[3] Ukázka knihy z internetového knihkupectví

[3]

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Anna Militzová

Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse Příběh Jany Černé

Knihovna Listů – 13 – záznamy

L [5]

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS213915

Copyright © Anna Militz, 2015 Translation © Jan Jeništa, 2015 © Burian a Tichák, s. r. o., 2015

ISBN 978-80-87274-29-3 (váz.) ISBN 978-80-87274-30-9 (epub) ISBN 978-80-87274-31-6 (mobi) ISBN 978-80-87274-32-3 (pdf )

[6]


N

edělám si nárok na pravdu o Janě Černé. Má kniha je jednou z možných pravd o jejím životě, navíc sestavená z pravd jiných. Lidská paměť selhává a obelhává, dokumenty zase postrádají emoce. Jen málo ze vzpomínek těch, kteří ji znali, lze ověřit; lze jim jen věřit. Více či méně. Tuto knihu jsem nepsala jako biografii, ale jako příběh o Janě. Takové, jakou se mi podařilo poznat. Jana v předmluvě ke knize o své matce Adresát Milena Jesenská napsala: Mluvila jsem po její smrti s celou řadou lidí. Téměř každý z nich je přesvědčen, že ji dobře znal a že je práv vydat o ní svědectví. (...) Žádný život nevydává svá tajemství snadno, i jednoduchý život jednoduchého člověka je ve skutečností nezbadatelný a úplné svědectví o něm těžce vydává i on sám, natož jeho okolí. Protože tohle velmi dobře vím, nemohla jsem se dlouho odhodlat cokoli o Mileně napsat. A ani dnes nezačínám s jistotou, že se mi podaří říci o ní všechno. Spíš jenom s jistotou, že se to zatím nepodařilo nikomu, kdo se o to pokoušel.1 Mám pocit, že tato slova platí i pro Janin příběh. Autorka

1

Černá, Jana, Adresát Milena Jesenská, Praha: 2014, s. 9. [7]


Joanně, které koza snědla spodničku. S nadějí, že na onom světě najde chvilku, aby si to přečetla.

[8]


1. Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse, jsem pevně přesvědčena, že budeme jednou překvapeni počtem těch, kteří byli zatraceni za své ctnostné činy. Ale musí mít naději, opravdovou naději bez zištnosti v jakékoli podobě, naději, která ho nechrání před zoufalstvím, která ho nechrání před obludnou ztrátou všech lidských hodnot, naději, která ho nechrání před ničím, dokonce ani před zatracením ne, ale kterou jednou donese někam nahoru nebo dolů nebo kam jako jedinou skutečnou hodnotu, kterou nese. Naději, která bude zvážená a nebude shledaná lehkou, protože její váha je větší, než si snad při své slepotě dovedeme představit.2 Mohlo jí v životě scházet mnohé. A jistě i scházelo. Ale naděje ne; ta jí nescházela nikdy. Naděje, která ji však nezachránila před ničím. Ani před zatracením.

2. Narodila se 14. srpna 1928. Porod trval třicet dva hodin. Přišla na svět se zaťatými pěstmi. Držela palce: sobě, matce. Její matka Milena Jesenská také držela palce: aby se narodil kluk. Kluk, kterému chtěla dát jméno po svém otci. Jan. A tak jí zůstalo domácké mužské jméno. Jana, pro rodinu a přátele vždycky jen Honza.

3. Na tramvajové smyčce stojí malá holka, jedenáct let. Má na sobě bundu a tepláky, v ruce drží školní aktovku. Z aktovky vykukuje černý kočičí čumák. Zvíře se neklidně rozhlíží. Čekají spolu na tramvaj, kterou pojedou z náměstí Jiřího z Lobkovic na Vinohradech přes celou Prahu k máminým známým. Máma s nimi nejede. Mámu právě odvezlo gestapo. Je neděle, 12. listopadu 1939. Pro Milenu Jesenskou bylo zapojení do ilegální činnosti samozřejmostí. Není jasné, kdy přesně začala spolupracovat s Obranou národa, ale už záhy po 15. březnu 1939 začala pomáhat v útěku do zahraničí

