4. konference Èlovìk a média RODINA V MÉDIÍCH. sborník pøíspìvkù. Centrum Mariapoli, Praha- Vinoø 24. dubna 2004 strana 1

4. konference Èlovìk a média

RODINA V MÉDIÍCH sborník pøíspìvkù

Centrum Mariapoli, Praha- Vinoø 24. dubna 2004 strana 1

strana 2

4. konference Èlovìk a média

RODINA V MÉDIÍCH sborník pøíspìvkù

strana 3

OBSAH Radek Mezuláník: VÝCHOVA V RODINÌ POD VLIVEM MÉDIÍ MÉDIÍ.................................................... 5 Vlastimil Ježek: KDO NENÍ IN, TEN JE OUT............................................................................... 10

strana 4

PHDR. THLIC. RADEK MEZULÁNÍK • Působil najprve jako vedoucí Výpočetního střediska Jihomoravských státních lesů v Brně, poté 13 let v Městském divadle Brno - Divadle bratří Mrštíků jako vedoucí provozu a potom jako vedoucí divize Divadelních služeb akciové společnosti TECHNOART. • V roce 1995 spolupravuje při vzniku Radia Proglas a stává se jeho redaktorem náboženských pořadů. • V letech 2002 - 2003 byl členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. • Absolvoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, a doktorandské studium Katolické univerzity v Lublinu a je stálým jáhnem brněnské diecéze. • V současnosti externě spolupracuje s CMTF UP a Vyšší odbornou školou publicistiky v Praze.

VÝCHOVA V RODINÌ POD VLIVEM MÉDIÍ Èlovìk vyrùstá uprostøed mnoha podmínek, které se podílejí na utváøení jeho osobnosti, pomìru ke svìtu, hierarchii hodnot. Zvláštì silnì pùsobí na mladé osoby hromadné sdìlovací prostøedky: tisk, rozhlas, televize, èasopisy, film, CD, DVD, videokazety, poèítaèe, dokonce i „obyèejný“ telefon. Sdìlovací prostøedky samy o sobì mohou být jistì nositelem dobra. Vychovávají, informují, pomáhají navázat rychlý kontakt s druhým èlovìkem, poskytují zábavu. Pùsobení médií na èlovìka je jistým druhem komunikace. Ve vìdomí i podvìdomí osoby zùstává po každém kontaktu s médii „stopa“ jejich vlivu a pùsobení. Výsledkem toho pak je formování postojù pøíjemce obsahu médií vùèi okolní realitì, vùèi sobì samému, druhým lidem (a tøeba i vùèi Bohu).

Mùžeme pozorovat, že hromadné sdìlovací prostøedky dnes velmi èasto pùsobí, nebo se o to alespoò snaží, ve prospìch èlovìka. Týká se to pøedevším mladých lidí a dìtí. Pøesto, èi právì proto, je dùležité, aby rodièe i vychovatelé nebagatelizovali význam médií v procesu výchovy. Hrozby ze strany médií plynou pøedevším z toho, že média èlovìka nejen utváøejí, ale i využívají. Mají své pøesnì definované cíle a zámìry. Jestliže èlovìka pùsobícího v médiích ovlá dá touha po zisku, získání moci, tehdy se média stávají nebezpeènými. Mimo to jako pøíjemci nikdy nevíme, kdo ve skuteènosti „mluví“ skrze média a co je hlavním cílem jeho sdìlení, které k nám smìøuje.

Zlo, tedy negativní pùsobení, pøedávané cestou médií není jasnì pojmenováno. Aby bylo dosaženo cíle, musí být skryté. K tomu slouží jisté techniky, o kterých však zodpovìdný pøíjemce musí vìdìt. Demaskování takového zla pak vede k omezení jeho vlivu. Rodièe, a vychovatelé vùbec, jsou zodpovìdní za výchovu nového pokolení. Znamená to, že jsou povinni peèovat o zformování zralé

osobnosti dítìte. Musí být zvláštì citliví na všelijaké zpùsoby a pokusy o špatný vliv na dìti. Proto je dùležité, aby znali mechanismy používané hromadnými sdìlovacími prostøedky, kterým jsou – èasto nevìdomì – vystaveny jejich dìti i oni sami. Je tøeba rozvinout aktivitu rodièù – jako pøíjemcù i jako vychovávatelù.

Aktivní postoj pomáhají zachovávat urèité zásady: 1) životní (spoleèenská, náboženská …) formace 2) znalost sdìlovacích prostøedkù, které dìti používají 3) „zamykání“ sdìlovacích prostøedkù – èili kontrola jejich používání 4) znalost obsahù sdìlení 5) vlastní „konzumace“ médií Ad 1) Životní (náboženská …) formace spoèívá v utváøení svìtonázoru (víry …) a vlastní hierarchie hodnot. Primát bytí pøed vlastnìním – ducha pøed materií – etiky pøed technikou. Jde o dlouhodobé, ale stálé, prohlubování znalostí, užívání literatury, dodržování všeobecných pravidel v mezilidských vztazích (Desatero), život v rodinì i mimo ni. Ad 2) Znalost sdìlovacích prostøedkù znamená poznání hromadných sdìlovacích prostøedkù i zpùsobù jejich pùsobení na èlovìka. Jde v podstatì o audiovizuální výchovu, do které patøí jazyk médií i formy pøenosu informací. Pøíjemce, zvláštì rodièe a vychovatelé, si musí být vìdomi toho, že média jsou nositeli pravdivých, ale èasto i nepravdivých informací, falše a lži. Pøítomnost nebo nepøítomnost pravdy v médiích je závislá na potenci producenta, tvùrce programu, èi vlastníka prostøedku. Prùmìrný pøíjemce ale ve skuteènosti neví, kdo opravdu stojí za sdìlovacím prostøedkem, jakými zásadami se øídí v životì

