Měsíčník farnosti sv. Bartoloměje
7- 8 2010
TOUŽÍME BÝT SPOLEČENSTVÍM LIDÍ DOBRÉ VŮLE Od samého počátku protivníci toto společenství očerňují, pomlouvají, nenávidí a pokud mají moc, tak i pronásledují. Po celá dvě tisíciletí nepřestalo vydávat svědectví, zpečetěné vlastní krví, nepřeberné mnoţství mučedníků – a to aţ do dnešních dnů. Zprávy z celého světa to dosvědčují. Jaké svědectví dáváme světu my, jaké já? Není mé křesťanství jen pouhý folklór a poloţka nepotřebná? „Víra je hliněná nádoba“ a kdyţ se neţiví, kdyţ nevede ke sluţbě, kdyţ je bez lásky, tak skomírá. Začaly prázdniny, dovolené – čas na odpočinek, na důvěrné poznávání přírody, krásy domova i ciziny, na umění, které vytvořily generace lidí dávno před námi. Kéţ nám zbude čas na přátelská setkání především v rodinách, na rozhovory, na které si jindy čas nenajdeme, na spřádání toho neviditelného pletiva, které nás obepíná a dává lidským vztahům hřejivé teplo. Rodiče i prarodiče mají víc příleţitostí být s dětmi, manţelé spolu, svobodní s přáteli. Příjemný čas odpočinku by neměl být zcela bezcílný. To, co bychom v ţivotě chtěli dětem předat – a nejen dětem, k tomu nestačí pouhá informace, přednáška. To podvědomě opisují od nás. Vedle informací potřebují formaci – laskavou, hravou, radostnou a motivační. Ani k předání víry nestačí jen vědomosti. V kaţdém případě by hlavně děti měly vědět, ţe nám záleţí na tom, aby i ony ţily jako Boţí děti. „Pravidla hry“ pak nebudou vnímat jako omezování (nezodpovědné) svobody, ale jako cestu ke šťastnému ţivotu v bezpečí. Bez víry v Boha se člověk snadno stane otrokem – otrokem majetku, vášní, a svých slabostí. Z mnoha svědectví víme, ţe s vírou si lidé uchovali mnohem snadněji smysl pro odpovědnost, právo a spravedlnost, ale i toleranci v běţném ţivotě, který byl pro ně i pro jejich okolí snesitelný i v neuvěřitelně těţkých podmínkách. Jiří Höfer
2 │ Z farnosti Boží Tělo v Kyjích První červnovou neděli, 6. 6. 2010, se v našem kostele konala slavnost Těla a Krve Páně. Loni jsem se jí nemohla zúčastnit, protože jsem musela do práce, viděla jsem jen fotky na farním webu, takže jsem byla zvědavá. Již při příchodu na mši svatou mně poskočilo srdce radostí, když jsem viděla připravené oltáře kolem kostela. Jen jsem se bála, aby kříže z nich někdo zatím neukradl. I květinová výzdoba v našem chrámu byla oslňující. Mše svatá probíhala zcela normálně až do závěrečné modlitby po svatém přijímání. Poté O. Edward přijal pluviál a po krátké modlitbě před Nejsvětější svátostí v krásně nazdobené monstranci jsme se všichni za zpěvu písně Ježíši, Králi nebe a země vydali v průvodu za Nejsvětější svátostí k prvnímu oltáři. Venku přebraly hudební doprovod dvě mladé dívčiny hrou na příčné flétny. Jako při podobných mimokostelních akcích byly využity přenosný mikrofon s reproduktorem, takže jsme vše krásně slyšeli. U každého oltáře pan farář přečetl modlitbu a vzdal hold Tělu Páně okouřením vůní kadidla. Poté vždy nějaký farník přečetl úryvek z Písma svatého. Následovaly přímluvy a požehnání Božím Tělem. Při tomto požehnání družičky házely na Pána Ježíše okvětní