Návštěva JUDr. Pospíšila Dne 15. 5. měla naše škola jedinečnou možnost přivítat vzácného hosta JUDr. Jiřího Pospíšila, který je veřejnosti známý především jako dlouholetý politik, právník, děkan fakulty, milovník umění a v neposlední řadě též jako bývalý ministr spravedlnosti. JUDr. Pospíšil nejprve přednesl před našimi studenty přednášku věnovanou zajímavému tématu, které do značné míry souvisí právě s jeho ministerskou funkcí. Hovořilo se totiž o novém občanském zákoníku, na jehož vzniku se pan exministr významně podílel. Přednáška byla velice poučná, což ocenili především ti, kteří se chystají skládat maturitní zkoušku se společenských věd, popřípadě adepti studia právních disciplín. Po přednášce následovala beseda se studenty, během níž JUDr. Pospíšil pohotově zodpovídal otázky týkající se právních i politických témat. Rádi bychom tímto na závěr panu doktorovi poděkovali za čas strávený na půdě naší školy.
SVODKA 16 Jazyková úprava: Mgr. Martin Flaška Grafická úprava: Jan Bureš Autor obálky: Hynek Rybák
Redakce časopisu Svodka děkuje všem, kteří se podíleli na tvorbě tohoto čísla.
Rozloučení se školním rokem 2013/2014 Milí žáci a studenti, všechno jednou končí, a jak bývá v pohádkách zvykem, děje se tak obvykle se zdarem. Náš školní rok byl naštěstí také jako pohádka. Po celoroční dřině zamíříme všichni vstříc „prosluněným“ prázdninám a my doufáme, že se s většinou z vás zase 1. září společně sejdeme. Někteří se však již nevrátí a jsme tomu rádi. Ne, že bychom se snad s našimi oktavány, deváťáky a některými kvartány nechtěli setkat, ale skvělé absolvování maturitní zkoušky a úspěšné zakončení povinné školní docházky je všechny na pomyslném schodišti života posunulo zase o schůdek dál. Přejme jim všichni, aby toto schodiště bylo dlouhé, schody nízké a dech nedocházel. Nezapomeňte se při výstupu stále dívat kolem sebe, neboť čím výše budete, tím dále dohlédnete. Pomáhejte těm, pro které je každý další schůdek překážkou, myslete na ty, kteří jsou za vámi, a vzhlížejte k těm, kteří jsou před vámi. Nikdy nejezděte výtahem a zapomeňte na eskalátory. Vraťte do společnosti elementární zásady slušnosti a vůbec, mějte se fajn. PŘEJEME VŠEM PĚKNÉ PRÁZDNINY! Učitelé ze SCHŠ.
Setkaní olympioniků se opět vydařilo V pátek 6. června proběhlo na dvoře školy každoroční sportovní odpoledne věnované žákům a studentům, kteří naší školu reprezentují v různých soutěžích, ať už soutěžích sportovních či vědomostních. Pro třicítku účastníků bylo připraveno celkem osm aktivit mimo jiné oblíbené lovení jablek, střelba ze vzduchovky a vědomostní hra LIMERIKY. Pan učitel Papež také připravil oblíbené karbanátky, bylo připraveno zdravé občerstvení a některé děti sami přinesli moučníky vlastní výroby. Po skončení sportovního klání se vyhladovělé „kobylky“ vrhly na připravené občerstvení, až téměř nic nezbylo. Z toho by se dalo usuzovat, že toto odpoledne bylo pro všechny velmi příjemné. Touto cestou bychom ještě jednou rádi poděkovali za reprezentaci školy a doufáme, že se příští rok na tomto setkání znovu uvidíme. Za kolektiv SCHŠ Mgr. Klára Janušková
Sportovní úspěchy SCHŠ
Petar Aleksić, učitel TV. Žáci a studenti Svobodné chebské školy byli ve školním roce 2013/2014 mimořádně sportovně aktivní, o čemž svědčí jejich účast v řadě soutěží. Naši borci měřili své síly v atletice, fotbalu, florbalu, basketbalu a dalších sportovních disciplínách. Je mi velkým potěšením konstatovat, že naši soutěžící nejenže skvěle reprezentovali svou školu, ale byli rovněž vzorní, co se chování na akcích týče, a navíc získali i skvělá ocenění - v basketbalu ve III. kategorii okresního kola hoši vybojovali 2. místo, v krajském pak 3. místo. Nutno dodat, že to mezi všemi školami na Chebsku bylo velké překvapení a pro mě osobně je to velké potěšení Všem našim sportovcům náleží veliké díky a přeji jim hodně zdraví, radosti a pohody. A na závěr jedno mé přání: sportujte! – neboť sport je zrcadlem pozitivního života.
