Ceká vás velká ztráta. Pravděpodobně váš manžel," "To asi ne, jsem již dva roky vdovou." "A - tak to bude asi deštník." * Do menšího města přijede západní cizinec. Požádá recepčního v hotelu, aby mu na pokoj posla! nějakou pěknou děvu. Recepční pošle na pokoj pokojskou Lili. Za chvíli projde kolem cizincova pokoje a slyší její zoufalé výkřiky: "Tím ne, tím proboha ne!" Zhrozí se, že ten host může Lili ublížit a vtrhne do pokoje. Ale oba sedí proti sobé a situace vypadá velice spořádaně. "Co křičíš, co se děje?" zeptá se pokojské. "Ale on mi ten pitomec chce platit v rublech!"
Další výroky o Západu: Na Západu mám nejradši ty srandy Mahatma Gandhi Západe, jen houšť a vic kapek. - Kare! Čapek Čitáju Záchod y vži se mi dirka, čto něprojechá krz ní ani sirka, - Andropov Jirka Rež do k o m o u š ů j a k o bejk! Alexandr Haig Západ a já máme stejné sklony Reagan Ronnie K Váš magazín jsem vzala tancy. Reagan Nancy Máte požehnání od božího sluhy, Jan Pavel Druhý Rád bych Vám pomoh' kdybych jenom mohl. - Dr. Kohl Těch Vašich řečí v Západu mám po krk, ba až po bradu. Bouří se mi tu dělníci i tvrdý hlavy selský. - Generál Jaruzelski Utíkali mi na Západ tak jsem jim zavřel šaltr. - Ulbrich Walter To sebral ze všech svéta stran Sammer Jan ^
17
Západ? Nevím, nevím ¡e tam príliš švand. Sprachlich wie politísch imverstandlich. Willy Brandt Západ je pro mé jak pro loď radár: (překládají ml jej v Budapešti). Kádár Každý druhý měsíc Západ: das tut wohl. Předplatit? To by byl dobrý nápad! Helmut Kohl Na červenej duši mojej nechcem žiaden biely fľak. Západ si preto nekúpim. RSDr. V. Biľak Západ, to je vono. Vaše Yoko Ono Západ je hnus. Comrade Hall Gus My jsme národ Husáka, váš Západ nás neláká. Anonym Mít tak Západ k mání během našeho povstání děda by byl pořád gróf a já bych nebyl tolik známý. Pavlík Morozov Západ je bezesporu hodnotný nicméně hoši: "S křížkem po funuse!" srdečně zdraví Antonín Novotný Když sem lez na fiíp došel mi dech Západ sem neměl tak sem se nehnul Praotec Cech Nad vašimi drzostmi jsme bez sebe! St b Západ čte si se mnou i můj filius. Gaius Julius Haníte a špiníte naši krásnou zemi! (Jak to řekl předseda před soudruhy všemi). Přeci jenom bych byl rád, aby mi to vyšlo, abych dostal Západu zase příští Číslo. (člen uličního výboru) Západ jsem s chutí přečetl, našel v něm dur i mol; lehké to tedy nemáte. S úctou Váš kancléř Kohl Se Západem krátím si dlouhou chvíli v parku. Johanka z Arku Very good! Některé vtipy však starší jsou než Donald, Reagan, Ronald Zajímavé postřehy v Západu jsem zmerčil. Sir Wínston Churchill
18
Interview
Akrobacie, přemety a jiné kotrmelce (jpříhody Ladislava Bezáka, mistra světa v letecké akrobacii) Rozmlouval a Interview zapsal Náhody hrají v životě lidském velikou roli, jak říkal už kdekdo. Víte, proč Ladislav Bezák, první mistr světa v letecké akrobacii, koupil motel v Collingwoodu, malém městečku asi dvě hodiny jízdy na sever o d Toronta? Protože šel jednou počátkem roku 1982 v Torontě do maďarského kulturního střediska na tradiční československý zlatokopecký bál a potkal tam Pavla Vošmika. Kdo je Pavel Vošmik? Bývalý horník, nyní soukromý podnikatel, který si vlastnoručně postavil d ů m , nábytek a dokonce i dřevěný půllitr. Vošmik poznat Bezáka a dali se do řeči. Až přijedete do Collingwoodu, poznáte, že v létě tam není moc zábavy. Proto se dal Pavel na létání. A Kdo by mu mohl lip poradit než bývalý mistr světa? Tak došlo k pozvání p. Bezáka na c o l l i n g w o o d ské letiště, k několika soukromým hodinám v akrobacii a pak i k nápadu, že Bezák by si mohl u Georgian Bay, krásné Části huronského jezera koupit motel, dát ho do pořádku, zajistit si tak víastní existenci, pak to místo rozšířit na leteckou školu a rekreační středisko pro sportovní piloty, pak... Tak dost. Musíme to všechno povédét pěkně popořádku. Napřed dáme p. Bezákovi možnost, aby se narodil. Akrobatův stručný životopis Ladislav Bezák se narodil v r, 1932 v Praze. Otec byl Slovák, matka Češka. Válku přežila rodina na Slovensku. Po návratu do Prahy se Ladislav začal učit v Českomoravské nástrojařem. Začal trénovat jako sportovní parašutista. ale ti měli - zase náhodou - stejnou uniformu jako instruktoři bezmotorového létání. Tak se dostal na schůzi, kam vlastně nepatřil, jeho jméno bylo zaznamenáno a to by nebyl Bezák, aby té náhody nevyužil. Zvláště když si při jednom seskoku padákem odřel hodinky, protože s ním vítr po dopadu chvíli cloumat. Při bezmotorovém létání k oděrkům přístrojů nedocházelo, takže Láďa zůstal u nového oboru. Dostal se na vysokou školu zemědělskou, na fakultu zemědělské mechanizace. Kromé^toho byl také klarinetistou a tanečníkem ve Vycpátkově souboru. Takže si nemohl stěžovat na dlouhou chvíli. Studoval, létal, pískal - jo, a pak si taky ještě po víkendech vydělával, jezdil s taxíkem nebo se záchrankou. Patrně si na ty motory zvykl, protože v
r. 1954 přešel z plachtařiny na motorové létání. Dokončil výcvik a stal se dobrovolným instruktorem ve Svazarmu. Povinnou součásti základního leteckého výcviku byla také akrobacie, Ta se Láďovi tak zalíbila, že se jí začal věnovat víc a víc. Uměl v t o m lítat, líp než v tom normálním životě. Tam se mu tak nevedlo. Po absolvování vysoké školy hledal práci, ale byly najednou potíže. Když sháněl místo inženýra, řekli mu, že je pilot, když chtěl dělat pilota, řekli mu, že je inžen ý r a kopli ho do zadku. Tak to aspoň popsal on sám. Začal tedy učit instruktory na Ústřední letecké škole v Chrudimi. To už měl za sebou první sportovní úspěchy. Letecká akrobacie První soutěže, které se Bezák zúčastnil, bylo mistrovství republiky v r. 1959. By! čtvrtý. A pak už trofeje následovaly jedna za druhou. V příštím roce byl na mistrovství republiky druhý, ale na prvním mistrovství světa vůbec, které se r. 1960 pořádalo v Bratislavě, zvítězil. Tehdy tam poprvé předvedl gyroskopickou figuru, kterou nazval "lomcovák". O dva roky později byl na mistrovství světa v Budapešti čtvrtý. Pak nějaký čas učilzápadní zákazníky, kteří si koupili čs. stroje. Při jedné takové cestě do Belgie ho napadlo, že by si mohl půjčit letadlo a soukromě se zúčastnit mistrovství Francie, které v r. 1965 bylo i mistrovstvím Evropy. Vyhrál oba tituly, ale protože nebyl oficiálně nominován, dostal o d Cs. aeroklubu zákaz létáni na 1 rok. Na Lockheed Trophy, pokládané za neoficiální mistrovství světa, byl jednou druhý, dvakrát třetí. Obchodní akrobacie Několik měsíců před sovětskou okupací začal Bezák pomalu skupovat náhradní díly, až se mu povedlo postavit vlastní letadlo. Tím začaly další potíže. Napřed žádal o povolení k vlastnictví. Ovšem podle zákonů nelze v socialistickém státě vlastnit soukromé letadlo. Pak žádal o povolení k provozu. Zase byla jeho žádost zpočátku zamítnuta. Jak by mohl letadlo "provozovat" když v zemi neexistovala benzinová pumpa pro soukromá letadla? Tento problém se vyřešil tím, že si musel kupovat pohonné hmoty o d zahraničních turistů - letců. Ti si benzín mohli koupit, jenže za dolary.
M
O
.
ýy
PLWFTB
I
I
I
ras
R IS-1341
L. BEZAK PAED SVÝM MOTELEM A co náhradní díly? Bezák vysvětlil, že náhradní díly si bude n o c i koupit z části honoráře, který dostane za předváděni čs. letadel v zahraničí. Nakonec došlo k nej problematičtějšímu požadavku. Musel požádat o povoleni k provozu soukromě vysílačky. Žádost se projednávala až na Ústředním výboru KSČ. Jak by mohl soukromník vlastnit vysílačku? Toho se strana a vláda bála víc než kulometů. Kdyby lidé měli vysílačky nebo tiskárny, to by bylo to nejhorší. Bezák marně vysvětloval, že vysílačka je nezbytnou částí každého letadla, a to z navigačních a bezpečnostních důvodů. Teď uděláme změnu ve vyprávěcím stylu a necháme p. Bezák a mluvit samotného. Na tom ÚV se ke mně chovali, jako kdybych ukrad raketu s atomovou hlavic/. To už jsem si uvědomil, že nemám moc šancí na přežití. Udělal jsem s tim svým letadlem jeden letecký den v Německu, ale to letadlo jsem tam nechal. Domů mě vzal můj mechanik autem. Samozřejmě, že takhle mi to letadlo už nemohli soudruzi znárodnit, ale taky mě už nepustili ven. Sebrali mi inštruktorský a inspektorský oprávněni - byl jsem zaměstnán na Státní letecké správě - a nechali mě lítat už jenom na domácich línkách, a tojakodruhého pilota. Dozvěděl jsem se od kamarádů, že existuje jakási listina asi 25 nespolehlivých pilotů. To už jsem věděl, že jestli mě zavřou, tak to nebude ¡enom na měsic nebo na půl roku. Pak mi moji nadřízeni řekli, že mě nechají na pokoji ale abych dokáz.,/, že to dobře myslím, tak abych přivezl to své letadlo zpátky. Tak jsem v západním Německu udělal zase další letecký den a přiletěl jsem domů. To bylo v pátek o půlnoci. Zrovna přišla zpráva, že všichni ti nespolehliví byli staženi z letových linek a měli se v pondělí ráno dostavit k řediteli. Někteří přátelé mi naznačili, že místo pohovoru budu v pondělí ráno zatčen. Pak se soudruzi dozvěděli, že o fom vim a tak změnili dobu zatčeni na neděli v poledne. Tehdy jsme bydleli v Hostouni, napůl cestě mezi Prahou a Kladnem. Lefadlo bylo na kladenským letišti, jediný soukromý letadlo v celým komunistickým bloku. Vzhledem k těm zprávám jsem zjistil, že už se nade mnou ty mračna stahujou. Kostky byly vrženy a já se rozhod! k útěku.
Akrobatický útěk Když jsem v soboru ráno přišel k letadlu, zjistil /sem, že moje navigační přístroje byly spálený, někdo byl v letadle. Ale protože jsem měl dobré navigační' znalosti, rozhod! jsem se letět za každého počasí, i bez přístrojů. Ohiisiljsem místní let, ale na letišti mi řekli, že místní lety byly zrušeny kvůli vojenskému cvičeni. Zatelefonoval jsem si tedy k vojákům, ale ti mi prozradili, že žádné cvičeni není. To už jsem cítil smyčku kolem krku. Druhého dne ránc jsem odvezl rodinu na pole. To bylo v neděli 19. prosince 1971. Počítal jsem s tim, že se blíži vánoce, že bude všude klid. Bylo taky po prověrkách. Koho chtěli vyhodit, už byl vyhozenej. Nastartoval jsem letadlo a vyroloval jako k místnímu letu, ale pak jsem odbočil na pole, kde mě čekala rodina. Naložil jsem ženu, děti, zavazadla. Ale bylo toho moc. Mašina poskakovala a byla velmi přetížená. Přeskákal jsem asi dva kilometry, ale pak jsem zastavil. Ženě jsem dal přesně instrukce, kde a kdy má být. Vrátil jsem se na letiště a začal opravovat. To už se kolem mě začlo motat plno lidi. Jenže někteří kluci šli nasvačinu, jiné jsem poslal pro vánoční stromek. Oni se ptali, jestli budu ještě lítat, ale já jsem řek, že už to zabalím. Když jse pak byl sám, nastartoval jsem a roloval k lesu, kde čekala žena s dětmi. Protože jsem teď měl k dispozici betonovou runway, mírně skloněnou, podařilo se mi odlepit od země. Letěl jsem na sever, a když jsem byl z doslechu, změnil jsem to na západ. Nemohl jsem ovšem příliš stoupat. Snažil jsem se letět na plný plyn a nabrat trochu rychlost. Když máte rychlost, tak se vám letadlo dobře chladí. Ale já jsem letěl na plný plyn a nemohl jsem tu rychlost nabrat. Taky mi rosily teploty a tlaky olejů mi zase padaly dolů. Teplotu olejů jsem už měl 115-120°, a povolená teplota je jenom asi 105° na krátkou dobu, asi na pět minut. Provozní teplota je 90°. Sto dvacet stupňů je důvod k nouzovému přistání. Tak jsem upoceně po dlouhých minutách nabíral výšku. Když se mí to podařilo, tak jsem trochu ubral plyn, abych mašinu ochladil. Řekl jsem si, že se nedá nic dělat, že zůstanu ve výšce asi 1000 metrů. Původně jsem chtěl jit výš, abych se dostal do mra-
ků. To už jsem byl na konci kontrolní zóny, to bylo u Rakovníka. A najednou byl u mě tryskáč. Nečekal jsem stíhačky, snad až před hranicema. To byla rána. Myslel jsem, že mám Šanci uniknout asi jen pět nebo deset procent. Už jsem se viděl mrtvěj. Ale tryskáč šel nade mě. Já viděl, že je toMIG 17 a že nemá rakety. Rakety totiž na malý letadla nefungujou. S k lasičke jma zbraněma je zase velice těžký střílet z tryskového letadla na malý motorový letadlo. Ten čas, kdy může střílet, je pro toho pilota velice krátkej. Tryskový letadlo, který nemá rychlost aspoň 600 km v hodině, není moc stabilní. V tý rychlosti by pilot měl sotva tři vteřiny, aby na mě pálil. Ti piloti toho nemají moc nalítáno, on je ten výcvik moc drahý. V CSSR maji třeba jen 60 hodin ročně, A z té doby mají na nácvik střelby na vzdušný cile třeba jen hodinu. Kdyby to byl instruktor a ne obyčejnej pilot, tak bych neměl šanci. Kdyby to byl někdo, kdo zná všechny podmínky, tak by přeletěl kolem mě třeba jen 2-3 metry, aby měl jistotu, že se mě nedotkne, a roztrhl by mi letadlo jen tou rychlosti. Tak jsem čekal, co udělá. On šel nade mě - a tim udělal chybu, protože já jsem ho pořád viděl. Jak byl nade mnou, tak jsem tlačil dolů. Měl jsem nepatrně zápornou váhu, ale měl jsem asi 4krát menší rychlost. Ale on v té své rychlosti neměl šanci střílet, pokud sledoval mou dráhu. Uvědomil jsem si, že to není instruktor, a že to není ani přílišdobrý pilot. Udělal jsem ostrou zatáčku, kterou on nemohl sledovat. On měl za mnou letět z větší dálky a střílet na mě jako na statický cil. Několikrát vystřelil, ale šlo to moc vedle. Po třetím náletu mu zřejmě dali ze země instrukci, aby šel zezdola. Uvědomil jsem si, že má jediná záchrana je mrak. Tak jsem šel do mlhy, která byla nízko, asi jen 100-200 metrů. To jsem věděl, že to hlavní nebezpečí nebyl ten pilot, ale nějaká eventuálni překážka. Na zemí bylo -8°, ale v mraku byla inverze, bylo tam něco nad nulou. Pořád jsem sledoval ty kapky, jestli pochodujou po křídle. Jak bych dostal námrazu, musel bych z mraku. Díval ¡sem se na síuničko. Když bylo světlý, zatlačil jsem to trošku do mraku, když bylo tmavý, šel jsem zase ven. Vypustil
RODINA BEIAKOVA PO ŠŤASTNÉM PftlSTANÍ
19
jsem trochu benzinu a vyhodil jedno rádio, abych byl lehčí, abych do toho Německa vůbec doletěl. Jenže jsem mě! jednu další kliku. Na hranicích jsou ultrazvukový kanóny. Proti těm nemáte šanci. On si vás ten kanón najde podle zvuku - a pak se nedá nic dělat. Ale protože mě našli tak brzo, bylo to taky k něčemu dobrý. Pilot musel dostat rozkaz k sestřelu od dvou míst. Těch hovorů asi bylo hodně a oni ši je odposlouchávali taky na německé straně. Ti věděli, že se po někom střílí a tak postali dvě velké helikoptéry na hranice. Kdyby ŮeŠÍ použili ty ultrazvukový kanóny, tak by mohli sestřelit ty německý helikoptéry., který se zdržovaly u pohraniční čáry, a to si nemohli dovolit. Tak mě Němci zachránili. Jak jsem pak uviděl první hezký auta a slušný silnice a obdělaný políčka, tak jsem zajásal. Namířil jsem přímo do Norimberka a pak jsem přistál. V nádrži mi zbyly akorát čtyři litry benzinu. Další přemety V Německu jsem požádal o azyl. Dostal jsem ho za dvě hodiny. Pracoval jsem jako pilot u Henschla, ale za tří měsíce mi řekli, že musím na tříměsíční školeni. A pak mi ohlásili, že prý nemám platnou licenci a vyhodili mě na ulici. Ta situace v Německu byla zvláštní. Měl jsem tam buďveiké zastání a velké přátelství, anebo velký odpor a velké nepřátelství. To víte, je tam plno východoněmeckých agentů a ti mají dlouhé prsty. Je~li letadlo registrováno v jedné zemi, nemůže být podle mezinárodni unie registrováno v jiné zemi. Češi prohlásili můj odlet za nelegální. Podle jejich zákonů to letadlo mělo být v Československu. Němci tedy prý nemohli mé letadlo registrovat. Dali mi sice provizorní registraci, chvílí jsem létal, ale pak to utichlo. Asi rok jsem létal s chartrem, ale pak zase nic. Povolili mi otevřít hospodu, povolili mi opravovat letadla. Ale pak mi najednou zase sebrali papíry. Už od roku 1974 jsem se snažil odejít do Kanady, USA nebo do Jižní Afriky. Když jsem v Německu chtěl povolení k živnosti nebo stavební povolení, tak mi nebylo vyhověno. Pak mi Angličani registrovali obě letadla, Piper a i to moje původní, Tak jsem je tam dopravil amám je tam dodnes. Kanaďani mě v r. 1980 jmenovali jako trenéra jejich národního mužstva pro mistrovství světa v akrobacii, které se konalo v USA. Vyřídili mi pak papíry pro celou rodinu, abych se sem přistěhoval, ale já jsem přijel jenom s Romanem. Tři synové a manželka zůstali v Německu. Nemá to smysl je sem brát, dokud nemám zajištěnou existenci. Teď tu mám od léta dalšího syna, sedmnáctiletého Andrého. Pomůže nám s přestavbou toho motelu. Plány do budoucna Opět přejdeme k n e o s o b n í m u vyp r á v ě č s k é m u tónu, a b y c h o m se o
20
snech leteckého akrobata dověděli j a k o b y z d r u h é ruky. T o u h o u každého pilota je mít d o m e k , za d o m k e m louku a na té louce letadlo, aby si m o h l letět kdykoli kam se m u zachce. Láďa Bezák si to ještě vylepšil tím. že by na j e d n é straně d o m k u byla louka a na d r u h é jezero, aby si jeho k o l e g o vé Či zákazníci m o h l i přistát na zemi nebo na vodě, aby se mohli k o l e m t o ho m o t ý l k u t r o c h u p r o t á h n o u t a eventuelně si dát d o b r ý guláš. Možná, že by si t a m také otevřel školu pro tělesně postižené piloty. Měl s tím z k u šenosti už dříve. Jeho nejstarším u žákovi b y l o 74 let. V Itálii naučil létat m i lionáře, který měl j e d n u dřevěnou nohu a j e d n o skleněné oko. N i k d o m u nechtěl dát licenci. Protože Bezák byl i n s p e k t o r e m na leteckém úřadě, měl právo letecké povolení udělovat. Vydal t e d y s v é m u úspěšnému s t u d e n t o vi čs. licenci od státního leteckého úřadu, a italské úřady tu licenci akceptovaly. Zatím maji tří Bezákové v C o l l i n g w o o d u p r o b l é m y s vodou. Láďa věří, že se to dá vyřešit. Když j i m p ů j d e všechno dobře, motel Bezák, několik km na v ý c h o d od C o l l i n g w o o d u na silnicí č, 26, bude otevřen v srpnu. A pak m o h o u naši čtenáři z Evropy, USA čí Kanady nastartovat své hydroplány, helikoptéry či d v o u p l o š n í k y a zaletet si k němu na víkend. Ano, silníce pro dopravní p r o s t ř e d k y pozemské, čili auta, t a m vede taky. Než d o j d e k t o m u otevřeni, náš a k r o b a t občas posedává na verandě u t o h o Pavla Vošmika, který způsobil, že mistr světa je tam, kde t e ď je. Popíjí sem t a m nějaké nápoje, ale ne m o c , protože Pavel Vošmik ještě nemá o k o l o verandy v patře zábradlí. Stačil by jeden c h y b n ý krůček, a host by udělal t a k o v o u g y r o s k o p i c k o u figuru, t a k o v é h o lomcováka, ž e b y p r o ti té p ů v o d n i , s níž Bezák vyhrál to první mistrovství světa v r. 1960 byla p ř e m e t e m velice riskantním.
