Hříšné tajnosti – Svedená také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Portia Da Costa Hříšné tajnosti – Svedená – e-kniha Copyright © Fragment, 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Věnuji skutečnému Mulderovi, milovanému psímu příteli, po kterém se mi moc stýská.
1. Setkání s panem Smithem Vypadal jako bůh, ten muž usazený na konci barového pultu. Vážně. Záře z bodového svítidla těsně nad jeho hlavou mu kolem plavých vlasů vytvářela svatozář. Při tom pohledu se tajil dech. Lizzie od něho nedokázala odtrhnout oči. Ách, to snad ne, najednou se díval přímo na ni. Jeho pronikavý pohled ji rozhodil, honem sklopila oči ke své sklence. Pila tonik, sice dost nudná, ale bezpečná volba. Lizzie se uměla utrhnout ze řetězu, a to jak líznutá, tak i střízlivá, jenže tady byla sama, a navíc přímo v místech, kde se člověk nechá přesnadno strhnout k hloupostem. Se svými spolubydlícími Brentem a Shelley a s hrstkou dalších přátel by teď správně měla sedět v salonku hotelu Waverley Grange, kde se konal narozeninový večírek nějaké rádoby univerzitní celebritky. Lizzie se s ní znala jen povrchně, prostě někdo z jejich ročníku, co se s ní nikdy extra moc nekamarádil. Lizzie měla za chvíli po krk žen, které po ní pohrdavě loupaly očima a zřejmě nechápaly, jak se tam připletla, i mužů, kteří v duchu očividně vymýšleli nejlepší taktiku, jak ji přemluvit k rychlovce. Nakonec se ze salonku vyplížila a odloudala se k baru, který ji zaujal nenápadnou, ale přesto zvláštně znepokojivou atmosférou. Podívat se, či se nepodívat, to je, oč tu běží. A Lizzie se podívat chtěla. Muž byl nesmírně přitažlivý, i když ne její obvyklý typ; ostatně, má nějaký? Pomaloučku pootočila hlavu, jen o pár centimetrů, a koutkem oka se pokusila ukrást pohled na toho boha či anděla v lidské podobě. K čertu! Teď se na Lizzie nedíval, klábosil s barmanem a zubil se na něho od ucha k uchu, skoro jako by dával přednost muži před sebekrásnějšími ženami v baru. Je snad gay? Ale to jí může být jedno, ne? Přece si má jenom vychutnávat pohled na pěkného chlapa, a neznámý krasavec tu definici splňoval vrchovatě. A teď byl navíc otočený k barmanovi, proto Lizzie využila příležitost a důkladně si ho prohlížela. Žádný mladík, to jednoznačně. Tak čtyřicet, možná i víc? Tmavě plavé vlnité vlasy, husté a trochu delší, než by se v jeho věku dalo čekat, ale ne přerostlé. Krásná tvář, i když jednotlivé rysy samy o sobě patřily spíš k průměru, ale spolu působily výjimečným dojmem, vyzařovaly cosi nepojmenovatelného, co člověka prostě nutilo k „ach!“. Že by se záhada přitažlivosti skrývala v očích? Byly zářivé a velice pronikavé. Ano, zřejmě to měly na svědomí oči. Dokonce i takhle na dálku Lizzie viděla, jak jsou průzračné, krásné, modré jako drahokam. Nebo v tom hrály důležitou roli jeho rty? Pohybovaly se živě a byly hebké, téměř rozkošnické, což by mohlo vypadat nemužně, ovšem v tomto případě to neplatilo. Barmana zaléval ten muž zářivě veselým úsměvem, a když si mimoděk skousl dolní ret, Lizzie kolem žaludku ucítila slastné zašimrání. A tam dole také. Jaké má asi tělo? Těžko říct, protože seděl za ohybem pultu a od Lizzie ho dělili ještě další lidé, ale pokud něco napovídal jeho celkový vzhled a elegantní tvar ruky, kterou si ke rtům zvedal sklenku, pak byl štíhlý a určitě svalnatý. Ovšem Lizzie si přiznávala, že klidně může jít jenom o zbožné přání, že ve skutečnosti tam sedí postarší chlápek s bříškem, jenž má čirou náhodou tvář padlého anděla a proklatě dobře ušitý oblek. Tak si vychutnávej aspoň ty drobečky, co spadnou tvým směrem, ty hloupá, řekla si. Víc z toho nádherného chlapa stejně neuvidíš. Přiznej si, že v tomhle případě nezaboduješ ani
