29. DALŠÍ STÍNADELSKÉ TAJNOSTI Úterý odpoledne

29. DALŠÍ STÍNADELSKÉ TAJNOSTI Úterý odpoledne. Rychlé šípy se sešly v klubovně v pozdním odpoledni, aby vyhodnotily včerejší výpravu do Stínadel a zaslaly objednávku redakci Vpředu na odznáčky Žlutého kvítku. Najednou Jindra vytáhl z kapsy papírový sáček a vysypal na stůl pět odznáčků žlutých kvítků. Všichni překvapením ztratili řeč a po chvíli propukli v jásot. „To valíte, plantážníci, bulvy, co?“ nadýmal se Jindra předstíranou pýchou. „To tedy valíme.“ řekl Rychlonožka. „Kdes je sehnal?“ „Dnes nám odpadla ve škole poslední hodina. Tak jsem se vůbec nerozmýšlel a pelášil jsem do redakce. A tím, že jsem byl mezi prvními a osobně, nemusel jsem kupovat všech deset kvítků, ale prodali mi jich jen pět.“ Hoši si odznaky okamžitě rozebrali, a když se na ně do sytosti vynadívali, dali se konečně do hodnocení poslední výpravy do Stínadel. Mirek vytáhl zápisník, ve kterém měl, stejně jako Jarka, napsaný seznam sedmi stínadelských tajností: „Některé záhady se nám už podařilo téměř objasnit, jiné ještě nikoliv.“ „Které téměř?“ zeptal se Rychlonožka. „Tak třeba hned první bod: Kdo odemkl dveře do Svatyně Uctívačů ginga? Zatím pouze spekulujeme, že to byl Venda Vinš. Ale kdo jiný by to mohl být? Byl jediný, který se kolem Svatyně Uctívačů ginga vyskytoval.“ řekl Jarka. „A další body. Třetí a čtvrtý. Podle sdělení dvou členů Strážní věže Ferka a Maroše mají být volby Velkého Vonta ještě na podzim. A to proto, že se Losna před koncem prázdnin vzdal své funkce.“ pokračoval Mirek. „Pokud si ale nevymýšleli, aby před námi vypadali důležitě.“ řekl Červenáček. „Jestli se opravdu funkce vzdal, tak dobrovolně, nebo byl donucen?“ uvažoval Jarka. „Z toho plyne, že musíme co nejdříve zajít do Stínadel za Losnou a zeptat se ho, co je na řečech o jeho odstoupení a nové volbě Velkého Vonta pravdy.“ navrhl Jindra. „Jindra má pravdu, musíme do Stínadel,“ přitakal Mirek, „jen tak se to dovíme. A Losna, nebo někdo ze Žlutého květu, jsou jediní, za kterými můžeme zajít a podrobně se jich na všechno zeptat.“ Pak řekl Jarka: „Doma jsem přidal k původním sedmi stínadelským záhadám, ještě další čtyři ze včerejší výpravy. Poslouchejte: 8. Na co použila Strážní věž služeb Bratrstva Kočičí pracky? Za jakým účelem a kam je odvedla ze své klubovny? 9. Na stěně v klubovně Strážní věže visí zarámované dva dokumenty: naše několik let stará úmluva s Losnou o půjčení hlavolamu ježka v kleci po jeho zvolení Velkým Vontem a dohoda mezi Strážní věží a Vikingy o společném postupu při volbě nového Velkého Vonta. Měl by být tím kandidátem Venda Vinš? Co se skrývá pod jménem ‚Sluneční kámen‘, který patří Vikingům a který zřejmě hrál důležitou roli při uzavírání dohody? 10. Strážní věž vrátila Uctívačům ginga jejich sošku bůžka Axlana. Co tím sleduje? Uzavře s Uctívači podobnou smlouvu jako s Vikingy? Získává tímto vyděračským způsobem spojence pro případnou volbu Velkého Vonta? 11. Ferko a Maroš se zmínili o ‚Šťastné kouli“. Je to opravdu nějaká koule, nebo si tak jen říká nějaké nové vontské uskupení, o jehož existenci jsme zatím neslyšeli?“ „Jak už jsem řekl, místo aby nám záhady ubývaly, tak přibývají.“ chechtal se Rychlonožka, šťastná to povaha. Vždy a ve všem viděl nějakou legraci. „To se mi líbí!“ „Nejzávažnější je, co jsme s Jarkou objevili na stěně v klubovně Strážní věže.“ řekl Mirek. „Myslíš ty dva zarámované texty?“ zeptal se Jindra. „Právě ty.“ „Když jste oba odešli nahoru do věže, tak jsme si je také přečetli. Ze Strážní věže nám v tom nikdo nebránil, přesto že viděli, že si je čteme.“ „Myslíme si s Mirkem,“ řekl zase Jarka, „že naši úmluvu s Losnou nám ukradl Daneš při vloupačce do naší klubovny letos na jaře. Pak ji zřejmě vyhandloval se Strážní věží, a je docela možné, že Vinš ji použil k nátlaku na Losnu, aby ze své funkce odstoupil. Jenomže si neumím představit, jak by ho tím mohli k odstoupení donutit. Vždyť jsme od té doby měli hlavolam, dokonce i se svolením vontské rady, v ruce už několikrát.“ „A co ta druhá smlouva. Ta s těmi Vikingy?“ „Tady jen hádáme, podle dosavadního chování Strážní věže. Vikingům se asi ztratil nějaký jejich talisman zvaný ‚Sluneční kámen‘ a Strážní věž ho někde vypátrala a pak jim ho vrátila. Nebo jim ho ukradla a nalezení předstírala. Na základě vrácení talismanu potom vznikla dohoda. Vikingové se v ní zavazují volit v příštích volbách Strážní věž.“ „A co to je ten ‚Sluneční kámen‘?“ zeptal se Rychlonožka. „Přece mi nechcete tvrdit, že to je nějaký kámen, který k nám doletěl ze slunce. Nebo pozemský šutr, který se pořád válel na slunci. Takových bysme tady našli.“ „To nevím. Ale třeba se jich na to budeme moci zeptat, až se s nimi ve Stínadlech setkáme.“ řekl Mirek. „Už tolikrát jsme byli ve Stínadlech, předloni, vloni a letos z jara, ale nikdy jsme o ‚Šťastné kouli‘ a ‚Slunečním kameni‘ nic neslyšeli.“ podivil se Červenáček. „Není to zvláštní?“

57

„O sošce jakéhosi boha AXLANA odkudsi ze Střední Ameriky jsme také nikdy nic neslyšeli. A jenom jsme si utrhli ve svatyni Uctívačů ginga pro náš herbář několik listů z jejich posvátného stromu, hned se začaly dít věci.“ usmál se Mirek. „Možná, že by nám s tím mohl pomoc Nažka. Ve Stínadlech před nějakou dobou bydlel a má tam pořád kamarády. Třeba o tom něco ví. A při té příležitosti by nám měl vysvětlit, proč nám minulý týden tvrdil, že do Stínadel nemůže, protože má nějakou jinou neodkladnou práci, a pak jsme ho viděli ze Stínadel se vracet. Takže ve Stínadlech ten den byl.“ řekl Jarka. „O to jsme se už přece pokoušeli, ale nezastihli jsme ho doma,“ připomněl Jindra. „Tak to budeme muset zkoušet tak dlouho, až ho zastihneme.“ řekl Červenáček. „A cestou se stavíme za Bratrstvem Kočičí pracky, aby nám řeklo, co po nich Strážní věž chtěla.“ navrhl Mirek. „Mohli bysme si počíhat na Bohouše,“ okamžitě se nápadu sejít se s Bratrstvem chytil Rychlonožka, „z toho bysme jejich tajemství, po mírném postrašení, dostali jedna dvě.“ Mirek s Rychlonožkou ale nesouhlasil: „Ne! Bohouše nebudeme strašit. Zajdeme do jejich dřevníku, který tak překvapivě vyhandlovali s Bentánem a Podfukářem a pokusíme se to z nich diplomaticky vytáhnout. Třeba to není tajemství a třeba nám to řeknou.“ * Bratrstvo Kočičí pracky našli na dvorečku před dřevníkem. Štětináč měl před sebou rozloženo několik drátěných klecí. V každé z nich byla alespoň jedna krysa. Bylo až s podivem, kolik jich už zase ve svých klecích má za tak krátkou dobu, která uplynula od jejich vyhození z dřevníku truhlářské dílny. Štětináč oběma svým kamarádům právě předváděl, co už všechno s jednou krysou dokázal nacvičit. Štětináč si zkrátka nejlíp rozuměl s krysami. „Jejda, Rychlé šípy, co tady děláte?“ zděsilo se Dlouhé Bidlo, když se hoši znenadání objevili na dvorečku. „Zachovejte klid. Přišli jsme jen na zdvořilostní návštěvu,“ uklidňoval je Mirek. Rychlé šípy se na Bratrstvo Kočičí pracky přátelsky usmívaly, ale všichni tři její členové byli ve střehu. „Opravdu?“ zeptalo se nejistě Dlouhé Bidlo. Štětináč se zaštítil svou krysou, jejíž rypáček namířil směrem na Rychlé šípy. Bohouš ustoupil do bezpečí za oba kolohnáty. Mirek si pozorně všechny tři prohlížel, ale nějaké šrámy nebo podlitiny ze včerejšího případného výprasku ve Stínadlech na nich nebyly patrny. Ostatní si toho také všimli. Strážní věž s nimi překvapivě musela jednat, jak se říká, v rukavičkách. Což bylo zvláštní. „Chtěli jsme se jenom přesvědčit, že jste se dostali ze Stínadel v pořádku domů.“ usmál se Mirek. „Co najednou taková dojemná péče o nás?“ zeptalo se ironicky Dlouhé Bidlo. „No přece patříte, stejně jako my, na Druhou Stranu.“ vysvětloval Jarka. Dlouhé Bidlo se Štětináčem nevěřili svým uším. A Bohouš vůbec netušil, o čem se tady vede řeč. A potom se Mirek zeptal přímo: „Co po vás Vontové chtěli, když vás odvedli z klubovny Strážní věže?“ Dlouhé Bidlo se ušklíblo: „To byste chtěli vědět, co? Jenže to vám neřekneme!“ „My totiž spolupracujme s Vonty.“ řekl Štětináč. A Bohouš upřesnil, aby také něco řekl: „Se Strážní věží. A jdeme za nimi do Stínadel zase zítra.“ Dlouhé Bidlo ho zpražilo nenávistným pohledem a řeklo vztekle: „Ještě jim řekni, v kolik hodin tam jdeme, ty troubo!“ „Počkej až šípáci odejdou!“ vyhrožoval mu nepokrytě Štětináč. Bohouš si uvědomil, že vyzradil, co neměl, a tak se rychle opravil: „Vlastně tam máme jít až ve čtvrtek.“ „Zavři už ten svůj zobák, Bohouši, máme tam přece jít v pátek.“ doplnilo Dlouhé Bidlo. A v duchu se radovalo, jak se mu podařilo situaci šikovně zachránit. Šípáci z toho nebudou moudří. Rychlým šípům bylo jasné, že se od Bratrstva Kočičí pracky nic kloudného nedoví. Mirek dal ostatním pokyn k odchodu. Vyšli ze dvorečku na ulici. „Tak co na to říkáte?“ zeptal se Mirek na názor ostatních, když už byli o ulici dál a nikdo je nemohl slyšet. „Jen se tak vytahovali.“ mínil Rychlonožka. „Že prý spolupracují s Vonty! To bych rád věděl na čem.“ Také Červenáček a Jindra si mysleli, že se Bratrstvo před nimi jen tak chvástalo. Mirek s Jarkou byli ale jiného mínění. „Zítra se pokusíme odchytit Dlouhé Bidlo, hned jak vyjde z domu. V hlídání se budeme střídat jako minule, když k němu měli přijít Bentán s Podfukářem.“ řekl Mirek. „A teď pojďme za Nažkou.“ Nažka ale zase doma nebyl. Jeho maminka jim řekla, že cosi důležitého zařizuje, co se to týká jak Druhé Strany, tak Stínadel. Nic konkrétního o tom ale nevěděla. Vyšli na ulici. „Co teď?“ zeptal se Červenáček. „Dnes už nic.“ řekl Mirek. „Všichni domů a pořádně se připravte na zítřejší vyučování. Teď by se nám nehodil jakýkoliv zákaz ze strany rodičů kvůli zanedbané škole. Počítejte ale s tím, že zítra budeme muset jít za Bratrstvem do Stínadel. Myslím, že tu středu, kterou Bohouš prozradil, mají domluvenou a Štětináč s Dlouhým Bidlem pak už jenom s dalšími dny mlžili, aby zachránili situaci.“

30. BOHOUŠ OPĚT ZRAZUJE BRATRSTVO Úterý večer.

58

„To je dost, že už jdeš.“ přivítal Jindru doma jeho otec. „Pořád zapomínáš, že i večer musíš venčit vašeho klubovního psa. Kuliferda je už celý netrpělivý. Máš štěstí, že se nám nevytento v pokoji na koberec.“ Kuliferda stál v předsíni a toužebně hleděl na vodítko visící na háčku poblíž dveří. Rychlé šípy to v klubu měly zařízeno tak, že Kuliferda byl střídavě vždy týden u jednoho z nich. Teď měl službu už zase Jindra. „Nemáš hlad?“ starala se maminka. „Večeře není ještě hotová.“ „Nemám.“ řekl Jindra a vyšel s Kuliferdou na chodbu. Kuliferda radostí štěknul, ale Jindra mu přitáhl vodítko. „Kuliferdo tiše!“ okřikl ho. „Nebo nás zpéruje domovník!“ Vyběhli na ulici. Kuliferda očichal a vzápětí orazítkoval nejbližší roh domu. Potom se obrátil na svého současného páníčka, jako by čekal, že mu hodí aport, ale páníček Jindra byl myšlenkami jinde. Pořád musel myslet na to, jakým způsobem dá zítra hlídka ostatním vědět, že z domu už vyrazilo Dlouhé Bidlo s ostatními do Stínadel. Jak to bude moci hlídka zvládnout? Než by všechny hochy oběhla, zmizí jim Bratrstvo ve Stínadlech. Nejlépe by bylo, kdyby hlídkovali po dvou. Jeden by šel Bratrstvu po stopě a dělal by pro ostatní značky a druhý by zatím ostatní oběhl. No ale ani to by nemuselo vyjít. Značky by mohl někdo schválně nebo nedopatřením zničit, nebo by je mohli přehlédnout. Bude na to muset Mirka zítra ve škole upozornit a pokusí se vymyslet něco jiného. Mezitím Kuliferda zamířil k nejbližšímu plácku, kde bylo ještě trochu zeleně a pár keřů s neopadavými listy. Pak se stalo něco překvapujícího. Kuliferda se mu najednou vytrhl z ruky a za podrážděného štěkotu vběhl do keřů. Jindra si myslel, že Kuliferda v křoví vyčmuchal nějakou toulavou kočku. Z křoví se ozval ale vystrašený jekot. Jindra se polekal, aby Kuliferda někoho nepokousal. To by byl malér. Celý vystrašený vběhl do křovin za Kuliferdou, protože ten na jeho volání nereagoval a štěkal jako pominutý. Tam spatřil v podivné poloze zhrouceného Bohouše z Bratrstva Kočičí pracky, který se snažil uniknout před dorážejícím Kuliferdou. Spodní částí těla ležel na zemi a horní částí visel zavěšený za kapuci na větvi. Přitom strachy kňoural: „Odvolej si tu bestii. Všechno ti řeknu. Jenom ať mě nepokouše!“ Jindra se sklonil ke Kuliferdovi a přitáhl ho za obojek k sobě. Kuliferdovo štěkání přešlo v tlumené výhružné vrčení, které na Bohouše působilo ještě děsivěji než štěkot. „Tak povídej, poděl se se mnou o svá tajemství.“ povzbuzoval ho Jindra, i když vůbec netušil, co zajímavého z Bohouše vypadne. „Slib mi ale, že to na mě neřekneš Bratrstvu.“ „Neboj se. Nic neřeknu.“ „Řekni: Namoutě kutě!“ Jindra se Bohoušovu zaklínadlu málem začal hlasitě smát, ale včas se přemohl a s vážnou tváří prohlásil: „Namoutě kutě!“ Po jeho slibu se Bohouš trochu uklidnil a pak z něho vyletělo: „Zítra jdeme ve čtyři hodiny do Stínadel.“ Jindra překvapením otevřel pusu, ale rychle se vzpamatoval a zeptal se: „Kudy tam půjdete?“ „Z Temného kouta poblíž Rozdělovací třídy vede jedna z mála uliček, která ji protíná a pokračuje dál i na stínadelské straně. Hned vedle obchodního domu s botami. V ní na nás budou čekat.“ Jindra nevzhledný plácek, zvaný Temný kout, dobře znal. Před lety, při pátrání po ježku v kleci, v něm náhodou objevili kostelníka od svatého Jakuba, který jim potom vyprávěl o smutném osudu Jana Tleskače. „Kdo na vás bude čekat?“ „Vontové.“ „Ze Strážní věže?“ Bohouš kývl souhlasně hlavou. To jsou věci, pomyslel si Jindra a pak ho napadlo, že by se měl ještě na něco zeptat. „A jak to bylo s tou dýmovnicí, kvůli které vás vyhnali z vašeho dřevníku?“ „Co – co chceš vědět?“ vyděsil se ještě víc Bohouš. „Všechno! Dal ti ji Bentán s Podfukářem, že? Aby jim Dlouhé Bidlo pomohlo ukrást z drogistického krámu nějaké zboží.“ „Jak - jak víš i tohle?“ „Prostě vím. Bylo to tak?“ „Bylo. Když jsem to přinesl, říkal jsem jim, že se krabice nesmí otevřít. Jenže Štětináč byl zvědavý a podíval se dovnitř. Tím otevřením víka uvedl do chodu jakýsi mechanizmus, začalo to všechno čoudit a hrozně smrdět a nešlo to zastavit. Pak na nás přiletěli chlapi z dílny a to byl konec.“ „Když jste krabici neměli otevírat, pro koho jste ji měli?“ Po jeho dotazu Bohouš udělal pohyb, jako by chtěl z křoví uprchnout. Kuliferda na jeho pokus o útěk výhrůžně zavrčel a krátce štěknul. Bohouš ztuhl a začal naříkat: „Drž ho! Nepouštěj ho! Já ti to teda řeknu, ale já za nic nemůžu. Všechno to vymyslel Dlouhé Bidlo!“ Jindra uklidnil nejdříve Kuliferdu a pak Bohouše vybídl: „Tak spusť.“ „Kluci z Dvorců po nás chtěli nějaké zajímavé zprávy o vás do Sběrače. Ale muselo by to být něco extra. Dlouhé Bidlo přišel na šílený nápad podstrčit vám do klubovny krabici s dýmovnicemi. Po otevření by vám to zamořilo celou klubovnu a nevyvětrali byste to ani za měsíc. Takovou zprávu by Tonda Plíhal o vás jistě rád otisknul. Začali jsme hledat, kdo by nám dýmovnice vyrobil a zašli jsme za Bentánem a Podfukářem. Nabídli se, že nám je vyrobí, ale chtěli za to protislužbu. Bidlo jim měl pomoc ukrást nějaké chemikálie.“ „Jak jste to chtěli propašovat do naší klubovny? „To nevím. Ale dlouhé Bidlo tvrdil, že už to má skoro vymyšleno.“

59

Ještě štěstí, že se jim to nepovedlo, pomyslel si Jindra. Zasmrádli bychom celý barák a byli bychom v průšvihu. Pak se Bohouše zeptal: „To je všechno? Už nic zajímavého pro nás nemáš?“ Asi už neměl, protože začal zase prosebně kňourat: „Že to na mě neřekneš Bratrstvu? Slíbil jsi mi to!“ „Co jsem slíbil, to splním.“ řekl Jindra a táhl Kuliferdu z křoví. Kuliferdovi se moc nechtělo. Pořád se za Bohoušem ohlížel a temně vrčel. Jindra chvíli zvažoval, jestli by neměl ještě zaběhnout k Mirkovi a informovat ho, co se mu podařilo právě zjistit. S nastupujícím podzimem se dny neúprosně zkracovaly a teď už byla docela tma. Nakonec usoudil, že bude stačit, když mu to řekne zítra ráno ve škole. Zamířili k domovu. Na konci ulice zpozoroval nějakou dvojici. Chlapce a dívku. Šli stejným směrem jako Jindra. Hoch měl přes rameno přehozenou kytaru a s dívkou se drželi za ruce. Loudali se směrem k Rozdělovací třídě. Kuliferda najednou napnul vodítko, jako by chytil nějakou stopu, a táhl Jindru za sebou. Vzdálenost mezi nimi se rychle zkrátila. Najednou je Jindra poznal. Překvapeně se zastavil, přitáhl Kuliferdu k noze a jen se modlil, aby nezačal štěkat. Několik metrů před ním se od něho vzdalovali ruku v ruce Jarka Metelka a Zuzka Vojnarová, vedoucí Pomněnek.

31. DŮM U ČERNÉ KOULE Středa večer. Brzy ráno spěchal Jindra do školy. Doufal, že se s Mirkem setká ještě před jejím otevřením. Stihl to do půl osmé. Už z dálky uviděl před školou hloučky stojících nebo navzájem se pošťuchujících studentů. Mirek už tady byl. Jindra k němu zamířil. „Nazdar, Mirku, mám novinky. Včera jsem se dověděl od Bohouše, kde má dnes Bratrstvo sraz před cestou do Stínadel a jak to bylo s krabicí se smradlavými dýmovnicemi.“ „Povídej.“ vyzval ho Mirek. Jindra mu v rychlosti řekl všechno o svém včerejším setkání s Bohoušem. „To jsme měli štěstí, že se jim to s těmi smradlavkami nepovedlo. Nakonec potrestali sami sebe. A dobrá zpráva také je, že nemusíme stavět hlídku u domu Dlouhého Bidla. Počkáme si na ně za Temným koutem u Rozdělovací třídy. Po vyučování to běž vyřídit Červenáčkovi a Rychlonožkovi a já to řeknu Jarkovi.“ Jarka… Celý večer, a ještě cestou do školy, Jindra sám se sebou bojoval, jestli má Mirkovi říct, co se mu včera ještě přihodilo. Nakonec se rozhodl, že ano. „A něco se včera večer ještě stalo.“ začal Jindra pomalu. „To není všechno? Něco s Bratrstvem?“ „Ne. Potkal jsem Jarku. Nesl kytaru a šel někam se Zuzkou Vojnarovou.“ „O tom vím,“ řekl Mirek. „Jarka mi řekl, že ho Zuzka poprosila, jestli by ji nenaučil hrát na kytaru.“ „No dobře, jenže oni se vedli za ruce! Mám takový dojem, že Jarku pro klub ztrácíme.“ Jindrova zpráva Mirka očividně zaskočila. Jarka se Zuzkou randí? V jejich klubu dosud naprosto něco neslýchaného. A tohle mu Jarka neřekl, když se zmiňoval, že bude Zuzku učit hrát na kytaru. Školník otevřel školu. Žáci se hrnuli dovnitř a Mirek rychle řekl: „Promluvím si o tom s Jarkou odpoledne po škole. Opravdu se s ním něco v poslední době děje. Nevěřím ale, že bychom Jarku pro klub ztratili. Odpoledne se uvidíme na srazu v Temném koutě.“ Oba se zamíchali do chumlu studentů a zakrátko je pohltila škola. * Poslední do Temného kouta přišel Jarka těsně před čtvrtou hodinou. Mirek Jindrovi už předtím řekl, že s Jarkou mluvil a že ten ho ubezpečil, že v žádném případě s klubem nekončí. Že o nic nejde. Vzhledem k časové tísni to s Jarkou a ostatními neprobírali a hned se vydali z Temného kouta na tramvajovou zastávku na Rozdělovací třídě poblíž obchodního domu s obuví. V uličce naproti, na stínadelské straně, kde měli čekat Vontové na Bratrstvo Kočičí pracky, nebylo zatím nikoho vidět. Rozdělovací třídou každou chvíli projížděly tramvaje oběma směry a u obchodního domu se z nich vždy vyhrnul dav lidí. Hochům se úspěšně dařilo na tramvajové zastávce s davem splývat. „Už jdou,“ upozornil Červenáček ostatní na Bratrstvo Kočičí pracky, které právě vyšlo z uličky od Temného kouta. Byly přesně čtyři hodiny. Na stínadelské straně v tom samém okamžiku vyšla z jednoho domu skupina nejméně deseti Vontů a zůstala stát uprostřed uličky. I na tu dálku hoši rozpoznali Vendu Vinše, Ferka, Maroše a několik dalších Vontů, které viděli v klubovně Strážní věže. Bratrstvo Kočičí pracky křepce přeběhlo koleje a přidalo se k Vontům. Potom celá skupina vykročila do Stínadel. „Viděli jste to?“ zeptal se Červenáček vzrušeně. „Oni fakt spolupracují s Vonty. Nelhali nám.“ „Teď ještě musíme zjistit, v čem ta spolupráce spočívá.“ řekl Mirek. Dál už na nic nečekali. Rychle přeběhli Rozdělovací třídu a snažili se co nejrychleji dostat na dohled Strážní věže a Bratrstva.

60

* Cesta Stínadly se neobešla bez nebezpečných setkání. Strážní věži se několikrát postavili do cesty Vontové, přes jejichž území se potřebovali dostat. Vždy to vypadalo na rvačku, ale o tu neměla Strážní věž zájem. Vinš se svou skupinou vždy zavčas ustoupil a obloukem se nebezpečí vyhnul. Tím se ale cesta za jejich neznámým cílem značně protahovala. Rychlým šípů to silně připomnělo dobu před několika lety, kdy ve Stínadlech zuřil nemilosrdný volební boj o to, kdo se stane novým Velkým Vontem. Pomalu se začínalo stmívat. Rychlé šípy se skupiny držely jako klíště. Několikrát mohly být odhaleny, to když se Strážní věž musela před silnějším protivníkem stáhnout a jeho území obejít. V takovém případě se vždy musely Rychlé šípy někam schovat a teprve až Strážní věž přešla, mohly znovu pokračovat v jejich sledování. Štěstí se jich stále drželo. Vinš si zřejmě vůbec nepřipouštěl, že by je mohl někdo sledovat. A dokonce někdo z Druhé strany! Čím víc se vzdalovali od Rozdělovací třídy, tím bezstarostněji postupovali. Za chvíli se dostali do míst, kde Rychlé šípy ještě nikdy nebyly. Konečně se Strážní věž zastavila na konci jedné úzké uličky, která ústila do malého náměstíčka. Naproti uličce stál dvoupatrový dům s půdní vestavbou. V prvním a druhém patře byly vždy dvě a dvě neosvětlená okna. Těsně kolem domu vedla z náměstíčka tmavá ulička dál do hloubi Stínadel. Víc ze svého místa Rychlé šípy neviděly. „Vypadá to, že jsou na místě,“ zašeptal Mirek. Vontové ze Strážní věže zůstali stát přitisknuti k domům. Dál pokračovalo Bratrstvo Kočičí pracky bez nich a po chvíli zmizelo v úzkém domě na náměstíčku. „Měli bychom se k nim co nejvíce přiblížit.“ řekl Jarka. „Odtud nevidíme co se tam děje.“ „Pozor! Za námi! Někdo sem jde.“ upozornil Červenáček ostatní. Ze sousední ulice, kousek za nimi, vyšly dvě drobné postavičky malých Vontů, které šly směrem k nim. Nezdálo se, že by měli z Rychlých šípů strach. Po chvíli k nim oba Vontové došli. „Nevíte náhodou, co je to támhle na konci za dům?“ zeptal se jich zničehonic Jarka a ukázal za sebe do uličky. Oba hoši se tím směrem podívali a potom ten o pár centimetrů vyšší odpověděl: „Vy nejste asi odtud, že? Tomu domu se říká U Černé koule. To tady ví každý.“ A druhý dodal: „Je v něm družstvo kominíků a ve dvoře má klubovnu Šťastná koule. V domě bydlí i jejich náčelník Andrej Suchomel.“ „Nepatříte náhodou ke Šťastné kouli?“ zeptal se Mirek. „Ne, ke Šťastné kouli nepatříme, i když bysme byli rádi, kdyby nás vzali.“ „A co to vůbec je ta Šťastná koule? Oni si jen tak říkají, nebo se opravdu jedná o nějakou kouli?““ „To přesně nevíme. Nikdy jsme žádnou kouli neviděli. Suchomel a jeho parta s tím dělají strašné tajnosti.“ „Jdete za kominíky, nebo za Suchomelem?“ chtěl najednou vědět ten vyšší Vont. „Ani za kominíky ani za Suchomelem,“ pospíšil si s odpovědí Červenáček. „Tak proč vás ten barák tak zajímá?“ zbystřili pozornost oba Vontové. Rychlé šípy nebyly na odpověď připraveny. Jindra to chtěl co nejrychleji zachránit a tak jenom plácl: „Protože je ten dům tak podivně úzký.“ Oba hoši natáhli krky do uličky a potom jeden z nich řekl: „Aha!“ Potom se od Rychlých šípů pomalým krokem vzdálili. „To sis tedy vymyslel důvod, Jindro.“ řekl Jarka, když už je ti dva nemohli slyšet. „Doufejme, že to zbaštili a že nevyhlásí poplach.“ „Já bych s tím, že nevyhlásí poplach, moc nepočítal.“ strachoval se Mirek. „Měli bychom si tady v té ulici najít pro jistotu úkryt. Nemůžeme tady takhle trčet na ráně.“ Co nejtišeji a pod ochranou stále větší tmy se těsně kolem domů začali přibližovat k Vontům. Cestou zkoušeli po obou stranách uličky otevřít všechny domovní dveře, které míjeli. K jejich velkému překvapení, byly všechny domy v této části ulice zamknuté. Až přibližně uprostřed uličky jim konečně přálo štěstí. Po její levé straně byl otevřený průjezd vedoucí domem na tmavý dvůr. Vrata byla vyvrácena z veřejí a opřena o zeď v průjezdu. Mirek vklouzl dovnitř a ostatní za ním. Hned na kraji zůstali tiše stát a Mirek pohledem zkontroloval ulici, jestli na sebe Vonty nějak neupozornili. Ti ale byli tak soustředěni na dům U Černé koule, že je vůbec nezajímalo, co se za nimi děje. A ti dva malí Vontové poplach nevyhlásili. „Tady na kraji průjezdu necháme hlídku.“ rozhodl Mirek. „Ostatní se stáhneme na dvůr. V hlídání se budeme po čtvrt hodině střídat. Začíná Červenáček a vystřídá ho Rychlonožka.“ Červenáček bez jakýchkoliv námitek zaujal pozorovací stanoviště. Ostatní tiše prošli průjezdem na dvůr. Ten byl ze všech stran obklopen různými vyššími i nižšími stavebními objekty. Domy vypadaly zanedbaně a určitě v nich nikdo nebydlel. Ani v jednom okně se nesvítilo. Všude se válely hromady smetí s všelijakými nepotřebnými odloženými věcmi, tak jako v jiných podobných stínadelských dvorech. Než dvůr po obvodu obešli, uplynula víc jak čtvrt hodina. Rychlonožka šel vystřídat Červenáčka. „Kdyby nás tu někdo zaskočil, tak jsme v pasti. Nikam se odtud nedostaneme.“ obával se Jindra. Ve zdi poblíž průjezdu byl tmavý otvor. Jarka vytáhl z kapsy baterku a mezi prsty vypustil úzký proužek světla. Otvor byl vstupním vchodem do domu. Dveře tu nebyly. Ty už dávno někdo vysadil a odnesl si je domů na topení.

61

„Podívám se, jestli by se v případě nebezpečí nedalo zmizet tudy.“ řekl Jarka a vešel do domu. Schodišťové rameno vedoucí do přízemí bylo zataraseno propadlým stropem z prvního patra. Schody do sklepa byly částečně zasypány sutí, ale dalo se po nich sestoupit dolů. Vanul odtud charakteristický zatuchlý sklepní vzduch. Za Jarkou sešel do sklepa ještě Jindra. Mirek s Červenáčkem zůstali na dvoře. Za schodištěm vpravo dole vešli do sklepní místnosti. Ze dvora sem vedlo jedno rozbité sklepní okénko. Když po něm Jarka šlehl světelným paprskem, spatřil v okénku Mirkovu hlavu. „Dostanete se z místnosti někam dál?“ zeptal se Mirek. Jarka přelétl světelným kuželem po všech stěnách. „Nikam to nevede.“ řekl zklamaně. Prozkoumáme místnosti na druhé straně od schodiště.“ Tam to ale vypadalo podobně a i tudy se v případě nebezpeční nedalo nikam dostat. Vrátili se nahoru k ostatním. „Měli bychom prozkoumat podrobněji všechny kouty dvora. Třeba odtud přece jenom nějaká cesta vede.“ řekl Jarka. Mirek s Jarkovým návrhem souhlasil, ale už se k tomu nedostali. Na dvoře se znenadání objevil Rychlonožka a zděšeně šeptal: „Jdou sem! Strážní věž jde sem na dvůr. Slyšel jsem je, jak si o tom povídají. Musíme odtud co nejrychleji zmizet!“ Než ale stačili na Rychlonožkovo varování zareagovat, objevila se v obrysu tmavého průjezdu postava, která rychle postupovala průjezdem na dvůr. „Pozdě,“ zašeptal Mirek, „už jsou tady.“ Všichni zmizeli v domě doufajíce, že si toho Vontové nevšimli. Pak co nejtišeji sestoupili do sklepa. Pod nohama jim sem tam zarachotila uvolněná suť. Poslední sestoupil Mirek. Zůstal schovaný pod schody a čekal, jestli kolem domu někdo neprojde. Nevěřil, že by si hluku sutě Vontové nevšimli. A tady ve sklepě jsou v pasti. Nervy měli napjaty jako provazy. Tohle nemusí dopadnout dobře. Za okamžik se kolem vchodu mihl tmavý stín a pokračoval dál do dvora. Až po notné době zaslechli slabý hovor, který každou chvíli sílil, jak se Vontové přibližovali. Mirka napadlo, že ten, kdo kolem domu před chvílí prošel, možná ke Strážní věži nepatří. Rychlé šípy se stáhly do místnosti za schody a v naprosté tmě zůstaly stát pod rozbitým okénkem vedoucím na dvůr. Vontové se zastavili poblíž sklepního okna. Bavili se polohlasně o různých vontských záležitostech, ale Rychlé šípy rozuměly jen každému druhému slovu. Z toho, co hoši zaslechli, se nedalo rozšifrovat, za jakým účelem bylo Bratrstvo Kočičí pracky posláno do domu U Černé koule. Čas se pomalu vlekl. Trvalo to už víc jak hodinu, když ze dvora zaslechli, jak kdosi řekl: „Konečně! Už jdou!“ A další se po chvíli zeptal dychtivě: „Tak co, nesete? Podařilo se to?“ Potom se ozvalo Dlouhé Bidlo kňouravým hlasem: „Nepodařilo. U kominíků se dveře netrhly a v klubovně Šťastné koule pořád někdo je a vypadá to, že ještě dlouho z klubovny neodejdou. Už je dost hodin. Nemá cenu dál čekat. Musíme domů.“ „Sakra práce!“ zaklel kdosi. Rychlé šípy by přísahaly, že to byl hlas Vendy Vinše. Pak se ozval Štětináč: „Máme nápad. Zajdeme sem v sobotu dopoledne. To budou všichni ve škole, takže tady nikdo nebude.“ Chvíli bylo ticho a pak se kdosi zeptal: „A co vy? Vy do školy nemusíte?“ „Ze školy se ulejeme.“ prohlásil sebevědomě Štětináč. „To by mohlo vyjít.“ řekl po chvíli Vinš. „Tak dobře. Ujednáno. A tady v pytli jsme vám za odměnu přinesli jednu zdivočelou kočku, jak jsme vám slíbili. V sobotu, jestli budete úspěšní, vám dáme další.“ Z dalšího rozhovoru už Rychlé šípy nic nerozuměly, protože Vontové s Bratrstvem vyšli ze dvora do průjezdu. Nakonec jejich hlasy zanikly úplně.

32. KDO PŘICHÁZÍ ZE TMY? Středa večer. Ještě nekonečných pět minut v naprosté tichosti čekali, než si troufli vyšplhat přes sutí zasypané schody na dvůr. Mirek s napětím pozoroval temný průjezd, kterým před chvílí odešli členové Strážní věže s Bratrstvem Kočičí pracky. Vypadalo to, že už tu nikdo není a cesta ze dvora je volná. Náhle hoši strnuli. Odkudsi ze dvora k nim dolehl zvuk sypaného štěrku doprovázeného klením a žuchnutím lidského těla na zem. Asi dvacet kroků od sebe spatřili zvedající se tmavou postavu. Téměř splývala s okolím. Ještě než se stačili rozběhnout do průjezdu, postava na ně polohlasně zavolala: „Rychlé šípy, jste to vy?“ Hlas byl Mirkovi povědomý, ale nezřetelný obrys postavy mu v té tmě nic neříkal. Potichu se zeptal: „Kdo tam?“ „Tady je Tonda Nekola, Skoba. Určitě si na mne pamatujete.“ Po těch slovech si už Mirek snadno přiřadil k hlasu i tvář Vonta Nekoly. Skoba byl, a snad dosud ještě je, členem Vontské rady a společně s Velkým Vontem Losnou vedou uskupení, které si říká Žlutý květ. Rychlé šípy se s ním

62

setkaly letos na jaře. S Vontskou radou řešily ve Stínadlech záhadné zmizení, a po dramatických událostech i znovu objevení hlavolamu ježka v kleci. „Skoba!“ vydechl Mirek překvapeně. „Širokkův bratr! Kde ty se tady bereš?“ „Už nějakou dobu sledujeme Strážní věž, abychom se dověděli něco o jejich nekalých praktikách. Při dnešní sledovačce jsem vás na chvíli zahlédl v ulici. Pak jste najednou tímto směrem zmizeli, a když jsem o něco později zjistil, že se Strážní věž chce schovat zde ve dvoře, tak jsem ještě před nimi stačil nepozorovaně vběhnout do průjezdu. Už jsem vás ale nikde nezahlédl, a tak jsem si musel rychle najít někde skrýš, protože se Strážní věž každou chvíli mohla objevit v průjezdu. Na štěstí jsem se na konci dvora ještě stačil schovat.“ „To jsi byl ty? Škoda že jsem tě ve tmě nepoznal.“ řekl Mirek. „Myslel jsem si, že to už je někdo ze Strážní věže, proto jsem byl zticha. Jinak bych na tebe zavolal.“ „A po čem vy tady pátráte?“ zeptal se Skoba. Mirek chvíli váhal, jestli mu to má říct a podíval se přitom na ostatní. Jarka pochopil a kývnutím hlavou naznačil souhlas. „Také jsme sledovali Strážní věž, která chce použít Bratrstvo Kočičí pracky, partu z naší Druhé strany, k čemusi, co se týká právě Šťastné koule. O co se přesně jedná, zatím nevíme. Podle toho, jak se tady spolu bavili, se jim jejich záměry dnes nepovedly a odložili je na sobotu.“ Skoba o tom, co se od Mirka dověděl, chvíli přemýšlel a pak řekl: „Pojďme odtud, kdyby se náhodou pro něco vrátili…“ „My už stejně musíme domů.“ řekl Mirek. „Můžeš jít kousek s námi? Ukážeš nám směr na Druhou stranu a cestou si můžeme popovídat, co se ve Stínadlech děje.“ Skoba zkontroloval, jestli je na ulici čistý vzduch a teprve potom vyšli z průjezdu. Vydali se ulicí směrem, kterým sem předtím přišli. „Nejdříve nás seznam s nejžhavějšími novinkami.“ vyzval Jarka Skobu. „Nejžhavější jsou skoro všechny. A začnu tou nejhorší. Pozor, ať to s vámi nesekne. Losna už není Velkým Vontem. Stínadla si budou muset zvolit nového náčelníka.“ I když to Rychlé šípy před několika dny slyšely v klubovně Strážní věže, zpráva z úst nejbližšího Losnova spolupracovníka je přece jenom překvapila. „Jak se to mohlo stát?“ divili se hoši. „Začátkem prázdnin přišel za Losnou Vinš a mával mu před očima dvěma lístky, na kterých stálo, že Losna s vámi uzavřel dohodu o půjčení ježka v kleci, a tím že zradil vontskou organizaci. Blíž nám to Losna nevysvětlil.“ „Tak to byla ta úmluva, kterou jsme viděli v klubovně Strážní věže. Vinš ji tam má vyvěšenou všem na očích ještě s nějakou úmluvou s další vontskou skupinou. Tu naši dohodu jsme uzavřeli s Losnou opravdu před mnoha lety a už jsme dočista zapomněli, že nějaký takový papír vůbec existuje. Chtěli jsme si od Losny vypůjčit hlavolam po jeho zvolení Velkým Vontem. Nic z toho ale nebylo, jak jistě víš. Než ho stačila Vontská rada ohlásit čekajícím Vontům před kostelem svatého Jakuba náčelníkem celých Stínadel, sebral mu Mažňákův otec hlavolam z ruky a při útěku ho utopil ve stoce pod kostelem.“ připomínal Mirek dávnou událost. Skoba tehdy ještě nebyl členem Vontské rady a nebyl tak svědkem událostí, které se v kostele staly. „Však se jim taky Losna vysmál, ať ho s takovou hloupostí neotravují, že o žádnou zradu tehdy nešlo. Později vás Vontská rada, ještě za vedení Vládi Dratuše, několikrát pozvala na svá jednání. A nikoho ani nenapadlo, aby Vláďovi předhazoval, že se dopouští zrady. Tak proč by měl být teď považován za zrádce on, Losna?“ „No ale proč tedy potom z funkce Velkého Vonta odstoupil?“ zeptal se Rychlonožka. „Musel.“ „Určitě kvůli nějakým jiným pletichám ze strany Strážní věže!“ hádal Červenáček. „Ale kdepak. Kvůli takové Strážní věži nebo Uctívačům ginga by to v žádném případě nevzdal. Právě naopak by je přesvědčil, že nemají pravdu a určitě by je přetáhnul na svou stranu. To Losna uměl. Měl ve Stínadlech velký vliv. Ale úder přišel nečekaně úplně z jiné strany. Jak jistě víte, jeho tatík měl před lety problém s policií, když jednoho z nich v hádce napadl. Trest si odpykal a na aféru se už dávno zapomnělo. Alespoň to tak vypadalo. Jenže teď to kdosi znovu ohřál u nich ve fabrice, která patří Vinšovu otci a starého Losnu vyhodili z práce. V srpnu, těsně před začátkem školního roku se otec a syn ze Stínadel ze dne na den odstěhovali neznámo kam. Ota předal vedení Stínadel Vontské radě.“ Tak to byla rána! Rychlé šípy nebyly mocny slova. „A ani se s námi nepřišel rozloučit. A ani nám nenapsal.“ řekl Mirek trpce. „Takže volby Velkého Vonta budou.“ řekl Jarka. „Budou. Musí být. A nevím, jak to se Žlutým květem dopadne. Všichni se teď najednou obrací proti nám. Celou dobu bylo všechno dobré, co jsme pro Vonty a Stínadla udělali a najednou si to nikdo nepamatuje a všechno prý bylo špatně. V pomluvách má určitě prsty Strážní věž. Chtějí se chopit moci ve Stínadlech. Proto jsme je začali nenápadně sledovat.“ Skoba se na chvíli odmlčel, jako by si potřeboval utřídit myšlenky a pak pokračoval: „Až dosud tu byla jen tradiční vontská uskupení. Uctívači ginga, Dabinelovci, Modrá hvězda, Moskyti vedení Mažňákem, Danešovci. Ale v poslední době se objevilo několik nových part, které jsme dosud neznali a nevíme, co od nich můžeme očekávat. Vyrojily se převážně kolem Hadího dolu. Stranou od Hadího dolu, níž po proudu Černé vody, vznikla Šťastná koule a před Hadím dolem v Mokřinách ohlásili svoji činnost Vikingové. Až dosud měla Hadí důl pod palcem jako svoje území Modrá hvězda s náčelníkem Lelkem. Ale agresivní Strážní věž vedená Vendou Vinšem se před prázdninami vymanila z vlivu Modré hvězdy a Hadí důl úplně ovládla. Modrá hvězda se stáhla na své původní území a vládu Strážní věže nad Hadím

63

dolem uznala. Vikingové byli dlouho proti Strážní věži, ale v poslední době s nimi překvapivě podepsali spolupráci. A Strážní věž se teď snaží získat i Šťastnou kouli.“ Rychlé šípy vstřebávaly do sebe všechny Skobovy informace a ukládaly si je do paměti. Nebylo pochyb, že následující týdny budou pro Žlutý květ rozhodující. A pokud by chtěly Žlutému květu nějakým způsobem pomoci, pak by měly mít dokonalý přehled o tom, co se ve Stínadlech děje. Mirek mu potom ve stručnosti řekl, co se jim minule přihodilo ve svatyni Uctívačů ginga. Podrobně popsal záhadu odemčených dveří od svatyně, jak jim Vinš vyfoukl sošku a nakonec jak ji, podle všeho, Uctívačům vrátil. Teď zase pozorně poslouchal Skoba. „To co mi tady říkáte je moc zajímavé. Jste si jisti, že Uctívačům jejich talisman vrátili?“ Mirek pokrčil rameny. „Alespoň Vinš to tvrdí.“ Skoba se nad tím zamyslel. „Strážní věž tímto způsobem už zřejmě bojuje o hlasy pro nadcházející volby. Podle toho co jste mi řekli, to vypadá na podobnou spolupráci mezi nimi a Uctívači, jako mají už podepsanou s Vikingy.“ řekl. „Ty dveře od jejich svatyně vám mohl otevřít Vinš. Jeho otec má v Tovární čtvrti strojírenskou fabriku. Vyrábí tam kde co, takže není problém v ní vypilovat i klíče. A syn majitele má do továrny přístup. Klíče si tam mohl snadno udělat. Nebo mu je vyrobil někdo z dělníků.“ „Jak ale mohl vědět, že zrovna my v tu dobu máme v úmyslu proniknout do svatyně Uctívačů ginga?“ zeptal se Jarka. „To nevěděl. Musela to být náhoda. Třeba se chystal sošku uloupit sám, dveře už měl odemknuty a v tu chvíli jste se tam objevili vy. Tak vás nechal jít dovnitř.“ „My jsme tam šli kvůli listům ginga a o sošce jsme vůbec neměli tušení. Natož abychom ji chtěli vzít.“ namítal Mirek. Skoba pokrčil rameny. „Třeba chtěl využít toho, že vás Uctívači chytí a on jim v tom zmatku sošku vyfoukne.“ Hoši se nad tím vším zamysleli. Zvláštní bylo, že Vinš odemkl branku zrovna v okamžiku, když se tam oni objevili s úmyslem dostat se dovnitř. A ke všemu vynesl Jindra Axlana, na kterého měl zálusk Vinš. Všichni nad tím pořád dumali, ale žádné rozumné vysvětlení je nenapadalo. Mirek se potom vrátil k volbám: „Můžeme s volbami vašemu Žlutému květu nějak pomoc?“ „Nenapadá mně zatím jak. Ale se Žlutým květem to probereme a dáme vám vědět.“ Potom jim Skoba řekl ještě o jedné události. „Ve Stínadlech opět hrozí pro ty, kteří tu nebydlí, nebezpečí. Nevím, jestli o tom víte, ale minulou sobotu se odehrála předem smluvená krvavá bitka v Černém údolí mezi Vonty a Druhostraníky. Zpachtovala to naše Modrá hvězda s vašimi Černými jezdci. Vontská rada se o boji dověděla na poslední chvíli a chtěla rvačce zabránit, ale nepodařilo se jí to. Vontové prohráli a touží po odvetě. Pro tu už nasmlouvali účast Rváčova a Mažňákových Moskytů. A zabránit se tomu nedá. Ani nevíme, kde se obě strany mají utkat. Všechno udržují v tajnosti. Habáni z Modré hvězdy se chovají jako utržení z řetězu a hecují další kluky, aby se k nim přidali. Doslova lační po krvi. Máme obavu, že nezůstane jenom u této nové bitky, ale že se boje znovu přenesou do města na Rozdělovací třídu, k vám na Druhou stranu a samozřejmě i do Stínadel, jako tomu bylo už několikrát v minulosti.“ Před nimi se ze tmy vynořil obrys kostela svatého Jakuba. „Tady už to znáte.“ řekl Skoba. „Odtud se domů už snadno dostanete. Tady se rozejdeme.“ Podal si se všemi ruku a znovu zopakoval příslib, že jejich případnou pomoc projedná s Vontskou radou a rozhodnutí rady jim určitě přijde sdělit. Pak zmizel ve tmě v nejbližší uličce.

33. VYCHÁZÍ TAM-TAM Čtvrtek. Mirek se ráno doma trochu opozdil a potom musel spěchat, téměř běžet, aby se dostal ke škole ještě před jejím otevřením. V přízemí narazil na svého třídního profesora Blahuta. Zrovna vyšel ze svého kabinetu. Mirek ho pozdravil. „Dobře, že vás vidím, Dušíne. Máte se ještě před zvoněním zastavit v ředitelně.“ řekl mu profesor Blahut. Několik žáků, kteří procházeli kolem a slyšeli, kam se má Mirek okamžitě dostavit, ho doprovázeli soucitnými pohledy. Mirka napadlo, že musí do ředitelny ještě kvůli zlomené ruce Marcely Marvanové. S obavou zaklepal na dveře a na vyzvání vstoupil. Ředitel stál u skříňky za svým stolem, ve které něco hledal. Když spatřil Mirka, usmál se a řekl: „Kdy chystáte vydat ten svůj TAM-TAM, Dušíne?“ „Chtěli jsme vydat první číslo minulý pátek, ale nějak jsme se k tomu nedostali. Takže bychom mohli TAM-TAM připravit asi teď přes sobotu a neděli.“ „To je pozdě.“ řekl ředitel. „Mám na vás velkou prosbu a věřím, že mě nezklamete. Potřeboval bych, abyste časopis vyrobili ještě dnes odpoledne, aby mohl být už zítra rozdán studentům.“ Mirek překvapením vykulil oči. „Já vím, je to trochu hr, ale nedá se nic dělat. Školní samospráva potřebuje rodičům naléhavě oznámit několik termínů z činností školy. A také je musíme seznámit s některými školními nařízeními a změnami ve školním řádu, která budou platit už od pondělního rána příštího týdne.“ Ředitel vzal se stolu čtyři hustě popsané blány a podal je Mirkovi. „Nebo máte na dnešní odpoledne už nějaký jiný program?“

64

„Nemám.“ odvětil Mirek a v duchu se Rychlým šípům omlouval. Když se včera večer po návratu ze Stínadel rozcházeli, vyhlásil na dnešní odpoledne klubovní volno a povinnou přípravu do školy. A teď se budou muset všichni vrhnout do výroby TAM-TAMU. „Dobře.“ řekl s uspokojením ředitel. „Po vyučování se tady zastavte pro papír a kopírku. Potřebuji pro školu tři sta výtisků. Proto jsou blány napsány vždy dvě a dvě stejné. Z jedné blány byste těch tři sta kusů nenakopírovali.“ Mirek pozdravil a vyšel z ředitelny. U Jóviše, tři sta kusů pro školu a tři sta kusů pro Druhostraníky! Jestli mu ostatní kluci nepomohou, tak to bude práce na celé odpoledne a večer. O velké přestávce vyhledal Jindru v jeho třídě a seznámil ho s ředitelovým úkolem. „Můžeš mi pomoc odnést stroj a papíry do klubovny?“ zeptal se Mirek. „To se rozumí.“ řekl Jindra nadšeně. Už dávno měli po prázdninách vydat první TAM-TAM. „A budeš mít čas píchnout mi s vytištěním TAM-TAMU?“ „Určitě. A Rychlonožka bude mít také volno a možná i Červenáček. Až dáme kopírku do klubovny, tak se u nich zastavíme.“ „Dobře. A sraz si potom dáme v pět hodin v klubovně. Bude to šílená rychlovka. Ředitel potřebuje dát TAM-TAM do oběhu kvůli těm školním záležitostem už zítra. Dost mě tím zaskočil. A sám bych to zvládl těžko.“ „A co tam dáme z našich věcí?“ „Uveřejníme informaci o odznaku Žlutý kvítek z posledního Vpředu a také se zmíníme v kostce, že se ve Stínadlech opět schyluje k volbě Velkého Vonta. To bude čtenáře určitě zajímat. Jestli tě ale během vyučování napadne ještě něco zajímavého, tak to tam také zařadíme.“ Jindra se zamyslel a pak řekl, že rozumí, ale žádný nápad zatím neměl. „V kolik ti končí poslední hodina?“ chtěl vědět Mirek. „Před druhou.“ „Mě o hodinu dřív. Ale to nevadí. Počkám na tebe ve třídě a mezitím si nanečisto připravím naši klubovní stránku.“ řekl Mirek a s tím se rozešli. * Po vyučování vyzvedl Mirek v ředitelně kopírku, dva balíky papírů s několika nepopsanými blánami a vrátil se do své třídy, aby v ní počkal na Jindru. Posadil se do lavice a vytáhl z tašky zprávu školní samosprávy napsanou na stroji na kopírovacích blanách a přeletěl ji očima. Rodiče v ní byli s velkým předstihem informováni o nastávající schůzce s profesory před čtvrtletní konferencí, o možnosti stravování studentů v nově otevřené jídelně v blízkosti školy, několik informací a doplňků nového školního řádu, se kterými se musí seznámit jak studenti, tak i jejich rodiče, a nakonec informace o přípravě tanečních, které organizuje Mirkovo gymnázium společně se školou s technickým zaměřením na Druhé straně a se sokolskou Jednotou Druhé strany. Sokolové propůjčí pro taneční sál tělocvičnu ve své sokolovně. Přihlášky přijímá profesorka Jelínková. Zpráva o organizování tanečních ho vyděsila. ‚No nazdar! Taneční. To zas bude doma řečí.‘ napadlo ho. Od začátku nového školního roku jeho rodiče nenápadnými narážkami Mirka upozorňovali, že už má ten správný věk, aby šel do tanečních. Ale Mirek nechtěl o tom ani slyšet a vždy prchal z dosahu rodičů, kdykoliv na taneční zavedli řeč. To bude boj! Schoval blány do školní brašny a připravil si čistý list papíru a pak se už soustředil na psaní. Když za necelou hodinu uslyšel vyzvánět školníkem konec vyučování, měl celou zprávu napsanou. Do třídy vešel Jindra. „Zrovna jsem dopsal,“ řekl Mirek, „můžeme jít.“ Mirek se chopil kufříku s kopírkou a Jindrovi předal dva balíky papírů. „Cos tam napsal?“ zajímal se Jindra. „Doufám, že ne o tom, jak jsem sebral Uctívačům v jejich svatyni bůžka Axlana a jak nám ho potom Vinš vyfoukl.“ „Blázníš? Tomu jsem se kulantně vyhnul. Ale že Vinš a jeho Strážní věž před nastávajícími volbami Velkého Vonta zřejmě používají nekalé praktiky k získávání voličů na svou stranu, o to jsem se nemohl nezmínit.“ „Tak to budeme mít na krku nejen Uctívače ginga, ale i Strážní věž! Že já jsem na tu sošku vůbec sahal!“ bědoval Jindra od té doby už po několikáté. Mirek potom počkal s věcmi před dveřmi klubovny a Jindra doběhl pro klíč k Červenáčkovi. Vrátil se i s Červenáčkem. „V pět tady budu jako na koni,“ slíbil Červenáček. „Rychlonožkovi to vyřídím, ještě se nevrátil z dílny. Ten přijde určitě také. Nemá už žádné školní povinnosti.“ Když složili kufřík a papíry v klubovně na stůl, Jindra se nabídl: „Zastavím se cestou domů u Jarky a ty Mirku běž domů přepsat tu naši zprávu na blánu.“ „A nech tam místo na obrázky.“ připomněl Červenáček. „Už jich mám ve svém deníku několik nakreslených a do TAM-TAMU je překreslím.“ Jen co přišel Mirek domů, obšírně seznámil maminku s ředitelovým nečekaným úkolem a také, že má na zítřek moc učení. Trochu počítal s maminčinou pomocí a počítal správně. „Tak já ti to na stroji opíši. Jen mi ho vyndej ze skříně. A zatím ti připravím oběd. Pak se můžeš učit. Nádobí dnes nemusíš umývat.“ Mirek nezaváhal ani chviličku a psací stroj byl v mžiku ze skříně venku. Mezitím mu maminka nalila polévku a nachystala maso s bramborami a omáčkou. Pak si v pokoji založila do stroje blánu, ale než začala opisovat Mirkovu slohovou práci o Stínadlech, v rychlosti ještě proletěla, co rodičům vzkazuje ředitelství školy.

