3.6 Operatéři a jejich zákroky

01_107_Lekarstvi

24.7.2010

14:30

Stránka 91

STAROEGYPTSKÁ CHIRURGIE

3.6 Operatéři a jejich zákroky 3.6.1 OTÁZKA EXISTENCE SPECIALIZOVANÝCH CHIRURGŮ

Po přečtení předcházejících kapitol vyvstává otázka, zda vynikající pozorovací a palpační schopnost egyptských lékařů nebo racionalita jejich prognóz a léčebných postupů je dílem lékařů-specialistů, kteří se věnovali pouze chirurgii. Mezi různými specializačními tituly laických lékařů zvaných sunu dosud nebyly nalezeny žádné, jež by se vztahovaly k operativním zákrokům. Otázkou je, měla-li hieroglyfická značka sun ( ) nějakou spojitost s operačními zákroky (Nunn 1996, 115). Také kněží chrámů bohyně Sachmety, která podle staroegyptských náboženských představ nemoci sesílala, ale usmířená modlitbami a oběťmi je měla i léčit, byli spojováni s chirurgickými zákroky. Doklady pro toto tvrzení jsou však neprůkazné. Mimo těžká i lehčí poranění vylíčená ve Smithově papyru nebo nádory, cysty a jiné choroby z Ebersova papyru nemáme ze starého Egypta žádné písemné doklady chirurgické léčby dalších nemocí. Na reliéfech v hrobkách, zobrazujících věrně nejrůznější aspekty každodenního života, není průběh chirurgických operací zachycen, podobně jako chybí zobrazení mumifikace. Důvodem byl posvátný účel hrobových vyobrazení, jež měla majiteli zajistit bezpečný život v Zásvětí. Jelikož reliéfy mohly být magicky oživeny, nebylo žádoucí do nich zahrnovat negativní aspekty života, jako byly vážné nemoci, úrazy či operace. Výjimkou jsou „vyobrazení obřízky“, která známe z mastaby Anchmahora, vezíra a představeného všech prací krále Tetiho v Sakkáře (6. dynastie) (obr. 18), ze stěny chrámu v Luxoru z doby Amenhotepa III. (18. dynastie) a z chrámu boha Chonsua-dítěte v Karnaku (22. dynastie). Pokud šlo skutečně o obřízku, je zajímavé, že ji prováděli chrámoví kněží, a nikoli lékaři, a to tradičním pazourkovým nožem. Mohlo jít o rituál slavnostního přijímání pubertálních chlapců mezi dospělé muže. Lékař Spiegelman (1997) se domníval, že tyto scény mohly zachycovat naléhavý chirurgický zákrok urgentního lékařství – uvolnění zaníceného a oteklého žaludu pohlavního údu (glans penis). Novější studie těchto vyobrazení a zejména doprovodných hieroglyfických přípisků však ukázaly, že šlo spíše o depilaci zádušního kněze kolem jeho genitálií, jež byla egyptským kněžím předepsána jako součást jejich rituálního očišťování (Grunert 2002, 150; Vachala 2007a, 661). V Anchmahorově hrobce navíc scénu „obřízky“ doprovází i vyobrazení manikúry

91

01_107_Lekarstvi

24.7.2010

14:30

Stránka 92

LÉKAŘSTVÍ STARÝCH EGYPŤANŮ I

Obr. 18 Scéna „obřízky“, považovaná za jedno z mála vyobrazení chirurgického zákroku zachyceného na egyptských reliéfech, se nověji interpretuje jako scéna rituálního holení. Doprovodné hieroglyfické nápisy vysvětlují, že jde o scénu „Očišťování zádušního kněze“. (6. dynastie, Anchmahorova hrobka v Sakkáře, foto M. Zemina)

a pedikúry, jež by tuto interpretaci potvrzovaly (obr. 19). Druhé dvě zmíněné scény „obřízky“ z pozdějších chrámů však podobnou diskusí zatím neprošly. Unikátní jsou vyobrazení pracovních úrazů na reliéfu z hrobu Ipuiho, budovatele královských hrobek v Údolí králů v Dér el-Medíně (TT 217) z 20. dynastie. Jednomu z tesařů spadla na nohu kolegova palice, další muž pomocí tyčinky nebo stébla odstraňuje z oka kolegy cizí tělísko a v jiné části scény napravuje muž, snad lékař, ležícímu dělníkovi vymknuté pravé rameno (obr. 20). Některé z léčebných postupů popsaných ve Smithově papyru u těžkých případů opravňují k domněnce, že pramenily ze zkuše-