Kuchařský bestseller Před časem jsme Vás požádali, abyste nám posílali kuchařské předpisy, které jste se naučili v zemi, ve které právě žijete, a které jste přizpůsobili své vlastní chuti. V tomiojísle uvádíme několik Marie Žabko vc z Lago.su
receptif
Papriková omáčka (nigerijská omáčka A l a ) Rozsekáme p a p r i k y , rajčata a cibule na d r o b n o a dusíme na oleji. Později p ř i d á m e rozsekané krevety. K d y ž je vše m ě k k é , p ř i d á m e t r o c h u v o d y a p o v a ř i m e . V a ř í m e tak d l o u h o , až o m á č k a zhoustne. Podává se s vařen o u zeleninou, p l a n t a i n y , y a m e m nebo fazolemi. M í s t o krevet je m o ž né použít ančoviCky. Masové kuule O j o j o N a s t r o u h á m e yam, p ř i d á m e d v o j n á sobné množství mletého masa, osolíme a o k o ř e n í m e p o d l é c h u t i . D o b ř e p r o mísíme. Ze směsi uválíme menší k u l i č k y a pečeme na o l e j i . Ke směsi nemusíme přidávat vejce, Yamové křupinky N a k r á j í m e o l o u p a n ý y a m na tenké plátky, skoro průhledné, namočíme je na chvíli d o slané v o d y , a pečeme na h o r k é m oleji. Dodo Nakrájíme plantain (druh banánu) na p l á t k y a opečeme. Pak j e j z n o v u n a m o č í m e v r o z k v e d l a n é m mléce a z n o v u opečeme.
Tonu Colour TV Hi-Fi
Soles. Servic« 144 Hennedy Rd S. Brompton, Ont L6LU 3G4 (416) 453 Ô8Í7
TELEVIZE HIFI OPRAVY INSTALACE JVC
HITACHI
PIONEER
Pomůže a poradí Mr. Antonín (Tony) Bartůněk maji tel (pouze 10 m i n u t o d letiště)
t
Film Václav Táborský
Co Vedoucí filmového odděleni kulturního střediska Harbourfront v Torontě, Hanna Fisherová, nedávno cestovala do několika zemi východní Evropy, kde viděla kolem 2 5 0 filmů, Rozhodla se některé z nich předvést kanadským divákům. V říjnu byla tato rozsáhlá akce zahájena festivalem československých filmů. Po tomto úvodu b u d o u následovat týdny čínského, bulharského a polského filmu. Ty subjektivně vybrané filmy samozřejmě nejsou přesným obrazem přednosti Či nedostatku Čs. kinematografie. Na přehlídce chyběl snad nejlepši český film posledních 15 let, Menzelovy a Hrabalovy "Postřižiny". Nebyl předveden ani jeden z posledních filmů Věry Chytilové, "Historka z paneláku" či "Kalamita". Ze slovenských filmů jsme postrádali "Pásla koně na betoně" Štefana Uhra. poslední film Dušana Hanáka anebo "Postavdom,zasad'strom"a "Rozvod po slovensky" od nadaného Juraje Jakubiska, včetně jeho nejnovéjši "Tisícročnej včely", která byla s úspěchem uvedena na letošním festivalu v Benátkách. Nicméně i ten osobní přístup k výběru leccos napověděl o problémech života a uměni v současném Československu. Hanna Fisherová viděla v promítačkách Filmexportu přes 60 filmů, z nichž vybrala těch dvanáct promítaných v Torontě. Nemusíme se tedy obávat, že by jí nějaký eventuelní klenot zůstal utajen. Tří zajímavá díla Nejpozoruhodnéjším filmem celé přehlídky byl patrné slovenský "Pomocník" režiséra Zora Záhona, natočený podle románu Ladislava Balleka v r, 1981. Scénář napsal s režisérem Ondrej Šulaj. Příběh se odehrává těsně po válce v r. 1945 na malém jihoslovenském městečku, Štefan Riečan, bývalý partyzán, který sem přijel z chudšího severu, dostane přiděleno jediné řeznictví. K podniku patři i pomocník bývalého majitele. Riečan se rozhodne pomocníka Volenta v jeho funkci ponechat, čímž sí zavíni mnoho budoucích problémů. Jeho podivný asistent brzo rozjede soukromé podnikání s nedostatkovým masem a uzeninami. Řezníkova žena a dcera se přistěhuji za Riečanem. Jsou oslněny novým domem i způsobem života v rušném městečku. Zanedlouho se paní Riečanová začne chovat jako rybářova žena ze známé pohádky.
nového
v
čs.
filmu
Chce větší dům, víc peněz, grandióznější kšefty. Volent se vlastně stane pomocníkem jejím, V nové přepychové vile se začnou pořádat večírky pro lepši společnost. A pani Riečanová brzy ukládá do kufru svůj první našrnelený milión. To vše se děje proti vůli jejího manžela, který nechce spekulovat. Spokojil by se jen s malou a nenápadnou šmelinkou. Pomocníkova podnikavost se však nedá zastavit. Volent se stane milencem Riečanovy ženy i dcery. Stejně jako ve hře Harolda Pintera "The Servant", kde se sluha nakonec stává pánem, i tady vyhraje pomocník nad "majstrem". Riečan vrátí klíče od řeznictví na Národní výbor a odjíždí tak jak přijel - sám, ve starých šatech a s ©šoupaným kufříkem. Dobrý člověk prohrál střetnutí se silnějším protivníkem, protože se proti němu včas nepostavil. Průměrný divák zdánlivě nemůže být příliš vzrušen možnosti podívat se na film o řezníkovi z malého jihosiovenského městečka. Ale to je právě rozdíl mezi konzumním produktem a filmem jako uměním. Tento příběh je výtečně napsán, režírován i zahrán. Nikdy se nenudíme, protože všechny tři postavy jsou zajímavé a komplikované. "Pomocník" je ideálně obsazen: Elo Roma nčik je tichý o mírný Riečan, Je skvěle doplněn dvěma mimořádně nadanými maďarskými herci, Gábor Konz hraje pomocníka Volenta, zatímco statná, avšak v mezich erotiky buclatá lldikó Pécsi předvádí nenasytnou paní Riečanovou. Film je čtvrtým celovečerním dílem režiséra Zoro Záhona, který vystudoval herectví na bratislavské Vysoké škole múzických uměni. Několik let pracoval jako asistent zkušeného režiséra Martina Hollého. Později točil pro televizi. V r. 1975 natočil svůj první hraný film "Tetovaná časom". Jeho film "Pomocník" byl na mezinárodním festivalu v Karlových Varech vyznamenán roku 1982 zvláštní cenou poroty. "Pomocník" je film psychologický, nikoli politický. Jedinou výtku mám proti sociologickému kontextu příběhu. Má kritika se týká scénáře a jeho vyznění. Konflikt mezi Riečanem a jeho pomocníkem Volentem má ukázat zhoubný vliv soukromého podnikání na lidskou povahu. Ale snad to nemůžeme mlt ani spisovateli, ani scénáristům za zlé. Teprve s odstupem času víme. že buržoázni morálka má sice m n o h o negativních vlastností.
ale že morálka v socialismu je o mnoho horši. Chtivost, závist, bezohledná honba za majetkem a úplatkářství do jisté míry existují v každé společnosti, ale teprve v socialismu dosáhly svého nejvyššího a nejvíce deprimujícího stádia. Dalši dobrý film je "Božská Ema" režiséra Jiřího Krejčíka z r. 1979. Film zachycuje několik let ze života známé zpěvačky Emy Destinové. Příběh se ovšem exkluzivně zaměřuje na její politickou angažovanost za 1. světové války, kdy byla po několik let pod dohledem rakousko-uherské policie. "Božská Ema" je snad jediným filmem posledních let, který se zaměřil na paralelu se současnými problémy. Tím, že film kritizuje internaci a špehování známé osobnosti, že běžné předvádí odposloucháváni telefonů, politický nátlak, špiclování, nezákonné otvíráni dopisů a další odsouzeníhodné akce rakousko-uherské monarchie, tím n e p ř í m o nastavuje zrcadlo mnohem cyničtějšímu a dokonalejšímu systému zastrašování a fízlováni, který je dnes běžně praktikován v zemích komunistické oligarchie, Desítky politických narážek Krejčíkova odvážného filmu byly s nadšením přijímány diváky v Československu. Kvality filmu ovšem jsou spíše politické než umělecké Za zmínku však stojí Krejčíkova režie, kamera Miroslava Ondříčka a představitelka Emy Destinové, Božídara Turzonovová. "Vítr v kapse" je kromě patetické "Dívky s mušlí" jediným filmem přehlídky, který se vážněji zabývá současnými problémy. J e t o příběh dvou kamarádu, kteří jdou p o maturitě pracovat do plzeňské Škodovky. Jsou tam na "zaučení", což znamená, že nedělají nic důležitého a hlavně se nudí. B u ď si vymýšlejí různé kanadské žertíky, anebo se podle vzoru svých starších spolupracovníků ulejvají. To by jim ještě prošlo. Jednou se však dostanou do konfliktu se společností: na odborové schůzi se odváži hlasovat proti dobrovolné sobotní směně. Tato historka také naznačuje, proč většina čs. filmů má jen lokální význam a nemůže moc zapůsobit na diváky na Západě. Občan z demokratické země by jen pokrčil rameny. Hlasovali proti - a co má být? V zemí, kde demokracie neexistuje ani v nejmenších společenských skupinách, je však akce dvou mladíků interpretována téměř jako kontra revoluční protest. Ondřej dostane od svého otce 21
říznou facku, aby mu nekazil kariéru, a musi jit za předsedou odborů s nejapnou výmluvou. Tím se incident urovná. Nejzajímavější jsou touhy o b o u sympatických hrdinů. Cinda se těší na výlet do Paříže za příbuznou, zatímco Ondřej sni o moři a plachetnicích. Cindoví se jeho sen kvůli tragické nehodě nesplní. A Ondřej své sny odloží na neurčito, protože musí narukovat na vojnu. Film konči depresivní scénou odjezdu branců. Kluci, kteří ztratili rok po maturitě v nejapném zaměstnání, přijdou o další dva roky života daleko od domova. Přednosti tohoto filmu je realistické vystižení pracovního prostředí a morálky. Sedmatficetíletý režisér Jaroslav Soukup ("Vítr v kapse" je jeho 5. celovečerním filmem), k t e r ý s i sám napsal námět a na scénáři spolupracoval s Miroslavem Vaicem, je rodilý Plzeňák, Zřejmě zná Škodovku dobře. protože továrna vypadá ve filmu tak. jak si všichni podobná pracoviště pamatujeme z tuzemska. Je to špinavý, ponurý a neuklizený prostor. Není tedy divu, že se tam ulejvají nejen mladí, ale i dospělí. Je to jako ve staré anekdotě: systém předstírá, že lidi platí, lidé předstírají, že za ten plat pracují. Prázdná a nesmyslná hesla na stěnách dokreslují realitu: využitý stroj podpoří náš boj. Ve filmu je mnoho svědectví o každodenním životě v Československu. Jedním z mnoha žertíků dvou přátel je telefónni hovor jejich patronu Mádrovi, v němž se Cinda vydává za vyhrožujícího člena Zvláštního oddělení. Mádr žertu věří. Je z toho zřejmě tak vystrašen, že druhý den nepřijde do práce. Kamarádi se obávají, jestli to s t o u legrací nepřehnali. Vydají se za ním, aby mu náhodou nepřivodili infarkt. Ale když všechno vysvětli, Mádr odhodí přikrývku a vyskočí z postele v zacákaných pracovních šatech Potřeboval si doma vymalovat, a tak c h o r o b u jen předstíral. A další postřehy: přivezou manšestr, a tak se ženy uiejou z práce, aby si koupily dva metry látky. Za jablky se jezdí na vesnici. Hrubost úřednic je převýšena hrubosti dialogů: Ale di, blbče ...ty si blbec... a co ty, vole? To je jen obvyklá výměna frázi, bez emocionálního podtextu, Lidé se nemohou projevit činy (protože za to, jak jsme se poučili, se dávají facky, následuje podezření, ostrakismus i možné ohrožení kariéry), a proto překrývají svou zbabělost siláckými výrazy. Rodiče se běžně a bezostyšně pletou do soukromých záležitosti svých dospělých potomků. Filosofie života je shrnuta radou starého vykuka: Jo, to sou chvíle, kdy si myslíš, že už to nemůžeš vydržet. Ale musíš, a život de dál. O filmu "Vítr v kapse" nemůžeme říci, že by měl prvotřídní scénář, režii či herecké výkony. Ale je to poctivý pokus o zachyceni problémů lidí, kteří jsou dokonale ovládáni a ovlivněni totalitním režimem. Pro čs. diváky na Západě je to povzbuzující dílo, film
22
"gegen Heimweh", proti nostalgií. Připomene nám všechna ta příkoři a nesnesitelné poměry, kvůli nimž jsme se rozhodli žít jinde
Komické intermezzo Nejtrapnějšim žertem přehlídky byl film "Rusalka", natočený r. 1977 režisérem Petrem Weiglem Je to dilo, svědčící o neschopnosti a profesionální lajdáckostí většiny "tvůrců", kteří se této kinematografické kyretáže zúčastnili. Jejich nedostatek řemeslné kompetence ovšem nemůže pokazit ani ten známý pohádkový příběh. ani Dvořákovu hudbu. Takže zavřete-lí oči, užijete si zvukových krás. Pisatel článku měl bohužel oči otevřeny. Začnu obsazením. Princ, kterého hraje Milan Kňažko, je postavy malé, noh tenkých a pokřivených, obličeje velíce širokolícího. Prince by mohl dělat leda v Ulán Sátoru, ale rozhodně ne v Evropě, kde jsou
