50 dní pro roztroušenou sklerózu
13. ročník výstavy děl osob s roztroušenou sklerózou mozkomíšní Cesta za duhou Galerie Českého rozhlasu Vinohradská 12, Praha 2 5. – 29. listopadu 2015
MgA. Veronika Bratrychová a Klára Zápotocká, B. A. Kurátorky výstavy Cesta za duhou
Milí autoři a návštěvníci Cesty za duhou, je pro nás radostí znovu se sejít nad společnou prací. Skutečnost, že se jedná již o třináctý ročník výstavy prozrazuje, že se podařilo dát dohromady soudržné společenství lidí, kteří chtějí tvořit a o radost ze své tvorby se dělit s ostatními. Každým rokem navíc přivítáme několik nových autorů. Třináct let není málo – Cesta za duhou je dlouhodobý a smysluplný projekt. Jelikož je letos laskavým hostitelem výstavy Český rozhlas, rozhodly jsme se jako volnou inspiraci k tvorbě nabídnout téma „ROZHLAS“. Mile nás překvapilo, kolik prací se tohoto tématu dotklo – především v psaném slově. Jsme rády za momenty s vámi. Jsme rády, že se všichni na chvilku setkáme během vernisáže (my máme možnost s vámi strávit delší čas i během příprav, a tím víc poznat vaše příběhy skrze vaše díla) a strávíme tak společně čas, který je pro všechny z nás obohacující.
3
Zora Karmazín Blümlová Odbor generálního ředitele Českého rozhlasu Milí návštěvníci výstavy Cesta za duhou, srdečně vás vítám v Galerii Vinohradská 12 a jsem moc ráda, že se výstava koná právě u nás, na půdě Českého rozhlasu. Všechny stanice Českého rozhlasu si kladou za cíl vysílat pořady o všech aspektech lidského života. Snažíme se upozorňovat na ty nejpalčivější problémy, pomáhat posluchačům najít jejich řešení, informovat o nejnovějších výsledcích výzkumů, o nových léčebných metodách a v neposlední řadě i vzdělávat a bavit. Pevně věřím, že jednou budeme moci v některém z našich pořadů ohlásit, že lék na roztroušenou sklerózu byl právě s velkými úspěchy otestován na prvních pacientech a že již nic nebrání tomu, aby se mohli léčit úplně všichni, kteří tuto léčbu potřebují. Do té doby se budeme snažit pomáhat, jak to jen půjde. To, že jste si pro výstavu Cesta za duhou vybrali naši galerii, je pro nás čest. Děkuji pořadatelům i všem vystavujícím a držím jim palce v další tvůrčí práci.
4
prof. MUDr. Eva Havrdová, CSc. Vedoucí RS Centra Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN
Jako každý rok, i letos si budete moci prohlédnout díla těch, kteří se ke své nemoci dokázali postavit aktivně. Zjistili totiž, že jim to pomáhá. Ve skutečnosti každému člověku pomáhá postavit se k problémům ve svém životě aktivně. Nenechat se vmanévrovat do role oběti. S tím se setkáváme jako lékaři bohužel velmi často a je to velmi smutné. Pro tyto lidi totiž nelze mnoho udělat i za velmi mnoho finančních prostředků. Oni už se rozhodli. Rozhodli se, že se nic nedá dělat, že je všechno marné. Lidé, jejichž díla si budete prohlížet, mají zcela jiný přístup k životu. Problém dovedou uchopit jako výzvu. Podívat se na něj z té strany, která není vidět zpředu. A začít ho přetvářet. Přetváření je tvoření. A člověk je na světě proto, aby tvořil. A jak vidíte, tvořit lze i s nemocí, s problémem. Problém má každý. Takže vezměte návštěvu této výstavy jako možnost k zamyšlení a inspiraci. Ať se Vám líbí.
5
PhDr. Kamila Řasová, Ph.D. CEROS o. p. s.
