2013. revue. Dogmatika je věda, žádné agapé. Nebo ne? S Marií Rút Křížkovou a Mireiou Ryškovou rozmlouval Josef Beránek

Universum revue

Č E S K É K Ř E S ŤA N S K É A K A D E M I E

Dogmatika je věda, žádné agapé. Nebo ne? S Marií Rút Křížkovou a Mireiou Ryškovou rozmlouval Josef Beránek

Papež František Martin Vaňáč

Prvotní skutečností církve je místní společenství S Thomasem Prüglem rozmlouval Lukáš Jirsa

Země pod údery hvězdné artilerie Jiří Grygar

Legitimita a budoucnost evropského sbližování Zuzana Roithová

Mohou si marginalizovaní za svou situaci sami? S Ivanem Gabalem hovořil Josef Beránek

Kde se rodí naše myšlenky a nálady? Joseph Zehntbauer

Očišťování naší historické paměti bolí S Danielem Hermanem hovořil Josef Beránek

Katolická charta lidských práv Petr Štica

Morava v devátém století Lumír Poláček

Bůh blízký S Miloslavem Vlkem hovořil Josef Beránek

ROČNÍK XXIII, CENA 50 Kč

2/2013

ZE ŽIVOTA ČKA

Prezident České křesťanské akademie prof. Tomáš Halík jmenoval po konzultaci s Akademickým výborem ČKA novou ředitelkou ČKA dosavadní zástupkyni ředitele a dlouholetou pracovnici ČKA paní Ilonu Trnkovou. Ilona Trnková tak nahradí ve funkci Mgr.  Stanislava Novotného. „Jsem přesvědčen, že personální a organizační změny, které jsem udělal, povedou ke zkvalitnění působnosti ČKA a k dalšímu prohloubení její spolupráce s domácími a zahraničními partnery,“ řekl ke jmenování Tomáš Halík.

Nová ředitelka Ilona Trnková v rozhovoru během jednoho z kolokvií pořádaných ČKA. ČKA má v  současné době na  1800 členů, 74 místních skupin a řadu odborných sekcí; patří k největším občanským sdružením v ČR. Zaměřuje se zejména na pořádání přednášek a diskusních večerů, odborných konferencí, kolokvií a seminářů, na výzkumnou činnost a vydávání revue Universum. Ke kolektivním členům ČKA patří např. Asociace kolegií katolických lékařů a Společnost pro církevní právo. Důležitou akcí Akademie je každý druhý rok konference pro veřejnost Dny Josefa Zvěřiny.

20. března se v emauzském klášteře v Praze uskutečnilo kolokvium na téma Mají křesťanskodemokratické strany budoucnost?, kde úvodní referáty přednesli dr. Roman  Joch, ředitel Občanského institutu, a politolog doc. Michal Kubát z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK. 10. a 11. května se v refektáři benediktinského opatství v Praze Emauzích konaly XIX. Dny Josefa Zvěřiny u příležitosti 100. výročí narození tohoto významného českého kněze a teologa, vězně svědomí za nacismu i komunismu, obhájce lidských a občanských práv, zakladatele a prvního předsedy ČKA. Ústřední téma konference Odvaha být církví dnes bylo dále rozvíjeno v  jednotlivých přednáškách. Doc.  Vojtěch Novotný z KTF UK se zaměřil na církev jako společenství hříšníků, jež žije z milosrdenství Božího, prezident ČKA prof. Tomáš Halík zdůraznil odvahu církve být kreativní menšinou a  doc.  Pavel Hošek z ETF UK na biblických základech vyzvedl církev sloužící a chudou. V první panelové diskusi na téma K čemu dnes potřebuje církev najít odvahu? vystoupili kardinál Miloslav Vlk, děkanka CMTF UP v Olomouci dr. Gabriela Ivana Vlková a P. Jan Kotas z KTF UK. V závěrečném panelu Svědectví života – služba církve společnosti se podělili o své názory prof. Jan Sokol a mons. Tomáš Holub, generální sekretář ČBK. K letošním Dnům Josefa Zvěřiny se podrobně vrátíme v příštím čísle Universa.

Omlouváme se Terezii Eisnerové OP, autorce článku Život jako cesta ke Kristu v Universu 1/2013, za mylné uvedení její příslušnosti k České kongregaci sester dominikánek (OP). Terezie Eisnerová OP je členkou Rozjímavých sester sv. Dominika. Omlouváme se za zavádějící popisku u ilustrační fotografie zveřejněné u ankety v minulém čísle Universa. Hlasující zachycení na snímku byli proti tomu, aby se radním pro školství stal člen KSČM.

ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE

je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice. Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době na 1800 individuálních členů a kolektivními členy jsou Svatojosefská jednota Polička, Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Domažlicích, Duchcově, Dvoře Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci, Kadani, Klatovech, Kolové, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou, Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně, Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích, Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově, Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem, Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově, Třebechovicích pod Orebem, Třebíči, Třeboni, Týnu nad Vltavou, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě, Zábřehu a Železném Brodě. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde, Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2. Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.

UNIVERSUM

REVUE ČKA, číslo 2, vychází 4. 6. 2013, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde: Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: [email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční rada: Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SDB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Ilona Trnková, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan Stříbrný, Jan Fischer, Jiří Grygar, Ladislav Krlín, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa. Jazyková úprava Vladimír Petkevič a  Eva Jelínková. Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. ISSN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit. Cena je 50 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více. Tisk Květoslav Zaplatílek, Vesec. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P.  O. Box 141, 141  21 Praha 4, tel.: 225  985  225, fax: 225  341  425, [email protected].

2

OBSAH

EDITORIAL LETEM SVĚTEM

Náboženské symboly opět v centru pozornosti / 4

Vážený čtenáři,

Alessandro Calcagno

nedávno mne zaujal drobný příspěvek v našem denním tisku, kde autor s bolestí konstatoval, že stavba naší společnosti se aktuálně nalézá v nebezpečí svého zhroucení, neboť jí chybí pojivo kvalitní malty a korektiv zednické olovnice zaručující rovnost a svislost budovaných stěn. Uvědomil jsem si přitom, že jedním z hlavních cílů našeho časopisu by právě mělo být v co největší míře přispívat k překonávání deficitu, či přímo absence obou těchto symbolických komodit ve společenství občanů našeho státu. Snad tedy můžeš i Ty právem očekávat, že řadu věcí k zamyšlení v tomto směru nalezneš v právě předkládaném čísle.  Je zde např. téma nedávno uskutečněné první přímé volby prezidenta naší republiky a právě průběh této volby a s ní spojené volební kampaně ukázal v plné nahotě hluboké štěpení naší společnosti, jež postrádá své vnitřní pojivo i korektivy vycházející z nezbytného minima společenské morálky a ze soudnosti zdravě kritického rozumu uvažujícího o něco dále, než je přítomný okamžik. Naproti tomu připomínáme Josefa Zvěřinu, v jehož odkazu lze stále nacházet mnoho užitečného a inspirativního ve smyslu společenského pojiva i korigujících olovnic. Předkládaným číslem prolínají i další dimenze naší nejednoduché společenské situace v politické i ekonomické sféře. Často se asi, milý čtenáři, zlobíš na naše politiky, a to do jisté míry právem. Uvědom si však, že primární problém nespočívá v nich, ale v základu celé společnosti, kde chybí pozitivní sjednocující vize, korektiv studu z nemorálního jednání a společenská odpovědnost a solidarita. Často se dnes u nás verbálně volá např. po podnikatelích baťovského typu. Nositel tohoto příjmení byl jistě spíše tvrdým manažerem než filantropem, ale měl inspirující vizi kvalitně obout co největší část světa. Nesporně na této vizi neprodělával, ale ona rozhodně byla něčím kvalitativně jiným a větším než pouhou maximalizací okamžitého sobeckého zisku, která dnes bývá hlavním hybatelem naší podnikatelské i politické scény. V tomto čísle se věnujeme i novému papeži Františkovi, jenž s novou radikalitou předkládá církvi i celému světu Ježíšovo poselství s veškerou jeho vstřícností vůči lidskému údělu a jeho rizikům. Právě tato vize může v duchovní rovině představovat pojivo i bezpečné korektivy nejen pro křesťany, ale doslova pro celou moderní civilizaci. Budou však sami křesťané, a především katolíci s institucionálními strukturami své církve schopni a ochotni jít aktivně a důsledně za touto vizí? Uvědomí si její univerzální rozměr? Budou svou církev (a bude tato církev sama sebe) chápat jako něco, co má podstatně vyšší cíle a úkoly než jakási podivná banka technicky zprostředkovávající proplácení směnek za tzv. dobré skutky, lpění na tradici či za účast na bohoslužbách, jež někdy nabývají dosti formální nebo až pompézní podoby? Hledejme tedy, milý čtenáři, usilovně a trpělivě kvalitní pojivo i olovnice všude kolem nás, neztrácejme odvahu a naději, vždyť i ze „zrna hořčičného“ může vyrůst keř poskytující ptactvu dobré místo k hnízdění. Jan Bednář

Buďme na sítích sami sebou / 7

Alarmující nezaměstnanost mladých / 5 Josef Beránek S Claudio Maria Cellim rozmlouval Lukáš Jirsa ANKETA

Poučení z první přímé volby prezidenta / 8 Jan Hartl, Miloslav Fiala OPraem, Jiřina Šiklová, Jan Sokol, Martin Holík, Daniel Herman, Benedikt Mohelník OP ROZHOVOR

Dogmatika je věda, žádné agapé. Nebo ne? / 10 S Marií Rút Křížkovou a Mireiou Ryškovou rozmlouval Josef Beránek TÉMA

Papež František / 14 Martin Vaňáč

Diagnóza problémů v církvi a potřebné reformy / 18 Jorge Bergoglio SJ, Jan Rybář SJ

Prvotní skutečností církve je místní společenství / 19 S Thomasem Prüglem hovořil Lukáš Jirsa ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Země pod údery hvězdné artilerie / 20 Jiří Grygar

Legitimita a budoucnost evropského sbližování / 24 Zuzana Roithová

Mohou si marginalizovaní za svou situaci sami? / 26 S Ivanem Gabalem hovořil Josef Beránek

Právní problémy: děti homosexuálních párů / 28 Françoise Dekeuwer-Défossez TRENDY

Kde se rodí naše myšlenky a nálady? / 30 Joseph Zehntbauer NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA

Očišťování naší historické paměti bolí / 33 S Danielem Hermanem hovořil Josef Beránek HISTORIE 35

Katolická charta lidských práv / 35 Petr Štica

48 let v hodině a půl / 38 Petr Slinták

Morava v devátém století / 40 Lumír Poláček KULTURA

Bůh blízký / 44 S Miloslavem Vlkem hovořil Josef Beránek RECENZE

Teologie osvobození s otevřeným koncem / 46 Martin Kočí

Komentáře / 50

3

LETEM SVĚTEM

Náboženské symboly opět v centru pozornosti Nedlouho po velké debatě o křížích v italských školách byly na počátku roku kříže opět předmětem silně komentovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.

R

ozhodnutí vydané Evropským soudem pro lidská práva ve věci Eweida a další versus Spojené království Velké Británie a Severního Irska je jedním z nejdiskutovanějších rozhodnutí. Dva ze čtyř případů, v nichž soudní dvůr rozhodoval, se týkají nošení náboženských symbolů na veřejnosti, resp. na pracovišti.

Podobné případy, odlišné pohledy Nadia Eweida byla členkou týmu zajišťujícího check-in letecké společnosti British Airways, zatímco Shirley Chaplinová byla zdravotní sestra zaměstnaná ve státní nemocnici. Obě ženy nosily viditelně křížek na krku do práce jako vyjádření své křesťanské víry. Obě také byly požádány zaměstnavateli, aby je v práci odkládaly s odvoláním na vnitřní předpisy, které formulují požadavky na vystupování zaměstnanců. Ti by měli svým uniformním oblečením a vystupováním reprezentovat žádoucí obraz společnosti, resp. minimalizovat zdravotní rizika pro pacienty i ošetřující personál. Nadia Eweida rozhodně odmítla křížek sundat a byla vzápětí poslána domů na neplacené volno. Návrat na pracovní pozici by jí umožnil snad jen odlišný výklad firemní politiky. Shirley Chaplinová také přišla o místo, byla přeřazena na pozici pro pomocný personál. Když neuspěly s protesty u národního soudu, obě se obrátily na Evropský soud pro lidská práva, aby poukázaly na nedostatečnou ochranu svého práva veřejně manifestovat své náboženství. V případě paní Eweidy Evropský soud dospěl k závěru, že i když vnitrostátní orgány měly prostor při posuzování přiměřenosti opatření přijatých v soukromé společnosti vůči zaměstnanci, nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy. S přihlédnutím k diskrétnímu nošení daného předmětu a především k absenci jakéhokoliv zlehčování profesionálního vzhledu a skutečného porušení zájmů druhých byla v tomto

4

případě dopřána podle soudu přílišná váha ochraně „obrazu firmy“. Co se týče paní Chaplinové, soud zásah do její svobody vyznání uznal, ale zároveň jej také považuje za „nezbytný v demokratické společnosti“ v souladu s Evropskou úmluvou o lidských právech. Důvod pro žádost o odstranění, resp. sundávání křížku na pracovišti – tedy bezpečnost a ochrana zdraví na nemocničním oddělení –, byl soudem shledán za „přirozeně většího významu“ než v případě paní Eweidy. Soudní dvůr i v tomto případě zdůraznil široký prostor pro zvážení přiměřeného postupu, které vnitrostátní orgány mohou a mají v příslušné oblasti využít.

Nedořečená věta Při posuzování rozsudků bychom se neměli nechat odradit negativním výsledkem v případě zdravotnice Chaplinové. Soudní dvůr naštěstí odmítl bizarně neprozíravý přístup, který se vynořil na národní úrovni, podle něhož by se mělo rozlišovat mezi tím, co je a co není povinný požadavek určitého náboženství. Přičemž nepovinné podoby náboženských znamení si nezaslouží ochranu. Soudní dvůr zdůraznil, že existence dostatečně úzké a přímé souvislosti mezi jednáním a základní náboženskou vírou je zřejmá a dostačující. Soudní dvůr rovněž uvedl, že s ohledem na význam svobody náboženského vyznání v demokratické společnosti možnost změny zaměstnání nestačí

k vyloučení zásahu do tohoto práva omezeními tohoto charakteru  na pracovišti. Tyto závěry by měly mít zdravý dominový efekt i na budoucí vývoj vnitrostátní právní argumentace a měly by podporovat otevřenější přístup. Zatímco důsledky případu Shirley Chaplinové  budou omezeny na konkrétní odvětví, v nichž vstupují do hry zdravotní a bezpečnostní aspekty, mělo by mít pozitivní rozhodnutí ohledně sporu paní Nadi Eweida vliv na větší počet situací, kdy je nošení náboženských symbolů prostě považováno (a někdy zcela účelově) za nevhodné nebo urážlivé či agresivní. Zdánlivě jednoznačné řešení sporu neznamená, že by se neměl hledat jednoznačnější a trvale akceptovaný  přístup. Jeho součástí bude muset být „přiměřené uspořádání“ a vzájemné vyvážení hodnot a pohledů, které bude s respektem přistupovat k nenásilným projevům náboženství. To by znamenalo, že právní předpisy a také vnitřní předpisy zaměstnavatele přijmou vhodná opatření k uspokojení potřeb zaměstnance včetně těch, které souvisejí s projevy náboženství. Tento bod si jistě zaslouží další úvahu, vyvolává totiž citlivé otázky. Nezbývá než doufat, že větší právní jasností se předejde jak přehánění, tak mrazivě odmítavé lhostejnosti; všem musí být jasné, že „přiměřené uspořádání“ se nerovná „neomezená libovůle“. Obvinění z porušení předpisů v „případu zdravotní sestry“ jsou pochopitelná, odkaz na prvek bezpečnosti a ochrany zdraví má svou hodnotu. Nicméně v kontextu hledání rovnováhy jsou nepřesvědčivá. Pokud jde o poměrně liberální využití vyjádření o „prostoru pro uvážení náboženské věrouky“ je třeba připustit, že tento interpretační nástroj může vést k rozdílným a ne vždy uspokojivým výsledkům z křesťanského hlediska. Přesto však může být obhajoba křesťanských zájmů díky nuancovaným vyjádřením štrasburských soudců docela dobře uplatněna. Alessandro Calcagno právní expert COMECE

LETEM SVĚTEM

foto archiv ČZU

Studenti si dnes nevybírají vysokou školu jen podle zajímavosti oboru či prestiže školy, ale ptají se na úspěšnost absolventů při hledání práce. V tomto ohledu jsou často úspěšnější menší a praktičtěji orientované univerzity.

Alarmující nezaměstnanost mladých V předvečer svátku práce uveřejnila Rada Iustitita et pax ČBK dokument povzbuzující k docenění dobrovolnické práce.

B

iskup Václav Malý, předseda této rady, spatřuje v dobrovolné aktivitě možnost dočasného angažná nezaměstnaných i způsob, jak zapojit do sociálního podnikání zkušené odborníky, kteří těmto novým, křehkým a potřebným formám podnikání pomohou v prvních letech fungování. Nezaměstnanost, které evropské země čelí, a především nezaměstnanost mladých je velmi vysoká. Průměrná míra nezaměstnanosti je přes deset procent, v samotné eurozóně je historicky nejvyšší. Mezi mladými lidmi do pětadvaceti let je tento ukazatel více než dvojnásobný – podle čtvrteční zprávy Eurostatu 22,4 %. Česko se blíží 20 %, ve Španělsku a v Řecku je nezaměstnaný dokonce každý druhý mladý člověk. Analytička Mezinárodní organizace práce Sara Elderová uvádí, že právě mladí Evropané platí za ekonomickou krizi. „Evropa zaznamenala největší skok v míře nezaměstnanosti mladých,“ míní Elderová. „Mladí lidé kvůli tomu oddalují svůj vstup do dospělosti. Čím déle však budou mimo pracovní trh, tím těžší to pro ně později bude,“ citoval její slova britský list Guardian. Dobrovolnické angažování může těmto lidem pomoci neztratit sociální kontakt. To by bylo ovšem málo.

Cena nezištnosti Takzvaná „Ekonomie společenství“ hnutí Fokolare s její dvacetiletou zkušeností v některých zemích, jako je Brazílie či Itálie, má rovněž podobu dobrovolnictví, upozorňuje prof. Lubomír Mlčoch. „Fokolarini pracující v normálním byznysu, s profesionalitou a znalostí účetnictví, daňových zákonů a podobně, po práci pomáhají v ustavování a řízení podniků ekonomie společenství, jež by jinak nevznikly a které vytvářejí pracovní místa, jež by ekonomika zaměřená na zisk nevytvořila.“ I tuto perspektivu připomíná dokument Iustitia et pax s názvem Dobré vůle není nikdy dost. „Dvacetiletý svobodný rozvoj občanské společnosti ukazuje význam dobrovolnictví téměř ve všech oblastech současné společnosti. A mnohaleté zkušenosti ukazují, že dobrovolně se zapojit ve prospěch zdravotně či sociálně znevýhodněných, dětí či seniorů, místních komunit či společenství imigrantů je nejen veřejně prospěšné, ale též ekonomicky nedocenitelné.“ Profesor Luigino Bruni z Milánské univerzity ve své knize „Cena nezištnosti“ vysoce oceňuje práci bez nároku na finanční odměnu. Hovoří o ní jako o podmínce pro

udržení existujícího společenského řádu vůbec – právě proto, že je tak dominantně postavený na placené práci „zištné“. Apel biskupa Malého pak v závěru zdůrazňuje, že „dobrovolnictví se osvědčuje jako vyvažování účelnosti, která pohlcuje tolik naší každodennosti. Připomíná známý fakt, že ne vše se dá koupit a zaplatit. Právě to osobně nejcennější v našich životech se přece neděje podle výkonnostních a cenových tabulek – naše vztahy s blízkými, čas věnovaný druhým, vlastní potřeba získat si pozornost druhých... Dobrovolnictví se podílí nejen na předávání společenského étosu příštím generacím, ale nemálo také obohacuje i náš vlastní životní obzor.“ Přestože se dobrovolnictví v posledních letech stalo součástí životní náplně mnoha lidí a je obecně vnímáno spíš pozitivně, výzkumy ukazují, že většinová společnost je stále chápe jako něco okrajového, co není příliš „trendy“ – ke škodě všech, protože dobré vůle není nikdy dost! Josef Beránek

5

Pracovní skupina pro sociální otázky při České biskupské konferenci (SO ČBK) pořádá diskuzní panelový večer na téma

Rehabilitace pojmu „sociální spravedlnost“ v kontextu rizik přetrvávajícího komunistického myšlení současné české společnosti čtvrtek, 17. října 2013, od 18:00 hodin v emauzském refektáři v Praze Hostující odborníci budou přednášet, všichni zúčastnění mohou diskutovat. – zváni jsou odborníci z řad etiků, ekonomů, politologů, sociologů, filosofů, teologů – zváni jsou politici a veřejně angažovaní jedinci – zváni jsou intelektuálové a studenti – zváni jsou členové všech církví a denominací – zvána je široká veřejnost

CK Křížek Vás zve na jedinečné podzimní duchovní cesty

do Izraele

Informace o cestách 2. – 11. 11. 2013 – Po stopách Ježíše z Judské pouště do Jeruzaléma – s účastí na závěrečné bohoslužbě Národní pouti Duchovní doprovod: P. Stanislav Přibyl CSsR Jedná se o neobyčejnou duchovní cestu z Judské pouště přes Betlém a Galileu do Jeruzaléma. Cílem je poznat a zažít zemi spojenou s dějinami židovského národa, životem Ježíše Krista a působením prvotní církve. Způsob této cesty nespočívá v uspěchaných návštěvách jednoho biblického místa za druhým, nýbrž v pozvolném pronikání do biblické krajiny, do geografie Boží cesty s člověkem.

lze získat i na adrese: www.ckkrizek.cz případně také na telefonu: 732 922 737 nebo 241 911 248 27. 10. – 3. 11. 2013 – Pěšky do Jeruzaléma – s Biblí v ruce a batohem na zádech Duchovní doprovod: P. Josef Čunek SJ 10. – 17. 11. 2013 – Pěšky do Jeruzaléma – s Biblí v ruce a batohem na zádech Duchovní doprovod: P. Michael Špilar Jedná se o pěší putování Judskými horami a Judskou pouští po prastarých poutních stezkách za kvalitního duchovního doprovodu, jehož cílem je svaté město – Jeruzalém. Cesta nabízí jedinečnou možnost zažívat biblickou krajinu a nechat na sebe působit Boží slovo.

Ubytování: ve dvoulůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením v hotelích Ubytování: ve dvoulůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením 1x hotel, a v kibucu /1x kibuc v Judské poušti, 1x hotel 2x kibuc v Judských horách a v Judské poušti, 1x pouštní kemp (ubytování v pouštních Betlém, 3x hotel Nazaret, 3x hotel Jeruzalém/ stanech), 2x Jeruzalém Stravování: polopenze (snídaně a večeře)

Stravování: polopenze (snídaně a večeře)

Cena cesty: 26.990 Kč (příplatek za jednolůžkový pokoj 6.000 Kč)

Cena cesty: 26.200 Kč (příplatek za jednolůžkový pokoj 5.000 Kč)

Podrobný program cest společně s dalšími informacemi obsahuje informační leták přiložený k tomuto číslu Universa.

LETEM SVĚTEM

Buďme na sítích sami sebou „Nemůžeme jen využívat internet k hlásání evangelia, musíme především hlásat evangelium v prostředí internetu, což je zásadní rozdíl,“ říká Mons. Claudio Maria Celli, předseda Papežské rady pro sdělovací prostředky.

„P

okud si vzpomenete na letošní poselství papeže Benedikta XVI. u příležitosti Světového dne sdělovacích prostředků (z 24. ledna), papež se dotkl právě i tématu sociálních sítí, kde celý současný svět vlastně bydlí. Jen na Facebooku  je dnes ,přítomna‘ víc než miliarda lidí,“ řekl Mons. Claudio Maria Celli. Mohou být sociální sítě jako Facebook nebo Twitter nástrojem pastorace, nebo spíš prostředkem evangelizace či preevangelizace? Myslím si, že musíme svědčit o křesťanských hodnotách i v tomto prostředí. Dnes komunikujeme, ale také vstupujeme do vztahů a zároveň dáváme sami sebe. A pokud budeme v prostředí sociálních sítí autentičtí, budeme svědčit o hodnotách, které jsou zdrojem našeho života. Po „obyvatelích“ sociálních sítí chtějme, aby byli skutečně lidští, aby svědčili o lidských hodnotách, v které věří, a křesťané tedy také o hodnotách křesťanských. Papež Benedikt XVI. vyzývá křesťany, aby svědčili o hodnotách evangelia. Evangelizace se samozřejmě nemůže omezit jen na přítomnost na sociálních sítích. Církev musí být přítomná ve všech sférách života, ale právě na požadavek evangelizace v rámci digitální kultury si dnes musíme zvyknout. Jsou lidé, kteří se s Ježíšem nesetkají, pokud na něj nenarazí právě v digitálním prostředí. Je církev, tedy kněží i laici, připravena na komunikaci v novém digitálním prostředí? Dotýkáte se delikátního tématu. Neznám situaci v České republice, ale mohu vám říci, že v rámci formace budoucích kněží neexistuje specifická příprava na komunikaci, natož na komunikaci v digitálním kontextu. Samozřejmě že seminaristé většinou znají toto prostředí, narodili se v digitálním světě. Ale nejde jen o to znát technologie, ale především vědět, jakým způsobem můžeme o evangeliu v tomto prostředí mluvit. Proto je zapotřebí je studovat, reflektovat a také se na to dobře připravit.