zpomalované pohyby. Snad si režisér Petr Weigl (který kdysi točit slušné filmy o baletu a umění pro Cs televizi) zamanul, že když budou herci pohybovat svými údy s trýznivou váhavostí, nabude opera třeba pohádkovějšího rázu. Takže má-li někdo z těch tři učinit krok kupředu či dva vzad, posunuje své chodidlo tak pomalu, že začne ztrácet rovnováhu. Nejde o jedno či dvě zakomiháni, ale o mnohá nejistá našlapováni a balancováni. U Přemysla Kočího k tomu mohl přispět j e h o pokročilý stav přirozené intoxikace, jenže o tu rovnováhu občas bojují jak Princ, tak i Rusalka. Vrcholu primitivismu je dosaženo v poslední Vodníkově árii, která je v obraze doprovázena záběry Princova koně. Diváci tak nabydou dojmu, že Vodníkovu árii zpívá mluvící kůň. Tato scéna by mohla vejít do dějin íilmu jako příklad režisérovy naprosté neschopnosti. Neměl bych však dělat ukvapené závěry, protože jsem ještě neviděl několik posledních filmů z Mongolska a Ugandy, Je to škoda. Nejlepši světoví režiséři natočili v posledních létech několik pozoruhodně zfilmovaných oper. Bergman, Zefirelli, Lumet, Syberberg. Václav Kašlík to také nedělal špatně. Ale Weiglova Rusalka 7 Spatné obsazení, špatné dekorace, špatné líčení, špatně dabované zpěvy, ubohá režie bledá Radši si Rusalku pusťte z desky. Ideologické Intermezza (aneb Sovětský svaz - jejich vzor)
M VACULLK A I ANORLOVA
Šlechtici výrazně dolíchocefaličti čilí dlouholebi. Čeledín ano, princ nikdy. Vodníka hraje, ale nezpívá, Přemysl Kočí. Ten má problémů ještě víc Především mi vadilo, že byl pořád suchý. Je to vodník aquafob, Zadruhé má špatného zubaře. Chrup má zažloutlý a má m n o h o zubního kamene usazeno o d spodní čtyřky vievo až k téže vpravo. Zatřeti ho nakadeřili a namaskovalí tak, že spiše musí divákům připomínat úchylného pederastického uhlíře z Kostomlat než bájnou postavu českých rybníků. Magda Vašáryová (Rusalka) se mezi ty dva předešlé nehodí, především proto, že má přirozený půvab. Bohužel její maskérka i kostymérka se jí snažily co nejvíc toho půvabu ubrat. Vašáryovou, jinak velíce schopnou herečku, jsem litoval i z jiných důvodů. Jediné herecké úkony, které ji režisér přidělil, pozůstávaly z pomalého upažováni tu levé, tu pravé ruky. Ta chuděrka musela zřejmě stát pod horkými světly studiových lamp několik hodin denně bez odpočinku, protože občas je při tom jejím zdlouhavém upaženi vidět, že Rusalka - ta bájná, průzračná a romantická bytost - má propocené podpaží. Je to Rusalka ze socialismu. Všichni tři jmenovaní herci se pohybují se zvláštní zdlouhavostí. Nejde o zpomalený film, ale záměrně
Uměni v socialistických zemích přežívá v neustálém paradoxu. Podle tzv. leninské teorie odrazu (která samozřejmě není Leninovou, ale Hegelovou a předtim Shakespearovou teorii), umění je odrazem života. Tato teorie neznamená nic tak vulgárního, jak by nás při prvním odposlechnuti toho toporného termínu mohlo napadnout - třeba že počet subotniků, které praděd odpracoval, se odrazí na kádrovém profilu jeho pravnoučat. Význam teorie je daleko vznešenější. Zjednodušeně to znamená, že umělecké dilo odráží problémy společnosti v určité době a zemi. Výše zmíněný paradox spočívá v tom, že spisovatelé, divadelníci, filmaři a dalši tvůrci by rádi ty problémy zachycovali, ale v socialismu j i m nikdy není povoleno se jimi zabývat. Nesmějí dokumentovat, jak režim zamořuje přírodu, jak pokřivuje lidskou povahu, jak ve skutečností zachází se svými občany. Sovětský film je nejlepším příkladem umění nepravdivého a propagandisticky zkresleného, které často hledá podstatu problému v podružných jevech. Pokud se výjimečně zabývá kritikou společnosti, zaměřuje se na skupiny slabé a systémem neprotěžované: zemědělce, hvězdáře, úředníky, V čs. filmu jsou p o h o d l n ý m terčem šmelíci řeznici, podvodní číšníci, hrabiví prodavači. V jejich systému film či román nikdy nemůže kriti-
zovat členy strany, vlády či tajné policie. Český film nemůže nikdy poukázat na porušováni lidských práv. To by bylo tak absurdní, jako kdyby někdo chtěl od sovětských filmařů příběhy o hladomorech dvacátých či třicátých let, o vyhubeni sedmi miliónu Ukrajinců, o popravách více než 10 miliónů lidí v době Stalinových procesů. Jak se tyto otřesně historky odrážejí v sovětských filmech? Jednu z minimálních zmínek o tom období najdeme napr. ve filmu snad nejtatentovanějšího sovětského režiséra Andreje Tarkovského "Zrcadlo". Stane se tak ovšem v dokonale zašifrované formě. V jedné scéně potkáme společné s hlavním hrdinou hosta, který popíjí horký čaj z porcelánového šálku. Hlavni postava z místnosti na chvíli odejde a brzy se zas vrací. Nenajde už ani hosta, ani šálek čaje. Nebyl to jen sen? Nebyl. Hrdina si najednou všimne, že na naleštěném povrchu jídelního stolu zbývá ještě kruh s kapičkami rosy v místě, kam byl šálek s horkým čajem odložen. Ale i ta kruhová pára před našima očima rychle mizí a vytratí se během několik a vteřin. Ta prchavá rosa byla jediným důkazem o tom, že tu byl ještě před chvílí člověk, který najednou zmizel a nikdy se nevrátí. Tarkovského symbolický obraz je sice velmi působivý - pokud si ho divák všimne - ale je nedostačující, pokud má být svědectvím o největšich masových vraždách lidské historie. V tomto případě však nemůžeme obvinovat umělce, ale režim. Totalitní systém nepripusti, aby spisovatel či filmař odhalili jeho nehumánni podstatu. Socialistické umění se podle tohoto truchlivého vzoru řídí už desítky let. K výjimkám došlo v krátkých obdobích uvolnění cenzury. V Československu to bylo mezi léty 1962 a 1969. Nemůžeme se tedy divit, že v zemích, kde kontrola umění a sdělovacích prostředků je téměř absolutní, je hodnota minimálni. Proto jsou české i slovenské filmy točeny hlavně pro únikové pobavení. Odrážejí-li některé příběhy skutečnost, pak je to obraz většinou retušovaný. Takže zmínky o skutečných problémech se do Čs, filmu dostanou jen okrajově. Tak připomínají ten rychle se vypařující kruh z naleštěného stolu, jak jej ukázal Andrej Tarkovský. Všichni by se chtěli smát Milan Kundera nazval před lety jednu svou povídku "Nikdo se nebude smát". Po shlédnuti asi 20 novějších čs. filmů se recenzent domnívá, že pokud jde o čs, filmovou produkci, opak je pravdou. Zdá se. že všichni by se chtěli smát, ale nějak jim to nejde. Je to tedy v přímém rozporu s furiantským tvrzením, které je do nekonečna ve starém kraji opakováno návštěvníkům ze Západu: "No stojí to tu za houby, ale aspoň tu máme srandu, co?"
Je to jejich nejsmutnější omyl. Ani tu srandu už tam nemají. Zdá se, že převážná většina Čs. produkce je věnována komediím, parodiím, únikovým či náladovým obrázkům, Důvod je jasný. Obyvatelé sí moc humoru v opravdovém životě neužiji. Ale jak vyrábět komedie, když občané jsou ve slávu permanentní narníchnutosti, jsou na sebe bezohlední a chodi po ulici s navyklým a nasupeným výrazem? V takové zemi se musejí komedie vymýšlet. Jenže vymyšlený vtip, vykonstruované humoristické situace, mají zase tu nevýhodu, že se jim nikdo nebudesmát, Je to začarovaný kruh. Pokud nám tedy současné české komedie nepřipadají trapné (slovenské komedie jsem neviděl), hodil by se na ně Erbenův popis: jsou neveselý, truchlivý Vysvětlení je snadné: chtěný humor spiš popudí než rozveselí. Jedním z mnoha takových filmů
e
T U R Z Q N O V O V A A J. KUK U R A
je "Tajemství hradu v Karpatech". Na filmu pracovalo tolik nadaných lidí, že je s podivem, jak film dopadl. Ale vysvětlení je v prvních dvou odstavcích této kapitoly Scénář napsal Jiří Brdečka s použitím motivů Verneova románu. Režíroval Oldřich Lipský. Ve filmu hráli Miloš Kopecký, Rudolf Hrušínský, Vlasta Brodský, Evelyna Steimarová. Problémem této komedie je, že její humor spočívá hlavně ve slovech. Jen si poslechněte ta skotačivá jména a názvy: mezí účinkujícími jsou hrabě Teleke z Toloko, dr Blutwurst, vesnický cvok s defektem a proto Hiuchoněmec, zpěvačka Salsa Verde (zelená omáčka), viska pod hradem se jmenuje Vyšné Vlkodlaky Nebo jiný příklad verbálního humoru: dialog ve směsi chodsko-rusko-slov e n s k o - s t a r o s l o v ě n s k é h o dialektu, nápisy znějící maďaro-rumuno-slovanšky. Na televizní obrazovce je porucha následována titulkem: PORUGA NÉM IN VASSOM APARATÚLA. A ty skopičaté dialogy! Dostali jsme pro néj zahraniční lék, je až ze Slovenska! Státní zaměstnanec má zpívat jen statní hymnu. Co sem lezete, vy vlezlý fořte? Vědec dává příkazy technikum: Termujte nukleáry, protónujte alfabetu, ohřejte mí párek. Lesník varuje: Opatrně pane hrábě, radši dvakrát měřát a jednou řezát. Hrabě odpovi: Když jde o signorinu,
rovnou řežu! Ha, ha. Jediná časová jakobynarážka ve sto minutách neveselé komedie je vědcova stížnost, že akce byla znemožněna "... pletichami vědecko-techníckých kontra revolucionářů". Je to pochmurná podívaná. Komedie "Vrchní, prchni!", o níž jsme slyšeli mnoho chvály, je aspoň poctivější. Je to příběh nepříliš prosperujícího knihkupce, který zjisti, že oblečen ve smokingu je zaměňován za vrchního. Začne proto chodit do restauraci inkasovat za momentálně nepřítomný personál. Jde mu to dobře, dokud ho nechytí. Komedie byla napsána tvůrcem postavy Járy Cimrmana. Zdeňkem Svěrákem, a režírována jeho spolupracovníkem Ladislavem Smoljakem. Autoři si mnoho situaci vypůjčili od j i n ý c h filmařů, včetně závěrečné honičky. Bohužel toho Buster Keatona z filmu " C o p s " nevylepšili. Je to komedie tak nenápadná, že nás mockrát nenapadne se ani zasmát. Ale musime pochválit základní nápad (ten ovšem na celovečerní film nevystačí a natahování je zřejmé), několik vtipně použitých rekvizit, jako železnou roletu v knihkupectví, která pada při každé erotické akci v horním patře, a epilog k celému příběhu. Když je falešný vrchni dopaden a odsouzen, dojde sice k logickému potrestání, ale přesto je nám sympatického podnikavce líto. A tak je k přirozenému konci přidán ještě dovětek: "Ve vězení studoval hru na housle pod vedením prof. Mařatky. Po odpykání trestu za osm let nastoupil jako 2 o houslista České filharmonie, kde působí dodnes." "Vrchni, prchni!" je film docela milý, ale doma hodně přeceněný. Bilance čs. filmu Když se zamyslíme nad čs, filmovou tvorbou posledních 15 let, dostaneme smutnou bilanci. Dva tři vynikající filmy, spousta průměru, m n o h o podprůměru. A zatím jde svět dál. Představily se nové vlny; australská, novozélandská, brazilská. Co zůstalo po té české nové filmové vlně let 60.? Několik tvůrců, kteří po mnoho let nesměli točit {Menzl, Hanák, Jakubisko, Chytilová), několik znemožněných (Helge, Schorm) a m n o h o jiných nadaných scénáristů í režisérů, jejíchž možnosti jsou omezeny tím, co se točit může a co se točit nesmí. A tak nám česká kinematografie bude ještě po desítky let předvádět jenom tři druhy filmů; které pokřivují, které se nezmiňují a které naznačuji. Ta první skupina je nejhorší. Poctivého umělce nikdo k pokřivování skutečnosti či ke kolaboraci nemůže donutit. Svádět ovšem lze, a to zcela jednoduše: vysokými honoráři. Do této skupiny patří poměrně málo lidi: Vojtěch Trapl, Otakar Vávra, Václav Vorlíček, Karel Steklý. Druhou skupinu tvoří díla, která se nezmiňuji. Jsou to filmy zábavné, napínavé, rozptylující a únikové. Těch je nejvíc. Komerční úspěch je téměř zaručen, k uměleckému dojde jen výjimečně.
23
A konečně jsou tu filmy, které naznačují, které trochu napovídají o problémech v t o m socialistickém ráji. Takových děl bude vždy málo. Kdo chce poctivé analyzovat nedostatky východoevropské společnosti, ví, že bude mít mnoho potiží: s ředitelem studia, s cenzurou, se stranickými orgány. Takže ti opravdoví a svědomití tvůrci musejí jen Čekat, zda jednou - za rok, za pět, za pětadvacet letzda nedojde ke kratičkému uvolněni. Asi takovému, jako nastalo v lednu 1968. Náměstek ředitele Krátkého filmu Rudolf Gráf tehdy prohlásil svým dramaturgům: "Vypusťte koně". Myslel tím, aby povolili všem nadrženýma nedočkavým režisérům točit filmy o m i n u l ý c h i současných příkořích. Nepochybuji o tom, že podobné směrnice vydali v r. 1968 také vedoucí tvůrčích skupin v celovečerním filmu, Je však jisté, že na podzim téhož roku došlo patrné k jinému povelu, nejspíš v tom smyslu, že koně museji zpátky do maštale. A pevně uvázat! Zůstali tam dodnes. Současná situace čs. filmu se tedy dá popsat jako politováníhodné plýtváni talenty. Kde nejsou povoleny myšlenky, tam neni povolena ani kvalita.
