Beran V. / Racek polární v ČR
První pozorování racka polárního (Larus glaucoides) v České republice First record of the Iceland Gull (Larus glaucoides) in the Czech Republic Václav Beran1, 2 Muzeum města Ústí nad Labem, Masarykova 1000/3, CZ-40001 Ústí nad Labem; e-mail:
[email protected] 2 ALKA Wildlife o.p.s., Lidéřovice 62, CZ-38001 Dačice 1
Beran V. 2012: První pozorování racka polárního (Larus glaucoides) v České republice. Sylvia 48: 162–166. V příspěvku je popisováno první pozorování racka polárního (Larus glaucoides) v České republice. Poprvé byl tento druh, nejblíže hnízdící v Grónsku, v ČR pozorován ve dnech 21. 2. 2012 až 4. 3. 2012 na skládce komunálního odpadu u Vysoké Pece v ústeckém kraji. Racek polární každoročně v malých počtech zaletuje na pobřeží Britských ostrovů, vzácněji na pobřeží západní Evropy. Výskyty ve vnitrozemí jsou velmi vzácné. V lednu a únoru 2012 došlo k invazi tohoto druhu na Britské ostrovy a severozápadní pobřeží Evropy. Jednotliví ptáci zalétli až do evropského vnitrozemí. V práci jsou dále zmíněny počty racků polárních z ostatních zemí, zaznamenané v letošní zimě v Evropě. The paper describes the first record of the Iceland Gull (Larus glaucoides) in the Czech Republic. The species, whose closest breeding grounds are situated in Greenland, was observed on a waste dump site near Vysoká Pec (Ústí nad Labem region, northern Bohemia) between 21 February and 4 March 2012. Small numbers of the Iceland Gull straggle to the coast of the British Isles every year, more rarely also to the coast of western Europe. Occurrence of the species inland is very rare. In January and February 2012, invasion of the species to the British Isles and northwestern coast of Europe was recorded, with individual birds straggling inland. The paper also gives numbers of Iceland Gulls observed in Europe during the winter in question. Keywords: Czech Republic, first record, Iceland Gull, Larus glaucoides
Racek polární (Larus glaucoides) patří mezi velké druhy racků arktického pásu severní polokoule. V rámci složité taxonomie velkých racků je dle posledních studií řazen do tzv. sibiřské větve vzniklé z racka stříbřitého (Larus argentatus sensu lato). Nejblíže příbuzný je tedy s rackem americkým (Larus smithsonianus), rackem šedokřídlým (Larus glaucescens) a rackem kamčatským (Larus schistisagus) (Collinson et al. 2008). 162
I přesto, že podle vzhledu jde o lehce určitelný druh, genetické rozlišení je velmi problematické a sledované úseky DNA jsou prakticky nerozlišitelné od výše uvedených příbuzných druhů (Liebers et al. 2004). Stále nejasný je taxonomický vztah s rackem kanadským (Larus thayeri), který je často považován za poddruh racka polárního (Malling Olsen & Larsson 2004). Jde o polytypický druh se dvěma poddruhy – racek polární
Sylvia 48 / 2012
kanadský (L. g. kumlieni) hnízdí na jižním a východním pobřeží Baffinova ostrova a přilehlé části pobřeží Labradoru, je tažný a zimuje jižně od Labradoru až po Velká jezera; racek polární grónský (L. g. glaucoides) hnízdí na pobřeží Grónska (Hudec et al. 2005). Grónská populace je převážně stálá, pouze východní část populace zimuje na severním Islandu, Faerských a Britských ostrovech a na pobřeží Norska. Z celkového počtu 557 zpětných hlášení jedinců kroužkovaných v Grónsku bylo pouze sedm nalezeno mimo západní Grónsko (Malling Olsen & Larsson 2004). V Evropě je mnohem vzácnější než racek šedý (Larus hyperboreus). Mezi velkými racky jde o menší druh, který dosahuje velikosti malých jedinců racka stříbřitého, při srovnání s jinak velmi podobným rackem šedým je výrazně menší. Vzhledově lze racka polárního zaměnit pouze s rackem šedým či abnormálně (albinoticky či leucisticky) zbarvenými jedinci dalších velkých druhů racků. Tvarem těla se racek polární podobá spíše racku bouřnímu než racku šedému. Má drobný zobák, velké oko, kulatou hlavu, dlouhá křídla, která složená přesahují ocas zhruba v délce zobáku či více. Celkově působí subtilním, štíhlým dojmem. Let je rychlý, elegantní, křídla jsou dlouhá a úzká. Dospělosti dosahuje ve čtvrtém roce života a spolehlivě lze rozlišit celkem čtyři šaty. Šat první zimy je šedavý, veškeré opeření je tmavohnědě skvrnité, zobák je tmavý, se šedorůžovou bází a černou špičkou, oko černé. Šat druhé zimy je světlejší, obzvláště hlava a hruď jsou bělavé, zobák je růžový s černou, jasně oddělenou špičkou, oko světlejší. V šatu třetí zimy již připomíná dospělého ptáka (šedý pláštík), hlava je ale tmavší a ruční krovky stále ještě nejsou čistě šedé. Dospělí ptáci mají světlý zobák s drobnou červenou skvrnou, světlé oko, šedý pláštík