Mons. Claudio Maria Celli Benedikt XVI. v rámci Světových dnů pro sociální komunikaci vícekrát hovořil o pastoraci v digitálním světě. Je tedy nutné tuto pastoraci pochopit, porozumět jí a najít pro ni adekvátní prostředky. Rád bych připomněl Pavla VI., který už v roce 1975 říkal kněžím, že je zapotřebí mít moudrost a odvahu. Jsme často mnohem víc rozumní než odvážní. Snažme se skutečně vzít vážně, že křesťanství musí být přítomno i v digitální kultuře. Ale zároveň si myslím, že vždy může jít jen o prvotní setkání, na které musí navázat setkání s komunitou, s živou a žitou vírou. Možná víc než v jiném kontextu vyžaduje křesťanství osobní mezilidský kontakt? Přesně tak. Na jedné konferenci jsem potkal muže, který se vrátil ke křesťanství díky webové stránce jednoho kláštera. Říkal: „Začal jsem poznávat Krista tím, že jsem se seznámil se stránkami toho kláštera.“ Pak ale v duchovním životě přichází potřeba potkávat bratry a sestry ve víře, „setkání“ se svátostmi ve společenství. Nemohu svůj křesťanský život vést pouze prostřednictvím počítače. Měla by církev kontrolovat vystoupení kněží v médiích, na sociálních sítích? Třeba tak, jak to zavedla Konference biskupů Slovenska? Když někde hovoří kněz, je jasné, že nemluví jen sám za sebe, ale vždy také reprezentuje církev.  Lidé mají potřebu slyšet učení

katolické církve. Nemohu v médiích vystupovat jen proto, abych hovořil o svých osobních názorech. V médiích vystupuji, abych zvěstoval evangelium, abych reprezentoval křesťanství a abych zprostředkovával nauku církve. Rozumím tomu, že je zapotřebí mít v médiích lidi, kteří jsou schopni v televizi či rozhlase vystupovat, ale zároveň je zapotřebí, aby jejich názory a jejich aktivity měly skutečně katolický rozměr. Podobné normy jsou ve více zemích. Biskupové chtějí, aby lidé vystupující jménem církve byli uznáni biskupskou konferencí, protože  – jak už jsem řekl – takový člověk tam není jen sám za sebe, ale vždy reprezentuje i učení církve. Jaká je osobní odpovědnost křesťanů v digitálním a mediálním světě? To je další velice složité téma. Na setkání Rady Evropy proběhlo jednání o ochraně mladistvých a dětí na internetu. Není jednoduché o tom hovořit, ale musíme to řešit. Celých 76 % dětí a adolescentů je na internetu, aniž by rodiče věděli, jaké stránky navštěvují. Toho si musíme být vědomi nejen v církvi, ale i v rodinách. Rodiče jsou odpovědní za ochranu svých dětí na internetu. Internet nám dává veliké možnosti, ale nebuďme naivní, skrývá i mnohá nebezpečí. Rodiče musí vědět, jak je možné děti a dospívající chránit. Rád bych se ale vrátil k tomu, o čem jsme mluvili zpočátku: Dnes nemůžeme hlásat evangelium jen jeho jednoduchým citováním. Musíme být především svědky existenciální syntézy svého života a evangelia, které jsme přijali za své. A výsledky vnitřního boje mezi evangeliem a životem pak máme ukazovat na sociálních sítích.   Právě proto jsem také před chvílí mluvil o autenticitě. Na síti mohu být přítomen pod přezdívkou, tedy neukazovat sebe sama. Můžu mluvit jen o tom, co si sám vyberu. Proti tomu podle mne stojí autentičnost, tedy věrnost lidským hodnotám, které jsou zdrojem mého života, a věrnost hodnotám evangelia. A to je podle mne pro křesťany každodenní výzva. Lukáš Jirsa

7

ANKETA

Poučení z první přímé volby prezidenta Letošní prezidentské volby přinesly mnohá překvapení, proto jsme se zeptali – v prvé řadě těch, jichž jsme se před volbou ptali, jak budou volit –, jaké poučení si odnesli z první přímé volby prezidenta? Jan Hartl sociolog Ještě dva měsíce před volbami se zdálo – a výzkumy tomu nasvědčovaly –, že po přímé volbě prezidenta sice volalo zhruba 90 % lidí, ale že ve skutečnosti proběhne bez valného zájmu. To se bohudík nestalo. Ukázalo se, že obecná naštvanost lidí se neproměnila v pasivní odevzdanost a rezignaci, ale dostala aktivní náboj, vedla lidi k úvahám o smyslu demokratického vládnutí a o správě věcí veřejných. Odrazilo se to v celkem slušné volební účasti i ve způsobu rozhodování. V ostatních ohledech pro mne prezidentská volba přinesla poučení rozporná či varovná. Především potvrdila rozpolcenost na naší politické scéně – dva zhruba stejně početné tábory lidí, kteří mají o politice a fungování společnosti velice odlišné představy. Takovou situaci tu máme již od roku 1996. Boj o těsnou většinu vytváří živné pole pro neřádstvo všeho možného druhu – od prolhanosti, přízemnosti, bezduchosti až po korupci a manipulaci. Stále jsme někde na půli cesty mezi Východem a Západem a bohužel kombinujeme nedostatky a bolesti obou kulturních okruhů. V rozvinutých západních demokraciích zhruba od druhé poloviny sedmdesátých let začíná převažovat fenomén chatrného, přelétavého voliče („volatile voter“). V posledních patnácti letech je tomu tak i u nás. S nadsázkou lze říci, že o naší budoucnosti rozhodují rostoucí měrou lidé, které politika nezajímá, nesledují ji a nic o ní nevědí. O volební účasti a o tom,

8

komu dají svůj hlas, se rozhodují na základě velmi mělkých pohnutek, většinou až na poslední chvíli. V koncovce volební kampaně se pak hraje jen o chytlavé emoce a výsledek voleb se svým způsobem stává nahodilým. V prezidentské volbě se naplno ukázalo, jak velkou roli hrají ve společnosti sdělovací prostředky. Samotný proces mediálního zprostředkování, selekce sdělení, výběr kulis a volba žánrů – to vše se odráží na obsahu sdělení a kvalitě informací. Nepouštějte se do ničeho náročného a složitého, přidržte se prostičké zkratky, apelujte na stereotypy, předsudky, nic nevymýšlejte, volte zaběhaná klišé. A hlavně buďte přízemní, držte se pěkně naší současnosti a zakažte si širší rozhled a strategické pohledy do budoucna... Před začátkem prezidentské kampaně jsem si kladl otázku, zda naše společnost využije první přímé volby prezidenta k tomu, abychom se zamysleli nad tím, co je skutečně podstatné a co bude určovat kvalitu našeho života do budoucna. Byla to prostě taková příležitost, kdy by se debata o těchto věcech (byla bývala) hodila. Zůstala nevyužita. Snad tedy příště.

Miloslav Fiala OPraem kněz Jakmile se demokracie – před volbami i po nich – změní v technokracii, snadno převládne pokušení moci, zplodí vzájemnou nedůvěru a nemožnost dohody, a první místo obsadí vlastní sobecké zájmy

bez valného ohledu na prospěch celku. Bůžkem se stává EGO a běda, kdo se mu náležitě neklaní a nepřináší oběti. Výstižná jsou slova básníka Jana Zahradníčka ze sbírky La Saletta: …a zatím jejich slova se potloukají co nejdále od pravdy. Pospíchajíce od ničeho k ničemu pod stropem oblohy popraskané. Útěchou zůstává, že Bábel se svou domněle pevnou věží uprostřed močálu je zjevem pouze přechodným. Zákon vývoje nezadržitelně spěje k nebeskému Jeruzalému, k pevnému městu, jehož neviditelné základy pomáhá budovat každý, kdo stojí na skále pravdy. Takových budovatelů nemusí být mnoho, stačí, když mají gedeonovskou odvahu. Tato naděje je osvědčená mnohokrát dějinami, je nadčasová a zahání zklamání ze současného vývoje.

Jiřina Šiklová socioložka Byla jsem proti přímé volbě prezidenta. Vysvětlovala jsem všude, kde jsem mohla, že nemáme prezidentský, ba ani poloprezidentský systém, jako je třeba ve Francii. Občané asi přímou volbu chtěli, třeba si mysleli, že se jich prezident bude zastávat proti politikům, které si předtím zvolili. Sen o hodném mocnáři, jakým je v pseudomytologii císař Josef II., asi u nás zcela nevymizel. Před volbami jsem podporovala Karla Schwarzenberga a byla jsem mile překvapena, že získal v druhém kole 45 % ze všech odevzdaných hlasů. Očekávalo se, že do druhého kola projde vedle Zemana

ANKETA

Jan Fischer, případně paní Roithová. Ale aby se tam dostal „cizák“, šlechtic, katolík? Také jsem si myslela, že volební plakát s čírem ve stylu Sex Pistols není vhodný pro oslovení našich voličů. To jsem se tedy opětně mýlila. Nikdo asi nečekal, že právě tento kandidát osloví tolik mladých lidí. Asi ve volbě Karla Schwarzenberga viděli jakýsi pohlavek daný našim politikům. Chtěli něco zcela jiného a netradičního. A mohli si do jeho osoby promítnout i své asi politicky dosti nejasné představy. Chybou Schwarzenbergova volebního štábu bylo, že neodhadl, jaké podpásovky bude užívat jeho protikandidát Miloš Zeman. Schwarzenberg toto neuměl a já, přestože to „prohrál“, jsem ráda, že se nesnížil k podobnému způsobu získávání bodů ani popularity. Poučení? Připravovat se od začátku na vítězství včetně představy o tvrdém boji a chuti vyhrát za každou cenu. Za každou cenu? To by vlastně Karel Schwarzenberg ani snad nikdo z jeho podporovatelů nechtěl.

Jan Sokol

Podle mne je přijatelné, má-li prezident volený přímou volbou, občany, právě proto pocit, že je víc JEJICH prezidentem. Horší by bylo, kdyby byl o to více SVÝM prezidentem, rozuměj člověkem, sledujícím vlastní cíle více než cíle většiny volitelů. Z čerstvé kauzy ne/jmenování zahraničních diplomatů je patrné jedno: Žádný pisatel ústavy či zákonů není s to předvídat a následně prozíravě formulovat všechny možnosti užití nebo zneužití toho kterého postu. Vždy zůstane na konkrétní osobě, bude-li mít dostatek dobré vůle a citlivého vnímání, aby neupřednostňovala sebe, ale rozhodovala se pokud možno nezávisle, ku prospěchu většiny občanů. Přes nekoherentnost úpravy zákona ve smyslu přímé volby prezidenta, přes negativa kampaně a jejího financování a dále přes možná negativa vnímání pojetí postu v duchu hesla „Jsem víc prezident, když jsem volen přímo“, odnáším si z první přímé volby prezidenta mírně pozitivní přesvědčení, že je to dobře, a to z jednoho důvodu: probouzení zájmu lidí o správu veřejných věcí, o politiku.

filosof

Daniel Herman

Moje obavy z přímé volby se vcelku potvrdily nebo potvrzují: posílení prezidenta na úkor i tak už slabé vlády, přičemž podle ústavy prezident nenese odpovědnost. Kromě toho další volební polarizace společnosti a ovšem i špína v kampani. Podcenil jsem ale míru občanského zájmu i angažmá, což je spíš věc pozitivní. A změnu kurzu vůči EU – kterou snad nový prezident myslí vážně – považuji za velké plus. Je ostatně také zajímavé, že oba „euroskeptičtí“ kandidáti skončili úplně na chvostu, a to tak, že pana doktora Sobotky mi bylo skoro líto.

První přímá volba prezidenta České republiky ukázala, že existují témata, která dokážou zaujmout velkou část společnosti. Někdy se uvádí, že mnoho lidí je politikou unaveno a v podstatě se o ni nezajímá. Myslím si, že ve skutečnosti tomu ale tak není. Ukazuje se, že lidé nejsou tak apatičtí, jak by se mohlo na první pohled zdát. A to pokládám za pozitivní moment. První přímá volba prezidenta u nás byla autentickým referendem o atmosféře ve společnosti, o prioritách, o sdílených hodnotách. Výsledek ukázal, co převažuje. Na druhou stranu má významnou výpovědní hodnotu i fakt, že výsledky obou favoritů druhého kola od sebe zase natolik vzdálené nebyly. To je také důležité sdělení a signál pro budoucnost. V rámci prezidentské kampaně byla zjevná úporná snaha znovu otevírat a jitřit pomalu zacelované jizvy minulosti. Kolem nich se točila celá řada debat, rozepří a sporů. Nechci zde rozebírat míru šikovnosti či nešikovnosti obou kandidátů a jejich týmů. Pozoruhodnější je moment, že minulostní témata zajímají generaci pamětníků, mladé lidi – budoucí voliče – zajímají otázky dneška mnohem víc než nic nového nepřinášející spory o příčinách a následcích činů, za které by se měl každý kulturní národ stydět,

Martin Holík kněz a ředitel Radia Proglas V Česku jsme vlastně v docela dobré kondici: Kolik zemí světa má ještě dnes v čele despotu, samovládce v plném smyslu slova. Prezident v našem českém chápání není vnímán příliš jako vykonavatel svěřené části výkonné moci, ale spíše jako hlava, reprezentant, stvrzovatel rozhodnutí jiných, tmel v politické krizi.

a ne je obhajovat kontextem doby dávno minulé. Jsem přesvědčen, že etapa, ve které žijeme, je poslední etapou výrazněji ovlivňovanou ještě generací, která nabírala své životní zkušenosti ve vykloubené době komunistické totality. Vykloubený svět se pomalu uzdravuje. V tom spatřuji velikou naději do budoucna. Mladí lidé si dokážou nalézt odpovědi na řadu otázek, které si generace jejich rodičů ani neodvažovala položit. Nastupující generace je už, prostě řečeno, generací evropskou a světovou, což je dobré znamení.

Fr. Benedikt Mohelník OP provinciál dominikánů Poslední prezidentská volba oběma komorami našeho parlamentu v zimě 2008 zanechala v občanech naší země hnilobnou pachuť. Probíhala způsobem, který v našem politickém životě obnažil skutečnosti, na něž nemůžeme být hrdi. Byla to patrně jedna z vážných pohnutek vedoucích k přijetí zákona o přímé volbě prezidenta. Konečně! Čekalo se, že ta veškerá špinavost, která tak surově vyhřezla, se jaksi odplaví ryzostí bezprostřední účasti obyčejných lidí na volbě nejvyššího představitele státu. Jak nemilosrdné prozření nás čekalo! Stejný neřád si našel jenom jiné průrvy a zase zamořil českou zemi. Úskok a lež, vášeň a ziskuchtivost, proradnost a lest zase přišly ke slovu, zase měly navrch. Poučení z nedávno konané přímé volby je tudíž nasnadě: není to společnost se svými zákony, která mění občany, jsou to naopak občané, kteří utvářejí a mění společnost a její zákony. Měnit lze k lepšímu i horšímu. Demokracie je tvrdá práce. Zrodit vznešenost ctnosti nelze bez bolesti, vydobýt chléb svobody nelze bez námahy. Snadno tvrdá půda lidských srdcí plodí bodláčí a trní. Jen Zahradník je může zkypřit v úrodnou půdu a zasít dobré semeno, i když i ono musí růst společně s koukolem. Naše země potřebuje dobrého prezidenta, je potřeba, aby do parlamentních lavic zasedli dobří politikové, aby obce řídili dobří starostové. Odkud je vzít, když ne z dobrých lidí? Kým mohou být zvoleni, když ne dobrými lidmi? Jak nesnadné však je stát se obyčejným dobrým člověkem. Anketu připravil Lukáš Jirsa.

9

ROZHOVOR

Dogmatika je věda, žádné agapé. Nebo ne? Disidentka Marie Rút Křížková a teoložka Mireia Ryšková společně vzpomínají na dlouholetou spolupráci s Josefem Zvěřinou. Vzpomenete si i dnes v každodenním běhu na nějaký typický moment, okamžik setkání s Josefem? Marie Rút Křížková: Často se mi vybavují slova, jimiž Josef kladl důraz na vědomé žití v přítomnosti. Říkával vždycky tu a teď. Tu a teď se máme rozhodnout a jednat. Byla to taková výzva k odpovědnému rozhodování. Asi největší rozhodování bylo, když mne Radim Palouš požádal, abych se stala mluvčí Charty 77. Byl mluvčím už druhým rokem a nikdo to nechtěl převzít. Chtěla jsem si to rozmyslet a poradit se nejdřív s Josefem Zvěřinou. Otec Josef navrhl, že se budeme oba tři dny modlit, pak se sejdeme a uvidí se, k čemu dojdeme. Když jsem po třech dnech přišla k němu na Malvazinky, objal mne a oba jsme věděli, že to vezmu. On sám byl jako kněz v těžké pozici už proto, že Chartu podepsal. Nebylo dost dobře možné, aby se stal mluvčím, ale věděla jsem, že za mnou stojí a kdykoliv se na něj mohu obrátit o pomoc. Mireia Ryšková: Vzpomínám si na dva Zvěřinovy výroky. Když Josef mluvil o výsleších a vězení, o čemž tedy nemluvil moc často, zmiňoval, jak vyšetřovatelům říkal, že ho nedonutí je nenávidět. Když si uvědomíme, v jakých podmínkách výslechy probíhaly, je to velmi silný výrok. Druhý výrok je spíš úsměvný. Když jsme při výuce dogmatiky řešili, zda je možné používat hostie z rýžové mouky (což byl tehdy nějaký aktuálně řešený případ) a podobně, Josef se pousmál a řekl, to jsou ty pekařské problémy, ty přenecháme morálce. Nadhled, umění poodstoupit od problému se netýkal jen pečení hostií. Na ten výrok si vzpomenu vždy, když se v církvi řeší malicherné problémy. Napadá mne ještě jeden Zvěřinův rys, který už zmínila Marie. K Josefovi patřilo, že uměl člověka bratrsky obejmout třeba i v metru. Dnes to možná nikomu nepřijde divné, ale tehdy, na  konci sedmdesátých let minulého století, v době jakési bezdotykové kultury,  v tom bylo něco hřejivě povzbuzujícího. Josef byl schopen přátelsky obejmout ženu i muže. Navíc byl ve věku mého táty, byl mi tím spíš bratrem a přítelem. Za jakých okolností jste se s Josefem Zvěřinou seznámili? Mireia Ryšková: Nejprve jsem o něm slyšela. Josef učil dogmatiku první skupinu salesiánských studentů teologie a k výuce používal své sepsané teze, jakési podněty a otázky, které dal studentům čtrnáct dní předem, a pak o nich společně diskutovali. Ti, kdo to zažili, byli z jeho výuky nadšení, a proto jsem se také vnutila do dalšího běhu. Byla jsem zvědavá na toho proslulého člověka, ale nám – neprofesionálům – už spíš přednášel. Kde jsme se poprvé setkali, to už nevím, bylo to na jednom z těch bytových seminářů. Jak se potom ukázalo, znal i tatínkova bratra, s kterým studoval v Římě a posléze také seděl

10

v kriminále. S Josefem Zvěřinou jsem se setkávala i mimo salesiánský studijní okruh; měli jsme i další společné známé: Marii Rút, rodinu Šerých... to nás sbližovalo. Marie Rút Křížková: Já jsem se s ním poprvé setkala v nemocnici. V osmasedmdesátém roce udělali estébáci u Josefa Zvěřiny domovní prohlídku. Sebrali mu při ní snad všechny tiskoviny a další materiály a Josef to odstonal pásovým oparem. Ležel v nemocnici a nebylo jednoduché ho navštívit, zvláště pro chartisty. Tušili jsme, že tam budou hlídky. Až naši Svatavu, která studovala zdravotnickou školu, napadlo, že by nám mohla půjčit svůj pracovní oděv. Zkusila jsem si tu její uniformu, byla mi sice těsná a krátká, ale Svatava mi podala baloňák a řekla: vezmi si do ruky čepeček a tvař se, že tam patříš. Tak jsem to zkusila a skutečně jsem prošla až do jeho pokoje. Sice tam postávali nějací pánové, ale nevšímali si mě a já jich také ne. Zvěřina však v pokoji nebyl, pravděpodobně byl na nějakém vyšetření. Chvíli jsem čekala, pak jsem ho nechala pozdravovat a šla jsem pryč. Aspoň jsme zjistili, že se k Josefovi dá jít na návštěvu. Příště jsme už šli veřejně, legitimovali nás, ale nic dalšího nepodnikli a Josef se smál, když zjistil, kdo je ta neznámá zdravotní sestra, co ho nechala pozdravovat. A pak jste se spolu vídali díky vaší činnosti v Chartě 77? Marie Rút Křížková: Než jsem podepsala Chartu, měla jsem jako svého zpovědníka Josefa Horníka. Ovšem, když jsem se mu svěřila, že jsem Chartu podepsala, přiznal se, že má strach a nedokáže spojit práci s mládeží s tím, aby chodil k nám nebo já k němu. Byl to skvělý člověk. Vážila jsem si i toho, jak se k tomu otevřeně postavil, ale zůstala jsem pár měsíců bez stálého zpovědníka. Mých dětí se ujal salesián Josef Šplíchal a já jsem se odvážila poprosit o duchovní vedení otce Zvěřinu. Zeptal se mě: „A co od toho čekáš?“ Tak jsem mu popravdě řekla, že bych chtěla být jako Terezie z Ávily, jejíž jméno jsem přijala při biřmování. A on na to: „Myslel jsem, že jsi moudřejší! Ale kdybys chtěla, mohl bych spolu s tebou hledat, kdo je Marie Rút.“ Tím mě ohromil a já nadšeně kývla, i když jsem nevěděla, do čeho jdu. Scházeli jsme se pak celých dvanáct let přibližně jednou za měsíc. Když jsem se stala mluvčí Charty, probírali jsme spolu i tyto záležitosti. Otec Josef uměl nádherně zvát ke spolupráci. Už jsem se zmínila, jak jsme se oba modlili po tři dny, když jednoho nebo druhého čekalo nějaké vážné rozhodnutí. Často opakoval, že všichni jsme se křtem stali královským kněžstvem, že máme stejný úkol, i když svátostné kněžství by mělo být posilou k ještě intenzivnější službě. Ale neznamená to, že by kněží byli něčím víc, vůbec ne!

