60. výročí konce II. světové války na Senio.cz ve vzpomínkách našich přispěvatelů

Vážení a milí čtenáři, tištěné vydání Senio.cz, které dostáváte do rukou, je dvoučíslem roku 2005. Tuto formu jsme zvolili záměrně, abychom měli více prostoru pro představení seriálu publikovaného u příležitosti tří let od zahájení provozu www.senio.cz. Od února 2005 jsme každý týden zveřejňovali jeden vzpomínkový článek z tvorby našich přispěvatelů v seriálu „60. výročí konce II. světové války na Senio.cz“. Příspěvky byly různé povahy – povídky, příběhy, vyprávění, úvahy, dobové fotografie – a zobrazovaly osobní zkušenost pisatelů, jejich pocity, zážitky, zajímavé osudy z konce války nebo jejího průběhu. Válečnou tématiku zde doplňují ukázky z dalších nových seriálů letošního roku, připomenutí rubrik, aktivit a nástrojů, které vám www. senio.cz nabízí, ale i zmínky o novinkách v naší činnosti. Budeme rádi, když vás tyto informace zaujmou a třeba i inspirují ke spolupráci s námi. Za tým Senio.cz Jana Lešikarová

60. výročí konce II. světové války na Senio.cz ve vzpomínkách našich přispěvatelů Raduji se z přítomnosti, těším se na budoucnost a vzpomínám na minulost.

František Konečný – Vzpomínky z mého života – 1. a 2. díl Chtěl bych vám říci něco ze svého života. V žádném případě se nechci chlubit, ani se litovat, ani jedno ani druhé. Protože dříve o některých věcech nebylo možno mluvit, chci jen, abyste věděli něco o mých zážitcích na frontách a z lágrů. Budou to jen kusé útržky z mých prožitků. Hana Jančíková – Vzpomínky Karla Goldsteina Letos uplynulo šedesát let od osvobození naší republiky z nacistického područí. Před šedesáti lety skončil „Protektorát Böhmen und Mähren“, skončily dny prožívané ve strachu ze zítřka. Lidé se vraceli z věznic a koncentračních táborů. Bohužel, část obyvatel, označených Norimberskými zákony za Židy, se nikdy nevrátila. Zmizeli... Milena Komárková a Helena Mikšíková – Mozaika vzpomínek Večeřeli jsme, někdo nám zabušil na okno. Hoří! Hoří! Vyběhli jsme ven. Všude bylo podivné růžové světlo. Ulicí běželi lidé. Přidali jsme se k nim. Za posledním domem jsme v úžasu zůstali stát. Celá západní obloha byla v jednom ohni. Kdosi řekl: „To je polární záře. Je to zlé znamení.“ Ženy začaly hořekovat: „Bude válka, bude válka!“ Jedna si dlaněmi zakryla tvář. Křičela: „Tolik krve, tolik krve se prolije!“ Vyděšeně jsem se rozhlížela. Všichni jsme byli od té záře krvaví. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Obloha začala blednout a lidé se pomalu rozcházeli. V uších mi zněla písnička, kterou maminka v poslední době často zpívala: „Bude vojna, bude, kdo tam na ni půjde?“

František Dobeš – Paměti – II. Světová válka Dnes už nevím, kdy vojáci opustili tábory v okolí Kolárovic. Myslím, že to bylo na podzim roku 1945. Tak pro kolárovické občany skončila II. světová válka. Starosti spojené s válkou a vojáky pominuly a už byly na obzoru jiné. Josephine Napravil – Konec války Měla jsem to štěstí a hrozně jsem tomu ráda, že jsem přivezla prvního lidického chlapce - Václava Hanfu. Přijela jsem s ním 23. prosince 1945, byl u nás na Vánoce a ještě přes Nový rok. Chtěla jsem ho adoptovat, protože jsme neměli děti, ale pak se objevila nějaká tetička a kluka si vzala. Já jsem z toho byla celá smutná, ale nedalo se nic dělat.Kolikrát v životě jsem si říkala: „Co asi s ním je, co asi ten chlapeček dělá?“ A teď jednoho krásného dne po skoro padesáti letech jeden z mých sousedů zavolal a řekl: „Paní Napravilová, poslyšte, vy jste přivezla toho chlapečka, jste to vy?“ Já povídám: „Jo, to jsem já.“ Marie Kekrtová-Záleská – Moje vzpomínky 10. května dopoledne. Bylo překrásné ráno. Před námi v udržovaném parku se slunce opíralo do velkého kruhu, zasazeného do zeleného trávníku, plného modrých pomněnek a červených tulipánů. A najednou se v rádiu ozvala hudba - „Děti, to je naše národní hymna.“ - tu nikdy neslyšely. Měla jsem oči plné slz a děkovala jsem, že je konečně mír!!! Marie Urbanová – Válečný život v Klokotech Byly to jedny z nejkrásnějších dnů mého života. Byla jsem živá, zdravá a velmi, velmi šťastná. Život před sebou jsem viděla již jen v růžových barvách. Takové opojení životem jsem snad již nikdy nezažila. Jaroslav Stejskal – Vzpomínky na jaro 1945 Asi dva dny se v Kamýku celkem nic závažného nedělo. Až přišla zpráva, že zítra přijede sovětská armáda. Honem jsme zas stavěli na opačné straně Kamýka slavobránu. Velký problém byl, jak na ni azbukou napsat uvítací heslo, když z nás mladých nikdo azbuku neznal. Od rána jsme čekali s kyticemi krásně rozkvetlých šeříků a vesele jsme pak vítali druhou osvoboditelskou armádu. AJ – Druhá světová válka Nicméně já osobně jsem se nikdy v tom nehrabala, viděla jsem před sebou vždy tu jasnou budoucnost, která mě s plnou důvěrou očekávala, plná činorodé práce a studia. Válkou a násilím opovrhuji i všemi, kteří nelidskosti, i ve jménu demokracie pro sebe, propadají. Jarmila Žáková – Vzpomínka na 5. květen 1945 a seriál fotografií Na barikádách Palba jen zřídkakdy utichala, boj probíhal po celé nekonečné dny a noci až do památného dne 9. května, kdy první jednotky Rudé armády vjely do Prahy.

Milada Janatková – Významné události Československa v dětských očích Proč nemají radost, že je táta doma? Rozum osmiletého děvčátka toto Jaroslav Rind – Jak jsem prožil své osvobození nemůže nijak pochopit a nikdo holčičce nic nevysvětluje, je ještě příliš …… Přijeli jsme na shromaždiště do Tábora s padesátikilogramovým malá. Ale ona často a dlouho nad touto nelogičností přemýšlí. zavazadlem. Odevzdali jsme „dobrovolně“ klíče od domu, a tak darovali vše slavnému Reichu. Za to nám dali na krk číslo. V Bohušovicích Jan Hnízdil – Květen 1945 očima fotoreportéra nás vyložili a šli jsme asi tři kilometry pěšky do nového „domova“. Poslední oslední válečné a první mírové dny v Táboře. Zveřejněné fotografie zapůjčili: Jan Hnízdil - První hraní čsl. hymny v Táboře (str. 1 a 3); Jarmila Žáková - Bubenečský květen 1945 (str. 6 a 9)

NADACE SENIO Zřizovatelem je firma LAAR, a.s. Zapsána v nadačním rejstříku Krajského soudu v Českých Budějovicích 22. července 2005. NADACE SENIO DLOUHÁ 325 390 01 TÁBOR e-mail: [email protected]

Ze Statutu NADACE SENIO Článek 5 Účel Nadace a podmínky pro poskytování nadačních příspěvků 1. Nadace je zřízena za účelem: Dosažení obecně prospěšných cílů se zvláštním zaměřením k podpoře zachování kvality života seniorů a jejich aktivní účasti na životě občanské společnosti. 2. Nadace poskytuje nadační příspěvky na základě rozhodnutí správní rady k účelům stanoveným tímto statutem, dle písemného návrhu kteréhokoli orgánu Nadace, s uvedením konkrétního účelu, ke kterému má být majetek Nadace použit, částky, data, kdy má být poskytnut, včetně třetí osoby nebo třetích osob, k jejichž prospěchu má být majetek použit. 3. Majetek Nadace může být použit také jako nadační příspěvek pro třetí osoby na základě písemné žádosti podané touto třetí osobou Nadaci s uvedením přesného popisu účelu, který musí být v souladu s účelem Nadace. Správní rada rozhodne o tom, zda nadační příspěvek bude poskytnut a v jaké výši, včetně podmínek, za kterých může být nadační příspěvek poskytnut. Okruh osob, kterým lze poskytnout nadační příspěvek, není tímto statutem omezen. NADACE SENIO se též stala vlastníkem ochranné známky Senio.cz a provozovatelem prvního českého portálu pro seniory www.senio.cz Některé nejbližší aktivity, které NADACE SENIO plánuje: Pokračovat v provozování portálu www.senio.cz, dvakrát ročně vydávat jeho tištěná vydání, pořádat počítačové a jazykové kurzy, nabízet další vzdělávání v několika oborech a připravovat klubová setkání s různým zaměřením. Klub MOJESENIO – Jeho členové a zájemci o práci s počítačem a na internetu se scházejí od 27. března 2002 na společných klubových schůzkách každou třetí středu v měsíci. Velice brzy si účastníci těchto setkání vyžádali možnost individuálního procvičování počítačových dovedností a vyřizování e-mailové pošty, které se nyní koná pravidelně každý týden. O měsíčních schůzkách najdete více v rubrice SOCIO/Zprávy o nás/ SETKÁVÁNÍ. NOVÉ SERIÁLY 2005 – Petr Musílek, pořadatel festivalu Literární vysočina, je i autorem dvou letošních seriálů MEDAILE ZA VYTRVALOST a OD PRÁZNIN DO PRÁZDNIN. Cyklus „Od prázdnin do prázdnin“ je lyrickým záznamem prožitků šestiletého chlapce v rozmezí dvanácti měsíců zlomového roku, kdy začal chodit do školy. Obsah sbírky „Medaile za vytrvalost“ shrnuje autor v jejím úvodu: „Lidé píší deníky, životopisy a monografie. Když píší o psech, popisuji vlastně jen lidské záliby. Napadá mne, co by se stalo, kdyby si jednou přečetli malé zamyšlení starého psa? Kdyby přestali trvat na tom, že psát knihy je výhradní výsadou lidského rodu? Možná by nám psům o trochu více rozuměli. A možná by více rozuměli i sami sobě.“ 2