Je mi potěšením setkat se opět na Cestě za duhou! Každý je v životě nucen překonávat různé překážky. Cesta za duhou pomáhá překonávat obtíže, které přináší roztroušená skleróza mozkomíšní. Lidé hledají prostřednictvím umění cestu k vyjádření vlastních pocitů a seberealizaci. Nejen, že tím léčí sami sebe, ale otevírají oči celé společnosti.
6
Kateřina Bémová Předsedkyně správní rady Nadačního fondu Impuls „Ani já, ani nikdo jiný nemůže jít tou cestou za tebe. Musíš po ní jít sám.“ Walt Whitman Tak jako každý rok s rozechvěním čekám na chvíli, kdy všichni budeme opět stát – na alespoň chvíli – na společné cestě. Cestě za Duhou, cestě naděje a cestě, která ukazuje, že jsou mezi námi stateční lidé, kteří – i když jdou po cestě kostrbaté a s těžkým nákladem, nelehké, jdou dál. A nejenom dál, sami se stávají těmi, kdo tím, co tvoří, jsou světlem na cestě druhých. Na cestách těm, kteří stojí na začátku této cesty. Povzbuzením těm, kteří zemdlévají, duhou těm, kteří nevědí kam a jak dál… Všem, kteří dokázali to, co je tíží, přetavit v pohlazení na duši, děkujeme. „Ať jdeš kamkoli, jdi celým svým srdcem.“
Konfucius
7
Martina Navrátilová SMS – sdružení mladých sklerotiků Rok uběhl jako voda a podzimní ponuré dny nám už tradičně rozzáří příjemná výstava „Cesta za duhou“. Sdružení mladých sklerotiků si váží skutečnosti, že může již poněkolikáté být partnery této události, a to především proto, že i my se stejně jako autoři této výstavy snažíme nalézat nové cesty, jak si život se svou nemocí lépe užít. Tvůrci této výstavy svou uměleckou činností potvrzují, že i nepříjemnou životní situaci, čímž diagnóza roztroušené sklerózy bezesporu je, lze vnímat pozitivně, zaměřit se na vytváření nových hodnot, a tím připravit radost ostatním, ale hlavně sobě. A o to při léčbě naší nemoci jde především: neztratit schopnost radovat se, i když nám ataka kalí zrak, paralyzuje naši pohyblivost či křečemi stahuje svaly. Před tvůrci této výstavy proto smekáme, protože víme, že často není jednoduché povznést se nad každodenní bolístky a tvořit. Nechť jsou umělecká díla z této výstavy podporou pro horší dny všech pacientů a inspirací a pobídkou k tvorbě pro ty lepší! Ať už nám naše nemoc do budoucna připraví cokoli, jedním si můžeme být jisti – že se totiž i za rok můžeme těšit na další inspirativní zážitek a kdoví, jestli se někteří z nás za rok také nepřipojí k řadě umělců.
8
RNDr. Eva Škobisová, Ph.D. Předsedkyně Unie ROSKA Umění pomáhá člověku vyrovnat se pozitivním způsobem s emocemi, které jsou nevyslovitelné. Umělecká tvorba může pomoci překonávat krize, kompenzovat omezení a vyrovnat se s pocity nespravedlnosti a bezmoci plynoucími z celoživotní nemoci. Duševní aktivita a kreativita přinášejí radost, psychickou pohodu a mají prokazatelně pozitivní vliv na zdravotní stav. Unie Roska jako pacientská organizace tradičně podporuje a propaguje uměleckou tvorbu lidí s roztroušenou sklerózou. Umělecké aktivity provázejí prakticky každou akci Rosky, výrobky a umělecká díla pacientů prezentujeme na konferencích, veletrzích i výstavách, kde je mohou obdivovat návštěvníci. V regionálních Roskách se výtvarné tvorbě mohou věnovat i ti, kteří nemají velké umělecké ambice, v rámci ergoterapie si trénují nejen motoriku svých rukou a prstů, ale mohou uplatnit svou kreativitu a fantazii a užít si pohody při společné tvorbě. Je důležité, že pacienti nesedí s rukama v klíně, ale aktivně čelí nemoci, která zasáhla do jejich života zpravidla jako blesk z čistého nebe na samém začátku jejich osobního a profesního života. Výtvarná a literární umělecká tvorba dělá život zajímavější a pestřejší, umožňuje vyjádřit pocity radosti i smutku a podělit se o ně s ostatními. Děkuji pořadatelům za projekt „Cesta za duhou“, který umožňuje lidem s RS prezentovat svoje umělecká díla, sejít se se spřízněnými lidmi a dostat uznání. Autorům vystavených děl přeji hodně inspirace a radosti z další tvorby.