ROZHOVOR

11

ROZHOVOR

 Mireia Ryšková: Josef v posledních letech usilovně pracoval na teologii laikátu. Měl v tomto ohledu odvážné myšlenky. Pamatuji se na jeden jeho článek, myslím v Informacích o církvi, v němž psal, že církev bude muset vytvořit nové úřady. Že bude třeba nově formulovat místo ženy v církvi, i když nebyl zastáncem svěcení žen. Dobře vnímal, že církev budoucnosti nemá bez laiků šanci. Řekněme si otevřeně, že církev za totality drželi z velké části právě laici. Jak široký dopad mělo působení Josefa Zvěřiny? Mireia Ryšková: Dosah Zvěřinovy činnosti se nedá spočítat. Studijní skupiny byly početné právě tak, aby se vešly do jednoho bytu. Magdaléna Srovnalová nedávno zmapovala několik desítek studijních skupin na Moravě, podobné skupiny v Čechách ještě na nějaké zpracování čekají. Josef také jezdil na Slovensko, navštěvoval řeholní sestry. Jeho vzdělávací činnost tedy mohla zasáhnout nějakých 300 až 400 lidí, ale lidí, které nějakým způsobem oslovil, bylo mnohem víc. Nesmíme zapomínat na samizdat, Informace o církvi a podobně. Jeho text Odvaha být církví se mezi věřícími šířil neuvěřitelně rychle.   Marie Rút Křížková: Připočítat musíme také lidi z Charty. Když Josef v červenci 1987 slavil 50. výročí kněžského svěcení, sešla se nás na chalupě v Doubravičce víc než stovka. Kromě přátel (věřících i nevěřících) i bývalí komunisté a  Zvěřinovi spoluvězni z padesátých let. Mirej, ty jsi s Josefem Zvěřinou spolupracovala při organizaci podzemního studia? Mireia Ryšková: Studium organizoval Josef Šplíchal, s Josefem Zvěřinou jsem byla samozřejmě v kontaktu během studia, protože mne zajímalo. Snad mně o něj šlo víc než ostatním z naší skupiny, kteří byli hlavně nadšení z Josefa. Tehdy mne hodně zaměstnával problém postavení ženy v církvi a to, jak má církev vypadat. Vždycky jsem měla k jeho textům připraveny dotazy. Josef  Zvěřina na naše „domácí úkoly“ poctivě reagoval, vysvětloval, ale také své texty neustále právě pod vlivem našich poznámek (tedy svých posluchačů) upravoval. Na mé osobní dotazy a připomínky, občas v psané formě, reagoval i dopisy. A co víc – obdivovala jsem, že uměl opustit svůj názor a uznat pohled druhé strany. Josef byl otevřený, vnitřně svobodný člověk se srdcem na dlani. Později jsem se účastnila i dalších kurzů, které organizoval spolu s Otou Mádrem. Měli jsme i společné téma dějin umění. Pro mne to byl člověk, kterého jsem si velmi vážila, hodně jsem od něj očekávala, na jeho mínění mi záleželo; hodně mi v životě dal, byl pro nás autoritou, ale nebyl pro mne člověkem, na něhož bych hleděla

MARIE RÚT KŘÍŽKOVÁ 1936 se narodila v Miličíně 1968 absolvovala dálkově FF UK a působila jako učitelka, za normalizace pracovala jako lesní dělnice a třídička pošty 1977 podepsala Chartu 77 1983–1984 byla mluvčí Charty 77 1991  získala doktorát 2012 jí byl Ministerstvem obrany ČR přiznán status účastníka odboje a odporu proti komunismu 2013 obdržela vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republiky za účast v třetím odboji Zasloužila se o kompletní vydání díla básníka Jiřího Ortena. Je členkou Etické komise MO pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu

12

s posvátnou úctou, nýbrž člověkem blízkým, s nímž bylo možné nesouhlasit, dohadovat se. Jedna z věcí, kterou jsme si s Liborem Ovečkou odnesli do svého dalšího působení, bylo Josefovo zrušení hranic (nebo spíše příkopu) mezi učitelem a posluchačem-studentem. Vždycky zdůrazňoval, že učitelé i studenti patří do jednoho cechu (učitel je jen o něco dál než jeho student) – a to je podstata univerzity: společné sdílení poznání i života. Josef Zvěřina, vnímáný jako mimořádná osobnost, byl knězem, teologem, kunsthistorikem, hovořil několika jazyky a měl také zkušenosti ze zahraničí, zároveň měl takříkajíc šťastnou povahu... Mireia Ryšková: Mělo to ale i svou stinnou stránku. Vzpomínám si, jak jednou odněkud přijel a se snahou o humorný nadhled říkal, že leckde má pověst heretika. Na svou dobu měl velmi otevřený přístup, žádná otázka nebyla dopředu vyloučena. I proto byl pro nás v dogmatice skutečnou autoritou. Jen pro ilustraci měl například velmi vstřícný postoj ohledně osudu dětí, jež zemřely dřív, než mohly být pokřtěny. Josef Dolista, dnes profesor, s podobným postojem narážel ještě mnohem později. V o co náročnější pozici musel být Josef Zvěřina! Ovšem podobně jako se nenechal přimět k tomu, aby nenáviděl věznitele, nebylo jeho zvykem, aby o někom v církvi mluvil špatně nebo urážlivě, i když s ním nesouhlasil nebo jím byl osočován. Marie Rút Křížková: Já jsem se pohybovala převážně v církvi neviditelné, v okruhu salesiánů a potom Josefa Zvěřiny. Pro mne tito lidé zviditelňovali církev a byla jsem jimi – jako dítě vyrostlé ve venkovském tradičním prostředí – nadšená. Nenapadlo by mne, že tak pozorný, naslouchající člověk může být někomu v církvi trnem v oku. To mi došlo až po roce 1989. Jeho velkou snahou bylo uvést do života pořádnou teologickou fakultu, a to, jakým směrem se hned zkraje začala ubírat, pro něj muselo být bolavé. Psychicky pro něj snad byl ten půlrok ve svobodě těžší než roky ve vězení! Jak vzpomínáte na Zvěřinu v krátkém porevolučním období? Mireia Ryšková: Pamatuji se, že se mi Josef zdál od konce roku 1989 trochu jiný. Najednou jsem měla pocit, jako by se vrátil zpátky před to všechno, co jsme prožili v době nesvobody. Působil najednou konzervativněji. Byl příliš zaneprázdněn, než abychom se o tom mohli bavit. S čím se musel vyrovnávat, jsem tehdy nevěděla a asi ani nebyla schopná chápat. Myslím, že tehdy se projevil i generační rozdíl a rozdílné zkušenosti. Korunu hodnocení jeho díla a myšlení nasadil ve své promluvě na Zvěřinově pohřbu nový děkan KTF profesor

MIREIA RYŠKOVÁ 1951 se narodila v Praze 1975 absolvovala FFUK a do roku 1990 pracovala v redakci výtvarného umění nakladatelství Odeon 1973–1982 studovala katolickou teologii v rámci tajného studia pořádaného Salesiánskou provincií v Praze 1983–1988 pokračovala ve studiu teologie v Erfurtu 1990–1993 studovala na Teologické fakultě v Pasově, kde získala doktorát 1993–2005 podílela se na vybudování VOŠ Jabok 2005– působí na katedře biblických věd KTF UK 2006 se habilitovala na Univerzitě Palackého (CMTF)

ROZHOVOR

Wolf, který na něm vyzdvihoval teologickou tradici 19. století. Pro mne Josef ztělesňoval všechno jiné, jen ne tuto teologii. Hodně lidí, kteří církev dosud drželi, jako Josef, Oto Mádr a další, se najednou ocitli na vedlejší koleji. Dodneška pozitivní zkušenosti z doby nesvobody nejsou zpracované. Navázat už na to nejde, ale bylo by poctivé se k těmto zkušenostem vracet a zpracovat je. Projevilo se to i v tom, že podzemní studium teologie nebylo příliš uznávané. Marie Rút Křížková: Vídali jsme se jako předtím jednou měsíčně, na programu byla svátost smíření a duchovní rozhovor. Plánovali jsme také vícedenní setkání v létě, takové malé exercicie pro okruh přátel, ale to se už neuskutečnilo. Byl velice zaměstnaný. Také jsem měla dojem, že se dělo cosi, co ho vyvedlo z míry. Můj poslední duchovní rozhovor s ním byl zvláštní tím, že tentokrát mluvil především on. Pronesl něco v tom smyslu, že se pro něj i pro mne otevírá něco nového. Cesta projasněná podzimním sluncem, které hřeje, ale nepálí... Já jsem totiž po dvaceti letech zákazů odcházela do důchodu s vidinou, že konečně budu psát a publikovat, on se chystal na cestu do Říma.      Rozloučili jsme se 11. července 1990 v den 53. výročí jeho kněžského svěcení při mši svaté na Malvazinkách, kterou sloužil jen pro Andělku Bílkovou a pro mne. Posledním kontaktem měl být telefonát z Říma (patrně 17. srpna – v předvečer jeho smrti),  nedovolal  se, měli špatné předčíslí do Prahy, jak mi řekla sestra Františka, když mi předávala lístek s jeho pozdravem z Vatikánu – posledním. Ten neuskutečněný telefonát mě často budí ze spánku. Otec Josef nikdy nevolal jen tak. Spojuji ho s tím, že zvažoval nabídku Svatého otce Jana Pavla II. na jmenování kardinálem. Mireia Ryšková: Také jsem s ním mluvila krátce před odjezdem do Říma, potřebovali jsme jeho doporučení  k žádosti o stipendium pro studium v Německu. A také jsme ho prosili, zda by se mohl po nějaké možnosti pro nás poptat. Což on skutečně v Pasově učinil a to nám studium na tamní teologické fakultě skutečně umožnilo. Pamatuji se, jak jsme odcházeli s Liborem Ovečkou z Malvazinek a říkali si, že se s ním něco stalo. Cítili jsme jakýsi odstup. Najednou nás začal kárat za to, že jsme příliš svobodomyslní. Nechápali jsme, co se najednou tak podstatného změnilo. Ale přesto na nás Josef pamatoval a pomohl nám, což podstatně ovlivnilo naše další směřování. Zajímavé je, že ve zmíněném textu Odvaha být církví Zvěřina nabádá, když už, tak k odpovědné kritice církve, zároveň ale povzbuzuje k tomu, abychom ani nepřející nekonstruktivní kritiky zvenčí povýšeně nepřehlíželi. Mireia Ryšková: Vnitrocírkevní kritika za totality dost dobře nebyla možná. Člověk by církev oslaboval tváří v tvář nepřejícímu režimu. Společný nepřítel vymezil hranice toho, o čem bylo možné diskutovat. Josef byl vnitřně opravdu svobodným člověkem, což se neprojevovalo tolik kritikou církve (vlastně výslovně nekritizoval) jako jeho vizemi nových cest, odvahou myslet a připravovat nové věci, hledat nová řešení. Vždyť ani po revoluci, když církev získala svobodu, to nebylo vůbec samozřejmé. Jasně se to ukázalo v druhé fázi sněmu. Pro mě to byl doklad toho, že došlo k rozchodu s tím, co se osvědčilo za totality, k rozchodu se svobodou, k níž jsme se dopracovali, ať už pod vlivem útlaku, vlivem vnějšího prostředí, v němž jsme žili, nebo díky tomu, že jsme byli nuceni mnohem víc přemýšlet. Z odstupu těch dvaceti let je evidentní, že bylo těžké se tehdy rychle zorientovat. Generace lidí, kteří vyrostli už za totality, nebyly brány za partnery. Přestože to byli čtyřicátníci i starší s mnoha zkušenostmi. Když Zvěřina hovořil o pokoncilním vývoji, opakoval, že každá reforma musí přirozeně po jedné generaci vyvolat kritickou reakci.

My jsme ovšem v šedesátých a sedmdesátých letech neměli možnost zažít naplno koncilové tázání, ani reformní úsilí. V osmdesátých letech se už objevovaly kritické hlasy ve vztahu ke koncilu.  Získali jsme potřebné kontakty s okolní církví, právě když se rozbíhala ona kritická reakce, aniž bychom měli koncil zažitý... Marie Rút Křížková: Myslím, že Josef měl koncil prožitý v kriminále... Mireia Ryšková: On a mnozí další zavření kněží jistě ano, ale nakolik ho měli zažitý v celé šíři ti, kdo měli výrazný vliv v církvi po roce 89, je otázkou. Najednou bylo totiž třeba usilovat o vstřebání koncilových reforem a zároveň právě probíhající kritickou reakci. Je tak trochu pochopitelné, že konzervativně laděná kritická odezva převládla. Ta vlna podpořila též upozadění Josefa, Oty Mádra a dalších. To je problém, který neúspěšně řešíme dodnes. Je pozoruhodné, že Josef Zvěřina už v  roce 1947 upozornil na teologii pozemských skutečností, která později výrazně ovlivnila teologické dění a samotný koncil... Mireia Ryšková: Předně Josef měl k pozemské skutečnosti pozitivní vztah. Vnímal ji jako Boží dar, jako něco, co je člověku svěřeno a o co má s úctou a moudrostí pečovat. Odtud vyrůstala jeho teologie, která byla postavena na jiném principu, než na suše racionalistickém základě neotomismu. Pokud si dobře vzpomínám, nezačínali jsme studium dogmatiky traktátem De Deo uno a De Deo trino, nýbrž Stvořením. To není jen didaktická záležitost, ale odlišný úhel pohledu. Marie Rút Křížková: Jen na dokreslení si vzpomínám, jak moje nejstarší dcera Dagmar jednou přišla domů rozhořčená z přednášky profesora Wolfa pro dálkové studenty teologie, na které pronesl: Dogmatika je věda, žádné agapé. Co by byla církev bez takové lásky? Trápí mne to, když si vzpomenu na děti, vnoučata a pravnoučata. Bude církev i jejich, budou se v ní moci cítit doma? Mireia Ryšková: Pokud nenahlédneme Boží svět jako něco půvabného, co je naprosto zásadní pro nás stejně jako pro všechny lidi, nenajdeme společnou řeč s tímto světem. To je krásně vidět v meditativním filmu o Zvěřinovi, Josef tento přístup měl přirozeně v sobě a zároveň ho teologicky reflektoval. Teologie agapé není, s prominutím, plytká citovost. Je to reflexe zkušenosti kriminálu v kontextu jeho předchozích teologických studií a životních zkušeností. Proto chtěli s Otou Mádrem po návratu z kriminálu dělat živou teologii. Proto si Zvěřina velmi vážil Ati Mandla. Hodnota světa je nepřehlédnutelná, protože je dílem Božím. Proto také říkal Marii Rút, že každý máme být sami sebou, ne někým jiným, nějakým abstraktním ideálem. Co je pro Vás osobně ze Zvěřinova odkazu dnes důležité? Mireia Ryšková: Pro mne je stále důležité to, co ztělesňoval: odvaha k otevřenosti, odvaha pojmenovávat věci tak, jak jsou, a láska k církvi přes vědomí, co to všechno přináší. Prostě odvaha být církví z toho vnitřního hlediska, odvaha ke svobodě a odvaha církev nést. Marie Rút Křížková: Musím přiznat, že v posledních měsících cítím jako výzvu právě těch 77 let, kterých se otec Josef ještě dožil a které v červnu dovrším i já. Žiju  v garsonce  mezi seniory a snažím se být těm, kteří jsou ještě starší než já, pomocí v jejich těžkostech. S kamarádkou organizujeme třikrát týdně různá obohacující setkání, ale občas mám dojem, že tím žijeme více my než oni. Potřebují záchytný bod. Takový, jakým byl a zůstává otec Josef pro mne. A na to já tu a teď nemám. Josef Beránek

                       13

TÉMA

Papež Martin Vaňáč

Kdo je papež, který si hned po svém zvolení získal sympatie několika prostými gesty? Podobně jako kdysi Jan XXIII., i František probouzí velké naděje a očekávání...

D

ne 13. března 2013 byl po necelých dvou dnech trvání konkláve a pěti volebních kolech zvolen novým papežem argentinský kardinál a jezuita Jorge Mario Bergoglio, který si vybral papežské jméno František podle oblíbeného středověkého světce Františka z Assisi. Kardinál Bergoglio získal již v minulém konkláve v roce 2005 údajně druhý nejvyšší počet hlasů a  byl vážným soupeřem kardinála Ratzingera. Tentokrát však nepatřil k hlavním favoritům, a to s ohledem na svůj věk (76 let). Jeho volba i její rychlost byla nečekaná. Zákulisní zprávy z konkláve uvádějí, že nešlo o těsnou většinu, nýbrž o poměrně přesvědčivý mandát od kardinálů-volitelů (kolem 90 hlasů ze 115 možných). Kardinál Bergoglio nepatřil k celebritám v církevních kruzích. Řada lidí, včetně některých kardinálů, jej na začátku konkláve ani neznala.

Latinoameričan s italskými kořeny Před volbou papeže se spekulovalo, zda bude zvolen Ital nebo zda již nenastal čas pro volbu papeže z „třetího světa“, nejpravděpodobněji z Latinské Ameriky, kde žije téměř polovina všech katolíků. Nový papež v sobě spojuje obojí. Narodil se 17. prosince 1936 v Buenos Aires ve čtvrti Flores jako nejstarší z pěti sourozenců (tři chlapci a dvě děvčata) v rodině přistěhovalců z italského Piemontu. Jeho rodiče se poznali až v Argentině. Matka se v Argentině už narodila, otec přicestoval s rodinou osm let před papežovým narozením. Rodina papežova otce patřila k více než půl miliónu Italů, kteří se ve dvacátých letech vystěhovali do Argentiny. Motivací byla vidina lepšího života a odpor k rostoucímu vlivu Mussoliniho fašismu. Tři bratři papežova dědečka žili v Argentině již několik let, v Paraná vybudovali továrnu a postavili proslulý palác Bergogliů, který měl jako první ve městě výtah. Hospodářská krize v letech 1929–1933 dopadla na Argentinu velmi tvrdě a oni přišli téměř o vše. Otec papeže byl účetním a musel se snažit, aby rodinu uživil. „Byli jsme důstojně chudí,“ vzpomněla papežova nejmladší sestra Marie Elena v jednom z rozhovorů a popisovala, jak byli od dětství vedeni k šetrnosti. Malý Bergoglio byl normální kluk. Miloval sport, s vrstevníky hrál fotbal. Matka ho vedla k lásce k hudbě, dodnes má rád operu a tango.

14

TÉMA

František Zkušenost s prací a s bolestí Po dokončení základní školy mu otec řekl, že by se kromě dalšího studia měl poohlédnout po nějaké práci. Třináctiletý Jorge poslechl, nejprve uklízel v továrně, kde pracoval jeho otec, pak plnil drobné administrativní úkoly. Po třech letech začal studovat obor potravinářské chemie na průmyslovce. Od té doby dělil čas mezi práci a studium. Od sedmi ráno do jedné pracoval v laboratoři, po hodině na oběd musel do školy, kde vyučování trvalo do osmi večer. O padesát let později v knižním rozhovoru děkoval svému otci, že jej poslal tak brzo do práce. Tuto pracovní zkušenost považoval za velmi cennou pro svou formaci a za jednu z věcí, které mu v životě nejvíc pomohly, aby poznal světlé a stinné stránky lidského snažení. V té době, v sedmnácti letech, se definitivně rozhodl pro kněžství. Cestou na studentskou oslavu začátku jara, jež na jižní polokouli připadá na 21. září, zašel do farního kostela, kde potkal dosud neznámého kněze, jehož spiritualita ho zaujala, a rozhodl se mu vyzpovídat. Během zpovědi rozpoznal své povolání k řeholnímu životu a rozhodl se stát knězem. Později svůj tehdejší zážitek popsal: „Bylo to překvapení, úžas ze setkání, uvědomil jsem si, že na mne čekají. Taková je náboženská zkušenost: úžas ze setkání s někým, kdo na tebe čeká. Od té chvíle je pro mne Bůh tím, kdo je o krok přede mnou. Člověk Ho hledá a On tě vyhledá jako první.“ Poznání, že byl povolán, má Bergoglio spojené s oblíbenou biblickou pasáží o povolání Matouše (Mt 9, 9). Na svátek sv. Matouše, který připadá právě na 21. září, se v denní modlitbě církve čte úryvek z homilie sv. Bedy Ctihodného, v němž je Matoušovo povolání Ježíšem popsáno slovy: „Pohlédl na něj s milosrdenstvím a vyvolil si jej.“ Z této homilie pochází jeho biskupské heslo Miserando atque eligendo, které bylo pojato i do papežského znaku. Rozhodnutí pro kněžství si nechal pro sebe a ještě čtyři roky trvalo, než vstoupil do semináře. Mezitím prodělal ještě jednu velkou životní zkušenost, zkušenost s nemocí a bolestí. V jednadvaceti letech prodělal těžký zápal plic, poté mu byla kvůli cystám odstraněna horní část pravé plíce. Rekonvalescence byla dlouhá a velmi bolestná. Mladého Bergoglia rozčilovaly fráze, kterými jej utěšovali jeho přátelé. Hluboce na něj zapůsobila teprve slova řeholní sestry, která mu řekla: „Kráčíš ve stopách Ježíše Krista.“ Ta mu prý ukázala skutečně křesťanský pohled na bolest: „Bolest není ctností sama o sobě, ctnostný však může být způsob, jakým se prožívá.“ V souvislosti s touto zkušeností Bergoglio potvrzuje, že církev ve svých dějinách občas kladla přehnaný důraz na utrpení, což souviselo s dobovým a kulturním kontextem. Jako příklad uvádí ruské ikony, které častěji zobrazují vzkříšení než ukřižování. Naopak španělské koloniální baroko si v zobrazení Kristových muk vysloveně libovalo. Papežovým oblíbeným obrazem je Bílé ukřižování od Marca Chagalla, malíře židovského původu, neboť není krutý, je plný naděje a bolest je zde zobrazena s pokorou. „Křesťanský život znamená podávat svědectví s radostí, jako to dělal Kristus,“ uvádí. Trpící člověk potřebuje vědět, že „je tu někdo, kdo ho doprovází, má ho rád, respektuje jeho mlčení a modlí se, aby Bůh vstoupil do tohoto prostoru, který je čirou osamělostí“.

PASTORAČNÍ STRUKTURY „Neřekl jsem, že by pastorační struktury byly k ničemu. Naopak. V podstatě je dobré vše, co může přivádět lidi na cestu s Bohem. Svým kněžím jsem říkal: ,Dělejte si své povinnosti; úkoly svého stavu znáte, převezměte svou odpovědnost a stačí, když necháte své dveře otevřené dokořán.‘ Sociologové nám říkají, že vliv farnosti na okolí dosahuje asi 600 metrů. V Buenos Aires je mezi jednotlivými farnostmi asi 2000 metrů. Tehdy jsem kněžím řekl: ,Můžete-li, pronajměte nějakou garáž, a když najdete nějakého schopného laika, dejte mu prostor! On by se měl starat o lidi v okolí, provádět katechezi, ano, rozdávat také svaté přijímání, když ho o to požádají.‘ Jeden farář mi na to řekl: ,Ale otče, uděláme-li to, lidé už nebudou chodit do kostela!‘ – ,No a?‘ já na to. ,A chodí ti lidé do kostela dnes?‘ – ,Ne,‘ přiznal. A i kdyby chodili. Vyjít ven také znamená, že vyjdeme ze zahrádky svých představ, které jsou nepřekonatelné, ukážou-li se jako překážka a zabraňují-li nám vidět horizont, kterým je Bůh.“ (Vatican Insider, 2012)

Na rozhodnutí stát se knězem reagovali rodiče rozdílně. Zatímco otec to vzal velmi dobře, matka synovo směřování snášela špatně a po celá léta se s rozhodnutím svého syna nesmířila. Bergoglio dodnes vzpomíná, jak o deset let později po kněžském svěcení před ním hluboce věřící matka poklekla a požádala o první požehnání.