92

01_107_Lekarstvi

24.7.2010

14:30

Stránka 93


ností vojenských lékařů. Ačkoli ani taková specializace není v egyptských titulech doložena, lékaři nebo ranhojiči doprovázeli vojenská tažení již od nejstarších období, a získávali tak množství zkušeností s léčbou válečných poranění (traumatologií). Navíc lze potvrdit, že

Obr. 19 Manikúra a pedikúra patřily k pravidelným úkonům k udržování hygieny podle zvyklostí egyptské společnosti. Podobné vyobrazení doprovází i tzv. scénu „obřízky“ v Anchmahorově hrobce. (6. dynastie, Chentikova hrobka v Sakkáře, kresba H. Vymazalová podle James 1953, pl. XI)

Obr. 20 K úrazům docházelo asi poměrně často, a to i při práci v řemeslnické dílně. Na tomto vyobrazení je zachyceno napravování vykloubeného ramene. (20. dynastie, Ipuiho hrobka (TT 217) v Dér el-Medíně, kresba H. Vymazalová podle Davies 1927, pl. 37)

93

01_107_Lekarstvi

24.7.2010

14:31

Stránka 94


c)

a)

b)

Obr. 21 Mumie panovníka Sekenenrea dokládá válečná zranění, k nimž došlo v boji s Hyksósy. Podařilo se prokázat, že z pěti ran do hlavy (a) byly dvě prokazatelně zasazeny sekerou předoasijského typu, jako jsou hyksóské bojové sekery (c). (17. dynastie, Egyptské muzeum v Káhiře (CG 61051), podle Bietak – Strouhal 1974, obr. 4, tab. 3, 4)

povaha mnoha zranění zmíněných ve Smithově papyru ukazuje na válečné úrazy či jiné násilné činy. Studium kosterních pozůstatků a mumií, pokud je prováděno lékaři nebo antropology se zkušeností v paleopatologii, odhaluje dosud jen velmi řídké doklady chirurgických zákroků. Nejznámější příklad smrtelného válečného poranění najdeme na hlavě mumie předposledního krále Sekenenrea Taa (17. dynastie). Tento chrabrý panovník padl v boji s Hyksósy, když byl zasažen pěti ranami do hlavy a obličeje. Dvě z nich (obr. 21) prokazatelně způsobily asijské válečné sekery používané hyksóskými válečníky (Bietak – Strouhal 1974).

94

01_107_Lekarstvi

24.7.2010

14:31

Stránka 95


V době počátků lékařství nelze velké operativní zákroky směřující do vnitřku těla předpokládat, naproti tomu existovala malá chirurgie, léčící procesy na povrchu těla. K těm patřilo otvírání (incize) puchýřů nebo hnisavých ložisek (furunklů a abscesů), léčení poranění a vředů, napravování vymknutí nebo zlomenin (repozice), amputace, trepanace a další zákroky, jako např. pomoc při porodních komplikacích (viz kapitola 4). Prováděli je nejspíše zručnější jedinci z kategorie „všeobecných“ laických lékařů – sunu. Máme tedy před sebou počáteční fázi vývoje lékařství – malou chirurgii bez specializovaných chirurgů, tedy jakousi protochirurgii (Sullivan 1998). 3.6.2 VYŠETŘENÍ NEMOCNÉHO K STANOVENÍ DIAGNÓZY A PROGNÓZY