65

„Jé, Mirku, vaše škola bude pořádat taneční. Měl by ses také přihlásit.“ zavolala na něho maminka. Mirek jen něco nesrozumitelného zamumlal. „Co jsi říkal? Že se přihlásíš? Rádi ti to s tatínkem zaplatíme.“ „Že nemám zájem.“ „Proč bys neměl mít zájem? My jsme za mlada také chodili do tanečních.“ Mirek byl chvíli zticha, hleděl soustředěně do talíře a potom řekl: „Mami, nerozptyluj mě s tanečními. Musím se dnes obzvláště soustředit na učení, abych to všechno do večera stihl.“ „Ale to zvládneš. Až přijdeš z klubovny, tak si o tom ještě v klidu všichni promluvíme.“ nedala se maminka odbýt. Mirek dojedl a rychle se uklidil do svého pokojíčku. Do tanečních mě nikdy nedostanete, přísahal si v duchu. * V pět hodin přišli všichni až na Jarku. Mirek předal Červenáčkovi blány, aby do vynechaných okének nakreslil obrázky a pak se teprve začal zajímat, proč Jarka nepřišel. „Nezastihl jsi ho doma?“ zeptal se Jindry. „Zastihl, jenže Jarka se omlouvá, že něco už má domluveného a nemůže to zrušit.“ „Nepřijde k Metelkům na návštěvu tetička?“ vyzvídal Rychlonožka. „Kdepak tetička. Něco daleko horšího. Dělal s tím chvíli tajnosti, nechtěl mi to říct, ale nakonec jsem to z něho dostal. Jde dnes odpoledne zase do klubovny k Pomněnkám hrát jim tam na kytaru. No chápete to?“ „Když jim to slíbil, tak to musí splnit. Na dnešek jsme přece neměli nic domluveno.“ zastal se Jarky Mirek. „No ale on už tam byl několikrát a dokonce jsem ho viděl, jak se se Zuzkou drželi za ruce. Vypadá to, že Jarka je pro klub ztracený.“ „Cože?“ Rychlonožka vyprskl smíchy. Červenáček přestal překvapením kreslit. „Tys je fakt viděl?“ Ještě než mohl Jindra říct podrobnosti, vložil se do debaty Mirek: „Nechte toho. Jste jako malí kluci. Bůhví jak to je. A Jarku pro klub neztrácíme. A přestaňte se o něm bavit, když tu dnes není. Raději se věnujme kopírování, nebo to pro samé zbytečné řeči do večera nestihneme.“ Rychlonožka ale byl z nečekané noviny celý rozjařený a dožadoval se na Jindrovi podrobnosti. Až když si ho Mirek přísně změřil, konečně ztichl a věnoval se s poťouchlým úsměvem už jenom točení kliky u kopírky. „Asi v sedm se tu zastaví Jirka Rymáň pro hotové TAM-TAMY.“ řekl Červenáček. „Nechal jsem mu u něho doma vzkaz.“ Jirka Rymáň se už v dřívějšku osvědčil jako velmi dobrý kolportér TAM-TAMU. A po prázdninách Rychlým šípům znovu nabídl svou pomoc s prodejem časopisu. Rychlé šípy mu to přislíbily. Přesně v sedm hodin se opravdu v klubovně objevil. Rychlé šípy právě rozdělovaly TAM-TAM na dvě velké a jednu malou hromádku. Pro Mirkovu školu, na prodej na Druhé straně kus za deset haléřů a třetí pro vlastní potřebu. „Už to máte hotovo?“ otázal se celkem zbytečně a oči se mu rozzářily radostným očekáváním, o čem zajímavém a tajemném se asi v TAM-TAMU dočte. Mirek mu předal TAM-TAMY, které byly pro čtenáře mimo školu. Jirka se víc nezdržoval a okamžitě s balíkem TAM-TAMŮ vyrazil z klubovny za čtenáři. Rychlé šípy si byly jisty, že je začne prodávat, jen co vyjde z domu. Dělal to tak poslední dobou vždycky. Když šel do klubovny pro TAM-TAMY, cestou to rozhlásil, a to se k němu hned přidalo několik zájemců o časopis a doprovodilo ho až před dům s klubovnou. Měli tak časopis z první ruky. Také i dnes ho čekalo před domem kolem patnácti kluků. V klubovně zatím Rychlé šípy čistily kopírku a skládaly ji do kufříku. Debata se po chvíli stočila opět na Jarku. „Pořád jsem doufal, že se tady Jarka za námi ještě zastaví.“ řekl smutně Jindra. „Ale nepřišel. Asi se mu jinde líbí víc.“ „Přestaň s těmi poraženeckými řečmi, Jindro.“ řekl důrazně Mirek. „S Jarkou jsem už mluvil. Žádné zaječí úmysly nemá. A až přijde, tak i vám určitě řekne, jak to s ním je a jak to chce v budoucnu dělat. Pomůžeš mi s kopírkou domů?“ Jindra se jí ochotně chopil. Mirek si mlčky naskládal ‚školní‘ TAM-TAMY do batohu a potom se všichni, trochu zaraženě, rozešli. Doma už na Mirka čekal otec. „Tak jsem slyšel od maminky, že letos půjdeš do tanečních.“ „Ani náhodou.“ odvětil Mirek nezvykle nazlobeně. „Co bych tam dělal?“ „Naučil se tančit a společenskému chování.“ naježil se i otec po nezvykle příkré Mirkovy odpovědi. A už je to tady zase, pomyslel si Mirek. Celou dobu od zahájení školy odbýval rozhovor o tanečních tvrzením, že o nich nikdo nic neví a že asi letos nebudou. Ovšem teď si rodiče v TAM-TAMU dověděli, jak to s tanečními je. „Opravdu na tom trváš, že do tanečních nepůjdeš?“ podivil se otec. „Trvám.“ odvrkl Mirek, ačkoliv si otci nikdy nedovolil příkře odpovídat. „Na přihlášení je ještě čas. Určitě si to ještě rozmyslíš.“ řekl otec smířlivým tónem, když si uvědomil, že se Mirek z neznámých příčin zasekl, což u něho ještě nikdy nepozoroval. „Mohu jít k sobě? Musím si ještě něco zopakovat do školy.“ „Samozřejmě. Ale věřím, že to není tvoje poslední slovo a že si to ještě rozmyslíš. Rádi ti s maminkou, jak už ti řekla, taneční zaplatíme.“ To si asi těžko rozmyslím, pomyslel si Mirek. Potichu zavřel dveře, ačkoliv měl chuť s nimi prásknout. A přitom ani pořádně nevěděl, proč vlastně do těch tanečních nechce. Vždyť tam půjde skoro celá třída.

66

34. NAŽKA VYPRÁVÍ O ‚SLUNEČNÍM KAMENI‘ Pátek večer. „Tak jste to stihli?“ usmál se ředitel, když mu Mirek s Jindrou ráno přinesli do ředitelny s kopírkou TAM-TAMY. „Věděl jsem, Dušíne, že je na vás spoleh.“ „Kdyby mi nepomohly Rychlé šípy, nezvládl bych to.“ řekl Mirek. „Hlavně tady Jindra Hojer mi pomohl všechno odnést a zase přinést.“ Ředitel se na Jindru pozorně podíval, jako by lovil v paměti, a potom se zeptal: „Do které třídy chodíte?“ „Prosím, do sexty.“ odpověděl Jindra zdvořile. Ředitel pokýval hlavou, jako by to věděl a jen si to potřeboval ověřit. Pak jim za práci poděkoval a oba propustil. „To je už po několikáté, kdy se mě říďa zeptal, do které třídy chodím.“ chechtal se Jindra na chodbě. „Nenapadá tě, proč to chtěl zase vědět?“ Mirek pokrčil rameny. „Třeba se za nás u kantorů přimluví, aby nás dnes nezkoušeli, když jsme se nemohli na dnešek připravit. Co budeš dělat dnes odpoledne?“ „Nic důležitého v plánu nemám.“ „Chtěl bych zajít na Nažkou. Pořád ho nemůžeme nikde zastihnout. Začínám ho podezřívat, že se nám úmyslně vyhýbá. Nejvyšší čas, abychom si s ním promluvili.“ „Tak toho bych se rád zúčastnil.“ řekl Jindra s nadšením. Dali si sraz v šest hodin u lávky v Čapím údolí a pak se rozešli ke svým třídám. TAM-TAM byl ve škole rozebrán ještě před vyučováním. Zpráva o chystaných tanečních vyvolala mezi studenty nejvyšších ročníků nadšení. O přestávkách se teď o ničem jiném nemluvilo, než o nadcházejících tanečních, ‚lvi salónů‘ předváděli ostatním kroky valčíku a tanga, soustředěnost na výuku byla ta tam. Kantorům k zavedení normálního pořádku nezbylo, než použít svoji osvědčenou zbraň. Začali zkoušet. Náladu to ale pokazilo jen některým. Ještě před koncem vyučování se několik nedočkavců, hlavně z řad dívek, Jeleně Překrásné do tanečních přihlásilo. Mirek ani jednou vyvolán nebyl. Nejdřív si myslel, že to je náhoda, ale pak začal věřit, že se tak děje na zásah ředitele školy. V poslední hodině jejich třídní vyvolával studenty podle abecedy. Když vyvolal před ním zapsaného Demka a za ním zapsaného Dymla, Dušína přeskočil. Ředitel je třída, myslel si Mirek. Opravdu se musel u kantorů přimluvit, aby mě nezkoušeli. Jestlipak se také přimluvil i za Jindru. Musím se na to odpoledne Jindry zeptat. * Jindra vyvolán také nebyl. Mirkovi to potvrdil hned, jak se sešli u lávky v Čapím údolí. Přišli i Červenáček s Rychlonožkou. Jarka chyběl. Zase neměl čas, protože už někde něco slíbil. „On se do Zuzky Vojnarové musel úplně zbláznit,“ rozčiloval se Jindra. Také Červenáček s Rychlonožkou z toho byli na větvi. Mirek jen tak trochu. Ale nejvíc Jindra. Začínal to úplně vážně považovat za Jarkovu zradu na jejich dlouholetém přátelství. Už jednou něco podobného zažili. To se stalo v počátcích jejich klubu, když se od nich odtrhl Červenáček. Tehdy se to přihodilo po samostatné Červenáčkově výpravě do Stínadel, kterou ostatním zatajil a potom nevysvětlil. Bylo to nejhorší období klubu, které se pak už nikdy neopakovalo. A teď jako by to zase začínalo. Zatímco tehdy to bylo nedorozumění, teď mezi Rychlé šípy vstoupila dívka. Mirek slíbil, že si o tom s Jarkou znovu promluví. Nažku po setmění konečně zastihli doma. Přesněji řečeno u domu. Zrovna se odkudsi vracel. Zavedl je na dvůr za domem, kde se všichni porůznu posadili na bedny v polorozpadlém altánku a zde si mohli v klidu popovídat. Z jedné bedny vytáhl Nažka petrolejovou lampu a zapálil v ní knot. Světlo vrhalo na stěnách za nimi strašidelné stíny a všechno to tu najednou vypadalo hrozně tajemně. Nejdříve mu Mirek řekl o výsledku jejich poslání ve Stínadlech. „Minule jsme ti nechali vzkaz, že Strážní věž, jako Foglarův čtenářský klub, nepracuje. Někdo od nich sice poslal redakci přihlašovací dopis, pak se ale vedení v partě změnilo, převzal je nějaký Venda Vinš a ten nechce o čtenářském klubu časopisu Vpřed ani slyšet. Vinš by se chtěl stát náčelníkem Stínadel místo Otakara Losny. A snaží se o to dost nevybíravým způsobem.“ Stručně mu potom vyprávěli, co zažili ve svatyni Uctívačů ginga, o záhadě zamčených i odemčených dveří, jak jim Strážní věž chytře vyfoukla bůžka Axlana, a jak sošku nakonec Vinš Uctívačům vrátil. Stalo se tak zřejmě po slibu, že Uctívači budou při volbách volit Strážní věž. To jest Vinše. „Když jsme si potom všechno znovu rozebrali, napadlo nás, jestli Vinš náhodou nevěděl, že máme v úmyslu jít do svatyně Uctívačů ginga, a tak tam na nás čekal a využil nás. Pokud o nás ale dopředu nevěděl a nečekal tam na nás, tak to musela být neuvěřitelná náhoda, že jsme se potkali zrovna s ním, kterého jsme vlastně hledali. Ale na takové náhody nevěříme. Nevíme, co si o tom máme myslet. O naší výpravě nikdo přece neměl ani tušení. Věděli jsme to jenom my a ty.“ „Ale já jsem o tom nikde nikomu nic neřekl.“ vyjekl Nažka. Mirek se usmál. „Však tě z toho nepodezříváme. Musela to tedy být náhoda.“ Po chvíli mlčení pojednou Nažka změnil téma: „Tak vy si myslíte, že Vinš tu sošku použil ke slibu, že ho budou Uctívači volit?“ „Je to možné. Strážní věž mohla s Uctívači uzavřít dohodu, že když jim pomohou jejich bůžka najít, budou na oplátku Uctívači ve volbách volit Strážní věž. Že mají sošku v tu chvíli u sebe, už jim ale neprozradili. Zatím stoprocentně nevíme, jestli to tak skutečně proběhlo.“

67

Nažka se zamyslel a potom řekl: „Asi ano. Něco podobného se přihodilo Vikingům. Také i jim někdo odcizil jejich talisman ‚sluneční kámen‘. Říkalo se, že jim ho ukradla nějaká parta z Bekova. Strážní věž jim ‚sluneční kámen‘ zázračně našla a potom s Vikingy zřejmě uzavřela koaliční dohodu pro nastávající volby.“ „Smlouvu mají vyvěšenou v klubovně. Viděli jsme ji. Ale jak o ní víš ty?“ zeptal se Mirek. „Víte přece, že jsem se na Druhou stranu přestěhoval ze Stínadel. Když jsem tam bydlel, patřil jsem k Vikingům. Na rozdíl od jiných Vontů, kteří se ze Stínadel vystěhovali a tím přestali být Vonty, já tam mám pořád spoustu kamarádů a kdykoliv mohu za nimi do Stínadel svobodně přijít. U Vikingů mám stále dveře otevřeny.“ „Co je to ten ‚sluneční kámen‘?“ zajímal se Jindra. „Povím vám legendu, která se v partě Vikingů dlouho traduje.“ řekl Nažka po chvilce mlčení, jako by si rozmýšlel, jestli má legendu Rychlým šípům prozradit. „V pradávné severské legendě o hrdinovi Sigurdurovi se hovoří mimo jiné o podivuhodném ‚slunečním kameni‘. Díky němu se Vikingové stali králi moří a dopluli do Grónska i do severní Ameriky, aniž měli k dispozici kompas nebo nějakou další přesnou navigační pomůcku. Jeden badatel ze starších Vikingů, žijící stále ve Stínadlech, povoláním archeolog, našel před časem v městském muzeu záznam o ‚slunečním kameni‘. Zhruba tam stálo toto: Počasí bylo kruté a sněžilo - přesně jak Sigurdur předpovídal. Pak král povolal své syny Sigurdura a Dagura k sobě. Král řekl lidem, aby se podívali ven, ale obloha byla zatažená. Pak král požádal Sigurdura, aby mu řekl, kde je zrovna Slunce. Ten mu dal jasnou odpověď. Pak nechal král přinést sluneční kámen a všichni tak uviděli, že se Sigurdur nemýlil. Vikinští mořeplavci se obecně při svých poutích řídili hvězdami a pohybem Slunce. Jenže co udělali ve chvílích, kdy se obloha zatáhla nebo se na mořskou hladinu snesla neprostupná mlha? Jak praví legendy, Vikingové v takových situacích sáhli po ‚slunečním kameni‘, který jim pomohl doplout na místo určení, nebo alespoň k nějaké pevnině. Tajemným kamenem mohl být krystal turmalínu nebo kalcit.“ blýskl se znalostmi kamenů Nažka a pokračoval: „Tyto kameny skvěle polarizují denní světlo procházející atmosférou a právě této vlastnosti mohli Vikingové využívat u svého ‚kamenného kompasu‘.“ „To je neuvěřitelné, jak to tak všechno víš?“ podivil se Červenáček. „Od toho archeologa ze Stínadel. Jmenuje se Zdeněk Ciboch a vede v Mokřinách archeologický průzkum pro Městské muzeum. Vikingové, vedeni jeho synem, mimochodem jmenuje se stejně jako otec Zdeněk Ciboch, mu celé prázdniny s průzkumem pomáhali. Od září potom, kdy už museli do školy, jen ve všední dny a jen ti, kteří měli odpoledne čas, ale jinak tam jsou skoro všichni každou neděli. V Mokřinách se jim podařilo objevit říční vikingský člun, ale ještě ho nemají celý vyhrabaný ze země. A všechno to dělají zadarmo, jen z pouhého nadšení. A za to jim archeolog Ciboch svěřil na nějaký čas do opatrování ‚sluneční kámen‘. Ten by jim mohl přivést před volbou Velkého Vonta spoustu přívrženců.“ „Stínadelští Vikingové mají opravdu takový kámen?“ podivil se Mirek. „Ovšem. O prázdninách ho našli v Mokřinách v tom člunu, který teď vyhrabávají. Měl jsem ho dokonce v ruce.“ pochlubil se Nažka. „Jenže když se upsali Strážní věži,“ řekl Rychlonožka, „tak jim hlasy budou na nic. Všechny budou patřit Vinšovi.“ „To přece jen tak nemůžeme nechat,“ horlil Jindra, „přece nemůže volby vyhrát Vinš, který získává hlasy podvodem a vydíráním. Podvodník a vyděrač by se měl stát náčelníkem Stínadel? Tomu musíme zabránit!“ „To máš pravdu,“ řekl Nažka a hned pokračoval o události, která má teprve proběhnout. „Mám zaručenou zprávu, že se tuto neděli bude opět konat bitka mezi Vonty a Druhostraníky. Má to být řež bez ohledu na jakákoliv pravidla čestného zápasu. A prsty v tom má také Vinš, nebo možná především Vinš a jeho Strážní věž. Až do konce prázdnin panoval mezi Druhou stranou a Stínadly mír, díky Žlutému květu a díky rozvážnému vedení Stínadel Losnou. Ale po jeho odstoupení jsou zase ulice a jednotlivá uskupení ve Stínadlech štvána proti sobě a proti všem okolním městským čtvrtím, jako tomu bylo před mnoha lety, kdy Vontové neměli jednotné vedení.“ „A zrovna v době, kdy redakce Vpředu přišla s odznáčkem žlutého kvítku, který má všem připomínat, že kdo ho nosí, odmítá jakékoliv násilí, bezpráví, hrubost a nečestnost.“ připomněl Mirek. „A může se vůbec žlutý kvítek ujmout, když Stínadla brojí nejen proti ostatním městským čtvrtím, ale i navzájem proti sobě?“ zeptal se Červenáček. „Musí se ujmout!“ řekl Nažka zapáleně. „Věřím tomu. Vždyť už za těch pár dnů od úterka, kdy se o něm čtenáři dověděli, rozeslala prý redakce na dva tisíce kusů do všech koutů republiky. Vidím, že vy ho už také nosíte. A na pomoc žlutému kvítku musí naše tajné sdružení Jestřábova řádu podniknout všechno, abychom zabránili nepřátelství Vontů a Druhostraníků a ostatních městských čtvrtí. A také, aby nebyl zvolen Velkým Vontem Venda Vinš. Zlo nesmí za žádnou cenu zvítězit. Jak to uděláme, to ještě nevím. Ale musí se nám to podařit!“ * Když přišel Mirek domů, předal mu otec popsaný list papíru. „Nechal to tu pro tebe Jarka. Než se ale dáš do čtení, tak mi řekni, jak ses rozhodl.“ „O čem jsem se měl rozhodnout?“ nepochopil hned Mirek. „No – půjdeš do těch tanečních, nebo ne?“ „Ale tatí, proč mě do toho tak tlačíš? Mně se tam vůbec nechce.“ „Doufal jsem, že si to ještě rozmyslíš.“ „Nic si nerozmyslím, nikam nepůjdu.“ řekl Mirek trochu nakvašeně a zamával dopisem od Jarky. „Mohu si to už jít přečíst?“ zeptal se netrpělivě.

68

Mirkův otec zakroutil nechápavě hlavou nad synovou neústupností. Takového vzpurného ho vůbec neznal. „Ale já si stejně myslím, že si to ještě rozmyslíš.“ řekl nakonec smířlivě. Mirek už jen vzdorně pohodil hlavou a zmizel ve svém pokojíčku. Tam nedočkavě rozložil Jarkův lístek a četl. Mirku, potkal jsem dnes odpoledne Bohouše z Bratrstva a ten mi potvrdil, že zítra ráno nejdou Štětináč ani Dlouhé Bidlo do školy, ale místo školy se chystají do Stínadel. Přesně jak si to domluvili minule se Strážní věží. Vinš je pověřil vloupáním do klubovny Šťastné koule s úkolem, aby tam ukradli jejich talisman. Vinš jim dal tajně vyrobené klíče od klubovny. Také mi Bohouš prozradil, proč k ukradení koule používá Vinš kluky z cizí čtvrti. Kdyby je totiž Vontové při krádeži chytili, tak by si to odnesli cizinci, tedy Bratrstvo a Vinš by zůstal se svou Strážní věží čistý, protože by všechno popřel. Bohouš tvrdil, že se Strážní věži prý něco podobného podařilo už s partou, která si říká Vikingové. To je ta parta, která kope v Mokřinách a snaží se dokázat, že se Vikingové v minulosti dostali i do míst, kde jsou dnes Stínadla. Zítra mám ve škole jenom dvě hodiny a hned potom poběžím do Stínadel k domu U Černé koule. Budu sledovat, co se tam děje. Přijďte za mnou, jak nejrychleji budete moct. Třeba nebude ještě všechno ztraceno a podaří se nám Bratrstvu pokazit jejich záměr, aby ‚šťastnou kouli‘ dostalo do svých spárů a předali ji Strážní věži. Jarka. Ještě večer se Mirek vydal za Jarkou, aby se dověděl další podrobnosti a domluvil se s ním na nějakém plánu. Jarku doma ale nezastihl. Podle svých rodičů byl zase v klubovně u Pomněnek. Když u Jarky neuspěl, zastavil se za Červenáčkem a Rychlonožkou, kteří na rozdíl od Jarky doma byli. Domluvili si sraz na zítřek na dvě hodiny na Rozdělovací třídě u obchodního domu. Kdo by na sraz nepřišel z nějakého důvodu včas, přijde k domu U Černé koule po vlastní ose. A s Jindrou se Mirek domluví zítra ve škole.

35. ‚ŠŤASTNÁ KOULE‘ ZMIZELA Sobota odpoledne. Na tramvajové zastávce u obchodního domu na Rozdělovací třídě se ve dvě hodiny sešli s Mirkem jenom Jindra a Červenáček. „Rychlonožka se zdržel v dílně. Řekl mi ale, že hned jak to půjde, přijde do Stínadel za námi.“ hlásil Červenáček. Mirek se tomu upřímně podivil. „No to jsem zvědav, jestli přijde. Při každé cestě do Stínadel se bojí a teď si za námi troufne úplně sám?“ „To on tak jenom tlachá. Vždyť ho znáš.“ zastal se Rychlonožky Červenáček. „Ten má pro strach uděláno!“ „V tom případě můžeme hned vyrazit.“ řekl Mirek. Prošli kolem obchodního domu úzkou uličkou, kterou ve středu sledovali Bratrstvo Kočičí pracky se Strážní věží. Protože bylo ještě světlo, poměrně snadno se drželi cesty, kterou minule šli. Ale jen do míst, kde tehdy museli několikrát uhnout z přímého směru před Vonty z nepřátelských ulic. Naštěstí dům U Černé koule s kominickým družstvem každý ve Stínadlech znal, takže jim cestu v kdejakém obchodě nebo trafice podrobně vysvětlili. Poměrně rychle dorazili do ulice vedoucí na malé náměstíčko s domem U Černé koule. Ulice, ve které se minule schovávali, byla prázdná. Před domem U Černé koule stálo malé nákladní auto. Dva muži spolu ještě krátce rozmlouvali, potom si podali ruce, jeden z mužů nasedl do auta a to vzápětí zmizelo v sousední ulici. Druhý muž vešel nazpět do domu. „Někde tady by nás měl čekat Jarka, pokud ho nechytili Vontové.“ řekl Mirek. Pomalu došli k průjezdu. Z nenadání na ně vyskočily dvě postavy, které měly zakryté obličeje kapesníky a ječely: „Peníze, nebo život!“. Červenáček leknutím málem upadl na zem. Z útočníků se vyklubali Jarka s Rychlonožkou. „To jsou ale hloupé vtipy!“ řekl Jindra, když se trochu vzpamatoval. „Málem se mi zastavilo srdce.“ „To koukáte, plantážníci, kde jsem se tady tak najednou vzal, co?“ chechtal se Rychlonožka. „Představte si tu neuvěřitelnou náhodu. Aniž jsem to tušil, naše dílna dělala pro kominické družstvo tady ve Stínadlech okrasné mříže na okna. Pan Zázvora, majitel firmy, je nechal sem dnes odvést panem Šindelčíkem náklaďáčkem z naší dílny. No to bych byl nemožný plantážník, kdybych toho nevyužil a nesvezl se s ním, místo toho abych se za vámi ploužil přes celá Stínadla a něco mi z pátrání uniklo. Už jsem tady víc jak hodinu.“ „Ty plantážníku nečesaný, tak ty jsi věděl, že si povezeš svoji línou kostru autem a mě jsi balamutil, že za námi přijdeš, a že se vůbec nebojíš chodit po Stínadlech úplně sám.“ durdil se na oko Červenáček. „To se ti tedy povedlo! Zbaštil jsem ti to i s navijákem.“ „Pojďme se schovat do průjezdu.“ řekl Mirek. Tam se Jarky zeptal: „Jak to tady vypadá. Zjistil jsi něco?“. „Dostal jsem se sem až kolem tři čtvrtě na jedenáct. Všude tady v ulicích byl klid. Neviděl jsem ani jednoho Vonta. Dům má nad vchodem ve zdi osazenou černou kouli, podle které se tak zřejmě jmenuje. Když se na ulici pořád nic nedělo, prošel jsem chodbou na dvůr. Stojí tam jednopatrový zděný objekt. V prvním patře jsou ti kominíci a v přízemí mají asi nějaké sklady nebo dílny, nebo co to tam je. Ke kominíkům do patra se jde po otevřeném schodišti ze dvora. Moc velký pohyb tam ale není. Na dvoře jsou ještě nějaké dřevěné kůlny. V které části domu nebo dvora je klubovna Šťastné koule, to jsem nezjistil. Nechtěl jsem se tam dlouho pohybovat a nahlížet do oken, abych se nestal nápadným. Štětináče ani Dlouhé Bidlo jsem nikde neviděl. Možná, že se do klubovny a z ní dostali, ještě než jsem přišel. A teď už jsou dávno pryč. Jestli ano, tak i se ‚šťastnou koulí‘.“ podal vyčerpávající hlášení Jarka. „Jestli máš pravdu, tak už bude koule u Strážní věže. Zjistil jsi ještě něco dalšího?“ zeptal se Mirek.

69

„Před příjezdem Rychlonožky přišli do domu dva kluci. Jeden malý klučina, asi tak druhá třída a potom vysoký blonďák, tak čtrnáct patnáct let. Tipoval bych, že to je ten náčelník Šťastné koule Suchomel. Pak přijeli pan Šindelčík s Rychlonožkou a složili z auta mříže. Rychlonožka se potom ke mně přidal a já si zaskočil do obchodu koupit svačinu, abych nepadl hladem. Mezitím hlídal dům Rychlonožka, ale nic zvláštního se neudálo. A to je všechno.“ Hoši se dívali na Mirka a čekali na jeho rozhodnutí, co podniknout dál. Z domu U Černé koule vyšel světlovlasý Vont. „To je on, asi ten Suchomel!“ řekl Jarka. Vont zůstal stát na chodníku a díval se směrem do ulice, ve které se ukrývaly Rychlé šípy. „Pojďme za ním.“ rozhodl Mirek. Vykročili rázně z průjezdu. Vont je po chvíli spatřil a ostražitě sledoval, jak se k němu blíží. První koho poznal, byl Mirek, o kterém si myslel, že je to Mirek Daneš, náčelník nepřátelské party. Nenápadně couvl do dveří připravený za nimi zmizet při sebemenším náznaku, že by se ho pokusili Danešovci napadnout. Rychlé šípy zastavily v půlkruhu těsně před ním. „Co chcete?“ zeptal se Vont. Těkal pohledem z jednoho na druhého. Snažil se nedat najevo, že má z jejich rázného příchodu přece jenom trochu nahnáno. „Hledáme Andreje Suchomela.“ řekl Mirek mírně. „To jsem já.“ „Jsme klub Rychlých šípů a přišli jsme tě varovat. Parta kluků z Druhé strany vám chce ukrást váš talisman, vaši ‚šťastnou kouli‘.“ Vont se zasmál. „Na to vám neskočím. Ty jsi Mirek Daneš.“ ukázal na Mirka. „A možná že zrovna vy máte zálusk na naši kouli.“ „Nejsem Mirek Daneš. Jsme si jen hodně podobní.“ Suchomel si ho pozorně prohlížel. „Nevěřím vám. Jste Danešovci.“ „Nejsme. A dokonce nejsme ani ze Stínadel.“ „Tvrdíte, že nejste odtud. Tak jak jste se dověděli, že nám někdo chce ukrást ‚šťastnou kouli‘?“ „Ve středu jsme sledovali jednu partu od nás až sem. Jsou domluvení se Strážní věží.“ „A jak by to chtěli provést?“ „Strážní věž jim dala klíč od vaší klubovny.“ „Kecáš!“ „Nekecám. Chtěli se o to pokusit už v tu středu večer. Ale nepovedlo se jim to. Pořád jste někoho měli v klubovně. S Vinšem se potom domluvili, že se o to pokusí znovu v sobotu dopoledne, až budete všichni ve škole. A sobota je dnes. Opravdu se nejmenuji Daneš, ale Dušín.“ Mirek se snažil ze všech sil přesvědčit Suchomela o jeho omylu. Ten si Mirka pátravě prohlížel, jako by mu chtěl číst myšlenky. „Je to pravda? Nelžeš?“ zeptal se konečně. „Nelžu. Máme téměř stoprocentní jistotu, že sem dnes ráno šli. Nakonec, můžeme se jít přesvědčit.“ „Můžeme?“ „Tedy – můžeš, jen ty, samozřejmě. My zůstaneme venku.“ Vont se odlepil od dveří a popošel za roh do uličky a několikrát zapískal na prsty. V podkrovním okně rohového domu se objevil chlapec zhruba stejně starý jako Suchomel. Vyklonil se z okna, div že z něho nevypadl. „Co se děje?“ zavolal dolů. „Svolej ostatní, Franto, a přijďte co nejrychleji sem ke Kouli. Máme asi problém!“ Franta zmizel v okně a Suchomel se obrátil na Rychlé šípy: „Chvíli počkáme. Mohl bych jít hned teď do klubovny přesvědčit se o tom, co mi tady tvrdíte. Jenže, co když zrovna vy se chcete koule zmocnit. Nevěřím vám. Pět na jednoho je přece jenom velká přesila. Musíte mě chápat.“ dodal jako by na omluvu. „Chápeme,“ řekl Mirek a pak už nikdo nepromluvil. Během několika minut se přihnalo z okolních domů na náměstíčku asi patnáct Vontů patřících ke Šťastné kouli. Když spatřili Mirka, skoro všichni se Suchomela zeptali, co tady dělají Danešovci. „Nejsou to Danešovci, je to klub Rychlých šípů. Přišli nás varovat před nějakou partou z Druhé strany. Dopoledne nám prý z klubovny ukradla naši ‚šťastnou kouli‘.“ V hloučku Vontů to zlověstně zašumělo. Rychlonožku už delší dobu strašilo, že pokud se Bratrstvu nepodařilo kouli ukrást, a ta je pořád v klubovně, tak to od Vontů slíznou. Buď si budou myslet, že si z nich udělali legraci, ale spíš si budou myslet, že se chtěli lstí dostat do klubovny a sami kouli sebrat. Takže ať je koule raději pryč, přál si. „Pojďme se tedy přesvědčit,“ řekl Franta, Vont z podkrovního okna. „A vy půjdete s námi.“ obrátil se Suchomel k Rychlým šípům. Prošli chodbou na dvůr. Vlevo, několik metrů od nich se nacházely železné schody vedoucí do prvního patra objektu, ve kterém, podle Jarky, sídlilo kominické družstvo. Do přízemí objektu ze dvora vedly troje dveře a několik oken. Na konci dvora stály dřevěné kůlny, tak jak jim dvůr předtím popsal Jarka. Celý dvůr byl pečlivě udržovaný.

70

Skupina Vontů se zastavila u posledních dveří dvorního traktu. Suchomel stiskl kliku, ale dveře se ani nepohnuly. Bylo zamčeno. Zasunul tedy klíč do zámku a odemknul. Všichni se nahrnuli nedočkavě dovnitř. Na stole ležela žlutá dřevěná krabička a její víčko bylo odklopeno. Suchomel se k ní rozběhl a po chvíli zděšeně zvolal: „Pouzdro je prázdné! Koule zmizela!“

36. BRATRSTVO KOČIČÍ PRACKY NA ÚTĚKU Sobota odpoledne. Nastala vřava. Vontové se začali jeden přes druhého obviňovat. Neměli kouli nechávat jen tak v klubovně, a když, tak ji měli lépe zajistit. Kdosi křičel, že on to říkal, že to tak jednou dopadne, ale nikdo na jeho varování nedbal. Nakonec se zloba všech obrátila proti Rychlým šípům. Utvořili kolem nich kruh a Andrej Suchomel se přísně zeptal: „Jak to, že jste věděli, že nám má být ‚šťastná koule‘ ukradena? Nemáte v tom nakonec prsty?“ Vontové ztichli a čekali na odpověď. „Zbláznili jste se?“ ohradil se Mirek. „Naopak. Chtěli jsme vás varovat, ale přišli jsme pozdě.“ „Tak ještě jednou. Jak to, že jste o krádeži dopředu věděli?“ zeptal se znovu Suchomel. „To už jsme se ti jednou snažili vysvětlit. Před pár minutami před domem.“ „Tak nám to teď řekněte ještě jednou.“ Mirek tedy spustil: „Dověděli jsme se o tom poprvé v klubovně Strážní věže. Byli jsme jejich zajatci ještě s jednou partou z Druhé strany, která si říká Bratrstvo Kočičí pracky. To bylo v pondělí. Kluci ze Strážní věže je někam odvedli, zatímco my jsme nesměli odejít. Později jsme se dověděli, že je zavedli sem do domu U Černé koule, kde měli ‚šťastnou kouli‘ ukrást. Ale to se jim ještě nepodařilo. Pokusili se o to znovu ve středu, za nenápadné asistence kluků ze Strážní věže i s jejich náčelníkem Vendou Vinšem. Byli poschovávaní po domech a moc se neukazovali, aby nemohli být spojováni s krádeží koule, kdyby něco nevyšlo. Ve středu se jim to ale také nepovedlo. Nakonec se domluvili, že to provedou dnes dopoledne, když budete všichni ve škole a v domě nebude takový pohyb, jako v odpoledních a večerních hodinách. To je celé.“ „Ale na co by Strážní věži byla ‚šťastná koule‘? Široko daleko všichni vědí, že patří nám.“ zeptal se Suchomel. „Protože vy se nesmíte dovědět, že ve zmizení koule má prsty Strážní věž. Ta rozšíří zprávu, že vám ji vzali nějací Druhostraníci a že ví, kteří. Pak vám nabídnou spolupráci při jejím hledání a uzavřou s vámi o tom písemnou dohodu. V ní se zavážete, že pokud vám Strážní věž kouli najde, budete je volit, až dojde k volbě Velkého Vonta. A pokud s touto podmínkou nebudete souhlasit, tak vás nechají hledat zloděje na Druhé straně, zatímco koule bude po celou dobu u nich. A až si budete myslet, že koule docela zmizela, přijdou znovu s nabídkou, abyste je volili, když vám kouli pomohou najít.“ řekl Jarka. Vontové nechtěli věřit tomu, co od Jarky slyšeli a začali se mezi sebou rozčíleně dohadovat, jestli by to mohla být pravda a co by v tom případě měli podniknout. Pojednou Jindra uviděl oknem, jak z posledního dřevníku na dvoře vyběhly dvě povědomé postavy a tryskem si to hasily směrem ven ze dvora. „Rychle ven!“ vykřikl a rozběhl se ke dveřím. Dva Vontové ho pohotově strhli zpátky, protože se domnívali, že se pokouší o útěk a ostatní k útěku svým křikem také nabádá. Další se postavili ke dveřím, aby tak zabránili případnému hromadnému útěku Rychlých šípů z klubovny Jindra upadl na podlahu a přitom zoufale volal: „Na dvoře jsou Štětináč a Dlouhé Bidlo a snaží se odtud zmizet! Určitě tu kouli u sebe ještě mají!“ Jarka přiskočil k oknu, ale už jenom zahlédl Štětináče, jak dveřmi mizí do chodby. „Jsou z Bratrstva Kočičí pracky. Musíme za nimi! Jindra má pravdu. Tu vaši kouli ještě určitě nepředali Strážní věži. Jinak by tu už dávno nebyli!“ Andrej Suchomel se podíval oknem na dvůr, ale nikoho už neviděl. „Vždyť tam nikdo není!“ zavrčel nedůvěřivě. „Ale byli tady! Čestné slovo!“ téměř křičeli Jindra i Jarka. „Musíme za nimi, nebo zmizí někde v uličkách i s koulí.“ Suchomel horečně uvažoval, jestli má neznámým Druhostraníkům věřit. Všechno to mohla být z jejich strany jenom lest, aby se dostali ven z klubovny. Kdoví, jestli nejsou s tou Kočičí prackou smluveni a kryjí tady její ústup. Na druhé straně ale mohou mít pravdu a jsou vlastně jediní, kteří zloděje znají. Jestli teď nevyběhnou před dům a nechají zloděje zmizet, bude koule za chvíli opravdu ztracená. A i kdyby na Bratrstvo Kočičí pracky někde narazili, tak je nepoznají. Rychle se rozhodl. „Dobře! Všichni ven a za nimi!“ Celá horda vyběhla před dům na Blažejské náměstí, kde se nerozhodně zastavila. Nikde nikdo! Jak mohli tak rychle zmizet?

71

Červenáček nakoukl do sousední uličky, která vedla kolem domu. Zahlédl je až skoro na jejím konci. „Támhle jsou! Dole v ulici!“ vykřikl a současně se rozběhl následován ostatními. Než se podařilo Štětináči a Dlouhému Bidlu zmizet za rohem v další uličce, spatřili je i Vontové. Štvanice propukla plnou silou. Dlouhé Bidlo se Štětináčem běželi jako o život, ale vzdálenost mezi nimi a Vonty se začala rychle zkracovat. V čele smečky Vontů se brzy objevil Rychlonožka a s ním dva nejrychlejší Vontové ze Šťastné koule. Štětináč a Dlouhé Bidlo proběhli několika ulicemi. Za rohem v následující ulici uviděli po její jedné straně zábradlí. Za zábradlím v hloubce asi tří metrů tekla v korytě Černá voda. Na chvíli zmizeli svým pronásledovatelům z dohledu. Když spatřili v zábradlí železná dvířka a za nimi schůdky vedoucí až dolů k hladině Černé vody, nezaváhali ani na okamžik. Nezdržovali se otvíráním dvířek, a jak byli v tempu, přeskočili zábradlí a seběhli po úzkých schůdkách dolů. Byli si jisti, že je pronásledovatelé nespatřili. Dál pokračovali po chodníčku, vedoucím těsně nad hladinou Černé vody. Ulice nad vodou se jmenovala Koželužská. Bylo to napsáno na plechové tabuli umístěné na rohu domu, kolem kterého, jako první, zabočil Rychlonožka. Protože nikoho v ulici před sebou neviděl, prudce zastavil. „Kam zmizeli?“ vykřikl překvapeně. Jeden z Vontů přiběhl až k zábradlí a podíval se dolů. „Vběhli do koryta Černé vody!“ zavolal na ostatní. Teď se k zábradlí nahrnuli všichni. V hloubce pod nimi opatrně, ale docela svižně, postupovali po chodníčku oba členové Bratrstva Kočičí pracky. Zády se tiskli ke stěně, aby nespadli do vody. Že je Vontové pozorují shora, je v tuto chvíli vůbec nezajímalo. „A máme je!“ zajásal Suchomel. „Vydali se špatným směrem! Kdyby to vzali na opačnou stranu po proudu Černé vody, tak by nám za chvíli zmizeli v podzemí. Jedna parta vpravo a po schodech za nimi a druhá parta jim nadběhne vlevo po druhých schodech kus nad nimi!“ Vontové rychle vytvořili tři skupiny po pěti členech. Jedna skupina se vydala ke schodům, kterým oba uprchlíci sestoupili k hladině, a druhá skupinka se rozběhla ulicí proti toku Černé vody k dalším schodům. Třetí skupina s Rychlými šípy zůstala nahoře na ulici a postupovala souběžně se Štětináčem a Dlouhým bidlem a upozorňovala na jejich polohu své druhy. Ti se k nim teď blížili korytem ze dvou stran. Pojednou jim ale oba z chodníčku u stěny zmizeli. „Kde jsou?“ vykřikl Rychlonožka překvapeně, když se naklonil nad zábradlí a nikoho dole neviděl. „Teď tady ještě byli!“ Ze skupiny postupující zprava korytem Černé vody kdosi vykřikl: „Schovali se do odtokového kanálu ze starého mlýna!“ Rychlé šípy netušily, co se stalo. Nakláněly se proto co nejvíc přes zábradlí do koryta Černé vody, až to konečně pochopily. Těsně u hladiny byl ve stěně otvor, ke kterému dorazil první Vont. „Půjdeme kanálem za nimi! A vy je běžte zaskočit u mlýna!“ zavolal Vont zdola. „Dobrá! Nechoďte tam ale všichni. Stačí jen vaše skupina. Frantova skupina se vrátí sem nahoru a zůstane tu jako záloha pro případ, že by se něco zvrtlo!“ rozhodl Suchomel. Vontové se s Rychlými šípy rozběhli ulicí nahoru. „Pod námi vede suchý kanál. Když se v mlýně ještě pracovalo, sloužil k odvedení vody nazpět do hlavního koryta Černé vody.“ vysvětloval v běhu Suchomel Rychlým šípům. „Teď jím voda neteče. Před mlýnem je na přítoku spuštěné stavidlo.“ Mirek za všechny Rychlé šípy přikývl hlavou, že rozumí a potom se už nikdo na nic neptal a soustředili se jenom na běh. * Odtokový kanál byl vysoký necelé dva metry. Prostředkem kanálu tekl slabý proužek vody, která sem prosakovala netěsným stavidlem. Skupina Vontů se v něm pohybovala rychle a poměrně jistě. Bylo znát, že už mají tuhle část Stínadel dobře zmapovanou. V tom se první Vont zastavil a roztáhl ruce, aby zadržel ostatní. Zpředu temného kanálu k nim dolehl podezřelý hluk. Každým okamžikem sílil. „Co je? Co se děje?“ ptali se ustrašeně Vontové z konce skupiny. „Stůjte! Slyšíte to?“ Teprve teď k nim tunelem dorazil jasný hukot vody. „Že oni zvedli stavidlo!“ vykřikl první Vont. „Raději se vraťme!“ navrhl kdosi. Všichni se jako na povel obrátili a rozběhli se nazpět. Hluk za nimi sílil každou vteřinou a nutil je k zoufalému běhu. Když už byli téměř u ústí kanálu, narazila do nich zezadu obrovská vlna a všechny je nemilosrdně spláchla do hlavního koryta Černé vody.

37. DRAMA VE STARÉM MLÝNĚ Sobota pozdní odpoledne. Ulice ke starému mlýnu stále mírně stoupala. Když už si Jindra myslel, že vyplivne plíce, objevila se před nimi jeho omšelá budova. Krytina střechy byla na jedné straně propadlá a dírou byly vidět černé trámy krovu. Přes tlumený šum vody k nim doléhaly kňouravé nezřetelné hlasy. Posléze se z nich vyklubalo zoufalé volání o pomoc. „Co to bylo? Slyšeli jste to?“ zeptal se udýchaně jeden z Vontů. „Je to slyšet od mlýna!“ řekl druhý.

72

Mirkovi blesklo hlavou, že kousek odtud, na náměstíčku U Starého mlýna, je pochován jejich první klubovní pes Bublina. Ostatní si to postupně také uvědomovali. „Až to tady skončí, zastavíme se u Bublinova hrobu.“ navrhl Jarka. Všichni jen souhlasně kývali hlavami. Doběhli k mlýnu. Z této strany měla budova těsně nad úrovní terénu dvě sklepní okénka. V přízemí nad nimi byly tři tmavé otvory a v podkroví ještě jeden. Ve všech chyběly okenní rámy. Udýchaná skupina Vontů s Rychlými šípy zvolnila tempo a očima pátrala po zoufale volajících hlasech o pomoc. V pravém sklepním okénku se objevila ruka. Teprve až teď podle hlasu Rychlé šípy poznaly Štětináče a Dlouhé Bidlo. „To jsou oni.“ řekl Mirek Suchomelovi. „Něco se jim muselo stát.“ Obě sklepní okénka byla zamřížovaná svislými ocelovými tyčemi vetknutými do zdi nahoře a dole. V okénku spatřili hlavu Dlouhého Bidla a Štětináče. Dlouhé Bidlo se drželo rukama dvou tyčí a bezmocně jimi lomcovalo. „Ještě vás Vontové nechytili a už jste za mřížemi!“ neodpustil si Rychlonožka jedovatou poznámku. „Co se děje, proč tak řvete?“ zeptal se Mirek. „Zachraňte nás. Stoupá tady voda!“ řeklo Dlouhé Bidlo téměř plačky. „Zvedli jsme stavidlo, aby za námi Vonti nemohli, ale nějak se to zaseklo a nešlo to potom zastavit. Nakonec se stavidlo úplně rozsypalo a voda nás smetla sem do sklepa a pořád stoupá. Už nám sahá po kotníky!“ vysvětloval s vykulenýma očima Štětináč. „Tak to není snad taková hrůza,“ oddechl si Mirek. „No – jenže stojíme na nějaké bedně. A voda sem pořád přitéká!“ upřesnilo Dlouhé Bidlo. „Jestli nás odtud nedostanete, tak se tu utopíme jako potkani.“ „Hloupost, ti umí plavat!“ rýpnul si zase Rychlonožka. „Zeptej se Štětináče. Ten ti to potvrdí.“ „To je jedno, jestli umí potkani plavat, nebo ne! Jen nás odtud nějak dostaňte!“ ječelo hystericky Dlouhé Bidlo. „Vraťte nám ‚šťastnou kouli‘! Pak vás vytáhneme.“ řekl Suchomel. „Tak dobře.“ souhlasil Štětináč. „Blázníš?“ rozječelo se Dlouhé Bidlo na Štětináče. „Nic! Nic jim nedávej! Zmiznou s koulí a na nás se vykašlou. Musí nás odtud nejdřív dostat a teprve pak jim ji vydáme!“ Suchomel si prohlížel ukotvení železných tyčí. Malta mezi kameny zdiva byla vlivem stáří a působením vlhka dost zvětralá a místy i vydrolená, a dvě tyče se ve zdivu viklaly. „Musíme vylomit alespoň tady tu jednu uvolněnou tyč. Jinak je nedostaneme ven.“ prohlásil po chvíli Suchomel. „Potřebovali bychom ale majzlík a dláto. Jen tak rukama je nevylomíme.“ „A co použít nějaké páčidlo!“ navrhl Jarka. Několik Vontů se přihlásilo, že oběhnou mlýn a pokusí se něco podobného páčidlu najít. Suchomel řekl, že je to dobrý nápad a ať hned upalují. K mlýnu přisupěl od Černé vody Franta se čtyřmi Vonty. V obličeji byli špinaví od bláta, které měli i na kalhotách a košilích. Někteří měli úplně promočené boty i kalhoty. „Máte je? Chytili jste je?“ Hlas se mu chvěl během a také i vztekem. „Máme.“ odpověděl Suchomel a jedním dechem pokračoval: „Co se děje? Jsi nějaký rozčílený. Stalo se něco? A kde jsou ostatní?“ „Ti mizerové zvedli stavidlo a naše kluky v kanále málem utopili. Ještě že včas rozpoznali, že se na ně valí voda a stačili se vrátit alespoň k ústí kanálu. Ale i tak je vlna spláchla do hlavního toku a měli jsme co dělat, abychom je dostali z vody ven. Šli se domů převléknout.“ Ve sklepním okénku ječel Štětináč: „Tak dělejte něco! Voda pořád stoupá! Už je skoro celá bedna pod vodou!“ „To jsou oni?“ kývnul Franta hlavou k okénku. „Jo – nakonec se do vodní pasti chytili sami.“ Potom se stalo něco, co nikdo nečekal. Než mohl kdokoliv zasáhnout, sklonil se Franta k okénku a pěstí udeřil Štětináče mezi oči. Ten překvapením jenom hekl a pozpátku spadl s bedny do vody. Šplouchnutí vody bylo slyšet až ven. Dlouhé Bidlo zavylo jako raněné zvíře: „Štětináč je ve vodě a bere ho proud! On se utopí!“ Suchomel odstrčil rozzuřeného Frantu od okna a snažil se proniknout tmou. Chvíli mu trvalo, než si oči přivykly na šero ve sklepě. Po chvíli spatřil Štětináče, který se zoufale snažil z vody vylézt zpátky na bednu. Voda mu přitom sahala až skoro na prsa. Dlouhé Bidlo se drželo jednou rukou železné tyče v okně a druhou rukou tahalo Štětináče nahoru za límec kabátu. Za chvíli se oba zase objevili v okně. Páni, napadlo Jarku, ještě štěstí, že nepraštil Bidla. To by ve vodě s ním skončily i jeho brejličky. „Neměl jsi ho praštit,“ řekl Mirek Frantovi mírně, „i když si pár facek zasloužili oba. Zajatci se ale nebijí.“ „Kdybys byl u toho, jak jsme naše poloutopené kluky tahali z Černé vody, tak bys je měl chuť praštit taky! A kromě toho ještě zajatí nejsou.“ zavrčel rozzuřený Franta. Na rohu mlýna se objevili dva Vontové, kteří nesli dlouhý dřevěný trámek. „Objevili jsme pár trámků pod stříškou nad mlýnem. Dost se divím, že je ještě nikdo neukradl.“ řekl první Vont. A druhý se k němu přidal: „Je už trochu nahnilý, tak nevíme, jestli nám bude co platný. Ty ostatní trámky vypadají podobně. Kluci se tam snaží ještě najít nějaké jiné, kdyby tenhle rupnul.“

73

„Zasuňte ho tady za tuhle tyčku. Tady je zdivo nejvíc vydrolené. Mohlo by to povolit.“ ukázal na jednu z tyčí Suchomel. Zoufalého skučení obou členů Bratrstva Kočičí pracky si nevšímal. Kdo byl po ruce a vešel se kolem zapáčeného trámku, teď na povel Suchomela zabral. Trámek nápor nevydržel a praskl. Ze zdiva se sice uvolnilo pár hrudek zvětralé malty, ale železná tyčka ve zdi pořád držela. Do toho Dlouhé Bidlo pořád naříkalo, že voda stále stoupá a dožadovalo se většího tempa záchranných prací. Teď se musel zase Suchomel držet, aby mu přes mříž jednu nevrazil. Vontové přinesli další trámek. Vypadal zachovaleji než ten první. Zaklesli trámek za železnou tyčku a všichni znovu zabrali. Tentokrát trámek nápor vydržel a hned na první pokus se jim podařilo v dolní části železnou tyč ze zdi uvolnit. Po dalším zapáčení ohnuli trámkem tyčku co nejvíce nahoru. První se dostalo na svobodu Dlouhé Bidlo. Vypadalo neuvěřitelně uboze. Kalhoty a sako mělo špinavé a mokré. Štětináč po své další nedobrovolné koupeli v kalné vodě vypadal ještě hůř. „Kde máte kouli!?“ vyjel na ně Suchomel přísně, když viděl, že mají obě ruce prázdné. Štětináč se podíval na Dlouhé Bidlo a začal si polekaně osahávat kapsy. Po chvíli toho nechal a řekl: „Musela mi vypadnout z kapsy, jak jste mě srazili do vody.“ „Ale plavala na vodě!“ ujistilo je Dlouhé Bidlo. „Cože? Vy jste ji nechali ve sklepě? Tak tohle vám přijde draho! Chopte se jich!“ Vontové se na ně vztekle vrhli jako nějaká divoká zvířata. Oba členové Bratrstva Kočičí pracky schytali nepočítaně ran a zoufale prosili o milost. Přitom vykřikovali, že oni za to nemohou, že je k tomu přinutila Strážní věž, a tak co měli dělat? Rychlé šípy stály opodál a do výprasku Bratrstva si netroufaly zasáhnout. Zvlášť, když si to oba zasloužili. „Já tam pro ni vlezu.“ nabízel se Franta. „Blázníš? Chceš se utopit?“ okamžitě nabídku zamítl Suchomel. „Tak se tam alespoň podívám oknem, jestli ji neuvidím plavat na hladině.“ Suchomel o tom krátce uvažoval. „Tak to zkus. Ale asi tam nic neuvidíš. Ve sklepě je tma.“ Franta se mrštně nasoukal horní polovinou těla pod ohnutou železnou tyčkou do okna. Čtyři Vontové ho přidrželi za nohy, aby nepřepadl dovnitř. „Vidíš něco?“ „Pendrek! Budeme muset skočit pro svítilnu!“ odtušil Franta. Najednou se z útrob sklepa ozvala mohutná rána a rachot bortícího se zdiva. Celá budova se otřásla. Čtyři Vontové rychle vytáhly Frantu z okénka, div ho neskalpovali o ohnutou tyč. Než se stačili postavit na nohy, rachot ustal a okénkem se k nim vyvalilo mračno prachu a dolehl hukot tekoucí vody. V okolních domech se otevřelo několik oken a jejich obyvatelé se zvědavě nakláněli ven, aby zjistili, co se děje. „Něco ve sklepě ruplo!“ řekl vyděšený Franta. Chvíli všichni napjatě poslouchali, jestli ještě něco uslyší, ale rachot padajícího zdiva ustal a bylo slyšet jen stále se zvětšující hukot vody. „Pojďte mě ještě chytit za nohy. Mrknu se dovnitř.“ řekl Franta a znovu se protáhl polovinou těla do okénka. Ostatní ho přidržovali za nohy. Po chvíli na ně Franta zavolal: „Vpravo ve sklepě se zbortila zeď a voda mizí vzniklou dírou asi do odtokového kanálu. Můžete mě vytáhnout.“ V domě za nimi se z jednoho okna ozvalo výhružné: „Co to tam, vy holomci, tropíte? Zavoláme na vás policii!“ Vontové se jako na povel rozběhli pryč od budovy mlýna. „Všichni nazpět do Koželužské ulice k Černé vodě!“ volal Suchomel. „Jestli je to opravdu tak, jak říká Franta, ‚šťastná koule‘ propluje odtokovým kanálem do Černé vody a tam ji musíme chytit!“ Vontové se společně s Rychlými šípy rozběhli dolů ulicí směrem k Černé vodě. Štětináč i Dlouhé Bidlo zůstali stát na svých místech, a když ozvěna kroků posledních běžících Vontů dozněla v uličce, celí zmáčení a zkřehlí se potichu vytratili od mlýna a namířili si to směrem, kterým tušili Druhou stranu. Doslova zběsilým tempem dorazili Vontové s Rychlými šípy nad odtokový kanál, ze kterého vytékal do hlavního koryta mohutný proud kalné vody. Několik Vontů se okamžitě rozběhlo dolů po proudu a pátralo na hladině po svém plovoucím talismanu. „Támhle je! Támhle plave!“ vykřikl úplně vpředu běžící Vont, který v houstnoucím šeru zahlédl cosi jasně bílého nad hladinou. „Nesmí nám zmizet v tunelu pod zemí! To bysme ji už nevylovili!“ dodal kdosi. „Před tunelem vedou z ulice do koryta schody. Musíme se na ně dostat dřív, než tam koule doplave!“ hřímal Franta a běžel ze všech sil po proudu Černé vody. Za chvíli minul plovoucí kouli a ke schodům, které vedly do koryta před tunelem, se dostal s dostatečným náskokem. Seběhl po schodech dolů a zavolal na Vonty nad sebou: „Jak je ode mne ještě daleko? Nevidím ji.“ „Asi třicet metrů! Za chvíli ji už musíš vidět!“ A uviděl. Jasný bílý bod na hladině téměř uprostřed koryta. Franta nezaváhal ani na okamžik a skočil po nohách do špinavé studené vody, která mu sahala do pasu. Naštěstí ale proud nebyl silný. Po chvíli se propracoval až do směru

74

plavby koule a když k němu doplula, něžně ji chytil do rukou. Vontové na břehu ho napjatě sledovali, a poté, co zvedl vítězně ruku s koulí nad hlavu, propukli v hlasitý jásot.

38. ŠŤASTNÁ KOULE Sobota večer. Franta se s koulí prodral ke schodům a vylezl na úzký kamenný chodník. Crčela z něho voda jako z vodovodního kohoutku. Několik Vontů mu seběhlo po schodech na pomoc. „Vodník!“ řekl Rychlonožka, kterého nic lepšího nenapadlo. „Chtěl bych tě vidět, jestli by ses do té špinavé hrůzy vrhl tak jako on!“ řekl Červenáček, „Brrr!“ otřásl se Rychlonožka. Pak ale sebevědomě prohlásil: „No – kdybych zachraňoval tebe, tak bych se obětoval. Už to vidím, jak v té špíně polykáš andělíčky, a já tě zachraňuji.“ Mezitím skupina Vontů s Frantou vyšla po schodech nahoru. Když Franta předával kouli svému náčelníkovi Suchomelovi, všichni Vontové ho uznale poplácávali po ramenou. Frantu rozklepala zimnice. Třásl se po celém těle. Voda byla už od pohledu studená a teď po setmění začal vanout studený vítr, jako by někde sprchlo. „Běž se domů převléknout, ať z toho nemáš angínu. Dušan a Slávek půjdou s tebou a pokusí se nějak přijatelně vysvětlit tvým rodičům, co se tady stalo.“ řekl Suchomel. Všichni tři se okamžitě rozběhli k Frantovu domovu. Suchomel se rozhlédl po své prořídlé partě a prohlásil: „Takhle na podzim jsme se v Černé vodě ještě nikdy nemáchali.“ Potom se obrátil k Rychlým šípům a podával Mirkovi ‚šťastnou kouli‘. „Bez vaší pomoci by byl náš talisman teď už ve spárech Strážní věže. Děkujeme vám za její zachránění. A se Strážní věží si to ještě vyřídíme.“ „Oni vám to stejně zapřou,“ mínil Jarka. Když Mirek opatrně přebíral od Suchomela kouli, ruka mu nečekaně pod její tíhou poklesla a málem mu vypadla z ruky. „No tohle!“ lekl se Mirek. „Vždyť ona váží nejméně dvě kila.“ „Skoro tři.“ upřesnil váhu Suchomel. Mirek si pozorně prohlížel ‚šťastnou kouli‘. V průměru měla necelých deset centimetrů a byla na povrchu opatřena malým očkem. Svou bílou barvou jakoby svítila a vypadala, vzhledem k tomu, jak lehce plavala na hladině Černé vody, neuvěřitelně křehce. Ovšem zdání klamalo. „Ukaž.“ vzal kouli Mirkovi z ruky Jarka a potěžkal ji. Opravdu! Koule zcela jistě ty tři kila měla. „Ale jak to, že se taková váha s takovým malým objemem v řece neutopila?“ podivil se. „Co je to za zvláštní materiál?“ Na kouli se sápal Rychlonožka. „Půjč mi ji, ať si ji taky potěžkám.“ „Z jakého je materiálu, to se neví.“ řekl Suchomel. „Je to nějaká neznámá hmota. Koule byla kdysi vyrobena v alchymistické dílně na území Stínadel speciálně pro kominický cech ve městě a od té doby byla předávána z generace na generaci až do dnešní doby.“ „A proč jí říkáte ‚šťastná koule‘?“ zeptal se Jindra, který ji zrovna zkoumal. „Prý celou dobu přinášela kominickému cechu jenom štěstí a lidem, kteří si na ni sáhli, také. Dokonce prý díky ní nezachvátila město před staletími morová rána. Kolik je na tom pravdy a kolik je z toho jenom legenda, to nevíme. Ale všichni obyvatelé v domě U Černé koule a v jeho nejbližším okolí tomu věří a celkem se jim v osobním životě i docela dobře daří. A to vše prý díky ‚šťastné kouli‘. Koule je celou dobu uložena na čestném místě v kanceláři kominického mistra. Nám ji jenom zapůjčili pro nastá vající volby Velkého Vonta, aby nám přilákala voliče. Což se i úspěšně děje. Nevěřili byste, kolik ulic se už k nám přidalo. Až doteď jsme vůbec netušili, že ‚šťastná koule‘ je schovaná v kanceláři kominického. Celou dobu to kominíci tajili. Po volbách jim ji zase musíme vrátit, ale kdykoliv nám ji zase půjčí, když ji budeme potřebovat. Dovedete si představit, jaký by to byl průšvih, kdyby se s koulí něco stalo, nebo nedej bože, kdyby se úplně ztratila? A jen díky vašemu včasnému zásahu se tak nestalo.“ Pak se rozhlédl kolem, jako by někoho hledal. „A kam zmizeli ti dva zlodějíčci? Oni nám upláchli? Jak to, že je nikdo nehlídal?“ Vontové se rozpačitě dívali jeden na druhého. „Svoje už od vás slízli,“ řekl rychle Mirek. „Kouli máte, tak můžete být spokojeni a na ty dva zapomenout.“ Suchomel to po chvíli uznal. „A co teď? Už půjdete domů?“ zeptal se. „Chtěli bychom se ještě podívat na náměstíčko U Starého mlýna. Myslím, že se to tam tak jmenuje.“ „A co tam?“ „Nechci vás vyděsit, ale máme tam pochovaného kamaráda.“ „Cože?“ podivil se Suchomel a po něm i ostatní.

