2014. Metodika k dramatické výchově

18/08/2014

Metodika k dramatické výchově

1. 2. 3. 4. 5. 6.

Obsah: Úvod Z Metodiky pohybového ztvárnění písmen Hrací prostor, dekorace a rekvizity Vhodné oblečení, případně náznaky kostýmů Styl hry

str. str. str. str. str.

3 4 5 6 6

str.

7

str. str.

9 9

Metodika k dramatizacím jednotlivých písmen, nabídka možných řešení.

str.

10

O S B U A L M E I P N T K V D

str. str. str. str. str. str. str. str. str. str. str. str. str. str. str.

10 13 16 17 18 20 23 27 28 29 32 33 34 37 41

Dramatická postava, ztvárnění zvířátek, rostlin a věcí

7. Interpretace textu 8. Zvuky a ruchy 9.

2 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

1. Úvod Do komplexní a ucelené metodiky techniky Splývavého čtení “Sfumato“ je zcela logicky zařazena dramatická a pohybová výchova umožňující multisenzoriální přístup k nácviku čtení. „Vlastní název „Sfumato – Splývavé čtení“ vychází z podobnosti čtení s malířskou technikou Leonarda da Vinci v 15. století, ve které se postupně překrývají průsvitné vrstvy barvy a nejsou vidět žádná ostrá rozhraní.“ Dramatická výchova tvoří společně s Živou abecedou a Písmeny v pohybu další stupeň využití mezipředmětových vztahů, pomocí něhož je vždy nový prvek dokreslován a procvičován. Děti si díky dramatického prožitku utvářejí potřebné návyky. V dramatické výchově je k dispozici patnáct scénářů příběhů a pohádek v pořadí O, S, B, U, A, L, M, E, I, P, N, T, K, V, D. Každé dramatizaci předchází literární text vyprávění příběhu. Za každým textem jsou napsány úkoly. Jeden z nich se opakuje u všech textů. Metodicky vedeme děti k obměněné reprodukci aneb svými slovy povyprávět příběh: Úkol: Vyprávěj ostatním svými slovy příběh o „Ostrovu obra Olivera“. Při svém vyprávění můžeš příběh rozvinout na místech, která ti připadají důležitá, nebo zábavná. Některé věci můžeš jenom popsat slovy, něco můžeš pro větší názornost trochu zahrát, ukázat, aby tví posluchači získali lepší představu o tom, o čem jim vyprávíš. Jakmile dokáže žák svými slovy ostatním pohádku převyprávět: -

uvést je do místa a času, představit jednající osoby a jejich pohnutky, svým vyprávěním přiblížit atmosféru a emoce v příběhu, uzná-li to za vhodné, pohybově nastínit náznaky dějů,

bude se sám osobně při její dramatizaci lépe orientovat ve vtazích postav 3 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

a jeho dějové lince. Další úkoly jsou návody nad zamyšlením se nad dalšími aspekty v příběhu.

Úkol: Proč si myslíte, že se říká: Je chytrý, jako opice? Každý pedagog při své práci jistě nalezne mnoho dalších doplňujících otázek vedoucích k lepšímu porozumění obsahu textu. Před dramatickou výchovou je u dětí předpokládána zkušenost s látkou Písmena v pohybu Pohybové ztvárnění písmen. U pedagogů je předpokládána zkušenost s vedením této látky a znalost Metodiky - pohybového ztvárnění písmen. Po pohybovém ztvárnění (popřípadě v součinnosti obou výchov) seznámením se s příběhem a jeho pochopením, můžeme přejít k samotné dramatizaci. Pro seznámení se s praktickou metodikou Pohybového ztvárnění písmen jsou vypisovány akreditované semináře: SFUMATO (SPLÝVAVÉ ČTENÍ) POHYBEM více na: http://www.sfumato.cz/seminar-sfumato.html

2. Z Metodiky pohybového ztvárnění písmen DÝCHÁNÍ: Dbejte na správné hluboké dýchání při pohybu. Rytmus dechu dává lidskému pohybu pravdivost a opravdovost. SMYSLY: Pět základních smyslů: hmat, čich, zrak, sluch, chuť, jejich pohybové ztvárnění. PROSTOR: Při pohybu si všímejte členění prostoru, orientace při pohybu v prostoru, vnímání prostoru kolem sebe v geometrických liniích. Procvičte si během cvičení znalosti a termíny o prostorové orientaci potřebné pro popis základních směrů pohybu v prostoru: vpřed, vzad, vpravo, vlevo, nahoru, dolů, do kruhu, do středu, po diagonále…


TEMPO: Tempo rytmus pohybu. Změny rytmu pohybu, kontrast velkých a malých pohybů, na momenty kdy dochází ke zrychlování a naopak ke zpomalování pohybu, jaký vjem vyvolá zastavení, nehybnost… Jaký rytmus je charakteristický pro různé emoce, jako radost, smutek, strach, odvaha, únava, aktivita…

3. Hrací prostor, dekorace a rekvizity Ve třídě si vytvoříme „hrací prostor“. Stačí, když v učebně posuneme židle a stoly ke straně, je-li to možná, je vždy výhodnější dispozice, aby „diváci“ měli okna za zády. Jednak se proti světlu z oken hůře dívá a také je vhodné, aby pozadí za vystupujícími bylo co nejklidnější, neutrální a neodvádělo příliš pozornost (hrajeme v prostoru před tabulí). Veškeré dění inscenujeme v tomto prázdném – čistém prostoru. Je to místo umožňující cokoliv. Děti si v něm mohou představit a zahrát jakýkoliv imaginární prostor. Není žádný problém v případě potřeby využít i prostor celé třídy. Pro konkrétnější vymezení prostoru může posloužit vybavení třídy. Lavice a židličky nám mohou sehrát přírodní terén, tajemný koridor, tržiště… Dobře se dá také vystavět prostor tělesně. V některých dramatizacích je přímo popsáno jak z těl vytvořit dům, květinu, vodu atp. Třída je rozdělena na hlediště a jeviště. Židličky umístíme před lavice a děti (diváci) mohou usednout ve dvou řadách (na židličkách a na lavicích). Všichni aktivně sledují děj. Je důležité se soustředit, orientovat se v ději a jeho vývoji a snažit se chápat pohnutky a jednání postav. Vnímat příčinu a důsledky a být připraven vejít do děje a posloužit mu v jakémkoliv okamžiku. Díváním se na hru ostatních dětí se všichni vzájemně seznamují s postavami, jejich ztvárněním, kde hlavně pracuje představivost. Děti diváci se pokouší navázat a rozvíjet příběh dále. Učí se tak díváním jeden od druhého. 5 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

Scénické vyprávění a změny prostorů, které se odehrávají v reálném čase před zraky diváků, jsou návratem ke kořenům, počátkům vzniku divadla, kdy si lidé vyprávěly příběhy a pro jejich větší názornost je jednoduchými prostředky inscenovali. V této fázi dramatické výchovy hrajeme bez světel a kostýmů. Podle potřeby si můžeme pořídit malé rekvizity, ale není to nezbytně nutné. Rekvizity jsou v největší míře imaginární. Je-li to možné, mohou být reálné, ale každá skutečná rekvizita přináší nutnost manipulace s ní a neustálý problém „kam s ní“, když nehraje. Existují výjimky, například v dramatizaci „Dobré dědictví“ je „hůl“ takřka nezbytná. Některé dekorace mohou být pouze nakresleny na čtvrtky, nebo vyrobeny z papíru a může s nimi být manipulováno jako se skutečnými předměty.

4. Vhodné oblečení, případně náznaky kostýmů Při intenzivnějších scénách se mohou děti zpotit. Pro hodiny dramatizace by měly děti mít volnější oděv, dovolující svobodný pohyb, nedeformující svými tvary tělesné proporce. V ideálním případě jednotné neutrální barvy, bez výrazných barevných obrázků a reklam. Uvědomme si rovněž, že při dramatické výchově se počítá s možností kontaktu se zemí a blízkého kontaktu s ostatními spolužáky. Pozor na hodinky, řetízky a prsteny, které mohou při pohybu a kontaktu se spolužáky zavinit různá zranění.

