4 MAKROEKONOMICKÉ TYPY HOSPODÁŘSKÝCH POLITIK

[Zadejte text.]

4

MAKROEKONOMICKÉ TYPY HOSPODÁŘSKÝCH POLITIK

4.1 Monetární politika Monetární politika je důsledkem skutečnosti, že v tržní ekonomice sehrávají peníze jako prostředek míry hodnot a měřítko cen, oběživo, platidlo, rezervní zdroj i v podobě světových peněz základní roli při národohospodářských transakcích. Obecně platí, že monetární politika se dotýká peněžního množství, úrokových sazeb a likvidity. Jde o to, že tyto tři veličiny mají značný vliv na chod ekonomické aktivity a zároveň spolu úzce souvisí. Dříve, než si je rozebereme, se však podívejme na základní procesy týkající se tvorby peněz a jejich množství. 4.1.1 Peníze a jejich tvorba Peníze jako ekonomická kategorie jsou prostředkem, který umožňuje v rámci tržního mechanismu zprostředkovávat ekonomické transakce. Jedná se o nákupy, prodeje, platby určované výši cen, uchování hodnot a to nejenom uvnitř jednoho trhu, ale také mezi trhy.35 V současné době lze rozdělit peníze na hotovostní (mince a bankovky) a bezhotovostní (nyní převažuje elektronická podoba zúčtování). Z hlediska vymezení masy peněz rozeznáváme na základě stupně likvidity tyto typy: M1 zahrnuje oběživo a netermínované vklady komerčních bank M2 zahrnuje M1 a termínované vklady M3 zahrnuje M2 a vklady v cizích měnách a repooperace M4 zahrnuje M3 vklady domácích nebankovních institucí v domácí měně a krátkodobé cenné papíry (např. šeky a směnky) M5 zahrnuje M4 a ostatní cenní papíry v domácí měně36 Velikost peněžní zásoby v ekonomice je statisticky závislá na způsobu jejího vymezení. Existuje však ještě souvislost mezi peněžní zásobou a monetární bází na základě peněžního (úvěrového) multiplikátoru. Jeho základní princip spočívá v tom, že např. centrální banka poskytne úvěr komerčním bankám. Ty tyto prostředky poskytnou formou dalších úvěrů jiným ekonomickým subjektům, které nakoupí požadované statky a prostřednictvím prodávajících se octnou peníze zpět v bance. Ta uloží část (velikost závisí na povinné míře rezerv) a poskytne peníze dalšímu subjektu. Proto platí pro změnu masy peněz následný zápis 35

K problematice vymezení peněz viz KODEROVÁ, J.; SOJKA, M.; HAVEL, J. Teorie peněz. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2008, kde jsou peníze zachyceny základní teoretické názory na peníze. 36 V jednotlivých zemích se může přesné vymezení měnit na základě národních předpisů. Zde bylo zvoleno základní členění ČNB.

37

[Zadejte text.]

kde AM je změna masy peněz, AC je změna držby hotovosti ekonomickými subjekty, c je poměr mezi držbou hotovosti a bankovními vklady a r je míra rezerv udržována bankami. 4.1.2 Peněžní systém a monetární politika Základním nositelem monetární politiky je centrální banka, která působí na ostatní subjekty peněžního systému. V tomto smyslu centrální banky zodpovídají za emise peněz, poskytují peněžním institucím úvěry a zpravidla (na základě jednotlivých zákonů) provádějí dohled nad finančními institucemi. Do jejich agendy spadají i devizové operace, tj. starost o devizové rezervy státu a internace v rámci směnných kurzů. Proto, aby mohla centrální banka vykonávat činnost související se stabilitou měny a cenové hladiny, musí být nezávislá, a to jak ve smyslu politickém tak ekonomickém. Nejde o to, aby centrální banka nespolupracovala s vládou, naopak, ale je nutné, aby měla možnost odmítnou určité přístupy, které vláda realizuje na základě svých preferencí. Často se totiž dostávají převládající, dočasné dílčí zájmy do rozporu s požadavky na potřeby zdraví měnové politiky. Např. urychlení růstu, požadavek zlepšení postavení exportéru se mohou dostat do rozporu se snahou udržet hodnotu peněz. Proto guvernéři centrálních banka a členové bankovních rad zpravidla nebývají jmenováni vládou, vláda neschvaluje záměry centrální banky a existují pravidla pro řešení sporů mezi vládou a centrální bankou. Také z ekonomického hlediska se centrální banky neúčastní na primárním obchodování veřejného dluhu,37 a možnosti přímého úvěrování vlád bývají omezené. Finanční instituce, které spadají pod kontrolu centrální banky, jsou banky (univerzální, specializované), pojišťovny a družstevní peněžní subjekty. Centrální banka může také dohlížet v řadě zemí i na subjekty obchodující na finančních trzích.38 Díky těmto hierarchickým vztahům může centrální banka, v rámci zákonných zmocnění, zabezpečit poměrně efektivní vykonávání monetární politiky. 4.1.3 Vymezení monetární politiky Výchozí úvahou monetární politiky je vazba mezi množstvím peněz v ekonomice a následnými hospodářskými procesy. V zásadě předpokládá pozitivní vztah mezi množstvím peněz a ekonomickou aktivitou pro elementární vysvětlení vyjdeme z Fisherovy rovnice

37

To je jeden z největších problémů tzv. „kvantitativního uvolňování“ v USA a nákupů státních cenných papírů Centrální evropskou bankou. 38 K základnímu popisu viz ROSE, P. S. Peněžní a kapitálové trhy. Praha: Victoria Publishing.

38

[Zadejte text.]

kde M je masa peněz, V rychlost obratu peněz, Y je symbol pro fyzický produkt a P je výše cenové hladiny. Upravíme-li tento zápis, pak zjistíme při předpokladu konstantní rychlosti peněz, že existují 3 typy monetární politiky. 1. Neutrální monetární politiky, kdy platí

Znamená to, že cenová hladina zůstává stabilní, celková masa peněz se vyvíjí ve stejném poměru jako fyzický produkt. Je zachována kupní síla peněz. Peníze neovlivňují ekonomickou aktivitu, zprostředkovávají jí. 2. Expanzivní monetární politika nastává tehdy, když ΔM je větší než ΔY. Cenová hladina roste, je přebytek peněz, které tlačí na úrokové sazby. Ty se snižují a klesá cena peněz. Dostupnost úvěru urychluje ekonomickou aktivitu. Růstem cenové hladiny však klesá koupěschopná síla peněz a vzrůst inflace může ohrožovat rovnoměrný vývoj ekonomiky. 3. Restriktivní monetární politika je definována tím, že ΔM je menší než ΔY. Jestliže je přírůstek peněžní masy menší než vzrůst produktu, začne nárůst transakcí tlačit na snížení cen. Poptávka po penězích vzroste, vzroste i úroková sazba, úvěr se stane méně dostupný a začne klesat ekonomická aktivita. Z výše uvedených tvrzení lze vyvodit, že centrální banka pomocí regulace masy peněz může provádět anticyklickou politiku. Zároveň má k dispozici možnost přímého ovlivňování úrokových sazeb, což znamená schopnost ovlivňovat spotřebitelskou poptávku a výši investic. Z hlediska úvěrů jde o krátkodobé ovlivňování, u investic rozhodují dlouhodobé horizonty. Jinak řečeno ovlivnění nabídky úrokovými sazbami je v krátkém období problematické. Další rovinou je likvidita bankovního sektoru. Musíme si uvědomit, že držba peněz působí na úrokové sazby. Jestliže udržují zdroje v podobě likvidních prostředků, sníží se nabídka peněz a tím vzroste úroková sazba. Opačně nedostatek likvidních prostředků i v případě krátkodobého výkyvu může dostat subjekt do krajně složité situace. V případě bankovní soustavy to znamená nutnost udržovat část prostředků v rezervě. 4.1.4 Nástroje monetární politiky K provádění monetární politiky disponuje centrální banka přímými i nepřímými nástroji. Přímé nástroje jsou takové, které celé centrální banka na jednotlivé subjekty, a tudíž mají selektivní a adresný charakter. Jde o: 1. Pravidla likvidity, kdy se stanovují závazné struktury aktiv a pasiv komerčním bankám. 2. Úrokové limity, jimiž se snaží centrální banka stanovovat velikost úspor a úvěrů. 39

[Zadejte text.]

3. Úvěrové limity jsou buď absolutní (maximální objem úvěrů pro své klienty) nebo relativní (určení rozsahu úvěrů od centrální banky). 4. Povinné vklady. Centrální banka určí subjektům (zpravidla z veřejné správy) povinnost vést u nich své účty. 5. Doporučení, výzvy, gentlemanské dohody jsou způsoby, pomocí nichž centrální banka navazuje formy kontaktů s peněžními ústavy. Nepřímé nástroje monetární politiky jsou takové, které vytvářejí prostředí a jsou pro všechny subjekty stejné. Jedná se o: 1. Minimální rezervy Jde o nástroj, který má zaručit likviditu finančního systému. Stanovují se tak, aby existovala možnost vlastními prostředky vyrovnat dočasný výkyv v poptávce po penězích. Stanovuje se v procentech. Má samozřejmě i vliv na peněžní multiplikátor, jak bylo výše poukázáno, takže nepůsobí pouze na objem rezerv, ale také na tvorbu úvěrové expanze. Praktické určování výše je různá v jednotlivých zemích, ale zpravidla vychází ze dvou kritérií. a) Z velikosti banky, kdy větší banky zpravidla drží vyšší rezervy. b) Z typů vkladů, kdy vklady na viděnou mají povinnost tvořit vyšší rezervy než terminované vklady. Složitější situace nastává u operací na mezinárodních trzích, kde není povinnost minimálních rezerv. To umožňuje vyšší zisky, ale také zvyšuje míru rizika. 2. Diskontní nástroje Jsou to nástroje úrokových sazeb spjaté s poskytováním úvěrů komerčním peněžním ústavům. Rozeznáváme: a) Diskontní sazbu, tj. sazbu, která je poskytována na běžný obchodní úvěr mezi centrální a komerční bankou za stanovených podmínek. b) Lombardní úvěr je poskytován v případě likvidních potřeb komerční banky. Jako záruční zástava zde slouží cenné papíry. c) Reeskontní úvěr je poskytován na základě odkoupených eskontovaných směnek snížené o úrok reeskontu sazby. Snížením těchto úrokových sazeb provádí centrální banka expanzivní politiku a zvýšením restriktivní politiku.

40

[Zadejte text.]

3. Operace na volném trhu Obecně můžeme říci, že na finančních trzích jsou nabízeny dočasně volné prostředky a velikost jejich poptávky závisí na výši úrokové sazby. Z hlediska formy jde o obchodování s různými druhy cenných papírů. U peněžního trhu se jedná o mezibankovní obchody. Princip operací na volném trhu spočívá v tom, že když centrální banka začne ve zvýšené míře odkupovat cenné papíry, provádí expanzivní politiku, neboť do bank se dostávají peníze. Naopak při jejich prodeji stahuje peníze z peněžního trhu a provádí tak restriktivní monetární politiku. Operace na volném trhu dokážou zároveň působit, jak na úrokové sazby, tak na likviditu, což vedlo k jejich rozšiřování a staly se hlavním nástrojem monetární politiky. Jejich nevýhodou může být nedostatek kvalitních cenných papírů. To může vést až k ohrožení fungování centrální banky a selhání celé monetární politiky (Řecko, Kypr, Island).