75

„Počkejte, nelekejte se! Tím kamarádem nemyslím člověka, ale psa. Říkali jsme mu Bublina.“ vysvětloval Mirek. „Před lety ho tu někde věznili Danešovci a chtěli nám ho vrátit jedině s podmínkou, že jim vydáme první vontskou kroniku, kterou jsme vykopali na Červených schodech. Mysleli si, že s její pomocí vyhrají volby. Žlutý květ nám nabídl pomoc při jeho osvobození bez jakékoliv podmínky. Povedlo se nám to, ale Bublina mezitím pošel. Pochovali jsme ho u zdi na náměstíčku U Starého mlýna. Teče za ní Černá voda.“ „Něco málo jsem o tom tenkrát slyšel.“ řekl Suchomel zamyšleně. „Jestli vám to nebude vadit, doprovodíme vás tam jako ochranka. Tohle je sice území nikoho, ale Danešovci se tady pohybují jako doma. Chtějí získat Koželužskou a některé ulice kolem Černé vody. Mohli by vás přepadnout. I s vámi je nás šestnáct. Jestli tady zrovna někde jsou, určitě si na nás netroufnou.“ Když procházeli kolem mlýna, zastoupili jim cestu tři Vontové. Prostřední Vont byl tak podobný Mirkovi Dušínovi, že kdyby nestál zrovna vedle Suchomela, všichni Vontové ze Šťastné koule by přísahali, že stojí před nimi. Náčelník Šťastné koule jenom nevěřícně hleděl z jednoho na druhého. „No tohle…“ vypadlo z něho překvapením. „Co tady děláte?“ zeptal se Daneš výhrůžně. Rychlé šípy a hlavně Mirka Dušína musel poznat, ale nedal to na sobě znát. „A co je vám po tom?“ odrazil Suchomel jeho otázku otázkou. „Tohle je území nikoho. Klidně se tu můžeme procházet. Pojďme, hoši.“ Danešovci jim ustoupili z cesty. Vontové s Rychlými šípy prošli a za chvíli dorazili ke zdi kousek za mlýnem. „Tady to je.“ ukázal na jedno místo, i když nápis s Bublinovým jménem byl na zdi smazán a navrstvená hlína na hrobečku už byla skoro úplně sedlá do roviny s okolní zemí. Jarka vyňal z kápezetky kousek křídy a znovu napsal na zeď Bublinovo jméno a datum jeho skonu. Pak v tichosti postáli kolem hrobečku. Začalo mírně poprchávat. „Měli bychom už jít domů, nebo zmokneme.“ ukázal Červenáček a vzhůru na temnou oblohu. Vzhledem k tomu, že se už dávno úplně setmělo, nikdo si nevšiml, že se obloha mezitím zatáhla těžkými dešťovými mraky. „Nezbývá tedy, než se rozloučit. Ještě jednou vám děkujeme za záchranu ‚šťastné koule‘ a tu Strážní věž si podáme. Nepomůže jim zapírat.“ řekl Suchomel. Podal si s Rychlými šípy ruku, a po něm ostatní Vontové. Pak se hoši rozběhli úsporným indiánským během směrem na Druhou stranu. Náměstíčko osiřelo. Danešovci vyšli z úkrytu a přikradli se ke zdi. Daneš vzal ze země hrst hlíny a zamazal Bublinovo jméno se slovy: „Jak si dovolují nějací druhostraničtí vetřelci nám tady čmárat po zdi? Zvlášť, když tohle území se za chvíli bude patřit nám. A až vyhrajeme volby, Druhostraníci a ostatní si ve Stínadlech ani neškrtnou!“ Jeho hrozba zněla víc jak výhrůžně. Ovšem kromě jeho dvou druhů ji nikdo neslyšel. Zatím se ještě nerozpršelo a hoši se v duchu modlili, aby to vydrželo ještě kousek, alespoň za roh další ulice a pak ještě kousek za roh další. Plnou silou se rozpršelo, až když dorazili k Malému tunelu. Zůstali chvíli stát v průchozím opuštěném domě a sledovali přes dvorečky, jak déšť stále sílí. V posledním domě na Rozdělovací třídě svítilo v podkroví okno v klubovně Pomněnek. „Pojďme se schovat do klubovny k Pomněnkám, než se to přežene.“ navrhl Jarka. Mirek byl pro, ale ostatní byli proti. Hlavně pro Jindru byl Jarkův návrh nepřijatelný. Všichni se podívali na Mirka, od kterého čekali rozhodnutí. Mirek se přiklonil k většině. „Půjdu s vámi domů. Jestli ale, Jarko, chceš jít k Pomněnkám, tak je od nás pozdravuj. A zítra ve dvě hodiny přijďte do klubovny. Počítejte s tím, že půjdeme do Černého údolí, kde se má uskutečnit odvetný boj Vontů s Druhostraníky.“ Potom se rozběhli tryskem přes tři dvorečky k Rozdělovací třídě. Pršelo hustě a za chvíli byli všichni promočeni až na kůži. V posledním dvorečku odbočil Jarka ke dveřím domu vedoucím ze dvora, ve kterém měly Pomněnky svoji klubovnu. Než vběhly Rychlé šípy do průjezdu domu na Rozdělovací třídě, byl už Jarka v domě. „Viděli jste to?“ zastavil se Jindra na okraji průjezdu a díval se nazpět k domu, ve kterém Jarka zmizel. „Co jsme měli vidět?“ podivil se Rychlonožka. „Dveře domu se zamykají. Vzpomínáte si, jak nám je holky vždy musely jít odemknout, když jsme jim tehdy pomáhali vyklízet klubovnu?“ „Dnes třeba zamčeno nebylo.“ řekl Mirek nejistě. „Určitě bylo. O zamykání dveří přes celý den se stará ta ježibaba z přízemí, jak se honem jmenuje…“ luskl prsty Jindra. Nikdo si nemohl na jméno vzpomenout. „No to je jedno.“ „O co ti jde?“ podivil se Červenáček. „Vždyť Jarka už má od toho baráku vlastní klíč!“ vyhrkl Jindra. Všichni hleděli překvapeně na Jindru a pomalu jim to docházelo. Jarka má od Pomněnek klíče, aby se mohl kdykoliv dostat do domu. „Pojďme domů.“ ukončil Mirek debatu, protože se nechtěl o Jarkovi bavit v jeho nepřítomnosti. „Třeba žádný klíč nemá a dveře opravdu nebyly zamknuty. Zítra se ho na to zeptáme. Určitě nám řekne, jak to je.“ Pak vyběhli z domu a tryskem přeběhli hustým deštěm přes Rozdělovací třídu na Druhou stranu. Když Mirka uviděla v předsíni maminka, jak z něho kape voda a na linoleu se tvoří loužičky, jenom spráskla ruce. „Kde jsi, proboha, Mirku byl? Všecko ze sebe shoď, nejlépe tam, kde zrovna stojíš a pak mazej do koupelny!“ nařídila mu.

76

Za Mirkem zaklaply dveře koupelny a ozval se zvuk tekoucí vody. Maminka posbírala jeho svršky a odnesla je usušit do komory. „A deštník si kluci nevezmou ani za milion,“ hudrovala zbytečně. Mirkův tatínek, který četl v pokoji noviny, se jenom ušklíbl. Už si to živě představoval, jak Rychlé šípy, včele s Mirkem Dušínem, s roztaženými paraplaty prchají ve Stínadlech před hordou Vontů. Vypadalo by to jako v nějaké němé grotesce. A při té příležitosti se rozpomněl na svá klukovská léta, jak tenkrát i on se svými kamarády podnikali do Stínadel podobné výpravy za dobrodružstvím.

39. ROZTRŽKA V KLUBU Neděle odpoledne. Hustě pršelo celou noc a v neděli před polednem to nevypadalo, že by mělo přestat. V poledne se rozneslo po Druhé straně, že bitva mezi Vonty a Druhostraníky je pro špatné počasí odložena na neděli, ale až za čtrnáct dnů. Ve dvě hodiny se sešly Rychlé šípy v klubovně. Mirek se netradičně ukrýval pod deštníkem, který mu vnutila maminka, Jarka s Jindrou přišli v pláštěnkách a Červenáček s Rychlonožkou nemuseli mít proti dešti žádnou ochranu, když bydleli v domě. Červenáček s Rychlonožkou se jako vždy těšili na setkání v klubovně s ostatními a na pěkný klubovní program, který si uměli všichni navzájem připravit. Jako třetí přišel do klubovny Mirek. Oba se s ním vítali, jako by se několik dní neviděli. I Kuliferda nadšeně štěkal a snažil se Mirkovi ze samé radosti olíznout nos. Pak ale přišli Jarka s Jindrou a v klubovně najednou zavládlo nečekané napětí. Všichni téměř fyzicky cítili, jak vzduch zhoustl a doslova by se dal krájet. Něco se mezi nimi muselo stát. „Co se děje?“ zeptal se Mirek. „Ále, něco jsme si s Jindrou cestou řekli, co jsme si říct neměli.“ mávl Jarka mrzutě rukou. „Doufám, že jste si to vyříkali.“ „Vyříkali, ale k ničemu to není.“ téměř vykřikl Jindra. „Jindra mě obvinil, že rozbíjím klub, když chodím k Pomněnkám. Snažil jsem se mu vysvětlit, že to není na úkor klubu. Náš klub tím přece nerozbíjím. Ale vysvětloval jsem mu to marně. Prostě nechápe, že se mohu kamarádit ještě s někým jiným mimo klub.“ „Dosud to tak nebylo!“ vyhrkl Jindra zoufale. „Nikdy jsme nikoho mezi sebe nepustili právě proto, aby nám klub nerozbil.“ „Ale já přece nikoho do klubu netahám!“ řekl Jarka zoufale. „Netaháš, ale taháš se s ní!“ vyjel na něho Jindra. „Tak dost!“ uťal debatu Mirek. „Nikdy jsme neměli v klubu žádné spory, které bychom si nevyříkali a nevyřešili. Tak bychom si měli v klidu vysvětlit i tohle nedorozumění.“ Červenáček s Rychlonožkou jenom zírali. Oba si sice mysleli totéž co Jindra, ale nebyli ochotni na Jarku tak tvrdě útočit. „Zakopejme, Jindro, válečnou sekeru,“ navrhl Jarka. „Jsme přece pořád dál navzájem kamarády, jako tomu bylo po celé roky, co se známe. Zúčastňuji se všech schůzek a výprav jako dřív. Pátráme společně ve Stínadlech. Pomněnkám jsme společně pomohli upravit jejich klubovnu. Přiznávám, že rád zajdu i k Pomněnkám, protože je mi Zuzka sympatická. Ale to neznamená, že naše přátelství v klubu tím končí.“ „Jarka má pravdu, Jindro.“ řekl Mirek. „Ještě nevynechal ani jeden domluvený klubovní podnik a co dělá mimo klub je jeho soukromá věc. A pokud nechce, nemusí nás o tom informovat.“ „A to je právě to!“ řekl Jindra. „Až dosud jsme před sebou neměli žádná tajemství. Vzpomeňte si jenom, jak to dopadlo s Červenáčkem, když před lety šel poprvé sám do Stínadel a nikomu nám o tom neřekl. Byla z toho nešťastná roztržka, která nakonec sice dobře dopadla, ale stála nás pár měsíců, kdy jsme s ním nemluvili ani slovo a on se nám pořád vyhýbal. A já se bojím, že teď by mohlo nastat něco podobného a klub by se nám mohl rozpadnout. A to bych asi nepřežil!“ Jarka se usmál. „Nic se nebude rozpadat. To ti slibuji. Pořád jste a budete moji nejlepší kamarádi. Zde je na to moje ruka.“ Jindra ji váhavě přijal a bylo na něm znát, že si oddechl. Pak řekl prosebným hlasem: „Omlouvám se ti, Jarko, že jsem o tobě pochyboval.“ „Omluva se přijímá.“ řekl Jarka s úsměvem. „A co teď podnikneme, když je rozpad klubu zažehnán,“ zajímal se Červenáček, „a naštěstí kvůli počasí je i odsunuta dnešní válka mezi Vonty a naší Druhou stranou.“ „Já bych věděl, co podniknout,“ prohlásil Jarka, „ale bojím se to navrhnout.“ „Tak se neupejpej,“ řekl Rychlonožka, „a ven s tím.“ „Cestou sem jsem potkal dvojčata od Pomněnek. Když prý odpadá ta akce v Černém údolí, zvou nás na odpoledne do své klubovny.“ „A už je to tady zase!“ zamračil se Jindra. „Nic jsem jim neslíbil. Jen jsem řekl, že vám to vyřídím a podle toho, jak rozhodne většina, buď přijdeme, nebo ne.“ „Hurá! Půjdeme k Pomněnkám! Třeba nám nabídnou bábovku!“ zahulákal z ničeho nic Rychlonožka.

77

„Nejdřív budeme hlasovat.“ řekl Mirek. Ukázalo se, že proti byl jenom Jindra. Radost z toho neměl, ale prohlásil, že to ostatním nebude kazit a půjde s nimi. Rychle se oblékli. Červenáček se rozhlížel po Kuliferdovi, aby ho odvedl domů, ale Kuliferda nikde. „Je to možné?“ divil se Červenáček. „Teď tu ještě byl. Kam zmizel?“ „Když prší, tak ho nedostaneš ven, to je přece známá věc.“ chechtal se Rychlonožka. Byla to pravda. Kuliferda uviděl, že se všichni chystají odejít z klubovny, tak zalezl nepozorovaně někam do úkrytu. Jenže těch úkrytů v klubovně moc nebylo, takže bylo s podivem, kam mohl zmizet. Mirek ho nakonec objevil za přivřenými dveřmi v nejzazším koutě skříně, zašprajcovaný všemi čtyřmi tlapkami. Všichni se mohli potrhat smíchy a tísnivá nálada byla ta tam. „Ještě že máme Kuliferdu,“ řekl Mirek. „Stačí, aby nám předvedl nějakou svoji skopičinu, a hned máme dobrou náladu.“ Nakonec ho musel Červenáček vzít do náruče a vynést z klubovny. Kuliferda přitom výhrůžně vrčel, ale nebylo mu to nic platné. Teprve až ho Červenáček u nich v bytě postavil v předsíni na zem, přestal vrčet a usadil se spokojeně na svém místě v kuchyni pod policí. „Kdy se vrátíš?“ volal tatínek na Červenáčka. „Nezapomeň, jak se ti poslední dobou často stává, že ho budeš muset jít večer vyvenčit.“ „Nezapomenu. Přijde se mnou Jarka, který má příští týden Kuliferdu na starosti a cestou domů ho vyvenčí až až.“ opáčil Červenáček a vyzbrojen pláštěnkou do deště, vyběhl na schody. Když se po chvíli sešli dole v průjezdu u domovních dveří, ukázalo se, že deštníkem je, kromě Mirka, vyzbrojen i Rychlonožka. Pláštěnkáři (Jarka, Jindra a Červenáček) se deštníkářům (Mirek a Rychlonožka) smáli, že vypadají s deštníky legračně a v takovém lijáku a větru jim stejně nebudou k ničemu. Vyšli před dům. Venku pořád hustě pršelo a vítr ještě zesílil. Blátem zanesené uliční vpusti už nestačily vodu odvádět do kanalizace a na vozovce se tvořily velké kaluže. Za chvíli ale bylo jedno, pod čím se kdo ukrývá. Deštníky chránily jen hlavy a z pláštěnek od kolen dolů stékala voda do bot. Než došli na Rozdělovací třídu, byli mokří všichni. Pláštěnkáři ale přece jenom o něco méně. Provoz na Rozdělovací třídě byl minimální. Nebylo to jenom kvůli dešti, ale i proto, že byla neděle. Lilo a lilo. Rychlé šípy došly k Rozdělovací třídě zrovna v okamžiku, když kousek od nich přebíhala na stínadelskou stranu úplně mokrá, známá postava. „Bentán.“ upozornil na něho Jarka. „Tak oni ho už propustili z nemocnice?“ podivil se Mirek. Bentán minul průjezd vedoucí do dvorků směrem k Malému tunelu a zabočil za roh domu do krátké slepé uličky. Rychlé šípy se za Bentánem rozběhly, protože chtěly vědět, kam má namířeno, i když to tušily. Na rohu domu se slepou uličkou vedoucí na stínadelskou stranu se hoši zastavili a Jarka se do ní opatrně podíval. Jejich tušení je neklamalo. Bentán zmizel bez zaváhání v domě, ve kterém měli s Podfukářem svoji tajnou laboratoř. Od výbuchu neměly Rychlé šípy o nich žádnou zprávu. Hlavně by je zajímalo, jestli je v nemocnici vyšetřovala policie.

78

„Půjdeme tam za ním?“ zeptal se Jarka Mirka. Zvědavost, co Bentán v domě pohledává, zvítězila a Rychlé šípy se protáhly kolem vylomených domovních dveří do domu. Mokré Bentánovy stopy vedly přes přízemí po schodech do hořejšího patra. Hoši se po nich co nejtišeji vydali. Stopy na schodech postupně slábly, až docela zmizely. Přesto z nich bylo zřejmé, kam Bentán jde. Železné dveře na půdu byly dokořán otevřeny. Z chodby viděli, že několika dírami ve střeše způsobené výbuchem crčela na půdu voda a dál prosakovala do nižšího patra. Přes vodní clonu vnikli na půdu. Všichni už byli úplně mokří a začínala jim být zima. V místě vyhořelé laboratoře spatřili tmavou Bentánovu postavu, která se v bezpečné vzdálenosti pohybovala kolem crčící vody. Bentán si svítil kapesní baterkou do nejzazších koutů půdy, jako by něco hledal. V místnosti ale, až na dva ohořelé stoly a jeden rozbitý regál, nic nebylo. Veškeré další zařízení laboratoře zmizelo. Hoši zaslechli, jak si Bentán, snad aby se na tomto temném místě nebál, sám pro sebe povídá: „Ti to tady ale pořádně vysmejčili. Nezůstal tu ani střípek z rozbité zkumavky.“ „Koho myslíš tím, že to tady vysmejčil?“ zavolal Mirek na Bentána. Ten leknutím uskočil, jako by na něco nepříjemného šlápl a bezděčně zamířil světelný kužel baterky po hlasu. „Fuj! Vy jste mě vyděsili!“ oddechl si, když spatřil Rychlé šípy. Kužel světla po chvíli sklonil k podlaze. „Tak koho jsi myslel tím, že to tady všechno uklidil? A co jste tady tehdy vůbec vyráběli?“ naléhal Mirek na Bentána, ale ten mlčel. Došli k němu na několik kroků a uviděli, že má obě ruce obvázané a obličej má polepený náplastmi. „Mohl bys nám to říct. Už jen proto, že jsme vás oba dostali z plamenů a tím jsme vám možná zachránili život.“ zahrál Bentánovi na city Rychlonožka. „Kde je tvoje vděčnost?“ Bentán ještě chvíli jakoby sám se sebou bojoval a nakonec prohlásil: „Tak já vám to teda řeknu. Ale musíte mi slíbit, že to nikde nevyzvoníte. Neprozradili jsme to ani policii.“ Tak policie to přece jenom vyšetřovala, pomyslel si Mirek. Za všechny potom slíbil: „Máš naše slovo.“ „Asi před měsícem začali Vontové s námi dojednávat bitvu v Černém údolí. Já s Podfukářem jsme měli štěstí, že nás kluci z Druhé strany k vyjednávání také přizvali. Po dohodnutí termínu a podmínek někdo z Černých jezdců navrhl, že by se dalo při útoku na Vonty, jako moment překvapení, využít nějaká pyrotechnika. Nabídli jsme se, že ji pro Druhou stranu vyrobíme. Pak jsme si tady udělali tajnou laboratoř a začali shánět pro výrobu suroviny.“ „Spíš jste suroviny ukradli, ne?“ rýpnul si Rychlonožka. „No…“ řekl Bentán neurčitě. „A pomohlo vám Bratrstvo Kočičí pracky.“ „Museli jsme jim slíbit, že jim nejdřív vyrobíme smradlavé dýmovnice, které vám chtěli podstrčit do klubovny. Ten den, kdy přišli o svůj dřevník, chtěli po nás ten náš. Řekl nám to Štětináč, jinak by s námi Dlouhé Bidlo večer nespolupracovalo. Vzhledem k tomu, že už jsme měli připravené nové útočiště za Rozdělovací třídou a do obchodu U Kašny jsme se mohli dostat jedině s pomocí Dlouhého Bidla, jsme na to celkem bez zdráhání přistoupili. Ale byla to jenom půjčka, než si zase něco někde najdou.“ „A jak to, že jste si troufli zabydlet se v tomto opuštěném domě, sice kousek od Rozdělovací třídy, ale už na území Stínadel?“ podivil se Jarka. „Vy jste se nebáli, že vás zde Vontové neobjeví a nevyženou?“ „Nebáli. My jsme jim totiž tvrdili, že budeme vyrábět petardy jenom pro ně. A tak jsme tady vyráběli dělobuchy pod jejich ochranou pro obě strany.“ Rychlé šípy se nestačily divit. A Bentán pokračoval: „Pak nám bouchla jedna nestabilní sloučenina, kterou jsme ještě nikdy předtím nemíchali, přímo pod rukama. Já jsem dopadl ještě dobře. Mám jenom popálené ruce a obličej. Už je to skoro zahojeno. Proto mě z nemocnice včera propustili domů. Podfukář dopadl mnohem hůř. Kromě popálenin přišel o dva prsty na pravé ruce. Ještě je pořád v nemocnici. Tím výbuchem to všechno ale prasklo. Policie s námi v nemocnici zatím mluvila jenom jednou. V pondělí

79

se ale musím hlásit na stanici k dalšímu výslechu. Vyšetřuje to nějaký Vrána. Prý jako kluk vyrůstal ve Stínadlech. Doma jsem měl od Vontů vzkaz, že tady všechno hned druhý den uklidili. Tak jsem se přišel podívat, jestli je to pravda. A to je všechno. Věřím vašemu slovu, že nikde nic neřeknete a ani nic nezveřejníte v tom vašem TAM-TAMU.“ „Co jsme slíbili, to splníme. Neměl bys o nás pochybovat. Stejně ale před policií neutajíš, co jste se tady snažili vyrobit a odkud jste vzali suroviny. Vrána je chytrý policista. My ho známe. Už jsme s ním letos na jaře měli také co dělat.“ řekl Mirek. Pak už si neměli co říct. Společně sešli do přízemí a Bentán zmizel v lijáku na Druhou stranu. „Půjdeme také domů,“ rozhodl Mirek, „jsme pořádně mokří.“ Rychlonožkovi chladem dokonce cvakaly zuby a Mirkovi začala téct voda za krk i přes deštník. „Doma si všichni dejte horký čaj, ať z toho není angína. K Pomněnkám půjdeme na návštěvu až někdy jindy. Vypadali bychom tam jako zmoklé slepice.“ S Mirkovým návrhem souhlasili všichni. Nejvíc snad Jindra. Cestou domů se Jarka zastavil u Červenáčka a vyzvedl si Kuliferdu. Naštěstí už přestávalo pršet, jinak by ho z bytu ven asi nedostali.

40. MARCELA VARUJE MIRKA Pondělí. Ráno na Mirka čekalo v chodbě domu překvapení v podobě Marcely Marvanové. V první chvíli zaznamenal dole u domovních dveří jen jakousi tmavou postavu, ve které nikoho známého nepoznával. Že by to mohla být zrovna Marcela Marvanová, ho ani ve snu nenapadlo. Když Marcela zaslechla spěšné kroky na schodech a vzápětí spatřila Mirka, ulehčeně řekla: „No konečně! Už tady na tebe čekám nejmíň čtvrt hodiny.“ „Marcelo, stalo se něco?“ podivil se Mirek. „Spěchala jsem, abych tě zastihla ještě tady v domě. Ve škole nás nesmí nikdo vidět pohromadě.“ „Kdo nás nesmí vidět?“ „Uctívači ginga. Včera u nás zasedala jejich pětirada, jejíž členem je i můj brácha. Uctívači na vás mají děsný vztek, že jste jim ukradli Axlana. Strážní věž jim nabídla, že jim ji pomůže od vás získat, ale pouze s podmínkou, že je budou Uctívači volit při volbě Velkého Vonta. Uctívači jim kupodivu takovou smlouvu o spolupráci podepsali a Strážní věž jim zakrátko sošku skutečně našla a předala. Vysvětlil jsi mi, jak se to ve skutečnosti odehrálo. Uctívačům to asi taky došlo, a teď jsou na vás naštvaní, že kvůli vám uzavřeli se Strážní věží pro ně tak nevýhodnou smlouvu. Chystají se na vás. A ty jsi, jako vedoucí klubu, první na řadě. Dej si dnes ve škole na ně pozor. Určitě se pokusí o nějakou provokaci.“ „Děkuji ti za varování. Dám si pozor.“ řekl Mirek s úsměvem a chtěl otevřít dveře. „Půjdu napřed sama.“ zarazila ho Marcela. Ty tady chvíli počkej. Není pravděpodobné, že by někdo z Uctívačů šel náhodou zrovna kolem, ale co kdyby. Nesmějí nás vidět pohromadě. Mohli by si domyslet, že jsem tě přišla varovat. Když od nás večer odcházeli, tak věděli, že jsem doma a že jsem je mohla slyšet.“ Mirek souhlasil. Po jejím odchodu chvíli počkal a teprve pak vyšel na ulici. * Před prvním zvoněním a během první přestávky se nic nestalo. Vydrava a Buřt, o kterých Mirek věděl, že jsou Vontové a patří k Uctívačům ginga, si ho vůbec nevšímali, až si Mirek začínal myslet, že Marcelino varování bylo liché. Začalo to až o hlavní přestávce. Ještě než si stačil Mirek schovat věci z právě ukončené hodiny a odejít ze třídy korzovat na chodbu, přitočil se k němu Buřt. Vydrava zůstal stát opodál a díval se. „Hele, v sobotu jste ve Stínadlech překazili Strážní věži a Bratrstvu kočičí pracky sebrat Šťastné kouli jejich posvátný talisman. Co ty na to?“ uhodil na Mirka Buřt nečekaně. „Co to plácáš za nesmysly, Buřte? Někdo ti něco nakukal?“ odbyl ho Mirek a vyšel ze třídy na chodbu. Buřt se za ním pustil. Když míjel Vydravu, ten se k němu přidal. „To nejsou nesmysly, Dušíne. Nevěřil bys, jak moc Strážní věž dychtí po tom, dozvědět se, kdo jim to překazil.“ „A proč mi to říkáš?“ „Protože víme, že jsi v tom měl prsty ty a ta tvoje parta čmuchalů, se kterou se pořád potloukáš po Stínadlech.“ Mirek v hloučku studentů korzujících na chodbě spatřil Jindru Hojera. Otočil se k Buřtovi zády a zamířil k němu. „Zatím jsme jim neřekli, kdo jim to překazil, Dušíne!“ řekl Vydrava. „Slyšíš? Zatím! A jestli spolu uzavřeme obchod, tak se to nedovědí.“ Mirek se otočil a nakvašeně řekl: „To mě chcete vydírat, nebo co?“ V tu chvíli mu někdo podrazil nohy a jak dlouhý tak široký se rozplácl na dlažbě chodby. Kolem stojící žáci se pobaveně rozchechtali. Než se Mirek stačil vydrápat na nohy, někdo mu v nastalém zmatku bolestivě šlápl na prsty levé ruky, div mu je nepolámal. Tu již k němu přiskočil Jindra a pomáhal mu na nohy. Před Mirkem stál rozkročený Habán z oktávy, známý rváč, měřící skoro dva metry a vážící téměř metrák. Pěsti měl zaťaté a posměšně se na Mirka šklebil. Dozorující kantor nebyl v dohledu, a tak by si to s Mirkem klidně rozdal i na chodbě.

80

„Ve škole se s tebou nebudu prát, Habáne. Ještě jsem se pořádně nevyhrabal z prvního průšvihu, který jste na mě ušili a o další průšvih nemám zájem.“ řekl Mirek důrazně. Habán se zachechtal. „Vymlouváš se, protože se bojíš!“ Nejblíže stojící spolužáci se Mirkovi začali pošklebovat. „Nevymlouvám se. Jak jsem řekl. Už jednou jste mi zavařili, když jste mě zavřeli do úklidové komory. A rvačka ve škole by mi přitížila.“ „Dobře. Tak se sejdeme po vyučování v Zeleném dolíku.“ navrhl Habán. „Doufám, že víš, kde to tady na vaší Druhé straně je.“ „Vím moc dobře, kde to je. Budu tam.“ ucedil Mirek, kterému nezbývalo, aby neztratil před spolužáky tvář, Habánovu výzvu přijmout. Pak se otočil k chechtajícímu Habánovi zády a hrdě odcházel. Mirek prošel špalírem pošklebujících se spolužáků. Habán se obrátil na Vydravu a Buřta a šeptem jim přikázal: „Pohlídejte ho, aby po vyučování nevzal roha. Musíme ho dostat do Zeleného dolíku za každou cenu.“ To už byli Mirek s Jindrou od nich daleko, takže nemohli zaslechnout, co si povídají. „Vyloženě po tobě šli.“ řekl Jindra Mirkovi. „Zatím co Buřt upoutával tvoji pozornost na sebe, Habán se k tobě přiblížil z druhé strany a podrazil ti nohy.“ Mirek si foukal na pošlapané prsty levé ruky. Citelně ho bolely. „To znamená, že Habán také patří k Uctívačům ginga.“ přemýšlel nahlas Mirek. „To jsme nevěděli. Pořád mi vrtá hlavou, jak to, že se až doteď neprozradili a udrželi svoji příslušnost k Vontům v tajnosti? Takových roků, co se známe!“ Jindra na to také neznal odpověď. „Co odpoledne uděláš? Půjdeš tam?“ zeptal se po chvíli. „Nic jiného mi nezbývá. I když vím, že mě zadupe do země. S tím jeho metrákem živé váhy nepohnu. Akorát bych si tak strhal kýlu.“ řekl Mirek kysele. Zvonilo. „Počkám na tebe po vyučování a půjdu tam s tebou.“ nabídl se Jindra. „Uvidíme. Ještě ti dám vědět.“ Další přestávku se ve třídě objevil nějaký Jóža Berger z tercky. Rozhlédl se po třídě a neomylně si to zamířil k Mirkově lavici. Třída překvapeně ztichla, když si všimla o čtyři roky mladšího spolužáka, který si dovolil vstoupit o přestávce bez dovolení do jejich třídy a nebojácně si to hasil k Dušínově lavici. Tam vyřídil Mirkovi hlasitě vzkaz tak, aby to celá třída slyšela: „Máš se po poslední hodině zastavit v kabinetu u Jeleny Překrásné. A máš si vzít svoje věci už s sebou.“ A potichu, aby to nikdo neslyšel, dodal: „Vzkaz je od tvé známé ze sexty.“ Při poznámce o známé ze sexty Mirek nehnul brvou. Poděkoval za vyřízení vzkazu a Jóža Berger zase klidně vypochodoval ze třídy. Všechno zpovzdálí pozorně sledovali Vydrava s Buřtem. Když potom pozdě odpoledne zvonilo konec vyučování, Mirek vyběhl ze třídy hned po odchodu vyučujícího učitele. Vydrava s Buřtem zachovali klid, protože v té době musel na Mirka před školou už čekat Habán, kterému vyučování skončilo o hodinu dřív. Kousek od kabinetu uviděl Mirek stát Marcelu. „Ten vzkaz byl od tebe, že?“ řekl Mirek. „Ano. Nesmíš jít s nimi do Zeleného dolíku. Je to past. Čeká tam na tebe celá pětirada Uctívačů ginga včele s mým bráchou a ještě nejméně dalších pět Vontů.“ Marcela ho chytila zdravou rukou za paži a táhla ho ke schodišti vedoucí na školní dvůr. „Jak ses to dověděla?“ zeptal se Mirek překvapeně. „A proč jsi mi to neřekla už ráno?“ „Včera byla celá jejich pětirada u nás v bytě, a tam to upekli. Měli sice zavřené dveře do pokoje, ale přes dveře jsem ledacos zaslechla, jak jsem ti říkala už ráno. Moc jsem tomu nerozuměla, ale teprve dnes o velké přestávce, jak tě provokoval Habán a domluvil se s tebou na setkání v Zeleném dolíku, mi to dalo smysl. O Zeleném dolíku se sice bavili, ale nerozuměla jsem, co tam chystají. Proto jsem ti to nemohla říct už ráno, jen jsem tě varovala, aby sis dal pozor, že se něco chystá.“ „Kam mě vedeš?“ podivil se Mirek, když dorazili ke dveřím vedoucím na školní dvůr. „Zadní dvířka ve zdi na konci školního dvora jsou otevřena. Dělali jsme tam dnes v rámci jedné hodiny praxe úklid u školní zdi. Všimla jsem si, že dveře potom kantor z nějakých důvodů nezamkl. Těmi se dostaneš mimo školní areál. A i kdyby byly náhodou zamknuty, snadno tam zídku přelezeš.“

81

Mirek chvíli váhal, jestli má únikovou cestu použít. Jen co si ale představil přesilu Vontů, která by se na něm vyřádila, rozhodl se, že ano. Jen poprosil Marcelu, aby šla před školu a vyřídila Jindrovi, ať na něho nečeká, že se uvidí večer v klubovně. Teprve potom se rozběhl přes dvůr k brance. Mezitím si Buřt a Vydrava srovnali do tašek svoje věci a vydali se chodbou před školu. „Teď mě něco napadlo.“ zastavil se Vydrava. „Běž před školu za Habánem a já si počkám na Dušína u Jelenina kabinetu.“ Vydrava potom stál v chodbě poblíž kabinetu asi deset minut, ale Mirek Dušín nikde. Pomalu se přiblížil ke dveřím a nastražil uši, jestli neuslyší z kabinetu hlasy. Nezaslechl nic. Pak se rozhodl, že zaklepe na dveře a pokud se ozve Jelenin hlas vyzývající ho, aby vstoupil, a Dušín bude ještě uvnitř, na něco se Jeleně vymluví a zmizí chodbou před školu. Z kabinetu se ale nic neozývalo. Zaklepal ještě jednou. „V kabinetu nikdo není, Vydravo,“ ozval se za ním školníkův hlas. „Paní profesorka učila dnes jenom dvě hodiny. Ta už je dávno doma.“ Překvapený Vydrava zamumlal poděkování za informaci a pomalu se šoural od kabinetu pryč. Před budovou se na něho Habán s Buřtem tázavě dívali. V ulici, stranou od školní budovy, zahlédl Marcelu Marvanovou, bavící se s Jindrou Hojerem. „Ufrnkl nám.“ informoval oba Vydrava. „Jelena ve škole už půl dne není. Natož ve svém kabinetu. Dnes měla jen dvě hodiny, jak mně prozradil školník. Ten vzkaz, který Dušínovi vyřídil kluk z tercky, byla na nás bouda. Někdo mu pomohl a Dušín nám uklouzl.“ „Třeba se ještě schovává někde ve škole.“ napadlo Habána. „I kdyby tam byl, to ho tam chceš jít hledat?“ zeptal se Buřt. „Tak ještě chvíli počkáme, třeba se objeví, když si bude myslet, že už jsme odešli.“ „Ten už v budově nebude.“ mínil Vydrava. Pohledem znovu zavadil o Jindru Hojera a Marcelu. Ti si ještě cosi krátce řekli a pak se spěšně rozešli. „Podívejme, tamhle je Martinova ségra. Třeba to byla ona, kdo Dušína varovala. Včera byla doma a my o tom z počátku nevěděli, takže mohla ledacos vyslechnout z naší porady“ „Prosím tě, proč by mu to vyzvonila? Vždyť je ze Stínadel.“ podivil se Buřt. Vydrava se na něho útrpně podíval. „Je vidět, že neznáš holky.“ „Pojďme se jí zeptat.“ navrhl Habán. Jen, co Marcela spatřila trojici Vontů mířící k ní, zavrhla nápad na okamžitý útěk a zůstala stát. Pak nasadila sladký úsměv a zeptala se: „Co se děje, kluci? Za chvíli bude tma. Chcete si zahrát na gentlemany a doprovodit mě domů?“ „Doprovodíme, ale vezmeme to trochu oklikou přes Zelený dolík. Tvůj brácha si s tebou rád popovídá, jak to, že nám Dušín zdrhnul.“ „Nechápu, o čem to mluvíš?“ „Jenom se nedělej, že o tom nic nevíš!“ strčil ji Habán znenadání pěst před obličej. Vypadalo to, že ji udeří. „Konec debaty. Jdeme.“ rozhodl Vydrava. Za necelou půlhodinu sešli po starých kamenných schodech do Zeleného dolíku. Mezitím se setmělo. Pod schody, kde končila zeď a kam až nedosahovalo světlo pouliční lampy, stálo několik popelnic, za kterými se ukrývali Vontové. Ti, když spatřili přicházející skupinku bez Mirka Dušína, vystoupili z úkrytu. Byl mezi nimi i Marcelin bratr Martin. „Kde máte Dušína?“ zeptal se Martin. „Zeptej se své ségry. Vzal roha.“ řekl Buřt. „Tys ho varovala?“ zeptal se vztekle Martin. „Jak bych mohla? Vždyť jsem ani netušila, že dnes máte namířeno sem na Druhou stranu.“ řekla přesvědčivě a dívala se mu přitom pevně do očí. Martin ji chvíli upřeně pozoroval a nakonec řekl: „Jestli zjistím, že jsi to byla ty, kdo ho varoval, tak tě roztrhnu jako hada.“ Pak se obrátil k Uctívačům a řekl: „Zítra si to musíme kvůli ní zopakovat. Habán půjde s Marcelou do školy, aby nemohla Dušínovi zase něco namluvit.“ Pak ukázal na Vydravu a Buřta. „A vy dva mi ručíte za to, že se od něho během vyučování ani na krok nehnete a přivedete ho sem.“ Jeden Vont z pětirady zapískal. Na jeho signál seběhlo se stráně do dolíku několik Vontů. Všichni potom zamířili nazpět do Stínadel, sledováni pohledy Mirka a Jindry, kteří je po celou dobu nenápadně pozorovali z úkrytu nad Zeleným dolíkem.

41. MIREK NABÍZÍ ŘEŠENÍ Úterý. Další den ráno čekal Jindra na Mirka u jeho domu. Cestou do školy řešili, jestli Mirek má nebo nemá jít odpoledne do Zeleného dolíku. Mirkovi bylo jasné, že se sice střetu s Habánem včera vyhnul, ale stejně se mu bude muset dnes nebo některý následný den postavit a utkat se s ním v nerovném zápase. Že není Habánova váhová kategorie, na to se nikdo nebude ohlížet. Je docela možné, že do toho zasáhnou i ostatní Rychlé šípy a určitě i kluci z Druhé strany. A najednou z toho bude válka, kterou by Rychlé šípy ale nechtěly za žádnou cenu připustit, protože by odporovala zásadám Žlutého kvítku. Nejlepší by bylo, kdyby se s Uctívači ginga mohli domluvit na nějakém jiném řešení.

82

Jindru přitom udivovala drzost Vontů, s jakou se včera pohybovali po Druhé straně. Dokonce i dnes se chtějí setkat s Rychlými šípy pro ně na nepřátelském území. V trafice u školy si koupili nové číslo časopisu Vpřed. Hned v úvodu redakce časopisu sdělovala čtenářům: „ŽLUTÝ KVÍTEK“ ZE STÍNADEL se šíří. Za první týden bylo čtenářům vydáno a rozesláno 8000 kusů. Tento odznak by měl nosit každý náš čtenář na znamení své dobré vůle, být vzorným, mladým občanem, svorným, mírumilovným a právo hájícím. „Místo, abychom spolu vycházeli a spolupracovali, jak se nás k tomu snaží vést redakce Vpředu, tak se schyluje k neplánované bitvě. Musíme se tomu za každou cenu vyhnout, ale jak, abychom neztratili tvář.“ řekl Mirek, který už trpce litoval, že se nechal včera Marcelou tak snadno přemluvit a zmizel zadem ze školy. „Nechci vidět úšklebky spolužáků v mé třídě a vůbec na Druhé straně. A až se to donese ke klukům ze Dvorců, tak si na nás ve svém Sběrači pěkně smlsnou.“ Nedopadlo to ale úplně katastrofálně, jak se Mirek bál. Jen vyložení odpůrci Rychlých šípů přivítali Mirka postranními úšklebky. Vydrava s Buřtem už stačili rozhlásit, jak Mirek včera dostal z Habána strach a zbaběle prchl ze školy zadem přes školní dvůr, takže pár peprných poznámek musel Mirek zkousnout. „Á – tady přichází poseroutka Dušín.“ uslyšel z jednoho malého hloučku kluků na chodbě Mirek. „Měl jsi strach, že tě Habán přerazí, co?“ ozvalo se z druhé skupinky. „Nechte toho!“ zastal se Mirka jeho soused v lavici Vašek Látal. „Přece byste nechtěli, aby si Vontové na nás vyskakovali i na našem území. Tak to přece nemůžeme nechat.“ Posměváčci ztichli, ale Buřt se nedal zastrašit. „A nemysli si, že nám dnes zase zdrhneš, zbabělče.“ vyjel na Mirka. „Nemusíš mít obavy, Buřte. Prohlašuji zde před celou třídou, že odpoledne do Zeleného dolíku půjdu.“ řekl Mirek klidně. „Tak to musím letět vyřídit Habánovi!“ prohlásil Vydrava a vyběhl ze třídy. „Nechápu, proč tak vyvádíte. Vždyť sošku toho vašeho bůžka už máte přece dávno zpátky.“ obrátil se Mirek na Buřta. „Ale za jakou cenu! Strážní věž se nám nabídla, že nám pomůže sošku najít, protože ví, kdo ji má. A přitom z nás vymámila slib, že když se jim to povede, budeme muset volit jejich kandidáta na Velkého Vonta. Netušili jsme, že soška už je u nich a tak jsme s nimi dohodu uzavřeli. A teď z Uctívačů ginga nikdo nesmí ve volbě kandidovat.“ vyštěkl Buřt téměř zoufale. „Tohle ti nemůžeme zapomenout!“ „Tak jste se neměli nechat od nich k takovému slibu dotlačit.“ řekl Mirek. Buřt měl ruce zaťaté v pěst a divoce jimi mával. Chvíli to vypadalo, že se na Mirka každou chvíli vrhne. Třída ani nedutala a jen s napětím čekala, kdy se roztržka zvrhne ve rvačku. Do třídy vešli Vydrava s Habánem. Oba zaslechli, co Buřt na Mirka vykřičel a Habán se přidal: „A ten smrad Vinš si nechá tu smlouvu určitě zarámovat a pověsí si ji na stěnu v té jejich klubovně pod Strážní věží. Kdo tam přijde, ten si může přečíst, k čemu jsme se zavázali. A všechno jsi to zavinil ty a ten tvůj šípácký spolek. A to nás pěkně žere. Takže se těš na odplatu!“ Zahrozil Mirkovi také pěstí. Naštěstí začalo zvonit. Habán proto rychle zmizel ze třídy. Mirek se posadil do lavice. Musel se silou vůle soustředit na vyučování a nakonec se mu přece jenom podařilo nemyslet na to, jak to odpoledne v Zeleném dolíku dopadne. V předposlední hodině dostal nápad, jak celou věc vyřešit a s posledním zvoněním měl už všechno do detailu promyšlené. Než si stačil složit svoje školní věci do tašky, stáli už Vydrava s Buřtem ve dveřích třídy a vzápětí se k nim přidal Habán. Mirek se jenom usmál a schválně s ukládáním věcí nepospíchal. „Tak pohyb, pohyb!“ povykoval Buřt. „Za chvíli bude tma a to bys na svůj výprask neviděl.“ pokusil se o vtip Buřt. Konečně Mirek vyšel ze třídy. Uctívači ho vzali mezi sebe, aby ho snad nenapadlo utéct a vyšli před školu. Tam už na Mirka čekaly Rychlé šípy a kousek od nich postávala skupina spolužáků Druhostraníků z Mirkovy třídy, vedená Vaškem Látalem. „Hele, Dušíne, kde mají tvoji kámoši nosítka, aby tě po výprasku mohli odnést domů, nebo si přišli taky pro nakládačku?“ chechtal se Buřt. Mirek vykročil k Rychlým šípům. „Počkat, počkat, to jsme si nedomluvili.“ vyjel Vydrava. „Moji kamarádi půjdou se mnou.“ řekl Mirek pevně. „Máme pro vás návrh.“ Jarka i ostatní se na Mirka překvapeně podívali, ale nikdo se na nic neptal. „Jaký návrh?“ zeptal se Habán. „Dovíš se to až na místě. Pojďme.“ odbyl ho Mirek a vykročil s Rychlými šípy směrem k Zelenému dolíku. Druhostraníci s Vaškem Látalem včele je sledovali. Cestou se k nim přidávali další a další hoši. Když se dověděli, o co

83

jde, začali na Vonty povykovat. Napjatá situace mohla každým okamžikem přerůst jejich útokem na Vonty. O to ale Mirek nestál. „Počkejte tady,“ řekl Mirek Habánovi a přes marné protesty Buřta vykročil nazpět k Druhostraníkům. Řekl jim, že Rychlé šípy musí něco vysvětlit Uctívačům ginga a k žádnému jejich napadení nesmí teď dojít. „Dobře,“ řekl Vašek Látal, „přesto ale půjdeme za vámi, kdybyste potřebovali pomoc. Zůstaneme ukryti nad Zeleným dolíkem, a kdyby vám hrozilo nějaké nebezpečí, seběhneme k vám dolů.“ Mirek se vrátil k Vontům a Rychlým šípům a pokračovali v cestě. Všichni chvíli mlčeli a pak se Rychlé šípy mezi sebou začaly bavit o odznáčku žlutého kvítku, který se podle sdělení redakce Vpředu úspěšné šíří na všechny strany. Kupodivu se s nimi do debaty zapojil i Habán. Dokonce prozradil, že si Uctívači ginga o kvítek také napsali. Byla to pro Rychlé šípy překvapivá zpráva. „Že byste začali najednou uznávat ušlechtilé zásady, které žlutý kvítek hlásá?“ řekl Mirek překvapeně. „Tak proč jste ve škole kolem mě dělali takové dusno?“ „To bylo jenom divadélko pro ostatní.“ řekl Habán s úsměvem a po očku se podíval na Buřta. „Cože? A proč?“ podivil se Mirek. „O tom si zase my povíme s vámi až v Zeleném dolíku. Každou chvíli tam už budeme.“ Čekalo tu na ně asi patnáct Vontů. V čele stál vysoký chlapík, zřejmě jejich náčelník, kterého Rychlé šípy viděly při zahajovacím obřadu u stromu ginga. Hoši si okamžitě všimli, že má na klopě své bundy vedle žlutého špendlíku i odznáček žlutého kvítku. To bylo potěšující zjištění. Vypadalo to, že se Vontové do Zeleného dolíku nepřišli prát. Sám jejich náčelník to hned vzápětí potvrdil. „Jmenuji se Havrlant, ale Uctívači ginga mi říkají Harlan.“ představil se náčelník. „Přišli jsme za vámi v míru. Včera ti to asi tak nepřipadalo, když tě sem naši kluci chtěli přivést.“ „To máš pravdu.“ zasmál se Mirek. „Tak o čem si budeme povídat?“ „Potřebujeme se od vás dovědět, jak se to všechno minule ve Svatyni seběhlo. Jste ochotni si o tom s námi v klidu pohovořit?“ Rychlé šípy přikývly na souhlas. Mirek navrhl: „Na opačné straně Zeleného dolíku je několik laviček, kde se můžeme všichni posadit a v klidu si popovídat.“ Harlan souhlasil. Mirek potom vysvětlil, proč šli do jejich svatyně a co se tam všechno událo. „Při prohlížení našeho klubovního herbáře jsme zjistili, že nám chybí list ginga, tak jsme se vypravili k vaší svatyni, že si pár listů opatříme. Do svatyně jsme se chtěli dostat po žebříku u lampy na zdi, ale ten tam nebyl. Asi ho někdo ukradl, nebo jste ho vy odstranili.“ „Byli jsme to my. Pořád nám po něm někdo lezl na zeď a nahlížel nám do svatyně.“ řekl Harlan. „Loni se dokonce pokusila jedna parta ze Dvorců gingo porazit. Naštěstí jsme byli včas varováni, takže se jim to nepodařilo.“ „Když jsme u lampy na zdi žebřík nenašli,“ pokračoval Mirek, aniž by hnul brvou. „začali jsme hledat nějaká dvířka, kterými musíte vcházet dovnitř. A zakrátko jsme je ve zdi objevili.“ „A tohle potřebujeme přesně vědět.“ přerušil Mirka Harlan. „Byla branka zamčená nebo odemčená?“ Všichni Uctívači ginga čekali se zatajeným dechem na Mirkovu odpověď. „Bylo odemknuto. Vešli jsme do zahrady a pátrali po stromu. Tady náš Jindra, který na zahradě trochu bloudil, náhodou našel na jejím konci v místnosti vaši pyramidu se soškou. To už jsme ale zaslechli u branky na nádvoří před zahradou vaše hlasy. Pískáním jsme ho upozornili na nebezpečí. Jindra zazmatkoval a vrátil se k nám i se soškou. Neměli jsme v úmyslu cokoliv vám sebrat, kromě pár listů stromu. Ale stalo se. Místo aby se Jindra sošky zbavil, tak ji zastrčil do chlebníku. Mezitím jsme se opatrně připlížili ke vchodu do zahrady a slyšeli a viděli jsme vás, jak se dohadujete u branky, jestli byla nebo nebyla zamčená. Potom jste branku zamkli a tím jsme se ocitli v pasti.“ Jeden z Vontů se rozčíleně ozval. „Slyšíte, co říkají? Zamkl jsem. Já jsem tu pitomou branku zamkl! Obvinili jste mě neprávem.“ „Vypadá to tak.“ řekl Harlan Vontovi. Pak vyzval Mirka: „Pokračuj!“ „Po zjištění, že soška zmizela, jste nás začali hledat. Měli jsme v úmyslu dostat se na střechu vaší klubovny přes uskladněné bedny a se střechy přes zeď na ulici. Když jsme vyběhli ze zahrady na dvorek, byla branka na ulici opět otevřená. Tak jsme jí vyběhli ven. Hned za brankou jsme narazili na neznámého Vonta, který se k nám později přidal a představil se jako Venda Vinš ze Strážní věže. Pomohl nám před vámi utéct katakombami pod zrušeným klášterem, kde nám v nestřeženém okamžiku vyfoukl vaši sošku. Přišli jsme na to až skoro na Rozdělovací třídě.“ Mezi Vonty to zašumělo. „Chcete tím říct, že Vinš šel po naší sošce? To ale musel vědět, že jste ji ze svatyně zrovna vynesli.“ uvažoval Harlan. „Sami jste mu to prozradili.“ „Jak to?“ „Určitě vás bylo slyšet až na ulici, jak jste na sebe křičeli, že soška zmizela a že jsme ji sebrali my. Doma jsme si v klidu celou událost znovu prošli a došli jsme k závěru, že branku musel odemknout jedině Vinš. Musel mít od branky duplikát vašeho klíče.“ řekl Jarka. „Domníváme se, že se chtěl sošky zmocnit sám. Odemkl si branku, a jakmile jsme se tam objevili my, musel se rychle někam schovat. My jsme prošli dovnitř a on musel zůstat venku. Po vašem příchodu jste branku zamkli a připravili se na váš ceremoniál u ginga. Později jste nás začali pronásledovat, v zahradě propukl

84

zmatek, tak zase branku odemkl, možná, aby se podíval co se děje, jenže to už jsme se vyřítili na ulici my a smetli ho. Hned se ale vzpamatoval a zpovzdálí nás sledoval. Nakonec se k nám přidal a co se stalo potom, jsme vám už řekli.“ „Mohlo se to tak stát,“ řekl jeden z Vontů. „Vinš se učí zámečníkem ve fabrice svého fotra. Není pro něho problém vypilovat si jakýkoliv klíč. Musel si ale někde sehnat originál.“ „Ale jak by k němu přišel, he? Vždyť to není možné!“ řekl Vont, který se tehdy dušoval, že branku zamkl. „To je právě záhada. Teď to tady nebudeme rozebírat. Necháme si to až na doma.“ rozhodl Harlan. „Vinš vás vlastně podvedl,“ pokračoval Jarka. „Uzavřel s vámi smlouvu, že vám jeho Strážní věž pomůže sošku najít v době, kdy už měl sošku schovanou doma v šuplíku.“ „A teď jsme se dostali k dalšímu bodu dnešní schůzky.“ řekl Harlan. „Smlouvu jsme s nimi uzavírali s vědomím, že za jejich pomoc je budeme podporovat při volbě Velkého Vonta. Soška má pro nás větší cenu než vedení Stínadel, takže jsme takovou smlouvu bez rozmýšlení uzavřeli. Jenže v té době měl Vinš sošku už u sebe, takže nás dotlačil nečestným způsobem k podpisu smlouvy. Přesně jak jste to řekli. A protože jednal nečestně, neměl by se stát budoucím náčelníkem Stínadel.“ „Tak mu smlouvu seberte.“ navrhl Rychlonožka jednoduché řešení. „Jenže ta jejich Strážní věž je nedobytná.“ řekl další Vont. „Jste ochotni přijít za námi do Stínadel a říct tohle všechno Vinšovi do očí, co jste teď řekli nám?“ „Jistě. Jenže Vinš všechno popře. Všichni budou věřit Vinšovi a ne nám cizincům z Druhé strany.“ namítl Mirek. „Ale chceme vám nabídnout jiné řešení.“ „Jiné řešení? Sem s ním!“ „Je tady přítomen někdo z té vaší pětirady? Raději bychom to probrali jen s ním.“ řekl Mirek. Harlan se na Mirka překvapeně podíval a chvíli přemýšlel o tom, jak to, že Mirek ví něco o jejich pětiradě a proč chce jednat jen s ní. „Pětirada je tu celá.“ řekl po chvíli. „Dobře. Zůstane tu jenom pětirada a ostatní na chvíli odejdou.“ Kromě Harlana, Habána, Martina Marvana a dvou neznámých Vontů, se ostatní bez reptání vzdálili. „Proč chcete mluvit jenom s pětiradou?“ zeptal se Harlan. „S čím vás teď seznámíme, nemusí vědět ostatní. Můžete mít mezi sebou špicla ze Strážní věže. Už ta věc s odemknutou brankou dalším klíčem o lecčem vypovídá. A kdyby to byla pravda a špion by Vinšovi donesl, o co se chceme pokusit, nedopadlo by to dobře. Pro nás, ani pro vás.“ řekl Mirek. „Máš pravdu,“ řekl zamyšleně Harlan, „s tím špionem nás to už také napadlo. Tak povídej. Za pětiradu ručím.“ A Mirek před Vonty a zkoprnělými Rychlými šípy rozvinul svůj plán. „Víme, jak se dostat do Strážní věže.“ „Jak?“ „Přes střechu sousedního domu se dá vyšplhat na věž a z ní sejít po točitých schodech přímo do klubovny. Když jsme u nich byli minule, viděli jsme na zdi viset už podobnou smlouvu uzavřenou mezi Strážní věží a nějakými Vikingy. Také je budou podporovat ve volbách. A tu vaši smlouvu si určitě pověsili hned vedle té vikingské.“ „No jasně. Mají ji tam opravdu pověšenou na zdi. Kromě té naší a od Vikingů ještě nějakou další.“ přidal se Habán. „Viděl to Buřt na vlastní oči. Komu patří ta třetí smlouva, to nestačil zjistit.“ Že i Rychlé šípy vědí o ‚nějaké‘ třetí smlouvě, o tom Mirek pomlčel. „Budete nám muset být ale trochu nápomocni. My se na jejich území nemůžeme tajně pohybovat. Okamžitě by nás hnali. Vaše území sousedí s jejich, takže nebudete tak nápadní, když se tam jakoby náhodou zatouláte. Pokuste se zajistit nějakou místnost přímo v sousedním domě, kterou bychom mohli využít jako svoji základnu před zahájením operace a kde bychom se mohli ukrýt v případě, že by se něco nepodařilo. Také budeme muset mít v tomto domě zajištěný přístup na půdu, ze které se dá vylézt na střechu a odtud do jejich klubovny.“ „Cože? Ty se chceš vlámat do klubovny Strážní věže?“ zděsil se Červenáček. „Nic jiného nám nezbývá.“ řekl Mirek pevně. „Nezapomeň, že jsme to všechno zavinili my. Tak to budeme muset zase my napravit.“ Poté se pětirada Uctívačů krátce mezi sebou poradila. „Dobře,“ řekl Harlan, „nenápadně to tam omrkneme a dáme vám vědět. Nevím sice, jak jste se to o tom špionovi v našich řadách dověděli, ale i pětirada se domnívá, že někdo takový Strážní věži donáší. Zapojíme do toho jenom prověřené kluky, se kterými se dlouho známe. A to jen na dílčích úkolech. Čím míň lidí o tom bude vědět, tím bude větší šance udržet všechno v tajnosti.“ Mirek s Harlanem si podali ruce a tím bylo tajné spiknutí ujednáno. „Spojení budeme udržovat jenom tady přes Habána. Vydravu a Buřta z toho zatím vynecháme.“ řekl nakonec Harlan. Setmělo se. Uctívači ginga potom tiše zmizeli ze Zeleného dolíku. Po jejich odchodu se hoši sesypali na Mirka s dotazy na podrobnosti celé operace, ale Mirek je odbyl. „Povíme si o tom zítra v klubovně. Jindra i já jsme ještě po vyučování nebyli doma, tak ať nám to rodiče nezarazí hned v samém zárodku.“

