PRVNÍ KAPITOLA
2.47
Probuzení telefonem
Může to leckomu připadat zvláštní slyšet něco takového od Angličana, ale někdy by se vylíčení pohotovostního chirurgického zákroku uprostřed noci dalo přirovnat k popisu vydařené baseballové sezony bostonských Red Sox. Začátek bývá podle očekávání nanicovatý a rozpačitý, než věci naberou ten správný spád a zasvitne vám naděje. Když se pak dospěje k závěrečnému vzepětí, všichni se smiřují s možným neúspěchem a zklamáním, ale ten zápas je vždycky pamětihodný a plný odhodlání, a občas, když máte opravdu štěstí, se může stát něco zázračného. Pro mě vše začalo zazvoněním telefonu, který mě vytrhl z blažené bezesné prázdnoty. „Haló,“ ozval jsem se, a ty dvě slabiky mi uvízly v lepkavé pavučině vzadu v krku. „Tady doktorka Keenová, já jsem nová rezidentka na chirurgii. Ještě jsme se nesetkali, ale mám tu psa, desetiletou fenu německého ovčáka; je nadmutá a… tedy… totiž… moc bych potřebovala, abyste sem přijel a ujal se jí. Omlouvám se.“ Vnímal jsem jenom zvuk, slova jsem zatím nedovedl interpretovat, protože můj mozek pořád ještě spal na polštáři. „Haló, jste tam?“ „Jo, jistě, poslouchám vás,“ skřehotal jsem a přejel si rukou přes obličej. „Kolik je hodin?“ Řekla mi to a pustila se do omluv. „Strašně nerada vás budím, víte, ale můj kolega, co má na mě dohlížet, nereaguje na pager, víte, a tak jsem nevěděla, co mám dělat.“ Její slova mnou proplouvají – mluví s typickou intonací dívky z vyšších losangeleských kruhů – a moje zlenivělé šedé buň11
ky vydolují z paměti nedávnou informaci z našeho oddělení – „A přivítejte naši novou rezidentku, doktorku Sarah Keenovou, která skončila studia na kalifornské univerzitě v Davisu.“ Konečně se probouzím, sedám si na posteli a ženě řeknu, ať spí dál. „Nic se neděje, doktorko Keenová. Řekněte mi něco víc o tom vašem GDV.“ Jakožto čerstvá absolventka snad doktorka Keenová bude vědět o GDV všechno. Tahle zkratka znamená gastrická dilatace a volvulus – jde o dilataci žaludku vzniklou náhlým nahromaděním plynů, což může způsobit torzi – převrácení žaludku v podélné ose. Obecně se tomu ovšem říká nadmutí, je to takové mile rustikální. Ale je více než pravděpodobné, že v tomto stadiu školení bude chápání doktorky Keenové především akademické, slovíčka a věty z učebnice, nemoc jako kulky informací podtrhané zuřivě růžovým zvýrazňovačem. Před rokem ukončila studium na veterinární fakultě a už pravděpodobně diagnostikovala a také zvládla několik případů GDV. Ví všechno o této bizarní anatomické poruše a nevyhnutelných, dramaticky patologických změnách, které vyvolává. Dokonce ví zcela přesně, co se musí udělat. Jenže do této chvíle, do této noci nikdy nebyla tím, kdo vezme do ruky skalpel a tu nezbytnou věc provede. Dnes v noci je poprvé ve své profesionální kariéře chirurgem ve službě, a není tedy divu, že potřebuje pomoc. GDV je veterinární případ, který život psa opravdu smrtelně ohrožuje. Vyskytuje se především u psů s mohutným hrudníkem, jako jsou němečtí ovčáci, dánské dogy a královští pudli, ale tu a tam jsem se s ní setkal i u plemen tak malých, jako jsou jezevčíci. Nikdo vlastně neví, proč k tomu dochází, ale často tehdy, když se zvíře hodně nažere, potom se pohybuje, a asi za hodinu se dostaví problém. Plyny z trávení se hromadí v roztaženém žaludku a z neznámého důvodu se celý orgán přetočí v podélné ose. Následky jsou katastrofální. Převrácení zablokuje jícen, takže i když se nebohé zvíře snaží zvracet a zbavit se přemíry jídla a plynů, nic z něj nevyjde. Žaludek se nezadržitelně zvětšuje, 12
