2014 Číslo: 1

Studentský zpravodaj - Gymnázium J. A. Komenského Nové Strašecí

Revue

Student



2. prosince 2013

Ročník: 2013/ 2014 Číslo: 1

svět není jenom škola Je po volbách, období tvorby časopisu postihuje období mnoha významných českých výročí, je proto logické, že jsme se zaměřili právě na českou historii, aktuální dění, pojetí demokracie a spravedlnosti, neboť tyto okruhy velmi úzce souvisí spolu navzájem, ale korespondují i s námi, se studenty. Přesto obsah časopisu není jen na jedno brďo, redakce nezůstala u jednoho tématu a tak

opět naleznete v útrobách časopisu čtenářský deník, další středověkou smrtící zbraň, ale také novou kapitolku na hasičské téma, či pohled do světa dětí… Přejeme Vám tímto příjemné chvíle strávené se Student Revue a těšíme se na Vaše ohlasy na našem FACEBOOKU, kde naleznete aktuálnější články, postřehy i elektronickou verzi našeho časopisu ke stažení…

Časopis, aktuální postřehy, články k nahlédnutí a ke stažení na našem FACEBOOKU

Poděkování V prvé řadě musím s potěšením poděkovat redakčnímu týmu, který od minulého čísla znatelně posílil, kreslířům, kteří se uvolili věnovat svůj čas a um do služeb časopisu a samozřejmě vedení školy, které časopis podporuje a zaštiťuje. Článků, rozhovorů a postřehů vzešlo z řad redakce a studentů opět požehnaně a časopis nabyl úctyhodných rozměrů přesně tak, jak se na sborník vycházející třikrát do roka sluší a patří. Šéfredaktor

Redakce přispěvatelů: • • • • • • • • • •

Adéla Patráková Dominik Petráček Jakub Černý (šéfredaktor) Jiří Dreksler Kateřina Straková Kristýna Junová Lenka Čížková Lukáš Rédl Michaela Karlovská Pavel Haužvic

Kreslíři a fotografové: • •

Adéla Kubásková Adéla Patráková

Kokarda v barvě české trikolóry. Kontakt: [email protected]

ÚVODNÍK

Student Revue

Strana: 3

Úvodník

Mám pravdu? „Úvodník je článek v časopise zabývající se důležitou aktuální otázkou a tlumočící oficiální stanovisko redakce. Neklade otázky, nýbrž vysvětluje a vyvozuje,“ tolik parafráze oficiální definice. Ovšem drze tuto stranu nazývám Úvodník, přestože zpupně pokládám otázky a domýšlivě se tážu na Váš vlastní názor. Snad mi to odpustíte… Mám pravdu? Mám pravdu, když říkám, že českou národní hrdost již dále nelze zakládat na mytologii a vyhraněném čechocentrismu? Ale mám zároveň pravdu, když rudnu zlostí ve chvíli, kdy český premiér při příležitosti návštěvy Bavorska ke zlepšení obchodních vztahů pronáší srdceryvný projev patolízalsky se znovu (oprávněně?)

omlouvající za poválečné vyhánění Němců přisypávaje tak sůl do nezacelené rány ve stínu německého tvrzení: Roku 1938 ani později k žádnému vyhánění Čechů ze Sudet nedocházelo? Jak mám chápat současnou snahu o opětovnou desinterpretaci dějin po vůli dalších nových spojenců? Svého času se cenzorsky zakazovalo cokoli inzultující Francii, poté Sověty a trend pokračuje. Nebylo by ku prospěchu vystrčit nos z nepěkných míst pod zády našich spojenců, vzpřímit svůj postoj, vyložit dějiny konečně v objektivních souvislostech bez zápachu ideologie a vrátit tak konečně národu ztracenou oprávněnou hrdost? Smířit se s vlastní malostí a něco s budoucností skutečně samostatně dělat? Teprve tehdy, až se vypořádáme s vlastní historií, přestaneme ji násilím tahat do přítomnosti, teprve poté bude možné soustředit naše síly na budování vlastní přítomnosti a upřít nezastřený zrak do budoucnosti. Přátelé, nač se čílit nad dávnými křivdami, když přítomnost nabízí nepřeberné možností problémů, nad nimiž se můžeme dosyta rozčilovat? Jakub Černý Šéfredaktor

OBSAH

Strana: 4

Student Revue

Obsah

7

Ze školních akcí Školní akce v kostce podávané s humorem

10

DOPISY Z NĚMECKA Články z naší zahraniční redakce v Německu od Pavla Haužvice

13 13

studentská tvorba Další texty z pera našich studentů

Sonda do historie

15 P

ivní koutek

Vše, co jste chtěli vědět o pivu. Dnes na téma: CHMEL

Další smrtící zbraň středověku

18 19

16 F

enomén

Liberální výchova

fejeton Bít či nebít?

dějiny a demokracie Naše téma

20 V 25 S

22 M 26 L

znik republiky

29 30

Jirky Drekslera

rpen

68

nichov

istopad

89

čtenářský deník Písečný muž

hasičské listy

23 É 28 Z

38

ra komunismu

ávěrečné zamyšlení

ROZHOVOR

Student Revue

Strana: 5

rozhovor Jeden úspěch střídá druhý

Veronika Pospíšilová (Finalistka Mistrovství světa v aerobiku) Ve dnech 15. 10. až 18. 10. 2013 se v srbském Bělehradu uskutečnilo každoroční mistrovství světa v aerobiku, na které se sjeli nejlepší aerobičky a aerobici z celého světa.

Tento rok jsem ze svého zákoutí domova držela palce své spolužačce a kamarádce Veronice Pospíšilové, která je studentkou prvního ročníku novostrašeckého gymnázia. Přináším vám s ní rozhovor, ve kterém

jsem se dozvěděla věci, o které se s vámi ráda podělím... Michaela Karlovská

25. 10. 2013 Od kolika let děláš tento sport a proč ses aerobiku začala věnovat? Už když jsem se postavila na nohy, strašně ráda jsem poskakovala a dělala různé kreace. Tančila v našem pokoji a ráda se předváděla před lidmi. Když mi byly čtyři roky, chodila jsem se koukat na mamču, jak chodí cvičit každý týden. Říkala jsem si, že bych to taky chtěla vyzkoušet. Vypadá to, že si to myslela i maminka, a proto mě jednou po tréninku přihlásila do nějaké skupiny tanečníků. Vůbec jsem nerozuměla, kam jdu, jen jsem věděla, že budu cvičit jako máma, a připadala jsem si tak nějak vetší. Kdybys měla příležitost, vybrala by sis tento sport znovu? Vzpomínám na tu dobu, kdy jsem si obula své první aerobické boty. Líbilo se mi, že všechna děvčata mají stejný úbor a já patřila k nim. Tento sport dělám už necelých dvanáct let a ani na okamžik jsem neuvažovala o tom, že bych ho někdy opustila. Jsem ráda, že mě máma tehdy

ze školy. Nemám moc odpočinku, ale jako oddych beru i tento sport. I když se na tréninku velice nadřeme, strašně ráda chodím cvičit a po každém konci náročného tréninku se těším, až zase bude čas obout se do svých bílých botek a naskočit na parket. Mám to šikovně skloubené, a proto mi vždy zbude čas, jak na učení, tak i na mojí rodinu.

přihlásila. Aerobik je ten nejlepší a nejúžasnější sport co znám! (Popisuje Verča s velikým důrazem.) Jsi první rok na gymnáziu, jak dokážeš skloubit takový nároční sport se školou? Se skupinou trénujeme třikrát týdně. Většinou mám tréninky večer, a proto se učím hned, jak přijdu

Jak se jmenuje tvůj taneční klub, který reprezentuješ? Dvanáct let tancuji v klubu Fit studio Venuše Kladno. Zaměřujeme se na kategorii fitness step (stepy). Cvičí nás v družstvu devět, včetně mě. Holky i naší trenérku mám strašně ráda. Je mezi námi tak bezva atmosféra, že když jsem s nimi, tak si po tolika letech přijdu, jako ve své druhé rodině. Víme, že se na sebe můžeme v čemkoliv spolehnout a troufneme si tvrdit, že by jedna druhou nepodvedla, ba naopak. A za to jsem strašně moc ráda...

SOUTĚŽE

Strana: 6

Student Revue

Jaký je tvůj poslední zážitek a na jaké chvilky nejraději vzpomínáš? Strašně ráda vzpomínám na naše společné chvíle a asi nejraději na poslední zážitek, na mistrovství světa v srbském Bělehradu. Kde jsme tři dny těžce usilovali o titul mistrů světa. Tento rok jsme skončili na krásném třetím místě. Rusky byly opravdu silné soupeřky, doufám, že je příští rok porazíme nebo aspoň obhájíme své místo, na které jsme všichni velice pyšní.

a třetí místo na mistrovství Evropy a nejvíce si vážím posledního úspěchu – umístění se na prvním

Co považuješ za tvé dosavadní největší úspěchy? Za jeden ze svých velikých úspěchů považují první a druhé místo na mistrovství České republiky, druhé

Co bys chtěla vzkázat našim čtenářům? A jak bys zhodnotila celou letošní sezónu na závěr? Doufám, že tento sport budu moci dělat i nadále. Chtěla bych, aby třeba

tři dny těžce usilovali o titul mistrů světa a třetím místě na mistrovství světa v Bělehradu.

i moje děti měly jednou tak krásný koníček, jako mám já. Stát na podiu je jednou z nejlepších věcí, co jsem zažila, a vám bych přála, aby jste se v něčem našli tak, jako jsem se našla já právě v aerobiku. (Z Veroniky čiší na první pohled veliké nadšení). Opravdu mě to baví, většina lidí si nedovede představit, jaké potěšení my plyne z tohoto sportu. Přeju ti, Verčo, tobě i celému tvému týmu, za sebe, a doufám, že i za čtenáře, mnoho dalších takových a ještě větších úspěchů. A doufám, že se při takovéto slavnostní chvíli nepotkáváme naposledy.

V příštím díle se pak můžete těšit na rozhovor s naším dalším slavným spolužákem, autokrosovým závodníkem, Jakubem

Kubíčkem.

Soutěže Češi a Slováci měřili své síly v Chebu

Historické klání (Dějepisná soutěž) Ve čtvrtek 21. listopadu 2013 se v Chebu konala dějepisná olympiáda, kterou pořádalo Gymnázium v Chebu. Soutěže jsem se zúčastnil já, Jakub Černý, Radek Jungmann a paní profesorka Vachková. Odjížděli jsme ve středu v 13:40 z Řevničova. Do Františkových Lázní, kde jsme byli ubytovaní, jsme dorazili v půl šesté. Při hledání hotelu se nám podařilo najít jiný hotel, ale se stejným jménem, který

už byl „ale“ 15 let přejmenovaný a na mapě to nezměnili, takže náš výlet setmělým městem byl docela strašidelný. Nakonec se hotel našel a my mohli jít konečně na večeři, protože nám velmi vytrávilo po té večerní procházce. Než jsme šli spát, tak se probírala taktika na soupeře. Druhý den ráno mě nejvíc potěšila vydatná snídaně, takže soutěžení mohlo začít. Samotná soutěž probíhala ve velkém sále ZČU v Chebu. Byla zamě-

řena na období od roku 1848 až do roku 1918. Velikost a organizace nás velmi ohromila, musíme pořadatele pochválit za raut, který se líbil hlavně mně. Soutěž byla rozdělena do čtyř častí, mezi každou přestávkou byla pauza na občerstvení. Skončili jsme 29. ze 75 gymnázií, ale naše představa v průběhu soutěže byla horší. Musím podotknout, že soutěž byla velmi těžká, ale už se těšíme na další ročník. jiří dreksler

Student Revue

ZE ŠKOLNÍCH AKCÍ

Strana: 7

Ze školních akcí Každoroční stmelovací kurz prvních ročníků

Nový začátek (Adaptační kurz) Opět se tento rok konal adaptační kurz. Je to už taková každoroční tradice v prvním ročníku střední školy. Ale toto bylo jiné. Letos jsem se poprvé kurzu účastnila jako nový žák. Začalo to tím, že jsme druhého září přišli do školy jako nováčci. Na tento pocit nikdy nezapomenu a  myslím, že váš pocit není jiný. Vstoupila jsem do budovy s pocitem, že jsem pod drobnohledem a cokoli se stane, tak už nesmažu. Nakonec jsem přišla do třídy a zahlédla jsem konečně někoho, koho znám. S taškou sbalenou na adapťák jsem se doslova prorvala mezi lavicemi, div jsem je neshodila. A už jsem seděla. „Uff,“ oddychla jsem si. Jsem v bezpečí. Z nenadání se třída naplnila novými osobitými lidmi a  začala hodina. V tom do třídy vstoupila naše třídní profesorka. V té chvíli jsme viděli, jak se na nás hrne lavina informací. Než jsme se nadáli, seděli jsme v autobusu a měli výčitky z napsaného testu z angličtiny, který jsme psali o pár minut dříve. Už v autobusu se značná část naší třídy začala společně bavit, jako bychom se znali roky. Zhruba po hodině a půl jsme

dojeli na místo, na které budeme hodně dlouho vzpomínat. Vystoupili jsme z autobusu, vzali tašky a rozešli se do pokojů. Po ubytování byl oběd, při kterém jsme se dozvěděli mnoho dalších informací, a odpoledne už jsme vyběhli na orientační běh. S mojí kamarádkou jsme měly obrovskou

