Universum revue Č E S K É
K Ř E S ŤA N S K É A K A D E M I E
Akademie dialogu S Jaroslavem Šebkem a Pavlem Hoškem rozmlouval Josef Beránek
Anketa: Jak jste prožívali svatořečení Jana XXIII. a Jana Pavla II.? Jan Gregor, Karel Satoria, Jaroslav Lorman, Martin Vaňáč, Jan Rybář SJ
O problematickém dospívání S Umbertem Galimbertim rozmlouval Lukáš Jirsa
Bude naše církev skutečnou rodinou? Jiří Zajíc
Veřejné mínění v církvi Petr Kolář
To prozření vůbec nemusí být na škodu S Františkem Mikloškem rozmlouval Josef Beránek
Petice v církvi?! Jiří Kašný
Věda a dějiny Petr Pokorný
Anomie jako zdroj likvidace rodin Libor Prudký
Účast žen na úkolech v církvi Michaela Pitterová
Bůh jako naivní vědecká hypotéza neexistuje Tomáš Halík
Jaký smysl má tvrzení: vesmír smysl nemá, naše existence však ano? Jan Bednář
„Setkání Taizé“ bude opět v Praze! S Martinou a Marianem Hoškovými rozmlouval Petr Kolář SJ
ROČNÍK XXIV, CENA 50 Kč
2/2014
ZE ŽIVOTA ČKA
26. března 2014 se ve spolupráci ČKA, Konrad-Adenauer-Stiftung, CENELC.cz a Akademické farnosti Praha konalo v benediktinském klášteře v Emauzích kolokvium na téma „Duchovní hodnoty krajiny a identita“. Se vstupními referáty zde vystoupili Mgr. Marek Vácha, PhD., přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě UK v Praze a ing. arch. Martin Stránský, ředitel CENELC.cz, která je členem mezinárodní sítě NNO CIVILSCAPE. 21. května 2014 opět ve spolupráci ČKA, Konrad-Adenauer-Stiftung a Akademické farnosti Praha proběhlo v emauzském klášteře kolokvium s názvem „Role státních zástupců pro právní kulturu v ČR“. Úvodem promluvili JUDr. Lenka Bradáčová, vrchní státní zástupkyně v Praze, a Mgr. Pavel Komár, náměstek vrchního státního zástupce v Olomouci.
Prezidium ČKA: doc. Jaroslav Šebek, doc. Pavel Hošek, Mgr. Petra Oulíková, prof. Tomáš Halík, Ilona Trnková a akad. arch. Aleš Brotánek.
24. května 2014 se v rezidenci jezuitů na Praze 2 uskutečnilo pravidelné zasedání Akademického výboru České křesťanské akademie, kde zástupci jednotlivých místních skupin informovali o svých aktivitách za uplynulý půlrok, odsouhlasili zprávu o činnosti a rovněž přijali nové individuální členy ČKA. Akademický výbor také potvrdil na další dvouleté období dva členy prezidia: Mgr. Petru Oulíkovou, PhD. za odborné sekce a akad. arch. Aleše Brotánka za místní skupiny. Jejich mandát potrvá do roku 2016. Zástupci AV poté jednohlasně přijali stanovy Institutu dialogu, který byl na základě tohoto rozhodnutí formálně založen při České křesťanské akademii. Iniciátorem a zakladatelem Institutu dialogu je prof. Tomáš Halík, který chce touto formou obohatit činnost České křesťanské akademie. 24. května 2014 zemřel doc. MUDr. Petr HACH, CSc., emeritní děkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, rytíř svrchovaného rytířského řádu Maltézského a také člen Papežské akademie Pro vita. Doc. Petr Hach byl dlouholetým předsedou Asociace kolegií katolických lékařů, která je kolektivním členem ČKA. Byl to výjimečný člověk a výborný lékař. R.I.P.
ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice. Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době na 1750 individuálních členů a kolektivními členy jsou Svatojosefská jednota Polička, Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Domažlicích, Duchcově, Dvoře Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci, Kadani, Klatovech, Kolové, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou, Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně, Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích, Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově, Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem, Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově, Třebechovicích pod Orebem, Třebíči, Třeboni, Týnu nad Vltavou, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě, Zábřehu a Železném Brodě. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde, Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2. Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.
UNIVERSUM
REVUE ČKA, číslo 2, vychází 20. 6. 2014, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde: Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail:
[email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční rada: Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SDB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Ilona Trnková, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan Stříbrný, Jan Fischer, Jiří Grygar, Ladislav Krlín, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa. Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková. Foto na obálce Michal Přibyl. Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. ISSN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit. Cena je 50 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více. Tisk Květoslav Zaplatílek, Vesec. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425,
[email protected].
2
OBSAH
EDITORIAL LETEM SVĚTEM
Milí čtenáři, o tomto čísle Universa by se dalo říci, že je ve znamení změn. David Collingridge formuloval před pár lety větu, která se dodnes traduje jako „Collingridgeovo dilema“: „Když jsou změny jednoduše proveditelné, není nutnost je provést dostatečně zřetelná na to, aby vznikla vůle je uskutečnit. Když je nutnost změny provést jasně viditelná, tak je jejich provedení drahé, složité a časově náročné, někdy dokonce nemožné.“ Collingridge trefně popisuje lidský sklon vyhýbat se složitým otázkám a radí neodkládat změny, protože jinak nás stojí přemíru energie a času. Změny mohou být k lepšímu i k horšímu, některé přijdou nečekaně a jiné zákonitě. V případě nových viceprezidentů České křesťanské akademie je to právě ona poslední možnost. Oba nově zvolení členové prezidia, historik Jaroslav Šebek a religionista Pavel Hošek, pocházejí každý z jiného křesťanského prostředí a přinášejí svěží pohledy na rozvoj instituce, která bude v příštím roce slavit čtvrtstoletí své existence a nesporně již dosáhla „dospělosti“. Být dospělý znamená také schopnost vést dialog. Je paradoxní, že čím více jsme spolu díky novým technologiím propojeni a čím více informací máme, tím obtížnější je vést skutečný dialog. Je třeba pozorně naslouchat, reagovat na podstatné argumenty a hledat styčné body jako východisko pro možné porozumění. Tímto problémem se podrobně zabývá Petr Kolář v příspěvku proneseném na konferenci věnované dialogu v církvi. V květnu nás neobyčejně potěšila zpráva o novém nositeli Templetonovy ceny Tomáši Halíkovi. Jsme hrdí na to, že letošní Nobelovu cenu za náboženství obdržel právě prezident ČKA. Tomáš Halík byl oceněn za své rozsáhlé vědecké dílo a společensko-politické angažmá. Jeho příspěvky k teologii jsou spjaté kupř. s myšlenkou „resurrectio continua“ (vzkříšení jako děj, který pokračuje), „negativní eschatologie“ a jejích důsledků pro mezináboženský dialog a s metaforou „odpoledne dějin křesťanství“, jejíž pomocí analyzuje současnou krizi dosavadních podob křesťanství. Pro Českou křesťanskou akademii je Tomáš Halík osobností, která formulovala stěžejní principy jejího působení v české společnosti. Templetonovu cenu dostalo za posledních deset let méně náboženských myslitelů a více přírodovědců; genetikové, astronomové, fyzikové. Vzpomněla jsem si na to, když jsem četla rozhovor s americkým teoretickým fyzikem a kosmologem Kraussem, který mimo jiné prohlásil, že „všechna tvrzení o slučitelnosti náboženství s vědou jsou trikem ze strany teologů...“ a rovněž, že „... názory všech organizovaných náboženství jsou směšné“. Lawrenci Kraussovi jaksi uniklo, že zavrhuje náboženství ve jménu vlastní hyperateistické víry. Jiný kosmolog a profesor matematiky George Francis Rayner Ellis uvažuje o stejných otázkách právě opačně. V roce 2004 byl i on odměněn Templetonovou cenou. To, že jsou přírodovědci otevřeni náboženství, již od svého vzniku dokazuje i naše revue Universum. Ilona Trnková
Svědkové bolesti a naděje / 4 S Pavlem Sekyrkou rozmlouval Josef Beránek
Když náboženství hájí politiku / 5 Akademie dialogu / 6 S Jaroslavem Šebkem a Pavlem Hoškem rozmlouval Josef Beránek ANKETA
Jak jste prožíval(a) svatořečení Jana XXIII. a Jana Pavla II.? / 8 Jan Gregor, Karel Satoria, Jaroslav Lorman, Martin Vaňáč, Jan Rybář SJ ROZHOVOR
O problematickém dospívání / 10 S Umbertem Galimbertim rozmlouval Lukáš Jirsa
Sladit svůj život s celým stvořením / 12 Pavel Kuneš TÉMA
Bude naše církev skutečnou rodinou? / 13 Jiří Zajíc
Veřejné mínění v církvi / 14 Petr Kolář
To prozření vůbec nemusí být na škodu / 16 S Františkem Mikloškem rozmlouval Josef Beránek
Petice v církvi?! / 18 Jiří Kašný
Peníze snadno rozdělují / 20 Josef Beránek ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Věda a dějiny / 22 Petr Pokorný
Anomie jako zdroj likvidace rodin / 25 Libor Prudký
Účast žen na úkolech v církvi / 28 Michaela Pitterová TRENDY
Bůh jako naivní vědecká hypotéza neexistuje / 31 Tomáš Halík
Četba v knize stvoření / 33 S Tomášem Halíkem rozmlouvala Ilona Trnková OHLASY, NÁZORY, DISKUSE
Jaký smysl má tvrzení: vesmír smysl nemá, naše existence však ano? / 34 Jan Bednář
Návrat církve na cestu evangelia / 36 Fréderic Lenoir HISTORIE
Život jako služba / 37 Vojtěch Kundrát, Libor Judas
„Setkání Taizé“ bude opět v Praze! / 41 S Martinou a Marianem Hoškovými rozmlouval Petr Kolář SJ KULTURA
Gadžo v ghettu / 44 S Tomášem Kratochvílem rozmlouval Ondřej Sabol
Všetky moje deti / 45 Ondřej Sabol RECENZE
Přirozená teologie podle Rogera Scrutona / 46 Martin Kočí
3
LETEM SVĚTEM
Svědkové bolesti a naděje Rozhovor s ředitelem Obchodní akademie a Jazykové školy Mgr. Pavlem Sekyrkou, který je autorem a koordinátorem unikátního projektu Bolestné kameny, který vznikl v jihočeském Písku. Jak se zrodila myšlenka projektu Bolestné kameny? Kontury současného projektu jsem měl v hlavě od dokončení svého posledního projektu Zmizelí sousedé na Strakonicku. Na rozpracování projektového libreta Bolestných kamenů jsem začal pracovat v létě 2012. Základem projektu byl záměr nechat studenty naší školy sestavit bolesti moderního člověka, následně obeslat instituce v České republice a požádat respondenty o příběh na danou bolest. Ze zaslaných příběhů měli studenti posléze vybrat ty, které byly překročením té vlastní bolesti, tedy nasměrováním svým poselstvím a silou k naději. Další projektovou fází byl výtvarný záměr v krajině Píseckých hor. Každý kámen měl nést označení dané bolesti. Proč právě kameny? Kameny přitahují pozornost člověka odjakživa. Symbolizují sílu, moudrost, energii a uvnitř všeho proměnlivého stálost. Také jako první chrámy naší civilizace podněcují k zamyšlení a možná k zanechání našich myšlenek, tajemství, bolestí, proseb či poselství v nich samých. Umístění zastavení Naděje na vrcholu strmé cesty mělo symbolizovat to, že pravá Naděje vyrůstá ze stoupání náročnou cestou, že jen ta pravá se pozná podle jizev – vyléčených znamení po hojených bolestech. Další fází měla být fáze putovních panelů s kolážemi a sborník, jelikož sborník z minulého projektu pojatý jako neformální učebnice holocaustu s předmluvou Arnošta Lustiga měl na školách úspěch. Jenže dnes vydává sborník každý. Abychom tedy zasáhli ty, kterým je projekt určen, zaměnil jsem sborník za fázi nahrání příběhů pozitivně překonaných bolestí známými herci. U patnáctého zastavení v nahrávací fázi, u Naděje, bylo domluvené, že toto povídání namluví jeden z patronů projektu – Tomáš Halík. Bylo těžké pojmenovat bolesti moderního člověka? Pojmenovat bolesti, což byl úkol studentů celé školy, pro ně tak náročné nebylo, bohu-
4
žel i proto, že mnozí z nich byli již s některou z bolestí konfrontováni. Nejčastěji se jednalo o bolest s názvem Rozpad rodiny a vztahů. Jakmile bolesti pojmenovali, konzultoval jsem názvy s lidmi ze všech sociálních sfér, tak např. s dnešním ministrem kultury Danielem Hermanem nebo psychologem Jarem Křivohlavým a dalšími. Následně vznikly bolesti s názvem: Nedostatek lásky – Výčitky svědomí – Vyloučení – Rozpad rodiny a vztahů – Ztráta důvěry a víry – Opuštěnost – Deprese – Násilí a nenávist – Závist – Rozchod partnerů – Zrada – Ztráta zaměstnání – Nemoc – Smrt blízkého. Poslední zastavení bylo od začátku dané – Naděje. Dalším úkolem studentů v projektu bylo vybrat instituce, kam byly žádosti o zaslání příběhů posílány, těch bylo celkem šest set. Zaslané příběhy pak třídili, analyzovali a vybírali ty pro projekt nejvhodnější. Objížděli se mnou sponzory, vymýšleli herce pro nahrávací fázi, koláže pro putovní panely, vybírali místa pro umístění skutečných kamenů a hlavně kameny samé, na kterých pak architektka Laura Jablonská realizovala záměr stavební fáze – tzv. Cestu bolestných kamenů, kterou jsme slavnostně odhalovali 16. dubna. Jakou odezvu vyvolal projekt u středoškoláků a jakou u veřejnosti? Snad díky tomu, že projekt je svým pojetím originál, zaujal studenty do té míry, že mě sami začali úkolovat, přesněji řečeno sekýrovat, aby se to či ono pohnulo tím správným směrem. Dlužno ale dodat, že není příjemnějšího sekýrování, jež by si mohl vzdělavatel představit.
U veřejnosti jsem čekal silnou zpětnou vazbu a přiznám se i díky tomu, že na záštitu nad projektem kývli zpěvačka Marta Kubišová a prezident ČKA prof. Tomáš Halík – jména, která mi otevírala dveře u partnerů a sponzorů. Ale ta odezva na projekt mé očekávání stejně předčila. Když se v rámci nahrávací fáze příběhů do projektu zapojili též režisér Hynek Bočan nebo herci Jan Tříska, Ondřej Vetchý, Luďek Munzar, Dana Kolářová, Vilma Cibulková, Miroslav Táborský a podporu vyjádřili kardinál Vlk, plukovník Eduard Stehlík či rektor Jihočeské univerzity Libor Grubhoffer, bral jsem to jako velkou poctu. Přinesl vám osobně projekt nějaké překvapení, něco nečekaného? Překvapením pro mě bylo to, nakolik lidé touží po naději, kterou jim nákupní koše našich supermarketů i přes veškerou nekonečnou nabídku a slevy dosud nedokázaly nabídnout. Přemýšlel jsem nad tím, nakolik jsou mnozí ve své frustraci – bolesti – vydáni napospas falešným evangelizátorům a jejich retušovaným úsměvům známým z billboardů. Pak jsou osobní překvapení – byl jsem například opravdu překvapen, kolik osobností kromě patronů bylo ochotno připojit své jméno a podpořit dobrou věc. Proč právě patnáct panelů, patnáct zastavení? Od svého zesnulého přítele, Msgre ThDr. Josefa Jirana, který působil čtvrt století na Západě, jsem věděl, že v Německu mají některé křížové cesty zastavení patnáct. Patnácté zastavení se nazývá buď Prázdný hrob, nebo Ježíš vstal z mrtvých. Pro motiv křížové cesty pro moderního – nevěřícího – člověka, jsem si vypůjčil tu s těmi patnácti zastaveními a poslední zastavení jsem pojmenoval Naděje. Tím se vracím na závěr opět k poselství projektu. Ten má svým nikoliv infantilním poselstvím vyjádřit, že naději může nalézt každý z nás, a to dokonce i ti, kterým ta jejich zdánlivá naděje již dávno zhasla. Josef Beránek
LETEM SVĚTEM
Když náboženství hájí politiku Řeckokatolický arcibiskup nacisty a nacionalisty, tato slova zabíjejí,“ Represe připomínají Sověty apeloval na pravoslavné Rusy mluvčí UPC, Svjatoslav Ševčuk řekl Tvrdý tlak zažívají na Krymu také řeckokaarcikněz Georgij Kovalenko na facebooku. tolíci, jejichž krymský exarchát byl schvá„Pokud jsme členy jedné pravoslavné církukrajinskému deníku len papežem Františkem teprve nedávno. ve, pokud si myslíte, že Kyjev je matkou Den na adresu ruské ruských měst, nedrážděte nás – ale modlete Někteří duchovní byli zadrženi po invazi ruskými silami, zatímco jiným bylo podle se za nás a naslouchejte.“ pravoslavné církve: S postupující krizí na Krymu připomněl biskupa Bogdana Dziuracha jako „vatikánmetropolita Onufrij Berezovskij (UPC) ským agentům“ doporučeno opustit oblast. „Když je církev příliš Vladimiru Putinovi jeho deklarované pra„Mnoho lidí přestalo chodit do kostela, blízko určité mocenské voslavné vyznání a prosil ho, aby zabránil snaží se prodat své domovy a přestěhovat „bratrovražednému boji mezi národy“. se do jiných částí Ukrajiny, protože se struktuře a když se Podobně se obrátil na ruského patriarchu obávají nového útlaku,“ uvedl P. Mychailo symfonie vztahů mezi Kirilla s varováním, že příchodem ruských Milchakovskij, farní rektor z Kerchu, který vojsk riskujeme „katastrofální následky“. i s manželkou a dcerami opustil Krym církví a státem promění po výslechu ruskou FSB. Pravoslavná církev Ruska ústy metropolity Hilariona, v dominanci jednoho ředitele vnějších vztahů na moskevském Jednotni proti Západu nad druhým, stane patriarchátu, viní řeckokatolíky z „tažení Jeho výzva se nesetkala s odezvou. Když proti pravoslaví“. Podle něj, jak uvedl pro se neschopnou říkat ruská Státní duma schválila možnost pouNational Catholic Register, představují za daných okolností žít sílu, vedoucí oddělení moskevského pa„vážnou překážku pro dialog“. triarchátu pro vztahy církve a společnosti, I krymský římskokatolický vikariát, ktepravdu v celé její šíři. arcikněz Vsevolod Chaplin, hájil „mírovou rý je součástí oděské diecéze, zažívá těžké misi“ ruské armády. Moskevský patriarchvíle. Jeho bankovní účet byl zmrazen při Jak to vidíme právě cha Kirill, který loni spolu s prezidentem přechodu Krymu na ruskou měnu, byla zav této době.“ Putinem sledoval manévry ruské armády blokována výplata platů a důchodů. Probí-
V
ětšina z 46 milionů obyvatel Ukrajiny tvrdí, že nemá žádný vztah k náboženství, přesto ortodoxní křesťané tvoří asi třetinu populace. Hlásí se k ukrajinské pravoslavné církvi (UPC), napojené na moskevský patriarchát, a k dvěma menším církvím, ukrajinské pravoslavné církvi kyjevského patriarchátu a ukrajinské autokefální pravoslavné církvi, z nichž ani jedna není uznána představiteli pravoslaví v zahraničí. Římští a řečtí katolíci společně tvoří desetinu populace. Na krizi vyvolanou ústupem prezidenta Janukovyče od podpisu asociační dohody s EU reagovali církevní představitelé různě. Řeckokatolická církev přímo podpořila prozápadní protesty, menší římskokatolická církev byla opatrnější, pouze hovořila o klesající Janukovyčově legitimitě. Dvě nezávislé pravoslavné církve protesty podpořily stejně jako s Moskvou spojená pravoslavná církev, která odsoudila „trestné činy“ Janukovyčovy vlády, když krize dosáhla svého krvavého rozuzlení na kyjevském Náměstí nezávislosti na konci února. „Přestaňte nás nazývat fašisty,
na Krymu, srovnává útěk prezidenta Janukovyče z Ukrajiny s uchvácením moci bolševiky v roce 1917. Stejně nelegitimní a bezbožné je podle něj současné vedení Ukrajiny klonící se k Západu. Když byl Krym formálně přičleněn k Rusku, sekretář patriarchální Rady pro ruskou kulturu, archimandrita Tichon Ševkunov, přivítal „vítězství nad začarovaným kruhem historické absurdity“. Ani slovo kritiky nebo pochybností. Místo toho den po anexi Krymu ruský pravoslavný synod žádal Ukrajince, aby „opustili jazyk nenávisti a nepřátelství“, a vyzval k návratu k „jednotě ve víře a bratrství“. Pravoslavná církev v Rusku používá podobný jazyk na podporu tvrzení prezidenta Putina: etničtí Rusové jsou na Ukrajině utiskováni, ortodoxní kostely a kláštery čelí násilnému záboru. Taková tvrzení, rozhořčeně popíraná vládou v Kyjevě, nejsou potvrzena žádnou nezávislou organizací monitorující lidská práva. Naopak pravoslavný kyjevský patriarchát říká, že ruské ortodoxní skupiny zabavují jeho kostely na Krymu, a odsoudil „mazaná, klamná slova“ patriarchy Kirilla o jednotě církve.
hající restituce Sověty zabaveného majetku byly odloženy. Řeckokatolický biskup Dziurach prohlásil, že na mezinárodní scéně se činí vše na obranu katolíků, ale „výhrůžky a obvinění nám připomínají sovětskou propagandu z dob, kdy církev byla potlačována, a nemáme žádné iluze o tom, co to věští“. Katolíci, kteří „podporují nezávislost a územní celistvost Ukrajiny, jsou považováni za nepřátele“. Ne vše ale probíhá podle představ samozvaných „strážců pravověří“. V ukrajinské pravoslavné církvi sílí hlasy po sjednocení s menšími pravoslavnými církvemi, ale bez vazby na moskevský patriarchát, a to prezident Putin ani patriarcha Kirill rozhodně neplánovali. Zpracováno podle týdeníku The Tablet, www.thetablet.uk.
5
LETEM SVĚTEM
Akademie dialogu Rozhovor s nově zvolenými viceprezidenty ČKA historikem Jaroslavem Šebkem a religionistou Pavlem Hoškem.
6
Jak jste se seznámili s ČKA? Čím pro vás tehdy byla přitažlivá? Jaroslav Šebek: S akademií jsem se seznámil v roce 1994 prostřednictvím doktora Stříbrného a přes historické projekty, které se v jejím rámci začaly rozvíjet. Bylo mi sympatické, že na půdě ČKA se propojuje odborná rovina s diskusí o určitém hodnotovém zaměření, tehdy mi bylo čtyřiadvacet let a pro mne osobně jako absolventa historie a v jistém slova smyslu konvertitu (formálně jsem totiž pokřtěn byl, ale víru jsem aktivně nepraktikoval) to bylo velice důležité. Cenil jsem si pochopitelně nejen debat na historická témata, ale i na nejrůznější aktuální otázky. Domnívám se, že ČKA vytváří důležitou platformu, kde je možné diskutovat, formulovat si názory na velké společenské otázky. Pavel Hošek: S činností ČKA jsem se seznámil prostřednictvím knih, zmíním aspoň Posvátné a profánní od M. Eliadeho či autobiografii C. S. Lewise Zaskočen radostí. Zároveň jsem si všímal, že se kolem akademie sbíhají nitky životních příběhů lidí, kterých jsem si velmi vážil, myslím třeba otce Zvěřinu, Jana Hellera, Tomáše Halíka, Jana Sokola… V některých projektech ČKA se také angažovali moji kolegové z ETF UK. Na konci devadesátých let jsem pak přišel do přímého kontaktu s místními pobočkami, kde jsem měl možnost přednášet. Musím říct, že to pro mne byla velmi silná zkušenost. Překvapovala mě jinde nevídaná vstřícná atmosféra, ekumenická otevřenost, velmi živé diskuse, společné hledání odpovědí. Tento druh otevřeného rozhovoru o aktuálních společenských otázkách „z pohledu věčnosti“ v české církvi a společnosti velmi chybí, zatímco pro ČKA je, zdá se mi, zcela charakteristický.
i s pražským centrem a také – a to je velmi důležité – s místními subjekty, tj. se školami, obcemi, zájmovými sdruženími, považuji za efektivní, funkční a dobrou platformu. Co se týká možných inspirací pro další činnost, oslovila mě zejména myšlenka „Nádvoří národů“, tedy podnět emeritního papeže Benedikta k dialogu mezi světem vědy a kultury a světem víry, protože tento typ dialogu pěstuje právě ČKA. Měl jsem možnost to v praxi do určité míry zažít při přípravách programu Cyrilometodějských oslav, podílely se na nich odborné instituce, obce i náboženské organizace a viděl jsem, jak se naše pohledy během spolupráce sblížily a obohatily. Tento druh spolupráce a dialogu je pro všechny přínosný a stojí za to jej dále rozvíjet. Dialog je jedinou smysluplnou cestou, jak řešit velké společenské problémy, a proto je mi také blízká myšlenka vytvoření Institutu dialogu, o němž se nyní na půdě ČKA hovoří. Společnost potřebuje povědomí o hodnotách, které přirozeně posilují její soudržnost a tvoří její identitu, což mimo jiné znamená udržet je přítomné v celospolečenské diskusi. Pavel Hošek: Nastavení a směřování ČKA se mi jeví velmi dobré. Za klíčové považuji aktivní zapojení co největšího okruhu lidí, které se zatím oslovit nepodařilo. Tady vidím velké rezervy a velký potenciál. Také bychom měli posílit, prohloubit a rozšířit spolupráci s nakladatelstvími, s pražskými i mimopražskými univerzitami, se studenty i s akademiky, s místními farnostmi, neziskovými organizacemi a občanskými iniciativami… Inteligentní rozhovor mezi vírou a kulturou může nabývat mnoha podob. Velkým znamením naděje a ukazatelem cesty do budoucna jsou podle mě pravidelná kolokvia zvaná Laboratoř dialogu.
Jak by se ČKA měla dnes profilovat? Jaroslav Šebek: Nemyslím si, že by se akademie potřebovala nějak radikálně měnit, chci napomáhat organickému rozvoji. Současnou koncepci sítě vzájemně komunikujících poboček, které spolupracují navzájem
Hovoříte o Institutu dialogu, o Laboratoři dialogu, jaké nástroje budete rozvíjet? Pokud vím, tak zájem veřejnosti o běžné přednášky klesá? Jaroslav Šebek: K dialogu nestačí uspořádat přednášku, k němu je zapotřebí
přizvat k setkání více stran. Zároveň ale chci říci, že nemám z konkrétní spolupráce s místními pobočkami dojem, že by klesal zájem o přednášky! Tam, kde pobočky plní také výraznou kulturotvornou funkci, mají ohlas. Ve větších městech a zvláště v Praze je třeba hledat i společný prostor s odbornými i veřejnými institucemi, například univerzitami, akademií věd, ale třeba i poslaneckou sněmovnou či senátem, a iniciovat společné akce a rozvíjet tímto způsobem dialog. V tomto smyslu vítám i to, že s kolegou Hoškem každý vycházíme z jiné křesťanské tradice, máme přirozeně odlišný, ale obohacující pohled. Pavel Hošek: Mluvím o ČKA a jejím potenciálu s řadou bývalých spolužáků a studentů, kteří jsou dnes faráři, a také s mnoha angažovanými laiky, kteří rozvíjejí kulturní aktivity a občanské iniciativy blízké orientaci ČKA. Taky znám řadu akademiků, kteří promýšlejí, jak integrovat víru do své odborné práce. Myslím, že v tuto chvíli je pro ČKA důležité „spojit síly se všemi lidmi dobré vůle“. ČKA se může stát platformou široké škály činností, může nabídnout rámec, podporu a zastřešení mnoha iniciativám, které se v současné době rodí a vznikají na mnoha úrovních. Zde je také velký potenciál pro místní pobočky. Sympatickým rysem ČKA je právě to, že nejde o kamennou instituci, ale především o síť spřízněných duší. Velký potenciál vidím taky v prohloubení přátelské spolupráce s novináři a dalšími zástupci sdělovacích prostředků. Při vší pokoře si troufám říci, že pokud se nám podaří vytvořit prostor a rámec pro mnohovrstevný dialog mezi vírou a kulturou a pro všechny, kdo se na tomto poli angažují, může ČKA sehrát dějinnou roli. Jaroslav Šebek: Mohu jen potvrdit, že novináři většinou nebývají vůči církvi a priori zaujatí, spíš ze strany církve někdy chybí porozumění či schopnost komunikovat. Naše společnost je sekulární, nenáboženská, ale mnohé problémy mezináboženského soužití se nás tak či
foto © Michal Přibyl
LETEM SVĚTEM
Doc. Pavel Hošek, Th.D. (*1973) je vedoucím katedry religionistiky na ETF UK. Zabývá se vztahem teologie a vědy o náboženství a možnostmi mezináboženského a mezikulturního dialogu. Je ordinovaným kazatelem církve bratrské.
Doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D. (*1970) je vědecký pracovník oddělení dějin 20. století Akademie věd ČR. Zaměřuje se na dějiny českých zemí 20. století v evropském kontextu; na politické, sociální, církevní a intelektuální dějiny a problematiku česko-německých vztahů v moderní době. V roce 2012 obdržel Cenu předsedy Akademie věd ČR za propagaci či popularizaci výzkumu, experimentálního vývoje a inovací.
onak dotýkají, což v poslední době ukázaly diskuse po policejním zásahu v pražské muslimské modlitebně. Pavel Hošek: Ano, spolupráce s novináři je klíčová. Sám jsem léta sledoval akademii a její představitele zvenčí – v rádiu a v televizi. Těšilo mě, že se lidem kolem ČKA komunikace s médii daří, jistě to bylo i proto, že procházeli školou kultivovaného dialogu v rámci ČKA.
církevních představitelů, kteří by měli klást větší důraz na komunikaci směrem k většinové společnosti.
Když to shrnu, říkáte, že akademie může sehrát velkou roli v dialogu s vnějším světem, když se naučíme formulovat a tříbit názory uvnitř křesťanské komunity… Jaroslav Šebek: To ovšem souvisí se situací v české církvi, nakolik usilujeme o vnitrocírkevní veřejné mínění, o formulování problematických oblastí. A dokážeme o nich mezi sebou otevřeně hovořit? Jsme připraveni komunikovat i různost našich názorů? Nejsem si jist, že se to vždy děje, a to není jen věcí ČKA. Tady musí z mého pohledu dojít ke změně přístupu i ze strany
Jakou roli v tom může sehrát ČKA? Jaroslav Šebek: Může zvát a zve elity k dialogu, má velké organizační zkušenosti, ale k dialogu je vždy třeba vzájemné naslouchání... Mimochodem je mezi evangelíky vnímána ČKA jako křesťanská, nebo katolická? Pavel Hošek: To je různé, v některých místních skupinách jsou členy aktivního jádra katolíci i evangelíci. Jinde je to většinově katolická záležitost. Nesetkal jsem se ale s názorem, že by většinové zapojení katolíků bylo vnímáno tak, že jde exkluzivně o katolickou záležitost. Na ČKA si velmi cením právě její ekumenické otevřenosti. Říkám to i proto, že bych rád nadále a ještě více zval bratry a sestry z nekatolických církví, aby se přidali k dobrému dílu.
Která témata by bylo dobré aktuálně vyzdvihnout? Jaroslav Šebek: Zajímavé je, že taková témata se snaží otevírat přímo současný papež František, počínaje důrazem na to, aby církev opravdu přijala misijní charakter, aby změnila uzavřenou mentalitu, aby dokázala oslovit lidi stojící vně církve. To je ostatně obsahem exhortace Evangelii gaudium. Mentalita zapouzdření, ghetta, to víme z historie, nikdy k ničemu dobrému nevedla. Pak tu je řada témat vnitrocírkevního charakteru, která souvisí s přítomností různých názorových proudů a snahou pochopit se navzájem. Po letech komunismu to vůbec není samozřejmé. Problém malé komunikativnosti se v poslední době ukázal zejména ve vlnách debat, které vzedmul na Slovensku případ odvolaného arcibiskupa Bezáka. Ale ukazuje se, že vzájemná komunikace uvnitř církve není samozřejmá ani na Západě. Pavel Hošek: Jako evangelík musím říci, že papež František a jeho odvaha pojmenovávat problémy bere dech. Už jsem mezi bratřími evangelíky několikrát slyšel hodnocení zmíněné exhortace v tom smyslu, že pokud se takto vyjadřuje papež, nemáme my protestanté už proti čemu protestovat... (smích) Ale ještě k vaší otázce. Domnívám se, že bychom měli nově zapracovat na poctivém a zároveň velkorysém vyrovnání s odkazem českých dějin v souvislosti se vztahy mezi křesťanskými konfesemi. Myslím si, že většinová sekularita české společnosti nám, českým křesťanům, velmi jasně ukazuje, že toho, co nás spojuje, je mnohem víc a je to mnohem důležitější než to, co nás rozděluje. A chtěl bych říci ještě jednu věc: skutečně se mi líbí kritická loajalita bratří katolíků z akademie vůči církvi. Jsem rád, že to není skupina věčných rebelů. Jaroslav Šebek: Myslím, že bychom měli vnímat i papežův důraz na sociální otázky. Je dobře, že se tomu věnuje rada Iustitia et pax, ale to přece není záležitost jedné skupinky lidí. Sociálně vyvážená politika je věcí všech. Podobně bychom měli víc hovořit o roli církevních škol, jejich vzdělávací i formační roli. Na rovině osobních vztahů pak velká témata jistě přinese synod o rodině, o prohlubování vztahů mezi manželi, ale určitě také o reflexi situace těch, jimž manželství z různých důvodů ztroskotalo... To jsou všechno témata, před nimiž nelze zavírat oči. Josef Beránek
7
ANKETA
Jak jste prožívali svatořečení Jana XXIII. a Jana Pavla II.? Co znamená pro další směřování katolické církve svatořečení právě těchto papežů? A nakolik je svatořečení srozumitelné pro širší veřejnost, zvláště pokud jde o nejvyšší představitele církve? Jan Gregor student Ano, vidět Forum Romanum, římský senát, Koloseum a Pantheon – budovu, která asi nejlépe symbolizuje Řím a ve které se prolíná antická forma s křesťanským obsahem. Řím byl mořem lidí, v kterém jsme se snažili plavat společně s ostatními. Občas to v ulicích vypadalo, jako bychom se ocitli v Polsku na Den nezávislosti. Bylo jasné, že v neděli musíme vstát co nejdříve. Římem se šířily informace, že tisíce Poláků se chystají spát přímo na Svatopetrském náměstí či alespoň poblíž. Panovala velká obava, zda se vůbec k Vatikánu bude možné dostat. Vyrazili jsme v pět ráno podél řeky Tibery a zrychlujícím se krokem mířili k Vatikánu. Dorazili jsme ve čtvrt na sedm. Měli jsme štěstí. Podařilo se nám dostat se až na Via Conciliazione. Poprvé v životě jsem viděl takové množství lidí pohromadě. Cítil jsem se doslova sevřen. Pozitivní na tom bylo, že jsem byl sevřen katolickou rodinou, která byla v pravdě všeobecná. Všude okolo nás Poláci, Malajci, Libanonci... a další desítky národů. Společně jsme čekali na událost, která překračuje historii, vyřčení věty: Sv. Jan XXIII. a sv. Jan Pavel II., služebníci Boží. V davu jsme se seznámili s Poláky, kteří nás „ateistické“ Čechy pozorovali velmi bedlivě a snažili se porozumět každému slovu. Dalšími z našich nových přátel se stal starší manželský pár z Michiganu. Děd Joseph byl rodákem z českých Dražic u Tábora. V České republice byli před dvěma lety. Z davu namačkaného v ulici se občas podařilo proklestit si cestu párům, kterým docházely psychické a fyzické síly. Při vytváření uličky pro odchozí jsem si zacitoval s hrdinou
8
Šimka a Grosmanna, že „momentálně stojím na jedné noze, a to ještě ne na vlastní“. Po pěti hodinách jsme se dočkali. Církev seznala, že jsou svatí. Ano, je to tak. Teď již beze vší pochybnosti. Celý svět v tu dobu upírá svůj zrak na Řím. V čem jsou tito dva světci pro svět zajímaví? Určitě to jsou dvě postavy, které pomocí Boží měnily svět, a to určitě k lepšímu. První z Janů svolal koncil, který otevřel dveře církve do nové doby, druhý Jan v tomto díle pokračoval a spolupodílel se na svržení říše zla ve východní Evropě. Ale nejen to. Při sledování té obrovské masy lidí okolo sebe jsem došel k dalšímu zjištění. Většině Evropanů okolo nás bylo hodně po padesátce. S tím o to více kontrastovalo mládí Malajců, Libanonců a obyvatel Pobřeží slonoviny. Oba světci, ač Evropani, byli prvními papeži celého (globalizovaného) světa. Je již minulostí, že Evropa je synonymem křesťanství. Je to vidět i na davu poutníků. Zároveň ale nemusíme propadat skepsi. Boží plán běží, celý svět putuje do Říma, jen je trochu škoda, že do Říma míří stále méně mladých Evropanů.
