3 FILOLOG MEZI ŠELMAMI 512. LA PNP, fond V. Š., karton 27. Šmilauer, V., Filolog mezi šelmami, 7. dubna 1954, rkp. přednášky, 29 s

 FILOLOG MEZI ŠELMAMI 

V příslušných kapitolách této knihy budeme pojednávat o Šmilauerovi v kontextu vývoje těch jednotlivých disciplín, v nichž se nejvíce angažoval. Zásadně však můžeme konstatovat, že určující pro Šmilauerovy lingvistické názory byly a zůstaly kořeny jeho studia na Filozofické fakultě UK. Výuku bohemistiky tehdy zaštiťoval Seminář pro slovanskou filologii. Skládal se z několika oddělení, z nichž každé mělo svého ředitele: z oddělení staroslověnského (ředitel František Pastrnek, nástupce Jana Gebauera), českého lingvistického (Emil Smetánka), českého literárněhistorického (Jan Jakubec), oddělení pro nové slovanské řeči a literatury (Jan Máchal) a oddělení pro slovenskou literaturu (Jan Jakubec).513 To byli povětšinou žáci Jana Gebauera, vědci 512

LA PNP, fond V. Š., karton 27. Šmilauer, V., Filolog mezi šelmami, 7. dubna 1954, rkp. přednášky, 29 s. 513 O tom již Šmejkalová, M., Čeština a škola…, s. 60.

153

PRAPORU VEREN I VE ZTRACENEM BOJI.indd 153

10.4.2015 9:15:04

praporu vren i ve ztraceném boji

s výrazně pozitivistickým myšlením, připouštějícím pouze věcně doložené a materiálově podložené bádání a odmítajícím spekulativní přístupy. Tato skutečnost rozhodujícím způsobem zasáhla i badatelskou osobnost Šmilauerovu, avšak nebyla faktorem jediným. Velký vliv na něj měla filologie francouzská, zejména tzv. francouzská psychologická a sociologická škola;514 on sám se ideově se pokládal za „žáka“ Mazonova515 a Meilletova.516 Studoval zejména práce věnující se sémantice a sociologii jazyka a – jak uvidíme později v kapitole Syntaktik – myšlenky francouzských badatelů ho ovlivňovaly ještě i ve třicátých letech. Domácí lingvistická produkce dvacátých a třicátých let byla poměrně přehledná. Připomeňme obecně známý kontext: ze syntetických mluvnických prací se stále ještě setkáváme se školskými mluvnicemi Gebauerovými (vyšly v přepracování Františka Trávníčka a Václava Ertla), které představovaly až do vydání Mluvnice spisovné češtiny Františka Trávníčka (1948, 1949) základní autoritu v oblasti komplexního popisu soudobé češtiny. Do dílčích oblastí gramatiky významnějšími monografiemi zasáhli morfologickými pracemi např. František Oberpfalcer (Rod jmen v češtině, 1933), řadou syntaktických studií přispěl Vilém Mathesius. Rozvoj české fonetiky ovlivnil Josef Chlumský (zakladatel fonetické laboratoře na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; mj. Česká kvantita, melodie a přízvuk, 1928) a jeho asistent Bohuslav Hála (K popisu pražské výslovnosti, 1923). Fonetice se věnoval i František 514

Černý, J., Dějiny lingvistiky…, s. 116–117. Z dobových reflexí srov. zejména Havránek, B., André Mazon, Grammaire de la langue tchèque… 516 LA PNP, fond V. Š., karton 66, sešit Gratulace – odpovědi, s. 3. 515

