308 Jifií tefan. Program komorního koncertu v císařově apartmá na Pražském Hradě 19. listopadu 1858

308

Jifií ·tefan

Program komorního koncertu v císařově apartmá na Pražském Hradě 19. listopadu 1858

309

Hudba v Ïivotû císafie Ferdinanda I. Dobrotivého

Hudba v Ïivotû císafie Ferdinanda I. Dobrotivého po abdikaci a usídlení na PraÏském Hradû v letech 1848–1875 Jifií ·tefan in memoriam prom. hist. Marie Kostílková Podnětem k napsání této studie se stala práce na katalogizaci hudební sbírky kaple sv. Kříže na Pražském Hradě, kterou jsem prováděl v rámci Souborného hudebního katalogu pro hudební oddělení Národní knihovny v Praze. Pro Archiv Pražského Hradu, kde je sbírka uložena, jsem vypracoval inventář s úvodem, pro nějž jsem využil písemných pramenů Dvorního stavebního úřadu (k. k. Hofbauamt, od r. 1860 Zámeckého hejtmanství – Schloßhauptmannschaft)1 a pramenů Úřadu nejvyššího dvorského hofmistra Ferdinanda V.2 Posledně citovaný pramen se ukázal důležitým nejen pro poznání provozovací praxe hudby v dvorní kapli, ale i pro zmapování kulturního prostředí na Pražském Hradě za Ferdinandova života, které bylo dosud vylíčeno jen povrchně a s mnoha chybami a omyly. Studie je doplněna excerpcí deníku Bohemia.3 Biografická literatura o Ferdinandovi je velmi skromná. Lorenz Mikoletzký4 v hesle vypracovaném pro encyklopedii Brigitty Hamannové5 uvádí pouze čtyři životopisce.6 Jedním z nich je profesor francouzštiny na dívčím lyceu v Brně hrabě Viktor Ségur-Cabanac.7 Ze vzpomínek svého praděda, děděných ústně z pokolení na pokolení, vytěžil dvě knihy, v nichž je bohužel Ferdinandovi jako člověku věnováno minimum prostoru – jen historky o jeho výchově v mládí a za vídeňských nepokojů v roce 1848. Pro naši studii přináší důležitý údaj o učiteli hudby, jímž se stal dvorní vicekapelník Joseph Eybler.8 I druhá Ségurova kniha je psána v témže duchu, podrobněji se zabývá Ferdinandovou abdikací, záležitostmi kolem trvalého usídlení, 28 stran věnuje otištění holdovacích spisů Ferdinandovi, zabývá se dobročinností, Ferdinandovou smrtí a jeho závětí. O Ferdinandově aktivní hře na kla1

Praha, Archiv Pražského Hradu (dále APH). Praha, Státní ústřední archiv (dále SÚA, HÚ). 3 Bohemia, pražský deník (1828–1938), vyd. Haase. Byl polooficiálním listem Úřadu nejvyššího dvorského hofmistra Ferdinanda V., který v lokálním zpravodajství otiskoval zprávy z Hradu. 4 Vypracoval ještě heslo o Ferdinandovi I. pro knihu Die Kaiser der Neuzeit 1519–1918, Heiliges Römisches Reich, Oesterreich, Deutschland, vydanou Antonem Schindlingem a Walterem Zieglerem v Mnichově 1990. 5 HAMANNOVÁ, Brigitte: Habsburkové, Praha 1996. 6 SCHIMMER, K. A.: Ferdinand I., Wien 1849; SÉGUR-CABANAC, Viktor: Kaiser Ferdinand I. als Regent und Mensch, Wien 1912; TÝŽ: Kaiser Ferdinand I. [V.] der Gütige in Prag, Brünn 1913; MIKOLETZKY, Hanns Leo: Bild und Gegenbild Kaiser Ferdinands von Oesterreich, Archiv f. oesterr. Geschichte 125, Wien 1966; HOLLER, Gerd: Ferdinand I. Poslední Habsburk na Pražském hradě. Spravedlnost pro císaře, Praha 1966. K Ferdinandově výchově a chování ve společnosti se vrací H. L. MIKOLETZKY v knize Österreich, das entscheidende 19. Jahrhundert, Wien, 1972. 7 Narozen 1869 v Uhrách, zemřel 1913. Byl pravnukem hraběte Augusta Ségur-Cabanaca, který v r. 1791 opustil Francii, vstoupil do rakouské armády v hodnosti fänricha, vyznamenal se v bitvě u Wagramu a za odměnu byl přijat ke dvoru jako komorník mladého Ferdinanda, kterému sloužil do r. 1847, kdy zemřel. 8 Joseph Eybler (1765–1846), od r. 1804 dvorní vicekapelník, byl r. 1810 pověřen hudební výchovou císařských princů, sedmnáctiletého Ferdinanda a teprve sedmiletého Františka Karla. [cf. Hugo RIEMANN, Musiklexikon, Berlin 1922.] Pozdní začátek hudební výchovy Ferdinanda souvisel pravděpodobně s Ferdinandovou nemocí – trpěl epilepsií. O způsobu a rozsahu výuky se žádné zprávy nezachovaly. Ostatně hudební výchova nebyla pro následníka trůnu tou nejdůležitější. 2

© Academia, Praha 2004

Hudební věda 2004, ročník XLI, číslo 3–4

310

Jifií ·tefan

vír není v knize zmínky. Nejnovějším příspěvkem k tématu je stať Martina Halaty,9 bohužel poplatná vyjmenované literatuře a rozhojňující její omyly.10 Nejstarší zmínku o Ferdinandově hře na klavír podává dvorní intendant Franz Geringer11 v odpovědi na žádost o prodej klavíru z hradního fundusu. Postupně se o Ferdinandově hře na klavír zmiňují Gerd Holler12 a Lorenz Mikoletzky,13 ten rozšiřuje Ferdinandovy hudební aktivity o hru na trubku, aniž by uvedl jediný důkaz. Během panování využíval císař štědré nabídky vídeňských kulturních možností především k návštěvám Dvorní opery; to ostatně patřilo k nepsaným povinnostem vladaře, aby se občas ukázal na veřejnosti. Podle různých zpráv měl v oblibě soudobá romantická díla. Pro chrámovou a koncertní hudbu měl silně obsazený orchestr, sbor a výborné sólisty. Soubor, který od roku 1790 čítal průměrně 50 stálých členů, v jehož čele stáli postupně kapelníci Antonio Salieri (1788–1824), Joseph von Eybler (1824–1846) a Ignác Assmayer (1846–1862),14 patřil k nejlepším v Evropě. Z českých hudebníků, působících na vídeňském dvoře do Ferdinandovy abdikace v r. 1848, vynikli komponisté Leopold Koželuh a František Krommer, dále varhaníci Václav Růžička a Jan Hugo Voříšek. Po abdikaci 2. prosince 1848 a následném přesídlení na Pražský Hrad o tyto kulturní požitky Ferdinand přišel. Mohl si do Prahy vzít pouze personál svého dvora; dvorní divadlo a kapela zůstaly ve Vídni. Přes provinční poměry v Praze panující byla nabídka kulturního vyžití dostatečně pestrá. Především to bylo Stavovské divadlo, sice s menším, ale kvalitním uměleckým personálem, s repertoárem, který odpovídal Ferdinandově vkusu. Orchestr konzervatoře, o němž se Ferdinand lichotivě vyjádřil při návštěvě v roce 183615 v době pobytu v Praze při korunovaci, měl rovněž zajímavý repertoár klasických i soudobých skladatelů. Od roku 1840 působila v Praze Žofínská akademie, která prováděla velká díla vokálně-orchestrální. I hudba na pražských kůrech byla na patřičné úrovni. Ve městě koncertovalo mnoho domácích i zahraničních virtuosů. Jak těchto nabídek Ferdinand využíval, se dozvíme v následujících oddílech. Prvním kulturním zařízením, které excísařští manželé v Praze navštívili, bylo Stavovské divadlo. Návštěva byla předem ohlášena v denním tisku16 na 10. prosince 1848 – osmý den po příjezdu do Prahy. Na programu byla opera Ferdinandova oblíbeného skladatele Friedricha Flotowa Allessandro Stradella. Divadlo bylo slavnostně osvětleno a obecenstvo císařský pár nadšeně přivítalo. Volání vivat nebralo konce a bylo Ferdinandem přátelsky opětováno.17 Přestože byly do představení nasazeny nejlepší pěvecké síly, vzácní návštěvníci o přestávce divadlo opustili. (Při této příležitosti je nutno se zmínit o podobné situaci při představení Flotowovy opery Marta 1. června 1849 v Innsbrucku, kdy rovněž opustili představení po dru9 HALATA, Martin: Rakouský císař a poslední český král Ferdinand I, in: Příběh Pražského Hradu, Praha 2003. 10 Ferdinand byl posledním korunovaným českým králem. Komorník Ségur-Cabanac nemohl psát o zimním pobytu Ferdinanda v Praze, neboť zemřel rok před Ferdinandovou abdikací. 11 SÚA, HÚ kt. 84, č. 645. „Das Pianino dessen sich S[eine]r M[ajestä]t Kaiser Ferdinand mit Vorliebe bediente, ist ein zu theueres Andenken, als dass sich I[hre]. M[ajestät] davon trennen wörde…“ Dopis Anně Mertens-Lazari ze 14. 10. 1875. 12 Pro tvrzení o „každodenním několikahodinovém [!] cvičení“ nejsou důkazy. 13 Viz pozn. č. 4. 14 KÖCHEL, Ludwig, Ritter von: Die kaiserliche Hofkapelle, Wien 1868. 15 BRANBERGER, Johann: Das Konservatorium für Musik in Prag, Praha 1911. 16 Praha, Constitutions Blatt (dále CB), 9. 12. 1848. 17 Tamtéž, 12. 12. 1848.


311

hém jednání.)18 I Ferdinandův mladší bratr arcivévoda Franz Karl opustil představení Die lustigen Weiber von Windsdor ve Stavovském divadle po druhém jednání.19 Stejně se zachoval císař František Josef I. při návštěvě představení Prodané nevěsty v Prozatímním divadle.20 Odešel dokonce již po prvním dějství. Zdá se, že vznešeným návštěvníkům nešlo o dílo a jeho interpretaci, ale o potřebu se prezentovat. Dne 15. prosince 1848 přinesl tisk zprávu, že „městská rada ukončila včera dříve zasedání, aby se mohla zúčastnit českého představení ve Stavovském divadle, které hodlal Ferdinand navštívit“.21 Divadlo bylo opět slavnostně osvětleno a ovace byly stejné jako při představení „Stradelly“. Na „nejvyšší žádost“ byla provedena Auberova opera Čarovné jezero.22 Referát o návštěvě23 zdůrazňuje Ferdinandovu spokojenost s provedením, smál se komickým situacím a představení sledoval s větší pozorností než při důvěrně známé opeře [Stradella?]. Přesto nevydržel do konce a odešel po třetím jednání. Žádné další představení českého souboru nenavštívil. Zpočátku působily Ferdinandovy návštěvy ředitelství divadla značné obtíže. Stavovské divadlo bylo vybudováno hrabětem Nosticem v letech 1781–1783, tedy v době, kdy habsburská dynastie již léta sídlila ve Vídni a s jejím návratem do Prahy se nepočítalo. Proto byla v jeho interiéru pouze jediná čestná lóže v I. pořadí přímo proti jevišti pro eventuální návštěvy panovnického dvora. V době nepřítomnosti dvora v Praze ji měl propůjčenu český místodržící. Ostatní lóže si rozebrala až na výjimky (jako byl např. pražský bankéř Zdekauer) pražská šlechta. Ferdinand musel první představení strávit v lóži č. 5 prvního pořadí; tato normálně sloužila divadelní inspekci nebo nenadálým vzácnějším návštěvníkům. Dvůr ovšem vyžadoval další místa: lóži pro Ferdinandova osobního komorníka, 2 lóže pro dvorní dámy, další pro lékaře, tajemníka, 4 sedadla v přízemí pro dvorní úředníky a 3 sedadla na galerii pro nižší personál. V roce 1852 měl Ferdinand dosti nevýhodnou lóži č. 1 v prvním pořadí vpravo těsně u jeviště a pro dvůr lóže č. 5 a 7 rovněž v prvním pořadí, ale na straně levé.24 Plně se požadavky dvora mohly splnit až po rozsáhlé přestavbě interiéru divadla v roce 1859. Z korespondence mezi divadlem a dvorem vyplývá, že si Ferdinand přál, aby se lóže nelišila od ostatních, vybavení bylo co nejjednodušší a tapetování aby provedl dvorní čalouník Junigl.25 Koncem listopadu navštívil spolu s hofmistrem Airoldim restaurovaný interiér divadla a úpravy schválil. Od té doby používali spolu s komorníkem lóže č. 3 a 4 v I. pořadí vpravo. Na abonmá vydával dvůr dosti značné částky,26 které se měnily podle počtu vybraných představení a počtu požadovaných míst. První předplatné na rok 1849 činilo 2280 zl. konvenční měny.27 V letech 1861 a 1862 objednal dvůr lóži pro Ferdinanda a doprovázejícího komorníka za 1600 zl., lóži pro intendanta 18

Tamtéž, 5. 6. 1849. Bohemia, 13. 12. 1865. 20 Tamtéž, 11. 8. 1866. 21 CB, 15. 12. 1848. 22 AUBER, Daniel Frandcois Esprit: Le lac des Fées, komp. 1839, do češtiny přeložena patrně z němčiny (Féensee) Josefem Kajetánem Tylem. Dvojjazyčná divadelní cedule uložena v divadelním oddělení Národního muzea v Praze, sign. P-I-A. 23 Bohemia, 16. 12. 1848. 24 SÚA, HÚ, kt. 121, č. 85. 25 Tamtéž, kt. 32, č. 292. 26 O tom, jak bylo abonmá příslušníky dvora využíváno, nejsou žádné zprávy. 27 SÚA, HÚ, kt. 111, č. 72. 19