náhodou. Ale vzápětí, jako by zaslechl její hlas. Padlý anděl prudce otočil hlavu a podíval se přímo na ni. Bez přetvářky, bez zaváhání. Propaloval ji upřímným, naléhavým pohledem a sametové rty zvlnil v náznaku škádlivého úsměvu. A jako kdyby se chtěl předvést, nepatrně se na stoličce nadzvedl a Lizzie přece jen spatřila trochu víc. Odhadla to přesně. Muž byl štíhlý a svalnatý a oblek mu padl tak dokonale, že nebylo těžké si to pružné tělo představit i svlečené. Lizzie musela bojovat s mocným nutkáním uhnout před ním očima, jako by zírala do slunce, které dokáže zabít i pouhou září. Lizzie však té zoufalé potřebě odolávala a pohled muži pevně oplácela. Nenechala se vyprovokovat k úsměvu. Prostě mu jen hleděla do očí se stejnou vyzývavostí jako on. Muž ji odměnil ještě zářivějším úsměvem a jiskřivějšíma očima, a dokonce jí i nepatrně kývl na pozdrav. „Pro vás, slečno.“ Hlas zazněl sotva pár centimetrů od Lizzie, takže leknutím málem sletěla ze stoličky. Naštěstí se ovládla a nakonec sebou jen trhla. S tajeným vztekem odtrhla pozornost od modrookého a ďábelsky přitažlivého anděla a vzhlédla k mladému barmanovi s viditelným předkusem, který teď stál přímo před ní. „E… ano, díky. Ale nic jsem si neobjednala.“ Nemělo smysl se ptát, kdo poslal drink, který byl teď před ní. Jednoduchá nízká sklenka na bílém ubrousku. Sklenka obsahovala asi třícentimetrovou hladinu čiré tekutiny, žádný led, citron, nic. Pak Lizzie svitlo, že muž pije totéž. Barman tiše odešel a Lizzie s tajeným úsměvem hleděla na sklenku. Neznámý musel tenhle manévr provést už milionkrát, kdykoliv sám trávil večer někde v rušném a tlumeně osvětleném baru. Zdejší nevtíravě elegantní atmosféra tvořila ideální kulisu k dobrodružství a hrám typu „Odvážíš se?“ nad sklenkami exotických nápojů. A co je, ksakru, tohle pití zač? Tekutina do zapalovače? Louh? Legendární pohár jedu? Zvedla skleničku k ústům a napila se. Zalapala po dechu. Byl to čistý gin, ne vodka, jak zpola předpokládala. Zvláštní pití pro muže, ale ten muž zřejmě zvláštní je. Podruhé usrkla mnohem opatrněji, pomalu sklenku odložila a obrátila se k neznámému. Pozoroval ji, jak jinak, a zlehka povytáhl plavé obočí jakoby na dotaz, zda jí jeho dárek chutná. Lizzie si tím nebyla zdaleka jistá, ale kývla na něho, sklenku znovu zvedla a připila mu. Oslnivý úsměv zazářil ještě víc a muž Lizzie přípitek němě oplatil. A potom jí dalším elegantním sklonem hlavy a pokrčením ramen naznačil, ať si k němu přisedne. A pak použil mnohem neomalenější gesto, protože popleskal prázdnou stoličku vedle sebe. K noze, Vořechu! Jako když alfa samec psí smečky k sobě přivolává fenku. Trhni si! A než se Lizzie stačila zarazit či přinejmenším si srovnat v hlavě, co dělá, nechtěně jeho pantomimu napodobila. Sem, Alíku! K noze! Následovala skoro neznatelná pauza. Muž překvapením a obdivem nejprve rozevřel nádherné oči, načež sklouzl ze stoličky a se sklenkou v ruce zamířil k Lizzie. Och, bože, co jsem to provedla? Z večírku si sem přece odskočila hlavně proto, aby unikla obtěžování, a co teď dělá? Vybídla muže, kterého v životě neviděla, ať to na ni klidně zkusí. Jak by měla postupovat dál? Ano, nebo ne? Utéct, nebo zůstat? Povzbuzovat ho, nebo si udržet chladný odstup? Všechny
