Gymnázium Václava Hraběte Školní rok 2015/2016
Cerhovice Seminární práce z českého jazyka
Autor práce: Miroslav Routa, 8.A
Prohlašuji, že jsem seminární práci zpracoval samostatně a s použitím pouze uvedených zdrojů. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely studia V Cerhovicích dne 21. ledna 2016
Miroslav Routa
OBSAH Úvod
1
1. Historie
2
2. Nejvýznamější budovy a místa a historie s nimi spojená
5
2.1. Kostel svatého Martina
5
2.2. Pošta
6
2.3. Školní budovy
7
2.4. Pivovary
9
2.4.1. Starý (později Šillingerův) pivovar
9
2.4.2. Mayerův pivovar
10
2.5. Lázně 3. Řemesla a živnosti
11 11
3.1. Úvod do řemesel a živností
11
3.2. Matouškova provazárna
12
3.3. Hračkárna Pospíšil
13
3.4. Delfi
13
3.5. Kovárny
13
3.6. Ostatní živnosti, obchody a hospody v období let 1865 – 1950
14
4. Spolky a instituce
15
4.1. Sbor dobrovolných hasičů
15
4.2. Ochotnické divadlo
16
4.3. Sokol
17
4.4. Čtenářská beseda
17
5. Významní cerhovičtí rodáci
18
5.1. Čeněk Šillinger v odbojové činnosti
18
5.2. Václav Matoušek
19
Závěr
20
Zdroje
21
Úvod Tato seminární práce má za cíl shrnout informace o Cerhovicích, a to přes historii, stavby, instituce, spolky, řemesla až po různé zajímavosti. Seminární práce začíní pojednáním o historii Cerhovic od jejich založení až po současnost. Historie obce je velmi bohatá; Cerhovice často měnily své majitele, děly se v nich i různé pohromy, např. v 17. století několikrát vyhořely. Dále práce pokračuje významnými budovami a institucemi, které v Cerhovicích jsou nebo byly k nalezení. V práci je popsána nejvýznamnější cerhovická budova – místní kostel, který je v Monografii Hořovicka a Berounska z roku 1929 uváděn jako jeden z nejpěkněji vyzdobených kostelů v Čechách. V práci není opomenuta ani pošta, která je jednou z nejstarších v okolí a v minulosti díky tomu byla velmi významná. Dále jsou zmíněny místní pivovary, školní budovy a lázně. V práci se píše i o tradičních řemeslech a obchodech, které pro Cerhovice byly typické. Většina z nich však již dnes v Cerhovicích neexistuje. Na řemesla, obchody a služby navazují informace o místních spolcích, které fungovaly v Cerhovicích především v 19. a 20. století. Jedná se např. o spolky divadelní, či tělovýchovný, zmíněn je i velmi důležitý spolek místních hasičů. Následují informace o železničním neštěstí u Cerhovic. Práce je zakončena textem o dvou cerhovických rodácích, Čeňku Šillingerovi, který je známý svou odbojovou činnností ve válečném období a Václavu Matouškovi, který se v Cerhovicích narodil, ale později se stal malířem a poustevníkem u Týřova. Práce čerpá především z knihy cerhovického rodáka Josefa Hendricha O starém městečku Cerhovice, kde je o Cerhovicích rozebráno vše především z minulosti, která je ovšem často srovnávána se současností. Poznatky z této knihy jsou doplňovány brožurou 700 let městečka Cerhovice od kolektivu autorů nebo publikací Tajmená místa Podbrdska – Hořovicko, Cerhovicko, Zbirožsko od Otomara Dvořáka.
1
1. Historie O vzniku názvu obce se traduje lidová pověst. V počátcích křesťanství prý po kraji chodil kazatel Crha. Kázal i v místech dnešních Cerhovic. Jeho kázání byla velmi známá a mezi lidmi oblíbená, proto se vždy sešlo mnoho lidí. Posluchači v zadních řadách Crhu špatně slyšeli a křičeli na něj: „Crho, více!“ Z tohoto volání se prý ujal název Cerhovice. Další verze o vzniku názvu praví, že pochází název pochází od pojmenování „Crhovici“, přičemž mělo jít o lidi, které sem přivedl jakýsi Crha. První písemná zmínka o obci se vyskytuje v listině, kterou 19. prosince 1275 vydal král Přemysl Otakar II. ve věci rozdělení dědictví mezi syny zesnulého Sulislava z Trnovan. V této listině jsou Cerhovice uváděny jako „trhová ves Cerhovice“. Zmíněnému Sulislavovi z Trnovan v této době Cerhovice patřily. Rod Sulislavů vlastnil i nedaleký Hrádek u Záluží a pravděpodobně i ves Záluží. Sulislavovi vlastnili Cerhovice až do roku 1367, jako poslední majitel z tohoto rodu je uváděn Přibík z Cerhovic. Cerhovice poté měnily majitele velmi často až do roku 1390, kdy se staly majetkem královským, jelikož byly zakoupeny Václavem IV., který je připojil ke svému žebráckému a později točnickému panství. Točník se snažili roku 1425 dobýt husité, avšak jejich pokusy byly neúspěšné. Jako zadostiučinění poté v roce 1427 vypálili Žebrák a Hořovice. Cerhovicemi pouze procházeli k bitvě u Tachova. Masa procházejících husitů čítala asi 16 000 lidí a mnoho vozů, avšak Cerhovicím žádné zlo neprovedla. V roce 1461 dal Jiří z Poděbrad panství do rukou svému věrnému šlechtici Bedřichu ze Šumburka. Pro Cerhovice nastal klidný čas a mohly se dále rozvíjet. Po smrti Jiřího z Poděbrad připadlo panství bavorskému šlechtici Bedřichu z Gutštejna. Jeho syn však byl souzen kvůli násilí proti Bundovcům a nakonec od něj Cerhovice odkoupil Vladislav Jagellonský. Cerhovice tak opět přešly pod správu království. Z toho však plynuly výhody, neboť dostávaly od panovníků mnoho výsad a privilegií. V cerhovickém archivu jsou uchována privilegia z následujících let: 1516 od Vladislava Jagellonského, 1631 od Ferdinanda II., 1648 od Ferdinanda III., 1701 od Leopolda I., 1705 od Josefa I., 1736 od Karla VI., 1766 od Marie Terezie, 1783 od Josefa II. A 1793 a 1818 od Františka I. Tyto historické dokumenty ukazují, že si čeští panovníci Cerhovic všímali. Těmito listinami vyjadřovali i uznání významu a důležitosti Cerhovic. Právě listina z roku 1516 od Vladislava Jagellonského povýšila Cerhovice na městečko, což jim dalo právo zřízení pivovarů a sladoven.
2
Roku 1557 se Cerhovice dostaly do rukou Lobkoviců. Ti si panství rozdělili. Cerhovice získal Jiří z Lobkovic, po jeho smrti se stal majitelem Ladislav z Lobkovic. Jeho bratři se však zapletli do spiknutí proti císaři a Ladislav tak postupně o svoje panství přišel. Cerhovice tak připadly právě císaři Rudolfu II. a sice roku 1595. Staly se tak císařským majetkem. Během třicetileté války Cerhovice procházely mnoha útrapami. Vzhledem k tomu, že ležely na zemské silnici Praha – Německo, táhly tudy regimenty vojáků. Tato skutečnost se stala osudnou roku 1629, kdy vojáci městečko zapálili a Cerhovice vyhořely. Sotva se obyvatelé vzpamatovali z této pohromy, přišel rok 1642 a Cerhovice vyhořely znovu, tentokrát včetně kostela. Tento požár založili Švédové vracející se s lupem z Hořovic. Tím však požáry v Cerhovicích neskončily. Cerhovice vyhořely i v roce 1649, 1657 a 1678. V roce 1654 je v Cerhovicích uváděno pouze 12 hospodářů, 13 chalupníků a 7 řemeslníků. Z doby posledního velkého požáru, tedy z doby okolo roku 1678, pochází nejstarší vyobrazení Cerhovic. Je na něm zachycený právě zmíněný požár. Obraz je vystavený v hořovickém kostele Nejsvětější trojice. Po této události se začaly Cerhovice postupně regenerovat, přispěl k tomu i majestát vydaný Leopoldem I., kterým povolil prodej kořalky a soli, šenkování vína a držení soudů na radnici. Rozkvět ovšem zastavil rok 1718, který s sebou přinesl morovou epidemii. V roce 1710 Cerhovice opět změnily majitele, když se staly majetkem rodu Lichtenštejnů. Těm ale Cerhovice nepatřily dlouho; o 13 let později přešly do majetku královského a tam setrvaly až do roku 1848. Během 18. století probíhal v městečku život poklidně, neublížila mu ani pruská vojska, která jím táhla. Obavy přišly až v roce 1799, kdy přitáhlo do Čech ruské vojsko, směřující na západ. Z ruských vojáků měli občané strach, ale ukázalo se, že zbytečně, jelikož vojáci se chovali velmi důstojně a ukázněně. Dokonce byl v Cerhovicích ubytován slavný generál Suvorov, na což je upomíná poněkud omšelá pamětní deska na budově bývalé pošty. Ta dříve plnila i hotelovou funkci. V 19. století v Cerhovicích život dál poklidně plynul, obec se dále rozvíjela, čemuž napomáhaly např. i místní cechy jako třeba cvočkařský, ševcovský, řeznický nebo krejčovský. V roce 1859 však cechy zanikly a byl utvořen živnostenský spolek. Rozkvětu napomohl i revoluční rok 1848, kdy obce začaly podléhat namísto královskému majetku majetku okresního hejtmanství. Od roku 1848 patřily Cerhovice do okresu Zbiroh, v roce 1892 byly ovšem zbirožskému okresu odňaty a připojeny k okresu Hořovice. V šedesátých letech padl Bachův absolutismus a to umožnilo rozvíjet spolkovou činnost. Postupně byla založena hasičsko-sokolská jednota, čtenářská beseda, sbor dobrovolných hasičů, později i Sokol jako samostatná organizace. V polovině století bylo v Cerhovicích
3
zaznamenáno 158 domů a 1320 obyvatel. V obci byl kostel, fara, škola, pošta, pivovar, 7 hospod a 3 zájezdní hostince. Počet obyvatel stoupal do roku 1870, poté však začal klesat a ustálil se přibližně na 1100 obyvatelích. Důležitou událostí v 19. století bylo vlakové neštěstí, které se stalo 10. listopadu 1868. Osobním vlakem ve čtyři hodiny ráno jeli vojáci uherského pluku z Plzně do Prahy. Ten den však panovalo velmi špatné počasí a nedaleko Újezda musel vlak zastavit z důvodu sněhových závějí, které nezvládl překonat. Vědělo se, že za osobním vlakem pojede i vlak nákladní. Nelze jednoznačně říct, jestli byla všechna opatření proti srážce vlaku využita, a strojvůdce dostal zprávu o stojícím osobním vlaku u Cerhovic, ovšem okolo šesté hodiny ranní do osobního vlaku tento nákladní vlak v plné rychlosti narazil. Výsledkem srážky bylo cca 35 mrtvých a 60 zraněných. Mrtví byli pohřbeni na starém hřbitově, tj. v místě, kde je dnes hřiště u školy. Na místě jejich pohřbení stojí dodnes památník. První světová válka poznamenala celé světadíly a nevyhnula se ani malým Cerhovicím. Během let 1915 – 1916 došlo ke značnému zhoršení zásobování a lidé měli nouzi o potraviny. V jedné z knih psané cerhovickým rodákem se píše: „Nedostatek potravin způsobil, že lidé jedli psy, kočky, veverky, vrány a jiná zvířata. Znám toto i z vyprávění našeho souseda Antonína Pichla, který tu dobu prožil a když jsem byl malý kluk, tak nám o tom vyprávěl.“ (Hendrich 2013: 23) Zde je vidět, že situace v Cerhovicích opravdu nebyla dobrá. Ve válce nakonec padlo 38 cerhovických občanů. Z pohledu politického se po válce většina občanů začala klonit k sociální demokracii. Občané se snažili přivést život v Cerhovicích život do starých kolejí a začít Cerhovice opět rozvíjet. Tomu měla napomoci i výstavba nové školní budovy, na kterou si obec vzala půjčku ve výši 700 000 Kč. Dalším krokem k rozvoji mělo být vybudování koupaliště, k čemuž ovšem nakonec pro nezájem občanů nedošlo. Začátkem třicátých let se začala projevovat celosvětová hospodářská krize, ovšem cerhovickým občanům se dařilo držet se nad vodou, především díky potravě, kterou si sami vypěstovali, a díky zvířatům, jež chovali. V roce 1932 byl rozšířen hřbitov. V tomto roce byly v Cerhovicíh evidovány následující služby a živnosti: lékař, biograf Sokol, 2 obchody s brousícími a leštícími kotouči, cukrář, drogerie, městská elektrárna, 7 hostinců, výroba hraček, kapelník, knihkupectví, konsum Včela, malíř pokojů, obchod s obuví Baťa, 2 pilníkáři, 2 pivovary, pohřební ústav, výrobna polévkového koření, továrna na provaznické zboží, řezbář, sladovna, stavební družstvo, výrobna dřevěného uhlí a zednický mistr. Valná většina těchto služeb v Cerhovicích dnes již neexistuje. Další ránu přinášela Cerhovicím stejně jako všem jiným obcím druhá světová válka. Brzo po jejím začátku byla v cerhovické sokolovně ubytována německá vojska. V roce 1940, kdy
4
většina lidí nesouhlasila s německou okupací, se začalo šířit udavačství a v Cerhovicích tak začaly probíhat domovní prohlídky. Během tohoto roku byly vydány i dekrety o povinnosti odvádět určitá procenta výpěstků a výrobků pro potřeby vojáků. I přesto ale Cerhovice prošly současně i rozvojem. Byl zde např. vybudován nový vodovod nebo opraveny kašny. Koncem války bylo mnoho vesnic povinno ubytovávat německé vojáky a jejich pomocníky. Tato povinnost se nevyhnula ani Cerhovicím, když museli být ve škole ubytováni němečtí vojáci a na počátku roku 1945 i maďarští, kteří byli na německé straně. Školu vojáci opustili 6. května 1945, kdy dobrovolně odjeli. Tím se však Cerhovice Němců nezbavily, jelikož tudy po skončení války projížděli zpět do Německa. 10. května v Cerhovicích proběhl velký masakr procházejících Němců. Někteří byli zabiti na místě a ostatní byli nacházeni mrtví kolem cesty do Kařeza. V době komunismu plynul život v Cerhovicích poklidně bez zvláštních událostí. Roku 1960 se konala revitalizace krajů a okresů a Cerhovice tak začaly spadat do Středočeského kraje. Okres Hořovice byl zrušen a obec tak připadla okresu Beroun. Roku 1980 byly Cerhovice spojeny v jeden okrsek se Třenicí, která však zůstala nadále samostatnou obcí, kterou je dodnes. 12. dubna 2007 byl Cerhovicím udělen status městyse. 2. Nejvýznamější budovy a místa a historie s nimi spojená 2.1. Kostel svatého Martina První zmínka o kostele v Cerhovicích pochází z roku 1367, ale je zřejmé, že kostel zde stával již dříve. Lze tak usuzovat na základě zprávy z roku 1329, kde je zmínka o kontrole na faře v Cerhovicích. Kostel zmíněný v roce 1367 byl ze dřeva a shořel. Dnešní kostel pochází z 15. století. Požárem byl kostel poškozený i v roce 1678 a 1728. Právě po roce 1728 došlo ke barokizaci kostela z původního gotického slohu. Kostel byl vysvěcen roku 1825, kdy v něm působil Josef Vorel, který 11. 5. 1842 oddával ve zdickém kostele Karla Jaromíra Erbena. Roku 1871 byla proběhla řada stavebních úprav jak na stavbě kostela, tak farního úřadu, o dva roky později se opravy dočkaly i kostelní hodiny. Velká rekonstrukce kostela proběhla v roce 1948. Byla udělána nová omítka, proběhla obnova ciferníků kostelních hodin a výměna střechy. Kostel byl až do roku 2006 farní, avšak od tohoto roku je kostelem filiálním ve farnosti Žebrák. Kostel je jednolodní obdélná stavba s mohutnou hranolovou věží při jižní straně lodi. Presbytář je polygonálně ukončen a opatřen opěráky a dvěma přístavky po stranách; je v něm dochována gotická křížová žebrová klenba. Na klenbě lodi je nástěnný obraz Krista v zástupu světců, jedná se o dílo Franze Ferdinanda Müllera z doby před r. 1735.
5
„Hlavní oltář je pseudogotický […]. Menza je ze suchomastského mramoru, frontála je z hořického pískovce s vloženým tabernákulem ze zlaceného tombaku s dvoukřídlovými dvířky ozdobenými emailovými odznaky (atributy) svatých Evangelistů. […] Dvířka jsou dále ozdobena symboly Nejsvětější Svátosti a čtyřiceti drahokamy. Oltář má tři neukončené stupně ze suchomastského mramoru s parketovou vložkou. Kříž je ze zlaceného bronzu.“ (Hendrich 2013: 83) Boční 4 oltáře jsou barokní a pochází z první poloviny 18. století. Boční jižní oltář „je ozdoben ornamentální výzdobou a obrazem Panny Marie od R. C. Kripnera s nástavcem vyplněným obrazem Nejsvětější Trojice, a sochou svatého Vojtěcha. Další boční oltář svatého Jana Nepomuckého pochází z doby kolem roku 1740. Je barokní, panelový se soudobým obrazem a reliéfní výplní nástavce. Obrazy sv. Martina a Kalvárie jsou z 19. století. Na severní straně lodi je oltář svatého Kříže z 2. čtvrtiny 18. století, barokní, umístěný nad menzou. Čtvrtý boční oltář je dřevěný, panelový se soudobým obrazem svatého Josefa a plastickou výplní nástavce.“ (Hendrich 2013: 83) Barokního původu je taktéž cínová křtitelnice a dřevěná kazatelna. V kostele se nachází sádrová socha svatého Václava, která stála původně ve výklenku Mayerova pivovaru. Další socha znázorňuje svatou Terezičku s Jezulátkem. Okna jsou zdobena vitrážemi, které údajně pochází od stejného autora, který vytvořil čelní vitráž v pražské katedrále sv. Víta. Kostelní varhany pocházejí z roku 1912. V Monografii Hořovicka a Berounska III z roku 1928 se uvádí, že cerhovický kostel patří k jednomu z nejkrásněji vyzdobeným chrámům v Čechách. Důležitou součástí kostela jsou i zvony. Původně jich ve věži kostela bylo pět, ovšem v průběhu válek byly některé zabaveny pro přelití na děla (tzv. zrekvírovány). V průběhu první světové války byly odneseny dva staré zvony z hlavní věže a zvonky z malé věžičky. 8. dubna 1942 byly odneseny všechny zbylé zvony mimo památného zvonu svatého Martina. Po válce se do Cerhovic vrátil jen jeden a sice zvon svatého Jana Nepomuckého a svatého Václava. O zbylých třech zvonech žádné záznamy nejsou a jejich osud není znám. „Hlavní zvon - zvon svatého Martina byl vyroben v roce 1746. Váží 350 kg, v průměru má 84 cm […]. Druhým je zvon svatého Jana Nepomuckého a svatého Václava o průměru 66 cm. Ten váží 170 kg. V malé věžičce je zavěšen malý tzv. sanktusový zvon s obrázkem Panny Marie o průměru 28 cm.“ (Hendrich 2013: 84) 2.2. Pošta Byť je pošta dnes běžnou institucí dostupnou v každém větším městě, tak cerhovickou poštu lze považovat za velmi významnou, jelikož jde o jednu z nejstarších pošt v okolí. Neví se sice, kdy vznikla, ale nejstarší zmínka o ní pochází z roku 1612, kdy byl místním
6
poštmistrem jakýsi Jan. V širším okolí je starší pošta už jen v Rokycanech, o níž je první zmínka z roku 1563 a v Plzni, kde je pošta ještě o 17 let starší než v Rokycanech. Další pošty v okolí vznikaly až později. Roku 1619 ve Zdicích, 1637 v Mýtě a až roku 1720 v Berouně. Roku 1622 byla aktivizována poštovní linie Praha – Zdice – Cerhovice – Rokycany – Plzeň. Po Janovi se stal poštmistrem jeho syn Tomáš. Ten poštu v roce 1625 odkázal Ferdinandu Pruknerovi z Gumberku. 24. srpna 1639 se poštmistrem stává Linhart Krecl. Měl jedinou dceru a ta se roku 1656 provdala za Jiřího Vilíma Betmana. Tím se dostala pošta do rukou rodiny Betmanů a setrvala v nich až do roku 1804, kdy byla pošta odprodána rodině Ackermannových . Těm patřila až do roku 1918. Nejvýznamnějšími poštmistry z této rodiny jsou Karel Ackermann, který byl současně i starostou Cerhovic a jeho syn Richard Ackermann, který byl významný nejen pro Cerhovice; ale i pro celý národ díky svému působení v Národním divadle. V novinovém článku zobrazeném v knize Josefa Hendricha píše Petr Hořec následující: „Málokdo ví, že v Národním divadle existovala také funkce intendanta, […]. Jedním z nich byl také Richard Ackermann, cerhovický rodák, původním povoláním vrchní poštmistr, který vydatnou měrou ovlivnil události v naší Zlaté kapličce. […] O Richardu Ackermannovi vypráví ve své knize Nejen o sobě (vydalo nakladatelství Marvan) národní umělec Jaroslav Marvan a přibližuje čtenáři osobnost, která mohla mít nemalý vliv na vstup Jaroslava Marvana do Národního divadla […]. Že se tak nestalo, bylo věcí samotného Marvana.“ (Hendrich 2013: 151) Podle Ackermanna je dnes pojmenovaná ulice vedoucí od náměstí do Újezda. Důležitost rodiny Ackermannů podtrhuje i rodinná hrobka, na níž je umístěna socha Josefa Myslbeka Padlý anděl. Po roce 1918 se stávají poštovní instituce státním zřízením a nejsou již tedy majetkem jednotlivce; místa poštmistrů i ostatních poštovních zaměstnanců obsazuje státní správa. Dům, v němž pošta fungovala, zůstal ve vlastnictví Ackermannových a poštovní instituce se tak po válce několikrát stěhovala do různých budov v Cerhovicích. Po druhé světové válce pošta odkoupila dům čp. 72, kde působí dodnes. 2.3. Školní budovy Dle skutečnosti, že v Cerhovicích stál kostel a fungovala v nich i fara, se dá usuzovat, že se zde učilo už kdysi. První nepřímý důkaz o škole v Cerhovicích pochází z matričních zápisů o narozených, kde je uváděna jakási Ludmila, jako vnučka zemřelého Martina Polického, který byl v Cerhovicích 30 let kantorem. První písemná zpráva o učiteli a působení na škole v Cerhovicích pochází z roku 1756. Byla nalezena na desce varhan v cerhovickém kostele.
7
Při opravě varhan v 19. století se sice deska ztratila, ale nápis byl již předtím přenesen do cerhovické kroniky. První kamenná škola, o níž jsou záznamy, byla zřízena v blízkosti kostela v domě s čp. 61. První zmínka o této budově pochází z roku 1731, kdy se měla bourat. Byla však nakonec opravena a později začala sloužit jako škola. Její prostory však přestaly brzy vyhovovat a tak byla zřízena škola nová. Vystavěna byla v roce 1821 za městem u silnice na Žebrák. Dnes je přestavěná a slouží jako sokolovna. Vybudována byla jako dvoutřídní, ale vyučovalo se pouze v jedné třídě, jelikož obec neměla peníze na plat pro druhého učitele. Mnozí tak vyučovali soukromě, mzdou jim byla povětšinou strava. Později se začalo učit i ve druhé třídě. Dětí však přibývalo a roku 1863 byla přistavěna třetí třída a dvě světnice jako byt pro učitele. Další rozšíření se konalo roku 1875. V témže roce padl v zemské školní radě návrh na přístavbu páté třídy. Ke škole nic přistavováno nebylo, jako pátá třída byla pronajmutí místnost v domě s čp. 78. Roku 1888 byla navrhnuta stavba nové školy, nicméně z finančních důvodů z ní sešlo. Debata o přístavbě se znovu otevřela roku 1896, avšak jednání se táhla dlouhá léta. Situace byla vyřešena výstavbou školy v Drozdově roku 1905. Okresní školní rada ovšem i tak shledala cerhovickou školu jako nedostačující a roku 1909 vyzvala Cerhovice postavit školu novou. Cerhovická školní rada se 14. 7. 1913 definitivně usnesla, že postaví novou školní budovu. Všechny plány ovšem zhatila první světová válka a tak konečné rozhodnutí padlo až v roce 1923, kdy byl položen základní kámen. Do něj byla o rok později vložena pamětní listina sepsaná tehdejším ředitelem školy Ondřejem Votrubou. Listina je v kameni zazděna v měděné schránce. Na výstavbu školy byl vypsán konkurz, na jejímž základě byla stavba zadána architektu Františku Tomiškovi za cenu 700 000 korun. Stavba byla dokončena koncem roku 1924. 12. ledna 1925 byla zkolaudována. Fungovat začala 1. září 1925. Nová škola byla na svou dobu velmi moderní. 31. května 1926 byl před školou odhalen památník padlým v první světové válce. V období druhé světové války se v Cerhovicích opět učilo často v pronajatých soukromých místnostech, protože ve škole byli ubytováváni němečtí vojáci.
Roku 1947 byly před školou vysazeny lípy vděku na památku manželů
Šillingerových, kteří se stali oběťmi nacistického odboje (více viz 5.1.). Pamětní deska informující, že lípy byly vysazeny z tohoto důvodu, byla instalována až v roce 1945. „Po válce byla budova školy řádně vyčištěna a zmodernizována. Hned v poválečných letech bylo péčí národního výboru i zaměstnanců školy přebudováno celé osvětlení, zařízeno ústřední topení, na školní zahradě vyhloubena vlastní studna. I v dalších letech doznala škola značných změn. Byl proveden rozvod vody v celé školní budově, ve všech třídách položeny parkety a
8
staré škamny nahrazeny novým pěkným nábytkem, tělocvična vybavena novým tělocvičným nářadím, kabinety obohaceny moderními učebními pomůckami a provedena celá řada různých úprav a vylepšení (splachovací záchody, zářivkové osvětlení apod.)“ (Autorský kolektiv 1975: 13). V jubilejním roce 1975 proběhla výměna oken a rekonstrukce fasády. Poslední rekonstrukcí škola prošla v letech 2009 – 2010, kdy proběhla opět rekonstrukce fasády. 2.4. Pivovary 2.4.1. Starý (později Šillingerův) pivovar Starý pivovar je nejstarší podnik v Cerhovicích. Vznikl již v roce 1516. Založen byl jako výsadní v době, kdy Cerhovice byly povýšeny na městečko. Pivovar vyhořel při velkém požáru roku 1678, ale jeho činnost to nezastavilo. „Roku 1705 potvrdil Josef I. výsady udělené městečku v dávné minulosti a s tím pochopitelně i právo vařit pivo. […] Pivovar byl právovárečný až do roku 1886, kdy jej koupil Čeněk Šillinger , který všechna tato práva od všech vykoupil […]. Šillingerovi museli být vesměs podnikaví lidé. V archivech [Hendrich] našel doklady o pachtech (pronájmech) hostinců – třeba 28. 6. 1887 vydražil Čeněk Šillinger pacht restaurace radnice […] a ještě v tom samém roce […] dostává koncesi na hostinec na Doubravce (dnešní hotel a restaurace Bouchalka). […] V posledním desetiletí 19. století rostla výroba piva a v každé roční kampani se ho uvařilo víc než 5 000 hl. Rekordní výstav byl v kampani 1896 – 1897, a to 5 760 hl. V roce 1890 ohlašuje na městský úřad Čeněk Šillinger, že ustanovil Františka Mayera za svého zplnomocníka.“ (Hendrich 2013: 97) Hendrichovi však odporuje Monografie Hořovicka. Jednak je v každé knize uváděn jiný rok odkoupení pivovaru Č. Šillingerem a jednak z knihy J. Hendricha vychází najevo, že po dobu éry Šillingerů vedli pivovar Šillingerové dva, oba Čeňkové. Zde ovšem opět oponuje Monografie Hořovicka a Berounska, kde je psáno, že „roku 1876 přešel [pivovar] do vlastnictví Čeňka Šillingra, v jehož rodě se udržel, a je zajímavé, že nynější majitel je třetí z tohoto rodu a třetí Čeněk.“ (Jůna 1930: 24) Roku 1898 vznikl na druhé straně Cerhovic nový Mayerův pivovar a následoval tak útlum výroby. Od počátku 20. století až do války se roční výstav pohyboval okolo 1 500 – 2 000 hl. Po válce prošel pivovar zejména technologickou rekonstrukcí a produkce piva opět vzrostla; ročně se uvařilo okolo 4 000 hl piva. Vařilo se světlé pivo „ALE“ s nízkým obsahem alkoholu, pro stáčení do láhví se však vyrábělo i dvacetistupňové. Další druh piva vařený v Šillingerově pivovaru bylo tzv. zdravotní černé pivo Dobroděj. V roce 1917 Čeněk Šillinger umírá a pivovar přebírá jeho syn Čeněk Šillinger ml. V Monografii Berounska a Hořovicka z roku 1928 se uvádí, že pivovar ročně vystavuje 4000 – 5000 hl piva a zaměstnává 6 – 7 lidí.
9
Ve třicátých letech minulého století v době krize byl roční výstav cca 1 500 hl. Pivo bylo v té době dodáváno do sedmi hospod v Cerhovicích a okolí. Roku 1942 byl provoz pivovaru ukončen výměrem tehdejšího protektorátního ministerstva hospodářství. Tento výměr byl důsledkem odbojové činnosti Čeňka Šillinger, který byl zanedlouho poté zastřelen příslušníky gestapa (více viz 6.1). Část objektu pivovaru od té doby chátrá, část tvoří obývaný obytný dům a v části pivovaru funguje firma Kovodružstvo. 2.4.2. Mayerův pivovar Mayerův pivovar byl založen roku 1898, kdy se započalo s jeho stavbou. Provoz byl zahájen v březnu roku 1900; první pivo bylo uvařeno 19. března. Pivovar byl založen Františkem Mayerem, který předtím působil jako sládek v Šillingerově pivovaru a zároveň v té době působil jako cerhovický starosta. František Mayer měl s pivovarnictvím zkušenosti i z Německa, kde dříve vedl několik tamních pivovarů. Roku 1902 si Mayer pronajal hospodu v Mýtě, kam svoje pivo dovážel. Mayerův pivovar měl veliké výnosy piva; hned v první výrobní kampani se uvařilo 6 053 hl piva, což bylo trojnásobně víc, než v konkurenčním Šillingerově pivovaru. Roku 1907 František Mayer umírá a na pivovar je vypsán konkurz. Pivovar připadl bratrům Karlovi a Ladislavovi Štěpánkovým. kteří však později prodali podíl Josefu Mayerovi, bratrovi Františka. Mayer se v roce 1913 osamostatnil úplně. V této předválečné době bylo dosaženo rekordního výstavu 7 134 hl piva. Stejně jako v Šillingerově pivovaru došlo i zde během války k prudkému poklesu výroby, růst pivovar zaznamenává až v roce 1924, o pět let později se výše produkce skoro vyrovnává produkci předválečné. Od roku 1927 pivovar vedl syn Josefa Mayera Jaroslav Mayer. Pivovar poté prošel rekonstrukcí, součástí pivovaru byla i chladírna, sladovna a bednárna. Stroje byly poháněny moderními transmisními rozvody. Led se získával z vybudovaného pivovarského rybníku. Slad byl nakupován, a to zejména v Hořovicích, Žebráku a Točníku. Pivo, které se zde vařilo, byl obyčejný desetistupňový světlý ležák. Pivo se dodávalo do dvou hospod v Cerhovicích, dále pak do Drozdova, Třenice, Líšné a Zaječova. Zájem o něj byl však i v Berouně, Kublově nebo ve Strašicích, v Monografii Hořovicka a Berounska II z roku 1928 je psáno, že se pivo dováží i do hospod v těchto obcích. Tou dobou měl pivovar 14 zaměstnanců. Pokles výroby opět přišel na počátku čtyřicátých let a roku 1943 byl provoz pivovaru úplně zastaven. Objekt pivovaru byl v době totality využíván pro potřeby JZD. Dnes v něm sídlí truhlářská firma.
10
2.5. Lázně V Cerhovicích krátce existovaly i lázně. Bohužel o nich existuje jen velmi málo informací. Hotel Železité lázně byl postaven v druhé polovině 19. století. Údajně byl velmi pěkně zařízený a hojně navštěvovaný. Stál nedaleko Mayerova pivovaru v Plzeňské ulici. Otomar Dvořák ve své knize popisuje, že kdybychom v době existence lázní šli po hlavní silnici směrem od Plzně, „po pravé straně cesty byla jakási travnatá náves s klenutými vjezdy do selských statků, vlevo pak ozdobný železný plot na vysoké podezdívce, oddělující lázeňský park. Hlavní vchod do areálu byl směrem od náměstí; tady stál patrový hotel v pseudobarokním stylu s mansardovou střechou. Do dřevěných lázeňských pavilonů byla přiváděna silně železitá voda z pramenů pod Třenickou horou, […] [která] byla svou účinností přirovnávána k františkolázeňské“ (Dvořák 2012: 136, 138). Lázně byly koupelového typu a hosté si zde léčili např. slabost, únavu, chudokrevnost nebo některé kožní a ženské problémy. „V nevelkém, avšak velmi pěkně zařízeném lázeňském parku se klikatily pískem vysypané cestičky mezi cizokrajnými stromy, keři a květinovými záhony s vodotrysky a odpočinkovými lavičkami, v dřevěném kulatém pavilonku vyhrávala promenádní hudba“ (Dvořák: 138). Lázeňská éra však v Cerhovicích netrvala dlouho, na přelomu století se začala rychle projevovat finanční krize majitelů, kteří se velmi rychle střídali a lázně ukončily svou činnost s příchodem první světové války. Hotel fungoval dál. Vlastnil ho Josef Gruber a ve dvacátých letech ho koupil Čeněk Šillinger. Hotel měl funkci restaurace a tančírny. S nástupem komunismu hotel přestal fungovat a v bývalém lázeňském parku byl zřízen výběh pro prasata. Budova hotelu byla v osmdesátých letech minulého století zbourána. Dnes je území, kde hotel kdysi stál, zastavěno novými obytnými domy. 3. Řemesla a živnosti 3.1. Úvod do řemesel a živností „V Cerhovicích nebyl nikdy žádný větší průmysl. Podmínky pro jeho vznik byly prakticky ukončeny v době, kdy byla postavena západní dráha. Naděje na hospodářský rozvoj našeho městečka spojována s vybudováním dráhy byla zlikvidována tím, že byla železnice odkloněna od naší obce směrem na Hořovice.“ (Hendrich 2013: 95) V Cerhovicích však byla celá řada schopných a pracovitých lidí. Rozvoj řemesel a živností navíc podněcovala jejich poloha a četná královská privilegia. V Cerhovicích odedávna žili společně zemědělci i řemeslníci. Přestože žádný velký zemědělský statek v obci nikdy nebyl, žilo zde několik sedláků s velkou výměrou pozemků. Řemesel je v Cerhovicích zaznamenáno mnoho: hrnčíři, pekaři, kováři
11
(těch zde bylo obzvlášť hodně), krejčí, ševci, zedníci, tesaři, cihláři, truhláři i jiní. Řemeslníci se sdružovali v cechy, ty ovšem byly v 19. století zrušeny a nahradil je živnostenský spolek. Cerhovice měly od roku 1516 privilegium od Vladislava II. Jagellonského ke konání trhu každé úterý. K němu byl povolen jeden výroční trh první čtvrtek v postě a dalších 8 dní. Od roku 1793 se konaly výroční trhy tři, od roku 1818 čtyři a od roku 1903 jich bylo ročně dokonce šest. Na trzích se vždy sešly tisíce lidí z okolí. Podle dostupných pramenů se trhy konaly ještě za první republiky. V 19. století bylo na Podbrdsku hojně rozšířené cvočkařství a nejinak tomu bylo i v Cerhovicích. Rozšířené bylo též velmi kovářství; kováři železo na cvočky zpracovávali. Vše se vyrábělo podomácku a ani jedno z řemesel nebylo moc výnosné, na práci cvočkářů i kovářů bohatli především překupníci. Docházelo proto i k četným vzpourám, nejznámější proběhla roku 1866 v nedalekých Hostomicích. Později o ní psal i Jan Neruda. Výroba cvočků postupně upadala s příchodem továren a velkých podniků v okolí, až zanikla úplně. Velké podniky v Cerhovicích nebyly, avšak prosperoval zde jeden, později dva pivovary a malých živnostenských dílen a živností v městečku bylo hodně. Většina podniků dnes již nefunguje, zejména z důvodu znárodňování při nástupu komunistů nebo z důvodu vzniku továren, jimž nebyli řemeslníci schopni konkurovat. Pravděpodobně jediné pozůstatky řemesel a živností z minulosti jsou zahradnictví a Motorest. 3.2. Matouškova provazárna Matouškova provazárna byl významný cerhovický podnik. Jeho počátek se datuje do roku 1892, kdy bylo 29. října Janu Matouškovi vydáno povolení pro provoz provaznické živnosti. Tu provozoval v domě s čp. 45. V desátých letech následujícícho století převzal provaznictví jeho syn Stanislav Matoušek. „Roku 1919 závod rozšířen a zdokonalen zavedením speciálních strojů k samočinnému předení a šňůrování vlastní konstrukce. Do r. 1926 byly hlavním výrobkem provaznické potřeby pro hospodářství, jako prostraňky, opratě, vazáky, provázková povřísla, šňůry na prádlo atd.“ (Jůna 1930: 24) V této době firma zaměstnávala asi 22 dělníků. Jugoslávské konopí si firma nechala dovážet přímo z Jugoslávie, italské konopí odebírala od firmy působící v Praze, která nakupovala konopí z Itálie a z mnichovské firmy, která vlastnila v Itálii vlastní plantáže a čistírny pro pěstování konopí. Jutová příze byla odebírána ze závodů v severovýchodních Čechách. Matouškovo provaznictví velmi dobře prosperovalo až do nástupu komunismu, který slavnou historii firmy velmi rychle ukončil; 26. února 1948 byla znárodněna. Národním správcem byl ustanoven Josef Švarc, o několik dní později ho vystřídal Josef Hroch a v továrně byla ustavena firma Juta.
12
3.3. Hračkárna Pospíšil Hračkárna Pospíšil byla založena v roce 1912. Vyráběly se zde soukenné panenky, koníci, medvídci, sloni a jiné hračky. Pospíšilovy hračky byly velmi oblíbené nejen u nás, ale i v zahraničí. Podnik zaměstnával asi 40 dělnic z Cerhovic a okolí. Kde se v Cerhovicích výrobna nacházela se neví. Okolo roku 1929 se podnik přestěhoval do Rokycan. 3.4. Delfi V Cerhovicích fungoval i závod na výrobu polévkového koření a to pod značkou Delfi. Provozoval jej pan Evžen Zpěvák v domě čp. 158. Sem se patrně přesídlil, protože existují záznamy, že koření původně vyráběl v čp. 40. Zpěvák měl zkušenosti s touto výrobou z podniků v Praze a Vídni. Odběrateli jeho zboží byly potravinářské obchody a restaurace. Hlavní odbytiště měl Zpěvák v Praze, Plzni a Karlových Varech. Firma zanikla roku 1949, již pod vedením syna Vladimíra v roce 1949 sloučením s firmou EME, pražskou továrnou vyrábějící pokrmové přísady. 3.5. Kovárny Kovářství má v Cerhovicích dlouho tradici. Řemeslo se dědilo z otce na syna. Přibližně od začátku 19: století se mnoho zdejších kovářů začalo věnovat cvočkařství, a to nejen zde, ale na celém Podbrdsku. Hořovické panství poté i dalo zřídit tzv. Scheidewerk v komárovských železárnách, kde se připravovalo řezané železo pro okolní malovýrobce. Přibližně v roce 1880 začalo cvočkařství upadat a mnoho kovářů se odstěhovalo jinam za prací. Někteří kováři přešli k tzv. cihličkářství. Kovali železné žehličky, které se kovaly na plotně. Tato práce však neměla dlouhého trvání, jelikož zanedlouho v Hořovicích vznikla továrna na žehličky, jíž místní kováři nebyli schopni konkurovat. V čp. 98 byl schválen roku 1890 provoz kovárny panu Václavu Blahovcovi. Ten zde působil po dobu deseti let a poté dům prodal panu Svobodovi, který byl taktéž kovář. Hned vedle v čp. 109 působil Josef Hošek a později p. Beneš. Beneš a Svoboda jsou v Cerhovicích vedeni ještě v roce 1938. Někdy okolo roku 1880 fungovala kovárna i v čp. 151, což je dům hned vedle domů již zmíněných. Stály zde tři kovárny vedle sebe a čtvrtá fungovala naproti těmto třem; v té podnikal kovář Čapek. Další kovárna fungovala v čp. 130, kde působil Josef Novák přezdívaný Kalvas. Před tímto domem údajně stávala hruška k níž prý byli přivazováni koně ke kování. Další kovárny fungovaly v čp. 44 a 148. Činnost kovářskou provozoval po
13
neurčitou dobu od roku 1947 i Josef Holman. Kovárny pánů Svobody a Beneše už tou dobou nefungovaly. 3.6. Ostatní živnosti, obchody a hospody v období okolo let 1865 – 1950 V Cerhovicích bylo řemeslníků opravdu hodně, jedním s častých řemesel bylo pekařství. Existuje zmínka z roku 1870 o pekaři Josefu Hermanovi. V roce 1872 si podal žádost o povolení k výstavbě pece Jan Kučera z čp. 110. Povolení získal a pekl ještě v roce 1885. Další záznamy o něm však neexistují. Další zmínky o pekařích jsou z roku 1872 v souvislosti s Josefem Mottlem z čp. 146 a z roku 1877 v souvislosti s Matějem Zemanem v čp. 6. V době první republiky fungovaly v Cerhovicích pekárny dvě. V čp. 9 ji provozoval pan Václav Procházka. V tomto domě se peklo od roku 1893, kdy zde s pekařským řemeslem započal Antonín Šlambora, rok po něm Petr Rubeš. Po Procházkovi ji později převzal p. Záhrobský a pekárnu provozoval až do roku 1952. Druhá pekárna fungovala v čp. 65 a patřila p. Krumphanzlovi. Pekárna fungovala až do roku 1951. V Cerhovicích pracovala také řada truhlářů. Nejvýznamnější truhlárny fungovaly v čp. 17 a 30. V čp. 11 provozoval Václav Hošek zámečnictví. Prováděl však i opravy strojních zařízení, jízdních kol, motorových vozidel, šicích strojů a mnoha dalších zařízení. Od 5. ledna 1930 také provozoval benzínovou stanici. V Cerhovicích fungovala i dvě pilníkářství, řemesla dnes již neexistující. Starší pilníkářství bylo založeno roku 1871 a provozoval jej Karel Slavík. Pan Slavík postupně měl až pět zaměstnanců a nejednoho člověka pilníkářství vyučil. Z dochovaných dokumentů lze usuzovat, že pilníkářství bylo docela výnosné řemeslo. Pan Slavík však neprovozoval jen pilníkářství, ale v domě čp. 171 měl agregát na výrobu elektřiny. Šlo o stejnosměrnou síť a jejím prostřednictvím po roce 1900 osvětloval Cerhovice. Poté začal instalovat i žárovky do domů a Cerhovice tak byly první obcí ve svém regionu, kde fungovalo elektrické osvětlení. Od roku 1922 provoz zajišťoval Západočeský elektrárenský svaz. Druhé pilníkářství fungovalo v čp. 60 a provozoval jej Josef Žihla. Dále v městečku provozoval Ludvík Sládek obuvnictví, další zaznamenaní obuvníci jsou např. Jan Čejka, Jan Pánek, Vojtěch Tejček a další. Nejstarší dochovaný záznam o obuvnické činnosti pochází z roku 1869. Karel Kára provozoval sedlářství. Obec měla i zvěrolékaře Václava Vozáka. Jeho potomci se veterině věnují dodnes, ovšem přesunuli se do Zbiroha. V Cerhovicích fungovalo i zahradnictví, které provozoval Antonín Suttr, který se řemeslu vyučil na zámku v Průhonicích. V dobách komunismu zahradnictví provozovalo JZD, po
14
revoluci bylo Suttrovým navráceno a funguje dodnes. Josef Kymlička provozoval bednářství, ve Třenici je po něm pojmenovaná ulice. Kominictví provozovala Františka Škrdlantová. V roce 1869 provozoval Václav Kučera jirchářství. V městečku existovalo i kloboučnictví, košíkářství, cihlářství, hrnčířství a možná i další provozovny. Obchodů fungovalo v Cerhovicicích v průběhu historie také mnoho. Ze sledovaného období je asi nejznámější obchod provozoval pan Karásek, u nějž se dalo sehnat všechno, jelikož co neměl, to ochotně objednal. Konkurentem mu byl František Záhrobský, který provozoval totéž. V Cerhovicích existovala také prodejna bot Baťa, fungoval zde obchod s textiliemi, 2 řeznictví, byla zde mlékárna, vyhlášené drogerie vedená Vladimírem Remešem, galanterie, několik hokynářství a koloniálů, cukrárna, několik krupařství (= obchod, kde se prodávala mouka, jáhly, čočka, hrách, krupice, kroupy (proto krupařství) aj.), obchod s peřím, obchod s porcelánem a další obchody. O existenci některých z nich se ví jen ze starých pohlednic, avšak už není dohledatelné, s čím obchodovaly. Během sledovaného období existovalo v Cerhovicích asi 7 hospod. Největší z nich byla hospoda U Záhrobských v domě čp. 25. Jmen měla hospoda několik. Jako jediná se dochovala dodnes; jde o dnešní Motorest. Další hospoda stála na místě, kde dnes stojí budova Jednoty resp. Coopu. V radničním domě fungovala restaurace, jedním z nájemců byl i František Mayer. Nejhonosnější restaurace byla v hotelu Železité lázně. 4. Spolky a sdružení v Cerhovicích 4.1. Sbor dobrovolných hasičů První pokus o ustanovení hasičského sboru v obci se konal roku 1872 v rámci snah o založení hasičsko-sokolské jednoty. Ta si koupila novou stříkačku „čtyřku“. Jednak stará již nestačila a jednak bylo třeba zakrýt vlastenecké cíle tohoto spolku před rakouskou vládou. Činnost této organizace byla po třech letech ukončena. Hasičský sbor jako takový byl založen roku 1886 na základě schůze svolané tehdejším starostou Karlem Ackermannem, který také průběh celé schůze řídil. Na schůzi se sešlo 31 občanů a všichni se stali prvními členy právě založeného sboru dobrovolných hasičů v Cerhovicích. Členy sboru byli nejen cerhovičtí občané, ale i drozdovští a třeničtí. První zásah sboru se konal 16. prosince v Újezdě na návsi u obuvníka Jana Hrdličky. Zásah byl úspěšný. Sbor byl poté oceněn patnácti zlatými První českou vzájemnou pojišťovací společností v Praze. Příjem hasičům plynul i z různých darů a členských příspěvků. Zakládající člen platil 5 zlatých ročně a přispívající člen 1 zlatý a 20 krejcarů. Další finance získával sbor prostřednictvím pořádaných zábav. První se konala 16. ledna 1887 v sále radnice. Čistý výnos této akce byl 35 zlatých a 90 krejcarů.