lístky, a to s takovým nadšením a takovou snahou, až mě to dojalo. Takto jsme se pozastavili u všech tří oltářů kolem kostela, takže jsme vydali svědectví kolemprojíždějícím pasažérům a cyklistům. Někteří z nich se dokonce zastavili a doslova „koukali“. Průvod k oslavě Těla Páně jsme zakončili u čtvrtého oltáře, totiž v kostele. Stejnou slavnost jsem o předcházejícím čtvrtku absolvovala s věřícími z pražských farností na Pražském hradě, kde se konal průvod z katedrály přes Karmel a Loretu na Strahov, a kdy byly použity stejné texty. Ale na naši kyjskou atmosféru to nemělo. Své dělá venkovský charakter okolí našeho kostela. Pak je také jiné, když slavíte takovou událost s lidmi, se kterými se více znáte, s místním společenstvím věřících. Svou roli hrají i všechny ty přípravy a těšení se na to, až to bude. A nakonec tam patří i ty drobné chyby, které se občas stanou – ty totiž činí liturgii lidskou. Děkuji tedy všem, kdo se jakkoliv na přípravách této slavnosti podíleli: stavitelům oltářů, květinářce, zpěvákům a hudebníkům, ministrantům, otci Edwardovi, přítomným věřícím a nakonec i těm, kdož zajišťovali následující nedělní pohoštění na faře. Vskutku, být v naší farnosti je velkou radostí! Marta Höferová
Z farnosti │ 3 Přijetí oveček z naší farnosti do katechumenátu Od Štefana jsme byli pozváni na jeho přijetí do katechumenátu, které se konalo v katedrále na Praţském hradě v sobotu 12. června odpoledne. Sešlo se hodně katechumenů – zájemců. Z naší farnosti byli dva, ale osobně jsme mluvili jen se Štefanem a jeho kmotrem Tomášem Musilem. Budoucí katechumeni byli seřazeni podle výklenků v celé katedrále. Arcibiskup Duka, čerstvě ve funkci, osobně kaţdému katechumenovi zdůraznil nutnost vytrvání ve víře a obřad zakončil znamením kříţe na čelo. Poté byli všichni přítomní pozváni k slavnostní mši svaté. O svatém přijímání katechumeni místo Těla Páně přijali Nový zákon, Ţalmy a Přísloví. Po mši svaté nás pan arcibiskup pozval na pohoštění do sálu kardinála Berana. Štefan se na památku vyfotil s otcem arcibiskupem Dukou a nechal si od něj podepsat Nový zákon. Odnesli jsme si krásný záţitek. Štefan a Tomáš si navíc odnesli i začátek něčeho nového. Štefan se těší na přijetí křtu v příštím roce, na který se těším i já, jelikoţ jsem se čekatelem stala před půl rokem. Věra Merklová za přispění Emila Kamenského
Radostné události na Setkávání mladých nad katechismem Ráda bych se s vámi podělila o záţitky z posledních tří setkání mladých nad katechismem. Byly totiţ vţdy něčím trošku výjimečné. Setkávání se konají o čtvrtcích jednou za čtrnáct dní na Kyjské faře (1921 hod). Před měsícem a půl jsme se sešli sice v menším počtu pěti „posluchačů“ plus O. Edward, ale po skoro roce a půl jsme konečně uzavřeli první velkou kapitolu ze čtyř, jeţ se věnovala Vyznání víry, tj rozboru modlitby Věřím v Boha. Na tom setkání mě v katechismu zaujala jedna pasáţ (odstavec č.1039), výňatek od sv. Augustina: „Všechno zlo, které špatní lidé páchají, je zaznamenáno, aniž o tom vědí. V den, kdy "Bůh nebude mlčet" (srov. Ž 50,3)… se Pán obrátí k ničemníkům a řekne jim: ´Já jsem umístil na zemi své chudé pro vás. Já , jejich hlava, jsem seděl na nebi po pravici svého Otce, ale na zemi mé údy mívaly hlad. Kdybyste obdarovali mé údy, váš dar by došel až k hlavě. Když jsem umístil své chudé na zemi, ustanovil jsem je vašimi poslíčky, aby donášeli vaše dobré skutky do mého pokladu: vy jste nic nevložili do mých rukou, proto také u mne nic nemáte.