Přednost KP Flaminio Costa – 6/64 (1964) Skutkový stav: Itálie znárodnila podniky na výrobu a rozvod elektřiny a jejich majetek převedla na ENEL. Flaminio Costa (advokát, akcionář a spotřebitel) napadl oprávněnost faktury za elektřinu a znárodňovací akt vedoucí k vytvoření monopolu ENEL, jejichž vytváření SES nedovoluje. Podal žalobu ke smírčímu soudci v Miláně a dožaduje se podání předběžné otázky na interpretaci čl. 37 (31) a dalších o st. monopolech. Itálie namítá absolutní nepřípustnost předběžné otázky a chce aplikovat jen národní právo. SEHS vytvořila vlastní právní řád, použitelnost KP se nemůže lišit od práva čl.států, přednost KP je potvrzena čl. 189 (249) a nařízení jsou závazná a bezprostředně použitelná v čl.státech aplikační přednost je možné aplikovat čl. 177 (234) a vznést otázku výkladu Smlouvy. Čl. 37 (31) zakazuje st.monopoly obchodní povahy. Je věcí rozhodujícího soudce ve věci samé posoudit předmětný produkt.
Internationale Handelsgesellshaft – 11/70 (1970) Skutkový stav: Nařízení 120/67 obsahuje předpis o udělování dovozních a vývozních licencí po složení kauce, která s výjimkou vyšší moci propadá, není-li obchod uskutečněn během její platnosti. Frankfurtská společnost složila kauci, obdržela licenci na vývoz kukuřičné moučky s platností do konce roku 1967. Obchod byl uskutečněn jen na část licencovaného množství. Správní úřad prohlásil kauci za propadlou, společnost podala odpor, o kterém správní úřad nerozhodl. Společnost podala žalobu ke správnímu soudu. 2 předběžné otázky: zda povinnost vývozu a propadnutí kauce je v souladu s právem, pokud ano, zda je platné nař., které vylučuje propadnutí kauce jen v důsledku vyšší moci Aplikační přednost práva ES i v případě porušení práv založenými Ú čl.státu, nicméně je třeba zkoumat, zda by nebyla ohrožena jiná záruka KP, zejména základní práva. Soud neshledal rozpor mezi sekundárním právem a obecnými právními zásadami a neplatnost ustanovení nevyslovil.
Simmenthal II – 106/77 (1978) Skutkový stav: Společnost dovezla hovězí maso do Itálie. Za hygienickou prohlídku podle vnitrostr. předpisů měla zaplatit. Podala žalobu. Soud předložil předběžnou otázku, zda je taková kontrola s finanční povinností v souladu s právem ES. Soud rozhodl, že je to porušení KP. Společnost požadovala od italské finanční správy vrácení poplatku vč.úroku. Finanční správa vznesla námitku. Italský soud předložil předběžnou otázku. Bezprostřední použitelnost znamená, že ustanovení KP od své platnosti musí být účinné ve všech čl.státech. Je přímým pramenem práv a povinností pro všechny, jichž se týkají. Je závazné pro státní orgány čl. států, je jim právem vlastním a nepřihlédnou tedy k ustanovením VP, které je v rozporu s právem ES.
Bezprostřední použitelnost KP Van Gend en Loos – 26/62 (1963) Skutkový stav: Nizozemská špeditérská společnost dováží formaldehyd ze SRN. Ten byl přeřazen do jiné tarifní položky celního sazebníku a tím zvýšeno clo. Společnost podala žalobu ke správnímu soudu a požadovala vrácení předmětné částky s tím, že je v rozporu s čl. 12 SEHS (zákaz zavádění nových cel a zvyšování stávajících). Předběžná otázka: má čl. 12 bezprostřední účinek ? Cílem SEHS je zavedení společného trhu, který se dotýká přímo občanů. Čl. 12 vyhlašuje jasný a bezpodmínečný zákaz, který znamená povinnost států zdržet se. Není doplněn žádnou výhradou států a nevyžaduje ke svému provedení žádný legislativní zásah států. SEHS zavedla povinnost čl.států s důsledkem zlepšení postavení jednotlivce proto se jich jednotlivec může dovolat přesto, že není jejich adresátem.
Lütticke – 57/65 (1966) Skutkový stav: Firma dovezla do Německa mléčný prášek. Německo požadovalo zaplacení cla a daně z obratu. Firma tento postup napadla před Vrchním celním úřadem a poté i před finančním soudem s tím, že mléko i mléčný prášek jsou osvobozeny od daně z obratu. Předběžné otázka: zda čl. 95 (90) o vnitrostátním zdanění zakládá bezprostřední účinky a práva jednotlivců, a zda po uplynutí přechodné doby má čl. 95 (90) bezprostřední účinky. Čl. 95 (90) obsahuje obecné ustanovení – zákaz diskriminace podrobit dovážené zboží přísnějšímu zdanění než rovnocenné tuzemské zboží, a čl. státům poskytuje lhůtu na zrušení nebo úpravu vnitrostátních předpisů. Po této lhůtě má bezprostřední a plnou platnost. Nedává prostor pro uvážení ohledně doby, do kdy tak musí učinit.
1
Zákaz transformace nařízení do práva čl.států Variola – 34/73 (1973) Skutkový stav: Itálie transformovala nařízení (organizace pro obilí) do národních zákonů, zavedla speciální daň na obilí a dalším zákonem jednostranně odsunula účinnost zákazu dávek při dovozu z třetích států a členských států podle KP. Firma Variola dovezla obilí z Argentiny a Kanady a celní úřad jí uložil poplatky za statistiku a daň. Firma podala žalobu u soudu na náhradu zaplacených nákladů. Podle čl. 189 (249) mají nařízení obecnou závaznost a jsou bezprostředně použitelná v čl.státech. Jsou plně způsobilá zakládat práva pro jednotlivce, k jejichž ochraně jsou povolány národní soudy. Členské státy se ve Smlouvě zavázaly, že nesmějí zmařit bezprostřední použitelnost předpisů KP.
