3. Evropský sociální model

In: POTUŽÁKOVÁ, Z., Trh práce v evropském kontextu, Liberec: TUL, 2013

3. Evropský sociální model Evropský sociální model je jedno ze specifik, které odlišuje Evropu od ostatních center světové ekonomiky. Na model můžeme pohlížet jako na soubor

hodnot,

vycházející

z křesťanské

tradice

Evropy

jako

např.

demokracie, solidarita, rovnost, nediskriminace aj. Dále lze ale na systém nahlížet jako na politický koncept, ve kterém se stát neomezuje své působení jen politickou a ekonomickou dimenzi a ve kterém je klíčová i dimenze sociální, která zpětně garantuje politickou a ekonomickou stabilitu státu. 3.1. Evropský sociální model a jeho reforma O evropských státech hovoříme jako o welfare states 1, které se postupně vyvíjely v poválečném období. Mezi jeho hlavní atributy patří vysoký stupeň sociální ochrany, snižování příjmových disparit a sociální dialog. V praxi se tedy

projevuje

silnou

úlohou

státu

v sociální

oblasti,

poskytování

rozmanitých veřejných služeb (penze, zdravotnictví, školství, podpora v nezaměstnanosti) v gesci státu. Pro ilustraci uveďme, v roce 2009 činily výdaje na důchody v EU-27 téměř 12% HDP, na zdravotnictví téměř 8% HDP a na vzdělávání 5% HDP. Výdaje

veřejných

rozpočtů

současně

tvořily

50%

HDP,

přičemž

v členských státech EU-15 tento objem spíše přesahovaly 2. Výše zmíněné tři položky tedy tvoří polovinu fiskálních výdajů, přičemž první dvě budou kvůli stárnutí populace v budoucnu dále narůstat. Z hlediska hodnotového ukotvení modelu je klíčová solidarita, která se projevuje

daňovou

progresí

na

příjmové

stránce

modelu.

Ta

prostřednictvím veřejných výdajů sociálního charakteru, snižuje příjmové

1

Atributy evropského sociálního modelu považujeme v dalším textu za charakteristické znaky welfare states v Evropě, které se sice liší šíří, nikoliv svým pojetím. 2 http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/eurostat/home/ [20. 9. 2012]

rozdíly a generuje sociální stabilitu společnosti . V roce 2009 tvořily rozpočtové příjmy v EU-27 průměrně 44% HDP 3. Ačkoliv se

model vyvíjel po celé poválečné

období,

jeho

základní

komponenty byly definovány koncem 50. let a zejména v 60. letech. I přes desetiletí trvající proces evropské integrace, jehož počátky sahají rovněž do konce 50. let, ale jednotlivé členské státy E U dodnes vykazují rozdílnou šíři welfare states. Příčinou je v první řadě rozdílné pojetí sociální politiky, které se především na základě socioekonomického vývoje v minulosti transformovala do různých forem tzv. evropského sociálního modelu. Průkopníky v definování odlišností welfare states byli Marshall 4 a Titmuss 5. Za přelomovou ale považujeme práci Esping-Andersena 6, který typy welfare states definoval podle vztahu mezi státem, trhem a rodinou. Tyto tři typy modelu jsou liberální, konzervativní a sociálně demokratický režim, později k nim přibyl i středomořský. Nejvolnější vztahy panují v modelu liberálním (V. Británie, Irsko), kde se sociální politika soustředí jen na pomoc nejpotřebnějším a zdůrazňuje se zodpovědnost jedince za svůj osud. Tomu odpovídá relativně malá daňová zátěž, malá angažovanost státu v ekonomice a flexibilita pracovně právních vztahů. Pomoc státu potřebným je proto na poměrně nízké úrovni a nereflektuje předchozí výši příspěvků jedince do systému. Protipólem je pak sociálně demokratický režim (Švédsko, Dánsko, Finsko) s univerzalistickou tendencí a nejširším a nejpropracovanějším pojetím sociální politiky, garantujícím i plnou zaměstnanost . Na ní je vzhledem k finanční náročnosti model zároveň silně závislý. Dalšími typickými znaky modelu je tradičně i politika rovných příležitostí a priorita vzdělané populace. Model