60. VÝROČÍ KONCE II. SVĚTOVÉ VÁLKY NA SENIO.CZ VE VZPOMÍNKÁCH NAŠICH PŘISPĚVATELŮ Vycházelo u příležitosti 3. výročí zahájení provozu www.senio.cz

ZVEŘEJNĚNÉ PŘÍSPĚVKY Mír! Mír! - Miřejovský Lubomír

Mozaika vzpomínek - Komárková Milena a Mikšíková Helena

Květen 1945 očima fotoreportéra - Hnízdil Jan

Moje vzpomínky - Kekrtová-Záleská Marie

Počátky druhé světové války 2. díl - Holšán Josef

Konec války - Napravil Josephine

Počátky druhé světové války 1. díl - Holšán Josef

Válečnou dělnicí - Aška

Požár se šíří - Miřejovský Lubomír

Moje malá vzpomínka - Kubecová Věra

Němci a Rusové - Gabrielová Gita

Vzpomínky z mého života - 2. díl - Konečný František

Dvě vzpomínky na osvobození - Rydlo Ota

Vzpomínky z mého života - 1. díl - Konečný František

Štábní kapitán In memoriam - Gabrielová Gita

Vzpomínky na jaro 1945 - Stejskal Jaroslav

Okupace - Ráb Vladimír

Válka 1940 - 1945 - Laszáková Štěpánka

Na barikádách 3. díl - Žáková Jarmila

Vzpomínání - Dřevová Marie


Nezapomínejme - Gabrielová Gita

Požár - Miřejovský Lubomír

Osvobození startem k diamantové svatbě - Rydlo Ota


Válečný život v Klokotech - Urbanová Marie

Mnichov - Miřejovský Lubomír

Významné události Československa v dětských očích - MJ

Konec II. světové války - MJ

Můj pocit z konce II. světové války - Hrušková Marie

Mé teskné varyto... - Skála Miroslav

60. výročí konce II. světové války - Soubustová Alžbeta

Setkání se Sudeťákem - Rydlo Ota O válečné vykrmené huse - Kekrtová-Záleská Marie PŘÍSPĚVKY Z ARCHIVU SENIO.CZ

Válečná mozaika - Hašková Hedvika Vzpomínka na 15. březen 1939 - Pejšová Milada Děti za 2. světové války - MJ

Což takhle dát si... - Loudínová Marie

Účastnicí domácího odboje - Radimecká Miluška

Školička, škola! (2) - Loudínová Marie

Raději nevzpominat - RL

Školička, škola! (1) - Loudínová Marie

Jak jsem prožil své osvobození - Rind Jerry

Židovský hřbitov v Táboře - Loudínová Marie

Vzpomínka na 5. květen 1945 - Žáková Jarmila

Osvobození - Rydlo Ota

Paměti - II. světová válka - 2. díl - Dobeš František

Haidle und Maier ve Stuttgartu, 1. díl - Rydlo Ota

Paměti - II. světová válka - 1. díl - Dobeš František

Haidle und Maier ve Stuttgartu, 2. díl - Rydlo Ota

Vzpomínky na válku - Kolářová Jarmila

Vzpomínky na totální nasazení ročníku 21 - Rydlo Ota

Ze vzpomínek - Chudáčková Věra-Joklová,

Nejskromnější a přece krásné Vánoce - Rydlo Ota

Moje dědictví - Kozlovský Josef

O smutném pohledu krásné paní Beranové - Dvořáková Jiřina

Druhá světová válka - AJ

Vůně - Dvořáková Jiřina

Chrabří vojáci Adolfa Hitlera - neuveden

Oldřich a Božena aneb vzpomínky na květen 1945 - G. Gita

Četník; dobrý Čech a člověk - Melenová Marie

Vesnice roku 2002 a „Doktorka z domu Trubačů“ - G. Gita

O mém totálním nasazení za 2. světové války - Vítek Jaroslav

V květnu vědro deště - hrstka bláta - Loudínová Marie

Nucené nasazení - EZ

Cesta za poznáním - Loudínová Marie

Střípky vzpomínek - Maliszaková Jana

Vzpomínka na lidový bál v roce 1940 - Rytířová Anežka

Vzpomínky Karla Goldsteina - Jančíková Hana

Kroky (první čtyři díly) - Skála Miroslav

3

60. VÝROČÍ KONCE II. SVĚTOVÉ VÁLKY NA SENIO.CZ VE VZPOMÍNKÁCH NAŠICH PŘISPĚVATELŮ

Kolik střípků této hrůzné doby před šedesáti lety zapíší další a další a další? Jak hrůzná mozaika střípků celé té doby od nevlídného jarního dne, přes roky vzpomínek do rozjásaného dne květnového – co se nám dál předkládá? Přinesly nám, lidstvu ponaučení? Vždyť od té doby už uběhlo šedesát roků!!!

Ukázky Paměti – II. Světová válka – František Dobeš

Vzpomínky z mého života – František Konečný

Velmi dobře si pamatuji na den 5. května 1945. V té době mi bylo 14 let. Určitě to byla sobota, protože maminka právě drhla dřevěnou podlahu v kuchyni, když se krátce po poledni z rádia ozvalo volání o pomoc pražskému rozhlasu. V Praze vypuklo povstání, které se během odpoledne rozšířilo do všech koutů naší země. V knize „Protkaná stříbrem rybníků“ se píše: „V Kolencích byl převrat v obecní samosprávě jednoduchý. Obecní zastupitelstvo se s požehnáním zástupců odbojových skupin z Lomnice prohlásilo Revolučním národním výborem“ Tolik oficiální zdroj. Já si vzpomínám, jak mezi „národními hosty“ a představiteli Revolučního národního výboru došlo k incidentu. Němečtí uprchlíci ubytovaní v obci dostali po vypuknutí povstání od Revolučního národního výboru rozkaz, ihned odevzdat zbraně, pokud nějaké mají Jeden z Němců neuposlechl a v kterési stáji si schoval pistoli pod žlab koní, které tady měl ustájeny. Myslím, že to bylo v Peroutků statku. Tajné ozbrojení jednoho z „národních hostů!“ nezůstalo utajeno a Revoluční národní výbor provinilého Němce den potom, 6. května, zatkl. Je to velice živá vzpomínka, jako by to bylo včera vidím zatčeného Němce stát na dvoře peroutků statku u dřevěné stěny verandy jako hromádku neštěstí a vedle něho, co by stráž, stojí sedlák Peroutka a v ruce drží loveckou pušku - brokovnici, s hlavní namířenou k obloze. Peroutka byl tehdy ani ne čtyřicetiletý muž pomenší postavy. Mnozí ze zástupu občanů na dvoře na Němce pokřikovali, na co že si tu pistoli schovával. Němec jen zkroušeně stál a byl plný pokory a mírumilovnosti. Revoluční národní výbor se zatím radil, co se zajatým Němcem. Bylo rozhodnuto, že Němec musí být zatím někde uvězněn, protože v okolí vsi se to jen hemží vojáky Wehrmachtu a SS. Kdyby jim provinilý Němec pověděl, že mu Češi vzali pistoli a ještě mu při tom nějakou vrazili, není vyloučeno, že by chtěli svého soukmenovce pomstít. Němec byl pod stráží uvězněn v sklepě obecné školy. Že to bylo velice prozíravé opatření ukázal hned příští den, 7. květen, kdy přes ves prchali na západ vojáci SS. Jednotky SS na motorových vozidlech, převážně obrněných transportérech, ve velkém spěchu „ustupovaly“ na západ. V kolonách byla i pásová vozidla, jejichž rachot bylo zdaleka slyšet. Už před svým vjezdem do vsi stříleli vojáci z pušek, zřejmě proto, aby zastrašili případné odpůrce, kteří by se jim chtěli postavit do cesty. Lidé vybíhali ze svých domů a když uslyšeli střelbu i na návsi, prchali zpět do bezpečí svých dvorů. Také jsem vyběhl před vrata statku a přes rybník Hořejší jsem se díval na prchající Němce. Ozvala se střelba a mohutná detonace. To vojáci vhodili do rybníka granát, jehož výbuch vyhodil několik metrů vysoký sloupec vody nad hladinu.