42. SBĚRAČ PÍŠE O FANTOMOVI Středa dopoledne.

85

Zpráva, že se v úterý odpoledne odehrál v Zeleném dolíku zápas ‚na život a na smrt‘ mezi septimánem Dušínem a oktavánem Habánem, se roznesla na škole rychlostí blesku a dokonce pronikla i do určité části Druhé strany. Několik podnikavců napadlo, že by se mohli zápasu zúčastnit jako diváci, a tak si to namířili na údajné kolbiště. Jenže u dolíku narazili na Vontské hlídky a ty je do něho nepustily. „Co má tohle znamenat?“ divili se. Taková troufalost! Vontové na Druhé straně obsadili Zelený dolík a nechtějí je do něho pustit! Odběhli sehnat nějaké Druhostraníky ochotné dát Vontům na pamětnou. Vrátili se ale pozdě. V Zeleném dolíku už nikdo nebyl. Vontové z něho už dávno zmizeli do Stínadel. Nikdo netušil, jak zápas dopadl, a tak začaly kolovat fámy. Prý to Habán Dušínovi pěkně nandal. „Aby ne, když je to taková vazba.“ řekl kdosi. Někdo další přidal, že Mirek musel ještě večer vyhledat ošetření u doktora. Ke škole mezitím dorazil Jindra a nestačil se divit, kolik vymyšlených zpráv mezi žáky koluje. Do školy se sice už pouštělo, ale spousta zvědavců stála dál před budovou a přiživovala fámy o Mirkovi. Dokonce v davu zahlédl i své spolužačky: Marcelu Marvanovou a její dvě věrné kamarádky. Nejvíc všechny zajímalo, jak moc je Mirek zraněn a dokonce se ozvaly hlasy, že do školy asi nepřijde. Jindra se jim snažil vysvětlit, že to všechno není pravda, že se to asi někomu zdálo a teď to vydává za skutečnost. Nevěřili mu. Přestal je proto přesvědčovat a s úsměvem čekal, až Mirek přijde. Konečně ho uviděl. „Už jde!“ zašumělo davem. Mirek přišel svižně ke škole a zaraženě si prohlížel ztichlý dav. Nikdo nemohl pochopit, jak je možné, že nemá ve tváři žádnou modřinu ani krvavý šrám. Jestli je to tak, pak musel být zmlácený Habán! Všichni se najednou začali hrnout do školy. „Nazdar, Jindro. Co se tady děje?“ zeptal se Mirek polohlasně. „Tihle zvědavci z jiných tříd se přišli podívat, jak ti Habán namlel, a teď si myslí, že jsi naopak namlel ty jemu. Možná, že si dodají odvahy a půjdou se na Habána podívat.“ Ve třídě potom Jindra zaslechl, jak se Marcela nelichotivě vyjádřila před svými kamarádkami o svém bratrovi: „Ten můj brácha je ale mizera. Včera večer mi s gustem líčil, jak mu udělali z obličeje fašírku.“ Co jí na to řekly její kamarádky, už nezaslechl. Mirkova třída byla rozdělena na tři skupiny. Jedni Mirkovi a Rychlým šípům fandili a přáli jim jen to nejlepší, těch byla většina, zatímco pár jednotlivců se vysmívalo a zlehčovalo všechno, co se nějak týkalo Mirka, nebo všech Rychlých šípů. A ve třetí skupině byli jen dva Vontové: Buřt a Vydrava. A protože byli ze Stínadel, fandili jenom sami sobě. Na Mirkův příchod nemusel nikdo ze třídy čekat před školou. Také i zde se většina přikláněla k vítězství Habána, takže Mirkovým příchodem byli zklamaní. Mirek přepral Habána! Hned v první přestávce zašli na výzvědy do oktávy, ale Habán také neměl nikde ani škrábanec. A když se potom o velké přestávce při korzování po chodbě k sobě Habán s Mirkem blížili a poblíž nich se pohyboval i Buřt, doufali, že se alespoň teď něco strhne. Jenže Habán Mirka nevšímavě minul, jako by ho ani nepoznával. Posměváčci byli z obou soupeřů vyvedeni z míry a neuměli si jejich chování vysvětlit. Dokonce i Vydrava s Buřtem si nakonec Mirka všímat přestali. V davu korzujících studentů se objevil Jindra. Držel v ruce nějakou tiskovinu a mířil přímo k Mirkovi. „Co to máš?“ zeptal se Mirek. „Spolužák Stivín mi ze Dvorců přinesl nové číslo jejich Sběrače. Budou ho prodávat na Druhé straně dnes odpoledne, ale ve Dvorcích byl k dostání už ráno.“ „Ti jsou nějací pilní. To je už druhé číslo od zahájení školního roku. Píší něco o Stínadlech?“ „Převážně.“ „Už jsi to četl?“ „Stihl jsem to přelouskat ještě před prvním zvoněním.“ „Je tam něco, o čem my ještě nevíme?“ „Prý mají zaručené zprávy, že se ve Stínadlech schyluje k volbě Velkého Vonta. To pro nás není žádná novina, to už nějakou dobu víme také. A také se tam ještě zmiňují o stínadelském Fantomovi.“ „O Fantomovi?“ „Nic moc. Jen takové zmatené drby. Jedna z nich je docela zajímavá. Prý je to další převlek Širokka.“ „Tak to bych si rád přečetl.“ Jindra mu předal časopis se slovy: „Můžeš si ho nechat. Já už to mám celé přečtené.“ Mirek stihl přečíst Sběrač do konce vyučování postupně během všech přestávek. Kluci z Dvorců se nejvíce rozepsali, jako o ‚zaručené informaci‘, o nové volbě Velkého Vonta. Současný Velký Vont Otakar Losna ze Žlutého květu na svůj úkol už prý nestačil, a proto byl ze své funkce sesazen. Vontská rada, převážně složená ze Žlutého květu, byla zbavena svých pravomocí a byla vyzvána, aby do konce tohoto roku už nic neorganizovala a připravila pouze nové volby. Alespoň tak to tvrdí jedno z nových uskupení Vontů, které si říká Strážní věž. Ta tvrdí, citujeme: „Že volby se musí uskutečnit ne do konce roku, ale co nejdříve, a Strážní věž udělá vše pro to, aby volby vyhrála.“ Bude to mít ovšem těžké, neboť tradiční silná uskupení vontských ulic Uctívači ginga, Danešovci, Vikingové, Dabinelovci, Žlutý květ, a teď i nové uskupení Šťastná koule, k sobě lákají další, ještě nerozhodnuté ulice a party. Dále Sběrač upozorňoval, že se ve Stínadlech v poslední době objevilo další maskované strašidlo, jako byl Širokko a Stínadelská smrtka. Poprvé byl viděn v Myší pasti a poslední dobou kolem Sedmikřížové ulice a také byl spatřen poblíž stínadelského hřbitova. Nikdo netuší, kdo se pod maskou Fantoma skrývá, jak se jmenuje a co ve Stínadlech dělá. Někteří Vontové tvrdí, že by to mohl být opět Širokko, protože se mu stýská po strašení Vontů a divokých

86

honičkách napříč Stínadly. Jiní Vontové ale oponují tím, že se za maskou Fantoma skrývá úplně někdo jiný. Není zatím jasné, jestli se maskovaný chlapík bude snažit nějakým způsobem ovlivnit nastávající volby Velkého Vonta. Zpráva o Fantomovi byla zajímavá. Vypadá to, že se někdo takový opravdu po Stínadlech pohybuje. Nejvíce Mirka zaujala poznámka o tom, že byl viděn i v Sedmikřížové ulici. Tam přece bydlí Marcela Marvanová. Co když o tom něco ví? O přestávce před poslední hodinou vrátil Jindrovi Sběrač. „Co na to říkáš?“ chtěl znát Jindra Mirkův názor. „Na co? Na volby nebo na Fantoma?“ „Na obojí. Nevymýšlí si Tonda Plíhal, aby mu šel Sběrač na odbyt?“ „Nevím. Ale na Fantomovo jméno jsme už ve Stínadlech narazili.“ „Ale tenkrát o něm nic nevěděli ani ti dva ze Strážní věže, když jsme se jich nad Hadím dolem vyptávali.“ „Nemuseli nám to přiznat. Vydrava nebo Buřt z mé třídy by nám to určitě také nepotvrdili.“ „Zkusil jsi to?“ „Ne. Ale zkusím. A když nepochodím, můžeme se zeptat Marvanové. Ta přece v Sedmikřížové ulici bydlí. Třeba o tom něco bude vědět.“ „No vidíš,“ řekl Jindra, „to je nápad! Já to s ní domluvím, a jestli to klapne, počkáme na tebe u školy. Vyučování nám končí ve stejnou dobu.“ Po návratu do třídy se Mirek obou Vontů na Fantoma hned zeptal. Oba svorně tvrdili, že o stínadelském Fantomovi jim není nic známo. Mirek z jejich nejasných odpovědí měl pocit, že mu lžou. Dělal, že jim věří. Teď už jenom doufal, že se něco dozvědí od Marcely. 43. CESTOU K ROZDĚLOVACÍ TŘÍDĚ Středa odpoledne Před školou stál jenom Jindra. Marcela nikde. „Nevyšlo to?“ zeptal se Mirek. „Ale vyšlo. Za chvíli tady bude.“ odpověděl Jindra. „Je totiž hrozně zvědavá, co po ní chceme. A ty její kámošky taky.“ „Ona přijde i s nimi?“ „Určitě, i když jsem jim vysloveně řekl, že chceme mluvit jenom s Marcelou. Jenže jedna bez druhé neudělá ani krok.“ Mirek o tom chvíli přemýšlel. „No nevadí. Třeba některá z nich o tom, co chceme zjistit, bude také něco vědět.“ „Už jdou.“ řekl Jindra. Všechny tři dívky zamířily přímo k nim. „Nazdar.“ pozdravil je Mirek. „Nazdar, kluci.“ odpověděla za všechny Marie. Marcele připomněla: „Počkáme na tebe ‚U Džabira‘ na Rozdělovací třídě.“ Obě dívky s dětinským chichotáním kolem Mirka a Jindry prošly. „Ty mají ale veselou náladu. Cože je tak rozveselilo?“ zeptal se Mirek. Marcela jen pokrčila rameny. Kačeny jedny, pomyslel si Jindra, pořád se hihňají, i ve třídě, a kolikrát ani neví čemu. Připomenutá cukrárna ‚U Džabira‘ patřila Gavrilu Džabirovi, který se do města přistěhoval před lety odněkud z Balkánu. Začal prodávat vynikající zmrzlinu a ani ne za půl roku se stala jeho cukrárna vyhlášenou jak na Druhé straně, tak i ve Stínadlech a nakonec i v celém městě. Mirek si při té příležitosti vzpomněl, jak před lety na tři krále přišli k Džabirovi přát hodně štěstí a zdraví. Za přání jim pan Džabir nabídl pohoštění. Hoši si mysleli, že to bude zadarmo, ale nakonec museli zaplatit šedesát pět korun za snědené cukroví. Od té doby už na koledy nechodili. „Hú…“ zahučela pojednou Marcela a začala si zuřivě škrábat sádru na ruce. Oba jejímu počínání nechápavě přihlíželi. „Už aby mi tu sádru konečně sundali.“ vysvětlovala. „Nemáte ponětí, co to jsou za muka, když se pod ní nemohu poškrábat. Doma se pod sádru dostanu dlouhou špejlí jako takovým drbátkem. Ale to není ono.“ smála se. Pak ale zvážněla a vyzvala je: „Tak o čem jste si chtěli se mnou popovídat?“ Mirek začal trochu ze široka: „Jistě je ti známo, že jako my vydáváme TAM-TAM, podobně vydávají ve Dvorcích kluci noviny s názvem Sběrač.“ „To mi známo je. Uctívači ginga od jisté doby pozorně sledují, co v nich píšete o Vontech a o Stínadlech. Můj brácha měl dokonce na starosti oba časopisy pro Uctívače obstarávat.“ prozradila Marcela. „No, a v dnešním čísle se Sběrač jen tak všeobecně zmiňuje o Sedmikřížové ulici a v souvislosti s ní o stínadelském Fantomovi. Chtěli jsme se o tom víc dovědět, tak jsme se na to vyptávali Buřta a Vydravy z naší třídy. Jenže ti už nám z principu o tom nic neřekli. Že nic neví.“ „A tak jste si vzpomněli na mě, když v Sedmikřížové ulici bydlím, že?“ skočila mu do řeči Marcela. „Ano,“ přiznal Mirek. „Tak o té vám povím, co budu vědět. Už jsem se bála, že ze mě bude chtít tahat nějaké rozumy o Uctívačích ginga.“ „To by nás ani nenapadlo.“ ujišťoval ji falešně Jindra.

87

„Co se potřebujete dovědět?“ „Jak to, že se ta ulice, ve které bydlíš, jmenuje Sedmikřížová. My jsme tam viděli jenom jeden kříž.“ „Prý se v ní hrozně dávno stalo nějaké neštěstí. Asi tu vyhořel dům, nebo se v tom domě propadlo patro, to se přesně už neví, a v něm zahynula celá jedna rodina. Sedm lidí. Dům už nebyl znovu opraven a to co z něj zbylo, bylo strženo a bylo to tu upraveno na terasu. Na památku této události postavili na terase místní obyvatelé jeden kamenný kříž a kolem něho šest křížů dřevěných. A ulici pojmenovali Sedmikřížová. Ty dřevěné kříže potom zničil čas. Já si je samozřejmě nepamatuji. Zmizely ještě dlouho předtím, než jsem se narodila. Zůstal jen ten kamenný, který tam stojí dodnes.“ „To je zvláštní příběh. Jako udělaný pro náš TAM-TAM. Neznáš k němu ještě nějaké podrobnosti? Kdo byla ta rodina, jak požár vznikl, nebo co vyvolalo to zemětřesení, že se část domu zřítila, a tak?“ „Nevím. Stalo se to už dávno. Ani můj dědeček, který také bydlí ve Stínadlech, o tom neštěstí nic moc neví. Ale mohla bych se zeptat některého z dalších starousedlíků. Vidíte, kdyby Jindra netrval na tom, že chcete mluvit jen se mnou, mohli jste se zeptat i obou holek. Bydlí v sousedních ulicích. Ale můžete se jich zeptat, až přijdeme na Rozdělovací třídu, jestli o tom ještě něco neví. Určitě budou trčet v cukrárně.“ Mirkovi zatrnulo. Neměl u sebe žádné peníze. Jen pár mincí v krabičce poslední záchrany. Podíval se na Jindru, ale ten si žádnou starost z případné návštěvy cukrárny nepřipouštěl. „A co Fantom? Sběrač napsal, že byl viděn i ve vaší ulici. Vidělas ho?“ zeptal se jí Jindra. „Ano.“ „Fakt jsi ho viděla?“ podivil se Jindra. „Že ses tím nepochlubila ve třídě.“ „No – viděla i neviděla.“ Oba se na ni nedůvěřivě podívali. „Vy mi nevěříte, že? Ale tehdy, když jsem ho viděla, jsem ještě nevěděla, že se jedná o nějakého Fantoma.“ „Ano? Tak nám to vysvětli.“ povzbudil ji Mirek. „Asi před dvěma měsíci došlo na terase u kříže málem k tragédii. Jednou k večeru, už se dost setmělo, jsme zaslechli z terasy křik a volání o pomoc. Máme okna z kuchyně do dvora a vidíme jimi i na terasu. Přímo u křížku se rvali dva muži. No, spíš to vypadalo, že jeden mlátí hlava nehlava toho druhého, který se snažil jen bránit. Pak ten, co se bránil, upadl na zem, celý se schoulil do klubíčka a rukama si chránil hlavu. Druhý muž do toho ležícího několikrát kopl, až se přestal hýbat. Soused z patra nad námi volal na toho útočníka, ať toho nechá, nebo na něho zavolá policii. Muž obrátil tvář po hlase a příšerně se zachechtal. Do obličeje jsme mu moc neviděli. Brácha potom tvrdil, že měl na tváři škrabošku. Útočník nám na chvíli zmizel v keři za křížem a po nějaké době jsme ho uviděli běžet po schodech mezi zahrady. Pak se ztratil ve tmě. Když se muž na terase pořád nehýbal a ani nereagoval na naše volání, mysleli jsme, že nežije. Soused s mým taťkou se šli na terasu podívat, jestli by mu mohli nějak pomoc. Taťka nám potom řekl, že byl strašně zmlácený. Vypadal jako bez života, ale žil. Soused ani taťka zraněného neznali. Určitě nebyl z našeho konce Stínadel. Taťka potom zašel do nejbližší hospody a zavolal záchranku. Jak to s ním nakonec dopadlo, to jsme se už nedověděli. Později to vyšetřovala policie, ale nevím, co zjistila. Místo zápasu prošmejdili druhý den po přepadení zvědaví Uctívači ginga. Na podstavci kamenného kříže našli křídou nakreslený hlavolam ježek v kleci, a potom tvrdili, že ho musel namalovat útočník po rvačce, protože předtím tam nebyl. “ „To je ale příběh!“ řekl Mirek nadšeně. „A zjistilo se, kdo byl tím útočníkem?“ „Nevím. Uctívači ginga tvrdili, že to musel být stínadelský Fantom. Jak na jméno přišli, sami ani nevěděli. A to bylo poprvé, co jsem se s tímto jménem setkala.“ „Vždyť je to úplná detektivka.“ řekl nadšeně Mirek. „Tohle rozhodně do TAM-TAMU musíme dát. A uvedeme, že jsme to všechno zjistili od ‚našeho nejmenovaného zdroje‘.“ Pomalu docházeli k Rozdělovací třídě. Mirek se ještě zeptal, jestli neví něco bližšího o volbě Velkého Vonta. „Pokud vím, podle Uctívačů ginga budou ještě tento rok. Už to není žádné tajemství.“ Poblíž cukrárny ‚U Džabira‘, spatřili na stínadelské straně Rozdělovací třídy stát obě Maceliny kamarádky s nějakým, asi šestnáctiletým mladíkem. Byl to Vont, jak jim vzápětí Marcela prozradila. „To je Lojzek Valenta a patří k Uctívačům ginga.“ Oba hoši se na sebe podívali a Mirek si nenápadně oddechl. Návštěva cukrárny nehrozila. Mirek jí řekl, že se nechtějí s Vontem setkat, ať se kamarádek zeptá ona. Poděkovali jí za zprávy a rychle se s ní rozloučili. * V odpoledních hodinách Druhostraníci zasypali Rychlé šípy dotazy, kdy i ony vydají TAM-TAM. Že zprávy ve Sběrači jsou jen povrchní a neúplné. Prý jenom TAM-TAM vždy podrobně informoval, co se ve Stínadlech děje. Ještě v podvečer v klubovně o tom Rychlé šípy debatovaly. Jindra, Rychlonožka a Červenáček byli pro okamžité vydání TAM-TAMU. Mirek s Jarkou byli proti. Třem nadšencům se Mirkův a Jarkův postoj nelíbil. „Přiznejme si, že jsme na tom jako kluci z Dvorců.“ krotil je Mirek. „Že volby budou, to víme. Ale nemáme k nim žádné bližší informace. Proč najednou odstoupil Losna ze své funkce, a jestli vůbec odstoupil, to také nevíme. Co se děje na současné Vontské radě a co podniká dosavadní nejsilnější uskupení ulic Žlutý kvítek, to nám také není známo. Proč znovu propukly mezi Vonty a Druhostraníky boje, si můžeme jenom domýšlet. Do TAM-TAMU bychom mohli dát jenom obecné zprávy, jako to udělal Sběrač. „Můžeme tam dát historku ze Hřbitovní ulice o stínadelském Fantomovi.“ řekl Červenáček. „A také historii Sedmikřížové ulice.“ navrhl Jindra, když s Mirkem ještě předtím ostatní seznámili, co se dověděli od Marcely Marvanové.

88

„To samozřejmě do TAM-TAMU všechno napíšeme, ale až o tom budeme vědět daleko víc. A co se přesně děje kolem toho všeho se můžeme dovědět jedině ve Stínadlech od Žlutého květu.“ „Chceš jít, Mirku, do Stínadel?“ zeptal se Červenáček. „Neměli bychom ale nejdříve zařídit tu věc, kterou jsme si domluvili s Uctívači ginga?“ zeptal se Jarka. „Měli. Jenže Uctívači se pořád neozývají, jak jsou se zajištěním akce daleko. Takže nevíme, jak a jestli vůbec máme něco připravovat. Jestli se do zítřka neozvou, tak navrhuji zajít odpoledne na Vontskou radu za Žlutým květem a na všechno se podrobně zeptat. Kdo souhlasíte s mým návrhem?“ Červenáček, Jindra Hojer a dokonce i Rychlonožka byli nadšeně pro. Tentokrát proti výpravě do Stínadel brblal pro změnu Jarka. Že se mu to zrovna moc nehodí. Všichni se na něho zamračeně podívali. Jarka se honem opravil, že na výpravě samozřejmě nemůže chybět, takže si to nějak zařídí a přijde. „Zítra sraz ve dvě hodiny u Šmejkalovy ohrady.“ rozhodl Mirek. Tímto svým rozhodnutím Mirek nevědomky zatáhl Rychlé šípy do tak překotných událostí ve Stínadlech, že na vydání TAM-TAMU v nejbližších dnech nemohly mít ani pomyšlení.

44. CO SE STALO VE SPÁLENÉM DVOŘE Sobota odpoledne. V sobotu těsně před zvoněním vešel Jindra do třídy. Všechny tři jeho spolužačky už tu byly, jako vždy hlavy u sebe a vesele švitořily. Kdo je neznal, mohl by nabýt dojmu, že se nejméně měsíc neviděly. Jindra kolem nich chtěl bez povšimnutí projít, ale Marcela ho zastavila. „Řekla jsem to holkám a ptaly jsme se na všech možných a nemožných místech,“ ujišťovala ho Marcela, „ale už jsme nic nového nezjistily.“ Jindra byl trochu zklamán. Ale i tak jim poděkoval za námahu. * Odpoledne, po druhé hodině, už byly Rychlé šípy daleko za Rozdělovací třídou, hluboko ve Stínadlech, když Jarka řekl zlověstnou větu, kterou ve Stínadlech neradi slyšeli: „Neohlížejte se! Někdo nás sleduje.“ „Jejkote mankote!“ vyjekl přidušeně Rychlonožka a měl co dělat, aby se udržel a nepodíval se za sebe. „Jsi si tím jistý?“ zeptal se Mirek. „Jsem. Už nás sledují nejméně deset minut.“ „Kdo to je? Nepoznals někoho?“ „Nepoznal. A podle toho, jak se tady v ulicích nenuceně pohybují, to nemůže být nikdo jiný než Vontové.“ „Kolik jich je?“ zajímal se Jindra. „Ukazují se jenom dva. Dělají, jako že jdou jen náhodou stejným směrem jako my, ale je jich celá horda. Ostatní se drží pořád vzadu. Asi aby nás nevyděsili dřív, než dojdeme ještě dál do Stínadel.“ „Práskneme do bot?“ zeptal se Červenáček a byl připravený vyrazit. Právě míjeli odbočku do úzké, mírně stoupající uličky. Tu tvořily po obou stranách vysoké zdi bez oken a dveří. Ulička se ve své polovině mírně stáčela, takže nebylo vidět na její konec. Na tabulce připevněné na domě byl napsán název: Křivá. Mirek do ní zahnul a po pár krocích se dal neslyšně do běhu. Ostatní se rozběhli za ním. Když oba vontští stopaři došli na roh a zjistili, že vetřelci jim zrovna mizí v mírné zákrutě Křivé ulice, přestala smečka asi patnácti Vontů s nenápadným sledováním a rozběhla se za Rychlými šípy. Dusot jejich bot se rozléhal jako střelba z kulometu. V tu chvíli pár desítek metrů před běžícími Rychlými šípy vyšel po pravé straně z díry ve zdi muž, který zůstal překvapeně stát. Ale jen vteřinku. Muž si strhl z hlavy čepici, prudce se otočil a rozběhl se směrem od nich. Krátce nato zmizel v další ulici. Než hoši doběhli na místo, kde muže prvně spatřili, ryk pronásledovatelů se za nimi nebezpečně přibližoval. Ještě chvíli a Vontové se objeví v zákrutě Křivé uličky a uvidí je. „Tudy!“ ukázal Mirek na díru, kterou předtím vyšel neznámý muž. Štěstí jim přálo. Podařilo se jim zmizet za zdí dřív, než je mohli Vontové spatřit. Ocitli se v podivném dvoře. Ze všech domů, které dvůr obklopovaly, stály jen jejich obvodové zčernalé zdi. Skoro všechny stropy byly propadlé a jen na dvou domech trčely k nebi ohořelé krovy. Všude byly hromady suti zarostlé křovím, ze kterých vyrůstalo několik vzrostlých bříz. Podle výšky stromů musel požár domy zničit už velmi dávno. Poničené domy byly ponechány dál svému osudu. Hoši se schovali za nejbližší zeď, odkud bylo dírou vidět do uličky, kterou sem přišli. „Jestli vtrhnou sem na dvůr, ustoupíme dál do zbořeniště. Třeba se tudy dá projít do ulic za domy.“ řekl Mirek. Po tom šíleném běhu nemohl chvíli popadnout dech. „Už jsou tady.“ sykl Jarka. Kolem díry ve zdi se přehnala horda běžících Vontů. Kupodivu nikoho z nich nenapadlo, že by jejich kořist mohla odbočit do dvora. Za chvíli ozvěna kroků utichla. „Ani se mi nechce věřit, že jsme měli takovou kliku, a že jsme je tak snadno setřásli.“ zašeptal Červenáček. Pak zaslechli odkudsi za sebou zoufalý hlas. Znělo to tak žalostně, že se Rychlonožkovi na hlavě ještě víc zježily vlasy. „Co to bylo? Slyšeli jste to?“ podíval se po ostatních vyděšeně. Sténání a chrčení se po chvíli ozvalo znovu.

89

„Zní to odtamtud,“ ukázal Jarka na hromadu suti v koutě domu za nimi. „Možná, že tam bude nějaké zraněné zvíře. Možná pes.“ „Pojďme se tam podívat.“ rozhodl Mirek. „Ale opatrně. Pes může mít vzteklinu!“ děsil se Rychlonožka. Přelezli hromadu suti a to co spatřili, jim vyrazilo dech. V tmavém koutě u zdi ležel na zemi pomlácený muž. Hoši se k němu nejistě přiblížili. Jarka ukázal na zeď. Nad hlavou muže byl křídou nakreslený hlavolam ježek v kleci. „Co se vám stalo, pane?“ zeptal se soucitně Mirek. Muž cosi zašeptal, ale nebylo mu rozumět. Mirek se musel sklonit až k jeho rozbitým rtům. „Přepadl – mě…“ muž namáhavě sípal. „Kdo vás přepadl?“ zeptal se znovu Mirek, když muž zmlkl. „Měl – masku – byl – to – Fantom…“ Mirek se podíval bezradně po ostatních. „Nenechávejte – mě – tu – pomozte mi – nemohu – se – hýbat…“ zašeptal znovu zraněný. „Musíme přivolat pomoc.“ vzpamatoval se Mirek z šoku. Za sebou uslyšeli hluk sypaného štěrku. Někdo se k nim snažil dostat přes hromady suti. „Vontové!“ vyjekl zděšeně Rychlonožka. „Našli nás!“ Za hromadou se objevilo několik postav. Jarka mezi nimi poznal oba Vonty, kteří celou skupinu vedli. „Já jsem vám hned říkal, že se ukryli tady ve Spáleném dvoře.“ řekl jeden z Vontů svým druhům. „Co jste mu udělali?“ uhodil druhý Vont na Rychlé šípy. Podle jeho rázného vystupování to musel být jejich náčelník. „My nic. Už jsme ho tady takhle našli.“ odpověděl Mirek mírně. „Pouze nám stačil říct, že ho napadl nějaký maskovaný muž. Prý to byl Fantom… Měli bychom mu co nejrychleji sehnat někde pomoc. Copak nevidíte, jak vypadá?“ Muž na zemi musel mít velké bolesti, protože začal naříkat tak hrozně, jako by měl v nejbližší chvilce vypustit duši. Náčelník Vontů se obrátil na dva nejmladší chlapce. „Jirko, Pavle, doběhněte rychle pro doktora.“ Oba hoši se bez jediného slůvka vytratili pro pomoc. „To jste tady nakreslili vy?“ zeptal se náčelník Mirka a ukazoval na kresbu ježka v kleci. Než se stačil Mirek ohradit, přiběhli oba malí Vontové zděšeně nazpět. „Na dvoře je policie!“ šeptal jeden z nich. Vontové se i s Rychlými šípy nahrnuli k výhledu, odkud měli přehled skoro přes celý dvůr. Několik uniformovaných strážníků pobíhalo po dvoře, prohledávalo každý keř a nahlíželo za každou zídku a hromadu sutě. Dírou ve zdi prolézali z uličky do dvora další a další strážníci. Mezi nimi bylo i několik civilistů. Bylo jen otázkou krátkého času, než objeví Rychlé šípy a Vonty i s jejich hrůzným nálezem. „Mizíme odtud!“ přikázal náčelník Vontů. „Jestli nás tu chytnou, budeme z toho mít zbytečné opletačky!“ Všichni Vontové se jako na povel rozběhli do nitra domu a zmizeli přes sousední dvůr ve stínadelských uličkách. Bylo vidět, že se tu dobře vyznají. Rychlé šípy nezaváhaly ani na okamžik a vydali se za Vonty. „Co s ním tady?“ zeptal se Jindra, když míjeli naříkajícího muže na zemi. „Policie ho asi hledá!“ řekl Jarka. „Vontové mají pravdu. Jestli zmizíme, vyhneme se vyšetřování. Stejně bychom jim nemohli v ničem pomoc.“ Tiše proběhli sousedním dvorem a dostali se do liduprázdné uličky. Po Vontech nebylo nikde ani památky. „Co provedeme s naším původním záměrem zajít na Vontskou radu?“ zeptal se Rychlonožka. „Že by se mi tam po tom všem teď chtělo, to se říct nedá.“ Červenáček a Jindra se k němu přidali. Jen Jarka mlčel, jako by byl duchem nepřítomen. Mirek se přikláněl k většině. „Co říkáš, Jarko?“ zeptal se zamyšleného Jarky. „Cože?“ vytrhl se Jarka ze svých myšlenek. „O čem přemýšlíš? Půjdeme za Žlutým květem, nebo se vrátíme domů?“ „Všimli jste si někdo těch civilů mezi Dlouhými v přílbě?“ odpověděl mu Jarka otázkou. „Všimli. Jsou určitě z kriminálky. Co je s nimi?“ „Moc bych za to nedal, že jeden z nich je náš známý z jara inspektor Vrána.“ Hoši se po sobě podívali. Nikdo z nich v tom zmatku Vránu nepoznal. S inspektorem Vránou se hoši poprvé setkali letos na jaře. Vrána se narodil ve Stínadlech a jako kluk tady vedl osmičlennou partu Vontů. Parta se znala s Janem Tleskačem, zámečnickým učněm u mistra Mažňáka. Po záhadné smrti Jana Tleskače se jejich partě dostala do rukou první vontská kronika, o které se, mimo jejich partu, neměl nikdo nic dovědět. Jeden z nich, Karel Dymorák, ale nemlčel a tajemství vyzradil. Za zradu byl vyloučen a následně byl ostatními šikanován. Nejvíce se na jeho pronásledování podílel Jiří Dratuš, který také při jedné honičce zavinil jeho smrt. Vrána se později odstěhoval ze Stínadel a vrátil se sem po mnoha letech letos na jaře jako inspektor kriminální policie. Vyšetřoval případ Stínadelské smrtky, do kterého se mu Rychlé šípy připletly i s celou řadou Vontů. „Jestli jsi ve Spáleném dvoře viděl Vránu, tak jsme tam odtud neměli utíkat.“ řekl Mirek zamyšleně. „Jenže už se stalo.“ odpověděl Jindra. „Snad se tam teď nechceš vrátit?“ „To ne. Ale myslím, že jsme tam měli zůstat. Co když ten chlápek, kterého jsme viděli ze Spáleného dvora odcházet, byl svědkem toho, co se tam stalo. Nebo to mohl být dokonce sám Fantom osobně. Proč by jinak před námi utíkal?“

90

„A ještě něco je zvláštní.“ řekl zase Jarka. „Policie se ve dvoře objevila docela krátce po nás. Jako by ji někdo upozornil na to, co se tam má stát, nebo už stalo.“ „Že jsme sem dnes vůbec chodili.“ řekl Rychlonožka otráveně. Za vzrušené debaty zamířili k Rozdělovací třídě. Ani Jarkovi se nechtělo jít na Vontskou radu. „Co teď? Můžeme se o dnešním dobrodružství zmínit doma? Nebo o tom napsat do TAM-TAMU?“ ptali se hoši Mirka. „Zatím doma nic neříkejte. Vyspíme se na to a zítra si domluvíme, jestli se policii přihlásíme.“ rozhodl Mirek. „Výborný nápad! Ráno moudřejší večera, jak se tvrdí v jedné pranostice.“ řekl Rychlonožka moudře.

45. NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA Neděle odpoledne. Celé nedělní dopoledne se Mirkovi honilo hlavou, jestli neudělali včera chybu, když utekli před policií ze Spáleného dvora. Vůbec se kvůli tomu nemohl soustředit na učení. Hleděl do učebnice, ale myšlenkami byl pořád někde jinde. Jestli ho v pondělí z něčeho vyvolají, nedopadne to dobře. Ale ani hrozba pondělního vyvolání ho nepřinutila soustředit se. Byl docela rád, že ho maminka zavolala k obědu. Odpoledne spěchal do klubovny. Byli tu už všichni. „Tak, kdo se s tím doma pochlubil?“ zeptal se Mirek. Ukázalo se, že nikdo. „Přesto bychom si to neměli nechat jenom pro sebe.“ řekl Mirek. „Ten chlap byl hrozně zřízený. Možná že ten, kdo mu to udělal, ho chtěl zabít.“ „No – ale kdybych to doma řekl, tak už mě do Stínadel do konce života naši nepustí.“ oponoval Mirkovi Jindra. „Já jsem doma také nic neřekl a zakázal jsem si Stínadla sám. Do Stínadel mě po včerejšku nikdo nedostanete. Ani omylem.“ Rychlonožka to pronesl s tak vážným výrazem ve tváři, že nikdo z nich zase nepoznal, jestli to myslí vážně, nebo si dělá legraci. „Tak co teď?“ zeptal se Červenáček. „Chápu, jak na to budou rodiče reagovat, ale asi nám nic jiného nezbude.“ Mirek tím navrhoval, že by to doma měli říct. Byl ale jediný. Znovu se rozproudila debata, jakým způsobem zapeklitou situaci řešit. Mirek se svým návrhem zůstával pořád sám. Ani Jarka se k němu nepřidal, což ho trochu mrzelo. Když už si myslel, že se podřídí většině, stalo se něco, co by nikoho ani ve snu nenapadlo. Někdo rázně zaklepal na dveře klubovny. Rychlonožka na své židli leknutím povyskočil. Při dalším zaklepání se za dveřmi ozvalo: „Tady policie! Okamžitě otevřete!“ Hlas za dveřmi je úplně ochromil. „Tak co je!! Otevřete ty dveře, nebo je mám vyrazit?“ ozval se netrpělivý hlas. Červenáček, který seděl nejblíž dveří, se konečně zvedl a pomalu k nim vykročil. Na chodbě stál rozchechtaný inspektor Vrána z kriminální policie. Když uviděl Červenáčkův ustrašený výraz, rozesmál se ještě víc. „Snad jsem nevyděsil nebojácné Rychlé šípy?“ smál se Vrána a prosmýkl se kolem zkoprnělého Červenáčka do klubovny. Červenáček pohledem přeletěl chodbu, jako by se měla do klubovny každou chvíli vřítit jednotka Dlouhých v přílbě, ale chodba byla prázdná. Vrána byl sám. „Copak – copak. Opravdu jsem vás polekal? To asi nebudete mít čisté svědomí.“ stále s úsměvem řekl Vrána a podával Mirkovi na uvítanou ruku. Mirek se konečně vzpamatoval a podávanou ruku chabě stiskl. Přitom zakoktal: „Víte - my jsme tady zrovna řešili, jestli se máme s něčím svěřit doma rodičům… Moc se nám do toho ale nechce.“ Vrána se podáním ruky přivítal i s ostatními a potom si svlékl plášť. Přehodil ho přes opěradlo volné židle a s úplnou samozřejmostí se na ni posadil. Úsměv se mu z tváře vytratil, když vybídl Mirka: „Tak se svěřte mě, a pak se uvidí.“ Vytáhl z kapsy zápisník a tužku a připravil si dělat poznámky. Mirka napadlo, že se Vrána nějakým záhadným způsobem dověděl, co včera Rychlé šípy objevily ve Spáleném dvoře. Poznal to z výrazu jeho tváře. Jenom mu nešlo do hlavy, jak na ně tak rychle přišel. Rozhlédl se po ostatních, jako by u nich hledal povolení k tomu, co se teď chystal prozradit a pak spustil: „Včera jsme šli do Stínadel za klukama z Vontské rady. Chtěli jsme se jich zeptat, jak je to s příměřím mezi našimi čtvrtěmi, protože v posledních dnech mezi Druhostraníky a Vonty zase vypukly boje. Kousek za Rozdělovací třídou nás začala sledovat nějaká parta Vontů. Chtěli jsme je setřást, tak jsme zahnuli do Křivé uličky, která vede kolem Spáleného dvora. Včera jsme ještě nevěděli, že se tomu místu tak říká. Uprostřed uličky

91

vyšel ze dvora neznámý muž. Na chvíli se zastavil a podíval se naším směrem. Když viděl, že se k němu rychle blížíme, obrátil se a zmizel za rohem v dalších ulicích.“ „Jak vypadal?“ přerušil Vrána Mirkovo vyprávění. „Můžete ho popsat?“ „Sice byl dost blízko, ale jak nás spatřil, hned se odvrátil a mazal pryč. Takže…“ Mirek se odmlčel. Vrána se rozhlédl po ostatních. Ti jen pokyvovali hlavami, že to tak bylo, ale nic k tomu dalšího neřekli. „Co měl na sobě?“ obrátil se Vrána znovu na Mirka. „Šedivý kabát, šedivé kalhoty…“ „A hlavu měl ovázanou šátkem, nebo něčím podobným. Možná to byla čepice.“ doplnil ho Jarka. „Cože?“ podivil se Mirek. „Nic takového se mi nevybavuje.“ Ostatní hoši si čepice také nevšimli. „Jak byl asi vysoký?“ Také ani v tomto bodě nebyli všichni zajedno. Po chvíli se shodli na výšce kolem sto osmdesáti centimetrů. „Co se dělo potom?“ „Vběhli jsme do dvora, kde jsme se chtěli před Vonty schovat. A tam jsme našli v jednom rozpadlém domě u zdi ležet toho zraněného muže. Vypadal hrozně a nemohl se hýbat. Jen bolestně sténal. Z posledních sil nám prozradil, že ho napadl nějaký muž s maskou na obličeji. Prý to byl Fantom.“ „Řekl Fantom? Nespletli jste se?“ „Nespletli. Slyšeli jsme to všichni.“ Mirek přelétl pohledem po ostatních a ti kývnutím hlavy potvrdili Mirkova slova. „Řekl ještě něco? Třeba proč ho ten Fantom napadl?“ „Už nic. Zrovna v tu chvíli nás objevili Vontové, kteří po nás šli. Nejdříve si mysleli, že jsme toho muže tak zřídili my, ale pak uznali, že za tak krátkou dobu bychom to nemohli stihnout. Pak už jsme se všichni starali, jak bychom mohli zraněnému muži pomoc, ale to jste se už ve dvoře objevili vy. Na nic jsme nečekali a vzali do zaječích. To je všechno.“ Vrána dopsal poznámky do svého zápisníku. „Opravdu všechno? Ničeho dalšího jste si už nevšimli?“ „Všimli.“ řekl Jarka. „Nad zraněným mužem byl namalovaný hlavolam ježek v kleci. Nebyla to bůhví jak vyvedená kresba, ale poznat se to dalo. Takových a podobných čmáranic jsme ve Stínadlech na zdech viděli už celou řadu. Nebo ta kresbička zapadá do případu?“ Vrána neodpověděl, jako by se rozmýšlel, jestli jim to má říct. Ticho se protahovalo. „A co ten zraněný? Žije vůbec?“ zeptal se Mirek. „Žije, ale je to s ním vážné. Když jsme ho našli my, byl už v bezvědomí a nekomunikoval s námi. Dopravili jsme ho hned do nemocnice. Dnes ráno jsem se byl za ním podívat, ale nepustili mě k němu. Nenašli jsme u něho žádné doklady, takže ani nevíme, kdo to je. Vaše informace, že ho napadl nějaký Fantom, je vůbec první konkrétní stopa po útočníkovi, který ve Stínadlech tento rok až do včerejška už třikrát někoho napadl. Muž číslo jedna, jak jsme si přepadené později očíslovali, protože ani u jednoho jsme nezjistili jeho jméno, byl nalezen ve Stínadlech ve sklepení neobydleného domu na křižovatce Krysařské uličky s Myší pastí. Našla ho náhodou jedna vontská parta, která ve sklepě po čemsi pátrala. Muž byl už nějakou dobu mrtvý. Jeho tělo bylo ve značném rozkladu. Pitvou bylo zjištěno, že byl před svou smrtí týrán. Nedaly se mu vzít otisky prstů, protože mu je na obou rukou ohryzali potkani. Nikde jsme nenašli jeho doklady a do dnešního dne se nikdo neozval, že by muže postrádal. Stáří mrtvého bylo odhadnuto na třicet roků. Žádné stopy po pachateli jsme ve sklepě nenašli. Jen kresbu křídou na zdi znázorňující hlavolam ježek v kleci. Jestli ho nakreslil pachatel, to nevíme. Mohl tam ale být už dlouho předtím, než došlo k úmrtí muže. V okolních domech jsme k případu nic nového nezjistili. Další případ se stal před dvěma měsíci. Asi třicetiletý muž byl zmlácený na terase u křížku v Sedmikřížové ulici ve Stínadlech. Před smrtí ho zřejmě zachránili obyvatelé okolních domů, kteří zaslechli hluk zápasu a křikem útočníka zahnali a pak přepadenému muži přivolali pomoc. V nemocnici ho hned operovali, a když se probral, na nic z toho, co se mu stalo, si nepamatoval. Dokonce nevěděl, ani jak se jmenuje. Bohužel se u přepadeného také nenašly žádné doklady, podobně jako u muže číslo jedna. Buď oba muži u sebe v okamžiku přepadení doklady neměli, nebo jim je ukradl pachatel. Přepadení nám nemocnice nahlásila až druhý den. Kolem kříže jsme nenašli žádné použitelné stopy, protože nám je pošlapali zvědavci, kteří se tu po ránu pohybovali. Na podstavci kříže jsme objevili, podobně jako v rohovém domě na Krysařské a Myší pasti, nakreslený hlavolam ježek v kleci. Nikdo z Vontů ho nenakreslil, takže jsme usoudili, že by oba případy mohly spolu souviset a mohlo by se jednat o stejného útočníka. V kartotéce pohřešovaných osob jsme nenašli nikoho, kdo by se podobal tomuto muži. Označili jsme ho číslem dvě. Mohl by být už propuštěn do domácího ošetření, jenže nikdo nezná jeho bydliště a nikdo ho nepostrádá. Muž číslo tři byl přepaden a zraněn ve Hřbitovní ulici. Po přepadení se z posledních sil doplazil do místní hospody, které se říká ‚U Srmťáka‘. Stalo se to v místech, kde jste s Vonty chytili Stínadelskou smrtku.“ připomněl Rychlým šípům Vrána případ, který se stal na jaře letošního roku. „Celý zkrvavený se zhroutil v nálevně se slovy: ‚Pomozte mi… Fantom…‘ Hospodští štamgasti mu zavolali záchranku a také policii. V hospodě ho poznalo několik mužů. Jmenuje se Helmut Kirchner. V těchto končinách je známou figurkou. Toulavý Žid bez domova. Při prvním krátkém výslechu řekl, že ho přepadl maskovaný muž, ale netuší proč. I v tomto případě jsme na místě přepadení našli na zdi hřbitova nakresleného ježka v kleci. Muž číslo čtyři se jmenuje Vendelín Vágner. Na ruce měl snubní prsten. Doklady jsme u něho sice nenašli, ale rodina se po něm začala shánět ještě včera večer. Manželka ho v nemocnici, i přes četná zranění poznala. Toho času je v bezvědomí a bojuje o život. Je ženatý a má dvě děti.

92

S pátráním po pachateli jsme se zatím nikam nedostali. Víme jen, že se jedná s největší pravděpodobností o stejnou osobu. Všechny čtyři muže s případem spojuje způsob přepadení a kresba hlavolamu ježka v kleci. Vůbec ale netušíme, co nám pachatel tou kresbou vzkazuje, nebo jakou roli ve všech čtyřech přepadeních hraje. Vrána udělal dramatickou přestávku a rozhlédl se po Rychlých šípech. Pak pokračoval: „Muž, který vyšel ze Spáleného dvora do Křivé uličky, byl možná svědek, který ve Spáleném dvoře něco vidět, nebo to mohl být samotný Fantom.“ Rychlé šípy byly zaraženy z možnosti, že se setkali s Fantomem. Vrána pokračoval: „Ta kresba ježka v kleci mi nedá spát. Ještě dnes zajdu do Stínadel vyzpovídat Vontskou radu a pokusím se zjistit, jaká je, a jestli vůbec je, spojitost mezi přepadenými čtyřmi muži, Fantomem a odznakem Velkého Vonta ježkem v kleci.“ Vrána se doposud nezeptal, proč Rychlé šípy ze Spáleného dvora od zraněného utekly, místo aby počkaly do příchodu policie. A tak se mu to teď snažil Mirek vysvětlit. „Včera jsme trochu zazmatkovali. Když se Vontové, po zjištění, že do Spáleného dvora vnikla policie, dali na útěk, nechali jsme se jimi také strhnout. Už cestou domů nám ale došlo, že to byla chyba. A dnes jsme se tady právě dohadovali, jak to napravit. Než jste přišel, neměli jsme na to ještě ujednocený názor. Byl jsem ale přesvědčený, že to doma řekneme a nakonec s tím na policii půjdeme.“ „Správné rozhodnutí.“ řekl na to Vrána. „Zítra odpoledne vás všechny očekávám u nás na služebně i s vašimi rodiči. Protože jste jediní, kteří viděli možného útočníka, zkuste si do zítřka vzpomenout na všechno, čeho jste si na něm všimli. Sepíšeme o celé události protokol. Do Stínadel v nejbližší době nechoďte. Nevíme, jestli muž, kterého jste viděli vycházet ze Spáleného dvora, je opravdu Fantom. Ale pokud to Fantom byl, určitě ho napadlo, že byste nám dali jeho popis a možná, že by se vás pokusil kvůli tomu najít. Mohl by vás vystopovat, tak jako jsem vás vystopoval i já.“ „A jak jste nás vlastně našel?“ zeptal se všetečka Jarka, kterému to celou dobu vrtalo hlavou. Vrána se usmál. „Jak víte, jsem ze Stínadel a mám o všem, co se tam šustne, docela dobrý přehled. Území kolem Spáleného dvora má pod palcem parta, která si říká Kumpáni. Jméno mají odvozeno podle svého náčelníka. Jmenuje se Jan Kumpán. Ještě večer jsem ho vyhledal a po krátkém zapírání jsem z něho vytáhl zhruba to, co jste mi o muži číslo čtyři tady vyprávěli vy. Věděli, že jste Rychlé šípy, protože vás v minulosti několikrát viděli při různých příležitostech ve Stínadlech.“ „Aha!“ řekl Jarka. Jak prosté, pomyslel si. „Tak teď se běžte pochlubit se svým dobrodružstvím domů a zítra vás všechny očekávám i s jedním z vašich rodičů, řekněme ve čtyři odpoledne, u nás na stanici.“

46. ČTYŘI VZRUŠUJÍCÍ DNY Pondělí. Dopadlo to přesně tak, jak se hoši obávali. Jakmile rodiče zjistili, že se mají v pondělí dostavit kvůli Stínadlům k výslechu na policii, nastalo pozdvižení. Rychlým šípům dalo velkou práci je přesvědčit, že nic neprovedly a že jsou tam zvány jen jako svědci. Dostavili se pan Dušín s panem Metelkou, Rychlonožkův otec, maminka Červenáčka a manželé Hojerovi. Zápis do protokolu na stanici, jako doprovod svých synů, pak všichni úspěšně zvládli. A pak to přišlo. Obavy z případného útoku Fantoma na Rychlé šípy vyvolaly u rodičů zákaz výprav do Stínadel až do odvolání. Začala s tím Červenáčkova maminka, která neměla po celou dobu daleko k slzám. Přidali se k ní manželé Hojerovi a ostatní se, po jistém zaváhání, přidali také. Červenáček s Jindrou z toho byli zničení. Byli totiž přesvědčeni, že je to už napořád. Mirek to ale neviděl tak černě. Zvláště, když inspektor Vrána hochy vychvaloval, jak moc mu s případem pomohli a že jim ze strany Fantoma nic nehrozí. Ten se zaměřuje jenom na muže kolem třiceti let. Při vzájemném střetu v Křivé ulici je zahlédl jen letmo, než se dal na útěk, a to ještě z dálky. Ujištění Vrány rodiče nevzali na vědomí. Mirek hochům po straně radil, aby doma teď co nejvíce pomáhali, do školy se učili, aby nedostali špatnou známku, a to by bylo, aby tím zákaz rodičů po nějaké době nezlomili. Když všichni odešli z policejní služebny, byl již pozdní večer. Inspektor Vrána se protáhl za stolem a několikrát cvičně zakroutil hlavou, aby si rozhýbal ztuhlé svaly na krku. Přestože rodičům tvrdil, že mu Rychlé šípy s případem dost pomohly, nebyla to zas tak úplná pravda. Nikdo nemohl s jistotou říct, že muž, kterého hoši viděli vyjít ze Spáleného dvora, je Fantom. Podle Jarky Metelky měl na hlavě šátek, Mirek Dušín tvrdil, že to byla nějaká zvláštní pokrývka hlavy a ostatní neviděli nic. Ale utíkal by před nimi, kdyby měl čisté svědomí? Musel to být Fantom, myslel si Vrána. A poprvé ho někdo zahlédl těsně po činu takhle zblízka. Bohužel, ani po dnešních výsleších svědků inspektor Vrána netušil, jak se jmenují muži číslo jedna a dva. Nevěřil sice, že by mu to Rychlé šípy mohly říct, ale co kdyby. Fotku obličeje muže číslo jedna jim ukázat nemohl, protože oběť byla ve velmi špatném stavu. Ukázal jim proto jenom fotografii muže číslo dvě. Nikdo ho neznal. Pak se zahloubal nad telefonátem, který přišel v sobotu v podvečer. Příšerně koktající mužský hlas policii oznamoval, že v jednom zříceném domě ve Spáleném dvoře ve Stínadlech najdou zraněného muže. A měli by si pospíšit, jestli nechtějí, aby muž zemřel. Na dotaz, kdo volá, hlas neodpověděl a zavěsil. Možná ale, že díky telefonickému oznámení se muže číslo čtyři podařilo zachránit. Později se podařilo zjistit jeho jméno. Jmenoval se Vendelín Vágner. Vránu napadlo, že koktající hlas by mohl patřit Fantomovi a že koktání jen předstíral. Něco podobného napadlo i službu, která oznámení přijímala. Nebo koktal skutečně a nebyl to Fantom, ale svědek, kterého potom uviděly v uličce Rychlé šípy?

93

Ještě v neděli večer vyhledal Vrána dva členy Vontské rady a nechal si ukázat hlavolam. Osobně ho viděl v pořádku uložený u nejvyššího člena Vontské rady. O čtyřech přepadeních jim až dosud nebylo nic známo. Také souvislost kreseb ježka v kleci s případem je nenapadala. A žádného koktajícího muže neznali. Vrána otevřel složku protokolů stínadelského Fantoma a s povzdechem se znovu, už po kolikáté, do nich začetl. Úterý. V podvečer se sešly Rychlé šípy ve své klubovně. Nálada všech byla na bodě mrazu. Každý doma vyzkoušel, jak moc to rodiče se zákazem vstupu do Stínadel myslí vážně. Rodiče ale byli neoblomní. Vypadalo to jako naschvál. Zrovna teď, když očekávali každým dnem zprávu od Uctívačů ginga, že operace Strážní věž je připravena. Netušili, jak se z toho vykroutí, až se Uctívači ozvou. „Co budeme dělat?“ zeptal se Jindra. Mirek pokrčil rameny. „Možná, že se ozvou až za několik dní. Mezitím vzrušení kolem Fantoma trochu opadne a pak to teprve budeme řešit.“ „Teď se můžeme zase v klidu věnovat stínadelským tajnostem,“ řekl Jarka a vytáhl svůj notes. „Už jsem si je pročítal doma a k dnešnímu dni se nám podařilo skoro všechny body objasnit. Poslouchejte. Bod jedna. Dveře do svatyně Uctívačů ginga odemkl Venda Vinš. Nemáme přímý důkaz, ale můžeme tomu věřit skoro na sto procent. Nikdo další kromě nás a Uctívačů ginga v té době u branky nebyl. Bod dvě a tři. Dosud nevíme, jestli dal Vinšovi někdo zprávu od nás z Druhé strany, že chceme jít do svatyně Uctívačů ginga. Zatím to vypadá, že jsme se u svatyně potkali s Vinšem ve stejnou chvíli úplně náhodou. Sám měl zřejmě v úmyslu sošku ukrást. Odemkl branku, všiml si, že někdo jde, a tak se schoval naproti v ulici. Odtud nás pozoroval, jak jdeme dovnitř. Pak přišli Uctívači, zamkli branku, a když potom uslyšel přes zeď křik, že jsme jim ukradli sošku, znovu odemkl vrátka a těmi jsme unikli z pasti. Pak se k nám připojil, jako že nám pomůže Uctívačům uniknout. Utéct nám sice pomohl, ale přitom nám nepozorovaně vyměnil sošku za kámen. A sošku použil na uzavření spojenecké smlouvy s Uctívači ginga. Bod čtyři. Losna předal funkci Velkého Vonta Vontské radě a ze Stínadel se koncem prázdnin odstěhoval. Proč se musel odstěhovat, zatím nevíme. Škoda, že se s námi nepřišel rozloučit a neřekl nám to. Bod pět. Nažka se stále stýká ve Stínadlech se skupinou Vontů, kteří si říkají Vikingové, ale před námi to tají. Měli bychom si s ním a také i s Vikingy promluvit. Bod šest. Fantom je pro nás zatím záhada, stejně jako pro policii. Při každém svém přepadení zanechal na místě kresbu hlavolamu ježka v kleci. Proč to dělá? Jakou roli v přepadeních hlavolam hraje? Bod sedm. Bentán s Podfukářem si mohli dovolit zřídit svoji dílnu v opuštěném domě na stínadelské straně Rozdělovací třídy, protože tajně vyráběli petardy pro obě strany. Jak pro Vonty, tak pro Druhostraníky. A ani jedna strana o jejich dvojaké hře neměla tušení. Bod devět a deset. O ‚slunečním kameni‘ nám řekl Nažka. Údajně je v držení Vikingů. V klubovně Strážní věže jsme viděli na zdi dokument, z kterého je zřejmé, že se kámen ztratil a po uzavření smlouvy mezi Vikingy a Strážní věží o spolupráci při jeho hledání, kámen Strážní věž ‚zázračně‘ našla. Vikingové se ve smlouvě zavázali, že za to budou ve volbách Strážní věž volit. Jednalo se zřejmě o stejně provedený podraz, jako se jim povedl, bohužel za našeho přispění, i Uctívačům ginga. Kámen jim ukradli a svedli to na kluky z jiné čtvrti. Po uzavření dohody ho ‚pomohli‘ Vikingům najít. Bod osm a jedenáct. Stejně chtěla Strážní věž postupovat i při krádeži ‚šťastné koule‘. Tentokrát si na to najalo Bratrstvo Kočičí pracky, které s nimi ochotně spolupracovalo. Jen našemu včasnému zásahu byla ‚šťastná koule‘ vrácena vontské partě, které patří. Kdyby se jim to ale podařilo, Strážní věž by při volbách podporovaly tři nejsilnější vontské skupiny a tím by volby zcela jistě vyhrála. Strážní věži je třeba za každou cenu smlouvy sebrat, aby je nemohla při volbě Velkého Vonta použít. Nesmíme dopustit, aby se lhář, podvodník a vyděrač Venda Vinš ze Strážní věže stal Velkým Vontem.“ Jarka skončil. „Smluv, uzavřených Strážní věží s Uctívači ginga a Vikingy, se musíme zmocnit. Slíbili jsme Uctívačům ginga, že to provedeme, když nám připraví cestu. Jenže teď máme zakázaná Stínadla.“ řekl Mirek. „Máte někdo návrh, jak bychom to mohli vyřešit?“ „Než jsem šel do klubovny, snažil jsem se našim vysvětlit, že by mě měli pustit, protože jsem to vlastně zavinil.“ řekl zkormouceně Jindra. „Naši o mně ale mají strach. A když jsem přiznal, že se ze Stínadel můžeme vrátit až někdy po půlnoci, tak o zrušení zákazu nechtěli ani slyšet.“ Červenáček přiznal, že se doma o zrušení zákazu ještě ani nezmínil, protože maminku nejvíc vylekalo jejich setkání v Křivé uličce s Fantomem. A nedala si vysvětlit, že to Fantom nemusel být. Jarka a Rychlonožka se rodiče ještě nepokusili přemluvit. „Je příliš brzy.“ řekl Jarka. „Chtělo by to ještě několik dní počkat.“ „Jenže čas nás tlačí. Uctívači se mohou ozvat každou chvíli.“ řekl Mirek. Nikoho žádný návrh na řešení situace nenapadl. Skleslí a bez nálady se rozešli domů. Cestou z klubovny se Jindrovi hlavou honily všelijaké nápady, jak přesvědčit rodiče, aby ho do Stínadel pustili. Jenže čím víc se blížil k domovu, tím víc tušil, že neuspěje. Příliš dobře své rodiče znal. Kolikrát už se musel Mirek za něho doprošovat.

