22

RESPEKT

4

Ročník XVI.

24.–30. 1. 2005 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

Když řekneme euroústavě NE 2 Pod rouškou tsunami 11 Bushova bomba pro Teherán 10 Vera Drake na kříži 22 /

/

Kruté Slovensko

/

/

/

13

2 / Ve hvězdách: Michael Černoušek, psycholog proti démonům 2 / Irák jde volit budoucnost 3 / Tůma jako záruka 3 / V Schüsselově zrcadle 3 / CEZ republic 3 / D O M O V – Cesta protidrogového samuraje 4 / Nejzelenější starostka hlásí trumf 4 / Ruce pryč od vesnických škol 5 / Drzá vzpoura nadějného studenta Větvičky 5 / Techniky moci 6 / Připomeňme si: Virus Michaela Víta 6 / E K O N O M I K A – Ind přinesl prosperitu 8 / Kdo se bojí švarcsystému 9 / Třikrát na okraj: Palasův beránek, jak pomoci Ukrajině a padělané auto 9 / Z A H R A N I Č Í – Bushova bomba pro Teherán 10 / Zapatero si porozuměl s opozicí 10 / Pod rouškou tsunami 11 / Mesićův triumf 11 / Čao C’-jang aneb Smrt bez pohřbu 12 / Komunisté dobývají jih Itálie 12 / T É M A – Kruté Slovensko 13 / R O Z H O V O R – S Ranniou Attar o Iráku, Arabech a normálním životě 16 / C I V I L I Z A C E – Proč nebombardovali Osvětim? 18 / V čem je Titan zvláštní, boom vesmírných programů a šťastná Evropa 18 / Proměny multikulturalismu 19 / Antropolog Tomáš Hirt o nacionálním balastu 19 / P O L E M I K A – Transplantace na trh nepatří 20 / Plíce jako zboží? 20 / K U LT U R A – Ztracený syn firmy Blecha 21 / Buldozer Wollongong vyjel z jeskyně 21 / Kříž pro Veru Drake 22 / Pan Rosten má jidiš rád 22 / Mimochodem: Quijotovo vítězství 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: Hongkong sází na umění 23

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

K O M E N T Á Ř E – Když Češi řeknou NE

2/

K O M E N TÁ Ř E

24.–30. 1. 2005

Když Češi řeknou NE FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Hlasování o euroústavě může skončit vážnou politickou krizí dě za její vnitropolitické chyby a pro nějž euroústava sloužila pouze jako vhodný klacek. Stačí si připomenout, jak před pár lety odmítli Irové v referendu tzv. Smlouvu z Nice. Pokud by i nyní v jediném státě skončilo hlasování těsným negativním výsledkem, s nízkou účastí a kvůli zástupným důvodům, budou se nejspíš občané muset připravit na požadavek opakovaného hlasování: „Ne, to byl špatný výsledek, zkuste to prosím znovu.“ Stejně jako to zažili Irové; napodruhé Smlouvu z Nice schválili. Bylo by ovšem politicky obtížné opakovat referendum v zemi, kde jsou zřetelné protievropské tendence a odmítnutí nebylo dílem náhodné souhry okolností. Nebo tam, kde by se místní lídři cítili vázáni výsledkem a odmítli jakékoli opakování. V takovém případě NE znamená NE a začíná krize. Stejně jako tehdy, když euroústavu odmítne víc států než jeden nebo když se v některé zemi záporně vysloví vysoká většina.

Výjimka? Ale z čeho?

Samozřejmě že máme svobodu pohybu. Jen je třeba vědět, co které otočení přinese.

Co se stane, pokud jeden nebo několik členských států neschválí ústavu Evropské unie? Skončí dokument v koši? Nebo se Unie rozdělí na dvě části – na „tvrdé jádro“ složené z těch, kdo řekli ANO, a na „periferii“ stoupenců NE? Oficiální odpověď zatím neexistuje. Otevřené debatě o dalším postupu se političtí vůdci v celé Evropské unii až nápadně vyhýbají. „Naše země počítá s úspěšným přijetím, jiný scénář ani nemáme,“ – tuto frázi můžete slyšet v různých obměnách od většiny šéfů vlád a států na posledních evropských summitech. Možnost odmítnutí přitom zcela jistě existuje. Za nejproblémovější země považují příznivci euroústavy Velkou Británii, Polsko a Českou republiku. Nechuť k debatě na téma „co uděláme, když…“ se dá celkem snadno vysvětlit. Evropští vůdci nechtějí u svých voličů vzbudit dojem, že na výsledku národních referend nezáleží, že v případě odmítnutí má Unie schovaný záložní plán, díky němuž se pojede dál jakoby nic. Nepojede. Byl by to vážný problém, počátek dalekosáhlé politické krize.

Vážené dámy, vážení pánové, bruselský týdeník The European Voice, vydávaný britským koncernem The Economist, má pověst jednoho z nejlépe informovaných periodik, pokud jde o evropské otázky. Jeho šéfredaktorku jsme požádali o analýzu možné krize při schvalování euroústavy. Minulé úterý Respekt u Vrchního soudu v šestém kole prohrál s někdejší ředitelkou Transgasu Alenou Vitáskovou. Meritem sporu o článek z č. 31/2001 je otázka, zda a jak psát o lidech evidovaných v registru svazků StB, kteří si vysoudili neoprávněnost zápisu. Soud nepřihlédl k dochovaným dvaceti stránkám hlášení ve svazku Vitáskové a potvrdil Respektu sankci 10 tisíc korun. Rozsudek je už pravomocný, pokusíme se však o dovolání k Nejvyššímu soudu. [email protected]

VE

Referendum až dosud ohlásilo deset členských států, ostatní předloží dokument svým zákonodárným sborům. Dnes se pozornost soustředí na zmíněnou britsko-polsko-českou trojici, jejíž delegáti výrazně protestovali proti přijetí euroústavy v Evropském parlamentu. V kuloárech už nejvytříbenější právnické mozky Evropy nějaký čas pečlivě zvažují všechny možnosti. Jisté je, že pro možnou politickou krizi neexistuje žádné univerzální, vyzkoušené řešení. Postup by záležel na okolnostech, od nichž se pak odvíjí několik scénářů. O jaké okolnosti jde? Tak například: zda by euroústavu odmítl jeden stát, nebo více. Realisticky viděno, hodně by záleželo i na velikosti těchto států. Nepochybně by také hrálo velkou roli, kdyby šlo o některou ze zakládajících členských zemí (například Francie, patřící k původní šestici historicky nejstarších členů). Dále by bylo důležité, jak výrazným poměrem by byla euroústava v dané zemi odmítnuta. A zda by byl výsledek srozumitelné a jasné NE vůči euroústavě, nebo by šlo o trest, jaký voliči uštědřili vlá-

Velmi ošklivý rozvod Pak už se nabízejí jen samé horší možnosti, byť ještě pořád smírné. Například nějaký speciální status mimo Unii. To by znamenalo, že odmítající země by po dohodě s ostatními opustily EU a vyjednaly si nové podmínky – něco méně než plnohodnotné členství, něco více než přidružené. Mohly by se například podílet na jednotném evropském trhu a jeho programech, na jednotné obchodní politice, na celní unii. Anebo by tyto státy opustily Unii úplně a přidaly se k Evropskému ekonomickému prostoru, kam patří i Norsko, Lichtenštejnsko a Island. Poslední konsensuální možnost spočívá v tom, že celá EU ustoupí a euroústavu nepřijme, protože ji odmítlo několik států. Ano, teoreticky by to šlo hladce, Unie by dál pokračovala podle současných smluv. Jenže většina evropských vůdců by musela popřít sama sebe – upřímně totiž věří, že dlouho vyjednávaný dokument je nutný k tomu, aby rozšířená EU mohla lépe fungovat. Nadto už do něj vložili mnoho času, energie i politického kapitálu. Přesvědčovali své občany, že dokument má smysl, prosadili ho v parlamentu či předložili do referenda – a po jednom zamítnutí by měli otočit a předstírat, že to jde i bez ústavy? Nejenže by ztratili tvář, ještě by vypadali jako neschopní prosazovat se v evropské politice. A tady se už dostáváme k jednostranným řešením: místo harmonického řešení může přijít velmi ošklivý rozvod. Jedna možnost je rozdělit EU na dvě skupiny – „avantgardu“, která bude prohlubovat integraci v mantinelech přijaté euroústavy, a „zadní voj“. První část však bude pravděpodobně mnohem početnější, zadní voj bude řídký a bude zůstávat čím dál víc pozadu. Může se objevit ještě radikálnější řešení: návrh na rozpuštění současné Evropské unie a vytvoření nové. Ta by se pak už skládala jen ze zemí, jež schválily euroústavu. To by byla drsná forma rozvodu, v podstatě by se rovnala vyhození odpůrců. Mohla by nastat v případě, kdy stát odmítající ústavu odmítne i nabízená konsensuální řešení, tedy zvláštní status, ať uvnitř Unie, či mimo ni. Legálně to možné je, politicky by to bylo obtížnější, protože by to znamenalo prudké zhoršení vztahů mezi členskými státy.

Bereme vás vážně Odmítnutí ústavy by vyslalo Evropskou unii na neprobádanou půdu, plnou delikátních problémů. Jisté však je, že evropští lídři si nemohou dovolit opominout rozhodnutí voličů v referendech. Vždyť jak jinak by lidé mohli evropskému projektu věřit, kdyby se na jejich mínění nebral zřetel? Rozhodnutí v referendu bude proto vážné a důležité. Snad to vědí i odpůrci ústavy. DANA SPINANT Autorka je šéfredaktorkou týdeníku The European Voice.

HVĚZDÁCH

Michael Černoušek, psycholog proti démonům Celý život vedl souboj se společenskými démony a snažil se je připravit o vliv tím, že je pojmenuje; nakonec sám jednomu z nich podlehl. Michael Černoušek, jeden z nejznámějších představitelů poválečné české psychoanalýzy, zemřel minulou neděli ve věku nedožitých šedesáti let. Pocházel z rodiny pražského malíře a na studium psychologie se dal relativně pozdě, po vojenské službě. Díky uvolnění na konci 60. let absolvoval i roční stáž na pařížské Sorbonně. Shodu okolností se jeho tvář pro Francouze stala jedním ze symbolů roku 1968: týdeník Paris Match otiskl na titulní straně detailní foto z pražských studentských pochodů, kde vedle Tomáše Halíka vidíme Černouškův obličej. Po škole vystřídal v 70. a 80. letech pár psychologických pracovišť, vzhledem k nepříznivému kádrovému posudku nepří-

FOTO ONDŘEJ NĚMEC / LN

EDITORIAL

Ještě jednou, prosím

V takovém případě se bude nepochybně hledat řešení, které umožní ratifikujícím státům, aby uvedly euroústavu v život alespoň pro sebe. Jak by to mohlo vypadat? Jednu skupinu možností můžeme nazvat „konsensuální“: to znamená, že je schválí všichni členové EU, včetně těch států, jež euroústavu odmítly. Vedle toho existují i „jednostranná“ řešení, přijatá pouze ratifikujícími státy. Zkrátka, buď v dobrém, nebo ve zlém. Podívejme se na všechna řešení, která se alespoň teoreticky nabízejí, a začněme těmi smírnými. Co například euroústavu dodatečně upravit, aby mohla projít i v odmítajících státech? Takové řešení je pochopitelně možné jen tehdy, pokud kampaň před referendem poukáže na nějaké konkrétní a řešitelné pasáže v textu. Když naopak z kampaně vyplyne, že veřejnost si nepřeje euroústavu jako takovou, že odmítá samotnou myšlenku takového dokumentu, pak by úpravy neměly smysl. Až potud teorie. Při pomyšlení na praktické překážky se však možnost dodatečných úprav stává krajně nepravděpodobnou (třebaže mnoho politiků ve Velké Británii žije v představě, že v případě hlasitého NE s nimi ostatní členské státy vyjednají nějaký nový text). Zbylých 24 zemí by totiž muselo přijmout ústavu znovu, v upraveném znění – znovu podstoupit celý proces, včetně referenda… A navíc se veřejnost v různých státech EU může lišit v tom, co je problematický bod euroústavy. Britové jsou například proti jakýmkoli novinkám v euroústavě (jako je funkce „ministra zahraničí EU“), protože je považují za nežádoucí prohloubení evropské politické integrace. Naopak Francouzi hrozí, že dokument odmítnou, protože podle nich nedává dostatečný prostor pro další integraci. Když ne dodatečné úpravy, co tedy? Druhou konsensuální možností je nabídnout odpůrcům zvláštní status uvnitř EU. Neratifikující země by si vyjednaly výjimku („opt-out“) z některých oblastí – například Dánsko by si možná přálo výjimku v bodech týkajících se obranné politiky EU, Británie zase v sociální politice. Ale znovu: něco takového by mělo smysl jedině tehdy, kdyby byla euroústava zamítnuta kvůli zjevnému a srozumitelnému odporu vůči takto

konkrétním věcem. Těžko si naopak představit, jak by si například Česká republika vyjednala výjimku ze způsobu hlasování v Radě ministrů EU, tedy jak by si vyžádala svou dosavadní váhu hlasů.

liš významných. Konec režimu jej zastihl v obskurním Psychotronickém středisku pražské Vysoké školy chemicko-technologické: v něm se podle pamětníků mohli psychologové výborně „zašít“ před režimem a věnovat se vlastním zájmům. Černoušek v té době zkoumal dějiny psy-

chiatrického myšlení, lidskou iracionalitu a hraniční obory – v roce 1986 vydal známou Psychologii životního prostředí. V průběhu 70. let se Michael Černoušek věnoval tehdy oficiálně zapovězené psychoanalýze. Účastnil se ilegálních bytových seminářů, výcvik absolvoval u legendárního primáře Otakara Kučery – jednoho ze dvou českých předválečných psychoanalytiků, kteří přežili Hitlerovo běsnění. Černoušek později toto vzdělání využil při snaze o výklad kulturních a společenských fenoménů. (Nehlásil se však mezi pravověrné psychoanalytiky: „Jako identifikační vzor je mi bližší Jaroslav Hašek než Sigmund Freud.“) Napsal populární knihy Psychologický výklad pohádek a Sen a snění, z porevolučních stojí za zmínku Šílenství v zrcadle dějin nebo Sigmund Freud

– dobyvatel nevědomí. Dodnes ho Freudovi následovníci uznávají jako nejvýznamnějšího poválečného propagátora svého učení. Po roce 1989 Michael Černoušek spoluzaložil pražskou Fakultu sociálních věd a pořádal zde velmi navštěvované přednášky sociální psychologie a teorie masové komunikace. Jako silný introvert měl od mládí sklon k alkoholu: ačkoli se to do jeho pracovního života dlouhá desetiletí takřka nepromítalo, jeho studenti z 90. let na něj vzpomínají jako na krajně náladového a nevyrovnaného pedagoga. Freudova poznámka o tom, že smrt je nevyhnutelným vyústěním každého života, patřila k Černouškovým oblíbeným poučkám. Na málokoho se hodila tak dokonale. JOSEF GREŠ

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

4

/3

Bagdádské vysvědčení pro Bushe FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

V neděli Iráčané poprvé sami zvolí svou budoucnost

Aláví je favorit spojenců, ale ne všem Iráčanům se jeho plakát líbí.

V neděli Iráčané volí. Tato krátká věta vyjadřuje největší politickou změnu v dějinách regionu. Irák se sice honosí mnohatisíciletou historií, Babylonem, sumerským vládcem Chammurapim, iniciátorem prvního zákoníku na světě, rodištěm Abraháma, praotce veškeré monoteistické populace planety, nicméně svobodné volby ještě nezažil. Koneckonců i státnost Iráku čítá necelou stovku let. Nepovedou volby – kdy budou poprvé proporčně zastoupeni většinoví šíité, dosud vládnoucí sunnité a potlačovaní Kurdové – k rozkladu této státnosti, uměle Brity vybudované na troskách osmanské říše? Nebude se ještě vzpomínat na „zlaté časy“ saddámovské stability? Těžko být prorokem, ač spojenci v Iráku dělají

vše pro to, aby země zůstala zachována jako jednotný, navíc demokratický stát. Tato snaha vedla až k nostalgickému povzdechu arabských intelektuálů: Jediné plně demokratické volby v arabském světě se nyní konají v Iráku a v Palestině, de facto pod americkou, respektive izraelskou okupací. Vidíme i další pozoruhodnou věc. Američané zde uhnuli ze svého pragmatismu ke kontinentálně evropskému, ba přímo francouzskému karteziánství. Místo aby s rozhodnutím o datu voleb čekali na vhodnou chvíli, na relativně bezpečnou situaci, vyhlásili již před rokem 30. leden za nedotknutelnou posvátnou krávu. Přinese to více škody, nebo více užitku? Opět otázka do pranice.

Kdyby vyhrál al-Sadr Před spojenci leželo věru složité rozhodování. Kdyby se s volbami otálelo, až přijdou bezpečné poměry, byla by to živná půda pro rebely. Čím více by se na bezpečí čekalo, tím méně bezpečí by bylo. Pokud spojenci puntičkářsky trvali na 30. lednu, hrozilo zase, že volby neproběhnou v celém státě, ale v pouze relativně bezpečných oblastech, jež budou k tomu datu k dispozici. Podle posledního vývoje a výroků se zdá, že volit se bude i v neklidné Fallúdži, ale čert – rozuměj teroristé – nikdy nespí. Stačil by jeden mohutný sebevražedný atentát a například dvoumilionová Basra by byla z voleb vyřazena. Právě dohled nad bezpečím ve finále kampaně je teď hlavním úkolem pro spojence. Zatím to podle zpráv z Iráku vypadá tak, že více než kolaps voleb v té či oné lokalitě hrozí bojkot skupinový. V tomto duchu se již vyslovili zástupci sunnitů, respektive jejich politických stran. Naproti tomu šíité volby podporují, neboť v nich spatřují šanci na své historicky první proporční, rozuměj většinové, zastoupení ve státní správě Iráku. Spojenci této možnosti nebrání, neboť by byla výsledkem demokratických pravidel. Český vojenský lékař Marcel Hájek v podzimním rozhovoru pro týdeník Reflex řekl zajímavou věc: Nebyla by žádná tragédie, kdyby ve volbách výrazně uspěl šíitský islamista al-Sadr. Jeho jednotky totiž útočí výhradně na spojenecké vojáky, nikoli

Tůma jako záruka Kdo zasedne v nové bankovní radě ČNB Na České národní bance bylo v posledních letech nejlepší, že si jí lidé nemuseli všímat. Nezavdávala žádný důvod ke stížnostem: její vedení se těší skvělé reputaci; inflace je trvale nízká, nejnižší v postkomunistickém bloku; žádná bankovní krize na obzoru. Půjde-li vše dobře, měla by v příštích šesti letech banka spolehlivě dovést korunu k výměně za euro. Podoba ČNB ale může vypadat i úplně jinak. Například že by se veřejně překřikovalo a uráželo několik členů bankovní rady – jeden dosazený za ODS, jiný za lidovce – nebo že by někteří plnili vládní politickou objednávku: popustit uzdu inflaci, aby se nafoukl ekonomický růst. Že to není možné? Proč by nebylo. Za tři týdny vyprší mandát čtyřem ze sedmi členů bankovní rady a prezident už v létě přislíbil „podstatnou obměnu“; stát se tedy může cokoli. Lze samozřejmě dál trpně čekat na prezidentovo slovo. Ale protože Hrad nechal diskrétně uniknout zvažovanou sestavu do médií, debata má smysl jedině teď. Až se totiž Václav Klaus rozhodne, podle ústavy je jeho verdikt konečný a jakékoli další komentáře přicházejí s křížkem po funuse.

Mohlo být hůř, ale… Když loni v létě Klaus poprvé veřejně vyložil své představy o chystaných změnách, vypadalo to, že v centrální bance nenechá kámen na kameni. ČNB prý podlehla „módní vlně“ nezávislosti, příliš lpí na nízké inflaci a nedbá na nezaměstnanost, euro bychom podle Klause mohli klidně přijmout v roce 2021 atd. Po takové dělostřelecké přípravě nyní leckoho nad výsledkem napadá: zaplaťpánbůh, mohlo to být horší. Čtyři Klausovi kandidáti, jak napsaly Hospodářské noviny a týdeník Euro, jsou totiž staronový guvernér Zdeněk Tůma, ana-

lytik Miroslav Singer, prezidentův poradce Robert Holman a bývalý ředitel Konsolidační agentury Pavel Řežábek. (Mluvčí Hradu to v pátek večer označil za „spekulace, jaké nebudeme komentovat“, mlčí i celá čtveřice.) Ano, mohlo to být horší; ale v uvedeném pořadí klesá i nadšení z výběru. Od „vynikající volba“ přes „zajímavý nápad“ a „ucházející“ až po „proboha, proč Řežábek?“. Potvrzení guvernéra Tůmy na dalších šest let není nutno dlouze obhajovat. Na úctyhodné podobě a výsledcích ČNB má velký podíl (přešel sem mimochodem z Evropské banky pro obnovu a rozvoj). Zdeněk Tůma mluví málo a suchopárně, ale nikdy ne zbytečně. A má jednu těžko měřitelnou, ovšem pro centrálního bankéře důležitou přednost: značné charisma důvěryhodnosti, s jakým se člověk musí narodit. Miroslav Singer patří ke generaci, která vyjela do USA studovat hned po revoluci. Po návratu vynikl jako vtipný komentátor (mezi jeho první články patřil třeba ekonomický pohled na legalizaci marihuany), později jako úspěšný ředitel investiční společnosti. Ze všech ekonomů blízkých ODS si Singer nejvíc zakládá na své nezávislosti. O to víc překvapil loni při výročí listopadu 1989, kdy na semináři moderovaném Václavem Klausem vykreslil prezidentovu roli v dějinách se servilností až kazašských rozměrů. Ale budiž: se svým rozhledem, názory a sebevědomím Singer patří k lepší části nominací.

Až povládne ODS Pak je tu třetí a nejméně překvapivý z kandidátů, Robert Holman. Oblíbený pedagog z pražské VŠE už dlouhá léta přesně kopíruje názory svého šéfa Klause na nezávislost centrální banky či na společnou evropskou měnu. Alespoň je však profesor Hol-

man čtivý a vzdělaný popularizátor klasických teorií – o posledním ze čtveřice nelze říci ani to. Nominace Pavla Řežábka je krajně podezřelá, snad proto byla zveřejněna nakonec, aby zůstala ve stínu. Měnovou politikou se nikdy nezabýval, až nyní jel na stáž do Evropské investiční banky (řečeno Klausovými slovy, bankéřská „rychlokvaška“). Jako manažer Konsolidační agentury Řežábek selhal a kvůli špatným a neprůhledným obchodům byl donucen k odchodu. Tak co by měl dělat v ČNB? Jelikož Hrad mlčí, objevují se pouze spekulace. Podle jedné je to trafika za službičky v Konsolidační agentuře, kde byl chráněncem šéfa lidovců. Podle druhé má Řežábek, původní profesí auditor, zadání projít účty ČNB a „něco“ na dosavadní vedení najít. Klaus by měl tuto nominaci buď přesvědčivě vysvětlit, nebo stáhnout. Pokud se nominace potvrdí, čeká ČNB zkouška soudržnosti. A to zatím budou nováčci v menšině. V prosinci 2006 však vyprší mandát dalším dvěma členům současné bankovní rady: v té době už může být u moci ODS a teprve pak bude banka pod vážným tlakem, aby pomáhala vládě. Ale je tu šance, že ČNB v této zkoušce obstojí. Guvernér Tůma nepochybně nominace znal předem a ví, do čeho jde. Svým jménem tedy ručí i za ostatní, že inflace, ten zákeřně neviditelný zloděj peněz, zůstane na řetězu. Navíc v bankovní radě zůstává do roku 2008 další výrazná osobnost, viceguvernér Luděk Niedermayer, a není vyloučeno, že podobnou zárukou bude i Miroslav Singer. A ať si čeští politici říkají, co chtějí – při čím dál větší provázanosti zdejší ekonomiky s evropskou stejně bude i pražská centrální banka čím dál víc kopírovat frankfurtskou. TOMÁŠ NĚMEČEK

na irácké civilisty. V tomto smyslu je al-Sadr protipólem teroristy Zarkávího, který vraždí hlavně Iráčany a jasně se k tomu hlásí: „Maso kolaboranta mi chutná ještě lépe než maso okupanta.“ Spojenci to vidí podobně jako Hájek. Když může v Turecku, členské zemi NATO a čekateli EU, vládnout politický islamista Erdogan, proč je předem vylučovat v Iráku, kde je Saddám čtvrt století brutálně potlačoval?

Od osy zla k dobru Irácké volby proběhnou deset dnů po druhé inauguraci George W. Bushe, což má svůj symbolický význam. Ve svém prvním období americký prezident ukázal hodně. Z vysmívaného trouby se stal lídr, který si dokázal poradit s natolik bezprecedentní situací, jako byl teroristický útok na USA 11. září 2001. Dokázal také, že je schopen svrhnout režim typu Saddáma Husajna. Jenže v jeho druhém období půjde spíše o to, aby se ukázal nejenom jako likvidátor zla, ale též jako inspirátor dobra. Zapíše se Bush do historie spíše skrze selhávání a kiksy americké armády a své vlastní administrativy? (Munici skýtají kauzy typu Abú Ghraíb či Guantánamo.) Nebo jako ten, kdo nakonec dokázal prosadit vznik něčeho nového a nadějného? Právě o tom se bude mimo jiné rozhodovat v neděli v Iráku. Soudě podle Bushovy nástupní řeči minulý čtvrtek a slov jeho nové ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové se washingtonská administrativa po-

učila. Už nehovoří explicitně o „ose zla“ (Irák, Írán, Severní Korea před třemi lety), ale o „výspách tyranie“, na které se má Amerika soustředit (Írán, Severní Korea, Barma, Bělorusko, Kuba a Zimbabwe).

Babylon jako symbol Iráčané volí své ústavodárné shromáždění. Nahlížíme do obrovské zkumavky, která leccos napoví nejenom o Iráku a schopnosti světa řešit budoucnost lotrovských režimů, ale především o tom, nakolik funguje model šíření demokracie prosazovaný americkými jestřáby (ministr obrany Donald Rumsfeld a jeho náměstek Paul Wolfowitz). Jedny volby ještě odpověď nedají, ale bude z nich vycházet celý další vývoj. Vždyť dosavadního iráckého premiéra Alávího jmenovali spojenci: teď tuto pravomoc předají Iráčanům. Je veškeré zmíněné riziko přiměřené? Snad ano. Američany považuje hodně Iráčanů za okupanty, Alávího za kolaboranta, ať už si tento cejch zaslouží, nebo ne. Nový premiér – proběhnou-li volby celoplošně a za účasti všech skupin – bude mít takový mandát, jaký Irák nezažil od babylonských dob. Dnes je Babylon symbolem biblického zmatení jazyků. V neděli by se mohl stát symbolem toho, jak se různé jazyky a názorové proudy spojují a jak spolu kooperují. Od toho se bude odvíjet osud Iráčanů a také výsledná známka na vysvědčení George Bushe. ZBYNĚK PETRÁČEK

V Schüsselově zrcadle Kdyby Rakouska nebylo, museli bychom je vymyslet, říkával František Palacký. Něco podobného zavanulo ve čtvrtek, při první oficiální návštěvě rakouského kancléře v Praze po deseti letech. Vidíme se totiž jako v zrcadle. Proč dva státy s půltisíciletím společné historie mají takové sousedské problémy? Právě proto, že mají tolik společného, říkají mnozí a zřejmě mají pravdu – lze to shrnout do výrazu nedostatek velkorysosti. Špidlou loni slíbené, leč neuskutečněné odškodnění českých Němců-antifašistů, Temelín, rakouská omezení českého vstupu na pracovní trh… To vše nadhodil lidovec Wolfgang Schüssel, když se uvolil přerušit svůj bojkot Prahy. Kancléř přijel v době, kdy Rakousko zažívá pozoruhodnou bilanci. Je tomu pět let, kdy třináctiletou zatuchlost velké koalice socialistů a konzervativců (tzv. proporční systém, silně připomínající opoziční smlouvu) provětrala pravicová vláda, za cenu účasti xenofobních haiderovců. Tehdy se zdálo, že je to cena příliš vysoká, a státy EU – včetně kandidátského Česka – Rakousko ostrakizovaly. Nyní to vypadá jinak. Haiderovci sice prosadili přísnou azylantskou legislativu, ale de facto ve stejném trendu, jaký je znám z Německa, Británie či Francie. Zároveň vláda, která Haidera víceméně vytěsnila, prosadila školné na univerzitách a reformu důchodů i zdravotnictví. Ostrakizace Rakouska je pryč a Schüssel uspěl. Možná přišel čas k velkorysosti. Dobře informované zdroje říkají, že o gesto vůči německým antifašistům s českým občanstvím se ještě vláda pokusí. Nicméně Stanislav Gross oznámí tento fakt nejspíše v Německu. Marná sláva, s Německem se nám prostě jedná snadněji: skrz jeho otevřenost, trénovanost a ideové kamarádství premiérů. – ZP –

CEZ republic Hlavní tuzemský výrobce elektřiny, společnost ČEZ, je na dosah velkému triumfu. Konečnému zúročení mnohaleté dřiny. Tím je definitivní obtočení si vlády kolem prstu. Ekonomičtí ministři Milan Urban a Martin Jahn totiž minulý týden prohlásili, že Severočeské doly by měl stát prodat právě českým energetikům. Pokud se tak stane, bude to velká chvíle lobbismu v Čechách. Je to celé poučný příběh. Na začátku 90. let měl ČEZ na kahánku. Mluvilo se o jeho rozdělení a prodeji po jednotlivých elektrárnách, o zastavení jaderných plánů, o rychlé liberalizaci trhu s elektřinou a otevření se zahraniční konkurenci. Také se hodně mluvilo o ochraně životního prostředí – zastavení levných vývozů proudu a úsporách. Šéfové ČEZ to ale všechno záhadně snadno odvrátili. Třeba když v roce 1993 tvrdili, že bez rychlé dostavby Temelína bude stát „do čtyř let“ bez proudu. Nebo když vydávali silný ČEZ za národní zájem. Nebo když další půjčky a vládní souhlas na zprovoznění Temelína doplňovali sliby, že si vydechnou severní Čechy. Jasně že nevydechnou. Chacha. Pokud Jahn s Urbanem svůj záměr prosadí, bude se naopak těžit dál a dál až do posledního kousku uhlí. Mimo jiné tím bude zpečetěný osud vesnic, které se dnes brání posunutí limitů těžby, stanovených začátkem 90. let. Protože síle „uhelně-energetického“ ČEZ už opravdu žádná překážka neodolá. Stačí, když jeho bossové lusknou prstem. Ono to tak vlastně funguje už teď – stačí si nalistovat poslední výrok ministra Jahna. „ČEZ potřebuje strategický přístup ke zdrojům, potřebuje dělat dlouhodobé plány,“ vysvětlil vicepremiér svůj plán na prodej dolů bezelstně. Tím je řečeno všechno. ČEZ prostě potřebuje. A my ostatní? Kromě iluzí, že elektřinou se vyplatí šetřit, přestaneme s konečnou platností potřebovat vládní úředníky, kteří celé roky dumají nad energetickými koncepcemi. Tohle všechno už se teď definitivně bude odehrávat v sídle ČEZ, v ulici cynicky zvané Duhová. MAREK ŠVEHLA

4/

DOMOV

24.–30. 1. 2005

Cesta protidrogového samuraje FOTO LUDVÍK HRADILEK

Náměstek Jiří Vacek se chystá na svou totální válku

Náměstek Vacek: Ve Rwandě to kdysi promyslel a teď v Česku provede.

Jiří Vacek prožil několik let těžké závislosti na heroinu. Svůj boj s drogou vyhrál a drogy začal nenávidět. V jejich potírání se angažuje už léta, teď přišla jeho hvězdná hodina. Přestože většina zdejších odborníků s jeho koncepcí protidrogové politiky nesouhlasí a přestože nedisponuje ani – jinak pro úřední funkci svatou – maturitou, stal se Jiří Vacek po dohodě koaličních špiček sedmým náměstkem ministra vnitra. Bude se věnovat prevenci a patologickým jevům.

zaměstnání od popeláře až po terapeuta a policistu. Absolvoval zde též stavební školu, jejímž studiem dnes vysvětluje, proč v devadesátých letech chvíli neprávem používal titul inženýr. „Byl jsem stavbyvedoucí a v Německu to s tituly funguje jinak než u nás. Ale byla to chyba, uznávám,“ říká Vacek. V roce 1975 odjel pracovat na stavbu v africké Rwandě. Tady poprvé okusil heroin. „Nejdřív jen rekreačně, pak droga vše ostatní vytlačila,“ vzpomíná Vacek. S těžkou závislostí se vrátil zpět do Německa, kde se mu povedl zázrak: dostal se z toho. „Tenkrát se můj vztah k droze vyvinul v nenávist,“ říká. Začal pracovat s drogově závislými jako terapeut a nakonec nastoupil do policejní protidrogové jednotky.

Správná sázka Na cestu bojovníka proti drogám se vydal po mnoha životních zatáčkách. V Německu, kde strávil dvacet exilových let, prošel typickou a nenahraditelnou školou nejrůznějších

Po revoluci se vrátil domů a stal se náměstkem tehdejšího federálního policejního sboru. Po rozpadu federace odchází do Liberce šéfovat městské policii. Pro neshody s primátorem v roce 2000 rezignoval a od té doby se živí poradenskou činností v oblasti drog a vydává státem dotovaný časopis Závislosti a my. Před časem si na stránkách Lidových novin posteskl: „Mé jméno je léta spojováno s protidrogovou tematikou lidovců, a já ji přitom nikdy dělat nemohl – ani za Kasala, ani za Svobody.“ Zdá se, že právě tato hořkost jej v roce 2003 přivedla k zásadnímu politickému rozhodnutí: coby předseda liberecké organizace KDU se těsně před volebním sjezdem strany rozešel s tehdejším předsedou Cyrilem Svobodou (jehož

opětovnou nominaci do křesla přitom liberečtí navrhli jako první) a vsadil veškerý svůj vliv na podporu jeho protikandidáta Miroslava Kalouska. Sázka vyšla.

