2.5 D e n
p á t ý - 30. června 2004 - středa
Vstáváme v půl páté ráno. Mnozí si řeknou – blázni. Jsme ale na říčním km 101 a dnes chceme přes Prahu. Zdymadla jsou otevřená do 17. hod. takže musíme do té doby ujet tak 55 km. Stačí, když dojedeme do zdymadla na Štvanici. Dál už je to pohoda. Standardní snídaně a v 5.15 ještě za mírného šera vyrážíme do přízemní mlhy, která se vznáší nad vodou. Je poměrně chladno. Už se těšíme na sluníčko, které tušíme za kopcem. Míjíme různá rekreační střediska, hotely, zátoky s jachtami a konstatujeme, že voda na Slapech je čistější než na Orlíku. Tam plavaly chuchvalce zelených sinic, které se pod pádlem rozpadaly a barvily vodu do zelena. Také jsme tam neviděli nikoho, V 5 ráno u Živohoště kdo by do takové vody lezl. Před půl sedmou přijíždíme k hrázi. Výjezd na Slapech je betonový. Nakládáme loď a jedem. Před obchodem za hrází v Nové Třebenici čekáme až v 7 hodin otevřou. Dokupujeme nějaké pečivo, vodu a pokračujeme dál. Vozík drží, cesta je opět špatná jako na Orlíku. Na Slapech jsme přenášením ztratili 1. hod, což je lepší než na Orlíku. Pod hrází si prohlížíme sochu sv.Jana Nepomuckého a Ferdinandův sloup. Nasedáme na vodu a jedeme dál. Voda je o 2 m nižší než bývá obvykle, což je vidět na kamenech na břehu, které jsou úplně černé. Jedeme bývalými Svatojánskými proudy. Kdysi vyhlášená rekreační oblast působí nyní ponurým a skličujícím dojmem. Chat a chatiček přilepených ke stráni jak vlaštovčí hnízda je tu dost. Ale do některých v hustém lese v prudkém svahu slunce za celý den nezasvítí. Ale co, pro pražáky dobrý. Míjíme legendární trampskou osadu Ztracenka, kterou nebýt mapy, tak ji z vody nenajdu. Tak je zarostlá stromy. Po dvou km plavby připlouváme k hrázi Štěchovické přehrady. Babičku Mary ze známe trampské písničky jsme nikde nepotkali, tak vyjíždíme po pěkném Slapská přehrada betonu a převážíme na druhou stranu. Zdymadlo se opravuje a není v provozu. Je tu největší rozdíl hladin v plavební komoře, asi 20 m. Na druhé straně nasedáme do lodi a jsme konečně opět na tekoucí vodě. Když jsem si tuto přehradu v květnu prohlížel, tak teklo okolo 300 kubíků vody. Dnes jen asi 150 a tak proud byl pod přehradou podstatně slabší. Ale i díky za to. Už to není stojatá voda přehrad, i když si na ně nemůžeme stěžovat. Jedeme pod betonovým štěchovickým mostem a pokračujeme po mírně tekoucí vodě dál ku Praze. Míjíme ostrov sv. Kiliána, na kterém jsou zbytky nejstaršího kláštera u nás. Kousek za ním se z pravé strany vlévá další velká vodácká řeka Sázava. Zde se již projevuje vzdutí přehrady ve Vraném a voda opět stojí. Podjíždíme most v Davli, míjíme
18
Měchenice, i když je obtížné poznat, kde která obec začíná a kde končí. Zástavba na obou březích je téměř souvislá. Za Měchenicemi podjíždíme pod mostem a již vidíme přehradu ve Vraném. Zde po domluvě s obsluhou najíždíme do zdymadla, ze které jsme však za chvíli vykázáni ven. Prý nás není 5 lodí jak praví předpis a navíc je na přehradě přítomen nějaký hodnostář z povodí. Tak musíme přenášet. Holt se zde projevil byrokrat s mrzkým charakterem. Ani mně to nepřekvapilo. Znal jsem pražáky z vojny, tak vím, co od nich lze očekávat. Po mírně rozbitém betonovém chodníčku na levé strana řeky loď převezeme a spouštíme na vodu. Pokračujeme dál, míjíme