a co je hlavním cílem jeho èinnosti. V situaci, kdy vydavatelé jsou lidmi zamìøenými na vlastní zájmy, nesloužící dobru pøíjemcù, máme co do èinìní se zneužíváním médií a zotroèováním pøíjemcù. Pak se naskýtá prostor pro morální hanebnosti – manipulaci a propagandu. Propaganda je plánované pùsobení, kte ré má za cíl formaci jistých postojù. Pøí kla dem mùže být reklama. Vytváøí postoje konzumismu vùèi promovaným pøedmìtùm. Oslabuje schopnost èlovìka k sebeovládání a vytváøí umìlé potøeby. Pøi každé formì propagandy dochází k zastínìní jednìch elementù, faktù, znaèek, a zdùraznìní jiných. Ve výsledku pøíjemce informace získává neúplný až zfalšovaný obraz reality jako pravdu. Mùže být tedy do jisté míry podveden. Propaganda i manipulace zkrátka usilují o to, aby pøíjemce, který se plnì oddá jejich vlivu, zaèal myslet tak, jak si naplánoval producent – aby ztratil vlastní zpùsob myšlení a vidìní svìta, rezignoval na vlastní analýzu skuteènosti, pøestal používat svobodnou a rozumnou vùli. Lidé z médií si to èasto nepøipouští, ovšem rodièe si musí uvìdomovat, že média ne-

strana 6

jsou autoritou pro všechny oblasti života. Poskytují pouze výbìr urèitých informací. Signalizují jisté jevy. Mohou být pomocí pøi výchovì a formaci – ale nemohou je zastoupit. Jsou nástrojem v rukách nedokonalého èlovìka – èasto i nezodpovìdného. Ad 3) „Zamykání...“ spoèívá v jejich uvìdomìlém neužívání. Lidé èasto preferují jeden sdìlovací prostøedek. Spojují s ním mnoho èasu. Avšak mnohem lepší by bylo zajímat se také o jiné formy masové komunikace. Tak ten, kdo ète mnoho èasopisù, by mìl napøíklad mnohem více využívat také sluch pro pøíjem informací. Poslouchat rozhlas a hudbu. Kdo nadmìrnì používá poèítaè, mìl by redukovat èas strávený pøed televizorem. Zde by se tisk a rozhlas mohli stát dalším zpùsobem kontaktu se svìtem. Velmi dùležité je dìlání pøestávek pøi využívání médií. Ticho a klid, zavøené oèi – to jsou formy relaxace, odpoèinku i návratu k harmonii a vnitønímu øádu, tak potøebných vùèi množství informací. Využívání médií jde èasto ruku v ruce s fyzickou pasivitou. Dùležité je tedy i cvièení a trávení èasu v pøírodì. Ad 4) Znalost obsahu... Rodièe a vychovatelé by mìli vìdìt, co sledují, poslouchají a ètou jejich dìti. Obrazy i slova, opouštìjící morální normy jsou pro mladé pokolení škodlivé. Ztìžují, dokonce i po mnoha letech, dozrávání osobnosti. Mnohem více než slova zapadá do vìdomí èlovìka zpùsob jejich vyslovení – obraz, forma, kolorit, hudba, barva zvuku. Bravo, Dívka, Pop-corn jsou èasopisy smìøující k dnešní mládež, ale postrádající jakýkoli znak èasopisu vychovávajícího. Používají metodu M–S–M (móda – sex – muzika).

Rodièe èasto obsah vùbec neznají, staèí jim podtitul „nejpopulárnìjší èasopis mládeže Evropy“ nebo „mìsíèník mladých“ a již se cítí osvobozeni – vyvázáni – z povinnosti verifikovat jejich obsah. Domnívají se totiž, že redaktoøi jsou renomovaní pedagogové a zodpovìdní morální lidé. Obsah, forma i jazyk tìchto èasopisù bohužel brzdí kulturní, intelektuální i morální rozvoj mládeže. Ad 5) Vlastní spotøeba médií... „Konzumace“ médií má spoèívat v jejich využívání pro vlastní dobro. Jde pøedevším o: - správný výbìr vysílání, programù, èlánkù – ne sledování, poslouchání a ètení všeho - diskusi nad obsahem a formou pøedávaných informací. Správnì zformovaný pøíjemce dokáže i ze špatných a nedoko na lých me di ál ních produktù vytìžit pouèení: jak se to nemá dìlat. - Vlastní práci se sdìlovacími prostøedky. Využívání médií jako pomoci k formaci vlastních schopností a dovedností. Má-li nìkdo rád hudbu, musí sám hrát na nìjaký nástroj. Sleduje-lo nìkdo mnoho filmù, má psát recenze. Ète-li mnoho èasopisù, a sbírá vyjádøení na dané téma. Uèí se tak analýze a syntéze obsahù. Co si hrají naše dìti? Poèítaèové hry Poèítaè, „písíèko“, inteligentní mašina, se sice sotva vyrovná možnostem lidského rozumu, je však pro dnešního èlovìka velmi výhodným nástrojem v každodenní práci. Archivuje data, zdokonaluje výpoèty, umožòuje dokonalé zpracování zvuku, obrazu i textu, slouží k mezilidské komunikaci, je dokonce prostøedkem zábavy. Obrame tedy pozornost k tomu poslednímu, pro svìt po èí ta èù pùvodnì marginálnímu,