9
Mgr. René Bastl, MBA Managing Director Merck Česká republika Ve společnosti Merck spol. s r.o. působím teprve od května letošního roku. Za svou dosavadní, více než 20 letou profesionální kariéru ve farmaceutickém průmyslu v ČR i jiných zemích světa, jsem se nikdy s podobnou myšlenkou a iniciativou nesetkal. Nedokáži slovy vyjádřit svou pokoru a obdiv všem, kteří tento projekt realizují a vytvořili již velkou tradici. Při prohlížení katalogů z minulých ročníků jsem si uvědomil, jak velice jsou pacienti s roztroušenou sklerózou schopni plně se zapojit do normálního života a to nejenom díky moderní léčbě a za pomoci jejich lékařů a sester. Dokáží realizovat své přání a touhy, a přenést je do děl, která můžeme vidět na výstavě a i v tomto katalogu. V letošním roce naše společnost zahájila celosvětovou kampaň pod názvem „As one for patients“ – „Společně pro pacienty“. Cílem této kampaně je společně neustále zlepšovat kvalitu života a uspokojovat potřeby a přání našich pacientů. Právě podpora i této iniciativy, Cesty za duhou, je jednou z našich priorit a je plně v souladu s výše uvedenou kampaní. Jsem rád a jsem hrdý na to, že Merck se stal partnerem tohoto projektu a může ho podporovat. Těším se na to, až se budu moci s vámi setkat osobně, až si budu moci prohlédnout Vaše letošní díla a až budu moci i svým známým a přátelům ukazovat a předávat tento katalog.
10
Cesta za duhou Autoři
Jana Bajerová Toto tričko je děláno síťovou metodou. Mám ráda ruční práce, ale moje prsty mě už moc neposlouchají a tak jsem moc ráda, že mi s tímto tričkem pomohla moje kamarádka Alena a to je výsledek naší společné práce.
14
Bez názvu, tisk síťovou metodou na textil – tričko
15
Lucie Česalová
16
Sovy, ručně šitá textilní dekorace
17
Jirka Donát Je třeba najít něco, k čemu je možné se vrátit. Je třeba najít něco, k čemu je třeba se vrátit. A zatím to jde. Sice trochu jinak, ale jde jen o to najít cestu. A tak hledám (času mám dost). Pořád je co říct. A jsem rád. A jsem překvapený. A jsem… Když se k něčemu starému přidá něco nového, může vzniknout něco úplně nového.
18
19
ZÁCLONKA Ruce zvedám vzhůru, to záclonku věším. Blíž k nebeskému kůru, se z výsledků těším. Na žebříku stojím, občas balancuji. Života se nebojím a dále pracuji.
Iva Fenclová Hlavička utvoří slovíčka a vznikne některá básnička : ) Přeji všem hlavně co nejvíc zdraví.
20
STARÝ STROM V lese je starý strom, vichr s ním cloumá. Snad chudák vydrží, k zemi se nesloží. V lese je starý strom, vichřici odolal. Držel se z posledních sil, přírodní živel tak sám porazil.
MADLENKA Sedí doma Madlenka, naproti ní pálenka. Už, už by se napila, hle – mysl se vzchopila. Tak se problém neřeší, s nadhledem je to lepší. Madlenka ven vyráží, vzduch a slunce – nejlepší službu jí prokáží.