Víčka pro Danečka
Filip Hanykýř, 8. třída
Jmenuji se Filip Hanykýř a koncem roku 2013 jsem se v televizních zprávách dozvěděl o nemocném chlapci Danečkovi Trdlovi z Brna, který trpí těžkou formou epilepsie a diagnostikovali mu taktéž mozkovou obrnu. Danečkova maminka shání potřebné finanční prostředky na úhradu léčby a speciální rehabilitace. Jednou z forem získávání peněz je sběr plastových víček, která vykupuje firma na zpracování plastů a dále je recykluje. Ten pocit Danečkovi pomoct byl tak silný, že jsem se rozhodl prostřednictvím vedení Svobodné chebské školy uspořádat pro něj sběr plastových víček. Do sběru se zapojily všechny třídy školy. Vážení víček probíhalo průběžně v intervalech cca 14 dnů tak, aby jednotlivé třídy měly přehled, kolik víček již nasbíraly. Nejúspěšnější byla 6. a7. třída, která nasbírala 50,92 kg. Vítězná třída bude odměněna bezplatnou návštěvou lanového centra v Chebu, které provozuje sportovní Club Trinity. Celkem za celou školu bylo nasbíráno 240,41 kg víček, za což rodina získá více než 1000,- Kč. Teď už jen zbývá zajistit předání víček Danečkově mamince. Mé poděkování patří paní ředitelce Ing. Lence Malkovské, která k této akci svolila a samozřejmě všem aktivním sběračům víček.
Úspěchy ve školním roce 2013/14
vnučku viděla prvně, její matku po letech. Vrátily se z Ameriky, aby nebyla na Vánoce sama, alespoň tak si jejich náhlý příjezd vysvětlovala. Byla šťastná a ani nevnímala, jak se na ni ze všech stran dívá smrt. 2. věta Marek a Klára spolu chodili už nějaký ten pátek a podobně ospalých rán zažili bezpočet. Na vysoké bylo volno, rodičové spolu odjeli k moři a všichni kamarádi se buď věnovali svým láskám, nebo truchlili nad těmi minulými. A tak se stalo, že po téměř třech letech byli na Štědrý den jen sami dva. Na rozdíl od Marka, který by klidně spal až do večera, pak do sebe hodil pizzu a zalezl zpátky pod peřinu, byla Klára rozhodnutá, že letošní Vánoce nebudou obyčejné. Akce nesla název „Hominizace divé zvěře“ a jediným důvodem pro ni byla kartička s abstraktním motivem v kabelce. Začala stromkem, malým umělohmotným zjevem s vypelichanými větvičkami a nezdravě zaprášenou barvou. Ve třpytivém kabátě z koulí a řetězů však vypadal celkem obstojně. Následovala přehlídka komerčních cetek, které ke svátkům patří. Sošky sobů, světýlka do okna, svíčky a drobné ozdoby na chvojí ve váze. Na misky rozložila koupené cukroví a v lednici přeskládala potraviny, aby se dovnitř vešla ještě ryba. Vše bylo sváteční, vše mělo pointu. Jediné, co bránilo sváteční atmosféře v plném rozvinutí, byl Marek. Na lokaci se nezměnilo vůbec nic, pouze polehávání doplnil o konzumaci gumových medvídků přímo z kbelíku. Někdy si člověk říká, kde to zvíře vzal. „Co kdybys vylezl a helpnul mi v kuchyni?“ Postavila se důležitě do dveří s rukama v bok. Odpovědí jí byl nechápavý pohled. „V kuchyni?“ Další gumídek nalezl smrt ve chřtánu zlobra. „Jo, aspoň na Vánoce by ses mohl překonat a být nějak užitečný.