Bezprostřední účinek směrnice Ratti – 148/78 (1979) Skutkový stav: Prokurista firmy Silvam nechal výrobky označit podle dvou směrnic pro laky a rozpouštědla, které ještě nebyly transponovány do právního řádu (lhůta konec r. 1973). Itálie měla ještě v 1978 vlastní přísnější předpis. Proti panu Rattimu bylo zahájeno trestní řízení. Trestní soud předložil předběžné otázky: je směrnice bezprostředně použitelným předpisem zakládajícím subjektivní práva jednotlivce a platí bezprostředně a přímo od okamžiku oznámení ? Směrnice má podle čl 189 (249) závazný účinek a nelze vyloučit možnost dotčených osob se dovolat uložených závazků. Členský stát, který netransponoval v určené lhůtě směrnici, nemůže jednotlivcům bránit tím, že nesplnil svou povinnost. Národní soud, pokud je požádán osobou respektující směrnici, aby neaplikoval národní normu, která je neslučitelná, musí žádosti vyhovět – závazek musí být přesný a bezpodmínečný.
Marshall – 152/84 (1986) Skutkový stav: Paní Marshall byla propuštěna ze zdravotního úřadu, protože dosáhla věku 60 let určeného podle národního předpisu pro odchod do důchodu pro ženy (pro muže 65 let). Podala žalobu k pracovnímu soudu. Předběžné otázky: je slučitelné rozlišování pohlaví s KP (se směrnicí 76/207 o rovném zacházení) a může se paní Marshall dovolat směrnice vůči zdravotnímu úřadu ? Směrnice je závazná pro čl.stát, kterému je adresována. Nemůže zakládat povinnosti jednotlivci. Soud má zato, že je možné se dovolat netransponované směrnice vůči státu bez ohledu na to, zda jednal jako čl.stát nebo jako jednotlivec (zaměstnavatel), protože je nutné zabránit státu, aby zneužíval nesplnění vlastní povinnosti.
Bezprostřední účinek nařízení a rozhodnutí Grad – 9/70 (1970) Skutkový stav: Franz Grad přepravoval ovocné konzervy přes Německo do Rakouska. Celní úřad mu vyměřil dávku podle zákona o dani pro silniční nákladní dopravu. Grad napadl výměr u soudu a odvolával se na rozpor německého zákona se SEHS a rozhodnutím a směrnicí Rady, podle kterých systém daně z obratu nahrazuje daně silniční. Předběžné otázky: zda má směrnice bezprostřední účinek mezi státem a jednotlivcem a zda tyto předpisy mohou zakládat práva jednotlivce ? Ze závaznosti Rozhodnutí podle čl.189 (249) nelze vyloučit, aby se dotčené osoby nemohly odvolávat na uložené závazky. Rozhodnutí zakazuje kumulovat společný systém daně z obratu se zvláštními daněmi, dokud ale nenabyla harmonizační směrnice účinnosti, mohou čl.státy jednat samostatně. Německá daň není ukládána za službu, ale jen za objem dopravy, proto sleduje jiné cíle než harmonizovaná daň ES.
Nepřímý účinek, komunitární výklad národního práva Marleasing – 106/89 (1990) Skutkový stav: Společnost La Comercial (s.r.o.) byla založena třemi osobami vč. společnosti Barviesa. Společnost Marleasing podala žalobu na neplatnost smlouvy zakládající La Comercial založenou na ustanoveních španělského obč. zákoníku o nezákonnosti smluv bez kauzy. Marleasing tvrdila, že založení společnosti chybí kauza nebo je jen předstíraná za účelem poškodit dlužníky společnosti Barviesa. La Comercial namítala, že směrnice 68/158 taxativně uvádí důvody neplatnosti společnosti a neexistenci kauzy neuvádí. Směrnice nebyla včas transponována. Předběžná otázka: zda netransponovaná směrnice je přímo aplikovatelná a může zabránit prohlášení neplatnosti Směrnice nemůže ukládat povinnosti jednotlivci a povinností čl. státu je dosáhnout cíle předvídaného směrnicí. Směrnice zakazuje vyslovení neplatnosti společnosti soudem z jiných než uvedených důvodů. Důvod, že skutečný
2
předmět podnikání je protiprávní, je třeba chápat jako předmět popsaný ve stanovách. Proto nelze vyslovit neplatnost kvůli skutečně vykonávané činnosti (jako rozdělování nároků dlužníků).
Povinnost loajality Zwartveld – usnesení C-2/88 (1990) Skutkový stav: V rámci trestního řízení vedeného v Holandsku proti ředitelům rybí tržnice za padělání listin v souvislosti s kvótami lovu ryb požádal soudce ESD o zajištění důkazů. Navrhoval, aby EK byla uložena povinnost vydat písemnosti auditorů Komise z činnosti, která souvisela s TŘ, a umožnění jejich výslech. EK to považovala za nepřípustné, protože čl. 177 (234) taxativně uvádí případy, kdy se lze na ESD obrátit. V ES platí zásada loajální spolupráce. Ukládá čl.státům povinnost zajistit účinnost KP, ale též orgány ES mají povinnost loajální spolupráce s čl.státy. Žádost soudce je přípustná a EK je povinna poskytnout písemnosti.
Zákaz diskriminace, vč. tuzemců Moser – 180/83 (1984) Skutkový stav: V SRN student Hans Moser složil státní zkoušku, ale nebyl přijat do státní služby (předpoklad k 2.SZK), protože byl členem komunistické strany. Obrátil se na soud s tvrzením, že předpisy o loajalitě v rámci služebního poměru v německé Ú nejsou slučitelné s čl. 48 (39) SEHS (zákaz diskriminace občanů jiného čl. státu). Čl. 48 ( 30) řeší volný pohyb pracovníků mezi čl. státy a nemůže být aplikován skutkový stav, kde tento prvek chybí. Moser je německý občan a jeho námitka, že mu německé úřady znemožňují dokončit vzdělání a ucházet se o práci v jiném čl. státě, nejsou relevantní. Podmínkou pro použití KP je existence evropského prvku v rozhodném právním vztahu.
Cowan – 186/87 (1989) Skutkový stav: Britský občan byl v Paříži přepaden, okraden a zraněn. Podle francouzského práva mohou oběti TČ žádat náhradu za zranění od státu, pokud ho nemůže poskytnout škůdce, a cizinci mohou vznášet nárok, pokud s jejich domovským státem existuje vzájemnost. Pan Cowen vznesl svůj nárok a protože neexistovala smlouva o vzájemnosti, opřel svůj nárok o čl. 7 (12) SEHS (rovnoprávnost občanů ES). Z čl. 7(12) SEHS plyne, že osoby ve vztahu upraveném KP musí být posuzovány stejně jako občané dotčeného státu a poskytnutí práva nesmí činit závislým na bydlišti. Život a tělesná integrita takových osob musí být chráněna stejným způsobem jako u vlastních občanů a to i v případě odškodnění. Bez ohledu na skutečnost, že TP je v působnosti čl. států, ES tuto působnost omezuje zákazem diskriminace.