21
Hana Hakenová
22
Bez názvu, barevná fotografie, 30x21 cm
Bez názvu, barevná fotografie, 30x21 cm
23
Petra Hoferková
24
Sarah – ochránkyně zdraví, kombinovaná technika
25
Podzim u vody, olej na desce, 44x60 cm, 2008
Alena Holá
26
Krajina s kašnou, olej na desce, 40x65 cm, 2014
27
Blanka Hylanová Ochotně zapouštím barvy do hedvábí. Při pohledu z okna mne myšlenka svádí, zmizet pryč z pokoje – pryč ze čtyř stěn, jen okno otevřít a vyletět ven. Vznášet se vysoko nad oblaky, svobodně létat nad mořem spolu s ptáky. V Africe se sklouznout po krku žirafám, ve větvích se schovávat malým gorilám. S gepardy závodit v běhu savanou, v pralese přeskakovat stromy s liánou. Co já to vlastně povídám? Že nemusíš být nikdy sám. Záleží na tobě, zda budeš snít, ve světě snů všechno můžeš mít. A já? Pár roků přibylo, stárnu a se mnou vnoučata, s létem se další narodilo, ten bude honit jednou děvčata. Našla jsem nové přátele a přestaly jsme se tvářit kysele. Na jaře zahrádku mám samý květ, motýli přiletěli a hýří barvami. Pro dnešek se loučím, ale zas přijdu za vámi.
28
Bez názvu, malba na hedvábí, 39x114 cm
29
Dana Komínková V letošním roce, nechci psát o sobě a roztroušené skleróze, ono vlastně není ani co psát, jen snad, že už jsme si to spolu vyřešily, já ji už nepotřebuji a ona to respektuje : ) Raději bych vám představila jinou část svého já, své fotografie a kousek pohádky. Pohádky o vodě, o největším daru, který nás provází od narození až do smrti. K oběma svým zálibám jsem se dostala právě díky RS. A pak, že RS jen bere, mně víc dává, než kdy vzala.
Příběhy ze života vodních kapek V jednom nádherném nekonečném vesmíru, kde nedohlédnete z jednoho konce na druhý ani tím největším dalekohledem, žije nádherná modrá planeta. Ta planeta se jmenuje Země. Země nosí krásné modré šaty, které jsou velmi výjimečné, tvoři je totiž milióny a miliony malých vodních kapek, které se třpytí, lesknou a blýskají. Kapičky jsou nerady samy, a proto se shlukují a vytvářejí oceány, moře, řeky, říčky, jezera a rybníčky a najdete je i v bazénech, umyvadlech a vanách, ale také je najdete v dešti a ve sněhu, a všude tam spolu dovádějí a hrají si. Vodní kapky nejsou jen na povrchu Země, nacházejí se i nad povrchem, ve vzduchu, kde létají okolo Země na obláčcích, mráčcích a mracích, a jakmile mají trošičku času, tak se sejdou na některém z obláčků a vyprávějí si. Co myslíte děti, o čem si budou vodní kapky vyprávět? Jestli chcete znát některé příběhy vodních kapek, tak až bude pršet, sedněte si k oknu a tiše poslouchejte, třeba nějaká kapka přiletí i k vám a poví vám svůj příběh tak, jako ho pověděly mně.
30
Borneo, barevná fotografie, 20x29 cm, 2014
31
Květiny, kresba pastelkami, 21x30 cm, 2015
Růžena Koutníková Proč maluji? Pro své potěšení. Při kreslení totiž zapomenu na starosti i na to, že mě občas něco bolí. Jsem ráda, když vás moje obrázky potěší a pohladí na duši.