Všichni máme na co vzpomínat radost, že jsme doběhly první do cíle a nikdo nás nepředběhl. Ale po pár minutách nám spadl hřebínek, protože jsme zjistily, že jsme běžely úplně jinou cestou, než bylo v  pokynech. Byly jsme diskvalifikovány, ale nebyly jsme sami, s námi byly vyloučeny asi tři další týmy. Druhý den jsme měli připra-

venou noční bojovku. Bála jsem se, že se ve tmě ztratím, ale pak to byla jedna z věcí, která mě nejvíce bavila. V posledním dni, kdy jsme ještě stihli navštívit místní klášter Plasy, jsme na tento večer vymýšleli bojovku pro druhou třídu. Užili jsme si mnoho legrace s konkurencí. Nejvíce jsme si užili ochutnávačku koření a myslím, že i  jim daly zabrat naše světové úkoly. Následující den jsme naskákali do autobusu, rozloučili jsme se s tímto pohodovým místem a frčeli domů. Když jsme dojeli ke škole, rozloučili jsme se v našich partičkách a těšili se na další den s nimi. Všem se nám moc líbilo. Ať už to byla prohlídka kláštera nebo noční bojovka, každý našel, co ho baví a na co bude vzpomínat. I když to nebyl žádný pětihvězdičkový hotel, nemůžeme si stěžovat. Účel to přece splnilo. Našli jsme nové přátele, které baví to, co nás. Sice jsme ta zlobivější třída plná lumpíků, ale také jsme třída plná super lidí, včetně naší nové třídní profesorky. Doufám, že toto zůstane i ty celé čtyři záhadné roky. Co vám však můžeme slíbit je, že se s námi nebudete nudit!!! Michaela Karlovská

ZE ŠKOLNÍCH AKCÍ

Strana: 8

Student Revue

Slavnostní přijetí studentů do prvního ročníku

Imatrikulace (Sláva na radnici) Ve čtvrtek 5. září se na Městském úřadě v Novém Strašecí uskutečnila slavnostní imatrikulace nových studentů, což je podle definice „zápis do úředního seznamu“ Chvíli před čtvrtou hodinou jsme se shromáždili před úřadem, kluci v  oblecích, holky v šatech a  všichni trochu nervózní. Naše třídní učitelka nás rozsadila na místa ve stejném sále, kde jsem byl před pěti lety na bratrově imatrikulaci jako divák. S  úderem čtvrté hodiny se

rozezněla studentská hymna Gaudeamus Igitur a do sálu vstoupil pan starosta, pan ředitel a část učitelského sboru. Cítil jsem se trochu hloupě, protože jsme zůstali sedět, zatímco učitelé stáli a  poslouchali. Potom hrála státní hymna a to už stáli všichni. Pan starosta i pan ře-

mít dobré studijní výsledky. Pak si každý student 1.A jednotlivě potřásl rukou se starostou a s panem ředitelem a  dostal zdobenou gratulaci k přijetí na gymnázium. To bylo všechno a mohli jsme jít domů. Když jsme odcházeli, cítil jsem se trochu pyšně, trochu sebevědomě a také o poznání pohodlněji, neboť jsem si mohl konečně povolit těsný límeček.

Cítil jsem se pyšně a sebevědomě ditel měli proslov, představili nám profesorský sbor a vyjádřili naději, že se nám budou následující čtyři roky ve škole líbit a  že budeme

Dominik Petráček

Tradiční pobyt na Čabárně

Ekokurz (Ekologie v praxi) Když se blížil konec našeho prvního roku na gymnáziu, bylo nám oznámeno, že v září druhého ročníku pojedeme na ekokurz. Většina z nás moc nevěděla, co všechno to obnáší. Měli jsme sice nějakou hrubou představu nastíněnou několika zmínkami starších studentů, které se ale týkaly hlavně návštěvy záchranné stanice a hezkých pokojů, a pak také hrubý souhrn od profesorek, který ale vyzněl trochu strašidel-

ně (šrotění od osmi ráno do osmi večer), ale víceméně jsme nevěděli, co nás čeká. Naštěstí pro nás se ukázalo, že ne všechny představy byly pravdivé. Ano, ty pozitivní představy jako záchranná stanice, která byla jedním z prvních bodů našeho třídenního plánu, tak pokoje, které

byly opravdu velmi hezky, útulně a promyšleně zařízené, se vyplnily. Pokoje neměly funkci pouze estetickou, i když ta byla opravdu velmi zřetelná, ale i naučnou. Místo číslování se zde používaly názvy stromů. Každý pokoj byl jiný strom a v jeho dřevě byl také zařízený. Naučné byly i informace o daných stromech

víceméně jsme nevěděli, co nás čeká

Student Revue

vyvěšené na chodbě a vedle dveří. Mezi ty mylné představy patřilo, díky bohu, nepřetržité učení. To se ukázalo hned po příjezdu, kdy jsme měli hodinu volna na vybalení a obhlídnutí „terénu“. Po seznámení s  pravidly a úvodem do ekologie, který nám byl představen na místě, které se stalo snad mým nejoblíbenějším – volném placu na konci chodby s kobercem a zhruba milionem suprových polštářů, ze kterých se dal vytvořit trůn, který hravě překonal ten v Králově přístavišti (znáte Hru o trůny, že?) –, a kde jsme trávili téměř všechen volný čas, nás čekal výborný oběd. Jídlo bylo jedno z těch výraznější pozitiv – po nepříliš dobré zkušenosti z adapťáku nás opravdu mile překvapilo. Čas do první svačiny, která opět stála za to, a  po které jsme samozřejmě získali další pojídelní pau-

ZE ŠKOLNÍCH AKCÍ

žení si pěkně vypaseného vepříka, kterého jeden člen naší skupiny pozdravil slovy „nazdar tati“, a na jehož vyvalený „pupík“ byla radost pohledět. Mezi další program patřila podvečerní výuka formou prezentací a druhý den pomocí her, což nás opravdu bavilo – není nic hezčího než banda puberťáků hrajících si na stromečky a kytičky, předhánějících se v tom, kdo udělá šílenější pózu anebo kdo lépe kvete. Dále jsme podnikli výstup na haldu po bývalém dolu, odkud byl opravdu krásný výhled na okolí. Po cestě nám náš třídní opi-

Strana: 9

trem zcuchanými vlasy, pár z nás (no dobře, já) si zahrálo scénu z  Titaniku „Jacku, já letím!“ a běželi jsme zpátky na svačinu. Večer jsme sami vytvářeli prezentace, kreslili ekosystém a závěr, dopoledne třetího dne, tvořilo zopakování všech pojmů, informací a  zhlédnutí filmu. Takže bylo vše víceméně plynulé a nenucené, prokládané válením se po polštářích. Jsem opravdu moc ráda, že jsme

probudilo se v nás naše dětské já se mohli alespoň na pár dnů odprostit od lavicového stereotypu a změnit prostředí. Celý ekokurz nám opět zpříjemňoval náš přenosný jukebox Jonáš, který vždy nahodil notu, a nás několik věrných se hned přidalo. Vždyť není nic hezčího než si prozpěvovat jak se „vracím domů nad ránem, kvalitním vínem omámen“ celým sborem. Mám pouze jedinou výtku – k papouškovi, který se na Čabárně nacházel. A to proto, že mluvil pouze s příslušníky mužského pohlaví, tudíž se mi nepoštěstilo si nějaké to moudro také vyslechnout. Takže i přesto, že jsme mohli paním profesorkám občas (vlastně docela často) trochu drásat nervy naší zabedněností, bylo to všechno moc fajn.

banda puberťáků hrajících si na stromečky a kytičky zičku, jsme strávili na již zmíněné záchranné stanici, kde jsme se dozvěděli zajímavé informace jak o zvířatech, tak o důvodech, proč ve stanici jsou, a co můžeme dělat pro to, aby se jich sem dostávalo co nejméně. To vše bylo zpestřené jejich prohlížením, občasným hlazením a dokonce i krmením. U posledních dvou bodů jsme se zdrželi snad nejvíce, pokud tedy nepočítám prohlí-

čák Kuba vylezl na strom a natrhal hrušky, které sice ještě nebyly zralé, ale měli jsme z  toho moc fajn pocit. Kousek před naším cílem jsme si zahráli další hru, během které se v nás opět probudilo naše dětské já. Znovu jsme se zasmáli nad faktem, jaké hlouposti jsme schopni vymyslet a co zkomolit. Po výstupu až na ten nejvyšší vrchol jsme udělali několik děsně vydařených fotek s vě-

Adéla Patráková

DOPISY Z NĚMECKA

Strana: 10

Student Revue

Dopisy z německa Pavel Haužvic a jeho rok v Německu

Dovolená u Severního moře (Büsum)

Ahoj, jmenuji se Pavel Haužvic a pro ty z Vás, kteří mě neznají, jsem studentem našeho gymnázia. Momentálně se tam s Vámi ale nepotkávám, protože jsem se vydal na roční štaci do Německa. O tom si ale budete moci počíst až někdy jindy. Jediné, co potřebujete vědět, je to, že jsem se svojí hostitelskou rodinou prožil krásnou pětidenní dovolenou na březích Severního moře, přesněji v rybářském městečku Büsum. Dostalo se mi tam neskutečného zážitku, který ještě dlouho zůstane v mé paměti. Tuleni jsou prostě úžasní tvorové… Počkat, už se zase předbíhám. Je pondělí 28. října 2013 něco po druhé ranní hodině. Tma jako v  pytli. Společně s Voelkem (hostitelským tátou) nosíme kufry do auta a pak budíme zbytek cestujících. Neuvěřitelně rychle se všichni přesunou z vyhřáté postele na sedadlo automobilu. Můžeme vyrazit. Čeká nás přibližně sedmihodinová cesta z malé vesničky v blízkosti Erfurt až do vyhlášeného turistického letoviska u severního moře, přístavu jménem Büsum. Cestu si spolu s  Jonasem (přítelem hostitelské sestry) krátíme hraním karet a posloucháním hudby. Za námi v poslední řadě chrní Felix s Annou (hostitelští sourozenci). Zastavujeme u Kielského průplavu. Ani nevíme, jak je to možné, ale pravdou je, že cesta utekla tak rychle.

Kielský průplav je mimochodem nejkratším vodním spojem mezi Baltským a severním mořem. Se svojí délkou 99 kilometrů a dostatečnou šířkou je hojně využíván k námořní přepravě. Zkracuje cestu z Kielu do Brunsbütellu o 250 námořních mil (cca 460 km). Krátce se kocháme pohledem na toto majestátní vodní dílo, desátý nejdelší vodní kanál světa. „Esseeeeeeen,“ slyšíme najednou, Anna se probudila a okamžitě a důrazně se dožaduje stravy. Rozbalujeme pojízdný bufet a po další půlhodině se opět vydáváme na cestu. „Wůůůůhůůůů!“ Anna o  sobě opět dává vědět, zrovna když dorážíme do cíle. Vyzvedáváme klíče od apartmánu a zabydlujeme se. Vyhládlo nám všem, proto se v  pozdních odpoledních hodinách vydáváme do středu městečka. Usa-

ostrým pohledem a s úsudkem, že nejsme odsud, konečně zřetelně promluví ve spisovné němčině bez dialektu. V mžiku si objednáváme a než se stačíme rozkoukat, tak už

Hegeš, totiž tatarák z několika druhů ryb se nese na stůl. Objednal jsem si místní specialitu, totiž Labskaus. Jedná se o jakýsi tatarák z několika druhů ryb, krabů, krevet a jiných všemožných mořských tvorů. „To je teda hegeš,“ řeknu si pro sebe a v duchu zpytuji svědomí, co jsem si to objednal. Vypadá to tak nevzhledně, že jsem ze srandy vyzván k opuštění společného stolu a kon-

Při jejich vystoupení na dětský hit Michala Davida se klátím smíchy zujeme se v malé, roztomilé hospůdce v jedné z přístavních uliček. V mžiku se k nám dokulhá číšník vzhledu mořského vlka a hrubým, hlubokým hlasem k nám promluví. Chvíli na sebe koukáme, jestli někdo z nás rozuměl. Nakonec to vzdáváme a prosíme o zopakování. Číšník nás nejprve probodne svým

zumování tohoto ďábelského pokrmu u jakéhokoli jiného stolu. Po krátkém vtipkování se konečně odhodlám a část této kaše si vložím do úst. Kupodivu to chutná znamenitě, rychle se zbavuji ostychu a plně se pouštím do jídla. Po další hodině vycházíme na ulici. Nevěříme tomu, co se děje. Silný