15
Počet členů se neustále zvyšoval a během roku se sbor stal členem Ústřední zemské hasičské jednoty v Praze a současně se přihlásil za člena Hasičské župy Podbrdské. V tomto roce sbor zasahoval asi u sedmi požárů a to v Chlustině, Siré, v Točníku, ve dvoře Sokolovice u Komárova, v Záluží a v Cerhovicích na Dražkách. Majetek sboru se také zvětšoval, takže mu v roce 1889 na vlastní žádost byla přidělena kůlna za radnicí, která dříve sloužila jako zbrojnice. Do té doby měl sbor místnost pod kostelem, která však právě začínala být pro potřeby sboru malá. 16.2. 1892 zemský výbor povolil pro naši obec dotaci ve výši 110 zlatých na zakoupení nové stříkačky. Novou stříkačku však sbor získal až 17. března 1895, a to v ceně 785 zlatých od firmy R. A. Smekal z pražského Smíchova. Současně se stříkačkou bylo zakoupeno i 20 metrů hadic. Postupem let se sbor začal dožadovat vlastní zbrojnice. Té se dočkal v roce 1908, kdy byly získány prostředky ke stavbě. Zbrojnice se vystavila na místě vyhořelých masných krámů vedle podloubí na náměstí. Slavnostní otevření proběhlo 27. října 1908. Léta plynula, sbor úspěšně fungoval, mimo hašení požárů pořádal oslavy kulatých výročí i jiné zábavy. V roce 1933 si pořídil novou motorovou stříkačku za 33 000 Kč, čímž odpadla dřina s ručním čerpáním vody. V roce 1951 komunistické Ministerstvo vnitra rozpustilo organizaci Sbor dobrovolných hasičů a ustavilo novou organizaci zvanou Sbor protipožární ochrany, sbor se přejmenoval na Místní jednotu Československého svazu požární ochrany. Roku 1959 byla požární zbrojnice přestavěna a slavnostně znovuotevřena. V těchto místech bez velkých změn stojí dodnes. 4.2. Ochotnické divadlo V Cerhovicích se pravděpodobně hrálo již od poloviny 70. let 19. století, ale až dokument z 21. února 1889 tuto činnost potvrzuje ustavením divadelní komise. Na počátku 20. století vznikl divadelní soubor J. K. Tyl, roku 1921 vznikl další divadelní spolek zvaný Dramatický spolek. Ten hrál v hotelu Železité lázně a zaměřoval se především na zpěvohry a operety. Spolek hrál až do druhé světové války, kdy se v hotelu zřítil strop. Každý spolek ročně sehrál až 20 her a k tomu mnoho dalších kabaretních večerů. V době první republiky v Cerhovicích hrál občas i dramatický odbor Sdružení katolické mládeže. Zvláštním odvětvím bylo loutkové divadlo, které v Cerhovicích provozoval po první světové válce učitel Jaroslav Mráz, který společně s učitelským sborem hrál představení pro děti; nejdříve ve školní kreslírně a později v tělocvičně. V době okupace byla činnost pozastavena, po válce znovu obnovena, v roce 1953 přestěhována do mateřské školy a postupně zanikla. Roku 1945 došlo ke sloučení souborů J. K. Tyl a DJT. Sdružení katolické mládeže po válce obnoveno nebylo. Později se
16
divadlu občasně věnoval třeba i místní hasičský sbor, dramatický odbor Sokola a Český svaz mládeže. Dnes již žádné divadelní uskupení v Cerhovicích neexistuje. 4.3. Sokol Prvopočátkem sokolské činnosti v Cerhovicích byla Hasičsko-sokolská jednota vzniknuvší v roce 1872, která se ovšem po třech letech své existence rozpadla. Sokol jako takový byl v Cerhovicích založen roku 1906. Pravděpodobně v roce 1906 se v obci konal Župní slet sokolský. Sokol měl značný počet cvičenců a začala se naskýtat otázka, zda by se nevyplatilo postavit sokolovnu. Problém byl nakonec vyřešen v roce 1926 koupí a přestavbou budovy staré školy. Jako sokolovna byla slavnostně otevřena roku 1927. V období první republiky se Sokol věnoval především sportovním činnostem. Na vzestupu byl tehdy fotbal a 27. listopadu 1929 byl založen fotbalový klub Union Cerhovice fungující dodnes. Roku 1932 bylo vystavěno u nové školy fotbalové hřiště, které se taktéž používá dodnes. Rok po ukončení války vznikl v Cerhovicích hokejový klub, taktéž pod záštitou Sokola a taktéž dodnes fungující. První hokejovou plochou se stal pivovarský rybník u Šillingerova pivovaru, v roce 1960 bylo vybudováno za sokolovnou hokejové hřiště. 4.4. Čtenářská beseda Ustavena byla roku 1890. Po založení měla 23 členů s členskými příspěvky 20 krejcarů na rok, z nichž byly nakupovány nové knihy. „Úvodní ustanovení bylo, že ,se každému půjčí najednou nejvýše 2 knihy a to jen vázané. Člen ručí za hrubší porušení knihy a zvláště nemá práva v knize poznámky činiti. Kniha se může podržeti nejdéle do 14 dní.‘ Prvním knihovníkem byl Špírek, člen výboru čtenářské besedy. Půjčovalo se na radnici.“ (Autorský kolektiv 1975) Na konci roku 1890 knihovna vlastnila 110 knih a 9 svazků vázaných časopisů. Průměrně přibývalo 90 knih ročně, v roce 1900 jich měla knihovna 889 a předplácelo se 9 časopisů. Další rozvoj knihovny již nebyl tak prudký. Počet členů sice stoupal až do první světové války, ale během válečných let o četbu nebyl zájem. V době meziválečné byla knihovna obnovena a to v místnosti propůjčené hasičským sborem. Další útlum přinesla další válka, kdy byla většina knih zabavena a o zbylé neměl nikdo zájem. Knihovna byla zřízena na radnici, kde funguje dodnes. V roce 1975 knihovní fond čítal 2767 svazků a místní knihovna měla 102 členů.