“ Setkání jsme toho dne na návrh jednoho z nás demonstrativně zakončili právě modlitbou Věřím v Boha. Jak jsme záhy zjistili, byl to víc neţ jen výstiţný akt – druhou velkou kapitolou, kterou jsme načali na
4 │ Z farnosti dalším setkání, bylo totiţ Slavení křesťanského tajemství, jinými slovy liturgie (= společná modlitba věřících). Předminule jsme zase naopak setkání spojili s rozlučkou pro Martinu Barczi, která hned další den odlétala do USA na zkušenou (program Work and Travel, čili Pracuj a cestuj). Nyní máme zprávy, ţe začátky jsou pro ni těţké, má trochu prudérní nadřízenou, tak vás, milí spolufarnící, prosíme touto cestou o přímluvu. Martina se k nám, a především ke svému „opuštěnému“ manţelovi Tomášovi, vrátí na začátku října. Moc se na ni těšíme a na líčení všech moţných záţitků téţ. Na posledním setkání jsme pro změnu slavili narozeniny dvou našich „členů“, Věrky Merklové a Emila Kamenského. (To slavení jsme jaksi „chytli“ od svých starších souvěrců). Jak můţete vidět na fotkách, bylo skutečně veselo a o ţaludek bylo veskrze výborně postaráno díky kulinářskému umění oslavenců. Přes prázdniny „jedeme“ na rozdíl od ostatních farních aktivit dál. Jsme totiţ povětšinou jiţ pracující, takţe proč si všední dny nezpestřit takovou lahůdkou, jako je setkání s věřícími vrstevníky, s nimiţ můţeme sdílet, jak proţíváme svou víru, ale i svůj pohled na teologický „problém,“ na který sem tam při čtení Katechismu narazíme. Například na posledním setkání jsme dost řešili větu odstavce 1165: „Když církev slaví Kristovo tajemství, je tepem její modlitby jedno slovo: Dnes!, ohlas modlitby, kterou ji naučil její Pán…Toto „dnes“ živého Boha, do něhož je člověk povolán vstoupit, je „hodina“ Ježíšových Velikonoc, jež se táhne celými dějinami a je jejich stěžejním bodem.“ Nerozuměli jsme tomu, proč je tolik zdůrazňováno to „dnes“ napříč celými dějinami, tedy kaţdý den. Došli jsme k závěru, ţe je to proto, ţe kaţdý den je den spásy, kaţdý den jsme voláni ke svatosti, kaţdý den máme být připraveni na poslední čas. Vidíte, z nás se ještě stanou teologové! Příští setkání bude ve čtvrtek 8. července. Je-li vám mezi cca 18 – 35 lety, jste vítáni! Za účastníky Marta Höferová
Z farnosti │ 5 COŽ TAKHLE DÁT SI FOTBÁLEK?! Asi před měsícem se zrodil nápad připojit se k početné skupině ministrantů (a ministrantek) a zahrát si na školním hřišti po mši svaté na chvilku, kvůli protaţení kostí, fotbal. Vlastně to bylo tak, ţe jsme my starší byli mladými vyzváni, po předchozím drobném špičkování na faře, ke vzájemnému změření sil. Pro nás, věkově oproti ministrantům značně pokročilejším, to znamenalo najít doma v botníku alespoň trochu ucházející boty, tričko a trenky nevzbuzující posměch a především notnou