312

Jifií ·tefan

Geringera, lékaře dr. Gassnera a dr. Semlitsche za 800 zl., lóži pro dvorní dámy rovněž za 800 zl., 7 sedadel v přízemí pro úředníky po 100 zl. a 4 sedadla na galerii pro dveřníky a topiče po 80 zl., což činilo celkem 4220 zlatých konvenční měny.28 V roce 1872 za 4 lóže, 8 sedadel v přízemí a 6 sedadel ve III. pořadí bylo zaplaceno 6428 zl. rakouské měny. Mimo tyto přímé výdaje bylo zvykem na oznámené benefice orchestru a pěveckého sboru posílat pravidelně 150 zl. Nižší zaměstnance divadla, kteří při návštěvě divadla přicházeli s císařem do bezprostředního styku – uvaděče, vrátné, zřízence nosícího na hrad divadelní cedule a nápovědu (?!) – odměňoval Ferdinand menšími peněžitými dárky vždy na konci sezóny. Zprávy o dalších Ferdinandových návštěvách divadelních představení jsou velmi řídké: tisk o nich referuje jen v tom případě, když Ferdinand doprovázel některou z návštěv. V roce 1853 byl spolu s bratrem Františkem Karlem na představení Verdiho Rigoletta a opět jim bylo na přivítání voláno třikrát hoch!29 Na představení Alessandra Stradelly byl František Karel sám, představení bylo provedeno na nejvyšší příkaz. Ferdinandův bratr využíval divadla při návštěvách Prahy velmi často i k návštěvám německých činoherních představení. Deníky30 přinášejí zprávu pouze o sedmi dalších operních představeních, kterých se Ferdinand během šestadvacetiletého pobytu v Praze zúčastnil: 12. května 1855 shlédl Tannhäusera (opět odchod po 2. jednání), 17. února 1856 Martu, dva dny poté Tannhäusera a 16. dubna Normu,31 v roce 1857 23. 4. Verdiho Trubadúra,32 spolu s Marií Annou33 navštívili 5. 6. 1858 Dona Giovanniho. Návštěva tohoto představení byla spojena s hostováním sólistů státního divadla ze Štýrského Hradce – Tipkové a Wagnera. S bratrem Franzem Karlem navštívil ještě 25. 4. 1860 Verdiho Rigoletta34 a tímto představením návštěvy oper skončily. V roce 1866 nabídnutou stálou soukromou lóži v připravované stavbě Národního divadla odmítl, „neboť již skoro do divadla nechodí“.35 Jen dvakráte byl Ferdinand na činohře: 10. května 1855 shlédl představení „Die beiden Klinsberg“36 od Kotzebua a s bratrem Františkem Karlem lidový kus (Volksstück) „Wenzel Scholz“.37 Pro úplnost je třeba dodat, že v rámci oslav 25. výročí Ferdinandova sňatku s Marií Annou Sicilskou byla na Pražském Hradě sehrána 2 divadelní představení. Za účasti dvorních činoherců z Vídně Heizingerové a Beckmanna byla provedena divadelní hra „Drei und dreissig Minuten in Grünberg“. Druhou hru „Der Hut“, ke které byla použita hudba Jana Bedřicha Kittla,38 provedli příslušníci pražské šlechty. Orchestr byl patrně vojenský. Premiéra byla 27. února 1856, repríza následující den. Celkové náklady dosáhly částky 7 850 zl.; z toho na hudbu 200 zl.39 28

Tamtéž, kt. 139, č. 94 a kt. 141, č. 94. Bohemia, 11. 5. 1853. 30 SÚA, HÚ, deníky (Tags-Rapport, dále jen TR) z let 1854 až 1875, kt. 169 až 174 – roční svazky foliových formulářů s denním programem císaře. 31 Tamtéž, kt. 169. 32 Tamtéž, kt. 169. 33 Tamtéž, kt. 170. Bylo to druhé a poslední divadelní představení jehož se v Praze zúčastnila. 34 Bohemia, 28. 4. 1860, TR, kt. 169. 35 „… den Theaterbesuch fast ganz aufgegeben.“ 36 SÚA, HÚ, TR, kt. 169. 37 Tamtéž. 38 Bohemia, 28. 2. 1856. Hudební materiál nebyl nalezen. 39 SÚA, HÚ, kt. 129, č. 232. 29


313

Jak si vysvětlit Ferdinandův ochablý zájem o operní umění? Podle dřívějších údajů byl prý ve Vídni častým hostem operních představení a jeho oblíbenými díly byly opery Bílá paní, Martha, Prorok a Němá z Portici. Snad to byla jeho trvalá zdravotní indisposice40 – máme-li to šetrnými slovy označit –, která mu bránila recepci hudebního díla v těsné přítomnosti publika. Po Ferdinandově smrti abonoval dvůr Marie Anny pouze lóži č. 10 v I. pořadí vlevo pro personál dvora. O císařovnině návštěvě divadla se žádné zprávy nedochovaly. Návštěvám veřejných koncertů Ferdinand neholdoval. V koncertním sále byl příliš na očích publiku, chyběla mu intimita divadelní lóže. Prameny udávají pouze dva veřejné koncerty jichž se císařští manželé zúčastnili: roku 1848 provedení Mendelssohnova oratoria Eliáš41 a následujícího roku koncertu Žofínské akademie, konaného na počest přítomné patronky spolku arcivévodkyně Žofie ve velkém sále na Žofíně.42 Program koncertu byl velice pestrý. Koncert zahajovala malá kantáta Willkommen pro soprán, sbor a orchestr od J. N. Škroupa, dále byl na programu sbor z Händlova oratoria Juda Makabejský, píseň Cesta pro soprán a mužský sbor na slova Picky od Františka Hillara, Věnec národních písní opět od J. N. Škroupa a sbor Svítání od V. J. Veita. Večer zakončilo slavnostní Te Deum laudamus Jana Václava Tomáška. Sólisty večera byly zpěvačky Berghauerová a Řepková a zpěváci Kunz, Mayer a Strakatý. Zpíval více než stočlenný smíšený sbor. Jméno dirigenta není uvedeno. Na tomto koncertě slyšel Ferdinand poprvé a pravděpodobně také naposledy český zpěv. Na začátek roku 1856 připravovali bratři Škroupové koncert k stému výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta, k němuž hodlali Ferdinanda pozvat. Dostalo se jim audience,43 kde pozvání skutečně předložili. Koncert však přišel naprosto nevhod, protože, jak bylo již zmíněno, 27. ledna slavil dvůr za účasti členů početných habsburských rodin výročí sňatku Ferdinanda s Marií Annou. Nezlákalo ho ani provedení Lisztovy Ostřihomské mše v témže roce ve Svatovítské katedrále za účasti autora, ani koncerty orchestru konzervatoře, na něž byl pravidelně zván. Náhradou návštěv veřejných koncertů se stalo pořádání převážně komorních koncertů přímo v prostorách Hradu nebo na letních sídlech v Ploskovicích a Zákupech.44 Mělo to své neocenitelné výhody. Pokud bylo přizváno obecenstvo,45 byli to pravděpodobně pouze příslušníci dvora. Volba interpretů a částečně i dramaturgie koncertů a čas konání46 byla v rukou Ferdinanda. Jsme o nich informováni opět z denních hlášení, účetních dokladů, dochovaných programů a částečně z denního tisku. Takto máme zdokumentovány 43 koncerty. Dva koncerty odpadly pro Ferdinandovo 40

Po usídlení na Pražském Hradě dvůr zprávy o Ferdinandově zdravotním stavu tajil. Pokud nešlo onemocnění zatajit, prohlašoval je za „lehké nachlazení“. O epilepsii není v materiálech žádná zpráva. O zhoršujícím se zdravotním stavu po pětašedesátinách svědčí radikální omezování audiencí, vyjížděk, koncertů vojenských hudeb na nádvoří a zrušení hradních plesů. Ferdinand ztrácí zájem o chod dvorního úřadu – denní hlášení jsou vedena nedbale a s několikadenními přestávkami. Ferdinandovy podpisy úředních listin jsou nečitelné a často psány přes text listin. 41 Bohemia, 30. 12. 1848. 42 Tamtéž, 27. 1. 1849. 43 SÚA, HÚ, TR 22. 1. 1856. 44 Kromě prvního tyto koncerty organizoval až do propuštění Jan Nepomuk Škroup, kterému budou věnovány dva samostatné oddíly. 45 K některým koncertům existovaly programy vytištěné v několika desítkách exemplářů. 46 Některé koncerty se konaly již odpoledne a patrně suplovaly za pravidelné přehrávače, o nichž bude pojednáno dále.

314

Jifií ·tefan

Program neuskutečněného koncertu 29. května 1857


315

onemocnění.47 Třetí koncert 29. května 1857 (v předvečer Ferdinandových jmenin) odpadl údajně pro onemocnění malé arcikněžny Žofie.48 Podle tištěného programu49 měl na něm mj. zpívat Karel Strakatý píseň Kde domov můj? od Františka Škroupa z divadelní hry Fidlovačka. Na žádném z dalších koncertů se píseň již neobjevila. Programy koncertů a jména interpretů ukazují, že Ferdinand velkému umění neholdoval, dával přednost skladbám lehčího řádu, mezi nimiž čelné místo zaujímaly fantazie ze známých oper pro housle či klavír, efektní operní árie, virtuózní skladby nebo transkripce pro housle, ale třeba i pro klarinet nebo violoncello.50 Velkému zájmu se těšila skupina tří tyrolských zpěváků, která vystoupila na Hradě dvakrát, a cikánská kapela vojenské hudby pražského regimentu E. H. Ernsta, též s dvojím vystoupením. Určitou raritou se stal koncert vídeňského citeristy Umlaufa a v roce 1856 vystoupení skotské zvonkohry. Převážně však byli interprety umělci pražští, známí v cizině (Alexander Dreyschock, Josef Labor, František Škroup), zpěvačky a zpěváci Stavovského divadla, kapelník Jan N. Maýr v roli klavírního doprovazeče, prof. konzervatoře violoncellista Jan Goltermann, klarinetista Julius Pisařovic, ale i lokální – klavírista Herrmann Altschul z České Lípy, který v Zákupech Ferdinandovi přehrával oblíbené ländlery za honorář 25 zl. nebo jedenáctiletá klavíristka Julie Svobodová či mladistvá Jana Pischová, na jejíž hudební vzdělání přispívala císařovna Marie Anna. Někteří cizí umělci byli zváni k vystoupením na Hradě při koncertních návštěvách Prahy. Honoráře byly vypláceny ve zlatě a pohybovaly se od 15 do 40 dukátů (kurs cca 4,20 zl.). Výjimkou byl klavírista Josef Bezecný, který za vystoupení na soirée musicale u císařovny Marie Anny dne 22. března 1852 obdržel cylindrické hodinky.51 Ke koncertům bývalo vypůjčováno koncertní křídlo Bösendorfer od firmy Jacob Fischer za 15 zl. plus 7 zl. za dopravu a 5 zl. za naladění. Teprve v roce 1870 bylo pro hudební salon zakoupeno koncertní křídlo s anglickou mechanikou zn. Blüthner prostřednictvím firmy E. Wetzlar za 1100 zl. Skříň klavíru byla z palisandrového dřeva.52 Chronologicky řazený seznam koncertů je otištěn v příloze (viz s. 338–340). Velkou oblibu měly u Ferdinanda koncerty vojenských kapel, pořádané v předvečer jeho narozenin 18. února, a pokud neodjel na letní pobyt do Zákup, v předvečer jmenin 29. května.53 Koncertů se účastnily všechny hudby pluků dislokovaných v Praze. V podvečer se shromáždily na nynějším Malostranském náměstí a za zvuku „znějící hry“,54 udávající rytmus, a svitu pochodní pochodovaly příkrou Nerudovou ulicí na první hradní nádvoří, kde každá kapela zahrála něko47

Oba v roce 1864 – 13. března koncert na harmonium prof. Leopolda Alexandera Zellnera a 31. března klavírní koncert prof. Rudolfa Willnerse. Bohemia, 30. 5. 1857. Žofie byla prvorozenou dcerou Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské. Narozena v r. 1855, zemřela r. 1857. 49 Viz příloha, koncert č. 12, s. 338, viz též s. 314. 50 Výjimkou snad bylo vystoupení klavíristky Kláry Schumannové-Wieckové na Hradě 8. března 1856, jemuž předcházel pražský koncert, na němž hrála Beethovena, Mendelssohna a Schumanna. Na Hradě vystoupila ještě 27. března 1859 v nezvyklou dobu – po obědě; ani z jednoho vystoupení se program nedochoval. 51 Bohemia, 6. 4. 1852. 52 SÚA, HÚ, kt. 155, č. 471. 53 Podrobné zprávy o těchto koncertech podává pravidelně Bohemia. 54 Bohemia „… mit klingendem Spiel“ – míněna patrně lyra, která byla nošena v čele kapely, aby udávala rytmus pochodu, když kapela nehrála. Při pochodu nynější Nerudovou ulicí toho bylo zvláště zapotřebí. 48

