2.8. Aktivní typ adaptace Bílé Rasy na podmínky mírného pásu. Stalo se, že si bílá rasa osvojila mírný klimatický pás. A ať už byla příčina jakákoliv, je to fakt. Teď si ujasníme, v čem se liší adaptace člověka na životní podmínky mírného klimatického pásu od adaptace na podmínky jiných klimatických pásů. Bílá rasa, která si osvojila mírný klimatický pás, se zabývala lovem, rybolovem a sběrem. Jehličnaté, smíšené a listnaté lesy a lesostepi byly plné zvěře, ptáků, bobulí a hub, jezera a řeky byly plné ryb. Ber si a užívej! A pokud si člověk bere, je to opět pasivní adaptace člověka na ekologický systém, jinými slovy – adaptace spotřebitelská ve vztahu k přírodě. Tak v čem je tedy adaptace člověka na podmínky mírného pásu zvláštní?! Vše se zdá být stejné. V každé klimatické zóně se člověk projevuje jako spotřebitel přírody a pozorujeme pasivní typ adaptace! Tak proč dělat povyk, když rozdíly možná ani neexistují? Jaký je rozdíl v tom, které zvíře nebo ptáka člověk zabije, kterou rybu chytí v řece nebo jezeře, které plody rostlin sbírá, aby nakrmil sebe a svou rodinu?! Hlavní je, aby získaná potrava byla poživatelná. A opravdu – není žádný rozdíl v tom, jakou zvěř, ptáka, rybu nebo plody, nadzemní část rostlin nebo kořeny, člověk využívá. Existuje pouze jedna „nepatrná“ odlišnost, která kardinálně mění vše. A tato malinká odlišnost spočívá v tom, že to vše, výše zmíněné, může člověk v podmínkách mírného klimatického pásu dělat pouze šest, maximálně osm měsíců v roce, a jíst je potřeba každý den. Člověk nedokáže vytvořit tukové zásoby minimálně na čtyři měsíce a ani neupadá do zimního spánku jako medvěd. Mnozí ptáci odlétají na zimu na jih a stejně tak odcházejí na jih do teplých krajin i mnozí živočichové. Mnohé ryby upadají přes zimu do spánku a ty, které v zimě nespí, jsou ukryty pod ledem, který je časem velmi silný. Konečně, někteří živočichové a ptáci neopouštějí svá rodná místa, na zimu zůstávají, ale není je tak snadné ulovit. Získají ochranné zabarvení a dokáží se velmi rychle pohybovat i po hlubokém sněhu, zatímco člověk takto od přírody není vybaven. Počítat s tím, že se dá jedna rodina nakrmit jedním lovem, není v zimním období možné. Možná by se tak dařilo přežít jeden rok, dva nebo tři, ale nakonec vyloví všechnu zvěř v okolí nebo zvířata utečou a to by byl konec – člověk by byl odsouzen zemřít hlady. A je-li tam více než jedna rodina, malá nebo velká komunita – přežít pouze lovem se stává v principu nemožné. A nesmíme zapomínat na predátory, kteří do teplých krajin neodcházejí.Ti nejnebezpečnější z nich – vlci se v zimě sdružují do tlup a jsou velmi nebezpeční. Tímto způsobem vyvstává před člověkem, který si osvojil mírný klimatický pás, poměrně složitý problém. Čím se živit a nakrmit svou rodinu během pozdního podzimu, celé zimy a počátkem jara? A čím více na sever, tím se toto období prodlužuje. A vskutku, čím se živit, jestliže se lov, v lepším případě stává pouze podružným způsobem obživy, nikoliv základním, a navíc se na výsledky lovu nelze spolehnout? Už i tak má na výsledky lovu vliv mnoho různých objektivních a subjektivních faktorů. A jíst se chce každý den, obzvlášť děti, jejichž organismus roste a potřebuje živiny. Jehličnaté a smíšené lesy v zimě – to není africká savana, ve které se ještě donedávna po celý rok vyskytoval bezpočet stád sudokopytníků a jiných savců a nejenom těch. Proto před člověkem, osvojujícím si mírný klimatický pás, vyvstává úkol – jak se dožít teplého období roku?! A v tomto okamžiku vzniká situace, kdy pasivní typ adaptace prostě nefunguje. Jistě, člověk by rád od přírody něco získal – ale možné je jenom málo. V daném případě existují dvě východiska ze situace: 1. Migrovat do teplých krajin za zvířaty a ptáky. 2. Vytvořit zásoby potravy na celou dobu chladného období. Migrace s cílem následovat zvířata, která odešla na jih, nepotřebuje přechod na aktivní typ adaptace na podmínky ekologického systému, ale tento způsob života je možný pouze v rozlehlých prostorách stepí, s nedostatečným zavlažením, kde nejsou velké řeky, jezera a
