78. Jiráskův Hronov ročník 54. dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu

5 | 2008

ročník 54.

dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu

78. Jiráskův Hronov

Volné sdružení východočeských divadelníků Za Alenou Urbanovou | Rozhovor s Joke Elbers Scénická žatva v Martině | Kazincbarcika 2008 Setkání evropského mladého divadla v Grenoblu X. Světový festival dětského divadla Moskva 2008

Obsah čísla

Cesty amatérského divadla

62

3

X. World Festival of Childern´s Theatre Moscow 2008 pro soubor KUK! ZUŠ Biskupská Praha 1 Ivana Sobková Baltoscandal není JÄÄÄÄR aneb Naseto v Rakvere S Vendelínem Otesanem si povídal Radim Wolák

4

48 hodin v Chorvatsku | David Slížek

66

Fórum

Co to je experimentující divadlo teď a tady Rudolf Felzmann O (ne)smyslu jménem „experimentující divadlo“ Martin J. Švejda

Osobnosti amatérského divadla

Imunolog s duší kumštýře Vít Závodský (k jubileu Zdeňka Čecháčka) Nepřehlédnutelná žena širokého záběru Josef Tejkl (k jubileu Jany Albrechtové) Na Soňu se nezapomíná aneb Potkání se Soňou Pavelkovou | Milan Strotzer Vzpomínka na Alenu Urbanovou | Eva Machková Jak prázdný a pustý zdá se světa běh Za Alenou Urbanovou | Milan Strotzer Dvě černé třináctky v karlovarském Déčku Vlastimil Ondráček

Z občanských sdružení

Sdružení žije! | Rozhovor se Sašou Gregarem o Volném sdružení východočeských divadelníků Připravila Pavlína Schejbalová

4 6 7 8 8 10

10

Divadelní přehlídky a dílny

65

Postgraduální sloupky 67

Paměť divadla X | Jan Císař

Servis a informace Dramaturgický pozorník Rady nerady pro divadelně nezasvěcené (-náctileté) Karel Jaromír Erben – Jiří Suchý – Ferdinand Havlík: Kytice | Jan Šotkovský Hry významných dramatiků Friedrich Dürrenmatt: Herkules a Augiášův chlív Pavlína Schejbalová Novinky světové dramatiky Zoltán Egressy: Šťovík, pečené brambory Milan Strotzer

Zprávičky Kalendář

69 69

71 73 75

Jiráskův Hronov

Faktografie 78. Jiráskova Hronova 2008 Milan Strotzer Hronov v době postmoderny aneb Orli – Žáby – Sextánky | Jan Císař Jiráskův Hronov Festival | 2–9 August Hronov, Czech Republic Joke Elbers, Dutch Centre of AITA/IATA Nakouknutí pod pokličku seminářů Jiráskova Hronova | připravila Eva Koutová ve spolupráci s P. Hanuškovou a Z. Ferenczovou Rozborový seminář KR SČDO letos na JH podvacáté Dušan Zakopal Renomé Jiráskova Hronova je oceněním českého amatérského divadla | Rozhovor s Lenkou Lázňovskou připravila Marie Poesová Mezi pozlacenýma baculatýma andělíčkama a červeným plyšem | Rozhovor s Ondřejem Pumrem zprostředkovala Jasanka Kajmanová Země nám to darovala, slunce nám to uzrálo Rozhovor s divadelníky souboru Hugo ze Semil připravila Jasanka Kajmanová

13 24

34

37 45

45

46

48

Z širší palety divadelních přehlídek a dílen

Film na konec srpna | Setkání mladých amatérských divadelníků v Šumperku | Karel Tomas

Kukátko do světa

Tohle se u nás neděje Rozhovor s Joke Elbers připravila Jana Soprová Neúplná zpráva o Mezinárodním divadelním festivalu v korejském Masanu | Jakub Zindulka Hostem na Scénické žatvě v Martině aneb Radostná cesta za slovenským ochotnickým divadlem | Roman Černík Setkání evropského mladého divadla v hlavním městě Alp | Jaroslav Provazník Kazincbarcika 2008: otevřete svou mysl Petr Michálek Geisslers Hofcomoedianten na „maďarském Hronově“ Kazincbarcika 2008 | Petr Hašek

2

5 | 2008

AMATÉRSKÁ SCÉNA

Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu Ročník 45. (Ochotnické divadlo 54.) l Číslo 5 / 2008 Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu Blanická 4, 120 21 Praha 2 Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer Redakce: Simona Bezoušková, Mgr. Marie Poesová, Mgr. Pavlína Schejbalová Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), MgA. Kateřina Baranowska, Mgr. Radmila Hrdinová, Mgr. Milan Schejbal, David Slížek, MgA. Jan Šotkovský, PhDr. Vítězslava Šrámková, MgA. Zuzana Vojtíšková a Ing. Jaroslav Vondruška Grafika časopisu: Luboš Tobola Grafická úprava čísla: Milan Strotzer l Sazba: Simona Bezoušková Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P. O. BOX 12 / Blanická 4, 120 21 Praha 2 Tel.: 221 507 956–7, fax: 221 507 929, e-mail: [email protected] Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r. o., P. O. BOX 732, 111 21 Praha 1 e-mail: [email protected] tel.: Callcentrum 234 092 851 / fax: 234 092 813 Objednávky přijímá redakce a distributor (http://www.predplatne.cz) Cena ročního předplatného 240,- Kč Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 15. 9. 2008 Příští číslo vyjde 19. 12. 2008 © NIPOS PRAHA 2008 ISSN 0002 – 6786 / Registrační číslo: MK CR E 4608

50

52 53 55 57 59 61

Foto na titulní straně: Divadlo bez střechy Vyškov / Jean Cocteau: Dvojhlavý orel. Režie Radoslav Mesarč. Na snímku jsou Tomáš Béza v roli Stanislava a Adriana Roučková jako Královna. Vyškovská inscenace hned v úvodu 78. Jiráskova Hronova nasadila laťku hodně vysoko. Foto: Ivo Mičkal. Foto na zadní straně obálky: Divadlo Duha Polná / Bohumil Hrabal, Václav Nývlt: Ostře sledované vlaky. Na snímku je režisér Petr Vaněk v roli Přednosty. Polenské uchopení Hrabalovy předlohy bylo na 78. Jiráskově Hronově látkou k diskuzi o možnostech jejího současného výkladu a smyslu. Foto: Ivo Mičkal.

Cesty amatérského divadla

Co je experimentující divadlo teď a tady Rudolf Felzmann No to jsem si pěkně naběhnul, když jsem sličné redaktorce přislíbil na hronovském náměstí, že napíšu pár řádků, co si myslím o experimentu v divadle! Jenže doma jsem otevřel Amatérskou scénu a sklaplo mi: chytří pánové tam o tomto tématu už napsali a kupodivu i přes rozdíl nejméně jedné generace tvrdili víceméně totéž, co mě napadlo, takže bych nepřišel s ničím novým. Musel jsem s nimi souhlasit, že nejméně problémů má experiment v autorském divadle. Zkusím zaznamenat pár dojmů coby vyznavač klasické činohry, čímž nemyslím, že by dramatici museli zrovna patřit k odkazu minulých století. Mám totiž jeden problém: jestliže jdu na představení činohry, očekávám, že jedním z hlavních prostředků sdělení bude slovo. Možná jsem staromilec, když v divadle očekávám SDĚLENÍ. Divadlo nevnímám jen jako „předvedení čehosi“ na jevišti, ale předpokládám, že herci se mnou navážou kontakt, aby mi umožnili pozorně je sledovat, tedy i naslouchat slovům – neboť jsem přišel na činohru. Divadlo totiž považuji za formu vzájemné komunikace a v činohře očekávám komunikaci prostřednictvím slov umocněných dalšími prostředky. Rád navštěvuji představení z jiných oborů, a to od baletu, tance a třeba i opery až k pantomimě v širším slova smyslu. U pohybového divadla počítám s abstrakcí sdělovanou mimoslovně, a tu – budu-li chtít – si mohu převádět do soukromé konkrétnosti, byť třeba jen v pocitové sféře. Jenže činohra postupuje (aspoň si to myslím) poněkud jinak – od konkrétních slov mě může vést k abstrakci, tedy k pocitům, asociacím až po subjektivní myšlenkovou formulaci. Pokud se inscenátoři rozhodnou pro dramatický text, asi by měla být na místě i snaha sdělit mi vlastní obsah a myšlenku. Zde je příležitost k experimentu,

„Ale přiznejme si, leccos už bylo prověřeno dávno před námi, ať je to záměna historických kostýmů za soudobé, nabílení obličejů či rozstříhání děje do klipů a někdy ještě se zpřeházenou časovou posloupností. To není nic nového a moc experimentu v tom není.“

i když přesněji řečeno, jedná se o pokus najít v daném textu nové a pokud možno aktuální poselství. Jenže to zase považuji za zcela klasický postup: přece nehraji text jako rekonstrukci čehosi, co bylo kdysi, byť třeba jen před pár měsíci, napsáno. Cílem by asi mělo být navázání dialogu mezi jevištěm a hledištěm. Dialogu v danou chvíli o věcech zajímavých pro obě strany. Nepotřebuji pouhou informaci o čemsi mimo nás či o minulosti. Mylně tak některé inscenace považujeme za experiment pouze podle vnějších atributů, povětšinou ve výtvarné složce. Ale přiznejme si, leccos už bylo prověřeno dávno před námi, ať je to záměna historických kostýmů za soudobé, nabílení obličejů či rozstříhání děje do klipů a někdy ještě se zpřeházenou časovou posloupností. To není nic nového a moc experimentu v tom není. Mnohé ozvláštňující prostředky, pokud slouží sdělení myšlenky, nemusí být zrovna novátorské a vnímáme je jako samozřejmost. Jenže jsou experimentátoři, kteří inscenaci napěchují tolika originálními nápady, až se z toho stane samoúčelný

„...jestliže jdu na představení činohry, očekávám, že jedním z hlavních prostředků sdělení bude slovo. Možná jsem staromilec, když v divadle očekávám SDĚLENÍ.“ rébus. Herci si hrají na jevišti a já se buď dívám, nebo také upadnu do letargie až spánku, byť se kdesi přede mnou dupe, bliká, piští, drmolí, obnažují se těla, tluče se rukama i jinými údy o stěnu, podlahu i do prázdného prostoru. Pokud jsem ještě schopen vnímat, zůstává mi záhadou, proč se to děje na údajně všeobecně známé předloze. To, co si tam přede mnou hulákají či ševelí, je jakési záhadné ptydepe, jež se mi při vší snaze nedaří aplikovat na jednotlivé úseky zápletky, byť ji třeba znám z četby. Možná vše bylo kamsi posunuto, ale nerozluštím, kam a proč. Nabývám přesvědčení, že už herce jako divák ani nezajímám. Oni si vytvořili svůj uzavřený svět.

5 | 2008

Něco se v takto experimentujícím divadle porouchalo, když nepotřebuje diváka jako spoluúčastníka a může existovat samo pro sebe. Nezatracuji tuto formu herecké či režisérské seberealizace. Divadlo je záležitostí svobodného rozhodnutí. Ostatně už jsem se sešel se soubory proklamujícími, že si budou vybírat, kdo je hoden jejich představení a komu zamezí přístup. I to lze chápat jako projev svobodného rozhodnutí – a třeba tomu můžeme říkat experiment: divadlo s vymezeným druhem pu-

Rudolf Felzmann / Foto: Ivo Mičkal

blika, případně bez publika. Ale proč mi předstírají nový pohled na autora, který – pokud je mrtvým klasikem – samou rotací už nejspíš zničil svou náhrobní desku. V mnoha případech by přece stačilo hrát telefonní seznam, i když i jeho prostřednictvím, při troše nápaditosti, by bylo možno leccos aktuálního sdělit. A vracím se k autorskému divadlu. Tomu se nedá mnoho předepisovat. Jen autor musí zvážit, jak široký okruh publika chce oslovit a jde-li mu vůbec o dialog s publikem. Určitě se ho nedotkne, když si lístek na takové představení nekoupím. Dávám přednost divadlu, kde si mohu ujasnit ony základní otázky: kde, kdy, kdo a co. Pak mě těší vnímat, JAK to inscenátoři pojali a spolu s nimi se dozvědět, PROČ usilovali něco mi sdělit z jeviště. Je rovněž cesta k experimentu v odlišné formě, nezávislé na formulaci myšlenky prostřednictvím slov. Případně není třeba ani se pokoušet o myšlenku, natož o její sdělení.

3

Fórum | Osobnosti amatérského divadla

O (ne)smyslu jménem „experimentující divadlo“ Martin J. Švejda Co je to experimentující divadlo tady a teď? Přejdu-li jistou jazykovou nepatřičnost této otázky (na níž by z logiky věci náleželo odpovědět pouze: experimentující divadlo tady a teď je experimentující divadlo tady a teď), napadá mě jako první zeptat se: k čemu je dobré si takovou otázku vůbec pokládat? Spojení experimentující divadlo má totiž – pokud mě zajímá kvalita dané divadelní práce i pokud chci tuto práci nějak druhově zařadit – prakticky nulovou vypovídací hodnotu. Ano, můžeme takovýmto spojením danou práci nějak, velmi omezeně, charakterizovat... Ale nic víc (byť ono spojení může někomu sugerovat jistou „nadhodnotu“). Experimentovat se dá totiž naprosto všelijak. Co chci říct. Rozumím „exekutivním orgánům“ amatérského divadla, že si potřebují rozlehlý svět amatérského divadla nějak roztřídit, rozškatulkovat; že potřebují vytvořit určitý systém, na který by šly aplikovat přehlídky, jež ve svém finále (jako vrchol systémové pyramidy) vyústí do „scénické žatvy“ Jiráskův Hronov. Jenže toto utřiďující hledisko by při samotném

Imunolog s duší kumštýře Vít Závodský V početné pospolitosti příznivců i dlouholetých agilních tvůrců amatérské Thálie patrně nenajdeme mnoho těch, kteří si za celoživotní orientaci zvolili přírodovědně-medicínskou dráhu a jejichž hlavním pracovištěm je tedy vysoce specializovaná odborná laboratoř. Platí to však o nynějším říjnovém jubilantovi, vitálním sedmdesátníku RNDr. Zdeňku Čecháčkovi-Turbovi, jehož jméno dobře znají nejen v příslušných lékařských kruzích, ale také – coby scenáristu, režiséra, dramaturga, lektora nebo porotce – v pestré oblasti netradičního „alternativního“ jeviště, a to už od zakladatelského období 60.–80. let. Ostravský rodák (1938) Zdeněk Čecháček (zvučné umělecké jméno Turba přejal od manželky Jarmily, doktorky psychologie a též současné pedagožky DIFA JAMU) nastoupil po maturitě na Přírodovědeckou fakultu tehdejší Univerzity J. E. Purkyně (dnešní Ma-

4

posuzování inscenací mělo být pouze pomocným instrumentem; nikoli směrodatným metrem, kterým se inscenace hodnotí. Velmi mě proto například pobuřuje, rozvažuje-li se na takovém Stodůleckém Písečku nebo na Šrámkově Písku nad tím, jsou-li předváděné inscenace hodně nebo málo experimentální. Proboha co to je??? Silně mi to připomíná ideologická kritéria minu-

„Jediným konečným kritériem při posuzování inscenací by přece měla být jejich kvalita. Tedy to, jak jsou tyto inscenace invenční, originální, jak jsou (nikoli na posledním místě) řemeslně dobře udělané.“ lého režimu, kdy se (také) bralo v potaz, je-li inscenace dostatečně angažovaná či nikoli. Jediným konečným kritériem při posuzování inscenací by přece měla být jejich kvalita. Tedy to, jak jsou tyto inscenace invenční, originální, jak jsou (nikoli na posledním místě) řemeslně dobře udělané. Představme si, že by se takovéto pomýlené kritérium používalo v profesionálním divadle. Ale zpět k otázce. Odpovím na ni jednoduše: Co je experimentující divadlo tady a teď? mě vůbec nezajímá. Nezajímá mě totiž, zda jde o experimentující divadlo, divadlo pro seniory nebo divadlo pro jednoho nebo více herců. Nezajímá mě totiž ani, zda jde o amatérské nebo profesionální divadlo. Zajímá mě jen, jde-li o divadlo dobré nebo špatné.

Martin Švejda / Foto: Ivo Mičkal

sarykovy) v Brně, kde r. 1961 absolvoval obor matematika – fyzika, později doplněný rigorózem a atestací. Již počátkem vysokoškolských studií se ovšem začal intenzivně a výrazně uplatňovat ve sféře tzv. divadla poezie. Jeho profesní kariéra pokračovala v Biofyzikálním ústavu ČSAV, na oddělení nukleární medicíny MÚNZ i jinde. V hektické polistopadové etapě se s plnou vervou chopil příznivých privatizačních šancí a stal se dynamickým úspěšným podnikatelem ve zdravotnictví: od r. 1993 stojí coby majitel a přednosta v čele prosperující brněnské Imunoanalytické a mikrobiologické laboratoře (od r. 2004 s. r. o.), s čímž návazně souvisejí členství či funkce v dalších organizacích a sdruženích nebo spolupráce s odbornými periodiky. Jedním z jubilantových koníčků zůstává cestování do exotických krajů, zahrnující nejen poznávání tropické Afriky nebo Jižní Ameriky, ale třeba i setkání s tuleni ledové Antarktidy. Čecháčkovy umělecké aktivity se neomezují pouze na amatérskou sféru. Počínajíc studentským asistováním režisérovi Evženu Sokolovskému (Brechtův Kavkazský křídový kruh v činohře SD Brno – 1961) šlo o řádku příležitostných kontaktů s profesionály: dvojí nastudování Saint-Exupéryho Malého prince s herečkou Helenou Trýbovou, malířem Aloisem Mikulkou a skladatelem Pavlem

5 | 2008

Poznámka redakce: K tématu viz též rozhovor s Oldřichem Pumrem na str. 46.

„Zdeněk Čecháček... /.../ ...jako vysokoškolák s kolegou z oboru geologie Radimem Vašinkou (pozdějším významným režisérem, osobitým interpretem a protagonistou dodnes působícího pražského souboru Orfeus) na podzim r. 1958 založili v domě pionýrů a mládeže v brněnských Lužánkách dosud s obdivem vzpomínané Divadlo poezie X 59.“ Blatným (1967, 1990), televizní hru Klec s Janem Třískou v hlavní roli (1973, zákaz uvedení), hojně reprízovaný scénář romských pohádek pro člena „Provázku“ Pavla Zatloukala s názvem hRom do toho (1983) a další. Byl rovněž přijat do divadelní sekce (v poslední době jako jeden ze tří konzulů) prestižního Sdružení Q, kde má mj. na starosti pořady na jeho vernisážích; díky v Portugalsku žijícímu


básníkovi a dramatikovi Františku Listopadovi se mu podařilo jednu z výstav vyslat do Lisabonu a poté do Porta, kde ji otevíral tehdejší premiér Vladimír Špidla. Jak už připomenuto, pustil se Zd. Čecháček na divadelní (přesněji řečeno na klubová a galerijní) prkna jako vysokoškolák, když s kolegou z oboru geologie Radimem Vašinkou (pozdějším významným režisérem, osobitým interpretem a protagonistou dodnes působícího pražského souboru Orfeus) na podzim r. 1958 založili v domě pionýrů a mládeže v brněnských Lužánkách dosud s obdivem vzpomínané Divadlo poezie X 59. Vzhledem k tvůrčí návaznosti na některé postupy meziválečného Burianova „Déčka“ i jako výraz zaměření na budoucnost zvolili toto měnící se číslo vždy o rok dopředu; matematický symbol pak avizoval jeho prvotní hlavní program – zdivadelnění poezie – cestami nekonvenčními a experimentujícími. Úvodní večer s názvem Hungerfield náležel poémě Robinsona Jefferse a v prvních letech následovala úctyhodná série premiér, k nimž vedle zakladatelské dvojice montážemi z naší i světové tvorby postupně scenáristicky přispěli např. Boris Bouda, Milan Uhde, Rudolf Vévoda, skladatel Petr Skoumal, Jaroslav Novák, Eva Tálská, Ladislav Vencálek i „guru“ ctižádostivé party (s posléze proslavenými herci neamatérských divadel) Ludvík Kundera, jemuž náležela protirežimní satira Historie Velikého Okresního Kýžala (1963). „Ikska“, usilující o stálé působiště a dokonce o profesionalizaci, nicméně vystupovala v rozličných komorních prostorách (zejména v Procházkově síni Domu umění, kde ji opět pod patronací Adolfa Kroupy vystřídalo Divadlo Husa na provázku, v sálku MěKS na Radnické ulici nebo v klubu OKVS na Šelepově, kde posléze hrával Ochotnický kroužek), a to s velkým ohlasem u divácké veřejnosti i odborné

RNDr. Zdeněk Čecháček-Turba / soukromé foto

kritiky (srov. kupř. vynikající Uhdeho a Vašinkovu inscenaci Inzerát na skřivánka – 1961) i s pozváními na rozličné soutěže a přehlídky včetně Wolkrova Prostějova a později Šrámkova Písku. Zd. Čecháček tu před nástupem dvouleté prezenční služby po svém brechtovském debutu My, bujaré pokolení (1959) stačil sám připravit či spolurežírovat dalších pět pořadů, především erbovní inscenaci souboru, metaforickou koláž z veršů i šansonů Jacquese Préverta v tehdy neobyčejně populárních Kroupových překladech Velké prádlo (1961). Spolu s pantomimickými sóly Ctibora Turby se zde objevily oblíbené atributy divadel poezie této nadějeplné doby – deskou propojené dvojité žebříky a pruhovaná trička. Po absolventově návratu z vojančení a Vašinkově odchodu do Prahy se ansámblová situace dosti změnila (na jaře 1964 se soubor rozdělil na dvě skupiny a dva roky poté znaveně ztichl), takže mladý asistent biologického ústavu tu kromě

nebi – 1973). Přinesla souboru pozvání do Beogradu, po němž v přece jen uvolněnějších osmdesátých letech přišla dokonce hostování na Západě (Velká Británie, Irsko, Francie, Španělsko, Portugalsko), pro která se připravovaly cizojazyčné verze příslušných titulů. Kolektiv, jehož platnými členy byli – vedle řady úmyslně zde nejmenovaných hereckých osobností – mj. předčasně zesnulý hudební skladatel Jiří Bulis nebo naivizující výtvarník Rostislav Pospíšil (z jeho ateliéru nyní známe např. design řady Jiráskových Hronovů), se orientoval stále cílevědoměji na autorské divadlo, ať už čistě z vlastní tvůrčí dílny nebo s oporou v náročných prozaických cizích i domácích předlohách. Byla to etapa usilov-

„Rozhodující podíl měl Čecháček-Turba na další vývojové etapě Divadla X, začínající s deprimujícím nástupem husákovské ,normalizace‘ a posléze se uzavírající v posledních předlistopadových rocích.“

Divadlo X Brno / Hans Arp: Na jedné noze. Režie Zdeněk Čecháček-Turba. Na archivním snímku souboru z r. 1965 jsou (zleva) Miloš Maršálek, Jarmila Turbová a Marie Hynková.

mozaikových básnických pásem v samostatných večerech osobitě nastudoval verše Jana Skácela (Tři údery – 1964) a Hanse Arpa (Na jedné noze – 1965). Rozhodující podíl měl Čecháček-Turba na další vývojové etapě Divadla X, začínající s deprimujícím nástupem husákovské „normalizace“ a posléze se uzavírající v posledních předlistopadových rocích. Zprvu „Ikska“ ještě čerpala z bezbřehé oblasti poezie, a to v Čecháčkových dramaturgicky pestrých večerech z tvorby Vladimíra Holana, Paula Éluarda, Carla Sandburga, české barokní lyriky, Ivana Golla, Leonarda Cohena atp. Tato linie kulminovala montáží z díla srbského poety Vaska Popy (Hry na vedlejším

5 | 2008

ného hledání v atmosféře vnitřní svobody, jež se pak spontánně přenášela na divácké sympatizanty, období „objevů, pokusů, šťastných chvil i některých zklamání“. Oproti rané vlně divadélek malých jevištních forem (i v ní šla „Ikska“ vlastní cestou a známější pražské scénky nikterak nekopírovala) sice premiér poněkud ubylo, ale většina z nich se prosadila originalitou scenáristicko-režijního přístupu a výslednou interpretační kvalitou, o niž se zasloužili rovněž režiséři Arnošt Goldflam, Antonín Hořava, Rudolf Chudoba, Jan Borna nebo Jiří Pavloušek. Máme-li si opět všimnout pouze titulů spojených režijně a někdy též scenáristicky s jubilantovým jménem – celkovému

5


vývoji Divadla X je věnována fejetonisticky vzpomínkově pojatá, Turbovým vyznáním zarámovaná kapitola z pera člena souboru Mikiho Skorkovského v publikaci Pódia z krabičky (NIPOS 2005), stojí za alespoň připomenutí všech devět. Start byl uvolněně komediální: Skorkovského scénář na motivy Jirotkova Saturnina, rozverná červenoknihovní parodie Květinka Marta (1974), jejíž žánr našel volné pokračování v původním Kabaretu Rozmarná srna (1979). Následovaly jedny z umělecky nejzávažnějších počinů „Iksky“: působivá Čecháčkova vlastní dramatizace známé vědecko-fantastické alegorie Raye Bradburyho, nazvaná Fahrenheit 451 (1976), politicky nonkonformní jevištní verze povídek z Rudé jízdy od Isaaca Babela Moje první husa (1978), též na JH uvedená Hálova scénická podoba filozofického románu Dina Buzzatiho Tatarská

„Oproti rané vlně divadélek malých jevištních forem (i v ní šla ,Ikska‘ vlastní cestou a známější pražské scénky nikterak nekopírovala) sice premiér poněkud ubylo, ale většina z nich se prosadila originalitou scenáristicko-režijního přístupu a výslednou interpretační kvalitou...“ poušť (Pustina – 1980), Brechtova dialogická knížka z prostředí antifašistické emigrace Hovory na útěku (1981), nastudovaná dokonce ve třech odlišných verzích, odvážná a opět protitotalitně laděná haškovská látka Velitelem města Bugulmy (1982) a v kontrastu s ní modernizující úprava lidové hudební barokní hry Komedie o Františce, dceři krále anglického, též o Honzíčkovi, synu kupce londýnského (1984). Turbovým takříkajíc epilogem v Divadle X byl pak Koncert pro Woodyho Allena (1986); údajně poslední vystoupení souboru, Hovory na útěku, proběhlo 17. listopadu 1989 v pražském Branickém divadle, i když sám režisér si ještě matně vybavuje svůj potomní, minimálně reprízovaný literární pořad z básní Jana Zahradníčka a povídek Jana Beneše. Od devadesátých let, kdy se členové „Iksky“ definitivně rozptýlili, absorbovala Čecháčkovu energii především úvodem zmíněná oblast zdravotnického podnikání. Někdejší člen poradních sborů ÚKVČ, jihomoravského KKS a brněnského MěKS, příležitostný přispěvatel AS a spolupracovník na záslužných publikacích NIPOS (např. Divadla svítící do tmy – 2006) se však i tehdy průběžně věnoval lektorským aktivitám a práci v odborných porotách regionálních soutěžních amatérských přehlídek (Brněnské kolo s postupem na WP nebo ŠP, setkání kolektivů malých jevištních forem ve Valašském Meziří-

6

čí, hodonínský Divadelní Hobblík a Mumraj! s výběrem na národní festivaly aj.). Z nedávné doby prokázala velmi inspirativní význam Čecháčkova režisérská součinnost s ambiciózním Divadlem Čára Brno, u níž se blíže zastavme závěrem. Tehdy již profesionální dramaturg Ladislav Stýblo z podnětu zdejšího obzíravého herce Přemysla Hniličky na podkladě pamětí téměř zapomenutého spisovatele a dramatika Františka Zavřela Za živa pohřben sestavil mu scénář Heroika aneb Play Zavřel (2006). Silně kontroverzní autor (výtečně jej ztělesnil Jiří Bartoň) byl v první republice militantním odpůrcem oficiální státní reprezentace a za protektorátu se ocitnul na fašizujících pozicích. Čecháčkovu týmu ovšem nešlo o toliko dokumentárně biografický aspekt tématu: na jednoduché praktikáblové scéně se záplavou poházených lejster v brněnském Kabinetu Múz (s problémovou a interpretační návazností na tamní jevištní verzi Čapkova „Foltýna“), na pozadí společenských proměn antiiluzivně demonstroval nadčasový úděl talentovaného tvrdohlavého umělce, poháněného vybičovaným egocentrismem a titánským velikášstvím bez ohledu na potřebné morální korektivy. Nezbývá, nežli doktoru Zdeňku Čecháčkovi-Turbovi, košaté osobnosti prohánějící se hájemstvím vědy i múz, popřát pevné zdraví (ostatně také klientům jeho laboratoří, mezi nimiž se ocitl též pisatel těchto řádků, nechť přicházejí výsledky co nejpříznivější), dosavadní záviděníhodnou vitalitu a nové kumštýřské sukcesy. Tušíme, ba víme, že v jeho hlavě i v současnosti dozrává nejeden zajímavý divadelní nápad.

Jana Albrechtová / Foto: Jan Merta

5 | 2008

Nepřehlédnutelná žena širokého záběru Josef Tejkl Nepřehlédnutelná žena širokého záběru, taková je Jana Albrechtová na prahu sedmdesátky. Již řadu sezon objevuje prostory nejkouzelnější, pohádky. V záviděníhodném tandemu se svým manželem Františkem, sportovcem a dobrotiskem, rozdávají častolovickým dětem svou náruč radosti. A je to vzájemné. Žít v ladovské chaloupce u kostelíka a nehrát pohádky pro děti, to přijde oběma těmto altruistům zcela absurdní. Jak patrno, Jana Albrechtová dokáže hravě pro divadlo získat kdekoho. Dokonce dlouhá desetiletí vzdorujícího manžela, sokola, sundala z bradel a odvlekla ho do hájemství ježibab a princezen. Což ovšem nic nemění na tom, že celé Orlické hory a Podorlicko jsou dokonale osety Janiným nadšením pro ochotnictvo, její doslova misionářskou činností v mnoha hnízdech tohoto, Bohem naštěstí polozapomenutého kraje. Šíře jejího tvůrčího záběru je pověstná, ba legendární. Od Shakespeara přes Fidlovačku k Podivnému odpoledni dr. Zvonka Burkeho, dokázala by opravdu zrežírovat i výroční zprávu podhorských JZD. Ne nadarmo ji Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí považují za svou kmotru a čestnou členku souboru. Její laskavá tvář dodnes v porotách přednesových soutěží hledá třpytivé korálky kladů tam, kde by leckterý pseudoodborník dštil síru. Zlatý Josef Kajetán se na málokoho směje zaslouženěji.


Na Soňu se nezapomíná aneb Potkání se Soňou Pavelkovou Milan Strotzer V první polovině 80. let jsem byl vyzván, abych se coby metodik ujal oblasti činoherního divadla ve Středočeském kraji. Po mém nástupu na Středočeské KKS záhy emigrovala kolegyně, která měla na starosti divadlo hrané dětmi, a já jsem se nezdráhal převzít i toto metodické pole. Něco jsem o něm věděl, neboť jsem s ním přišel do styku jako metodik okresní, ale systematická průprava, hlubší znalosti a potřebný přehled mi chyběly. Inu navštívil jsem Kaplické divadelní léto a chytal moudra od „tetiček metodiček“, jak se říkalo předním hybatelkám dramatické výchovy dětí v čele s Evou Machkovou. Mé pocity z toho, co jsem v Kaplici na celostátní přehlídce dětského divadla zažíval, byly poněkud rozpačité až rozervané. Nemohl jsem se srovnat s tím, že na vrcholové přehlídce dětského divadla nejde až tak o divadlo, ale především o tzv. dramatickou výchovu, přesněji o metody a postupy, jejichž prostřednictvím lze vést děti v uzavřeném kolektivu k určitým schopnostem, popřípadě dovednostem. Později jsem pochopil, že to byla taktika a strategie, použitá jako nezbytná fáze k tomu, jak zlomit přežívající

praxe nadto výsostně spojovala jedno s druhým. Jinak to u vpravdě tvořivého divadla ani nejde, je jedno, zda je hrané dětmi či dospělými. Ostatně dříve než na poli dětského divadla předávala své zkušenosti divadelníkům

„Nešlo u ní /.../ jen o proces, ale také o výsledek. Její inscenační praxe nadto výsostně spojovala jedno s druhým. Jinak to u vpravdě tvořivého divadla ani nejde...“

po dlouhá léta v Klubu mladých divadelníků Jiráskova Hronova 1973–1983. Nebylo vůbec náhodné, když jsme se Sašou Pernicou a Jaroslavem Provazníkem a dalšími koncipovali tzv. kralupskou konzervatoř, Kurz dramatické výchovy pro vedoucí dětských divadelních souborů (1984–1986), že Soňa Pavelková byla povolána coby jeden ze stěžejních lektorů, aby učila praktikum dramatické výchovy. Staral jsem se tehdy víc o organizaci kurzu, než abych se zúčastňoval

manýry zacházení s dětmi jako s dospělými v tom nejprťáčtějším ochotnickém spolku a nastoupit cestu tvořivosti. Myslím si dodnes, že to šlo i jinak, že by současné dětské divadlo mohlo být jinde, ale o tom se nechci rozepisovat. Chtěl jsem jen nastínit klima, v jakém jsem se jako v říši divů ocitl. Z této říše se pro mne sympaticky vymykala původním povoláním herečka, v té době učitelka LŠU v Ostrově nad Ohří Soňa Pavelková. Abych nekřivdil, nebyla sama, ale byla pro mne nejvýraznější v tom, že ve svém uvažování a především praktické činnosti s dětskými svěřenci ctila a sama rozvíjela metody a postupy dramatické výchovy, ale současně dovedla vybudovat divadelní inscenaci poměřitelnou nejen výchovnými, ale i estetickými kritérii. Nešlo u ní, jako u většinového činění na kaplické půdě, jen o proces, ale také o výsledek. Její inscenační

a metodami dramatické výchovy dětí a vlastními divadelními disciplínami jen okrajově, ale začneme od divadla, od dramaturgie, praktické režie etc., a až tento základ posluchači vstřebají, tak teprve tehdy se budeme věnovat metodikám a praktikám dramatické výchovy dětí. Dodnes slyším Sonin výrok: „Metodiku se naučí za jeden semestr, to další se nenaučí ani za deset.“ Praxe tehdy potvrdila hypotézu, že touto cestou lze posluchače daleko lépe vybavit nejen pro jejich pedagogické poslání, ale i pro jejich divadelní praxi. Připomenula mi to letos na Chrudimi Soňa Pavelková při vedení semináře na Kaplickém divadelním létě 1986 Foto: Karel Kerlický

„Metodiku se naučí za jeden semestr, to další se nenaučí ani za deset.“ výuky, ale hodiny se Soňou jsem si většinou ujít nenechal. Po úspěšném zakončení kralupské konzervatoře jsem koncipoval další kurz, tentokrát pod Lidovou konzervatoří Středočeského krajského kulturního střediska (1989– 1990) bez propojení s pražskými kolegy, ale především právě se Soňou Pavelkovou. Byla pro mne tehdy patrně jedinou lektorkou, která byla ochotna přistoupit na to, že na to půjdeme opačně, než bývá zvykem, než jsme to praktikovali např. v Kralupech. To jest, že se nebudeme zabývat přednostně postupy

5 | 2008

bezděčně Jitka Tichá, jedna z absolventek tohoto kurzu, když jsem sledoval její kreace v představení Mariage loutkového souboru Tichý jelen z Roztok. Těch několik let, které jsem díky vzpomínaným vzdělávacím projektům strávil v Sonině přítomnosti, považuji za jedno z mých významných školení pro praktickou divadelní činnost. Nepovedlo se mi nabyté poznatky proměnit při realizaci vlastních inscenací, protože se mé divadelní konání ubírá jiným koridorem, ale kdoví, třeba za dva roky... Na Soňu se nezapomíná. Soňa odchovala stovky svých žáků, seminaristů a svých pokračovatelů. Po léta nejvýraznější z nich a logicky hodně svá je Irena Konývková z Ostrova. Soňa se stala také jednou z „tetiček metodiček“, ale taky byla hodně svá. Byla razantní, praktická, nesmlouvavá, peroucí se o svůj názor i s životní realitou, která nebyla rozhodně uzpůsobena k procházce růžovou zahradou. Přitom mohla rozdávat humor a nadhled plnými hrstmi. Ten minulý čas v předchozím odstavci je namístě. Soňa Pavelková již není mezi námi. Prozřetelnost ji vysvobodila z útrap dlouhotrvající těžké nemoci 29. srpna 2008 ve věku 76 let (* 3. 5. 1932). Její jméno bude vždy spojováno s těmi, jež reprezentují novodobé pojetí dramatické výchovy a dětského divadla.

7


Vzpomínka na Alenu Urbanovou

Jak prázdný a pustý zdá se světa běh Za Alenou Urbanovou Milan Strotzer

Eva Machková

Poprvé jsem se s ní setkala někdy na jaře roku 1951, když na DAMU přednášela dějiny kritiky. Měli jsme ji ale jen velmi krátkou dobu, odcházela na mateřskou dovolenou a k pedagogické práci se pak vrátila až po letech, když učila na pražské konzervatoři dějiny divadla. Podruhé a daleko podstatněji jsem ji poznala o dvacet let později, na počátku normalizace, kdy v profesionálním divadle nic nesměla – naše přední kritička a dramaturgyně byla nahrazena prapodivnými existencemi. Tehdy začala její intenzivní činnost v oblasti amatérského činoherního divadla pro děti. Byla členkou výběrové poroty prvního ročníku přehlídky, která se konala v roce 1971 v Kralupech nad Vltavou, a stála tak u zrodu a u vytváření koncepce práce v této oblasti. Byla pak členkou poroty této přehlídky po celou dobu její existence v Kulturním domě v Ostravě-Porubě – to bylo, tuším, sedm ročníků – a na dvou přehlídkách ve Stráži pod Ralskem, po roce 1990 pokračovala i při několika ročnících Popelky v Rakovníku. Jako porotkyně se uplatnila i v dalších oborech amatérského divadla a na dalších přehlídkách, nicméně její činnost v oblasti divadla pro děti byla klíčová – dodnes jsou nepřekonány její publikace Popelka divadla pro děti (1986) a Mýtus divadla pro děti (1992). Říká se, že každý je nahraditelný. Přesnější je, že každý musí být jednoho dne nahrazen – by měl být nahrazen! Je ovšem vždy otázka, jak. Alena Urbanová do svého pohledu na amatérské divadlo pro děti vložila veškerou svou předchozí kritickou i dramaturgickou erudici a zkušenost, a to se nahrazuje jen velmi těžko.

Před letošním Jiráskovým Hronovem, který mám na starosti z hlediska programu včetně seminářů a dílen, jsme připravovali předchozí číslo Amatérské scény. Je to pro mne vždy velice vysilující období, je to jako práce na dvou stavech najednou. Ani na jednom se přitom nesmí přetrhnout nit, a když už se to stane, musí být okamžitě navázána, aby utkaný vzor byl k použití. Nelze totiž nepovedené dílo zahodit, založit novou přízi a začít znovu. Není na to kdy. I v tomhle zátěžovém období se navíc musí průběžně zajišťovat osnova a materiál, potřebné pro dílo následné. Třeba jen tak, že si poznamenáte, co máte učinit až dohotovíte právě rozdělanou práci. Letošního vypjatého července jsem si například mj. poznamenal: Urbanová – Rady nerady (Náměstíčko). Přeloženo z obrazů a hesel to znamenalo, že mám zavolat dramaturgyni,

Alena Urbanová / soukromé foto divadelní teoretičku a kritičku paní Alenu Urbanovou a domluvit s ní pevný termín dodání textu pro jednu část dramaturgického pozorníku Amatérské scény nazvanou Rady nerady, a sice o Goldoniho hře Náměstíčko. Bohužel, tahle

Převzato ze Zpravodaje Jiráskova Hronova č. 3 ze dne 3. 8. 2008.

8

5 | 2008

poznámka na objednávku dodání materiálu zůstala nerealizovaná. Těsně před odjezdem do Hronova jsem se zprostředkovaně od kamarádů dozvěděl, že paní Alena Urbanová 11. července 2008 zemřela, že rozloučení s ní proběhlo v tichosti v úzkém okruhu její rodiny 21. července v malé obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Bylo jí 85 let (* 29. 1. 1923). Z předcházejících řádků je zřejmé, že přes pokročilý věk byla Alena Urbanová stále činná ve svém oboru, ostatně čtenáři tohoto časopisu, potažmo Divadelních novin nemohli pominout její skvostné příspěvky, ať již šlo o úvahy o divadle pro děti, dramaturgické pendanty k divadelním hrám, historická poohlédnutí, recenze inscenací divadel profesionálních i amatérských atd. Mladší divadelníci ji mohou znát jen prostřednictvím její publicistické činnosti. V posledních letech jí její pohybové ústrojí nedovolovalo cestovat a zúčastňovat se náročných přehlídkových a podobných akcí. Poslední recenze divadelních představení se proto týkaly výhradně pražské divadelní scény, začasté Divadla ABC ve Vodičkově ulici, kde sama v č. p. 35 rovněž bydlela. My dříve narození ji pamatujeme jako lektorku a porotkyni mnoha divadelních přehlídek a vzdělávacích akcí. Osobně jsem měl tu čest se s A. Urbanovou setkat před více jak čtvrt stoletím. Znal jsem ji ale již dříve, a sice z výborných dramaturgických pozorníků, které jako dlouhodobý seriál vycházely na stránkách Amatérské scény v letech 1978–1983. Dodnes je to nevytěžená pokladnice dramaturgie divadelních souborů. Stejně tak ediční řada Divadlo pro děti (1986–1994), na jejichž většině dílů se podílela redakčně a především jako autorka teoretických statí a dramaturgických pendantů k otiskovaným hrám. Tři publikace z této řady jsou přitom pouze jejím dílem, včetně stěžejních prací pro oblast divadla pro děti, které vzpomíná Eva Machková v předchozím příspěvku. Troufám si tvrdit, že tomu, kdo důkladně prostuduje 14 dílů této ediční řady, se dostane nesuchopárnou formou teoretické průpravy vysokého stupně nejen pro dramaturgii divadla pro děti, ale pro dramaturgii vůbec. V roce 1983 jsem A. Urbanovou potkal takříkajíc naživo a služebně. Bylo to na některé z mnoha přehlídek amatérského divadla, nejspíše na Wintrově Rakovníku. Neslužebně to bylo pravděpodobně o něco dříve na poděbradském FEMAD. Její rétorika sice nebyla tak atraktivní jako např. u souputnice Jarmily Černíkové-Drobné, ale


kdo přivykl tomu, že myšlení předbíhá řeč, že se ledacos nakousne a nedopoví, tomu se dostalo překvapivých postřehů, vývodů a poznání v nedohlédnutelných souvislostech. Přivyknout bylo třeba jen tehdy, kdy A. Urbanová promlouvala k velkému auditoriu. Jinak tomu bylo v malých skupinách, a už zcela jinak při projevu psaném. Sotva bych nalezl další příklad pocitu nadšení z četby odborné statě či recenze inscenace, v němž by se mi spojovaly výše uvedené premisy (postřehy, souvislosti, vývody) ve výsledku dovedené k podstatě věci, navíc s espritem, srozumitelně a tudíž čtivě. Blahé paměti, poté, když začala v někdejším Sovětském svazu pěrestrojka, naši soudruzi velice zostražitěli, a my jsme museli např. zařazení inscenace do programu FEMADu v Poděbradech dokládat písemnými recenzemi. Pamatuji se, že jsem se přímo

běrových komisařů“ a nejrespektovanějších odborníků. Nejvěhlasnější období FEMAD v Poděbradech a poté v Libici nad Cidlinou je z velké části její zásluhou. To se moc neví. Od ročníku, kdy se FEMAD v Libici n. C. proměnil na festival a tvůrčí dílnu divadla pro děti, už jsme tak mocně po vlasti necestovali, leč A. Urbanová patřila i v celé této jedenáct let trvající éře (1990–2001) k opěrným pilířům programové rady a lektorského sboru. Stejnou oporou byla při koncipování a odborném zajišťování celostátní přehlídky činoherního divadla pro děti. Jako lektorka a členka odborných porot se zúčastnila celé plejády dalších, většinou krajských postupových přehlídek, zejména v Praze a Středočeském kraji. Pracovala v krajských i ústředních poradních sborech, později odborných radách pro amatérské divadlo NIPOS-ARTAMA a nelze nevzpomenout, že

Alena Urbanová (třetí zprava) v odborné porotě rakovnické Popelky 1996. Foto: Jiří Chlum. těšil, až mi Alena Urbanová dodá hodnocení a přímo se tetelil nad jeho čtením. Tímto upamatováním se dostávám k tomu, co by mělo být zaznamenáno. Po smrti Pavla Boška (1980), jednoho z duchovních otců poděbradského FEMAD, slujícího v 70. a 80. letech označením salon odmítnutých (tehdy po právu, neboť se v drtivé většině jednalo o ideologické důvody), se proměnil zásadně způsob programové přípravy tohoto tehdy nejvěhlasnějšího divadelního festivalu u nás. Nastoupila týmová práce spočívající v důkladném mapování divadelních počinů v celé tehdejší republice a ve výběru toho nejkvalitnějšího, nejinspirativnějšího a mladého duchem. Mezi těmi, kdo objížděli republiku a pak se pět až osm hodin věcně dohadovali o optimální programové skladbě, byla A. Urbanová jedním z nejčastějších „vý-

byla stálou posuzovatelkou textů autorské soutěže Oříšky pro Popelku ve všech jejích dosavadních ročnících. Název této soutěže a rakovnické Popelky byly inspirovány jednou z jejích předních prací, pojmenovanou Popelka divadla pro děti. Jsem rád, že A. Urbanová dovolila dát část názvu své knížky do vínku zmíněným soutěžím. Budou ji tak nepřímo připomínat navzdory tomu, že jí jakékoliv zviditelňování nebylo vlastní. Patřila mj. k těm soudným, kteří v jisté fázi svého profesního života, vědomi si svých možostí, netouží být v centru dění, natož pozornosti. Mnohokrát jsem ji musel již před mnoha lety přemlouvat, aby přijala členství v lektorském týmu FEMAD či přehlídkové porotě. Říkala, abych vzal někoho mladšího, že už na to nemá atp. Paradoxně v tom byla vlastně nesoudná. V mých

5 | 2008

„Jak prázdný a pustý zdá se světa běh, pravil Hamlet a měl recht!“ Sem tam se na ty dva verše podívám, pomůže mi to leccos přežít a nevzdat. vzpomínkách zůstane vedle vážnosti k profesní erudovanosti zachován tento sympatický rys spolu s neokázalou noblesou a také se zvláštním humorem suchého anglického rodu. Ostatně jeden její výrok jsem autenticky zaznamenal a mám jej na pracovním stole již deset let. Po představení Báchorky o lípě jistého nejmenovaného souboru na Popelce v Rakovníku povzdechla nad marností svého snažení slovy: „Jak prázdný a pustý zdá se světa běh, pravil Hamlet a měl recht!“ Sem tam se na ty dva verše podívám, pomůže mi to leccos přežít a nevzdat. Úctyhodné dílo, které A. Urbanová za sebou zanechala, aniž by takřka do posledních svých dnů opustila pozornost od osnovy svého pomyslného tkalcovského stavu, patří v kontextu českého amatérského divadla k těm nejzásadnějším. Pro ty, kdo ji osobně nepoznali, se může zdát toto tvrzení přehnané. Pokud se začtete do jejích prací, pak mi dáte, věřím, za pravdu, a to i v tom, že z našeho kulturního života odešla poslední noblesní a výsostně erudovaná první dáma české divadelní kritiky. Nevím o nikom, kdo by mohl promptně navázat zpřetrhanou nit.

V pátek 11. července zemřela divadelní kritička a autorka hereckých monografií Alena Urbanová. Bylo jí 85 let. Do čtenářského povědomí se zapsala také jako autorka publikací o problematice divadla pro děti. Alena Urbanová vystudovala dramaturgii na pražské Akademii múzických umění. Poté pracovala jako redaktorka odborného časopisu Divadlo a jako dramaturgyně Realistického divadla. V letech 1971–1978 působila jako lektorka dramaturgie v Divadle Na zábradlí v Praze. (Lidové noviny 22. 7. 2008)

9


Dvě černé třináctky v karlovarském Déčku Vlastimil Ondráček Ty třináctky v letních měsících letošního roku přinesly nepříjemné loučení se dvěma členy karlovarského souboru Divadelní studio D 3. V neděli 13. července 2008 odešel z našich řad dlouholetý člen Ladislav Fíman po dlouhé a těžké nemoci ve věku 77 let. Práci v ochotnickém divadle se věnoval od svého mládí, známe jeho úspěšnou spolupráci s profesorem Vratislavem Bartůňkem, karlovarským nestorem ochotníků. Do Déčka přišel v roce v roce 1965 a za těch více jak čtyřicet let odvedl řadu překrásných rolí. Vzpomínám na jeho postavu purkmistra v Baladě z hadrů. Není místo na to vyjmenovat jeho skvěle vytvořené postavy, vždy pečlivě připravené. Jeho život v Déčku poznamenala ještě jedna výjimečná událost. Na 43. Jiráskově Hronově vstoupil v manželství s členkou souboru Jiřinkou Postlovou. Byla to první svatba ochotníků na této významné divadelní události. Svatební hostina se konala na hronovském koupališti, to ještě v té době fungovalo. Hlavní pohoštěním byly jak jinak – utopenci. Snědlo se jich asi deset kilo a vypilo jedno štěně piva chlazeného v koupališti. Dlouholetá zákeřná nemoc byla i příčinou, že se již přestal objevovat v inscenacích souboru. Na poslední setkání s Láďou budu dlouho vzpomínat. Nejstarší členové souboru se s ním sešli u něj doma a zavzpomínali, i když z jeho strany již s nadměrným úsilím, na prožité události v souboru. To bylo pondělí a v neděli nato jsme dostali zprávu, že zákeřná nemoc ukončila jeho životní pouť. Odešel nám kamarád. Na pozvání pořadatelů 78. Jiráskova Hronova se uskutečnilo naše vítězné představení z národní přehlídky jednoaktových her v Holicích z roku 2006 autora Antonína Přidala Pěnkava s Loutnou. Svůj podíl na inscenaci měl pochopitelně i náš výtvarník, scénograf, technik, osvětlovač a zvukař Vašek Junek. Do souboru přišel v roce 2005 a podílel se na řadě úspěšných inscenací. Po návratu z Jiráskova Hronova nás překvapila a zaskočila neočekávaná zpráva. Vašek měl při výkonu zaměstnání pracovní úraz a 13. srpna zemřel na jeho následky. Ukončení života je vždycky tragické, ale ve věku 29 let je to neuvěřitelné a o to víc bolestné. Toto bylo druhé těžké loučení s kamarádem. A pak že třináctky nepřinášejí smůlu.

