D. STARÁ ŘÍŠE Období definované jako Stará říše zahrnuje čtyři Manehtovy dynastie – třetí až šestou. Někteří autoři se od této koncepce poněkud odchylují a bu sem řadí ještě 7./8. dynastii, nebo – méně často – přičleňují 3. dynastii k předchozímu Archaickému období. Zde se budeme přidržovat názoru, podle nějž jsou termínem „říše“ (Stará, Střední a Nová) označeny kontinuálně sledovatelné a historicky jasnější časové úseky vyznačující se stabilní vládou, zatímco období vnitropolitického chaosu, rozdělení státu na menší celky, málo přehledné a nedostatečně známé části dějin jsou zahrnuty do tří tzv. přechodných období; z tohoto hlediska patří 7./8. dynastie nepochybně již do prvního z nich, diskutabilní je spíše začlenění 3. dynastie do Staré říše, nebo její zatím dosti chaotická znalost uvedeným požadavkům ne zcela vyhovuje. Jednoznačnější vymezení uměle konstruovaných egyptologických kategorií však není dost dobře možné, a nakonec ani podstatné; záleží na pojetí, výběru kritérií a často i citu tohokterého badatele. Období Staré říše se vyznačuje absolutním centralismem založeným na teokratickém principu, mocensky vrcholícím za 4. a ideologicky za 5. dynastie, kdy začal pozvolný, zprvu nepozorovatelný úpadek. Křivku vzestupu a pádu lze bezpečně sledovat na několika zdánlivě nesouvisejících „ukazatelích“ nejen z oblasti politiky, náboženství, státní správy, hospodářství apod., ale například i architektury a výtvarného umění. Stará říše je dobou velkých pyramid vybudovaných z kamene. (Méně populární pyramidy Střední říše jsou postaveny ze sušených cihel.) Stavby tohoto druhu vyžadovaly nejen úžasný technologický pokrok a objevy nových, v některých ohledech dodnes nevysvětlených pracovních metod, ale především logistické a organizační předpoklady spočívající ve schopnosti shromáždit odpovídající pracovní síly, dlouhodobě je zásobovat alespoň nejnutnějšími životními potřebami a koordinovat jejich činnost. Na stavbách monumentálních pyramidových komplexů se vedle osob bezprostředně do těchto prací zapojených muselo nepřímo podílet i velké množství pomocného personálu všeho druhu, zemědělců a řemeslníků, kteří byli přinuceni produkovat a dodávat dělníkům na stavby potraviny, oděvy, nástroje a nářadí a poskytovat různé služby, a samozřejmě i mnoho „písařů“, tj. úředníků, kteří složitý postup prací organizovali, starali se o bezpečnost a řešili všechny nové, dosud neznámé problémy, jež se v souvislosti s budováním tak gigantických děl musely objevovat. Předpokládat lze i nedoložený, ale pravděpodobně nezbytný donucovací aparát. Všichni tito lidé museli být ovládáni nějakým ústředním principem, jehož spojení s neotřesitelným postavením krále je více než logické. Existuje mnoho dílčích indícií svědčících o neomezené královské moci od počátku 3. dynastie, například již zmíněné provinciální hřbitovy, na nichž výrazná absence bohatých pohřbů naznačuje nikoli zchudnutí země – celkový objem bohatství rostl –, ale důsledné odčerpávání místních přebytků a centrální soustředění všech zdrojů. V charakteristických formulích pro pravidelné sčítání dobytka, zlata a jiného majetku se přestávají objevovat „pole“, „zahrady“ a podobné termíny spojené s pozemkovým vlastnictvím; z toho plyne, že v této době už byla veškerá půda výlučným majetkem krále. Z dalších pramenů víme, že za 3. a 4. dynastie vyvrcholila tzv. vnitřní kolonizace země, spočívající v zakládání „královských statků“ v méně zalidněných a dosud ladem ležících oblastech, do nichž bylo hromadně přesouváno obyvatelstvo z hustěji osídlených území. Právě královské statky