5. Styl hry Dětem budou nejvíce vyhovovat groteskní provedení a situace, které umožňují se „vyřádit“, jako například pády na zem a různé honičky a schovávačky. Dobré je, aby se děti přiblížily epickému vyprávění příběhu. Pohybově i verbálně vyprávět daný děj, rozehrát situace, vystihnout vztahy mezi 6 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

postavami v časové a příčinné souvislosti. Ale zároveň také i věci lyrického náboje. Pokusit se jednáním, pohybem zahrát různé emocionální stavy postav, váhání, rozhodování, vzrůstající obavy, lest…, zahrát vnitřní svět rostlin, živočichů i věcí neživých. Proč nezkusit zahrát například „zlomyslné dveře u domečku“, které mají radost, když někoho, koho nemají rády, mohou „břinknout“ do nosu a jiného, který se těší jejich oblibě, zase pouštět jako krále… Pokuste se vložit „duši“ všem postavám, rostlinám, živočichům i věcem neživým. Schopností vciťovat se takto do různých postav a věcí se na uměleckých školách zjišťuje míra talentu, pro každého herce je radostí zahrát si například „naštvanou vařečku“, nebo „mouchu v láhvi“.

6. Dramatická postava, ztvárnění zvířátek, rostlin a věcí Osoby a obsazení v jednotlivých dramatizacích. Doporučujeme zpočátku realizovat myšlenku: VŠICHNI HRAJÍ VŠECHNO! Je důležité dětem umožnit, aby si vyzkoušely všechny typy postav, jejich varianty ztvárnění (s obměnou nálad). Typy postav pro děti volíme v protikladu, lépe je uchopí: DIBLAJZ: nezbeda, čertík, který každého pošťuchuje, provokuje ROZUMBRADA: rozumně vysvětluje, co se má a nemá, uklidňuje PYŠNIL: předvádí se jako páv, nikdo není lepší, hezčí, krásnější… Hlavní postavy, které provází celým dějem, je nutné mít při přehrávání situací pohádky obsazené jedním konkrétním představitelem. Tzv. si VYTIPOVAT toho nejvhodnějšího. To ale neznamená, že by to měl pokaždé dělat jen ten jeden. Je dobré střídat představitele hlavních i vedlejších rolí, každý ji uchopí po svém a jeden se 7 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

učí od druhého. To vše by mělo být oznámeno již na začátku, aby to bylo všem jasné a nikdo neměl pocit křivdy, že princeznu hraje pořád jen ta a ta. Mohou se také těšit, až na ně přijde řada, mají důvod se na to připravovat a mít tak i větší motivaci. Pro postavy které mají více textu, je samozřejmě vhodné vybírat talentově disponovanější děti, aby z počátku ukázali cestu těm ostatním. Pokud se jedná o role a roličky, které se objevují třeba jen na jednu repliku a pak již nevystupují, ty se obsazují dle potřeby, kdo je ochotný a schopný, kdo má nápad, jak ztvárnit konkrétní postavu, živočicha, věc, nebo jiný element potřebný pro scénické vyprávění děje. I když je v příběhu méně postav, než máme k dispozici dětí, nikdo nemusí při hraní přijít zkrátka. Vždyť, jak se říká: „není malých rolí“. Každá úloha je v kuse důležitá a není nic těžšího než hrát například dveře a pak hned stěnu a stůl. Je to hra, kde jsou všichni stejně důležití a navíc, každý by měl být schopný zaskočit za druhého kamaráda v jeho roli, kdyby ten byl z nějakého důvodu nepřítomen. Při vytváření dramatické postavy je dobré si jednoduše nastínit hlavní charakteristiku. Kdo to je, jak je veliký, kolik mu je let, jak se hýbe, v jakém je pocitovém rozpoložení, v jaké je situaci, proč tam je a kam míří. Uvědomit si pohnutky jednání postav. U rostlin, věcí a živočichů je důležité vystižení jejich tíhy, zkusit napětím těla vystihnout povahu a podstatu ztvárňovaného. Ne povrchové ilustrace a v žádném případě ne karikatury lidí a zvířat, ale snaha o pochopení a ztotožnění se. Pak můžeme přidat i charakter a emoce, na základě znalosti kontextu příběhu a situace v něm.


7. Interpretace textu Dramatizace, scénáře pohádek napsané do dialogů je dobré brát jako návod, možnou předlohu, výchozí bod. Není účelem se naučit nazpaměť text, děti si nemusí texty memorovat, ale na základě znalosti příběhu jej vyprávět vlastními slovy. Mají texty říkat takzvaně „ze sebe“. Každé vyřčené slovo a věta má mít svojí váhu a opodstatnění. Mluvit by se mělo až „když pohyb nestačí“ a je jednodušší a přesnější se vyjádřit slovem. Říkat jen to, co nelze zahrát „jednáním“. Slova by neměla zdvojovat a komentovat viditelné fyzické jednání. Když spolu děti v situacích mluví, nemusí se pořád dívat na sebe. Postavy by měly mluvit dopředu do lidí. V normálním životě to tak není, ale divadlo není realita, je určeno divákům a tak divák musí vše dobře vidět a slyšet. Jevištní realita – jevištní pravdivost je založena na lidské představivosti a tak umožňuje věci, které jsou v normálním světě zcela nemožné. Některé texty jsou rozsáhlejší a bylo by složité je dramatizovat celé. Můžete nechat děti vybrat, který obraz jim připadá k dramatizaci nejzajímavější. Při opakování můžete příště zdramatizovat jinou část a případně, nazkoušené situace a obrazy spojit do většího celku.

8. Zvuky a ruchy Nekomplikujte si pro začátek situaci nějakým hudebním podkresem a manipulací s technikou. Pro naše účely je vhodnější si vystačit s akustickým doprovodem. Zpívejte, dělejte si zvuky větru a deště, bubnujte na lavice a židličky, tleskejte do dlaní a stehen. Měňte hlasy a deformujte jej pomocí přiložených dlaní před ústa. Hrajte na drobné hudební nástroje, máte-li je k dispozici.


9. Metodika k dramatizacím jednotlivých písmen, nabídka možných řešení.

„O“

Ostrov obra Olivera

Vidíme oceán, vlny se vlní, občas vyskočí nějaká rybka, a už vidíme i ostrov a na něm stojí obr Oliver a kouká se kolem sebe dalekohledem. Jak zahrát oceán a proměnu z oceánu na ostrov? Děti se šachovnicově rozptýlí po hracím prostoru, vlní upaženýma rukama, nestojí vzpřímeně, ale mírně přikrčeni, aby lépe držely rovnováhu, jako když stojí ve vodě, voda je nadnáší a vodní proudy s nimi hourají sem a tam. Mírně se mohou pohupovat na pološpičkách v rytmu vlnění. Rukama mohou naznačit rybu, když jich bude více, udělají celé plující hejno. V určitou chvíli se chytnou za ruce, rozestoupí se v kruh – ostrov, který jakoby se vynořil z oceánu, když si ze stoje kleknou na zem, stále se držící za ruce uvidíme uprostřed na ostrově již stojícího Olivera. Jak ze sebe udělat velkého obra? Představme si, že začínáme růst, tělo se nám prodlužuje, nohy i ruce se nám propínají, krk se vytahuje do délky, vzpínáme se ke stropu, až nás to zvedne na špičky. Je z nás Obr kolohnát, který se klátivou chůzí prochází po svém ostrově a svýma dlouhýma rukama sahá na stromy, které jsou pro něj jak kytičky a obláčky na obloze si ždímá do pusy, aby si svlažil svojí obrovskou žízeň. Pak se zase pozvolna vrátíme do své normální velikosti, ale budeme si pamatovat, jak se cítí a pohybuje obr, a jak vše kolem sebe vidí malinkaté 10 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