94

Došel k domovu. Hned za dveřmi ho uvítal s vodítkem v hubě Kuliferda. „Kuliferdo, ty už na mě čekáš? Na tebe jsem úplně zapomněl.“ Z pokoje bylo slyšet několik veselých hlasů. Vyšla z něho maminka. „To je dobře, Jindříšku, že jdeš. Kuliferda se tě už nemohl dočkat.“ „Mami, neříkej mi Jindříšku. Víš, že to nemám rád.“ zamručel Jindra. Už nějakou dobu mu jeho zdrobnělina od maminky docela vadila. „Nejsem už malé dítě.“ „Máme návštěvu,“ pokračovala maminka, jako by jeho poznámku neslyšela. „Jsou u nás Sedlářovi. I s Toničkou. Mohl bys ji vzít s sebou, když jdeš venčit Kuliferdu.“ Ani nápad, pomyslel si Jindra a chopil se vodítka. Kuliferda si zřejmě myslel, že se s ním chce Jindra už v bytě přetahovat, a tak se vzepřel všemi čtyřmi, ale nebylo mu to nic platné. Vyvlekl Kuliferdu na chodbu a vyběhl s ním na ulici. Na chodníku ležel kámen. Jindra do něho vztekle kopl. Uvědomil si, že z přemlouvání rodičů dnes už nic nebude. Zvlášť, jestli se Sedlářovi dlouho zdrží. Kuliferda jako zběsilý vystartoval za kamenem v domnění, že mu Jindra hodil aport. Za chvíli mu ho složil k nohám a radostně vrtěl ocáskem. Oddanýma očima hleděl na Jindru, a kdyby se psi uměli smát, tak by se zcela jistě usmíval. Jindra se z ničeho nic rozchechtal na celé kolo. Pro tuto chvíli mu tím Kuliferda docela spravil náladu. Středa. Do včerejšího dne se pětiradě Uctívačů ginga podařilo zajistit všechno potřebné kolem Vendy Vinše a jeho Strážní věži. ‚Operace Strážní věž‘, jak nastávající akci zasvěcenci důvěrně nazývali, mohla být odstartována. Bylo stanoveno datum a informováno několik dalších důvěryhodných Uctívačů mimo pětiradu. Zbývalo teď už jenom tajně doručit pokyny Rychlým šípům. Byla už tma, když se Martin Marvan vrátil z posledního jednání pětirady domů. Máti připravovala v kuchyni večeři, otec se měl každou chvíli vrátit z práce a jeho sestra ležela na kanapi a četla si knížku. „Co to čteš?“ zajímal se Martin. Marcela nechtěla věřit svým uším. „Od kdy se zajímáš o to, co čtu?“ zeptala se. Pak ale odpověděla: „Babské čtení. Červenou knihovnu. To by tě nezajímalo.“ „Potřebuji s tebou něco probrat.“ Marcela se posadila a založila si stránku záložkou. Knížku odložila před sebe na stolek. „Tak povídej.“ „Potřebovali bychom zítra něco doručit Mirkovi Dušínovi, ale tak, aby nikdo neviděl, že mu něco předáváš.“ „Proč to nevyřídí Vydrava nebo Buřt?“ „Ti nemohou.“ „Proč by nemohli? Chodí s ním do stejné třídy.“ „Protože máme podezření, že jeden z nich donáší Strážní věži.“ „Vážně? Který?“ „To právě netušíme. Proto jsme se na pětiradě dohodli, že bys mu měla zprávu předat ty. My ostatní nemůžeme. Jednak nevíme, kde přesně bydlí a potom jsme si jistí, že nás Strážní věž poslední dobou všechny sleduje.“ Marcela se zatvářila nevěřícně. „To chystáte nějakou špionážní hru, nebo co?“ „Něco na ten způsob. Teď ti ještě nemohu nic vysvětlit, ale jestli to vyjde, tak ti to potom všechno řeknu.“ „Poslouchám.“ „Ráno půjdeš o něco dřív do školy a před vyučováním mu předáš u něho doma zalepenou obálku. Nikdo ze Strážní věže a ani Buřt s Vydravou, nebo někdo z mladších Vontů, nesmí vidět, že jdeš do domu, ve kterém bydlí Dušínovi. Jenom mu řekneš, že mu obálku posílají Uctívači ginga a hned můžeš z domu zmizet.“ Martin jí podával nepopsanou zalepenou obálku. „Nejdřív mi ale musíš slíbit, že obálku neotevřeš a nepřečteš si, co je v ní napsáno. A že se o obálce před nikým nezmíníš. Ani před holkami. A uděláš to tak, aby tě při předávání opravdu nikdo neviděl. Je to strašně důležité. Slibuješ?“ „Tak jo, slibuju.“ Čtvrtek ráno. Než Marcela vešla do domu, nenápadně se kolem sebe rozhlédla. Byla si jistá, že ji nikdo ze Stínadel až sem nesledoval. Zmizela v domě a pomalu vystoupala do patra a chystala se zazvonit. V okamžiku, když uviděla ve dveřích škvíru na vhazování dopisů, vytáhla z batůžku obálku a tužkou na ní krasopisně napsala: Mirek Dušín, do vlastních rukou. Pak zasunula obálku do škvíry a vzápětí už potichounku sestupovala po schodech. Při otevírání domovních dveří zaslechla, jak někde v patře klaply dveře. Úkol splnila a nikdo ji při tom neviděl.

95

Mirek vyšel z koupelny a všiml si, že u vstupních dveří do bytu leží na podlaze bílá obálka. Překvapeně ji zvedl a vzápětí otevřel dveře na schody. Na chodbě nikoho nespatřil a ani neslyšel žádné kroky. Tušil, že to bude zpráva od Uctívačů ginga a nemýlil se. Zpráva měla jen pár řádků a nebyla podepsaná. Mirek četl: Cesta je připravená. Vypukne to tuto sobotu. Nejpozději v sobotu ráno potvrď Habánovi, nikomu jinému, jestli u vás nenastaly nějaké potíže, které by vám znemožnily přijít do Stínadel. Snažte se však přijít za každou cenu! Protože taková příležitost, jakou budeme mít v sobotu, už nemusí nastat. Až potvrdíte, že jste připraveni, dáme vám zprávu, jak a kam máte přijít. A je to tady, pomyslel si Mirek. Máme jen dva dny na to, abychom přesvědčili rodiče, že by měli svůj zákaz zrušit. Jestli se nám to ale podaří, to je ve hvězdách.

47. KDO PŮJDE DO STÍNADEL? Čtvrtek odpoledne. Mirek se nemohl dočkat, až přijde tatínek z práce. Když konečně přišel, málem ho ani nenechal najíst. „Potřeboval bych si s tebou promluvit.“ spustil Mirek. Tatínek se začal smát. „Oznamuješ mi to, jako bych byl v nějakém průšvihu. A zatím jsi v průšvihu ty. Mohu se alespoň najíst? S plným žaludkem se mi bude lépe naslouchat.“ „Fakt jsem to tak neomaleně řekl? Omlouvám se.“ „Tak povídej.“ vyzval ho tatínek, když se najedl. „Já bych nejraději mezi čtyřma očima u mě v pokojíčku. Je to chlapská záležitost.“ Maminka byla hrozně zvědavá, cože je to za chlapskou záležitost a chtěla být u toho. Jenže tatínek byl proti. Budou u toho jenom oni dva. Potom, aby to Mirek neviděl, na maminku mrkl, jako že jí to později stejně řekne. Mirek se nesnažil nějakou fintou získat zrušení zákazu, ale po pravdě řekl, co se jim přihodilo v poslední době až do dnešního dne ve Stínadlech. Od vynesené sošky bůžka Axlana ze svatyně Uctívačů ginga, se kterou to všechno začalo, až po slib Uctívačům, že jim donesou podvodnou smlouvu ze Strážní věže. V tuto chvíli je to otázka cti, aby Rychlé šípy splnily, co rukou dáním slíbily. Tatínek pozorně poslouchal a přitom se v duchu vrátil do svých klukovských let, kdy on a jeho kamarádi vybojovali s Vonty nejednu bitvu za ‚čest‘ své party. Mirek skončil a pozoroval svého otce. Ten se usmál a řekl: „Čest Rychlých šípů nesmí být poskvrněna.“ „Takže rušíš zákaz?“ zeptal se Mirek dychtivě. „Pokud mi slíbíš, že budeš rozumně opatrný, tak ano.“ Zlatý tatínek, pomyslel si Mirek. „Slibuji. A mamince to vysvětlíš?“ „Vysvětlím.“ „Tak já to běžím oznámit ostatním.“ Pak proběhl bytem jako vítr. Tatínek po chvíli vyšel z pokojíku. Maminka na něho uhodila: „Že tys mu dovolil jít do těch Stínadel?“ řekla přísně. A tatínek měl celou další hodinu co vysvětlovat. Mirek doběhl do klubovny. „Dnes ráno jsme dostali od Uctívačů dopis. V sobotu to vypukne.“ oznámil jim. „No sláva! Už jsme se nemohli dočkat.“ zatvářili se kysele Jindra s Červenáčkem. „Kdo tam ale půjde, Mirku?“ „Můj otec zrušil zákaz.“ „Jak se ti to podařilo?“ „Vysvětlil jsem mu, jak to celé vzniklo a že jsme Uctívačům slíbili ještě před zákazem, že napravíme, co jsme pokazili. Že je tím ohrožena čest našeho klubu, pokud tam nepůjdeme. Zkuste to dnes doma rodičům také tak vysvětlit. Věřím, že uspějete jako já.“ Hochy tím moc nepovzbudil. Samozřejmě všichni slíbili, že se o to doma pokusí. „Dobrá.“ řekl na to Mirek. „Věřím, že tam nakonec půjdeme všichni. A jelikož nám na přípravu zbývá už jen dnešní a zítřejší odpoledne, ještě teď si domluvíme, co si s sebou budeme muset vzít. Do batohu si každý nabalí staré tmavé tepláky, tmavou teplákovou bundu, nejlépe s kapucí, tenisky, deku, kdybychom tam museli zůstat přes noc, baterku s čerstvými bateriemi, svoje osobní lanko a kápézetku. Dál budeme potřebovat ocelové páčidlo, majzlík a kladivo.“ „Nářadí zajistím já.“ slíbil Rychlonožka. „Vypůjčím si je v dílně.“ „Dobře. Máte ještě někdo nějaký užitečný nápad, co bychom si měli s sebou vzít?“ zeptal se Mirek. „Svačinu, rozhodně svačinu! Bůhví, jak tam budeme dlouho.“ navrhl žalostným hlasem Rychlonožka, až se všichni rozchechtali. „Nesmějte se. Já to myslím vážně.“ bránil se Rychlonožka. „Už tě vidím, jak si s sebou bereš celou šišku chleba a několik tvých oblíbených mazanců,“ rýpl si Červenáček. „Však počkej, ty se ke mně ještě rád připlazíš, až budeš mít hlad.“ řekl Rychlonožka nakvašeně. „Ti, kteří půjdou na věž, by měli mít na rukou silné pracovní rukavice. Ze střechy sousedního domu tam polezou po ocelovém laně od hromosvodu. Minule jsem si všiml, že z něho trčí prasklé ocelové drátky, o které by se mohli poranit.“ řekl Jarka. „Jedny staré máme doma. Přinesu je.“ „V dílně takové rukavice máme.“ přidal se Rychlonožka. „Řeknu mistrovi Šindelčíkovi, určitě nám jich pár půjčí.“ „Rukavice se budou hodit. Dobrý nápad. Co ještě bychom mohli potřebovat?“ zeptal se Mirek. Nikoho už nic nenapadlo.

96

„Dobře. Pokud vás ještě něco napadne až doma, tak to zítra přineste do klubovny. V šest se tady sejdeme a zkontrolujeme si výstroj. A také si určíme úkoly podle toho, komu doma zákaz zruší.“ Pátek. Ve škole se Mirek od Jindry dověděl, že se s ním rodiče o Stínadlech vůbec nechtěli bavit. Byl z toho zdrcený. O co víc si dával všechno za vinu, o to víc se toužil výpravy zúčastnit. Dokonce ze zoufalství nabízel, že nechá Tonču vždycky vyhrát, když budou jeho rodiče se Sedlářovými hrát karty, ale nebylo mu to nic platné. Pro Mirka to byla špatná zpráva. Do klubovny přišel Mirek až poslední. Z Červenáčkovy smutné tváře hned poznal, že zákaz Stínadel pro něho platí i nadále. Rychlonožka s Jarkou Metelkou se naopak usmívali a hlásili, že do toho jdou. „Když jsem doma vyslovil Stínadla, začala maminka plakat.“ vysvětloval Červenáček. „Je pořád strachy bez sebe, kvůli tomu Fantomovi. Nemohl bych ji teď nechat samotnou doma.“ „To je škoda, že nemůžete. Nedá se ale nic dělat. Zvládneme to tedy ve třech.“ řekl Mirek Jindrovi a Červenáčkovi. „A teď si provedeme kontrolu výstroje.“ Ukázalo se, že všichni přinesli všechno, na čem se včera domluvili. Jindra dokonce přinesl velkou lékařskou brašnu, ale bylo rozhodnuto, že ji nebudou brát, protože by jim cestou jen překážela. Rychlonožka vyprosil v dílně pět párů pracovních rukavic. Dvoje budou jako rezerva, prohlásil, když se ukázalo, že tam půjdou jenom tři. Donesl i požadované nářadí. Nakonec se pochlubil se starými okovanými vojenskými botami po dědečkovi. „Co s těmi škrpály chceš dělat?“ podivil se Mirek. „Jsou docela zachovalé, tak si je vezmu.“ prohlásil hrdě Rychlonožka. „Ty ses zbláznil!“ zasmál se Jarka. „Vždyť jejich klapotem na nás upozorníš celá Stínadla.“ „No a co – ať Vonti vidí, že se jich nebojíme.“ chechtal se Rychlonožka. „Škrpály samozřejmě necháš doma.“ rozkázal Mirek Rychlonožkovi. Ale ten se smál ještě víc. Mirkovi to konečně došlo. „To jsi mě dostal.“ řekl. „Všichni si tedy vezmeme nějakou lehkou obuv s gumovou podrážkou. Tenisky nebo trampky si zabalte do torny. Přezujeme se až na místě. V cizím domě a na střeše se musíme pohybovat naprosto nehlučně. To je snad jasné.“ dodal Mirek. „Teď jsem vás chtěl seznámit s plánem, jak obsadíme jednotlivé úseky cesty z domu přes střechu až do klubovny Strážní věže. Ale protože jdeme jen tři, budeme muset plán pozměnit až na místě.“ řekl Mirek. „Zítra ráno bych se měl dovědět podrobnosti našeho přesunu z Druhé strany až na základnu ve Stínadlech. Škola mi končí v jednu. Počkám na vás před školou, abych vás s přesunem seznámil.“ Jarka s Rychlonožkou prohlásili, že se tam oba nejpozději ve čtvrt na dvě dostaví. Sobota ráno. Ráno byla ještě docela tma, když se u Dušínů rozdrnčel zvonek. Mirkův tatínek zrovna snídal a Mirkova maminka mu chystala do práce svačinu. Mirek také už nespal a odbýval si ve svém pokojíčku pravidelné ranní cvičení. „Klidně seď, Mirku,“ řekla paní Dušínová manželovi, „půjdu otevřít.“ Na chodbě stál chlap jako hora, který vyplňoval skoro celý rám dveří. „Dobrý den. Jsem Mirkův spolužák, paní Dušínová. Potřeboval bych s ním mluvit. Doufám, že je ještě doma. Můžete mi ho, prosím, zavolat?“ Habán se snažil mluvit co nejzdvořileji. „Mirečku, máš tady spolužáka!“ A protože se obě mužské části Dušínovské rodiny jmenovali stejně, objevili se v předsíni oba. „To je moje návštěva, tati,“ řekl Mirek, když uviděl Habána. „Vždyť jsem si říkal, kde by se tady vzal někdo z mých spolužáků.“ smál se Dušín senior a opět zmizel v kuchyni. Mirek si s potěšením všiml, že má Habán na své bundě vedle žlutého špendlíku zapíchnutý i skleněný žlutý kvítek vydaný redakcí Vpředu. Zavedl ho do pokojíčku a usadil ke stolu. „Kdo nebo co tě tak brzo ráno vyhnalo z domova, že to nepočkalo až na školu.“ zeptal se. „Buřt. Nalepil se na mě jako pijavice. Tento týden ho mám pořád za zády a nemohu se ho zbavit. Nechci mu to vysloveně zakázat, aby se náhodou nedovtípil, že už o něm víme, že donáší Strážní věži. Ten otisk klíče od naší svatyně jim přihrál on.“ „Nebude ti vadit, když se teď nasnídám?“ zeptal se Mirek. „Klidně se nacpi. Mně to nevadí. Já už to mám za sebou.“ chechtal se Habán.

97

Mirek si přinesl z kuchyně čaj s rohlíkem. „Nechceš také čaj?“ „Díky, vždyť jsem ti říkal, že už jsem snídal.“ „Tak povídej.“ vyzval Mirek s plnou pusou Habána. „Podle našich informací má být v sobotu odpoledne a večer klubovna Strážní věže prázdná. Venda Vinš je skoro s celou svou partou ve velkých přípravách na nedělní bitvu v Černém údolí s vaší Druhou stranou. Budou u Modré hvězdy, která je samozvaným velitelem stínadelských bojovníků.“ „V kolik hodin to má propuknout?“ „Co, ta bitva nebo naše akce?“ „Ta bitka v Černém údolí.“ „V neděli odpoledne ve dvě hodiny. Vontská rada se jim to stále snaží rozmluvit, ale je to marné. Jsou do toho, kromě Modré hvězdy a Strážní věže, namočeni tradičně ještě kluci z Rváčova, Moskyti s Mažňákem, toho znáš a nejméně osm dalších part.“ „To jsou ale šílenci,“ řekl na to Mirek. Habán pokračoval: „A teď k naší akci. Podařilo se nám zajistit v domě vedle Strážní věže konspirační byt. Měli jsme štěstí. Byt patří strýci našeho člena pětirady Venceslava Koryse. Jmenuje se stejně jako jeho strýc. Byt je v prvním patře domu číslo 2 ve Svážné ulici. Strýc Korys byl také kdysi členem Uctívačů ginga a když jsme mu řekli, o co jde, hned souhlasil. V sobotu večer nebude doma a dovolil nám, abychom byt použili jako svoji základnu. To zíráš, co?“ „Zírám.“ „Dovede vás tam dnes odpoledne někdo z našich, kdo vás zná a vy znáte jeho. Počkáte na něho v pět hodin v opuštěném baráku u Malého tunelu. Je to hned za Rozdělovací třídou.“ „Vím, kde to je.“ řekl Mirek. „Co dál?“ „To je všechno. Zbytek si řekneme v sobotu na základně. Ve škole se pořád budeme tvářit, jako že spolu nemluvíme. S nikým, o kom víš, že je ze Stínadel, se nesnažte ani ty ani Jindra Hojer ve škole mluvit. A s Buřtem už vůbec ne. Kdyby se odpoledne na poslední chvíli něco zvrtlo, bude vás o tom informovat spojka v těch pět hodin. To je všechno. Teď se mrkni oknem na ulici, jestli tam na mě čirou náhodou Buřt nečíhá.“ Mirkovi se jeho opatrnost zdála být přehnaná, ale přesto mu vyhověl. Přistoupil k oknu a přes záclonu zkontroloval ulici, ale nikde neviděl nikoho známého. Natož Buřta. Pak ho vyprovodil ze dveří. * Po škole Mirek seznámil s instrukcemi Jarku a Rychlonožku. „Sejdeme se před pátou hodinou v opuštěném domě v ulici Malý tunel. Každý tam přijďte sám. A pořádně se kolem sebe rozhlédněte, než projdete průchodem z Rozdělovací třídy do prvního dvora. Kdybyste zjistili, že vás někdo sleduje, musíte se mu za každou cenu ztratit. V žádném případě ho nesmíte přivést na místo srazu.“ Jindra, který se také zúčastnil poslední instruktáže, byl příšerně rozladěný, že s nimi nemůže do Stínadel. Tak jim alespoň popřál, aby výprava dobře dopadla.

48. BYT VE SVÁŽNÉ ULICI Sobota podvečer. Blížila se pátá hodina. Obloha byla zatažená, ale na tuto dobu bylo poměrně teplo. Jarka obsadil v prvním patře opuštěného domu v ulici Malý tunel stanoviště s výhledem přes dvory na dům s klubovnou Pomněnek. Rychlonožka se usídlil v patře na opačné straně budovy s výhledem do ulice na Malý tunel, odkud očekávali příchod Vonta ze Stínadel, který je měl dovést do konspiračního bytu vedle domu se Strážní věží. Mirek zůstal v přízemí u toren. Stmívalo se. Těsně před pátou hodinou Jarka zaznamenal, jak kdosi vyšel z domu s klubovnou Pomněnek. Zastavil se na dvoře u dveří a s někým, koho nebylo vidět, ještě hovořil. Po chvíli se postava na dvoře s tím ve dveřích rozloučila, ale místo aby zamířila do průjezdu na Rozdělovací třídu, obrátila se směrem do dvorů vedoucích k budově s průchodem k Malému tunelu. Na cestu si svítila baterkou. Jarka zapískl na poplach klubovní signál. „Co se děje?“ ozval se zdola Mirek. „Přes dvory sem někdo jde. Nevím, kdo to je.“ hlásil Jarka. Rychlonožka seběhl k Mirkovi a po chvíli se tu objevil i Jarka. Mezitím postava překonala polorozpadlou zídku mezi posledními dvěma dvory a rázně zamířila do průchodu v opuštěném domu. Na okraji se zastavila a polohlasně zavolala: „Haló, Rychlé šípy? Jste tu někde?“ Mirek vystrčil hlavu z úkrytu a také polohlasně zavolal: „Tady jsme!“ Postava k nim došla. Byl to jeden z Vontů z pětirady Uctívačů, kterého ještě neznali jménem. Jako by to Vont tušil, řekl: „Říkejte mi Pepan.“ Podali si ruce jako staří přátelé. „A kde máte ostatní?“ podivil se Pepan, když nikde neviděl Jindru a Červenáčka. „Nastaly u nás potíže. Ale zvládneme to i ve třech,“ řekl Mirek. Hodil si svoji tornu s výstrojí na záda a ostatní také. Rychlonožkovi trčelo z torny nad hlavou železné páčidlo jako anténa. *

98

Na Svážnou ulici, která vedla od domu s věží kamsi dolů do Hadího dolu, došli už za úplné tmy. Cestou se Rychlé šípy od Pepana dověděly, že kluci ze Strážní věže v posledních dnech stále sledovali členy pětirady, jako by tušili, že Uctívači ginga proti nim něco chystají. K jejich doprovodu do tajného bytu byl vybrán Pepan, protože jeho babička bydlela u Rozdělovací třídy. Proto bylo místo srazu zvoleno u Malého tunelu. K babičce přišel hned po obědě a počkal u ní až do pěti hodin, na které bylo setkání domluveno. Dům číslo dvě s plochou střechou měl tři patra. Hoši zůstali stát v úzké uličce naproti domu a Pepan zkontroloval, jestli se na ulici nepohybují kluci ze Strážní věže. Ulice byla jako vymetená. Přeběhli na druhou stranu a zmizeli v domě. V prvním patře Pepan krátce zazvonil. Na štítku zvonku bylo napsáno jméno jeho obyvatele: Venceslav Korys. Otevřel jim Slávek Korys a vtáhl je rychle do předsíně. Vzadu v předsíni stál u zdi vysoký muž, u ucha si přidržoval telefonní sluchátko a komusi pozorně naslouchal. Když spatřil zdravící Rychlé šípy, odpověděl jim na pozdrav kývnutím hlavy, a dál se věnoval telefonování. Hoši složili své torny v předsíni na podlahu a přesunuli se do kuchyně. V kuchyni už byli další členové pětirady Harlan a Habán. Martin Marvan mezi nimi nebyl. Harlan podal na uvítanou všem ruku. Jarka si všiml, že jediné kuchyňské okno bylo pečlivě zatemněno. Uctívači ginga se až přehnaně úzkostlivě snažili, aby vše zůstalo utajeno. Habán řekl: „Tohle je Slávek Korys. Byt patří jeho strýci, za chvíli jde někam pryč a vrátí se až pozdě v noci. Tady bude naše základna. Odtud zahájíme Operaci Strážní věž, jak tomu říkáme a po jejím skončení se sem zase stáhneme. Kdyby se něco stalo, můžeme tu zůstat třeba až do rána. A s Pepanem Hnátem, který vás sem přivedl, jste se už určitě seznámili.“ Při vyslovení svého jména se Pepan trochu zašklebil. Schválně se Rychlým šípům v domě u Malého tunelu nepředstavil svým celým jménem a teď to tady Habán řekl na plné pecky. Podíval se po očku na Rychlé šípy, jestli se někdo z nich nesměje, ale všichni tři zachovali kamenné tváře, jako by jeho jméno ani neslyšeli. „Měli jste cestou nějaké potíže?“ zeptal se Harlan Pepana. „Žádné. Nikdo si nás nevšímal. Ani ve Svážné jsme nenarazili na žádné Strážáky.“ „Zato tady kolem pořád kroužily jejich hlídky. Měli jsme co dělat, abychom se sem nepozorovaně vplížili.“ Pak se Harlan zeptal Mirka: „Jste jenom tři?“ „Červenáček s Jindrou nemohli. Ale my tři to zvládneme. Kdy začneme?“ „Celé vedení Strážní věže je v tuto chvíli mimo svoji klubovnu ve Rváčově, kde se dojednává strategie na zítřejší boj v Černém údolí. Klubovna je zamčená a klíče má Venda Vinš. Zjistili jsme, že druhý klíč je uložen ve vrátnici firmy, která náleží Vinšovu otci. Jak jsme se dověděli, tento klíč se nevydává běžným členům Strážní věže a použit by byl jenom v případě, kdyby v domě vypukl požár, nebo na výslovný příkaz starého Vinše.“ Po chvíli Harlan pokračoval: „Ve Rváčově jsou i naše spojky, které předstírají účast na zítřejším boji, ale přitom mají za úkol hlídat Vendu Vinše a podat nám sem okamžitě zprávu, kdyby tam odtud někdo nečekaně odešel. A teď čekáme každou chvíli telefonickou zprávu, že to můžeme spustit. Výlez na střechu jsme si prohlédli. Dá se jím nahoru bezpečně dostat. K věži jsme ale nešli, aby nás někdo na střeše neviděl. A teď nás seznamte s plánem, jak to chcete provést.“ Slova se ujal Mirek: „Plán je jednoduchý. Všichni se převlečeme do tmavých tepláků a bund. Jsme vyzbrojeni baterkami a nářadím na vypáčení poklopu. Předpokládáme, že tady Slávek nám ukáže cestu až k okénku, kterým se dostaneme na střechu. Pak by měl zůstat na schodech před dveřmi na půdu, aby je někdo z nájemníků nezamkl a neodřízl nám tím ústupovou cestu. Na střeše zůstane Rychlonožka a já s Jarkou pronikneme do klubovny. Sebereme smlouvy a vrátíme se sem do bytu. To je vše.“ „Vypadá to opravdu jednoduše. Držme si palce, aby to i jednoduše proběhlo.“ Mirek s Jarkou si všimli, že na zdi vedle kredence visí karton s nalepenými fotografie pěti chlapců ve věku kolem patnácti let. Kolem fotek byly porůznu nakresleny vějířové listy ginga a nad fotografiemi bylo tiskacím písmem napsáno: Komando Uctívačů ginga. Pod postavičkami byla vybledlým inkoustem napsána jména pěti Vontů. Slávkův strýc v předsíni dotelefonoval a vešel do kuchyně zrovna v okamžiku, když si Rychlé šípy fotky prohlížely. „Díváte se na naše slavné Komando? Tablo bude staré pomalu deset let. Udělali jsme si ho na paměť jedné události. Tehdy se, jako několikrát předtím, opět ztratil hlavolam ježek v kleci. Nikdo ve Stínadlech o něm nic nevěděl, až jsme zjistili, že ho u sebe má jeden kluk na Druhé straně. Vyzvali jsme ho, aby ho vrátil do Stínadel. Když ho vydat nechtěl, tak jsme si ho podali. Jestli hlavolam měl, to jsme se nedověděli, protože se ježek v kleci ve Stínadlech znovu objevil u Velkého Vonta. Ten kluk se jmenoval Marynčák, nebo tak nějak.“ Podíval se na hodinky. „Ale já už budu muset jít. Jestli budete mít ještě čas, tak vám Slávek může ukázat moje deníky z tehdejší doby. Všechno je to v nich napsané.“ Oblekl si sako a přes rameno si přehodil jasně žlutou brašnu ze surové kůže. Pak se obrátil na svého synovce. „Vrátím se asi až po půlnoci. Pokud tu ještě budete, Slávku, nenechávej klíč ve dveřích, ať se dostanu dovnitř, kdybyste už spali.“ Slávek doprovodil svého strýce ke dveřím, zatímco Rychlé šípy si s přítomnými členy pětirady prohlížely tablo. Ujednoho Vonta bylo napsané jméno Helmuta Kirchnera. Jarka na jméno upozornil očima Mirka, a ten kývl hlavou, že si jména také všiml. Vpředsíni začal vyzvánět telefon. Slávek ho zvedl a za chvíli celý rozrušený vběhl do kuchyně. „Právě volal Martin Marvan, že můžeme začít. Vedení Strážní věže je ve Rváčově a naši je pečlivě hlídají. Na deníky se podíváme, až se vrátíte, jestli na to bude čas.“ Rychlé šípy na nic nečekaly. Rychle se převlékly do tmavých tepláků a připravily si nářadí.

99

„Šaty si naskládejme do svých toren,“ radil Mirek, „kdybychom odtud museli rychle zmizet, tak jen popadneme torny a nebudeme se zdržovat převlékáním.“ Harlan je při převlékání pozoroval a při tom je ještě informoval: „Ty dokumenty visí na zdi vedle okna. Přineste je všechny. Kdybyste vzali jen ten náš, tak by Vinše trklo, že jsme v tom měli prsty my. Věřím, že to vyjde, ale kdyby se přece jenom něco podělalo, tak se neznáme! To zdůrazňuji. Strážní věž se nesmí dovědět, kdo vás k nim poslal. To bysme tady ve Stínadlech byli úplně odepsaní. Takže z naší strany v tom případě žádnou pomoc nemůžete očekávat.“ „To víme. Můžeš se spolehnout, že se o vás nikdo nic nedoví. I kdyby nás mučili. Máš mé slovo.“ řekl Mirek. Pak pohledem zkontroloval, jestli jsou ostatní připraveni. „Můžeme vyrazit.“ řekl.

49. OPERACE ‚STRÁŽNÍ VĚŽ‘ Sobota večer. Za čtvrt hodiny po telefonátu otevřel Slávek Korys opatrně dveře na chodbu a zaposlouchal se do tmy. Dole v chodbě se na schodech ozvaly kroky. Někdo po nich stoupal vzhůru. Slávek rychle zavřel a přiložil oko ke špehýrce. Kolem prošel o patro výš nějaký muž. Světlo na chodbě bylo ale tak slabé, že mu nebylo vidět do tváře. Pak hoši uslyšeli zvonek. Někdo vyšel na chodbu a potom si s mužem dlouho povídal. Čekání se nekonečně vleklo. Slávek Korys utrousil: „Zrovna teď jsme něco takového potřebovali.“ Konečně nahoře klaply dveře a neznámý se znovu mihl kolem špehýrky směrem do přízemí. Pak nastalo ticho. Slávek vyšel na chodbu. Pokynul Rychlým šípům, ať ho následují a rychle a tiše stoupal po tmavých schodech vzhůru. Došli k železným dveřím v nejhořejším patře, aniž by někoho potkali. Slávek odemkl a všichni vešli na půdu. Ovanul je chladný vzduch. Rozsvítili baterky. Půdní prostor byl rozlehlý a nízký. Od podlahy k hřebeni střechy jen něco přes dva metry. U obvodových zdí byla výška asi metr a půl. Vzhledem k malé výšce se tu nedalo nic skladovat. Půda byla prázdná, jen v prostřední části pod hřebenem střechy, až skoro na opačné straně, bylo nataženo několik šňůr na sušení prádla. Teď tu ale žádné nebylo. „Támhle je ten průlez na střechu.“ posvítil Slávek baterkou do tmy. Ve světelném paprsku spatřili žebřík opřený o trámek nahoře u střešního okna. Zamířili k němu. Mirek na nic nečekal, přetáhl si kapuci přes hlavu a začal stoupat po žebříku vzhůru. Okénko vyklopil na střechu a opatrně vystrčil hlavu ven. Ovanul ho citelný chlad. Proti odpoledni se dost ochladilo. Rozhlédl se po plechové střeše, která byla ozářena měsícem v úplňku. Je tu vidět jako v poledne, pomyslel si Mirek. Za věží vpravo od Mirka se mihl nad střechami kužel reflektoru drkotajícího se auta na stínadelské ‚autostrádě‘ a po chvíli pohasl. Mirek pozoroval s napětím věž, zdali na ní někoho neuvidí, ale nikdo tam nebyl. Když hluk auta z ulice utichl, z dálky k němu dolehlo zvláštní vysoké klinkání zvonu. Okamžitě ho poznal. Byl to Umrlčí prst z kapličky stojící u stínadelského hřbitova. Zvon obyvatelům ohlašoval, že někdo ve Stínadlech právě zemřel. Zachvěl se. Netušil, jestli chladem, nebo tím zvukem zvonu. Vysoukal se na střechu a hned zamířil ke Strážní věži, která se tyčila na prst vlevo od kulatého měsíce. Jarka s Rychlonožkou vylezli za Mirkem. Když Rychlonožka zmizel na střeše, Slávek se vrátil na schodiště, potichu za sebou přivřel plechové dveře, posadil se na nejvyšší schod a opřel se o ně. Po několika opatrných krocích zaslechl Rychlonožka klinkání Umrlčího prstu. Rychle dostihl Jarku a zatahal ho za ruku. „Jarko, slyšíš to? Umrlčí prst. To je špatné znamení!“ Oba se zahleděli do tmy směrem, odkud se neslo vyzvánění zvonu. Za okrajem střechy po jejich levé ruce byl tmavý, jen plynovými lampami osvětný, Hadího dol. „Jaképak špatné znamení. Někdo ve Stínadlech zemřel. Pojďme za Mirkem. Už je u štítové zdi.“ pobídl ho Jarka. Pak už na nic nečekali a rychle dostihli Mirka, který mezitím vyšplhal na nízkou štítovou zeď oddělující plochou střechu domu číslo dvě od domu s věží. Za chvíli všichni tři po ocelovém laně hromosvodu překonali mezeru mezi stěnou a jedním ze čtyř podpěrných sloupů věže. „S těmi rukavice jsi měl dobrý nápad, Jarko.“ ocenil Mirek Jarkův nápad vzít si s sebou silné pracovní rukavice. Pak svižně sestoupili po dřevěné konstrukci věže dolů k její základně. Zděná stěna obklopující věž byla asi tři metry vysoká. V rohu uviděli plechové dveře, které asi vedly na schodiště nebo na půdu. Mirek stiskl kliku, ale byly zamčené. Všichni tři zůstali chvíli tiše stát nad dřevěným poklopem v podlaze, pod kterým se skrývalo točité železné schodiště vedoucí o patro níž do klubovny Strážní věže. Přes střechu domu k nim pouze jedenkrát pronikl slabý zvuk projíždějícího auta. Jarka poklekl k dřevěnému poklopu a přiložil k němu ucho. „Nic neslyším.“ řekl po chvíli. „Doufejme, že Uctívači mají správné informace a v klubovně opravdu nikdo není. V opačném případě bychom měli problém.“ Rychlonožka mu podal z mošny dlouhé páčidlo. „Tady na této straně je zástrčka zajišťující poklop z vnitřku.“ posvítil Mirek baterkou na bližší spáru mezi poklopem a dřevěným rámem, ve kterém byl upevněn.

100

Jarka zapáčil v místě, kde se vespod přibližně nacházela zástrčka, ale spára byla příliš úzká, než aby se do ní dostal. Celou vahou svého těla zatlačil na páčidlo, ale byl to marný pokus. „Budeme do toho muset praštit kladivem.“ řekl zadýchaně Rychlonožka vytáhl z mošny kladivo a podal ho Mirkovi. Mirek schoval baterku do kapsy, aby si uvolnil ruce. „Doufám, že nevzbouříme celý barák,“ strachoval se Mirek a zkusmo udeřil kladivem do páčidla. Ozvala se rána, která v obezděném prostoru zazněla, jako by tu něco vybouchlo, a docela je vyděsila. „Ani se to nehnulo.“ řekl Jarka. „Prašti do toho pořádně!“ Mirek se napřáhl a udeřil. Páčidlo vyštíplo z rámu velkou třísku a zajelo pár centimetrů do spáry. „Dobře. Ještě jednu takovou.“ zašeptal Jarka. Po druhé ráně měli pocit, že se probourali přes strop. Páčidlo zajelo do spáry jako po másle a rám kolem páčidla praskl. Všichni tři strnuli a zaposlouchali se, jestli rány nevzbudily někde něčí pozornost. Jarka znovu přiložil ucho k poklopu a dlouze poslouchal. Ani tentokrát nic neslyšel. Pak se s Mirkem společně opřeli do páčidla a za praskotu dřeva, které jim pronikalo až do morku kostí, zástrčka povolila a poklop byl otevřen. Otvorem na ně dýchl těžký teplý vzduch ze schodiště. Rychlonožka schoval nářadí do mošny a podal ji Jarkovi. „Jdu první,“ řekl Mirek odhodlaně a posvítil si do šachty. Potom si sedl na její okraj, vzepřel se na rukou a spustil nohy dovnitř, až pod sebou ucítil ocelovou skobu ukotvenou ve zdi. Za chvíli zmizel v šachtě a Jarka se spustil za ním. Rychlonožka zůstal nahoře. Pod schody se krátce zastavili a zhasli baterky. V klubovně byla tma a ticho. Zahnuli vlevo do chodbičky a prošli do velké klubovní místnosti. Obešli stůl a zastavili se u dveří, kterými je sem minule Vontové přivedli. I za nimi panovalo ticho. „Vypadá to, že problém nemáme,“ zašeptal Mirek. „Jenom abys to nezakřikl,“ řekl Jarka. „Od kdy jsi pověrčivý?“ podivil se Mirek. „Člověk nikdy neví…“ Jarkovi se zadrhl hlas. Mirek rychle popošel od dveří až k protilehlé stěně s oknem. Z venku sem pronikalo jen slabé světlo. Vedle okna vpravo visely dokumenty, pro které sem přišli. Oba zhasli baterky, aby náhodou někdo z ulice neuviděl v okně světlo. Rámečky byly vyrobeny ze skla a lepenky a po obvodu byly oblepeny lepicí páskou. Texty smluv byly vloženy mezi sklem a lepenkou. Nahoře byl přilepený krátký provázek, na kterém byl rámeček zavěšený. Sundali je ze zdi. „Podej mi kladivo.“ natáhl Mirek ruku k Jarkovi. „Ty to chceš…“ podivil se Jarka, ale sáhl do mošny pro kladivo. „Při útěku by nám mohlo sklo vadit.“ Jarka mu podal kladivo. Mirek rozbil jediným úderem rámeček s dohodou, uzavřenou kdysi s Otakarem Losnou. Sklo se rozsypalo na několik kousků. Mirek podal dohodu Jarkovi. „Roztrhej ji na kousíčky a schovej do kapsy. Ústřižky vyhodíme, až budeme venku na střeše.“ Zatímco Jarka trhal papír na malinkaté kousky, rozbil Mirek druhý rámeček se smlouvou uzavřenou mezi Strážní věží a Vikingy. Rychle ji složil a zastrčil do kapsičky svých trenýrek. Smlouvu Uctívačů ginga z třetího rozbitého rámečku podal Jarkovi. „Dej ji do mošny. Pro tu jsme sem hlavně šli. Tu od Vigingů jim nedáme. Doufám, že u mě nebudou dělat osobní prohlídku.“ vysvětlil Mirek na Jarkův udivený pohled. „Ty si myslíš, že by je mohlo napadnout čachrovat nějak s těmi smlouvami, jak to má v úmyslu Vinš?“ „To nevím, ale proč nám Harlan tak důrazně připomínal, abychom přinesli všechny tři papíry a ne jenom ten jejich. Mohl by mít podobný nápad jako Vinš. Jsme přece ve Stínadlech a ještě k tomu před volbami.“ „A jak to zaonačíme, že jim neseme jenom jednu smlouvu?“ „Ještě nevím. Nějak se z toho budeme muset vykroutit. Uvidíme podle situace, která dole nastane. A teď pryč odtud.“ Kdesi za dveřmi, hluboko v domě se ozval hluk, který každou vteřinou sílil. Zůstali stát u dveří a chvíli naslouchali. „Jako by se po schodech hnalo stádo slonů,“ řekl Jarka. „Také, že se žene!“ potvrdil Mirek poplašeně. „Něco se muselo přihodit. Třeba někdo zahlédl v okně světlo z našich baterek. Musíme rychle odtud!“ V panice se rozběhli k železným schodům vedoucím na střechu. Mirek Jarku doslova katapultoval ze šachty ven pod věž. „Co se děje?“ lekal se Rychlonožka. „Proč ten spěch?“ „Vontové ze Strážní věže se asi vrací.“ vychrlil ze sebe Jarka. „Za chvíli přijdou na to, že jim někdo řádil v klubovně a vyfoukl jim ty tři smlouvy.“ Oba chytili Mirka za ruce a vytáhli ho ze šachty. Jarka překlopil poklop a Rychlonožka se na něj snažil překulit těžkou betonovou kostku. „Kdes to sebral?“ zeptal se Mirek překvapeně. „Leželo to tady v koutě. Nevím, jaký to tady mohlo mít účel, ale teď nám to poslouží. Budete mi ale muset trochu pomoc.“

101

Když se jim společnými silami podařilo zatížit poklop, ozval se nad nimi hlas: „Jestli to už máte nebo ne, nechejte všechno tak jak je a mazejte odtud!“ Polekaně zvedli hlavy. Nahoře na zdi spatřili Slávka. „Fuj, tys nás vylekal.“ ulevil si Jarka. „Kluci ze Strážní věže se vrací do klubovny. Budou tady každým okamžikem.“ Proto ten hluk v domě, uvědomili si Jarka i Mirek. Dál na nic nečekali a chvatně šplhali po žebříku nahoru na věž. Přelezli dřevěné zábradlí na věži a po ocelovém laně hromosvodu se spustili na zeď o pár metrů níže. Ze zdi seskákali na plochou střechu a rychle se rozběhli ke střešnímu okénku, ve kterém už dávno zmizel Slávek. Mirek seskakoval na střechu poslední a přitom ještě zaslechl, jak někdo dole začal bušit do poklopu pod věží, ve snaze ho nadzvednout. „Nezapomeň vyhodit tu roztrhanou smlouvu,“ upozornil Mirek Jarku. „Ještě, že jsi mi to připomněl,“ řekl Jarka. Sáhl do mošny a obloukem vyhodil do vzduchu hrst útržků. Vítr je okamžitě smetl přes okraj střechy a rozfoukal do všech koutů Hadího dolu. Pokud nějaký útržek zůstal v mošně, nebyl čas ho hledat. Stejně by z něho už nikdo nic nevyčetl. Jako správný kapitán, který opouští potápějící se loď, prolezl Mirek okénkem na půdu jako poslední. Než za sebou přiklopil okno a zajistil ho háčkem, ještě se podíval na věž, jestli se tam už Vontové nedostali. Vypadalo to, že ne. Nikoho na věži neviděl. Slávek je čekal u žebříku na půdě. „Něco se zvrtlo. Naši zvědové nám telefonovali, že se Strážní věž vrací do klubovny. Musíte okamžitě zmizet. A ty smlouvy máte?“ Postupně vyběhli na schodiště a hned pokračovali dolů do prvního patra. Slávek potom za nimi chvatně zamkl půdu. Dole na chodbě je už netrpělivě čekali Harlan s Habánem. „Podařilo se, nebo už na to nebyl čas?“ zeptal se Harlan s napětím v hlase. Jarka mu předal jejich úpis a Harlan ho začal ještě na chodbě studovat. „Jsou nám ale v patách!“ řekl Rychlonožka. Vběhli do bytu, chopili se toren a chvatně je na sebe nasoukali. Ještě, že měl Mirek před odchodem na střechu geniální nápad, složit si všechny svoje věci do toren. Z kuchyně vyšli do předsíně Pepan Hnát a Martin Marvan. Rychlonožka s Jarkou už byli na chodbě a běželi dolů. Mirek za nimi. „A kde je ta druhá dohoda? Tu se vám už nepodařilo vzít?“ zavolal za nimi Harlan. Mirek jen mávl rukou, jako že na to už nebyl čas a pádil dolů. Moc dobře věděl, že je Uctívači v této situaci nebudou pronásledovat. Nemýlil se. Ti už jen tiše za Rychlými šípy zavřeli dveře Korysova bytu.

50. FANTOM UDEŘIL PO PÁTÉ Sobota v noci. Rychlé šípy vyšly před dům. Měly štěstí. Domovní dveře nebyly zamčeny. Jinak by se ocitly v pasti. Ulice vlevo se svažovala do Hadího dolu a vpravo se zvedala do tmy směrem ke stínadelské ‚autostrádě‘. Určitě do ní i ústila. Nikde nebylo ani živáčka, ale to se mohlo každou vteřinou změnit. Chvíli se rozhodovali, jestli se mají dát dolů, kde tušili koryto Černé vody, nebo nahoru. Mirek rozhodl pro úzkou uličku naproti domu číslo dvě, kterou je sem přivedl před víc jak dvěma hodinami Slávek Korys. Než se v ní stačili schovat, na střeše Strážní věže zablikalo světlo. „Myslíš, že se jim podařilo odvalit ten betonový kvádr z poklopu?“ zeptal se Rychlonožka. „Pochybuji. Spíš se jim podařilo dostat pod věž těmi plechovými dveřmi ve štítové zdi.“ mínil Mirek. Někdo z věže rychle vysílal signály do Hadího dolu. Nebylo pochyb, že vedení svým členům signalizuje příkaz k obsazení ulic a k odříznutí ústupové cesty prchajícím zlodějům. Ulička se několikrát stočila vlevo i vpravo a stále mírně stoupala. „Já to tady nepoznávám,“ zašeptal pojednou Rychlonožka. „Šli jsme tudy dnes vůbec?“ „Určitě šli.“ mínil Jarka, ale hlas ho prozradil, že si moc jistý není. „Já to tady ale stejně nepoznávám.“ začal zase Rychlonožka. „A když jsme byli na střeše, tak jsem slyšel vyzvánět Umrlčí prst. Ten vždycky ohlašoval nějaké neštěstí a přinášel smůlu.“ „Přestaň, Rychlonožko, zase sýčkovat!“ napomenul ho Mirek. „Zatím to jde docela dobře, ne?“ Rychlonožka ztichl. Několik dalších minut šli v naprosté tichosti. Když dorazili k další spoře osvětlené křižovatce ve tvaru T, uslyšeli za sebou spěšné kroky. „Haló!“ zavolal na ně nějaký hlas. „Počkejte na mě! Věž signalizuje, že máme obsadit Zadní plácek. Také tam běžíte?“ „Jejkote, mankote! Vontové! Rychle pryč!“ zděsil se Rychlonožka a rozběhl se bezhlavě do další uličky. Mirkovi a Jarkovi nezbylo, než běžet za ním. Vont za nimi se rychle zorientoval v situaci. „Poplach!“ zakřičel z plných plic. „Špioni! Zloději! Poplach!“ Křičel tak hlasitě, že ho museli slyšet snad všichni obyvatelé Hadího dolu. S tornami na zádech se špatně utíkalo. Hlavně Rychlonožkovi, kterému při každém kroku narážela do boku mošna s těžkým kladivem.

102

„Jestli nás chytí a najdou u nás naše ná řadí, tak se z toho nevykroutíme!“ d ěsil se Rychlonožka. „Neměl bych to n ěkde tady zahodit?“ „Zatím vydrž. Nem ůžeme se zastavit a pracn ě dolovat pá čidlo z torny. Nejd řív se musíme n ěkde schovat a teprve pak se rychle zbavit usv ědčujícího ná řadí. Co ale řekneš v pondělí v dílně, když p ůjčené nářadí nebudeš moci vrátit?“ „To nevím, asi se na nové budeme muset složit. Tak dobře, ještě je chvíli ponesu.“ Po vyhlášení poplachu Rychlé šípy pronásledovala už celá tlupa Vontů. A další se k nim z okolních domů pořád přidávali. A protože pronásledovatelé běželi jen nalehko, vzdálenost mezi Vonty a Rychlými šípy se stále zkracovala. Smečka Vontů dělala při pronásledování takový hluk, že bylo jen otázkou krátkého času, kdy uprchlíkům přehradí cestu někdo z dalších Vontů. Na nejbližší křižovatce zahnul Mirek do úzké uličky. Několik desítek metrů od nich se v ulici pohybovaly postavy, které byly z dálky osvětleny dvěma reflektory. Rychlé šípy zvolnily běh a než stačily rozpoznat, co se děje, vykročila jedna z postav směrem k nim a zavolala na ně: „Stát! Dál nesmíte. Musíte se vrátit, tudy neprojdete.“ „Dlouhý v přílbě!“ řekl Jarka, když poznal, že proti nim vyrazil uniformovaný strážník. Všichni tři zvolnili a pokračovali až k němu. Tlupa Vontů, která se za nimi po chvíli objevila, ztichla a zůstala nerozhodně stát. Strážník došel až k Rychlým šípům a řekl: „Dál nemůžete. Došlo tady k přepadení. Vyšetřuje to kriminálka. Budete se muset vrátit.“ Mirek s Jarkou se na sebe podívali. „Snad tu neřádil Fantom?“ otázal se Jarka. Dlouhý v přílbě zpozorněl. „Co jsi to řekl? Vy o tom něco víte?“ „Nic nevíme.“ řekl Mirek. Strážník těkal pohledem z jednoho na druhého. Pak se otočil a zavolal na hlouček policistů: „Něco tady mám! Jestli může, ať sem přijde pan inspektor.“ Jeden z policistů zmizel v domě, ale za chvíli odtud vyšel s mužem v civilu. Policista ukázal civilovi rukou na Rychlé šípy a krátce mu cosi řekl. Muž k nim zamířil. Už když se blížil, poznaly v něm Rychlé šípy inspektora Vránu. V ruce držel nějakou tašku. Také i on je poznal. „Ale, ale, Rychlé šípy. Kde vy se tady zase berete?“ zeptal se překvapeně. „Pane inspektore, kluci se mě zeptali, jestli prý tu neřádil Fantom. Zdálo se mi to podezřelé, a tak…“ „Udělal jste správně, strážmistře, že jste mě zavolal.“ přerušil ho Vrána. Pak si všiml, že se Mirek i Jarka upřeně dívají na žlutou brašnu, kterou držel v ruce. „Co se děje? Něco se vám na té brašně nezdá? Našli jsme ji na místě přepadení. Je ale prázdná. Tak co? Proč na ni tak usilovně zíráte?“ „Přesně takovou jsme dnes viděli v jednom bytě zde ve Stínadlech.“ řekl Mirek. „Měl ji na sobě zavěšenou muž jménem Korys a z bytu odešel asi tak před dvěma hodinami.“ Inspektor Vrána zavětřil stopu. „Můžete popsat, co měl na sobě?“ „Šedé sako a tmavé kalhoty. A přes rameno měl zavěšenou přesně takovou žlutou brašnu ze surové kůže.“ „Oblečení by mohlo pasovat,“ řekl Vrána zamyšleně. „Jak znělo jeho jméno?“ „Věnceslav Korys.“ „A říkáte, že jste byli v nějakém bytě?“ „Ano, byt je ve Svážné ulici číslo dvě. Je to skutečné úřední jméno ulice. Ne pojmenování Vonty.“ Vrána se podíval za Rychlé šípy na hlouček Vontů, který se k nim mezitím nenápadně potichu přibližoval. „A co tam ti? Ti jsou tady kvůli vám?“ „Ano.“ Potvrdil Mirek. „Pojďte se mnou.“ řekl Vrána. Pak se obrátil k strážníkovi: „Vy tu zůstaňte, strážmistře, a nikoho z nich nepusťte dál. A protože vím, že Vontové nemají žádnou úctu k policii, tak vám sem hned pár vašich kolegů pošlu. Sám byste si s nimi nemusel poradit.“ Rychlé šípy radostně cupitaly za inspektorem Vránou. Byly zachráněny. Alespoň v tuto chvíli. „Ještě něco,“ ozval se Jarka, než došli k místu, na kterém se hemžil asi tucet osob v uniformě i v civilu. „V tom bytě jsme narazili na jméno Helmuta Kirchnera. Tak se jmenoval i váš muž číslo 3, není-liž pravda?“ Vrána se zastavil a obrátil se na Jarku. „Co to povídáš?“ „A je tam těch jmen víc.“ dodal opatrně Jarka. Vrána došel k jednomu uniformovanému policistovi a oslovil ho: „Pane inspektore, pošlete tři vaše lidi k strážmistrovi dolů uličkou. Je tam nějaký shluk místních.“

103

Strážník okamžitě splnil rozkaz. Vrána kývl na jednoho z civilů, aby se k nim připojil. Potom všichni přešli kolem tmavého domu, v jehož průchodu se pohybovalo několik policistů a silnými baterkami prohledávalo kdejaký kout. „Jestli pak jste tu našli i kresbu ježka v kleci?“ zeptal se Jarka. „Našli. Na zdi v průchodu, skoro na stejném místě, kde ležel zraněný muž.“ Došli ke dvěma reflektorům, ze kterých se vyklubala policejní Pragovka. Civil se posadil na stranu řidiče, Vrána vedle něho a Rychlé šípy se vtiskly na zadní sedadlo. „Až se vymotáme z úzkých uliček nahoru, řeknete nám, kde máme odbočit na Svážnou.“ přikázal jim Vrána. „A cestou mi co nejstručněji řeknete, co všechno o tom tady víte.“ Když auto míjelo skupinu Vontů, Rychlonožka měl neobyčejně silné nutkání udělat na ně dlouhý nos, ale nakonec se udržel a nechal své ruce v klidu. * Než odbočili do Svážné ulice, krátce zahlédli přes boční okno Strážní věž, ze které stále někdo vysílal světelné signály. Zastavili u domu číslo dvě. „Možná, že v bytě už nikdo nebude.“ řekl Mirek omluvně. „Uvidíme. Nahoru s námi půjde jenom Mirek. Vy dva zůstanete v autě.“ rozhodl Vrána. „Pokud někdo bude v bytě, tak tam zůstanu a tady kolega vás odveze domů. Pokud v bytě nikdo nebude, svezu se s vámi na Druhou stranu i já.“ Oba detektivové s Mirkem zmizeli v domě. Jarka s Rychlonožkou se v autě necítili moc dobře. Rozhlíželi se pořád ulicí nahoru a dolů. „Kdyby nás tu teď tak našel Venda Vinš.“ napadlo najednou Rychlonožku. „Myslíš, že by si nás troufli vytáhnout z auta?“ pochyboval Jarka. Chvíli nad tou možností mlčky uvažovali. Pak si Jarka všiml, že na druhé straně Svážné ulice kdosi stojí. „Někdo nás pozoruje.“ řekla Jarka. „Jejkote, mankote!“ zareagoval Rychlonožka svým typickým způsobem a zavrtěl se na sedadle. „Odkud? Vždyť tu nikde není ani noha.“ „Z té uličky na druhé straně.“ upřesnil Jarka. Rychlonožka se tam podíval, kam mu Jarka ukazuje. Chvíli mu trvalo, než rozpoznal ve tmě obrys postavy. V tu chvíli postava vykročila z uličky a zamířila přímo k autu. Podle přímého držení těla a svižného pohybu se muselo jednat o mladého člověka. Límec u kabátu měl zvednutý a čepice se štítkem mu stínila obličej. „On jde sem k nám!“ vyděsil se Rychlonožka. Muž došel k autu a několik vteřin si prohlížel oba zkoprnělé chlapce. Pak přešel po vozovce za auto a vstoupil na chodník. Pružně odkráčel směrem nahoru, aniž by se jedinkrát ohlédl, až jim zmizel za rohem domu. „Uf! Kdo to asi byl?“ otřásl se Rychlonožka. „Asi nějaký zvědavec. Nebo zloděj, který chtěl vykrást auto.“ Jarka uviděl, že z domu vyšli Mirek s Vránovým kolegou a podotkl: „Jedeme domů.“ „Slávek byl ještě v bytě. Vrána tam zůstal.“ oznámil jim Mirek. Detektiv nastartoval, nadvakrát se otočil do protisměru a vyjel. Kolem Vinšovy firmy zamířil do Úřednické čtvrti. Jarka se rozhlížel kolem sebe, jestli někde neuvidí záhadného muže, který prošel kolem auta, ale nikde nikoho takového nezahlédl. Přes Úřednickou čtvrt se dostali ani ne za dvacet minut na začátek Rozdělovací třídy a za dalších pět už procházeli uličkou k Tmavému koutu na Druhé straně. * Poté, co Pragovka s šoférem a s třemi cestujícími projela kolem jeho úkrytu, vrátil se Fantom velkým obloukem nazpět do Úzké uličky a zaujal u jejího ústí do Svážné znovu svoje pozorovací stanoviště. Měl odtud dobrý výhled na okna domu číslo dvě. Okna v bytě Koryse byla sice pořád temná, ale Fantom instinktivně vycítil nebezpečí, které ho od vloupání do bytu stále odrazovalo. Po nějaké době, když už byl skoro rozhodnutý, že to přece jenom zkusí a pro Korysovy deníky si zajde, v jednom okně bytu v prvním patře se rozsvítilo světlo. Fantoma polilo horko. Podle jeho zjištění byl Korys starý mládenec a žil v bytě sám. Jak to, že tam teď někdo je? Světlo v okně zase zhaslo. Fantom netušil, co by měl udělat. Ještě dlouho stál nerozhodnutý v úkrytu. Shora Svážné k němu pronikl hluk motoru a u domu zastavila Pragovka, kterou tu už dnes viděl. Z auta vystoupil muž a vešel do domu. Fantom si byl jistý, že auto i muž patří k policii a v bytě je na něho nastražená past. Pokud by teď vnikl do bytu, vběhl by jim přímo do náruče. Ještě štěstí, že se řídil svým instinktem, které ho od toho odradilo. Jak je ale možné, že tak rychle zjistili Korysovu totožnost a bydliště? Vždyť mu všechno sebral, i klíče od bytu a nechal mu jenom prázdnou brašnu. Teď zalitoval, že nesebral i tu. Asi v ní něco zůstalo, co přehlédl, a podle toho zjistili, o koho se jedná. Udělal chybu, že i tentokrát zavolal na policii a řekl jí, kde zmlácený Korys leží. Teď už se k deníkům nedostane. Z domu číslo dvě vyšli dva muži s neznámým výrostkem. Nasedli do Pragovky a odjeli. Fantom chvíli zvažoval, jestli by se přece jenom neměl podívat do bytu, ale znovu v něm zvítězila opatrnost. V bytě mohli být další policajti. Obrátil se nazpět do Úzké uličky a tou z Hadího dolu odešel.