Karel Satoria kněz Nemám nejmenší problém se „společenstvím svatých“ a už vůbec ne s jejich „povýšením na oltář“. Nepolemizuji ani s lidskými a křesťanskými kvalitami obou nových svatých. Jan XXIII, jeho život je takřka souvislým dokladem růstu lidskosti, zrání v chápající moudrosti, ve vtip a veselí člověka, který ví, proč být radostný a veselý. Člověk milující svět a rozumějící tak jeho potřebám. To vše v čitelné souvislosti s jeho vírou a žitým přátelstvím s Kristem…
A Jan Pavel II.? Měl jsem ho rád od prvního setkání. Došlo k němu tuším roku 1974 v litoměřické katedrále. Pomohl jsem mu do kabátu, přesněji: podržel jsem mu kabát a on poděkoval a přátelsky na mne přitom mrkl. Událost se stala v dobách hluboké totality – při pohřbu kardinála Štěpána Trochty. Byl jsem tehdy seminaristou, stál jsem pár kroků od něho, i zželelo se mi sympatického polského kardinála, který se chtěl přiodít a přitom nechtěl dát z ruky jakási lejstra. Nechci zveličovat důležitost své role v jeho zápase s kabátem, nicméně život se skládá z maličkostí, že? To bylo nejblíž, co jsem se k němu v životě dostal… pak už šlo výhradně o blízkost našich srdcí. Četl jsem ho, obdivoval se mu, modlil se za něj a také trnul, aby se nenašel lepší střelec než Ali Agca. Trochu jsem i zazáviděl Václavovi Malému, který s ním byl srovnáván. Tohoto povýšení se mu dostalo kdysi při výslechu, kdy na něj estébák řval „Ty jsi stejná … jako ten Wojtyla“. A letmý souhrn důvodů sympatií k Janu Pavlu II. uzavřu tím, že byl podobný mému taťkovi. Ale jedna věc mi přece jen vrtá hlavou: Pocházím z Křižanova, mám v papírech týž údaj o místě narození jako jistá Zdislava, dcera purkrabího Přibyslava, pána na Křižanově. O zahájení kanonizačního procesu Zdislavy požádal litoměřický biskup až na sklonku 19. století. Odešel s nepořízenou; až o pár let později, díky obecnému naléhání, byla žádost opakována a ledy se pohnuly. Mně se ta zdrženlivost líbí. Nemuselo by to vždy trvat sedm set let, ale o moc bych to nezkracoval. I v zájmu objektivity: všichni, kteří třeba propadli Zdislavinu lidskému kouzlu a tak i určité nesoudnosti, tedy všichni ne úplně objektivní obdivovatelé (známe to, ne?), různí známí, kteří by si na jejím oslavení přihřívali polívčičku své důležitosti („po-
ANKETA
držel jsem jí kabát...“), ti všichni už dávno ztichli… a ejhle, ona s jejich vzpomínkami nezmizela. Po staletí za ní lidé chodili do Křižanova, tu a tam do Jablonného, či jak se hezky říkávalo „utíkali se k ní“, a ověřovali si, že ta její blízkost jim i Jemu opravdu i po staletích funguje, že odcházejí účinně povzbuzeni k „dobrému boji“. Světice z Křižanova hodně zvedla laťku na to, co by se mělo jaksi obecně dopřát kandidátům „povýšení na oltář“. Děsí mě představa, že by v dalekém budoucnu mohl nějaký šťoural o těch mých dvou velkých a dobrých papežských přátelích říci, že to byli rychlo… no prostě, že se jim nadržovalo. To by si nezasloužili.
Jaroslav Lorman teolog Svatořečení papežů Jana XXIII. a Jana Pavla II. jsem sledoval s velkým zájmem a radostí, ostatně jako všechny kroky současného papeže Františka. Byl jsem rád, že byly svatořečeny dvě veliké papežské postavy druhé poloviny 20. století, postavy, které si ještě velká část současného světa pamatuje. V tom spatřuji jeden z významů svatořečení v dnešní době: světci nežili odtržení od skutečnosti, naopak: právě do ní vnášeli Boží blízkost a přátelství. Tento krok papeže Františka je odvážný, a to zvlášť v rozhodnutí o kanonizaci Jana XIII., jehož postava je pro konzervativní a fundamentalistické katolické křesťany těžko přijatelná. S potěšením jsem vyslechl v papežově promluvě rovněž charakteristiku obou svatořečených: Jana Pavla II. připomněl František jako papeže rodiny a spojil jeho postavu s připravovaným synodem o rodině. Tématu rodiny se Jan Pavel II. naléhavě věnoval, jeho pontifikátem však naléhavost této tematiky neskončila. Naopak: toto téma musí být dále a ještě více reflektováno i ze strany církevního magisteria. Svatý papež Jan XXIII. byl Františkem vyzdvižen jako pozorný posluchač hlasu Božího ducha, který jej vedl ke svolání velkého druhého vatikánského koncilu. Osobně tuto připomínku inspirovanosti tohoto kroku papeže Jana XXIII. velmi vítám a myslím si, že ji má současná katolická církev padesát let po koncilu velmi zapotřebí. Potěšila mne volba termínu kanonizace na svátek Božího milosrdenství. Ani při této příležitosti neopomněl papež František připomenout tuto klíčovou hodnotu křesťanské zvěsti. Zároveň tím připomněl závažnost, kterou milosrdenství přikládali oba velcí papežové druhé poloviny 20. století.
Martin Vaňáč historik a teolog Svatořečení papežů bylo zajímavou událostí, ale její vliv na směřování katolické církve bych nepřeceňoval. Podobně jako svatořečení „protimodernistického“ Pia X. (1903–1914) v roce 1954 výrazně neovlivnilo volbu Jana XXIII. (1958–1963). Angelo Roncalli se přitom v době boje proti tzv. modernismu ocitl v hledáčku římských úřadů. Jeho důraz na používání léku milosrdenství oproti léku přísnosti vedl mimo jiné k poklesu úcty vůči sv. Piu X., k němuž se o to více přihlásili odpůrci pokoncilních reforem. Zdá se, že současnému papeži nevadí svatořečit předchůdce, kterého označil za „patrona rodiny“, zatímco s kardinály uvažuje o možných změnách v pravidlech, která zastával, např. ohledně přístupu rozvedených ke svátostem (viz synoda o rodině v roce 1980 a list Familiaris consortio). Naopak je dobře, že se papežové nebojí změn a že k nim skutečně dochází, i když nejsou vždy na první pohled zřejmé nebo veřejně přiznané. Jenže nehrozí pak nebezpečí určité schizofrenie, zvlášť u obyčejných poctivých věřících, kteří neovládají „církevní chytristiku“? Praxe svatořečení a blahořečení papežů klade otázku po roli papeže a papežství v rámci katolické církve. Papež Jan Pavel II. vyzval k hledání způsobu, jak vykonávat primát (Ut unum sint, 95). Papež František přiznal, že v tomto směru byl vykonán malý pokrok (Evangelii gaudium, 32). Nemají konkrétní činy větší váhu než stohy teologických pojednání? Nepřispěl zřejmě největší teolog na Petrově stolci Benedikt XVI. k žádoucí desakralizaci papežství svou rezignací? Současný papež se brání, když ho někteří považují za Supermana nebo Superstar a připomíná, že nikoliv Petrův nástupce, nýbrž Kristus má být středem. Nepřipomíná však humbuk kolem jeho osoby jen modernizovanou verzi kultu „lidového papeže“ Pia IX.? Osobně jsem rád, že dispenz od druhého zázraku umožnil, aby byla věnována pozornost papeži Janu XXIII., již pro mnohé neznámému. Naopak rychlost procesu s Janem Pavlem II. provází pro mne obtížně pochopitelné okolnosti: Dočetl jsem se například, že dvě ampulky s krví Jana Pavla II. vlastní dlouholetý sekretář a šedá eminence Vatikánu, Stanisław Dziwisz, který si za své věrné služby papeži „vysloužil“ od jeho nástupce krakovské arcibiskupství a kardinálský klobouk. Pokud po papežově smrti i nadále rozhoduje o kontaktu s ním,
byť jen tímto symbolickým způsobem, považuji to za hodné pohoršení. Doufám, že svatořečení papežů neznamená, že nebude pokračovat pravdivé zkoumání jejich působení v čele katolické církve a nebude bránit případné nápravě jejich chybných rozhodnutí.
Jan Rybář SJ kněz v důchodu Kdysi jsem dostal u zkoušky otázku: Co je pro církev lepší? Zdravá hlava a nemocné tělo – nebo naopak? Otázka je položena špatně. Církev je zdravá i nemocná, tj. svatá i hříšná. Je přece ve formaci, na cestě. A Bohu se líbí kajícník, hříšník toužící po svatosti. U svatořečení papežů mám pocit, že je tu navršeno té svatosti tuze moc najednou. Říká se jim „Vaše Svatosti“, „Svatý otče“ – a teď ještě svatořečení navíc?! A jaksi – z vlastního domu, z papežského?! Z posledních deseti papežů jsou už čtyři povýšeni na oltář. Další dva to čeká. Advokát „diaboli“ šel zřejmě do penze. (Zázrak se však dosud na Bohu vymáhá, nejsme si přece jen tou svatostí asi moc jisti…) Nechejme to raději historikům, aby nebyli pohoršeni „pusilli“, naše katolická pacholátka. Ta mají totiž stále silné pocity nadšení po ruce: Subito santo! Bokem zůstal jaksi Lev XIII. Jeho encyklika „Rerum novarum“ vyváží všechny encykliky obou jeho sousedů v historii. Ta chtěla zachránit církvi dělníky – marně. Bylo pozdě. Měl ji vydat už Řehoř XVI.! To bylo ještě včas. Leč ono se dá zabraňovat i Duchu svatému! Ten má pouze takové nástroje, jaké mu poskytnou navrhovatelé biskupů, resp. kardinálů a papežů. Co je to vlastně svatost? Mravní kvalita, kterou nedosáhne člověk vlastními silami, ale přijme ji jako zvláštní úkol od Boha. Kvalita, která se objeví v mezní situaci. Jeden světec zápasí po celý život (M. Kolbe), jiný se zasměje vtipu na Hitlera a je svatořečen, neboť ho za to sťali v Plötzensee. Jeden papež proklel svobodu svědomí, jiný ji vychválil. Jeden trucoval, že mu ukradli třetinu Itálie, jiný dal tiáru do zastavárny. Nejeden papež utáhl centralismus nadoraz, jiný nabídl nástupcům apoštolů kolegialitu. Máte na výběr! A svatí jsou všichni. Katolická pacholátka, já miluji církev od pěti let. Církev je Kristus v lidech. (Se všemi riziky pro Něho.) Z pacholátek se staňte dětmi Božími dle Efes. 1,5. To je naše dospělost. Anketu připravili Josef Beránek a Lukáš Jirsa
9
ROZHOVOR
O problematickém dospívání Rozhovor s italským filosofem a psychologem Umbertem Galimbertim o kulturní krizi a také o papeži Františkovi a italské dvojí církvi.
J
eden z nejznámějších italských myslitelů Umberto Galimberti (*1942) navštívil nedávno Českou republiku u příležitosti slavnostního uvedení knihy Znepokojivý host: nihilismus a mládež (Moravia Press 2013). Ústředním tématem knihy, které se v Itálii prodalo více než 200 000 výtisků, jsou kulturní příčiny a důsledky hodnotové neukotvenosti mladých lidí v západním světě. Galimberti ve svém rozsahem skromném díle předkládá nejen mrazivou analýzu kritického stavu, v němž se vnitřní svět mladého člověka v naší společnosti nachází, ale nabízí také – byť pouze v náznacích – možná východiska.[1]
Vaše kniha je věnována holčičce jménem Kea, „která se bude muset setkat s dospíváním a mládím“, jak můžeme číst v úvodu. Jak se malá Kea má? Máte o ni strach? Kea je skvělá dívka, které se daří velice dobře, a to doma i ve škole. Hodně jí k tomu pomohla její matka, která ji naučila, jak se má správně učit: musí být schopna udělat výtah z jedné stránky textu na deset řádků. Když se člověk tuto metodu naučí včas, tak se mu pak dobře studuje. Vždycky, když začínám s nějakým kursem na univerzitě, hned v první hodině učím studenty této metodě. Nemáme-li totiž nástroje, jak porozumět informacím kolem nás, jak a čím je zpracovávat, jsme ztraceni. Inteligence z velké části spočívá v metodě.
Základem krize jsou nefunkční rodiny a ty jsou dnes všude kolem nás.
Inteligence jako metoda ale nestačí k tomu, aby z dítěte vyrostl dobrý člověk. Ano. Zůstanu ještě u své malé Keje. V jejím životě byla důležitá láska paní učitelky, skutečnost, že od narození žila v domě plném knížek a že byla především vždy zahrnuta láskyplnou péčí svých rodičů. A jestli se obávám o Kejinu budoucnost? Ano i ne. Momentálně je v šesté třídě a mezi jejími spolužáky jsou již dva drogoví dealeři. Když třída jela na školní výlet, někteří z chlapců s sebou měli nože, kterými rozřezali sedačky v autobuse. A to je atmosféra, která vládne na druhém stupni základních škol v celé Itálii. Na druhou stranu vím, že Kejiny základy jsou dobré, a mohu tedy doufat, že se jí podaří veškeré nástrahy dospívání překonat. Pedagogicky působíte víc než padesát let, byl jste tedy svědkem růstu a vývoje několika generací. Můžete na základě své zkušenosti zobecnit, že agresivní případy, které popisujete ve své knize, skutečně vypovídají o směřování současného člověka? Ano, protože základem této krize jsou nefunkční rodiny a ty jsou dnes všude kolem nás. Rozvod rodičů je pro děti vždycky katastrofou. Rodiny se rozpadají, manželství trvá šest nebo sedm let, a pokud už vydrží, tak se manželé hádají a děti si od rodičů udržují velký odstup. Lásku a oporu pak hledají mezi svými spolužáky, což je první faktor. Druhý důležitým faktorem jsou nejrůznější komunikační technologie, které dnešní děti ovládají a tráví s nimi celá odpoledne, aniž by nad jejich aktivitou mohli mít rodiče jakoukoli kontrolu. Musíme si také uvědomit, že rodiče mají slovní autoritu asi jen do dvanácti let dítěte a pak už funguje pouze příklad. Slova ztrácejí jakoukoli účinnost, a jestliže doma nenacházíme dobrý příklad, je to katastrofa. O dospívající děti se příliš nestarají ani pedagogové. V Itálii se z učitelství stalo zaměstnání pro ženy pracující na poloviční úvazek, které k této profesi většinou nemají ani moc nadání. Když se dnes dítě setká s učitelem, který dokáže předávat nové generaci vědomosti a chuť do života, tak má obrovské štěstí. Jak dlouho stav kulturní krize, o které píšete, trvá? Krize začala v osmdesátých letech minulého století. Do té doby šla ekonomika v Evropě nahoru a materiální standard života se zvyšoval. V té době se objevil zvyk odjíždět na víkendy mimo město – například Milán je o víkendu téměř prázdný – a také se začala zavírat centra aktivit pro mladé lidi. V Itálii byla řada zařízení pro mládež, která měla velice kvalitní program, ta se ale buď ruší, nebo je navštěvují pouze přistěhovalci. Dříve měla každá farnost svoji aktivní sekci pro výchovu mladých lidí, což je dnes již mnohem méně časté. Co se týče přechodových rituálů, ty jsou v Itálii samozřejmě spojeny s katolickou církví. Mladí lidé jsou sice biřmováni, ale oni z toho mají pouze materiální prospěch, protože od rodiny dostanou dárky. Do kostela ale ve skutečnosti nikdo z nich nechodí.
10
ROZHOVOR
Předkládáte sociologické vysvětlení krize. To však na krizi kulturní nestačí, nebo ano? Podle mne jsou sociální proměny společnosti dostatečným impulsem pro krizi kulturní. Když společnost zásadním způsobem zbohatne, dojde k proměnám jejích potřeb. Už není nutné udržovat pevnou a soudržnou rodinu. Když je společnost chudá, ona i rodina směřují ke stejným cílům. Jakmile společnost zbohatne, potřeby společnosti a rodiny se začnou rozcházet. A co myslím bohatou společností? Je to například stav, kdy dnes děti v Itálii odmítají chodit do školy v jiném než značkovém oblečení. A rodiče, kteří na značkové oblečení nemají, dělají vše proto, aby i tak dítě své vytoužené oblečení mělo, třeba i za cenu půjčky. Proto jsem rád, že jsme teď v ekonomické krizi, protože s ní se alespoň trochu můžeme vrátit do doby, kdy ještě nebyly naše materiální potřeby zcela saturovány. Když hovoříte o ekonomickém zajištění, máte na mysli materiální stránku lidského života. Jak se díváte na duchovní a intelektuální rozměr krize? Obecně řečeno, dnes už žádný duchovní rozměr v Evropě neexistuje. V současném světě má váhu pouze tělo, které není vybaveno duchovním obsahem. V televizi můžeme vidět děti, kterým je dvanáct let a přitom se chovají, jako by jim bylo třicet. Západ je postižen fenoménem předčasné dospělosti, což je u dětí podporováno i rodiči. Ti chtějí, aby ze syna byl zpěvák nebo z dcery modelka, aniž by vnímali potřebu člověka nejdřív projít fází dětského světa, následně světa dospívání a teprve pak dojít k dospělosti. A jakou roli podle vás ve světě, který popisujete, hraje křesťanství a církev? Křesťanství teď nabralo s papežem Františkem dobrý směr, protože ten obhajuje lidi namísto principů. Zatímco Benedikt XVI. upřednostňoval doktrínu, Františkovi jde o zvěst. Doktrína samozřejmě zůstává stále stejná, ale přístup se proměnil a je teď k člověku jako konkrétní osobě mnohem přívětivější. Papež František kdesi řekl, že bychom se v rámci církve neměli stále bavit jen o potratech a antikoncepci. Také řekl: „Kdo jsem já, abych mohl soudit homosexuály?“ V tomto smyslu se papež vrací k podstatě křesťanství a tou je láska. Láska jako stavební kámen víry, což je v rámci tří monoteistických náboženství, tedy v rámci křesťanství, židovství a islámu, šťastné unikum. Vzpomeňme, že Ježíš přijal prostitutku mezi své, aniž by samozřejmě akceptoval prostituci jako takovou. Co se týče církve, na některých místech Evropy již zjevně nehraje příliš velkou roli. V Itálii je tomu ale jinak. Tam máme hned dvě církve: církev moci, tedy Vatikán, a církev lásky-charity (caritas), která poskytuje jídlo a přístřeší několika tisícům lidí denně. Třeba jen ve Veroně dávají v jednom klášteře jídlo dvěma tisícům lidí. Italské obce, ať už mají starostu levicového nebo pravicového, jsou rády, když ve svém sídle mají i fungující církev, protože jim pomáhá řešit problémy, na které samy nestačí. Z mého pohledu by ale bylo zapotřebí obnovit síť církevních zařízení pro mládež, o kterých jsem již hovořil, aby i dnešní mladí lidé měli šanci se socializovat zdravým způsobem. Víte, v Itálii jsou všichni katolíci a všichni se považují za věřící a rádi chodí na Svatopetrské náměstí, kde mávají papeži, ale pouze osm procent Italů chodí do kostela a téměř nikdo z nich se nezpovídá. Církev se tedy podle vás může stát lékem na kulturní krizi jen stěží... Jestliže linie papeže Františka bude pokračovat, církev může zažít
svůj nový rozmach. Ale my už jsme jednoho papeže Františka měli a tím byl Jan XXIII. Pak ovšem přišel Pavel VI., což byl člověk plný pochyb, a po něm Karol Wojtyla, který dělal velké projevy a happeningy, ale jeho založení bylo v podstatě konzervativní a obrácené do minulosti. Papež František se na podzim minulého roku sešel se zakladatelem deníku La Reppublica Eugeniem Scalfarim a ten svůj článek o tomto setkání zakončil konstatováním, že se jen těžko někdy budeme moci dočkat Františka II. Pokud se katolická církev po Františkovi opět vrátí k tradici Benedikta XVI., tak i přes úctu, kterou k tomuto muži chovám, musím konstatovat, že se pak nejspíš nedokáže dostat do srdcí lidí a svůj vliv ztratí. Mluvíte o silné politické pozici katolické církve v Itálii. Mnozí její obyvatelé jsou ale vůči církvi velice kritičtí. Antiklerikalismus v Itálii má kořeny na konci druhé světové války, kdy byla veškerá italská politika rozhodnuta ve Vatikánu, a to prostřednictvím křesťanských demokratů. Ve chvíli, kdy se křesťanská demokracie rozpadla a katolíci se přesunuli do dalších stran, dostali věřící od Vatikánu příkaz, že musí vždy hlasovat v souladu s katolickou doktrínou. Církev se Italům jeví jako firma s patentem na etiku. Neustále se hovoří o antikoncepci, potratech, rozvodech, o veřejném a soukromém školství (v Itálii jsou všechny soukromé školy církevní). Provázání církevní a politické moci zde bylo velice silné i za éry Berlusconiho, který sice do kostela nikdy nechodil, ale katolickou církev umně využíval ke svým zájmům. Politický a mocenský obchod italských politiků s katolickou hierarchií jasně církev oddálil od lidí. Bude mít papež František sílu to změnit? Papež František je v těchto věcech velice tvrdý, což můžeme vidět na jeho zacházení s problémy kolem Vatikánské banky, která prala finance italským mafiánům. Jednoho takto odvážného papeže jsme tady už měli – Jana Pavla I. –, ten ale zemřel po několika málo dnech v úřadě. Jsem překvapen vaším ne až tak kritickým postojem k církvi... Nejsem křesťan, myslím spíš způsobem starých Řeků. Nevěřím v nesmrtelnost duše, ale nepopírám, že církvi vděčíme za velký rozmach naší civilizace. Díky křesťanství jsme mohli dosáhnout skutečně civilizované úrovně. O vztahu k náboženství vždy rozhoduje osobní zkušenost, a tak například moje manželka byla zatvrzelá ateistka. Proč? Protože její rodině v dětství vypálili dům fašisti na základě udání jednoho katolického kněze. Co se mne týče, jsem v úzkém kontaktu s kardinálem Ravasim, se kterým dvakrát až třikrát ročně vedeme v rámci Nádvoří národů společný dialog. Jaké nároky máte na křesťany vy sám? Rád bych, aby svoji víru v Boha automaticky nespojovali s nárokem absolutní pravdy. Až když je víra doprovázená pochybností, je teprve možný dialog. Znám dvě velké pochybující postavy: Pavla VI. a kardinála Martiniho – a právě pro své pochybnosti mne tito mužové církve přitahují. Rozhovor vedl Lukáš Jirsa, tlumočila Zdenka Sokolíčková. Poznámky: [1] Knihu U. Galimbertiho Znepokojivý host: nihilismus a mládež je možné si zdarma stáhnout na webu Katedry kulturních a náboženských studií Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové – http://www.transkulturnikomunikace.cz/.
11
ROZHOVOR
Sladit svůj život s celým stvořením Zamyšlení Pavla Kuneše vyvěrající ze setkání s italským filosofem Umbertem Galimbertim.
G
alimberti ve své knize popisuje, co vede mládež k nihilismu. Italskému velvyslanci se zdála pesimistická, ale mně ne. Po přednášce konané u příležitosti představení knihy v pražském Italském kulturním institutu Galimbertimu kdosi položil otázku, jaký je podle něho smysl života. Po namáhavém dni už nebylo síly k odpovědi.
Kudy jít životem Taky jsem býval zaskočen touto otázkou, protože známé odpovědi mě neuspokojovaly. Bývaly vágní a nikdy neobsahovaly nic, co by mě povzbudilo. Neuspokojila mě ani odpověď starého katechismu: Proč jsme na světě? Abychom Pánu Bohu sloužili a po smrti se dostali do nebe. Nový KKC (27) je mi bližší: „Nejvznešenější stránka lidské důstojnosti spočívá v povolání člověka ke společenství s Bohem…“ Ale tehdy večer jsem si řekl, že bych měl mít hotovou vlastní odpověď, a to takovou, která by obsahovala mou vlastní zkušenost a která by nebyla pouze opakováním zkušenosti nebo uvažování jiných. Je to vlastně otázka zásadní. Smysl života, cíl a účel ovlivňuje sám průběh mého jednání. Odjíždí-li vlak za dvě minuty, nemohu se stavět do fronty na limonádu. Mám-li do odjezdu vlaku jednu hodinu, mohu si sednout do nádražní restaurace. Mám-li přinést utišující léky své matce, nepovleču se do lékárny za stálého okounění po ulici, ale půjdu, jak nejrychleji budu moci. Způsob mého jednání je ovlivňován tím, co mám před sebou jako cíl. Podobně je tomu se základním zájmem celého mého života. Měl by tedy mít pro mě konkrétní podobu. Galimbertiho kniha „Znepokojivý host“ mě k tomu povzbudila. S ním jsem se skoro shodl. Oč mi v životě jde? V březnu se ve vlaku probírala hrozící ruská anexe Krymu. Padaly názory jeden za druhým. Rusové prý tam musí hájit zájmy ruských občanů. A reakce světa: Nebudeme s nimi jednat v G 8. Nedáme víza hlavním politikům. Vyhlásíme nějaké embargo. Tato reakce je bezzubá. Státy,
12
které s Ruskem obchodují, by jinak ztratily zakázky a naráz by měly tisíce nezaměstnaných. A Putina pouze utvrdí v tom, že je možné pokračovat v expanzivní politice. Protože na Západě (i v České republice) není nejpřednějším zájmem a smyslem života mír, ale peníze a kšefty. Proč bychom neměli hledat způsob, jak přimět Putina ke změně? Copak Rusové na Krymu jsou ruští občané? Jsou to Rusové žijící na Ukrajině, od Ukrajiny dostávají penze, jsou vázáni ukrajinskými zákony. Pokud by jim někdo ubližoval, musí se jich zastat stát, na jehož území žijí. Neměl by se naopak Putin na G 8 pozvat, neměli by s ním ostatní členové tohoto uskupení mluvit tak dlouho, až by uznal mezinárodní smlouvy, protože jinak vede svět do války? Sovětské způsoby známe od Lenina i Brežněva: mluvit o míru při současném organizování válek a revolucí. Změnit to je velmi těžké. Máme tedy trpně očekávat další vývoj? Putin nepovolí, podporuje ho celé Rusko. Při pokračování těchto akcí Ruska a stejných reakcí světa může dojít k válce. Vy tedy počítáte s válkou? V té chvíli všichni zmlkli. A tehdy jsem si znovu uvědomil, že smysl života musí mít před očima každý. Smysl znamená cíl. Oč mi vlastně v životě běží? Co se mi nabízí? Kdy budu šťastný?
Slyšet zpěv ptáků Mým největším přáním je žít v pokoji. Zažil jsem konec druhé světové války. Přelety bombardovacích letadel, nálety, neustálé zalepování skulin v papírovém zatemnění a strach z kontrol. V květnové revoluci po několikadenním pobytu v krytu holešovického činžáku, po klukovském pomáhání stavět barikády vedle našeho domu přišlo ráno 9. května! Svítilo slunce a všude klid. Nepochopitelné ticho bylo přerušováno jenom zpěvem ptáků! Zázračné probuzení. Všude pokoj a radost lidí. Potřebuji žít v pokoji, sladit svůj život s celým stvořením i Stvořitelem. Žít v dobré společnosti. To bylo také hlavní téma Ježíšova života. To považoval za smysl
lidského života. Život v Božím království znamená žít v té nejlepší společnosti, jakou si mohu přát. Jednomu bystrému znalci Zákona Ježíš řekl, že není daleko od Božího království. Jiným posluchačům potvrdil, že království Boží je uprostřed nich. Nelze toho dosáhnout, aniž bych komunikoval s okolím. K nutné otevřenosti ale nemůže dojít, jestliže reálně neocením a nezhodnotím sám sebe. Všechno totiž člověka svádí k tomu, aby se na sebe díval růžovými brýlemi a všechny nedostatky hledal nejdříve mimo svou osobu. Pán Ježíš měl pro tento zásadní obrat, bez něhož nelze pokračovat, zvláštní slovo, evangelisty převedené jako metanoia. Změna smýšlení.
Nemít strach Odložit růžové brýle není požadavek neuskutečnitelný. Ježíš opakovaně vysvětloval, že stejně nikdo není dobrý, jenom Pán Bůh. Není tedy nic divného na tom, jestliže i já jsem udělal chybu. Ale lidé se s tím dodnes odmítají smířit, protože to člověka trochu znevažuje před ostatními. Jestliže ale uznám své konkrétní hříchy, začnu objevovat lidi jako sobě rovné, milé (obětavé, pracovité), i trpící všelijakými neduhy (nevšímavostí, samolibostí). Prostě vším, čím trpím často nebo méně často i já sám. Najednou si všimnu, že si lidí mohu vážit, spolupracovat s nimi, přemáhat i jejich eventuální nepřátelství. Mohu rozvíjet své schopnosti, nemusím mít strach ze zakopnutí ani z bohatství, ani z posměchu. Dokonce mohu přijmout i své nedostatky, držet se Pána Boha a už dnes žít v jeho pokoji. Svým narozením jsem vstoupil do věčného života a do Božího království mám otevřeno, vezmu-li Pána Boha vážně. Poněvadž Ježíš není mrtev, mohu se držet Pána Boha a už dnes žít v jeho království. Galimberti, podobně jako třeba Jiřina Prekopová, poznal, že k tomuto postoji je ovšem velkou překážkou, kterou musí mnozí překonávat, nedostatek mateřského přijetí a bezpodmínečné lásky v raném dětství. Pavel Kuneš
TÉMA
Bude naše církev skutečnou rodinou? Osobní reflexe jednoho z účastníků dvoudenního kolokvia Na cestě k dialogu v církvi, které proběhlo 16. a 17. května v Olomouci.
V
předchozích týdnech bylo již leccos zajímavého a inspirativního napsáno (zájemci si mohou reprezentativní soubor najít na http://kolokvium-olomouc.webnode.cz). To mně mimo jiné umožňuje, abych se místo celkového popisu tamního dění soustředil na dvě okolnosti, které mi připadají jako nepřehlédnutelný výsledek tohoto setkání. Ještě než tak učiním, telegraficky poukážu na čtyři momenty, které pro mě osobně byly zvlášť povzbudivé: Předně to byla účast a příspěvek u nás nejznámějšího představitele karmelitánů P. Vojtěcha Kodeta, který podal nejen hodnověrné svědectví ve prospěch oprávněnosti podezření, že odvolání Róberta Bezáka mělo zabránit rozkrytí finančních machinací jeho předchůdce arcibiskupa Sokola (a nejspíš i některých kruhů ve Vatikánu), ale i o tom, že věrnost církvi a papeži nevylučuje chlapskou statečnost a schopnost lidské solidarity (opačně se naopak jeví vystupování slovenských biskupů i některých dalších představitelů církve). Podobně autentické, lidsky i křesťansky zralé bylo vystoupení Františka Mikloška, člověka, jehož lze sotva podezírat z přehnaného radikalismu či nedostatku věrnosti církvi a papeži. Dárkem pro všechny byla páteční liturgická slavnost vedená P. Václavem Vackem. To byla totiž skutečná mše „s účastí lidu“, kterému celebrant otevřel prostor intenzívního sdílení – aniž by jakkoliv překročil hranice dané mešním řádem (což v takovém množství účastníků rozhodně nebylo snadné). Konečně už sama přítomnost generálního sekretáře České biskupské konference P. Tomáše Holuba vytvářela minimálně naději na to, že navzdory fyzické nepřítomnosti biskupů není toto kolokvium proti nim, ale snahou být s nimi přes všechny možné rozdíly v jednotě.
Potíže s dialogem První z těch záležitostí, jimž se chci věnovat podrobněji, se ukazovala při pátečních diskusních workshopech, když se účastníci měli zaměřit na to, „čemu v církevní praxi nerozumím“. Objevily se tam samozřejmě i tradiční evergreeny týkající se katolické
sexuální morálky, vztahu k rozvedeným a znovu sezdaným lidem či k (údajné) diskriminaci žen v církvi. Ale nebyla to témata nejčastější a nejnaléhavější. Těmi byla jednak potíž vůbec vést v rámci církevního společenství – jak na úrovni farnosti, tak tím spíše na úrovni diecéze – nějaký kloudný dialog. Zprvu se to jevilo jako důsledek neochoty kněží či biskupů, jejich neschopnosti brát laiky skutečně partnersky – naplňovat v praxi to, co například říká konstituce Lumen Gentium ve svém článku 37: Duchovní pastýři … ať uznávají a podporují důstojnost a odpovědnost laiků v církvi. Ať rádi využívají jejich moudrých rad, svěřují jim s důvěrou úkoly ve službě církve a ponechávají jim svobodu a prostor k jednání, ba ať je povzbuzují k tomu, aby se dávali do práce i z vlastního podnětu. Posléze se ale ukázalo, že problém je i s dialogem mezi laiky a že pro něj mnohdy chybí samotný prostor, kde by se mohl úspěšně uskutečňovat. Současná forma mše takový prostor neumožňuje, a pokud jej věřící aktivně nevyhledávají jinde, snadno dochází k reprodukování atomizované podoby církve, která byla vynucována ateistickým komunistickým režimem, ale mnohým katolíkům už tak „vešla do krve“, že ani čtvrtstoletí svobody na tom nic nezměnilo. Dalším bolavým tématem pak byla různá zranění utrpěná nikoli ve „zlém světě“ mimo církev, ale právě v ní.
Zranění v církvi Z mého hlediska až překvapivě mnoho účastníků tam svědčilo přímo i nepřímo o tom, kolik různých trápení jim připravují spolubratři a spolusestry, případně „otcové“. To, o čem nedávno zcela otevřeně psal ve své exhortaci Evangelii gaudium papež František, se tu najednou objevilo v konkrétní blízké realitě: Častokrát se chováme jako kontroloři milosti a nikoli jako její příznivci. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem. (čl. 47). Právě to, aby církev byla opravdu rodinou, a ne v lepším případě „tichou domácností“, zaznívalo na kolokviu opakovaně a zvlášť silně.
S tím pak souvisí ta druhá skutečnost, na kterou chci poukázat. Vyslovil ji jasně Tomáš Holub: Budoucnost církve je v tom, jak se nám podaří vybudovat důvěru – uvnitř církve i mezi církví a ostatní společností. Sám pak i svou přítomnost na kolokviu označil za osobní příspěvek k budování této důvěry. Oprávněně. Důvěru totiž nelze budovat bez osobního nasazení a odvahy riskovat. Podle již klasického bestselleru Stephena M. R. Coveyho „Důvěra: jediná věc, která dokáže změnit vše“ je třeba k vytváření důvěry respektovat čtyři principy: 1. Princip integrity – jednat v souladu se svým přesvědčením (být tím, za koho se vydávám). 2. Princip čistoty úmyslů – aby správné důvody vedly také ke správnému jednání. 3. Princip způsobilosti – být věcně kompetentní v tom, co hlásám a dělám (nestačí dobré úmysly, ale je třeba mít schopnost je proměnit ve skutek). 4. Princip výsledků – bez prokazatelných výsledků se důvěra těžko získává. Když tyto principy vztáhneme na církev jako celek, je vidno, kolik nám toho ještě schází. To je na jedné straně jistě nemilé zjištění a na někoho by mohlo působit i depresivně. Na straně druhé je to však i povzbudivé: kdybychom učinili už všechno, co je třeba, a přece by míra důvěry uvnitř církve i mezi církví a společností byla tak slabá, jako je tomu nyní, to by teprve bylo špatné. Protože co by nám potom zbývalo? Takhle naopak vidíme, co všechno se dá ještě zlepšit. S nadějí, že se to opravdu povede, můžeme mnohem tvořivěji usilovat o to, aby naše církev byla mnohem víc domovem a rodinou. Fakt, že tentokrát o kolokviu solidně informovaly nejen Umlaufoviny, Getsemany či Christnet, ale i Katolický týdeník, a dokonce že na stránkách ČBK byla na kolokvium i pozvánka, je takovou malou vlaštovkou, ukazující, že se tato naděje může až překvapivě brzy začít naplňovat. Podstatným kritériem samozřejmě bude další vývoj v záležitosti arcibiskupa Bezáka. Tam je teď na tahu papež František. Jiří Zajíc
13
TÉMA
Veřejné mínění v církvi Na cestě k dialogu v církvi – tak zněl název olomouckého kolokvia, na kterém se sešli ti, kteří se chtějí v katolické církvi cítit jako doma. Úvodní příspěvek pronesl Petr Kolář SJ.
V
naší části Evropy bylo „to krásné 20. století“, jak je pojmenovává v jednom svém šansonu Jarek Nohavica, stoletím hrůz. Na tomto místě se o tom úvodem zmiňuji proto, že my jsme tím byli v mnoha ohledech odstřiženi od vývoje ve svobodné části našeho kontinentu a teprve od pádu berlínské zdi se snažíme napravovat, co se dá – ve společnosti i v naší církvi.