čímž omezuje zásobování krví, tlačí se do hrudníku a stlačuje plíce a zatlačuje proudící krev zpátky do srdce. Nelze přesně určit, jak dlouho může zvíře v tomto stavu přežít, ale psi mohou pojít během několika hodin. Jakmile je diagnóza stanovena, začíná odpočítávání. „Kolem sedmé sežrala plný sáček granulí. Majitel ji vzal před spaním na procházku. Kolem půlnoci slyšel, že se pes snaží zvracet, ale nepodařilo se mu to, tak ji sem přivezl až z Cape. Fena vypadá, že každou chvíli exploduje. Na rentgenu žaludku je vidět klasická dvojitá bublina.“ Na tenhle popis jsem čekal, protože převrácený žaludek na rentgenovém snímku vypadá jako obrovská boxerská rukavice. Podle toho vím, že diagnóza je správná. „Je stabilizovaná?“ zeptal jsem se. „No, moc ne,“ řekla doktorka Keenová. „Tlak má strašně nízký a s bídou jsme našli žílu, do které bychom mohli dát cévku, což byla taky hrozná práce.“ To už jsem měl ale nohy na podlaze a začal jsem se shánět po oblečení. „Dělejte, co umíte. Snažte se zavést sondu do žaludku. Budu tam co nejdřív.“ Angellovo veterinární centrum patří Massachusettské společnosti pro prevenci krutosti na zvířatech a nachází se v poněkud snobské čtvrti Bostonu poblíž Jamaica Plain. Žádné srovnávací žebříčky světových veterinárních nemocnic neexistují, ale odhaduju, že Angellovo centrum se svými 185 000 čtverečních stop patří mezi ty větší. Pracuje v něm přes sedmdesát veterinářů, kteří ošetří na padesát tisíc psů, koček i exotických zvířat ročně. Po deseti letech práce v chirurgickém týmu vím, že ty ošklivé řeči o nemožné bostonské dopravní situaci jsou pouhopouhý výmysl, protože ve tři ráno jsou ulice prázdné, a kdo si přivstane, může si navíc ještě vybrat z nejlepších míst na parkovišti hned u hlavního vchodu. 13
V Nové Anglii je leden. Na zemi leží několik centimetrů sněhu, po obvodu zdí sněžný pluh vytvořil miniaturní verzi And a dnešní nejvyšší teplota bude pouhých deset pod nulou. Kráčím po posoleném asfaltu jako stařec těžce sužovaný hemoroidy a chystám se každou chvíli uklouznout na náledí. Když vcházím do pětipodlažní cihlové budovy a mířím k nesterilní, přípravné části chirurgického oddělení, moje ospalost se navzdory časné hodině začíná rozplývat jako mlha za letního rána. Chodby jsou prázdné, podlahy se jen lesknou, telefony mlčí, pagery jsou vypnuté. Vstoupil jsem do antiseptického města duchů a ten pocit se mi docela líbí. Připomíná mi to klukovská léta, kdy jsem vnikl do sousedovy zahrady, abych se zmocnil zralých jablek, která mi svůdně kynula ze stromu. Poslání je tajné, dokonce nebezpečné – a přitom vůbec není jisté, jestli odměna bude za tu námahu stát. Když procházím přes radiologické oddělení, zahlédnu svůj odraz ve skleněném okně před jednotkou magnetické rezonance. Člověk, kterého vidím, mi není povědomý. Má prasečí očka, na levé tváři ještě rýhu od zmuchlaného polštáře a na hlavě vrabčí hnízdo. Ještě že mě moji pacienti neposuzují podle vzhledu. Moje pacientka leží na vyšetřovacím stole na kolečkách, nervózními drápky marně hledá oporu na nerezovém povrchu. Je to mohutná fena, a pokud jde o kalorie, asi si nic neodepře. Z tmavě hnědých očí přímo křičí strach z nezvyklé situace a ze změn, ke kterým dochází v jejím těle, ale když vstoupím do místnosti a jdu blíž, několikrát přátelsky zavrtí širokým huňatým ohonem. Německé ovčáky mám rád. S jedním jsem vyrůstal, ale tohle gesto mi připadá netypické a zároveň si mě okamžitě získá. Až do této chvíle jsem se zabýval anonymním zvířetem zredukovaným na seznam chorob, příznaků, problémů a znetvořenin. Najednou se všechno změnilo. Toto zvíře se stalo mým pacientem. Od tohoto okamžiku se začínám starat. Poplácám fenu po hlavě a rukou přejedu po sametově hebkých uších, potom přes hrudník až k ohromnému, nepovolujícímu balonu, což je její břicho, napjaté jako buben. 14