neproniknutelné bažiny. Část rodů bílé rasy, které obývaly tyto stepi, se tak i zachovalo – kočovaly na jih. V podstatě si tak zachovaly pasivní typ adaptace, ale již s poměrně podstatnými rozdíly od kmenů černé rasy, které si osvojily africkou savanu. Na savaně téměř nikdy nevzniká nutnost kočovat z jednoho místa na druhé. Aby mohl kočovat do teplých krajin, musí člověk mírného klimatického pásu běhat rychlostí, která není o nic menší než rychlost migrujících zvířat, což člověk sám o sobě není schopen uskutečnit. Ani muži nejsou schopní běhat na delší vzdálenosti rychlostí sudokopytníků, natožpak malé děti, ženy, staří a nemocní. A k tomu je nutné sebou vzít majetek, nástroje a zbraně na lov. Proto aby vyřešily tento problém, domestikovaly rody bílé rasy některé druhy sudokopytníků – koně, krávy a ovce. Postupem času se naučily využívat koně nejenom jako zdroj potravy, ale také jako tažná zvířata a na cestování, zatímco ovce a krávy byly využívány pouze jako zdroj masa, kůže a mléka. Obyvatelé stepí sedli na koně, naložili na ně i svůj majetek a se svými stády kočovali za divokými zvířaty. Objevení se domácího skotu je již vyšší stupeň ve srovnání s prostým pasivním typem adaptace, kdy člověk využívá pouze to, co mu příroda poskytne. Ale i když se kočovný obraz života odlišuje od prostého využívání přírodních zdrojů, nelze jej považovat za plnohodnotný aktivní typ adaptace. A kromě toho, podmínky osvojení si prostorů stepí člověkem, nedovolují přejít na plnohodnotný aktivní typ adaptace. A sice z následujících příčin. V rozsáhlých oblastech stepí mírného klimatického pásu je v zimě velmi chladno, většina travin v zimním období vysychá a jejich život ochraňují semena a kořeny, které s příchodem jara začnou růst a vyrážet listí. Když zdomácnělí býložravci všechnu suchou trávu sežerou, nezbývá žádné krmivo a musí se čekat na mladé výhonky následujícího jara. Jediné východisko z této situace – vytvořit velké zásoby suchého krmiva pro zdomácnělá zvířata a postarat se, aby neshnilo vlivem deště a sněhu, než přijde jaro a objeví se zelené výhonky. A pro to je zapotřebí postavit velké suché zásobárny pro krmivo, stáje, teletníky, atd. pro domácí zvířata, nemluvě o obydlích pro lidi. A k tomu je zapotřebí dřevo a zručnost v práci se dřevem, které se na stepi u chovatelů dobytka nevyskytuje. Z toho důvodu, jak už to tak často bývá, se člověk za daných podmínek vydal snazší cestou – začal v zimním období se svým domácím skotem migrovat na jih, za divokými zvířaty. Tím se velmi omezily možnosti pro jeho aktivní adaptaci na životní podmínky jižní části mírného klimatického pásu. Rody bílé rasy, které si osvojily jehličnaté, smíšené a listnaté lesy a lesostepi, neměly příliš často možnost vydat se na jih, za migrujícími zvířaty a ptáky, protože v oblastech s dostatkem a nadbytkem vláhy mírného pásma se vyskytuje mnoho hlubokých řek a říček, bohatých na vodu, jezer a neprůchodných bažin, nemluvě o složitosti překonání lesních polomů. Člověk se nedostane daleko, i když by velice chtěl. Ano a kam jít, když sami obyvatelé stepí s nástupem chladného období sami odcházejí na jih a poměrně