strana 7

nebo lépe øeèeno k doplòkové roli poèítaèù – zábavì. Hry, pøipravované k provozování na poèítaèi, jsou v dnešním svìtì stále bìžnìjší. Užívá je ponejvíce mladá generace. I když poèítaèe nejsou ještì u nás lacinou „hraèkou“, pøesto spousta rodièù podléhá pokušení nebo pøemlouvání dítìte k jeho koupi. Není to celkem špatný úmysl. Idea poèítaèových her, podobnì jako zábavy jiného charakteru, obsahuje mnohé hodnoty. Dobrou vlastností poèítaèových her je nepochybnì to, že: 1. pøibližují práci s poèítaèem, osvojují klávesnici,pøipravují na budoucí práci s ním 2. probouzejí obrazotvornost 3. zdokonalují manuální zruènost 4. vychovávají 5. poskytují urèitý druh uvolnìní a pocit satisfakce Programová nabídka pøedstavuje rùzné druhy poèítaèových her, které mùžeme rozdìlit na dva typy: logické a fabulaèní. K logickým hrám patøí všechny druhy her známé po celém svìtì a provozované v neelektronické podobì. Napøíklad pasiáns, bridž, šachy, domino atd. Fabulaèní hry jsou takové, které pøedstavují spletenec jakýchsi událostí. Najdeme mezi nimi: hry sportovní, simulátory (vyvolávají iluzi napø. jízdy automobilem), hry komiksové, kruté, strategické hry, science-fiction, pornografické. Na počítaèovém trhu jsou nejvíce rozšíøeny hry, jejichž hlavním posláním je ukrutnost, válka, zabíjení. V tìchto pøípadech samotný audiovizuální tvar vede k zamyšlení. Temné barvy, krvavá èerveò, strach vyvolávající hudba, hlasy muèených lidí vytváøí atmosféru

hrùzy a hororu. Spoleènì s tímto obrazem jsou pøedávány antihodnoty. Tyto hry patøí k druhu „bij – zabij“ (vedou ke krutosti), „wolfsteinù“ (uèí nenávisti) a her „démonických“ (prezentují zlo, satana). Dalším, nebezpeènìjším druhem poèítaèových her jsou tzv. hry „ohlupující“. Je jich mnoho. Jsou banální již svými funkèními mechanismy. Spoleèným motivem všech je nièení elementù umístìných na obrazovce. Tyto hry nezanechávají nic ve vìdomí hrající osoby, kromì intelektuální prázdnoty. Zabírají mnoho èasu, vtahují, zanechávají pouze pocit únavy. Existuje druh poèítaèových her s fantastickými obsahy. Jde o poèítaèovou verzi mytologie. Nebylo by na nich nic diskvalifikujícího nebýt toho, že je to právì poèítaè, kdo uvádí do svìta fikcí a neskuteèných dìjù, jako kdyby to byla pravda. Vede to ke stírání hranice mezi tím, co je fiktivní, a tím, co je reálné, mezi realitou a fantazií. V tomto druhu her se náboženské nauky mísí s výmysly autorù. Poèítaèová pornografie a erotické hry jsou jedním ze zpùsobù destruktivního pùsobení na osobnost hráèe. Poèítaèová pornografie se rozrùstá do mnoha forem. Nejjednodušší reprezentují rùzné skládaèky, puzzle, obrázky. Další, které nalézáme na trhu, jsou hry trestající, v nichž je prohra splácena obnažením hrdiny hry. Známá jsou také „elektronická rande“. Novou formou erotických poèítaèových her je „cybersex“, tedy elektronická erotika. Spoèívá v provádìní sexu „na dálku“, prostøednictvím vysílání a pøijímání audiovizuálních sdìlení pomocí poèítaèové sítì. Šokující formou je také všeobecnì již rozšíøená „Virtual Reality“, èili erotické pocity vyvolané užitím speciálních aparátù napojených na poèítaè. Jak vidìt z pøedešlých analýz, požitek z poèítaèových her má relativní charakter.

strana 8

Záleží na obsahu, který je hrou prezentován a na množství èasu stráveného s ní. Rodièe èasto neznají nástrahy, které èíhají na jejich ratolesti v podobì poèítaèových her, modemù a internetových spojení. Samozøejmì není možné démonizovat vlast-

nìní a užívání poèítaèe.Je tøeba však brát v úvahu nebezpeèí, jaká mohou s sebou nést nìkteré formy jeho užívání. Je tøeba vìnovat více pozornosti tomu, co si naše dìti hrají.

strana 9

VLASTIMIL JEŽEK • Studium: 1978 – 1982 gymnázium na Praze 8 zakončené maturitou, 1983 – 1984 ČVUT Praha - stavební fakulta (pozemní stavby), 1985 – 1991 UK Praha - filosofická fakulta (obor český jazyk - historie) zakončená státní zkouškou. • Zájmy: dějiny, rodiny, příroda, psaní všeho druhu, nejraději veřejně angažované. • Od r. 1989 šéf stávkového výboru, pak předseda Studentské rady FF UK, posléze do června 1991 člen Akademického senátu UK; novinář, publicista. Od roku 1995 předseda nadačního fondu Díla pro národ, od roku 1999 do roku 2003 člen správní rady o. p. s. Prostor, od roku 1999 člen správní rady o. p. s. Pražské jaro. V listopadu 1999 byl spolutvůrcem a signatářem prohlášení Děkujeme, odejděte! Nikdy nebyl členem žádné politické strany. • Do 25 let vyrůstal v Karlíně. V této čtvrti získával první životní zkušenosti ze soužití s Romy. Dodnes ho váže přátelství s několika z nich (malíř Pavel Kroka, hudební skladatel Jiří Korman). Od osmi let se věnoval ochotnickému divadlu, s pohádkovými obrazy na motivy poezie V. Chlebnikova se dostal až na prkna Branického divadla. V letech 1984 až 1986 vychovával mentálně retardované děti v Ústavu sociální péče na Praze 4. V letech 1990 až 1992 redaktorem týdeníku MY 90. Od roku 1991 do roku 1992 tiskovým mluvčím Evropského kulturního klubu. Za rok působení (1992 – 1993) v deníku Práce postoupil z redaktora kulturní rubriky, přes redaktora vnitropolitické rubriky, na pozici vedoucího vnitropolitické rubriky. • V letech 1993 až 1999 stál jako generální ředitel v čele Českého rozhlasu. K 1. září byl jmenován generálním komisařem účasti České republiky na Světové výstavě EXPO 2000 v Hannoveru. V této funkci provedl veřejné výběrové řízení na scénář naší expozice a položil základní kámen pavilonu. Po podepsání občanské výzvy „Děkujeme, odejděte!“ odstoupil z funkce s vysvětlením: „Pro mne je důležitější říkat nahlas své názory, než být státním úředníkem.“ Od března 2000 je šéfredaktorem periodika Naše rodina, kam týden co týden píše úvodníky. • K 15. 9. 2004 byl jmenován ředitelem Národní knihovny.