32
Pejsek s miskou, kresba tužkou, 21x30 cm, 2015
33
Na vlnách, háčkovaná dutinka, 2015
Jitka Kozlíková Letos mi ereska mnohé vzala, pro stálý třes v rukách i jehlu z ruky. Háček a korálky bráním ze všech sil! Těch se vzdát nehodlám. Speciální poděkování patří mojí mamince: „Mám tě moc ráda“.
34
Vzpomínka na léto, háčkovaná dutinka, 2015
35
Nový zákon 3, kresba fixem a pastelkami, 30x20 cm, 2015
Miloslav Mlčkovský
36
Ibis – Scarlet, kresba fixem a pastelkami, 20x30 cm, 2015
37
Jan Müller
38
Pokušení v baru Hogo Fogo, olej na plátně, 54x44 cm, 2001
39
Šperky z korálků, 2014
Daniela Pauerová
40
Souprava šperků z korálků, 2015
41
Takové mohou být kameny, Colorado, USA, barevná fotografie, 29x19 cm, 2009
Vlasta Pávová Čím méně ujdu, tím menší věci a větší detaily fotím. Čas na cestě neodpovídá vždy času její existence. Tenhle kámen ležel na Fossil DiscoveryTrail v Dinosaur National Monument u Vernalu na rozhraní Utahu a Colorada, která zachycuje ve třech vrstvách období před 163–75 miliony let. Zdejší naleziště dinosauřích kostí patří k nejvýznamnějším na světě. Bonsaje se tvarují a obrůstají i desítky let. Flatach, Korutany, Rakousko, 2013. Byla moje první zahraniční cesta s vozítkem pro seniory.
42
Kousek bonsaje, Korutany, Rakousko, barevná fotografie, 19x29 cm, 2013
43
Daniela Fišerová – spisovatelka, dramatička, scénáristka, černobílá fotografie, 30x40 cm
Stanislava Perlínová ROZHLAS? Možná se jako médium zdá ve srovnání se všemi těmi tablety, iphony, facebooky, twitry a nevím, čím vším dalším, jako záležitost, které pomalu odzvání... Ale nikde jinde se k nám informace nedostávají tak osobně a lidsky – můžeme si poslechnout zprávy, reportáže, hudbu, rozhlasovou hru či četbu na pokračování atd. a za vším tím si představit lidskou tvář...
44
Jiří Ješ – publicista, novinář, černobílá fotografie, 30x40 cm
45
Zdeňka Pokorná
46
Krystalka Narodila jsem se roku 1947 v Praze. Velkou část svého raného dětství jsem strávila u babičky. Bydlela na chatě s velkou zahradou. Pamatuji si na přístroj zvaný krystalka. Babička vždycky zavelela – pojď, musíme domů, budou zprávy! Tam usedla ke stolku u okna, nasadila si sluchátko a nebyla s ní žádná zábava. Stále se zlobila, že není nic slyšet, že v tom stále jen praská. Potom se většinou odebrala na zahradu a „přes plot“ dávaly se sousedkou dohromady, o čem se ve zprávách vlastně mluvilo. Zprávy byly i večer, ale při svitu petrolejky bylo téměř nemožné najít správné místo na krystalce. Když jsem byla trochu větší, směla jsem si tento přístroj vyzkoušet sama. Jestli se dobře pamatuji, byl to černý kámen a v něm byla místa žluté barvy. Takové plíšky. Na ta jsem se musela strefit jakýmsi drátem a najít stanici. Sluchátko do ucha nebylo vůbec příjemné, dost mě tlačilo. Někdy se mi podařilo najít i „muziku“, buď dechovku nebo vážnou hudbu. Vždy jsem z toho měla velkou radost. Jen jsem se divila, proč si babička místo krystalky nekoupí rádio jako máme doma v Praze. Usoudila jsem, že je moc drahé, a babička na něj nemá peníze. Na chatě nás často navštěvovali rodiče s malým bráškou. Babička si téměř vždy stěžovala na krystalku, že zase není slyšet. Táta potom celou dobu opravoval jakési uzemnění a anténu. Myslím, že to stejně nepomohlo. Pak jsme jednou přijeli na chatu. Už od vchodových dveří bylo slyšet vyhrávající rádio a babička jásala. Konečně mi zavedli elektriku. Nezapomenutelným zážitkem z dětství byly odpolední pohádky. Po obědě jsme se celá rodina pohodlně usadila a všichni jsme poslouchali příjemný hlas vypravěče. Byl to takový balzám na duši.