rychle, a stejně tak i divoká zvěř a stáda domácích zvířat kočovníků. Zima na stepi je ještě horší než zima v lese. Silné větry, pronikající až na kost, syrové studené počasí, kdy je nemožné najít něco, z čeho by se dal rozdělat oheň a bezpočet vlčích smeček, před kterými se na stepi nedá nikde skrýt, skýtají prakticky nulovou šanci na přežití každému, kdo by riskoval cestu na jih. Obyvatelé lesů a lesostepí mírného pásu prostě nemají na výběr. Aby přežili, jsou nuceni se přizpůsobit proměnlivému životu ve své zemi. Buď se přizpůsobit nebo zemřít hladem a chladem. Za takových podmínek existence je člověk nucen přejít od pasivního typu adaptace na aktivní typ. Rozebereme si,, jak se to projevuje… Je zcela jasné, že jenom lovem, rybolovem, a sběrem není možné zabezpečit obživu na celé zimní období. Aby člověk přežil v podmínkách lesů a lesostepí mírného pásu, musí vytvořit zásoby jídla pro svou rodinu na celé chladné období. Aby to dokázal, je nezbytné vyřešit několik naléhavých problémů. Je třeba postavit spolehlivé a suché zásobárny pro zásoby jídla, a to ještě tak, aby je nemohli využívat nevítaní hosté dlouhé zimy. V takové zásobárně
je možné uchovávat plody a bobule, houby atd., které člověk může nasbírat v lese. Kromě zásobárny byl člověk nucen vymyslet způsoby uchování sebraných produktů s minimálními ztrátami. A tak byl člověk nucen vypracovat metody sušení těchto produktů a dále i jejich konzervace. V lesích není problém s materiálem na stavbu – kolem samé stromy, obzvlášť příhodné pro tento účel jsou jehličnaté stromy a duby. Jenom s kamennou sekerou se ale nedá rychle porazit větší nebo menší strom, nemluvě o očištění od větví a opracování kmene. Chtěj, nechtěj, člověk musel vymyslet rychlejší způsoby a metody kácení lesa a opracování dřeva. Náhodné nebo ne až tak náhodné objevy mědi, železa dovolily vytvořit nástroje nové kvality, jak na opracování dřeva, tak i na mnohé jiné účely. V bezpočtu lesních bažin se poměrně často vyskytovala železná ruda. Bylo nezbytné vytvořit nebo přesněji řečeno obnovit technologii tavení a zpracování kovů. Jenom v tom případě se čas, potřebný na postavení zásobárny potravin, výrazně zkrátí a dokonce i jedna celá rodina tak získá možnost postavit si vše, co potřebuje. Neměli bychom také zapomínat, že současný člověk nemá po těle hustou srst, a proto na podzim, na jaře a především v zimě naléhavě potřebuje v prvé řadě teplé obydlí, které lze opět postavit zase jenom ze dřeva. Dřevo, jak známo, udržuje teplo docela dobře, proto nejenom dostupnost dřevěného stavebního materiálu v lese (což také hraje výraznou roli), ale právě schopnost udržovat teplo, učinilo ze dřeva základní materiál na stavbu obydlí i pro samotného člověka. Kameny se v lese vyskytují poměrně zřídka a navíc je v kamenných domech bez permanentního ohřevu velmi chladno, teplota uvnitř se nepříliš odlišuje od teploty venku. Jistě, střecha kamenného domu bude člověka chránit před deštěm a sněhem a při dobré izolaci i před větry a průvanem, ale teplo tam bude sotva. A na udržování tepla je zapotřebí velké množství paliva – samozřejmě dřeva. Právě proto se v mírném klimatickém pásu v oblastech s dostatkem a nadbytkem vláhy stalo základním stavebním materiálem dřevo. Nedostatkem tohoto stavebního materiálu je jeho nízká životnost a vysoká hořlavost. Pokud si člověk postavil teplé obydlí a zásobárnu na potraviny – je to skvělé, ale… bez teplého oděvu, neboť po těle nemá souvislou srst, by byl člověk nucen prosedět celé chladné období roku uvnitř svého obydlí, což je samo o sobě dost problematické. Problematické z jedné prosté