Sirdar – C-273/97 (1999) Skutkový stav: Paní Angela Maria Sirdar sloužila jako příslušnice britské armády (kuchařka). Bylo jí nabídnuto místo kuchařky u bojové jednotky námořní pěchoty. Úředníci si posléze uvědomili, že místo nabídli ženě, a sdělili jí, že v této jednotce lze zaměstnávat jen muže, a tudíž ji nemohou přijmout. Obrátila se na vojenský soud s tvrzením, že byla odmítnuta protiprávně. Ten předložil ESD 6 předběžných otázek. Je věcí čl. států činit opatření ke své bezpečnosti a organizaci branných sil. Zásada rovného zacházení s muži a ženami má obecnou platnost a je použitelná na veřejnoprávní služební poměry. Podle směrnice mohou čl. státy vyloučit z působnosti směrnice takové odborné činnosti, kde je pohlaví nezbytným předpokladem (nutno respektovat zásadu přiměřenosti. S ohledem na charakter bojové jednotky nasazované do první linie, kdy v okamžiku nasazení neexistuje výjimka (pro kuchaře ☺), je ospraveditelný požadavek, aby se jednotky skládaly výlučně z mužů.
Kreil – C-285/98 (2000) Skutkový stav: Paní Tanja Kreil se ucházela o dobrovolnou službu v Bundeswehru. Byla odmítnuta s odůvodněním, že zákon vylučuje, aby ženy sloužily se zbraní v ruce. Paní Kreil podala žalobu u správního soudu. Předběžná otázka: je nařízení o povolání vojáků v rozporu se směrnicí 76/207 EHS ? Čl. stát může činit patření podle svého uvážení s cílem zabezpečit bezpečnost. Skutečnost, že příslušníci ozbrojených sil mohou být povinni k použití zbraně, není důvodem pro vyloučení žen z přístupu k vojenským činnostem. Plné vyloučení žen nepatří k případům nerovného zacházení, které jsou podle směrnice přípustné.
3
Princip proporcionality Hauer – 44/79 (1979) Skutkový stav: Paní Liselotte Hauer požádala o povolení k vysazení vinné révy na svých pozemcích v Německu. Povolení nebylo uděleno s odůvodněním, že pozemek není pro pěstování vinné révy vhodný podle zákona o vinařství. Ještě během řízení bylo přijato nařízení, které zakazovalo výsadku této vinné révy. Paní Hauer podala správní žalobu, že nařízení je v rozporu s čl.12 (svoboda povolání) a čl.14 (výkon vlastnického práva) německé Ú. Předběžné otázky: použije se nařízení i na žádosti podané před vstupem v platnost ? a pokud ano, je třeba vykládat nařízení tak, že zákaz platí obecně bez ohledu na nevhodnost pozemků podle zákona o vinařství ? Zákaz nové výsadby vinic je vynucen naléhavým obecným zájmem na snižování nadprodukce vína v ES a proto se použije i na žádosti podané před účinností nařízení. Zákaz je obecně platný – zakazuje výsadbu všech vinic a použije se i na pozemky vhodné k pěstování. Právo vlastnit majetek je nezpochybnitelné, ale možné upravit způsob jeho užívání v souladu s obecným zájmem, který je dán politikou ES. Je nutné ověřit, zda cíl obecného zájmu sledovaný ES nezasahuje do podstaty chráněného práva vlastnit majetek. Omezení výkonu vinařského povolání by bylo odůvodněno stejně.
Řízení o porušení smlouvy Star Fruit – 247/87 (1989) Skutkový stav: A.s. se sídlem ve Francii došla k názoru, že francouzská úprava zásobování trhu banány je v rozporu s čl. 30(28) a násl. SES. Požádala EK, aby podle čl. 169 (226) SEHS zahájila s Francií řízení o porušení smlouvy a vedlo ke zrušením kvót pro dovoz banánů ze třetích států, a uhrazení škod, které jí zavedením omezení dovozu vznikla. EK ve lhůtě 2 měsíců nezahájila řízení o porušení smlouvy, proto A.S. sama podala žalobu podle čl. 173 (226) a 175 (228) SEHS. Komise reagovala svým podáním, kde označila žalobu jako nepřípustnou. Gen.advokát: aktivní legitimaci má jen EK a členské státy, soukr.osoba nemůže podat návrh SD, předpokladem je rozhodnutí, kterým byla porušena smlouva, EK nemá povinnost zahájit řízení – je na jejím uvážení. Rozsudek: Žaloba tvrdí, že EK porušila smlouvu tím, že opomněla rozhodnout o podání žaloby. Z čl. 169 (226) SEHS vyplývá, že EK není povinna zahájit řízení, a je vyloučeno, aby na ní jednotlivec vyžadoval stanovisko. Navíc ve skutečnosti žalobkyně žádá učinit právní akty, které se jí bezprostředně nedotýkají, a proto by ano nemohly být napadeny žalobou na neplatnost. Žaloba je nepřípustná.
Řízení o neplatnosti právního aktu Lomé II – 114/86 (1988) Spojené království v. EK Skutkový stav: Spojené království se domáhalo prohlášení neplatnosti opatření EK (vytváření seznamů uchazečů pro zakázky). EK vznesla námitku nepřípustnosti žaloby, protože opatření není schopno vyvolat právní následky. SK namítalo, že aplikace tohoto opatření právní následky vyvolá. Rozsudek: Oznámení úmyslu EK sestavovat listiny kandidátů není aktem způsobilým vyvolat právní následky. Žaloba je nepřípustná.
Plaumann – 25/62 (1963) v. EK Skutkový stav: Dovozce mandarinek podal žalobu proti rozhodnutí EK, kterým zamítla žádost SRN o povolení částečného zrušení dovozních cel na mandarinky do Německa. EK popírala přípustnost žaloby podle čl. 173 (230) SEHS, protože rozhodnutí je adresované čl.státu a Plaumann není bezprostředně a osobně dotčen. Rozsudek: podle č. 173 (230) SEHS může podat žalobu FO nebo PO proti rozhodnutí adresovaného jiné osobě, pokud se jí bezprostředně a osobně týká. EK tvrdí, že „jiné osoby“ nejsou čl. státy. Pojem se nesmí vykládat restriktivně. Rozhodnutí bylo adresováno Spolkové vládě a je pro ni závazné. Dovozce mandarinek je v tomto případě dotčen z důvodu obchodní činnosti (okruh těchto osob není omezený), kterou může vykonávat kdokoliv, a proto ho nelze individualizovat jako adresáta. Návrh na vyslovení neplatnosti je nepřípustný.