10

Sdružení žije! Rozhovor se Sašou Gregarem o Volném sdružení východočeských divadelníků připravila Pavlína Schejbalová. Volné sdružení východočeských divadelníků je podle stanov občanské sdružení, spolek, podle cítění jeho členů hromada kamarádů, kteří mají společného koníčka – amatérské divadlo. V názvu sice stojí, že je to sdružení východočeské, ale nenechte se mýlit. Členy jsou (a mohou být) divadelníci z celé republiky. A nejen amatéři, i řada profesionálů vlastní legitimaci VSVD... Tolik se praví na úvod o VSVD na internetových stránkách. Jsou informacemi nabité, ale přesto, nemohlo být lepší příležitosti, než si během letošního Jiráskova Hronova popovídat s předsedou onoho sdružení a dozvědět se víc takříkajíc z oka do oka. Kdy a proč vlastně vzniklo Volné sdružení východočeských divadelníků? To vím skoro přesně. Až na ta data! Přibližně v únoru roku devadesát mi zatelefonoval Milan Schejbal a říkal: Sašo, přijeď tehdy a tehdy do Prahy, všelijak se to tady vaří, je tady SČDO, vzniká ADA, potřebujeme další lidi, kteří by podpořili myšlenku probuzeného proudu amatérského divadla po roce ´89. Já tenkrát napoprvé musel říci, bohužel, že máme spoustu starostí v Ústí nad Orlicí, kolem Občanského fóra, že mě zatím buntování stran ochotnického divadla jaksi v danou chvíli moc nepřitahuje. Po čase ale Praha pořádala jakousi konferenci, tam už jsem i s dalšími Východočechy byl, a začali jsme se zajímat, resp. Pražáci se zajímali o nás. Na jedné straně ale SČDO, na druhé ADA, avšak jejich představy nás úplně neoslovily, tak to v revolučních dobách bývá… Uvažovali jsme chvíli o vytvoření nějaké regionální součásti ADA, ale nakonec se nám nechtělo se cpát do pražských struktur. A tak jsme si založili vlastní organizaci, pamatuji se na dlouhou debatu o tom, zda mít předsedu

„Prvními kolektivními členy se stal DS Krakonoš z Vysokého, divadelní soubory z Lomnice nad Popelkou, z Luže, z Hostinného, z Meziměstí, svitavské ,Céčko‘, Úpičtí, Havlíčkobrodští…“

5 | 2008

nebo prezidenta… Už v té době jsme měli na mysli jakousi „střechovou organizaci“ pro spolupráci divadelních souborů – možná z předtuchy, že celý regionální a celostátní systém v amatérském divadle, dosud spojený s právě likvidovanými okresními a krajskými kulturními středisky a ÚKVČ, který byl po

„Uvažovali jsme chvíli o vytvoření nějaké regionální součásti ADA, ale nakonec se nám nechtělo se cpát do pražských struktur. A tak jsme si založili vlastní organizaci...“ „sametu“ taky na odepsání, je potřeba něčím nahradit. Navíc soubory ještě dlouho (až na výjimky) nenacházely odvahu stát se samosprávnými spolky, byť podle sdružovacího zákona již mohly a dlouho se ještě zaštiťovaly zřizovatelstvím. Ve Východočeském kraji jsme měli tenkrát určitou výhodu – existovalo tu aktivní krajské kulturní středisko (lví podíl Mirky Císařové) a v několika okresních střediscích a především jejich poradních sborech fungovala výborná spolupráce divadelníků, velmi neformální. Všichni jsme se dobře znali… To jsou tedy ti, kterými máš na mysli ono „my“? Volné sdružení východočeských divadelníků vzniklo ze zástupců souborů či členů zmíněných poradních sborů – už jako privátních osob, ale dostatečně známých v regionech tehdejšího Východočeského kraje – 2. února 1991. To proběhla v Hradci Králové bouřlivá debata, u níž byli např. Karel a Blanka Šefrnovi, Mirka Císařová, Pepík Tejkl, tehdejší hradecký primátor Martin Dvořák, Hejralovi z Vysokého, mladičká Olinka Strnadová, Alena Exnarová i já a spousta dalších, víc než sedmdesát divadelníků. Prvními kolektivními členy se staly DS Krakonoš z Vysokého, divadelní soubory z Lomnice nad Popelkou, z Luže, z Hostinného, z Meziměstí, svitavské „Céčko“, Úpičtí, Havlíčkobrodští…


Proto dodnes operujeme v kraji Královéhradeckém i Libereckém, Pardubickém a na Vysočině. Všude tam máme členy a členské soubory, organizujeme společné akce, otevřené přehlídky, byť už v těch nových regionech mají své krajské přehlídky. Ony zmíněné začátky, které jsme chápali jako „pražskou“ politiku, se promítly i do názvu našeho bulletinu – „zpravodaje amatérských divadelníků, loutkářů a recitá-

státní) organizací, která by zajišťovala spolupráci, koordinaci a ochranu zájmů českých amatérských divadelních souborů na celostátní úrovni. Zřejmě i proto, že se tím zabývá, včetně mezinárodních vztahů, především NIPOS-ARTAMA, tedy státní instituce. SČDO, ADA a VSVD jsou samozřejmě jejími partnery. A tak odborná stanoviska zaujímají odborné rady Artamy (jichž jsou zástupci organizací členy), rozhodování pak v rukou výkonných pracovníků a rozhodování ministerstva by z názorů Artamy mělo vycházet – protože je v podstatě jediným partnerem státní kulturní politice (pokud nebereme v úvahu některé divoké nápady samotných poslanců). V tomto smyslu trochu smysl poslání našich organizací kulhá – princip ochrany, bránění zájmů z vůle samotných občanských sdružení je příliš rozmělněn, jako by nebyl třeba (abychom se nedivili, jako divadelníci v Praze!). Pokud ale je potřeba ve smyslu obrany této součásti občanského života vystoupit, děje se to právě kuriózním způsobem – prostřednictvím státní instituce. (Jinak je na tom např. Folklorní sdružení České republiky, nejpočetnější organizace v oblasti zájmové

torů ve východních Čechách, na pomezí Moravy a v části bývalých Sudet“, jak zní celý název. Začal vycházet již v dubnu 1991 a název je akronym – Divadelní HROM ADA! Vznikl z legrace, ale chtěli jsme se tak „revolučně“ vymezit proti pražským rebelům, byť s ADA máme, alespoň si myslíme, dobré vztahy. Hromada vychází dodnes třikrát ročně a od začátku ve spolupráci s královéhradeckým Impulsem. Za sedmnáct let jsme vydali 53 šedesátistránkových čísel. Vědomí, že máte v regionu dost souborů a lidí, kteří jsou schopni a chtějí se zapojit, byla asi zásadní, protože, pokud vím, v žádném jiném regionu nic podobného jako VSVD Alexandr Gregar na JH 2008 / Foto: Ivo Mičkal nevzniklo… Určitě proto, že žádný jiný region nemá tak silný pokulturní činnosti, která sdružuje více než tenciál. Ve východních Čechách se dodnes 400 členských souborů v 17 autonomních divadlo hraje téměř v každé druhé vesnici, regionálních sdruženích, FoS (spolu)pořádá skoro v každém městě je divadelní budova. 56 folklorních festivalů a lidových slavností V současné době máme kolem sto padesáti a tvůrčích dílen, vydává časopis a další tisindividuálních členů a patnáct členů kolekkoviny metodické, repertoárové, propagační tivních – tedy je nás víc jak dvě stě. Soubor publikace, provozuje Informační centrum v „evidujeme“ tak, že tři z jeho členů jsou členy Praze, internetové stránky, spolupracuje s individuálními (SČDO má šest set členů, ale kulturními institucemi, je členem mezinárodna území celé republiky)… ních organizací.) Pravda, ochotnické divadlo V souvislosti s aktivitami kolem nemá, na rozdíl od folkloru, takovou (komerčzakládání Matice českých divadelníků jsem ní) sílu, není vývozním artiklem, ale postavení zjistil, že skutečně, kromě SČDO a ADA, není v občanské společnosti má „némlich“ stejné. v republice žádné sdružení, které by bylo Ještě k Matici – loni jsem spolu společnou platformou amatérských divas předsedou SČDO Jardou Vyčichlem (čest delních souborů – tedy občanskou (nikoliv jeho památce, už bohužel není mezi námi)

5 | 2008

„Ve východních Čechách se dodnes divadlo hraje téměř v každé druhé vesnici, skoro v každém městě je divadelní budova. V současné době máme kolem sto padesáti individuálních členů a patnáct členů kolektivních – tedy je nás víc jak dvě stě.“ a vlastně na popud dlouhodobých zájmů SČDO pomohl vytvořit Matici českých divadelníků, kromě SČDO a VSVD ji akceptovalo ještě ústecké OSDO, pražská ADA se distancovala. Poté jsme oslovili prostřednictvím Amatérské scény a internetu české soubory, zda by takovou platformu chtěli, zda-li by se připojili k jakémusi spolku spolků. Loni v létě jsem na Hronov pozval osobně snad dvacet sdružení k aktuálnímu jednání. – Zájem, až do dnešních dnů, nula. Zřejmě ještě není čas. Možná nastane, až bude ministerstvo chtít zrušit nějakou příspěvkovou organizaci, to zas bude revoluční rétoriky… Na území východních Čech existuje přece ještě také IMPULS. Ten vznikl ve stejné době? Začátkem 90. let se bez náhrady rušila krajská a okresní kulturní střediska. Ale v Hradci Králové z nich tehdejší okresní úřad vytvořil IMPULS – jako Středisko amatérské kultury. U zrodu tohoto nápadu byl Honza Dvořák, dnes pedagog Jesliček, a současný hejtman ing. Bradík, pánbůh jim to přičte… Byl to dobrý tah, novým způsobem se nastavila komunikace s divadelníky, ale i s filmaři či fotografy. Tanečníci a muzikanti si šli po svém. A jak se vyprofilovalo fungování VSVD a IMPULSu. Řekla bych, že to leckomu tak trochu splývá. Impuls (z vůle tehdejších okresních poslanců) mohl pokračovat v podpoře zájmových činností – kromě kulturních aktivit dospělých šlo především o činnosti dětí a mládeže (recitace, moderní a folklorní tanec, sborový zpěv, dětské divadlo). Grantová politika tehdy ještě neexistovala, a tak Impuls financoval i přehlídky, zůstaly zachovány i některé vzdělávací akce. Po zániku okresů se podařilo statut Impulsu převést pod krajský úřad, postupem času se státní i regionální kulturní politika začala profilovat a k dispozici jsou místní i krajské granty, poskytuje je i MK ČR a jsou další finanční možnosti, byť např. Státní fond kultury po odchodu

11


ministra Pavla Dostála uhynul na parlamentní souchotě. Impuls dnes financuje samotné činnosti omezeně. Především však platí několik málo zaměstnanců (5) – profesionálů, kteří se z někdejších „metodiků“ vypracovali na skvělé „produkční“. Mají „statutární“ povinností k dětským aktivitám, napojených i na školské orgány, organizují akce pro krajský úřad, ale jejich pracovní náplní je i spolupráce s amatéry, divadelníky, fotografy, filmaři, v oblasti foto a film dokonce Impuls působí jako akreditovaná vzdělávací instituce. Společně s Impulsem vychází i Divadelní Hromada a také fotografové a filmaři mají své bulletiny. Naše jednatelka VSVD Naďa Gregarová je tedy pracovnicí Impulsu, která má na starosti dětské aktivity (taneční, pěvecké sbory a dětské divadlo) – ale zároveň je kontaktním článkem mezi VSVD a Impulsem. Její jednatelství ve VSVD není konfliktem zájmů, naopak. V příspěvku zřizovatele, který Impuls dostává na provoz, byste peníze na přehlídky a vzdělávání marně hledali. Stejně jako VSVD a místní pořadatelé je získává z ministerských, krajských nebo místních grantů. Ale prostřednictvím zmíněných zaměstnanců zajišťuje něco velmi podstatného – odborný servis regionálním zájmovým sdružením, administrativu, organizační a produkční činnosti, ekonomický servis. Bez profesionálního účetnictví Impulsu bychom se zřejmě neobešli, vždyť největší akce, kterou děláme, Open Air Program při hradeckých Regionech, stojí tři čtvrtě milionu korun, denně je potřeba zabezpečit obrovský finanční obrat! Roční rozpočet VSVD je více jak milion a přes zmíněný servis nad ním ještě bdí volený pokladník a revizní komise sdružení, vyúčtování jsou neúprosná. A jaká je, řečeno suše, organizační struktura VSVD? I to mělo svůj dramatický vývoj. První předsedkyní VSVD byla Alena Exnarová, poté po dlouhá léta Honza Merta. Ale prvních pět šest let to bylo trochu přešlapování, hledání sebe sama. Zásadní problém spočíval v tom, jak celé to území zachytit, jak ho propojit na bázi občanské organizace, jednu dobu to vypadalo i na rozpad… Rada VSVD měla tenkrát jen asi šest lidí – a ponorka. Asi v roce 1998 jsme však přišli na způsob, jak vytvořit jakousi referenční komunikaci – oslovili jsme celé „území VSVD“ a pozvali do voleného orgánu víc než dvacet lidí. Hrozné! Každá manažerská příručka od takového molochu zrazuje! Ale dnešní rada má třiadvacet členů, scházíme se dvakrát třikrát do roka a vždycky se sejde většina, scházejí jen ti, co zrovna mají představení nebo zkoušku nebo svatbu. Radu tvoří, kromě řady velmi akceptovaných divadelníků, např. J. Tejkla, B. Šefrnové, J. Merty, A. Exnarové ad., členové souborů pořádajících divadelní přehlídky. Je vždycky o čem mluvit, je co řešit. Např. principy vybírání souborů na přehlídku, povinnosti souborů, pořadatelů, co a jak pro to udělat,

12

v naší radě vznikaly např. i konkrétní principy udělování odznaků J.K. Tyla, statut Matice, byť iniciátorem byl SČDO. Řada členů rady jezdí i na všechna činoherní představení během sezony. Máme o nich přehled dřív, než vypukne přehlídka, v Hromadě je zpravodajsky reflektujeme. Ale eliminaci neděláme, nepovažujeme za dobré „nepřipustit“ někoho na přehlídku – hodnocení necháváme na autoritě přehlídkové poroty. Letos jsme v Červeném Kostelci museli rozdělit přehlídku dokonce na dva víkendy, aby se vešlo sedmnáct představení! (A dostali jsme na ni stejných patnáct tisíc od ministerstva kultury jako přehlídka, která s bídou dala dohromady představení pět.) Myslím, že zásadní funkce VSVD je ovšem v udržování kontaktů. Důležité je setkávání Rady VSVD a komunikace Divadelní Hromadou. Ta je jakýmsi intimním, „sousedským“ časopisem v duchu tradičního spolčování. Proto kromě recenzí a prezentací představení obsahuje zprávy ze života souborů a jednotlivců. I díky tomu se všichni známe. Oblíbené je tzv. „Cenění“ – ocenění ze všech přehlídek se sjedou do Hradce Králové, aby převzali diplomy, vždy originální výtvarná dílka. A na tomto „srazu“ se potkají činoherci

„Myslím, že zásadní funkce VSVD je ovšem v udržování kontaktů. Důležité je setkávání Rady VSVD a komunikace Divadelní Hromadou. Ta je jakýmsi intimním, ,sousedským‘ časopisem v duchu tradičního spolčování.“ s loutkáři, „alternativci“ s recitátory, vedoucí dětských souborů, málokdy se někdo omluví, s humorem se něco poví o jednotlivých přehlídkách, pokaždé to spojíme s nějakým pěkným představením, s přípitky… Podobnou atmosféru mají i valné hromady VSVD, většinou začátkem února se nás sejde minimálně šedesát, řádní i čestní členové, profesionálové, kteří s námi spolupracují, čte se výroční zpráva, volí lidé do funkcí (jsme přece právnická osoba) a taky je divadelní představení. A samozřejmě setkávání na přehlídkách – v obou Kostelcích to vždycky pěkně duní! Máme prostě celým rokem rozprostřen i společenský život, jak to ostatně ve spolcích být má. Zapomněl jsem ještě na ediční činnost. Mnozí už znají a mají naši Divadelní jarmárku profesora Císaře či knižní rozhovor s vysockou herečkou Slávkou Hubačíkovou (Kale a Kyselo), pár výtisků ještě máme na skladě, jinak se po nich zaprášilo. Teď chystáme další knížku – o loutkářce Hance Voříškové. Bude se jmenovat Panáčkové, s minimalistickými

5 | 2008

„komiksovými“ obrázky. K ní vyjde DVD s několika Hančinými představeními „pro jednoho dva diváky“. Už se těšíme. A ještě by mě zajímalo, jaký význam má členství VSVD pro člověka např. z Českých Budějovic, když inzerujete, že jste otevření… Třeba v tom, že my s ním a on s námi udržujeme kontakt. Minimálně prostřednictvím Divadelní Hromady. Ale povinnosti, kromě členského příspěvku, nemá žádné. Řádný členský příspěvek je 250 korun ročně, za to dostane tři vydání Hromady, spoustu informací… Kdyby někdo ze vzdálenějších chtěl být naším členem, rádi ho přivineme. Bude samozřejmě příjemné, když VSVD něčím obohatí, tedy nejen svým členstvím, příspěvkem. O finance ale nejde (členské příspěvky tvoří cca 3 % našeho rozpočtu). Naše aktivity zveřejňujeme po celé republice, např. na kurz jevištního líčení s maskérkami Klicperova divadla přijelo na 40 lidí, dokonce až z jižní Moravy. Má takový člen nějaké výhody, třeba u vzdělávacích akcí? Nemá, tady nerozlišujeme, ovšem držitel průkazky VSVD má např. slevu v hradeckém Klicperově divadle a v Draku a také ve Východočeském divadle v Pardubicích, máme s divadly smlouvu. K naší celorepublikové působnosti patří i to, že na otevřených přehlídkách může vystoupit i soubor odjinud – středočeský soubor z Libice nad Cidlinou hrál např. v Miletíně, stejně jako soubory z Liberecka. Tak to vypadá, že VSVD je asi právě ve fázi spokojeného fungování. Spokojenost není právě nejlepší vlastnost, lepší je, když něco tvůrčím způsobem alespoň zaklokotá. Teď právě rozbíháme dlouhodobý kurz pro herce a režiséry s prof. Františkem Laurinem. Zájemců máme tolik, že bude mít zřejmě pokračování i v sezoně 2009–2010. Naší výhodou je nejen chuť a smysl členů pro vzájemnou spolupráci. Je to také existence Impulsu, která je příčinou jistého „evropského standardu“ naší organizace. A pokud krajský úřad nezmění svou kulturní politiku (a nevydá se, jako jiní, cestou pochybných „úspor“), pak dosavadní úroveň a akceschopnost VSVD bude na dobré úrovni. Jinak bychom to, co nám dnes profesionálně zajišťuje Impuls, museli vzít do vlastních rukou a sehnat na to peníze, profesionalizovat třeba určité funkce. Ale to je zatím v Čechách utopie. Nejsme např. jako Folklorní sdružení České republiky, nemáme lidi, kteří by činnost ve sdružení chápali i jako své profesní (a profesionální) postavení. Ani česká společnost tomu není zatím nakloněna. To jsem si ověřil v řadě grantových jednání, u nichž vyplněná kolonka – mzdy vlastních pracovníků – vždycky bývá příčinou zdviženého obočí, ne-li zrovna pochybnosti o „poctivé“ neziskovosti, přece „když jste „neziskoví“, děláte všecko zadarmo, není-liž pravda?“…

Jiráskův Hronov

FAKTOGRAFIE 78. JIRÁSKOVA HRONOVA 31. červenec–9. srpen 2008 Milan Strotzer 78. ročník Jiráskova Hronova (dále jen JH), festivalu amatérského divadla, byl koncipován jako celostátní mezidruhová přehlídka se zahraniční účastí. Uskutečnil se ve dnech 31. 7.–9. 8. 2008. Z pověření a za finančního přispění Ministerstva kultury ČR jej pořádaly NIPOS-ARTAMA Praha a město Hronov. Hlavním pořadatelem v místě bylo Kulturní a informační středisko v čele se svou ředitelkou Marcelou Kollertovou. Odborným garantem byl jako každoročně NIPOS-ARTAMA Praha. Ředitelka NIPOS Mgr. Lenka Lázňovská je současně předsedkyní festivalového výboru, vrcholového orgánu JH. Spolupořadateli JH byly stejně jako v předchozích letech Amatérská divadelní asociace, Česká sekce UNIMA, České středisko AITA/IATA, Klub přátel umění v ČR, Krajský úřad Královéhradeckého kraje Hradec Králové, občanské sdružení Kruh Hronov, Sdružení pro tvořivou dramatiku, Společnost amatérské divadlo a svět, Svaz českých divadelních ochotníků a Volné sdružení východočeských divadelníků. Letos do Hronova, podle všech dostupných indicií (některé jsou však exaktně neověřitelné – část návštěvníků se ubytovává bez zprostředkování organizátorů JH), přijel o něco větší počet účastníků festivalu, než tomu bylo vloni. Bylo jich cca 2100. Tento počet se ještě navýšil (přinejmenším zdvojnásobil) v závěru festivalu o ty, kteří si nechtěli nechat ujít podívanou na velkolepý ohňostroj. Aktivně a bezprostředně bylo do festivalového dění zapojeno 1135 osob, z toho 235 členů souborů hrajících v hlavním programu, 483 v doplňkovém programu, 355 účastníků seminářů a dílen včetně lektorů a organizátorů a 62 místních pracovníků a aktivistů. Počet dalších návštěvníků JH, které do Hronova přivedl zájem o divadlo, organizátoři odhadují na 950 osob. Přehlídková představení však navštěvuje i publikum místní, které v této statistice podchyceno není. Uvedená čísla o počtech účinkujících a „dalších“ návštěvnících nevypovídají zbla nic o délce pobytu na festivalu. Hrající soubory v hlavním programu jsou zvány zpravidla na tři až čtyři dny, ale pokud se jejich představení konají ve více dnech, pobytové dny se zmnožují. Navíc si nejeden soubor pobyt prodlouží na vlastní náklady, některý na celou dobu trvání přehlídky. Informační středisko již vloni a ještě výrazněji letos zaznamenalo rostoucí zájem o déletrvající pobyt na festivalu i u oněch „dalších“ návštěvníků.

Hlavní program Základním zdrojem výběru inscenací do programu JH 2008 byly, tak jako i v minulých letech, celostátní (národní) druhové přehlídky amatérského divadla. Většině z nich předcházely postupové

Aktivně a bezprostředně bylo do festivalového dění zapojeno 1135 osob, z toho 235 členů souborů hrajících v hlavním programu, 483 v doplňkovém programu, 355 účastníků seminářů a dílen včetně lektorů a organizátorů a 62 místních pracovníků a aktivistů. Počet dalších návštěvníků JH, které do Hronova přivedl zájem o divadlo, organizátoři odhadují na 950 osob.

Theatro Hugo Semily Jan Mocek a kol. souboru: Hugo Foto: Ivo Mičkal

5 | 2008

13

Jiráskův Hronov

„Výběrový koš“ pro JH 2008 obsahoval na úrovni tzv. krajských postupových přehlídek či přehlídek celostátních a mezinárodních, která postupová kola nemají, více jak 1000 inscenací (vystoupení, performancí), z nichž se utvářel hlavní program JH.

nominacemi v předešlém roce vybrány k účasti, ale z nějakých příčin se nemohly JH zúčastnit, respektive byly na takovém místě v pořadí, že se na ně nedostalo. V platnosti přitom zůstalo ustanovení o tom, že nominace uplatněné v předchozím roce z Loutkářské Chrudimi zůstávají v platnosti. Poslední programový zdroj umožňovalo právo programového ředitele JH nominovat do programu inscenaci hostujícího souboru s výjimečnou inscenací přinášející inspiraci, přičemž uplatnění takového návrhu nebylo vázáno na statut amatérského souboru. Připojme hned, že byly postupně osloveny: 1. Farma v jeskyni Viliama Dočolomanského s inscenací Čekárna, 2. Slovácké divadlo Uherské Hradiště s inscenací J.A. Pitínského Divá Bára (Píseň o Viktorce, Karla, Divá Bára) podle Boženy Němcové a nakonec Divadlo v 7 a půl Brno s Pitínského inscenací hry H. Ibsena Nora, která na JH byla uvedena. Návrhy z výše uvedených zdrojů se ocitly na stole programové rady JH 2008, která rozhodovala o jejich přijetí či nepřijetí a poté z přijatých inscenací sestavila pořadí, v jakém by měly vstoupit do programu JH.

přehlídky nižšího stupně. Jejich rozsah byl stejně mohutný jako v posledních letech. „Výběrový koš“ pro JH 2008 obsahoval na úrovni tzv. krajských postupových přehlídek či přehlídek celostátních a mezinárodních, která postupová kola nemají, více jak 1000 inscenací (vystoupení, performancí), z nichž se utvářel hlavní program JH. Klíčové celostátní přehlídky měly podle propozic JH 2008 právo přímých nominací do programu JH, a to vždy po jedné nominaci za ten který druh (či oblast) divadla. Dále měly poroty přehlídek obligátní možnost doporučovat neomezený počet dalších inscenací, aniž by určovaly pořadí. Pro tvorbu programu JH 2008 byly klíčovými Popelka Rakovník, národní přehlídka amatérského činoherního divadla pro děti, Otevřeno v Kolíně, celostátní přehlídka pantomimy a pohybového divadla, Náchodská prima sezóna, celostátní přehlídka studentského divadla, Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín, celostátní přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla, Šrámkův Písek, celostátní přehlídka experimentujícího divadla, Wolkrův Prostějov, celostátní festival poezie, Dětská scéna v Trutnově, celostátní přehlídka dětského divadla a dětských recitátorů a Loutkářská Chrudim, celostátní přehlídka amatérského loutkářství. Druhým zdrojem výběru byly návrhy uplatněné dalšími celostátními přehlídkami vymezenými propozicemi JH, které mohly doporučovat neomezený počet inscenací, a to opět bez určení pořadí. Pro 78. ročník JH Geisslers Hofcomoedianten Kuks / Geisslers Hofcomoedianten podle libret k svatojanským k nim patřily Krakonošův divadelní podzim, oratoriím z let 1727, 1728 a 1730 od Heinricha Rademina: Nevyslovené Oraculum – Výmluvnárodní přehlídka venkovských divadelních ná mlčenlivost Ani muk! – Nepomuk! Foto: Ivo Mičkal. souborů ve Vysokém nad Jizerou, Kaškova Zbraslav, národní přehlídka jednoaktových her v Praze-Zbraslavi, Pohárek SČDO, národní soutěž divadelních Programová rada se sešla ke svému jednání na půdě NIPOSmonologů a dialogů ve Velké Bystřici a Tanec, tanec... Jablonec nad -ARTAMA v sobotu 21. 6. 2008 bezprostředně po skončení Wolkrova ProsNisou, celostátní přehlídka scénického tance. tějova, tj. z hlediska termínu konání poslední výběrové přehlídky pro JH s Dalšími zdroji pro tvorbu programu JH byly návrhy – no- výjimkou Loutkářské Chrudimi, která se uskutečnila až na přelomu června minace zahraničních souborů a jejich inscenací, jimiž bylo pověřeno a července. Programová rada se tentokrát sešla v kompletním zastoupení České středisko AITA/IATA. Dále doporučení střechových orgánů daném propozicemi JH: zvolená předsedkyně Lenka Novotná (zastupovazájmových divadelních organizací, zabývajících se amatérským la na jednání Otevřeno Kolín), prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (zastupoval v prodivadlem s celostátní působností. Možnost uplatňovat doporučení gramové radě Šrámkův Písek), Štěpán Filcík (Loutkářská Chrudim), Naďa měl rovněž NIPOS-ARTAMA. Zájmové divadelní organizace ani NIPOS- Gregarová (AITA/IATA), MgA. Jiří Hraše (Kaškova Zbraslav), Mgr. Jakub -ARTAMA své pravomoci v roce 2008 nevyužily. I pro 78. ročník JH Hulák (Dětská scéna Trutnov), Marcela Kollertová (KIS Hronov), prof. Mgr. byl zdrojem programu rezervoár na JH nerealizovaných inscenací František Laurin (KDP Vysoké n. J.), MgA. Petr Michálek (Popelka Rakovník), v předchozím roce. Tj. inscenací, které byly programovou radou či Mgr. Elvíra Němečková (Tanec, tanec... Jablonec n. N.), Mgr. Milan Schejbal (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín), PhDr. Milan Strotzer (NIPOS-ARTAMA), MgA. Dominika Špalková (Náchodská prima sezóna), Ing. Dušan Zakopal (Pohárek SČDO) a Mgr. Alena Zemančíková (Wolkrův Prostějov). Celková programová skladba vycházela z 50 V druhém kole svolal programový ředitel JH dr. Milan Strotzer návrhů. Byla vymezena maximálně 24 inscev závěru Loutkářské Chrudimi zde dostupnou skupinu zasvěcených odborníků pro posouzení a vřazení návrhů z Loutkářské Chrudimi do pořadí nacemi (programovými bloky) hlavního prourčeného programovou radou JH tak, aby v závěru této v časové posloupgramu. Ve skutečnosti do něj bylo zařazeno nosti poslední celostátní postupové druhové přehlídky výběrové pro JH, mohlo být bez prodlení s konečnou platností rozhodnuto o základním 26 inscenací ve 22 programových blocích. programu JH 2008. Chrudimského rozhodování se dne 4. 7. 2008 zúčast-

14

5 | 2008

Jiráskův Hronov

nili vedle dr. Strotzera prof. PhDr. Jan Císař, CSc., Miroslava Císařová, Mgr. Alena Exnarová, Štěpán Filcík, Mgr. Jakub Hulák a Mgr. Milan Schejbal. Výsledkem obou jednání bylo toto pořadí inscenací, které po přijatých nominacích mohly vstoupit do programu JH: 1. DS Tábor, o. s. / režie Josef Konrád / František Nepil: Polní žínka Evelínka (Popelka Rakovník) 2. DS KUK! ZUŠ Praha, Biskupská / režie Ivana Sobková / Kolektiv souboru: Komunikační etudy (Náchodská prima sezóna) 3. Divadlo Samohana Hradec Králové / režie Josef Tejkl / Josef Tejkl: Asteroid Bejček (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín) 4. TotO Divadlo Praha / režie Hana Jůzlová / Etgar Keret: Knellerův letní tábor (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín) 5. Ženský amatérský spolek ŽAS Homole / režie Stanislava Kočvarová / Stanislava Kočvarová podle románu Viléma Neubauera: Sextánky (Krakonošův divadelní podzim Vysoké n. J.) 6. Geisslers Hofcomoedianten Kuks / režie Petr Hašek / Geisslers Hofcomoedianten podle libret k svatojanským oratoriím z let 1727, 1728 a 1730 od Heinricha Rademina: Nevyslovené Oraculum

Foto: Ivo Mičkal

7. 8. 9. 10. 11. 12.

13. 14.

15.

– Výmluvná mlčenlivost Ani muk! – Nepomuk! (Šrámkův Písek) Divadlo Duha Polná / režie Petr Vaněk / Bohumil Hrabal, Václav Nývlt: Ostře sledované vlaky (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín) LDO ZUŠ Harmonie Praha 6 / režie Vladimír Jopek / Jan Werich: O rybáři a jeho ženě (Dětská scéna Trutnov) Divadelní klub Jirásek Česká Lípa / režie František Zborník / František Zborník: Pension (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín) J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod / režie Ondřej Pumr / Ondřej Pumr: Dekalog: Pygmalion – Svatba – Kar (Šrámkův Písek) Divadlo Luna Stochov / režie Luboš Fleischmann / Jean-Claude Danaud: Ach, ta něha našich dam! (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín) Spolek loutkářů Na holou Hořovice / režie Ludvík „Říha“ Řeřicha / Ludvík „Říha“ Řeřicha podle Daniila Charmse: Nádherný letní den aneb Kdo jsme, kam jdeme a kolik na to máme času (Loutkářská Chrudim) Loutkové divadlo Střípek Plzeň / Režie Ivana Faitlová a Martina Hartmannová / Ivana Faitlová na námět Františka Kasky: Hotel Beránek aneb Pozor, za dveřmi je vlk (Loutkářská Chrudim) Loutkářský soubor Tichý jelen Roztoky / kolektivní režie / Karel Sabina, Jiří Jelínek a Tichý jelen: Mariage aneb Dobře prodaná nevěsta (Loutkářská Chrudim; soubor nemohl přijmout pozvání na JH – zahraniční pobyt) DS AŠlerovo komikadze – nucený výsek / režie Pavla Bušková a Anna Trčková / Pavla Bušková, Anna Trčková: Tkadleny (Šrám-

Celkem bylo v hlavním programu uvedeno 24 inscenací od 24 souborů v 101 představeních. Připočteme-li divadelní produkce doprovodného programu a představení dílen K(n)MD, dostaneme se k celkové sumě 50 inscenací a produkcí od 47 divadelních kolektivů v 135 představeních. kův Písek; soubor nemohl přijmout pozvání na JH – termínové důvody) 16. Taneční skupina NoTa Plzeň / Kolektivní režie / Enyky benyky Anka banka (Otevřeno Kolín) 17. O. S. Thalia Vyškov / režie Radim Šíp / Ernst Jandl a Christian Morgenstern: Non s müsli (Wolkrův Prostějov) 18. Divadelní soubor při MěKS Červený Kostelec / režie Vlastimil Klepáček / Vlastimil Klepáček: Don Quijote aneb Veselý konec rytíře smutné postavy (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín; zůstal jako jediný aktuální náhradník pro hlavní program 78. JH) 19. Divadelní studio D 3 Karlovy Vary / režie Anna Ratajská / Antonín Přidal: Pěnkava s Loutnou (Jednoaktovky Holice 2007; soubor nemohl přijmout pozvání na JH – termínové důvody; přesto vystoupil jako host slavnostního zasedání u příležitosti 40 let SČDO) 20. Parau Parau Jablonec nad Nisou / kolektivní choreografie / Parau Parau: Sólo pro knížky (Tanec, tanec...) 21. DS TJ Sokol Lázně Toušeň / režie Dušan Müller / Kino (Otevřeno Kolín) 22. Divadelní spolek Prkno Veverská Bítýška / režie Pavel Vašíček / Jim Cartwright: Dva (Krakonošův divadelní podzim Vysoké n. J.; programová rada inscenaci přijala za podmínky obsazení shodného s představením na národní přehlídce – nebylo jí možné dostát pro pokročilé těhotenství představitelky jedné z hlavních rolí)

1.

2. 3. 4. 5. 6.

Nominovány a automaticky pozvány k účasti na JH 2008 byly tyto inscenace: Theater Abtenau / Theater Holzhausen, Rakousko / režie Marion Hackl / Felix Mitterer: Můj netvor (Mein Ungeheu-

er) (AITA/IATA) Divadelní soubor KROV Breda, Nizozemí / režie Mireille Verhoeven / Jeroen Flamman: Zlatíčka (Oud Zweet; Starý pot) (AITA/IATA) Divadlo „A“ a Divadlo SHANTI, o. z. Prievidza / režie Jozef Krasula / Bertolt Brecht: Malomeštiakova svadba (AITA/IATA) Divadlo Bez střechy Vyškov / režie Radoslav Mesarč / Jean Cocteau: Dvojhlavý orel (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín) Divadlo Kámen Praha / režie Petr Macháček / Petr Macháček: Žáby (Šrámkův Písek) Soubor Na poslední chvíli Ostrov / režie Lucie Veličková / Kolektiv souboru souboru a Lucie Veličková: Lesson Three – My Day (Wolkrův Prostějov)

5 | 2008

15

Jiráskův Hronov

7. 8. 9.

LS VĚK Plzeň / režie Jakub Vašíček / Kolektiv souboru: Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen (Loutkářská Chrudim 2007) Teatro HUGO Semily / režie Jan Mocek / Jan Mocek a kolektiv souboru: Hugo (Loutkářská Chrudim; soubor byl současně doporučen ze Šrámkova Písku) Divadlo v 7 a půl Brno / režie Jan Antonín Pitínský / Henrik Ibsen: Nora (nominace programového ředitele JH)

z Marseille + Václav Vašák z Krupky / režie Jana Urbanová / Denis Leary: monolog Kuřáka ze hry Cigára + Ludmila Panenková, Pavel Panenka a L. Volfová ze souboru Karel Čapek z Děčína / Zdeněk Podskalský: dialog ze hry Žena v trysku století 17. Divadlo Esence Praha / režie Marie Kubrová / Carlo Gozzi: Královna jelenem (Divadelní Děčín / Divadelní Třebíč 2007) 18. DNO Hradec Králové / režie Kamil Bělohlávek a kolektiv souboru / Kolektiv souboru: LAPOhádky tedy Ledové techno (Loutkářská Chrudim 2007; soubor nemohl pozvání akceptovat – vedení letního dětského tábora) 19. SPODINA (Spolek divadelních nadšenců) Plzeň / režie Jiří Untermüller a Jakub Zindulka / Prosper Merimée: Kočár nejsvětější svátosti (Divadelní Děčín / Divadelní Třebíč 2007; soubor byl v době konání JH na mezinárodním divadelním festivalu v Koreji)

Pro úplnost ještě přehled návrhů, které nebyly programovou radou přijaty, respektive nemohlo o nich být jednáno z důvodu oznámení souboru o tom, že případnému pozvání na JH nemůže vyhovět: 1. Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary / režie Hana Franková / Miloš Macourek: Hra na Zuzanku (Náchodská prima sezóna) Celková programová skladba vycházela z výše uvedených 2. DS Smršť – Údivadlo DDM Kopřivnice / kol. režie / Kolektiv sou- 50 návrhů a rozhodnutí o nich. Byla vymezena maximálně 24 inscenaboru: STOP...jsme jako vy (Náchodská prima sezóna) 3. Divadelní spolek Kroměříž / režie Láry Kolář / Eric Emmanuel Schmitt: Manželské vraždění (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín) 4. SemTamFór, o. s. Slavičín / režie Jan Julínek / Diego Ruiz a Fiona Bettanin: Orgasmus bez předsudků (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín; soubor na JH vystoupil v improvizovaném představení v parku u hronovského Tritonu) 5. DS TY-JÁ-TR – CO?! Praha / režie Radka Tesárková / Lev Nikolajevič Tolstoj, František Skřípek: Příběh koně (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín) 6. Divadýlko Na dlani Mladá Boleslav / režie Petr Matoušek, Radek Kotlaba a kol. souboru Radek Kotlaba, Petr Matoušek: Rue Bonaparte 17 (Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín) 7. DS Čtyři rohy Plzeň / režie Vojtěch Dvořák a Jacques Joseph / Kolektiv souboru: Surreality Show / pan R (Šrámkův Písek) Klub (nejen) mladých divadelníků JH – seminář A (jako Abeceda) vedený Václavem Špiritem (vle8. Divadelní soubory Antonín D.S. a Krvik vo) byl určen začínajícím divadelníkům seznamujícím se s abecedou divadla. Foto: Ivo Mičkal. Totr / režie Martin J. Švejda / Martin J. Švejda: Ivan, Kamil a Dušan (malý intelektuální muzikál) (Šrámkův Písek) cemi (programovými bloky) hlavního programu. Ve skutečnosti do něj 9. J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod / režie Ondřej Pumr / Ondřej bylo zařazeno 26 inscenací. Ono navýšení spočívalo v realizaci dvou Pumr: Dekalog: Písně z prvního a dalšího smrtživota (Šrám- programových bloků obsahujících po třech kratších inscenačních kův Písek) útvarech v jednom představení (Sólo pro knížky; Enyky benyky Anka 10. Divadlo Kocábka Chocerady / režie Jiří Cinkeis / Jiří Cinkeis, Vla- banka; Kino + Komunikační etudy; O rybáři a jeho ženě; Lesson Three dimír Šíma: Šmajchle (Kaškova Zbraslav) – My Day). Přesto nebylo využito ustanovení o možnosti realizace až 11. DS Máňa (v županu) Plzeň / režie Blanka Joseph-Luňáková / Ge- 24 inscenací či programových bloků. Bylo jich 22. Více jich nebylo orges Feydeau: Slečna od Maxima (Kaškova Zbraslav) možné zařadit, pokud organizátoři nechtěli konce posledních před12. u. s. Marvin Praha / režie Bohdana Klásková / Milan Uhde: Zuba- stavení přetahovat přes půlnoc. Limitující byly tedy především časové řovo pokušení (Kaškova Zbraslav) možnosti, ale také prostorové. V roce 2008 citelně chyběl komorní 13. VÍTĚZNÁ VYSTOUPENÍ Z POHÁRKU SČDO 2008 / Veronika hrací prostor v ZUŠ, kde byly vybudovány cvičné horolezecké stěny, Rubášová z DS DK Krupka / režie Jana Urbanová / Karel Čapek: které prostor zúžily takřka na polovinu. Ačkoliv byl k dispozici, pro Apokryfy – monolog Goneril, dcery krále Leara + Vladimír konání představení se stal nepoužitelným. Benderski ze Studia Divadla Dagmar a pedagogické školy KarloNavzdory těmto skutečnostem, by se dala vymezená kvóta vy Vary / režie František Hnilička / Samuel Becket: Great Street naplnit, kdyby byly pro tvorbu programu takříkajíc všechny karty – Jak to říct v rukou v potřebném čase a nemusela se vytvářet různá alternativní 14. Studio Dům Brno, režie Eva Tálská / Eva Tálská a kolektiv soubo- řešení (která nakonec zákonitě selhávají) pro včlenění návrhů na záru: Sny (Náchodská prima sezóna 2007) kladě výsledků červencové Loutkářské Chrudimi. Program nelze totiž 15. DS Zmatkaři Dobronín / režie Ladislav Valeš / Axel Hellstenius: stavět tři týdny před přehlídkou, musí být v zásadě hotov začátkem Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála blázovství (Divadelní Děčín / třetí červnové dekády, aby organizátoři měli šanci oslovit soubory Divadelní Třebíč 2007) před prázdninami a dovolenými a festival připravit, aby se potenciální 16. VÍTĚZNÁ VYSTOUPENÍ Z POHÁRKU SČDO 2007 / Jana Troja- návštěvníci JH (mimo seminaristů) alespoň zhruba dozvěděli, co se nová z Chrudimi / Jean Cocteau: monolog Dívky ze hry Přelud bude hrát a mohli si objednat vstupenky.

16

5 | 2008

Jiráskův Hronov

Možnost zhlédnout všechna představení byla zajištěna prostupnými diváckými řadami vstupenek A, B a C, přičemž každá z nich měla další mutace (A1, A2, A3, B1 a B2 atd.). 78. JH, vymezený jako mezidruhová přehlídka, přinesl pestrou paletu divadelních druhů, žánrů, stylů a poetik, lze konstatovat, že nejbarvitější z několika posledních ročníků festivalu. Jeho účastníci měli možnost zhlédnout inscenace souborů dospělých, studující mládeže i dětí. Rozmanité bylo také složení souborů z hlediska demografického. Postupná proměna programové skladby od převahy her dramatických autorů k vlastní autorské tvorbě se projevila na 78. JH nejrazantněji v celé historii festivalu. V hlavním programu totiž ubylo (byť vlastních) dramatizací a počet původních autorských počinů jednoznačně převážil.

– viz dále, dostaneme se k celkové sumě 50 inscenací a produkcí od 47 divadelních kolektivů ve 135 představeních. 78. JH jako mezidruhová přehlídka byl především příležitostí k poučení a inspiraci, ale také k seznámení se se stavem

českého amatérského divadla jako celku, přesněji s jeho „předvojem“ označeným celostátními druhovými přehlídkami jako divadelní počiny reprezentující příslušný druh či oblast divadla v jejich kvalitě a směřování. Letošní ročník opětovně potvrdil správnost koncipování Jiráskova Hronova jako mezidruV hlavním programu JH bylo uvedeno 24 inscenací, z toho: hové přehlídky. Zájem zúčastnit se z hlediska druhového: této výjimečné divadelní přehlídky n 12 inscenací činoherního (hereckého) divadla; je neutuchající. n 4 inscenace loutkového divadla; 78. JH se svou programovou skladbou, odrážející realitu českého amatérského divadla, se svými více jak 2000 převážně velice mladými divadelníky, v tom s 278 seminaristy Klubu (nejen) mladých divadelníků, 25 účastníky rozborového semináře SČDO, s průměrně 65 účastníky Problémového clubu (PC) a 33 účastníky Diskuzního klubu byl mezidruhovou přehlídkou nejen programově, ale také fakticky. Promítlo se to v setrvalém zájmu amatérských divadelníků, orientovaných na různé druhy a oblasti amatérského divadla, o vzdělávací část JH, ale také v širokém rozpětí dramaturgie festivalu, kterou obohatily v rámci doprovodného programu další divadelní produkce v parku A. Jiráska a dalších místech, ale také v nebývalém počtu prezentací výsledků práce hronovských seminářů a dílen (z l5 tematických seminářů a dílen připravilo 11 svá vystoupení). Inscenační výsledky, které letos na JH soubory předvedly, byly na velice dobré úrovni. Programovou skladbu charakterizovala především různorodost, ale ruku v ruce s ní zřetelné směřování k hledání a nalézání Klub (nejen) mladých divadelníků JH – seminář D (jako Dramatická situace) vedený režisésmysluplných cest amatérského divadla, a rem Milanem Schejbalem byl určen zkušenějším. Foto Ivo Mičkala je z předváděčky Nové to takových, které jsou dány jeho podstatou komedie o Libuši a dívčí vojně v Čechách. a s ní spojenou výlučností. Jen stěží by bylo tentokrát možné určovat objektivizující žebříček kvality a přínosnosti n 3 inscenace tzv. divadla poezie jednotlivých inscenací. Patrně by se posuzovatelé shodli na tom, že na n 1 inscenace činoherního divadla pro děti; nejvyšší příčku dosahovala inscenace hry Jeana Cocteaua Dvojhlavý n 2 inscenace pohybového divadla; orel Divadla bez střechy z Vyškova. Z různých zorných úhlů pohledu by n 2 inscenace tanečního divadla; však na stejnou či těsnou příčku museli přiřadit celou plejádu dalších n 2 produkce experimentujícího divadla. inscenací a jen málokterá z nich by se ocitla o nějaké to patro níže. Mezi nejkvalitnějšími a nejpřínosnějšími je třeba jmenovat inscenace Hotel z hlediska dramaturgického: Beránek plzeňského loutkářského souboru Střípek, Žáby pražského n 14 původních autorských her či scénářů, z toho 1 původní hra vychásouboru Kámen, Hugo Teatra Hugo ze Semil, Asteroid Bejček králozející z barokní dramatiky; véhradeckého souboru Samohana, Fucking generation souboru VĚK n 7 vlastních dramatizací literárních předloh; n 2 hry ze současné světové dramatiky (rakouské a francouzské); n 3 hry z odkazu světové klasické dramatiky (francouzské, norské a 78. JH se svými více jak 2000 převážně velice německé). Z hlediska podílu komediálních a vážných žánrů převažovaly v dramaturgii hlavního programu inscenace se závažnou tematikou. Byly jich plné 4/5. Celkem bylo v hlavním programu uvedeno 24 inscenací od 24 souborů ve 101 představeních. Připočteme-li divadelní produkce doprovodného programu (15 inscenací či produkcí od 12 souborů v 22 představeních) a představení dílen K(n)MD (11 ve 12 produkcích)

mladými divadelníky, v tom s 278 seminaristy Klubu (nejen) mladých divadelníků, 25 účastníky rozborového semináře SČDO, s průměrně 65 účastníky Problémového clubu a 33 účastníky Diskuzního klubu byl mezidruhovou přehlídkou nejen programově, ale také fakticky.

5 | 2008

17

Jiráskův Hronov

z Plzně, Ach, ta něha našich dam stochovského souboru Luna, Kino DS TJ Sokol z Lázní Toušeň. V těchto souvislostech nelze pominout inscenace zahraniční, zvláště nastudování Mittererovy hry Můj netvor divadly z Abtenau a Holzhausenu z Rakouska a Zlatíčka (Oud Zweet; Starý pot) holandského souboru KROV z Bredy. Výčet však stále zdaleka není úplný, cennými příspěvky do programu JH, respektive do diskuze o současném hledání smyslu amatérské divadelní činnosti byly inscenace Knellerův letní tábor pražského TotO Divadla, Ostře sledované vlaky DS Duha Polná, Sextánky Ženského amatérského spolku z Homole, Dekalog: Pygmalion – Svatba – Kar J.S.T.E. Artyžok a Dredu Náchod, Polní žínka Evelínka DS Tábor, Nevyslovené Oraculum Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu, ale i diskutovaná českolipská inscenace Pension. Další inscenace byly pak více méně ukázkou soudobých výsledků práce či směřování specifických divadelních oblastí. Rozpačitého přijetí se dostalo reprezentantům studentského divadla – Náchodské prima sezóny a Wolkrova Prostějova.

režisérem. Zcela novou dimenzi jsme zaznamenali v počtu posluchačů K(n)MD z řad divadelníků z profese (většinou herců) a především studentů divadelních škol Přihlásilo se jich letos 42, což je cca 13,5 %. K(n)MD byl realizován v 15 tematických seminářích a dílnách, šestnáctou volbu představovala možnost být kmenovým posluchačem Problémového clubu. Mezi opakované semináře a dílny patřily tyto: 1. A (jako Abeceda) – Divadelní abeceda s lektorem Václavem Špiritem. Seminář byl určený především začínajícím divadelníkům. 2. D (jako Dramatická situace) s lektorem Mgr. Milanem Schejbalem a asistentkou Mgr. Denisou Novou. Seminář byl zaměřen na jevištní realizaci dramatické situace. 3. DRH (jako Dramaturgie – Režie – Herectví) – dramaturgicko-režijně-herecký seminář Od slova k jevištnímu tvaru lektorů MgA.

Jiráskův Hronov jako vzdělávací instituce Klub (nejen) mladých divadelníků Klub (nejen) mladých divadelníků, vzdělávací instituce JH, po léta účinně rozmnožující řady poučených divadelníků – juniorů, byla i tentokráte otevřena všem bez ohledu na věk. Setrvale značný zájem o vzdělávací část JH ani letos neutuchl. Do 16 různých tematických seminářů a jako kmenoví posluchači tzv. Problémového clubu se přihlásilo 334 zájemců, což bylo za stávajících podmínek a současném programovém modelu festivalu maximum z hlediska ubytovacích možností, prostor pro práci seminářů a dílen, ale zejména z hlediska míst v hledištích. Pořadatelé JH přitom kalkulovali s pětinovým úbytkem těch, kdo nakonec do Hronova pro nemoc, služební povinnosti atd. nedorazí. Po odmítnutí posledních přihlášek a odhlášení těch, kteří se z různých příčin museli pobytu na hronovském festivalu vzdát, bylo na prezenčních seznamech před zahájením JH 309 seminaristů. Klub (nejen) mladých divadelníků JH – seminář N (jako Nonverbálno) Michala Hechta – patVe finále bylo zapojeno v práci Klubu řil k těm, které jsou trvalkami vzdělávací části Jiráskova Hronova. Foto: Ivo Mičkal. (nejen) mladých divadelníků 278 seminaristů v 16 tematických seminářích a dílnách. NejVladimíra Zajíce a Marie Kotisové. větší zájem byl o semináře D (jako Dramatická situace) Milana Schejbala, 4. I (jako Iniciace mluvy) – Učme se mluvit s lektorem Mgr. JaroslaK (jako Komunikace) Daniely Fischerové a TaP (jako Tanec a Pohyb) Henka vem Kodešem. Smitse z Holandska. 5. J (jako Jevištní řeč) s lektorkou Michaelou Bendovou-KudrnáčoPoměr mužů a žen byl obligátní 1:2, stejně tak těch, kteří byli vou, která zastoupila původně ohlášenou Mgr. Reginu Szymikovou v hronovských seminářích poprvé a těch, kteří přijíždějí opakovaně. Nej(onemocnění). početnější skupinu posluchačů K(n)MD tvořili 19–23letí, což je více než 6. K (jako Komunikace) – Nonverbální komunikace s lektorkou Datřetina z celkového počtu. Necelá šestina frekventantů byla mladší 19 let. nielou Fischerovou. Téměř třetina účastníků klubu pak ve věku od 24 do 35 let. Zhruba šestinu 7. M (jako Maska) – Odkrývání skrytého. Dílnu věnovanou tvorbě tvořili ti, kterým bylo 37–53 let, nechyběli ani starší, a to ve věku 56–64 masky a principům jejího divadelního užití vedl Mgr. Karel Vostálet (3,5 %). Věkový rozdíl mezi nejmladším a dvěma nejstaršími účastníky rek. činil plných 50 let. 8. N (jako Neverbálno) – Divadelní dílna neverbálno s lektorem Z celkového počtu 309 přihlášených seminaristů se 89 nehlásiMichalem Hechtem věnovaná základům klasické i moderní pantolo ke konkrétnímu souboru (29 %), ostatní ano. Šestina (50) se v přihlášmimy, akrobacii a jevištnímu pohybu vůbec. kách označila jako vůdčí osobnost souboru (principálové, režiséři, autoři, scénografové). Tyto dva poslední statistické údaje nebudou zcela přesné, Zcela nově byly koncipovány tyto semináře a dílny: neboť ne všichni vyplní v přihláškách vše, patrně v domnění, že jsou nato9. G (jako Genesis) – seminář věnovaný nonverbálnímu divadlu, jehož lik známí a nemají potřebu psát, že jsou členy věhlasného souboru či jeho lektorkou byla prof. Mgr. Zoja Mikotová. 10. H (jako Hudba) – Hudba v divadelní inscenaci s lektory Mgr. Karlou Štaubertovou-Sturm a Jiřím Šlupkou Svěrákem. Do 16 různých tematických seminářů a jako 11. P (jako Poezie) – Poezie v divadle s lektorkou Mgr. Renatou Vorkmenoví posluchači tzv. Problémového clubu dovou. 12. S (jako Scénografie) – Úvod do scénografie. Seminář lektorky se přihlásilo 334 zájemců. MgA. Kateřiny Baranowské byl věnován především absolventům

18

5 | 2008

Jiráskův Hronov

Kurzu praktické režie NIPOS-ARTAMA jako nadstavba ukončeného dlouhodobého vzdělávání. 13. T (jako Tvořivost) – Inspirace a impulzy pro autorskou divadelní tvořivost s lektorkou Mgr. Evou Ochrymčukovou. 14. TaP (jako Tanec a Pohyb) – Tanec a pohyb na divadelní scéně, dílna vedená holandským lektorem Henkem Smitsem. 15. Ž (jako Žonglování) – Žonglérský seminář lektorky Mgr. Adély Kratochvílové. Problémový club Vzdělávací příležitostí nad rámec základních tematicky zaměřených seminářů a dílen, konaných v dopoledních hodinách, byl pro návštěvníky JH odpolední Problémový club (PC). PC byl nadstavbovou vzdělávací institucí Jiráskova Hronova, jakousi jeho „vysokou školou“. Měl především poznávací a inspirativní charakter. Byl realizován formou rozpravy – disputace pětičlenného lektorského týmu, složeného z předních

Diskuzní klub Příležitostí pro všechny účastníky JH nad rámec základních seminářů a dílen byl i tentokrát vloni obnovený diskuzní klub, umožňující spontánní výměnu názorů na představení. Konal se od soboty 2. 8. do pátku 8. 8. včetně, vždy v nočních hodinách po skončení představení hlavního programu. Organizační a odborné zázemí v diskuzním klubu zajišťovali chvályhodně MgA. Jan Šotkovský, dramaturg Městského divadla a Buranteatru v Brně a Bc. Jitka Šotkovská, studentka divadelní vědy a bohemistiky na FF MU v Brně. Navzdory pozdním hodinám se jej průměrně zúčastňovalo po sedm dnů 33 diskutérů. V neděli 3. 8. byla zaznamenána rekordní návštěva 58 osob. Rozborový seminář Klubu režisérů SČDO Rozborový seminář organizovaný již tradičně Klubem režisérů SČDO, jehož lektorem byl Rudolf Felzmann a „třídním“ JUDr. Jaromír Kejzlar, byl přístupný všem účastníkům JH. Navštěvovali jej také zástupci souborů, jejichž inscenace byly předmětem rozboru. Úvodní slovo rozpravy k té které inscenaci měli na starosti členové Klubu režisérů SČDO. I v tomto semináři byla účast proměnlivá, průměrně oscilovala kolem 25 návštěvníků. Stabilní jádro tvořilo 14 předem přihlášených posluchačů.