příčiny – aby mohl uvnitř udržovat teplo, musí postupně doplňovat zásoby paliva. A nejenom to. Tak sám život nutí člověka, ať už se mu to líbí nebo ne, ať už chce nebo ne, vyrobit si pro sebe teplý oděv. A k tomu jsou zapotřebí kůže živočichů – takových, kteří mají hustou srst, která jim dovoluje snadno snášet velké mrazy. Vzniká tedy nutnost lovu zvířat s teplou zimní kožešinou. Přezimující druhy zvířat „oblékají“ svůj zimní kožíšek obvykle během pozdního podzimu nebo na začátku zimy a získat jejich kůži není tak snadné. Proto bylo nutné vymyslet a vyrobit účinné zbraně na lov. Získané kůže bylo potřeba se naučit správně zpracovat, aby se z nich dal vyrobit pohodlný a teplý oděv. Tyto návyky a dovednosti samozřejmě nevznikaly okamžitě. Bylo zapotřebí století a někdy i tisíciletí, než se lidé naučili provádět vše dostatečně dobře. Ale člověk, který osídlil mírný klimatický pás, byl nucen toto dělat, aby prostě přežil. Jiná cesta neexistovala. Kdo to nedělal, nedožil se následujícího jara. Toto je příklad takzvaného přirozeného výběru, aplikovaný na člověka, při adaptaci na podmínky života v mírném klimatickém pásu. Nevyhnutelnou nutností stavět si teplé domy, suché zásobárny pro potraviny, vyrábět teplý oděv, vytvářet nezbytné nástroje a zbraně, problémy člověka v mírném pásu, to bohužel (a podle mého názoru naštěstí), nekončí. Má se to totiž tak, že většina lidí je ve své podstatě líná, a pokud by nenastala situace – buď zemřít hlady a zimou nebo vykonat mnoho práce, poměrně těžké práce, aby se tak nestalo – člověk by se sotva stal tím, kým se dnes nazývá – člověkem rozumným – Homo Sapiens. Pud sebezáchovy je hybnou silou evolučního rozvoje člověka, ať už se to někomu líbí nebo ne. A tento pud sebezáchovy v různých klimatických podmínkách předpokládá u člověka různé potřeby. A tyto potřeby určují cesty evolučního rozvoje člověka, dokonce i každé rasy zvlášť. Evoluční odlišnosti a zvláštnosti ras jsou
určovány nikoliv rasou samotnou, ke které určitý člověk náleží, ale potřebami adaptace na přírodní podmínky, ve kterých přebývá ta či ona rasa. A zatím se vrátíme ke zvláštnostem podmínek adaptace člověka na mírný klimatický pás. Představme si, že člověk postavil teplý dřevěný dům s kamny, nadělal si zásoby dřeva do kamen, postavil zimní zásobárnu na potraviny, ušil si teplý oděv, posbíral v lese a bažinách houby, bobule, atd. A zdálo by se, že teď může odpočívat a užívat si zaslouženého odpočinku. To je ale jenom jedna stránka. V zásobárně potravin na zimu by mělo být dostatečné množství jídla, aby se najedla celá rodina po dobu šesti až osmi měsíců roku, podle toho jakou oblast mírného klimatického pásu člověk obývá. Houbami a bobulemi se může živit nejenom člověk. Dary přírody slouží jako základ potravy pro velké množství druhů zvířat – to zaprvé. A zadruhé, člověk je může sbírat v bezprostřední blízkosti svého domu. A pokud je rodina velká – tak se takové množství hub a bobulí nenasbírá. A úroda hub a bobulí závisí také na počasí a příroda je vrtošivá, jako krásná dívka. Proto se v podmínkách mírného pásu na přírodu spoléhat nedá. A člověk se dříve nebo později ocitne v situaci – Co teď?! Ona totiž nejenom úroda hub a bobulí závisí na vrtoších přírody, ale i mnohá divoká zvířata, která člověk lovil pro jejich maso a kožešinu, odešla do lesa, dál od lidského obydlí. A aby lovci ulovili zvěř, museli se pokaždé víc a víc vzdalovat od domova. Proto se dalším krokem člověka stala domestikace některých druhů zvířat: divokých prasat, zubrů, krav, koz, ovcí a z ptačího království – slepic, hus a kachen. Někdo se dovtípil, že chytit