a z ptačí perspektivy. Opička samozřejmě nemusí být na ramenou Olivera. Stačí, když bude obratně přebíhat za ním, těsně za zády. Rozdíl velikosti zahrajeme pouze držením těla. Ořech je imaginární, jeho rozlousknutí se dá zahrát plesknutím zaoblených rukou o sebe tak, aby to „luplo“. To Oliverovi zvukově označí moment, kdy má hrát bolest z rozlousknutí ořechu. Nehoří snad někde? Ach tak, to si ovčák Ondřej opéká na ohýnku jablko. Zahrajte ovčákovi ohýnek. Ruce to jistě pěkně zvládnou, může ho hrát jen jeden herec, ale ve více lidech je ohýnek zábavnější a hezčí. Ruce se vzájemně doplňují ve svém proplétání, a když zafouká vítr, více se rozhoří a pak se zase vrací do normálního plápolání. Všichni běží za opičkou. Běh na místě, opička vpředu a všichni za ní, mění si mezi sebou mírně pořadí, jako když někdo běží rychleji a někdo pomaleji. Při běhu na místě se předkloňte dopředu, jako při normálním běhu. Můžete i divoce máchat rukama, jako když vyrovnáváte rovnováhu při divokém úprku. Běžet se dá různě rychle, s různým nasazením. Jistě si děti najdou i rozdílné styly běhu, někdo může běžet akademicky s rukama na prsou, jiný atleticky, jako na stadionu a jiný peláší jako Janek. Při běhu můžete přeskakovat neviditelné překážky. Zkuste, jak se změní běh, kdybyste běželi do kopce a skopce. Musíte napodobit sklon trupu typický při běhu na takovém terénu, dávejte si pozor, abyste u běhu nedupali, běžte lehce, na pološpičkách a ne jako příslovečné sloní mládě po obědě. Nezapomeňte, že s délkou běhu vzrůstá únava a zadýchanost, tu hrajte, při správném dýchání a lehkosti pohybu, byste neměli být skutečně příliš unaveni :-). 11 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

Opička pohazuje banánovou slupku za hlavu a všichni pronásledovatelé po ní postupně uklouznou. Uklouznutí nejprve nacvičte. Jde to udělat tak, že uklouznuvší noha se propnutá vymrští po kluzkém předmětu vpřed a druhá noha se pokrčí jako při normálním dřepu. Předkloněním se vrškem těla udržíme rovnovážnou polohu a celý proces „pádu na zem“ kontrolujeme a dosedneme na zadeček velice jemně bez jakéhokoliv nárazu. Pak můžeme přidat „kolébku“ na zakulacených zádech, která náš pád patřičně zvětší a udělá jej zábavnějším. Po zvládnutí techniky v pomalém tempu pozvolna přidáváme na rychlosti, až se přiblížíme reálnému tempu. Pozor! Není důležité sebou co nejrychleji žuchnout na zem, ale zahrát ten okamžik uklouznutí a moment času bez tíže, kdy se, stejně jako ve scénách v kreslených filmech chvíli zastavíme ve vzduchu a padáme k zemi až po této milisekundě. To je ten drobný rozdíl mezi reálným průběhem a dramatizací určitého okamžiku = zdivadelnění akce, aby byla pro diváka vidět. To je to, proč se říká, že divadlo není realita, ale stylizace, která jen budí zdání reálného života.


„S“

Sluníčko

Vidíme usměvavé sluníčko. Každý si může zkusit svítit, jako slunce. Vyzařuje z něj veliká energie, jeho paprsky sálají do dalekého vesmíru. Rozžhavený vzduch kolem něj mihotá, takže jeho pohyb je takový „rozžhavený“. Určitě bude zajímavé, když každý ukáže, jak by on sám osobně zahrál sluníčko, jak sálá, jak se pohybuje na nebi, jak se tváří a tak podobně.

Hadi se vyhřívají na sluníčku. Hady můžeme hrát pouze rukama, nebo celotělově. Obě verze můžeme kombinovat a plynule přecházet z jedné možnosti do druhé. Při hraní hada rukou tvoří jeho hlavu dlaň s prsty, spodní čelistí je palec, ostatní prsty jsou v rovině vedle sebe a tvoří vrch hlavy. Vlněním zápěstí, předloktí, lokte, paže a ramene doplníme hadí hlavu tělem. Jako kdybychom animovali velkou loutku, kterou je ovšem naše horní končetina. Zbytek těla doprovodí celým svým postojem hadí pohyb. Každý si může zkusit zahrát i dva hady, levou a pravou rukou. Mohou se spolu proplétat, pohádat a komunikovat s ostatními hady vyhřívajícími se na sluníčku. Celotělový had vznikne připažením rukou k tělu, hadí hlavou se stává hlava herce. Hlava vede pohyb celého zbytku tělka, stejně tak, jak je tomu u hada. Celé tělo vykonává esovitý pohyb, který je vyvolán pohybem hlavy.


Přeměna všech na slunečnice. Jak se stát slunečnicí? Nejlépe se udělá květ rukou s prsty. Celé tělo je stvol rostliny a vzpažená ruka je jeho posledním článkem, na jehož konci je květ slunečnice. Chceme-li větší květ, můžeme použít obě ruce, zápěstí jsou u sebe a od nich se rozevírá veliké kulaté květenství. Celá vysoká slunečnice se pak může lehce vlnit mírným vánkem a otáčet se za sluncem. Když slunce zajde, její květenství se uzavírá. Jedna ze slunečnic se promění na sluníčko sedmitečné, letí si mezi slunečnicemi a sedne si na jednu z nich. Opět můžeme berušku hrát pomocí dlaně s prsty, ale i celotělově. Důležité je vystihnout pohybem její charakter, rytmus pohybu a tíhu. Když beruška létá mezi slunečnicemi, může hrát „celotělově“, při usednutí na některou z květin bude jistě výhodnější hrát berušku rukou. Z další slunečnice se stane holčička. Změna postav z jedné do druhé, nebo změna herce z věcí živých do neživých a opačně se může udělat například pomocí otočky o 360° během níž dojde k proměně. Na „odvrácené straně“ z pohledu diváků dochází k převtělení se do postavy holčičky ze slunečnice. V jiných případech se může proměna udát i jen prostým vystoupením z postavy „Slunečnice a vkročením do „postavy“ holčičky, nebo je to možné vykonat přeskočením z jedné postavy do druhé úkrokem stranou. Před samotnou proměnou se udělá pohybové zastavení slunečnice, uskočí se stranou do role holčičky, která je v této chvíli rovněž v pohybovém zastavení, pak začne normálně jednat, jako když ve filmu udělají rychlý střih do jiného obrazu.

Slimáčci a mravenci Hrát slimáčka a mravence nebude pro děti jistě žádný problém. Vždy je 14 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

důležité zkusit silou své představivosti vytvořit ze sebe toho tvorečka. Uvědomit si, jakým způsobem se pohybuje, kde je jeho těžiště. Nejdůležitější je vždy vystižená rytmu pohybu. Rytmus je to, co diváka zasáhne a co, při jeho dobrém vystižení způsobí jeho ztotožnění se s předváděným dějem.

Sova, sýkorka, strakapoud… Jak hrát ptáčky? Opět máme možnost hrát je celotělově, když chceme vést dialog a dobře ukázat jejich postavy a charaktery. Pro jejich přemísťování můžeme napodobit let ptáčků, když celými pažemi máváme jako křídly. Uvědomme si, že v té chvíli jsou ve vzduchu a křídla se opírají o vzduch, musí v nich být vidět síla potřebná pro udržení se ve vzduchu. Kontakt se zemí omezíme na co nejmenší míru „cupitáním“ po špičkách. Pro znázornění letu ptáků ve větší dálce, nebo v hejnech a podobně, můžeme hrát ptáky jen pomocí rukou. Malý pták s rukama překříženýma v oblasti zápěstí, pro většího můžeme přidat až do půlky předloktí. Celé tělo se stejně, jako v celotělovém hraní ptáka přizpůsobí tělesné hmotnosti a rytmu opeřence.