DOPISY Z NĚMECKA

Student Revue

déšť a vítr nás zprvu ochromí a my se vracíme zpět do bezpečí hospody. Domů se ale musíme dostat tak jako tak, a proto se po krátké chvíli opět vydáváme na cestu. Vítr je opravdu silný, všude poletují různé předměty rozličných velikostí, procházíme kolem několika převrácených stromů a sešrotované telefonní budky, na kterou dopadl vzrostlý smrk. Konečně jsme doma, pomyslíme si, pomocí telefonu nasvěcujeme vypínače v našem apartmánu a pokoušíme se rozsvítit světlo. Neúspěšně. „Voda také nefunguje!“ hlásí Felix z koupelny. Házíme všechny tyto nepříjemnosti za hlavu a odebíráme se k zaslouženému spánku. V podvečer dalšího dne konečně začne fungovat proud a vody se dočkáváme ve středu ráno. Po celou tuto dobu jsme uvězněni v  našem apartmánu. Nálada je na bodu mrazu. Takto si naši oslavenci

ranní procházce přístavem a vydatném obědu je na programu prohlídka přírodní rezervace Wattenmeer. Je to rezervace na západním břehu přístavu. Písčitá pláž s všemož-

Strana: 11

předvést svoje kulinářské umění. Shodou několika náhod a demižonem kapek štěstí se nakonec dílo podaří. Hlavním kritériem je stravitelnost, říkám si při pohledu na nevzhledně vypadající nádivku. Konzumaci mého pokrmu naštěstí přežívají všichni bez vážnějších problémů. Po večeři se každý z nás odebere na místo svého odpočinku a až do příštího rána jsme všichni tiší jako myšky. Pátek. Poslední den dovolené a my nemáme nic v plánu. Znuděně se couráme přístavem a nevíme, čím se zabavit. Většina obchodů i  atrakcí je už zavřená kvůli malému počtu turistů. Zdá se nám, že

Před námi poskakuje liliput černé pleti v námořnické uniformě

číšník vzhledu mořského vlka (Voelker a Felix) svoje narozeniny opravdu nepředstavovali. Oslava Felixových narozenin je tedy poněkud ponurá, ale jen do té doby, než je rozbalen první dárek. „Karaoke CDs!!!!!!!!“ křičí Felix a rázem je o  zábavu postaráno. Musím uznat, že mají odvahu a vůbec se nestydí. Při jejich vystoupení na dětský hit Michala Davida (Colu, pijeme Colu) se klátím smíchy. Čas rychle ubíhá a ve čtvrtek ráno se všichni probouzíme do (na místní normál) neuvěřitelného počasí. Svítí nám sluníčko a na obloze ho doprovází jenom pár mráčků. Konečně může začít dovolená. Po

nými nánosy živočišných zbytků a chaluh. Ani byste nevěřili, kolik živočichů jsme tam nalezli. Při příležitosti toho, že jsme blízko moře, plním svůj úkol. Myslím tím procházku v  mořské vodě. Vyzouvám boty, stahuji ponožky a  jde se na věc. Voda je studená jak psí čumák, ale nutné tři minuty ve vodě vydržím. Z  vlastní zkušenosti vám radím, dejte si pozor a  nezahrávejte si s hazardem. Třeba takové prší s  cizinci je vůbec nebezpečné. Proměňují si karty, když to nevidíte. A to vše vám oznámí po tom, co tři minuty stojíte v ledově studené vodě, a oni si vás fotí jako zvíře v zoologické zahradě! Na druhou stranu musím ale uznat, že to byl celkem povedený vtípek a můžu si za to sám. Tento den naštěstí nemáme nic jiného v plánu, a tak se přesouváme do Aquaparku Piratenmeer, kde strávím tři hodiny ve vířivce, kde pomalu rozmrzávám. K večeři dostávám příležitost

jsme jediní blázni, co se sem vydali v tuto dobu. „Halloooo!“ leknutím nás málem raní mrtvice. Před námi poskakuje liliput černé pleti v ná-

DOPISY Z NĚMECKA

Strana: 12

mořnické uniformě. Jen díky němu se dozvídáme, že je dnes poslední plavba tohoto roku na písečnou lavici nedaleko odsud. Je to písečná vyvýšenina asi 10 kilometrů od pobřeží. Žije tam hned několik vzácných živočichů (několik druhů vodního

připadám si jako ve skafandru ptactva a tuleni). Není nad čím přemýšlet, a tak se v několika okamžicích ocitáme na palubě lodě Lady von Büssum. Po krátkém čekání se spolu s několika dalšími turisty konečně pohupujeme na vlnách severního moře. Při cestě si listujeme v letáčcích této výletní lodi a najednou nás v ní zaujme speciální nabídka. Máme možnost přiblížit se lavici na vzdálenost zhruba deseti metrů. Vzhledem k tomu, že jsme většinu času strávili v apartmánu, zůstala z plánovaného rozpočtu na dovolenou celkem velká část. Proto se rozhodujeme připlatit si za dobrodružství. Jsme tu! Vycházíme na můstek a sledujeme okolí, v dáli již rozeznáváme lavici a černé tečky na ní. Vlivem setrvačnosti doklouzáváme do vzdálenosti cca 50 metrů od lavice a děláme pár fotek. „Los geht´s!“ řve najednou kapitán. To je pokyn pro nás, scházíme do kajuty, kde se převlékáme do nevábně vonících kombinéz obrovských velikostí. Souprava velikosti 2XL na mně visí jako košile na strašákovi. Připadám si jako ve skafandru, ale těším se. Spouštíme člun, připravujeme vesty a jdeme na věc. Motorový člun se na vlnách houpe jako na nějaké pouťové atrakci. V jednu chvíli se vedle nás ve vzdálenosti cca 5 metrů vynořu-

je mladý tuleň, okamžitě vytahuji fotoaparát a nakláním se na stranu lodi. V okamžiku, kdy se chystám stisknout spoušť, dostávám plnou dávku a po nárazu vlny si lehám na dno člunu. Posádka se může smíchy potrhat. Vysvětlují mi, že tu nejsem schopný udělat nějaký vydařený snímek, proto svůj fotoaparát zase zastrkuji a jenom se kochám. Před námi jsou dvě skupiny tuleňů. V pravé, početnější skupině, jsou mláďata v doprovodu samic a mezi všemi těmito ostatními rozeznáváme i jiného “drobečka“, totiž hlavního samce. Je obrovský a budí respekt. Průvodci nám vysvětlují, že u této skupiny je nebezpečné zůstávat, proto se vydáváme ke druhé, méně početnější skupině. Skládá se převážně ze středně starých samců

Student Revue

dokola obeplouvá naší loď, jednou se mi dostává možnosti dotknout se ho. Jsem asi jeden z mála, který tuto možnost nevyužil, byl jsem tak okouzlen jeho kousky, že mi stačilo pouhé pozorování, nechtěl jsem zasahovat do jeho radostného tance a nechal ho jednoduše plavat. Užíval jsem si to. Nikdy v životě jsem nebyl tak krásnému zvířeti tak blízko, navíc ve volné přírodě a ne v kleci nějaké zoologické zahrady. Ještě chvíli se spolu bavíme kousky tohoto i jiných vítečníků, pak ale nastává čas rozloučení. Otáčíme člun a vracíme se k lodi. Ten prcek s námi ještě chvíli drží krok, pak ale zastavuje a vyprovází nás svým hlasem. Pro někoho to může být obyčejný zvířecí skřek, pro mě je to ale píseň přátelství. Je to krásný den,

Připlatit si za dobrodružství a mladých samic. Je čas dárků! Otevíráme bedny a vyhazujeme středně velké sledě do vody. Tuleni se okamžitě rozpohybují a začíná hostina. Na mé straně člunu vidím malého, zřejmě toho ročního tuleně. Statečně si ulovil svého mrtvého sledě a teď ho opakovaně vyhazuje do vzduchu a chytá ho. „Neskutečný,“ říkám si pro sebe. V ten moment ale slyším známý skřek a otáčím hlavu, míří sem racci. Malý tuleň asi nemá tušení, že o svůj úlovek může celkem snadno přijít, a nerušeně pokračuje ve hrátkách s úlovkem. V tom se to stane, racek se spouští do střemhlavého letu a krade úlovek malého tuleně. Ten nejprve nemá ponětí, co se děje, až po chvíli mu dochází, že mu někdo sebral jeho dlabanec. Tomuto veselému tvorovi však nic nemůže zkazit náladu. Ihned se pouští do jiných skopičin. Skáče ve vlnách,

„Neskutečný,“ říkám si

na ten jen tak nezapomenu, pomyslím si. Třešničkou na dortu je ještě pocit zadostiučinění. To právě když Roland, jeden z námořníků, který se mi smál kvůli spolknuté vlně vody, padá do moře. Vím, že se mu nemůže nic stát, a proto se jenom směji, jsme u lodi a kapitán mu ze zábavy hodí záchranný kruh, přestože je jen asi metr od stupínku do vody. Je čas vrátit se zpět. Při vplouvání do přístavu kapitán zahouká na znamení poslední plavby tohoto roku. Následuje cesta do apartmánu, večeře, balení a všechny ostatní zbytečnosti. Celý večer už nemyslím na nic jiného. Nedá mi to, a proto usedám ke stolu a začínám psát. Tento článek jsem původně psal hlavně pro sebe, na památku, ale jestli jste si ho přečetli a líbil se Vám, tak z toho mám velkou radost. Pavel haužvic

STUDENTSKÁ TVORBA

Student Revue

Strana: 13

studentská tvorba Kdo a kde jsou naši andělé?

Andělé v nás i kolem nás (Každý můžeme být andělem)

Dlouho jsem přemýšlela, jak poznáme, že se zdržujeme v jeho přítomnosti, že nad námi bdí a chraňuje nás. Jak vlastně takový anděl vypadá? Nakonec jsem dospěla k názoru, který je možná mylný… Myslím, že andělé tak, jak jsou vnímáni, neexistují. Ve středověku a v dalších dobách dávno minulých byli andělé vnímáni jako bytosti přinášející nějakou zprávu nebo poselství. Toto tvrzení vychází zejména z náboženství, které v minulosti ovlivňovalo v podstatě každodenní život lidí, a dokonce i jejich celý, v tomto případě velice dogmatický, pohled na svět. Oproti tomu v knihách Paula Coelha jsou vnímáni jako bytosti, které jsou

však součástí každého z nás a jakési poselství nám přináší náš démon. Já toho svého (nebo ty své) anděly, chcete-li, nevnímám jako bytosti ani jako posla z jiných světů, z Ráje. Andělé strážní mají podle všeobecného mínění ochraňovat. Já si myslím, že ochranitelským andělem je každý sám, že ho tvoří naše dobré vlastnosti a ctnosti, jakými jsou například dobrota, obětavost a  možná i láska. Takové věci můžou ochraňovat jak každého z nás, tak i naše blízké. Takzvaně „s poctivostí nejdál dojdeš“, proto já

jsem andělem pro lidi, na kterých mi záleží, a oni jsou současně andělem mým. V těžkých chvílích jsou to totiž oni, kdo mi podá pomocnou ruku. Upřímně se mi ještě nestalo, že by mi na pomoc přišla překrásná paní ve sněhobílých šatech… Každý by se tedy měl zamyslet nad tím, chceli být pro sebe a své okolí andělem dobrým, nebo špatným. Já chci být rozhodně tím dobrým.

ochranitelským andělem je každý z nás

kateřina straková

Sonda do historie

Kuše

(Další smrtící zbraň středověku) Tato smrtící zbraň, jinak také nazývaná samostříl, se v Evropě používala od středověku až do 18.  století, z čehož vyplývá, jak užitečná zbraň to je. První zmínky o používání kuše ve větším rozsahu byly nalezeny v Číně okolo roku 200 př. n. l. Našly se ovšem také důkazy o tom, že tento vyná-

lez je ještě o něco starší a pochází z jihovýchodní Asie. Výroba kuše se rozdělovala na dvě části, a to na výrobu pažby a  výrobu lučiště. Pažba se vyráběla z různých druhů dřeva podle toho, jaké stromy rostly v lokalitě, kde výrobce bydlel. Ovšem výroba lučiště je mnohem náročnější a po-

měrně zdlouhavá, jelikož lučiště je složeno z několika vrstev dřeva, zvířecích šlach a rohoviny. Hlavní výhoda kuše je samozřejmě v její síle a četnost používání, zejména ve středověku, vychází ze schopnosti prorazit plátové brnění. Pokud jste tuto velmi masivní zbroj chtěli na dálku prorazit, měli jste

STUDENTSKÁ TVORBA

Strana: 14

Student Revue

jen dvě možnosti: dlouhý luk, nebo samostříl. A tím se dostáváme k další přednosti kuše, a to je její ovladatelnost. Jedná se především o to, že vycvičit dobrého lukostřelce trvá roky, a to je z časového hlediska velmi nevýhodné. Představte si, že se chystáte válčit. Máte omezené množství mužů, a ani to vám nestačí k tomu, abyste se v otevřeném boji udrželi delší dobu. Napadne vás, že nejlepší bude oslabit nepřítele ještě předtím, než se k  vám dostane na délku meče, a zbraně na dálku vám tuto možnost dají. Ovšem přípravy k boji se nikdy neutají a vy potřebujete svoji armádu zformovat v co nej-

Adéla Kubásková: Kuše

kratším čase. Bingo, kuše je pro vás jasná volba. Nebudu tady pět jen samou chválu a zmíním se i o nevýhodách samostřílu. Víme, že váha kuše zpomaluje i statného muže. Prvotně se k nabití kuše vyžadovala extrémní síla a bez použití napínáku natáhne středověkou kuši jen jeden muž z  deseti. Navíc nabíjení vás stojí mnohem větší množství času než u luku, a proto měli lukostřelci před kušníky v poli obrovskou výhodu. Samostříl se využívá i dnes pro účely sportovní střelby nebo tematického lovu a mnozí lovci upustili od prachových zbraní i díky tomu, že kuší si neplaší ostatní zvěř v lesích. lukáš rédl

To vážnou hudbu poslouchjí opravdu jen senioři?