Interview Josefa Abrháma a Zdeny Studenkové Oba herci přijeli do Toronta a několika amerických měst na týden čs. filmu. Odpovedi pí. Studenkové jsou přeloženy do češtiny. VT: Pane Abrháme, co t e ď h r a j e t e na divadle? Pořád jste ještě v Činoherním klubu? JA: Ano, pořád v Cinoheráku. Moje poslední premiéra tam bylí Gogolovi Hráči. Hraji tam hlavní roli. Režíroval to Ladislav Srnoček. Je to taková méně známá aktovka. My jsme ji upravili do přijatelné verze a tak dlouho jsme ji zkoušeli, některé situace jsme rozváděli dopodrobna, přidali jsme m n o ho nových mízanscén - že nakonec z toho vznikla celovečerní hra. Vše ovšem v duchu Gogola. Hra měla vynikající úspěch, by l o t o nej lepší, co se v Čínoherním klubu za několik posledních let udělalo. Byli jsme s tím v Paříži a teď chceme s inscenací zajet do Finska, do Belgie a do Maďarska. I divadelníkům se hra moc líbí. Viděli ji například lidi z Moskvy a byli nadšeni. VT: Kdo ji viděl? Z jakého byli divadla? JA: To byl náměstek sovětského ministra kultury. Chce, abychom s tím přijeli i do Moskvy. VT: Aha. A co děláte ve filmu? JA: No hlavně jsem hrál ve všech filmech, které dělali Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, které si možná pamatujete jako zakladatele Divadla Járy (da) Cimrmana. Hrál jsem ve filmu 24
J. A B R H A M A Z SVĚRÁK
"Marečku, podejte mi pero", který spolu napsali, pak ve filmu "Kulový blesk" o dvanáctivýměné bytů, t o bylo poprvé, co Smoljak režíroval, ale Zdeněk Podskalský měl ještě uměleckou supervizi na režii, pak to byl ten "Vrchní, prchni!" a t e ď j s e m právě dotočil další film, který Svěrák napsal a Smoljak režíroval, který se jmenuje "Rozpuštěný a vypuštěný". Je to secesní komediální detektivka. Oběť je rozpuštěna kyselinou ve vaně a tekutina pak vypuštěna do kanalizace - to abych vysvětlil ten název. Tam hraju jednoho zloducha, VT: Jak to, že najednou točíte komedie? JA: Já mám jejich humor rád, protože je to humor, který nepotřebuje komické herce. Já komik taky vlastně nejsem, ale mám legraci rád. V jejich filmech jsou situace tak dobře v y m y šlený, že čím vážněji ty akce vykonáváte, tím je to větší legrace. VT: Jak spolupracoval režisér s herci? Myslím na tom "Vrchní, prchni!". JA: No já jsem měl takový nápad ... chtěl jsem, aby ta postava nakonec dopadla dobře. Samozřejmě, když někdo udělá zločin, tak má bejt potrestanej, to se taky stalo, šel na 8 let do vězení Ale komedie je něco jiného než detektivka. Mě tedy napadl ten druhý konec, že se v t o m vězeni jako ten Dalibor naučil hrát na housle. Režisérovi se to líbilo - a tak to je ten konec, který vidíte ve filmu. Ke stolu přichází Zdena Studenkové. VT: Pani Studenková, jak se Vám pracovalo s režisérem Jurajem Herzem na filmu "Panna a netvor"? ZS: Mys lim, že je to jeden z nej lepších režisérů na Barrandově. Je to příjemný Člověk a příjemný společník. A hlavně ví, co chce, takže k němu herci mají důvěru. VT: Povězte nám svůj stručný životopis. ZS: Dostudovala jsem herectví na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě r. 1977. Jsem členka Slovenské-
ho národního divadla a taky hraju často v televizi. Filmů jsem moc nedělala. Ale když točím, tak pracuji jenom na Barrandově. Na Kolibě nedělám, protože si myslím, že na Barrandově jsou lepší profesionální podmínky. VT: Film "Panna a netvor" je pohádka - a pohádky nedávají hercům nebo herečkám príliš velkou příležitost, protože tam jsou postavy stále stejné o d začátku až do konce, vůbec se nemění. Hrála jste nějakou roli, která by byla pro Vás profesionálně zajímavější? ZS: Tak to by byl můj poslední film s režisérem Matějkou, "Anděl s ďáblem v těle", tam jsem těch změn měla až moc. Je to postava, která začíná jako kurtizána a skončí jako milionářka. VT: Lepší než naopak. Ještě hrajete v nějakých nových filmech? ZS: Ano, ve filmu Otakara Vávry "Komenský". Mám tam sice malou, ale pěknou roli. Jsem tam jako královna Kristina. VT: To je vrchol kariéry, Greta Garbo a Zdena Studenkové jako královna Kristina, Povězte mi ještě něco o filmu "Pomocník". Mně se z celého programu libil nejvíc. ZS: Tomu pomohlo hlavně to, že byl natočen podle výborného románu, a že tam hráli ti dva vynikající maďarští herci, ti jsou prvotřidni. T e ď napsal Laco Ballek pokračování, jmenuje se to "Agáty". Ale má se to natáčet jako televizní film. Je škoda, že po úspěchu "Pomocníka" to nebudou zase točit na Kolibě. VT: Děkuji vám oběma za rozhovor.
Historie J a n Mlynářík
"Posvätné hranice" ruského impéria V argumentácii Sovietov na zostrelenie juhokórejského civilného lietadla ma zaujali ako historika dve veci: to neustále zdôrazňovanie "posvätnosti" hranie Sovietskeho zväzu a zákonu o nenarušiteťnosti "výsostného" priestoru, a potom zdôrazňovanie, čože sa Američania vzrušuji nad záležitosťou, ktorá je tak vzdialená o d ich hranie? Historik, ktorý pozná históriu dnešného Sovietského zväzu, ale aj históriu cárského Ruska, má akýkoľvek iný názor na tieto hranice, len nie názor o "posvätnosti". Tu posvätného vonkoncom nič nie je, k e ď vieme, akými podvodmi, krvou a železom, násilím a utrpením domorodého obyvateľstva bolo po desaťročia a stáročia toto impérium doslova stľkané dohromady, ako sa neustále rozťahovalo na sever a na juh, na západ a na výchcd, ako pohlcovalo štátne útvary slabších a menších súsedov až sa roztíahlo na troch kontinentoch sveta. Ano, v čase cára Alexandra II, bolo súčasťou ruského impéria - oficiálny názov "impérium" a "imperátor" zaviedol Peter Veľký ako výraz v e ľ m o cenského postavenia R u s k a - a j značné územie severoamerického kontinentu, dnešná Aljaška. Bolo to v druhej polovici XIX. storočia a hranice Aljašky tvorili tiež "posvätnú" hranicu ruského impéria, ktorú b o l o t r e by chrániť všetkými prostriedkami. Ale to iba do času, kým cár v Kremli nepotreboval menšiu h m o t n ú výpomoc a kým neprišla výhodná ponuka zo severnej Ameriky - roku 1867 Alexander II. podpísal s USA dohodu o predaji Aljašky za 7 miliónov dolárov! Nedokážeme si predstaviť, ako ruská historiografia, ale aj imperátorsky uvedomelí Veľkorusi nemóžú dodnes prísť na meno tomu " d u r n é m u " cárovi, ktorý za taký bagateľ sa zbavil územia na treťom kontinente sveta, veľkom ako celá západná Európa. Ale predstavme si dnes tú hrôzu, keby v rámci rekonštrukcie ruského impéria, které pod svojou červenou zástavou bezohľadne a tvrdo na úkol podmanených národov obnovili bolševici, bota zostala Aljaška sovietskym územím, keby sa "posvätné" hranice rozliehali na Yukone, na hraniciach Kanady? Všetko to začalo roku 1300 v Moskve, k e ď moskovské knieža Danilo Alexandrovič násilím zabral Kolomnu a jej okolie. Vtedy sa moskovské kniežatá vydali na svoj stáročný pochod za dobývaním nových území a
nikto vtedy, ale ešte ani po dlhom čase netušil, kam táto rozpínavosť pôjde a ako bude dosahovaná. Keď nemohlo ináč, moskovské knieža si pozvalo na pomoc lož, podvody, žaloby a udania a takto roku 1317 obvinilo knieža Tverské u Zlatej hordy z organizovania odporu proti tatarskej nadvládě, z neplatenia daní a tak Tatári dali na denunciádu moskovského kniežaťa knieža Tverské popraviť. Za vlády Dimitrija Donského v druhej polovici XIV. storočia moskovské kniežactvo žebralo už územia neruských národov. Roku 1499 smeruje moskovská výprava poprvé za Ural a roku 1581 je Sibírska krajina po krvavých výpravách kozákov, potláčajúcich povstania domorodého obyvateľstva, pripojená k Rusku. Roku 1689 stojí ruský cár na čínskych hraniciach a o pol storočia pozdejšie zaberá územia u Kaspického mora na úkor Iránu. Predtým už Ukrajina "dob r o v o ľ n e " pristúpila k ruskému impériu <1654) a v rokoch 1772-1795 v troch deleniach Poľska sa ruská ríša roztiahla hlboko do Európy, na Balt a od konca roku 1809 sa Fínsko stáva jej guberniou. Roku 1858 Rusi získali i ľavý breh Amuru, pozdejšie zabrali čínske provincie, obsadili Sachalin, z ktorého ich - z južnej Časti - vyhnali Japonci po prehratej vojne roku 1905. Hoci Lenin vyhlásil sebaurčenie všetkých národov ruskej ríše a ich nezadateľné právo na národné štáty, pričom neprestal verbálne odsudzovať cárizmus, ako vraj utláčal neruské národy, ale vzápätí vyhlásil, že riešenie národnostnej otázky je podriadené otázke proletárskej revolúcie a pod touto egidou jeho armády - až na Fínsko, baltické štáty a Poľsko rekonštruovali i cársku ríšu v pôvodných hraniciach, a to aj tam, kde po proletariátě nebolo ani c h ý r u a ani slýchu, kde o záujmoch "proletariát u " mali diskutovať Jakuti, Komi, "Samojedi", proste národy obrovského teritória Sibiři a Ďalekého východu, ktoré stáli v civilizačných predstupňoch kapitalizmu. Kto podrobnejšie študoval metódu, ako Lenin obnovoval "posvätné" hranice ruského impéria, ustrnie nad podvodmi a brutalitou, lžou a pretvárkou, ktorá akoby bola doslova prevzatá od moskovského kniežaťa, žalujúceho nasúseda Zlatej horde, snažiac sa získať jeho územie. Akoby sa tu po stáročia nič nemenilo: stačilo, aby na území, ktoré bolo v strede diel bolševíkov vznikla malá skupinka, utvorila vládu a pozvala "v záujme ochrany revolúcie" na pomoc veľkého brata. Takéto vlády vytvárali Sovieti na všetkých územiach a všade vtrhávali na pozvanie týchto bábkových vlád - o d roku 1917 až po súčasný Afganistán sa tu nezmenilo nič! Takto bolševici o b n o -
vili hranice aj na Ďalekom východě, a sotva bolo čo "posvätného" na tých hraniciach, kde po stáročia žili domorodci a Eskymáci, nemajúci s Veľkorusmi, ani bolševikmi nič spoločné ani pôvodom, ani mentalitou. Ako je známe, chuť moskovských kniežat na nové územia s n á ď n e j o p t i málnejšie naplnil Jozef Stalin, skutočne geniálny stratég ruského impéria, ktorý rozšíril ruskú ríšu do takého celku, o akom sa ani jeho bielym predchodcom - cárom nesnívalo. Z bývalej ruskej ríše nedosiahol akurát Finsko, ktoré si vo dvoch vojnách ťažko vybojovalo akú-takú nezávislosť, ale zato prekročil oblúk Karpát, vnikol do strednej Európy, jeho vojská zastali na Odre a Nise! Na ďalekom východe vyhnal Japoncov z južného Sachalinu, obsadil Kurily. Sovietsky zväz bol jediným štátom protihitlerovskej koalície, ktorý využil vojnu na územné zisky - od Podkarpatskej Rusi až po južný Sachalin a Kurílské ostrovy. Vpád do Afganistánu nie je nič nové v teritoriálnom rozťahovaní sa Moskvy - je to ďalšia zastávka na stáročnej ceste, ktorá nie je zďaleka na konci. Nuž teda - aké "posvätné" hranice? Dnes patria k nim aj západné hranice Československa ako "hranice svetovej socialistickej sústavy", strieľa sa tu po ľ u d b e h , prahnúcich po svobodě, ako po divokej zveri, tak ako sa strieľalo na neozbrojené dopravné lietadlo. Všetko v záujme obhajoby z násilia a krvi zbúchaného impéria. Treba vedieť, že Sovietsky zväz je poslednou koloniálnou svetovou v e ľ mocou. Ruská ríša, ktorá po stáročia zveľaďovala svoje vnútorné kolónie sa ich nevzdala ani v červenom háve a ešte ich rozšírila. Anglická ríša, "nad ktorou s ľ n k o nezapadalo" sa dávno vzdala svojich výbojov, podobně aj ostatné koloniálne materské krajiny. Hranice koloniálnych ríš sa stali hranicami s a m o s t a t n ý c h s l o b o d n ý c h národov. Hranice, dosiahnuté cármi a potom bolševikmi sú stále hranicami ujařmených národov, na ktoré Moskva má sice zákonné právo, ale história jej upiera právo morálne a budúcnosť vylučuje jeho trvalú existenciu. A pokial ide o tú vzdialenosť: o čo je bližšie z Moskvy na juh Sachalinu než z brehov severnej Ameriky? A tak vždy, keď počujem rečí o "posvätnosti" ruskej hranice, vynára sa mi obraz moskovského kniežaťa Danilu, denuncujúceho svojho súseda u Zlatej hordy. Tieto hranice vznikli z lúpeže a podvodov a posvätného na nich niet nič. Vari o to viacej ich tak úzkostlivo a nervózne bránia dedičia ruských cárov. Násilie, ktoré stálo pri vzniku týchto hranie, vydáva dnes plody v násilí znásobenom. •
25
Ivan Sviták
Monolog protokolu norimberského tribunálu
Ä
Peripetie 1944-1952, Když se půl roku po katynském objevu sešli Roosevelt, Churchil a Stalin na Teheránske konferenci (28. listopadu - 1. prosince 1943), zametli polskou otázku pod koberec. Na Jaltské konferenci (únor 1945) pak zpečetili osud Polska, ačkoli západni vlády znaly pravdu o Katynu a o svém spojenci, masovém vrahu a genocidnfm maniaku Stalinovi. Britský velvyslanec u poiské exilové vlády, Owen O'Maltey, informoval Churchila o katynské genocidě naprosto j e d n o značně již za války. Jeho zprávu si kdokoli může přečíst v Úřadě pro veřejné dokumenty (Public Records Office, London), reference number FO 371 24467. Západní viády chtěly vyhrát válku a udržet spojenectví se Stalinem - což byl Rooseveltův, nikoli Churchilův, hrubý strategický omyl a přijaly tedy sovětskou úřední verzi, která z katynského vraždění KGB obvinila Gestapo (Times, 27. ledna 1944). Když totiž sovětská armáda znovu obsadila Smolensk, otevřela masové hroby, zfalšovala evidenci p o k u d mohla, a tím pravdu úředně pohřbila. Během norimberského procesu s německými válečnými zločinci se znovu objevila otázka Katynu. Mezínárodnítríbunál o ní jednal dvy týdny (Der Prozess gegen die Hauptkriegsverbrecher, Vll-Vlll, February 14-26, 1946), ale svét nebyl připraven na tak strašlivou pravdu a tak byla otázka zodpovědnosti za sovětskou protipolskou genocidu znovu odsunuta do pozadí. Americký nejvyšší soudce byl přesvědčen, že Rusové, nikoli Němci byli zodpovědní za popravy polských důstojníků; ale co dělat, když sovětská vláda nebyla na lavici obžalovaných? Polská exilová vláda sice uveřejnila množství dokumentů ohledně Katynu, z nichž sovětská vi-
Příjemné vánoce a hodně spokojenosti a zdraví v novém roce všem našim zákazníkům, přátelům a krajanům přeje
flatci
na vyplývá naprosto jednoznačné, ale tehdy už tuto hrůznou pravdu nechtěli slyšet ani přátelé Polska, kteří pro Poláky byli ochotni zahájit d r u h o u světovou válku. Nebyli odepsáni jen polští d ů s t o j n í c i , b y l o o d e p s á n o Polsko. Dnes je slovo Osvětim symbolem nacistických koncentráků a zná je každé dítě. Katynská záležitost je naopak zapomenuta a Jeníček s Mařenkou nevědí nic o sovětských ozdravovnách v dalekých lesích. Nevinné
Jiří Lederer Vážení čtenáři, na závěr letošního roku Vám přejeděkujeme za přízeň a podporu a přejeme Vám příjemné prožití svátků Vánočních a mnoho osobních a pracovních úspěchů do Nového roku 1964. Vaše redakční rada časopisu Západ
26
Bata Footwear Division of Bata Industries Limited Batawa, Ontario, KOK 1E0 západní dětí tedy s důvěrou vstupuji do perníkové chaloupky ježidědka Brežněva, v noci studené vájky vidí v dálce světélko. Děti jsou unaveny, nevědí, že cesta do perníkové chaloupky détente je jednosměrnou cestou k vlastnímu masovému hrobu. A tady by mohl skončit příběh o osudu pravdy v politice, ale bohužel ještě nekončí. O
odešel
Těsně před uzávěrkou jsme se dozvěděli smutnou zprávu, žev NSRnáhle zemřel český žurnalista a spisovatel Jiří Lederer (par. 1922). Byl jedním z nejstatečnějšich českých novinářů, kteří z rozchodu s marxismem vyvodili opravdu radikální důsledky. V letech šedesátých byl tajným spoluoracovníkem Tigrídova pařížského Svědectví, mnohokráte se, s následky tvrdými (vyhazov, nucená práce v dolech) střetl se stalinskou moci. Jeho
disidentská kariéra vyvrcholila v letech sedmdesátých, kdy byl třikrát zatčen a odseděl si celkem přes 4 roky. Vr. 1980 byl donucen k emigraci, a ocř fé doby žil v Západním Německu, kde publikoval několik knih. Těsně ořed smrtí dokonči! druhý díl svých Pamětí {rok 1968 a léta sedmdesátá), které vyjdou u Sixty-Eight Publishers. Zahájeni vydáváni časopisu Reportér, jehož měl být šéfredaktorem, se už nedožil.
Literatura Milan Uhde
Zimní rozmluva -
Bílo j a k
v
pohádce.
Víš které?