„B“

Bouda budka

Bouda Jak zahrát boudu? Pro tuto pohádku bude asi nejlepší naznačit si jí například židličkami, nebo stoly. Po židličkách i stolech se dá lézt a hrát si tak s výškovými rozdíly, jako, že lezeme na střechu budky a podobně. Jedna ze židliček může sloužit jako otvíratelná dvířka do budky. Máme-li děti se silnou představivostí, můžeme vyznačit je rohy budky čtyřmi židličkami a vše ostatní již může být imaginární, jak dveře, tak i okénka. Důležité je pak respektovat jejich umístění, aby si je každý nehrál jinde. Žába Zahrát žabičku, není žádný problém. Složitější je již hrát situaci, kdy třeba vzrůstá její zájem o budku, kdy váhá, bojí se, překonává svůj strach a pokračuje v ohledávání budky. Pohybem a jednání vyjádřit tyto vnitřní myšlenkové pochody odehrávající se v hlavičce žabky. Tyto myšlenkové pochody, nemusí být verbálně komentovány, vše se dá zahrát jen pohybem a jednáním. Stejně to platí i u ostatních zvířátek. Zahrát a vystihnout rytmus emocí, strach, odvaha, veselost, smutek, zvířátko dělá, že tam není – ani nedutá…


„U“

Učenlivá strašidýlka

Jsme v učebně, je tma, jen světlo měsíčku trochu modře nasvětluje třídu. Lavice, tabule, obrázky na stěnách, všechno se tváří úplně osaměle, nikde ani živáčka, za chvíli je tu půlnoc. Tuto scénu máme postavenou dokonale. Kdyby mělo dojít k veřejnému sehrání tohoto příběhu, mohli by diváci zasednout ve školních lavicích a všude kolem nich by se odehrával tento příběh. Zjevující se strašidýlka by hrála, že lavice jsou prázdné, ale kdyby tam seděly děti, tak by drobně škádlila sedící diváky.

Ufík vypráví o trampotách s dětmi kolem umyvadla a koše na papíry Sehrání tohoto vyprávění neprobíhá u opravdového vodovodu a koše na papír. Všechny tyto záležitosti hrají herci. Baví se ztvárňováním vyprávěných příběhů. Umyvadlo mohou dělat klidně dva herci, kleknou si na zem proti sobě a rukama vyznačí tvar umyvadla, za ně se postaví další, který svýma rukama utvoří kohoutky na teplou a studenou vodu. Padání po mokré podlaze jistě půjde dětem dobře, mají to již vyzkoušené z příběhu o obru Oliverovi. Vzpomínáte na opičku, která odhodila banánovou slupku?


„A“

Autodoprava,

aneb Adamova třída účastníkem silničního provozu

Všichni stojí a čekají na zelenou na přechodu pro chodce. Kolem nich projíždějí auta. Skupina čekajících co nejblíže u sebe, každý je v ní vidět, těžké je nacvičit umět se vidět periferně navzájem a společně pozorovat neviditelná projíždějící auta, navíc se sjednotit na jejich různé rychlosti, s jakou je pozorujeme. Někteří z herců se mohou ujmout rolí projíždějících aut. Svým způsobem „posedu“ v autě a jeho zvukem charakterizují typ a stáří vozu. To mohou přihlížející komentovat. Vžum, vžum, děti pozorují projíždějící auta, jejich hlavičky jdou všem stejně zleva doprava, poznávají a komentují značky aut. Některé auto jede rychleji a jiné pomaleji.

Abraka dabra,, ať jsou z vás řidiči! Každý si představí, že sedí v autě. Přizpůsobí své držení těla, jakoby seděl v autě. Drží volant, řadí a chovají se, jako v normálním provozu. V některém autě může jet více lidí, to je koordinačně složité, ale jde to, nejtěžší je autobus, zatím bez židliček. Dopravní situace se může měnit, její choreografie může vypadat například takto: - hodně osobních aut, 18 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

- projíždí sanitka s majáčkem (majáček můžeme naznačit kroucením ruky nad hlavou), - všichni řidiči najednou provedou změnu a všichni jedou autobusem, - opět rychlé změna a máme tu hodně osobních aut.

„Abraka dabraka,, autobus je nadraka!“ Děti staví ze židliček sedačky autobusu, vepředu je židlička šoféra a dozadu vždy po dvou, jako ve skutečném autobuse. Adam je šoférem autobusu. Za ním sedí celá jeho třída. Obřadně se rozjede. Všichni mohou dělat zvuk motoru (ne moc nahlas) Všichni vibrují a nadskakují na sedačkách autobusu, jako když se drkotá po hrbolaté silnici. Dbejte na to, aby všichni pracovali jak sehraný chór.

„Abraka dabraka, aero je na draka!.“ Děti staví letadlo podobně, jako autobus, ale do jiného směru, jako na začátku při čekání na přechodu.


„L“

Aladinova kouzelná lampa

Tržiště je plné prodavačů a kupujících. Děti improvizují prodejce na tržišti. Všichni vychvalují své zboží, koření, látky, nádobí… (jistě přijdete na to, co dalšího se dá na tržišti prodávat) Když přijde na rozhovor Aladina a kouzelníka, ostatní trhovci a nakupující začnou hrát pouze pantomimicky. To znamená, že se pohybují stejně jako předtím, ale jako by někdo u televize vypnul zvuk.

Kouzelník s Aladinem putují cestou necestou. Jak zahrát let kouzelníka a Aladina? Mohou samozřejmě zůstat na zemi, balancováním na jedné noze znázorní vratkost letu ve vzduchu, roztažením rukou plachtění. Každý jistě ví, jak se trhavě pohybuje papírový drak pouštěný na podzim ve větru, nebo letící vlaštovka z papíru, to je rytmus pohybu těla, který je vhodné pro lepší iluzi letu napodobit. Dětští herci mohou vystoupit při letu na vyvýšené místo, židličku, stůl, případně je mohou na zádech nést silnější kamarádi. Má-li kouzelník k dispozici plášť, je možné pro znázornění letu, aby jím někdo pohyboval jako ve větru. To znamená, že jej drží za kraj pláště a fofruje s ním, co dokáže. Svým pohybem do stran může znázornit změny směru a výšky letu. Kouzelník s Aladinem mohou tyto změny směru vpravo a vlevo znázornit náklony do stran a let vzhůru a dolů pokračováním a natahováním nohou společně s předklony a záklony trupu. Pro legraci může kolem obou letců přelétnout občas nějaký ptáček nebo celé hejno a můžou komentovat, co je to za divné ptáčky.


Aladin se spouští do podzemí. Hra imaginárního prostoru, koridoru, ve kterém člověk tápá a opatrně našlapuje, protože je nejistý. Rukama se dotýká imaginárních stěn, tak vzniká pro dívající se iluze prostoru, svým tělem neustále ostražitě uhýbá výčnělkům stěn. Když se před ním otevře velký prostor, zaujme úplně jiné držení těla, než v úzkém koridoru, napřímí se a cítí se volně. Každý to zná, že má úplně jiné pocity ve stísněném tmavém prostoru a ve velkém, světlem prozářeném, zcela samozřejmě se tomu přizpůsobuje i naše držení těla. Nyní je na nás, abychom to jako herci zahráli svojí představivostí.