Wöhrmann – 31/62 (1962) v. EK Skutkový stav: Žaloba u německého soudu proti výši dovozního cla stanoveného rozhodnutím EK. Před rozhodnutím podal k ESD návrh proti směrnicím vydaným ve formě rozhodnutí EK. Může být projednávána neaplikovatelnost směrnic podle čl. 184 (241) SEHS před SD, zatímco probíhá před národním soudem řízení týkající se směrnice. Rozsudek: Čl. 184 dává možnost dovolávat se neaplikovatelnosti směrnice i po uplynutí lhůty podle podle čl.173 (230 – lhůta 2 měs.), ale nelze zahajovat samostatně incidenční řízení (bez probíhajícího hlavního řízení u ESD – je doplňkem řízení o neplatnost právního aktu podle čl.230, který pak platí erga omnes)
4
Řízení o předběžné otázce Foto Frost – 314/85 (1987) v. Hauptzollamt Skutkový stav: Finanční soud v Hamburku předložil předběžnou otázku, zda je oprávněn přezkoumávat platnost aktů ES nebo zda je povinen požádat o posouzení SD. (rozhodnutí EK, které bylo považováno za neplatné) Rozsudek: čl. 177 (234) SEHS neřeší, zda mohou národní soudy samy řešit platnost právních aktů orgánů ES. Není povinnost vyžádat si rozhodnutí o předběžné otázce (existuje pouze pro národní soudy, které jsou poslední instancí). Mohou posoudit námitky neplatnosti uplatňované stranami, ale nemají pravomoc prohlásit právní akty orgánů ES za neplatné. Stejně tak ESD nemá pravomoc rozhodovat o platnosti VP.
Nordsee – 102/81 (1982) Skutkový stav: Tři rejdařské skupiny z Brém čerpaly podporu ze zemědělských usměrňovacích záručních fondů. Mezi sebou měly smlouvu s rozhodčí doložkou. Podpora nebyla rozdělena rovnoměrně s odvoláním na EK a jedna skupina podala na ostatní žalobu u rozhodčího soudu. Rozhodci předložili předběžnou otázku ESD jak posuzovat rozdělení práv „pool“ mezi skupinami. Rozsudek: Je rozhodčí soud, složený ze soukromých osob, soudem podle čl. 177 (234)? Tato činnost vykazuje podobnost, je upravena zákonem, rozhodnutí má následky pravomocného soudního rozsudku. SRN ale nepověřila tyto osoby k tomu, aby plnili tyto povinnosti, není tedy dostatečně úzký vztah a rozhodčí soud není soudem čl.státu a ESD tedy není příslušným k rozhodování.
CILFIT – 283/81 (1982) Skutkový stav: K dovozu vlny v Itálii byla zákonem stanovena povinnost šetření za poplatek. Žaloba na ministerstvo zdravotnictví o vrácení poplatků pro rozpor s KP. Otázka, zda čl.177(234) nemá předjímat oprávnění národních soudů poslední instance posoudit nutnost předložení předběžné otázky ESD. Rozsudek: podle čl.177(234) může každý soud čl.státu a povinnost má soud poslední instance. Účelem čl.177 (234) je zabránit rozdílným rozhodnutím v ES ve věcech KP. Povinnost neplatí, pokud otázka již byla zodpovězena v případu se stejným právním základem – acte claire. Omezení povinnosti platí i pro případ, kdy existuje konstantní judikatura ESD i pokud právní základ identický není.
Wünsche III – 69/85 (1986) Skutkový stav: Během soudního sporu o zamítnutí žádosti o dovozní licenci na houbové konzervy podala společnost novou žádost a ta byla zamítnuta z důvodu ochranných opatření ES. Žalobce v dalším sporu namítal, že dřívější rozsudek ESD je pochybný a nemá závazné právní následky. Rozsudek: platnost rozsudku v řízení o předběžné otázce podle čl. 177 (234) nepatří k právním aktům ES, které tvoří předmět řízení o předběžné otázce podle čl. 177 (234). Rozsudek je závazný pro soud, který p.o.položil i pro další soudy, které ve věci rozhodují. Není vyloučeno, aby soud předložil p.o. znovu ve stejném řízení při změně skutkového základu nebo potřebě o vyjasnění dalších otázek.
Odpovědnost členských států TA-Luft – C-361/88 (1991) EK v. SRN Skutkový stav: Směrnice o hraničních hodnotách kvality vzduchu pro oxid siřičitý a sirný prach, a pro obsah olova ve vzduchu. Členské státy byly povinny učinit vhodná opatření k tomu, aby hraniční hodnoty byly od 1987 skutečně dodržovány. SRN žádná opatření pro dodržení ani jedné směrnice neučinilo. Zastávalo stanovisko, že míra ochrany byla již dosažena příslušnými existujícími předpisy. Komise to však nepovažovala za uspokojivé vysvětlení a podala žalobu o porušení Smlouvy dle čl. 169 (226) ES proti SRN. Rozsudek: EK zastává názor, že VP nemají kogentní povahu a věcná působnost je omezenější, než u směrnice. SRN tedy porušila smlouvu tím, že nevydala ve lhůtě žádoucí opatření, aby vyhověla směrnici.
Francovich – 9/90 (1990) v. Itálie Skutkový stav: Itálie nerespektovala lhůtu pro transponování směrnice o ochraně pracovníků v případě nesolventnosti zaměstnavatele, a byla rozhodnutím SD odsouzena pro nečinnost. V důsledku nečinnosti nebyla zajištěna ochrana, Francovich a Bonifaciová neobdrželi peníze a podali žalobu, soud odsoudil podniky k zaplacení, ale ty byly v úpadku. Obrátili se na italský stát, aby jim poskytl záruku podle směrnice nebo odškodnění. Předběžná otázka: lze se dovolávat bezprostředního účinku směrnice před národním soudem a existuje odpovědnost státu za škody způsobené nesplněním povinnosti z KP ?
5
Rozsudek: Neprovedená směrnice zakládá jednotlivcům práva. Otázkou je, zda jsou bezpodmínečná a přesná. Založení fondu bylo možné ve spolupráci s dalšími subjekty a ty nebyly povinny z neprovedené směrnice – nelze se jich dovolat před národním soudem. Stát je odpovědný za porušení povinnosti učinit opatření k zajištění výkonu závazku podle KP. Nárok na odškodnění je podmíněn nesplněním výsledku, který předpokládá směrnice, obsah práv je identifikovatelný ze směrnice, je příčinná souvislost mezi škodou a porušením závazku.