středomořský

charakterizován

3

menší

(Itálie,

Španělsko,

propracovaností,

Portugalsko,

většími

sociálními

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/eurostat/home/ [20. 9. 2012] MARSHALL, T. H. (1950), Citizenship and Social Class 5 TITMUSS, R. M. (1958), Essays on Welfare State 6 ESPING-ANDERSEN, G. (1990), The Three Worlds of Welfare Capitalism 4

Řecko) rozdíly

je a

přetrvávající silnou úlohou rodiny, která do jisté míry nahrazuje welfare state. V tomto systému rodinný původ jedince značně ovlivňuje jeho budoucí profesní život a zařazení do příjmové a společenské vrstvy, povolání se do velké míry „dědí“. Model je silně ovlivněný katolickým učením, které se původně projevovalo tradiční dělbou rolí v rodině a malým zapojením žen na trhu práce. Model konzervativní (Německo, Francie, Rakousko, Nizozemí, Belgie , Lucembursko) je aplikován v nejlidnatějších členských státech EU a týká se tak značného podílu evropské populace.

Pro něj je cha rakteristická

prevence sociálních problémů, která je účinnější než jejich řešení. Pomoc státu reflektuje výši předchozích příspěvků do systému, čemuž odpovídají i vysoké odvody sociálního pojištění. Cílem modelu je vysoká míra sociální ochrany a zaměstnanosti.

Svůj vliv měla i zde církev (katolické učení),

která v původní podobě preferovala tradiční dělbu práce v rodině. Další alternativní členění 7 evropského sociálního modelu je na model anglosaský (tj. liberální), severský (tj. sociálně demokratický), kontinentální (tj. konzervativní) a jihoevropský (tj. středomořský). Toto členění bylo v souvislosti s pádem železné opony a rozšířením EU na východ rozšířeno o model středoevropský a východoevropský. V obou případech se jedná o kombinaci již existujících prvků z ostatních modelů. V prvním případě převažují prvky modelu konzervativního a v druhém modelu liberálního. Specifikem postkomunistických modelů byl fakt, že stát při jejich vytváření současně zmenšoval svoji roli v ekonomice, což je opačný proces než u všech předchozích modelů, kde ro le státu v ekonomice kontinuálně rostla. Od 50. let minulého století se ale situace ve světové ekonomice i v Evropě změnila, na což by měly reagovat i výše zmíněné modely. Změnu vnitřních i vnějších faktorů, které determinují fungování modelu, si budeme i lustrovat na

vývoji

indikátorů

států

aplikující

konzervativní

model

(resp.

kontinentální). Státy s tímto modelem tvoří jádro EU a až na Rakousko jsou i zakládajícími státy EHS. 7

Viz př. SAPIR, A. (2006) nebo ALBER, J. (2010)

Nejprve se zaměříme na faktory, které umožňovaly fungování původního konzervativního modelu. Jeho základy byly vytvořeny převážně v 60. letech. Pro toto období jsou charakteristická vysoká tempa růstu, vysoká míra zaměstnanosti a nízká míra nezaměstnanosti. Zároveň se konkurence EHS omezovala kvůli bipolárnímu rozdělení světa pouze na USA a Japonsko. Na trhu práce panovala v této době vysoká míra ochrany před propuštěním, mnohaleté a plné úvazky a ekonomická neaktivita

velké části žen

produktivní generace. Díky přebytkovým rozpočtům, nízké nezaměstnanosti a kratší délce dožití rostl a velkorysost sociální politiky a objem výdajů na ni. Politika zaměstnanosti byla převáženě pasivní a soustředila se na vyplácení podpory v nezaměstnanosti, která se odvíjela od předchozích příjmů. Z ekonomického hlediska můžeme první dvě dekády evropské integrace označit za více než úspěšné. Pro ilustraci, mezi roky 1950 -1970 se zvýšil HDP na obyvatele v Německu z 50% na 90 % HDP na obyvatele v USA, ve Francii z 53% na 78% a v Itálii dokonce z 40% na 70% 8. Tento markantní vzestup HDP byl doprovázen vzestupem životní úrovně, téměř plnou zaměstnaností a nízkou mírou nezaměstnanosti na úrovni nezaměstnanosti frikční. Právě tyto faktory měly hlavní vliv na liberalizační a integrační tendence v EHS

v prvních

dvou

dekádách.

