5. Generalizace a kartografické vyjadřovací prostředky (KVP)

ZÁKLADY KARTOGRAFIE PRO SŠ

5. Generalizace a kartografické vyjadřovací prostředky (KVP) Kartografická generalizace je výběr, geometrické zjednodušení a zevšeobecnění objektů, jevů a jejich vzájemných vztahů pro jejich grafické vyjádření v mapě, ovlivněné účelem, měřítkem mapy a vlastním předmětem kartografického vyjadřování. KVP jsou mapové značky nahrazující objekty příliš malé v daném měřítku, diagramy, prostorové vyjadřovací prostředky, barva a písmo. Činitelé generalizace:    

účel mapy (generalizace se hodně projevuje při tvorbě tematických map) měřítko mapy KVP (jsou-li plošně náročné, musí se zmenšit množství informací v mapě) zvláštnosti vyjadřovaného území (někdy je snaha zachovat typické či lokálně důležité prvky krajiny; ty jsou sice zobrazeny geometricky nesprávně, ale zachovávají geografický charakter zobrazovaného území)  schopnosti kartografa Metody kartografické generalizace: Metoda výběru Základní proces, kdy se rozhodujeme, co bude a co nebude v mapě zobrazeno. Důležitým limitujícím faktorem je měřítko mapy. Mapové výstupy GIS – při změně měřítka (zoomu) se mění obsah mapy. Dva přístupy pro stanovení výběru: cenzální výběr – prvky podkladové mapy seřadíme podle významu a posléze stanovíme cenzus, což je hranice určující, co v mapě bude a co v mapě nebude.

Příklady kvantitativního výběru: Zobrazení měst s počtem obyvatel ≥ 10 000. Zobrazení vodních ploch větších než 100 ha. Příklady kvalitativního výběru: Zobrazení pouze silnic I. a II. třídy. Zobrazení pouze sídel, která jsou správními centry. Nevýhody cenzálního výběru – nepřihlíží ke KVP, náplni mapy a charakteru krajiny. normativní výběr – stanovuje objektivní procentní normu u každého prvku, tj. kolik procent objektů v realitě bude zakresleno v mapě. Tato metoda vyžaduje použití tzv. rajonizace hustoty zájmového prvku v území a pro každý rajon vymezit normu zvlášť.

Generalizace a KVP

1


Metoda zjednodušení tvarů Aplikuje se na prvky, které prošly výběrem. Má za úkol odstranit podružné detaily, které by se vzhledem k měřítku mapy nedaly zobrazit nebo činily mapu nečitelnou. Na jejich úkor se naopak zdůrazní větší, nebo výraznější tvary, které jsou pro daný prvek reprezentativní. Zjednodušují se zejména liniové prvky, ale také některé plochy (může dojít i ke spojení více ploch). Kresba přes míru a posun kresby Některé menší prvky vypustit nelze. Při jejich znázornění se aplikuje tzv. kresba přes míru – záměrně udělaná chyba. Příkladem může být železniční trať, cesta či potok, kdy v mapě tloušťka příslušné linie neodpovídá měřítku. Posun kresby – příkladem může být souběžná železnice a silnice. V mapě by se jejich linie překrývaly, vypustit některou z nich nelze → posunou se. Metoda slučování Spočívá ve zmenšování počtu kartografických vyjadřovacích prostředků pro objekty a jevy společného charakteru. Kvalitativní slučování – druhově příbuzné objekty nahrazuje souhrnnou značkou (např. různé druhy lesa jedním symbolem pro lesy). Kvantitativní slučování – upravují se intervaly (zvětšíme-li jejich šířku, zmenší se jejich počet). Metoda harmonizace Dbá na zachování správných vztahů mezi jednotlivými prvky v mapě při aplikaci některé z předchozích generalizačních metod. Příklady: o Vypustím-li z mapy např. chatovou osadu, měl bych také vypustit cestu, která k této osadě vede. o Když zgeneralizuji vrstevnice, vodní toky v údolích musím posunout tak, aby kopírovaly údolnici a „netekly ve svahu“. KVP – jazyk mapy Hlavními KVP jsou mapové značky – grafické symboly, s jejichž pomocí vyjadřujeme danou skutečnost (jev). Rozlišujeme tři základní skupiny mapových značek: bodové, liniové, plošné. Bodové značky --------------------------------------------------------------------------------------------Používají se ke znázornění objektů, jejichž délku ani šířku nelze v daném měřítku vyjádřit. U bodových značek existuje několik parametrů, které se mohou navzájem kombinovat: tvar – velikost – orientace – výplň

