3. vydání časopisu Existenciály. Medard Boss A Psychiatrist Discovers India

3. vydání časopisu Existenciály. Medard Boss A Psychiatrist Discovers India - 1965 Smysl je v popředí knihy Medarda Bosse o psychiatrovi, jenž objevuje Indii, aby dospěl k přesvědčení, že „spirituální dimenze nese veškeré bytí“. Dílo o fascinujícím dialogu duchovních tradic nám přibližuje Bc. Josef Hejný. Boss dospívá k poznání, že pravda není teoretický koncept, ale způsob prožívání bytí. Podle Medarda Bosse může být psychoterapeutem jen člověk se skutečnou a hlubokou znalostí lidské přirozenosti a podstaty. Doktor, který ví, jak a proč se zde nacházíme. Mladá západní psychologie, která si svou metodologii půjčuje z přírodních věd vidí člověka jako věc, jakou soubor objektů, které se dají měřit, stejně jako kterékoli jiné. Západní psychologie nám neříká vlastně vůbec nic o subjektivitě subjektu, o osobitosti osoby a o vědomí naší mysli. Stejně tak o nám neříká nic o tom, jak jsou tyto fenomény propojeny mezi sebou a jak komunikují s prostředím. Naše psychologie nám nikdy nezodpověděla otázku, co je to svoboda. Nevysvětluje nám ani to, proč jsme zde na světě, nebo jestli je náš život opodstatněný. Psychoterapeut, který spoléhá jen na tuhle vědu je odsouzen k tomu, že přesně neví, co dělá, z jakého důvodu a k jakému účelu. Z tohoto důvodu také západní psychoterapeut nemůže držet krok s roustoucím počtem pacientů, kteří nepřichází s jasně vymezitelnými neurotickými symptomy, ale trpí „jen“ tím, že nenachází smysl. Zmocnila se jich prázdnota, která je uvrhuje do zoufalosti s otázkou: „Proč je něco spíše než nic? Proč spíše jsem, než-li nejsem?“ To jsou všechno problémy a otázky, na které je psychologie příliš mladá. Jsou ale psychoterapeuté, kteří se v takto hlubokých otázkách mají o co opřít – o křesťanskou nauku. Ta poskytuje všechny odpovědi o lidské existenci, podstatě a o lidském osudu. Nicméně stále více lidí se s psychickými obtížemi obrací místo duchovních na psychoterapeuty, a to včetně duchovních samých. Jako kdyby křesťánská víra, nebo její představitelé stále častěji ztráceli autentickou spirituální vitalitu. Medard Boss si toto všechno uvědomoval a špatně snášel. S řadou věcí neuměl svým pacientům pomoci, neměl dostatek znalostí a odpovídající terapeutické techniky. Jednoho dne si uvědomil, že indická věda o člověku je ve zmíněných otázkách o mnoho napřed. Nejlepší indičtí myslitelé už přes čtyři tisíce let soustavně zkoumají základ člověka a jeho světa. Začal tedy studovat a přes deset let studoval indickou filosofii, psycholologii a různé staré náboženské texty. Podle svých slov se toho mnoho naučil a přesto věděl, že neumí nic. Mnoho toho bylo v knihách naznačeno, ale to podstatné bylo ztraceno v překladu. Čím déle se Boss zabýval těmito otázkami, tím mu bylo jasnější, že spolehlivé informace nezíská nikde jinde než přímo na místě, v Indii. Potřeboval se setkat s učenci, kteří nejen měli vědomosti, ale kteří je žili. Potřeboval je vyhledat, být v jejich přítomnosti a učit se přímo od nich. Jak by se tam ale mohl v životě dostat? Zhruba v té době se stalo něco, co Boss v knize nazývá „prvním indickým zázrakem“. Na jeho stole se objevil dopis, ve kterém byla pozvánka s nabídkou hostující profesury na Severoindické univerzitě v Lucknow. Tato vzácná kniha obsahuje tři takové „indické zázraky“ a mnoho dalšího. Následující text se skládá z několika volně vybraných a přeložených ukázek. Kapitola „Na stopě indické moudrosti“ / „In search of the wisdom of India“ (str. 90) Medard Boss se během svého působení na indických a indonéských univerzitních lékařských fakultách