2

Krejcarová, Jana, Clarissa a jiné texty, Praha: 1990, s. 78 [9]


těm, kdo v protektorátu nemohli zůstat. Mezi ohroženými byl i její tehdejší partner Evžen Klinger. Komunista a žid. Z Milenina bytu v Kouřimské 6 odjížděli dvousedadlovým automobilem Aero 30 poznávací značky P-38127. Do Moravské Ostravy, kde čekali převaděči do Polska, a dále do Anglie. Vozil je Joachim von Zedtwitz, český Němec z Aše, šlechtic z rozvětveného rodu sídlícího na Ašsku a Chebsku už od čtrnáctého století. Alter böhmischer Adel. Ideální kamufláž, čistý árijec hovořící ušlechtilou němčinou. Chodil s hákovým křížem pod klopou, ochoten se jím odekorovat, jakmile by to bylo třeba, a hajloval věrohodněji než celá nacistická strana dohromady.3 Na druhou stranu Jochi byl nápadný už zdaleka, hlučný jak horda splašených paviánů a všimnul si ho každý, i kdyby nechtěl.4 A ačkoliv – podle Jany – lidé z jejich bytu občas odjížděli s křikem a rámusem, s jakým nejezdíval ani císař pán na hony5, podařilo se jim takto zachránit mnoho lidí. V roce 1939 bylo Joachimovi devětadvacet let a chystal se dokončit studium medicíny. Spíše než jeho politickou aktivitu mezi německými studenty znala policie jeho nesčetné přestupky za volantem: rychlá jízda, špinavá a nečitelná poznávací značka motorky, ba dokonce jízda v protisměru. 29. března 1939 zaparkoval svoji aerovku na Václavském náměstí, i když dobře věděl, že ten den tam žádné soukromé auto stát nesmí. Z pokuty se chtěl vykroutit tvrzením, že tam přece parkovala spousta jiných aut. Zapomněl jen dodat, že to všechno byly vozy německé armády. Své židovské známé se snažil přesvědčit k útěku. Někteří už byli rezignovaní. Pro nás je ještě místo ve Vltavě6, odpovídali mu. Někdo z přátel ho ale seznámil s Haroldem Stovinem, Angličanem, který pomáhal organizovat převoz lidí do Polska. Vzal Jochiho do bytu v Kouřimské, jenž byl pro mnohé první zastávkou na cestě ke svobodě. „Export“ uprchlíků nebyl jedinou Mileninou ilegální činností. Zároveň s prací v Přítomnosti začala spolupracovat i při vydávání časopisu 3 4 5 6

Černá, Jana, Adresát…, op. cit., s. 120. Tamtéž. Tamtéž, s. 121. Jirásková, Marie, Stručná zpráva o trojí volbě, Praha: 1996, s. 20. [10]


V boj7. Nejenže sháněla pro časopis články, nejenže ho sama kolportovala, ale také do něj sama přispívala, přestože je její autorství jisté jen u jednoho textu: v čísle 14 vydaném v srpnu 1939 se objevil její nepodepsaný úvodník Českým ženám! Ještě před prázdninami Milena zařídila Janě soukromé hodiny, které ji měly připravit k přijímačkám na anglické gymnázium v Dejvicích. Lumír Čivrný, který se stal na doporučení svého kolegy Honziným učitelem, před sebou neměl snadný úkol. Tehdy jedenáctiletá Honza, člověk až na životní zkušenost málem dospělý, uměla skvěle využívat vnějšího zdání, že je dítě: aby se od ní něčeho dosáhlo, bylo nutno přijímat její vlastní hru, její ironický výsměch světu autorit. Byla taková zmenšená Milena. (...) Nevím taky, zda jsem Honzu něčemu naučil, a hlavně zda jsem zlepšil její vztah ke škole a k učení, beznadějně nahlodaný.8 Bez ohledu na výsledky doučování se u nich Lumír stal častým hostem. Na Milenině ilegální činnosti se také podílel. Matčiny aktivity nebyly pro Honzu žádným tajemstvím. Viděla uprchlíky odjíždět z jejich bytu a po Evženově odjezdu s ní matka mluvila ještě otevřeněji než dřív. Jenomže jedenáct let je tak zatraceně málo! Mohla jsem ji poslouchat, ale víc jsem už nemohla nic.9 Jediné, co podle svého mínění mohla dělat, bylo zkoušet Milenu rozveselit. Pro jednotlivá vydání časopisu V boj Milena posílala dceru. Jana, s vlasy ostříhanými na kluka, v teplácích a svetru, nebudila podezření. Všeobecné přesvědčení o dětské nevinnosti působilo dostatečně. V onu listopadovou neděli se na to Milena spolehla také. Když volala do bytu Josefa Škaldy, vůdce skupiny vydávající V boj, ani si neuvědomila, že ve sluchátku slyší cizí hlas, a poslala Janu na Vinohrady. Vydala jsem se na cestu a v Kouřimské zůstala Milena, štos ilegálních výtisků pod prádelníkem a Lumír v křesle.10 Milena netušila, že byl Škalda zatčen už před několika dny. Gestapo začalo pomocí konfidenta rozbíjet skupinu. Nejdříve byl 8. listopadu zatčen tiskař, ale Škalda se i přesto rozhodl dokončit 27. číslo časopisu. 7 8 9 10