316

Jifií ·tefan

lik kousků. Na závěr zahrály kapely společně rakouskou hymnu a Ferdinandovu nejoblíbenější skladbu – Radeckého pochod od Johanna Strausse. Koncerty sledoval Ferdinand oblečený v generálské uniformě z okna v prvním patře a živě skladby aplaudoval. V roce 1871 bylo pro Ferdinandovu nemoc čepobití odřeknuto a v následujících letech byla vystoupení omezena jen na několik hudebních kousků; posledního čepobití v r. 1875 se Ferdinand již nezúčastnil. Podobné koncerty vojenských hudeb (bez čepobití) se konaly při příjezdech a odjezdech na letní pobyt v Ploskovicích (kapela z Litoměřic) a v Zákupech (kapela z České Lípy); někdy je střídaly hudby místních ostrostřelců. Kapely hrály ve velkém obsazení – 54 až 64 hudebníků. Honoráře byly odstupňované, například vojenská hudba 73. pěšího pluku z Litoměřic dostala 3. října 1871 darem 100 zl. a honorář pro kapelníka 3 zl., pro regimentstambora 2 zl. a 58 hráčů dostalo po 1 zl.55 Přijetím klavíristky a komponistky Kateřiny Koželuhové-Cibbini56 ke dvoru v době Ferdinandova panování za první komornou císařovny Marie Anny se pro Ferdinanda otevřela nová možnost v oblasti hudební zábavy. Ač byla Cibbini v seznamech příslušníků dvora oficiálně vedena jako předčitatelka císařovny, stala se nepostradatelnou pro přehrávání Ferdinandových oblíbených skladeb, zvláště po Ferdinandově usídlení na Pražském Hradě. V prosinci 1850 Cibbini onemocněla a odjela na léčení. Aby Ferdinand nezůstal bez oblíbené zábavy, požádala dvorní kancelář majitele pražského hudebního ústavu Josefa Proksche o doporučení náhradníka. Proksch navrhl tehdy teprve šestadvacetiletého Bedřicha Smetanu, který stál na počátku umělecké dráhy. Smetana, jehož finanční situace nebyla právě nejlepší, nabídku přijal. O jeho přijetí neexistuje žádný písemný doklad. Smetana odehrál celý prosinec a 21. ledna následujícího roku mu bylo prostřednictvím hofmistra hr. Brandise vyplaceno 60 zlatých,57 což podle pozdějších výplat J. N. Škroupovi odpovídalo třem přehrávkám za týden. Cibbini se po uzdravení ke své funkci vrátila a Ferdinandovi přehrávala až do své smrti v r. 1858, kdy o místo přehrávače požádal Jan Nepomuk Škroup,58 který v té době již řídil hudbu v hradní kapli sv. Kříže a pro Ferdinanda organizoval hudební večírky v apartmá PH. Krátkodobé Smetanovo působení potvrzují též zápisky Smetanovy choti Kateřiny. Zmiňuje se v nich o komorních kvartetních soirée v pašijovém čase r. 1850, „kterých se zúčastňovalo četné znamenité publikum, dokonce přišel jednou i císař. […] V prosinci byl Bedřich vyzván, aby za klavíristku [míněna Cibbini] Ferdinandovi přehrával. Třebaže to trvalo krátkou dobu, přineslo to Bedřichovi jistý výdělek.“59 O eventuálním dalším přehrávání zápisky mlčí. Údaj Ervína Špindlera60 „…tento úřad vykonával Smetana až do roku 1856“ vychází z mylné interpretace textu Otakara Hostinského v Ottově 55

SÚA, HÚ, kt. 153, č. 435. Podrobně o ní VOJTÍŠKOVÁ, Lenka: Kateřina Cibbini-Koželuhová, in: Zprávy Bertramky č. 29, Praha 1961. 57 Kopii pokladního dokladu viz s. 317. 58 SÚA, HÚ, kt. 29, č. 609, dopis ze 16. srpna 1858. 59 „…das Publikum dabey war ein sehr zahlreich u. glänzendes, selbst der Kaiser Ferdinand war einmal zugegen. […] Im Monat Dezember wurde Friedrich aufgefordert die auf einer Ferialreise abwesende Klavierspielerin, beym Kaiser Ferdinand, im Vorspielen zu ersetzen. Obwohl dieses von kurtzer [!] Dauer war, so brauchte es Friedrich dennoch neuen Nutzen.“ Praha, Muzeum české hudby, deník K. Smetanové, inv. č. 1903, s. 11, 14. 60 ŠPINDLER, Ervín: Bedřich Smetana na úsvitě našeho moderního rozvoje uměleckého, in: Hudební revue IX, Praha 1916. 56


317

slovníku naučném,61 na nějž se Špindler odvolává. Hostinský se k rozsahu Smetanova přehrávání vůbec nevyjadřuje. Další Špindlerův údaj o pokračování přehrávek po Smetanově návratu z Göteborgu nemá oporu v archivním materiálu SÚA, který naopak každý měsíc archivuje Škroupem podepsané stvrzenky příjmu za přehrávání. Smetana o svých zkušenostech a zážitcích při přehrávání žádné zprávy nezanechal, je ale velice pravděpodobné, že v kruhu přátel se o nich zmínil, což se možná dostalo na veřejnost a k sluchu policie.62 Historky, které otiskuje František Bartoš,63 vypadají sice věrohodně, ale jsou jen „z druhé ruky“, pozdějšího data a nejsou v souladu s obecnými zvyklostmi dvorní kanceláře. Na příklad pohyb dvorních kočárů byl přísně evidován v denních hlášeních císaři. Kočáry směli používat jen nejvyšší funkcionáři dvora. Nižší personál dvora (např. dvorní dámy, komorníci apod.) používali ke svým služebním cestám mimo Hrad nájemné fiakry a jízdné jim bývalo z dvorní pokladny vypláceno. Stejně bylo postupováno při dopravě účinkujících umělců na Hrad. Honoráře za přehrávky byly vypláceny zásad-

Pokladní stvrzenka na 60 zl. konvenční měny pro Bedřicha Smetanu za přehrávky na klavír před císařem Ferdinandem v prosinci 1850. Stvrzenku podepsal nejvyšší hoffmistr Brandis

61 62 63

Ottův slovník naučný, sv. XXIII. Praha 1905, heslo Smetana Bedřich, p. 493. Mohlo by to být jednou z příčin odmítnutí dedikace symfonie Františkem Josefem I. BARTOŠ, František: Smetana ve vzpomínkách a dopisech, Praha 1941.

318

Jifií ·tefan

ně v běžné měně jednou měsíčně, vyplácení jednotlivých přehrávek v dukátech není nikde doloženo. Dukáty se používaly jen výjimečně, spíše jako čestný honorář, a nikdy v počtu „1 dukát“, jak uvádí Antal Stašek,64 či „4 dukáty“, jak tvrdí Špindler.65 Ve vzpomínkách Smetanových současníků bývá často vztah Ferdinanda ke Smetanovi líčen značně idealisticky, jedině Antal Stašek66 zaznamenal, že Smetana chodil na hrad „jako by ho tam někdo za vlasy táhl … ač peněz potřeboval, přestal na hrad docházet.“ Dlouhodobější zaměstnání Bedřicha Smetany jako přehrávače bylo pro dvorní kancelář neúnosné. Ta se úzkostlivě snažila, aby se k Ferdinandovi nedostal nikdo, kdo projevoval třeba jen náznak českého národního cítění. Již v prosinci 1848 v rámci děkovacích audiencí různých delegací bylo zabráněno audienci důstojníků české národní gardy. Byli vpuštěni pouze do předsíně, kde byli ujištěni, že císař bude o jejich návštěvě informován. Později si kancelář obstarala policejního komisaře Pressla, který pro ni obstarával „kádrové posudky“.67 Když v roce 1874 žádala choť Aloise Jiráska o příspěvek Spolku žižkovských žen na podporu chudých dětí,68 Pressl upozornil, že spolek by asi nevychovával děti „ve správné víře“, Jirásek byl obviněn z propagace husitského hnutí a spolek příspěvek nedostal. Protože byla obava, aby se zamítnutí nedostalo do novin, bylo spolku ústy Geringera sděleno, že žádost o podporu bude císařovi předložena, ale že je tolik naléhavých žádostí, že je malá naděje na kladné vyřízení. Spolek to pochopil a vícekrát o podporu nežádal. Sousední vinohradský spolek katolických dam se stejným zaměřením dostával každoročně 200–250 zl. O podobném negativním posudku na Bedřicha Smetanu, tentokráte z pera policejního ředitele Ulmanna se zmiňuje Tomislav Volek.69 Když v r. 1858 Cibbini zemřela, okamžitě se o místo přehrávače úspěšně ucházel Jan Nepomuk Škroup,70 který již od roku 1856 řídil hudbu v dvorní kapli sv. Kříže71 a pro Ferdinanda organizoval koncerty v apartmá. Začal hrát 3x týdně za 60 zl. měsíčně, v roce 1859 se zvýšil počet přehrávek na 5 za týden a honorář na 100 zl. za měsíc. Od 1. května 1860 se opět zvýšil počet přehrávek na 6 a přesně za 3 roky na 7, tedy každodenně. Honorář zůstal bohužel stejný. Zdá se, že z počátku to Škroupovi nevadilo – měl fixní plat jako kapelník svatovítského kůru plus mimořádné příjmy za císařské aniversálie, pohřby, za výcvik chlapců choralistů, plat od dvora za přehrávání a vedení hudby v hradní kapli sv. Kříže, občas posílený minimálně darem 50 zl. za mimořádné výkony. Dvůr byl se Škroupovou činností spokojen, Škroup jezdil s Ferdinandem i na letní pobyty do Ploskovic a Zákup za nezvýšený honorář a stravu. Protože nebyl příslušníkem dvora, nemohl se zúčastňovat jídla u tabule, ale stravu dostával zvlášť – i zde se uplatňoval společenský rozdíl. Na svatovítském kůru si musel ze svého platit zástupce. Počátkem roku 1868 se Škroupova rodina dostala do tíživé finanční situace, kterou se Škroupova manželka snažila řešit opakovanými výpůjčkami na lichvářské úroky. Když částka dluhů dosáhla hrozivé výšky, odvážil se Škroup 29. května 64 65 66 67 68 69 70 71

Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Presslovy posudky nemají jednací čísla – nebyly prezentovány. SÚA, HÚ, kt. 79, č. 259. VOLEK, Tomislav: Smetanovské dokumenty v SÚA, in: Hudební rozhledy IX/19, 1956, s. 821–822. SÚA, HÚ, kt. 29, č. 609. O provádění hudby v hradní kapli sv. Kříže bude pojednáno v následujícím oddílu.


319

písemně požádat o pomoc prostřednictvím hofmistrovského úřadu samotného císaře,72 zvolil ovšem tu nejnešťastnější formu: předložil soupis přehrávek, které mu údajně nebyly zaplaceny po zvýšení počtu přehrávek a vypočítal, že mu dvůr dluží 2800 [!] zl.73 Dopad své zprávy se snažil zmírnit prosbou, aby na tuto částku nebylo pohlíženo jako na požadavek, ale jako nejmilostivější dárek v tíživé situaci, kdy musí zachránit svou čest a existenci. Následky byly jasné: Škroupovi byl ihned doručen dopis s okamžitým zákazem přístupu ke dvoru a příkazem, aby materiály týkající se kůru předal páteru Bragatovi.74 Přesto si dvůr uvědomil chybu, a tak 30. listopadu 1868 dali Ferdinand a Marie Anna příkaz,75 aby bylo na zaplacení Škroupových dluhů z rezervního fondu vyplaceno 3 tisíce zl. ö.W. dr. Nechodomovi, který dluhy vyrovná. Pro Škroupa, který zůstal dómským kapelníkem, vyschl vydatný zdroj příjmů. Nastoupil znovu jako II. kapelník do divadla, kde působil dalších 13 let. O čtyři roky později odešel do penze jako dómský kapelník. Ještě jednou vešel ve styk s Ferdinandovým dvorem. V r. 1873 požádal o podporu pro svou nezaopatřenou dceru. Ferdinand se ukázal velkorysým a poslal Škroupovi částku 200 zl., která několikráte převyšovala podobné běžné podpory. Náhrada na oba uvolněné posty se našla okamžitě, i když jednání bylo složitější. Dvorní intendant Geringer se obrátil na ředitele pražské varhanické školy Františka Zdeňka Skuherského, který obě funkce k plné spokojenosti zastával při nuceném pobytu dvora v Innsbrucku během prusko-rakouské války.76 Skuherský, jemuž Geringer v r. 1857 zprostředkoval odkoupení 50 výtisků jeho mše pro patronátní kostely Ferdinandova toskánského panství,77 souhlasil. Vzletnými slovy líčí, jak si povolání ke dvoru váží.78 Jeho původní představa, že by mohl docílit přijetí ke dvoru ovšem splněna nebyla. Byl pouze ujištěn, že v případě smrti se dvůr o jeho rodinu postará. Převzetí přehrávačské funkce po Škroupovi proběhlo bez problémů,79 ty se však vyskytly při převzetí funkce ředitele kůru v dvorní kapli.80 O mimořádné náročnosti přijatého závazku se Skuherský přesvědčil záhy. V sedmistránkovém dopise z 9. listopadu 1870,81 adresovaném přímo císaři [!] žádá, aby jeho dosavadní výkony, jimž věnuje tolik píle a sil, byly odměněny přijetím do dvorních služeb s nárokem na penzionování. Doufá, že pracuje k plné spokojenosti císaře, ale časová náročnost denního přehrávání na klavír, zkoušky a produkce v kapli, vzdálenost od bydliště, obstarávání not a hudebníků, to vše absorbuje jeho čas. Aby vše stihl, musí platit drožku.82 Odřekl proto všechny soukromé hodiny, během pobytu v Ploskovicích platí substituta na kůru u sv. Haštala a do72

SÚA, HÚ, kt. 60, č. 921. Za měsíc, kdy hrál 6x týdně, počítal 120, za každodenní hraní 140 zl. Stejné č. j. jako u pozn. č. 70. 75 SÚA, HÚ, kt. 152, č. 38. 76 Tamtéž, kt. 60, č. 663. Vysvědčení o každodenním přehrávání na klavír, řízení hudby ve dvorní kapli a kompozici slavnostní mše bylo vystaveno na Skuherského žádost 28. srpna 1868 v Zákupech. 77 Tamtéž, kt. 56, č. 496. 78 „Jednou k řízení dvorní kaple povolán, nebudu litovat píle, poctivosti a vděčnosti. Za to ručí můj předchozí život, mé jméno. Budu vždy jednat svědomitě.“ 79 Skuherský nastoupil 1. prosince 1868 za stejných podmínek, jaké měl Škroup, tj. 7 dní v týdnu za 100 zl. měsíčně. První honorář obdržel již 1. ledna 1869. 80 O nich bude pojednáno v následujícím oddílu. 81 SÚA, HÚ, kt. 70, č. 564. Písemná korespondence mezi Skuherským a nejvyšším hofmistrem Pergenem až do závěrečného Skuherského poděkování za vystavené vysvědčení je archivována pod tímto číslem. 82 Tamtéž. Také jeden nepřímý důkaz, že pro Smetanu nebyl posílán dvorní kočár. 73 74

320

Jifií ·tefan

Skuherského porovnání příjmů. SÚA, HÚ, kt. 70, č. 564

konce si do Ploskovic na vlastní náklady musel přivézt svůj klavír. Pobyt s přehráváním v Zákupech mu neumožňuje vykonávat funci ředitele školy. Noční opisování not se podepsalo na jeho nepevném zdraví. Podotýká, že ač prakticky je celý den u dvora zaměstnán, je jediným, kdo není pevně ustanoven. Doufá, že i vzhledem k jeho třem nedospělým dětem bude jeho prosbě vyhověno. K dopisu přiložil tabulku, kde vypočítal, že oproti dřívějším příjmům pobírá nyní o 403 zl. ročně méně. Odpověď na tento dopis přišla až následujícího roku 28. června. Geringer sdě-