snažil prohloubit porozumění skutečné přirozenosti člověka ve vztahu k esenci jeho bytí. Cíl jeho zkoumání má tedy spíše filosofický ráz, nicméně postupuje tak, aby se toto poznání ukazovalo v konfrontaci s intelektuálními základy západní psychologie a medicíny. Smyslem jeho práce je tak prohloubit a rozšířit západní antropologická vodítka na cestě k porozumění člověku ve světě. K vysvětlení tohoto svého cíle zdůrazňuje, že nikdy neexistovala a existovat nebude medicína, natož psychoterapie, která by nevycházela z nějaké předem dané filosofické premisy o člověku a jeho přirozenosti, jeho světě a inherentního vztahu mezi nimi. Každý lékař a psychoterapeut již z nějaké filosofické premisy vychází, ať už si je toho vědom, nebo ne. Toto filosofické zakotvení přístupu ke člověku a jeho existenci vůbec je zřídka tématizovanou samozřejmostí, která má však podstatný vliv na podobu každého terapeutického konání. Boss doufal, že co nejvíce naučí od sáddhuů – mužů, kteří se vydali spirituálnímu životu a vzdali se všeho materiálního vlastnictví, kromě svého těla. Doufal, že se naučí více, než nabízí moderní věda a starodávné texty. Tito muži – saddhuové se vzdali všech pozemských slastí, aby dosáhli toho nejvyššíhoiho lidského cíle – poznání absolutní pravdy a osvobození se od veškerého utrpení. Sádhuů tenkrát v Indii žilo cca 8 milionů. Je pozoruhodné, že z pohledu sociálně-ekonomického jsou tito mužové pro společnost jen přítěží. Převážně žebrají a obecně parazitují na národním hospodářství. Přesto se dosud těší nezištné ochraně od obyvatelstva před veškerými pokusy vlády tyto svaté muže nějakým způsobem integrovat do ekonomického a politického systému (veškerá hromadná doprava je pro ně například zdarma, ne oficiálně, ale nikdo by si zkrátka nedovolil po nich poplatek vyžadovat). Nezištnost je zde však pouze ekonomická. Motiv této ochrany svatých mužů od lidí je očekávání benefitů v duchovní rovině, které stále ještě většina Indů přikládá větší hodnotu než ekonomickému růstu (díky víře v nesmrtelnou duši a karmu). Aspoň tak tomu bylo podle Bosse ještě v padesátých letech 20.století, dnes by to byla otázka k diskuzi. Řada z těchto mužů, se kterými měl možnost Boss mluvit se do konverzace buď nehrnula, nebo očekávala z konverzace nějaký finanční zisk. Ti, kteří po zisku nešli také často nabízeli vědění, které se pohybovalo ve víceméně naučených frázích ze starověkých svatých knich. Dle Bossova svědectví z těchto mužů ani nešlo cítit, že jejich vnitřní síla, svoboda a klid dosahuje takové míry, aby mohla inspirovat nebo obohacovat ostatní. Přesto se Bossovi už v prvních dvou týdnech jeho pobytu v Indii podařilo setkat se čtyřmi v Indii nejznámějšími profesory filosofie a psychologie, kteří trpělivě a vstřícně Bossovi odpovídali na jeho otázky směřující k jejich filosofickému pohledu na člověka jako bytost. Tato setkání byla pro Bosse inspirující co do náhledu na prameny východní filosofie a rozšíření rejstříku relevantní literatury, nicméně měl pocit, že pravá podstata indické moudrosti mu stále uniká. Uvědomil si znovu, že to podstatné z východního učení nelze získat z knih ani přednášek. Přední profesoři indických univerzit se nezávisle na sobě shodli v jednom (a stále to Bossovi opakovali), že skutečné poznání pravdy o lidské podstatě a povaze reality lze dosáhnout jen skrze individuální, odevzdanou a trpělivou meditační praxi a duchovní rozvoj. Zároveň uznali, že oni nejsou těmi, kteří tohoto poznání dosáhli, považovali se stále příliš za „muže světa“, jak to jeden z nich nazval. Přesto svěřili Bossovi cenná svědectví o několika mužích a ženách, kterým se spirituální praxí podařilo tohoto nejvyššího poznání údajně dosáhnout. Než se Medard Boss vydal mimo civilizaci, aby vyhledal tyto svaté muže a ženy, měl ještě naplánované setkání s jedním proslulým profesorem tradiční ayurvedické medicíny na Hindu univerzitě ve Váránasí. Tento profesor byl znám svým nekonvenčním přístupem k léčbě, ve které více než tradiční ayurvédskou přírodní medicínu využíval spirituální zdroje starověké indické filosofie a náboženství. Nejprve byl Boss dvakrát v ten samý den panem profesorem odmítnut a odkázán na pozdější hodinu,