tyhle možnosti jí vířily hlavou celou dobu, než k ní muž sebevědomě a plavně došel. Ale nakonec se Lizzie usmála. Páni, která žena by odolala? Zblízka vypadal tak, že ji nenapadlo jiné slovo než kýčovité – krasavec. Všechno, co jí připadalo sexy na dálku, se zblízka umocnilo nejméně tisíckrát. „Zdravím… Takže si přisednu, smím?“ Ležérně se vyhoupl na stoličku po Lizziině boku, což mu dlouhé nohy značně usnadnily. „Ahoj,“ hlesla Lizzie a snažila se dýchat sice zhluboka, ale nenápadně. Nesmí poznat, že už tě dočista pobláznil. Zůstaň nad věcí, Lizzie. Proboha tě prosím! Očekávala nějaké složité taktizování, ale muž se jen usmál a upíral na ni oči překypující pobavením, vlastně – přímo veselím. Bylo znát, že situaci si náramně užívá, a Lizzie náhle svitlo, že ona také, i když jí připadal dost nebezpečný. Tohle nebyl typ muže, který by zvládla stejně snadno jako jiné. „Díky za skleničku,“ vyhrkla, zrozpačitělá z jeho pohledu a něžně výsměšných očí. „Ale přiznám se, že s tímhle jsem nepočítala.“ Sklopila pohled k mužově totožné sklínce. „Nepřipadá mi to jako pití pro muže… neředěný gin. Tedy, ne úplně.“ Stále mlčky sáhl po sklence a kývnutím Lizzie vyzval, ať zvedne tu svoji. Přiťukli si a muž si dlouze lokl. Lizzie sledovala pomalý pohyb ohryzku na jeho krku. Měl oblek s vestou, nesmírně kvalitní, v luxusním vyrudlém modrošedém odstínu. Světle modrou košili měl u krku rozhalenou. Ten nepatrný trojúhelníček obnažené kůže pod hrdlem skoro zval její jazyk k experimentům. Jak krasavcova kůže asi chutná? Zřejmě ne tak sžíravě jako gin, ale určitě stejně neodolatelně a desetkrát opojněji. „No, ale jak vidíte, přesto jsem muž.“ Sklenku opět odložil a znovu se obrátil k Lizzie s výrazem hezouna, který má dost sebevědomí, že by ho mohl rozdávat. „Ale pokud byste měla zájem, mohu předložit další důkazy.“ Lizzie si honem usrkla, aby se jí netřásl hlas. Stříbřitě balzamiková chuť alkoholu jí dodala odvahy. „To nebude nutné.“ Odmlčela se, gin jí pěnil v krvi. „Aspoň ne hned na místě.“ Muž potřásl hlavou a tiše se rozesmál; světlo mu tančilo na vlnitých vlasech a popelavě plavou barvu měnilo na roztavené zlato. „Tak to se mi zamlouvá. Rovnou k věci. Tomu říkám profesionalita.“ Z náprsní kapsy saka vytáhl černou koženou peněženku a zevnitř vylovil bankovku, podle všeho padesátilibrovku, a položil ji vedle své sklenky. Opět sklouzl ze stoličky a natáhl se po Lizziině lokti. „Přesunem se nahoru do mého pokoje? Nerad ztrácím čas.“ A ksakru! Zatraceně! Ksakru, to mě podrž! Buď je to ten nejpragmatičtější chlap na světě a právě si umanul nezávaznou rychlovku…, nebo… Kristepane, vážně mě považuje za placenou společnici? Ta myšlenka před ni dopadla drtivě jako kovadlina. Bylo to možné. Více než možné. A tím by se vysvětlovaly ty jeho triky s pokukováním přes barový pult, spikleneckým kýváním a pozváním na skleničku. Lizzie už stihla dospět k závěru, že bar v Lawns zřejmě představuje revír prodavaček sexu. Ne snad, že by o tom nic nevěděla. Zmíněné profesi se věnovala jedna z jejích nejlepších kamarádek, i když jen příležitostně a už před dlouhou dobou, a Brent by se zaručeně vyděsil, že tak naivně vlezla do jámy lvové. Představovala si, že mu to později vylíčí, možná zážitek podá jako komickou historku o tom, jak se s odřenýma ušima zachránila před nažhaveným zájemcem, a snad svého milovaného spolubydlícího trochu pobaví, i když jeho vrozený a jízlivý smysl pro humor z něho vymlátil osud plný ztrát. Lizzie horečně přemýšlela. Dál seděla na stoličce a získávala čas. Prostitutka nebo jen