Bez pardonu Současný předseda lidovců Miroslav Kalousek dal Vackovi zelenou. To, že se liberecký bojovník dostane na vlivné místo mezi zdejšími protidrogovými stratégy, prosadil šéf KDU na koaličním jednání v září. Partneři mu vyšli vstříc a ministr vnitra František Bublan vytvořil na svém úřadě nové místo: náměstka pro drogy a patologické jevy. S čím tedy nový úředník do rezortu přichází? „Zatím je moc brzy,“ říká Vacek. „Za měsíc budu chytřejší, teď si dělám analýzy.“ To je samozřejmě překvapení: vznik nového místa je přece znám bezmála půl roku a ve funkci je již třetí týden, proč si tedy nastávající náměstek během té doby nějaký plán nepřipravil? „Chtěl bych se věnovat romským komunitám a čekám, jaké projekty ohledně prevence kriminality pošlou města,“ říká Vacek. „Ale ostatní opravdu až později.“ Vackův nadřízený ministr Bublan projevuje nad koaliční posilou spíš rozpaky: „Moje iniciativa to nebyla,“ říká Bublan. „Já jsem jen vytvořil místo, které odpovídá zaměření pana Vacka.“ Ministr váhá i nad otázkou, čím vlastně sedmý náměstek rezortu prospěje. „Je to expert na drogy. Uvidíme, co ukáže budoucnost,“ říká Bublan. I když koncepci ještě nemá hotovou, názory Jiřího Vacka na boj proti drogám jsou přehledné a známé: nulová tolerance a žádné dělení na tvrdé a měkké drogy. „Chceme-li bojovat proti velkým překupníkům, musíme začít u každého, kdo bude u sebe mít nelegální látku,“ říká Vacek. V jeho pojetí patří za mříže jak prodavač heroinu, tak člověk,

který si na zahradě vypěstuje třeba jen jednu rostlinu marihuany. „Prostě jednou je marihuana na listině zakázaných látek, to se nedá tolerovat. Nelze lidem říkat – s tímhle ještě můžete experimentovat, a s tímhle už ne,“ říká náměstek. „Když se to někomu nelíbí, ať bojuje za její legalizaci.“ Pro Vackovy odpůrce ale takový přístup k věci nic neřeší krom jediného: daří se mu ve velkém vyrábět zločince. „Pan Vacek se předvádí pouze jako militantní ideolog a já neznám nikoho z branže – a to znám opravdu hodně lidí –, kdo by s ním v oblasti drog souhlasil,“ shrnuje převládající názor psycholog Ivan Douda, jeden z odborníků, kteří se tady už léta věnují pomoci a léčbě lidí závislých na drogách. Samotní lidovci jsou s Vackovým jmenováním spokojeni a berou to jako další krok v drogové válce vyhlášené nedávno předsedou Miroslavem Kalouskem. „Pan Vacek je odborník,“ zní odpověď všech oslovených lidoveckých politiků na otázku, proč zvolili do rezortu vnitra právě svého libereckého samuraje. Ani oni zatím nic o konkrétních plánech nového náměstka nevědí. „Jak ho znám, on nějakou představu má, ale asi ji nechce prozradit. Nechce se hned na počátku pouštět do střetů,“ říká Jiří Karas. A stranický místopředseda Jan Kasal od nového náměstka ani žádné vize nežádá: „Náměstek nemusí mít žádné vize, ten musí poslouchat ministra,“ říká Kasal. Stínový ministr vnitra Ivan Langer by Vacka ve svém rezortu nechtěl. „Není to člověk na správném místě,“ říká Langer. „Doufám, že svým působením nezasáhne do fungujícího systému nevládních organizací. V opačném případě by za to on a jeho strana museli nést odpovědnost.“ J A N K O VA L Í K

Nejzelenější starostka hlásí trumf FOTO AUTORKA

Brněnská politička Jana Drápalová objevila tajemství úspěchu

Starostka Drápalová: Pozdrav do Mariahilf.

Z kanceláře brněnské starostky vychází nezvyklá čtveřice: dredy ozdobený mládenec v bundě s etnickými vzory a tři úředníci v bílých límečcích. „Opravujeme poslední paneláky na sídlišti a s plány pomáhají i ekologové,“ vysvětluje důvod schůzky nesourodých účastníků šéfka čtvrti Nový Lískovec Jana Drápalová. Drobná čtyřicátnice v elegantním kalhotovém kostýmu se těší pověsti nejekologičtější starostky v Česku.

Holky, pojďte ven Zemědělská inženýrka Drápalová začala do života v Novém Lískovci mluvit před čtyřmi lety coby nezávislá zastupitelka. Ne že by šlo o je-

jí angažovanou premiéru: už předtím pracovala v Českém svazu ochránců přírody a ekologickém spolku Veronika. S veřejným mandátem pak začala požadavky sousedů řešit tak, jak to poznala u nevládních organizací. Čtvrť Nový Lískovec tvoří kromě původních ulic rodinných domků i panelové sídliště. A právě o to šlo. Zastupitelka Drápalová uspořádala v místní škole týdenní akci otevřených dveří: žáci i dospělí navrhovali různá vylepšení, která by usnadnila život v panelácích, obklopených asfaltem. Nápady radnice nejprve znázornila na modelu, který byl asi měsíc k vidění ve školní hale. Později se kolem domů zazelenaly nové trávníky s kopečky a trsy keřů, stromy a oplocené výběhy pro psy. „Starším lidem vadily nebezpečné a tmavé kouty, mládež zase chtěla mít mezi domy plácky na hraní, hřiště a akrobatickou dráhu pro cyklisty a taky internet v knihovně,“ vzpomíná Jana Drápalová. „A kdyby bylo v našem zastupitelstvu více žen, šly by věci ještě rychleji – ženy se totiž neohlížejí na stranické zájmy, a když je na programu nějaká nefér věc, tak pro ni ruku nezvednou,“ dodává politička, která by ráda napodobila své vídeňské partnerky ze čtvrti Mariahilf: „Je jich ve funkcích víc než polovina a prosazují věci potřebné pro ženy. U nás by nikoho ani nenapadlo zbudovat hřiště pouze pro dívky. Ve Vídni je mají, protože pochopili, že kluci své kamarádky z hřiště rychle vykoušou.“

Dnes Jana Drápalová pokračuje v humanizaci svého sídliště v křesle starostky. Usedla do něj před třemi lety ještě jako nezávislá kandidátka sdružení Tři oříšky pro Lískovec.

Všechno stihnout nemůžu Přestože největší projekt Jany Drápalové je čistě lokální věc – oprava lískoveckých paneláků (viz rámeček) –, je dnes známou političkou i za hranicemi své městské čtvrti. Již třetí volební období je zastupitelkou „velké brněnské radnice“. Když spolu s kolegy otevřela před rokem a půl v zastupitelstvu problém odsunu městského nádraží, vstoupila do strany Zelených.

A to právě starostce dnes vyčítá lískovecká opozice, nejvíc její předchůdce Jiří Střechovský (ODS). „Drápalová podvedla voliče: dali jí hlas jako nezávislé a ona pak vstoupila do partaje!“ zlobí se bývalý starosta, který své nástupkyni vyčítá i příliš blízký vztah s ekologickými aktivisty. „Před časem tu demonstrovali Nesehnutí proti supermarketu, teď tudy zase nechtějí vést dálnici,“ stěžuje si Střechovský. Přestože šéf Hnutí Duha Martin Ander dobrou spolupráci s Lískovcem nezastírá, podezření, že aktivisté svými demonstracemi a happeningy pomáhají zelené starostce vymáhat nějaké požadavky na státní správě, se smíchem odmítá. Stejně jako paní Drápalová. „Myslíte, jestli

mi neslouží jako užiteční idioti?“ říká. „K tomu bych je asi nedonutila. A ani nechci. Proč zbytečně navykat lidi, že za ně občanskou povinnost splní někdo jiný?“ Zatím poslední politický úspěch zaznamenala angažovaná dáma z Lískovce v loňských krajských volbách. Z 25. místa na kandidátce ji preferenční hlasy vynesly na místo druhé. Jako jediná zelená se v Česku umístila do krajského zastupitelstva. „Jenže čím dál víc je mi jasné, že všechno stihnout nemůžu,“ říká Jana Drápalová. „A už brzy se budu muset rozhodnout, kterou ze svých tří funkcí složím.“ PAV L A H O B S T O VÁ Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Pohádka o pasivním paneláku Regenerace paneláků v Lískovci zaujala i na celostátní úrovni. Radnice od počátku postupovala podle ekologických pouček, protože české normy pro izolační technologie byly příliš měkké, měly mnoho chyb, takže dnes po vstupu do EU už neplatí. Například na pláště se používal příliš tenký polystyren, kolem oken a balkonů zůstávala místa, kudy uniká teplo – a toho všeho se Lískovečtí vyvarovali. Kompletní regenerace šesti paneláků stála celkem 120 milionů korun, bezmála půl milionu na jeden byt. Sumu hradila lískovecká radnice z nájemného, bankovních půjček a dotací města Brna (23 milionů). Lískovec za celou akci dostal čestnou cenu od státního fondu rozvoje bydlení. Nejzajímavější plán se ale navzdory všeobecnému nadšení

neuskutečnil: nevyšel pokus o zbudování prvního českého i rakouského „pasivního paneláku“ – budovy, která nepotřebuje přívod energie. Dva domy otočené k jihu měly dostat ještě solární stěnu, která by vyráběla teplo. Těsně před zahájením stavby od projektu, údajně ve strachu před příliš vysokými náklady, odstoupila Česká energetická agentura… Kromě zvýšení komfortu se v Lískovci změnila i ekonomika bydlení – teplo v průměrném bytě stojí za topnou sezónu o 8 tisíc (tedy o polovinu) méně než před rekonstrukcí. „Bohužel kvůli regulaci nájemného nemůžeme lidem zvednout sazbu, takže úspory jdou do kapes nájemníků, ale patřily by spíš městské čtvrti,“ říká starostka.

RESPEKT / 4

DOMOV

/5

Ruce pryč od vesnických škol Úředníci bourají základy života na českém venkově Tisíce rodičů zapsaly v těchto dnech své ratolesti k devítiletému školskému maratonu. U některých základních škol se kvůli tomu stály přes noc fronty, protože lidé chtěli mít jistotu, že na jejich dítě při zápisu vyjde řada. Jinde zase naopak školy nabízely rodičům za zapsání dítěte peníze. Ani jedno však nevypovídá o kvalitě škol – jak by se mohlo zdát. Je to „jen“ svědectví o zoufalé snaze škol a rodičů vejít se do pravidel, které letos přinesl nový školský zákon.

I manžel – a všechny děti Za prosklenými dveřmi malé školy v Bezděkově nedaleko Klatov se tísní skupinka dětí z místní mateřské školky: zavedla je sem vychovatelka, aby si prohlédly třídu, do jejíchž lavic by už příští rok mohly zasednout. Stejně jako jejich prapředci před více jak sto lety. „Škola tu bývala od nepaměti a pro naši vesnici, kde není ani hospoda, je jedinou kulturní institucí,“ říká starosta Jiří Jílek (ODS). „Konají se tam výstavy a besídky a vesnice tak díky tomu aspoň trochu společensky žije.“ Ještě před pěti lety neměla škola v osmisethlavé obci s naplněním lavic žádný problém. Jenže stejně jako v celé zemi, i tady začal počet dětí klesat a ústav, na který chodí děti prvního stupně, začal evidovat

příliš mnoho prázdných míst. Obec se proto rozhodla, že zkusí do vsi nalákat mladé rodiny s dětmi, a připravila parcely pro 35 nových rodinných domů. Také do vybavení školy začala radnice dávat více jak deset procent ze svého desetimilionového rozpočtu. Bezděkovské děti tak mohou ve škole využívat několik počítačů, brouzdat internetem, hrát si na nově upraveném hřišti nebo třeba chodit do jednoho ze čtyř kroužků, odpoledne pak mohou v místní družině počkat, až si je rodiče vyzvednou. Přes tyto možnosti ale očekávaný příliv žáků nenastal a obec musela kvůli nízkému počtu dětí žádat ministerstvo o výjimku, s tím, že doplatí peníze na platy učitelů (při nižším počtu žáků, než stanovoval limit – v tomto případě 13 žáků na třídu, totiž školy dostávaly od ministerstva méně peněz na platy učitelů). „Počítali jsme s tím, že přibudou děti z nové výstavby, ale do domků se nastěhovaly sociálně silné rodiny, které mají auta a většinou jezdí za prací do nedalekých Klatov. A tak s sebou berou i děti a dávají je do školy tam,“ říká starosta Jílek. Do dvou tříd prvního stupně tak v bezděkovské škole nyní chodí 19 žáků, přičemž podle nového zákona jich musí takovou dvoutřídku navštěvovat minimálně o pět víc, jinak nemá šanci na další existenci. „Chodil do ní můj manžel

i všechny tři naše děti. Je to dobrá škola, žádné z našich dětí nemělo při přechodu na vyšší stupeň problémy s tím, že by umělo míň než spolužáci,“ říká bezděkovská rodačka paní Mrázková. „Jenže naše děti už vozí svoje potomky do Klatov, protože tam mají zaměstnání. Je to strašná škoda. Jestli tady škola zanikne, tak tu bude už úplně mrtvo.“ Zcela zásadní roli hraje bezděkovská škola pro tři děti s postižením, které sem každý den přivážejí rodiče z okolních vesnic. „Učitelky mají v menším kolektivu více času se jim věnovat, a děti se tak cítí mnohem líp,“ říká maminka malé Jany Kinské. Nicméně přes své zázemí a výhody dnes bezděkovská škola – podobně jako většina ze čtrnácti set zdejších malotřídek – nyní bojuje o život. Pokud totiž nesplní vyhláškou stanovený počet žáků (10 až 17 podle počtu tříd), hrozí jí likvidace. „Udělali jsme proto poslední zoufalý krok k záchraně,“ říká ředitelka školy Marcela Hezoučká. „Rodičům, kteří k nám zapíší dítě, schválilo obecní zastupitelstvo příspěvek 20 tisíc korun.“ „Pokud to nevyjde, je konec,“ říká starosta. „Z naší vsi se stane noclehárna, ze které budou lidé jezdit za prací a školou do města.“ Do podobného – i když právě opačného problému se dostaly některé školy v Ostravě. Tady jim totiž

pro změnu zamotal hlavu novým zákonem stanovený maximální limit žáků ve škole. Některé městské ústavy tak musely čelit hysterickému, leč pochopitelnému obléhání rodičů obávajících se rizika, že na jejich ratolesti nezbude místo, a budou tak muset chodit do jiné, vzdálenější školy. Tento strach přiměl řadu lidí k nočnímu bivaku ve frontě na zápis.

Nad zákonem stín Podle odborníků jsou oba extrémy špatné a je třeba změnit systém, který školy a rodiče k takovémuto jednání nutí. „To, že je vzhledem k ubývání dětí nutno zredukovat počet škol, je jasné,“ říká prezident Asociace základních škol Karel Bárta. „Ale nelze to dělat takovýmto způsobem, kdy jsou malé venkovské školy stavěny na stejnou pozici jako městské ústavy a hrozí jim zánik. Přitom se nikdo nezabývá tím, jak kvalitní výuku která škola poskytuje.“ Podle Bárty by tak ministerstvo mělo nejdříve hledat způsob, jak hodnotit kvalitu vzdělávání na jednotlivých školách, a pak teprve rozhodovat, které školy zaniknou, a ne automaticky zatracovat malotřídky. „Ministerstvo by si také mělo uvědomit, že nyní sice počet dětí klesá, ale za čtyři roky dorostou děti silného ročníku ze sedmdesátých let a pak nám budou zase školy chybět,“ upo-

zorňuje lektor Kritického myšlení a učitel na Pedagogické fakultě UK, Ondřej Hausenblas. „Je mnohem jednodušší školu zavřít, než ji pak dát znovu do provozu. A vzhledem k tomu, že se venkov vylidňuje, tak by se stát spíše měl snažit tamní školy podporovat.“ Ani ředitel odboru základního školství Karel Tomek a jeho zástupce Svatopluk Pohořelý, kteří mají u Petry Buzkové v referátu základní školství, nebyli minulý týden k dispozici a jejich podřízení nechtěli situaci komentovat. Nicméně debatě se ministerstvo nevyhne. S vyhláškou připojenou k novému školskému zákonu totiž nesouhlasí ani koaliční politici. „Stát by neměl stanovovat žádné limity,“ říká místopředsedkyně školského výboru Michaela Šojdrová (KDU-ČSL). „Obce jsou dostatečně ekonomicky uvažující subjekt a jistě dokáží odhadnout, kdy už je podpora školy neekonomická.“ A navlas stejnými slovy se proti vzdělávací novince staví i demokratická opozice. „Žádné státní limity dětí ve třídách,“ říká stínový ministr školství Walter Bartoš (ODS). „O tom by měli rozhodovat rodiče a obec. Ta by měla zvážit, při jakém počtu žáků se jí už nevyplatí školu dál udržovat. Opozice v tuto chvíli připravuje svůj vlastní školský zákon, kterým by nově zavedený princip zrušila. E L I Š K A B Á R T O VÁ

Drzá vzpoura studenta Větvičky FOTO LUDVÍK HRADILEK

Jak mladý a nadějný vědec skrze meteorit do neštěstí přišel

Geolog Větvička: Přišel, viděl – a nechtěl být druhý.

Když se student geologie Ivan Větvička vrátil v roce 2002 z expedice do kráteru Žamanšin v Kazachstánu, byl nadšený. Spolu s dvěma kolegy přivezl plný batoh unikátních vzorků a doufal, že bádání nad jejich původem bude pro geology významné. Ale dopadlo to jinak. Místo věhlasu se nadějný student dostal do sporu se svými učiteli, fakultou, Akademií věd a před dvěma měsíci přerušil studium. Geolog Větvička se totiž postavil proti praxi, v níž si zasloužilí vědci přivlastňují práci svých začínajících kolegů. A takovou vzpouru nese akademický svět velmi těžce.

Boj o první místo Výpravy do Žamanšinu se kromě Větvičky zúčastnili ještě vědec Jan Frank a student Jan Drtina. Nebyla

to expedice do naprostého neznáma, ale nešlo zdaleka ani o formální výlet. Meteorický kráter Žamanšin je jizvou po kosmické katastrofě, která postihla Zemi před milionem let a v minulém století tam bádali především sovětští vědci. Cizinci tam až na výjimky neměli přístup: kráter totiž leží 500 kilometrů od ruského raketodromu Bajkonur, a tak meteorit spadl do zakázané zóny. První a poslední český vědec, který navštívil kráter před Větvičkovou výpravou, byl v roce 1981 slavný geolog Vladimír Bouška. Takže batoh vzorků měl pro vědu podstatný význam. „To, co přivezla Větvičkova expedice, je v českém prostoru unikátní,“ říká jiný významný geolog Petr Jakeš. Pro Ivana Větvičku byla expedice obzvlášť důležitá. Průzkum vzorků ze Žamanšinu byl vyústěním jeho deset let trvajících výzkumů. V je-

jím rámci se obrátil na svého konzultanta Zdeňka Řandu z Ústavu jaderné fyziky, aby provedl chemickou analýzu nálezů. Šlo o rutinní krok, ověření vědecké vize výzkumníků, kteří vzorky přivezli a kteří měli Řandovy výsledky interpretovat. Jenže loni v červnu se konal v Praze vědecký seminář a doktor Řanda se rozhodl, že na něm přednese příspěvek o analýze prvků z kráteru – ze semináře byl připravován sborník. A tam to vše začalo. Řanda neuvedl jako spoluautory práce zmíněné účastníky expedice Drtinu a Franka. Jako hlavního autora napsal sám sebe a Větvičku připsal na druhé místo. Student Větvička a jeho kolegové nesouhlasili. Hlavní autor je přece šéf expedice a spoluautorství nesmí být odepřeno ani dalším účastníkům, říkali. Touto zdánlivě úsměvnou – pro

vědce ale zásadní – tahanicí o pořadí se rozjel spor, který nakonec musela řešit předsedkyně Akademie věd Helena Illnerová, etická komise ze stejné instituce a řada profesorů a docentů z Větvičkovy domovské Univerzity Karlovy.

topadu loňského roku své angažmá na univerzitě přerušil. Předtím ale poslal stížnost předsedkyni Akademie věd Heleně Illnerové a etické komisi Akademie.

Mládí vpřed – a žádný problém

Etická komise rozhodla minulý týden. Nejasně. „Příčinou rozepře se stal nestandardní přístup doktora Řandy. Jan Drtina a Jan Frankl nebyli uvedeni jako spoluautoři. Pan Řanda nekonzultoval pořadí autorů a jednal zkratově,“ říká komise. Nicméně etický kodex prý Větvičkův konzultant neporušil a reakce samotného studenta je v rozhodnutí komise popsána jako „prudká a nepřiměřená“. „Domnívám se. že seminář, na kterém měl pan Řanda pronést příspěvek, byl takovou domáckou záležitostí. Nešlo o krádež, ale nedorozumění, o malichernost,“ komentuje verdikt sporu šéf komise Pavel Kratochvíl. „Pan Řanda jednal neuváženě a pan Větvička vyvolal zbytečnou aféru, víc k tomu nejsem schopný říct.“ Nicméně samotné rozhodnutí komise přece jen říká víc. „Pan Větvička je nadaným a pro vědeckou práci zapáleným mladým člověkem. Komise si proto dovoluje navrhnout předsedkyni Akademie věd, zda nebude možné najít pro pana Větvičku odpovídající místo v rámci Akademie,“ čteme v textu. Co si pod tímto řešením představit? Možný výklad dává osobní rozhovor Ivana Větvičky s profesorem Kratochvílem, který výroku etické komise předcházel. „Pan Kratochvíl se mě zeptal: ,Nebudete dělat problémy, když vám nabídneme post na Akademii?‘“ vzpomíná Ivan Větvička. „Nevím, odpověděl jsem mu.“ Jak profesor Kratochvíl, tak předsedkyně Akademie Helena Illnerová ale jakékoli korupční motivy své nabídky odmítají. „Vůbec nejde o to, někoho něčím pacifikovat,“ říká paní Illnerová. „Mladé a schopné vědecké kádry prostě potřebujeme.“

„Analýzu jsem provedl já, je to jen moje práce,“ brání svůj postup Zdeněk Řanda. Ze svého pohledu má pravdu. „Ano, pan Řanda udělal svou práci – prozkoumal vzorky. Ale to je pouze jeden díl vědecké práce,“ říká už citovaný Petr Jakeš. „Podstatný autor je vždy ten, kdo vyjíždí do terénu, má vědecký záměr, vytváří teze a nechá je ověřovat.“ A jeho charakteristika sedí na Ivana Větvičku. „Výpravu jsem vymyslel a zorganizoval já,“ říká mladý geolog. „Já jsem také navrhl novou klasifikaci vzorků z kráteru, která mění převládající názor na jejich vznik. Pan Řanda tento nápad pouze potvrdil. Takže jsem prostě nemohl přistoupit na to, že se můj konzultant uvedl jako hlavní autor práce. To by se automaticky přeneslo i do publikací v odborných světových časopisech. Úspěch vědce a jeho šance na státní dotace se posuzuje podle počtu publikací a citací a je běžné, že pokud se – jako v našem případě – práce účastní více než tři lidé, je v odborném tisku uváděn už jen hlavní autor,“ vysvětluje Větvička důvody svého vzdoru. Výsledek byl ten, že doktor Řanda na semináři příspěvek nepřednesl – zároveň ale oznámil, že odmítá být dál Větvičkův konzultant. Krátce nato pak „vzhledem k iracionálnímu chování pana Větvičky a jeho stížnosti na doktora Řandu“ rezignoval na svůj post i geologův školitel Martin Košťák. „Znamenalo to jediné: stal jsem se v akademických kruzích nepohodlným a měl jsem v Česku problém najít jiného školitele. To pro mě představovalo konec studia a vědecké práce,“ říká Větvička, který v lis-

Domácká záležitost

J A R O S L AV S P U R N Ý

6/

DOMOV

24.–30. 1. 2005

Techniky moci FOTO KAREL CUDLÍN

Jak poslanci suší kompromisy a jezdí na rychlých řešeních

To chce klid a dobrou analýzu dopadů na maloobchodní tržby.

Osudy dvou očekávaných a stále znovu a znovu odsouvaných zákonů – protialkoholového a o obnovitelných zdrojích energie – upozornily na sklonku roku na jeden fenomén zdejší politiky: v šuplatech poslanců občas některé zákony uvíznou na dlouhé měsíce či léta. V kontrastu s tím naopak jiné normy proklouznou do života nepozorovaně v jediném dni. O tom, zda zákon půjde „do sušičky“, anebo se naopak stane „jezdcem“ se rozhoduje v procesu, který se vyplatí znát.

Račte, prosím, k výboru Desátého ledna uplynuly přesně dva roky ode dne, kdy skupina poslanců v čele s Hanou Marvanovou předložila ve Sněmovně novelu ústavy zavádějící přímou volbu prezidenta. Od té doby ale změna výběru nejvyššího představitele země, ke které se hlásí koalice a s jistými výhradami i opozice a kterou podporují lidé v průzkumech veřejného mínění, postoupila na své pouti parlamentem jen minimálně. Poslanci se zákonem zabývali jednou a jinak leží nepovšimnut zahrabán v papírech zvláštní komise pro otázky ústavy a ústavně-právního výboru. Za oněch čtyřiadvacet měsíců stihli přitom poslanci rozhodnout desítky zákonů s průměrnou projednávací dobou půl roku. „Všechny strany tvrdí, že přímou volbu podporují, ale nechce se jim do toho,“ komentuje osud „svého“ zákona Marvanová, která se po odchodu z politiky vrátila k advokátní praxi. „Přešlapování na místě je oblíbená metoda, když se dolní komora něčím nechce zabývat. Poslanci zákon ani nezamítnou, ani neschválí, ale parlamentní hantýrkou řečeno – suší ho.“ Podle sociálnědemokratického poslance a krátce i ministra spravedlnosti ve Špidlově kabinetu Zdeňka Koudelky sahají poslanci po této metodě především tehdy, když necítí pro svůj návrh dostatečnou podporu a čas využijí k dalším vyjednáváním. „Cítí-li navrhovatelé, že jsou na hraně většiny, snaží se svůj návrh „zaparkovat“, aby mohli shánět další chybějící hlasy,“ říká Koudelka. Jinou ukázkou přešlapování je osud vládní novely zákona o ochraně před škodami způsobenými tabákem, alkoholem a jinými návykovými látkami. Návrh předložila ještě ministryně Marie Součková na jaře 2003 a navrhovala v něm mimo jiné zákaz kouření na veřejných prostranstvích nebo zákaz restauratérské činnosti lidem přistiženým při nalévání alkoholu mladistvým. Vzhledem k alarmujícím statistikám českého alkoholismu volají od-

borníci po takové přísné normě už léta. Jenže zákon, který jejich výzvám vyšel vstříc, narazil na dokonalou souhru poslanecké „sušičky“. Z prvního čtení norma putovala do výboru pro sociální politiku a zdravotnictví, který se jí věnoval opravdu důkladně – celkem rok a půl. Dlouhý čas výboru spolklo čekání na názor podvýboru pro problematiku drog a toxikomanie. „Když se řeší něco podobně složitého, je dobré, když se na to lidé, kteří se problematice věnují, připraví,“ zdůvodňuje první zdržení lidovecký delegát a velký fanda zákona Josef Janeček. Podruhé se čekalo, až sněmovna schválí vládní novelu zákona o spotřebních daních, aby šly do protialkoholového zákona začlenit případné změny těchto daní. Potřetí výbor přerušil jednání proto, aby mohl vyslat tři své členy na schůzky s „odbornými společnostmi“. „Moc jsem chtěl, aby zákon prošel, takže jsem se snažil najít kompromis, který by měl co největší šanci projít,“ říká Janeček. „Sešel jsem se tedy s ministerstvem zdravotnictví a výborem pro návykové látky České lékařské společnosti. Po těchto schůzkách jsme pak jako výbor předložili několik pozměňovacích návrhů.“ S touto výbavou norma konečně dorazila do druhého čtení; odtud ho však poslanci „odpálkovali“ zpátky do výborů, mimo jiné i do hospodářského. S nápadem přišel šéf lidovců Miroslav Kalousek, podle něhož „jen hospodářský výbor může posoudit dopad na maloobchodní tržby, které s sebou zákon přinese“. Kalousek tak jen otevřeně přiznal to, o čem se v kuloárech vědělo celou dobu: zákon je po celou dobu projednávání vystaven silné averzi a lobbistickým tlakům. „Chodily mi e-maily od hostinských, ale protestovali i kuřáci, kterým vadí, že nebudou moci kouřit v hospodě. Pak přicházeli zástupci tabákového průmyslu a tvrdili, že takhle to nejde, protože to ohrozí trh a způsobí nerovnou soutěž. Mezi argumenty se objevilo ohrožení soukromého podnikání, krach kultury na vesnici, vzrůst nezaměstnanosti,“ vypočítává lidovecký poslanec. „Silná lobby je hlavní důvod toho, proč se tady zákony suší, přestože jejich myšlenka je jasná a už by měly být dávno v právním řádu. Není to tak, že by kolegové prosazovali zájmy lobbistických skupin, ale podlehnou jejich argumentům a snaží se hledat konsensus, a to trvá dlouho.“

Mzdy, styky a uhelní baroni Podíváme-li se na zákony, které právě trčí v „sušičce“ nebo které do ní

spadly v minulosti, jisté společné jmenovatele vysledovat lze. Kromě Koudelkova hledání většiny je to beze sporu i střet „anonymního“ veřejného zájmu se silnou lobby v pozadí, o které mluví poslanec Janeček. Příkladem normy vystavené silnému tlaku je i zákon o podpoře obnovitelných zdrojů energie, který se po více než roce dobelhal do druhého čtení. Za zdmi sněmovny se na něj čeká s velkou netrpělivostí – konečně by totiž mohl alternativní energetické zdroje povýšit z koníčku nadšenců do normálního byznysu. Stejně tak proti němu ovšem stojí mocní soupeři v čele s uhlobarony a lidmi z vedení současné energetiky. Výsledkem tohoto přetahování sil je to, že sněmovna poslala zákon na prozkoumání do hospodářského výboru a všeobecně se očekává, že tam ho přetahovaná o jednotlivé pozměňovací návrhy z lobbistických dílen na nějakou dobu uvězní. Kromě toho mají cestu na sušák dopředu jasnou všechny zákony, které se nějak v negativním smyslu dotýkají práv a výhod samotných zákonodárců. Rok a půl například trvalo projednání novely ústavy, která rušila doživotní imunitu poslanců a senátorů (zákon nakonec neuspěl), v raném stadiu se už před časem zasekl i tzv. stykový zákon, který posiloval postavení Senátu vůči Sněmovně. Teď se s obstrukcemi potýká snaha vlády opětovně zmrazit platy, které si zákonodárci loni „omylem“ zvýšili. Občanští demokraté překazili plán vlády provést to ve zkrácené lhůtě. Podle politiků je „sušička“ běžnou součástí parlamentní demokracie a podrobnější analýzou uvízlých norem se dnes nezabývají ani odborníci. „Víme o tom, je to normální jev,“ říká šéfka Parlamentního institutu a specialistka na ústavní právo a parlamentarismus Jindřiška Syllová. „Ostatně protahuje-li se projednávání zákonů, je to ku prospěchu právnímu řádu. A je jen dobře, pokud něco není přijato vůbec, protože právní řád je předimenzovaný. Cílem není mít co nejvíce zákonů, ale mít je dobré.“

Hodíme tam jezdce Má-li paní Syllová pravdu, pak následující oblíbená praxe zdejších poslanců právní řád vysněnému cíli nepřibližuje. Řeč je o „jezdcích“ – jak se v právnickém slangu říká paragrafu nebo jen jediné větě, jimiž se v jednom zákoně spojí dvě nesouvisející témata. Nejznámějšími jezdci z poslední poslanecké produkce byly zákaz převodu nemocnic na veřejné obchodní společnosti zakomponova-

ný šéfem zdravotního sněmovního výboru Jaroslavem Krákorou (ČSSD) do zákonu o hluku, či paragraf o dělbě licencí na digitální televizi, který poslanec ODS Petr Pleva propašoval do zákona o hnojivech. Přestože třeba Krákorův pokus kvůli právním chybám nevyšel, v jiných případech jezdci způsobili zásadní změny. Loni například prosadil sociálnědemokratický poslanec Vlastimil Aubrecht do novely zákona o ochraně krajiny a přírody nenápadnou větu: ať výjimky týkající se chráněných krajinných oblastí neuděluje už samotné ministerstvo životního prostředí jako dosud, ale vláda jako celek. Věta nevzbudila žádnou pozornost, bez problémů prošla – a dnes je z ní nepříjemná překážka komplikující život jak nejvyšší státní administrativě, tak samotným občanům. Vinou Aubrechta totiž teď vláda musí ve své agendě řešit i takové problémy jako například „výjimku pro vjezd pana Františka Taliána na pozemek č. 149 v CHKO Šumava“ (na poslední lednové schůzi čeká vládu podobných rozhodnutí 19). A vinou Aubrechta současně hrozí, že tyto na své úrovni jistě důležité otázky nebudou vytíženými ministry posouzeny v klidu a s odpovídající pozorností. Teplický delegát přitom žádnou sabotáž způsobit nechtěl. Svým „jezdcem“ prostě bojoval za miliardový projekt jezů na Labi, který ministerstvo životního prostředí nechce povolit a Aubrecht doufal, že díky novým pravidlům vládní plénum výjimku udělí. Místopředseda Advokátní komory Michal Račok zase vzpomíná na případ, kdy komunistický místopředseda Vojtěch Filip prosadil do novely zákona o advokacii nenápadný paragraf, podle něhož měla advokátní komora zapsat na svůj seznam každého, kdo získal vysokoškolské vzdělání v oblasti práva „na vysoké škole se sídlem na území bývalé ČSFR nebo jejích právních předchůdců se studijním oborem právo“. Přeloženo – komora teď zapisuje do svých řad i absolventy Vysoké školy SNB. I v nasazování jezdců je možné vysledovat obecný trend jako u „sušičky“ – především lobbistické a stranic-

ké zájmy. Ukázkovým jezdcem dodnes zůstává tři roky starý podfuk na Ústavní soud. Strany si tehdy schválily navíc k běžným povolebním dotacím i milionovou podporu za každého zákonodárce – a když to Ústavní soud označil za neférové znevýhodnění mimoparlamentních skupin, poslanci obratem vpašovali do zákona o dluhopisech na pokrytí dluhu vůči Německu paragraf o stejné podpoře, jen ve výši 900 tisíc korun. Právě kvůli těmto nezakrytě sobeckým kořenům mají jezdci na rozdíl od sušičky špatnou pověst. Jak sami politici, tak odborníci o nich mluví jako o „nešvaru“ a „nepěkném jevu“. Tajemník senátní komise pro ústavu a parlamentní procedury Jan Kysela má ještě vyhraněnější názor – podle něj jsou dokonce protiústavní. „Pomocí jezdců se totiž obchází právo vlády vyjadřovat se k návrhům zákonů. Když poslanci předloží návrh zákona, vláda má třicet dní na vyjádření. Ona s tím zákonem souhlasí, nicméně pak se objeví pozměňovací návrhy a vláda má smůlu a nemůže oficiálně říci, že se jí to nelíbí,“ říká Kysela. „Když se podíváte do anglosaských i románských zemí, tak zjistíte, že tam má vláda v zákonodárném procesu relativně silné postavení, její návrhy zákonů mají přednost, má právo vyjadřovat se k pozměňovacím návrhům, a to tak, že když nedá kladné stanovisko, tak nemohou být přijaty.“ Podle Jana Kysely je zdejší legislativní proces „ve stavu neblahém“, což expert ilustruje na průběhu schvalování novely obchodního zákoníku. Sněmovna o ní hlasovala dvakrát a nakonec ji z podnětu Senátu zrušil Ústavní soud pro porušení procesních předpisů. „To je přesný obrázek potíží, ve kterých jsme,“ říká Kysela. „Vláda není schopna zajistit, aby byl její projekt sněmovnou přijat, poslanci předlohu naprosto přeorají chaosem pozměňovacích návrhů, kdy nikdo neví, kdo co podává. Pak se něco přijme, po šestnácti dnech od definitivního hlasování se sejde nová schůze, která to odhlasuje úplně jinak. A výsledek nakonec zruší Ústavní soud.“ S I LV I E B L E C H O VÁ

PŘIPOMEŇME SI

Virus Michaela Víta Na začátku očkovací sezóny proti chřipce loni na podzim se hlavní hygienik a náměstek ministryně zdravotnictví Michael Vít ukázal jako správný reklamní agent. S doktorskou vážností smíchal hrozbu pandemie nového nebezpečného viru chřipky s možností nechat se očkovat proti běžné sezónní chřipce. I když spolu obě věci nesouvisí, dalo se čekat, že se lidé do ordinací jen pohrnou. To je přání hygieniků i výrobců vakcín – roste proočkovanost, stejně jako zisky firem. Zprávy hygienika Víta v médiích vypadaly zhruba následovně: Hrozí nám světová pandemie dosud neznámého viru. Onemocní miliony lidí, pro některé to bude možná smrtelná událost. Proti viru zatím neexistuje účinná vakcína, tak chceme co nejvíc lidí očkovat aspoň běžným antivirotikem. Na výtku, že spojuje nespojitelné a lidi zbytečně straší, reagoval Michael Vít vysvětlením, že chce zvýšit zdejší počet očkovaných na evropský průměr 22 % populace (oproti našim 7 %). Prostá slova o výhodách sezónního očkování by prý na lidi nezabrala, proto je opepří pandemií. „Náš občan ne vždy dá na doporučení,“ vysvětlil Vít. A zabralo to. Například pražská očkovací stanice už na podzim registrovala vyšší zájem lidí o očkování. „To víte, když hlavní hygienik řekne, blíží se pandemie, je to báječná reklama,“ řekla tehdy Hana Homolová ze zmíněné očkovací stanice. Skutečnost však předčila její očekávání. Zatímco předloni stanice očkovala 621 lidí, loni (od podzimu do konce roku) zhruba o třetinu víc – 1 000 lidí. Vakcína každého přišla na 250 korun. Od začátku letošního roku hlavní hygienik Michael Vít rozběhl mimořádnou akci. „Každý kraj dostal určitý počet vakcín, které teď dává zadarmo,“ říká Jana Pelarová z pražské očkovací stanice. „My jich máme tisíce, ale přesný počet vám sdělit nemohu. Je tajný. Je to mimořádná akce, jaká tu ještě nebyla.“ Stanice má zároveň pokyn očkovat všechny ne za dosavadních 250 korun, ale zadarmo. Na takovou výhodu měli až dosud právo jen lidé zdravotně oslabení, pro které by chřipka byla riskantní a kterým očkování doporučil jejich lékař. Dnes může podle Jany Pelarové přijít na jejich pracoviště kdokoli a vakcínu má bez placení. Zároveň stanice dostala pokyn hygienika Víta, aby oslovila s nabídkou očkování různé instituce – třeba Městský soud v Praze. Takto zatím za tři týdny od začátku rozdala 342 dávek. Užívá vakcínu firmy Glaxo, její nákupní cena se pohybuje mezi 170 a 180 korunami. Účty platí ministerstvo ze státní kasy. H A N A Č Á P O VÁ K tématu viz Respekt č. 47/2004 v archivu na www.respekt.cz.