a to i přesto, že měl s sebou doporučijící dopis od rektora univerzity, kde proslulý profesor pracoval. Když se Boss, odhodlán setkání uskutečnit, vrátil potřetí, byl vřele přijat. Čekal na něj nejen pan profesor, ale i tucet jeho nejlepších žáků, kteří žádali o dovolení si vyslechnout rozhovor dvou velkých osobností západní a východní psychosomatické medicíny. Pan profesor otevřel rozhovor vyprávěním staré indické legendy o králi, který ve své prostoduchosti věřil, že realitou je pouze to, co se dá vidět a zakusit smysly. Vše ostatní považoval za faleš a podvod. Bůh Indra, v té době nejvyšší z indických bohů si všiml hloupostí tohoto krále-materialisty a aby ho naučil, uvrhl ho do lesa, proměnil sám sebe ve zloděje a krále spoutal. Vyhrožoval mu smrtí v případě, že se okamžitě nevzdá celého svého království v jeho prospěch. Vzdal se. Potom dal chudému králi na výběr, jestli chce zemřít, nebo raději mít useknuty obě ruce a nohy. Král souhlasil s vlastním zmrzačením. Když se bůh Indra po tom všem své oběti zeptal, zda chce zemřít nebo vypít jed, který ho uvrhne do věčného bezvědomí, bývalý král si bez váhání vybral smrt. Tato legenda je jednou z mnoha legend, které směrují dotazy o povaze reality správným směrem. Jak může doktor léčit bez vědění toho, co je skutečné? Jak může vědět, co v pacientovi musí být zachráněno, co musí být léčeno? Zmíněna legenda ukazuje, že i krátkozrakému člověku se zjeví, že to nejdůležitější, podstata bytí, nemůže býti ve vnějším světě, majetku či moci, není v králování, dokonce ani ve vlastnění fyzického těla nebo života samotného. Existuje něco, co je nad těmito věcmi. Je to jakési absolutní božské vědomí, pro které jsou všechny věci jako takové, včetně jednotlivého lidského já, periferní. Tato spirituální dimenze nicméně nese veškeré bytí, a proto právě díky ní a z ní se věci zjevují skutečně takové, jaké jsou. Pan profesor pak jde přímo k jádru problému, který podle něj sužuje moderního člověka. Většina lidí v současné době dělá tu chybu, že redukují tuto spirituální dimenzi na svoje subjektivní ego-vědomí. Je to přesně tato chyba, která staví člověka do velmi domýšlivé pozice. Věří, že jeho jednotlivé, malé ego je jediným nositelem, tvůrcem, režisérem i interpretem veškeré reality, že o všem rozhoduje a že něm vše stojí a padá. Tato „mánie“ vede k obrovské inflaci ve skutečnosti nepatrného lidského ega a paralelně k obrovskému nárustu vůle k moci, která je reakcí na tuto inflaci. Aby se tento mechanismus udržel, je nutné, aby byl vystužen etikou – pravidly hry. Zesilují tak vnitřní nároky na lidské chování, které vytváří někdy nesnesitelný tlak. Člověk přeceňuje roli svého subjektivního ega v rozhodování o morálních nebo nemorálních lidských věcech. Myslí si, že o všem rozhoduje a mimoděk pro sebe vytváří zátěž, pod kterou se hroutí. Díky takovému stavu mysli lidstva vzniká atomová bomba, která není ničím jiným než externalizovaným materiálním aspektem titěrného lidského ega, které z obrovského tlaku mohutně exploduje. Pan profesor pokračuje výkladem souvislostí daného problému s léčbou pacientů. Je podle něj rozhodující, zda si pacient uvědomuje, že jeho lidské ego, jeho já, zde není ze své vlastní milosti. Vysvětluje, že jednotlivé „já“ se přece ve světě nemůže zjevit ze svých vlastních zdrojů, že se samo ze sebe nevyvýjí. Samo o sobě nikdy nestojí, není možné, aby bylo odděleno od veškerého dalšího bytí a tím od absolutního vědomí – nebo boha, chcete-li. Každé subjektivní ego-vědomí je vždy již součástí všudypřítomné spirituální dimenze, kterou Indové nazvývají Brahman. Lidské ego je mnohem užším polem, užším vědomím než Brahman a proto člověk musí dovolit vstoupit širšímu vědomí do své existence a nechat ho být, ať lidský život směruje. Tímto krokem se ztrácí hrozba nebezpečné inflace ega a předchází se vzniku té existenciální tíhy, která na člověka dopadá v opomíjení spirituální dimenze bytí. Zde důležitá poznámka – podřízení subjektivního ega-vědomí absolutnímu neznamená jeho opuštění nebo znicotnění, jak je někdy chybně západními psychology vykládáno. Jde spíše o vytvoření, nebo spíše zvědomění vztahu těchto entit, který tu vždycky byl, jen byl zahalen ve stínu ega. K odstranění „egoistické megalomanie“ podle profesora ayurvédy často dochází po silném otřesu, traumatu nebo katastrofě. Pakliže se ale pacientovi i lékaří podaří ego skutečně dát stranou, léčba se stává snadnou.