Aby mohl lékař nemocného řádně vyšetřit a léčit, musel se adept medicíny po určitou dobu vzdělávat v „knihovnách“ a „písárnách“ (skriptoriích) zvaných „domy života“, v nichž se postupně shromažďovaly poznatky z různých vědeckých odvětví (Strouhal 1992, 235–242). Tam se studiem lékařských svitků, uchovávaných ve válcovitých otvorech ve stěnách těchto budov, medik nejprve seznamoval s tehdejšími znalostmi anatomie a fyziologie, patofyziologickou koncepcí zdraví a nemoci a posléze i nemocemi a návody nebo recepty k léčení jejich příznaků. Takto připraven se pak mohl vydat za nemocnými, nejprve asi jako doprovod staršího zkušeného kolegy do jeho domu, kam trpící přicházeli, nebo přímo do jejich bydliště. Při vyšetřování většiny případů Smithova papyru nás dnes překvapuje přesnost lékařova zrakového (optického) pozorování a schopnost jemného prohmatávání (palpace) jak při revizi obsahu otevřené rány, tak při zjišťování stavu a polohy kostí v neporušeném podkoží. Autor či autoři papyru asi sami vytvářeli terminologii anatomických struktur lidského těla jejich srovnáváním s jevy v přírodě a každodenním životě. Tak např. zakončení ramene dolní čelisti (processus muscularis et condylaris mandibulae) nazvali „pařátem ptáka s dvěma prsty“, čelní dutinu (sinus frontalis) „krabičkou hlavy“, „tajnou komorou“ či „svatyní“, hřbet nebo přepážku nosu (dorsum seu septum nasi) „sloupem nosu“. Jindy pozorované struktury připodobnili k jiným jevům, jako např. prasknutí lebky k puknutí keramické nádoby nebo hrbolatý povrch mozku (gyrifikaci) ke svraštění kovové strusky.

95

01_107_Lekarstvi

24.7.2010

14:31

Stránka 96


V jiném případu tříštivé fraktury konstatovali protržení (rupturu) mozkových plen („pytle obalujícího mozek“). Zatímco tehdejší fyziologická koncepce považovala mozek za pouhý zdroj a rezervoár tekutin, vycházejících z něho na povrch hlavy jejími „sedmi posvátnými otvory“ (očima, ušima, nosními otvory a ústy), autoři papyru při vyšetřování zraněného zjistili, že jeho poranění ovlivňuje pohybové (motorické) nebo pocitové (senzorické) funkce jiných orgánů. S mozkem sice nespojovali, ale ze zkušenosti poznali pacientův šok, polovědomí nebo bezvědomí. Krvácení z nosu, uší a úst rozpoznali jako příznak těžkého, beznadějného stavu, aniž mohli tušit, že jde o zlomeninu lebeční spodiny. Všimli si i důležitého příznaku strnutí šíje, aniž něco věděli o podráždění mozkových obalů. Další zdroj nervové kontroly rozpoznali v páteři u případů poraněných obratlů, nedospěli však k identifikaci míchy a pochopení její funkce. Dokázali však obrazně vyjádřit obrnu (parézu) a ztrátu citlivosti (insenzitivitu) končetin slovním obratem „nezná své ruce a nohy“. Obr. 22 Nástroje z kufříku egyptského Zjišťování těchto významných neurochirurga zahrnují celou řadu špachtlí, háčků, logických příznaků se opíralo o vyšetření lžiček, čepelí, nožů, kleští a nádobek. (Římská doba, chrám v Kóm Ombu, kresba pohybových schopností (motoriky) poraH. Vymazalová podle Nunn 1996, fig. 8.2) něného, pokud byl při vědomí a schopen vnímat mluvené slovo. Lékař mu dával pokyny, aby sklonil hlavu a podíval se na svůj hrudník, otočil hlavu do stran a podíval se na svá ramena apod. Na druhou stranu postrádáme otázky o předchozím průběhu nemoci (anamnézu), snad protože u poranění způsobeného zevním násilím byly příčiny zřejmé. Pečlivé vyšetření v kombinaci se zkušeností vedlo lékaře Smithova papyru k posouzení závažnosti pacientova stavu a vyslovení

