50. Krakonošova 100 100 KM / + 3600 M / 500 LIDÍ / 24 HODIN Jubilejní ročník této stovky si prostě nemohu dovolit utéct. Takže hned 15. ledna se registrujeme. Já, mamka, Jirka i taťka. Několik měsíců uběhlo rychle a už se chystáme vyrazit do Vrchlabí. Vyrážíme opět se zpožděním oproti plánu, nicméně na parkovišti u hřbitova je pusto prázdno. Parkování tedy proběhlo v pohodě. Jdeme se akreditovat. Pro příchozí jsou nachystány tradičně namazané chleby. Nelze odmítnout.
Vypadá to, že bude zima a asi i pršet. Balení mi opět nejde. Ale díky té zimě spěcháme, takže v pohodě stihneme startovat v 8 večer.
1
Oproti předchozím ročníkům jdu do toho s malým batůžkem, takže mám problém do něj všechno namačkat. Hodně spoléhám na občerstvovačky. Na sebe volím v podstatě stejné oblečení jako na lístek – tričko Adidas, kompresní kraťasy Adidas, rukávy Atex, dva buffy tunýlky Inov8 a Nutrend, ponožky Salomon, lýtkové kompresy Northman, bundu Klimatex. Po výborném osvědčení volím opět botky Altra lone peak i s návleky. Přece jen celkem napršelo, a kdo ví, jak by to v silničkách dopadlo. Nakonec je vše nachystáno a my se, stejně jako většina závodníků, z parkoviště přesouváme na náměstí. Vau, to vypadá na hromadný start o hodinu dříve než dycky. Letos totiž organizátoři vypsali pozvolný start mezi 20-21 hodinou. No ale asi s tím tak trochu počítali, takže na podiu je jeden z nich a říká poslední informace. Asi ta nejdůležitější je, že startovací sejmutí čipu je na lávce kousek za městem. Ještě hromadné foto.
Ok, víc vědět nepotřebujeme a stejně tak pohodovým tempem odcházíme. Taky proč spěchat, že jo? Ještě stihnu odeslat zprávy o startu dvěma lidem, o kterých vím, že by měli taky vyrazit, v domnění, že jsou někde kolem (Katka a Kuba). Pak už jen s Pavlem, který je v pohodlí domova. Cestou potkávám Kristýnu, tak jí říkám, že na námko nemusí, že start ofiko je od lávky. Jedna z mála se nechá zviklat a jde s náma.
2
Posledních pár fotek a čip je tu. Start ve 20:13
3
Jirka s taťkou vyráží šíleným tempem. Já tedy zvolna. Vím, že stoupání na Žalý je celkem záhul hned na začátku, přesto, že místy jsou běhatelné úseky. Hned do Kněžic je to do kopečka. Potom chvilka běhatelná. Cupitám a snažím se hnát i mamku. Přece jen co stihneme za světla jedině dobře. Přebrodění loukou a pak už to přijde – stoupání na Žalý k rozhledně. Cestou míjíme chalupu, kde každý rok vyhrávají, povzbuzují, dokonce i pivo nabízejí. Letos jsou všici zalezlí, skoro jsme za ní, když udiveně vylezou – prý počítali se startem až v devět … (následující dvě fotky jsou půjčeny z netu)
4
Potom už se zakusuju do kolmého stoupání. Plán je jasný, nemělo by zabrat víc jak hodinu. Jdu svým tempem, s tím, že na vrchu na mamku počkám. Dupu ostře, takže na jednom úseku přece jen zastavuju a dejchám. Tím mne mamka docvakne a chvíli jdu za ní, ale jde na mně pomalu, takže předcházím a zastavuju až u čipu. 53:28 minut od startu – paráda. První cíl splněn. Jdu si pro čaj, a protože je horký, beru zrovna i mamce. Ta doráží chvilku po mně. Společně cupitáme dolů směrem k Rovince. Tam se mocně fandí. Jenže zároveň začíná i první nezáživný asfaltový úsek. Jediný plus ovšem má – může se jít i bez čelovky – zatím není taková tma. Občasným popoběhnutím se dostáváme dál a dál, ale to nás již dohánějí opravdoví běžci, co startovali později. Žel ve tmě jich moc nerozeznám. Dostáváme se na další kontrolní bod, bufet Stopa na Horních Mísečkách. V nohách 17 km, celkem za dvě a půl hodiny od startu (2:31 hodiny), tedy ještě před jedenáctou večer. Dávám si horký čaj a z batohu vytahuju přesnídávku a tyčku. Musím opět přiložit pod kotel. Čeká nás výstup Kotelními jámami na Dvoračky a pak sešup do Harrachova. Sedí se hezky. Ale musíme