4.2 Fiskální politika Fiskální politika jako základní nástroj státu má několik různých funkcí. Jde o stabilizaci ekonomické aktivity a to jak ve formě agregátní poptávky, tak z hlediska tvorby HDP. Druhou funkcí je udržování národohospodářské rovnováhy, což znamená efektivní využívání produkčních zdrojů i jejich optimálních kombinací. Bezesporu je i funkcí fiskální politiky přerozdělování důchodů a stabilizování cen. V rámci náplně těchto funkcí používá fiskální politika jak příjmovou, tak výdajovou stránku veřejných rozpočtů. To znamená, že má značný dopad na ekonomický růst a rozvoj. V obecném pojetí fiskální politika souvisí s finanční politikou, tj. ovlivňování fungování celé finanční soustavy.39 Postatou fiskální politiky je použití vládních příjmů a výdajů pro ovlivňování chodu ekonomiky. Rozhodnutí o zdanění či směřování transferů pociťují rozdílně jednotlivé skupiny obyvatel. Zvyšuje nebo snižuje to jejich disponibilní příjem. Jinak řečeno fiskální politika má vliv na strukturální změny, postavení jednotlivých ekonomických subjektů a jejich chování. Ovlivňuje ekonomiku, byť může být finančně neutrální. Patří mezi nejstarší národohospodářské politiky, neboť způsoby vybírání daní a výše zdanění byly vždy předmětem rozsáhlých diskuzí ve všech politických systémech, které známe z dějin. Tento problém se dostal i do učebnic ekonomie a o důrazu, který na tuto otázku kladli zakladatelé, svědčí např. i název díla D. Ricarda Zásady politické ekonomie a zdanění a dodnes patří diskuze o fiskální politice k jednomu z nejfrekventovanějších témat ekonomie.

39

Pro základní popis finanční soustavy viz ENGLIŠ, K. Malá finanční věda. Praha: František Borový, 1946. MUSGRAVE, R. A.; MUSGRAVEOVÁ, P. G. Veřejné finance v teorii a praxi. Praha: Management Press, 1994.

41

[Zadejte text.]

4.2.1 Cíle a funkce fiskální politiky Je zřejmé, že v dlouhých historických obdobích plných změn sociálních systémů se funkce a cíle fiskální politiky měnily, nebo vystupovaly s rozdílnou intenzitou.40 V moderním hospodářském systému je základním cílem fiskální politiky ovlivnit neprodukční proces tak, aby ve všech jeho fázích výroby, rozdělování, směny a spotřeby docházelo pokud možno ke stabilizovanému vývoji. Znamená to, že podporuje nejenom produkční funkce ve společnosti a všechny fáze realizace produktu, ale také má svoji sociální funkci ve smyslu stabilizace společnosti. Zároveň skrz rozpočtový systém zabezpečuje poskytování veřejných i smíšených statků. Týká se to tradiční role státu jako mocenského centra udržujícího v chodu celou nástavbu sociálních institucí (náboženské, kulturní, politické, zájmové). Souhrnně řečeno úkolem rozpočtu je: 1. Ovlivňování dynamiky ekonomického vývoje. 2. Přerozdělování prostředků ve společnosti. 3. Uspokojování sociálních a skupinových potřeb. V sociálně ekonomickém myšlení existuje řada konceptů, jakým způsobem přistupovat ke konstrukci veřejných rozpočtů: 1. Politika každoročního vyrovnávání rozpočtů. Vychází z tradičních představ sezónního kolísání ekonomických aktivit během jednoho roku. Fiskální rok může začínat v jednotlivých zemích různě, ale jeho délka odpovídá kalendářnímu roku. Veškeré rozpočtové mechanismy jsou také na takové období nastaveny. 2. Anticyklické vyrovnávání. Vychází z keynesiánského pojetí, kdy rozpočet každého roku má odpovídat určité fázi ekonomického cyklu a vyrovnávání je dáno za období celého cyklu. Nástroje jsou konstruovány tak, aby v období konstrukce snižovaly negativní dopady cyklu, a tím snižovaly celkovou velikost volatility. V rámci dlouhodobého růstu pak není problém srovnat deficity a přebytky.41 3. Koncept dlouhodobého plánování. Jde o programově plánovací přístup, kdy prioritu mají společensky a skupinově určené potřeby. Jde o to, že jsou vytyčeny určité cíle, které chce společnost dosáhnout a logice jednotlivých ročních rozpočtů vychází z naplňování těchto cílů. V jedné subvariantě se může jednat o tom, že rozpočet je fakticky součást plánu rozvoje společnosti, v druhé podobě jsou rozhodujícími 40

K těmto problémům viz FALADA, D. Dějiny daní a poplatků. Praha: Havlíček Brain Team, 2009. ZACHAROV, V. N.; PETROV, J. A.; ŠACILLO, M. K. Istorijanalogov v Rossii IX – načalo XX veka. Moskva: Rossijskajapolitičeskajaencyklopedija, 2006. 41 Nelze současný problém zadlužení jednoznačně svádět na keynesiánskou teorii, neboť politici z důvodů „politického cyklu“ jsou ochotni utrácet nadměrné zdroje i v období konjunktury.

42

[Zadejte text.]

položky k naplňování stanovených programem. První případ známe z praxe zemí RVHP a druhým případem jsou např. americké rozpočty v souvislosti se snahou „dohnat a předehnat“ SSSR v období letů do kosmu a zabezpečení pilotovaného letu na Měsíc. Určitou subvariantou je zde preference výkonového rozpočtování, kdy je rozpočtování postaveno na prioritách užitkově nákladové analýze. Rozpočet je pak sestavován na základě co největšího užitku při nejnižších nákladech. To však naráží na mzdu metodologických problémů z hlediska investičního zabezpečování veřejných statků. 4.2.2 Zásady sestavování rozpočtu 1. Každoročnost znamená stanovení příjmů a výdajů rozpočtu v rámci rozpočtového roku. Platí to i v případě, že existuje rozpočtový rámec (plán) na několik let. I v tomto případě se každoročně konkretizují předpokládané příjmy a výdaje. 2. Transparentnost znamená, že existují diskuze o sestavení rozpočtu a jsou přístupné veřejnosti. Její konkrétní forma závisí na typu veřejného rozpočtu a způsobu prezentování informací. 3. Úplnost údajů nejenom o vlastních veličinách rozpočtu, ale i o veličinách a metodách, na nichž je založen. 4. Vyrovnanost znamená, že plánované výdaje musí odpovídat plánovaným zdrojům. 5. Pravdivost vychází z toho, že kalkulace velikosti zdrojů i výdajů musí s maximálně možnou pravděpodobností odpovídat možnostem a skutečnému účelu. 6. Srozumitelnost je princip, který se snaží, aby způsob prezentace rozpočtu umožňoval pochopit vztahy uvnitř rozpočtu a nezakrýval použití zdrojů. 7. Princip hospodárnosti a účelnosti požaduje uplatnit ekonomickou efektivnost užití a zdůvodnění oprávnění z hlediska potřeb. 8. Princip jednotného rozpočtování znamená, že příjmy a výdaje jsou uváděny v plné výši. 9. Princip věcného určení znamená, že prostředky mohou být použity pouze na schválené účely. 10. Princip všeobecného financování nám říká, že určité příjmy nejsou účelově vázány na určité výdaje. 11. Princip časového propojení se týká skutečnosti, že některé výdaje jsou navázány na jiná období a musí být pokryty z budoucích příjmů. Také to znamená, že některé příjmy mohou být, za určitých podmínek, převedeny do dalšího období.

43

[Zadejte text.]

Sestavování rozpočtu je tak syntézou plánování, programování a doporučení vznikající na základě určitých představ o dalším vývoji společnosti. Svoji roli zde sehrávají i hodnoty a měnícím potřeby na základě určité historické situace. To se odráží i v konkrétním koncipování příjmové stránky. Jde tu jak o zastoupení poměru přímých a nepřímých daní, daní důchodových či majetkových. Vliv na reprodukční proces má i způsob konstrukce daňových sazeb. Přímé daně z hlediska ekonomických subjektů zasahují jak firmy, tak domácnosti a zmenšují celkovou poptávku soukromých subjektů. Nepřímé daně mají vliv na cenovou hladinu, a čím má subjekt vyšší příjem, tím platí relativně nižší daně. Důchodové daně jsou placené z tokové veličiny (příjmů subjekty v časovém období). Majetkové daně se platí z kategorie zásob, tj. celkové držby majetku (movitého i nemovitého). Přesuny zdanění mezi nimi vyvolávají změnu chování subjektů. V případě neutrálních daní platí jednotná sazba bez ohledu na výši daňového základu, u progresivních daní s růstem daňového základu roste i míra zdanění a u regresivních daní naopak. Nastavení konstrukce daňových sazeb pak vede k určitému chování zdaňovaných subjektů.42 Z teoretického hlediska je zde nejvíce diskutována tzv. Lafferova křivka. Ta znázorňuje vztah mezi velikosti příjmů a mírou zdanění. daňové příjmy

y

0

x

100

Daňová sazba

42

Mimo to jsou ještě nedaňové příjmy (poplatky, pronájem veřejného majetku, zisky korporací na základě veřejného vlastnictví atp.), ale ty se nevyužívají příliš často jako systematická součást fiskální politiky. Mají většinou význam pro celkovou hospodářskou politiku (vlastnictví strategických firem).

44

[Zadejte text.]

Znázorňuje nám situaci, že existuje možnost zvyšování daní do určité výše zvýšením daňové sazby (x). Jakmile tento bod překročíme, začnou nám daňové výnosy klesat, až nakonec zmizí, neboť odebere-li stát subjektům vše, co vytvoří, nemají důvod produkovat. V praxi ovšem neexistuje shoda, jak veliká je sazba x, nebo zda subjekt, který neplatil daně při 35 % sazbě, je bude v případě 28 % sazby platit. Výdajová struktura je členěna z ekonomického hlediska43 na transfery a státní trh zboží a služeb. Pod transfery rozumíme přímé převedení prostředků k jednotlivým subjektům (subvence a sociální transfery). Tyto transfery neovlivňují celkovou ekonomickou aktivitu, mění strukturu agregátní poptávky mezi subjekty. Státní trh zboží a služeb znamená státní výdaje do ekonomiky a působí tak efekt výdajového nebo investičního multiplikátoru. Navýšení tohoto trhu zvyšuje celkovou ekonomickou aktivitu o větší přínos než je samotný objem výdajů. Zároveň platí i opačný proces. Navýšení státních příjmů a výdajů může mít podle některých ekonomů tzv. „vytěsňovací efekt.“ Znamená to, že stát odčerpáním části úspor zvýší úrokové sazby a tím sníží podíl soukromých investic. Ty jsou považovány za efektivnější než veřejné, a tak dojde k omezení dynamiky rozvoje hospodářství. Naopak jiní ekonomové vidí ve veřejných výdajích a investicích předpoklad pro efektivitu soukromých investic. 4.2.3 Typy fiskální politiky Tak jako u monetární politiky můžeme u fiskální politiky definovat tři základní typy: 1. Expanzivní 2. Restriktivní 3. Neutrální Jejich pojetí je možno vysvětlit na následujícím symbolickém zápisu makroekonomického vztahu v národním hospodářství. Agregátní poptávku je možno symbolicky zapsat takto:

Přitom platí jestliže T - G = 0, pak se agregátní poptávka nemění, tj. vládní příjmy jsou rovny vládním výdajům. Jestliže T – G > 0, pak dojde k tomu, že část vládních výdajů je v daném čase nepoužito a o to se snižuje její velikost. Jestliže v předchozím období platila rovnost agregátní nabídky a poptávky, nyní dochází k převisu agregátní nabídky v ekonomice

43

Nebereme zde v úvahu členění podle jednotlivých oblastí výdajů.

45

[Zadejte text.]

Dochází tak k nevyužívání produkční kapacity se všemi důsledky – tlak na snížení cen a zvýšení nezaměstnanosti. Expanzivní fiskální politika znamená, že T – G < 0, tj. rozdíl musí být pokryt z dodatečných zdrojů. Zde mohou nastat následné varianty. a) Rozdíl je pokryt cennými papíry prodanými na domácím trhu, což znamená tlak na zdroje. Jestliže jsou volné (nevyužité) zdroje, pak dojde k zapojení těchto zdrojů a zvýší se růst produktu. V případě plného využití zdrojů stát zvyšuje dodatečnou poptávkou růst cenové hladiny. b) Stát prodá dluhopisy centrální bance, čímž zvýší možnost růstu agregátní poptávky. Tato operace však znamená fakticky emisi nekrytých peněz. c) Stát prodá dluhopisy do zahraničí. Znamená to zvýšení agregátní poptávky. Ve všech případech dochází k dočasnému zvýšení, neboť v následném období musí stát zahrnout do výdajů státního rozpočtu kapitálu splátky státního dluhu. To znamená, že dojde v budoucnu ke snížení výdajů včetně splátek úroků. Koncentrací deficitů vzniká veřejné zadlužení a další náklady související s obsluhou státního dluhu pak snižují možnosti fiskální politiky.44 Proto se objevily tendence ke stabilizaci veřejných rozpočtů, ale jsme nadále pozorovateli sporu o charakter fiskální politiky.