47
Podzim, barevná fotografie, 29x19 cm
Dana Pospíšilová Narodila jsem se v roce 1951 a diagnózu RS jsem dostala ke svým padesátým narozeninám. Dříve jsem hodně sportovala, v šermu jsem získala 11. výkonnostní třídu. Zajímaly mě různé výtvarné techniky, korálkování, šití. Mám období, kdy nemohu ani vyrábět šperky (EDSS 6,5–7). Vzhledem k zadanému tématu posílám jen 4 fotografie (jaro–léto–podzim–zima), které vznikly během posledních let. Objekty jsou focené na zahradě a na kraji lesa, který máme asi dvacet metrů za naší chatou.
48
Zima, barevná fotografie, 29x19 cm
Jaro, barevná fotografie, 29x19 cm
49
Zdena Rydlová Jsem z Jihlavy a jmenuji se Zdena. Mám velmi ráda ruční práce a asi nejvíc pracuji s vlnou. Scházím se se svými přáteli, jezdíme na výlety, cvičíme, dodáváme si sílu bojovat s různými nemocemi, přeci plujeme na jedné lodi.
50
Pletené vlněné taštičky, 2015
51
Bez názvu, barevná fotografie, 20x15 cm
Lucie Řežábová
52
Bez názvu, barevná fotografie, 15x20 cm
53
Zrcadlení, černobílá fotografie, 42x28 cm, 2014
Kristýna Salášková
54
A jedeme dál…, černobílá fotografie, 28x42 cm, 2014
55
Marie Šlápotová V roce 2010 jsem se zúčastnila výstavy Cesta za duhou, poslala jsem fotografie kudlanky nábožné a opadaných lístků pivoněk na vodě. Letos jsem se rozhodla poslat opět něco ze svých zálib. Jsou to moje pletené zvonečky z pedigu. Je to jen další střípek z mých aktivit a zajmů, co tvořím pro radost druhých. Proto tvořte, foťte a radujte se z každé aktivity, co vám dělá radost…
56
Zvonečky, pedig
57
Milan Šlégr Narodil se 1. 11. 1959, potápí se od roku 1976 a v roce 1982 zkonstruoval své první pouzdro na fotoaparát. Od té doby zaznamenává své zážitky nejprve ze zatopených lomů, pískoven a jezer, včetně vzdáleného Bajkalu. Později, když nová doba umožnila cestování, zaznamenává život v mořích a oceánech. Začínal v Baltském moři, Jadranu i Egejském moři. Film vystřídaly paměťové karty, evropská moře, oceány. Nyní je jeho nejoblíbenějším místem korálový trojúhelník od Filipín po Papuu. Mnohokrát navštívil Indonésii a to nejen Indický oceán a Indopacifik, ale i džungle Sumatry a ostrovy s endemickými živočichy a jedinečnými obyvateli.