Z demografického

hlediska

silně

převažovala v tomto období předproduktivní generace nad postproduktivní. Poměr předproduktivní generace vůči produktivní ( young age dependency ratio) byl v roce 1960 v Německu 31%, ve Francii 42% a v Nizozemí dokonce 49%. Analogicky old age dependency ratio bylo v uvedených zemích 17%, 18%, respektive 14%. Dalším podstatným aspektem byly nízké ceny surovin, které začaly narůstat až po ropných šocích v 70. tých letech. Ačkoliv ropné šoky byly jednou z příčin přesunu k úspornějším technologickým postupům, snížil y

8

BAILY, M. N., KIRKEGAARD, J. F. (2004), str. 13

ziskovost evropské průmyslové produkce a to paralelně s růstem nákladů na pracovní sílu. Období 50. a 60. let lze proto vnímat jako výjimečné, kdy došlo k synergickému

efektu

několika

faktorů,

stimulující

hospodářský

růst

evropských ekonomik. Jednalo se tedy o jedinečnou kombinaci, která se ale pravděpodobně již nebude opakovat. Ani v krizových 70. letech ale nezpůsobily vnější nebo vnitřní faktory hlubší změny v sociálních modelech. Za nový jev můžeme ale označit počátek ekologických iniciativ, které se v další dekádě přetavily v politické strany. Vznikl tak tlak vytvoření ekologické politiky a ochrany životního prostředí, což představovalo další výdajovou položku veřejných financí. V důsledku krizí se zvýšila míra nezaměstnanosti a ekonomiky se začaly zadlužovat. Demografický vývoj byl ale nadále stabilní s větším podílem předproduktivní

generace.

Ještě

na

počátku

80.

let

byla

míra

nezaměstnanosti ve státech kontinentálního modelu na úrovni 4 -6%. Ekonomiky

sice

začaly

vykazovat

deficity

rozpočtu,

míra

z adlužení

v poměru k HDP se ale pohybovala ve výši 13% v Německu, 25% v Nizozemí a 29% ve Francii. Belgie již v této době nicméně měla hrubý veřejný dluh ve výši 50% HDP 9. V osmdesátých letech se situace mírně zlepšila. Jednalo se o dekádu ve znamení odklonu od keynesiánské politiky, která do té doby ve státech kontinentálního modelu převažovala. Tomu nasvědčovaly i výsledky voleb v těchto státech. Například v Německu zvítězili křesťanští demokraté, kteří pod vládou kancléře Kohla snížili daňovou zátěž podn ikům. Došlo i k omezení výdajů sociálního charakteru. Nizozemsko začalo aplikovat tzv. polder model, který vymanil zemi z ekonomických problémů a zajistil na stabilní hospodářský růst na příští dvě desetiletí. Dalším faktorem, který zlepšil situaci, byl c elkový vývoj světové ekonomiky, která se zejména v druhé polovině této dekády vypořádala s důsledky