Strnady, Záběhlice. Napravo na zalesněném kopci je keltské opidium na Závisti. Z vody samozřejmě není vidět. Zleva se do Vltavy vlévá Berounka, která je v tomto místě širší než Vltava. Po chvíli pádlování se blížíme k novému jezu Tančící dům v Modřanech. Zde jako na žádném jiném jezu mysleli i na vodáky Vlevo před jezem na levé straně je odbočka do 2 m širokého kanálu. Vjezd je tak zarostlý, že ho lze snadno přehlédnout. Na úrovni jezu je asi 20 m dlouhá retardérka, která vyrovnává hladiny. Kanál pod ní zatáčí vpravo a již vjíždíme na Vltavu do hlavního koryta. Tak rychle jsme žádný jez nepřekonali. Na budově jezu vidíme nápis MODŘANY 62,209. Tak máme dnes za sebou téměř 40 km a vjíždíme do Prahy. Je to zajímavý pohled na Prahu z vody. Znám ji z obou břehů, ale z vody je to úplně něco jiného. Podplouváme most v Bráníku a za chvíli nám nad hlavou duní kamiony na Barrandovském mostě. Vpravo u Veslařského ostrova kotví botel Racek. Vlevo dosti opuštěný vodácký stadion na Císařské louce. Před námi se objevuje známé panoráma Vyšehradu. Projíždíme kolem, a dohadujeme se odkud vlastně ten Šemík skočil. Za železničním mostem je na pravém břehu vidět kousek budovy podskalské celnice na Výtoni, kde je dnes dobrá hospoda a nahoře muzeum plavby na Vltavě. Byl jsem se tam podívat, a je to pěkná a poučná podívaná. Míjíme zakotvený botel Admirál na levé straně řeky a já si telefonem volám na smíchovské zdymadlo. Když mně obsluha řekla, že si máme počkat na zelenou a pak najet dovnitř, věděl jsem že máme vyhráno. Jedeme pod Palackého a Jiráskovým mostem. Letmo pohlédneme na tančící dům a přístaviště parníků na Rašínově nábřeží, najíždíme pod můstek na Dětský Zdymadlo na Smíchově ostrov ke smíchovskému zdymadlu. Nečekáme ani 5 min. a na semaforu naskakuje zelená a vjíždíme do zdymadla. Chytáme se žebříku na pravé straně a očekáváme věci příští. Za chvíli se za zády ozve hluk lodního motoru a do zdymadla vjíždí velká osobní loď. Zastavuje na levé straně. Čekal jsem, že zavřou vrata a pojedeme dolů. V tom se ale přiřítila další loď a zastavila vedle té první. Pak se vrata zavřela a hladina v komoře pozvolna klesala o 3 m dolů. Ze zdymadla vyjely obě velké lodi a pak my. Projíždíme kolem Sovových mlýnů a jsme před Karlovým mostem. Přejíždíme na pravou stranu řeky, protože střední pilíře mostu se 19
opravují a je tu velký provoz . Výletní parníky se mezi mostem a Staroměstským jezem otáčí a ukazují turistům Karlův most a Hradčany. Dělám dvě fotky a v tom zmatku jsem zapomněl udělat to nejznámější pražské panoráma Karlova mostu a Hradčan. Za mostem to sice napravuji, ale už to není ono. Volám na zdymadlo na Štvanici a hlásím naši polohu. Obsluha zdymadla se ptá, kdy tam dojedeme a na můj dotaz jak je to daleko odpovídá, že parníky k nim jezdí asi 15 min. Tak mu říkám, že tam jsme za 30 min. Podjíždíme další pražské mosty, obdivujeme krásnou a velkou výletní loď z Hamburku, míjíme botel Albatros a s respektem se obloukem vyhýbáme vodní elektrárně na špici štvanického ostrova. Když přijíždíme ke zdymadlu, tak svítí zelená. Bez váhání najíždíme do komory a jedem úplně sami dolů. Proč, to jsem pochopil až když jsme míjeli řídící věž, tak nás obsluha upozornila na nákladní loď, která jede kanálem proti nám. Také nám velice ochotný pracovník zdymadla