V boj – ilegální časopis vydávaný v letech 1939–1941 na území protektorátu. Čivrný, Lumír, Co se vejde do života, Praha: 2000, s. 17. Černá, Jana, Adresát..., op. cit., s. 124. Tamtéž, s. 133. [11]


Přišli si pro něj o dva dny později, a přestože se jeho manželka snažila spolupracovníky varovat, k Mileně se ta zpráva nedostala. Ve vinohradském bytě v Budečské ulici 14 čekal Hilfspolizist Jaroslaus Nachtmann, pomocný policista a již více než měsíc říšský občan. Člověk, z něhož táhla policajtovina jak z čerta síra11, jak ještě po letech vzpomínala Honza. Tehdy byl Nachtmann teprve na začátku své konfidentské kariéry, ale během následujících let se měl podílet na zatčení a smrti téměř dvou set příslušníků odboje. Ti, kteří prošli jeho rukama a přežili, si zapamatovali především mimořádnou brutalitu, s níž tento předválečný boxer vedl výslechy. Po válce byl předán Sovětskému svazu, kde byl odsouzen a internován. Propuštěn byl v rámci amnestie v roce 1955, v šedesátých letech se vrátil do Československa a stal se spolupracovníkem StB. Zdá se, že ho tehdy malá Honza odhadla správně. II BM 3 Zpráva, Praha, 13. listopadu 1939 12. 11. 39 jsem byl určen k střežení Škaldova bytu v Praze Vinohradech. V průběhu dopoledne se objevilo děvče ve věku asi 11 let, že přišla pro knihy. Předstíral jsem, že patřím k organizaci, a chtěl jsem od dívky podrobnosti. Protože se v tom nevyznala, zavolala své matce a řekla jí na mou výzvu, že p. Škalda na chvilku odešel z bytu a co vlastně má vyzvednout. Matka dítěti vysvětlila, že má vyzvednout „V boj“. Z toho důvodu jsem zavolal žurnální službu na velitelství Státní policie a žádal o vyslání příslušníka s autem, aby mohla být zadržena redaktorka Krejcarova-Jesensky (...). Jaroslaus Nachtmann, Hipo12 Gestapáci prohledali dům, zabavili různé písemnosti, které považovali za podezřelé, a zatkli Milenu s Lumírem. Pod prádelník se naštěstí nepodívali; jejich pozornosti unikly i Evženovy dopisy z Anglie. Po odjezdu gestapa Jana nebezpečné písemnosti začala likvidovat. Pálila jsem to list po listu nad kýblem, jenomže toho byla velká kupa a za chvíli se z bytu valil všemi okny kouř. Nakonec přiběhl pan Běloch, domovník, zeptat 11 12

Tamtéž. Jirásková, Marie, Stručná zpráva..., op. cit., s. 48. [12]


se, co se to, proboha, v bytě děje. Vysvětlila jsem mu, že jsem spálila utěrku a že to trochu kouří – a on mě ujistil, že tu utěrku jsem klidně mohla spálit v kotelně...13 Milena si dokázala získat lidi kolem sebe. Než Milenu odvezli, řekla dceři, aby jela k přátelům. Toho dne manželé Mayerovi14 čekali návštěvu, Milena s Janou měly přijít na oběd. Čekali marně, teprve pozdě večer se u nich objevila Honza s aktovkou a kočkou. A tak jsem zase jednou jela večerním městem, osvětlenými ulicemi a rozsvícenou tramvají.15 V té tramvaji, aniž to tehdy tušila, zahájila svou věčnou potulku. Po matčiných známých, po nejrůznějších adresách. Potulku životem.