58
Lilijice – Balijské moře, Indonésie, barevná fotografie, 60x45 cm
Sasanky – Sávské moře, Indonésie barevná fotografie, 60x45 cm
59
Botanická zahrada Praha Troja, barevná fotografie, 35x20 cm, 2014–2015
Kamila Sosnová
60
Botanická zahrada Praha Troja, barevná fotografie, 35x20 cm, 2014–2015
Botanická zahrada Praha Troja, barevná fotografie, 35x20 cm, 2014–2015
61
Katka Šrámková Moje korálky V létě nemám na korálkování moc času, ale na podzim a v zimě si ráda ke korálkům sednu a vyrábím a vyrábím…
62
Souprava šperků z korálků
63
Zděnka Urbanová Moc mě potěšilo, když jsem se dozvěděla, že naše výstava bude v budově Českého rozhlasu. Rozhlas mě totiž provází celý můj život. V době mého dětství ještě televize nebyla. Rozhlas byl vždy pro mne zdrojem poučení, zábavy a rozvoje představivosti – od mého dětství. Je to médium, které mě provází od časného rána. Baví mě, poučuje a neruší. A nedělní pohádky – ty mě provázejí dodneška. Neumím si bez nich představit nedělní odpoledne. Nejraději poslouchám “Český rozhlas 2”. Baví mě, zajímá a nenásilně vzdělává. Děkuji za Vaši práci, Český rozhlase.
64
Zátiší se starým rádiem, suchý pastel, 35x50 cm
65
Bohuslav Večeřa Proč fotím? Inu, můj mozek stárne se mnou a vzpomínky z něj pomalu vypadávají. A tak se mým dobrým kamarádem, který si zapamatuje vše, co do něj vložím (vyfotím), stal digitální fotoaparát. A že toho na mých toulkách světem, dnes už bohužel jen s elektrickou tříkolkou, je. Tak třeba zrovna tyto fotky jarní přírody. Fotky nevoní – škoda, ale dýchá z nich jarní povětří a daří se jim znovu vykouzlit v mé mysli obrázek kouzelné probouzející se přírody. A zavedou mne opět do jarní krajiny na Čeřínek 2015, kde jsme měli toho roku rekondici naší Rosky. Druhé fotografie pak nasměrují mé vzpomínky také. Tentokrát ovšem na jiný, mnou momentálně požadovaný směr. A v mé mysli přitom vzniká dojem, že to musí přece cítit i ostatní, a proč jim tedy ten vjem také neposkytnout.
66
Ještě jsem, barevná fotografie, 20x27 cm
67
Bez názvu, olej na plátně, 40x50 cm
Zdenka Vojtěchová Jmenuji se Zdenka Vojtěchová, je mi 42 let, bydlím v Otvovicích a mám malou dcerku Haničku. Moje vášeň je kresba a malba. Této zálibě jsem se začala věnovat před patnácti lety po propuknutí mé nemoci. Malba mi moc pomáhá k překonání životních obtíží a řešit někdy složité životní situace. RS už mám sedmnáct let a jsem ráda, že jsem se seznámila s Cestou za duhou, díky tomu mi pomáhá pokračovat v cestě.
68
Bez názvu, olej na plátně, 24,5x30 cm
69
Eva Zavadilová Co Vám ještě můžu psát? Je mi pětašedesát. Co bych chtěla – nemůžu, co bych měla – nezmůžu. Tak všem přeji hezký den a jdu si s chodítkem ven. Svoje povídky nebo básničky nabídnu občas přátelům ve spolku Roska, nebo těm, kteří mají zájem si přečíst moje příběhy veselé i vážné. Mám radost, když se lidem líbí a někoho potěší.
Moje rádio Klidně mohu napsat „moje milé rádio“ – a vůbec nebudu lhát. Snad jenom v tom, že nebylo jenom moje, ale celé naše rodiny. Když jsme byli úplně malí caparti, byla to pro nás kouzelná skříňka, která v sobě skrývala spoustu malých lidiček a zvířat; a dokonce někdy i auta nebo vlak, parník či bouřku. Také odtud znělo bití zvonů nebo různé znělky, které zvaly posluchače k oblíbeným pořadům. Zvaly i mé rodiče „Kupředu–levá!“, hned jsem věděla, že budou zprávy Čs. rozhlasu, ale před nimi ještě nezapomenutelný Hajaja. A dál znělka ranní rozcvičky, čtení pana Františka Nepila, které bylo velice příjemné a končívalo slovy: „Přeji Vám pěkné a ještě hezčí ráno“. Protože tenkrát se v sobotu pracovalo i chodilo do školy, tak odpolední „Pozor zákruta“, v neděli dopoledne pořad „Hrají a zpívají Plzeňáci“. Milovala jsem nedělní pohádky po obědě a večerní četbu na pokračování. Asi jako pětiletá jsem byla se sestrou na prázdninách u babičky a dědečka v Praze. Bydleli tenkrát ve Slezské ulici. Dědeček nás vodíval na vycházky nejen v okolí jejich bydliště, ale projížděli jsme cinkajícími tramvajemi po mnohých místech Prahy a ty si prohlíželi.
70
Pěší procházkou jsme šli Vinohradskou třídou, myslím, že babička tenkrát dědečkovi říkala: „Vem je po Fošovce až k Wilsoňáku a zpátky okolo rozhlasu, ať se holky projdou!“. Dědeček nás opravdu vedl každou za jednu ruku po „Fošovce“ a vypravoval, co v kterém obchodě prodávají, a nám skoro lezly oči z důlků. Ukazoval, jak rychle jezdí tramvaje a jak lidé musí dávat pozor, aby se nestalo neštěstí. A po chvíli nám ukázal na protější straně široké ulice velkou budovu Československého rozhlasu. Sedl si k nám na „bobek“, protože při jeho výšce téměř dvou metrů bychom my dvě malé vykulené holčiny z jeho povídání neslyšely asi nic. Zběžně nám vysvětlil, že tam se vlastně dělají a odtud vysílají ty krásné pořady, které nám doma tatínek, jako nejvyšší představitel naší rodiny, pouští otočením knoflíku. A pokračovali jsme všichni až k hlavnímu nádraží – Wilsonovu, které jsme vlastně tenkrát viděli jen z mostu. A cestou zpět jsme se vraceli už po té straně ulice, kde je budova rozhlasu. Zase se dědeček zastavil a tentokrát nám jen tak zjednodušeně vyprávěl, že na konci války se tam moc těžce bojovalo právě o ten Rozhlas. Vím, že tehdy měl oči plné slz. Tenkrát jsem to nechápala, až další léta přinesla vysvětlení… A teď už jich uběhlo sedmdesát! I mně přibyly nějaké ty ročky, ale vzpomínky se mi vybavují. Ta procházka pokračovala přes Čechovy sady a domů. Po obědě jsme musely odpočívat, samozřejmě jsme se sestrou usnuly. Pamatuji si, že dědeček hrál výborně na klavír a naši popolední siestu přerušil příjemnou Dvořákovou Humoreskou. Až jsme se vrátily domů k rodičům, pozorovala jsem víc naši „hrací skříňku“. Ovládací knoflíky dva, jeden na pouštění, zesílení zvuku, ztlumení a vypnutí. A druhý na naladění stanic, kde na takové tabulce popsané jmény a číslicemi, jezdila tyčinka a ukazovala, která stanice je právě zvolena. A ještě takové zelené „oko“. Zkrátka světýlko, které nám mělo říct, že náš radiopřijímač je v provozu. Tak to jsou milé vzpomínky na rádio a Český rozhlas a jeho různé stanice, které dodnes vyvolávají třeba i hudební úryvky ze symfonické básně Vltava, ukázky různých pořadů a nebo jen hlasy už třeba i nežijících umělců. Moje vzpomínky. Máte také takové?
71
Výstava se koná díky grantu společnosti MERCK spol. s r. o. Kurátorky výstavy: Veronika Bratrychová a Klára Zápotocká Grafika: Veronika Bratrychová a Klára Zápotocká Fotograf vernisáže: Jana Šašková Reprodukce prací: Klára Zápotocká Instalace výstavy: Jan Kočí, OneMoreTime s. r. o. Koordinátorka projektu Cesta za duhou: Hana Potměšilová
Více informací na www.cestazaduhou.cz a www.aktivnizivot.cz Kontakt:
[email protected] Obdiv patří všem autorům, kteří se na letošní výstavě Cesta za duhou podíleli.