Pojďme snížit věkový průměr (Koncerty v Rudolfinu)

Každý měsíc už po dobu jednoho roku chodím snižovat věkový průměr na pravidelné koncerty v Rudolfinu. Akce tohoto typu s sebou nesou spoustu výhod a jen málo mínusů. Tak například si vždy perfektně odpočnu, provětrám hlavu, která mě při odchodu nebolí (taková je totiž její reakce při odchodu z jiných koncertů) a někdy se dokonce i protrénuji v  běhu. Nikdo, kdo nezažil, by nevěřil, jak průbojní a rychlí dokáží důchodci být, pokud se jedná o frontu u šaten! Starší generace je v Rudolfinu řekněme pověstná a i více početná.

Stává se velice zřídka, potkáte-li na koncertech někoho mladého. Když jsem se například šla zeptat na lístky na příští ročník hudebního festivalu Pražské jaro, které jsou v prodeji již od 12. prosince letoš-

tobusech, na zastávkách hromadné dopravy… Všude nemají dost sil na to, aby chviličku stáli, a mravní zásady nám doslova přikazují, abychom je pouštěli sednout. Napadá mě, že možná šetří síly na následující běh k šatnám nebo boj o vstupenky. Jestli tento elán ve starších generacích probouzí skutečnosti spojené s poslechem vážné hudby nebo jiných podobných aktivit, rozhodně ve svých návštěvách koncertních síní vytrvám a  těšte se, až se ve stáří potkáme, a v supermarketu na vás nezbudou žádné zlevněné výrobky!

Důchodci jsou prý nečekaně draví ního roku od 10:00, paní u okénka mi doporučila přijít opravdu v danou hodinu. Důchodci jsou prý nečekaně draví a všechny dobré lístky jsou hned pryč. Tato skutečnost mě překvapila, protože když se zamyslím… V čekárnách u lékaře, v au-

kateřina straková

STUDENTSKÁ TVORBA

Student Revue

Strana: 15

Pivní koutek

Český chmel

(Tradiční česká nenahraditelná pivní surovina)

Co se Vám vybaví, když se řekne český chmel? Pivo, chmelové brigády, lásky, ale mě osobně se vybaví hlavně dlouhá tradice jeho pěstování a také dřina, která jeho pěstování provází. Chmel patří k velmi starým kulturním rostlinám. Už ve středověku pojídali labužníci chmelové výhonky se solí, pepřem, octem a olejem a věřili v jeho léčebné účinky. První údaje o pěstování chmele na území ČR jsou z roku 859. Významně se o jeho rozšíření v Českých zemích zasadil císař Karel IV. Zakázal vývoz chmele do jiných zemí pod trestem smrti a řez chmele mohli provádět jen vyškolení pracovníci. Tento chmel vynikal svými vyrovnanými hospodářskými výsledky a zvláště pak jemnou vůní tak typickou pro česká piva způsobenou klimatickými podmínkami

Žatecké chmelařské oblasti a zejména pak vynikající šlechtitelskou prací pěstitelů. V roce 1769 vydává Marie Terezie patent o známkování chmele. V polovině 19. století vznikají u nás první komorové sušárny k sušení chmele. Kolem roku 1890 bylo v českých chmelařských oblastech 17 500 hektarů chmele (pro porovnání v této době je to něco kolem 6000 hektarů a pořád patříme mezi chmelařské velmoci). Za

Zapsány byly po válce a dodnes jsou to nejpoužívanější odrůdy Žateckého poloraného červenáku u nás. V roce 1957 byly uzákoněny české chmelařské oblasti: Žatecká (Rakovník, Žatec, Louny), Úštěcká, Tršická (Přerov). Po druhé světové válce bylo nutné neudržované plochy zlikvidovat, jejich majitelé byli nuceni vstupovat do družstev a vznikaly tak velké plochy chmelnic, které již nešlo česat ručně a proto byly dovezeny první česací stroje od firem Bruff a Rotobank a později vyvinuli v Agrostroji v Prostějově česačku ČCH-1. Po roce 1950 byly vyšlechtěny další odrůdy Žateckého poloraného červenáku jako: Blatan, Lučan, Siřem atd. V roce 1973 byla u nás zavedena první granulační linka a  dnes jen českobudějovický Budvar používá ke chmelení nijak neupravený chmel. Po roce 1990 se u nás začali pěstovat „meristémy“. Jsou to bezvirozní odrůdy vyšlechtěny v aseptickém prostředí z  dělivého pletiva viru prostých vrcholů výhonů. V současné době plocha chmelnic klesá, ale také se obnovují staré chmelnice, které již mají odslouženo. Čeští pěstitelé se musejí potýkat s konkurencí hlavně nekvalitního chmele z Číny, který nemá takové vlastnosti jako chmel ČESKÝ.

Nekvalitní levný chmel z číny nemá ani zdaleka takové vlastnosti jako chmel český 1. světové války klesla plocha na 8000 hektarů a v době hospodářské krize chmel vykupovali obchodníci, ale museli ho pálit. Odrůdy byly zapsány v roce 1940 a největší měrou se na tom podílel Karel Osvald, který pozitivním výběrem vyšlechtil Osvaldovy klony č. 31, 72 a 114.

jiří dreksler

STUDENTSKÁ TVORBA

Strana: 16

Student Revue

Martin na bílém koni asi chytil dopravní zácpu, přijel o týden později

Martin na bílém koni (Ten krásný, bílý, studený nesmysl)

Dnešní ráno jsem vstávala jen s vidinou bezmála šestihodinového sezení ve školní lavici, ale když jsem vykoukla ven, moje nálada se výrazně zlepšila a na tváři se mi bezděčně objevil úsměv. Teď by zřejmě všichni čekali, že bude následovat věta o zářícím slunci nebo padesátikoruně na chodníku, ale to se mýlíte, protože to, co mě tak potěšilo, byl první sníh, který se v bělavých vločkách pomalu snášel z nebe a ulpíval mi ve vlasech i na červeném kabátě. Ne, nedělám si srandu, vážně mám sníh ráda, a to i přesto, že klouže, je mokrý a studí. Jen tak mimochodem musím podotknout – ne, není mi šest. Už při cestě po chodníku směr autobus, na kterém se pomalu začínaly tvořit mělké loužičky, mi bylo zcela jasné, že můj pozitivní postoj k této „zmrzlé vodě“ zůstane jako

každý rok nepochopen. To se mi okamžitě potvrdilo, když jsem viděla poněkud kyselé ksichty ostatních momentálních obyvatel autobusové zastávky. Všichni se tísnili pod malou stříškou a na sníh všude kolem nenávistně hleděli. Když jsem si v  autobuse radostně odmlžila malé kolečko na okénku, abych se mohla padajícím zázrakem kochat dál, viděla jsem další hloučky okapucovaných lidí a další zamračené pohledy. Měla jsem pravdu, s láskou ke sněhu jsem zůstala opět nepochopena. Nikdo další, s kým jsem se tento den setkala, totiž sníh neobdivoval, zato na jeho adresu trousil skutečně nelichotivé tituly, jako je svinstvo nebo břečka. A to jsem vybrala ještě ty „milé“, většina z  ostatních – drsnějších – názorů je nepublikovatelná. Většina lidí by na sníh asi nejraději vzala vysavač a pěkně

ho všechen vyluxovala do poslední vločky včetně toho, který ještě nespadl z nebe. Dostala jsem se kvůli tomu do několika hašteřivých sporů a dohadů s ostatními, kteří nepovažovali sníh za okouzlující ani krásný, ba ani úžasný, přesto můj postoj nikdo nezvyklá, alespoň doufám. Nerada bych se pohádala se sněhem, stejně jako Lorelai Gilmorová v jednom z mých nejoblíbenějších a také nejstřelenějších seriálů, jaké kdy svět viděl. Ona také sníh milovala a  obdivovala, ale poté jí zasypal auto, příjezdovou cestu též, a znemožnil jí denní přísun kofeinu. Ale i Lorelai se se sněhem na konci epizody usmířila. Ještě kolem šesté večer jsem vyslechla nadávky na dnešní počasí, a  to byl sníh už dávno pryč. Škoda… lenka čížková

Fenomén Dotkneme se fenoménu jménem (liberální) výchova, nesoudíme, ptáme se...

To je blbý, to se bude líbit (Dítě není blbec)

Ačkoli zastávám názor, že nad dítětem je třeba bdící ruky, která jej bude usměrňovat, vychovávat a trestat, zastávám i názor, že dítě nerovná se blbec.

Pohledem na tvorbu pro děti jímá mě však hrůza. Mám malého živého bratrance (ano, je vděčným předmětem v mých úvahách, ale nevadí mu to… dokonce je mu to

šumák), malý rošťák, ale kupodivu spolu rádi čteme. Capart mimo jiné vlastnil i knížečku s názvem Abeceda – ke každému písmenku v abecedě je přiřazená jedna říkanka,

FENOMÉN

Student Revue

v níž co nejvíce slov začíná na ono písmenko. Seděl jsem v křesle, četl denní tisk – cosi o volbách – když mi mrňous skrze noviny prostrčil onu krásně barevnou a ilustrovanou útlou knížku, kterou ukořistil od svého bratra prvňáka, který ji zrovna louskal v kuchyni a teď se vedle vztekal. „Budeme šíst?“ oznámil mi bezelstně otázkou modrooký malý blonďáček a už se mi dral na klín muchlaje mé nedočtené noviny. Od-

hlavně, že se to rýmuje por byl marný. Otevřel jsem knížku na náhodné straně a četl čtyřverší pod velkým písmenem N. U druhého verše mi zvadl úsměv, u třetího spadla brada a u čtvrtého vyskočil tlak. Nejdříve jsem se obořil sám na sebe – nepochopím

stupidní dětskou říkanku. No… stupidní byla, nedávala totiž smysl. Autor vršil verše, aniž by dávaly smysluplný příběh, hlavně, že se to rýmovalo. (Všichni se ohánějí individualitou dítěte, jíž není možné nijak omezovat, ale píše se v duchu úsloví: to je blbý, to se bude líbit. Čest výjimkám!) Bohužel vás už nemohu oblažit veršem vyjmutým z  knížky, neboť jsem ji pravděpodobně v afektu v zájmu toho nebožátka vyhodil… Co tomu dítěti mám jako říct, když mne v recitaci přerušuje dotazy čo? a ploč?, protože nerozumí, o čem je řeč? (Ano, to nebohé dítě přemýšlí!) Ano, líbí se mu krásně barevné obrázky, líbí se mu zvukomalebnost veršů, ale zvykne si na styl bez obsahu, pasivně poslouchá a už se ani neptá. Dítě je třeba do příběhu zapojit, v průběhu názorně ukazovat, nenásilně vysvětlovat, klást jednoduché k příběhu nava-

Strana: 17

zující dotazy… pak říkanka caparta baví a něco si z ní odnáší. Lidově jsem se šprajcnul, odmítl dělat z toho mrněte pasivního příjemce nesmyslů a čteme si ku-

Ano, to nebohé dítě přemýšlí příkladu ze Špalíčku veršů a pohádek klasické zveršované i v próze podávané pohádky, protože vidím, že capart ví, co čte. Společně si o pohádce povídáme a já vím, že jí rozumí, cosi si z ní odnáší a čtení ho baví, neboť nedávno přicupital s  tou starou těžkou knížkou a se slovy: „Plečteme tu pohádku o tý feliký šepje jak šavolali myšku?“ mi ji upustil na nohu. jakub Černý

Je libo steak nebo řev? (Řvoucí děti v restauracích)

Když jsem zpracovávala tento sloupek, hledala jsem na internetu návštěvnost restaurací v  Čechách. Průměrný Čech zajde do své oblíbené restaurace cca jednou až dvakrát do měsíce. Ve srovnání s ostatními zeměmi Evropy to není moc. Stále jsme naučeni jíst doma a šetřit, tedy zbytečně za jídlo neutrácet, proto bereme návštěvu restauračního podniku trochu jako svátek. No, a když svátek, tak pořádný. Samozřejmě nás mohou překvapit a zklamat zdánlivě hloupé a nesmyslné důvody, jako chybějící toaletní papír na toaletách, nebo špatná obsluha způsobená výměnou per-

sonálu. Ale někdy nás může dostat do kolen i obyčejné plačící malé dítě. A v tomhle případě by mě někdy vzal čert. Na plačící děti – ano – jsem háklivá a v  restauraci umocněně. Představme si situaci. S jedním ze svých nejlepších přátel si domluvíte pozdní oběd v  nejlepší situaci ve městě, kde bydlíte. Objednáte si, před očima už vidíte oblíbený pokrm, dokonce už cítíte jeho vůni. Před vás předloží ještě horké jídlo a pustíte se do něj. Už, už vi-

dlička směřuje k chuťovým pohárkům, když v tom se ozve ohlušující řev a jekot jako o život. Otočíte se a vidíte to, co je noční můrou každého strávníka, kočárek, nebo dítě usazené v židličce. A prostory restaurace se rázem změní na bitevní pole. Děti házejí kolem sebe rozmatlanou zeleninu jako granáty, prskají, ječí, a vsadím se, že kdyby jich v onom podniku sedělo více, tak by se asi v mnohých případech rozpoutala otevřená válka. A když vám v talíři

prostory restaurace se mění na bitevní pole

FEJETON

Strana: 18

přistane kus cizí brokolice, už je to vážně moc. Někdy bych si opravdu přála, aby restauratéři zavedli mimo zákazu kouření i zákaz na děti. Chápu, to asi jen tak nepůjde. A rozumím tomu prckovi, který svou nespokojenost neumí dát najevo jinak, než pláčem. A teď už taky rozumím, co se myslí tím, že

někdy děti pláčou, jako když je na nože berou. Chybu bych samozřejmě hledala jinde. Hledala bych ji u maminek. Eliminace plačících dětí jim samo sebou nic neříká, vždyť přece jejich dítě je to nejunikátnější a nejposlušnější. Škoda, že se někdy neumí tak trochu ztlumit. Takže maminky prosím, až zase půjde-