321

luje, že Skuherského dopis císaři předložil a ten rozhodl, že v žádném případě83 není ochoten jeho přání a požadavky splnit. Přesto dostal příkaz, aby Skuherský předložil vysvětlení v příslušné formě písemně. Skuherský vypracoval nedatované desetistránkové memorandum, kde opakoval znovu své požadavky. Nebudou-li splněny, rezignuje na své funkce na Hradě dnem odjezdu dvora z Ploskovic do Zákup. Přesto podnikl ještě poslední pokus o dohodu dopisem Geringerovi ze dne 1. července: „Po zralém rozmyšlení a zvážení všech okolností dávám své nepatrné 83

„in keinem Falle geneigt sind…“

322

Jifií ·tefan

síly k libovolnému použití Jeho Majestátu císaři, svůj osud a mých dětí svěřuji nevyčerpatelné milosti Nejvyššího.“84 Geringer v dopise ze dne 4. července, zaslaném Skuherskému proti potvrzení příjmu, sdělil, že jeho dopis císaři nepředložil, neboť po zralém uvážení císař rozhodl, že Skuherského služby nepotřebuje a jeho služba končí odjezdem dvora z Ploskovic do Zákup. Skuherský požádal 5. července o vysvědčení, které mu ještě z Ploskovic vystavil 10. července hofmistr Pergen. Jako důvod odchodu udává, že nelze sloučit se službou na Hradě Skuherského povinnosti ředitele varhanické školy. S jeho činností u dvora vyjadřuje spokojenost v nejvyšší míře a děkuje za znamenité hudební výkony. Slova „…a jeho všem místům co nejlépe doporučujeme“85 jsou v konceptu škrtnuta. Skuherský Geringerovi za vysvědčení formálně poděkoval dopisem 15. července. Skuherského jméno, podobně jako Smetanovo, se již ve spisech hofmistrovského úřadu neobjevilo. Není známo, zda někdo císaři po odchodu Skuherského po dobu pobytu v Zákupech přehrával. V Praze nastalo horečné hledání, jak Skuherského nahradit. Nebylo to jednoduché. Jak přiléhavě konstatoval osvědčený policejní komisař Pressl, nezáleželo příliš na pianistickém umění [!] jako na charakteru a mlčenlivosti zvolené osoby. V dopise z 25. července 187186 podává zprávu o jistém Kopschovi, penzionovaném učiteli hudby u hraběte Waldštejna, který by přicházel v úvahu, „že je přes 60 let stár, požívá roční pensi 600 zl. a ač má byt v Praze, žije na venkově neznámo kde“. Dále se zmiňuje o Josefu Krejčím (*1821), kterého mu doporučil nynější úřadující policejní rada. V současné době usiluje Krejčí o místo ředitele konzervatoře, Skuherskému není příliš nakloněn, k jeho povolání ke dvoru se vyslovoval nelichotivě. Přesto mu Skuherský v záležitosti odchodu z funkce učinil návštěvu. Pressl Krejčího nedoporučuje, zdá se, že „se silně nacionálně interesuje“. On sám však našel muže, který splňuje požadavky dobrého jména s pianistickou dovedností. Je jím profesor pražské konzervatoře Václav Smita87 (Pressl píše chybně Sitta), jehož oborem je klavír a kompozice. Pressl líčí Smitu jako váženého a charakterního muže, který žije bezdětný v Thunovském domě na Malé Straně, zcela oddán svému povolání, navštěvuje jen jeden hostinec, je skromný, samotářský a (hlavně) mlčenlivý. Je švagrem prof. med. Prokopa, který je jistě znám Dr. Tieftrunkovi.88 Je pánem svého času, kromě 3 dnů zkouškového období koncem června. Závěrem Pressl slibuje, že bude ve vyhledávání pokračovat, jen myslí, že je nutno přisvědčit policejnímu radovi a neorientovat se na mladé umělce. Mezitím se zcela nečekaně 19. srpna vrátil Ferdinand z prázdninového pobytu do Prahy, patrně ze zdravotních důvodů. V novinovém článku89 se pouze konstatuje, že byl na Hradě přivítán kardinálem a kapitulou, serenáda večer na I. nádvoří se skládala pouze ze 3 skladeb. Bohužel dvůr ještě neměl připraveného žádného klavíristu, proto byl přece jen sehnán a přemluven Kopsch, který za blíže 84 „Nach reiflicher Uiberlegung und in Erwägung / aller Umstände stelle ich meine geringen / Kräfte zur beliebigen Vorfügung Ser Majestët / des Kaisers, mein Schicksaal und des / meiner Kinder der unerschöpflichen Gnade / Allerhöchstdesselben vertrauungvoll anheim.“ (Viz s. 323.) 85 „und Ihn allen Orts bestens anzuempfehlen.“ 86 Dopis je přílohou k materiálu uloženému pod č. 564, kt. 70. 87 Václav Smita (1822–1908), absolvoval na pražské konzervatoři trubku a pozoun v r. 1840, od r. 1868 prof. pozounu. Výborný klavírista, autor četných skladeb pro pozoun. 88 Dr. Tieftrunk, osobní lékař Ferdinanda. 89 Bohemia, 20. 8. 1871.


323

Dopis F. Z. Skuherského dvornímu intendantovi F. Geringerovi z 1. července 1871

neuvedenou dobu přehrávání a zapůjčení klavíru [!] obdržel 17. listopadu 200 zl.90 Patrně následujícího dne nastoupil Smita, o čemž svědčí jeho vlastnoruční stvrzenka na 100 zl. za jednoměsíční přehrávání datovaná 18. prosince 1871.91 Smita se osvědčil, jezdil s císařem i do Ploskovic a Zákup, na kteroužto dobu mu poskytovala konzervatoř dovolenou. Dostavil se přesně i odpoledne 30. června 1875, kdy v průběhu hry přepadl Ferdinanda těžký záchvat a musel být převezen do ložnice, 90 91

SÚA, HÚ, kt. 156, č. 19. SÚA, HÚ, kt. 157, č. 65.

324

Jifií ·tefan

kde ve 14.30 podle lékařského protokolu zemřel. Zda byl Smita tak pohotový, že při Ferdinandově umírání hrál císařskou hymnu, patří patrně do říše legend, stejně jako tvrzení, že císař zemřel teprve poté, co přišlo z Vatikánu papežovo rozhřešení, které si císařovna telegraficky vyžádala.92 Za svou věrnou službu obdržel Smita darem 1200 zl.93 O své tříapůlleté nelehké činnosti nezanechal žádné vzpomínky. Učil na konzervatoři až do konce školního roku 1902/3, zemřel 23. prosince 1908. K samotným přehrávkám si musíme položit několik otázek: 1) Nic nevíme o repertoáru. Za skoro 20 let to muselo být obrovské penzum skladeb, z nichž neznáme ani jedinou.94 Po srovnání s repertoárem dvorních koncertů můžeme jedině soudit, že šlo především o skladby neproblematické, spíše virtuózního charakteru, koncertní parafráze z oper a líbivé klavírní kousky současných romantických skladatelů. 2) Rovněž nevíme, zda klavíristé hráli zpaměti či z not a jak dlouho produkce trvala. Protože začínala po obědě, je asi pravděpodobné, že trvala do doby, než císař usnul. O tom se ovšem nemluvilo. 3) Měsíčních 100 zlatých honoráře je napohled dosti vysoká částka, je třeba ale dodat, že pianista musel podat stejný výkon jako při celovečerním koncertě, kde se honoráře pohybovaly v částkách daleko vyšších. Navíc průměrná částka 5 zl. za jednu produkci při přehrávání třikráte v týdnu se při každodenním přehrávání snížila na 3 zl., jejichž reálná hodnota nadále klesla rakouskou finanční reformou. Pro srovnání: za Škroupa bral orchestrální hráč za mši v dvorní kapli sv. Kříže 2 zlaté, za Skuherského někteří sóloví hráči jako prof. Pisarowiz až 5 zlatých! Co však císařskému páru od začátku pražského pobytu nejvíce chybělo, byla absence duchovní hudby v hradní kapli sv. Kříže. Kaple, která vznikla po tereziánské přestavbě hradu s určením pouze pro nepříliš časté návštěvy vídeňského dvora, neměla varhaníka ani pěvecký a instrumentální soubor a její stavební dispozice neumožňovala provádět při bohoslužbách hudbu, na kterou byl císařský pár zvyklý. Přestavba kaple podle představ císařského páru byla císařem Františkem Josefem I. povolena, až když se Ferdinand zavázal, že přijme Prahu za své doživotní sídlo a veškeré náklady bude hradit ze svého rozpočtu.95 Stavbu prováděla stavební správa Hradu za účasti známých pražských umělců – sochaře Emanuela Maxe, malířů Josefa Navrátila a Viléma Kandlera. Oltářní obraz, který je dílem Františka Karla Palka z 18. století, byl převzat z původní kaple. Kůr byl zřízen v I. patře přistavené půlkruhovité apsidy nad novou přístupovou chodbou. Během přestavby byla hudba při bohoslužbách prováděna v omezeném rozsahu. Ředitelem kaple (kaplanem) byl pověřen Monsignor Alois Bragato, o technický provoz a výzdobu se staral příslušník dvorního personálu Peter Hunger. Řízením hudební složky a výukou několika chlapců – sopranistů a altistů – ve zpěvu byl pověřen Karel Josef Peltz, učitel v pražském dívčím sirotčinci, absolvent varhanické školy v roce 1848. Počátky byly skromné. V prosinci roku 1850 působilo na kůru pouze 6 zpěváků: po jednom sopranistovi a altistovi, 2 tenoři a 2 basisté.96 Za 92

Tyto údaje zveřejnil Viktor Ségur-Cabanac ve zmíněné knize. Další pisatelé je nekriticky opakují. SÚA, HÚ, kt. 161, č. 363. 94 Kapitolu „Bedřich Smetana“ v knize Karla Hádka Staropražské panoptikum (Česká grafická unie, Praha 1941) o Svobodově opeře Duch hor berme jako dobře vymyšlenou. 95 SÚA, HÚ, kt. 6, č. 80. 96 Tamtéž, kt. 116, č. 150. Jména zpěváků nejsou v účetních dokladech uvedena. 93


325

produkci a za každou zkoušku dostávali chlapci 20, tenoři a basisté 40 krejcarů. Peltz dostal za 10 vyučovacích hodin, 3 zkoušky a 3 produkce po 1 zl., t.j. 16 zl. konvenční mince (cM). V dubnu následujícího roku přibyli do vyučování sopranista a altista. Úspěšnost Peltzova vyučování byla oceněna již v prvním roce remunerací ve výši 150 zl.;97 s výjimkou následujícího roku ji obdržel i v letech 1853 až 1856 kdy svou činnost v kapli ukončil. Do sbírky hudebnin kaple přispěl třemi drobnými skladbami.98 Početně malý soubor nebyl schopen zvládnout náročnější úkoly při větších církevních svátcích, účinkoval proto pouze při obyčejných nedělích. Pro větší svátky a hlavně pro pašijový týden byl zván svatovítský hudební soubor vedený kapelníkem Janem Nepomukem Škroupem. První účinkování při mši se uskutečnilo 4. února 1851.99 Dvanáct zpěváků dostalo za zkoušku a produkci a Škroup za řízení celkem 30 zl cM. Další účinkování následovalo v pašijovém týdnu v dubnu téhož roku.100 Zpívalo 7 chlapců – sopranistů a altistů –, kteří za 9 vystoupení včetně zkoušek dostali po 2 zl. Tři tenoři a tři basisté dostali za zkoušky a jednoduché provedení po 1 zl., na Velký pátek byli přizváni ještě jeden tenorista a basista; protože nehrají varhany, soubor doprovázel violoncellista s kontrabasistou. Všichni účinkující měli dvojnásobný honorář 2 zl. Škroup obdržel za řízení, zkoušky, hru na varhany a 3 vlastní kompozice 100 zl. Provedené skladby se nepodařilo zjistit.101 Na pašijový týden v následujícím roce 1852 Škroup pečlivě připravil „Concert spirituel“. Soudě podle obsazení zvolil za hlavní skladbu responsoria Bonaventury Furlanetta (1738–1817) pro soprán, alt, tenor a bas solo, smíšený sbor, smyčce s dvojicí fléten, lesních rohů a varhan.102 Koncerty, které byly přístupny pouze na lístky, se uskutečnily na Popeleční středu, Zelený čtvrtek a Velikonoční neděli (7. dubna responsoria pro Zelený čtvrtek a Velký pátek, 8. pro Bílou sobotu). Na závěr bylo provedeno Donizettiho Miserere,103 autorem věnované Marii Anně v r. 1843. Předcházelo jim 5 zkoušek pěveckého sboru již koncem března, korekturní zkouška orchestru, zkouška sboru se sólisty a 2 generální zkoušky. Sólisté, členové Stavovského divadla sl. Bergauerová a pánové Emminger a Strakatý obdrželi po 50 zl., dcera hraběnky Spinetti zpívala zdarma, sboristé a orchestrální hráči za zkoušky běžný honorář po 1 zl., za koncert ztrojnásobený. Škroup za nastudování obdržel 200 zl. Celkové náklady včetně odměn a darů zúčastněným duchovním činily 1205 zl. 42 kr.104 S provedením nebyl patrně Škroup spokojen, neboť pro následující rok Furlanettova responsoria „přeinstrumentoval“ – stávající nástroje zdvojil klarinety, fagoty a třemi pozouny.105 Tentokráte byly koncerty pouze o Popeleční středě a Zele97

SÚA, HÚ, kt. 118, č. 5. Archiv Pražského Hradu, Sbírka hudebnin kaple sv. Kříže – (dále APH, sbírka) II Lieder zur Exhorte z r. 1851 sign. 26 a Salve Regina z r. 1852, sign. 39. 99 SÚA, HÚ, kt. 116, č. 226. 100 Tamtéž, kt. 116, č. 382. 101 V účetních vyúčtováních neuvádějí kapelníci jméno autora ani název skladby, proto jsme odkázáni pouze na náhodné záznamy interpretů v hudebninách, které se v materiálech objevují od r. 1856. 102 APH, sbírka: sign. 155 až 157. 103 Tamtéž, sign. 164. 104 SÚA, HÚ, kt. 119, č. 224. 105 APH, sbírka: sign. 115 až 117. 98