Přijetí se zavřenou náručí Už na vstupu do 20. století jsme se vymykali evropskému průměru: žili jsme ještě v monarchii s císařem pánem a „z Boží milosti králem českým“, jemuž v důsledku této milosti šla ochotně na ruku katolická hierarchie. Po první světové válce sice došlo v Evropě k mnoha závažným změnám, z mapy zmizela habsburská monarchie a na její místo nastoupilo několik republik, ale církevní pyramida přežila. Důsledky tohoto stavu vyniknou, když se někdo „zdola“ hlásí k rozpravě o důležitých záležitostech v životě církve. U nás jsme po dvou prožitých totalitách zvyklí na to, že v takových situacích býváme nahoře přijati se zavřenou náručí, abych použil jedno francouzské rčení. Je to v rozporu s intencemi druhého vatikánského koncilu. Na vysvětlenou, jako příklad, jedna osobní zkušenost. V době, kdy jsem pracoval v Redakci náboženského života Českého rozhlasu, jsem byl přizván Sekretariátem České biskupské konference ke spolupráci na vydání českého překladu čtyř dokumentů o sdělovacích prostředcích, vypracovaných na koncilu, resp. v jeho intencích o něco později. Patří mezi ně dvě pastorální instrukce: Communio et Progressio, a Aetatis Novae. K první z nich jsem napsal úvodní poznámky a po jejich vydání pod číslem 6A v řadě dokumentů naší biskupské konference jsem dostal tři spoluautorské výtisky – naštěstí! Je to skvělý dokument, vypracovaný mediálními odborníky v čele s americkým arcibiskupem Johnem Foleyem, který předtím provozoval ve Spojených státech vlastní rozhlasovou stanici. Na obálce českého překladu stojí v závorce upozornění „Pro vnitřní potřebu“, tento dokument se neprodával. Před pár dny jsem jej marně hledal i v naší jezuitské knihovně, kde máme sbírku dokumentů na regálu. Krátce pár citací z něj: „Ve všeobecně a veřejně vyslovených názorech se (však) vždy projevuje myšlení a vůle společnosti. Proto je třeba se jimi svědomitě zabývat. To platí zvlášť pro církevní a světské autority“ (s. 37, odst. č. 32). „Svobodné vyjadřování názorů a právo informovat i být informován se navzájem podmiňují. Jan XXIII., Pavel VI. a druhý vatikánský koncil jasně prohlásili, že pro člověka a naši moderní společnost je právo na informaci podstatné“ (s. 38, odst. č. 33). „Církev je hluboce spojena s lidskou společností vzájemným dialogem a mnohostrannými vztahy. To se může uskutečnit jen
14
na základě výměny informací a myšlenek, pozorným sledováním veřejného mínění v církvi i mimo ni“ (s. 61, odst. č. 114). „Jako živý organismus potřebuje církev veřejné mínění, které vzniká na základě dialogu jejích členů. Kdyby v církvi nebylo veřejného mínění, chybělo by jí něco k životu. Vinu by na tom nesli pastýři i věřící“ (s. 61, odst. č. 115). Koncilní dokumenty tedy mluví jasnou řečí; jde tu skutečně o nové – vlastně ale staronové – pojetí vztahů uvnitř církve. Od jeho plného uplatňování jsme ještě daleko – před necelými dvěma staletími byl ještě papež Řehoř XVI. přesvědčen, že „nikdo nemůže být na pochybách o tom, že v církvi jedni musí vládnout a jiní poslouchat“ (v knize Il trionfo della Santa Sede e della Chiesa Contro gli assalti dei Novatori). Církev se dělila na učící a slyšící, a i když se „novátoři“ už hlásili ke slovu, zvyk, ta proslulá železná košile, kladl a ještě dnes klade tuhý odpor. Vysvlékání z ní není snadné a v občanské společnosti probíhalo zvláště z počátku násilně a teklo přitom hodně krve. Celý proces ještě není ani v Evropě u konce a také v římskokatolické církvi postupuje jakoby váhavě, stále ještě vězí ve svých monarchických strukturách a návycích, i když naštěstí o tomto problému dnes už mluví nadějným způsobem hlava církve, současný papež František.
Na cestě k biskupskému stolci Zkušenosti z vývoje situace na západ od nás ukazují, že záměrem prostých členů katolické církve domáhajících se práv na informace a spoluúčast není touha zasahovat do učení církve. Chtějí se ale aktivněji podílet na životě církve a zavést do něj rozpravu o vlastních každodenních radostech a strastech způsobem, na který jsou už dnes zvyklí v občanské společnosti. Osobně jsem na základě zkušeností z dosti dlouhého života v několika evropských zemích včetně Vatikánu přesvědčen, že důležitým momentem tohoto procesu, na jehož počátku stojíme a který nás přivedl dnes sem, do Olomouce, je výběr diecézních biskupů. Tento proces doposud rozhodujícím způsobem závisí na příslušné vatikánské kongregaci, k níž pak tito biskupové cítí prvořadou odpovědnost za svou činnost ve svěřené křesťanské obci. Je to logické: „Koho chléb jíš, toho píseň zpívej!“ praví české přísloví. Nebylo by ale logičtější a spravedlivější, kdyby skládali účty také místnímu křesťanskému společenství, v jehož čele stojí? Rozumějme si dobře: Nejde o jakousi obdobu „Návštěvy ad limina“ vůči laikům, ani o volbu biskupa způsobem, jakým probíhají například politické volby, jejichž výsledky u nás samy o sobě ukazují, jak hrozně to může při uplatnění tohoto systému dopadnout. Při výběru biskupského kandidáta by ale rozhodně měl být nějakým způsobem zohledněn názor těch, ke kterým bude poslán, a s nimi by měl vést o své činnosti rozpravu; není to
TÉMA
Vytváření veřejného mínění v církvi je naším právem i povinností. Předmětem dialogu, po kterém volají věřící nejen u nás, nejsou pochopitelně pravdy naší víry, ale v první řadě vztahy uvnitř křesťanského společenství. tak iluzorní přání, jak by se mohlo zdát. Procedury tohoto druhu v některých zemích už existují. Dosavadní praxe na nejvyšší úrovni je ovšem v podstatě monarchická: Papež je volen kardinály, kteří nepřekročili daný věkový limit. Po smrti Jana Pavla II., jestli se nemýlím, vešli do konkláve až na dvě výjimky jen kardinálové jmenovaní právě zesnulým papežem. Tito voliči papeže jsou jmenováni papežem. Nikdo mu do toho dnes nemůže mluvit a jednou jmenované kardinály může k odpovědnosti za jejich jednání volat opět jen sám papež. Se špetkou ironie zde můžeme mluvit o jakési „katolické demokracii“, která se obdobně projevuje i na nižších úrovních. Nebude snadné s tím pohnout, ale je to nevyhnutelné. Existuje úsloví Prvním, kteří o novotě promluví, musí být vyříznuty jazyky. Sama ta činnost bývá nádherná – až na ty vyřezané jazyky, ovšem! Jejich někdejší nositelé se ale mohou dočkat posmrtné útěchy, někdy i kanonizace! Využijme těchto dvou dnů v první řadě ke cvičení ve vzájemné kultivované diskusi. Znamená to například učit se neotravovat druhé dlouhými řečmi o nepodstatném; pozorně naslouchat a přemýšlet nad řečeným dříve, než začneme sami argumentovat nebo prostě mluvit o něčem jiném, a hlavně – učme se hledat to, co je nám přes všechny rozdíly a napříč celým spektrem církevního života přece jen společné, zatím aspoň horizontálně, tedy mezi námi samými. Je toho hodně a na prvních církevních sněmech to bylo východisko při hledání přístupu k novým názorovým proudům. Hledala se aspoň částečná shoda, což byl mnohdy jen zlomek toho, s čím účastnící na sněm přijeli. Ale tyto neúplné, minimální shody v rozepři se pak staly tím, co se jednotně ve všech místních církvích mohlo učit. Od řeckého výrazu učit (dokein) pro to pak vznikl pojem dogma, tedy „to, co se má učit“. Tak vznikla dogmata, velká, všemi uznávaná pravidla. Malá a neúplná dohoda všech je pořád lepší než nesmiřitelné postoje, na kterých neústupně trvá každá ze znesvářených stran.
Učit se dialogu Předmětem dialogu, po kterém volají věřící nejen u nás, nejsou pochopitelně pravdy naší víry, ale v první řadě vztahy uvnitř křesťanského společenství, ve kterém se k sobě máme chovat jako bra-
tři a sestry, kterými v Kristu opravdu jsme. Bude jen logické, když takovéto vztahy budeme vytvářet a pěstovat nejdříve mezi sebou, po horizontále. Teprve potom mohou přijít na pořad vztahy mezi základnou a našimi vedoucími činiteli. Bylo by pochopitelně snazší řešit napětí ve vzájemných vztazích, kdyby jedna ze stran nebyla skálopevně přesvědčená o jedinečné správnosti vztahů v té podobě, na jakou je zvyklá už po staletí. Podle názoru rostoucího počtu věřících jsou ale tyto vztahy v mnohém ohledu překonány společenským vývojem. Velkou krizi v tomto ohledu přinesla reformace, která otřásla církví. V dobách před ní se rozvadění křesťané snažili na sněmu nalézt i uprostřed vážných sporů to, co jim přese všechno bylo společné. Na sněmu v Tridentu už se bohužel o sporných záležitostech nemohlo mluvit, protože ti, kdo věděli nebo jen cítili, že jsou v rozporu s církevním centrem, se tam prostě odmítli v roli bludařů dostavit. Ve vzduchu necítili pozvání k namáhavé debatě, ale k soudu s důsledky, které lapidárně vyjádřil Martin Luther, když řekl, že „není Jan Hus“, aby šel na sněm. V okamžiku konání koncilu byl už ale mrtev a na sněmu v Tridentu se pak „konala premiéra nekonané debaty“ mezi vzájemně rozvaděnými křesťany. Do té doby se jednalo a hledalo to, co přece jen zůstávalo společné; v Tridentu se už jen odsuzovalo. Dobrým a povzbudivým příkladem postupu reformně naladěných křesťanů je dnes už proslulá „Pfarrer-Initiative“ rakouských kněží s podtitulem Aufruf zum Ungehorsam (Výzva k neposlušnosti). [1] Evangelíci nám někdy vyčítají, že my, katolíci, jsme v Tridentu zůstali trčet. Ať už je tomu jakkoliv, dnes musíme všichni pracovat na tom, aby se taková situace v budoucnosti neopakovala. Tehdejší důsledky jsou dostatečným varováním. Řešením je trvalá, průběžná výměna názorů na to, čím místní křesťané – biskupové, kněží, řeholníci i prostí věřící – žijí a dále jako křesťané, jako bratři a sestry, chtějí žít i přesto, že v mnoha věcech se jejich názory různí. Komu se to zdá přespříliš vstřícné vůči „těm druhým“, doporučme výše citované dokumenty! Jsou přece „pro vnitřní potřebu“ – můžeme to chápat jistě i jako pro vnitřní potřebu církve(!?), do které všichni patříme a nadále chceme patřit. Text vychází z přednášky proslovené na setkání Na cestě k dialogu v církvi konaném v Olomouci 16. a 17. května 2014. Poznámky: [1] viz Universum 1/2014
15
TÉMA
Každý bude muset nakonec dozrát v pohledu na církev a ve svém přináležení k ní, jinak zatrpkne, říká v rozhovoru pro Universum František Mikloško.
foto © Lubo Bechny
To prozření vůbec nemusí být na škodu
Jak jste se cítil na olomouckém setkání Na cestě k dialogu v církvi? Jak vnímáte snahy sousedů z Čech o porozumění celé kauze Róberta Bezáka? Na stretnutí v Olomouci ma zaujalo viac vecí. V prvom rade prirodzená radosť, ktorá tam vládla. Potom, bol som veľmi dotknutý mladými ľuďmi, ktorí toto stretnutie organizovali – všetko fungovalo. A nakoniec, boli tam zaujímavé a kompetentné vystúpenia. Máte v Čechách stále dostatok zaujímavých ľudí. Z jakých jiných zemí jste zaznamenal zájem o zadostiučinění právu a spravedlnosti v souvislosti s odvoláním arcibiskupa Bezáka? Po Čechách preukázali najväčší záujem Rakušania. Naši ľudia písali na mnohé biskupské konferencie a mnohým cirkevným hodnostárom vo svete. Nehovorím, že to nemalo význam, ale odozva bola skôr formálna. Jako čtenář knihy Vyznanie jsem získal dojem, že ze světové rodiny bratrů biskupů se za R. Bezáka nikdo moc stavět nechtěl, a dokonce ani ho zmínit před papežem, čeští biskupové ale nakonec papeže přímo požádali, aby se s ním sešel. Vnímáte to jako ovoce dlouhodobých kontaktů a porozumění mezi českými a slovenskými biskupy, nebo spíš výsledek určitého „tlaku zezdola“, který jsme v Čechách ani na Slovensku dříve nezažili? Českí biskupi, kňazi a veriaci sa zachovali neobyčajne statočne. Pre nás i pre Róberta Bezáka to malo obrovský význam. Toto sa už navždy stáva súčasťou novodobých cirkevných dejín Čiech i Slovenska. Isto to bola blízkosť a spoločná história našich národov, isto to bola ešte čerstvá skúsenosť a poučenie z obdobia komunizmu. Možno v tom bol aj istý „dlh“, že tú osudovú vizitáciu v Trnave viedol český biskup – ale opakujem, v prvom rade to bola statočnosť vašich ľudí. A to už zostane. Do jaké míry podle vás věci prospěl „tlak zdola“? Pokiaľ ide o „tlak zdola“, tak ten sme v takej forme na Slovensku ešte nezažili. Rovnako vaši „chlapi“ s transparentmi Róberta Bezáka, to je pre diasporickú cirkev v Čechách tiež nebývalý jav. A rovna-
16
František Mikloško: Cirkev ako moju rodinu, ako miesto, pre ktoré treba žiť i zápasiť, mi znovu priblížil pápež František. ko internetový portál Miloslava Müllera. Myslím, že ťažko hovoriť o tom, čo sa ešte mohlo viac spraviť. Myslím, že nič, lebo všetko vznikalo spontánne a úprimne. A v tomto zmysle by všetko ostatné bolo umelé a navyše. Víte, že právě Vaše angažmá bylo pro mnohé z nás v prvních dnech dokladem, že se děje něco alarmujícího? Vážim si tieto Vaše slová. Ak sa spätne pozerám, tak isto viem, že nie ja som vyhľadával túto kauzu, ale ona ku mne prichádzala sama. Ja som pred ňou len neutekal. Samozrejme súviselo to aj s tým, že do niektorých problémov trnavskej diecézy som rovnako bez toho, aby som ich vyhľadával, mohol v minulosti nazrieť. Takže moje rozhodovanie zastať sa Róberta Bezáka nebolo ťažké.
Bylo pro vás snadné vystoupit v této věci v médiích? Kdy jste se rozhodl, že musíte promluvit, co byl ten spouštěcí moment? Budem úprimný. Aj preto som vystúpil ešte skôr, ako bolo jeho odvolanie oznámené, lebo som si naivne myslel, že snáď sa veci dajú ešte zastaviť. Okrem toho, že išlo o pravdu, to, čo ma opakovane pohýňalo verejne sa ho zastať, bolo, že som videl, ako odrazu zostal sám. Priznám sa, že takýto „spoločenský pád“ z večera na ráno som na vlastné oči nikdy v živote nevidel. Bylo pro vás jako pro člověka, který se neohnul před komunistickým režimem, který ale zároveň vyrostl v katolické rodině, těžké opakovaně rozkrývat v sekulárních médiích tuto kauzu? Priznám sa, že som bol dosť opatrný, aby som až tak často nevystupoval v sekulárnych médiách. Bolo to len niekoľkokrát: vtedy, keď som oznámil, že arcibiskup Bezák bude odvolaný, potom po jeho prvom vystúpení v televízii TA3 a ešte niekoľkokrát na internetovom videu časopisu Týždeň. Uvedomoval som si, že takéto vystupovanie nesie v sebe aj riziká a mne dúfam išlo v prvom rade o vec. Nepochybně jste musel zažít velmi silnou reakci na vaše vystoupení, čekal jste něco takového? Byla mezi reakcemi nějaká, která vás zaskočila, opravdu zabolela? Musím povedať, že väčšina z reakcií ľudí bola pozitívna. Zvlášť na ulici mi ľudia často hovorili, že sú radi, že sa niekto zastal arcibiskupa Bezáka. S väčšinou biskupov, s ktorými sa ináč dobre poznám, som sa osobne odvtedy nestretol, preto neviem celkom povedať, ako by vyzeral náš rozhovor. Mal som aj negatívne odozvy, ale všetko to bolo tak trochu neisté. Tá kauza totiž na Slovensku naozaj nie je pre ľudí jasná. Tie kontroverzie sa týkali skôr toho, čo sa dialo potom. Jak jste osobně vnímal jmenování Róberta Bezáka, jeho vize, jeho kroky? Menovaním Róberta Bezáka za arcibiskupa som bol dosť prekvapený. Bol to nezvyklý krok, aby rehoľník, z úplne inej diecézy išiel práve do Trnavy. Videl som v tom snahu Vatikánu dať na toto miesto človeka, ktorý tam nebol nijak zainteresovaný. Priznám sa, že v mojom okolí sa od začiatku veľa diskutovalo o niektorých jeho vyjadreniach a krokoch. Já som sa v čase komunizmu angažoval v tzv. tajnej cirkvi na Slovensku, ale stále som tu mal kontakt aj s občianskym disentom. Žil som teda svoj katolicizmus, ale v otvorení sa aj k iným spoločenstvám. Teda, aby som bol úprimný, mňa jeho počínanie ani neudivovalo, ani nepohoršovalo. Bral som ho ako samozrejmé. U nás se traduje jeho dnes až legendární výrok: „Ostatní biskupové KBS jsou pro dechovku, já jsem pro/rock.“ Do jaké míry ho to vystihuje? Neviem, kedy a kde to povedal. Neviem teda, či je to jeho celkom autentický výrok. Ak by bol, možno by som povedal, že by stačilo, keby hovoril o svojom vzťahu k rocku. Táto „průpovídka“ ho ale môže trochu charakterizovať, že nie vždy možno odhadol svoj vzťah ku kolegom. Teda aj on mohol robiť chyby, ale to nemohol byť dôvod na jeho rýchle odvolanie. Vy máte zkušenosti z disentu, máte zkušenosti z politiky, jste aktivní věřící katolík. Jak jste si celou kauzu pro sebe vyhodnotil? Změnilo se ve Vašem náhledu s více než ročním odstupem něco podstatného? Já si myslím, že problémy vo vatikánskej kúrii dosiahli takého stupňa, že viedli nakoniec k rezignácii Benedikta XVI. na jeho úrad a k razantnému nástupu pápeža Františka riešiť toto veľké množstvo vážnych problémov. Já si myslím, že budeme svedkami ešte veľkých zápasov vnútri Vatikánu i cirkvi. Kauza Bezák je jedným z týchto pro-
foto © Lubo Bechny
TÉMA
FRANTIŠEK MIKLOŠKO 2. června 1947 se narodil v Nitře 1971 absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK v Bratislavě 1971–1983 pracoval v Ústavu technické kybernetiky SAV v Bratislavě 1983–1989 pracoval manuálně, určitý čas byl nezaměstnaný, angažoval se v tzv. tajné církvi 1988 byl jedním z iniciátorů tzv. „svíčkové manifestace“ 1990–1992 zvolen předsedou Slovenské národní rady 2002–2006 zvolen předsedou poslaneckého klubu KDH, poslancem Národní rady SR 2006 – poslanec NR SR, člen Výboru NR SR pro lidská práva, národnosti a postavení žen 2007 mu byla udělena Medaile SAV za podporu vědy Jeho náboženské postoje formovali v časech komunismu velcí vyznavači katolické církve jako biskup Ján Korec, Vladimír Jukl, Silvester Krčméry, Oto Mádr, Josef Zvěřina a Mětek Razík z Brna. Po pádu komunismu také biskup Václav Malý, dva čeští kardinálové a další osobnosti. Formovaly ho též krajní okamžiky, kdy ztratil svobodu on sám nebo někdo z jeho okolí. „V takových chvílích člověk zažívá velkou očistu od všeho, co je nepravé a jen předstírané.“
blémov. Chceme pomenúvať problémy a chceme byť verní pápežovi. Prísľub o nezničiteľnosti cirkvi nedostala kúria, ale prvý pápež Peter. Otřásla tato kauza nějak vaší osobní vírou? Cítíte se v církvi doma? Osobnou vierou isto nie. Naopak, ona mi bola veľkou oporou. Premýšľal som v týchto chvíľach hodne o cirkvi. Pohľad na ňu z čias komunizmu, kedy sa o jej „chybách“ jednoducho nehovorilo a kedy sme ich ani nepriznávali, sa trochu zmenil. Cirkev ako moju rodinu, ako miesto, pre ktoré treba žiť i zápasiť, mi znovu priblížil pápež František. A kdybych podobnou otázku položil lidem ve vašem okolí, co by asi odpověděli? Táto kauza naozaj prešla celým Slovenskom a zvlášť laikmi. Myslím, že naši laici sú na tom podobne ako ja. Každý z nich bude musieť nakoniec dozrieť v pohľade a prináležnosti k cirkvi, ináč zostane zatrpknutý. Ale to zrenie vôbec nemusí byť na škodu. Josef Beránek
17
TÉMA
Petice v církvi!? Jiří Kašný
Je petiční právo nebo nějaká obdoba petičního práva zaručena také v kanonickém právu?
N
a začátku druhé knihy Kodexu kanonického práva v kánonech 208–223 jsou stanoveny povinnosti a práva všech křesťanů. Termín petiční právo v textu těchto kánonů nenalezneme. Přesto v kánonu 212 nalezneme řadu prvků petičního práva: Kánon 212 § 1: Křesťané, vědomi si vlastní odpovědnosti, jsou povinni přijmout křesťanskou poslušností, co pastýři, zastupující Krista, prohlásí jako učitelé víry nebo ustanoví jako představení církve. Kánon 212 § 2: Křesťané mají právo sdělovat pastýřům církve své potřeby, hlavně duchovní, i svá přání. Kánon 212 § 3: Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, kompetence a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící. Tento článek analyzuje a komentuje kánon 212 v kontextu Kodexu kanonického práva a v návaznosti na učení druhého vatikánského koncilu, především na konstituci Lumen gentium, čl. 37, a dekret Presbyterorum ordinis, čl . 9. Zvu čtenáře, aby si, pokud je to možné, vzali k ruce kodex a koncilní dokumenty nebo si je našli na webu a přečetli si vždycky celý kánon nebo odstavec z dokumentu.
Novinka Povinnosti a práva všech křesťanů v Kodexu kanonického práva z roku 1983 uvádějí do kanonického práva významnou novinku. V těchto kánonech jsou poprvé v explicitní zákonné formě stanoveny a zaručeny povinnosti a práva všech věřících, tj. laiků i duchovních, v katolické církvi latinského obřadu. Řada z těchto povinností a práv jednotlivě i jako celek připomínají moderní listiny základních práv a svobod, které jsou typickou součástí moderního ústavního práva v evropské právní tradici. Mezi prvními z těchto povinností a práv je stanovena povinnost všech křesťanů zachovávat společenství s církví (k. 209) a toto společenství je klíčovým momentem v uplatňování ostatních povinností a práv. Společenství, jak je uplatňováno podle Kodexu kanonického práva, je velmi dynamická forma vztahů vzájemné odpovědnosti. Kodex sice nestanoví konkrétní definici společenství, přesto je však možné vyčíst z jednotlivých kánonů jeho charakteristiky a způsoby uplatňování. Především farnost je společenství věřících svěřené do pastorační péče faráři (k. 515.1). Členství ve farnosti je podmíněno vírou a křtem (k. 865). Člověk se stává členem farnosti, když uvěří a přijme křest. Biskupové vykonávají svoje poslání v hierarchickém společen-
18
ství s biskupským sborem v čele s papežem (k. 375). Diecézní biskup hájí práva kněží, jáhnů a laiků včetně práva podle kánonu 212, a zároveň dbá, aby řádně plnili povinnosti podle svého postavení (k. 384 a 392). Papež vykonává nejvyšší autoritu v církvi. Kodex zároveň stanoví, že „papež je při plnění svého úřadu nejvyššího pastýře církve vždy spojen společenstvím s ostatními biskupy a vůbec s celou církví“ (k. 333 § 2). Každý z věřících – a tento termín v kánonech 208–223 zahrnuje jak laiky, tak i všechny duchovní, tj. jáhny, kněze a biskupy – podle svého postavení vykonává svoje úkoly a rozhoduje a zároveň naslouchá druhým a společenství a respektuje je. Nikdo z věřících, tj. laiků i duchovních, není mimo toto společenství.
Tři paragrafy kodexu V kontextu společenství je třeba interpretovat také kánon 212. První paragraf stanoví povinnost poslušnosti všech věřících vůči biskupům a zároveň konstatuje, že věřící jsou si přitom vědomi své vlastní odpovědnosti. Kánon nevyžaduje od věřících poslušnost slepou a bezmyšlenkovitou, ale poslušnost je vyvažována odpovědností, která je vlastní každému věřícímu. Zároveň vlastní odpovědnost nevede k absolutní nezávislosti, ale je otevřená poslušnosti vůči pastýřům, když vystupují jako učitelé víry a jako představení obce. Kánon stanoví další parametry povinnosti poslušnosti. Věřící jsou vázáni poslušností vůči biskupům, když biskupové jednají z moci svého úřadu jako ti, kdo zastupují Krista. Tento kánon neváže věřící poslušností vůči osobním názorům a vyjádřením biskupa. Povinnost zavazuje vůči výrokům biskupů, které prohlásí jako učitelé víry. Konkrétní stupně souhlasu s těmito výroky jsou pak stanoveny v kánonech 750–754. Podobně poslušnost nezavazuje věřícího vůči jakémukoli vyjádření biskupa, ale především vůči tomu, co biskup stanoví jako představený, a i tato poslušnost je vyvažována na straně věřících vědomím jejich vlastní odpovědnosti, nikoli strachem, falešnou úctou nebo poddaností. Druhý paragraf stanoví právo všech věřících, tj. laiků i duchovních, obracet se na pastýře, jemuž bylo svěřeno dané společenství do pastorační péče, se svými potřebami a přáními. Pastýři, zvláště pak biskupové, mají povinnost toto právo věřícím připomínat a zaručovat (k. 392 § 1). Toto právo implicitně očekává ochotu pastýřů naslouchat a brát žadatele a jejich žádosti v potaz (Lumen gentium, 37). Toto právo rovněž vyvažuje povinnost poslušnosti a směřuje k dynamickému, přátelskému vztahu mezi věřícími a pastýři, od kterého se pak může očekávat mnoho dobrého pro církev (srov. Lumen gentium 37). Kánon nestanoví žádnou výlučnou formu pro sdělování potřeb a přání. Je tedy možné zvolit formu písemnou
TÉMA
i ústní, formu soukromého nebo veřejného sdělení, i formu, kdy žádost předkládá jednotlivec nebo skupina věřících společně. Zkušenost učí, že obě strany, pastýři i laici a duchovní, se svým sklonem k otevřenosti, nebo naopak uzavřenosti podílejí na ustavování forem vzájemného setkávání a komunikace. Paragraf 2 kánonu 212 zaručuje podobně jako petiční právo v článku 18 Listiny základních práv a svobod právo obracet se na církevní, nebo světskou autoritu s žádostmi, či s peticemi. Rozdílný kontext tohoto práva je důležitý při jeho uplatňování. V kanonickém právu se toto právo uplatňuje v kontextu společenství věřících v církvi a věřící se se svou žádostí obracejí na pastýře, který je nositelem úřadu a zároveň členem téhož společenství. Ve světském právu se petiční právo uplatňuje ve státě a občan se se svou peticí obrací na byrokratický orgán státu nebo místní samosprávy. Třetí paragraf stanoví právo i povinnost všech věřících vyjadřovat otevřeně svůj názor na to, co by mohlo být k dobru církve. Text tohoto paragrafu je téměř doslova převzat z článku 37 Lumen gentium. Paragraf stanoví také některé hranice tohoto práva a povinnosti. Vyjadřované názory především nesmějí narušovat společenství, které je vyjádřeno poutem víry a mravů (k. 205). Názory mají být sdělovány s úctou k pastýřům. Sdělované názory mají brát v úvahu obecný prospěch (k. 223) a důstojnost druhých osob (k. 220). Ani tento paragraf ale nestanoví žádný konkrétní výlučný formální postup při sdělování mínění věřících pastýřům. Věřící si tedy mohou zvolit formu písemnou nebo ústní, soukromou nebo veřejnou, se kterou se obrátí na pastýře se svým názorem. Kánon jen explicitně stanoví, že věřící mají právo seznámit jiné věřící se svým míněním, s nímž se chtějí obrátit na pastýře.
Koncilní pohled Lumen gentium v článku 37 k uplatňování práva a povinnosti podle kánonu 212 přidává velmi náročnou výzvu: má se to dít s pravdivostí, statečností a moudrostí, s úctou a láskou k pastýřům. Sdělování potřeb a názorů se má dít s pravdivostí, pro kterou je nepřijatelná záměrná a zavádějící jednostrannost a zaujatost nebo zkreslování skutečností za účelem dosažení vlastních zájmů. Sdělování potřeb a mínění vyžaduje statečnost, a to nejenom v časech náboženské nesvobody, ale i v časech svobody, protože i tehdy můžeme mít sklon dát přednost klidu a všemu, na co už jsme přece zvyklí, že to nemůže být jinak. Sdělování potřeb a mínění vyžaduje také kardinální ctnost – moudrost. A konečně právo sdělovat pastýřům svá přání a mínění se má dít v duchu zdvořilosti, respektu a úcty vůči pastýřům. Pastýře zase vyzývá Lumen gentium 37, aby zvažovali všechny žádosti s otcovskou láskou. Ta jistě nesmí sklouznout do podoby paternalismu. Můžeme tedy zvažovat, nakolik i pastýři mají přijímat žádosti a odpovídat na ně s pravdivostí, statečností a moudrostí. Výzva k pravdivému zvážení žádosti může od pastýře vyžadovat intelektuální námahu i skromnost. Pastýř je zpravidla vzdělaný, ale žádosti, které přicházejí od odborníků v teologii, etice nebo i ekonomice a právu mohou přesahovat jeho intelektuální přípravu. Pravdivost v přístupu k takové žádosti pak vyžaduje intelektuální úsilí, studium problematiky a zároveň i skromnost v úsudku. V případech, kdy se žádosti týkají problematických záležitostí, odvaha překonat sklon k ústupu a vyčkávání může od pastýře vyžadovat statečnost. Zkušenost ukazuje, že faráři nebo i biskupové mohou kvůli své ochotě plnit svou povinnost a věnovat se i obtížným věcem přijít bez odůvodnění o místo, tedy o úřad faráře či biskupa, nebo snad i o dobré jméno. I na straně pastýře je statečnost potřebná nejen v dobách náboženské nesvobody, ale i v době svobody. A konečně přijímání a vyřizování žádostí vyžaduje kardinální ctnost – moudrost.
PETIČNÍ PRÁVO V ČR Listina základních práv a svobod, součást ústavního pořádku České republiky, v článku 18 zaručuje jedno ze základních práv, kterým je petiční právo: (1) Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. (2) Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. (3) Peticemi se nesmí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou.
K čemu jsou rady Kromě základního práva každého věřícího obracet se na faráře či biskupa s žádostmi a míněními Kodex kanonického práva stanoví specifické instituce, kde se věřící vyjadřují k záležitostem v církvi. Např. povinná ekonomická rada v každé farnosti a v každé diecézi je místem k dialogu o hospodaření s církevním majetkem. Pastorační rady jsou platformou k dialogu o pastoračních záležitostech. Diecézní synod a biskupský synod celé církve jsou místy k mluvení a naslouchání ve všem, co se týká Božího lidu a stvoření. Mohlo by se zdát, že právo sdělovat pastýřům svá přání a mínění je hodně změkčeno kontextem společenství církve ve srovnání s jednoznačným petičním právem, jak je garantováno ústavním pořádkem v moderních západních demokraciích včetně České republiky. Snad stojí za připomenutí evangelium, které nejenom že nikde neruší petiční právo, ale ještě ho i předchází, když vybízí věřící a zvláště pastýře: „Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar“ (Mt 5,23–24). Tato evangelní výzva nečeká, až bratr přijde se svou žádostí, ale ukládá povinnost k ochotě řešit věc ještě dříve, a dokonce touto ochotou podmiňuje splnění liturgických povinností. Jak se asi cítí věřící laik nebo farář či biskup, který přichází do chrámu na mši a mlčky míjí bratry, kteří mohou mít něco proti tomu, co se v církvi děje, nebo mají jen něco k dění v církvi, a jdou si dál splnit liturgickou povinnost podle připraveného organizačního plánu? Co si asi máme myslet o biskupovi, který raději proklouzne do kostela přinést svůj dar na oltář bočním vchodem sám nebo za asistence ochranky, aby se vyhnul svému bratru a jeho mínění?[1] Právo sdělovat pastýřům svoje přání a mínění můžeme v právní terminologii označit jako petiční právo.[2] Mezi křesťany v církvi toto právo není moderním objevem, i když ho Kodex kanonického práva z roku 1983 formuluje novým způsobem, podobně jako to činí Listina základních práv a svobod. Křesťanské chápání petičního práva totiž v první řadě zavazuje adresáta žádosti či petice, ať už je to věřící laik, jáhen, kněz nebo biskup, aby této žádosti věnoval pozornost dříve, než půjde do kostela (Mt 5,23–24). Okolností, které v evangeliu potvrzují petiční právo potřebných, je pak celá řada, např. Mt 9,18–19, Mt 14,35–36, Mt 20,29–34. Tento text vznikl jako pokračování diskuse na kolokviu „Na cestě k dialogu v církvi“, které se konalo v Olomouci 16.–17. května 2014. Poznámky: [1] Např. http://video.tyzden.sk/eugen-korda/2013/10/03/kardinal-marc-ouellet-a-arcibiskup-zvolensky-isli-zadnym-vchodom/ (29.5.2014) [2] Např. The Code of Canon Law. A Text and Commentary, ed. The Canon Law Society of America (New York: Paulist Press, 1985) 144–147.
19
TÉMA
Peníze snadno rozdělují Josef Beránek
Do konce tohoto roku se plánuje představení diecézních strategických plánů členům farních ekonomických rad. Prozatím jsou však biskupství na informace hodně skoupá.
P
odobně jako v polovině devadesátých let přerůstaly debaty o vhodných pastoračních metodách a míře navazování na zkušenosti z meziválečného či komunistického období do nezdravé, až ochromující polarizace katolické církve, tak dnes hrozí rozdělit Boží lid vztah k církevnímu majetku a jeho využívání pro činnost církve. Zkušenosti z devadesátých let nás v mnohém poučily. Předně se ukázalo, jak důležité je umět pojmenovat obtíže a rizika a přistoupit na diskusi. Zároveň se ale ukázalo, že do dialogu musí vstupovat i představení. Nést odpovědnost znamená ve vhodné chvíli sdělit, co upřednostňuji, co podporuji, kdy je třeba vyčkat a kdy se kultivovaně distancovat. Ukázalo se také, jak náročné je takové stanovování priorit a jak těžké je svůj postoj hájit. Nemá-li představený dost silnou vizi, kterou touží sdílet s druhými, je odpovědnost udržet jednotu Božího lidu k neunesení. Právě proto mnozí věřící s velkým zájmem sledovali informace o tom, že jednotlivé diecéze připravují strategické plány, které – jak opakovaně naznačoval generální sekretář ČBK Tomáš Holub – mají stanovit nejen způsob finančního zabezpečení farností a diecézí do budoucna, ale také „priority činnosti, protože na všechno prostě nebude“.
Mlčení Zkraje tohoto roku jedna blogerka dosáhla svým příspěvkem nečekaného počtu sdílení, když obhajovala církevní restituce slovy: „Já jsem církev. Můj muž je církev. Moje děti jsou církev. Moje rodina, moji přátelé, přes milion mých bratrů a sester v Kristu. My všichni tvoříme českou církev. A my všichni máme právo na majetek, který nám byl ukraden. Na majetek, který v dobré víře shromažďovali a obhospodařovali naši předkové a který my máme dále spravovat, aby naše církev mohla dál vykonávat svou činnost a plnit své úkoly.“ V jejích slovech je patrná odvaha být církví, a přestože je těžko představitelné, jak bychom všichni spravovali farní a diecézní majetek, neměl by nikdo podceňovat jasně vyslovené, byť snad trochu naivní vědomí sounáležitosti s církví. Takové povědomí se těžce buduje a snadno vytrácí se všemi důsledky. Církevní majetek bude vždy vázán na nějaké právnické osoby, jejichž jménem budou v poslední řadě rozhodovat statutární orgány. To odpovídá našemu právnímu řádu stejně jako Kodexu církevního práva. Z toho ale nevyplývá, jakým způsobem se budou přijímat běžná rozhodnutí a jak se bude formulovat dlouhodobé směřování, vize.