9

http://stats.oecd.org/Index.aspx [28. 9. 2012]

ropných šoků. Míra nezaměstnanosti nicméně již neklesla na úroveň z období počátku 70. let. Za zlomové období považujeme léta devadesátá. Kromě globalizační ch tendencí,

dynamizace

tvorby

a

zanikání

pracovních

míst

a

využití

informačních technologií, ze kterých těžila japonská a zejména americká ekonomika, se zvýšil počet hráčů ve světové ekonomice o státy s levnou pracovní silou. EU tedy konkurovalo, stejně jako desetiletí předtím, Japonsko a USA v oblasti technologicky a znalostně náročných produktů. EU

musela

čelit

nově

čelit

i

Číně

a

Indii,

které

disponují

nízko

kvalifikovanou pracovní sílu s výrazně nižšími mzdovými požadavky než pracovníci evropští. Dal ší ohnisko konkurenčních ekonomik se objevilo v bezprostředním předpolí EU-15 a to v post-komunistických státech s levnou a poměrně dobře kvalifikovanou pracovní silou. Míra nezaměstnanosti v EU následkem těchto změn po celá devadesátá léta kontinuálně stoupala. V Německu a ve Francii se pohybovala na konci 90. let na hranici 10%. Současně se změnil poměr mezi předproduktivní a postproduktivní generací. Zatímco podíl první skupiny kontinuálně klesal, podíl

druhé

vzrostl.

Měřeno

indikátorem

old

age

dependency

ratio

v Německu na 30%, ve Francii na 25% a v Nizozemsku na 22%. Počet dětí na ženu se zároveň klesl 1,3 - 1,4 dítěte na ženu, tedy hluboko hranici zaručující stabilní demografický vývoj. Zároveň

pokleslo

tempo

hospodářského

růstu

a

bylo

doprovázené

poklesem zaměstnanosti a růstem nezaměstnanosti. Podíl sociálních výdajů na HDP v ekonomikách s kontinentálním modelem vzrostl mezi rokem 1980 a 2000 z 22 % na 28 % HDP. Důsledkem výše uvedených faktorů byl na konci 90. let byl hrubý veřejný dluh v těchto ekonomikách v průměrné výši 57% 10 HDP. Analogicky

s poklesem

zaměstnanosti,

tempa

růstu

a

nárůstem

nezaměstnanosti začaly rovněž narůstat výdaje sociálního charakteru. Dle OECD vzrostly mezi roky 1980 a 2000 sociální výdaje v Německu z 22% na 10

http://stats.oecd.org/Index.aspx [28. 9. 2012]

27% HDP, ve Francii 23% na 28% HDP. Ve Švédsku tvořily v polovině 90. let dokonce 32% HDP. Pro porovnání, v USA byl mezi roky 1980 – 2000 ve výši cca 15 - 17% HDP, v Japonsku vzrostly ve stejném období na 17% HDP 11. Nárůst těchto výdajů se sice odehrál i mimo Evropu, podí l těchto výdajů byl ale o po jejich růstu nižší než v evropských welfare states, což vytvářelo tlak na veřejné rozpočty a přispívalo k zadlužování evropských států. EU si byla vědoma potřeby modernizace evropského sociálního modelu již na počátku 90. let o čem svědčí i publikování Zelené knihy o evropské sociální politice v roce 1993. O rok později následovala Bílá kniha o evropské

sociální

politice.

Zde

byla

akcentována

potřeba

přeměny

solidarity v EU z pasivní na aktivní s cílem předejít sociální exkluzi 12. Ta byla považována za stále rostoucí hrozbu, jelikož se na okraj společnosti začaly

dostávat

větší

sociální

skupiny,

především

mladí,

ženy

či

handicapovaní. Tento přesun měl opět za následek rostoucí náklady sociálního modelu. V roce 2000 byl zahájen Evropský proces sociálního začleňování, který ale stejně jako Lisabonská strategie, využíval metodu OMC, otevřenou metodu koordinace. Členské státy, stejně jako v případě Lisabonské strategie, každoročně vypracovávaly Národní akční plány. Vzhledem ke značným rozdílům v pojetí sociální politiky v jednotlivých členských státech ale opět hodně záleželo na prioritách jednotlivých států při realizaci opatření, které měly sociálnímu začleňování napomoci. Co se týče ekonomického vývoje po roce 2000, ten byl pro EU a tudíž i pro stabilizaci evropského sociálního modelu příznivý. Mezi roky 2002 a 2008 se díky příznivým vnějším podmínkám podařilo zvýšit zaměstnanost a snížit zaměstnanost

ve

všech

ekonomikách

konzervativního

modelu,

ale

zadlužení Německa a Francie rostlo. Veřejný dluh se výrazně snížil pouze v Belgii, kde ale ještě v roce 2002 překračoval hranici 100% HDP,

