ROČNÍK: XXV
FARNOST SVATÉHO ANTONÍNA
ČÍSLO: 3/2016
Jsem rád knězem Je spousta situací, kdy si uvědomuji a prožívám, že jsem rád knězem. Mezi nimi zaujímá zvláštní místo doprovázení katechumenů v závěru jejich přípravy, udílení iniciačních svátostí o velikonoční vigilii a následná možnost sledovat, jak Pán do jejich života vstoupil a jak je proměnil. Těší mě pozorovat, jak si Ježíš získává srdce těch, kdo naslouchají evangeliu, a jsem rád, že mohu Boží slovo zvěstovat. Je velkým povzbuzením pro moji víru, když vidím zblízka, že Ježíš ve svátostech působí stejně mocně, jako když chodil po Galilei – zbavuje pout hříchu a strachu, naplňuje prázdnotu srdcí Boží láskou, přináší nečekanou radost. A žasnu nad tím, že si k tomu chce použít tak nedokonalé nástroje, jako jsem já a společenství církve. Děkuji Pánu Ježíši za tuto velikonoční zkušenost. Moje poděkování patří i našim katechumenům /neofytům za to, že se nechali přitáhnout na cestu za Ježíšem, že vstřebávali jeho slovo a nechali ho vstoupit do svých srdcí. Děkuji, že byli ochotni se o část své zkušenosti podělit se čtenáři Farních listů. Přeji jim, aby radost z poznání Pána Ježíše a ze života s ním prozařovala jejich život trvale. Děkuji také všem bratrům a sestrám z farnosti, kteří naše katechumeny provázeli, nesli v modlitbě, dali jim pocítit přijetí do našeho společenství. Ježíš si chce použít každého z nás i naše společenství jako celek. Má smysl o něm vydávat svědectví. Ať vás provází radost z toho, že jsme živým společenstvím, kterému Pán dává růst. Váš Pavel Semela, farář MUSÍM SE PODĚLIT Ano, nemohu si nechat pro sebe jeden z největších dojmů z obřadů velikonoční vigilie. Když kněz světil křestní vodu, držel jsem v ní ponořený paškál – velikonoční svíci symbolizující Krista. Ponoření těžké svíce do čisté vody ve křtitelnici představuje účast Kristova božství s našim lidstvím, v přeneseném smyslu ponoření se do našich problémů. „Prosíme tě, Bože: ať skrze tvého Syna sestoupí do tohoto křestního pramene síla Ducha svatého“, modlí se kněz nahlas. Těžká svíce stojící ve vodě představuje sestoupení Krista do naší všednosti a zároveň její prozáření jeho světlem, „aby všichni, kdo budou ve křtu spolu s Kristem pohřbeni, ve křtu s ním také povstali k novému životu.“ Když jsem svíci opět pozdvihoval z vody, kapičky našeho lidství na voskovém těle připomínaly ještě dlouho Jeho účast s námi… Vážím si toho, že naše liturgie je plná podobných, možná pro většinu skrytých symbolů. A protože jsem stál nablízku a paškál jsem celou tu dobu ve vodě držel, cítím potřebu se o tuto radost podělit. Jiří Beran, jáhen
SVÁTOST KŘTU Na Bílou sobotu bylo v kostele sv. Antonína pokřtěno osm katechumenů. Zde je několik upřímných svědectví některých z nich. Do kostela jsem začal chodit spolu se svou ženou, praktikující katoličkou, před více než deseti lety. Měl jsem štěstí na kněze. Z jejich kázání jsem si vždy něco vzal a do kostela jsem tak chodil rád a celkem pravidelně. O křtu jsem však příliš nepřemýšlel, bral jsem ho víceméně jako formalitu a za křesťana jsem se považoval i bez něj. Dnes vidím, že jsem se mýlil. Zpětně si uvědomuju, že jsem sice věřil v Boha, k opravdové víře v Ježíše Krista a v jeho mocné působení jsem ale dospěl až postupně během samotné přípravy ke křtu. Čím víc se blížil, tím víc jsem také toužil po účasti i na druhé části mše, která mě dosud nechávala chladným. Dočkal jsem se a jsem za to rád. Díky svátostem dnes prožívám to, co jsem nikdy nepoznal. Jasně cítím, že Kristus je stále se mnou. Vím, že se na něj můžu kdykoli obrátit. Vláďa
26. březen 2016, pro někoho možná obyčejné datum, ale pro mě je toto datum velice důležité, protože v tento den jsem poprvé cítila Boha po mém boku. V tento den jsem byla já a dalších 7 lidí v kostele sv. Antonína pokřtěna. Byl to pro mě neuvěřitelný zážitek, na který nikdy nezapomenu, a chtěla bych se o něj s vámi podělit. Jako snad každý jsem měla před takovou událostí velikou trému. Bála jsem se, že se něco nepovede nebo že něco pokazím. Má rodina a přátelé, kteří byli se mnou, mě velice dlouho uklidňovali, ale jsem holt trémista, takže to moc nepomohlo. Celá mše probíhala krásně, ale mně se pořád svíral žaludek a nemohla jsem ani mluvit. Jenže poté, co řekli všem katechumenům, ať jdou před oltář, ze mě ten strach spadl jako kámen. Nedokázala jsem si v danou chvíli vysvětlit, proč se tak stalo, ale poté mi to došlo. Poprvé jsem ucítila přítomnost Boha a přítomnost jeho lásky. A v tu chvíli jsem myslela pouze na něj a pouze na to, jakou má ve mne důvěru. Když jsme se přemístili ke křtitelnici, šla jsem po boku mé kmotry a věděla jsem, že mám vedle sebe oporu. Nevěřící lidé v tom vidí pouze namočení do nějaké vody, ale tak to opravdu není. Je to něco, co z vás udělá jiného člověka, člověka, který daruje svůj život Bohu. A to jsem přesně udělala, darovala jsem mu svůj život, prosila ho, aby mi ukázal cestu, aby mě vzal do církve, a to se také stalo. Po křtu jsem se cítila jako nový člověk. Najednou jsem zjistila, co mě bude v životě dělat opravdu šťastnou, a to je Bůh. Cítila jsem, jak přistoupil k mému srdci a naplnil ho láskou a tak se naplnila díra, kterou jsem v srdci měla. Po mém křtu se mě všichni ptali, jaký mám pocit a jak se cítím, ale já jednoduše neměla slov. Nedokázala jsem to popsat slovy, protože jediné slovo, které mě v danou chvíli napadalo, byla Boží láska. A tu se od té chvíle snažím rozdávat, kde to jen jde, protože každý si zaslouží cítit to samé co já. Aneta
„Nepropadejte panice!“ píše se v knize Stopařův průvodce po Galaxii Douglase Adamse, zatímco planeta Země má padnout za oběť demolici kvůli stavbě intergalaktické dálnice. Stále mi tato slova v nadsázce přicházela na mysl, když jsme předchozích 12 měsíců – někdo s větší, někdo s menší pravidelností (to byl žel Bohu můj případ) – docházeli na přípravu na křest k otci Pavlu Semelovi. Vždy v okamžiku, když jsme při čtení evangelií naráželi na tyto Ježíšovy výzvy: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní, vzchopte se, nebojte se.“ Není přece důvod se bát, i když do života přijdou nejrůznější bouře – leda tak vlastního stínu, vlastních bubáků, vlastního ega, chtělo by se dodat. A tohle jsou slova, která se mi podivuhodně „stala tělem“ v okamžiku křtu. I kdyby někde na druhém konci Mléčné dráhy vyšinutý inženýr přišel na to, že místo planety Země to víc bude slušet nákupnímu centru, není důvod propadat panice. Protože: „Kdo ve mne věří, má život věčný.“ Nejen za tohle velké díky Pavlovi, jsem rád, že k vám můžu patřit. Jan
PŘIŠEL JSEM jednou asi před dvěma lety na mši ke sv. Antonínu a zaslechl zprávu o kurzech Alfa. Teď již vím, že to nebyla náhoda. Uposlechl jsem toto volání a kurz absolvoval. Uběhlo několik týdnů a požádal jsem otce Pavla, jestli by mě připravil na křest. VIDĚL JSEM, že je to dobrá cesta. Prožil jsem katechumenát s dalšími pěti hledajícími a toužícími katechumeny a bylo to moc fajn. Trpělivé vysvětlování otce Pavla a pana Berana mi ukazovalo cestu. Bylo moc osvobozující postupně chápat smysl a poslání evangelia, mít možnost podělit se o zkušenosti, radost, ale i o pochyby. Zjistit, že nejsem sám. Srovnávat poznanou realitu s realitou dneška. ZVÍTĚZIL JSEM a před několika dny o Bílé sobotě přijal svátost křtu. Konečně se necítím na mši jako černý pasažér. Milan Petr 52 let. Praha 7
Hledala jsem, ale nenacházela. Volala jsem, ale nikdo mě neslyšel. Pak jsem poznala Tebe. Mluvila jsem k Tobě a Ty´s mi naslouchal. Ptala jsem se a přicházely odpovědi. Pochybovala jsem a dostalo se mi ujištění. Hněvala jsem se a Ty´s mě naučil pokoře. Když jsem plakala, Ty´s mi osušil slzy. Když jsem se radovala, Ty´s byl toho příčinou. Toužila jsem po Tvé náruči a nalezla jsem bezpečí. Pozvala jsem Tě do svého srdce a dostalo se mi přijetí. Uvěřila jsem a dostalo se mi odpuštění. Děkuji Ti, Otče.
Sarah
VIKARIÁTNÍ POUŤ V pátek 1. dubna se uskutečnila vikariátní pouť do kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na Královských Vinohradech. Mši sv. sloužil nedávno jmenovaný vikář, náš P. Pavel Semela. V homilii nám nabídl k zamyšlení představu, jaká by byla naše víra a jaká by byla naše modlitba, kdyby nebyl Ježíš a my se obraceli pouze na Hospodina. Změnilo by se pro nás něco? Za pokus to určitě stojí, a i když člověku trochu mizí půda pod nohama, je dobré občas skrýt to podstatné, to důležité, abychom si uvědomili opravdovou důležitost skrytého. Možná je to zároveň i cesta k bližšímu „pochopení“ Boží Trojice, tomu největšímu tajemství naší víry. Vtipné bylo, že dva dny před naší poutí a nabízeným experimentem jsem jela tramvají s bývalým zemským rabínem Karolem Sidonem. Seděl proti nám, pletenou čepičku na hlavě a modlil se. Jak se mu asi modlí? Pochopili bychom jistě mnohé, kdybychom to mohli zakusit. Po mši sv. se ujal slova salesián P. Josef Kopecký. Zamýšlel se nad Božím milosrdenstvím, o němž se nyní tak často, vzhledem k vyhlášenému Roku milosrdenství, mluví. Papež František vidí tvář Otcova milosrdenství v Ježíši Kristu. A proto není Boží milosrdenství něco – ale někdo. Dvě milosrdenství existují v církvi už od počátku: odpuštění hříchů skrze křest a odpuštění skrze svátost smíření. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, uvedl ho do zahrady a daroval mu svobodu. Po objevení hada a jeho nabídky: „ Budete jako Bůh!“ Hospodin viděl, že toho naložil na člověka moc. Svoboda je „nakládačka“ a je těžké ji unést. Proto, jak říká papež František, Bůh stvořil Pannu Marii, aby přinesla světu Ježíše. „Synu, jdi, pomoz lidem najít cestu zpátky do Božího království!“ – Proto je Boží milosrdenství Někdo. Syn podstoupil život v lidském těle, podstoupil krutou smrt – i vzkříšení. Vzkříšení, to není žádná show. Děje se ve skrytosti a vzkříšeného vidí jen učedníci a lidé jemu nejbližší. Ptal se mě tuhle jeden kluk: „Proč Pán Ježíš nešel za Pilátem? Proč se mu neukázal, proč jemu neřekl: ´sáhni si´?“ – Nejspíš proto, že Pán Ježíš nemá zapotřebí nic dokazovat. On nepotřebuje důkazy, on nepotřebuje vítězit. Vždyť, co člověka dělá věřícím, je víra, nikoliv podrobení se nějakým důkazům. Proto je vzkříšení pokorné, skryté, je především povzbuzením pro učedníky. A stejným způsobem žije Kristus dál ve své církvi, nejen ve svátostech, ale docela osobně. Když někoho křtíme, křtí ho Kristus. Křest je slavnost. Svátost smíření, další milosrdenství, to už příliš slavnost není. Zpověď, to je taková Popelka, takový namáhavý křest. Ale jak je pro Ježíše důležitá, vidíme z toho, že dává učedníkům Ducha svatého (dechnul na ně) pouze pro tuto svátost… „Komu hříchy odpustíte…“ A proto: choďme ke svátosti smíření, často a pravidelně. Beru-li pravidelně svůj lék – malý prášek – mohu zabránit velké nemoci. Zpověď, to je osobní setkání s Ježíšem. A stačí dobrá vůle. Už to, že vezmu za kliku, za kliku zpovědnice, Ježíš vidí a ocení to. Tuhle jeden malý chlapec ukončil svou zpověď slovy: „To jsou mé hříchy, pane Ježíši. Odpusť mi je a pomoz, ať je můžu napravit.“ To úplně stačí. Víc není potřeba… Potud letmý záznam slov P. Josefa. Po letech jsem znovu ocenila i celý kostel, navržený architektem Josipem Plečnikem. Kdysi se mi zdál takový byzantský, závažný, bez lehkosti naší gotiky. Ale tentokrát jsem se v něm cítila dobře. Sluníčko prozařovalo cihlové zdi a v tom slunci zářily malé zlaté křížky rozeseté po stěnách. Bohu díky za poutě. Věra Eliášková BOŽÍ MILOSRDENSTVÍ A MILOSTIPLNÝ TÝDEN Prožili jsme neděli Božího milosrdenství, někdo možná tradičně již po letech u Pražského Jezulátka, nyní u sv. Tomáše, někdo zase na Černém Mostě s přenosnou Svatou bránou a v Kyjích pak s kardinálem Dominikem Dukou. V předvečer svátku jsme vzpomněli sv. Jana Pavla II., který toho večera před 11 lety v 21.37h dokonal svou životní pouť, Svatého otce do posledních okamžiků ještě, ač s obtížemi, žehnajícího. Vzlétla bílá holubice, kniha se zavřela. Opět o první sobotě, opět druhého dubna jsme vzpomněli toho, který svátek ustanovil a jeho hlasatelku, apoštolku Božího Milosrdenství a svou krajanku sestru Faustynu, svatořečil. Mnozí jsme se ke svátku Božího milosrdenství modlili od Velkého pátku Korunku v novéně k Božímu milosrdenství, zahrnující postupně celé lidstvo. Jak zjevil sv. Faustyně sám Spasitel, Korunka dokáže zadržet připravenou trestající ruku anděla Boží spravedlnosti. Na první pátek před touto nedělí jsme prožili vikariátní pouť s vikářem, naším P. Pavlem Semelou, ke Svaté bráně Milosrdenství u Božského Srdce Páně na Vinohradech. Při sv. přijímání svatostánek a vzápětí celou sochu Pána Ježíše ozářilo slunce, osvit pomalu ustupoval, až se závěrem mše svaté úplně zmizel. Boží milosrdenství je nejvyšší vlastností Stvořitele, jak se modlíme v litaniích k Božímu milosrdenství, prosme o Něj pro celý svět, pokračujme v modlitbě Korunky, pokud možno denně. Srdcem se lze se modlit kdekoli, třeba za jízdy v tramvaji na prstech rukou. Je to, jako když odkapává Krev. Jeho za nás, za každého. Irena Červenková
RUCE PODANÉ KU POMOCI Už po několik týdnů pobývají v naší zemi, v našem městě iráčtí křesťané. Museli za těžkých okolností opustit svoji domovinu, kde předtím jejich rody sídlily po generace. Díky Bohu se jim od mnoha Čechů dostává dobrého přijetí. Iráčané nejsou v jednoduché situaci, někteří z nich se rozhodli odejít dál do Německa. Jsou to svobodní lidé, kteří se orientují a rozhodují ,,za pochodu", stejně jako většina z nás. Rodiny iráckých křesťanů v Praze se nyní intenzívně učí česky a dostává se jim také nemála projevů blízkosti a přátelství od lidí v našem městě, a to nejenom od křesťanů. Sám mám možnost zblízka pozorovat dynamické úsilí skupiny asi 10 laiků v sousední kobyliské farnosti, kteří nejen s dobrou vůlí, ale i velice rozumně a kompetentně plánují a postupně realizují konkrétní podporu Iráčanům. Tito aktivní kobyliští katolíci jsou většinou z mého pohledu ještě mladí lidé, úspěšní ve své profesi, otcové a matky menších, či ještě nedospělých dětí. K projektu pomoci se přidávají také někteří komunální politici z Prahy 8, kteří nabízejí podporu při hledání bydlení pro tyto potřebné. Zájem a starost o irácké křesťany v Praze dnes spojují lidi dobré vůle napříč církvemi i mimo ně. Už nyní jsem vděčný za to, že smím být při tom. Bohu díky za všechno! Hayato Josef Okamura DOBROVOLNÍCI A UPRCHLÍCI Uvádíme se souhlasem autora jeho sdílení služby dobrovolníka (zasláno
[email protected]). Ahoj, díky moc M. a L. za zprostředkování zážitku z vašich prvních služeb! Přidal bych třetí svědectví ze své včerejší noční služby (20:00-7:00). Bylo to kapánek dramatičtější, ale vše nakonec dobře dopadlo. :-) Přišel jsem na hotel 15 minut před začátkem. Předchozí dobrovolnici již odešli a v hotelu jsem nenašel ani uprchlíky. Jak jsem se pak dozvěděl, když jsem zatelefonoval předchozí šichtě, odešli všichni do kostela a vrátí se nejdřív za hodinu. Šel jsem si tehdy do prázdného hotelu krátit čekání četbou novin, když vtom se tam náhle zjevila žena ve středním věku (vydedukoval jsem si díky předchozím mailum, že to bude N., co umí dobře anglicky a má cukrovku), byla na pokraji kolapsu a v panické hrůze mě prosila, abych ji pomohl píchnout injekci inzulinu. Chvíli jsem se snažil vyčíst z českého návodu, jak se to dělá, ale moc to ve stresu nešlo (později se ukázalo, že má špatné injekce, co nepasují), a protože strašně sténala a říkala, že přestává vidět, rozhodl jsem se zavolat 112. Nejprve se snažili pomoci po telefonu, ale s N. vůbec nebyla řeč, a tak poslali sanitku. Ta přijela za 25 minut od zavolání, a odvezla nás oba na interní příjem nemocnice na Karlově náměstí. Tam se N. trochu uklidnila, a další skoro dvě hodiny jsme v šíleně přeplněné čekárně čekali, než ji konečně přijmou. Naštěstí doktor byl moc milý a uměl anglicky, tak ji uklidnil, nechal píchnout noční dávku inzulinu a vysvětlil situaci. N. má sice cukrovku, ale její krevní hodnoty nejsou zas tak špatné. Hlavní problém je její psychika, je traumatizovaná válkou, odchodem z Bagdadu a následně opuštěním země. Svou nemoc těžce snáší, je velký hypochondr, a jak mi později vysvětlila Nikol (která se opravdu o uprchlíky skvěle stará), N. se chová asociálně, nezapadla do skupiny, odděluje se od nich a pořád si na něco stěžuje. Přitom, když se s ní člověk baví, dokáže být velmi milá, vděčná za pomoc, dá se s ní bavit o různých zajímavých tématech (např. její práce jako překladatelka pro zahraniční firmy před válkou, o jejím rodném jazyce chaldejštině, o životě v Iráku apod.). Jak ale vyplynulo z rozhovoru s ostatními dobrovolníky, má opravdu vážné psychické problémy, a potřebuje odbornou péči. Z nemocnice jsme se vrátili kolem půlnoci, N. šla hned spát. Kvůli této episodě jsem nezastihl ostatní Iráčany, kromě F., který přišel do společenské místnosti a do půl druhé ráno pilně driloval češtinu. Trochu jsme se bavili, zdá se být velmi chytrý a příjemný v komunikaci. Myslím, že je ajťák a navíc velmi cílevědomý člověk, má z celé skupiny rozhodně největší šanci se brzy integrovat a najít si práci. Noc byla v pohodě, spaní v rozkládacím křesílku mi nepřišlo nikterak nepohodlné, při stanování se spí mnohem hůře. Lidé vstávali až po sedmé a postupně přicházeli do kuchyňky. Přišly další dvě velmi milé dobrovolnice, a zapředli jsme tak zajímavé rozhovory, že jsem velmi nerad odcházel do práce. :-) Tolik ve zkratce o své první službě. Určité v tom chci pokračovat, snad je to aspoň trochu prospěšné, a je to taky ohromně obohacující pro nás, dobrovolníky. V neděli jsem pozval R. (toho jediného pravoslavného) na pravoslavnou mši do Resslovky a potom k nám na oběd. Nabídl jsem i N., že se může přidat, a očividně ji to potěšilo. Snad ji to vytáhne aspoň trochu z její samoty a deprese. Doporučuji i ostatním, aby zvážili tu a tam je vytáhnout na nějaký zajímavý program.
Četl jsem teď ty články v českém tisku o problémech zejména s jihlavskou skupinou uprchlíků. Je to smutné, ti lidi jsou traumatizovaní tou velkou změnou v jejich životě, po prvotním optimismu po příchodu přichází kulturní šok a někdy přímo těžká deprese. Hlavně v této chvíli oni potřebují naši pomoc, optimismus, poskytnout zajímavé programy na volný čas a hlavně perspektivu budoucnosti, aby postupně všichni neupadli do deprese a neodešli do Německa nebo zpět do Iráku. Byla by to škoda. Hezký víkend všem. Michal Doleček IRÁČTÍ UPRCHLÍCI A SVOBODA Každá pomáhající organizace by mohla vyprávět o lidech, kteří se v psychických zátěžích a mezních situacích chovají nepředvídatelně. Pracoval jsem několik let jako sociální kurátor a dlouhá léta ve Fondu ohrožených dětí. Mýma rukama prošlo bezpočet případů, které nebyly jednou provždy vyřešené, a po čase se objevovaly další problémy a peripetie. Klienti měnili svoje rozhodnutí, předsevzetí i hodnotové postoje. Některé případy byly bezvýchodné. Přesto si myslím, že pomáhání potřebným má smysl, i když člověk riskuje, že jeho podnik nevyjde. Nevidíš sice okamžitý ani finální výsledek, ale nikdy nevíš, jak tvůj dobrý čin ovlivní jeho adresáta v budoucnosti. Dobré skutky mají hodnotu samy v sobě. To už věděl starý Sókratés, na rozdíl od sofistů, kteří konali, jen když se jim to vyplatilo. Nepřekvapuje mě chování některých uprchlíků z Iráku, kteří u nás požádali o azyl, a nejsem jím zaskočen. Zda měli dopředu vytyčeny jiné plány, než které vyjevovali, zda svoje rozhodnutí změnili až tady, zda jejich představy byly jiné než realita, zda dopředu špatně odhadli svoje síly a psychickou kondici, zda pocit odcizenosti a stesk po domově byl silnější než strach ze skutečného nebo potenciálního nebezpečí ve vlastní zemi, nevíme. Co víme, je, že přirozeností lidskou je svoboda, ať už je člověk jakéhokoli zabarvení pleti, mentality či civilizačního okruhu. Člověk se nedá zařadit do škatulek. Nedá se nařídit jak budík. Nedá se naprogramovat jak stroj. Nedá se natrvalo omezit, zmanipulovat, ovládnout, udělat z něho kolečko v systému, prvek neosobní masy. Jsme hledající, nestálí, nevyzpytatelní, tápající. Takoví jsme a takoví budeme. Zda se staneme v přístupu k ostatním lidem sókraty, nebo sofisty, záleží na nás. I to souvisí s naší svobodou. Doporučení jistého Johna Stuarta Milla je jasné: „Je třeba dát přednost nešťastnému Sókratovi před šťastným prasetem.“ PhDr. Zdeněk Papoušek POZVÁNÍ NA KVĚTNOVOU POUŤ DO LORETY Jsem přesvědčen, že za zážitky nemusíme putovat po mariánských místech Evropy. Možná bude někdo překvapen, ale myslím, že jsou místa nepříliš známá, opravdu promodlená a navíc protrpěná blízko nás. Ano, tamní zvonky slýchali odsouzení a mučení v nedalekém „domečku“ v padesátých letech… Zvu Vás tedy na pouť do pražské Lorety. Cestu do hradčanské Lorety můžete vykonat opravdu poutně, s modlitbou růžence pěšky přes Letnou. A protože vím, že je mezi námi dost sportovně založených, je možno též přiběhnout, dojet na kole, bruslích přes park a podobně. Jinak nejbližší zastávka je Pohořelec, linka 22. Ve středu 4. května v podvečer v 17.40 hodin se sejděte před průčelím, vyzvednu Vás. Čas je nutné dodržet, opozdilce by vítala zavřená brána. Po zběžném seznámení s poutním místem prožijeme s našimi kněžími mši svatou. Pak projdeme ambit se zpěvem loretánských litanií. Modlitba litanií vznikala totiž jako zpěv, který má doprovázet cestu, pouť. Bude možnost prohlédnout si celý poutní areál, včetně klenotnice. Mám vždy radost, že toto poutní místo naší arcidiecéze ožije modlitbou, nejen davy turistů. Proto se těším právě na Vás, milí farníci! Jiří Beran, jáhen
ŠKODA, ŽE NEJSEM O DVACET LET MLADŠÍ… Příliš často mě slova v titulu nenapadají, asi bych si to ani nepřála, ALE… Před těmi (jedna)dvaceti lety jsem absolvovala své první velké setkání mládeže. Nebylo světové, to se roku 1995 konalo ve filipínské Manile, a právě proto Jan Pavel II. pozval evropskou mládež na počátku září do italského Loreta… Ale i Světových dní mládeže jsem se poté mohla zúčastnit, a to hned třikrát: v roce 1997 v Paříži, v jubilejním roce 2000 v Římě a konečně o pět let později, už s Benediktem XVI., v Kolíně nad Rýnem (mimochodem, místo konání vybíral ještě Jan Pavel II., stejně jako Benedikt XVI. Rio de Janeiro, kam nakonec jel už papež pocházející ze sousední Argentiny…) Možná je celý tento článek nošením dříví do lesa, ale jeho cílem je pokusit se povzbudit k účasti na letošních SDM třeba jen jediného človíčka, který by zatím (přesto, že se konají téměř za humny!!!) váhal, zvláště pak pokud by důvodem tohoto váhání byla „davovost“ této akce… Ano, pochopitelně zejména vyvrcholení celého programu s papežem je a má být shromážděním přinejmenším statisíců mladých katolíků, ale předchází mu několik dní programu v národních centrech a pro zájemce ještě předtím téměř komorní tzv. předprogram v jednotlivých farnostech. V řadě pro mě nezapomenutelných zážitků z těchto setkání jsou i ty opravdu duchovní, dalo by se říci „tiché“… Krátký okamžik, který každý z účastníků mohl strávit v domku z Nazareta uprostřed loretánské svatyně a v němž mohl Bohu říci to své „Ano“. Křížová cesta na náměstí před bazilikou Santa Croce (titulárním kostelem otce kardinála Vlka, kde bylo při římském setkání české národní centrum), při níž, ač kolem jezdily tramvaje a autobusy a bylo tu shromážděno několik tisíc lidí (takže nutně stále někdo přecházel na toaletu atd.), bylo cítit skutečné ztišení a soustředění. Nebo (už v jiném mém článku zmiňovaný, omlouvám se) opravdu velmi osobní, velmi duchovní a VELMI důležitý rozhovor s knězem uprostřed miliónového shromáždění čekajícícího na Marienfeldu u Kolína nad Rýnem na večerní vigilii se Svatým otcem… P. Jan Houkal v rozhovoru o pastoraci mládeže uveřejněném v březnovém arcidiecézním zpravodaji mj. říká: „V dnešní době jde o zážitek víc než kdykoli předtím. Aby člověk něco přijal, potřebuje v té záplavě vjemů zažít nějaký silný impuls. Tak to je často i s Boží milostí. Aby se jí mladý člověk otevřel, často potřebuje pomoc nějaké silné duchovní zkušenosti. A není to zas tak špatně…“ Účast na světovém setkání mládeže je myslím velkou příležitostí takový impuls zažít… Anuša Lizáková KONCERT PRO RADOST Milí přátelé farníci, i letos bychom vás rádi pozvali na "Koncert pro radost" – pro naši farnost a také pro Dlouhou cestu. Jedná se o občanské sdružení, jehož posláním je pomáhat rodičům, kterým zemřely děti v jakémkoliv věku a z jakékoliv příčiny. Přijměme je prosím pro tuto "hudební chvilku" mezi nás. Předem děkuji a těším se s vámi na shledání! Koncert se koná v sobotu 14. května 2016 v 16.30h, opět v Muzeu Bedřicha Smetany na Novotného lávce v Praze 1. Vstupné dobrovolné. Účinkují: Veronika Hádková – hoboj, Petr Havlín – housle, Jitka Rosypalová – zpěv, Hana Šimerová – klavír, Hana Škvařilová – zpěv Na programu: B. Smetana, F. X. Thuri, A. Dvořák, Ch. Gounod, E. Bloch a další. Za účinkující zve Hana Šimerová VÝROČÍ SVATBY Dne 27. 4. 2016 oslaví Helena a Hynek Černochovi 55. výročí svatby. Děkovná mše svatá bude sloužena 24. dubna ve 14h v kostele sv. Klimenta. Pavel Černoch
CHUDÁ VDOVA ( Lk 21, 1 - 4, Mk 12, 41 - 44) „Mami, já mám hlad!“ – „Věřím ti, chlapče. Ale ještě je moc brzo. Slunce teprve vychází. Prosím tě, lež a snaž se ještě usnout. Já se zatím pokusím sehnat něco k jídlu.“ Maminka šeptala, aby nevzbudila mladšího syna. Eljakim se na svého bratra Belizara podíval a viděl, že tvrdě spí. „Jako špalek!“ Malá rodina byla chudá. Tatínek umřel a teď bylo na mamince, aby rodinu uživila. Jenže peníze nikdy nestačily. Eljakim věděl, že včera maminka nedostala výplatu. Celý den prala prádlo bohatým lidem, ale večer, když měla dostat peníze, paní domu nebyla k nalezení. Její správce jí dal dvě drobné mince a suše dodal: „Víc ti nemůžu dát. Příště, když zase přijdeš, dostaneš všechno.“ Tak se stalo, že rodina byla bez večeře. Stávalo se to dost často, a tak si Eljakim už přál, aby byl dospělý a mohl pracovat. Malý Belizar byl pro to, aby šli žebrat, ale maminka nechtěla a Eljakim by se žebrat styděl. Raději trochu hladovět než se hrbit a nastavovat prázdné dlaně. Maminka vzala dvě drobné mince a vyšla ven. Eljakim si znovu lehl, ale usnout nemohl. Dobře věděl, že za tak málo peněz maminka nic nekoupí, někdo by jí musel půjčit nebo jí něco darovat. Potichu tedy vstal a pomodlil se ranní modlitbu: „Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem!“ Pak Eljakima napadlo: „Půjdu do chrámu! Tam se vždycky něco děje… možná nějaký obchodník bude potřebovat pomoct a něco mi za to dá!“ Podíval se ještě po Belizarovi, ten ale tvrdě spal. Eljakim se rozběhl nejkratší cestou k chrámu. Čistý ranní vzduch ho úplně probral z ospalosti. Nejdřív doběhl na nádvoří pohanů. Tato část chrámu byla přístupná všem lidem, i nevěřícím. Potom vyběhl čtrnáct schodů k nádvoří žen. Tam býval Eljakim často s maminkou. Bylo tu třináct schránek na milodary určené k bohoslužbám. Stáli tam nějací muži a potichu se bavili. Najednou Eljakim spatřil maminku! Rychle se schoval za skupinku těch mužů, aby viděl, co chce maminka dělat, a při tom si ho nevšimla. Maminka hodila jejich dvě drobné mince do pokladny! „Ne!“ chtělo se mu vykřiknout, ale nemohl. Tu řekl muž, který stál vedle něho: „Skutečně, říkám vám, tato chudá vdova dala do pokladny víc než ostatní. Všichni ostatní tam vložili ze svého nadbytku, ona ale ze svého nedostatku, dala všechno, co měla, celé svoje živobytí.“ Eljakim v úžasu zvedl hlavu. – Kdo je to? Mluvil pravdu, ale jak to mohl vědět? Byl to snad nějaký prorok? – Po chvíli se ten milý muž sklonil k Eljakimovi a zblízka na něj pohleděl. Eljakim tomu pohledu porozuměl takto: „Mám tě rád. Znám tě, i tvoji maminku. Udělali jste mi radost!“ Nato spustili muži kolem pokřik a nazývali Eljakima novým přítelem „Rabbiho Ježíše“. Eljakim se vrátil na nádvoří pohanů. Zrovna tam přijela karavana oslů. Majitel karavany, bohatě oblečený člověk, nahlas volal: „Kdo mi na chvíli podrží mého oslíka?“ Eljakim hned přiskočil: „Já! Já vám ho podržím!“ Boháč dal Eljakimovi jednu stříbrnou minci a řekl: „Počkej tu na mě! Nikam nechoď, stůj tady! Až se vrátím, dostaneš další peníze!“ Eljakim nemohl uvěřit takovému štěstí, ale bylo to tak. Ten den měli s maminkou tolik jídla, že mohli pozvat chudou sousedku, stačilo pro všechny. Ten večer si Eljakim řekl: „ Chci důvěřovat Hospodinu jako moje maminka. Všechnu starost přenechat jemu, protože on vždycky pomáhá. Chci ho ve všem poslouchat a opravdu ho mít rád!“ Barbora Thielová BĚŽECKÝ KLUB SE ROZRŮSTÁ
Farní běžecký klub všech věkových i výkonnostních kategorií se schází každé pondělí od 19.15 před Planetáriem.