navrhl, že nám domluví průjezd zdymadlem v Podbabě, ale musíme to stihnout do 17. hod. Teď je něco před 16. hod a do další komory je to 7 km. Protože je to po tekoucí vodě, tak nabídku přijímáme a slibujeme, že to stihneme. Jeho ochota mně mile překvapila. Asi to nebyl rodilý pražák. Nasazujeme rychlejší tempo a za 50 min stojíme před zdymadlem v Podbabě. Původně jsem jez v Tróji, který je 3 km proti proudu, chtěl přenášet, ale když se naskytla tato příležitost, tak jsme jí využili. Stojíme asi 20 m před vraty zdymadla, které se začíná napouštět. Pozorujeme, jak voda proudí do plnících kanálů otvory zakrytými česlicemi. Když chybí tak půl metru k vyrovnání hladin, tak se vrata k našemu překvapení začínají sklápět, místo toho aby se otvírala jako u jiných komor. Jak se ocitla vrata pod vodou, tak proud do komory zesílil a začal nás táhnout dovnitř. To by tak nevadilo, ale nad vodu trčelo ještě zábradlí vrat. Tak jsme museli trochu zabrat dozadu a počkat, až zábradlí zmizí pod vodou. Po vyjetí z komory najíždíme na Vltavu a přistáváme na pravém břehu trochu se protáhnout a najíst. Seděli jsme v lodi nepřetržitě od Vraného a to je šest a půl hodiny. Po krátkém odpočinku pokračujeme k jezu v Klecanech, nebo v Roztokách, které jsou na levém břehu. Zde jedeme k pravému břehu s tím, že budeme Karlův most a Hradčany přenášet. Plavební komora je už zavřená. Hned jak jsme vystoupili z lodi, tak se nám rozzářily oči. Na břehu stál bufet s malou zahrádkou. Protože jsme si dnešní plán projet Prahou splnili, usoudil jsem, a Jarda se mnou rád souhlasil, že si točené a orosené pivo zasloužíme. S velkou chutí jsme utrhli dva pivní květy z Budějovic. Seděli tam i dva mladí manželé, kteří si sem vyšli na procházku. Mladá paní se s lehkým úsměvem na rtech ptala jestli jedem z Lenory. Když jsem jí řekl, že ne, ale jen ze Soumarského mostu tak se ještě chvíli usmívala, protože tomu nevěřila, až jsem ji přesvědčil že je to pravda. Ona , jak nám řekla, pochází z Týna nad Vltavou, tak přesně věděla, kde Soumarský most je. Její manžel se ptal jestli jsme Před Karlovým mostem
20
pluli i pod Karlovým mostem. Když jsem mu přisvědčil, že ano a dodal k tomu, že i zdymadly, tak mu údivem viditelně poklesla brada. Protože bylo půl osmé, tak jsme se rozhodli, že ještě kousek popojedeme. Nastalo naše oblíbené večerní bezvětří. Přenášíme jez a jedeme dál. Před 21. hodinou zastavujeme za pěší lávkou u Řeže u Prahy a kotvíme u betonového mola, které patří k nějaké fabrice. Ani nevytahujeme loď z vody, ale uvazujeme ji k ocelovému oku, které tam je. Molo je sice dlážděné kostkami, ale to nám nevadí. Kolíky k upevnění stanu stejně již několik dní nepoužíváme. Vaříme něco teplého k večeři a čaj na ráno. Telefonuji jako každý večer své ženě. Ne, že by se mně stýskalo, ale pověřil jsem ji sledovat každý večer na ČT 1 předpověď počasí. Dovídám se, že příští den má přecházet studená fronta se silnými bouřkami a citelným ochlazením. Rozhodli jsme se, že pokud to ráno počasí dovolí, tak vyrazíme brzy, i když náš původní úmysl byl, ráno si trochu pospat. Na těch 31 km nebylo proč spěchat. Dnešní den byl nejteplejší ze všech. Při průjezdu Prahou jsem v poledních hodinách viděl na informační tabulí nad silnicí teplotu 25 stupňů. Tento den jsme ujeli 70 km za 12,5 