strana 10

KDO NENÍ IN, TEN JE OUT Stalo se mi to docela nedávno. Moje ètrnáctiletá dcera u snídanì trpìla – prý jí není dobøe. Byla opravdu trochu zarudlá, nešla tedy do školy a zùstala doma. Byl pátek dvanáctého – datum se ukáže být podstatným za malou chvilku. Co èert nechtìl, týden nato se naskytla pøíležitost seznámit se s jejím dopodrobna vedeným deníkem, který si ten den zapomnìla uschovat. K její smùle z tlustého sešitu nebylo na první pohled patrné, že jde o výsostnì soukromé, intimní vlastnictví, které by vyžadovalo respekt k tajemství. První nahlédnutí do deníkového nitra sice tuto informaci prozradilo, ale to už bylo pozdì. Naneštìstí se rukou psané, avšak pøesto dobøe èitelné záznamy rozevøely na místì popisujícím onen pátek dvanáctého. O chorobì ani slovo, zato barvitý popis návštìvy devatenáctiletého mladíka zabral tøi stránky na hustì psaných øádcích. Seznámili se na internetovém chatu, nikdy pøedtím se nevidìli. Ètrnáctiletá sleèna tak strávila se zcela neznámým klukem v bytì celé dopoledne, aniž by o tom kdokoli z dospìlých mìl by jen tušení. Naštìstí ten kluk, který si náš pozdìjší telefonický rozhovor bude jistì dlouho pamatovat, nebyl zjevnì násilnický typ ani zlodìj, typující si místo pøíští návštìvy. Tentokrát. Dcera snad pochopila, že hlavním, ne-li jediným dùvodem následujících restriktivních opatøení byl strach o ni, o její zdraví a bezpeèí. Možná si teï øíkáte, jak tento pøíbìh souvisí s tématem Média a rodina, o kterém má být øeè. Velmi. Nìkteré charakteristiky internetové komunikace øadí internet bezpochyby k médiím. Je navíc okamžitì, bez zpoždìní, interaktivní, v zásadì nevýbìrový a tím vším nebezpeèný – zejména ve

vìku, kdy se rozlišovací schopnosti ještì utváøejí. A hlavní dùvod, proè jsem dnešní pøíspìvek uvedl tímto pøíbìhem, už k danému tématu patøí bezpochyby. Díky nìmu jsem totiž zaèal podrobnìji zkoumat i to, co dcera ète. Že se na jejím stole èasto povalují tituly jako Bravo Girls èi Top dívka – mìsíèníky výslovnì vydavateli urèené „náctiletým“ – jsem sice vìdìl, ale nikdy mne nenapadlo otevøít je. Až teï. A jejich obsah mi doslova, bez pøehánìní, vyrazil dech. Titulky jako „Finty na první rande“; „Proè nás drsní kluci vždycky dostanou“ nebo „Pod leh ne svodùm Britney Graig nebo Hayden“ jsou ještì slabým odvarem tvrdšího slovníku. Po titulku „Ètrnáctiletá svedla svého uèitele“, øvavými barvami a v tuèném provedení vypíchnutého dokonce rovnou na obálce, jsem mìl dost a zaèal pøemýšlet, zda nemám na vydavatele podat trestní oznámení. Svým zpùsobem mìlo být ale ještì hùø. Kolik toho klipovitì roztøíštìné pøíspìvky uvnitø tìchto úžasných pìstitelù dospívajících duší postrádají na chytrosti a citu, tolik pøetékají jediným: snahou pøesvìdèit své mladé ètenáøky, že to jediné, co je na svìtì dùležité, je sex. Kdo se ve ètrnácti letech ještì nestaèil prakticky s kýmkoli vyspat, je out. Nevím, kolik si toho kdo z vás ještì pamatuje z vìku ètrnácti, patnácti let; jedním jsem si ale jist. Odlišovat se tehdy, øeèeno dnešním slangem mladých „být out“, znamenalo být v kolektivu prakticky vyøízen. Kdo tehdy neprožil to, co se prostì prožít muselo, byl nucen si alespoò nìjaký pøíbìh vymyslet. Pochybuji, že by to dnes fungovalo jinak. Která tedy nesvede svého uèitele (spolužáci jsou v tomto vìku pro vìtšinu sleèen