-
- Řekni. - O divte v -závějích. Ztrácí dech, vítr jí ho bere a na víčkách jí mrzne sníh. - A k o h o potká? - J e n o m zdálky vrány. A /.blízka je z nich t m a . - Kam jde? - No přece p r o fialky a p r o červená jablka. - A b r a t r Březen nebo Září UŽ čeká? - Leda v kalendáři, - A oheň v lese? - D o h o ř e l . - T o není pravda, Viď, že není. - Ne. Poslouchej. V t o m chumeleni j a k o by n ě k d o Šel a Sel. Lidija Čukovskajíi
ZÁNIK Skončila jsem. H o t o v o ! J s e m se svým psanim h o t o v a . Ještě nevim, jak je nazvu: m o ž n á " L u c e r n y na m o s l é " , m o ž n á jen " D c e r k a " . Leží přede m n o u h o t o v é , přepsané, definitivní. Listuji v n ě m , o p r a v u j i s t r á n k o v á n í . Vlepiin je sem d o deníku, jeden seSit se ukryje snadněji než dva. Nez n á m je. J a k é je? Kdyby to tak n ě k d o přečetl a pověděl mil V dálce se na obloze s l a b í mihotají hvězdy. Sníh leží tiše a při Chůzí nevrže: bezpochyby p r o t o , aby n e p ř i p o m í n a l Šťastnou dětskou noc před Božím n a r o zením. Lucerny na mostě pohasly všechny naráz.. T e n náhlý a tichý zánik světla mi nahnal s t r a c h , tak j a k o ostatné v léto noci všechno. Místo ve f r o n t ě jsem si zajistila už včera. Mám Číslo 715. Vpouštět začnou od devíti a teď není l e š t í ani šest. T r a m v a j e ještě není slyšet. Ženy se mlčky procházejí po nábřeží podél n a m r z l é h o zábradlí. Z d á se, že d o téhle kovově-žulově .stěny zapustil kořeny silný m r á z : d o tkni se - a spálíš se! Konec nocí se vleče, n i k d o už ani nevěří, že b u d e r á n o , i kdy? tma řídne s každou m i n u l o u ; lze d o k o n c e rozeznat běl Šátků na r a m e n o u a obrysy střech a komínů na d o m e c h . Ze špinavých průjezdů v r á v o r a v í vycházejí ženy a zapaluji si; p o d ř i m o v a l y na promrzlých k a m e n n ý c h dlaždicích c h o d e b v prvním a d r u h é m poschodí. T e ď zazářila zelená jiskra nad nevýrazným o b j e k t e m mostu o d k u d zafinčela t r a m v a j - to u ž j e skutečně r á n o . 1 ve slabém úhlu světla lze rozeznat nazelenalé obličeje a haldy špinavého s n ě h u , vysypaného na led. V d o m e c h se u ž rozsvěcují okna, S t r a m v a j e m i hned lidí přibylo. Jak se približovali k hlavnímu v c h o d u , začali vytahoval z kapes, kabelek a rukavic
z m u c h l a n á čísilka a předkládali j e s a m o hl do Čerstvé závěje. Ulehl, ale hned ho to zvané strážkyni se s e z n a m e m . A hned dopřestalo bavit. Vyskočil, otřepal se a cházelo ke zlým h á d k á m . Kdosi začal: d l o u h o p o z o r o v a l svůj otisk ve s n ě h u . " M y zde m r z n e m e celou noc a vy jste si Malé děti zdvíhaly hlavy, z a k o u k á v a l y se obsadili místa a odešli se hřát. Všechny d o našich promrzlých obličejů, opožďov y š k r t n o u t a h o t o v o ! " A při těchto zlých valy se a klopýtavé doháněly j e d n o d r u slovech jsem pocítila totéž, co v o n o m hé. T e ď už i dospělé pospíchají d o práce. nočním osamělém mlčení všech: každá si Z nich se s k o r o n i k d o na nás nedival a na myslí, že jejího Péťu sebrali bez d ů v o d u , nic se neptal. Buď p r o t o , že beztak všichale muž téhle, tady té i té zde je vlastini vědéli, k d o j s m e . a n e b o p r o t o , že lidé, zrádce, s a b o t é r , špión... Raději od nich pospíchající d o státni služby, nemají vůdáL,. bec svědomí. P o u z e k o l e m j d o u c í tetka s košíkem, v brýlích, přivázaných provázÚplně se rozednilo. A já jsem uviděla, k e m , se p o j e d n o u zeptala: kolik je zde žen s kojenci. Děti kašlaly a kýchaly v náruči matek pod bílými záNa c o stojíte, občané? N i k d o jí neodclonkami, které zakrývaly obličeje, p r o pověděl. VSichni hleděli d o zdi n e b o pod tahovaly se - a v tlustém teple přikrývek nohy. co chvíli p o f ň u k á v a l y . A m a t k y vsouvaly N a co je t o f r o n t a ? - o p a k o v a l a zvědaruce do tepla, ustrašeně n e m l u v ň á t k a pová tetka. plácávaly, chovaly, tiskly živé balíčky k Závidíš? Obořil se kdosi z f r o n t y . Zasobě a odcházely krmit do p r ů j e z d ů . řaď se za posledního. Kolem osmi hodin přešli všichni z náT e t k a odešla, .leji otázka mě z n e p o k o břeží na ulici a řadili se d o f r o n t y před šijila vic než celá mrazivá bezútěšná noc. r o k ý . solidní vchod Velikého d o m u , báUvědomila jsem si svou n ě m o t u . N e m o zlivě se tisknouce ke zdi, aby zabrali co hla bych ji nic odpovědět. I této noci jsem m o ž n á nejméně mista. V c h o d byl o d e mě se trápila stejně j a k o dříve. Nikoli zárLak vzdálen, že jsem sotva rozeznávala jem u t k e m , ale Čímsi horším: tím, nad čím ho obrysy. Přede m n o u stála stará židovzůstává r o z u m slát, tím, že nelze n a í v a t ka s ojíněnými fousy - a za m n o u mladičj m é n e m to, co se děje. Z á r m u t e k ? C o p a k ká b l o n d ý n k a s kojencem v náruči. Netohle je z á r m u t e k ? Z á r m u t e k m á p o j m e mluvně bylo zavinuto jaksi nezvykle obnováni - a jsi-li silný, d o k á ž e š s e s ním vyratně a p a r á d n ě , přikrývečka růžová, plerovnat. Ale to, co se stalo s námi, nemá tená, tyl nad tvářičkou byl m o d r a v ý , nap o j m e n o v á n í , a p r o t o také žádný smysl. š k r o b e n ý , Široká atlasová s t u h a s t a h u j e Sen? Zlý sen? T o nelze svádět na zlé sny. nožky; m a t k a má pletenou čepičku, Z d á l o se mi, že se mi točí hlava a srdce vkusně pletené rukavičky - vše je zřejmě pozvolna těžkne, ne tím. že stojím šestd ě l á n o ručně. náct hodin na n o h o u , ale od b e z n a d ě j n é ho úsilí p o c h o p i t to, co se s t a l o - a p o j m e Chlapec? Zeptala jsem se. novat to. Myšlenky dospěly d o určitého D ě v č á t k o , odvětila žena a já jsem okamísta - myslím, že to byl onen o k a m ž i k , mžitě u h á d l a F i n k u . - Pojím se, je nahlakdy cizí ruce p r o h r a b á v a l y dětské hračzeny, stune. J e Štyry mČsiee. ky, hledajíce z b r a ň ; myšlenky se soustřeHolčička kýchnula pod m o d r ý m naďovaly na ty ruce a na dětské k o s t k y , z š k r o b e n ý m obláčkem - m a t k a nadzvedla nichž se podle o b r á z k u stavěla c h a l o u p k a tyl - a já jsem uviděla něžný d r o b o u n k ý na kuřícii nožkách - a když se to obrátilo, obličejík, růžový s k o r o j a k o přikrývka, objevila se velká bílá koza. Myšlenky zůtak něžný, že j e m n á saze, spadlá na líčko, staly slát u této kozy - a dál ani r á n u . Nevypadá j a k o těžký černý k á m e n . Rasy se mohla jsem ani o píď dál, stejně tak, j a k o j a k o p o ž e h n á n i boží kladou a ž d o polovinedovedu hýbat u š i m a . Svírám rty a vrany liček. D r o b o u n k ý obličejík - a t a m štím obočí - a vše n a d a r m o . J a k ý p o h y b pod p ř i k r ý v k o u jsou malinké růžové pam á m udělat, na j a k ý sval přitlačit? tičky, m a l i n k a t é prstíky s nehýtky j a k o u p a n e n k y - i celé jeji čisťounké s a m e t o v é F r o n t a přede m n o u se přece jen p o tělíčko. hnula: t a m vpředu se otevřely masivní Raději ji zakryjte, řekla j s e m . Bylo dveře. F r o n t a se tiše a v obavách vlévala h r o z n é jen pomyslet, žeby se t o h o t o oblid o o b r o v s k é h o sálu s m n o h a o k n y . Nebyčejíčku d o t k l m r á z . Vašeho muže d á v n o ? la ani tlačenice, ani hluk, ani h á d k y - p o u ze ustrašené p o h l e d y . T o už není zaplivaDve lydny. D o naše vesnice přijela v né schodiště n e b o c h o d b a P r o k u r a t u r y , noci Rus. Šechny muže odvezla. M y j s m e t o už nejsou dřevěné, nakřivo p o s t a v e n é Fini.., místnůstky před i n f o r m a č n í m o k é n k e m D o v n i t ř ještě nepouštěli, ale ranní červězeni - to j e sám Veliký d ů m , ministervánky se už rozhořely třpytem m r a z i v é h o stvo, sám o s u d . Ženy ještě před p r a h e m jiskřeni a sněhu a na ulici začalo být živo. pečlivě setřásaly sníh s šátků a válenek a Školačky ve d v o u , vc třech kráčely vážně za p r a h e m pohlížely s t a k o v ý m s t r a c h e m a o p a t r n ě po p a n e n s k é m sněhu b u l v á r u na masivní p r k n a podlahy, j a k o b y se p o d s c o p á n k y , které jim m á m a zapletla d o k a ž d ý m skrývalo propadliště, t u h a , v pevných válenkách - šeptaly si a smály se. A chlapci se klouzali p o ledoMěly s t r a c h se p ř i t i s k n o u t ke s t r o h ý m , vých ploSkách a po očku p o k u k o v a l i na ušlechtilým s l o u p ů m a tiše přešlapovaly z všechny s t r a n y . J e d e n z nich shodil akn o h y na n o h u , p ř e p t á v a j í c e se v z á j e m n ě t o v k u , přistoupil k lavičce a o p a t r n ě si lena Čísla; stavěly se podél zdí, m h o u ř i l y
27
oči na vysoká, rovná o k n a , jež čistě umytá hleděla d o bílého dne. A náhle se v sále objevil činitel. Nevešel, ale p ř í m o se zjevil, j a k o z propadliště na divadle. J e převlečen za vězeňského dozorce s n e s k r ý v a n ý m nevkusem p r o vinciálni Smíry. Klíče mu s cinkotem zvoní u p a s u . P o u z d r o revolveru má otevřené. J e h o t r u p je dlouhý, ale n o h y m á krátké, j a k o by nebyly jeho, ale vypůjčené. A nad o p u c h l ý m bdělým obličejem, n a d skvrnitým, nečistým čelem svití o k r a j furážky živč m o d r é barvy. A hned začal " r y c h t o v a t " f r o n t u , k t e r á i bez j e h o péče byla v p o ř á d k u . P o k ř i k o v a l na Ž e n y j a k o na k o n ě , strkal j e d o zad a plácal se klíči d o stehen. - H e j paničky, s t o u p n ě t e si p o ř á d n ě ! J e d n a za d r u h o u ! M a t k y n a p r a v o ! K o m u to říkám'.' Ženy s dětmi d o zvláštní řady! Místo p r o m a t k y s dětmi! M a t k y p ů j d o u v p o ř a d í j a k o páté. Pět paniček a j e d n a m a t k a . Postoupí si čtyři - a j a k o p á t á m a t k a - jasné? Vcházet budete na zazvoněni. O d k u d se vás tolik nabralo? .ledny klopily zrak a odvracely se ve snaze se na něj nedívat, d r u h é se ua něj nesměle usmívaly a s u b o h o u dotěrností se pokoušely klásí mu otázky. S o u d r u h u veliteli, za co ho sebrali... T e d a - /. č e h o je o b v i ň o v á n ? Proč? Soud r u h u veliteli, b u d e m á žádost přijata? M u ž m á t u b e r k u l ó z u , je ve třetím stádiu... Velice se o m l o u v á m , ozvala se s t a r á vousatá židovka, - b u d e n á m p o v o l e n o setkání, když muže poštou d o v y h n u n siví? Činitel se stavěl k tazatel ká m jaksi b o kem a plácaje se kliči p o stehnech z a h l u čel d o ticha velikého sálu: P r o č sem vůbec Chodíte? S a m y sebe nervujete a pracující z práce v y r u í u j e t e . Sebrali vám muže - p r o nic za nic to nebylo. P r o č se ještě p t á t ? Č e s t n é h o Člověka n e z a v ř o u bez d ů v o d u . Kdybyste si paničky, raději našly n á h r a d u m í s t o zbytečného docházeni. P o m r k á v a l . Mladé, zajímavé občanky. Stále jsem čekala, že teď dovádivě vezme n ě j a k o u d v ě m a prsty za o r a d i č k u . U k á z a l o se, že mladou ženu ;; dítětem o d e mne oddělili; stála m n o h e m blíže u v c h o d u než já, ve zvláštní f r o n t ě p r o m a t ky s dětmi. Z a č a l o se ú ř a d o v a t . Každé dvě - tři minuly se o z v a l o k r á t k é , výrazně ostré zazvoněni a kdosi zmizel za dveřmi s pasem, p ř i t i s k n u t ý m k hrudi, j a k o b y držel i k o n u . K a ž d á z žen ve f r o n t ě si přála uvidět tu, kieré už něco sdělili, chtěla se přiblížit {i za cenu, že by bylo n u t n é p ř e k o nat o d p o r k ženě Špióna), ale n i k d o se d o sálu zpět nevracel; zřejmě vedl z informační místnosti zvláštní východ na ulici. A nových příchozích přibývalo a přibývalo. Vzduch v sále byl stále méně dýc h a t e l n ý , n o h y se mi nalévaly v o d n a t o u tíži. Ostré okenní světlo píchalo do oči. Zvonek se rozezněl k a ž d é tři minuty; a každé tri minuty ihned překračovala další žena v pořadí práh, j a k o b y ji tento náhlý zvuk pronikl p ř í m o d o srdce. M l a d á žena s dítětem už byla docela blízko. Všimla jsem si, že drží nějak divné holčičku před s e b o u , na rukou rovné predpaže-
28
ných a aniž by hnula brvou u p ř e n ě hledí na vysoké dveře. Neuvažovala jsem však o ni a o dítěti, p r o t o ž e dveře byly jíž blízko a nadešel čas z f o r m u l o v a t definitivně slova, jež b u d e třeba říci. Ceiou d l o u h o u noc jsem o d h á n ě l a myšlehky na to, co d n e s řeknu člověku, který p o d á v á i n f o r m a c e , eo se ho zeptám a hlavně - jak mu to všechno vysvětlím o d k l á d a l a jsem je na d o b u , až se k o n e č n ě d o s t a n u d o tepla. A teď mne d u s n o sráželo k zemi. D á l e o d k l á d a t nebylo možné, Musim připravit slova přesně t a k . aby se v p o t ř e b n é chvíli nepoztrácela. M u s í m je n a b i f l o v a t , protože ze zkušenosti vím: j a k m i l e uvidím obličej a oči člověka, sedícího za velikým stolem, j a k se p ř e h r a b u j e v lístečcích se j měn y uvězněných, neodvolatelně se mne zmocní poei t m a r n o s ti jakýchkoliv slov. Tak l o m u bylo nej e d n o u . A já opět vyjdu, aniž bych se zeptala na 10 hlavní, neřeknu ani polovinu z t o h o , co se zeptal m á m . Jiné ženy prosí, z a p ř í s a h a j í , naléhají, pláčí, tisknou ruce k hrudi. Když se d o b ř e připravím a n a j d u včas všechna slova, m o ž n á , že p r o r a z í m neoc h o t u t o h o člověka vyslechnout m n e a o n si udělá p o z n á m k u v notesu n e b o na lístečku se j m é n e m . Snažila jsem se neviděl a neslyšet nic kolem a soustředil se na blížící se setkání. Vědecká lékařská Činnost - za prvé. ( D o pasu jsem si vložila p o s u d k y Aljošových posledních vědeckých prací, n a p s a n é kap a c i t a m i v medicíně.) Činnost p e d a g o gická - za d r u h é . Praxe - za třetí. Nijak si n e m o h u v z p o m e n o u t na něco přesvědčivého, na něco, z čeho by všichni r o z p o z nali, o j a k é h o člověka jde. A zvonek /.voní stále častěji - už i mladá žena s dítětem zmizela ve v c h o d u , už sloji u dveří d á m a v k o ž i c h u , která chtčla v noci na nábřeží se m n o u p r o m l u v i t , ale bála se, už za m n o u nahlas vzdychá stará židovka, zap o m n ě l a se a říká cosi hlasitě hebrejsky... A l e já jsem na řadě dřív než o n a - a přece jsem se nestačila nachystal... Další zvonění patří mně - u z jsem u samých dveří, m o h u se r u k a m a d o t k n o u t jejieh hnědě n a l a k o v a n é h o povrchu... Zvonek. Stiskla jsem těžkou kliku a dveře se otvírají s nečekaně m ě k k o u p o d d a j n o s t í . Z a dveřmi není sál ani čekárna s portréty a velikým stolem, jak jsem Čekala, hledíc na b r o n z o v o u kliku, ale jakýsi k u m b á l . A nikde n i k d o a nic. Ani stul, ani člověk. Jen p o k ř i v e n é dveře i překližky s n á p i sem " Z d e je v ý c h o d " a nalevo ve zdi zavřené o k é n k o ; t a k o v é , j a k á bývají na poště. P ř i s t u p u j i k o k é n k u . J e vysoko. Vystupuji na špičky, abych k němu dosáhla. Klepu. Roleta z překližky se zdvihá. V o k e n n í m rámečku lysina, j e m n ě růžová, j a k o p r o r o s t l á š u n k a , růžové, povadlé iváře a p o s t r a n á c h růžového m a s a trčí n a č e c h r a n é sněhobílé vousy. Chtěla bych se dovědět - z a č í n á m vestoje na Špičkách. Na k o h o se i n f o r m u j e t e ? křičí růžová hlava. J m é n o , j m é n o p o otci, příjmení? J menuji. Vy s a m a jste kdo? Žena? Sestra? ,lá jsem žena. Doklad! N a t a h u j i d o o k é n k u ruku s p a s e m a