„Ahoj, milánku. Tak co, držíš se?“ Pro mě jsou všichni moji pacienti „milánkové“, pokud se ovšem nevybarví úplně jinak, a je mi jedno, jestli je to kluk nebo holka, jestli je to roztomilé himálajské koťátko nebo slintající a stoický metrákový mastif. Doktorka Keenová, menší žena s lesknoucím se obličejem a světlými vlasy staženými do ohonu, drží v ruce injekční stříkačku a obrací se na mě. Nemůže jí být víc než pětadvacet. Říkám si, jestli ve třiačtyřiceti nejsem na takové hry už trochu starý. Blýskne po mně očima za jasně zelenými kontaktními čočkami, jako by si myslela, že to oslovení patřilo jí. Představím se, podám jí ruku a ujistím ji, že jsem mluvil k pacientce. „To je Sage,“ říká a snaží se nasadit na psí čumák kyslíkovou masku. „Já jsem Sára a tohle je Dan.“ Ukáže na technika, kterého jsem ještě nikdy neviděl. Vzhledem k hodině na tom není nic divného. Být na telefonu pro chirurgické naléhavé případy každou druhou noc, každý druhý víkend se pro většinu lidí, kteří pracují v rušné veterinární nemocnici, prostě nedá vydržet víc než pár let. Noční chirurgická pohotovost je svého druhu přechodový rituál, neodmyslitelný požadavek každého slušného programu pro rezidenta, je to privilegium, které se musí přetrpět a zároveň si ho vychutnat. Ale nyní, více než patnáct let poté, co jsem své školení završil, omezují se moje noční výlety do operačních sálů na jeden týden v měsíci, kdy mám sloužit v případě nutnosti jako podpora rezidenta. Dan hodí mým směrem hranatou bradou a utrousí „Těší mě.“ Má piercing v pravém obočí a spodním rtu a paže pokryté barevným tetováním, které pěkně kontrastuje s pobledlou upíří pletí jeho obličeje. V jiném prostředí možná vzbuzuje pozornost, ale tady při noční službě se může uvolnit, zkušenou rukou připevňuje kabely na EKG, vyhodnocuje pulzní oxymetr a připravuje infuze. Sage má na boku malý čtvereček vyholené srsti. Tam byl učiněn pokus uvolnit nahromaděný plyn přímo propíchnutím orgánu silnou dutou jehlou. Zlehka se dotknu malého červeného 15
hrbolku uprostřed vyholeného flíčku. Kůže je strašně napjatá. Pokus evidentně selhal. „Žaludeční sondu se vám zavést nepodařilo?“ ptám se, i když vím, že ta otázka je zbytečná. Kdyby se jim úspěšně podařilo dostat do žaludku sondu, což je doporučovaná metoda dekomprese, nebylo by zapotřebí pokoušet se o vypuštění plynů jehlou. Dr. Keenová zavrtí hlavou. „Bohužel ne,“ říká. „Je ve špatném stavu. Tep má dvě stě dvacet s občasnými VPC. Má příšernou barvu.“ To mě nepřekvapuje. Šok, který utrpěl Sagein krevní oběh, přesvědčil její srdce, že běží nekonečný sprint. Tento efekt ve spojení se vstřebáváním toxických vedlejších produktů postiženým žaludkem může způsobit sérii abnormálních a neefektivních srdečních stahů, zvaných předčasné ventrikulární kontrakce neboli VPC (ventricular premature contractions). Když je poslouchám přes srdeční monitor, zní mi rytmus frenetického tance afrických domorodců jako akordy pohřebního pochodu. Mohou mít samy o sobě katastrofální následky. Sage mi ocasem vyťukává poselství díků, když ji zbavuju kyslíkové masky a zvedám jí horní ret, abych se podíval na dásně. Místo zdravé, jasně růžové tkáně, která znamená normální periferní krevní oběh, vidím ošklivou blátivě fialovou barvu. „Kolik intravenózní tekutiny dostala?“ „Tohle je čtvrtý litr,“ informuje mě dr. Keenová. „Trvalo to věčnost, než jsme našli slušnou žílu. Viď, Dane?“ Dan přikyvuje. Sage musí být hrozně. Představuju si, že mi někdo vrazil nafouknutý plážový balon do hrudního koše. Vím, že bych si taky moc nevyskakoval. „Máte pravdu,“ říkám. „Vypadá příšerně. Je to jisté, že ty granule sežrala kolem sedmé?“ „Aspoň podle majitele. Proč?“ „Protože se chová, jako by byla v posledním tažení – ten žaludek je patrně roztažený už tak dlouho, že by mohl odumřít. Je to velice dobré snažit se ji stabilizovat před chirurgickým zákro16