4.3 Vnější hospodářská politika V současné etapě vývoje dosáhla mezinárodní dělba práce obrovského stupně rozmachu. V malých vyspělých ekonomikách běžně přesahuje obrat zahraničního obchodu objem HDP. Jinak řečeno více jak 50 % vyrobené produkce v dané ekonomice je určeno k vývozu a více jak 50 % spotřebovávaných statků je z dovozu. Zároveň se internacionalizují pohyby výrobních faktorů, takže dnes již můžeme hovořit o globálním kapitálovém trhu či o mezinárodní migraci pracovní síly. Dochází i k mezinárodní integraci, tj. vytváří se jednotná ekonomika společná pro několik států. Prohlubování mezinárodních hospodářských kontaktů, prorůstáních ekonomik a zvyšování vlivu zahraničních faktorů vyžaduje nový stupeň vnější hospodářské politiky. A to jak za účelem regulace těchto procesů, tak za účelem udržení vnější rovnováhy, která svým významem v silně internacionalizovaných zemích určuje charakter dalšího rozvoje. 44

Koncem první dekády 21. Století se ukázalo, že pro ekonomický růst je smrtící kombinace politiky snižování daní a zvyšování výdajů. Tento „model“ není ani keynesiánský, neoklasický, institucionalistický, marxistický atd., vzniká pouze prosazením dílčích skupinových zájmů. Obzvláště smrtelnou se ukázal uvedený mix v kombinaci se spekulativními cennými papíry. Blíže viz FOSTER, B. J.; MAGDOF, F. Velká finanční krize. Příčiny a následky. Všeň: Grimus, 2009. KRUGMAN, P. Návrat ekonomické krize. Praha: Vyšehrad, 2009. ŠVIHLÍKOVÁ, I. Globalizace & krize. Souvislosti a scénáře. Všeň: Grimus, 2010.

46

[Zadejte text.]

Z výše řečeného vyplývá, že vnější hospodářská politika do značné míry vyplývá z kladských hospodářských politik. Jedná se o nástroje monetární politiky – úrokové sazby, jejichž regulace musí být prováděna i s ohledem na zahraniční úrokové míry. Platí totiž, že úrokový diferenciál, tj. rozdíl úrokových sazeb, vplývá na peněžní masu. Jestliže domácí úroková sazba je větší než zahraniční, pak přitékají peněžní zdroje ze zahraničí a opačně. Toky dlouhodobých investic souvisí zase se stabilitou makroekonomického prostředí a celkovou dynamikou trhu. Samozřejmě, že je ovlivňují další parametry sociálně ekonomického postavení (nezaměstnanost, kvalita infrastruktury atd.). Hlavními specifickými formami vnější hospodářské politiky jsou mezinárodní obchodní politika a politika směnných kurzu. 4.3.1 Mezinárodní obchodní politika Jde o politiku, kdy se země snaží regulovat toky zboží a služeb proudící před hranice.45 Kořeny této regulace vycházejí z představy, že zahraniční konkurence, díky vyšší ekonomické vyspělosti, ve svém důsledku ovládne domácí trhy a povede ke zpomalení ekonomiky, protože bude odčerpávat zisky do své ekonomiky. Druhým důvodem je snaha ze strategických příčin udržet či rozvinout určité potřebné produkce, byť domácí ekonomika nemá optimální podmínky pro jejich existenci – např. zemědělské produkty, alternativní energie atp. Z hlediska používaných nástrojů lez hovořit u obchodní politiky o: 1. Tarifních nástrojích. 2. Netarifních nástrojích. 3. Dohodách. Pod tarifními nástroji rozumíme cla (vývozní i dovozní), tj. jedná se o specifický způsob zdanění při překročení zboží přes hranice. Vývozní cla užívají některé země, když chtějí udržet nižší domácí cenovou hladinu produktu, než je na mezinárodních trzích. Je to buď ze sociálních důvodů, nebo z důvodů posílení konkurenceschopnosti domácích producentů na světových trzích. Dovozní cla mají chránit domácí výrobce před zahraniční konkurencí. Může se jednat o tzv. antidumpingová cla, která mají potlačit expanzi zahraničního producenta. Ten, díky subvenci od svého státu, může do zahraničí vyvážet za cenu i pod své výrobní náklady. Jiným typem mohou být tzv. „výchovná cla“, kdy se zpočátku nastaví vysoká cla, aby výrobce mohl mít značné zisk a pomocí investic rozvíjel svou výrobu. Během stanoveného období se cla postupně snižují, až výrobce vstoupí jako rovný subjekt na světové trhy.

45

Nejsou zde rozebírány teoretické základy mezinárodního obchodu. Blíže k této problematice viz VARADZIN, F. Některé aspekty fungování světové ekonomiky. Havířov: VŠSS, 2012, kap. 4 Základy teorie zahraničního obchodu.

47

[Zadejte text.]

Z hlediska konstrukce rozeznáváme specifická, hodnotová a kombinovaná cla. Specifická cla jsou taková, když sazba je určena na měrnou jednotku (litr, kilogram, metr). Hodnotová jsou počítána z ceny výrobku a kombinovaná cla se určují poměrným zastoupením obou metod. Netarifní překážky zahraničního obchodu se v současnosti užívají velmi často, neboť tlak světové obchodní organizace na snížení či úplné odstranění cel do značné míry znemožňuje zvyšování celních sazeb. Jedná se o výrazné subvence, kdy stát hradí z části náklady či zisk, dotace poskytované exportním firmám, administrativní bariery, hygienické a bezpečnostní certifikáty, dovozní a vývozní kvóty. Všechny tyto nástroje ve svém důsledku zvyšují náklady nebo ceny pro domácího spotřebitele a tím zmenšují jeho možnost na uspokojení potřeb. Přestože mají pozitivní dopad na zvýšení přebytků výrobců, v konečném součtu snižují ekonomický efekt celého národního hospodářství. Avšak z hlediska praktické hospodářské politiky je potřebné říci, že pokud budou státy provozovat svobodný obchod a jedna země aplikuje překážky pro zahraniční obchod, tak na tom vydělá. Pokud užijí všechny státy překážky zahraničního obchodu, tak na tom všichni prodělají. 4.3.2 Problematika měnových kurzů Význam měnových kurzů je dán skutečností, že v tržním hospodářství propojují domácí monetární sféru se zahraničním. Při tom platí, že finanční trhy jsou, z titulu charakteru peněz, velmi internacionalizované. Pokud si uchovávají své funkce, jsou velmi homogenizované a snadno obchodovatelné na mezinárodních trzích. Z hlediska hospodářské politiky mají směné kurzy obrovský význam. Jestliže si např. představíme otevřenou ekonomiku, kde 50 % spotřeby tvoří export, pak 10 % devalvace zvýší cenovou hladinu o 5 % a zároveň dojde k obrovskému vzestupu příjmů exportujících podniků, což zcela vychýlí rozdělovací procesy a tvorbu zisku v domácí ekonomice. Také, v závislosti na cenové elasticitě, se změní množství importu a začnou se měnit směnné poměry uvnitř ekonomiky. Projeví se i substituční procesy mezi výrobky domácích firem a zahraničních dodavatelů, což mění i ceny u domácích producentů, neboť po jejich výrobcích vzroste poptávka. Změny se odráží i v monetární sféře, neboť domácí úspory se znehodnotí oproti zahraničním, avšak zvýšená poptávka po domácím zboží by měla začít zvyšovat na devizovém trhu nabídku zahraniční měny při snížení poptávky po domácí měně. To by mělo z hlediska dlouhodobých procesů vést k budoucí revalvaci měny. Tento stručný výčet ilustruje, že směnný kurz je důležitým nástrojem, jak pro cod reálné ekonomiky, tak pro monetární sféru. Ovlivňuje cenotvorné procesy i mezinárodní pohyb peněz. 48

[Zadejte text.]

Z hlediska konstrukce rozeznáváme v zásadě fixní směný kurz a flexibilní. V prvním případě jím rozumíme kurz garantovaný centrální bankou, která, pokud jeho pohyb překročí stanovené hranice, se zavazuje intervenovat tak, aby se měna vrátila do stanoveného rozpětí. V druhém případě je kurz měny závislý pouze na tržní situaci a žádná povinnost centrální banky neexistuje. Tomu se říká čistý floating. Existuje také varianta řízeného floatingu, kdy centrální banka se nezavazuje k intervencím na devizových trzích, přesto však v případě určitých výkyvů vidíme její zásahy, aby kurz stabilizovala v rámci předpokládaného rozpětí. V makroekonomické politice je snaha udržet fixní kurz, pokud je zájem, aby producenti zboží a služeb měli stabilní prostředí. To jim totiž umožňuje dlouhodobě kalkulovat pro potřeby investic. Zároveň pro menší ekonomiky to znamená, že pokud zavěší svou měnu na měnu svého velkého partnera, realizovat efekty z dlouhodobé spolupráce a vzájemného strukturálního propojení. Variabilní kurz oproti tomu umožňuje přesnější řešení některých ekonomických problémů, které vzniknou, pokud ekonomika není schopna udržet odpovídající tempo svého vývoje. Vlastní devalvace sníží reálnou hodnotu peněz a tím i mezd a kapitálu, aniž by muselo dojít k složitým politickým krokům. Na druhé straně zvyšuje rizika vývoje. Měnový kurz je také důležitým nástrojem vnější rovnováhy. Tu lze ztotožnit s platební bilancí. 4.3.3 Platební bilance Platební bilance je souhrn všech pohybů peněžních prostředků mezi domácími a zahraničními subjekty. Je sestavována na bázi podvojného účetnictví, a proto musí být vždy vyrovnaná. To však neplatí pro jednotlivé účty, z nichž se skládá, a tam se nerovnováhy projevují. Zahrnuje v sobě aktivní operace, tj. operace vedoucí ke zvýšení deviz v domácí ekonomice a pasivní operace, tj. operace majících za důsledek jejich odliv. Je sestavována za určité období, zpravidla za jeden rok. Struktura platební bilance je následující (viz obr. na následující stránce.) Běžný účet zahrnuje toky finančních prostředků spjatých se zahraničním obchodem, s transfery prvotních důchodů mezi zeměmi a vzájemné transferové platby mezi státy. Kapitálový účet obsahuje transakce spjaté s převodem majetku v souvislosti s migrací obyvatel a transakce převádějící nefinanční hmotná aktiva a nehmotná práva (např. licence). Finanční účet zachycuje změny v zahraničních pohledávkách a závazcích, kde export je chápán jako zvýšené pohledávek nebo snížení závazků. Import je brán jako snížení pohledávek a zvýšení závazků.

49

[Zadejte text.]