Student Revue

te do restaurace se svým špuntem, přepněte si ho na tichý režim. Bude to tak lepší… P.S.: V sobotu mám v plánu navštívit svou oblíbenou restauraci… P.P.S.: Těším se tam… Kristýna junová

fejeton Následující fejeton navazuje na na téma Fenoménu

Bít či nebít

(Aneb Amerikánské metódy nebo česká facka?) „Organizace na ochranu dětí a někteří zákonodárci se v posledních letech snaží prosadit ve Francii zákon zakazující tělesné trestání dětí včetně plácání na zadek, jak je tomu například v Německu.“ „Americká psycholožka Diana Baumrindová s kolegy zkoumala více než 100 rodin a zjistila, že z dětí, které jsou příležitostně trestány naplácáním na zadek, mohou vyrůst šťastní a spokojení dospělí.“ Server Novinky.cz „Cos to říkal?! Cože si mám políbit?! No… Alou do svého pokoje! Já ti dám, spratku nevychovaná! Svlíknu ti kalhoty a dostaneš na…“ – Nedostaneš vlastně… Kolikrát mám chuť dát mu aspoň pár facek, drzounovi, ale žena je ta… libes… libro… no… no ta liberalistka, výchovná liberalistka, podle ňákýho americkýho modelu. Dítěti se prej musí dát prostor pro seberealizaci.

A hlavně… hlavně se nesmí omezovat! To je důležitý: ne-o-me-zo-vat, aby se nebrzdil vývoj toho fracka, teda dítěte. Nedávno dostal ňákej nebožák ve Francii pokutu, když naflákal synátorovi na holou. Ten náš by to taky potřeboval jako sůl. Jéj… já sem byl řezanej vod rána do večera. Ještě teď mě bolí tělo, když si vzpomenu. To byly časy: Seš drzej – plesk, facka a byl pokoj. Ale zase teď nejsem žádnej inteligent. Tak jestli tahle liberální výchova pomůže synovi… a mě neprasknou nervy… No počkej, když tě teda nemůžu proplesknout… „Celej den bez počítače!“ – No… to sem mu to nandal. Na mě si nějaký amerikáni nepřídou se svejma výchovnejma metódama. I když… krutibrko. Teda… vlastně ne celej den… abych ho ňák neto…

nebrzdil v tý seberealizaci. To by mi žena dala, totiž vlastně nedala. Už by mi za trest nedala ani to zrní k tomu vobědu. Prej je dobrý na paměť, tak se s tim teď ládujeme celá rodina. (Mezi náma, ani se nedivim, že je mladej tak nevrlej. Nevim jak vy, ale já jak mi kručí v břichu, tak vymyslim leda prd a ještě jsem nervózní jak kamzík na rovince). To mi připomíná, že mam hlad. – „Dvě

prostor pro seberealizaci a hlavně: ne-o-me-zo-vat hodiny bez počítače! Slyšíš mě?! No tak, slyšíš, povídám?!“ – Neslyší, jak by moh’ přes ten kravál. Je zalezlej v tom svym brlohu… Vyleze, akorát když něco potřebuje… A víš co? Já jdu na to pivo… a na utopence do hospody. Pak příde stará… To bude zas keců… jakub Černý

NAŠE TÉMA

Student Revue

Strana: 19

dějiny a demokracie Rubriku Naše téma jsme tentokrát zaměřili na České dějiny a s tím související aktuální dění. Avšak čekáte-li strohý učebnicový výklad budete zklamáni. Mno-

hem zajímavěji se jeví pohled studentů-spolužáků, jejich vlastní názor a myšlenkové pochody. Nevštěpujeme vám učební látku. Účelem je se zamyslet, nikoli

pasivně přijmout. Nesouhlasíte? - Jedině dobře, znamená to totiž, že jste si článek přečetli, zamysleli se a máte vlastní názor.

K čemu mi to bude? K čemu je vůbec dobré učit se dějepis? Zajímat se o dění kolem? Člověk se toho nenají, nenapije ani si s tím neotevře konzervu, aby se najíst mohl. Jednu z variací otřepané fráze – myšlení a vědění nás odlišuje od zvěře, tedy dělá z nás člověka – ti cpát nebudu. Poměrně hodnotně lze žít skutečně i bez zájmu o okolí a dějiny – příkladem nám může být mnoho spokojených

lidí. A já ti tedy dávám zapravdu: Je ti to k ničemu! Tobě, jako jedinci, je takzvané všeobecné vzdělání skutečně na pendrek. Mnohem větší hodnotu má všeobecné povědomí o dějinách, ale i aktualitách (natož pak umění spočítat si dvě a  dvě) pro společnost. Opět si frázi dějiny se opakují odpustím a podotknu, že umění kriticky myslet, udělat si názor, povšechná znalost dějin a dění

z nás dělá společnost hůře manipulovatelnou, vzdělanější a  tím i  bohatší (i hmotně) a zdravější (nejen fyzicky). Jen jedinou frázi si neodpustím: Takové poučení z dějin plyne – nepoučili jsme se. Všichni jsme odpovědnou součástí společnosti, avšak tato úvaha nemůže obstát v krátkozrakém světě nedohlédnuvším si za špičku vlastního nosu. jakub Černý

Kéž by nám to naše vlastenectví ráčilo přestat lézt na mozek

Češi Čechům... dají přes tlamu (Alegorie na Husův památník)

Zmiňoval jsem tuto kacířskou myšlenku již mnohokrát a každodenní praxe mě v mém přesvědčení jen utvrzuje. Přestože ti vskutku ryzí (či spíše lysí?) z českých vlastenců – za hlasitého aplausu frustrovaného českého národa, jenž se jak tonoucí chytá každého stébla naděje na důstojnější zítřky – přestože tito vlastenci už polínko po polínku staví Husův památník

každému, kdo se odváží postavit se letitým dogmatům českých dějin a  znevažovat tak udatnost národa českého, i přes hrozbu opovržení pravými Čechy, bych se tedy tímto také rád postavil do fronty na hranici. Na hranici polínko po polínku vztyčenou pro novodobý hon na čarodějnice. Na hranici polínko po polínku vztyčenou mezi Pravdou a Naší pravdou.

Národ sobě

NAŠE TÉMA

Strana: 20

I přes nelibost našich krajních národovců (a  nejen jich) se objevují pořady, píší články a vycházejí publikace různé kvality, které si předurčují osvětlit české dějiny. Pro nás je však velmi zajímavé pohlédnout v našem prohlížeči pod článek, začíst se do komentářů k pořadu, kteréžto myšlenkové pochody komentujících se jeví jako nesmírně zajímavé čtení. Společným znakem diskutérů je krajní dětinské vlastenectví, ba omezený nacionalismus až šovinismus, katastrofální čeština

(korunu tady nasazují ryzí Wlaztency, MucQ) a hra na historiky, kdy komentující vytahují události českých dějin a různé dějinné špeky jako opelichané vycpané králíky z klobouku a vzájemně se s nimi hlava nehlava ohánějí, přičemž původní komentovaný kacířský článek přestává hrát roli a naši amatérští historici se přou o významu a nesmrtelnosti chrousta v podobně (chudáka) českého národa. Pravda, plky internetových vlastenců unikají i převážné většině

Student Revue

diváků a čtenářů komentovaného celku. Tak proč se vzrušovat? Zaposlouchejte se do skandování české extremistické scény… Bohužel však její hesla zředěná populismem do poživatelné koncentrace a zabalená v krásném vlasteneckém bíločerveno-modrém dárkovém balení nalezneme ve výloze kdekoho. Inu, rozhlédněte se sami. Kéž by nám to naše vlastenectví ráčilo přestat lézt na mozek… jakub Černý

Vznik republiky 28. října je pro Čechy důležité datum. Kromě toho, že máme volno, bychom měli vědět, že 28. října 1918 vznikl československý stát. Během mírových jednání, které ukončily 1.  světovou válku, se pozdějším špičkám československé vlády podařilo prosadit vznik samostatného československého státu jako jednu z  podmínek míru. Tou dobou již bylo jasné, že se Rakousko-Uhersko rozpadne. Během

října docházelo k vyvážení potravin z  českých zemí do Rakouska. Vlaky naložené obilím směřující z Čech do Rakouska byly zastaveny až 28. října. Několik vlaků bylo vyfotografováno pro noviny s hodinami nastavenými na za pět minut dvanáct. Koncem října se ještě dojednávaly administrativní záležitosti, například rakouské vojenské velitelství kapitulovalo před československým Národním výborem,

neboť do té doby bylo Československo s  Rakouskem oficiálně ve válce. Po vyhlášení samostatnosti se po celé republice konaly slavnosti a průvody, lidé ničili symboly monarchie a  jásali nad nově nabytou samostatností, nad splněním odvěkého snu československého lidu… Tomáš Garrigue Masaryk se stal prezidentem a začaly se psát dějiny Československé republiky. Dominik Petráček

Vznik republiky není 28. říjen (Osudová chyba hodna oslav)

Jako vlastence mě následující řádky budou hluboce mrzet, ale neboť brojím proti mytologizaci českých dějin, která je pravou zhoubou národního uvědomění a  národní hrdosti, stojím si za nimi a píšu je s chutí. Přesto netvrdím, že jsou jediným a správným názorem. Vzájemná nevraživost Čechů s Němci je historicky daný a v dohledné době neodstranitelný fakt.

V  novodobějších dějinách se ty pravé národnostní třenice objevily až ve chvíli, kdy si Češi počali uvědomovat sami sebe – svoji českost, respektive neněmeckost, a vyvrcho-

je, že onen „masový“ národní boj byl veden a  iniciován především shora. Čechy (České království) jako takové naopak většinou působily jako loajální součást Habsbur-

češství bylo zrovna v módě lily právě v posthabsburské, respektive téměř o tři dekády dále – v druhé poválečné republice. Zajímavé

ské monarchie a pokud už se objevil nějaký odpor, pak v putyce u  piva (typická to vlastnost i  dnešních

NAŠE TÉMA

Student Revue

dnů). Nemůžu se zbavit dojmu, že Český (politicky apatický) národ byl k nevraživosti v podstatě dotlačen a  následný vznik republiky a  rozpad monarchie byl oslavován a  chtěn hlavně proto, že češství bylo „v  módě“, ostatně vzpomeňme na revoluční rok 1848, který se zpětně jeví spíš jako módní hurá akce, která vyšuměla, zadělala na problémy a  nejúhlavnější aktéři (až na výjimky) odepnuli trikolóry a  spokojeně se vrátili do náruče úhlavního nepřítele v duchu ideje: dost bylo srandy, teď vážně, jenže ona sranda vydatně přihnojila semínko sváru, které muselo jednoho dne zákonitě vyklíčit a rozrušit tak středoevropské podloží, jež se nepodařilo zacelit do dnešních dnů. Koncepce mladé republiky a její narušené vztahy se sousedy byly pak v souvislosti s Versailleským systémem velmi nešťastným řešením. Němce jsme vlastně připoutali do Čech, sami jsme přišli s tezí líčící nás jako nejutlačovanější, ale zároveň nejhrdinnější

národ – Češi Čechům! – a problémy tak nevymizely, jen se převlékly do jiného kabátu a národnostní pelmel dál činil potíže. Bobtnal i zásluhou (takzvaných) mocností, které se z války nepoučily, uznaly stát kdesi ve Střední Evropě, protože momentálně znělo lákavě udělat něco pro malé národy, a  svět opět doplatil na jejich sebestřednost. Vznik republiky není 28. říjen 1918 (v podstatě náhoda), ale chápu jej jako události předcházející a  hlavně nadcházející a především jako chybu přímo osudovou. Zároveň však tvrdím, že je třeba jej nadále připomínat a oslavovat, nikoli se zabývat (ač zajímavými) úvahami co by bylo kdyby. Stalo se a nelze měnit. Vznik republiky náhle radikálně změnil kurz (nejen) našich dějin, které vyústily do demokracie, v níž žijeme. Vyložme historii bez příkras, objektivně, ale zbytečně ji netahejme do přítomnosti. Dívejme se do budoucnosti. Minulost se slaví, přítomnost žije a budoucnost mění…

velmi nešťastné řešení

jakub Černý

Strana: 21

Přísaha 28. října 2013 se na Hradčanském náměstí před Pražským hradem uskutečnila tradiční přísaha nových příslušníků ozbrojených sil AČR k  příležitosti oslav Dne vzniku samostatného československého státu za účasti nejvyšších ústavních činitelů ČR. Před Hradem byla letos netradičně k vidění a porovnání stará vojenská technika v kontrastu s novou (obojí bylo možno si osahat stejně jako makety zbraní využívaných AČR). Většina obyčejných účastníků měla jen pramalou šanci zhlédnout samotný slavnostní akt přímo, neboť přes davy zvědavců nebylo vidět takřka nic, což u některých vyvolalo značnou nevoli a beznaděj. Přesto za zvuku státní hymny v kulisách národního symbolu – Pražského hradu, s vojenskou technikou v zádech a odhodlanými novými vojáky kdesi vpředu trpíte pocitem jakéhosi zvláštního napětí a hrdosti. Po chvíli ticha se sborově, dunivě a hrdě ozve: „Tak přísaháme!“ přeběhne vám mráz po zádech, v dáli duní střelba z děl a vy si na chvilku uvědomíte, že ono u nás není tak špatně, když ti kluci hrdě křičí: „Sloužíme vlasti!“

Děsím se...