11 12

http://stats.oecd.org/Index.aspx [28. 9. 2012] Více viz. KOTÝNKOVÁ, M. (2008), Trh práce na přelomu tisíciletí

k mírnému poklesu zadlužení došlo v Rakousku i Nizozemí. Vývoj tedy naznačoval jistu stabilizaci situace a udržitelnost modelu. Celosvětová ekonomická krize, spojená i s krizí finanční v roce 2008 ale ukončila předchozí pozitivní trend. V evropských welfare states nastala nová situace. Veřejný dluh dále rostl při rostoucích požadavcích na výdaje sociálního charakteru ze strany elektorátu. Události z let 2010 a 2011 navíc naznačují, že veřejné dluhy nelze pouze kumulovat a že ochota finančních trhů půjčovat má limity. Tab. č. 3.1 – Původní a nové faktory ovlivňující udržitelnost evropského sociálního modelu Původní (Welfare) Nové (Workfare) Ek. charakteristika

   

Demografie

 

Konkurence

 

Trh práce

    

Sociální politika

 

vysoká míra zaměstnanosti nízká míra nezaměstnanosti vysoká tempa růstu HDP stabilní (či nedeficitní) fiskální systém stabilní dem ograficky vývoj kratší délka dožití a pracov ní život konkurence převážně od USA, Japonska konkurence u technologicky vyspělých produktů pasiv ní politika zaměstnanosti vysoká míra ochrany před propouštěním jedno zaměstnání po celý život pouze plné úvazky zaměstnanost zejména mužů velkorysá nezkoumala tolik důvody ani délku čerpání sociální pomoci levné nerostné suroviny

   

nižší míra zaměstnanosti vyšší míra nezaměstnanosti nižší tempa růstu HDP deficitní fiskální systém

 

stárnutí populace delší délka dožití a přítomnost na trhu práce



navíc konkurence Číny, Indie, EU-10 konkurence i u produktů s nižší přidanou hodnotou

     

aktivní politika zaměstnanosti snížení míry ochrany před propuštěním více prof esí za život plné a současně částečné úv azky vstup žen na trh práce

  

selektivní zkoumá důvody čerpání, omezování doby nároku na pomoc Cena zdrojů   vysoké ceny nerostných surov in Pramen: Vl. zpracov ání na základě ESPING-ANDERSEN, G. (1990), SAPIR, A. (2006)

Prvky původního a současného evropského sociálního modelu shrnuje tabulka č. 3.1. Je tedy patrné, že změna parametr ů modelu bude pro jeho dlouhodobé zachování nezbytná. Současně je nutné ale udržet silný sociální akcent modelu s mnoha bezplatnými službami poskytovanými

státem. Ten se v průběhu poválečného vývoje stal pro občany jeho samozřejmou komponentou. O tom svědčí i definice evropského sociálního modelu ze summitu Evropské především

rady jako

v Nice:

„Evropský

systém,

který

sociální nabízí

model

vysokou

je

charakterizován

úroveň

sociálního

zabezpečení a je si vědom významu sociálního dialogu a služeb obecného zájmu. V dnešní době je založen, i přes rozmanitost sociálních systémů jednotlivých členských států, na společných hodnotách .“ 13 Společnými hodnotami jsou kromě solidarity a demokracie, individualismus či rovnost před zákonem, což odlišuje evropské hodnoty od h odnot v jiných kulturách. Státy jsou ale již od 90. let kvůli proměně externích i interních faktorů nuceny stimulovat příjmy do rozpočtů, které by snížily deficity rozpočtů, jinými slovy zvýšit počet přispěvatelů. Zde je patrná vazba mezi fiskální stabilitou a pracovním trhem, který generuje příjmy, následně i ekonomický růst, který determinuje i sociální stabilitu. Můžeme zde tedy hovořit o posunu od welfare state k tzv. workfare state 14. Ten si můžeme charakterizovat jako stát blahobytu s širokou škálou sociálních služeb a současně vysokou mírou zaměstnanosti, umožňující ufinancovatelnost těchto služeb ze státních rozpočtů. V e workfare state hraje významnou roli politika zaměstnanosti, která má za cíl motivovat ke vstupu na pracovní trh co největší podíl p opulace. Pojem workfare state se začal objevovat již v polovině 15

16

90. let (např.