Prvního září 1939 přepadli Němci Polsko. Hlásili, že všichni máme nastoupit do práce tam, kde jsme pracovali, a tak jsem zase pracoval ve mzdové účtárně a byl placen jako pomocný dělník. V prosinci 1939 byla prováděna policejní registrace všech občanů, tak zvaný Füngerabdrug, kde se uváděla také národnost. V létě roku 1940 byla vyhlášena mobilizace tří ročníků, mezi nimi také mého ročníku 1918. Musel jsem tedy k odvodu do Těšína a byl jsem odveden. Třetího prosince 1940 jsem nastoupil vojenskou službu v Horním Slezsku. Řekli nám, že budeme sloužit jen tři měsíce, pak ale, protože neumíme německy, že musíme déle. Odvezli nás do Alsaska Lotrinska. Po několikaměsíčním pobytu nás převezli v dobytčích vagónech, které byly celé uzavřené, přes Hamburk na území bývalého východního Pruska do stanice Suvalki. Jeli jsme několik dnů a nocí, pak jsme šli pěšky s plnou polní odpoledne, celou noc a až ráno jsme byli na místě. Po jednodenním odpočinku jsme šli dále a přišli do lesů, kde bylo skladiště potravin, které jsme měli ve dne v noci hlídat. Dověděli jsme se, že v různých místech jsou skladiště pohonných hmot, a z toho jsme usoudili, že bude válka proti SSSR. Když Němci přepadli SSSR, ještě dva měsíce jsme neustále hlídali tento sklad. Pak naši rotu složenou většinou z obyvatel Slezska rozdělili do německých rot. Potom nás hnali na frontu. Přišli jsme do města Smolensk, který byl celý rozbitý. Tu a tam trčely z rozvalin komíny, které ještě držely. Když jsme šli silnicí, byli jsme ovíváni kouřem s nepříjemnou nasládlou příchutí po mrtvolách, okolo se váleli mrtví koně. Fronta byla za Smolenskem směrem na město Vjazma, tam se však zastavila. Němci měli veliké ztráty, a tak naše divize vyměňovala jejich. Střídali jsme je v noci. Třetí den ráno začalo ruské dělostřelectvo střílet na naše pozice. Přemýšlel jsem o tom, abych nemusel střílet. Otevřel jsem tedy uzávěr u pušky a nechal padat dovnitř prach z okopu tak dlouho, až jsem již nemohl závěr uzavřít. Nastupovala pak ruská pěchota, tu k nám přiběhl poddůstojník a křičel, proč nestřílíme. Nemohl jsem střílet a ukázal jsem mu, že nemohu uzavřít závěr u pušky. Po delší době jsem se podíval vlevo do nížiny a viděl jsem, že ruská pěchota již protrhla frontu. Přiběhl znovu ten poddůstojník s tím, že se máme stáhnout dozadu. Rakušan vyskočil z okopu a běžel dozadu. Já jsem si pomalu oblékal plášť a když jsem chtěl vylézt z okopu, Rusové, kteří již byli pod kopcem, po mně začali střílet. Vytáhl jsem se z okopu jako had a dělal jsem přískoky. Hned zase začali pálit. Přískoky jsem několikrát opakoval, až jsem se dostal dolů. Asi dvě stě metrů odsud jsem viděl toho velitele čety, podporučíka. Litoval jsem, že nemohu střílet, byl bych jej zastřelil. On utíkal takovou pěšinou dolů, já jsem však běžel do přilehlého kopce, kde bylo vysoké obilí. Chtěl jsem se dostat až na vrchol. Okolo mě začaly padat malé granáty, pokračoval jsem tedy po kolenou. Najednou jsem uslyšel takové plácnutí, přímý zásah do hlavy a smrtelné zasténání, pravděpodobně od dalšího Poláka z druhého družstva. Tu jsem si uvědomil, že se nemohu ani pohnout, neboť další zásah by byl konec mého života. Ležel jsem nehybně a čekal, až uslyším hlas ruských vojáků. Po delší době se tak stalo, zaradoval jsem se a čekal, až je uslyším hlasitěji. Náhle však, jako by se ode mě vzdalovali, tak jsem si říkal, co tam budu dělat, a začal jsem v obilí vstávat. Tu mě obskočilo asi pět vojáků: „Ruky věrch!“ Řekl jsem jim, že nejsem Němec. Mezi nimi byl také mladý poručík a když jsem řekl, že jsem Čech, tak se ptal: „Jak to, vždyť Češi bojují s námi a ty v německé uniformě bojuješ proti nám.“ Tu jsem mu krátce řekl, že jsem ze zabraného území. Odtud jsem se dostal do místa, kde již byla skupina zajatých Němců. Odvezli nás v nákladním autě na železniční stanici a dali nás do policejního vagónu. Jeli jsme několik dní a nocí. Konečně jsme byli na místě. Dole před vagónem stáli vojáci se psy. Museli jsme se seřadit do trojstupu a kleknout, pak jsme šli a přišli před zajatecký tábor.

Vzpomínání – Marie Dřevová A tak ubíhal čas, v tísni rodin z toho, co se děje, co bude. Naše rodina poznala ztrátu strýce, který nepřežil koncentrační tábor. I my děti jsme už více chápaly a prožívaly pocity bezpráví a útlaku. Vybavuje se mi, s jakým pocitem jsme přijímaly výuku němčiny. Byla to nutnost, podložená pocitem nebezpečí. Náš pan učitel byl velice moudrý, rozuměl dětské duši a době, kterou prožíváme. Také díky němu se mi potvrdila pravda, že přijímání cizího jazyka v dětství je prospěšné. Do dnešních dní ještě čerpám z tehdejšího učení. Konec války, radost, prožívání svobody, dny míru, ustanovování národních výborů, likvidace pozůstatků války. Pro naši rodinu však byla tato doba předělem v životě. Nepochopitelný, neodborný pokyn odstřelu miny na nejvíce nevhodném místě za vesnicí. V této chvíli tam přišel náš otec, bývalý legionář, se slovy: „Mládenci, dávejte pozor, vím, co to dělá.“ To byla jeho poslední slova. Nelze zapomenout cestu matky se čtyřmi dětmi k tělu otce, na kterou ještě dnes pamětníci vzpomínají. Prožitek živý v podvědomí celá desetiletí pro citlivé, tehdy dvanáctileté dítě!Nikdy jsem nemyslela, že budu psát tyto velice citlivé, jen letmé vzpomínky na dobu mého života od šesti do dvanácti let ve svých 72 letech, v čase vyrovnání, pochopení, porozumění a poznání. Je dobře, že si připomínáme my pamětníci, ale i ostatní, kam vede člověka lidská zvůle, jak poznamenává životy všech. Toto mé vzpomínání je jen střípek jednoho života, jedné rodiny. 4

MEDAILE ZA VYTRVALOST Petr Musílek Kapitola 16

Jeho tělo bylo pružné a srst sametově hebká.

POHÁDKA O PŘÁTELSTVÍ

Pán Bůh ho pohladil, podrbal za ušima a řekl: „Tak co, příteli? Co pořád děláš? Bylo nebylo.

Máš trochu posmutnělé oči.“

V dávných dobách, kdy byl svět ještě neutříděný a věci nepojmeno-

V tom okamžiku Azor poprvé objevil význam slova pán.

vané, žil praotec všech psů Azor První.

Zadíval se žádostivě na svého stvořitele a řekl:

Běhal po divokých lukách a lesích,

„Milý Pane Bože, svět, který jsi mi dal, je krásný a téměř dokonalý.

koupal se v prudkých horských bystřinách a snil o zítřku, který mož-

Ty jsi však pánem všech a já bych přece jen chtěl někoho, o nějž

ná přinese něco nového a nepoznaného.

bych se nemusel dělit s ostatními.

Čas, ve kterém žil,

Buď tak hodný a stvoř tvora, který by se ti podobal a byl stále se

ještě neměl minulost ani budoucnost.

mnou. Bože, stvoř mi pána.“

Byl to čas dětství světa.

„Jsi krásný svobodný pes, Azore,“ řekl Bůh.

Azor nemusel o nic bojovat. Všeho byl nadbytek.

„Jestli si to přeješ, stvořím ti pána.

Nikde nebyly žádné ploty,

Uvědom si ale,

nikdo ještě nevynalezl slovo, MUSÍŠ,

že se svým pánem přijdeš i o část své svobody.“

odnikud nehrozilo žádné nebezpečí.

„Bože, ty víš, že láska a přátelství je víc než svoboda.

V lidské řeči se takovému uspořádání říká „ráj na zemi.“

Vždyť k čemu je mi svoboda,

Azor První se tedy toulal světem

pokud ji nemohu někomu složit k nohám.

a přes nadbytek věcí, které ho obklopovaly, cítil v srdci narůstající

K čemu je mi volnost, když ji nemám komu darovat.“

neklid.

„Dobře, Azore, stvořím člověka. Bude mým zástupcem na zemi a

Už ho nebavilo závodit se zajíci,

tvým pánem. Budete ale muset odejít z ráje.

prohánět ryby v rybníce,

Člověk bude mít svou hlavu a někdy bude i zlý.

ani rozhrabovat nory hrabošů.