20
Dnes například máme (nebo často nemáme) farní ekonomické rady, diecézní ekonomické rady, kontrolní mechanismy na schvalování závazků farností nad padesát tisíc korun a podobně. (Mimochodem Michaela Pitterová v tomto čísle Universa upozorňuje na teoreticky rozsáhlé pravomoci laiků v diecézní ekonomické radě.) Není zde prostor na to, abychom zacházeli do detailů církevního práva či české praxe, klíčové je, že vždy bude správu církevního majetku řešit výrazná podmnožina Božího lidu. Podobně jako v devadesátých letech rozdílné představy o pastoračních aktivitách církve a snahy navazovat na doby minulé hrozily zvrátit křehké, nezažité sebepojetí Božího lidu do předkoncilního a upřímně řečeno pohodlného rozdělení na církev učící a církev poslouchající, dnes hrozí, že kamenem úrazu a rozdělení na přetížené a pasivní se stane správa církevního majetku. Připomeňme si základní kroky: generální sekretář ČBK ohlásil v roce 2012, že diecéze zpracují strategické plány. Ty je v prvním pololetí roku 2013 zpracovaly, ale označily je za tajné, a to do té míry, že je dodnes neznají ani někteří biskupové a velký počet kněží. Tady nejde jen o nedostatečnou komunikací dovnitř církve, působí to jako rezignace na onu myšlenku, že restituce jsou příležitostí k novému promýšlení role církve v české společnosti. Ba co víc, působí to jako rezignace na uplatnění spoluodpovědnosti širokého Božího lidu v této oblasti, jako rezignace na chápání vztahů v církvi jako v rodině, jako rezignace na to, že přirozenou součástí osobního růstu je potřeba vnímat sebe sama jako součást širšího smysluplného celku. Nabádají-li koncilní dokumenty věřící k tomu, aby lnuli ke svým pastýřům, není přirozené, že se zajímají, že chtějí znát souvislosti?
Biskupové o správě majetku Přibližně v polovině března také někteří biskupové formou pastýřských listů či rozhovorů v diecézních zpravodajích přiblížili představy o hospodaření. Například biskup František Lobkowicz hned zkraje zmiňuje, že „naše diecéze se nachází v oblasti, kde je jednou ze zásadních otázek problém sociální spravedlnosti. Církev nemůže zůstat stranou a je třeba mít stále na paměti, že naše láska k Bohu se poměřuje naší citlivostí vůči hmotné i duchovní chudobě našich spoluobčanů.“ Dále pak uvádí i konkrétní kroky v ekonomické oblasti: „Už nyní jsem rozhodl o tom, že bude existovat společná správa lesních majetků všech farností v celé diecézi, kterou bude zajišťovat biskupství. Farnosti samy budou formou pronájmu hospodařit se
TÉMA
zemědělskými pozemky a 30 % ze zisku z pronajatých zemědělských pozemků budou odvádět do společného fondu diecéze…“ Finanční náhrady budou investovány a část využita na urgentní opravy většího rozsahu. V závěru pak apeluje na „spoluúčast věřících na financování provozu církve“ a prosí o „angažovaný křesťanský život“. Olomoucký zpravodaj OLDIN přinesl rozhovor s arcibiskupem Janem Graubnerem, který mezi jiným uvedl, že finanční náhrady za nevydaný majetek „jsou určeny k vytvoření základny pro samofinancování v budoucnosti“. „Prakticky to znamená, že peníze nemůžeme mít v jedné bance, ale musíme je rozložit do více druhů investic. Neriskujeme a držíme se konzervativnějších investic. Část budeme investovat také do majetku.“ Na otázku, kdo bude spravovat farní majetky, odpověděl: „Většinou se budou pronajímat místním zemědělcům, ale pod centrálním diecézním dohledem.“ Pro využití výnosů bude stanovený klíč. „Podle velikosti majetku, ale i počtu věřících budou farnosti přispívat na platy, ale taky pomáhat slabším… Ale věřím, že při dobrém hospodaření i zapojení místních věřících a díky solidaritě se v naší arcidiecézi bude dařit lépe než dosud.“ Hospodaření se věnuje pražský březnový Zpravodaj. Kardinál Dominik Duka v něm píše: „O budoucí ekonomické zajištění církve ale strach nemám. Už dvacet pět let jednotlivé církevní subjekty hospodaří s majetkem, který je dohromady větší než ten, který nám bude vrácen. V řadách věřících i mezi kněžími jsou opravdoví odborníci, kteří se podíleli na přípravě koncepce budoucího finančního zajištění. Pracují odborné komise, které budou se správou majetku pomáhat.“ Jeden z nejpovolanějších, ekonom Karel Štícha, pak rozvádí koncept využití principu subsidiarity a solidarity a konkrétně zmiňuje solidární fond na interdiecézní úrovni a formu kolektivního investování v akciové společnosti s proměnným základním kapitálem založené ve spolupráci s ČSOB. O aktivitách v plzeňské diecézi již Universum psalo. Je patrné, že na diecézních úrovních se udělalo obrovské množství práce. Přesto ale publikované nutně kusé informace vyvolávají mnoho otázek. Na první pohled se totiž zdá, že se vedení rozhodlo postupovat hodně konzervativně: předně požádat o navrácení všeho, co by mohlo být vráceno, nemovitosti pak pronajmout a finanční náhrady obezřetně investovat. Nabízí se otázka, zda by nebyly i další cesty k dosažení „základních prostředků a svobody k pastorační činnosti“, které by stály za zvážení, a to s ohledem na prioritní pastorační činnosti. A k tomu mají sloužit strategické plány…
Plán není jen kus papíru V minulých letech jsem měl možnost sledovat zrod takových plánů u dvacítky projektů obnovy historických objektů z evropských fondů. Dvě třetiny z nich byly bývalé či dosud církví obhospodařované kláštery v Plasích, v Teplé, v Kladrubech, na Velehradě či třeba část kroměřížského arcibiskupského zámku. Zadání bylo vlastně velmi jednoduché. Žadatel, který navrhl smysluplný plán navrátit do života pro veřejnost uzavřený či zchátralý objekt, aniž by tím zatížil do budoucna veřejné rozpočty, mohl získat dotaci až půl miliardy korun. Bylo úžasné sledovat, jak se projektové týmy dávaly dohromady, jak hledaly nápady, jak objekty prakticky využít, aby si vydělaly na provoz. Najednou vykrystalizovalo, jak přínosné je zaujmout základní a střední školy, a také se ukázalo, že i starostové stojí o to, aby region měl svého „hrdinu“ – světce a kulturně historickou dominantu. Bylo také vidět, jak si v jistou chvíli církevní představení uvědomili, že budou muset podepsat smlouvy a závazky, do nichž se jim vůbec nechtělo. Jak později zápasili s prázdnou kasou, protože žádná dotace nepokryje všechny náklady. A nakonec když už se stavba chýlila ke konci, najednou někteří dokonce zvažovali, zda je opravdu nutné
pouštět do kláštera veřejnost, organizovat zde programy pro základní školy a zda by nestačilo rozšířit starou expozici o historii kláštera… Přes všechny obtíže ale často vznikla ohniska spolupráce, místa setkání křesťanství, kultury a vzdělávání, která by bez onoho zdlouhavého procesu krystalizování, do něhož mohl mluvit každý, kdo byl ochoten pomoci, nikdy nevznikla. Ke společné diskusi se dostali lidé, kteří by se jindy nepotkali – lidé z neziskovek, z místní samosprávy, aktivní věřící i klérus a řeholníci. Ti všichni pak výsledek brali mnohem víc „za svůj“, stali se podporovateli díla, které má samozřejmě mnohé zkoušky ještě před sebou.
Růst ke spoluodpovědnosti Využít podobným způsobem restituce a rozvíjený model financování aktivit církve je úkol mnohem náročnější. Upřímně řečeno dosavadní vyjádření českých a moravských biskupů vyjma biskupa Radkovského neznějí tak, že by mínila rozvíjet pocit sounáležitosti mezi věřícími a formulovala možnosti a vize, s nimiž by se věřící mohli identifikovat. Vlastně i výzva biskupa Radkovského nevede k jasně strukturovaným možnostem participace a je spíš jakousi výzvou k dialogu, který měl předcházet formulaci strategického plánu. Nedá se mu však upřít, že probudil diskusi, a dokonce i nepředpojatý zájem ze strany masových médií. Podařilo se mu také dosáhnout prvního kroku, popisovaného v teorii řízení změn, a to zformulování zřetelné potřeby změny, neudržitelnosti dosavadní situace. Dalšími kroky by mělo být vytvoření vůdčí skupiny – to se možná právě nyní děje. Teprve pak je na pořadu vytvoření vize a strategie, následně její komunikování a motivace všech, jichž se změna nějak dotýká, rozplánování dosažitelných cílů a nakonec ustálení, zakořenění nových přístupů. Chápat církev jako firmu je zavádějící, inspiraci je možné hledat snad jen právě v oblasti administrativy a managementu. Nezbytnost strategického plánu se ukazuje ve chvílích, kdy firmu opouští „otec“ zakladatel nebo firma prochází zásadní proměnou. Smyslem plánu je udržet ve firmě budovatelský étos zakladatelů, jejich vizionářství i osvědčený způsob práce, hodnoty, které je dovedly k úspěchu. V zájmu vedení je pak přirozeně participace co nejširšího počtu zaměstnanců na tvorbě plánu, jeho motivační prezentace dovnitř společnosti a nakonec snaha o jeho naplnění či vyhodnocení neúspěchů. V současné době zjevně není na pořadu dne opětovné promýšlení role české církve ve společnosti – vyjma západní Čechy. Neznamená to však, že bychom nepotřebovali znát vize diecézních představitelů a nepotřebovali debatovat společně o tom, jak je naplnit. K tomu nás všechny, laiky i členy hierarchie, nabádá konstituce Lumen Gentium (čl. 37). Myslím, že ani nepotřebujeme vytvářet nějaká nová grémia. Pro začátek „stačí“ plnit role dosavadních orgánů, které církevní právo i běžné neziskovky považují za standard, počínaje uveřejněním na nástěnce, kolik se za měsíc ve farnosti vybralo a kolik se utratilo, případně kolik a na co se žádalo od biskupství a jaká byla odpověď. Jsem přesvědčen, že podobné informace ve většině věřících probudí pocit sounáležitosti, pocit, že se s nimi počítá, že stojí někomu za to, aby si dal s informováním práci. A toto povědomí je zázemím pro dialog, růst ve spoluodpovědnosti, růst k lidské a křesťanské zralosti. Doufejme, že až bude na sklonku roku probíhat seznamování se strategickými plány, dozvíme se nejen čísla, ale také to, jaké priority chce diecéze sledovat. Článek vychází z příspěvku předneseného na kolokviu Na cestě k dialogu v církvi, které se konalo v Olomouci 16.–17. května 2014.
21
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Věda a dějiny Dne 19. května 2014 se v pražském Karolinu konalo slavnostní XX. valné shromáždění Učené společnosti České republiky. Její předseda, prof. Petr Pokorný, mj. též člen ČKA, pronesl hlavní projev, který poskytl Universu.
P
řipomínáme si 20. výročí Učené společnosti České republiky a 230. výročí vzniku Královské české společnosti nauk (1784–1852). Pokusím se na období, která si dnes připomínáme, pohledět z trojí perspektivy: Jako na minulost dnešní Učené společnosti, na její současnou práci a na její zásadní rámec.
Živá historie V době osvícenství začala česká společnost budovat svou novodobou kulturu a školství a po více než sto letech vědomě navazovat na dřívější svébytnost. Zpoždění za velkými kulturními národy Evropy dohnala poměrně rychle a po vzniku prvních akademií věd v Itálii, Anglii, Francii, Německu a Rusku spadá počátek organizované práce České společnosti nauk do roku 1784, do doby, kdy se začaly ustavovat akademie věd v mnoha státech a zemích, do doby dlouho před zřízením Císařské akademie věd ve Vídni. Říšské podpory se tehdy již Královské české společnosti nauk (KČSN) dostalo až roku 1791. Zato se musela již čtyři roky po svém založení bránit proti císařem prosazovanému spojení se „Společností orby a svobodných umění“ založenou velkostatkáři. Šlo o starý problém posilování cíleného výzkumu proti výzkumu základnímu. „Láska k vlasti a vztah k vědě byly dosud jedinými hybnými silami, které jsme uznávali. …Pouhá myšlenka úředního dozoru, předpisu a nátlaku … by zabila podnět naší píle“, reagovala na to Společnost nauk ve svém memorandu z roku 1788. KČSN, zprvu omezená na Čechy jako zemi, hrála významnou roli v době rozvoje české společnosti koncem 19. století i za první republiky. V roce 1952 byla však její činnost zvnějšku ukončena ustavením Československé akademie věd, která vedle vědeckých ústavů a pracovišť zahrnovala i sbor akademiků, jehož členové byli kromě několika stranických ideologů skuteční odborníci; někteří přední vědci se však z kádrových důvodů akademiky stát nemohli. Spolu s KČSN zanikla i Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění (ČAVU), ustavená roku 1891 z podnětu a za hmotné podpory architekta Josefa Hlávky. Tím, že zahrnovala i umělce, sehrála významnou roli při formování české národní vzdělanosti. Byla protějškem svého německého dvojčete s názvem Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen. Ve svých stanovách se Učená společnost České republiky (USp) hlásí i k ČAVU jako své předchůdkyni. Navázání tu však není tak bezprostřední jako na KČSN. Propojení věd a umění bylo v době boje o národní identitu blahodárné, ale dnes by tak pestré společen-
22
ství jen těžko hledalo společný diskurs. Také vymezení vůči německé vědě není dnes aktuální a v době utváření vnitřní evropské vědecké komunity je nevěcné. Dnes jsme hrdi na to, že ke KČSN patřili i slavní čeští Němci, jako byl například Bernard Bolzano, a že USp měla dva a má dosud jednoho řádného člena německé národnosti žijícího v Česku. Učená společnost je tak fakticky, i když ne právně, nástupcem KČSN. Vznikla po rozdělení Československa, kdy Akademie věd ČR zůstala sdružením prominentních vědeckých ústavů, které se nechtěly vzdát své tradiční značky, ale neměla již sbor akademiků. Ten byl před dvaceti lety znovuustaven z iniciativy profesorů Otty Wichterleho a Rudolfa Zahradníka a dalších jako Učená společnost České republiky (USp). Existence Učené společnosti a vedle ní Akademie věd vedla a vede k mnoha nedorozuměním. Akademie věd jsou totiž ve všech zemích společenstvím předních vědeckých pracovníků, k němuž někdy patří i vědecké ústavy (francouzský a ruský model), kdežto u nás je to sdružení prominentních vědeckých ústavů. Moji předchůdci od Rudolfa Zahradníka, zakladatelské osobnosti a předsedy AV ČR, přes Josefa Kouteckého, Františka Šmahela až k Jiřímu Grygarovi usilovali o právní zakotvení USp ve strukturách České republiky. Ti, kteří do čela Učené společnosti nastoupili po nich – Helena Illnerová a Václav Pačes –, sehráli v tomto úsilí jako členové předsednictva Rady USp a bývalí předsedové Akademie věd významnou roli. Výsledkem byla novela zákona o Akademii věd, která byla přijata roku 2005. Podle ní Učená společnost zastupuje AV ČR vůči obdobným zahraničním vědeckým institucím. Přesto je zapotřebí, abychom představitelům zahraničních akademií věd a jejich evropských sdružení vysvětlovali tuto českou zvláštnost osobně. Ostatně i u nás to musíme české veřejnosti vysvětlovat znovu a znovu a stále uvažujeme o právních možnostech vyjasnění tohoto stavu. Nesmíme zapomenout na to, že Učená společnost nereprezentuje jen AV ČR, ale i druhou polovinu vědy provozovanou na univerzitách. To všechno však nemění nic na tom, že faktická spolupráce s AV ČR, která podle zákona převzala odpovědnost za hmotné zajištění USp, je nadstandardně vstřícná a že jednání spojené se začleněním USp do evropské spolupráce akademií věd bude možné dokončit v nejbližší době.
Současná práce Učená společnost je především společností předních vědců žijících v Česku. Ne všech. To je třeba zdůraznit. Nikdo nemá dokonalý přehled o možných kandidátech na členství a numerus clausus
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Empirické poznání vyžaduje spolupráci věd humanitních s jejich pojmovým nebo „konceptuálním“ myšlením.
(111 řádných členů) někdy přímo brání rozšíření, takže v Česku působí vynikající vědci, kteří členy USp nejsou. Skladbou a vědeckým výkonem svých stávajících členů se však USp rozhodně vyrovná průměru členů evropských akademií věd, s nimiž udržujeme styky. To, že USp reprezentuje českou vědu provozovanou v akademii věd i na univerzitách, je již samo o sobě významnou skutečností. Je to velká šance. Ceny, které Učená společnost uděluje, jsou perspektivně zaměřeny i na vědecký dorost a v budoucnosti se snad zúročí ve prospěch české vědy i USp. Jsme vděčni všem mecenášům, kteří tyto ceny sponzorují. – Teprve v začátcích jsou naše Disputationes – věstník USp, který se pomalu probouzí k životu. Umím si představit, že jednou bude uznávaným periodikem, ve kterém budou vycházet významné vědecké práce, jako to bylo s periodiky KČSN. Zato již teď se uznání dostalo ekologickým exkurzím pořádaným kolegou Janem Květem. Dobře pokračuje i projekt k dějinám české vědy ve vzpomínkách akademiků. S Heidelberskou akademií věd jsme v minulém roce pořádali v Heidelbergu konferenci mladých vědců o roli lucemburské dynastie v evropských dějinách a v Praze konferenci o energetice, které vzbudily zájem odborných kruhů i médií. S akademiemi věd sousedních zemí připravujeme ve spolupraci s Historickým ústavem AV ČR na rok 2016 mezinárodní konferenci o živém dědictví evropské kultury. Učená společnost by také jako společnost neúplatných vědeckých pracovníků mohla být více využívána v akreditačních a recenzních řízeních, při udělování stipendií a vědeckých konkurzech.
Věda a dějiny Oslava obou jubilejí USp je vhodnou příležitostí k zamyšlení nad širším rámcem našeho konání. V době vrcholného pozitivismu se zdálo, že souvislé sbírání a kritické hodnocení empirických poznatků povede k postupnému dovršení lidského vědění. Tento obraz vědy se poměrně brzy ukázal jako nepravdivý. Rozšiřovat oblast poznaného neznamená zmenšovat oblast nepoznaného, která paradoxně narůstá s každým novým poznatkem. Věda stále naráží na tajemství. Nejde o tajemství zakázaného. Jde o tajemství, které přímo vybízí k poznání, o tajemství ve smyslu nevyčerpatelnosti. Tady však musím upozornit na některé rozdíly mezi exaktními a humanitními vědami. První vědci, kteří se od počátku 6. stol. př. n. l. objevují na tehdy řeckém ionském pobřeží, byli především filosofové a ještě před dvěma sty roky se přírodní vědy pěstovaly na filosofických fakultách. Vyčlenily se v samostatné obory tím, že pro svoje oblasti vytvořily specifické metodiky pozorování a experimentu. Tím získaly svou relativní autonomii, ale současně s tím uznaly, že k úvahám o celku, rámci a smyslu zkušenosti nejsou jejich specifické metodiky dostačující. Metodiky humanitních oborů, do nichž tyto otázky spadají, zahrnují o něco méně pozorování, nemohou pracovat s experimentem (například zkoumat bitvu na Bílé hoře experimentem v malém, s několika desítkami vojáků na každé straně, by bylo ztrátou času), zato zahrnují více reflexe. To není věda ve smyslu science a jeden ze zakladatelů USp, filosof Ladislav Hejdánek, proto raději říká, že filosofie vědou není, je uvažováním o vědě, které musí
23
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
To neznamená, že křesťanské myšlení bylo historicky průkopníreflektovat skutečnost v celé její šíři, v jejím přírodním i dějinném rozměru. Přesto raději mluvíme v obou případech o vědě, protože kem vědeckého pokroku. Soustřeďuje se především na existenciální konfrontaci člověka s tím, co v dějinách reprezentuje příběh Ježíše obě větve jsou na sebe vzájemně odkázané. Rozdíl mezi oběma větvemi vědy lze dobře sledovat na užití ja- z Nazareta, a teprve druhotně promítá svou sebereflexi do obrazů zyka. Ten slouží k dorozumění, ale také předběžně organizuje zku- světa a dějin. Ale právě pro tuto schopnost reforem a kritické sebereflexe křesťanství přežilo a je jedním šenost a vytváří svět znaků (symbolů). PE TR POKORNÝ ze základů evropské identity. Gramatické osoby a časy jsou základSpojení vědy a víry vkročilo na ním nástrojem třídění zkušenosti naši půdu prostřednictvím klášterů, a prostorové symboly jsou prostředpozději univerzit a konečně i akadekem jejího hodnocení. Čas si předstamií věd. Ty sice nezahrnovaly obor vujeme jako prostor, kde budoucnost teologie a pozitivního práva (tak je „před námi“, minulost „za námi“, tomu bylo i v KČSN), ale teologicky klíčová pozice „nad námi“, minusové vzdělaní křesťané formovali i Učenou hodnoty jsou dole (pod-světí, „jak hluspolečnost od samého počátku: Josef boko jsme klesli“). Tuto kompetenci Dobrovský z katolické a František Pajazyka užívá i exaktní vědec, když třeba lacký z evangelické strany jsou toho říká, že určitý poznatek posunul naše dokladem. I naše malá evangelická poznání dopředu (kde je v einsteinovteologická fakulta měla před druhou ském nebo už newtonovském vesmíru vpředu a vzadu?). To nijak nezpochybňuje práci exaktní vědy světovou válkou pět řádných profesorů, z nichž tři byli členy KČSN a její výsledky. Chci tím jen upozornit na otázku vztahu exaktního a jeden mimořádný profesor (F. M. Bartoš) byl členem ČAVU. Je obecně známo, že tato koexistence byla spojena s rozpory poznání k otevřenému horizontu, jehož předběžnost naznačují jen metafory a symboly. Empirické poznání tak vyžaduje spolupráci věd i tragickými konflikty, ale ke katastrofám docházelo právě tehdy, když byla z jedné nebo z druhé strany přerušena. Až do francouzhumanitních s jejich pojmovým nebo „konceptuálním“ myšlením. ské revoluce k tomu docházelo ze strany církve, která zkušenost víry ideologizovala. Později k tomu docházelo také z druhé strany, ideologizací vědy. Jen za mého života ze strany nacistické ideologie Věda a víra rasovou pseudovědou a za komunismu zavedením tzv. vědeckého To neznamená, že humanitní vědy otázku po smyslu dovedou zod- světonázoru, který prakticky paralyzoval práci historiků a filosofů povědět. Je, jak jsem pověděl na začátku, zásadně otevřená. Tato a měl závažný dopad i ve vědách exaktních. otevřenost k vědě patří a humanitní vědy ji mají jako otázku přesně Inspirující napětí mezi vědou a vírou nám tak otvírá oči pro to, formulovat. Jako otázku, která je výzvou, a k jejímu zodpovězení pat- abychom poznali společné dědictví evropské kultury, která stále trvá ří i rozhodnutí vědce spojené se spolehnutím na to, že každé kritické na otevřeném horizontu dějin a životů, a uvědomili si, jak zásadní poznání má smysl. Jakékoli uzavírání tohoto horizontu náboženskou roli hraje ve vědě přesvědčení svobodně pracujícího vědce jakéhonebo sekulární doktrínou se vymstí. koli oboru o tom, že vědecká práce má smysl – že tedy otevřenost Možná vás napadne, proč tohle říkám právě já, který jsem členem našeho horizontu je výzvou a šancí naděje. Můžeme to nazvat eleUSp jako historik, ale víte, že jsem také teolog a že církev v některých mentární vírou, která je opakem životní cesty a vztahu založených svých podobách a etapách svých dějin vědu omezovala. Symboly na předpisech. Práce vědce je tak náročná, že ji nemůže zdůvodnit začaly být chápány jako popis. Bylo to však právě křesťanské myšlení, žádný kariérní kalkul, a tak kritická, že nemůže přijmout spojenectví které, pravda, s určitou prodlevou, dovedlo volit nová paradigmata, žádné ideologie a podrobovat se žádnému předpisu, jak to prohlásila jejichž pomocí strukturovalo konkrétní zkušenost. Víra není náhra- již roku 1788 v tom svém memorandu naše tehdejší předchůdkyně. da vědění (tou je pověra), je to především životní cesta a vztah, který Na výzvu otevřené budoucnosti lze odpovědět jen rozhodnutím. spoléhá na to, že otevřenost lidského horizontu není předpolím ni- Nejdůležitější poznání v lidském životě i dějinách nejde jen vzít coty, ale – jak jsem již pověděl – nevyčerpatelností a nadějí. Že tedy na vědomí. Správné poznání je současně hledáním pravdy. Komupoznávat má smysl. Výroky víry bylo a je třeba stále nově interpreto- nita vědeckých pracovníků, kteří věří, že jejich kritická práce má vat a obrazy světa revidovat. Taková první proměna, kterou vyvolalo smysl, je tak v národě významným prvkem naděje. Mají předpoklady zhroucení obrazu světa, v němž žil sám Ježíš – obrazu, který před- k tomu, aby za mírné podpory médií mohli hrát roli orientačních pokládal blízký konec „tohoto věku“, je zachycena v nejstarší křes- postav s hlouběji zakotvenou autoritou, než jakou mají populární ťanské literatuře zahrnuté do kanonického Nového zákona. Způsob zpěváci nebo sportovci. To jsou naše šance – nás akademiků v Učené překonání této krize – reinterpretace starších obrazů a forem naděje společnosti a v celé České republice. – to všechno se stalo inspirací v pozdějších proměnách obrazu světa Prof. Petr Pokorný je evangelický teolog, profesor Nového zákona až dodnes. Pro vědu to je významné, protože, jak to popsal Thomas na ETFUK, v letech 2012–2014 předseda Učené společnosti ČR. S. Kuhn, i vědecká paradigmata (od Ptolemaia k Einsteinovi) bylo a jistě ještě bude třeba dramaticky měnit.
Víra není náhrada vědění (tou je pověra), je to především životní cesta a vztah, který spoléhá na to, že otevřenost lidského horizontu není předpolím nicoty...
24
NOEMI
pro věřící všech věkových skupin
seznamka pro křesťany
kontakty včetně vzkazů a fotografií pobyty pro nezadané
Podrobné informace: Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice telefon: 777 222 877
[email protected]
www.noemka.cz
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Anomie jako zdroj likvidace rodin Libor Prudký
Každý sociální subjekt chtě nechtě vstupuje do světa, kde si hledá, či kde ztrácí své vlastní hodnoty. I každá rodina formuluje, vyvíjí, přijímá za své a sankcionuje nedodržování vlastních hodnot a norem chování.
P
řijetí hodnot je základem soudržnosti, řádu, jistot a bezpečí. Dokonce je možné přijaté hodnoty dané rodiny chápat jako její definiční znak: přijatými hodnotami se vymezuje. Přijímání z nabídky hodnot „za své“ se děje mnoha vlivy a cestami. Nabídka hodnot, které v daném čase ve společnosti převažují – a jsou proto většinou považovány za dobré –, mezi nimi hraje roli, kterou nelze vynechat. Každý se s touto nabídkou musí porovnávat. Navíc je přijetí takové nabídky lákavé, protože znamená také posílení sebe sama, vlastní identity, protože moje identita je potvrzována tím, co uznává za podstatné většina. Potřeba zařadit se do „hlavního proudu“, přesvědčení o tom, co je nejdůležitější, je sama o sobě asi nejčastějším důvodem pro přijetí hodnot umístěných v tomto hlavním proudu. Být jiný než většina je těžké.
Potřeba hodnot? V každém případě je pro život podstatné mít vůbec nějaké hodnoty: jak připomíná V. Frankl (2006), stav bez hodnot je stavem vyprázděné existence, stavem bezdomoví, stavem sociální anomie. Ten je zdrojem zániku. Současně platí, že když nějaké hodnoty přijmeme za své, tak je zuby nehty bráníme. Protože změnit vlastní přijaté hodnoty znamená změnit sebe sama. A to je od určitého věku skoro nemožné. Rezistence vůči vlivům, které by měly vést ke změně přijatých hodnot, je tak silná, že spíše přeměníme výklad těchto vlivů tak, aby se do těchto nových ty staré jakoby vešly (a vymýšlíme i velmi složité důvody, včetně převyprávění vlastní minulosti, pro to, že nové hodnoty jakoby podporovaly ty „naše“ – i když jsou fakticky třeba v rozporu), než abychom změnili dříve přijaté hodnoty. Protože změna přijatých hodnot znamená změnu sebe sama. Ať jde o osobnost, o rodinu, někdy dokonce o instituci či zaměření nějaké činnosti, ba dokonce o celou společnost. Jádrem převažujících pojetí hodnot je – v současné postmoderní etapě naší civilizace a kultury – dosažení individuálně chápaného
prospěchu.[1] V obecněteoretické rovině jde o pojetí společenských vztahů, společenských subjektů všeho druhu a společnosti vůbec jako ekonomicky nejlépe posouditelné, poznatelné a „říditelné“ jednotky, složené ze samostatných, racionálně uvažujících individuí, řídících se kalkulací ve vlastní prospěch. Vychází se z teorie racionální volby jako základu motivace jednotlivce i chování každé součásti společnosti. Přitom se za „racionální“ považuje právě to, co přispívá k individuálnímu prospěchu. Občas s odkazem na darwinovské principy přežití. Obvykle se hovoří o uplatňování různých podob neoliberálního diskursu, v krajní podobě jde o koncept libertariánský.[2] S aplikací tohoto stěžejního hlediska (u nás častěji vyvozovaného z politiky M. Thatcherové či R. Reagana, nebo – jak tak často opakoval předchozí prezident – z konzervativní tradice národovectví a individualismu) se setkáváme na každém kroku. U nás skoro nejčastěji v té nejvulgárnější podobě, že totiž základním cílem společnosti je hodnota maximalizace osobního prospěchu ve finančním vyjádření, bez ohledu na souvislosti a dopady. Jinak řečeno: za dobré je chápáno to, co přináší peníze. Nebo také: peníze jsou oprávněným cílem pro cokoliv. Peníze jako hodnota vítězí.
Dva zdroje užitečnosti Kořenem je tu uvedené chápání racionality. Neurologické a biologické výzkumy ukázaly,[3] že součástí fyziologické výbavy každého lidského jedince je vrozená potřeba sociální dimenze existence. Sociální existence představuje jednu z nejdůležitějších a nenahraditelných podmínek vzniku a zachování života. Nejde „jen“ o to, že nejsme schopni bez pomoci druhých přežít ani plnohodnotně žít, ale také o to, že mezi genetickou výbavou člověka byly objeveny biologické, chemicky definovatelné dispozice, které opravňují konstatování o „sociální“ části mozku a celé naší fyzické a biologické výbavy. Chápat za těchto okolností společnost jako sumu jednotlivců je nesmysl. Chápat za těchto okolností racionalitu jako to, co prospívá výhradně individuálnímu prospěchu lidí, je rovněž nonsens.
25
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Nejsilněji působí přímé mechanismy pro přenos hodnot tehdy, když dochází k souladu vlivů rodiny a školy v dětství.
26
Ostatně i mezi ekonomy můžeme najít širší pojetí racionality. Například A. Etzioni (1995) připomíná, že existují nejméně dva zdroje užitečnosti: požitek a morálka. Ekonomii chápe jako součást systému společnosti, politiky a kultury, ekonomie tudíž patří mezi společenské vědy, protože se chtě nechtě zabývá lidmi, jejich vztahy a procesy společenských jevů. Pak ale není racionální to, co je prospěšné sobeckým zájmům jedince, nýbrž to, co je mu prospěšné také jako sociálně a morálně odpovědné bytosti. Zcela zásadní význam má námitka, kterou formuloval R. Dahrendorf (1994). Totiž připomenutí podmínek, které jsou nutné, aby koncepty svobody hospodářské a svobody politické (nebo také koncepty trhu a demokracie), mohly fungovat. Konstatuje: „Jedno je zřejmé: politická demokracie a tržní hospodářství jsou studené projekty. Jsou to mechanismy sloužící k řešení problémů a určené k tomu, aby bez krveprolití a zbytečných bolestí umožňovaly změnu vkusu, změny v politice, a dokonce i změny ve vedoucích funkcích. Jako takové představují brilantní a po právu vysoce ceněné vynálezy. Domovem člověku ale nejsou; nedávají lidem ani identitu, ani pocit přináležitosti“ (s. 9). A dále vyvozuje: „Demokracie a anomie[4] se špatně snášejí. Anomie nakonec svobodu ničí, byť i jen proto, že její morální vakuum láká falešné bohy a zlé proroky“ (s. 9). Připomíná rovněž „Böckenfördův paradox“[5]: „Demokracie a tržní hospodářství se zakládají na předpokladech, které však samy nemohou garantovat. Nejsou s to zakládat nutné sociální vazby, a nikdy to ani nebylo jejich záměrem.“ Dahrendorf tak poukazuje na tu dimenzi liberální existence, která bývá opomíjena: totiž na zabudované tendence k sebezničení svobod trhu a politiky, pokud nebudou zabydlovány a rozvíjeny neanomickými lidmi. Opačně: rozšiřování počtů a vlivů lidí bez hodnotového vybavení, které by jim pomáhalo nalézat jejich identitu, znamená postupnou likvidaci svobod. Stejně tak markantní je nezbytnost chápání racionality v širších než sobeckých rozměrech prakticky ve všech úvahách věnovaných
občanské existenci lidí. Připomenu jen výrok jednoho ze stěžejních autorů: E. Shills[6] (1995) vykládá občanský étos jako podmínku svobodného trhu. A vymezuje ho jako respekt vůči ostatním členům obce, solidaritu s nimi a spoluodpovědnost za společné občanství.[7]
Absurdní kolotoč Sobecké individuální zájmy jako základ teorie racionální volby neobstojí. Ve skutečnosti jsou proti racionalitě. A proti svobodám a demokracii. Preferování takto chápaných „dobrých hodnot“ je zdrojem vlastně všech neduhů současné společnosti. Protože to, co nepřináší individuální a pokud možno jasně počitatelný zisk, ztrácí smysl. (Byť se to zdá ve skutečnosti právě naopak.) A přitom je usilování o zisk prvořadou hodnotou pro valnou část společnosti. Ocitli jsme se v absurdním kolotoči: svět kolem (námi vytvářený svět!) se nás snaží všemi prostředky přesvědčovat, že právě sobecké individuálně zaměřené hodnoty a cíle jsou zdrojem největšího blaha, svobody, úspěchu a rozvoje. Je to příznačné pro reklamu, politiky, média, marketing, vzory, vědu, dokonce z části i pro církve a výchovná a vzdělávací zařízení atd. A samozřejmě, že i pro rodiče, kteří přece vždycky chtějí pro své děti to nejlepší. A přitom platí, že právě toto hodnotové zaměření logicky a nevyhnutelně vede k sebelikvidaci. V tomto smyslu se naše společnost a dokonce i civilizace ocitla ve smyčce, kterou si zatahuje kolem vlastního krku: možnosti pro neanomickou, autentickou existenci jsou stále hůře dosažitelné, tlaky zaměření na existenci anomickou, nezakořeněnou, bez možnosti sebereflexe a sebepoznání, existenci povrchní, těkavou a o věci opřenou vzrůstají. Nalézt v těchto procesech rovnováhu, která by mohla pomoci rodinám působit jako „záchranná brzda“ – a vždycky tomu v souvislostech s hledáním řádu, identity a přináležitosti, tedy neanomické
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
existence tak bylo –, vyžaduje téměř nadlidské úsilí. Navíc pro děti zprvu nepochopitelné (mimo jiné také proto, že naráží na zvyklosti, normy sice i provizorní, ale které působí hodnoty ve vrstevnických skupinách, ba dokonce chápané jako něco, co jim ubližuje. I proto, že jde o hodnoty nesčetněkrát okolím posmívané a zavrhované. Asi tu nevystačíme „jen“ s tradicemi. Nebo jinak řečeno, nevystačíme „jen“ s desaterem. Jde o dlouhou cestu a riziko, že nedorazíme k cíli včas, je velké. Ne tak dávno jsme uskutečnili rozsáhlý empirický sociologický výzkum zaměřený na předávání hodnot mezi generacemi.[8] Pokud vím, byl první svého druhu u nás. Výsledky uvádím jako příklad možností. Vůbec nejsem přesvědčen, že kvantitativní empirický sociologický výzkum (byť připravený s plnou vážností, reprezentativní, věcně a metodologicky vhodně zpracovaný a interpretovaný) přináší „řešení“. Jde o jeden ze zdrojů, s nimiž se ale musí pracovat.