51. CO PROZRADILY KORYSOVY DENÍKY Neděle brzy ráno.

104

Dlouho po půlnoci odložili oba muži Korysovy deníky. V kanceláři bylo nakouřeno, že na sebe téměř neviděli. Vrána otevřel okno a nasál do plic čerstvý chladný vzduch. Promnul si pálící oči a vrátil se ke svému stolu. „Udělám kafé.“ nabídl se jeho kolega. Vrána kývl na souhlas a zahleděl se na papír s pěti jmény. S pomocí Korysovych deníků a z toho, co už o případech vyšetřili, se jim podařilo určit se stoprocentní jistotou jména všech pěti mužů přepadených Fantomem. Jednalo se o Rösllera, Kohna, Kirchnera, Vágnera a Koryse. Všichni přepadení muži byli téměř stejně staří. Byli přepadeni a současně i nalezeni na území Stínadel. Každý utrpěl těžká zranění, kterým jeden z nich dokonce podlehl. V dětství, spíš v jinošství, patřili k Uctívačům ginga. Kolem svých necelých dvaceti let tvořili nejdrsnější jádro Uctívačů. Říkali si Komando a podnikali trestné výpravy ve jménu Vontů nejenom do sousedních čtvrtí, ale i proti odpůrcům Uctívačů ginga přímo ve Stínadlech. Prosluli pronásledováním jistého hocha z Druhé strany. Jmenoval se Marynčák. V té době ve Stínadlech zmizel hlavolam ježek v kleci. Marynčák se choval tak, jako by měl hlavolam u sebe doma. Proto byl Vonty několikrát surově zbit a na pokoji ho nechali, až když se hlavolam ve Stínadlech znovu objevil. Všech pět mužů spojuje s Fantomem kresba hlavolamu ježka v kleci, která byla vždy nalezena křídou nakreslená na zdi na místě přepadení. Muži dopili kávu. Oba byli přesvědčeni, že konečně zjistili motiv spojující všech pět mužů s Fantomem. Nenávist a pomsta. Ovšem pouze za předpokladu, že Fantomem je Marynčák. Mohl by to být ale i někdo úplně jiný, kdo měl s Komandem z dřívějška nevyřízené účty. Pár takových jmen v denících našli. Všechny budou muset vyslechnout a začnou s Marynčákem. Nejdříve se ale na to vyspí. * V šest ráno se oba objevili před domem, kde Marynčák bydlel. Do domu se vcházelo ze dvora přes osm schodů. Schody zrovna zametal starší muž. Když k němu došli, přestal zametat a zvědavě si je přeměřil. „Hledáte někoho?“ zeptal se. Muž tušil, že jsou od policie. „Vy tady bydlíte?“ zeptal se Vrána. „Jsem tu domovník.“ „Hledáme Marynčákovi. Jsou doma?“ „Paní Marynčáková určitě. Mladý odcházel těsně po půlnoci a ještě se nevrátil.“ „Jak to tak můžete vědět?“ „Mám lehké spaní a Marynčák dupal na schodech jako stádo slonů, jak spěchal.“ Oba detektivové se na sebe podívali. „A poslední otázku. Má mladý Marynčák vadu řeči?“ „Myslíte, jako jestli koktá? No jejda! Kdybyste se ho zeptali, kdy odjíždí nějaká tramvaj z Rozdělovací třídy do Bekova, tak by vám dvakrát ujela, než byste se to od něho dověděli.“ Znovu se oba na sebe podívali. A domovník pokračoval: „Koktá tak hrozně, že nemůže sehnat žádnou práci. Před necelým rokem zemřel starý Marynčák a od té doby žije matka se synem jenom z podpory a sem tam z nějaké příležitostné práce. Tahle rodina má v životě strašnou smůlu.“ „Tak vám pěkně děkujeme.“ řekl Vrána, když už se žádnou další informaci od domovníka nedověděli a oba vešli do domu. „Druhé patro!“ zavolal za nimi ještě domovník. Došli do druhého patra. Oba vytáhli z podpaží zbraně pro případ, že by Marynčák přece jenom doma byl. Na zazvonění bylo za dveřmi dlouho ticho, než zaslechli kroky a harašení řetízku na dveřích. Dveře se otevřely pouze na jeho délku. Ovanul je hospodský vzduch, směs alkoholu a cigaretového kouře. Ve vzniklé škvíře se objevila rozcuchaná hlava ženy. „Dobré ráno, paní Marynčáková. Chtěli bychom mluvit s vaším synem.“ prohlásil Vrána a nenápadně schoval pistoli do kapsy. „Není doma. Kdo jste?“ Vrána obrátil klopu svého kabátu a ukázal policejní odznak. „Co mu chcete?“ „Potřebovali bychom jeho svědectví v jednom případu. Můžete nás pustit dovnitř, ať tu zbytečně nedráždíme zvědavost sousedů?“ „Není tady. A dokud tu nebude, tak vás do bytu nepustím.“ Paní Marynčáková přirazila dveře a otočila klíčem v zámku. Oba policisté bezmocně zírali na zamčené dveře. Pak zvolna sešli do přízemí. „Je doma?“ zeptal se jich s účastí domovník. „Jeho matka tvrdí, že ne.“ řekl Vrána nazlobeně. Nejradši by jí vykopl dveře a prohledal byt. Což samozřejmě nebylo bez příkazu k domovní prohlídce možné. „Vždyť jsem vám to říkal. Já mám o baráku dokonalý přehled.“ řekl domovník. Vrána nařídil svému kolegovi: „Zjisti od domovníka co nejpřesnější Marynčákův popis. Vždyť ani nevíme, jak vypadá. A pořádně ho vyzpovídej. Pak tady zůstaň, dokud se nevrátím. Možná je přece jenom doma a matka ho kryje. Já zatím seženu povolení k domovní prohlídce. A kdybychom ho tam nenašli, budeme sledovat jeho byt nepřetržitě čtyřiadvacet hodin.“ Prohlídkou bytu nic k případu nezjistili. Marynčák se buď někde dobře schoval, nebo z města úplně zmizel.

105

52. ČERNÁ NEDĚLE V ČERNÉM ÚDOLÍ Neděle odpoledne. Brzy po obědě se sešly Rychlé šípy před výpravou do Černého údolí poblíž Temného koutu. Mirek, Jarka, ani Rychlonožka se večer doma raději nepochlubili, jak byli ve Stínadlech blízko Fantoma, aby to nevyvolalo další vlnu zákazů. Chyběl jenom Jindra. „Už jde,“ řekl Jarka, když se Jindra objevil na rohu ulice, „i s Kuliferdou.“ „Neměl jsi ho s sebou dnes brát.“ vytkl mu Rychlonožka. „Proč bych ho nebral? Je to výprava do přírody jako každá jiná.“ podivil se Jindra. „Víš, jak se venku krásně vyřádí?“ „Právě že to dnes není výprava jako každá jiná. Bůhví, jak to všechno dopadne.“ Rychlonožka už zase sýčkuje, napadlo Červenáčka, ale nechal si to pro sebe. Kuliferda je všechny očichal a z radosti, že je všechny vidí zase pohromadě, vrtěl ocáskem, div si ho nevykloubil. „Mám ho pevně na vodítku, nemůže se nic stát.“ řekl Jindra. „Pojďme už. Na Rozdělovací třídě na nás čeká Nažka.“ vybídl je Mirek netrpělivě. „A cestou vám řekneme, co všechno se včera odehrálo ve Stínadlech.“ Jen co Mirek a Jarka skončili, Červenáček se zeptal Rychlonožky: „A to jsi neměl strach, když si tě Fantom tak zblízka prohlížel?“ „Ani ne, protože to vůbec nemusel být Fantom, ale jenom nějaký zvědavec. Horší by bylo, kdyby se na nás v tu chvíli sápali Vontové ze Strážní věže.“ Všichni na chvíli ztichli a v duchu si přehrávali, jaké by to asi bylo. Pak zase pokračoval Mirek: „Nažka mi nechal doma vzkaz, že s námi chce jít do Černého údolí a cestou bychom mohli probrat možnosti, jak by se dalo bitvě mezi Vonty a Druhostraníky ještě na poslední chvíli zabránit.“ Nažka na ně už čekal. Když k němu došli, Mirek mu řekl: „Myslíme si, že už je stejně pozdě. Než tam dojdeme, bitva bude v plném proudu.“ „Podle posledních informací z dnešního dopoledne se zahájení bitvy odkládá o dvě hodiny,“ sdělil jim novou informaci Nažka, „takže bychom tam měli dorazit včas.“ „Budou tam i Vikingové?“ zeptal se Mirek. „Určitě,“ řekl Nažka. „Proč?“ „Máme pro ně zprávu.“ „Prozradíte mi jakou, nebo je to tajemství?“ zeptal se Nažka. „Ohledně jejich dohody se Strážní věží.“ Nažka se na Mirka pátravě zadíval. „Nechcete mi o tom říct víc?“ „Včera se nám podařilo ukořistit jejich smlouvu se Strážní věží. Raději se nás neptej, jakým způsobem jsme ji získali. Chtěli bychom jim smlouvu vrátit a při té příležitosti si s nimi o ní, a ještě o dalších věcech, popovídat.“ Nažka byl chvíli zticha, jako by nad něčím přemýšlel a potom prohlásil: „Minule jste se na Vikingy ptali v souvislosti s jejich ‚slunečním kamenem‘. Dost podrobně jsem vám o něm povídal. Teď nedávno jsem se ale dověděl, že jejich ‚sluneční kámen‘ je jenom kousek jakéhosi zvláštního skla a se skutečným ‚slunečním kamenem‘ nemá nic společného. Vikingové na našem území nikdy nebyli. Průzkumem v Mokřinách se prokázalo, že to byli Keltové a ne Vikingové. Zdeněk Ciboch si popletl Kelty s Vikingy. Zkrátka celý ten humbuk vznikl jenom kolem obyčejného sklíčka.“ „Škoda.“ řekl Jindra. „Kdyby opravdu měli ‚sluneční kámen‘, a k tomu nalezený ve Stínadlech, tak by jim ve volbách přilákal hodně hlasů.“ „To ano, jenže teď z toho mají jenom ostudu a všichni je podezřívají, že celý podvod cíleně připravovali. Ve volbách si ani neškrtnou.“ * Za půl hodiny byli v Černém údolí. K svému překvapení se ocitli přímo v ležení bojovníků Druhé strany. První, koho uviděli, byli kluci ze spřáteleného klubu Safírová hlava. Rychlé šípy si všimly, že všichni kluci ze Safírové hlavy mají na klopách svých kabátů odznak žlutého kvítku. „Snažili jsme se oběma stranám tu nesmyslnou bitvu rozmluvit.“ řekl Saf, vedoucí Safírové hlavy. „Marně. Schválně se pojďte podívat, co obě strany na sebe chystají. Vždyť tu jde o zdraví a možná i o život.“ Rychlé šípy se rozhlížely po ležení Druhostraníků, které se nacházelo za mírnou terénní vlnou. V první linii se tu připravovala k boji celá parta Černých jezdců s partou Pepíka Řachtana. Rychlé šípy měly s oběma partami v minulosti nejedeno trápení. A s nimi tu byli i další hromotluci z Druhé strany, které ani pořádně neznaly. Všichni byli vyzbrojeni holemi, praky, a dokonce i podomácku vyrobenou pyrotechnikou. V zázemí, pár desítek metrů za první linií, bylo zřízeno provizorní obvaziště označené bílou vlajkou s červeným křížem. Zdravotní službu řídila pevnou rukou vedoucí Podkováků, řízné děvče zvané Podkova, se svou sekretářkou Alžbětinou Prknářovou zvanou Haha Bimbi. Kolem obou dívek se pohyboval celý jejich klub Podkováků a dokonce se tu poflakovalo i Bratrstvo Kočičí pracky. Ani ne padesát metrů proti první linii Druhostraníků se za podobnou terénní vlnou k boji chystali Vontové. Také i oni byli vyzbrojeni podobně jako Druhostraníci a možná, že měli i nějakou tajnou zbraň, která nebyla ze strany Druhostraníků vidět. V hemžení Vontů Nažka postupně rozeznal Vonty z Rváčova, z Modré hvězdy a také Moskyty, vedeny úhlavním nepřítelem Rychlých šípů Štěpánem Mažňákem. Mezi nimi uviděly Rychlé šípy nechvalně známé

106

Amazonky. Podle bílých pásků s červeným křížem na rukávech zřejmě zastávaly stejnou funkci jako Podkováci, ale na opačné straně. Vikingy nebylo vidět. Na stínadelské straně se najednou vynořil z davu Vont, ve kterém Rychlé šípy neomylně poznaly Štěpána Mažňáka. Mažňák se vztyčil v celé své výšce na terénní vlně. V ruce držel asi metr dlouhou sukovici. „Haló, Dušíne!“ zakřičel na Mirka. „Až to začne, vyzývám tě na souboj. Konečně si můžeme naše dávné spory vyřídit jednou provždy!“ S tyčí výhrůžně několikrát zatočil nad hlavou a švihl před sebou. Mirek mlčel. Jenom mu hlavou blesklo, že sem přišel jako posel míru rozmluvit oběma stranám nesmyslný boj a nakonec bude zřejmě do boje sám vtažen jen proto, aby se ubránil napadení. „Doufám, že se zbaběle někde neschováš a postavíš se mi!“ zahulákal Mažňák na Mirka a znovu zamával sukovicí. Teprve potom sestoupil s terénní vlny, až nakonec zmizel v chumlu stínadelských bojovníků. „Ten blázen si myslí, že jsme se sem přišli rvát.“ řekl Mirek. „Co s tím uděláme?“ zeptal se Červenáček. „Přece se s ním nebudeš bít?“ Několik Druhostraníků kolem čekalo, co na to Mirek odpoví, ale ten jen pokrčil bezradně rameny. „Podívejte, támhle jsem zahlédl Losnu!“ ukazoval Jarka na pravé křídlo stínadelské první linie. Všichni se tím směrem podívali. Opravdu tam stál Otakar Losna, poslední Velký Vont Stínadel, který se koncem prázdnin ze Stínadel odstěhoval. Losna se snažil máváním oběma rukama na sebe Rychlé šípy upozornit. Mirek mu také zamával. Červenáček s Rychlonožkou se přidali. „Pojďme za ním.“ navrhl Jarka. „Na druhou stranu se už nesmí,“ upozornil je jeden z druhostranických bojovníků. „Každou chvíli to začne. Mohli by si to vyložit jako předčasný útok a porušení dohody o neútočení, dokud nebude vydán signál do boje.“ „A odveď si toho psa,“ upozornil další bojovník Jindru, „zrovna se nám chystal vymočit na naše petardy. Ještě že jsem ho včas zahnal.“ Jindra škubl obojkem. „Kuliferdo fuj, že se nestydíš.“ „To se dělá?“ zahrozil Rychlonožka Kuliferdovi. „Ještě kvůli tobě našim bojovníkům zvlhne střelný prach a prohrajeme bitvu.“ „Dávejte přece pozor, Losna na nás něco volá.“ řekl Jarka. Losna křičel, seč mu hlasivky stačily: „I přes všechnu snahu Žlutého květu, tahle nesmyslná bitva každou chvíli vypukne, takže na vaši stranu už teď nemohu. Potřebuji s vámi ale nutně mluvit. Sejdeme se hned, jak to půjde. Nejlépe ve Skalkách u tří srostlých borovic.“ Mezitím bojový ryk na obou stranách začal sílit. Mirek si složil obě ruce do kornoutu jako hlásnou troubu a doufal, že se mu hluk podaří ještě překřičet a Losna ho uslyší. „Jdeme tam už teď!“ Losna mávl rukou, že rozumí a zmizel z dohledu za první vontskou linií. Vzápětí se stalo něco neočekávaného. Uprostřed ‚země nikoho‘, mezi oběma nepřátelskými liniemi, se ozvala mohutná detonace a po ní následovalo několik dalších výbuchů rychle za sebou. K nebi vyletěl vějíř světlic, které se za mohutného rachotu do široka rozprskly. Kuliferda zděšeně štěkl a vyrazil směrem pryč od výbuchů. Trhl vodítkem takovou silou, že Jindru málem povalil na zem. Několik dalších hromových ran v bezprostřední blízkosti Rychlých šípů vyvolalo v Kuliferdovi nebezpečnou zuřivost. Mrskal sebou na vodítku a střídavě šíleně štěkal a skučel. „Zacpěte mu uši!“ radil kdosi z nejblíže stojících Druhostraníků, kteří pozorovali Kuliferdovo šílené běsnění na konci vodítka. Rychlonožka se k němu vrhl a snažil se mu uši opravdu zacpat, ale bez úspěchu. Kuliferda sebou mrskal jako chycená ryba na udici a byl schopen v zuřivosti Rychlonožku pokousat. Rychlonožka od něho zděšeně odskočil. V dalším okamžiku se Kuliferdovi podařilo vytrhnout Jindrovi vodítko z ruky a dát se na zběsilý útěk pryč z bojiště. „Kuliferdo, stůj!“ volal za ním Jindra zoufale. „Kuliferdo k noze!“ Ale zdivočelý Kuliferda nedbal a vzdaloval se dál a dál do bezpečí od výbuchů na bojové linii. „Za ním!“ vykřikl Mirek. „Jestli nám zmizí v lese, tak ho už nenajdeme!“ Rychlé šípy se rozběhly za Kuliferdou. Nějakou chvíli po úvodní kanonádě se za nimi ozval příšerný řev obou stran, které se střetly uprostřed ‚země nikoho‘ v nemilosrdné a nesmyslné rvačce. Kuliferda zmizel v lese i přesto, že se ho Rychlé šípy snažily hlasitým voláním přimět k poslušnosti. „Jak to, že jsi ho neudržel!“ vyjel na Jindru zoufale Červenáček. „Já za to nemůžu,“ bránil se Jindra. „Jak to bouchlo, tak se v něm probudila neuvěřitelná síla. Prostě se mi vytrhl z ruky.“ „Nechte toho!“ napomenul oba Mirek. Jeho napomenutí platilo spíš Červenáčkovi než oběma. „Poslouchejte, neslyšíte štěkot?“ Z válečného pole se k nim donesl pískot několika policejních píšťalek. Křik a hlomoz z bojiště ještě zesílil. Dokonce zaslechli i štěkot několika psů. Ale ozývalo se to z bojiště, takže to Kuliferda být nemohl. „Pokračujeme.“ nařídil Mirek. Hoši se znovu rozběhli ve směru, kterým Kuliferda zmizel. Po další čtvrt hodině ostrého běhu houštinami zpomalili, až se zastavili úplně. Zaposlouchali se, jestli ho někde nezaslechnou. V této části lesa byl ale klid. Dokonce ani hluk z bojiště sem už nedoléhal. „Udělejme rojnici,“ navrhl Mirek. „Postavte se co nejdál od sebe, ale tak, abychom na sebe viděli. Prohledáme tak širší pruh terénu.“

107

Rychle se kolem Mirka rozestoupili a potom vykročili dál lesem. Po půl hodině opět v dálce zaslechli slabý psí štěkot. „Kuliferda!“ zajásal Jindra. Šli po zvuku další půl hodiny. Nakonec vyšli z lesa na samotě zvané Borovina. V zahradě kolem domku běhal statný ohař. Kuliferda nikde. Začínalo se stmívat. Nazpět k domovu to měli odhadem skoro devět kilometrů. Pěšky dvě hodiny cesty. Radili se co dál. „Třeba je už doma,“ řekl s nadějí v hlase Jindra. „Určitě se vrátil po své stopě.“ Byli tak utahaní, že tomu všichni rádi uvěřili. Ano, Kuliferda už může být docela jistě u někoho doma. „Jdeme domů.“ rozhodl Mirek. „Budeme to muset vzít oklikou. Lesem nemůžeme. Za chvíli bude úplná tma a v lese na cestu nebude vidět.“ Než se ale dostali k městu na konečnou stanici tramvaje, uběhly skoro dvě hodiny. Ještě týž večer se sešli v klubovně se špatnou zprávou. Kuliferda u nikoho doma nebyl. Hoši propadali beznaději. Kuliferda zmizel. Najednou si každý připomněl smutný osud jejich prvního klubovního psa Bubliny, který zahynul před lety za dramatických okolností ve Stínadlech. Bublinu tehdy věznila skupina Mirka Daneše, která za jeho vydání požadovala po Rychlých šípech vrácení první vontské kroniky. Hoši domluvili se Žlutým květem plán na jeho osvobození. Než k němu ale došlo, Bublina vinou Vontů pošel. Alespoň Rychlé šípy jeho smrt Danešovcům přisuzovaly. Že by něco podobného potkalo i teď Kuliferdu si nechtěl nikdo z nich připustit. Smutně se rozešli do svých domovů s vírou, že se přece jenom Kuliferda dříve nebo později u někoho objeví. Teprve doma si Mirek vzpomněl, že se měli sejít s Otakarem Losnou u tří srostlých borovic na konci Černého údolí. Losna tam na ně určitě čekal. A když se nedočkal, odjel nazpět do svého nového domova. Kdoví, jestli ho ještě někdy Rychlé šípy uvidí. Byla to černá neděle, jakou v historii klubu nepamatoval.

53. DEN POTÉ Pondělí. Ráno se Mirek probudil nečekaně půl hodiny před zvoněním budíku čilý jako rybička, vstal a otevřel okno, aby si v pokojíčku vyvětral. Venku v noci poprvé mrzlo a dovnitř vnikl nepříjemný chlad. Po chvíli okno zavřel a dal se do ranního cvičení. Cvičilo se mu špatně. Myšlenkami pořád bloudil k včerejší nešťastné události v Černém údolí. Jestli se Kuliferda dnes neukáže a nic se o jeho osudu nedovědí, budou se muset připravit na nejhorší. Ani na to nechtěl pomyslet. Včera večer se celou Druhou stranou šířila zpráva o překvapivém ukončení bitvy Druhostraníků s Vonty krátce po jejím vypuknutí. Přinesli ji Jindra a Jarka večer do klubovny, kteří se ji dověděli cestou domů od svých náhodně potkaných spolužáků. Když po úvodních detonacích šílený Kuliferda zmizel v lese a Rychlé šípy za ním, vrhly se na sebe obě strany, aby vzápětí byly rozehnány uniformovanými policisty. Policie byla o připravované bitce v Černém údolí někým dopředu informována a tajně se připravila na zásah. Prý bylo zadrženo a předvedeno na policejní stanici ve městě přes padesát Vontů a Druhostraníků, odkud byli ještě večer, po vyrozumění rodičů, propuštěni. Mirek docvičil. Přitom ani pořádně nevnímal, které cviky už cvičil a které ještě ne. Spoustu jich vynechal a některé cvičil dvakrát, aniž by si to uvědomil. Do školy vyrazil o půl hodiny dřív. K svému překvapení spatřil na rohu ulice Marcelu Marvanovou. Čekala na něho. „Ahoj. Co se děje?“ zeptal se Mirek. „Martin přišel včera domů spráskaný jako pes. Druhostraníci i Vontové se poprali s policií. Prý jí to někdo vyzradil. Naši z toho byli nejdříve na větvi a chtěli si jít na policii stěžovat, ale když z Martina postupně vylezlo, co se tam vlastně stalo, tak si to s tou stížností rychle rozmysleli. Martin schytal několik ran pendrekem, ale nakonec se mu podařilo před zatčením utéct. Taťka mu hned přidal pár facek. Jak to, že jsi z toho včerejšího cirkusu vyvázl bez šrámu?“ podivila se. „A ostatní vaši kluci?“ Mirek ji krátce řekl, co se stalo po prvním výstřelu k zahájení bitvy. „Mám nepříjemný pocit, že Kuliferdu už nikdy neuvidíme živého.“ Marcela se na něho dívala s účastí. „Třeba to ještě dobře dopadne. Jak se říká, naděje umírá poslední.“ Šli chvíli mlčky, každý ponořený do svých myšlenek. Pak Marcela vytáhla z kapsy jednoduchou obálku vyrobenou z novin a podávala mu ji. „Tohle vám posílají Uctívači ginga.“ řekla. Mirek obálku rozbalil. Uvnitř bylo vylisovaných deset listů stromu ginga. „Prý je to za nějaké vaše zásluhy v minulosti. Jednalo se o jejich posvátný strom gingo. A přitom vzpomínal nějakého Rejholce. Řekneš mi o tom něco?“ „Jedna parta tady od nás chtěla strom, na příkaz Dabinelovců, podřezat. Ale my jsme jim to, ve spolupráci s Rejholcem, nedovolili. A to je všechno.“

108

„A teď ještě dotaz od Uctívačů ginga.“ řekla Marcela. „Nařídil mi to brácha. Musím přiznat, že nevím, o co jde a moc tomu nerozumím. Takže: mám se tě zeptat, jestli jste vzali jenom tu věc od Uctívačů a to ostatní tam nechali na místě, nebo jste odnesli všechno. Rozumíš tomu?“ „Rozumím. Řekni bráchovi, že jsme vzali úplně všechno.“ * Ve třídě Mirkovi spolužáci přetřásali včerejší událost v Černém údolí, i když zrovna z jejich třídy tam nikdo nebyl. Ukázalo se, že měli nepřesné informace typu ‚jedna paní povídala‘. Proto všichni nedočkavě čekali na příchod Buřta, Vydravy nebo Mirka Dušína, aby se dověděli zprávy přímo od pramene. Jenže Buřt v Černém údolí také nebyl a Vydrava nechtěl nic říct. Že v Černém údolí byl, dosvědčovala skoro jako dlaň velká modřina na levém oku. A Mirek s Rychlými šípy tam sice také byl, ale hledal zaběhnutého Kuliferdu, takže jim žádné informace z boje poskytnout nemohl. Mirek všechny poprosil, aby mu dali zprávu, kdyby se o jejich psu něco dověděli. Nikdo ale zatím o Kuliferdovi nic nevěděl. O hlavní přestávce se na chodbě přitočil k Mirkovi Vydrava a řekl: „Někdo to policii shodil. A ten někdo je z Druhé strany. Neznáš nějakého Bentána?“ „Znám. Myslíte si, že to byl Bentán?“ podivil se Mirek. „Vypadá to tak.“ „A máte pro své tvrzení nějaké důkazy?“ „Bentán pro Modrou hvězdu vyráběl ještě s jedním klukem od vás z Druhé strany bouchací koule. Vontové z Modré hvězdy jim za tím účelem zřídili tajnou laboratoř ve Stínadlech v jednom opuštěném domě poblíž Rozdělovací třídy. Určité množství bouchacích koulí vyrobili a předali do Stínadel. Současně ale také vyráběli, jak se později ukázalo, koule pro Černé jezdce z vaší Druhé strany. Potom na to kluci z Modré hvězdy přišli a oběma to zatrhli.“ Mirek se zděsil. „Snad nechceš říct, že ten výbuch v jejich laboratoři, mají na svědomí Vontové z Modré hvězdy? Že by zašli až tak daleko?“ „To netvrdím, ale ruku bych za ně do ohně nedal. No, a po tom výbuchu mohl Bentán v nemocnici policii ledacos ze strachu prozradit. Když ho propustili do domácího ošetření, byl několikrát viděn v družném rozhovoru s policajtem Vránou. Ten prý má na starosti kriminalitu mládeže ve městě. Znáš ho?“ „Znám.“ připustil Mirek. „No – a Bentán určitě o připravované bitvě v Černém údolí věděl. A včera tam byl také. Sice ho policie sebrala s ostatními, ale to mohlo být jenom na oko. Oba by si měli dávat dobrý pozor. Už dnes se na Bentána chystají kluci z Modré hvězdy a toho druhého si chtějí také podat.“ „A proč mi to všechno říkáš?“ „No – abys to věděl. Po zveřejnění pravidel Žlutého kvítku jsme my, Uctívači ginga, vyhlásili mezi námi a ostatními ve Stínadlech příměří. A platí to i pro ostatní městské čtvrtě. Máme svoje obřady a pravidla, a co dělají jiné skupiny, nás zajímá jen v případě, že by chtěly volit našeho kandidáta za Velkého Vonta. Ale pozor. To, že Uctívači ginga vyhlásili příměří, neznamená, že se tím budou řídit i ostatní party.“ „Pokusíme se je oba varovat.“ slíbil Mirek. „Toť vše.“ dodal Vydrava a od Mirka se vzdálil. * Odpoledne přišel Mirek do klubovny poslední. Červenáček donesl ve složce deset čtvrtek papíru, na které ještě večer nalepil fotografii Kuliferdy a na jednu z nich napsal prosbu o navrácení zatoulaného psa, nebo alespoň o sdělení, zdali ho někdo nespatřil někde mezi Černým údolím a Borovinou. Ostatní teď text přepsali na dalších devět letáků. „Rozvezeme ještě teď odpoledne letáky na kolech do lesa mezi Černým údolím a Borovinou a přivážeme je na stromy u lesních cest. Třeba si někdo ze zaměstnanců lesního revíru Kuliferdy všiml a vzal ho k sobě. Přece nemůžeme připustit, aby Kuliferdu zastřelil nějaký horlivý myslivec jako toulavého psa. Jedeme tam s Rychlonožkou. Kdo se k nám přidá?“ Červenáček předpokládal, že pojedou všichni, ale Jarka prohlásil, že již dopředu něco slíbil Pomněnkám a nemůže to odvolat. Při zmínce o Pomněnkách se Jindra naježil a chystal se Jarkovi něco peprného říct ve smyslu, že kvůli ženským je mu lhostejný osud Kuliferdy. Mirek si toho všiml a Jindru předešel. „To je dobře, alespoň jim předáš list ginga, který jsme jim slíbili ze Stínadel přinést. My čtyři to zvládneme.“ Jindra se zadíval na Mirka, jak to myslí, když všichni dobře věděli, že jim Venda Vinš listy i se soškou z mošny vyfoukl. „Cože? Jaké listy? Vždyť žádné listy nemáme.“ řekl Rychlonožka. „Ale máme.“ usmál se Mirek a z kapsy vydoloval v novinách zabalené listy ginga. „No tohle? Kde jsi je vzal?“ divili se všichni. „Přinesl nám je dnes ráno posel vyslaný pětiradou Uctívačů ginga za zásluhy o zachránění jejich posvátného stromu. Asi se teprve před nedávnem dověděli, co se kolem jeho záchrany všechno seběhlo. A zřejmě z vděčnosti nám jich poslali hned deset. Čtyři listy věnujeme Pomněnkám, pět si rozdělíme mezi sebe a jeden nalepíme do klubovního herbáře.“ Proti rozdělení listů, jak je navrhl Mirek, nikdo neprotestoval. „A teď tradá pro kola!“ prohlásil Červenáček. Ozvalo se zaklepání. Hoši rychle přikryli listy ginga a teprve potom Rychlonožka otevřel dveře. Za dveřmi stál Vont ze Žlutého květu, kterému přezdívali Skoba. Rychlé šípy se s ním seznámily ve Stínadlech letos na jaře. „No tohle!“ řekl Mirek překvapeně. „Kde se tady bereš? Pojď dál.“

109

„Nesu vám dopis od Losny. Při ústupu před policajty v Černém údolí úplně zapomněl, že jste se měli sejít ve Skalkách u tří srostlých borovic. Tak vám ještě před odchodem na vlak napsal dopis a poprosil mě, abych vám ho dnes donesl.“ Skoba podal zalepenou obálku Mirkovi. „My jsme tam také nebyli.“ řekl Mirek. „Po té úvodní kanonádě se nám zaběhl náš pes, tak jsme ho šli hledat, ale ztratil se nám. Při hledání jsme si na schůzku s Losnou také nevzpomněli. Škoda. Ledacos bychom se od něho potřebovali dovědět. Zrovna teď se chystáme jít Kuliferdu zase hledat.“ „Když Vontové odcházeli v bojové náladě z Černého údolí, potkali Mirka Daneše, tvého dvojníka, a jak byli v ráži, pěkně jej zřídili. Mysleli si, že jsi to ty, Mirek Dušín z Druhé strany. Při tom vykřikovali, že Druhostraníci nemají ve Stínadlech co dělat. Marně se jim snažil Daneš vysvětlit, že se jedná o omyl, a on že je také ze Stínadel. Neměli byste nějaký čas do Stínadel vůbec chodit. Ten jejich omyl, že zmlátili Vonta, je ještě více proti tobě, Mirku, popudil.“ Mirek se mírně usmál. „Dík za varování. Ale chodit si mohu já i moji kamarádi, kam chceme, tedy i do Stínadel.“ „Myslel jsem si to.“ usmál se Skoba. „Každopádně jsem vás varoval.“ Pak se s nimi rozloučil a odešel. „Ještě než vyrazíme, přečteš nám dopis od Losny?“ zeptal se Jindra. Protože Mirek také prahnul po tom dovědět se, co jim Losna píše, roztrhal obálku a četl: Rychlé šípy, píši v chvatu, protože za chvíli musím jít na vlak. A chtěl jsem toho s vámi tolik probrat! Předně se omlouvám, že jsem nepřišel ke třem srostlým borovicím. Ten policejní zákrok nás všechny překvapil a měli jsme co dělat, abychom jim unikli a dostali se v pořádku domů. Také se vám omlouvám, že jsem se při stěhování ze Stínadel s vámi nestačil přijít rozloučit. Ale rozhodnutí mého otce bylo ze dne na den (z jeho osobních důvodů, o kterých se tady nebudu šířit, snad někdy příště, je to na dlouhé povídání), že jsem to k vám na Druhou stranu už nestihl. A teď ke stínadelským záležitostem: V poslední době jsme s celou Vontskou radou zaznamenali ve Stínadlech opětovný nárůst násilí. Mysleli jsme, že jsme ho za dobu našeho vedení Stínadel už docela vymýtili. Opak je ale pravdou. Modrá hvězda, Rváčov a především nové uskupení, které si říká Strážní věž, jakoby zapomněli na odkaz mrtvého Berta Komoura. Modrá hvězda bez vědomí Vontské rady o prázdninách vyjednala boj s vaší Druhou stranou. Možná, že jste vyjednavače ze Stínadel někdy ve vaší čtvrti náhodou potkali. Byli u vás několikrát. Strážní věž se, kromě jiných špatných praktik, ještě uchýlila i k vyděračství. Podobným, jakým v minulosti tlačili na předchozího Velkého Vonta Vláďu Dratuše Rejholec s Cizincem. Strážní věž za mnou přišla a ukázala mi jakýsi lístek o mé spolupráci s vámi, který jsme si kdysi, při mé první volbě Velkého Vonta, navzájem podepsali. Chtěli, abych okamžitě odstoupil, jinak že rozhlásí, že se tajně paktuji s příslušníky z cizí městské čtvrti. Už jsem si ani nepamatoval, že nějaká taková dohoda mezi námi kdy byla sepsána, a tak jsem se jim vysmál a doslova je vyhodil. Nemáte tušení, jak se k tomu papíru dostali? Je docela možné, že se jedná o podvrh! A jak jsem se dnes dověděl, v poslední době začala Strážní věži po Stínadlech roztrušovat, že získala na svou stranu pro nastávající volby Vikingy a Uctívače ginga. Prý se tyto dvě skupiny vzdávají kandidatury na Velkého Vonta v jejich prospěch. No chápete to? Zatímco ostatní skupiny si pokládají za čest mít Velkého Vonta zvoleného ze svých řad a vést Stínadla, dvě z nesilnějších a nejvlivnějších skupin ve Stínadlech nechtějí být voleny! Pokud to je pravda, tak v jejich odstoupení bude mít prsty Strážní věž. Asi je vydíráním přinutila vzdát se kandidatury. Musím už končit. Chtěl jsem s vámi projednat, jakým způsobem byste mohli ve volbách pomoc Žlutému květu. Podobně, jako jste nám v minulosti už nejednou pomohli. Nesmí zvítězit podvodníci, hulváti a vyděrači. Stínadla nesmí vést Strážní věž a jim podobné skupiny. Zvlášť teď, když redakce Vpředu vyzývá Armádu Vzorných k boji proti Armádě Ničemů. A když symbolem tohoto boje se stal právě náš žlutý kvítek ze Stínadel. Jenže veřejně jim pomoc nemůžete. Všichni jsou teď proti Žlutému květu a jeho spolupráci s vámi. Právě o tom jsem s vámi chtěl mluvit. Jenže na to už nezbyl čas. Váš Otakar Losna. * Po skončení rozvozu letáků projížděly Rychlé šípy křížem krážem Černé údolí, ale Kuliferdu nenašly. „Jedeme domů.“ řekl Mirek. „Musíme se ještě zastavit za Bentánem a varovat ho před Vonty.“ Ostatním vysvětlil, proč se na něho Vontové chystají. Na Druhou stranu dojeli už za úplné tmy, avšak Bentána doma nezastihli. „Šel za tím svým kamarádem, který dopadl ještě hůř než náš Milouš. Dnes ho právě propustili z nemocnice.“ dověděli se od Bentánovi matky. Hoši si uvědomili, že nikdo z nich neví, kde přesně Podfukář bydlí. Pokud měly Rychlé šípy s oběma něco k vyřízení, tak je vždy našly v jejich klubovně. Tu ale před nedávnem obsadilo Bratrstvo Kočičí pracky a Bratrstvo jejich bydliště také nezná. Alespoň to tvrdilo. „A kdy se vrátí?“ „Jó – to on se mi nesvěřuje.“ „A nevíte alespoň, kde ten jeho kamarád bydlí?“ „To já nevím.“ Mirek poděkoval a pomalu vyšli před dům, kde se rozešli. „Dnes jsme už udělali, co se dalo. Zítra budeme pokračovat.“ řekl Mirek na rozloučenou.

110

54. NADĚJE UMŘELA POSLEDNÍ Úterý až pátek. V noci se rázně přihlásil nastupující podzim. Hustě se rozpršelo a pršelo skoro celou noc. Citelně se ochladilo. Ráno si na sebe všichni natáhli svetry a kabáty, a někteří zimomřivci dokonce silné zimní bundy. Cestou do školy ucouraným ránem si Mirek představoval chudáka Kuliferdu, který tam někde hladový, v chladu a mokru, zoufale bloudí krajinou. Na chvíli přestalo pršet. U školy potkal obě Marceliny kamarádky. „Kde máte Marcelu?“ podivil se Mirek. „Dnes do školy nejde.“ řekla Marie. „V nemocnici jí sundávají sádru.“ „Alespoň jedna dobrá zpráva.“ „Jak to?“ podivily se obě dívky. „Pořád marně hledáme našeho psa.“ „Slyšeli jsme o tom od Jindry Hojera. Je nám to líto.“ řekla Mařka. „A držíme vám palce, ať ho najdete. Pořád je ještě naděje, že se vám někdo ozve a podá vám o něm zprávu.“ dodala Milada „Kéž by.“ Mirek jim poděkoval za účast a v pochmurné náladě zamířil do své třídy. * I odpoledne pršelo. Jindra s Červenáčkem litovali, že nemohou jet na kolech pátrat po Kuliferdovi do Černého údolí. Mirek je utěšoval, že hned jak přestane pršet, sednou na kola a dají se opět do pátrání. Jarka si cosi zapisoval do svého zápisníku. Rychlonožka listoval v časopisu Vpřed a nahlas z něho začal číst ohlasy na zavedení Žlutého kvítku pro čtenáře časopisu. „Tady otiskli několik ohlasů na Žluté kvítky. Poslouchejte. Čtenář Zachariáš z Hůrky napsal: Když jsem ve škole oznámil, že Žluté kvítky objednám, nahrnulo se k mé lavici tolik chlapců, že mě div neumačkali a soused mi musel pomáhat zapisovat jejich jména. Další příspěvek je z nějakých Hodkoviček od čtenáře Emila Vaty: Žlutý kvítek je dobrý nápad, protože na každém, kdo bude mít kvítek na kabátě, bude poznat, že je v klubu FČK nebo alespoň jen čtenářem Vpředu. A dokonce je tady citovaný příspěvek od nějakého Milana Macha ze Stínadel.“ „Od koho?“ zbystřil pozornost Jindra, který Rychlonožku poslouchal na jedno ucho. „Od Milana Macha ze Stínadel.“ „Ale to je přece Laryk z Vontské rady. Co píše?“ Rychlonožka četl: „Chceme všichni nosit na klopě tento kvítek míru a svornosti, a bude jen na nás záležet, jestli mír v našem městě bude nastolen a udržen.“ „No vidíte,“ řekl na to Mirek, „zatímco Armáda Vzorných si přeje mír a spolupráci mezi všemi hochy a děvčaty, Armáda Ničemů vymýšlí takové šílenosti, jaké se odehrály před čtrnácti dny a málem i tuto neděli, nebýt zásahu policie. Losna o tom ve svém dopise také zmiňuje.“ V další debatě se dostali k nastávajícím volbám Velkého Vonta. „S těmi volbami jim určitě pomůžeme.“ řekl nadšeně Jindra. „Jen pokud o naši pomoc budou stát.“ brzdil jeho nadšení Mirek. „Budou. Vím to. I minule jsme jim pomohli.“ Chvíli všichni uvažovali, čím by mohli být Žlutému květu ve volbách prospěšní. Nakonec usoudili, že to budou muset nechat na samotných Vontech. Jestli budou chtít po Rychlých šípech pomoc, určitě se sami ozvou. Mirek tomu ale moc nevěřil. Současná situace ve Stínadlech totiž nahrávala tomu, že pokud bude chtít volby vyhrát Žlutý květ, bude si muset poradit sám, bez jejich pomoci. Jarka vydoloval z kapsy svůj zápisník se soupisem posledních stínadelských záhad. „Myslím, že si můžeme odškrtnout zbytek bodů. Všechno je vysvětleno.“ „A mohli bysme tam připsat ještě jednu záhadu.“ řekl Rychlonožka. „Kterou, prosím tě?“ podivil se Jarka. „Kdo se stane Velkým Vontem.“ „To nepatří do záhad, ale do tipovací soutěže.“ mínil Jarka. „Tak se vsaďme!“ navrhl Rychlonožka. Jenže situace ve Stínadlech byla v současnosti tak nepřehledná, že si netroufl na konkrétní jméno budoucího Velkého Vonta vsadit nikdo. * Pršelo v přeháňkách ještě celou středu a čtvrtek. Ale ve čtvrtek, krátce po poledni, se dešťové mraky roztrhaly a sluníčko vytvořilo nad střechami Stínadel nádhernou pestrobarevnou duhu. Bylo ji dobře vidět i na Druhé Straně. Mirek, který šel právě ze školy, duhu ještě zahlédl. Napadlo ho, že duha znamená naději a myslel přitom na Kuliferdu. Pak přestalo pršet a celá krása na obloze zmizela. Dešťové mraky se jako mávnutím kouzelného proutku rozplynuly a zůstala jen blankytně modrá obloha. „Přišel ti nějaký dopis,“ vítala Mirka maminka. „Dala jsem ti ho v pokojíčku na stůl.“

111

V první chvíli Mirka napadlo, že mu opět píše Losna, ale už podle adresy na obálce poznal, že to není Losnovo písmo. Obálka byla docela tlustá. Uvnitř byl nějaký malý tvrdý předmět. Na zadní straně obálky byla zpáteční adresa: Standa Krejc (FČK Bílý klíč), Lhotka č. 36. Mirek se zamyslel. V životě o nějakém Standovi Krejcovi ze Lhotky neslyšel. Ale podle označení FČK v adrese mu zřejmě píše nějaký Foglarův čtenářský klub. Roztrhl obálku. Na stůl z ní vypadl plechový štítek velikosti pětikoruny. Zatajil se mu dech. Psí známka! Na známce bylo vyryto Kuliferdovo jméno a také Mirkovo jméno s adresou. A přitom duha, kterou dnes viděl, mu měla přinést naději. Nepřinesla. Začetl se do krátkého dopisu. Mirku Dušíne, posíláme Ti známku vašeho psa. Našli jsme ho v neděli večer v hájku za vesnicí nad bývalým lomem. Visel na vodítku, které se zachytilo na větvi na okraji lomu. Když jsme ho našli, byl už mrtvý. Pochovali jsme ho na naší zahradě kousek za klubovnou. Jestli chcete, můžete se tuto neděli přijet podívat na jeho hrobeček. Rádi vás u nás uvítáme. FČK 5956 Bílý klíč Lhotka. Vedoucí klubu Standa Krejc, písař klubu Ondra Král, členové Bob a Máček. Mirek dočetl a měl co dělat, aby mu z očí nevytryskly slzy. Ještě že byl sám v pokojíčku a nikdo to nemohl vidět! Byla to hrozná zpráva. Hrdlo měl sevřené a srdce se mu divoce rozbušilo. Kuliferda zahynul. Bude muset tu smutnou zprávu oznámit ostatním. Pořád věřili, že se Kuliferda někde najde. Teď už je jasné, že naděje umřela poslední. Po chvíli se vyhrabal z pokojíku. „Kdo ti píše?“ zavolala na něho maminka z kuchyně. „Jeden čtenářský klub ze Lhotky. Našli Kuliferdu. Mrtvého.“ řekl Mirek změněným hlasem. „Božíčku…“ stačila jenom říct. Pak k němu přistoupila a vroucně svého, o hlavu většího syna, objala. Za jiných okolností by Mirek před takovým vřelým projevem matčiny lásky ucukl, ale tentokrát zůstal prkenně stát a bez jediné známky odporu se nechal matkou utěšovat jako malé dítě. Po tvářích mu stékaly slzy jako hrachy. * Zpráva o smrti Kuliferdy se rozletěla po škole a celé Druhé straně neuvěřitelnou rychlostí. Mirek sundal z vývěsní desky na chodbě oznámení o ztrátě psa, které ve středu na desku přišpendlil. Nálada odpoledne v klubovně byla na bodě mrazu. Červenáček vyvěsil na stěnu Kuliferdovu fotografii s černou stužkou, podobně jako to hoši udělali s fotografií prvního klubovního psa Bubliny, který před lety zahynul ve Stínadlech. Rychlonožka pod fotografii postavil zapálenou svíčku. Deku u kamen, sloužící Kuliferdovi jeho pelíšek, nechali zatím z piety ležet tam, kde byla. Jako by si na ni měl Kuliferda každou chvíli lehnout. Nikomu z nich nebylo do řeči. Z pochmurné nálady je vytrhl příchod Nažky. „Je to pravda?“ zeptal se s účastí. „Vracel jsem se zrovna z redakce Vpředu, když jsem to uslyšel. Už je toho plná Druhá Strana.“ Mirek mu mlčky podal dopis od klubu Bílý klíč a ukázal Kuliferdovu známku. Nažka si dopis rychle přečetl. „Pojedete tam?“ „Ano,“ řekl Mirek, „v neděli odpoledne. Zrovna si výpravu domlouváme.“

55. U KULIFERDOVA HROBU Neděle. V neděli nepršelo a teplota dokonce vyskočila skoro k dvaceti stupňům. Rychlé šípy spěchaly k nádraží a docela se přitom i zapotily. Spěchaly na Severozápadní expres. Tímto honosným názvem byla odedávna nazývána dýchavičná malá lokálka ještě z minulého století. Ve všední dny měla za sebou zapojeny vždy jen dva poloprázdné vagony. Na víkend, kdy vezla z města do přírody chataře a trampy, byly připojovány další dva. A ještě to nestačilo. Jenže víc by asi neutáhla. Rychlé šípy dorazily na nástupiště na poslední chvíli a v pochmurné náladě. Jakoby jely na pohřeb. Což nakonec byla pravda. Do přeplněného vlaku se dostaly jen tak tak. Lhotka byla druhá zastávka za městem. Když vlak ve Lhotce zastavil a z okna vagónu bylo vidět všude kolem jen zoraná pole, v první chvíli je napadlo, že stojí kvůli nějaké poruše. Budova nádraží tu žádná nebyla, jen vyvýšený peron s tabulí, která oznamovala, že jsou opravdu ve Lhotce. Kromě Rychlých šípů tu nikdo nevystupoval. Po chvíli se vlak pomalu rozjel a krátce na to zmizel v zatáčce za terénní vlnou pár desítek metrů za nástupištěm. Hoši se rozhlíželi po krajině. Kolem dokola nebylo žádné stavení. Ve vzdálenosti asi dvou kilometrů spatřili mezi stromy probleskovat bílou a červenou barvu, což mohla být zeď a střecha prvního selského stavení ve Lhotce. Rychlonožka vytáhl mapu a důležitě do ní nahlížel. „Ty umíš číst v mapě?“ popíchl Rychlonožku Červenáček. „Že ty si nedáš pokoj.“ rozčiloval se naoko Rychlonožka. „Jen co mapu zorientuji podle terénních bodů v krajině, tak ti hned řeknu, kde jsme a kde je Lhotka. Jarka se celkem logicky vydal zpátky po nástupišti, kde koleje přetínala prašná polní cesta lemovaná z obou stran ovocnými stromy. „Pojďte sem! Tady je šipka.“ zavolal po chvíli na ostatní. „Tudy se jde do Lhotky.“

112

Zamířili k němu. Rychlonožka ještě chvíli zápasil s orientováním mapy, ale když na něho zavolali, ať nezdržuje, složil mapu s uraženou poznámkou: „No jak myslíte. Ale abyste mě nevláčeli opačným směrem, plantážníci. To bych vám nedaroval.“ U cesty byla na hrubém kůlu upevněna tabulka se šipkou upozorňující turisty, že se u Lhotky nachází přírodní zvláštnost, tak zvaný Strýcův lom, na jehož okraji z jara kvete koniklec velkokvětý, u nás poměrně vzácný. „Na ten se musíme zcela jistě podívat, když už jsme tady,“ prohlásil Rychlonožka, „rozkvetlý koniklec jsem ještě nikdy neviděl.“ Ostatní tím rozesmál. Věděli, že to nemyslí vážně, vždyť už byl podzim. Ale byli mu vděční za každou jeho přihlouplou poznámku, kterou se snažil pozvednout ostatním skleslou náladu. Když už docházeli k vesnici, byla jejich dobrá nálada zase ta tam. Znovu na ně dolehla Kuliferdova smrt a skutečnost, že jdou k jeho hrobu. První stavení, které se mezi stromy objevilo, mělo opravdu bílou fasádu a střechu z červených tašek. Mezi stromy klečely v trávě dvě dívky a něco si tam prohlížely nebo hledaly. Kousek opodál stály opřeny o kmen stromu dvě jízdní kola. Rychlé šípy se zastavily a Rychlonožka se rychle nabízel: „Půjdu se jich na toho Krejcara zeptat. Dobře víte, že s tím mám bohaté zkušenosti díky svému neodolatelnému a vytříbenému způsobu vyptávání.“ Ostatní ale byli okamžitě proti. „Zeptej se ty, Mirku, moc dobře známe Rychlonožkovy neodolatelně vytříbené způsoby!“ řekl Jindra. Obě dívky si mezitím všimly skupiny cizích chlapců projevujících o ně zájem. Rychle se zvedly ze země. Mirek k nim o několik kroků popošel. Jedna měla černé vlasy jako havran a druhá je měla mírně nazrzlé. Obě měly na sobě černé tepláky a sportovní trička. „Ahoj, hledáme Standu Krejce. Mohly byste nám, prosím, říct, kde bydlí?“ „A kdo to chce vědět?“ zeptala se černovláska přidrzle. „Jsme klub Rychlých šípů.“ doplnil rychle Mirek, když si uvědomil, že se měl nejdřív představit a teprve potom ptát. „Já jsem jeho – hm – sestra Blanka.“ řekla černovláska. Mirek si všiml, že před slovem sestra udělala z nějakých důvodů nepatrnou pomlku. Ale dívka hned pokračovala: „Jděte přes náves. My to vezmeme na kolech přes humna, je to rychlejší a řekneme jim o vás. Přijdou vám na náves naproti.“ Sedly na kola, a když odjížděly, hoši ještě zaslechli, jak jedna druhé říká: „Ty bláho! Blanko, to jsou ti kluci, co se o nich píše na poslední stránce časopisu Vpřed v tom barevném seriálu.“ „Tak to abychom se šly domů převléknout z tepláků do šatů, trochu se učesat a namalovat…“ Pak obě zmizely za nejbližším stavením. Rychlé šípy se na sebe pobaveně podívaly. Vypadalo to, že se dívky schválně bavily nahlas, aby to hoši zaslechli. Pak se pomalu vydali mezi první stavení Lhotky. „Přes jaký humus to vlastně jedou?“ divil se Rychlonožka. „Přes humna!“ opravil ho Červenáček. „Špatně jsi slyšel.“ Náves byla vlastně jediná dlouhá ulice, která se táhla z jednoho konce vesnice až skoro na druhý. Odbočovalo z ní jen několik postranních uliček vedoucích mezi selskými staveními do polí. Pokud bylo vidět na zahrádky za domy, všimli si, že na nich sem tam pracuje několik vesničanů, zřejmě majitelů domů a zahrádek. Z některých zahrádek stoupal hustý dým. Po chvíli k nim vítr přivanul vůni páleného listí. V dálce na konci ulice se objevili čtyři hoši, kteří jim spěchali vstříc. V jejich čele šel černovlasý chlapec skoro stejně vysoký jako Mirek. Rychlé šípy odhadovaly, že by to mohl být vedoucí klubu Standa Krejc. Na šňůrce, zavěšené kolem krku, se mu houpal obyčejný bílý klíč. Ostatní kluci podobné klíče neměli. Připomnělo jim to jejich setkání s klubem Rezatých klíčů kdysi dávno ve Stínadlech. „Ty jsi asi Standa Krejc, že?“ oslovil Mirek majitele klíče. „To jsem,“ řekl chlapec s klíčem. „A tohle jsou moji kamarádi Ondra Král, Bob a Máček.“ „Já se jmenuji Mirek Dušín a tohle jsou zase moji kamarádi z klubu Rychlých šípů.“ „Vy jste opravdu Rychlé šípy?“ usmál se Standa. „Když na nás před chvíli volala moje ségra, že za námi přijely nějaké šípy, či co – zrovna tak to řekla – tak jsme si mysleli, že to je zase jen její nějaký vtípek, kterými nás ona a její kamarádka Božka pořád oblažují.“ „Já jsem vám to hned říkal, že Mirek Dušín je vedoucím Rychlých šípů a proto Kuliferda může být jedině jejich pes.“ řekl druhý hoch, který jim byl představen jako Ondra Král. Všichni si na uvítanou podali ruce. „Přišli jsme se podívat na hrob našeho klubovního psa.“ pokračoval Mirek. „Hrobeček je za statkem na naší zahradě, kde máme i klubovnu.“ řekl Standa. „Je to jen pár kroků odtud.“ „Kuliferda se dostal až sem na vaši zahradu?“ podivil se Jarka. „Kdepak. Našli jsme ho za vesnicí ve Strýcově lomu. Sem jsme ho přenesli. Jestli budete chtít, můžeme se potom podívat i tam.“

113

Krejcův statek bylo selské stavení obrácené okny na náves. Prošli malou brankou ve zdi přímo do dvora, ve kterém nikdo nebyl. Běhalo tu jen několik slepic a hus. U boudy byl uvázaný statný vlčák. Při jejich příchodu se zběsile rozštěkal. „Bene, tiše!“ zavolal na něho Standa. Pes okamžitě ztichl a jen pozorně návštěvníky sledoval. Standa ukázal na část stavení po levé ruce a řekl: „Zde bydlíme. Přímo proti nám na konci dvora je stodola, vpravo od ní je stáj a mezi stodolou a stájí je hnojiště s dřevěným záchodem. Ve stáji máme jednu krávu a prase. A také je tam umístěný kurník.“ Přešli přes dvůr kolem obytného stavení a velkými vraty vešli do stodoly. Bylo tu po jedné straně uskladněno seno a na druhé straně sláma. Prošli stodolou a dalšími vraty vyšli do zahrady. Ta byla plná ovocných stromů a porůznu zarostlá rybízovými a angreštovými keři. Standa je vedl po udusané hliněné cestě až skoro na její konec. Cesta ze zahrady pokračovala dál velkou dřevěnou bránou do polí. Vlevo za stromy a křovinami, téměř u zdi, stála dřevěná chatka. Zamířili k ní. „Tohle je naše klubovna. Pomohl nám ji postavit můj táta za přispění rodičů ostatních kluků z klubu.“ vysvětloval Standa. Stranou od domečku bylo vidět mezi křovinami ohniště obložené kameny se sedátky kolem a také tu byl vztyčen přes dva metry vysoký, hrubě opracovaný kmen stromu, který představoval totem. „Asi se budete chtít hned podívat na hrobeček.“ navrhl Rychlým šípům Standa. Rychlé šípy s návrhem souhlasily. Jindra vybalil ze své torny balíček se svíčkami a každému dal jednu. „Můžeme jít,“ řekl Mirek divně zastřeným hlasem. Smutek už na něho znovu dolehl. Prošli houštinou k zahradní zdi, kde byla navršena nevysoká hromádka hlíny s půlmetrovým křížem z březových větví. Uprostřed kříže byla upevněna dřevěná destička s Kuliferdovým jménem. Standa je ohromil nečekanou otázkou: „Chcete se na něho ještě podívat?“ „Vy byste ho vykopali?“ zeptal se překvapeně Mirek. „Nebyl by to takový problém.“ řekl Standa. „Zabalili jsme ho do pytle a vložili do dřevěné bedýnky. Neleží hluboko v zemi.“ Hoši se na Mirka tázavě podívali. „Já bych to už tak nechal,“ řekl Mirek. Ostatní s ním po krátkém zaváhání souhlasili. Každý potom zapálil svoji svíčku a zapíchl ji do navršené hlíny u paty křížku. Pak obstoupili hrobeček a minutou ticha uctili památku svého mrtvého kamaráda. Všem bylo do pláče a nebýt přítomných chlapců z Bílého klíče, asi by se neudrželi a rozplakali by se. Byla to už druhá ztráta jejich klubovního kamaráda. A Vontové na tom měli stejný podíl, jako bojechtiví Druhostraníci. Rychlé šípy se odvrátily od hrobečku k členům Bílého klíče a Mirek se jich zeptal: „Rádi bychom se teď šli podívat na místo, kde jste ho našli. Je to daleko?“ „Není. Kousek za vesnicí.“ řekl Standa. „Nechcete se podívat nejdřív na naši klubovnu?“ „Až potom.“ odvětil Mirek. Standa viděl, že Rychlé šípy jsou netrpělivé, aby co nejdříve uviděly i místo posledního skonu Kuliferdy. Proto jen řekl: „Pojďme.“ Prošli mlčky za vesnici. „Tohle je cesta ke Strýcovu lomu. Vidíte tam vzadu ten větší shluk stromů? Tak tam se cesta svažuje do lomu. Ještě koncem minulého století se tu těžil vápenec. Po ukončení těžby vesnice začala lom zavážet odpadem, ale to obec pod pokutou zakázala a lom nechala vyčistit. Víte, roste tam vzácný koniklec velkokvětý, na který se chodí turisté z širokého okolí každým rokem dívat.“ vysvětloval Standa. „Mě by docela zajímalo, jak přišel ke svému jménu.“ řekl Rychlonožka a hned si odpověděl: „Asi si k němu klekali koně, aby si mohli čichnout, jak voní!“ Rychlé šípy se podivily, že Rychlonožka má v této smutné chvíli ještě náladu na vtipkování. Červenáček ho proto přísně napomenul: „Rychlonožko, mlčeti zlato!“ Rychlonožka se zatvářil kysele a jen hlesl: „Já vím. Už mlčím.“ „Jak přišel ke svému jménu, to nevíme. Ale asi tímto způsobem ne.“ usmál se Máček a potom zbytek cesty už nikdo nepromluvil. Strýcův lom byl svou rozlohou velký asi jako polovina fotbalového hřiště a dno lomu bylo asi třicet metrů pod povrchem okolního terénu. Na okraji místy rostly husté křoviny. K jednomu takovému místu zamířili hoši Bílého klíče. „Tady se to stalo,“ řekl Standa. „Tady jsme ho našli viset nad srázem na vodítku, které se zachytilo na větvi. Zřejmě spadl dolů a vodítko ho uškrtilo.“ Slzy zaplavily všem Rychlým šípům oči. Stály hodnou chvíli tiše na hraně lomu a každý si přehrával ve své mysli strašné poslední chvíle jejich věrného kamaráda Kuliferdy. Hoši z Bílého klíče stáli opodál a prožívali to s nimi. Potom se Mirek odvrátil od lomu a s pohnutím v hlase řekl: „Děkujeme vám, že jste Kuliferdu nenechali tady viset a že jste ho důstojně pohřbili a dali jste nám o tom vědět.“ „To byla maličkost. Rádi jsme to udělali.“ ujistil ho Standa. „Půjdete teď nazpět do naší klubovny?“ Rychlé šípy se po sobě podívaly. Mirek postřehl, že k tomu nikdo nemá moc chuti. Řekl proto Standovi: „Nezlobte se, ale nepůjdeme. Nebyli bychom dobrými společníky. Vrátíme se domů.“ Hoši Bílého klíče byli zklamáni, ale zase na druhou stranu je chápali. Podali si ruce na rozloučenou, a pak Rychlé šípy smutně vykročily k nádraží.