Vidí poklady nevýslovné krásy, hromady drahokamů, zlaté sochy, nádoby plné šperků a zlatých mincí, šňůry perel, lustry posázené diamanty, drahé látky… Dotýká se těch věcí jako omámený. Poklady hrají děti, podle svých představ znázorní perly a drahokamy. Jak? Hromada drahokamů se třpytí mnoha záblesky – ruce s prsty, rychlým otevíráním a zavíráním do různých směrů, na různě napjatých pažích, znázorní oslňující záblesky. Hebké látky – když se jimi Aladin probírá, ladně se hýbají, ruce napodobují splývání jemných látek. Zlaté sochy – každý si jen musí představit, co představuje za sochu a příkladně „zcepenět“, může se také měnit a hrát více soch za sebou. Zlaté mince – opět třpyt a sypání se peněz napodobených pohybem rukou. Představitel Aladina samozřejmě pomáhá rozpoznat prohlíženou věc svým komentářem. Může komentovat i výrazy a povahu soch, krásu šperků a tak podobně.

Zjevení džina z láhve. Džin z láhve se může objevit například tak, že rychlým přicupitáním/přiskočením se představitel džina dostane na místo zjevení. Začíná z pozice úplného schoulení se na bobečku, s hlavou mezi koleny. Po 21 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

té, s příslušným mumláním a zvuky, které si každý představitel zjevujícího džina může vymyslet podle libosti, se začíná vztyčovat až do pozice na špičkách se vzpaženýma rukama, to aby všichni viděli, že džin je obr, pak si zkříží ruce na prsou a zároveň klesne na celá chodidla. A máme tu džina v celé své kráse.

Kouzelník: Lampy, nové lampy! Za jednu starou dám zbrusu novou! Lááámpýýý! Scéna, kdy Jasmína vybírá z lamp, je možností k volné improvizaci. Úkolem kouzelníka je dokázat vyměnit jednu z lamp za tu kouzelnou. Musí tedy lampy co nejvíce vychvalovat. Jasmínka je vybíravá a svými otázkami a estetickými nároky kouzelníkovi jeho úkol moc neulehčuje. Kouzelník by se měl trošku zapotit, než se mu podaří lampu s princeznou vyměnit. Scénka však musí skončit vyměněním kouzelné lampy za novou. Lampy, jako většina věcí v našem pracovním nastudování, je imaginární, pokud chceme, můžeme lampy namalovat na čtvrtky papíru.

Musím získat zpět Aladinovu lampu. Jen tak ho zachráním. Nasypu do poháru vína uspávací prášek a lstí přinutím toho lháře, aby se napil. (připravuje vše při své řeči) Pohár vína i prášek, vše může být imaginární. Máme-li k dispozici nějakou číši, je to dobré, ale určitě bez tekutiny a prášku, tyto realistické doplňky nejsou v divadle vůbec důležité.


„M“

Medvídkovy mrzutosti

Medvídek u svého pelíšku Jak hrát medvědici a medvídka? Obecné pravidlo pro ztvárnění zvířat při hraní divadla. Doporučuji nechodit po čtyřech, ale dát všem zvířátkům podobu „lidí“. Tedy chodit po dvou a jen rytmem pohybu, charakteristickými gesty a zvukovými projevy okořenit činoherní projev. Pohyb na „čtyřech“ je velmi omezující a divadelní licence hravě zvládne, když medvěd bude chodit po dvou. Začněte vždy s uvědomováním si hmotnosti zvířete, pak si uvědomte, kde má asi těžiště a z toho vám vyplyne rytmus jeho chůze, kterou ale, na rozdíl od zvířátek, ztvárňujete na dvou nohách. Ruce a vršek těla pak připodobněte pohybu, jakoby jste nebyli vzpřímení. Chvíli s rukama můžete pracovat jako s tlapkami, například při hraní běhu a chůze, ale při chytání věcí s nimi můžete pracovat normálně jako s rukama, samozřejmě s přihlédnutím k rytmu a proporcím zvířátka. Zkuste se do nich vcítit co nejvíce a uvidíte, že když se budete dívat jeden na druhého, za chvíli zjistíte, že vám to jde výborně. Tak tedy: Medvídek spí, slastně se protahuje a převaluje ze strany na stranu, zaujímá velice netradiční polohy ve spánku, protože se mu zdají dobrodružné sny. Z jeho pohybů můžeme hádat, co se mu asi zdá… Dávej pozor, lachtane! Umáčíš mi má křídla!


Jak zahrát motýla? a) Herec, představitel motýlka ho může hrát jen pohybově rukou, levou, nebo pravou, jak mu to vyhovuje více. Může se zkusit i varianta obouruč s dvěma různými motýlky. Ruka „motýl“ se vytvoří sepnutím palce a ukazováčku ruky tak, že tvoří malý kroužek, prostředníček, prsteníček a malíček jsou normálně protažení. Uvolněným třepáním ruky společně s předloktím se snažíme napodobit dlaní s prsty co nejvěrněji mihotavý rytmus letu motýla. Představitel motýlka musí kolem „Medvídka“ kroužit v mírném podřepu, tak, aby jej co nejméně zastiňoval svým tělem a nejzřetelnějším jeho pohybem byla jeho ruka „motýl“. Ve chvíli, kdy hraje, že si motýl sedne na medvídka, položí zápěstí své ruky na dané místo a změní pohyb ruky jen na pozvolné otvírání a zavírání křídel motýlka, tak jak to jistě všichni máme okoukáno z jejich pozorování. Pak vždy zase hbitě vzlétne, dříve, než na něj stihne dopadnout „tlapička“ medvídkova. Děti si můžou zkoušet tuto improvizaci a hledat co nejlegračnější možnosti pohybů. Mohou být v pozicích medvídek ležící na zemi a motýlek nad ním a podobně. Nebojte se odvážných pohybových kreací. b) Představitel motýlka se v určitou chvíli dialogu může změnit v „celotělového“ představitele motýlka. To znamená, že v určitou chvíli začne hrát motýla v celé své velikosti, celým tělem. Ruce jsou křídla, tělo je tělem motýla. Pro zpodobnění lehkosti motýla může neustále jemně balancovat na pološpičkách, rukama se musí snažit co nejvěrněji napodobit rytmus motýla, ať již ho bude hrát létajícího, nebo 24 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

sedícího a hovořícího s medvídkem.

A začala honička s mravencem. Mravenec, rychle mění své pozice a postavení. Medvídek se nestačí drbat a ohánět, skáče z nohy na nohu, rychle se otáčí, kotouly dělá… Mravenec se dá hrát po celou dobu „celotělově“. Stačí, když bude herec přikrčený, s lokty u sebe na hrudníku, kolena pokrčena a natočena směrem k sobě. Dlaně s prsty mohou dělat kusadla, která se při řeči hýbou. Přemísťuje se rychlými pohyby na pološpičkách v mírném podřepu. Když je potřeba medvídka štípnout, štípnutí na dané místo mraveneček rukou naznačí.

Nesmí ho štípat doopravdy! Jenom jako! V divadelním pojetí jsou takovéto štípance, kopance a pohlavky technicky dělané tak, že není důležité finále, ale příprava a průběh! Tedy při kopnutí je důležitý napřáhnutí nohou, stejně tak i při pohlavku a samotné dopadnutí již herecký partner vnímá jen jako takzvané „značkování“, aby věděl, kdy má zahrát reakci na daný pohyb, nebo skutek. Při našem štípanci se tedy „štípne“ s velikým gestem ruky na dané místo, ale prsty štípnou jen sklouznutím po povrchu. Tak může herecký kolega přesně a včas zareagovat v místě „štípnutí“. Nezapomínejme, že hraje, že při honičce mravenečka nevidí. Když spolu pak komunikují, normálně se na sebe mohou dívat a vůbec nevadí, když budou představitelé rolí stejně velcí. Rozdíl ve velikosti zahrají svým postojem a chováním se k sobě navzájem. Mraveneček se na medvídka musí dívat zdola, herci tomu tedy musí přizpůsobit své tělesné postoje. 25 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

Bzzz, proletěla kolem něj lesní včela a zaletěla do hnízda v blízkém stromě. Medvídek hladově čichá směrem k hnízdu vůni medu. Jde blíž.