mláďata těchto zvířat a ptáků, vykrmit je a přivyknout na sebe, je mnohem rozumnější, než je zabít pro maso, které ještě ani nenarostlo. Mláďata dostávají potravu a první lekce života od svých rodičů; proto si snadno a rychle přivykla na člověka, který je krmil. Když se vylíhnou kuřata, kachňata a housata, přijmou za svého rodiče toho, koho poprvé spatří svýma očima. Zajistit krmivo na zimu pro domácí skot je mnohem snazší, než běhat za divokým zvířetem v hlubokém sněhu, a to ještě daleko od domova. V případě úspěšného lovu musel lovec vláčet skolené zvíře na zádech domů. A pokud to byl jelen nebo zubr – nedal se nést dlouho a navíc ještě lesním polomem. Také i kdyby lovec zavěsil zbytky zvířete na strom, nezaručovalo by to, že když se vrátí zpět, nenajde jenom ohlodané kosti poraženého zvířete. V lesích mírného pásu je spousta dravců, kteří jsou mnohem více doma na stromech, než na zemi. Jsou to medvěd, rys, kuna, sobol, a to jsme nezmínili dravé ptáky a zdánlivě neškodné tvory jako jsou mravenci. Kůň by byl v lese dobrý, ale bez pořádných cest, se stává neužitečným, kromě toho, že koně v lesích nenajdete. Tímto způsobem sám život člověka nutí, aby si doma zřídil hospodářství. A k tomu ještě ta možnost, že získat živá mláďata divokých zvířat, nikdy nebyl velký problém, obzvlášť mláďata ptáků. Lovec zabil na lovu matku mláděte nebo samce, který je chránil, a stačilo už jenom hodit síť a chytit je. Tak či onak, tím, že vykrmil zajatá mláďata divokých zvířat u sebe doma, získal člověk mírného pásu možnost mít po ruce zdroj čerstvého masa, mléka, vlny, kůží atd. Avšak přítomnost domácího skotu postavila člověka před nové problémy. Pro zdomácnělá zvířata bylo nutné postavit stáj. Stáj sloužila nejenom k tomu, aby nedovolila domácím zvířatům rozběhnout se, kam se jim uráčí, ale její stěny je musely spolehlivě ochránit před lesními predátory, především v zimním období, které je pro dravou zvěř velmi těžké. Kromě toho člověk musel také pro domácí zvířata zabezpečit krmivo na celé chladné období. A opět sám život po člověku chtěl, aby se zabýval zcela novým druhem činnosti. Tím, že člověk kácel stromy, které potřeboval na stavbu obydlí, hospodářských budov a jako topivo, vytvářel v lese plochy vyčištěné od lesa. Na rozdíl od rovníkových lesů, z výše uvedených příčin, tyto mýtiny zarůstaly poměrně pomalu. Každý rok bylo podobných mýtin víc a víc, obzvlášť v blízkosti obydlí samotného člověka. A… jednoho krásného dne někoho napadlo, že půda, očištěná od lesa, by se dala využít na pěstování rostlin přímo okolo domu a tyto rostliny by se daly využít, jak na potravu, tak i na jiné potřeby. V důsledku toho vznikla potřeba mít pracovní nástroje na obdělávání země a sklizeň úrody. Zpočátku lidé ryli do země
pomocí opáleného klacku ale takovýmto „pokrokovým“ pracovním nástrojem se toho moc nenadělá. Člověk spotřeboval mnoho svého času a sil jenom na to, aby prokypřil svou zahradu. Proto, dříve nebo později, u toho či onoho člověka, hřejícího se u ohně v teplém domě, během období dlouhé a studené zimy, kdy za dveřmi řádí fujavice a vše je až po střechy zaváto sněhem, vyvstane zákonitá otázka: „A co bych mohl udělat pro to, abych rychleji a lépe okopal zemi v zahradě?