pokračovat. Oblíkám si bundu. Hodně se ochladilo a navíc padla krutá mlha, není vidět na pár metrů před sebe. Než najdeme odbočku ze silnice na kotelky, viditelnost se ještě zhorší. Sundávám čelovku a beru ji do ruky. Trochu to zlepší vidění v mlze, ale je to na úkor rychlosti. Na cestě přibývá kamení a kořeny a trochu se vlní. V kotelkách na nás čeká i brod. Po dešti celkem rozvodněný. Sice Olafovým brodům sahá doslova po kotníky, ale kdo by si chtěl rozmáchat boty už nyní … Další neplánované zdržení, ale odcházím bez pocitu mokra v píkách. (na fotu vypadá za normální situace)
5
Kotlem potom stoupáme nad Dvoračky, opět ten vláček táhnu a až nahoře zjišťuju, že vagonky se za mnou šeredně roztrhaly. Zpomaluju krok, aby mě mamka dohnala, ale podaří se jí to až v seběhu k Dvoračkám, protože jsem využila osamocení a odskočila si. U Dvoraček ji ovšem musím brzdit – je tu šeredné rozcestí, kdy se odbočuje z hezky klesající asfaltky. No samozřejmě v té mlze to málem přešla. A nebyla jediná. Světýlka proti nám se vracejí. Zdárně uhýbáme a máme na dva kilometry klidpotom přijde další blbé místo – křižovatka Ručičky. /sek využíváme k drobnému občerstvení a místy popoběhneme. Na Ručičkách navádíme na správnou cestu dalších pár lidí. Teď už jen seběh po silnici do Harrachova – celkem 5 kilometrů. Občas jdeme, občas běžíme. Přes Harrachov se to tradičně táhne – možná i dva kiláky než se dostaneme na kontrolní místo do Hornického muzea a Sportrelaxu 007. Tam čipujeme 30 kilometrů za 5:08 hodin (lehce kolem půl druhé). Z monotónního asfaltu na mně padá únava. Beru si hned dva hrnky s čajem a chleby s máslem a marmeládou. Na sádlo se necejtím. Cpu to do sebe, pak mně napadne něco, a jdu se zeptat na bar, jestli náhodou nemáme něco zadarmíčko – prý třetinku piva nebo petku vody. Tak … válečná porada s mamkou – pivo nechce a petku taky nepotřebuje. Já pivo na ex nedám a vodu taky nechci. Beru tedy hrnky a jdu si pro další čaj, který končí ve vaku. Zdravím se s Čápem. Ještě si skáknu na záchod, kde skoro usnu. Vůbec se mi nechce ven. Ale musíme, jsme tu už dlouho a to není dobré znamení. Oblíkáme se znova do bund, venku nás to stejně rozklepe. Chvíli jsem zavrtaná i v tunelu. Hned na kraji lesa bloudí prvničkové (ti, co jdou letos poprvé). Opět je bereme s sebou a převádíme přes Mumlavský vodopád na asfaltku. Pak už je to na nich. Čtyři kilometry zvolného stoupání je celkem ubíjející. Pípá mi zpráva. Katka – je v Harrachově a cpe se polívkou. No aspoň někdo ještě nespí . Trochu mně to nakopne, že by nás mohla dohnat. Málem přecházíme zkratečku. Dupeme to s partou mládežníků hore, ale na tu další si už netroufáme, takže volíme schůdnější variantu po silnici a žluté. Ještě chvíli funíme, než jsme na 6
Vosecké boudě. Bohužel funíme nejen my, ale i vítr. V kombinaci s mlhou nic moc. Zkratku ke Tvarožníku se ani nepokouším hledat, a tak dojdeme až na rozcestí Svinské kameny. Stáčíme se doprava po červené a razíme směrem ke Sněžným jámám. Jde na mně spaní, tak zobu kofeinovku, nabízím i mamce. Představa, jak jsme tudy mazali při kotlině a jaký to byl hezký světelný had a jak nás to čeká už za tři měsíce, žene dopředu. Možná i fakt, že je zima a začínám mít trochu hlad a těším se na zotavovnu do tepla. Ale na tu si ještě chvíli počkám. Česká budka, Violík a pak už se v mlze černá divný flek. Je to to, co si myslím? Jo Sněžné jámy. Málem jsem do nich vrazila. Pár lidí se jde za vítr na chvíli schovat a odpočinout si, my ale pokračujeme po chodníčku. Nevím už proč, ale utkvělá představa, že musíme jít podél řetězů, na chvíli vnese pocit nejistoty, že jdeme dobře. No nakonec se dostáváme přece jen na správnou cestu, která nás odvádí pryč. Capkáme po placatých šutrech postavených do chodníčku.