RESPEKT / 4

INZERCE

Nadace Český fond umění, Galerie Litera, Občanské sdružení Hestia, Česká unie karikaturistů a Iniciativa Mánes 2001 ve spolupráci s Českým červeným křížem Prahy 3, 6, 8

Vás zvou k návštěvě

PRODEJNÍ VÝSTAVY UMĚLECKÝCH PŘEDMĚTŮ které darovali umělci a jejíž výtěžek bude věnován na obnovu oblasti Galle na Srí Lance výstava se koná ve dnech 25. – 30. 1. 2005 v dolním sále Galerie Mánes a je otevřena denně od 10 do 18 hodin

Svými díly do sbírky přispěli například: F. Skála, M. Chlupáč, V. Adamec, V. Materna, I. Sobotka, P. Brázda, A. Střížek, M. Steiner, V. Janoušková, M. Blažek, I. Komárek, J. Sozanský, J. Anderle, I. Pelichovský, ONA B., M. Singer, K. Štenclová, V. Karlík, J. Nepasický, J. Paul a další

/7

8/

EKONOMIKA

24.–30. 1. 2005

Ind přinesl prosperitu FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Lakshmi Mittal přivedl ostravské hutě k více než šestnáctimiliardovému zisku

Hlavně mít čárku

Lakshmi Mittal: Pomohla mu konjunktura...

...i proto teď Nová huť jede.

Jsou to šokující čísla: ostravská Nová huť, ještě před třemi lety potácející se na hranici bankrotu, se jako mávnutím kouzelného proutku stala jednou z nejziskovějších firem v Česku. Přesně před dvěma roky – v lednu 2003 – se hutí ujal nový majitel, Ind s britským pasem Lakshmi Mittal. Skomírající podnik postavil na nohy natolik, že pod jeho vedením hned v prvním roce dosáhl zisku 5,4 miliardy korun, který se loni podle předběžných údajů dokonce zdvojnásobil na 11 miliard. V čem tkví zázrak v Nové huti a proč se něco podobného nepodařilo dříve?

došlo o sedm měsíců později). Akciové trhy na rozhodnutí reagovaly pozitivně: cena akcií vyskočila z necelých 40 korun na dvojnásobek (dnes osciluje mezi 700 a 800 korunami). V té době byla Nová huť na dně, ovšem ještě pět let předtím patřila mezi nejlepší tuzemské podniky a zisk se pohyboval v řádech stamilionů ročně. Jenže se nezdařila manažerská privatizace, kdy stát pěti šéfům sdruženým do společnosti Petrcíle prodal za 55 milionů korun jedno procento akcií a slíbil i dalších 15 procent, když pod nimi bude firma prosperovat. Podniku se ale nepodařilo rozjet minihuť, na jejíž výstavbu si vypůjčil 9 miliard, a pak světové trhy s ocelí postihla krize. Na podnik začali tlačit investoři, kteří chtěli splácet úvěr na minihuť. Když se na jaře 2002 přihlásil Mittal, všichni to vítali: věřitelé byli ochotni prodloužit splatnost úvěrů a proti novému vlastníkovi nebyli ani odboráři. „Sondovali jsme v cizině, jak se choval po privatizaci k zaměstnancům, a všude si jej odbory chválí,“ říká jeden z odborových předáků Karel Macura. „Počítali jsme s tím, že se bude chovat tvrdě, ale pokud by to dál držel stát, tak bychom nemuseli přežít,“ dodává. Předloni v lednu pak byla definitiv-

Haló, tady Trinidad Každé pondělí přesně v 15.30 se v kanceláři generálního ředitele Ispatu Nová huť Františka Chowaniece (58) rozdrnčí telefon. „Kazachstán, Trinidad, Jižní Afrika, Mexiko, Indonésie, Alžír,“ vypočítává s úsměvem podsaditý muž se šedivým knírkem některá místa, která jsou na druhé straně telefonu. Chowaniec je jeden ze 14 ředitelů hutních podniků, patřících do skupiny Mittal Steel Inda Lakshmi Mittala – a každé pondělí odpoledne začíná jejich pravidelná porada. „Říkáme si, jaké jsou trendy na trzích, ja-

ká je poptávka, jaké kdo má zásoby, zda můžeme společně nakupovat či jestli si například nelezeme do zelí. Ale hlavně, co se dá očekávat v budoucnosti,“ vypočítává. Porada trvá okolo tří hodin – když končí, tak je v Indonésii před obědem, ale například v Mexiku už po půlnoci. „Nakonec se z Londýna ozve Mittal a ptá se, jaké z toho uděláme závěry,“ říká Chowaniec, jak se řídí největší světový výrobce oceli s roční výrobou 70 milionů tun oceli a 165 tisíci zaměstnanci. „Obrovsky mě to inspiruje, dostanu množství citlivých informací. Ale nikdy nenařizuje, co má kdo dělat, každý ředitel rozhoduje sám za sebe, máme jen obecný byznysplán,“ dodává.

Hurá, nový majitel Utvářet nadnárodní konsorcium začal Mittal v roce 1989. Když kupoval ostravskou Novou huť, ovládal již čtvrtou největší ocelářskou skupinu na světě a ostravský podnik s 11 tisíci zaměstnanci byl jeho devátou akvizicí. Že bývalou pýchu českého hutnictví získá Mittalův LNM Holding, rozhodl na jednom ze svých posledních zasedání v červnu 2002 Zemanův kabinet (k faktickému převzetí

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Umět si to spočítat

Martin Šindel: Odstupné dám do podnikání.

V polovině prosince dostal Martin Šindel (37) nebývale tlustý výplatní sáček: Bylo v něm rovných 295 tisíc korun. „Hrubého to bylo půl milionu, jenže dvě stě tisíc spolkly daně a pojistné,“ říká muž, jenž byl jedním z 1732 zaměstnanců Ispatu, kteří v prosinci využili nečekanou nabídku odstupného v průměrné výši 24 měsíčních platů. „Nejdřív jsem váhal, protože je tu přece jen dost velká nezaměstnanost,“ říká vyučený valcíř. „Jenže nový majitel koupil loni hutě v Polsku, kde mají modernější válcovnu. Vím já, jestli tu naši nezavřou a nepřesunou tam část výroby.“ Ví, co udělá s penězi: „Dám je do velkoobchodu s vínem, který otevřu na jaře. Chtěl bych si otevřít i vinotéku nebo nekuřáckou internetovou vinárnu, ale nebytové prostory jsou tady strašně drahé,“ uvažuje. Podobné argumenty má i Václav Popek (54). „Kde je psáno, že by mě za chvíli nepropustili sami. Navíc se zhoršila atmosféra mezi lidmi,“ říká bývalý údržbář a vyučený elektrotechnik. Z utržených peněz doplatil splátky za koupi podnikového bytu do osobního vlastnictví, chce si dopřát vysněnou dovolenou u Plitvických jezer, ale hlavně si splnit dávný sen a zařídit si malou soukromou autoopravnu. „Jenže jsem zjistil, že na to musím být vyučený automechanikem,“ říká zklamaně. Nyní je sice v evidenci nezaměstnaných, ale má už podle svých slov předběžně domluveno místo v jednom autoservisu.

celých pět tisíc korun a nyní za více než patnáct tisíc. Podobně ovšem podražily i některé vstupy – ruda stála 17 dolarů a nyní 75,“ říká Chowaniec, který odhaduje, že bez obrovského světového boomu by zisk byl zhruba čtvrtinový až třetinový.

„Domlouvám se ale i se svým kamarádem, že bychom tu autoopravnu rozjeli spolu,“ dodává. Popek se Šindelem jsou však mezi propuštěnými výjimkou. Z těch, co se na ostravském úřadě práce zaregistrovali, jich zájem o rozjezd podnikání projevila necelá dvacítka. „Většina jich má méně než deset let do důchodu a to se už špatně začíná,“ vysvětluje mluvčí ostravského úřadu práce Svatava Baďurová. Na úřad práce z hutí ovšem dosud dorazilo pouhých 524 lidí. „I když část dojížděla z jiných okresů, čekali jsme skoro dvojnásobek,“ říká mluvčí. Lidé totiž dobře vědí, že zatímco maximální podpora v nezaměstnanosti je 10 700 korun měsíčně, na nemocenských dávkách mohou dostat o dva tisíce víc. „Odhadujeme, že nejméně třetina lidí odešla rovnou na nemocenskou. Někteří si sice řeší své zdravotní problémy, které dřív zanedbávali, ale většina si spočítala, co je výhodnější,“ dodává Baďurová. I když je v Ostravě evidováno 28 tisíc lidí bez práce, volná místa jsou. Na úřadu práce visí nabídky pro více než stovku svářečů, firmy také hledají desítky frézařů, elektrotechniků či nástrojařů. Z propuštěných hutníků v posledních dvou měsících však nové zaměstnání našly jen tři desítky. „Bohužel ti, co přijdou z Nové huti, mají kvůli vysokým předchozím platům skoro všichni podporu přes deset tisíc korun – a ty firmy většinou nenabízejí o moc víc,“ říká Baďurová. Proč ale vedení nabídlo takové odstupné, když mohlo stačit klasických pět platů? „Je to mnohem jednodušší, když lidi odejdou sami. Já tak obejdu zákoník práce a nemusím se dohadovat s úřadem práce a odbory,“ vysvětluje ředitel Chowaniec. Každé propouštění nad třicet lidí musí totiž podnik předem hlásit úřadu práce, jednat s odbory a splnit řadu podmínek. „Musím ty lidi vybírat, ukazovat a to není příjemné. Navíc musím složitě zdůvodňovat odborům, proč chci propustit právě toho,“ říká Chowaniec a poukazuje na to, že shodně Mittal Steel postupuje i v dalších svých podnicích. Příliš dál ale jít nemůže. V privatizační smlouvě si totiž stát vymínil, že počet zaměstnanců v hutích do konce roku neklesne pod 8860 (za každého propuštěného navíc podnik zaplatí státu pokutu 1,5 milionu) a v příštím roce může tento počet klesnout jen přirozenými odchody do důchodu.

ně podepsána smlouva – Mittal za dvaapadesátiprocentní státní podíl v hutích zaplatil 200 milionů korun a zavázal se zvýšit základní jmění společnosti o miliardu korun. Převzal také závazek za výstavbu minihuti a do deseti let slíbil investovat dalších 8 miliard korun. Stát mu kromě prodeje se slevou odpustil pět miliard starých dluhů.

Trochu kyslíku, pánové „Přišli Indové a okamžitě zmizely díry, kterými z fabriky odtékaly peníze. Předražovalo se tady, co se dalo,“ chválí si nového vlastníka i dnes odborář Macura. Nový vlastník nechal ihned přehodnotit veškeré smlouvy – a výsledkem bylo, že ceny vstupů se snížily o zhruba čtvrtinu, naopak ceny prodaného zboží o více než dvacet procent stouply. Ředitel Chowaniec (před příchodem Mittala byl několik let výrobním a potom i generálním ředitelem firmy) se však slovům o předražování se vyhýbá. „Zavedli jsme přísnou kontrolu nákladů a zrušili spoustu zbytečných překupníků. Navíc, když kupujete pro deset firem, dosáhnete lepší ceny, než když nakupujete pro jednu, to jsme sami udělat nemohli,“ vysvětluje Chowaniec. Noví majitelé pozvali i experty, kteří zprovoznili minihuť (nyní se na zisku i obratu podniku podílí zhruba třetinou) a provedli některá technologická vylepšení. „Například doporučili, abychom do vysokých pecí vháněli okysličený vzduch. Zefektivnila se výroba a místo čtyř stačí tři pece.“ Proč na první pohled tak jednoduché vylepšení neprovedli dříve? „Prostě jsme neměli takové zkušenosti jako oni,“ krčí rameny Chowaniec. Největší podíl na obrovských ziscích má však podle něj to, že se otočily trhy a na světě je obrovská poptávka po oceli – takže i když se světová výroba během tří let zvedla zhruba o dvacet procent, stále to nestačí. „Například tunu pásové ocele jsme předloni prodali za ne-

Jednoduchým výpočtem zjistíme, že při 16miliardovém zisku během dvou let se firmě již vrátily veškeré výdaje včetně většiny slíbených budoucích investic, a dokonce již koncem roku s několikaletým předstihem splatila devítimiliardový dluh za výstavbu minihutě. Navíc si mohla dovolit ojedinělou věc: nabídnout loni v prosinci dvěma tisícovkám zaměstnanců odstupné ve výši 24 platů – celkem ji to vyšlo na další jeden a půl miliardy (viz rámeček). Nabízí se proto jednoduchá otázka: Nemohl stát v huti hospodařit lépe nebo neprodal ji příliš lacino? „Naopak, byla to velmi povedená privatizace a jsem na ni hrdý,“ říká tehdejší předseda dozorčí rady huti a náměstek ministra průmyslu František Kubelka. „To, co udělal Mittal, by nikdo jiný nedovedl. Přinesl nové trhy, na které by se Nová huť sama nikdy nedostala,“ dodává. Podle něj byl Mittal jediné možné řešení i proto, že si jej vybraly úvěrující banky. „V každé jiné situaci hrozily, že pošlou podnik do konkurzu,“ vzpomíná Kubelka. (Jediný další zájemce byl Třinec, který však nabízel mnohem méně a neměl podporu úvěrujících bank.) Jak Chowaniec, tak odboráři jsou ale přesvědčeni, že se stát o hutě mohl starat lépe. „Podnik byl schopen vydělávat, jenomže neměl na provoz, protože ho tížil úvěr na minihuť a nikdo mu nechtěl půjčit další peníze. Fond národního majetku nám ale jen říkal, že si máme pomoci sami,“ říká Chowaniec. „V dozorčí radě měl stát sice osm lidí, ale ti vždy jen přijeli, aby měli čárku a odměny, ale jen jediný z nich se o dění v podniku opravdu zajímal,“ vzpomíná na tři roky svého působení v dozorčí radě odborář Macura. MAREK POKORNÝ

Mittal Steel Lakshmi Mittal začal budovat své ocelové impérium v devadesátých letech v Mexiku. Nyní je jeho firma Mittal Steel největší ocelářskou společností na světě, která předstihla dokonce dlouholetou jedničku v oboru – mamutí společnost Arcelor se sídlem v Lucembursku. Mittal má závody ve čtrnácti zemích (například v USA, Kazachstánu, Polsku nebo Rumunsku), zaměstnává 165 000 lidí a je považován za specialistu na restrukturalizaci – kupuje podniky v potížích, snižuje jejich náklady a výhodně je zapojuje do svého koncernu. Mittalovy firmy však podle odborníků stále trpí mnoha problémy – v Evropě jsou svázány unijními kvótami omezujícími výrobu, v postsocialistických zemích přezaměstnaností a v USA zase musí platit hutníkům nákladné sociální výhody. Také kvalita produkce je často velmi slabá. Mittal Steel nyní těží zejména ze současného boomu na trhu s ocelí. Celosvětová spotřeba oceli vzrostla za posledních pět let zhruba o čtvrtinu, přičemž zvýšenou poptávku od roku 2002 táhne především Střední východ, jihovýchodní Asie a Čína (ta sice uspokojuje většinu své spotřeby z vlastních zdrojů, ale její nenasytnost má velký podíl na růstu cen). Dobré časy ale mohou brzy skončit – většina analytiků na Wall Streetu dotázaných minulý týden listem The New York Times nedoporučuje nakupovat akcie ocelářských firem, protože sháňka po oceli může v tomto roce prudce poklesnout. Sám Mittal je ovšem optimistický. Uvažuje o velkých investicích do svých stávajících podniků, koupil podíl v čínské ocelárně Hunan Valin a chystá se na další expanzi v Indii a Turecku. – MH –

RESPEKT / 4

EKONOMIKA

/9

Kdo se bojí švarcsystému Sto padesát tisíc Čechů v šedé ekonomice čeká na změnu vlády

Ke každé koruně na čistou mzdu ještě jedna koruna a nějaké haléře státu na daně a odvody. Tak vypadá propočet průměrného českého podnikatele při přijímání nových zaměstnanců. Není potom divu, že se část firem se svými zaměstnanci dohodne na tom, že si pracovník opatří živnostenský list. Zaměstnavatel za něj nebude muset platit zdravotní a sociální pojištění, tím pádem nabídne o trochu vyšší plat a ušetří oba – na úkor státní kasy. Tento tzv. švarcsystém se pokusil novým zákonem omezit ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach. Jelikož zároveň ohrozil i tisíce bezúhonných podnikatelů, minu-

lou středu už vláda schválila zmírňující novelu. Ještě dál chce jít opoziční ODS: navrhuje švarcsystém legalizovat.

Neberte mě doslova Švarcsystém se jmenuje podle benešovského podnikatele Miroslava Švarce. V prvních letech kapitalismu takto, na živnostenský list, ve své stavební firmě zaměstnával prodavačky, řidiče i topiče. Na konci roku 1991 parlament přijal speciální zákaz a Švarc později skončil za neplacení daní a sociálního pojištění za své zaměstnance na tři a půl roku ve vězení.

Přesto se v Česku uplatňuje švarcsystém dodnes. V roce 2003 za něj úřady práce pokutovaly celkem 271 odhalených firem (za první tři čtvrtletí loňského roku jich bylo 180). Podle všeho jde přitom jen o špičku ledovce. „Přesná čísla nikdo nezná,“ říká Jaroslav Drábek, předseda Hospodářské komory. „Ze statistik jiných zemí lze usuzovat, že až třetina samostatně podnikajících lidí bez zaměstnanců se pohybuje téměř nebo úplně ve švarcsystému. U nás by to tedy bylo zhruba 150 tisíc lidí.“ Ministr Škromach proto prosadil změnu zákona o zaměstnanosti, a to s platností od loňského října. Zvýšil pokuty pro přistižené firmy z 25 tisíc až na dva miliony a kromě ohlášených kontrol lze nyní provádět i přepadové. V zákoně se však také objevil problematický paragraf, podle nějž firma musí zadat práci přednostně svým zaměstnancům, a pokud to není možné, pak jiným zaměstnavatelům. Tím zákon fakticky znemožnil dát jakoukoli zakázku všem samostatně podnikajícím živnostníkům, jichž je v zemi půl milionu (nemají žádné zaměstnance, nejsou tudíž zaměstnavatelé). Když podnikatelé protestovali, ministr poslal na úřady práce metodický pokyn, ať zákon nevykládají úplně striktně a doslovně. Zároveň živnostníky vybídl, ať se proti případným pokutám odvolávají k ministerstvu. Protesty však neustaly. Hospodářská komora pohrozila stížností k Ústavnímu soudu, ozvala se opoziční ODS. „Pokud by byl zákon ve schválené podobě respektován, rozloží se ekonomika do půl roku, desetitisíce smluv by byly nezákonné,“ prohlásil stínový ministr prů-

myslu Martin Říman. „A ministr Škromach se to pak snaží napravit nějakým metodickým pokynem, bez opory v zákoně.“ Jeho spolustraník, předseda hospodářského výboru Senátu Milan Balabán, navrhl zrušení sporného paragrafu. Nakonec ministr Škromach kapituloval a minulou středu vláda na jeho podnět rozhodla, že navrhne parlamentu takovou změnu, aby drobní živnostníci mohli opět získávat zakázky. „Zákon je správný, bylo jen třeba zlepšit právní jistotu a uklidnit podnikatelskou veřejnost,“ říká Zdeněk Škromach, podle nějž půjde v novele pouze o „zpřesnění výkladu“.

Asistent u soustruhu Kde tedy bude hranice mezi živnostníkem a zaměstnancem ve švarcsystému? „Jestliže má někdo v dílně soustruh a na něm vyrábí pro firmu, tak je to jednoznačně živnostník,“ dává příklad ze svého bývalého oboru ministr Škromach. „Jestliže někdo přijde s živnostenským listem do firmy a pracuje na jejím soustruhu, s jejím materiálem, dostane montérky a pracovní dobu, tak je to švarcsystém.“ Co třeba poslanecký asistent, pracující na živnostenský list? Podle Zdeňka Škromacha je to legální, zatímco předseda Hospodářské komory Drábek nesouhlasí: „Podle nás by to bylo možné v případě, kdy někdo na živnostenský list provádí expertní posudky k zákonům.“ Znalci z praxe dodávají další příklady. „Co například projektant, který už je v důchodu a pracuje pouze nárazově jen pro jednu firmu? Podobně zedník, instala-

tér… U mých klientů je až polovina případů na hraně,“ říká šéf pražské účetní firmy Jan Ježek. I z toho důvodu navrhuje stínová ministryně práce, poslankyně za ODS Alena Páralová, přestat s pronásledováním a celý švarcsystém legalizovat. „Neznám jediný případ, kdy by si někdo stěžoval, že je zaměstnán na živnostenský list, naopak znám zaměstnavatele, kterým nechtějí dělníci pracovat v normálním zaměstnaneckém poměru,“ říká. Nemá však po ruce žádný výpočet, jaký by byl dopad na státní kasu. „Podle mého názoru žádný,“ tvrdí. Právě tím argumentuje současné ministerstvo práce. „Ve švarcsystému lidé neodvádějí předepsané platby, za chvíli by nebylo z čeho financovat důchody. Navíc je tím zaměstnanec připraven o práva, která mu zaručuje zákoník práce, například pravidelné přestávky v práci, dovolenou nebo nemocenskou,“ říká Škromachova mluvčí Kateřina Beránková. Návrhu Páralové se nicméně zastává například Daniel Münich z pražského ekonomického institutu CERGE: „Snížily by se tím sice odvody do státního rozpočtu, na druhou stranu by byli legálně zaměstnáni lidé, kteří nyní pracují v šedé ekonomice, nebo nepracují vůbec. Vliv na příjmy státního rozpočtu by byl asi nulový. Skutečné jádro problému je jinde: existuje příliš velký rozdíl v odvodu dávek, což motivuje lidi, aby pracovali na živnostenský list. Kdyby zaměstnavatelé mohli odvádět za své zaměstnance do státního rozpočtu méně peněz, snížil by se i zájem o švarcsystém.“ MAREK HUDEMA

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Palasův beránek, jak pomoci Ukrajině a padělané auto Ministr zemědělství Jaroslav Palas minulý týden nečekaně odvolal ředitele Lesů ČR Kamila Vyslyšela. To, co se ve státních lesích dělo, bylo již opravdu do očí bijící: Už zhruba rok média informují o neprůhledných tendrech a prodejích majetku či o záměrně zkreslených informacích, které firma zveřejňuje o smlouvách, uzavřených předchůdci Vyslyšela. Odvolání však přišlo až poté, co na nehorázné počínání státní firmy zareagoval Úřad na ochranu hospodářské soutěže a zrušil poslední Vyslyšelův krok – kvapné rozvázání všech smluv s firmami, které těží ve státních lesích dřevo. Oficiálně nyní ředitel padl za to, že prý neohlásil předem ministerstvu zrušení smluv a jednal bez jeho vě-

domí. Tomu je ovšem obtížné uvěřit. Vždyť Palas za zrušení smluv sám horoval a s oblibou používal i Vyslyšelovy argumenty o údajné neplatnosti a nevýhodnosti smluv. Pikantní na tom je, že současně s Vyslyšelem odvolal Palas i předsedu dozorčí rady, lidovce Jana Grůzu, který Vyslyšelovo počínáni kritizoval. Takže v prvním případě to vypadá spíše na obětního beránka, v druhém na pomstu. ••• Pokud budete urychleně reformovat své hospodářství a zavedete skutečně funkční demokracii, budete mít výhody při obchodu s Evropou. Takový vzkaz vysílá na Ukrajinu evropský komisař pro obchod Peter Mandel-

son. V rozhovoru pro agenturu Reuters prohlásil, že Evropa otevře svůj trh pro ukrajinskou ocel a textil (tyto komodity tvoří jednu třetinu ukrajinského vývozu) a že zváží i uzavření smlouvy o volném obchodu mezi EU a Ukrajinou. To zní jako slušná, byť jen slovní podpora nově zvoleného prodemokratického prezidenta Viktora Juščenka. Co za to bude Evropa od Ukrajiny chtít? Mandelson řekl, že zejména ukončení politiky státem garantovaných pevných cen (například chleba či mléka), umožnění normálního průběhu bankrotů a možnost vrácení zaplaceného DPH při vývozu zboží ze země. Tady však Mandelson zřejmě žádá víc, než může Juščenko splnit. Při uvolnění cen a rychlých ban-

krotech by měl opět demonstranty v ulicích, tentokrát ovšem proti sobě. A navíc: v současné době nejsou hlavním problémem ukrajinského hospodářství regulované ceny, ale neuvěřitelně vysoká míra korupce. ••• Padělat auto? To je přece nesmysl. Zdá se ale, že v Číně je něco takového skutečně možné. Americký ministr obchodu Donald Evans obvinil společnost Chery, že ve městě Wuhu ve východní Číně vyrábí automobil QQ, který je přesnou kopií Chevroletu Spark vyráběného firmou General Motors v Jižní Koreji. QQ má stejný design, stejný interiér i hlavní díly a navíc pro jeho výrobu byly údajně použity technické informace

ukradené v General Motors. Američané neustále požadují po Číně, aby tvrdě zasáhla proti padělání různého zboží, Čína občas pošle některé výrobce či překupníky do vězení (minulý týden dva Američany na 15 let…), ale výroba padělků pokračuje dál – ať již to jsou levná pirátská DVD a CD disky, pilulky proti bolení hlavy či Viagra. Případ vozu QQ označil ministr Evans za „test“ Číny v přístupu k výrobě padělaného zboží. Nejedná se totiž o malou soukromou firmu, ale o automobilku, v níž má většinový podíl čínský stát a která bude jako první čínská firma od roku 2007 vyvážet své vozy i na americký trh. – MP –, – MH –

inzerce Katedra sociologie Fakulty sociálních studií MU v Brně otevírá ve školním roce 2004/2005 druhým rokem

TŘI NOVÉ OBORY sociální antropologie gender studia jednooborová sociologie Obory lze studovat prezenčně na bakalářském stupni, genderová studia lze studovat od letoška i kombinovanou formou studia. Genderová studia a sociální antropologii lze kombinovat s většinou dalších oborů nabízených na FFS MU v Brně. Podrobné informace o studiu na www.fss.muni.cz/soc

Zájemci o studium se mohou hlásit do 28. 2. 2005 Přihlášky jsou k dispozici na http://is.muni.cz/prihlaska, případně přímo na studijním oddělení FSS MU Brno Lze se přihlásit též elektronicky na http://is.muni.cz/prihlaska

Neziskov· organizace

hled· ¯editele/ ¯editelku ............................... .........................

POéADAVKY: Vä (Sä s praxÌ), zkuöenost s vedenÌm t˝mu a person·lnÌ agendy, orientace v neziskovÈm sektoru, WORD, EXCEL, bez˙honnost, jazyk. schopnosti. N¡STUP 1. 5. 2005.

..............

éIVOTOPIS A MOTIVA»NÕ DOPIS poölete na adresu: Remedium Praha, Vinohradsk· 176, 130 00 Praha 3, nejpozdÏji do 28. 2. 2005. KONTAKT: M. Kinkor 605 877 573, J. Kub˘ 604 272 504. INFO na

www.remedium.cz

10 /

ZAHRANIČÍ

24.–30. 1. 2005

Bushova bomba pro Teherán FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Ájatolláhové chtějí jadernou zbraň a diplomacie selhává. Co s tím?

Atomové reaktory potřebujeme...

Před 50 000 hosty složil George W. Bush ve čtvrtek prezidentskou přísahu a stal se tak podruhé prezidentem USA. Ve své nástupní řeči potvrdil dosavadní zahraničně-politický kurz. Upozornil, že „přežití svobody v naší zemi závisí na úspěchu svobody v ostatních zemích“, a vyjádřil odhodlání bojovat proti tyranii na celém světě. Jednou ze zemí, kterých se to týká, by mohl být i Írán. Známý novinář Seymoure Hersch napsal pár dní před inaugurací v článku „Příští války“ v časopise The New Yorker, že Američané, znepokojeni íránskými jadernými ambicemi, aktualizují plány pro válku s Íránem a v zemi již 6 měsíců operují americká komanda. Zprávu o chystaném útoku na Írán okamžitě převzala snad všechna světová média. Je to však trochu planý rozruch – nejde totiž o nic nového.

Největší hrozba Američané, Izrael, a dokonce i Evropané si s íránským jaderným programem lámou hlavu již dlouho a vojenské řešení první dva jmenované státy nikdy nevyloučily. V USA je dokonce posvětil kongres, který v květnu loňského roku 376 hlasy proti třem vyzval vládu k užití „všech odpovídajících prostředků“, aby Íránu zabránila získat jaderné zbraně. Izrael chápe

...a nukleární pumy se hodí. (Íránský prezident Mohamad Chátamí.)

Írán jako největší hrozbu od vzniku státu v roce 1948. Izraelští politici i vojenští a zpravodajští důstojníci opakovaně varovali, že doba, kdy lze Írán ještě zastavit, se krátí. Jadernou bombu mohou prý ájatolláhové mít za jeden rok až pět let. Izraelský ministr obrany Šaul Mofaz v listopadu 2003 řekl naprosto jasně: „Izrael nebude za žádných okolností tolerovat jaderné zbraně v íránských rukou.“ Fakta jsou tedy jasná – do několika let bude mít nebezpečný a nevypočitatelný íránský režim jadernou bombu a už dnes má rakety, schopné zasáhnout nejen nenáviděný Izrael, ale i jižní Evropu. Veškerá diplomatická jednání se zatím ukázala jako marná. Po vzoru Izraele, Pákistánu, Indie a Severní Koreje si Íránci hráli s atomovými inspektory jako kočka s myší a svůj vojenský jaderný program se jim podařilo úspěšně ukrývat. Jaké možnosti tedy klíčoví hráči (USA, EU a Izrael) mají k dispozici? Vojenský úder je bezpochyby jednou z nich. Írán se však poučil z případu sousedního Iráku, jehož jaderný reaktor Osirak rozbombardovali Izraelci v překvapivém náletu v roce 1981. Ájatolláhové svá jaderná zařízení rozmístili na zhruba tři tucty míst, často v hustě zastavěných oblastech a hluboko pod zemí a řady výrobních kapacit ukryli na neznámá místa. Izraelci věří, že by dokázali zničit tři

čtvrtiny íránských jaderných kapacit, nicméně je jasné, že úspěch z Osiraku se tentokrát opakovat nebude a bombardování by íránský jaderný program pravděpodobně jen pozdrželo, nikoli zcela zastavilo. Ve hře je také politická cena. Nejenže by došlo k ohnivým reakcím islámských států (bez ohledu na hlubokou nenávist většiny z nich k šíitskému Íránu), ale mohlo by to nabourat i dlouhodobé plány na změnu režimu v Teheránu. V horizontu patnácti let by podle analytiků CIA a Mossadu mělo v Íránu dojít k zásadní reformě teokratického režimu. Podle západních diplomatů se vládnoucí konzervativci těší důvěře jen asi 15 procent obyvatel, zatímco zbytek na politiku rezignuje a 200 000 lidí – převážně ze středních vrstev – každým rokem emigruje. V zemi vládne obrovská nezaměstnanost a investiční zanedbanost a polostátní hospodářství je zoufale neefektivní. Jestřábi v Pentagonu doufají, že limitovaný americký úder by nejen ze značné části zničil íránské jaderné kapacity, ale vedl by i k tomu, že z ájatolláhů spadne aura neporazitelnosti a nedoktnutelnosti. Skeptici namítají, že efekt by byl přesně opačný – Íránci by se semkli v boji proti „velkému Satanovi“, jak se Spojené státy v Íránu běžně označují, a kýžená změna režimu by se naopak odložila.