dávku odvahy; poté, co jsme se rozloučili se svými blízkými, absolvovali jsme slíbené fotbalové utkání. Bylo to bezva a podobný zápas jsme si zopakovali právě tuto neděli 27.6. v odpoledních hodinách na hřišti Sokola v Horních Počernicích. Pokud se poohlédnu zpět a drobně bilancuji, musím neskromně říci, ţe my „fotříci“ jsme se v zápasech se sebevědomými mladíky vůbec neztratili. Je pravdou, ţe jsme se více při hře měnili a výzvy na střídání hráče se podobaly mnohdy spíše zoufalým skřekům raněné zvěře, ale zcela zřejmě jsme mladé svým herním pojetím a především nasazením zaskočili. Na obou stranách excelovali postupně všichni hráči. Je třeba ale vyzdvihnout výkon jediné ţeny v muţstvu fotříků Lucky Zemanové, která, ač inkasovala několik neúmyslných knokautů, vţdy po chvilce vstala a bojovala dále. Také nelze přehlédnout fotbalové dovednosti Otce Edwarda, který si zejména v druhém utkání „spravil chuť“, kdyţ soupeři nasázel tři góly, aby mohl jít v klidu slouţit večerní mši svatou. Obdivuhodné byli rovněţ výkony nejmenších Štěpána Havránka a Šimona Brychty, kteří svým „obtěţováním“ protihráčů vytvářeli ţivnou půdu pro následující útoky. Ostatně na webové stránky se díky pohotovému fotoaparátu Katky Polákové snad podaří propašovat několik akčních fotek. Myslím, ţe bychom mohli pokračovat v této bohulibé aktivitě, seč nám síly a především zdraví vydrţí. Proto vy, kdo byste měli zájem se k nám připojit, ať na jedné či druhé straně, neváhejte a předejte na sebe kontakt Petru Brychtovi! Zavzpomínal Viktor Mach
6 │ Reportáž Pouť na Křemešník u Pelhřimova Křemešník je nádherné poutní místo na Vysočině s kostelem na kopci v lesích. Kaţdým rokem se tam vydávají stovky poutníků z celé republiky. V tamním lese je léčivý pramen, u kterého je kaplička, za kterou vede do kopce nádherná kříţová cesta z kamene o 14ti zastaveních, zakončená jeskyní s hrobem Krista. Kříţová cesta vede k poutnímu kostelu, který je obklopen dřevěnými ambity (pozn. aut. – ambity jsou dřevěné přístřešky, kam se poutníci mohou schovat před deštěm). Letošní pouť připadla na 30. května. S přítelem jsme se rozhodli, ţe se jí zúčastníme. Vyjeli jsme z Prahy – Roztyl v 6.20 do Pelhřimova. Počasí nám moc nepřálo – pršelo a pršelo. Na poutní místo měla být pro tu příleţitost zavedena kyvadlová autobusová doprava. Ptali jsme se místních, odkud jede, ale nikdo nevěděl. Naštěstí jsme byli v Pelhřimově dostatečně brzy, tak jsme se zeptali na cestu a vydali se na Křemešník 12 km pěšky. Za městem, kolem místního hřbitova, jsme šli po červené turistické značce. Cesta vedla lesem, trním, polem a bahnem. Po cestě nám pořád pršelo, tak jsme také podle toho vypadali. Putovali jsme přírodou kolem ranče, na kterém bylo mnoho pěkných koní. Tak jsme se dostali do vesnice Poteč pod Křemešníkem, kde byla nádherná kaple. Stezka vedla dál do kopce. Přišli jsme na nádherné místo v lese, kde se nachází léčivý pramen a prohlédli jsme si kapličku, která u něj stojí. Za ní jsme se jiţ po kříţové cestě vydali k našemu cíli – ke kostelu, u kterého se na dřevěném pódiu obráceném k ambitům konala bohosluţba.