Nevím proč, ale letos jdu fakt opatrně. Možná protože, že když to tu drtím, tak mě nakonec ty šutry udolaj a jsem polomrtvá, když mně to u Petrovky vyplivne. Takže letos hezky pomaloučku, a rozvážně. Velký Šišák, Mužské a dívčí kameny a je to za mnou. Jsme nad petrovkou. Vichr lomcuje s plachtami, a já se jen modlím, aby to ten žlutý vysoký jeřáb na staveništi vydržel a nepoložil se přímo na mně. No a zase asfalt, až na zotavovnu. Sem tam opět popoběhneme. Před 6 ráno v sobotu jsme na zotavovně (9:32 hodin od startu), na chlapy ztrácíme zhruba hodinu a půl. To není zas až tak blbý. Teď se tu jen dlouho nezdržet. Zrovna beru několik hrnků čaje a objednáváme si polívky (gulášová a zeleninová). Volím tedy zeleninovou v dobré víře, že na houby zapomněli a já se trochu najím. Martina akorát odchází, Čáp tu zase sedí. Jak to jen dělá? Myslela jsem, že z Harrachova jsme vyšly před ním. No neřeším a cpu se. Jenže mám dilema – co s polívkou v batohu? Nechat si ji udělat tady, nebo se s ní táhnout do domku? No čaj je vskutku výtečný a rohlíky taky, takže zatím zůstává v batohu. Ještě si v teple skáknu na wc. Otevřeným oknem proudí dovnitř ledový vzduch. Okamžitě okno zavírám. Snad se to tu nezamoří smradem. Konečně je wc volné a já sedím. Nooooo tady by se dalo usnout. Chvíli si posedím, odpaďákem podložené nohy odpočívají , ale zima mně vrací do reality. Rozespale se vypotácím do chodby, kde dostávám sprďáka, že mi to tak dlouho trvá. Ještě oklopím dva hrnky čaje do vaku (víc se ho tam kupodivu nevejde) a můžeme jít. Zakuklím se důkladně, ale 7
přesto mně rozrazí venku zima. Zubama cvakám až na špindlerovku. A pak už hurá do masakru. Tuhle zelenou fakt nemusím. Pořád koukat pod nohy, jestli zakopnu o kámen, o kořen nebo se utopím v blátě. Letos to ještě s tím blátem není nejhorší, resp. byly i horší ročníky, a když si vzpomenu na ten držkopád loni, tak opravdu nikam nespěchám. Nikdo před námi, nikdo za námi. Volím si vlastní překážkové tempo. Sluníčko už nabírá na síle, mlha tady taky není, a místy krásné panorámata do Polska. Cesta se pozvolna mění v důmyslné manévry ve snaze vyhnout se jistému zabahnění píků. Bláta přibývá, ale pořád to ještě není marast (když si procházím reporty ostatních účastníků, tak nevím, kudy šli, že to popisovali tak hrozně). Dokonce mám čas berlemi dělat odtoky – tak, že bych nakonec ty močály udělala já těmi odpusty? Netrpělivě vyhlížím dřevěné mostky, ale k nim je cesta dlouhá a děsně se táhne, tím spíš, když si musím vybírat, a hlídat, kam šlapu. Je to nekonečný, ale nakonec se přece jen mostky pod nohy nějak napletou a potom už je to jen kousíček k rozcestí Pielgrzymy. Až nyní jsem se dozvěděla z reportáží jiných účastníků, že ten název znamená v češtině Poutníci … No a pak že stejná trasa je nuda … Pořád něco nového … To jen odbočka pro rejpaly. Odsud to je jen seběh na Polanu, a to je kousek od domku. No kousek … jo asi tak 15 minut chůze odhadem. Ale už se těším na skvělé sušenky. Navíc mám opět trochu víc hlad. Ale kdo by se cpal teď, když za pár minut ho čeká taková dobrota. Přeci jen cesta po zelené je vyčerpávající a tak se s kručením v bříšku dopotácím dovnitř do domku mysliwski. Tam už sedělo několik dalších závodníků a dávali si do nosu … Odštípneme si kontrolu a já se rozhoduju, jestli si nechat udělat polívku nebo ne. Na stole jsou všelijaké sušenky, voda neperlivá i perlivá, káva a čaj. Mamka si dává kafe, já radši jen čaj a spoustu sušenek. Dopiju a jdu zkusit to kafe. Dám si několik kostek cukru, ať se mám. Jo jo sedělo by se tu fajn, ale před námi je ještě výstup až na vrchol Sněžky a potom ještě dalších cca 35 km. Není proto dobré se tu rozsedět. Jen tak mezi řečí z jednoho z organizátorů vypadne hlášení, které mně vyděsí. „Kdo tu bude ještě chvíli sedět, nestihne limit 24 hodin“. To dokonale probudí a obnoví všechny síly. Vyrážíme vstříc táhlému stoupání za účelem dobýt Sněžku. Dupeme a já to rvu. V hlavě mi zní ta věta stále a stále dokola. A stále a stále dokola přemýšlím, jak je to možné, že jsme promrhaly tolik času, že to nestiháme. Míjíme schronisko Strecha akademicka a přes Bialy jar stoupáme ke Slaskemu domu a odsud na Sněžku. Hezky cikcakem. Dupu si to hezky po špičkách, protože sklon by mi asi urval achilovky. Opravdu jen inteligent tento chodník navrhnul a blb dokonal ke skutečné podobě. Za větší půlkou míjím Martinu. To mně nakopne. Snad i mamku za mnou. Valím k Poštovně, kde je kontrola. Ha štípačka je samoobslužná.