Zdroj národní síly Další možnost je pozemní invaze do Íránu, která jediná by stoprocentně zajistila, že Írán atomovou bombu mít nebude. USA sice mají dostatečnou vojenskou převahu, nicméně – jak se ukázalo v Iráku – jedna věc je zemi dobýt a druhá ji udržet. Vzhledem k nutnosti ponechat značné síly v Koreji a na Tchaj-wanu, si lze jen těžko představit, že by Američané mohli dlouhodobě postrádat několik set tisíc mužů, kolik by jich bylo potřeba k akci takových rozměrů (Írán je třikrát větší a početnější než Irák). Scénáře, podle kterých by se nepopulární režim zhroutil jako domeček z karet, jsou sice možné, zdaleka však ne jisté. Existuje ale nějaké diplomatické řešení? Jednou z možností je zmírnění postoje USA a naopak tvrdší postoj EU. V praxi to od USA vyžaduje plné obnovení diplomatických a hospodářských styků s Íránem, rozmrazení íránských kont, zabavených po revoluci v roce 1979, zrušení pro Írán velmi tíživých sankcí a nabídka rozsáhlých bezpečnostních garancí. A od EU naopak akceptaci použití síly, neboť dosavadní hrozba „zásadních ekonomických a politických následků“ na teheránský režim evidentně nepůsobí. Oboje je málo pravděpodobné, USA by navíc určitě požadovaly od Íránu konec podpory te-

roristických organizací Hizballáh a Hamás v Libanonu a Palestině. To Írán odmítá, alespoň dokud trvá izraelská okupace palestinských území, spíše však dokud trvá Izrael jako takový. A tím se dostáváme do začarovaného kruhu zásadního řešení blízkovýchodního problému. Posedlost Íránu ztělesněním zla (USA a Izraelem) jakákoli diplomatická jednání značně ztěžuje. Americký postup po 11. září posílil v íránském vedení pocit nebezpečí a geopolitického obklíčení, přestože Američané zbavili Írán dvou jeho největších nepřátel – saddámovského Iráku a talibánského Afghánistánu. Ovšem pouhý fakt, že velký Satan stojí na hranicích Íránu, znamená v obvyklém paranoidním vidění světa jediné – dalším na řadě v globální válce proti islámu je Írán. Ostatně i Herschův článek je podle Teheránu jen součást psychologické války Bílého domu proti jejich zemi. Íránští ájatolláhové a velení armády proto uvažují o jaderných zbraních jako o takřka magickém zdroji národní síly, pomocí něhož se Írán jednou provždy pojistí proti útoku Izraele a USA a potvrdí své postavení regionální mocnosti (k velké hrůze ostatních států Perského zálivu).

Závod s časem Tvrdý americko-izraelský postoj tak má svou logiku. Signalizuje totiž to, co Írán odmítá chápat – že jaderné zbraně nejsou prostředkem k zajištění bezpečnosti, ale právě naopak, kvůli jaderným zbraním se Írán stává potenciálním terčem. Hrozba útokem však nyní nezní zdaleka tak přesvědčivě jako v létě 2003, kdy byl islámský svět (včetně Íránu) šokován bleskovým pádem režimu Saddáma Husajna a kdy se rozhodla svých zbraní hromadného ničení zbavit Libye. Je to tedy závod s časem. Írán si dobře všiml, že jakmile kterýkoli stát dosáhne nukleární kapacity, zbytek světa se s tím zkrátka musí smířit. M ATYÁ Š Z R N O

Jménem ústavy pod koberec! Španělský premiér Zapatero nachází společnou řeč s opozicí Zapaterovy povolební líbánky definitivně končí. Po měsících strávených naplňováním tužeb většiny se na stůl vetřela méně chutná sousta: Baskové se hlásí o právo na sebeurčení a Španělé milující své „velké Španělsko“ si zacpávají uši. Ve frontě za Basky navíc čekají další zájemci o uvolněné vztahy s Madridem.

Když se ochladí Setkali se dvakrát a už samotné konání první schůzky bylo průlomem hodným vyražení hradní brány. S baskickým premiérem Juanem Josém Ibarretxem v Madridu nikdo nemluvil od roku 2001, kdy tento umírněný nacionalista vyhlásil ambiciózní plán na dosažení faktické nezávislosti Basků demokratickou cestou a Aznarova vláda ho kvůli tomu začala považovat za choromyslného nepřítele státu pohrávajícího si s vlastizradou. Druhý účastník schůzky, čerstvě zvolený španělský premiér Rodriguez Zapatero, byl pro změnu obklopen pověstí politika s odvahou prolomit letitá tabu a touhou být především „dobrým demokratem“. Oba zastánci dialogu se v létě s úsměvem poplácávali po zádech a slunce nemohlo rozpalovat kropené, sytě zelené trávníky prezidentského paláce v Madridu veseleji. Čekal se zázrak.

Letos v lednu to byla jiná káva. Účastníci setkání se shodovali na jednom: jindy usměvavý Zapatero vyzařoval téměř hmatatelné znechucení. Rozhovor se protáhl na čtyři hodiny a stanoviska nemohla zůstat vzdálenější. Zapatero si stojí za svým: „Váš plán, pane Ibarretxe, je protiústavní, nikdy nebude přijat ve španělském parlamentu, a nikdy se proto také neuskuteční.“ Ibarretxe se cítí ukřivděný: „Není to demokratické. Vůle Basků nikdy nebude nahrazena vůlí španělských stran!“ A je to. Demokrat-nedemokrat, Španělé a Baskové se nedomluví.

Mám svůj plán Na konci loňského roku schválil baskický parlament bez ohledu na přání Zapatera Pakt pro volné přidružení ke španělskému státu. Podstatou Ibarretxeho plánu schváleného poměrem 39 ku 35 je požadavek převodu kompetencí z Madridu na autonomní vládu ve Vitorii. Kromě rozsáhlých pravomocí, které zajišťuje autonomní status Baskům již nyní – oblast má mimo jiné vlastní policii a vybírá téměř všechny daně, z nichž pouze poměrnou část odvádí ústřední vládě – by si teď Baskové například mohli vydávat vlastní občanské průkazy, měli by vlastní soudy a zastoupení na půdě Evropské

unie. Pokud by se plán opravdu měl uskutečnit, zůstalo by Španělsku „právo“ na obranu státu, udělování značek lodím a stanovení časomíry. Baskové si navíc odhlasovali „právo sami rozhodnout o své samostatnosti“, což prý ale neznamená, že by ji skutečně vyhlásili. Jenže plán se podle platné španělské ústavy realizovat nemůže. Baskové si mohou ve svém parlamentu hlasovat, o čem chtějí, jejich vazby s Madridem upravuje ústavní zákon a ten může změnit pouze španělský parlament. To opravdu nehrozí – jestli se madridští vládnoucí a opoziční politici na něčem shodnou, je to potřeba zamést sebemenší náznak odstředivých tendencí tam, kam patří: pod koberec. Rozpad jednotného Španělska je totiž pro většinu obyvatel naprosté tabu, které se táhne historií země od konce 15. století a které musí respektovat každý politik v Madridu. Představa, že by se mohlo rozbít to, co spojili již katoličtí králové, musí strašit ve snech kteroukoli sebeliberálnější hlavu moderního španělského státu. V regionech se tomu říká kastilský nacionalismus. Ibarretxe je s ním obeznámen stejně dobře jako s tím domácím, baskickým, a chce trpělivě jednat a ještě jednou jednat a vysvětlit politikům v Madridu, že právě jeho kompromisní řešení je vý-

hrou pro všechny a navíc sebere definitivně vítr z plachet teroristické organizaci ETA. A pokud se přece jenom nedohodne, chce vyhlásit v Baskicku referendum. Právě tady končí legrace. Referendum totiž může opět vyhlásit pouze Madrid a ten to samozřejmě neudělá. Dál už následuje zacyklená slovní přestřelka: Zapatero tvrdohlavě opakuje, že je ochoten se bavit o čemkoli, ale pouze v rámci platných zákonů. Ibarretxe odpovídá, že zákony si napsal Madrid k obrazu svému (pro současnou španělskou ústavu skutečně hlasovala v referendu pouze menšina obyvatel Baskicka) a co že je na referendu vlastně nedemokratického. No přece to, že je protiústavní, odpovídá Madrid.

Zdržování jako o život Zapatero musí vyhrát, chce-li jako důstojný španělský politik vůbec přežít. Na pomoc mu výjimečně přispěchal úhlavní protivník, lidovecký šéf strany Mariano Rajoy, který nabízí hlasy své strany v parlamentu a chce zároveň celou záležitost pohnat před Ústavní soud, jenž vzpurným baskickým politikům jejich hrátky s lidovládou zatrhne. Zapatero však trvá na tom, že se dokáže vyhnout direktivnímu řešení: v květnu budou v Baskicku regionální volby

a on věří, že se mu pomocí nabídek na mírné rozšíření autonomie v mezích zákona podaří poměr sil v baskickém parlamentu zvrátit. Pouze těsné přijetí sporného Plánu a rozpolcenost Basků ho skutečně nenechávají bez šancí. Podle údajů baskického Euskobarometru je zhruba jedna třetina Basků pro zachování současného statu quo a druhá pro úplnou nezávislost. Zbylých přibližně třicet procent chce větší pravomoci v rámci Španělska, což je i není to, co nabízí jak Zapatero, tak Ibarretxe. Do voleb se dá očekávat zdržovací taktika. Pokud něco takového ovšem španělské poměry dovolí. Napětí mezi centrem a periferií je ve španělské politice všudypřítomné a socialista Zapatero vládne podobně jako ve svém prvním období lidovec Aznar s podporou katalánských nacionalistů. Těm se Ibarretxeho plán líbí, vyhrožují Zapaterovi odejmutím podpory a přihřívají si svou vlastní polívčičku. „To, co teď vidíme na prvních stránkách novin, je pouze předkrm,“ prohlásil předseda katalánské Eskerra Republicana Joan Puigcercós. „Největším problémem, které Španělsko v tuto chvíli má, je Katalánsko.“ J I Ř Í S O B O TA, M A R K É TA P I L ÁT O VÁ Autoři jsou spolupracovníky Respektu.

RESPEKT / 4

ZAHRANIČÍ

/ 11

Pod rouškou tsunami FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

V troskách provincie Aceh zahájila vláda konečné účtování s povstalci

Na civilisty a novináře si rádi zastřílí vojáci i povstalci. (Aceh Besar, srpen 2003.)

Banda Aceh, hlavní město indonéské provincie Aceh, zasáhla přívalová vlna tsunami plnou silou. Tisíce lidí zahynuly a desítky tisíc se musely ze svých zničených domovů přesunout do uprchlických táborů. Pomáhají jim stovky zahraničních pracovníků, na letišti jeden za druhým přistávají letouny se zásobami a vzduchem se míhají vrtulníky amerického námořnictva, které rozvážejí pomoc. Ne však nadlouho. Velení indonéské armády požádalo tisíce příslušníků zahraničních armád, zejména americké, které s ma-

ximálním nasazením poskytují základní životní potřeby obětem katastrofy, o co nejrychlejší odchod. Nejde jen o obavu, aby snad náhodou nebyla narušena svrchovanost Indonéské republiky. V džungli za hranicemi hlavního města totiž pokračuje válka proti separatistům z Hnutí svobodného Acehu (GAM), při které si armáda nepřeje být rušena. Přírodní pohroma, která postihla stovky vesnic, kde měli bojovníci GAM zázemí, je pro vojáky tou nejlepší příležitostí ke konečnému zúčtování s povstalci.

Zmařená naděje Ještě před dvěma lety to přitom vypadalo, že konflikt, který se táhne od roku 1976 a vyžádal si 12 tisíc životů, se blíží ke konci. V prosinci 2002 došlo za mezinárodního zprostředkování v Tokiu k uzavření příměří mezi indonéskou vládou a exilovým vedením GAM, ale vzájemná nedůvěra se ukázala být silnější. Vláda například odmítla přiznat GAM místo v politickém vedení Acehu a nerealizovala beze zbytku plán zvláštního autonomního sta-

tusu přislíbeného od poloviny roku 2001. GAM zase odmítlo odzbrojení a zvláštní autonomní status se mu zdá málo – hodlá jednat už jen o nezávislosti. Vyhraněnost požadavků je však připravuje o mezinárodní podporu. Dokonce i Libye, která patří k největším sympatizantům Acehu a v 80. letech údajně cvičila i jeho guerilly, dává ruce pryč od extrémních požadavků GAM. „Neměli bychom je podporovat, pokud žádají nezávislost,“ prohlásil v listopadu během návštěvy Indonésie syn libyjského vůdce Kaddáfího, Sajíf. Japonsko, Spojené státy a Evropská unie se snaží nadále mírová jednání mezi vládou a Acehem prostředkovat a po zákulisních jednáních minulý týden ministr zahraničí Hasan Wirayuda oznámil, že ke schůzce s GAM by mohlo dojít již do konce ledna. Podle všeho ale Jakarta nehodlá své dosavadní pozice v mírových rozhovorech měnit. „Nyní, myslím si, bude indonéská vláda za pokračování rozhovorů požadovat na GAM, aby v principu uznalo, že Aceh je součástí Indonésie,“ řekl minulý týden stanici Radio Singapore International expert na Indonésii z Australské národní univerzity, Dr. Harold Crounch. Podle něho bude přinejmenším část osvobozeneckého hnutí tváří v tvář zničené zemi a neustávajícímu pronásledování armády, kterému podle odhadů padlo za oběť až 70 procent z 3,5 až 5 tisíc ozbrojených příslušníků

Dlouhá tradice boje za nezávislost Díky své poloze byl Aceh centrem obchodu v jihovýchodní Asii a jedním z prvních míst, odkud se šířil islám, který sem v 8. století připlul s arabskými obchodníky (dodnes jsou Acežané známí jako mnohem horlivější muslimové než většina Indonésanů). Aceh odolával až do konce 19. století tlaku holandských kolonialistů a i k nezávislé Indonésii byl po druhé světové válce připojen proti vůli mnoha obyvatel a za použití vojenské síly. Roku 1953 propukla první revolta, v roce

1959 získal Aceh jistou míru autonomie, ale roku 1976 založil newyorský obchodník s ropou Hasan di Tiro, rodák z Acehu, guerillu Hnutí za osvobození Acehu (GAM – Gerakan Aceh Merdeka). Od té doby si boje vyžádaly zhruba dvanáct tisíc obětí (mezi nimi mnoho civilistů). Přestože Aceh disponuje značným přírodním bohatstvím (podílí se asi 15 % na indonéském exportu ropy a plynu), více než jeho čtyři miliony obyvatel mají mnohem nižší životní úroveň než většina téměř

čtvrtmiliardové Indonésie, Zisky Acehu se rozpouští v rozpočtu centrální vlády nebo v džungli korupce. Dosavadní přísliby posílení autonomie Acehu a spravedlivějšího přerozdělení financí se zatím v praxi prosadit nepodařilo a s tím padají i snahy na dosažení míru. Na Acehu žije také zhruba 200 000 křesťanů, kteří jsou však – zvláště po zavedení islámského práva šaríja v březnu 2003 – podrobeni řadě formálních i neformálních omezení.

GAM, na tento zásadní požadavek ochotna přistoupit. Otázkou však je, jak velká část hnutí to je a jaká bude odezva ze strany exilového vedení GAM, které sídlí ve Švédsku (v obavách z toho, že by GAM mohlo být zařazeno na seznam teroristických organizací se však většina exulantů raději přestěhovala za hranice Evropské unie do liberálnějšího Norska).

Špína na obou stranách Indonésie má každopádně zájem na co nejrychlejším ukončení acežského konfliktu. Kvůli vojenským operacím v Acehu totiž čelí značné mezinárodní kritice a například Spojené státy proto proti ní vyhlásily zbrojní embargo. Americká nevládní organizace Human Rights Watch (HRW) ve své zářijové zprávě poukazuje na hrubé porušování lidských práv ze strany armády, které se v Acehu děje pod rouškou vládou vyhlášeného výjimečného stavu, přestože má od května správa provincie opět přecházet z vojenských do civilních rukou. Přesto zůstávají v Acehu desítky tisíc vojáků (ze 40 tisíc se v důsledku přírodní katastrofy stavy zvýší až na 50 tisíc) a úřady mohou libovolně vyhlašovat zákaz vycházení, provádět domácí prohlídky a uvalovat vyšetřovací vazby na neomezenou dobu. K excesům ale dochází i na straně GAM, jak to HRW ilustruje například na únosu indonéských novinářů, kteří byli považováni za údajné špiony. Navíc, po skoro třiceti letech bojů degenerovali povstalci z GAM na řadě míst v obyčejné bandity, kteří bezostyšně konfiskují vesničanům potraviny a nechávají si platit za „ochranu“. Současná nabídka mírových jednání tedy bude především o vybudování vzájemné důvěry, která umožní rozvinutí rekonstrukce katastrofou zničeného Acehu – a později, kdo ví. R A D E K PA L ATA Autor je novinář.

Mesićův triumf Chorvatsko směřuje do EU, Srbsko do izolace V neformální soutěži mezi Srbskem a Chorvatskem o to, kdo má blíže k Evropě, zvítězilo minulý týden na celé čáře Chorvatsko. Srbsko se po několika letech opět ocitlo pod úderem amerických sankcí za absenci spolupráce s haagským tribunálem pro válečné zločiny a šéf zahraniční politiky EU Javier Solana odřekl návštěvu Bělehradu. Ve stejnou dobu v Chorvatsku v prezidentských volbách na celé čáře zvítězila dosavadní hlava státu Stjepan Mesić. Staronový prezident, vnímaný jako garant proevropského směřování Chorvatska, tak pravděpodobně v roce 2009 přivede svou zemi do Evropské unie. Tím dovrší proces probití mezinárodní izolace, kam se Chorvatsko dostalo za desetileté vlády jeho nacionalistického předchůdce, nebožtíka Franja Tudjmana.

Rozchod s minulostí Nejde však jen o mezinárodní postavení Chorvatska. Snad ještě důležitější je, že Mesićovo drtivé vítězství znamená definitivní rozchod s temnými duchy minulosti. Exploze nacionalismu sice byla v období srbské agrese počátkem 90. let pochopitelná, národní zájmy se však brzy staly uměle živeným pláštíkem pro beztrestné rozkrá-

dání Chorvatska skupinou vyvolených a neomezenou vládu Tudjmanova Chorvatského demokratického společenství (HDZ). Výsledkem byl desetiletý marasmus, charakterizovaný výroky jako „děkuji Bohu, že moje žena není Srbka nebo Židovka“ (Franjo Tudjman) nebo „ještě se nám ti hoši můžou hodit“ (opět Franjo Tudjman, tentokráte o paravojenské skupině, která hluboko v zázemí vyvraždila nevinou srbskou rodinu). Výsledky voleb jasně ukázaly, že tyto časy jsou pryč. Jadranku Kosor, kandidátku vládnoucích nacionalistů z dnes již poněkud umírněnějšího HDZ, pokořil Mesić v poměru 66:33, zvítězil v 19 ze 21 žup a ve všech velkých městech. Získal tak více hlasů, než se podařilo Tudjmanovi na vrcholu vlastenecké euforie po získání nezávislosti a vítězství ve válce. Na rozdíl od autokratického Tudjmana však neměl v zádech celý státní aparát. Spíše naopak. Zjistilo se, že Mesić byl pod dohledem tajné služby, která se snažila získat informace o jeho soukromém životě a pracovních plánech. Mesićovi se nicméně podařilo, proti vůli premiéra Iva Sanadera (HDZ), prosadit odvolání šéfa kontrarozvědky, což je další úder starým strukturám. Podobným úderem bylo penzionování

dvanácti generálů, kteří se příliš pletli do politiky, zveřejňování stenogramů svého předchůdce, ze kterých vysvítá, že donedávna zbožňovaný zakladatel nezávislého Chorvatska byl megalomanem, který toužil po připojení značných částí Bosny a Hercegoviny k Chorvatsku, nebo opakované výzvy k spolupráci s haagským tribunálem pro válečné zločiny. Mesić, který stál počátkem 90. let v první linii boje za nezávislé Chorvatsko, také dokázal podat ruku včerejším nepřátelům ze Srbska a Černé Hory. I přes Mesićovo vítězství ale nemají Chorvaté cestu do EU ještě zdaleka za sebou. Brusel žádá zatčení a vydání do Haagu generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů. Gotovina je typickým produktem „tudjmanismu“ – někdejší kaprál cizinecké legie, který se díky oddanosti prezidentovi a sňatku se sekretářkou ministra obrany bez jakéhokoli potřebného vzdělání stal jedním z generálů chorvatské armády a také jedním z nejbohatších lidí v zemi. Od roku 2001 se skrývá a existuje dost důvodů věřit, že by to nebylo možné bez tolerance chorvatské vlády. Pro řadu Chorvatů je Gotovina dodnes hrdinou, a tak vláda nechce riskovat. I to se však může změnit. Premiér Sanader se totiž ukázal jako

schopný pragmatik – vyhrál loni i díky nacionalistické kampani, aby vzápětí sestavil svou vládu za podpory srbských poslanců a dal zelenou návratu vyhnaných Srbů. Zaklíná se Franjem Tudjmanem, ale ty největší nacionalisty z HDZ vystrnadil a nechal odstranit pamětní desky nejznámějších ustašovců (chorvatských kolaborantů z druhé světové války). Podaří-li se mu vyřešit případ Ante Gotoviny, dovedou Mesić a Sanader, v nesnadné, ale přece možné koexistenci, Chorvatsko do EU.

Krvežíznivé novinářky V sousedním Srbsku mohou jenom závidět. Tamním prezidentem je sice od loňska reformista Boris Tadić a vláda se také nazývá umírněně nacionalistickou, tím ovšem podobnost končí. Zatímco v Chorvatsku boří busty fašistů z druhé světové války, v Srbsku je staví. Parlament odhlasoval zrovnoprávnění účastníků Titova protifašistického odboje s tzv. četniky, účastníky monarchistického odboje, kteří s Němci častěji spolupracovali, než s nimi bojovali. Zatímco Chorvaté mají na krku jednoho uprchlého generála (a alespoň verbálně tvrdí, že ho chtějí zatknout), Srbové mají do Haagu vydat 12 osob, včetně jedné

z největších ryb – Ratka Mladiće, který má na svědomí masakr 8000 Muslimů ve východobosenské Srebrenici. Mladić se skrývá, ale většina obžalovaných je zcela volná. Vláda je totiž odmítá vydat. Když se novinářka rádia B-92 ptala ministra vnitra Dragana Jočiće, jestli hodlá obviněné zatknout, odpověděl: „Vy novinářky jste děsně krvežíznivé, pořád byste jenom zatýkaly…“ Když ředitelka nadace pro humanitární spravedlnost Nataša Kandić vyzývala ministra spravedlnosti Zorana Stojkoviće, aby vyšetřil zprávy, podle kterých se ve spalovnách v Surdulici pálila těla zabitých kosovských Albánců, ministr začal dumat nad tím, že otázka masových hrobů se musí postavit principiálně, a zeptal se Nataši Kandić, jestli myslí i na všechny ty hroby, kde leží Srbové. Vláda tak dlouho mluvila o tom, že spolupráce s Haagem musí být „dvousměrná“ (aniž by vysvětlila, co si pod tímto podivným termínem představuje), až USA zmrazily svou finanční pomoc, stáhly své odborné poradce a zakázaly jugoslávským aerolinkám létat do Ameriky (ostatně, piloti stejně stávkují) a Javier Solana odřekl návštěvu Bělehradu. M ATYÁ Š Z R N O

12 /

ZAHRANIČÍ

24.–30. 1. 2005

Smrt bez pohřbu

Svět kolem V pátek nastal drobný posun v táhnoucím se sporu o Pakt stability, který stanovuje kritéria členství v eurozóně – lucemburský premiér Jean-Claude Juncker se ohradil vůči Evropské centrální bance a německé Bundesbance. Podle svého prohlášení nesdílí jejich kritiku, což dotvrdil právě pátečním setkáním s německým kancléřem Gerhardem Schröderem a jeho ministrem financí Hansem Eichelem. Podle něj musí být aplikace Paktu „vyvedena z mechanistické pasti“. Coby premiér a někdejší lucemburský ministr financí, který se na vyjednávání Paktu přímo podílel, nyní říká, že bychom si měli položit otázku, zda „někdy v zakladatelských časech nebylo něco přehlédnuto“. Debata o Paktu stability bude pokračovat. Zajímavé ovšem je, že se do ní vložil šéf ministátu o rozloze dvou průměrných českých okresů, který teď předsedá Radě Evropské unie. Je to povzbudivá informace v době, kdy zaznívají argumenty typu, že v EU – zvláště nebude-li přijata euroústava – převálcují velcí ty malé. Navíc z čerstvě zveřejněné statistiky OECD vyplývá, že Lucembursko je ohledně úrovně HDP na hlavu vedoucím světové třicítky. Je-li průměrná hodnota tohoto ukazatele v rámci OECD 100, pak celá EU vykazuje 96, eurozóna 103, ale Lucembursko 205. To vše si můžeme připomenout při vědomí, že Česko a Lucembursko kdysi tvořily personální unii a na lucemburském hradě Vianden se narodil král Jan, otec našeho „otce vlasti“ a autor nesmrtelného výroku „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“.

FOTO ČTK

V Pekingu zemřel Čao C’-jang, symbol nedotažených reforem

Poslali ho do důchodu, zneviditelnili, a teď mu nedopřejí ani pořádný obřad. (Čínský voják zakrývá objektiv fotoaparátu před rezidencí bývalého premiéra a generálního tajemníka strany v den jeho smrti, vlevo Čao C’-jang.)

Někteří lidé jsou nebezpečnější mrtví než živí. Nikde to neplatí tolik jako v Číně. Při nedostatku veřejné diskuse nabývají na politickém významu symbolické události a smrt historických postav je zde obestřena symbolikou takřka rituální. Čínský režim může nepohodlné jedince vymazat z historie, ale nemůže jim zabránit umřít.

Neúcta k předkům Čao C’-jang zastával v osmdesátých letech nejvyšší stranické a státní posty: od roku 1980 funkci premiéra a od roku 1987 též funkci generálního tajemníka strany. Zvláště tento druhý post ho předurčoval k nástupnictví po Teng Siao-pchingovi a teoreticky mu měl zaručovat prakticky nedotknutelnou pozici. Jeho pád v roce 1989 byl přímým důsledkem potlačení studentských demonstrací na náměstí Tchien-an-men – výrazného historického předělu, který ukončil opatrné snahy o politické reformy a pozvolnou demokratizaci, započaté s jistým zpožděním po smrti Mao Ce-tunga (1976). Čao se po Tchien-an-menu ocitl na doživotí v domácím vězení kvůli podpoře studentů, snahám o rozštěpení strany a vůbec „podkopávání“ socialismu. Jeden z pekingských stařešinů, osmdesátiletý stranický veterán Wang Čen, v roce 1989 prohlásil: „Kdo se staví

Po loňském skonu Jacka Kuroně a Czesława Miłosze utrpělo Polsko další citelnou ztrátu. V jedné z varšavských nemocnic zemřel novinář a spisovatel Jan Nowak-Jezioranski (92). Toho Lech Wałesa označil za knížete druhé republiky, diplomat a historik Władysław Bartoszewski pak za symbol svobodného Polska a podle Bronisława Geremka Jezioranski dával smysl slovu patriot. Jan Nowak-Jezioranski proslul zejména během druhé světové války a varšavského povstání, kdy si díky funkci emisara Zemské armády a londýnské exilové vlády vysloužil přezdívku „kurýr z Varšavy“. Po válce si jeho nezaměnitelný hlas oblíbili posluchači BBC a také polského vysílání Rádia Svobodná Evropa, které v Mnichově čtvrtstoletí řídil. Slyšet však nepřestal být ani po svém návratu do USA, kde působil jako konzultant Carterovy a Reaganovy administrativy a pracoval ve prospěch polské exilové politiky. Nezapadl ani v demokratických poměrech, když v médiích a publikacích svědomitě upozorňoval na polská traumata a nezahojené rány týkající se polskoněmeckých vztahů, komunistické minulosti země a antisemitské podoby polského nacionalismu.

Čao se stal, ať už právem, či neprávem, symbolem Tchien-an-menu a nedotažené demokratizace Číny. V jednom z mála oficiálních komentářů k jeho smrti prohlásil mluvčí čínské vlády, že toto období je dávno překonáno a uplynulých 15 let hospodářského růstu prokázalo, že nastoupená cesta (ekonomických reforem při pokračující tuhé politické kontrole) je správná. Právě tolik oslavované hospodářské reformy jsou přitom převážně výsledkem Čaovy práce ve funkci premiéra v 80. letech. Jeho patron, komunistický patriarcha Teng Siao-

Přízrak nedotažených reforem Odstavený Čao C’-jang tak zosobňoval nedotažené snahy o reformu politického systému v Číně. Současný

MARTIN HÁLA Auto je sinolog a orientalista.

Historicky první primárky vyhrála v Apulii radikální levice

FOTO EGP

ZBYNĚK PETRÁČEK, JAKUB DÜRR J. Dürr působí na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Symbol Tchien-an-menu

-pching, byl nepochybně nadán grandiózní vizí hospodářské proměny zaostalé Číny v jednoho z hlavních aktérů globalizace; konkrétní náplň této vizi však dodal Čao C’-jang důslednou reformou tehdejšího zkostnatělého systému. Proto si ho konečně Teng zvolil do funkce premiéra. Politickou reformu prosazoval v té době mnohem radikálnější Chu Jao-pang ve funkci generálního tajemníka. Když byl však po studentských demonstracích na přelomu let 1986–87 starou gardou odstraněn, dosadil na jeho místo Teng Siao-pching právě Čao C’-janga, a to mimo jiné i pro jeho tehdejší obezřetnost v politických otázkách. Ani relativně opatrný Čao však nakonec nemohl dojít k jinému závěru, než že důsledná hospodářská reforma není možná bez zásadního překopání archaického politického řádu. To ho přivedlo do konfliktu s dogmatickými stařešiny kolem Tenga, kterým nebyly úplně proti mysli ekonomické výhody kapitalismu, ale rozhodně nehodlali tolerovat jakékoli oslabení svého monopolu na politickou moc.

Komunisté dobývají jih Itálie Komunisté se vracejí. I takovými titulky přivítala italská média minulý týden zprávu o tom, že v historicky prvních primárních volbách na Apeninském poloostrově zvítězil kandidát radikální Strany komunistické obnovy nad reprezentantem Demokratické levice a Centristů, a bude se tak jménem celé levice ucházet o post šéfa regionální vlády na jihu země.

Jeden za všechny

Po roce 1989 Polsko často navštěvoval a v červenci 2002 se do rodné země vrátil natrvalo. Postupně se pak stal nositelem nejvyšších amerických i polských vyznamenání a doktorem honoris causa všech významných polských univerzit.

proti straně a socialismu, zaslouží si smrt bez pohřbu!“ Bývalý generální tajemník Čao se nakonec takové smrti bez pohřbu skutečně dočkal. Pohřben samozřejmě bude, ale pouze při rodinném obřadu. Nedostane se mu pohřbu státního, který se jinak pořádá pro kdejakého okresního politruka. Úcta k zesnulým je v čínské kultuře hluboce zakořeněná od prehistorických dob a řada Číňanů spatřuje ve snaze bagatelizovat Čaovy zásluhy při modernizaci země šokující výraz „neúcty k předkům“. Ve skutečnosti je tato trapná neomalenost spíše výrazem hluboké nervozity čínského vedení.

režim projevuje u příležitosti jeho smrti nervózní sklon k tutlání a represím (na náměstí Tchien-an-men byla po oznámení jeho úmrtí zavedena „přísná bezpečnostní opatření“ s cílem zabránit veřejným projevům smutku) hlavně proto, že si sám uvědomuje, jakou zde má Achillovu patu. Přitom je nanejvýš pravděpodobné, že symbolika Čaovy smrti nevyvolá přes všechny emoce žádnou revoltu zárodečné čínské střední třídy prahnoucí po demokracii. Ta je zatím, zdá se, skutečně převážně pacifikovaná pokračujícím hospodářským růstem. Čao C’-jangův přízrak nedotažených reforem obchází Čínou v jiných sférách. Pokud něco ohrožuje údajnou stabilitu současného systému, je to spíše latentní hrozba sociálního výbuchu ze strany obětí ekonomických reforem. Zásadní hospodářská proměna Číny v podmínkách zcela neprůhledného politického systému přinesla zákonitě bezprecedentní korupci, podvody a intenzivní vykořisťování znevýhodněných skupin obyvatelstva, především desítek milionů ekonomických migrantů z venkova, kteří se ve městech často ocitají v takřka bezprávném postavení. Příkré majetkové rozdíly a obecně rozšířený pocit bezpráví jdou samozřejmě na vrub nedostatku kontrolních mechanismů v období zásadního přerozdělování stávajícího i nově vytvářeného majetku. Zkuste si představit kuponovou privatizaci za vlády jedné strany. V Číně se posledních patnáct let hraje vysoká hra, jenže karty se rozdávají pod stolem. Čao si uvědomoval, že jím zaváděné tržní metody v ekonomice mohou spolehlivě fungovat jen pod dohledem demokratických mechanismů v politice. Jeho odkaz může připadat pekingskému vedení překonaný, ale pohřbít ho natrvalo nemohou. Nedokončená politická reforma se jim bude vracet jako zombie z hrobu v podobě přízraku rostoucího sociálního napětí.

Pro pochopení pozdvižení, jež tato informace vyvolala, je třeba připomenout, že reformy svěřily italským oblastním orgánům široké pravomoci ve školství, zdravotnictví, dopravě i ochraně životního prostředí. Občané regionů přímo volí nejen místní parlament, ale i předsedu vlády, který pak sestavuje kabinet. Výběr kandidátů na funkci předsedů oblastních vlád je tedy jak pro Berlusconiho vládní většinu, tak pro opozici vedenou bývalým předsedou Evropské komise Romanem Prodim, velmi důležitou záležitostí. Výsledky regionálních voleb, které se budou konat počátkem dubna, totiž mohou mnohé napovědět o tom, kdo bude mít naději na úspěch v celonárodním parlamentním klání na jaře příštího roku. Všechny strany se proto

snaží vehementně prosazovat své kandidáty a není mezi nimi nouze o třenice a tvrdé slovní přestřelky. Exemplárním příkladem se v tomto ohledu v minulých týdnech stala jihoitalská Apulie (podpatek italské „boty“), kterou dnes vede exponent Berlusconiho strany Raffaele Fitto. Když opozice hledala kandidáta, který by mohl dosavadního oblíbeného guvernéra porazit, její největší strany – Demokratická levice a Centristé – shodně navrhly mladého univerzitního profesora Francesca Bocciu, populárního poslance místního parlamentu. Věc se zdála být jistá a bez problémů. Jenže průzkumy veřejného mínění jasně ukázaly, že Demokratická levice a Centristé nemají šanci porazit vládního kandidáta, pokud se nedohodnou také s radikálně levicovou Stranou komunistické obnovy (Partito della Rifondazione comunista), která v posledních volbách získala 6 % hlasů. Když však strany Centristů a Demokratické levice začaly s neokomunisty jednat, narazili na nečekanou překážku. Jejich vůdce Fausto Bertinotti, který už před několika lety zavrhl stalinismus, odmítá jakoukoli formu diktatury a hlásí se především k pacifistickým a antiglobalistickým myšlenkám, se totiž nechal slyšet, že nejvhodněj-

ším kandidátem na post místního guvernéra není Boccia, nýbrž Nichi Vendola, který Apulii již 16 let zastupuje v římském parlamentě. V levicovém táboře vypuklo zděšení a lídři opozice se snažili Bertinottiho přesvědčit, že kandidát pocházející z řad neokomunistů nebude mít v souboji se současným guvernérem žádnou šanci. Svou roli přitom sehrál ještě jeden, i když veřejně nepřiznaný důvod: šestačtyřicetiletý novinář a doktor filozofie Vendola se nijak netají tím, že je homosexuál, což v regionu, z něhož pochází i ministr a neúspěšný kandidát na eurokomisaře Rocco Buttiglione, přivádí řadu lidí přinejmenším do rozpaků.