Jak vystavět hnízdo? Z lidských těl. Stačí dva až tři herci ztvárňující dutý kmen stromu s větvemi. Z něj pak vylétá určitý počet včeliček, dle možností hereckého ansámblu. Včeličky mohou být hrány opět v lidské velikosti a žihadélka jsou rychlé ruce. Nebo můžeme kolem medvídkovy hlavičky udělat roj létajících a mihotajících se včeliček pomocí třepotajících se dlaní s prsty. Pohyb rukou musí být v rytmu létajících včel, které jako střely prolétají kolem.

Přijeli lidé na motorkách. „Motorkáři“ v zadním plánu, v hloubce hracího prostoru, v postojích jezdců na motorce, dělají hluk motorek a blíží se vpřed.


„E“

Příběh staré Elektriky aneb ekologická pohádka

V tomto příběhu již můžeme čerpat ze zkušeností z předchozích dramatizací. Viz: čekání na stanici, jízda v dopravním prostředku a společné reakce na zatáčky a drncání. A tramvaj se rozjíždí velikou rychlostí, je to jako na horské dráze, jede se nahoru, dolů, doprava a doleva a tak pořád dál... až najednou elektrika brzdí a stojí. Venku pěkně fučí a je tam bílo, snad to není sníh?

Všichni hrají chladno a rozhlížejí se z hory Je velice působivé, když se ve skupině podaří zahrát společně iluzi určitého prostředí, jeho atmosféru, jak působí na různorodou skupinu lidí. Všichni jsou ve stejném prostředí, působí na ně stejné okolí, ale každý na něj reaguje svým způsobem. Společné vnímání krásného pohledu na svět a posléze uvědomování si, že ne všechno je tak pěkné, když se na to člověk podívá podrobněji.


„I“

Oslíček Íáček

Vidíme kováře, jak ková podkovu, stojí u výhně, měchem vhání do ohně vzduch, železo je žhavé, opatrně ho v kleštích přenáší na kovadlinu, chytá do ruky kladivo a buší do žhavého železa co mu síly stačí. Občas koukne, tam ťukne, sem ťukne, pak zase pár mocných ran… Zkrátka přemýšlí, když pracuje, aby jeho dílo bylo co nejlepší. Lichvář si jde v noci tajně pro oslíka Níže popsané libreto pantomimy, která se odehrává v noci na statku, by měla být hrána jako groteska – tedy groteskním způsobem hraní. To znamená nadsazeným, komediálním hraním, humorným vyprávěním historky o trampotách nešikovného zloděje. Vidíme, jak lichvář hmatá po zdi chlívku a hledá dveře, našel dveře a mačká kliku, dveře vržou, zvuk dělá ústy vrrrzzzz! Leká se a zastavuje, poslouchá, jestli někdo nejde, pak pokračuje v hledání oslíka. Ohmatává první zvíře, je to kráva, búbúbú, lekne se a hmatá po dalších zvířatech, je tam kůň i koza…, jednu chvíli, nebo možná vícekrát uklouzl po něčem, těžce vstává a stírá si nešťastně cosi štítivě z obleku. Hledá dál, až konečně nachází oslíka, ve tmě nevidí, že má oslíka rolníka, jeho pravý oslík se mu naschvál trochu schoval, je to starý šibal. Lichvář upaluje domů. Je ráno, slyšíme kokrhat kohouta a kdákat slepice Všichni společně vytváří zvukovou kulisu ranního venkova. Slyšíme všechny zvuky zvířat, co tam mohou být.


„P“

Perníková chaloupka

Tatínek s dětmi se prodírají hlubokým lesem. Přijdou na malou paseku. Děti hrají stromy, pak se rozestoupí tak, aby udělaly mýtinku. Nezapomínejme na to, že do hry, našeho jednání musí být neustále “vidět“, tedy že ze strany diváků musí být vše podstatné vidět, herci se nesmí krýt za sebou a všechny důležité akce nesmí být rušeny jinými akcemi, aby se neodváděla pozornost nežádoucím směrem. Divák musí být veden, aby neustále sledoval důležité dění, k tomu je potřeba, aby si všichni herci uvědomovali, kde se odehrává to nejdůležitější k vyprávění příběhu. Dřevorubec začíná kácet strom. Plivne si do dlaní, aby mu sekera neklouzala. Uchopí sekeru za topůrko, rozmáchne se a seká sekerou dobře mířenými ranami do kmenu stromu. Sekání sekerou. Pantomimicky napodobte sekání sekerou. Naučte se si při těžké fyzické práci rukama navlhčit dlaně. Takzvaně si „plivněte do dlaní“, vysvětlete si, proč se to dělá. Ruce pak uchopí imaginární topůrko. Uchopte jej nejdříve jednou a pak druhou rukou, pořádně sevřete prsty a dlaně. Sevřete ruce v pěst, pevným stiskem, který nám znázorňuje sílu v rukou a pevnost topůrka. Nechávat mezeru v dlaních pro imaginární topůrko není nutné, důležitější je vystižení podstaty pevnosti a tíhy pracovního nářadí, nyní sekery. Pevný stisk vzduchu je samozřejmě také možný, ale je technicky o hodně složitější a pro začátečníky často znamená jen imitaci a ne skutečné znázornění podstaty děje důležitého k fyzickému i psychickému prožití a ztotožnění se s dějem. Pro zvednutí sekery mírně pokrčte nohy a využijte k tomu pohyb celého těla. Vždyť v přirozeném životě zcela automaticky zvedáme těžší předměty pomocí zapojení celého trupu, abychom pomohly rukám. Když děláme napřáhnutí, přeneseme těžiště na nohu, která je dále od 29 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

stromu, abychom měli nápřah co největší a rána sekerou byla mocná. Představitel „káceného stromu“ se po každé ráně zachvěje, a když je po několika úderech sekerou skoro zcela podťatý, skácí se na zem.

Jeníček leze na strom. Jak lézt na strom? Stromy nám hrají děti a jejich vzájemné lezení po sobě nelze doporučovat. U dospělejších, gymnasticky disponovaných dětí by to jistě možné bylo. Jsou techniky, kdy je pomocí spojených rukou za zády možné vylézt na záda druhému. Tento působ je možný jen v případě dobře fyzicky vyspělých dětí a správného váhového poměru interpretů. Bezpečnější a proveditelný způsob je, když představitel stromu „rozhledny“ má za sebou například přistavenu židličku, postavenou opěradlem k sobě. Představitel Jeníčka pak může lézt na strom zezadu, falešně se přidržujíc větví (rukou) stromu. Když stojí na židličce, může rozhrnout větve stromu před sebou a rozhlížet se po okolí. Došly k perníkové chaloupce. Ta může být postavena z lavic a židliček, nebo i z těl dětí. Nyní nastala bitva (papírovými) perníčky. Děti proti babě. Babice nakonec musí přemoci Jeníčka. Babice: Tak a Teď si vás zavřu do klece a pěkně si vás vykrmím. Zavření Jeníčka a Mařenky do klece. Klec se vytvoří z těl a rukou dětí kolem zajatců. „Klec“ se drží za ruce. V místech, kde jsou dveře, se ruce, na povel babice rozpojí a otevřou jako dveře.


A Jeníček bábu zasunul do pece a zavřel za ní dvířka. Lopata a pec. Lopatu držíme jen imaginárně, jako jiná nářadí a instrumenty používané v dramatizacích. Jen postojem k nástroji a správným vystižením způsobu jeho držení se snažíme v pozorovatelích vzbudit dojem existence tohoto nástroje. Když si na ní sedají, sedí na zemi, nebo na školní lavici. Samotné zašoupnutí do pece je uděláno skutečným posunutím babice tlakem do zad. Pec může být postavena principem lidských těl a rukou. Otevření dvířek pece je hráno otevřením rukou. Uvnitř pece můžou další ruce hrát plameny ohně. Ve chvíli, kdy babice zmizí v peci, mohou jí plameny začít pálit (jakoby lechtat) a ona může v peci „trpět“ veliká „plamenně lechtací“ muka.