strana 11

zaostalí òoumové tahající za sebou kaèera) nebo nesbalí – tøeba pøes internet – idol ve stylu nìkteré mladé hollywoodské hvìzdy – ta o tom stejnì musí „zasvìcenì“ mluvit. „Out“ jsou jen ty ménìcenné. Myslel jsem si naivnì, že výbìr zejména barevných èasopisù je bohatý i v této vìkové kategorii, ve skuteènosti je situace na trhu s èasopisy pro dospívající mírnì øeèeno neutìšená. Schází periodikum, které by fungovalo asi jako nìkdejší Sedmièka pionýrù, samozøejmì bez jakékoli ideologie. Èasopisy pro mladé totiž opravdu nejvíce ovlivòují nastavení mládeže na to, co je „in“ a co je „out“ - co se nosí, co se hraje a podobnì. To má pak bezpochyby dopad na celou rodinu. Vìtšina souèasných èasopisù pro mladé pouze vytváøí tlak na rodiny, aby vytváøely prostøedí, které je „in“. Jako by si jejich tvùrci vùbec neuvìdomovali, že èasopisy pro mladé jsou nejlepší platformou pro jakési poklidné vstøebávání svìta: jeho fungování, zákonitosti, etické normy, hodnotové nastavení. Právì tyto èasopisy asi nejvíce ovlivòují normy sexuálního chování mladých lidí, pro mladé je to nejbezpeènìjší cesta a zároveò nejdiskrétnìjší forma toho, jak získat informace. Jenomže vìtšina z nich dìlá ze sexu jakousi modlu, v podstatì vybízí k lehce promiskuitnímu chování, snižuje – zákon nezákon – vìkovou hranici pro první sexuální zážitky a píše o nich jako o správném, obecnì pøijímaném modelu. O vztazích a jejich hodnotách tu nenajdete nic, jako by k sexu vlastnì ani nepatøily. Možná se mi budete smát, ale tyhle èasopisy mne opravdu na dlouhou dobu vyvedly z míry. Je pozoruhodné, že zatímco pro nejmladší dìti stále vycházejí kvalitní Mateøídoušky, Sluníèka a do jisté míry i Ètyølístky, sféru èasopisù pro starší

dìti (s výjimkou pøeživšího ABC, které je ale urèeno specifické skupinì dìtí) prakticky zaplnily výhradnì bulvární plátky, pøipravující zøejmì své ètenáøky na už skuteènì velkonákladové Rytmy života (v aktuálním vydání øešící mimo jiné citovou vichøici Gérarda Depardieu) èi Ženu a život (nabízející vskutku rozkošné a hluboké na zamyšlení na téma Sex s nexpøítelem – je dobré se s ním znovu vyspat?) – v titulech bych mohl ještì dlouho pokraèovat, ale nemá to význam. Konkurují si navzájem a co je to být „in“ už je pøece v tomto vìku každému jasné. Rodina a média na sebe pùsobí vzájemnì, i když spíše po èástech. Nabídnout totiž celé rodinì – od školního vìku až po vìk seniorský – èlánek, rozhlasový nebo televizní poøad – je témìø vylouèeno. Každá z žijících generací je formována jiným vkusem, jinými zkušenostmi. I když stanice Praha Èeského rozhlasu charakterizuje sama sebe jako rodinnou stanici, funguje pøevážnì jen ve skupinì nad padesát až šedesát let vìku. Také televize Prima zkouší vytváøet image rodinné televize, ale ani v její programové skladbì nenajdeme pøíliš poøadù, na jejichž sledování by se shodly tøi generace. A vìtšina mìsíèníkù tvrdících, že jsou rodinné, se buï zamìøují na to, jak rodinám vnutit zaøízení koupelen èi rovnou celý rodinný domek, nebo se v obsahu úzce zamìøují. Napø. „rodinné“ Betynka nebo Maminka jsou èasopisy pro mladé maminky (mládím myslím stáøí miminek, nikoli matek). Na média tedy jako zákazník pùsobí spíše než rodina jako celek vìtšinový vkus každé z jejích generací. Média – dnes pøedevším televize – onen vìtšinový vkus svou skladbou zpìtnì ovlivòují a zajímavé je, že v tomto obráceném poøadí pùsobí vìtšinou na rodinu jako celek. Požádal jsem svou kolegyni, matku osmi dìtí, o nahlédnutí do jednoho dne, zamìøené na chování èlenù její rodiny ve vztahu

strana 12

k médiím. Kolegyni je ètyøicet, potomkùm od tøí do dvaceti let. Vzhledem k tomu, že je v její rodinì 8 dìtí nejen rùzného vìku, ale i zamìøení, strhává se bitva o média hned po ránu. Každý z klukù chce poslouchat jinou rozhlasovou stanici. Jeden preferuje po ránu techno a øeèi o nièem. Druhý preferuje country, pokud možno beze slov, a tøetí – dívka – miluje folk a hledá zprávy o tom, co se kde dìje a ke kolika dopravním nehodám došlo. Takže ranní bitky o èisté ponožky jsou zpestøené bitvou o rozhlasové stanice. Dìti se nìkolikrát pokusily prosadit i ranní televizi, ale to narazily na zásadní odpor rodièù. Nakonec se dopracovali k tomu, že se každý den poslouchá jiná rozhlasová stanice. Odpoledne nastává další fáze støetù – tentokrát o televizi. I tam je jasné, že každé dítì tíhne podle vìku a zamìøení k jinému žánru telenovel (!) a jiných poøadù, i když v loòském roce jednoznaènì u všech zvítìzila „Ošklivka Betty“ a kolegynì pøiznává, že i ji dìti nakonec vtáhly do pøerodu ošklivého kaèátka v krasavici. Objevila prý i jednu pozitivní stránku telenovel – u jejich sledování je možné s dìtmi bez zábran diskutovat o tom, co je reálné i v normálním životì, co naopak ne; a z diskuse je možné vysledovat sklony dìtí v mezilidských vztazích. Nìkdy se dokonce rozvinuly zajímavé debaty o charakteru postav telenovely. V jejich obývacím pokoji je nejen televize, ale i piáno, na které pìt z dìtí aktivnì hraje. Takže sladit hraní na piáno, televizi a ještì jídlo je nìkdy témìø nemožné. V tu chvíli nastupují represivní opatøení v podobì vypínání oblíbených hrdinù. Na chalupì televizi zámìrnì nemají a kupodivu to dìtem po jednom dni abstinenèních pøíznakù nevadí. Zabaví se jinak a tvùrèím zpùsobem. Døíve televizi nemìli ani doma, ale když zaèal chodit nejstarší