trousím p o s u d k y na zem. A n a j e d n o u prásk - a hlava je pryč. Přede m n o u nejsou ani vousy - ani pleš - zase jen hladká překližková deska, Divám se na ni a p o kouším se v z p o m e n o u t si na slova, která je n u t n o říci. Roleta se zdvihá. Pas mi letí r o v n o u d o obličeje. Případ vašeho m u ž e Pimenova, Alekseje Vladimiroviče, je v řízení - křiči hlava. Překližková roieta znovu s r a c h o t e m padá a já slyším zvonek ze sálu. " Z d e je v ý c h o d " , hlásí n á p i s na dveřích, Vše m a r n o - vycházím, Přede m n o u je zasněžený dvorek s rovnými cestičkami, p o s y p a n ý m i pískem. J a k á úleva, loknout si čistého mráziku! A uvidět smrčky a sníh na větvich, J d u , tisknu v ruce pas a d o k l a d y a před očima m á m černá kota od slabosti. Z d á se mi, že jsem nikdy neviděla tak ěistě u m e t e n é cestičky, lak jasně žlutý pisek. Pěkný - d o k o n c e úhledný dvorek. Beru do hrsti sníh a d á v á m si ho do úst. Vycházím na bulvár. S laviček jsou už smeteny závěje, na lavičkách posedávají chůviěky a děti s límci vyhrnutými až k o ě i m - a n a límcích šály! Ve válenkách galoše! Zadýchané, v tlustých kabátcích, stojí nehybně s r o z t a ž e n ý m a ruk a m a j a k o malí tučňáčci vedle laviček. Z a č í n á m mít mžitky před o ě i m a . Sesyp á v á m se na p r á z d n o u lavici. C o vám řekl? š e p t á nahlas stará židovka, sedá si vedle mne a chylá m n e za r u k á v . N a k l á n í se ke m n ě obličejem, r o z b r á z d ě n ý m vráskami, a zaclání sníh, děti i ^hůvičky. P ř í p a d vašeho muže je v řízení - o d p o v í d á m . Mého je laké v řízení, praví stařena. C o t g t a m na něj spřádají, p r o č ho pomlouvají - p r o č z nás dělají špióny? M ů j muž byl bolševik ryzí j a k o křišťál; a j a k o křišťál ryzí slza jl stéká p o h l u b o k é vrásce. Vstává a belhá se k zastávce t r a m v a j e . Cítim, že m á m led' také na krajíčku - od bolesti v n o h o u , od ostře j a s n é h o s n ě h u , od milých t u č ň á č k ů , (Přece jen se u m o u dřili a s šálami - j a k o na uzdě - se v předklonu rýpají ve s n í h u , ) Otáčím k r k e m a skrze barevné kuličky slz p o z n á v á m na sousední lavičce mladou F í n k u s d i t ě l e m . C o vám řekl? volá na ní stařena, belhajíc se kolem. Případ je v řízení? Žena n e o d p o v í d á á s t a ř e n a p o k r a č u j e po chvilce v chůzi. Z v e d á m se, běžím k ž e n í . D í v á se n ě k a m skrze mě. nijak nem o h u zachytit její pohled. Vedle lavičky leží na sněhu zelená pletená rukavička. Musela jsem znovu zabušit na dřevěné o k n o , když je zapráskl, říkám jí a zvedám r u k a v i č k u . Silně zabušit, aby otevřel a vyslechl mne, Před vámi také zabouchl o k n o ? A nic jsle mu nestačila říct? p l á m s e a p o d á v á m ji palčáček. Nevzala si jej. Proč jste položí la d ě ť á t k o na lavici? J e takový mráz! Případ j e v řízení - říká mi F i n k a - ani t e ď se na mč nedivá a nebere si z mých rukou rukavičku. U s e d á m vedle ní a o p a t r n ě si kladu d ě v č á t k o na klín. N a mých k o l e n o u jí bude přece jen tepleji než na lavičce. Žena ani neotočila hlavou. Tisknu k s o b ě růžový balík. I lotčíěka nepláče a pod přikrývkou se nevrtí. Chtěla bych v s u n o u t d o vnitř ruku a d o t k n o u t se její nožičky, ale bojím se, abych t a m nevpustila mráz,
Je to už d l o u h o , co jste krmila? p l á m se. Musíte d o m ů , je Čas ji nakrmil. Kde bydlíte? MLČÍ.
Už je zbytečněji krmil, říká. Tichounce odkrývám naškrobenou plenu. Mrtvá tvářička s dojímavě pootevřenými i tíky ä s očkem, které j a k o b y se třpytilo pod jedním víčkem, mi leží na kolenou. O n a umřel ještě tehdy, říká žena. Tam. A u k a z u j e rukou směrem k budově, ze které jsme vyšly. Ale já jsem nechtěl přijít o místo ve frontě pro matky, chiél jsem se dověděl informování. M a c jsem miloval svého muže. Z v e d á m e se a spěšně, jakoby ještě bylo kam spěchal, jdeme k zastávce tramvaje. " M i l o v a l a " , přcmýStím, " m i l o v a l a " je čas minulý. Nesu v náruči těžké mrtvé roh í t k o . Devítka. Žena mi stručně říká: Dej! Bere mi z rukou děvčátko a vchází d o vozu, Lidija Čukovskaja se narodila r. 1907. 30 let pracovala v SSSR jak a redaktorka krásné literatury a přitom ji tam vyšly jenom 2 malé práce o Gercennvi u DČkabris¡ech. Děj jedné z jejich povídek "Zánik" (Spusk pod vodu) se odehrává na konci let 40tých. po válce, kdy v SSSÍf znovu začalo pronásledováni inteligence. Povídky vyšly v New Yorku V nakl. Čechova r, i972, Z ruského originálu přeložila Věra Pavlíková.
Nezadržitelný úpadek Leckdo měl před léty Josefu Škvoreekémit / a zlé, že jeho skeptíckoironické portréty reálných, jen zlehka zastřených současníků strefují se nezasloužené a pod pás, V románu Mírákl řekl nadaný prozaik Nabal: je vlastně dobře, když češ i í spisovatelé utíkají d o ciziny, aspoň budeme mít my, co jsme zůstali, větší náklady. Škvorecký, který kdysi přivítal Páralův vstup d o literatury výkřikem: "ecee scriplor!" - a lehdy snad jediný okamžitě rozpoznal silu a možnosti j e h o talentu, analyzoval později počátky normalizačního sestupu (viz " N a hriyádě", T o r o n t o 1979); p o z o r u h o d n ý aulor našel p o z o r u h o d n é h o k r i t i k a . Svou troškou d o mlýna přispěli jsme k tomu stalí Velryba p o ústecku (HB č. 3/1980). Poslední Páralova knižka potvrzuje diagnózy s c h m u r n o u prognózou. Je to sesitip na linii Šestákových pseudoscience-fiction, kde po někdejším umění zůstaly j e n matné stopy a a u t o r o v a invence redukovaly NC na schopnost uvařil ítvrtý nálev z * 'sova hra ve new world a namixoval i. m u u b y obráceným Orwellem s lehkou příchutí komunální kritiky. T a k o v é véei se dobře platí - čtenáři, nemající lak j a k o tak na vybranou, o h r o m n ý náklad téměř rozebrali. Na Nabalova slova došlo. Což je jediný důvod ke zmínce o j e h o novém opusu. (Vladimír Páral, R o m e o & Julie 2300, Práce, P r a h a 1982, 176 000 výtisků Kčs 32.-) mh
Ivan Klíma
Už se blíží meče (K prameni inspirace Franze Kafky) D o svých Šestadvaceti let - stačil jsem už absolvoval o b o r bohemistiky a literární vědy na pražské universitě-jsem neměl ani tušeni o díle spisovatele, v jehož jméně se křížily oba jazyky, jimiž se ještě za mého dětství v Čechách mluvilo: F r a n z Kaťka. Ti. kteři nám přednášeli dějiny světové literatury začátkem padesátých let, nepovažovali za nutné se o t o m t o pražském rodákovi ani zmínit, že by jej kdo zařadil do děj in České literatury, bylo nemyslitelné. V roce 1957 vy ä la v Praze antologie desíti novel významných autorů našeho století, uzavírala ji Kafkova próza V trestanecké kolonii. Byl jsem d o té d o b y odchován výhradně realistickou prózou, presto, a n e b o právě p r o t o , na mě poslední povídka antologie zapůsobila velmi mocně. Nepochyboval jsem, že se její poselství dotýká mého vlastního osudu. Nebyl jsem snad ještě před několika lety podoben nevinnému vojákovi, který mČI ulehnout na lože popravčího stroje? Neměli ti v uniformě, kteři veleli popravě, stejné logicky a bezchybně zdůvodněno svoje vražedné počínání? Nevydávali je rovněž za akt spravedlnosti? Nebyl jsem právě tak zázračně zachráněn, odvolán z předsíně plynové komory stejně j a k o byl odvolán k smrli odsouzený vojáček? Četl jsem spoustu kníh, jež přinášely nej h různější podrobností o vražedné instituci; má mysl se už vzpírala j e při jímat. Obraz pustého údolí s mučícím strojem a j e h o fantastickým obsluhovatelcm se mi však vryl d o paměti: nepamatoval jsem se, že by mě kdy nějaké literárni dílo předtím tak zasáhlo. Takové bylo mé první setkání s kaficovským světem. Chceme li pochopit smysl i okolnosti vzniku Kafkova díla, musíme tedy ze všeho nejdříve pátrat p o zákonech a řádu j e h o vnitřního světa. Jestliže pražský právník prožil zdánlivě poklidný život, nikdy aspoň netrpěl hlady j a k o třeba Charles Dickens, ani nebyl vyveden na popraviště j a k o Dostojevskij, ani neprožil hrůzu válečných taženi j a k o tolik z jeho vrstevníků, neznamená to, že by j e h o vnitřní svět byl nedramatický, že v něm nekralovaly vášně, že v něm popravčí f e la o p a k o v a n ě nezaměřovala ústí svých hlavní d o středu j e h o čela. V j e d n o m ze svých dopisů Mileně Jesenské K a f k a o sobě prohlašuje: " J s e m duševně nemocný, plieni nemoc je pouze duševní nemoc, která vystoupila z břehů. Jsem la kto nemocen už čtyři pět let, od doby svých prvních zasnoubeni." Patřilo ovšem ke K a f k o v ě aulostylizaci, ža nadsazoval svoji slabost, neschopnost i své neduhy, nemůže však být pochyby o t o m , že Kafkova duše byla přinejmenším tak křehká j a k o jeho tělo,Ještě na sklonku života vzpomíná na vnitřní poranění, jeř mu způsobil otec, který ho v noci za trest vynesl z postele a chvíli nechal za zavřenými dveřmi na pavlači. Byl zraněn t a m , kde by ostatní s n a d n o pro-
hlédli běžný rodičovský zákrok. Stejně ho zraňovalo, když ho olec učil nedůvěře, jejíž příčiny mu zůstávaly skryty. " N e důvěra, kterou ses mi v o b c h o d ě i d o m a snažil vštipít k většině lidi ... a která tě kupodivu nijak zvlášť netížila ... tato nedůvěra. jež se mě j a k o chlapci v mých vlastních očích nepotvrzovala, neboť jsem všude viděl jen nedostižně vynikající lidi, proměnila se ve mné v nedůvěru k tobě samému a neustálý strach ze všeho ostatního, Svět, který nelze žádným způsobem zbavit j e h o tajemnosti, jemuž nelze ani přivyknout ani p o r o z u m ě t , se mění v labyrint, je to z á k o n , d o něhož vede m noho dveří, všechny však uzamčené, všechny strážené. J e to svět, který probouzí Úzkost a nejistotu. " J a k é štěstí pochopil, že země, na níž stojíš, nemůže byt větší, než co zakrývají ohě chodidla." Svoji neschopnost o d h o d l a t se k činu, jimž by rozhodujícím způsobem změnil okolnosti svého života, K a f k a nahrazuje usilovnou rellexí. Jestliže v oblasti činů zůstává nehybný a tváří v tvář životu si připadá bezmocný, v okamžiku, kdy se k životu obrátí zády, stává se jeho p á n e m . Brilantními dedukcemi předvídá všechny varianty situaci a připravuje sám sebe na všechno další - tentokráte už úspěšnější střetnutí se životem. Dvojznačnost a rozpornost světa, složitost věcí, vše, co se jeho duše vzpírá přijmout, se dá v myšlenkách rozložit, popsat a tím učinit, když už ne úplně neškodným, tedy aspoň přijatelným. I vlastní já se d á , jak se ještě zmíníme. takto rozložil na složku bytosti, s niž člověk souhlasí, jíž stráni, již uznává, a na d r u h o u část, které se děsí nebo jíž opovrhuje. J e zajímavé, že tvůrce, oj e h o ž díle bylo napsáno lak m n o h o knih a p o j e d n á n í , který zlákal n e j e d n o h o autora k epigonství, jenž považoval za literaturu nebo aspoň vlastní psaní za nejvyšší smysl svého života, nenapsal než několik celistvých odstavců o literatuře, o svém literárním přesvědčení, Nevyprovokován, n e d o t a z o v á n , Kafka ani ve svých dopisech nemá ve zvyku hovořil o ničem, co se bezprostředně netýká j e h o osoby. Ideje, filosofické systémy, knihy těch druhých zůstávají vně jeho bezprostředního zájmu stejně j a k o válečné bitvy, proslovy politiků nebo cizí revoluce. K a f k a , jemuž se tak Často p o d souvají složité či rafinované myšlenkové záměry, které ú d a j n ě zašifroval d o svých o b r a z ů , nebyl ani v nejmenšim ideovým a u t o r e m . O své schopnosti teoreticky myslet se vždy vyslovoval přezíravě. " N e m á m p a m ě ť ani pro věcí naučené ani pro včci přečtené ani pro věci prožité ani pro věci slyšené, ani p r o lidi ani pro události; mám pocit, j a k o bych nezažil nic, nenaučí] se nic a opravdu vím o m n o h a věcech míň než průměrný Školák, a co vím, vim tak p o v r c h n ě , že každá d r u h á otázka je n a d mé síly." Kafkovy Deniky stejně j a k o Dopisy z léto doby svčdči o tom, jak velice vznik Procesu ovlivnily zážitky, které daly inspiraci i povídce V trestanecké kolonii Rozhodnutí zasnoubit se, k n ě m u ž dlou-
29
ho směřoval, v něm zároveň vyvolávalo mučivou úzkost, jež v jeho Denících nacházela výraz již měsíce před dnem obřad u , a to nejen v j e d n o z n a č n ý c h výrocích, ale především v úzkosmých obrazech, často jen v několikařádkových rozbězích k d r a m a t i c k é práci či k próze. D v a k r á t e v březnových zápiscích se o p a k u j e úryvek o studentovi, kterého v noci vzbudí služka, aby k němu uvedla cizího - í když zatím ne nepřátelského - hosta. Ve třetím úryvku je příchozím, jenž studenta ve tm č jeho ložnice vyruší, sama služka. Jiný, o něco pozdější úryvek se zdánlivě týká jiného tématu i hrdiny, zato se už prvně objeví křestní j m é n o hrdiny Procesu. Úryvek o kočím Josefovi vypráví o muži, který natolik ¿lloustl, žc nemohl chodit d o schodů. Tehdy mu j e h o Šlechtický pán přidčlí nový, přízemní p o k o j : když jej Josef obdrží, je lak dojat, že má slzy v očích a svému pánovi políbí r u k u . Jenže brzy pozná nevýhody nového příbytku. "Josef zc svého lůžka mohl vidět všechno 3 každý z venku mohl vidět jeho. T o ho trápilo ... vččné p o z o r o v á n í , j e m u ž byl p o d r o b e n , blízkost nepříjemného domovníka, všechen len ruch u vchodu a na námčstí ..." Josef se nakonec r o z h o d n e prosit o návrat do starého pokoje, kam ¡10 přece m o h o u vynést. Všechny tyto útržky příběhů mají cosi společného s úvodní situací Procesu, díla, jež bylo započato o několik měsíců později. Vnější p o d o b n o s t je na první pohled zřejmá; kdosi leží na lůžku a je vyrušen, je obtěžován. Ještě ani stopa po hlídačích, s o u d u , svědcích, dozorci. Dokonce ti, co vyrušuji, mohou být hrdinovi přátelsky nakloněni, vyrušení či vyrušováni m ů ř e být důsledkem přísné, ale o smyslu této situace nemůže být pochyb. Postel, lůžko pro každého člověka ztělesňuje intimitu, pocit bezpečí. Pro Kafku, který ještě na sklonku života vzpomíná s trýzní na to, jak h o otec za trest vynesl z postele a nechal stát na pavlači, jehož p o celý život sužovala nespavost, který vždy za nejvyšší blaho považoval klid, ticho a odloučenost a nesčíslněkrát si z.aznamenal d o Deníku či napsal d o dopisu, kolik hodin strávil na lůžku, mela po-:;?l vpravdě symbolický význam. Ve většině j e h o stěžejních práci se na lůžku odehrávají klíčové scény, Z postele proklíná otec Jiřího Bendcmanna, na lůžku se p r o m ě ň u j e Řehoř Satnsa v b r o u k a , na lůžku je zastižen Josef K., na lůžko posílá topič Karla R o s s m a n n a při jejích prvním setkání, p a r a d o x n ě se nazývá postelí místo, kam má ulehnout odsouzenec V trestanecké kolonii, na lůžku přijímá Josefa K. a d v o k á t Huld, z lůžka zřejmě právě vslal malíř Tintorelli, neboť vitá J o s e f a K. v noční košili, stejně tak v posteli přijímá k dlouhému slyšení starosta zemČměříče K. v Zámku, Ten se ostatně hledáním lůžka začíná a velkou scénou nabízené milosti na lůžku opět uzavírá. Ve chvíli, kdy ěluvěk ztrácí t o t o poslední útočiště, kdy je vypuzen ze svého doupěte, zůstává obnažen, vydán na život a na smrt, j e h o vlastni existence je ohrožena. Celý K a f k ů v život j a k o by se zmítal mezi dvěma úzkostmi: úzkostí ze samoty
30
a úzkostí z intimity, která by ho mohla připravit o j e h o svčt, o možnost psát. Znovu a znovu touží uniknout ze samoty, " k t e r á může končit jedině potrestáním'*. Učiní dokonce třetí pokus o zasnoubení, ale k Julii W o h r y z k o v é ho nepoutá zřejmě nic jiného než právě urpulná tnuha skoncovat s osaměním. Všechny jeho pokusy, jak víme, skončily nezdarem. Téměř osmatřicetiletý učiní ještě jeden vášnivý a úporný pokus uniknout svému osamocení, spolužít s milovanou ženou a tak naplnit svůj Život, tak vstoupit d o Zákona. Literatura obrácená ven většinou klame člověka o t o m nejpodstatnějším, o něm s a m é m . Upiná h o k vnějším cílům a tím v n č m probouzí falešné naděje anebo povrchní zoufalství, V K a f k o v ě světě není nic t a k o v é h o , je přiliŠ niterný a opravdový. Člověk v něm, stejně j a k o člověk ve světě skutečném, vede svůj zdánlivě poklidný čí nicotný o s a m ě l ý a s p o ř á d a n ý život až d o chvíle zkoušky. T a t o c h v í l e m ů že být zvolena osudem či ji může ovlivnit vlastni r o z h o d n u t i , ale vždy přináší střetnuti se svělein, to jest s lidmi. Blízkými či vzdálenými, známými či jen tušenými. Ale ti i oni mají jednu společnou vlastnost: jsou cizí. Lidé vzhledem k hrdinovi nebývají a n e b o aspoň nemusí být ani zli ani dobří, jsou jen nezúčastnění. Cizí lidé obklopuji Karla Rossmanna, odsouzenec V trestanecké kolonii. Josefa K, i zeméměřičc K., cizí lidé soudi, pletou se d o cesty, posílají prípisy, rozhodují o životě čí o vnější SVQbodě, cizí si zůstávají ti, kteří se milují i li, kteří jen přihlížejí: zoufalství, naději, milostnému a k t u , cizí lidé p o d o b n í hercům se dostavují, aby vykonali hrdelní trest. Není v nich nenávist, láska ani soucit. Jsou to herci, jsou to úřednici. Ne n á h o d o u poslední K a f k o va díla zalidftují úředníci. Život a smrt se v nich stýkají a proplétají stejně, j a k o j i n de jsou " ú ř a d a život d o sebe ... vpletené tak, až se někdy zdálo, že úřad a život si vyměnily místo". Ú ř a d , soud, zámek, to jsou místa, která ztělesňují, ostatně ve shodě s o b e c n o u zkušeností, tuto cizotu, ncpřekročitelnou propast, která se rozevírá mezi lidmi.