154


10.4.2015 9:15:04

filolog mezi šelmami

Trávníček (Úvod do české fonetiky, 1932), základy fonologie rozpracoval N. S. Trubeckoj. Velká pozornost byla v české jazykovědě stále věnována historickému vývoji jazyka: z rukopisné pozůstalosti Jana Gebauera byl péčí Františka Trávníčka vydán IV. díl Gebauerovy Historické mluvnice jazyka českého – Skladba (1929), Oldřich Hujer napsal velmi dobře hodnocený517 Úvod do dějin jazyka českého (1914) a Vývoj jazyka československého (1934). Vývoj jazyka František Trávníček osvětlil také populárně-vědeckou publikací O českém jazyce (1924). Karel Skála-Rocher publikoval „pozoruhodnou“518 monografii o přerodu kmenového deklinačního systému v rodový Gramatický rod a vývoj českých deklinací jmenných (1934). Dějiny spisovné češtiny vyložil v návaznosti na Václava Flajšhanse (Náš jazyk mateřský, 1924) metodologicky inovativně a průlomově svou dosud nepřekonanou syntézou519 Bohuslav Havránek (Vývoj spisovného jazyka českého, in Čsl. vlastivěda, 1936). František Oberpfalcer uvedl ve velkoryse koncipované Československé vlastivědě z roku 1934 rozsáhlou studii o argotu a slanzích, Bohuslav Havránek a Václav Vážný publikovali dialektologické studie o českých a slovenských nářečích; dialektologii se věnoval i František Trávníček, rozvíjela se brněnská dialektologická škola. Z oblasti slovanské jazykovědy je třeba jmenovat Havránkova Genera verbi v slovanských jazycích (1928, 1937).520 517

Pleskalová, J., Historická gramatika. In: Pleskalová, J., a kol., Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky…, s. 131. 518 Ibid., s. 132. 519 Pleskalová, J., Vývoj spisovné češtiny. Ibid., s. 479. 520 Šmejkalová, M., Vyučování českému jazyku na středních školách…, s. 27–35. Podrobně k jednotlivým oblastem Pleskalová, J., a kol., Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky…

155


10.4.2015 9:15:04


3.1 šmilauer a „nové smry linguistické“ 521 Šmilauer do lingvistiky vstoupil v období doznívajícího historicko-srovnávacího pozitivismu, v období potkávání tradičního, historizujícího chápání jazyka a novějšího pojetí, založeného na jeho funkčně-strukturním popisu, se silným akcentem na zvukovou složku jazyka, na rozpracování zásad jazykové kultury a teorie spisovného jazyka prizmatem specifických odlišností funkčních jazyků. Výrazně se rozvíjí fonologie, ačkoliv jen v dílčích studiích bez vyústění ve shrnující syntézu.522 Téměř na měsíc přesně v době Šmilauerova nástupu na bratislavské gymnázium, 6. října 1926, byl v Praze založen Pražský lingvistický kroužek. Hlavní jména spjatá s pražským centrem jsou rovněž obecně známa: Vilém Mathesius, Roman Jakobson, Nikolaj Trubeckoj, Bohumil Trnka, Bohuslav Havránek, Vladimír Skalička, Josef Vachek.523 Učení Kroužku však nebylo přijímáno všemi lingvisty bezvýhradně, ba dokonce bylo tehdejšími filologickými autoritami do jisté míry přehlíženo.524 Stejně tak i Šmi521

Citát z desáté teze Pražského lingvistického kroužku, předložené 1. sjezdu slovanských filologů v Praze roku 1929. Naposledy reprint in Čermák, P., a kol., Pražský lingvistický kroužek v dokumentech…, s. 739. 522 Vykypěl, B., Pražská škola. In: Pleskalová, J., a kol., Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky…, s. 153–154; Šefčík, O., Fonetika a fonologie. Ibid., s. 290–294. 523 Ibid., s. 151. 524 Procházková, V., Přijetí prvních strukturalistů v českém lingvistickém prostředí… K tomu jen poznámku přímo od Šmilauera, který pasivitu starší vědecké generace vysvětlil tím nejjednodušším, a proto možná nejpravděpodobnějším způsobem: „Příslušníci staré školy nejsou bojovní a dávají Vám ještě nejširší možnost uplatnit se.“ LA PNP, fond V. Š., karton 58. Koncept Šmilauerova dopisu B. Havránkovi, nedat., nesign.