“ „Mluvíš jako tvoje matka. Popravdě mě trochu děsí, že se měníš ve svou matku.“ „Mě zas děsí, že se mi v posteli válí tucťák, co nemá nic lepšího na práci než zažívat na sádlo.“ Teatrálně si povzdechl. „Zlato, však je nám třiadvacet, nemusíš to prožívat jak matka od čtyř dětí.“ Ušklíbla se. „Někdy si to natrénovat musíš.“ Bylo půl páté. Dost času, aby připravila sváteční tabuli, než se jí muž vrátí z lovu. Marek odešel ven, aby koupil na večer něco k pití. Trochu ho litovala, že se musí hnát ven v tomhle počasí, ale patří mu to. Seděla na gauči schoulena v objetí deky a prohlížela si fotografii, na které nebylo nic než pár šmouh a teček. Čistě pragmaticky viděla pouze to, čistě fantazijně miminko s dudlíkem v puse. Samozřejmě pochybovala. O sobě, o Markovi, o tom, co řeknou rodiče, až jim novinku oznámí. Veškeré obavy však přebíjelo čiré štěstí, že jedna z teček je srdíčko. Requiem Bylo by však bláhové domnívat se, že kdo umí zjednodušovat, vládne světu. Situace má východisko naprosto jinde, než by se komu zdálo. Ten, kdo se snaží třídit a škatulkovat, nakonec vždy narazí. Člověk jako individuum je velmi tvárná a nevypočitatelná bytost, pokud nabude dojmu, že si to okolnosti žádají. Vyhrává, kdo nevidí nic a zároveň vidí vše. Nesmíme na sebe zanevřít, protože až si budeme ještě o trochu vzdálenější, nemusíme k sobě najít cestu nikdy. A proto přivři oči, člověče, dívej se na svět pouze škvírkou mezi víčky a cti svou matku, protože nikdo jiný je pro tebe nepřivře víc.
Sto slov samoty
Veronika Háková, sexta
Preludium Lidský život je nevyčerpatelnou studnicí námětů pro uměleckou tvorbu. Svou různorodostí a nekonečným množstvím variant kombinací vybízí k uchopení a hloubání nad nevyzkoumatelným. Proč jsme zde? Proč zde nebýt? Co bude, až vydechneme naposledy? Někteří se těmito otázkami aktivně zabývají a mnohdy nevidí jiného východiska, než se zkrátka přesvědčit na vlastní kůži. Bez možnosti zamezit obětem dalším. Jiní se smíří s faktem, že existují, nějak bylo, nějak bude a první skupinu odsuzují k pohrdavým pohledům pro darmošlapy. Všichni máme svůj vlastní život, s nímž je nám dovoleno nakládat dle libosti. Každý ale lze skrýt do čtyř částí o sto slovech. 1. věta Nebylo pravděpodobné, že by se dostavil. Ostatní členové rodiny se s tím smířili již dávno, ale Eliška, elegantní dáma čekající na návrat ztraceného syna, ho pohřbít nedokázala. Hodiny odčítaly život jí i všem ostatním, kteří se pokoušeli toho deštivého dne uzmout si svůj kousek štěstí. Mladí by nedokázali ocenit důležitost vánočních večírků, na nichž se popíjí horký čaj a hraje scrabble. Málo alkoholu, mnoho zubních protéz. Elišce však poskytovaly alespoň nějaké rozptýlení. Minulo již pět Vánoc, co jej viděla naposledy, ale přeci slíbil, že přijde! Počká, tady není kam spěchat. Všichni jen čekají. Na smrt a děti. Tak jako ona. Eliščin syn Karel byl již od mládí pěkné kvítko. Co se v dětství