ON MNE VEDE (WALTER J. CISZEK, SJ) Walter J. Ciszek se narodil v rodině polských emigrantů. Po vstupu k jezuitům se přihlásil k misijní práci v Rusku a přijal východní obřad. Když vypukla II. sv. válka, byl právě v polské oblasti obsazené Rudou armádou. V roce 1940 byl zatčen a dalších 23 let vězněn sovětským režimem, z toho 15 let na Sibiři. Teprve v roce 1963 se mohl vrátit do Spojených států, výměnou za dva sovětské agenty. O své životní zkušenosti napsal dvě knihy: „S Bohem v Rusku“ (Paulínky 2014) a „On mne vede“ (Paulínky 2015). Bylo kolem poledne dubnového sibiřského dne, když všechno papírování a vysvětlování skončilo a já naposledy prošel hlavní branou tábora. Asi po patnácti krocích jsem se automaticky zastavil a čekal na stráž jako všichni vězni při každodenním odchodu do práce. Stráže u brány mě pozorovaly a rozesmály se – devět z deseti propuštěných vězňů udělalo ze zvyku stejnou chybu. Cítil jsem velké rozpaky a nevěděl jsem, jak se pohybovat jako svobodný člověk. Překvapovalo mě, že mi paže volně komíhají podél boků a nejsou sevřeny za zády. Otočil jsem se a věnoval poslední dlouhý pohled táboru. Pak jsem dal ruce do kapes a vydal se do Kajerkanu. Na železniční stanici stál vlak. Nastoupil jsem do něj. Nikdo neprotestoval a nevěnoval mi sebemenší pozornost. Nemohl jsem tomu uvěřit. Průvodčí, byla to žena, ode mne vybrala jízdné. Čekal jsem, že bude mít nějaké otázky nebo bude dělat nějaké potíže, ale jen se zdvořile usmála. Sedl jsem si k oknu a díval se ven téměř se slzami v očích. Byl jsem volný a jednali se mnou jako se svobodným člověkem. Ale přesto jsem pořád napjatě čekal, že se něco stane, že někdo začne křičet, zastaví vlak nebo na mě upozorní. Nic se však nestalo. Vlak se rozjel, a já byl konečně volný. Seděl jsem ve vlaku do Norilska, vzrušený nově nabytou svobodou, ale v hlavě se mi honila spousta myšlenek. Co pro mne znamená být svobodný a co to znamená pro kteréhokoliv jiného člověka? Pouze lidem a andělům dal Bůh moc svobodně se rozhodnout ho milovat a sloužit mu. Stvořil nás o něco menší než anděly a dal nám rozum a svobodnou vůli, což jsou typické znaky člověka, jeho nejvyšší sláva, nejcennější dar, ale také největší odpovědnost. Pouze člověk se může svobodně rozhodnout nesloužit svému Stvořiteli. Rozhodne-li se mu sloužit a plnit jeho vůli, pak dosáhne nejvyšší a nejúplnější svobody. Může znít jako paradox, že k nejvyšší a nejdokonalejší svobodě lze dospět díky bezvýhradnému podrobení se vůli někoho jiného, ale je tomu tak, je-li tímto jiným Bůh. Mohu to dosvědčit z vlastní zkušenosti, a to především ze zkušenosti nejhorších hodin, které jsem prožil v Lubjance. Nejsilnější pocit svobody, provázený mírem v duši a dokonalým bezpečím, zakusí člověk poté, co se naprosto vzdá své vlastní vůle a bezvýhradně se vydá do vůle Boží. Poznal jsem až příliš dobře, jak krátkozraké a nebezpečné bylo jednat podle vlastní vůle, sklonů či přání, které nebyly v souladu s boží vůlí. Uvědomil jsem si, a každý další den stále hlouběji zakoušel, že pravá svoboda neznamená nic jiného než umožnit Bohu, aby plně působil v mém nitru, a nejednat ani tak podle vlastních pohnutek, jako spíše řídit se Boží vůlí, jež se mi vyjevuje skrze vnuknutí, inspiraci či jinak. Tato duchovní svoboda, jíž jsem dosáhl až po těžkých zkušenostech, není něčím, co lze získat přes noc, natrvalo a v konečné podobě. Každý nový den, každá další hodina, okolnost či situace, každý další čin představují novou příležitost ke cvičení a růstu v této svobodě. Podmínkou růstu ve svobodě je spíše otevřený postoj a ochota přijímat Boží vůli než nějaký plánovaný přístup či promyšlená metoda. Tou nejjistější zárukou pokoje v duši a svobody ducha je tedy spiritualita založená na naprosté důvěře v Boha. MALÁ PROSBA Úklid kostela sv.Antonína zajišťuje malá hrstka důchodkyň. (Mimochodem: nehlásí se někdo dobrovolně?) Práce to není lehká a jsme nuceny ji dělat za provozu. V té souvislosti bych si dovolila poprosit návštěvníky kostela, zejména mší svatých, o malou pomoc – nenechte své děti pohazovat po zemi drobky a papírky či jiné věci a v místě určeném pro svíčky jim nedovolte stavět hrady z písku. Mešní zpěvy a kancionály vracejte na místo, ze kterého jste je vzali. Jsou to maličkosti, ale ušetří nám spoustu času. D ě k u j e m e!!! A ti z vás, kteří něco v kostele zapomněli, mohou bez ostychu vstoupit do sakristie a skoro jistě tam tu svoji věc najdou Blanka Mūhlhoferová SPOLEČENSTVÍ ŽIVÉHO RŮŽENCE Společenství živého růžence má naplánované nejbližší setkání na faře po večerní mši svaté, tj. cca od 18,45h, a to na pondělí 23. 5. a 20. 6. 2016. Srdečně jste zváni. Marie Kostelecká