326

Jifií ·tefan

ném čtvrtku. Z obsazení sólistů zůstala sl. Bergauerová (60 zl.), pánové Emminger (50 zl.) a Strakatý (rovněž 50 zl.), alt zpívala sl. Jandová (60 zl.). Kromě nich jsou v účetním dokladu vedeni další sólisté učinkující patrně v jiných skladbách během pašijového týdne: paní Podhorská (15 zl.), tenorista Novák a basista Schimmel (oba po 10 zl.). Škroup obdržel za nastudování opět 200 zl. Celkové náklady dosáhly 1028 zl. 34 kr. cM.106 Přestože Furlanettova responsoria v originální verzi sklidila u hudebního kritika Bohemie příznivé hodnocení,107 císařskému páru se patrně nelíbila a už se na repertoáru neobjevila. V roce 1854 byl k provedení hudby v pašijovém týdnu pozván vokální soubor pražského semináře; za hudbu bylo zaplaceno 285 zl., alumnům semináře předáno 300 zl. Celkově činily náklady 944 zl. 41 kr.108 Následující rok bylo provedení hudby v pašijovém týdnu svěřeno opět semináři. Účinkování bylo rozšířeno o figurální mši na Bílou sobotu a Velikonoční neděli v obsazení smyčců, fléten, hobojů, fagotů, lesních rohů a klarin (celkem 24 instrumentalistů). Za každý výkon jim bylo proplaceno po 2 zl. 30 kr. S vokální hudbou na Květnou neděli, Popeleční středu, Zelený čtvrtek a Velký pátek bylo řediteli semináře Eduardu Terschovi vyplaceno 250 zl.109 Ani toto uspořádání císařskému páru nevyhovovalo. Ihned po Velikonocích požádal ředitel kaple páter Bragato Kateřinu Cibbini, aby obstarala skladby, které slýchali ve Vídni. V archivu pražské konzervatoře110 jsou uloženy tři koncepty dopisů parafované C. Cibbini, nadepsané pouze „Verehrter Herr Kapellmeister!“, o kterých se Lenka Vojtíšková111 mylně domnívá, že jsou určeny Janu Nepomuku Škroupovi; z obsahu dopisů však vyplývá, že jsou jednoznačně určeny některému z vídeňských dvorních kapelníků, patrně Ignáci Assmayerovi. V prvním dopise žádá o opis partitur pěti skladeb prováděných v době půstu – responsorií, litanií od Salieriho, Magnificat s houslovým sólem od téhož autora,112 improperia Popule meus a Tantum ergo od Wintera. Responsoria byla patrně ve Vídni prováděna pravidelně, proto asi nebylo nutné uvádět autora, totéž platí o improperiích. Žádané skladby přišly, pouze o Winterovo Tantum ergo musela psát Cibbini znovu. Ve třetím dopise Cibbini sděluje, že císařovna posílá malou upomínku – typicky český výrobek – skleněný pohár vyrobený nedaleko Zákup. Zaslané skladby s názvem „Ad missam in coena Domini, feria sexta in parasceve e sabatho sancto“ včetně zpěvů celebrantů jsou vypsány jednou rukou v partituře zjevně vídeňské provenience; zda byla vázána již ve Vídni, nelze zjistit. Materiál byl rozepsán v pražském arcibiskupském semináři členy jeho hudebního souboru a o pašijovém týdnu v březnu roku 1856 jím proveden a také vyúčtován113 a pod sign. 109a (Ad missam in coena domini…) [sborník] uložen v hudebním inventáři kaple. Winterovo Tantum ergo je uloženo zvlášť pod sign. 17. Obsah sborníku tvoří devět skladeb vídeňských dvorních kapelníků a skladatelů [Antona Andrease?] 106

SÚA, HÚ, kt. 121, č. 213. Bohemia, 9. 4. 1852. 108 SÚA, HÚ, kt. 124, č. 331. 109 Tamtéž, kt. 126, č. 253. 110 Praha, Archiv a knihovna konzervatoře, sign. II C 59, 60, 61. 111 VOJTÍŠKOVÁ, Lenka: Kateřina Cibbini-Koželuhová, in: Zprávy z Bertramky č. 29, Praha, prosinec 1961. 112 Zde se Cibbini mýlí, sólo I. a II. houslí unisono [!] je v následující mši Eyblerově (Gloria a Benedictus). 113 SÚA, HÚ, kt. 129, č. 262. V účtu za provedení hudby v pašijovém týdnu 16. až 22. března 1856: opis [recte rozpis] 300 hudebních archů po 8 kr. – 40 zl. 107


327

Schmelzera, Josefa Leopolda Eyblera, Johanna Albrechtsbergera, Johanna Adama Reuttera a Antonia Salieriho. Jsou důsledně homofonní, nikde není ani náznak imitační práce, harmonie je střídmá, nároky na vokální soubor bez sólových hlasů114 malé. Výběr skladeb byl patrně podřízen požadavku splnění církevního ritu a co nejkratšího trvání bohoslužeb.115 Za tohoto provizorního provozu v přestavované kapli, kdy nebylo rozhodnuto o definitivním kapelníkovi, je nutno se zmínit o dvou důležitých událostech týkajících se J. N. Škroupa. V prosinci roku 1852 se rozhodl kandidovat na místo dómského kapelníka ve Vídni a požádal dvorního intendanta Geringera o doporučení. Místo sice neobdržel, ale pod dojmem Geringerova velice příznivého doporučujícího dopisu116 se pokusil o možnost dedikovat připravovaný tisk lidové mše Ferdinandovi. V obšírném dopise nejmenovanému hraběti,117 ze dne 4. července 1853,118 líčí špatný stav církevní hudby na venkovských kůrech. Zkomponoval proto takovou mši, která by nedostatky odstranila. Je určena pro vokální čtyřhlas s průvodem varhan a její účinek je velkolepý. [!] S trochou dobré vůle je mše docela lehce proveditelná, neboť kromě latinského textu má podložen text německý a český a může tak být provedena v mateřském jazyce. Aprobaci obou překladů dostane pravděpodobně během několika dnů, neboť ji má od jeho Eminence [arcibiskupa] slíbenu ústně. Nemůže být sám sobě soudcem, ale ohlas provedení je příznivý, i noviny dostávají písemné pochvaly díla. Nyní, když připravuje vydání a má plán na velké veřejné rozšíření, chtěl by toto své v podstatě nejdůležitější dílo věnovat jeho císařskému královskému majestátu, císaři Ferdinandovi Dobrotivému, aby tak dostalo nejvyšší posvěcení. Obrací se proto na Vaši Excelenci, zda může mši císaři předložit. Zamítavou odpověď okamžitě vypracoval intendant Geringer. V dopise z 6. června sděluje, že se císař po abdikaci rozhodl nepřijímat žádná věnování výtvorů umění nebo literatury. On sám již musel odmítnout několik žádostí o věnování hudebnin od pražských i vídeňských skladatelů. I když věří, že nabízená skladba nepatří mezi obyčejné, neudělá jeho milost výjimku, je však ochoten jeden exemplář přijmout. Škroup jej může odevzdat na hofmistrovském úřadu v Praze.119 Dne 30. března 1854 provedl Škroup ve dvorní kapli slavnostní smuteční mši za zemřelého parmského vévodu, španělského infanta Ferdinanda za účasti 4 sólistů, smíšeného sboru a velkého orchestru.120 Celkem účinkovalo 55 interpretů, vokalisté obdrželi po 1 zl., tenoři, basisté, varhaník a členové orchestru po 3 zl., sólisté po 20 a Škroup za nastudování 25 zl. 114 V účtech vedené nejmenované zpěvačky s honorářem až 50 zl. patrně zpívaly v neliturgických vložkách. Na dodatečnou žádost Škroupa (kt. 18, č. 213) bylo sólistkám Fehlmayerové, Dombrovské a Kroppové zasláno poděkování císařských manželů. 115 Bylo toho zapotřebí, neboť na Zelený čtvrtek byla dopoledne provedena mše, odpoledne „Trauermette“ (snad Haydnova responsoria?), večer další pobožnost a následující den dopoledne velkopáteční obřady a odpoledne opět „Trauermette“ a ještě v blíže neurčený čas (snad večer?) provedl Škroupův soubor posílený o 16 [!] zpěvaček, tenor a bas pravděpodobně další rozsáhlejší skladbu – pro císařský pár časově náročný program. 116 SÚA, HÚ, kt. 7, č. 492. 117 Patrně nejvyššímu hofmistrovi hr. Bombellesovi. V záhlaví dopisu je pouze oslovení Euer Excellenz! / Hofgeborener [!] Herr Graf! 118 Tamtéž, kt. 9, č. 390. 119 Tamtéž, stejné č. j. Není jasné, zda tak Škroup učinil, v hudebninách kaple se tato mše nenachází. 120 V hudebninách kaple se requiem tak velkého instrumentálního obsazení nenalézá.

328

Jifií ·tefan

Koncem roku 1855 dospěla přestavba kaple do konečné fáze a pražský varhanář Josef Gartner (1796–1863) mohl na přistavěný kůr přenést původní jednomanuálové varhany. Gartner, jenž byl vnukem varhanáře Antonína z Tachova, stavitele velkých varhan v katedrále v roce 1763, podal ve vyúčtování přesný popis provedených prací: 1) Celý nástroj včetně samostatně ležících měchů rozebrat, traktury, rejstříky a píšťaly přenést na určené místo. 2) Protože mnohá drátěná vázání traktur byla přetrhána, bylo nutno zhotovit nová. 3) Postavit nový korpus a zavést mechaniku. 4) Seřídit měchy, skříň měchů a spoje na vzduchovodech olepit novou kůží. 5) Vsadit píšťaly, intonovat je a naladit. 6) Protože při stěhování utrpěla výzdoba a lak skříně, byla skříň nově natřena na bílo. Za tyto práce účtuje podepsaný nejnižší možnou cenu 125 zl. plus 20 zl. za výzdobu a natření skříně.121 Účet je vystaven 10. listopadu 1855 a je vidován Bragatem.122 Pro kůr bylo zakoupeno 30 pultů na noty. Nástroje si nosili hudebníci vlastní; pouze velké, jako tympány a kontrabasy, byly půjčovány z divadla nebo katedrály. Ve zdi za oltářem byly ve výši oltářního obrazu proraženy dva menší otvory umožňující spojení kůru s kaplí. Vnitřek kaple byl bohatě vyzdoben, císařské oratoře, opatřené silně zlaceným mřížovím, zaručovaly císařskému páru naprostou intimitu. Pro první pašijový týden v přestavěné kapli bylo pro účastníky premiéry responsorií Michaela Haydna123 vydáno 100 tištěných vstupenek.124 Od té doby byla prováděna každoročně. V květnu roku 1856125 podal Jan Nepomuk Škroup hofmistrovskému úřadu výčet provedených funkcí ve dvorní kapli za období od listopadu 1855 do konce května 1856 a nabídl, že řízení těchto a podobných funkcí včetně hry na varhany se zřeknutím se honoráře za předkládání hudebních programů v katedrále by přijal za roční honorář 400 zl. cM. Organizování koncertů v apartmá a doprovod na klavír by obstarával bez dalších nároků. Škroupův návrh byl vzat pouze na vědomí – v podobných případech dvůr žádné písemné smlouvy nevystavoval. Od této doby prováděl Škroup hudbu v hradní kapli se svým souborem katedrály. Stabilizoval počet smyčců na čtyři první a čtyři druhé housle, 2 violy, violoncello a kontrabas; dechové nástroje přibíral podle potřeby a pověřil profesora pražské konzervatoře Mořice Mildnera (1812–1865) řízením orchestru od prvního pultu za dvojnásobný honorář. Sám obstarával hru na varhany. Po Mildnerově smrti bylo od tohoto způsobu řízení upuštěno. V pašijových týdnech prováděl Škroup oblíbená díla císařských manželů126 a snažil se uplatnit i své skladby. Do sbírky hudebnin přispěl 121

V současné době se varhany nalézají na levé empoře basiliky sv. Jiří a jsou plně funkční. SÚA, HÚ, kt. 128, č. 520. 123 SHERMAN, Charles H. – THOMAS, Donley T.: Johann Michel Haydn. A Chronological Thematic Catalogue of His Works, sv. 1, 1993, [č.] 276, 277, 278. Materiál uložen ve sbírce hudebnin sig. 111. 124 SÚA, HÚ, kt. 129, č. 248. 125 Tamtéž, kt. 40, č. 217. 126 Svědčí o tom ohmatané rohy hlasů C a A, podpisy vokalistů a data provedení jak dopoledních obřadů (sign. 109a), tak odpoledních Haydnových responsorií (sign. 111) od roku 1856 až dokonce Škroupova působení v r. 1868. Výroky vokalistů zapsané v sopránových a altových partech – „středa je jen začátek, těš se ale na pátek“ (J. Kt.); „Es ist gut, dass ich die Responsorien nicht mehr zu singenn [muss]“ … „mě bolí huba“ (Fridolín Šimek 1860–1866); „střed zpěvu je dnešní den / na tomto ochraptí né jeden“, „Nazdar! Nedáme se!“ (Nivlt 1862–1867) – kritizují především délku responsorií. 122