Klub (nejen) mladých divadelníků JH – seminář G (jako Genesis) vedený profesorkou Zojou Mikotovou byl na JH novinkou. Foto Ivo Mičkala je ze závěrečné předváděčky v Jiráskově divadle. odborníků, do níž mohli vstupovat účastníci z pléna. Odrazovým můstkem k rozpravě – disputaci byly inscenace uvedené v hlavním programu. V PC nešlo o kritické hodnocení a analýzu inscenací, ani o diskuzi k nim. Materie divadelních inscenací tu byla především zdrojem impulsů k nastolení problémů a témat k rozpravě – disputaci, respektive byla využívána jako konkrétní příklad a pomůcka k ozřejmění divadelních zákonitostí a k pojmenování jevových stránek amatérské divadelní tvorby. Problémový club byl volně přístupným oficiálním fórem JH. Probíhal vždy v odpoledních hodinách (14.00 – 16.00) od neděle 3. 8. do soboty 9. 8. 2008 včetně. Zájem hronovského auditoria o PC byl poměrně velký, byť počet účastníků nedosahoval rekordních návštěv v předchozích letech. Po sedm dní se jej průměrně zúčastňovalo 65 posluchačů. Největší účast, přes 85 přítomných, zaznamenali v PC v neděli 5. 8. a v pondělí 6. 8. Vedoucím lektorem PC byl prof. PhDr. Jan Císař, Csc., divadelní vědec a pedagog, vedoucí katedry teorie a kritiky DAMU Praha. Lektory byli Mgr. Petr Christov, Ph.D., vedoucí katedry divadelní vědy FF UK v Praze, Doc., MgA. Jakub Korčák., režisér, pedagog DAMU Praha, prof. Mgr. Ján Zavarský, scénograf, umělecký vedoucí Divadla Jána Palárika v Trnavě a vedoucí ateliéru scénografie na JAMU v Brně a Mgr. Alena Zemančíková, dramaturgyně literárně-dramatického vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava. Lektorský tým PC měl svého moderátora, kterým byl MgA. Petr Michálek, dramaturg a ředitel Městského divadla v Děčíně. Organizační asistentkou PC byla Miroslava Císařová.

S výjimkou samostatně organizovaného rozborového semináře byl hlavním organizátorem vzdělávací části JH PhDr. Milan Strotzer. Jeho organizačními spolupracovníky byli Mgr. Marie Poesová, organizační vedoucí K(n)MD, Dana Strejcovská, Alena Mutinská a Eva Kodešová, Seminář S (jako Scénografie) měla v průběhu JH na starosti Mgr. Simona Bezoušková, s přípravou dokladů nutnou pro zvládnutí prezence účastníků vypomohl

tradičně Jan Strejcovský. 78. JH potvrdil správnost mnohaletého usilování o to, aby se hronovský festival stal vyhledávanou, tematicky rozrůzněnou a užitými formami diferencovanou a účinnou vzdělávací institucí. Svědčí o tom nejen rozmanitá skladba seminářů, dílen a dalších vzdělávacích příležitostí a jejich lektorské obsazení, ale i počty seminaristů a jejich pozitivní reakce. V této souvislosti nelze také pominout recenzní rubriku Zpravodaje JH, v níž byla každé inscenaci základního programu věnována pozornost vždy dvěma odborníky z řad lektorů JH, redaktorkou Zpravodaje JH Mgr. Zuzou Ferenczovou a samostatnou recenzentkou Mgr. Radmilou Hrdinovou.

Doprovodný program Vedle základního programu vystoupilo v doplňkovém programu JH 64 divadelních, hudebních a dalších kolektivů. Většina jejich vystoupení se udála v parku Aloise Jiráska, v zahradě čajovny, v parku u Tritonu, na náměstí ČSA a v dalších venkovních prostorách. Návštěvníci 78. JH měli možnost zhlédnout v doplňkovém programu 34 divadelních představení a vystoupení (26 inscenací a programů od 23 souborů a skupin). V předvečer oficiálního zahájení JH uvedli posluchači

5 | 2008

19

Jiráskův Hronov

Kurzu praktické režie NIPOS-ARTAMA Praha 2003–2007 své absolOficiálního zahájení 78. JH se zhostila starostka města ventské představení hry Arthura Schnitzlera: U zeleného Papouška. Hronova Hana Nedvědová. Z pověření ministra kultury se jej za MK V průběhu festivalu následovaly další produkce. Sázavská ochotnická zúčastnil jeho 1. náměstek František Mikeš. Při zahájení nechyběli ani divadelní společnost CHÁTRA zahrála v zahradě čajovny pohádku O tentokrát členové hronovského souboru, kteří programově narušili veliké řepě, stejný soubor zde uvedl i představení pro dospělé Hanba oficiality a přispěli svým vystoupením, těžícím z Goldoniho Poprasku mužům, kterým žena vládne! Pro dětské publikum sehrála tamtéž na laguně, k oživení ceremoniálu. Slavnostního zahájení se zúčastnila Jarka Holasová z Jaroměře dvě pohádky B. Němcové O Palečkovi celá řada dalších významných hostí: hejtman Královéhradeckého kraa O koze. V parku A. Jiráska se představil dětský divadelní soubor je Ing. Pavel Bradík, poslankyně Parlamentu ČR Mgr. Zdena Horníková, Brumbambulata ZUŠ Hronov v hudební pohádce Jak vodník, čerti, ředitelka odboru regionální a národnostní kultury MK PhDr. Zuzana strašidla a víly zachránili Ratibořický mlýn. Ve Slavii, v rámci slav- Malcová, ředitel odboru umění a knihoven PaedDr. František Zborník, nostního setkání u příležitosti 40. výročí založení SČDO, uvedl soubor ředitel sekretariátu ministra kultury Milan Kupka, vedoucí odboru kulD3 Karlovy Vary inscenaci hry Antonína Přidala Pěnkava s loutnou. tury Krajského úřadu v Hradci Králové Ing. Pavel Mertlík, dramatik Doc., Divadelní spolek Vojan z Libice n. C. sehrál dvakrát v parku A. Jiráska PhDr. Milan Uhde aj. pohádku pro nejmenší od Vlastimila Pešky Měla babka čtyři jabka. JH každoročně přivítá i hosty ze zahraniční. Z těch, které Mr. Carlo zahrál v zahradě čajovny představení pro děti nazvaná Z po- v Hronově vídáme opakovaně, to byli Jozef Krasula, prezident Slovenhádky do pohádky II a III. Divadelní soubor SemTamFór ze Slavičína ského střediska AITA/IATA, Holanďanka Dr. Joke Elbers, vedoucí odděsehrál svou inscenaci hry Diega Ruie a Fiony Bettanin Orgasmus bez lení mezinárodních vztahů v Nizozemském centru AITA/IATA a Josef předsudků. Studio divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary Hollos z Rakouska, prezident Středoevropské sekce AITA/IATA. Poprvé sehrálo v parku A. Jiráska svou inscenaci podle prózy Arkadije Gajdara Gek a Čuk. V závěru JH se ve Slavii představil studentský soubor Phoinix Players z Junstion ze státu Oregon v USA s americkým vaudevillem nazvaným Závan minulosti. Divadelní dimenzi měl i program Vavřineckého dne s hostem Uršulou Klukovou, stejně jako představení orientálních tanců pod vedením D. Minaříkové Sahar – kouzlo Orientu. Mezi divadelní produkce této části lze započíst i předváděčky jedenácti hronovských dílen a seminářů (všech mimo A, I, K, S a PC). Vedle těchto divadelních představení měli návštěvníci festivalu možnost navštívit pestrou paletu hudebních produkcí. V průběhu JH vystoupilo na 30 hudebních těles a uskupení. Vedle slavnostního setkání divadelníků u příležitosti 40. výročí vzniku SČDO lze za součást doplňkového programu JH považovat také setkání zástupců občanských sdružení, věnujících se s celostátní působností amatérskému divadlu, sdružených v Matici divadelních ochotníků, schůzku Koordinační rady amatérského divadla a Absolventi Kurzu praktické režie NIPOS-ARTAMA 2003–2007 / Artur Schnitzler: U zeleného jednání Českého střediska AITA/IATA. papouška. Foto: Ivo Mičkal. Hronovský program obohatilo též šest výstav. Ve výstavní hale Jiráskova divadla výstava s názvem 100. výročí narození Egona Hostovské- JH navštívila Anne Gilmour z Anglie, tajemnice britského střediska ho. V předsálí Slavie výstava významného slovenského divadelního AITA/IATA, která byla a je aktivistkou divadelního dění ve Velké Britanii, fotografa u příležitosti jeho životního jubilea Filip Lašut – 40 let mj. členkou správní rady pro stavbu divadla Globe. Mezi hosty je třeba fotografování ochotníků. V Galerii u Šafářů v ulici K Milířům výstava počítat i zahraniční lektory prof. Mgr. Jána Zavarského a recenzentku a Obrazy Ireny Hubkové a Šafářovy kalendáře. Ve foyeru sálu Josefa redaktorku Zpravodaje JH Zuzu Ferenczovou ze Slovenska, choreograČapka byla instalována výstava Malované opony. Ve foyeru Jiráskova fa a pedagoga pohybového a tanečního divadla Henka Smitse z Hodivadla mohli návštěvníci zhlédnout výstavku představující amatér- landska a režiséra Václava Špirita z Německa. Dalšími zahraničními ské divadelníky – nositele vyznamenání Zlatý odznak J.K. Tyla a účastníky byli vedle členů hrajících souborů z Holandska, Rakouska, v informačním středisku JH výstavu fotografií Ivo Mičkala Ohléd- USA a Slovenska také seminaristé z USA, Francie a Slovenska. nutí za 77. JH, připomínající minulý ročník festivalu. Akcí společenského charakteru bylo předání ceny Ministerstva kultury ČR za celoživotní přínos k rozvoji amatérského divadla Rudolfu Felzmannovi a předání Zlatého odznaku J.K. Tyla PhDR. Vítu Závodskému, prvnímu před odpoledním a druhému před večerním představením v Jiráskově divadle v den oficiálního zahájení JH. V závěru festivalu starostka Hronova Hana Nedvědová přijala Rituály – celebrity – ocenění na radnici zástupce sponzorů a další významné představitele spoleTak jako v letech předchozích stala se i na 78. JH zahajovací čenského života, mezi nimi senátora Ing. Petra Pakostu a poslance schůzka Klubu (nejen) mladých divadelníků ve čtvrtek večer před Parlamentu ČR Josefa Ježka. I letos se v neděli 3. 8. uskutečnil tzv. Vavřinecký den na započetím vlastní přehlídky prvním rituálem – aktem zahájení JH jako vzdělávací instituce. Nechyběly ani další hronovské rituály: vítání oslavu patrona kuchařů, pekařů a pivovarníků. Začal průvodem od souborů na schodech Jiráskova divadla a především oficiální zahájení hotelové školy, pokračoval programem a skončil zábavou v parku A. Jiráska. a zakončení festivalu se závěrečným ohňostrojem.

20

5 | 2008

Jiráskův Hronov

Propagace a Zpravodaj JH Výtvarné řešení propagace JH (plakáty, programová brožura v nákladu 700 ks, celoplošná propagace ve městě, upomínkové předměty atd.), vzešlo i v roce 2008 z dílny renomovaného brněnského výtvarníka Rostislava Pospíšila. Bylo barevnou obměnou řešení z roku 2006. Z jednotného výtvarného pojetí se i letos vymknul festivalový deník, jehož grafickou podobu vytvářel Michal Drtina. Přehlídkové dění mapoval, jako každoročně, Zpravodaj JH, vycházející v průměrném nákladu 350 výtisků. Jeho devět čísel připravovala redakce v částečně obměněném složení. Vedoucí redaktorkou byla Zuzana Malá, jejími členy byli Michal Drtina, Zuza Ferenczová, Petra Hanušková, Eva Koutová, Lenka Novotná, Mgr. Jana Soprová a fotograf Ivo Mičkal. Se zavedením redakce vypomohla v prvních dnech bývala šéfredaktorka MgA. Zuzana Vojtíšková. Zpravodaj měl velice dobrou úroveň. Lze jej opět označit za jeden z nejzdařilejších, jaký kdy JH měl. Aktuálně byl Zpravodaj JH zpro-

dá akce takového rozsahu, jaký JH má, se neobejde bez problémů a jejich řešení. Neobešel se bez nich ani 78. JH. Mnohé z nich se podařilo zvládnout v průběhu festivalu, některé zůstaly k řešení při přípravě dalšího ročníku. Mezi klíčové patří znovuzřízení samostatného komorního hracího prostoru pro 60–80 diváků a opakovaně zvuková izolace foyeru od sálu Josefa Čapka, zlepšení poskytovaných služeb a technické vybavenosti. Připomínkami a návrhy na zlepšení podmínek pro soubory, seminaristy a další návštěvníky JH se zabývali organizátoři na závěrečných jednáních organizačního štábu a festivalového výboru JH, zabývali se jimi na svém jednání členové odborné rady NIPOS-ARTAMA pro amatérské činoherní divadlo, řada připomínek byla zachycena ve vyžádaných reflexích posluchačů K(n)MD. Organizátorům se však dostalo četných projevů uznání za dobrou programovou skladbu a schopnost zorganizovat tak rozsáhlý festival, který má mezi jinými nesouměřitelný počet účastníků, včetně počtu seminaristů a vystupujících souborů, a to nejen divadelních. Přes zachycené výtky a připomínky a navzdory tomu, že programová struktura festivalu nabyla od roku 2007 na komplikovanosti, lze konstatovat, že 78. JH byl organizačně zvládnutý na velice solidní úrovni.

Peníze až naposled

DS Phoinix Players Junstion, Oregon, USA / Mary Huls: Závan minulosti / Americký vaudeville. Foto: Ivo Mičkal. středkováván i těm, co v Hronově být nemohli, jednak na internetových stránkách www.mestohronov.cz, ale také na nových samostatných stránkách festivalu www.jiraskuvhronov.cz, které měly na 78. JH svůj křest. V den oficiálního zahájení festivalu (sobota 2. 8.) se uskutečnila tisková konference JH. Zúčastnil se jí František Mikeš, 1. náměstek ministra kultury, starostka Hronova Hana Nedvědová, Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka NIPOS a předsedkyně festivalového výboru JH, PhDr. Milan Strotzer, programový ředitel JH, Marcela Kollertová, ředitelka KIS Hronov a jako přísedící zástupci MK ČR a Královéhradeckého kraje, dramatik Doc., PhDr. Milan Uhde a organizátoři JH. Tiskovou konferenci moderovala Mgr. Simona Bezoušková, tisková mluvčí JH. Účast žurnalistů sice nepatřila na JH k největším, nicméně ve výsledku byla pozornost médií překvapivě četná, a to nevyjímaje rozhlas a televizi.

Plusy a minusy organizace festivalu V průběhu JH se každodenně scházel k řešení aktuálních problémů organizační štáb. Na začátku a na konci přehlídky se sešel festivalový výbor JH. Kaž-

Na závěr ještě několik čísel. Náklady na JH v roce 2008 překročily částku 2,5 mil. Kč. Tuto sumu se podařilo zajistit za pomoci finančního příspěvku Ministerstva kultury ČR ve výši 715 tis. Kč (dalšími finančními prostředky ministerstvo podpořilo vzdělávací projekty uskutečněné v rámci festivalu), příspěvku Královéhradeckého kraje v částce 150 tis. Kč, Město Hronov

investovalo do festivalu 240 tis. Kč, další prostředky přinesly dotace sponzorů (generální partner JH Wikov MGI, a. s., poskytl 140 tis. Kč, dále přispělo různými částkami či nefinančním plněním na dvacet podnikatelských aj. subjektů), zbývající náklady pokryly vlastní příjmy festivalu (vstupenky, účastnické poplatky seminaristů K(n)MD, prodej tiskovin a propagačních materiálů apod.).

Aktuálně byl Zpravodaj JH zprostředkováván i těm, co v Hronově být nemohli, jednak na internetových stránkách www.mestohronov.cz, ale také na nových samostatných stránkách festivalu www.jiraskuvhronov.cz, které měly na 78. JH svůj křest.

5 | 2008

21

Jiráskův Hronov

78. JIRÁSKŮV HRONOV 2008 HLAVNÍ PROGRAM

St. 6. 8.

Legenda: JD = Jiráskovo divadlo, SJČ= Sál Josefa Čapka, S = sál býv. hotelu Slavie, ZiSt = zimní stadion

DEN

Pá. 1. 8. So. 2. 8.

Ne. 3. 8.

Po. 4. 8.

Út. 5. 8

SOUBOR - AUTOR – HRA

KDE HOD.

Absolventi Kurzu praktické režie NIPOS-ARTAMA Arthur Schnitzler: U zeleného papouška (DOPROVODNÝ PROGRAM)

SJČ-P 16:00 18:00 20:30

Divadlo Kámen Praha / režie Petr Macháček Petr Macháček: Žáby Divadelní klub Jirásek Česká Lípa režie František Zborník František Zborník: Pension Divadlo Bez střechy Vyškov / režie Radoslav Mesarč Jean Cocteau: Dvojhlavý orel DS Tábor, o. s. / režie Josef Konrád František Nepil: Polní žínka Evelínka J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod režie Ondřej Pumr Ondřej Pumr: Dekalog: Pygmalion – Svatba – Kar

JD 13:00

Parau Parau Jablonec n. Nis. / Sólo pro knížky NoTa Plzeň / Enyky benyky Anka banka DS TJ Sokol Lázně Toušeň / Kino Divadlo Kámen Praha / režie Petr Macháček Petr Macháček: Žáby Divadlo Bez střechy Vyškov / režie Radoslav Mesarč Jean Cocteau: Dvojhlavý orel Divadlo „A“ a Divadlo SHANTI, o. z. Prievidza režie Jozef Krasula Bertolt Brecht: Malomeštiakova svadba DS Tábor, o. s. / režie Josef Konrád František Nepil: Polní žínka Evelínka J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod režie Ondřej Pumr Ondřej Pumr: Dekalog: Pygmalion – Svatba – Kar

JD 14:00 16:00

Ženský amatérský spolek ŽAS Homole režie Stanislava Kočvarová Stanislava Kočvarová podle románu V. Neubauera: Sextánky Divadlo „A“ a Divadlo SHANTI, o. z. Prievidza režie Jozef Krasula Bertolt Brecht: Malomeštiakova svadba Loutkové divadlo Střípek Plzeň režie Ivana Faitlová, Martina Hartmannová Ivana Faitlová, František Kaska: Hotel Beránek Divadlo v 7 a půl Brno / režie Jan Antonín Pitínský Henrik Ibsen: Nora Theater Abtenau / Theater Holzhausen, Rakousko režie Marion Hackl Felix Mitterer: Můj netvor (Mein Ungeheuer) Teatro HUGO Semily / režie Jan Mocek Jan Mocek a kolektiv souboru: Hugo Loutkové divadlo Střípek Plzeň režie Ivana Faitlová, Martina Hartmannová Ivana Faitlová, František Kaska: Hotel Beránek

JD 16:30 20:30 SJČ-U 13:00 20:30 S 13:00 16:30

ZiSt 16:30 17:45 20:30 22:30

JD 21:00 SJČ-U 15:30 SJČ-P 21:30 S 14:00 19:30 ZiSt 17:30 18:45 21:00 22:15

5 | 2008

Pá. 8. 8.

JD 16:30 20:30

SJČ-P 16:30 20:30 S 14:00 19:00 JD 14:00 20:30 SJČ-P 16:30 20:30 SJČ-J 14:00 18:00 19:30 22:00 S 16:30 20:30

Fotogalerie JH na protilehlé stránce: 1. Hejtman Královéhradeckého kraje Ing. Pavel Bradík a Doc. PhDr. Milan Uhde při oficiálním zahájení 78. Jiráskova Hronova. 2. Ředitelka KIS Hronov Marcela Kollertová při vítání plzeňského souboru Věk na schodech Jiráskova divadla.

22

Čt. 7. 8.

So. 9. 8.

Divadlo v 7 a půl Brno / režie Jan Antonín Pitínský Henrik Ibsen: Nora Divadlo Duha Polná / režie Petr Vaněk Bohumil Hrabal, Václav Nývlt: Ostře sledované vlaky Theater Abtenau / Theater Holzhausen, Rakousko režie Marion Hackl Felix Mitterer: Můj netvor (Mein Ungeheuer) Teatro HUGO Semily / režie Jan Mocek Jan Mocek a kolektiv souboru: Hugo Spolek loutkářů Na holou Hořovice režie Ludvík „Říha“ Řeřicha Ludvík „Říha“ Řeřicha podle D. Charmse: Nádherný letní den LS VĚK Plzeň / režie Jakub Vašíček Kolektiv souboru: Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen Divadelní soubor KROV Breda, Nizozemí režie Mireille Verhoeven Jeroen Flamman: Zlatíčka (Oud Zweet, Starý pot) DS KUK! ZUŠ Praha, Biskupská režie Ivana Sobková Kolektiv souboru: Komunikační etudy + LDO ZUŠ Harmonie Praha 6 / režie Vladimír Jopek Jan Werich: O rybáři a jeho ženě + Soubor Na poslední chvíli Ostrov / režie Lucie Veličková / Kol. souboru a L. Veličková: Lesson Three – My Day O. S. Thalia Vyškov / režie Radim Šíp Ernst Jandl a Christian Morgenstern: Non s müsli LS VĚK Plzeň / režie Jakub Vašíček Kolektiv souboru: Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen Divadlo Samohana Hradec Králové / režie Josef Tejkl Josef Tejkl: Asteroid Bejček TotO Divadlo Praha / režie Hana Jůzlová Etgar Keret: Knellerův letní tábor DS Phoinix Players Junstion, Oregon, USA režie Mary Huls Mary Huls: Závan minulosti / Americký vaudeville (DOPROVODNÝ PROGRAM) Divadlo Luna Stochov / režie Luboš Fleischmann Jean-Claude Danaud: Ach, ta něha našich dam! Geisslers Hofcomoedianten Kuks / režie Petr Hašek Soubor podle libret H. Rademina: Nevyslovené Oraculum – Výmluvná mlčenlivost. Ani muk! – Nepomuk! DS Phoinix Players Junstion, Oregon, USA režie Mary Huls Mary Huls: Závan minulosti / Americký vaudeville (DOPROVODNÝ PROGRAM)

JD 13:00 JD 16:30 20:00 SJČ-P 14:00 SJČ-J 13:00 16:00 18:00 20:00 SJČ-P 17:00 19:00 21:30 S 14:30 20:30 JD 18:30 21:30 SJČ-K 14:00 16:30

SJČ-P 19:30 22:30 S 16:30 20:30 JD 16:30 20:30 SJČ-P 13:00 16:30 20:45 S 14:00 16:30 19:00 JD 16:30 20:30 SJČ-P 16:30 20:30 S 14:00 18:30

3. První náměstek ministra kultury František Mikeš (vlevo) při předávání ceny MK za celoživotní přínos k rozvoji amatérského divadla Rudolfu Felzmannovi. 4. PhDr. Vít Závodský (vpravo) při převzetí Zlatého odznaku J.K. Tyla z rukou Ing. Dušana Zakopala. 5. D3 Karlovy Vary / Antonín Přidal: Pěnkava s loutnou. 6. Prof. Fr. Laurin, Vl. Ondráček, Jos. Hejral a JUDr. Milan Kyška při slavnostním setkání na počest 40. výročí SČDO v hronovské Slavii. Projev současného předsedy Jos. Hejrala viz www.amaterskascena.cz. 7. Starostka Hronova Hana Nedvědová nad Zpravodajem JH. 8. Mezi zahraničními hosty 78. JH byl Josef Hollos z Rakouska, prezident Středoevropské sekce AITA/IATA. Foto: Ivo Mičkal

Jiráskův Hronov

1

2

3

4

5

6

7

8

5 | 2008

23

Jiráskův Hronov

Hronov v době postmoderny aneb Orli – Žáby – Sextánky Jan Císař Celkem 24 inscenací a performancí uvádí program 78. Jiráskova Hronova (dále JH) jako součást oficiálního programu, dalších 15 se jich objevilo v tzv. doprovodném programu. Je to dost na to, aby se dalo o festivalu amatérského divadla uvažovat v širších dimenzích, které letos úspěšně dotvářela i zahraniční představení. Přitom ovšem byl-li JH 2008 něčím charakterizován nejvýrazněji, byla to různorodost. Takže najít v této jeho podobě jisté společné rysy není snadné. Pokusím se o to v souvislostech oněch širších dimenzí, neboť to je svou problematikou velice lákavé. Znamená to ovšem stať v Amatérské scéně poměrně neobvyklou. Omlouvám se proto těm čtenářům, kteří očekávají podrobný popis všech hronovských představení; ničeho takového se nedočkají. Ostatně – o představeních, která utvořila repertoár letošního JH, se na těchto stránkách v tomto duchu napsalo dost. Budu se proto snažit využít nabídky, jež JH 2008 takto učinil, a směřovat k otázkám obecnějším, teoretičtějšího charakteru. Pevně věřím, že tento pohled může být také něčemu prospěšný a doufám, že se najde něco čtenářů, kteří tuto úvahu dočtou až do konce. MODERNA A „PROFESIONALITA“ Inscenace Jeana Cocteaua Dvojhlavý orel vyškovského Divadla bez střechy předvedla v hronovském repertoáru jednu linii současného divadla – a nejen amatérského. Na úrovni, která nastavila „laťku hodně vysoko“, jak napsala v čísle 4 hronovského Zpravodaje Ema Spurná z V.A.D. Kladno. V tomtéž sloupku diváckých Postřehů

Divadlo Bez střechy Vyškov Jean Cocteau: Dvojhlavý orel Foto: Ivo Mičkal

24

5 | 2008

konstatoval další účastník JH 2008, že je to „na amatérské divadlo prostě bomba“. Ozývalo se také, že se v této inscenaci amatérské divadlo vyrovnávalo se „soustem, na němž si lámou zuby i zkušení herečtí profesionálové“. Radmila Hrdinová, která je autorkou těchto slov v tomtéž čísle Zpravodaje, přes všechny výtky, jichž neměla zase tak málo, uznala ve své recenzi, že „vyškovská inscenace se zapíše do historie Jiráskova Hronova jako pozoruhodná.“ Tato inscenace byla prostě svou kvalitou přiřazena k podobě a úrovni profesionálního činoherního divadla a jeho kritérii také nahlížena a hodnocena. Od svých počátků bylo novodobé české amatérské divadlo v těchto souvislostech hluboce zaklíněno, po dlouhá a dlouhá léta jeho hlavní proud nečinil nic jiného, než že tak nebo onak stavěl na principech, které si osvojoval od profesionálů. Dodnes to pro jeden typ amatérského divadla platí. Do hronovského repertoáru se dostala ještě dvě taková představení. Prvním bylo Ach, ta něha našich dam! Divadla Luny ze Stochova. Reprezentovalo jeden z dnešních nejvýraznějších projevů této „profesionální“ polohy amatérského divadla: zábavné divadlo opírající se o „dobře napsanou komedii“ hlavně západní provenience. Stochovská inscenace patří v současnosti k tomu nejlepšímu, co je v tomto žánru možné vidět na našich amatérských jevištích. Druhým v něčem podobným, i když v mnohém značně odlišným reprezentantem takového divadla byla inscenace plzeňského Loutkového divadla Střípek Hotel Beránek aneb Pozor za dveřmi je vlk. Je to vlastně autorské divadlo; Ivana Faitlová napsala na námět Františka Kasky pro plzeňský amatérský soubor výborný text, jehož základním žánrem je crazy-komedie, jejíž ztřeštěnost a bláznivost se

„Inscenace Jeana Cocteaua Dvojhlavý orel vyškovského Divadla bez střechy /.../ nastavila ,laťku hodně vysoko‘...“

Jiráskův Hronov

odehrává na dějovém půdorysu thrilleru. K realizaci této žánrové polohy bylo využito maňásků, kteří díky perfektní herecké loutkářské práci prokázali svou schopnost dynamické akce i razantní komediální nadsázky. Tak se zrodilo množství vynikajících gagů a především zvláštní rovina, již může dosíci jenom loutkové divadlo spojením iluzivnosti a metaforičnosti. Je to moderní a přitom tradiční loutkové divadlo, na něž lze uplatnit profesionální měřítka. Vyškovská inscenace Dvojhlavého orla se ostatně také dá nahlédnout v podobném kontextu. Alena Zemančíková jej přesně pojmenovala v čísle 4 hronovského Zpravodaje: „Inscenace je v duchu moderny nerealistická, přitom však ve svém řádu věrohodná. Oslovuje jako umělecké dílo, harmonický tvar, jako svébytný organismus, který nic nenapodobuje, dopracovává se ke svému vlastnímu výrazu. Cocteaův Dvojhlavý orel je také pádným příspěvkem do průběžné diskuze o postmoderně: právě proto že není postmoderní, právě proto, že ukazuje, vůči čemu se moderní estetika vymezuje, že představuje umělecký fenomén, nezávislý na realitě, a přesto do ní vstupující tajnými dveřmi uměleckého vnímání“. Redakce Zpravodaje nabídla téma postmoderny svým čtenářům jako průběžné hned od počátku otázkou: Co je postmoderna? Hronovskou veřejnost zřejmě příliš ne-

Loutkové divadlo Střípek Plzeň / Ivana Faitlová na námět Františka Kasky: Hotel Beránek. Foto: Ivo Mičkal.

„...inscenace plzeňského Loutkového divadla Střípek Hotel Beránek /.../ je moderní a přitom tradiční loutkové divadlo, na něž lze uplatnit profesionální měřítka.“ šedesátých let je poptávka po smyslu největším tématem průmyslové společnosti, právě to z ní dělá „společnost postmoderní“. (Hoře z hojnosti, Právo, příloha Salon, 14. srpna 2008.) Duch této hronovské postmoderny obsahoval i to, co rovněž konstatuje Bělohradského zamyšlení: že naše současná demokratická společnost musí změnit svou Divadlo Luna Stochov / Jean-Claude Danaud: historicitu, tedy „systém idejí, symbolů a Ach, ta něha našich dam! Foto: Ivo Mičkal. institucí, které umožňují společnosti jednat vůči sobě samé, a měnit tak způsob, kterým se reprodukuje jako celek“. V divadelní modifikaci to znamená tuto změnu učinit jádrem, podstatou „Většina hronovského repertoáru však svým obrazu jednotlivce, jenž jedná vůči směřováním byla zahrnutelná pod formulaci sobě samému, aby našel smysl postmoderny Václava Bělohradského: Od svého bytí. K tomuto problému většina představení mířila a vytvášedesátých let je poptávka po smyslu největřela tak podle mého názoru podším tématem průmyslové společnosti, právě statu přitažlivosti, kterou je třeba to z ní dělá »společnost postmoderní«.“ JH 2008 přiznat. Evropské divadlo jednání člověka vůči sobě samému po vzrušovala; i sama redakce dobře vedeného a dělaného Zpravodaje dlouhou dobu realizovalo dramato nahlédla a téma posléze potlačila. Nicméně, redakce dobře cítila, tičností. Samuel Beckett však na co je ve vzduchu. Nebyl sice příliš zájem o postmoderně diskutovat, začátku první poloviny minulého století definitivně svými texty pro zato většina inscenací 78. JH toto téma stále znovu ve všech možných divadlo dokazoval, že jednání smysl nemá, že jím nelze ničeho dosáhvariantách a modifikacích vracela. Bylo proto skutečně dobře, že se nout. Ale postmoderní poptávka po smyslu existuje, takže se prosazuje linie moderního a přitom tradičního divadla, zakotvená v pevných a naléhavě potřeba najít takový systém, v němž jednání v divadle znovu jasných formách artistního scénického tvaru a kvality, jež mohla být nabude kvality, skrze níž může člověk reflektovat sám sebe. Tři předposuzována měřítky záměrně budované estetické, výsostně divadelní stavení letošního JH se o to pokusily tak, že zamířily mimo pozemský funkce jako profesionální, na JH tak důrazně ozvala. čas a prostor. Dvě inscenace jsou texty původními: Pension Františka POSTMODERNA Zborníka, jejž autor režíroval v Divadelním klubu Jirásek z České Většina hronovského repertoáru však svým směřováním byla Lípy a Knellerův letní tábor. Je to sice inscenace, která využila epiczahrnutelná pod formulaci postmoderny Václava Bělohradského: „Od kou literární předlohu současného izraelského autora Etgara Kereta,

5 | 2008

25

Jiráskův Hronov

Divadlo Samohana Hradec Králové / Josef Tejkl: Asteroid Bejček. Foto: Ivo Mičkal.

„...zřejmá je snaha /.../ reflektovat souřadnicemi jiné perspektivy prožitou minulost a pomocí takového jednání odkrývat smysl životů.“

Theater Abtenau & Theater Holzhausen Felix Mitterer: Můj netvor Foto: Ivo Mičkal

ale její scénický tvar je naprosto samostatnou strukturou, takže lze oprávněně mluvit o původním díle českého amatérského souboru. Do tohoto kontextu se zařadilo také pohostinské vystoupení rakouské: jednoho herce a jedné herečky ze dvou amatérských souborů, kteří pod vedením profesionální režisérky zahráli text Felixe Mitterera Můj netvor. Inscenace v této souvislosti přímo ukázkově předvedla, co znamená převedení dramatické situace do zásvětního bytí. Manželé, kteří v této inscenaci spolu tančí jakýsi tanec smrti, prošli peklem děsivých životních podmínek, jež je poznamenaly a proti nimž neměli jedinou šanci se svým jednáním vzepřít. Jsou to dva outsideři drcení nemilosrdně okolnostmi svého žití. Tak i jejich manželství bylo krutým, nenávistným vztahem, jenž vyvrcholil tím, že žena nepomohla svému muži a nechala jej uhořet. On se teď k ní po smrti vrací, protože nemůže odpočívat v pokoji, dokud nenajde smíření. A co nemohli vykonat v pozemském reálném bytí, se jim podaří v časoprostoru, jenž je zcela fiktivní skutečností, která nastavuje nové jiné parametry; rozevře se příležitost pro jednání, které není ničím zatížené a roste jen z toho, co chtějí a o co usilují postavy. O něco v tomto duchu se pokusil i František Zborník ve své inscenaci. Vztah dvou mužů k jedné ženě se odehrává v pensionu, jenž není jasně konkretizován; jeho název Eden nabízí možnost chápat jej jako posmrtné zátiší. Leckteré momenty scénického tvaru se zdají této možnosti nasvědčovat. Ale je také možné vykládat všechno jako vzpomínky, které se odehrávají mezi těmi, kteří se v pensionu sešli. Zatímco rakouská inscenace důsledně prolíná skutečnost s fikcí a systematicky

26

přesahuje reálný svět, českolipská inscenace je v tomhle nedůsledná. Chvílemi předvádí až drobnokresebně vylíčenou věrohodnou realitu, chvílemi jako by přímo nutila k porozumění všemu v poloze symbolů. Nicméně: zřejmá je snaha, tak jako v rakouském představení, reflektovat souřadnicemi jiné perspektivy prožitou minulost a pomocí takového jednání odkrývat smysl životů. Knellerův letní tábor, jejž zahrálo na 78. JH ToTO Divadlo z Prahy, činí život po smrti pokračováním života pozemského. Odehrává se v prostředí, kam po svém dobrovolném ukončení života přicházejí sebevrazi. Příběh, který vypráví izraelský mladík Chájim, potvrzuje to, co říká jedna replika textu: „Tento svět je stejný jako ten, ve kterém jsi to zabalil, možná jen o trochu horší.“ Jestliže Pension i Netvor nabídly dramatickou situaci, v níž se postavy oprošťují od zátěže pozemských okolností, aby mohly ničím nezatíženy jednáním zkoumat smysl svého života, Haně Jůzlové se jako tvůrci scénického tvaru (jevištní adaptace literární předlohy i režie) Knellerova letního tábora podařilo ukázat toto zkoumání života jako problém, jejž nelze zodpovědět. Pokračování stejného života po smrti je možné pochopit jako výzvu k tomu, abychom zacházeli se svým bytím odpovědně. Ale: sebevražda jako poslední, ale přece jen v čemsi smysluplný, byť zoufalý čin, je takto naprosto zpochybněna.

5 | 2008

„...postmoderní poptávka po smyslu existuje, takže se prosazuje naléhavě potřeba najít takový systém, v němž jednání v divadle znovu nabude kvality, skrze níž může člověk reflektovat sám sebe.“ Tyto tři inscenace se při všech rozdílech snaží proniknout v hlubinné struktuře scénického tvaru k takovému uspořádání systému svého jazyka, který by změnil pradávnou podstatu dramatičnosti – jednání – a dovolil nově, odjinud hledat smysl lidské existence. O totéž, třebaže na jiném základě, usiluje původní text Asteroid Bejček Josefa Tejkla, jejž autor také zrežíroval s novým souborem jménem Samohana, které sice může vzbudit různé asociace, ale je výrazem postoje, který je bez lítosti ochoten pohanět sebe sama a tak kriticky nahlédnout smysl vlastních osudů. Tejkl otevřel tento pohled v rozpětí mezi všedností, banálností, malostí, únavností a stereotypností každodennosti, což vše zhustil do ženského elementu a s ním spojených strastí erotického i rodinného života, imanentně uzavřeného do sebe, a velkolepostí vesmíru, z něhož se vztyčuje transcedentální

Jiráskův Hronov

vertikála k hodnotám přesahujícím až k nadindividuální božské síle, jíž se v inscenaci dostává jméno Nebeský. O něco takového usiluje i polsko-český soubor J.S.T.E. Artyžok a DRED Náchod ve svém Dekalogu, z něhož jednu část nazvanou Pygmalion – Svatba – Kar v režii Ondřeje Pumra předvedl na hronovském zimním stadionu – přesněji: v jeho šatnách a sprchách. Název Dekalog odkazuje především na Desatero, deset božích přikázání, které v tomto představení zaznívá silně a neodbytně křesťanskou inspirací, i když podnětů k tomuto představení, kterému by možná lépe slušelo označení performance a jemuž neschází ani prvky happeningu (v programu se píše o „peripatické instalaci“ pro desatero /10/ diváků“) je daleko více. Výsledkem je divadlo-rituál, jemuž nelze upřít obětavé a nekompromisní soustředění aktérů a leckteré vizuálně sugestivní detaily snažící se v předvedené části Dekalogu navodit pocit prostupnosti života a smrti jako trvalého smyslu našeho pobytu na Zemi. Tato „Dílna Různých Enviromentálních Dopadů“, což název Dred znamená, je svou prací v současném českém divadle – na rozdíl od polského – záležitostí neobvyklou a jistě rozšiřující možnosti současného postmoderního směřování k hledání smyslu. Zbývá však otázka, zda to množství výrazových pro-

„Kritický a hloubavý pohled, jenž dovolil právem o Tejklově textu hovořit jako o dobré hře, dramaturgickém objevu a dokonce jako o nejlepším současném textu /.../ mně chyběl v inscenaci Brechtovy Malomeštiakovy svadby v úpravě a režii Jozefa Krasuly...“

středků nashromážděných na malém prostoru a fungujících v obrazné rovině, kterou je třeba prožitkem přijmout jako jakési zjevení vyššího řádu, dokáže divák v krátkém čase (představení trvá 15 minut) vnímat tak, jak si tvůrci přejí, a spoluprožít spolu s nimi tu náboženskou transcendentálu smyslu. Ani Asteroid Bejček to nemá se svou „vesmírnou“ transcendentálou lehké. Text totiž situace vede nikoliv k akcím, ale chce především vytěžit podněty k uvažování, a tak se podoba scénického tvaru realizuje a završuje především v monolozích Bejčka a v dialozích s jeho přítelem. Z tohoto důvodu je celý scénický tvar minimalistický, protože režisér Tejkl chce autoru Tejklovi a oběma hercům, kteří text TotO Divadlo Praha / Etgar Keret: říkají – sobě jako příteli Bartoškovi a výbornéKnellerův letní tábor. Foto: Ivo Mičkal. mu Janu Bílkovi v roli Bejčka – dopřát co největší prostor pro každé slovo. Takže proto, jak to lapidárně vyjádřil ve Zpravodaji číslo 9 Petr Michálek, to představení tvoří „dvě židle, dva chlapi a text“. To je kámen úrazu, jenž způsobil u určité části hronovských diváků pocit únavy ze slov. Když se k tomu ještě připočte ten nelichotivý obraz žen, do něhož se kumuluje všechna bída pozemského bytí, která může snadno vyvolat dojem, že se tu předvádí omezená mužská nadřazenost, pak konečný součet nemusí být pro tuto inscenaci až tak příznivý. Ale je to nesporně poctivý a invenční pokus, jak divadlem vstoupit do doby postmoderní s jejím žíznivým pátráním po smyslu současného života, jichž není v našem divadle tolik. Závěr, kdy Bejček mizí v hvězdné obloze, která od počátku na zadním horizontu jako fotografická projekce představení provází, je působivým symbolem lidského údělu jako vyděděnce vesmírného řádu i jako obdivovatele a průzkumníka jeho velikosti, která jej povznáší nad tíhu všedních dnů. J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod / Ondřej Pumr: Kritický a hloubavý pohled, jenž Dekalog: Pygmalion – Svatba – Kar dovolil právem o Tejklově textu hovořit jako Foto: I. Mičkal o dobré hře, dramaturgickém objevu a dokonce jako o nejlepším současném textu, jenž posouvá české amatérské divadlo autorské dál, mně chyběl v inscenaci Brechtovy Malomeštiakovy svadby v úpravě a režii Jozefa Krasuly, s níž přijely jako další zahraniční host na 78. JH spojené soubory z Prievidze. Hned úvodem upozorňuji, že vůbec nechci tuto inscenaci analyzovat skrze Brechtovo pojetí divadla. Jen připomenu, že tento moderní a avantgardní autor přispěl ke zrození divadelní postmoderny hlavně tím, že jí nabídl kritičnost jako jeden ze zásadních přístupů ke světu. Krasulova inscenace vytvořila „zběsilou grotesku“, jak styl této inscenace nazval ve své recenzi ve Zpravodaji číslo 5 Petr Christov. Spojením propracovaného pohybového scénáře, bohaté a přesně stylizované barevnosti, strhujícího hereckého tempa a nadsázky s

5 | 2008

27

Jiráskův Hronov

LS VĚK Plzeň / Kolektiv souboru: Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen. Foto: Ivo Mičkal.

A stejně je to s ostatními prvky, které v řádu toho abstraktního vzorce chování slibují rozvíjet událostmi nějaké obsažné a důsažné téma; třeba kafkovský obraz byrokracie nebo vztahy přátelské či – jak napsal Petr Christov ve Zpravodaji číslo 4 – vztahy mezi mužem a ženou. Ale nikdy nic takového nevznikne, vše se jen pomalu, nevzrušeně, věcně posouvá – až jsou na konec žáby úspěšně vynošeny. „Byl završen“, jak to nazval v témže Zpravodaji Jakub Korčák, „rituál bezvztažné neosobnosti a prázdnoty.“ To je analýza smyslu našich sociálních vazeb a našeho chování, k níž tato inscenace míří. Petr Macháček a Divadlo Kámen dovedli v českém divadle minimalismus na samu mez divadelní únosnosti. Cítil-li Tejkl potřebu přece jen ty dva muže a ty dvě židle ještě doplňovat flétnistou a postavou jakéhosi demiurga hry, jenž občas oznamuje kde a kdy se to nebo ono odehrává a přináší nějaké rekvizity, má Macháček na prázdném jevišti skutečně jen ty dvě židle a v pozadí černý klavír. Kostýmy jsou „stroze civilní, gesta střídmá, mizanscény pravoúhlé, postavy zaujímají strnulé sošné postoje, mluví monotónním hlasem“ popisuje přiléhavě v již citované recenzi Jakub Korčák základní prvky tohoto scénování. A hlavní je pomalé, stále stejné tempo, v němž hrají velkou roli pauzy, které uvozují každé slovo, každý pohyb. Tento princip snižuje na mini-

„Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen. /.../ Jestli se kde na 78. JH postmoderní hledání smyslu života a jednání ozvalo přímo manifestačně, tak potom zde.“ nápaditým použitím hudby vznikla přitažlivá podívaná, která nabízí především vizuálně řadu působivých situací a výstupů bizarní a deformované skupiny lidí, jíž se lze smát, ale lidské bytí ztrácí svou naléhavost. Takto provedený Brecht usiluje především o co nejširší diváckou přízeň. Jak dokazuje ohlas obecenstva včetně zahraničních hostů, daří se to. I takové jsou cesty moderny v čase postmoderním. Ze Šrámkova Písku jsme jako porota nominovali na JH 2008 Divadlo Kámen Divadlo Kámen Praha / Petr Macháček: Žáby. Foto: Ivo Mičkal. s inscenací Žáby, k níž scénář napsal a také jej režíroval Petr Macháček. Tím jsme se jako porota této přehlídky stali pro Sašu Gregara stejně ne„...Žáby se nemusí a určitě ani nemohou líbit příjemným jevem jako déšť, jenž všem... /.../ Minimalimus je pro ně prograprovázel tuto přehlídku experimem jak abstrahovat některé rysy sociálního mentujícího amatérského divadla. V Hromadě, zpravodaji VSVD (LIII, života, předvést je na jevišti, a tak pronikat Léto 2008) napsal, že nominace pod jeho povrch.“ divadla Kámen v něm „vzbudila určité rozpaky, protože jsem u Žab několikrát dobře usnul“. To se dá pochopit – Žáby se nemusí a určitě mum komunikační schopnost danou narativností, která stojí na řazeani nemohou líbit všem, mohou ní událostí; obyčejně to nazýváme příběhem, ale pojem narativnost vyvolávat krajní rozpaky až nechuť, je širší a zahrnuje ještě další jevy, které upoutávají pozornost vnímanejenom spánek. Minimalimus je pro ně programem jak abstrahovat jících. Tato divadelní ritualizace věcnosti, všednosti, neosobnosti, některé rysy sociálního života, předvést je na jevišti, a tak pronikat vyprázdněnosti, pragmatismu, sociálního mechanismu, je důsledně pod jeho povrch. Nic se v inscenaci neděje, žádná událost se nestane, provedena a demonstrována. Část diváků se směje, část se snaží podstata je v maximálně možné abstrakci vybraných vzorců chování dopátrat smyslu, část marně bojuje s tím neskonale pozvolným plylidí poté, co se ve sklepě jednoho domu přemnožily žáby, a jde o to, jak nutím času. Ostatně sám Macháček v tom už dvakrát vzpomenutém se jich zbavit. Zpočátku se zdá, že tento fakt bude symbolem něčeho čísle Zpravodaje nazval Žáby hrou na hranici současných možností katastrofálního, záhadně tajemného až magického. Ale není tomu tak. souboru a řekl, že je jasné, že nemohou pořád dělat takové extrémy.

28

5 | 2008

Jiráskův Hronov

Ale to nic nemění na tom, že Žáby exemplárně potvrzují, že jedním trendem v amatérském divadle je hledání nových jiných způsobů, jak se divadlem dopátrat smyslu dneška, snaha o vstup do zcela odlišného prostoru, do něhož lze proniknout jen za cenu ochoty alespoň na nějaký čas opustit osvojené principy vnímání a reflektování divadla a investovat jistou námahu do reflexe této nové jinakosti. Nejsem zrovna ctitelem tohoto typu divadla, ale plně jej respektuji a snažím se pěstovat své porozumění tomu, co nám nabízí. V době konání 78. JH probíhalo ve Veletržním paláci v Praze Mezinárodní trienále současného umění 2008 pod názvem Re-Reading the Future. Demonstruje, že „opětné čtení budoucnosti“ nemůže jít jinak než cestami nanejvýše nezvyklými. Jako člen poroty, která zkazila Sašovi Gregarovi v Písku náladu, jsem přesvědčen o tom, že jsme nemohli jinou nominaci udělit. Neboť Macháček, Divadlo Kámen a Žáby jsou v našem současném amatérském divadle jedním z nejrazantnějších projevů postmodernismu jako „poptávky po smyslu“, jenž pro mne znamenal nejpozitivnější rys JH 2008. Nedovedu si představit, že by Žáby v těchto souvislostech na jeho repertoáru chyběly; osobní antipatie či sympatie jsou druhořadé. Koneckonců – divadlo usilující o tyto nové jiné cesty není k tomu, abychom mu plně a uspokojivě

Divadlo „A“ a Divadlo SHANTI, o. z. Prievidza Bertolt Brecht: Malomeštiakova svadba Foto: Ivo Mičkal

Divadlo Duha Polná Bohumil Hrabal, Václav Nývlt: Ostře sledované vlaky Foto: Ivo Mičkal

„Divadlo Kámen a Žáby jsou v našem současném amatérském divadle jedním z nejrazantnějších projevů postmodernismu jako „poptávky po smyslu“, jenž pro mne znamenal nejpozitivnější rys JH 2008.“ rozuměli, abychom s ním prožívali slastné chvíle. Je v mnohém provokací, která v něčem předbíhá svou dobu, má nás k tomu, abychom „opětovné četli“ budoucnost. Zaplaťbůh za Žáby a všechny amatérské divadelníky, kteří riskují diváckou přízeň, neboť v tom je – myslím si – jedna z velkých záruk životaschopnosti amatérského divadla. Samozřejmě, že to přináší potíže při nacházení odpovídajících hodnotících postojů k takovým scénickým tvarům. Knellerův letní tábor má jistě z hlediska standardních divadelních konvencí řadu nedostatků: mizanscéna je většinou ilustrativní, situace jsou často jen nedbale nahozené, někdy až nešikovné a chaotické, prostor svou jednoduchost někdy přehání až k primitivnosti, odchody a příchody postav jsou nahodilé a zmatené, s rekvizitami i hudbou se pracuje nepřesně. Ale to nic nemění na tom, že základní přístup vytváří v celku pozoruhodnou poetiku, která otevírá dveře do světa mýtu a jeho symboliky. Jde o to, zda preferovat ten neobvyklý celistvý mýto-poetický svět, nebo zda jít po jednotlivých komponentech a kritizovat jejich problematičnost. Přiznávám, že v amatérském divadle dávám v těchto případech přednost tomu prvnímu. Jak už jsem napsal: je v tom záruka jeho životaschopnosti i osobitosti. V tomto duchu se od děčínské přehlídky dívám také na Ostře sledované vlaky Divadla Duhy z Polné. Petr Vaněk si upravil Hrabalovu novelu, scénář Menzelova filmu i Nývltovu dramatizaci tak, aby mu literární předloha poskytla východisko pro interpretaci, která usiluje postihnout sociální chování české pospolitosti za protektorátu, jež se v závěru prolne do pokusu ukázat spojitost s neonacismem přítomnosti. Tato interpretace má zajisté nemalá úskalí, zejména závěrečná aktualizace neonacismem je značně diskutabilní a chápu i oprávněnost otázky, zda je tato Hrabalova novela k této interpretaci nejvhodnější. Ale přesto všechno, pokládám tento pokus za důstojné vyrovnání se s Hrabalovým textem intenzivním hledáním jeho možného současného smyslu v rovině sociologické. Tuto rovinu učinilo dominantní představení, které se jmenuje Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen. V tomto případě se důrazně až agresivně vysunula do popředí funkce komunikační, umožňující divadlu přímý a bezprostřední dialog s diváky. K tomuto dialogu se skupina lidí hrajících v různých souborech, ale „spřízněných stejným životním osudem i volbou“, sdružila generačně pod hlavičkou souboru VĚK z Plzně a kolektivně vypovídá z jeviště o svém postoji k minulosti, která je formovala jako Husákovy děti i k době, v níž jsou nyní. Vnímám a reflektuji tuto sebeobnažující výpověď především

5 | 2008

29

Jiráskův Hronov

„Je prostě obtížné dívat se na některá vystoupení jako na divadlo, když jsou to jenom jisté divadelní prvky, které jsou využívány k jinému než divadelnímu – estetickému – cíli.“ jako sdělení o minulém a přítomném stavu společnosti, které roste na faktech otevřeného, ryze osobního charakteru, záměrně vybraných tak, aby s maximální intenzitou, naléhavostí a přesvědčivostí komunikovala o problémech zrání a současné existenci „zkurvené“ generace. Jestli se kde na 78. JH postmoderní hledání smyslu života a jednání ozvalo přímo manifestačně, tak potom zde. Je to ovšem také svým způsobem revolta proti uzavírání divadla do estetických hranic; jde na prvním místě o sdělení nějaké reality; vlastně o dokument, jenž ovšem „paradoxně přispívá k estetizaci ostatních projevů člověka“ a na hodnotící bázi, kterou estetický postoj obsahuje, rozvíjí schopnosti senzitivní, emocionální, imaginativní i intelektuální. Představení jménem Hugo, jež zahrálo Teatro HUGO ze Semil, doporučené na JH ze Šrámkova Písku a nominované z Loutkářské Chrudimi, tuto vlastnost estetického postoje záměrně realizovalo v podobě, již strukturální estetika nazývá od Jana Mukařovského aktualizací. V tomto smyslu konfrontace člověka a světa, desautomatizace vidění skutečnosti, „vytržení z koloběhu každodenního praktického jednání a myšlení, aby člověk vnímal fakt vlastní existence“ ji učinilo jádrem scénického tvaru. V první části cedulky se jmény lidí i předmětů, jež tu animací plní funkci loutky, jsou pojmenováním všedního bytí a stále se opakujících denních úkonů, všednosti a stereotypnosti smyslu existence člověka. Ale najednou toto pojmenování selhává, slova – a tím i skutečnost – ztrácejí smysl; nastává chaos, v němž se člověk ztrácí. Zajisté, že se nelze ubránit některým filiacím, pocitům jistých příbuzností témat a motivů. Hugo se jmenuje hlavní postava Havlovy Zahradní slavnosti, která je také především o slovech, o frázi, jež požírá identitu, vzniklý stav „odcizené“, nepochopitelné, protože nepojmenovatelné skutečnosti je chaosem kafkovského ražení, v němž se nelze dopátrat jakéhokoliv řádu. Místo cedulek na špejlích, kde černé verzálky graficky znázorňující slova „hrají postavy“, nastupují v inscenaci symboly pohybujících se rukou, tváří, předmětů a stále více se prosazující zelené barvy. Znamená přírodu nebo naději, že přece jen tento svět a tato skutečnost mají smysl? Nebo návrat k časům, kdy ještě slovo nebylo, jak to mohou asociovat jablka v ústech herců jako symbol mlčení. A je tu i had, snad symbol prvotního hříchu nebo svodu? Tento scénický tvar nazval Petr Christov „scénickou básní složenou ze slov, papíru, pohybů, herců, hudby rytmu“ a Ján Zavarský „konkrétní poezií, která se nachází na pomezí mezi literaturou a výtvarným uměním či hříčkou balancující mezi poezií a animačním loutkovým divadlem“ (Zpravodaj číslo 7). Není mu snadné porozumět, jak

30

5 | 2008

to v tomtéž čísle Zpravodaje dokládají divácké ohlasy, z nichž jeden doporučuje opustit „vysoká témata a omezit se na pouhou zábavu“ a druhý chápe tu prudkou a nápadnou změnu výrazových prostředků v druhé části jako projev nedostatku nápadů. Ať už se složitá mnohovrstevnatost struktury Huga vyjevuje pro jednoho tak, a pro druhé onak, skutečností zůstává, že ji působí to, co bych už nyní mohl nazvat „generálním tématem“ JH 2008: postmoderní hledání smyslu. V tomto případě je toto „generální téma“ uchopeno z mnoha stran a nahlíženo v sociálních rozměrech i v úzkostných stavech subjektu, jenž se v nich ztratil. Koneckonců: Zlatíčka Divadelního souboru KROV z nizozemské Bredy se rovněž pohybovala na těchto dvou osách. Na jedné straně přesně charakterizované individuality, každá po svém podivínská, bizarní, jinaká, odchýlená od normálu a pod tím všem společná neschopnost komunikovat. Tato neschopnost má v sobě hořkost, melancholii, a také vyvolává agresivitu, protože by všichni komunikovat chtěli, ale nevědí jak. To vše je přitom předvedeno s humorným nadhledem, na němž má svůj největší podíl pohyb, který je tu dominantní součástí naplněnou velmi jemným a velmi přesným lidským obsahem.