Obrázek č. ….. A Běžný účet

C Finanční účet

A1 Obchodní bilance C1 Přímé investice z a Příjmy

do zahraničí

Výdaje A2 Bilance služeb Příjmy

C2 Portfolio investice z a do zahraničí

Výdaje A3 Bilance výnosů Příjmy

C3 Finanční deriváty z a do zahraničí

Výdaje A4 Běžné převody Příjmy

C4 Ostatní investice z a do zahraničí

Výdaje B Kapitálový účet

D Saldo chyb, kurzoví rozdíly

opomenutí,

E. Změna devizových rezerv

Pod přímými investicemi rozumíme majetkové podíly zabezpečující spoluúčast při řízení či úplné ovládnutí firmy. Portfoliové investice zaručují výnosy, nejsou však spjaty s vlastnickými právy vůči subjektu, který získá prostředky. Finanční deriváty jsou závazky a pohledávky vyplývající z terminovaných obchodů a ostatní investice zahrnující úvěrové operace finančních a nefinančních institucí a vlády. Následný oddíl je souhrnem účetních operací vyplývající ze statistické praxe zjišťování údajů a vzniklých rozdílů. Také obsahuje změny zásob devizových prostředků vzniklých na základě změny kurzu v různých obdobích. Změna devizových rezerv je zahrnutí vzniklých rozdílů z předchozích částí platební bilance. Pokud zde vzniká aktivum, pak je převáděno do rezerv a pokud pasivum, musí dojít k jejímu doplnění z devizových rezerv. Procesy vyrovnávání platební bilance vycházejí z: 1. důchodového mechanismu, 2. cenového mechanismu, 3. mechanismu směnných kurzů. V prvním mechanismu nárůst důchodů vede ke vzrůstu importu, neboť sklon k importu roste 50

[Zadejte text.]

rychleji než sklon k úsporám. Jinak řečeno relativně větší část přírůstku důchodu se věnuje na import než na úspory. Tím rostou rychleji platby do zahraničí a platební bilance odbourává přebytky a dostává se do pasiv. Na základě nynějších pasiv v budoucnu musí ekonomika více splácet a reálné důchody se začnou relativně zmenšovat. Ve druhém případě jde o vliv cen na pohyb peněžní masy. Jestliže ceny v jedné zemi vzrostou, pak se sníží poptávka po jejím zboží v zahraničí a zároveň zahraniční zboží se stává lacinější, což vede k růstu importu. Tím se přesměrují roky na platební bilanci země, trh jako v předchozím případě ze předpokladu fixního kurzu ztrácí peníze a vzniká tlak na snížení cen. Ve třetím mechanismu se předpokládá flexibilní směnný kurz. Platí zde, že pohyb směnného kurzu mění poměry směňovaného zboží a tím i platební toky. Jestliže jsem např. platil za zboží 2:1 a nyní budu platit 1:1, pak klesne potřeba mých plateb o polovinu. Obecně platí pravidlo, při normálních reakcích platební bilance, že optimální je proces, kdy pomocí změn směnných kurzů, cen a úrokových sazeb ekonomika nalézá rovnovážný stav.

4.4 Politika přerozdělování Rozdělování vytvořeného produktu je jeden ze základních procesů, který ovlivňuje celou ekonomiku. Výchozím momentem je skutečnost, že každý produkční faktor získává určitou část produktu a to námezdně pracující v podobě mezd, kapitál v podobě zisku či úroku a přírodní faktory v podobě renty. Aniž se zde budeme zabývat rozsáhlejším výkladem problému je zapotřebí zdůraznit, že existuje řada názorů na příčiny prvotního rozdělování důchodu. I bez bližší diskuze však lez chápat proces primárního rozdělení důchodu jako podmínku pro existenci a využívání práce, kapitálu a přírodních faktorů (půdy). V neoklasické teorii je výchozím principem rozdělení mezní míra produktivity výrobních faktorů,46 který hovoří o tom, že zapojení jednotlivých výrobních faktorů je dáno mezní mírou výnosů při jejich využití. Základním problémem přerozdělovací politiky jsou důsledky tohoto tzv. prvotního rozdělení důchodů, které ne vždy zabezpečuje potřebné prostředky pro existenci těchto faktorů. Prakticky může nastat situace, kdy pracovní síly, kapitál a půda nezískají nutné množství prostředků a dojde k ohrožení jejich existence. Důvodem může být i nesprávně stanovená cena (viz problematika implicitních a explicitních nákladů), případně snaha subvencováním některého produkčního faktoru zabezpečit vyšší konkurenceschopnost.

46

I když tento princip není všeobecně přijímán, je asi nejvíce rozšířen v ekonomické teorii. Blíže viz HARDES, H. D.; RAHMEYER, F.; SCHMID, A. Volkswirtschaftslehre. EineproblemorientierteEinführung. 17 aktualisierteAuflage. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck, 1990, Teil 4 Einkommenverteilung, s. 276-360).

51

[Zadejte text.]

Proto přichází druhotné přerozdělovací procesy, které se snaží srovnat výši prostředků při padajících na jednotlivé produkční faktory. Vstupuje do nich stát, který reprezentuje nejenom obecné zájmy, ale mnohdy i svoje osobní. Celý proces lze znázornit takto: Obrázek č. Rozdělování důchodů Důchody z práce

smíšené1)

kapitálové

z držby půdy2)

funkcionální rozdělení důchodů

mzdy a platy

příjmy OSVČ

zisky a úroky

renty užití

osobní důchodů

hrubé mzdy

hrubé příjmy z podnikání

podíl mezd na HDP

podíl zisku na HDP

rozdělení

národohospodářská veličina druhotné přerozdělování

z pronájmu

a

příjmy státu3) výdaje státu3) disponibilní zaměstnanců

důchody

disponibilní důchody podnikatelů

1) vzhledem ke skutečnosti, že nejde u osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) oddělit mzdu od zisku, hovoříme zde o smíšeném důchodu. Způsob dalšího zaúčtování je otázkou statistického úzu. 2) Pod půdou rozumíme přírodní faktory, takže sem započítáváme i další renty jako např. těžební. 3) Stát je zde chápán v nejširším slova smyslu jako reprezentant veřejnoprávních institucí tvořících správu dotyčného teritoria. Výše důchodových příjmů závisí na pracovních příjmech a příjmech z vlastnictví kapitálu či přírodních faktorů. Proto se ve společnosti musí sledovat i rozdělení majetku. S tím souvisí i princip majetkových daní, který má částečně kompenzovat nerovnoměrnost rozdělení vlastnictví. Snaha o přerozdělení majetku vychází z představy, že ve společnosti by měla platit zásada rovných šancí, neboť tak je zabezpečen elementární předpoklad pro spravedlnost. V realitě to samozřejmě nebývá zabezpečeno, a tak dochází ke snaze alespoň malou částí přispět k vyrovnávání podmínek. Smyslem přerozdělování důchodu je zabezpečit určitou dohodnutou sociální úroveň existence lidí, případně zabezpečit možnosti v oblasti vzdělávání, sportu a jiných forem pozitivního rozvoje osobnosti. Ukazuje se totiž, že závislost mezi kvalitou sociální existence a rozvojem ekonomiky existuje značná míra pozitivní korelace. V zásadě platí teze o důležitosti 52

[Zadejte text.]

sociálního smíru vzhledem k ekonomickému rozvoji. Ale také platí tvrzení o nutnosti dodržovat princip zásluhovost, tj. musí v procesu přerozdělení důchodů získat nejvíce jeho tvůrců. Rovnostářský princip nutně musí vést k demotivaci jednotlivých ekonomických subjektů. Přerozdělování produktu státem by mělo tyto mantinely respektovat. Modelově si je můžeme znázornit takto:

Obrázek č. Přerozdělovací mechanismy státu příspěvky sociálního zabezpečení daňové příjmy

ostatní příjmy

stát

soukromý sektor

sociální transfery

subvence

poskytování veřejných statků Konkrétní podoba politiky přerozdělování důchodu je pak závislá na řadě dílčích faktorů jako je stav a dynamika produkčních schopností, konkrétní historické podmínky a procesy, stadium cyklického vývoje, kolektivní hodnoty společenství atp. Znamená to, že nelze 53

[Zadejte text.]

jednoznačně stanovit určitá procenta a nastavit tak systém přerozdělování univerzálně. Vždy se bude měnit tak, jak se proměňují ekonomické a sociální podmínky, v nichž funguje. Zároveň vždy bude předmětem politických diskusí ve společnosti, neboť jak primární, tak sekundární rozdělovací procesy jsou v určité míře ovlivněny zájmy jednotlivých sociálních skupin, což se nutně odráží v politickém prostředí a jeho diferenciaci.

54

[Zadejte text.]

5

Mikroekonomické typy HP

5.1 Politika ochrany hospodářské soutěže Politika ochrany hospodářské soutěže47 (někdy nazývána též antimonopolní politika) se dotýká samotné podstaty tržního mechanismu, protože se snaží zajistit co nejdokonalejší podmínky pro fungování trhu. Vychází se z poznání, že nejlepším možným řešením koordinace činností v ekonomice je vytvoření dokonale konkurenčního prostředí. Výsledkem je, že jednotlivé ekonomické subjekty jsou ve svém rozhodování nezávislé, přičemž svoboda je umožněna tehdy, když na straně poptávky i nabídky existuje mnoho ekonomických subjektů a když neexistují ekonomické, ani jiné bariéry (např. administrativní) vstupu do nebo výstupu z odvětví. Vzhledem k tomu, že v reálném ekonomickém prostředí toto není vždy dodrženo a konkurenční prostředí je omezováno a narušováno, vstupuje zde stát s větší či menší mírou v podobě rozhodčího, který řeší ty situace na trhu, kdy firmy usilují o dosažení výsadního ekonomického postavení. Ekonomická teorie rozlišuje několik typů tržních struktur, kdy role politiky ochrany hospodářské soutěže je v bránění trhu, aby nedocházelo k jeho nežádoucímu ovlivňování. Antimonopolní politika je termín, který se používá k popisu programů, které jsou určeny zejména ke kontrole růstu monopolů a k ochraně konkurentů před nežádoucími praktikami monopolních firem. Součástí antimonopolní politiky státu je zpravidla i speciální soustava programů podpory malého a středního podnikání, opatření na ochranu hospodářské soutěže a na ochranu spotřebitelů. Antimonopolní opatření se realizují často na základě soudních rozhodnutí.48

47

KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol. Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. Vyd. Ostrava: Sokrates, 2006. s 219. 48

SOUKUPOVÁ, J. a kol. Mikroekonomie. 5. vyd. Praha: Management Press, 2010. s. 540.

55

[Zadejte text.]

Tabulka č. 5.1: Typy tržních struktur Dokonalá konkurence

Monopolistická konkurence

Oligopol

Monopol

Počet firem

mnoho

mnoho

několik

Jedna

Typ produktu

stejný

diferencovaný

Stejný nebo Nesubstituovatelný diferencovaný

Bariéry vstupu

žádné

dílčí

ekonomické

Ekonomické, právní

Kontrola ceny

žádná

dílčí

značná

Určující

Míra koncentrace

žádná

nízká

vysoká

100 %

Příklady

Zemědělská produkce

Maloobchodní Automobily, zboží (potraviny, počítače oděvy)

Síťová odvětví elektřina, plyn, voda

Pramen: Wonnacott, P.; Wonnacott, R. Economics. Mcgraw-Hill: BookCompany, ThirdEdition. Většina západně orientovaných vlád považuje jakékoliv narušování tržního prostředí za nežádoucí a na základě toho realizují politiku ochrany konkurenčního prostředí, která důsledně vychází z přesně vymezených legislativních pravidel fungování hospodářské soutěže. Politika ochrany hospodářské soutěže usiluje o zvýšení konkurence tržního prostředí, respektive o odstranění překážek, které konkurenci oslabují, např. kartelové (smluvní) dohody nebo použití či zneužití tržní síly v podobě cenové diskriminace, výsadních obchodů, vázaných dohod o odběru zboží, odbytových dohod nebo omezování nebo odepření dodávek zboží odběratelům nebo od dodavatelů ze strany jedné firmy. Konkurenční prostředí může být narušeno také růstem koncentrace podniků, přičemž koncentrací se rozumí stupeň kontroly ekonomické aktivity v daném odvětví nebo v oblasti národního hospodářství. Za zneužití dominantního postavení lze považovat vnější růst podniků, kdy dochází k jejich slučování. Rozlišujeme horizontální slučování, kdy se spojují firmy stejného druhu výroby (např. v automobilovém průmyslu) nebo vertikální slučování, kdy se spojují firmy na různém stupni výrobního procesu (ocelářství a automobilový průmysl), popř. slučování diagonální – spojují se firmy, které nemají společné horizontální ani vertikální vazby (výroba chemických látek a potravinářství). Slučování podniků na trhu může nabývat různé podoby49: -

fůze, kdy zaniká slabší firma nebo vzniká nová firma, akvizice (získání kontroly) nákupem akcií nebo obchodních podílů; kontrola může

49

KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol. Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. Vyd. Ostrava: Sokrates, 2006. s 224.

56

[Zadejte text.]