„N“

Císařovy nové šaty

Na nádvoří je čilý ruch, jsou tam prodavači, pocestní, řemeslníci… všichni se baví o svých všedních věcech, obchodují, nebo jen tak lelkují… Opět zde máme k inscenaci podobný úkol, jako v Aladinovi, tentokrát to není orientální tržiště, ale trh na středověkém hradě. Když začínají tkalci hovořit v popředí, všichni ostatní se na trhu takzvaně „upozadí“, aby nerušili jejich výstup, plní funkci „zadního plánu“. Hrají pantomimu trhu. Neklan a Norbert se tu povalují a hodují, když nejsou sami, předstírají práci na výrobě plátna, mají tam dva tkalcovské stavy, ale hlavně židle, na kterých se válí, protože hlavně jedí a pijí, radují se z lehkého živobytí, počítají zlaté mince, které jim dal císař. Nyní jsou sami. Děti si mohou zkusit zahrát dva šizuňky, kteří se dokáží přetvařovat a balamutit ostatní, když jsou sami, chovají se přirozeně, lenoší a před ostatními předstírají práci a únavu z ní. U dalších postav jde rovněž o vystihnutí toho, že většinou neříkají pravdu, myslí si něco, ale nahlas říkají něco úplně jiného.

Císař, celý zkoprnělý se ještě více naparuje. A pouze drobnými změnami držení těla se pokouší cudně zakrývat svojí nahotu. Zrychleně mažou pryč ze scény. Jak zahrát nahotu, i když jsme samozřejmě oblečení? Prostě se začneme chovat jako nazí, snažíme se choulit do sebe, nevíme kam s rukama, co zakrýt dříve. Vše je navíc komplikováno tím, že hrajeme, že jsme vlastně oblečeni a že to jen ti ostatní hlupáci nic nevidí.


„T“

Touha po bohatství

1. Obraz, ve kterém lid dostane nápad a chuť být bezpracně bohatý Jsme na sněmu celého království, na dvoře jsou zástupci všech profesí. Všichni halasně hovoří. Přichází královský ceremoniář, zatleská a zvolá. Opět zde máme úvodní hromadnou scénu, tentokrát z královského dvora. Přichází král, všichni volají sláva. Jak začne král mluvit, všichni ztichnou a poslouchají. Král je sám… Král vlastně nemusí nikam odcházet, zůstává na jednom místě a prostředí se kolem něj změní. Prostředí se změní na přírodu, kde se zjeví rej vil. Poté zase zpět na komnatu v královském paláci. To vše bez jakýchkoliv přestaveb, jen hrou na různá prostředí a jednáním v nich, každý pak během textu a děje pochopí bez vysvětlování, kde jsme se to ocitli. Král kouká z okna svého paláce dalekohledem a sleduje, kdy a jak se stane, že lidé zbohatnou. Vidí, malou holčičku, jak jde se džbánem ke kašně pro vodu. Král vše může pozorovat ze židličky. Ruce drží s dlaněmi v trubičce, jakoby byly dalekohled. Kašnu mohou děti ztvárnit tělesně. Jeden může být socha chrlící vodu a minimálně další dva v podřepu kolem něj s rukama spojenýma do kruhu dělají okruží kašny.


„K“

Červená Karkulka

Karkulka jde křížem krážem, nejprve přes ves, potkává v ní různé lidi Strýčka, který tlačí trakař, kamaráda, který si to kolem ní frčí na kolobrndě, další ho stíhá na kole. Starou tetičku, která jde o holi k sousedům a tak podobně, i tuto situaci můžete podle vaší představivosti rozehrát. Koho dalšího mohla Karkulka potkat cestou přes ves? Třeba kominíka, který nese žebřík a jak se s ním točí, musí Karkulka udělat dřep, aby se mu vyhnula…). Vyšla ven z vesnice a je na cestě procházející rozkvetlou loukou. Všichni ostatní hrají louku plnou kytiček, uprostřed louky bublá potok, vede přes něj úzká lávka, ve vodě se točí dřevěný mlýnek a dělá klap klap klap... Tuto scénu děti vytvoří rozmístěním se po celé ploše, která je k dispozici. Někdo může ležet na zemi na zádech a rukama zdviženýma dělá trávu, někdo je na bobečku, nebo na kolenou, každý podle své fantazie vytvoří něco, co je popsáno ve scénáři, nebo to co tam není napsáno, ale podle něj by to tam rozhodně mělo být. Kdo dělá mlýnek, může začít klapat, až když se hraje scéna Karkulky přímo s ním, aby klapáním nerušil předchozí děj. Může také své klapání v určitou chvíli zesílit, jakoby se Karkulka k němu přiblížila a mohla ho slyšet až nyní. Nejspíš když Karkulka přechází úzkou lávku nad potokem. Děti mohou scénu louky hrát víckrát, louka se přece proměňuje, když po ní jde Karkulka dál a dál, když ztratí pojem o čase a trhá kytici pro babičku. Každý pak mění místa v prostoru i své postoje, pokaždé hraje něco jiného, snaží se přijít s novým nápadem.


Zdáli slyšíme zvon: bim bam - bim bam - bim bam - bim bam… Určitě vás napadne jak to udělat, může to hrát jeden, ale i více dětí, třeba postavíte celou zvonici a zvoník bude tahat za lano zvonu… to záleží na vaší představivosti Karkulka: Rychle po cestě k lesu a kalupem za babičkou. Všichni hrají les. Jsou stromy. Teď na začátku blízko sebe, protože les je ještě kousek cesty před Karkulkou a tak ho vidí kompaktní, jak se k němu karkulka blíží, stromy se rozestupují, a když do něj vejde, les se kolem ní rozprostře, jak před tím kolem ní louka. Každý dělá jiný strom. Někdo je strom listnatý, jiný je smrk, může se také hrát různá výška a stáří stromu, každý může při přípravě ostatním popsat, jaký je přesně strom, jakou má kůru a tak podobně. Chaloupka babičky Jak udělat chaloupku? Před našimi zraky se promění scéna, ze stromů lesa se stane chaloupka, uvnitř chaloupky je již připravena babička. Taková přeměna, aby byla pěkná, se musí dobře zorganizovat, Na začátku každý ví, kde stojí na konci jedné scény a pak si všichni řeknou, jak bude vypadat začátek té další a kdo kde bude stát a co představovat. Pak se koordinovaně pokusí dojít z konce jedné scény na začátek další, aby se nikdo nesrážel, mělo to svižný rytmus a vypadalo to pěkně spořádaně. Výsledkem může být zajímavá proměna, kdy si divák ani pořádně neuvědomí, jak se to stalo, že je zase někde jinde. Samotná chaloupka může být postavena například ze čtyř dětí s rozpaženýma rukama do pravého úhlu, jako zdi stavení. Může jich být i víc, někteří mohou vzpaženýma rukama proti sobě dělat šikmou střech. Zkuste více nápadů a jistě najdete způsob, jak různě zahrát domeček. Je tu i možnost použít židličky a lavice, nebo kombinaci obojího. 35 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

Tak tedy chaloupka je postavena: ...přibíhá vlk. Okukuje chaloupku, čichá a sbíhají se mu sliny. Ví, že musí použít lest, aby ho babička pustila dovnitř. Klepe na dveře. Protože tam žádné nejsou, jenom my je vidíme, protože chceme, může doprovodit klepání tlapou hlasem. Vlk: Klepity, klapity, klepity, klep! A já tě sežeru! Chramst!