Úplně se proměňuje vztah pacienta a lékaře, mizí potřeba za cokoli platit, ztrácí se lékařská ambice uzdravit za každou cenu, mizí lékařská hrdost. Jediné, podle čeho se takový lidé řídí, je pravidlo „nechat být“. Nechat pacienta žít v obnoveném vědomí vztahu k absolutnímu, které ho nepředstavitelně přesahuje. Po tomto výkladu představil pan profesor M. Bossovi některé ze svých bývalých pacientů. Boss si vybavuje zvláště jednoho, kterého blíže popisuje jako 35-ti letého urostlého muže, který sloužil několik let na vysokém postu v indické armádě. V léčbě u pana profesora byl tři měsíce pro své chronické koktání, kterým trpěl 14 let a často bylo tak silné, že se mohl s ostatními dorozumívat jen psanou formou. Pan profesor v léčbě postupoval následovně – na celou dobu léčby vzal pacienta k sobě domů a staral se o něj jak o vlastní syna, jedli spolu, dokonce spolu spali v jedné místnosti přestože pacient byl muslim, jeho lékař Brahman a měli odlišné zvyky. O takto „jednoduchých“ postupech, které vedli u úplnému vyléčení slyšel Boss v Indii mnohokrát a několika z nich i přihlížel. Bylo těžké pochopit, že svými sofistikovanými terapeutickými nástroji by pravděpodobně tak výrazných léčebných úspěchů nedosáhl, ba je paradoxně oddaloval. Debata profesora ayurvédy a profesora Bosse se poté stočila na Bossovu touhu osvojit si tuto blahodárnou víru v božskou podstatu všech fenoménů a být schopen ji předávat svým studentům na západě. Profesor zdůraznil, že se nejedná tolik o víru, jako o přímou zkušenost, zážitek absolutní jednoty všeho, co je. Takový cíl je dostupný jen dlouhodobou, osobní a initmní sprituální praxí a studiem. K tomuto úsilí, k práci v tomto směru je západní člověk stále ještě, nebo možná už, nevnímavý. Už jen takovéto rozhovory, pomyslel si Boss, by měli dobrý vliv na náš západní svět. Svět, ve kterém je tichý hlas duše neslyšitelný přes hluk všudypřítomné techniky. Rozhovor obou mužů pokračoval dlouho do noci. V jeho závěru překvapil pan Profesor svého hosta následující radou: „Kdykoli je to možné, vyhýbejte se společnosti povrchních, materiálně založených a indiskrétních lidí. Vaše schopnost léčit poroste, budete-li obklopen osvícenými přáteli. Budou vaší ochranou před úpadkem duše, který přítomnost lidí na zcestí přináší.“ Nyní Boss chápal, proč byl nejprve několikrát vystaven odmítnutí. Profesor takto zkoušel všechny, kteří k němu přicházeli. Pokud vytrvali, věděl, že mají zájem o skutečné setkání. Veškeré pochyby o pravdivosti této domněnky Boss ztratil, když ji vyslovil nahlas – profesora i jeho žáky to ohromně pobavilo a setkání končilo za spikleneckého smíchu všech zůčastněných. Nebyla to poslední zkouška trpělivosti, která Medarda Bosse čekala. Měl před sebou ještě jedno setkání s mužem, o kterém dosud slyšel od svých indických přátel nejvíce. Slyšel, že tento muž žil třicet let ve skromném příbytku v džungli, kde se v ústraní věnoval meditaci. Až po této době, kdy se mu podařilo odpoutat od všech obvyklých egocentrických vazeb se rozhodl k návratu do společnosti, aby zdroje svého poznání zpřístupnil i těm, kteří o něj budou mít zájem. Žil na východě, kam Bossovi trvala cesta rozpáleným indickým vlakem skoro celý den. Boss už tušil, že fakt, že je ohlášen, v Indii nemusí k úspěchu stačit. Prvni den strávil Boss dvě hodiny na dvoře domu tohoto svatého muže jenom proto, aby se dozvěděl, že Mahatma je zaneprázdněn. Byla zde však naděje, že by mohl být k dispozici za týden. Boss se tedy vrátil za týden, aby zjistil, že Mahatma je kdesi na cestě. Třetí cestu už nenechal náhodě a v případě neúspěchu si zajistil jiný program. Chtěl navštívit žáka tohoto učitele, který byl považován co do indické filosofie, psychologie a spirituality za nejvzdělanějšího. Protože došlo na tento alternativní plán, rozhodl se Boss učence skutečně vyhledat. Našel muže, který byl tak zavalen knihami, že v místnosti nebylo ani místo pro židli a stůl. Jen knihy, papíry a inkoust. Bylo to zvláštní setkání. Starý mudrc sice uměl anglicky, ale nemluvil. Boss se zdrženlivě představil s dopisem od svých přátel a vyřídil jejich pozdravy. Mudrc zvedl hlavu a dlouze se na něj potichu díval. Poté mu pokynul, aby se usadil a zeptal se ho na pár ordinérních otázek. Boss nemohl překonat pocit jakési nepřístojnosti:

„Přicházel jsem s tolika hlubokými otázkami ve své mysli, ale v té chvíli jsem si nemohl vzpomenout na jedinou z nich. Zkrátka mě nenapadalo nic, co bych mohl nebo chtěl říci. Sdílené ticho se rychle stávalo neúnosným. Nikdy předtím jsem se necítil tak přebytečný a prázdný v přítomnosti jiného člověka. Měl jsem pocit až fyzické intenzity, jako kdyby mě neviditelná ruka vyprováděla zpět ke dveřím. S velkým přemáháním jsem alespoň vyjádřil obavu, že mistra vyrušuji v práci a měl bych odejít. Rychle přikývl na znamení, že jsem situaci porozuměl správně. Venku na ulici jsem zjistil, že jsem v tom nehostinném domě stravíl necelých deset minut. Já však toto své totální duševní selhání prožíval jako mučivou věčnost.“ Po této nepříjemné zkušenosti Bosse čekal další pokus o setkání s Mahatmou, který nechtěl propásnout. Po další cestě přeplněným vlakem se opět ocitl na dvoře domu, kde Mahatma bydlel a sloužil. Jestli byl Boss na něco již připraven, bylo to čekání. Za dobu strávenou v Indii pochopil, jak malou roli tam hrajou jednotky času měřené hodinkami, tím slavným vynálezem jeho rodné země. Mezi svatými muži jako by měřený čas ani neexistoval. Čekání mu nyní ale zpříjemňoval krásný výhled na řeku a harmonické zvuky Sitáru, na který hráli mistrovi žáci. Po dvou hodinách pro Bosse přišel jeden ze služebníků s tím, že ho Mahatma přijme. „Museli jsem si udělat cestu skrz dav lidí tlačících se na malé chodbě, který právě přijel za Mistrem z nedalekého města. Byli tam žebráci v roztrhaých hadrech vedle bohatých můžů a žen v hedvábných šatech. Byl to zástup lidí, kteří přicházeli každý večer. Jeden po druhém si před Mahatmu klekali, dotýkali se jeho bosých nohou a obdarovávali ho květinami a ovocem. Když jsem přišel na řadu, trochu zmateně se na mě podíval, jako kdyby právě poprvé spatřil bělocha. Můj průvodce poté Mahatmovi pár slovy vysvětlil, kdo jsem. Jeho rysy se najednou proměnili a Mahatma mě přivítal hřejivým, laskavým úsměvem. Stejně jak se jeho úsměv objevil, tak ale i zmizel. Tento vytoužený moment setkání se skutečně osvíceným mužem skončil rychleji, než začal. Opět se tvářil jako obyčejný člověk, trochu prázdně. Můj průvodce už mě vedl ke dvěřím, aby se dostalo i na další, kteří čekali ve frontě za mnou. Tak tohle bylo ono? Tenhle jediný prchavý moment, pouhý úsměv od svatého muže má být odměna za to, že jsem třikrát absolvoval vyčerpávající cestu dlouhou jako z Říma do Hamburgu? Jen tohle jediné krátké vzedmutí je všechno, co si odnáším? Odcházel jsem naprosto zklamaný a rezignovaný. Začal jsem si hrát s myšlenkou, že je čas se k Indii otočit zády a vrátit se do Evropy. Vždyť jsem právě ztratil šest týdnů života tím, že jsem se pokoušel najít a setkat se s duchovně realizovanou bytostí, skutečně osvíceným člověkem. A tohle je výsledek. S těmito myšlenkami jsem se procházel ulicemi, až jsem se ocitl na hlavním náměstí. Bylo přeplněné. Všude lidi, rikšy, auta a krávy, které jediné to šílenství brzdili, protože bohorovně stáli v ulicích a blokovali je. Kolem si hráli děti, naháněli slepice a kvičící selata. Zrovna jsem pozoroval muže, který se majéstatně pohupoval mezi hrby svého velblouda, když se mi začalo zdát, že mezi tím vším slyším své jméno. Otočil jsem se a uviděl mladou mnišku v žlutých šatech, jak s mým jménem na rtech spěchá úzkou a přeplněnou ulicí. Doběhla ke mně, aby mi celá udýchaná předala zprávu. Mistr se táže, zda-li bych měl zájem a čas odjet zítra s ním a jeho přáteli do kláštera mimo město, na dva až tři týdny. Tam bychom jistě našli čas a prostor na všechny otázky, odpovědi a společnou meditaci. Tak začalo to, co jsem nazval mým druhým indickým zázrakem.“ Boss si díky vřelé náklonnosti mistra brzy získal i zájem a péči ostatních studentů a následovníků, kteří se na něj zprvu dívali trochu obezřetně. V 50. letech ještě nebyli moc zvyklí, aby bílí muži sdíleli jejich zájem o duchovní poznání. Historická zkušenost Indů s bílými muži spíš varovala, že jejich zájmy jsou jiného druhu. Boss si je nicméně získal i tím, že se rychle adaptoval na klášterní život a účastnil se plně denních rutin. Brzy se v klášteře těšil pozice váženého hosta. V této kapitole se Boss jako první nicméně zmiňuje o události, která neproběhla v klášteře. Jeho