děvče ochotné k jednorázovému dobrodružství, to už nebylo podstatné: potřebovala se vzpamatovat a mít dost času si srovnat v hlavě, zda do takové šílenosti vůbec jít. „Ale já bych radši nejdřív dopila. Věčná škoda přijít o tak dobrý gin.“ Pokud společníka dopálila nebo zklamala, nedal to najevo, jen pokrčil pěkně osvalenými rameny a opět se usadil. „Máte pravdu, tohle je dobré pití. Tak na zdraví!“ Opět jí připil. Co mám dělat? K čertu, co mám dělat? Tohle je nebezpečná situace. Přesně tak. Proklatě nebezpečná. Ale v záblesku propastné upřímnosti si přiznala, že gin není to jediné, oč by bylo škoda přijít. Otázka zněla, jestli mu má na rovinu vybalit, že není call girl, nebo si s ním ještě chvilku pohrávat? Nic takového ještě v životě neudělala, ale chtěla. Vážně chtěla. Možná proto, že jediný muž, kterého na tom mizerném večírku znala kromě Brenta a dalších přátel z hospody, byl chlápek, s kterým si jednou vyšla na rande a který ji hned obvinil, že je nafrněná a frigidní, protože se napoprvé nenechala ošmatávat. K čemu ti je, že vypadáš jak modelka, když se chováš jak stoletá jeptiška? ušklíbl se na ni jízlivě, když mu poručila, ať se klidí. Ale tenhle muž, páni, toho nechtěla odmítnout ani jediná buňka v Lizziině těle! Jaký je tanec na ostří nože? Jaké je hrát riskantní hru? Prožít dobrodružství nebetyčně vzdálené její kancelářské rutině, a neodolatelně lákavé? Jaké by bylo milovat se s tímto snově přitažlivým mužem, na hony vzdáleným jejímu obvyklému typu známostí? Většinou chodila s muži ve svém věku, a to Padlý anděl nesplňoval ani náhodou. Bylo jí dvacet čtyři a jemu, no, zblízka bylo znát, že nejméně pětačtyřicet. Dokonale zkušený, udržovaný, vynikající ukázka muže na vrcholu sil, ale beze všech pochyb o dvacet let starší než ona. A kdyby mu vysvětlila jeho omyl, možná by se na ni jen nádherně usmál, zavrtěl by hlavou a odešel. Dobrou noc, pohádko. „Na zdraví!“ opáčila. Nepromluvil, jen oči se mu zaleskly. Vsadím se, že ty přesně víš, co si žena přeje, ty ďáble, ať už jí platíš, nebo ne. Ano, Lizzie by se vsadila o všechny peníze, ať už vydělané jakkoliv, že když si Padlý anděl najme prostitutku, pro to tvrdě pracující děvče to jsou hotové lázně. Ale nemůže přece na něho myslet jako na Padlého anděla! A v tu vteřinu dospěla k rozhodnutí. Tohle je hra a ona potřebuje záchytný bod. Jméno, štít, za který se může schovat a v případě potřeby ho klidně i zahodit. Pohlédla svému společníkovi kurážně do očí a snažila se nesložit blahem jako loutka. Postavila sklenku a podala mu ruku se slovy: „Jsem Bettie. A jak se jmenujete vy, pijáku ginu?“ Muž neráčil nabízenou ruku vzít na vědomí, jen se s upřímným pobavením zasmál, bez zábran a srdečně. „No ano, to dá rozum, že jsi Bettie.“ Prohlédl si ji od hlavy až k patám a laserově modrýma očima zhodnotil jako zboží na pultě: černé vlasy s ofinou, světlou pleť, rty natřené krvavě rudou rtěnkou, nenápadnou, ale současně dráždivou postavu v přiléhavých šatech a propínacím svetříku z angorské vlny. Především na večírky ráda zvýrazňovala svou podobu s Bettie Pageovou, světově proslulou modelkou z padesátých let. A protože Lizzie se sama jmenovala Elizabeth, jméno Bettie jí připadalo jako přirozená volba přezdívky.