Nenahraditelný nedostatek Ukázalo se, že na přijetí hodnot „mladými dospělými“ má obecně větší vliv působení vrstevnických skupin (či přináležitost ke generaci) než jejich rodina. Působení „převažujících hodnot“ ve společnosti se i tímto poznatkem potvrzuje. Nejsilněji působí přímé mechanismy pro přenos hodnot tehdy, když dochází k souladu vlivů rodiny a školy v dětství. Rozpornost zde oslabuje oba mediátory – jak rodinu, tak školu. Je však častější než shoda. Přímé vlivy okolí (mimo rodinu a školu) se projevují zvláště v hédonistických orientacích a v orientacích na úspěch. (I to napovídá o váze „hodnotového mainstreamu“.) Zároveň ale tento výzkum ukázal, že se „mladí dospělí“ hodnotám a normám chování spojeným s aktivitou, kritičností, tvořivostí, odpovědností a solidaritou – tedy s atributy skutečné svobody – z významné části ve svých „Kristových letech“ dosud nenaučili a už vůbec je k nim nevedla škola a z velké části ani rodina. V působení škol jasně převažuje konformita, podléhání autoritám, rovnostářství i neochota přijímat odlišné (jsou tu tedy základy xenofobního vidění). U rodin je vztah mezi zaměřením na tento typ hodnot a na hodnoty spojené se svobodným existováním přibližně v rovnováze. Jsou však postupy, které jasně otevírají možnosti pro přenos hodnot v rodině mezi rodiči a dětmi. Ze všech nástrojů, které byly zkoumány, vyšly jako nejintenzivněji působící ty, které jsou spojeny s přímým kontaktem, s vážnými projevy zájmu o skutečné problémy dětí, s respektem vůči nim jako plnohodnotným členům rodiny, a to už od nejútlejšího věku. Pozoruhodné bylo, že jasně pozitivní a diferencující dopady má – bez výraznějších vztahů k míře vzdělání či statusovému začlenění rodiny – především fakt, že rodiče dětem už od velmi nízkého věku vyprávěli pohádky, básničky, zpívali, povídali si s nimi o tom, co přinesl jejich den, zvláště večer vytvářeli intimní chvíle pohody, klidu a lásky. A čím déle jim to vydrželo, tím lépe pro přenos dobrých hodnot, jistot a bezpečí a pro utváření společného pocitu identity. (Tedy: pro založení neanomické existence.) Ve vyšším věku je tento proces vázán na četbu, téměř vůbec ne na sledování médií či PC. A zase: umocněný debatou dětí a rodičů o tom, co děti přečetly. Ve školním věku tu příznivě působí zvláště skutečnosti, které přesvědčují děti o faktickém zájmu o ně, o jejich školní i další výsledky, o jejich prožívání a problémy. Naopak nejhorší dopady má přístup rodičů, který je vyjádřitelný v dávném „laissez-faire, laissez-passer“ – čili v ponechání dětí jejich osudu. Nemít na děti čas je nenahraditelný nedostatek. A podobně působí odstraňování překážek v životě dětí za každou cenu. Mezi velmi negativní vlivy patří v této oblasti zvláště to, že rodiče odklánějí od dětí práci, vykonávají za ně většinu či všechny jejich povinnosti týkající se domácnosti i jich samých.
V krátkém souhrnu nemohlo jít o ucelené prezentování výsledků tohoto výzkumu. Chtěl jsem na jeho příkladu poukázat na několik velmi významných vlivů a postupů, které mohou bránit v rozšiřování anomické existence a jsou přímo spojeny s kvalitou vztahů uvnitř rodiny. Tyto možnosti by mohly rovněž sloužit jako východisko úvah o cestách a postupech církví a náboženskosti vůbec v těchto procesech. Zcela zásadní význam tu má to, do jaké míry se podaří náboženskost otevřít jako nenahraditelný zdroj pro nacházení smyslu, tudíž jako nenahraditelný zdroj odolávání anomii. Fakt, že právě náboženské instituce a společenství by tu měly mít podstatnou roli, je asi nevyvratitelný. Jde totiž o jejich dlouhodobou „náplň práce“. Fakt, že právě u nich hraje v úspěšnosti takových procesů stěžejní funkci to, do jaké míry „kážou vodu a pijí víno“, je ovšem také mimo diskusi. Přísnost k sobě a otevřenost, tolerance a láska k lidem. I v církvích. I v rodinách. Ing. Libor Prudký, Ph.D. je sociolog, působí na FHS UK. Literatura: Böckönförde E.W., 1976. Staat, Gesellschaft, Freiheit. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Dahrendorf R., 1994. Svoboda a sociální vazby. Poznámky ke struktuře argumentace. In: Michalski K. (ed.) Liberální společnost. Praha: Filosofia, s. 9–16. Durkheim E., 2004. Společenská dělba práce. Brno: CDK. Etzioni A., 1995. Morální dimenze ekonomiky. Praha: Victoria publishing. Flegr J., 2007. Zamrzlá evoluce. Praha: Academia. Frankl V. E., 2006. Vůle ke smyslu. Brno: Cesta. Kis J. (ed.), 1997. Současná politická filosofie. Praha: Oikoymenh. Koukolík F., 2003. Neuroekonomika důvěry. In: Hospodářské noviny, č. 42. Koukolík F., 2003. Já. O vztahu mozku, vědomí a sebevědomí. Praha: Karolinum. Nozick R., 1974. Anarchy, State and Utopia. Oxford: Oxford University Press. Shills E., 1995. Občanský étos a občanská společnost. In: Banfield E.C. (ed.) Občanské ctnosti. Praha: Victoria Publishing. Šmídová M., Vávra M. (eds.), 2010. Hodnotová a sociální reprodukce v rodině: první výsledky z výzkumu dvou generací. Praha: CESES, Sešity. Šafr J. a kol., 2011. Mechanismy mezigenerační reprodukce nerovností. Praha: Sociologický ústav AV, Sociologické studie. Zrzavý J., Storch D., Mihulka S., 2004. Jak se dělá evoluce. Praha: Paseka. Poznámky: [1] Etzioni (1995) shrnuje: Neoklasické paradigma – orientováno na užitek, racionalitu a jedince. Předpokládá jedince, kteří maximalizují svou vlastní užitečnost a volí přitom ty nejlepší prostředky sloužící jejich cílům. Setkání těchto jedinců na konkurenčním poli je považováno za zdroj efektivnosti a blahobytu. [2] Blíže viz např. Kis J. (2004), především Nozick (1977). [3] V současné české literatuře např. Zrzavý, Storch, Mihulka (2004), nebo texty Koukolíka (2003 a d.), z jiného pohledu Flegra (2007) a další. [4] Zde odkazuji na pojetí anomie, které podal už Durkheim (u nás 2004) a Dahrendorf je používá vlastně v autentické podobě. [5] Böckönförde E.W. (1976). [6] E. Shills, nejbližší spolupracovník T. Parsonse, americký sociolog zaměřující se především na problematiku tradice, občanství, sociální kontinuity a transformací (1910–1995). [7] Tento argument má zásadní povahu. A zároveň může sloužit jako zdroj pro respektování a naplňování konceptu kvality a udržitelnosti života jako podmínky pro rozvoj svobod politických a hospodářských. Protože bez naplňování tohoto konceptu není možné naplňovat podmínky pro zmenšování anomické existence. [8] „Distinkce a hodnoty“, Centrum pro sociální a ekonomické strategie při FSV UK a Sociologický ústav AV ČR, Praha, sběr dat na přelomu let 2007–2008. Reprezentativní soubor dotazovaných za kohortu mezi 30 až 34 roky („relativní ukončení socializace“) a za jejich rodiče. Prameny: Šmídová, Vávra, (2010); Šafr a kol., (2012) ad.
27
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Účast žen na úkolech v církvi Michaela Pitterová
Jedním z témat, které papež František rozvíjí, je úloha ženy v církvi. Nejznámější jsou samozřejmě jeho úvahy obsažené v exhortaci Evangelii gaudium, ke stejnému tématu se však vyjadřuje i při jiných příležitostech.
P
apež František není první, kdo se otázkou ženy v církvi zabývá. Zamýšleli se nad tím již jeho předchůdci, Pavel VI. a především Jan Pavel II., který specificky ženám věnoval dva dokumenty: Mulieris dignitatem (1988) a Dopis ženám (1995) a zavedl termín „ženský génius“, který znamená „citlivost pro člověka za všech okolností, prostě proto, že je člověk“.[1] František v této cestě pokračuje a říká, že „je třeba jít dál ve formulaci role a charismatu ženy. Není možné si představit církev bez žen. Ženy však musí být aktivní v církvi, s vlastním profilem, který zastávají.“[2] A vyzývá k hluboké teologii ženy, která by dokázala předejít machismu naruby.[3] František však do tématu postavení ženy vnáší nový prvek. Připomíná, že „mnohé ženy sdílejí pastorační odpovědnost spolu s kněžími“, avšak upozorňuje, že je „ještě zapotřebí rozšířit prostor k výraznější přítomnosti žen v církvi“. Ženský génius je podle něj nezbytný v různých oblastech, kde jsou přijímána závažná rozhodnutí, a to i v církvi [4]. Tato tvrzení neznamenají, že by papež chtěl zpochybnit vyhrazení svátostného kněžství jen mužům. Upozorňuje ale na jiný aspekt věci: konflikt není ani tak způsoben tím, že kněžství je vyhrazeno mužům, jako tím, když se svátostná pravomoc příliš identifikuje s mocí. „Klíčem a těžištěm služebného kněžství není moc pojatá jako panování, nýbrž moc vysluhovat svátost eucharistie“ (EG 104). Možnost zapojení žen do přijímání důležitých rozhodnutí v různých oblastech církve vyžaduje reflexi moci, která vyplývá ze svěcení. Otázka zapojení žen do rozhodování v církvi není především otázkou vztahu mezi muži a ženami, ale vztahu mezi hierarchií a laiky. „Ženská otázka“ tak má podle mého názoru dva aspekty: spolupráce mezi duchovními a laiky a typický ženský přínos pro poslání církve.
Spolupráce laiků s duchovními Posláním laiků v církvi se obšírně zabýval druhý vatikánský koncil v dokumentech Lumen gentium, Apostolicam actuositatem a Gaudium et spes. Kodex kanonického práva pak tuto nauku převedl do právních předpisů, které jasně určují práva a povinnosti laiků, oblasti jejich působení a vztahy k církevní hierarchii.
28
Výchozím bodem celého uvažování je skutečnost, že „pro své znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti a na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolu“, jak to výstižně vyjadřuje kán. 208 Kodexu kanonického práva. Rozdíl tedy není v důstojnosti, ale v postavení a úkolech. Základní rozdělení, ustanovené Bohem od samého počátku církve, je na duchovní a laiky (kán. 207). Každá z těchto kategorií má své vlastní úkoly. Duchovní (v první řadě biskupové, kterým pomáhají kněží a jáhnové) jsou ustanoveni pastýři Božího lidu, zpřítomňují uprostřed věřících Ježíše Krista, hlásají evangelium a udělují věřícím svátosti křesťanské víry (srov. LG 20, 21, 28). Jen oni mají v církvi moc řídící (kán. 129 § 1), tedy moc zákonodárnou, výkonnou a soudní (kán. 135 § 1). Laici mají povinnost a právo spolupracovat, aby všichni lidé všude ve světě poznali a přijali Boží poselství spásy. Tato povinnost je tím naléhavější v podmínkách, kdy lidé mohou pouze od nich slyšet evangelium a poznat Krista (kán. 225 § 1). Jejich vlastním úkolem je „ovlivňovat a zdokonalovat pozemský řád duchem evangelia“ a „vydávat ve světě svědectví Kristu“ (kán. 225 § 2). Toto rozdělení úkolů však není absolutní. Jestliže na jedné straně světské povinnosti a činnosti jsou sice vlastní, nikoli však výlučnou záležitostí laiků (GS 43), na straně druhé laici mohou spolupracovat s duchovními při výkonu moci řídící (kán. 129 § 2), mohou být pověřováni některými církevními úřady a úkoly (kán. 228 § 1).
Míra a hranice spolupráce Míra a hranice této spolupráce jsou přesně určeny kodexem. V první řadě jde o podíl na rozhodování v církvi. Neznamená to však, že by laikům byla přiznána moc rozhodovat, mohou jen přispět svou radou. Mezi práva a někdy i povinnosti všech křesťanů (a tedy i laiků) patří sdělovat – podle svých znalostí, příslušnosti a postavení – pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve (kán. 212 § 3). Konkrétně pak mohou laici pomáhat duchovním pastýřům jako znalci nebo poradci i v poradních sborech (kán. 228 § 2).
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
foto © Michal Přibyl
Je přínos, který ženy mohou dát církvi, jednoduše jedním aspektem přínosu laiků, nebo tu jde o něco, co se tak trochu vymyká rozdělení úkolů mezi duchovními a laiky?
Takových sborů je několik: – laici mohou být pozváni na sněmy místních církví (kán. 443 § 4); – na diecézní synodu musí být povoláni laici zvolení pastorační radou (kán. 463 § 1 č. 5) a další laici na ni mohou být pozváni (kán. 463 § 2); – mají právo být členy pastorační rady diecéze (kán. 512 § 1) a farnosti (kán. 536 § 1); – mohou být členy ekonomické rady farnosti (kán. 537). Ve všech těchto případech kodex stanovuje, že jejich hlas je pouze poradní. Instrukce Ecclesiae de mysterio[5] z roku 1997 se k tomuto tématu vrací a znovu zdůrazňuje, že pastorační rady, a to jak diecézní, tak farní, a ekonomická rada farnosti mají pouze poradní hlas a v žádném případě nemohou mít rozhodovací pravomoc (čl. 5 § 2). Jediným orgánem, v němž mohou mít laici rozhodovací hlas, je ekonomická rada diecéze (kán. 492 § 1). I když tato rada má běžně jen hlas poradní, v případě, že se jedná o úkony, které spadají do mimořádné správy, diecézní biskup potřebuje její souhlas (kán. 1277). Laici mohou přispět svou radou při vybírání kandidátů na diecézního biskupa a biskupa-nástupce (kán. 377 § 3) a na faráře (kán. 524). V těchto případech kodex uvádí, že laici mohou být tázáni na svůj názor, avšak příslušná církevní autorita nemá povinnost s nimi věc konzultovat, má jen možnost to udělat, uzná-li to za vhodné. Laici mohou zastávat i další úkoly a funkce ve strukturách církve. Nemalý prostor mohou mít při výkonu moci soudní. I když obecným pravidlem je, že soudci musí být duchovními, biskupská konference může dovolit, aby byli soudci i laici. V soudním senátu však musí převažovat duchovní, v každém může být jen jeden laik (kán. 1421). Laici mohou být přísedící samosoudce (kán. 1424), mohou zastávat úřad vyšetřujícího (kán. 1428 § 2), ochránce spravedlnosti a obhájce svazku (kán. 1435). Dále pak mohou být v diecézi kancléři, notáři (kán. 483 § 2) a ekonomy (kán. 494 § 1).
Spolupráce na službě posvěcování a hlásání Zvlášť citlivá se zdá oblast účasti laiků na službě posvěcování a hlásání. Zde je třeba odlišit dvě různé situace: běžnou a mimořádnou. Laici-muži mohou být natrvalo pověřeni službou lektora a akolyty (kán. 230 § 1), laici bez ohledu na pohlaví mohou zastávat službu lektora na základě dočasného pověření, stejně tak všichni laici mohou plnit při liturgii úkol komentátora, kantora nebo i jiný úkol (kán. 230 § 2). Místní ordinář může laikům také svěřit udělování některých svátostin (kán. 1168). Mimořádná situace vzniká, když je nedostatek služebníků. V tom případě, když to vyžaduje potřeba církve, kán. 230 § 3 stanovuje, že všichni laici, i ti kteří nejsou lektory či akolyty, mohou zastávat službu slova, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání. Kromě výše uvedeného laici mohou i oddávat (kán. 1112), vystavovat Nejsvětější svátost (kán. 943) a jako jednotlivcům či společenstvím jim může být svěřena účast na pastorační péči o farnost (kán. 517 § 2). Laici mohou být povoláni, aby s biskupem a kněžími spolupracovali při službě Božímu slovu (kán. 759). Na tomto poli mohou vyučovat posvátné vědy (kán. 229 § 3), mohou být katechety (kán. 776), misionáři (kán. 784) a katechisty, tj. těmi, kteří se v misiích pod vedením misionáře věnují výuce evangelijní nauky, liturgické a charitativní činnosti (kán. 785 § 1). Kromě toho, „jestliže to za určitých okolností vyžaduje nutnost nebo tak radí ve zvláštních případech užitečnost“, mohou kázat v kostelích nebo kaplích s výjimkou homilie, která je vyhrazena duchovním (kán. 766). Instrukce Redemptoris sacramentum však i zde zdůrazňuje, že k takové situaci „může dojít pouze z důvodu nedostatku posvěcených služebníků v některých oblastech, aby se nahradila jejich nepřítomnost, a není možné z naprosté výjimky dělat pravidlo ani to nemůže být chápáno jako pravá podpora laikátu“.[6]
29
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Právě možnost daná laikům za určitých okolností „suplovat“ služby, které jsou vlastní duchovním, vzbuzuje obavy ze zneužití a z toho, aby se z výjimky nestalo pravidlo. Christifideles laici v tomto ohledu upozorňuje na nebezpečí klerikalizace laiků a zdůrazňuje, že plnění úkolů podle kán. 230 § 3 nedělá laika pastýřem.[7] Instrukce Ecclesiae de mysterio MICHAELA předkládá konkrétní normy pro spolupráci laiků na úkolech, které jsou vlastní duchovním, s jasně vyjádřeným úmyslem „vyhnout se pastoračním úchylkám a kázeňským nepořádkům“. K tématu se pak vrací instrukce Redemptoris sacramentum, která upozorňuje na to, že charakteristika úkolu pastoračních asistentů se nesmí příliš podobat způsobu pastorační služby duchovních, tj. že pastorační asistenti na sebe nesmějí brát úkoly, které správně náležejí úřadu posvěcených služebníků (č. 149). Služba „mimořádných služebníků“ není ustanovena proto, aby laikům byla umožněna plnější účast, ale jde o náhradu a prozatímnost (č. 151). Církev se obává, aby se „tyto čistě náhradní úkoly nestaly záminkou k pozměnění samotné služby kněží“, aby kněží ve farnostech navzájem nezaměňovali úkoly pastorační služby s jáhny nebo laiky, a tak nezastírali jedinečnost každého (č. 152).
Zajímavé je, že List biskupům katolické církve o spolupráci mužů a žen v církvi a ve světě[8] se otázkou úkolu žen v církvi nezabývá. Zabývá se však přínosem ženského prvku do společnosti (a mariánského prvku do církve). Ženským přínosem do společnosti má být její „zlidštění, uskutečňované skrze hodnoty, znovuobjevené díky ženám“ (č. 14), což by se P I T T E R O VÁ určitě dalo a mělo aplikovat i na církev.
Možnost zapojení žen do přijímání důležitých Dvě otázky rozhodnutí v různých Vynořují se tak alespoň dvě otázky: Jak zajistit větší účast žen na úkolech a funkcích oblastech církve vyžaduje v církvi, které mohou vykonávat laici? Je příkterý ženy mohou dát církvi, jednoduše reflexi moci, která vyplývá nos, jedním aspektem přínosu laiků, nebo tu jde o něco, co se tak trochu vymyká rozdělení ze svěcení. úkolů mezi duchovními a laiky?
Role ženy v církvi Z výše uvedeného lze vyvodit dva závěry. V první řadě, že spolupráce laiků na službě, která je vlastní duchovním, má většinou podpůrný charakter: laici mají funkci poradců nebo náhradníků při nedostatku duchovních. Druhým závěrem je, že v naprosté většině případů se nerozlišuje mezi laiky muži a ženami (jediná výjimka je u služby akolyty a lektora, které jsou vyhrazeny mužům). Role ženy v církvi je tak především vázána na roli, která je přiznána laikům. Domnívám se, že výzvu papeže Františka k aktivnímu zapojení žen v církvi je třeba číst i jako výzvu nově interpretovat význam účasti laiků na některých funkcích v církvi. Ne jako konkurence duchovních, ale jako jejich nutné doplnění. Již Christifideles laici říká, že „různé služby, úřady a funkce, které mohou věřící laici oprávněně zastávat v liturgii, při předávání víry a v pastoračních strukturách církve, musejí být v souladu s jejich specifickým laickým povoláním, které je odlišné od povolání kněží“ (č. 23). Tato odlišnost však neznamená, že by laický přínos byl méně důležitý než kněžský, nebo že by se bez něj církev mohla v některých oblastech obejít. Z tohoto pohledu je potřeba se stavět i k otázce možné spoluúčasti laiků v některých oblastech rozhodování v církvi: nejde o to nahradit duchovní nebo jim ubrat větší či menší kus moci, ale o to, aby v procesu rozhodování mohly být přiměřeně zastoupeny obě základní složky Božího lidu. Bez vyřešení této otázky není možné, aby ženy byly v církvi zapojeny do důležitých rozhodnutí, jak o tom mluví papež František. Dalším aspektem je faktický podíl žen na úkolech a funkcích, které aktuálně mohou vykonávat laici. Christifideles laici zdůrazňuje, že Kodex kanonického práva dává ženám prostor k účasti na životě a poslání církve, ale že „je nutné přejít od teoretického uznávání aktivní odpovědné přítomnosti ženy v církvi k její praktické realizaci“. Ženy by se měly „účastnit života církve bez jakékoli diskriminace též při konzultacích a při rozhodováních […], musí být přibírány k přípravě pastoračních dokumentů a misijních iniciativ“ (č. 51).
30
Myslím si, že odpověď na první otázku není v nějakých genderových kvótách, ale ve formaci jak duchovních, tak žen samých. Tato formace by měla vést k uznání, že neexistují překážky k tomu, aby ženy v církvi mohly zastávat všechny funkce a úkoly, které jsou otevřené laikům bez rozdílu, a k pochopení a oceňování typického ženského přínosu pro církev. Druhá otázka však může vést k zajímavým debatám: vzhledem k tomu, že mužský prvek je ve strukturách církve zastoupen prostřednictvím duchovních (a tudíž muži, kteří nejsou duchovními, mohou přispět navíc „jen“ laickým prvkem), je potřeba do některých oblastí vnést i ženský prvek, který je vždy laický? Jinými slovy, tak jako jsou v současné době dvě laické služby (akolyta a lektor) vyhrazeny jen mužům, je možné uvažovat o tom, že by některé úkoly spolupráce s duchovními byly vyhrazeny jen ženám? Doc. Michaela Pitterová, FMA vyučuje na Papežské fakultě Auxilium a na Salesiánské universitě UPS v Římě, je členkou celosvětového vedení Dcer Panny Marie Pomocnice. Literatura a poznámky: [1] Jan Pavel II.: Apoštolský list Mulieris dignitatem o důstojnosti a povolání ženy u příležitosti mariánského roku (15. srpna 1988). Praha, Zvon, 1992, č. 30. [2] Papež František: Conferenza stampa durante il volo di ritorno [da Rio de Janeiro] (28 luglio 2013), in http://w2.vatican.va/content/francesco/it/ speeches/2013/july/documents/papa-francesco_20130728_gmg-conferenza-stampa.html. [3] Srov. Spadaro, Antonio: Intervista a Papa Francesco, in La Civiltà Cattolica 164 (2013, III), 466–467. [4] Papež František: Apoštolská exhortace Evangelii gaudium o hlásání evangelia v současném světě (24. listopadu 2013). Praha, Paulínky, 2014, č. 103. [5] Congregatio pro clericis et aliae: Instructio Ecclesiae de mysterio de quibusdam quaestionibus circa fidelium laicorum cooperationem sacerdotum ministerium spectantem (15 Augusti 1997), in AAS 89 (1997) 852–877. [6] Kongregace pro bohoslužbu a svátosti: Instrukce Redemptionis sacramentum o tom, co se má zachovávat a čeho je třeba se vyvarovat ohledně eucharistie (25. března 2004). Praha, ČBK, 2005 (pro vnitřní potřebu), č. 161. [7] Jan Pavel II.:Posynodní apoštolský list Christifideles laici o povolání a poslání laiků v církvi a ve světě (30. prosince 1988). Praha, Zvon, 1996, č. 23. [8] Kongregace pro nauku víry: List biskupům katolické církve o spolupráci mužů a žen v církvi a ve světě (31. května 2004). Praha, ČBK, 2004 (pro vnitřní potřebu).
foto © Michal Přibyl
Bůh
TRENDY
jako naivní vědecká hypotéza neexistuje Proslov Tomáše Halíka, který pronesl při převzetí Templetonovy ceny v Londýně 14. května 2014
S
radostí a úctou, s pokorou a vděčností a především s vědomím odpovědnosti a morálního závazku se dnes večer stávám členem velké rodiny nositelů Templetonovy ceny. Templetonova cena byla zpočátku – více než před čtyřiceti lety – zvána ocenění za „pokrok v náboženství“. Spojení slov „pokrok“ a „náboženství“ muselo tehdy znít mnoha lidem divně. Mnozí věřící se domnívali, že není třeba žádného pokroku v náboženství, protože náboženství má být strážcem a garantem pevného pořádku ve společnosti. Mnozí nevěřící věřili, že náboženství už žádného pokroku není schopno, že sekularizace je posledním slovem kulturní evoluce. Předpokládali, že to, co převládalo v Evropě po „druhém osvícenství“ pozdních let šedesátých, musí nastat dříve či později v celém světě. O jednu generaci později konstatoval Jürgen Habermas: Dnes žijeme v postsekulárním světě. Je to však divný svět. Je v něm mnoho nečekaných překvapení pro náboženské i nenáboženské lidi. V globálním měřítku fenomén náboženství neodumírá, ale proměňuje se. Nejenže vznikají „nová náboženství“ a náboženská hnutí, nýbrž stará náboženství se proměňují a začínají přebírat nové politické a kulturní role. Kde jsou tradiční náboženství potlačena, tam se sekulární jevy samy stávají náboženstvím. Není divu, že mnozí představitelé starých náboženství i „nového ateismu“ propadají panice.
Naproti „novému ateismu“ Když jsem poprvé navštívil Británii před téměř půl stoletím, přijel jsem ze země, jejímž násilím vnuceným státním náboženstvím byl tzv. „vědecký ateismus“. Ve jménu militantní ideologie vědeckého ateismu byla zcela potlačena nejen svoboda náboženství, nýbrž veškerá svoboda kultury včetně svobody vědeckého bádání. Byl jsem šťastný, že jsem směl navštívit Británii, zemi s dlouhou tradicí tolerantního křesťanství, moudrého a veselého křesťanství Chestertona a Lewise. Minulo půlstoletí. V Londýně jezdí autobusy s nápisem „Bůh pravděpodobně neexistuje“ a věta, že Británie je křesťanská země, vyvolá vzrušenou polemiku a odpor. Ne, nezachvacuje mne panika. Je mi vždy bližší snaha porozumět těm druhým než výzvy ke kulturním válkám. V jistém smyslu bych byl ještě radikálnější než pan
Dawkins: jsem přesvědčen, že Bůh Dawkinsova ateismu, Bůh jako naivní vědecká hypotéza, nikoliv pravděpodobně, nýbrž jistě neexistuje. Rozhodně to však není Bůh mé víry. Není to Bůh té víry, za jejíž svobodu jsme zápasili proti ateismu, spojenému s politickou mocí. Ne, problém není ani v náboženství samém, ani ve vědě, ba ani v ateistické interpretaci vědy. Problém je v lidech uzavřené mysli, kteří se domnívají, že k šíření svého přesvědčení potřebují urážet přesvědčení druhých lidí. Dějinná zkušenost naší části světa ukazuje, že ateismus není o nic méně imunní vůči pokušení moci a násilí než náboženství. Já jen přeji „novému ateismu“, až bude starší a dospělejší, aby byl alespoň tak tolerantní, jako je naše dnešní staré evropské křesťanství.
Na cestě ke kultuře komunikace Ale kde je dnes naše západní křesťanství, jakou má podobu a jakou má vizi do budoucnosti? Nedivím se, že věta „Británie je křesťanská země“ nebo „Evropa je křesťanský kontinent“ vyvolá vzrušení. Na jedné straně lze na podporu toho tvrzení uvést řadu historických i sociologických argumentů. Vždyť i sekulární charakter společnosti je dítětem křesťanství a i evropský ateismus je v jistém smyslu křesťanským fenoménem. Kdyby nebylo biblické desakralizace přírody, nebylo by zde místo pro vědeckou racionalitu, kdyby nebylo biblické desakralizace politické moci a nebylo vzpoury středověkých papežů proti monopolu císařské moci, nebylo by tu místo pro pluralitu a prorockou kritiku moci. Na druhé straně není divu, že tvrzení „Británie je křesťanská země“ nebo „Evropa je křesťanský kontinent“ nutně provokují otázku: Jak to myslíte? A jaké důsledky z toho vyvozujete? Byli jsme svědky toho, že síla náboženských symbolů se ve spojení s politickými zájmy může stát destruktivní silou, zdrojem násilí. Nyní je třeba se ptát: Jak je možné použít sílu víry k utváření kultury vzájemného respektu, civilizace, v níž různost nebude vnímána jako ohrožení, nýbrž jako možnost vzájemného obohacení? Jaký pokrok v náboženství by měl nastat, abychom se místo strachu ze střetu civilizací mohli těšit z kultury sdílení? Co mohou náboženství (a konkrétně křesťanství) udělat pro to, aby proces globalizace byl transformován v kulturu komunikace?
31
TRENDY
Běsi Ruska V době mé první návštěvy Británie, v létě 1968, ruské tanky rozdrtily v mé zemi křehkou naději Pražského jara na alespoň trochu svobody a demokracie. Má druhá cesta do Británie byla možná až po pádu gigantické sovětské říše, ovládané kombinací starého ruského imperialismu a ideologie „vědeckého ateismu“. Dnes národy střední a východní Evropy sledují s velkým znepokojením nebezpečné pokusy vládců Kremlu vzkřísit ono staré impérium. Ideologie „vědeckého ateismu“ je v Rusku již dlouho mrtvá, ale starý ruský nacionalismus a imperiální sny jsou stále živé. Stalin, jeden z nejkrutějších pronásledovatelů náboženství v lidské historii, pochopil v době druhé světové války, že ruští lidé nejsou ochotni umírat za komunistickou ideologii „vědeckého ateismu“, a pokusil se využít pravoslavného náboženství a ruského patriotismu k záchraně svého impéria. Také dnes vidíme bývalé agenty KGB líbat ikony Krista a Bohorodičky. Budou mít představitelé ruského pravoslaví dost mravní síly, aby s odvahou biblických proroků řekli dnešním vládcům Kremlu: Nejprve musíte ze svých hlav a srdcí vyhnat ony běsy, které kdysi popsal Dostojevskij – a teprve pak přijďte do chrámu a obětujte své dary? Tváří v tvář nebezpečnému vývoji na východě Evropy si musíme uvědomit svou zodpovědnost za udržení a prohloubení velkého projektu sjednocené Evropy. Silná politická integrace Evropy je jedinou ochranou pro evropské národy nejen proti nebezpečí zvenčí, ale ještě více proti explozi barbarství uvnitř, proti extrémnímu nacionalismu, šovinismu, xenofobii, které znovu zdvihají hlavu v evropských národech. Pokud by v Evropě zvítězilo nebezpečné pokušení národního sobectví a izolacionismu a došlo k tragédii rozpadu EU, evropské národní státy by nezískaly více suverenity, nýbrž byly by daleko více vystaveny silám chaosu a destrukce zevnitř. Společný evropský dům, má-li být opravdu domovem, nemůže stát jen na administrativě a obchodu. Rozhodující roli má kultura, ta vytváří spirituální a morální biosféru společnosti. Komunistický režim, kde kultura byla ovládána ideologií, nedokázal přežít na globálním volném trhu idejí. Co se však stane se společností, jejíž kultura ztratí svou spirituální dimenzi, jejíž kulturu ovládne komerční průmysl zábavy? Při vzniku Evropy sehrála rozhodující roli schopnost církve vytvořit kulturu, která sjednotila poselství Bible, filosofickou moudrost Řecka a právní systém Říma. Tato podoba křesťanství – Christianitas, „Christendom“ – je však minulostí. Křesťanství již není společným jazykem Evropanů. Evropa budoucnosti bude ještě mnohem pestřejším vícehlasem, než byla dosud. Křesťanství je dnes jedním hlasem z mnoha. Neptejme se však, který hlas bude nejsilnější, nýbrž který více přispěje ke kultuře soužití ve vzájemném respektu a porozumění. Centrální zvěstí křesťanství je, že Bůh je láska a že trojjediný Bůh sám je společenstvím sdílení. Víra v Boha, který je láska a společenstvím sdílení, není vědecká hypotéza, nýbrž morální závazek s jasnými kulturními a politickými důsledky. Je to závazek akceptovat pluralitu našeho světa a stále se snažit přetvářet ji v kulturu komunikace, sdílení a vzájemného obohacování. Křesťanství nepotřebuje být praporem vlajícím nad Evropou, avšak Evropa a svět potřebuje lidi, kteří slovu láska vrátí jeho hluboký smysl, který mělo v radikálním poselství evangelia.
Žít spolu Z naší západní křesťanské kultury a její důležité dějinné fáze, osvícenství, vzešla velká idea tolerance. Tolerance je sekulárním překladem evangelijního příkazu lásky k nepřátelům. Ale při překladu náboženských pojmů do sekulárního jazyka a představ se obvykle něco ztratí.
32
Abych toleroval nepříjemného souseda, opravdu ho nepotřebuji v žádném ohledu milovat; stačí, když si ho nevšímám, když je mi lhostejný – každý má svůj život, svůj styl, svou pravdu. Jistý model „multikulturalismu“, založený na zásadě tolerance, vedl nikoliv k polis, společenství občanů, sousedů, nýbrž ke konglomerátu ghett. „Každý ať si žije podle svého, jen když druhé neruší a neomezuje.“ To je jistě humánnější stav než stálé spory či dokonce permanentní válka, avšak může to být řešení trvalé? Tolerance tohoto typu je dobrá k tomu, aby lidé žili vedle sebe, ale nikoliv spolu. Náš svět, „globální vesnice“, se však stal příliš těsným na to, abychom mohli žít takto nerušeně vedle sebe. Přibylo nás – a přibývá, ať se nám to líbí či ne, stále více „těch odlišných“; naše ploty nejsou už tak vzdálené jako kdysi, vidíme si do kuchyní, cítíme vůně exotických polévek z jídelen těch druhých a doléhají k nám křiky rodinných hádek, o nichž jsme dosud neměli ani ponětí. Model tolerance byl vytvořen pro jiný svět, pro odlišnou architekturu měst; avšak ta dávná města už nestojí anebo vypadají docela jinak než dřív. Žijeme spolu, ať chceme či ne – a musíme pro toto spolužití najít jiná pravidla než pouhé „neruš mé kruhy“.
Odvaha protestovat Avšak naše kruhy už jsou narušeny. Tak blízké sousedství se neobejde bez konfliktů. Před násilím nelze ustupovat, je třeba chránit a bránit nevinné. Člověk může nastavit pouze svou vlastní tvář, je-li naděje, že tím zastaví zlo, nikoliv však tváře druhých; ty musí bránit, za ně máme odpovědnost. Avšak můžeme a musíme udělat všechno pro to, aby věci tak daleko nedošly. Na mnoha ohrožených místech je ještě čas pro prevenci a terapii násilí, čas k dialogu. Obvyklou formou mezináboženského dialogu jsou konference, příležitost k setkání vzdělaných reprezentantů různých náboženství. Tato setkání jistě mohou hrát roli významného signálu. Mají však jednu slabinu: pomalu se zde vytváří určitá subkultura „dialogistů“, kteří si brzy rozumějí navzájem daleko lépe, než si rozumějí s extrémisty ve svých komunitách. Většina lidí se raději stýká s těmi, kteří jim naslouchají a akceptují je. Není však povinností všech, kdo se takových setkání účastní, položit si otázku, jak mnoho mají možností a odvahy ovlivnit ve svých vlastních komunitách ty, kteří vnímají věřící ostatních náboženství se směsí předsudků, strachů a nenávisti? A nepatří k základním povinnostem náboženských vůdců odvaha proroků protestovat proti zneužívání náboženství ve službách moci a stavět se proti všem, kdo se dopouštějí nespravedlnosti a násilí na nevinných?
Odvaha k lásce Před dvěma tisíciletími byla rabínovi z Nazaretu položena otázka: Kdo je můj bližní? Tato otázka neztratila ani dnes svou naléhavost a aktualitu. Ježíš tuto otázku překvapivě otočil: Neptej se, kdo je tvůj bližní, nýbrž ty sám se učiň bližním! Buď blízko druhým, zvláště těm, kdo potřebují pomoc a lásku. I těm, kdo sedí ve vnitřním žaláři své nenávisti a viny, nabídni svobodu aktem odpuštění a ochotou ke smíření. Ježíšova výzva k nepodmíněné lásce, k lásce i k nepřátelům, se zdá absurdní především těm, kdo chápou lásku jako sentiment, jako emoci. Ale láska je něčím mnohem víc. Je prostorem bezpečí v našem srdci a našem životě, který nabízíme druhým, aby zde mohli být takoví, jací opravdu jsou. Teprve v prostoru lásky, přijetí, můžeme najít pravdu o sobě, můžeme rozvinout to nejlepší, co je v nás.