Generalizace a KVP

2


Hodnotové měřítko – stanovuje se různě, např. viz obrázek. Podle tvaru a původu rozeznáváme značky: a) geometrické (kruhy, čtverce, trojúhelníky, atd.) b) symbolické (symbolizují věc, kterou představují) c) obrázkové (realistické kresby objektů, které představují) d) alfanumerické (uplatňují se hlavně u tematických map – znázornění těžby chemickou značkou, letopočet bitvy, aj.) Značky s přesnou lokalizací – na značce je stanoven bod, který se umísťuje přesně do místa v mapě.

Značky s přibližnou lokalizací :  značky, u nichž nelze přesnou lokalizaci dodržet (obrázkové značky)  značky jevu, který není lokalizovatelný v ploše (např. symbol ryby pro loviště ryb)  značky lokalizované k určité oblasti (symbol pošty přiřazen k názvu sídla) Liniové značky ---------------------------------------------------------------------------------------------a) symbolické – vyjadřují objekty liniové povahy. Jejich osa většinou souhlasí s průběhem osy objektů ve skutečnosti. Rozlišujeme tyto parametry: šířka – barva – struktura

b) izolinie – jsou čáry, které spojují místa se stejnými hodnotami dané fyzikální, sociometrické nebo jiné veličiny. Izolinie se nemohou se křížit. Nejznámějším typem izolinií jsou vrstevnice (izohypsy). c) hraniční linie – vymezují areál d) pohybové linie Plošné značky ----------------------------------------------------------------------------------------------Vyjadřovacím prostředkem je výplň plochy vymezené její obrysovou čarou. Hranici je možno vymezit mnoha způsoby.

Generalizace a KVP

3


BARVA Rozlišujeme barvy o chromatické (pestré) – teplé (červená, žlutá, oranžová) – studené (modrá, zelená) o achromatické (stupně šedi) Rozkladem bílého světla získáme šest základních spektrálních složek: purpurová (magenta) tmavě modrá (blue) azurová (cyan) zelená (green) žlutá (yellow) červená (red) Existuje několik barevných modelů, které se používají k míchání barev. Ani jeden však nedokáže pokrýt celé barevné spektrum viditelné okem. RGB model – aditivní míchání barev (monitor, TV, projektor, fotoaparát – mají vlastní zdroj světla) Rozsah: red: 0 – 255 green: 0 – 255 blue: 0 – 255

Před tiskem RGB obrázku je nutné jej převést do režimu CMYK.

Generalizace a KVP

4


CMY model – subtraktivní míchání barev (tisk) Pozn. CMY je jen „teoretický model“. V praxi se používá čtyřbarevný model CMYK = CMY + černá. Rozsah CMY: cyan: 0 – 255 magenta: 0 – 255 yellow: 0 – 255

Rozsah CMYK: cyan: 0 – 100% magenta: 0 – 100% yellow: 0 – 100% black: 0 – 100%

CMYKOG model – šestibarevný (hexachrome) tisk patentovaný firmou PANTONE. Zobrazí více barev (má větší barevný gamut) než CMYK.

Generalizace a KVP

5


HSB (HSV) model hue: Barevný tón (odstín). Měří se jako poloha na standardním barevném kole (0° až 360°). saturation:

Sytost barvy. Představuje množství šedi v poměru k odstínu (0 – 100%). Na barevném kole vzrůstá sytost od středu k okrajům.

brightness (value):

Hodnota jasu, množství bílého světla (0 – 100%). Relativní světlost nebo tmavost barvy.