114

56. KDO POVEDE STÍNADLA? Sobota. Několik dalších dní se Rychlé šípy trápily zármutkem za zemřelého kamaráda a věrného člena klubu. Po návratu ze Lhotky vyhlásil Mirek týden smutku, podobně jako před lety v případě ztráty Bubliny. Bez Kuliferdy bylo v klubovně prázdno a nikomu nebylo moc do řeči. Ani Rychlonožka, který vždy, i ve vypjatých situacích, obšťastňoval ostatní svými povedenými vtípky, nebyl ve své kůži a do nějakých taškařic neměl pražádnou chuť. Nejvíce zdeptán byl Jindra, protože to byl on, kdo vzal s sebou Kuliferdu do Černého údolí. Kdyby to neudělal, nemuselo se nic stát. Ale ostatní hoši mu to nijak nevyčítali. Věděli, že to nebyl dobrý nápad, ale teď už bylo na všechno pozdě a Jindrovi by tím ještě přitížili a utvrdili by ho v jeho vině. Nemohl přece za to, že se Kuliferda polekal a vytrhl se mu z rukou. Ještě k tomu si uvědomovali, že na počátku nešťastné události s Bublinou byl také Jindra. To, když tenkrát Bublina utekl do Stínadel za Rychlými šípy z Jindrova domu a už se zpátky nikdy nevrátil. V pátek se už ale v klubovně znovu sešli k mimořádné schůzce svolané Mirkem. „Náš smutek za Kuliferdu končí.“ prohlásil. „Čekají nás důležité úkoly. Někteří Druhostraníci, kteří se do Stínadel dostali v doprovodu svých rodičů, přinesli odtud znepokojivé zprávy. Situace se tam začíná vyostřovat, zřejmě v souvislosti s chystanou volbou Velkého Vonta. Potvrdil mi to i Nažka, s nímž jsem se včera náhodou potkal.“ „Měli bychom zajít do Stínadel ke Žlutému květu a přece jenom se pokusit nabídnout jim svou pomoc, i když nevíme, jestli o ni vůbec stojí. Minule se nám to nepodařilo kvůli Fantomovi, ale třeba bychom teď mohli mít více štěstí“ navrhoval Červenáček. „Proč jsme tam už nešli?“ „Máš pravdu.“ souhlasil Mirek. „Již jednou jsme jim pomoc nabídli prostřednictvím Skoby při našem náhodném setkání ve dvoře u Černé koule. Skoba sice tvrdil, že naši nabídku Žlutému květu vyřídí, ale do dnešního dne se nikdo neozval a minule, když nám přinesl dopis od Losny, se jenom obrátil ve dveřích a zase zmizel. Ale Losna nás ve svém dopise sám o pomoc žádá, takže nemůžeme už déle čekat a pokusíme se do stínadelských událostí zase zasáhnout, i přes to, že se to tam někomu nemusí líbit.“ „A měli bychom o tom vydat co nejdříve TAM-TAM. Kluci ve škole už se mě ptali, jestli nemáme nějaké nové zprávy, kdy se budou volby konat, a vůbec, co se ve Stínadlech děje.“ řekl dnes mimořádně živý Červenáček. Rychlonožka byl, k překvapení všech, tentokrát také pro výpravu. Jenom Jindra byl bez nálady, protože jeho rodiče svůj zákaz, že nesmí do Stínadel, ještě neodvolali. „Ano, Červenáčku. Zajdeme ale nejdříve za Žlutým květem a teprve potom vydáme TAM-TAM.“ řekl Mirek. „Ale za kým tam půjdeme, když už Losna ve Stínadlech nebydlí?“ „S Mirkem si myslíme, že nejvhodnějším kandidátem by byl Ruda Elk.“ odpověděl Jarka. Na Rudu Elka si pamatovali všichni členové Rychlých šípů. Hoši s ním na jaře ve Stínadlech řešili nejeden zmatek kolem hlavolamu ježka v kleci. Hrozil jim přitom několikrát výprask od Štěpána Mažňáka, který měl stále pocit, že Rychlé šípy zavinily před lety smrt jeho otce. „Elk pracoval ve Vontské radě ještě za vedení Losny. Velmi dobře je obeznámený se současnou situací ve Stínadlech. Za ním půjdeme.“ rozhodl Mirek. „A kdy?“ vyhrkli Rychlonožka s Červenáčkem jedním dechem. „Jako vždycky nejlépe v sobotu. A ta je už zítra.“ řekl Mirek s úsměvem. * Na východním konci Rozdělovací třídy se v sobotu odpoledne rozhořel boj mezi Vonty a Druhostraníky. Policie o rvačce asi nevěděla, protože ji kolem Rozdělovací třídy nebylo nikde vidět. Rychlé šípy, tentokrát bez Jindry, se tomuto nebezpečnému místu vyhnuly a využily k přechodu do Stínadel zatím klidné části Rozdělovací třídy u domu s klubovnou Pomněnek přes dvorky k Malému tunelu. Dál od Rozdělovací třídy, hlouběji ve Stínadlech, hoši potkávali skupinky Vontů, které spěchaly na pomoc svým bojujícím druhům na Rozdělovací třídě. Měli štěstí, že se jim vždy podařilo včas schovat v průchodech domů a počkat, až je Vontové přejdou. Až v jedné uličce se zdálo, že je štěstí opustilo. Ze dvora jednoho domu se proti nim vyrojila parta osmi Vontů a zastoupila jim cestu. „Jdete od Rozdělovací třídy?“ zeptal se jeden z Vontů, jejich náčelník. „Jdeme.“ přiznal Mirek. „Co se tam děje?“ „Naši se dostali do křížku s Druhostraníky. Běžíme pro posily.“ řekl Jarka pohotově. Víc Vontové nepotřebovali vědět. Náčelník jen mávl rukou, aby ho jeho parta následovala a všichni se rozběhli k pomyslné hranici mezi Stínadly a Druhou stranou. „Uf, ještě že jim ta informace stačila a nezajímali se o nás.“ odechl si Jarka. Dál ve Stínadlech byl už poměrný klid. Boj na Rozdělovací třídě se zřejmě týkal zatím jen Vontů bydlících v příhraničních uličkách. Rudu Elka našli u Kocouří zdi i s jeho kamarádem Skarlanem a překvapivě i s dalším členem Vontské rady Larykem. Rychlé šípy se s Larykem naposledy viděly na jaře, když ze sídla Vontské rady zmizel ježek v kleci. Teď si ani nevzpomínali, ke kterému uskupení ulic tehdy patřil. Podali si ruce jako staří přátelé. Rychlé šípy si s potěšením všimly, že mají na klopě kabátů, kromě žlutého špendlíku, připevněný i malý odznáček žlutého kvítku. To jim stačilo, aby byli přesvědčeni, že to jsou ti správní Vontové, kteří by měli v budoucnu vést Stínadla.

115

„Co vás k nám přivádí?“ zeptal se Elk, když předtím on i jeho dva kamarádi zaznamenali vpředovské žluté kvítky i na klopách Rychlých šípů. „Z několika stran se k nám doneslo, že se u vás připravují volby Velkého Vonta. Při dvou minulých volbách jsme pomáhali Žlutému květu k vítězství, ale tentokrát nás Žlutý květ o pomoc nepožádal. Přišli jsme se proto zeptat, jak je to s volbami, jestli můžeme nějak pomoc a vůbec, co se tady kolem voleb děje.“ řekl Mirek. „Tak proč jste nešli přímo ke Žlutému květu?“ podivil se Laryk. Skarlan se na něho překvapeně podíval. Nikdo z Rychlých šípů si toho nevšiml. „Protože máme obavu, aby ostatní party Žlutému květu nevyčítaly spolupráci s námi. Myslíme si, že dnešní situace ve Stínadlech takové spolupráci, jakou jsme měli při posledních dvou volbách Velkého Vonta, vůbec nepřeje. Mohla by se nakonec obrátit proti Žlutému květu.“ vysvětlil Jarka. „To je pravda. Hodně part se nechalo slyšet, že je to jenom záležitost Stínadel a rozhlašují, že pokud by s vámi někdo z Vontů chtěl spolupracovat, byla by to zrada na Stínadlech.“ řekl Laryk. „I přes to, že to byla spolupráce ku prospěchu celých Stínadel?“ zeptal se trpce Mirek. „Někomu tu prostě pořád ležíte v žaludku.“ „Jak to tedy v tuto chvíli s volbami vypadá?“ „Špatně.“ řekl Skarlan. „Spíš nejasně.“ mínil Laryk. A Elk se rozpovídal: „Vontská rada svolala náčelníky ulic k jakémusi předvolebnímu kolu. Přišli na ně všichni náčelníci part, kteří ve Stínadlech něco znamenají, a ti se měli vyjádřit, jaký má ta která skupina plán s vedením Stínadel, pokud by byla zvolena. Byli jsme s Larykem jako členové Vontské rady u toho a řeknu vám, že když se dříve o Velké Vontství všechny party doslova praly, tentokrát nebyl mezi náčelníky ulic skoro žádný zájem. Vikingové, kteří v Mokřinách pomáhají při archeologických vykopávkách a přilákali do svých řad spousty příznivců pomocí slunečního kamene, najednou prohlásili, že se voleb nezúčastní a nechtěli ani prozradit proč. Moskyty vedeni Mažňákem, zajímá jenom jejich práce na sestrojení létacího kola, jaké se kdysi podařilo sestavit Janu Tleskačovi. Jenže se jim to nedaří. Proto se pořád pokoušejí nalézt utopený Tleskačův hlavolam s ukrytým plánem létacího kola ve stoce pod kostelem svatého Jakuba. Když se jiné party dověděly, co Moskyti pod kostelem hledají, tak se jim začaly do hledání plést. Dochází přitom k nekonečným šarvátkám o to, kdo má právo pod kostelem hledat. Moskyti tvrdí, že jenom oni mají právo hlavolam vylovit, protože ho tam utopil Mažňákův otec. Ale Štěpán Mažňák není vhodným kandidátem na vedení Stínadel, a podle našeho názoru, o to ani neusiluje. Uctívači ginga po ztrátě a znovu získání své sošky bůžka AXLANA, v jehož ztrátě měla prsty Strážní věž, a bohužel i vy, se stáhli za zeď své Svatyně a provozují tam své tajemné obřady, do kterých nechtějí, aby se jim montovali ostatní. Takže o vedení Stínadel zájem překvapivě také nemají. Strážní věž ztratila důvěryhodnost svým vydíráním Uctívačů, Šťastné koule, Vikingů, Žlutého květu a používáním i jiných nekalých praktik. Také Modrá hvězda a Rváčov jsou spíš pro bitky a nájezdy na okolní čtvrtě, k čemuž ponoukají ostatní Vonty. O nějaké mírumilovné soutěživosti mezi partami ve Stínadlech není z jejich strany žádný zájem. Odznaku žlutého kvítku se vyloženě vysmívají. Pak jsou tady ještě Dabinelovci a Danešovci, kteří se spíš přidávají k Modré hvězdě a Rváčovu a jsou také proti zavádění odznaku žlutého kvítku. Jednotní ale nejsou. Kvůli nějaké roztržce došlo nedávno na pěsti. Modrá hvězda vedená jejich náčelníkem Lelkem, až donedávna členem Vontské rady, se pustila do Rváčova a nakonec se porvali všichni mezi sebou. I když – no nevím, jestli tomu můžeme věřit - ale Mirek Daneš se prý nechal slyšet, že by chtěl přejít se svou partou k Armádě vzorných. Už o tom jednal s námi třemi.“ „Vy tomu věříte, že by se Mirek Daneš tak změnil?“ podivil se Jarka. Všichni tři Vontové mlčeli, jako by se rozhodovali, jestli mají ještě Rychlým šípům něco navíc prozradit. Pak Laryk řekl: „Pojďte s námi, něco vám ukážeme. Myslíme si, že se to týká Mirka Daneše a možná i nás.“ Vontové je mlčky vedli několika ulicemi a Rychlé šípy je zvědavě následovaly. „Nebojíte se, že teď někoho potkáme, kdo pozná, že provádíte po Stínadlech cizince?“ zeptal se trochu jízlivě Červenáček. „Čeho bychom se mohli bát? My v této chvíli nezastupujeme žádnou ulici.“ řekl Skarlan. „Ale jste členové Vontské rady,“ připomněl Mirek. „Vontská rada je po odchodu Otakara Losny v troskách.“ řekl Laryk smutně. „Musíme začat znovu od začátku.“ „Ještě nám vysvětlete, jak to, že tak náhle Losna odstoupil a hned nato zmizel ze Stínadel.“ zeptal se Jarka. Elk se Skarlanem se podívali na Laryka. „To by mohl říct tady Laryk. Byl Losnova pravá ruka. My dva to jenom tušíme.“ „Losnovo odstoupení z vedení Stínadel a jeho odstěhování nebylo tak náhlé, jak to vypadá. A souviselo to s jeho otcem, na kterého kdosi znovu vytáhl už dávno zapomenutou historku o napadení strážníka. Ten, kdo za tím stál, z něho pomluvami postupně udělal znovu kriminální živel. Došlo to tak daleko, že starý Losna přišel zase o zaměstnání jako v minulosti. Tentokrát ve fabrice, která patří firmě Vinš a spol.“ „Nepovídej. Snad tím nechceš naznačit, že ty pomluvy roztrušoval Venda Vinš?“ Laryk řekl: „Nevíme to jistě, ale myslíme si, že především on.“ „Po vyhození z fabriky neměl starý Losna už vůbec žádnou šanci tady práci sehnat. Nikdo ho nechtěl. Když se mu tentokrát ozvali příbuzní, ať to tu zabalí a přijede za nimi, tak nezaváhal ani chvilku. A Ota musel odjet s ním.“ Pro Rychlé šípy to nebyla zas až tak úplná novina. Něco už naznačovali kluci ze Strážní věže. Nebo to byl někdo jiný? Na tom konečně nezáleželo, kdo o tom první věděl, horší bylo, že Otakar Losna už ve Stínadlech není.

116

„Podporujete vy tři vůbec nějakou skupinu, třeba Mirka Daneše, se kterým jste už jednali, nebo zastupujete jenom Vontskou radu?“ zeptal se jich Mirek. Vontové se na sebe podívali, ale všichni svorně mlčeli. Rychlé šípy je už k dalšímu hovoru o případném kandidátovi na Velkého Vonta nepřiměly. Asi po deseti minutách došli na roh Sedmikřížové ulice. Štítová zeď tohoto starého domu byla v ulici vedoucí kolmo na Sedmikřížovou počmáraná různými nápisy a vzkazy. „Tady už je území Uctívačů ginga.“ řekl Skarlan. Rychlé šípy to věděly, ale nepřiznaly to. Potom ukázal na jeden nápis napsaný mezi ostatními barevnou křídou a řekl: „Tohle se tady objevilo hned druhý den po jednání s Mirkem Danešem.“ Stálo tam: MD + MM = SMRT „Co to je za hloupost?“ zeptal se nechápavě Rychlonožka. „To je nějaký rébus? Vy tomu rozumíte?“ „Myslíme si, že písmena MD znamenají Mirek Daneš a MM je monogram Milana Macha. A Milan Mach jsem já.“ řekl Laryk. „A protože se to tady objevilo hned druhý den po našem tajném jednání s Danešem, myslíme si, že to tady někdo načmáral z jeho party, kdo nesouhlasí s Danešovým převlečením kabátu.“ Hoši na nápis hleděli se smíšenými pocity. Vůbec nechápali, co se jim tím vším Vontové snažili naznačit. „Takže to jednání jsi vedl ty, Laryku?“ zeptal se Jarka. Ten jen mlčky kývl na souhlas. „A můžeme vědět, koho jste zastupovali?“ chtěl vědět Mirek. Vontové se na sebe znovu podívali a Elk řekl: „Nezlobte se. To vám zatím neprozradíme.“ „Z toho všeho, co jsme vám řekli, je jasné, že situace ve Stínadlech je naprosto nepřehledná a pokud se rychle nenajde nějaká silná osobnost, která by Stínadla znovu sjednotila, volby jen tak brzy nebudou.“ řekl Elk. „Ale to by byla úplná katastrofa.“ řekl Jarka. „Copak Vontská rada nemá nějaký plán, jak zabránit rozvratu ve Stínadlech?“ Elk se podíval na Skarlana a Laryka a všichni tři se jen tak nějak tajemně zatvářili. „A co bývalý Velký Vont Vláďa Dratuš?“ zeptal se nečekaně Mirek. „Co je s ním?“ otázal se Laryk přiškrceným hlasem. „Ten by se nemohl znovu vrátit do čela Stínadel?“ Vontové mlčeli. Jarka si to vysvětlil, že nemůže. „Škoda.“ řekl. „Ale přece to tak nemůžete nechat.“ „To víte, že to jen tak nenecháme. Stále hledáme řešení. Po odchodu Losny by se nám šiklo eso v rukávu v podobě nějakého čerstvě objeveného stínadelského tajemství, které by nám pomohlo při jednání s náčelníky ulic. Něco takového, jako mají kominíci tu svoji Šťastnou kouli.“ přiznal Laryk. Mirek zbystřil pozornost. „Tak přece jenom někoho zastupujete. A nechcete nám prozradit koho.“ Vontové mlčeli. „Škoda, mohli bychom vám třeba pomoc.“ Ale Vontové jen dál mlčeli a po chvíli se s Rychlými šípy rozloučili s přáním dalšího setkání v lepších časech. Cestou se Mirek ostatních zeptal: „Nevzpomínáte si někdo, jaké ulice ve Vontské radě zastupuje Laryk?“ Nikdo si na to nevzpomínal. Jenom Jarka měl takové nejasné tušení, že Laryk v té době patřil ke Žlutému květu. Červenáček řekl: „Mohli bychom to zjistit v kronice. Jarka do ní letos na jaře vlepil seznam členů Vontské rady i se jmény ulic, které v radě zastupovali.“ „No ano,“ vzpomněl si Jarka. „Máš pravdu.“ „Než půjdeme domů, stavíme se nejdříve v klubovně a zjistíme to.“ řekl Mirek „K čemu nám to může být dobré?“ podivil se Rychlonožka. „Uvidíme,“ odpověděl mnohoznačně Mirek. * V klubovně seděl Jindra a prohlížel si kroniky. „Jindro, co tady děláš?“ zeptal se překvapeně Mirek. „Nemohl jsem to doma vydržet. Čekám tu na vás, abyste mi řekli, jak to ve Stínadlech probíhalo.“ Mezitím Červenáček začal obracet listy jedné z kronik a horečně hledal seznam členů Vontské rady. Jarka mezitím Jindru informoval o dnešní výpravě. Konečně seznam našel. Hned na první řádce byl zapsán Laryk a pod ním zbývajících pět členů rady: LARYK (Žlutý květ) zastupuje: Tmavý průchod, Opuštěný kout, Hrnčířskou ulici, ulice Modrých, Zákostelí a Ohrady. BROUK (Dabinelovci) zastupuje: Myší past, Červenokohoutí plácek, Podzemní uličku, Krysařskou uličku, Na zábradlí, Dlouhé schody a Na majáku. (Rychlým šípům pomohl k útěku, když je Dabinelovci uvěznili loni na podzim v Opuštěném dvoře.) BOB (nezastupuje žádnou určitou partu, ale pouze ulice): Na ostrůvku I, Trestaneckou, Umrlčí prst, Za mříží, Kropenatku, Myší schody, Zazděnou uličku, Mokré jámy, Ve sklepení a Rejdiště. ELK (také nezastupuje žádnou určitou partu, ale jen ulice): Červené schody, Hvězdářskou uličku, Na talířku, Hřbitovní, Kostelní, Maternovu ulici a kostel svatého Jakuba, Harfenickou a Ve Strašidlech. VLK (Uctívači ginga): Rybí trh, Poříční, Úzkou, Mydlářskou ulici, Mokřiny, Na nosálku, Nad propastí, Katovskou ulici, Zelený plácek a Ve zjeveních.

117

LELEK (Modrá hvězda): Rváčov, Na ostrůvku II, Belmutovku, Černý plácek, Černou ulici, Klempířskou, U tyrana, Kocouří hrádek a Slepou, Na terásku, Odsouzeneckou a Podivínskou a také i Hadí dol. „No vida, Laryk je členem Žlutého květu. Proč se vám tím ale nepochlubil?“ podivil se Jindra. „Musel k tomu mít nějaký vážný důvod, když to nechtěl prozradit. Ale jaký?“ dumal Jarka. „Třeba nám to poví příště, až se s ním setkáme.“ řekl Rychlonožka. „Nehledejme v tom žádnou záhadu.“ zarazil Mirek jejich úvahy. „Třeba si myslel, že o tom víme.“ „Mirek má pravdu.“ řekl Jarka. „Takže - můžeme předpokládat, že po odchodu Losny se stal vůdcem Žlutého květu on. A Elk, který v odstupující Vontské radě nebyl členem žádného uskupení, se mezitím možná stal členem Žlutého květu a jeho kamarád Skarlan také. A asi to jsou teď oni tři, kteří vedou jednání s ostatními skupinami Vontů a oni to asi budou, kdo budou připravovat nové volby.“ „Jestli to tak je, tak má Žlutý květ ono pověstné eso v rukávu, ale přitom o tom asi neví. Myslím, že jim to určitě pomůže volby vyhrát.“ uvědomil si najednou Mirek. „Jaké?“ zeptal se Rychlonožka. „No přece Elka.“ „Jak to?“ podivili se ostatní hoši. „Elk má Knihu hlavolamů i s podrobným plánkem na výrobu ježka v kleci, kterou dostal od inženýra Ontla Měcháčka. Dal mu ji na jaře tehdy v nemocnici těsně předtím, než zemřel. A my ji tehdy vynesli ze Stínadel. A pokud Losna nenaučil nikoho ze Žlutého květu, jak dostat ježka z klece ven, mohl by to umět jedině Elk. A ten by byl vhodným kandidátem na Velkého Vonta.“ Rychlé šípy na Mirka jenom němě zíraly. „A pokud vyndávat ježka z klece neumí, tak ho to naučíme.“ zajásal Jindra. „Himbajs. To by bylo něco! Elk má v držení Knihu hlavolamů, která vznikla ve Stínadlech a kdyby byl zvolen, ještě ke všemu by uměl vyndávat ježka z klece.“ řekl Rychlonožka nadšeně. „Tohle musí vyjít!“ věřil Jarka. „A ještě něco musíme zařídit. Zatím jsme neměli příležitost vrátit Vikingům jejich vynucenou smlouvu se Strážní věží. A při té příležitosti si s nimi popovídáme o nadcházejících volbách. Zítra odpoledne půjdeme znovu do Stínadel. Tentokrát za Vikingy.“ rozhodl Mirek.

57. V MOKŘINÁCH Neděle odpoledne. Rychlé šípy netušily, kde přesně se nacházejí Mokřiny se svými archeologickými vykopávkami, ale hluboko ve Stínadlech jim každý ochotně ukázal směr, když naznačily, že by se také mohly na vykopávkách podílet. Samotné místo bylo sevřeno mezi dvoupatrovými domy a celé bylo ohrazeno dřevěným plotem. Hned za vstupní bránou stála dřevěná bouda, sloužící jako sklad a také jako kancelář. Na ploše bylo vykopáno několik pravidelných jam s kolmými stěnami, na kterých se rýsovaly různě široké a různě zabarvené historické vrstvy. V každé vrstvě od okraje jámy až k jejímu dnu byl zaražen ocelový kolík s číslem příslušné vrstvy. Některé jámy byly přikryty nepromokavým plátnem. Jen v několika jámách odhrabávaly skupinky Vontů pod dohledem dospělých mužů malými lopatičkami a hrabičkami vrstvu hlíny a tu nakládali do kbelíků. Kbelíky byly po naplnění vytaženy a vysypány pár metrů od okraje každé jámy na hromadu. Zde byla hlína další skupinou pracovníků ještě jednou důkladně rozhrabána a prohlédnuta. Ačkoliv se tomu tady říkalo Mokřiny, místo bylo naprosto suché. I po nedávném lijáku, který se nad touto částí Stínadel prohnal. Ze skladu vyšel mladík asi stejně starý jako Mirek. Když je spatřil, zamířil k nim: „Jestli nám jdete pomáhat, tak přijďte až někdy jindy. Za chvíli končíme.“ „Hledáme Zdeňka Cibocha, náčelníka Vikingů.“ řekl Mirek. „Něco jsme mu přinesli a také si potřebujeme pár věcí vyjasnit. Jsme Rychlé šípy z Druhé strany.“ Vont se zarazil: „Vy jste z Druhé strany? To si tedy troufáte, takhle sem přijít!“ Pak se otočil k dřevěné boudě a zavolal: „Zdenku, máme tady návštěvu! Budeš koukat koho. A prý ti něco přinesli.“ Zdeněk Ciboch měl na rukou pracovní rukavice. Sundal si je a se všemi si podal ruku. „Já vás znám.“ řekl přitom. „Vy jste Rychlé šípy. Viděl jsem vás před půl rokem na Vontské radě.“ „Začínáme být populární víc, než je zdrávo.“ podotkl Mirek. U skladu se objevil muž středních let a zavolal na Zdeňka Cibocha: „Končíme, Zdeno! Vyřiď to klukům na třetí jámě.“ Hned nato vešel do boudy. „To je můj otec. Ten tomu tady velí.“ vysvětlil Ciboch. „Počkejte na mne za bránou. Jen co to tady zabezpečíme proti dešti, hned jsem u vás a můžeme si popovídat.“ Rychlé šípy vyšly ven z ohrady. Za čtvrt hodiny po nich vyšel i Zdeněk Ciboch. Ve tváři se mu zračila marně skrývaná zvědavost. Mirek šel přímo k věci. Vytáhl z kapsy složený list papíru a podal mu ho. „Co to má být?“ zeptal se Ciboch a opatrně vzal listinu do ruky, jako by mu měla každou chvíli v rukou bouchnout. „Uvidíš. Budeš překvapený.“ pousmál se Mirek Ciboch se začetl a po několika vteřinách vydechl: „No tohle? Jak jste se k tomu dostali?“ „To nepotřebuješ vědět.“ odpověděl Jarka.

118

„Tento pitomý papír si pověsil Vinš v jejich klubovně na zeď a všem se jím chlubil.“ řekl Ciboch a roztrhal smlouvu na drobné kousíčky a po částech je hodil do několika popelnic. „Ani nevím, jak vám mám poděkovat. Vikingové mohou opět svobodně dýchat. A Vinš ať si trhne nohou. Dál nás nemůže vydírat.“ Pak se zeptal: „A co za to?“ Rychlé šípy se zasmály. „Samozřejmě, že nic.“ řekl Mirek. A Jarka ho pobídl: „Možná bys nám mohl prozradit, jak jste do toho spadli. Pokud to není tajemství.“ Ciboch se zamyslel a pak spustil: „Tady v Mokřinách, kde všichni bydlíme, probíhají už nějakou dobu archeologické práce. Ve volném čase se toho zúčastňujeme i my, Vontové. Kdysi tady byla bažina, kterou protékala Černá voda. Ta teď teče na povrchu za těmi domy za námi. A místy také i podzemním kanálem. V Mokřinách jsme našli několik zajímavých věcí z dřívějšího osídlení tohoto území. My kluci jsme si představovali, že v dávných dobách do těchto míst pronikli proti proudu řeky Vikingové. Na jejich počest jsme si tak začali říkat. Pak kdosi přinesl odněkud Vikingské báje a pověsti a v těch jsme se dočetli o slunečním kameni, pomocí kterého Vikingové dokázali na moři určovat světové strany. Když jsme později objevili jakousi fosilii, domnívali jsme se, že je to ten sluneční kámen, a tak jsme ji před mým otcem zatajili a začali jsme ji používat k získávání dalších přívrženců. Až jsme se dověděli, že to nebyli Vikingové, kteří toto místo jako první osídlili, ale že tu bylo jen nevelké sídliště Keltů a fosilie není sluneční kámen, nýbrž jakási zkamenělina čehosi neznámého. Byli jsme z toho hrozně zklamaní, ale náš omyl jsme nepřiznali, abychom nepřišli o hlasy okolních ulic. Pak se nám kámen ztratil. Někdo nám ho ukradl. Strážní věž tvrdila, že to byla nějaká parta z Druhé strany a že oni vědí, kdo to byl, a že nám sluneční kámen pomohou najít. A také se jim to podařilo. Po nějaké době jsme začali Strážní věž podezřívat, že nám kámen ukradla sama a stopu svedla na neznámou partu. Než jsme ale proti nim stačili sehnat nějaké důkazy, obvinil nás Vinš z podvodu. Že sluneční kámen není tím, za co ho vydáváme, že si to ověřili v nějakém muzeu. Pak se vytasil se smlouvou, že nám sluneční kámen vrátí a neprozradí, že se jedná z naší strany o podvrh, ale s podmínkou, že od tohoto okamžiku budeme s nimi ve všem spolupracovat a hlavně že je budeme podporovat ve volbách. Pokud smlouvu nepodepíšeme, rozhlásí po celých Stínadlech, že jsme podvodníci a v nových volbách si ani neškrtneme. To se stalo ještě před prázdninami, kdy byl Velkým Vontem Losna a o nějakých nových volbách neměl nikdo z nás ani tušení. Tak jsme to podepsali v domnění, že z toho nějak později vykličkujeme. Pak se dlouho nic nedělo. Nikdo se nic nedověděl a nikdo po nás nic nechtěl. Až po prázdninách. Losna se odstěhoval a najednou volba nového Velkého Vonta byla na pořadu dne. Venda Vinš musel být snad jasnovidec nebo miláček štěstěny, že o tom tak dlouho dopředu věděl.“ „A dál? Co bylo dál?“ zajímal se Jarka. „Dál se vám moje vyprávění už asi nebude líbit. Ale dopovím to. Tak tedy, teď teprve se Vinš se svojí Strážní věží ozval. Chtěl po nás, abychom mu donášeli cokoliv, co zjistíme na jiné party. V té době jsme se také dověděli, že se nějací Druhostraníci, kteří si říkají Rychlé šípy, velmi zajímají o Strážní věž a také se chystají proniknout do svatyně Uctívačů ginga. Dokonce jsme se dověděli přesný den, kdy tam půjdou.“ „Cože?“ vyhrkl Červenáček. „Jak jste se to mohli tak rychle dovědět? Vždyť jsme se rozhodli jít do Stínadel pouze den před výpravou!“ podivil se Mirek. „To vám později také vysvětlím. No – s tou zprávou jsme zašli ke Strážní věži. Byli jsme rádi, že pro ně něco máme. A s tím, že se jednalo o Druhostraníky, jsme si nemuseli dělat těžkou hlavu. Co se potom odehrálo u svatyně Uctívačů ginga nevím, ale zakrátko se Vinš chlubil podobnou smlouvou, jako byla ta naše, uzavřenou s Uctívači. Na co Uctívače dostal, nemám tušení.“ „To zase víme my.“ přerušil ho Mirek. „A neměli jsme z toho dobrý pocit. Naštěstí se nám to včas podařilo napravit. Uctívačům jsme vrátili jejich smlouvu a vám dnes tu vaši také.“ „Za to, že jste nás zbavili toho ponížení, vám za všechny Vikingy ještě jednou děkuji a za to, že jsme vás Strážní věži shodili, se moc omlouvám.“ „Omluva se přijímá.“ řekl Mirek obřadně. „A děkovný glejt nám nemusíte posílat, protože jsme v tomto bodě také neměli čisté svědomí, jak už jsem se zmínil. Jen jsme napravovali škodu, kterou jsme způsobili svým vniknutím do svatyně.“ „A teď to jméno toho, kdo nás prozradil. Slíbil jsi to.“ připomněl mu Jarka. Ciboch se chvíli rozmýšlel a potom z něho pomalu vypadlo: „Ondra Rybák. Před lety bydlel ve Stínadlech a patřil k nám. U vás mu říkáte Nažka. Stavil se tu za námi v sobotu dopoledne. Zřejmě nám to nechtěl povědět, ale při řeči, co jsme vedli, se více méně ukecl. Zapřísahal nás, abychom si to nechali pro sebe, alespoň až do začátku dalšího týdne, kdy už budete mít po výpravě. Jenže my jsme pro Strážní věž pořád nic neměli, co by se jim mohlo k něčemu hodit. Tak jsme jim to za tepla donesli. Pochopte, byla to přece jenom zpráva o partě z nepřátelské čtvrti, takže jsme se vůbec nerozpakovali. A také jsme nemohli tušit, k čemu Vinšovi ta zpráva bude.“ Rychlé šípy byly z odhalení nepříjemně překvapeny. Dívaly se mlčky na sebe. Ticho po chvíli prolomil Mirek: „Mysleli jsme si, že by to mohl být Nažka, ale nechtěli jsme tomu uvěřit. Když jsme se ho na to ptali, tak nám tvrdil, že se o tom nikde ani slůvkem nezmínil. A my jsme mu uvěřili.“ řekl trpce. „Teď nám už jenom zbývá, abychom všem ve Stínadlech přiznali pravdu o tom slunečním kameni. Uděláme to ještě tento týden.“ řekl Ciboch. „I přes to, že tím dojde k odlivu vašich příznivců?“ zeptal se Jindra. „Právě proto. Bude z toho poprask, vzdáme se i možnosti, aby byl někdo z našich řad zvolen Velkým Vontem. Myslíme si, že to jen tak napravíme.“ „Mohli bychom něco z toho, co jsi nám před chvíli vyprávěl, zveřejnit v našem TAM-TAMU?“ zajímal se Mirek. „Napsali bychom to tak, aby vám to nějak neublížilo. Hlavně bychom chtěli co nejvíce odhalit vyděračské praktiky

119

Vendy Vinše a jeho Strážní věže. Třeba by to pomohlo vaší snaze o očištění dobrého jména Vikingů. A zcela určitě by to mělo zabránit, aby byl Velkým Vontem zvolen Venda Vinš.“ „Myslíte? Ale pište s rozmyslem, abyste nám ještě víc nepřitížili.“ „Buď bez obav. Jde nám hlavně o to, aby se Vinš nestal náčelníkem Stínadel.“ „Ještě jednou se vám za všechny Vikingy omlouvám.“ řekl Zdeněk Ciboch při rozchodu. „Stačila nám jedna omluva. Věříme, že až se omluvíte všem svým příznivcům, uvidíte, že si vás nepřestanou vážit. Už proto, co tady ve svém volném čase děláte.“ dodal Mirek. „A pokud nebudete usilovat o křeslo Velkého Vonta, volte Žlutý květ.“ neodpustil si předvolební agitaci Jarka. Dostalo se mu ujištění, že to Vikingové už zvažují.

58. ROZCHOD S NAŽKOU Neděle večer. Po návratu na Druhou stranu se Rychlé šípy nejdříve zastavily pro Jindru. Cestou za Ondrou Rybákem si pak znovu ujasňovaly událost kolem jejich vniknutí a útěku ze svatyně Uctívačů ginga. „Všechno je mi to jasné. Vinš si na nás u svatyně počkal, otevřel nám branku a my vlezli dovnitř.“ uvažoval Rychlonožka. „Jenom nechápu, jak mohl Vinš počítat s tím, že ze svatyně vyneseme toho hrbatého trpaslíka Axlana, o kterého mu šlo.“ „To nemohl samozřejmě vědět. Možná počítal s tím, že využije případného zmatku a sám se sošky zmocní. Když ale z jejich křiku pochopil, že jsme jim sošku vzali, možná, že celou štvanici na zahradě odněkud z úkrytu sledoval, nechal odemknuté dveře, abychom se jimi dostali na ulici, a potom už všichni víme, jak to dopadlo.“ „Vinš je neobyčejně chytrý spiklenec.“ řekl Jarka zamyšleně. „Kdyby nebyl takový bezohledný vyděrač a padouch, to by byl typ na nového náčelníka Stínadel.“ Všichni se nad Jarkovým nápadem zamysleli. „To by ale nesměl být takový plantážník všech plantážníků.“ ohodnotil ho Jindra. Chvíli šli mlčky a zaobírali se svými myšlenkami. Pak se ozval Červenáček: „Jak se ale zachováme k Nažkovi, když víme, že nás zradil a přitom nám to zapřel?“ „Uvidíme. Hlavně aby byl doma, ať ho nemusíme nahánět jako minule.“ dodal Mirek. * Nažka doma byl. „Počkejte na mne dole. Hned tam budu.“ řekl jim. Zavedl je jako už jednou na dvůr do polorozpadlého altánku. Dnes večer tu bylo docela chladno. Byli by raději, kdyby je pozval k sobě domů, nebo ještě lépe, kdyby s nimi zašel do klubovny. K něčemu takovému se ale neměl. Nažka zapálil knot v petrolejové lampě a všichni se usadili kolem ní na dřevěné bedničky. Aniž se jich zeptal na důvod jejich návštěvy, tak sám od sebe spustil: „Skoro denně jsem teď byl ve Stínadlech. Asi o všem nevíte, ale dějí se tam převratné věci. Neuvěřitelně se tam rozmáhá hnutí Armády Vzorných. Největší zásluhu na tom má současná Vontská rada vedená Žlutým květem. Vypadá to, že se jim přece jen podaří vše připravit k volbě Velkého Vonta ještě do konce tohoto roku. To je přece úžasné! Nemohl jsem stát stranou. Přece víte, že jsem se narodil ve Stínadlech.“ Nažka se pojednou zarazil a rozhlédl se nejistě po Rychlých šípech. „ Mluvili jsme se Zdeňkem Cibochem. Jdeme přímo od něho.“ uhodil na něho Mirek „Vy jste byli za Vikingy?“ Kdyby v altánku bylo silnější světlo, Rychlé šípy by viděly, jak se Nažkovi napětím změnila tvář. „Co vám Ciboch řekl?“ zeptal se nejistě, i když začínal tušit, o čem bude řeč. „Vyprávěl nám, co předcházelo naší výpravě do svatyně Uctívačů ginga a kdo jim o ní řekl. Byls to ty. Když jsme se tě na to zeptali, a ty jsi nás ujistil, že jsi nic nevyzradil, věřili jsme ti.“ řekl Mirek tvrdě. Nažka hleděl zaraženě do plamene petrolejové lampy a chvíli mu trvalo, než ze sebe vysoukal: „Neudělal jsem to úmyslně. To mi věřte. Vikingové nějak vypátrali téměř vše o našem Jestřábovém řádu a ptali se mě na podrobnosti. Chvíli jsem mlžil, ale slíbili mi, že o tom nikde ani neceknou, tak jsem jim vysvětlil, o co se jedná. Po dalších jejich dotazech jsem se bohužel zmínil i o vás. Netušil jsem, že mají jakousi dohodu se Strážní věží a že jim to půjdou zatepla vyslepičit.“ „Bohužel vyslepičili! Ale dnes se nám Zdeněk Ciboch za všechny Vikingy omluvil.“

120

Nažka pořád hleděl do plamene lampy a zřejmě hledal slova ke svému následujícímu prohlášení: „Také se vám omlouvám, a jestli omluvu nepřijmete, tak to pochopím. Z tohoto, a ještě i z jiného mého osobního důvodu se vzdávám dalšího vedení Jestřábova řádu.“ „Cože?“ podivili se hoši. „Ale to přece po tobě nikdo nechce!“ „Už jsem se rozhodl.“ „Ale proč?“ divili se všichni. „Jednak jsem selhal, potom se v poslední době vyskytlo něco, co mi neumožňuje plně se věnovat činnosti Jestřábova řádu. Zavedením žlutého kvítku redakcí Vpředu se tu objevila víc jak stoprocentní náhrada naší činnosti. Mnou vymyšlený Jestřábův řád splnil své poslání, ale v tuto chvíli je už překonaný.“ „To ale přece není pravda!“ oponoval Jarka. Mirek ho však pohledem zarazil. „Už jsem se rozhodl. Zvu vás a ostatní kluby na středu do Hradební klubovny, kde o tom udělám prohlášení. Toť vše.“ Nažka vstal od stolu, nabídl Mirkovi na rozloučenou ruku a řekl: „Doufám, že se přes to všechno rozcházíme jako přátelé.“ Mirek ruku přijal, ale nevěděl, co by na to měl říct. Nažka zhasl lampu. Jednání bylo u konce. * Asi před dvěma lety se začaly na Druhé straně objevovat lístečky podepsané Jestřábovým řádem s pochvalným textem za nějaký vykonaný významný dobrý skutek. Nikdo netušil, kdo se za tím skrývá. Rychlé šípy také obdržely několik takových lístků. Začaly po tajemném řádu pátrat, až zjistily, že Jestřábův řád založil a vede Druhostraník Ondra Rybák – Nažka, o kterém Rychlé šípy vždy tvrdily, že by to mohl být ideální vůdce celé Druhé strany. Pod vedením Nažky dokázal Jestřábův řád vykonat spoustu dobrých věcí. A teď toho chce Nažka zanechat jen pro jedno své klopýtnutí, které mu Rychlé šípy již odpustily? Toto všechno proběhlo hlavou Mirka Dušína ve středu těsně před schůzkou Jestřábova řádu. Hoši čekali u Hradební klubovny na jeho příchod a jen se divili, že jsou tu stále sami. Schůzka s ostatními kluby už měla dávno začít, ale nikdo další tu nebyl. Železné dveře do městských hradeb byly zamčeny. Nažka nepřišel. Mirek se podíval na hodinky. „Čekací doba dvacet minut uplynula a Nažka nikde.“ „Třeba mu do toho něco důležitějšího vlezlo.“ přemýšlel nahlas Červenáček. „Jak to ale, že nepřišel vůbec nikdo?“ zeptal se Rychlonožka. „Přece nám řekl, že se tu sejdeme všichni.“ „Pojďme za ním.“ navrhl Jarka. Nažku doma, jako už téměř pravidelně, nezastihli. Odešel z domu už před hodinou a nikdo nevěděl kam. Zašli za Safem, vedoucím klubu Safírová hlava. Ten o nějaké mimořádné schůzce svolané Nažkou vůbec nevěděl. A později se ukázalo, že ani ostatní kluby nic nevěděly. Že odstoupil z vedení Jestřábova řádu, všechny překvapilo a co ho k tomu vedlo, se jen dohadovali. Rychlé šípy nechtěly věřit, že by v tom bylo pouze jeho selhání s neudrženým tajemstvím doby jejich výpravy do Stínadel. Myslely si, že za tím vězí ještě něco dalšího. To se ale nedověděly, protože se jim od středy Nažka úspěšně vyhýbal a pokud byl doma, nechal se zapírat. Také ostatní kluby nebyly úspěšné. Jako by se Nažka z Druhé strany vypařil. * Další dny Rychlé šípy a ostatní Druhostraníci zaznamenali uvolnění napětí mezi Stínadly a Druhou stranou. Na Rozdělovací třídě byl klid, nikde nepropukaly žádné šarvátky, ani nebyl zpozorován žádný pokus o tajné dojednávání další bitvy. V důsledku toho byly zesílené hlídky uniformovaných policistů na Rozdělovací třídě a v nejbližším jejím okolí po týdnu opět sníženy na normální stav. Vontové, kteří docházeli ze Stínadel na střední školy na Druhou stranu, se chovali ke svým spolužákům více méně nevšímavě a nedávali podnět k nějakým hádkám a sporům. Mirek, Jarka a Jindra, kteří se s nimi stýkali denně na svých školách, si změny okamžitě všimli. „Vypadá to, jako ticho před bouří.“ řekl jednoho dne Červenáček. „Dejte na mě, takhle to nemůže vydržet. Něco se vbrzku zase semele.“ prorokoval Rychlonožka. „No hlavně že to bude v Brzku a nebude to tady,“ zašprýmoval Červenáček. Rychlonožka na něho chvíli nechápavě hleděl, než mu to došlo. Pak přišel Jarka s nečekaným objevem. „Skoro všichni Vontové na naší škole nosí na klopě odznáček žlutého kvítku.“ Také Mirek s Jindrou to u nich na gymplu zaznamenali. Že by už nastaly lepší časy, ve kterých se mají Rychlé šípy znovu sejít s Vonty Elkem, Larykem a Skarlanem, jak si to slíbili na jejich poslední výpravě ve Stínadlech? Pak se Rychlé šípy dověděly o schůzi všech náčelníků ulic s Vontskou radou. Mirkovi to neřekl nikdo z jeho stínadelských spolužáků, ale Marcela Marvanová, se kterou se setkal o hlavní přestávce na chodbě. Žlutý květ tentokrát přišel s jasným plánem dalšího vedení Stínadel. Schůzky se zúčastnil i nějaký Nekola, lehkoatletický závodník, který byl prý před lety také ve Vontské radě.“ Když Marcela vyslovila Nekolovo jméno, Mirkovi hned došlo, že se schůzky zúčastnil Širokko. Ten už v minulosti měl velkou zásluhu na uklidnění rozbouřených Stínadel. Že Nekola je Širokko, nikdo z Vontů nevěděl. Věděly to jenom Rychlé šípy a Širokkův bratr Skoba. „Takže ten Nekola,“ pokračovala Marcela, „se postavil za navrhovaný program Vontské rady, který kopíroval nápad redakce časopisu Vpřed, včetně nošení odznaku žlutého kvítku, jehož legenda vychází z dějin Stínadel a Vontů. Většina náčelníků ulic s tím souhlasila a Vontská rada potom vyhlásila volby na konec listopadu.“

121

59. KRUH SE UZAVŘEL V MYŠÍ PASTI Středa. Od útěku Fantoma z bytu na Druhé straně uplynulo v neděli už čtrnáct dní. Policie marně pročesávala celé město, ale nikde nenarazila na jeho stopu. Po Fantomovi se slehla zem. Protože ve středu budou školní prázdniny, Rychlé šípy si domluvily výpravu do Stínadel na celý den. Pro Jindru Hojera stále platil zákaz, a tak z toho vůbec neměl radost. V úterý odpoledne se Mirkův otec vrátil z práce o něco později než jindy. „Potkal jsem se s panem Hojerem. Od výslechu na policii jsme se neviděli. Dost se divil, že vám čtyřem jsme už dovolili od té události ve Spáleném dvoře do Stínadel chodit. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsme jako kluci taky pořád něco s Vonty měli. A když nám rodiče Stínadla zakázali, stejně jsme tam šli. A než byste nám měli lhát, tak jsme zákaz zrušili. Myslel jsem si, že mi dá za pravdu, jenže jsem se zmýlil. Jindrovy rodiče nejsou z našeho města a sem se celá rodina přistěhovala před několika roky. Takže dětství prožil Jindrův tatínek někde jinde a o Stínadlech neměl ani tušení. Proto nedovede pochopit, co pro vás tyto výpravy znamenají. Pokusil jsem se za Jindru přimluvit, ale jeho tatínka se mi asi zviklat nepodařilo.“ „To je smůla,“ řekl Mirek. „Ale i tak ti za Jindru děkuji.“ * Brzy ráno spěchal Mirek na sraz poblíž Rozdělovací třídy. Všichni tu už byli, dokonce i Jindra Hojer. Mirek si všiml, že má Jindra po svém boku zavěšený chlebník. Hoši se usmívali, jako by vyhráli první cenu v loterii. „Jindro, co ty tady? Něco jsi nám přinesl?“ „Ano, sebe.“ „Jak to?“ „Naši skoro úplně zrušili svůj zákaz.“ „Co to znamená, že skoro zrušili?“ „Do Stínadel můžu, ale musím být doma ještě před setměním.“ „No to je báječné! Nemusíš se bát. Vrátíme se domů před setměním s tebou, i kdyby nás tam mělo bůhví co zdržet.“ Mirek v duchu znovu poděkoval svému otci, kterému se přece jenom podařilo přesvědčit Jindrova tatínka, že Rychlé šípy musí jít do Stínadel společně, jinak by to nebylo ono. „Hurá! Naše ulízané potěšení už je tu s námi. Můžeme vyrazit za Rudou Elkem!“ hulákal rozjařeně Rychlonožka. Do Větrné ulice, kde Elk bydlel, se dostali poměrně rychle a bez problémů. Tam se dověděli od jeho maminky, že těsně před jejich příchodem odešel cosi projednávat na Vontskou radu. „Víte, kde to je?“ zeptala se jich jeho maminka. „Víme a děkujeme za zprávu.“ poděkoval Mirek. Dole řekl ostatním: „To se nám hodí. Promluvíme si s celou Vontskou radou.“ „Podle některých už Vontská rada nepracuje.“ připomněl Červenáček. „Tak si promluvíme s těmi, kteří tam ještě zbyli. Pojďme.“ * Od posledního přepadeného Koryse se Fantom dověděl, že hlavolam ježek v kleci má u sebe poslední Velký Vont Otakar Losna a má být se vší pravděpodobností uložený v klubovně Žlutého květu. Fantoma nejdříve vyděsilo, že se Losna ze Stínadel odstěhoval i s hlavolamem, ale pak ho napadlo, že to tak nemůže být. Určitě ho musel nechat ve Stínadlech. Vždyť i po něm ho Vontové požadovali s tvrzením, že jedině do Stínadel hlavolam patří a nemůže být

v žádné jiné městské čtvrti.

122

Včera konečně zjistil, že je ježek v kleci uložený v klubovně Žlutého květu a dnes může svoji pomstu dokonat. Za to, že mu zničili Vontové zdraví a obrátili život na ruby. Pět nejhorších vontských rabiátů už za svoji surovost pykalo, a teď přijdou na řadu celá Stínadla. Až se dnes zmocní hlavolamu a zničí ho, celá Vontská organizace se sesype jako domeček z karet. Pak z města zmizí někam na druhý konec světa, kde ho nikdo nezná a kde nikomu nebude vadit jeho koktání, a začne nový život. Opatrně došel k dřevníku Žlutého květu. Branka byla zamčená. Zaklepal. Nikdo mu však neotevřel. Schoval se tedy vedle dřevníku za narovnané bedny a obrnil se trpělivostí. Konečně uslyšel cvaknutí zavíraných domovních dveří a spěšné kroky v průjezdu. Na dvůr vyšel Vont a namířil si to ke klubovně. Fantom si rychle nasadil masku. Vont nemohl tušit, jaké nebezpečí na něho číhá a bezstarostně dřevník odemkl. V tu chvíli k němu Fantom přiskočil, zkroutil mu bolestivě ruku a zatlačil ho dovnitř. Vont byl nenadálým útokem tak zaskočen, že se nezmohl ani na volání o pomoc. Zatímco mu Fantom jednou rukou bolestivě páčil paži, že se nemohl ani pohnout, druhou rukou mu strčil před obličej papírovou cedulku. „Kde je hlavolam?“ četl Vont. Volnou rukou ukázal k poličce na zdi. Fantom ho dostrkal k poličce. Leželo na ní kožené pouzdro. Fantom pouzdrem zatřepal. Ozval se cinkot kovové kuličky, která svými ostny narážela na klec. Schoval pouzdro s hlavolamem do kapsy a před obličej vyděšeného Vonta přistrčil další cedulku: Zůstaň tady, nepronásleduj mě! Nekřič! Jinak se ti zle povede! „Budu zticha.“ slíbil Vont. Fantom ho srazil na hliněnou podlahu a vyběhl z kůlny. * Rychlé šípy právě přicházely k domu, když z něho vyšel maskovaný muž. Teprve teď si strhl škrabošku z tváře. Buď na ni zapomněl, nebo tak učinil úmyslně, to kdyby někoho potkal v domě. „To je Fantom!“ vykřikl překvapeně Jarka a po něm i Rychlonožka. Okamžitě se jim vybavila tvář muže, který nahlížel do stojícího policejního auta ve Svážné ulici, v němž oba seděli. Stejná tvář se vybavila i Mirkovi z uličky u Spáleného dvora. Z domu vyběhl Elk. Po spatření Rychlých šípů vykřikl: „Přepadl mě Fantom! Chyťte ho! Sebral ježka v kleci!“ Fantom chtěl nejdříve běžet směrem k Rychlým šípům, ale v poslední chvíli si uvědomil, že by se tím mohl dostat do pasti. Ve vteřině se otočil a rozběhl se uličkou na opačnou stranu. To byla jeho záchrana, protože k domu kousek za Rychlými šípy zrovna přicházeli další členové Žlutého květu: Laryk, Skoba a jeden neznámý Vont. „Co se stalo?“ vykřikl Skarlan. „Fantom! V klubovně byl Fantom! Ukradl hlavolam!“ křičel Elk jako smyslu zbavený. Všichni se za Fantomem rozběhli za hlasitého volání: „Fantom! Fantom! Chyťte ho! Nenechejte ho uniknout!“ Z jednoho domu vyšli dva Vontové. Než pochopili, co na ně Rychlé šípy volají, Fantom kolem nich přeběhl a zmizel za roh v další uličce. Oba Vontové se okamžitě zapojili do štvanice. Postupně se k nim přidávali další a další. Fantom běžel jako o život. Věděl, že se skupina za jeho zády každým okamžikem zvětšuje a jestli ho dostihne, dopadne to s ním špatně. Napadlo ho, že by jim mohl hlavolam, kvůli kterému mu nenávidění Vontové udělali ze života peklo, hodit pod nohy. Pak ale nápad zavrhl, protože se svým pronásledovatelům v úzkých uličkách, kde Vontové museli trochu zpomalit, aby se neušlapali, přece jen poněkud vzdálil. „Co se stalo?“ ptal se v běhu Mirek Elka. „Jak to, že ti sebral hlavolam?“ „Vrhl se na mě nečekaně, když jsem odemykal kůlnu. Zkroutil mi ruku a musel jsem mu ukázat, kde máme hlavolam. Při tom vůbec nemluvil. Strkal mi před obličej vzkazy napsané na papíře.“ Elk namáhavě dýchal a v běhu si masíroval ruku. Na nejbližší křižovatce ve tvaru T jim Fantom zmizel. Stáli na ní dva malí vyjukaní Vontové. „Kterou ulicí běžel?!“ zakřičel na ně Lelek. Oba hoši svorně ukázali do uličky vlevo. Smečka Vontů s Rychlými šípy včele, se tím směrem znovu rozběhla. Na konci uličky právě Fantom zahýbal za roh. „Tamhle je!“ vykřikl kdosi. Všichni zvýšili své úsilí, aby se co nejrychleji dostali k rohovému domu. Elk si všiml, že se přidalo ke štvanici několik Vontů od Uctívačů ginga, také i od Strážní věže, několik Dabinelovců, na jejichž území se právě nacházeli a dokonce se k nim připojil i dospělý muž, ve kterém neomylně poznali policistu v civilu. Když muž pochopil, koho Vontové pronásledují, vytáhl z kapsy píšťalku a několikrát na ni zapískal. Ze sousedních ulic mu odpověděli další policisté. Při zvuku policejních píšťalek se Fantom vyděsil. Věděl, že po něm policie už několik dní ve Stínadlech usilovně pátrá, byl proto velmi obezřetný a zatím se mu jí dařilo úspěšně unikat. Policie ani jednou nenarazila na jeho stopu. Ovšem teď měl v patách hordu Vontů, která ví, jak vypadá a začínal se obávat o svůj osud. Zamířil proto do Myší pasti, kde to perfektně znal a kde jeho krvavá pomsta začala. Vontové včele hlavní skupiny už nějakou dobu Fantoma neviděli a na nejbližší křižovatce se nejistě zastavili. Stála tu parta Vontů, která se zájmem pozorovala blížící se povykující smečku. Když k nim čelo pronásledovatelů dorazilo, zavolal na ně největší z Vontů: „Co se děje? Za kým běžíte?“ „Pronásledujeme Fantoma!“ odpověděl Elk. „Neviděli jste tudy někoho před chvílí běžet?“ „Už jsme tady půl hodiny a nikdo tudy neběžel.“ odpověděl Vont. Mirek si všiml, že má úplně černý krk. Od čeho asi? Od špíny? „A koho že to pronásledujete? Fantoma?“ zeptal se Vont. Tak o něm něco víme.“ „Co?“ „Víme, že se ukrýval v jednom domě v Myší pasti. Když jsme v tom domě před časem našli mrtvolu, tak se potom už neukázal, ale řekl bych, že teď mohl běžet právě tam.“ „Tak nás tam rychle doveďte.“ Vont přikývl a celá zdivočelá smečka se znovu dala do pohybu.