TRENDY
Láska je ovšem vždy odvážný a riskantní krok. Kdo miluje, vystavuje se riziku zklamání a zranění. Teprve zde smím zodpovědět otázku po budoucnosti víry. Věřím ve víru, která nese rány. Pro mou křesťanskou víru je rozhodující jedna scéna z evangelia sv. Jana, setkání apoštola Tomáše se vzkříšeným Kristem. V Tomášově srdci – podobně, jako v srdcích a myslích mnoha současných lidí – zápasí víra s pochybnostmi. Až když mu Ježíš ukáže mu své rány, Tomáš zvolá: Můj Pán a můj Bůh! Náš svět je plný ran. Jsem přesvědčen, že ten, kdo zavírá oči před ranami v našem světě, nemá právo říci: Můj Pán a můj Bůh. Náboženství, které ignoruje bídu a utrpení lidí, je opium lidstva. Bůh, který nenese rány, je mrtvý Bůh. Když mi někdo nabízí svého Boha, ptám se: Je to Bůh lásky, zraněný utrpením našeho světa? Já nejsem ochoten věřit v žádného jiného boha. Nedávno jsem četl duchovní deník Matky Terezy z Kalkaty, první
nositelky Templetonovy ceny. Předtím jsem věděl, co vyplňovalo její dny – služba těm nejchudším, nemocným a umírajícím. Nyní vím, jak vypadaly její noci: procházela těžkými zkouškami náboženských pochybností, temných nocí ducha, zkušeností Božího mlčení. Nesla kříž dvojí solidarity. Ve dne byla sestrou těch, kdo potřebují léčit rány těla a tišit hlad prázdného břicha. V noci sdílela temnoty těch, kdo se cítí být daleko od Božího světla a trpí prázdnotou ducha. Ano, v tom spočívá skutečný „pokrok v náboženství“. Je to odvaha spojit spirituální hloubku s široce otevřenou náručí solidarity se všemi, kteří trpí. Alexandr Solženicyn, další nositel Templetonovy ceny, odpověděl kdysi na otázku, co přijde po komunismu: nastane dlouhá, předlouhá cesta uzdravování. Má odpověď na otázku, co přijde po době, kdy si mnoho věřících i nevěřících myslelo, že je tak lehké mluvit o Bohu a náboženství, je: očekávám, že přijde dlouhá, velmi dlouhá cesta na hloubku. A doufám v to. Tomáš Halík
Četba v knize stvoření Rozhovor s Tomášem Halíkem o Templetonově ceně, o mravním rozměru politiky a dalších plánech Templetonova cena, v médiích interpretovaná jako „Nobelova cena za náboženství“, je jistě oceněním celoživotního díla. Ale my chceme jít trochu více do hloubky, a proto se ptáme: Kterou část vašeho díla, které poznatky považujete za nejcennější? Myslím, že je to pár původních myšlenek z mých knížek, kterými jsem snad přispěl k současnému teologickému myšlení, např. myšlenka „resurrectio continua“ (vzkříšení jako děj, který pokračuje v dějinách církve a v příbězích individuálních obrácení) a zejména „negativní eschatologie“ a jejích důsledků pro mezináboženský dialog (poprvé jsem ji vyjádřil v přednášce na Harvardově univerzitě před třemi lety) a do třetice metafora „odpoledne dějin křesťanství“, kterou často zmiňuji v přednáškách v posledních dvou letech a které bych chtěl věnovat příští knížku (pokus o diagnózu současné krize dosavadních podob křesťanství). A kromě teorie jsem snad za sebou nechal kus práce v rovině praxe, zejména v pastoračním působení v pražské akademické farnosti. Bezprostředně před vámi dostali Templetonovu cenu dalajláma a Desmond Tutu, tedy duchovní myslitelé, kteří v případě biskupa Tutu byli záměrně, v případě dalajlámy spíše proti své vůli i politickými aktéry. V čem vidíte politický rozměr udělení Templetonovy ceny vám? Mé působení v náboženském a kulturním disentu, zejména v „podzemní církvi“
nesměli publikovat, se příliš nepotvrdilo. Ale dnes bychom i na Západě hledali dost obtížně autory typu Rahnera či de Lubaca. Já si vysvětluji zahraniční úspěch svých knížek především tím, že se mi podařilo obnovit žánr teologické esejistiky – tedy knih, které zaplňují mezeru mezi úzce odbornou literaturou a populární „lidovou četbou“.
a bytových přednáškách v době nesvobody, mělo jistě i svůj „politický rozměr“, protože bránilo záměrům režimu kontrolovat a ideologicky manipulovat veškerý duchovní a kulturní život společnosti. Patřil jsem k okruhu lidí, kteří pomohli kardinálu Tomáškovi, aby sehrál důležitou úlohu při probuzení společnosti z duchovní i politické letargie. Mravní rozměr politiky mi nebyl a není lhostejný: vyjadřoval jsem se mnohokrát k otázkám veřejného života a i při předání Templetonovy ceny vnímám jako svou mravní povinnost upozornit na nebezpečí současné ruské politiky a na nutnost posilovat integraci Evropy.
Co dál, pane profesore? Kam napřete své úsilí nyní? Co je nyní vaší prioritou? Teď bych si měl především trochu odpočinout, protože kromě už tak dost vysilující práce ve farnosti, na fakultě a v médiích mi v posledních měsících přibylo mnoho starostí a náročných úkolů jak kolem Templetonovy ceny, tak kolem restartu České křesťanské akademie. Snad mi trochu úlevy poskytne léto v poustevně. Ale jinak před prázdninami a po nich mne čeká velká řada přednášek v řadě zemí Evropy i ve Spojených státech, možná příští rok delší vědecký pobyt na jedné americké univerzitě. Úspěch vždy přináší další práci – mám Vedle Michala Hellera z Polska jste jediný dostat čestné doktoráty na jedné němecnositel Templetonovy ceny z východní ké a jedné americké univerzitě a to zase Evropy. Čím to je? Přehlížel tak trochu znamená cestu a důkladnou přípravu Západ dlouhá léta tyto země? Anebo slavnostních přednášek. V nejbližších lena duchovním poli v tomto regionu netech budu asi hodně v cizině, částečně se vznikají zásadnější podněty? uvolním z přednášek na Karlově univerzitě Upřímně řečeno, není mnoho křesťana přednášek po Čechách, ve farnosti budu ských myslitelů z naší části světa, kteří by muset víc zapojovat své spolupracovníky. ovlivnili současné náboženské myšlení Ale snad v té intenzivnější výměně myšleve světě srovnatelně s velkými německými nek ve světě načerpám nové síly a podněty, a francouzskými teology 20. století. Nevím, abych to pak mohl zas zúročit v Čechách. nakolik to lze vysvětlit jen nucenou izolací Ale to všechno je v Boží ruce – i když od akademického prostředí a útlakem, kdy si člověk ve studentském prostředí nestačí např. naši teologové seděli léta ve vězení příliš uvědomovat, že mu přibývají léta, a i pak se spíš věnovali pastoraci, výchově přesto mne občas přepadne myšlenka, že a osvětě než psaní knih. To, co se šuškalo jsem ve věku, kdy je dost pošetilé dělat si v době komunismu, že se jednou objeví velké plány. „Každý den má dost svých stapoklady, uložené v šuplících autorů, kteří rostí,“ říká Písmo. Ilona Trnková
33
OHLASY, NÁZORY, DISKUSE
Jaký smysl má tvrzení: vesmír smysl nemá, naše existence však ano? Jan Bednář
Pod titulkem totožným s uvedeným tvrzením byl v Lidových novinách dne 26. dubna publikován provokativní rozhovor Tomáše Hříbka s jedním ze současných teoretických fyziků Lawrencem Kraussem.
V
ůdčí ideou tohoto rozhovoru je názor, že jakékoliv náboženství představuje pouze určitou formu pověrčivosti, že otázka existence Boží je z principu věci nelegitimní, neboť tuto existenci nelze vědecky dokázat, že zásadně nelegitimní a ve své podstatě beze smyslu jsou nakonec všechny otázky, na něž nelze hledat odpovědi v rámci poznání vytvářeného přírodními vědami. L. Krauss evidentně zastává názor, že náboženská víra člověka by nebyla pověrčivostí jedině tehdy, kdyby nositel této víry byl schopen podat jednoznačný důkaz Boží existence metodami přírodních věd. Bůh je však pro přírodní vědy nadbytečný. Podle toho, jak zmíněný rozhovor pochopil autor těchto řádků, lze tímto způsobem jeho hlavní myšlenky sice poněkud schematicky, ale snad v zásadě výstižně charakterizovat. Součástí rozhovoru je však i řada svým způsobem zajímavých bočních linií, komentářů a poznámek. Lze proto našemu čtenáři doporučit, aby si plný text vyhledal a pozorně přečetl. Můžeme důvodně předpokládat, že věřící čtenář bude mnohými tvrzeními a formulacemi roztrpčen a dotčen, avšak může zde získat i užitečná poučení o myšlenkovém světě jinak smýšlejících. Nalezne však zde nepochybně i několik kritických reflexí soudobých křesťanských postojů, které by mu měly stát přinejmenším za tvůrčí zamyšlení. Lze předpokládat, že vrcholně dotčení mohou právem být reprezentanti filosofie a teologie. I oni by se však měli zamyslet nad tím, zda v alespoň některých drsných Kraussových výpadech na jejich adresu nelze nalézt ono příslovečné „zrnko pravdy“, jež by rovněž mohli tvůrčím způsobem využít. Co však k danému tématu říci z pohledu názorové linie, která se již po mnoho let kontinuálně uplatňuje v našem Universu?
Příroda a Stvoření Přírodní vědy, tak jak se vyvinuly během celé novověké historie až po současnost, jsou nesporně excelentním a nesmírně efektivním
34
prostředkem poznávání všech procesů a mechanismů uplatňujících se v obecně pojatém hmotném světě, který můžeme neutrálně nazývat vesmírem, ateista určitého ražení by možná použil název objektivní realita, prostě věřící člověk židovsko-křesťanské tradice může v této souvislosti mluvit o Božím stvoření. Obsahový rámec komplexu těchto věd je dnes doslova gigantický a systematicky se projevují, a to mnohdy až přelomovými způsoby, společenské dopady poznatků získaných vědeckými metodami. Tyto metody vyplývají z analýz a interpretací experimentálně nebo observačně získaných dat, z vytváření vysvětlujících hypotéz (teorií) a jejich verifikace či falzifikace v intenzivním procesu náročně kritického a co nejobjektivnějšího hodnocení. Tento obsahový rámec přírodních věd, v němž Bůh z metodologického pohledu skutečně není nutný, však není neomezený ve vztahu ke komplexnímu rozměru lidské existence. Nevejde se do něj přinejmenším otázka po zásadním smyslu bytí vesmíru a všeho, co tvoří jeho součásti, od neživé po živou přírodu až po nejvýše organizovanou hmotu tkání a center lidského mozku. Vědec jako takový není povinen si otázku po zásadním smyslu existence vesmíru položit. Nepoloží-li si ji vůbec, nijak to nesníží úroveň jeho vědecké erudice. Má nesporné právo na plný respekt k tomuto svému postoji, ovšem za předpokladu, že sám respektuje právo jiných si takovou otázku klást. Tomuto předpokladu L. Krauss v daném rozhovoru evidentně nevyhovuje, a to na základě svých osobních ideových postojů. Z druhé strany však jiný vědec opět nijak nesnižuje svoji vědeckou erudici, když si zmiňovanou otázku položí a hledá na ni odpověď již mimo vlastní metodologický rámec přírodních věd v tematické oblasti filosofie nebo teologie. Musí si však být vědom toho, že z těchto intelektuálních oblastí nemůže zpětně do přírodních věd, a to zejména metodologicky, vnášet elementy specifické pro filosofii a teologii, avšak cizí přírovědnému rámci.
OHLASY, NÁZORY, DISKUSE
Chybějící logika A nyní již bezprostředně k rozhovoru Hříbek–Krauss. Evidentně se zde z principu popírá legitimita otázek kladených mimo rámec přírodních věd. Pak je ovšem nelegitimní i otázka po zásadním smyslu existence vesmíru a Kraussova odpověď „Vesmír smysl nemá“ je v tomto směru jedině možnou odpovědí nepostrádající formální logiku. Poctivost autora zde jistě nutno pozitivně ocenit. Složitější a obtížnější je to pak s tvrzením, že „naše existence ano“, i když nutno přiznat, že takovéto slučovací propojení obou tvrzení vypadá z formálně verbálního pohledu docela elegantně a pro povrchnějšího posluchače či čtenáře se může jevit docela atraktivně. Přísná logičnost by však asi spíše upřednostnila: „Vesmír smysl nemá, a tedy ho nemá ani naše existence, neboť jsme jeho součástí.“ Takovouto verzi se však L. Krauss zřejmě neodvažuje připustit, neboť její promítnutí do společenských důsledků by evidentně bylo absolutně destruktivní. Lze jistě předpokládat, že autor Kraussova vědeckého formátu v plném rozsahu uznává evoluci v přírodovědném smyslu, a to jako jedinečný kontinuální vývoj přírody ze sebe sama od prvotních elementárních částic až po struktury hmoty lidského mozku. Kde však v tomto procesu vstoupil do hry onen smysl, jenž se nyní projevuje v lidské existenci? V zásadě jsou zřejmě teoreticky možná tři řešení: 1. Naše existence smysl má, ale tento smysl není obsažen ve vesmíru jako celku, jehož jsme integrální součástí. Pak by ovšem tento smysl musel vstoupit do hry během evoluce nějakým vnějším aktem z oblasti mimo přírodovědný rámec. Takový závěr by se zřejmě velmi líbil stoupencům tzv. inteligentního plánu (Inteligent Design – ID), ale L. Kraussovi jako ateistovi by zřejmě ani neměl přijít na mysl. Nebyl by ostatně uspokojivý ani z hlediska myšlenkové linie Universa, neboť ohledně kompetentnosti některých výchozích předpokladů zastánců ID jsme v minulosti vedli kritické polemiky. 2. Naše existence smysl má, ale vesmír bez nás ho nemá. Pak by ovšem člověk poskytoval sám sebou zpětně smysl celému vesmíru. Nechceme-li však být stoupenci absolutního totalitarismu, musíme každému konkrétnímu člověku přiznávat rysy individuality a osobnosti. Pak by ovšem odvíjení smyslu vesmíru výlučně od člověka filosoficky směřovalo do sféry subjektivního idealismu již mnohokráte zavrženého moderními ateisty a rovněž nezapadajícího do myšlenkové linie Universa. 3. Neuspokojuje-li nás první ani druhé naznačené řešení, zbývá řešení poslední, tj. konstatovat, že dvojité tvrzení „Vesmír smysl nemá, naše existence však ano“ je v rámci předpokladu o výlučné legitimitě přírodovědně kladených otázek a jim příslušných odpovědí logickým sporem. Jde pak o uplatnění tzv. důkazu sporem a zde tento spor vyvrací oprávněnost výchozího předpokladu úvahy. Možno tedy s Lawrencem Kraussem odmítat ve jménu přírodních věd filosofii a teologii, ale zřejmě pak nelze přicházet s ambicí vyslovovat se kategoricky k otázce smyslu lidské existence. Z hlediska myšlenkové linie Universa není poslední řešení konstatující logický spor nijak problematické a mohlo by být i s jistým uspokojením přijato.
Chybějící pokora? Závěrem ve vztahu k předmětnému novinovému rozhovoru stručně sumarizujme myšlenkovou linii sledovanou naším časopisem: Přírodní vědy jsou mohutným a nedocenitelným zdrojem lidského poznání, který zcela zásadním způsobem podmínil rozvoj novověké civilizace. Jejich obsahový rámec však není absolutně neomezený. Legitimní otázky spojené s lidskou existencí lze klást i mimo jejich metodologický rámec na půdě filosofie a teologie. Pokud bychom popírali legitimitu nebo paušálně odmítali racionalitu
Lawrence Krauss během pražské přednášky jakékoliv otázky kladené mimo přírodovědný rámec, dostali bychom přírodní vědy do pozice v lepším případě určité ideologie, v horším případě do pozice absurdního totalizujícího náboženství. Otázka existence (nebo neexistence) Boha je otázkou nejzazšího smyslu bytí světa a v něm žijícího člověka a jako taková leží mimo obsahový rámec přírodních věd. Opačný názor nutně vede k jedné ze dvou pošetilostí: buď k přesvědčení militantních ateistů, že přírodní vědy jsou tu od toho, aby Boha vyvrátily, nebo k přesvědčení některých málo informovaných věřících, že je v kompetenci přírodních věd Boha dokázat. Bůh židovsko-křesťanské tradice je Bohem dokonale transcendentním a jako takový je naprosto nezávislý na svém stvoření, tj. na hmotném vesmíru. Snahy o důkaz, nebo naopak o vyvrácení Boha přírodovědnými metodami proto v kontextu právě zmíněné tradice samy v sobě postrádají logický smysl, racionalitu a konzistenci. Lawrence Krauss je nepochybně špičkovým fyzikem světového formátu. Bohužel však nutno konstatovat, že v daném rozhovoru neprokázal v právě naznačených souvislostech příliš pochopení a citu pro hlubší logiku, racionalitu a konzistenci (tedy pro to, co sám verbálně staví do pozic vrcholných hodnot) v širším rámci odpovídajícím plnosti komplexního rozměru lidské existence. Universum v celé své více než dvacetileté historii vždy usilovalo o rozvíjení dialogu mezi přírodovědci, filosofy a teology, jehož smysl L. Krauss v rozhovoru pro Orientaci LN výslovně a zásadně popírá. To, že některá konkrétní setkání na tomto poli mohou budit dojem dialogu hluchých a nedoberou se konkrétních výsledků, sice bývá mnohdy realitou, ale často se tak stává i na mnoha jiných široce interdisciplinárních intelektuálních fórech. Na základě této skutečnosti nelze vyslovovat absolutní odmítavý závěr. Již sám kontakt mezi tematickými oblastmi přírodních věd, filosofie a teologie má svoji nepochybnou intelektuální cenu, přičemž získání plodů takového dialogu je nutně během na dlouhou trať. Židovsko-křesťanská duchovní tradice nesporně představuje jeden z hlavních kořenů stromu naší euroatlantické civilizace, zatímco rozvoj přírodních věd a exploataci jejich výsledků můžeme považovat za jednu z jeho hlavních plodonosných větví. Bytostný kontakt mezi kořeny a plodícími větvemi též nebývá povrchnímu pozorovateli stromu patrný, ale jeho absence by byla pro daný strom zcela jistě katastrofou.
35
OHLASY, NÁZORY, DISKUSE
Návrat církve na cestu evangelia Jakým směrem papež František stáčí kormidlo katolické církve?
J
en nesnadno si lze představit kardinály volící papeže, kteří neuznávají křesťanskou dogmatiku. Změny, o které ve skutečnosti současný papež usiluje, se nenacházejí v oblasti víry nebo velkých etických pravidel, přesto je Františkův styl nepochybně odlišný od stylu jeho předchůdců. Viditelně usiluje o reformu kurie a zřejmě byl zvolen proto, aby skoncoval se skandály uvnitř církve. Zatímco Jan Pavel II. uhýbal před problémy v kurii a ve financích Vatikánu cestami mimo Řím, jak jen to bylo možné, Benedikt XVI. se pokusil problém řešit, ale bylo to nad jeho síly. František se naproti tomu prozíravě obklopil radou osmi kardinálů za součinnosti nového státního sekretáře a zjevně se snaží dotáhnout reformu kurie i očistu vatikánských financí – pokud se mu ovšem nepřihodí nějaký „nešťastný úraz“.
Být věrný evangeliu Kardinál Ratzinger krátce před svým zvolením kritizoval „vševládný relativismus“ a papežem se stal na základě programu pevné identity. Po celý svůj pontifikát prosazoval tuto linii, zděděnou po Janu Pavlu II., a v tomto duchu nabídl ruku ke smíru krajně tradičnímu křídlu církve. Velmi usiloval o návrat lefebvristů do církve – ale bezvýsledně. Jeho abdikace tak zůstane nepochybně nejodvážnějším reformním gestem celého jeho pontifikátu. Krátce před volbou papeže v roce 2013 promluvil kardinál Bergoglio ke kardinálům zcela jinak. Řekl, že církev je nemocná, protože je „autoreferenční“, tedy vztažená jen na sebe samu. Má-li se uzdravit, musí se obrátit nikoliv k sobě samé, ale k periferii: k nejchudším, k nekřesťanům a také k těm, kdo jsou v církvi, ale cítí se odmít-
36
nuti normativní církevní dikcí: lidé hřešící, homosexuálové, rozvedení žijící v novém manželství atd. V exhortaci Evangelii gaudium, prvním významném dokumentu svého pontifikátu, papež František dále rozvíjí svou úvahu a připomíná, že základem církevní identity není propracování vlastního učení a občanské etiky ani její společenský význam a tím její instituční struktura, ale její věrnost evangelijnímu poselství.
Veřejný projev církve Ježíš je nejen příkladem radikální chudoby a pokory, ale také nepřestává prohlašovat, že nepřišel pozvat spravedlivé, ale hříšníky (Mt 9,13). K velkému rozčarování horlivců pro Zákon tvrdí, že milosrdenství je důležitější než striktní věrnost Zákonu; někdy dokonce nedbá jeho předpisů, obklopuje se nevzdělanými učedníky a vytrvale hlásá radostnou zvěst o Bohu hledajícím to, co je ztraceno. Ježíš ukazuje, že napřimující láska je důležitější než Zákon, který odsuzuje, a láska k bližnímu pro spásu důležitější než všechny náboženské obřady. To papež František nepřestává opakovat od svého zvolení a – ať už se to líbí, nebo ne – to je nová hloubková orientace církevní mluvy. Ve vztahu k reformaci a k novověku se od 16. století stal symbolem katolické identity odpor proti všemu, co zastávala reformace a novověk. Patřily k tomu absolutní papežská moc (s triumfálním varhanním akordem dogmatu papežské neomylnosti v roce 1870), sedm svátostí (protestanti uznávají jen křest a eucharistii), světská moc církve (jejímž posledním výběžkem je dnešní Vatikán) a celý aparát, který spravuje, klerikální kontrola společnosti atd. Katolická identita tak vycházela z odporu
k renesančnímu humanismu a osvícenství. Teprve druhým vatikánským koncilem uznala církev všeobecná lidská práva, demokracii, význam laiků a přestala odsuzovat „jed moderních idejí“ (Pius IX., Syllabus).
Kolegiální spravování církve František se rozhodl prosazovat revoluční rozhodnutí koncilu a nasměrovat církevní instituci na evangelijní cestu: „Dávám přednost církvi poškozené, zraněné a zašpiněné z jejího putování před církví nemocnou svou soběstačností, křečovitě se držící svých pohodlných jistot. Nechci církev, usilující o ústřední pozice a hromadící procedury, izolující ji od okolního dění.“ (Evangelii gaudium) Jedním z míst reformy je zmenšení papežské pravomoci, návrat ke kolegiálnější formě řízení, podobné způsobu řízení praktikovanému v prvních křesťanských stoletích ještě před zrodem římského centralismu ke konci starověku. Taková proměna by byla rozhodující pro sjednocení křesťanských církví, neboť způsob uplatňování pravomoci římského biskupa představuje hlavní rozpor mezi katolíky, pravoslavnými a protestanty. František by se mohl stát posledním papežem představujícím koncepci papežství, jaké vzniklo v meandrech dějin, hodně vzdáleného apoštolské době a praxi. Marcel Gauchet s finesou jemu vlastní prohlásil, že křesťanství bylo historicky vzato „náboženstvím výstupu z náboženskosti“. František by se mohl stát papežem vystupujícím z papežství. Fréderic Lenoir, Le Monde Autor je redaktor, spisovatel a dřívější ředitel časopisu Monde des religions. Přeložil Petr Kolář SJ
HISTORIE
Život jako služba Vojtěch Kundrát, Libor Judas
20. srpna 2013 slavil RNDr. Miloš Lokajíček, DrSc., vedoucí vědecký pracovník Fyzikálního ústavu AV ČR, devadesáté narozeniny. Patří k výrazným českým jaderným fyzikům, jejichž život poznamenaly tragické zákruty dějin 20. století.
D
r. Lokajíček se narodil v městečku Starý Plzenec. Po základní škole nastoupil na klasické gymnázium v Plzni. Vynikal především v matematice. V matematicko-fyzikální soutěži pořádané časopisem Rozhledy matematicko-přírodovědecké se umístil na prvním místě. Na tomto gymnáziu také maturoval s vyznamenáním. A protože to bylo v době druhé světové války, kdy byly v Československu zavřeny všechny vysoké školy, přihlásil se ještě na elektrotechnickou průmyslovku v Plzni, kde vlastně podruhé maturoval. A pak do konce války pracoval ve Škodových závodech v Plzni. Po válce začal studovat na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze, kde v oboru matematika-fyzika zakončil studium roku 1948. Zde v roce 1950 rovněž získal hodnost RNDr. Ihned po studiu jako fyzik pracoval v Radiobiologickém ústavu ministerstva zdravotnictví a také ve Vinohradské nemocnici, kde uváděl do chodu nové ozařovací techniky v léčbě nádorových onemocnění. V této práci pak pokračoval jakožto externí pracovník Onkologické kliniky Karlovy univerzity v týmu prof. Staška. Zároveň se mu podařilo získat aspiranturu v Ústavu teoretické fyziky na Přírodovědecké fakultě UK. Společně s prof. V. Votrubou navrhli jako první (v současnosti stále používanou) klasifikaci tehdy nově objevovaných elementárních částic pomocí izotopického spinu. Výsledky jejich práce byly publikovány v americkém časopise Physical Review 86, 260 (1952) a v Czechoslovak Journal of Physics 2, 1 a 13 (1953). K velké škodě však bádání v tomto směru nemohli zdárně ukončit kvůli tehdy nepředvídaným okolnostem, způsobených začínajícím komunistickým režimem v naší zemi. Během vysokoškolského studia se M. Lokajíček podílel na činnosti České ligy akademické, která byla založena v prvních létech 20. století a sdružovala křesťanské vysokoškoláky. Stal se jejím prvním jednatelem, když po roce 1945 začala obnovovat svoji činnost přerušenou nacistickou okupací. Později působil hlavně v jejích
neveřejných aktivitách až do doby, než byla opět zrušena v době komunismu. V r. 1946 se stal také členem aktivní křesťanské skupiny zvané Rodina, kterou na Slovensku za svého pobytu za války založil prof. T. Kolakovič a která potom rozšířila svoji činnost na celé Československo. Spolupracoval úzce s Dr. J. Zvěřinou, O. Mádrem a A. Heidlerem. Po zatčení prof. R. Vackové se řada schůzek konala též v bytě jeho rodiny. Byl zatčen v roce 1954 a odsouzen jako člen této aktivní skupiny. Doma zůstala jeho manželka paní Mgr. Anna Lokajíčková se třemi malými dětmi. Prof. Jan Fischer v článku Statečná rodina v Československém časopise pro fyziku 53 (2003) uvádí: „…policie odvezla dr. Lokajíčka neznámo kam. Bez udání důvodu. Jediné, co statečné manželce ,vlídně oznámili, bylo, že její manžel sledoval více jakési politické zájmy než dobro rodiny. Pro ty, kdo nejsou pamětníky těchto nehorázností, třeba dodat, že policie a soudy se tehdy zajímaly ne o vinu či nevinu vyhlédnuté oběti, ale o ,společenskou nebezpečnost jeho činnosti, kterou ovšem hodnotili a posuzovali sami.“
Bořil, co jiní budovali... Když byl v roce 1956 v Dubně u Moskvy založen Spojený ústav jaderných výzkumů pro fyziky z východního bloku, stal se prof. Votruba jedním ze dvou zástupců jeho generálního ředitele. O rok později navštívila tento ústav československá vládní delegace a prof. Votruba jakožto nejvýše postavený reprezentant naší fyziky ji po tomto ústavu provázel. Když se na konci exkurze tehdejší prezident A. Zápotocký, který byl v jejím čele, zeptal prof. Votruby, co by mohl udělat pro československou fyziku, dostal od prof. Votruby stručnou odpověď s žádostí, aby „... pustil jeho nejlepšího spolupracovníka z vězení...“ Na to se prezident zeptal, co provedl. A dostal odpověď, že „... chodil do kostela...“ Načež blízko stojící pozdější prezident A. Novotný k tomu poznamenal, že „... to je ten, co ničí, co my
37
HISTORIE
MILOŠ LOKAJÍČEK 20. srpna 1923 se narodil ve Starém Plzenci 1945 nastoupil na Přírodovědeckou fakultu UK a stal se prvním jednatelem obnovené České ligy akademické 1946 se stal členem aktivní křesťanské skupiny, tzv. Rodiny 1950 získal hodnost doktora přírodních věd a nastoupil do Radiobiologického ústavu ministerstva zdravotnictví 1954 nastoupil do Fyzikálního ústavu tehdejší ČSAV v Praze, záhy byl ale zatčen a odsouzen za činnost v tzv. Rodině 1958 nastoupil do podniku Tesla Přemyšlení 1968 absolvoval roční vědecký pobyt v SÚJV v Dubně 1969 vrací se do Fyzikálního ústavu tehdejší ČSAV v Praze 1992 mu byla udělena zlatá plaketa tehdejší ČSAV za zásluhy o rozvoj ve fyzikálních vědách. Dr. Lokajíček jakožto autor nebo spoluautor napsal asi tři sta původních vědeckých prací, většinou publikovaných v mezinárodních renomovaných časopisech. Jakožto fyzik a radiobiolog se také aktivně zúčastnil mezinárodních konferencí věnovaných nejen těmto disciplínám, ale také konferencí zabývajících se filosofií přírodních věd a metodikou jejich studia.
38
budujeme...“. Prezident Zápotocký však mávl rukou a přislíbil, že se na to podívá. Okolostojící českoslovenští fyzikové pak říkali, že měli dojem, jako by prof. Votruba po celou dobu návštěvy prezidenta jenom čekal na příležitost, kdy o to bude moci prezidenta požádat. Po nějaké době prezident cestou milosti umožnil návrat dr. Lokajíčka domů. Prof. Kvasnica v článku „Scházíte nám, pane profesore“ ve Vesmíru z roku 1992, kdy s nostalgií vzpomíná na prof. Votrubu a připomíná jeho vztah ke spolupracovníkům, cituje přímo jeho výrok k tomuto rozhodnutí: „Ohledy na prokurátora mu (Zápotockému) nedovolují nařídit revizi rozsudku, avšak to, že sedí nevinný člověk, mu nevadí.“ Když byl po třech a půl letech dr. Lokajíček propuštěn z vězení, tak se, podle slov prof. Fischera „... z vězení vrátil nezlomen, plný plánů do budoucna, bez pocitu ukřivdění, bez tendence vyprávět, co si tam všechno užil, bez touhy jmenovat ty, kteří mu tam ublížili. Spíše se zdálo, jako by tam omládl. S novými plány ve fyzikálním výzkumu, obohacený cennými, ale tvrdě vydobytými životními zkušenostmi.“ To také potvrzuje i jeho odpověď na jednu naši poznámku před mnoha lety: „Vy jste, pane doktore, dost toho ve vězení musel vytrpět.“ Jeho odpověď byla překvapivě jasná: „Ano, lidé si myslí, že moc… Ale jen já vím, kolik jsem tam získal.“ Dnešní mladá generace, především ta, která je mladší dvaceti pěti let, si stěží dokáže představit společenskou a právní atmosféru tehdejších padesátých let. Když byl dr. Lokajíček zatčen, někteří z jeho kolegů rozšiřovali zprávu, že doma přechovával zbraně. Samozřejmě, že to byla lež, což dokázala jeho manželka, když ukázala prof. Votrubovi zápis o domovní prohlídce u nich doma. Vztah mezi prof. Votrubou a dr. Lokajíčkem nejlépe charakterizuje událost, která se stala v posluchárně M2 v budově MFF UK na Karlově v roce 1969 na zvláštním semináři věnovaném šedesátinám prof. Votruby. Při gratulaci jej přátelsky a s úsměvem šťouchl do ramene se slovy: „Počkejte, však Vás to také čeká.“ Po propuštění z vězení však dr. Lokajíček přes veškerou snahu přátel a kolegů nemohl pracovat ve svém oboru, i když se o to všichni snažili. Rok musel ve skladišti tahat bedny s materiálem. Teprve po roce získal místo fyzika ve Výzkumném závodu Tesla Přemyšlení
ve vývoji dozimetrických zařízení pro oblast nukleární medicíny. Avšak jeho minulost se s ním táhla dále. (Plně rehabilitován byl až po roce 1989.) Nemohl např. přímo získat vědeckou hodnost kandidáta věd, ačkoliv měl za sebou výsledky daleko převyšující požadavky, které získání této vědecké hodnosti vyžadovalo. Získal ji až po roce 1965 takzvanou vědeckou rozpravou za dva vědní obory: fyziku elementárních částic a radioterapii. Teprve pražské jaro mu umožnilo, aby se jako fyzik vrátil k původnímu oboru. Z Výzkumného závodu Tesla se mu podařilo odjet na roční pracovní pobyt do SÚJV v Dubně, odkud se mohl začátkem roku 1969 vrátit do Fyzikálního ústavu tehdejší ČSAV v Praze; do instituce, do níž nastoupil krátce před svým zatčením začátkem roku 1954, když byla nově vytvořena. A v této instituci pracuje až doposud na částečný úvazek. Jeho záběr ve vlastní vědecké práci je velmi široký; pokusíme se ho stručně popsat.
Křivky přežití buněk Po absolvování Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity se dr. Lokajíček začal intenzívně zabývat problematikou biologických účinků ionizujícího záření, a to v těsném kontaktu s klinickými onkologickými pracovišti. A od té doby až doposud lze jeho aktivity v této oblasti rozdělit na tři etapy. Prvních deset let se věnoval klinické radiobiologické fyzice a klinické dozimetrii. Byla to doba, kdy nově vznikající pojmový a matematický aparát klinické dozimetrie byl velmi pomalu a s obtížemi přijímán v konzervativním lékařském prostředí. A právě on má velkou zásluhu na tom, že v tehdejším Československu byly do klinické radioterapie zaváděny moderní fyzikální a dozimetrické postupy jen s malým zpožděním v porovnání s vyspělým západním světem. Už v tomto období se zájem dr. Lokajíčka soustředil na otázky mechanismu biologického účinku ionizujícího záření. A přirozeně se tomuto problému věnovala značná pozornost také v ostatním světě. Je zde patrná snaha kvantitativně popsat klinicky pozorované účinky ionizujícího záření u onkologických pacientů pomocí vhodných matematických vztahů, které by ale měly odpovídat reálně existujícím efektům. Dr. Lokajíček patřil mezi vůbec první experty, kteří si uvědomili, že makroskopický popis klinických účinků záření by měl vycházet z hlubšího „mikroskopického“ porozumění mechanismu tohoto procesu a že by měl de facto spočívat na znalosti procesů probíhajících uvnitř tkání a buněk po jejich ozáření. Výsledkem této snahy dr. Lokajíčka a jeho žáků byl návrh popisu kumulativního biologického účinku pomocí tzv. křivek přežití buněk udávajících závislost počtu přežívajících buněk na aplikované dávce. A tento postup patří dnes mezi základní metody studia účinku záření na buňku a tkáň. Mezi nejdůležitější a zároveň i nejpropracovanější pracovní výsledek dr. Lokajíčka z radiobiologie patří bezesporu práce nazvaná „Biophysical Mechanism of Cell Inactivation by Ionizing Particles“, která vznikla za jeho pobytu v ICTP Trieste. V ní navrhl modelové rozdělení biologických procesů po ozáření buněk na dvě fáze: první, ve které se popisuje účinek jedné primární ionizující částice, a druhé, popisující kumulaci účinku všech částic svazku. Přitom v tomto modelovém přístupu je mechanismus účinku ionizujícího záření studován na úrovni chromozomální DNA. Tímto způsobem byly získány detailní poznatky o mikroskopických radiobiologických procesech, které pak umožnily pochopit a objasnit kvantitativní rozdíly v biologických účincích ionizujících částic různého druhu. Výsledky dosažené dr. Lokajíčkem a jeho žáky v oblasti klinické radiobiologie jsou ukázkou toho, s jakou lehkostí a téměř samozřejmostí dokáže dr. Lokajíček vědecké metody a postupy vyvinuté
HISTORIE
Miloš Lokajíček spolu s paní letos prožívají šedesátý pátý rok společné cesty životem. (Foto z oslavy jejich diamantové svatby.) v jedné vědní oblasti přenést do zdánlivě odlišných vědních disciplín. Na podkladě jeho tehdejších výsledků z oblasti radiobiologie podal v roce 1980 disertační práci k získání tehdy nejvyšší vědecké hodnosti doktora věd. Tu však mohl obhájit až s odstupem téměř osmi let, avšak ne v oblasti fyzikálních věd, jak se to ve světě běžně dělá, ale v oblasti věd biologických. Jako by originalita jím vypracovaných metod a hodnota takto získaných výsledků byly spíše na škodu než ku prospěchu věci. V rámci tehdejší Jednoty československých matematiků a fyziků v Praze dr. Lokajíček organizoval v osmdesátých letech minulého století pověstné semináře z oblasti radiobiologie a k jejímu výzkumu potřebných fyzikálních metod. Jejich cílem bylo seznámit lékaře a vědecké pracovníky z příslušných oborů s nejnovějšími poznatky a metodami v moderních léčebných onkologických zařízeních, využívajících malých urychlovačů produkujících přesně kolimované ionizující částice, které se v té době začaly používat v klinické praxi. V tomto směru byl také dr. Lokajíček dlouhodobým koordinátorem meziústavní skupiny usilující o přípravu onkologického centra s protonovým urychlovačem. Po dobu posledních téměř dvaceti pěti let minulého století zdarma přednášel o radiobiologickém mechanismu a aplikacích v radiobiologii na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze. Byl vedoucím více než třiceti diplomových prací a všichni jeho bývalí studenti vzpomínají na péči i starostlivost, jakou jim tehdy věnoval. Toto také zdůrazňují všichni jeho spolupracovníci, kterým dělal školitele jejich kandidátských a doktorských disertací.