Jak zahrát snědení člověka? Stačí rukama naznačit roztahující se tlamu a pak s nimi obejmout kamaráda, který hraje snědenou postavu. Když se ruce - „tlama“ vlka zavírá, snědený se schoulí do co nejmenšího klubíčka a pak nenápadně stylem „já tu sice jsem, ale nejsem vidět“ odsune do pozadí. A protože divadlo je hra a všichni na tuto hru přistoupili, všichni budou věřit, že vlk sežral babičku i Karkulku…


„V“

Větříček

Větřík si vane po krajině a najde vlaštovku Malý větřík s ostatními malými větříky ve větrné škole dovádí. Hrají si na větrnou honěnou. Létají sem a tam. Když jeden proletí kolem druhého, spojí se jejich větrná energie a rozvíří se ještě více. Reakce jeden na druhého. Taková scéna se nikdy nedá do detailu zafixovat, ale děti se naučí improvizovat a vzájemně na sebe reagovat, předvídat situaci, vzájemně se doplňovat a hrát společně. Větřík si letí sám. Pohybuje se lehce, občas si udělá piruetku, fučí si to radostně sem a tam… Dýchá nádhernou podzimní vůni listí, zoraných polí a ohýnků, ve kterých se pečou brambory v popelu. Užasle se dívá na krajinu pod sebou a popisuje, co vidí.

Větřík fouká do ohýnku. Jak zdramatizovat tuto popisovanou situaci? Vybrané děti, jeden až tři, (čím více tím je složitější dosáhnout společné koordinace skupiny, ale výsledek je scénicky působivější), děti se během textu „větříka“ o ohýnku seskupí a hrají „ohýnek“. Větřík do něj různě pohybově i zvukově „zafouká“ a ohýnek přirozeně reaguje větším „rozhořením se“. Větřík: A teď rychle foukat do papírových draků! 37 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

Děti hrají papírové draky. Větříček do nich fouká a draci se nechají vynášet větrem výš a výš. Draky děti mohou znázornit tělesně s roztaženýma rukama, mohou si ale namalovat draky na papír a animovat obrázky, jako loutkoherci. Jakmile dostanou impulz „nového závanu větru“ od představitele „Větříka“ hrají letící třepotavý pohyb draků nesených větrem. Pohybují se na pološpičkách, aby vyjádřily, že nestojí pevně na zemi, ale pohybují se v povětří. Hrají, že letí výš a výš. Snaží se tomu věřit, že jsou vysoko a jsou nadnášeni tlakem větru, tento pocit se snaží přenést do svalového napětí trupu a rukou a iluze bude uvěřitelná. Větříček dělá malý vír, točí se mezi draky dokolečka. Ti poletují kolem, jak větřík víří více a více poletují splašeněji a chaotičtěji, mají co dělat, aby udržely rovnováhu. Až do úplného zamotání se jeden do druhého.

Větřík: Podívej, tady máš své kamarády. (kolem nich letí hejno vlaštovek) Děti hrají prolétající hejno vlaštovek. Mohou použít celotělové představení vlaštovek, ale nabízí se i vytvoření velikého hejna, jakoby vzdáleného na obloze vytvořeného „ptáčky“ ze zápěstí zkřížených rukou. Všechny vlaštovky jsou v šiku srovnané do špičky Provedení a výška rukou by mělo být nasměrováno tak, aby bylo co nejhezčí z pohledu diváka. A letí spolu úzkými průchody fjůů a nad střechami fííí, roztočili větrnou korouhvičku jako větrník. V jednom podchodu pod silnicí, sfoukli jednomu udivenému pánovy klobouk s hlavy, ten se kutálí a pán ho nemůže dohonit. 38 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

Před kadeřnictvím zase vychází jedna paní s načančanou trvalou a vítr s vlaštovkou fjůůů a fííí, malý větrný vírek a paní má na hlavě účes á la větrná smršť. Možnost groteskního rozehrání rychle za sebou následujících situací, kdy rozverný větřík s vlaštovkou tropí tyto drobné nezbednosti lidem. Vše vrcholí groteskou s padajícími lidmi po kluzkém dortu:

Z cukrárny vychází dobře oblečený pán s velkým šlehačkovým dortem. Šlehačka nevydržela nápor větru a plesk! Celá se přenesla na obličej pána. Ten v mžiku nic nevidí, potácí se jako v němé grotesce a bum bác, skončí na zemi. Snaží se vstát, ale uklouzne hned zpátky po dortu a ještě jednou. Paní, co vyšla z cukrárny s věnečkem v ruce, mu chce pomoci a bum bác, už se válí společně na zemi. Vychází ještě další lidé a padají, snaží se si vzájemně při vstávání pomoci, ale klouže jim to všem po šlehačce, strhávají se navzájem znovu k zemi, no je to naprostá katastrofa… Padání na zem již známe. Můžeme zde tedy grotesknost situace dále vylepšovat a najít nové možnosti a situace.

Vlaštovka: Podívej, Vašek! (Vychází z cukrárny, v ruce drží dort. Chystá se kousnout do dortu bez toho, aby se na něj koukl. Nevidí, že mu na dort přistála vosa.) Scénka s vosou na dortu a její odehnání. Dort v ruce existuje jen v našich představách – je imaginární. Ale celý postoj chlapce i držení ruky je přesně takové, jakoby v ruce dort byl, i pohyb se musí přizpůsobit, jít opatrně, aby nedošlo k pádu dortu, nebo aby se z něj nesetřásla šlehačka. Vosu zahraje jedno z dětí, aby bylo možné posadit se na ruku chlapce Vény, může jí hrát rukou ve tvaru „motýl“, ale s rytmem menšího rychlého 39 Copyright © 2014 ABC Music v.o.s.

hmyzu. Svůj pohyb zbytku těla musí podřídit, rytmu a tíze hraného živočicha. Zbytek těla by se měl vědomě, pocitově „upozadit“ tak, aby vynikla především ruka „vosa“ a tělo nezakrývalo pohled případným divákům, nebo nebránilo v pohybu ostatním hereckým partnerům.


„D“

Dobré dědictví

Otec: Tady je stará vandrovní hůl tvého dědečka. I já jsem s ní byl ve světě na zkušené a nyní je řada na tobě. Tato rekvizita je pro vyprávění potřebná, a protože bude v příběhu hodně hrát, má tak své opodstatnění, aby byla skutečně fyzicky přítomna.

Špaček vylétl z klícky, obletěl kruhem Daniela, sedl si na větev stromu a k jeho velkému překvapení promluvil lidským hlasem. Jak zahrát ptáčka už známe z předešlých pohádek. Je jen na vás, jaké si vyberete provedení.

Přišli do stáje, kde měl koně na prodej. Koně ztělesňují herci. Snaží se hrát charakteristické znaky koní, ale navíc musejí přidat pajdání a další neduhy, které předepisuje text hry. Daniel: Z toho mi jde hlava kolem. Vůbec se mi to nelíbí. Musím se poradit s holí. (Zarazil jí do země, pověsil na vrch svojí čepici a zeptal se.)

Je to dobrý obchod, prodávat špatné zboží, ale vydávat ho za dobré? (Hůl se vrtí, jasným ne, až z ní čepice spadla.)


Děkuji ti dědečku, bez tvé rady bych se lehce nechal zatáhnout do pěkné špinavosti. Když Daniel zarazí hůl do země, drží ji ve vzpřímené poloze jeden z herců, který se v podřepu, co nejvíce „upozaděn“ s pocitem „já tu nejsem“ ujme animace této rekvizity. Je to princip z japonského divadla Bunraku a kabuki, kdy se takovíto manipulátoři objektů oblečení v černém všeobecným uzusem pokládají za neviditelné. V divadelní poetice, tedy všichni věří, že hůl je zaražena v zemi a veškerý její pohyb dělá sama.


2014. Metodika k dramatické výchově

Recommend Documents