96

01_107_Lekarstvi

24.7.2010

14:31

Stránka 97


předpovědi dalšího vývoje jeho nemoci (prognózy) třístupňovou škálou: 1. nemoc, kterou budu léčit, 2. nemoc, se kterou budu bojovat, 3. nemoc, s níž nelze nic dělat. 3.6.3 CHIRURGICKÉ NÁSTROJE A POMŮCKY

Ve Smithově papyru postrádáme údaje o nástrojích, které byly chirurgům k dispozici. Proslulý reliéf skříňky s lékařskými nástroji v ptolemaiovském chrámu v Kóm Ombu (obr. 22) pochází ze stěny vnější ohradní zdi, kterou dal postavit římský císař Traján (98–117 po Kr.) a která byla pokryta reliéfy až v druhé polovině 2. století po Kr. Zobrazuje výstižně nástroje římské císařské doby, používané nejen ve vlastním Římě, ale i v provinciích, jakou byl tehdy Egypt (Künzl 1983). Soubor chirurgických nástrojů určený patrně pro oční operace (Leca 1971, Pl. XI) považuje Nunn (1996, 165) rovněž za mladší než z dynastického období, takže o faraonských nástrojích příliš nevypovídají. Z dynastických epoch Egypta podobná vyobrazení chybějí a ani archeologické vykopávky dosud nepřinesly zachovanou brašnu s nástroji staroegyptského lékaře. Z jiných souvislostí však známe nálezy předmětů každodenního života, které mohly být k „malé“ chirurgii vhodně používány, žádný z nich však zřejmě nebyl zhotoven výhradně k lékařským operacím. K nim patří především nůž, podle něhož jsou chirurgické zásahy označovány jako „léčba nožem“. V nejstarších dobách šlo o nože

Obr. 23 Pazourkové nože používané ke kultovním účelům. (5. dynastie, pyramidový komplex královny Chentkaus II. v Abúsíru, foto M. Zemina)

97

01_107_Lekarstvi

24.7.2010

14:31

Stránka 98


pazourkové (Vachala – Svoboda 1989), jejichž ostré hrany získané štípáním sloužily k provádění tak jemné operace jako obřezání (circumcise) až do počátku křesťanství (obr. 23). Podle Nunna (1996, 164–165) existovalo pět slov pro různé typy nožů, tři s prostým determinativem nože, jeden s hieroglyfickým znakem kovu (obvykle mědi). Poslední nůž ve tvaru vlaštovčího ocasu (peseškaf ) byl znám z obřadu „otevírání úst“ (Vachala 2006, 468–470), který egyptští kněží prováděli nad mumií těsně před pohřbem, aby byla zemřelému navrácena schopnost přijímat potravu a také dýchat, mluvit atp. (obr. 24). Rothová (1992) a Harer (1994) poukázali na vztah nože peseškaf k pokrývce hlavy bohyně Meschenet (obr. 25), která se zúčastňovala porodů, a došli k názoru, že tento nůž asi sloužil k přetínání pupeční šňůry. Z dalších běžně používaných nástrojů to byly ovčácké nůžky, primitivní pinzety nebo klíšťky, lžičky, špátle, tyčinky (sondy), vrtáky a jehly z kovu (mědi, později bronzu), dřeva nebo kosti (obr. 26). Před operativním zákrokem lékaři obvykle nůž nebo jiný nástroj rozžhavili, aby zabránili krvácení. Netušili, že tím současně ničili choroboplodné zárodky. Nažhavená kovová nebo dřevěná tyčinka

Obr. 25 Bohyně Meschenet, jež asistovala ženám při porodu, byla zobrazována v podobě ženy se značkou kravské dělohy na hlavě. Tato značka připomíná tvar rituálního nože peseškaf. (18. dynastie, Hatšepsutin chrám v Dér el-Bahrí, kresba J. Malátková podle Naville 1896, pl. LI )