Amerika, náš vzor Vnitroopoziční spor, jež začínal nebezpečně nabírat na síle, nakonec přispěchal na sklonku minulého roku uklidnit sám Romano Prodi. „Není už dál možné, aby stranické aparáty rozhodovaly o tom, kdo a kde má být kandidátem. Poučme se z USA a zaveďme i do Itálie primární volby. A začněme u mé osoby: i o mé kandidatuře na funkci premiéra budou muset nejdříve rozhodnout levicoví voliči. Předtím ale provedeme zkoušku v Apulii.“

S návrhem Prodi uspěl a minulou neděli (16. ledna) se tak konaly první primárky v italských dějinách. Experti a komentátoři očekávali hladký průběh: podle jejich odhadů měl kandidát Demokratické levice a Centristů s přehledem získat čtyři pětiny hlasů. O to větší šok výsledky způsobily: neokomunista Vendola totiž nakonec na svou stranu získal 51 % těch, kdo se dostavili k urnám. A nebylo jich málo. Historicky prvních italských primárek se v dvou a půlmilionové Apulii navzdory velmi špatnému počasí zúčastnilo na 80 000 lidí, což je všeobecně považováno za mimořádný úspěch a důkaz toho, že nářky nad nezájmem lidí o politiku nejsou tak úplně oprávněné. „Je to vítězství občanů nad nomenklaturou,“ nechal se po oznámení výsledků slyšet Vendola. „Znám každou školu, každou nemocnici, každou továrnu v této zchudlé oblasti a vím, co pro ni mám udělat.“ Překvapivý výsledek apulských primárních voleb podle analytiků signalizuje ještě jednu věc: radikální levice vedená neokomunisty bude mít na Prodiho opoziční koalici podstatně větší vliv než doposud. J O S E F K A Š P A R , Řím Autor je redaktorem italské televizní a rozhlasové stanice RAI.

RESPEKT / 4

TÉMA

/ 13

Kruté Slovensko FOTO LUDVÍK HRADILEK

Cesta do míst, kde děti jedí trávu

Dřevo si můžou nadělat, šťovíku je občas taky dost, tak co by chtěli? Uvidí se za pár let. (Foto před osadou v Trebišově.)

Zpráva, že romské děti na východním Slovensku jedí hladem trávu, znepříjemnila snídani řadě zdejších čtenářů novin. Přišli s ní loni v září výzkumníci Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), kteří takové scény spatřili na vlastní oči . Od té doby se mimo jiné stalo to, že napadl sníh. A vznikla tak otázka, co se v místech srdcervoucí chudoby děje teď.

Hledači pokladů Pasoucí se děti vídal i Karel Novák z Úřadu vládní zmocněnkyně pro záležitosti Romů. „Ano, tady v Rudňanech se to odehrávalo přímo pod našimi okny,“ říká. „Jeden čas byl hlavní stravou dětí šťovík. Měly pak hrozné průjmy.“ Teď je situace o něco lepší, od září mají v některých školách – záleží na dobré vůli obce – děti z rodin v hmotné nouzi jídlo skoro zadarmo. Rudňany mají tři a půl tisíce obyvatel, skoro polovina z nich žije ve třech osadách na okraji vsi. Největší vznikla na místě bývalého

rudného dolu. První lidé se nastěhovali do baráku po dělnících před čtvrt stoletím, když místo začalo být po závalu nebezpečné. Kolem postupně vyrostly desítky chatrčí. Jedna z nich – hned u jediného zdroje vody pro celou osadu, zahnuté trubky trčící kolmo ze země – patří Zdeně Pokutové a jejímu muži. Uvnitř je mnohem útulněji, než stavba tři krát tři metry bez oken slibuje zvenčí. Polena narovnaná kolem malých kamen, na stole čistý ubrus, dva gauče, zároveň k sezení i na spaní. Paní Zdena je jedním z mála obyvatel osady, kdo má práci. Už druhý rok dělá – díky projektu Společnosti Člověk v tísni, který tu zaváděl už zmíněný Karel Novák – zdravotní asistentku. Má službu v čekárně u doktora, vede matky z osady k pořádku a vysvětluje jim, co vlastně lékař říká. Po práci poskytuje první pomoc lidem v osadě a snaží se udělat, co je v jejích silách pro ty, kdo kvůli poplatkům nejdou k lékaři. „Na to mám tady svou tašku,“ říká paní Zdena. Zdravotnickou brašnu má plnou léků a obva-

zů. „Dostala jsem ji od mladíka z Čech a podívejte, kolik tam toho mám. Některé léky jsem musela koupit sama.“ Předloni měla paní Zdena za práci asistentky plat pět a půl tisíce korun, po loňské sociální reformě slovenské vlády ale pracuje za tzv. aktivační příplatek (viz rámeček) – patnáct set korun pro ty, kdo kromě dávky přijmou nějakou veřejně prospěšnou práci. „Starosta říkal, že víc peněz pro mě teď nemá. Ale sliboval, že až bude moci, znovu mě zaměstná. Snad to vyjde,“ říká paní Zdena. Debata o práci probudí vzpomínky v jejím manželovi: „Léta jsem dělal tady v rudných dolech. Jednou jsem byl dokonce z mého závodu na rok vypůjčený do Ostravy.“ To ale už dávno neplatí: od osmdesátých let, kdy se doly zavřely, žádnou stálou práci nesehnal a teď je v penzi. Díky jeho důchodu a příjmu paní Zdeny vyjdou, v osadě jsou ale spíš výjimkou. Přesto nedokáží účinně pomoci dceři, která má osm dětí. „Musí se vejít na dvě postele, některé děti mají peřinu, jiné spí jen pod dekou. Děti mají

Marťani píší vzkaz Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) právě dokončila svoji třetí a poslední zprávu o situaci romské komunity na Slovensku. Toto mapování jí zadalo Grossovo ministerstvo vnitra po povodních v roce 2002. Tehdy se totiž při přidělování náhradních bytů ukázalo, že především v pražské čtvrti Karlín žije velký počet slovenských Romů. První zpráva se skutečně věnovala především migraci a usazování příslušníků romských komunit u nás. Žádný mimořádný pohyb však výzkumníci nezjistili – už léta k nám za příbuznými a za prací přichází zhruba stejný počet lidí – tak asi čtyřicet až šedesát rodin ročně. Nezměnila to ani sociální reforma na začátku loňského roku,

která život slovenských Romů podstatně ztížila. Proto se IOM v dalších dvou zprávách začal víc věnovat tomu, co je skutečně důležité – situaci mnoha slovenských Romů a důsledkům, které pro ně měla zmíněná sociální a také zdravotní reforma. Snížení sociálních dávek v průměru na polovinu zasáhlo loni na začátku roku citelně rozpočet zhruba půl milionu rodin lidí bez práce. Například rodině s více než čtyřmi dětmi se teď vyplácí 4500 korun, zatímco dříve dostávala 10 500 korun. Ze zákona mají právo přilepšit si k dávce – tzv. aktivačním příspěvkem ve výši 1500 korun – nezaměstnaní, kteří přijmou veřejně prospěšnou práci. Právě radikální škrty v sociálních

dávkách jsou posledním krokem sociální reformy ministra práce Ľudovíta Kaníka. Na rozdíl od těch předchozích – díky nastartování ekonomického růstu, liberalizaci zákoníku práce a přísnosti úřadů práce – se mu na Slovensku povedlo v letech 2002 až 2004 snížit nezaměstnanost z 19 na 14 %, ale vzbudil vlnu nevole. Kaníkovo obecně platné zdůvodnění tohoto kroku – „nová sociální politika podřizuje celý sociální systém principu pracovat se vyplatí“ – je totiž pro několik set tisíc Romů z osad a městských ghett vzkazem z Marsu. Šance lidí, kteří nemají ani výuční list a často jsou negramotní, uplatnit se na trhu práce jsou totiž skoro nulové. Jediným důsledkem Kaníkovy reformy pro jejich život

tak není pobídka k aktivitě, ale nevyhnutelný propad do ještě větší bídy než dosud. Přitom právě dlouhotrvající chudoba je největší nebezpečí pro Romy samotné a v důsledku také pro majoritní společnost. Část slovenské romské populace se totiž vyznačuje tzv. kulturou chudoby (viz rámeček). Podle IOM se radikálně zhoršuje zdravotní stav romských dětí: Jsou u nich patrné známky podvýživy a jejich kojenecká úmrtnost je třikrát vyšší než slovenský průměr. Naopak v romské populaci roste kriminalita, od drobných krádeží až po loupežná přepadení. Aktivita lichvářů na jaře mírně klesla, klesly i úroky – na 20 až 30 %. Dnes už se znovu pohybují mezi 50 a 100 %.

co chvíli silný kašel a teplotu,“ říká paní Zdena. „Teď jsem jim koupila aspoň každému silné ponožky.“ Většina obyvatel osady je navíc zadlužená u lichvářů, neboli – jak se v romské komunitě říká – úžerníků. Ti jsou jako jediní ochotni chudobným osadníkům půjčit v mimořádných situacích (například v nutnosti zaplatit pohřeb někoho z rodiny), vzhledem k obrovským úrokům si ale od dlužníka brzy berou veškeré sociální dávky a zhruba čtvrtinu mu pak znovu půjčí na živobytí. Po snížení dávek žijí početné rodiny odhadem za dva tisíce korun měsíčně. Lidé proto začali hledat různé způsoby, jak přijít aspoň k nějaké koruně navíc. „Rudňany jsou úplně překopané. Lidé se snažili v zemi najít staré nepoužívané kabely, aby kov z nich mohli prodat,“ říká Karel Novák. „Někdy se stalo, že v místě, kde měl podle pamětníků kabel být, kopali třeba týden, a nic nenašli.“ V další rudňanské osadě, kousek od staré fabriky, zase roztloukali betonové bloky jejího torza, aby z nich mohli vytáhnout vyztužovací dráty. Právě to je jeden z důvodů, proč Karel Novák sociální reformu a snížení dávek kritizuje. „Mělo se postupovat obráceně. Nejdřív otevřít lidem možnosti a pak jim krátit peníze. Takhle se ocitli v bezvýchodné pasti,“ říká s tím, že problém často není v neochotě Romů pracovat, ale v nedostatku míst: „Někteří lidé chodí každý den patnáct kilometrů do města vybírat jídlo z kontejnerů. Kromě toho musí sehnat dřevo. To je práce, která jim zabere celý den.“

Desiderova píseň Mrazivé ráno na periferii východoslovenského Trebišova slova vládního úředníka potvrzuje: skupina mužů z nedaleké romské osady tu za pomoci malých sekyrek zápolí s několika obrovskými pařezy. Primitivní nástroje jim vynášejí sotva náruč dřeva za tři čtyři hodiny těžké práce. Ale aspoň že teplo na další den je zajištěno. Pařezy tu nedávno složili lesníci, kteří pro ně neměli žádné využití, a tak je dali těm, kterým pomohou. „Loni jsem si dřevo na zimu koupil za tisícovku na pile,“ říká jeden z mužů, otec pěti dětí. „Letos už na to nemám. Bral jsem šestnáct tisíc, teď máme jen sedm tisíc korun.“ Právě tady,

TÉMA

24.–30. 1. 2005

FOTO LUDVÍK HRADILEK

14 /

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Karel Novák v Rudňanech: Tady se to dělo.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

„To ona zastavila rabování.“ (Šándor Desider – v čepici – s Ingrid Zubkovou a se svým bratrem.)

Zdena Pokutová: Každému aspoň ponožky.

v jedné z největších a nejbědnějších slovenských osad, vypukly před rokem nepokoje spojené s rabováním jídla. Muži zápolící s pařezy nás po chvíli posílají za jedním z lídrů místní komunity, Šándorem Desiderem. Ošuntělá bytovka na kraji osady, kam nás pan Desider zve do přízemního bytu svého bratra, skýtá na zdejší poměry komfortní bydlení. Teče tu voda a zdi drží teplo z kamínek. Hlouběji v osadě se kulisy mění. Hlubokým bahnem mezi chatrčemi z plechu a poničenými unimobuňkami se plouhají lidé s dřevem na zádech, v jednom z vchodů stojí mladík se sáčkem toluenu před tváří. Šándor Desider (35) patří v osadě k těm nejschopnějším, protože tu nevyrostl. Propadl se sem z normálního světa. Vyrostl v bytě nedalekého družstva, kde rodiče pracovali. Začal se učit zemědělským mechanikem a o své budoucnosti měl jasno. Bude jako otec dělat v družstvu. Pak ale otec zemřel, matka čekala rok a půl na vdovský důchod a on učení nechal, aby mohl živit sourozence. Začátkem 90. let jeho existence dostala další ránu, nový majitel privatizovaného statku propustil většinu zaměstnanců, a tak přišel o místo krmiče i byt. Nedoučeného Roma, tehdy už otce dvou dětí, do práce nikdo nechtěl. Město mu přidělilo unimobuňku v osadě, kterou loni hlad dohnal k povstání. „Všechny televize vysílaly reportáž o rabování v Trhovišti a pak v Čierne pri Čope. Naši lidé se dívali a řekli si: Musíme stát jeden za druhým, jít všichni jednotně za naším cílem – za zvýšením dávek,“ vzpomíná Šándor Desider. „A když už rabovali, tak také jedli. Byli hladoví.“ Protesty se nakonec rozšířily jen do šesti z celkem šesti set šedesáti osad. Synovec Šándora Desidera bere do ruky kytaru a bytem se nese píseň, která o událostech loňského jara vypráví: Ráno jsem vstal a podíval se oknem. Ani nemůžu vyjít z domu, hned mě chtějí zbít. Policajti vtrhli do domu. Okamžitě mě začali mlátit. Nebijte tátu. Máme strach, že ho zabijí. Romové začali krást. Mocní jim strhli peníze. Nedali jim práci. Romové utíkají poli. Mají strach, že je zbijí. „Pojďte, přijela Ingrid Zubková,“ zvedá se Šándor Desider a vede nás do vedlejšího vchodu, kde je komunitní centrum. Mladá romská speciální pedagožka z Trebišova má jeho obdiv. „Myslíte, že rabování zastavila policie tím, že nás mlátila? Ne. Zastavila ho Ingrid Zubková tím, že sem dovezla potraviny. Osobně jsem obešel každou rodinu, aby si jídlo vyzvedli,“ říká. „A už tu zůstala. Řekla si: Toto já vezmu do ruky, toto dám do pořádku, pro tyto lidi něco udělám. Je naší nadějí.“ Urostlá mladá žena – až do letošních prázdnin učitelka speciální školy, teď předsedkyně sdružení, které pracuje v trebišovské osadě – vchází do dveří s počítačem v rukou, a ještě než se přivítá s několika lidmi, kteří se hned seběhli, plánuje, na který stůl přijde nový a kam starý počítač. Svou rok trvající práci v osadě popisuje velmi střídmě, jako zcela samozřejmou věc. A neustále zdůrazňuje: „Podněty vychází od lidí z osady, já jen píšu projekty a sháním peníze.“ Kromě toho, že její sdružení zaměstnává několik terénních sociálních pracovníků – jedním z nich se stal právě Šándor Desider – v osadě vyškolila a zaměstnala další lidi jako zdravotní hlídky. Děti, které se schází v komunitním centru, se snaží motivovat ke studiu. „Říkám jim: Přemýšlejte o tom, v jakých podmínkách žijete a proč,“ říká Ingrid Zubková. „Gádžové nežijí v osadách bez vody hlavně proto, že mají vzdělání a díky tomu i práci.“ Rozběhla také

Život v kultuře chudoby Kultura chudoby je pojem, který se objevil ve společenských vědách v souvislosti s prací amerického antropologa Oscara Lewise (1914–1970). Charakterizuje společnost, pro niž se chudoba stala standardem – sdíleným způsobem života. Kultura chudoby ovšem podle Lewise není pouze záležitostí strádání, stavem nedostatku něčeho. Je to kultura v tradičním antropologickém pojetí, tedy taková, která poskytuje lidským bytostem návod na život a připravený soubor řešení problémů. Zároveň však svým nositelům znemožňuje zpětnou integraci do struktur většinové společnosti – tito lidé nejsou schopni „chopit se šance“ na změnu životního stylu, která se jim naskytne, ani využít programů nabízených jim ať již státem, či nevládními

organizacemi. Dojde-li přitom jednou k přivyknutí na kulturu chudoby jakožto životní strategii, má tento stav tendenci se mezigeneračně předávat. Jinak řečeno, dlouhodobý stav chudoby může vést k tomu, že generace, která se do takového prostředí narodí, ho nevnímá jako něco mimořádného. Samozřejmě ne v každé chudé společnosti je kultura chudoby. Jak Oscar Lewis dokládá, existuje či existovalo mnoho společenství – např. nejnižší kasty v Indii či židovské komunity ve východní Evropě –, které trpěly značnou materiální chudobou, ale nevykazovaly rysy charakteristické pro kulturu chudoby. Měly například bohatou sociální organizaci a vlastní reprezentanty či autority. Definičním znakem kultury chudoby a jejím ustavujícím prv-

kem tedy není jen chudoba jako taková, ale charakteristický soubor hodnot a norem (a od nich odvozené postoje a jednání), které osoby v daném společenství sdílí. Za charakteristické rysy kultury chudoby jsou považovány zejména: nedůvěra ke státním institucím, solidarita omezená především na rozšířenou rodinu, životní strategie zaměřená na přítomnost, absence majetku, uzavřený ekonomický systém charakterizovaný zastavováním věcí a půjčováním peněz na vysoké úroky, rané sexuální zkušenosti a vysoká porodnost, časté pocity fatalismu, v případě mužů slabé ego projevující se vychloubačností a podobně. Pochopení kultury chudoby má zásadní význam pro volbu sociální pomoci postiženému spole-

čenství. Velmi zjednodušeně řečeno, v případě chudých společností se stačí orientovat na programy ekonomického růstu a chudoba by se měla ztratit. V případě kultury chudoby peníze samy o sobě nepomohou. Je nutné změnit celý kulturní vzorec a smířit se s tím, že řešení bude mít mnohem delší a komplikovanější charakter než řešení chudoby (v časové rovině můžeme uvažovat i o několika generacích). Na to, abychom si vzájemně porozuměli, totiž musíme změnit i sami sebe. R O M A N K R I Š T O F, ALEXANDER MUŠINKA R. Krištof působí v Mezinárodní organizaci pro migraci (IOM), A. Mušinka na Filozofické fakultě univerzity v Prešově a v tamním Krajském centru pro romské otázky.

projekt odklízení odpadu a zaměstnala v něm lidi za aktivační příplatek. Do Šándora Desidera vlil zájem Ingrid Zubkové o osadu novou naději. „Mohli bychom odkoupit pozemky za osadou, postavit skleníky a pěstovat zeleninu,“ plánuje. „Pro sebe i na prodej. Peníze by pak mohly jít třeba na to, abychom zbourali tyhle hrozné chatrče a postavili si lepší bydlení.“

David vyvádí svůj lid V osadě u vesnice Svinia za Prešovem snili Romové Šándorův sen o odchodu z chatrčí už od poloviny 90. let. Tehdy je poprvé navštívil student etnologie Alexander Mušinka, který doprovázel svého kanadského profesora kulturní antropologie Davida Scheffela z University College of the Cariboo v Kamloops. Ten si totiž přál, aby studenti, kteří za ním přijeli z jeho vlasti poznávat kulturu střední Evropy, viděli i romskou osadu. „Když jsme na plácku uprostřed osady vystoupili z autobusu, třeštili jsme oči, uprostřed jaké bídy jsme se ocitli,“ vzpomíná Alexander Mušinka, dnes pracovník Filozofické fakulty univerzity v Prešově a zároveň tamního Krajského centra pro romské otázky. Nahé děti, voda pro všechny z jedné hadice, všude špína a odpadky. Pro něj i pro Davida Scheffela se tahle návštěva stala osudovou. Zatímco prešovský rodák Mušinka se rozhodl, že studovat neznámou komunitu nepojede nikam do Afriky, když ji má přímo pod nosem, Scheffel se rozhodl konat. Udělat vše pro to, aby se život tamních lidí zlepšil. Oba začali do osady jezdit pravidelně a víc než svému oboru se věnovali sociální práci. Postupně si získali důvěru Romů. Stejně jako v Trebišově, i ve Svinii patřil k nejschopnějším člověk, který strávil aspoň část života mimo osadu. V případě Ignáce Červeňáka (40) to ovšem nebylo učiliště, ale vězení. „I pobyt v kriminále je cesta vzhůru,“ komentuje Alexander Mušinka několikaletý trest, který si pan Červeňák v mládí odseděl za různé, převážně drobné prohřešky. „Je díky němu relativně socializovaný. Má zkušenosti se světem mimo osadu. Lidé tam žijí v úplné izolaci, třicet kilometrů vzdálená Levoča je pro ně totéž jako New York. Vědí, že to tam někde je, ale to je tak asi všechno. Nikdy tam nebyli.“ Proto na tak banální věc – výlet do deset kilometrů vzdáleného Prešova – Romové ve Svinii dodnes s dojetím vzpomínají. „Naše děti vzal do města,“ popisuje Ignác Červeňák to, čím si je Alexander Mušinka získal. „A svou dcerku vzal na prázdniny sem k nám.“ Když v roce 1998 osadu spláchla velká voda, plány antropologů na nové a lepší bydlení začaly díky lepší možnosti sehnat peníze dostávat konkrétní podobu. To už měli nejen důvěru, ale i srdce místních. Romové ve Svinii začali snít sen o lepším životě. Uklízeli osadu, učili se řemeslo v truhlářské dílně, ženy dělaly svíčky a háčkované tašky. Začali si také spořit a všechno běželo jako na drátku. David Scheffel sehnal na tyto aktivity grant z Kanadské mezinárodní rozvojové agentury (CIDA) a z dalších zdrojů (vládních i nevládních, kanadských, amerických, evropských, slovenských) neuvěřitelných 150 milionů korun na samotnou výstavbu, peníze z evropského fondu Phare měly přijít na vodovod a kanalizaci. Nová osada měla respektovat vztahy uvnitř komunity. „Žádné bytovky, to u Romů ve Svinii nefunguje. Nikdo to sice detailně nezkoumal, ale myslím si, že je to proto, že bytovka nedává pocit soukromého vlastnictví. A nic bez práce a bez zásluhy, to taky nefunguje – bez účasti na stavbě nevznikne k domu vztah,“ říká Alexander Mušinka. „Naopak bylo třeba zohlednit, že v osadě je osm rodinných klanů a ty musí zůstat pohromadě. Zároveň ale bylo třeba respektovat sociální hierarchii uvnitř klanů.“ Projekt nakonec vypadal tak, že na náměstíčku byly nejhezčí domy lídrů jednotlivých klanů. Paprskovitě dozadu od nich se rozbíhaly domky ostatních z rodinného klanu – úplně vzadu měli zůstat ti líní, alkoholici, feťáci. Už stačilo jediné. Aby zastupitelstvo obce změnilo územní plán tak, aby se z pole staly parcely. Příznivci projektu, starosta a zastupitelé za SDK, v něm o jeden hlas převažovali nad odpůrci z HZDS. Tehdy udělal starosta osudovou chybu. Scházel jen měsíc do voleb, a proto prohlásil, že tak zásadní věc musí rozhodnout noví politici.

Toho se také bojím Výsledek voleb odpovídal obavám pana Červeňáka. Na radnici získali převahu politici HZDS. Volili je i samotní Romové. „Nebudete tomu věřit,“ říká. „Za polovičku chleba a za kilo špekáčků si Romáky koupili.“ A hlavně za slib, že každý, kdo zvolí jejich stranu, dostane ještě 50 korun navíc. „A protože volební zákon říká, že negramotný člověk si může vzít s sebou za plentu někoho na pomoc, využili toho a pohlídali si, aby koupení Romové opravdu volili HZDS,“ říká Alexander Mušinka.

TÉMA

4

Změna územního plánu se pak samozřejmě nekonala. První usnesení nového zastupitelstva znělo: Nic se stavět nebude. Pan Mušinka si s tak iracionálním chováním bílé většiny dodnes neví rady. „Čekal jsem, že se budou chovat podle zdravého selského rozumu,“ říká. „Podle našeho průzkumu mezi lidmi má obec čtyři největší problémy – Romy, nezaměstnanost, vodovod a kanalizaci. Všechno jsme mohli naším projektem vyřešit. Podmínkou pro investory bylo, že dají práci místním. A vodovod a kanalizaci bychom byli udělali spolu s osadou za evropské peníze i obci.“ Je neděle po poledni, starostka Svinie Agnesa Uličná se právě vrací z kostela. Na dotaz, proč zamítla projekt, jen zavrtí hlavou: „Nebudu vám k tomu dávat žádné informace.“ A mizí za vrátky svého domu. Její zástupce Milan Kandra je sdílnější. „Jen o Romech se tu debatuje, ale problémy mají i normální lidi. Jim nikdo vstříc nevyjde,“ říká. „Třeba moje dcera – dostala od dědečka pozemek, s manželem si vzali 900 000 korun půjčku na stavbu domku, ale nestačilo jim to. Teď nemají na jeho dokončení a musí bydlet u nás. Romové nedělají a mají dávky. My se točíme, jak se dá, ale přesto nám nikdo nic zadarmo dát nechce.“ Místostarosta se dostává do varu. „Nemají mít tolik dětí, když se o ně neumí postarat,“ pozvedá hlas. „Ještě aby se mi nakonec vysmáli: Jsi hloupý, chodíš do práce a ani děti dělat neumíš. Cože? Jak tady bude vypadat soužití bílých a Romů za deset let? Toho se také bojím. Ale od toho jsou jiní, aby to řešili. Vládní zmocněnkyně pro otázky Romů za to bere plat.“ Přesto nebyla léta práce a snažení marná. Především, umožnila aspoň některým dohlédnout za hranice ghetta a tahle zkušenost už jim zůstane. „Chytilo mě to, mnoho věcí jsem se naučil,“ říká Ignác Červeňák. „Posílali nás na školení, začal jsem se bavit se starostou. Začal jsem koukat na naši osadu jinak. Dřív mi bylo jedno, jak žijeme. A najednou mi bylo jasné, že ten náš život musíme změnit. Pro nás Romy je to dost těžké. Ale dřív jsme se sami mezi sebou o problému osady vůbec nebavili. Teď ano. Mluvíme o lepším životě. O tom, že děti musí chodit do školy.“

Dvě možnosti „Politikům, kteří mluví jako místostarosta Svinie, vždycky říkám: Když nebudete něco dělat, ti vaši Romové vás jednou snědí. Máte jen dvě možnosti. Buď je vystřílíte, nebo jim pomůžete,“ říká starosta Spišského Hrhova Vladimír Ledecký. Sám za sedm let ve funkci udělal, co bylo v jeho silách pro to, aby se život tří stovek lidí v hrhovské osadě zlepšil. Přestože je jeho přístup na Slovensku zatím ojedinělý, věří, že příklady táhnou. Zároveň svým kolegům starostům rozumí: „Zpočátku jsem bral Romy jako většina ostatních. Jako někoho, s kým jsou jen problémy a stát na ně doplácí. Pak mi ale došlo, že jestli na ně někdy v budoucnu chceme přestat doplácet, musíme jim teď pomoci.“ Vladimír Ledecký spojil důvěrnou znalost prostředí se studiem romistiky na univerzitě v Nitře. První znal z dětství, s dětmi z osady vyrostl. Vzdělání si doplnil až ve funkci starosty. První romská rodina přišla do jeho vsi před sto lety, nejbohatší sedlák si ji odněkud přivezl na práci. Postupně se romská komunita rozrostla do dvou osad – jedna sousedí se Spišským Hrhovem, druhá je uprostřed lesů, v katastru sousední obce. V obou osadách dnes žije šest set Romů – stejně jako bílých v Hrhově.

/ 15 FOTO LUDVÍK HRADILEK

RESPEKT /

Cože? Kde vidíte něco mimořádného? (Osada ve Svinii.)

Jak se romská komunita rozrůstala, rostla i nevraživost bílých vůči ní. Z dětství si zároveň pamatuje, jaký rozdíl byl mezi dětmi z blízké osady a z té, která je tři kilometry daleko. „V té vzdálené pásli rodiče krávy a děti brali s sebou. Ve škole se ukázaly, leda když byla zima,“ vzpomíná. „Ty první jsme brali jako rovnocenné partnery, druhými jsme společně s našimi Romy pohrdali.“ Jako starosta si proto řekl, že příčina bídy je jednak ve vydělení, jednak v nevzdělanosti. A začal konat. Ve škole zavedl obědy pro romské děti zadarmo a rodinám, jejichž děti zameškávaly vyučování, odmítla obec vydat část sociálních dávek. Takže dnes je docházka romských dětí stoprocentní. Univerzita také starostovi pomohla lépe pochopit romskou mentalitu. „Jsou to drobnosti, ale fungují,“ říká pan Ledecký. „Třeba to, že výplata za měsíc je pro Romy chiméra, co bude za měsíc? Ale když jim peníze dáváte každý den po práci, větší dříče abyste pohledal. Jednoduše, vyplatí se nám nechtít po nich, aby se přizpůsobili našemu vnímání, ale přizpůsobit se jejich.“ Starosta také dělá vše pro to, aby měl práce pro své Romy dost. Nové bytovky, kanalizaci, vodovod, to všechno dělá místo cizích firem firma zřizovaná obcí a zaměstnává místní lidi. Dnes má v osadě práci neuvěřitelných 40 procent mužů, v porovnání s celoslovenským průměrem blízkým nule.

Papír z Prahy Podobně smýšlejících starostů je ale zatím na Slovensku jen málo. Pro neziskové organizace je proto zkušenost z krachu projektu Svinia pobídkou ke změně strategie. Ještě víc

než s Romy je třeba pracovat s bílými. „Gádžové jsou ti, kdo tvoří pravidla,“ říká Karel Novák. „Nejde jít jen do osady a bílé pak postavit před hotovou věc. Každý projekt pak vyhodnotí záporně: No jo, zase něco pro cikány.“ Michal Smetanka, který Karla Nováka vystřídal v dresu Společnosti Člověk v tísni po jeho odchodu na bratislavský úřad vlády, má pro takové angažmá ideální předpoklady. „Živil jsem se strategickým plánováním obcí – od jejich technické infrastruktury až po sociální rozvoj,“ říká. „Když nechodíte ke starostovi na kafíčko, pak se s některými věcmi těžko hýbe.“ Dnes má hlavní stan v kanceláři spřízněného starosty Spišského Hrhova, pro ostatní má po ruce účinnou vějičku: „Nabídnu obci strategický plán nebo projekt – za podmínky, že se bude týkat i Romů. Na to se 99 % starostů chytne. Potěší je, že nemusí zaplatit 15 tisíc, ale nějaký blázen jim projekt napíše zadarmo.“ Nápady, co dělat, Michal Smetanka přímo hýří. Loni na podzim dostalo čtyřicet lidí ve třech spišských osadách kozy. Americká nadace Heiffer Project International takhle pomáhá chudým v rozvojovém světě. Princip je prostý. Rodina dostane do opatrování jednu březí kozu. Z mláďat pak jednu, znovu březí, kozičku vrátí. Dostane ji někdo další a koza s ostatními mláďaty je pak už majetkem rodiny. Mít každý den mléko a moci předat zvířata synovi, to už je něco. A řada lidí kvůli tomu byla ochotna naučit se zapomenuté dovednosti nezbytné pro to, aby zájemce splnil vstupní podmínku: mít postavený chlív a nasušené seno. Během několika měsíců chce Michal Smetanka založit agenturu, která bude Romům zprostředkovávat práci v cizině. „Když to jde

agenturám lichvářů, kteří lidi nutí k otrocké práci téměř bez mzdy, půjde to i nám,“ říká. „Zaměstnavatelům poskytneme stejné služby – partu lidí, o kterou se nebudou muset starat – seženeme jim ubytování, náhradu za ty, kdo odejdou. Navíc budeme schopni dát dohromady partu zedníků nebo dřevorubců z celého Slovenska, nejen z jedné lokality. Na rozdíl od úžerníků ale budeme lidem dávat celý plat.“ Podle Michala Smetanky je právě tohle cesta, jak časem vrátit Romy také na slovenský trh práce. „Dnes tu Roma do práce nikdo nevezme,“ říká. „Ale když přijde s papírem, že byl v Irsku nebo v Praze, možná ho pak i tady někdo zaměstná.“ Takové úvahy a první vlaštovky pomoci znějí slibně, ale aby se situace Romů na Slovensku opravdu zlepšila, je třeba mnohem víc lidí a mnohem víc peněz. Dzurindova vláda však zatím k podobnému angažmá nejeví žádnou ochotu. „Naše interpretace je taková, že vláda o dopadech své reformy buď nic neví, nebo nechce vědět,“ píše k tomu Mezinárodní organizace pro migraci ve své poslední zprávě pro český kabinet a dodává: „Proto nemůžeme v dohledné době čekat žádnou angažovanost státních orgánů při komplexním a systémovém řešení problému chudoby a sociálního vyloučení, založeném na etnicky definované diskriminaci.“ Mluvčí Martin Danko tlumočí reakci ministra Ludovíta Kaníka: „Problémy části romské komunity nejsou způsobené sociální reformou. Jde o dlouhodobě neřešený společenský problém, který se netýká jen jednoho rezortu. Proto také návrhy na jeho řeše H A N A Č Á P O V Á , Slovensko

Těším se, až si Romové uvědomí své možnosti, FOTO SME

říká šéfredaktor slovenského deníku SME Martin M. Šimečka

Jak slovenská média reflektovala sociální reformu ministra Kaníka a její dopad na několik set tisíc Romů v osadách?

Jak která. My jsme byli zpočátku k reformě vstřícní. Připadala nám racionální, byla s ní spojena očekávání. Když ale přišly nepokoje Romů, začali jsme pátrat po jejich příčinách. Ukázalo se, že reforma jejich možnosti ještě zhoršila – i když ani předtím jich moc neměli. Proto jsme ji začali kritizovat. Teď říkáme, že romská menšina je tak fatální problém této společnosti, že se nedá vnímat jako součást celkové reformy. Je to specifický problém a musíme s ním něco dělat. Při návštěvě osad člověk vidí, že lidé jsou tam v pasti – negramotní, obklopeni všeobecnou averzí, bez šance sehnat práci a pomoci si sami. Co si podle vás vláda slibovala od toho, že těmhle lidem seškrtá dávky? Vláda si řekla: Reforma se nesmí ohlížet na etnické menšiny. Jsou

jen chudí a bohatí lidé. Výchozí bod byl, že sociální síť je zneužívaná. Je nutno ji změnit tak, aby z ní vypadli lidé, kteří mohou pracovat, a nechtějí. Byla odmítnuta představa, že Romové jsou něco jiného, prostě občan jako občan. Rozlišovat lidi podle etnika by byla diskriminace. Praxe ale ukázala, že tak to bohužel nefunguje. Na Slovensku dneska Roma nikdo nezaměstná – a s tím se v reformě nepočítalo. Na Slovensku se už našli lidé s velkorysými projekty na pomoc Romům – vše ale skončilo kvůli odporu zastupitelů a občanů. Kde se v lidech bere taková nevraživost? Známé slovenské pořekadlo zní: Když zdechla koza mně, ať zdechne i sousedovi. Vystihuje neochotu přát druhým. Bílí Slováci mají pocit – s tím jsme se setkali při psaní reportáží – Romové dostanou peníze, a co my?