hostitelé ho vzali na celodenní výpravu džunglí, aby mu ukázali starodávný odlehlý chrám zasvěcený bohyni Durga a seznámili ho s jogínem, který je představeným tohoto chrámu. Boss uvádí, že na klášter byl dechberoucí pohled, byl plný ornamentů, soch a obrazů, které zobrazovali boj s démony. Durga je bohyně zkázy, destrukce a boje, jedna z podob manželky boha Šivy. Její jméno znamená doslova „těžko přístupná“. Boss měl obavu, že takový bude i duchovní představitel chrámu, ale mýlil se. Setkal se s mužem, kterého popsal jako „Krista v indickém šatu“. Nejen kvůli jeho hlubokým očím, dlouhým vlasům a inteligentnímu vzezření, ale i kvůli tomu, co vyzařoval. V jeho přítomnosti se rozléhal klid a bezpečí, všechny obavy rázem mizely. Boss si všiml zajímavého rozporu. V kontrastu se svatostí tohoto jogína, jeho jemnou péčí a láskou ke všemu živému stála obávaná a krvelačná bohyně Durga, již uctíval a o jejiž chrám se staral. Její zobrazování Bossovi nezřídka připomínalo výjevy z Posledního soudu, mockrát zpracovaného motivu západního umění. Vedle Posledního soudu však často nacházíme motivy Vzkříšení, spásy. V tomto chrámu tomu tak nebylo, vše v obrazech podléhalo zkáze. Nebylo zde nikde naznačen rozdíl mezi dobrem a zlem, všichni byli odsouzení k zániku, ti dobří i ti hříšní. „Navzdory tomu všemu, kde je ve Vašem chrámu místo pro spásu a vykoupení? Kde je nebe?“ zeptal se Boss. „Nebe,“ odpověděl jogín, „nebe si nepředstavujeme jako nějaký prostor nad námi, nebo vůbec jako něco v prostorové vzdálenosti. Zrovna tak spása není považována za něco, co probíhá v transcendentní časové vzdálenosti. Nebe a spásy můžeme dosáhnout pouze a jen v tomto světě. Jediné, na čem záleží, je naše schopnost střetávat se s věcmi tohoto světa způsobem, který jim dovolí, aby se ukazovali ve věčném Brahmanovském světle[1]. Jde o to nechat zářit jejich podstatu samu ze sebe tak, aby prosvětlila všechny povrchní hranice mezi nimi. Pak ani nenaystnost bohyně Durgy není dále bolestivá nebo krutá. Nakonec bolest není nic jiného než zkušenost omezené bytosti, která lpí a drží se svých pomíjivých hranic, bytosti, která se egoisticky a tvrdohlavě snaží postavit vždy se měnící, hranic pozvýbající, tvořivé i destruktivní síle všeobjímající Jednoty. Při zrození dítěte se někdy stane, že v matce zůstanou tržné rány. Tyto poškozené tkáně, pokud by cítili a mysleli tak, jako většina lidí, jistě by si stěžovali, byli zoufalé a mluvili o vlastní zkáze. Je ale jakkýkoli růst a změna možná bez předchozího zániku některých starých struktur? Právě z tohoto důvodu matka může prožívat takzvané porodní bolesti při porodu jako radost a také zažívat hluboké šťestí, když svoje dítě spatří. Je toho schopna ve chvíli, kdy opustí všechny obavy a napětí spojené s jejím Já, kdy se uvolní a ze své podstaty se zcela vydá bouři, která následuje. Jak by božský tanec našeho světa mohl pokračovat a nabízet nová dějství, kdyby i to dobré, poté co uzraje jeho čas, zase znovu nehynulo? Kdyby dobré přestalo přirozeně plynout k zániku a rigidně se zakotvilo ve světě, nenarušilo by tím věčnou hru všech fenoménů? Nebylo tomu tak vždy? Nevidíme to s výjimečnou jasností dnes uprostřed všech současných kulturních a sociálních otřesů? Všechny zbývající dny svého pobytu Boss strávil v ašramu v přítomnosti Mistra-Mahatmy. Účastnil se plně klášterního života a pozoroval jeho chod. Žáci se každé ráno a odpoledne tlačili kolem svého Mistra a uctívali ho, někdy v tiché meditaci, potom zase dary, zpěvem a hudbou. Mistr si občas vzal nějakého svého žáka stranou, aby ho individuálně poučil o spirituální cestě a vyptal se ho na těžkosti, které na ní zažívá. Čím déle Boss pozoroval ono odevzdané uctívání Mistra jeho žáky, tím více mu to připomínalo obrazy Fra Angelica zobrazující uctívání andělů a svatých. Nikdy předtím se Boss nesetkal s tak svrchovanou čistotou mezi lidmi. Později v textu přiznává, že jeho kritická mysl dlouhé dny bojovala s tím, aby v chování mistrových žáků neviděla spíše jen trapné sebeponižování člověka a v Mistrově osobě zase jen blahosklonného, leč ničím výjimečného muže. Přišlo mu podezřelé, že by člověk jen tak připouštěl absolutní zbožštění vlastní osoby. Kritická mysl Medarda Bosse neustále pobízela hledat, kde se skrývá Mistrova mocichtivost. Nebo je to prostě tak, že se Mistr vědomě vystavuje uctívání od ostatních, kteří ho potřebují a jeho samého se to v nejmenším nedotýká?