slové, nezúčastněni a nevědomí, aby je znesvětili, aby člověka zbavili posledního útočiště, aby ho vyvlekli d o chladného prostoru, v němž se bude ještě chvíli zmítat, než se objeví jini poslové, stejně cizí a nezúčastnění a vrazí mu d o srdce nůž Kafkův hrdina - aě někteří přičítali autorovi nejvyšší metafyzické záměry - je především hrdinou našeho věku, bezbožného věku, v němž vyšším smyslem nadaná moc byla nahražena vyprázdněnou mocí tradice a právních a úředních norem, tedy lidských instituci. Člověk zbaven jakýchkoliv prostředků, jakýchkoliv zbraní ve svém usilováni o svobodu a o řád nemá jiné naděje než tu, kterou mu skýtá j e h o vnitfni prostor. " A s p o ň svobodně promluvit před mocným m u ž e m , " aspoň dát svobodu opravdovosti svého nitra, jakkoliv to okolní svět může považovat jen za tvrdohlavost či dokonce za sebevražednou hloupost. Žít opravdově svůj život, nést úplně svůj úděl, jakkoliv je těžký, jakkoliv je na konci poznamenán smrtelným ortelem, stále znovu sváděl b o j o to, aby d o života vnikl aspoň záblesk světla, absolutní záře, která prýští ze Z á k o n a . Takový je především smysl života - čí dokonce boje - zeměměřiče K.
Kafkovi hrdinové - a v t o m se podobají většině lidé současného světa - se pohybují v prostoru, v němž nemůže dojít k setkání mezi lidmi, v němž dokonce i nejbližší lidé mohou proti sobě vystupovat j a k o nepřátelé, j a k o oběť a její kat, a v němž nemůže tedy dojít ani k smysluplnému činu, nanejvýš k reflexi, která však sama o sobě také nemůže být smysluplná. Tito hrdinové j a k o všichni, k d o jsou zbaveni možnosti činu, jsou vydáni na pospas sílám, které n e m o h o u ovlivnit, které nedokážou ani pochopit a které se jim musí jevit j a k o nepřátelské. Vydaný člověk žije v úzkosti a nejistotě. Žije v nejistotě o světě kolem sebe i o smyslu svého života i v úzkosti o svůj život. Smysl života, jeho jistoty - lak jak jsme t o h o denně svědky - se stále zmenšují, smršťují se d o stále soukromějších rozměrů, až z nich zůstane jediné, už pouhý symbol s o u k r o m í , poslední prostor pro s v o b o d u či aspoň intimitu - lidské lůžko. K tomu lůžku přistoupí nezváni cizí po-
Nové nejlepší programy v českém jazyce. K A T A L O G $1.00 CZECHVIDEO P . O . B O X 901873 D A L L A S , T E X A S 75390 USA
J a k o příběh Prométheův je mýtem heroického období lidských dějin, jsou příběhy o Josefovi K. a zeměměřiči K. mýty současného neheroického období lidských dějin. A j a k o by nebylo heroického příběhu Prométheova bez úplnosti j e h o oběti a utrpení, jež zatvrzele přijímal odmítaje nabízenou ale nedůstojnou milost, nebylo by neheroických příběhů odsouzence na lůžku mučícího stroje, Josefa K. či země měřiče K. bez úplnosti oběti a utrpení Franze Kafky. Jen ten, kdo je ochoten dát se přikovat ke skalám a vydat své vlastní vnitřnosti na pospas o r l ů m , může lidem n a b í d n o u t oheň, který by je provázel na jejich cestách temnotou.
• C Z E C H V I D E O - VHS, Beta
Rychlé a levné odesílání balíčků potravin do Československa (bezcelně) do 2-3 dnů Vám zajistí: F U C H S , Pustfach 16312, D - 6 0 0 0 F r a n k f u r t / M 1, West Gerniany N a požádání V á m zašleme náš katalog s více než 300 položkami.
150 000 slov Když se zhruba před rokem objevilo prvni čislo nového českého časopisu vydávaného v exilu, zazdálo se mi, že je těch časopisů u i víc než dost a že to stejně nikdo nemůže všechno odebírat a sledovat. Ale pak jsem prvni čislo 150 000 slov vzala do ruky a rychle jsem svůj názor změnila, protože tady byl najednou časopis, který už dávno chyběl. 150 000 slov totiž tiskne pouze "texty odjinud", to znamená překlady toho, co porůznu ve svobodném světě vychází v tisku, v časopisech i knižně. Základním kritériem výběru je informace, která by mohla zajímat českého či slovenského čtenáře kdekoliv na světě, to znamená i v Československu, kde nový časopis jistě najde spoustu čtenářů, pokud se tam různými cestami dostane. A že se tam dostane, o tom není pochyb. Exilový čtenář by mohl namítnout, že žádné překlady nepotřebuje, protože si všechno může přečíst v originále. Jenomže ani on zhusta není polyglotem a sledovat všechno taky nemůže. Kdopak v Americe nebo v Kanadě pravidelně čte třeba Frankfurter Allgemeine nebo Le Monde a kdo v Evropě čte New York Times? Takových čtenářů je asi zanedbatelně málo. 150 000 slov se tedy dobře hodí í čtenáři v exilu, Obsah časopisu je zpravidla uspořádán do tématických celků. Úvodní část každého čísla je věnována Československu, jak je vidí západní novináři, návštěvníci či teoretici. V posledním, pátém čísle píše např. prof. Gordon Ski IN ng o "dvojí přerušené revoluci", k níž došlo v roce 1968 v Československu a v 80. letech v Polsku. v předchozím čísle rozebírá hospodářskou stagnaci Československa ekonom V, V. Kusín. O Prazeroku 1982 píše americký novinář Henry Kamm, o dnešním Brně německý návštěvník, který byl Jako dospívající chlapec z Brna "vysídlen" a teďse po letech vrací navštívit město svého dětství. Hned v prvním čísle byl zajímavý článek o osudech československých hokejistů, který se před Časem objevil ve sportovní části New York Times. Nemenší péče je věnována ostatním evropským zemím, které sdílejí osud československa. Je zde otištěna vynikající úvaha o vzájemném vztahu Poláků a Rusů z pera nositele Nobelovy ceny Czeslawa Milosze, je zde rozhovor s filosofem Leszkem Kolakowským, Polský prosinec roku 1981 popisuje ve své reportáži nazvané Zlý sníh P. Thibaut. Rovněž Maďarsku je věnováno hodně místa. Kromě článků, které o Maďarsku vyšly ve světovém tisku, najdeme zde zprávu o svépomocném hnutí SZETA a taky úvod k prvnímu Číslu nového maďarského semizdatového časopisu Hovorna. 150 000 slov otisklo i Do-
pis z Budapešti od Gyorgy Konrada i úryvek z jeho románu. Třetí čislo časopisu přináší obsáhlou část věnovanou NOR. Jsou v ní ukázky z Nádherných let Reinera Kurze, jezde zevrubná informace o neoficiálním mírovém hnutí v NDR a verše básnika Júrgena Fuchse. Ve 150 000 slovech je přetištěn i "harvardský" proslov Alexandra Solženicyna, jeho interview v americké televizi a také kritické hlasv, které se Solženicynem polemizuji. Čtenář má tak možnost udělat si vlastní úsudek a to je na tomto časopisu cenné. Nesnaž) se oktrojovat jeden názor, nabízí celou paletu různých pohledů a názorů a na čtenáři je, aby si vybral. Je zde například přetištěna diskuse o Jaltě, jak proběhla v souvislosti s polskými událostmi světovým tiskem, celý jeden tématický celek je věnován Blízkému a Střednímu východu, jiný otázce zbrojení a odzbrojení a s posledním, pátým číslem přišla i samostatná příloha věnovaná světové ekonomice, kde najdeme mimo jiné neobyčejně zajímavý článek bývalého západonémeckého kancléře Helmuta Schmidta Světové hospodářství - náš osud. Ani beletrie nepřijde v novém časopisu zkrátka. V prvních dvou Číslech vyšla Koestlerova Tma o polednách, jejíž překlad se v liberálních šedesátých letech objevil ve Světové literatuře, v dalších dvou číslech vyšel maďarský román E. Galoszí V medziach zákona a začíná se otiskovat román Tadeusze Konwického Polský komplex. Mezí dalšími autory najdeme Friedricha Durenmatta, Osipa Mandelštamma, Samuela Becketta a Maxe Frische. 150 000 slov je tedy časopis skutečně informativní. Výběr textů prozrazuje zkušenou ruku redaktora A. J. Liehma a spolupracovníků, grafická úprava je přehledná a jednoduchá. Kdo si 150 000 slov objedná, neprohloupí. Časopis vychází třikrát do roka v rozsahu cca 150 stran a jeho cena je relativné nizká - pouhých 10dolarů americké měny za roční předplatné. Předplatit si ho můžete prostřednictvím Indexu, který nedávno zřídil poštovní schránku v Americe, takže objednávka se dá pořídit levněji, než kdyby se musela posílat do Kolína nad Rýnem. Protože Západ má čtenáře všude po světě, zde jsou obě adresy, na nichž lze 150000 slov objednat: 150 000 slov c / o Index, Box 214, Rego Park, New York 11374 USA a 150 000 slov c/o Index, Postfach 410 511, D-5000 KÓIn 41, BRD. - ds-
Služba čtenářům Hledáme českou rodinu v USA či Kanadě, která přijme na školnirok 198485 mého syna buď na výměnu, čl proti hrazeni nákladů. Ročník 1967, t.č. šestá třída gymnasia. Zájmy: lyžování, windsurfing, kopaná, tennis, saxofon. Prosím o nabídku na adresu: Dr. Milan Jung, Häselweg 2, 2200 Elmshorn bel Hamburg, BRD.
Pro ty, co bydli daleko od Evropy... POTRAVINY PRO ČESKOSLOVENSKO Vftem příbuzným a známým v československu můžete poslat svým jménem přímo z Německa potraviny čl ovoce. Při posláni dráhou Jako spéjnina Je zásilka JI2 na druhý den v československu. Poštou o něco dále. Informace, seznamy zboží a ceny si vyZádejte u servisní služby EL, Postfach 70 0103, D-6000 Frankfurt/M 70, WEST GERMANY
České knihkupectví DIALOG ve Frankfurtu Gutleustr. 15, D-6000 Frankfurt/M I Tel, (0611) 23 52 80 má stále na skladě: Hrabalovy knihy Postřižiny, Taneční hodiny, Jak jsem obsluhovat angl, krále. Příliš hlučná samota. Poupata, Něžní barbaři. Harlekýnovy milióny, Domácí úkoly z pilnosti aj. Úsměvy Jana Masaryka, Karafiátovi Broučci (rcprint 19.18), Jan Werich vzpomíná aneb Potlach, Ledererovy knihy Když se řekne Voskovec, Když se řekne Werich, Skutinova knížka Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu a Máš na hlavě zahrádku, řekli moji rozkošní spolužáci i M r t v á babička na střeše automobilu, 4 kazety s Osvobozeným divadlem, Jedličkův Kde Život náš je v půli se svou poutí, Kratochvílova kniha Cestou k Siónu (Žaluji 3. díl). Hájův Student Kája M a ř í k , Slovácké pisně VI. K l u sáka, Vaňkův Švejk a Besídka zvláštní Skoty Simka a Grossmanna, D u r y chova Nejvyšší naděje a Služebnici neužiteční aj. Zásilková služba, rozesíláníseznamů zdarma. Exilové časopisy.