kem, ale jestli jí odumře žaludek, pojde i fena. Mám dojem, že nám nezbývá moc času na nějaké lelkování. Začněte s infuzí lidokainu, dejte jí intravenózně nějaká antibiotika a uspěte ji. Čím dřív ten žaludek vrátíme do správné polohy, tím líp. Já se jdu převléknout.“ „Jo, abych nezapomněla,“ říká dr. Keenová, „majitel čeká venku. Trval na tom, že chce s vámi nejdřív mluvit.“ V duchu zasténám. Abyste mi špatně nerozuměli, správná veterinární péče předpokládá dobrou komunikaci s majitelem zvířete. Když se podaří majitele zainteresovat, když mu přesně vysvětlíme, co děláme a proč to děláme, a ujistíme ho, že má právo spolurozhodovat, je v tom oboustranné velké uspokojení. Ale v této chvíli, kdy nám Sage téměř odcházela před očima, znamenala každá ztracená minuta větší nebezpečí, že se neprobere z narkózy. Už bych se chtěl pustit do operace, abych psovi poskytl úlevu. Možná majitel nechápe vážnost situace. Představuju si, jak se sám chytím do pasti, v níž budu donucen k prázdnému tlachání s bojovným majitelem o tom, zda opravdu vím, co dělám, kolik podobných případů už jsem odoperoval, a budu ho muset ujišťovat, že operaci provedu já sám a nikoli naše rezidentka. „Fajn,“ říkám, „jestli nebudu zpátky do pěti minut už převléknutý, zarouškujte ji a začněte s přípravou. Jestli nebudu zpátky do deseti minut, zavolejte mě pagerem na operační sál, okamžitě.“ Cestou do ohromné čekárny si rukou přihladím vlasy a v duchu se připravuju na souboj s nějakým agresivním právnickým týpkem středního věku, který se bez ohledu na noční hodinu dostavil perfektně učesaný a v nažehleném proužkovaném obleku. Ale jediný člověk, kterého vidím, je stařík, nejmíň sedmdesátiletý. Sedí v rohu, hlavu má skloněnou a jednou rukou s jaterními skvrnami pevně svírá druhou. Je zachumlaný jako sněhulák, má čepici, šálu a svrchník. „Pan Hartman?“ Moje tělo i mysl rychle brzdí, jak se k muži blížím. 17
Starý muž vzhlédne, nasadí omluvný výraz, který se ale změní v bolestnou grimasu, když se snaží ztěžka postavit. Můj čich zachytí lehké mentolové aroma bengaye – mazání proti revmatismu. „Dobrý den, pane Hartmane, prosím vás, kvůli mně nevstávejte. Myslím, že dr. Keenová vám vysvětlila, jak vážně je váš pes nemocný a že naléhavě potřebuje chirurgický zákrok, tak jsem si myslel, že bych se vám měl představit. Jsem chirurg a budu dnes operovat vaši Sage.“ Unavené a vyděšené oči hledají oporu v očích mých, když mi podá studenou ruku. „Hrozně se omlouvám, že jsem vás vytáhl z postele,“ řekne. „Víte, to má na svědomí moje dcera. Ona je doktorka.“ Předpokládám, že doktorka léčící lidi. Potěší mě, že neřekl „skutečná“ doktorka. Lékaři si více než ostatní uvědomují, že v nemocnicích existuje hierarchie – student, praktikant, rezident, ošetřující lékař. Poradila mu to jistě ona. „Říkala, že mám trvat na chirurgovi, který má víc zkušeností. Ať to není rezident, řekla. Abych byl upřímný, mně na tom moc nesejde. Ale nechci o ni přijít, to je celé. Sage je všechno, co mám.“ Nedokáže potlačit chvění v hlase. Jakžtakž se drží, ale je zároveň hrdý, bezmocný i zranitelný, neboť je ve svém životě připoután tím úžasným a nepředstavitelně mocným poutem ke zvířeti. Láska k jeho zvířecí společnici z něho přímo tryská a odplavuje poslední zbytky mé ospalosti. Místo ní se okamžitě dostavuje strašlivý pocit zodpovědnosti vůči tomuto muži a jeho nejlepší přítelkyni. „Myslíte si, že jsem udělal dobře, viďte? Tedy že jsem ji přivezl sem a chci ji nechat operovat?“ „Jistě,“ říkám. „O tom není pochyb. Je slušná šance, že se nám podaří ten problém napravit. Možná to pooperační období bude trochu obtížné, ale není to nic, co bychom už neviděli, nic, s čím bychom si nedokázali poradit. Věřte mi, že bych tady teď nestál a nechystal se k operaci, kdybych neměl na srdci nejlepší zájem vašeho zvířete.“ 18