Divadelní soubor KROV Breda, Nizozemí Jeroen Flamman: Zlatíčka. Foto: Ivo Mičkal.

Soubor Na poslední chvíli Ostrov / Kol. souboru a L. Veličková: Lesson Three – My Day Foto: Ivo Mičkal

Jiráskův Hronov

DISPERZE ANEB NA I ZA HRANICÍ Zatím jsem hledání smyslu jako výraz postmoderny sledoval v inscenacích, které toto „generální téma“ realizovaly v rovině záměrně pro tento účel budovaného systému divadelního jazyka. To hledání smyslu probíhalo na 78. JH ještě jinak – jako hledání smyslu amatérského divadla, kdy pojem amatérský znamená možnost spojovat postoj praktický a estetický, záměrnost i nezáměrnost v poloze, která na jedné straně zcela libovolně překračuje jakékoliv hranice a pracuje se skutečnostmi, které utvářejí nový jedinečný terén, na němž se tvůrci i výsledek jejich činnosti pohybují. Ovšem: ty divadelní prvky je vracejí více nebo méně na půdu estetického osvojení jako „dvoustranný vztah člověka a světa“, zprostředkovaný „zpětným působením věcí na rozvoj lidských bytostných sil“. Je to disperze, rozložení, kdy se jedna poloha rozptyluje v druhé a je obtížné, většinou nemožné stanovit mezi nimi přesnou dělící čáru. V tomto případě mezi scénickým tvarem jako záměrným cílem a nezáměrností, která se rodí z úplně jiných důvodů a zdrojů jako čin zcela specifického druhu. Toto divadlo je možné charakterizovat mnoha způsoby a dát mu mnohá jména. Budeme-li se držet našeho vymezení pojetí postmoderny jako hledání smyslu, potom jde o aktivitu určovanou snahou a vůlí využívat jistých možností divadla k

LDO ZUŠ Harmonie Praha 6 Jan Werich: O rybáři a jeho ženě Foto: Ivo Mičkal

získávání některých vlastností estetického postoje, jež se pokouší „udržet celistvost člověka, nasytit jeho potřebu emocí“, garantovat vznik tvořivosti a etických hodnot a norem, jež přesahují utilitární cíle. Projevilo se to už při představeních tanečního divadla, které bylo na JH 2008 především nositelem těchto tendencí a zajisté, že tomu neunikla ani představení, která vznikla na půdě výchovné dramatiky. Upozornil jsem už v souvislosti s loňským Jiráskovým Hronovem, že scénické tvary vznikající na půdě výchovné dramatiky svou nejvnitřnější rozhodující tendencí korespondují s podobami postdramatického divadla, jež zrodila doba postmoderní. Z hlediska divadelní podstaty o „mladé“ divadlo, které se spontánně vzpírá konvencím a vyjetým kolejím. Letos jeho zástupci na JH demonstrovali zřetelně, že dramatická výchova je na prvním místě svou povahou praktickým postojem, protože chce činem zasahovat do určité skutečnosti, měnit ji a tomu slouží některé divadelní prvky. A jsme v ještě obnaženější poloze u problému, jejž jsem už naznačil v souvislosti s Knellerovým letním táborem: jak toto jisté záslužné a přínosné konání nahlížet a analyzovat na vrcholném divadelním festivalu? Pro mne je to už po léta velký a bolestivý problém. Je prostě obtížné dívat se na některá vystoupení jako na divadlo, když jsou to jenom jisté divadelní prvky, které jsou využívány k jinému než divadelnímu – estetickému – cíli. Dvě inscenace tohoto druhu demonstrovaly např. problémy jazykové

Teatro HUGO Semily / Jan Mocek a kolektiv souboru: Hugo. Foto: Ivo Mičkal. komunikace: Komunikační etudy souboru KUK! z Prahy na češtině, Lesson Three – My Day souboru Na poslední chvíli z Ostrova nad Ohří na angličtině. Není to divadlo a podle některých ani poezie ne; jen hra s jazykem. Jakmile převáží jiné záměry a jiné postupy než ty, které stavějí do popředí estetickou funkci dosahovanou divadlem, pak se na JH taková vystoupení dostávají do souvislostí, v nichž se těžko posuzují, pokud se nemluví o těch ne-divadelních aspektech, jež takové vystoupení vyvolaly v život. Tohle je podle mne rovněž dlouholetý problém divadla poezie, jež letos na JH opět vyvstal v plné síle v představení O.S. Thalia z Vyškova, které spojilo verše Morgensternovy a Jandlovy pod názvem Non s müsli. Renata Vordová a Alena Zemančíková se ve svých recenzích v čísle 8 shodly na tom, že to nebylo divadlo, že šlo o kvalitní interpretaci poezie, o jakési pásmo sólové recitace. Mohl bych nyní být podezříván z toho, že vidím jen škodlivé účinky disperze a že vyžaduji průkazné a chcete-li dokonce konvenční rysy divadla, jako na příklad v představení O rybáři a jeho ženě, v němž dva čtrnáctiletí chlapci, kteří jako soubor LDO ZUŠ Harmonie z Prahy s vervou, temperamentem, přebytkem energie, dobře vedeným i využívaným hlasovým a pohybovým projevem zahráli v jakémsi „akčním vyprávění“ na holé scéně a pouze s jednou rekvizitou (nafukovacím) balonkem Werichovu pohádku O rybáři a jeho ženě. Nebo jako v případě představení DS při TJ Sokol Lázně Toušeň s názvem Kino nastudované pro celostátní přehlídku pantomimy a pohybového divadla v Kolíně, odkud bylo také doporučeno a které vyvolalo velký divácký ohlas. Je to inscenace, která využila mimetických (uměleckého napodobení skutečnosti) schopností pantomimy umělým pohybem vytvářet a sdělovat reálné významy a rozvinula ji jednak do řady individuálních hereckých výkonů výrazně a přesně formujících lidské typy, jednak do důsledného kolektivního řádu grotesky. Vím, že na tom disperzním okraji neurčitých hranic se přečasto rodí cenné podněty, které když ne hned, tak později mohou

5 | 2008

31

Jiráskův Hronov

Spolek loutkářů Na holou Hořovice / Ludvík „Říha“ Řeřicha podle D. Charmse: Nádherný letní den. Foto: Ivo Mičkal.

vést ke kvalitním divadelním výsledkům. A protože JH je festivalem amatérského divadla, tak bedlivě a stále čekám na představení, jež v této disperzní poloze nahmatávají a objevují smysl současného divadelního amatérismu. První signál tohoto druhu vyslalo hned v neděli představení DS Tábor o.s. Polní žínka Evelínka, jež se opřelo o pohádku Františka Nepila. Dalo by se tomuto scénickému tvaru mnohé vytknout. Jenže, v tom nebylo jádro! Tato inscenace vypovídala především o radosti z Nepilova pohádkového světa a spontánní chuti hrát divadlo bez ohledu na nejrůznější konvenční, konvencionální a normované předpisy. Její tvůrci oddaně a nadšeně přijali zázračný svět pohádek i otevřenost a naivitu dětské hry a na tomto základě nás diváky vyzvali k partnerskému vztahu, jenž násobil naše příjemné pocity o tom, že bez nás by tohle představení takové nebylo, že jsme jeho spolutvůrci. I velice přísný kritik Vladimír Mikulka ve Zpravodaji číslo 4 v Postřezích této zvláštní atmosféře podlehl, jakkoliv podotknul, že mu „tenhle typ (nejen) byl vždycky od srdce protivný“ a hovořil o sluníčku, zářivé výpravě a plných vědrech člověčiny a laskavě ironického humoru. František Kaska v týchž Postřezích jako Mikulka upozornil na řadu problémů tohoto scénického tvaru: nedramatičnost, otázka, proč vůbec hráli s loutkami proč právě tento typ loutek, proč loutky neměly obličej a proč herci hráli místo nich, jaká je vlastně věková adresnost inscenace atd. atd. Ale končí tím, že se odehrálo cosi, pro co chodíme do divadla a kvůli čemu leccos odpouštíme. To, co se odehrálo, byl vstup na naprosto jedinečnou, specifickou půdu disperze, možnou jen v amatérském divadle. Na této půdě se rozpouštějí hranice mezi divadelní poučeností, zkušeností, dovedností, precizností záměrného provedení a bezprostřední nezáměrností, která je často výrazem nedostatečnosti a nepřipravenosti, ale především zvláštního vztahu k divadlu, jež má jisté rysy inzitního umění. Už jsem v souvislosti s inscenací Nepilovy pohádky některé tyto rysy pojmenoval: radostná spontánnost, ignorování pravidel, konvencí a norem ve jménu vlastní radostné nutnosti

32

5 | 2008

projevit se divadlem, volné a ničím nesvázané ignorování hranic všeho druhu, představivost nespoutaná divadelními a logickými hledisky. A zvláště a především: naprostá konkrétní předmětnost předvádění, jež činí divadlo pokračováním životních zážitků a aktivit i potěšením z možností tyto zážitky a aktivity řadit do jiných souvislostí a tak si uvědomovat a reflektovat sebe sama v jiných rovinách svého já i jiných vazbách ke svému okolí. Není to samozřejmě inzitní divadlo. Ale není to také divadlo, jež lze měřit profesionálními měřítky a přes divadelní poučenost a zkušenost, jež bývá drtivou většinou v nějaké intenzitě a podobě přítomna, necítí přání činit divadelní výboje a dospívat v rámci nějaké poetiky k vrcholné kvalitě. Hraje se tu pro neskrývanou potěchu vlastní i diváků, jež jsou vyzýváni, aby se této sváteční chvíle účastnili. Ale není to ani divadlo, které chce diváka záměrně za každou cenu pobavit. Je to – jako v případě táborského představení – spíše setkání, v němž fungují čestné nezáměrné komponenty, jež jsou naprosto neskrývaně a s gustem předváděny. Od chvíle, co jsem pronikl pod povrch amatérského divadla, vím, že tohle v amatérském divadle existuje. Proto jsem trval, trvám a budu trvat na tom, že je rozdíl mezi profesionálním a amatérským divadlem.

DS TJ Sokol Lázně Toušeň Kolektiv souboru: Kino Foto: Ivo Mičkal

„DS Tábor o.s. Polní žínka Evelínka... /.../ Hraje se tu pro neskrývanou potěchu vlastní i diváků, jež jsou vyzýváni, aby se této sváteční chvíle účastnili. Ale není to ani divadlo, které chce diváka záměrně za každou cenu pobavit.“

Pro tuto vlastnost jsem patřil k těm, kdo z Loutkářské Chrudimi doporučovali na JH inscenaci Spolku loutkářů Na holou z Hořovic Nádherný letní den aneb Kdo jsme, kam jdeme a kolik máme času, kterou podle Charmse režíroval L. „Říha“ Řeřicha. Už tohle oznámení v programové brožuře JH svědčí o mnohém. Na počátku byl Charms, je tedy inscenace také jistým způsobem jeho interpretací. Ale v duchu inzitnosti je tato interpretace podřízena velmi silnému a osobitému cítění divadla jako možnosti zhmotňovat, zpředmětňovat své představy. Tato inscenace nechce Charmse komplikovat a hledat v něm myšlenkové hloubky. Byla prostě šancí využít podle svého – opět společný rys s inzitností: důraz a soustředění na vlastní zážitek skutečnosti i divadla

Jiráskův Hronov

– tohoto literárního podnětu. A tak vzniklo představení, v němž je prvotní ansámblové zanícené provedení nejrůznějšími prostředky a sálající energií, jíž soubor přitahuje Charmse k sobě a do sebe. Daly by se znovu vypočítávat četné nedostatky a problémy, ale podstatné je to pohlcení, vstřebání Charmse scénováním, které vytvořilo rudimentární přímočarou divadelní soudržnost. Nejčistší a z hlediska systému tohoto scénování amatérského divadla nejdokonalejší bylo potom představení zvláštního uskupení, jež se jmenuje Ženský amatérský spolek ŽAS Homole. Homole je vesnička nedaleko Českých Budějovic, kde se dala dohromady skupina žen, které pěstují různé společné aktivity, a tak došlo i k divadlu. A hledaly něco, kde by mohly hrát všechny členky tohoto uskupení, které by měly zájem. Tak se dostaly k románu V. Neubauera Sextánky – později jsem zjistil, že je to i divadelní hra, která se kdysi dost na ochotnických jevištích objevovala – který s nimi na jevišti provedla jejich divadelně zkušená režisérka Stanislava Kočvarová. A to, co je sdružuje jako příjemné a osvěžující setkávání s divadlem, to je i smyslem jejich představení. Ten sentimentální prvorepublikový dívčí románek hrají dámy zralého věku, které se prostě rozhodly hrát divadlo a zcela bez zábran s chutí a potěšením, přirozeně se pohy-

„Ženský amatérský spolek ŽAS Homole. Sextánky. /.../ ...je to projev jistého typu amatérského divadla, /.../ ...jež roste spontánně z nejzákladnějších a nejvnitřnějších potřeb životních jako vůle nějak zveřejnit sebe sama, svou autoreflexi, své bytostné lidské síly, je prodchnuto bytostným pozemským optimismem a divadlo chápe i provozuje jako jednu ze součástí přítomného současného života, jež už tím a jenom tím, že je, má svůj smysl.“

bují na hraně mezi vážností a nevážností; chvílemi se smějí všemu a hlavně sobě, chvílemi něco berou seriózně. Je to zvláštní disperze. Na jedné straně totální předvádění sebe sama, sebeprezentace, jež je přímo klíčovým stavebním kamenem inscenace, a na druhé straně okamžité přeskoky do polohy výsostně reprezentující, vytvářející znakovou zástupnou kvalitu. V této oscilaci existuje všechno na jevišti: od původních, dobře vymyšlených jevištních gagů, k naprosto bezostyšnému použití různých osvědčených klišé, od improvizace k překvapivému využití dvou loutek v nadživotní velikosti na kolečkách, které při nedostatku mužů nahrazují postavy tohoto pohlaví a mají podobu Aleca Baldwina a Johny Deppa. Dámy hrají, piští, vzdychají, drmolí francouzštinu, prostě zastupují, reprezentují mladistvé dívky dávné doby – ale především hrají s divákem, dávají mu k dispozici svou radost z toho, že takto mohou hrát, sebe sama; potřebují, aby pochopil tuto jejich divadelní zábavu, aby si ji spolu s nimi užil. Kdybych to neviděl, nevěřil bych, že tahle DS Tábor, o. s. / František Nepil: zvláštní směs může držet dohromady. Zuza Polní žínka Evelínka. Foto: Ivo Mičkal. Ferenczová v recenzi (Zpravodaj číslo 5) použila naprosto přiléhavý termín miš-maš, aby zároveň prohlásila, že to byla magie, racionální vysvětlení to nemá. Myslím, že má. Svým způsobem je to teoretická lahůdka, která je zkoumatelná na bázi sémiotiky, již jsem už naznačil použitím termínů záměrnost a nezáměrnost nebo také sebeprezentace a reprezentace. Na bázi sociologické je to projev jistého typu amatérského divadla. Jeho existenci jsem si uvědomil už na červenokostelecké inscenaci Don Quijote aneb Veselý konec rytíře smutné postavy, která byla na národní přehlídce v Třebíči a měla i šance být zařazena do programu JH 2008. Nazval jsem ji tehdy lidovým divadlem, jež roste spontánně z nejzákladnějších a nejvnitřnějších potřeb životních jako vůle nějak zveřejnit sebe sama, svou autoreflexi, své bytostné lidské síly, je prodchnuto bytostŽenský amatérský spolek ŽAS Homole ným pozemským optimismem a divadlo St. Kočvarová podle V. Neubauera: Sextánky chápe i provozuje jako jednu ze součástí Foto: Ivo Mičkal přítomného současného života, jež už tím a jenom tím, že je, má svůj smysl.

5 | 2008

33

Jiráskův Hronov

JIRÁSKŮV HRONOV FESTIVAL 2 – 9 August 2008 HRONOV, the CZECH REPUBLIC Joke Elbers Dutch Centre of AITA/IATA I have been in Hronov for this Festival several times before, but I never attended the opening ceremony. I am so glad I did this time. The opening ceremony was impressive and showed how much amateur theatre is appreciated in this country. Having several VIPs at the opening, like the mayor of Hronov, a representative of the Ministry of Culture, a Member of Parliament and others, is an honor. Also the raising of the different flags and the playing of the hymns was very impressive. And to see so many people together who were all there for the Festival, who are all dedicated to theatre – a great feeling. The Festival is a national one with international participation, this time by Austria, Holland, Slovakia and the USA. The play Dvojhlavý orel / The Eagle Has Two Heads written by Jean Cocteau was a real pleasure: excellent acting, nice costumes, a lot of attention for details, intriguing atmosphere. Even though there was a lot of text it was interesting to see it and possible to understand the action roughly.

it was the day of their patron Saint, with stalls with all sorts of food and drink and people were taking good advantage of this opportunity. I observed the strollers for a while and counted that eight out of ten had something to eat or drink in their hands. Next was a performance consisting of three short parts. All visual, so ideal for foreigners who can have their own interpretation and ideas. First Sólo pro knižky / Solo for Books. Nice movements by seven persons, solo pieces as well as ensembles. Everybody is always in a hurry and running against time. But books bring solace... And that is certainly a fact that everybody, from whichever country, knows and can identify with. The second piece Enyky benyky Anka banka was dance theatre by two very fit young women. No real story, only improvised movements related to meetings, interactions, partings - improvised on live music and danced with a lot of energy. I was told that the earlier performance in the afternoon had been different. Some effort! The third piece was great and a lot of fun. Kino / Cinema was a slapstick comedy, which started very funnily with the setting up of a couple of rows of cinema seats in slow motion. What followed was even funnier. All the people who came into the cinema had their own characteristics and succeeded in making them perfectly clear in a very short time. A great moment was when the movie tape broke and by mistake a tape with the music of “Je t’aime moi non plus” was put on, very briefly only, but the spectators were alerted (probably not only the ones on stage). This production started in an unusual way. The group had too many

Second day of the Festival. A sunny Sunday, many people outside, most of them eating ice cream. Also popular is eating and drinking outside. In the Alois Jirasek Park there was a festive day organized by the cooking school of Hronov because

34

actors, so everybody who wanted to play had to create her or his own character. They did a good job and all the different characters together created a very funny performance, of the right length, in the right tempo and with well-chosen music. One of the best of its kind that I have ever seen on festivals. Dekalog / Decalogue took place in very small cloakrooms and showers in the hockey stadium. It was summer so there were no sweaty hockey players, but actors. Only ten (dekalog) spectators at a time were allowed in for a performance of some twelve minutes during which we witnessed a wedding ceremony, a death and a funeral meeting. The director used texts of and was inspired by several writers, by Christian symbols and more. Since the rooms were very small the ten spectators were very close to the actors and in the dim light it was even hard to see who was who. I thought of Grotowski: Jerzy Grotowski (1933 – 1999), the famous Polish director who created unforgettable performances in the late sixties and seventies, who revolutionized theatre and is considered father of the then contemporary experimental theatre. The director of Dekalog Ondřej Pumr, certainly knows the work of Grotowski. For whoever is interested, read Grotowski’s book ‘Towards a poor theatre’, from 1968, a seminal book focused on the very root of the act of theatre: actors in front of spectators. A highly interesting performance and I was thankful to the organizers to have selected it for this Festival. Food for thought and discussion. Žáby / Frogs, the greenish contemplative drama by Theatre Kamen from Prague. The group informed us that the

DS KUK! ZUŠ Biskupská, Praha Kol. souboru: Komunikační etudy Foto: Ivo Mičkal

5 | 2008

Jiráskův Hronov

play with the same title by Aristophanes has nothing to do with their play. Well, Aristophanes certainly was not writing about real frogs. Not that we saw a real frog in this performance, but apparently there were lots of them. Oscar, the invisible Oscar, got rid of them at the neighbor’s house, but for the house on stage they are a problem. It was a text play, which made the audience laugh a lot. A very simple setting. I like that because then one does not get distracted from the acting. The long pauses in the text delivery were intriguing in the beginning, but together with the quiet and deliberate movements they also made the performance quite static. Nice green touches here and there, which showed attention for details. A trip to Nachod, a neighboring town, where we wandered around the main square, admiring the nice buildings and then climbed up the hill to the castle. After seeing the castle we climbed the tower to see the magnificent view over the surroundings from the top. Next was Bertolt Brecht’s A Respectable Wedding directed by Jozef Krasula (Slovakia). I had seen this performance last year at Scenic Harvest in Martin and was looking forward to seeing it again because I liked it a lot. And this time I liked it even more. The performance had gained in quality. It was some twenty minutes shorter and much more intense and the various characters had gained in effectiveness. An excellent performance with good acting by all actors, solo as well as in ensemble play. It was fascinating to see how a respectable wedding falls apart, how not only the furniture collapses literally, but at the same time the bourgeois façade of all these people

collapses, figuratively speaking. Many little details in the mise-en-scene showed that the director has used all the possibilities that the text offers. This is one of Brecht’s plays that deserves to be performed because it is of all times and has a universal value. Off to Hotel Beránek / Hotel Lamb, a wonderful puppet performance, highly enjoyable in all aspects. Apparently the text was very funny, the spectators laughed out loud most of the time, but also for foreigners the plot was more or less clear. A lot of fantasy, jokes, lots of surprises, lovely puppets, inventive scenery and all done with quite simple means. I wonder how many hours the group rehearsed to reach the high artistic level of this production. My Monster (Mein Ungeheuer) written by the Austrian playwright Felix Mitterer was a very complex performance with several layers. Violence and tenderness, insult and pain, good and bad memories, destroyed lives and love, the unveiling of the feelings of guilt, the depth of the human soul. Forgiveness and redemption. It was all there. This text play, in an Austrian stage dialect by a group from Salzburg, offered beautiful images that touched me, as well as the excellent intense and emotional acting of both actors who did not have moment of weakness. I think it is brave to put a serious and difficult play like this on stage. Henrik Ibsen‘s NORA is a play I often saw before, but never I got a lump in my throat like I did now. This performance, a guest professional one from Prague, was excellent in every aspect of it. What a fantastic theatre country the Czech Republic is!

Parau Parau Jablonec n. Nis. Sólo pro knížky Foto: Ivo Mičkal

Divadlo v 7 a půl Brno Henrik Ibsen: Nora Foto: Ivo Mičkal

5 | 2008

35

Jiráskův Hronov

Beautiful Summer Day or Who We Are, Where We Go and How Much Time We Have for It. A nice collage of puppets, music, songs, men and women. Refreshing to see this performance next to the serious plays. It was proven again that the writings of Daniil Charms offer good material for performances. Closely Watched Trains I found difficult to understand since it is a text play and the action on stage did not make clear what the plot was. However, the acting was good and there were impressive images and nice imaginative details. There was also funny street theatre. The Festival offered something for every taste and all of high artistic quality. Also, there was a large number of workshops with various subjects. The two workshops that I observed several times (non verbal theatre and creative dance) were interesting to see and were proceeding towards a presentation on the last Festival day. Amazing to see how much can be achieved by the workshop leaders with the students in a few days. On day 6 I had lunch in Poland! For the first time in my life I was in Poland; the border is just some kilometres away from Hronov. I saw a lot of nice old houses, drank some of the healthy but smelly water and crossed back over the (no longer existing) border into the Czech Republic. The Dutch performance Old Sweat by group KROV. Since the Dutch language is totally different from the Czech one (they belong to different families of languages) the text was totally lost in the Czech audience. However, there is a lot of visuality in the performance and the acting is physical, so a high level of understanding is possible. The audience was enthusiastic and applauded even during the performance.

The American performance (off Festival) was easy, language-wise. The youngsters from a very small town in Oregon, presented an all-American vaudeville show with singing and dancing and a large variety of costumes. The generation conflict is always a success on stage because of all the confrontations between parents and children. In this show it worked well as the leading theme around which the history of music of the last century was arranged. I liked the alternation of more quiet scenes with just a few actors and scenes with all actors going all out. What impressed me was not only the ability of the youngsters to put this show on, with acting, with songs like Age of Aquarius (well done) and some acrobatics as well, but also the radiation of positiveness in it. Americans remain so positive, whatever happens ( 9-11-2001), it always amazes me. I talked with a couple of the youngsters who told me how much they enjoy their visit to this country and how much they learn from it: different food, different habits, history and so on. In Knellerův letní tábor / Kneller’s Summer Camp they eat a lot of pasta, I learned. The idea of a place where all self-murderers go I found interesting (never saw it on stage before) and a lot of things happened to the people in that place, but it went on too long. However, I did like the many imaginative details and the live music. Live music on stage is hardly ever done in Holland for financial and practical reasons. In Hronov I have witnessed it several times. I enjoyed my stay in Hronov tremendously and went home with lots of good memories and my mind full of images and ideas.

Divadelní klub Jirásek Česká Lípa / František Zborník: Pension. Foto: Ivo Mičkal.

36

5 | 2008

Summary of 78th Jiráskův Hronov 2008 The programme of 78th Jiráskův Hronov was chosen from more than 1000 theatre productions, mainly through the system of competitive regional and national festivals held for different kinds of theatre. The main programme was created by 24 productions from 24 theatre groups played in 101 performances. The off programme consisted of other 26 productions and performances from 23 theatre groups played in 31 performances. On the whole, the festival hosted 50 theatre productions from 47 theatre groups in 135 performances. Besides, there were 30 music

and non-theatre productions and 6 exhibitions during the festival. In the course of the festival there were 16 thematic theatre workshops going on (usually lasting 8 days) and a daily discussion club and so-called problem club focussing on the productions in the main programme. More than 300 seminarists took part in both clubs. The total number of participants was 2000 people interested in theatre from the Czech Republic and abroad.

NoTa Plzeň / Enyky benyky Anka banka. Foto: Ivo Mičkal.

Jiráskův Hronov

Nakouknutí pod pokličku seminářů Jiráskova Hronova Připravila Eva Koutová ve spolupráci s Petrou Hanuškovou a Zuzanou Ferenczovou za použití materiálů letošního Zpravodaje JH Jiráskův Hronov, to nejsou pouze divadelní představení, na která přijíždí bezesporu spousta divadelních nadšenců. Není to také jen festivalové běsnění v několika málo hronovských společenských podnicích, ale jsou to z velké časti semináře, na které se rok co rok přihlašuje několik stovek zájemců. Letos bylo seminaristů rovných dvě stě sedmdesát osm (původně se jich přihlásilo více jak tři sta třicet) a rozdělili se celkem do patnácti dílen, které probíhaly souběžně na několika místech po dobu celého Jiráskova Hronova, a to vždy v dopoledních hodinách.

O. S. Thalia Vyškov / Ernst Jandl a Christian Morgenstern: Non s müsli. Foto: Ivo Mičkal.

Každý seminář zastupoval jedno písmeno v abecedě. Většina seminářů již měla své prvenství na Hronově za sebou. Vedle Žonglování, které v Hronově bylo opravdu poprvé a sklidilo nebývalý úspěch, se prvně představila také dílna Zoji Mikotové s názvem, který se už na loňském Hronově objevil, a to Genesis (vloni s Evou Ochrymčukovou). Právě těmto dvěma seminářům bude v následující reportáži věnovaný větší prostor než ostatním. Novinkou byl také seminář Hudba v divadelní inscenaci a po dlouhé době se objevil i seminář Poezie v divadle. Ale pojďme pěkně podle abecedy. Písmeno A zastupoval seminář Abeceda divadla. Lektorem byl Václav Špirit, současným povoláním sociální pedagog, režisér divadelního souboru Gut&Edel v německém Lörrachu a umělecký ředitel tamního mezinárodního divadelního festivalu. Jeho seminář se zaměřoval na základy divadelní akce, soustředil se na komunikaci a improvizaci. Účastnící si zde mohli vyzkoušet několik forem divadelního projevu. Seminář už je na Hronově stálicí, přesto k vývoji podle Václava Špirita dochází. „Určité věci měním, přicházím s novými cvičeními, zkouším, jak co zafunguje. Tím, že je to takový galimatyáš, od všeho kousek, tak se někdy mnoho věcí nestihne, a u některých věcí by bylo potřeba více materiálu. Takže k obměnám dochází, ale základ – jak přejít jeviště, jak mluvit, jak se pohybovat, jak improvizovat – se nemění.“ Písmena DRH, to je seminář Dramaturgicko-režijně-herecký. Jak sám lektor semináře Vladimír Zajíc přiznal, seminář už má také několik let za sebou. „Seminář v naší mysli vznikl v roce 2004. Je určen jak lidem, kteří se s divadlem seznamují, tak těm, co ho už provozují déle. Během deseti dnů se pak seznámí s třemi divadelními složkami – režií, dramaturgií a herectvím. Všechny samozřejmě nejvíce zajímá herectví, ale považujeme za nutné, aby seminaristé aspoň tušili, co všechno je možné v divadle dělat. Volíme si texty, které lze dále zpracovávat. Text nám nabídne určité téma, kterým se potom zabýváme. Letos jsme pracovali s částí Goldoniho Poprasku na laguně. Seminaristé byli rozděle-

5 | 2008

ni do dvou skupin. Každá z nich pak s textem naložila po svém. Často to bývá tak, že někteří seminaristé pracují s původní podobou textu a druhá část si s textem pohrává, posouvá ho a mění. Je to tvorba, kde hlavní úlohu hraje nápad.“ Lektoři Vladimír Zajíc a Marie Kotisová, kteří dílnu společně vedli, se domnívají, že je tu seminář proto, aby dal svým absolventům možnost a šanci vytvořit dobré divadlo. Za písmenem D se letos schovával seminář Dramatická situace Milana Schejbala, dramaturga a režiséra, ale také uměleckého šéfa Divadla A. Dvořáka v Příbrami a pedagoga DAMU Praha. Jeho asistentkou byla herečka Denisa Nová. Seminář patří mezi hronovské stálice a hlásí se sem každoročně nejen noví, ale i mnohonásobní účastníci. Milan Schejbal mi objasnil, že účelem semináře je, aby všichni absolventi nakonec bezpečně rozpoznali, co to ta dramatická situace, základní pilíř dramatu, vlastně je. Pokaždé pracují s jiným dramatickým textem. Letos to byla Nová komedie o Libuši a dívčí vojně v Čechách autora Františka Vodseďálka. Tato lidová hra se zpěvy v úpravě Jana Kopeckého je podle režiséra Schejbala ideálním impulzem k uplatnění kreativity, představivosti a hravosti včetně stránky hudební. „Umožňuje také uvědomění si, že každý herec je součástí celku, za který nese spoluzodpovědnost a tento celek zároveň vytváří. Nechám je vyzkoušet si různé varianty situací, aby sami přišli na to, která je nejlepší.“ Nedílnou součástí semináře jsou vždy cvičení a hry zaměřené na rozvoj komunikace, soustředění a tvořivosti. Jedním ze seminářů, které je možné považovat za hronovské nováčky, je dílna G

„...Dramatická situace Milana Schejbala /.../ ... účelem semináře je, aby všichni absolventi nakonec bezpečně rozpoznali, co to ta dramatická situace, základní pilíř dramatu, vlastně je.“

37

Jiráskův Hronov

jako Genesis, poprvé pod vedením Zoji Mikotové. Režisérky a pedagožky JAMU, která přetlumočila do znakové řeči text První Knihy Mojžíšovy Genesis a v roce 1997 jej inscenovala jako stejnojmennou inscenaci s neslyšícími herci. Proč si zvolila Genesis také pro svůj seminář, mi ochotně vysvětlila: „Těch sedm dní je pro nás vodítkem ke studiu pohybu. Tím, že to je zrození, tak to bereme trošku jako naše zrození a hledáme tak svoje pohybové možnosti. Téměř nikomu ze zúčastněných nešlo o vytvoření nějakého velikého díla. Prožívali svoje tady a teď naplno a výsledek vnímali spíše jako záminku pro zahrání určitých situací. Všechny zajímá pohyb jako takový. Jestliže jsme včera

Hudební skladatel Jiří Šlupka Svěrák při práci v semináři věnovaném hudbě v divadelní inscenaci. Foto: Ivo Mičkal.

Pohled do semináře D (jako Dramatická situace) režiséra Milana Schejbala. Foto: Ivo Mičkal.

38

5 | 2008

pracovali s centrem, tak dneska máme především vztah K a OD – což je to, co vlastně determinuje náš život. Buď se nám něco líbí (K) nebo nelíbí (OD),“ vysvětluje Zoja Mikotová. Skupina fungovala perfektně. Na povel 1K se všichni nahýbali a nakláněli směrem k rohu označenému jako číslo jedna, jako by je nějaká vyšší síla táhla za rameno. Na povel 1 OD se všichni od rohu vzdalovali. Určitý čas se věnoval také cvičení ve skupině. Při pohybu po místnosti na mě působila celá skupinka jako hejno rybek v moři, které neustále mění směr podle toho, kdo zrovna hejno vede, kdo se nebojí jít dopředu či naopak kdo se raději otočí a „plave“ zpět. Byla to ukázka absolutní koncentrace a týmové práce. Pohled zvenku byl fascinující. Pro každého ze seminaristů nicméně znamená Genesis něco jiného, i když v jejich odpovědích byly podobné znaky. Po svém seminář vnímá i Olga: „Jak biblické pojetí, tak samotný pohybový seminář mi pomáhá odpovědět na otázky, kde jsem se tu vzala, proč jsem zde a kdo vlastně jsem a jaká jsem … Neshledávám v tomto světě nic podstatnějšího než otázky po podstatě.“ Alena k tomu dodává: „Protože Genesis je zrod, tak mi přijde, že to může být zrod čehokoliv. Nadchlo mě Genesis jako téma pro tvůrčí práci, přijde mi, že se s tím dá pracovat v různých polohách. Toto téma nebo pojem může zahrnovat spoustu různých věcí, které si třeba ani nedokážu představit. Je to vlastně téma pro velké bádání.“, Po Genesis následovalo H jako Hudba, jehož lektorkou byla Karla Štaubertová-Sturm, česká operní režisérka, která působila v Národním divadle v Praze, německém Schwebzingenu, Národním divadle v Brně, Státním divadle v Košicích, Státní opeře v Praze, Městském divadle ve Zlíně, Makedonském národním divadle ve Skopje, Moravském divadle v Olomouci, Divadle opery a baletu v Ústí nad Labem, Slezském divadle v Opavě, Divadle J.K. Tyla v Plzni, Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě a na dalších scénách (Smetanova Litomyšl, Pražské jaro, NOD Roxy Praha, valtický zámek), ale také v Českém rozhlase. Jejím asistentem se stal Jiří Šlupka Svěrák, hudební skladatel, klavírista, autor scénické hudby, především ve Východočeském divadle v Pardubicích, a pedagog na pražské DAMU. Seminář byl určen všem, kteří se zajímají o hudbu jako o důležitou součást divadelní inscenace, ať už jsou aktivními muzikanty nebo se chtějí něco víc dozvědět o hudebním jazyku. Seminaristé byli rozděleni do dvou skupin, které se u obou pedagogů střídaly. Teoretická část se denně věnovala jednomu tematickému okruhu – například rozhlasové hře, činohře, muzikálu, opeře a současně seznamovala účastníky s tajemstvím výběru a následného použití hudby při tvorbě inscenace. Lektorka Karla Štaubertová-Sturm se seminaristy analyzovala také hudební složku představení festivalového programu a DVD

Jiráskův Hronov

Z předváděčky semináře DRH (jako Dramaturgie – Režie – Herectví) vedeného MgA. Vladimírem Zajícem a Marií Kotisovou. Foto: Ivo Mičkal. ukázky výjimečných představení různých českých divadel. Praktická část semináře vedená Jiřím Šlupkou Svěrákem byla zaměřena na prohloubení schopnosti účastníků pohybovat se v intencích hudební harmonie, pochopení zákonitostí hudební improvizace. I jako Iniciace mluvy. Na Iniciaci mluvy jsem se těšila. Mám totiž velmi ráda, když někomu záleží na tom, jak mluví, když někomu vůbec přijde důležité správně artikulovat. Zvláště v dnešní době, kdy se do našeho jazyka vkrádají nová nelogická spojení, důraz se klade na nedůležitá slova, mění se intonace, tempo mluvy se zrychluje a její intenzita se zvyšuje. Pro ty, kteří si kladou otázku, proč mám správně mluvit, a nestačí jim prosté vysvětlení, aby nám ostatní rozuměli a správně nás pochopili, pak nabízím ještě jeden důvod od Jaroslava Kodeše – lektora této dílny: „Je to náš mateřský jazyk. Když nám pánbůh daroval takový nádherný a bohatý jazyk, měli bychom ho umět lépe využívat. Když je někdo šikovný a vyrobí například krásnou židli nebo stůl, jeho um oceníme. Proč ale neoceníme, že někdo umí hezky mluvit?“ Seminář se věnoval veškerým artikulačním problémům. Intonaci, větným a slovním důrazům, interpretacím zpravodajských a publicistických textů i beletrie. Když jsem ze semináře odcházela s cílem ještě více se soustředit na svou výslovnost, Jaroslav Kodeš podotknul: „Ale jo, vy mluvíte dobře.“ Polichocena jsem s úsměvem odpověděla: „Děkuji, já se přece jen trošku snažím.“ Pan Kodeš mi ale nic neodpustil: „Ha! Š máte špatné!“ Podobě zaměřený byl také seminář Jevištní mluva. Vedla ho lektorka Michaela Bendová-Kudrnáčová a pracovalo se v něm s texty. Seminaristé byli rozděleni do několika skupinek. Každá měla přidělenou část textu, kterou v závěru semináře předvedla. Letos padl výběr na úryvky ze Seiferta, Havla, Wilda a matfyzácká pohádka (pohádka studentů oboru matematiky a fyziky). „Podle mě je lepší zadat seminaristům nějaký herecký úkol, než abychom dělali jenom cvičení,“ říká paní Bendová-Kudrnáčová. Důraz je, jak jinak, kladen především na řeč. Zajímalo mě, čím to je, že kultura řeči pomalu vymírá. „Doba je zběsilá, mladí lidé nevědí, čeho se chytit,“ zamýšlí se paní Bendová-Kudrnáčová. „Snaží se být autentičtí a správnou artikulaci považují za něco nepodstatného. Jako by vůbec nepřemýšleli o smyslu slova. Přitom je to tak krásné, když hlásky v mluvě nechybějí“. Nezbývalo mi, než smutně souhlasit. Velmi zajímavý byl seminář Komunikace pod vedení Daniely Fischerové. Už několik let je o něj veliký zájem. To, co jsem si z něho odnesla, je možná pro některé čtenáře již dávno jasná věc, mě to však citelně oslovilo. Nejvíce mě zaujal fakt, že při prvotním setkání s někým cizím, si hluboký a nesmazatelný úsudek na něho uděláme už v první minutě. Jak na mě zapůsobí daná osoba v těchto prvních Fotoseriál Ivo Mičkala v sloupci vpravo je z předváděčky semináře G (jako Genesis) vedeném prof. Zojou Mikotovou.

5 | 2008

39

Jiráskův Hronov

šedesáti sekundách, takovou ji budu vnímat i nadále. Je to hrozné, ale je to fakt. Veškeré testy a zkoušky to dokazují. Co to může udělat v praxi, vysvětlí následující situace: Musíte spolupracovat s nějakou osobou, která vám nic neudělala, tváří se příjemně, ale vám nějak nesedí. Nevíte proč, ačkoliv se snažíte sebevíc. A pak si vzpomenete na vaše první setkání. Uvědomíte si, že z nějakého důvodu vám na tom člověku něco nesedlo. Tvářil se například neochotně, přehlížel vás, při podání ruky se vám nepodíval do očí nebo jeho úsměv byl až nepři-

Pohled do dílny N (jako Neverbálno) Michala Hechta. Foto: Ivo Mičkal.

Snímek ze semináře P (jako Poezie) Renaty Vordové. Foto: Ivo Mičkal.

40

5 | 2008

rozeně přátelský (tzv. double–bind neboli dvojitá vazba; to znamená, že někdo mluví svým tělem v protikladu k tomu, co říká: podává vám ruku se slovy těší mě, ale nedívá se vám do očí dítě se zeptá maminky, zda ho má ráda a matka podrážděně odpoví: To víš, že mám!). Z těchto impulzů, které proběhnou v tak krátkém čase, si už ale uděláte úsudek, i když ještě nevíte, co si o tom člověku máte myslet. Proto také: „Pozor. Nikdy nedostaneš druhou šanci udělat první dojem“. Oblíbenou se stala také dílna s písmenem M jako Maska. Vedl ji letos podruhé Karel Vostárek. Když jsem vstoupila do učebny, kde všichni s vervou pracovali na svém díle, na své podobě, cítila jsem se jako Alenka v říši divů. Cílem semináře bylo vytvořit si svoji vlastní masku, která nějakým způsobem koresponduje s naším obličejem, ale i naturelem. Seminaristé si vytvořili hned několik typů masek, s kterými se pak v závěrečném dni prezentovali. Mým průvodcem byl přemilý Karel Vostárek: „Začali jsme iniciačním rituálem snímání posmrtné masky, což je vždycky pro každého zážitek. Dotyčný má najednou svoji podobu v ruce. Trojrozměrný odlitek je samozřejmě něco jiného, než když se dívá na fotografii. Všechny odlitky vyšly naprosto krásně, seminaristé si dali záležet a povedlo se. Myslím, že to pro ně bylo příjemné překvapení. To byla úplně první věc, kterou jsme první den udělali – po vstupním pohovoru, kdy jsme si řekli, co maska může být a její stručnou historii. Poté jsme začali modelovat masku charakterní. Pro její základ slouží odlitek posmrtné masky – pozitiv. Ačkoliv se celá maska změní, původní podoba se přece jen trochu propíše. Když si ty masky prohlédnete, jejich tvůrci se v nich projevují. Tyto masky slouží jako jakýsi ochranní démoni.“ V rámci Jiráskova Hronova byly i dvě dílny, které se věnovaly převážně komunikaci prostřednictvím těla. První byla Komunikace a ta druhá N jako Neverbálno Michala Hechta, mima, režiséra a pedagoga ve svobodném povolání. Studoval pantomimu u Zoji Mikotové a akrobacii u Evy Bosákové. Také na Hronově, kam pravidelně jezdí už od devadesátých let, vede seminář pantomimy. Na seminář Neverbálna Michala Hechta jsem se vyloženě těšila. Všechny dílny, které jsem až dosud navštívila, pracovaly totiž především se slovem. Přišla jsem v okamžiku, kdy Michal pustil hudbu a dal všem za úkol představit si na jejím základě nějaký příběh. A potom se mluvilo. Každý řekl, v jakém prostředí se jeho příběh odehrával. Na základě toho pak Michal rozdělil seminaristy do dvou skupin. A mluvilo se dále. Ve skupinách se totiž měli dohodnout, jaký bude konkrétní děj jejich příběhu, který na zadanou hudbu příští den předvedou. A já se ujistila, že i neverbální divadlo je o komunikaci. Michal po chvíli diskuzi přerušil a s výkřikem „Jdeme hopsat!“ odvelel jednu skupinu do tělocvičny. Já se k nim nadšeně přidala. Za tím hopsáním se totiž skrýval trénink akrobacie. Když jsem pak pozorovala, jak všichni kolem mě skáčou na trampolíně a dělají kotouly pod nízkou lezeckou stěnou, hluboce jsem je obdivovala.

Karel Vostárek vedl seminář M (jako Maska). Foto: Ivo Mičkal.

Jiráskův Hronov

Nejvíce mě zaujal fakt, že při prvotním setkání s někým cizím, si hluboký a nesmazatelný úsudek na něho uděláme už v první minutě. Jak na mě zapůsobí daná osoba v těchto prvních šedesáti sekundách, takovou ji budu vnímat i nadále. /.../ Pozor. Nikdy nedostaneš druhou šanci udělat první dojem.“

Záběr na ty, co se učili mluvit v semináři I (jako Iniciace mluvy) Jaroslava Kodeše. Foto: Ivo Mičkal.

Daniela Fischerová se svými posluchači u nohou poléta v nejvyhledávanějším semináři JH věnovaném nonverbální komunikaci. Foto: Ivo Mičkal. Seminář Poezie reprezentoval pod vedením Renaty Vordové písmeno P. Asi málokdo by tušil, z čeho všeho se dá vytvořit divadlo poezie. Hřbitovní nápisy, hloupá věnování na přáníčkách, nesmyslné říkanky, ze kterých jsme jako děti měly strach. Renata Vordová přibližuje práci seminaristů: „Nasbírali jsme materiál – současnou poezii, která je okolo nás a všude nás obklopuje, a nyní se pokoušíme vystavět scénář z různorodých textů, které ale nejsou prvotně určené k interpretaci. Toto je totiž další možnost, co může být divadlo poezie. Jestli se to povede, to teprve uvidíme, ale důležitý je samotný proces.“ Na poezii se ale stále podle Renaty Vordové pohlíží trochu skrz prsty: „Na začátku Hronova jsem cítila, že se poezií trochu pohrdá. Když se někdo mých seminaristů zeptal, v jaké dílně jsou a oni odpověděli že na Poezii, tak reakce byly takové jako: Jo no jó, poetové, vy tady budete chodit a říkat ty krásný slova a tak… Poezie je taková popelka, ale na druhou stranu si k ní skoro každý nějakou cestu najde. Pro někoho může být poezie i to, že třeba leží lžička na talíři a on může přemýšlet nad tím, kdo s ní jedl, proč ten papír od cukru smotal tímto způsobem a podobně. Je za tím prostě příběh. Poezie jsou ty nevyřčené věci.“ Seminář S jako Scénografie vedla Kateřina Baranowska. Dílna byla tvořena skupinou absolventů Kurzu praktické režie. Tedy režiséry amatérských souborů, kteří si ve čtyřletém cyklu měli projít základy různých oborů, se kterými se mohou při své divadelní práci setkat. A protože bylo absolventům kurzu líto, že už skončil, rozhodli se, že si ho trochu prodlouží. „Scénografie je vlastně jediný obor, který nám chyběl,“ vysvětlil mi absolvent David. „A souhra režiséra a scénografa je velmi důležitá. Musíme vědět, co po scénografovi můžeme chtít. Dohoda mezi režisérem, dramaturgem a scénografem je pro fungování inscenace nejdůležitější,“ dodává Luděk. „Je hodně těžké

Jevištní řeči byl věnován stejnojmenný seminář Michaely Bendové-Kudrnáčové, která promptně nahradila avizovanou lektorku Reginu Szymikovou. Foto: Ivo Mičkal.

5 | 2008

41

Jiráskův Hronov

42

učit scénografii samu o sobě a je ještě těžší učit ji nevýtvarníky. Na uměleckých školách je scénografie pojímána jako výtvarný druh činnosti a studenti jsou rozvíjeni ve výtvarných disciplínách. Po režisérech ale žádné extra výtvarné úkoly chtít nemohu a bylo by to i kontraproduktivní,“ říká lektorka Kateřina Baranowska, když jsem o pauze vyzvídala, jaké to vlastně je učit scénografii režiséry. „Jde mi tedy spíš o to, aby si uvědomili, jak a nad čím scénograf přemýšlí a na co všechno nesmí zapomenout. Chtěla bych, aby se správně naučili definovat úkol, který scénograf při tvorbě inscenace má. Část semináře vždy rozebíráme představení, které jsme viděli. Soustředíme se na to, co bylo ve hře sděleno scénografickou složkou. Potom děláme různá cvičení na práci s barvou a prostorová řešení. Všichni mají také po skupinkách rozděleny hry, ke kterým musí vymyslet nějaké scénografické řešení.“ Seminář TaP znamenal Tanec a pohyb. Jediný zahraniční lektor se objevil právě v této dílně. Henk Smits z Holandska je choreograf a pedagog výrazového tance a art-performance. V dílně nešlo pouze o tanec, ale spíše o jakési vyjádření sebe sama pohybem v daném prostoru. Ten byl vymezen nedalekým parkem. Tančit se podle Henka mohlo klidně i ve vodě. V Hronově se ve vodě netančilo, zato na lavičkách, u stromů, ale i na mostě ano. A stálo to za to. Jak mi vysvětlil Dominik, účastník dílny: „Máme si tančit ve svém světě a není důležité, co si o tom divák myslí. Důležité je vnímat své tělo a prostor, kde se tančí. Proto to také zkoušíme na několika místech, aby se ukázalo, jak pohyb může fungovat v rozličných prostorech. Nemusí to být dokonce tanec, jde o pohyb.“ Přiřadila jsem se ke skupince, která si jako svůj prostor vybrala alej stromů. Někteří si naopak vybrali most, lavičky nebo zeď. Ptala jsem se, proč si zvolili pro svůj prostor právě stromy. „Protože je tady stín a například mně osobně se zeď nelíbila. Zdálo se, mi že je tam hrozně moc lidí, a pohyby, které se vytvářely u zdi, pro mě byly hrozně zkoprnělé. Kdežto když jsem viděla tančit holky tady u stromů, bylo to moc krásný. Navíc také nejsem zvyklá někde exhibovat sama, a strom je pro mě v tomto případě

jakási berlička,“ podala své vysvětlení Jana. Jan si strom vybral proto, že je podle něj ideálním partnerem. Písmenko T hostilo ještě jeden seminář, a to Tvořivost. Předem musím říct, že stydliví introverti by se tomuto semináři možná měli vyhýbat. Nebo by jim to třeba naopak pomohlo. A možná, že v divadelním prostředí ani žádní stydliví introverti nejsou. Kdoví? Každopádně jsem musela obdivovat účastníky semináře, kteří byli například schopni improvizovaně tvořit příběh na zadané téma. Hrála se modifikovaná verze městečka Palerma, pohybové hry, vymýšlely se reklamy na neexistující výrobky, předváděly se zrcadlové pohyby. Jak mi vysvětlila lektorka Eva Ochrymčuková, absolventka JAMU Brno v oboru dramatická výchova: „Seminář pomáhá účastníkům dílny v hledání inspirace, kterou potřebují pro svou divadelní práci. Například když dělají představení a nemají konkrétní text. Hledáme tedy podněty, ze kterých si mohou dotvářet situace a z těch potom třeba vytvořit představení. Je to například inspirace pohybem, inspirace slovy, smysly, dělali jsme i komiks.“ Úplné prvenství měl na Jiráskově Hronově seminář Ž jako Žonglování. Byl o něj obrovský zájem a sklidil velký úspěch. Je jasné, že na Hronově nebyl naposledy. Na semináři se mísili jak úplní začátečníci, tak pokročilí, kteří už měli jednu dílnu s Adélou Kratochvílovou, vedoucí semináře, za sebou a přijeli si pouze zatrénovat. Objevil se zde také například kluk, který se žonglováním živí. V průběhu semináře se ty obrovské rozdíly ale mazaly. „Nejsme v tuto chvíli na takové úrovni, abychom mohli říct, že to umíme. Když jsme přijeli, neuměli jsme házet vůbec. Během prvního dne jsme se naučili princip tří míčků a pak už se na to nabalovaly další a další triky. Ale dobrým žonglérem se člověk stává prý po pěti až deseti letech, jak říkala Adéla. Je to velká dřina,“ prozrazuje mi Terka, která žonglování zkoušela úplně poprvé. Společně s Lindou tak bez rozmyslu kývaly hlavou na otázku, zda by na seminář přijely za rok znova. „Určitě jo, toto je pouze základ, ale k tomu, abych se naučila žonglovat, potřebuji trénink. A tohle je trénink nejlepší právě tím, že vstaneme ráno v osm hodin a musíme jít na čtyři hodin cvičit. Normálně se člověk nedonutí. Právě na ty základy je intenzivní výuka nejlepší. Pak už můžu trénovat doma. Není to tak, jak vnímám jiné semináře,

Lektorka MgA. Kateřina Baranowska při vedení semináře S (jako Scénografie). Foto: Ivo Mičkal.

Henk Smits z Holandska při vedení dílny věnované tanci a pohybu v divadle. Foto: Ivo Mičkal.

5 | 2008

Jiráskův Hronov

Fotoseriál Ivo Mičkala zachytil jednu sekvenci z předváděčky dílny TaP (jako Tanec a Pohyb) vedené holandským lektorem Henkem Smitsem.

Dílna T (jako Tvořivost) vedená Mgr. Evou Ochrymčukovou proměnila inspiraci a impulzy pro autorskou divadelní tvořivost v závěrečné představení. Foto z předváděčky: Ivo Mičkal.

na které přijdete jednou a další rok už na ně nemusíte, protože je to to samé. Podobně je to i s pantomimou.“ A Linda k tomu dodává: „Příště, až budeme natrénované, budeme moci odpoledne používat i mozek, ne jako teď. Odpoledne jsem už nedokázala konstruktivně odpovědět, zda se mi dané představení líbilo nebo ne, protože mi pořád běhaly v hlavě míčky. Když potom dlouho žongluješ, máš potom fakt vyžonglováno.“ Překvapilo mě, že se v žonglování používají docela často slova, zvuky, hrací skřínky, píšťalky nebo zvonečky. Všechny tyto rekvizity nebo doplňky posunují příběh dál. Dodávají mu charakter. Toto využití předmětů a slov vysvětluje, k čemu všemu se dá žonglování použít. Může se z toho stát i groteska doplněná o míčky. Spojovat žonglování s mluveným slovem je ale velmi obtížné. Člověk se soustředí na to, jakým způsobem žongluje, a když do toho má začít mluvit, je to zase další úroveň. Stejně jako prezentování dílny před diváky. Jak mi vysvětlila Adéla: „Vždycky se snažím dovést seminaristy k prezentaci. Teď jim to tady v tělocvičně jde, ale předvést to veřejně je zase o něco náročnější. Ale míček může spadnout i dobrému žonglérovi.“ Co říct na závěr? Zkrátka a dobře: Život seminaristy není jednoduchý. Přiznejme si, je mnohem těžší než život obyčejného hronovského diváka. Už proto, že hronovský seminarista nemá tu šanci vyspat se tak dobře jako hronovský divák. Posuďte sami. Vstává v osm hodin, kdy všichni ostatní spí, aby se mohl pustit do práce v dílně, pro kterou se dobrovolně rozhodl. Tam pracuje nejen fyzicky, ale hlavně psychicky, a to až do jedné hodiny. Pokud se podaří, zbude mu pouze

chvilka na oběd a hned potom rychle uhání na odpolední představení. Večer dorazí po poslední inscenaci do nějaké z hospod – zodpovědně zhodnotit celý den, popřípadě navázat nové kontakty (tak nesmírně nutné pro plynulý chod festivalu) a druhý den opět v osm vstává. Je to jasné, všem, kteří nevynechali jediný den, jedinou hodinu semináře a stali se tak seminárními otrlci, právě těm patří upřímný obdiv.

Dílna Henka Smitse tvořila své tanečně-pohybové kreace i v hronovských exteriérech. Foto: I. Mičkal.

Novinkou na Jiráskově Hronově byla dílna žonglování vedená Adélou Kratochvílovou. Foto ze závěrečné předváděčky: Ivo Mičkal.

5 | 2008

43

Jiráskův Hronov

Vedení Problémového clubu JH se nově ujal dramaturg MgA. Petr Michálek.

Prof. PhDr. Jan Císař, CSc.

Část lektorského týmu Problémového clubu 78. JH (zleva) Mgr. Alena Zemančíková, prof. PhDr. Jan Císař, CSc., Mgr. Petr Christov, Ph.D. a prof. Mgr. Ján Zavarský.

Prof. Mgr. Ján Zavarský byl trefný.

44

Pohled do auditoria hronovského Problémového clubu. Vpředu uprostřed asistentka clubu Mirka Císařová, vedle ní vpravo organizační vedoucí Klubu (nejen) mladých divadelníků Mgr. Marie Poesová.

Doc. MgA. Jakub Korčák, lektor PC.

5 | 2008

Posluchačka s Rubikovou kostkou.

Jiráskův Hronov

Rozborový seminář KR SČDO letos na JH podvacáté Dušan Zakopal Když v roce 1984 vznikl Klub režisérů Svazu českých divadelních ochotníků (KR SČDO), jednou z jeho prvních akcí byl analytický seminář na Jiráskově Hronově. Nutno konstatovat, že vedle rozboru zhlédnutých představení (jeden den 1 inscenace) byl také čas na samostatné akce (2–3denní), tzv. seminární dílny, např. Petera Scherhaufera Autorské divadlo, které předcházelo jeho pozdější Shakespearomanii. Náplň a činnost rozborových seminářů KR SČDO formuloval od prvopočátku JUDr. Zdeněk Kokta (místopředseda SČDO a první předseda KR SČDO). Od druhé poloviny 80. let minulého století prodělaly formy jednání a diskuzí v rozborovém semináři řadu změn. V době, kdy byl na JH ještě dostatek volného času, byly semináře tematicky zaměřeny, např. na problematiku monologických vystoupení, scénické řešení vybraných výstupů z Dona Juana, podoba režijní knihy apod. S postupem času, s růstem počtu představení na JH i v souvislosti s ukončením veřejných diskuzních klubů, bylo těžiště semináře zaměřeno na rozbor vybraných zhlédnutých představení. Úvodní „výkop“ do diskuze převzali tzv. analytici z řad členů KR SČDO, kteří se mohli předem připravit, neboť program JH byl dostatečně znám dopředu. Od inscenátorů měli předem i potřebné předlohy (děje se dodnes). Vodítkem jednotného postupu analytiků byla a je doposud metodika rozboru inscenace, tzv. VADEMEKUM. Vedoucím lektorem se od 90. let stal MgA Jiří Hraše. Když z této funkce odstoupil, nahradil ho od r. 2006 Rudolf Felzmann. Nutno konstatovat, že k plné spokojenosti všech. Praktická stránka vedení a zaměření rozborového semináře KR SČDO se osvědčila a na letošním JH zůstala zachována. Semináře se zúčastňují všichni, kteří se zabývají nebo chtějí zabývat rozborem představení. Je tedy určen nejen režisérům a dramaturgům, ale také hercům či hodnotitelům inscenací na všech úrovních. Je otevřen také těm, kteří si chtějí konfrontovat své názory na viděnou inscenaci. Analýzou jsme se dobírali společně podstaty sdělení tématu, hledali inspirativní prvky, konfrontovali také autorskou předlohu s inscenačním výsledkem a dovídali se o tvůrčím vkladu spisovatele. Hlavní reflexe byly letos zaměřeny na představení Penzion, Dvojhlavý orel, Sextánky, Nora, Ostře sledované vlaky, Asteroid Bejček. Vstupy do diskuzí zajišťovali členové KR SČDO. Zcela pravidelně seminář navštěvovali režiséři či autoři a čelní herečtí představitelé. Rozborový seminář KR SČDO se uskutečnil od neděle 3. 8. 2008 do soboty 9. 8. 2008 včetně, vždy od 9 do 12 hod v ZUŠ pod kostelem. V průměru se sešlo 25 osob denně. Vzhledem k tomu, že seminář je otevřený všem ochotníkům (nejen z SČDO) a také těm, kteří v Hronově pobudou jen několik dní a chtějí si konfrontovat své názory, je počet účastníků kolísavý. Lze konstatovat, že polovina z nich jsou nově příchozí, někteří rozborový seminář navštěvují již poněkolikáté. Dosavadní forma i náplň semináře KR SČDO se osvědčila a úspěšně se letos završilo 20 let jeho existence na JH, našel si své místo ve vzdělávacím programu SČDO i JH. Účast v něm je mírně stoupající a stále více se v debatě projevuje otevřenost frekventantů. Svůj podíl na tom má bezesporu velmi provokativní a fundované vedení semináře vedoucím lektorem Rudolfem Felzmannem.

Renomé Jiráskova Hronova je oceněním českého amatérského divadla Rozhovor s Mgr. Lenkou Lázňovskou, ředitelkou NIPOS připravila Marie Poesová Už delší dobu přemýšlím o tom, jak je to vlastně s postavením Jiráskova Hronova, festivalu amatérského divadla, v evropském kontextu. Proto mne mile překvapil rozhovor se současným prezidentem Středoevropské sekce asociace AITA/IATA (Mezinárodní nevládní organizace amatérského divadla) Mgr. Lenka Lázňovská. Foto ze Josefem Hollosem z Rakouska v 78. JH: I. Mičkal 3. čísle Zpravodaje JH. Mimo jiné říká, že si Jiráskův Hronov stojí v mezinárodní konkurenci velmi dobře a v Evropě je docela známý a má velmi dobré renomé. Tato chvála tvůrce a organizátory JH jistě velmi těší, ale může to být jen vstřícné pozitivní gesto hosta vůči hostitelům. Vy jste, Lenko, prezidentkou českého střediska AITA/IATA, byla jste prezidentkou a viceprezidentkou Středoevropské sekce AITA/IATA a jste po léta předsedkyní festivalového výboru JH. Během roku se zúčastňujete mnoha mezinárodních festivalů a akcí spojených s vaší činností v orgánech AITA/IATA. Můžete potvrdit vstřícnou reflexi pana Hollose či ještě jinak – jaká je vaše zkušenost s vnímáním Jiráskova Hronova v evropském (možná i světovém) měřítku? Na světové měřítko bych, Maruško, s dovolením zapomněla, tak „světový“ Jiráskův Hronov určitě není. V Evropě je opravdu docela známý. Jiný host letošního Jiráskova Hronova paní Joke Elbers z Holandska řekla, že pro ni Hronov patří mezi čtveřici prestižních evropských festivalů (bienálový Festival evropských divadelních kultur v německém Paderbornu, Festival I. Horvátha v maďarské Kazincbarcice, každoroční Scénická žatva Martin a Jiráskův Hronov). Renomé Hronova je zároveň oceněním českého amatérského divadla, které má v Evropě velmi dobrý zvuk. Zatím posledními úspěchy jsou vystoupení pražského souboru KUK! na Světovém festivalu dětského divadla v Moskvě a obrovský ohlas uvedení inscenace Kdyby bylo nebe karlovarského souboru Hanky Frankové na Evropském festivalu mladého divadla v Rudolstadtu. Řada odborníků mi říkala, že karlovarská inscenace z hlediska schopnosti výpovědi obrazem je zjevením, na něž dlouho nezapomenou. Je nějaká oblast, ať už v dramaturgii, organizaci, zaměření hronovského festivalu..., kde cítíte, že by šlo ještě vylepšovat, kde máme určité dluhy jak vůči divadelníkům, tak divákům ve srovnání s jinými obdobně zaměřenými přehlídkami? Připomeňme si, že JH je z hlediska koncepce divadelní žatvou. To není obvyklá koncepce. Další čistou žatvou je pouze slovenský a částečně maďarský festival. Všechny ostatní evropské festivaly amatérského divadla, respektive festivaly konané v evropských zemích (jde o zhruba 40 titulů) jsou výběrovými mezinárodními festivaly, které vypíší termín uzávěrky s uvedením podmínek účasti (jaké inscenace preferují, kolik lidí jsou ochotni přijmout a co hradí), ustaví programovou radu a vyberou si. Na JH se české soubory nemohou samostatně přihlásit a mohou pouze postoupit z jiného festivalu. Podmínkám jiných festivalů se blíží mezinárodní část JH. Myslím, že je dostatečně zřetelné, že Hronov nelze ani z hlediska dramaturgie ani tematického zaměření s žádným festivalem srovnávat. Dramaturgie festivalu je dána výsledky české amatérské divadelní sezony a jeho případné tematické vymezení

5 | 2008

45

Jiráskův Hronov

by bylo v rozporu s koncepcí žatvy. Pokud jde o organizaci, zahraniční soubory festival pouze chválí. České občas brblají, tu a tam se někdo dožaduje honoráře, stěžuje si na ubytování či na něco jiného. Asi nejčastější stížností je hrací prostor a jeho úprava. Soubory totiž často až na JH chtějí něco jiného, než co si dohodly předem s pořadateli, většinou k vlastní škodě. Myslím, že pořadatelé nikdy neříkají nikdy a snaží se občas v rámci možností i o nemožné. Bylo by nefér nepřiznat, že mezi hracími prostory chybí komorní kukátko. Mimochodem jsem moc ráda, že jsme vyřešili příspěvek na dopravu. Na co můžeme být pyšní, co nám se daří a na jiných festivalech se s tím nesetkáváte? Zahraniční přátelé nám závidí především tři rysy Jiráskova Hronova. Tím prvním jsou plné sály a obrovský zájem o festival. Stovkami lidí, kteří přijedou na JH jako seminaristé nebo návštěvníci, se nemůže pochlubit žádný jiný festival, který znám. Ráda opakuji otázku jednoho zahraničního souboru, který tváří v tvář tomuto faktu se zeptal, zda diváky odněkud svážíme. Vezměme přitom v úvahu, že festival je mnohem delší než jakýkoliv jiný. Martin je od úterý do soboty, většina ostatních festivalů má schéma středa až neděle. Druhým neobvyklým rysem je město naplněné divadlem. Vladimír Hulec by nesouhlasil a připomněl Avignon nebo open air část Festivalu divadla evropských regionů v Hradci Králové, kde se paralelně konají desítky představení. Takto to v Hronově nevypadá, mluvím-li o naplnění divadlem, myslím tím, že ulice, hospody, park, školy jsou naplněny divadelníky a všude se mluví a diskutuje jen o divadle. Míra, kterou k tomu přispívají profesionální umělci, divadelní teoretici a kritici, je českou zvláštností. V cizině (výjimkou je Slovensko a Maďarsko) převažují amatérští divadelníci sami sobě. Konečně třetí zvláštností je rozsah a kvalita vzdělávacího programu. Žádný jiný festival nenabízí v průměru 15 dílen a tři stálé diskuzní kluby včetně PC se špičkovými lektory (vedoucí katedry teorie a kritiky DAMU, vedoucí katedry divadelní vědy FFUK, vedoucí ateliéru scénografie JAMU a další). Jaké jsou příležitosti ke vzdělávání na těchto festivalech? Bylo by směšné tvrdit, že festivaly v zahraničí žádné dílny a diskuzní kluby nenabízejí. Součástí doprovodného programu jsou vždy minimálně jedna až pět či šest praktických dílen a seminářů plus každodenní rozborové semináře vedené tří- a vícečlenným lektorským sborem. Pořadatelka finského festivalu v městě Mikelli, která navštívila JH před dvěma lety, byla rozsahem vzdělávací části festivalu velmi překvapena. Prohlásila, že něco takového vidí poprvé v životě a že se pokusí nabídnout alespoň několik dílen. Mezi pozvanými lektory byl i mim Michal Hecht. Těžko za dva dny, které měl k dispozici, mohl udělat tolik jako za deset dnů na JH. Zahraniční dílny mají často koncepci pouhého nahlédnutí do nějakého oboru, tj. např. každý den má lektor nové frekventanty. Opakuje tedy několik cvičení, technik, etud, nemůže navazovat ani pokračovat. Nechci tím říci, že takové dílny nemají smysl, chci pouze poukázat na rozdílnou příležitost ke vzdělávání. Předpokládám, že v zahraničí je běžné situovat festivaly spíše do velkých měst. Je nějaká zkušenost s pořádáním festivalů v tak malém městě, jako je Hronov? Takto obecně to neplatí. V zahraničí podobně jako u nás dobře vědí, že festival v malém městě má mnohem větší význam pro image místa než v městě střední velikosti a úplně jinak je na tom velkoměsto. Na druhé straně větší město je atraktivnější pro cizince (připomínám velký zahraniční ohlas jediného čistého mezinárodního festivalu amatérského divadla u nás, pražský Apostrof), má větší ubytovací kapacitu, snadněji se shromáždí potřebný finanční kapitál. Festivaly se konají ve velkých i malých městech. Ostatně dovoluji si připomenout, že měřítkem velikosti není počet obyvatel sídla, ale relace uvnitř daného státu. Protože v České republice převažují malá sídla do pěti tisíc obyvatel, není Hronov s 6,5 tisíce žádná vesnice. Děkuji za rozhovor.

46

5 | 2008

Dr. Joke Elbers uprostřed svých nizozemských krajanů z Bredy na 78. Jiráskově Hronově. Foto: Ivo Mičkal.

Mezi pozlacenýma baculatýma andělíčkama a červeným plyšem Rozhovor (podle všeho poslední) s Ondřejem Pumrem, mašinou souboru J.S.T.E. Artyžok a DRED Náchod zprostředkovaný Jasankou Kajmanovou Jaké to bylo hrát čtyřicetkrát za sebou Dekalog: PYGMALION – SVATBA – KAR, co vám to přineslo? Únavné, hypnotické. Přineslo únavu, hypnózu. Přineslo naprostou dokonalost v předvádění – nazkoušeli jsme. Protože zkouška, ni zkoušky předtím neproběhly, nestihlo se, dokonale se zakonzervoval stav se všemi chybami, šaržemi, nedokonalostmi, odfláknutostmi. Pozitivní na tom bylo to vězení, že nebylo kam utýct. Nikdy dříve se nepodařilo, že by lidi-aktéři byli takhle pohromadě, dokonce je to přinutilo přijmout ten tvar a popřemýšlet o něm, ba navrhovat. Asi prvně. Jen co byli venku, rozutekli se. Jsem ale vděčný vždy, aspoň za ten jeden vězeňský blok. Ještě jednu dvě digrese: hrát takhle opakovaně činahru bylo by důkazem její nesmyslnosti, nemožnosti, neschopnosti a neživotaschopnosti a zároveň důkaz smyslu našeho činění, neboť to šlo, bylo možné. Druhá věc: nikdy jsem však neměl k té honbě svolit, to představení je prostě intimní, pro malý počet diváků, žádající ten malý počet; příště budu důsledný, i kdyby to znamenalo nehronov… Ale zase nyní máte hromadu diváckých názorů… Přineslo nám to zajímavých odezev: prý jsme se velice líbili zahraničním návštěvníkům (už příznak, že cizině – asi

Jiráskův Hronov

tam mají míň divadelních kotlíkářů; možná šlo i o ten nahý pozadek); jeden pán si pochvaloval, že to bylo za 15 minut zkrámovaný a že to hned pochopil a ne jako ty vostatní, který se s tím crcmaj hodinu a stejně hovno každej pochopí; jedna paní říkala, že neví, nerozuměla tomu, ale že plakala; jeden pán položil mlčky ruku na rameno a ještě jeden mladší pán povídal, že nemá proč jít domů, že tam byl jak doma (asi má doma zimu, nebo strašně horko). Co říkáš na Jiráskův Hronov a přehlídky vůbec – od krajských po celostátní? Debata úplně zbytečná. Dokud budou přehlídky rozděleny takto formalistně, nemají a nemohou mít pro tento okruh termín. Vždy by se vymezoval jen vůči těm dalším. Teď k termínům: nesnáším termín divadlo, nesnáším, co jsme z něj udělali, zinstitucionalizovali, obrodnili. Původní staročeské divadlo rovnalo se podívaná. To by ještě šlo. Dnes je to v podstatě barák či plac, a tam mrtvá ukecaná činahra, to vše nabouchané Anežkami Milerovými, které tvrdí, že žije. Mimochodem, z 99 % náplně toho pořadu, z té šmíry, uslintanosti a šarže je mi až fyzicky zle. Ticho všude, temno všude, hlucho všude, mrtvo všude. Co to bude, co to bude… Co to proboha je? Až druhým, či kolikátým přenosem se pojem divadlo stal označením druhu, žánru, repertoáru. Mám problém s tím, že se představení a v povedeném případě umělecký komunikát, nazývá od té instituce, nikoli od (z)jevení na jevišti (světa) a scénické události. Přestože theatron je také od místa, odkud se dívá na něco, co se jinde předvádí, raději tyjátr než divadlo – u nás v slově spoj tupého čučení a starého bělidla. Žal toho pěkného slova. Máš snad radu, jakým způsobem soubory roztřídit? Když už tak pěkně vertikálně rozšuplíkováno – a hanba, že jsou protěžovány horní šuple činoherní – pak aspoň zařazovat tam, kam se patří. Konkrétními slovy: pokud budou z pískovského okruhu důsledně rozhozeny sbory do šuplat činohry, hudebního divadla, recitací a divadla poezie, loutkového divadla, divadla venkovských souborů (Bože?!), divadla pro děti a dalších existujících, nezbude pro experimentující okruh a do toho okruhu téměř nikdo, možná jen my, a my netrváme na tom, aby se to leda pro nás organizovalo. Kámen, Geissleři patří na okruh činohry – a mají tam vyhrávat. Ne ty tylovskojiráskovskošekspírovskočechovovskočecháčkovskohouskokouský sbory. Upřímně řečeno, oddělte a rozšuplíkujte toho co nejmíň, možná tak děcka od dospělých, loutkařinu zvlášť, recitaci zvlášť, a to stačí. A pak vybírejte a nechte vyhrávat ty, kteří si opírají žebřík o měsíc, a i kdyby vylezli jen na půdu, furt je to lepší než ti, kteří si ten žebřík ani neopřou, ale položí na zem a mezi špryclema tajtrlíkujou. Asi se opakuju, ale donekonečna odkvákávat ty samý a stejný texty (i když samy o sobě můžou být dobrý) je bzdura. Ještě to mělo smysl, když se lidé nemohli k těm textům dostat, neboť nebyl knihtisk, tisk, síť a gramotnost, nebo se zachraňoval jazyk a řeč, ale dneska se proboha dostaneme aspoň v naší kulturní zóně k textům a gramotnosti tak snadno. Čtěte prosím ty nádherný texty (i Shakespeare, i Čechov ap.), ale nenechávejte si je zmrvit šmíráckým, deklamačním, neinvenčním, tisíckrát přežvýkaným a rozmělněným předváděním. A fabuli raději prožívejte vy sami, než abyste slintali nad nějakou vám předhozenou. Čtěte ty texty. A nekoukejte na ně mezi pozlacenýma baculatýma andělíčkama a červeným plyšem, neposlouchejte je, jak jsou hyperinvenčně reprodukovány v hypermarketovém, bazénovém, postsmrdelním a jinak inscenačně a scénograficky zpotvořeném hávu a obalu. Drama, poezie, próza jsou liter(ár)ní druhy. I když je drama určeno k předvádění, pořád je to literatura, písmo, nechať se tedy čte. A pokud to už chcete předvedené, jděte na to jednou dvakrát, ne tisíckrát, a jděte na text, který není k mání, nebo je nový. A vy, co nový fabule předhazujete, byste si měli uvědomit, že vymýšlení a přežvykování historek a drbů ze života a navíc jejich předvádění nebude to pravé, estetické, smysluplné. Aj, to jsem se rozvášnil. Nyní probíhá v AS debata, co je vlastně experimentující divadlo. Co je pro tebe? Experiment patří do vědy, ne do umění. My neexperimentujeme, nezkoušíme (ne ve významu, že nemáme zkoušky, ty skutečně mnoho nemáme), neděláme pokusy. Ale (sic!) pokusy o

něco ano; pokoušíme se o umělecký komunikát, produkci, vyjádření, stvoření, zprávu. Ten pokus o, ta úsilí o něco, o umění, to je důležité. V tom smyslu, že nechceme dělat zábavní průmysl, entertainment, výdělečné divadlo, výdělečné řemeslo. (Pozor – zde nenapadám entertainment, ten smysl má, minimálně v tom výdělku, ale i jinak – upřímně říkám, že bez Kriminálek, Monků apod. by se těžko žilo a oddychovalo. A řemeslo, nemíněno to výdělečně, ale dovednostně, by se nám taky šiklo.) No pryč od toho, je to na dlouho. Jak vnímáš rozpor mezi profesionálním a amatérským divadlem? Čím je pro tebe divadlo vůbec... Pokud se jevištní produkce bude činit jako umění či úsilí a snaha o umění, pak to nelze, nesmí se, nemůže profesionálně ve významu výdělečně. Ergo jedině amatérsky ve významu nevýdělečně – činění amatérské z ochoty a z lásky a z entuziazmu a z družnosti a ze zájmu (kroužkového) též nemá nic společného s úsilím o umění a komunikát. K profesionálnímu ve významu výdělečnému jsem se vyjádřil výše. Z výše snad je patrné, čím pro mě jevištní obraživá (imaginativně živá) tvorba vůbec. Čím se J.S.T.E. Artyžok a DRED Náchod zabývá? Obrazotvorností a obrazoborectvím. A poslání, poselství? Mám poselství čili zprávu, vzkaz pro p. Svítka a paní Rybářovou. Když se řekne, že něco není divadlo, musí se v komunikačně blízkém okolí definovat, co divadlo je, a taky se kontextuálně vyjádřit, zdali i to nedivadlo na konkrétní žatvu, nebo žatvy, patří či ne. Dále – pokud jsme se rozloučili s jiným divadlem a v 18. století přijali model vzkříšený obrozenci, model divadla racionálního a logického, které ve výsledku formuluje nějaké poslání, pak je nejvyšší čas se s ním zase rozloučit. To, co v drtivé většině předvádějí na tomto modelu postavená divadla, není ani racionální, ani logické, natož mající nějaké poslání. Opravdu upřímně souhlasím s tím, že: Je pravda, že naše civilizace je příšerně ukecaná. Pořád do nás cpou psaná poselství, která nikoho nezajímají. Myslím, že v tomhle dělá svět chybu. Těch slov už je opravdu moc. Slova na shledanou jsou v konvenci výrazem elementární slušnosti a zároveň vyjadřují přání se znovu setkat. Jsou-li ta slova použita ostentativně, pak jde ovšem o devalvaci, nadužívání, ukecanost, navíc v přímém rozporu s významem znovushledání se. Seminaristům S bych na toto – Například včera jsme si povídali o oblečení. Pro mě to byla výborná lekce, jak se oblékat. Od té doby se oblékám jinak. Takže mi to dalo hodně. – a další nepravil něco o tom skoku z okna, jedině as ať dávají pozor, až si budou povídat o líčení, protože jim to dá hodně a začnou se zmalovávat jinak (rtěnka na obočí, mejkap na jazyk) plus ještě, milí amatérští režiséři dychtící po svém scénografu, nemáte-li v sobě obrazy, snad abyste nerežírovali. Nakonec pro p. Dejma. Někdy něco nemusí být pseudointelektuálské, ale jen prostá bzdura a teletina. Ach, ten Jurský Hronov. Dodal bys rád například něco osobního? K smrti rád mám rozhovory. Musím se naučit důslednosti a žádné nepodávat. Budu se ženit. Mám rád pikao a kurzívu, když hubnu. Chtěl bych být profesionálním chodcem, ne profesionálním ve významu pro výdělek a už vůbec ne ve významu sportovním. Ostatně pro sport platí to samé, co výše pro umění, tj. že jej nelze, nesmí se, nemůže provozovat profesionálně ve významu výdělečně… Hůř než divadlo je na tom u nás jen školství – i vrcholným spojením je spojení obojího. Školství všech stupňů, jež si v názvu a v náplni dovolí užívat slovo umělecký hraničí s…brr. Ještě bych dodal, že Isidor ze Sevilly pod slovem theatrum chápe jak divadlo samé, tak jeho pouhou část – hlediště; a současně uvádí a vysvětluje jeho další, přenesený význam: bordel, nevěstinec. Smrt sv. Isidora byla stejně výmluvná jako jeho život. Nechal se přinést do katedrály, v přítomnosti kněží a lidu se svlékl donaha a oblékl kajícný pytel, posypal hlavu popelem a vykonal veřejnou zpověď; pak oddal ducha Bohu. Sv. Isidor je mimo jiné patronem internetu a internautů. Dokud budou o teatrálním a jevištním dění rozhodovat učitelé a novináři, či dokud ho budou dokonce provozovat…brrr.

5 | 2008

47

Jiráskův Hronov

Země nám to darovala, slunce nám to uzrálo Rozhovor s divadelníky souboru HUGO Semily na Jiráskově Hronově připravila Jasanka Kajmanová. Členové Teatro HUGO Semily s inscenací HUGO potěšili mnohé už jen tím, že název souboru a inscenace je totožný, což o ledasčem vypovídá… Soubor, který na Jiráskův Hronov vyslali nejen z Loutkářské Chrudimi, ale také ze Šrámkova Písku. Čímž si můžete udělat obrázek o tom, že jde tak trochu o loutkárnu a tak trochu o experiment. Řekli byste si, že není možné použít namísto loutek kartičky s názvy věcí (kartáček, pasta, Hugo…) a jen tak s nimi hrát? Možné je všechno – tedy, co se týká HUGO, který i češtinu vyměnil za nesrozumitelné brumlání a přesto – všechno je jasné. Když se Hugo ráno probudí… zjistí, že se proměnil. Honzu Mocka, Pavla Martince, Jakuba Kováře, Zuzanu Markovou jsem pozvala v Hronově do parku na prdlavku (místní minerální pramen – pro ty, kteří nevědí). Další členka souboru Markéta Bábková chodila do semináře Michala Hechta, takže se k nám přidala při obědě, na který mě pozval na oplátku HUGO do Modré hvězdy. Řekněte mi prosím, jak je to doopravdy s Hugem, když se ráno probudí… JAKUB: Doopravdy zjistí, že se děje něco neobvyklého a bojuje s tím celý den, ale další den se to ještě zkomplikuje. První den tedy bojoval s něčím, co bylo poměrně jednoduché. A říká si, proč já jsem se znova probudil. Možná je lepší spát, i když kdoví, možná probuzení může být dobré… Hugo zjistí, že se proměnil. PAVEL: Ve skutečnosti to jen hrajeme. ZUZANA: Jde o divadlo. Všechno je jen jako. HONZA: Na konci se ukáže, že Hugo je Pavel, který se potřebuje umýt od barvy. Hchfauwb gviar náwzéámtg upcnsrzhga ésydno? PAVEL: To si nemyslím, teď jsme spíš normální řeč ubrali. HONZA: Ty jsi ubíral, ale přidal jsi celý dialog. ZUZANA: Včera mi došlo, že je úplně jedno, jestli se mluví nebo ne. Prostě se hraje, proč by se nemohlo něco doslovit. HONZA: Brbláním něco vyjádřit je zkrátka těžší, než vše jen jednoduše říct. ZUZANA: Zajímavé je řešit, že vyslovuješ slova, s kterými hraješ. Když jde ale o loutky, tak proč nemluvit? Když zkoušíte, tak taky nemluvíte? HONZA: Komunikujeme pomocí loutek. Přidávám jen kartičky: dobře, špatně, rychleji, pomaleji, přidej, uber... Chtěli byste se sami sebe na něco zeptat? HONZA: Ano. Posunuli jste české amatérské divadlo o kus dopředu? PAVEL: Ano, posunuli jsme hranice a možnosti plošné loutky, která má souřadnice x y, používáme ji trojrozměrně. Zase jsme o krok dál v českém amatérském divadle.

48

5 | 2008

Nechtěli byste se zeptat na něco mě? PAVEL: Myslíš si, že Hugo boří hranice? Myslím si, že ano, máte plošné loutky v trojrozměrném prostoru. Nejkrásnější příklad za všechny je JOJO. (Představte si kartičku, na které je napsáno JOJO a najednou se vám zdá, že je to opravdické JOJO, které se ještě ke všemu pohybuje jako JOJO – jo, jo je to nádherné.) Jak se na inscenaci dívá osvětlovačka? ZUZANA: Hrozně moc to prožívám. Jsem v pozici diváka, vlastně nad-diváka. Když je to dobré, jsem z toho rozrušená. Není zajímavé, že na místě osvětlovače máte ženu? HONZA: Každý technik z divadla se tomu diví a všichni jsou většinou nervózní. Ale když vidí Zuzanu, tak naopak zkřehnou. Jde tedy o taktický manévr, aby nás v divadle měli rádi. Aby nám poskytli první a poslední. Víte, že tady na JH se prodávají nahrávky inscenací na DVD? PAVEL: Naší snad ne! Nedovolili jsme to, ale stejně se stalo, že asi dvě DVD s naší inscenací se prodaly. Jak je to možné, když jsme nepodepsali souhlas a jsme proti? Nevím, jsem také proti. Letos jste objeli několik přehlídek. Krajské přehlídky v Kostelci a Hradci, celostátní dvě – Šrámkův Písek a Loutkářskou Chrudim, a teď jste na Hronově, řešíte srovnání? HONZA: Pro nás je nejlepší Chrudim. Je to pravda, kolektive? JAKUB: Jednohlasně. ZUZANA: Ani „Pippicháč“ tady není tak hezký jako v Chrudimi. HONZA: Lidi jsou tam naladěný na tento typ divadla. Na LCH se všichni řezali smíchy. Překvapilo vás něco na hronovském publiku? PAVEL: Poprvé jsme se setkali s reakcí, že divačky v prvních řadách byly zděšeny, okusovaly si nehty u rukou, děs z toho čpěl. Nedutají, sledují a bojí se… to je krásné. Kde se vzal nápad? Vzpomenete si, jaké slovo (loutku) jste si napsali (vyrobili) jako první? PAVEL: Honza k tomu má hezký příběh – nechceš jít s námi na oběd? Popřejeme si… „ZEMĚ NÁM TO DAROVALA, SLUNCE NÁM TO UZRÁLO. MILÁ ZEMĚ, MILÉ SLUNCE, MI TI PĚKNĚ DĚKUJEME, DOBROU CHUŤ!“ HONZA: Je to asi dva roky zpátky. Šel jsem po Praze kolem Rudolfina a napadlo mě, že můžu něco napsat a prostě s tím hrát. Jako první slovo jsme napsali určitě Huga. Chodili jsme do dramaťáku… Původně jsme se jmenovali Kosí bratři v triku (J, P, H), ale nikdy jsme nic nedodělali. Koupil jsem si kytaru, i když jsem na ni neuměl hrát… A tak jsme si slíbili, že se přihlásíme na Paroháče a budeme tím pádem muset něco konečně dodělat. Přehlídky pro vás jsou… HONZA: Naše mládí. Máme hrozně moc rádi regionální přehlídku v Hradci. Do dramaťáku jste chodili jen vy tři kluci, ale kde jste vzali holky? HONZA: Markétu jsme si nabrnkli loni na Hronově v semináři. Potřebovali jsme ji do Huga, byla jediná, kdo s námi chtěl mít něco společného. A Zuzku jsme si nabrnkli ve škole – je ekoložka. Chtěli bychom si takhle nabrnknout víc holek.

Jiráskův Hronov

Když nehraješ divadlo, tak děláš co? ZUZANA: Studuju a venčím se, jsem ráda venku. Kreslím a hlídám děti – příbuzný i cizí. JAKUB: Studuju zahradní architekturu, takže mám vztah k přírodě. M: Studuju na filozofické fakultě češtinu a němčinu. PAVEL: Ráno se umyju, vyčistím si zuby… HONZA: Nedělám nic. Kdy jste se začali zabývat divadlem, kde jsou vaše divadelní prapočátky? M: Chodila jsem odmalička do dramaťáku. Pak jsem hrála v Klubu mladých u nás v České Lípě. JAKUB: Když se nad tím zamyslím, tak v podstatě nevím, kdy jsou ty prapočátky. Tak jako steče voda dolů z hor do moře, tak já jsem stekl k divadlu – nějaké zvláštní sympatie, přitahování… Stekl jsem do semilského kulturního domu. Teklo to tam všechno, tam u Jizery, přesně u soutoku Olešky a Jizery. Hana Mocková ovládala stavidlo. Teď jsem přetekl přes hrázičku dramaťákovin… PAVEL: Odmala jsem chodil do lidušky a do dramatického kroužku. Různě jsem recitoval a jezdil na přehlídky a postupně se to vymodelovalo až sem… Nic násilného, žádný konkurz. A první impulz? Tenkrát v Benešově u Semil (ve třetí třídě) se u nás mělo hrát divadlo. Mě tenkrát nevybrali, byl jsem z toho hodně smutnej. Ale naštěstí moje spolužačka nemohla hrát – zastoupil jsem ji a hrál pejska. Od té doby jsem věděl, že mě to baví. HONZA: Moje matka je vedoucí dramaťáku, a to mě právě hned v počátcích odradilo. Jezdili jsme na přehlídku do Hradce a viděli divadlo DNO, a to se nám líbilo. Jednalo se o velikánskou inspiraci. Věřili jsme, že něco takového také dokážeme. Řekli jsme si, že divadlo zkusíme a postupně se zrodil HUGO. Člověk cítí spřízněnost člověka a kolektivu a člověka a přírody vůbec. Možná proto jsou moji přátelé ekologové a biologové. Váš vztah se divadlem prohlubuje? JAKUB: Myslím si, že základ dobrého divadelního spolku je právě v dobrých vztazích. Můžou být podpořeny například společným obědem, stolováním a trochou pochopení. Nic neskrývat, o všem si pohovořit. Ano, na co pomyslíte, můžete říct, udělat. Největší sounáležitost jsme zažili v Chrudimi. Všichni se tam znají, je to taková rodina, ale trochu se možná bojí novot. Tam jsme si povečeřeli uprostřed říčky, nevím zda na nás nekoukali spatra. Máme totiž takové přátelství, že k němu nepotřebujeme ani oblečení.

Teatro HUGO Semily Foto: Ivo Mičkal

Teatro HUGO Semily / Jan Mocek a kolektiv souboru: Hugo. Foto: Ivo Mičkal.

5 | 2008

49


Film na konec srpna Karel Tomas Téma: S.M.A.D. neboli Setkání mladých amatérských divadelníků Místo: Šumperk, brána Jeseníků, hlavně tedy divadlo, střední zdravotnická škola, internát, ale i další prostory ve městě Čas: 15.–24. 8. 2008 Hrající osoby, štáb, technické zázemí (tady se nám to vždy nedaří oddělit): víc jak sedmdesátka mladých lidí – frekventantů Setkání, Václav, Ján, Jakub, Patrik a Michal zejména jako lektoři, Alena a Karel jako organizátoři, Vojta s Michalem (nejen) za kamerou a všudypřítomný šumperský lid v úloze šumperského lidu. Z celku města v krásném srpnovém odpoledni přecházíme k polocelku přijíždějících mladých lidí. Něco z nich vyzařuje – očekávání, energie, chuť, aktivita, nebo je to jen mládí? Ti, kdo se ještě neznají, se seznamují – komunikuje se plynulou českoslovenštinou, neboť S.M.A.D. je již tradičně otevřen jak českým, tak i slovenským lektorům a seminaristům. Panoráma tvářemi lektorů: ostravský režisér Václav Klemens, slovenští režiséři Ján Šimko, Jakub Nvota a Patrik Lančarič, mim a pedagog Michal Hecht – očekávání, moudrost a naděje. Švenk na prázdnou židli se jménem Tomáš Žižka, který tu není. Škoda, že bylo nutno na poslední chvíli jeho třídu odvolat. Ty, kdo se do ní přihlásili, pronásledovala smůla, odnikud jinud neodpadlo tolik přihlášených. Takže snad příště. Trikový záběr: T. Ž. se vznáší nad Šumperkem jako něco mezi dravcem a fatou morgánou. A po jemném oťukávání na začátku začíná tvrdá práce (tvrdý záběr na tvrdou práci).

Titulek: Téma sen. Puci pučí jako po dešti. Poctivá divadelní práce na Shakespearově Snu noci svatojánské. Řemeslníci, svět milenců i nadpřirozených postav. Kouzlo svatojánské noci přenesené na konec srpna přineslo poctivé, takřka profesionální výkony herců i hereček. Detail na manifest P. Lafargue Právo na lenost. Snad se třída nechce flákat? Ne, lenost je zde jako princip, jako aktivní téma. Ve smyslu protikladu

své přirozené lidské potřeby potlačí a hlásá evangelium manažerské workoholické zábavy jen pro své kruhy přetékající penězi, kontakty, ale zapomínající na srdce, na duši i jiné vnitřnosti. Lenost umožňuje nebýt strojem.

Předváděčka třídy Sci-fi slovenského režiséra Jakuba Nvoty. Foto: Karel Tomas. k honbě za penězi, postavením, kariérou, k workoholismu, který zapomíná, že je tu člověk, který si chce užívat své existence, tvorby, uvolnění. Protikladu k tomu, kdo

Předváděčka třídy ostravského režiséra Václava Klemense, která se zabývala Shakespearovým Snem noci svatojánské. Foto: Karel Tomas.

50

„..komunikuje se plynulou českoslovenštinou, neboť S.M.A.D. je již tradičně otevřen jak českým, tak i slovenským lektorům a seminaristům.“

5 | 2008

Rozdělený záběr: nalevo tanečníci na diskotéce, napravo taneční folklor. Lidovou kulturu odnepaměti prostupuje obřad namlouvání a sexu, ať už nám to školy a rádobyvykladači textů lidových písní a poezie vysvětlují jakkoliv. Lidová kultura vždy byla plná erotických jinotajů a metafor. A ať jde o okolnosti smutné či veselé, čiší z nich úchvatná atmosféra čistoty, upřímnosti, možná zemitosti. Na první pohled to vypadá podivně, ale podobně se chová právě ta nejtvrdší moderní kultura, zejména hudební a výtvarná. Je to samozřejmě mnohem složitější, ale člověk je člověkem právě proto, že si může vybrat, že nemusí brát svět v celé složitosti, že může provést selekci. Výsledné představení třídy, která pracovala na tématu „Lidová tradice kontra moderní svět“, bylo naplněné hudbou, zpěvem, tancem, pseudolidovými klišé, pranostikami i erotikou, ale zejména upřímností, radostí, energií. Moderní a lidové našly své integrální spojení v mládí. Titulek: Pokleslé žánry (kamera trochu poklesne). Pokleslé podle zařazení, ne pokud jde o vypovídací schopnost. Lze je lépe pojmout v čisté podobě než složité a


propracované žánry „velkého“ umění prošpikované výjimkami. Z mnoha forem nakonec zvítězilo sci-fi. Frekventanti se dopracovali ke třem příběhům, resp. ke třem podobám jednoho příběhu, jemného i drastického, motivovaného strachem před dokonalostí spojenou se ztrátou emocí, z přetechnizovaného světa v našich hlavách, z televizní kultury stáda ovcí, z manipulace. Střih na střižnu. Stříhají se střihy němých grotesek, přistřihují se kostýmy, vymýšlí se, natáčí, hraje. Základní zákonitosti už někdo vymyslel. Vzdáme mu poctu, nebo koncepci němé grotesky posuneme ještě

Předváděčka třídy Chvála lenosti, kterou spolu s P. Lafarguem inspiroval režisér Ján Šimko. Foto: Karel Tomas.

Snímek z tréninku ve třídě Michala Hechta věnované němé grotesce. Foto: Ladislav Szewieczek. dále? Daří se obé. Od oživené klasiky Chaplina, Laurela a Hardyho a následné laboratoře, co to udělá, když je vpustíme na plátno řádit pohromadě, přes poctivou klasickou honičku okořeněnou duchařskými filmy a místními reáliemi – až po poetický přesun do snového světa jemného humoru absurdního objevování skrytých koutů a kouzel okolosvěta (šumperských kašen a jezírek), rozměru, který vždy existuje, ale málokdy jsme schopni (nebo ochotni) ho vidět, natož pak setkat se s ním na vlastní kůži. Protože jsme krátkometrážním filmem, tak další záběry pojedou jako mozaika klipů, podbarvená směsí současné i lidové hudby: každodenní videozpravodajství, sledované pozorněji, než kdysi povinné televizní noviny. Citlivé připomenutí 40. výročí. Šest čísel Zpravodaje dílny. Večerní

doprovodné programy – divadelní představení. Film: Je KT mimozemšťan? A co ostatní? Jak vysvětlit nevysvětlitelné, to, co nutí tolik mladých lidí (nejen na této akci) místo běžné, částečně pasivní zábavy horkého léta mlátit sebou o zem, prohánět mozkové závity, nutit tvořivost a hravost k větším a větším výkonům, ubírat si čas pro chvilkový okamžik uspokojení z výsledku, který ale stále není hotov? Detail na bowlingovou kouli běžící vstříc svému osudu. Hrál se i tradiční bowlingový turnaj mezi třídami – o co? O to, aby si všichni navzájem podle toho, jak vyhráli, mohli dělat radost, dobro, překvapovat se drobnými úsluhami a radůstkami. Ale možná šlo jen o nákazu ze strany města, lidí, se kterými jsme se střetávali. Letos totiž v Šumperku panovala maximální vstřícnost a ochota – v divadle, na intru, ve škole, v H-klubu, v celém městě – jako by myšlenka dělat něco navíc, přidat úsměv, otázku, udělat něco jen tak pro

radost toho druhého začala v Šumperku převažovat. Takže nákaza? Společná kulminace na společné notě? Ale ne. Třeba jen člověk vítězí nad mamonem. Závěrečný titulek: „Film je natočen podle skutečného příběhu. Jeho účastníci žijí mezi námi. Díky za to.“

„Lidová kultura vždy byla plná erotických jinotajů a metafor. A ať jde o okolnosti smutné či veselé, čiší z nich úchvatná atmosféra čistoty, upřímnosti, možná zemitosti. Na první pohled to vypadá podivně, ale podobně se chová právě ta nejtvrdší moderní kultura, zejména hudební a výtvarná.“

Předváděčka třídy Moderno a lidovo Patrika Lančariče. Foto: Karel Tomas.

5 | 2008

51

Kukátko do světa

Tohle se u nás neděje Rozhovor s Joke Elbers Během Jiráskova Hronova připravila Jana Soprová Na Jiráskův Hronov přijíždějí každoročně i mnozí zahraniční hosté. Výrazná usměvavá žena s růžovým pramínkem ve vlasech, Holanďanka Joke Elbersová, se tentokrát dokonce stala externí členkou redakce festivalového zpravodaje a každý večer jsme se setkávaly ve stísněné redakci, kde psala o svých bezprostředních dojmech z festivalu. Jste důležitou osobou v mezinárodním amatérském divadle. Můžete se představit? Jsem Holanďanka, pocházím z Amsterdamu. Vystudovala jsem na amsterdamské univerzitě divadelní vědu a francouzštinu a po absolutoriu jsem krátce pracovala jako dramaturg v profesionálním divadle. Přiznám se, že tehdy jsem o amatérském divadle nevěděla skoro nic. Pak jsem ale dostala nabídku pracovat jako dramaturg v Holandském národním centru amatérského divadla a řekla jsem si – proč to nezkusit?! Začínala jsem úplně od nuly a postupně se dozvídala, co všechno amatérské divadlo obnáší. Specializovala jsem se na repertoár a na historii a začaly mě také zajímat zahraniční kontakty. Naše centrum toho v té době v oblasti zahraničních vztahů moc nedělalo, měli jsme v podstatě kontakty jen s Flandry, kde se vlastně mluví stejným jazykem. Ale mně rozvíjení zahraničních kontaktů připadalo velmi důležité. Je úsměvné, že když v roce 1952 vznikla organizace AITA/IATA, jeden ze zakládajících členů byl právě Holanďan. V té době se v organizaci Holandsko hodně angažovalo, měli jsme také dobrou podporu od vlády, úřad hlavního sekretáře byl právě u nás. Ale v určitou chvíli se vláda rozhodla, že dotace zastaví a centrum AITA se přesunulo do Kodaně. Já jsem se sice nadále angažovala v sesterské organizaci AITA, která se jmenuje CEC, ale z Národního centra jsem velkou podporu neměla. Náš šéf totiž nerad cestoval, a tak to nepovažoval za důležité. Já to ovšem za důležité považovala, a tak se zahraniční kontakty nakonec staly součástí mé práce.

52

Jaký typ divadla máte ráda? Miluju drama, klasiku. Hamleta bych mohla vidět čtyřikrát týdně! Viděla jsem v průběhu let už mnoho nejrůznějších typů divadel, ale psychologické drama nic nepřekoná. Co nemám ráda, to jsou muzikály. V mezinárodním kontextu ale psychologická dramata založená na textu nejsou moc srozumitelná, pokud neznáte text předem... To je pravda. Ale i takovou věc si můžete vychutnat. Nerozumíte-li jazyku, soustředíte se více na jiné složky hereckého projevu, všímáte si té energie, která proudí z jeviště do hlediště, pohybů, gest, výrazu obličeje, tónu řeči. A můžete si na základě toho vytvářet nějakou vlastní představu o příběhu. Takže ani představení, kde nechápete text, nemusí být nutně nudná – mohou být docela zábavná, když si k nim najdete cestu. Objela jste spoustu festivalů. Má Hronov pro vás něco specifického? Má naprosto specifickou atmosféru. Za celou dobu, co jsem tu byla, jsem neviděla vyložený propadák, umělecká úroveň je vysoká. Také organizace je výborná – ale to je i na jiných festivalech. Specifické je pro mě místo – jistý genius loci. Myslím, že Hronov svou velikostí je velice vhodný pro pořádání takového festivalu. Když totiž festival proběhne ve velkém městě, lidé jsou rozptylováni – chodí po nákupech, mají spoustu dalších činností. Tady je to tak malé, že je všechno na dosah, účastníci festivalu se stále setkávají a zcela se soustředí na divadlo. Alespoň touto cestou bych ráda poděkovala všem, kdo festival připravují – uvědomuju si, že je to spousta práce, ale určitě to stojí za to. Myslím, že nejen já si odtud odvážím krásné zážitky. A těším se, že přijedu i příští rok. Kolikrát jste už byla v Hronově? Poprvé jsem tu byla na jubilejním 70. ročníku v roce 2000, kdy byl festival mezinárodní. Od té doby už jsme tu byla dvakrát nebo třikrát. Uvědomila jsem si tu zvláštní situaci – jsem úplně odtržena

5 | 2008

„V Hronově mě dostal zahajovací ceremoniál s vlajkami a hymnami, s účastí politických celebrit. Bylo to pro mě tak dojemné, že se mi úplně stáhlo hrdlo.“

Dr. Joke Elbers / Foto: Ivo Mičkal

„Myslím, že Hronov svou velikostí je velice vhodný pro pořádání takového festivalu. Když totiž festival proběhne ve velkém městě, lidé jsou rozptylováni – chodí po nákupech, mají spoustu dalších činností. Tady je to tak malé, že je všechno na dosah, účastníci festivalu se stále setkávají a zcela se soustředí na divadlo.“ od dění mimo město, nemůžu si koupit noviny, sledovat televizi, a soustředím se jen na divadlo. Myslím, že podobně tady žijí i ostatní účastníci festivalu – chodí se na představení, diskutuje se o nich, prostě tím žijí. Zdá se mi to fantastické, a je pro mě fascinující, že ten festival už má tradici 78 let. Má něco takového v Holandsku obdobu? Je pravda, že amatérské divadlo v Holandsku má dlouhou tradici, už někdy od středověku, rozvíjí se a stále žije. Ale myslím si, že není zdaleka tak spojeno s obyčejným životem lidí, tak jako u vás. Je to takové povrchnější. V Hronově mě dostal zahajovací ceremoniál s vlajkami a hymnami, s účastí politických celebrit. Bylo to pro mě tak dojemné, že se mi úplně stáhlo hrdlo. A nebo slavnostní vítání

Kukátko do světa

na schodech divadla. Když jsem tam stála s naším holandským souborem, všichni jsme byli nadšení, že tady visela naše vlajka a starostka každého osobně přivítala. Tohle se u nás neděje. Existuje vůbec v Holandsku nějaký amatérský festival tohoto typu? Ne, máme jen jednu takovou celostátní akci ročně. Jmenuje se to Čtyři dny divadla. Není to vlastně festival v pravém slova smyslu. Je to asi tím, že amatérské divadlo stojí někde na okraji společnosti, je to spíše záležitost jednotlivých nadšenců a spolků a pokud se nějaká větší akce uskuteční, má spíše náhodný charakter. Mnozí profesionální divadelníci u nás vzešli právě z amatérského divadla a rádi se k němu vracejí. Jak je to u vás? U nás se to tak nemíchá. Profesionálové a amatéři jsou hodně odděleni. Profesionálové se vracejí do amatérského divadla většinou tehdy, když neuspějí v profesionálním divadle a potřebují někde vydělat peníze. Máme ovšem vyšší uměleckou školu, která má obor věnovaný učitelům dramatické výchovy. Ti pak často pracují v čele institucí amatérského divadla. Tím zvyšujeme úroveň amatérského hnutí u nás. Máte představu, kolik je u vás amatérských skupin? Holandsko je malá země, je tu registrováno tak sedmnáct osmnáct set souborů. Nedávno vznikla v Holandsku nová organizace, která se stala partnerem naší Artamy? Ano, na počátku roku 2007 vznikla instituce pod názvem Teaterwerk, která má podobnou strukturu jako vaše Artama. Existuje pod patronací ministerstva kultury a spojují se tu obory divadlo, hudba, výtvarné umění a tvůrčí psaní. Ze začátku se nám tohle propojení nelíbilo, ale kupodivu to nějak funguje. Samozřejmě jsou stálé problémy s dotacemi a je s tím spousta administrativy. Původně bylo sídlo organizace v Amsterdamu, pár kroků od mého domova, ale teď bylo přeneseno do Haagu. Je fakt, že spoustu práce můžu dělat z domova, ovšem ne všechno. Takže spoustu hodin strávím dojížděním. Ale máme rozpracováno několik mezinárodních projektů, tak se to snad bude zdárně rozvíjet. Jaké jsou teď vaše plány? Pilná práce! Hned po Hronově mířím do Litvy, kde budu mít analytickou dílnu. A pak mě čekají další cesty. Příští rok se těším na mezinárodní festival v Monaku.

Neúplná zpráva o Mezinárodním divadelním festivalu v korejském Masanu Jakub Zindulka Ve dnech 2.–10. srpna 2008 se uskutečnil v korejském pobřežním městě Masan dvacátý ročník mezinárodního divadelního festivalu. Na doporučení české pobočky AITA/IATA a na následné pozvání korejských pořadatelů se jej ve dnech 6.–10. srpna zúčastnil SPOlek DIvadelních NAdšenců (SPODINA), člen Plzeňské neprofesionální scény, s inscenací Gogolovy Ženitby v režii Jakuba Zindulky. Historie masanského festivalu je příkladem toho, že pro zorganizování takového podniku je především třeba podnikavých lidí. První ročníky se uskutečnily i přesto, že před dvaceti lety nebyl v Masanu (asi 360 tisíc obyvatel) žádný divadelní prostor a festival probíhal převážné v ulicích města. Od té doby vznikly v Masanu tři divadelní scény. Olympic theater (o kapacitě zhruba 300 míst) byl postaven v rámci budování sportoviště pro pořádání letních olympijských her v Soulu, další dvě scény přibyly letos v nově zbudovaném multifunkčím kulturním zařízení. A to neexistuje v Masanu žádný profesionální divadelní soubor, pouze jeden soubor amatérský. Letošní jubilejní ročník se tedy odehrával na třech divadelních scénách. Zahraniční

„Korejské publikum tleská po skončení představení pouze dokud jsou herci na první děkovačce. Po jejich odchodu potlesk okamžitě ustává. Dvě děkovačky lze tedy považovat za projev mimořádné přízně publika.“ soubory (osm inscenací z osmi zemí – Malajsie, Singapur, Francie, Ghana, Japonsko, Bangladéš, Česká republika, Dánsko) účinkovaly s výjimkou francouzského souboru Tree of People na scéně Olympic theater, který je kapacitně nejmenší, protože návštěvnost na zahraničních představeních není vzhledem k jazykové bariéře nijak výrazná. Další dvě nové scény – Little theater (kapacita odhadem 600 míst) a King theater (kapacita víc jak 1000 míst) – byly vyhrazeny korejským souborům (amatérským i profesionálním), kterých se festivalu zúčastnilo čtrnáct. SPODINA měla původně odehrát v rámci festivalu jedno představení 7. srpna 2008, leč na přání pořadatelů se uskutečnilo ještě druhé představení následující den. Reakce publika byla i přes jazykovou bariéru příznivá. Značné rozpaky vzbudila u účinkujících děkovačka. Publikum vytleskalo Masan Theatre Company, Korea / PaLan Foto: archiv souboru SPODINA Plzeň

5 | 2008

53

Kukátko do světa

soubor pouze dvakrát. I přes toto z hlediska evropského souboru neuspokojivé skóre hovořili organizátoři o mimořádném úspěchu. Teprve po zhlédnutí dalších představení se toto nedorozumění vysvětlilo. Korejské publikum tleská po skončení představení pouze dokud jsou herci na první děkovačce. Po jejich odchodu potlesk okamžitě ustává. Dvě děkovačky lze tedy považovat za projev mimořádné přízně publika. Je zvykem, že děkovačka pokračuje po ukončení představení ve foyer, kam se dostaví herci v kostýmech a publikum má možnost se s účinkujícími fotografovat. Čím více fotografií, tím větší úspěch. S touto zvyklostí však organizátoři soubor SPODINA neseznámili. Přesto jsem obdrželi okamžitě po představení pozvání na příští ročník festivalu. Soubor měl možnost zhlédnout na festivalu tři představení: Mitto & Ditto dánského souboru Asguer Zap Showteater, A bowl of wheat noodles profesionálního korejského souboru Kim Dong-su Company a představení místního amatérského souboru Masan Theatre Company – PaLan. Mitto & Ditto je inscenace hraná dvěma profesionálními dánskými herci. Je určena dětskému divákovi, pracuje především s hereckou akcí a nonverbální komunikací okořeněnou mezinárodně srozumitelnými citoslovci. Jde o příběh dvou klaunů, kteří si po nesmyslné potyčce rozdělí území jeviště na dva suverénní státy, aby nakonec došli k poznání, že společný život a přátelství dává větší smysl. A bowl of wheat noodles domácího souboru patří k nejúspěšnějším současným korejským inscenacím. Prostý příběh se odehrává v korejské restauraci

Jakub Zindulka a hlavní organizátor festivalu v Masanu pan Lee Sang-yong. Foto: archiv souboru Spodina Plzeň.

54

specializované na nudlové polévky. Pravidelnými hosty, kteří přicházejí na jednu misku polévky vždy poslední den v roce, jsou matka a její dva synové. Prostřednictvím těchto každoročních setkání se tak seznamujeme s během jejich života. A bowl of wheat noodles tak můžeme označit za nostalgickou komedii, kdy nelze hovořit o čistotě stylu. Korejští inscenátoři si prostě v danou chvíli zvolí takové prostředky, které považují za optimální pro vyjádření probíhající situace. Sledujeme tak pasáže, které nemají daleko ke klaunérii a vzápětí pasáže psychologického divadla. Leč přestavení má švih a spád a je vskutku zábavné. Z hlediska seznámení s tradičním korejským divadlem byla bezesporu nejzajímavější inscenace místního masanského amatérského souboru Masan Theatre Company – PaLan. Historický příběh o boji o moc mezi otcem a synem je prezentován krátkými výstupy, rétorickým herectvím bez přímého kontaktu s partnerem, vnitřní život postav je do jisté míry personifikován pomocí všudypřítomných démonů. Hlavní působivost inscenace tkví především ve velmi zajímavém výtvarném pojetí, které je pestré a bohaté a je doplněno skvělou prací se světlem a emočně výraznou hudbou a tancem. Dá se říci, že tento typ představení je z hlediska technického v našich podmínkách těžko realizovatelný i v solidně technicky vybavených profesionálních divadlech. Je opravdu obdivuhodné, jak kvalitní a technicky dokonale vybavený divadelní prostor má k dispozici korejský amatérský soubor. Představení bylo publikem přijato velmi vřele. Účinkujícím se dostalo jedné pěkné děkovačky a o fotografování ve foyer byl velký zájem. Více inscenací se českému souboru nepoštěstilo zhlédnout. Proto je tato zpráva o masanském mezinárodním divadelním festivalu neúplná. Několik poznámek na závěr V Koreji se snažte dodržovat místní zvyky, zvláště ty, které se týkají společenského kontaktu. Podáváte-li něco, podávejte to oběma rukama. Příjímáte-li něco, příjímejte to oběma rukama. Naléváte-li někomu sklenku, nalévejte oběma rukama. Nalévá-li vám někdo sklenku, držte tuto oběma rukama. Nespoléhejte se u místních obyvatel na znalost angličtiny. Je nepatrná. I u dobře jazykově vybavených obyvatel se budete potýkat s nestandardní výslovností. Pokud se chcete projít po Masanu, pamatujte si dobře cestu zpátky. Mapy města neexistují a většinou chybějí i názvy ulic. Vyhledávejte spíše čínské restaurace. Tradiční korejská krmě je pro Evropana poněkud náročná. Velký pozor na tradiční korejský alkoholický nápoj soju (čti „sodžu“)! Vypadá nevinně, ale po dvou třetinkových lahvích s překvapením zjistíte, že to bylo klamné zdání.

5 | 2008

Divadlo Disk Trnava Blaho Uhlár a kol. divadla: Výhľad Foto: Filip Lašut

Kukátko do světa

Hostem na Scénické žatvě v Martině aneb Radostná cesta za slovenským ochotnickým divadlem Roman Černík Poslední srpnový týden jsem si opět uvědomil, že patřím k těm, kteří Slovensko mají takříkajíc pod kůží. Mám za sebou vojnu na Slovensku, pravidelné letní putování po slovenských horách, dokonce ze svých studií mám zkoušku z dějin slovenské literatury a ze slovenského jazyka a k tomu připočtu řadu přátel a kolegů. Pravda, přesto všechno jsem v posledních deseti letech Slovenskem jen projížděl a Slovensko se pro mne stalo součástí zahraničních rubrik a setkávání se slovenskými přáteli se stala méně častější. Možná i proto si tolik vážím příležitosti, již jsem dostal jako lektor 86. ročníku Scénické žatvy, zastřešující národní slovenské amatérské divadlo v Martině, která se konala ve dnech 26.–30. srpna. Pořadatelem bylo Národní osvětové centrum Bratislava (slovenský NIPOS). Vlak z Prahy do Žiliny jel, přes vrcholící prázdninové návraty, načas, autobus do Martina, jedné z mých vojenských posádek, jel přesně, nabídnuté ubytování bylo více než příjemné a zatím vším pečlivý hostitel Jozef Krasula, režisér, slovenský šéf AITA /IATA, dobrý společník a kamarád. K úvodním řádkům mého slovenského divadelního deníku by mělo ještě patřit připomenutí dvou důležitých skutečností, které trochu odlišují Hronov od Martina. I když počtem ročníků, byť nekonaných kontinuálně, Martin Hronov převyšuje, v posledních letech, jak jsem se dozvěděl z řady rozhovorů, se jeho podoba proměňuje, hledá se jeho nová tvář. Výrazně se posunul termín konání, nově se k programu připojil projekt EduArt – pět tvůrčích divadelních dílen pro mladé divadelníky. Druhou odlišností je také samotný systém a možnost nominací. Na Slovensku jsou kromě oborových přehlídek (alternativa, dětské divadlo apod.) také

přehlídky tematické (festival her s ženskou tematikou, s venkovskou tematikou atd.), asi největším mým překvapením pak byla v tomto nomi-

„...kvalitní herecký projev byl pro mne ústřední linií letošní Scénické žatvy. Důkazem mohou být výkony tří protagonistů souboru divadla Commedia z Popradu v Zelňačce (podle dramatizace hradeckého Saši Gregara) nebo herectví většiny herců v působivém pokusu o interpretaci Bojčevovy hry Orchestr Titanic...“

Divadlo Commedia Poprad / René Falett, Alexandr Gregar, Vlado Benko: Kapustnica. Foto: Filip Lašut.

načním klíči i kategorie miniatur (drobniček do dvaceti minut, vzešlých především z festivalu dětského divadla a divadla poezie), které každý festivalový den tvořily odpolední program. S odlišností systému je samozřejmě spojena i národnostní rovina. Scénické žatvy se pravidelně zúčastňují Slováci z krajanských komunit (letos to byli Slováci z Vojvodiny a z Budapešti), a také divadelníci z domácích menšin, letos to byli slovenští Maďaři). Dobré je také připomenout, že i mé působení bylo součástí proměny v lektorském sboru, který tu má i úkol vynést důležitý verdikt – udělit Cenu za tvorivý čin roka, cenu s finančním ohodnocením. Já jsem byl nováček a mými kolegy byli mladí vysokoškolští učitelé z různých univerzit na Slovensku (samozřejmě včetně VŠMU). Také naše rozborové diskuze se neodehrávaly v uzavřených místnostech, ale open air, ve festivalovém stanu, dokonce s lákavým titulem Raňajky s porotou, a opravdu i s občerstvením. Festivalový

Divadlo Hľadanie Tlmače / Christo Bojčev: Orchester Titanic. Foto: Filip Lašut.

5 | 2008

55

Kukátko do světa

vybavením, se také bylo na co koukat. Vyberu jen ta představení, která mne osobně oslovila a octla se také v užším výběru pro udělení ceny. Navzdory jazykové bariéře mne oslovila osobitá inscenace maďarských vysokoškoláků z Bratislavy Divadlo HomoDram. Jejich chytře vymyšlené uchopení hry Čtvrtá sestra Janusze Głowackého přes karikaturu šmíráckého cirkusu povýšilo poněkud schematický text na skutečnou výpověď, podepřenou vyspělým herectvím. Právě kvalitní herecký projev byl pro mne ústřední linií letošní Scénické žatvy. Důkazem mohou být výkony tří protagonistů souboru divadla Commedia z Popradu v Zelňačce (podle dramatizace hradeckého Saši Gregara) nebo herectví většiny herců v působivém pokusu o interpretaci Bojčevovy hry Orchestr Titanic se kterým se představil soubor Hľadanie z Tlmačů, či skutečně uzrálá kvalita svébytné herecké tvorby trnavského Disku. Ale co mne skutečně potěšilo, bylo herectví, tvorba postav, Divadlo mladých 6 Pé pri DZ Partizánske / Ludvík Aškenazy, Ondrej Böhm: Hra na ocina a maminu. Foto: Filip Lašut. charakterů, schopnost sdělení, zaujetí u mladých herců Divadla mladých 6Pé z stan postavený v parku uprostřed města byl také spolu s několika Partizánského, kteří svou schopností hrát hru o hře a na hru ve pouličními představeními přímo na hlavním martinském náměstí své inscenaci podle Aškenazyho Milenců z bedny Hra na Ocina a jakýmsi pokusem o kontakt festivalu s městem, což samozřejmě v maminu nadchli publikum. Přiznám se, že mne velmi zaujala právě 60tisícovém Martině jde jinak než v Hronově. představení drobnější, ale velmi precizní a jejich protagonisté mi naAle pojďme do divadla. V Martině se hraje na dvou bídli setkání se slovenštinou v té nejvyšší kvalitě. Byly to inscenace scénách. Ta první, v pravdě luxusní, je scéna studia Slovenského recitačních kolektivů SoFrKa z Košic: Rozprávky a recitovanky. Tři komorního divadla, dobře vybavená, variabilní a podle ohlasů dívenky z deváté třídy základní školy si ve velmi dobře vystavěném souborů se vstřícnými a ochotnými profesionály. Druhou scénou tvaru pohrávaly s nonsensovou poezií opravdu s obdivuhodnou lehje velký sál odborářského kulturního domu Strojár, kombinace kostí a radostí a divadlo poezie Malá scéna z Prešova: Vzrušujúce divadelního sálu a kinosálu ze sedmdesátých let, která ale umožčasy, jejíž dvě protagonistky, zároveň herečky a režisérky, mladé ňovala díky svým rozměrům vytvořit útulnou a funkční malou dámy prostřednictvím poezie Turriniho, D. di Primy, M. Ditteho scénu „na jevišti“. V těchto podmínkách, kvalitních se slušným rozehrály kolotoč postřehů, poznámek a pocitů mladé dívky v dnešním světě teologizovaných vztahů. Když už jsem u poezie, příjemným zážitkem byla přehlídka laureátů Hviezdoslavova Kubína, přehlídky uměleckého přednesu a divadla poezie, v komponovaném večeru připraveném Vlado Sadílkem ve staré budově Matice slovenské. O podobné prezentaci Wolkrova Prostějova na Hronově by možná také stálo za to přemýšlet, určitě by bylo z čeho vybírat a co prezentovat. Neměl bych zapomenout na významnou programovou položku, zahraniční soubory. Letos kromě krajanských souborů do Martina dorazili i hosté z Čech Českolipský Jirásek se svým Pensionem Františka Zborníka, tyrolští úředničtí klauni Theatrum Perpetuum Mobile se svou dokonale, až akrobaticky parodovanou přesností Stuhl – Gang. Také soubor Theatre 2000 z Belgie přivezl na pohybu a scénografii postavenou inscenaci On est bien! Šlo o koláž z výborně zvládnutých čísel inspirovaných každodenními gesty, drobnými situacemi, a to v divokém, ale Divadlo Disk Trnava / Blaho Uhlár a kolektiv souboru: Výhľad. Foto: Filip Lašut. přesném rytmu přímo žádajícím bouřlivé

56

5 | 2008

Kukátko do světa

divácké přijetí. Přiznám se, že jsem si vytvořil pro kolegy ze západní Evropy pojem divadelní fitness – lidé, zpravidla starší přátelé, se scházejí patrně ve vybavené zkušebně, studiu, poctivě trénují a hrají sobě i lidem pro radost. Nejde o nějaké silné téma ani poslání, prostě se radují, ale také trénují. Vrcholem letošní přehlídky slovenského divadla a i pro mne osobně byla inscenace na Slovensku již legendárního trnavského souboru Disk, který je spojen s tvorbou skutečného fenoménu divadla na Slovensku, režiséra a dramatika Blaho Uhlára (i v Čechách známého svým Studiem Stoka). Jeho nový opus, připravený prostřednictvím improvizované kolektivní tvorby se svými dlouholetými trnavskými kolegy, Výhľad je opravdu temným pohledem na dnešek. V působivých uhlárovských obrazech, scénických metaforách, v různě intenzivním pojetí postav od stínů až po charaktery, od úšklebku k oslavě odvahy stále tvořit i v marasmu dneška. Celá inscenace v sobě nese silnou bilanční linku, v textu, i použitých jevištních prostředcích hořce bilancuje dvacetiletou spolupráci režiséra a inspirátora se svými divadelními kolegy. Právě

Setkání evropského mladého divadla v hlavním městě Alp Jaroslav Provazník

Divadlo poézie Malá scéna Prešov / P. Turrini, D. di Prima, M. Ditte: Vzrušujúce časy. Foto: Filip Lašut.

Již od roku 1989 se začátkem července sjíždějí do Grenoblu, „hlavního města Alp“, jak zní turistický slogan, divadelní soubory z několika zemí Evropy. Hlavní osobou, iniciátorem každoročních setkání a tím, kdo má hlavní slovo při zvaní souborů, je Fernand Garnier, tvůrce a hlava občanského sdružení CRÉARC (Centre de Création, de Recherche et des Cultures, tedy Tvůrčího, výzkumného a kulturního střediska). To, co je pro tuto akci typické, signalizuje už její název: Setkání, a to v množném čísle. Na tom slově si organizátoři hodně zakládají. Záměrně nemluví o festivalu nebo přehlídce, protože hlavním smyslem akce je vytvořit prostor pro výměnu názorů na divadlo a zkušeností a budovat, jak zdůrazňuje Fernand Garnier, „síť tvořenou profesionály, kteří se rozhodli pracovat s mladými lidmi – studenty nebo mladými divadelníky“ (citace z Charty evropského mladého divadla, kterou CRÉARC sepsal a přijal). Program každoročních setkání, která trvají obvykle týden (letos se ovšem akce nafoukla až do málo únosných deseti dnů – od 3. do 13. července), je tedy sestavován z inscenací jakéhosi pevného jádra těch, kteří do Grenoblu jezdí se svými skupinami několik let. K nim pořadatelé zvou podle vlastního uvážení a vlastního vkusu další soubory. Akce tedy nemá ambici být výkladní skříní toho nejlepšího, ale spíš inspirací. A má mít také svůj vzdělávací rozměr. Organizátoři svůj model pojmenovali jako magický čtverec, jehož čtyři osy tvoří: setkání estetik, čímž jsou míněny inscenace (denně bývá na programu jedno představení odpoledne, jedno vpodvečer a jedno večer – letos to bylo celkem jedenadvacet divadelních představení a jedno pouliční hudební vystoupení souboru z Birkina Fassa), škola diváka, tedy odpolední diskuze, mezinárodní divadelní škola, tedy dílny pro členy souborů, a kolektivní představení, které akci uzavírá v ulicích Grenoblu a má tvořit její slavnostní tečku. Letos poprvé zařadili pořadatelé na sobotní odpoledne také blok pouličních představení, z nichž některá byla pro exteriér skutečně připravována, některá zřejmě ne. Co tento týdenní divadelní maraton nabídl? Jednak tři představení sympaticky provokativní, která svým nemalým ambicím dokázala dostát: Byl to v první řadě Macbeth

„Vrcholem letošní přehlídky slovenského divadla a i pro mne osobně byla inscenace na Slovensku již legendárního trnavského souboru Disk, který je spojen s tvorbou /.../ režiséra a dramatika Blaho Uhlára /.../ Výhľad...“

„Nejvýraznější se jevily ty inscenace, které se pokoušely podat metaforicky obraz současného světa jako absurdního labyrintu, v kterém vládne totální nekomunikace, v němž je člověk obětí sil, jimž nerozumí.“ souboru z Frankfurtu nad Odrou, další německá inscenace Lulu, tři kroky k oknu, tentokrát z Berlína, a dánská inscenace Krása okamžiku středoškolské dívčí skupiny. Téměř třetina všech produkcí letošních Setkání nepatřila však, upřímně řečeno, k příliš zdařilým. K nim lze zařadit bohužel i obě představení hraná dětmi – Konec fazolí francouzského souboru z nedaleké školy v La Tronche, ale hlavně Zárodky šílení z Burkina Fasa. Na většině ostatních, jež jsme viděli, bylo možné ocenit tu záměr (např. zvládnout klasické Racinovy alexandriny v inscenaci Orestés - Hermiona …), tu zajímavý námět (Korczak, šeptání do propasti Baletního divadla z Jeruzaléma, polské představení Nebe…), tu jednotlivé divadelní nápady (francouzská absurdní klaunérie

Výhľad se stal také nositelem Ceny za tvůrčí čin roku. Předávání ceny bylo přijato velkým aplausem kolegů z celého Slovenska. Odjížděl jsem z Martina po zajímavém a bohatě naplněném týdnu, kromě mnoha inspirací z festivalového programu jsem si užil města, na jehož budovách je spousta buditelských cedulek a pamětních desek, z města, které bylo prodchnuto vrcholící kandidaturou na titul Evropské hlavní město kultury pro rok 2013. Dnes vím, že Martinští neuspěli, a asi je to škoda. Scénická žatva mohla být důstojnou součástí tohoto projektu. Ta letošní tomu nasvědčovala.

5 | 2008

57

Kukátko do světa

„Druhou výraznou skupinu tvořily takové inscenace, v nichž se tvůrci snažili vzít útokem klasické dramatické texty, ať už proto, aby je drasticky přestavěli podle svých představ a vnutili jim nový řád /.../ nebo aby je přijali jako výzvu a pokusili se je naplnit více méně s respektem k autorovu záměru. Tady ovšem soubory často narážely na strop své nedostatečné herecké vybavenosti nebo na absenci režijní koncepce.“ Spectracte 1, nebo Kráska a zvíře rumunského středoškolského souboru …), ale potěšení ze skutečného divadelního zážitku nabízela jen tu a tam. Pro Setkání v Grenoblu byly letos typické dvě skupiny inscenací. Nejvýraznější se jevily ty inscenace, které se pokoušely podat metaforicky obraz současného světa jako absurdního labyrintu, v kterém vládne totální nekomunikace, v němž je člověk obětí sil, jimž nerozumí. Asi nejpůsobivější byla v tomto směru německá inscenace Macbetha německého divadla z Frankfurtu na Odrou, v níž se Skakespearův text stal pro režiséra Franka Radüga podkladem pro koláž expresivních obrazů plných symbolů (lano jako nebezpečná houpačka, necky plné krve a vnitřností…). Podobně expresivní a extrémně pohybově stylizovaná byla absurdní klaunérie à la Beckett Spectracte 1 (těžko přeložitelný neologismus si hraje s kombinací slov spectacle = představení a spectre = přízrak, ale i spektrum), jež hrála dvojice herců z Paříže, která si říká Jedovaté divadýlko (Le Vilain Petit Théâtre), pod vedením Françoise Baroucha. Mimořádně silné divadlo, založené tentokrát především na textu, předvedla dvojice mladých hereček ze souboru Studiobühne Ritterstrasse ze Svobodné univerzity v Berlíně v inscenaci Lulu, tři kroky k oknu. Byla to zajímavě prokomponovaná koláž podle Pandořiny skřínky Franka Wedekinda, která v dialogu-souboji akcentuje téma manipulace a odvahy, svobody a osudovosti (režie Coraline Grandinová). Po myšlenkově náročných látkách sáhly izraelské Baletní divadlo z Jeruzaléma a polské divadlo Przedmiescie z Łańcutu. Inscenace Korczak, šeptání do propasti, k níž scénář na základě Deníku z ghetta Janusze Korczaka a jeho dalších textů, jež vyšly ve Francii pod názvem Herschele et autres contes, a na základě dalších pramenů napsal Fernand Garnýr a kterou hrálo Baletní divadlo z Jeruzaléma (choreografie Tamara Mielniková). Inscenace byla výborná ve svých tanečních pasážích, které byly založené na silných obrazech; škoda že jim na působivosti ubíraly zcela zbytečné dlouhé špalky textu, stylizované jako citace z Korczakova deníku, a přednášené nadto s neúnosným sentimentálním patosem. Polský soubor Przedmiescie přijel do Grenoblu s dvojdílnou drobnou inscenací Nebe, inspirovanou texty Czesława Miłosze a Wiesława Myśliwského (režie Aneta Adamska), o síle osudové lásky, kterou jedinec rozumem není s to zvládnout a která ho může strhnout až na dno života. Chaoticky, tedy doslovně zobrazený chaos našeho světa, nám předváděl nekonečných osmdesát minut slovinský soubor Ochotníci z Lublaně v inscenaci belgické hry B@lgičani, jejímiž autory jsou Jean Marie Piemme a Paul Pourveur (režie Julie Davidová a Michel Van Loo). Prvoplánovým, duchamorným plakátem a naprostým omylem byla inscenace na pomezí mýtu,

58

5 | 2008

pohádky, sci-fi a pámbuví čeho ještě, Jidášův groš italské divadelní školy pracující pod asociací Studio 900 v Miláně, k níž napsal diletantský text s příběhem plným nelogičností a násilných či nejasných motivací o nebezpečí globalizace a všemocném kapitálu vedoucí skupiny a režisér Marco Maria Pernich. Druhou výraznou skupinu tvořily takové inscenace, v nichž se tvůrci snažili vzít útokem klasické dramatické texty, ať už proto, aby je drasticky přestavěli podle svých představ a vnutili jim nový řád (jako se to do značné míry podařilo v už zmíněné berlínské inscenaci Lulu, tři kroky k oknu a ve frankfurtském Macbethovi nebo jako se to příliš nepovedlo v pouliční produkci Molièrova Zdravého nemocného téhož souboru z Frankfurtu nad Odrou) nebo aby je přijali jako výzvu a pokusili se je naplnit více méně s respektem k autorovu záměru. Tady ovšem soubory často narážely na strop své nedostatečné herecké vybavenosti nebo na absenci režijní koncepce. Jako typický příklad lze uvést pokus Orestés - Hermiona domácího souboru střediska CRÉARC z Grenoblu, v němž režisér Fernand Garnier vytvořil nový celek z úryvků Racinovy tragédie Andromaché, ale také rumunskou středoškolskou inscenaci hry Leonce a Lena Georga Büchnera nebo – bohužel – zcela ochotnickou inscenaci hry Stanislawa Wyspiańského Návrat Odysseův divadelního souboru z Varšavy režisérky Anny Dziedzicové. Ukázku vyprázdněného profesionalismu, který se snaží vytvářet dojem velkého činoherního divadla, přivezlo do Grenoblu ruské městské Lycejní divadlo z Omsku. Inscenace absurdní hry Rolanda Topora Zima pod stolem je režisérem Sergejem Timofejevem stavěna tak, aby se v ní mohly předvést herecké dovednosti jeho svěřenců (které jsou, pravda, úctyhodné), ale po tématu, smyslu této efektní inscenace velkého formátu divák bohužel pátrá marně. Grenobelská Setkání svým názvem po pravdě řečeno trochu matou. Nejsou sem zvány jen skupiny z Evropy: letos tu byl – a nebylo to poprvé – soubor z Burkiny Faso, ale i Lycejní divadlo z Omsku ze Sibiře, jsou sem zvány skupiny z Alžírska a Maroka, přijel sem před lety i frankofonní kanadský soubor. A nejde striktně vzato pouze o divadlo mladé. Na jevišti jsme viděli herce různých věků a inscenace duchem nejen mladé, ale i dosti fousaté. Pravdou ale je, že mladí divadelníci v Grenoblu početně převažovali. Je jen škoda, že jediné dva dětské soubory byly ukázkou velmi problematické práce – jak po stránce divadelní, tak po stránce pedagogické. V případě francouzského souboru z La Tronche, který inscenoval svůj text Konec fazolí (vedoucí a režisér Stéphane Jassoud) šlo o nepoučenou a zjevně nepříliš koncepční práci s dětmi, v níž vedoucí zřejmě rezignoval na jejich soustavnou kultivaci, takže jsme tu viděli ukázku předvádění se a přehrávání z rozpaků, protože míra vybavenosti, o kterou by se mohly opřít, byla téměř nulová. Také text, který byl patrně výsledkem kolektivní práce, trpěl nelogickým vedením příběhu (po jakési celosvětové katastrofě zůstane na Zemi jen skupinka dětí? dospělých?, kterou může zachránit jen jedna rostlinka fazole…), spoustou odboček a těžko pochopitelných zvratů, o jazykové úrovni ani nemluvě. A tak ani v textu neměly děti na jevišti oporu. Vrcholem nevkusu bylo však představení Zárodky šílení hrané dvěma dětmi ze souboru Les Empreintes de Ouagadougou (Stopy z Ouagadougou) ze západoafrického státu Burkina Faso (jako autor textu a režisér byl v programu uveden Dioari Abidine Coulidiaty), které zaútočilo na evropské obecenstvo metodou citového vydírání: Dvě děti, malý, asi osmi až devítiletý bratr a jeho starší, nejvýš dvanáctiletá sestra, se skrývají v jakési kůlně, kolem níž zuří střelba a výbuchy, občanská válka. Děti prchají z rodné vesnice, která byla rozprášena, mobilem volají rodičům, kteří byli patrně zabiti, při nových rachotech zbraní střídavě hystericky ječí a střídavě se utěšují, tu a tam si zahrají nějakou tu dětskou

Kukátko do světa

„Nad takovým hypernaturalistickým dětským divadlem, v němž jsou děti odsouzeny k tomu, znovu a znovu přehrávat bez náznaku jakéhokoliv odstupu traumatické zážitky, je na místě si položit základní otázku: jaký je smysl takové produkce? Bohužel mi z toho vychází pouze jediná odpověď: útok na city diváků.“ hru, aby se vzápětí opět rozkřičely, až nakonec do kůlny vletí kulka a sestřičku zabije. Nad takovým hypernaturalistickým dětským divadlem, v němž jsou děti odsouzeny k tomu, znovu a znovu přehrávat bez náznaku jakéhokoliv odstupu traumatické zážitky, je na místě si položit základní otázku: jaký je smysl takové produkce? Bohužel mi z toho vychází pouze jediná odpověď: útok na city diváků. A nutno dodat, že v Grenoblu, u publika, které se s dětským divadlem patrně příliš často nesetkává, byl tento útok více než úspěšný. Ovace na závěr nebraly konce. Úroveň středoškolských souborů byla v Grenoblu o poznání lepší. Autorská inscenace Krása okamžiku dánské středoškolské dívčí skupiny Chinchillas z Teatermejeriet z Roskilde (režie Allan a Anders Ohlsenovi) se sympaticky strefovala do vlastních řad. Děvčata v pásmu momentek, útržků situací vypovídala o „nesnesitelnosti“ dospívajících dívek, o tom, jak samy sebe vidí a jak je vidí ostatní, vtipně si hrála s trapností a vzájemným shazováním, přičemž jejich inscenace měla švih a nadhled, který děvčatům dovolil cítit se na jevišti přirozeně. Variace na známou pohádku Kráska a zvíře rumunského středoškolského souboru Amifran z Aradu (režie Florin Didilescu) byla hrána v průběhu sobotního odpoledne v plenéru v centru starého města za pozdně gotickým kostelem sv. Ondřeje. I když místy trpěla přehráváním, její princip – vyprávěné divadlo a vytváření všech scénických prvků pomocí těl – byl dobrou cestou k zvládnutí tohoto příběhu. Řadu nápadů tu bylo možné ocenit, i když inscenaci by prospěla režijní důslednost při dolaďování celku. Druhé představení tohoto souboru, který hrál mimochodem důsledně ve franštině (divadlo bylo podle vedoucího prostředkem výuky tomuto jazyku), drželo ještě méně pohromadě. Büchnerův text Leonce a Lena odehráli rumunští středoškoláci jako nezávaznou hříčku jen s několika škrty prakticky beze změn, aniž našli výraznější inscenační klíč a s tím i související stylizaci vytváření postav. Ne vždy přesvědčivé bylo kolektivní autorské představení Emoce mladého španělského souboru Forn de teatre Pa'tothom (Divadelní pec pro všechny) z Barcelony (režie Jordi Forcadas). Poněkud krkolomný příběh o snu mladé dívky dostat se z nuzných poměrů na společenskou špičku trpěl řadou nelogičností, nevyřešen zůstal způsob jak hrát dospělé, scénografie byla spíš nahodilá, nedůsledná a málo pomáhala orientaci v různých prostředích. A přesto tu byla řada pěkných momentů, které naznačovaly, že se tady s dospívajícími pracuje dobře a citlivě (např. stylizace snových pasáží, a hlavně některé přirozeně rozehrávané situace, v nichž hráči jednali přesvědčivě). Více než sporné bylo na druhou stranu vystoupení izraelského středoškolského souboru Sderot s přímo útočnou agitkou Kabaret za výjimečného stavu (režie Ilanit Swissa a Yael Zafrir). Setkání evropského mladého divadla chtějí být – a jsou – jiná než obvyklé divadelní festivaly. Jsou sympatická tím, že se neuzavírají žádným typům souborů. Jsou sem zvány soubory profesionálů i amatérů, studentů (tedy budoucích profesionálů), adolescentů i dětí, divadla se stálou scénou i skupiny bez stálého působiště. Pořadatelé Setkání si stanovili cíl bořit hranice a navazovat kontakty a pomocí divadla se o sobě navzájem dozvídat něco nového. Způsob výběru, který je v Grenoblu uplatňován, založený hlavně na osobních kontaktech a ustálené síti spřátelených osob, má své výhody, ale také limity. Jedním z těch limitů je například to, že shodou okolností Grenobelští zatím nenavázali kontakt s žádným českým souborem. Doufejme, že v tomto směru neřekli poslední slovo.

Kazincbarcika 2008: otevřete svou mysl Petr Michálek Na začátku července (2.–6.) se v maďarské obci Kazincbarcika konal již devatenáctý ročník mezinárodního amatérského festivalu. Ten byl letos navíc spojen s celonárodním projektem „rok 2008 – rok renesance“. Umělecký ředitel festivalu Tibor Solténzsky měl sice snahu propojit téma festivalu s tímto projektem, ale nakonec zvítězilo prostě to nejlepší z oslovených zemí. A je to dobře, protože úroveň festivalu byla velmi vysoká. Musím se přiznat, že jsem jel do Maďarska jako člen tříčlenné poroty za Českou republiku s velkými obavami. Ta představa, že budu sledovat sedmnáct představení v maďarštině, litevštině či korejštině a pak se k nim v angličtině vyjadřovat, navíc po boku Tamáse Aschera, divadelního reži-

Dance Theatre „Tango&“ Litva / Prologue Party. Foto: Tibor Solténzsky.

séra a rektora řekněme budapešťské DAMU či po boku Jánose Ácse, divadelního režiséra a proděkana tamtéž – ta představa mě skutečně klidným nenechávala. Mé obavy však byly záhy po devítihodinové cestě rozptýleny. Kazincbarcika je totiž město podobné kterémukoli třicetitisícovému českému městu, takže jsem se velmi rychle cítil jako doma. Všichni organizátoři byli navíc velmi dobře připraveni a já získal překladatelku do angličtiny, Annu, takže jazyková bariéra vzala za své. Kromě toho jsem hned první den zjistil, jaké výhody má bilingvismus pohraničních obyvatel v této oblasti, takže s členkami studentské poroty nakonec došlo i na slovenštinu. Ale nepředbíhejme. První představení Radikálního divadla volného času z Budapešti bylo inspirováno africkými pohádkami, nejvíce však tou o Balim-bo Baru, africkém kameníku, jehož sochy šachových figur se přes noc promění v živé bytosti. Takové představení ze Šrámkova Písku. Výtvarné (stínohra, světla), herecky expresivní, hudební, struktura klipovitá, ale jakoby celé zacyklené do sebe sama, neschopno přejít přes rampu. Hned poté následovalo taneční představení z litevského Dance Theatre „Tango&“ s názvem Prologue Party. Čtyři

5 | 2008

59

Kukátko do světa

čechovovské sestry touží a doufají. Každá trochu jinak, a přitom všechny stejně. Příjemně minimalistické, promyšlené hudebně-pohybové refrény, ale beztak jsem se nemohl zbavit otázky, zda bych byl tak dojat i bez působivé hudby, kterou jsem slyšel z reproduktorů, jinými slovy – hudba tu bohužel mnohdy nebyla inspirátorem pro už tak ne vždy zcela zvládnutý pohyb, ale spíše hlavní složka večera. První den potom uzavřelo Malé divadlo z Budakeszi, které se soustředí především na představení pro děti. Romský pří-

„...Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu s Amorem Tyranem /.../ všichni vřele přivítali jako příjemné oživení po úporném maratonu, a díky své hravosti, schopnosti improvizovat a zareagovat na mezinárodní charakter festivalu sklidili bouřlivé ovace...“

Ruské Divadlo Alexandra Goncharuka mi nabídlo něco, co jsem dosud neviděl. Režisér Goncharuk se svými čtrnácti- až sedmnáctiletými svěřenkyněmi, nutno podotknout, že mimořádně krásnými, secvičil Dona Perlimplina od Garcíi Lorcy. A kombinace španělské vášně, autorova lyrismu, široké ruské duše a amerického muzikálu v tom nejkýčovějším možném podání byla ve své směšnosti opravdu až strhující. Teleszterion Színházi Mühely z maďarského Veszprém si pro své představení vybrala Dostojevského Zápisky z podzemí. Bohužel, v tomto případě jsem si nemohl nevzpomenout na slova profesora Srby: „Lepší menší efekt, nežli větší defekt.“ Spousta energie, ale přesah veškerý žádný, to mi potvrdili i ti, kteří textu rozuměli, což zde pochopitelně bylo podstatné. Předposlední den zahájilo italské Teatronovo Popraskem na laguně. Amatérský soubor přímo z Chioggie. Co víc si Odborná porota festivalu v Kazincbarcice 2008: Tamás Ascher, János Ásc a Petr Michálek se svou tlumočnicí Annou. Foto: Tibor Solténzsky.

běh (kompilace dvou romských pohádek) o ovci jménem Trebla sice rovněž uvádějí pro děti, ale toto představení nepochybně osloví i dospělého. A to především díky působivé a přitom jednoduché scénografii (vše se odehrává kolem stromu), a expresivním hereckým výkonům. Zvláště výkon Gábora Harsaye v roli Ďábla byl pro mě inspirativní. To byl ďábel, který si nehraje na mystiku, naopak, byl dokonce směšný, ale tím víc nebezpečný. Následující den nás čekalo Nizozemí, Korea, Rusko a Maďarsko. Svým způsobem šlo o typické ukázky zmiňovaných regionů. Nizozemské Theater Kruimles předvedlo dvě pohybové etudy I will (promises) – Life one day, první na Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu hráli v Kazincbarcice před budovou, v níž je centrum téma „sen“, druhé na téma „komunikace“ festivalového dění. Foto: archiv Geisslers Hofcomoedianten. – ti úředníci se šanony, kteří pili kávu, diskutovali a pracovali u svých počítačů vytvářeli podivně bizarní obraz Bruselu, Evropy, systému jako přát? Vždyť hráli o své zátoce, o svých přích. Nicméně to nestačitakového. Bylo to přesné, propracované, místy i vtipné, několikrát lo. Zvláště kvůli hereckým výkonům, které byly v podstatě neslajsem si však říkal, že už mnohdy viděné. né nemastné. Prostě bez chuti. Na rozdíl od špaget, které Italové Korejské Chuncheon Theatre for Woman přivezlo dipřipravili pro noční posezení v obřím hrnci. vadelní adaptaci legendy kláštera v Cheonpyeongu I Mez Myself Ještě před špagetami však přijeli Geisslers Hofcomoon the Road. Něco mezi pohádkou (Kráska zvíře + Alibaba) a braedianten z Kuksu s Amorem Tyranem, svým prvním předstazilskou telenovelou. To vše v klasickém baleni korejského divadla: vením. Hráli venku, což samo o sobě všichni vřele přivítali jako nářky, výkřiky, extatické výbuchy smíchu. V podstatě loutkové příjemné oživení po úporném maratonu, a díky své hravosti, divadlo s živými herci, ovšem bez kouzla loutek. Vyjadřovací proschopnosti improvizovat a zareagovat na mezinárodní charakter středek je nepřenosný a nic na tom nezmění ani neuvěřitelné a festivalu sklidili bouřlivé ovace a i jejich druhá, off-prezentace na záviděníhodné kolektivní nasazení. chůdách byla proto rovněž obležena smějícími se diváky.

60

5 | 2008

Kukátko do světa

Večer přišel vrchol celé přehlídky, což bylo v podstatě patrné od prvního okamžiku hry. Komentáře k Othellovi v podání pohybového Divadla Kompánie z Budakeszi. Othello za hodinu, v podstatě beze slov, plný tance, zpěvu, těl a emocí. Toto představení se shodou okolností nedávno hrálo na festivalu Apostrof v Celetné, ale pevně věřím, že bude možné ho příští rok přivézt do Hronova jako inspirativní představení. Tento formát totiž splňuje dokonale. Následující představení Divadla JESZ z Pécse Mystérium podle Majakovského bohužel doplatilo na festivalový rytmus. Po Othellovi jako by chvíli nikdo nechtěl nic vidět a teď ještě Majakovskij. Seděli jsme v aréně a sledovali kolektivní zpověď na téma lidská hloupost. Režisér říkal, že jeho přáním je, aby lidé neměli jinou šanci, než se tomu neštěstí v rámci grotesky smát, ale nedá se říct, že by se mu tento záměr beze zbytku podařilo realizovat. Poslední hrací den. Sobota. Fantom revue z budapešťského Kvázi Kollektíva totálně rozdělila publikum. Na nedotčené tou nedokonalou němohrou a rozhoupáváním žárovek, a dotčené vnitřním rytmem dekadentního, v podstatě apokalyptického obrazu. Patřil jsem do první skupiny.

Geisslers Hofcomoedianten na „maďarském Hronově“ Kazincbarcika 2008 Petr Hašek, Geisslers Hofcomoedianten Mezinárodní amatérský divadelní festival Istvána Horvátha ml. se koná jednou za dva roky v maďarské Kazincbarcice. Letošní ročník se odehrával v termínu od 2. do 6. července 2008, kdy se ho zúčastnilo 16 souborů z 9 zemí. Mezi soubory z Litvy, Holandska, Ruska, Itálie, Belgie, Francie, Koreje a Maďarska byl i zástupce České republiky – byl jím soubor Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu se svou pouliční barokní hauptakcí Amor tyran (maďarsky A Zsarnok Ámor). Tento mezinárodní festival patří k největším divadelním akcím amatérského divadla v Maďarsku. Během jeho již téměř čtyřicetiletého působení (nyní se konal podevatenácté, vždy jako bienále) v jeho programu vystupovala řada významných amatérských souborů z celého světa, i když by se z několika aspektů dalo říci, že největší slávu má již festival za sebou a obdobně jako náš Jiráskův Hronov žije z bývalé slávy a stává se určitou nepružnou a lehce zkostnatělou „konzervou“ minulých ročníků. Festival má velké ambice. Patří mezi oficiální festivaly mezinárodní organizace amatérského divadla AITA/IATA a je organizován Maďarským institutem pro kulturu a umění, Maďarským národním centrem AITA/IATA, městem Kazincbarcika a kulturním a sportovním centrem Béni Egressyho. Financován je pak ministerstvem školství a kultury, Národním kulturním fondem, městem Kazincbarcikou a z fondu Maďarského roku renesance. Soutěžní přehlídka je hodnocena dvěma porotami s mezinárodní účastí – v hlavní porotě byl i český zástupce Petr Michálek a v porotě studentské, složené z posluchačů divadelních škol, byla zástupkyně ze slovenské VŠMU. Mezi příjemná pozitiva festivalu patří, že jednotlivá ocenění jsou dotována finanční odměnou různé výše (do 25 000 Kč). Domácí maďarské soubory, účastnící se soutěže jsou nominovány programovou radou složenou z maďarských divadelních dramaturgů. Zahraniční soubory jsou pak

Geisslers Hofcomoedianten Kuks / Heinrich Rademin: Amor Tyran. Obě fota na této stránce: Tibor Solténzsky

Studentské představení Sen noci svatojanské v podání Félidö Csoport z Budapešti mi vlil znovu krev do žil. Podobný princip, zvláště u této Shakespearovy hry, sice není ničím novým, ale proč neříct, že se to prostě povedlo. Pedagogické vedení Balásze Perényiho, mimochodem uznávaného divadelního kritika a sympatického mladíka, bylo citlivé a nikoho na jevišti netlačilo někam, kde nechtěl být. Tanec v Lughnase francouzské Compagnie Theatrale du Moulin, neboli Tanec na konci léta Briana Friela, neboli také Hřbitůvek v Ballybeg, jak svou inscenaci nazval Ladislav Valeš, patřil bohužel k nejnudnějším představením celého festivalu. Všechny dámy měly noblesu a charisma, ovšem režisér jim nedal v podstatě ani jednu dramatickou situaci, takže nebylo na co koukat a francouzština, světe div se, se brzy také oposlouchala. Poslední představení Otto e mezzoto mezzo belgického Jonna Theatre bylo spíše cirkusovou exteriérovou show s ohni a cvičenými opičkami a netřeba proto k ní v tomto kontextu cokoli dodávat. Umělecký ředitel Tibor Solténszky na závěr festivalu správně podotkl: „Jako vždy je některý z vás vítěz a poražený. (Mimochodem: jako porota jsme kromě cen rozdělovali vítězům i finanční částky na další projekty, které dodalo tamní ministerstvo kultury a školství.) Ale vítěz je ve skutečnosti každý z vás, protože jste mohli vidět výsledky práce toho druhého. Otevřete proto svou mysl, ducha i duši, abyste zůstali silní pro nadcházející léta.“

pořadatelům doporučeny jednotlivými národními středisky zastoupenými v AITA/IATA. Programová rada provádí finální výběr zahraničních souborů a uděluje pozvání na festival. Pobyt hostujících souborů na celou dobu festivalu je financován pořadatelem, doprava a cestovné je ve vlastní režii souborů (česká účast byla financována z grantu Ministerstva kultury České republiky). Idea smyslu konání celé akce vychází z odkazu a na počest rodáka z Kazincbarciky, maďarského herce, režiséra a specialisty

5 | 2008

61

Kukátko do světa

na shakespearovskou dramatiku Istvána Horvátha ml., který se již v útlém věku jako nadějný divadelník stal obětí holocaustu (i když nebyl židovského původu, nehodlal se zříci své židovské manželky). Další ne úplně naplněnou ideou festivalu je zkulturnění a oživení třicetitisícového průmyslového města na východě Maďarska (200 km od Budapešti), plného funkcionalistických staveb, dále jsou tu dva moderní kostely a několika supermarketů. V tomto aspektu bych Jiráskův Hronov hodnotil jako úspěšnější, protože mezi jeho diváky patří nejenom účinkující soubory, ale i nedivadelníci (resp. nevystupující divadelníci), kteří zaplavují celé „Jiráskovo rodné město“. Kazincbarcika festivalem nežije a je pouhým jeho hostitelem. Přesto je festivalové publikum velmi početné a vstřícné, i když složené z účastníků, kteří povětšinou (když už váží tak dlouhou cestu) zůstávají po celou dobu festivalu. Výrazným kladem akce je jeho organizace. Každý soubor po příjezdu (je ovšem velmi obtížné najít festivalové centrum, protože málokdo rozumí anglicky) obdrží svého opatrovníka mluvícího jeho mateřskou řečí (v případě české účasti slovenštinou), a co je nejdůležitější – ovládající řeč maďarskou. Opatrovník se pak od souboru nehne ani na krok, stává se souborovým spolunocležníkem a jeho největším fanouškem (alespoň v případě Geisslers Hofcomoedianten to tak bylo). Dalšího velmi vstřícného zacházení se účastníkům dostane od všech organizátorů a dobrovolných pomocníků festivalu, i když se s nimi třeba slovně nedomluvíte, přesto vše (co vám na očích vidí) zařídí. Dalším aspektem, který vrcholovou českou a maďarskou divadelně-amatérskou přehlídku spojuje, je jejich vnější prezentace a značně „povadlá a unavená visage“. Chápu, že financí je málo a položek k zaplacení mnoho, ale v současné době kvalitní a přitažlivé logo, grafické zpracování programu a vůbec estetická prezentace festivalu vytvářejí celkový dojem o „nápaditosti, živosti, jedinečnosti, ale i nevkusnosti, tradičnosti, umdlenosti“ celé akce. Několik let (či desítek let) stejná „visage“ není věcí financí! Umělecká úroveň jednotlivých představení programu nemůže být nikým z Geisslers hodnocena, protože neměli možnost je všechny vidět. Ale přesto se já (autor článku) odvážím po čtyřech zhlédnutých festivalových inscenacích celkovou divadelní úroveň festivalu alespoň odhadnout: je velmi kolísavá a nevyrovnaná. Viděl jsem představení značně neinspirativní a mezinárodně nekomunikující, založené na slově a na „nedobrém amatérském“ herectví (Brian Friel: Tanec na konci léta, Compagnie Theatrale du Moulin, Francie), přes značně zdlouhavý „nerytmický pokus“ o pohybové divadlo (Fantom revue, Quasi Collective, Maďarsko), po podle mého názoru naprosto dokonalý převod „fellinniovské atmosféry“ magického realismu na jeviště spolu s precizním dramaticko-výchovným vedením mladých a nadšených dětí (8 a 1⁄2 , Jonna Theatre, Belgie). Inscenace Amora tyrana od Geisslers Hofcomoedianten zde zapůsobila svou hravostí a tím, že si na nic „nehrála“ a občas si i s maďarštinou „pohrála“, a přitom divákovi „nahrála“ (zvláštní cena poroty). Program tedy nabízel kromě všemožných národů i všemožné žánry a divadelní formy, a to všemožné úrovně. Hrálo se na různých místech a v různých kulturních domech (včetně plenéru). Každé dopoledne probíhala vcelku kritická diskuze s oběma porotami a každý večer „mezinárodní družba“. I když se zdá být tato zpráva kritickou, celkový dojem z festivalu v Kazincbarcice 2008 je velmi pozitivní. Přes všechny problémy mají stále takováto setkání smysl, a když zrovna nepřekračují hranice umělecké, rozhodně překračují hranice územní a národnostní. Divadlu (a amatérskému zejména) se svým sklonem k provincionalismu a k sebeuspokojení vždy prospěje konfrontační výlet do „široširých mezinárodních divadelních vod“. Geisslers Hofcomoedianten například úspěšně navázali kontakty s Itálií, Belgií, Maďarskem... Úspěšná plavba.