se staly základem centralizace pozemkového vlastnictví. Od 3. dynastie je již v systému řízení státu bezpečně doložen nejvyšší královský úředník s titulem TA-t-y (catej), pro nějž se v egyptologii ujal arabský výraz „vezír“. Stejná nebo obdobná funkce existovala nepochybně již v Archaické době, kdy byly vybudovány základy státní správy, chybějí však jednoznačné důkazy. Catej byl vykonavatelem královy vůle v oblastech exekutivy a justice, jemuž byli všichni ostatní hodnostáři v centru i krajích (nomech) podřízeni. Byl nejvyšším představeným „obou pokladnic“, „obou klenotnic“ i „obou královských zbrojnic“, jakýmsi generálním ředitelem všech veřejných prací, velitelem policejních sil a také nejvyšším soudcem s titulem „představený šesti velkých [soudních] dvorů“ (vedle nich existovaly různé nižší soudy místní a chrámové, doloženy jsou také ad hoc sestavené vyšetřovací tribunály). Z doby 4. dynastie známe již poměrně podrobně a spolehlivě i příbuzenské vztahy v královské rodině a víme, že nejen catej, ale i ostatní úředníci na nejvyšší úrovni, k nimž patřili i architekti pyramid a chrámů, byli výlučně jejími členy. S rozvojem a diverzifikací státní správy ovšem stoupalo i nebezpečí rozmělnění ústřední moci, postupující takřka nepozorovaně, avšak nezadržitelně pod tlakem privilegovaných ambiciózních jedinců. Král své úředníky motivoval a odměňoval různými tituly spjatými s naturálními požitky, zlatem, a vybrané jedince i tím nejdůležitějším – stavbou posmrtného příbytku. K vybavení hrobky patřily nezbytné fundace k „věčnému“ udržování zádušního kultu, které spočívaly v darované nebo propůjčené zemědělské půdě i s lidmi k ní vázanými. Fundace spravoval zádušní kněz, jímž byl obvykle syn zemřelého, a půda se tak pozvolna dostávala do soukromého majetku, který narůstal na úkor majetku královského. Z úředníků se v dalších generacích stávali statkáři, jejich nezávislost na králi, osobní svoboda a moc vzrůstaly. Někteří hodnostáři, jimž byly pozemky původně pro-
půjčovány jen na dobu zastávání funkce, se stávali pomocí různých mechanismů jejich skutečnými vlastníky, spojovali je do větších celků a jejich potomci takto soustředěný majetek (obvykle spolu s funkcemi otců) dědili. Vliv vysokého kléru, který se v této době profesionalizoval, postupně stoupal. Vznikala nová společenská vrstva zádušních kněží a početného personálu pohřebiš se zvláštním statutem, chráněná a dotovaná králem prostřednictvím tzv. imunitních dekretů. Mnozí kněží zastávali zároveň vysoké funkce u královského dvora nebo ve státní administrativě. Zádušní statky byly samostatnými hospodářskými jednotkami, jež žily z přiděleného majetku a bohatly; svou produkci spotřebovávaly výhradně samy a neodváděly žádné daně. Jejich počet stále rostl. Kromě toho se pěstovalo mnoho lokálních kultů tradovaných z nejstarších dob a postupně se začalo prosazovat i univerzálnější, jakési „státní“ náboženství založené na uctívání slunečního boha Rea, které dosáhlo svého vrcholu za 5. dynastie, kdy králové stavěli tzv. sluneční chrámy (vzniklo jich nejméně šest, dochovaly se dva) a do svých titulatur standardně začleňovali jméno „Re“. Centrem Reova kultu bylo dolnoegyptské město Iunu (řec. Héliopolis; dnes severovýchodní předměstí Káhiry) a jeho kněží, jimž se podařilo vytvořit první ucelený teologický systém, nabývali na vážnosti a získávali stále větší moc (podle pozdějšího mýtu založil samu 5. dynastii syn jednoho z nich). Za 5. dynastie se začala struktura mocenského aparátu pozvolna měnit. Do popředí se stále častěji dostávali lidé nekrálovského původu, dosazovaní do vysokých úřadů a kněžských funkcí na základě svých zásluh a různých subjektivních kritérií, v jejichž pozadí lze často vystopovat intriky všeho druhu. S upevňováním moci dědičných pozemkových vlastníků a zejména správců krajů (nomarchů) byla soustavně oslabována ústřední vláda, sílící odstředivé tendence vedly ke vzniku víceméně samostatných území spravovaných provinční nobilitou, závislých na králi jen nominálně a řízených obdobným způsobem jako původní královské statky. Na konci 6. dynastie tento proces ve spojení s dalšími nepříznivými okolnostmi vyvrcholil skutečným rozpadem státu, který vyústil v chaos, anarchii a nakonec – za Prvního přechodného období – ve vzájemné boje lokálních vládců o hegemonii. Z období Staré říše jsou doloženy již pokročilejší nástroje z mědi – různé typy dlát, teslic, pil, vrtáků a také břitev, u nichž se objevuje i otočná rukoje. Kamenné nástroje – od hrubých palic po precizní pazourkové nože – se vyskytují běžně, srpy se vyráběly ze zahnutého dřeva s pazourkovými čepelkami vsazenými do žlábku na vnitřní straně. Hrnčířský kruh byl podle ikonografických pramenů (zobrazení na reliéfech) běžně používán od 4. dynastie, nejstarší otočná deska z vypálené hlíny in natura byla objevena v pyramidovém komplexu královské manželky Chentkaus II. v Abúsíru (5. dynastie). Směnná hodnota se vyjadřovala hmotností kovů. (Mince byly vynalezeny až v 6. století př. Kr. v maloasijské Lýdii a v Egyptě se nikdy příliš neujaly; používaly se téměř výlučně na vyplácení cizích, zejména řeckých žoldnéřů. Sami Egypané odvozovali jejich hodnotu až do Ptolemaiovské doby výhradně od hmotnosti a momentální bonity materiálu, z nějž byly zhotoveny.) Nejmarkantnějšími a nejznámějšími památkami Staré říše jsou pyramidy, dominantní součásti rozsáhlých urbanistických celků, jimž říkáme pyramidové komplexy. O jejich stavbě, účelu a symbolice byly napsány celé knihovny naprostých nesmyslů, vznikl dokonce zvláštní obor zvaný pyramidologie, založený na pavědeckých principech souměřitelných s astrologií či ufologií. (Pro jeho stoupence se ustálil výmluvný termín „pyramidioti“.) Do stejného pytle lze bez výčitek svědomí hodit i všelijaké výpočty, jak vysokou ze by bylo možno postavit okolo zeměkoule, kdybychom pyramidy rozebrali apod. Pseudoproblémy tohoto druhu se nebudeme zabývat ani okrajově a uzavřeme přesným zjištěním, že kdyby bylo možno všechen takto popsaný papír recyklovat, vyrobili bychom si ze získaného dřeva nové Krkonoše. Seriózní literatury je mnohem méně a i tam najdeme mnohé jalové úvahy o souvislostech architektonického řešení pyramidových komplexů s náboženskými představami Egypanů („stoupání královy duše ke Slunci-bohu Reovi apod.), o „přesné orientaci ke světovým stranám“ atd. Málokdo si uvědomuje, že architektura byla závislá především na tehdejších poznatcích, technických možnostech a vlastnostech dostupných materiálů. (Například rozteč podpěrných sloupů ještě v antických chrámech odpovídala dosažitelné délce kamenných bloků, z nichž se tesaly architrávy; nezávislost na tomto parametru umožnil až vynález románské klenby.) Celé generace egyptologů počítaly podle jednoduchých vzorečků objemy pyramid, trápily se záhadou, jak mohli Egypané bez jeřábů a buldozerů postavit takové kamenné hory, a vymýšlely důmyslné stavební mechanismy, o nichž lze s jistotou říci jen to, že jich starověcí stavitelé zaručeně nepoužili. Až zcela nedávno napadlo několik lidí, že „všechno může být jinak“: po dlouhém schvalovacím řízení, jehož významnými průvodními znaky byl houževnatý odpor řady vlivných egyptologů, provrtali Velkou pyramidu v Gíze z chodby vedoucí k tzv. královnině komoře několika sondami a zjistili, že uvnitř není homogenní vápencové zdivo, ale obyčejný pouštní písek. Poměr kamene a písku, jehož vynášení do výšky je mnohem snadněji představitelné, zatím neznáme, ale některá fyzikální pracoviště již vyvíjejí metody, které by to umožnily zjistit bez destrukce staveb. Už dnes je však možné považovat za pravděpodobné, že z kamene byla kromě základů, vnějšího pláště
a vnitřních zařízení v tělese pyramidy vybudována jen základní kostra s mnoha dutými komorami, vyplněnými posléze stavebním odpadem a pískem. Komorová metoda se běžně uplatňovala již při stavbě velkých mastab Archaického období, a není tedy u pyramid novinkou. Ze statického hlediska je takový systém dokonce stabilnější a lépe odolává seismickým poruchám projevujícím se občasnými zemětřeseními. Mnoho autorů pod zorným úhlem dnešních znalostí jaksi mlčky počítá s podivuhodným předpokladem, že starověcí stavitelé byli omezení primitivové, ačkoli objem jejich mozkovny – a tedy intelektuální potenciál – byl s dnešním plně srovnatelný. Je-li propastný rozdíl mezi tehdejší a dnešní úrovni technologií, není v tehdejší a dnešní schopnosti myslet, uvažovat, tedy v nástroji, jímž lidstvo ke všem objevům postupně dospělo. Imhotep, geniální stavitel první pyramidy v Sakkáře, by se srovnání s novodobými inženýry vůbec nemusel obávat; jeho handicap byl jen v tom, že ho ve škole nikdo nenaučil statickým výpočtům – musel je vymyslet, pochopit a v praxi vyzkoušet sám. Ani mezi náboženskými představami a vzhledem královských hrobek Staré říše nemusí existovat přímá vazba, pyramidy mohou být pouhým výsledkem pokusů o monumentální a reprezentativní architekturu, jak je zaznamenáváme ve všech dobách, dnešní nevyjímaje. Aniž bychom hledali ideologické souvislosti, můžeme je docela dobře zařadit do vývojové řady staletého experimentování s obrovskými stavbami mastabového typu, od nichž se principiálně nijak neliší. První pokusy o „stupňovitou mastabu“ jsou ostatně dodnes k vidění na Merkově hrobce z konce 1. dynastie v Sakkáře a pohřební komoru postavenou z velkých a přesně opracovaných kamenných kvádrů měl už Chasechemuej v Abedžu. Stupňovitá pyramida je v porovnání s Merkovou mastabou jen „větší“ (sice o dost, ale důraz položme na slovo „jen“), a při troše soudnosti je třeba připustit, že k pozdějšímu nápadu zarovnat schodovité stupně čtyřboké stavby do hladkých ploch nebylo intelektuálně zase tak daleko a jeho uskutečněním nemohlo vzniknout nic jiného než charakteristický jehlan. K tomu potřebné znalosti rovinné i sférické geometrie si osvojili a ovládali stavitelé pyramid lépe než leckterý dnešní maturant, i když – nebo přestože – jejich matematický aparát byl poněkud těžkopádný. Podobný pohled lze uplatnit i na „orientaci ke světovým stranám“, která často není tak přesná, jak se nám snaží kdekdo namluvit. (Až se seznámíme s neuvěřitelnými rozdíly v měřeních a výpočtech různých egyptologů, ztratíme možná k údajům tohoto typu důvěru vůbec.) Egyptské pyramidy (a různé chrámy) jsou jednoduše orientovány vzhledem k Nilu, který v této části země teče celkem důsledně od jihu k severu. Zkoumání zdánlivého pohybu hvězdné oblohy bylo praktikováno již mnohem dříve, jinak by sotva vznikl kalendář s roční odchylkou pouhé čtvrtiny dne, takže přesnější určení severu nemohlo být a také nebylo problémem. Ostatně ani nemusel být hledán, dokonce ani v této souvislosti vnímán – orientace také může vyplývat z dráhy slunce po obloze od východu k západu, a za tohoto předpokladu je pak jedna ze stěn čtyřboké pravoúhlé stavby obrácena k severu jaksi automaticky. Stavitel Velké pyramidy v Gíze, která bývá z tohoto hlediska probírána nejčastěji, k tomu potřeboval jen oči a několik kolíků. Stavitel sousední pyramidy orientoval její základnu podle již existující Velké pyramidy, chápal prostě obě stavby v urbanistickém nadhledu, z hlediska geometrie jen prodloužil přímku a k tomu potřeboval zase jen oči a několik kolíků. To je celý zázrak. (Vše, co se v této kapitole tvrdí o pyramidách, je samozřejmě poněkud nadsazené, ale trochu přízemnější pohled na problematiku je v záplavě rádobyučených dohadů nezbytný. Přít se lze jen o velikost onoho „trochu“.) Značná pozornost byla věnována i různým podrobnostem, například vysvětlení účelu stružek s plochým dnem vykopaných po obvodě některých pyramid. Verner (1997) soudí, že sloužily k nivelizaci: po naplnění vodou ukazovala hladina horizontální rovinu. Zdánlivě hladké teorii však vzápětí sám zasazuje smrtelnou ránu, když zjištěné odchylky základen pyramid od roviny kolmé ke spojnici se středem zeměkoule vysvětluje pravidelným větrem, který hnal vodu stále stejným směrem a působil tak dlouhotrvající konstantní naklonění hladiny. Je obtížné věřit, že by tomu on sám věřil. Kromě toho byly přece stružky evidentně zahloubeny do již vyrovnané základové plošiny, tedy ex post! Podle jiné teorie sloužily k odvedení vody přívalových dešů (tehdy mnohem častějších než dnes) z pláště pyramidy, aby se zabránilo jejímu podmáčení. Odvodňovací hypotéza by vyžadovala výpočet možného objemu stékající vody na jednotku plochy v čase a odpovídajícího průřezu odpadních kanálů či koryt, bez nichž by se bezodtoká stružka téměř okamžitě přelila. Takové kanály však nalezeny nebyly a do výpočtů se nikdo nepustil – egyptologové totiž umějí jen velmi zřídka integrovat. Jedním z nejúžasnějších pseudoproblémů jsou úvahy, proč králové nestavěli pyramidy ukázněně do řady vedle sebe, ale zakládali „překvapivě“ nové nekropole na jiných lokalitách, zatímco jejich nástupci se vraceli opět na ty starší atd. Za nejpravděpodobnější vysvětlení je nepochybně třeba považovat to nejjednodušší: vhodných míst pro budování pyramidových komplexů s jejich množstvím ubývalo. Kritériem výběru lokality byla jistě především přirozená skalní plošina nevyžadující velkých úprav, přiměřená vzdálenost od Nilu a dostupnost lomů na kámen. Dosáhl-li stupeň vyčerpání těchto zdrojů na jednom „pyramidovém poli“ jistého bodu, začalo se jevit výhodnější vzdálenější místo, kde po určité době nastaly podobné problémy a jejich překonání by si vyžádalo
větší námahu a prostředky než návrat do starší lokality, u níž se stupeň exploatace začal ve změněných podmínkách jevit jako menší a zbytkové zdroje příznivější. Víme také, že v okolí údolních chrámů pyramidových komplexů existovala velká, životem kypící města, která spotřebovávala zemědělskou produkci širokého okolí, a počet jejich obyvatel pravděpodobně neustále rostl. Posunutí centra do vedlejší domény a vybudování nového sídliště řešilo i tento problém (právě časově a lokálně diskontinuálnímu konglomerátu těchto aglomerací říkáme souhrnně „Mennefer“). Předpokládá se, že součástí pyramidových měst byly i královské rezidence, z nichž většina je písemně doložena, ale žádná dosud nebyla nalezena. Lidská sídliště byla na okraji záplavového pásma a tisícileté nánosy spolu se stoupající hladinou spodní vody je dokonale zlikvidovaly. Samostatnou kapitolou je problematika rozměrů pyramid. Egypané používali jako standardní jednotku délky tzv. loket, jenž je s určitou – na tu dobu pochopitelnou – tolerancí doložen na všech jejich stavbách. První si toho všimli při drancování mastab v Sakkáře baron Nizzoli a francouzský konzul Drovetti, jeho délku pak definoval Girolamo Segato v roce 1822. Podle Vernerova přepočtu měří loket (eg. meh; angl. cubit) 0,5235 m a dělí se na 7 dlaní (eg. šesep; přibližně 7,48 cm) a dlaň na 4 prsty (eg. džeba; přibližně 1,87 cm). Víme, že velké rozměry (například strany základen pyramid) Egypané projektovali v celých desítkách loktů, což je velmi důležité pro zjištění rozměrů staveb dochovaných jen v torzech, kde původní velikost lze s větší přesností určit jen výpočtem. Stavitelé pyramid ovšem neměli loket vymezen dvěma ryskami na platinoiridiové tyči, takže jeho skutečná velikost se na různých stavbách trochu liší. Koeficient přepočtu lze ve většině případů snadno zjistit z rozměrů dochovaných – u pyramid se vychází například z šířky vnitřních chodeb, která zpravidla odpovídá dvěma loktům. Naměříme-li 1,05 m, víme, že architekt této stavby používal loket o délce 0,525 m. Při pozornějším studiu odborné literatury vyjde záhy najevo několik okruhů problémů. Prvním z nich je, že někteří egyptologové (např. Lauer) měřili stavby metrem, ale na svých plánech vyznačují rozměry jen v loktech, aniž by se obtěžovali uvést koeficient přepočtu. Další autoři z takových plánů pro své publikace zpětně přepočítávají lokty na metry podle různých, většinou opět nedefinovaných koeficientů a takto získané hodnoty zaokrouhlují v odlišných řádech a podle nejasných pravidel, takže docházejí k vzájemně si odporujícím výsledkům. Diference vznikající tímto způsobem jsou někdy dosti značné. Druhým závažným problémem je pouhé nekritické opisování ze zastaralých nebo nehodnověrných publikací, pro něž byly rozměry získány velmi nedbalým měřením, nebo dokonce jen odhadem. Právě u těchto prací zpravidla nebývají uvedeny zdroje informací. Třetím problémem je nesoustavnost autorů, kteří poskytují často jen výběr několika rozměrů, takže jejich kompletnější soubor je třeba skládat z různorodých zdrojů. Vyhráno není ani tehdy, jestliže najdeme všechny údaje pěkně pohromadě v jedné knize (např. u Vernera) – s překvapením totiž často zjišujeme jejich vzájemnou inkompatibilitu. Je smutné, že ani renomovaní egyptologové zřejmě nechápou úhel stěny pyramidy jako matematickou funkci poloviny strany její základny a výšky, tvořících dokonale definovaný pravoúhlý trojúhelník, vztah, který sami starověcí stavitelé ovládali s velkou přesností (vyjadřovali jej pojmem „seked“, jímž se budeme podrobněji zabývat v souvislosti s „pravými“ pyramidami u 4. dynastie). Opovrhování zákony trigonometrie na tak vysoké badatelské úrovni je prostě nepochopitelné. Připočteme-li ke všem těmto potížím množství tradovaných i neustále nově vznikajících tiskových chyb, překlepů a omylů různého původu, ocitáme se v neřešitelném guláši vzájemně si odporujících čísel, a často není stébla, jehož by se bylo možno s důvěrou zachytit. Z nedostatku jiných možností budeme tedy u jednotlivých pyramid uvádět různorodé údaje o jejich rozměrech a vzájemně je srovnávat s vědomím, že kritéria exaktní přesnosti v tomto oboru egyptologie jsou zatím hudbou budoucnosti. Nedocenitelným zdrojem chronologických, genealogických, politických a mnohých jiných informací o Staré říši jsou mastaby (méně často skalní hrobky) hodnostářů, budované v blízkém okolí pyramidových komplexů příslušných vladařů. Známe jich stovky, jsou na všech sedmi pyramidových polích Staré říše, pojmenovaných podle nejbližších arabských vesnic (od severu k jihu): Abú Raváš, Gíza, Závijit el-Arján, Abúsír, Sakkára, Dahšúr a Médúm. V první polovině tohoto období (zhruba do konce 4. dynastie) byl pohřeb v blízkosti panovníka považován za významnou výsadu a projev jeho přízně, značnou roli zřejmě hrála i s tím spojená naděje na posmrtný život po jeho boku za okolností podobajících se profánní zkušenosti. O vhodné místo pro hrobku se vedlo zřejmě více sporů než o cokoli jiného a intriky mezi hodnostáři byly často motivovány touhou získat odpůrcovu výstavnější nebo výhodněji umístěnou mastabu. Od 5. dynastie vznikala v souvislosti se vzestupem moci krajových úředníků opět provinční pohřebiště s honosnými a bohatými hrobkami na různých místech Horního Egypta. Mnoho hrobek na pyramidových polích i v provinciích bylo vyloupeno již ve starověku (jak lze zjistit nejen z různých textů, ale i z archeologické situace), avšak nápisy a reliéfy, které zůstaly na jejich stěnách, mají často nejen vysokou uměleckou úroveň, ale především neocenitelnou výpovědní hodnotu. Je třeba přiznat poněkud depresivní realitu: drtivá většina našich vědomostí pochází z hrobů. Ojediněle byly nalezeny též zbytky pohřebních výbav, vypovídající nejen o náboženských představách o posmrtném životě, ale zejména o stupni
vývoje materiální kultury. Nejvýznamnější nekropole z tohoto hlediska jsou v severní Sakkáře (3. dynastie), Gíze (4. dynastie), Abúsíru (5. dynastie) a jižní Sakkáře (6. dynastie). Většina hrobek (zejména v severní Sakkáře a Gíze) byla bohužel v 19. století nejen dokonale vykradena (zmizely všechny mumie, rakve, sarkofágy, sochy a volně uložené předměty), ale i úplně zničena při snaze vylámat nebo odřezat a zpeněžit reliéfy z jejich stěn. Není výjimkou, že části jednoho reliéfu jsou v několika různých sbírkách, často byla jejich souvislost odhalena až po mnoha letech a u mnohých není znám původ. Velké množství nenahraditelných památek bylo nenávratně zničeno nebo ztraceno také – a to je nejsmutnější – v důsledku činnosti lidí považovaných dodnes za archeology a egyptology. Zvláštností Staré říše jsou realisticky modelované vápencové plastiky lidských hlav v životní velikosti, které byly nalezeny v některých mastabách ze 4. až 6. dynastie na pyramidových polích v Gíze, Abúsíru, Sakkáře a Dahšúru, zpravidla v krátké podzemní pasáži spojující dno svislé šachty s pohřební komorou. Jejich účel není jasný, většinou jsou považovány za jakési majáky pro duši kA (ka) zemřelého, aby našla cestu při návratu do hrobky i v případě, kdyby mumie majitele podlehla zkáze nebo poškození. Egyptologové jim říkají „náhradní hlavy“. 217 – Náhradní hlava ze 4. dynastie nalezená na hřbitově v Gíze; vápenec (Egyptské muzeum v Káhiře)
V době Staré říše ještě neexistovala stálá armáda v dnešním pojetí, není doložena ani vojenská hierarchie. Samo slovo „meša“ (překládané obvykle jako „armáda“) bylo původně používáno nejen pro vojenské útvary, ale i pro běžné výpravy civilního charakteru, které dopravovaly z Východní pouště do údolí Nilu nerostné suroviny. Nejznámější a zřejmě nejlépe doložené jsou expedice tohoto typu do tyrkysových dolů ve Vádí Maghára na Sinaji, kde mnozí králové Staré říše zanechali skalní nápisy a reliéfy (dnes jsou většinou v Egyptském muzeu v Káhiře). Omezený počet vojáků z povolání – núbijských a libyjských žoldnéřů – byl do obranného systému začleněn zřejmě až za 6. dynastie. Jak poznamenává Vilímková (1977), Egypt byl geograficky „poměrně izolovanou a zvenčí nesnadno napadnutelnou zemí, která neměla o tvrdých bojích za častého stěhování národů v Asii ani tušení“. Nejsou známy ani žádné tendence usilující o zvětšení rozlohy státu – a již vojenskou silou či jinak. Občasná válečná tažení do Núbie, Libye a na Sinajský poloostrov měla spíše povahu trestních expedic, které obnovovaly kočovníky narušovaný pořádek na hranicích, nebo charakter obyčejných loupežných výprav. Ojedinělá egyptská pevnost vybudovaná za 4. dynastie v núbijském Buhénu mezi 1. a 2. kataraktem je považována spíše za předsunuté obranné stanoviště proti nájezdníkům, než za středisko ovládající okolní oblast silou. Vojenské kontingenty pro tato tažení dodávaly jednotlivé královské, některé chrámové, později i „soukromé“ statky (domény). Podle dochovaných pramenů vojenské výpravy vedl a vítězství si připisoval král; jeho osobní účast se však v mnoha případech nepokládá za pravděpodobnou. Dikce oficiálních nápisů je v jednom ohledu jednotvárná: všechny války bez výjimky končily rozhodujícím vítězstvím egyptských králů, za něž byly propagandisticky vydávány – jak víme z pozdějších případů – i bitvy nerozhodné a dokonce i zjevná fiaska. Dnes již také víme, že mnohé války zachycené oficiální ikonografií (na takzvaných monumentálních nápisech) se neuskutečnily vůbec – král jednoduše jednu ze svých základních povinností „ochrany Obou zemí před cizími nepřáteli“ plnil jen virtuálně. Prameny tohoto druhu je tedy třeba posuzovat nanejvýš opatrně. Formy centrálního velení, vojenské taktiky a logistiky neznáme; všechny výroky v tomto směru, často dosti apodiktické, je třeba považovat za pouhé domněnky. Strouhal (1994) například uvádí, že vojsko už v této době disponovalo loděmi pro strážní službu na Nilu a pro přepravu svých jednotek. V Egyptě kromě karavanních pouštních cest do vzdálenějších oáz existovala výhradně lodní doprava (po Nilu, ramenech delty a umělých kanálech) – Egypané nepoužívali ani vozy (přestože princip kola znali), ani tažná zvířata (koně byli přivedeni do země až za 15. dynastie a velbloudi o dalších tisíc let později). Obydlené území leželo všude v dosahu řeky nebo kanálů a potřeba budování silnic vůbec nevznikla. Lodí všech velikostí musel být tedy dostatek a pro případ válečného tažení byly jistě k dispozici. Představa, že někde kotvila flotila výlučně vojenských lodí, připravených kdykoli přepravit vojsko na místo určení, není příliš přesvědčivá. Vyobrazení velkých námořních lodí z této doby jsou vzácná; nejstarší reliéf tohoto druhu byl v Sahureově zádušním chrámu z počátku 5. dynastie v Abúsíru (dnes je v Berlíně, kam jej odvezl Borchardt spolu s většinou ostatní výzdoby chrámu), jeden je znám ze vzestupné cesty Venisova pyramidového komplexu z konce 5. dynastie v Sakkáře a jeden je na bloku kamene neznámého původu, který byl znovupoužit za Střední říše při stavbě pyramidy Amenemheta I. v Lištu. Podle dochovaných údajů směřovaly egyptské námořní lodě především do proslulého středomořského přístavního města na libanonském pobřeží (eg. Kepnej; akk. Gublu; řec. Byblos; dnes zříceniny severně od Bejrútu), které existovalo již v době neolitu. Styky s tímto centrem středovýchodního obchodu jsou doloženy od 2. do 6. dynastie – bylo zde nalezeno mnoho egyptských předmětů s hieroglyfickými nápisy, na začátku 3. dynastie tu byl postaven typicky egyptský chrám a o dvě století později naproti němu dru-
hý. (Na začátku Prvního přechodného období obchodní kontakty ustaly; znovu jsou doloženy až za 12. a 13. dynastie.) 218 – Námořní lo při návratu do Egypta; reliéf ze Sahureova zádušního chrámu (5. dynastie) 219 – Mohutné lodě přepravující žulové sloupy z lomů u Asuánu do Sakkáry; reliéf z Venisovy vzestupné cesty (5. dynastie)