dalo svést na věk, v době dospívání už se nazývalo průšvihem a za hranicí osmnáctky považovalo se za vliv nedostatečné výchovy. Peníze se točily ve víru se snovými stavy, omámení střídaly slzy vytržených srdcí a po jeho životě zůstával kaňon. Na jedné straně viníci, na druhé oběti, na samém dně on. Ne málokrát na vlastní kůži okusila, jakou mincí umí oplácet, přesto však matka dítě své vždy miluje. I kdyby pod šibenicí stálo a katovi se vysmívalo, ona pro něj bude slzy ronit až do úplného konce. Přítelkyně Květa jí soucitně stiskla rameno. O soužení samozřejmě věděla, často Elišce naslouchala, když do tmy vzlykala slova žalu. Stejně jako ostatní však mlčela a jen kývala hlavou, když se jí kamarádka svěřovala s nejhoršími obavami, které tížily a táhly ke dnu. Minulý týden náhodou zaslechla, jak doktor Vaněček hovoří po telefonu s Eliščinou dcerou. Okamžitě poznala tón i otřepané fráze, kterými se utěšují budoucí pozůstalí. „… prosím přijeďte.“ Nepřicházelo proto v úvahu, že by jí cokoliv říkala. O zubaté, o Karlovi. Nikdo netouží přežít své dítě, když je v plné síle, natož pak když ho zevnitř rozežírá vlastní tělo. A pak se váhavě otevřely dveře. Dovnitř vešlo děvčátko, postrkováno matkou k pozdravu. Žena sama pak kývla hlavou a očima přelétla místnost. Když Elišku konečně našla, lehce se pousmála a dívce cosi špitla, načež ji odstrojila z kabátku, čepice i šály a vyslala vpřed. „Jste moje babička?“ Květa se zatím taktně vytratila do bezpečí ušáku. Sledovala, jak se tři generace žen objímají. Eliška
Výlet do Techmanie
Mgr. Hana Veselá
Žáci tercie, kvarty a osmého ročníku vyrazili v úterý 22. 4. 2014 na exkurzi do Plzně. Společně se vydali do Techmanie, kde v planetáriu sledovali pořady Jarní obloha nad Plzní a Astronaut. Potom si prohlédli vystavené exponáty a vyzkoušeli si například ovládání robotické ruky nebo jakou gravitační silou působí různé planety na stejné závaží. V Science center je mnoho interaktivních pokusů, mnohé zaujala například běžecká dráha, kde mohli porovnat svou rychlost s rychlostí zvířat. Někteří žáci se projeli na Segway, jiní si vyzkoušeli ovládání plavebních komor pro lodě nebo se dozvěděli, odkud se bere elektrická energie a jaká je její cesta do domácnosti.
Vybráno ze zpráv účastníků exkurze
Skvělý úspěch v literární soutěži
Daniel Nedorostek: „ … v Techmanii se mi líbilo: Segway, na kterém jsem si zajezdil, dále mě bavilo měření naší rychlosti, měřič síly našeho hlasu, … Byl jsem rád, že jsem se poprvé v životě podíval do planetária – bylo to velice zajímavé. Užil jsem si to, moc rád bych si výlet zopakoval.“
Veronika Háková, studentka sexty SCHŠ, se každoročně zúčastňuje různých literárních soutěží, kde pravidelně díky svému neobyčejnému talentu získává četná uznání a ocenění. Také letos Veronika nepřichází s prázdnou a může se pochlubit zvláštní cenou a 1. místem, které získala v Literární soutěži o cenu Filipa Venclíka v kategoriích esej a povídka.