156


10.4.2015 9:15:04


lauer zaujímal k pronikání nových lingvistických myšlenek postoj opatrné skepse, a to přesto, že zahraniční i domácí literaturu důkladně studoval a znal. Důvod je možná třeba spatřovat i v jeho geografické, kulturní i společenské distanci od brněnského/pražského vědeckého centra. Také odlišné vědecko-výzkumné priority dané specifickými podmínkami na Slovensku byly zřejmě jedním z důvodů, proč zůstával nezapojen do rozvoje etablujícího se Kroužku, přestože myšlenkově mu v době jeho tzv. klasického období nebyl zcela vzdálen (což nevylučuje výše uvedené konstatování, že k srdci mu nové lingvistické směry nepřirostly, viz i dále). Ba co více: z archivních dokumentů se dozvídáme, že Šmilauer byl původně pro PLK „nadšen“,525 neboť týmovou spoluprací jeho členů byl poprvé realizován jeden z moderních organizačních postupů vědecké práce. A to Šmilauer dokázal ocenit. Uvědomíme-li si navíc, že ve větší míře se začal v Praze angažovat až po své habilitaci, prostřednictvím univerzitní výuky ve slovanském semináří, a že fyzicky se domů vrátil až v roce 1938, mohl se stejně po vzniku Kroužku polemik na veřejných fórech účastnit spíše jen dopisovatelsky. V polovině třicátých let se pak již cele přiklonil ke společenství sdruženému od roku 1935 ve Společnosti pro slovanský jazykozpyt.526 Šmilauer však podobně jako většina tehdejších lingvistů stojících vně Kroužku s jeho postuláty nevyvolával veřejnou 525

Ibid. Víme také, že se přednášek PLK účastnil. Viz Čermák, P., a kol., Pražský lingvistický kroužek v dokumentech…, rejstříkové heslo Šmilauer. 526 LA PNP, fond V. Š., karton 1, složka č. 4. Seznam přítomných při diskusním večeru Společnosti pro slovanský jazykozpyt, 19. března 1935 v zasedací síni Městské knihovny. Přítomni Ritz, Skalička, Haller, Šmilauer, Oberpfalcer, Weingart.

157


10.4.2015 9:15:04


polemiku a dál v relativním klidu pěstoval svá témata etymologická a onomastická. Nejblíže se polemickému tónu přiblížil v odborné roztržce s Ľudovítem Novákem ohledně svých Slovenských střídnic jerových,527 která se týkala otázky, zda jsou, nebo nejsou v této hláskové oblasti mezi češtinou a slovenštinou zásadní rozdíly. Novák při této příležitosti zpochybnil Šmilauerovu „pracovní poctivost“, na což Šmilauer reagoval podrážděnou osobní obranou. K tomu poznámku: Ve většině memoárových studií je Šmilauer vykreslován jako člověk laskavý, mírný, empatický, altruistický. Podíváme-li se však blíže na jeho odborné aktivity meziválečné, otevře se před námi i další rozměr jeho osobnosti: byl mimořádně inteligentní, racionální, vzdělaný a pracovitý, a možná i proto dokázal být – pokud už se do takové situace dostal – ctižádostivý, průbojný, někdy nekompromisní, diskusně velmi pohotový, občas i nepříjemně sžíravý (viz právě polemiku s Ľ. Novákem nebo F. Trávníčkem na stránkách časopisu Bratislava). Tehdejší jazykovědný diskurz byl dynamický, polemiky byly vyhrocené, o věc se bojovalo se zanícením a všemi publikovatelnými prostředky. Šmilauer si i v konfliktních situacích zachoval sebedůvěru, chyboval-li, svou chybu uznal, chyboval-li někdo jiný, vytkl věc striktně, a to každému bez rozdílu. Nebránil se ani ironii či sarkasmu.

Kauzu Ľudovíta Nováka přirozeně nezmiňujeme proto, abychom otevírali staré osobní spory, nýbrž proto, že podstata konfliktu byla hlubší a souvisela s divergentním vývojem československé jazykovědy i s odborným směřováním samého Šmilauera: 527

Bratislava 6, 1932, s. 164n. (zejména s. 167–168).

158


10.4.2015 9:15:04


„Vy ve svých polemikách vystupujete se sebevědomím vyznavače víry jediné pravé; s opovržením nijak neskrývaným se díváte na ubohého mikrologa, který nezná těch širokých perspektiv strukturálních a relativně chronologických, který nemluví jedině vědeckým nářečím fonologickým. Rozumím tomu dobře; vím, co je strhující nová víra náboženská, politická i vědecká, chápu, jak si podmaňuje ducha teorie hlásaná lidmi tak skvělými a podávaná ve formě tak zaokrouhlené a efektní, jak je tomu právě při učení funkčně-strukturálně-fonologickém. […] Jsem ovšem dalek toho, abych podceňoval zásadně význam nových ideí – zvláště myšlenku funkční mám za velmi plodnou a fonologie také objasní mnohou dosud temnou souvislost; nedovedu se však s takovou lehkostí odhodlat k tomu, abych these bral za axiomata, abych budoval jako na bezpečných základech na poučkách, které ještě dokázány nejsou. […] Doufám ostatně, že k střízlivějšímu oceňování nových směrů a k zkoumání základů dojdou – po prvním opojení – i noví lingvisté sami – vždyť jsou mezi nimi ti nejlepší, jež máme. Vzdají se svých spasitelských póz a efektních protikladů k mladogramatikům z let 70., uvidí, že se s tím, co přinášejí nového, mohou organicky přičleniti k dosavadnímu vývoji.“528