a krovky, letky zcela bez černé barvy. Na konci první a druhé zimy je opeření často velmi opotřebené a ptáci často vypadají téměř čistě bíle. Vždy je ale možno v těchto šatech pozorovat šedavé skvrny, především na hrudi (Malling Olsen & Larsson 2004). Racek polární hnízdí především na vysokých skalnatých mořských útesech, velmi často ve fjordech a vzácněji také na skalnatém pobřeží či nízkých skalách. Hnízdí v koloniích čítajících několik desítek až jeden tisíc párů. Hnízdní kolonie jsou často smíšené, s oblibou hnízdí ve společnosti racků šedých či racků tříprstých (Rissa tridactyla). Ve smíšených koloniích na vysokých útesech hnízdí pod hnízdy racků šedých, ale nad hnízdy racků tříprstých. V hnízdní době nezaletuje na volné moře, loví především u pobřeží, ale vyhýbá se sladkým vodám (Cramp et al. 1998). Celosvětová populace racka polárního čítá do 90 tisíc párů, z toho v Grónsku hnízdí do 80 tisíc párů, zbytek v Kanadě (Malling Olsen & Larsson 2004). Hnízdní kolonie opouští na přelomu srpna a září, kdy se ptáci rozptylují z fjordů na pobřeží. Část východogrónské populace zimuje na Islandu (5–10 000 jedinců), kam první ptáci přeletují v průběhu října. Dospělí ptáci odletují v průběhu března, nedospělí ptáci později, pouze jednotlivě se tam zdržují i celoročně. Na Britských ostrovech a na pobřeží Skandinávie se objevují až v prosinci a později v zimě. Obvykle zde zimuje 70–100 především jednoletých ptáků. Pravidelně zimuje v Norsku (desítky), v Dánsku (9–24 ex.) a Švédsku (2–15 ex.). Nepravidelně zaletuje do dalších zemí na severu a západě Evropy (Finsko, Francie, Holandsko, Polsko, Německo atd.). Velice vzácně zjištěn dále k jihu a východu, např. Itálie, Španělsko a Maďarsko (Malling Olsen & Larsson 2004). V některých letech dojde v průběhu 163
Beran V. / Racek polární v ČR
Obr. 1. Racek polární (Larus glaucoides) v šatu druhé zimy, Vysoká Pec, 24. 2. 2012, foto V. Beran. Fig. 1. The Iceland Gull (Larus glaucoides), 2nd winter, Vysoká Pec, 24 February 2012, photo by V. Beran.
zimy k invazi racků polárních do Evropy. Tyto invaze pravděpodobně souvisí s tvrdou zimou v Grónsku, mořskými bouřemi či s poklesem rybaření v Atlantiku. V letech 1968 až 2004 bylo v Británii zaznamenáno celkem 6 invazí, během kterých byl počet zimujících racků polárních asi 3× vyšší než obvykle (do 300 ex.). K podobné invazi došlo i v zimě 2011/2012. Podle britských ornitologů šlo o největší známou invazi, kdy počet racků polárních převyšoval předchozí invaze minimálně 4 až 5x. V Británii (především na Orknejích, Shetlandách a pobřeží Skotska) byla pozorována hejna desítek ptáků. Na rozdíl od běžné zimy nešlo jen o mladé ptáky, ale i o subadultní a adultní jedince. Přítomno bylo i mnoho samců, což také v těchto místech není obvyklé. Na začátku zimy byl počet racků polárních v Británii obvyklý, ale počty začaly narůstat v průběhu ledna a maximální početnosti dosáhly v únoru. Celá invaze je detailně popsána 164
a celkový počet do Británie zalétnuvších ptáků je odhadován na min. 1 000 jedinců. Centrem invaze této zimy byly ovšem Faerské ostrovy, kde byl celkový počet jedinců odhadnut na více než 4 000, z nichž až 310 patřilo k podruhu L. g. kumlieni (Fray at al. 2012). Vysoké počty racků polárních byly zaznamenány v zimě 2011/2012 i v Nizozemsku (v lednu rekordních 50 ex.), Dánsku (v únoru rekordních 38 ex.), Norsku (silná invaze, více než 100 ex, v jednom hejnu 85 ex.), Švédsku (10–20 ex., z toho 3 ex. ssp. kumlieni), Německu (v lednu min. 30 ex., v únoru a březnu další noví ptáci, min. 2 ex. ssp. kumlieni), Francii (v lednu min. 42 ex., min. 4 ex. ssp. kumlieni) a Španělsku (v únoru 15 ex. na severním pobřeží) (vše dle údajů Birding World, ročník 25). V Polsku bylo do roku 2011 registrováno 25 záznamů, v roce 2012 přibylo dalších 8 (min. 7 jedinců, z nichž dva se zdržovali nedaleko českých hranic
Sylvia 48 / 2012