Češi v CERNu Avšak hlavní náplní jeho pracovních aktivit byly dvě oblasti fyzikálního výzkumu: popis rozpadových a kolizních procesů jednotlivých mikroskopických částic a speciálně pak axiomatika kvantové teorie. Podařilo se mu objevit podstatné chyby a nedostatky v dosavadních teoretických přístupech a snažil se o vypracování nových teoretických postupů a metod bez těchto závad. V rámci první oblasti se svými spolupracovníky navrhl nový přístup v popisu difrakčních kolizních procesů při vysokých energiích, speciálně pružného rozptylu nukleonů. Za jeho plné účasti vznikla série prací umožňujících jednotný periferní popis difrakčních kolizí v prostoru srážkového parametru; speciálně pak elastického rozptylu. Účastnil se experimentu UA4/2 na SPS Collideru v CERN v Ženevě, který zkoumal pružný rozptyl antiprotonů na protonech při energii 541 GeV v interferenční oblasti hadronových a coulombických interakcí. Tehdy se podařilo pracovníkům Fyzikálního ústavu ČSAV dodat čtyři stanice detektorů částic (plastických scintilátorů), které pak byly použity k určení luminozity (tj. četnosti srážek) Collideru. Bylo to poprvé, kdy část aparatury vyrobená v tehdejším Československu, byla dodána přímo do CERN. A bylo to také první přímá účast československých fyziků na experimentu v CERN v době, kdy se jednalo o přijetí naší země za regulérní členskou zemi v CERN. Právě výrobu části těchto scintilátorů zajistil dr. Lokajíček pomocí svých bývalých spolupracovníků z Tesly Přemyšlení.
39
HISTORIE
40
V současné době je dr. Lokajíček členem pracovní skupiny spolupracující na experimentu TOTEM na srážeči LHC v CERN v Ženevě, jehož cílem je studium difrakčních rozptylů protonů na protonech při energiích až 14 TeV. Sem patří v první řadě pružný rozptyl protonů na protonech. Díky precizní práci fyziků a techniků obsluhujících srážeč LHC v CERN se podařilo zdokonalit optiku a vstřícné svazky urychlovače tak, že byla již získána data pružného rozptylu protonů na protonech při energii 8 TeV v oblasti velmi malých přenosů impulsu, tj. z oblasti, kde dochází k interferenci mezi coulombickými a hadronovými interakcemi. Dosavadní analýzy ukazují, že příslušný diferenciální účinný průřez lze korektně (tj. jako periferní proces) popsat pouze způsobem, který jsme společně s dr. Lokajíčkem navrhli. Podařilo se také zařídit, že vakuové části speciálních detektorů zvaných „římské hrnce“, detekujících protony, jež zůstávají po srážce uvnitř trubic srážeče, byly vyrobeny firmou Vakuum Praha.
není totiž výsledkem měření jedna naměřená hodnota, ale pravděpodobnostní rozdělení hodnot získaných v daném experimentálním uspořádání při mnoha experimentálních měřeních. Po dobu téměř deseti let se pak snažil upozornit na tuto skutečnost, avšak marně. Vždy to bylo odmítnuto. Je velmi těžké přesvědčit někoho o chybě v nějaké práci, na kterou se až do současnosti odvolává přes 26 000 jiných publikovaných prací. Až teprve před dvěma lety se nám podařilo dostat do tisku několik článků i s příslušnými důkazy. Nakladatelství InTech Publisher vydalo dvě knihy věnované kvantové teorii, kde jsou dvě kapitoly nazvané „Einstein-Bohr controversy after 75 years, its actual solution and consequences“ a „Schrödinger equation and (future) quantum physics“, kde jsou v podstatě shrnuty všechny nové výsledky týkající se této problematiky. Dané kapitoly si stáhlo z internetu již několik tisíc fyziků z celého světa.
Dlouhých deset let
God bless you
Avšak největší úsilí své vědecké aktivity věnoval dr. Lokajíček axiomatice kvantové teorie, zejména tzv. kodaňské interpretaci kvantové mechaniky, kterou zformuloval v roce 1927 dánský fyzik a nositel Nobelovy ceny za fyziku Niels Bohr. Ten k základní rovnici kvantové mechaniky navržené Schrödingerem přidal dodatečné předpoklady, které způsobily, že za fyzikální jevy byly považovány i tzv. „kvantové paradoxy“. K dané teorii se vyjádřil pomocí myšlenkového experimentu už Albert Einstein společně s Podolským a Rosenem (tzv. Einstein-Podolski-Rosen paradox). Ukázal, že Bohrova teorie vede k jevu, který je v rozporu s ontologickou realitou známou z pozorování světa. Podle Bohrovy teorie by totiž v případě dvoučásticového rozpadu nestabilní částice měla informace o stavu jedné částice jednoznačně určit i stav vzniklé druhé částice, a to i při neomezeně velkých vzdálenostech příslušných detektorů, což je z hlediska našeho poznání efekt zcela nepochopitelný . Einstein tehdy vyslovil hypotézu, že Bohrova kvantová teorie není úplná, ale že závisí na tzv. skrytých parametrech, které doposud neznáme. A úplná bude, až tyto parametry budou nalezeny a do ní zabudovány. Avšak světová komunita fyziků se přiklonila ke stanovisku Bohra, který tvrdil, že tento jev může existovat v oblasti mikrosvěta a že kvantová teorie, jak ji on navrhuje, je úplná. A tak vznikly dvě různé teorie pro mikrosvět a makrosvět, třebaže nikdo neuměl definovat, kde je hranice mezi oběma světy, ani to, jak lze definovat makrosvět na základě mikroobjektů s tak odlišnými vlastnostmi. Před padesáti lety však John Bell navrhl postup, který měl rozhodnout, která z obou alternativ kvantové teorie, tzn. buď teorie kodaňská, nebo teorie se skrytými parametry, je správná. Pozměnil původní Einsteinův myšlenkový koincidenční experiment tím, že navrhl, aby se kromě detekce v rozpadu vzniklých částic měřily také jejich spiny. A odvodil pro určitou kombinaci koincidenčních pravděpodobností nerovnost, o níž se předpokládalo, že platí v kvantové teorii se skrytými parametry, ale ne v kodaňské kvantové teorii. A od té doby pak byla obrovská snaha příslušné experimenty provést. To se také podařilo a v roce 1982 se zjistilo, že Bellova nerovnost v těchto experimentech nebyla splněna. Z toho se dovodilo, že v oblasti mikrosvěta musí platit kodaňská kvantová mechanika, což je závěr, který je přijímán prakticky celou světovou fyzikální komunitou. Poznamenejme, že jsme se s J. Bellem od roku 1973 několikrát setkali a on se vždy zajímal o naše fyzikální výsledky týkající se základů kvantové teorie. Bohužel J. Bell zemřel velmi brzy: v roce 1992 ve věku 62 let. Dr. Lokajíček si však všiml, že Bell odvodil zmíněnou nerovnost za předpokladu, který by platil v původním experimentu navrženém Einsteinem, avšak ne pro případ měření spinu. V takovém případě
Rádi bychom se zmínili o události, která se stala v době sametové revoluce v listopadu 1989. Právě v tom týdnu, kdy se v Praze konala ta rozhodující shromáždění, jsme byli služebně v mezinárodním ústavu SÚJV Dubna u Moskvy. I tam se konalo shromáždění asi 250 vědeckých pracovníků a jejich rodinných příslušníků z tehdejšího Československa. Tématem byla situace v naší zemi. Na shromáždění vystoupilo několik řečníků. Někteří z nich vyjádřili své obavy z budoucnosti, jiní se omlouvali za svá dřívější jednání a politickou angažovanost. Nakonec byl požádán o vyjádření k tehdejším událostem i dr. Lokajíček. Předtím se však mluvilo i o jeho minulosti, takže všichni očekávali, že se o tom bude mluvit podrobněji. Avšak k velkému překvapení se dr. Lokajíček soustředil na otázku růstu osobnosti a postavení člověka ve společnosti: poukázal na to, že cílem každého člověka, a to nejenom vědecky pracujícího, by měla být především služba. A ne kariéra a osobní prospěch. A řekl to s takovou samozřejmostí, že to všechny až zarazilo. Jako příklad uvedl případ královské dcery, tehdy před čtrnácti dny kanonizované Anežky Přemyslovny České. A sám se také tímto cílem řídil. Ve vědeckých disciplínách, o které měl zájem, to také sám hledal. Projevovalo se to tím, že se v oblasti poznání snažil vždy poznat pravdu, obhajovat ji a také publikovat, mj. v Teologických textech. V devadesátých letech založil v Praze Křesťanské akademické fórum, kde se pravidelně scházejí křesťanští experti z různých vědních oborů a jehož cílem je vypracovávat křesťanské stanovisko k aktuálním problémům vědy a společnosti vůbec. Dosažené výsledky jsou pak prezentovány na seminářích, které jsou organizovány v rámci Centra interdisciplinárních studií tohoto fóra. Z těchto několika poznámek je zřejmé, že dosavadní odborná aktivita dr. Lokajíčka je velmi široká a bohatá. Pokrývá několik vědeckých disciplín. Je naším velkým přáním, aby si dr. Lokajíček i nadále uchoval odvahu, odhodlanost a interdisciplinární přístup, touhu a vytrvalost při hledání pravdy – prostě vše, co je pro něj tak charakteristické. A také tu jeho laskavost a vstřícnost při jednání s kolegy i jinými lidmi, zejména s cizinci, se kterými se až doposud stále setkává. Jako příklad uvedeme návštěvu matematika prof. Elemera Rosingera z univerzity v Pretorii (Jihoafrická republika) ve Fyzikálním ústavu AV ČR. V emailu, který nám potom zaslal, píše: „Pokud se jedná o mou návštěvu ve vašem ústavu, tak to byla jedna z nejkrásnějších, kterou jsem zažil během své dlouhé akademické kariéry.“ A když odcházel, tak ještě ve dveřích pronesl na závěr „God bless you“. Vojtěch Kundrát působí ve Fyzikálním ústavu AV ČR, Libor Judas pracuje ve Státním ústavu radiační ochrany.
HISTORIE
„Setkání Taizé“ bude opět v Praze! Ekumenické společenství bratří z Taizé k nám proniklo už v sedmdesátých letech minulého století díky rodině Kaplanových z Prahy. O jeho významu hovoříme s Martinou Kaplanovou–Hoškovou a jejím manželem Marianem. Martino, jak ses seznámila s bratry z Taizé? Martina Hošková: Když mi bylo nějakých čtrnáct let, dověděla jsem se, že rodiče tráví prázdniny se skupinou křesťanů ve velmi živých debatách; na stole ležela knížka s názvem Žít dnešek s Bohem, jejímž autorem byl Roger Schutz, představený společenství žijícího ve francouzské vesnici Taizé. Byla to vlastně „řeholní“ pravidla tohoto společenství, tvořeného evangelíky. Konzervativním katolíkům se to celé moc nelíbilo a z toho vznikaly ty vehementní výměny názorů, které ke mně doléhaly. Byla jsem dorůstající dítě a pochopitelně jsem chtěla vědět, o čem se vedou tak vášnivé debaty. To byl okamžik, kdy jsem zaregistrovala, že existuje jakési Taizé. Muselo to být někdy okolo roku 1970. Moji rodiče byli jazykově vybavení, náš dům byl velký, a tak se u nás vyskytovali různí návštěvníci, včetně tehdy spíš vzácných cizinců. Mezi nimi k nám někdo nasměroval bratra Rudolfa z Taizé, který u nás už předtím měl nějaké kontakty s Alfrédem Kocábem. Od této první návštěvy jsme začali pravidelně dostávat Dopis z Taizé, který tam bratři vydávali, a můj tatínek jej považoval za tak důležitý, že jej začal překládat a šířit. Další etapu styků zahájila návštěva bratra Aloise, tehdy dvacetiletého mladíka, vyslaného tak trochu do světa na zkušenou. Nebyl ještě členem společenství v Taizé, byl jen kandidátem, což jej trochu chránilo před tehdejší velkou zvědavostí našich úřadů. Strávil v Praze
SETKÁNÍ MLADÝCH V PRAZE Příští evropské setkání mladých se bude konat od 29. prosince 2014 do 2. ledna 2015 v Praze. K tomuto setkání, které bude další etapou „pouti důvěry“, se shromáždí desetitisíce mladých lidí z celé Evropy i z dalších světadílů. Další informace o tomto setkání a o přípravách na ně najdete už nyní na těchto stránkách: www.taizepraha.cz, www.facebook.com/TaizePraha2014.
„Setkání Taizé“ v Erfurtu v tehdejší NDR, jaro 1980 v roce 1975 delší čas. Zpočátku bydlel na studentské koleji, tam to ale pro něj nebylo moc šikovné. Neměl tam pokoj sám pro sebe a jeho rytmus života byl jiný než ostatních obyvatel koleje. Proto mu maminka nabídla ubytování u nás doma. Pro další styky to bylo oboustranně významné, zvlášť když se potom v Taizé stal bratrem, a dnes dokonce představeným celého společenství. A ty, Mariane, kdy a jak ses dostal do styku s Taizé? Marian Hošek: Došlo k tomu pochopitelně přes rodinu Kaplanových. Začal jsem tehdy s Martinou dělat společně křesťanskou muziku, tehdy jsem ještě dojížděl ze Slovenska a snažil jsem se jezdit co nejčastěji. Postupně z toho vznikla veliká láska, a to právě v době, kdy tu byl budoucí bratr Alois. Dveře u Kaplanů, jak už bylo řečeno, byly otevřené, bylo to místo setkání s mnoha lidmi a také s cizinci. Z bratra Aloise cosi vyzařovalo a já jsem se dověděl teprve později, že právě tehdy se rozhodoval o vstupu do společenství bratří v Taizé. Byl jen o málo mladší než já, a tak jsme si docela dobře rozuměli. O něco později, už po naší svatbě, jsme se mohli zúčastnit setkání
41
HISTORIE
Roger Schutz (uprostřed) v Praze incognito, osmdesátá léta.
42
v Katovicích a tam jsme definitivně „propadli“ této spiritualitě. Tam najednou bylo vidět, oč tu jde. To bylo v roce 1979. Za sebe musím říci, že to bylo mé první osobní setkání s bratry z Taizé a s jejich činností. Líbil se mi jejich otevřený a ekumenický styl, i když jsme se ještě úplně nedovedli zbavit opatrnosti ve styku s „těmi protestanty“. Pochopil jsem už ale, že to může být velmi sdílné i v katolickém prostředí, jako právě v katolickém Polsku. Potom
jsme byli ještě na setkáních v Drážďanech a v Erfurtu, kde jsme měli možnost setkat se osobně s bratrem Rogerem… Tady u nás se pořád ještě nic nedělo? Martina Hošková: No právě! Po návratu z těchto cest jsme už začali být i u nás aktivnější prostě proto, že jsme už věděli, oč jde. Maminka přišla s tím, že když bratři mají u nich páteční modlitbu u kříže, tak
HISTORIE
že my ji budeme mít u nás taky. Tak se zavedla u nás v domě v pátek pravidelná modlitba, ke které se mezi půl osmou a osmou začali scházet mladí lidé. Způsob té modlitby nás velmi oslovil: jednoduché zpěvy, které se opakují, čtení Písma a ticho. Člověk se mohl cítit velice svobodně a přitom se dotknout něčeho podstatného. Marian Hošek: Takhle to začalo vypadat po setkání v Erfurtu, řekl bych, že to bylo už od roku 1980. Martina Hošková: Chodilo sem hodně mladých lidí a jednou, to si pamatuji velmi přesně, protože to bylo asi dva týdny po narození naší třetí dcery, tedy v listopadu 1980, maminka najednou hledala někoho s autem. Ten večer u nás zrovna byl nynější budějovický generální vikář Adolf Pintíř. Byl tehdy zapojen do šíření Informací o církvi – to jsme ale tehdy nevěděli – a byl u nás autem, které zaparkoval opodál, pod viaduktem, aby nebudil pozornost u našich dveří, a měl čas. Maminka ho tedy poslala na nějakou adresu ve Střešovicích, aby tam „něco“ vyzvedl. Adresa patřila paní, která měla kontakt na nějaké diplomaty, a touto cestou se k nám dostal ve dvou velkých taškách rozložený kříž. Používáme jej dodnes jako ikonu, u které se modlíme. Je malovaný na dřevě a inspirovaný křížem z Assisi, ale vyrobený bratry pro nás. Snadno se dá složit do auta, složený je asi 120 cm vysoký. Hodně toho s námi zažil a je trošku poškrábaný. Jsem moc ráda, že letos, když jsme se vrátili z velkopátečních obřadů, jsme mohli pozvat domů pár přátel, kteří chodívali na naše páteční modlitby, a že naše maminka u toho kříže prodlévala s námi. O tři dny později pak zemřela. Marian Hošek: Na těch setkáních v Katovicích a v Drážďanech jsme se setkali s řadou Čechů a Slováků z evangelických sborů. Byl mezi nimi také kolega lékař Zdeněk Susa. S ním a s jeho manželkou jsme si dobře rozuměli, vyměnili jsme si adresy, a když jsme pak organizovali u nás páteční modlitbu, tak jsme už věděli, koho máme pozvat i z evangelických kruhů. To byl začátek, na který se pak napojovali další zájemci. Začali chodit i studenti, kteří nepatřili ani k evangelíkům, ani ke katolíkům, možná byli z počátku jen zvědaví. Ale některé to upoutalo do té míry, že chodili pravidelně, a dnes, když čteme různé komentáře k životu a dílu naší babičky, tak se dovídáme, kolik lidí za ta léta přišlo a někteří tak našli cestu k církvi. Při té modlitbě nás bývalo mezi patnácti a padesáti, často jsme museli otevírat dveře do vedlejších prostor domu, ačkoliv hala, ve které se modlitba konala, je velká. To vše se odehrávalo v osmdesátých letech a bylo to neseno nadšením z něčeho nového, co by mohli prožívat křesťané hlouběji bez ohledu na příslušnost ke konkrétním církvím. Tuším, že jste neunikli pečlivému dozoru ze strany StB? Marian Hošek: To bychom se mohli pustit do zvláštní kapitoly naší tehdejší situace. Zpětně víme, že nás sledovali. Asi sem posílali nějaké lidi, kteří informovali o tom, co tu viděli a zažili. Existuje velice podrobný záznam StB, o tom, jak ta setkání vypadají… Věděli toho bohužel hodně, ale to se dalo tušit. Babička vždycky říkala: „My jsme dům otevřených dveří, ať to o nás vědí, my se za to nestydíme. Neděláme žádnou protistátní činnost…“ Martina Hošková: …ona na to měla následující vysvětlení: „Vždyť já mám tolik dětí a ony si zvou kamarády, to je přece normální návštěva.“ S velkou důvěrou se modlila za ochranu tohoto místa a já si myslím, že nebesa (s úsměvem) ji tu ochranu pořád dopřávala. A taky si možná myslela, že i když ta StB je drsná, tak že mámu od malých dětí přece jen tak nezavřou. Marian Hošek: My jsme tušili, že nás sledují, ale nevěděli jsme ,v jaké podobě. Když jsme potom získali svazek týkající se tatínka Kaplana, kde je popis aktivit obou manželů, zjistili jsme, že se to hodně točilo kolem Taizé. Na jedné straně pasivně monitorovali průběh setkání a o tom opravdu měli důkladné informace, ale na druhé straně také třeba aktivně zasahovali do vztahů sledovaných
lidí. Kupříkladu jsme se z toho svazku dověděli, že se snažili vyvolat nedůvěru mezi Marií Kaplanovou, paní Schwarzovou a Františkem Líznou tím, že Marii vrátili pas, aby mohla vycestovat. To mohlo vzbudit nedůvěru a napjaté vztahy u ostatních dvou, kteří se mohli ptát, proč jí asi dali pas? Není ona náhodou donašečka? V tom dokumentu je výslovně napsáno, že „jde o vytvoření situace, ve které by mezi nimi vznikla nedůvěra“. Na nějakou dobu asi taková nedůvěra opravdu zavládla; myslím, že to bylo právě v době, kdy jsme vycestovali do Říma na setkání Taizé a setkali se tam také s papežem. Je zajímavé, že o tom setkání StB informaci mělo, ale ne přesnou, zřejmě z druhé ruky. Všude tedy nebyli, ale monitorování prováděli po celou dobu. Martina Hošková: Chtěla bych dodat, že na tom setkání v Římě asi už musela vzniknout myšlenka pozvat bratra Rogera k nám, protože na jaře 1981 k nám opravdu přijel. Mohl se u nás ale pohybovat pouze jako turista a celé to bylo koncipováno jako taková pouť od kostela ke kostelu tam, kde byly bohoslužby. Byl to velmi nenápadný a vlastně jediný nekonfliktně možný způsob, protože tehdy se křesťané mohli veřejně shromažďovat jen k bohoslužbám, a tak bratr Roger začal ráno tuším u dominikánů a šel dál od jednoho bohoslužebného shromáždění ke druhému. Lidé o tom věděli a on je jen zdravil a žehnal jim, nikde ale nesměl mluvit. Přesto tahle tichá cesta oslovovala mnohé lidi i beze slov a řekla bych, že už její příprava nás velmi sblížila s evangelíky, protože jedno z těch tichých setkání bylo v evangelickém bohoslužebném prostředí u Martina ve zdi. Koordinace probíhala výlučně osobním stykem, samozřejmě nic po telefonu. Jednotlivá setkání byla mlčenlivá, ale přesto v nich byla taková síla, že kostely byly plné a lidé měli slzy v očích. Bratr Roger jim jen mlčky tiskl ruce a žehnal jim a někdy se najednou spontánně ozvaly zpěvy z Taizé, které jsme díky návštěvám „permanentů“ z Taizé už znali. Celá návštěva bratra Rogera byla neoficiální, takže on musel bydlet řádně v hotelu jako turista, ale naše maminka pozvala velké množství přátel na setkání s ním k nám domů. Bylo otevřené všem, kdo se při této příležitosti objevili v Praze, a těch bylo hodně, byli tu i lidé ze Slovenska a bylo to opravdové setkání. O pár let později, v roce 1988, k nám přijel bratr Roger ještě jednou, to už bylo trošku snazší. Mysleli jste už tehdy na možnost zorganizovat setkání Taizé u nás? Marian Hošek: Před pádem komunismu na to u nás opravdu nebylo ani pomyšlení, ale právě na přelomu roku 1989/90 se konalo setkání Taizé v polské Vratislavi, kterého jsme se zúčastnili už spolu. My jsme tam dorazili s paterem Tomášem Halíkem a s ním jsme bydleli v jedné rodině. On tehdy překypoval nápady a aktivitami a myslím, že v souvislostech tohoto setkání se zrodil nápad pozvat Taizé za rok do Prahy. Čechů a Slováků tehdy ve Vratislavi bylo hodně, ta idea visela ve vzduchu. Vzpomínám si, jak jsme na Nový rok v našem autě poslouchali novoroční projev prezidenta Václava Havla, vše dohromady to bylo nádherné… Od roku 1990 jsme tam už pak jezdili pravidelně, Martina tam dodnes jezdí na několik dní každý rok. Jezdili jsme i s dětmi, bylo tam pro ně velmi hezké prostředí s nenásilnou formou křesťanské výchovy. I naše dnes už dospělé děti si tam rády zajedou a pomalu už to bude třetí generace návštěvníků toho zajímavého místa. Když jsme v Taizé byli naposledy, probírala se možnost uspořádat setkání opět v Praze. Já jsem se vyjadřoval spíš zdráhavě a uváděl jsem naši situaci se vším, co by mohlo brzdit takovou akci, důvody politické, hospodářské a já nevím jaké ještě – a bratr Alois, dnešní představený komunity v Taizé, kterého známe už přes čtyřicet let, na to odpověděl: „No ale to všechno jsou přece pádné důvody pro to, aby to setkání bylo právě teď u vás!“ A tak bude letos na přelomu roku setkání „Taizé“ tady v Praze. Petr Kolář, SJ
43
KULTURA
Gadžo v ghettu Aneb co si odnesl dokumentarista Tomáš Kratochvíl z půlročního sžívání s Romy v Ústí nad Labem.
S
nímek Gadžo odvysílala Česká televize v rámci cyklu Český žurnál a tento díl, stejně jako ostatní části odvážné série autorských dokumentů, je dostupný v internetovém archivu ČT.
Jak bys popsal čtvrť Předlice? Píše se, že je to v současnosti nejhorší vyloučená romská lokalita v ČR. Strašně se tam vaří perník, děcka si většinou udělají základku přímo tam, pak si pořídí dítě a ve studiu už nepokračují. Hrozně málo děcek se odtamtud dostane ven. Mají naučené takové vzorce chování a myšlení, že se prostě nemá cenu o něco snažit, protože je to ztracený čas. Zároveň je celá ta komunita totálně rozbitá, nejde o jednolité ghetto, všichni jsou proti všem a rodiny jsou rozhádané. Jaká byla tvoje původní představa? Byls ochotný jít bydlet do těch nejhorších míst? Ano, s tím jsem počítal. Já jsem ani nevěděl, že jsou tam nějaké opravené baráky, kde bude bydlet někdo rozumný. Ale pak se mě ujal Jarda s Margitou. Když jsem se snažil natočit rozhovor s někým přímo z ghetta, třeba kluky, co chodí na železo, nebo kurvy, nikdo nechtěl. Báli se kamery a nechtěli mluvit o své chudobě. Jsou vůči gádžům hodně nedůvěřiví a hlavně nevěří těm, co tvrdí, že jim pomůžou. Myslí si, že na nich chtějí jenom vydělat a novináři že si ghetto jezdí natáčet jako zoo. Bydlel jsi s Romy podobného společenského postavení. Změnilo ti to zásadně tvou koncepci filmu? Já jsem žádnou koncepci neměl, ale byl jsem přesvědčen o tom, že kamkoli přijdeš s přátelskými úmysly, tak ti nikdo nikdy nedá do držky jenom proto, že seš takovej, nebo makovej. Ale kdyby se mi stalo něco zlého, tak je to jenom dobře pro film. Protože čím víc postava v dramatu trpí, tím víc to diváka baví a film by se líp prodal. Když se to ale vyvíjelo tak hezky, producenti a dramaturg mi zdůrazňovali, že to nemůže pokračovat takhle selankovitě, nebo z toho pak nebude dramatický oblouk.
44
A myslíš, že se ti dramatický oblouk nakonec podařil? Já jsem si tam dodal konflikt trochu úkrokem stranou protiromskými demonstracemi a rodinou z Varnsdorfu. Chtěl jsem zobrazit celou škálu vztahu k Romům v nás. Ten oblouk jsem zakončil pro mnohé až kýčovitě – odjezdem s písničkou a vyznáním, že jsem šťastný se svou novou ženou. Ale já do filmu chci dávat emoce. Češi ale nemají rádi patos. Ti se akorát rádi zasmějou, pohorší nebo zhnusí. Já točil film i pro Cigány, a vím, že je bude zajímat můj rodinný život a jak mě ta zkušenost ovlivnila. Bude se jim líbit, že jsem se od nich naučil prožívat přítomnost, že jsem přestal řešit rozchod s manželkou a začal se věnovat současnosti. Žít přítomností ale může být i destruktivní, když se to vyhrotí a může to vést k určité lehkomyslnosti a nezodpovědnosti, což je přesně to, co je Romům u nás často vyčítáno. No jasně, v extrému to může být destruktivní, stejně tak jako u Čechů je destruktivní, jak se neustále zabývají zajištěním budoucnosti. Musíš mít napřed jistotu, bezpečnost a musíš strašně hromadit věci a pak teprv můžeš mít dítě. Ve filmu jsi dal velký prostor Romům. Nestálo by za to bydlet i půl roku s Čechy žijícími v těsné blízkosti ghetta ve Varnsdorfu? To by nebyl tak zajímý film, protože bys párkrát natočil, jak dělají Cigáni bordel a pořvávají na sebe, což se ale neděje tak často. Uznávám, že rodina z Varnsdorfu je obětí. Žijí ve strachu a navíc nemůžou prodat svůj dům a odstěhovat se, protože strašně klesl na ceně. Ale to je jenom malá skupinka lidí. V tom ghettu žije skoro tisíc lidí, kteří jsou taky oběti stejného systému, a nemá cenu hledat, na čí straně je větší vina. Tím se jenom zastírá jádro problému. V čem je podle tebe zásadní problém? Největší průšvih je v tom, že tady vyrůstá nová generace Cigánů, kteří neumějí číst
a psát, neumějí česky a možná ani nevědí, že žijou v Český republice. A nevědí, jak se do toho systému tady zapojit, a ani tu možnost nemají. Tragédie není v tom, že by tady někoho vraždili a znásilňovali. Natáčíš propagační klipy pro agenturu zabývající se sociálním začleňováním. Můžou tyto organizace něco změnit? Myslím, že tomu jenom trošku uleví, ale nemají nástroje na to, aby vyřešily jádro problému. Tím je totiž pozdní stadium kapitalismu, kdy bohatí bohatnou a chudnutí se projevuje na těch nejslabších, vůči kterým nedokážeme být solidární. My je nepovažujeme za oběti a věříme tomu, že všichni mají stejnou šanci. Ale co když se narodíš do chudé rodiny s blbou barvou pleti na blbým místě? Jsme přesvědčeni, že si za to můžou sami. Podobně vnímáme bezdomovce a jejich trápení jako zaslouženou odplatu. Jako dobrý občan můžeš mít navíc dobré svědomí, protože víš, že se o tyhle lidi starají všelijaké neziskovky, a jestliže toho ti bezdomovci nevyužijí, tak tím dávají najevo, že jim je na ulici dobře. Produktem sociálního průmyslu je naše dobré svědomí. Jak by se podle tebe měl problém s ghetty řešit? Podle mne by pomohly skupiny terénních pracovníků, které by byly složené podobně jako týmy romských aktivistů, třeba v seskupení Konexe, nebo Blokujeme. Oni burcují Cigány, aby nezalejzali před náckovskejma pochodama domů. Oni je dokážou neuvěřitelně povzbudit, dodat jim hrdost a ukázat pozitivní vzory. A potom s nimi zůstávají v kontaktu. Aktivizujou je. Tihle lidi by měli být takovým předobrazem nového pojetí sociální práce. A měli by to být hlavně Cigáni. Sociální práci dělají často čerstvě vystudovaný gádžové, kteří netuší, co to je narodit se a už tím být hned v průseru. Nejlepší by bylo, kdyby ty týmy bydlely přímo v ghettech, což by byla velká oběť. Ale jestli jim chceme pomoci, musíme ty naše světy propojit. Ondřej Sabol
KULTURA
Všetky moje deti Dokumentární film o knězi, který učí Romy ve slovenských osadách lásce prací a práci láskou.
N
ový dokument režiséra Ladislava Kaboše můžeme chápat jako přímou odpověď na otázky, které otevírá Tomáš Kratochvíl v rozhovoru o svém dokumentu Gadžo. Hlavní postavou filmu Všetky moje deti je totiž terénní pracovník působící v romských ghettech na Slovensku – katolický kněz Marián Kuffa. Ten potvrzuje úvahy Tomáše Kratochvíla o způsobu pomoci Romům. Svou práci v osadách obohacuje o další zásadní prvky. Snaží se Romy vychovat k práci a vzájemné pomoci. Staví s nimi kamenné domky, které nezničí první vichřice a které díky základům nebudou prolezlé potkany. Nedává jim věci zadarmo, ale jako jejich adoptivní otec je učí, že je třeba vytrvalé práce. Někdy působí tvrdě, když chrlí pracovní rozkazy, ale stále jim projevuje úctu. Bere je jako sobě rovné, vždy jim vyká a ani při kárání je neponižuje. Čtyři roky jeho snažení můžeme zhlédnout v 90 minutách ve vybraných kinech i u nás.
Na cestě naděje Díky dokumentu Gadžo a hranému filmu Cesta ven začíná v České republice problematika romských ghett více prosakovat do veřejného prostoru, tato díla ale nenabízejí východiska. Všetky moje deti jsou o krok dál – představují hmatatelnou naději, že cesta ven skutečně existuje. Tato cesta nebude jednoduchá, a jak říká Tomáš Kratochvíl: bude vyžadovat oběť, což katolický kněz potvrzuje. Režisér Kaboš se v dokumentu nevyhýbá zobrazení konfliktů a problémů, které práce s Romy provázejí. Nevykresluje Mariána Kuffu jako bezchybného hrdinu, jehož každý krok se vždy podaří. Ve filmu jsou například scény hádek s Romy, kteří nedodrželi slib, nebo vyhrožovali Kuffovým spolupracovníkům zabitím a kradli jim nářadí. Právě romští pomocníci jsou obrovskou nadějí. Umějí řemeslo, dobrovolně pomáhají stavět domy a učí i ostatní, což je cílem farářovy mise. Výraznou postavou je Stano, pravá ruka faráře. Kromě vedení staveb je i zručným
opravářem a ke konci filmu se projeví jako skvělý organizátor. Jako poděkování za pomoc uspořádá Kuffovi vystoupení tanečních a hudebních skupin z osad.
Odvaha nedívat se Kaboš natáčí prostředí osad bez parazitování na extrémní chudobě obyvatel, ze které nedělá atrakci. Některými záběry a kompozicemi podtrhuje lidskou bídu, dělá to citlivě a netlačí na divákovy emoce. Když na počátku roku 2013 v osadě vypukne požár a zemře několik lidí, věnuje tomu krátkou pietní scénu. Místo patosu a slz farář vzpomíná na zesnulé s humorem. Kaboš se vyhýbá syrovosti, kterou bychom možná očekávali. Například scéna, kdy se jde farář podívat do chatrče na zemřelou holčičku, nechává kameru venku a místo šokujících záběrů, jež scéna nabízela, natáčí pobíhající děti v dešti, pro které toto úmrtí asi není ničím neobvyklým. Místo syrovosti zvolil poetický přístup, díky němuž se osady a lidé stávají krásnějšími.
CESTA VEN PETRA VÁCLAVA Cesta ven (premiéra 29. 5. 2014) je pozoruhodným filmem, který bez předsudků a zároveň s jasnou empatií vůči svým hrdinům zkoumá situaci českých Romů žijících na okraji společnosti. Režisér a autor scénáře Petr Václav natočil snímek zcela ponořený do prostředí té skupiny lidí, ze kterých má většina z nás ať už přiznaný či nepřiznaný strach. Autor zve diváky k seznámení s energickým a emočně nabitým způsobem života romské komunity. Mnozí její členové nejsou schopni překročit bludný kruh přežívání, zároveň je ale u nemála z nich cítit i upřímná vůle najít ze života na hraně cestu ven. Ve filmu vystupují pouze neherci, čímž autoři dosahují krajní možnosti autenticity, která je výrazně podpořena jak převážně pozorující až dokumentaristickou kamerou, tak prací se zvukem a střihem. Václavovi se v Cestě ven nejednou daří dotknout hloubek lidské duše, i když záblesky ryzosti – jakkoli zdrsnělé životní zkušeností a neotesanými charaktery – jsou rychle překryty návaly nevyhnutelných každodenních bojů o přežití. Lukáš Jirsa
Hledání důvěry Kromě zarputilého kněze a jeho pomocníků sledujeme další čtyři postavy s jejich rodinami. Pronikáme do každodenních problémů, ale i radostí konkrétních lidí. Inspirativní může být soudržnost rodin, které se i přes materiální nedostatek snaží za každou cenu starat o své děti. Film více podtrhuje jejich kladné vlastnosti a možná právě to potřebujeme vidět. Stejně jako Kuffa se musíme Romům naučit důvěřovat a přestat je vnímat vždy jako nebezpečné zloděje, kterých se máme bát. Zaměřením na několik rodin je film intimnější a osady nepůsobí jako masa bezejmenných lidí. S tím bojuje i kněz Kuffa. Velikost jeho romské rodiny mu zabraňuje pamatovat si jména všech a on často neví, komu slíbil dovoz postelí a skříní. Stejně zmateně se mohou chvílemi cítit i diváci, protože některá základní fakta
nejsou zcela vysvětlená a může se zdát, že se natáčelo v jedné osadě. Bylo by zajímavé dozvědět se více o způsobech shánění materiálu a financí. V jedné scéně Kuffa přiznává, že musel porušit stavební zákony a domky v osadách začal budovat nelegálně, což by také mohlo být rozvedeno. Filmu by místy prospělo více souvislostí, ve kterých se děj odehrává, ačkoliv rozumím důrazu na lidskou stránku příběhu. I proto bych ale čekal hlubší proniknutí do hlavní postavy a větší rozvinutí jejich pochyb. Kuffa má být především pozitivním vzorem a díky filmu se může stát inspirací i za hranicemi osad, a to se režisérovi povedlo. Všetky moje deti však nejsou pouhou reklamou na obětavého kněze, ale především popularizací víry, naděje a lásky, které nejsou pouhými abstraktními idejemi, ale v tomto případě dokážou stavět i domy. Ondřej Sabol
45
RECENZE
Přirozená teologie podle Rogera Scrutona Recenze knihy anglického filosofa Rogera Scrutona The Face of God
S
kotské univerzity pořádají již více než sto let Giffordovy přednášky. Tato řada přednášek má rozvíjet přirozenou teologii, což podle zakladatele lorda Adama Gifforda znamenalo bádání o náboženství přísně vědeckým způsobem. V rámci této prestižní série přednesl anglický konzervativní filosof Roger Scruton příspěvek, který následně vyšel knižně pod názvem The Face of God (Continuum 2012).
hých. Zkušenosti koncentračního tábora a gulagu dosvědčují, kam až je možné zajít, zbavíme-li druhé jejich tváře.