Jedna z hlavních osobností Šmilauerova života, Miloš Weingart, jenž se původně k učení Kroužku hlásil, vyjádřil příčiny své pozdější frustrace podobně: „S velkým potěšením jsem četl opis z Vašeho listu Ľud. Novákovi. [„Nevhodně a neslušně“ totiž Novák údajně polemizoval také v článku zaslaném Weingartovi do ČMF. Ten jej odmítl otisk528

LA PNP, fond V. Š., karton 58, složka Bratislavské rukopisy, složka Novák. Šmilauer Ľ. Novákovi, 27. března 1934, s. 13–14, 17.

159


10.4.2015 9:15:05


nout – pozn. M. Š.529] Je to podrobněji a výrazněji totéž, co jsem mu já krátce napsal a co jsem mírnou formou několikrát vytýkal Jakobsonovi a Havránkovi – ale ti si nedali říci. Víte asi, že můj poměr k vůdčím členům PLK již asi před rokem silně ochladl, protože se mi odcizili svým sektářským,530 nesnášenlivým duchem, svou dogmatičností, a také svými pro mne nepřijatelnými názory na otázky národní a na různé současné problémy.“531

Žádal ho zároveň, aby svůj list otiskl v ČMF jako recenzi Novákovy stati Fonológia a štúdium slovenčiny, což ovšem Šmilauer neučinil.532 Šmilauerovy výhrady vůči PLK byly v zásadě trojího druhu. Za prvé to byl agresivní veřejný diskurz, který odborné otázky probíral na veřejném fóru, a nikoli ve vědeckých časopisech („je starou zvyklostí, že sokové mají mít stejné 529

Ibid., karton 37. M. Weingart Šmilauerovi, 19. února 1934. K tomu srov. J. Toman: „Meziválečná éra Pražského lingvistického kroužku byla výjimečná. Už proto, že šlo o úzké společenství a že vědci spolu velmi intenzivně spolupracovali, což nebylo vůbec obvyklé. Fungovali spíše jako nějaká avantgardní skupina. Měli společný projekt, kterému věřili, ve kterém se angažovali a svým způsobem dělali revoluci. […] Svým způsobem to byla velmi radikální skupina. Vymezovali se vůči tradiční akademické lingvistice, což je stmelovalo zvnějšku, a dovnitř se snažili vnést striktní vědeckou disciplínu, ba jakousi víru ve strukturalismus. Ve stanovách kroužku se dokonce říkalo, že ten, kdo nepracuje strukturalistickými metodami, může být z kroužku vyloučen. A opravdu tam byly i jakési vylučovací miniepizody. […] Byly zde ale i velké rozdíly a řada členů, tedy hlavně lingvistů, tuhle radikální linii aktivně nepraktikovala. A nakonec samozřejmě převážilo to podstatné – považovali se za teoretiky, což bylo asi to nejsektářštější.“ Balaštík, M. – Toman, J., Heslo fonologie… [online]. [cit. 2013-11-09]. Dostupné z: http://casopis.hostbrno.cz/ archiv/2009/8-2009/heslo-fonologie. O Weingartově kauze velmi podrobně Toman, J., Příběh jednoho moderního projektu…, s. 179–180. 531 LA PNP, fond V. Š., karton 58. M. Weingart Šmilauerovi, 29. března 1934. 532 Ibid. 530

