PRAMÍNEK
Č. 62 | INFORMACÍ Z BAČALEK A LIČNA | 12/2015 ADVENTNÍ SETKÁNÍ Bačalské s nadílkou V sobotu 5. prosince se nadělovalo dětem i seniorům. Nejprve ti starší mohli zavzpomínat při promítání zažloutlých starých fotografií, jak se odvíjel život u nás na Bačalkách. Senioři kromě tradičního občerstvení a příspěvku od obce obdrželi i dáreček od malého skotačivého andílka, který koulel svýma velkýma očima, když naslouchal jejich lechtivým básničkám. Děkujeme, že při tomto setkání mnozí také nadělili i redakci Pramínku na vydávání časopisu. Když se snesla tma, objevil se i velký anděl s Mikulášem a tradičně hlučným čertem. Děti přesto statečně přednesly, co se naučily a dárečků se dočkaly.
UMĚNÍ VDĚČNOSTI
Pramínek na návštěvě Adventní čas bývá kromě nakupování dárků, shánění laskomin a firemních večírků rovněž příležitostí k návštěvám a setkávání se s těmi, které jsme dlouho neviděli nebo jsme neměli dost klidu si s nimi sednout a popovídat si o radostech a starostech všedního života. Už v dobách minulých bylo období před vánoci, kdy se dny až neuvěřitelně krátí a kdy se přestalo pracovat na poli, například časem přástek nebo draní peří. Sousedky se domluvily, ke které že se ten který podvečer půjde. Ona vybraná „šéfová“ navařila čaj nebo punč, napekly se koláče a sousedky se pomalu scházely se svými vřetýnky a nebo jen tak. Ke draní peří stačily šikovné prsty. Při společné práci ožily staré příběhy, pohádky a pověsti, děti poslouchaly, ani nedutaly. Občas někdo potajmu fouknul do peří, to bylo potom kýchání. Pokračování na straně č.2.
Ani vlastně nevím, proč se mi ta příhoda, skoro čtvrtstoletí stará, často vrací na mysl. Jela jsem takhle po vánočních prázdninách autobusem do Prahy na kolej a náhodou se mnou nastoupila i spolužačka ze střední školy. Nikdy jsme se spolu moc nekamarádily; její otec byl ředitelem jakéhosi podniku, zkrátka na tehdejší dobu „zvíře“ i v rovině politické; tomu odpovídalo i její oblečení, vybavení ve škole i doma, zájmy. Já pravý opak. „Mám hrozný hlad“, povídá, „nestihla jsem se nasnídat.“ „Já ti můžu, Katko, nabídnout akorát tak chleba s máslem, nic jiného si s sebou nevezu“, povídám a zalovila jsem v tašce. Přikývla, rozbalila papírový ubrousek a zakousla se. „Jé, to je tak dobrý. Já už jsem nejedla chleba s máslem ani nepamatuju. Pořád máme jen samou šunku a uzený.“ V tu chvíli mi jí bylo strašně líto. Zdánlivý luxus, který pro ni rodiče nachystali a ve kterém prožila většinu svého života, se změnil vlastně v dobrovolné otročení zbytečným věcem, předepsaným a očekávaným způsobům chování, „veledůležitým“ lidem. Katka byla vlastně svým způsobem chudák. Pokračování na straně č.
ADVENTNÍ SETKÁNÍ Dnes se už nedere ani peří ani se nepředou nitě. Přesto čas, kdy se brzy stmívá a plamínek svíčky vytváří intimní atmosféru, i dnes volá k tomu, abychom se vydali na návštěvu.
Redakce Pramínku zamířila 2. prosince přímo do matičky Prahy a ještě k tomu s velkou kyticí uvitou Renčou Preisovou. V Dejvicích jsem společně s přítelem Zdeňkem Vokurkou navštívila naši čestnou občanku, novinářku, pedagožku a expertku na život a dílo Václava Čtvrtka – paní PhDr. Vladimíru Gebhartovou. Ta oslaví 85. narozeniny 4. ledna 2016, proto jsme jí s předstihem přišli popřát a poptat se, jak se jí daří. Paní Gebhartová se stále nachází v činorodé práci, čerstvě vydala knihu říkadel pro nejmenší čtenáře a příští rok se chystá do Jičína, jak jinak – za Václavem Čtvrtkem. I když od jejího jmenování čestnou občankou na setkání rodáků a přátel Bačalek uplynuly už tři roky, přesto, jak říká, ta energie a hřejivý pocit, které tady načerpala, v ní stále zůstávají. Jestli si pamatujete, tehdy (10.června 2012) se po poledni strhla velká průtrž mračen, vzápětí ji vystřídalo ostré slunce. Vnučka paní Gebhartové, okouzlena sytostí zelených polí a luk kolem Bačalek, pronesla památná slova: „Babi, ta tvoje rodná země je ale krásná.“ Dodnes si její slova paní Gebhartová připomíná a vzpomíná na svůj první domov v malé roubené chaloupce babičky a dědy Zapadlíkových, někde v místech pod Švorcovic zahradou. Za redakci Pramínku přejeme pevné zdraví a chuť do práce. Ten památný prosincový den ovšem nezůstalo jen u jedné návštěvy. Po pěti letech jsme se znovu ocitli v Břevnově v Říčanově ulici č. 5. Na této adrese bydlí v prvorepublikové vile v šíleném kopci spisovatel, scénárista, novinář a historik dr. Zdeněk Mahler. Ač po těžké ortopedické operaci, přesto v plné energii, vypravěč par excellence. Jeho paní Janinka přijala s rozpaky kytičku (opět od Renči P.) a uvedla nás do mistrovy pracovny nabité knihami od podlahy až ke stropu. Přišli jsme si v především pro podpis do jeho nejnovější knihy nazvané „ . . . ale nebyla to nuda.“ Jedná se o výpisky z jeho deníků, kterých má na půdě rovných 102 kusů. Píše si je od 60. let minulého století a jak sám říká, zatím je musí nechat v trezoru, pod zámkem. Je v nich tolik důvěrných postřehů a informací týkajících se stále živých osob a témat, že ještě nenastal čas je zveřejnit úplně. Náš rozhovor se pak věnoval „Božské Emě“. -2-
Filmu o Emě Destinnové, k níž Zdeněk Mahler napsal scénář. Je až neuvěřitelné, že film o národní hrdince měl za minulého režimu tolik problémů, aby vůbec mohl spatřit světlo světa. Krátká návštěva končí a my pokračujeme do poetické vinárny Viola. Tam už nás v šatně čeká další osobnost, pan Herec Luděk Munzar. Musím se přiznat, že na toto setkání jsem se vybavila obzvlášť pečlivě. Protože vím, že je pan Munzar v podstatě kluk z vesnice, navíc pochází z našeho kraje a na své dětství velmi často ve svém vyprávění vzpomíná, přivezla jsem mu adventní dárek opravdu vonící domovem. Upekla jsem pro něho a jeho paní Janu Hlaváčovou poctivou vánočku (tady na Jičínsku se spíš říká štědrovnice), zabalila do hedvábného papíru tak, jak to asi dělala jeho maminka, když ho vypravovala do Prahy na studie. Dárek byl s potěšením přijat a večer plný poezie Jaroslava Seiferta v Munzarově podání mi z mysli nikdy nezmizí. Jeden neobyčejně obyčejný den a tolik upřímné radosti ze setkání s milými lidmi. Třebas se kvůli tomu nestihlo cosi udělat, zameškala se práce, nevytvářely se materiální
hodnoty. Ale člověk až s léty pochopí, že se k pocitu štěstí a naplnění nedobere usilovnější prací; potěšit někoho svoji přítomností, dokázat, že na něj myslíme a dokážeme si kvůli němu přeorganizovat svůj diář, je daleko pro život důležitější. Odložte tedy i vy svoje neodložitelné povinnosti a zajděte na krátké popovídání třeba jen se svým sousedem, který je sám. To bude pro něho i pro vás možná ten největší dar letošních vánoc. V hospodě Věčnosti poslední sklenku stáčí. Prý v Knize knih je psáno: „Život je jako most. Tak nestav na něm dům, jen přejdi ho, to stačí.“ Přišel si, odejdeš, jak spokojený host.
Na návštěvě byla a báseň Františka Novotného vybrala Pavla Kaprasová.
AKTUÁLNĚ Z ÚŘADOVNY? Tak trochu silvestrovsky V pondělí 28. prosince 2015 se od 18.00 hodin koná v pivnici U Bači zasedání zastupitelstva obce Bačalky. Tam se všechno dozvíte. A dovolím si ještě připojit motto oblíbené rozhlasové moderátorky Martiny Kociánové: „Mějte se hezky a něco pro to dělejte.“ Klidné vánoční svátky, pohodu a v novém roce pevné zdraví, elán do života i do práce přeje za všechny členy zastupitelstva.
Říkám si: „Káčo, jsi dospělá, chytrá ženská! Kam se ten koláč mohl propadnout?“ Pomyslela jsem na sousedy. Třeba je zlákala vůně koláče. Na balkon je otevřeno… Vyšla jsem na balkon. Ne. Tam se nikdo nedostane. Jdu zpátky do kuchyně. Jsem úplně mimo. Bůh ví, proč se mi vybavila „AktaX“… mimozemšťané dychtící dostat můj koláč do svého talíře … Začala jsem se hystericky smát. Vypila jsem sklenici vody. Otevřela myčku, abych tam sklenici postavila. Z myčky se na mě vytřeštěně díval koláč. Dvířka od trouby jsou hned vedle… Asi bych si měla vzít dovolenou…. z internetu
Ing. Pavlína Kaprasová, starostka
MÁLO PERLIVÁ Voda k pití
NEJSTE V TOM SAMI… Koláč fuč Pekla jsem koláč. Předpekla jsem základ, vytáhla z trouby, namazala náplní a vrátila dopéct. Šla jsem něco dělat, za deset minut jsem se vrátila, otevřu troubu…a koláč tam nebyl. Kromě mě nebyl nikdo doma! Pomalu a opatrně jsem troubu zavřela. Pak jsem ji znovu otevřela. Koláč tam stále nebyl. Opakuji si v duchu všechny známé příznaky schizofrenie. Pak se mi vybavila dětská říkanka: „Čert to vzal, ochutnal a zpátky dal“. Pro každý případ odcházím z kuchyně, abych nepřekážela… Vracím se, otevírám troubu. Koláč tam není. Nevím už proč, šla jsem k zrcadlu… Zdá se, že zevní příznaky žádné nemám… Vyťukala jsem na Google „z trouby zmizel koláč“. Je mi jasné, že to k ničemu nebude. Štípla jsem se do ruky. Reakce normální.
Při nedávné návštěvě města automobilů, jsme po nezbytných nákupech navštívili restaurant. Jak jinak než za účelem oběda. Už rozhodování, který gastronomický podnik navštívit bylo složité. A protože by se následně jednalo o propagaci a nezaplacenou reklamu, neuvádím jméno onoho zařízení. Objednali jsme si klasická jídla, která se moc pokazit nedají. U pokladny se mně mladá podavačka* jídla i ostatních ingrediencí zeptala, co budeme pít. Jako řidič jsem si objednal málo bublinkovou vodu. „Nemáme“, odvětila ta dobrá duše, „máme neperlivou, perlivou a jemně perlivou, ale málo perlivou nevedeme.“ V tu chvíli by každý poznal, že jsem balík z vesnice. „No tu jsem chtěl, právě tu jemně perlivou“. „No to musíte říct jakou“. „Šak jsem říkal, málo perlivou“. „No a tu právě nemáme, tak dáte si něco? Za vámi jsou další zákazníci.“ Ustoupil jsem v tom nerovném generačním souboji. „Chci málo a jemně perlivou.“ Pak už jsem jen pozoroval tik ve tváři mladé asi 20leté podavačky, což jsem nečekal. Nechtěl jsem dál hrotit situaci, a tak jsem odcházel od pultu s málo jemně perlivou vodou, která se studená stejně po jídle nemá pít. Tuk se srazí na stěnách střev a vyvolává to různá onemocnění, ale pokud vím, tiky z toho teda nejsou. Musím více studovat češtinu mladých lidí, ale na facebook nepůjdu. V překladu se mi ten název, balíkovi z vesnice, nelíbí. Slávek z Bačalek Zeler * Podavačka je správně. Je to osoba, která podává jídlo a pití. -3-
VYJASNĚTE SI ROK 2016! Zimní inventura Někdo ke konci roku bilancuje: „Jaký byl ten letošní rok?“ To je dobrá otázka, ale měli bychom také pamatovat na otázku: „Jaký si přeji, aby byl rok příští?“ Vytvořit si záměr na další rok. Jako dobrý hospodář plánuje, čím oseje svá pole. Jaká semínka nejen hmotných přání, ale i pocitů a myšlenek zasejeme a budeme svou pozorností živit, to sklidíme. Zasejeme z pytlíčku strachu a kritiky, či vděčnosti a radosti? Děláme to často nevědomě a pak se někdy divíme, co dostáváme. Proto doporučuji v tento příhodný čas vědomě udělat inventuru, co nosíme v hlavě. Co vyhodit a co ponechat. Aby semínka našich dobrých předsevzetí „nezmrzla“, ale dostala výživu a vyrostla v nádherný květ, z kterého se můžeme dlouho těšit, můžeme je podpořit vytvořením nástěnky snů, někdy také označovanou pojmem jantra. Vzor jantry z webu: zenyzenam.cz
Co to vlastně jantra je? Je to obraz přání, cílů a plánů, které si přeji uskutečnit. Je to obraz toho, jak se chci v příštím roce cítit, mít a vnímat sebe i své okolí. Výroba jantry je jednoduchá a je to zábava! Stačí si vypsat, po čem toužím. Pak každé přání prověřit otázkami: „Proč si to vlastně přeji? Naplní mne to radostí? Přinese to i radost druhým?“. Seznam se zřejmě ztenčí, ale je třeba tam ponechat jen to, co vyvolává příjemné pocity po těle.
-4-
Pro každé přání, pocit nebo hodnotu, pak najít nebo vytvořit grafické znázornění. Dobře poslouží obrázky z časopisů, fotografie, vytištěné obrázky z internetu, nebo vystřižené texty. Na jantru můžeme také kreslit obrázky, symboly, přání. Žádné meze se nekladou. Důležité je, abychom při vytváření jantry prožívali radost a na výsledném obraze bylo jen to, po čem opravdu od srdce toužíme a ne to, co diktuje společnost a okolí, a při pohledu na ní si řekli: „ANO! Je to ono!“. Jantru si pak pověsit na místo, kde ji dobře a často uvidíme. Například naproti posteli, do koupelny, na dveře skříně. Ale to není vše, velmi důležitou fází zhmotňování našich snů je dávat jim svou pozornost! Jako malému děťátku. S každým pohledem na jantru v sobě nastavit pocit, že to vše už mám, že vše, co si přeji, se už děje. Pokud budeme často svou jantru prožívat jako naplněnou, tak laskavý a štědrý přítel Vesmír náš záměr podpoří tak, že budeme mít potřebu zbavovat se toho, co s jantrou není v souladu - nepotřebných věcí, vztahů a naopak vést nás k takovým činům,
které nám pomohou naše sny naplnit - například ve svém diáři nechat více volného času, abychom mohli jít tam, kam nás náš vnitřní pocit „potáhne“. Jantru si můžete vytvořit kdykoliv, nejen na Silvestra. Také jí můžete v průběhu roku doplňovat nebo vytvářet doplňující „mini jantřičky“, pokud nějaké přání potřebujete opravdu hodně podpořit! Ovšem, když nás intuice někam potáhne a nám se nebude chtít zvednout z pohodlného dolíčku našich zatuhlých zvyků, mnoho se z jantry zřejmě nenaplní. Přeji vám hodně zábavy a splněných snů. J. Rukavičková
POZVÁNKY
SPOLEČENSKÁ KRONIKA
MFK - pro radost dětí i dospělých
V měsíci lednu slaví svá významná životní jubilea tito naši spoluobčané:
Mám jich v knihovně nepočítaně - namátkou: Pro naše děti a mámy, Poupata, Broučci, Babička, papírový Betlém. Zamilovala jsem se do těch krásných ilustrací dětských knih v jedné vteřině. Jakmile vidím v knihkupectví další kousek, neodolám a utrácím. Řeč je o knihách s ilustracemi vynikající malířky Marie Fischerové-Kvěchové, mj. rodinné přítelkyně rodiny pana L. Munzara (o kterém píšeme na jiném místě tohoto čísla). MFK (jak se ve zkratce podepisuje na své ilustrace i obrazy) studovala v Paříži ještě za Rakouska-Uherska; stala se oblíbenou kreslířkou TGM. To jí bylo osudné, neboť komunistický režim ji nadobro odstavil až do r. 1989, kdy byla znovu objevena poetičnost jejích kreseb a nyní jsou její knihy vydávány v mnohatisícových nákladech opakovaně. Jaké štěstí potkalo nás všechny! – Galerie a muzeum v Jičíně připravilo ve spolupráci s jejími vnoučaty (paní Helenou Kratochvílovou a Ivanem Látalem) nádhernou výstavu kreseb, knížek, pohlednic, obrazů, betlémů z rodinné sbírky. Výstava potrvá až do 10. ledna 2016, je možné si na ní zakoupit i grafické listy, pohádkové kostičky, omalovánky . . . Udělejte radost svým dětem i sobě a určitě výstavu navštivte – vrátíte se do doby, kdy i vám „vařila myšička kašičku“. Křeslo pro Jana Buriana, novináře, cestovatele, básníka, glosátora, písničkáře, syna legendárního zakladatele avantgardního divadla D34 E. F. Buriana je pro milovníky poutavého vyprávění a zajímavých postřehů připraveno v pátek 8. ledna 2016 od 17.00 hodin v obřadní síni libáňského úřadu. Je dobré na začátku nového roku podívat se na svět, a tedy i na sebe, očima vnímavého člověka, který dokáže rozeznít struny na kytaře stejně tak dobře, jako struny v nás. Vstupenky jsou v předprodeji v libáňské knihovně nebo před zahájením pořadu. Rovněž tak bude již zahájen předprodej vstupenek na besedu se spisovatelem, historikem, scénáristou a oblíbeným „jaktovidičem“ Pavlem Kosatíkem, kterého v Křesle přivítáme 11. února 2016. Za organizátory Pavla Kaprasová
Nešněra Ladislav Čermáková Jana Redakce Pramínku přeje všem hezkou oslavu svého výročí, radostný a naplněný život.
UMĚNÍ VDĚČNOSTI I na nás dnes útočí ze všech stran reklamy a falešní rádci, kteří radí, jak a v čem bychom měli žít; že jedině při konzumaci určitého druhu bonboniéry je rodina pohromadě a šťastná; luxusní kuchyňské linky ty naše doma deklasují na úroveň neandrtálců, protože nemáme indukci; kdo nemá sušičku a paní na úklid je „out“. Slabší povahy přinejmenším znejistí, zda ten svůj život žijí vlastně dobře a naplno; kde na to vzít, aby srovnaly krok a byly „trendy“. Výsledkem je stres a obava přiznat realitu, abychom se neztrapnili a nevyčlenili z kolektivu v práci, ve škole, mezi sousedy. Nebojte se; všechno je pomíjivé a relativní. Buďme vděčni; třebas doma topíme v obyčejných kamnech; v neděli místo bonboniéry zařízneme do domácí bábovky a na podlahu máme ne paní, ale koště. Ale máme tu čerstvé povětří, ráno nás budí zpěv ptáků, dokážeme si pořád ještě vzájemně vypomoci a nebo se pořádně pohádat a pak se u piva zase udobřit. Nepotřebujeme se dívat na cizí vyumělkované životy, umíme žít sami, bez předlohy. A chceme-li, aby náš život byl lepší, pak podle Terezie z Avily stačí velmi málo: “Především chtěj a udělej krok tím směrem. Oním krokem může být, že budeš uvažovat, jak by to šlo, a ne, jak by to nešlo.“ Štastné vykročení do roku 2016 a optimistickou mysl, milí čtenáři! Za redakci Pavla Kaprasová
-5-
OHLÉDNUTÍ ZA VÝLETEM DO JILEMNICE Na to, že byl prosinec, byl krásný slunný, i když po ránu ještě mrazivý, den a všichni jsme natěšeně nastoupili do autobusu, který už byl pěkně vyhřátý. Po cestě přes Lično a Libáň jsme ještě posbírali další účastníky a konečně nám organizátorka - paní starostka prozradila, co nás všechno čeká. Na jeden den toho bylo požehnaně, ale už jsme se nemohli dočkat. Někteří se sice nejvíc těšili na závěrečnou návštěvu hospůdky, však asi víte kdo, známé firmy. Ale nakonec jsme si všichni s nadšením prohlédli jak ruční výrobu skleněných vánočních ozdob, tak muzeum řemesel v jedné stodole v obci Poniklá. A tam bylo věcí! My vesničané jsme sice spoustu z nich poznali, řadu z přístrojů a nástrojů mnozí z nás ještě nedávno používali, ale přesto, tolik věcí na jednom místě, nikdo nečekal. A všechny asi nejvíc uchvátila sbírka kočárků. Proto se naše exkurze pořádně protáhla, ale ani tak nám nic z vánočního jarmarku na náměstí v Jilemnici neuniklo. Ze všech stran na nás útočily nabídky svařáčků, grogů, klobásek, sýrů, na děti pak spousta hraček, vánočních ozdob či oblečení. Myslím, že v nabídce převažovaly ponožky. Nevím proč, ale bylo jich tam na tuny. Dlouhé tři hodiny procházek po náměstí si mnozí zkrátili tím, že se vydali hledat slíbenou hospůdku Vyhlídku na vyhlídce nad Jilemnicí. A když jsme k nim dorazili i my ostatní autobusem, byli již řádně prohřátí a těšili se na oběd, ze kterého se stala vlastně večeře. Ono také připravit na 40 jídel není jen tak. Společné posezení v teple a při dobrém jídle a pití udělalo z výletu krásný zážitek, za který patří poděkovat obci Bačalky, zvláště pak jeho hlavní organizátorce. Více zde: http://www.region-krkonose.cz/muzeagalerie/muzeum-krkonosskych-remesel/
-6-
KOUZELNÁ ZÁKOUTÍ ČESKÉHO RÁJE Podzimní výlet s Alenou Pospíšilovou Přestože listopadový deštík se snažil napravit vyprahlost léta a cesty byly podmáčené, neodolala jsem nabídce na podzimní výlet od paní Aleny Pospíšilové, knihovnice z Libošovic. V pošmourném svátečním dni 17. listopadu se zdálky červenala její elegantní čepička v úctě ke svobodě ozdobená trikolórou a medailonkem Václava Havla. Ač to bylo mé první setkání s paní Alenou, mile mne překvapilo její vroucné maminkovské přivítání. A překvapení pokračovala... Než jsme se vydali na cestu, zazněly verše K. H. Máchy na koci Libošovic směrem k Malechovicím, kde byla v srpnu 2013 slavnostně odhalena pamětní keramická deska připomínající 180 let od putování K. H. Máchy Českým rájem s nápisem: „Byl jsem tady, Libošovice 23.8.1833.“. Dnes je deska umístěna v libošovické knihovně a na stromě najdete upevněnou její fotografii. Nejsem milovník básní, když vám však někdo recituje do ouška o kráse kraje a máte možnost v tu chvíli krajinu vnímat všemi smysly, je to nepopsatelná krása. Větřík fouká za krk a my se noříme do údolíčka Lažanských lomů. Zde se těžil pískovec na stavbu Trosek i Chrámu sv. Víta. Již dávno tomu, co těžba byla ukončena, a skalní útvary uměle tvarované zásahem člověka porostlé zelení mechů na mne působily, jako kdybych
procházela tajemným sídlištěm skřítků. I plastika Žofinky vytesaná ve skále při cestě, ke které se váže krásná pověst, již zřejmě hodně pamatuje, mech ji zahalil zelenkavým závojem. Odbočku do skal do místa zvaného „kovárna“, oblíbeného to místa trempů, jsme minuly, abychom se stihli se vrátit za světla zpět. Krásným překvapením pro mne byla chata na břehu Žehrovky El Toro a její okolí, dnes trampská památka, posuďte sami z fotografií. Lávku ze třech kluzkých kmínků přes „Františkovy lázně“ jsme překonali bez smočení – tedy místo, kde se v Žehrovce rád koupával Fráňa Šrámek. Není divu, údolí říčky je lemované skalami a je jedním z přírodně nejcennějších území celého kraje. V minulosti roztáčel tok Žehrovky soukolí až devíti mlýnů. To jsem však ještě netušila, jak malebné místo je u Podsemínského mlýna. Potěšit se jím přijdu jindy, protože jsme svižně štrádovali do kopce a využili pohostinnosti hezky zrekonstruovaného objektu bývalého JZD, v dávnějších dobách poplužního dvora a stájí, dnes Školicího a rekreačního střediska Trosky. Název je trefný, z návrší, které bylo osídleno i dávných dobách, máte Trosky jako na dlani a můžete se jimi kochat míchajíc kafíčko v teple restaurace. Cestou zpět jsme přijali pozvání paní Flanderkové, dcery mlynáře Skály z Podsemínského mlýna, a poseděli u zrekonstruované pece na chléb. Také si poslechli vyprávění pana Flanderky, jak že to již po dlouhý čas měří vydatnost okolních pramenů. Tma se rozlila po kraji a to jsme ještě neobešli vše z připraveného programu. Měsíc svítil jen slaboučkým srpečkem na cestu, ale postačilo to, abychom ve zdraví a bez upadnutí do bláta došli zpět do Libošovic. Těšila jsem se na osvěžující procházku se zajímavými lidmi. Skutečnost předčila mé představy. V půlce cesty nás paní Alena zahrnula domácími jablíčky, v restauraci vybalila celou domácí bábovku a k ní pověst o Žofince z Lažanských lomů. Do mlýna donesla lahev rumu pro případ, že bychom byli prochladlí. Kdoví co měla ještě v baťůžku. Tento servis ohledně potřeb našeho fyzického těla byl úžasný. Za nejkrásnější však považuji její lásku k rodnému kraji, k životu jako takovému a její přirozený nevnucující se projev, kterým s úctou a poutavě příběhy zdejšího kraje předává. Děkuji. Těším se na další pozvánku. J. Rukavičková
-7-
POZVÁNKA V pondělí 28. prosince 2015 se od 18.00 hodin koná v pivnici U Bači zasedání zastupitelstva obce Bačalky.
NAJDEME PRO KOŤÁTKO DOMOV? Tento týden se na Bačalkách-Malé Straně našlo asi 7 měsíční mourované kotě. Kdo kotě postrádá, příp. by se ho chtěl ujmout, nechť zajde za paní Veselou, která kotěti poskytla dočasný azyl. Chcete ho?
Toto číslo vychází 23. 12. 2015. Příští vydání Pramínku plánujeme na 29. 1. 2016. Výtisk je zveřejněn na internetových stránkách obce www.bacalky.cz. Měsíčník/dvouměsíčník. Vydáván na Bačalkách. Vydavatel: Spolek Bačalský Pramínek, Bačalky 101, 507 23 Libáň, IČ: 22890874. Evidenční číslo registrace periodika: MK ČR E 20239. Výtisk je zdarma. Tisk je hrazen z dobrovolných příspěvků občanů a příspěvku obce. Tento výtisk připravili: Varhanová Alena, Kaprasová Pavlína, Rukavičková Jitka, Zeler Slávek. Dopisovatelé jsou uvedeni pod příspěvky. Za obsahovou stránku příspěvků ručí autor. Grafická úprava: J. Rukavičková. Tisk: Sl. Zeler. Další fotografie z akcí v obci najdete na www.bacalky.cz v sekci FOTOGALERIE. Roznášku zajišťují: S. Zeler, M. Hazdrová, Z. Šátková. S náměty a připomínkami se obracejte na kohokoliv z naší redakční skupiny nebo posílejte na email
[email protected], či vhoďte do schránky Pramínku u pivnice na Bačalkách nebo na plotě bývalého obecního úřadu u stanoviště kontejnerů na rozhraní obcí Bačalky-Lično. Ve společenské kronice zveřejňujeme jména těch, kteří v daném měsíci oslaví „kulaté či půlkulaté“ výročí a těch, kteří jdou živostem již déle než 70 let. Pokud si nepřejete být uvedeni, sdělte to prosím redakci. Na tisk Pramínku přispěli: p. Doškář 200Kč, p. Bělková 200Kč, p. Rampasová 100Kč, Šátkovi 200Kč, Šoltysovi J+M 200Kč, p. Hodboď 200Kč, Raduškovi 400Kč, p. Nešněrová M. 100Kč, p. Větrovský 200Kč, p. Formanová 200Kč, p. Větrovská M. 200Kč, Blechovi 400Kč, p. Přívozník J. 500Kč, Fidrichovi 200Kč, Hoškovi 500Kč. Děkujeme za spolupráci a podporu. Vítáme vaše příspěvky, náměty a připomínky, aby Pramínek byl přínosem pro nás pro všechny.