5. Významní cerhovičtí rodáci
17
5.1. Čeněk Šillinger v odbojové činnosti Čeněk Šillinger byl v práci již několikrát zmiňován, tato pasáž se bude zabývat posledními léty jeho života a jeho odbojovou činností. Skutečnost vzniku protektorátu Čechy a Morava nesl Šillinger velmi těžce. Jelikož za první světové války působil jako voják a nadporučík československé legie ve Francii, našel si cestu, jak se zapojit do protiněmecké činnosti. Podařilo se mu spojit se jedním z řídících pracovníků ÚVODu (= Ústřední vedení odboje domácího) s doktorem Holým. Šillinger se rychle vypracoval na post vedoucího I. skupiny odbojové organizace Obrana národa v úseku Komárov – Cerhovice – Zbiroh – Cerhovice. Údajně někdy v roce 1940 byla k Šillingerovi do pivovaru dopravena vysílací stanice. O jejím původu kolují dohady, ale pravděpodobně pocházela od radiotelegrafisty Františka Peltána. Ten začal v Cerhovicích působit na jaře roku 1942 pod krycím jménem Zeman. Čeněk Šillinger měl samozřejmě vazby na Londýn, což se v červnu 1942 provalilo gestapu. Dne 30. června 1942 byly Cerhovice obklíčeny německými vojáky a ve višňovce za školou byla přistavena děla namířená na Cerhovice. Samotná akce příslušníků gestapa u pivovaru proběhla večer téhož dne. Následující líčení událostí je založeno na neověřeném souhrnu informací. Údajně byl v tento den Čeněk Šillinger z úředních důvodů v Praze a domů se vracel až večer vlakem. Po cestě se k němu dostala informace, že je vysoká pravděpodobnost, že se doma střetne s příslušníky gestapa. Proto jel vlakem až do Zbiroha, kde ho čekal Peltán/Zeman, který přijel na kole a vzal druhé i pro Šillingera. Odjeli spolu domů, kde začali pálit nějaké dokumenty. Zanedlouho Šillinger za okny zpozoroval několik příslušníků gestapa pokoušejících se dostat k němu domů. Strhla se přestřelka mezi Šillingerem a Němci, Šillinger jich několik postřelil a pravděpodobně jednoho i zastřelil. Šillinger se poté s Peltánem dali na útěk do pole směrem k Drozdovu. Do všeho se vložil Šillingerův bernardýn uvázaný u boudy. Němci ho pustili a ten se vydal po stopě svého pána. Němci začali pálit do pole a zanedlouho Šillingera postřelili. Ten poraněný lehl do pole a slyšel, jak se k němu jeho pronásledovatelé blíží. Radši než padnout do spárů gestapa spáchal Šillinger sebevraždu tím, že se střelil do hlavy. Šillingerova manželka Bohdana byla ještě téhož dne zatčena a o tři dny později zastřelena v Praze na Pankráci. Několik následujících dnů se v Cerhovicích neslo ve znamení strachu, jestli městečko neskončí stejně jako ve velmi blízké minulosti skončily Lidice nebo Ležáky. Kdo tehdy Čeňka Šillingera udal se dodnes neví. V úvahu připadal například cerhovický občan Červenka, o němž se všeobecně vědělo, že udává lidi Němcům. Jako další připadal v úvahu jakýsi Josef Švejda z Kadaně. Ten roku 1946 žádal o potvrzení státní, národní i
18
politické spolehlivosti. Orgány mu však toto potvrzení odepřely s odkazem na udání Šillingera. Toto tvrzení však nelze ověřit. Další podezřelí jsou Šillingerovi příbuzní, ba dokonce i jeden člen ÚVODu. Kdo však Šillingera doopravdy udal, se už asi nikdy zjistit nepodaří. 5.2. Václav Matoušek Václav Matoušek se narodil 29. září 1883 v Cerhovicích, kde se později vyučil řezbářem. V obci žil pouze se svou matkou. Jako mladý se zamiloval do jisté dívky, ta ho však odmítla. Václav časem zahořkl a odešel do Zbiroha, kde se seznámil s Alfonsem Muchou a později mu byl nápomocen při tvorbě Slovanské epopeje. Ta byla roku 1928 dokončena a Matoušek se po čase usadil v Drozdově, kde pokračoval v řezbářské činnosti. Dlouho tam však nevydržel a nakonec si našel roku 1932 místo pod hradem Týřov u Berounky, kde začal žít poustevnickým životem a zůstal zde až do své smrti. Jeho první obydlí vypadalo jako stan, později si postavil srub. „V tom kraji pod Týřovem se usadil člověk, který se zklamal v lidech a tak necítil sounáležitost s lidskou společností, ale s přírodou. Těžko přežíval první zimu (…). Protože nechtěl lovit ryby a zvěř, živil se kořínky, které vyhrabal ze sněhu, jedl houby a různé bobule. Vodu pil z Oupořského potoka. Ve dne v noci udržoval oheň, aby nezmrzl.“ (Hendrich 2013: 174) Matoušek se postupně stával součástí přírody, od lidí nikdy nic nechtěl a nijak se nepokoušel být s nimi ve styku. Poté přišel v jeho životě zvrat. Prý dostal od své bývalé lásky balík s malířskými potřebami a náčiním. Začal se věnovat malování, maloval především scenerie z přírody, které znal ze svého obydlí – skály nad řekou, lesy okolo Berounky, pole, louky… Jeho malby se vyznačovaly fialovým nádechem a zanedlouho se mu začalo přezdívat „fialový poustevník“. Tímto způsobem žil 16 let. Nikdo neví, kolik obrazů ve skutečnosti namaloval. Obrazy neprodával, ale vyměňoval za vajíčka, chléb, mouku, ovoce apod. Jednou dostal dva kocoury, ti s ním poté žili ve srubu. Dnes jeho obrazy zdobí zdi nejednoho stavení v Týřovicích, Slabcích, Skryjích a okolí. Jednou v zimě se pod ním na Berounce prolomil led. Byl převezen do nemocnice v Rakovníku se zápalem plic. Z nemocnice ovšem utekl zpět do svého srubu, kde 29. června 1948 na následky svého onemocnění skonal.
19
Závěr Ačkoliv dnes jsou Cerhovice obec jako každá jiná a jen stěží, či spíše vůbec nelze pozorovat rozdíl ve srovnání s jinými obcemi, tato práce jistě otevírá oči nejednomu člověku. Jak vidno, v minulosti měly Cerhovice ve svém regionu mnohem větší význam než dnes. Panovníci jim udělovali často nová a nová priviligia, byla zde jedna z prvních pošt v okolí, fungoval zde více než 400 let pivovar, na počátku 20. století dokonce dva. Cerhovice byly významné i tím, že zde fungovalo mnoho živností a řemesel, však jen kovářů nebo pekařů se zde během sta let vystřídalo skoro deset. Dále zde fungovalo jedním časem 7 hospod. Cerhovice taktéž vychovaly nejednoho důležitého člověka, jmenovitě např. Richarda Ackermanna, který působil v Národním divadle, v okolí proslulého Čeňka Šillingera nebo malíře Václava Matouška, o němž se zmiňoval ve svých dílech i Ota Pavel. Práce si kladla za cíl obeznámit čtenáře s Cerhovicemi především v historických souvislostech a přiblížit, jak dříve probíhal život v Cerhovicích. Ať již po stránce historické – co se kdy v Cerhovicích stalo, tak po stránce např. životního stylu, dostupnosti služeb, budování nových budov atp. V práci se prolíná několik témat dohromady, avšak spojí-li se dohromady, tvoří ucelený celek a obraz o Cerhovicích. Velmi dobře si lze vybavit, jak Cerhovice mohly vypadat především v době 19. a 20. století.
20
Zdroje: Autorský kolektiv: 700 let městečka Cerhovice. Obchodní tiskárny, Hořovice 1975 Dvořák, Otomar: Tajemná místa Podbrdska – Hořovicko, Cerhovicko, Zbirožsko. MH Beroun, Broun, 2012 Hendrich, Josef: O starém městečku Cerhovice. Městys Cerhovice, Cerhovice 2013 Jůna, Jindřich: Monografie Hořovicka a Berounska II. Vlastní náklad, Praha 1930 https://www.geocaching.com/geocache/GC5M9WX_vlakove-nestesti-1868 (20.1.2016)
21