(Všechno je špatně?) Děsím se, protože málokoho následující řádky budou zajímat… Demokracie má tu nevýhodu, že vyžaduje účast všech. Ale… Ruce pryč! To ONI musí! To je elementární dědictví komunismu a samo jádro našeho národa. Onen národní sport – přebor v remcání u piva. Já nemusím nic, chci

se mít dobře a běda jak ne! Všichni vědí, co je špatně, ale nikdo se s tou (cituji z několika nezávislých mě blízkých zdrojů) hromadou sraček

(Když už, pak) raději preferujeme jednoduchá vysvětlení a ještě jednodušší řešení, které nám na zlatém podnose servírují (mnohá) média. Všichni perfektně umí do všeho kafrat a skvěle radit, ale nikoho zároveň nic nezajímá, polovina národa vůbec nepřijde k volbám (většinou přeborníci v onom národním sportu) a část té druhé (s mými

kážeme vodu a pijeme víno (rozumějme politikou) nechce zabývat. Nemluvím o aktivním zapojení. Mluvím o povšechné snaze (ba zájmu) být minimálně informován.

NAŠE TÉMA

Strana: 22

vrstevníky v čele – čest výjimkám) se povětšinou rozhoduje podle toho, která populistická písnička se líbí nejvíce, o  dění kolem sebe nemá však jinak nejmenší potuchy. Ale jedno je jim jasné – všechno je špatně! – Všichni to přece říkají. Nejsme to však právě my, kdo tu hromadu sraček nakydali, přátelé?!

Vyšší level demokracie? Všeobecné volební právo při současné politické negramotnosti… Ach jo. A teď se třesme před vábničkou jménem Přímá demokracie

aneb Švýcarsky bez Švýcarů. (Ti z vás, kdož rozumí alespoň základním pochodům ve věci fungování státu, nechť po mě hodí kamenem.) Že ONI už napáchali dost škod? Uvědomte si, že vzorek politické reprezentace se nijak neliší od zbytku obyvatelstva. Tedy nejdříve se musí změnit společnost. MY! Nelze změnu požadovat jen od těch druhých! Kážeme vodu a pijeme víno! Zameťme si před vlastním prahem! Protiřečím si? Tvrdím, že není zájem a zároveň se do všeho fu-

Student Revue

šuje? Paradox? Taky do všeho kecam? Dva neslučitelné extrémy? Nikoli – realita… „Demokracie je ten nejhorší způsob vlády s výjimkou těch, které jsme doposud vyzkoušeli.“ (W. Churchil) Osvíceného autoritáře také nevidím, vize je proto pouze utopií a doufám tedy v demokracii… Všichni jsme demokraté, ale málokdo tuší, co ta slova znamenají. Děsím se, protože to ani nikoho nezajímá a nevědomost (neznalost) je jakub Černý zhoubná…

Mnichov 38

Zrada, nebo nutné zlo? (O nás - bez nás)

Snad každý občan naší republiky zná datum 29. 9. 1938. A to z důvodů, které v nás vyvolávají pobouření, zlost a možná také úzkost. Toto datum bude už navždy spojováno s Mnichovskou dohodou, která tehdy rozhodla o osudu nejen nás, ale také celé Evropy a nejspíš celého světa. Výstižné heslo „o nás, bez nás“ dokonale zachycuje smysl celého setkání. V Mnichově se sešli čtyři představitelé evropských mocností –

jmenovitě Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouar Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie), aby projednali Hitlerův požadavek na podstoupení všech území Československa s nadpoloviční většinou německých obyvatel. I přes to, že Anglie a Francie byly v té době našimi spojenci, souhlasily s říšskými požadavky a kvůli zdání míru v Evropě bylo ČSR nuceno tato území vydat, nebo začít s Německem otevřenou válku. Výsledek jednání byl Československu pouze oznámen, a  to i  přes to, že v  Mnichově mělo svého zástupce – velvyslance Mastného, který tuto zprávu musel oznámit přímo československé vládě. Pokud vám to připadá jako urážka našeho státu, tak máte nejspíš pravdu. Prezident Beneš měl tedy na výběr. Přijmout požadavky, nebo

válčit. Ani jedna alternativa nevěstila nic dobrého, musel tedy volit menší zlo. Všichni z historie víme, že zvolil první alternativu, ale i přes to je v  našem státu hodně příznivců názoru, že bránit se by byla lepší varianta. Musíme si uvědomit, že s územím, které jsme vydali, jsme také Hitlerovu armádu vyzbrojili a  vyzbrojili jsme ji tak dobře, že se z ní rázem stala technicky nejvyspělejší armáda v Evropě. Na druhou stranu naše opevnění nepokrývalo celé hranice s říší a početně nás Německo také převyšovalo. Navíc v  naší armádě bylo nemalé procento Němců a být vojákem Československé armády nemohl bych si být jist jejich loajalitou. Sám mám s tímto tématem vnitřní konflikt a stále měním názor a myslím, že právě v tom je podstata správného přemýšlení o problému tohoto druhu.

Adéla Kubásková: Voják po demobilizaci

Lukáš rédl

NAŠE TÉMA

Student Revue

Strana: 23

Éra komunismu Na začátek dva rozdílné, ale přesto podobné pohledy na tutéž skutečnost

Historie v praxi (Nevolte komunisty)

Muzeum Karla Čapka ve Strži a památník Vojna. Tyto dvě dnes už velmi populární památky jsme navštívili za účelem poznání, i  když pro nás je každá exkurze také pobavením. S mírným zpožděním jsme vyrazili směrem ku Praze a dále k Dobříši, poblíž které se nachází výše zmíněný památník Karla Čapka. Ihned po příjezdu nám došlo, že něco není úplně v pořádku a měli jsme pravdu. V instituci se právě natáčel nějaký film o Antonínu Dvořákovi. Ani já netuším, proč se zrovna tam natáčí dokument o hudebním skladateli, ale tím se nezabývejme. V této vile, kterou dostal

které si týkaly i hostů, jež si Karel často zval. Jedna zvláštnost mě přeci jen zaujala a to Karlova pověrčivost, která čiší z jeho domu na můj

vkus až trochu moc. Důkazem toho jsou dvě podkovy, které zabudoval přímo do svého prahu. Po dokončení této prohlídky jsme se přesunuli do našeho dal-

Nikdy bych si nemyslel, že můžu mít ke komunismu ještě větší odpor Karel Čapek k doživotnímu užívání jako svatební dar, byla velmi milá paní průvodkyně, která měla velmi rozsáhlé znalosti o Karlu Čapkovi, jeho životě, díle, přátelích a  láskách. Ovšem řekla nám hodně informací, které už jsme věděli, a místy mi prohlídka přišla velice nudná. Největší plus této prohlídky ovšem byly exponáty z Čapkova života,

šího cíle, a to na památník Vojna, který sloužil za minulého režimu jako „pracovní tábor“, ve kterém byli umístěni jak zločinci, tak odpůrci komunistického režimu. Věděl jsem to. Věděl jsem o všech věcech, které komunisté páchali na lidech, ale být tam a cítit atmosféru toho hrozného místa je úplně něco jiného. Nikdy bych si nemyslel, že

můžu ke komunismu mít ještě větší odpor, než jsem měl před touto exkurzí, ale opak je pravdou. Byl jsem naštvaný, znechucený a zároveň zklamaný. Znechucený proto, že je vlastně nikdo za tyto zločiny nepotrestal. Naštvaný proto, že nikdo tenkrát nic neudělal. A zklamaný z toho, že se ještě dnes, v roce 2013 najdou lidé, kteří tyto ideály zastávají, prosazují a ctí. A hlavně proto, že je spousta lidí, kteří tuto stranu budou volit dál, a nikdo jim v tom nemůže zabránit. Být dostatečně chytrý na to, aby člověk rozeznal správné od špatného je zřejmě mnohem méně rozšířená vlastnost, než jsem předpokládal. A proto prosím všechny, kdo toho budou číst: Nevolte komunisty. Lukáš rédl

NAŠE TÉMA

Strana: 24

Student Revue

Reakce na článek Historie v praxi

Co vy na to, demokraté? (Více vyznamenávat a méně soudit)

Když už Lukáš velmi osobitě narazil na ožehavou a dnešními dny před- a povolebními zprofanovanou otázku, kterou bych nesměle nazval komunistická otázka, dovolil bych si navázat.

Po převratu jsme ji nezakázali… Prvořadně je třeba říci, že období komunistického režimu (zvláště pak padesátá a normalizační léta) jsou zpětným pohledem dalece nejhorší kapitolou české historie. Ačkoli válečná léta, Protektorát, habsburská doba… jsou taktéž zapsány černým písmem v kronice českých dějin, jsou vedeny pod hlavičkou causa finita, případ uzavřen. Naproti tomu éra komunismu je stále bolestně – či snad lépe – hystericky živá, čímž se dostáváme k jádru myšlenky. Současná KSČM se nikdy důkladně nedistancovala od totalitního režimu (KSČ) druhé poloviny minulého století a stále se někteří (!) její členové veřejně hlásí k odkazu komunistických činitelů Gottwaldem počínaje

politických subjektů (mnozí na tomto postkomunistickém trendu opět z části postavily svou kampaň) přinejmenším hloupé. Proto označení oněch patnácti procent voličů za nepříliš chytré mi ne-

po převratu jsme ji nezakázali přijde šťastné. Zpětným pohledem od dob revoluce se nám (za posledních 24 let) vícera příkoří dostalo od jiných… (Teď vzpomínejte!)

Zapomeňme na strany – nyní o jedincích, o lidech, aneb oportunismus? Oprostěme se, probůh, od binární společnosti exkomunistů a nekomunistů. Suďme se podle toho, jací jsme, ne podle (neplatné) stranické legitimace. Dnes se potýkáme s rozsáhlejšími problémy, než je lustrační osvědčení. Do-

...v marném boji proti všem? a Husákem konče. Pravda. Na druhou stranu ale žijeme v demokracii a ta vyžaduje a především umožňuje (!) zapojení každého bez rozdílu názoru, vyznání či přesvědčení, ale zároveň vyžaduje toleranci, nikoli tedy lhostejnost (na to pozor), nýbrž moudrou víru, že i ten druhý může (a má právo) mít svou pravdu. Ignorovat, urážet a dehonestovat stranu vzešlou z demokratických voleb s podporou patnácti procent voličů jen na podkladě kdysi zneužité ideje, kterou vyznává, je zejména od ostatních

kážete si, samozvaní soudci, představit komunistickou (pře)výchovu? Co jste ochotni udělat pro lepší žití? Pro přežití? Jak dlouho vydržíte na samém dně, v marném boji proti všem? Za jak dlouho se dostaví frustrace, syndrom vyhoření? To se vám to soudí, teď když nebezpečí pominulo, co?! Co naplat, doba byla zlá, ale soudí vítězové… (Kdo vlastně vyhrál? My? Kdo je ten My?) Navrhuji více vyznamenávat a méně soudit. Nikdo totiž není bez chyby! Co vy na to, DEMOKRATÉ?