Odpovědnost Společenství Schöppenstedt – 5/71 (1971) v. Rada Skutkový stav: Cukrovar marně požadoval náhradu škody na Radě za újmu, která mu vznikla Nařízením (zmocnění čl. státům pro vyrovnání rozdílu cen cukru na volném trhu). Podal žalobu podle čl.215 (288 mimosml.odp.) a požadoval škodu způsobenou Nařízením. Rada namítla nepřípustnost žaloby, protože to považovala za obcházení náhrady škody, kdy KP nezná právo soukromých osob na odškodnění způsobené nařízením. Rozsudek: Předpokladem pro odpovědnost za legislativní činnost ES je, že akt obsahuje „hospodářsko-politická rozhodnutí“ (což Nařízení obsahovalo) a „dostatečně závažné porušení“ právní normy (k čemuž nedošlo) a proto byla žaloba zamítnuta.
Lidská práva Stauder – 26/69 (1969) – ochrana osobnosti Skutkový stav: Příjemcům sociální podpory SRN poskytovala zlevněné máslo na základě Rozhodnutí EK vydaného ve prospěch některých skupin spotřebitelů. Z německé jazykové verze vyplývalo, ze na poukázku museli uvést jméno a adresu. Pan Stauder se obrátil na správní soud, že uvádění jména a adresy je protiprávní. Komentář: otázka zda výkon veřejné moci ES je a zda může být omezen ochranou ZLP ? Ochrana cti občana resp.jeho osobních údajů je v obecných zásadách KP. Je nutné přihlížet ke všem jazykovým verzím, hledat smysl a sledovat účel, a volit nejméně zatěžující výklad, pokud postačí k dosažení cíle.
Hauer – 44/79 (1979) – ochrana vlastnictví Skutkový stav: Povolení k výsadbě vinic
Hoechst – 46/87, 227/88 (1989) v. EK – ochrana soukromí Skutkový stav: EK se pokusila kvůli podezření z kartelové dohody provést místní šetření ve společnosti Hoechst AG. Ta ji bez soudního povolení k domovní prohlídce odmítla a to i v druhém případě, kdy úředníci EK hrozili pokutou 1.000 ECU denně. Povolení k prohlídce národní soud na druhý pokus vydal, šetření bylo provedeno a Rozhodnutí Komise byla uložena pokuta 55.000 ECU. Hoechst podal žalobu podle čl. 173(230) proti Rozhodnutí s tím, že EK překročila své pravomoci, rozhodnutí nejsou odůvodněná a řízení je protiprávní. Rozsudek: Na ochranu soukromého a rodinného života má podle EÚLP má nárok každý, ale týká se osobnosti a nelze ji rozšiřovat na provozní prostory. Oprávnění delegovaná na EK jí mají umožnit splnění povinností z nařízení o respektování soutěžních pravidel na společném trhu. Výkon oprávnění (včetně práva vstupu) jsou podniky povinny respektovat. EK má v této souvislosti také povinnosti: udat předmět a účel šetření, vyšetřovací oprávnění se liší podle druhu řízení, prohlídku provedou buď v součinnosti s podnikem, nebo bez ní za spolupůsobení státních orgánů. (musel zaplatit pokutu i náklady řízení ).
Prais – 130/75 (1976) v. Rada – svoboda vyznání Skutkový stav: Do konkurzu na překladatele pro Generální sekretariát Rady se přihlásila zájemkyně. Byla pozvána na konkurz, ale omluvila se, že termín konkurzu je v době židovského svátku a požádala o jiný termín. Rada jí jiný termín nepovolila, protože bylo žádoucí, aby všichni uchazeči vykonali zkoušku v jeden den. Vivien Prais podala stížnost podle služebního řádu, kterou Rada zamítla. Podala žalobu, ve které požadovala, aby byly zrušeno rozhodnutí o její stížnosti, rozhodnutí o zamítnutí jiného termínu a výsledky zkoušky. Řízení a rozsudek: žalobkyně tvrdí, že byla diskriminována z důvodu náboženství, když jí nebylo umožněno vykonat zkoušku. Rada ale nepožadovala uvádět víru. Jiný termín by Rada zamítla i dalším uchazečům. Služební řád stanovuje, výběrové řízení musí proběhnou za stejných podmínek pro všechny uchazeče. Paní Prais sice uvědomila Radu o potenciálně nevhodných datech, ale vyhovění požadavku by znamenalo porušení zásady demokr. procesu a vznik značných nákladů. Žaloba zamítnuta pro neuplatnění práva efektivním způsobem.
6
Volný pohyb zboží Dassonville – 8/74 (1974) Skutkový stav: Firma Dassonville dovážela do Belgie skotskou whisky, ale nemohla prokázat původ zboží (nepřímý dovozce). Byla žalována, ale bránila se, že belgické právo odporuje KP. Rozsudek: obchodník zboží řádně nakoupil na francouzském trhu a jako paralelní dovozce je znevýhodněn oproti přímému dovozci. ORUKO je každé obchodní pravidlo členských států způsobilé bezprostředně nebo nepřímo, potenciálně nebo skutečně bránit obchodu uvnitř ES.
Cassis de Dijon – 120/78 (1979) Skutkový stav: Firma REWE požádala o povolení dovézt do SRN likér CdD. Povolení nebylo uděleno, protože obsah alkoholu nesplňoval min.podle německého zákona. Firma podala žalobu ke správnímu soudu. Předběžná otázka: je stanovení min.obsahu alkoholu ORUKO ? Rozsudek: KP výrobu a prodej lihovin neupravuje a je věcí čl.států. Nicméně úprava min.obsahu alkoholu nesleduje cíl všeobecného zájmu a taková úprava je obchodní překážkou neslučitelnou s čl.30 (28) SEHS a je ORUKO, pokud se týká zboží, které je vyrobeno v jiném čl.státě a řádně uvedeno na trh. Formule CdD: lze opatření nediskriminační povahy, není-li upraveno KP, pokud je přiměřené a existuje kategorický požadavek.