???: „ … nejprve jsme šli do planetária, ve kterém se mi líbilo, protože jsme byli uzavřeni ve velkém „Slunci“ a koukali jsme na hvězdy. Filmy se mi líbily, jen byla škoda, že nebyly v 3D… „ Matouš Pánek: „ … líbilo se mi velice planetárium se zajímavým programem, bavila mě jízda na Segway, … „ Martin Stárek: „ … bavilo mě běhat a poměřovat rychlost se zvířaty, dozvěděl jsem se mnoho o Škodovce – třeba jsem nevěděl, že se tam vyráběla letadla a jaderné reaktory, líbilo se mi planetárium, míč, přes který se šeptalo, a slyšeli jsme se, …. „ Veronika Šrámková: „ … v planetáriu jsme viděli dva pořady – první o noční obloze, druhý film byl Astronaut, kde bylo k vidění v animovaném podání, jak se připravují kosmonauti do vesmíru, v druhé budově byla velká spousta pokusů s vysvětlením, jak různé věci fungují, … „ Filip Hanykýř: „ … nejvíce mě zaujalo bludiště, kde byla tma, mohli jsme si vyzkoušet orientaci, líbily se mi dvojkolky, na kterých jsem se naučil jezdit, zatáčet, brzdit a projel jsem i slalom, naučný byl film o hvězdách a souhvězdích i druhý film o kosmonautech, kde byl popsán jejich výcvik … „ ??? S. K.: „ … ve vědeckém centru jsme viděli velký větrák, největší rychlost byla 60 km/h, zjišťovali jsme, zda jsme rychlejší nebo pomalejší než některá zvířata (lenochod, pes, kůň, slepice a prase) – zjistila jsem, že jsem rychlejší než vepř, doporučila bych Techmanii všem, je toho tam mnoho, člověk se tam nenudí, …“ Jana Pěčová: „ … bylo tam tornádo – to mě zaujalo nejvíc, obří větrák foukal rychlostí až 60 km/h, modely vlaků byly ohromující, líbil se mi měřič síly a vodní kelímky, …“
Tato soutěž se každoročně koná na počest mladého muže, jenž se stal v noci ze 4. na 5. září 1993 obětí brutálního útoku člena bezpečnostní agentury, který v pražském metru napadal bezdůvodně cestující. Filip nezůstal k jeho chování lhostejný a snažil se mu v něm verbálně zabránit. Tento člověk posléze obrátil svou agresi proti Filipovi a napadl ho tak, že mu způsobil těžké zranění hlavy. Na následky tohoto zranění Filip Venclík 5. září 1993 v nemocnici zemřel. Poprvé se Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka konala ve školním roce 1997/1998 jako pietní vzpomínka na tohoto bývalého studenta STŠ HMP, který se stal tragickou obětí násilného trestného činu. Nultý ročník soutěže („Konec násilí v Čechách?!) byl organizován pouze pro studenty STŠ HMP, posléze se však zrodila myšlenka obrátit se s naléhavým tématem násilí na středoškolské studenty z celé Prahy. Každý ročník je věnován jinému společensky závažnému tématu. 1. ročník (1998/1999) byl zaměřen na problematiku násilí („Konec násilí v Čechách?!“), 2. ročník (1999/2000) se věnoval problematice stáří („Když se chceš dožít stáří, musíš s tím začít už v mládí“), tématem 3. ročníku (2000/2001) byla nesnášenlivost a „šikana“ („Je jinej … je divnej … je špatnej!“), 4. ročník (2001/2002) se zaměřil na téma terorismu („Nikdo si nezaslouží být obětí násilí. Nikdy a nikde!), 5. ročník (2002/2003) přinesl 2 témata („Peklo domova“ a „Musíme si pomáhat“). Letos se konal již 14. ročník a téma znělo „Mamma mia“. Vítězní studenti bývají odměněni věcnými cenami, jejich práce jsou čteny při slavnostním vyhlašování výsledků a předávání cen mladými studenty herectví či renomovanými pražskými herci. Každý účastník obdrží upomínkový předmět a vždy je připraveno i malé občerstvení na závěr celé akce. Do literární soutěže jsou zapojeni oba Filipovi rodiče – Mgr. Vlastimil Venclík a paní Sylvie Dvořáková. Oba společně zřídili Nadační fond Filipa Venclíka, který se snaží pomáhat obětem násilných trestných činů, a oba též intenzívně spolupracují i s dalšími organizacemi, které mají charitativní charakter (organizace Bílý kruh bezpečí, nadace Život 90). Pravidelně vychází i sborník obsahující oceněné práce. Prostřednictvím našeho časopisu bychom vám nyní (s laskavým svolením Veroniky) chtěli umožnit nahlédnout do její „kuchyně“ a přinášíme jednu z autorčiných prací.