Program komorního koncertu v apartmá Pražského Hradu 12. listopadu 1856

329

330

Jifií ·tefan

52 většinou drobnějšími skladbami,127 mimo jiné ojedinělou kompozicí vánoční pastorely pro smíšený sbor s doprovodem čtyř lesních rohů.128 V roce 1868, po nuceném odchodu Škroupa z řízení hudby ve dvorní kapli, byl pro uvolněnou funkci navržen František Zdeněk Skuherský. Jeho plány na vedení hudebního souboru byly od zavedeného systému tak odlišné, že byl požádán dvorním radou Geringerem o předložení písemné zprávy. Skuherský dopisem ze dne 26. listopadu l868 vyhověl.129 Úvodem prohlašuje, že získat dobré zpěváky-chlapce je pro něho i pro každého jiného naprosto nemožné. (Stejně situaci hodnotil již v r. 1862 v dopise kapitule Jan Nepomuk Škroup).130 Od dob Koželuhových výuka zpěvu na venkovských školách upadá, on musí věnovat více času jejich vycvičení. Protože bohoslužby na Strahově, u Mikuláše a Křižovníků začínají v 9.00, ředitelé kůrů své choralisty, jejichž počet je omezen pouze na nezbytnou míru, buď neuvolní a nebo pošlou-li jednoho, pak to bude jistě ten nejslabší. Jestliže k těmto třem problematickým chlapcům přičtu svého jediného, může s těmito čtyřmi těžko vytvořit dobrý soubor. Z těchto důvodů navrhuje sestavit smíšený sbor ze 3 sopránů, 3 altů, 3 tenorů a 3 basistů, při čemž by jedna sopranistka a jedna altistka byly použitelné pro sóla. Pro sólistky navrhuje honorář 3 zl., pro ostatní 2 zl. za jeden výkon bez výjimky. Zda se mu podaří sólistky za navržený honorář získat, ukáže další jednání. Navržený honorář pro sboristy je na jiných kůrech obvyklý. Pro sebe navrhuje honorář za nastudování jakýchkoli mší či requií 10 zl. bez výjimky; za odpolední službu 5 zl. ö.W. opět bez výjimky. Jako důvod výše honoráře uvádí: 1. velká ztráta času vzhledem k vzdálenosti hradní kaple, 2. ztráta času při objednávání účinkujících, 3. námaha při zkouškách jednotlivců a celku, 4. otevřenost bohoslužeb vyžadující obzvláštní pečlivost, 5. zodpovědnost za zdařilou produkci, 6. jeho použití jako varhaníka a za 7. jeho umělecké vedení (artistische Leitung). Později, až se organizace kůru zaběhne, doufá, že bude moci své požadavky snížit. Bude-li k řízení kaple povolán, nebude mu chybět horlivost, poctivost a vděčnost. Svědčí pro to jeho předchozí život, jeho jméno. Zda se mu podaří uskutečnit provedení Mozartova Requiem za 120 zl., nemůže nyní slíbit. Nezná totiž požadavky potřebných 21 instrumentalistů a 14 zpěváků (soprán, alt, tenor a bas), jestliže jsou na císařském dvoře zaměstnáni. Ale přesto stojí ve slově, že za částku přes 300 zl. (původních 500 zl. škrtnuto), jak to požadoval jeden zdejší ředitel kůru, by se musel stydět. Skuherského reforma byla mlčky přijata; v důsledku zvýšených nákladů byl upraven rozpočet na provoz kaple pro rok 1870 z původních 6000 zl. na 7200 zl.;131 v r. 1871 byl zvýšený rozpočet překročen o 1178 zl.,132 v r. 1872 o 1063 zl.133 Již v prosinci 1868 vytvořil Skuherský smíšený soubor z 5 zpěvaček doporučených prof. Františkem Pivodou (B. Hanousková, B. Ogrisová, O. Langerová, M. Kučerová 127 Praha, Archiv Pražského Hradu, sbírka hudebnin kaple sv. Kříže, sign. 2, 4, 34, 44, 87, 89, 103, 105, 115, 120, 121, 124, 134, 135, 137, 151, 152, 159, 191, 205, 248–258, 272, 279, 293, 299, 311–313, 320, 328, 329, 342, 344 a 345. 128 Tamtéž, sign. 255. 129 SÚA, HÚ, kt. 61, č. 43. 130 Archiv Pražského Hradu, fond Metropolitní kapituly u sv. Víta, sign. 12, 5, 82. 131 SÚA, HÚ, kt. 64, č. 118. 132 Tamtéž, kt. 72, č. 983. 133 Tamtéž, kt. 75, č. 820. Z rozpočtu se hradily kromě hudby věcné náklady na provoz kaple a dary (zlaté tabatěrky apod.) a honoráře pro pozvané duchovní, (např. za kázání 150 zl.) a v pašijovém týdnu za účast alumnů ze semináře 300 zl.


331

a Josefina Klognerrová) a sólistky německé opery Marie Stelzigové spolu s mužským souborem, který převzal po Škroupovi (F. Horack, F. Novák, Jan Knahl, Jan Popelík, F. Morávek a Josef Wihlidal). Sboristky (včetně Stelzigové) obdržely za 22 výkonů v prosinci 1868134 po 33 zl., tj. 1 zl. 50 kr. za výkon, mužský sbor bez udání počtu výkonů včetně desetizlatkové remunerace 167 zl. 10 kr. Ke stálému souboru byli přijednáni: sopranistky Nejedlá (3 zl.) a Nedělová (11 zl.), altistka Staňková (3 zl.), tenorista Peták (3 zl.), sólobasista Tausig (5 zl), violoncellista Neruda a kontrabasista Komers (po 8 zl.), fagotista Duda, cornista Eichler135 a varhaník Musil (všichni po 2 zl.). Skuherský obdržel 80 zl., orchestrální zřízenec dostal 3 zl. Celkově bylo za výkony zaplaceno 495 zl.136 Ihned po výplatě prvních honorářů podalo všech šest mužských sboristů Skuherskému žádost o zvýšení honorářů.137 Uvádějí, že mají stejný honorář, jako když nastoupili před 12 lety, přestože se náklady na živobytí zvýšily. Skuherský jejich žádost předložil dvorní kanceláři, ale vše zůstalo při starém. Pašijový týden v roce 1869 proběhl ve stejném schématu jako za Škroupa. Novinkou je diferenciace odměn za výkony – stálý vokální soubor za vystoupení po 1 zl. 50 kr., výpomoce: sopranistky Nerudová a Komersová po 2 zl., altistka Staňková 1 zl., při figurální hudbě první houslisté Weber a Hřímalý dostali po 3, druzí Lang a Hřímalý junior po 2 zl., ostatní instrumentalisté též po 2 zl. Neobvyklé je použití 3 lesních rohů – v inventáři kaple se žádná skladba s tímto obsazením nevyskytuje. Na večerní obřady Velkého pátku postavil Skuherský vokální soubor 31 zpěváků; i zde odměny diferencuje. Celkové náklady v pašijovém týdnu činily 970 zl. 75 kr. Skuherský dostal mimořádnou odměnu 50 zl.138 Ve stejném rozsahu proběhly pašijové týdny v r. 1870 a 1871 s náklady 612 zl. 70 kr. a 637 zl. 30 kr., rovněž s odměnou Skuherskému po 50 zl.139 Kromě hudby k obřadům liturgického roku provedl dne 12. května 1871 Vitáskovo Requiem patrně z vypůjčeného materiálu neboť ve sbírce hudebnin není. Několikráte v účtech uváděný žesťový soubor 2–4 trubek, 2 lesních rohů a 3 pozounů sloužil patrně k hraní intrád při slavnostních příležitostech, notový materiál ve sbírce není. Do hudebního inventáře přispěl Skuherský 16 většinou drobnějšími skladbami.140 Výjimku tvoří dvě mše – jedna rukopisná z r. 1868 a druhá „In gloriosam memoriam Ferdinandi I.“ op. 43. – pražský tisk z r. 1877 – byla do sbírky zařazena nástupcem Skuherského v kapli kapelníkem Janem Knahlem.141 Snad aby podal důkaz o své odbornosti, posílá Knahl již 30. září 1871 hlášení dvorní kanceláři,142 že 134

SÚA, HÚ, kt. 153, č. 105. Duda provedl Skuherského skladbu Ave maris stella pro zpěv, fagot a varhany, sign. 210, cornista Eichler, absolvent konzervatoře z r. 1864, účinkoval snad v Gounodově skladbě Ave Maria pro zpěv, housle, lesní roh, harfu a varhany sign. 166, pravděpodobně bez harfy. Jiná skladba se sólovým rohem ve sbírce hudebnin není. 136 SÚA, HÚ, kt. 153, č. 105. 137 Tamtéž, kt. 61, č. 869. 138 Tamtéž, kt. 153, č. 193. 139 Tamtéž, kt. 154, č. 235 a kt. 156, 214. 140 Praha, Archiv Pražského Hradu, sbírka hudebnin kaple sv. Kříže, sign.: 6, 27, 28, 30, 46, 189, 190, 193, 194, 195, 207, 210, 232, 235, 245, 340. 141 Narozen 1825 v Hronově, hudbu studoval u skladatele Aloise Jelena, od r. 1852 byl choralistou ve svatovítské katedrále, měl zajištěné postavení úředníka arcibiskupské konzistoře a vůči dvorní kanceláři neměl žádné požadavky, proto bylo jeho jmenování kapelníkem ze strany dvora bez problému. 142 SÚA, HÚ, kt. 70, č. 564. 135

332

Jifií ·tefan

všechny potřebné síly pro kapli najal za stejných podmínek (ve skutečnosti je převzal po Skuherském) a že jeho jmenování kapelníkem bylo souborem přijato s vřelým souhlasem. Má ale prosbu, aby byly naladěny varhany, které jsou trochu rozladěny.143 Poprvé řídil hudbu v kapli až po návratu dvora z letních prázdnin v listopadu 1871. Z účtu vystaveného 1. prosince144 zjišťujeme, že účinkoval pouze stálý vokální soubor posílený na svátek sv. Alžběty o hráče na violoncello a kontrabas. Celkové náklady na hudbu činily 308 zl. včetně měsíčního honoráře 80 zl. pro Knahla – měl tedy stejné podmínky jako Skuherský. Instrumentální soubor použil poprvé v lednu následujícího roku při čtyřicetihodinových modlitbách k doprovodu slavnostní mše a Te deum. Obsazení orchestru – 4, 4, 2, 1, 1, Ob, 2 Cl, 2 Cor, 2 Tr, Timp a pro Te deum navíc Fl, 2 Fg a Trbn – přináší některá nová jména účinkujících. Stálý vokální soubor posílil o 3 soprány a alty a 2 tenory a basy. Sólisté – sl. Šůrová a Hanušová a klarinetista Pissařovic obdrželi po 5 zl. Náklady na hudbu činily celkem 403 zl. bez Knahlova honoráře.145 Sluší se poznamenat, že Knahl obdržel mimořádnou odměnu 100 zl. – dvojnásobek toho, co dostával Skuherský. V březnu proběhl pašijový týden v obvyklém rozsahu jako u předchůdců, vzhledem k většímu počtu zkoušek a mimořádné odměně 100 zl. pro Knahla činil náklad na hudbu 797 zl.146 Následující roky proběhly dle stejného schématu, poslední velkou slavností byl pašijový týden v března 1875, kdy na honorářích bylo vyplaceno 843 zl.147 Knahl přispěl do sbírky hudebnin šesti drobnějšími skladbami.148 Při letních pobytech dvora mimo Prahu nebyla v hradní kapli hudba provozována, v Ploskovicích a Zákupech se o hudební stránku bohoslužeb starali místní učitelé: v Ploskovicích Ignaz Pflaume, v Zákupech Anton Mattausch; Škroup a Skuherský se věnovali pouze přehrávání na klavír. K úmrtí Ferdinanda bylo v kapli provedeno Requiem Petera von Wintera (sign. 110) pravděpodobně149 dosavadním souborem za Knahlova řízení. O provádění hudby v kapli na dvoře Marie Anny jsou záznamy od účinkujících na 33 hudebninách. Podle záznamů na partu zpěváka-basisty Popelíka bylo Winterovo Requiem provozováno v kapli každoročně v den Ferdinandova úmrtí až do r. 1884, kdy Marie Anna zemřela. Po její smrti byla v kapli prováděna Haydnova responsoria každoročně až do r. 1888, Škroupova Vexilla regis (sign. 159) v r. 1886 a r. 1896 dvakráte Führerovo Te deum (sign. 138). Jiné záznamy o provedeních se na hudebninách nevyskytují. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byla sbírka hudebnin, uložená na kůru dvorní kaple, na níž se vlivem dlouhodobého skladování v nevětraném a poměrně vlhkém prostředí projevila začínající plíseň, převzata Archivem Pražského Hradu.150 Při revizi bylo zjištěno, že podle dochovaných inventářů žádná hudebnina nechybí. Ke sbírce byl vypracován profesorem pražské konzervatoře Jaroslavem Krupkou v r. 1922 lístkový katalog uložený v archivu PH. V rámci celo143

Je velmi nepravděpodobné, že by Skuherský připustil hru na rozladěné varhany. SÚA, HÚ, kt. 157, č. 39. 145 Tamtéž, kt. 157, č. 105. 146 Tamtéž, kt. 157, č. 210. 147 Tamtéž, kt. 161, č. 227. 148 Archiv Pražského Hradu, sbírka hudebnin kaple sv. Kříže, 3 skladby pod sign. 279, dále 309, 310 a 343. 149 Účet za provedení se v písemnostech hofmistrovského úřadu nenachází. 150 APH, č. j. 21 ze 14. 2. 1921. 144