4. Milena Jesenská neměla s otcem snadný vztah. Jana jej po letech popisovala jako to nejpodivuhodnější, co jsem v této oblasti kdy viděla. Byl v něm strach i láska, odpor i nenávist – ale také úcta.16 Evžen Klinger to nazval stručně: Hassliebe17. Milena přišla na svět 10. srpna 1896, nedlouho poté, co její otec Jan Jesenský dokončil studium medicíny. Bylo mu sotva šestadvacet, v té době bylo spíše výjimkou, aby někdo založil rodinu předtím, než bude mít dostatečné prostředky na uživení manželky a dítěte. Vysvětlením tohoto neobvykle brzkého sňatku18 by mohlo být věno jeho nastávající, Mileny Hejzlarové19. Díky manželčiným penězům si Jesenský, potomek vážené, leč ne zrovna movité pražské rodiny, mohl dovolit studijní pobyty v zahraničí a zařízení zubní ordinace.20 13 14 15 16 17 18 19

20

Černá, Jana, Adresát..., op. cit., s. 134. Fredy a Joši Mayerovi, redaktoři Prager Tagblattu, přátelé Mileny Jesenské. Černá, Jana, Adresát..., op. cit., s. 134. Tamtéž, s. 14. Wagnerová, Alena, Milena Jesenská, Praha: 1996, s. 29. Tamtéž, s. 14. Černá, Jana, Adresát..., op. cit., s. 12. Oproti tomuto tvrzení píše literární historička Marie Jirásková: Podle zjištění Mgr. Jana Ryby z Archivu hl. m. Prahy Milenin otec František Hejzlar zemřel nemajetný. (E-mail Marie Jiráskové autorce, 15. 8. 2015) Wagnerová, Alena, Milena Jesenská, op. cit., s. 14. [13]


V roce 1903 se Jesenský habilituje a brzy nato je jmenován mimořádným profesorem, díky čemuž se jeho kariéra slibně rozvíjí. Získává si oblibu nejen pro své lékařské schopnosti, ale i díky svému angažovanému vlastenectví21. Ještě na studiích si musel shánět různé přivýdělky, aby se vůbec uživil, teď se však s rodinou stěhuje ze Žižkova do honosného domu v Ovocné ulici 17 (dnešní ulici 28. října 13) přímo u Václavského náměstí. Všední dny profesor Jesenský dělil mezi ranní přednášky na univerzitě a odpolední práci v ordinaci. Večery nejraději trávil s přáteli, v kavárnách, nevyhýbal se alkoholu, ba ani hazardu. Čas od času ve společnosti kolovaly historky o jeho milostných avantýrách. Bonviván, pražský dandy22, psala o něm vnučka. Profesor byl však nezvykle disciplinovaný člověk – i po celonočním flámu vždy vstával za svítání a od půl sedmé už venčil své psy na Petříně23. I doma měl rád soulad a pořádek. Jenomže to, co mu pomáhalo dosáhnout společenského a profesního úspěchu, z něj vůči ženě a dceři dělalo konzervativního patriarchu a despotu24. Od dcery očekával, že bude přesně taková, jak si on přeje. Po letech Milena napíše: (…) s otcem žít nemohu. Celé moje manželství byl útěk před otcem, miluji otce velmi, ale žít vedle něj nemohu, on utlačí každého člověka vedle sebe (…).25 Situace se ještě zhoršila po smrti Mileniny matky, kdy profesor zůstal na výchovu dcery sám. V jistém smyslu se Milena svému otci podobala – oním silným a nezlomným charakterem: reagovala na tlak protitlakem, na násilí vzdorem.26 Nic tedy nezůstala otci dlužna. Absolventka známého dívčího gymnázia Minerva nebyla žádnou poddajnou tatínkovou dceruškou. Jiná minervistka po letech vzpomínala, že se Mileně a jejím školním přítelkyním říkalo výtržnice a kraválistky. Jiným, spořádaným děvčatům 21 22 23 24 25 26