HLS model Jas (brightness, value) nahrazen světlostí (lightness).

Pozn. Není barva jako barva. Zelená barva navolená v modelu CMYK se na monitoru zřetelně liší od zelené barvy navolené v ostatních modelech (před vyexportováním byl rozdíl ještě mnohem markantnější). Otázkou je, jak by dopadl tisk.

Generalizace a KVP

6


POPIS A PÍSMO V MAPĚ Mapovým značkám je třeba přiřadit jejich jména. Ta souhrnně nazýváme geografickým názvoslovím. Popis by měl zaujímat maximálně polovinu grafické zátěže. Geografické názvosloví podle druhu:  choronyma – jména velkých geografických celků (světadílů, států, moří, ostrovů apod.),  oikonyma (místní jména) – pojmenovávají objekty vytvořené člověkem sloužící k bydlení (sídla, jejich části, náměstí, ulice, atd.),  anoikonyma (pomístní jména) – pojmenovávají to, co nesouvisí s bydlením člověka (např. hory, potoky, jezera, vinice, atd.),  obecná označení a zkratky (OÚ, žst.),  číselné údaje (kóty, popisky vrstevnic),  doplňkové údaje (rámové, mimorámové). Geografické názvosloví podle původu:  domácí jména – jména v rámci ČR uváděná v češtině,  cizí jména – cílem mezinárodní standardizace je mít u každého geografického objektu jeden úřední název v řeči příslušného státu a jednu latinkovou úpravu, transliterace – přepis (např. z azbuky), transkripce – fonetický přepis (např. z čínštiny),  exonyma – počeštěné názvy geografických objektů ležících mimo území ČR (Řím, Benátky, Paříž, atd.). PÍSMO Parametry: druh, typ, řez, velikost, barva Druhy písma: serif (patkové) – vhodné pro delší texty, protože patky pomáhají očím domyslet si pomyslnou linku řádku, na kterém písmena stojí. sans-serif (bezpatkové) – více strohé a jasněji vykreslené, díky čemuž je velmi dobře čitelné při velkých (nadpisy) nebo naopak malých velikostech písma (popisky, vysvětlivky). Existují tři základní skupiny: grotesk – např. Arial, Franklin Gothic humanistická písma – např. Calibri, Tahoma, Verdana, Trebuchet MS geometrická písma – např. Futura, Century Gothic Další druhy písma – písma imitující ručně psaná písmena (kaligrafická), lomená (gotická) či zdobená (např. „westernové“ písmo). Pro kartografy však nemají takřka žádný význam. Typ písma (neboli „font“) – např. Helvetica, Times New Roman, Arial, apod. Většina typů písma má několik kresebných variant, přinejmenším standardní, tučnou a kurzívu. Těmto variantám říkáme řez písma.

Tučný řez, kurzíva, zúžený řez (narrow či condensed) – u kvalitních písem nakresleny zvlášť.

Generalizace a KVP

7


Velikost písma: Měříme ji v bodech, jejichž rozměr je 1/72 palce. Pro laika nemá tato veličina význam, neboť se nedá dost dobře změřit. Různé typy písma mohou být při stejné velikosti výrazně odlišné. Důležitější je tzv. střední výška písma – vzdálenost mezi účařím a střední dotažnicí (viz obrázek).

účaří střední dotažnice písma Arial V mapě by měl vystačit jeden, nanejvýš dva typy písma. Základní písmo by mělo být bezpatkové s dostatečnou střední výškou. Problémy s čitelností:

I, l, 1 I, l, 1 I, l, 1

velké i, malé L, jednička (Times New Roman)

v, y

podtržené v, podtržené y

velké i, malé L, jednička (Arial) velké i, malé L, jednička (Cambria)

Kerning (vyrovnání znaků) – snaha mít mezery mezi písmeny stejné. U některých typů písem mohou vznikat ve slovech nepřirozené „díry“. Proklad řádků – u souvislého textu je při menších velikostech lepší zvětšit proklad řádků, u popisků v mapě to však neplatí. Je-li totiž v mapě hodně popisků, můžou být umístěny tak blízko sebe, že si dva různé popisky budou blíž než dva řádky jednoho popisku. Prostrkání řádků – u popisu zakřivených linií je vhodné zvětšit prostrkání písmen.