Reportáž │ 7 Mši svatou slouţil místní farář a jako host byl pozván biskup Pavel Posád. Ambity, jeţ obklopují kostel, byly dokončeny právě před touto poutí, aby se stovky věřících měly kam schovat. I my jsme se pod nimi ukryli před neutuchajícím deštěm. Na konci mše svaté vyslovil otec biskup přání, ať na druhý rok kaţdý přemluvíme a vezmeme aspoň jednu osobu – a bude nás dvojnásob. S notnou dávkou humoru dodal, ţe tím pádem budou muset na příští rok vystavět další ambity. Na závěr dal ještě poţehnání všem farnostem a jejich farářům. Věřící v zaplněném kostele nepřišli zkrátka – technicky bylo zajištěno, aby to, co se děje na pódiu venku, bylo slyšet i v něm. Po poutní mši se daly v ambitech koupit různé suvenýry. My jsme se vydali zpět do Pelhřimova, tentokráte jiţ slibovanou kyvadlovou dopravou. Autobus byl poutníky z celé ČR nacpaný k prasknutí. Z Pelhřimova jsme se pak autobusem vrátili do Prahy, kdy téţ přestalo pršet. Boţí cesty jsou nevyzpytatelné. Odnesli jsme si dobrý pocit na těle i na duši. Pokud nám Pán dá zdraví, tak se příští rok opět zúčastníme. Milé sestry a bratři, přidejte se k nám, opravdu to stojí za to. Věra Merklová a Emil Kamenský
8 │ Humor Duchovní stránka je tentokrát věnovaná humoru, protože: „Humor je solí země. Kdo je jím dobře prosolený, vydrží dlouho čerstvý.“ (Karel Čapek) Na papežském koncilu se sešli všichni kardinálové s papežem. Papež si vzal slovo a řekl: "Vážení kardinálové. Kontaktovala mě firma Coca-Cola a nabídla naší církvi veliký sponzorský dar." Kardinálové zajásají. "Má to ale jednu podmínku, musíme změnit slova "chléb náš vezdejší" na "Coca-Colu naši vezdejší." A tak se vás ptám: Kdy nám končí smlouva s pekárnami?" Proč svatý Petr bere do ráje jen 20 % žen? Protože jinak by to bylo peklo.
Farář zpovídá mladou dívku: "A jiné hříchy už nemáte, milé dítě?" Dívka nesměle: "No, snad už jen, že se každé ráno prohlížím v zrcadle, jak jsem hezká." Farář mávne rukou a říká: "Ale to není hřích, milé dítě, to je oční vada!" „Můj strýc je kněz a lidi mu říkají ’velebný pane’,“ pochlubil se jeden. „Můj strýc je biskupem a lidi mu říkají ’Vaše Eminence’,“ přebil ho druhý. „Můj dědeček má 120 kilo a lidi, když ho vidí, říkají ’můj Bože’,“ triumfoval třetí. Katecheta probral s dětmi desatero Božích přikázání a chtěl se přesvědčit, jak tomu porozuměly. Zeptal se: „Tak, Míšo, kdybys usekl kočce ocas, proti kterému přikázání by ses provinil?“ „Proti přikázání co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“
Humor │ 9 Jedna žena dala na hrob svého muže nápis: „Odpočívej v pokoji, drahý manželi!“ ... „dokud za tebou nepřijdu,“ dodávali k tomu lidé, kteří ji znali. Ráno po svatbě v Káni Galilejské… Hosté se pomalu probouzejí, většina z nich se drží za hlavu a sténá. Jeden zvláště „přejásaný a přepitý“ muž prosí: „Já mám takovou žízeň! Skočte někdo pro vodu…“ Ježíš se zvedne, že tedy půjde, když vtom všichni svorně vykřiknou: „NE! Ty už ne…“
Muž se ptá Boha: "Bože, proč jsi učinil ženu tak krásnou?" "Abys ji miloval." "A proč jsi ji učinil tak hloupou?" "Aby milovala ona tebe." Na charismatické konferenci se ptá kuchařka: „Kdo chce kávu, ať dá ruce dolů!“ Bůh říká Adamovi: „Adame, stvořím ti krásnou, milou, hodnou a chápavou ženu.“ „A co za to budeš chtít, Bože?“ ptá se Adam. „Ruku a nohu.“ Adam se rozpačitě poškrábe na hlavě a zeptá se: „A co by bylo za žebro?“ Evansův zákon: Jestliže zůstáváš klidný, zatímco ostatní ztrácí hlavu, je to neklamná známka toho, že jsi problém nepochopil. (Murphyho zákon)
10 │ Humor
Přede mší svatou vede pan farář křížovou cestu. U 5. zastavení přiběhne Honzík Nováků, že pan farář má jít zaopatřit jejich babičku. Kněz tedy předá vedení křížové cesty kostelníkovi a odejde. Babička Nováková se zřejmě měla z čeho zpovídat, protože se tam kněz dlouho zdržel. Cestou zpět již silně pochybuje, že farníci budou ještě čekat. Určitě se již rozešli domů. Pro jistotu však nahlédne do kostela a co vidí: Lavice plné lidí a před oltářem kostelník s křížkem v ruce říká: „46. zastavení. Šimon z Kyreny si bere Veroniku.“ Ideální rozměry manžela: 90-60-40 (To znamená 90 let, 60 miliónů na kontě a 40 stupňů horečky). Připravili: Blanka Ocovská a Pavel Fiala Zdroj: L. JÍLEK, Humor za kostelem I-III, Gloria Rosice 1998 www.citaty-vyroky.wz.cz
Pohádka │ 11 POHÁDKA, KTEROU VYPRÁVĚL P. ANTHONY SAJI V.C. (vincenciáni,téţ pauláni, téţ lazaristé, podle mateřského kláštera Saint Lazare v Paříţi)
V KOMUNITNÍM CENTRU MATKY TEREZY V PRAZE_JIŢNÍM MĚSTĚ.