160


10.4.2015 9:15:05


zbraně“,533 viz i obr. 40 v obrazové příloze). Tuto příčinu averze jsme naznačili v právě uvedených citátech a zmíníme se o ní ještě v části týkající se Naší řeči. Dále (což zcela odpovídá Šmilauerovu chápání jazyka jako nejvyšší národní kulturní hodnoty) vytkl nejostřejšímu z kritiků, Jakobsonovi, malý zřetel k české tradici a domníval se, že v některých otázkách Jakobson jako nerodilý mluvčí ani nemůže kompetentně rozhodovat: „Nikdo nebude brát Jakobsonovi právo, aby vyslovoval názory o našich věcech, ale v […] otázkách národní hygieny, v nichž mají tak výrazný podíl i prvky citové, budeme si přece jen muset rozhodovat sami.“534

A za třetí to samozřejmě byly výhrady odborné. Ty měl už vůči hlavním tezím, na nichž byla budována „strukturální chronologická konstrukce“: Všechny prvky jazyka tvoří v daném okamžiku „přísně sčleněný systém“; porušení jednoho prvku vede ke změně celé soustavy:535 „Tyto věty nemají absolutní platnosti; míra jejich platnosti musí býti dříve změřena [zdůraznila M. Š.] a to se může státi jen střízlivou a kritickou prací, ne nadšenými propagačními články, jimiž jsme stále zaplavováni.“536

Jako příklad uváděl Novákovo tvrzení o tom, že slovenština má na rozdíl od češtiny vokalický čtyřúhelník, čemuž 533

Ibid. Koncept Šmilauerova dopisu B. Havránkovi, nedat., nesign. Ibid. 535 Pojmosloví dle Šmilauera. Ibid., složka Bratislavské rukopisy, složka Novák. Šmilauer Ľ. Novákovi, 27. března 1934. 536 Ibid., s. 14. 534

161


10.4.2015 9:15:05


autor přisuzoval prvořadou důležitost, neboť systému slovenštiny tato skutečnost dle jeho soudu zajišťovala zcela osobitou strukturu. Šmilauer protiargumentoval, že ä se do spisovné slovenštiny dostalo víceméně náhodně a že je to znak pouze dialekticky omezený: „Přechod od systému čtyřúhelníkového k trojúhelníkovému by podle vašeho učení měl způsobovati úplnou proměnu celé struktury. Vskutku však vidíme, že vesnice ztrácejí výslov nost ä – ale nic dál se nestane. Naopak naučí-li se většina Slováků až ve škole vyslovovat toto ä, nijak to na strukturu jejich jazyka nepůsobí.“537

A konečně Šmilauerovi vadila nově zaváděná terminologie, kterou velmi odmítal: „Mně tato řeč – jež se u některých mladších členů PLK vyvinula v hotovou řeč sakrální – valně neimponuje; je to infekce z Ruska,538 kde si na takové hračkářství vždy potrpěli […] (jak prostě a jasně umí se vyjadřovat na př. Mathesius!). 537

Ibid., s. 15. Dle J. Vlčkové-Mejvaldové, jíž tímto děkuji za shrnutí sekundární literatury, měl Šmilauer do značné míry pravdu: Jako problematický se jeví už sám termín čtyřúhelník. Pozdější slovenští fonetikové uvádějí nominálně trojúhelník (lichoběžník). Klasifikují [ä] jako střední hlásku, stejně jako [a] a [á]. Dnes se výslovnost [ä] pociťuje jako stylisticky příznaková, a to jako příznak vyššího stylu. Např. podle Sabola nemá preferování a prosazování hlásky [ä] žádnou oporu ve zvukové realitě současné slovenštiny. Vlčková-Mejvaldová, J., Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta, katedra českého jazyka. Osobní sdělení via mail 16. prosince 2013. K tomu srov. i Horálkovo tvrzení, že „fonologické čtyřúhelníky vznikají jen modifikací trojúhelníků a podržují si svůj trojúhelníkový základ, jsou to vlastně jen modifikované trojúhelníky. Vokalický systém slovenštiny není čistý čtyřúhelník“. Horálek, K., Problémy strukturní jazykovědy a kybernetika… 538 Používá příměr, že myšlení PLK ovlivňují „ruští mystici“. LA PNP, fond V. Š.,

162


10.4.2015 9:15:05

3 FILOLOG MEZI ŠELMAMI 512. LA PNP, fond V. Š., karton 27. Šmilauer, V., Filolog mezi šelmami, 7. dubna 1954, rkp. přednášky, 29 s

Recommend Documents