syn do školy, narazil nejen u spolužákù, když neznal zásadní hrdiny, ale nakonec i pøi vyuèování, protože paní uèitelka dìtem doporuèovala cestopisné a pøírodovìdné filmy. Televizi si tedy poøídili. Nejprve bylo její sledování striktnì omezeno na vzdìlávací filmy a veèerníèky, pozdìji se vše pøevrátilo do dnešní podoby: témìø neustále puštìného pøístroje. V tu chvíli rodièe zasáhli. I dìti nakonec uznaly, že není dobré, aby k pøirozenému hukotu rodiny pøibyl další a také neustálý zvukový doprovod. Takže se vždy jednou za èas vyberou 1–2 odpolední seriály a pøibližnì tøikrát do týdne sledují veèerní film. Nìkteré z dìtí mají tendenci se k virtuálnímu svìtu televize upínat, jiné se rády dívají, ale vnitønì to moc neprožívají a 2 dìti dokonce televize pøíliš nebaví. Z dìtských ranních blokù o víkendu dìti jednoznaènì pozitivnì pøivítaly návrat Jù a Hele a obèas se tedy dívají i na Èt 1, jinak vítìzí Nova. Kolegynì øíká, že mìla velký problém s postavièkami Pokémonù a Digimonù a v poslední dobì Baybleydù. Nejprve je mìly dìti zakázané. Pak zjistila, že se na nì tajnì chodí dívat k sousedùm, tak se pøinutila shlédnout tøi díly a zjistila, že se jí sice moc nelíbí, ale nakonec že se pøece jen jedná o pøíbìhy o pøátelství a vzájemné podpoøe s jasnì definovaným zlem a dobrem, a dìti se tedy dívat smìjí. Co vidí jako své selhání je to, že se dìti nakonec vìtšinou dívají i na akèní filmy. Protože ve sledování vítìzí Nova, bylo tøeba øešit i reklamní bloky. Základní instrukce této rodiny zní: na zaèátku reklam pøepínat na jiný kanál, což ovšem obèas nestihnou, nebo je nìco v reklamì tak zaujme, že se dívají. Když kolegynì poslouchala hry nejen svých dìtí, zjistila, že hlášky z reklam hodnì používají i v komunikaci mezi sebou. Zaznamenala i soutìž o to, kdo umí víc televizních reklam zpamìti.

strana 13

Tento postøeh považuji za zajímavý – málokoho z nás asi napadlo øešit sledování reklamních blokù jako výchovný problém. Malým dìtem kolegynì nepravidelnì ku pu je Mateøídoušku a Sluníèko. Tyto èasopisy pro nejmenší mají podle jejího názoru stále výbornou úroveò. Ètyølístek ètou i vìtší dìti. Èasopisy pro mladistvé naopak zásadnì nekupuje, pøesto je dìti obèas ètou – díky spolužákùm ve škole. Zhruba od 13 let zaèínají dìti èíst samy od sebe denní tisk, a jak kolegynì pøiznává, pøekvapilo jí to. Baví je to, a podle zamìøení ètou rùzné zprávy. Jeden studuje ekonomické aktuality, jiný kulturní rubriku a všichni spoleènì sport. Tiskoviny, které by kolegynì považovala za vhodné, napøíklad týdeník Naše rodina, dìti zásadnì neètou. Zajímavý, i když pro literární labužníky nepøekvapivý postøeh je to, že vhodnou zónou, kde je možné dìtem nenásilnì nabízet tisk vèetnì nauèných a vzdìlávacích brožurek, je toaleta, pøípadnì odkládací stolek u jídelního stolu. Velice jí chybí nìjaký slušný, ne témìø por no gra fic ký èasopis pro „náctileté“, kte rý by in for mo val o sportu, kultuøe i oby èej ném a pravdivém životì této vìkové skupiny. Aèkoli – nebudu se vùbec divit, pokud vás tato skuteènost minula – žijeme témìø uprostøed celosvìtového roku rodiny vyhlášeného loni OSN a nedá se tvrdit, že by na toto téma probìhlo èi bylo plá nováno málo semináøù, konferencí a nevím èeho ještì, veøejnost je díky absolutnímu nezájmu médií o tohle téma prakticky nezasažená. Proè ten nezájem?

Fungující rodina není zdrojem konfliktu a konflikt je vedle tragédií a velkých i malých neštìstí, zdá se, pro zpravodajství a publicistiku psanou, zvukovou i audiovizuální základním zdrojem zájmu – vzpomeòme si v této souvislosti na zlatá slova Vladimíra Železného blahoøeèícího v jednom z dílù témìø nekoneèného a hojnì sledovaného nedìlního seriálu pro jediného muže cokoli, co se v Èesku na poli tragédií a konfliktù šustne a omlouvajícího to, že když nejsou v zásobì takové události z domova, musí Nova pøebírat pøíspìvky ze zahranièí. Nejvlivnìjším mediem, pomineme-li bouølivì se rozvíjející internet, je televize. Jedním z nejvìtších zásahù televize do rodiny je to, že se zásadním zpùsobem zmìnila struktura „rodinného èasu“. Oblíbeným poøadùm, seriálùm èi filmùm v televizi se èasto pøizpùsobují èasy veèeøe ve všední dny i doby obìdù o víkendech. V nìkterých rodinách se na základì programu televize dokonce pøipravuje i rozvrh celého týdne. Díky tomu, že sledování televize je, snad s výjimkou znalostních her a soutìží, èistì pasivní èinností, si v „televizních“ rodinách dìti spolu evidentnì ménì hrají, manželé ménì komunikují (málokterý poøad je pro oba) a televize ovlivòuje i komunikaci mezi generacemi. Centrem rodiny už nebývá jídelní stùl, ale konferenèní stolek s pamlsky se støedem v magickém oku obrazovky. Nìkdy se u televize také debatuje, ale námìtem diskusí se spíše než rodinné problémy, stávají virtuální situace virtuálních hrdinù, které „žijí“ pouze na obrazovce. S trochou nadsázky se dá øíci, že televize (a víc a víc také poèítaè) se v podstatì stává „èlenem rodiny“. Naštìstí se zdá, že v posledních dvou letech dochází k tomu, že jsme v Èesku jako diváci už pøece jen nasyceni – nezapomínejme, že programové zlomy v letech