-----------------------------------------------Jeden král dal svého času vyhlásit, ţe vše rozdá mezi poddané. V ten den se opravdu otevřely palácové brány a bylo oznámeno, ţe si můţe kaţdý z královského sídla cokoli vzít.A tak sem proudily od rána zástupy lidí, dychtivých na to, aby nějakou drahocennost získali. Jeden se hned vrhl na těţké a ozdobné zlaté křeslo, královský trůn, jiný přebíral v kuchyni zlaté a stříbrné talíře a příbory. Ostatní vlekli koberce, těţké látky, jiní se zmocnili v parku vzácného kvítí a ještě jiní prohledávali spiţírnu a sklep. K večeru se unaveně vlekli do svých domovů, kdyţ spatřili malou holčičku, která šla naproti nim. Jestli jdeš do zámku, ptali se jí, tak tam opravdu uţ vůbec nic není, nic tam nezbylo, jdeš pozdě, říkali. Však ono tam snad přece jenom něco bude, usmála se malinká. A vskutku.V prázdné prostoře trůnního sálu seděl v rohu na staré ţidli král. Co hledáš, ptal se jí. Cennosti uţ jsou všechny pryč, dítě. Ty jsi mi nejvzácnější, pane králi, řekla holčička, vzala ho za ruku, odvedla ho k sobě domů a hezky se přitom usmívala. A jak to všechno dopadlo? Inu ten, který měl zlatý trůn jej prodal, peníze utratil, projedl a propil, podobně ten, jenţ si přinesl zlaté a stříbrné nádobí. Dívka s panem králem však spolu ţili šťastně dál a nic jim nechybělo, protoţe královskou mocí byli uchráněni od všeho nedostatku. Ukázalo se, ţe to nejvzácnější nejsou cenné věci, ale ten, jemuţ je všechno podřízeno – král.