SPOLEČENSTVÍ SCHÁZEJÍCÍ SE PRAVIDELNĚ V NAŠÍ FARNOSTI Společenství seniorů – každé úterý od 15h na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: Věra Eliášková: tel. 739 094 756 Biblická hodina s P. Semelou – druhý, třetí a čtvrtý čtvrtek v měsíci od 20h na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: P. Pavel Semela:
[email protected], tel. 777 085 705 Společenství mladší mládeže (věk 15 – 18) – každý pátek od 19h na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: P. Pavel Semela:
[email protected], tel. 777 085 705 Společenství maminek s malými dětmi – v rodinách, kontakt: Míla Svobodová, tel. 776 173 673 Eucharistická adorace – každou neděli od 19.15 do 20.00 v kostele sv. Klimenta Farní sbor (smíšený sbor dospělých) – každou středu v 19.15 na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: MgA. Miroslav Pšenička:
[email protected], tel. 777 089 932 Dětský sbor – každou středu po náboženství v 15.15 (1.,2. třída), 16.00 (3.,4. třída) a 16.45 (ostatní) na faře kontakt: MgA. Miroslav Pšenička:
[email protected], tel. 777 089 932 Všechny aktivity a společenství jsou otevřené, nebojte se přijít nebo na uvedených kontaktech blíže informovat. ZPRÁVY ZE SCHŮZKY PASTORAČNÍ RADY FARNOSTI Ohlédnutí za Velikonocemi – P. Semela poděkoval všem, kdo se podíleli na slavnostním průběhu bohoslužeb, zejména J. Horníkovi, M. Pšeničkovi a pěveckému sboru. Duchovní obnova před Letnicemi – 26. 4., 3. a 10. 5. v 19.30h ve farních místnostech. Noc kostelů – věcná diskuse ohledně zajištění plakátků a dalších tiskovin a drobností pro Noc kostelů, zajistí Marie Kostelecká. Program bude stejný jako loňského roku. PRF žádá farníky o účast na Noci kostelů a pomoc při její organizaci, koordinační schůzka se uskuteční v průběhu května. Vigilie Slavnosti seslání Ducha svatého začne v sobotu 14. 5. 2015 u sv. Klimenta ve 20. hodin. Nebude večerní mše sv. v kostele sv. Antonína. V měsíci květnu: Modlitba růžence – vždy přede mší svatou, Májová pobožnost – vždy po večerní mši sv. Pouť do Číhoště – Jiří Beran sdělil, že pouť „Po stopách Josefa Toufara“ se uskuteční 1. 10. 2016. KALENDÁŘ FARNOSTI SV. ANTONÍNA PRO NEJBLIŽŠÍ OBDOBÍ: V úterky 16. dubna, 3. a 10. května od 19.30h na faře se uskuteční Letniční duchovní obnova. V neděli 24. dubna ve 14h bude u sv. Klimenta mše sv. k 55. výročí svatby manželů Černochových. Ve středu 4. května se vydáme na farní pouť do pražské Lorety. Sraz v 17.40h před Loretou – více viz FL str. 6. V sobotu 14. května od 16.30h – Koncert pro radost ve Smetanově muzeu. Více viz FL str. 7. V sobotu 14. května od 20h začne v kostele sv. Klimenta Vigilie Slavnosti seslání Ducha svatého. Večerní mše sv. v kostele sv. Antonína nebude. V neděli 29. května – Rodinný den Prahy 7. Dobrovolníci ochotní zapojit se do programu jsou vítáni. V měsíci květnu bude vždy po večerní mši svaté májová pobožnost a přede mší modlitba růžence. V neděli 5. června při mši sv. v 10h bude 1. sv. přijímání dětí. Následovat bude agapé před kostelem, drobné pohoštění od farníků bude vítáno. V pátek 10. června bude opět Noc kostelů. Zveme všechny ochotné zapojit se do programu. V pondělí 13. června oslavíme svátek sv. Antonína při večerní mši sv. v 18h. V sobotu 1. října se společně vypravíme na farní pouť do Číhoště „Po stopách P. Josefa Toufara“, rezervujte si už teď termín. Farní listy vydává Farní rada při kostele sv. Antonína. Vycházejí pro vnitřní potřebu holešovické farnosti za dobrovolný příspěvek. Redakce: P. Pavel Semela, P. Mariusz Walczak, Marta Hrčková, Věra Eliášková. Kresba hlavičky na titul. straně – Hanka Roubalová. Tisk Ediční centrum AMU. Toto číslo vychází 17. dubna 2016. Uzávěrka příspěvků do příštího čísla FL je 9. května 2016. Dopisy a příspěvky zasílejte na adresu: Farnost sv. Antonína, Dukelských hrdinů 54, Praha 7, 170 00, na redakci Farních listů
[email protected] nebo je zanechte v sakristii. Obálku označte nápisem Farní listy. Redakce si vyhrazuje právo krátit příspěvky. Nevyžádané rukopisy nevracíme. Adresa webových stránek naší farnosti je www.svatyantonin.cz, kam můžete psát i své dotazy. Pro sdílení zpráv funguje ve farnosti e-mailová skupina
[email protected], Zájemci o připojení k e-mailové skupině pište na adresu:
[email protected].