Tvář člověka a tvář Boha
Otázka jako fundament bytí Člověk je jediný tvor, který si dokáže klást otázky. Člověk dobrovolně problematizuje svět, ve kterém žije, tím, že se ptá po smyslu věcí a smyslu vlastního bytí. Otázka „proč?“ je pro lidskou osobu fascinující. Existují však minimálně dva různé způsoby, jak tuto věčnou otázku uchopit. Zaprvé je zde přístup moderní vědy, která si klade za cíl odkrývat přírodní zákony. Vědecké racionalitě jde o vysvětlení proč. Ustrneme-li však u této cesty, výsledkem bude nepřiměřená redukce otázky proč. Alternativní a mnohem důležitější je cesta porozumění proč. Scruton se obává, že moderní vědecká racionalita, která vychází z ateistické pozice bláhově považované za pozici neutrální, ztrácí smysl právě pro porozumění. Avšak zatímco vysvětlení chce otázku nahradit odpovědí, porozumění otázku neodstraňuje, nýbrž prohlubuje. Nejde o kritiku vědecké racionality jako takové. Scruton naráží na vlnu tzv. nového ateismu, který se za pomoci vědeckých argumentů a poukazů k přírodním zákonům snaží vyvolat přesvědčení, že lidský život je nahodilý a myšlenka Boha je pouhou iluzí. Vše je přece možné vysvětlit racionálně. Pokud ovšem světu vládne nahodilost, proč by neměly být nahodilé i vědecké zákony, ptá se Scruton. Byla to právě věda, resp. dovolávání se vědy, co způsobilo odklon společnosti od víry v Boha. Byla to touha moderního ducha dosáhnout konečného vysvětlení, která vedla ke ztrátě smyslu pro porozumění. Výsledkem je redukce vědy, redukce víry a především redukce tajemství lidské existence, kterou lze shrnout třemi slovy: Já, Ty a proč.
46
Scruton přemýšlí o existenci člověka a jeho tváři, která odkazuje nad sebe.
Tajemství lidské osoby Existence lidské osoby je často představována výlučně materiálně. „Za vším hledej geny,“ zní slogan některých současných směrů neurologie blízkých tzv. novému ateismu. S takovou materiální predestinací lidské osoby Scruton zásadně nesouhlasí a obrací svůj zrak k lidské tváři. Díváme-li se druhému do tváře, překračujeme tím pouhou fyzikální danost bytí. Tvář druhého není jen objekt, který uchopujeme. Skrze tvář objevujeme druhého jako osobu-subjekt. Ne nadarmo se říká, že obličej je oknem do duše. Pohled do tváře druhé osoby odhaluje podstatu člověka a jeho bytí, tj. bytí jako vztahovost. Pohled do tváře ustanovuje vztah mezi Já a Ty. Skrze tvář vnímáme druhého jako skutečně druhého, tedy od sebe jiného, kterého nelze použít. Pohled do tváře zabraňuje redukovat druhého na předmět či shluk buněk a tělesné hmoty. Vždyť milenci nehledí na sebe, ale hledí si do tváře. Naopak zločiny proti lidskosti představují právě ty činy, které odvrhují pohled od tváře, a dokonce se snaží tvář druhých smazat. Člověk bez tváře pozbývá svého lidství a je pouhým objektem zvůle dru-
Scruton se zařazuje do řady filosofů, kteří se zamýšlejí nad textem z knihy Exodus 3,14, kde Hospodin odhaluje svou identitu slovy: „Já jsem, který jsem.“ Na rozdíl od většiny ostatních myslitelů nevěnuje Scruton pozornost slovesu být, ale zabývá se podmětem Já. Způsob, jakým Bůh zjevuje svou identitu, je zajímavý tím, že Bůh zjevuje sebe sama jako subjekt, tedy jako osobu. Bůh mluví o sobě v první osobě, jako Já ve vztahu k Ty. Být osobou není něco, co vlastníme. Osobovost je způsob bytí já. Být osobou znamená dívat se na svět a druhé z určité perspektivy. Já je vždy pohledem z určité pozice a z určitého úhlu. Proto je podle Scrutona důležitější hledat porozumění než se jednostranně spoléhat na vysvětlení. Vždyť vposledku i vysvětlení je jen porozumění z určité perspektivy. Díváme-li se do tváře druhého, pak na tuto nuanci nezapomeneme. Přehlédnout tvář, či se jí dokonce chtít zbavit a vytěsnit ji z pohledu vede vždy ke katastrofě. Ze světa osob se stane pouze neosobní prostor objektů, s nimiž lze podle libosti manipulovat. Jak bylo zmíněno, Giffordovy přednášky byly založeny s úmyslem rozvíjet přirozenou teologii. Scrutonova cesta přirozené teologie, která má obohatit naše povědomí o Bohu, nevede cestou filosofických důkazů a vědeckých vysvětlení podporujících, či dokonce dokazujících existenci Boha. Scruton raději přemýšlí o existenci člověka a jeho tváři, která odkazuje nad sebe. Pohled do tváře druhého nás otevírá transcendenci. Tento pohled zjevuje, že vykoupení spočívá v humanizaci, ve zlidštění daru existence. Přirozená teologie často redukovala lidskou osobu a svět na objekty racionální abstrakce. Přísná věda dokáže podat mnohá vysvětlení, ale nedokáže nabídnout porozumění. Nechce Scruton vlastně říct, že vedle Boha je také člověk a svět neuchopitelné tajemství – mysterium tremendum et fascinans? Martin Kočí
RECENZE
Edita Steinová
Hans Maier
K problému vcítění
Svět bez křesťanství – co by bylo jinak?
Nadační fond Edity Steinové 2013
CDK 2014
Kdo se zajímá o život a dílo karmelitánské mučednice židovského původu Edity Steinové, sáhne pravděpodobně po knize s duchovním obsahem nebo po jejím životopise. Takovýto čtenář bude možná překvapen touto právě vyšlou knihou. Kniha o vcítění, která nyní vyšla v rámci vydávání Sebraných spisů Edity Steinové, je filosofickou disertací, která byla napsána u zakladatele fenomenologie Edmunda Husserla na univerzitě v německém Freiburgu. Jedná se o první překlad z plánovaných dvaceti děl Edity Steinové. Celý tento nakladatelský počin nemá – zvláště v katolickém prostředí – obdoby a je výsledkem nadšení a neoblomné vůle podnikatele Albína Sybery, který celou edici financuje. Překlad vychází z tištěné verze disertace vydané v roce 1917, která však představuje pouze systematickou část práce. Celý rukopis disertace je ztracen. Kvůli vysoké ceně papíru a nákladům na tisk požádala sama Steinová o vydání pouze zásadní části své disertace. Tyto a jiné informace ohledně tohoto spisu se čtenář může dočíst v úvodní studii od Marie A. Sondermannové, která překlad disertace uvádí. Problematika vnímání druhého člověka je jednou z velkých otázek, které se fenomenologie od počátku věnuje. Jde zároveň o problém vzniku a utváření vlastní subjektivity, která se odehrává v určitém modu soběstačnosti. Na druhé straně se naše identita vždy již vztahuje ke světu a k druhým lidem. A právě otázce, jak jsou nám druzí daní v našem vědomí, jak souvisí poznání světa a druhých lidí se sebepoznáním, se věnuje Edita Steinová ve své disertaci. Navazuje tak na svého učitele Edmunda Husserla, který se vcítění věnuje ve svých Idejích II. a později rozpracovává problém intersubjektivity v Kartesiánských meditacích. Oproti jeho „konstituci“ druhého ve vědomí se následně vymezovali myslitelé jako Jean-Paul Sartre nebo Emmanuel Levinas, kteří kladli důraz na neredukovatelnou, danou přítomnost druhého, který se ve své podstatě každé konstituci vymyká. Edita Steinová se problému vcítění jako zkušenosti o cizích subjektech a jejich prožívání věnuje ve třech krocích. Nejdříve
zkoumá fenomenologickou metodou podstatu samotných aktů vcítění, přičemž kriticky posuzuje historické teorie cizího vědomí. Vcítění samo popisuje jako základní akt vědomí, kterým uchopuji cizí prožívání. Tento akt je originární jakožto přítomný prožitek, ale v ohledu na svůj obsah originární není. Druhý krok spočívá v pojednání o vcítění jako o problému konstituce psychofyzického individua. Individuum je představeno jako neoddělitelně spojená jednota vědomí určitého já a fyzického těla, přičemž fyzické tělo se ukazuje jako tělo prožívající a vědomí jako duše jednotného individua. Cizí individuum je mi dáno zvláštním způsobem, v němž může být spolu přítomné to, co je vnímáno, s tím, co vnímáno není. Steinová tento způsob „spoludanosti“ nazývá „konoriginaritou“. Jestliže je cizí tělo pojato jako centrum orientace prostorového světa, je příslušné já uznáno jako duchovní subjekt, kterému je připisováno vědomí konstituující objekty. Steinová ukazuje nejen vztah mého já k cizímu, ale zároveň i způsob, jakým to cizí já přispívá k mé vlastní konstituci a k mému vlastnímu vidění světa. Poslední krok analýz tematizuje vcítění jako rozumění duchovním osobám. V těchto posledních kapitolách se Steinová věnuje konstituci osobnosti, která se utváří v prožívané jednotě smyslu jako takového. Psychofyzická (empirická) osoba se ukazuje jako realizace osoby duchovní: první osoba podléhá přírodním kauzálním zákonům, druhá zákonům smyslu. Aktem vcítění se na rovině ducha vytváří svět hodnot. Poznání cizí osoby má opět vliv jak na vlastní sebepoznání, tak i na sebehodnocení. Je možné, že vcítěním do druhé osoby získám přístup k novým hodnotám, které mi doposud chyběly. Význam vcítění spočívá tedy nejen v získání přístupu k druhému, nýbrž i ve vlivu na mou vlastní konstituci. I když pro běžného čtenáře bude četba subtilních fenomenologických analýz představovat jistě velmi náročné čtení, je nicméně publikace této rané práce neocenitelným počinem, neboť nám představuje autorku v celé šíři její uhrančivé osobnosti. Edita Steinová se zde ukazuje jako bytostná filosofka, jako velmi nadaná, naprosto cílevědomá a sebevědomá spisovatelka. Kéž by se v budoucnosti našli další Syberové, kteří by podpořili překlady a vydávání velkých myslitelů v celé šíři jejich myšlení. Jakub Sirovátka
Hans Maier byl v letech 1970–1986 bavorským ministrem školství a dnes je profesorem mnichovské univerzity. Německy vyšla jeho kniha pod názvem Welt ohne Christentum – was wäre anders? už počtvrté a zaujala formou i tématem. Při čtení vyžaduje velkou pozornost, v rychlém spádu, který někdy působí až horečnatě, zahrnuje čtenáře početnými odkazy na vzájemné působení církve a světa s vlastním komentářem k němu. V šesti kapitolách popisuje autor stopy, které zanechalo křesťanství v západoevropské civilizaci (Obraz člověka, Čas, Práce, Příroda, Stát, Umění) a na konci knihy připojuje skromnou bilanci provedené analýzy. V jedné méně náročné, snáze stravitelné kapitole o času ukazuje například, jak se časová linie od Adama po Krista stává jedinou historií původně dějin spásy člověka a jak vede k myslitelné historii celého lidstva. Vzniká světový čas, vymaňující se z područí jednotlivých míst a sociálních skupin. Kolik lidí ví, že např. v italských městech ještě ve středověku platil jiný čas v klášterech a jiný mimo ně a že ještě hluboko v 19. století existoval podobně diferencovaný čas na evropském venkově? Velmi aktuální a také zajímavý je popis proměny našeho vztahu k práci, od potrestání prvních lidí, vyhnaných z ráje (v potu své tváře budeš jíst chléb …), až po zotročení současných manažerů honbou za stále větším ziskem. Maier je křesťan a nezakrývá to. Jeho úvaha vyznívá optimisticky a tady se ovšem vtírá otázka, zda opravdu vše, co předkládá jako křesťanské obohacení naší civilizace – a je toho hodně – je tak jednoznačně pozitivní, jak to vidí on. Také jeho volba ateistického „extrémisty“ (F. Nietzsche) jako příkladu alternativní podoby naší postmoderní civilizace bez křesťanského vlivu usnadňuje kladný pohled na křesťany a jejich vliv na evropskou civilizaci. Autor zastává názor, že ztráta interakce církve a světského pořádku by mohla vést k jakémusi zmrtvění světového vývoje do nudy, nebo naopak do nové koncentrace moci, podobné té, kterou jsme zažili v totalitních režimech 20. století. Petr Kolář
47
RECENZE
Jean-Pierre Torrell
Denisa Červenková
Fenomén „katolická teologie“
Náboženství jako teologický fenomén
Krystal OP 2013
Pavel Mervart 2014
Zatímco s pastýřským působením církve se každý křesťan v nějaké podobě musel setkat (byl přece pokřtěn, možná se účastní liturgie, nějak reflektuje tradice svého společenství...), domnívám se, že většina křesťanů se ani nezajímá o nauku o Bohu, kterou nabízí teologie, natož aby jí rozuměla. Kolik katolíků přečetlo Teologickou summu Tomáše Akvinského, kolik jich ví, oč usilují současná teologická bádání atd.? Od teologie odrazuje zpravidla už rozsah teologických spisů, a to nejen od středověkých autorů, ale i od autorů z doby moderní (třeba K. Rahnera) či současných (např. J. Ratzingera). Křesťan se však bez teologie neobejde, ptají-li se ho po důvodech jeho víry ti, kdo jsou mimo křesťanství. Katolík jistě ocení přehled, na nějž v loňské anketě Lidových novin „Kniha roku“ upozornil kardinál Duka. Jde o publikaci Fenomén „katolická teologie“ francouzského teologa Jean-Pierre Torrella, vydanou r. 2013 nakladatelstvím Krystal OP. Kniha má jen 167 stran, z francouzského originálu ji přeložil O. Selucký a zasvěcenou předmluvou doprovodil T. Petráček. Vyjádříme-li význam tomistického teologa Torrella v indexech dnešní spotřební společnosti, pak uvádíme, že internetové nakladatelství Amazon.com nabízí jeho dalších 12 titulů. Torrellova práce vyšla poprvé už před 20 lety v řadě s prostým názvem „Co vím?“, který moderního člověka naléhavě vyzývá, aby po novověkém scientismu nepřestával rozvažovat o poměru rozumu a víry. Novozákonní příběh o Lazarově vzkříšení (Jan 11, 1–44) však ukazuje, že napětí mezi věděním, tj. tím, co získáváme z lidské nauky o Bohu, a věřením, tj. tím, co nám sděluje Bůh ve svém zjevení, provází člověka po tisíciletí. Když Ježíš řekl Martě, sestře zesnulého Lazara, „Tvůj bratr vstane“, odpověděla: „VÍM, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ono „vím“ nepramení ze zkušenosti, je to „vím“ vyplývající z nauky společenství, v němž Marta vyrostla. Jenže Lazarovo vzkříšení překonalo veškerou nauku. Boží zjevení, k němuž se víra upíná, vždy pře-
48
sahuje lidskou nauku. Napětí mezi jakýmkoli naukovým paradigmatem a vírou nakonec vede ke vzniku teologie, tj. řeči o Bohu, jež usnadní komunikaci o víře. Torrell uvádí, že na počátku teologického poznání stojí verš z 1. listu apoštola Petra (3,15): „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by se vás dotazoval na důvody naděje, kterou máte.“ Torrell též dovozuje, že teolog musí být věřícím toho společenství, jemuž chce pravdy zjevení zprostředkovat, a omezuje se na přehled vývoje, jakým prošlo bádání teologů patřících ke katolické církvi. V historickém úvodu píše o tom, jak se se zmíněným napětím vyrovnával počátek křesťanství, jak scholastika, jaký byl přínos teologie Tomáše Akvinského, vehementně se zasazujícího o to, aby teologie byla vědou. Dnes se nám na „vědě“ jeví jako nejdůležitější její schopnost nahrazovat novými teoriemi (založenými na nových poznatcích) teorie dosavadní (K. Popper pokládá za vědeckou jen tu teorii, kterou nové poznatky zneplatní, tj. falzifikují; T. Khun zase analyzoval proces změny vědeckých paradigmat atd.). Obtížnými otázkami vývoje teologického poznání se Torrell zabývá v kapitole Prameny a metody („...teologie je řečí o Bohu, ale teolog nesmí zapomínat, že tato řeč je v první řadě řečí Boha, který nám ji ve svém slově nabídl. … Církev a Boží slovo jsou jednou jedinou normou, která utváří postoj teologa a způsob, jak pracuje s poznatky…“). Výklad zde podněcuje k promýšlení mnoha aspektů teologického bádání. Torrell (jako teolog!) ji uzavírá varováním: „Exegeté, historikové, teologové, ti všichni vykonávají důležitou práci, ale nemohou zaujímat místo pastýřského úřadu a rozhodovat, co je a co není obsahem víry, protože nepřijali charisma, jež stvrzuje pravdu.“ V kapitole Současné proudy se autor zabývá hermeneutickou teologií, teologií osvobození, teologií feministickou, pastorální, otázkami „teologie a učitelský úřad“. Výklad přináší jasné charakteristiky těchto proudů, odkazuje ale i na relevantní dokumenty a osvětluje postoj církve k nim. Postskriptum (kapitola dopsaná až r. 2008) informuje o řadě současných prací, jež se věnují složitým problémům dnešní doby – konflikt interpretací (čtení Bible), náboženský pluralismus, „mezináboženská teologie“, teologie pro 21. století, atd. Kéž by tento podnět vedl k uvedení těchto děl do českého teologického diskursu! Vladimír Albrecht
Předkládaná studie je nanejvýš vítaným počinem na poli teologické tematizace náboženské plurality. Její název vlastně prozrazuje hlavní argument autorčiny práce: vedle religionistického přístupu k fenoménu náboženství je nezbytné uchopit skutečnost náboženství také z hlediska normativních zdrojů křesťanské víry a tradice. Popisný a nehodnotící přístup k náboženským jevům je třeba doplnit důkladnou teologickou reflexí, mají-li se k náboženské pluralitě současného světa kompetentně vyjadřovat také křesťané. Teologický přístup k náboženské problematice je přiznaně angažovaný, vychází z pramenů zjevení a dosavadní diskuse mezi bohoslovci. Autorka tedy vstupuje do aktuální a v poslední době velmi živé teologické debaty vedené otázkou, co to znamená pro věřícího křesťana, že v lidských dějinách nabývá náboženský vztah ke skutečnosti celé řady vzájemně odlišných podob. Zároveň tuto důležitou a vzhledem ke globalizaci současného světa stále aktuálnější debatu prostředkuje českému čtenáři, který zatím neměl mnoho příležitostí se v ní zorientovat. Považuji za velmi prozíravé, že autorka věnuje první část své studie proměňující se roli náboženství v současném světě, jak ji sleduje recentní sociologie, politologie a další obory. Tím vytváří smysluplný kontext, na jehož základě poté ve druhé části uvádí čtenáře do vlastní problematiky teologické rozpravy o náboženství, náboženskosti a náboženské pluralitě. Tato druhá, stěžejní část autorčiny studie pojednává o klasických tématech teologické reflexe náboženství, jako jsou možnosti ukotvení religiozity v teologické antropologii, vztah náboženství a víry, vztah náboženství a zjevení, dále např. otázka vztahu náboženské plurality a jedinečnosti křesťanství či teologická rozprava o možnosti spásy jinověrců. Autorčina práce je psána srozumitelným jazykem zkušeného pedagoga. Ačkoli čtenáře uvádí do poměrně složité látky, neztrácí ho akademickou nesrozumitelností, naopak jej krok za krokem uvádí do „teologické hermeneutiky náboženské plurality současného světa“, jak si předsevzala. Skvělé dílo. Pavel Hošek
RECENZE
Vojtěch Vlček
Miloš Havelka a kol.
Abraham H. Maslow
Ostrava za ostnatými dráty
Víra, kultura a společnost
O psychologii bytí
Fiducia, Ostrava 2013
Pavel Mervart 2012
Portál 2014
Známý ostravský historik Vojtěch Vlček vydal koncem loňského roku třetí knihu rozhovorů s osobnostmi perzekvovanými totalitními režimy 20. století. Po připomenutí kněží a řeholníků pronásledovaných za komunismu v publikaci Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel (2006) a knize interview s účastníky druhého a třetího odboje Totalitám navzdory (2011) se nyní zaměřil na pamětníky nacistické a komunistické perzekuce, kteří jsou svým životem úzce spojeni s jeho rodnou Ostravou. Dramatické životní osudy devíti mužů a dvou žen plasticky dokládají brutalitu nacistických koncentračních táborů i komunistických lágrů a věznic, ale i běžné každodenní zápasy a starosti v čase protektorátní, poúnorové i normalizační nesvobody a nakonec smířené ohlédnutí za těžkým, ale čestně prožitým životem. Dva z těchto příběhů jsou svědectvím o pekle holokaustu (ing. Michal Salomonovič, Luděk Eliáš, herec a bývalý ředitel ostravského Divadla Petra Bezruče) a třetí pak o statečném Sokolovi a odbojáři (MUDr. Věroslav Dušek), který prožil pět let ve čtyřech nacistických táborech. Ostatních sedm rozhovorů dokládá, že odpůrci i oběti komunistického režimu pocházeli z různých sociálních vrstev a politických stran, byli mezi nimi náboženští aktivisté, skauti, příslušníci Sokola i Orla: Alois Čoček, Zdeněk Růžička, Zdeněk Štich, Leo Žídek, manželé Karel a Františka Poláškovi. Kromě těchto přímých aktérů jde ve dvou případech také o vzpomínky dětí na těžce perzekvované otce a důsledky postihující celou jejich rodinu – Eva Vláhová, ing. Rostislav Sochorec. Texty rozhovorů doplňují desítky archivních dokumentů a fotografií. Na rozdíl od mnoha knih tohoto módního žánru, kdy jsme zahlcování povrchními a plytkými otázkami i odpověďmi, se zde setkáváme s podivuhodnými životními osudy, které autor zpracoval s erudicí a osobním zaujetím a navíc s pokorným vědomím služby vůči těmto pamětníkům i čtenářům. Jan Stříbrný
Tato publikace (520 str.) obsahuje 16 statí, které vznikly jako české případové studie v rámci šíře zaměřeného česko-německého projektu (k němuž se pak připojili i švýcarští badatelé) „Náboženské kultury v Evropě v 19. a 20. století“. Polovinu studií napsali renomovaní odborníci, polovinu doktorandi zapojení do projektu. Případovým studiím je předeslána úvodní stať prof. Havelky (33 str.), v níž vysvětluje motivaci a zaměření projektu, jeho teoretická východiska a centrální pojem „náboženská kultura“. Náboženství je zde v sociologickém pohledu chápáno jako zvláštní druh sociálního vztahu. V myšlenkově bohatém textu se autor též zamýšlí nad proměnami role a funkce náboženství ve společnosti a přináší i mnohé cenné podněty pro další zkoumání. Úplný výčet autorů a názvů statí by zaplnil celý vymezený prostor, proto jen stručně popíšeme obsahovou šíři publikace. Stati jsou rozděleny do čtyř oddílů. První, nazvaná „Prostory a pole“, obsahuje příspěvky s tematikou vymezenou lokálně (Písek, Šluknovský výběžek) nebo konfesijně (Jednoty katolických tovaryšů, vztah německy mluvících evangelíků k nacionalismu, muslimští přistěhovalci). Do druhého oddílu, nazvaného „Integrace, identity a loajalita“, byly zařazeny stati věnované cyrilometodějské tradici, problému loajalit církví v období 1948–1989, konverzím a náboženským změnám v Čechách druhé poloviny 19. stol., německým akademickým spolkům a studentům protestantského vyznání na české filosofické fakultě v období 1882–1919. V třetím oddílu, nazvaném „Modernizace a kulty“, jsou stati pojednávající o kremačním hnutí v českých zemích a pohřební praxi v prostředí česko-amerického svobodomyslného hnutí. Poslední oddíl „Umění a literatura“ obsahuje tato témata: idea dostavby chrámu sv. Víta a její náboženský, vlastenecký a umělecký význam, náboženské motivy v českém cestopise 19. stol., zpřítomňování české katolické literatury za komunismu a po něm, a konečně působení Františka Škroupa v synagoze v Dušní ulici. Řada studií přináší objevné pohledy na oblasti širší veřejnosti málo známé. Vladimír Roskovec
Poprvé se v češtině můžeme začíst do dnes již tradičního díla jednoho z nejcitovanějších psychologů, který ale hlavní proud psychologie vlastně ovlivnil poměrně málo. Jeden ze zakladatelů tzv. humanistické psychologie je znám především svým konceptem lidských potřeb, resp. hierarchické struktury motivace. Její zjednodušená podoba natrvalo zakořenila v personalistice v Maslowově pyramidě lidských potřeb. Mnohem méně známá už je jeho teorie sebeaktualizace (či sebeuskutečňování) a zkoumání vrcholného zážitku, prožívání extáze světců, umělců či jiných podobně charakterizovatelných okamžiků. Maslowovo dílo je úctyhodné svou metodologickou přímočarostí, ale jeho nadčasovost je dána oním protikladem k Freudovi. Na rozdíl od něj nestavěl na agresivní pudovosti, na „sebezáchovném instinktivním ustrojení lidské přirozenosti“, ale soudil, že člověk je v jádru slušný, dobrý. Jedná-li jinak, je to dáno tím, že mu je „upíráno uspokojení základních lidských potřeb, jako je bezpečí, láska a sebeúcta“. Maslow neléčí zbloudilé duše, ale otvírá perspektivy před obyčejnými lidmi, jimž se vytrácí smysl. Pohybuje se tak na pomezí psychologie a teologie (spirituality). A ač se snaží hovořit přísně „psychologickým jazykem“, těžko může zastřít židovské kořeny přetavené v životní moudrost, která mu dodává potřebnou odvahu zkoumat jako podstatné prakticky velmi prchavé okamžiky postupu lidského zrání a prožitky sebepřesažnosti. Paradox, že se Maslowovi nakonec dostalo největší pozornosti v moderní personalistice, při bližším prozkoumání paradoxem není. Práce je pro moderního člověka víc než jen zdrojem obživy. Je zdrojem jeho sebedůvěry, vztahování se ke světu. V práci nakonec trávíme většinu produktivního života. Zde navazujeme většinu mezilidských vztahů, zde máme možnost lidsky růst, cítit se součástí něčeho přesažného a smysluplného. Lídr, který pochopí, o čem všem ta jednoduchá Maslowova pyramida vypráví, má v ruce klíč k dlouhodobému úspěchu firmy či komunity. Josef Beránek
49
Kʼnížkovského 4 772 01 Olomouc tel., fax: 585 549 270 mobil: 603 473 152
[email protected]
EdiĀní ʼnady: Souborné dílo Tomáše Špidlíka SouĀasné otázky Studie ruského myšlení Prameny spirituality Societas Studijní texty Centra Aletti Hlas Velehradu Slovo a obraz ÿeští jezuité
Nákup pʼnes internet: www.refugium.cz – 15% sleva
Josef Vintr | Ostrovské rukopisy Osudy nĢkolika mála zachovaných rukopisƽ zniēeného benediktinského kláštera sleduje autor v jejich nejen ēeském, ale i evropském kulturnĢhistorickém, náboženském i literárním kontextu. Jsou svĢdectvím o pƎekvapivĢ vysoké úrovni znalostí i tvorby komunit ostrovského kláštera a jejich živých kontaktech s kláštery v Bavorsku i v západní EvropĢ. Brožovaná, 152 stran, 190 Kē. Ludvík NĢmec | FranƟšek Dvorník – mistr historické syntézy Poutavý, objevný a dosud nepublikovaný životopis prof. Fr. Dvorníka je pƎipomínkou osobnosti nejvĢtšího ēeského byzantologa. Dramatické životní osudy a prƽlomové historické objevy rodáka od Svatého Hostýna na MoravĢ nás uvádĢjí jak do pohnutých dĢjin byzantských, tak do souvislostí s událostmi 20. století. Zapomenutý rukopis, po desetiletí uchovávaný v rodinném archivu a skrývající mnohá pƎekvapení sestavil dlouholetý Dvorníkƽv americký pƎítel a ēeský historik Ludvík NĢmec. Souēástí knihy je také bibliografie celoživotního Dvorníkova odborného díla. Vázaná, 560 stran, 560 Kē. Gertruda z HelŌy (1256–1302) | Posel božské lásky PƎeklad zásadního díla vynikající osobnosti nĢmecké literatury, vzdĢlané svaté benediktinky z durynského duchovnĢ-kulturního stƎediska Helfty. Myšlenkový svĢt Posla je vysoké úrovnĢ, ale pƎitom je srozumitelný a jasný. Gertruda psala mnoho. Psát pro jiné pro ni bylo oblíbeným skutkem lásky. Brožovaná, 388 stran, 295 Kē.
Michal Altrichter | VyprávĢní o Desateru Text zahrnuje dílēí momenty deseti pƎikázání Desatera, uchopené v širších souvislostech teologie narativní (vyprávĢcí). Jde totiž o událost ēi pƎíbĢh osobního zrání a rovnĢž o individuální rozlišení, tƎebaže biblický odkaz zƽstává závazný a stále týž. Duchovní život, který hledá vztahovou rovinu zakoušené svobody, pak mƽže pƎekonat zúžené moralizující stanovisko. Brožovaná, 100 stran, 98 Kē. Anna Corethová | Pietas Austriaca Fenomén rakouské barokní zbožnosƟ Prƽlomová studie (nejen pro historiky) o vztahu mezi náboženskou praxí a životním stylem Habsburského domu od konce stƎedovĢku až po novovĢk. V odkazu na základní prameny autorka pƎedkládá zpƽsoby, jak fenomén zbožnosƟ (eucharisƟe, kƎíž, svĢtecké osobnosƟ, relikvie) ovlivnil kulturu nejen samotného Rakouska, ale též zemí, které s ním sdílely historickou odpovĢdnost. Brožovaná, 116 stran, 120 Kē.
Meinrad Walter | Varhany Co o nich soudí význaēní lidé Inspirativní vyjádƎení známých osobností na téma varhany, pƎíbĢhy z dĢjin varhanáƎství, varhaníkƽ (známých i zapomenutých regenschori), jako i hudebních skladatelƽ... to vše poslouží nejen varhaníkƽm našich kƽrƽ, ale všem, kteƎí královský nástroj považují za ēitelnou mluvu Pánovu. Brožovaná, 132 stran, 130 Kē.
$ÓSLFWOÓEǔKJOZ 0ECPSOâIJTUPSJDLâǏBTPQJT WǔOPWBOâ DÓSLFWOÓNEǔKJOÈNWǏFTLâDI[FNÓDIJWFTWǔUǔ •%ƩKJOZLƻFTǀBOTUWÓWQFSTQFLUJWƩTPVƦBTOâDI IJTUPSJPHSBëDLâDINFUPE •,WBMJUOÓ [ÈSPWFƶWÝBL[BKÓNBWÏBƦUJWÏƦMÈOLZ •ÇÈOSPWÈQFTUSPTU TUVEJF LSBUÝÓƦMÈOLZ FTFKF EPLVNFOUZ QBNƩUJ SFDFO[FBK
•5FYUZEPNÈDÓDIJ[BISBOJƦOÓDIBVUPSDž •/F[ÈWJTMPTUBFLVNFOJDLâDIBSBLUFSƦBTPQJTV 1DžWPEOƩQPMPMFUOÓL PEMFUPÝOÓIPSPLVWZDIÈ[Ó ƦUZƻJLSÈUSPƦOƩWSP[TBIVQƻJCMJäOƩTUSBO DFOBKFEOPUMJWÏIPƦÓTMB,Ʀ SPƦOÓQƻFEQMBUOÏ ƦUZƻJƦÓTMB ,Ʀ 6LÈ[LPWÏǏÓTMP[EBSNB 0#+&%/«7,:1Ļ&%1-"5/²)0/�6,«;,07²)0ė¶4-" $FOUSVNQSPTUVEJVNEFNPLSBDJFBLVMUVSZ $%,
7FOIVEPWB #SOP UFMGBY ,PNQMFUOÓOBCÓELV$%, WŘFUOŞLOJI TNPäOPTUÓPCKFEOÈWFLToTMFWPVOBKEFUFOBXXXDELD[
VY Š E HRAD 193 4 - 2014 1$./$'$7(/679«
9<j( + 5$' 632/652
Jan Rychlík, Vladimir Penčev
Josef Beránek, Václav Vacek
OD MINULOSTI K DNEŠKU Dějiny českých zemí Prof. J. Rychlík zasazuje dějiny českých zemí do širšího evropského kontextu, zejména do prostoru střední Evropy, s pohledem otevřeným jak na západ, tak na východ. Název knihy se vrací ke sborníku 2GSUDYČNX NGQHãNX, sestavenému k šedesátinám Josefa Pekaře, na jehož pojetí českých dějin Jan Rychlík v mnohém navazuje. Autorem kapitol věnovaných kultuře je bulharský bohemista Vladimir Penčev. Váz., 688 s., 598 Kč
MĚL JSEM ŠTĚSTÍ NA LIDI Křesťanství nabízí cestu, jak se stát svobodným a dospělým člověkem, říká nonkonformní kněz Václav Vacek. Životopisný rozhovor sleduje jeho životní cestu a především jeho kněžské působení a objevování nových cest, jak přiblížit lidem krásu toho nejcennějšího – hlubokých mezilidských vztahů a dospělé svobody. Populární jsou jeho televizní diskuse, které moderuje s architektem a hercem Davidem Vávrou. Váz., 288 s., 298 Kč
Jan Sokol
Gabriela Ivana Vlková
ETIKA, ŽIVOT, INSTITUCE Záleží nám na budoucnosti lidské společnosti? Profesor a filozof Jan Sokol ve své nové publikaci upozorňuje na to, že mravnost není jen konvenční „nadstavbou“, že člověk neodpovídá pouze za své vlastní činy, nýbrž nese faktickou odpovědnost i za to, co ve své kultuře a společnosti přebírá. Tato odpovědnost však není jen břemenem, může také životu dávat obsah a smysl, který v současné společnosti citelně chybí a jeho nedostatek je možná jednou z hlavních příčin „krize“ současných společností. Brož., 264 s., 268 Kč
IZAJÁŠ Svědectví o vítězící důvěře Záznam cyklu rozhlasových dialogů Petra Vaďury s Ivanou Vlkovou, řeholní sestrou řádu dominikánek a děkankou Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, o knize Izajáš, jednom z vrcholných textů Starého zákona. Jednotlivým oddílům předchází vždy nástin dobového pozadí. Samotný výklad textu sleduje stopu důležitých motivů napříč celou prorockou knihou a odhaluje tak její teologické a duchovní poselství. Vychází v edici Rozhovory nad biblí. í Váz., 296 s., 298 Kč
8ÉVC0GLGFNÅJQ 2TCJC VGNHCZ || GOCKN KPHQ"KX[UGJTCFE\ YYYKX[UGJTCFE\ 1$,'&0 8- ; <#5©.',6'0#|#&4 '5 7
8[wGJTCF|s|GZRGFKêPÉ UMNCFjVøTDQJQNUM½ |2TCJC| VGNHCZ || GOCKN FKUVTKDWEG"KX[UGJTCFE\ 2įK|P½MWRW| X|GZRGFKêPÉO|UMNCFW UNGXC PC|YYYKX[UGJTCFE\ UNGXC|
YYYKX[UGJTCFE\
POZVÁNÍ NA DUCHOVNÍ CESTU DO IZRAELE PRO ČLENY A PŘÍZNIVCE ČKA A Č TENÁŘE UNIVERSA
www.ckkrizek.cz
Desetidenní cesta po stopách Ježíše z Judské pouště do Jeruzaléma za duchovního doprovodu známé biblistky doc. Mirei Ryškové Th.D.
Po velkém a pozitivním ohlasu, který vyvolaly identické cesty uskutečněné v uplynulých letech ve spolupráci s ČKA, si Vás CK Křížek dovoluje pozvat také letos na duchovní cestu po stopách Ježíše z Judské pouště do Jeruzaléma, jejímž cílem je poznat a zažít zemi spojenou s dějinami židovského národa, životem Ježíše Krista a působením prvotní církve. Toto intenzivní setkání s pátým evangeliem – jak Svatou zemi označuje i Benedikt XVI. – nespočívá v uspěchaných návštěvách jednoho biblického místa za druhým, nýbrž v pozvolném pronikání do biblické krajiny, do geografie Boží cesty s člověkem. Z pouště starozákonních proroků přes Betlém a Galileu dorazíme v pátek odpoledne do Jeruzaléma, abychom na místě prožili své osobní velikonoce. Naším prvotním cílem nebudou jednotlivá svatá místa, ale cesta, jejíž cíl i počátek leží v Jeruzalémě. Pořadatel cesty: CK Křížek Termín cesty: 01. 11. – 10. 11. 2014 Duchovní doprovod: doc. PhDr. Mireia Ryšková, Th.D., biblistka a autorka historicko-teologického úvodu do Nového zákona „Doba Ježíše Nazaretského“ Svátostná služba: P. PhDr. Libor Ovečka, Th.D. SDB Ubytování: ve dvoulůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením: 1x kibuc v Judské poušti, 1x hotel Betlém, 3x poutní dům/hotel Nazaret, 3x poutní dům/hotel Jeruzalém Stravování: polopenze (snídaně a večeře) Doprava: letecky a po Izraeli autobusem Konečná cena: 28.200 CZK za osobu (příplatek za jednolůžkový pokoj: 6.300 CZK) Podrobný program cesty společně s dalšími informacemi obsahuje informační leták přiložený k tomuto číslu Universa. Informace o duchovní cestě lze získat i na: www.ckkrizek.cz, na emailu
[email protected] nebo tel.: 241 911 248