-

-

vyplývat také z faktického vlivu na složení řídících nebo dozorčích orgánů společnosti, založení koncernu; jedná se o smluvní spojení podniků pod společným vedením, kdy slabší účastníci jsou v podřízeném postavení; nejčastěji k němu dochází získáním kapitálového podílu, společné podniky (joint Venture), kdy zanikají původní subjekty, a vzniká nový podnik, smlouvy mezi podniky – např. dohody o pronájmu nebo přenechání části výrobních kapacit; těmto dohodám předchází získání kapitálového podílu, personální unie, což znamená obsazení klíčových pozic ve firemních orgánech několika firem stejnými lidmi; tato spojení nejsou podmíněna kapitálovou účastí.

Za pozitivní důsledky spojování podniků lze označit např. financování vědy, výzkumu a vývoje, kdy je možno se vyhnout neefektivním duplicitám. Je tím dosahováno vyšší alokační efektivnosti při optimální velikosti podniků vzhledem k úsporám z rozsahu. Zvyšuje se tak konkurenceschopnost firem především na zahraničních trzích. Koncentrace dále umožňuje diverzifikaci výrobního programu, čímž se snižuje riziko výkyvů poptávky a dovoluje tak přesuny ztrát mezi jednotlivými divizemi v rámci firmy. Vertikální koncentrace zase snižuje transakční náklady pomocí smluvně zajištěných dodávek a odběrů vstupů. Negativní dopady spojování podniků spočívají v růstu bariér vstupu do odvětví pro potenciální účastníky trhu a ve vzniku vazeb na státní aparát. Pokud je firma vzniklá spojením příliš velká a neoperativní, může u ní klesat adaptační pružnost a inovační aktivita. V případě, že trh pokrývá pouze jediná firma v dané oblasti nebo odvětví, která při svém fungování čerpá významných úspor z rozsahu (např. přirozený monopol v oblasti sítí technické infrastruktury, tzn. rozvodů vody, plynu, tepla a elektrické energie), měl by stát pomocí politiky ochrany hospodářské soutěže přistoupit k regulaci takovéto firmy. Regulaci lze provést např. převedením podniku do státního vlastnictví, kdy regulace je v tom, že stát na rozdíl od soukromých firem nemá jako prioritu dosahování zisku - tato forma regulace se ale může negativně projevit ve ztrátě motivace podnikového managementu efektivně danou firmu řídit. Další možností je cenová regulace, kdy podnik je ponechán v soukromých rukou, ale ze strany státu je usměrňována činnost v oblasti produkce a tvorby cen. Jinou možností je pak vypisování výběrových řízení na výrobky a služby ze strany státu, kdy kontrakt by měla získat firma s nejnižší nabídnutou cenou (dle zákona o veřejných zakázkách). Regulace firem (zejména cenová) může být účinná za předpokladu, že existuje informovanost o nákladech a poptávce; stabilita a předvídatelnost nákladových a poptávkových funkcí; jsou poskytovány úplné a pravdivé informace regulovanou firmou regulátorovi a funguje nezávislý regulátor. Naopak nefunkční je regulace v případě, že dochází k neochotě ze strany firmy k minimalizaci nákladů (v případě, kdy regulátor zajišťuje, aby cena vždy pokryla náklady) nebo funguje asymetrické rozdělení investičního rizika firmy (zvýšené náklady investování 57

[Zadejte text.]

jsou v regulovaném trhu vždy zakalkulovány do cen a zaplatí je spotřebitelé; v tomto případě investoři nenesou riziko svých vlastních rozhodnutí). V rámci politiky ochrany hospodářské soutěže se lze setkat také s tzv. „nekalou soutěží“, což je jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a může přivodit újmu jiným účastníkům soutěže nebo spotřebitelům. Do nekalé soutěže lze zařadit rovněž klamavou reklamu, klamavé označení zboží a služeb, záměnu zboží, ohrožování zdraví a životního prostředí, porušení obchodního tajemství, šíření nepravdivých informací o výrobcích konkurenčního podniku, podplácení nebo hospodářskou diskriminaci. Nástroje politiky ochrany hospodářské soutěže Ve všech vyspělých ekonomikách se politika na ochranu hospodářské soutěže opírá o platnou legislativu a příslušný institucionální rámec a k dodržování hospodářské soutěže jsou ze strany státu zřizovány speciální kontrolní instituce, které jsou uvedeny v tabulce č. 5.2 a které mají: omezit obchodní praktiky firem, které na základě dohod nebo i bez nich poškozují konkurenční prostředí; - zabránit zneužití dominantního postavení firmy na trhu; - kontrolují fůze, jejichž nepovolení zabrání vzniku dominantního postavení; - za úkol deregulaci příslušného odvětví; - působit proti metodám nekalé soutěže. Tab. č. 5.2: Příklady institucí k ochraně hospodářské soutěže v ČR a oblast jejich působení -

Instituce Česká národní banka Ministerstvo financí ČR Celní správa ČR Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR CzechInvest Ministerstvo pro místní rozvoj ČR Ministerstvo životního prostředí ČR Energetický regulační úřad Úřad na ochranu hospodářské soutěže Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond Státní zemědělský intervenční fond Grantová agentura ČR, Akademie věd ČR Ministerstvo dopravy

Oblast působení Dohled nad finančním trhem Regulace cen, regulace pojistného trhu, regulace penzijních fondů Cla Ochrana spotřebitele, podpora malého a středního podnikání Agentura pro podporu podnikání a investic Regionální politika, programy podpory bydlení Ochrana vod, vzduchu, přírody a krajiny, zemědělského půdního fondu Ochrana zájmu spotřebitelů v těch oblastech energetických odvětví, kde není možná konkurence Ochrana hospodářské soutěže Podpora úvěrování v zemědělství Regulace trhu se zemědělskými produkty Podpora výzkumu a vývoje Regulace všech druhů dopravy, pozemní komunikace a dráhy

Pramen: Internetové stránky uvedených institucí 58

[Zadejte text.]

Jedním z nástrojů politiky ochrany hospodářské soutěže ze strany státu může být poskytování finančního zvýhodnění při vstupu malých firem na trh, poskytnutí daňových úlev nebo slev nebo zakládání podniků ve vlastnictví státu s cílem oživení konkurence na daném trhu. V podmínkách České republiky se např. porušením hospodářské soutěže zabývá Úřad na ochranu hospodářské soutěže (nazýván též Antimonopolní úřad), který sídlí v Brně a řeší porušení ze strany firem dle zákona o ochraně hospodářské soutěže. V roce 2004 byl poprvé v praxi Úřadu na ochranu hospodářské soutěže aplikován tzv. Leniency program, který umožňuje mírnější režim zacházení s těmi soutěžiteli, kteří dobrovolně podali informaci např. o kartelu a o jeho existenci předložili důkazy.50 Podle platné české legislativy má např. dominantní postavení na trhu podnik nebo společně více konkurentů, kterým umožňuje jejich tržní síla chovat se ve značné míře nezávisle na jiných firmách nebo spotřebitelích. Tržní síla je posuzována podle několika kritérií, přičemž jedno z nich – tržní podíl menší než 40 % není považován za dominantní postavení. V dominantní pozici na trhu je firma, která existuje jako jednotlivý podnik a na straně nabídky nebo poptávky není vystavena žádné konkurenci nebo se oproti ostatním firmám opírá její dominantní postavení o další skutečnosti. Za dominantní postavení je rovněž považována skupina podniků, mezi nimiž neexistuje významnější konkurence51.

5.2 Strukturální politika Strukturální politika je vnímána jako jedna ze základních hospodářských politik, pomocí níž se stát snaží ovlivňovat ekonomiku své země s cílem ekonomiku stabilizovat nebo usměrnit a podpořit její růst. Strukturu ekonomiky lze popsat z různých úhlů pohledu – můžeme se na ni dívat z pohledu odvětvové nebo sektorové struktury, z pohledu regionů, zaměstnanosti nebo z hlediska převládajících forem vlastnictví. Jeden z nejčastějších pohledů je pohled sektorový, který nám říká, kdo se podílí na tvorbě HDP, resp. na celkové zaměstnanosti nejvíce – zda je to sektor primární, zastoupen zejména zemědělskou výrobou, rybolovem, lesnictvím a těžbou surovin; nebo sektor sekundární, jež je zastoupen zejména stavebnictvím a zpracovatelským průmyslem nebo je hlavní část zastoupena sektorem 50

Bližší informace o konkrétních případech, které Úřad řeší, jsou k dispozici na internetových stránkách úřadu. Tento úřad pracuje nejen jako národní subjekt, ale jeho činnost je úzce spjata s činností ostatních úřadů zemí EU a také centrální organizace EU v této oblasti – Evropské komise, což je dáno Římskou smlouvou, kdy ochrana hospodářské soutěže je přímo svěřena Komisi. Blíže viz BALDWIN, R., WYPLOSZ, CH. Ekonomie evropské integrace. Praha: GradaPublishing, 2008. kap. 11. 51

KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol. Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. Vyd. Ostrava: Sokrates, 2006. s 229.

59

[Zadejte text.]

terciálním, tj. poskytováním nejrůznějších služeb. Změnu sektorové struktury ČR na základě zaměstnanosti uvádí následující tabulka. Tab. č. 5.3: Vývoj sektorové struktury ČR ve vybraných letech na základě změn podílu zaměstnanosti v jednotlivých sektorech na celkové zaměstnanosti Rok

1990

1995

2000

2003

2009

Primární (zemědělství)

11,6

6,1

4,5

4,1

3,1

Sekundární (průmysl)

44,4

40,5

38,8

37,6

38,6

Terciální (služby)

44,0

53,4

56,7

58,3

58,3

Celkem

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

Pramen:KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol. Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. Vyd. Ostrava: Sokrates, 2006. s 208., TheWorldFactbook. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/cz.html Jak je vidět z tabulky č. 5.3 na příkladu ČR, struktura ekonomiky není neměnná. Zejména v delším časovém horizontu je vidět, jak dochází ke strukturálním změnám, které sebou přináší i nové rozdělení výrobních faktorů mezi jednotlivé sektory. Na příkladu ČR se pracovní síla přesouvá ze sektoru zemědělství a těžby surovin do oblasti poskytující služby, tedy sektor terciální (obchod, bankovnictví, pojišťovnictví, doprava, spoje, zdravotnictví nebo školství). Podněty ke strukturálním změnám v ekonomice přichází jak ze strany nabídky, tak ze strany poptávky. Na straně nabídky způsobuje strukturální změny např. technický a technologický pokrok (inovace) nebo změny relativních cen výrobních faktorů. Na straně poptávky jsou změny způsobovány změnou preferencí spotřeby obyvatelstva, zvýšením jejich disponibilního důchodu, změnou cen nabízených statků a služeb. Roli také může hrát změna ve věkové struktuře obyvatelstva. Impulzem strukturálních změn může být také náhlá změna směnného kursu klíčových měn, jakými jsou euro nebo americký dolar. Se změnami ve struktuře ekonomiky souvisí také pojem strukturální krize, což je situace, která je spojená s dlouhodobým nevyužíváním zdrojů v určitém odvětví v důsledku pomalého přizpůsobování se na nové podmínky a nedostatečná mobilita výrobních faktorů, která zároveň může ohrožovat sociální stabilitu.52 Strukturální krizi v podmínkách ČR lze po roce 1990 sledovat např. v kraji Moravskoslezském nebo Ústeckém, kde byl ve větší míře dříve koncentrován těžební a těžký strojírenský průmysl. Strukturální změny zde vyžadovaly a stále vyžadují určitou míru nákladů, která je spojena se změnou ve struktuře ekonomiky, což se projevuje např. změnou zaměření výrobních faktorů (pracovní síly) na nové

52

URBAN, L. a kol. Hospodářská politika. Praha: Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85865-01-7.