Boss se svou kritickou myslí nemusel zápolit příliš dlouho. Stačilo mu den za dnem se nacházet v požehnané atmosféře, kterou fyzická přítomnost Mistra přinášela. Tento stav, vnímání tohoto pocitu bylo kritériem, podle kterého se odlišovali pravý mistří od těch falešných. Zde nebylo o čem debatovat, buď to člověk cítil, nebo ne. Za celé dva týdny, které Boss s Mistrem strávil si nevšiml jediného sebestředného gesta nebo výrazu na Mistrově tváři, jakkoli kriticky se na něj díval. Jeho oči byli neuvěřitelně harmonické a prozářené, jako kdyby zářili na svět z nějakého vnitřního zdroje. Síla jeho ducha měla mocný radius, který obrušoval hrany mezi lidmi, odstraňoval rivalitu, boj o pozornost a všechny egocentrické motivy. Dokonce fyzický hlad byl menší. Boss popisuje, že během pobytu v klášteře skoro úplně zapomněl jíst, protože měl bohatou výživu spirituální. Díky meditacím, dlouhým rozhovorům s Mistrem a prostě jen jeho přítomnosti. ----str. 105 Z mnoha rozhovorů, které Medard Boss s Mistrem vedl uvádí zvlášť jeden, který mu zůstal v živé paměti. Byl zvláštní tím, že se odvíjel od otázky, která nebyla přístupná Mistrovu chápání. Boss podotknul, že indické učení o Maye (Májá)[2] může západnímu člověku připadat jako z podstaty špatné. Z hlediska křesťanství je nám spíše dáno, že jsme stvořeni Bohem k jeho obrazu, abychom s láskou pěčovali o vše, co na tomto světě stvořil. Posvátné indické texty však učí, že vše, co vnímáme je iluze a zdroj veškerého utrpení. „Je tomu skutečně tak? Není učení o Maye chybné?“ zeptal se Boss. Mistr si povzdychl, ale s trpělivostí dobrého učitele ke zvídavému dítěti začal vysvětlovat: „Ve skutečnosti zde není jen jedna, ale dvě cesty, kterými je možné dosáhnout pravdivé zkušenosti. Jednou z nich je Vedanta, cesta filosofického myšlení. Její součástí je někdy učení o Maye, ale je pravdou, že tato doktrína není mezi nelepšími indickými mysliteli považována za hlavní a nejdůležitější. Druhá cesta je praktická, má formu oddanosti, služby a uctívání. Na ní se učíme vnímat každou, i tu nejmenší věc jako manifestaci duchovní podstaty. Učíme se myslet na svět a sloužit mu, bez sebestředného nároku na odměnu či úspěch. Staňte se dokonalým v této duchovní službě! Je to cesta, která vede k pronikavosti pravdy a myslím, že pro Vás je to ta správnější cesta.“ „To je možné,“ odpověděl Boss, „ale jeden těchto přístupů je zajisté špatný. Způsobem, jakým jste to nyní vyložil je zjevné, že si obě cesty logicky odporují. První cesta říká, že vše, co vidíme, je jen iluze. Potom nemá smysl se k tomu vztahovat, natož tomu sloužit či to uctívat. Nebo je to tak, že všechny věci, které se nám ukazují, jsou právě těmi věcmi, které se nám ukazují. A víc než to – jsou to ve své podstati fenomény božské reality. Tak učí druhá cesta. Kterou z těchto dvou koncepcí mám tedy považovat za pravdivou?“ Mistr bez známky znepokojení začal zase znovu od začátku: „Obě cesty jsou stejně správné, samy o sobě a pro sebe. Jedna cesta může být dobrá pro jednoho žáka, druhá pro druhého žáka.“ Boss na závěr alespoň pochopil, že Mistr pravděpodobně chápe otázky po skutečné povaze reality jako absurdní. Všechny otázky se točí okolo pravdy, ale nikdy nejsou o pravdě samotné. Mistr mluví jen o způsobech, jak se přibližovat k nezkreslené, nezprostředkované zkušenosti s ní. Boss nahlédl, že jakási „západní naivita“ mu dovolila myslet si, že může hovořit o pravdě samotné skrz správný teoretický koncept. V den odjezdu z kláštera se všichni přítomní sešli ke zpěvu se sitárem. Mistr přistoupil k Bossovi a jako dárek na rozloučenou mu odrecitoval báseň od Shankaracharyi, velkého indického filosofa 9. století.