(Anonymní příspěvek)
12 │ Historie Některé významné osobnosti kyjské farnosti a okolí Jak jsem již předeslal v minulém čísle, v posledním článku, věnujícím se kyjské kronice, bych rád zmínil některé významné osobnosti kyjské farnosti a okolí. Čerpal jsem především z knihy Posvátná místa Království českého od Dr. Antonína Podlahy, dále z farní kroniky a internetu. Fara kyjského kostela je připomínána již ve 14. století. V letech 1347-1380 obstarával v Kyjích duchovní správu kněz Jan. Roku 1380 byl za faráře kyjského potvrzen Jiří, syn Matěje z Loun. Po něm od r. 1392 to byl Mikuláš z Přerova, který je připomínán ještě r. 1408. V době husitských válek v Kyjích zanikla samostatná fara, přičemž roku 1570 byly Kyje svěřeny pod správu faráře u sv. Jindřicha v Praze (sv. Jindřicha a Kunhuty v Jindřišské ulici) a s tímto chrámem byly Kyje spojeny až do r. 1748, kdy byla kyjská osada od farnosti sv. Jindřicha odloučena, neboť v době obležení Prahy nepřáteli nebylo možno z fary do Kyjí docházet. Tehdy převzal duchovní správu uhříněveský farář Cžipa, roku 1744 byl ustanoven zvláštním „lokalistou“ František Boskovský, posléze pak roku 1754 vévodkyně Savojská založila v Kyjích faru a za prvofaráře byl ustanoven Václav Alexander Cžipa, pro jeho dosavadní nezkušenosti však duchovní správu vedl kaplan František Novák. Jak již bylo zmíněno v kronice, od r. 1755 byl farářem uhříněveský kaplan Jan Bartl a následovali Josef Czeschka do r. 1761, Jan Chrt do r. 1769, Jan Alois Svoboda do r. 1773, Václav Skřivánek do r. 1776, dále František Marie Terezie Savojská Wegda do r. 1777, František Lyer do r. 1778, Jan Svoboda do r. 1807, Václav Čapek do r. 1814, poté Jan Antonín Sturm do r. 1816, Jan Boduschansky do r. 1831, Jan Suchan do r. 1854, nám z kroniky známý Josef Schlesinger do r. 1887, dále Matěj Bláha do r. 1892, Josef Prachař, který však zemřel
Historie │ 13 desátý den po investituře a Gustav Láska do r. 1906. Poté zde sloužil Josef Mejsnar, dále Jan Balabán. Další kněze, sloužící v naší farnosti v době zápisů farní kroniky, se mi prozatím nepovedlo dohledat, ale myslím, že se mi to vbrzku podaří. Úroveň jednotlivých zápisů kronikářů v různých obdobích byla pochopitelně odlišná, stejně tak rukopis a především obsah různých sdělení. Co však kronikáři nikdy neopomněli zmínit, byly „fiskální záležitosti“ fary, nechyběly podrobné rozpisy hospodaření, jakési vyúčtování do poslední koruny včetně zapojení toho kterého kněze. Velká pozornost byla věnována rovněž svátkům, slavnostem, udělování svátostí atd. Z uvedeného je zřejmé, jak si farníci velice vážili, když byla farnost poctěna návštěvou vyššího duchovenstva, povětšinou biskupů při vizitaci. V kronice ale vždy zbylo místo i na hodnocení počasí v roce, úrody, kronika odrážela namnoze ryze osobní postoj kronikářů, jejich stesky a starosti, dříve nevyřčená přání… Počátek kroniky je sepsán hůře čitelným německým rukopisem. Ve spolupráci s dalšími farníky bych velice rád zajistil překlad i této dosud neprobádané části. Závěrem bych se rád omluvil všem čtenářům, kteří v předchozích článcích hledali trochu více faktů či úvah. Snažil jsem se zprostředkovat v jakési čitelné podobě obsah farní kroniky s vynecháním přílišných detailů tak, aby nahlédli do krásné a bohaté historie fary v Kyjích. Viktor Mach