Jezuita V březnu 1958 vstoupil Bergoglio do noviciátu jezuitského řádu. „Přitahovalo mě, že tu jde o předvoj církve, v němž se používá vojenská mluva a kde vládne kázeň a poslušnost,“ vysvětlil později své rozhodnutí. Rovněž jej zaujalo misijní zaměření řádu, neboť měl přání stát se misionářem v Japonsku. Vzhledem ke zdravotním problémům však nedostal povolení. Jezuitský noviciát strávil v Chile, kde studoval humanitní vědy a filosofii. Po návratu do Buenos Aires promoval v roce 1963 z filosofie na Filosofické fakultě jezuitské Koleje sv. Josefa (Colegio Máximo San José) ve městě San Miguel. V letech 1964 a 1965 učil literaturu a psychologii na Koleji Neposkvrněné Panny Marie (Colegio de la Inmaculada) v Santa Fe, v roce 1966 učil stejné předměty na Koleji Nejsvětějšího Spasitele (Colegio del Salvador) v Buenos Aires. Dne 13. prosince 1969 obdržel kněžské svěcení. Hned po svěcení se stal novicmistrem ve Villa Barilari v San Miguel a zároveň pokračoval ve studiu teologie na fakultě Koleje sv. Josefa (Colegio Máximo San José) tamtéž. Zde v roce 1970 promoval a vyučoval teologii. V letech 1971 až 1972 zakončil základní jezuitskou formaci tzv. třetí probací ve španělském Alcalá de Henares, sídle slavné univerzity. V dubnu 1973 složil věčné sliby a téhož roku byl zvolen provinciálem 

15

TÉMA

JEZUITA PAPEŽEM Volbou kardinála Bergoglia se po 167 letech stal papežem člen řeholního společenství (naposledy to byl Řehoř XVI. /1831–1846/, který byl kamaldulským benediktinem), poprvé v historii člen jezuitského řádu. Tato skutečnost nepochybně ovlivní pontifikát nového papeže. Odkaz Ignáce z Loyoly vtiskl tomuto řádu nejenom výraznou spiritualitu, jejímž základem jsou duchovní cvičení, ale i organizační strukturu řádu, ve které je požadavek příslušnosti k jednomu klášteru (tzv. stabilitas loci), typický pro starší řády, nahrazen slibem poslušnosti, resp. připravenosti k poslání, k misi. Vstup do jezuitského řádu, neznamená vstup do konkrétního kláštera, nýbrž do celosvětové instituce, jejímž principem je pohyblivost a vyslání kamkoliv, kde to bude podle představených potřeba. To klade na členy řádu velké nároky, proto je jezuitská řeholní formace důkladná a dlouhá (minimálně deset let). Pověstná jezuitská poslušnost je vnímána jako „pouto jednoty“, nezbavuje jezuity vlastního úsudku, nýbrž je důsledkem radikálního následování Ježíše Krista v jeho poslušnosti Otci. Volbou jména František nový papež přerušil tisíciletou tradici, kdy se papežové svým jménem hlásili k odkazu předchozích papežů (naposledy tak neučinil papež Lando /913–914/), což bylo zvlášť charakteristické pro Jana Pavla I. a Jana Pavla II., kteří se přihlásili k odkazu papežů druhého vatikánského koncilu (Jana XXIII. a Pavla VI.). Nový papež dal najevo, že se necítí touto tradicí vázán a přihlásil se do jisté míry k františkánské spiritualitě. Při setkání s novináři 16. března zveřejnil inspiraci pro volbu svého jména. Myšlenku mu vnukla poznámka jeho souseda v Sixtinské kapli a velmi dobrého přítele, emeritního arcibiskupa v Sao Paulo a františkána, kardinála Claudia Hummese, který mu jako první gratuloval ke zvolení a řekl: „Nezapomeň na chudé.“ V souvislosti s chudobou, válečnými konflikty a nedobrým vztahem ke stvoření dnes se proto rozhodl pro volbu jména podle světce, který byl „člověkem chudoby, člověkem pokoje, člověkem, který má rád a chrání stvoření“. Po chvíli pronesl slova, která obletěla svět: „Ach, jak bych chtěl, aby církev byla chudá a pro chudé!“ Nakonec můžeme v životopise nového papeže najít i určitý vliv spirituality salesiánské. Rodina jeho otce pocházela z piemontské provincie Asti, kde se narodil Don Bosco (1815–1888), jehož působištěm bylo nepříliš vzdálené město Turín. Oba papežovi rodiče navštěvovali salesiánskou oratoř v Buenos Aires, kde se seznámili, a on sám v mládí krátce navštěvoval kolej vedenou salesiány. V jednom z rozhovorů ocenil práci kněží, kteří žijí a působí v chudinských čtvrtích (tzv. villas miserias), jejichž činnost přirovnal ke stylu Dona Bosca. Nový papež tedy může zahrnout více řeholních spiritualit, přičemž všechny tři patří k dnes nejrozšířenějším mužským řádům.

 argentinské jezuitské provincie, kterou vedl do roku 1979. V letech 1980–1986 byl rektorem filosofické a teologické fakulty Koleje sv. Josefa v San Miguel. V roce 1986 strávil několik měsíců v Německu, kde na  teologicko-filosofické škole Sankt Georgen u  jezuitů ve  Frankfurtu shromažďoval materiály pro svou disertační práci o Romanu Guardinim. Práci nedokončil a byl povolán zpět do Argentiny; v argentinské Córdobě byl zpovědníkem a věnoval se duchovnímu doprovázení do svého jmenování pomocným biskupem. „Je pravda, že jsem hříšník, jehož Boží milosrdenství povolalo do privilegovaného světa. V mládí mi život svěřil důležité úkoly,“

16

komentoval kardinál Bergoglio svou „kariéru“ v jezuitském řádu: „a musel jsem se za pochodu učit, jak se zbavovat chyb, jichž jsem se dopouštěl. Chyb a hříchů. Bylo by pokrytecké tvrdit, že dnes žádám o odpuštění za hříchy a urážky, jichž jsem se mohl dopustit. Dnes žádám o odpuštění za hříchy a urážky, jichž jsem se skutečně dopustil.“

Provinciálem v době vojenské diktatury Již před konkláve v roce 2005 se objevily materiály kritizující působení Bergoglia v době vojenské diktatury v Argentině v letech 1976 až 1983. Po zvolení papežem se diskuse v médiích rozpoutala znovu. Argentinský novinář Horacio Verbitsky vznesl vůči novému papeži závažná obvinění, že spolupracoval s diktátorským režimem Jorge Rafaela Videly: že měl  konkrétně podíl na odstranění dvou jezuitů působících v chudinských čtvrtích, kteří byli v květnu 1976 zatčeni a půl roku vězněni (Orlando Yorio a Ferenc Jalics). Vatikánský mluvčí Federico Lombardi odmítl kampaň proti novému papeži s odkazem na absenci důvěryhodného a konkrétního obvinění a také s ohledem na různá prohlášení ve prospěch papeže (např. Adolfa Péreze Esquivela, odpůrce vojenské diktatury a nositele Nobelovy ceny míru). Celou záležitostí se již dříve zabývala argentinská justice a neshledala žádné pochybení tehdejšího provinciála. Na rozdíl od jiných obviněných a později i odsouzených duchovních nebyl Bergoglio ani vyšetřován. Spolu s ostatními argentinskými biskupy požádal v prohlášení z roku 2000 o odpuštění za postoje duchovních během vojenské diktatury: „Jelikož jsme v  různých obdobích našich dějin byli shovívaví vůči totalitárním postojům... Jelikož jsme svým jednáním i  nečinností diskriminovali mnohé ze svých bratří a nepostavili jsme se dost rázně na obranu jejich práv. Prosme Boha, Pána dějin, aby přijal naše pokání a zacelil rány našeho lidu.“

Biskup, arcibiskup a kardinál Uprostřed práce v Córdobě, kde trávil čas především zpovídáním a duchovním vedením, zastihlo Bergoglia  překvapivé jmenování pomocným biskupem v Buenos Aires; bylo to v květnu 1992. O pět let později se stal biskupem-koadjutorem kardinála Antonia Quarracina, po jehož smrti v únoru 1998 byl jmenován jeho nástupcem, arcibiskupem v Buenos Aires, a v letech 2005–2011 zastával post předsedy Argentinské biskupské konference. Bergogliův důraz na kontakt s lidmi a skromný způsob života se nezměnil ani v biskupské službě. Zpočátku odmítal přestěhovat se do arcibiskupské rezidence, časem si v paláci nechal zřídit skromnou ložnici. Odmítl také auto s řidičem a dál jezdil autobusem a metrem. Neměl osobního tajemníka, sám si vyřizoval telefonáty a plánoval program audiencí. Hodně času věnoval návštěvě nemocných kněží v nemocnicích. Oblékal se skromně. Když byl v  únoru 2001 jmenován papežem Janem Pavlem II. kardinálem, odmítl si pořídit nové kardinálské roucho, nýbrž si nechal upravit roucho svého předchůdce. Své krajany vyzval, aby jej na slavnostní konzistoř do Říma nedoprovázeli a raději věnovali peníze na potřeby chudých. Ostatně stejnou výzvu zopakoval po svém zvolení papežem. Jorge Bergoglio nerad cestuje, ale coby kardinál se stal členem několika kuriálních úřadů (Kongregace pro bohoslužbu, Papežské rady pro rodinu a Papežské komise pro Latinskou Ameriku), takže jeho návštěvy Říma byly častější. Na cestách má u sebe svůj diář a breviář, což jsou dvě věci, které v knižním rozhovoru označil jako ty, které by zachránil v případě požáru. O breviáři prohlásil: „Velmi na něm lpím. Je to první věc, kterou ráno otevřu, a poslední, kterou zavírám před spaním.“

TÉMA

M A R T I N VA Ň Á Č

V jednom komentáři se ptali papežova blízkého známého, jaký to bude papež a co od něj můžeme čekat. Dotyčný odpověděl, že bude takový, jaký už je. Tedy to, co nyní vidíme, je už jeho „magisterium“ – kontakt s lidmi, osobní skromnost, v pozitivním smyslu slova prostá zbožnost a solidarita s chudými a lidmi na okraji... O jeho zbožnosti vypovídá i následující příhoda. Zhruba od roku 2002 si františkánští mniši, kteří se starají o římský kostelík Santa Maria Annunziata in Borgo nedaleko baziliky svatého Petra, začali všímat kněze, který se pravidelně a s velkým zaujetím modlil před soškou sv. Terezie z Lisieux. Jejich pozornost vzbudil jeho zbožný a prostý postoj. Po skončení modlitby měl ve zvyku učinit to, co dělá tolik vysmívaných stařenek na vesnici. Dotkl se sošky a políbil ji. Časem si všimli, že kněz má na sobě sutanu s červenými knoflíky, takže je to kardinál. Když se jeden z bratří jednou osmělil, zjistil, že si jejich kostelík oblíbil kardinál z Buenos Aires. Kardinál Bergoglio se nebál kriticky vyjadřovat k veřejným záležitostem, např. v době ekonomicko-finančního krachu (2001) nebo v souvislosti s legalizací sňatků homosexuálů (2010). Nešetřil kritikou ani do vlastních řad, např. vůči kněžím, kteří odmítají pokřtít děti svobodných matek. Zároveň neustále vyzýval, aby církev stála skutečně na straně chudých a aby se neuzavírala do sebe, nýbrž vyšla „na ulici“, i když to nese určité riziko. Bergoglio je znám svými velmi dobrými vztahy s židovskou komunitou. Spolu s vrchním rabínem Buenos Aires Abrahamem Skorkou vydal knihu vzájemných rozhovorů o různých tématech. Při pohledu na život, působení a názory současného papeže před jeho zvolením je zřejmé, že mnohá překvapivá gesta (prosba o požehnání od lidí na Svatopetrském náměstí, mytí nohou v římské věznici pro mladistvé, skromná střízlivost v oblékání a liturgickém slavení, dopis vrchnímu římskému rabínovi atd.) jsou jen pokračováním toho, co dělal už dříve. Bude zajímavé sledovat, nakolik tento papež „z druhého konce světa“, který kromě rodné španělštiny hovoří italsky a německy, změní styl řízení církve a jaké impulsy pro její působení přinese. Významná jsou jeho slova, že „nikoli Petrův nástupce, ale Kristus je středem“. Autor je církevní historik, působí na ETF UK.

Pětiletý Jorge Bergoglio (vlevo) s mladším bratrem Oskarem.

SEBEZAHLEDĚNÁ CÍRKEV STÁRNE Arcibiskup Jorge Bergoglio: „Je nutno vyhnout se duchovní chorobě do sebe zahleděné církve. Bude-li taková, onemocní. Je pravda, že když se vyjde na ulici, může dojít k nehodám, střetům, jak se stává každému z nás. Zůstane-li však církev uzavřená sama do sebe, vztahuje-li se jen sama k sobě, pak stárne. Mezi církví, která přes úrazy vychází na ulici, a církví, jež je nemocná sebestředností, dávám bez váhání přednost té první.“ (30Giorni, 2007)

Literatura o papeži Františkovi (v češtině): Tornielli, Andrea: František – papež chudých. Praha, Ikar 2013. Biallowons, Simon: František – papež z druhého konce světa. Praha, Portál 2013. Escobar, Mario: František – muž modlitby. Praha, Mladá fronta 2013. Gaeta, Saverio: Papež František – život a výzvy. Praha, Paulínky 2013. Bergoglio, Jorge – Skorka, Abraham: O nebi a zemi. Praha, Paseka 2013. Rubin, Sergio – Ambrogetti, Francesca: Papež František – rozhovor s Jorgem Bergogliem. Praha, Portál 2013 (vyjde na podzim).

17

TÉMA

Diagnóza problémů v církvi a potřebné reformy Jakým směrem se vydá katolická církev pod vedením nového římského biskupa? Něco naznačil kardinál Jorge Bergoglio SJ těsně před konkláve. A na co by kladl důraz žák P. Antonína Mandla a jeden z výrazných českých jezuitů Jan Rybář?

Jorge Bergoglio SJ: Evangelizace předpokládá apoštolskou horlivost *)

Jan Rybář SJ: Nezaclánět Krista

Evangelizace předpokládá v církvi touhu vyjít ze sebe. Církev je povolána, aby vycházela ze sebe, aby šla na periferii, a to nejen geograficky, ale i v existenciálním slova smyslu: na periferii hříchu, bolesti, křivdy, nevědomosti a lhostejnosti k náboženství, na periferii myšlení a veškeré bídy. Když církev nevyjde ze sebe, aby evangelizovala, stane se zcela sebestřednou a pak onemocní (srov. plačící ženy z evangelia). Zlo, které se během let událo v církevních institucích, má své kořeny v sebezahleděnosti a v jakémsi teologickém narcismu. Ve Zjevení Ježíš říká, že on stojí u dveří a klepe. Je zřejmé, že se v textu míní jeho klepání z vnějšku, aby mohl vstoupit... Ale někdy si myslím, že Ježíš klepe zevnitř, abychom ho nechali vyjít ven. Sebestředná církev však drží Ježíše Krista v sobě a nenechává ho vyjít! Když je církev zahleděná do sebe, pak nevědomky začíná mít za to, že má své vlastní světlo, přestává být mysterium lunae a dává prostor velmi vážnému zlu, duchovní světskosti (podle Henriho De Lubaca je to nejhorší zlo, které může církev potkat), totiž oslavování sebe samé... Zjednodušeně řečeno, existují dva obrazy církve: církev, která evangelizuje a vychází ze sebe, která Dei Verbum religiose audiens et fidenter proclamans, a zesvětštělá církev, žijící sama v sobě, ze sebe a pro sebe. Toto musí inspirovat možné změny a reformy, které je třeba uskutečnit pro spásu duší. Přemýšlíme o osobě příštího papeže: myslím na muže, který kontemplováním a adorací Ježíše Krista pomůže církvi vycházet ze sebe na existenciální periferie a pomůže jí být plodnou matkou, která žije ze „sladké a útěšné radosti z hlásání evangelia“. (převzato z mezinárodních stránek Vatikánského rozhlasu)

Vítám nového papeže, už osmého v mém životě. Dovoluji si mu dát několik rad. Ta první je nezaclánět Ježíše Krista. On sám totiž vždy zdůrazňoval Otce. A nezacláněl ani člověka! Ač byl s Bohem zajedno, nic nelpěl na své vznešenosti, zapřel sám sebe a byl jako každý jiný člověk (Flp 2,6-8). Papež, biskup a kněz jsou jako jiní lidé?! Dost důvodů k zamyšlení. Druhá rada: honosný způsob života není z Otce, ale ze světa (1 Jan 2,16). Co je to „honosný“? Třetí rada je rada Mojžíšova tchána (Ex 18,16-26). „Díval se na jeho jednání s lidem: Není to dobrý způsob, jak to děláš. Vyhlédni si schopné muže, ulehči si své břímě, ať je nesou s tebou.“ Papež může více než polovinu své jurisdikce delegovat biskupům. Vždyť oni jsou stejně jako on nástupci apoštolů! Pak by mohl asi tisíc kněží vatikánské kurie poslat na fary; ušetřil by tak i na rozpočtu. Biskupové by pak nemuseli se vším běhat do Vatikánu a naučili by se konečně zodpovědnosti. Diecéze by mohly samy volit svého biskupa, papež by ho buď potvrdil, nebo odmítnul. Tak to kdysi bývalo. Čtvrtá rada: máme v zásobě desetitisíce kněží, kteří neunesli samotu. Máme tisíce jáhnů, které světíme na kněze hned po úmrtí jejich manželek (sic!). Doporučuji Jeho Svatosti meditovat o pokynech apoštola Pavla v 1 Tim 3,1n. Další úvahy by se mohly týkat církevního práva a bezprávných „laiků“; exekucí bez soudu a bez obhájců; nutné ostré reformy kurie a jejich titulatur; o finančnictví… Meditovat o verši žalmu 89,43: abychom my sami nerozveselili své nepřátele. (převzato ze stránek České provincie Tovaryšstva Ježíšova, www.jesuit.cz)

*) Z vystoupení kardinála Jorge Bergoglia SJ během generální kongregace před volbou nového papeže.

18

TÉMA

Prvotní skutečností církve je místní společenství S prof. Thomasem Prüglem, vedoucím katedry církevních dějin Katolické teologické fakulty Univerzity ve Vídni, jsme hovořili o nevyrovnaném vztahu církve univerzální s církvemi místními i o papeži jako supervizorovi, a nikoli všemocném monarchovi. V jakém stavu nacházíme katolickou církev v druhé dekádě 21. století? Aféra Vatileaks, čísla ukazující, kolik je v Evropě návštěvníků bohoslužeb, kolik je v církvi mladých aktivních lidí nebo kolik mužů se hlásí do semináře – v tom všem můžeme vidět znamení krize církve. Pokud se ale na tuto situaci podíváme s odstupem, lze konstatovat, že podobné krize byly vždy součástí církevních dějin. Kde spatřujete obzvláště bolestná místa církve? Upozornil bych například na krizi moci ve Vatikánu: Model tamního vládnutí je snad ten nejkonzervativnější a zároveň i nejzakonzervovanější způsob vlády v moderní společnosti. Zároveň jde také o nejstarší instituci, kterou v západní civilizaci máme. Vatikánské vládní mechanismy jsou velice pomalé a ovlivněné relikty z minulosti, mezi které patří i monarchický ráz vlády. Ve Vatikánu je zapotřebí zavést administrativní profesionalismus: nyní jsou jednotlivé úřady, které můžeme přirovnat k ministerstvům, vedeny kardinály. Výběr kardinálů na tyto posty ale není založen na odborných expertízách, zkušenostech kardinálů nebo na základě vize potřebných inovací té které oblasti. Stále převládá velice hierarchický model přidělování funkcí na základě zásluh. Navíc jakmile je kardinál jednou jmenován do některé z vysokých funkcí, nemůže být odvolán, což není vždy výhodné. Moderní vlády jasně ukazují, že je-li k dispozici lepší člověk pro danou funkci, měl by se jí také ujmout. Takové změny by ani nevyžadovaly zásadní posuny v rámci práva. Vyžadovaly by pouze otevřenost a určitou přípravu na nové uchopení věcí v rámci instituce, která ze své podstaty musí být mezinárodní, a nikoli pouze italská, a tedy lokální. Dozrál již v církvi na takové změny čas? Myslím si, že někteří lidé ve Vatikánu by tyto změny raději udělali dnes než až někdy v budoucnu. Problémem ovšem je

limitovaný počet lidí, kteří jsou k dispozici. Ve Vatikánu je zapotřebí mezinárodních úředníků, stejně jako jsou zapotřebí například v Evropské unii. Potřebujete tam mít ty nejlepší lidi z každé země. Teoreticky tomu tak je i ve Vatikánu, ale místní církve bohužel do Říma neposílají právě ty nejlepší zástupce. Tento trend je do jisté míry pochopitelný: Biskup prostě nepošle do služeb mezinárodní církve své nejlepší lidi, protože je potřebuje sám pro sebe, to je jasné. Jaká je pozice místních církví ve vztahu k církvi univerzální? Už druhý vatikánský koncil říká, že když hovoříme o místní církvi, hovoříme na prvním místě o teologické realitě. To koncil říká velice důrazně. Církev jako taková existuje na základě společenství církví. Prvotní realitou církve je tedy vždy církev místní. Církev je v Praze, v Římě nebo New Yorku, v té či oné konkrétní farnosti. To jsou místa, kde se církev skutečně „děje“. Samozřejmě že je církev a křesťanství globálním fenoménem, ale prvotní skutečností církve je skutečně místní společenství. Tento teologický pohled na církev je zapotřebí uvést do praxe i v rozměrech administrativních a mocenských, kdy by místní církve měly mít větší odpovědnost za svá rozhodnutí. Bohužel zcela chybí rovnováha mezi místní a univerzální církví. V ideálním případě by totiž instituce papežství i kurie měla být ve službě lokálních církví, jak o tom hovoří koncilní dokumenty. Ve skutečnosti ale místní církve dostávají příkazy a nařízení z centra. A to se rozhodně musí změnit. Kde jsou kořeny závislosti místních církví na vatikánské centralizované moci? Původ tohoto stavu můžeme spatřovat hluboko v minulosti. Již od středověku se vyvíjelo kanonické právo, které bylo velice úspěšné a jemuž vděčíme za spoustu dobrých věcí. Nicméně kanonické právo díky své dynamice zabraňuje rozvoji nových tendencí. Centralistický aspekt církve je na druhé

straně velice důležitý pro místní církve, které jsou slabé a ohrožené. Tak tomu bylo například u církví za komunistického režimu, které potřebovaly opravdu maximální podporu církve univerzální. Jakmile ale ohrožení pomine, u místních církví dojde k procesu sebeuvědomění i nárůstu sebevědomí a takové místní církve si pak zaslouží i možnost nést větší míru odpovědnosti. V čem pak spočívá specifičnost papeže jako prvního mezi biskupy? Kolegialita biskupů vyrůstá z myšlenky katolické církve jakožto společenství místních církví. Biskupové reprezentují jednotlivé místní církve, jsou za ně a za jejich život zodpovědní. A tím, že jsou členy společenství biskupů, vlastně garantují, že jejich místní církev je součástí církve katolické. Podle mě je pak papež garantem jednoty. Místo aby se choval jako monarcha, by měl být jakýmsi supervizorem místních církví. Měl by být moderátorem, který ale má i moc zasáhnout, pokud se děje něco špatného. Papež je zodpovědný za jednotu církve. Ale jednotu v mnohosti a v různorodosti, což je velice náročné. Jednota je v  současné katolické církvi ovšem často pojímána spíš jako uniformita. Uniformita je svůdná, velice působivá i důležitá. Katolický kostel poznáte na první pohled v kterékoli zemi na světě. Můžete jít do kostela třeba v Číně, a aniž byste hovořili tamním jazykem, můžete se účastnit bohoslužby. A to jen díky uniformitě katolické církve. Uniformita ale není sama o sobě hodnotou. Od druhého vatikánského koncilu víme, že pro opravdové uskutečňování katolické víry jsou jednotlivé kultury důležité. Katolická víra není nějakou izolovanou skutečností, která k nám spadla z nebes, ale vždy vyrůstá z konkrétní kultury. Proto se v případě katolické církve musí jednat o jednotu v mnohosti, nikoli o jednotu uniformní. Lukáš Jirsa

19

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Země pod údery hvězdné artilerie Jiří Grygar

Jsme možná jednou z posledních generací, které dosud musely trpně doufat, že budou mít pověstnou kliku a nebudou vyhubeny padajícím meteoritem.

V

 listopadu 1799 pobýval proslulý německý přírodovědec Alexander von Humboldt (1769–1859) ve Venezuele a zde se stal svědkem úžasného deště padajících hvězd, které měly úběžník v souhvězdí Lva. Napsal o tom zprávu, kterou lze pokládat za začátek existence nového odvětví – meteorické astronomie. O šedesát let později si italský astronom Giovanni Schiaparelli (1835–1910) všiml podobnosti drah meteorů v „dešťových“ meteorických rojích Leonid a Andromedid s drahami periodických komet  55P/Tempel-Tuttle a 3D/Biela. Navíc zjistil, že známý srpnový každoroční meteorický roj Perseid  se pohybuje po téže dráze jako periodická kometa 109P/ Swift-Tuttle. Od té doby víme, že komety za sebou na eliptické dráze kolem Slunce trousí drobné úlomky, které po mnoha obězích doslova vyplní celou elipsu, takže když tato elipsa v některém svém bodě protíná zemskou dráhu, vidíme v témže období každého roku meteorický roj. U mladých komet není dráha zcela zaplněna, takže se jen občas setkáváme se zhuštěným oblakem částic, který vznikl v době, kdy byla kometa nejblíže Slunci a tehdy nejvíce ztrácela hmotu.

Kameny padající z nebe Štastnou souhrou okolností téměř současně došlo ve Francii ke dvěma dopadům celého deště „kamenů z nebe“. Poprvé padalo kamení 24. července 1790 večer na vesnice Barbotan a Agen. I daleko od nich lidé na obloze viděli jasně svítící letící těleso, po jehož pohasnutí následovalo silné hřmění. Obyvatelé v okolí obou vesnic pak posbírali na zemi drobné kameny s tmavou kůrou. Na tři sta očitých svědků vylíčilo svá pozorování potvrzená starostou, ale Francouzská akademie věd na to reagovala proslulým výrokem, že je „potřebí mít mnoho útrpnosti s obcí, v níž vládne tak pověrčivý starosta“. Slavný chemik akademik Antoine Lavoisier (1743–1794) zprávu odmítl pádným argumentem, že „kameny nemohou padat z nebe, protože v nebi nejsou kameny“. Na jeho omluvu lze uvést, že především v Paříži tehdy probíhaly neblahé události francouzské revoluce, jejíž obětí se sám Lavoisier o čtyři roky později stal.