Keck – C-267/91 a C-268/91 (1993) Skutkový stav: Francouzským zákonem je zakázáno přeprodávat zboží se ztrátou. Obchodníci ve Štrasburku prodávali ve svém supermarketu kávu se ztrátou, aby čelili konkurenci nedalekého supermarketu v Alsasku, kde takový zákaz neexistuje. Bylo proti nim zahájeno trestní stíhání. Předběžná otázka: zda je zákaz prodeje se ztrátou slučitelný se zásadami volného pohybu zboží ? Rozsudek: ORUKO jsou zakázána mezi členskými státy. Zákaz prodeje se ztrátou není určeno k úpravě obchodu mezi čl.státy. Protože vzrůstá tendence dovolávat se čl. 30(28) jako prostředku k napadání jakýchkoliv pravidel, soud musí vyjasnit svou judikaturu. Z definice Dassonville jsou tak vyloučena opatření nediskriminační povahy v oblasti způsobů obchodování.
Silhouette – C-355/96 (1998) Skutkový stav: Výrobce drahých značkových brýlí v Rakousku prodává na rakouském trhu přímo v dalších zemích prostřednictvím distributorů. Vyvezl výprodejové brýle do Bulharska s tím, že přikázal distributorovi prodávat jen v Bulharsku a bývalém SSSR. Zde brýle nakoupila rakouská firma Hartlauder běžně prodávající levný šunt, dovezla je zpět do Rakouska a s velkou reklamou začala prodávat. Silhouette podala návrh na předběžné opatření u Vrchního soudu v Rakousku. Předběžná otázka: jsou národní pravidla upravující vyčerpání práv k ochranné známce výrobku ve vztahu k výrobkům daným do oběhu mimo EHP v rozporu s KP ? Rozsudek: Směrnice 89/104 dává vlastníku registrované známky výlučně práva v ní obsažená. K vyčerpání práva k ochranné známce dojde uvedením na trh majitelem známky nebo s jeho souhlasem. Zatímco paralelní dovozy uvnitř EHP jsou pozitivní a ve prospěch spotřebitele (a došlo ke kominut.vyčerpání práva), pak reexport ze třetích zemí poškozuje výrobce (práva se nevyčerpávají druhově, ale jen k jednotlivému výrobku).
Volný pohyb osob Bosman – C-415/93 (1995) Skutkový stav: Profesionální fotbalista byl zaměstnán klubem RCL v Belgii. Byla mu nabídnuta tímto klubem smlouva na 1 rok za minimální povolenou částku, to odmítl, takže byl zapsán na listinu hráčů pro přestup. Žádný klub neprojevil zájem a tak Bosman sám kontaktoval francouzský klub, se kterým se dohodl. Došlo k podpisu smlouvy mezi oběma kluby o hostování za částku 1,2 mil.BFR splatných poté, co Franc.fotbalová federace obdrží potvrzení o přestupu. RCL si to ale rozmyslel a FFF o potvrzení nepožádal. Tím zůstaly smlouvy neúčinné a Bosman celou sezónu nehrál. Rozsudek: přestupová pravidla odporují čl. 48 (39) bez ohledu na to, že upravují spíš vztahy klubů, než pracovní vztahy sportovců. Výkon sportů za mzdu (tj.profesionálně) spadá pod KP a není třeba, aby zaměstnavatel byl podnikem. Ze zjištění soudu vyplývá, že Bosman uzavřel pracovní smlouvu s klubem jiného čl.státu a tím přijal nabízené zaměstnání. Přestupová pravidla a pravidla o počtech nasazených hráčů (přísl.jiného čl.státu) založila překážku volného pohybu pracovníků. Není možné, aby hráč po vypršení smlouvy mohl přijmou jinou smlouvu jen po zaplacení odstupného.
7
Royer – 48/75 (1976) Skutkový stav: Francouz Royer se bez ohlášení zdržoval několik let v Belgii u své manželky. V Francii byl odsouzen za kuplířství a vyšetřován pro krádeže. Belgie ho vyhostila a zakázala další vstup. Royer se vrátil k manželce, byl zatčen a držen ve vazbě, protože jeho chování zakládalo důvod se domnívat, že jeho přítomnost je nebezpečná pro veř.pořádek. Rozsudek: Právo přicestovat do čl.státu, aby se připojili k manželovi, vyplývá ze SEHS. Vzniká nezávisle na povolení k pobytu, není proto možné zákaz vstupu ospravedlnit nesplněním zákonných formalit, a samo o sobě není ohrožení veř.pořádku a vyhoštění není slučitelné se SEHS. Posouzení opatření veř.pořádku se posuzuje výlučně osobní jednání a NE porušení ohlašovací povinnosti.
Levin – 50/81 (1982) Skutkový stav: Paní Levin, britská občanka a manželka občana třetího státu, požádala o povolení k pobytu v Holandsku. Žádost byla zamítnuta, protože udělení by bylo v rozporu s veř.zájmem – nepracovala. Podala opravný prostředek s tím, že mají s manželem dostatečný příjem a majetek. V lhůtě nebylo rozhodnuto, proto podala žalobu na vydání pobytového povolení proti Ministerstvu spravedlnosti, kde uvedla, že její příjem nedosahuje min.mzdy a slouží k dosažení povolení k pobytu pro jejího manžela. Rozsudek: Má právo na pobyt pracovník, který měl jiný cíl příjezdu a pobytu než výkon činnosti ? Volný pohyb se netýká všech, ale jen těch, kteří činnost v námezdním poměru vykonávají nebo vážně vykonávat chtějí. Úmysl pracovníka, který ho pohnul k výkonu práce, jsou bezpředmětné a nemohou být brány v úvahu.
Van Duyn – 41/74 (1974) Skutkový stav: Nizozemská občanka Van Duyn cestovala do VB za účelem výkonu zaměstnání jako sekretářka scientologické církve. VB jí nepovolila vstup z důvodu ochrany veř. pořádku, protože činnost církve považuje za společensky škodlivou. Paní Van Duyn napadla rozhodnutí u soudu. Předběžné otázky: má čl. 48 (39) SEHS a směrnice o pobytu bezprostřední účinek ? Rozsudek: SEHS zabezpečuje volný pohyb pracovníků, má bezp.účinek a lze se ho dovolat u národních soudů. Směrnice stanovuje, že opatření přijatá z důvodu veř. pořádku musí být založena výlučně na osobním chování jednotlivce, zakládá subj.práva uplatnitelná u národních soudů. Pokud je jednotlivec spjat s organizací, kterou čl. stát považuje za společensky škodlivou (ne však nezákonnou), může čl. stát neumožnit osobě, která hodlá u takové organizace přijmout zaměstnání, využít právo volného pohybu, ačkoliv neomezuje své vlastní občany.