tak rozhodně, že se za několik okamžiků ocitáme ve staré hanojské čtvrti a zastavujeme před domem, který by snad mohl sloužit jako třídírna městského odpadu. U strýčka jsme na to zvyklí, a tak když tajemně vyklepává na dveře jakýsi takt, nejsme překvapeni. Ve škvírce dveří se objevuje opatrná tvář a zdá se, že podobně jako strýček má trošku problémy zorientovat se v prostoru a času. Nakonec se dveře přece jen otevřou a my vstupujeme na neuvěřitelně ponurý dvorek, z nějž vedou dřevěné schody do jakéhosi podkroví. Podlaha je pokrytá dekami a my usedáme k talířkům a mističkám naplněným pokrmy, které připomínají pravou českou zabijačku. Jitrničky, jelítka plněná oříšky a nakonec můj oblíbený prasečí ocásek. Jindra s Alenou také neodolají a jejich talířky se ztrácejí pod hromadou výpečků a natenko nakrájených jatýrek. Pomlaskáváme a všichni nešetříme slovy chvály. Konečně již opravdu nemůžeme a podporujeme naše trávení kořalkou z rýže. Jsme tázáni, zda již nebudeme jíst a jak nám chutnalo. Spokojené oddychování a usměvavé tváře hovoří za vše, a tak se Sony rozhodne sdělit nám sladké tajemství, že toto prasátko ještě před několika okamžiky vesele štěkalo u boudy. Inu, co se dá dělat, úsměvy z tváří mizí a jen Jindra ještě neodolá a z misky uzme poslední kousek výpečků. V rychlém sledu vypijeme ještě několik skleniček dužo mocné pálenky a nadchází čas loučení s Vietnamem, Sonym a jeho strýčkem. Strýček je tak naměkko, že vypije celou láhev pálenky sám a nedá jinak, než že nás musí dopravit na letiště. Máme strach, ale do této části Hanoje taxíky nejezdí. Vyjíždíme a strýček skleněným pohledem chmurně sleduje vozovku. U letištního kontrolního bodu se náhle vyhrne z auta a překvapí obsluhu jednoduchou otázkou, kde že se to nachází. Odpověď, že vjíždí na parkoviště letiště, ho uvede trošku do zmatku a chvilku se snaží nastoupit do zadních dveří auta. V této chvíli zjišťuje, že je řidičem a nikoliv cestujícím. Chvilku zasněně hledí směrem k městu a zřejmě přemítá, jaká zvláštní shoda okolností ho zavedla na toto nehostinné místo. Sonyho se strýčka zželí a v několika větách mu vysvětlí, že měl docela maličké delirium tremens. Náhle se strýci rozbřeskne a se slzami v očích se s námi loučí. Tak ahoj Vietname a snad někdy příště.
Tereza Brožová: „ … nejprve jsme navštívili planetárium – vešli jsme do místnosti, která zvenku vypadala jako slunce, vevnitř to bylo velké a prostorné – promítali nám dva filmy – dozvěděla jsem se, jak vznikla jména některých souhvězdí, druhý film byl velmi zajímavý – o kosmonautovi, jak na cestu do vesmíru cvičí, co se děje v těle ve stavu beztíže, …v druhé budově byla spousta zajímavých pokusů – nejvíc se mi líbil pokus se třemi polokoulemi: jedna byla teplá a druhá studená, na každou jsem položila jednu dlaň, pak jsem obě položila na třetí polokouli a zdálo se, že pod každou dlaní je jiná teplota, …“ Marek Boháček: „ …líbilo se mi, jak se to mačkalo a měřilo to sílu, líbilo se mi házení míčků na obrazovku s planetou (vytváření kráterů), líbilo se mi tornádo, …“ Bára Kupčáková: „ …v planetáriu jsem se dozvěděla, že každé souhvězdí má svou historii, že kosmonauti musí absolvovat těžký výcvik, v druhé budově se mi líbila temná komora, kde byla velká tma, …“ ???: „ … Na výletě do Plzně do Techmanie mě velmi zaujalo již samotné planetárium z důvodu, že jsem nic takového nikdy neviděl. Zajímavé dokumenty byly pro mě jako pro člověka zabývajícího se animací v oboru počítačové 3D animace velkou inspirací.“ Arian Sultani: „ … Výstava člověk vs. zvíře: To byla asi nejzajímavější věc, co na celé výstavě byla. Každý si mohl vyzkoušet, jaké by to bylo mít oči hada, rychlost tygra (nebo lenochoda), nebo sluch jiných zvířat.“ Pepa: „ … v Techmanii mě velmi zaujaly projekty zmenšená evropská unie a škodovka: všechny státy tam byly znázorněny obrysem země a věcí o nich známou nebo významnou událostí z historie, např. Belgie měla belgické pralinky, protože je tam čokoláda velmi populární, muselo to být velmi obtížné, to všechno skládat a umístit tak, aby to vše drželo, a autor zaslouží velkou pochvalu. Škodovy závody se mi líbily: nejvíce zde byl kladen důraz na historii a vývoj odvětví firmy. Firma začala s hutnickým a zbraňovým průmyslem a jak čas plynul, začala odvětví přidávat - výrobu různých automobilů a dopravních prostředků, například metra, což mě překvapilo. Dokonce firma začala v roce 1960 s výrobou a instalací jaderných reaktorů a pokračuje s tím do teď.“