Tamtéž, s. 15–16. Černá, Jana, Adresát..., op. cit., s. 12. Wagnerová, Alena, Milena Jesenská, op. cit., s. 31. Tamtéž, s. 27. Dopisy Mileny Jesenské, ed. Wagnerová, Alena, Praha: 1998, s. 81. Černá, Jana, Adresát..., op. cit., s. 19. [14]


z dobrých rodin, se nepřizpůsobivá Milena musela zdát podezřelá27. Těžko se jim divit. Milena zacházela s otcovými penězi značně uvolněně a nebála se utrácet. A to nejen pro svou potřebu: na Jesenského konto kupovala dárky i svým přátelům. Věc prý zašla tak daleko, že měl profesor podat inzerát do novin, v němž dával na vědomí, že žádné dceřiny dluhy splácet nehodlá. Když se otec dovídá o Milenině prvním vážnějším vztahu, je rozčilený, zuří. Dcera se zamilovala do někoho, koho nelze popsat jinak, než jako takovej nějakej bankovní šrajbr28 – literární ambice případného zetě přece profesor nemohl vůbec brát vážně. Jeho nepříliš vysoké společenské postavení by se ještě dalo nějak skousnout, jeho původ?! Německý žid?! Pro vlastence Jesenského byl přece Němec nepřítel, Žid nadávka, a Ernst Polak ve spojení s jeho dcerou katastrofa.29 Nepřišel na lepší řešení, než že dceru nechá proti její vůli zavřít v sanatoriu pro duševně choré na Veleslavíně. Ale ani to nebylo pro zamilovanou Milenu překážkou. Brzy našla způsob, jak se s Ernstem tajně scházet. Jakmile se to doneslo profesorovi, rezignovaně vzal Milenu ze sanatoria. Profesor se musel vzdát. Po jednadvacátých narozeninách, tedy v Milenině plnoletosti, se s Ernstem berou a hned nato odjíždějí do Vídně. Profesor Jesenský, přes všechny výhrady vůči jejímu manželství, dceru nepustil s prázdnýma rukama, z Prahy odjížděla s velmi slušným věnem. Manželské štěstí však netrvalo dlouho. Peníze rychle došly, láska obou manželů ve chvíli svatby již překročila svůj zenit30. Jestli měla Milena ještě nějaké iluze a naděje, ve Vídni ji čekalo drsné vystřízlivění. Ernstovi stěhování nedělalo problémy, dokonce si tím zlepšil postavení. Nadále pracoval v Rakouské zemské bance, zato však povýšil31 a volný čas trávil v kavárnách a u milenek. Nejen manželovy nevěry byly důvodem, proč se Mileně na novém místě nedařilo zapustit kořeny. Byla vytržena ze svého světa, v němž byla něco víc než jen Polakova32 mladá 27 28 29 30 31 32

Vondráčková, Jaroslava, Kolem Mileny Jesenské, Praha: 2014, s. 23. Tamtéž, s. 28. Černá, Jana, Adresát..., op. cit., s. 28. Wagnerová, Alena, Milena Jesenská, op. cit., s. 71. Tamtéž, s. 73. Tamtéž, s. 74. [15]


ženuška, neznala dobře jazyk ani se neorientovala v nejnovější německé literatuře. Vynahradila si to pozorováním života ve vídeňských ulicích – své postřehy později využije v prvních fejetonech, které od roku 1919 píše jako korespondentka časopisu Tribuna. V Tribuně vychází i její překlad Kafkova Topiče. Před jeho publikováním Milena písemně požádala autora o souhlas. Kafka své překladatelce napsal krátký srdečný dopis – a tak začala korespondence, jejíž vydání za několik desetiletí dá základ mýtu Milena. V roce 1923 je manželství Polakových už čistě formální. Chovají se k sobě zdvořile, ale s odstupem, vykají si. Oba už si našli jiného partnera. Milena si dobře uvědomuje, že si za posledních pár let vydobyla určitou pozici v české žurnalistice, láká ji i kulturní život mladé republiky. Rozhodne se vrátit do Prahy. Z Vídně Milena přijela s novým partnerem. Ani hrabě Franz Xaver Schaffgotsch neměl příliš šancí, aby získal přízeň Milenina otce. Jeho původ, a tím spíš jeho komunistické názory nenašly u profesora pochopení. Schaffgotsche nemohl než považovat za Mileninu zlomyslnost vůči sobě. Byl hluboce uražen tím, že jeho dcera mu vodí tak podezřelé, pofidérní existence do bytu – že se s nimi vůbec je ochotná sama stýkat!33 Jejich vztah stejně neměl dlouhého trvání. Postupně se vzdalovali, až se jednoho dne hrabě vytratil z Milenina života34. Teprve Jaromíra Krejcara profesor Jesenský jakž takž akceptoval. (…) byl tak vyveden z míry tím, že mu dcera přece jenom přivedla do domu někoho, kdo není sbírkou všeho, co považoval za nejhorší nectnosti, že ani neprotestoval.35, 36