hod. čistého času. Celkem jsme na vodě byli 15,5 hod. Cestovní rychlost jen 5,6 km/hod. Byl to nejdelší strávený den na vodě. Ale stál za to. Úsek, z něhož jsem měl největší obavy, se nakonec ukázal jako snadný a to hlavně zásluhou obsluhy zdymadel na Smíchově, Štvanici a v Podbabě, která nám umožnila bezproblémový průjezd. Usínáme po 22. hod., a ani nám nevadí dunění vlaků na protějším břehu, kde je na nádražní budově nápis Libčice. Víme jistě, že je to poslední noc ve stanu a zítra nás čeká závěrečný úsek. Občerstvení u jezu v Klecanech
21
2.6 D e n
š e s t ý - 31. června 2004 - čtvrtek
Budím se v půl páté ráno. Je ještě šero. Zkoumám oblohu, po které se žene od západu střední oblačnost. Zatím to vypadá, že ještě pršet nebude. Budím Jardu. Naučená procedura vstávání, balení a snídaně byla nejrychlejší z celé plavby. Odvazujeme loď a přesně v 4:58 odrážíme od břehu, abychom dojeli co nejdál, než dojde předpovídaná studená fronta. Voda pomalu teče, a i když pádlujeme s menším úsilím, tak je naše rychlost 6 km/hod. Za chvíli vidíme před sebou jez v Dolanech. Na levé straně je elektrárna a zdymadla na pravé. Nejedeme do něho, protože je 6 ráno a V dohledu zámek v Mělníku obsluha ještě nenastoupila do práce. Proč také, když na vodě kromě nás a rybářů, není živá duše. Přenášení jezu bylo krátké a tak za 15 min vyrážíme na další plavbu. Vjíždíme do Kralup, kde vidíme z vody jen komíny místní chemičky, podjíždíme železniční, silniční most a několik plynovodů. Na levé straně se objevuje zámek v Nelahozevsi, který z vody vypadá dost zchátrale. Blížíme se k dalšímu jezu se zdymadlem v Miřejovicích. Mezitím se obloha vyjasnila, střední oblačnost zmizela a vysoko na obloze zůstalo jen trochu cirrů. Sluníčko svítí a citelně se oteplilo. Asi si takové počasí zasloužíme. Čekáme před plavební komorou, která je na levé straně jezu. Právě vyjíždí z komory nákladní loď s pískem o výtlaku 1200 t, jak čtu na boku lodi. Čekáme na zelenou. Když se asi 5 min. nic neděje, rozhoduji se, že se na řídící věž zajdu podívat. Sotva udělám pár Na Labi kroků, volá na mně Jarda, že naskočila zelená. Rychle do lodi a pádlujeme do zdymadla. Za chvíli jsme dole. Fotím zespodu zdymadlo a elektrárnu. Nápis na věži s číslem 18 km je velmi potěšující a značí, že se konec naší cesty neodkladně blíží. Podjíždíme betonový most silnice mezi Veltrusy a Miřejovicemi a plujeme dál. Řeka zde teče v rovině, břehy jsou nízké. Nečeká nás už průjezd žádným větším městem. Na břehu občas zahlédneme několik domů z vesnic, které jsou u řeky. Podjíždíme dálniční most u vesnice Vepřek. Jsme v oblasti, která byla v roce 2002 silně postižena povodněmi. Dojíždíme k poslednímu jezu ve Na Labi
22
Vraňanech. Zde se Vltava rozděluje. Vpravo, nebo spíše rovně pokračuje staré koryto Vltavy. Vlevo nad jezem je vybudován Hořínsko-Vraňanský plavební kanál, který končí zdymadlem v Hoříně asi 900 m před soutokem s Labem. Není to chyba. Kanál ústí do Labe 300m pod soutokem Vltavy s Labem. My se samozřejmě rozhodujeme pro plavbu po starém korytě. Voda v něm proti kanálu teče a jak se ukázalo, docela svižně. Najíždíme do kanálu a asi po 100m přenášíme loď do starého koryta. Tímto přenesením končíme zdolávání jezů a čeká nás již jen plavba po tekoucí vodě do Mělníka. Projíždíme i jednou peřejí