“ Zásoby potravin, vytvořené v létě, dovolily člověku se zastavit a oddechnout si od každodenního boje o přežití. A v období krátkých zimních dnů a dlouhých večerů, mohl někdo z dlouhé chvíle nebo třeba i z jiných příčin, vymyslet něco mnohem efektivnějšího na okopání země, nežli je opálený klacek. Ten člověk toužil zjednodušit si těžkou práci a zkrátit si čas, potřebný na obdělání svého pozemku. Metodou pokus omyl, odkoukáním a napodobováním přírody samotné, byly vytvořeny nové pracovní nástroje jako jsou motyky a lopaty a později – pluh. Když se lidé naučili těžit a zpracovávat kovy, práce jim šla veseleji. Někoho napadlo vyzkoušet a využít jako potah pro pluh domácí zvířata – krávy, býky a později i koně. A práce se dařila zase o něco veseleji. Na poorání plochy bylo potřeba výrazně méně času a objevila se možnost zvětšit rozlohu oraných polí a zahrad. Objem sklizené úrody začal narůstat, na semena se vybíraly nejlepší plody, což vedlo k objevení se mnohem úrodnějších odrůd. Vznikl vědomý výběr. A hnací silou toho všeho byla „dobrá“ lenivost a pud sebezáchovy. „Dobrou“ lenivostí se rozumí touha člověka usnadnit si svou práci a zvýšit svou šanci dožít se následujícího jara tím, že vytváří nové pracovní nástroje. Na rozdíl od „špatné“ lenivosti, kdy se člověk svým nicneděláním nestaral o zítřejší den a odsoudil tak sám sebe k smrti hlady. Takže není lenivost jako lenivost. Zdaleka ne všichni se pokoušeli vymyslet něco nového a ne všem, kteří o to usilovali, se podařilo vytvořit něco hodnotného. Ale dříve či později se narodil člověk, který byl schopen podívat se na svět jinak než všichni ostatní, a vidět a pochopit to, co nemohli vidět a pochopit ostatní. A… objevily se nové pracovní nástroje, byly učiněny objevy, které změnily život nejenom tohoto člověka, ale i všech ostatních. Někdo použil na rozdělání ohně kusy bahenní rudy ( hnědelová ruda, obsahuje 20 až 60% železa). Kusy bahenní rudy byly velmi často jedinými kameny, které člověk mohl v lese najít, především v blízkosti bezpočtu bažin, v oblastech mírného pásu s nadbytkem vláhy. Na dva ploché kameny položil prut s navlečeným masem a nemusel se obávat, že se maso spálí. Stačilo prutem otáčet – a maso neshořelo a ruce si nepopálil. A tak se kusy bahenní rudy, obsahující mnoho železa, osvědčily v přímém kontaktu s dřevěným uhlím a plamenem milíře, který vytvářel vysokou teplotu. Připomenu, že dřevěné uhlí se získává shořením dřeva a dokáže odebrat kyslík z oxidu železitého, tedy vysvobodit čisté železo. Tím, že člověk využíval kusy bahenní rudy jako podložku, když si připravoval večeři nebo oběd, vytavil náhodně železo. A je zcela možné, že podobné se přihodilo tisíckrát a možná i dokonce milionkrát, dokud někdo následující ráno neobrátil svou pozornost na velmi tvrdé a ostré nánosy na kamenech, které tam dříve nebyly. Možná, že se ten dotyčný o nánosy kovu na kusu rudy silně pořezal a … zamyslel se. A výsledkem tohoto zamyšlení bylo … objevení se železa v životě lidí. Pracovní nástroje a zbraně, vyrobené ze železa, prostě nebylo možné srovnávat s pracovními nástroji a zbraněmi, vyrobenými z opáleného dřeva nebo kostí. Díky způsobu života lidí v komunitách, se podobné objevy, ať už byly učiněny náhodně nebo ne, staly rychle majetkem rodu nebo kmene. A to dobré, vytvořené jedním člověkem nebo několika lidmi, se stalo všeobecným vlastnictvím. Život lidí se postupně stával stále méně závislým na vrtoších přírody. A příčinou podobných změn je… přežití člověka v podmínkách mírného klimatického pásu. Díky dlouhé a chladné ruské zimě, bílá rasa, která si po katastrofě před 13 016 lety (rok 2007) osvojila mírný klimatický pás, dokázala znovu obnovit civilizaci na Midgard-Zemi. Samozřejmě, že úroveň rozvoje současné civilizace velmi silně zaostává za úrovní rozvoje civilizace, která tu byla do katastrofy. O to
cennější ale je, že již izolovaná od všech a všeho, se civilizace Midgard-Země dokázala dostat z doby kamenné, kam byla katastrofou uvržena.