Proč jim staví domy, a nám nic nedají? Je to samozřejmě nelogické, když budou Romové žít slušně, pomohou si i bílí. Ale logiku v tom nehledejte. Starosta Spišského Hrhova dělá pro Romy v osadách, co je v jeho silách. Říká: Máme dvě možnosti, vystřílet je, nebo jim pomoci. Nebo nás za pár let snědí. Jak myslíte, že bude vypadat soužití bílých s Romy za deset let? Považuji za děsivé, že Romové jsou bezbranní. Žádnou revoluci neudělají. Jsou tak zdevastovaní a bezmocní, společnost jim stále staví do cesty další a další bariéry, které jim ještě víc znemožňují se bouřit. Jakmile by jen trochu získali vzdělání, jakmile by se jejich životní úroveň jen trochu zlepšila, začali by se organizovat, politicky fungovat. Jakmile si uvědomí své možnosti, nastane jiný typ krize – střet zájmů,

který už bude organizovaný. Uvítal bych to. Společnost si musí uvědomit, v jak beznadějné situaci Romové jsou. Zatím ji k tomu nic nenutí. Nechci podezírat vládu z toho, že by je uměle udržovala v tomto stavu – to by bylo příliš cynické – ale no – kdybych šel hlouběji, nejsem si jist, že někde v podvědomí tam tenhle motiv nefunguje. Umíte si představit, co byste dělal jako patnáctiletý kluk z romské osady? Rozumem si – i když s hrůzou – umím bezvýchodnost jeho situace představit. Ale vžít se do ní neumím. Ti lidé jsou téměř bez šancí. Dítě, které žije v chatrči s deseti lidmi, nemá šanci se naučit do školy. Fyzicky nemůže, nemá kde. Tohle naše společnost nechce uznat, ani vláda to nevnímá. Ta lhostejnost vlády a společnosti mě děsí stejně jako situace Romů.

16 /

ROZHOVOR

24.–30. 1. 2005

Krásný sen a noční můra S Ranniou Attar o Iráku, Arabech a normálním životě Zkuste říct, jak se to dá řešit jinak. Já vím, že Američané do Fallúdži museli jít, a nemůžu svým krajanům odpustit, že dovolili, aby se ve městě děly ty strašné věci. Věděli, že jsou v jejich sousedství drženi unesení lidé, ale místo aby na to vládu upozornili, chránili teroristy. Vím, že to Američané nemůžou dělat jinak. Ale ať aspoň nebombardují všechno. Povstalci stejně většinou včas zmizí. Teď jich je hodně okolo letiště, protože dálnice z letiště do Bagdádu je jediné místo, kde se ještě dá unést nějaký cizinec.

Arabům jsme ukradený Ale přece jen: Američané vás zbavili Saddáma. Fajn. Ale oni to prostě nezvládají. Měli mít lepší plán. V Iráku byl zlý diktátor Saddám, říkají, a proto jsme vás osvobodili. Ale to je, jako když pacienta léčíte tím, že ho zabijete. Irák byl pacient, ale pod americkou léčbou umírá. Američané mají trochu šílený životní styl a ten se snaží vnutit i nám. Myslím, že dnes nenajdete Iráčana, který by je měl rád. Ani irácká vláda. I Aláví říká, že nechce, aby v Iráku zůstali, ale nemá jinou FOTO GÜNTER BARTOŠ

O Iráku se z médií dozvídáme až na výjimky jen to zlé: útoky povstalců, atentáty, únosy, odřezávání hlav. Člověk se má chuť zeptat: Existuje u vás vůbec normální život? Záleží na úhlu pohledu. Pravda je, že lidé, kteří pracují v nějaké státní instituci, se můžou stát terčem teroristů. A každému se může přihodit, že zrovna vedle něj vybuchne bomba, nebo se připlete do cesty americkému konvoji, který ho převálcuje. Ale všichni se snaží žít normálně, život nejde zastavit. Je ovšem rozdíl mezi životem v Bagdádu a třeba ve Fallúdži, kde lidi přišli o všechno. Poměrně klidně se žije ve většině měst na jihu a úplně normálně v Kurdistánu, v Mosulu, to je jen o kousek dál, se naopak bojuje. Jenže v naší zemi neřádí jenom vojáci a teroristé. Kdo ještě? Kolem nás je plno zločinců, kteří unášejí lidi kvůli výkupnému, nebo dívky, aby je znásilnili. V Iráku obrovsky stoupla zločinnost. Málo se ví, že Saddám těsně před válkou propustil skoro půl milionů vězňů. A tihle lidé se vyznají. Problém navíc je, že až příliš často ujdou trestu. Někdy se vykoupí, jindy se sice dostanou do vězení, ale pak jejich kamarádi se zbraněmi vpadnou na policejní stanici a osvobodí je.

Jsou to stateční kluci Proč je irácká policie tak slabá: neudrží pořádek, navíc každou chvíli slyšíme o tom, že jsou policisté unášeni, zabíjeni… Policisté nemají dostatečnou výzbroj a výcvik. Jsou to často mladí lidé s krátkým výcvikem a najednou se ocitají v extrémně těžké situaci. Dokonce ani Američané na to nestačí, jak by to mohl zvládnout mladý a nezkušený irácký policista? Stát se policistou je v Iráku dost hazardní rozhodnutí. Co k tomu lidi vede? Peníze? Samozřejmě, že potřebují peníze, jsou to většinou obyčejní kluci bez vyššího vzdělání, ale i pro ně by se našly mnohem bezpečnější možnosti výdělku. Oni vědí, že můžou kdykoli zahynout, a přesto tu práci dělají. Já si myslím, že jsou skutečně stateční. Jenže jsou pořád ještě závislí na Američanech. Kdyby teď Američané odešli domů, nemohli by policisté zachránit ani vlastní životy, natož aby chránili druhé. Zůstali ve funkcích policisté, kteří sloužili pod Saddámem? Někteří zůstali, jiní odešli, nebo je vyhodili, některé zabili. Ale za Saddáma nebyli obyčejní policisté významní ani mocní, všechno měla v rukou tajná policie. Dneska už neexistuje, ti, kteří v ní pracovali, jsou ale na druhé straně a bohužel se vyznají v zabíjení a podobných věcech. Změnil se nějak váš život po pádu Saddáma? Můj kompletně: začala jsem pracovat jako novinářka, to bych předtím nemohla. Jinak jsem na tom ovšem podobně jako ostatní. Snili jsme o době, kdy se režim změní, ale po pádu Bagdádu se to, o čem jsme snili, proměnilo v noční můru. Nedalo se normálně žít, bylo nebezpečno, nefungovaly základní služby… Ty jsou dodnes v strašném stavu: chybí elektřina, voda je špatná, nedávno byla severně od Bagdádu poškozena chemička a máme strach, že znečistila řeku… Byl by to vlastně obrovský seznam těžko řešitelných problémů: nemůžeme cestovat bezpečně ani po Iráku, nemluvě o cestě za hranice. Není práce. Umírají lidé. Můžou v tom pomoci volby? Je snad cesta k volbám to, že Američané rozbombardovali Fallúdžu? Nemůžu se ztotožnit s tím, jak to dělají. Viděli jsme, jak zabili raněného muže v mešitě. Tohle je jejich cesta, bojovat proti násilí násilím? Jenže krev přináší zase jenom krev.

R A N N I A A T T A R (22) studovala na Bagdádské univerzitě anglickou literaturu, ale studium nedokončila kvůli válce. V letech 2003–2004 pracovala pro BBC, dnes připravuje v irácké televizi Nahrein politické zpravodajství a vede vlastní hudebně-zábavný program. Za vlády Saddáma Husajna byl zatčen a zabit její otec, loni zahynula v důsledku náhodné americké palby její sestra. Rannia Attar je katolickou křesťankou.

Po pádu režimu začali lidé rabovat a vypukl chaos. Souhlasíte s názorem, že tehdy Američané ztratili příležitost zavést pořádek hned od začátku? Asi ano. Mně je jedno, že lidi vyrabovali Saddámovy paláce, je mi líto jiných věcí. Viděla jsem vaše Hradčany, které jsou staré tisíc let. Naše historie je stará 6000 let, a kolik se rozkradlo památek! Kdyby Američané věnovali tolik sil na ochranu muzeí jako na ochranu ministerstva ropného průmyslu, určitě by těm ztrátám snadno zabránili. Navíc nechali každého, aby si došel do skladiště zbraní. Odtud jsou zbraně, kterými teroristé zabíjejí. Lidé jim je prodávají, protože potřebují peníze. Kdyby tomu Američané hned ze začátku zabránili, byl by teď Irák bezpečnější. Dneska je to tak, že se nemůže cítit bezpečně nikdo! Ani Američané, ani Iráčané, dokonce ani vláda. Teroristé útočí i na křesťanské kostely, na mešity, na školy, na vládní budovy, novináře, lidi z nevládních organizací, na ty, co pracují pro Američany, zkrátka na všechny a na všechno. A když na vás nestřílí povstalci, střílí na vás Američané.

možnost. Teď prostě odejít nemohou, protože bychom se stali obětí teroristů a možná i některých sousedů. Jak vypadá každodenní soužití Iráčanů s Američany? Pokud s Američany nepracujete, tak se s nimi moc nesetkáváte. Je ale nebezpečné potkat je třeba na silnici. Když je chcete předjet, začnou střílet a třeba vás zabijou. Pokud někdo zaparkuje auto na místě, kudy projíždějí, prostě ho přejedou tankem. Takže ten vztah je velmi složitý. Nepřispívají k tomu arabská média, například TV al-Džazíra, al-Arabíja? Ty jen přilévají olej do ohně. Jeden náš ministr říká, že al-Džazíra nejsou novináři, ale teroristé. Miliony lidí v arabském světě podněcují k nenávisti. Lidé, zvlášť ti nevzdělaní, nechápou, že je rozdíl mezi pravdou a tím, co říkají al-Džazíra nebo al-Arabíja. Ty stanice mluví o abú Músovi al-Zarkávím a jeho teroristech jako o šáhidech, mučednících. O Iráku vysílají jenom jednostranné zprávy, nezajímá je například, když je zabitý někdo ze Západu, informují jen o iráckých obětech, pokud je zabijí Američané. Já

vím, jsou to Arabové, tak se starají hlavně o Araby. Ale spíš si myslím, že je zajímá hlavně Saddám. Ne jaké hrozné věci dělal, kolik lidí zavraždil. Starají se jenom o to, co řekne, co dělá, pasují ho na krále Arabů, a přitom to není nikdo, žádný král, jen obyčejný vrah, který zabil miliony lidí. To vypadá, jako by byl Saddám pro arabský svět hrdinou? Ano, samozřejmě. Musím vám něco říct. Myslím, že neexistuje arabský vůdce, který by mohl přivést svůj lid k demokracii. Protože ji nemá ani ve vlastním domě. Nemá demokracii pro svou ženu a pro své děti. Neví, co to je demokracie, svoboda, vláda práva. Podívejte se na Sýrii. Háfíz Assad umřel a přenechal žezlo synovi. Je to království, nebo republika? V Libyi už se Kaddáfího syn rýsuje jako jeho nástupce… Novináře, jako jsou ti z al-Džazíry, a arabské politiky nezajímá Irák. Jsme jim ukradení. Ukažte mi arabskou zemi, které leží Irák na srdci. Žádná není. A co vaši sousedé? Na sousedy máme smůlu. Třeba Kuvajt. Všechny vyspělé země světa dávají dnes Iráku peníze, ale Kuvajt chce finanční náhradu za invazi z roku 1991. Navíc pro nás úplně uzavřel hranice. Není šance, že by kterýkoli Iráčan jel do Kuvajtu. Ani prezident. Co je to za souseda? Írán posílá do Iráku emisary a snaží se šíity přivést do závislosti na Teheránu. Turecko si staví přehrady na Eufratu, tvrdí, že řeka je na jejich území, a nezajímá je fakt, že voda teče odjakživa do Iráku. Je to nezajímá a my máme zemřít, protože zaberou vodu, která teče k nám? A Sýrie? Obyčejní Syřané nás mají rádi, ale vláda podporuje zahraniční bojovníky, kteří k nám přicházejí. A co Jordánsko? V Jordánsku zažijete jako Iráčan nejhorší možné zacházení. Ammán je pro nás nejbližší normální letiště, ale jordánští úředníci nám staví do cesty spoustu překážek: často nás vrací a my musíme jet 16 hodin pouští zpět na hranici. Pro Iráčana je skoro nemožné získat v Jordánsku povolení k pobytu. Chovají se k nám opravdu velmi špatně. A Saúdská Arábie? Je to náš soused, ale vlastně s nimi nemáme žádné kontakty, nepočítám-li lidi z al-Káidy, kteří v Iráku operují. Hranice je uzavřená, nemůžeme tam ani vstoupit, natož žít. Navíc, je to neuvěřitelné, nejbohatší arabská země posílá pomoc skoro každému, ale nepomůže sousednímu Iráku. Nepomohli nijak, ani radou nebo návštěvou, ničím. Proč? Vlastně ani nevím. Arabové mluví o arabské jednotě, společném boji proti Izraeli, Západu atd., ale z vašich slov to na jednotu moc nevypadá. Arabská jednota je fikce. V Evropské unii mluvíte různými jazyky, a přece se domluvíte. Můžete jet klidně do Německa, do Francie, kam chcete. A já nemůžu jet z Iráku do žádné arabské země. Přitom máme společnou historii, jsme Arabové, většinou muslimové… Nemluvíte o svých krajanech moc přátelsky. Jsem Arabka a jsem na to hrdá. Arabové mají spoustu dobrých vlastností, jsou pohostinní, velkorysí a možná je nějaký arabský muž i gentleman. Ale jejich vůdci jsou příšerní. Nevěří, že jednou umřou. Všichni si myslí, že budou v tom svém prezidentském křesle sedět navždycky. O Saddámovi se říkal vtip, že se k tomu křeslu přilepil. To samé jsme viděli u Arafáta. On měl přece myslet na to, že někdo přijde po něm, a připravovat mu cestu. To je to, co říkám o arabských zemích. Tady demokracie neexistuje. Jenom kontrola, teror a udělat cokoli, jen abych zůstal u moci. A Sad-

dám byl nejhorší, myslel si, že bude nejen vládcem Iráku, ale i Íránu, Kuvajtu a nevím čeho všeho ještě. Měl velmi ambiciózní sny, ale pro obyčejné lidi neudělal nic. Víte, Irák prohrál válku. Ale kdyby se Saddám ke svým lidem choval slušně, věřte mi, Američané by ještě nebyli v Bagdádu. Ale iráčtí vojáci to prostě vzdali, bylo jim to jedno. Odhodili zbraně a šli domů.

Jsme všichni Iráčané Hrozí Iráku rozpad? O tom mluví hlavně Kurdové. Já jim nebráním být Kurdy. Ale jsou přece také Iráčany! A žijí v tak nádherné části naší země. Za Saddáma měl problémy každý, nejen oni. Dokonce i někteří sunnité. Já nemůžu akceptovat fakt, že odmítají arabštinu jako svůj první jazyk. Je to přece dobrá řeč. Jsi Kurd? Mluv kurdsky, ale měl bys umět arabsky. Když má někdo irácké občanství, má umět arabsky. Nemají Kurdové přece jenom dost důvodů k tomu, aby měli k vaší zemi odtažitý vztah? V téhle době není dobré uvažovat o samostatném státu. Kurdové žijí všude – v Íránu, Turecku, Sýrii. Ale nejlépe se mají v Iráku. Mají dokonce vlastní měnu, jsou svobodní a v bezpečí. Nemůžeme se přece dělit na sunnity, šíity, Kurdy, jezídy atd, měli bychom všichni pracovat pro Irák. V běžném životě dnes nemá Irák velké problémy se vztahy mezi etniky a náboženstvími. Máme rozdílné názory, ale to nevadí. Rozdělují nás uměle politici. Ani jako křesťanka nemáte problémy? Teď bohužel začínají. Radikálové útočí kromě jiného na křesťany. Proto už jich hodně z Iráku odešlo. A vy? Nevím. Hrozí Iráku skutečně islámský fundamentalismus, jak se někdy říká? Dřív měli všechnu moc v rukou sunnité. Teď o ni přišli a je to pro ně dost těžká situace. Nechci omlouvat Američany, ale je pravda, že sunnité jsou ti, kdo dneska vyvolává problémy. Mají stejná jména, pocházejí ze stejné rodiny, je to uzavřené kmenové společenství. Šíité byli dlouho umlčováni terorem, ale teď mají mnohem víc moci. Ti radikální z nich chtějí, aby v celém Iráku vládlo islámské právo. Jaký je vlastně vůdce šíitů Muktada al-Sadr? Jak silný má vliv v zemi? Jeho otec byl moudrý a vzdělaný člověk, skutečná osobnost. Byl autoritou, protože byl vzdělaný. To Muktada není, má jenom vhodný původ. Mít slavného otce znamená v Iráku hodně, ale pozici ájatolláha nezískáš násilím, ani původem, ale jenom učeností. Problém je v tom, že Muktada má velké slovo mezi mladými lidmi, jeho radikalismus je oslovuje. Muktadovi příznivci z Mahdího armády například teď chodí na univerzitu, vyhrožují dívkám, které nosí kalhoty, že je zabijí, a podobně.

Něco vám řeknu Jste velká pesimistka. Opravdu nevěříte, že volby příští týden něco vyřeší? Řešení je v nedohlednu. Všechny arabské státy jsou diktatury a nechtějí, aby se v Iráku podařil přechod k demokracii. Nechtějí úspěšný proamerický Irák. Protože by si toho mohli všimnout jejich lidi. Proto je pro ně Irák bitevním polem. A něco vám řeknu: Iráčané v tuhle chvíli nepotřebují demokracii, potřebují být v bezpečí a zůstat naživu. Demokracie si moc neužiji, pokud jsem mrtvá. M ATYÁ Š Z R N O

RESPEKT / 4

INZERCE

/ 17

18 /

CIVILIZACE

24.–30. 1. 2005

Proč nebombardovali Osvětim? FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Ve čtvrtek uběhne šedesát let od osvobození vyhlazovacího tábora lených elitními formacemi SS, tzv. Einsatzgruppen. V srpnu 1942 telegrafoval představitel Světového židovského kongresu v Ženevě Gerhart Riegner americkým i britským autoritám o zprávách od spolehlivého zdroje z blízkosti vůdcova hlavního stanu, že se plánuje vyhlazení evropských Židů. Podobně polská exilová vláda v Londýně, informovaná o osudu Židů domácím odbojem, své přesné údaje sdílela se západními vládami. První známá zmínka o systematickém vraždění v Osvětimi touto cestou dorazila do Londýna 27. 11. 1942. Nejpřesnější popis osvětimského pekla s explicitní žádostí o bombardování tábora pak přinesla zpráva sepsaná na konci dubna 1944 dvěma slovenskými Židy, Waltrem Rosenbergem (Rudolfem Vrbou) a Alfredem Wetzlerem, kterým se podařilo z Osvětimi uprchnout. Spojenecká letadla v průběhu léta 1944 opakovaně útočila na industriální cíle v bezprostřední blízkosti tábora, 20. srpna dokonce zasáhla Monowitz, část komplexu osvětimských táborů. V souvislosti s těmito operacemi se na konci 70. let dokonce objevily snímky z archivů CIA ze zpravodajských přeletů nad oblastí kolem Osvětimi. Na některých z nich bylo možno rozeznat zástupy lidí kráčejících k plynovým komorám.

Jen pro vybrané

Zničení kolejí mohlo minimálně zbrzdit přívoz nových obětí.

Maďarský spisovatel židovského původu Imre Kertész, deportovaný v roce 1944 do Osvětimi, pronesl při přebírání Nobelovy ceny za literaturu v prosinci 2002 tato slova: „Problém Osvětimi nespočívá v tom, zda za ní udělat tlustou čáru, nebo ne, zda na ni vzpomínat, nebo ji spíš zasunout do odpovídajícího šuplíku Historie, zda stavět pomníky milionům obětí a jaké. Opravdový problém Osvětimi je v tom, že se stala a že na tom nemůžeme nic změnit… Osvětim se stala v křesťanské kultuře a zůstává otevřenou ranou.“ V souvislosti se šedesátým výročím osvobození Osvětimi je součástí návratů k této

hluboké ráně i diskuse, zahájená na konci 70. let americkým historikem Wymanem, o tom, proč Spojenci nebombardovali vyhlazovací tábory či alespoň koleje, po kterých k nim přijížděly statisíce obětí.

Slovenské poselství Jádro klasické obžaloby přihlížejícího Západu shrnuje hojně citovaná formulace Elieho Wiesela: „Svět věděl a mlčel.“ Spolehlivé důkazy o spojeneckém povědomí o šoa rozhodně nechybí. Britští zpravodajci, kteří prolomili německý kód, si již od léta 1941 četli ve zprávách z východní fronty o tisících Židů postří-

Proč se tedy Spojenci o nic nepokusili? Proč Američané i Britové opakovaně argumentovali, že kvůli „humanitárním důvodům“ není možno „rozptylovat letecké prostředky, zásadní pro úspěch našich rozhodujících operací jinde“? Nebyly tyto důvody a všechny další úvahy o technické obtížnosti přesného bombardování tak daleko od základen jen planými výmluvami, vyvrácenými navíc úspěšnými útoky tohoto typu například na území Francie? Neovlivňovala uvažování britských a amerických politických a vojenských špiček lhostejnost k osudu Židů, či přímo antisemitismus, který byl v té době naprosto běžný? Jak jinak vysvětlit, že Američané odmítli zvýšit imigrační kvóty pro židovské uprchlíky i v průběhu války, kdy už bylo všem jasné, co Židům v Evropě hrozí? Copak Britové ne-

reagovali zděšením na návrh rumunské vlády propustit v roce 1943 70 000 Židů? Bylo pro ně nepřijatelné umožnit takovému množství Židů imigraci do Palestiny, kde se snažili udržet křehkou rovnováhu mezi arabskou a židovskou populací. V Palestině ale koneckonců o uprchlíky z Evropy nestáli ani místní sionistické elity. Izraelský historik Tom Segev našel v jednom z memorand Židovské agentury z roku 1943 následující pasáž: „Musíme jasně říct, že pokud lze zachránit 10 000 lidí, kteří mohou přispět k budování země a národnímu obrození židovského lidu, oproti záchraně milionu Židů, kteří budou břemenem, nebo přinejlepším apatickou masou, musíme se omezit a zachránit oněch deset tisíc.“ Sionistická forma selekce?

Nejsem schopen uvěřit A máme je tu všechny: Brity, Američany, Židy v Izraeli, vlastně celý svět. Svět, který „věděl a mlčel“. Tak jednoduché to ale samozřejmě není, je třeba se vyvarovat anachronismů. Interpretovat, či ještě hůř soudit jednání aktérů dějů minulých podle dnešních kritérií a s výzbrojí dnešních poznatků, vede jen k trapným omylům. Aféra kolem leteckých fotografií Osvětimi dobře ilustruje technickou rovinu anachronických bludů. Ano, Spojenci měli k dispozici snímky oblasti s plynovými komorami, ale teprve se současnými přístroji je možno provést potřebné zvětšení, abychom na záběrech dokázali označit zástup obětí před krematoriem. Každý dokument tohoto typu také nepromluví, dokud mu nepoložíme tu správnou otázku. Povědomí o masovém vraždění v Osvětimi, natož o užití plynu, nebylo na sklonku války tak rozšířené, aby zpravodajec, analyzující na jaře 1944 snímky z nepříliš známého koutu Polska, na něm hledal plynové komory a obrovská krematoria. Musíme si taky připomenout, že úvahy o bombardování Osvětimi jsou přesně ohraničeny v čase. Diskuse na toto téma neprobíhaly od začátku války, ale teprve v červnu 1944, kdy bylo už přes 5 milionů Židů po smrti a kdy Spojenci vedli těžké boje po vylodění v Normandii. Právě tehdy do Washingtonu a Londýna dorazi-

ly zprávy založené na svědectví Vrby a Wetzlera. Osvětimské pece zatím pracovaly na plný výkon. V 54 dnech léta 1944 je sytilo především 154 transportů maďarských Židů: 437 000 mužů, žen a dětí. Na tomto pozadí je bezpochyby intelektuálně náročné, ale nezbytné pokusit se porozumět uvažování těch, kteří mohli o případném útoku na Osvětim rozhodnout. Musíme hlavně zapomenout na vše, co víme dnes o rozměrech a ďábelské dokonalosti šoa. Ve válečných letech byla totiž i ta nepřesvědčivější osobní svědectví z východních popravišť totálně mimo hranice představivosti západních politických elit. Nejlépe toto neporozumění zachytil Jan Karski. Tento odbojář, plnící roli spojky mezi polským podzemím a londýnskou exilovou vládou, přivezl na podzim 1942 do Londýna unikátní poselství o utrpení Židů v ghettech (viděl na vlastní oči situaci ve varšavském ghettu) a jejich systematické likvidaci (odvážil se vydat v převleku do tranzitního tábora v Izbici, předsíně vyhlazovacího Belzecu). Karski, brilantní mladý intelektuál, nasadil po příjezdu do Londýna všechnu svou energii, aby přesvědčil spojenecké vlády o rozsahu židovské tragédie. Podařilo se mu dostat až k samotnému Rooseveltovi. Stal se ovšem jen svědkem další tragédie – neschopnosti porozumět. Ve svých vzpomínkách vylíčil setkání s Felixem Frankfurterem, soudcem amerického Nejvyššího soudu židovského původu. Frankfurter na Karského líčení reagoval: „Pane Karski, nejsem schopen uvěřit tomu, co vyprávíte.“ Polský velvyslanec, účastnící se této schůzky, se rozčileně zeptal, jestli soudce obviňuje Karského ze lži. Frankfurter odpověděl: „Neřekl jsem, že tento mladý muž lže. Řekl jsem, že nejsem schopen mu uvěřit. To je rozdíl.“ Rozdíl, který vysvětluje, proč Spojenci považovali bombardování Osvětimi za zbytečné plýtvání prostředky. Nedokázali a snad ani nemohli uvěřit zprávám o rozsahu katastrofy, vstupující tehdy v létě 1944 v šíleném tempu do svého posledního dějství. O N D Ř E J M AT Ě J K A Autor je historik.

KALEIDOSKOP

V čem je Titan zvláštní, boom vesmírných programů a šťastná Evropa Každodenním zdůvodněním kosmických letů na Měsíc je výrok: Chceme vědět něco o počátcích Země, kdo jsme a kam patříme. Ani u mise na Titan však nelze použít zdůvodnění Edmunda Hillaryho, proč zlezl Mt. Everest: Protože tam je. Přesto byla u Titanu zlatoústá prohlášení o důvodech mise redukována na potřebu prozkoumat původ atmosféry a reakci organických sloučenin s dusíkem a metanem. Ty jsou základními stavebními součástkami života. Největší z měsíců, větší než Merkur či Pluto, se zajisté od Země liší, a tudíž srovnání se složením planet pozemského typu pokulhává. Protoplanetární plynoprachový disk byl totiž v době tvorby planet silně diferencován. Poblíž Slunce, v oblasti, kde dnes krouží planety pozemského typu, bylo velké teplo, a proto byly pro stavbu planet k dispozici většinou jen křemičitanové (nesnadno těkavé) součástky. Většina těkavých a lehce sublimujících součástek byla ve vnějších částech tohoto disku, v místech, kde jsou dnes Jupiter, Saturn, Uran či Neptun, a právě v této části sluneční soustavy Titan vznikl. Je třeba také připomenout překvapivé zjištění z devadesátých let: ve sluneční soustavě není dvou stejných těles ani dvou stej-

ných měsíců. Každé těleso má svou vlastní geologickou historii, každé je svým způsobem unikátní. ••• I přes podstatný rozdíl v chemickém složení povrchu jsou geologické procesy, které utváří povrch Titanu, velmi podobné těm na Zemi. Pevný povrch Titanu je rozbrázděn tmavými koryty, které připomínají systém potoků a řek na naší planetě. Znamená to, a všechny snímky to dosvědčují, že na Titanu prší, působí eroze, mechanické obrušování povrchu a další fluviální procesy. „Řeky“ tečou ze světlejších vysočin do tmavých plochých krajin s pobřežím a do nehlubokých moří s četnými ostrovy. V době přistání sondy Huygens byly řeky suché, s malými zakulacenými balvany. Řeky však nesou stopy, že jimi nedávno tekla kapalina. Tou byl metan (CH4 ) – sloučenina, která je za teplot, které panují na Titanu, kapalná nebo plynná. Balvany jsou tvořeny kusy „špinavého“ vodního ledu. Tmavé části na dně řek a v plochých částech jsou tvořeny „organickými“ sloučeninami obsahujícími uhlík. Přirozeně, že jsou to organické sloučeniny „neorganického původu“.

Z dat přístrojů umístěných na Huygensu, která byla získána při dopadu, je zřejmé, že povrch má vlastnosti písku. Sonda, na které jsou elektrické přístroje a je o něco teplejší než povrch Titanu, po dosednutí ohřála horniny na povrchu a vyvolala drobné výbuchy. Hypotéza říká, že tyto výbuchy patří metanu, protože právě tato sloučenina hraje v historii tohoto měsíce klíčovou roli. V atmosféře byl zjištěn i argon 40, což může být indikace vulkanické aktivity na Titanu, ovšem takové aktivity, ve které nevzniká láva, ale vodní led a amoniak (čpavek). ••• Skrytým důsledkem úspěchu mise na Titan bude podle mne i to, že zažijeme nový boom vesmírných projektů. Neuspěla totiž jen samotná mise, ale k Zemi už míří Stardust, která navštívila okolí komety Wild 2 a nese s sebou tam polapené částice. Nedávno se do vesmíru v opačném směru vydala sonda Deep Impact, která má zase na kometě Temple vyhloubit kráter a sledovat, jak složitě hloubení probíhá a jak vypadá kometa uvnitř. A tak se zdá, že po skončení vojenského soupeření v rámci studené války

a po útlumu v devadesátých letech minulého století dochází, i přes řadu neúspěchů jako například Space Shuttle, k renesanci civilního vědeckého výzkumu vesmíru. Kam dál? Tajemných a neprobádaných míst bylo ještě před deseti lety velmi mnoho. Byla to ta, která měla atmosféru a v ní oblaka. Například Venuše, která měla rovněž být cílem přistání, se ukázala jako nevhodný adept, protože má vysokou teplotu povrchu. Proto byla zkoumána radarem a s ním spojeným výškoměrem. Výsledkem mise Magellan jsou tucty snímků povrchu, které se sestavily do mozaiky poskytující skvělý obraz celé Venuše. Titan už svá tajemství odhalil. Na řadě je asi Pluto. Zdá se, že následovníci v kosmickém výzkumu budou mít situaci o něco jednodušší. Nebudou se trápit neúspěchy, až se lidmi sestrojené přístroje vydají ještě o něco dále například k Plutu anebo na hranici sluneční soustavy. Na údaje budou čekat vlastně celý produktivní věk a možná, že i déle. Ze Země k Plutu je to čtyřikrát dále než k Titanu, tedy 28 roků cesty. Možná, že někteří, co se dostanou ke kosmickým projektům ve zralém věku, se nedočkají ovoce ze stromů, které sázeli.

••• Úspěch mise na Titan je důležitou vzpruhou především pro evropskou kosmickou komunitu. Té bylo stále dokola předhazováno neúspěšné přistání Beaglu o Vánocích roku 2003, zatímco americké sondy Spirit a Opportunity se s klidem proháněly po povrchu Marsu. První snímky z Titanu provázelo nepopsatelné nadšení – konstruktéři Cassini-Huygens čekali na okamžik přistání opravdu dlouho. První „nápad“ se zrodil v roce 1982 a po patnácti letech příprav byla evropsko-americká mise zahájena. Po přistání na Titanu byl jásot zejména v Darmstadtu, kde byl Huygens konstruován a kde je evropské centrum ESA (European Space Agency), opravdu spontánní. Je pochopitelná obrovská radost těch, kteří na tento moment čekali sedm, deset, ale i dvaadvacet let. Při pohledu na nevázané nadšení na televizní obrazovce jsem si vzpomněl na zoufalost přítele Ardena Albeeho, který byl odpovědný za jednu z amerických neúspěšných marsovských misí. PETR JAKEŠ Autor je geolog.

RESPEKT / 4

CIVILIZACE

/ 19

Proměny multikulturalismu FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Jak se svět vypořádává se zapojováním menšin do společnosti

Zkusme tu žít společně. (Jacques Cartiers se poprvé setkává s kanadskými Indiány, v místě dnešního Montrealu, 1535.)

Čeští pravicoví politikové nemají multikulturalismus rádi. Václav Klaus zařadil v jedné ze svých protievropských filipik „vítězné tažení multikulturalismu“ k „bezpochyby nepříznivým trendům a tendencím“ dnešní Evropy (MF Dnes, 11. 12. 2004). Pražský primátor Pavel Bém jej zase na posledním sjezdu ODS označil za „levicovou ideologii“. Co přesně mají multikulturalismem na mysli, je nejasné. Není divu. Multikulturalismus je termínem mnoha významů, které se navíc liší podle různých národních kontextů.

Země pro všechny V USA se multikulturalismus dostal do širokého povědomí diskusí o reformě učebních osnov na veřejných školách a univerzitách v 80. letech minulého století. Tato diskuse byla pozdním důsledkem hnutí za občanská práva. Šlo o to, že učební osnovy humanitních oborů byly po-

platné pohledu „bílých anglosaských protestantských mužů“. Absence informací o pohledech jiných skupin amerických obyvatel – např. původně vytlačovaných a vyvražďovaných domorodců či těch, kteří byli zavlečeni do Ameriky jako otroci – byla vnímána jako výraz přetrvávajícího rasismu. Nápravou měly být změněné osnovy zprostředkovávající i pohledy historicky marginalizovaných skupin. Mnohem dalekosáhlejší význam má multikulturalismus v Kanadě a Austrálii. Tam se z něj stala státní ideologie. Kanada se k němu přihlásila již roku 1971 a stvrdila to v roce 1988 přijetím „zákona o kanadském multikulturalismu“. Ten vychází z teze, že kanadský národ vznikl spojením kultury původních obyvatel, dvou osadnických evropských kultur (tj. britské a francouzské) a mnoha dalších kultur následných přistěhovaleckých vln. Kulturní, etnická a jazyková různost je poklá-

dána za cenné národní dědictví a základní kámen kanadské kolektivní identity. Multikulturalismus má být také kanadským příspěvkem do světové civilizační pokladnice – vývozním artiklem, který si mohou osvojit i jiné národy. (Vztah Kanady k multikulturalismu tak připomíná vztah USA k neomezené svobodě slova.) Prakticky zahrnuje kanadský multikulturalismus standardní opatření, jakými jsou dvojjazyčnost a uplatňování antidiskriminačních politik, ale i novátorské postupy, např. začlenění vědění původních obyvatel do vědeckého bádání při studiu oceánů či ekosystémů. Podle oficiálního kréda poskytuje multikulturní politika Kanadě výhody ve srovnání s jinými státy. Přistěhovalci pocházející z mnoha národů světa mají přispívat ke zlepšení zahraničních vztahů. Různé jazyky a kultury mají usnadňovat rozvoj obchodu. Konfrontace vědění z více kulturních okruhů má zase vést k rozvoji neotřelých pohledů na ekonomické, politické i sociální otázky.