někde u Lužce n.Vltavou. To jsme ani nečekali. Vždyť poslední peřej jsme viděli někde nad Boršovem. Řeka teče na východ a já netrpělivě očekávám, kdy se začne stáčet k severu. Jedeme lesem a od Vraňan nejsou žádné kilometrovníky, takže orientace je trochu ztížena. Vím, že poslední tři km řeka teče k severu a když se začne stáčet, tak jen očekáváme, kdy se objeví zámek v Mělníku. Konečně se za jednou zatáčkou objevuje silueta známá z lahví mělnické Vlevo Labe, vpravo Vltava Ludmily. Plujeme po klidné, mírně proudící hladině řeky. Z pravé strany přitéká Labe. Soutok je to nenápadný a nic nenasvědčuje tomu, že se zde slévají dvě největší české řeky. Fotíme soutok, aby nám to všichni věřili, že jsme tam byli. Pak já a zámek, Jarda a zámek. Pod starým silničním mostem zastavujeme a vytahujeme loď z vody v 10:15. Nezbytná závěrečná fotka. Trochu jsme zklamali místního dědu, který v tom místě opravoval nějakou loď a z naší mluvy poznal, že jsme z Moravy. Slivovici jsme skutečně sebou neměli. Trochu se občerstvujeme, převlékáme a já jdu do města na autobus do Prahy, abych dovezl auto. Jdu kolem zámku a z výšky si prohlížím soutok i plavební kanál. Štěstí nás provází i zde. Po příchodu na autobusové nádraží kupuji pár pohledů a hledám autobus do Prahy. Když ho najdu, zjišťuji, že jede za 5 min. Cestou do Prahy sleduji, že se na obloze tvoří kupovitá oblačnost, která pomalu začíná narůstat do výšky. Je horko a dusno. Vystupuji na nádraží v Holešovicích a přestupuji na metro. U Anděla na tramvaj. Jízda jen jednu zastávku. Po sto metrech chůze jsem Holečkově Konec plavby v Mělníku ulici a auto tam stojí. V zpětném zrcátku zjišťuji, že se ze mně za ten týden co jsem se neholil, stal pěkný bezdomovec. Ale po Praze se pohybují daleko exotičtější individua. Vyrážím po Plzeňské k Ruzyni, protože v poledne nechci projíždět Prahou. Před letištěm mně zlákal ukazatel směru k odbočení. Po chvíli zjišťuji, že mně to žene do středu města. Na informační tabuli nad silnicí zjišťuji, že je už 4. dopravní stupeň, tvoří se kolony a jen tak popojíždíme. Na nejbližší křižovatce odbočuji a zastavuji v ulici pod tabulí s jejím názvem. Mám podrobnou mapu Prahy, tak určuji svou polohu a vyrážím opět k Ruzyni. 23
Tentokrát tam dojedu. Odbočuji na dálnici na sever a po pár kilometrech sjíždím, abych se dostal na směr k Mělníku. Nějaká objížďka mně zase někam poslala, ale nakonec jsem se do Mělníka dostal. Přejíždím Labe po novém mostě, sjíždím k vodě a v 15.00 zastavuji pod starým mostem. S Jardou nakládáme loď a v 15.30 vyrážíme na cestu domů. Jedem přes Brandýs n L. po staré cestě na Hradec Králové. Někde před Chlumcem zastavujeme u restaurace, abychom si dopřáli konečně první pořádné jídlo. Jarda k tomu přidává 3 plnotučná piva a já jako šofér se musím spokojit s nealko náhražkou. Píšeme pohledy, které házíme do schránky až v Holicích. Když jdeme na parkoviště k autu, vidíme na západě hradbu cumulonimbů, z kterých vydatně prší. Fronta se k naší radosti opozdila o půl dne. Obloha se dál zatahuje, zesiluje vítr a v Moravské Třebové začíná drobně pršet. Citelně se ochladilo a jsme rádi, že sedíme v teple a autě a ne v lodi. V 22.00 přijíždíme do Kojetína, sundáváme loď, Jarda přeloží své věci do auta a odjíždí do Kroměříže. V sobotu a v neděli opravujeme kýl