Apel k mé generaci Všichni mají plnou hubu svobody, ale málokdo přemýšlí, co z té huby vypouští. Myšlení už není v  módě. Rozčiluje a zároveň mě děsí skutečnost, kterou kolem sebe vidím: Nezájem… Absolutní nezájem, neznalost a neochotu o cokoli jiného než je mé JÁ! Neochota zamyslet se. Neochota uvažovat. Neochota udělat o  chlup víc, než je skutečně nezbytně nutné, pokud už se uráčím vůbec milostivě činit. Absence sebeodpovědnosti a skutečné sebekritiky. Absolutní absence názoru na cokoli (bohužel chybí snaha si názor vůbec vytvořit). Dospěli jsme tak dalece, že už nejsme ani ochotni pasivně přijímat informace, které se zrovna netýkají večerní kalby. Člověk, jenž se odváží chtít po nás psychickou aktivitu, je míněním odsouzen a člověk samostatně myslící je ušlapán…. Usnadňujeme cestu manipulaci se sebou samými. Neumíme být demokraty a představa postupu na další level mne straší ve snách. Bohužel mne (navzdory kvalitám) o mém přesvědčení utvrdil ústav, v němž (i nadále) s láskou studuji… jakub Černý

NAŠE TÉMA

Student Revue

Strana: 25

Srpen 68

Pražské jaro (Konec reforem)

Srpen 1968 většina Čechů vnímá jako černou kapitolu české historie. V předchozích letech se začal systém pomalu měnit. Bylo schváleno zvýšení svobody tisku, větší orientace ekonomiky na spotřební zboží… Jenže to znepokojilo Sovětský svaz, který se zavázal bojovat proti všem protisocialistickým živlům a  který se bál, že přijde o mocenskou základnu, a tak byl vydán pokyn k  vojenské intervenci. V noci z 20.  na 21. srpna 1968 vstoupily armády zemí Varšavské smlouvy na území ČSSR. Měly odstranit z  vedení státu proreformní komunisty a zabránit demokratizaci státu. Všechny demonstrace a projevy

nespokojenosti byly násilně potlačeny. Zklamání, zděšení a celková naštvanost lidí vedla k velké nevraživosti mezi Čechy a Rusy, která se projevovala například při hokejových zápasech. Část okupačních vojsk v ČSSR zůstala až do Sametové revoluce v roce 1989. Dozvuky této události byly ztvárněny například ve tvorbě Karla Kryla (zejména Bratříčku zavírej vrátka), v knize Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí, ve filmu Pelíšky a v Torontu bylo založeno vydavatelství 68 Publishers, které vydávalo knihy českých a slovenských exilových autorů. Dominik Petráček

Letos na výročí invaze se bulharský pomník sovětským vojákům v hlavním městě Sofii přebarvil na růžovo. Kdo za akcí stojí není jasné, ale úřady pomník i český nápis „Bulharsko se omlouvá!!!“ okamžitě vrátili do původního stavu. (Akce může připomínat čin Davida Černého, který v roce 1991 přemaloval na růžovo sovětský tank, jenž stával jako připomínka osvobození Prahy od nacistů na pražském Smíchově.) Nutno podotknout, že památník je terčem podobných recesistických akcí poměrně často.

Střela do vlastní branky Intervence Sovětského svazu byla možná více gólem do vlastní branky. Sověti sice dosáhli stabilizace komunismu a geopolitický výsledek zněl jasně: každý si uklízí na vlastním písečku – Západ měl i nadále zájem o udržení stávajícího rozdělení moci, ale zároveň se invaze stala impulsem západním zpravodajským službám a políčkem (ne-

sověti za cenu udržení dogmatického komunismu odstartovali vlastní pád jen) západním komunistům. Fakt, že západní zpravodajci neodhalili přímo pod nosem jim probíhající invazi, způsobil pozdvižení a vyvolal rozsáhlé změny, které již měli na čem stavět, neboť invazi sledovali kapitalisté v přímém přenosu a sovětská armáda tak odhalila svou taktiku i trumfy. Naopak komunisté na západě při pohledu na tanky na Václavském náměstí vystřízlivěli z obdivu k Moskvě a špióni dosud pracující pro Sověty z důvodu ideových se začali obracet zády nebo z ideologie udělali výnosný byznys. Mnoho východních agentů i zpravodajských a vojenských špiček se dobrovolně nabídlo do služeb západu a ten tak pronikl do míst, kam se marně pokoušel dostat od počátků studené války. jakub Černý

NAŠE TÉMA

Strana: 26

Student Revue

Listopad 89 Mezinárodní den studentstva a Den boje za svobodu a demokracii

17. listopad

(Smrt Jana Opletala a Sametová revoluce) Když se řekne 17. listopad vybaví se nám především rok 1989, který ukončil čtyřicetiletou vládu komunistů, ale v  roce 1939 se odehrál pohřeb Jana Opletala, který byl postřelen při demonstraci proti nacistům a svým zraněním nakonec podlehl. Jeho pohřeb byl posledním protestem proti okupantům. Tisíc studentů bylo odvezeno do koncentračního tábora Sachenhausen a devět z nich bylo 17. 11. 1939 popraveno. Tento den byl vyhlášen Mezinárodním dnem studenstva. Akce se odehrála 17. 11. 1989 na pražském Albertově. Oficiálním účelem mělo být uctění pam á t k y Jana Opletala, avšak radikálnější části studentů mínili využít této akce k vyjádření nespokojenosti se současnou společenskou situací a k  volání po změně. Na přípravě a průběhu demonstrace se na žádost studentů nepodílely žádné disidentské organizace, aby představitelé moci nedostali důvod k zakázání či potlačení demonstrace. Většina disidentů se demonstrace nezúčastnila, neboť byla organizována SSM. Značný podíl měly ale děti di-

sidentů, které měly rozhodný vliv v nasměrování průvodu do středu města po nábřeží, což se posléze stalo roznětkou revoluce. Manifestace začala v 16:00 zpěvem písně Gaudeamus igitur. Účast se odhaduje až na 50 000 protestujících. Část průvodu se vydala kolem Národního divadla a chtěla se dostat na Václavské náměstí, ale policejní kordon zablokoval Národní třídu ze všech stran a  10  000 demonstrantů bylo obklíčeno. Sedli si na zem a provolávali hesla „Máme holé ruce“ a  dívky strkali těžkooděncům za štíty květiny. Později byli studenti brutálně napadeni, protože unikové cesty nebyly, museli studenti procházet uličkami, kde byli surově zbiti příslušníky SNB. Třebaže od akce uběhlo 24 let Česká republika má ještě dlouhou cestu před sebou, protože 40 let komunismu je znát ve všech sférách života. Snažili jsme se v roce 1968 a to jsme byli zahnáni do kouta tzv. „přáteli“ z východního bloku, ale v roce 1989 už byl celý socialistický blok v posledním tažení. Jenom mě mrzí, když čtu, jak se u nás krade (ten ko-

Proč jsme zvonili klíči?

Den válečných veteránů 11. 11. 1918 symbolicky přesně v 11:11 byly oficiálně ukončeny hrůzy první světové války. Na počest všem padlým ve všech válkách byl později právě 11. listopad vyhlášen Dnem válečných veteránů. Symbolem svátku se stal vlčí mák, který prý roste vždy na hrobech padlých a symbolizuje zbytečně prolitou krev nevinných lidí, zároveň je však symbolem nového života... Ve flanderských polích - proto vlční máky... (podplukovník John McCrae) Na polích flanderských vlčí máky kvetou, tam mezi kříži, řada za řadou. Zde hrob je náš. Však mezi červánky, na nebi modrém slyšte skřivánky, když dole kanóny tu svoji píseň řvou. My mrtví zůstanem – a je to možná zdání, že včera žili jsme a byli milováni, když nyní ležíme na polích flanderských. Náš boj teď jiní převezmou: do vašich rukou vkládáme teď svou hořící pochodeň a vy ji neste dál. Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal. Když rozkvétá lán máků červených, my neměli jsme spát na polích flanderských. munismus je v nás zarytý). Proč jsme zvonili klíči, když v současné době skončili komunisté ve volbách na 4. místě. Ano, jsme děti a nemáme do toho co „kecat“ (jak řekl pan Štěpán v roce 1989), ale my už máme svůj názor a víme, že se musíme poučit z minulosti, aby se tyto chyby neopakovaly v budoucnosti. jiří dreksler

NAŠE TÉMA

Student Revue

Strana: 27

„Nejlepší cestou k vlastnímu neštěstí je zakrývat si oči před neštěstím jiných.“

Vzpomínka

(Ve stoje mu dojatě tleskal americký kongres) 18. prosince 2011 zemřel ve věku 75 let český spisovatel, dramatik, disident, významný politik postkomunistické éry, ale především skromný bojovník za lidská práva, jehož pro svůj celoživotní postoj obdivovali nejen světový demokraté a humanisté, ale zbytek světa si pak přinejmenším bude pamatovat jeho jméno v tradičně optimistickém výroku pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Václav Havel (5. 10. 1936 – 18. 12. 2011) Ztratili jsme člověka, který se jako málokdo zasloužil o dobré jméno a prestiž České republiky v zahraničí navzdory přetrvávajícím kontroverzím, což se potvrdilo i letos na podzim, kdy byl v areálu georgetownské univerzity v americkém Washingtonu odhalen památník na počest Václava

NÁŠ LID NAŠEHO LIDU NAŠEMU LIDU NÁŠ LID NÁŠ LIDE! O NAŠEM LIDU S NAŠÍM LIDEM

nedopustí, aby vymoženosti byly odňaty a aby kdokoli klamal voláním: ať rozhodují ti, kteří jdou !

Havla – lípa se dvěma křesli a se stolkem, které reprezentují svobodnou diskuzi. „Silně také věřil (Havel) v moc mladých lidí pozitivně přispět společnosti,“ píše se na stránkách univerzity, proto je Havel‘s Place určeno právě ke svobodné rozpravě nejen studentů, ale kohokoli přístupného rozhovoru, základu demokracie. jakub Černý

Lánský zámek v historických souvislostech

Zámek Lány a střídání prezidentů (Reprezentativní sídlo hlavy státu)

Lánský zámek má svoje kořeny už ve čtrnáctém století, kdy na jeho místě stávala dřevěná tvrz. Zámek byl v průběhu let několikrát rekonstruován a mnohokrát změnil majitele. Mezi jeho majitele patřil Rudolf II., rod Valdštejnů i rod Fürstenberků. V roce 1921 ho odkoupil československý stát a přeměnil ho na reprezentativní sídlo hlavy státu.

Dnes je zámek znám především jako sídlo prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, který si zámek velmi oblíbil a považoval jej dokonce za svůj domov. V zámku nechal zařídit kino pro obyvatele Lán. Jeho nástupce dr. Edvard Beneš užíval zámek jen tři roky, po mnichovském diktátu abdikoval a odešel do exilu. Během druhé světové války tam často pobýval

protektorátní prezident Emil Hácha, který zase nechal postavit dřevěné koupaliště, to se ale nedochovalo. Komunističtí prezidenti – Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný, Ludvík Svoboda a  Gustav Husák jezdili na zámek jako na „chatu“. Až po roce 1989 se začal opět používat jako oficiální letní sídlo prezidentů. Václav Havel, nejprve

NAŠE TÉMA

Strana: 28

jako československý a posléze český prezident, vrátil zámku jeho původní význam a ztracený lesk. Předcházející prezident Václav

Klaus strávil v lánském zámku dvě funkční období a nedávno byl nahrazen Milošem Zemanem. Co po sobě zanechá on?

Student Revue

Zámek stojí již řadu let a stát bude dál, zatímco jeho obyvatelé se střídají. Byl svědkem dlouhého vývoje tohoto státu. Co ještě uvidí? Dominik Petráček

Závěrečné zamyšlení Závěrečná úvaha ke smyslu českých dějin?

Nepřehnali jsme to? (Pro tohle jsme zvonili klíči?)

Druhý díl našeho časopisu jsme věnovali (nejen) české historii. České dějiny jsou dlouhodobě prezentovány jako boj za samostatnost, za humanitu a s ní ruku v ruce kráčející demokracii – vládu lidu. Přesto vystřelím do vlastních řad a  zeptám se: Nepřehnali jsme to? Rozhlédněte se. Státní zastupitelství rukou horlivé policie doslova v  přímém přenosu provádí razii na Úřadu vlády, v sídle premiéra, ve Vojenském zpravodajství… Za hlasitého nenávistného štěkotu hlídacích psů demokracie odvádí policie v poutech generály Armády České republiky, potažmo nejvyšší představitele exekutivy státu. V médiích se hned vedle nejnovějších informací o Džambulce

propírá kauza vlastně již veřejností (médii) odsouzeného exhejtmana. Lid nadšeně tleská, média soudí, představitelé státu se bojí a stát-

ní zastupitelství se ohání kordem spravedlnosti (?) hlava nehlava. Lid plácá ještě víc, až mu dlaně červenají, a noví a noví ústavní činitelé populisticky papouškují vůli lidu podle novinářského mustru, aby se

za chvíli za nadšeného aplausu také vezli na horské dráze jménem Spravedlnost. Já nevím jak vám, ale mě je na horské dráze vždycky blbě. Nepřehnali jsme to? Měli by lidé vědět vždycky, hned a okamžitě všechno? Každý blábol a každou šeptandu, která se nakonec může vyjevit jako čirý (účelný) nesmysl? Bojují novináři za zprofanovanou pravdu a nezávislost, nebo podle hesla kam vítr tam plášť hájí zájmy veřejného mínění, které sami naordinovali? Žijeme stále v demokracii, nebo masmédia jen udržují iluzi vlády lidu? Rozeznáme ještě vůbec pravdu a lež? Zajímá pravda ještě vůbec někoho? Nepřehnali jsme to?

jakub Černý Adéla Patráková: Slepá spravedlnost?