Obr. 24 Soubor nástrojů pro rituál „otevírání úst“, který se prováděl nad mumií těsně před pohřbem, aby se zemřelému navrátily životní schopnosti. Zahrnoval nůž peseškaf ve tvaru vlaštovčího ocasu, pohárky, jež měly být vyrobeny z horského křišťálu a z obsidiánu, ale také další předměty. (5. dynastie, pyramidový komplex panovníka Raneferefa, foto J. Brodský)

98

01_107_Lekarstvi

24.7.2010

14:31

Stránka 99


Obr. 26 K nástrojům egyptského lékaře patřily zřejmě také měděné jehly, jež se mezi archeologickými nálezy objevují již od Předdynastické doby. Soubor jehel v pouzdře z ptačí kosti pochází z Nové říše. (18. dynastie (?), Petrieho muzeum egyptské archeologie (UC 7721) při University College London, foto s laskavým svolením Petrieho muzea) Obr. 27 Dřevěné dlahy měly napomoci srůstu zlomených kostí předloktí. Na kostech nejsou patrné žádné známky srůstu, což prozrazuje, že pacient zřejmě v důsledku úrazu zemřel. (5. dynastie, Naga ed-Dér, podle Smith 1908, Fig. 3)

99

01_107_Lekarstvi

24.7.2010

14:31

Stránka 100


sloužila k propichování puchýřů, odstraňování bradavic či ke kauterizaci, zmírňující derivačním účinkem bolest. Obinadla používaná k obvazování ran, zlomenin i jiných patologických jevů musela být z rituálních důvodů vyráběna z čistého lnu, podobně jako obinadla používaná k ovinování mumií. Ze lnu byly i nitě, síťky, vycpávky (tampóny) nebo polštářky (stočené lněné válečky). K znehybnění (fixaci) ručně napravených zlomenin sloužily dlahy z žeber palmových listů, kůry některých stromů, dřevěných tyčinek nebo rákosu (Smith 1908) (obr. 27). 3.6.4 TLUMENÍ BOLESTI

V lékařských papyrech nebo jiných literárních památkách starého Egypta nenajdeme žádné vylíčení průběhu staroegyptské operace, takže nemáme představu, zda a jak egyptští lékaři snižovali práh vnímání bolesti, která zákrok nebo samotné poranění či nemoc doprovázela. Museli ji pacienti přestát za cenu velkého utrpení jen díky své odolnosti, která se nám jeví podle pozorování vyhojených těžkých patologických procesů obdivuhodná? (Strouhal – Horáčková 2007, Strouhal – Němečková 2009). Nebo byly k dispozici prostředky bolest tišící (analgetika) nebo její vnímání tlumící (narkotika)? Nejběžnějším omamujícím prostředkem, dostupným širokým lidovým vrstvám, bylo už ve starém Egyptě pivo, obsahující alkohol a vyráběné ze zkvašeného chleba. Příslušníci vyšší společenské vrstvy se často opili i vínem, které jako ušlechtilejší nápoj doprovázelo hostiny, zachycené na reliéfech a malbách v thébských hrobkách Nové říše (obr. 28). O jeho použití jako obluzujícího prostředku v egyptské chirurgii dosud přímé doklady chybějí, avšak víno i pivo se objevují jako prostředek umožňující dopravit do organismu lék (vehikulum) v řadě receptů, s nimiž se shledáme v kapitole 4 „Péče o ženu a dítě“. Snad již od Staré říše (Sullivan 1998, 110) a jistě během Nové říše znali Egypťané bolest tišící (analgetické), vědomí zastírající (narkotické) a uklidňující (sedativní) účinky kořene, listů a plodů mandragory (Manniche 1989, 117–119; Reeves 1992, 55–61), které obsahují atropin a skopolamin. Zatím se nezjistilo, že by tyto rostlinné části byly totožné s nějakým dosud neurčeným lékem v lékařských papyrech, ani nebyly identifikovány v archeologických nálezech v Egyptě. Vzhledem k četným vlivům z Mezopotámie, kde byly běžně předpisovány (Thompson 1923, 59), však lze o jejich použití v Egyptě vážně uvažovat.

100

3.6 Operatéři a jejich zákroky

Recommend Documents