33 34 35 36

Černá, Jana, Adresát..., op. cit, s. 70. Tamtéž, s. 72. Tamtéž, s. 83. Přesto se nedá říct, že by byl nový zeť profesoru Jesenskému jakkoli sympatický. Právě naopak – ve své závěti Jesenský přímo napsal, že do pozůstalostního řízení nesmí se tu ani v nejmenším mísiti otec vnučky arch. Jar. Krejcar. Týž pán nesmí nikdy vkročiti na místa, kde jsem žil (můj byt, domek ve Voznici) ani do ruky nesmí dostati jakýkoliv předmět, který byl můj. (Pozůstalostní spis prof. Jana Jesenského, sp. zn. D II 773/47, Archiv hl. m. Prahy) [16]


5. Ona. Za sebou má několik lásek. Co má před sebou? Novinářskou kariéru, už slibně nastartovanou. Vede jednu z nejpopulárnějších rubrik v Národních listech. Na první pohled píše o módě – o kloboucích, kabátech a botách, ale vždycky je v tom něco víc: člověk, který je nosí37. Čtenářky čekají, co řekne Milena38. Bydlí na Malé Straně, je tu šťastná a večer chodí tančit jazz nový i starý, a tančí ho krásně39. Na o rok starší fotografii je mladá usměvavá dívka. Sedí na trávě, na hlavě chaos krátce střižených kudrlin, sportovní postavu podtrhuje koupací úbor. Člověk by pro ni hned ztratil hlavu! A jeden ji taky ztratil. On, mladý smělý architekt, nejoficiálnější devětsilový architekt40, jak jej nazval Vítězslav Nezval. Obdivovatel transatlantických parníků a mrakodrapů. Zrovna staví své první významné dílo, palác Olympic ve Spálené ulici. Palác, který bude zanedlouho obdivovat sám papež funkcionalismu Le Corbusier. Bonviván žijící na úvěr, usměvavý, příjemný, ženami obletovaný41. Ona a On. Milena Jesenská a Jaromír Krejcar. Seznámili se na plavbě parníkem, organizované Spolkem výtvarných umělců. Oba rozvedení, oba si zažili svoje. Jaromír byl jiný než Milenini předchozí partneři. Milena se zamilovala ten večer téměř na první pohled a Krejcar na tom nebyl o mnoho jinak.42

6. Od levicové avantgardy kolem Devětsilu se Jaromír Krejcar lišil původem: jako jeden z mála mohl říkat, že má skutečně proletářské kořeny43. Narodil se v roce 1895 v Hundsheimu v Dolním Rakousku, později se jeho rodina přestěhovala do Klecan u Prahy. Jeho otec byl lesníkem. Jana popsala idylku Krejcarova dětství takto: (...) vyrůstal v lesích, mezi 37 38 39 40 41 42 43

Wagnerová, Alena, Milena Jesenská, op. cit., s. 116. Vondráčková, Jaroslava, Kolem..., op. cit., s. 162. Tamtéž, s. 137. Nezval, Vítězslav, Z mého života, Praha: 1959, s. 113. Vondráčková, Jaroslava, Kolem..., op. cit., s. 158. Černá, Jana, Adresát..., op. cit., s. 79. Švácha, Rostislav, Život a dílo Jaromíra Krejcara, v: Jaromír Krejcar 1895–1949, Galerie Jaroslava Fragnera, s. 33. [17]


[3] Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents