č.5 Litosféra
=kamenný obal Země Část zemského tělesa tvořená zemskou kúrou a části svrchního pláště. Pod litosférou se nachází astenosféra (poloplastická hmota – horniny vystavené obrovské teplotě a tlaku), po které se litosféra může pohybovat. Tloušťka zemské kůry v ČR je cca 38 km. Plochy diskontinuity (nespojitosti)- oddělují jednotlivé části zemského tělesa, ty nepřecházejí jedna do druhé plynule, ale jsou odděleny právě těmito plochami. Fyzicky se člověk podíval do hloubky 3,5 km Pomocí vrtů se člověk podíval do hloubky 12 km Stavbu Země, hranice mezi jednotlivými částmi vědci zjistili umělým vyvoláním zemětřesení a následným sledováním šířených vln.
Zemské jádro 1/3 hmoty Země Má 2 části, které se liší charakterem hmoty: 1. Vnitřní - pevné 2. Zevní – tekuté Tyto 2 části se pohybují se vůči sobě -> na Zemi je magnetické pole, které nás chrání před působením slunečního větru. Obsahuje železo, nikl,.. Uvnitř Země je teplota odpovídají povrchové teplotě na Slunci. Příčinou vysoké teploty je tlak z toho, jak Země vznikala srážkami, a také kvůli radioaktivitě. Zemský plášť 67,5% hmoty Země 3 části: 1. Spodní 2. Střední 3. Svrchní – v hloubce 200 km je astenosféra, všechno, co je nad ní, patří do litosféry Zemská kůra Svrchní část zemského tělesa Rozlišují se 2 typy zemské kůry, které do sebe mohou plynule přecházet 1. Pevninská – tlustší – až 78km, menší hustota, 3 vrstvy hornin – sedimenty, přeměněné horniny, vyvřelé horniny, tvoří podklad pevniny 2. Oceánská – 5-7 km, větší hustota, 2 vrstvy hornin – sedimenty, vyvřelé, tvoří dno oceánů (!šelf ne – je tvořen pevninskou!)
1
Litosféra je rozlámaná na litosférické desky, které ve většině případů tvoří podklady kontinentů (Australskoindická lit.d., Euroasijská lit.d., Jihoamerická lit.d.,..), ale i podklady oceánů (Tichooceánská lit.d., Nazca,.. Wegenerova teorie kontinentálního driftu – zabývá se pohybem lit.desek. Jedná se o prokázanou skutečnost – všiml si, že západní pobřeží Afriky se podobá brazilskému pobřeží Jižní Ameriky. Důkazem bylo nalezení fosílií jednoho ještěra. Směry pohybu litosférických desek: 1. Horizontální: 1. Divergentní pohyb – magma. které se tlačí zespoda, roztlačí desky od sebe. Na Zemi se s tímto jevem nejčastěji setkáváme na oceánském dně (zabírají největší část zemského povrchu), jsou tam oceánské hřbety, jejichž středem se tlačí magma. To přijde do kontaktu se studenou vodou a ztuhne. Další magma to tlačí víc a víc do stran. S tímto jevem se můžeme setkat i na souši – Island – středo-oceánský hřbet tam zasahuje na souš. Divergentním pohybem dochází ke vzniku nové zemské kúry. 2. Konvergentní pohyb – zdrojem je divergentní pohyb, pronikání roztavených hornin na druhé straně Země. Subdukce – podsouvání Obdukce – nadsouvání V místě subdukční a obdukční zóny dochází k zániku zemské kúry. Litosférická deska se dostává do hloubky a hornina je tavena. Nejznámější zóna – západní pobřeží Jižní Ameriky – je tam velmi úzký šelf a hned potom hlubokomořské příkopy. Na opačné straně – u východního pobřeží Asie je Mariánský příkop a další hlubokomořské příkopy => kolize v Himalájích (je tam nejsilnější zemská kúra. Dochází ke srážení – zvedání nahoru a zároveň dolů, zemská kúra se rozšiřuje. 3. Paralelní pohyb – dochází k pohybu podél zlomové linie. Zemská kúra nevzniká ani nezaniká, dochází k velmi silným zemětřesením. Zlomová linie je drsná. Hnací silou jsou roztavené horniny, které mají snahu unášet. Např. zlom San Andreas v Kalifornii. Desky se proti sobě mohou pohybovat i skokově – dochází k velkým zemětřesením (porušení silnic, železnic, obrovské škody). 2. Vertikální – dochází k nim nejčastěji v důsledku zemětřesení, seizmických otřesů.
1. Krajinotvorné pochody: 1. Endogenní: Tvoří krajinu a mají zdroj energie uvnitř Země Sopečná činnost, zemětřesení, vrásnění Důsledkem je zvyšování členitosti zemského povrchu Kdyby zanikla sopečná činnost, povrch by se zarovnal, bylo by jen moře, žádná krajina (kvůli zvětrávání) Např. Hory, štíty 2. Exogenní: Tvoří krajinu a mají zdroj energie mimo zemské těleso. Zvětrávání Důsledkem je zarovnávání zemského povrchu Např. nížiny, mírně zvlněná krajina.
Endogenní pochody Sopečná činnost = vše, co doprovází proces, při kterém se magma dostává na zemský povrch. Místo, kde se hromadí magma = magmatický krb, na povrch vede sopečným komínem (=sopouchem), magma vyvěrá v místě, které se nazývá sopečný kráter. Sopka někdy může mít více kráterů – kromě hlavního i parazitický, který oslabuje hlavní kráter. Sopka také může mít 2 střídavé vrstvy – vrstva sedimentů a vrstva vyvřelých hornin – podle toho se dá snadno spočítat, kolikrát byla daná sopka aktivní. Nemají to však všechny. Láva je magma, které se dostalo na povrch a změnilo se jeho chemické složení – chladne a krystalizuje. 2
Svou činnost zahajuje sopka erupcí – v období klidu komín zatuhne, vevnitř začne růst tlak, energie se nemá šanci uvolňovat postupně. Ze sopky ven se dostává sopečný popel, sopečné plyny a sopečné pumy (např.kus lávy rozprášený na kusy). Sopečné plyny jsou velmi nebezpečné – např. sirovodík – jedovatý. Největší vulkanická sktivita – Island, Sundy, Japonsko, Filipíny, Andy, Itálie, Afrika, Ohňový prstenec – kolem Tichého oceánu. Sopky: Sopka sv.Heleny, Popokatepetl, Citlaltepetl, Etna, Vesuv, Hekla, Fudžisan, Ključevskaja, u nás Bruntálsko, Doupovské hory, české středohoří. Zemětřesení =Krátkodobý otřes zemského povrchu Příčiny: pohyb litosférických desek, sopečná činnost, dopad těles na zemský povrch, řícení stropů jeskyní, činnost člověka – umělé výbuchy (zkoušky jaderných zbraní, umělé seizmické otřesy,..), důlní činnost. Např. v Coloradské pánvi začalo budování přehrad, za hrází se začala zadržovat voda – to je obrovská zátěž pro zemskou kúru – jakmile to nevydrží, dojde k otřesům. Místo vzniku se nachází pod zemským povrchem – hypocentrum. Zde se uvolní energie, z tohoto místa se zemětřesení šíří v podobě zemětřesných vln, až se dostanou k zemskému povrchu. Místo, kde se dostanou nejdřív – epicentrum. S rostoucí vzdáleností od hypocentra klesá síla zemětřesení. 2 typy vln – podélné a příčné. Seizmologie – obor zabývající se zemětřesením. Seizmograf – přístroj, který je schopen zaznamenat délku trvání a intenzitu zemětřesení. Síla se udává magnitudem, nejznámější stupnice, ve které se udává síla zemětřesení, je Richterova. Seizmografy zachytí i nejslabší zemětřesení, kterých jsou během roku kolem tisíce. Největší zaznamenané zemětřesení byla v Asii, to úplně nejsilnější přibližně před 300 lety v Číně – až 70 000 obětí. Zemětřesení je ničivá katastrofa, která má jeden z největších dopadů na ekonomiku daného státu, závisí to na vyspělosti země. Japonci vynalezli kyvadla, která umisťují na střechu svých domů. Při zemětřesení se vychýlí v opačném směru než budova a pomáhají tak udržovat stabilitu. Vrásnění Vede ke zvyšování členitosti zemského povrchu. Vlivem tlaku z nitra Země dochází k deformaci hornin. U plastické horniny vzniká působením tlaku vrása = horniny zůstanou uloženy stejně, akorát dojde k prohnutí. Tímto způsobem vzniká vrásový reliéf a vrásová pohoří – v ČR jsou to Karpaty, které vznikly až v druhohorách, proto jsou plastické. Typické jsou úzké hřebeny a příkré svahy. U křehkých hornin dochází ke zlomům. Dochází ke změně uložení hornin, na svahu se vystřídá několik hornin, protože jedna kra je níže a druhá výše. Tímto způsobem vzniká kerný reliéf a kerná pohoří. U nás je to České středohoří ( – Jeseníky, Krušné hory, Šumava), které vzniklo už v prvohorách, takže je křehké a rozlámalo se. Na vrcholech jsou plošiny, pak svahy a hluboká údolí.
3
Typy vrás: Přímá vrása: osy směřují do středu Země
Šikmá vrása: osy jsou nakloněny na bok
Ležatá vrása: osy jsou kolmé
Překocená vrása: je překonána mez plastičnosti hornin a dojde k přesunutí hornin na nové místo, překryjí tu původní. U nás jsou tzv.příkrovy. Karpaty se nasouvají na Českou Vysočinu.
Exogenní pochody Hlavním zdrojem energie je Slunce, také gravitační síla měsíce, která způsobuje slapové jevy napomáhá k rozrušení hornin, nebo také meteorická tělesa – krátery. Zarovnávají zemský povrch, horniny jsou rozrušovány drobením na menší a menší kousky – eroze (nebo-li zvětrávání). Zvětrávání: Fyzikální – zmenší se velikost částic, můžeme z ní konstruovat výchozí horninu. Může být vyvolané: Větrem - vítr s sebou nese prach a jiné malé částečky, nárazy těchto unášených částí způsobují rozpad horniny. Mohou vznikat např. viklany, skalní hřiby, voštiny (drobné jamky na povrchu skal), duny – písečné přesypy- jsou pohyblivé. Tekoucí vodou – voda s sebou nese plavený materiál, ten horniny obrušuje. Tekoucí voda utváří koryto řeky, údolí, náhry, náplavové kužele, vodopády, meandry, atd. Ledem – mrznutím a zvětšováním ledovec utváří různé tvary. Horský ledovec – vytváří trogy (údolí ve tvaru U, ledovec obrušuje celou část údolí, se kterou je v kontaktu -> údolí se postupně rozšiřuje) a kary (místo, kde ledovec vzniká). V rámci nich můžeme nalézt ledovcová jezera nebo morény (jedná se o sypký materiál, který před sebou hrne ledovec, můžou tvořit hráze morénovým jezerům), které mohou být čelní, boční nebo střední (u dvou údolí, které se spojují, spojí se boční morény a vytvoří střední), fjord – ledovcové údolí zaplavené mořskou vodou. Pevninský ledovec – zarovnává, vytváří mělká jezera a např. bludný balvan.
4
Změnou teploty – pukání hornin vlivem roztažnosti materiálu. Živými organismy – živočichové kopyty obrušují skály, rostliny pomocí svých kořenů pronikají do štěrbin skal, apod. Chemické – dojde k chemické přeměně zvětraliny,nemůžeme zkonstruovat výchozí horninu. Rozpouštění Oxidace Hoření Krasovění týká se vápenců. Kras = krajina ve vápenci. Jedná se buď o rozpouštění nebo o krystalizaci vápence. CaCO3 + H2O + CO2 <-> Ca(HCO3)2 – obousměrná reakce. Rozpouštěním vznikají propasti, závrty, jeskyně, slepá a poloslepá údolí, škrapy. Opačným směrem vznik krápníků – vysrážení vápence.
Jeskyně = otvor ve skále, do kterého se vejde speleolog. (Kateřinská, Šipka, Balcarka, Punkevní,..) Závrt = nálevkovitá sníženina na křížení zlomů Slepá údolí – uzavřená údolí kolem dokola, u poloslepého chybí jedna strana. Vyvěračka – řeka se dostává na povrch Ponor – řeka zatéká Propadání – řeka se valí do hloubky Vytvořeno člověkem – sejpy, agrární valy (meze), náspy po dopravních stavbách, stezky (vytváří i zvířata), ..
Pokud v přírodě převažují endogenní pochody – ostré vrcholky, ostrá členitost. Pokud jsou endogenní a exogenní pochody v rovnováze – ostré hrany budou obroušeny, krajina má oblý charakter Pokud převažují exogenní pochody – krajina je téměř zarovnaná.
Geomorfologický cyklus Fáze vývoje: 1. Období mladosti 2. Období zralosti 3. Období staroby
5