lodi, který zalaminujeme, vybrousíme a nastříkáme lakem, takže loď je v lepším stavu, než když jsem si ji půjčoval. V pátek ráno volal Laďa Kuchař Jardovi, ať mu řekne kde jsme. Když mu Jarda řekl, že v Kroměříži doma v posteli, tak se ještě ptal na mně.Jarda mu řekl, že jsem také doma. To jste to vzdali, byla jeho odpověď. Když mu Jarda řekl, že jsme dojeli ve čtvrtek do Mělníka a večer domů, bylo v telefonu hrobové ticho. Když jsem u něho byl druhý den, tak hned vytáhl láhev ferneta, kterou slíbil, když to za týden zvládneme. Na závěr trochu statistiky Po vodě jsme ujeli 380 km Po silnici okolo 14 km Přenášeli jsme 22 x Čas strávený na vodě 63 hod. a pár min. Průměrná cestovní rychlost 6 km/hod. Spotřeba piva na osobu 1 pivo na 97,5 km Byl to náročný, ale krásný výlet. Nebral jsem ho jako rekreaci, ale jako takový sportovní výkon. Přesto jsme stačili zaregistrovat téměř vše, co lze z vody vidět a prohlédnout si to, co nám pan Čáslavský ve svém pořadu ukázal. Mnoho našich známých říkalo, že jsme blázni, ale nemohou být všichni normální. Proto také při průjezdu Prahou jsme okolo Bohnic zrychlili naše tempo, aby si nás tam neodchytili. Po příjezdu domů jsem se zvážil a měl jsem o 1 kg méně než před plavbou. Z toho je vidět, že zas tak náročné to nebylo. A to jsme jídlo dost odbývali. Ráno dva chleby, cestou nějaké zásoby z domova jako klobása, salám a tatranky nebo perníčky, ale nebylo toho hodně. Kdybychom pořád jedli, tak nikam nedojedeme. Až večer jsme uvařili polévku, ohřáli nějakou konzervu s těstovinami, nebo chleba. Pili jsme jen čistou, neslazenou vodu, protože jsme z ní i vařili. Takže považovat podobnou akci jako prostředek k zhubnutí nelze doporučit. Jinak, když to vezmu pozpátku, byl to krásný výlet, jehož náplň a průběh se vymykal běžným vodáckým plavbám. Jsou to zážitky, které nelze získat při normálním splouvání řeky. Znám ještě několik lidí, kteří v první polovině padesátých let jezdili Vltavu z Č.Budějovic do Prahy, ale to tam ještě nebyly přehrady. V dnešní době už Vltava nemá to kouzlo jako v těchto dobách, ale pořád je to jen Vltava, a jsem rád, že jsem ji
24
poznal i tak, jak v dnešní době vypadá. Věřím, že je dnes málo vodáků, kteří si takto Vltavu projeli a těší mně, že společně s Jardou patřím mezi ně. Jak jsem již napsal, tak podnětem k této plavbě bylo shlédnutí pořadu pana Karla Čáslavského – Vltava v obrazech. V době naší plavby byl pořad teprve u Štěchovic, ale i tak mně hodně pomohl při plánování plavby, i při plavbě samotné, za což panu Čáslavskému upřímně děkuji. Chtěl jsem si Vltavu prohlédnout, tak jak ji tento pořad ukazoval, ale skutečnost je vždy lepší, o čemž jsem se doopravdy přesvědčil. Všem podobnou cestu doporučuji, i když nemusí spěchat, tak jako my. Rovněž náš dík patří bratřím Kačírkům, kteří nám nezištně a bez váhání zapůjčili jejich krásnou loď, bez které by se cesta nejméně o dva dny protáhla. Pomoc při opravě vozíku v Hněvkovicích byla rozhodující pro zdolání Orlické přehrady.Rovněž nesmím zapomenout na svou ženu Ludmilu, která nám hlídala počasí, a jak se ukázalo, uhlídala ho k naší spokojenosti. Doufám, že naše cesta bude inspirací i pro další vodáky a budou nás v naší plavbě následovat. Přeji jim hodně vody v horním úseku, modrou oblohu a hladinu přehrad jako zrcadlo.