17

Giddens , Torfig , či Schmid ), kdy novým prvkem je donucovací, respektive aktivační funkce sociální ochrany. Jedná se tedy o transformaci welfare state na aktivující a kooperativní stát blahobytu, který zdůrazňuje preventivní aspekt politiky sociální ochrany. 13

EUROPEAN COUNCIL (2000), Nice European Council Presidency Conclusion 7-10 December 2000, dostupný na: http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressdata/en/ec/00400r1.%20ann.en0.htm [28. 9. 2012] 14 Viz. KVIST, J., PLOUGH, N. (2003) 15 GIDDENS, A. (1998), A Third Way. The Renewal of Social Demacracy 16 TORFIG, J. (1999), Towards a Schumpeterian Workfare Postnational Regime: Path-Shaping and Path-Dependency in Danish Welfare State Reform 17 SCHMID, G. (1996), Reform der Arbeitsmarktpolitk. Von fürsorgenden Wohlfahrtstaat zum kooperativen Sozialstaat

Trhy práce jsou pod tlakem nových podmínek pružnější, zahrnující větší podíl práceschopné populace. Sociální systémy zvýhodňují, převážně výší sociálních dávek, ty nezaměstnané, kteří mají snahu o zvýšení své kvalifikace či aktivně hledají pracovní místo před těmi, kteří tyto snahy nevyvíjí. Ačkoliv je koncept workfare state známý již od řadu let, je jeho realizace i v dnešní době často obtížně prosaditelná . Příčinou je relativně dlouhá tradici welfare state v mnoha členských státech EU a nechuť velké části elektorátu k reformám podmiňující využívání sociálních služeb aktivizací příjemců těchto služeb. Řada evropských států v minulosti své sociální modely byla ale schopná úspěšně reformovat. Model liberální byl reformován v 80. letech ve Velké Británii.

Ta

období

labouristické

vlády

vykazovala

rysy

spíše

kontinentálního modelu. Thatcherismus, zahrnující privatizaci, snížení moci odborů, reformu sociálního systému a liberaliz aci podnikatelského prostředí navrátil britské ekonomice rysy anglosaského systému. Rovněž Irsko reformovalo svoji ekonomiku i sociální model na počátku 90. let pod taktovkou strany Fianna Fail, která zůstala u vlády až do roku 2011. Reformy proběhly v 90. letech rovněž ve všech skandinávských státech a byly charakterizované poklesem objemu sociálních výdajů při zachování sociální stability. Státy aplikující tento dlouhodobě dosahují vysoké míry zaměstnanosti, nižší míry nezaměstnanosti a vyššího počtu dět í na ženu. Jejich trhy práce jsou zároveň flexibilnější než ve státech kontinentálního nebo jihoevropského modelu. Jak je patrné z obrázku č. 3.1, podíl sociálních výdajů na HDP zůstává v severských státech poměrně vysoký, podstatn á je ale proveditelnost jejich snížení. Je tedy zřejmé, že akceptovatelnější budou opatření skandinávských ekonomik, jejichž sociální model je kontinentálnímu i jihoevropskému podobnější. Z obrázku dále vyplývá, že ačkoliv mají jednotlivé modely odlišné výchozí nastavení, dochází po roce 2000 ke sbližování podílu sociálních výdajů na HDP.