20

Druhý dopad doprovázený podobnými efekty se odehrál během raného odpoledne 26. dubna 1803, kdy kameny z nebe pršely na město L’ Aigle v Normandii. Lidé tam pak nasbírali na 3000 kamínků s tmavou kůrou. Tehdy se už Francouzská akademie zachovala vzorně. Vyslala do L’ Aigle mladého badatele Jeana Biota (1774–1862), který podal podrobnou zprávu o tom, že kameny nepochybně padaly z nebe, a tím se po třinácti letech předešlá akademická blamáž smazala.

Meteority s rodokmenem V dubnu 1959 se podařil husarský kousek astronomům na observatoři v Ondřejově. Už několik let snímkovali oblohu kamerami z více míst vzdálených od sebe mnoho desítek kilometrů s cílem určovat dráhy meteorů v atmosféře metodou, kterou kdysi použili Johann Benzenberg (1777–1846) a Heinrich Brandes (1777–1834). Kamery se záznamem přeletu jasných meteorů (bolidů) dávají přirozeně daleko přesnější výsledky než pozorování pouhým okem. Bolid, který tehdy zazářil podstatně jasněji než Měsíc v úplňku, se zřítil na Zemi v podobě meteoritu, přesněji jeho několika úlomků, které astronomové našli v terénu u Příbrami na základě výpočtů skupiny dr. Zdeňka Ceplechy (1929–2009). Ze záznamů kamer dokázali předpovědět jak přibližné místo dopadu, tak zpětně i docela přesně dráhu, po níž se příbramský meteorit pohyboval v kosmu před srážkou se Zemí. Tak se ukázalo, že tento meteorit přiletěl z pásma planetek, čili že šlo o nepatrný úlomek z větší planetky, která se srazila s jinou planetkou v tlačenici, jež v hlavním pásmu planetek není úplně neobvyklá. Příbramský meteorit se tak stal prvním meteoritem s rodokmenem na světě: víme, odkud přiletěl, jak svítil v atmosféře Země, kde se vydatně zbrzdil a nakonec vybuchl. Jeho úlomky nakonec dopadly na zemský povrch, a mohli je tedy prozkoumat geologové. Během uplynulých 54 let astronomové objevili jen dvacet meteoritů s rodokmenem; z toho osm připadá na ondřejovskou skupinu, která si už více než půl století udržuje výsadní postavení v tomto čím dál důležitějším odvětví astronomie.

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Meteority z Čebarkulu na Urale. Johann Benzenberg a Heinrich Brandes ve své práci publikované v roce 1800 uvedli, že „padající hvězdy“ svítí v průměrné výšce 93 km nad Zemí a pohybují se rychlostmi přes 10 km/s, což jasně ukázalo, že jde o objekty ze sluneční soustavy. Tehdy vznikl pojem meteor jako úkaz ve vysoké atmosféře Země.

Krátery na Měsíci O postupné pochopení významu meteoritů se zasloužily ještě další astronomické objevy. Dnes už to může znít úsměvně, ale po důkazu, že meteority mohou padat z nebe, se většina tehdejších vědeckých kapacit přikláněla k názoru, že jde o kameny vyvrhované při sopečných erupcích z vulkanických kráterů na Měsíci. Sám Benzenberg to tvrdil ještě v r. 1834. Představa, že početné měsíční krátery, pozorovatelné snadno v tehdejších refraktorech, jsou vulkanického původu, vévodila astronomii až do poloviny 20. století! O zvrat v názoru na povahu měsíčních kráterů se zasloužil americký astronom a podnikatel Ralph Baldwin (1912–2010), který r. 1949 vydal o tématu samostatnou monografii. V ní dokazoval, že krátery na Měsíci vznikly dopadem kosmických projektilů na jeho nechráněný povrch. Jelikož Měsíc nemá atmosféru, vyhloubí i nejmenší kamínky letící rychlostí až několika desítek km/s v kůře Měsíce minikráter, zatímco obří balvany vybuchující nárazem na povrch Měsíce jsou odpovědné za vznik kráterů o průměru i více než 100 km. Trvalo přes deset let, než byl Baldwinův výklad přijat. Definitivně zvítězil až po dopravě vzorků měsíčních hornin na Zemi americkými astronauty v projektu Apollo (1969–1972).

Pád velké planetky na rozhraní druhohor a třetihor Mezitím začalo na Zemi přibývat nálezů meteoritů zejména v Antarktidě, což je doslova rýžoviště dávno spadlých meteoritů. Podobně úspěšné je i hledání starých meteoritů v afrických pouštích. Tak se postupně podařilo zjistit, že některé kovové meteority pocházejí z planetky Vesta a jiné vzácné meteority skutečně přiletěly z Měsíce, a dokonce i z Marsu. Nemohou však za to měsíční či marsovské sopky, ale dvoufázové kosmické bombardování kamenných planet či Měsíce úlomky planetek. V první fázi dopadne úlomek planetky na kamenný povrch Měsíce či Marsu, roztříští se a vybuchne, přičemž rozmetá do prostoru nejenom zbytky planetky, ale také povrchový materiál bombardovaného tělesa. Pokud střípky tohoto materiálu

přitom nabudou minimálně únikové rychlosti, už se na své mateřské těleso nevrátí, ale stanou se miniaturními oběžnicemi ve sluneční soustavě a po mnoha tisících, milionech, a dokonce i miliardách let mohou ve druhé fázi dopadnout na Zemi jako meteority. Na základě těchto poznatků přišli nositel Nobelovy ceny za fyziku Louis Alvarez (1911–1988) a jeho syn Walter (povoláním geolog) v r. 1980 s převratným názorem, že před 65 miliony lety dopadla na Zemi kamenná planetka o průměru zhruba 10 km rychlostí asi 15 km/s, vyhloubila obří kráter v zemské kůře a rozmetala po celém světě také sama sebe. O planetkách se tehdy už vědělo, že v porovnání se zemskou kůrou mají mnohem vyšší zastoupení kovu iridia, a vskutku: po celém světě v usazeninách na rozhraní druhohor a třetihor nacházíme zvýšenou koncentraci iridia. Jelikož v téže době došlo podle paleontologických nálezů k velkému vymírání živočichů i rostlin, autoři usoudili, že tato biologická katastrofa byla přímým důsledkem zmíněného obřího impaktu. Domněnka nebyla zpočátku příliš populární ani mezi astronomy, ani mezi geology, ale v r. 1991 se rozborem vzorků z ropných vrtů v oblasti Mexického zálivu podařilo snést jasné důkazy o horninách rozdrcených vysokými tlaky pode dnem zálivu a pod povrchem poloostrova Yucatan. Dnes už je impaktní kráter v této oblasti geology dobře zmapován. Kráter má průměr minimálně 180 km a hloubku asi 10 km. Z toho lze odvodit, že vznikl výbuchem desetikilometrové planetky, přičemž se uvolnila energie 100 teratun TNT, tj. 4.1023 joulů, což odpovídá energii výbuchu zhruba 10 milionů velkorážových vodíkových pum! Časová shoda vzniku kráterů a zániku rostlin i živočichů je tak dobrá, že je prakticky jisté, že Alvarezovi mají pravdu.

Tunguský meteorit V  r. 1994 pozorovali astronomové dopady úlomků komety Shoemaker-Levy 9 do  atmosféry Jupiteru. Úkaz byl předvídán, protože dráha asi 23 úlomků komety byla známa už od r. 1993, takže sledování výbuchů křehkého materiálu komety v husté atmosféře Jupiteru proběhlo jak pomocí velkých pozemních dalekohledů, tak i kosmickými aparáty, tj. Hubbleovým teleskopem a kosmickou sondou 

21

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

 Galileo. Srovnání průběhu srážek s modelovými simulacemi ukázalo, amerických astronomů a studentů chartúmské univerzity. Úhrnem že šlo skutečně o gigantické výbuchy stametrových kometárních jadé- se podařilo nalézt na 600 úlomků meteoritu o celkové hmotnosti térek při rychlosti pádu asi 60 km/s. Těchto jedinečných údajů se pak měř 11 kg. Jde tedy rovněž o meteorit s rodokmenem, původem opět podařilo využít při rekonstrukci dlouve vnitřní (bližší) části hlavního pásu J I Ř Í G R YG A R ho dost záhadného úkazu z 30. června planetek. Tam se pohyboval jako sa1908 na Sibiři, známého pod jménem mostatné těleso po dobu téměř 20 miTunguský meteorit. lionů let, než ho nějaké náhodné setkáDramatický jev v odlehlé části sibiřní vychýlilo na kolizní dráhu k Zemi. ské tajgy se začal studovat až ve dvacáKoncem února 2012 objevili špatých letech 20. století, takže zpětná renělští astronomové z  Mallorky robokonstrukce toho, co se tam stalo, nebyla tickým dalekohledem na  observatoři snadná. Očití svědci se však shodovali, La Sagra asi týden po největším přiblíže na  ranním nebi se objevilo druhé žení k Zemi (ovšem na zcela bezpečnou slunce, které se neslyšně pohybovalo minimální vzdálenost 2,6 milionu km) po  denní obloze, aby se nakonec zaminiplanetku 2012 DA14 o odhadnustavilo a  prudce zvýšilo svou jasnost. tém průměru 45 m a hmotnosti 40 000 Svědky současně zasáhla horká vlna. tun. Podle výpočtu dráhy se měla plaO něco později pak přišly silné tlakonetka znovu přiblížit k Zemi 15. úno vé vlny a nepopsatelný hřmot a chvění ra 2013 na  minimální vzdálenost země. Po celé severní a střední Evropě byly následující noci tak jasné, 27 000 km, čili blíže k Zemi, než kde se pohybují geostacionární družice že se venku daly číst noviny. Tlaková vlna několikrát oběhla celou (určené např. k přenosu televizních programů na satelitní antény). To zeměkouli, jak zaznamenaly barografy na meteorologických stanicích. se skutečně stalo. Velké přiblížení umožnilo sledovat planetku i výkonPrůzkum na místě pak ukázal vějířovitě povalené stromy s ohořelými nými radary, které ukázaly, že jde o oválný balvan s typickými rozměry korunami, ale žádný kráter. Zasažené území mělo plochu asi 2500 km2. 40 x 20 m. Miniplanetka proletěla kolem Země v nejmenší vzdálenosti Z počítačových simulací odvozených z poznatků o dopadech ko- 27 700 km od zemského povrchu. Tím blízkým průletem se její dráha mety Shoemaker-Levy 9 na Jupiter vyplývá, že Tunguský meteorit, vlivem zemské přitažlivosti dramaticky změnila. Oběžná doba se zkráresp. úlomek planetky o průměru asi 45 m, vletěl do zemské atmo- tila z 366 dnů na 317 dnů, a tak se miniplanetka dostala téměř po celé sféry šikmo rychlostí asi 15 km/s. Odporem atmosféry a drcením své budoucí oběžné elipse dovnitř eliptické dráhy Země kolem Slunce. čelní strany se ubrzdil natolik, že se téměř zastavil ve výši asi 6 km nad zemí. Obrovská kinetická energie tělesa se zčásti změnila v infračervenou (tepelnou) vlnu šířící se rychlostí světla a zčásti v po- Překvapení nad Uralem malejší (nadzvukovou) rázovou vlnu, která hořící stromy povalila Náhoda tomu chtěla, že onen předpovězený blízký průlet objektu skoa současně sfoukla požár korun stromů. ro tak velkého jako Tunguský meteorit byl zastíněn naprosto nečekaným zářivým superbolidem nad Uralem (mezi městy Jekatěrinburg a Čeljabinsk), který se vynořil z hlubin kosmického prostoru téhož Robotické dalekohledy na kosmické stráži 15. února 2013, ale zhruba o 16 hodin dříve než zmíněná miniplanetka Pochopitelně se objevila otázka, zda se takové úkazy mohou opa- (bez jakékoliv souvislosti s ní). Superbolid zazářil naprosto neočekákovat, a pokud ano, tak jak často, a zda se případně dají předvídat. vaně na denní obloze v 9:20 hodin místního času a podle výpočtů onModerní metody přehlídkových pozorování oblohy dosáhly v po- dřejovských astronomů proletěl svítící dráhu dlouhou 254 km během sledních dvaceti letech po zavedení digitálních čipů namísto klasic- 16 sekund, od výšky 92 km do výšky 15 km. Z počáteční kosmické ké fotografie velkého pokroku. Na mnoha stanicích severní i jižní rychlosti 17,5 km/s se ubrzdil vlivem odporu atmosféry a drcení tělesa polokoule pracují každou jasnou noc robotické dalekohledy, které na 4,3 km/s. Úlomky meteoritu pak padaly na zemi víceméně volným neúnavně pročesávají oblohu s cílem objevit každý puntík, který se pádem. Explodoval čtyřikrát: poprvé ve výšce 41 km, nejsilněji ve výšvůči hvězdnému pozadí během expozic pohybuje. K tomuto účelu ce 32 km a dále ještě ve výšce 21 km a 15 km nad zemí. existují pokročilé výpočetní programy, které porovnávají téměř v reJelikož se po celou svítící dráhu pohyboval hypersonicky (50 až 12 álném čase čerstvé snímky se vzorovým snímkem téže části oblohy, machů!), hrozilo na povrchu země největší nebezpečí od silných rázona němž žádný takový pohybující se objekt nebyl. vých vln. Naštěstí v porovnání s Tunguským meteoritem se všechny Zatím největším úspěchem programu byl objev miniplanetky výbuchy odehrály mnohem výše, a proto nedošlo na zemi k žádné2008 TC3, což byl kámen o průměru pouhých 5 m a hmotnosti cca mu úmrtí. Kromě toho letěl meteorit hodně zešikma pod úhlem jen 50 t, nalezený přehlídkovým dalekohledem CSS se zrcadlem o prů- 16 stupňů k obzoru, což dále oslabilo jeho ničivou sílu. Ostatně nebyl měru 1,5 m na Mt. Lemmon poblíž Tucsonu v Arizoně 6. října 2008 tak velký jako Tunguský meteorit: v průměru měl jen necelých 20 mev době, kdy se tělísko nacházelo přes půl milionu km od Země, tedy trů. Řezných ran od rozbitých skel v oknech by bylo jistě méně, kdyby dál než Měsíc. Po čtyřech hodinách sledování byla již známa přesná obyvatelé věděli, že jde o meteorit, jehož rázová vlna je asi o minutu kolizní dráha se Zemí a podle výpočtu mělo ke srážce dojít po dal- až dvě opožděná oproti vlně světelné a tepelné. Přesto lze obyvatele ších šestnácti hodinách nad pouští severního Súdánu při rychlosti Čeljabinska obdivovat, že nepropadli panice a zvládli událost, která přes 12 km/s. Přesně to se stalo; meteorit Almahata Sitta vybuchl se dá zažít nanejvýš jednou za život, vcelku docela hladce. ve výšce 37 km nad Zemí. Očití svědkové spatřili záblesk jasnější než Ondřejovští astronomové (Jiří Borovička, Pavel Spurný a Lukáš Měsíc v úplňku a větrem zkroucené kouřové stopy prachu z meteo- Shrbený) také propočítali původní dráhu meteoritu ve  sluneční ritu osvětlené ranním Sluncem v době, kdy ještě na zemi byla tma. soustavě. V odsluní se miniplanetka dostávala až kousek za dráhu Meteorit se roztříštil na  drobné kamínky, které pak dopadly Marsu, zatímco v přísluní se téměř dotýká dráhy Venuše. Jde tedy do  pouště a  byly koncem r. 2008 nalezeny při společném hledání o tělesa typu Apollo, která představují pro Zemi největší hrozbu.

Během uplynulých 54 let astronomové objevili jen dvacet meteoritů s rodokmenem; z toho osm připadá na ondřejovskou skupinu, která si už více než půl století udržuje výsadní postavení v tomto odvětví astronomie.

22

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Země jako terč na kosmické střelnici Jak patrno, žijeme na kosmické střelnici a houfnice s úlomky planetek, popř. kometárními jádry jsou nevyzpytatelné, pokud jde o časový rozvrh a místo úderu. Přesto už o nebezpečných projektilech víme poměrně dost. V současné době nám nehrozí žádná obdoba planetky o průměru 10 km, která by mohla způsobit globální vymírání podobné tomu před 65 miliony let. Pokud jde o tělesa s průměrem kolem 1 km, která by pořád ještě dokázala způsobit významnou oblastní katastrofu zasahující velkou část některého kontinentu, známe jich už více než 50 % z celkového počtu, tj. umíme určit jejich dráhy na nejbližší století dopředu s dostatečnou přesností, abychom mohli vyloučit, že se s těmito planetkami v té době Země nesrazí. Zbývá ovšem ještě nějakých 8000 planetek, které se z různých důvodů nepodařilo objevit. Nemůžeme totiž ze Země pozorovat planetky, které se pohybují na denní obloze, pokud nejsou tak blízko, abychom je mohli zachytit radarem – a to by už bylo na nějakou evakuaci pozdě. Planetek s rozměry 0,1 až 1,0 km dosud známe relativně málo, protože menších těles je přirozeně více než těch velkých. I tyto projektily jsou dosti nebezpečné, kdyby např. spadly do oceánu a vyvolaly mocná tsunami, ale dokázaly by také zničit celé velkoměsto. Naproti tomu zkáza od kometárních jader není na pořadu dne; pravděpodobnost takového úkazu je minimální, jak vidíme z drah komet, které objevujeme každým rokem. Do vnitřních partií sluneční soustavy se totiž komety dostávají docela vzácně, a když se jim to povede, tak za sebou začnou trousit meteorické roje a postupně se v kosmicky vzato krátké době rozpadnou či vypaří. Komety buď nakonec spadnou do Slunce, anebo si je zachytí svou velkou gravitací Jupiter, takže tím jim definitivně zabrání, aby ohrozily Zemi.

Obrana před velkými meteority Před událostí nad Uralem byla podpora výzkumu všech těchto těles mírně řečeno vlažná. Na vyhledávání zabijáckých planetek se na celém světě podílí jen pár desítek odborníků, kteří ovšem dnes mají v provozu řadu velmi dobrých robotických přehlídkových dalekohledů. Ideální by ovšem bylo vypustit na oběžnou dráhu co nejdále od Země družici nebo sondu s  širokoúhlou infračervenou kamerou, aby se zejména vykryla „zakázaná oblast“ pozorování v  úhlové blízkosti ke Slunci. Právě z toho směru přiletěl v r. 1908 Tunguský meteorit. Případ meteoritu Almahata Sitta ukazuje, že jakési možnosti obrany před nebezpečnými kosmickými projektily už máme. Jestliže se podařilo odhalit díky přehlídkovému dalekohledu těleso o průměru 5 metrů asi 20 hodin před dopadem, tak těleso o průměru nad 100 metrů bude určitě objeveno s daleko větším předstihem dnů i týdnů. Výpočet přesné dráhy je pak otázkou několika desítek hodin a to znamená, že cílovou oblast lze v případě, že půjde o obydlené území, evakuovat. Statisticky vzato se naštěstí většina pádů nebezpečných těles odehrává nad oceány, popřípadě nad Antarktidou a velkými pouštěmi. Poměrně realistické jsou však i plány na aktivní odvrácení srážky větší planetky se Zemí. O zabijácké planetce bychom se díky zmíněným přehlídkám patrně dozvěděli s předstihem několika desítek let, což by stačilo na vyslání robotické kosmické sondy, pokud možno do odsluní planetky. Tam by potom stačilo předem propočítaným manévrem mírně změnit dráhu planetky tak, aby nás bezpečně minula a už nikdy příště nemohla ohrozit. Domnívám se, že příslušná technologie bude vyvinuta ještě v průběhu 21. století, takže jsme možná jednou z posledních generací, které dosud musely jen trpně doufat, že budou mít v tomto směru pověstnou kliku. Autor RNDr. Jiří Grygar je astrofyzik.

PLANETKY MEZI MARSEM A JUPITEREM Italský astronom a katolický kněz Giuseppe Piazzi (1746–1826) objevil 1. ledna 1801 v Palermu novou planetu přesně tam, kde ji astronomové předpovídali, tj. ve velké mezeře mezi Marsem a Jupiterem. Jaké však bylo jejich překvapení, když Heinrich Olbers našel v březnu 1802 v téže mezeře další planetu Pallas; v r. 1804 přibyla třetí Juno a konečně v r. 1807 čtvrtá Vesta. V krátké době se tak počet planet sluneční soustavy vyhoupl ze sedmi na jedenáct, ale po polovině 19. stol., kdy k planetám přibyl také vzdálený Neptun, bylo ve zmíněné mezeře mezi Marsem a Jupiterem známo již čtrnáct těles, takže sluneční soustava měla dohromady dvaadvacet planet! Teprve tehdy se astronomové rozhodli k radikálnímu kroku. Pro vesměs velmi drobná tělesa mezi Marsem a Jupiterem (menší než náš Měsíc) zřídili novou kategorii malých planet, resp. planetek či také asteroidů, a současně začali planetky číslovat podle data objevu, tj. Ceres dostala číslo (1) a třeba Vesta číslo (4). Dobře udělali, protože dnes už v hlavním pásu planetek známe více než 360 000 planetek se spolehlivě vypočtenými drahami! Necelým 18 000 byla zatím přidělena i jména; původní záměr pojmenovávat planetky po antických bohyních byl již dávno opuštěn kvůli jejich kritickému nedostatku.

PLUTO DOČASNĚ JAKO PLANETA Koncem 19. století se tedy počet planet zmenšil na osm, ale současně se začala intenzivně hledat devátá za Neptunem, protože pozorovaný oblouk dráhy Neptunu se lišil od předpovědi z gravitačního zákona. Ostatně obdobným způsobem byl v r. 1846 objeven sám Neptun – výpočtem z odchylek mezi vypočtenou a pozorovanou drahou Uranu. Počet objevených planetek utěšeně narůstal a pás mezi Marsem a Jupiterem se stal standardní součástí astronomických diagramů pro sluneční soustavu. Jak známo, konečně až v r. 1930 byl objeven Pluto, tentokrát jako devátá planeta sluneční soustavy. Pak se však historie z první poloviny 19. století jakoby přes kopírák opakovala. Už sám objevitel Pluta Clyde Tombaugh (1906–1997) vážně pochyboval o tom, že těleso, které objevil, je kýžená planeta rušící dráhu Neptunu, a proto pokračoval řadu let v hledání „pořádné“ deváté planety. Když se koncem sedmdesátých let 20. stol. podařilo objevit průvodce Pluta, který dostal jméno Charon, dala se spočítat hmotnost obou těles. Vyšlo tak, že mají dohromady jen 1/5 hmotnosti našeho Měsíce. Když pak v r. 1992 astronomové nalezli poblíž dráhy Pluta další těleso a následně se s objevy těles za drahou Neptunu začal zvolna trhat pytel, bylo zřejmé, že musí přijít další reforma. To se stalo na kongresu Mezinárodní astronomické unie v Praze v r. 2006. Byla zřízena nová kategorie těles sluneční soustavy – trpasličích planet, do níž dnes patří také Ceres a pak další čtyři tělesa za Neptunem včetně Pluta. Jinak se za Neptunem podařilo dosud objevit už asi 1500 ledových těles, která lze fakticky považovat za druhý a celkově hmotnější vnější (transneptunický) pás planetek ve sluneční soustavě. Brzy po objevu Pluta však byla v dubnu 1932 objevena planetka (1862) Apollo, která měla sice odsluní v pásmu planetek, ale přísluní uvnitř dráhy Venuše, tj. křižovala dráhy Marsu a Země. Křížení drah v podstatě nic neznamená, protože oběžné roviny planetek obvykle nelícují s oběžnými rovinami planet, ale poruchy drah vlivem blízkých průletů kolem planet mohou nakonec způsobit, že se planetka typu Apollo srazí buď s Marsem, nebo se Zemí či s Venuší. Dnes už takových křižujících planetek známe tisíce a americká NASA udržuje aktuální webový seznam potenciálně rizikových planetek na webu: neo.jpl.nasa.gov/risk/

23

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Legitimita a budoucnost evropského sbližování Zuzana Roithová

S rozšiřováním EU a narůstajícím vlivem globalizace postupně vznikala propast mezi potřebou efektivněji, tedy rychleji a závazněji, rozhodovat o společných věcech na jedné straně a obhajovat proces rozšiřování a prohlubování integrace před občany na straně druhé.

O

tcové Evropy (Schuman, Monnet, Adenauer, de Gasperi a další) museli vytvořit zcela nový systém vzájemných vztahů a  kontroly mezi evropskými státy – historickými rivaly, ale ambice a náplň „jejich“ integrace byla jednodušší. Sjednocování pravidel týkající se cel, kontrol na vnitřních hranicích, vybraných sektorů průmyslu či zemědělství byla sice poměrně odbornou záležitostí, ale občanům i národním politikům pochopitelnější. I když vznikaly rozpory na nejvyšší úrovni (zejména během vlády Charlese De Gaulla ve Francii), s myšlenkou prohlubování hospodářského společenství se ztotožňovala většina populace integrující se Evropy. Již samo slovo společenství – komunita znělo pochopitelněji, mělo srozumitelné ideály a cíle, kterými byla od samého začátku nejen hospodářská, ale i politická integrace našeho kontinentu.