Člověk by ráj obrátil naruby.“

Chybělo mu cosi, co nedokázal pojmenovat.

„Děkuji ti, Bože,“ řekl Azor a olízl stvořitelovu ruku.

V těch dnech se Pán Bůh rozhodl,

Bůh vzal hrstičku hlíny, uhnětl člověka a vdechl mu duši.

že zkontroluje své dílo.

Potom pes i jeho pán opustili ráj.

Procházel loukami a lesy,

Tuto pohádku jsem mnohokrát slyšel vyprávět při úplňku a když

obdivoval se svobodné divokosti stvoření a žasl nad rozrůstající se

se zpětně dívám na svůj život a na životy lidí, nejsem si jistý, co je

rozmanitostí.

pohádka a co pravda. Často si říkám:

Když ho Azor První ucítil, radostně zavrtěl ocáskem a běžel mu

Je svoboda a volnost skutečně tak důležitá, jak se tvrdí?

vstříc.

Není nad ní nic vyššího a opravdovějšího?

Položil své packy na zřasený plášť, vesele zaštěkal a ponořil svůj

A jsou hranice postavené láskou a přátelstvím ještě hranicemi?

pohled do Božích očí.

Nevím, jsem jenom obyčejný starý pes.

Azor První byl krásně urostlé zvíře.

Pro svého pána se dokáži vzdát nejen svobody, ale i života.

5


čata a jinou zeleninu. Udržela je a sebe svou nezlomnou vůlí. Až když přišly ‘Transporty smrti’. To byla Rudá armáda už velmi blízko Osvětimi Němci honem likvidovali důkazy svého jednání proti lidskosti. Jedni šli do plynu a kdo byl schopen transportu v dobytčácích, toho do nich nahnali. Na tolik tisíc lidí ale v žádném jiném koncentráku nebylo dost místa, a tak je rozdělili. Matka a paní Wendtová šly do Bergen-Belsen a, bohužel, paní Steinmüllerovou poslali do Buchenwaldu. Transport nepřežila. Když ztratila své kamarádky, neměla už dost sil odolat. Paní Wendtová dostala v Bergen-Belsen tyfus. Muselo to být hrozné. Žádné léky. Ale matka, ta přísná zdravotní sestra, ji balila do ledových mokrých hadrů a dostala ji z těch horeček a recidiv. Přežila. Obě se vrátily domů. Cestou šly pěšky v partě osvobozeným Německem, někdy je svezli vojáci. Najednou si Němci uvědomili ( anebo to do samého konce nechtěli vědět ? ), co se vlastně stalo a dali jim i najíst. Když ještě s jinými přešli hranice do Čech, dozvěděli se, že musí do Prahy na repatriační úřad a na asanaci ( vši, nemoci a pod.). A pak už se vezli, každý do svého domova. Vždyť bylo dávno po válce. Víte, pro představu, já jsem tenkrát byla docela hubená holka a v pase jsem měla ani ne 7O čísel a moji mamku jsem oblekla do své sukně, vždyť neměla co na sebe, jen ty koncentráčnické hadry. Tu sukni jsme na zádech spínacími špendlíky dvacet cm přepnuly. Tak, teď ji vidíte. No, pomalu a jistě zase začala jíst a v šestačtyřicátem to už zase byla ta odhodlaná, docela pěkná padesátnice.

Ukázky Můj pocit z konce II. světové války! - Hrušková Marie Bylo mi tenkrát dvanáct let a žila jsem s rodiči na malé vesnici. Můj tatínek byl v té době starostou, a tak k nám chodilo víc lidí, často i četníci. Měli jsme rádio a tatínek ještě s několika sousedy, kterým důvěřoval, poslouchal v podvečer „HLAS SVOBODNÉ EVROPY“. Za to byl trest smrti. Proto jsem já a můj starší bratr (střídali jsme se) dostali za úkol postávat u vrat a dávat pozor jestli k nám někdo nejde. Pokud ano, museli jsme běžet přes dvůr domů tak, aby byl čas stanici přepnout. Trpěla jsem tím. Mnohdy mi byla zima a vždy jsem měla strach, abych byla dostatečně pozorná a rychlá a včas ostatní varovala. Když byl konec války, cítila jsem nesmírnou úlevu. Už jsem nemusela postávat s pocitem strachu u vrat. Vím, že mnozí lidé procházeli za války nezměrným utrpením. O tom jsem ale tenkrát ještě nevěděla. Květen 1945 sňal z mých dvanáctiletých ramen nesmírnou tíži. Na prožívaný strach a osvobozující úlevu jsem nikdy úplně nezapomněla. Druhá světová válka – AJ Má matka byla původem polská židovka a můj otec katolík. Seznámili se za první světové války, když matka, jako diplomovaná zdravotní sestra, a otec, zraněný rakouský voják, byli v severoitalském lazaretu. Po válce se vrátili do Čech, vzali se a oba při té příležitosti přestoupili na evangelickou víru . Maminka pak povila mou o sedm let starší sestru a pak ještě mne. Jiné sourozence jsem neměla. V roce 1942 najednou byla maminka pryč. Od otce a od tetičky jsem se dozvěděla, že ji sebralo gestapo. Měla ještě tři kamarádky, paní Steinmüllerovou, paní Wendtovou a paní Brožovou. Scházely se, pekly chleba a pletly ponožky a svetry pro Terezín, a také poslouchaly Londýn. A jednoho dne je udala Češka Vithanová. Ta bydlela naproti, napříč ulicí, kde byl byt paní Wendtové v Žižkově ulici v Budějovicích. A tak šly všechny čtyři do Terezína. Asi za rok na to se vrátila paní Brožová (jediná čistá katolička ) domů a zbylé tři ženy s tetováním na levém předloktí RU-číslo... (význam snad ‘Rückkehr Unerwünscht’= návrat nežádoucí) byly dopraveny do Auschwitz = Osvětimi. Myslím, že to bylo 6. června 1945, když dost pozdě večer zazvonilo. Podívaly jsme se s okna a tam dole naproti ulice stála žena. Skoro jsem ji nepoznala. Žena kost a kůže. Byla to maminka. Kdybyste ji znali, jaká to byla majestátní osoba, vždy slušně upravená, oblečená a teď tu stála troska. Tu noc jsme snad ani nešly spát. Všechny ženy, to je pět a ten klouček, který jistě přes všechno, co vyšlo najevo, hezky spinkal, jsme poslouchaly a naslouchaly mamince. V Osvětimi zbyly, jak víte, z původní skupiny už jen tři. Matka pro ně byla zajisté největší oporou, i když to muselo být často dost náročné ty druhé dvě ženy udržet v pozitivní víře, že to musí přežít. Pořád se hlásily na Aussendienst, to znamená práce na zelinářských polích. Matka je přiměla k udržování čistoty, myly se ve sněhu, v ledové vodě, to je pro zdraví, jim pořád říkala. Na ohni hřála cihly a s nimi žehlila jejich prádlo a svršky, jestli se to tak dalo vůbec nazvat, aby je vši a štěnice a nemoci nepřemohly. Matka vyměnila, když se k nim dostala, cigarety za raj-

Konec II. Světové války – Milada Janatková I za válečných podmínek se konala v městečku 5. května svatba. Byla sobota a vdávala se jedna známá dívka, takže jsem byla pozvána na válečnou svatbu. Seděli jsme dopoledne v domku nevěsty, bylo puštěné rádio a najednou jsme slyšeli pouze české hlášení. To bylo nezvyklé, protože vždy hlasatel mluvil nejprve německy a potom totéž opakoval česky. Zbystřili jsme pozornost a dozvěděli jsme se, že rozhlas volá o pomoc, v Praze jsou barikády a byli vyzýváni všichni dobří Čechové, aby pomohli v boji proti fašistům. Již nikdo nemyslel na svatební radovánky, ale každý měl starost, jak to v Praze dopadne, zda fašisté pražské povstání potlačí, nebo přijede včas pomoc spojenců. Ale po 5. květnu i u nás dostaly události rychlý spád. Všichni v městečku se snažili ukrýt, protože byla stále slyšet střelba. Také bylo vyhlášeno stanné právo. Kdosi přinesl zprávu, že se Němci zakopávají za zahradami, což bylo blizoučko. Jiný o tom, že se bojuje na křižovatce Kasárna, asi 7 km od nás. Byli jsme všichni ve sklepě a prádelně a též jsme tam spali. Vím, že jsem spala sice pod peřinou, ale v troskách. Jiní v dalších nádobách, které byly po ruce. Přišli k nám i sousedé, kteří neměli sklep. Muži kdesi sehnali trámy a podepřeli hlavní nosnou zeď, aby se nezřítila na nás, kdyby se dům bortil. V noci z 8. na 9. května jsme slyšeli jezdit po silnici kolem nás těžkou vojenskou techniku, ale nikdo se neodvážil vystrčit hlavu, aby ho Němci nezastřelili. Teprve k ránu si nějaký muž dodal odvahy a podíval se ven. Zajásal, protože to nebyli utíkající Němci, jak jsme předpokládali, ale Rusové. Všichni jsme vylezli ze sklepů, objímali se radostí, já konečně přestala plakat a chtěli jsme našim osvoboditelům alespoň něco dát. Pekař Rybička jim házel před Němci ukryté suchary a každý nějakou maličkost, sami jsme po válce nic neměli. Vojáci se však nezdržovali, k nám přijeli od Třebíče, odkud jsme je mohli čekat, a pospíchali dále do Čech. 6


krásně, volně vydechujeme, oči slzami zalité zazáří a všichni jsme si náhle tak blízcí a sví.