31
Dopisy J, Traxler k poznámkám I, Dvorského í) Datum narozeni opravdu nesouhlasí. Ze Slovníčku Čs. skladatelů, textařů a hudebníků jsem omylem uvedl datum narozeni Karla Kozla, jehož jméno v něm předchází Krautgartnerovo. čili: den a měsic byl chybný, rok byl správně. 2) Vlach jistě také hrál skladby z repertoiru jiných orchestrů, než Glenna Millera, a hrál je z aranžmá, která vyšla tiskem. Byla jich ovšem menšina, a z ni nejméně bylo těch Ellingtonových. (Mimochodem: Sergeant was shy a ne shamefaced, a dále, Mood to be wooed nemá nic spo/ečrrério sé dřevem - wood). 3) Mluvim-li o adopci orchestrálního zvuku a instrumentálních rutin a klišé, mám na mysli původní tvorbu kmenových aranžérů Vlachova orchestru, kteří to všechno aplikovali na produktech domácí taneční hudby. A tak to zprvu pikantně znějicí a nakonec sacharinové kantilény čtyř saxofonů a klarinetu přežily dlouho za rok 1946. 4) Je-li Pozdrav orchestru ovlivněn Woody Hermanem, je i/éc názoru. 5) Dále p. Dvorský píše, že neví, jaké to Krautgartner měl ve Vídni. Já vím, protože mi o tom psal. Že jako hudební pedagog byl v Kolíně n. R, uznáván už od počátku 70. let, to zase nevím já, ačkoliv o tom nepochybuji. Co vím je, že mnozí, podobně uznáváni umělci - hlavně v exilu - to pořád' ještě neměli lehké. 6) A nakonec. slova "sterilní" a "neprogresivní" použil p. Dvorský, ne já. Vydírán t? V poslední době se v různých emigrantských Časopisech množí články o vydíráni emigrantů čs. úřady. Bohužel, v tomto případě nemohu s výrazem "vydírání"souhlasit, nebof'chudáci vydíraní" se ponižuji a platí naprosto dobrovolné. J á s á m žiji na západě 14 let a za celá ta léta jsem ani jednou nepřišel do styku s čs. úřady, neboť jsem je nevyhledával a ony nevyhledávaly mne. Takže mám opravdu zatěžko se cítit vydírán. Jedna z oblíbených a patrně nejrozšířenějšich výmluv "vydíraných" jsou rodiče. Neznám jeden případ, kdy rodiče nemohou přijet na návštěvu sem, na západ a v poslední době dokonce sourozenci, či děti z dřívějších manželství. A to i za emigranty, kteří si sľé vztahy se starou vlasti neupravili.
32
Myslím že "zakopaný pes" leží někde jinde. Představte si českého Honzu, jehož návštěvy restaurací na západě by se daly spočítat na prstech jedné ruky, ale který díky černému kursu, lepí při návštěvě československa číšníkům stovky na čelo. Představte si malého českého Frantu, jehož Volhy či Saaba (koupeného na splátky) si zde nikdo nevšimne, ale který při návštěvě Československa je poprvé y životě středem pozornosti, Představte si českého Pepíka, s nimž se kdysi manželka nechala rozvést pro jeho duševní omezenost a který nyní, při návštěvě Československa (opět diky černému kursu) utratí za večer více, než ona vydělá za měsíc. Můj úmysl, pochopitelně, není zastávat se čs. úřadů, stejně jako nemám v úmyslu zastávat se "chudáků", kteří si to nezaslouží, popřípadě ani o to nestojí. Vymyslí-li si zitra v Praze, že ten, kdo chce získat viz um. musí zde pravidelně zdobit okna na 1. a 9. máje, slavit VŔSR, nacvičovat na Spartakiádu a každou druhou neděli se zúčastnit bezplatné brigády na zahradě čs. velvyslanectví, tak vsázím veškerý svůj majetek, že chudáci "vydíraní" poslechnou do jednoho. S pozdravem svobodný a nikým nevydíraný Boris Petkov, Švédsko Legalisace palčivější v Evropě Zneužívám Vaši nabídky na straně 31 čísla 2/83, abych Vás požádal o laskavé zaslání kopie anglické korespondence, jak je uvedena na stranách 29-31 tohoto čísla. Problematika legalizace "ilegálního" opuštěni republiky je totiž zde v Evropě ještě daleko palčivější než u Vás v Americe. Jednak proto, že postcj zdejších evropských vlád je ještě rozdílnější a rozmanitější než mezi USA a Kanadou, především však proto, že ze strany ČSSR jsou jíž jednotlivá, na prvni pohled drobná ustanovení v rámci obsažných normalizačních dokumentů, předkládaných žadatelům k podpisu, markantním způsobem zneužívána pro zcela jiné cíle. Dr. Pěchota při svém shovívavém postoji k otázce "legalizace", jak se mi to jeví v posledním odstavci jeho skvělého rozboru, tyto reálně existující okolnosti zřejmě přehlíží, nebo o nich není informován, nebo nezná přesný text jednotného legalizačniho dokumentu, předkládaného k podpisu žadatelům po kladném vyřízení žádosti. Jde také o to, že se na tyto "legalizované" občany pak v plném rozsahu vztahuji všechna nová ustanoveni a zákony ČSSFt, například otázky spojeně s výchovou děti a odnímáni děti rodičům, nevyhovuje-li zaměřeni výchovy
představám režimu, a mnoho jiného, co je n a p r o s t o neslučitelné s jejich nově nabytým občanstvím některého demokratického státu. J. Stárek, Rakousko Poučeni pro hlupáky V posledním čísle Západu jste uveřejnili neobyčejně cenný článek S. Reiniše: "Největší podvod dějjn". Ani nevím, jak zdůraznit jeho důležitost pro nás v USA a vůbec pro celý svět. Měl by být přeložen do více jazyků a rozšířen po celém světě, aby hloupí a naivní lidé konečně pochopili, odkud a z jakého pramene jsou napájeny jejich politováníhodné demonstrace. Doporučoval bych S. Reinišovi, aby podal podrobné informace o osobách, výborech, společnostech atd., které spolupracuji s komunisty. Bylo by to velmi potřebné a důležité pro poctivé a prosté lidi, kteří se nechají snadno oklamat jmenovanými a třebas i náboženskými institucemi, které pracují s komunisty. B. Maiac, USA Historický ¿lánek Domnívám se. že my čtenáři bychom měli poděkovat našemu Otovi za tento veledůležitý a nadmíru historický článek (č.4) s dr. Vrat. Pěchotou! Dr. Ulč, jsi BOREC. Škoda, že mnoho krajanů přichází o tyto pokrmy, protože prostě nečte nebo nezná Západ. J. Rundus, Kanada Udiv nad omluvou Udivilo mne, že se redakce omlouvá čtenářům za tzv. "sprosťárny", které vlastně ani sprosťárnami nejsou. Vzpomeňme na Haška, který prý nenáviděl vytečkované výrazy, nebo na nádherný dopis, který zaslal kdosi Janu Jeníkovi z Bratříc. Nevím, má-li redakce v úmyslu zaujmout jakékoliv stanovisko k dopisu soudružky, která byla v Kanadě na návštěvě u legálně vdané dcery, a tvrdila ve svém příspěvku, že mj. maji doma vše, co potřebují. Aniž bych dotyčné chtěl vážněji odporovat, což by s ohledem na tón dopisu skálopevně přesvědčené soudružky nemělo cenu, doporučuji jí, aby si prostudovala například vánoční katalog Alimexu. Je tam mj. za tvrdé devizy nabízená pouhá a obyčejná čočka, kterou jinak obyvatelé Česka (ani Slovenska) v řadovém obchodě neseženou. A když už jsem zavítal do toho "Česka". V souladu s právě použitým - a používaným názvem pro naši zem bych vřele doporučovat změnu textu naši hymny a pak také textu řady našich národních pisni. Tak si ku př. představuji, jak všichni zpíváme při
v/tězstvi v hokeji nad SSSR "země Česko, domov můj" anebo ve smyslu tuláka Macouna "Česko krásné, Česko mé". Neni to nádhera? A proto: "Ať dál si v Česku Ješiňáci řádí, my Česko své vždy budem mitjádi", Jiři Újezda, Německo Jak nás vidi v Praze V době, kdy jsem ještě dělal svou profesi, nejraději jsem studoval staré noviny. Listovat v čítárně časopisů v Klementinu svázaným ročníkem třeba Národní politiky, znamenalo najednou se prostě ponořit do jiné doby, Přestože jsem obvykle hledal předem přesně vymezeně téma, chtě nechtě se člověk začetl do tehdejších inzerátů, denních zpráv, fejetonů a nepodstatných, dobově podbarvených vyhlášek. A když jsem se pak ve večerních hodinách vracel domů a šel přes Mariánský rynek a Staroměstské náměstí, málem jsem se divil, že tu nepotká vám muže v redingotech, a jindy jsem zase u nich i u sebe postrádal cylindr nebo čamaru. To záleželo na desef/7ef/*a deníku, který ¡sem právě studoval. A obdobný pocit - dojem, že jsem mezi Čechy v Kanadě či jinde v anglosaském světě, jsem měl při četbě časopisu Západ, který začal vycházet v roce 1979 a od té doby jej, co by "dvouměsičník pro Čechy a Slováky", vydává Collegium Bohemicum v Kanadě. Na rozdíl od časopisů, jako jsou třeba Svědectví, Listy, Studie Či Proměny, které jsou sice na vynikající odborné úrovni, ale nevyvolávají v čtenáři představu lokality v níž vznikají', reflektuje časopis Západ především krajansko-exulantskou skutečnost. Zatímco ve vy Se zmíněných časopisech jsou diskutovány obecně kulturně-politické otázky, včetně problematiky naší, tj. nás, cojsmezůstali zde, v Československu, časopis Západ nám dává představu, jak žijí a čim asi žiji emigrovavší krajané ve světě. Na jeho stránkách vedou polemiky mezi sebou, informuji se o relevantních problémech, inzeruji i hádají se (a někdy typicky čecháčkoVsky) o je zajímající otázky a teprve v druhé řadě se vracejí k bývalému domovu. A i tento vztah je typicky "civilní". Referuji o nás bez nostalgie a fang ličkovského vlastenectví typu J. K. Tyla, jsou kritičtí k nám, k emigrantům z různých emigračnich vln a z polemí k je vidět, že sí "vystačí". I toho Járu {da) Cimrmanna si píší sami, rozvíjejí si ho po svém a časem si možná napíši sami i "Švejka v Torontu", Vůbec bych se tomu nedivil. A to se mi libí. Bez zbytečného sentimentu: musí se plavat v nové vodě, přizpůsobit senovým podmínkám. V prvním čísle redaktoři proklamuji, že nechtějí být časopisem pro odborníky, ale pro všechny exilové čtenáře, že chtějí doplňovat Čistě lokální časopisy o problematiku, která spojuje lidi v exilu. Autoři rubriky "Zajímavosti ze světa" jasně předpokládají, že čtenáři
tohoto časopisu mají k dispozici celou paletu jiných, cizojazyčných, politicko-hospodářských časopisů, jež nechtějI a ani nemohou suplovat, a profo tuto rubriku často vyplňuji cestopisné črty Oty Ulče, či trochu domácké interpretace názorů kremlinologů. Zajímavější je "Fórum Západu" a rubrika "Emigrace", kde se skoro pět let vede diskuse o vyhlášce o úpravě právních vztahů ČSSR k občanům, kteří se zdržuji v cizině, tedy otázky tzv, propuštěni ze státního svazku či "upraveni si vztahu". Teprve po pročteni celé této rubriky a diskuse jsem si uvědomil, co vlastně tato vyhláška znamená a že úprava vztahu k ČSSR je vlastně výrazem neloaj ality vůči Kanadě či jiné zemi, která přijala naše uprchlíky. Škoda, že tuto možnost, číst si pár dni časopis Západ, nemá zde v Čechách víc lidí, Pak by teprve pochopili, jakým podvodem je tato vyhláška, jak nevhodné a sobecké je v tomto ohledu naléháni zdejších babiček a maminek na emigrovavši děti, jak je "venku" takového vykoupeni se z právního svazku s našim státem vlastně degraduje. Nesmírně zajímavý je proto například článek Miloše Suchmy o kanadské imigrační situaci i dodatek k zákonu o občanství. Skvěle instru'ktivni je také článek Evy Kohlové "Emigrace 1981-82" v prvním čisle pátého ročníku, kde poskytuje přímo instrukci emigrantům, jak postupovat, na koho se kde v které zemi obrátit. Příběhy z pera Josefa Škvoreckěho, v nichž Derek Mac Courek. žák mateřské školy, komentuje chováni svých rodičů a reakce příbuzných a známých, dorážejících k nim do Kanady na dovolenou, je nejen vynikajícím humorem, ale I výborným zachycením jedné z dalších variant engločeštiny, jak ji již částečně známe z úst Škvoreckého Blběnky z jeho Inženýra lidských duši. Skoda, že mi tuhle knihu také vzali při domovní prohlídce, hoši z Bartolomějské si z ni svůj slovník neobohatí. V rubrice Interview se střídají představitelé skoro všech emigračnich vln. A tak tam byl rozhovor s Jiřim Voskovcem, krasobruslařkou Ajou Vrzáňovou. Járou Kohoutem, Jiřim Traxlerem (o swingové éře českého jazzu), Vojtěchem Jasným, ale i Skutinou, Karlem Krylem, Jaroslavem Hutkou, Vlad. Třešňákem. J. Brabencem (z pera Paula Wilsona, což je spiše Český imigrant) í s emigrovavšími sportovci typu třeba Martiny Navrátilové. A všechny tyto interviewy "dobře sedí", je na nich vidět, že tazatel je profesionál a vi, jak a na co se ptát a kam chce dovést odpovídajícího. V této části a zvláště v rubrice Fórum, či v diskusích, se občas objevuji i nezapomenutelně rozpory několika emigračnich vln, z nichž se venku každá naše minorita nutně skládá. To je, myslím, specifikum naší emigrace. Ti, kteří si mnohdy nemohli přijít na jmé-
no, setkávají se v emigraci a pak se, pochopitelně venku objevují výčitky na adresu těch, kdo "sem socialismus zaváděli". Čteme pak v Západu útoky na bývalé exponenty KSČ, jejich chyby, a setkáváme se s neochotou jedněch pochopit, že někdo může změnit svůj názor a že presto, či právě proto, to může být čestný člověk. Čtu-li to, připadám si "jako doma". I v tom jsou si Češi venku i ti zde, hodně podobní. Vždyť mít stále jeden a tentýž názor znamená Vlastně se názorově nevyvíjet, stagnovat a to přece nemusí být synonymem kladného. Tak jako u nás, i zde za oceánem by bylo dobré lidem připomenout jeden z článků bývalého mluvčího Charty 77a křesťana Miloše Rejcherta, že církev vždy mívala z napravených, obrátívšich se radost a Bůh je nezatracoval.Plně proto souhlasím s názorem Stanislava Reiniše, jednom z redaktorů Západu, že nemá cenu se dodatečně strefovat do těch politiků a spisovatelů v emigraci, kteří se s KSČ kdysi ztotožňovali (například do Pavla Kohouta, Luďka Pachmana, Zdeňka Mlynáře), neboť z jejich pochyb vzniklo přesvědčeni, z přesvědčeni činy, např. jejich pozitivní práce v emigraci. Navíc, my zde dostáváme občas poštou - jakoby ze zahraničí - od Stb xeroxové kopie těchto někdy dost nechutných hádanic tam venku. Naposledy například to byl článek Pachmanův, který je reakci na interview Landovskěho pro časopis Západ, Nejsme zvykli na demokracii a novinářské půtky k ni patřící, a proto tyto "manýry" v nás vzbuzuji spíše asociace o kádrováni i na Západě, než o demokratické diskusi. Ve výčtu statí, jež mne zaujaly, bych snad mohl pokračovat. Výborný je rozhovor s Erazimem Kohákem o Češích, Rusech a Američanech. Kohák v něm mimo jiné hovoří o nebezpečí rusifikace, jež vidi v tom, kdyby se Češi vzdali "sebevědomí a osobního individuálního svědomí, na kterém stojí demokracie". Úkoly současného exilu přirovnává k úkolům Komenského a exulantů po Bílé hoře a vidí je v udržování národní totožnosti, v přispíváni k tvorbě Českého kulturního bohatství zde i za hranicemi, v pomoci domácim, tedy zdejším autorům a umělcům a v "udržováni české kultury jako mravního a kulturně autonomního celku" Časopis Západ má od prvních čišel za*im stále vzestupnou tendenci. Zatímco první čísla mi trochu připomínají předválečný Světozor, ty poslední ročníky maji stále lepši a vyšší úroveň a přitom zůstávají čtivé, atraktivní, "pro celou rodinu". Škoda, že my zde v Československu tento časopis nemůžeme častěji čist, případně do něj i přispívat. Myšlence diaspory, kterou považuji stále za nosnou ideu rozprášených Čechů ve svéíé, by to určitě přispělo. Jiří Otava, Praha
33
ROZVOJ PODNIKÁNÍ ZNAMENÁ ROZVOJ KANADY Stá le vice a víoe podr i k ů vy tvári nové pracovní príteätoští po celé Kanade. E m p l G y m e M and Immigrâtion Canada vám múze pomoci při vytvářeni pracovních při*ežřtostu jestliže jste zaměstnavatel a přentýSlíte o tom, jak pomoci sobě i druhým. Kazcý se může podílet na jednom ze čtyř programů, které vznkly z původních dvanécti pro usnadnění. The s i n o' Canada Works LEAC, Job Corps a Career . Access jsou zde, aby co nej./' U / rychleji pomohly snížit současnou nezaměstnanost a
Tylo p rogramry maj i pris pêr kanadské produktivní kapacitě, prospívat jednotlivým komunitám a poskynout mladým, zejména tělesně vadným a posíízeným práci. O téchïo programech, které zvyhodrufí zaměstnavatele, se více dozvíte v místním Canada Employment Centre.
vytvořily díouhodoPě pracovnpříležitosti.
B*
C m ^ c y ^ n l and Ca n aoa
Empiûi el fcnmigraíis"
JannRoberts H i n e l e r
.OTTi F c t e r l s ř/inislr-=
Canada
Canada