Výlet na Soos
Šárka Rubášová, prima
7. května roku 2014 jsme se my, studenti primy A a B, vydali s panem učitelem Astalošem a Alexičem ráno do národní přírodní rezervace SOOS. SOOS znamená v egerlandském nářečí močál. Nejpozději v 8:00 hodin jsme měli všichni stát před nádražní budovou v Chebu. Když jsem vystoupila z autobusu MHD, v dálce jsem zahlédla pana Astaloše, který ovšem nebyl sám. Na zeleném vodítku vedl svého čtyřnohého přítele, béžovou středně velikou samičku křížence labradora a border kolie. Jakmile oba dorazili k dětem, které již nervózně přešlapovaly před nádražím, všichni si fenku Lucku moc zamilovali. I já jsem na ní mohla oči nechat. Pan učitel dal vodítko s pejskem jako prvnímu Matějovi Kudrhaltovi, ke kterému se všichni kluci okamžitě přihrnuli a žádali ho, aby jim vodítko půjčil. Jelikož jsme se pohybovali kolem Lucinky, ani jeden z učitelů nás nedokázal přepočítat. Do vlaku musela čubička dostat náhubek, který moc nosit nechtěla. Paní průvodčí ale nakonec svolila, aby pes, který je zřejmě bezproblémový, když může jet s dětmi na výlet, nemusel košík na tlamě mít. Cesta vlakem nebyla dlouhá. Na zastávce, kde jsme vystoupili, nám pan učitel Astaloš, který nás učí zeměpis, ukázal buzolu a vysvětlil, jak ji používat. Je to vlastně kompas, ale ještě s pravítkem, lupou a nejčastějšími měřítky. Pan učitel byl vybaven i mapou, kterou nám také, stejně jako buzolu, nechal kolovat. Zatímco Lucku měl už pohlazenou snad každý, dvě orientační pomůcky nepřišly do ruky všem. Já jsem ze sebe měla velmi dobrý pocit, protože jsem dvouletou fenečku naučila sudy, které nikdy před tím neuměla. Všichni jsme dostali od pana učitele pamlsky červené barvy kruhového tvaru zakoupené v Normě. Cesta na SOOS možná byla dlouhá. Řídili jsme se především podle mapy a značení na stromech, sloupech a lampách. Konečně jsme dorazili na cílové místo – SOOS. 1,2 kilometru dlouhá stezka vede po dřevěných chodníčcích. Zastavovali jsme se u každé cedule a četli si je. Naše první delší zastávka byla u Císařského pramene, který jsme mohli ochutnat. Někomu zachutnal natolik, že vypil či vylil své pití a láhev si naplnil nažloutlým mokem. Pak jsme zahlédli mnoho bahenních sopek, kterým se správně říká mofety. Všude byl cítit sirovodík. Sopky bublaly a chvílemi, když se ostatní ztlumili, bylo bublání i slyšet. Ale pozor! Další pramen, u kterého jsme se zastavili, byl znečištěn humáty. Humáty jsou rozkládající se těla rostlin a živočichů. Pak jsme ještě navštívili muzeum, kde měli dinosaury vypadající jako živí a muzeum zvířat a hornin, kde jsem konečně viděla kunu, se kterou mají problémy moji prarodiče v Plesné. Některým dětem se sem nechtělo a zůstali venku, kde hlídali Luci. Ptala jsem se pana učitele Astaloše, zda se nebojí ponechat svého miláčka napospas osudu. Odpověděl mi, že strach trochu má. Když jsme se ale vrátili z muzea, Lucinka byla v naprostém pořádku, zato žák Rubický se trápil kvůli zvláštní hmotě, kterou si dnes koupil jako památeční předmět a záhy ji ztratil. Navštívili jsme i zraněné dravé ptáky. Většina z nich se nikdy nevrátí do přírody. A jaké druhy tam například byly? Třeba výr velký, luňák hnědý, káně lesní, jestřáb lesní, sova pálená, puštík obecný a také mnoho poštolek obecných, které zabíraly tři klece. Všechny je hlídal pes plemene výmarský ohař s kupírovaným ocasem. No, a byli jsme u konce programu, zase začalo pršet, jako tomu bylo na samém začátku, schovali jsme se na zastávku pod střechu a já zahřívala psí holčičku, která byla na kost promočená a pan Astaloš jí obětavě poskytl svou mikinu. Na vlak jsme čekali celkem dlouho, a tak jsem se od pana učitele stihla dozvědět, že by velmi rád nechal Lucku nakrýt samcem border kolie. Konečně přijel vlak a já na požadavek pana učitele nasadila psíku náhubek…celý výlet byl velmi vydařený.