8
No nic počkám na mamku, aby štípla moji kartu a já její. Opravdu Martinu dala. A teď honem dolů. Po kostkách to jde ztuha a po schodech ještě hůř, ale valíme a po chvíli se ocitáme nad Jelenkou. Ještě 4,5 km na Pomezky. Nezastavujeme a sbíháme. Cesta je teď schůdnější, takže můžeme. Soví sedlo, hřbitov odpadků a stále po červené. Ani nevím jak, ale už jsme na Pomezkách. 72 km, 15:13 hodin od startu. Uvnitř budovy je krásně chladno. Jsem tak uvařená, že ani nejsem schopná chleby pozřít. Dávám si tedy pivko a vodu. Nechce se mi tu zdržovat. Volné židle nejsou a na postávání mně neužije. No stejně se tu chvíli zdržíme. Doplním vodu do vaku a už bych šla. Mamka dojí a vyrážíme. Opět po červené směrem k Peci. U kostela v Malé Úpě se na chvíli pohoupu na houpačce než si mamka vyklepe boty. Potom už seběh po modré ke Spálenému mlýnu. Modrá vydrží prakticky až do cíle. Od mlýna je to zase stoupání až k Janovým boudám. Šokem pro nás je předběhnutí Martinou, a to je naposled co ji vidíme … Dala se nějak rychle dohromady a ještě nás dotáhla a předstihla. Mazec. A je po … milionu. Vlastním tempem už klesáme do Velké Úpy, kde se dotahujeme na duo Jindrových. Podél řeky a silnice si to rázujeme k Peci. Slunko peče, ale nedá se nic dělat. Konečně nápis Pec pod Sněžkou. Jenže ke kontrole je to ještě kus přes obec. No a skoro bychom to i minuly, ale při tom čumění do země si všímám šipky a tak po 17:38 hodinách od startu čipujeme 82 km. Dostáváme malinovku a zakusujeme chlebík s malinovou marmeládou. Lahodička. Nacpu si bříško na závěrečných cca 15 km. Nikomu se nechce do toho horka stoupání, ale jdeme. K Míru je to očistec. Aspoň budem na webce panorámat. Zatahuje se nebezpečně a sem tam prolítne kapka. Než vysupíme k Husově boudě prší. Schováme se do otevřeného vchodu a chystáme pláštěnky. No než je vybalíme je po dešti. Rychle vyrážíme dál, než znovu začne. Teď už musíme až k Míru vydržet. Jinde se schovat nepůjde. Ještě pár kapek prolétne než na Mír dorazíme, ale nic zásadního. Od něj je to už pouhých 11 km. Nedá mi to a kouknu na hodinky. Sakra, kdybychom sebou mrskly, mohly bychom překonat osobák trasy. Kdyby … Cupitáme si to směrem k Vrchlabí, ale v Horním Lánově je jasné, že to těsně neklapne. 5 km za půl hodiny prostě po téměř stech kilometrech v nohách prostě nedám ani já. Snažíme se tedy o co nejmenší zpoždění. Výhodou je, že část trasy přes louky jsou vyasfaltované, takže se dá celkem metkat. Později se připojuje trasa 55km. Do cíle je společný doběh. V parku opouštím maku a rozbíhám se pronásledovat týpka, který nás předběhl. Je to taky stovkař. Snaží se mi utéct, ale zrádný most ve Vrchlabí ho zastavuje, přechází do chůze, zatím co já pořád metkám. Přes silnici naštěstí nic nejede. Potom už naplno peláším do cíle. 20:26 hodin od startu jsem zpátky a v cíli. Zpoždění jen o pár minutek na svůj osobák. Mamka dobíhá o pouhé dvě minutky po mne. Čas: 20:26 hodin Celkové 313. místo (z 475 startujících), v ženách 42. místo (z 76 startujících). Cíl v limitu 24 hodin od startu zvládlo 387 závodníků, dalších 20 se dostalo do cíle po limitu (nejdéle to trvalo 38:12 hodin), 68 závodníků závod nedokončilo.
9