2014: VOLBY DO PARLAMENTU EU V posledních měsících jako by se roztrhl pytel s knihami o smyslu a budoucnosti Evropské unie. Počínaje spisem O evropské ústavě Jürgena Habermase, přes polemiku Daniela Cohn-Bendita a Guy Verhofstadta Pro Evropu  nebo knihu Demokracie v Evropě od Sylvie Goulardové a Maria Montiho po Evropskou krajinu od Roberta Menasse či My, Evropa a svět od Václava Klause, filosofové, spisovatelé i politikové soudí, že krize je příležitostí hledat odpovědi na základní otázky, jaké další kroky bychom měli společně v Evropě udělat a jak je vysvětlit občanům. Především těm, jimž nároky každodenního života zcela znechutily povídání o „vizích a ideálech“. Nebudeme-li umět tuto diskusi vést, prostor samovolně ovládnou obavy a skepse, kterých využijí populisté a nacionalisté, jejichž řešení krize vyrůstá spíš z rozdělování a konfrontace než ze spolupráce. Významným impulsem takové diskuse by mohly být blížící se volby do Evropského parlamentu. Varovná je však mizerná, historicky nejnižší účast v posledních „evropských“ volbách, kterých se účastnilo jen přibližně 20 % voličů. Redakce

24

Největší a viditelný hospodářský význam pak přinesl v osmdesátých letech vznik jednotného vnitřního trhu a později jednotná měna, jejíž stabilita měla být zajištěna fiskálně odpovědnými politikami a funkčním dohledem nad bankami v jednotlivých státech Evropské měnové unie (EMU). Kdyby členské státy tyto principy dodržovaly, resp. kdyby je někdo hlídal a pokutoval včas, patrně by dopady globální finanční krize byly pro eurozónu minimální. Diskuse o budoucí podobě Evropské měnové unie je tedy hlavně diskusí o nových kontrolních mechanismech, přesněji o vymáhání již přijatých přísnějších pravidel dohledu nad finančním trhem. Evropská komise nyní na výzvy Evropského parlamentu představila svou aktuální vizi dokumentu „Blueprint“ o budoucí podobě eurozóny. Padesátistránkový dokument je plný obecných nápadů na hlubší integraci provázenou logicky i zvýšením pravomocí Evropské komise pro dohled nad finančními trhy. Předseda komise Barroso v textu zopakoval, že by také Evropský parlament  měl dohlížet na nové a většinou již přijaté postupy a agentury pro kontrolu bank i fiskálního chování členských států. Lze očekávat, že ne všechny členské státy s tím  budou souhlasit.

Otazníky evropské spolupráce Evropské sbližování má dnes další problém. Už sama sémantika a vnímání evropské spolupráce se změnily, když byl termín „společenství“ nahrazen přijetím termínu „unie“ , který snad ve všech jazycích zní cize.  Změnila se ale především komplexnost a rozsah oblastí, o kterých se jedná a rozhoduje společně – tedy v rámci evropských institucí. A s tím přibylo občanů, kteří  tomuto procesu nedůvěřují. Jejich neporozumění  je často způsobené malou znalostí reálných pravomocí EU a jejich záměnou za témata, která se mají a musí řešit na národní či místní úrovni – v této záměně jsou podle mě kořeny lidové euroskepse. EU je vnímána jako cizí element, „bruselané“ jako jacísi marťané. Z pocitu sounáležitosti a spoluodpovědnosti vznikla jakási zvláštní xenofobie vůči nikoli cizímu útvaru – Evropské unii. Jde zároveň i o xenofobii vůči nám samým.

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Někteří politikové toto odcizení Evropy vědomě podporují.  Nedostatek vlastních politických vizí nahrazují „obranou“ před vnějším nepřítelem. Výhody integrace reprodukují v obecné rovině jako vynucenou zátěž.  Přitom pozitiva, která přináší modernizace společných pravidel v celé škále oblastí – od ochrany spotřebitele, přes rozvoj regionů až po mezinárodní obchod či pokrok v boji proti organizovanému zločinu –,  vydávají často za úspěch národní politiky. Naproti tomu nepříjemnosti pramenící například z postkoloniální národní imigrační politiky, selhání špatně regulovaného bankovního sektoru, dopady globalizace – to vše je prezentováno občanům jako problém Unie. Pak už je jen krok k myšlence, že by snad bylo výhodnější z tohoto společného vlaku vyskočit, místo zodpovědné debaty o tom, jak má stále se rozšiřující EU lépe fungovat.

Cíle případných reforem Poslední dojednané změny přinesla Lisabonská smlouva: umožňuje průběžně  revidovat kompetence a po dohodě vlád všech zemí je i přesunovat oběma směry. Dala národním parlamentům pravomoc blokovat legislativu, která by mohla narušit princip subsidiarity. Evropskému parlamentu pak dala pravomoce, které demokraticky zvoleným zástupcům umožňují zásadním způsobem ovlivnit výsledek legislativy a rozpočet – Rada a poslanci se dnes musí dohodnout na společném znění směrnic, jinak by nemohly platit. Předseda Evropské komise Barroso jde ale ve svých vizích ještě dál. Domnívá se, že by evropští poslanci měli mít také zákonodárnou iniciativu, jak je to běžné v národních parlamentech. To, že evropští poslanci, kterých je přes sedm set,  nemohou s výjimkou pozměňovacích návrhů vymýšlet a předkládat vlastní návrhy směrnic a nařízení, osobně považuji spíše za výhodu pro kvalitu evropského zákonodárství. Harmonizace legislativy se týká často detailních témat, což vyžaduje rozličné, ale vždy vysoce kvalifikované expertízy. V této fázi integrace na to Evropský parlament nemá kapacity. V jiné situaci je americký Kongres, jehož členové mají k dispozici mnohonásobně větší štáby a jenž je podporován prakticky fungující soustavou federálních úřadů. S nimi naše  bruselské agentury včetně Komise srovnávat nelze. Především mohu z vlastní zkušenosti prohlásit, že není nutné dublovat práci Komise, která střeží dodržování zakládacích  smluv a navrhuje legislativu v reakci na měnící se vnější podmínky a podněty od poslanců a Rady. Komise disponuje širokou škálou odborníků a navíc využívá poradní role expertů národních vlád i nevládních organizací. Myslím, že je lépe plně využívat existujících možností  a hlavně lépe diskutovat o současném stavu a vysvětlovat jej. Cílem případných reforem by měla být reflexe teorií lepší regulace a ochrana proti nabalování nadbytečných předpisů a byrokratických šikan na národní úrovni, což je bohužel případ zejména České republiky.

Spojuje nás společná kultura Něco jiného je ovšem zajištění demokratické legitimity pro již učiněná společná rozhodnutí v kontextu hospodářské a fiskální krize a nových nástrojů na jejich nápravu, řešení a prevenci. Zde je potřeba Evropský parlament zahrnout do schvalovacích procedur rozhodnutí Rady a dohledu nad prací Komise a nových agentur. Stejně jako je nezastupitelná role národních parlamentů, které potvrzují rozhodnutí „své“ vlády na Radě, musí záležitosti týkající se celé EU schvalovat její – náš parlament. Na závěr bych ráda připomněla, že v dnešní době se zdůrazňují jen rozdíly mezi evropskými státy a národy. Mysleme na to, že je mnohem více toho, co nás spojuje. Evropa – viděno zejména zvenčí – si je

ODPOVĚDNOST A PŘIMĚŘENÁ POLITICKÁ INTEGRACE Na sklonku loňského roku zveřejnila Evropská komise tzv. Blueprint formulující cestu k vytvoření hospodářské a měnové unie. Tímto dokumentem chce komise vyvolat širokou diskusi o dalším směřování Evropské unie a jeho legitimitě. „Potřebujeme prohloubenou a skutečnou hospodářskou a měnovou unii, abychom dokázali překonat krizi důvěry, která poškozuje naše hospodářství i každodenní život občanů. Musíme prokázat, že Evropané jsou ochotni držet pospolu a odhodlaně prohlubovat struktury ve finanční, rozpočtové, hospodářské a politické oblasti, které jsou základem stability eura a Unie jako takové,“ prohlásil předseda komise Barroso při prezentaci Blueprintu. „Samozřejmě tušíme, že někteří budou volat po silnější disciplíně, jiní budou požadovat více solidarity. Hlavním poselstvím tohoto Blueprintu je to, že potřebujeme obojí. Potřebujeme plán postupného hospodářského a měnového sjednocování, který kombinuje prohlubující se solidaritu i disciplínu a tak posiluje svou důvěryhodnost, aby se Evropa v konečné fázi stala opravdovou hospodářskou a měnovou unií.“ Dokument hovoří o konkrétních krocích v krátkodobém, střednědobém a dlouhodobém, resp. pětiletém horizontu. Za pět let Blueprint navrhuje plnou bankovní, fiskální a hospodářskou unii vybavenou robustními stabilizačními mechanismy. Je to po dlouhé době poprvé, co čelný přestavitel EU takto jasně formuloval vizi dalšího směřování. Už proto stojí dokument za pozornost, především jeho část věnovaná demokratické legitimitě a odpovědnosti.  Pozoruhodným detailem je i otevřené přijetí reality „vícerychlostní“ Evropy. Jakákoliv činnost týkající se demokratické legitimity, píše se ve shrnutí dokumentu, jakožto úhelného kamene skutečné hospodářské a měnové unie, musí být založena na dvou principech. Za prvé musí být zajištěno, aby odpovědnost spočívala na té úrovni v rámci víceúrovňového systému, kde je přijato příslušné rozhodnutí výkonného orgánu. To platí i pro nové pravomoci ohledně rozpočtového dohledu a hospodářské politiky stejně jako pro nová pravidla EU o solidaritě mezi členskými státy. Stručně řečeno: další finanční a ekonomická vzájemnost vyžaduje přiměřenou politickou integraci. Další posílení úlohy unijních institucí bude muset být doprovázeno přiměřeným zapojením Evropského parlamentu do unijních procedur. Evropský parlament, a pouze ten, je jako parlament pro celoevropské záležitosti schopný zajistit demokratickou legitimitu pro rozhodování institucí na úrovni EU. Současně zůstává zachována zásadní role národních parlamentů pro zajištění legitimity činnosti členských států v Radě. Ve finální fázi zrodu hospodářské a měnové unie dokument hovoří o nutnosti změn i na úrovni Lisabonské smlouvy, které by umožnily efektivní koordinaci hospodářských politik jednotlivých zemí. Takové změny by vedly k posílení role centrálních institucí, měly by ale zároveň jasně definovat míru odpovědnosti a též posílit roli Evropského soudního dvora. Redakce

díky společným kořenům blízká jako žádná jiná lidská komunita. Naše kultura je to, co nás v konečném důsledku spojuje, nikoli dělí, a politikové by měli toto bratrství mezi evropskými národy a obyvateli zdůrazňovat. Nikoli své voliče zastrašovat a vysmívat se jim. Autorka MUDr. Zuzana Roithová je europoslankyně za KDU-ČSL, členka Evropské lidové strany.

25

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Mohou si marginalizovaní za svou situaci sami? V době, kdy list Der Spiegel charakterizuje mladou generaci jako generaci vystresovanou školními nároky a The Economist jako generaci vystrašenou nezaměstnaností, šetření mezi českými středoškoláky zachytilo rostoucí individualismus a nemilosrdnou orientaci na výkon. Rozhovor se sociologem Ivanem Gabalem. Nedávno jste hovořil o sociologických průzkumech mezi dospívající mládeží, z nichž vyplývá narůstající orientace mladých na výkon a klesající pocit sounáležitosti se znevýhodněnými či s minoritami. Jak široce je tento názor podložen? Šlo o výzkum zadaný společností Člověk v tísni v roce 2012, který se zaměřoval na učně, středoškolskou mládež a gymnazisty. Tedy na cílovou skupinu, pro niž tato společnost připravuje programy jako Jeden svět a podobně. U dospělých se názor, že si za vyloučení dotyční mohou sami, blíží padesáti procentům, u středoškoláků je to názor naprosto převažující. Ten výzkum byl zaměřen na sociální a etické otázky. Výsledky byly zajímavé v tom, že od sebe oddělily učně a středoškoláky. U těch posledně jmenovaných mne překvapilo, že jejich postoj vůči sociálně vyloučeným a Romům vychází z hlubokého přesvědčení, že nemají vztah ke vzdělání, a proto nemohou dosáhnout na potřebné vzdělání a odbornou kvalifikaci, a že je to především jejich odpovědnost. Vidím v tom odraz školního přístupu na pozadí docela ostře formulovaného neoliberálního postoje, který definuje úspěchy a výsledky člověka především jako důsledky jeho vlastního snažení.

riskantní. Školní přípravu bychom měli odklonit od sociálního darwinismu. Přitom nejde v první řadě o to, abychom vyučovali děti kulturní otevřenosti, multikulturalismu a podobně, ale o to, aby měly možnost zažít sociální soudržnost, pocit solidarity, vědomí sociálních jistot v kontextu životního cyklu. Každý z nás začíná jako mladý, postupně se dostává do období plné ekonomické aktivity a nakonec musí počítat s tím, že možná zůstane osamělý, nebo se o sebe nedokáže postarat. A stejně tak jako studentům chybí povědomí životní osy, tak jim  chybí i porozumění celému sociálnímu spektru včetně jeho krajních poloh, provázených nerovnými šancemi. Studenti dostávají akademickou přípravu ke studiu sociologie, psychologie, ale nedostává se jim základních informací, jak funguje společnost. To je podle mého názoru nejvážnější problém našeho středního školství. Řešením je vypustit některé předměty jako psychologii v jejich teoretické podobě a naopak posílit porozumění dětí životní dráze člověka a fungování společnosti. Možná by se této role mohly pilotně ujmout právě církevní gymnázia.  Nemyslím si, že by tuto věc mohlo změnit ministerstvo, spíš tomu může napomoci osvícené vedení jednotlivých škol a  jejich pedagogických pracovníků.

To ovšem odpovídá tomu, co se tradičně rodiče a učitelé snaží dětem vštípit. V čem vidíte rizika této snahy o odpovědný přístup k učení? Ano, to je pravda, došel jsem však k názoru, že čelíme trendu jakéhosi sociálního darwinismu, který nevychází z etnicity, ale z určité lenosti, lhostejnosti. Alarmující je, že to pohodlné přenesení, alokování odpovědnosti za životní situaci na stranu menšiny je mnohem výraznější a mnohem lépe logicky vystavěné u dospívajících než u dospělé generace. Přitom je zřejmé, že děti odrážejí koncept, ke kterému jsou vedeny. Ten přístup bychom mohli shrnout následujícími slovy: Budeš-li se učit a pracovat sám na sobě, dosáhneš úspěchu. A naopak nebudeš-li to dělat, neprosadíš se a možná se ani pořádně neuplatníš.

Tuhle myšlenku jste uvedl na semináři pořádaném radou ČBK Iustitia et pax, kde jste také prohlásil, že individualismus a extrémní liberalismus jsou živnou půdou pro extremistické názory... Většina lidí dnes posuzuje věci podle toho, zda jsou pro ně momentálně výhodné, nebo nevýhodné. Z této perspektivy je „nelogické“ spořit si na penzi, je „nelogické“ přemýšlet o začleňování menšin a okrajových skupin, o sociální kohezi v jejích nejrozmanitějších podobách. Je zřejmé, že klasická rodina se stává spíš výjimkou. Řadu sociálních zkušeností už děti nezískají jaksi samozřejmě ve vícegenerační rodině nebo v sousedství. Musíme jim pomoci už v tomto věku potřebné sociální kompetence rozvíjet.

Dá se tedy říci, že výběrové školy usilující o vzdělávání budoucí elity  jsou v určitém pokušení zároveň vychovat necitlivé jedince odhodlané se za každou cenu prosadit? Ano, tento trend, který ukázal zmíněný výzkum, považuji za velmi

26

Proč právě na střední škole? Protože v tomto období jsou dospívající k těmto záležitostem otevření. Panu biskupovi Malému jsem říkal, že možná právě tady je parketa pro církevní školy. Na nich najdeme silnější porozumění pro marginalizované. V křesťanském prostředí není stáří a smrt záležitost odsouvaná mimo zorné pole...

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

ze-Nebušicích, možnost sledovat snahu o přípravu romských dětí na přijímačky. Ač se to z počtu středoškoláků romského původu nezdá, pětina romských dětí je nadprůměrně inteligentních a měla by studovat na středních školách. Bohužel se jim nedaří překonat propast mezi základní a střední školou, mezi školou, která je de facto povinná, a školou, kde vám opakují: zde nemusíte být... Úspěšné studium těchto dětí vyžaduje hodně úsilí a cílené podpory dítěte a zároveň také rozrušení pocitu jakési výlučnosti dané školy. Velmi nízké počty romských studentů jsou nejen vizitkou dětí samých, ale i určité laxnosti českých škol. Myslím si, že máme dost kvalitních ředitelů a učitelů, kteří by mohli nahlédnout, že zvládnuté začlenění romských studentů by mohlo přispět i rozvoji sociální inteligence jejich spolužáků. Udělali by tím něco podstatného pro celou školu.

Dokážeme narušit zaběhaný školní režim, kde projekty hrají jen okrajovou roli tréninku v týmové práce a komunikace? Nesmí však jít o frontální výuku, ale spíš o součást projektového vyučování, která vyplyne z vlastní aktivity a pozorování dětí. Ty projekty by se měly zpracovávat týmově, společně by se měly pohybovat v prostředí lidí s hendikepy, mezi seniory či mezi menšinami. Samy musí látku objevovat, zpracovávat, ohmatávat souvislosti. S důrazem na osobní prožitek.  To je samozřejmě něco jiného než prvoplánové zaměření na úspěch v předmětech obsažených ve státní maturitě. Jsme schopni zaplavovat dětem hlavy spoustou teoretických vědomostí typu jména řek a říček, které byly kdysi dávno důležitým orientačním vodítkem, ale nepečujeme o to, aby se dokázaly orientovat v sociální realitě a adekvátně reagovat na sociální prostředí. Jak by takové projekty ale v praxi měly vypadat? Nikdo z pedagogů si nedovolí neplnoleté děti pustit během vyučování z dohledu, natož je poslat do prostředí, které přece jen může být rizikové – minimálně pro pověst školy. Neodvažoval bych se pedagogům radit konkrétně, v Praze  je dnes už řada škol německého, francouzského či anglosaského typu, kde podobné programy běží, a nejjednodušší by bylo seznámit se s jejich zkušenostmi.  Troufám si zopakovat jediné: že by si děti měly projekt vytvořit samy. Dokonce by si ani neměly vybírat téma z listu papíru, ale měly by dostat pouze parametry zadání a téma. Způsob, jak se k cílové skupině dostanou  a v čem bude spočívat jejich solidární aktivita, si už musí promyslet a vyzkoušet samy. To je pochopitelně české škole proti srsti. Děti do ní přinášejí něco, co nemusí být blízké a srozumitelné ani jejich učitelům. Je to typ zkušeností a poznání, které nemusí mít ani vyučující. Tím se posouvá i těžiště vztahu mezi pedagogem a studenty směrem ke vzájemnému dialogu, učitel pak učí spíš podněcováním diskuse a  hlubší reflexe zážitků než přednášením teoretických tezí. Pomohlo by to i určité flexibilitě škol, oslabila by se ta tvrdá vertikalita a elitářství, které jsou provázeny pocitem, že škola je pánem nad budoucností, nad úspěchem či neúspěchem studenta. Možná by tak studenti získali i větší možnost mluvit do toho, co se ve škole děje, a také by si víc uvědomovali svou odpovědnost za sebe i za školu jako takovou. Máte s těmito projekty nějakou konkrétní zkušenost? Spíš zprostředkovaně díky vlastním dětem. Musím říct, že mi jich někdy bylo až líto, považoval jsem to, do čeho se pouštěly, za tvrdou zkoušku. Ale zároveň díky tomu viditelně dospívaly. Měl jsem také jako člen správní rady jedné neziskové organizace, která udržela romskou dívku na prestižní náročné škole v Pra-

Vraťme se k jádru vaší kritiky školní výchovy. Na prestižních evropských univerzitách studuje čím dál víc studentů z jiných kontinentů – především z Ruska a Asie. Jsou často příkladem mimořádného  osobního nasazení. Je vůbec možné na jedné straně hájit volnou soutěž, říkat studentům, že schopnější se prosadí... a na druhé po nich chtít, aby nehledali jen úspěch, protože život je třeba vidět v celé jeho perspektivě? Není v tom od základu rozpor či protiklad? Máte pravdu – čínští studenti jsou nejpočetnější skupinou na Stanfordu, v Oxfordu a v Berkeley jejich počet dokonce omezují. Prostě mají numerus clausus, jinak by těchto studentů byla naprostá většina. Jsou pracovití, výkonní, jsou nesmírně cílevědomí. A s kompetitivností musíme počítat. Já jenom říkám: rozšiřme oblasti, kde studenti pracují, tvoří a vzdělávají se, ještě o oblast sociální soudržnosti, struktury a dynamiky naší společnosti. Nakonec když si děti vymyslí projekt, že osloví čtyři romské osmáky a připraví je na přijímačky na střední školu, může to být docela velká soutěž – kdo se na školu skutečně dostane? Háček je v tom, aby škola dokázala takové projekty vzít vážně, věnovat jim dostatečný prostor a nakonec je dokázala vyhodnotit a ocenit. Třeba by se nakonec ukázalo, že vietnamští gymnazisté dokážou připravit romské děti na zkoušky z češtiny líp než jejich čeští spolužáci! (smích) Josef Beránek

PARADIGMA VZDĚLANÉHO EXTREMISMU Odpověď na otázku, proč někdo žije ve vyloučené lokalitě a je dlouhodobě nezaměstnaný, má mezi středoškolskými studenty charakter logické sekvence: Nemají vzdělání, profesi, a proto nemohou najít kvalifikovanou práci; o nekvalifikovanou nemají zájem a nechtějí ji dělat. Vzdělání nemají, protože není důležité pro jejich rodiče a  nejsou vedeni a vychováváni doma k tomu, aby se vzdělání a učení věnovali, proto se neučí, nechtějí se učit a vypadávají ze vzdělávacího systému po základní škole. Řečí čísel: 37 % středoškoláků přičítá nízké vzdělání Romů jejich neochotě se vzdělávat, pouze 7 % výkonnosti českého školství. Celých 60 % středoškoláků přičítá nezaměstnanost neochotě pracovat. Hlubší příčinou pohledu na sociálně vyloučené jako neschopné, nezpůsobilé osoby, neschopné individuání odpovědnosti, je paradigma liberalismu a motivace k povinnosti postarat se o sebe bez dalšího kontextu. Je-li úspěch ve společnosti a vzestup její strukturou dán pracovitostí, vzděláním a úsilím jednotlivce, je neúspěch způsoben absencí těchto vlastností a individuální nevýkonností. Takto formulováno je hlubším obsahem vzdělaného extremismu paradigma ekonomického liberalismu: Každý ve společnosti se musí  umět postarat o sebe, pak se o něj nemusí starat ostatní ani společnost.

27

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Právní problémy: děti homosexuálních párů Rozhovor s právničkou Françoise Dekeuwer-Défossez, profesorkou právnické fakulty Univerzity v Lille o právních souvislostech a důsledcích aktuálně schváleného zákona o manželství homosexuálních párů a jejich adopci dětí ve Francii. Občanský zákoník mluví o manželském sňatku, ale nedefinuje ho, ani nevysvětluje jeho význam a určení. Jak je možné, že tato pro uspořádání společnosti ústřední instituce nebyla nikdy předmětem definice nebo aspoň upřesnění? Myslím, že prostě nikdo necítil potřebu definovat manželský sňatek a manželství. Když byl v roce 1804 redigován občanský zákoník, bylo manželství a podobně i vztah potomstva k rodičům něčím zcela samozřejmým, evidentním. Jean Carbonnier, náš profesor, často říkal, že manželství je nejobecnější všelidská zvyklost. Jeho definici nenalezneme nikde.

28

skými partnery přesto oslabil smluvní rozměr manželského svazku a logicky pak vedl při ochlazení vzájemných citů manželů k rozchodu, k rozvodu. Smluvní charakter manželství sloužícího původně k zajištění filiace tak významově přešel ke spojení dvou zamilovaných lidí. V návaznosti na tuto proměnu se jeví jako pochopitelný názor, že není důvodů proti přiznání stejných práv i zamilovaným partnerům stejného pohlaví.