Student Revue

ČTENÁŘSKÝ DENÍK

Strana: 29

Čtenářský deník Další bestseler z dílny švédských autorů

Písečný muž (Lars Kepler)

Další z mých chvalozpěvů na Larse Keplera přichází pochopitelně současně s jeho další knihou. Při mé poslední návštěvě knihkupectví mě vážně překvapilo, že už je na trhu další ze supernapínavých detektivek dvojce švédských manželů pod pseudonymem Lars Kepler. Neměla jsem o tom ani tušení a hned jsem si knihu musela koupit. Učení šlo pochopitelně stranou a za dva dny jsem ji zdolala. Každou knihou ze série projde kriminální komisař Joona Linna (prvním dílem jen okrajově a v nejnovějším už vystupuje jako jedna z hlavních postav). Tentokrát příběh začíná zatčením sériového vraha Jurka a jeho zavřením do psychiatrické léčebny s maximální ostrahou. Něco na případu ale nehraje a podobné případy, jako se odehrávaly za jeho pobytu na svobodě, se dějí dál. Skupina kolem Joony nakonec přijde na to, že Jurek má na svobodě bratra, s kterým si tajně dopisuje za pomoci jeho ošetřujících lékařů. V poslední části knihy se ocitneme v rychlém sledu událostí. Mezi hlavní patří útěk Jurka z vazby, nalezení dosud schovaných obětí a jeho smrt,

u čehož si nejsem tak docela jistá, jestli skutečně zemřel. Abych vše uvedla na pravou míru. Na začátku knihy se dočtete, že Jurek Joonovi vyhrožoval smrtí jeho vlastní rodiny i rodiny jeho přítele, s kterým na případu spolupracoval. Po Jurkově zadržení zmizela dcera a manželka Joonova kolegy. Komisař se bál o své blízké a zfingoval jejich smrt, aby je ochránil. Když pak na konci knihy Jurek „zemřel“ a jeho tělo se nenašlo, Joona zmizel také. Já i další, kteří jsme knihu četli, máme dvě možnosti pokračování. Buď Joona zmizel proto, že ho Jurek unesl, jako už mnohé jiné, nebo zmizet chtěl, aby jel za svou rodinou, o které teď už Jurek věděl, že je naživu. Vůbec bych se ale nedivila, kdyby mě Lars v další knize překvapil něčím úplně novým. Něčím, co by mě nikdy nenapadlo. Se závěrem se budu jako vždy

opakovat a doporučím vám tuhle knihu k přečtení. Bezesporu patří mezi ty, od kterých se nemůžete ani na chvilku odtrhnout. kateřina straková

HASIČSKÉ LISTY

Strana: 30

Student Revue

Hasičské listy Reportáž ze soutěže pro opravdové chlapy

Železný hasič (Aréna Veltrusy)

V sobotu 26. října bylo ve Veltrusech vítězstvím především doběhnout… O čem je řeč? V areálu místního letního kina se konala soutěž s příznačným názvem Železný hasič. Ačkoli název nepřipouští účast žádných slečinek, tak se nám – po šestnácti ocelových mužích – na uzpůsobené trati nakonec objevila i trojice železných hasiček. Kdo nezažil – nepochopí. Veltruští přeměnili areál letního kina u malebného, romantického místního zámku (tradičního místa procházek zamilovaných párů a šťastných rodinek s dětmi) v arénu, jejíž zem byla na konci zalita potem. Krev zaplaťpánbůh netekla, neboť protivníkem každému byla především vlastní vůle, odhodlání, no… a mužská ješitnost. Ješitnost nedovolující připustit si potupnou porážku (zradu) sebe sama. Abych ale zbytečně netlachal, pojďte si to taky vyzkoušet…

představuje, co? Jednoduše jsem vás oblíknul do kalhot, kabátu, na hlavu posadil helmu, na nohy obul kanady a na ruce nandal rukavice. Abych nezapomněl, teď jste asi

Nohy už tě nenesou? Musí! Postavíte se na start a před sebou máte trať, jejíž délku směle – jako pozorovatel – odhaduji na 300 metrů. To je brnkačka, ne? Teď na vás navlíknu mundůr i s dejchákem? Pořád brnkačka? Cože? Aha, nevíte, co je to mundůr. To se pak blbě

o  pět kilo těžší a v okolním sychravém počasí se potíte jako… no, potíte. Na druhou stranu si připadáte děsně důležitě. Všichni na vás upírají pohledy plné očekávání. Věří vám. Vzhlíží k vám. Užívejte si ten pocit, protože teď vám na

záda připevňuji dejchák. Lahev (instruktor při výcviku říkal, že kdo řekne bomba, dostane bombu) se zásobou vzduchu (naštěstí je to jen zátěž – nemusíte skrz něj dýchat). Upevňuji postroj a – pozor – pouštím. Podlamují se kolena? Zapomněl jsem říct, že tahle lahev váží asi 12 kilo. Bomba, co? Tak teď jste ready – oblečený jako pravý hasič při výjezdu. Připravit. Pozor. Start! No, běž. Blbě se běží, viď? Počkej u prvního úkolu, on tě ten hrdinský úsměv na tváři přejde. Levá. Pravá. Levá. Pravá. Vysoké, těžké boty. Vysoká, lehká tráva. Hrozná kombinace, to věřím. Proskákej tady těmi pneumatikami. Co pneumatika, to krok. Do každé musíš šlápnout! Zvedej víc ty nohy! Skáčeš tu jak raněná koza! Přerazíš se. Dívej se, kam šlapeš. Tak, to nebylo špatný. Potíš se? To je správné. Mašina. Ano, to je ta velká červená krabice, do které zapojíš tyhle ty dvě hadice. Buď rád, že jí nemusíš startovat a tahat ty hadice plné vody. Čapni do každé ruky jednu hadici a mazej. Vždyť to není ani čtyřicet metrů! Šup, to neutáhneš 35  kilo? Tak, dobrý, polož je a támhle rovně. Ano, k tomu lešení. Po žebříku do prvního patra. Ty kila na zádech jsou znát, tak dej pozor, ať nepřepadneš (je to přeci jen pět metrů nad zemí). Čapni lano, vy-

HASIČSKÉ LISTY

Student Revue

táhni pětikilové závaží, ať můžeš běžet dál. To nebylo těžké, viď? Konec? Člověče, nejsi ani v půlce. Slez a pokračuj. Co to je? To ti může být jedno. Podstatný je, že to váží dvacet kilo,

kem. Cože? Dvě rozbalené hadice? Ty velký, těžký? Tak je smotej, ať se tam tak neválí. Balzám na nervy, co? Rozbalují se, potvory. A v rukavicích máš prdlajs cit. Přihlásil ses, tak neremcej a motej. Jasně, jen si zanadávej, to pomáhá. Už nemůžeš? Teď sis odpočinul! Jsi za půlkou. Zabejči! Vyběhni na ten malý kopeček. Ano, už se pomalu vracíš. Nohy tě nenesou? Musí! To je hammer box, příteli. Čapni to pětikilové kladívko a do podlážky i  stropu konstrukce mlať hlava nehlava. Jako když zatloukáš hřebík. Dvacetkrát nahoru a  dolu, ale nepočítej to, tady pořadatel tě zastaví, až to bude. (Po areálu zní zvonivé údery kovu o kov.) Vedeš si dobře. Seběhni zpátky, doleva a prolez oknem. Nedívej se tak nechápavě. To je ta dřevěná stěna dva krát dva metry, uprostřed které je díra šedesát na

Strana: 31

šedesát centimetrů. Vejdeš se, neboj… těsně… možná. Není to vysoko. Metr nad zemí je ta díra. Tak jedna noha. Proboha, vstávej! Já vím, že ti tam zůstala druhá noha, na který se sotva držíš. No, to listí klouže. A cos čekal? To bys raději spadl na beton? Už jen poslední úkol… teda nejdřív asi šedesát metrů nic. Táhneš se jak smrad – ty ses cestou sprchoval? – ne, to je smrdutý pot, co tě pálí v očích. Teď si dáš panáka. Že na alkohol nemáš ani pomyšlení? Já taky ne, myslel jsem tohohle drobečka. Čapni tu figurínu pod pažemi a odtáhni ji do cíle. Těžká? 80  kilo jako normální člověk. Posledních třicet metrů. Zaber! Supr. Jsi v cíli. Kácíš se na připravenou žíněnku jako podťatý. Bezprostřední pocity? Necítíš nohy? Ale já jo… fuj. Nerozumím… Cože? Je tu někde zdravotník?!

to je hammer box, příteli

a jsou toho tu dva kusy. Do každé ruky jeden a proběhni se kolem támhle toho kuželu. Daleko? Asi dvacet metrů, ty kecko. No jasně! I zpátky. Dobrý, teď si vydechneš. Doběhni támhle k betonovému pódiu, jak je tam zastrčený pod kopeč-

jakub Černý

Rozhovor Rozhovor s přímým účastníkem: Radek Jungmann Jak si k účasti v soutěži vůbec přišel? K závodění jsem se dostal krkolomně. Když jsem si týden předem přečetl pozvánku, tak jsem si řekl, že to zkusím, ale vzhledem k tomu, že sedm dní na přípravu se mi po úvaze zdálo málo, tak jsem si to rozmyslel. Den nebo dva před závodem se ale uvolnilo jedno místo, když jsem se navíc dozvěděl, že se zúčastní i tři kluci z našeho sboru, tak jsem do toho nakonec šel s tím, že to nějak dopadne.

Jak ses nakonec připravoval? No, kdo to nezkusí, tak neví, o čem je řeč. Člověk před závodem polemizuje, jak je která překážka těžká a tak, ale když běžíte, tak je každý další krok a pohyb těžší a těžší, pot máte po celé tváři, je vám hrozné horko a pálí vás i svaly, o kterých jste nevěděli, že je máte. Co bylo v závodu nejtěžší? Pro mě bylo paradoxně určitě nejtěžším úkolem smotat dvě hadice B  do kotouče. První hadici jsem

chtěl smotat tak rychle, že se mi z ní nakonec udělalo klubko, a jen horko těžko se mi pak podařilo hadici smotat znovu správně. Byla to pro mě tvrdá rána, protože přes slibný začátek jsem byl po hadicích téměř poslední… Když bys měl závod na závěr zhodnotit? Ač se to nemusí zdát, jednoznačně jsem si po fyzické stránce sáhl zatím tak hluboko, jako ještě nikdy. jakub Černý

NEKROLOG

Strana: 32

Student Revue

vIP NEKROLOG Jubilejní kulaté výročí a šance pro konspirátory

Někdo to rád horké (JFK)

22. listopadu to bylo přesně padesát let od jedné z největších novodobých událostí, od atentátu na druhého nejmladšího amerického prezidenta, který vykonával tuto funkci, na Johna Fitzgeralda Kennedyho, familiárně přezdívaného Jack. Tato padesátiletá hranice také znamená otevření archivu, kde se třesou dokumenty z vyšetřování. Kennedy byl zavražděn v Dallasu v roce 1963, který pro svět znamenal zrození legendární panenky Barbie, třemi kulkami, tedy podle oficiální verze. Údajně ho měl zavraždit bývalý voják Námořní pěchoty Harvey Lee Oswald, který zemřel hned dva dny od smrti Amerikou milovaného Jacka. Údajně zmiňuji schválně, tento atentát nebyl vlastně nikdy pořádně prošetřen. Možná se najde nějaký nadšenec, který se

s chutí zavrtá do nekonečných štosů zpráv o místě činu, vyšetřování, pitvě a o samotném životě manžela Jacqueline Bouvier Kennedyové. Jack byl vyhlášeným sukničkářem, jeho nejznámější milenkou byla slavná Marilyn Monroe, která se údajně kvůli nešťastné lásce,

Jeho žena Jackie jeho avantýry prý tolerovala, jednou když prováděla návštěvu prezidentským sídlem, představila jednu asistentku jako ženu, která spí s jejím mužem. Kennedy si za život nadělal spoustu nepřátel. Lidově řečeno ,,šli po sobě“ s ředitelem Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) J. E. Hooverem, který si prý dokonce vedl spis o významných osobnostech a jejich vrtoších. Chvílemi to vypadalo i na válečný stav s vůdcem Sovětského svazu Nikitou Chruščovem, tyto hrozby byly ale naštěstí zažehnány. Starosti mu přidělával i jeho mladší bratr Bobby, kterého si Jack vzal k sobě jako ministra spravedlnosti, který nic nedaroval živě se rozkvétající chicagské mafii. A co si budeme povídat, pohybujeme se v  období studené války, takže jak mohl vědět, že zrovna asistentka, která po něm denně slintala není čirou náhodou agentkou KGB? Kennedy byl pro svět vzorem liberalismu a demokracie, sám v tyto hodnoty bezmezně věřil. Je také autorem mnoha velmi dobře známých citátů. Takže neptejte se, co může vaše země udělat pro vás, ale co vy můžete udělat pro svou zemi.

Svoboda bez vzdělání je nebezpečná, vzdělání bez svobody je zbytečné kterou ke Kennedymu chovala, připravila o život. Mezi jeho další ,,bokovky“ patřila i belgická herečka Audrey Hepburn a dokonce i nacistka a bývalá milenka Adolfa Hitlera, Inga Arvad. (Úsměvné, že?). Kennedy se nezastavil před jedinou sukní, milostný poměr měl se sekretářkami v Bílém domě, obě dokonce díky tomu dostaly směšné přezdívky, Fiddle a Faddle.

Kristýna junová