strana 14

1989/1990 a poté znovu s nástupem Novy byly obrovité. Dnes už se seriály i filmy èasto opakují a nìkteré rodiny se zaèínají vracet k osobním i spoleèným, kreativním aktivitám. Vlastní, obrazovkou nezprostøedkovaný, „zážitek“ se zase pomalu stává hodnì dùležitým. Nebezpeèí ale pøesto zùstává. V mnoha rodinách tvoøí televize jakousi kulisu, ze které si i nejmladší èlenové domácnosti vyždibují kousky informací, které nemají zasazené do kontextu. Vytváøejí si tak nereálný svìt s virtuálními mezilidskými vztahy – jak v rodinì, tak pozdìji na pracovišti. Lidé èasto odkládají svùj osobní život jakoby stranou, protože neodpovídá (nemùže totiž odpovídat) schématùm z televize. Vlastní život je pak, podobnì jako ve srovnání s dávnìjšími produkty èervené knihovny, nezajímavý, plochý, nudný. Je pravdìpodobné, že vývoj dìtí se sníženou inteligenci se díky odkládání k obrazovce ještì více zpožïuje, dìti nejsou navíc schopné zcela rozlišit realitu od fikce. Tìm dìtem a mladým lidem, kteøí mají problémy v komunikaci s okolním svìtem, mùže svìt televize a poèítaèù falešnì nahrazovat skuteèné pøátele. Èasto diskutovanou otázkou je míra násilí, kterou v televizi mùžeme sledovat, a to znovu zejména u dìtí a mladých lidí. Nelze sice pominout fakt, že se našimi dìjinami táhnou války, gladiátorské hry, býèí i kohoutí zápasy, na nìkterých místech svìta se dodnes veøejnì popravuje. Èastý je názor, že pokud je násilí zasazené do smysluplného kontextu a zároveò se z poøadu nevytrácí úcta k èlovìku, k našemu bytí zkrátka patøí. To se ale rozhodnì netýká tìch dìl, kde je násilí nikoli prostøedkem, ale samoúèelným cílem jejich tvùrcù. Jednoznaènì pozitivnì mùžeme hodnotit nabídku cestopisných, pøírodovìdných a ji-

ných vzdìlávacích poøadù. Oblíbené bývají i v celých rodinách soutìžní znalostní poøady, které mohou být dokonce podnìtem k debatám uvnitø rodin. Díky televizi mají také pøístup ke kultuøe všechny vrstvy bez rozdílu sociálního postavení nebo bydlištì. Televize je také výborným zprostøedkovatelem naší kultury pro pøi stì ho val ce, zároveò s nej jed no duš ší výukou jazyka ve spojení s obrazem. V posledních letech je po celém svìtì diskutovanou otázkou nereálný svìt kreslených filmù, napøíklad seriály o Pokémonech – v nìkterých zemích byly dokonce zakázány, ale osnova pøíbìhu je pøes jejich akènost i virtuálnost prùzraènì jasná – jde o støet dobra a zla; propagují se tu hodnoty kamarádství, soucitu i spolupráce. V tìchto pøípadech je na místì, aby se pøedevším s menšími dìtmi o poøadech bavili rodièe, aby jim vysvìtlovali, že je to smyšlený a fantazijní svìt. Právì malé, ale v nìkterých pøípadech i vìtší dìti mají tendenci to, co v televizi vidí, brát jako realitu. V našem mapování vzájemného vztahu médií a rodiny jsme dosud zkoumali pùsobení médií na formování mladého èlovìka a život rodiny, a to zejména prostøednictvím jejich zábavní, volnoèasové složky. Významnou souèástí práce tištìných i elektronických médií – kdysi snad dokonce jejich hlavním smyslem existence – je ale sdìlování informací. Novináø je tam, kam z technických èi jakýchkoli jiný dùvodù nemùže být kdokoli, má-li zájem. Mám bohužel pocit, že jen málo novináøù si uvìdomuje odpovìdnost, která na jeho bedrech jako na prostøedníkovi mezi událostí a obèanem leží. Pøed nìkolika lety jsem dokonce sám se sebou hrál hru: díval se postupnì na hlavní zpravodajskou relaci všech tøí èeských ce-