62

5 | 2008

X. WORLD FESTIVAL OF CHILDREN´S THEATRE MOSCOW 17.–25. 7. 2008 pro soubor KUK! ZUŠ Biskupská, Praha 1 Ivana Sobková V termínu 17.–25. 7. 2008 se dětský divadelní soubor KUK! zúčastnil X. Světového festivalu dětského divadla s podtitulem Děti hrají dětem. Hostitelem letošního jubilejního desátého ročníku se stala Moskva. Po neuvěřitelných peripetiích s ruskými vízy a nakonec i po přeobsazení téměř celé inscenace, neboť někteří rodičové nechtěli svá dítka vyslat se souborem tímto východním směrem, jsme 17. 7. kolem poledne šťastně přistáli na moskevském letišti Šeremetěvo 2. Nemaje od organizátorů příliš přesných informací, byli jsme velmi mile překvapeni a potěšeni, že už na letišti čekali naši dva průvodci – student v oboru cestovního ruchu a studentka pedagogické školy. Autobus nás dovezl na internát místní konzervatoře, kde jsme měli bydlet. Už u vchodu naši skupinu rozdělili na „malčiky a děvočky“ a ubytovali hochy a dívky včetně dospělých zvlášť v odlehlých křídlech této budovy. Inu pořádek musí být! Protože oficiální zahájení festivalu bylo naplánováno až na druhý den dopoledne, chtěli jsme využít volného času k prohlídce Moskvy. Naši průvodci se dlouho radili a nakonec nás vzali na projížďku metrem, což už samo o sobě je opravdu velký zážitek, protože moskevské metro je neuvěřitelný labyrint, a cílem našeho putování se nakonec stal Park vítězství s monumentem připomínajícím druhou světovou válku. Jak je vidět i v mladých Rusech zřejmě ještě stále žije odkaz hrdinných ruských bojovníků! Seznamování s ruskou mentalitou a zvyklostmi pokračovalo i po návratu z prvního výletu. Děti už spokojeně zabydlovaly své pokojíky a my dospělí jsme právě živě diskutovali s vedoucími z ruského souboru z Omsku, bylo právě 23.00 hod. (21.00 našeho času), když se otevřelo okno a vedoucí našeho internátu zavelela, že je čas jít spát a že se máme urychleně odebrat do svých pokojů, neboť jde zamknout chlapecké oddělení. Večerka je večerka! Jak jsme ovšem později zjistili, valná většina souborů bydlela v mnohaposchoďové ubytovně asi 20 km od centra Moskvy a po večerech se kochala maximálně výhledem ze 17. patra, zatímco náš internát ležel tak 300 metrů od kremelské zdi jedním směrem a 300 m od starého Arbatu na druhou stranu, což nám v příštích dnech umožnilo i velmi zajímavé večerní procházky centrem Moskvy (tedy pouze do 23.00!). Jak se stalo, že právě soubor z České republiky měl to privilegium – a to ještě se souborem z Kuby, Venezuely a ruského Omsku – je nám dodnes příjemnou záhadou. Centrem festivalového dění se stal park Ermitáž, kde byla jedna ze tří hracích scén, zde probíhaly workshopy pro děti ze souborů a diskuzní fóra pro vedoucí, tady se občerstvovalo, odpočívalo a probíhal zde i doprovodný program. Zahájení festivalu pojali pořadatelé vskutku velkolepě. Večer před zahajovacím ceremoniálem mě sice poněkud znepokojil údiv našich průvodců, že s sebou nemáme české kroje na slavnostní zahájení a ani jsme si nepřipravili nějaký ten „představovací“ tanec či zpěv. Ale vědoma si toho, že nejsme na folklorní show, připravila jsem ještě ten večer se souborem „černobílou“ píseň Život je jen náhoda v duchu 30. let, která byla inspirací i pro naše představení. Ráno jsme se všichni shromáždili v Ermitáži, některé soubory opravdu v národních krojích, některé soubory vybaveny hudebními nástroji, některé vybaveny jen svým temperamentem a spontánním projevem. Hotový babylon. Za hlasitého zvuku veselých písní a fanfár vbíhaly soubory z různých koutů světa na improvizované pódium před vchodem do divadla, aby se krátkým vstupem před-

Kukátko do světa

stavily, pozdravily se s ostatními a zákulisím poté vbíhaly do divadla, kde už probíhal zábavný program, zatímco velkoplošná projekce nad scénou stále připomínala, co se děje na pódiu před vchodem. Když se konečně do útrob divadla propracovaly všechny soubory, mohly se na připravený strom života zavěsit vlajky všech zúčastněných zemí a festival byl oficiálně „otkryt“. Na festival obdržely pozvání soubory z Azerbájdžánu, Bangladéše, Velké Británie, Kolumbie, Chorvatska, České republiky, Estonska, Německa, Indie, Indonésie, Izraele, Singapuru, Lotyšska, Litvy,

„V kontrastu k dětské hravosti /.../ se lze setkat s dětskou show... /.../ Tady nejde o spontánnost, působí to spíše dojmem davové psychózy, kde se zmanipulovaní diváci (a nejenom děti) jsou schopni v sále ušlapat.“ Běloruska, Slovenska, Ukrajiny, Venezuely a ruské soubory z Dagestánu, Republiky Tyvy, Omsku, Solikamsku a Moskvy. Jelikož propozice připouštějí představení divadelní, operní, muzikálová i taneční, byly k vidění velmi různorodé inscenace různých stylů, žánrů, témat i kvality. Vzhledem k tomu, že jsem se letos festivalu zúčastnila se svým souborem a ne jen jako pouhý pozorovatel, neměla jsem tolik času na návštěvu všech představení, tak jen několik postřehů. Tanečním vystoupením se představilo například německé dětské divadlo TPZ z Lingenu, které se pokusilo (řečeno jejich slovy) převést příběh Malého prince Saint-Exupéryho do jazyka tance, divadla, zpěvu, akrobacie, zvuků a světel. Vzhledem k tomu, že mám srovnání s předešlým vystoupením tohoto souboru na minulém festivalu před dvěma lety, které působilo spíše jako spartakiáda s triviálním tématem,

musím říci, že mě velmi potěšil pokus o zpracování velmi křehkého, fantazijního příběhu. Magicky působila většinou právě ta místa, kde šlo o jednoduchý nápad bez velkého přikrášlování světly, hudbou či technikou. Naopak velmi toporně působilo, když tvůrci vsadili na někdy až nebezpečnou akrobacii a divák spíše trnul strachy o aktéry. Křehkost příběhu se příliš neslučovala s přesnými artistickými figurami a nastolená atmosféra vzala za své. Právě artistické výkony však byly místním publikem oceňovány a velmi často byly k vidění zejména ve vystoupení ruských souborů. Zřejmě odkaz slavné ruské cirkusové tradice. Nutno ovšem podotknout, že v ruském provedení jim, na rozdíl od německého souboru, nechyběla lehkost a svižnost. Někde mezi artistním a muzikálovým vystoupením se pohybovala inscenace ukrajinského souboru The Polonina night, čerpající z poetického příběhu spojujícího fantazii, ukrajinský folklor a mystiku. Autorem scénáře je Aleksandr Oles. Mladý muž se bezhlavě zamiluje do čarodějky, podlehne její magii, zapomene na realitu, svět lidí i svou nevěstu. Silný příběh o tom, jak lehce podlehneme pokušení a jak snadno opouštíme své přátele pro vlastní prospěch. Otevřený konec, který nevnucuje žádný happy end prozření či návrat do reality podporuje naléhavost tématu. Z projevu dětských herců byla znát

Oficiální zahájení X. Světového festivalu dětského divadla v Moskvě 2008. Foto: archiv souboru KUK!

Soubor KUK! ZUŠ Biskupská, Praha 1 / Ivana Sobková a kolektiv souboru: Němý film. Foto: Michal Drtina.

5 | 2008

velmi tvrdá příprava herecká, mluvní, zpěvní i pohybová. Z rozboru na diskuzním fóru vyplynulo, že děti absolvují hodiny zpěvu, akrobacie a herecké průpravy několikrát týdně pod vedením zkušených lektorů. Do hlavních rolí jsou obsazováni ti starší a zkušenější, ostatní členové souboru vystupují povětšinou v chórech a menších úlohách. Hlavní slovo při přípravě představení má pak režisérka Yulia Taranenko. Představení tak vypadalo velmi profesionálně, některá místa až velmi „narežírovaně“. Trochu mi chyběla výpověď samotných dětí a dětský pohled na svět, který mizí pod nánosem profesionalismu. K podobnému typu představení lze přiřadit například vystoupení ruského Solikamsku Vanya of Denmark, se kterým jsme se setkali už vloni na festivalu v Chorvatsku. Vtipně zpracovaný příběh podle knihy Borise Shergina je ukázkou perfektně připravených dětí po stránce herecké, pohybové i hlasové. S velkými uměleckými ambicemi přijela Venezuela. Představení Azul soubor popsal jako choreografickou divadelní kom-

63

Kukátko do světa

pozici s hudbou a videoprojekcí. Šlo v podstatě o velmi ambiciózní pokus o pohybové a vizuální ztvárnění tématu „Země“ s využitím estetizovaného pohybu, tance a hudby, kde scény na jevišti doplňovaly animace a přírodní záběry na plátně nad jevištěm, někdy až příliš vyumělkované. Cílem bylo podle tvůrců si společně užít všech krás naší planety, ztvárňovány tu byly různé přírodní živly, závěr pak měl být apelem na diváky – zachraňte naši planetu! Vzhledem k celkové přeestetizovanosti představení však vyzněl poněkud křečovitě. Ostatně někdy až urputná snaha o velká a nadčasová témata nebyla ojedinělá. Běloruský soubor přišel se zpracováním scénáře jedné ze svých starších členek s názvem Kolo. Skupina mladých lidí se snaží sestrojit kolo, pomocí něhož by mohli dosáhnout na hvězdy. Kolo je poháněno láskou a přátelstvím. Jednoho dne jim ale jakýsi člověk ukáže jinou cestu k dosažení jejich cíle a všichni se stanou pracovníky „organismu“, který vytváří přístroj k sestřelení hvězdy, tak aby ona spadla na zem. Láska a přátelství tu nejsou zapotřebí. Mechanická práce je ovšem změní v zákeřné, zlomyslné a staré lidi, kteří už nevidí jakýkoli smysl svého života. Naštěstí si včas vzpomenou na moc a hodnotu lásky a přátelství a tím se zachrání. Místo zřejmě dobře míněného apelu se díváte spíše na prvoplánově výchovně vztyčený ukazovák a sestřelená hvězda, která by snad měla symbolizovat naše sny a cíle, působí v podobě elektrického větráku spíše komicky. Nepřišla jsem společně s aktéry o své sny, ale o iluzi, kterou se tak pracně snažili vybudovat. Další skupinou představení byla vystoupení např. Bangladéše či Singapuru. Příběhy plné mystiky, tajemných bytostí, zápasu s nimi a překonání sama sebe v boji s přírodními živly či démony. Zajímavé kostýmy a masky, pro Evropana nezvyklý stylizovaný herecký projev a děti, které ačkoli svázány stylizací, působí velmi přirozeně a neztrácí svou hravost – to je můj dojem z těchto představení. Člověk

„Naše představení Němý film /.../ bylo oceněno pro jeho původnost, velmi kladně byla hodnocena i přirozenost a vybavenost dětí a jejich osobitá výpověď. Neboť jsme hráli ve stejný den jako Ukrajina, jejíž vedoucí popisovala naprosto odlišný způsob práce, než je ten náš, rozpoutala se velmi živá diskuze o metodách přípravy dětí a práce na samotném představení.“

Kubánské představení Popelka a Beatles bylo také ze sorty líbivých efektních představení. Čtyři malé děti – myšáci si hrají na hudební skupinu Beatles. Žijí ve sklepě domu, ve kterém bydlí pohádková Popelka a jednoho dne jim pošťák přinese pozvání na párty v královském paláci. Stávají se tak komickou součástí příběhu Popelky. Trochu krkolomně propojený příběh myšáků a Popelky, obohacený ještě kubánským koloritem, má být podle autorů veselou komedií. Děti zpívají nejznámější songy Beatles, např. v situaci, kdy na myšáky útočí krutá kočka Tom zpívají písničku „Help!“, což je doprovázeno bujarým smíchem a aplausem z hlediště, se kterým hrající děti už samozřejmě počítají a bravurně jej zvládají. Efekt se vydařil! Vše funguje podle plánu! A malí baviči mají radost a rozjíždí se na jevišti ještě víc... I takhle může vypadat dětské divadlo. Jen je mi líto dětí, které se pro divácky fungující povrchnost možná ani nedozvědí, co vlastně obnáší to opravdové, poctivé divadlo. Asi nejzajímavější a nám nebližší bylo vystoupení britského souboru z Newcastlu. Na motivy knihy Mary Shelley Frankenstein vzniklo pantomimické představení seznamující nás ve zkratce se životem mladého Frankensteina, jeho studiemi a prvními pokusy, které vedou až k vytvoření lidského monstra. Příběh o odpovědnosti, potřebě každého jedince někam patřit, být přijat a sdílet s někým svůj život, o odmítnutí a následné zlobě a mstě je asi všem dobře znám. Inscenace je vystavěna z improvizací na dané téma, s použitím jednoduchých, ale působivých prostředků, obrazem i rozehranými scénami, s nadhledem i suchým humorem Britům vlastním. Z rozhovoru s vedoucím této divadelní skupiny Philipem Bradleym jsem posléze zjistila, že jejich způsob práce na představení je velmi blízký našemu (od tématu, které děti zajímá, k námětu či konkrétnímu příběhu, přes improvizace a Dětský divadelní soubor KUK! ZUŠ Biskupská z Prahy 1 na obchůzce Moskvy. Foto: archiv etudy k hledání konečného tvaru inscenace), a proto doufám, že se nám podaří uskutečnit souboru KUK! v budoucnosti společný projekt. Naše představení Němý film bylo na programu hned si uvědomí, jak na jevišti hraje jen drobné, ale čitelné gesto, pokud mu druhý hrací den. Jde o pantomimu, která je po pohybové stránce dáme čas, jakou sílu má pouhý pohled, kontakt očima. a v hereckém projevu inspirována třicátými léty 20. stol., fotograV kontrastu k této dětské hravosti, někdy možná divadelně fiemi a záznamy němých filmů. Atmosféru této doby podporuje nedokonalé, ale velmi přirozené a spontánní, se lze setkat s dětskou i stylová klavírní improvizace. Děj Němého filmu, jehož podtitul show připravovanou už od počátku na efekt. Takou show předvedla zní Může se to stát i vám aneb Vztahy ve zkratce! se snaží zanapříklad Indie, která své diváky masíruje ještě před začátkem předchytit lidské radosti, slabosti i starosti a vývoj rodinných vztahů stavení rytmem, hudbou a tancem s obřími loutkami před divadlem v jejich nadčasové platnosti – od prvotního zamilování, přes lásku, a na závěr svého představení, kde bychom jen stěží hledali nějaký rodičovské trable a rozpad manželství až ke vzniku nových partpříběh, zve všechny diváky na společný taneček či spíše nezávazné nerských svazků. V titulcích přinášených na jeviště vždy v novém blbnutí na jevišti. Tady nejde o spontánnost, působí to spíše dojmem aranžmá a s drobným vtipem se pak objevují komentující glosy a davové psychózy, kde se zmanipulovaní diváci (a nejenom děti) jsou citáty ze známých i méně známých literárních autorů a příruček schopni v sále ušlapat. oné doby.

64

5 | 2008

Kukátko do světa

Na dopoledních diskuzích vedoucí souborů, které hrály v předchozím dni, vždy představili způsob, jakým inscenace vznikala a jak jsou děti připravovány. Naše představení bylo oceněno pro jeho původnost, velmi kladně byla hodnocena i přirozenost a vybavenost dětí a jejich osobitá výpověď. Neboť jsme hráli ve stejný den jako Ukrajina, jejíž vedoucí popisovala naprosto odlišný způsob práce, než je ten náš, rozpoutala se velmi živá diskuze o metodách přípravy dětí a práce na samotném představení. Zda je vést k vlastní výpovědi, někdy možná i na úkor získané techniky, nebo se naopak zaměřit hlavně na techniku, neboť „i na hudební nástroj musíte nejprve dokonale ovládat techniku“. Režírovat v zájmu dokonalé výpovědi nebo naslouchat mnohdy ještě naivnímu pohledu na svět? Musím říci, že jsem byla nakonec docela hrdá, že právě konfrontace s naším představením vyvolala pro mě velmi zásadní debatu, kterou ale samozřejmě toto fórum nevyřeší. Z mnoha představení mám totiž dojem, že dospělí vedoucí často velmi podceňují dětskou fantazii a tvořivost. Jako by snad naše dospělácké vidění a zkušenosti byly důležitější či pravdivější. Divadlo je pro mě výpověď, sdělení a pokud je to dětské divadlo, ať je to výpověď dětí. V rámci festivalu proběhl také projekt s názvem Věř mi, i když možná přesnější překlad by byl Věř/uvěř ve mě. Cílem tohoto projektu bylo propojit práci různých divadelních skupin pracujících s mentálně i fyzicky postiženými dětmi. Každá z těchto skupin má jiné zkušenosti a jiné postupy, jak s nimi pracovat. Během sedmnácti dnů pracovalo 35 dětí s lektory, kteří je připravovali v různých divadelních disciplínách (herectví, jevištní pohyb, jevištní mluva atd.) a na konci festivalu předvedly asi třicetiminutové představení. Příběhy starých odhozených dětských hraček, které na jevišti ožívají, mají divákovi připomenout osud těchto dětí a vyslat signál o jejich touze po přijetí. Bohužel toto vystoupení pro svou křehkost zcela zaniklo mezi mnoha profesionálními soubory v rámci závěrečného ceremoniálu. Čekaly nás i dva výlety. První nás zavedl na Rudé náměstí, kde stojí pověstný obchodní dům GUM, chrám Vasila Blaženého a stále fungující Mauzoleum V.I. Lenina. Procházku kolem řeky Moskvy k chrámu Spasitele nám zpestřil malý Singapurec dotazem na naši průvodkyni, zda jsou v té řece také krokodýli. Druhý den se konala projížďka lodí po řece Moskvě. A protože jsme zvídaví cestovatelé a protože se k nám přidala i ruská studentka češtiny, která na festivalu pracovala jako uvaděčka, vydali jsme se ještě na prohlídku Lomonosovy univerzity a na závěr našeho pobytu jsme navštívili i samotný Kreml. Oficiální zakončení festivalu bylo ještě bombastičtější než jeho zahájení. Na závěr téměř tříhodinového programu jsme se všichni rozloučili s X. světovým festivalem a Moskvou a popřáli si, abychom se zase opět setkali za dva roky v Lingenu.

BALTOSCANDAL NENÍ JÄÄÄÄR aneb NASETO V RAKVERE S Vendelínem Otesanem si povídal Radim Wolák Rakvere je malé estonské město. Přitom hostí největší pobaltský divadelní festival Baltoscandal. Letos jste na programu mohli najít i Divadelní soubor Scéna z Kralup s představením Naseto. O festivalu jsme se dozvěděli náhodou od kamaráda, říká Vendelín Otesan ze Scény při našem povídání v restauraci nad tradiční estonskou pochoutkou: krvavým jelitem. Zjistili jsme, že Rakvere je provinční městečko, nedaleko hlavního města, stejně jako Kralupy, a tak jsme si řekli, že by nebylo špatné okouknout, jestli tam pořádají podobný festival jako my náš Za vodou v Kralupech. A to už byl dů-

vod se do Estonska vypravit. Díky podpoře z mnoha stran, za niž moc děkujeme, hlavně díky finančnímu příspěvku na dopravu od ministerstva kultury, jsme si cestu mohli i dovolit nacpat se do dvou dodávek, překodrcat se přes nekonečné Polsko a podívat se, jak to v Rakvere probíhá. A co jste zjistili? Že máme určitě co dohánět! Rakvere je sice pidiměstečko, ale zvládá pořádat největší divadelní festival v pobaltské oblasti, kterým Baltoscandal, jak jsme zjistili, je. Rakveřané jsou ale asi obecně podnikaví: letos pořádali třeba velkou přehlídku punkového sborového zpěvu, na podzim tam bude světový šampionát v sumo, prý se tam konají i velké folklorní slavnosti mužských tanců, největší estonský rockový festival… Navíc mají v Rakvere hezký hrad a dokonce kopeček, což je v Estonsku rarita. Na něm stojí obří socha býka (někteří tvrdí, že je to zubr), která se na to všechno nasupeně dívá. Můžeš popsat, jak Baltoscandal probíhá? No, moc toho asi nepovím, protože jsme festival příliš do hloubky neměli čas poznat, přeci jen jsme se kodrcali tři dny tam, pak odehráli tu naši třicetiminutovku, a už zas frčeli zpátky. Ale přeci jen: festival se poprvé uskutečnil v roce 1990 v Pärnu. Od roku 1994 se přesunul do Rakvere. Koná se jedou za dva roky, letos slavil desáté výročí. Sám sebe charakterizuje jako akci zaměřenou na nové či mladé divadlo, na otevřené struktury, procházení žánry, experiment. Program trvá čtyři dny (letos od 2. do 5. července), během nichž je v rámci

DS Scéna Kralupy nad Vltavou / Naseto?! Foto: Milan Strotzer. hlavního i doprovodného programu k vidění okolo třiceti představení souborů převážně severských, sem tam i odjinud, tentokrát třeba z Francie, Rakouska, Turecka a Česka. Těžko posoudit, do jaké míry je Baltoscandal i skandální, když to má v názvu, na to jsme tam byli krátce. Nic skandálního jsme ale určitě nepotkali, tak to „scand“ bude asi souviset spíše se Skandinávií. Překračování hranic, které organizátoři inzerují, jsme také zažili spíše po cestě, než že bychom je viděli na jevišti. Zaujalo vás nějaké představení? Určitě. Nejvíc asi představení estonského souboru nazvané Proffet. Myslím ale, že nemá cenu je vyprávět. Zajímavé byly i každovečerní doprovodné akce ve festivalovém stanu. Každou noc tu bylo nějaké zajímavé vystoupení, po něm dobrá hudba, a k tomu mnoho zajímavých a přátelských lidí, atmosféra téměř hronovská. V Rakvere byly zrovna bílé noci, tak tam bylo vše trochu posunuté, hlavní program začínal v jednu v noci a trval až do rána. I to vlastně trochu připomínalo Hronov…

5 | 2008

65

Kukátko do světa

„Viděli jsme něco zajímavých divadel, poznali spoustu nových příjemných lidí, které jsme samozřejmě všechny pozvali k nám. K tomu by měl asi festival být, ne? /.../ Výlet do Rakvere pro nás rozhodně nebyl JÄÄÄÄR...“ Jak jste byli spokojeni s organizací? Starali se o nás tuze pěkně. Byli jsme ubytovaní v nově opravené škole, měli jsme zabezpečené vstupenky na všechna představení, jídlo, k snídani byl po seversku losos na vidličku. Všichni byli velmi milí, dokonce nám v budově všechny nápisy vyvedli i v češtině. Pravda ale je, že zpočátku, ještě před odjezdem, trochu vázla komunikace s organizátory, a tak jsme až na místě zjistili, že vystupujeme v rámci doprovodného programu. To by nám samozřejmě nevadilo, kdyby se doprovodný program tolik časově nepřekrýval s programem hlavním. Takže jsme se ocitli v situaci, kdy jsme vystupovali v čase, kdy se v hlavním sále konalo jiné představení. A my hráli v tělocvičně školy, která byla schovaná na kraji města. Pro ty, kteří jezdí na Hronov, by se to dalo přirovnat k situaci, kdy se v Jiráskáči hraje něco velkého a v tělocvičně na Zbečníku je zároveň představení, o kterém se dozvíte, jen když budete hodně pátrat. A my byli na Zbečníku. Když jsme se večer předtím bavili s místními, většinou ani nevěděli, že nějaký doprovodný program je. Propagace této části nebyla skoro žádná, organizátorka nám jen doporučila, abychom si ji zajistili sami. Nakonec to ale nebylo tak hrozné, zorganizovali jsme hurá akci s letáčky po městě a nějací lidé přišli, určitě jsme nebyli v přesile. Musím však přiznat, že tohle nás trochu mrzelo. Ohlasy diváků nám to ale potom vynahradily. Ačkoli je naše představení nemluvné, je založené na typicky českém pohádkovém příběhu, pohádce o Otesánkovi, který, jak po našem průzkumu vyšlo najevo, Estonci neznají, maximálně si jej pletou s Buratinem. Toho jsme se trochu báli. Místní ale reagovali skvěle, hodně si s námi večer po představení o Naseto povídali. Takže se vám v Estonsku líbilo? No samozřejmě! Viděli jsme něco zajímavých divadel, poznali spoustu nových příjemných lidí, které jsme samozřejmě všechny pozvali k nám. K tomu by měl asi festival být, ne? Cesta navíc přispěla i ke stmelení souboru, tři dny tam a tři dny zpět namačkáni na sebe jsme si zase byli blíž. Stihli jsem se i zatavit v krásném Tallinu. Výlet do Rakvere pro nás rozhodně nebyl JÄÄÄÄR (to je moc zajímavé estonské slovo, které se používá ve chvíli, kdy chcete hovořit o něčem, co nestojí za řeč – v překladu to znamená okraj ledovce).

48 hodin v Chorvatsku David Slížek Rychlý, intenzivní a bez záruky – tak se dá v krátkosti popsat „zájezd“ DIVADLA (bez záruky) PRAHA (ĎBZ) na festival Jadran 2008 do Chorvatska. Když jsme v březnu dostali nabídku jet hrát Titanic Orchestra do Chorvatska, považoval jsem to nejdřív za docela dobrý vtip. Český soubor pojede do Chorvatska hrát v češtině hru bulharského autora, která je poměrně výrazně postavena na slově? O smysluplnosti takového počínání jsem měl své pochybnosti. Obrousil je až argument, že nás už několikrát viděli cizinci a vždycky si představení pochvalovali a říkali, že vůbec nevadilo, že textu nerozuměli. No budiž, uvidíme, třeba je to pravda, řekl jsem si a začal s přípravami na druhý zahraniční zájezd v historii DIVADLA (bez záruky) PRAHA. Ten

66

5 | 2008

první se uskutečnil v roce 1997, kdy jsme vycestovali na lotyšský festival Spéleskrieks. Je fakt, že jsme tam tehdy hráli pohybové představení Příběh, ve kterém nepadlo ani slovo. Jadran 2008 probíhá v malém městečku Kastav, které na mapě najdete v blízkosti známého letoviska Rijeka. Vyměnili jsme si několik zdvořilých e-mailů s Draženem Jelavičem z Hrvatskiho sabora kulture v Záhřebu, poslali jsme do Chorvatska DVD se záznamem představení, vyplněnou přihlášku a pár slov o našem souboru a představení. Věděli jsme, že to bude rychlá víkendová cesta – v pátek večer ještě jeden z členů souboru účinkoval v představení jiného souboru a v pondělí ráno už jsme zase skoro všichni museli být v práci. V tomto smyslu jsme také v přihlášce žádali o přidělení hracího termínu ideálně na sobotní večer. „All the time ĎBZ keeps honouring its name: its guarantee si limited and you never know what surprise it is gonna bring in, what time is it going to come or if it is really going to leave after the show,“ neodpustil jsem si malý vtípek ve slovu o souboru. V překladu: „ĎBZ dělá čest svému jménu: je bez záruky, nikdy nevíte, čím vás překvapí, kdy přijede, nebo jestli po představení opravdu odjede.“ To jsem ještě netušil, jak moc se tahle věta může přiblížit skutečnosti.

DIVADLO (bez) ZÁRUKY PRAHA / Christo Bojčev: Titanic Orchestra. Foto: Ivo Mičkal.

Základním předpokladem zájezdu do Chorvatska je, že se tam máte jak dostat. Poštěstilo se nám zapůjčit jen za cenu pohonných hmot dodávku, do které se vejdou tři lidé, scéna a všechny rekvizity (tisíceré díky, Honzo Julínku, nikdy ti to nezapomeneme!). Zbytek souboru se měl na cestu vydat osobním autem, které nám bylo též zcela nezištně zapůjčeno. Na světě přece jen ještě jsou dobří lidé. Termín festivalu se přiblížil a my stále netušili, kdy budeme hrát. Program přehlídky nám po urgenci dorazil až týden před předpokládaným odjezdem. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se v něm dočetli, že hrajeme – v neděli večer. Plán cesty se tím dost zkomplikoval. Věděli jsme, že sice získáváme dostatek času na cestu do Chorvatska, ale také že nás v neděli ihned po představení čeká nonstop noční jízda zpátky do Česka. A to jsme si ještě bláhově mysleli, že trasu Praha – Kastav zvládneme bratru tak za osm devět hodin. Sobota 24. května, 9.00, Praha-Karlín. To byl čas a místo domluveného odjezdu. Nakonec jsme vyrazili až těsně před desátou. Cestu nemá cenu popisovat příliš podrobně, stačí říct, že nejhůř a nejdéle trvalo projet Českem, ale jakmile jsme přejeli hranice, jelo se jako po másle. Nálada na palubách obou vozidel byla dobrá, poměrně často jsme stavěli, fotili se a platili mýtné nebo poplatky za průjezd tunely.

Postgraduální sloupky

DIVADLO (bez) ZÁRUKY PRAHA na divadelním festivalu Jadran 2008 v Chorvatsku. Foto: David Slížek. Do Kastavu jsme – po mírném bloudění těsně před cílem – dorazili už za tmy, kolem desáté večer. Cesta nám trvala přibližně dvanáct hodin, tedy skoro o tři déle, než jsme předpokládali. Překonali jsme i poslední nástrahu, když jsme v Kastavu nemohli najít divadlo. Zastavili jsme tedy u jakési restaurace, od které právě odjížděly autobusy s davy lidí, a šli se zeptat na cestu. Hned první člověk, na kterého jsme narazili, byl jedním z organizátorů festivalu. A restaurační budova byla k našemu překvapení oním divadlem. Následovalo parkování, seznamování a pozvání na večeři. Jídlo nás málem připravilo o Petra, kterému zaskočilo tak, že jsme mysleli, že budeme v setmělém Kastavu hledat pohotovost. Naštěstí se mu podařilo sousto vykašlat a zájezd byl zachráněn. Kolem půlnoci jsme dorazili na hotel Icici v nedalekém městě Icici. Pohled na poklidné moře z balkonu hotelu nás, suchozemské Čechy, uvedl do mírné euforie, ze které nás vyvedl Zdeněk, který byl u moře poprvé: „Takový Mácháč,“ pronesl mírně zklamaně. V neděli jsme šli ten Mácháč prozkoumat trochu blíže. Účastnit se dopolední diskuze o představení, které jsme neviděli (podle programu hrál v sobotu večer chorvatský soubor Teatar Fedra hru Šejtanski krug), nám nepřišlo příliš smysluplné. Shodli jsme se na tom i s hosteskou, která nás měla na starosti. Na festivalu kromě nás hrál ještě jeden

Paměť divadla X Jan Císař K té velké a dnes už legendární éře českého divadla šedesátých let 20. století patřila i tehdejší teatrologie – to jest myšlení a psaní o divadle. Vydalo by to na dlouhou kapitolu, kdybych se touto problematikou zabýval ve všech směrech a aspektech. Spokojím se jen s jednou složkou teatrologie – kriticko-teoretickým uvažováním. Ten pojem kriticko-teoretický chce obsáhnout to, že význam a smysl uvažování o divadle se zvyšoval a nabýval svou váhu proto, že v něm sílil proud, jejž tvořili lidé, kteří byli teoreticky fundovaní a tím schopní psát články, které obzíraly dané téma v širších souvislostech. Hlavní síla tohoto proudu byla ovšem v tom, že opouštěl ideologická kritéria

zahraniční soubor – v pondělí večer Slovinci, kteří měli na programu Monty Pythonovskou variaci Král Artuš a Svatý grál. Podle názvu to mohl být zajímavý zážitek, tak snad někdy příště. V pondělí měl v Kastavu hrát také krajanský soubor Dramska grupa Češke Besede s představením Vlastimila Pešky Slovácko sa súdí na motivy známých Galuškových povídek. Ani toto představení nám nebylo souzeno spatřit. A jak jsme v Chorvatsku hráli my? Večer jsme se dostavili do divadla a jali se připravovat scénu. Zdejší sál si představte jako maloměstský dům kultury s víceúčelovým prostorem pro pořádání všech možných akcí – zasedáním zastupitelstva počínaje, plesy, koncerty, divadelními představeními a projekcemi filmů konče. Svícení je možné pouze zepředu a z výšky balkonu, zvuk obstarávají dvě reprobedny umístěné na stojanech před jevištěm. Technici jsou vesměs mladí a velmi ochotní, bez ptaní pomáhají s nošením kulis a na požádání šplhají po zdech a balkonových zábradlích jako kamzíci. Do sálu se vejde odhadem tak stovka lidí. Na nás jich přišlo asi čtyřicet a nutno uznat, že byli velmi stateční. Na to, že v Titanic Orchestra museli rozumět tak každé desáté větě, čemuž odpovídaly i jejich slabší reakce na osvědčených vtipných místech, vykazovali nebývalou míru soustředění a snahy porozumět tomu, co se před nimi odehrává. Možná je trochu zmátlo, že jsme byli v programu uvedeni s podtitulem „suvremena drama“, což si ryze laicky překládám jako „současné drama“. Nicméně – ryze divadelních, na slově nezávislých situací se evidentně chytali a obdobně se zasmáli i některým situačním gagům. Pro nás to rozhodně byla zajímavá zkušenost. Když hrajete pro cizince, kteří jsou při sledování představení odkázáni na vnímání jednání a situací, odkrývají se některé slabiny inscenace, které normálně překrývá text. Jak rádi bychom v Kastavu zůstali a vyslechli si reakce diváků na naše představení. Ale čas nás hnal do aut a zpátky na dálnice. Určité zpětné vazby se nám dostalo pouze při náhodném setkání s několika diváky na pánských toaletách. Prý se jim představení moc líbilo a bylo velmi profesionální. Ruku jsme si na to vzhledem k místu, kde se hovor odehrával, nepodali, ale potěšili nás. Zpáteční cesta byla dlouhá, únavná a bez povzbuzujících drinků, zastávek na kafe u benzinových pump a bez našich nezdolných řidičů (díky Máco, Jaruško i Pavle) by rozhodně neproběhla tak hladce. Stejně jako na cestě do Chorvatska, i na té zpáteční provoz nejvíce vázl až po vstupu na českou půdu. Do Prahy jsme dorazili více než 48 hodin po odjezdu a rozprchli se do svých civilních zaměstnání. Tak snad jsme Česku neudělali v Chorvatsku ostudu. Ale – bez záruky ;-)

a soustřeďoval se na otázky estetické; zkoumal a analyzoval divadlo jako fenomén umělecký. Od druhé poloviny padesátých let se tento proud čím dále tím více soustřeďoval kolem časopisu Divadlo. V jeho čele od roku 1956 stál dnes už zapomenutý Vojtěch Cach. Předpokládám, že se od něho jako předního a uznávaného autora propagandistického socialisticko-realistického dramatu očekávalo něco jiného než to, že otevře dveře tomuto proudu. Ale stalo se něco jiného. Šlo to tak daleko, že v rámci kampaně proti liberalismu a revizionismu, jež nastoupila po krátkém období uvolnění, byl časopis Divadlo označen za jedno z ohnisek těchto tendencí a hrozila mu likvidace. Cach však obhájil nejenom jeho existenci, ale i pokračování v nastoupeném směru, jenž byl zajisté spojen s působením Jaroslava Vostrého v redakci Divadla. Nastoupil

5 | 2008

67

Postgraduální sloupky

do ní jako redaktor už v roce 1957 a od roku 1960 fakticky vykonával funkci šéfredaktora. De jure jím byl Vojtěch Cach až do ledna 1961, kdy jím byl Vostrý jmenován oficiálně. Měl jsem to štěstí, že s nástupem Vostrého jsem se vedle Milana Lukeše stal redaktorem Divadla, jež se vyhraňovalo teoretickým směrem a divadlo nahlíželo v širokém kontextu jiných umění i myšlenkových disciplín: estetiky filozofie, sociologie, psychologie atd. Mohlo si to dovolit i proto, že od roku 1957 existoval čtrnáctideník Divadelní noviny, jenž se soustřeďoval na aktuální zpravodajství z divadla a na kritiku. V redakci tohoto časopisu – rozšířeného později na Divadelní a filmové noviny – jsem pracoval v letech 1963–1966 jako šéfredaktor. Což všechno uvádím proto, abych připomněl celou, stále více se tehdy košatící rozlohu té sféry, která se podílela na reflexi divadelního vývoje od konce padesátých let minulého století a zároveň se včleňovala do toho intelektuálního kvasu, jenž především v letech 1962–1967 byl nositelem systematického neumdlévajícího tlaku zpochybňujícího jednolitý model světa budovaného oficiální ideologií a politickou praxí. Nebylo proto divu, že tzv. normalizace brutálně a radikálně zasáhla i na tomto poli. Oba divadelní časopisy – samozřejmě stejně jako jiná kulturní a kulturně-politická i politická periodika – byly zlikvidovány. Když k tomu připočteme nucený a někdy i dobrovolný odchod drtivé většiny divadelních kritiků z redakcí denního tisku, nastala najednou počátkem 70. let kriticko-teoretická publikační poušť. Zůstaly jen dva divadelní časopisy: Amatérská scéna a Československý loutkář. Upřímně řečeno: o obou jsem toho moc nevěděl, nečetl jsem je systematicky a ani do nich nepsal. Jistě, tu a tam jsem na ně narazil, ale zřídka a nahodile. Jenže osud tomu chtěl, abych s oběma na dlouhá léta spojil svou kritickou a teoretickou aktivitu. Stalo se tak jistě především díky tomu, že existovala ta publikační poušť. Ale také díky třem lidem, kteří byli dostatečně osvícení a věděli, že mají-li možnost, musí se snažit zachránit alespoň něco z toho, co vyrostlo a rozvinulo se v šedesátých letech ve sféře divadelní teorie a kritiky. Byli to Miroslav Česal, Jiří Beneš a Pavel Bošek. O Mirkovi Česalovi teď nebudu psát, ponechám si to pro kapitolu věnovanou amatérskému loutkovému divadlu. Jirka Beneš a Pavel Bošek jsou ovšem jména, která na stránkách Amatérské scény musí nutně figurovat jako první. Byl to Jirka, kdo nejdříve přišel s nabídkou, jestli nechci něco napsat do AS. Nevím přesně, kdy to bylo. Ale nepochybně v době, kdy mne Jirka pozval do hronovské poroty – tedy někdy na počátku 70. let, nejspíše v roce 1971. Vím, že ta nabídka skutečně zněla tak, že bych mohl pro AS napsat něco, co bych chtěl a co by mne zajímalo. A tak jsem napsal – a uvízl od té doby až po dnes. Postupně se ovšem ukázalo, že stránky AS lze otevírat i jiným kritikům a teoretikům, kteří přišli o možnost publikovat. Jirka s tím začal a Pavel Bošek velkoryse pokračoval. Mezi oběma těmito pány byl rozdíl. Jirka miloval celým srdcem amatérské divadlo, především činoherní. Věnoval se mu oddaně, trpělivě, s láskou, rozuměl mu dokonale a znal je do posledního detailu. Vždycky jsem tvrdil, že kdyby v nejzapadlejší vesničce, která ani není na mapě, v naprosto neznámém amatérském souboru, o němž nikdo nikdy neslyšel a nikdo jej nikdy neviděl vznikla dobrá inscenace, tak Jirka tam nějak dorazí, uvidí ji a bude ji propagovat. Pro mne byla setkání s Jirkou na amatérském poli první školou poznávání a uvědomování si specifičnosti amatérského divadla. Pavel byl jiný. Od roku 1963 redigoval

68

5 | 2008

Repertoár malé scény, který – tuším – založil. Tenhle doktor obojího práva, JUDr. Pavel Bošek, měl eminentní a vyhraněný zájem o jev, jenž se ocitl v titulu tohoto nového periodika. Byl v tomto směru osobností inspirativní. Koneckonců: i jeho povídková tvorba měla toto ladění. Když po smrti Jirky Beneše stanul v čele Amatérské scény, ujal se amatérského divadla v celé šíři – i když jej jako jeho předchůdce ve funkci šéfredaktora nic nehnalo k tomu, aby byl jeho nadšeným souputníkem v celé šíři a každým okamžikem. Zůstával věrný svým malým scénám. Několikrát mně např. říkal, že přijede na Jiráskův Hronov – nikdy jsme se tam nesetkali. Zato mne překvapil, když mě pozval, abych s ním jel do České Třebové na jakousi přehlídku železničářské amatérské aktivity, což byla podivuhodná až absurdní směs nejrůznějších produkcí; dokonce jsme tam spolu porotovali amatérské kouzelníky. Možná, že to vyhovovalo Pavlovu smyslu pro humor. A samozřejmě byl tu FEMAD, tvář Pavla Boška se právem po léta objevovala na obálce programové brožury tohoto poděbradského festivalu mladého amatérského divadla. Ale zase: když jsem za ním na tento festival odmítnutých přijel, tak mne ze všeho nejdříve odvedl do snack baru na Jízdárně a s náležitým komentářem zdůraznil, že tohle je jeho tusculum, kam chodí většinou sám, nebo jen s těmi, s nimiž nemá povinnost bavit se o divadle. Prostě si od své činnosti v amatérském divadle udržoval jistý odstup a bral celé „hnutí“ s humorem a ironií, které mu byly vlastní. Měl jsem pro tento jeho postoj hluboké pochopení. A díky jemu jsme se takto lehce přenášeli přes problémy, které v nelehké době doprovázely vydávání AS. Pavel Bošek mi např. jednou oznámil, že musí mít redakční radu a že mne někam někomu nahlásil jako jejího předsedu. Její zasedání pak vypadala tak, že pravidelně začátkem září jsme se sešli ve Slavii, kdy mne Pavel informoval, jaké zásadní materiály přesahující dimenze amatérského divadla vyjdou a asi dvakrát nebo třikrát mně dal přečíst nějaký návrh nebo nějakou hotovou stať a chtěl, abych se vyjádřil, jestli se ten návrh má rozvinout v nějaký projekt nebo jestli se ta stať má tisknout. Pak jsem dostal stručný zápis závěrů redakční rady, jejž Pavel napsal a zřejmě zase někam někomu poslal. Dodnes nevím, jestli v té redakční radě ještě někdo alespoň ryze formálně byl. To ovšem neznamenalo, že by Pavel nějak snižoval rozsah zájmů AS. Měl dost známých a známostí, aby na jejich stránkách zaznamenal všechno, co bylo potřeba. A navíc: byl dostatečně verzírovaný, zběhlý v širokých rozlohách nejen divadelního života, aby se mohl zasvěceně orientovat v hodnotě osobností, jež chtěl přivést k publikování v AS. V tom byl – jak jsem už napsal – vskutku velkorysý a také cílevědomý; bezpečně v rámci možností, které měl, udržoval kontinuitu s předešlým vývojem a nabízel myšlení, které nikde jinde v této době nemohlo spatřit světlo světa. Tak se Amatérská scéna na jistý čas stala díky všem okolnostem – samozřejmě v míře omezené podmínkami normalizace – časopisem, jenž udržoval pro divadelní veřejnost povědomí o určitých divadelních hodnotách a ukazoval možnosti přemýšlení o divadle. Pro ty, kteří to potřebovali a měli o to zájem, to byl časopis velmi žádoucí a žádaný. Jednou jsem seděl na lavičce v Liberci s Milošem Horanským, jenž mne důtklivě žádal, abych pomohl pro něho zajistit AS, protože jisté skupině lidí, kteří ji čtou, dochází jediný výtisk a dlouho to trvá, než se dostane ke všem. Myslím si, že tímto způsobem AS nutně rozšiřovala svůj záběr, své zaměření. A potkávala se s tou částí amatérů, kteří se zajímali o hlubší, citelnější podněty pro skutečné uvažování o divadle. To slovo skutečné chce postihnout, že v tomto udržování kontinuity bylo také to, co onen na začátku vzpomínaný divadelně kriticko-teoretický proud šedesátých let ustavovalo v konečných důsledcích jako politickou skutečnost, která se vzpírala oficiální ideologii a politice. Neboť i na stránkách AS byla řeč o divadle jako o umění, jehož smysl je zcela někde jinde než v propagandě a agitaci. V tomto duchu a na této bázi nabízela AS i myšlení o možnostech a podobách amatérského divadla.

Servis a informace

RADY NERADY pro divadelně nezasvěcené (-náctileté) Zde je devátý titul, který by mohl zaujmout žadatele tohoto typu: „Založili jsme divadelní soubor. Jsme většinou z jedné třídy a je nám kolem sedmnácti. Vedoucím je jeden bezvadný učitel, ale nikdy divadlo nedělal, stejně jako nikdo z nás. Poraďte nám, co máme hrát. Nejlépe nějakou komedii s písničkami pro 8 až 12 osob. Když bude potřeba, dovedeme sehnat i další lidi.“

Karel Jaromír Erben – Jiří Suchý – Ferdinand Havlík: Kytice aneb Pět dobrých důvodů, proč mladý, hudebně nadaný soubor může (a má) inscenovat „poctu Karlu Jaromíru Erbenovi, pojednanou způsobem dobře zavedeným v pražském divadle Semafor“ Jan Šotkovský Předpokládám na úvod, že Suchého, Havlíkova a Erbenova Kytice je dílem stále ještě obecně známým (díky v 70. letech masově prodávanému LP záznamu představení Semaforu, pro nějž Suchý svou „baladyaádu o šesti dílech“ sepsal a v němž dosáhla triumfálního počtu více než 600 repríz). Pokud vám známé není, odkáži vás buď na zmíněný záznam (v reedici na CD Supraphon 2005), popřípadě na knižní vydání (nejlépe v publikaci Encyklopedie Jiřího Suchého 11, Divadlo 1970–1974, Pražská imaginace 2002), neboť jde o dílo, u něhož s takzvaným „shrnutím děje“ příliš nepochodíme. Pro ty zcela nepoznamenané jen napovím, že jde o osobité, muzikálové tvůrčí přehodnocení pěti básní z proslulé Erbenovy sbírky – jmenovitě Štědrý den, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat a Vodník, Suchým doplněnou o baladu šestou, nazvanou Bludička, a kabaretní monolog Lexikon bytostí nadpřirozených. Toť pro úvod vše a pojďme k důvodům, pro něž by měl mladý amatérský soubor po Kytici sáhnout. První důvod spočívá v tom, že mu bude blízká žánrem. Suchého Kytice je totiž ve své podstatě parodií. A parodie je jednou z nejbytostnějších středoškolských potřeb, zákonitou reakcí na cokoli, co je autoritami předkládáno k věření a uctívání. Erbenova Kytice jako jeden ze stabilních úhelných kamenů povinné školní četby takovou hodnotou autoritami k uctívání předkládanou bezpochyby je. Navíc si svou v české kotlině neběžně vypjatou hororovitostí (co jiného než snaha o hororový efekt je, když Erben v závěru Vodníka k proslulé „hlavě bez tělíčka“ přidá ještě „a tělíčko bez hlavy“?) o nějaké to shození přímo říká. (Tím rozhodně nechci popřít, že i po stu padesáti letech je to stále úchvatný a v podstatě nepřekonatelný vrchol české poezie.) Suchého parodie je navíc parodií sofistikovanou, „vícepatrovou“. Je to dáno už tím, že tato parodie je nesena úctou, potřebou

vzdát hold milovanému dílu, nikoli potřebou výsměchu. Najdeme zde i klasické prvoplánové „shození“ (U lavice dítě stálo / Z plna hrdla zpívalo / Na tranzistor k tomu hrálo / Do rytmu se kývalo nebo Toč se a vrč můj kolovrátku / Láska je víc než Centrotex / Předeme přízi na hebkou látku / A přitom s námi cloumá sex), aktualizaci Erbenova mravního konfliktu do dnešní doby (Štědrý den), potměšilé domyšlení zápletky (Zlatý kolovrat – konvence pohádky velí, aby si Král vzal hodnou Dorničku, ale samozřejmě jej více vzrušuje zvrhlá Daisy) i hudební sugestivní realizaci hororové atmosféry ve Svatební košili (která dokonce skončí krveprolitím – oproti happy endu u Erbena!). Druhý důvod je v kabaretní povaze díla, které si nežádá náročných hereckých výkonů ani složitě tvarovaných psychologických charakterů. Počítá s autenticitou, se schopností vstoupit „za sebe“ do připraveného materiálu a osobitě, autorsky jej uchopit. Pro soubor třebas jevištně netrénovaný, ale se smyslem pro humor a „blbnutí“ ideální předpoklad. Třetí spočívá v relativně pevné, uzavřené formě jednotlivých balad, která i při nezbytném autorském přizpůsobení (neboť text je samozřejmě vázán v mnohém na své původní provedení) „drží pohromadě“ a působí kompaktním dojmem. Čtvrtý důvod je pak v tom, že šest balad může tvořit uzavřený celek, ale při jejich žánrové rozdílnosti (Bludička je skoro samostatná muzikálová aktovka, Polednice klauniáda vložená do písně, Svatební košile „jazzová opera“) je možno inscenovat takřka libovolný počet z nich, dle možností a sil ansámblu. Nejvděčnější budou pro vás dle mého soudu Zlatý kolovrat, Vodník a zřejmě i Štědrý den (zejména ve výstupech opilých Koledníků). Svatební košile je dílo hudebně již mimořádně náročné a Polednice s Bludičkou jsou pro mě výrazně vázány na osobitý a osobnostní herecký projev Jiřího Suchého (máte-li ovšem v souboru nadanou, výraznou a autorsky vybavenou komediální osobnost – a může být klidně opačného pohlaví – tak jen houšť a větší kapky). Pátý a poslední (nikoli ovšem dle důležitosti) důvod je v chytlavých, nadžánrových písních, které tím, jak málo se vázaly na dominantní popové a jazzrockové výrazivo doby svého vzniku, působí až překvapivě nadčasově. Obstojí jak s klavírem, tak obsazením velké kapely (věřte mi prosím, na jedné inscenaci Kytice jsem se dramaturgicky podílel a mám to takříkajíc zkušenostně ověřeno). Jsou uzpívatelné i bez mimořádných pěveckých talentů, pokud se však takové v souboru nacházejí, najdou zde nepochybně prostor k předvedení toho, co umí (např. šanson Bludičky). Co zbývá? Naučit se texty a noty a oslovit klasika pětatřicet let starými slovy Jiřího Suchého: Pane Erbene Pane Erbene Neřekněte Ne

Hry významných dramatiků Friedrich Dürrenmatt Herkules a Augiášův chlív Připravila Pavlína Schejbalová Herkules a Augiášův chlív Překlad: Z německého originálu Herkules und der Stall des Augias vydaného ve Friedrich Dürrenmatt Werkausgabe in dreissig Bänden, Diogenes Verlag, Curych přeložil Jiří Stach. Osoby: 7 mužů (Herkules, národní hrdina; Polybios, jeho tajemník; Augiáš, élidský prezident; Fyleos, jeho osmnáctiletý syn; Kambýsés, jeho čeledín; Lichás, listonoš; Tantalos, ředitel cirkusu) + 2 ženy (Déianeira,