Nejen pro bílé Pojetí multikulturalismu jako občanské ideologie je typické také pro Austrálii. Od r. 1973, kdy multikulturalismus nahradil politiku „bílé Austrálie“ v roli oficiální národní doktríny, si jeho obsah uzpůsobují levicové i pravicové vlády podle svých potřeb. Nejnovější dokument vlády konzervativního premiéra Johna Howarda „Multikulturní Austrálie: spojeni v různosti“, načrtávající program na roky 2003–2006, poukazuje ke kosmopolitnímu profilu australského obyvatelstva a definuje multikulturalismus jako prostředek maximalizace kulturních a hospodářských výhod z koexistence různých kulturních skupin. Současně uvádí

i meze, které multikulturalismu stanovuje loajalita k australskému národu a respekt k základním strukturám a principům demokratické společnosti, jako jsou ústava, parlamentní demokracie, svoboda slova a náboženství, angličtina jako národní jazyk, panství zákona a rovnost. V Evropě se k oficiální multikulturní politice v průběhu 70. a 80. let přihlásily explicitně tři země: Velká Británie, Nizozemsko a Švédsko. Zatímco v Kanadě a Austrálii odpověděl multikulturalismus na naléhavou poptávku po vyjasnění celonárodní identity, v Evropě se rozvíjel především v rámci přistěhovaleckých politik. V protikladu k asimilaci měl multikulturalismus umožnit integrovat přistěhovalce do západních společností při současném uchování jejich skupinové sounáležitosti a některých kulturních rysů. Chápeme-li multikulturní integraci jako vzájemné přizpůsobení se přijímací společnosti a přistěhovalců, pak byl v 80. letech minulého století položen hlavní důraz na přizpůsobení se většiny. Problémy s tím spojené, si jako první uvědomilo tradičně tolerantní, ale také malé a přelidněné Nizozemí. K obratu došlo již před vzestupem excentrického Pima Fortuyna (zavražděného 2002) a také před burcujícími články levicového komentátora Paula Scheffera, jenž v roce 2000 mluvil o „nizozemském multikulturním dramatu“, který spatřoval ve vzniku imigrantské etnické podtřídy, jejíž příslušníci se nejsou schopni ani ochotni integrovat. Obrat holandské vlády se ohlásil již v zákonu o integraci přistěhovalců z roku 1998. Ten přenesl důraz z práv menšin na právo většiny požadovat přizpůsobení se imigrantů – především co se týče zvládnutí holandštiny a sociální integrace. V Británii se podobným směrem vydala imigrační strategie z roku

2002. Nadále se sice hlásí k multikulturalismu, zdůrazňuje však nutnost zarámovat ochranu zvláštních skupin občanskou loajalitou k britskému národu, která je podtržena například zavedením slavnostní přísahy věrnosti státu pro naturalizující se občany. Inspirací k tomuto kroku byla ovšem představitelům britského ministerstva vnitra kolébka multikulturalismu – Kanada. To napovídá, že paušální obvinění multikulturalismu z nedostatečné integrace přistěhovalců je zjednodušující. Ostatně, problémy s integrací mají také země jako Francie či Německo, které nikdy politiku multikulturalismu na vládní úrovni nepodporovaly.

Jednota v různosti Nedávné posuny v australské, holandské i britské politice integrace nelze zatím považovat za návrat k asimilacionismu, ale jen za přenesení důrazu v rámci multikulturního konceptu „jednoty v různosti“. Byl-li předtím položen důraz na různost, nyní je položen na jednotu. To je výsledkem trpce získaného poznání, že různé kulturní skupiny si mohou udržovat a rozvíjet svou zvláštní identitu k prospěchu všech pouze tehdy, respektují-li vyšší kolektivní rámec v podobě občanského národa a jeho liberálních hodnot. V zemích Nového i Starého světa nepovstal multikulturalismus z nějaké utopické vize, ale jako odpověď na praktickou otázku, jak zařídit férové a vzájemně prospěšné soužití různých kulturních skupin pod jednou politickou střechou. PAV E L B A R Š A , A N D R E A B A R Š O VÁ P. Barša je analytikem Ústavu mezinárodních vztahů, A. Baršová pracuje na Odboru lidských práv Úřadu vlády ČR.

Nešiřme nacionální mýty Ve sborníku Romové: Kultorologické etudy píšete o „národním obrození“ Romů, jehož projevy v posledních letech sílí. Existují paralely mezi tímto hnutím a např. obrozeneckými snahami Čechů v 19. století? Etnorevitalizační hnutí vychází z úplně stejných ideových předpokladů jako nacionalismy 19. století. Jejich základem je představa, že národ či etnická skupina je přirozenou kulturní pospolitostí založenou společném pokrevním původu. Souvislost mezi biologickým původem a kulturou je ale pověra, výmysl. To nemění nic na tom, že hlasatelé nacionalismu či etnicity vznášejí požadavek, aby se takto vymyšlené „kulturní“ jednotky kryly s jednotkami politickými. V 19. století nacionální hnutí usilovala o ustavení vlastního národního státu, zatímco současná „obrozenecká“ hnutí usilují spíše o institucionální autonomii v rámci stávajících státních útvarů. Z ideologického hlediska se jedná o kopie, liší se pouze historický kontext. V tomto smyslu také můžeme slovo etnikum chápat jako synonymum slova národ. Jak si vysvětlujete takovou podobu mezi dvěma hnutími, která od sebe odděluje 200 let? Důvody utváření národních států v 19. století, jakými byly především nastupující industrializace a urbanizace, v dnešní situaci nenajdeme. Nacionalistické snahy se objevují hlavně v prostředí, kde dochází k zásadním proměnám dosavadního společenského uspořádání. V situaci plné obav se mobilizuje nacionalistická rétorika. Situace lidí, kteří se liší vzhle-

FOTO LUDVÍK HRADILEK

S antropologem Tomášem Hirtem ze Západočeské univerzity o emancipaci etnik

Hirt: „Mezi obrozenci a lidmi v ghettech zeje propast.“

dem, je zvenčí vnímána v nacionálních kategoriích – „Romové zneužívají sociální dávky“, „Romové nechtějí pracovat“. Samozvaní mluvčí Romů pak ve stejných kategoriích začínají vznášet politické požadavky. Z rozhovorů s lidmi v ghettech ale zjistíte, že jejich primární snahou je dostat se v kvalitě života na úroveň střední třídy, ne být politicky emancipovaní jako nositelé „romské etnicity“. Je taková emancipace etnika vůbec smysluplná, chceme-li pomoci lidem v tíživé sociální situaci? Etnická rétorika zatím nedokázala vyřešit problémy lidí, kteří se v České republice ocitli v potížích kvůli bydlení nebo ztrátě zaměstnání. A asi je ani nevyřeší. Když se ale tato rétorika uplatňuje na politické úrovni, vzniká

představa, že Romové jako etnikum jsou schopni spravovat si „svoje věci“ sami a že by to tak dokonce mělo být. A to je přesně karta, kterou předáci romského hnutí chtějí hrát. Pod čarou vlastně říkají: Dejte nám peníze na řešení situace chudých Romů a my jejich sociální potíže vyřešíme, protože jsme stejně jako oni Romové. Stát na tento typ argumentace přistupuje a financuje aktivity, jejichž výsledkem je nikoli profesionální sociální služba, kterou lidé v ghettech potřebují, ale právě „národní obrození“. Podle vás romští představitelé a romští obyvatelé chudinských enkláv nejsou součástí jednoho specifického celku? V rámci tzv. romské populace neexistuje nic, co bychom mohli nazvat etnickou solidaritou. To znamená, že nikdo nebude pomáhat druhému jenom proto, že „je také Rom“. Naopak v rámci této populace funguje spousta symbolických, rituálních, příbuzenských a dalších bariér, které ji vnitřně diferencují do té míry, že členové různých romských rodin mohou mít blíž k majoritní společnosti než k ostatním „Romům“. Dá se proto říct, že mezi „obrozenci“ a lidmi v ghettech zeje sociální i kulturní propast. Vy se angažujete v oblasti multikulturalismu. Není tedy paradoxní, že popíráte existenci etnických skupin se specifickou etnickou kulturou? Podstatný je právě přívlastek „etnický“, který jste zdůraznila. Kolektivita založená na principu etnicity není jediným možným a hlavním rámcem skupinové identity. Koncept etnicity je velmi zavádějící, protože předpokládá fixní vazbu

mezi kulturou, biologickým původem a identitou. To je ideologický mýtus, o který se bohužel opíraly i klasické multikulturalistické teorie 60. let. Od poloviny 90. let 20. století se ale objevují takové multikulturní teorie, které původní myšlenku výrazně posunují. Etnické skupiny už nejsou chápány jako odjakživa existující celky, které mají přirozený nárok na svoje politické sebeurčení. Jsou vnímané jako sociální produkty, jako kolektivní kategorie, které se ustavily v kontextu nějakých konkrétních historicko-politických souvislostí. Takže skupiny ano, ale ne skupiny etnické? Zaklínadlem současné doby je slovo diverzita. Jenže obvykle k tomu někdo dodá, že se jedná především o diverzitu etnickou. Je ale třeba udržet představu odlišnosti v mnohem obecnějším smyslu. Diverzita ano, ale bez přívlastku. Přístup, který akcentuje jen jeden typ lišení se, jak ve veřejném, tak v soukromém prostoru, různost ve svých důsledcích omezuje. Jak se tedy s nacionalismem vypořádává současný kritický multikulturalismus? Zabývá se tím, jak se ustavují různé symbolické, ekonomické nebo kulturní rozdíly v kontextu širších sociálních procesů, jak se proměňují, zanikají a jaké jsou psychologické nebo politické důsledky těchto procesů. Když si představíme svůj život, nejsme přece členy nějaké jedné skupiny či komunity s jasně ohraničenou kulturou, která plně determinuje naše sociální jednání. Pojetí kultury jako autonomního celku předpoklá-

dá, že někde existuje objektivní hranice oddělující jednotlivé kultury. Určování hranic je ovšem aktem, který člověk uskutečňuje zvenčí a neexistují pro něj žádná univerzální kritéria. Jak reálná vám připadá možnost, že by lidé někdy úplně zapomněli na kategorii národa? To je věc, kterou může člověk uskutečňovat jen v dlouhodobém horizontu. Nebude to tak, že se vyhlásí dogma „národ neexistuje“, lidi půjdou do sebe a tohle dogma akceptují. Myslím, že je hlavně důležité změnit obsah vzdělávacích osnov, aby už dál v nových generacích nešířily nacionální mýty, které zakládají nepřátelství a lidi zbytečně rozdělují. Co byste v českém vzdělávání změnil? Drtivou většinu současných vzdělávacích programů tvoří obsahy, které jsou v nějakém smyslu spjaty s majoritní nacionální ideou, příkladem může být popis historických událostí. Jejich úlohou je potvrzovat národní kolektivitu, ne vypovídat o minulosti regionu. Je potřeba dezinfikovat minulost od nacionálního balastu, to znamená nepopisovat dějiny jako dějiny národů nebo etnik, ale spíš se dívat na minulé události očima aktérů v jejich dobových společenských souvislostech. Jak můžeme mluvit o tom, co dělal národ za Rudolfa II.? Při vědomí toho, že národ jako kategorie vznikl v 19. století, je jedinou možnou odpovědí, že národ tou dobou nedělal vůbec nic. L E N K A V O C H O C O VÁ Autorka pracuje ve Společnosti Člověk v tísni.

20 /

POLEMIKA

24.–30. 1. 2005

Transplantace na trh nepatří Jen by to hnalo vzhůru ceny Pan Zajíček se v článku Prodám srdce (Respekt č. 1/2005) snaží vysvětlit, že současná praxe, kdy s použitím lidských orgánů pro transplantace nejsou spojené žádné platby dárcům, vede ke snižování počtu transplantací. Tak to ale podle mého názoru naprosto není. Trh je samozřejmě tvořen poptávkou kupujících, která je v případě orgánů vysoká a navíc má u lidí, pro které je transplantace jedinou alternativou ke smrti nebo dlouhodobému utrpení, takový charakter, že cena by nehrála velkou roli, a mohla by se proto vyšplhat velmi vysoko.

Proč to nefunguje Pro trh je stejně důležitá i nabídka. S jejím ovlivněním je to ale v případě transplantací horší. Pokud necháme stranou případ ledvin a kostní dřeně, je odběr každého jiného or-

gánu spojený s úmrtím dárce. Myslí si tedy pan Zajíček, že lidé budou pod dojmem peněz, které získají jejich příbuzní, častěji umírat? Nebo že se budou snažit, aby si orgány zachovali ve stavu použitelném pro transplantaci? Nebo že budou umírat tak, aby odběr proběhl co nejlépe (tedy poblíž nemocnice a nejlépe až poté, co o tom dopředu informují personál, aby s nimi počítal)? Tak by to asi nebylo. Jedinou možností pak tedy zůstává to, že pod dojmem zisků pro pozůstalé lidé přestanou odmítat posmrtné užití svých tkání prostřednictvím „Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů“ (protože náš právní řád předpokládá v případě transplantací automatický souhlas zemřelého, je zápis do registru jedinou možností, jak ovlivnit osud svých ostatků). Od toho bych si však moc nesliboval,

protože ke dni 6. 1. 2005 registr evidoval 302 záznamů osob, které tímto způsobem deklarovaly svůj nesouhlas s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Pro „trh“ pak tedy zbývají pouze ty ledviny – většinou stačí člověku jenom jedna. I zde bych ale byl s trhem opatrný i z praktických důvodů (když už odhlédnu od těch morálních). Lidé s jednou ledvinou mívají většinou více zdravotních komplikací, a vyžadují proto více péče hrazené ze systému zdravotního pojištění. Proč by měl někdo získat peníze za ledvinu a „náklady“, které tím vzniknou, bychom měli platit my všichni ostatní? A co teprve situace, kdy člověk, který jednu ledvinu výhodně prodal, přijde o tu druhou při úrazu nebo vlivem nemoci? Zase mu zaplatíme dialýzu a veškerou další péči včetně případné transplantace?

Nepružné a příliš přísné zákony Pokud tedy skutečně klesá počet provedených transplantací, je podle mého potřeba hledat příčiny jinde. Jako laik bych je třeba hledal v zákonných předpisech definujících, za jakých okolností je člověk mrtvý, a je tedy možné přistoupit k „rozebírání na součástky“. Pokud si dobře pamatuji, tak se u nás před několika lety změnily. Nejsou tedy teď zbytečně přísné a nestává se, že člověk je za mrtvého prohlášen až ve chvíli, kdy je z pohledu dalšího využití orgánů pozdě? Není další možnou příčinou pokrok medicíny, která dnes dokáže zachránit i pacienty, ze kterých by ještě před deseti lety byli ideální dárci orgánů? Nemůže tady být i souvislost s tím, že se pořád zkvalitňují diagnostické metody pro zjištění shody

dárce a příjemce, což vede k tomu, že dárce se „nesejde“ s žádným potenciálním příjemcem a statisticky je to vykázáno jako snížení počtu transplantací, ale jinak to snižuje počet komplikací po provedení transplantace, a zvyšuje to tak jejich efektivitu? Zkrátka, i když se v otázkách působení trhu považuji za přesvědčeného liberála, transplantace je oblast, kde tržní principy nemají co dělat, protože jediný myslitelný model takového trhu ukazuje film „Kandidáti života a smrti“ (Západní Německo, 1979) nebo reportáž odvysílaná TV Nova shodou okolností právě v den vydání posledního čísla Respektu, která se zabývala kupčením s orgány pro transplantaci v Indii. JINDŘICH KYSELA,

[email protected]

Plíce jako zboží? Ekonomové nemohou vše měřit podle svých pravidel Na přednáškách z předmětu ekonomie na ČVUT vyučující profesorka s oblibou studentům v úvodu vysvětlovala, že ekonomové všechno měří výlučně z pohledu peněžní hodnoty ,a s maličkým profesionálním pobavením sledovala své posluchače, jak se podivně tváří, když vypočítávala například cenu lásky nebo nezkorumpovatelnosti, popřípadě lidského života. Při čtení článku Prodám srdce jsem se nemohl zbavit dojmu, že autor prošel podobnými přednáškami z ekonomie jako já a částečně se asi jen pobavil šokující, ale nepřesnou aplikací ekonomie na otázku darování orgánů.

21 gramů Předně mi nepřijde vhodné považovat orgány za zboží, jak by to s potě-

šením učinila má profesorka, jakkoli s autorem souhlasím v zavedení plateb. Zavedením možnosti výhodné odměny za darované orgány se totiž nutně nevytvoří jejich přebytek, jak by se mohlo zdát z čistě ekonomického pohledu, i když se zvýší pravděpodobnost, že pozůstalí například s vědomím finanční odměny přemůžou své prvopočátečně emotivní zamítnutí v důsledku smrti blízké osoby, nebo se pro darování orgánu rozhodnou čistě pod vlivem své současné finanční situace. Počet orgánů, respektive výlučně nedobrovolných dárců, totiž bude i nadále záviset spíše na počtu autonehod či jiných neštěstích. Navíc poukazovat na podobnost mezi důležitými léky, zachraňujícími život v beznadějných situacích, a lidskými orgány mi přijde spíše jako zavádějící argument, protože lé-

DOPISY

ky umíme „za peníze“ vyrobit, kdežto orgány nikoli a zatím mohou být darovány pouze v důsledku úmrtí dárce. Nevím, zda-li v takovém případě jde alespoň o monopoly či špatnou elasticitu, o klasické zákony nabídky a poptávky však nikoli. Únosům a transplantacím ilegálně získaných orgánů by se dalo zřejmě bránit zavedením nutnosti prokazovat legální původ darovaných orgánů, ovšem zřejmě pak nastanou morální či etické problémy jako například v situaci, kdy se transplantací zachráněný člověk vydá navštívit pozůstalé svého dárce, o kterých se může dovědět právě díky existenci veřejně kontrolovatelných dokumentů, prokazujících čistý původ jeho orgánu. Nemyslím, že je to banální otázka, jak je možné vidět například ve filmu 21 gramů, ve kterém

vdova nezvládá situaci, když zjistí, že její milenec byl příjemcem srdce jejího manžela. Dále by mě zajímalo, proč by měl mít bohatý náruživý kuřák možnost si přednostně koupit své nové plíce, a odsoudit tak k ubíjejícímu čekání člověka, který měl tu smůlu a například v důsledku dědičné nemoci přišel o zdraví svých plic. Jak zavést určitou sociální či morální či jinou spravedlnost do čistě ekonomického systému? Z pohledu ekonoma – jak dosáhnout spravedlivých Pareto efektivních výsledků v ekonomické hře, modelující trh s orgány?

Proč pomáhat opilcům? Na závěr malá odbočka od tématu: mají ekonomové odpověď na otázku, proč by měl poplatník platit za ošet-

Marocká mládež se snaží

Definici obchodu s lidmi známe Obchod s lidmi je závažným porušováním lidských práv tak, jak na to upozornil text V zemi obchodníků se ženami (Respekt č. 2/2005). Jak autoři v úvodu i v závěru textu naznačují, obchodování s lidmi se netýká jen zemí bývalé Jugoslávie, která je v centru pozornosti kvalitně zpracované reportáže. Nejen ze zkušeností nevládních organizací však vyplývá, že i do ČR, v rámci ČR a z ČR jsou obchodováni lidé. V rámečku „Definici už známe“ se však autoři dopustili několika nepřesností. Není pravdou, jak uvádí text, že „OSN, mezinárodní nevládní organizace a zástupci jednotlivých zemí se nedokážou zcela shodnout na definici, co vlastně nazýváme obchod se ženami“. Celosvětová právně závazná definice obchodování je od roku 2000 stanovena Protokolem o prevenci, potlačování, trestání obchodování s lidmi, zejména se ženami a dětmi, který doplňuje Úmluvu OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu. Oba dokumenty ČR podepsala. Rovněž nelze položit rovnítko mezi ilegální migraci a obchodování s lidmi. Zatímco (ilegální) migrace je proces vyznačující se dobrovolností, u obchodování je základním znakem nedobrovolnost, resp. nucení a zneužívání osob. Obchodování s lidmi také není možné redukovat na vykořisťování a nucení žen k prostituci. Uvedený Palermský protokol a od října minulého roku i náš trestní zákon zmiňují také obchodování s lidmi za účelem nucených prací, otroctví, praktik podobných otroctví a jiných forem vykořisťování. Petra Kutálková, La Strada, o. p. s.

Peníze nejdou hlavně na společenskou vědu Dovoluji si upozornit na zkreslující údaj v článku pana Marka Pokorného V ráji společenských vědců uveřejněném v Respektu č. 3/2005. Tvrzení, že „Zdaleka největší díl z koláče peněz na vědu – zhruba 15 procent – ukousne společenskovědní výzkum“, je chybné. V r. 2003 šlo z veřejných prostředků na přírodní vědy 35,9 %, na technické vědy 30,9 %, na lékařské vědy 12,1 %, na zemědělské vědy 8,9 % a na společenské plus humanitní vědy 12,2 % (Statistická ročenka ČR). V dalších letech se tyto podíly mohly poněkud změnit, v žádném případě ale ne zásadně, a už rozhodně ne tak, aby ve výdajích dominovaly společenské vědy před technickými a přírodními. Michal Illner, Sociologický ústav AV ČR

Musím reagovat na zavádějící formulaci (možná vzniklou překladem?), která se týká Nizozemska. Alexander le Roy píše v článku Vlámský blok je zpátky (Respekt č. 2/2005): „(…marocká mládež) v sousedním holandském Amsterdamu zase koordinovaně ruší každoroční dvouminutovou vzpomínku na oběti holocaustu 4. května.“ Myslí tím zřejmě incident, ke kterému došlo před dvěma lety. Loňského kladení věnců (4. května se ostatně vzpomínají oběti války obecně, nikoli pouze holocaustu) se už účastnili i zástupci marocké mládeže. Po incidentu totiž nejen primátor Cohen, místní správa v příslušné čtvrti, ale i řadoví občané zahájili s viníky sérii rozhovorů a vysvětlování historických souvislostí a dosáhli toho, že smysl aktu tito chlapci (převážně ještě děti) pochopili a přijali ho za svůj (k tomu přispěla také skutečnost, že při osvobozování Nizozemska padli v řadách francouzské armády na jihu země i maročtí vojáci). Situace v národnostně pestré společnosti je jistě složitá, ale zevšeobecňování nebo zjednodušování ji jen zbytečně vyhrocuje (to platí jak v Amsterdamu, tak v Utrechtu). Magda de Bruin-Hüblová, Amsterodam

Psaní o vědě není parketou Respektu Problematika vědy, zejména její hodnocení a financování, je problémem dosti složitým, který se vzpírá jednoduchému uchopení. Diskuse kolem hodnocení výzkumných záměrů vysokých škol je plná polopravd a zamlčovaných fakt. Krystalickou ukázkou je příspěvek P. Matějů (Návrh pro P. Buzkovou, Respekt č. 3/2005). Autor rychle dospěl k odhalení pravdy: hodnocení MŠMT se sice moc nepovedlo, ale hlavním žroutem peněz je Akademie. Zamlčuje ovšem skutečnost, že daleko razantnějším řezem prošla AV již před 12 lety – výsledkem bylo zrušení několika ústavů a snížení celkového počtu pracovníků na polovinu. Nerozlišování mezi účelovými a institucionálními financemi a uvádění čísel – VŠ bojovaly o 2,3 mld. Kč, zatímco AV rozdělila 3,5 mld. – jsou ve svém důsledku lží. Prostředky rozdělované na základě hodnocení výzkumného záměru jsou totiž pouze částí rozpočtu škol, zatímco v AV šlo o veškeré institucionální prostředky. Neúspěch v ministerských výzkumných záměrech tedy neznamená přímou likvidaci fakulty, zatímco uplatnění stejného způsobu v případě AV by znamenalo okamžitý zánik postižené instituce. Jiří Liška, Praha Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected]

ření úrazu či nemoci, kterou si člověk způsobí pod vlivem drog či drogami? Například proč bych měl platit na opilce a jejich opilecké úrazy, když opilému řidiči nedá pojišťovna ani korunu? A co kuřáci? Díky své krátké zkušenosti zdravotníka vím, jak nezanedbatelné množství naprosto zbytečných úrazů vzniká pod vlivem alkoholu třeba v čase dovolených v rekreačních oblastech, zejména pak v okolí hospod a diskoték, a kolik to stojí zdravotnického personálu, služeb a materiálu. O kuřácích ani nemluvě. Nemám nic proti solidaritě v pojištění, ale nevím, proč mít takovýto socialismus bez základní odpovědnosti. Těžká otázka pro ekonomy, jak to převést do praxe. Š T Ě PÁ N K U Č E R A , [email protected]

RESPEKT / 4

K U LT U R A

/ 21

Ztracený syn firmy Blecha F O T O E S T E R H AV L O VÁ

Ve Fragnerově galerii probíhá výstava zapomenutého architekta Emila Králíčka

Emil Králíček navrhl nejvíc kubistických domů v Praze, ale jeho jméno se do análů nedostalo. (Lampa u Pinkasů, Šupichovy domy, palác Diamant.)

tekta Antonína Balšánka, u nějž se stihl ještě podílet na projektech reprezentativních budov v historizujícím stylu (např. Muzeum hl. m. Prahy nebo Městské divadlo v Plzni). Poměrně konzervativního mistra opustil zhruba po třech letech, když jej uchvátila secese. Zdálo se, že nový stavební sloh razí nanejvýš pokrokové zásady a Králíček se kvůli němu vydal až do hesenského Darmstadtu, kde pod vedením proslulého architekta Josefa Marii Olbricha, pomáhal projektovat věhlasnou uměleckou kolonii Mathildenhöhe. FOTO ARCHIV

Objevování zapomenutých umělců se od dob romantismu stalo jakýmsi mystériem světského kulturního provozu. Společnost tak dává najevo, že si necení jen zjevného úspěchu, ale dokáže časem rozpoznat i skryté hodnoty, jejichž jedinečnost vynikne teprve z odstupu. Kdyby zneuznané umělce nepoháněla naděje v alespoň opožděné zadostiučinění, existovalo by asi mnohem méně uměleckých děl, která dnes pokládáme za výtečná. Výstava Emil Králíček – zapomenutý mistr secese a kubismu v pražské Galerii Jaroslava Fragnera ukazuje, že posmrtné uznání není vyhrazeno jen básníkům, malířům či skladatelům, ale může potkat i dobrého profesionála méně romantického oboru. Architekt Emil Králíček (1877–1930) vytvořil nejzajímavější část díla jako námezdní projektant větších stavebních firem, kde své výkresy podle dobových zvyklostí nesměl ani podepsat.

Ztracen mezi generacemi K postavení mezigeneračního outsidera předurčil Emila Králíčka už rok narození: byl jen o pár let starší než zakladatelská generace českých modernistů ze Skupiny výtvarných umělců, a jen o pár let mladší než představitelé secese, s jejichž estetickými názory se modernisté rázně rozešli. Svou praxi po studiích na stavební průmyslovce započal v ateliéru renomovaného pražského archi-

Nevynikal charismatem, pílí však ano.

Do Prahy se Emil Králíček vrátil dokonale obeznámený s nejaktuálnějšími novinkami tehdejší evropské architektury. Nastoupil do projekčního oddělení známé stavební firmy Matěje Blechy a specializoval se hlavně na návrhy domovních průčelí, která tehdy byla stále ještě pokládána za rozhodující kritérium umělecké kvality staveb. Během deseti let, kdy u Blechy působil, vytvořil jádro svého díla, v němž se zračí rychlé proměny progresivních stylů před první světovou válkou. Začínal s vídeňskou secesí, pro niž byly charakteristické protáhlé křivky inspirované rostlinami, ale v další fázi tzv. geometrické secese posloužila pro změnu za vzor anorganická příroda se svými krystalickými tvary. Z příruček dějin umění by se mohlo zdát, že okolo roku 1911 došlo v Praze k zásadnímu zlomu ve vývoji, kdy se rozevřela propast mezi secesí, jež neuvěřitelně rychle ztratila svou pokrokovou pověst, a revoluční modernou. Jenže u Králíčka nic takového nepozorujeme. Doba si žádala revoluci, a tak se na fasádách domů zkoušelo všelicos, co by ji mohlo představovat. Jednou z možností se stal i kubizující dekor, který v rakouské Praze působil přitažlivě i proto, že se hlásil ke kosmopolitní Paříži. Pro začínající architekty měl kubismus stejné kouzlo, jakým na Králíčka o deset let dřív zapůsobila secese, profesionálové od Blechy ji ovšem nejspíš vnímali jen jako další zajíma-

vou výstřednost éry, jež si potrpěla na převratné novinky. Králíček dokázal nápaditě rozvíjet nejrůznější podněty, nicméně zjištění, že právě on v Praze navrhl nejvíc kubistických domů, působí dost překvapivě. Jeho dílem je dokonce i kubistická pouliční lampa nedaleko pražské hospody U Pinkasů, jež se ve světě stala jakýmsi logem stylu. Je příznačné, že byla donedávna připisována o sedm let mladšímu architektovi Vlastislavu Hofmanovi, jednomu z nejvyhlášenějších radikálů rané české moderny. Ten je už dlouho pokládán za klasika, zatímco jméno skutečného autora do análů neproniklo. Důvodem zřejmě bylo i to, že Králíček pravděpodobně postrádal osobní charisma, jaké je pro představitele nových směrů nezbytné. Vynikal nadáním, invencí i pracovitostí, povahově však zřejmě náležel k nepříliš průbojným introvertům. Stál stranou společenského života i uměleckých debat. K významnějším zakázkám se dostal pouze v letech 1903–1913 jako zaměstnanec obratného stavebního podnikatele Blechy, ale když začal později pracovat na vlastní vrub, úkolů citelně ubylo. V roce 1930 spáchal Emil Králíček ve svých třiapadesáti letech sebevraždu. Příčinou možná byly finanční těžkosti zaviněné vrcholící hospodářskou krizí, ale v jeho příbuzenstvu se prý hovořilo také o důvodech hodně soukromých. Jeho bezdětné manželství údajně nebylo moc

šťastné a choť navíc navázala poměr se šoférem automobilu, který jí zaneprázdněný architekt pořídil k ukrácení chvíle.

Jeden za všechny Ze zapomnění Emila Králíčka poprvé vyzdvihl historik architektury Zdeněk Lukeš článkem v časopise Umění roku 1984. Výstava je výsledkem Lukešova dlouholetého bádání v archivech, ale také jeho spolupráce s fotografkou Ester Havlovou, které toto téma zadal již v době jejích studií na pražské FAMU v rámci předmětu fotografování architektury. Fotografické zvětšeniny budov jsou v expozici chronologicky sestaveny do jakési ulice, v níž se zrození modernismu v české architektuře jeví jako podivuhodně plynulý a přirozený proces. Návštěvník obeznámený s pražským prostředím míjí budovy, které důvěrně zná z reálu, aniž by tušil, kdo je postavil – palác Diamant na rohu Spálené, Šupichovy domy na Václaváku, neobarokní dostavbu židovské radnice, dřevěný kostel sv. Vojtěcha v Libni a desítky dalších. Emil Králíček byl jistě jedinečný tvůrce, ale výstavu jeho díla lze vnímat i jako symbolickou poctu všem osobitým tvůrcům Prahy, jejichž jména zůstávají i nadále neznámá. VIKTOR ŠLAJCHRT

Takoví normální zabijáci Hudební buldozer Wollongong vyjel z jeskyně V nacpaném prostoru malého rockového klubu se začíná drolit omítka ze stropu a vlnit podlaha. Před surovým kytarovým zvukem byste rádi instinktivně ustoupili, ale není kam. Do té doby nenápadní chlapíci, popíjející pivo u baru, se proměnili ve Wollongong, jednu z nejhlasitějších kapel současného českého undergroundu, a vyrazili představit svou první dlouhohrající desku. V sále to vře, baskytarista se s publikem jakoby přetlačuje, subtilní bubeník masakruje soupravu a vysoký kytarista budí dojem, že jeho nástroj probíjí. Mezi skladbami se z reprobeden ozývá chrčení, pískání a bručení. Buď se v nich něco taví, nebo prosí o milost.

Riffy z pravěku V jazyce původních obyvatel Austrálie znamená slovo wollongong nestvůru – Aboriginé tak kdysi křičeli na lodě dobyvatelů, které se blížily k jejich pobřeží. Také hudba stejnojmenného pražského tria může leckomu nestvů-

ru připomínat, protože kritéria snesitelné tvrdosti a hlasitosti jsou individuální, závisejí na vkusu a posluchačské zkušenosti. Pro někoho může být vrcholem hlomození Janáček, pro jiného heavy metal, a i ten už dnes ve srovnání s novými extrémními styly grind nebo crust působí jako čajíček. Tvrdost Wollongong připomíná neandrtálský pudový rokenrol, jakousi učebnici pravěkých kytarových riffů, vystavěných kvůli brutálnímu zkreslení do masivní zvukové stěny. „Jakou hodnotu může mít řev a rámus?“ může se oprávněně divit skeptik. V podání Wollongong je jednou velkou drtivou emocí, v níž se všechno podřizuje naléhavosti a opravdovosti. Hudební agresivita a nasazení na pódiu představují užitečný ventil vzteku pro zúčastněné muzikanty i publikum a zároveň přinášejí zážitek očistné živočišnosti. Je to expedice za původními přírodními obyvateli vlastního Já. Výsledný dojem posiluje také to, že skupina zcela postrádá jakékoli

atributy extravagance, siláckosti a stylizace. Tři obyčejní muži kolem třiceti, spíše introverti, trička, džíny, žádná silná prohlášení, pravidelná zaměstnaní. A přesto má člověk po jejich koncertu pocit, že právě viděl největší punkery ve městě. Dohromady se dali v roce 1999 při společné návštěvě koncertu další výrazné pražské skupiny GNU. Kytarista a zpěvák Todd je Kanaďan, ale nijak to do světa nevytrubuje. Možná i kvůli zkušenostem z prvních koncertů, kde se pořadatelé na jeho javorové občanství snažili nalákat návštěvnost, což ho řádně namíchlo. Vzdělaný vysokoškolák je velkým znalcem a obdivovatelem české nezávislé scény. „V porovnání s Kanadou a USA je malá a bez možnosti prezentovat se v zahraničí, ale právě proto zůstává svobodná, nevyzpytatelná a nezvykle pestrá,“ pochvaluje si Todd současnou adresu. Svůj hudební život Wollongong důsledně spojují se zdejší hardcorovou a punkovou komunitou, která podobně jako v cizi-

ně důsledně funguje podle pravidla Do It Yourself (Udělej si sám). Spojuje ji sympatické přesvědčení, že kultura se má dělat po práci, být založená na nadšení, ochotě investovat čas a energii bez profitu a touhy po kariéře, na hrdosti na nezávislost a uměleckou svobodu. Takhle fungují hudební vydavatelství (jako např. Malárie, Silver Rocket nebo Guerilla), takhle se vyrábějí fanziny (např. Move Your Ass, Banana) i knížky, půjčují auta i aparatura, takhle funguje organizace desítek festivalů, které se téměř nikdy nedostanou do přehledů kulturních akcí.