Řekl mu, že ve slokách té básně je ukryto bytí, které prostupuje, udržuje a řídí svět fenoménů a celý vesmír. Mistr odrecitoval báseň v Sanskritu, jeden z mnichů ji pro Bosse simultánně překládal zhruba takto: 1. Nejsem rozumem a intelektem, nejsem svým egem. Nejsem ani sluchem nebo hmatem, nejsem chuť, nejsem tím, co vidím. Ani nebem, ani zemí nejsem. Ani ohněm nebo vzduchem. Blažeností ze světla pravdy je mé bytí , já jsem Shivou. 2. Nejsem proudem života ani pěti druhy dechu, nejsem sedmi šťávami těla, jeho hrubostmi i krásami, nejsem svojí mluvou ani svými rukami, nejsem svými nohami, pohlavními orgány nebo anusem. Blažeností ze světla pravdy je mé bytí , já jsem Shivou. 3. Nemám žádné kvality: nenávist nebo lásku, nemám touhy nebo přání, nemám hrdosti ani žárlivosti, nemám náboženských obřadů ani povinností. Nemám bohatství, vášňě ani vysvobození. Blažeností ze světla pravdy je mé bytí , já jsem Shivou. 4. Nejsem ctností ani neřestí, štěstí nebo láskou, nejsem modlitbou, pouťí, nejsem bohem ani obětí, nejsem více než spolustolovníkem. Blažeností ze světla pravdy je mé bytí , já jsem Shivou. 5. Ani smrt, ani pochybnost není součástí mé pravé podstaty, ani matka, ani otec, ani narození, ani příbuzní a přátelé. Nejsem učitelem ani žákem. Blažeností ze světla pravdy je mé bytí, já jsem Shivou. 6. Jsem bez příčiny a bez tvaru, a přesto nic není beze mne. Ani smysly a to, co smysly vnímají. Nejsem ani závislý, ani svobodný, nejsem omezený hranicemi. Blažeností ze světla pravdy je mé bytí , já jsem Shivou. Když Medard Boss odcházel z kláštera, Mistr mu připomněl ještě jednu důležitou věc. Aby se nezapomněl zastavit u jeho žáka, učence, kterého už znal z předchozí nepovedené desetiminutové návštěvy. Tentokrát by to prý mělo vyjít. To je člověk, který zodpoví všechny Bossovi filosofické a psychologické otázky, i ty, které Mistr musel nechat nezodpovězené. Mistr byl vlastně formálně nevzdělaný člověk, jeho vědění nepocházelo z knih, ale čistě z hloubi jeho srdce, z kontemplace. Přesto se vše, co učil, shodovalo s moudrostí starých indických knih. Jak by tomu mohlo být jinak, když pravda o pravé podstatě věcí je nakonec jen jedna. Tomu, kdo ji usilovně a odevzdaně hledá, se nakonec vždy ukáže.

[1] Brahman, také brahma, je pojem pocházející z hinduismu, který označuje zcela nepopsatelný základ všeho. Brahman je neměnná, nekonečná a neprojevená realita božské podstaty bytí, hmoty, energie, času a prostoru.

[2] ) Májá je pojem z oblasti indických náboženství, který může mít mnoho různých významů. Podle tradičního podání si člověk vlivem máji myslí, že může být šťastný v pomíjivém hmotném světě. Májá je příčinou utrpení člověka a jeho neschopnosti být šťastný. Vlivem máji člověk zapomíná na svou božskou podstatu a zaplétá se čím dále tím více do zákonitostí karmy. Májá je iluze, trik, přelud, který zmate člověka tak, že si myslí, že věčnost a štěstí lze najít uspokojením tužeb hmotného světa,

který je ve skutečnosti pomíjivý a plný utrpení. Účelem védské literatury je vysvobození z tohoto vlivu. (zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%A1j%C3%A1)

Autor: Bc. Josef Hejný | Datum vytvoření: 02.10.2016 17:40:41 | Datum poslední změny: 02.10.2016 17:47:06