Lawrie-Blum – 66/85 (1986) Skutkový stav: Britka provdaná v Německu složila státní zkoušku na univerzitě (učitelství), ale nebyla připuštěna k přípravné službě z důvodu neexistence osobních předpokladů. Právní úprava přípravné praxe předpokládá, že účastníkem může být jen Němec. Podala žalobu u správního soudu, který ji zamítl s odkazem na čl.48 (39) SEHS. Spolkový správní soud položil ESD předběžnou otázku. Rozsudek: svobodný pohyb pracovníků je svoboda podle KP. Referendář při své praxi podléhá příkazům a dohledu školy, na kterou je umístěn, pobírá mzdu, vyučuje žáky – všechna kritéria prac.poměru jsou splněna. Nelze pod touto činností hledat výkon veřejné moci (zaměstnání ve veřejné správě), protože neplní úkoly obecných zájmů státu a tudíž ji nelze vyhradit pro německé občany.
Svoboda podnikání Klopp – 107/83 (1984) Skutkový stav: Německý advokát s kanceláří v Düsseldorfu, absolvoval advokátní zkoušky na francouzské univerzitě a požádal o výkon advokacie v Paříži. Podle francouzského práva mohl mít advokát jen jednu kancelář a proto byla jeho žádost odmítnuta. Nejvyšší soud položil předběžnou otázku, zda je fr.úprava v souladu se svobodou podnikání. Rozsudek: čl.52 (43) stanovuje, že svoboda podnikání zahrnuje právo zahájit a provozovat sam. výdělečnou činnost za podmínek stanovených pro vlastní příslušníky. To neznamená, že lze stanovit advokátům povinnost mít jen jednu kancelář, resp. místo podnikání, a to ani v případě regulovaných povolání.
Volný pohyb služeb Watson a Belmann – 18/75 (1976) Skutkový stav: V Itálie existuje ohlašovací povinnost jak pro cizince, tak pro ubytovatele sankcí peněžité pokuty/odnětí svobody. Pan Belmann ubytoval paní Watson a oba porušili ohlašovací povinnost. Bylo zahájeno trestní řízení. Stanovisko EK bylo, že paní Watson je příjemcem služeb podle čl. 59 (49) a tudíž se na ni VP neaplikují.
8
Rozsudek: Regulace pobytu cizinců musí být přiměřená. Úřady přijímacího státu mohou uložit příslušníkům jiných čl. států povinnost ohlásit přítomnost úřadů, ale tato povinnost nesmí být spojována se zjevně nepřiměřenou sankcí nebo lhůtou. Právní předpisy sloužící ke kontrole cizinců neznamenají omezení volného pohybu, pokud neobsahují diskriminační kritéria podle st.příslušnosti, která jsou čl.7(12) zakázana.
Pojem podniku Höfner – C-41/90 (1991) Skutkový stav: Personální poradci Höfner a Elser podali žalobu na společnost Macrotrom GmbH o zaplacení honorářů ze smlouvy. Trh práce byl v Německu regulován speciální úpravou (AFG) ve snaze o vysokou zaměstnanost a hospodářský růst a monopol na zprostředkování práce vykonávalo Speciální zařízení. Současně se vyvinula zvláštní zprostředkovatelská činnost poradců a byla trpěna, i když byla v rozporu se zákonem a jakýkoliv právní úkon byl neplatný. Předmětem sporu je slučitelnost smlouvy mezi stranami. V rámci plnění dodali vysoce kvalifikovaného kandidáta, ale firma ho nepřijala a žalobcům nezaplatila honorář. Rozsudek: Zprostředkovatelská činnost je hospodářskou činností bez ohledu na právní formu a způsob financování. Zprostředkovatelny práce byly považovány za podniky, kterým byla poskytnuta výlučná práva a jsou monopolním poskytovatelem služeb, ale ne z hospodářských důvodů a proto není důvod k veřejným podnikům.
Zákaz kartelů Consten-Grundig – 56 a 58/64 (1966) Skutkový stav: EK zakázala rozhodnutím dohodu o výlučném obchodu německého výrobce elektroniky Grundig a francouzského prodejce Consten. Zamýšleným účelem bylo dosáhnout výhradního postavení na francouzském trhu a zabránit paralelním dovozům mimo jiné tím, že byla uzavřena dodatečná dohoda o použití speciální ochranné známky. Firma Consten podala žalobu na paralelního dovozce UNEF pro poškozování obchodní známky a v prvém stupni byla úspěšná. UNEF se odvolal a podal stížnost k EK. Komise vydala rozhodnutí podle nařízení, odvolací soud řízení přerušil a Consten napadl rozhodnutí EK u ESD. Rozsudek: Dohody mezi účastníky, které narušují nebo omezují soutěž tím, že se pokusí ke škodě spotřebitele vyloučit určitý výrobek ze soutěže, jsou v rozporu s čl. 85 (81) SEHS. Zakázány jsou i dohody mezi podnikali různých hospodářských stupňů (vertikální kartel) i když se nejedná o zneužití dominantního postavení na trhu, pokud to negativně narušuje obchod mezi čl. státy. Není nutné přihlížet ke skutečným důsledkům dohody, pokud je zřejmé, že dohoda způsobuje narušení nebo omezení soutěže.
Kodak – rozhodnutí úř.věstník L147 (1970) Skutkový stav: Kodak podniká na území členských států prostřednictvím svých dceřiných firem, které pro své odběratele používají všeobecné obchodní podmínky. Kodak dal dceřiným firmám pokyn, aby VOP sjednotily a uvedly do souladu s čl. 85 (81) SEHS za účelem získání negativního atestu podle nařízení 17/1962. Rozhodnutí Komise: Dceřiné společnosti používají sice tytéž obchodní podmínky, ale musí respektovat pokyny své mateřské společnosti, která nad nimi má kontrolu. Nové obchodní podmínky nejsou důsledkem dohody nebo jednání ve shodě mezi různými soutěžiteli. Navíc tyto VOP neobsahují žádné ustanovení, které by omezovalo vývoz uvnitř společného trhu – naopak tento připouští za volné ceny, takže tyto výrobky nejsou vyřazeny ze soutěže.