Co tehdy bylo považováno u manželství za prvořadé? Připravovaná reforma má umožnit párům stejného pohlaví vstup do něj; nemění to jeho poslání? Prvotní úlohou manželství je vytvořit podmínky pro prodloužení biologického sledu generací (filiation) a přiznat mužům podíl na něm. Žena se stává matkou přirozeně, porodem. Ale quid muž? Ten se stává otcem díky „předpokladu otcovství“ – uplatňovanému v manželství automaticky –, podle něhož každé dítě narozené manželskému páru je dítětem manžela biologické matky prostě proto, že je to pravděpodobné a v souladu se závazkem manželské věrnosti. Tento předpoklad byl dlouho nenapadnutelný a možnost zpochybnit jej vznikla teprve nedávno prostřednictvím testu DNA. Ovšem za těchto okolností nemůže být umožnění sňatku párům stejného pohlaví v souladu s právě zmíněnou dosavadní koncepcí manželství: v takovém páru totiž nemůže být biologické dítě jednoho z manželů zároveň biologickým potomkem i druhého z nich. Hlavním posláním jejich manželství tedy nemůže být příprava a zajištění filiace; je to ve skutečnosti především symbolický akt jejich vzájemné lásky.

Jak hodnotíte obavy těch, kdo vidí v umožnění adopce dětí homosexuálními páry zásadní proměnu filiace? Sdílíte tento názor? Naprosto. Vládou připravovaná reforma – která zahrnuje také možnost této adopce – bude muset podle mého názoru zcela nově koncipovat filiaci. Lépe si to uvědomíme, vrátíme-li se k samému základu celé záležitosti. Lidské společenství vzešlo nepochybně ze spojení muže a ženy a z této skutečnosti vychází také současný systém pravidel týkajících se filiace. Akceptujeme-li naproti tomu pro dítě dva otce nebo dvě matky, budeme muset zcela proměnit dosud uznávaná spojení mezi jednotlivými generacemi. Uznat rodičovský vztah mezi dítětem a partnerkou jeho matky (nebo obdobně partnerem jeho otce) znamená zakládat napříště filiaci ne už na biologickém početí, ale na vůli obou partnerů. Ta je ovšem nevyhnutelně křehčí než biologické pouto a může se vyvíjet. Uvažme krajní případy takového vývoje: i homosexuální páry se mohou rozvést a zrušit manželskou smlouvu stejně jako páry heterosexuální. Přitom může partner/partnerka biologického rodiče změnit své  rozhodnutí i ve vztahu k dítěti (i když ani adoptivní filiaci nelze zrušit). Lze se důvodně obávat, že takováto filiace neposkytne dítěti dostatečně bezpečné zázemí a navíc dojde k oddělení filiace od jejího biologického východiska spočívajícího v odlišnosti pohlaví rodičů.

Neměla snad tento význam i heterosexuální manželství? Ano, měla. Celkové pojetí manželství se ale výrazně změnilo od okamžiku uznání rozvodu koncem 19. století. Vyvrcholil tím pomalý vývoj, jehož počátek nutno hledat už v 17. století, kdy začala pro vztah mezi mužem a ženou nabývat na významu zamilovanost a vůbec citová stránka vztahu. Autoři občanského zákoníku nechtěli směšovat právní dimenzi sňatku se vzájemnými city manželů, a drželi se tedy klasického pojetí. Důraz na citovou stránku vztahu mezi manžel-

I biologičtí rodiče ale definitivně opouštějí rodinu a pak už nikdy neobnovují styk s vlastním dítětem, takže i zde jde o vážné narušení filiace spojující potomky s jejich rodiči. Co si o této situaci myslíte? Tento nešťastný jev nelze dost dobře srovnávat s tím, co jsem právě řekla. Na jedné straně tu totiž máme manželské páry, které se snaží vyrovnat se s životními situacemi, do kterých se dostaly; na straně druhé tu máme páry, jež se vědomě rozhodly pro rodičovský vztah,

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

který předem, automaticky, zbavuje dítě jednoho z biologických rodičů. Dítě se neprogramuje jako nějaký počítač! Není to však objekt, ale subjekt a jako takový má svá práva, počínaje právem znát své rodiče. Má být vychováno rodiči, projekt homosexuálních párů ale tato elementární práva opomíjí. Aby bylo jasné: Neříkám, že zdravý vývoj a šťastné dětství jsou výchovou v homosexuálním páru nevyhnutelně umenšené. Říkám jen, že dítě je zde důsledkem rodičovské touhy, která od samého počátku opomíjí některé důležité potřeby a práva dítěte. Jestli vám dobře rozumím, dostává se „právo na dítě“ vyžadované homosexuálními páry do rozporu s „právy dítěte“? Skutečně si to myslím. Dospělí mění pravidla filiace a dětem se prostě ukládá, aby se s tím nějak vyrovnaly! Dáváme přednost tužbám dospělých před základními právy dětí. Není divu, že dospělí jsou více slyšet než děti, jejichž řeč navíc často rušivě zasahuje do plánů dospělých. Homosexuální páry přitom jistě nejsou jediné, které nedbají práv a zájmů dětí. Některé zvlášť drsné rozvody nám to dennodenně předvádějí... Nemají už ve Francii celibátně žijící homosexuálové možnost adoptovat sirotky? Z hlediska právního je to skutečně možné, ale ve skutečnosti k tomu dochází jen zcela výjimečně. V roce 2008 Evropský soud odsoudil Francii za odmítnutí jedné žádosti o adopci, odůvodněné žadatelčinou homosexualitou. O tomto rozhodnutí se tehdy hodně psalo, ale ve skutečnosti jsou jednotlivé generální rady velmi zdrženlivé v udělování takových povolení homosexuálům, i když neodůvodňují svá rozhodnutí způsobem žadatelova života. Hlavně je ale velký nedostatek dětí, které je možné adoptovat. Z tohoto důvodu se uděluje velmi málo povolení k adopci celibátně žijícím osobám, ať jsou to homosexuálové, nebo ne. Neoddávejme se iluzím – v  mnoha zemích nemají homosexuálové takřka žádnou šanci adoptovat sirotka a i ve Francii je to možnost nesnadná: v baby-boxech se tu najde okolo šesti set dětí ročně. Připravovaný zákon umožní plnou adopci dětí, které nemají druhého legálního rodiče (například v případě umělého oplodnění spermatem anonymního dárce), a tyto děti pak budou mít dva rodiče stejného pohlaví vybavené stejnými pravomocemi. Je známo, kolik je dnes ve Francii dětí v péči homosexuálních párů? Přesný počet se nedá zjistit. Před pár lety INED (Institut national d’ études démographiques) uvedl číslo 40 000. S tímto údajem se ale musí zacházet opatrně. Určitě existují případy dětí vychovávaných homosexuálními páry, které se oficiálně za homosexuály neprohlašují. Různá občanská sdružení tvrdí, že skutečný počet těchto dětí je několikanásobně, dokonce až desetinásobně vyšší. Je nesnadné se v tom vyznat.... Jakými způsoby dochází v důsledku sociologického vývoje – v daném případě rostoucího počtu homosexuálních párů ve společnosti – až ke změnám v občanském zákoníku? Záleží hlavně na rozsahu příslušného fenoménu, na hloubkovém vývoji společenské mentality nebo na vůli zákonodárce vnést do již existující praxe závazná pravidla? Reformě, o které je řeč, předcházelo několik věcí. Předně došlo k závažné proměně společenského vztahu k sexualitě a také k našemu lidství. Připomínám v této souvislosti nedávno formulovaný požadavek zrušit zápis pohlaví do občanských údajů každého z nás s odůvodněním, že by každý člověk měl mít možnost určit je, jak sám chce. Nepopiratelným vlivem v poslední době působí také pocit slábnoucí

váhy vrozených faktorů ve prospěch rostoucího vlivu kultury. Právě v těchto souvislostech se objevují požadavky homosexuálů: domnívají se totiž, že filiace by se neměla odvíjet od biologie – která sama o sobě nedává žádný smysl –, ale od vůle. Osobně se domnívám, že k reformě dochází v době šířící se celospolečenské tendence stáhnout se do soukromí, „do své ulity“, a osudem lidí okolo se nezabývat. Mnoho Francouzů tvrdí, že se jich celá záležitost netýká, často je slyšet názor: „Sňatek gayů? Proč ne, když o to stojí?“ Je to projev současného individualismu a já bych už jen dodala, že po staletí trvající diskriminace homosexuálů, která ani dnes ještě zcela nepominula, přispívá k pochopení jejich dnešních požadavků a k jejich příznivé odezvě v naší společnosti. Představuje ale zákaz skutečných sňatků mezi partnery téhož sexuálního zaměření opravdovou diskriminaci? Judikatura Evropského soudu v záležitostech lidských práv je velmi jednoznačná a ponechává na jednotlivých státech Unie, jak takové záležitosti ošetří ve  svém občanském zákoníku. Diskriminaci tady nevidí, protože existují objektivní rozdíly mezi homosexuály a ostatními občany (například v tom, že homosexuálové nemohou zajistit biologickou filiaci, zatímco heterosexuálové ji zajišťují) a ty opravňují zákonodárce činit příslušně rozrůzněná právní rozhodnutí. Z právního hlediska dochází k diskriminaci rozlišným posuzováním dvou identických situací. Hlavní je pak ovšem rozhodnout, co to jsou „identické situace“. Sdružení homosexuálů tvrdí, že v párech homosexuálních i heterosexuálních tu jde o identické situace (a to na základě lásky, která partnery spojuje), takže homosexuálové jsou obětí diskriminace. Z jakých předpokladů rovnosti a práva vlastně vychází návrh reformy zákona ve věci „manželského sňatku pro všechny“? Rovností dnes neoznačujeme identitu, ale úplnou rovnost práv. To je východisko požadavku stejných právních výhod pro homosexuální páry. Tak argumentují mužské homosexuální páry, když pro sebe žádají právo založit rodinu podobně jako lesbické ženy (a to přes zjevné anatomické rozdíly mezi oběma pohlavími). Znamená to ovšem přiznat jim zákonem také právo na GPA, tedy gestation pour autrui, neboli využití třetí (ženské) osoby pro přijetí embrya manželského páru s tím, že je „donosí“ až k narození dítěte, které je pak dítětem dárcovského páru. Nic takového ale zatím zákon ve Francii nedovoluje. Někteří starostové obcí jsou proti této reformě a v případě jejího uvedení v platnost chtějí použít možnost „odmítnutí z mravních důvodů“ a tak se vyhnout povinnosti sezdávat homosexuální páry. Mají šanci tento postup prosadit? O tom pochybuji. Jednotnost služeb veřejnosti na celém území Francie nelze takto jednoduše narušit. Mohou si pouze na radnici rozdat sňatkové služby v souladu se svým postojem k nim. Bude to méně snadné v menších obcích s minimálním personálem radnice, ale zákony republiky se musí uplatňovat všude a bez výjimek. Nedodržení zákona se trestá! M. Boëtonová, La Croix Rozhovor publikovaný v revue Etudes přeložil Petr Kolář, redakčně kráceno.

29

TRENDY

Kde se rodí naše myšlenky a nálady? Joseph Zehntbauer

Zda se zlobíme, nebo jsme šťastní; zda jsme v klidu, nebo hyperaktivní; zda sršíme nápady, nebo máme chuť na sex – to všechno je biochemicky vysvětlitelné.

E

xistují totiž miniaturní poslové, signální molekuly, které spěchají v našem mozku a v celém těle a „transportují“ naše pocity a myšlenky od jedné nervové buňky k druhé a od jednoho nervového orgánu k druhému. Nejnovější vědecké objevy potvrzují: všechny naše pocity a myšlenky, všechno naše vnímání a jednání je neseno, přenášeno, „zpracováváno“, ukládáno a aktivováno právě těmito signálními molekulami. Bez signálních molekul, a jak se ukazuje, bez „drog lidského těla“ by myšlení a cítění nebylo možné. Žádná jiná lékařská nebo biochemická událost nezměnila přírodovědecký obraz člověka tolik jako objevení neurotransmiterů. A co víc: pomocí somatopsychických technik, tedy bez léků, bez exogenních drog, je možné cíleně mobilizovat specifické signální molekuly. Objevil se tedy nový vědní obor: jak se mohu naučit cíleně mobilizovat specifické signální látky (např. ty, jež mírní depresi)? Fascinující na novém vědním oboru o drogách vlastních tělu je to, že se každý může stát objektem svého vlastního výzkumu. Nastala doba molekulární revoluce a každý člověk je pánem mnoha bilionů signálních látek.

30

Z neurofyziologického pohledu představují mozkové buňky, synapse a mezi nimi se pohybující signální látky do určité míry organicko-biochemickou a  viditelnou část naší psychiky. Současný přírodovědecký model člověka považuje souhru nervových buněk, synapsí a neurotransmiterů za mikrobiologický ekvivalent ducha a psýché. V univerzálních dimenzích naší duše se však bezpochyby nacházejí další rozlehlé oblasti, které jsou pomocí běžné logiky vysvětlitelné pouze částečně nebo vůbec.

Signální látky Výzkum neurotransmiterů v posledních desetiletích ukázal, že každý člověk produkuje velké množství drog vlastních tělu: tělu vlastní antidepresiva, anxiolytika (látky snižující úzkost), stimulující látky (podobné kokainu, ale legální), uklidňující látky a „léky“ na spaní, neurotransmitery podporující inteligenci, molekuly stimulující vztahové a sexuální chování, neuvěřitelně účinné látky proti bolesti

TRENDY

(podobné morfiu, tzv. endorfiny), velkolepá euforika (člověk se jejich účinkem vznáší v oblacích), neurotransmitery podporující výkonnost („speedy“ drogy), „drogy“ dobré nálady atd. Tyto signální látky – tedy „drogy lidského těla“ – představují molekulární základ našich pocitů a myšlenek, základ našich vjemů a pudů, našeho chování a vůle. Signální látky mají schopnost udržovat dobrý zdravotní stav a pozitivně ovlivňovat nemoce – ať se jedná o astma, rakovinu nebo deprese. Z chemického hlediska jsou neurotransmitery většinou peptidy – jedná se tedy o řetězec za sebou seřazených aminokyselin (např. oxytocin) – nebo aminy, které jsou rovněž odvozené z aminokyselin (např. dopamin, serotonin) nebo přímo aminokyseliny (např. GABA). Aminokyseliny jsou překvapivě jednoduché molekuly s velkým účinkem, které si tělo vytváří samo, nebo je přijímá v potravě. Kromě přenosu informací signálními látkami existuje ještě jednodušší způsob přenosu, a to přenos elektricko-synaptický: membrány dvou buněk jsou tak blízko u sebe, jako by se v podstatě jednalo o jednu společnou membránu. Mnohem větší význam – mimo jiné pro přenos diferencovaných informací – mají chemicko-synaptické přenosy a zúčastněné signální látky. Příchozí elektrický nervový impuls (axon nervu A) uvolňuje signální látky, které se dostanou do synaptické štěrbiny a navážou se na receptory jiné nervové buňky B, čímž dojde k přenosu informace. Myšlení, cítění a jednání by bez signálních látek nebylo možné. Zajímavé je, že neurony nejsou aktivovány, pouze pokud jde o naše individuální vnímání a jednání, ale každý člověk disponuje tzv. zrcadlovými neurony, které zachycují chování a pocity našich bližních a tak přejímají sociálně kognitivní funkce a připravují odpovídající reakce. Pokud sáhneme po lákavě vypadajícím jablku, jsou aktivovány podobné neurony, jako když uvidíme, že si ono lákavé jablko vezme někdo jiný – pozorované se totiž v neuronu „zrcadlí“. Schopnost vcítit se do myšlenek a pocitů druhých lidí, tedy schopnost empatie, je zajišťována mnoha signálními látkami – od acetylcholinu až k oxitocinu –; příslušné zrcadlové neurony se nacházejí v čelní oblasti a amygdale, která je důležitým emocionálním centrem. Zjevně tak existují sociální oblasti mozku, ve kterých dominují „neurotransmitery lásky k bližnímu“. Patří k nim především oxytocin, estrogeny, noradrenalin, melatonin a serotonin. Lidské tělo produkuje stovky a stovky signálních látek, a to nejen v synapsích a v mozku, ale ve všech orgánech, ve všech částech těla. Některé neurotransmitery, které jsou považované za zásadní, mají navíc kolem sebe ještě další pomocné signální látky, které posilují činnost „hlavní signální látky“, nebo její účinky naopak tlumí. Podívejme se na některé z nich blíže.

Drogy lidského těla Transmitery nejsou pouze přenašeči informací, ale do určité míry představují chemický základ našich myšlenek a pocitů. Každá myšlenka vzniká spoluprací mnoha různých transmiterů. Vznikne nejprve myšlenka a potom kombinace těchto látek, nebo nejprve vznikne molekulární obraz, který se projeví myšlenkou? Tuto otázku není dost dobře možné zodpovědět. Výsledek obou postupů se zdá podobný. Myšlenka je nesena miliardami molekul transmiterů a podobné je to i s našimi pocity, které jsou vyvolány různými koncentracemi nejrůznějších transmiterů. Proto můžeme s trochou nadsázky hovořit o drogách vlastních tělu a některé z nich skutečně mají podobné účinky i chemické složení jako drogy klasické. Tuto myšlenku podpořil i objev receptorů opia v lidském těle. V roce 1975 skotští vědci Hughes a Kosterlitz poprvé izolovali dvě tělu vlastní látky, které měly vlastnosti opia. A dokonce měly velmi

CENTRÁLA Lidský mozek se z 80 procent skládá z vody, zbytek je tvořen nervovými buňkami a vodivými drahami, podpůrnou tkání, krevními a lymfatickými cévami, mozkovými blanami a biochemickými stavebními kameny: lipidy (mimo jiné cholesterin), proteiny (s vysokým obsahem volných aminokyselin) a relativně malým množstvím sacharidů (v podobě krevního cukru, tedy glukózy). Mozek je obklopen „vodním polštářem“ – mozkomíšním mokem, který proudí i velkými komorami uvnitř mozku (v mozkových komorách). Pokračování mozku, mícha, která je chráněna páteří, je rovněž omývána mozkomíšním mokem (pouze s nepatrně jiným složením). Mozkomíšní mok chrání mozek a míchu před mechanickými otřesy, umožňuje rychlé vyrovnávání tlaku a vyživuje mozek. V mozkomíšním moku je obsaženo mnoho signálních látek (neurotransmitery a hormony). Odhady říkají, že se v mozku nachází až 100 miliard nervových buněk, které jsou zodpovědné za zpracování a ukládání informací. Zhruba polovina z nich (minimálně 40 miliard) se nachází v mozkové kůře a zbytek v ostatních oblastech uvnitř mozku (např. v bazálních gangliích). Neurony jsou – podobně jako rozinky v těstě – usazeny ve vysoce funkčních gliových buňkách. Množství gliových buněk je minimálně desetkrát větší než množství neuronů, takže jejich počet dosahuje zhruba jednoho až dvou bilionů. Gliové buňky fungují primárně jako podpora a výživa pro neurony a kromě toho od sebe izolují dva sousedící neurony, čímž jim umožňují pracovat „samostatně“. Zároveň gliové buňky zajišťují vysoce komplikované spojení mezi neurony a pomáhají při tvorbě paměti. Gliové buňky mají rovněž receptory, takže se objevily například specifické buňky přijímající povzbuzující noradrenalin. I uvnitř gliových buněk byly prokázány signální látky (intramolekulární signální látky, tzv. druzí poslové, kteří buněčnému tělu dají příkaz, že je např. potřeba vyrobit určité proteiny). Gliové buňky hrají rovněž důležitou roli v procesu obrany proti cizím látkám a jsou zodpovědné za vyvolání imunitní reakce v mozku. Nervové buňky (neurony) jsou ve vzájemném kontaktu prostřednictvím kabelových výběžků. Krátké výběžky se nazývají dendrity a dlouhé výběžky axony – ty mohou být delší než jeden metr. Kontaktní místo mezi nervovou buňkou a kabelovým buněčným výběžkem další nervové buňky se nazývá synapse. Na synapsích probíhá prostřednictvím signálních látek výměna informací. Tento proces se nazývá chemicko-synaptický přenos.

jednoduchou chemickou strukturu. Brzy se pro ně prosadil společný název endorfiny, zahrnující endogenní, morfiu podobné látky, které se napojují na receptory opia a mírní bolest, snižují úzkost a vyvolávají euforii.   Avram Goldstein ze Stanfordské univerzity si položil otázku, jakými aktivitami je možné „látky štěstí“ vlastní tělu stimulovat. Mimo jiné testoval dvě aktivity: hudbu a sexuální aktivitu. Hudba vyvolávající u zkoumaných osob radost a nadšení zároveň zvyšovala i koncentraci endorfinů v krvi. Ještě více se hladina „látky štěstí“ zvýší masturbací nebo sexuálními hrátkami s partnerem. Tímto způsobem vyprodukované endorfiny mají výrazné analgetické účinky: tak je tedy pochopitelné, proč někteří lidé nevnímají bolestivé sexuální praktiky jako bolest, ale jako rozkoš. Skutečnosti, že hudba způsobuje zvýšenou produkci endorfinů, využívají někteří zubaři ke snížení bolestivosti u svých pacientů. Na univerzitě v Michiganu bylo prokázáno, že během těhotenství je u ženy zvýšená hladina endorfinů v krvi. Bohatě zastoupené endorfiny tlumí bolest zejména během porodu, snižují úzkost a uklidňují. 

31

TRENDY

 Podobné zkušenosti mají i běžci na dlouhých tratích. Po několika kilometrech běhu zmizí případné počáteční obtíže nebo bolest, běh je stále snadnější a nálada lepší, až se promění v tzv. běžeckou euforii. Vědecké studie také poukazují na to, že depresivní lidé mají nedostatek endorfinů. Mnoho melancholiků si pomáhá samo tím, že se – většinou nevědomě – snaží zvýšit hladinu tělu vlastních endorfinů a zabránit tomu, aby se melancholie změnila v depresi: příjemným způsobem probdělá noc (například noční procházkou) zvyšuje hladinu endorfinu a kromě toho vede ke zvýšení produkce celkově aktivujícího noradrenalinu. Podobně funguje opalování, určitá dechová cvičení, autogenní trénink, jóga a některé meditační techniky. Pomocí těchto technik je možné stimulovat endorfiny vlastní tělu do té míry, že je možné dosáhnout podobného stavu podroušenosti a opojení, k jakému dochází vlivem opia. Nadměrná a opakující se touha po dosažení tohoto opojení a příjemného stavu je pak srovnatelná s drogovou závislostí.

Placebo efekt Pro mnohé je překvapením, že zklidnit bolesti dokáže nejen opiová tinktura nebo tablety opiátů, ale že podobného stavu je možné dosáhnout i pomocí tablet bez jakékoli účinné látky, tzv. placebem. Zázraku placebo efektu je dosaženo tím, že člověku trpícímu bolestmi podáme místo léku proti bolesti preparát stejného vzhledu, ale bez účinné látky. Lhostejno, zda jde o tablety nebo injekci, postižený pocítí úlevu a oslabení bolesti. Doposud byl tento jev vysvětlován efektem sugesce: pacientova naivní víra v pilulku nebo injekci nebo víra „v drogu jménem lékař“ mu pomohla zapomenout na bolest. Tým Jona Levina z kalifornské univerzity došel při experimentech s placebem k ohromujícím závěrům: skupině 40 pacientů trpících bolestmi byla podána placebo injekce deklarovaná jako lék proti bolesti: téměř 40 % z nich uvádělo výrazné zmírnění bolesti. Po hodině dostali všichni pacienti, kteří reagovali zmírněním bolesti, druhou injekci. Ta obsahovala Naloxon. Po ní si pacienti začali stěžovat na návrat silných bolestí. Naloxon totiž na nervových buňkách blokuje receptory opia a zabraňuje tak účinku opia a také, jako v tomto případě, endorfinů vlastních tělu. Výzkum Jona Levina byl pochopitelně mnohem složitější a trval poměrně dlouho, nakonec ale pomohl vysvětlit několik století využívaný placebo efekt. Silné a nezlomné přesvědčení a víra v brzké zbavení bolesti mobilizuje tělesné regulační síly, především systém endorfinů. Pacienti reagující na placebo by se tudíž neměli považovat za osoby, které se nechají snadno oklamat, ale za osoby, které mají nevědomou schopnost spontánně aktivovat vlastní léčivé zdroje.