14 │ Zamyšlení O NUDĚ, MODLITBĚ A GLOBALIZACI Jenom člověk, jenž má v srdci tragédii a v hlavě komedii, je opravdu duševně zdravý. K. G. Chesterton Věřící člověk, který má k Pánu Bohu skutečný vztah, disponuje řadou výhod. Například by se nikdy neměl nudit. Tím nikterak nehoruji proti „zdravému lenošení“! Spíš mám na mysli situace, kdy nám třeba ujede autobus, nemůţeme v noci usnout či sedíme na nezáţivné schůzi. Zatímco většina našich bliţních v těchto chvílích tiše nadává, počítá ovečky a sleduje mouchy, my se můţeme (a máme), jak jiţ správně tušíte, modlit. Vţdycky je za koho a za co. Ţijeme v době tzv. globalizace; ve světě, který se stal jednou velkou (globální) vesnicí. V televizi denně vidíme otřesné záběry z mnoha míst planety. To aby se jeden „umodlil“. Člověk je přirozeně uţ dosti otupělý a myslet kupř. na hladovějící, je po výtce příliš obecné, nekonkrétní. Před několika týdny mne však jedna reportáţ mimořádně zasáhla. Nejspíše proto, ţe se v ní setkalo anonymní utrpení s mou reálnou existencí. Jakási nezávislá organizace upozorňovala, ţe 80 % našeho šatstva je vyráběno novodobými otroky v těch nejstrašlivějších podmínkách. Nejde uţ prý ani tak o Čínu, ale o země východnější, jako je Bangladéš, neboť tam je k dispozici ještě levnější pracovní síla. Ti uboţáci se nesmějí ani napít, dojít si na záchod, pracují 16 hodin denně (dětská práce je „samozřejmostí“); jejich mzda je 2 koruny za den, přičemţ rýţe stojí pět. Přespávají pod nějakými kartony. Zmínění aktivisté oslovili tuším 120 u nás působících oděvních firem jednoduchou otázkou: Můţete sdělit, odkud vaše zboţí pochází? – Více neţ stovka z nich neodpověděla. Přepadla mě naprostá sklíčenost a pak se přihrnul vztek. V čem to ţijeme?! Komu nasloucháme, koho respektujeme? Nevěrohodní demokraté, kteří tak nějak z povinnosti omílají fráze o křesťanských základech Evropy, přínosu osvícenství, humanismu, lidských právech. Namachrovaní grázlové, meloucí něco o tom, kolik úsilí stojí „podnikatelský úspěch“. Ať jdou všichni do háje, pokud to tričko, co mám teď na sobě, někdo došil a zemřel vyčerpáním… Domnívám se, ţe Pán Bůh po lidech v „pozemském stadiu“ chce, aby takovéto věci bez předsudků promýšleli, prociťovali a Jemu předkládali. Aţ tedy během léta pošlapeme nějakou túru, „ztvrdneme“ někde na nádraţí nebo budeme čekat na manţelku, kterou spolknul supermarket – rozjímejme před Jeho Tváří i o těchto záleţitostech. A nebojme se klást i „hodně nepříjemné otázky“. Z Písma svatého vysvítá, ţe si Hospodina sice nelze podmanit, ale naše „smlouvání“ mu není zcela proti mysli. Vţdyť je to koneckonců rozhovor – a tedy modlitba. Petr Střešňák
Poezie │ 15 Z rukopisných veršů Petra Střešňáka Jsem i přes svá léta udiven jak se všechno stáčí špatným směrem Ze smutného světa – kudy ven? Modlitbou či chlastem nebo revolverem? Nebesa jsou hluchá Chlast se vyzvrací Pistoli mám jenom stříkací
Mám rád Kryla i Krylova Rembrandta i Kanta Krásné tóny, malby, slova… Jenže mě tu zas a znova bezostyšně moří tvůrci reklam, vtipní spíkři političtí tchoři
Už tak vypadá to – důkazy se množí Užvaněné bláto vyšlo z ruky Boží Duchu svatý nauč pokoře a víře ať se v Boží náruč nevrátím jak zvíře
Všelijaký se vichr duší žene jsou cesty Boží zaváty Dej mi Pane srdce otevřené a nervy jako špagáty
Člověk, který se zapomněl modlit Je jako kosmonaut, co neví kam odlít
Když večer všechno ztichne do srdce mě píchne existenciální šíp Že je na tom světě krásně Ale mohlo by být stokrát líp
Jeden starej debil příšerně se šklebil brada se mu přitom třásla zuby žlutý jak od másla na čelo si poťukával oslintanou rukou mával Depka z něho na mě padla Tak jsem šel pryč od zrcadla
16 │ Zábava
Natanael vychází vţdy první neděli v měsíci. Náklad 90ks. Za příspěvek na pokrytí nákladů (10 Kč) děkujeme. Své příspěvky do příštího čísla posílejte na e-mail
[email protected] do 29.8.2010. Technicky zajišťují: p.Fiala a rodina Janušova. ● Další informace o farnosti na www.farnostkyje.cz.