strana 15

loplošných televizí a porovnával informaèní hodnotu zpráv o stejné události. Nejvíce mne tehdy pobavila ta, která pojednávala o havárii cisterny tuším s éterem. Podle první z televizí se cisterna pøevrátila a èást obsahu vytìkala do ovzduší. O ètvrt hodiny pozdìji jsem se dozvìdìl, že se cisterna sice pøevrátila, ale nepoškodila, takže bylo možné ji jeøábem dostat zpátky na silnici. Poslední z televizí zkombinovala obì pøedchozí: cisterna se pøevrátila a poškodila tak nešastnì, že na poškozené èásti èásteènì ležela. Nejdøíve tedy bylo nutné cisternu opatrnì jeøábem zvednout, opravit pl᚝, pak odèerpat pøeváženou látku, a nakonec vrátit na silnici. Je to zpráva, která je dùležitá snad jen pro nejbližší okolí havárie, pokud vùbec hrozilo zamoøení ovzduší, jinak ani co by se za nehet vešlo. Uvádím ji proto, že (nejen) televizní zpravodajství pøijímám hodnì obezøetnì a skepticky také tehdy, jde-li o podstatnìjší vìc. A rodina podstatná urèitì je. Problém však spoèívá v tom, že média prakticky nezajímá. S nepatrnými výjimkami jen ta bulvární a jen tehdy, když má nìkdo ženatý èi vdaná nemanželský pomìr, když se celebrity doma poperou – zkrátka dùležité je zdánlivì jen to, kdo, kdy a s kým. I tady jsou nejohroženìjší skupinou dospívající mladí lidé, kterým se znovu potvrzuje, že v životì má hodnotu jen kvalitní sex, pøípadnì peníze na všechno potøebné, co je uèiní pøitažlivìjšími. Pøitom existují informace, které nìkdy jen malá èást, jindy ale vìtšina rodin potøebují. Asi nejvìtší vakuum je u nás v informovanosti, jak si poèínat ve chvílích, kdy se rodina z nejrùznìjších dùvodù ocitne ve svízelné situaci (u celebrit alespoò díky bulváru víme, že taková situace nastala nebo hrozí). Je sice pravda, že tento typ informací nabízí v rùzné podobì stát, i na internetu se však špatnì hledají i ètou – žargon úøedníkù není ve vìt-

šinì pøípadù o nic srozumitelnìjší, než ten pøedlistopadový - je pouze zbaven ideologického nánosu vládnoucí strany a vlády. Ještì horší je situace rodin se zájmem o náhradní rodinnou péèi. Osobnì znám potenciální pìstouny, kteøí shánìním základních informací strávili bezmála dvacet dnù a ošoupali pøitom dvoje boty. V tomto pøípadì státu podle mého soudu nezbývá, než požádat o spolupráci novináøe, zpracovat ètivì a srozumitelnì potøebná témata do tematických brožur a zároveò se vydat cestou placené inzerce, která na tyto brožury upozorní a sdìlí, kde jsou k mání. Milí pøátelé, na zaèátku dnešního pøíspìvku jsem vám vyprávìl jeden osobní pøíbìh. Jako liberál netoužím zasahovat do obsahu soukromých médií, jako vyznavaè konzervativních hodnot se ale cítím povinen upozornit na to, když jejich obsah – podle mého soudu podstatným zpùsobem – ovlivòuje formování etických hodnot mladých lidí, budoucích otcù a matek. A o tom, že dnešní media formují morální a etické hodnoty lidí spíše, než rodinná tradice, osobnì nepochybuji. Snad si to uvìdomují i ti, kteøí se na jejich tvorbì a publikování podílejí. Snad k takovému uvìdomìní není potøebná osobní špatná nebo dokonce tragická zkušenost. Více lze v tomto smìru žádat na médiích veøejné služby. Upøímnì øeèeno, aèkoli jsem se úèastnil desítek diskusí o tom, co to ona veøejná služba vlastnì je, rodinné téma ani nic, co by se mu alespoò vzdálenì podobalo, jsem v takových debatách nezaznamenal. A pokud se nemýlím, výslovná podpora rodiny ani není souèástí platných zákonù o Èeském rozhlasu a Èeské televizi. Samozøejmì platí, že i sebevážnìjší poøad o rodinì a pro rodinu musí být zpracován posluchaèsky èi divácky pøitažlivou formou, jinak je k nièemu.

strana 16

Více lze požadovat i po státu, a to také v souvislosti s jeho aktivitami v médiích. Kromì veøejnoprávního rozhlasu a televize existují také reklamní plochy i možnost zadat kampanì, jejichž pùsobení ovšem bývá pøímo závislé na tom, jak èistì a nekorupènì byl vybírán dodavatel, i na tom, zda je státní úøedník takovou vìc vùbec schopen posoudit. Pøes èastou mediální relativizaci rodiny jako hodnoty se nezdá, že by kdokoli nabízel jiný, lepší nebo alespoò srovnatelný model intimního soužití lidí, který pøináší pocit bezpeèí a vzájemného citu, nìkdy jistì s problémy. Dospìlý èlovìk už dobøe ví, jak chutná docela obyèejné, láskyplné pohlazení, když se nedaøí nebo mu prostì jen není dobøe. Ví, jak pøíjemné je moci s blízkým èlovìkem mluvit prakticky o èemkoli. Víme to, rádi to pøijímáme a èasto na to

sami zapomínáme – vždy v televizi zaène za malou chvíli pøenos z hokejového mistrovství svìta. Rodina je dùležitým tématem Evropské unie a tudíž i tématem politickým; plané fráze o její podpoøe a klišé, že rodina je základem státu, ale nièemu nepomohou. Zjednodušená pøedstava o tom, že podporovat rodiny znamená pøiznávat jim daòové úlevy, platit pøídavky na dìti – zkrátka jim pøilepšovat finanènì je, jak se už v mnoha zemích svìta jasnì ukázalo, také naivní. Snad po 1. kvìtnu zaèneme hloubìji studovat prorodinou politiku tøeba hned v sousedním Nìmecku, která už pøináší výsledky. Ale to už by bylo téma na úplnì jiné setkání. A nezapomeòte, že kdo není in, ten je out. Dìkuji za pozornost.

strana 17

strana 18

strana 19

Vydalo Hnutí fokoláre jako interní materiál pro potøeby úèastníkù kongresu Èlovìk a média, konaném 24. 4. 2004 v Centru Mariapoli, v Praze Vinoøi. Redakce Irena Sargánková, grafická úprava a sazba Štìpán Filcík. Kontakt: Nové mìsto, Londýnská 44, 120 00 Praha 2 telefon: 222 518 569; e-mail: [email protected]

strana 20