u Goczalkowic) (www.tarsiger.com). Publikované pozorování racka polárního z července 1990 (Hudec et al. 2005) u Lutové v jižních Čechách nebylo faunistickou komisí dodatečně uznáno (M. Vavřík in litt., připravováno k publikaci). Dne 21. 2. 2012 od 6:55 do 7:20 byl při pravidelné kontrole racků zimujících na téměř zcela zamrzlé Kyjické nádrži (okres Chomutov, kvadrát 5446, GPS: 50°30'10N, 13°28'13E) pozorován v hejnu racků stříbřitých, bělohlavých a bouřních (celkem cca 190 ex.) bílý racek s kontrastně růžovočerným zobákem a růžovýma nohama. Většina racků spala na ledě a bílý racek byl zcela v zákrytu jiného racka. Až po asi deseti minutách pozorování vstal, krátce se protáhl a po dalších asi pěti minutách aktivity odlétl směrem k severu. Racci nocující na Kyjické nádrži pravidelně sbírají potravu na nedaleké skládce odpadu, umístěné na okraji hnědouhelného lomu Československé armády východně od obce Vysoká Pec (okres Chomutov, kvadrát 5446, GPS: 50°31'4N, 13°29'37E). Předpokládal jsem, že pozorovaný bílý racek přelétl na tuto skládku, a proto jsem se tam také přesunul. Po chvíli hledání jsem jedince nalezl odpočívajícího na hromadě hlíny mezi dalšími racky. Při pozorování, které trvalo 105 minut, jsem ptáka postupně pozoroval sedícího, létajícího i sbírajícího potravu. I přes ideální pozorovací podmínky jsem si přesným určením nebyl zcela jist. Silně opotřebený šat druhé zimy neposkytoval mnoho záchytných bodů. Pták se jevil bílý po celém těle, jen místy z bílé barvy vystupovaly špinavě šedé skvrny. Oko se zdálo tmavé, při bližším pohledu šedavé, světlejší než zornice. Nohy byly růžové, zobák také růžový, s černou, kontrastně ohraničenou špičkou. Strukturální znaky byly odlišné od okolních racků. Pozorovaný bílý racek byl drobnější, s kratšíma no-
hama, drobným zobákem, velmi kulatou hlavou a dlouhými křídly, která vsedě přesahovala ocas o délku zobáku či více. Racka jsem bezpečně určil až na základě srovnání foto- a video dokumentace s literaturou a po obsáhlé konzultaci s Tomášem Koutným. Racek polární byl poměrně krotký, na skládku usedal obvykle jako první, ale úletovou vzdálenost si udržoval minimálně 30 m. Byl také poměrně agresivní, od vybraných soust odháněl i výrazně větší racky bělohlavé a stříbřité. Při souboji o potravu se často ozýval. Racek polární byl na lokalitě pozorován pravidelně až do 4. 3. 2012. Od prvního dne pozorování ho opakovaně viděl autor článku i řada dalších pozorovatelů. Racek se zdržoval na Kyjické nádrži, skládce odpadu a přilehlém jezeře, nikde jinde nebyl pozorován. Při posledním delším pozorování dne 2. 3. 2012, kdy jsem na skládce pozoroval racky tři hodiny, se racek polární choval normálně a zdál se být ve výborné kondici. Naposledy byl krátce pozorován Vítem Zavadilem při přeletu Kyjické nádrže dne 4. 3. 2012. Vzhledem k dobré kondici je pravděpodobné, že neuhynul, ale odlétl. Poděkování za poskytnutí informací o počtu racků polárních v okolních zemích náleží Martinu Vavříkovi. Velký dík patří také Tomáši Koutnému za rady při determinaci racka polárního a poznámkám k textu článku. Vřelé díky zasluhuje také společnost Marius Pedersen a.s., která mi umožnila vstup na skládky v jejím vlastnictví, a její vstřícní pracovníci, kteří mi, podobně jako racci, zpříjemňují časté návštěvy na skládce odpadů.
LITERATURA Collinson J. M., Parkin D. T., Knox A. G., Sangster G. & Svensson L. 2008: Species
165
Beran V. / Racek polární v ČR
boundaries in the Herring and Lesser Black-backed Gull complex. British Birds 101: 340–363. Cramp S. (ed) 1998: The Complete Birds of the Western Palearctic on CD-Rom. Oxford University Press, Oxford, UK. Fray R., Pennington M., Riddington R., Meek E., Higson P., Forsyth A., Leitch A., Scott M., Marr T., Rheinallt T. & Olofson S. 2012: An unprecedented influx of Iceland Gulls in the northeastern Atlantic in January/ February 2012. British Birds 105: 263–272. Hudec K., Šťastný K. (eds) 2005: Fauna ČR. Ptáci II/2. Academia, Praha.
166
Liebers D., de Knijff P. A. & Helbig A. J. 2004: The Herring Gull complex is not a ring species. Proceedings of the Royal Society B 271: 893–901. Malling Olsen K. & Larsson H. 2004: Gulls of Europe, Asia and North America. A & C Black, London.
Došlo 12. září 2012, přijato 21. září 2012. Received 12 September 2012; accepted 21 September 2012. Editor: P. Adamík