Loučíme se s vodáckým pozdravem
Ahóóój
Jiří K u č í r e k Jarda S l a v í k
V Kojetíně 7. července 2004 zapsal Jiří Kučírek
25
3 D o d a t e k. Po skončení naší plavby jsem stručný popis naší plavby a pár fotek poslal mailem panu Čáslavskému. Za nějaký čas se mi ozval, že za ním byli dva pánové od Českých Budějovic, kteří chtějí uskutečnit plavbu po Vltavě do Prahy. Přišli si za ním pro rady. Pan Čáslavský jim věnoval 3 hod. jeho drahocenného času, ale na spoustu otázek jim nemohl odpovědět, protože natáčení pořadu probíhá úplně jinak, než samotná plavba. Dal mně jejich adresu, a já jsem jim poslal původní zprávu a doplnil ji ještě o poznatky z naší plavby týkající se přenášení, stanování, průjezd Prahou. Také jsem jim navrhl, že když už dojedou do Prahy, ať pokračují až do Mělníka. Je to jen kousek a voda tam teče. 19. září 2004 zazvonil okolo 11.hod. telefon a ozval se mi Honza Mejzlík, že právě vyrážejí z Nové Pece na Lipno a dál ku Praze. Nemohli vyjet tak jako my od Soumarského mostu, protože je tzv. ochranáři po nedostatek vody nepustili. Řekl mně, že pojedou pomalu, a že je může zastavit jen zamrznutí řeky.. Sledoval jsem počasí a kolem 21.září jsem jim, aniž bych věděl kde jsou, poslal zprávu, že se chystá prudké ochlazení, silný vítr od západu a dešťové přeháňky. Za chvíli se mi Honza Mejzlík ozval, a ohlásil, že jsou kousek před Mělníkem, a že čekají, až se objeví soutok s Labem. Tak jsem mu řekl, že napřed uvidí zámek a pak soutok. Zde došlo k mylné interpretaci mé informace. Oba mysleli, že soutok je až za zámkem. Když přejeli kanál od zdymadla, kterého si všimli, podjeli oba mosty a až rybář, kterého se na soutok ptali jim řekl, že už dva km jedou po Labi. A tak si soutok prohlédli až shora od zámku. Soutok je v mírné levé zatáčce a je dost nenápadný, takže ho přehlédli. V květnu tohoto roku jsem oba pány Honzu Mejzlíka a Václava Dvořáka pozval do Kojetína. Oni projevili přání, setkat se s podobnými blázny jako jsou oni. Bylo to hezké setkání a konstatovali, že sice nejeli tolik km za den jako my, ale zato vypili víc piv než my. Potvrdili některé naše poznatky z plavby, hlavně o navigaci na přehradách. Oba tuto plavbu pojali značně velkoryse co se týká propagace. Každý den měli krátkou relaci v 7.20 v jihočeském regionálním rozhlase, a jak potvrdili, tak byly tyto relace dosti sledované, o čemž se po návratu domů přesvědčili. Jinak se jim plavba líbila a vůbec nelitovali toho, že místo do Prahy jeli až do Mělníka. Z fotek jsem viděl, že jeli na úplně stejné lodi jako my. Jejich plavba Prahou však měla i mezinárodní ohlas. Smíchovské zdymadlo bylo kvůli opravě mimo provoz. Štítkovský jez po kamenech přeskákali, ale na Staroměstském je to zezadu zalilo a už plavali oni, loď i sudy. Turisté na Karlově mostě ztratili zájem o nějaké Hradčany a fotili atrakci, jaká se hned tak z Karlova mostu nevidí. Protože bylo teplo, tak se za mostem na molu usušili a jejich známí, které v Praze mají a sledovali jejich potopení, jim pomocí dobrého pití pomohli zahnat případné důsledky nedobrovolné koupele v studené vltavské vodě. Bylo to hezké setkání u dobrého jídla a pití a věřím, že nebylo poslední. Jsou z Kremže, což je kousek od Zlaté koruny, nebo Dívčího kamene, tak to bude snadné ten kousek k vodě dojet za námi, až zase pojedeme Vltavu. V Kojetíně 1.června 2005
26
27
28
29
30