Ukázky

Vzpomínky Karla Goldsteina – Hana Jančíková Vzpomínka na 5. květen 1945 – Jaroslava Žáková Letos uplynulo šedesát let od osvobození naší republiky z nacistického područí. Před šedesáti lety skončil Protektorát „Böhmen und Mähren“, skončily dny prožívané ve strachu ze zítřka. Lidé se vraceli z věznic a koncentračních táborů. Bohužel, část obyvatel, označených Norimberskými zákony za Židy, se nikdy nevrátila. Zmizeli… Tak jako mé dvě tety z táborské rodiny Goldsteinovy a Voglových. První, Růženka, bydlící již v Praze, byla se svým manželem a dvěma syny, Jirkou a Pavlem, deportována do Terezína v červnu 1942. Krátce nato, v listopadu 1942, ji táborským transportem následovala teta Jarmila, svobodná. My děti jsme jí říkali teta Punťa… V lednu 1944 odjela „na východ“ Jarmila, v září ji po sobě následovali strýc Franci s Jirkou a teta Růža s Pavlem. Všichni do Osvětimi, kde šli rovnou do plynových komor. Zbyly jen pomyslné pomníčky u Terezína. A také plno fotografií a dokumentů. Rodné listy, oddací list, potvrzení o odevzdání teplého šatstva, šicího stroje, fotoaparátu, lyžařské výstroje, stříbrných náušnic a lžiček, vkladů u spořitelny. Vše dali do úschovy mému otci, když jsme se s nimi před deportací byli v Praze rozloučit. Všichni věřili, že přežijí, že se vrátí do svých domovů. Můj otec byl díky „árijské“ manželce tohoto odsunu ušetřen – až do podzimu 1944, kdy i on musel odejít. Nejdříve do Hagiboru v Praze, kde měla dílnu táborská slídárna, a během ledna a února byli všichni odvezeni do Terezína – k postupné likvidaci. Válka naštěstí skončila, a tak se otec vrátil. Po svém návratu sepsal několik postřehů o tom, co zde v Táboře prožil jako Žid za okupace.

Chtěla bych vás seznámit s událostmi 5. května 1945 a situací, jaká tehdy byla v Praze 6. Dne 1. května začaly projíždět nedalekým Bubenečským nádražím vlaky přeplněné vězni, kteří byli propouštěni z koncentračních táborů. Byli to ubozí mučedníci všech národností, kteří potřebovali péči, občerstvení a ošacení. Bez jakékoliv výzvy novinářské, rozhlasové nebo písemné, jež by tehdy ani nebyla dovolena, přinášeli obyvatelé z Bubenče a Dejvic vše potřebné: potraviny, léčiva, prádlo, šaty, boty, přikrývky i peníze. Byla to nejskvělejší ukázka, jak rychle a účinně pracovala takzvaná „šeptanda“. V několika hodinách naplnila se čekárna darovanými potravinami i jinými potřebami. Proud obětavců neustával – a to bylo ještě v době, kdy takové počínání bylo spojeno s rizikem, protože na nádraží byly stálé německé vojenské hlídky, které nevlídně pozorovaly a kritizovaly nezvyklý ruch na nádraží. To, co si schovávali pro nejhorší doby, přinášeli dobří čeští lidé s láskou, obětavostí a ochotou, která dojímala. Všechny vrstvy obyvatelstva přišly, zámožní i chudí, a každý přinášel, co mohl, aby pomohl usnadnit trpký osud vracejících se vězňů. Během necelých pěti dnů bylo sebráno kromě jiných darů přes 60 000 Kčs, do čehož nejsou zahrnuty peníze, které dávali občané přímo vězňům do vagónů. Každý vlak přijíždějící od Terezína přivážel nové vězně a ochotní zřízenci a úředníci bubenečského nádraží upozorňovali na jeho příjezd, takže dobrovolné sestry červeného kříže mohly včas připravit, co bylo třeba: občerstvení, léky, peníze, což projíždějící vězňové s vděčností přijímali. Lidé z Bubenče a Dejvic se tísnili kolem každého vlaku, který zde zastavil, a snažili se každé přání vracejících se vyplnit. Jak nezapomenutelné scény se tu odehrávaly. 3. května projížděl transport s vězni, kteří již vypadají lépe, protože po trati i v jiných stanicích jim bylo již poskytnuto občerstvení. S omluvným úsměvem odmítali potraviny. „Co tedy potřebujete?“ „Ale tady jeden kamarád několik korun na cestu, aby se dostal domů.“ V okamžiku létají hned peníze do okénka. „Tolik ne, tolik není potřeba,“ odmítají ve vlaku a vrací přebytečný obnos. „Ne, ne, jen si to nechte, nechte si to,“ zní jako úpěnlivá prosba. A opravdu nevíš, zda máš obdivovat dárce, kteří ochotně bez váhání a rozmýšlení pomáhají, či obdarované, kteří nechtějí přijmout víc, než potřebují na zaplacení cesty. A zase slzy tam i tam. Vlak se dává do pohybu a tu z hrdel dojetím sevřených zaznívá nejdříve tiše a nesměle, ale pak mocně: Kde domov můj. S obnaženými hlavami a vzpřímeni stojí lidé na nástupišti, a pak už jen se slzami v očích mávají odjíždějícím. Po všechny dny od 1. do 5. května stále proudili obětavci se svými dary lásky k nádraží. Organizací sbírky a péče o repatrianty byl pověřen vedoucí funkcionář červeného kříže, který k tomu dostal oprávnění – dekret – od Mezinárodního červeného kříže. A památného 5. května o desáté hodině dopolední dává přednosta stanice za přítomnosti všech zaměstnanců nádraží, samaritánů a sester Čs. červeného kříže slavnostně vztyčit československou státní vlajku. Za hlubokého ticha vznáší se naše drahá vlajka, vesele zavlaje a její barvy zasvítí na žerdi: bílá, červená, modrá – ty naše vlajko drahá, milý symbole náš, jak dlouho už jsme tě neviděli vesele vlát. Je nám

Vzpomínky na jaro 1945 - Jaroslav Stejskal V prvních květnových dnech nám nebylo jasné, z které strany přijde do Kamýka n..Vltavou osvobození. Pracovníci odboje této oblasti se snažili navázat spojení hlavně s Američany, protože už byli blízko – v Plzni. Jenže tam se americká armáda zastavila. První americkou hlídku přivedli do Kamýka odbojáři, myslím asi 7. května odpoledne. Byli to vyjednavači. Přijeli ve dvou otevřených džípech vyzbrojených těžkými kulomety. Všichni měli pěkné padnoucí uniformy, na hlavách přílby, po ruce automatické pušky a pistole. Tato skupinka jen dojednala, že zítra přijede do Kamýka vysoký americký důstojník a přijme kapitulaci té neveklovské posádky. Honem jsme postavili na kraji města slavobránu a většina domů se přes noc ozdobila československými prapory celou válku pečlivě ukrytými. Druhý den dopoledne tedy americká delegace přijela! Místní kapela je přivítala československou hymnou, sešla se spousta lidí ve svátečních šatech, některé ženy i v národních krojích a vítali je chlebem a solí. Všichni jsme byli nadšeni, že pro nás válka skončila bez jediného výstřelu. Žádné dlouhé projevy nebyly. Američané brzy po podpisu odjeli. Asi dva dny se v Kamýku celkem nic závažného nedělo. Až přišla zpráva, že zítra přijede sovětská armáda. Honem jsme zas stavěli na opačné straně Kamýka slavobránu. Velký problém byl, jak na ni azbukou napsat uvítací heslo, když z nás mladých nikdo azbuku neznal. Od rána jsme čekali s kyticemi krásně rozkvetlých šeříků a vesele jsme pak vítali druhou osvoboditelskou armádu. 7

OD PRÁZDNIN DO PRÁZDNIN

.

Petr Musílek Kapitola 13

HVĚZDNÉ NEBE Jednou večer jsme seděli s tatínkem v kuchyni.

Půjdeme přes park, Pepíku, řekl tatínek.

Maminka žehlila pleny a malá Áňa spokojeně pobrukovala v postýlce.

Je to o kousek kratší a možná, že v místech, kde nejsou lampy,

Už by ta zima mohla skončit, řekla maminka.

uvidíme hvězdy.

Však to nebude dlouho trvat, řekl tatínek.

Já se pamatuji, že u dědečka je nebe hvězd plné, řekl jsem.

Dneska jsem na zastávce trolejbusu viděl paní se sněženkami.

Hvězd je všude stejně, řekl tatínek.

Měla je položené na košíčku s nákupem.

Ve městě je ale moc světel, a tak jsou špatně vidět.

Chtěl jsem se zeptat, kde je prodávají,

Také je to možná tím, že jsou tak malinké, řekl jsem.

ale nastoupila do jiného vozu.

Oni nejsou malé, řekl tatínek, ale jsou strašně daleko.