Exteritoriální účinky pravidel soutěže Wood Pulp – 89, 104, 114, 116, 117, 125-129/85 (1988) Skutkový stav: Producenti dřevní buničiny z USA, Kanady, Švédska, … , jejichž podíl na trhu ES byl více než 60%, slaďovali své ceny. EK jim za to uložila vysoké pokuty. Dotčené podniky podaly podle čl. 173 (230) SEHS žalobu pro neplatnost rozhodnutí Komise kvůli nesprávnému posouzení teritoriálnímu dosahu čl. 85 (81) a neslučitelnost s MPV. Rozsudek: Zdroje zásobování jsou mimo ES a trh má proto globální dimenze. Tam, kde producenti prodávají odběratelům do ES, mezi sebou cenově soutěží o získání zakázek. Pokud tedy slaďují své ceny a za tyto ceny skutečně prodávají do ES, účastní se tím jednání ve shodě s cílem omezení soutěže na společném trhu ve smyslu čl. 85 (81) SEHS. Producenti v tomto případě prováděli svou cenovou dohodu v prostoru ES a tudíž je dána pravomoc ES aplikovat svá soutěžní pravidla podle zásady teritoriality ta, jak uznává MPV.
9
Evropská dimenze narušení soutěže Völkl – 5/69 (1969) Skutkový stav: Prodejce praček Völkl uzavřel dohodu se společností Verwaecke o výlučném oprávnění prodeje v Lucembursku a Belgii z důvodu ochrany před paralelními dovozy. Došlo ke sporům v provádění dohody a Völkl zažaloval Vaerwaecke před německým soudem. Odvolací soud položil předběžnou otázku. Rozsudek: Negativní dopad na obchod mezi členskými státy může mít dohoda, která přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně může obchod ovlivnit. V tomto případě se vzhledem ke slabému postavení účastníků na trhu jedná o nevýznamnou dohodu, a proto nespadá pod zákaz v čl. 85(81).
Zákaz zneužívání dominantního postavení Chiquita-banány – 27/76 (1978) v. Komise Skutkový stav: United Brands Company (UBC) byla největším producentem banánů s podílem 45%. Její dceřiná společnost UBCBV byla pověřena koordinací evropského trhu. UBC zakázala svým distributorům prodej banánů konkurence. Ceny se jednotlivých čl.státech významně lišily. Firma Ollessen v Dánsku převzala distribuci jiného distributora a UBC jí přestala banány dodávat. Ollessen podala stížnost k EK proti UBCBV, ta ji shledala vinnou porušením soutěžních pravidel a uložila jí pokutu. UBC i UBCBV podaly na Komisi žalobu na neplatnost jejího rozhodnutí s tím, že Komise nesprávně popsala geografický trh. Rozsudek: Společnost zákazem distributorům prodávat banány jiných producentů omezuje trh ke škodě spotřebitelů. Věcně relevantní trh je vymezen zaměnitelností produktu a protože banány jsou specifické, lze je vydělit z trhu pro jiné ovoce. Prostorově relevantní trh zahrnuje taková území, na kterých existují podmínky soutěže (v některých zemích existují zvláštnosti při dovozu a odbytu). Společnost UBC má dominantní postavení podle čl. 86 (82), protože disponuje takovým stupněm nezávislosti na relevantním trhu, že má možnost bránit účinné soutěži konkurentů.
Hoffmann – La Roche – (1979, 461) v. Komise Skutkový stav: Hoffmann-La Roche měl dominantní postavení na trhu s vitamíny, které vyráběl a distribuoval. Měl smlouvy s distributory a prodejci, a někteří z nich souhlasili, že budou nakupovat výhradně La Roche, jiní měli potvrzené věrnostní rabaty (s anglickou klauzulí – pokud jinde dostane nižší cenu a La Roche ji odmítne snížit, může nakoupit jinde bez ztráty rabatu). Rozsudek: La Roche má podíl na sedmi relevantních trzích 41-51% a vzhledem k dalším skutečnostem (šíře sortimentu, technologický náskok, specializovaná síť odbytu …) je nezávislý na relevantním trhu tak, že může v rámci trhu vyloučit účinnou soutěž, a výlučné dodávky byly zneužitím dominantního postavení.
Kontrola fúzí Continental Can – 6/72 (1973) Skutkový stav: Americká společnost Continental Can, výrobce obalového materiálu a balicích strojů, získala 85 % podíl v německé firmě a zamýšlela fúzi se společností Metalbox v Londýně. Byla uzavřena smlouva mezi Continental, která měla sídlo ve Francii i Holandsku, a francouzskou společností Thomassen, jejímž předmětem bylo založení dceřiné společnosti Europemballage v USA, na kterou by Continental převedla akcie německé společnosti. Po zveřejnění záměru Komise zahájila řízení proti Continental a Europemballage ohledně nabytí většinového balíku akcií společnosti TDV. Rozsudek: Při posouzení případu nehraje roli, že dceřiná společnost má sídlo v USA – řídí se příkazy mateřské společnosti. Čl. 86 (82) se vztahuje nejen na jednání, z nichž může spotřebitelům vzniknout bezprostřední škoda, ale i na taková jednání, která způsobí škodu zásahem do struktury skutečné soutěže.
Státní podpory Volkswagen – T-132/96 a T-143/96 (1999) Skutkový stav: O poskytování podpor nad 12 mil.ECU měla být Komise neprodleně informována. Po připojení NDR k SRN, zkolabovala výroba Trabantů v Sasku. Volkswagen převzal uvolněné výrobní závody a s úmyslem výrobu zachovat uzavřela dohodu s veřejnoprávní agenturou pro restrukturalizaci. Ta zahrnovala znovuotevření závodů a vybudování nových. Komise dostala od vlády neúplné informace a usoudila, že podpora by mohla narušit soutěž. Po doplnění informací Komise rozhodla, že nelze nadále považovat podporu za jediný projekt a podporu do 1993 (Mosel I) označila za slučitelnou se společným trhem. Dalším rozhodnutím označila podpory pro projekty Mosel II, Chemnitz IaII za neslučitelné, i když měly být poskytnuty podle zákona na podporu oblastí postižených rozdělením
10
Německa. Stát Svobodné Sasko a Volkswagen podaly žalobu na neplatnost rozhodnutí. Komise namítla, že Svobodný stát Sasko nemá způsobilost k podání žaloby. Rozsudek: podle německé Ú má Svobodný stát Sasko právní subjektivitu a tudíž způsobilost podat žalobu podle čl. 173 (230) proti rozhodnutí, které je určeno jiné osobě, ale které se ho bezprostředně a osobně dotýká. Situace v nových spolkových zemích nenastala rozdělením, ale nastavením jiného politicky – ekonomického systému v rozdělených částech Německa. Komise již přihlédla k nezaměstnanosti a životní úrovni v Sasku při stanovení výše podpory. Smysl „poruchy hospodářství“ v čl. 92 (87) musí být vykládán tak, že se musí týkat celého státu a ne jen jeho regionu.
11