5 | 2008

69

Dramaturgický pozorník

Herkulova milenka; Iolé, Augiášova čtrnáctiletá dcera) + 10 poslanců a 2 jevištní dělníci. Ani u této Dürrenmattovy hry není věk představitelů rozhodující, záleží na konkrétní inscenaci, dodržet by se mělo rozlišení dvou generací (Augiášovy děti atp.). Místo a doba děje: Mytická doba v Řecku (Théby a Élida) za života Herkulova a Augiášova. Scéna je ale samozřejmě, stejně jako hra, určitým symbolem. Na jevišti má být hromada hnoje, která tvoří pozadí veškerému ději. Podle Dürrenmatta může být scéna „podle osvětlení – realistická nebo abstraktní“. Ke kostýmům autor uvádí: „Řekové co nejvíce řečtí, Déianeira co nejvíce nahá, Élijci v hrubých kožiších jako poslanci – mimo Augiáše – v podivných selských maskách, jaké se vyskytují v údolí Lötschental.“ Hru Hekules a Augiášův chlív napsal Dürrenmatt roku 1962. Premiéra se konala v curyšském Schauspielhaus 20. března 1963. V první polovině hry (šest obrazů) se představují postavy, okolnosti děje, prehistorie, ve druhé polovině je sice o něco méně zcizujících prvků (vyprávění, vstupování do děje atp.), jde tu o samotný příběh Herkula v Élidě, ale stále je nám jemně připomínáno, že jsme na divadle, postavy se obracejí k divákovi. 1. Otevřená scéna a prolog Polybios, tajemník národního hrdiny Herkula, je zároveň vypravěčem a komentátorem, který komunikuje s diváky a uvádí je do situace: Bájný Herkules právě kdesi v horách u Olympu chytá divokého kance. V Élidě tou dobou už za staletí nahromaděný hnůj dosahuje k nohám sochy bohyně Svobody, na kterou jsou místní obyvatelé velmi pyšní. Je třeba s tím něco dělat… 2. Na olympském ledovci Thébský Herkules, který dosud porážel všechny nestvůry a obry, ulovil nyní (doprovázený Polybiem) ve sněhu a mrazu na Olympu divokou svini. Původně se hnal za kancem, měl to být další hrdinný kousek. Kanec ale spadl do propasti, a tak se čestný Herkules bude muset smířit s tím, že je třeba lid obelhat. Ať se rek vzteká, jak chce, Polybios má nejspíš pravdu: Herkules: Chceš, abych vydával svini za kance. Polybios: Ale… jen proto, že jinak přijdeme o honorář. Myslete na těch patnáct tisíc drachem! /…/ vzhledem ke svým dluhům. /…/ Herkules: (vztekle) Nejradši bych tě shodil dolů! Žádné dluhy nemám! /…/ Polybios: Víte to dobře! Jste zadlužený všude! A následuje pád, resp. shození Polybia z Olympu. 3. Před pódiem Tajemník Polybios je svému pánovi věrný za všech okolností (je v tom i kus vypočítavosti), takže i teď u něj zůstává. Představuje nám Herkulovu milenku Déianeiru: Polybios: Ti dva se báječně doplňují. /…/ Kvůli ní podstupuje Herkules ta strašná dobrodružství svého povolání…a jeho vášnivou touhou je vyčistit Řecko pro duchovno, jehož ztělesnění spatřuje v Déianeiře. Naproti tomu ona bývá někdy trochu neklidná. A sice proto, že jednou získala misku černé krve od kentaura, kterého Herkules zabil. Ta krev má prý zajistit Déianeiře Herkulovu věrnost, když do ní smočí jeho košili. Ona to ještě neudělala, nechává si to až na stáří… Druhým, komu vypravěč Polybios nechává prostor, aby se sám představil, je Auguiáš. Kromě lekce z řeckého zeměpisu i dějepisu se tak dozvídáme, že Augiáš není král Élidy, ale jen prezident, vlastně jen nejbohatší sedlák předsedající parlamentu. Ten zasedá v Augiášově chlívě, neboť parlamentní budova už je dávno pod hnojem, takže je to takhle jednodušší. 4. V Augiášově chlívě I Velká národní rada Élidy zasedá. Deset sedláků sedí v hnoji a velmi pomalu a rozvážně rokují. Musejí si přiznat, že jejich zem je zahnojena a je nejvyšší čas učinit opatření. Augiáš navrhuje řešit to radikálně a zároveň nejlaciněji: Augiáš: Na posledním zasedání knížat v Arkádii jsem slyšel o jistém Herkulovi, kterému se říká uklízeč Řecka. Toho potřebujeme. Uklízet a kydat hnůj je jedno a totéž. Zkusím tomu dobrému muži napsat. Jak je vidět, slovo uklízet lze vyložit různě…

70

5 | 2008

5. Před Herkulovým domem v Athénách Listonoš Lichás nese Augiášův dopis Herkulovi. Aby Dürrenmattova antiiluze byla ještě dokonalejší, „půjčuje“ si listonoš verše od Sofokla, aby nám předem řekl a předehrál, jak to s Herkulem vlastně nakonec dopadne (kentaurova krev, kterou zatím skrývá Déianeira, mu jednou rozežere tělo) a abychom si trochu oprášili i jiné znalosti z řeckých bájí… Ale teď zpátky do děje. Listonoš dobře ví, co je v dopise, který nese, a tak správně předvídá, že Herkules bude zuřit. Jak to bylo, to nám už zase vypráví Polybios: Nabídku odhnojit Élidu Herkules rázně odmítl, což se mu tajemník snažil rozmluvit a skončil smetený ze schodů. Ale ani jako mrzák se nevzdává. Ví, že Augiášova nabídka je to jediné, co může Théby zachránit. Zkusí na to jít přes Déianeiru. 6. V Herkulově domě v Thébách Déianeira se oné nabídce nejdřív také vysmála, teď se ale poprvé dozvídá o obrovitosti thébských dluhů. Slibuje promluvit s Herkulem, nicméně přesvědčit ho jí jde ztuha, Herkules odmítá slyšet pravdu. Až když Déianeira konstatuje, že si vezme týdenní dovolenou, aby navštívila všechny řecké boháče: Herkules: Odejdu já. Do Élidy, kydat hnůj. Radši čeledín než pasák! /…/ Déianeira: Polybie! Dej zabalit. Nezapomeň hlavně na moji vanu. /…/ Polybios: Tak to bychom měli. Dámy a pánové, po přestávce může konečně začít příběh „Herkules a Augiášův chlív“. 7. Měsíční noc I Déianeira se koupe před stanem ve vaně a stýská se jí po Thébách. Nahou ji tam najde příchozí Fyleos, Augiášův syn, který nese holínky pro svého hrdinu Herkula. Déianeira je pro něj jako zjevení. A jako sen je pro něj, když mu ona sama nabídne, aby s ní zůstal přes noc. 8. Měsíční noc II Tou dobou přišel za Herkulem Kambýsés, Augiášův čeledín, aby ho varoval. Herkules má plán, jak zbavit Elidu hnoje. Chce přehradit řeky a hnůj odplavit do oceánu, ale Kambýsés stále pochybuje. Herkules ho prosí o pomoc. Ale ne s hnojem. Chce, aby Kambýsés spal v jeho stanu a čekal tam místo Herkula na zástupy žen, které se tam pohrnou. Herkules chce dostát své pověsti, ale zároveň miluje Déianeiru a má svůj věk… A tak je Kambýsés proti své vůli vykoupán a bude potmě plnit sen mnoha élidských dívek. Ráno najde Herkules s Polybiem spící Déianeiru a vedle Fylea. Kupodivu se nerozzuří. Přijímá od Fylea holínky a chce se pustit do práce. Fyleos mu ale sděluje, že nejdříve musí mít povolení úřadu pro vodní hospodářství. Teprve tohle Herkula rozzuří. Přijel sem pracovat a ne jednat s úředníky. Popadne Polybia a jdou přímo za Augiášem. 9. V Augiášově chlívě II Augiáš s Kambýsém dojí krávy a příchozími muži se nijak zvlášť nenechají vyrušit. Herkules zuří o to víc. Ale Augiáš jen vyjmenovává další a další úřady, se kterými Herkules bude muset jednat. Herkules: Nenávidím úřady. Augiáš: Já taky. Ale existujou. Povolení úřadu pro vodní hospodářství dostaneš určitě hned, tak za dva tři týdny, ale pak se ještě musíš přihlásit na cizineckém úřadě. /…/ A na pracovním úřadě. /…/ A na úřadě pro pozemní stavby. /…/ Až ti dají povolení, ohlásíš se na finančním úřadě. Herkules: (otře si pot) Jste sice zavaleni hnojem, ale úřady máte. Augiáš: Právě proto. /…/ Herkules: Vy jste mě požádali, abych vám vykydal hnůj, já jsem se vás o nic neprosil. Augiáš: Ale přijal jsi zakázku. Augiáš není revolucionář a má pocit, že pro Herkula udělal maximum. Nabádá ho trpělivě jednat s úředníky. Ať ukážou, jak dokážou využít šance zbavit se hnoje. Kambýsés radí pravý opak: Pusť se do hnoje hned, jinak ho nevykydáš nikdy, boj s élidskými úřady zatím ještě nikdo nevyhrál. Herkules přijímá radu Augiáše a odchází, zatímco oba muži pokračují v dojení. 10. Na skále Déianeira recituje Fyleovi verše od Sofokla, aby vyjádřila, jak moc miluje svou vlast a jak se jí po ní stýská. Vlast, kterou stvořil člověk z lásky a ona mu lásku vrací. Fyleos smutně konstatuje, že svou vlast


milovat nemůže. Élijci jsou zavaleni hnojem a neumějí bez něj žít. Fyleos: Protože nám nikdo neukáže možnosti člověka, jeho schopnost konat velké a krásné, pravdivé a smělé činy. Bojím se budoucnosti, Déianeiro. Herkules se vrací k večeři. Fyleos rychle odchází za pichlavého komentáře Herkulova, který vidí, že mladíka s Déianeirou pojí už víc než přátelství. Herkules už měsíce jedná s úřady bez velkých úspěchů. Celou tu dobu thébská „výprava“ jí totéž jídlo, jeho kvalita se zhoršuje. Jsou na tom hůř, než byli doma. Do večeře vchází Tantalos, ředitel élidského Národního cirkusu. Nabízí Hekulovi, aby vystupoval jako vzpěrač v jeho programu. Slibuje horu peněz, za které by Herkules s Déianeirou získali zpět thébský dům, který byl, jak se dozvídají, v dražbě zabaven. To je tragická zpráva hlavně pro Déianeiru a situace graduje v následujícím dialogu: Herkules cítí, že by kvůli ženě měl nabídku přijmout, ale hrozně nechce, začíná se bát, že pro ni už není ten pravý. Déianeira už nevěří, že Herkules vyčistí Élidu, on jí radí, aby zůstala s Fyleem. Je jasné, že Fyleos ji miluje a ona jeho. Herkules s Déianeirou se rozcházejí, aby zůstali přáteli. Přichází zmrzačený Polybios, kterého v nemocnici dali jakžtakž dohromady, a dává Herkulovi další úder: Přepočítal znovu nabídku Élijců, kteří počítají jen do tří, a vyšlo mu, že honorář za vyklizení hnoje není ani zdaleka tak závratný, jak si původně mysleli… 11. Měsíční noc III Herkules už velmi slevuje ze svých zásad. Je spokojený i s nižším honorářem a přijal nabídku vystupovat v cirkuse. Přichází za ním mladičká Augiášova dcera Iolé. Vydává se za starší a přišla Herkulovi vyznat lásku. Herkulovi se Iolé skutečně líbí, a proto ji posílá pryč, nechce jí ublížit a svěřuje jí tajemství o tom, kdo ve skutečnosti spí v jeho stanu a s kým tráví noci řady élijských žen – v náručí čeledína Kambýse. Iolé je unešena – Herkules ji bere vážně, to její lásku a obdiv ještě zvyšuje. Herkules už sám sebe za hrdinu nepovažuje. Herkules: Jsem vrah maskovaný lidskou slávou. Jen zřídka se mi podaří být člověkem, jako teď, v měkkém měsíčním světle, kdy tě od sebe odháním. Ty musíš jednou milovat opravdového muže, muže, který bude skutečný hrdina, který bude mít strach jako lidé a který ten strach překoná, a musíš mít jednou dcery a syny, kteří budou milovat mír a kteří budou všechny ty příšery, s nimiž já se potýkám, považovat za dětské pohádky: jen to je hodné člověka. 12. V Augiášově chlívě III Na scéně pouze hnůj, deset poslanců a Augiáš. Je zřejmé, že hnoje zase přibylo. Ale místo toho, aby se mocní snažili rychle něco udělat, vytahují se zástupné důvody, proč to nejde: pod hnojem jsou nesmírné umělecké poklady, kterým by mohlo odhnojení uškodit či je odplavit. Jiný poslanec vznese poznámku, že poklady pod hnojem možná ani nejsou, a tím spíš se nesmí odhnojit, aby se nepřišlo na to, že jde jen o mýtus. Začíná se volat po komisích a protikomisích. Hádka o to, co by bylo nejlepší. Jeden je pro, druhý proti odhnojení. Ostatní: Všichni souhlasíme. Založíme nadkomisi. Šestý: Pověříme komise, aby prozkoumaly, jestli nepřítomnost hnoje nenaruší základy našeho náboženství. Sedmý: Jestli nezdecimuje stavy dobytka. Osmý: Nesvede élidské ženy k výstřelkům. Desátý: Neožebračí bohaté. První: Nenaruší hospodářský mír. Druhý: Nezmění vesnice v města. Třetí: Neuškodí duševnímu vývoji dětí. Pátý: Jedna komise by měla prozkoumat, jestli odplavení hnoje strategicky nepotopí naši armádu. /…/ Augiáš: Ticho! (mlčení) První: (ukáže nahoru) Socha svobody zmizela. 13. V Národním cirkusu Tantalos Déianeira sleduje Herkulovo vystoupení – vzpírání činky, Fyleos to sleduje se značným despektem. Nabízí Déianeiře sňatek, který by finančně pomohl i Herkulovi. Stále věří, že se podaří hnůj vykydat. I Déinaeira je velmi zamilovaná. Ředitel Tantalos platí Herkulovi míň, než bylo dohodnuto. Tvrdí, že jeho výkony diváky moc netáhnou, že musí vrátit vavřínový věnec (kostým), že musí svůj program obohatit atp. Herkules už je smířený se

vším, myslí teď hlavně na to, že se má sejít nadkomise uklízecí komise. 14. Opět na skále Polybios komentuje situaci v Élidě: Hnůj zvítězil. Cirkus Tantalos finančně zkrachoval, Herkules peníze nedostal, není co jíst. Komise se množily donekonečna. Naprostý všeobecný úpadek. Polybios přiznává, že mu šlo hlavně o jeho plat, ale jak se ukazuje, hnal Herkula do Élidy marně. Přesto předvídá ještě hroznější zvrat v událostech, a ty se začnou odehrávat: Úřady zabavily vše kromě Herkulova stanu (ubránily ho ženy) a misky s černou krví. Polybios s Herkulem skromně jedí. Déianeira prý se právě v Augiášově domě vdává za Fylea. Přichází se rozloučit Kambýsés, který odchází: Nevykydáš ho nikdy. Protože se nakupil už příliš vysoko, především v hlavách Élijců. A ty nemůžeš propláchnout řekami. To je pro Herkula poslední rána. Stále ještě doufal, že hnůj vykydá. Teď mu teprve dochází, že je ztracený. Polybios přináší dopis – nabídku krále severské říše Symfálie, který nabízí závratnou částku za to, když Herkules zbaví jeho zemi ptáků, kteří vypouštějí zvlášť nepříjemný trus. Herkules se rozzuří a do toho se vrací Déianeira, která pochopila, že patří k Herkulovi, a utekla před svatbou s Fyleem. Sbírají pár zbylých věcí a odcházejí do Symfálie. Déianeira se ještě vrací pro misku s krví. Přichází zoufalý ozbrojený Fyleos, ale setkává se už jen s otcem Augiášem. Otec synovi rozmlouvá nápad chtít zabít milovaného Herkula. Alibistický otec synovi vysvětluje, že odhnojení je otázka rozumu a tomu vždy dlouho trvá, než se prosadí. Zve syna do své zahrady, o níž dosud nebylo ani zmínky. 15. V Augiášově zahradě Fyleos poprvé v životě vidí maloměšťáckou zahradu svého otce, dosud dokonale skrývanou. Augiáš na její existenci vysvětluje synovi zákony života. Tohle je zahrada mého odříkání. Jsem politik, synu, nikoli hrdina, a politika nedokáže zázraky. /…/ Nedokáže nikdy dobro, jestliže ho nevykonáme my sami. A tak jsem tady konal dobro. Proměňoval jsem hnůj v humus. Podle Augiáše musí každý vykonat aspoň to svoje malé dobro. Nabízí zahradu synovi: Měj odvahu žít tady, v této beztvaré pusté zemi nikoli jako člověk spokojený, ale jako nespokojenec, který svou nespokojenost předává dál, a tak časem všechno změní: to je hrdinský čin, co ti teď ukládám, synu, herkulovská práce, kterou chci uvalit na tvoje bedra. Ale Fyleos odchází s taseným mečem za Herkulem. Hru uzavírají verše Poslanců, které shrnují děj a vyslovují varování: Dost kurvení, a co je nutné vymést, to vymeťte včas. Text hry vyšel knižně, vydal jej Divadelní ústav Praha v roce 2006 v souborném vydání her F. Dürrenmatta nazvaném Hry. Cena 340,- Kč.

Novinky světové dramatiky Zoltán Egressy Šťovík, pečené brambory Připravil Milan Strotzer Zoltán Egressy Zoltán Egressy je považován za jednoho z nejtalentovanějších současných maďarských dramatiků. Narodil se 1967 v Budapešti. V roce 1991 zde absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Eotvose Lóránta, kde studoval literaturu a historii. Debutoval v roce 1991 sbírkou básní Csókkor (Čas polibků), překládal poezii Paola Leminského, Salvatora Quasimoda a Fernanda Pessoa. Jeho první divadelní hrou byla hra Reviczky (1995), druhou tragikomedie Portugálie (Portugál, 1997),

5 | 2008

71


která měla premiéru v divadle Józsefa Katony v Budapešti. Podle hry Portugálie, která se stala hitem nejen na maďarských, ale i světových jevištích, byl natočen také stejnojmenný maďarský film. Hra Portugálie zdomácněla i v našich divadlech. Autorovi v Maďarsku vysloužila pochvalu za „český“ smysl pro humor. V roce 1999 napsal Egressy komedii Šťovík, pečené brambory. Autor o svých hrách říká: „Takřka všechny mé dosavadní hry se odehrávají v uzavřené komunitě. Třeba i v docela malé jako Šťovík, pečené brambory. To jsou tři lidé. Zdá se, že mě zajímá, jak fungují vztahy v uzavřené komunitě. Nejlépe když jde o takovou skupinu, z které je těžké anebo nemožné odejít.“ (Pozn.: Informace o autorovi čerpány z http:// www.cinoherniklub.cz a http://www.festivaltheatre.cz .)

Šťovík, pečené brambory

Překlad: Z maďarského originálu Süska, sültkrumpli přeložila Táňa Dimitrová. Osoby: 3 muži (Hlavní rozhodčí Laci přezdívaný Smutnej ksicht, 26 let + 1. Pomezní rozhodčí přezdívaný Mejdlo, asi 35–40 let + 2. Pomezní rozhodčí přezdívaný Básník, asi 30–35 let). Místo děje: Spoře vybavená šatna fotbalových rozhodčích. 1. dějství: Před fotbalovým zápasem přichází do šatny sudích pomezní rozhodčí řečený Mejdlo a vzápětí i druhý, jemuž přezdívají Básník. Oba se nacházejí v kritických životních situacích, s nimiž se nedovedou vypořádat. Mejdlo býval hlavním rozhodčím prvoligových zápasů a pomýšlel na fotbalovou kariéru na mezinárodní úrovni. Životní sen se mu rozplynul, když ho pro zjevné prohřešky fotbalový svaz suspendoval na pomezního rozhodčího a nedovolil mu „pískat“ ani druhou ligu. Vinu však nepřikládá sobě, nýbrž svazovému funkcionáři Bittnerovi, který na něj podal hlášení, a také Lacimu, ve všech ohledech úspěšnému mladému muži, který se podle jeho mínění vyškrábal na jeho soudcovský post. Laci je hlavním rozhodčím utkání, které mají právě před sebou. Mejdlo nevraží na Laciho ve snaze získat Básníka na svou stranu proti svému sokovi ve fotbalové kariéře a zneužít jej k pomstě. Nadcházející zápas totiž pro Laciho hodně znamená, neboť na jeho výsledku je závislý jeho postup na mezinárodní fotbalovou scénu, do FIFA. Příležitost k pomstě je ideální, neboť Laci přebral Básníkovi partnerku a Mejdlo nepochybuje, že by Básník nevyužil šance k odvetě. Básník je však pohroužen do svých problémů a k Mejdlovu nátlaku zůstává netečný. Odešla od něho milovaná žena a on si bez ní nedovede představit svůj život. Své trauma řeší psaním neumělých veršů a také alkoholem. Večer to s pitím přehnal natolik, že se ještě nyní probírá z opice a chce se mu zvracet. Do šatny přichází hlavní rozhodčí Laci. Začne se připravovat na zápas a vyzývá oba pomezní rozhodčí k týmové spolupráci a perfektnímu soudcovskému výkonu. Neskrývá, že mu jde o postup do FIFA, a slibuje, že když to vyjde, vyžádá si, aby s ním mohli oba pomezní soudcovat ve vyšší soutěži. Mejdlo nedává před Lacim svou nevraživost najevo, ba hraje si před ním na dobráka a pochlebuje. Když Básník opustí šatnu, Mejdlo se neváhá snížit k podrazům a pomluvám na účet nepřítomného. 2. dějství: V přestávce fotbalového utkání přichází v chvatu do šatny Básník, aby si zaznamenal verše, které ho napadly při hře: „Nechalas mě, opustila. Od té doby trvá zima.“ Vzápětí přichází i Mejdlo natěšený z toho, že se mu daří plánovaná pomsta. Za nimi vchází Laci, je trochu rozrušený, ale snaží se zachovat klid. Vytkne oběma pomezním, že na něj nepočkali, chce, aby z trávníku odcházeli jako tým. Básník i Mejdlo se vymlouvají. Laci jejich výmluvy přechází, ale vytýká jim podstatnější prohřešky. Mejdlovi, že odmával záměrně několik falešných ofsajdů. Básníkovi, že se zasekl třicet metrů od rohového praporku a nepohlídal míč při rohovém kopu. Laci musel jejich chybná rozhodování revokovat. Znovu na oba apeluje, aby si pomáhali. Z chování pomezních však usoudí, že se na ně nemůže spolehnout, že si i v druhé půli utkání musí všechno ohlídat sám. Když na chvíli opustí šatnu, Básník vyjeví, proč se zasekl při rohovém kopu. Uviděl v hledišti svou milovanou ženu Marianu. Mejdlo toho využije a nasazuje na

72

5 | 2008

Laciho, že ji vzal s sebou na zápas schválně a nabádá Básníka k nepravostem při posuzování hry, jimiž by se mohl před Marianou vytáhnout a ukázat jí svou převahu nad Lacim jako hlavním rozhodčím. Neváhá jej citově vydírat vzpomínkou na jeho oblíbené jídlo šťovík s pečenými brambory, které Mariana Básníkovi vařila, na což on neustále s láskou vzpomíná. Mejdlo Básníka falešně ujišťuje, že se k němu Mariana vrátí a že mu pak uvaří k šťovíku s brambory i maso, možná, že už dnes večer. Laci se vrátí do šatny s informací, že to v obou šatnách fotbalových týmů dost vře, ani jeden nechce remízu. Je rozhodnutý držet zápas tvrdě pod kontrolou a při prvním sebemenším přestupku vytáhnout žlutou kartu. Mejdlo ho znervózní prohlášením, že už jich rozdal asi šest, a že Bittner vždycky zastává názor, že tři za poločas stačí. Laci poněkud přehnaně dbá na svůj vzhled a neustále se zhlíží a kontroluje před zrcadlem v šatně. Učiní tak i před nástupem na druhý poločas hry. Mejdlo toho využije a sebere mu z odložené košile soudcovského dresu žlutou kartu. Dá ji poté Básníkovi, aby si ji nechal u sebe. Ten odmítá a chce, aby ji Mejdlo rozhodčímu vrátil. Mejdlo vyvíjí na Básníka nátlak: „Přemýšlej o tom, co jsem ti řek. Jestli nebudeš mít rozum, tak to právě teď s tou ženskou projedeš. A navždycky. Mysli na šťovík!“ Nepozorovaně dá žlutou kartu Básníkovi do kapsy. Ten si toho nevšimne. 3. dějství: Je po zápase. Dveře šatny se rozletí a rozhodčí vbíhají dovnitř. Zvenčí je slyšet obrovský hluk, křik, zkrátka skandální atmosféra. Rozhodčí musí držet dveře, a zamknout se v šatně a čekat, než se dav venku zklidní. Mají strach. Laci začne horečně hledat žlutou kartu, kterou chtěl použít při prvním faulu, ale v kapse nic. Sáhl do jiné kapsy a vytáhl červenou. Nevěřil vlastním očím, ale hráče vyloučil. Udělal to pak ještě čtyřikrát. Mejdlo si ho dobírá, že to s vylučováním přehnal, že mohl použít žlutou i ústně. Laci se snaží pátrat po tom, kde mohl kartu ztratit. Mejdlo vytáhne kartu z Básníkovy kapsy a hodí ji pod stůl, aby ji tam vzápětí jakoby našel. Laci ho po věcné úvaze osočí, že mu kartu sebral, když se prohlížel v zrcadle. Mejdlo se při hájení podřekne a Laci si navíc vybaví jeho chování na hřišti a je mu jasné, že se nemýlí. Dojde mezi nimi k prudké výměně názorů. Básník je přitom jako duchem nepřítomný. Rozhodčí: Ten, kdo tomu rozumí, viděl, co jsi vyváděl. Ale já to Bittnerovi řeknu, já mu řeknu, jak to bylo. Moc se mi nechce s ním vybavovat, ale musím mu to vysvětlit. 1. Pomezní: Těch pět vyloučení? To bude snadný. 2. Pomezní: Tys vyloučil pět hráčů? (Ticho.) Rozhodčí: Na jakej zápas ses to koukal? 2. Pomezní: Pět? Rozhodčí: Tak jo, tohle já nepochopím. To je nad mý síly. Takový dva kokoty! Básníku, ty vážně ani netušíš, kde teď jsi? 1. Pomezní: Nenavážej se teď do Básníka, mluv o těch červenejch. Pět červenejch! Rozhodčí: Musel jsem vylučovat, když už jsi mi ukradl žlutou! Chtěli toho využít, že ji nemám, mysleli si, že si netroufnu ukazovat nic. Ale se mnou si nikdo zahrávat nebude, to je o mně známý! Ale nemluv o tomhle, mluv o tom, jak jsi dráždil obecenstvo! Nebo si myslíš, že ani to jsem neviděl? Když jsem korigoval tvé rozhodnutí, co já vím po kolikátém úmyslném omylu, rozhazoval jsi rukama a kroutil hlavou! 2. Pomezní: Ty máš ale pěknej baryton. 1. Pomezní: Úmyslný omyl! Hezky. To si píšu. Rozhodčí: Piš si. A rozluč se s praporkem. 1. Pomezní: Tak něco taky řekni, Básníku. Řekni mu, co tě žere. Rozhodčí: Kdyby měli pušky, ještě bys jim je nabil. Řekni mi jen jedno: proč? Protože jsem tě nechal přeřadit? Jseš sudí na hovno, ty dědku! A proto má chcípnout i sousedovic kráva? Proto má chcípnout kráva, že ty stojíš za hovno? Jako sudí stojíš za hovno, to je celý! Neumíš to, nikdys to neuměl, máš strach a necháš se kdekým ovlivňovat, vždycky jsi byl takový! Všichni to vědí! Předem se řehtali, když jsi měl soudcovat, hráči tě vždycky měli za naprostýho blbce! 1. Pomezní: Kdy tys měl takový zápas, Vasas–Fradi, jako já? Rozhodčí: Jaký Vasas–Fradi?

Zprávičky

1. Pomezní: Však ty víš. Když jsem byl podle Sportu nejlepší z celýho zápasu! Rozhodčí: (řve) I novinář může být idiot! No jéje! Vždyť já vím, jak si soupeři před zápasem volali, že už zase soudcuje ten debil! Domluvili se, jak z tebe udělat blbce! Posrali se smíchy už před zápasem! I ten průšvih v Györu ti málem prošel, protože nikdo o tobě nepředpokládal, že jsi švindloval za peníze, všichni říkali, že jsi prostě tak blbej! Protože už tě znali! Ale to už nešlo nechat jen tak, to, co jsi tam prováděl. Mohli tě i zavřít, kdyby ti to dokázali! 1. Pomezní: (řve) Cože? Co mi měli dokázat? Jen to řekni! Rozhodčí: (řve) I jako pomezní stojíš za hovno. To by ještě nevadilo, ale ty ještě ke všemu podvádíš. 1. Pomezní: Tak jo, tohle jsem neslyšel. (Ticho. Rozhodčí si vyndavá kontaktní čočky.) Básníku, teď mluv. Tak už to řekni! Rozhodčí: Co od něj chceš? Ani neví, kde je. 1. Pomezní: Co na srdci, to měj na jazyku! Dělej! 2. Pomezní: (pomalu přistoupí k Rozhodčímu) Já můžu akorát říct, že se necítím moc dobře. 1. Pomezní: Tohle si nech, mluv o těch věcech! Teď mu to řekni, tak už konečně otevři hubu! Všichni čekají jen na mě, vždycky já musím říct pravdu?! Když už jsme to nakousli, tak mu to řekni! Rozhodčí: Co mi má říct? Proč toho chudáka hecuješ? 1. Pomezní: Však ty dobře víš! (2. Pomeznímu) Slyšíš, říká, že jsi chudák! Rozhodčí: Kam zase odvádíš řeč? To jsi dělal i o přestávce, když jsem si sundal košili. Když jsem se chtěl podívat, rychle ses na něco zeptal. Mluvíme o tobě, ne o Básníkovi. O tom, co jsi to za člověka! Seš sráč! 1. Pomezní: No, Básníku? Nic na to neřekneš? Rozhodčí: (2. Pomeznímu) To ty jsi rozšiřoval, že já jsem ho vyštípal ze seznamu? Co, Básníku? Opravdu jsi to udělal? Protože tamhleten mi to tvrdil! 1. Pomezní: Nic takovýho jsem neříkal!! To všechno jsou lži! Rozhodčí: No? 1. Pomezní: Kecá. Rozhodčí: Tak šíříš ty řeči, nebo ne? 2. Pomezní: Já? Šířím jen smutek. Jsem člověk smutku. To si musím hned zapsat. 1. Pomezní: Jde o Marianu, Smutnej ksichte! Konečně si to řekněme! 2. Pomezní: Jen bych si předtím odskočil. Rozhodčí: Neříkej mi Smutný ksichte. 1. Pomezní: Proč, ty mi můžeš říkat Mejdlo? Rozhodčí: Vidíš, právě proto se ti říká Mejdlo! Protože jsi takový! 1. Pomezní: Jasně. Meju dočista. Teď naleju čistýho vína. Rozhodčí: Jaké je mýdlo, co? O tom jsi ještě nepřemýšlel! Kluzké, tekuté, vždy člověku vyklouzne z rukou. A špína se na něj lepí. Že? To jsi celý ty! 1. Pomezní: Mluv o Marianě, ne o mejdle! Rozhodčí: O jaké Marianě? Mariana už je dávno s Bittnerem! A co je ti vlastně po Marianě? (Ticho.) 1. Pomezní: S Bittnerem?! Rozhodčí: Už asi týden, to jsi nevěděl? Hovor se pojednou odvrátí od fotbalového soudcovského fiaska – FIFA je i pro Laciho v háji – ke vztahu všech tří sudích k Marianě. Mejdlo prohlásí, že se s ní také jednou vyspal. To raní Básníka i Laciho. Básník se s tím nakonec smíří, když je utvrzen v tom, že Mariana nevařila Mejdlovi šťovík s pečenými brambory. Poté odhalí Laci svůj vztah k Marianě, nechtěl ji Básníkovi přebrat, ale podlehl jejímu svádění. V závěru hry všichni tři dospějí ke smíření se se svými osudy tím, že obnaží své niterné problémy, strasti a křivdy, z nichž koneckonců vyvěralo jejich chování a postoje na fotbalové scéně. Obnažení jsou i ve skutečnosti, chtěli se totiž po zápase vysprchovat – omýt. Protože nemají mýdlo, nezbývá, než aby se upocení oblékli do šatů a očistu nechali na doma. Hra vyšla tiskem v časopise Svět a divadlo č. 4/2005. Kontakt na vydavatele: [email protected] nebo www.divadlo.cz/sad.

BECHYNĚ (5598 obyvatel, okres Tábor): V pátek 25. a v sobotu 26. července se v bechyňské klášterní zahradě konal šestnáctý ročník divadelní přehlídky Divadlo v trávě, tj. souborů hrajících v trávě pod širým nebem. Na úvod vystoupilo Divadlo Kvelb (Popelčina nejmilejší hra) a následoval průvod městem. Stejný soubor předvedl i Otesánka a do páteční půlnoci vystoupily ještě soubory Dřevomorka (Nebyl její táta), Tichý jelen (Kuře) a Mýtus (New Edition F.H.T. and L.). V sobotním maratonu se představila Kocábka (Dulík a Kokoláč), Matějka a spol. (Elsinor), Ne(z)řízené divadlo (Ach Julie), DS Tábor (O čarovném kameni), Hlásek (Drákuloviny), Prase na koni (Moucha na hlavě) a Divadlo V Soukolí (Označ se a vyhraj). Jednotlivá vystoupení prokládala skupina MK3 netradičně tradičním jazzem. (PS) BUDIŠOV U TŘEBÍČE (1000 obyv., okres Třebíč): 24.–28. 8. 2008 se konala 7. Mezinárodní žonglérsko-divadelní dílna Aleje 2008. Žongléři, kejklíři a divadelníci se letos zaměřili především na kreativní uchopení techniky žonglování s míčky a kužely. Hledali možnosti individuálního výrazu v žonglérském výstupu a zaostřili svou pozornost na hereckou a pohybovou průpravu. Hlavními lektory letošní dílny byly Marco Paoletti pocházející z Argentiny a žijící v Berlíně, Franz Bauer z Německa, Dáša Trávníková a Adéla Kratochvílová z České republiky. Prezentací dílen a osobních výstupů vyvrcholilo zakončení Alejí v ČR, na které navazovalo 14. Česko-německé setkání žonglérů a kejklířů ve Waldmünchenu od 28. do 31. 8 2008. Účastníci měli možnost zde prezentovat svoje výstupy a ukázky z českých dílen Aleje. (MP) DAČICE (8000 obyvatel, okres Jindřichův Hradec): Nesoutěžní divadelní festival hudebních a divadelních souborů Za dačickou kostku cukru se letos v červenci konal už pojedenácté. V několika prostorech včetně toho na zámeckém nádvoří pod širým nebem vystoupily čtyři divadelní soubory: Zmatkaři Dobronín (Květ kaktusu), Suchdolské divadlo

5 | 2008

(Pamfilo a spol.), Bezchibi Brtnice (Polib tetičku) a Malé vinohradské divadlo (Masopustní šelmovský kousek). Hudební produkce tentokrát převládly (Ivo Jahelka, Irish Dex, Garage, Žalman a spol., Pavel Helan Band a Nezmaři) a nabídly pestrou paletu stylů, proto snad oslovily řadu diváků a posluchačů všech věkových skupin. (PS) DAČICE (8000 obyv., okres Jindřichův Hradec): Poslední srpnový víkend přinesl kromě kulturních zážitků v podobě již VIII. Dačických barokních dnů, přehlídky barokního divadla a hudby, také poznání barokní historie Dačic a nejbližšího okolí. Otcem myšlenky tohoto komponovaného programu hudby, mluveného slova, tematických výstav i pouličního divadla bylo občanské sdružení Krasohled. Na bohatém programu barokních dní se spolupodílejí vesměs všechny kulturní instituce ve městě. (MP) HRONOV, PRAHA: V průběhu Jiráskova Hronova 9. 8. a návazně 12. 9. 2008 na půdě pražské Artamy se sešli zástupci střechových orgánů občanských sdružení amatérských divadelníků s celostátní působností (Svaz českých divadelních ochotníků, Amatérská divadelní asociace a Volné sdružení východočeských divadelníků) a NIPOS-ARTAMA, aby se domluvili na obnovení činnosti Koordinační rady pro amatérské divadlo. Tato rada byla činná především počátkem 90. let, kdy se zasadila o nastavení podmínek existence systémové podpory amatérského divadla v ČR a nástrojích její realizace (systém druhových přehlídek, podoba Jiráskova Hronova jako mezidruhové přehlídky, zřízení samostatné přehlídky činoherního a hudebního divadla aj.). Zástupci občanských sdružení a NIPOS-ARTAMA se domluvili na účelnosti obnovení fungování Koordinační rady, na potřebě jednání o současných potřebách amatérského divadla a společném postupu při hledání cest vedoucích ku podpoře jeho kultivace a rozvoje. Klíčovým aktuálním tématem bylo řešení grantové politiky a jejích principů, zejména podpora postupových přehlídek pro druhové celostátní divadelní přehlídky, které byly v posledních letech diskriminovány v míře podpory z veřejných celospolečenských zdrojů. (MS) KLÁŠTEREC NAD OHŘÍ (16 000 obyv., okres Chomutov): Ve dnech 17.–24. 8. 2008 se představil již druhý festival scénického tance s mezinárodní účastí. Celá akce se nesla v duchu setkání amatérského scénického tance s profesionálním i poloprofesionálním, setkání různých způsobů práce a současné

73

Zprávičky

tvorby, setkání s předními tanečními osobnostmi – Marií Kinsky z Francie, tanečnicí a pedagožkou, choreografem Fidelem Jacielem Neri Juraezem z Mexika, Monikou Rebcovou, tanečnicí a pedagožkou DAMU a dalšími umělci. Cílem hlavního programu festivalu bylo přivést umění k obyčejným lidem, kteří si za ním najdou cestu jen zřídka. (MP) KUKS (208 obyv., okres Trutnov): Od 21. do 24. srpna 2008 se pod osobní záštitou ministra kultury ČR Václava Jedličky a královéhradeckého hejtmana Pavla Bradíka uskutečnila významná regionální akce Theatrum Kuks, festival barokního divadla, opery a hudby. Vedle hudebních, tanečních, pěveckých a recitačních vystoupení, odborných přednášek a interdisciplinárního mezinárodního workshopu v krajině pro herce, tanečníky a umělce zkoumající vztahy mezi tělem, uměním a krajinou vystoupil divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten známý z Jiráskových Hronovů. V režii P. Haška se představil v inscenacích Hráč (Dominique Romanesi), Marforio a Pasquino vezou Herkomanna (G.B. Hancke), Kukský orloj (Ch.L. Pfeiffer), činoherně hudební rekonstrukcí opery Andromache (A. Bioni) i představením H. Rademina Ani muk! Nepomuk!, viděným na letošním Jiráskově Hronově. Pražské Malé vinohradské divadlo v režii V. Martince zinscenovalo Fausta. Oba tyto soubory se spojily a s italským režisérem L. Cairadim nastudovaly hru L. Cairadiho a K. Bohadlové Falešný alchymista aneb Návrat Comici Fedeli do Prahy. (MP) LUŽE, hrad Košumberk (2632 obyvatel, okres Chrudim): Místní Jednota divadelních ochotníků Jaroslav a město Luže s podporou Pardubického kraje uspořádaly během prázdnin tradiční Kulturní léto Košumberk. Během osmi víkendů tu na hradním nádvoří vystoupilo několik divadelních souborů (Klicpera Chlumec nad Cidlinou, Ořechovské divadlo, (a)Maťák Pardubice, Loutkové divadlo Julie Praha aj.), ale také Pardubická filharmonie či populární dechová kapela ze Skutče (Koncert šeucouské muziky). K vidění byla i rytířská klání a k poslechu koncert rockové hudby. Některé soubory se zde už zařadily mezi stálice a mají tu i své věrné fanoušky. V Luži se během prázdnin koná pravidelně řada dalších kulturních akcí. www.luze.cz (PS) MLADÁ BOLESLAV (44 tis. obyv.): Divadýlko NOVANTA na dlani v Mladé Boleslavi připravilo na dny 8.–19. července 2008 již 8. ročník festivalu Léto na dlani. Festival zahájila vernisáž výstavy fotografií nazvaná 10 let

74

na dlani. Výstava představila členy souboru a repertoár Divadýlka na dlani v průběhu jeho desetileté historie. Divadelní představení střídala vystoupení hudebních těles, skupin a písničkářů. Z divadelních souborů byly k hostování pozvány Banda z Benešova s inscenací hry Pavla Němce Amant, Divadlo Exil z Pardubic s inscenací aktovek Václava Havla Audience a Vernisáž, DS Lázně Toušeň s Gozziho hrou Král jelenem, Nakafráno z Turnova s autorským představením Naštěkaná a Homotronní Neškvor ze Zruče na Sázavou s inscenací Narozeniny nového kamaráda. Domácí soubor uzavřel festival premiérou svého nového kusu s názvem Pít či nepít aneb Oč tu běží? (MS) MORAVSKÉ BUDĚJOVICE: Ve dnech 13.–17. srpna 2008 se na nádvoří moravskobudějovického zámku uskutečnil již pátý ročník divadelního festivalu Horákův horácký festival, věnovaný památce Jana Horáka, který dlouhá léta vedl tamní amatérský soubor. Festival se letos nesl v duchu: „Zn.: Amatérské divadlo na Vysočině přes tvrdé údery z Třebíče stále žije!“ Představilo se na něm pět souborů – DS Bezchibi Brtnice – Polib tetičku, Prádelna Rosice – Misionáři, Skupina historického šermu Přemyslovci Znojmo – O zlém pavoukovi, De Facto Mimo Jihlava – Já měla hezkej život, pane a DS Horáček Moravské Budějovice – Krámy. (SB) PLUMLOV (2426 obyvatel, okres Prostějov): Sedmý ročník mezinárodního divadelně-tanečního workshopu proběhl v Plumově mezi 6. a 20. červencem 2008. Ve veřejných produkcích zde vystoupily divadelní soubory: Loutkové divadlo Starost Prostějov (Poslechněte jak bejvávalo), DS Wicca Ostrava a DS Pomesfrites ZUŠ Plumlov. Ostatních sedm produkcí bylo v režii hudebních skupin. V pátek 18. 7. se konala veřejná generálka a následující večer pak proběhla premiéra Worshopu 2008 Carmina Burana aneb Svět patří nám v režii Vlado Sadílka a choreografii Renči Bubniakové. (PS) PODĚBRADY: Ve dnech 11.–14. září proběhl v Poděbradech 37. ročník divadelního festivalu FEMAD 2008 s podtitulem Salón odmítnutých, který má vyjadřovat skutečnost, že se ho účastní soubory, jež se nedostaly na Jiráskův Hronov. Během čtyř dní se na festivalu představilo osm souborů, z nichž šest prošlo celostátní přehlídkou amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín. Všechna představení sledovaly hned tři poroty – divácká, novinářská a osmičlenná porota složená

5 | 2008

z jednotlivých zástupců – mluvčích zúčastněných souborů. Ta posledně jmenovaná rozhodla o nejlepších hereckých výkonech a inscenaci. Cenu za nejlepší mužský herecký výkon si odvezl Marek Šmidrkal (DS Ty-já-tr CO?! Praha – Příběh koně), za nejlepší ženský herecký výkon Renata Švrčková (Malá scéna Zlín – Horká linka). Cenu za nejlepší inscenaci získalo TMA divadlo Terezín za Nájemníky pana Swana aneb Habaďůru. Ředitel festivalu a zároveň moderátor striktně limitovaných šedesátiminutových diskuzí Ladislav Langr během FEMAD připomněl, že festival má své krajské kolo v Kroměříži, kterého se pro změnu účastní ti, kteří neprošli na přehlídku celostátní. Odtud pak nejlepší inscenace postupuje právě do Poděbrad. Dále také dodal, že by rád krajská kola postupně rozšířil v dalších krajích České republiky. Více o FEMAD se dočtete v příštím čísle AS. (SB) PRAHA: Na 23. října 2008 připravili v Pidivadle, scéně Vyšší odborné školy herecké, českou premiéru hry Svou vlastní ženou (I Am My Own Wife) významného současného amerického dramatika, filmového scenáristy a libretisty Dauga Wrighta. Hra líčí fascinující životní příběh muže, nejznámějšího berlínského transvestity Charlotty von Mahlsdorf (1928–2002), který v ženských šatech dokázal přežít represe nacistického i komunistického režimu. Autor za výjimečné monodrama získal v roce 2004 Pulitzerovu cenu. Hereckého nastudování se ujal Libor Ulovec z pražského amatérského divadelního souboru Pibimpap-Rizoto. (MS) PRAHA: DILIA pořádá přehlídku současné dramatiky z oblasti jižní Evropy. Budete mít možnost zhlédnout scénické skicy pěti úspěšných a v ČR dosud neuvedených divadelních her z Itálie, Portugalska a Španělska z posledních let a v nových překladech, které vznikly v rámci letošní Překladatelské dílny DILIA. V rámci prezentace proběhne i setkání s překladateli a tutory, kteří se dílny účastnili, a v neposlední řadě i se dvěma překládanými autory: Borja Ortíz de Gondra (Španělsko) a Enrico Luttmann (Itálie). Scénické čtení pětice her vybraných ze současné italské, portugalské a španělské dramatiky ve skicách mladých, ale renomovaných českých režisérů můžete zhlédnout dne 12. listopadu 2008 od 17.00 do večerních hodin v sále španělského kulturního institutu Instituto Cervantes, Na Rybníčku 6, 120 00 Praha 2. www.dilia.cz (MS) PRAHA: V pátek 19. září oslaví pražské Divadlo Kámen 10 let své exis-

tence. Za tuto dobu vytvořilo v čele s Petrem Macháčkem, dramatikem a režisérem, 15 inscenací, které ve 218 představeních zhlédlo na 12 500 diváků. V současné době má divadlo na repertoáru 7 inscenací a 25. září se k nim po premiéře přiřadí osmá, Opičí tlapa. Divadlo Kámen se také pravidelně objevuje v programu Jiráskova Hronova – inscenace Rakvičky, Mlejnek, Marmeláda a Žáby. V roce 2007 si svépomocí vybudovalo vlastní Studio Divadla Kámen v Praze 8, v Nekvasilově ulici, kde kromě divadelního prostoru spravují i galerii, která je otevřena každou středu a čtvrtek od 14 do 18 hodin a před každým představením. Více informací naleznete na www.divadlokamen.cz. (SB) PRAHA: Dne 13. května se slavilo v Loutkovém divadle Bubeníček, jehož činnost při Sokole Královské Vinohrady trvá již od roku 1911, kdy zde loutkové divadlo založil akad. malíř Ota Bubeníček. Novodobá historie divadla se začala psát v roce 1992, tehdy režisér animovaných filmů Jan Mimra oslovil Českou obec sokolskou s žádostí o spolupráci na založení loutkového divadla. Nejbližším spolupracovníkem se Janu Mimrovi stal Jaroslav Haltuf, nynější principál souboru. Ustavující schůze Loutkového divadla Bubeníček se konala 27. dubna 1993 a za 15 let novodobé existence divadla se uskutečnilo již více jak 180 představení, soubor se zúčastnil více než 20 loutkářských přehlídek, hrál téměř na 40 zájezdech a nastudoval samostatně 16 inscenací, několik drobných výstupů a komponovaných pásem. (Loutkář 4/2008) ZLÍN, Malenovice (79 538 obyvatel, okres Zlín): Festival HRAnDĚNÍ, setkání amatérského divadla a hudby, se letos konal v prostorách hradu jihovýchodní Moravy a jeho přilehlém podhradí, konkrétně v hudebním klubu U Tetoura v termínu 3.–5. 7. V těch několika málo dnech tu bylo k vidění a k prožití deset pořadů rozličných druhů, stylů a žánrů, a to nejen divadelních představení, ale také filmových projekcí a tanečních večerů a programů. Mírné hluky Zlín přivezly Hudební poezii bez hranic a zábran, s jarmarečním beatem přijelo HUSO Zlín. Divadlo Semtamfór Slavičín zde představilo svou úspěšnou inscenaci Orgasmus bez předsudků a divadlo Prkno z Veverské Bítýšky hned dvě představení: crazy etudu Brejle a komedii Dva. Tradiční hudební večery připravily Music JAMM a brněnští Šílení panici. Filmařské večery na zahrádce byly plné projekcí studentských a amatérských filmů. V průběhu HRAnDĚNÍ byla k vidění i výstava plakátů Jiřího Pálky. (PS)

Kalendář

5.–9. 11.

7.–9. 11.

říjen – prosinec 2008 8.–9. 11. 4. 10–7. 11. (soboty a 1 pátek)

Chlumec nad Cidlinou – 61. Klicperův Chlumec, festival veseloherního amatérského divadla

11.–18. 10.

Vysoké nad Jizerou – Krakonošův divadelní podzim, 39. národní přehlídka venkovských divadelních souborů

11.–18. 10.

Vysoké nad Jizerou – Tematický seminář SČDO při Krakonošově divadelním podzimu

16.–18. 10.

Bechyně – Nahlížení, 19. celostátní přehlídka a dílna středoškolské dramatiky a mladého divadla Semily – Paroháč 2008, 10. přehlídka divadelních, loutkářských a hudebních souborů

16-–18. 10. 17. 10. –29. 11. 21.–22. 10.

24.–27. 10.

Police nad Metují – 61. Polické divadelní hry, nesoutěžní přehlídka amatérských divadelních souborů / www.policko.cz Jablonec nad Nisou – Podzimní fantazie, VIII. otevřený festival scénického tance a pohybového divadla Jablonec nad Nisou – Tanec, tanec..., 22. celostátní přehlídka scénického tance mládeže a dospělých

24.–26. 10.

Polná – Hrabalova ostře sledovaná Polná, nesoutěžní přehlídka amatérského divadla

24.–27. 10. nebo 28.–30. 11. 24.–26. 10.

Svitavy – Podzimní setkání divadel ve Svitavách, nesoutěžní přehlídka amatérského divadla Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova pro současnou školu, třísemestrální kurz dramatické výchovy 2007–2009 Praha (CTD Praha 6) – Hlas jako individualita, kurz hlasové výchovy Praha – Základy dětského divadla, kurz pro vedoucí souborů a učitele Praha (DDM Praha 8) – Seminář uměleckého přednesu České Budějovice – Budějcká Thálie 2008, 10. ročník nesoutěžní přehlídky amatérských divadel Říčany u Prahy – Divadelní podzim Jiřího Šatopleta, 12. nesoutěžní přehlídka amatérského divadla

24.–25. 10. 24.–26. 10. 25.–26. 10. 25. 10. –2. 11. 30. 10. –27. 11. (čtvrtky a neděle) 31. 10. –2. 11. 1.–29. 11. (soboty) 2.–30. 11. (pátky) 2.–23. 11. (neděle) 7.–28. 11. (pátky)

Praha – Přelet nad loutkářským hnízdem, 18. oborová přehlídka loutkových divadel Meziměstí – 45. Meziměstské divadelní hry, nesoutěžní přehlídka amatérského divadla Týniště nad Orlicí – 41. Týnišťský divadelní podzim, nesoutěžní přehlídka amatérského divadla Libčany – O cenu Matěje Kopeckého, 35. přehlídka loutkářských souborů programově hrajících pro děti

8.–29. 11.

11.–13. 11.

12. 11. –7. 12. 13.–15. 11. 13.–17. 11. 14.–17. 11. 14.–17. 11. 15. 11. 18. 11.

20.–22. 11.

21.–23. 11. 21.–23. 11.

21.–22. 11. 21.–23. 11. 22.–23. 11. 22. 11. 27.–30. 11. 12.–13. 12. 12.–14. 12. 12.–14. 12.

19.–21. 12.

Úpice – Divadelní úsměvy 2008, přehlídka amatérských divadelních souborů

5 | 2008

RAKOVNÍK – POPELKA, 27. národní přehlídka amatérského činoherního divadla pro děti Praha (CTD Praha 6) – Dramaturgická dílna dětského divadla, seminář pro vedoucí dětských a mladých divadelních souborů Holice – Národní přehlídka jednoaktovek Přibyslav – Divadelní Přibyslav 08, 25. ročník nesoutěžní přehlídky amatérského divadla / www.kzmpribyslav.estranky.cz Boskovice – 41. Pedagogická poema, celostátní soutěžní přehlídka uměleckého přednesu studentů SPgŠ Vrchlabí – Divadelní kvásek, Vrchlabský festival veseloher Česká Lípa – Českolipský divadelní podzim, 32. ročník nesoutěžní přehlídky amatérského divadla Letovice – 2. ročník (nejen) divadelního minifestivalu amatérských a dětských divadelních souborů Praha – Karlínské jeviště, 11. ročník nesoutěžní přehlídky amatérských divadelních souborů Ostrava-Mariánské Hory, DDM Korunka – 24. Setkání divadel a lidí Chlumec n. C. (ZUŠ) – 4. Loutkobraní, setkání s loutkovým divadlem pro děti i dospělé Bělá pod Bezdězem – Tréglova Bělá, 5. ročník nesoutěžní přehlídky amatérského divadla Valašské Meziříčí – Moravský festival poezie, 44. česko-slovenská přehlídka uměleckého přednesu Znojmo – Celostátní přehlídka seniorského divadla Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova pro současnou školu, třísemestrální kurz dramatické výchovy 2007–2009 Praha (CTD Praha 6) – Hlas jako individualita, kurz hlasové výchovy Praha – Základy dětského divadla, kurz pro vedoucí souborů a učitele Praha – Pozdně podzimní přehlídka dětského a mladého divadla a recitace Praha – Kaškova Zbraslav, přehlídka jednoaktových her Brno – CVČ Lužánky – Nadělení v pohybu, festival pohybového divadla a tance spojený s dílnami Praha (CTD Praha 6) – Hlas jako individualita, kurz hlasové výchovy Praha – Základy dětského divadla, kurz pro vedoucí souborů a učitele Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova pro současnou školu, třísemestrální kurz dramatické výchovy 2007–2009 Kopřivnice – Kopřivnická Vánočka, 8. ročník nesoutěžní přehlídky dětských a studentských divadel spojený s divadelní dílnou

75

78. Jiráskův Hronov ročník 54. dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu

Recommend Documents