Také jsi slíbil, že se podíváš, co hrají v divadle.

Jak daleko, zeptal jsem se. Jako je daleko Praha? Nebo ještě dál?

Paní Dvořáčková by nám pohlídala děti, řekla maminka.

To je tak daleko, že bys tam nedoletěl ani tím nejrychlejším letadlem.

Tam bych mohl dojít teď, řekl tatínek.

Ve škole se o tom budete učit. Ale to až budeš trochu větší.

A Pepíka vezmu s sebou. Alespoň se trochu proběhne.

Už jsme chvíli šli parkem, ale všude u cestiček byly lampy.

Oblékl jsem si zimní bundu, obul sněhule

Až dole, co teče Chrudimka, byl malý ostrůvek neosvětleného břehu.

a vyšli jsem s tatínkem před dům.

Sešli jsme z cesty a zastavili kousíček od vody.

Celá ulice se koupala v oranžovém světle neónových lamp.

Tak se podívej, řekl tatínek. To jsme si vybrali dobré místo.

Na loužích byly ještě škraloupy ledu,

Všude kolem byla tma jako v ranci.

ale ten led byl tenounký jako škraloup na hrnečku s mlékem.

Lampy zůstaly zastíněny hustou řadou stromů.

Už je ve vzduchu cítit jaro, řekl tatínek

I oranžová záře večerního města se ztratila někde v jejich větvích.

a podíval se nahoru na oblohu.

Zvedl jsem oči od země a podíval se na oblohu.

Jak je cítit jaro, zeptal jsem se?

Nebe bylo poseté hvězdami a bylo jich možná opravdu tolik,

To se moc těžko vysvětluje, řekl tatínek.

jako když jsme se na ně dívali z dědečkovy zahrádky.

Ale když se pozorně díváš, posloucháš a nasáváš vzduch kolem,

Některé byly veliké a jasné a jiné jenom poblikávaly,

nakonec ho ucítíš.

jako malé svítící tečky.

Na stromech vyrážejí pupeny, místy se objeví trsek zelené trávy,

A tak je to se vším, Pepíku, řekl tatínek. Vždycky si musíš najít

i obloha je čistší. Občas uslyšíš zapípání, jaké jsi v zimě neslyšel,

správné místo. Protože jinak bys mohl chodit po světě jako slepý.

i lidé jsou hodnější.

Moc jsem tatínkovi nerozuměl.

Možná, že už ho také cítím, řekl jsem tiše

Když jsme ale šli dál, pořád jsem si říkal.

a naplno se nadechl chladného nočního vzduchu.

Všude jsou hvězdy. Jenom se musím dívat ze správného místa.

8


buju honem deset korun, abych zaplatil holiči.“ A žádnej neměl deset korun, tak jsem mu dala dvacetikorunu a on řekl: „Někdy vám ji vrátím.“ Tak se na to těším, až ho potkám někde nahoře, že se tam spolu pobavíme.

Ukázky

Dodneška nevím, kam ta dětská nemocnice ze Švédska přišla, kde ji dostali. Oficiálně byla předána Československému červenému kříži. Její vybavení zahrnovalo od postelí až po krev úplně všechno, na co jste mohli přijít. To bylo v červenu a červenci. V srpnu za námi přišel pan ministr, tenkrát byl sociální ministr Bečko, že stále přibývá dotazů na lidi odvlečené do Německa, a povídá: „Paní Josephine, potřebovali bychom někoho, kdo by nám s tím začal, kdo by šel do Mnichova na repatriaci a hlavně, kdo by nám přivezl zavlečené české děti.“ Tak jsem přišla k tomu, že jsem se jako první dostala k hledání českých dětí, a mezi nimi samozřejmě i lidických. Pracovali jsme v rámci české vojenské konzulární mise v Mnichově, kterou vedl kapitán Horný. Odtud jsme organizovali transporty lidí a vedli další vyšetřování. Pomáhali jsme spoustě opuštěných žen nebo invalidům, kteří byli v Německu a nemohli se po válce rychle dostat domů. V těchto transportech jsem hlavně měla na starosti děti. Takto jsem pracovala v roce 1945 a v roce 1946 až do června. Při vyhledávání dětí jsem využila německého systému „Kinderlandverschikung“. Když totiž Němci evakuovali před frontou, tak brali celou školu jako jednu buňku i s učitelem. Posílali je pak tam, kde bylo nejmíň bombardování, čili to bylo do Bavorska a Rakouska. A já jsem si říkala, že tam ty děti budou, že nemá význam jít po rozbořených městech, ale že budeme chodit po těch školách, které sem byly poslané, tam ty děti budeme hledat. Začala jsem nejprve v Bavorsku. Odtud jsme vypravili dva vlakové transporty, ve kterých byl vždy jeden vagón vyhrazen dětem. S jedním transportem jsem dojela do Prahy, kde mi ministr Bečko řekl, abych se soustředila na vyhledávání lidických dětí. Při pátrání po dětech z Lidic jsme nejprve spolu se dvěma lidickými ženami a šoférem Vondráčkem z policie jeli do Polska. Tam jsme hovořili se všemi možnými lidmi, kteří mohli přijít s těmi dětmi do styku. Dělali jsme celou tu rešerši, abychom mohli v hledání pokračovat. Tam jsme se dozvěděli o Lebensborn, což byl německý ústav v Mnichově, kde se všechny tyto děti registrovaly, dostaly nové jméno, nové křestní listy. Úplně všechno, tedy ten český původ, se úplně zahladilo. A tak jsem začala hledat. Nejprve v prosinci 1945 v severním Rakousku v oblasti Waldfirtel, kde u UNNRY bylo čtyři nebo pět škol. Přišla jsem tam a začala jsem: „Tak děti, kdo rozumíte česky?“ Nikdo samozřejmě, protože po čtyřech, pěti letech si to nepamatovaly. Tak jsem začala: „Jestlipak víte, co to je babička, a jestlipak znáte třeba Červenej šátečku kolem se toč?“ A takhle se jim starými písničkami a tou vzpomínkou na babičku, na maminku apod. pomalu ta slova vracela zpátky. Třeba ten Hanfa, o kterém se hned zmíním, mluvil takovou hatmatilkou, to bylo napůl česky, napůl polsky, chudák chlapec, ale potom: „Jo, to jsem já, na tý fotografii. To jsem já.“ No tak jsem ty děti dostávala domů. Měla jsem to štěstí a hrozně jsem tomu ráda, že jsem přivezla prvního lidického chlapce – Václava Hanfu. Přijela jsem s ním 23. prosince 1945, byl u nás na Vánoce a ještě přes Nový rok. Chtěla jsem ho adoptovat, protože jsme neměli děti, ale pak se objevila nějaká tetička a kluka si vzala. Já jsem z toho byla celá smutná, ale nedalo se nic dělat. Kolikrát v životě jsem si říkala: „Co asi s ním je, co asi ten chlapeček dělá?“ A teď jednoho krásného dne po skoro padesáti letech jeden z mých sousedů zavolal a řekl: „Paní Napravilová, poslyšte, vy jste přivezla toho chlapečka, jste to vy?“ Já povídám: „Jo, to jsem já.“ A tak se ukázalo, že v novinách o něm psali a že řekl: „Přijela hodná paní Napravilová a přivezla mě domů.“ Pan soused v redakci zjistil adresu, telefon a do měsíce jsme se viděli. A moc mě těší, že když mi teď píše, tak se podepisuje: „Váš syn“. Dostala jsem zprávy z Izraele, že v Malmö byla spousta českých dětí, které měly tuberkulózu kostí, nebo měly a pak byly na rekuperaci po hnisavém zánětu pohrudnice. Tak jsem se účastnila, někdy v roce 1946, prvního letu českého letadla Československo – Švédsko, který převážel tyto nemocné děti. Letělo se přes Polsko, které bylo obsazeno Rusy. Piloti nevěděli, že potřebují povolení pro přelet přes toto vojenské území, museli jsme tedy u Poznaně dolů. Tehdy mi všechny ty děti začaly plakat, protože myslely, že jsou znovu v koncentračním táboře. Všechnu tuto práci od května 1945 jsem dělala bezplatně jako členka Československého červeného kříže, později i Švédského červeného kříže. V roce 1946 mi nový ministr sociální péče nabídl placenou práci. Tu jsem dělala jen dva měsíce, protože jsme se pak s manželem odstěhovali do Vídně, kde manželovi vrátili továrnu.