333

státní jednotné katalogizace hudebnin jsem sbírku v roce 1966 zkatalogizoval znovu; originál je uložen v hudebním oddělení NK, kopie v archivu PH.151 Ke sbírce jsou přiloženy tři nedatované rukopisné inventáře. Nejstarší byl pořízen Janem Nepomukem Škroupem nejpozději r. 1856 podle vzoru inventářů zavedených na katolických kůrech. V 9 skupinách označených písmeny A až I je zapsáno 81 skladeb, z toho je 16 skladeb patřících císařovně Marii Anně152 a 14 autografů Škroupových. Během Škroupova funkčního období bylo jím připsáno 17 vlastních a 29 skladeb jiných autorů. U některých Škroupových zvláště označených autografů si autor vyhradil, že nesmějí být opisovány pro potřeby jiných kůrů. V pořadí druhý inventář vznikl patrně až za kapelnictví Františka Zdeňka Skuherského. Pisatel zrušil původní rozdělení podle typů skladeb a zavedl řazení abecední, podle prvních písmen příjmení autorů. Inventární číslo se automaticky stalo i signaturou. V době vzniku bylo v něm zapsáno 189 hudebnin, k nimž Skuherský připsal 41 dalších. Poslední regenschori kaple Jan Křtitel Knahl pokračoval a zapsal dalších 87 skladeb; posledních 5 skladeb je připsáno jinou rukou. Třetí inventář sepsal v r. 1874 Knahl. Inventář je opisem inventáře předchozího, s vynecháním jedné paginy s anonymními skladbami sign. 14, 15, 23, 24, 32, 33, 145, 146, 147, 148, 149 a 217. Na přímluvu P. Bragata obdržel Knahl za inventář 50 zl.153 V současné době čítá sbírka 357 jednotek; z toho 350 jednotek církevní hudby, 2 nevýznamné fragmenty komorní hudby Škroupova syna Zdeňka,154 5 exemplářů Manuale pro sacris functionibus J. N. Škroupa,155 časopis Fliegende Blätter für katholische Kirchenmusik, roč. 1866 až 1868 a I. roč. (1868) časopisu Musica sacra. Ve sbírce je 34 autografů české a 6 jiné provenience, 177 manuskriptů českých, 27 italských a 6 jiných. Z tištěných hudebnin je 71 německé, 26 české a 10 jiné provenience. Skladby italských autorů Candottiho a Tomadiniho pro kapli zprostředkoval páter Alois Bragato. V roce 1872 jim předal dar šesti napoleonských zlaťáků.156 Mezi autory skladeb převažují cizinci, čeští skladatelé s výjimkou J. N. Škroupa jsou zastoupeni jen nepatrně. Velká většina skladeb vznikla v 19. století jako běžná chrámová hudba. Budiž Škroupovi připsáno k dobru, že seznámil dvůr s dvěma skladbami F. X. Brixiho; Regina coeli provedl dokonce čtyřikrát.157 V roce 1872 dal Skuherský v Innsbrucku opsat Voříškovu mši d moll,158 která byla původně napsána v r. 1824 pro vídeňskou hradní kapli a jejíž autografní partitura se nachází v Archivu Českého rozhlasu.159 Poznámky o provedení v hradním materiálu nejsou. K opětnému uzdravení věnoval císaři 24. listopadu 1852 profesor pražské konzervatoře Giovanni Gordigiani slavnostní Te deum (sign. 141). Marii Anně věnoval v r. 1843 Gaetano Donizetti Miserere (sign. 164) pro sóla, sbor a orchestr a Jacopo Tomadini responsoria (sign. 165). Vídeňský dvorní kapelník Benedikt Randhartiger160 151

Tamtéž, č. j. 176 ze 12. 12. 1922. V inventáři jsou označeny písmeny JM. 153 SÚA, HÚ, kt. 160, č. 300. 154 Smyčcový kvartet a sonáta pro klavír sign. 253. 155 Sign. 174 až 178. 156 SÚA, HÚ, kt. 158, č. 448. 157 Sign. 25. V letech 1864, 1866 a dvakrát r. 1868. 158 SÚA, HÚ, kt. 157, č. 100. Kopista Ingaz Bodendorfer obdržel honorář 36 zl. Partitura je uložena pod sign. 246. 159 Archiv československého rozhlasu Praha, tzv. Ballingova sbírka, sign. 430. 160 Narozen 1802, zemřel 1893. 152

334

Jifií ·tefan

věnoval r. 1863 Ferdinandovi sborové Libera me (sign. 162) doprovázené pouze dechovými nástroji. Všechny tyto skladby byly v kapli provedeny. Zvláštní postavení má sbírka partitur vokální polyfonie vydávaná od r. 1853 F. Pustetem v Řezně.161 Pro její eventuelní nákup neexistuje žádný doklad. Nebyla nikdy použita – hlasy nejsou rozepsány, některé svazky zůstaly nerozřezány. Ve spojení s účetními doklady hofmistrovského úřadu poskytuje sbírka další cenné informace o cenách hudebnin pražských hudebních nakladatelů a honorářích za opisy a rozpisy hudebnin pro kapli. Podle řádně vedeného vyúčtování se za jeden arch notového rukopisu platilo v letech 1852–1853 6 kr., v letech 1856–1858 8 kr. cM (konvenční mince), r. 1859 14 kr., 1861 16 kr. a 1874 20 kr. öW (rakouské měny). Na závěr této práce mi dovolte, abych se zmínil o tom, jak se projevovala tolik opěvovaná Ferdinandova dobročinnost v hudební oblasti. Abychom mohli provést srovnání, předesílám několik stručných informací o Ferdinandově majetku. Údaje jsou čerpány z účetních dokladů a ročních bilancí vypracovaných Geringerem. Po abdikaci dostal od císařského dvora ve Vídni roční apanáž na vedení pražského dvora 525 tisíc zlatých, císařovna Marie Anna kapesné (Stecknagelgeld) 52 500 zl. K tomu nutno připočíst výnosy z toskánského panství v Čechách, které obdržel ještě jako rakouský císař a které si mohl ponechati, zůstane-li natrvalo na Pražském Hradě.162 Toto panství zahrnovalo zámky v Zákupech a Ploskovicích s hospodářskými dvory, velkostatky ve středních Čechách s cukrovary, pivovary, cihelnami, vápenicemi, pilami, mlýny a kamenouhelnými doly na Kladensku. Bylo tak výnosné, že Ferdinand byl považován za jednoho z nejbohatších v říši. Z jeho výnosů financoval přestavbu kaple sv. Kříže, přestavbu apartmá, vybudování zahrady a skleníku. Značnou částku investoval do nákupu nemovitostí163 a cenných papírů a po odečtení nákladů na provoz dvora a výdajů na dary a podpory mu zůstalo ještě tolik, že mohl každoročně dotovat jak soukromou, tak tajnou pokladnu stotisíci zlatými. Aby kancelář zvládla tisícovky žádostí o podpory, které ročně přicházely, byla vypracována koncepce priorit. Na prvním místě stála římskokatolická církev, řády, kongregace, semináře, katolické školství, misie, spolky, stavby nových a opravy starších kostelů. Zde se podpory pohybovaly od stovek až po statitisíce zlatých.164 Ostatní církve dostávaly podstatně méně, výstavbu dvou synagog podpořil císař několika desítkami zlatých až v závěru svého života. Na druhém místě byly podpory jednotlivcům a obcím v případě živelních pohrom; zde již probíhala selekce a částky pohybující se ve stovkách zlatých byly spíše symbolické, vyšší částky byly poskytovány jen ojediněle v případech živelních katastrof. Rovněž tak bylo postupováno při udělování podpor jednotlivcům. Pokud žádal o podporu příslušník nižší šlechty, vojenský nebo policejní hodnostář či vdova po něm, bylo jim skoro vždy vyhověno, obyčejně částkou do 300 zl. Tisíce individuálních žádostí městské a venkovské chudiny byly z velké části zamítány,165 v případně kladně vyřízené žádosti činila podpora pouze několik zlatých. 161

Sign. 168/1 až 20. Ferdinandovi se do Prahy nechtělo, k trvalému usídlení v Praze svolil teprve v r. 1850. Bohemia otiskla 2. ledna 1862 převzatou zprávu z benátského listu „Fremdenblatt“ o koupi sídla Galliera v provincii Padua za milion třistatisíc zl., přičemž renovace přijde ještě na šestsettisíc. 164 Například na Svatopetrský haléř do Vatikánu bylo posláno stotisíc zl. 165 V r. 1864 bylo zamítnuto 1660 individuálních žádostí. Všem žadatelům bylo písemně sděleno, že „pro veliký počet žádostí nelze vyhovět“. 162 163


Program komorního koncertu v císařově apartmá 9. ledna 1860

335

336

Jifií ·tefan

Žádostí o podporu z hudební oblasti nebylo mnoho. Z institucí byla pravidelně podporována Žofínská akademie 200–300 zlatými ročně,166 penzijní fond profesorů konzervatoře (50–60 zl.), benefiční představení sboru a orchestru Stavovského divadla (150 zl.), ostatní spolky nepravidelně. Pražský Humanistický hudební spolek Celestina Müllera dostal v letech 1865–1866 po 200 zl.; další žádosti o podporu byly zamítnuty. Když v roce 1858 slavila Jednota pro zvelebení hudby v Čechách padesáté výročí činnosti, nabídla písemně Ferdinandovi členství.167 V dopise uvádí, že Jednota vydržuje konzervatoř pouze z darů šlechty; 55 tak zvaných „přispívajících členů“ platí ročně dobrovolné příspěvky ve výši 100 až 600 zlatých. Ferdinand členství odmítl pod celkem průhlednou záminkou: pro velké nároky na podpory (katolické) církvi a veřejným účelům nepřichází Ferdinandovo členství v Jednotě v úvahu. Když v roce 1861 slavila konzervatoř padesáté výročí založení, dostala podporu ve výši 126 zl.168 V roce 1865 bylo Ferdinandovi jako velkému milovníkovi vojenské dechové hudby nabídnuto členství ve spolku pro vzdělávání vojenských hudebníků – žádost byla odložena bez odpovědi.169 Spolek přátel duchovní hudby v Čechách (Verein der Kunstfreunde für Kirchenmusik in Böhmen) požádal v roce 1870 o podporu Varhanické školy v Praze170 a obdržel 300 zl.171 Kapele svého kyrysnického pluku posílal každoročně 300 zl.; když v roce 1866 měla kapela ztráty na životech a nástrojích, příspěvek nezvýšil.172 Ve spisech je i několik žádostí o vybavení kostelních kůrů varhanami a hudebními nástroji. Zpočátku byly tyto žádosti odmítány, teprve v roce 1857 bylo posláno do obce Pankraz (Jítrava) u Jablonce 200 zl.,173 na velké varhany u sv. Jakuba v Praze pak 300 zl.,174 do obce Strahn (Stranná) u Žatce 200 zl.,175 r. 1859 do Krásné Hory 100 zl. a do Krakova 500 zl.176 Kuriózní příhoda se stala se zásilkou hudebních nástrojů pro patronátní kostel v Korunním Poříčí, která se dostala omylem do Spáleného Poříčí. Při vracení zásilky bylo podotknuto,177 že takovou zásilku by také potřebovali, ale jejich prosba byla ponechána bez odpovědi, tak jako žádost učitele Jana Částky z Horní Vltavice178 o dar 19 různých nástrojů pro kůr z r. 1858. Rozdílně bylo postupováno při vyřizování žádostí jednotlivců. Regenschorimu u sv. Jakuba Josefu Krejčímu bylo posláno v r. 1855 30 zl. na tisk 34 pašijových sborů179 a následující rok 100 zl. na vydání slavnostní mše, Janu Nepomukovi Škroupovi v témže roce 100 zl. na vydání „Kirchenmusik fürs Volk“, nakladateli K. Haslingerovi za skladbu Dank und Jubelgefühle eines Oesterreichs, vydanou 166

Dostala celkem 1100 zl. SÚA, HÚ, kt. 28, č. 236. Tamtéž, kt. 141, č. 62. 169 Tamtéž, kt. 50, č. 310. 170 Tamtéž, kt. 66, č. 494. Žádost byla adresována císařovně Marii Anně. 171 Tamtéž, kt. 155, č. 359. 172 Tamtéž, kt. 51, č. 864. 173 Bohemia, 10. 4. 1857. 174 Tamtéž, 7. 5. 1857. 175 Tamtéž, 25. 7. 1857. 176 Tamtéž, 17. 3. 1859. 177 SÚA, HÚ, kt. 42, č. 32. 178 Tamtéž, kt. 28, č. 360. Požadoval dvoje housle, violu, violon, po dvou klarinetech ladění C, B, A, klarinet D, tři trompety, dva lesní rohy, bombardon, flétnu, tercflétnu a měděné tympány. 179 SÚA, HÚ, kt. 15, č. 190. 167

168


337

u příležitosti narození korunního prince Rudolfa, 25 zl.180 V roce 1854 zaslal skladatel A. G. Doretti181 Ferdinandovi hudební album, za něž byl odměněn 50 zl.; další alba z r. 1856 a 1864 byla vrácena. Z archivovaných žádostí studentů hudby o podporu byly všechny kromě jediné182 vyřízeny kladně, podpory byly ovšem značně diferencované. Nejvyšší podporu dostala dcera vdovy pro vojenském polním koncipistovi Jana Pischová: v letech 1860, 1861 a 1862 dostala od císařovny po 300 zl., v letech 1863, 1864 a 1865 po 120 zl.; od Ferdinanda celkem 170 zl. V únoru 1865 za produkci před Ferdinandem 100 zl. V r. 1865 studovala klavírní hru u Bedřicha Smetany. Následujícího roku uspořádala veřejný koncert, na němž provedla kromě Beethovena, Mendelssohna a Schumanna též Smetanovu etudu Na břehu mořském. Koncert byl kritikou příznivě přijat.183 Po ukončení studia dostala od Ferdinanda příspěvek 60 zl. na umělecké cesty. Celkem obdržela 1490 zl. Dále se její jméno v materiálech hofmistrovského úřadu neobjevuje. Tato částka převyšovala součet podpor vyplacených ostatním 14 žadatelům. Z nich nejvíce (210 zl.) dostal Johann Koschier, syn učitele ze Štýrska, student pražské konzervatoře; sto zlatých dostala vdova po vídeňském skladateli a klavíristovi Egghardovi (1834–1867) na výchovu syna k umělecké dráze,184 nejméně (30 zl.) Antonín Friedrich, studující na pražské konzervatoři hru na křídlovku.185 Ovšem nejhůře dopadl nemajetný hudebník Jan Hartig ze Smíchova, otec 4 dětí, kterému bylo posláno 6 (slovy šest) zlatých. O dvou případech dokazujících necitlivost v poskytování podpor je zapotřebí se rozepsat obšírněji. Za informace můžeme poděkovat policejnímu inspektorovi Presslovi.186 V prvním případě jde o posluchače 6. ročníku konzervatoře v oboru violoncello Josefa Kompita z Prahy-Vyšehradu. Pressl v hlášení uvádí, že žadatel pochází z chudých poměrů, jeho otec byl sluhou ve skladě, matka je fabrička s denní mzdou 30 kr. Od profesorů konzervatoře dostává Kompit dobrá vysvědčení. Žadatel by chtěl nastoupit do orchestru, ale nemá vlastní nástroj a ten, dobré kvality, podle údajů odborníků, stojí u mistra houslaře Sitta asi 100 zl. Ferdinand poslal pouze 30 zl. Podobně dopadl další student Antonín Schoch z Mníšku.187 Na koupi kontrabasu v ceně přibližně 150 zl. mu bylo poskytnuto jen 50 zl. Naproti tomu manželka pensionovaného poručíka armády Schliera dostala na koupi klavíru pro malého schovance 100 zl. „aby se jednou mohl hudbou živit“.188 Touto kapitolou, pro Ferdinanda nepříliš lichotivou, končím. Předložená fakta, opírající se o archivní dokumenty, ukazují Ferdinandův vztah k hudbě jako povrchní. Vzhledem k jeho nemoci se mu hudba stala po usídlení na Pražském Hradě dominantní zábavou; z toho vyplývá orientace na lehčí žánry a kuriozity. Pražského hudebního života, kromě několika návštěv Stavovského divadla, se ne180