Láska a válka Nová a vůbec první dlouhohrající deska Wollongong nese zlověstný název Stark Naked Creeping Macroeconomic Fascism (Úplně nahý plíživý makroekonomický fašismus) a zpívá se na ní z pochopitelných důvodů anglicky. Texty se v zhuštěných, heslovitých náznacích snaží

o popis nervózního, nejednoznačného světa. Kytarová lavina zlověstně hučí a Toddův řev varuje. Politika – pořád ti slibují něco, co se nedá uskutečnit. Válka – silnější útočí na slabšího, lidem se to nelíbí, ale nevědí, co s tím, lepší by bylo mít „výhodu nevědomosti“. Z nástrojů i hrdla leze další nervózní špína, zvuk lítosti, vzteku a bezradnosti. Láska – ty, které si zaslouží obdiv, ho nikdy nedostanou. Společnost – o lidech, kteří říkají, že nikdy nebudou součástí té divné společenské hry, ale dřív nebo později se jí stanou. To, proč Wollongong tak tlačí na pilu, má zřejmé důvody: strach ze sebe, svojí slabosti a pohodlnosti, snaha vzdorovat okolí, které využije každého okamžiku, aby člověka stáhlo do stáda a zbavilo sebeúcty a aktivity. Vybuzené zesilovače, rány do bubnu, hysterický řev – jak účinněji připravit bojovníky na další bitvu? TOMÁŠ WEISS Autor je spolupracovníkem Respektu.

22 /

K U LT U R A

24.–30. 1. 2005

Kříž pro Veru Drake FOTO SPI

Drama režiséra Leigha vás přiková k židli napínavou otázkou

Šťastná rodina čeká na matku...

Zlatý snímek z loňského filmového festivalu v Benátkách Vera Drake – Žena dvou tváří nevstoupil do zdejších biografů s fanfárami, ale ve třech kopiích se minulý týden vydal na osamělou štrapác po klubových kinech. Tak už to v české distribuci chodí: představa, že diváci jsou příliš hloupí na to, aby snesli ambicióznější film, vyrábí outsidery z favoritů světových festivalů. Sociální drama britského režiséra Mikea Leigha přitom i takzvaného nenáročného diváka přiková k židli strhujícím hereckým výkonem Imeldy Staunton a napínavou morální otázkou.

Neměj strach Mohla by to být třeba vaše babička, pokud měla srdce na pravém místě a uměla se rvát se životem. Drobná laskavá šedesátnice Vera Drake si vydělává uklízením v bytech bohatých Londýňanů, po práci se stará o nemocnou matku a sousedy, večer vaří, pere a zašívá šaty svému manželovi a dvěma odrostlým dětem. I v nekonečném kolotoči povinností vyzařuje nakažlivý opti-

...která se už nevrátí.

mismus, zosobněný přesvědčením, že na všechny trable pomůže šálek dobrého anglického čaje. Jsme v Británii počátku 50. let, která takového čaje potřebuje požehnaně: protihitlerovský boj za sebou zanechal válečná traumata a invalidy, všude kvete šmelina a městská chudina má sotva co do pusy. Radost ze života je vzácná a Vera Drake ji umí rozdávat. „Přece by ses nebála, my dear?“ Vera strouhá mýdlo do lavoru s horkou vodou, přidává neznámou tinkturu a udiveně zvedne oči. Rozrušená mladá žena se před ní chvěje strachy. Vera chystá podivné pomůcky se stejnou zručností a péčí, s jakou před pár hodinami leštila nábytek nebo štupovala ponožky, situace ale dává tušit, že tentokrát půjde o jinou „službu“. Režisér Mike Leigh diváka náhle zaskočí: samozřejmost, s jakou Vera Drake ženám v tíživé životní situaci provádí oficiálně zakázané potraty, přitahuje a zároveň zneklidňuje. Jako byste pozorovali starou babičku, která zkušenými pohyby namísto zadělávání těsta na buchty balí marihuanovou cigaretu a vyzařuje z ní

přitom neochvějná vnitřní jistotou, že její počínání je prospěšné a správné. Vera Drake je žena téhož zrna – laskavá, mateřská, z gruntu srostlá se svým údělem pomáhat druhým. Konzervativnější povahy se už jistě otřepaly hrůzou – jak to jde proboha dohromady s ilegálními potraty? A právě na tomhle dráždivém rozporu Mike Leigh rozehrál své drama.

Pod hladinou Děj filmu je záměrně prostý. Zpočátku se odvíjí v každodenních starostech a radostech Veřiny rodiny, jež o ilegálních aktivitách matky nemá tušení. Jednou se ale cosi pokazí, Veřina klientka den po zákroku málem přijde o život a kolem nic netušící hrdinky se začne stahovat smyčka. Uprostřed rodinné oslavy zabuší na dveře bytu policie. Následuje vyšetřování, soud a rozsudek. Zápletka se může zdát až banálně přímočará, v divákovi ale postupně narůstá pocit, že o ni tolik nejde: tenhle film je jako příslovečný ledovec, který devět desetin své váhy skrývá pod hladinou.

Mike Leigh nenechává nikoho na pochybách, že stojí na Veřině straně, jeho film však není žádnou jednoduchou agitkou za potraty. Jen věrně zprostředkuje atmosféru, která volání po legalizaci interrupcí zrodila. Puritánskou společnost, v níž jedno milostné poblouznění mohlo ženě přinést doživotní stigma svobodné matky a znásilnění bylo především ostudou oběti, chudobu nejnižších sociálních vrstev, pro něž sedmé dítě do rodiny znamenalo jen hlad a zoufalství. Pro takové ženy připravuje Vera svůj potratový lektvar, jejich osudy, okolnosti příběh přitom popisuje velmi střídmě – ženy se při zákroku nesvěřují s důvody, prozrazují je jen vyděšenýma očima, nedůvěrou vůči okolí, osaměním. Ani v případě samotné Very se přesně nedozvíme, proč dlouhá léta zadarmo riskuje vězení, jediným vodítkem jsou slzy, jež jí vyhrknou z očí, když se policejní inspektor zeptá, zda se v podobné situaci sama někdy ocitla. To je Leighovo dráždivé tajemství – na hladině se zmítají loďky lidských osudů, spodní proudy a důvody ukrývá oceán minulosti.

Kacířská myšlenka Na sebevědomé aktivistky si už západní společnost zvykla, filmová hrdinka jménem Vera Drake ale ještě dokáže leckomu zamotat hlavu. Něco tu totiž nehraje – tahle žena není feministkou, bojovnicí na barikádách lidských práv. Je bytostným založením pečovatelka, starostlivá pomocnice. Vytržená z náručí domova působí ve vězení jako dezorientovaná hromádka neštěstí, ale pořád tvrdošíjně opakuje: „Chtěla jsem jim přece pomoct.“ Když pak v slzách v soudní síni poslouchá rozsudek, vypadá téměř jako mučednice. Obrázek se pomalu skládá v myšlenku vskutku kacířskou: obětavá, nebojácná a nezištná Vera Drake má být v Leighově filmu ztělesněním křesťanského ideálu pomoci bližnímu. Že je nástrojem téhle pomoci potrat, řadou křesťanů považovaný za smrtelný hřích? Tohle už si musí srovnat v hlavě každý sám, režisér každopádně svým filmem položil napínavou a provokativní etickou otázku. PETR TŘEŠŇÁK

Pan Rosten má jidiš rád Amerického spisovatele Lea Rostena (1908–1997) si budou čeští čtenáři pamatovat v souvislosti s prózou Pan Kaplan má třídu rád – neobyčejně humorným textem z prostředí jazykové školy pro přistěhovalce. Autor, který se narodil v polské Lodži a vyrůstal v USA jako bilingvní dítě střídající jidiš s americkou angličtinou, ovšem dokázal své jazykové dědictví zúročit i v odborných textech, pohybujících se na hranici lexikologie, folkloristiky a sociologie. I na tomhle poli z jeho práce vyvěrá to, co přineslo celosvětovou popularitu panu Kaplanovi – osobní zaujetí, humor a láska. Dokladem je kniha Jidiš pro ještě větší radost, kterou právě vydalo nakladatelství Garamond.

Ve světě nepřátel Rostenův nevšední slovník jidiš byl a dodnes je primárně určen americkým Židům, kteří již prošli procesem asimilace natolik, že z jazyka svých předků znají už jednotlivá slova a nezřídka pouze v amerikanizované podobě. Proto autor téměř u každého jidiš hesla naznačuje, jak se dané slovo vyslovuje, tím, že uvede, s jakým ryze anglickým slovem se rýmuje. Jistěže si lze položit otázku, zda má takovýto přístup své opodstatnění i v našem kontextu – a odpověď překvapivě zní ano. Vždyť dnes i valná většina z nás zná jidiš především zprostředkovaně z USA, díky dílům amerického židovského spisovatele Isaaka Bashevise Singera, jehož

FOTO ARCHIV

I četba slovníku může být zábavná

Leo Rosten: Jestipak víte, kdo to je paskudnjak ?

tvorba ovšem musela být nejprve přeložena do angličtiny a až poté mu vynesla pozornost a uznání kritiků. Singerovy prózy představují jidiš z jiného důležitého úhlu: rychlý, živý hlas hovorového vyprávění, důraz na děj a konkrétní detaily a verbální improvizace dobře ilustrují, že tento lidový jazyk se (coby alternativa k hebrejštině) po staletí vyvíjel ústně a putoval Evropou spolu se svými židovskými nositeli – od 12. století v údolí Rýna postupně docházelo k modifikacím německých výrazů, slovní zásoba byla záhy obohacována polskými, ruskými a litevskými výpůjčkami a vyvinula se vlastní syntax. Odtud tedy pramení Singerovo vy-

znání, které přednesl při přebírání Nobelovy ceny za literaturu v roce 1978: „Metaforicky vzato je jidiš moudrým a skromným jazykem nás všech, řečí vystrašeného, a přesto doufajícího lidstva.“ Sociolingvisté tvrdí, že každý jazyk do jisté míry zachycuje způsob myšlení daného společenství, což o jidiš platí snad dvojnásob. Specifickým dokladem je pověstný židovský humor, který zkoumala řada odborníků a Rostenův slovník je v mnohém doplňuje. Přední teoretička a kritička americké židovské literatury Lillian Kremerová charakterizuje židovský humor jako prostředek, pomocí něhož může pronásledovaná menšina držet nepřátelský svět v patřičných mezích. Bezmocní a utiskovaní vypravěči si tu sebeironicky potvrzují jak vlastní integritu, tak komunální solidaritu, přičemž neskrývají žádné nedostatky lidského chování. Anglický židovský spisovatel Howard Jacobson k tomu dodává, že židovský humor nepřátelství v podstatě předjímá a posléze ještě zdvojnásobí – samotný vtip se stane chytřejším, lstivějším a občas i krutějším než nepřítel. Jeden takový příklad nabízí také Leo Rosten ve svém lexikonu. „Žid přecházel ulici a vrazil do antisemity. ,Svině!’ zařval paskudnjak. ,Goldberg,’ uklonil se Žid.“ Tato anekdota navíc výborně dokládá, že cizí slova se nejlépe učí v kontextu. Na str. 257 čteme, že paskudnjak znamená „člověk odporný, podlý, stojící za starou belu, vulgární, malicherný a vcelku – ostudný“, skrze vtip ale pocítíme jeho kontury ještě lépe.

Trochu menší radost Česká verze svazku Jidiš pro ještě větší radost se bezpochyby podařila, několik problémů ale nelze opomenout už proto, že nakladatelství chce, aby kniha sloužila též jako referenční příručka. Reklama na záložce hlásá, že se čtenáři dostává do rukou „kompletní, autorem revidovaný a zasvěceným editorem rozšířený lexikon jidiš“, ve skutečnosti je ale text krácen, často ke škodě věci: na příklad z Rostenovy předmluvy vypadlo vysvětlení důležitých termínů „ameridiš“ a „jingliš“, s kterými text pak dále pracuje. Také překlepy typu „založení Izraele v roce 1848“ publikaci zbytečně shazují. A za úvahu stojí ještě jedna věc: originál uvádí vždy všechny známé podoby definovaného jidiš slova v USA (kupř. shammes, shames, shamus, shammus), zatímco český svazek vždy jen podobu jednu (šames). I když lze rozumět snaze po sjednocení, nebylo by moudřejší zmínit se i o ostatních běžně užívaných podobách (jako šámes nebo jinde šlimaizl)? Vždyť podstatou jidiš je přece určitá rozkolísanost a otevřenost vůči vlivům hostitelského jazyka. Rostenovou velkou devízou je, že dokáže psát nesmírně zábavně, ne každý ale jidiš vnímá s humorem. Kupříkladu Michael Chabon, tvůrce jednoho z nejlepších amerických románů poslední doby Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, prohlásil, že kdykoli narazí na příručku pojednávající o jidiš, nutně si

vzpomene na šest milionů vyvražděných nositelů tohoto jazykového kódu, a o budoucnosti jidiš se mu tudíž nechce přemítat. Obavy z nejistých vyhlídek jidiš sdílí též mnoho izraelských intelektuálů, kteří si povšimli, že poslední dobou hovoří i ultraortodoxní děti z Mea Šearim stále více hebrejsky a jidiš mluví téměř výhradně doma s rodiči. V jakém jazyce vychovají tito dnešní mladí lidé příští generaci, lze jen spekulovat. Pravda, na rozdíl od mnoha afrických či latinskoamerických domorodých jazyků se nedávný a současný stav jidiš podařilo alespoň poměrně důkladně zdokumentovat, štěstí je to ale hořce relativní. H A N A U L M A N O VÁ Autorka je amerikanistka, působí na FF UK. Leo Rosten: Jidiš pro ještě větší radost. Přeložili Ota Ornest a Richard Podaný. Garamond, Praha 2004.

RESPEKT / 4

SCÉNA

TIP

KNIHY

Evropa na plátně Z obálky programu Dnů evropského filmu, které začínají tento čtvrtek v Praze a z kraje února dorazí do Brna, se sice zářivě směje mladá dívka, většina ze čtyřiceti nabízených snímků ale moc legrační není. Rozklad rodiny, bezohledné chování šéfů ve firmě, sebevražda, šikana ve škole, násilí na fotbale, taková jsou některá témata současných evropských filmařů. Nic proti nim, jen by člověk občas rád zvedl hlavu a zamířil taky někam jinam, dál od městských depresí. Třeba k pastýřům koz, jak to nabízí švýcarský snímek Cesta pastevců do třetího tisíciletí (Světozor 31. 1.), nebo k Příběhu o uplakaném velbloudovi (Světozor 6. 2.), jenž v poušti Gobi natočil s místními pastevci, šamany a herci německo-mongolský štáb. Skvělý německý film Schultze chytlo blues (Aero 27. 1., Světozor 1. 2.) vypráví příběh čerstvého důchodce z malé saské vesnice, milovníka polky, který v rádiu objeví zvláštní americké mutace své hudby. Jede do Texasu hledat ony hudebníky a kupodivu narazí na pátou generaci amerických Čechů. Velké pozornosti se patrně dočká britsko-americký dokument Aileen: život a smrt masové vražedkyně (Světozor 5. 2., Aero 6. 2.), strhující, poučná a zneklidňující kronika posledních dní Aileen Wuornosové, před její popravou na Floridě. Českou kinematografii zastupuje snímek Mistři (Aero 3. 2.). – JP –

HUDBA

Čtvrtý svazek obsáhlého slovníkově pojatého katalogu Český hraný film, který vydává Národní filmový archiv, představuje na více než 700 stranách filmovou žeň z let 1961–1970, tedy z nejvýznamnějšího desetiletí zdejší kinematografie. Informace o zdařilých dílech najdeme i jinde, zde však můžeme sledovat vzmachy i pády tehdejší produkce také na příkladech spíš kuriózních. Odborníky i fanoušky filmu kniha uspokojí svou informační hodnotou, četnými obrázky i přehledným uspořádáním s praktickými rejstříky. Zároveň však jde o virtuální zrcadlo vývoje kulturní politiky šedesátých let, o soupis iluzí i deziluzí, v nichž se různé vlivné složky tehdejší společnosti shlížely a do nichž stát na jejich popud investoval značné prostředky.

••• Román Pianistka napsala rakouská spisovatelka Elfriede Jelineková už v roce 1988, téma je však nadčasové a ironie stále sžíravá. Příběh titulní hrdinky, stárnoucí podivínky, jež z dusivé nadvlády své matky marně uniká do ještě dusivějšího milostného vztahu, přičemž naplno vyvstává její neschopnost žít, není sám o sobě výjimečně originální. Nevšední je způsob vyprávění. Prudce se v něm střídají vyhrocené postřehy, z nichž vyvstává obludnost všednosti, s ozvěnami nejbanálnějšího myšlení. To je obsaženo přímo v jazyce, nečisté směsi úředních frází, žurnalistických stereotypů, nenávistných předsudků i banálních moralit, ale také, náhlých šokujících prozřeních. – JP –

TELEVIZE K šedesátému výročí osvobození vyhlazovacího tábora v Osvětimi připravila Česká televize na druhém programu hudební pořad Vzpomínka na Osvětim (čtvrtek 27. 1., 20.00). Nacisté hudbu s oblibou využívali jako prostředek psychologické manipulace, proto i v osvětimském lágru existovaly orchestry složené z vězňů. Na své účinkování vzpomínají ve filmu přeživší pamětníci. Od osvobození v lednu 1945 se v prostorách památníku bývalého tábora hudba nehrála, první výjimka byla vydána až letos. Do Osvětimi se sjeli uctít památku zavražděných lidí například ruský houslista Maxim Vengerov, slavný americký pianista Emanuel Ax nebo česká houslistka Iva Bittová (na snímku).

Příznivce americké „holky s kytarou“ Ani DiFranco potěší zpráva, že písničkářka právě vydává novou desku K n u c k l e Down (Dřít jako otrok). Tentokrát není sólová, ale kytara hraje v doprovodu pořád hlavní roli. Deska, alespoň podle čtyř skladeb zveřejněných na internetu, přináší (v kontrastu s názvem) docela příjemné poetické asociace, přemítání o světských věcech, o nedělních ránech a kamení. ••• Slovenská elektronicko-analogová scéna se představí tento pátek v pražském Paláci Akropolis. Zahraje Vlado Ďurajka alias Abuse se svými spoluhráči. Téměř přesně před rokem hrála Abusova parta na stejném místě ve složení bicí, basa, gramofony a elektronika. Skreče, samply, am-

bientní zvuky se vázaly a proplétaly s hutnou živou rytmikou. Pokud se Slovákům podaří alespoň zopakovat loňský koncert, bude to určitě úspěch. Abuse však od té doby pokročil a vydal CD u bratislavského labelu Deadred Records. ••• V sále pražského NoD Roxy se toto pondělí představí sám se svým hlasem, kytarami, smyčkami a efekty svérázný hudebník a jeden z tvůrců brněnské alternativy, Vladimír Václavek. Na svém předloňském albu Písně nepísně ještě samotu nevydržel a pozval si nakonec do studia hosty. Jeho kroky ale nezadržitelně směřovaly k sólové dráze. Uvidíme, jak budou působit jeho průzračně skladby nyní v poněkud oproštěnějším tvaru. – JP –

D I VA D L O ••• Nedělní noční filmový klub pokračuje v přehlídce filmů japonského režiséra Takešiho Kitana – tentokrát je na programu drsný krimifilm Ve spárech jakuzy (ČT 2, 30. 1., 23.10). Pro zabijáka a gangstera Jamamota už není v rodném Japonsku bezpečno, vyráží proto zkusit štěstí do USA. Tam vyhledá svého mladšího bratra, který se živí jako drobný drogový dealer, a okamžitě ho zaučuje. Jakuza, japonská verze mafie, zapouští kořeny i za oceánem. Gangsteři expandují, daří se jim, jenže ani tahle zločinecká pohádka netrvá věčně. – PT –

Nejvíce opěvovaná tanečnice všech dob je jistě Američanka Isadora Duncanová. O jejím bouřlivém životě v Paříži na počátku 20. století, který byl plný vzletů a tragédií, kolují dodnes divoké legendy. Ve svých čtyřiatřiceti si vzala o 17 let mladšího ruského básníka Sergeje Jesenina, který ji pak doprovázel na evropských turné. On moc nemluvil francouzsky ani anglicky, ona zase nerozuměla rusky. Jejich vztah byl výstřední, bláznivý, ale velmi rychle se rozpadl. Jesenin spáchal sebevraždu, Duncanová podlehla dva roky nato následkům bizarní nehody, když se její dlouhý šál přimotal do kola automobilu. Krátké soužití Duncanové a Jesenina je námětem divadel-

ní hry Když tančila, Američana Martina Shermana, která má premiéru toto pondělí v pražském Divadle Bez zábradlí. Hlavní roli ztvární Zuzana Bydžovská, režie se ujala Alice Nellis. ••• Stará historická hra Josefa Kajetána Tyla Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové ožije opět na prknech pražského Národního divadla. Premiéra, tentokrát v režii hostujícího Jiřího Pokorného z Divadla Na zábradlí, je nachystána na pátek 28. ledna. Tyl napsal hru v roce 1849, v souvislosti s jednáním a nakonec rozehnáním říšského sněmu v Kroměříži, kde padly naděje Čechů na další demokratické změny v monarchii. Děj dramatu se odehrává na úsvitu české státnosti, kdy kníže Václav, bratr Boleslav a jejich matka Drahomíra formulují rozdílné postoje Čechů ke svému okolí. – JP –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Hongkong sází na umění

Quijotovo vítězství

„Nastává rozhodující okamžik ve vývoji kultury a umění v Hongkongu,“ nechal se slyšet hongkongský ministr pro domácí záležitosti Patrick Ho, když místní zastupitelé v polovině prosince představili veřejnosti ambiciózní plán, jenž počítá s přeměnou 40 hektarů nejluxusnějšího městského nábřeží na čtvrť umění a kultury. Podle návrhu britského architekta Normana Fostera (autor kupole berlínského Reichstagu a Mostu milénia v Londýně) by měl na nábřeží vyrůst do roku 2013 obrovský komplex se čtyřmi muzei, třemi divadly, několika koncertními sály, dalšími výstavními prostorami, parky, náměstími, vodním amfiteátrem, uměleckými školami, obytnými mrakodrapy a hotely. To všechno má z poloviny překrýt ohromná klenba z plastu, skla, oceli a slunečních kolektorů, která pomůže komplexu zajistit energii, zavlažování a příznivé klima po celý rok. Při pohledu na počítačový model klenby je jasné, že Hongkong se snaží vytvořit novou přitažlivou dominantu města na způsob opery v Sydney. „V budoucnu bude globální ekonomiku kontrolovat okolo třiceti nejdůležitějších městských oblastí světa. Jen ty s dynamickou a pluralistickou globální kulturou mohou přitáhnout mezinárodní kapitál a profesionály a poskytnout jim opěrný bod v globálním prostředí,“ vysvětluje dále Patrick Ho, kam míří smělé plány rozvoje města, které je považováno za bránu do Číny. Krátce po zveřejnění modelu budoucí umělecké čtvrti se však v Hongkongu strhla pěkná mela. Vyšlo najevo, že

/ 23

zastupitelé se rozhodli celý obrovský projekt přidělit kvůli „snadnější komunikaci, nižším nákladům a kratšímu času stavby“ souboru firem, které všechny ovládá místní magnát Li Ka-shing. „Když je rýže, má se dostat na všechny,“ stěžoval si redaktorovi The New York Times rival Li Ka-shinga, hongkongský podnikatel Stanley Ho, jenž by pochopitelně také rád získal nějakou tu zakázku. O Vánocích se tedy na místě budoucí stavby sešlo několik set lidí a protestovalo proti megalomanskému projektu pro jednoho podnikatele. Zastupitelé se však brání a od své vize ustoupit nechtějí. Do března letošního roku má hongkongská veřejnost možnost připomínkovat navržený projekt. Definitivně bude rozhodnuto až po vyhodnocení připomínek a důkladné analýze. Projekt kulturní čtvrti v Hongkongu přináší také zajímavý pohled na trendy v současném pomalu se globalizujícím muzejnictví. O možnost provozování jednoho z muzeí v novém komplexu, které má být zasvěceno modernímu umění, se totiž přetahuje hned několik západních institucí. Kromě Nadace Salomona R. Guggenheima, která provozuje mimo svého hlavního muzea v New Yorku také pobočky v Bilbau, Benátkách a Berlíně, je druhým vážným zájemcem pařížské Centre Georges Pompidou. Hongkongské úřady uvažují i o možnosti spolupráce obou prestižních institucí. Francouzi se však již pokusili soupeře shodit arogantní poznámkou, že nehodlají spolupracovat s žádnou podřadnou institucí, která vyrábí muzea jako „fabriky na Coca-Colu“. Bonmot se ale rázem obrátil trochu proti nim, když třenice mezi muzei začala být přirovnávána právě ke konkurenčnímu boji mezi Pepsi a Coca-Colou. Guggenheimova instituce začala navíc získávat body právě kvůli svým letitým zkušenostem s provozem mezinárodní sítě muzeí. Představitelé Pompidou tedy nakonec rádi připustili možnou spolupráci, která by jim umožnila vystavit konečně více ze svých obrovských sbírek. Toto pařížské muzeum vlastní na 55 tisíc děl, pro veřejnost jsou ovšem přístupná jen asi tři procenta z nich.

Španělsko se letos chystá k velkým oslavám svého nejznámějšího literárního hrdiny, neboť Cervantesův román o důmyslném rytíři donu Quijotovi de la Mancha vyšel právě před čtyřmi sty lety. Musel to být zvláštní okamžik kulturních dějin, když o nějakých deset stupňů zemské šířky severněji psal zrovna svá vrcholná díla William Shakespeare. Takto souběžně se kdysi zrodily nauky Buddhy, Konfucia a Sokrata, kteří by se klidně mohli potkat, kdyby už tehdy myslitelé létali na mezinárodní konference. Literární obraz potrhlého rytíře na vyzáblé kobyle je podobně nadnárodní a nadčasový jako jejich myšlenky, pouze o dva tisíce let mladší. Vykladači díla se vesměs shodují, že Cervantes původně zamýšlel napsat pouze další z tehdy oblíbených parodií středověkých románů o rytířích, jejichž úzkostlivě cudné šlechetnosti bez bázně a hany se renesanční publikum smálo už dobrá dvě staletí. Vymyslel si obstarožního knihomola, nechal jej vyznávat ideály, jakým už dávno nikdo nevěřil, a vyslal jej v komickém kostýmu na turnaj se skutečností. Nápad sliboval skvělé povyražení, jenže Cervantes jako autor nekomplikovaného čtiva povážlivě selhal. Postava, kterou chtěl původně předhodit čirému výsměchu, jej začala dojímat a cosi podivného se přihodilo i s rytířskými ideály – čím komičtěji je nechal narážet na novověkou realitu, tím víc jako by vzrůstala jejich vznešenost. To svým způsobem ostatně vycítil i pragmatický tlouštík Sancho Panza, jenž hrdinu pro kontrast věrně provází jako panoš a sluha. Pomineme-li romány Milana Kundery, zůstává nejznámější českou literární postavou asi pořád Švejk. Také on se Haškovi v průběhu psaní zkomplikoval. Skutečný blb u kumpanie, jak byl původně koncipován, by ložiska válečnické strojovny klidně zadřel už jen svou prostoduchostí, autor v něm však nakonec propojil lidového filozofa s mazaným sabotérem. Švejk tak možná opravdu zosobnil jistý rys češství, dosud však neskončila debata, zda bychom se za to neměli především stydět. Ve Španělsku proběhl zásadní spor o dona Quijota koncem 19. století. Nadšení aktivisté obrody a pokroku tehdy požadovali, aby byl pošetilý duch toho starého nešiky konečně vypuzen za země, odsouzené jinak k věčným porážkám. V tomto boji ovšem don Quijote slavně zvítězil a rodná země se k němu stále hrdě hlásí. Se španělským hidalgem nemá Švejk mnoho společného, spíš s jeho sluhou. Nějaký don Quijote mi v Haškově románu vždycky chyběl. Vinu jsem svaloval na české dějiny. Teprve nedávno mne napadlo, že jsem se mohl přehlédnout. Kdyby byl román vyprávěn z trochu jiné perspektivy, stal by se jím možná snaživý kadet Biegler.

J A R O S L AV PA Š M I K

VIKTOR ŠLAJCHRT

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

Zhruba padesát lidí si v Praze na Olšanských hřbitovech připomenulo památku národního hrdiny Jana Palacha, který se před 36 lety upálil v marné snaze vyburcovat českou veřejnost a nedovolit jí, aby se smířila s nastupujícím otroctvím okupantského komunistického režimu. Noviny přinesly zprávu, že novou zahraniční ministryní USA se stala Condoleezza Riceová. Čeští muslimové vyrazili na pouť do Mekky. Na horách padal sníh. Chuck Berry odehrál před narvanou Lucernou svoje Rock and Roll Never Forgets a odletěl zpět domů za oceán. Česko se spolu s Polskem postavilo proti snaze skupiny členských zemí EU vedených Španělskem vyměnit podporu kubánských disidentů za dobré vztahy s diktátorem Fidelem Castrem. Počet obětí tsunami vystoupal na 226 tisíc a na Srí Lance začala pracovat česká polní nemocnice. Prahu navštívil rakouský kancléř Wolfgang Schüssel.

24.–30. 1. 2005

polární stanice Marabio a její členové zahájili čekání na volná místa ve vrtulníku. Radim Masný nekoupil Slezský FC Opava. Po kratší odmlce přinesla MF Dnes další ze série reportážních úvah, zda achillovka desetibojaře Tomáše Dvořáka přežije, či nepřežije nadcházející tréninkovou sezónu. Ani jedno, ani druhé, nemám zájem, odpovědělo 44 procent českých respondentů na dotaz průzkumu Evropské komise, zda by v případě dostatečného finančního krytí dali při podnikatelském rozjezdu přednost vlastnímu byznysu od nuly, nebo by raději koupili už existující firmu; výsledky průzkumu postavily Česko v ochotě podnikat na poslední místo ze všech 25 členských zemí Evropské unie. Federace strojvůdců odvolala stávkovou pohotovost. Členové sdružení Tolerance a občanská společnost se rozhodli, že 26. ledna předají ministrovi vnitra v Praze svou petici protestující proti

Statistikové spočítali, že loňská předvánoční útrata byla rekordní v českých dějinách: částka, kterou zdejší obyvatelé dluží ve spotřebitelských úvěrech bankám, vzrostla na 65 miliard korun a čtvrt milionu občanů se přitom ocitlo v registru těch, kteří svůj dluh nechtějí, nebo nemohou platit. Růst tržeb byl natolik velký, že může naznačovat i novou, dlouhodobější vlnu zájmu zdejších konzumentů o spotřebu, komentoval pro MF Dnes českou chuť utrácet ekonom HVB Bank Pavel Sobíšek. V beskydských Pustevnách se tesaly sochy do ledu. Milan Kundera napsal brněnské radnici ze svého francouzského exilu, že mu nemoc nedovoluje přijet a osobně převzít udělenou Cenu města Brna za literární činnost. Ministerstvo financí vyhlásilo boj nekalému hazardu. Skupina českých polárníků směřujících na Rossův ostrov stavět českou polární základnu dorazila do argentinské

postupu Správy uprchlických zařízení, která před časem zbavila pokoje žadatelů o azyl všech elektrických zásuvek a zakázala jim, aby u sebe měli soukromé televize či rádia. V Praze na tramvajové zastávce Hradčanská využil neznámý pachatel chvilkové nepozornosti majitele a ukradl mu fagot značky Püshiner za půl milionu korun. Jsem ochoten vám zachránit tu vaši ubohou kulturu, podvolil se nakonec v jihlavském klubu Maňana naléhání diváků legendární Bruno Ferrari a předvedl jim svou show. České Budějovice se rozhodly obnovit koněspřežku do Lince. Dopravní policie uspořádala celostátní zátah na opilce za volantem. Členové Vojenské lékařské komise definitivně rozhodli, že Jaroslava Brokešová, která v minulosti prodělala změnu pohlaví, nemůže nastoupit zpět k armádě; komisaři zároveň na zamítavém stanovisku změnili původní důvod z „transse-

xuality“ na „zdravotní problémy“. Vyšlo najevo, že sedmý náměstek ministra vnitra Jiří Vacek nemá maturitu, a že je tudíž nutné mu snížit plat. Soud přikázal Národnímu bezpečnostnímu úřadu, aby znovu prověřil své někdejší rozhodnutí, že poslanec Jan Kavan (ČSSD) představuje takové bezpečnostní riziko, že mu nelze dovolit přístup k důvěrným státním materiálům s razítkem „Tajné“. Je to horší, než jsme čekali, komentovalo ministerstvo zahraničí svůj interní průzkum, z něhož vyplynulo, že v očích Západoevropanů jsou Češi málo známý zemědělský kmen, který chodí v bizarních krojích a jehož nejznámějšími vůdci jsou Karel Gott, Dolly Buster a pan Tau. Na Horské Kvildě naměřili minus osmnáct stupňů Celsia. Meteorologové oznámili, že příští týden už doopravdy přijde skutečná zima. [email protected]

inzerce

RESPEKT Ročník XVI.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

Marek Švehla.

EDITOŘI:

Kovalík, Jana Neumannová. ÚPRAVA

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ

Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. EKONOMIKA:

REDAKTORKA VYDÁNÍ

(TIŠTĚNÝ,

ON-LINE):

Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný.

([email protected]): David Němec, Jakub Němeček.

KRESBY:

Krsková, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586.

ZAHRANIČÍ:

Pavel Reisenauer. OBRAZOVÝ

DISTRIBUCE

VLASTNÍK:

Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŠÉFREDAKTOR: Tomáš Němeček.

Kateřina Ducháčková.

KOMENTÁŘE:

Zbyněk Petráček.

Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš.

REDAKTOR:

CIVILIZACE:

DOMÁCÍ RUBRIKA

Erik Tabery.

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORA:

Jaroslav Spurný,

([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan

KULTURA:

Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí).

Ivan Kuťák. FOTO: Ludvík Hradilek. SEKRETARIÁT: Kateřina Spurná, Jan Svoboda.

([email protected]): Renata Kovačková, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792.

INZERCE

DTP A GRAFICKÁ

([email protected]): Milan Greguš, Andrea

PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS:

zelená linka 800 100 634.

TISKNE:

MAFRA, a. s., Praha. ROZŠIŘUJÍ: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 23. 1. 2005, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.