Stínování – vytvoří kopii textu a vykreslí ji pod textem v zadané vzdálenosti. Při optimální vzdálenosti působí popisek díky stínu lehce prostorově a získá větší kontrast vůči pozadí. Nejpřirozenější poloha stínu je při osvětlení seshora zleva. Aureola – vytvoří kolem písmen obrys o zadané velikosti a barvě. Volí se tak, aby nebyla vidět kresba v bříškách písmen nebo v mezerách mezi písmeny ve slově.

Generalizace a KVP

8


Barva písma – doporučuje se použít jedinou barvu, nejčastěji černou či některý z odstínů šedé. Pro popis vodních ploch a toků se používá některý z odstínů azurové. Rozhodně je dobré barvy nekombinovat, při nedokonalém soutisku by se mohly tenké linky rozpít či rozdvojit. Popis bodových prvků Popisky bodových prvků umisťujeme vedle mapové značky, a to nejlépe na pozici vpravo mírně nad její úroveň. Pokud tam není místo, vybereme jiné umístění podle obrázku níže. Odsazení popisků od značky by mělo být pro všechny popisky v jedné kategorii stejné.

Nastavení priority umisťování popisků kolem bodové značky. Popisek nesmí zasahovat do znaku, který popisuje, a nesmí být blíž k jinému znaku ze stejné kategorie. Popisky by také neměly překrývat jiné bodové značky. Konfliktům popisků s liniovými prvky se nelze vyhnout, nicméně je důležité, aby popisek zůstal čitelný a narušoval průběh linie co nejméně. Taktéž je žádoucí, aby linie neoddělovala popisek od značky, kterou popisuje (výjimkou mohou být objekty na pobřeží). Dělení slov – předložky a zkratky přívlastků musejí být na stejném řádku jako slovo, ke kterému se vztahují. např.

Bakov nad Jizerou

řeka sv. Vavřince

Martinice v Krkonoších

Popis liniových prvků Popisky sledující průběh linie (řeky, ulice) se umisťují v těsné blízkosti značky, ale tak, aby do ní nezasahovaly. Pokud možno, volí se umístění popisků nad linií a zpravidla v místech, kde není linie příliš zvlněná. Popisky vrstevnic také sledují linii, ale jsou otočeny ve směru stoupání svahu a na mapě by měly být rozmístěny rovnoměrně. Linie vrstevnice je v místě popisku přerušena (zamaskována). Barva popisku by měla být stejná jako barva vrstevnice. Popisky nesledující průběh linie (např. číslo silnice) bývají v mapě umístěny vodorovně. Protože obvykle leží přímo na liniové značce, doplňují se pozadím – jakýmsi štítkem, který je od kresby mapy oddělí. Popis plošných prvků (polygonů) Popisky areálů bývají většinou vůči ostatním datům upozaděny. Umísťují se buď vodorovně, nebo tak, aby vystihly rozlohu a trend areálu. V tom případě si lze pomoci prostrkáním písmen, zvětšenými mezerami mezi slovy a mírným prohnutím účaří. Popisky by neměly Generalizace a KVP

9


hranice areálu přečnívat ani se jich dotýkat. Měly by si od nich udržovat dostatečně širokou mezeru. Roztažené popisky se píšou verzálkami a jejich velikost v různě velkých areálech musí být stejná. Umisťují se tak, aby jednotlivá písmena byla v místech bez mapové kresby. Popisky umístěné horizontálně by neměly ležet vedle sebe v jedné linii.

Generalizace a KVP

10

5. Generalizace a kartografické vyjadřovací prostředky (KVP)

Recommend Documents