60

[Zadejte text.]

podmínky.53 Lze tedy konstatovat, že strukturální politika usiluje o změnu či udržení stávající struktury ekonomických aktivit, přitom si klade za cíl vytvářet takové ekonomické podmínky, při nichž náklady spojené s nezbytnými strukturálními přesuny budou co nejnižší. Proto lze strukturální politiku definovat jako souhrn politickohospodářských nástrojů a opatření, které diferencovaně ovlivňují chování jednotlivých ekonomických subjektů, případně odvětví a sektorů. Nástroje strukturální politiky Nástrojů strukturální politiky je celá řada, záleží na tom, čeho chceme pomocí uvedených nástrojů dosáhnout. V podmínkách ČR může být nástrojem strukturální politiky např. regulace cen ze strany státu (např. v oblasti cen energií), usnadnění přístupu výrobních podniků k úvěrům (např. pomocí Českomoravské záruční a rozvojové banky, Exportní banky), stanovení vývozních nebo dovozních kvót, vypisování státních (veřejných) zakázek, udělení daňových zvýhodnění (např. v prvních 10 letech působení v ČR), udělování dotací z veřejných rozpočtů (státu, krajů, obcí) nebo zavádění cel. Vstupem ČR do Evropské unie jsou však některé nástroje zapovězeny a ze strany EU podrobovány pečlivé kontrole, neboť by mohly být zpochybněny, jakožto nedovolená jednostranná podpora ze strany státu vybraným podnikatelským subjektům. Uvedené nástroje byly některými státy hojně využívány pro podporu inovačního procesu, podporu při adaptaci firem na nově vzniklé podmínky, podporu exportu, podporu podnikání ve vybraných regionech nebo vybraných odvětvích, např. v zemědělství, průmyslu nebo dopravě. Dále mohou být některé z nástrojů využity při změně, respektive zvyšování kvalifikace pracovní síly a pro podporu malého a středního podnikání. Přístupy ke strukturální politice a její typy V literatuře je popsáno několik teoretických přístupů ke strukturální politice, které se liší podle toho, jaká role je přisuzována tržnímu mechanismu v přístupu k potřebným strukturálním změnám. Mezi základní přístupy řadíme intervencionismus a klasickou ekonomickou teorii. Státní intervencionismus je vytváření obecně příznivých podmínek pro stimulaci hospodářství. Do této kategorie řadíme např. zavádění nižších daní pro podnikatelské subjekty, podporu výzkumu, vývoje a zavádění inovací, novou výstavbu a zlepšování infrastruktury v rámci regionů země, zavádění zvýhodněné odpisové politiky nebo poskytování finančních podpor při expanzi zahraničních firem do domácí ekonomiky. Specifickou formou intervence je stav, kdy stát prostřednictvím přímých dotací podporuje vybrané podniky, resp. obory či odvětví, a tak přímo zasahuje do jejich činnosti, což je v rámci EU nepřípustné. 53

K základním procesům vývoje struktury ekonomiky viz KUZNETS, S. Wzrostgospodarczynarodow. Produkt i struktura produkcii. Warszawa: PWE, 1976.

61

[Zadejte text.]

Klasická ekonomická teorie naopak státní intervencionismus nepřipouští, kromě spravování veřejných statků a omezeného zdaňování z důvodu jejich financování. Strukturální problémy se neřeší tak dlouho, dokud si vzniklá situace nevynutí řešení sama. Literatura dále uvádí několik přístupů k hospodářské politice, např. liberální přístup, podpůrný přístup, aktivní přístup a plánovací přístup54. Liberální přístup je založen na předpokladu, že trh může vyřešit všechny problémy a disparity v ekonomice lépe než stát, protože dokáže pružněji reagovat na změnu podmínek vzácnosti výrobních faktorů a podle toho je přesouvat k efektivnějšímu využití. Strukturální politika je v tomto případě zaměřena pouze na tvorbu a udržení zdravého konkurenčního prostředí a na odstranění všech překážek a bariér, které zpomalují liberalizaci zahraničního obchodu. Toho lze dosáhnout především omezením veškeré státní aktivity, snížením zdanění, nahrazením veřejného vlastnictví vlastnictvím soukromým a odstraněním všech forem dotací. Podpůrný přístup je stejně jako liberální založen na přesvědčení, že trh je schopen vyřešit mnohé problémy lépe než stát, předpokládá však některá omezení, která mohou být způsobena nedostatečnými a asymetrickými informacemi, existencí externalit, averzí firem vůči riziku, nedokonalou konkurencí, apod. Zásahy ze strany státu jsou akceptovány pouze do rozsahu, který urychlí strukturální proces. Aktivní přístup spoléhá více na zásahy státu než na princip tržní samoregulace. Projevuje se především finanční podporou vybraných oborů a odvětví při jejich restrukturalizaci, tlumením úpadku nekonkurenceschopných oborů či odvětví, vyrovnáváním regionálních nerovností v důchodech a zaměstnanosti pomocí přímo cílených podpor a protekcionistickými opatřeními, zejména ochranou ekonomiky před zahraniční konkurencí. Plánovací přístup je založen na rozlišení statického a dynamického pojetí konkurenční výhody. Zatímco ve statickém pojetí jsou trhy odrazem jejich stávajícího vybavení výrobními faktory, dynamické pojetí předpokládá možnost jejich aktivního ovlivňování, které by mělo být zabezpečováno prostřednictvím strategicky plánujících vlád. Strukturální politika je pak zaměřena především na zvyšování kvality vzdělávání a kvalifikace pracovní síly, podporu inovačního procesu a podporu a rozšiřování nových technologií. Tab. č. 5.4: Hospodářsko-politický přístup a odpovídající forma strukturální politiky Hospodářsko-politický přístup Liberální přístup Podpůrný přístup Aktivní přístup Plánovací přístup

Forma politiky Velmi omezené zásahy prostřednictvím neutrální politiky Neutrální politika Akcelerační/decelerační politika Akcelerační/decelerační politika

Pramen: FERGUSON, P. R.; FERGUSON, G. J. 54

IndustrialEconomics, Issues and

KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol. Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. Vyd. Ostrava: Sokrates, 2006. s 216.

62

[Zadejte text.]

Perspectives. New York: Second edition. NY University Press, MacMillan, 1994. Akcelerační strukturální politika je zaměřena na urychlení inovačního procesu. Proto je firmám a oborům, které mají největší šanci získat přepokládané užitky z inovací, respektive progresivních technologií, poskytována finanční podpora. Decelerační strukturální politika spočívá v pomoci při dočasných potížích dosud úspěšné firmy podporou racionalizace výrobních postupů nebo vylepšováním spektra výstupů. Pokud je zřejmé, že záchrana postižené firmy bude neúspěšná, pomáhá decelerační strukturální politika při jejím postupném uzavírání, při přeškolování pracovní síly a při zakládání a rozvoji firem nových. Tento typ strukturální politiky zmírňuje dopady potřebných strukturálních změn především u velkých firem, respektive u celých postižených oborů. Neutrální strukturální politika usiluje pouze o zdokonalení tržního prostředí, ve kterém se jednotlivé ekonomické subjekty nacházejí. Základem je snaha o přesné vymezení vlastnických práv a úsilí o posílení konkurence. V rámci ČR je strukturální politika vykonávána zejména vládou a ministerstvy, konkrétně Ministerstvem průmyslu a obchodu, Ministerstvem pro místní rozvoj a Ministerstvem financí. Základním dokumentem, který se týká strukturální politiky ČR a jejího dalšího směrování je Strategie hospodářského růstu ČR. Dále jsou za účelem pomoci podnikatelským subjektům zpracovávány resortní a dílčí hospodářské politiky v podobě dlouhodobých koncepcí rozvoje, např. průmyslová politika, energetická politika, surovinová politika, proexportní politika nebo koncepce rozvoje výzkumu a vývoje. Nejdůležitějšími reformními kroky jsou vytvoření prostředí stimulujícího výzkum, vývoj a inovace, včetně jejich komerčního využití v ekonomické praxi, modernizace a rozvoj dopravních, informačních a komunikačních sítí a vytváření kvalitního podnikatelského prostředí.55

55

KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol. Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. Vyd. Ostrava: Sokrates, 2006. S 219.

63

[Zadejte text.]

64

[Zadejte text.]

6

Jiné typy hospodářské politiky

6.1 Politika zaměstnanosti Jedná se o typ hospodářské politiky státu, který usiluje o dosažení rovnováhy mezi nabídkou práce a poptávkou po práci. Politiku zaměstnanosti je možné definovat jako soubor určitých opatření, kterými jsou spoluutvářeny podmínky pro dynamickou rovnováhu na trhu práce a pro efektivní využití pracovních sil. Cílem této politiky je kromě dosažení rovnováhy na trhu práce rovněž produktivní využití zdrojů pracovních sil a zabezpečení práva občanů na práci. Je výsledkem úsilí státu, zaměstnavatelů, zaměstnanců a odborů. Politika zaměstnanosti je zaměřována hlavně na tyto aktivity:  Orientuje se především na rozvoj infrastruktury na trhu práce, prostřednictvím specializovaných institucí, tedy úřady nebo zprostředkovatelny práce, které zabezpečují zprostředkovatelské, informační a poradenské služby.  Rovněž přispívá k vytváření nových pracovních míst a činností. Poskytuje například finanční podpory na nová pracovní místa zaměstnavatelům, podnikatelům, kteří začínají v podnikání, podporuje veřejně prospěšné práce a usnadňuje zaměstnávání mladistvých a handicapovaných obyvatel.  Zaměřuje se na zvýšení přizpůsobivosti v oblasti organizačního řízení pracovní síly. Růst strukturální nezaměstnanosti klade požadavek adaptability a mobility značně kategoricky. Politika zaměstnanosti přispívá k organizování a posílení rozdílných rekvalifikačních programů.  Snaží se zabezpečovat životní podmínky lidem, kteří se stali dočasně nezaměstnanými formou sociálních dávek a podpor v nezaměstnanosti.

Výše uvedené formy realizace politiky zaměstnanosti, až na výjimku podpor v nezaměstnanosti stimulují aktivní přístup pracovní síly ke změně vlastního postavení na trhu práce. Tyto výše uvedené formy se označují jako aktivní politika zaměstnanosti. 56 V České republice vytváří státní politiku zaměstnanosti stát, subjekty realizujícími politiku zaměstnanosti jsou instituce státní správy (Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Úřad práce ČR včetně jeho 14-ti krajských poboček) a podílí se na ní i další subjekty aktivní na trhu práce např. zaměstnavatelé, odborové organizace, profesní organizace, organizace a asociace 56

HALÁSKOVÁ, R. Politika zaměstnanosti. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008, 146 s. Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 177/2008.

65

[Zadejte text.]

zaměstnavatelů, hospodářské komory apod. Klíčovým právním předpisem v oblasti politiky zaměstnanosti je Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Ten v souladu s právem Evropské unie přizpůsobuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti Evropské strategii zaměstnanosti a konkurenceschopnosti, jejímž cílem je dosažení plné zaměstnanosti a zabezpečení prevence proti nezaměstnanosti. Zákon o zaměstnanosti vymezuje mimo jiné skupiny osob ohrožených nezaměstnaností, jimž má být věnována zvýšená péče na trhu práce. Jedná se zejména o:  osoby se zdravotním postižením,  osoby starší 50 let věku,  mladistvé osoby do 24 let věku,  absolventy škol, ženy po mateřské dovolené, osoby propuštěné po výkonu trestu apod. Aktivní politika zaměstnanosti (APZ) je systémem veškerých opatření, která aktivně stimulují nezaměstnané ke změně jejich postavení na trhu práce. Cílem APZ je zvýšení zaměstnanosti tak, aby v ekonomice nedošlo k podstatnému nárůstu inflace a aby došlo ke změně struktury nezaměstnanosti. V Zákoně o zaměstnanosti jsou rovněž definovány jednotlivé nástroje APZ, zejména pak:  veřejně prospěšné práce,  rekvalifikace,  společensky účelná pracovní místa,  překlenovací příspěvek,  příspěvek na zapracování,  příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program,  investiční pobídky.57 Historicky starší je však pasivní politika zaměstnanosti, kterou se rozumí vyplácení podpor v nezaměstnanosti a případně také možnost dřívějšího odchodu do důchodu. Zahrnuje různé formy kompenzace za ztrátu výdělku v nezaměstnanosti. Rozdíl mezi aktivní a pasivní politikou zaměstnanosti spočívá v tom, že aktivní politika zaměstnanosti se snaží minimalizovat celkovou nezaměstnanost a pasivní politika zaměstnanosti (PPZ) se zaměřuje na zlepšení podmínek životní situace nezaměstnaných v podobě poskytování různých podpor a úlev. PPZ se podílí na vytváření sociálně přijatelných podmínek pro občany dočasně zaměstnané. Jako nástroje pasivní politiky zaměstnanosti jsou používány:  příspěvek v nezaměstnanosti jako sociální pomoc nezaměstnaným s cílem 57

Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR – http://www.mpsv.cz [online] [cit. 22.07.2013]

66

udržet jejich životní úroveň,  předčasný odchod do důchodu z důvodu nepříznivé situace na trhu práce. 58 Opatření obou politik zaměstnanosti se v současném dění uplatňují v různých zemích s odlišnou intenzitou. V České republice dlouhodobě převažují výdaje na pasivní politiku zaměstnanosti nad výdaji na aktivní politiku zaměstnanosti. Celkové výdaje na státní politiku zaměstnanosti (SPZ) činily v roce 2011 17 836 mil. Kč. Z toho na APZ bylo vynaloženo 3 815 mil. Kč a PPZ 10 349 mil. Kč.