Obr. č. 3.1 – Podíl sociálních výdajů na HDP, v %, jednotlivé soc. modely

Pramen: ALBER, J. (2010), str. 11

Zatímco od 90. let se podíl sociálních výdajů na HDP ve skandinávských ekonomikách snížil, v kontinentálních státech (zde Německo, Francie, Rakousko, Belgie) vzrostl . Po roce 2000 tento typu výdajů a po roce 2006 se liší pouze minimálně. Rovněž v anglosaských státech podíl sociálních výdajů na HDP v posledním desetiletí vzrostl a v roce 2008 již převyšoval 22%. Sociální výdaje se ve středoevropských státech se pohybují mezi 16% HDP na Slovenku přes 19% HDP v ČR a Polsku po 23% HDP v Maďarsku 18. Dosud tedy nedosahují šíře ani kontinentálního natož severského modelu, což nicméně neznamená, že jsou tyto výdaje vždy alokovány optimálně. Dlouhodobým trendem ve všech sociálních modelech je ale nárůst podílu tohoto typu výdajů na HDP. V roce 2008 byl sociálních výdajů podíl ve Francii

(30,8%)

dokonce

vyšší

než ve

Švédsku

(29,4%),

známého

z dřívějších období jako nejštědřejší sociální systém v Evropě. Stejně tak Finsko vydalo na tuto oblast v roce 26%, v porovnání s téměř 28% v Německu 19. Mezi roky 1999 a 2008 Švédsko snížilo hrubý veřejný dluh z 64% na 38% HDP, Dánsko z 58% na 34% a Finsko z 45% na 34%. Ačkoliv ve všech 18 19

http://czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/t/00002AB274/$File/1607100326.pdf [29. 9. 2012] http://czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/t/00002AB274/$File/1607100326.pdf [29. 8. 2012]

státech hrubý veřejný dluh následkem krize vzrostl, pohybuje se i v roce 2010 mezi 38 - 48%, tedy hluboko pod průměrem EU 20. Z těchto dat vyplývá efektivnější alokace sociálních výdajů v severských státech, které dosahují při stejném objemu financí nižší nezaměstnanosti, vyšší zaměstnanosti a vyššího počtu dětí na ženu než je typické pro ekonomiky konzervativního modelu . Z hlediska budoucího vývoje evropského sociálního modelu považujeme za pozitivní fakt, že situace v jednotlivých sociálních modelech nemusí být statická a neměnná. V sedmdesátých letech platila za tzv. nemocného muže Evropy Velká Británie, které vrátily prosperitu až reformy Margaret Thatcherové.

Na

konci

sedmdesátých

let

se

diskutovalo

o

„ Dutsch

desease“ v Nizozemí, které provedlo v 80. a 90. letech zásadní reformy a pro které se synonymem stal již výše zmíněný polder model. V 90.

letech

ekonomiky,

se

jejichž

s ekonomickými

problémy

reformy

reforem sociálního

včetně

potýkaly

skandinávské systému

jsou

momentálně ostatním členským státům EU dávány za vzor. Na počátku minulé dekády se sousední Německo potýkalo se slabým ekonomickým růstem a počet nezaměstnaných byl nejvyšší od hospodářské krize. Aktuálně je Německo ekonomickým motorem Evropské unie a jeho míra nezaměstnanosti je díky tzv. Hartzovým reformám na velmi nízkých hodnotách. V dalších podkapitolách se proto zaměříme na modernizace severského sociálního modelu, které vyústily i ve zlepšení na trzích práce. Severské státy reformy v 90. letech, což umožňuje hodnocení jejích dopadů. Rovněž byly schopny snížit svůj veřejný dluh a zachovat sociální stabilitu, což může být pro ostatní členské státy EU inspirativní. Dále se zaměříme na dopady Hartzových reforem v Německu, které byly provedeny v minulé dekádě a které spolu s dalšími opatřeními snížily míru nezaměstnanosti. Pro ČR je Německo nejdůležitější obchodní partner, pojetí sociálního modelu je navíc bližší než v případě skandinávských ekonomik. 20

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=0&language=en&pcode=tein a225&tableSelection=1 [29. 8. 2012]