Vietnam na pokračování: závěrečná kapitola A znovu v Hanoji
Ing. Jindřich Papež
Ráno je na saigonském letišti stejně rušné jako v kteroukoliv jinou dobu. Naloďujeme se v pohodě a odlétáme do Hanoje. Máme se opět setkat se Sonyho kouzelným strýčkem a před odletem navštívit místní vybranou restauraci, kterou si strýček velmi oblíbil, a pokud chceme odletět do Čech, musíme mu vyjít vstříc. Jindra, Alena i Luboš chtějí ještě nakupovat upomínkové předměty a vyhrazují této činnosti plné tři hodiny. Mám už tržišť celkem dost a představa rozžhavených plechových střech a neodbytných obchodníků mě nenaplňuje optimismem. Hned u vstupu do tržiště se stávám obětí jakéhosi obchodníka s brýlemi, který zřejmě svůj krámek zásobuje zbožím vyloupeným z místních optik. Bez nejmenšího varování mi strhává brýle a nahrazuje je nejlepšími slunečními brýlemi pod sluncem. Ocitám se v naprosté tmě. Zahledím se tedy směrem k slunci a v zorném poli se mi objeví mdlý kotouč slunce. Zbavuji se rázně tohoto zázraku optiky, ale obchodník se nehodlá tak snadno vzdát. „Nechceš svářecí brýle?“ hučí zřejmě a na nos mi pověsí cosi, co musel přede mnou nosit člověk, jehož nedílnou součástí byl vlčák a bílá hůl. Vytrhnu mu z ruky své brýle a prchám do tržnice. Jsem stále v oddělení brýlí a další obchodník, kterého se zbavuji, vychvaluje své zboží opravdu zvláštním způsobem. Zlobně dupe po slunečních brýlích, aby je v příštím okamžiku vítězoslavně zdvihnul nad hlavu a dokázal všem přihlížejícím, že jsou stále stejně ošklivé jako před tím. Jsem zcela zaujat produkcí samozvaného optika a mezitím mi jakýsi prodavač zapalovačů zapaluje zaručeným Zippem batoh. Jindra mezitím stihne nakoupit a konečně se můžeme odebrat k divadlu vodních loutek. Kasa je stále zavřená, a tak si sedneme na obrubník a pozorujeme ruch ulice. Ani si nevšimneme, že se okénko v předprodeji otevřelo, a než stačíme vstát, skoupí jakýsi čilý obchodník všechny lístky na představení, aby je v zápětí za několikanásobnou cenu prodal turistickým výpravám. Slečna prodavačka opět ulehne na pultík a usne spánkem spravedlivých, vyčerpaných úřednic. Je nám to líto, ale během chvilky volá Sony, že je již se strýčkem na cestě a strýček objednal místa ve své oblíbené restauraci, kterou jistě ještě žádný turista nenavštívil. Strýček za volantem se usmívá velmi spokojeně a raději nevystupuje z auta, neboť si asi není úplně jistý, zda by se vyšplhal zpátky. S volantem a plynem zachází však