Graf č. 6.1.1. – Přehled vývoje výdajů na politiku zaměstnanosti v ČR za období 2006 – 2011 25 000 000

20 000 000 SPZ

15 000 000

PPZ 10 000 000

APZ

5 000 000 0 2006

2007

2008

2009

2010

2011

Zdroj: http://portal.mpsv.cz/sz/stat/vydaje[online] [cit. 22.07.2013]

6.2 Sociální politika Sociální politika je velmi úzce provázána s hospodářskou politikou, každé hospodářskopolitické opatření má své sociální dopady a naopak. Aby byla sociální politika účinná, je nezbytná vysoká výkonnost ekonomiky a tedy i účinná hospodářská politika. Hospodářská politika svými opatřeními zajišťuje ekonomickou bázi sociální politiky. Hospodářská politika ovlivňuje sociální politiku soustavou daní a úrokových sazeb, příjmovou politikou, strukturální politikou a protiinflační politikou. Naopak sociální politika ovlivňuje hospodářskou politiku úrovní lidského kapitálu, podmínkami zaměstnávání pracovníků, stanovením mezd a odvodů z mezd, stanovením podmínek pro přiznání sociálních dávek, záchrannou sociální sítí, dávkami sociálního zabezpečení. Sociální politiku můžeme obecně charakterizovat jako soubor metod, nástrojů, postupů a opatření, která směřují ke zlepšení základních životních podmínek obyvatel 58

HALÁSKOVÁ, R. Politika zaměstnanosti. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008, 146 s. Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 177/2008.

67

[Zadejte text.]

a k zabezpečování sociálního smíru v rámci daných hospodářských a politických možností země. Nositeli sociální politiky jsou stát a státní orgány (Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Úřad práce ČR, Česká správa sociálního zabezpečení atd.), charitativní organizace, organizace poskytovatelů sociálních služeb, nadace apod. K nejdůležitějším funkcím sociální politiky patřífunkce ochranná (odstranění důsledků určitých sociálních změn u lidí), přerozdělovací funkce (řešení nesrovnalostí v životních podmínkách lidí), homogenizační funkce (odstraňování neodůvodněných rozdílů životní úrovně, příjmové vyrovnávání), stimulační funkce (podpora žádoucího vývoje sociálních procesů), preventivní funkce (zabraňuje, aby k nežádoucím situacím vůbec docházelo). Sociální politika je tvořena řadou principů: -

Princip sociální spravedlnosti – je základem právního řádu demokratického státu, je nejstarším a současně nejdůležitějším principem sociální politiky. Princip sociální solidarity – solidarita je realizována na základě celospolečenského konsensu redistribuční a transferovou politikou státu. Princip subsidiarity – každý člověk si musí pomoci především sám, až jsou veškeré varianty vyčerpány, pak teprve začne pomáhat stát. Princip participace – požadavek, aby každý člen společnosti měl možnost participovat na jejím fungování. Členové společnosti by měli mít možnost účastnit se toho, co je přímo ovlivňuje.

Kekonkrétním nástrojům sociálnípolitiky, prostřednictvím kterých jsou naplňovány sociální cíle řadíme:  Sociální příjmy – tvoří je dávky důchodového a nemocenského zabezpečení, peněžité dávky sociální pomoci, podpory v nezaměstnanosti. Cílem tohoto nástroje je zajistit pomoc lidem v obtížných životních situacích, přičemž system sociálních dávek by měl být nastaven tak, aby podporoval ekonomickou činnost a vlastní participaci jedince na řešení své sociální situace.  Sociální služby– služby spojené s péčí o seniory a handicapované občany, služby v oblastizdraví, vzdělání, bydlení a služby poradenské.  Věcné dávky – jsou spojeny zejména s ochranou zdraví (léky, zdravotní a ochranné pomůcky).  Účelové půjčky – jsou návratné, podmínky jejich poskytování jsou výhodnější než u běžných půjček, řeší vymezené situace (např. podpora vzdělání).  Úlevy a výhody – poskytují se určitým skupinám obyvatestva (např. studenti, důchodci apod.).

68

[Zadejte text.]

Sociální politika je v každé společnosti výsledkem určitého konsensu, který odráží jednotlivé koncepce sociální politiky:  Koncepce občanské společnosti – sociální politika je chápána jako služba veřejnosti, koncepce je založena na principech aktivnosti, solidarity, subsidiarity, pracovně výkonového nastavení podmínek poskytování sociálních služeb, kvality reprodukce obyvatelstva, domokratické správy veřejných služeb.  Koncepce společnosti svobodných občanů – sociální politiku chápe pouze za státem garantovanou a zabezpečovanou solidaritu mezi občany, jejímž skutečným zdrojem není stát, nýbrž sami občané. Sociální politika je postavena na trojí odpovědnosti – – –

odpovědnosti státu vůči daňovým poplatníkům, odpovědnosti příjemců sociálních dávek vůči těm občanům, kteří na tyto dávky přispívají, odpovědnosti státu vůči příjemcům sociální pomoci. 59

Sociální politika České republiky je založena především na systému sociálního zabezpečení a uplatňování politiky zaměstnanosti. Sociální zabezpečení je tvořeno třemi pilíři: -

Sociální pojištění – ovlivňuje sociální postavení občanů a je založeno na zdravotním pojištění, nemocenském pojištění a důchodovém pojištění. Zdravotní pojištění je upraveno Zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Metodika a postup výpočtu zdravotního pojištění pak upravuje Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. V oblasti zdravotního pojištění hrají klíčovou roli zdravotní pojišťovny a jednotlivá zdravotnická zařízení. Zdravotní pojištění je založeno na principu solidárnosti. Pojistné, které obdrží pojišťovny se liší dle osoby pojištěnce, např. za státní pojištěnce v roce 2013 dostávají zdravotní pojišťovny 723 Kč měsíčně. Nemocenské pojištění je upraveno Zákonem č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců a Zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální pojištění. Pojistné na nemocenské pojištění je založeno na existenci příjmu z pracovní činnosti a pojistné platí zejména zaměstnavatel a zaměstnanec. Stát v tomto typu pojištění zastupuje Česká správa sociálního zabezpečení a okresní správy sociálního zabezpečení. Největší část prostředků je přerozdělováno v systému důchodového pojištění. Důchodový systém je pro občany povinný a je založen na tzv. průběžném financování (v reálném čase jsou vybírány finanční prostředky z pojištění a tyto prostředky jsou přerozdělovány oprávněným účastníkům důchodového systému – I. pilíř důchodového systému. 1. ledna 2013 byl důchodovou reformou vytvořen II. pilíř důchodového systému, který je založen na tom, že účastník pojištění vkládá do systému 2 % z hrubé mzdy a 3 % z jeho sociálního pojištění mu přidá stát. III. pilíř

59

Zdroj: KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006. 341 s.

69

[Zadejte text.]

-

-

důchodového systému tvoří penzijní připojištění, založené na principu dobrovolnosti a doplňkovosti. Státní sociální podpora – jedná se o podporu ze strany státu vůči nezaopatřenému dítěti, dávky státní sociální podpory tvoří – přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, dávky pěstounské péče, rodičovský příspěvek. Do této skupiny dávek patří rovněž porodné a pohřebné. Státní sociální pomoc – zahrnuje vše ostatní, co nelze zahrnout do výše uvedených dvou pilířů sociálního zabezpečení. Jedná se zejména o pomoc občanům v těžké životní situaci způsobené zdravotním stavem, věkem či péčí o dítě. 60

6.3 Regionální politika Vznik regionální politiky, jako nedílné součásti celkové hospodářské politiky státu, je datován do 30. let 20. století. Za tu dobu až do současnosti prošla regionální politika poměrně dynamickým vývojem a i v současnosti se stále rozšiřuje, inovuje a rozvíjí a to zejména v souladu se strategickými cíli Evropské regionální a strukturální politiky. Regionální politiku můžeme definovat mnoha způsoby, existuje celá řada nejrůznějších definic, které ovšem spojuje úsilí o naplňování základních cílů regionální politiky. Regionální politika představuje soubor metod, nástrojů, opatření a postupů, pomocí kterých má dojít ke zmírnění nebo odstranění rozdílů v ekonomickém rozvoji dílčích regionů61. Motivů pro vznik a rozvoj regionální politiky je mnoho, k nejdůležitějším patří:  ekonomické – snaha o plné využití výrobních faktorů, rovnovážný ekonomický růst, optimální rozmístění firem,  ekologické – nabyly na své důležitosti na začátku 70. let. Negativní důsledky špatného životního prostředí,  sociální – pokus o spravedlivé rozdělení příjmů, plná zaměstnanost,  politické – zájem politiků, kteří na základě zájmu o regiony mohou získat přízeň voličů.

Nástroje regionální politiky obvykle členíme na nástroje makroekonomické a nástroje mikroekonomické.  Makroekonomické – nástroje fiskální politiky (regionální rozpočet), nástroje 60

Zdroj:KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006. 341 s. ISBN 80-86572-37-4 61 Blíže k regionální politice viz WOKOUN, R. Regionální politika a rozvoj v České republice. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj, 2009. Nebo WOKOUN, R. Regionální rozvoj a jeho management v ČR. Praha: Oeconomica, 2007., případně STEJSKAL, J.; KOVÁRNÍK, J. Regionální politika a její nástroje. Praha: Portál, 2009.

70

[Zadejte text.]

monetární politiky (usnadnění přístupu k úvěrům), nástroje vnější hospodářské politiky (protekcionistická opatření – dovozní kvóty, cla)  Mikroekonomické – ovlivňují chování mikroekonomických subjektů o jejich prostorové lokalizaci (ovlivňování trhu práce, trhu kapitálu) EU realizuje společnou regionální politiku, jako projev určité solidarity na nadnárodní úrovni. Regionální politika představuje 2. místo v objemu vynakládaných prostředků EU a řadí se do tzv. strukturálních politik. K základním cílům regionální politiky EU patří:  podpora rozvoje zaostávajících regionů na úrovni NUTS II – jejichž HDP na obyv. je za poslední 3 roky nižší než 75 % HDP EU,  podpora eko a soc restrukturalizace regionů,  podpora rozvoj lidských zdrojů a podpora zaměstnanosti. Cíle strukturální politiky pro období 2000 – 2006  pomoc zaostalým oblastem (limit 75 % HDP), hospodářská a sociální restrukturalizace oblastí, strategie rozvoje lidských zdrojů. Cíle regionální politiky pro období 2007 – 2013  konvergence rozvinutosti oblastí, regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost, evropská územní spolupráce Cíle regionální politiky pro období 2014 – 2020Strategie Evropa 2020  75% zaměstnanost osob ve věku 24-60 let,  Investování 3% HDP Evropské unie do inovací, výzkumu a vývoje,  Snížení emise skleníkových plynů o 20%, oproti stavu k roku 2013  40% vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva ve věkové kategorii 30-34 let,  Snížení počtu lidí, žijících v chudobě, alespoň o 20 milionů.

Evropská unie vytvořila seznam strukturálních ukazatelů, na jejichž základě posuzuje úroveň regionů. Rozdělila je do šesti skupin podle zaměření: -

Celkové ekonomické prostředí, kde se zaměřuje např. na hrubý domácí produkt, přepočtený na obyvatele, míru inflace, celkovou míru zaměstnanosti. Zaměstnanost - sleduje procento nezaměstnanosti, úrazovost v práci, průměrný věk odchodu do důchodu a další. Inovace a výzkum - sleduje veřejné výdaje na vzdělání a vývoj, úroveň přístupu na internet, patenty. Ekonomická reforma - zkoumá ceny v síťových odvětvích, veřejné zakázky, konvergenci úrokových sazeb. 71

[Zadejte text.]