123

V Krysařské uličce všichni jako na povel ztichli. Za nimi byl slyšet z okolních ulic jen zvuk píšťalek, kterým se svolávala policie. Pozvolna došli až k domu na rohu Krysařské a Myší pasti. Vont s černým krkem mezitím stačil všem kolem sebe povyprávět, jaké hrůzy se tady děly. Zastavili se a s bázní hleděli na omšelý dům. Vstupním otvorem bez dveří nahlíželi opatrně do chodby domu. V chodbě u prvního schodu cosi leželo. „Vidíte tu masku? Ta přece patří Fantomovi. Musel ji tady před chvílí ztratit. Je v domě! Najděme ho.“ rozkázal Elk. Hvizd píšťalek zazněl tentokrát v ulici těsně za nimi. Do Krysařské uličky vtrhlo několik uniformovaných Dlouhých v přílbě, i policistů v civilu a razilo si cestu k Domu hrůzy. První se ke vchodu do domu prodral inspektor Vrána. Ani nebyl moc překvapený, že v chumlu mezi Vonty vidí Rychlé šípy. Postavil se na nejvyšší schod před domem, uniformovaní policisté vytlačili Vonty do půlkruhu pár metrů od domu a potom si pískáním zjednali ticho. Inspektor Vrána oslovil shromážděné Vonty: „Z toho rámusu, který jste tady udělali, jsme vyrozuměli, že pronásledujete Fantoma. Potřebuji rychle zjistit, jestli je to pravda a jestli existují pro to nějaké důkazy. Kdo mi k tomu může podat informaci?“ Zvedl se les rukou a ozvala se nesrozumitelná směsice hlasů. Všichni k tomu chtěli něco říct. Vrána se snažil máváním oběma rukama dav utišit. Pak zase uviděl v nejbližší řadě Rychlé šípy. Protože řev neutichal, dal příkaz policistům, aby je pískáním uklidnili. Hned potom ukázal na Mirka a hlasitě zvolal: „Dušíne, pojď sem ke mně!“ Mirek podal Jarkovi svůj chlebník, aby mu nezavazel, protože nevěděl, co se po něm bude chtít, prodral se řadou policistů a za chvíli stál před Vránou. „Rychle mi pověz, co se tady děje.“ přikázal mu. „Zrovna jsme docházeli k domu, kde má v dřevníku klubovnu Vontská rada, když z něho vyběhl Fantom. Měl masku, strhl si ji z obličeje a rozběhl se ulicí pryč od nás. Co se stalo přímo na Vontské radě, vám řekne Elk.“ „Kdo je to?“ „Je z Vontské rady. To on byl Fantomem přepaden.“ Mirek se obrátil do davu a zavolal na Elka, ať k nim přijde. „Inspektor Vrána po tobě chce, abys mu řekl, co se stalo na Vontské radě.“ křičel na něho Mirek, aby přehlušil vzrůstající ryk Vontů v Krysařské uličce a v Myší pasti. „U kůlny mě přepadl maskovaný muž. Zkroutil mi ruku a požadoval vydání ježka v kleci. Nemluvil, asi abych ho nepoznal po hlase. S hlavolamem z klubovny hned utekl. Začali jsme ho pronásledovat a na naše volání se k nám přidávali další Vontové. Někde tady nám zmizel a náčelník místní party Beran tvrdí, že se musel ukrýt jedině v tomto domě.“ Vrána ukázal na ležící škrabošku v chodbě kousek za nimi. „Mrkni se do chodby, ale nechoď dovnitř. Je to ta škraboška, kterou měl Fantom na obličeji?“ Elk natáhl krk, aby lépe viděl: „Řekl bych, že je.“ V okamžiku, kdy chtěl Vrána vydat rozkaz policistům k prohledání domu, začali ti, kteří stáli už na náměstíčku v Myší pasti, ukazovat na střechu Domu hrůzy a volali: „Podívejte se! Tam! Na střeše!“ Několik desítek Vontů se z Krysařské uličky nahrnulo do Myší pasti, aby lépe viděli. Rychlé šípy mezi nimi byly také. Po komínových lávkách se opatrně pohyboval Fantom. Zřejmě se chtěl dostat na střechu sousedního domu. Možná tu měl z dřívějška připravenou únikovou cestu. Téměř se mu to povedlo, nebýt poslední prohnilé lávky. Ta se s ním prolomila, Fantom sklouzl po střešních taškách a zmizel za hřebenem střechy na straně dvora. Všem se zatajil dech. Potom se celý rohový dům zachvěl, venkovní stěna na několika místech popraskala a z rozbitých oken se z domu do Myší pasti a Krysařské uličky vyvalila oblaka prachu. Vontové začali poděšeně křičet a zmateně ustupovat do středu náměstíčka. Po usazení prachu se všichni chtěli jít přes poškozený dům podívat na dvůr. Policie měla co dělat, aby jim v tom zabránila. „To byl ale rachot! Takový nemohl vydat pád jednoho lidského těla.“ řekl Jarka vzrušeně. „Jako by se zřítila půlka baráku.“ ozval se někdo z kolem stojících Vontů. „Jak bychom to mohli zjistit?“ zeptal se Laryk Rychlých šípů. „Já bych věděl.“ ozval se vedle stojící Vont s neobyčejně špinavým krkem. „Pojď se mnou.“ Začal se prodírat davem a nestaral se, jestli jde Laryk za ním. „Jak to chceš provést? Policajti nás tam nepustí.“ „Dostaneme se tam sousedním domem. Ale půjdeme tam nanejvýš tři.“ dodal, když si všiml Rychlých šípů, které se mu lepily na paty. „Ti další ať zůstanou u dveří a nikoho ať za námi nepustí.“ Laryk kývl na Mirka a následně všichni tři zmizeli v domě. Ostatní zůstali stát u dveří a se zájmem pozorovali Vonty, kteří se začali pošťuchovat s hlídkujícími policisty. Vont s nimi prošel chodbou na dvůr a tam se všichni vyhoupli na zídku mezi oběma dvory. Před nimi se objevilo dílo zkázy. Dvorní stěna Domu hrůzy se od půdy přes dvě patra dolů zřítila do dvora. Část střechy se propadla a přes neusazený oblak prachu byly vidět sesuté trámy nejméně tří stropů. Na hromadě suti stál inspektor Vrána a několik policistů. „Asi ho to zavalilo,“ uslyšeli Vránův slabý hlas. „Musíme odstranit cihly a vytáhnout ho. Strážmistře Holoto, dojděte ještě pro pár chlapů a z některého krámku na náměstí zatelefonujte pro posily a záchranku! Hned!“ Oslovený policista okamžitě odběhl splnit rozkaz. Zbývající policisté začali odnášet z hromady cihly dál do dvora. Hoši je chvíli pozorovali. Potom Vont řekl: „Kruh se uzavřel.“ „Jaký kruh?“ zajímal se Laryk.

124

„Před několika měsíci našla naše parta ve sklepení Domu hrůzy mrtvého člověka. Říká se, že ho zabil Fantom. Pak prý Fantom přepadl ještě i jiné muže na různých místech Stínadel, a teď je tady pohřebený pod sutí. Kde začal, tam i skončil. Kruh se uzavřel.“ Mirek uvažoval, od koho to Vont ví. První Fantomovu oběť, podle toho co jim řekl před nějakou dobou Vrána, opravdu našla nějaká parta. Docela dobře to mohla být parta tady tohoto Vonta. Nezeptal se ho už na to, protože jeden z policistů zrovna zavolal: „Pane inspektore, tady to zřejmě bude.“ Několik Dlouhých v přílbě se k volajícímu i s Vránou okamžitě nahrnulo. V tu chvíli se vrátil strážmistr Holota s desítkou policistů. V Myší pasti dvojnásobně zesílila vřava, když policie začala vytlačovat Vonty z náměstíčka do Krysařské uličky. Strážmistr Holota hlásil: „Posily už jsou tady a začaly čistit náměstí. A záchranka už je také na cestě. Budou tu za chvíli, pane inspektore.“ Hoši na zídce také postřehli vzmáhající se řev Vontů. „A ty tři kluky sundejte z té zdi.“ Strážmistr zamířil ke zdi a zavolal na ně přísně: „Okamžitě slezte dolů a jděte domů. Tady není žádné divadlo.“ „Já tady bydlím,“ prohlásil klidně Vont se špinavým krkem, jako by to byla pravda. „Nelži!“ zahřměl strážmistr a ukázal na Mirka. „Tady toho znám. Bydlí na Druhé straně!“ Vont se podíval překvapeně na Mirka. „Fakt? Ty nejsi ze Stínadel?“ „Ne.“ „Ty nejsi Daneš?“ Mirek si uvědomil, že si ho Vont po celou dobu pletl s jeho dvojníkem Mirkem Danešem ze Stínadel. „Ne, jmenuji se Mirek Dušín.“ „Tak ty jsi špion!“ vykřikl Vont a obrátil se na Laryka. „Od kdy se člen Vontské rady slézá se špiony?“ zeptal se vztekle. „To je zrada!“ Dole pod zdí kývl strážmistr na dva muže a všichni tři vyšli ze dvora do domu. „Jdou po nás!“ řekl Laryk poděšeně a seskočil se zdi do dvora. Mirek ho napodobil. Jenom Vontovi se nechtělo. Ryk Vontů teď více zněl ze strany Krysařské uličky. Polici se už zřejmě podařilo vytlačit Vonty z Myší pasti. Hluk a křik pozvolna přešel ve vontskou bezeslovnou píseň, ze které, i když ji Mirek slyšel už tolikrát, mu vždy naskočila husí kůže. „Neodpověděl jsi mi!“ volal Vont na Laryka. „Podle toho, když jste venku mluvili s tím poldou, to vypadalo, že se oba velmi dobře znáte. Myslel jsem, že to je Daneš. Jinak bych ho sem nebral.“ „Je to složité a na delší povídání.“ odpověděl Laryk neurčitě. Do dvora vešli tři policajti. Když strážmistr Holota uviděl Vonta stále na zdi, pohrozil mu pendrekem a přísně na něho zavolal: „Okamžitě slez dolů a maž domů! A nevěs mi bulíky na nos, že tu bydlíš!“ Vont neochotně slezl. Potom všichni tři prošli kolem policistů do domu. Když v přízemí míjeli dveře od jednoho bytu, Vont si je odemkl a rychle proklouzl před překvapenými policisty dovnitř. Mirek si všiml, že na štítku zvonku stálo jméno Josef Beran. „On tu bydlí?“ zeptal se jich jeden z překvapených policistů. Mirek mlčel a Laryk jen pokrčil rameny. Vyšli před dům. V Myší pasti bylo liduprázdno, jen u ústí Krysařské uličky stálo několik strážníků. Téměř polovina oken v domech byla obsazena zvědavými obyvateli. Jinak tu byl už klid. V Krysařské uličce potkali tři civilisty. Dva měli přes rameno přehozeny velké brašny s namalovaným znakem červeného kříže a třetí nesl složená nosítka. Na konci ulice vystrkovala řada Dlouhých v přílbě poslední Vonty do několika sousedních uliček. V důsledku toho válečná píseň Vontů odezněla. „Kde jste se tady vzali?“ houkl na Mirka a Laryka jeden z policistů, když se jim oba znenadání objevili za zády. „Jdeme z Myší pasti.“ řekl Laryk. „Děláš si srandu?“ zeptal se podrážděně policista, zřejmě neznalý vontských názvů ulic, náměstíček a plácků. „Můžeme projít, prosím?“ pospíšil si Mirek s prosbou. Policista na ně chvíli hleděl, načež kývnul hlavou, ať jdou. Udělali pár kroků ke stěně těl, kterou se museli pracně probojovat, aby se dostali co nejdál od policie. Ve vzájemné strkanici se jeden druhému ztratili. O kousek dál spatřil Mirek Rychlé šípy. Hoši mávali rukama nad hlavou, aby na sebe upozornili. Zamířil k nim. Jarka mu podával jeho chlebník. „Kde je Laryk?“ zeptal se. Mirek se podíval za sebe. „Nevím, někde se mi ztratil. Ani jsme se nestačili na ničem domluvit.“ „Co jste tam viděli? Chytili Fantoma?“ chtěl vědět Jindra. Mirek pokračoval: „Ve dvoře se sesypal kus zdi a Fantoma pohřbil. Policie se ho snaží vyhrabat.“ „Ten pád nemohl přežít.“ mínil Červenáček. „Všimli jste si, odkud přišli záchranáři?“ zeptal se Mirek Jarky. „Museli záchranku zaparkovat kousek odtud v sousední ulici. Až do Myší pasti by těmito úzkými uličkami neprojeli.“ „Pojďme tam. Jestli Fantom žije, přinesou ho na nosítkách k záchrance a Vrána s ním bude chtít jet určitě do nemocnice.“ Za rohem opravdu stála záchranka a kousek za ní policejní auto. Obě auta hlídali šoféři. Rychlé šípy zůstaly stát opodál.

125

Asi po pěti minutách pojednou kolem zavládlo ticho. Křižovatkou prošlo několik policistů se záchranáři. Na nosítkách nesli zafačovaného člověka. Mohl to být jedině Fantom. V čele průvodu kráčel inspektor Vrána. Z šiku Vontů někdo vykřikl: „Má u sebe ježka v kleci!“ Ulicí se rozlehly výkřiky nevole. „Vrať ho! Nepatří ti!“ Policisté měli co dělat, aby udrželi Vonty, kteří měli sto chutí Fantoma napadnout. Muži s nosítky se rychle blížili k autům. Část policistů za nimi zablokovala ulici, aby Vontové k autu nemohli. Rychlé šípy jim ustoupily z cesty a zpovzdálí pozorovaly, jak za nosítky s Fantomem zapadly dveře sanitky. Ta se okamžitě rozjela. U policejního auta stálo několik civilistů. Mezi nimi inspektor Vrána. Než nasedl do auta, zavolal na Rychlé šípy: „Ještě tento týden, některé odpoledne se za vámi v klubovně zastavím!“

60. KONEC STÍNADELSKÉHO FANTOMA Pátek odpoledne. Mirek s Jarkou a Jindrou spěchali v pátek odpoledne do klubovny. Inspektor Vrána jim při posledním setkání ve Stínadlech slíbil, že se s nimi ještě tento týden setká a doma měl Mirek zprávu, že to bude právě dnes odpoledne. Před klubovnou čekalo na Rychlé šípy překvapení v podobě několika členů Vontské rady. U vrat do domu stáli Elk, Skarlan, Laryk a Skoba. „Co vy tady?“ zajímali se hoši. „Pozval nás sem Vrána. Tak jsme tady.“ oznámil jim Laryk. Na rohu ulice se objevil inspektor Vrána a zamířil přímo k nim. „Fantom dnes brzy ráno zemřel. Ale ještě včera večer se mu na chvíli ulevilo a ke všemu se mám přiznal.“ řekl jim Vrána. „Pojďme do klubovny. Povím vám jeho nešťastný příběh. Rychlé šípy už většinu z toho znají, ale jistě si to rády vyslechnou ještě jednou A Vontská rada, i když jen její trosky, by si z toho mohla vzít ponaučení, aby vedla Stínadla lépe, než tomu bylo v minulosti.“ * „Kolem ježka v kleci bylo už za mých mladých let hodně dusno.“ začal své vyprávění inspektor Vrána. „To ještě nebyl odznakem Velkého Vonta. Hlavolam patřil, jak sami dobře víte, Janu Tleskačovi, zámečnickému učni u mistra Mažňáka. Po smrti Jana Tleskače hlavolam záhadně zmizel, aby se později postupně objevoval u různých part ve Stínadlech. Měli jsme tehdy také partu. O té jste se ode mne dověděli letos na jaře v souvislosti se Stínadelskou smrtkou. Všechny vontské party hrály spolu takovou hru. Navzájem jsme si hlavolam ‚kradli‘ a vyhrála ta parta, která ho u sebe udržela co nejdéle. Hrálo se přesně podle sepsaných pravidel. Do hry nám pořád zasahoval zámečnický mistr Mažňák, který tvrdil, že hlavolam je jeho, protože ho po Tleskačově smrti zdědil. Dokonce se mu jednou podařilo nám ho sebrat, ale domů s ním nedošel. Než ho mohl někde nenávratně schovat, zase jsme si ho od něho vzali. Marně si na nás stěžoval na policii. Nemohli jsme pochopit, proč má o hlavolam takový zájem. Pak kdosi navrhl, aby byl hlavolam uznán jako symbol Velkého Vonta a zůstal po celou funkční dobu v jeho držení. Mažňákovi se potom narodil syn a já jsem v té době odešel na vojnu a po vojenské službě jsem se přihlásil k policii. Teprve až po letech jsem se vrátil sem do města už jako inspektor kriminálky. A protože jsem pocházel ze Stínadel, byl mi svěřen stínadelský revír. Asi před deseti lety, to už byl ježek v kleci odznakem Velkého Vonta, hlavolam zase někde zmizel. Všichni ho hledali po celých Stínadlech, až jeho stopu zachytili Uctívači ginga. Ta vedla ze Stínadel na Druhou stranu k jistému Marynčákovi. Ten se tvářil, jako že hlavolam má, ale nikdo ho u něho nikdy neviděl. Tuto část příběhu už znáte. Marynčák byl vyzván, aby hlavolam vrátil, a když ho nevrátil, protože ho neměl, Vontové ho několikrát přepadli a zbili. Nepomohlo ani jeho dušování, že hlavolam nemá a nikdy neměl. Nakonec ho v podvečer kteréhosi dne chytilo tak zvané Komando Uctívačů ginga, pět o sedm let starších rabiátů, které ho dlouhou hodinu mučilo, než ho úplně zničeného složilo za tmy na dvorku u jeho domu. Potom Komando zmizelo ve Stínadlech s výhrůžkou: ‚To není všechno! My se ještě vrátíme!‘ Následující den byl ale hlavolam ve Stínadlech nalezen. Marynčák skončil na dlouhou dobu v nemocnici, kde se ho snažili dát dohromady. Tělesně i duševně se jim to dlouho nedařilo. Bál se tmy, měl noční můry, pomočoval se a začal koktat. Koktal tak příšerně, že nebyl schopen vyslovit souvislou větu. Po jistých pokrocích v léčení byl nakonec propuštěn domů. V důsledku svého špatného stavu a hlavně vady řeči se nevyučil a později ani nesehnal práci. Když dosáhl plnoletosti, byl tělesně zdráv, ale koktavosti se už nezbavil. Začal se toulat po Stínadlech a pátrat po členech Komanda, kteří ho zmrzačili na těle i na duši. Žil mezi stínadelskými tuláky, lidí bez domova a zaměstnání, a právě mezi nimi se mu podařilo vypátrat dva členy Komanda. Jmenovali se Jakub Rösller a David Kohn. Ti, aniž by tušili, o koho jde, mu mezi řečí prozradili jména zbývajících členů: Helmuta Kirchnera, Vendelína Vágnera a Venceslava Koryse. Jakmile měl jména pohromadě, Marynčák zmizel a objevil se stínadelský Fantom. Jakuba Rösllera napadl koncem května ve sklepení domu na křižovatce Myší pasti a Krysařské uličky. Obličej si maskoval škraboškou, aby ho Rösller nepoznal. Fantom ho mlátil tak dlouho, až upadl do bezvědomí. Pak na zeď namaloval křídou hlavolam ježek v kleci, aby měl Rösller o čem přemýšlet, až přijde k sobě. Vyprázdnil mu jeho kapsy, aby to vypadalo jako rvačka mezi tuláky a ze sklepení zmizel. Fantom ho nechtěl zabít, ale jen co nejvíce zranit, jako

126

byl zraněn on sám. Jenže Jakub Rösller se už z bezvědomí neprobral a zemřel. Trvalo dlouho, než jeho dotlučené a ohlodané tělo našla ve sklepení čirou náhodou parta Vontů, která si říká Berani. Mezitím došlo k přepadení Davida Kohna na terase u kamenného kříže v Sedmikřížové ulici. I zde měl Fantom na tváři masku, aby ho Kohn nepoznal. Surově ho bil i přes to, že už ležel na zemi a teprve když na něj začali z okna okolních domů křičet lidé, tak toho nechal. Na podstavec kříže v rychlosti namaloval ježka v kleci a pak z úkrytu v zahrádkách pod terasou pozoroval, jak Kohna odvážejí do nemocnice. Po operaci se Kohn sice probral, ale na nic si nepamatoval. Útok Fantoma přežil, ale dodnes trpí amnézií – ztrátou paměti a je zavřený v psychiatrickém ústavu. Jediná stopa spojující oba případy byl způsob napadení maskovaným mužem a kresba hlavolamu v blízkosti oběti. Jména obou mužů, jak už jsem se zmínil, jsme v této době ještě neznali. Pak byl přepaden u stínadelského hřbitova Helmut Kirchner, židovský lichvář. Zraněný se doplazil do místní hospody, odkud mu štamgasti, kteří ho znali, přivolali pomoc. Fantom ho pozoroval, jak se plazí k hospodě. Kdyby to nezvládl, sám by mu pomoc přivolal, jak se to stalo u pozdějších přepadení. Na místě přepadení jsme našli na zdi namalovaného ježka v kleci, takže jsme další vyšetřování spojili s předchozími dvěma případy. Později nám Kirchner řekl, že ho přepadl Fantom, ale netušil, kdo se za maskou Fantoma skrývá. Vendelína Vágnera, muže číslo čtyři, jste našli ve Spáleném dvoře společně s partou Vontů. Těsně předtím jste uviděli vyjít ze Spáleného dvora muže s nějakou pokrývkou na hlavě. Někdo z vás si toho všiml.“ „Já,“ přihlásil se nesměle Jarka. „No ovšem, detektiv Jarka,“ usmál se Vrána. „Nebyla to žádná čepice, ani šátek, ale škraboška, kterou si Fantom z obličeje musel posunout nahoru na hlavu. Možná, když se chystal namalovat na zeď ježka a potom si ji zapomněl z roztržitosti s hlavy sundat. Fantom vás mohl poznat. Byl přece také z Druhé strany a vy jste ve své čtvrti známí jako falešný pětník. To prosím není urážka, ale uznání. V tu chvíli si mohl myslet, že ho pronásledujete, dal se tedy na útěk a zmizel v uličkách. Pak se stalo něco zajímavého. Z jedné hospody, poblíž Spáleného dvora, nám kdosi zavolal na policejní stanici. Službu konající strážník mu z počátku vůbec nerozuměl a málem odložil telefon, protože myslel, že si z něho dělá někdo legraci. Tak příšerně koktajícího člověka ještě nikdy neslyšel. Nakonec si to dal dohromady a napadlo ho, že muž koktal schválně, aby nemohl být vystopován. Do telefonu se nepředstavil a hned potom zavěsil. Na základě tohoto podezřelého udání jsme přece jenom do Spáleného dvora dorazili, protože jsme si uvědomili, že koktající hlas mohl patřit jak Fantomovi, tak i náhodnému svědkovi. Bohužel i Helmut Kirchner nám dodnes kvůli svým zraněním nic neřekl. Poslední přepadení se odehrálo v Hadím dole. Opět nám koktající hlas zavolal a určil přesné místo, kde máme přepadeného hledat. To už jsme si byli jistí, že nemluvíme s náhodným svědkem, ale s Fantomem. Ale netušili jsme, proč nás Fantom na své oběti upozorňuje. U prvních tří to neudělal a jeden z nich zemřel. Fantom se mi před svou smrtí svěřil, že nikoho z nich nechtěl usmrtit, ale jen zmrzačit. U posledního přepadeného Venceslava Koryse jsme našli žlutou koženou brašnu, kterou sice Fantom vybral, jako předtím jeho kapsy, ale nechal ji na místě. Když jste se k místu činu čirou náhodou nachomýtli,“ obrátil se k Rychlým šípům, „a poznali jste, že jste brašnu před několika hodinami u Koryse viděli, zachránili jste možná život jeho synovci, protože Fantom jeho strýci vzal klíče od bytu a později v noci se chtěl k němu vloupat a zmocnit se jeho zápisníků. Naštěstí přišel pozdě, to už jsme se do bytu před ním dostali my. Uviděl stát před domem auto a v něm Jarku a Rychlonožku. Asi si domyslel, že už po něm policie jde a prásknul do bot. Ze zápisníků jsme konečně zjistili motiv, který všechny účastníky tragédie spojoval a že Fantomem je Marynčák. Na adrese u jeho matky jsme ho už nezastihli. Zmizel. Ukrýval se ve Stínadlech, možná i mimo město. Potom se zmocnil v klubovně Žlutého květu hlavolamu. Proč to udělal, se už nedovíme. Tohle tajemství si vzal s sebou do hrobu. Možná, že chtěl hlavolam zničit. Mě, jako pravověrného Vonta zajímalo, co se stalo s ježkem v kleci, protože ho Marynčák u sebe neměl. V úvahu připadala čtyři místa, na kterých mohl hlavolam zmizet: 1. Mohl ho odhodit kdekoliv cestou k Myší pasti, když už se domníval, že ho pronásledující dav Vontů dostihne. 2. Hlavolam zničil nebo ukryl v Domě hrůzy. Nebo ho měl u sebe při pádu se střechy a po dopadu ho zasypala i s ním zřícená zeď. Přitom mu mohl vypadnout z kapsy a je někde pohřbený na dvoře pod hromadou cihel. 3. Pokud ho měl u sebe při převozu do nemocnice, mohl zmizet někde na trase mezi Domem hrůzy a pokojem v nemocnici. 4. Nebo ho někdo ukradl přímo v nemocnici. Po jeho vyhrabání ze závalu jsme s ním nechtěli moc hýbat. Nikdo mu proto neprohlížel kapsy a v sanitce také ne, jak jsem si ověřil. V nemocnici mu personál, který Marynčáka přijímal, odebral šaty, ale hlavolam u něho neviděl. Zbývají tedy jen dvě místa: trasa od Vontské rady k domu na rohu Myší pasti a samotný Dům hrůzy se dvorem.“ Vrána přeletěl pohledem po přítomných a vyzval je, ať se zeptají na cokoliv, pokud je něco ještě zajímá. Všichni ale mlčeli, pohrouženi do svých myšlenek. Vypadalo to, že jeho vysvětlení bylo vyčerpávající. Pak se Mirek zeptal: „Můžeme o tom napsat do našeho TAM-TAMU?“ Vrána se chvíli tvářil, že o tom uvažuje, a pak kývl na souhlas. „Ale pouze pod slibem, že neuvedete zdroj, od kterého jste se to dověděli.“ „To se rozumí samo sebou.“ řekl Mirek. „A budete muset sebou hodit. Na pondělí odpoledne je svolána tisková konference k případu a večer už to budou vědět všichni z večerního vydání novin.“ „To se stihne. Máme na to sobotu odpoledne a celou neděli. Zítra s Jindrou půjčíme ze školy kopírovací stroj.

127

V neděli večer už může TAM-TAM roznést Jirka Rymáň po Druhé straně. Pomůžeme mu.“ Dopadlo to přesně, jak Mirek řekl. I tentokrát byly do TAM-TAMU zařazeny naléhavé školní zprávy. Ty ale byly čteny až nakonec. Nejdříve se čtenáři vrhli na zprávu o tragickém osudu Marynčáka a pětici Vontů ze Stínadel. Mirek ve své reportáži barvitě popsal přepadení Vonta Elka v klubovně Žlutého květu, Fantomův útěk z klubovny, jeho nešťastný pád se střechy Domu hrůzy a zmizení odznaku Velkého Vonta - hlavolamu ježka v kleci. Chtěl co nejvěrněji a co nejpodrobněji všechno sdělit čtenářům TAM-TAMU, a přitom si nikdo z Rychlých šípů neuvědomil, že zveřejněná zpráva o zmizení hlavolamu byla chyba. V pondělí večer se ve večernících o Fantomovi a podílu Rychlých šípů na jeho dopadení dověděla i dospělá část města. Na závěr se jeden z redaktorů podivil, jak to, že jakýsi klubovní plátek psaný na Druhé straně mladistvými amatéry, vydal zprávy o Fantomovi ještě dřív, než se o tom dověděli od policie novináři na tiskové konferenci a dokonce i v některých ohledech byly zprávy podrobnější, než potom uvedly večerníky. Totéž napadlo i šéfa mordparty komisaře Rychlíka, který měl případ stínadelského Fantoma na starosti. Moc ho zajímalo, kdo byl ten nejmenovaný zdroj, ze kterého kluci čerpali. Ale nikdy se to nedověděl.

61. KDO RYCHLE DÁVÁ… Listopad. Zpráva o zmizení ježka v kleci, jedinečného symbolu Velkého Vonta, se rozšířila po Stínadlech krátce po vyjití TAM-TAMU ještě v neděli večer. V pondělí odpoledne svolal Venda Vinš všechny své věrné, kteří mu ještě zůstali, do klubovny pod věží. „Naskýtá se nám nenadálá možnost získat zpět svoji ztracenou dobrou pověst.“ řekl Vinš. V ruce držel jeden výtisk TAM-TAMU. „Musíme ale jednat nenápadně a hlavně rychle.“ „Jak to chceš udělat?“ zeptal se s podivem jeden z přítomných Vontů. „Tím že najdeme ježka v kleci a vrátíme ho zpět Stínadlům.“ „Jenže hlavolam nenávratně zmizel.“ řekl jiný Vont. „A neví se kde.“ „Naopak. Ví se to, jenže si to zatím nikdo nedal dohromady. Tady o tom dokonce píší Šípáci v tom svém plátku. Hlavolam podle nich mohl zmizet někde cestou mezi Vontskou radou a nemocnicí.“ „Správně. Pokud ho měl Fantom u sebe v sanitce a potom na pokoji v nemocnici, zloděje v tomto prostředí nemůžeme vypátrat a hlavolam skončí, v tom lepším případě, u nějakého soukromého sběratele v jeho sbírce, v tom horším případě ho prodá nějaké firmě a ta jím zaplaví trh. Jako se o to pokoušeli loni Cizinec s Rejholcem.“ podotkl další Vont. Vinš se usmál. „Mám zaručenou zprávu, že policie zmizení hlavolamu prošetřovala a zjistila, že cestou do nemocnice, anebo přímo v ní, se to nestalo, protože ho tam nikdo neviděl. Hlavolam musel tedy zmizet buď někde na trase, kudy Fantom prchal před pronásledovateli, nebo přímo v Domě hrůzy. A my ho musíme na těchto místech najít dřív, než si svou příležitost uvědomí další party a než tady propukne ‚zlatá horečka‘.“ „Kdo tu zaručenou zprávu přinesl?“ zeptal se další Vont trochu ironicky. „Můj otec. Při svém podnikání získal na policii nějaké důvěrné známosti a teď se tam trochu poptal.“ prozradil Vinš, aby je ještě více ohromil. Venda Vinš jim potom nastínil plán, který spočíval v důkladném prohledání celé trasy od klubovny Žlutého květu až po Dům hrůzy včetně celého domu a dvora. Mluvil o hledání tak nadšeně, že všechny přítomné okamžitě nadchl. „Nemusím vám ani připomínat, že kdo najde hlavolam, stane se příštím Velkým Vontem. „Kdy začneme?“ ptali se jeden přes druhého. „Hned teď. Musíme do toho ale zapojit všechny naše současné členy. A pokud to nebude stačit, tak i bývalé, ovšem jen ty, o kterých víme, kteří nepřešli k jiným partám.“ Klubovna propukla v jásot a všichni se sesedli nad listem papíru se sepsanými body, které budou muset splnit, aby dosáhli svého cíle. * Druhý den se ukázalo, že i některé další party přišly na stejný nápad s hledáním hlavolamu, jako Strážní věž. Všech Vontů se během několika hodin zmocnila pátrací horečka, docela nepodobná té zlaté. Desítky jich začaly prohledávat každičkou škvíru na trase útěku Fantoma z klubovny Žlutého květu k Domu hrůzy, jak se teď už běžně říkalo domu na rohu Krysařské uličky a Myší pasti. Parta Beranů jako první začala s pátráním ve dvoře. Jejich náčelník Beran si zapamatoval místo, kde Fantoma policie vytáhla z hromady suti. Předpokládal, že by hlavolam mohl být právě tady a nemuseli by dlouho hledat. Během jednoho odpoledne přerovnali celou hromadu, ale hlavolam pod ní nebyl. Obrátili proto svoji pozornost na Dům hrůzy, ve kterém se už pohybovalo několik dalších part z různých částí Stínadel. Prolezli dům skrz na skrz a nic. Při hledání začalo docházet mezi partami k drobným šarvátkám a nakonec se, po předchozím vzájemném obviňování z nesystematického hledání, všichni servali. Když se na ně o chvíli později zřítila část stropu a několik jich zranila, byl vyvěšen na domě zákaz vstupu. Vontové si z něho ale nic nedělali a stále v pátrání pokračovali bez ohledu na nebezpečí. V Myší pasti se proto musela kolem domu stále pohybovat patrola složená ze dvou četníků. Ale ani to nepomáhalo. Jen co se četníci z nějakého důvodu na chvíli vzdálili, už v domu byli Vontové. Tento stav trval až do okamžiku, kdy se zřítila i zbývající část stropu nad

128

přízemím. Nakonec byl dům na náklad města urychleně zbourán úplně a suť byla odvezena za město na skládku. Hlavolam nalezen nebyl. Teď se všichni hledači zaměřili na trasu. Aby nedošlo k šarvátkám jako v Domě hrůzy, vyzvali zbývající členové Vontské rady náčelníky ulic ke spolupráci. Neboť všem se jedná o stejný cíl: nalézt hlavolam. Většina náčelníků souhlasila. Trasu rozdělili na úseky a každý úsek byl přidělen některé ulici nebo partě k prohledání. Ve svém úseku potom obrátili snad každý kámen a vlezli do každého sklepa, ale pořád bezvýsledně. Nakonec se nadšení z hledačů postupně vytrácelo, až se vytratilo úplně. Z marnosti hledání se navzájem začali obviňovat, že ta nebo ona parta hlavolam našla a nechce to přiznat. Obvinění si to nechtěli nechat líbit a zakrátko došlo i na pěsti. Laryk, Elk, Skarlan a Skoba, zbývající členové Vontské rady, se snažili ještě nějaký čas udržet pořádek, ale vontská organizace se začala hroutit. Bylo jim jasné, že pokud se nestane zázrak, zkáza bude dokonána, jako se to stalo před lety po utopení ježka v kleci ve stoce pod kostelem svatého Jakuba. * Listopad se přihlásil pravidelnými pošmournými dny. Na počátku měsíce se skoro každé ráno objevovaly mlhy, které byly v dalších dnech vystřídány drobným deštěm. Venku se citelně ochladilo a severní vítr serval ze stromů poslední zbytky listů. Dny se viditelně zkracovaly. V podvečer jednoho takového dne spěchal Mirek do klubovny. Ulice byly skoro liduprázdné, a tak si nemohl nevšimnout tmavé postavy, která se za ním už nějakou dobu pohybuje, jako by ho sledovala. Aby se přesvědčil, jestli tomu tak je, zpomalil. Na nejbližším rohu se mírně pootočil a zjistil, že se vzdálenost mezi nimi téměř o polovinu zkrátila. Za rohem zůstal stát a přitiskl se k domu. Po chvíli ze sousední ulice vyšel Vont Ruda Elk. „Kde se tady bereš?“ houkl na něho překvapeně Mirek. Elk leknutím poskočil, jako by ho uštkla zmije. „Fuj, tys mě vylekal, Mirku Dušíne!“ Mirek se omluvně usmál. „Jdu k vám do klubovny. A nějak jsem se tady zamotal a nemůžu ji najít. Pak jsem tě uviděl, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsi to ty, a tak jsem tě chvíli sledoval.“ „Vítám tě u nás na Druhé straně. Co tě k nám přivádí?“ „Situace ve Stínadlech. Vontská organizace je před rozpadem. Teď už nám snad můžete pomoc jenom vy.“ „Vážně? Tak pojďme do klubovny. Už jsme skoro u ní. Tam nám o vašich problémech v klidu všechno řekneš.“ V klubovně bylo příjemně teplo díky Červenáčkovi, který zatopil v kamnech. Elk si sundal mokrý kabát a Rychlonožka mu ho přehodil přes opěradlo židle a tu přistrčil ke kamnům. „Povídej.“ vyzval Mirek Elka. Ten jim stručně řekl, jak nejdříve náčelníci ulic s nadšením a svorně pátrali po hlavolamu, jak ale s každým dalším dnem marného pátrání nadšení ochabovalo, až se utopilo ve vzájemném obviňování, kdo co před kým zatajil a nakonec ve rvačkách. Největší paseku v tom nadělali kluci z Rváčova a Strážní věž. Převládá názor, že po odvezení stavebního materiálu, byl odvezen i ježek v kleci a dnes je nenávratně zasypán někde hluboko na skládce městského odpadu. Pokud z počátku ‚zlaté horečky‘ Vontskou radu většina náčelníků ještě jakž takž uznávala a poslouchala, dnes už ji neposlouchá vůbec nikdo. Stínadlům chybí, kromě hlavolamu, i osobnost, která by všechny Vonty dokázala sjednotit. „A co bývalý Velký Vont Vláďa Dratuš?“ zeptal se nečekaně Mirek. „Ten by se nemohl znovu vrátit do čela Stínadel?“ „S Vláďou Dratušem jsme vedli tajné jednání. Tehdy, jak jste se nás na něj ptali. Nemůže se stát znovu Velkým Vontem. Ani ne tak kvůli tomu případu jeho otce z mládí, pro který byl Cizincem a Rejholcem vydírán a nakonec musel odstoupit, ale kvůli svému zdravotnímu stavu. Zhoršil se mu opět zrak a čeká ho další operace. A o své znovu zvolení Velkým Vontem nemá ani trochu zájem.“ „Škoda,“ řekl Mirek. „Ale napadlo mně jiné řešení.“ pokračoval Elk. „Už dvakrát jsem zachraňoval situaci kolem zmizelého hlavolamu. Tehdy před lety, když jsem Širokkovi podstrčil stejný hlavolam pod kostelem svatého Jakuba. Ze stoky se nám ho po půl roce, nemohlo podařit vylovit. A potom ještě jednou, když druhý hlavolam ukradli Losnovi, a následně ho zničil Mažňák se svou bandou Moskytů. V Knize hlavolamů je přesný nákres ježka v kleci i s jeho rozměry. Kdyby nám hlavolam někdo urychleně vyrobil, mohli bychom předstírat, že jsme ho nakonec našli a třeba by ještě k záchraně Stínadel nebylo pozdě. O svém nápadu jsem se nakonec podělil s ostatními. Laryk, Skarlan a Skoba museli přísahat, že o všem pomlčí. Všichni to slíbili. Pak jsme společně dumali, komu výrobu hlavolamu svěřit. Musel by to být někdo, kdo vyrobí pouze jeden kus a přitom si plánek tajně neobkreslí. Jenže takového žádného neznáme. Pak jsme se dověděli, že u firmy, která montovala okrasné mříže ve dvoře domu ‚U Černé koule‘ ve Stínadlech, se učí zámečníkem Rychlonožka. A tak jsem tady. Jedině vy splňujete všechny podmínky, o kterých jsem mluvil.“ Rychlé šípy po jeho slovech ani nedutaly. Teď se prozradí jedno jejich velké tajemství a není jisté, jak to Elk přijme. Pak se ozval Jarka: „Co když ale ježek v kleci není pohřbený na skládce odpadů. Při hledání ho některá parta našla, zatajila nález a teď čeká na nejvhodnější dobu, aby ho Stínadlům předvedla. Sám jsi nám říkal, že se některé ulice z toho takového navzájem obviňovaly. Vy mezitím necháte hlavolam vyrobit a budete tvrdit, že jste ho našli někde na trase. A to bude okamžik, kdy vás obviní ze lži. Ani bych se nedivil, kdyby za tím byl Venda Vinš a jeho Strážní věž. Tomu by to bylo docela podobné.“ Elk se usmál: „To se nemůže stát.“ Vyslovil to s takovým přesvědčením, že to Jarku překvapilo. „Jak to? Kde bereš tu jistotu?“

129

„Ještě něco jsem vám neřekl. Den po návštěvě tady u vás za námi na Vontskou radu přišel inspektor Vrána a přinesl nám kousek železa. Byl to zničený ježek v kleci. Jako by ho někdo strčil do lisu. V nemocnici zjistili, že ho měl Fantom zaražený v levém boku. Když se později Vrána sháněl po hlavolamu, jehož tvar každému popsal, nikoho nenapadlo, že kus jakéhosi neforemného železa vytaženého z Fantomova boku, je zničený ježek v kleci. Vránu to napadlo teprve, až se mu dostala do rukou kopie zprávy první operace. Tak, teď víte, že hlavolam u nikoho není. Můžeme být bez obav.“ Elk se obrátil přímo na Rychlonožku: „Dokázal bys tedy za této situace hlavolam pro nás vyrobit? Za to byste si mohli plánek obkreslit a jeden kus hlavolamu vyrobit i pro sebe. Věříme, že byste nezneužili naší důvěry a nešli s ním na trh.“ Rychlonožka těžce polkl a rozpačitě řekl: „Vyrobit takový hlavolam, není jen tak. A vy byste ho potřebovali, jak tě tak posloucháme, přinejmenším už zítra…“ Podíval se nerozhodně na Mirka. Ten pochopil, co se Rychlonožkovi honí hlavou. Neznatelně kývl a zabloudil očima směrem ke skříni s klubovními věcmi. Mezitím Elk vytáhl z kapsy svého kabátu gumový sáček, ve kterém měl zabalenou Knihu hlavolamů. Rychlonožka si byl jistý, že pochopil, co mu Mirek naznačuje. Vstal od stolu a přistoupil ke skříni. Ostatní ho tiše sledovali. Už i jim docházelo, co se tady začalo odehrávat. Rychlonožka vytáhl ze skříně kožené pouzdro a podával ho Elkovi. „Co to je?“ zeptal se překvapený Vont a odtáhl ruce. „To je ten zázrak, ve který věříš, že spasí Stínadla.“ řekl Rychlonožka s úsměvem a vysypal z pouzdra na stůl ježka v kleci. „Jak to? Jak to, že je tady ještě jeden u vás?“ podivil se Elk. Vzal s jakousi posvátnou bázní hlavolam do rukou a lehce s ním zatřepal. Cinkot ježka v kleci mu zněl jako rajská hudba. Pak se podíval upřeně na Mirka a ten musel s pravdou ven. „Tím, že jsi nám nabídl, že si můžeme podle plánku v Knize hlavolamů vyrobit také jeden pro sebe, se můžeme přiznat. Letos na jaře, jak si jistě vzpomeneš, jsme se ocitli ve Stínadlech společně s tebou v obklíčení Mažňákovy party.“ „Vzpomínám si. Byli jsme tenkrát všichni uvězněni v Měcháčkově dílně.“ „Přesně tam,“ potvrdil Mirek. „Měcháčkovi se udělalo špatně a ty jsi mu přivolal záchranku. Při odjezdu sanitky do nemocnice na Druhou stranu jsi s ním poslal Červenáčka, kterému jsi dal k propašování ze Stínadel Knihu hlavolamů, aby nepadla do Mažňákových rukou. Později jsme ti Knihu vrátili. Ještě předtím jsme využili příležitost a Červenáček plánek ježka v kleci obkreslil a Rychlonožka potom hlavolam u nich v dílně tajně vyrobil. Je to ten, který teď držíš v ruce. Bylo to až doteď naše největší tajemství.“ Všichni s napětím čekali, co na to Elk řekne. Ten se usmál. „A máte ještě ten obkreslený plánek?“ „No ovšem.“ přitakal Rychlonožka. „Skvělé. Dnes se mohu vrátit domů jak s Knihou hlavolamů, tak i dokonce s ježkem. A moje nabídka, že se vám dovoluje hlavolam pro vaši potřebu vyrobit, stále platí.“ Rychlé šípy si oddechly, že to tak dobře dopadlo. Pak se Mirek zeptal: „Nedávno jsme si říkali, jestli Losna někoho z vás naučil vyndávat ježka z klece, nebo si svoje tajemství odnesl do svého nového bydliště. Víš o tom něco?“ „Vím. Losna si to nechal pro sebe. Kromě něho to nikdo nedokázal.“ „Pak pro tebe máme ještě jedno překvapení. Tady Jindra je z nás ve vyndávání ježka nejzručnější, a tak ti to předvede a ještě do tvého odchodu tě to naučí.“ Elk nevycházel z údivu. „Máme ale dvě podmínky. Nikdo se nedoví, že Vontská rada získala hlavolam od nás. Budete si muset vymyslet nějakou důvěryhodnou legendu.“ „Podmínka splněna. A ta druhá?“ „Vontská rada vyhlásí pravidla pro volbu Velkého Vonta v duchu instrukcí zveřejněných redakcí časopisu Vpřed, ve kterých vyzývá všechny své čtenáře do boje v řadách ‚Armády Vzorných‘ proti ‚Armádě Ničemů‘.“ „I tato podmínka bude splněna. To vám slibuji.“ řekl slavnostním hlasem Elk. Když se dost pozdě chystal z klubovny odejít, kromě díků ještě směrem k Rychlonožkovi prohlásil: „Chtěl jsem tě požádat, abys pro nás hlavolam rychle vyrobil, ale že to bude vyřízeno takovou rychlostí, to mne ani ve snu nenapadlo. Rychlonožko, ty jsi zachránil Stínadla.“ Rychlonožka se samolibě usmál, nafoukl se, vypjal hruď a řekl: „Jak praví moudrá lidová pranostika, kdo rychle dává, až se ucho utrhne! Mám z toho, že se to tak podařilo, dvojnásobnou radost. Jednak jsem zachránil Stínadla a ještě si budu moci zamodřit políčko dobrého činu v tabulce mého Modrého života.“ 62. PROROCTVÍ JINDROVA OTCE Konec listopadu. Po nějaké době opadl mezi Druhostraníky zájem o nešťastný osud stínadelského Fantoma a vystřídal ho zájem o volby Velké Vonta. Zprávy, které přicházely ze Stínadel, vypadaly nadějně. Přípravná skupina Vontské rady ve složení Laryk, Elk, Skarlan a Skoba postupně získávala, za vydatné pomoci náčelníků Uctívačů ginga a Vikingů, stále další a další stínadelské ulice do ‚Armády Vzorných‘. Rychlé šípy do dění ve Stínadlech nemusely zasahovat, protože tam všechno postupovalo podle plánu Vontské rady, tak jak bylo s Elkem dohodnuto u nich v klubovně. Mirek s Jarkou prohlásili, že teď už je to v rukou samotných Vontů. Jindrovi se to moc nelíbilo, zvlášť když jeho rodiče už úplně zrušili svůj zákaz ohledně chození do Stínadel. Poté, co zjistil, že se do tanečních kromě Jarky, u kterého se to dalo čekat, přihlásil také Mirek, jehož tanečnicí bude Marcela

130

Marvanová, měl dojem, že se oba víc zajímají o nadcházející taneční, než o stínadelské záležitosti. Nebyla to tak docela pravda, protože Mirkovi i Jarkovi nebylo lhostejné, jak volby dopadnou. Jindra to tak ale vnímal a snažil se na to upozornit i Červenáčka a Rychlonožku. Těm to tak nepřipadalo, protože nastávající tanečníci byli pro ně velkým zdrojem inspirace. Čím víc se blížil termín zahájení tanečních, tím víc si z obou jinochů dělali legraci. Z nastalé situace měl teď Jindra pořád špatnou náladu, až si toho všimli rodiče. „Co se děje, Jindro,“ zeptal se ho jednou v podvečer tatínek. „V poslední době se chováš, jak vy tomu říkáte v klubu, jako bys měl vánoční náladu. Takového tě s maminkou neznáme.“ Jindra se chvíli rozmýšlel, jestli se má otci svěřit, podle jeho mínění, s krizí v klubu, a pak to z něho vytrysklo, jako pramen z navrtané artézské studny. „Celé roky u nás v klubu platilo pravidlo, že nikoho dalšího nikdy do klubu nepřijmeme, aby nedošlo k rozbroji a v důsledku toho k rozbití klubu. Celou dobu, od tábora na ostrově, jsme toto pravidlo dodržovali a odolávali jsme svodům našich kamarádů, kteří k nám chtěli přistoupit. Až teď najednou se objevila dvě děvčata, která do klubu ani nebyla přijata a přesto náš klub úspěšně rozvrací.“ Potom řekl všechno o Mirkovi a Jarkovi, kteří najednou začali mít ‚dospělácké‘ starosti, a o své kamarády a klub přestávají mít zájem. Alespoň on to tak viděl. Jindrův tatínek se po celou dobu jeho vyprávění usmíval a přitom přemýšlel, jak by to Jindrovi nejlépe vysvětlil, aby to nejen pochopil, ale hlavně přijal. Pak mu řekl: „Už jednou někdo z vás, asi to byl Rychlonožka, když nastupoval do učení, parodoval kohosi, kdo to řekl již kdysi dávno před ním: Život nečeká, život zavolal! Mirek s Jarkou budou za rok a půl maturovat a není se co divit, že se už začínají ohlížet za děvčaty. To ještě ale neznamená, že se přestanou s vámi ostatními kamarádit. Nebo že to bude znamenat úplný konec Rychlých šípů. Uvidíš, že vaše přátelství bude i nadále pokračovat, přetrvá do dospělosti, ale bude pokračovat trochu jinak, než dosud. Za chvíli přestanete být dětmi a nastanou vám starosti dospělých, se vším všudy, co k tomu patří, oženíte se, budete mít vlastní rodiny, a tím vám přibydou různé další problémy. Dokonce, i když nebudete bydlet v jednom městě, budete pořád přátelé. Mirek s Jarkou jsou a budou pořád vašimi nejvěrnějšími kamarády, i když se ti zdá, že tomu tak není a že je ztrácíš.“ „Nebudu se ženit.“ řekl na to Jindra. „To jsem říkal kdysi také. A víš, v kolika letech jsme se s maminkou seznámili? V sedmnácti. A nemysli si, že ty si děvče nenajdeš. Třeba taková Tonča Sedlářová. Ta na tobě může oči nechat.“ poškádlil ho tatínek. „To snad ne!“ zděsil se upřímně Jindra. „Ještě řekni, že sis toho nevšiml?“ smál se tatínek. „To tedy ne! Vždyť se na mě pořád vzteká, když jsou Sedlářovi u nás a hrajete karty a já s ní musím hrát dámu a Černého Petra, aby měla nějakou zábavu.“ „To je tím, že tě ještě ani jednou neporazila. A Sedlářovi se mi svěřili, že to minule doma oplakala.“ „Má se to naučit hrát!“ řekl Jindra tvrdě. „Mohl bys ji také nechat jednou vyhrát, buď trochu džentlmen.“ To se už tatínek usmíval jako měsíček téměř nepřetržitě. Jindrovi to ale moc zábavné nepřipadalo. „Jen tak mimochodem ti oznamuji,“ pokračoval tatínek, „že zítra k nám přijdou Sedlářovi opět na partičku karet. Doufám, že v klubu nemáte k večeru žádnou vaši akci. Sedlářovi přijdou jako vždy s Tončou, která se už moc těší na partičku dámy s tebou.“ Jindra nikdy nebyl ke svým rodičům nezdvořilý a teď se musel najednou moc přemáhat, aby neřekl otci něco nevhodného, co by ho potom mohlo mrzet. Také i tatínkovo proroctví, že teď mu to jen připadá na rozpad klubu, ale že se po tanečních dají všichni zase dohromady, ho vůbec nepřesvědčilo. A zítra bude jeho černý den. Klukům začínají taneční a on bude muset bavit Tonču Sedlářovou ze sousedství. A ke všemu by měl být gentleman a nechat ji občas vyhrát. To tak! Brrr! Otřásl se. * Druhý den o půl šesté večer zaujal Jindra pozorovací stanoviště v tmavém výklenku naproti sokolskému domu, ze kterého bylo dobře vidět na hlavní vstup do budovy. Nad dveřmi visel hned vedle sochy sokola s roztaženými křídly sokolský prapor. Dveřmi dovnitř i ven z budovy každou chvíli někdo prošel a provoz sílil, jak se čas nakláněl k šesté hodině. Mirek s Jarkou přišli, i se svými tanečnicemi, ve tři čtvrtě na šest. Všichni byli svátečně oblečeni. Mirek galantně dívkám otevřel dveře a během několika vteřin zmizeli v budově. Jindru zaplavil zoufalý pocit a div mu nevyhrkly slzy z očí. Chvíli ještě postál ve výklenku, jako by čekal, že si to Mirek s Jarkou na poslední chvíli rozmyslí. Pak klopýtavě vykročil z výklenku a šel ulicí, aniž by věděl pořádně kam. Tak se stalo, že došel až na Terasy, odkud bylo vidět na velkou část potemnělých Stínadel. Dole pod ním zářila do tmy okna bytů. Ulice blíže Druhé strany již byly osvětleny nově zavedenými elektrickými lampami, zatímco vzdálené ulice v hloubi Stínadel, osvětlené ještě plynovými lampami, se nedaly ve tmě rozeznat.

131

Zde na Terasách vál od Stínadel docela čerstvý vítr a jednu chvíli se mu zdálo, že k němu donesl bezeslovnou bojovou píseň Vontů. Chvíli se snažil zachytit melodii, ale už nic nezaslechl. Znovu se mu draly do očí slzy. Vztekle kopl do uvolněného kamene v dlažbě, že si málem utrhl podrážku. Teprve teď si vzpomněl, že mají doma návštěvu, a tak se odtrhl od fascinujícího pohledu na tajemná Stínadla a šoural se pomalu k domovu. U dveří bytu sáhl do kapsy pro klíč, ale hned si uvědomil si, že ho zapomněl doma. Zazvonil. V bytě klaply dveře a zaslechl slabý zvuk drobných kroků. Otevřela mu Tonča Sedlářová s rozzářenýma očima, jako by celou dobu čekala jenom na něho. V ruce držela dřevěnou krabici s namalovanou šachovnicí, a kdykoliv s ní pohnula, zaštěrchaly v ní šachové figurky. „Ahoj, Jindro, zahraješ si se mnou dámu?“ zeptala se dychtivě. „Zahraji, ale nemysli si, že tě nechám vyhrát!“

OBSAH ÚVOD 1. NA CO JSOU KELÍMKY OD LIMONÁDY? 2. DÍVČÍ KLUB POMNĚNKY 3. RYCHLÉ ŠÍPY VYSLÝCHAJÍ BOHOUŠE 4. CO SKRÝVAL BOHOUŠ POD BUNDOU? 5. TAJEMSTVÍ PODFUKÁŘE, BENTÁNA A DLOUHÉHO BIDLA 6. PŘEKVAPENÍ V BENTÁNOVĚ A PODFUKÁŘOVĚ KLUBOVNĚ 7. ULICE MALÝ TUNEL 8. CO SE DĚJE V SOUSEDNÍM DOMĚ? 9. PO VÝBUCHU 10. CHYBÍ LIST GINGA 11. ŽLUTÝ KOBEREC 12. VE SVATYNI UCTÍVAČŮ GINGA 13. MAYSKÝ BŮŽEK 14. ZACHRÁNĚNI NEZNÁMÝM VONTEM 15. RYCHLÉ ŠÍPY OBELSTĚNY 16. PŘEPADENÍ U HŘBITOVA 17. PRONÁSLEDOVÁNI VONTY 18. ÚTĚK Z PASTI 19. ZACHRÁNCI 20. SEDM STÍNADELSKÝCH ZÁHAD 21. UCTÍVAČI GINGA SE ZNOVU HLÁSÍ 22. SBĚRAČ HÁZÍ ŠPÍNU NA MIRKA DUŠÍNA 23. RYCHLÉ ŠÍPY HLEDAJÍ SEDMIKŘÍŽOVOU ULICI 24. NEČEKANÁ POMOC 25. ZAJATCI STRÁŽNÍ VĚŽE 26. NAD HADÍM DOLEM 27. PROPUŠTĚNI ZE ZAJETÍ 28. ŽLUTÝ KVÍTEK ODZNAKEM ČTENÁŘŮ VPŘEDU

132

2 4 5 6 8 9 11 13 16 18 20 22 24 26 27 29 31 34 35 36 39 41 43 45 47 50 52 53 55

29. DALŠÍ STÍNADELSKÉ TAJNOSTI 30. BOHOUŠ OPĚT ZRAZUJE BRATRSTVO 31. DŮM U ČERNÉ KOULE 32. KDO PŘICHÁZÍ ZE TMY? 33. VYCHÁZÍ TAM-TAM 34. NAŽKA VYPRÁVÍ O ‚SLUNEČNÍM KAMENI‘ 35. ‚ŠŤASTNÁ KOULE‘ ZMIZELA 36. BRATRSTVO KOČIČÍ PRACKY NA ÚTĚKU 37. DRAMA VE STARÉM MLÝNĚ 38. ŠŤASTNÁ KOULE 39. ROZTRŽKA V KLUBU 40. MARCELA VARUJE MIRKA 41. MIREK NABÍZÍ ŘEŠENÍ 42. SBĚRAČ PÍŠE O FANTOMOVI 43. CESTOU K ROZDĚLOVACÍ TŘÍDĚ 44. CO SE STALO VE SPÁLENÉM DVOŘE 45. NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA 46. ČTYŘI VZRUŠUJÍCÍ DNY 47. KDO PŮJDE DO STÍNADEL? 48. BYT VE SVÁŽNÉ ULICI 49. OPERACE ‚STRÁŽNÍ VĚŽ‘ 50. FANTOM UDEŘIL PO PÁTÉ 51. CO PROZRADILY KORYSOVY DENÍKY 52. ČERNÁ NEDĚLE V ČERNÉM ÚDOLÍ 53. DEN POTÉ 54. NADĚJE UMŘELA POSLEDNÍ 55. U KULIFERDOVA HROBU 56. KDO POVEDE STÍNADLA? 57. V MOKŘINÁCH 58. ROZCHOD S NAŽKOU 59. KRUH SE UZAVŘEL V MYŠÍ PASTI 60. KONEC STÍNADELSKÉHO FANTOMA 61. KDO RYCHLE DÁVÁ 62. PROROCTVÍ JINDROVA OTCE

57 58 60 62 64 67 69 71 72 75 77 80 82 85 87 89 91 93 96 98 100 102 104 106 108 111 112 115 118 120 122 126 128 130

J.Č.Grifin © Poslední stínadelské tajnosti Pátá kniha Stínadel. Vyšlo jako románová příloha časopisu TTT v roce 2015. [email protected] Ilustrace podle Marko Čermáka, Dr. Jana Fischera a Jiřího Petráčka. Knižnice Třítéčka svazek číslo 23

133