Konec války – Josephine Napravil Přišel rok 1945. Bydleli jsme s manželem v bytě ve Václavské pasáži na Karlově náměstí. Ve stejném domě bydlel i pan profesor Trapl, významný gynekolog. Na jeho radu jsem si udělala školu pro pomocné sestry, abych nebyla totálně nasazená, ale abych v případě války mohla vypomoci – taková sanitní služba to byla. Poprvé se mé znalosti osvědčily při velkém leteckém náletu na Prahu v únoru 1945, kdy právě oblast kolem Karlova náměstí byla silně zasažena. 5. května mi pan profesor Trapl telefonoval, že se přes barikády nemohou dostat sestry do nemocnice, a zda bych mohla přijít vypomoci. Šla jsem tam v šest hodin ráno. Pracovali jsme v sobotu, v neděli, v pondělí, stále, ve dne v noci. Byla to hrůza. V úterý večer jsem šla konečně domů, poněvadž už jsem nemohla. Spala jsem dvacet čtyři hodiny. V té době nás navštívil pan konzul Rozborg z vyslanectví Švédska a řekl mi, že všichni z koncentračních táborů, všichni ti ubožáci, se hrnou do Prahy, protože západ odřízly spojenecké armády od světa a nemohou se dostat domů. Zda bych mohla nějak pomoci. A tak jsme začali pracovat. Úřadovalo se v rohové budově v Senovážné ulici, naproti dnešní České národní bance. Byly to tisíce lidí, kteří přicházeli v hrozném stavu. Vydávali jsme jim lístky na oblečení a potraviny. Mluvila jsem všemi možnými jazyky na světě. Ani když jim člověk polovičku nerozuměl, tak se mluvilo rukama a hledala se cesta, jak těmto lidem pomoci. Do naší kanceláře přicházeli i Češi a ptali se těchto uprchlíků na informace o svých blízkých, kteří byli zavlečeni do různých oblastí Evropy. Zde jsem začala vytvářet seznam repatriantů, takovou rešerši. Z toho jsem pak vycházela při své práci v Německu a Rakousku, jak se zmíním později. Zúčastnila jsem se také pomoci při evakuování terezínské pevnosti. Pátrala jsem tam po doktoru Souhradovi, který byl před uvězněním nejvyšším policejním lékařem v Praze. Bývalé vězně jsme nosili ven v prostěradlech, protože byli ve velmi špatném stavu, nemohli jsme se jich ani dotknout. Doktora Souhradu jsem nenašla. Později jsem zjistila, že se už vrátil domů, ale do měsíce po návratu zemřel. Koncem května, asi tak dvacátého, mě zase navštívil švédský pan konzul a pan vyslanec, zda bych nechtěla doprovázet velkou skupinu lidí připravenou k transportu domů do Dánska a Norska a zda bych pak ve Švédsku nevyzvedla skupinu českých repatriantů. Většina z těch, kteří jeli do Dánska a Norska, byli vězni z Terezína ale i z jiných míst. A tak jsem doprovázela domů dva velké autobusy bývalých vězňů. Jeli jsme téměř bez přestávek a bez možnosti pořádného spánku několik dní a nocí, přes Plzeň, americkou zónou nahoru až do Padbornu na dánské hranice a tam jsem je předávala jednotlivým vládám. Poté jsem sama odletěla do Stockholmu. Byla jsem vůbec první česká „vlaštovka“, která z osvobozeného Československa přišla do Stockholmu. Tam jsme měli spoustu dívek a žen z Bergen – Belsenu a Ravensbrucku, které švédský princ Bernadotte přivezl k rekuperaci, aby se zotavily v jižním Smolandu, ve Švédsku. Zapomněla jsem dříve připomenout, že můj otec byl vlastně napůl Švéd z Ohust u Göteborgsee. A tak jsem pracovala ve Švédsku, dostala jsem se i do Norska, protože nějací Češi dokonce byli až v dolech na Špicberkách. Sestavovala jsem seznam všech repatriantů, které jsme pak vezli domů. Ve Stockholmu jsem potkala skupinu českých žen, které tam žily a celou válku sbíraly peníze. V roce 1945 za tyto peníze nakoupily celé vybavení pro dětskou nemocnici se šedesáti lůžky. Továrna Volvo, její ředitel Nielsen, nám zapůjčila dodávkové vozy, šoféři byli studenti z Uppsaly. Celou tuto nemocnici jsme převezli do Československa. Trvalo nám to pět dnů, ve dne i v noci jsme jeli, vedení měl Švédský červený kříž, kapitán Ekerut. Cesta byla velmi zajímavá, vedla přes rozbořené Německo. Nemocnici jsme přivezli až do Prahy. Přebírala ji od nás paní prezidentová Benešová, která nás pěkně přivítala a pro švédský doprovod uspořádala recepci v Obecním domě. Bylo to moc hezké. Přítomni byli i zástupci české armády. Všechno bylo tehdy ještě pod vojenskou ochranou. V této souvislosti se mi vybavuje mé poslední setkání s Janem Masarykem. Musela jsem tenkrát pro Švédy z výpravy dát dohromady víza pro Československo. Přišla jsem na Hrad a Honza Masaryk tenkrát právě přiletěl z Anglie a přišel, jak jsem tam čekala, a povídá: „Potře9


a snažil se levou rukou napsat pár slov manželce a synkovi na rozloučenou. Když lékař přišel, moc se divil, že strýček ještě dýchá. A pak ho nechal ještě položivého hodit s těmi mrtvými do pece.

Ukázky

Osvobození startem k diamantové svatbě – Ota Rydlo Moje vzpomínky – Marie Kekrtová – Záleská Májové dny osvobození v roce 1945 byly již tolikrát připomínány, že lze sotva něco nového ještě dodat. A přece mne napadá, že opětné otevření českých vysokých škol znamenalo a usnadnilo v tomto studijním nástupu snazší porozumění a sblížení studentů a studentek. Nejen v cíleném vzdělávání, ale také v častém spřízněném splynutí duší. Nesporně k tomu pomáhalo vnikání do studované problematiky a pocit odpovědnosti ke každé činnosti a ke každému společenskému jednání a projevu. Také v oblasti studentských lásek by statistici našli dost takových, které již během studia přecházely v manželství. Také proto, že do vysokoškolských poslucháren nastupovali posluchači nejen bezprostředně po maturitě, ale i s víceletým zpožděním. Kdysi jsem četl, že snad v Číně se u základních občanských dat neuvádí datum narození dle prvního nadechnutí a zaplakání novorozence, ale dle předpokládaného početí. V tomto smyslu lze letos u připomínaných manželství spojovat osvobození po druhé světové válce a konec protektorátu za důvod k oslavě diamantové svatby. Samozřejmě bylo tehdy víc mladých lidí s jinými profesními osudy, ale se stejným elánem do nového slibně nadějného života. Že docházelo k četným zklamáním víme všichni, ale i zde dle vlastního poznání mohu jen potvrdit, že tehdy uzavřená manželství zůstávala pevná i v nových okolnostech života a svojí odpovědností a seriózností nebyla vůbec srovnatelná s dnešní statistikou manželských nepevností.

V srpnu 1944 jsem nastoupila jako ošetřovatelka do Zemského ústavu pro tuberkulózní děti v Lužích, na pavilon C. V zařízení bydlelo přes třicet děvčátek a několik chlapečků ve věku do šesti let. Byla to práce namáhavá, ale mezi dětmi krásná, děti dovedou být vděčné. Protože v ústavu díky zakladateli dr. Hamzovi byl nastolen přísný řád, kde v první řadě byla péče o děti, pravidelně jsme se střídaly v různých povinnostech v pracích kolem dětí, takže mezi sestrami nedocházelo k závisti. Blížila se fronta, byly nálety, bomby rozbily pardubické nádraží a my jsme s dětmi velice často musely obědvat v krytu. Kryty byly pod každým pavilonem. Bylo to asi 8. května. Co se děje? Občané města Luže se stěhují do ústavu do krytů! To musí být něco moc vážného, dosud byla dodržována přísná izolace!!! Prý se vrátili Němci, chtěli zbraně, které jim partyzáni sebrali (v Luži byla malá posádka), zajistili deset mužů jako rukojmí a dali ultimatum! Zavedli jsme děti do krytu – nic jsme jim neřekly, jaké je nebezpečí. Tatínek – strojmistr – střežil s partou strojovnu a kotelnu. Běžela jsem pro maminku, bydleli jsme v areálu ústavu, a ta řekla, že do sklepa nepůjde. Tohle zažila v Rusku, jestli ji mají zabít, ať ji zabijí doma. Vrátila jsem se bez ní, ale byl to hrozný pocit čekat v krytu na možnou smrt. Najednou se děti – nikdo z nás jim to neřekl, nikdy se tak nestalo – začaly modlit Otčenáš. Bylo to strašně dojemné. A netrvalo dlouho, někdo pro nás přiběhl. Volal: „Němci jsou pryč a svou hrozbu neuskutečnili!“ 10. května dopoledne. Měla jsem službu u dětí, které odpoledne „odležovaly“ na lehárně. Bylo překrásné ráno. Před námi v udržovaném parku se slunce opíralo do velkého kruhu, zasazeného do zeleného trávníku, plného modrých pomněnek a červených tulipánů. A najednou se v rádiu ozvala hudba – „Děti, to je naše národní hymna.“ – tu nikdy neslyšely. Měla jsem oči plné slz a děkovala jsem, že je konečně mír!!!