-

Sociální soudržnost – zabývá se nerovností v rozdělování příjmů, chudobou, dlouhodobou nezaměstnaností. Životní prostředí – věnuje se kvalitě ovzduší, komunálnímu odpadu, emisi skleníkových plynů apod.62

Regionální politika patří mezi koordinované politiky EU, tzn., že není ve výlučné pravomoci EU, ta pouze zajišťuje její harmonizaci. Mezi hlavní nositele regionální politiky na evropské úrovni patří kromě Evropské komise, Parlamentu EU a Rady EU rovněž Výbor regionů. Úkolem Výboru regionů je vyjadřovat názory místních a regionálních samosprávných celků na právní předpisy EU. Za tímto účelem předkládá zprávy (tzv. stanoviska) k návrhům Komise. Důležitým orgánem, spadajícím pod Evropskou komisi je Generální ředitelství, konkrétně Generální ředitelství pro regionální politiku, které má za úkol pomáhat ekonomickému a sociálnímu rozvoji méně rozvinutých regionů, má zodpovědnost za tři fondy: Evropský fond pro regionální rozvoj, Fond soudržnosti a ISPA. Regionální politika EU je uplatňována na základě principu subsidiarity - zdůraznění jisté decentralizace tam, kde je národní řízení efektivnější. Za tímto účelem byla vytvořena struktura teritoriálních jednotek NUTS. Tabulka 6.3.1 – Struktura teritoriálních jednotek NUTS NUTS I

Územní jednotka odpovídající velikosti států

NUTS II

Regiony soudržnosti, cca 1 – 2 mil. obyvatel

NUTS III

Územní jednotky krajů, cca 200 – 400 tis. obyvatel

NUTS IV

Jednotky velikosti okresů, mikroregionů

NUTS V

Územní jednotky měst a obcí

Zdroj: KUČEROVÁ, I., Hospodářské politiky v kontextu vývoje Evropské unie. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2010.

K důležitým nástrojům realizace regionální politiky patří struktura fondů EU:  Evropský fond soudržnosti – Kohezní fond (ECF) – 1993, není zahrnut do strukturálních fondů → čerpání z něj se netýká regionů, ale pouze celých ekonomik.  ISPA – založen v roce 1999, finanční nástroj pro urychlení potřebných změn v kandidátských státech EU.  SAPARD – předvstupní pomoc pro potřebnou restrukturalizaci agrárního sektoru přistupujících států.

62

Zdroj:NOVOTNÁ, M. Regionální politika EU, 1. vydání, Ostrava: VŠB-TUO, 2007.

72

[Zadejte text.]

 PHARE- založen 1989, pomoc hospodářské transformace východoevropským zemím. Strukturální fondy EU tvoří:  Evropský sociální fond (ESF) – založen 1957, fungovat začal v roce 1961.  Evropský zemědělský záruční a usměrňovací fond (EAGGF) – založen 1962, od roku 2007 rozdělen na 2 fondy → Evropský zemědělský fond rozvoje venkova (EAFRD) a Evropský zemědělský záruční fond (EAGF).  Fond na podporu rybolovu (FIGFG) – od roku 1993, v roce 2007 transformován na Evropský rybářský fond (EFF).  Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) – založen 1975. Regionální politika České republiky se odehrává na dvou úrovních – nadnárodní a národní, přičemž výrazný vliv na regionální politiku naší země má Evropská unie. Nositelem regionální politiky je v podmínkách České republiky Ministerstvo pro místní rozvoj, které zpracovalo zásadní dokument regionální politiky – Strategii regionálního rozvoje ČR, jehož platnost odráží současné programovací období 2007 – 2013. Tento dokument obsahuje zejména:  analýzu stavu regionálního rozvoje,  strategické cíle regionálního rozvoje ČR,  analýzu silných a slabých stránek jednotlivých regionů ČR (krajů, okresů),  vymezuje státem podporované regiony,  stanovuje doporučení státním a samosprávným orgánům pro oblasti rozvoje regionů, které mohou svými rozhodnutími ovlivnit. Rámec regionální politiky je tvořen Zákonem č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, který vymezuje oblasti podpory, vybrané nástroje a působnost subjektů. Na Strategii regionálního rozvoje ČR navazuje dokument Strategie udržitelného rozvoje ČR, který pojednává o dlouhodobé udržitelnosti základních civilizačních hodnot a kvalit života společnosti. Nástrojem pro usměrňování rozvojových procesů je Politika územního rozvoje ČR. Tento dokument koordinuje územní rozvoj, jak na celostátní úrovni, tak i na úrovni krajů, zároveň slouží jako východisko při prosazování zájmů ČR v rámci územního rozvoje Evropské unie. Regionální politika se v České republice uskutečňuje na několika regionálních úrovních:  Regiony soudržnosti - jsou statistické jednotky, odpovídající úrovni členění NUTS II. V České republice je 8 regionů soudržnosti (Severozápad, Severovýchod, Střední 73

[Zadejte text.]

Čechy, Praha, Jihozápad, Jihovýchod, Střední Morava a Moravskoslezsko).  Kraje – odpovídají statistickému členění NUTS III. V České republice je 14 krajů a hlavní náplní orgánů jednotlivých krajů je realizace a tvorba regionálního rozvoje, spolupráce s ústředními orgány a obcemi. Důležitá je vazba mezi jednotlivými kraji a státem. Stát plní roli „prostředníka“ ve vazbě na Evropskou unii, která poskytuje dotace ze svých fondů, ve snaze efektivně vynaložit prostředky tam, kde je to skutečně třeba, a také tvůrce důležitých a stěžejních dokumentů regionální politiky.  Správní obvody obcí s rozšířenou působností.  Obce – hlavní úlohou obecních orgánů, je vytváření koncepcí v oblasti místního rozvoje a jejich naplňování. V současnosti je v České republice 6 251 obcí.63 Je samozřejmé, že hospodářská politika ovlivňuje fungování všech sfér veřejného života a dle těchto odvětví rozlišujeme i jednotlivé druhy hospodářské politiky – např. dopravní, obrany a bezpečnosti, obchodní, sociální, vzdělávací, kulturní a další. V rámci vymezeného prostoru této publikace se závěrem ještě zmíníme o environmentální politice neboli politice ochrany životního prostředí, která v posledních letech získává stále více na významu a je obsažena ve všech koncepcích udržitelného rozvoje.

6.4 Environmentální politika Význam environmentální politiky spočívá zejména v souvislostech, které odrážejí fakt, že každá ekonomická činnost s sebou přináší jistý vliv na okolní prostředí. Při každé výrobní činnosti spotřebováváme energie, produkujeme odpady, zabíráme nějaký prostor, vytváříme vedlejší produkty, které mají značný či méně podstatný vliv na životní prostředí. K největším důsledkům zvyšující se zátěže životního prostředí řadíme:  Ohrožení globálních biosférických systémů – způsobuje např. zvyšování koncentrace skleníkových plynů, snižování koncentrace stratosférického ozónu, zmenšování ploch deštných pralesů apod.  Snižování biologického bohatství – dochází k ohrožení biologické diverzity, jsou ohroženy mnohé populace fauny a flóry, dochází k devastaci přírodních ekosystémů.  Nedostatečnost přírodních zdrojů – dochází k nadužívání a plýtvání přírodními zdroji, zdroje nejsou optimálně využívány, není dostatečně uplatňován princip udržitelného rozvoje (udržitelného čerpání přírodních zdrojů), hrozí vyčerpání některých neobnovitelných zdrojů.

63

MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ, Dokument Strategie regionální rozvoje České republiky na roky 2007-2013. Praha, 2006. [online] [cit. 10.08.2013]

74

[Zadejte text.]

Tvůrcem a nositelem ekologické politiky je Ministerstvo životního prostředí ČR, které je zodpovědné za organizaci, kontrolu a realizaci určité koncepce tvorby a ochrany životního prostředí. V rámci realizace environmentální politiky je rovněž nutné řešit výskyt externalit, tolik charakteristických pro statky životního prostředí. Statky, které jsou k dispozici v omezeném množství, je nutno využívat optimálně. Z ekonomického hlediska jsou zdroje využívány efektivně tehdy, jestliže maximalizují čistý užitek. Zásadním problémem externalit je, že pro ně neexistují odpovídající trhy. V důsledku možnosti využívání určitých přírodních zdrojů zcela bezplatně, chybí jakékoli stimuly k omezení jejich čerpání. Pro vytvoření stimulů existují různá řešení:  Regulace ze strany státu – cílem je vytvořit institucionální rámec pro korekci chování ekonomických subjektů.  Ekonomická internalizace externích efektů – nástroj zdanění negativních externalit a subvencování pozitivních externalit.  Řešení prostřednictvím vymezení vlastnických práv – jsou-li přesně a jednoznačně vyjasněna veškerá vlastnická práva a tato práva jsou dokonale a beznákladově vynutitelná. Subjekty ekologické politiky tvoří:  poškozovatelé, znečišťovatelé,  poškození,  stát. Podle postavení těchto subjektů a jejich vzájemných vztahů rozlišujeme nástroje na ochranu životního prostředí:  donucovací nástroje – jsou založeny na nerovném postavení státu a znečišťovatelů (pokuty, zákazy, příkazy, sankce),  tržně orientované nástroje – ekonomická řešení z hlediska nákladů a užitku (zdanění znečišťovatele, prodej emisních certifikátů, dohoda o využití určitého statku životního prostředí),  nástroje založené na etice a hodnotové orientaci znečišťovatelů,  odměňování za omezení negativních externalit. Základním strategickým dokumentem v oblasti environmentální politiky v ČR je Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty, který apeluje na praktické uplatňování principů trvale udržitelného rozvoje. Jedná se o:  zabezpečení odpovědnosti za realizaci EVVO ve státní správě na všech úrovních a ve všech resortech, 75

[Zadejte text.]

 zabezpečení systematické a komplexní implementace environmentálních aspektů do vzdělávacích programů na všech stupních vzdělání,  vytvoření efektivních regionálních systémů EVVO,  podpora environmentálních programů rekvalifikace zaměstnanců i nezaměstnaných,  podpora tvorby nových pracovních příležitostí v oblasti ŽP,  podpora osvěty a vzdělávání v environmentální oblasti v podnikové sféře,  podpora výzkumu a vývoje v oblasti EVVO, podpora spolupráce vzdělávacích a odborných institucí,  zajištění potřebných finančních prostředků ve veřejných rozpočtech na EVVO.64 Velmi důležitým rozvojovým dokumentem, který se dotýká i oblasti ochrany životního prostředí je dokument Agenda 21. Jedná se o programový dokument OSN schválený na konferenci vRio de Janeiro v roce 1992. Tento program se snaží uplatnit principy udržitelného rozvoje na regionální úrovni. Je věnován místnímu rozvoji, povzbuzení ekologické aktivity obyvatel a zájmu o kulturní život měst a obcí. Jedná se zejména například o tyto aktivity: obnova památek, oživování tradičních zvyklostí a řemesel, udržitelná turistika, péče o krajinu, výsadba stromů, údržba parků, akce pro veřejnost (slavnosti, jarmarky, poutě), vlastní práce místních orgánů zapracování principů udržitelného rozvoje do koncepcí, plánů i každodenní agendy, ekologické vytápění, třídění komunálního odpadu, nákupy respektující udržitelnost spotřeby a řada dalších aktivit. Předpokladem pro uskutečňování místní agendy 21 je zapojení místních občanů a veřejných činitelů. Dokument je rozdělen na čtyři sekce: 

společenská a ekonomická sekce - témata: chudoba, zdraví, demografie, lidská sídla,



ochrana a správa přírodních zdrojů - témata: atmosféra, deštné pralesy, oceány, radioaktivní odpad, biodiverzita,



posilování role hlavních skupin - témata: ženská hnutí, ochrana dětí, dělníci a zemědělci v rozvojových zemích,



implementace - témata: financování projektů, právní mechanismy, veřejná informovanost.

64

Zdroj:KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, 2006.

76