SÚA, HÚ, kt. 30, č. 674. Vlastním jménem Alois Gold, povoláním ministerský úředník. 182 SÚA, HÚ, kt. 54, č. 665. Žádost o podporu na vyučování zpěvu pro patnáctiletou dceru invalidy Jaroslavu Blahutovou. Nejmenovaný učitel žádal 15 zl. měsíčně. 183 Bohemia, 1. 5. 1866. 184 SÚA, HÚ, kt. 59, č. 516. 185 Tamtéž, kt. 54, č. 627. 186 SÚA, HÚ, kt. 56, č. 316. Totožnost či příbuznost s Gottfriedem Angererem [cf. Riemann: Musiklexikon] zatím neprokázána. 187 Tamtéž, kt. 47, č. 478. Žadatel měl sedm [!] sourozenců. 188 Tamtéž, kt. 54, č. 613. 181

338

Jifií ·tefan

účastnil. Velké pražské události – návštěva F. Liszta s uvedením jeho Ostřihomské mše, velké Wagnerovské premiéry, koncerty konzervatoře, velká oratoria Žofínské akademie – to vše šlo mimo jeho svět. I v liturgické hudbě v kapli sv. Kříže se hrál pouze běžný repertoár, pro nejvýznačnější církevní svátky pašijového týdne neměnný, převzatý z vídeňské dvorní kaple. Address: Jiří Štefan, Pod sokolovnou 188, 25 246 Vrané nad Vltavou, tel. 257 760 566 e-mail: [email protected]

Příloha Seznam koncertů v apartmá 1. 2.

3.

4.

5.

6. 7. 8. 9.

10. 11. 12.

13.

Koncerty v apartmá zahájil klavírní virtuos Alexander Dreyschock na večerním soirée dne 16. března 1851. O koncertu se zmiňuje Bohemia 20. 3., program není uveden. Dne 22. března 1852 hrál na soirée u císařovny klavírista Josef Bezecný (starší nebo mladší?). Program není uveden, za vystoupení obdržel cylindrické hodinky. Pramen: Bohemia, 6. 4. 1852. Dne 19. dubna 1953 v apartmá účinkovali František Škroup na klavír, zpěváci Steger, Brachts, Jandová, Wagner. Za vystoupení obdrželi po 15 dukátech. Program není uveden. Pramen: účetní doklady. Dne 4. listopadu 1854 hrál v Zákupech citerista Umlauf z Vídně (data neznáma), který se předtím představil 4. srpna nejvyššímu hofmistrovi hr. Bissingerovi. Pramen: denní hlášení, kt. 169. Dne 19. dubna 1855 během večerního čaje vystoupili: s písněmi Ave Maria od F. Schuberta Mayerová, Le chemin der Paradis od J(akoba?) Blumenthala Marchesi, který ještě zazpíval Tarantelu od Rossiniho a píseň Ich muss nun einmal singen od (K. Gottgrieda Wilhelma) Tauberta (1811–1891). Hlavní osobou koncertu byla klavírní virtuoska Wilhemina Claussová (1834–1907) s přednesem dvou skladeb – Fantazií na motivy opery Lucie z Lammermooru a Lisztovou Uherskou rapsodií. Pramen: denní hlášení, kt. 169. Dne 23. července 1855 zpíval v Zákupech člen operního souboru Stavovského divadla Guglielmi 8 písní. Pramen: denní hlášení, kt. 169. Dne 7. února 1856 dostala dvorní stáj příkaz, aby přivezla virtuosa von Adelburga (data nezjištěna) a Škroupa na Hrad. O vystoupení údaje chybí. Pramen: denní hlášení, kt. 169. Dne 13. února 1856 účinkovala v apartmá před císařským párem skotská zvonkohra ze společnosti misz. Ella. Podrobnosti neuvedeny. Pramen: denní hlášení, kt. 169. Dne 8. března 1856 koncertovala v apartmá Klára Schumannová. Program neuveden. Na veřejném koncertě v Praze hrála Beethovena, Mendelssohna a Schumanna. Pramen: denní hlášení, kt. 169. Dne 26. března 1856 zpívali v apartmá tyrolští zpěváci. Počet zpěváků a repertoár neuveden. Pramen: denní hlášení, kt. 169. Dne 12. listopadu 1856 komorní koncert v apartmá (viz přiložený tištěný program, s. 329). Za organizaci koncertu obdržel Škroup 50 zl. (kt. 131, č. 324). Dne 29. května 1857 (v předvečer Ferdinandových jmenin) měl být uspořádán koncert v apartmá (viz přiložený program, s. 314), který se pro onemocnění malé arcikněžny nekonal. Referovala o něm i Bohemie. Dne 12. srpna 1857 hrál v Zákupech klavírista James M. Wehli. Program neuveden. Pramen: denní hlášení, kt. 170.


339

14. Dne 5. listopadu 1857 hrála v apartmá klavíristka Hoffmannová von Werndheim. (Data nezjištěna.) Pramen: denní hlášení, kt. 170. 15. Dne 21. listopadu 1857 hrála v apartmá cikánská hudba kapely pěšího pluku E. H. Ernst. Pramen: denní hlášení, kt. 170. 16. Dne 13. prosince 1857 po obědě vystoupila teprve jedenáctiletá klavíristka Julie Svobodová. Bližší podrobnosti chybějí. Pramen: denní hlášení, kt. 170. 17. Dne 20. prosince 1857 koncert skladatele a houslisty Antonia Bazziniho a klavíristky Rudolfiny Sacherové. Program – skladby Bazziniho: L’Absence pro housle, Transkripce na romanci z op. Lucrezia Borgia od Donizettiho, Fantazie Souvenir de la Somnambule a Caprice caractéristique La Ronde des lutius. Sacherová přednesla Fantazii na operu Il Trovatore od Gorii a La danse des Fées od A. Jaella. Program je vypsán v denním hlášení, kt. 170, kde je též poznámka, že se koncert uskutečnil po obědě. 18. Dne 22. února 1858 v 15. hodin vystoupil klavírista Julius Egghardt. Podrobnosti neuvedeny. Pramen: denní hlášení, kt. 170. 19. Dne 5. dubna 1858 vystoupila v apartmá harfenistka Mesmerová. Podrobnosti neudány. Pramen: denní hlášení, kt. 170. 20. Dne 3. července 1858 vystoupili v Zákupech 3 tyrolští zpěváci. Podrobnosti neudány. Pramen: denní hlášení, kt. 170. 21. Dne 23. října 1858 vystoupila v apartmá zámku Ploskovice cikánská hudba pěšího pluku E. H. Ernsta. Podrobnosti neudány. Pramen: denní hlášení, kt. 170. 22. Dne 19. listopadu 1858 komorní koncert v apartmá Pražského Hradu. Přiložen tištěný program (viz s. 308). Pramen: denní hlášení, kt. 170. 23. Dne 7. prosince 1858 se Bohemia zmiňuje o přehrávce mladého klavíristy Treiblera z Grazu (snad Vilém Treiber, klavírista a dirigent, narozen 1838 ve Štýrském Hradci, zemřel 1889 v Kasselu). Podrobnosti chybějí. 24. Dne 11. února 1859 otiskla Bohemia zprávu, že „včera se dostalo slečnám [houslistkám Karolině a Virginii] Ferni cti nechat se slyšet před Jeho Majestátem císařem Ferdinandem.“ 25. Dne 27. března 1859 po obědě opět hrála Klára Schumannová. Program neuveden. Pramen: denní hlášení, kt. 170. 26. Dne 2. dubna 1859 též po obědě hrála klavíristka Teinzmannová. Pramen: denní hlášení, program neuveden. Pramen: denní hlášení, kt. 170. 27. Dne 9. ledna 1860 komorní koncert v apartmá (viz přiložený tištěný program, s. 335). Karolina Tiefensee dostala 20, Božena Svobodová a Julius Pisařovic po 15 dukátech ve zlatě, Škroup 50 zl. Pramen: kt. 137, č. 102. 28. Dne 16. července 1860 v Zákupech hrál klavírista Hermann Altschul z České Lípy. Pramen: denní hlášení, podrobnosti neudány, kt. 171. 29. Dne 13. prosince 1860 koncert v apartmá. Účinkovali: zpěvačka Pauline Lucca (na učetním dokladu chybně Delucca) za honorář 20 dukátů, flétnista A[dolf] Thersak za 30 dukátů, Jan Nepomuk Škroup dostal za klavírní doprovod 50 zl. Pramen: kt. 139, č. 54. Program neuveden. 30. Dne 29. května 1861 (v předvečer Ferdinandových jmenin) odpadl koncert, na němž měli účinkovat zpěváci Berghauerová, Schmidtová, Tipková a Strakatý. Pramen: denní hlášení, kt. 171, Bohemia. 31. Dne 20. července 1861 v Zákupech hrál opět klavírista Hermann Altschul z České Lípy. Pramen: denní hlášení, kt. 171. Za ländlery dostal 25 zl. 32. Dne 1. srpna 1861 v Zákupech účinkovali během návštěvy arcivévody Karla Ludvíka zpěvák von Bukovicz a klavírista F. Decker z Teplé (data obou nezjištěna), kteří si vyžádali předem ke koncertu povolení. 33. Dne 28. listopadu 1862 vystoupila v apartmá klavíristka Alfonsina B. Weiszová (data nezjištěna). Obdržela honorář 20 dukátů, za uspořádání koncertu dostal Škroup 50 zl. Program neuveden.

340

Jifií ·tefan

34., 35. Ve dnech 16. června a 16. července roku 1863 hrál v Zákupech již známý Hermann Altschul. Program tentokráte není uveden. Pramen: denní hlášení, kt. 172. 36. Dne 6. února 1864 večer v apartmá vystoupil slepý klavírista Josef Labor při příležitosti svého pražského koncertu. Pramen: denní hlášení, kt. 172, program není uveden. 37., 38. Ohlášené koncerty na 13. března (hráč na harmonium prof. Zellner) a 31. března roku 1864 (klavírista Rudolf Willners) se pro Ferdinandovu nemoc nekonaly. Pramen: denní hlášení, kt. 172. 39. Dne 23. dubna 1864 v odpoledních hodinách hrála klavíristka Čermáková. Pramen: denní hlášení, kt. 172, program neuveden. 40. Dne 3. listopadu 1864 se v apartmá uskutečnila produkce fyzika a virtuosa Krátkého-Beschika (data nenalezena). Pramen: denní hlášení, kt. 172, program neuveden. 41. Dne 23. února 1865 vystoupila v apartmá klavíristka Jana Pischová, chráněnka císařovny Marie Anny. Pramen: denní hlášení, kt. 173, program neuveden. 42. Dne 6. dubna 1869 po tabuli hrál harfenista Karl Oberthür půl hodiny pro vévody z Modeny. Pramen: denní hlášení, kt. 174, program neuveden.

Die Musik im Leben Kaisers Ferdinand I. des Gütigen nach seiner Abdankung und Niederlassung auf der Prager Burg in den Jahren 1848–1875 Jiří Štefan Durch die Auswertung der Archivbestände des höchsten Hofmeisters im Zentralen Staatsarchiv und der zeitgenössischen Tagespresse (Bohemia) ist es gelungen, Ferdinands Verhältnis zur Musik zu dokumentieren. Dazu gehört seine Teilnahme am Prager musikalischen Leben, Konzerte in seinen Wohnräumen, die täglichen Klavierkonzerte sowie die Musik in der Heiligen Kreuzkapelle der Prager Burg. Gleichzeitig konnten einige irreführenden Informationen in der nicht gerade zahlreichen Biographie- und Erinnerungsliteratur revidiert werden – an erster Stelle die Angaben zu Smetanas Vorspielabenden. Nach der Niederlassung auf der Prager Burg und dem Wegfall seiner Herrscherpflichten, konnte sich der 55-jährige Ferdinand ganz seinen Interessen widmen, wobei die Musik an erster Stelle stand. In seiner Jugend genoss er eine eher passive musikalische Erziehung – Berichte über sein tägliches mehrstündige Klavierspiel sind genauso irreführend, wie seine angeblichen täglichen Theaterbesuche. Der Musikbetrieb auf der Prager Burg hatte seine Besonderheiten – im Unterschied zu Wien waren die Musiker in Prag nicht Angehörige des Hofes mit einem festen Gehalt und Pensionsanspruch. Sie wurden es auch nie, obwohl sich Jan Nepomuk Škroup und später František Zdeněk Skuherský darum bemühten. Die Pianisten, die regelmäßig für den Kaiser spielten, hatten zwar ein festes Monatsgehalt, dieses wurde ihnen allerdings gekürzt, wenn Ferdinand vorzeitig in die Sommerferien aufbrach. Die Musiker der Heiligen Kreuzkapelle erhielten ein ähnliches Honorar wie es in den anderen Prager Kirchen üblich war. Das Anfordern von Kompositionen aus der Wiener Hofkapelle zeugt vom konservativen Geschmack des kaiserlichen Ehepaares. Der Chor verfügte über keine eigenen Instrumente, die Musiker verwendeten ihre eigenen, größere (Pauken und Kontrabasse) liehen sie sich im Theater [!] und beim St.-Veits-Chor. Die Studie beschäftigt sich weiterhin mit Ferdinands Wohltätigkeitsaktivitäten im Musikbereich, die im Vergleich zu anderen Bereichen sehr bescheiden war. Deutsch von Ivan Dramlitsch

308 Jifií tefan. Program komorního koncertu v císařově apartmá na Pražském Hradě 19. listopadu 1858

Recommend Documents