60. výročí konce 2. světové války – Alžbeta Soubustová Na válku se dívám ze dvou úhlů. Když začínala a probíhala, byla jsem malé dítě a musím po pravdě přiznat, že se mne v dětství nijak negativně nedotkla. S rodiči a sestrou jsme se museli evakuovat na vesnici vzhledem k možnosti leteckých náletů na nedaleký průmyslový objekt. Pro děti, kterými jsme tenkrát byly, to znamenalo poznávání nového prostředí, nové zážitky, přátele, volnost pohybu v přírodě. Objevovaly jsme venkov s jeho nezaměnitelnou atmosférou. Nedostatek jsem nepoznala. Hlad jsem měla jedenkrát. To se už blížila, před Velikonocemi 1945, fronta a my museli nečekaně utíkat do krytu na zahradě. A to tak rychle, že rodiče nestihli s sebou vzít dostatek jídla a pití. Asi za dva dny si otec troufl zajít do domu pro to, co nám scházelo, a přinesl zprávu, že dům je plný německých vojáků, vysílených, spících různě po zemi. Ničeho se sami nedotkli a protože mu jich bylo líto, nabídl jim jídlo a pití. Když tam po dalších dvou dnech zašel znovu, už tam byli Rusové. Jistou dobu u nás bydleli, jedli s námi a byli to laskaví lidé, nic nám nevzali a nijak nám neublížili. Nemůžu lhát, že to bylo jinak. Jenomže v průběhu válečných let bydleli s námi i němečtí vojáci, prostě je k nám německé velitelství nastěhovalo. Byli vstřícní, zdvořilí, pořádku milovní, hrávali si s námi a někteří uměli trochu česky. Rodiče říkali, že nijak z války nadšeni nebyli. Tak jak to vlastně je? Kdo, jaká síla způsobuje, že se lidé dají vtáhnout do ozbrojených konfliktů, zabíjejí, pášou nelidské zlo, když já a moje rodina jsme se na obou stranách setkávali s lidmi, kteří z války radost neměli, vzpomínali s obavami na svoje rodiny a měli plné zuby celého válečného dění. Někdy na ně myslím, na Němce i Rusy, a uvažuji, kdo z nich měl to štěstí vrátit se živý a zdravý ke svým nejbližším a komu ani nebylo dopřáno spočinout v rodné zemi a odpočívá kdesi daleko od domova jako neznámý vojín.

Mozaika vzpomínek – Milena Komárková a Helena Mikšíková Strýček Pepa Maminka byla z jedenácti dětí. Její nejmladší bratr Pepa mi byl za kmotra. Byl to velmi milý a šikovný člověk. Žil v Praze. Na začátku války se oženil. Když se mu narodil syn, radostně nám oznámil: „Váží 4 kila, narodil se 4.4. Svátek bude mít 24.4. Prostě čtyřka je šťastné číslo.“ Jiříčkovi byly čtyři měsíce, když strýčka zatklo gestapo. Za války se nesměla poslouchat v rádiu cizina. Strýček byl elektrikář a několika známým rádio upravil, aby cizinu poslouchat mohli. Nevím, jestli to byla nešťastná náhoda, nebo ho někdo udal. Nejprve byl v Terezíně,pak v Buchenwaldu. Když nám teta poslala telegram, že je strýček mrtev, maminka vyběhla z domu a celé odpoledne běhala po lese a volala: „Pepo, Pepo!“ Dlouho se nemohla s jeho smrtí smířit. Po válce přišel za tetou strýčkův spoluvězeň. Přinesl jí dopis. Vyprávěl, jak těžce pracovali v kamenolomu. Jednou si vybral vězeňský lékař několik vězňů a naočkoval je jako pokusné králíky. Strýček byl mezi nimi. Do rána všichni zemřeli. Jen strýček ještě dýchal. Byl ochrnutý 10

ZAMYŠLENÍ NAD CITÁTY - Také rádi přemýšlíte o myš- AVÍZA – Zaregistrujte se! Budete pravidelně každý týlenkách a výrocích známých i neznámých autorů? den informováni o novinkách na www.senio.cz. Napadají vás k nim komentáře ovlivněné vaší situací a vašimi postoji? JAK STRÁVIT HEZKÉ CHVÍLE Rádi byste tyto své názory aktivně sdíleli s ostatními? Zdeňka Voborská Nyní vám to umožní naše rubrika NAD CITÁTY. 1. Vyberte si citát, který vás zaujal, otevřením celého článV talíři hliněném ku se dostanete k odkazu pro přidání příspěvku. po prstech stopa Chcete, aby k diskuzi pro ostatní byl zařazen váš oblíbev něm zpívá. ný citát, myšlenka? Krajina s rybníkem Můžete nám ho poslat i s vašimi dalšími návrhy. Podítajemství skrývá. vejte se jak to vypadá na www.senio.cz. Srdíčko zahřeje glazura neskryje Žádná starost není tak veliká, jako strach před ní. cítím jak radost Locke chce dávat Soubustová - Nemalujme si černé scénáře do budouckrajina tichá na, stresuje to. Řešme problémy, když nás postihnou. kdo asi vytvořil Ira - Ale u lehkomyslných a riskujících to platí naopak! dílko, jež pohodou MJ - Stále bychom si měli opakovat, že přítomnost se dýchá. nám již nevrátí a žít opravdu přítomností. Na události 2. budoucnosti je dost času. Budou-li špatné, kazí nám to V kastrůlku na plotně náladu dopředu a při příjemných budeme alespoň mile cibulka zpěněná, překvapeni. vůně se kuchyní line. Urbanova - Každý člověk je obdařen určitým množChutě se sbíhají, stvím fantazie,větším či menším. Je otázkou silné vůle kocour se za oknem přemoci strach, který pohání fantazii někdy do obřích protáhne líně. rozměrů. Takže opět - jako téměř u každého jedince - se Muškát se po očku tento citát váže na sílu osobnosti a její volní vlastnosti. záclonou juká, AD - Strach je energie, která poškozuje, uzavírá, skrývá, mlsnému jazýčku hromadí a omezuje. k obědu kukačka kuká. Cibulka nepění - sládne... Soutěž PŘÍSPĚVEK - Jak jsem informovali na našich Kdo jídlo vychutná stránkách. nechvátá - Mládne! S potěšením vám oznamujeme, že v dalším kole soutěže PŘÍSPĚVEK - v měsíci ČERVNU 2005 obsadily dvě místa autorky www. senio.cz. První místo studentka Michaela SOUCHOVÁ odborným článkem SENIOR A MÉDIA. Třetí místo jedna z autorek letošního našeho seriálu 60. výročí konce II. světové války paní Marie KEKRTOVÁ - ZÁLESKÁ příspěvkem MOJE VZPOMÍNKY.

KALENDÁŘ – Nevíte, co dělat v sobotu nebo v neděli? Kam se vypravit? Co určitě nepromeškat? Jak vědět? Neváhejte a sledujte náš aktivní Kalendář každý den! A co víc? Pošlete nám i svoje tipy!

Autoři našeho hlavního letošního seriálu ocenění v Soutěži PŘÍSPĚVEK Únor – Marie URBANOVÁ; březen – Štěpánka LASZÁKOVÁ; duben – Jaroslav STEJSKAL; květen – František KONEČNÝ, Milena KOMÁRKOVÁ a Helena MIKŠÍKOVÁ, Hana JANČÍKOVÁ; červen – Marie KEKRTOVÁ-ZÁLESKÁ; září – AJ; říjen – Jarmila ŽÁKOVÁ; listopad – Milada JANATKOVÁ; prosinec – Jan HNÍZDIL, František PUBLIKOVAT – Jednoduše a rychle nám můžete zaslat DOBEŠ. své příspěvky ke zveřejnění. 11

E-MAIL – na našem portálu si můžete zdarma zřídit FESTIVALY – Literární vysočina v Chotěboři; Táborská e-mailovou schránku s adresou „[email protected]“ pro setkání využití výhod moderní komunikace, třeba s vnoučaty. Server pro správu těchto e-mailů od září provozuje- VÝSTAVY – Cesty malých chodců v Táboře; Výstava me na nové adrese a u nového poskytovatele, což by pro kočku v Praze uživatelům mělo přinést větší komfort a šíři služeb než dosud. Doufáme, že i toto vylepšení vám zpříjemní vy- KURZY – Senioři na počítači v Prostějově a v Táboře užívání stránek www.senio.cz. SOUTĚŽE – Strom roku 2005 NAPSALI NÁM – Spolupráce s různými subjekty pokračovala a rozvíjela se i v letošním roce a mohli jste se ROZHLASOVÁ AKADEMIE TŘETÍHO VĚKU – Texty s ní seznámit nejen v této rubrice. Realizovala se napří- přednášek, příležitostné akce, pobyty v Sedmihorkách klad i vzájemným zveřejňováním pozvánek a programů na akce nebo přímými odkazy na jednotlivé partnery.

KINA

AKADEMIE III. VĚKU – Knihovna Karla Dvořáčka ve DIVADLA Vyškově; Město Prachatice

Internetový portál SENIO.CZ ● Na internetu vychází týdně, v tištěné podobě dvakrát do roka (květen/listopad), v 2005 jako dvojčíslo v prosinci. ● Odpovědný redaktor Jana Lešikarová ● Vydavatel: NADACE SENIO, Dlouhá 325, 390 01 Tábor ● IČO 260092743; DIČ CZ260092743 ● Evidenční číslo MK ČR E 16220 ● ISSN elektronické 1213-8177 ● ISSN tištěné 1801-4771 ● Místo vydání Tábor ● Telefon redakce +420 381 415 512, fax +420 381 415 519, e-mail [email protected] ● © Senio.cz ● NADACE SENIO

60. výročí konce II. světové války na Senio.cz ve vzpomínkách našich přispěvatelů

Recommend Documents