Acetylcholin a inteligence Acetylcholin je látka nesoucí naše myšlenky, transmiter naší logiky, našeho rozumu a kritického myšlení. Pokud je vyřazen z činnosti, například protilátkou, jakou je např. atropin, nastupuje bezmyšlenkovitost, poruchy paměti, nelogické myšlení, neschopnost diferencované kritiky a ztráta sebekontroly. Proto byl ve středověku používán rulík zlomocný jako „sérum pravdy“. Acetylcholin se nachází v celém organismu a v zásadě má tři hlavní úkoly: Každý sval, jak silné svaly na rukou a nohou, tak i jemné svaly na obličeji, dostává rozkaz k pohybu prostřednictvím acetylcholinu. Místo přenosu impulsu z nervu na sval je ovládáno právě acetylcholinem. Dále acetylcholin ovlivňuje vnitřní orgány, jako transportní látka parasympatiku, který zmíněné orgány zásobuje nervovými impulsy. A funguje také na mezispínacích stanicích sym-

32

patiku. Za třetí je acetylcholin jednou z nejdůležitějších signálních látek šedé kůry mozkové. V kůře koncového mozku se nacházejí husté shluky nervových buněk obsahujících acetylcholin, jejichž nervové výběžky se většinou větví v hlubších oblastech mozku. Je nápadné, že mnoho těchto buněk větví své nervové výběžky pouze v oblasti kůry koncového mozku a pouze tam se spojuje a spíná s ostatními mozkovými buňkami. Můžeme předpokládat, že toto acetylcholinem ovládané pletivo nervových buněk představuje pod mikroskopem viditelné místo všech komplexních duševních procesů. Obzvláště mnoho receptorů acetylcholinu se nachází ve frontálním laloku určujícím naši osobnost a v temporálním laloku uloženém ve spánkové oblasti. V mozku acetylcholin ovlivňuje volní motoriku a vnímání vnějších podnětů, zpracování informací, intelektuální dovednosti, jako je schopnost úsudku a kritiky, schopnost rozlišování a vhledu, rytmus spánku a bdění, řízení příjmu potravy a tekutin. Acetylcholinová centra v mozkové kůře ovlivňující inteligenci pak mají menší „pobočky“ v limbickém systému, který je centrem všech emocí. Přímé nervové dráhy spojují obě oblasti a zajišťují emocionální výběr uložených informací a kombinování myšlenek a emocí. Velké množství acetylcholinu v mozku má uklidňující vliv na celé tělo, což odpovídá všeobecné zkušenosti: přemýšliví a uvážliví lidé jsou většinou klidní. Experimenty s léky zvyšujícími koncentraci acetylcholinu v mozku tyto závěry potvrzují. Introvertní lidé se vlivem nadměrného množství acetylcholinu stanou ještě přemýšlivějšími, hloubavějšími a nakonec depresivními. To vysvětluje, proč má mnoho pacientů s Alzheimerovou chorobou, kteří byli dříve depresivní, vlivem snížené hladiny acetylcholinu najednou lepší náladu. Pacientům s Alzheimerovou chorobou však tyto poznatky moc nepomohou. Tělo syntetizovaný acetylcholin pozná a ten je okamžitě rozložen. Nemluvě o tom, že organismus velmi bedlivě hlídá hranici krev–mozek. Proto i techniky na stimulaci acetylcholinu se liší podle toho, zda jde o posílení koncentrace této látky v mozku, nebo ve svalstvu a vegetativním nervovém systému.

Nový směr medicíny Pokud se budeme zabývat signálními látkami vlastními tělu, musíme vzít v úvahu tři aspekty, které by mohly přispět k radikální změně v pojetí medicíny: Objevují se nová řešení prastarého problému duch/hmota a psychika/tělo. Všechny důležité drogy, které medicína využívá při léčbě, jsou v podobné formě (lépe snášené) produkovány lidským tělem. Již víme, že příčinou vzniku mnoha nemocí je nedostatečná stimulace drog vlastních tělu, případně jejich nadměrná koncentrace či „špatná“ kombinace. Pomocí drog vlastních tělu mohou být cíleně stimulovány určité vlastnosti a  dovednosti – do  určité míry dle vlastních přání a představ. Nesmíme však zapomínat, že „vesmír“ našeho mozku je ve srovnání s okolními galaxiemi obrovský. Moderní výzkum mozku potřebuje nejen stále rafinovanější techniky, ale především pokoru a skromnost vůči stvoření v konečném důsledku neuchopitelnému. O centrální nervové soustavě jako celku toho víme v podstatě stále málo. Mnoho renomovaných vědců si je tohoto nedostatku vědomo, např. molekulární biolog a nositel Nobelovy ceny B. Sakmann říká: „Existuje obrovské množství různých objevů a zjištění, to je bez diskuze. Tato oblast bezpochyby vzkvétá, ale já se přesto nedomnívám, že by šlo o nějaký zásadní průlom.“ Joseph Zehntbauer je německý lékař a psychoterapeut. Článek podle knihy Drogy lidského těla bez vedlejších účinků (Portál 2012) zpracovala Anna Beránková.

NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA

Očišťování naší historické paměti bolí Rozhovor s nedávno odvolaným ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů Danielem Hermanem, jehož odvolání vyvolalo bouřlivé reakce. Bez ohledu na šermování politiků bylo každému, kdo pozorně sledoval média, jasné, že tvé odvolání z místa ředitele ÚSTR bylo minimálně podivné – výmluvná byla slova renomovaného předsedy vědecké rady ústavu či naopak naivní představy odporující dikci zákona, jimiž argumentoval jeden z členů rady ústavu. Zvažuješ nějaké kroky na svou obhajobu? S odvoláním z funkce nesouhlasím. Byl jsem zvolen na základě řádného výběrového řízení s mandátem na pět let. Cítím se tedy tímto rozhodnutím rady ústavu poškozen. Je podstatný rozdíl mít k dispozici pět let nebo necelé tři roky. Po poradě se svým právním zástupcem zvažuji proto žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru. Čeho se za ty necelé tři roky, co jsi stál v čele ústavu, podařilo dosáhnout? Co osobně považuješ za největší přínosy? Ústav jsem opouštěl v nejlepší kondici od jeho vzniku – personálně, odborně i ekonomicky. Dosáhli jsme nemalých výsledků ve vědecké oblasti, v oblasti spolupráce s domácími i zahraničními partnery i na úseku digitalizace a publikační činnosti. Na 30 milionů digitalizovaných stránek (což je zhruba 20 % všech fondů) přístupných veřejnosti v nejvyšší kvalitě a za nejnižší cenu – to je obdivuhodný profesionální výkon. Naši práci oceňovaly takové kapacity jako např. bývalá ministryně zahraničních věcí Spojených států Madeleine Albrightová, předseda Akademie věd ČR prof. Jiří Drahoš, kardinálové Miloslav Vlk a Dominik Duka a další osobnosti z domova i ze zahraničí.

Jakou roli by ústav podle tebe měl hrát v naší společnosti, na co by se měl v ideálním případě zaměřit? Jsem hrdý na to, že jsem bezmála tři roky mohl stát v čele instituce, jejíž hlavní úlohou je nelehký proces očišťování naší historické paměti. Jsem pevně přesvědčený o tom, že tento proces se už zastavit nedá. I když se může podařit dočasné uzavření některých dokumentů, věřím, že společnost si svou minulost už vzít nenechá a tomuto trendu se bude účinně bránit. Někteří komentátoři vnímají jako přirozeně náročný stav, kdy ÚSTR je velmi specifickou institucí s velmi krátkou historií, nepředvídatelným, ne-li výbušným předmětem činnosti v přílišné blízkosti politiků. Nakolik to odpovídá realitě? Ústav je skutečně specifickou státní institucí, zřízenou speciálním Zákonem č. 181 o  Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek z roku 2007. Úkolem ústavu je zkoumat a nestranně hodnotit dobu nesvobody (nacismus) a období komunistické totalitní moci, zkoumat antidemokratickou a zločinnou činnost Komunistické strany Československa, jakož i dalších organizací založených na její ideologii. Dále analyzovat příčiny a způsob likvidace demokratického režimu a dokumentovat účast domácích i zahraničních osob na podpoře komunistického režimu a odporu proti němu. Důležitým úkolem ústavu je rovněž získávat a zpřístupňovat veřejnosti dokumenty vypovídající o výše zmíněných obdobích našich 

33

NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA

 dějin a poskytovat veřejnosti výsledky jeho činnosti formou publikací, výstav, seminářů, konferencí apod. Materie je tedy politická, nicméně činnost by měla být nadstranická. A o to se v současné době svádí boj. Nebylo pak paradoxně tvou největší manažerskou chybou, že jsi nevěnoval víc času kontaktu s politiky a především se senátory? Naopak, setkáváním se senátory jsem trávil velmi mnoho času. Bylo mi vždy jasné, že ústav – jako senátní instituci – musím senátorům co nejlépe představit a přiblížit. Řada jednotlivých senátorů i senátních výborů  také ústav i archiv navštívila. Již během těchto kontaktů jsem vnímal stranickopolitické zaměření jednotlivých senátorů, které se v přístupu k oběma institucím projevovalo. I když ani zde nelze jednoduše generalizovat. I v rámci jednotlivých stranických klubů se projevovaly ne zcela jednotné názory na fungování a zaměření obou zmíněných institucí. Ústav organizačně spadá pod kancelář předsedy vlády, takže i s panem premiérem jsem řadu otázek projednával stejně jako s ministrem financí otázky ekonomické. Naznačil jsi, že snahy o plánování tvého odvolání se objevily už koncem loňského roku. Co podle tebe byly hlavní důvody? Jsem přesvědčený, že mé odvolání bylo politicky motivováno. Je to úplatek části ČSSD komunistům za krajské koalice a možná i splátka za budoucí spoluvládnutí. Nejde totiž o jednoho ředitele nebo jednu instituci, tady jde o stát a jeho směřování do budoucna. Obávám se také, zda nejde především o to, kdo bude „mít klíče od Archivu bezpečnostních složek“. Svůj mandát jsem vykonával nadstranicky, díky čemuž jsme byli obecně přijati v širokém demokratickém spektru – až na některé jednotlivce v ČSSD.   V jednom rozhovoru jsi dokonce naznačil, že jste byli žádáni, abyste pochopili, že komunistický režim po roce 1948 není možné hodnotit jako totalitní v plném rozsahu a že je potřeba  rozlišovat a naslouchat veřejnému mínění... Ano, to bylo dost obtížné, když do Rady ústavu byli většinově levicovým senátem zvoleni lidé, kteří zpochybňují totalitní podstatu komunistického režimu. Členové Vědecké rady ústavu byli velmi nemile překvapeni zpolitizovaným úhlem pohledu, který jim někteří členové rady ústavu při setkání prezentovali. Právě proto také všichni členové vědecké rady po mém odvolání z funkce ředitele abdikova-

ÚSTR Ústav pro studium totalitních režimů je organizační složka České republiky určená k vědeckému zkoumání totalitních režimů v Československu – nacismu a komunismu. Instituce byla ustavena k 1. srpnu 2007 zákonem č. 181/2007 Sb. Po několikaměsíční přípravné fázi začal ústav fungovat od 1. února 2008. Orgány ÚSTR jsou Rada ústavu a ředitel ústavu. Rada Ústavu pro studium totalitních režimů je jeho výkonným orgánem, skládá se ze sedmi členů volených a odvolávaných Senátem Parlamentu České republiky, jejich funkční období je pětileté. Prvním ředitelem ústavu se stal Pavel Žáček. V roce 2010 byl do jeho čela zvolen Jiří Pernes, kterého však Rada po měsíci sesadila pro podezření z plagiátorství. Řízením ústavu byl dočasně pověřen Zdeněk Hazdra a ještě téhož roku byl zvolen nový ředitel. Stal se jím Daniel Herman. S jeho činností však Rada nebyla spokojena, a proto ho v dubnu 2013 odvolala z funkce. Do čela ústavu byla následně zvolena Pavla Foglová.

34

BYL KOMUNISTICKÝ REŽIM TOTALITNÍ NEBO „JEN“ AUTORITATIVNÍ? Radní Michal Uhl: Není možné, aby ředitel (Daniel Herman) vědeckého pracoviště odmítal diskusi o tom, jak popisovat to, co se v Československu dělo před rokem 1989, a aby odmítal diskusi nad pojmy, jako je totalita, socialistická diktatura nebo autoritářský režim. Považuji jako sociolog za nezbytné, abychom si ujasnili pojmy, se kterými pracujeme. Je zcela zřejmé, že shoda na popisu předlistopadové doby v české společnosti není. Ředitel Daniel Herman: Režim, který v této zemi vládl od roku 1948 do listopadu 1989, byl totalitní v plném rozsahu. Nikdy například nebyla zpochybněna vedoucí úloha Komunistické strany Československa. Vždy tu byl dominantní vliv Sovětského svazu – cizí mocnosti, která naši zemi dokonce vojensky okupovala. Lze polemizovat o různých podobách totality, ale ne o její podstatě.

li. Pro renomované odborníky z domácích i zahraničních univerzit prostě nebylo přijatelné, aby jim lidé přímo napojení na ČSSD říkali, jak mají našim nedávným dějinám rozumět. Říká se, že tvé odpůrce dráždil tvůj otevřeně antikomunistický, antitotalitní přístup... To je řečeno výstižně. Jádro mého odvolání spočívá v mém přesvědčení, že „režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, byl zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný“, jak říká paragraf 2, bod 1, Zákona 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. To, že jsem jako ředitel státní instituce respektoval platné zákony státu, mi bylo odpůrci těchto zákonů přičítáno k tíži. Nakolik je podle tebe současná vyhrocená diskuse o budoucnosti ÚSTR dokladem o  rostoucím vlivu komunistické strany a  lhostejnosti mnohých dalších spoluobčanů? Nebo jde spíš o symbolický příklad siláckého a hulvátského sociálně-demokratického pojetí vládnutí? V některých levicových kruzích existuje silná snaha relativizovat totalitní charakter režimu, který u nás od roku 1948 až do roku 1989 vládl. To pokládám za dost nebezpečné, především vzhledem k volbám v příštím roce a možnému podílu komunistů na moci, ať už přímo, nebo nepřímo. Už dnes nám komunisté v krajských vládách dostatečně jasně ukazují, jaké jsou jejich „kádrové rezervy“. Lhostejnost a pasivita by rozhodně neměly být reakcí na tyto alarmující skutečnosti. Další kroky směřuješ do politické arény? Ano, budu se angažovat v KDU-ČSL. Jsem přesvědčený o tom, že prostor svobody, který se u nás v listopadu 1989 otevřel, je třeba nejen uhájit, ale i naplnit kvalitním obsahem. A o tom je politický ideový souboj. Já sám se hlásím k myšlence sociálně tržního systému, která je nejvýrazněji obsažena v křesťanskodemokratickém programu. Josef Beránek

HISTORIE

Katolická charta lidských práv Petr Štica

Padesáté výročí zveřejnění encykliky Pacem in terris je příležitostí, abychom si připomněli její význam. Patří  k oněm papežským dokumentům, které sehrály důležitou úlohu ve své době, avšak přinesly též zásadní podněty pro podobu sociálního učení církve. anův předchůdce na papežském stolci, Pius XII. – třebaže byl autorem řady kratších textů a projevů zaměřených na sociální problematiku – nenapsal během devatenácti let svého pontifikátu žádnou sociální encykliku. Jan XXIII. naopak dva roky po encyklice Mater et magistra zveřejňuje 11. dubna 1963 druhou encykliku tohoto „speciálního zaměření“ začínající slovy Pacem in terris. Jan XXIII. své druhé sociální encyklice patrně přikládal velký význam a chtěl skrze ni přispět k nové orientaci sociálního učení církve. Encyklika je rozhodně více než „politicko-etickým pendantem“ k jeho dřívější „hospodářsko-etické encyklice“. Jedná se o svébytný, bezmála programový text.

Vyhrocené okolnosti   Není náhodou, že encyklika Pacem in terris (dále jen PT) nese podtitul „O míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě“. Je totiž psána v době velmi napjaté politické situace.[1] Roku 1962 vrcholí studená válka. Dochází k tzv. kubánské krizi, v níž v návaznosti na předcházející politické napětí přemístil Sovětský svaz svůj vojenský materiál a personál na Kubu. V říjnu téhož roku dochází k námořní blokádě ze strany Spojených států a k vyhrocení situace mezi oběma mocnostmi. Svět tak stojí takříkajíc na pokraji nové války, která může mít podobu atomového konfliktu. K postupnému uklidnění eskalovaných vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem se snaží přispět činitelé zvnějšku obou politických táborů, mezi nimi i papež Jan XXIII., jenž pouze několik málo dní předtím slavnostně zahájil druhý vatikánský koncil. Stává se jedním z prostředníků jednání mezi Johnem F. Kennedym a Nikitou Chruščovem, které končí po týdnech napětí smírným řešením. Pouze necelé tři týdny po těchto událostech, 16. listopadu 1962, se Jan XXIII. dozvídá o svém onemocnění rakovinou. Údajně vzápětí poté sděluje svým blízkým „rozhodnutí sepsat list, který by shrnul jeho myšlenky o míru“.[2] Vypracování první verze tohoto dokumentu svěřuje Pietru Pavanovi, profesoru morální teologie na Lateránské univerzitě, který se podílel i na přípravách předchozí sociální encykliky. Papež Jan se tím vědomě obrací na teologa, jenž se v předchozích letech intenzivně zabýval reflexí lidské svobody a – podobně jako např. Jacques Maritain ve Francii – vytvořil v italském teologickém

Vypracování první verze encykliky svěřil Jan XXIII. Pietru Pavanovi, s kterým ho spojovaly mj. důraz na dějinnost a přesvědčení o významu ochrany lidské svobody.



35

HISTORIE

 prostředí „základ pro přijetí demokracie a lidských práv“.[3] S Janem XXIII. ho spojovaly mj. důraz na dějinnost[4] a přesvědčení o důležitém významu ochrany lidské svobody pro vydařené lidské soužití. [5] Zmiňované důrazy se promítnou i do konečné podoby encykliky.

Obsahové akcenty Základním obsahovým zaměřením PT – jak vyplývá již z názvu encykliky – je mír, který Jan XXIII. chápe jako uskutečnění a ochranu lidských práv. Přestože zaručení míru představuje důležité téma PT, červenou nití a ústředním referenčním bodem encykliky jsou lidská práva coby základní předpoklad pokojného soužití (srov. čl. 9).[6] Úvodní část PT (1–7) pojednává o řádu univerza a mravním řádu vepsaném do srdce člověka. Encyklika v ní zdůrazňuje dvě tvrzení, která se vinou celým dokumentem: 1) primát mravního a etického nad „ryze politickým“, jinými slovy primát etických cílů a mravních limitů politiky nad partikulárními politickými zájmy, a 2) principy, jež mají být normativním základem politiky: PETR lidskou důstojnost a práva člověka jako osoby. [7] Tyto výzvy neztratily ani dnes nic ze své aktuálnosti. V první části (8–45) předkládá Jan XXIII. obsáhlý „seznam lidských práv“. Tento seznam vykazuje tematickou a v některých případech i  terminologickou podobnost s  výčtem práv obsaženým ve  Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948. Zároveň však nejde o prosté opakování a převzetí toho, co bylo dříve formulováno v tomto mezinárodním dokumentu, nýbrž jde mnohem spíše o „kreativní přivlastnění“ a „relekturu ve světle vlastní tradice“.[8] Ta se projevuje např. doplněním lidských práv o povinnosti, které v deklaraci OSN nenacházíme, a poukázáním na jejich nutnou komplementaritu (srov. 28–29) či úzkým propojením liberálních práv s právy sociálními. Koncept lidských práv v PT „vychází méně z kategorie individuálních nároků a více z kategorie vzájemné odpovědnosti“.[9] V závěru první části se poprvé v dějinách sociálních encyklik objevuje pasáž zabývající se „znameními času“. V článcích 40–42 Jan XXIII. tímto spojením označuje některé charakteristiky soudobé společnosti, konkrétně ekonomicko-sociální emancipaci dělníků, účast žen na veřejném životě a skutečnost, že „si všechny národy nárokují svobodu“, a proto v budoucnu bude zrušeno rozdělení na národy kolonizátorské a kolonizované. „Znamení času“ coby zachycení (pozitivních) trendů a výzev soudobé společnosti se vyskytují rovněž na konci dalších dvou částí encykliky (srov. 75–79; 126–129). Následující oddíly se zabývají teoretickými úvahami pro soudobou politiku.[10] Druhá část (46–79) se věnuje povaze politické vlády. Jan XXIII. zdůrazňuje, že politická autorita je autoritou omezenou, která je podřízena mravnímu řádu. Jejím cílem má být ochrana a naplňování lidských práv a respekt k nim. Podobně hovoří o omezené státní suverenitě. Lidská práva mají být základním normativním měřítkem nejen pro politiku na národní a nadnárodní úrovni, nýbrž vodítkem rovněž pro angažmá jednotlivých občanů pro společné dobro. Jan XXIII. tím připomíná, že úsilí o zaručení lidských práv a pokojné soužití je úkolem nejen politiků, nýbrž všech občanů. V třetí části (80–129) se papež zamýšlí nad vybranými tématy z oblasti mezinárodních vztahů, jako jsou úsilí o zmírnění ekonomických nerovností mezi jednotlivými státy, ochrana etnických menšin a problematika migrace a uprchlictví. Opakuje se zde výzva k solidaritě, jejímiž adresáty jsou především ekonomicky rozvinuté státy. Čtvrtá část (130–145) se zaměřuje na celosvětové uspořádání.

Důležitý bod představuje hledání mezinárodní politické autority, která by byla s to v souladu s principem subsidiarity a se souhlasem všech národů patřičně reagovat na výzvy plynoucí z rostoucí vzájemné závislosti jednotlivých států. Pozitivně je přitom hodnocena Organizace spojených národů a Všeobecná deklarace lidských práv coby „významný krok na cestě k vytvoření právního a politického řádu všech národů světa“ (čl. 142). Poslední část (146–172) vyzývá věřící k aktivní účasti na veřejném životě.

Význam encykliky pro vývoj sociálního učení církve Význam PT pro vývoj sociálního učení církve můžeme shrnout do následujících bodů: 1. Orientace encykliky ad extra – církev ve službě celé lidské rodině. Velmi důležitou, třebaže na první pohled poněkud skrytou „novinku“ v dějinách sociálních encyklik nacházíme v samém závěru dokumentu: papež se poprvé obrací výslovně ŠTICA na všechny lidi dobré vůle (srov. čl. 172). Nastiňuje tím novou orientaci celocírkevních sociálních dokumentů: Jednak vyjadřuje svou naději na spolupráci křesťanů a všech lidí dobré vůle při utváření spravedlivé a solidární společnosti, jednak zdůrazňuje úlohu církve spočívající ve službě celé lidské rodině, která zahrnuje hlásání i aktivní nasazení v sociální oblasti. Tyto myšlenky představují základní linie též pastorální konstituce druhého vatikánského koncilu publikované o dva roky později. 2. Nové důrazy v argumentaci a metodě sociálního učení církve. PT vychází ve své argumentaci stále do značné míry z neoscholastické filosofie. Odvolává se na přirozený zákon a řád stvoření. Přesto lze v encyklice vypozorovat také proměny a nové aspekty v argumentaci. V jejím středu již nestojí jednoduše uspořádání společnosti, přirozenost a řád, jako tomu bylo v dřívějších sociálních encyklikách, třebaže se tyto pojmy v PT objevují. Východisko argumentace představuje lidská osoba, její důstojnost a její nezcizitelná práva. Pojetí člověka jako osoby přitom Jan XXIII. propojuje s přirozenoprávní tradicí sociálních encyklik, takže „dochází takříkajíc k personalizaci přirozeného práva“.[11] V návaznosti na to pozdější církevní sociální texty, počínaje pastorální konstitucí druhého vatikánského koncilu, argumentují personalisticky, tzn. že za klíčové kritérium pro utváření etických soudů v sociální oblasti pokládají (křesťansky odůvodněné) chápání člověka jako osoby. Podobně důležitou úlohu pro vývoj metody v sociálním učení církve sehrává „koncept znamení času“, který do papežských dokumentů vnáší důraz na dějinnost a induktivní metodologii. „Koncept znamení času“ zdůrazňuje, že nezbytnou součástí úvah o palčivých otázkách společnosti je sociální analýza jejích problémů a otázek, která předpokládá otevřený dialog s aktéry mimo církev a spolupráci s patřičnými neteologickými vědami. Dřívější papežské texty argumentovaly převážně sociálně-filosoficky a deduktivně. Encyklika PT přiřazuje k přirozenoprávní tradici sociálního učení církve nový, induktivní přístup, jenž bychom mohli označit jako „přístup empiricko-sociologický“. Představuje tedy důležitý krok k novému směřování sociálního učení církve vycházejícího z místně a dějinně podmíněných zkušeností. Toto směřování záhy potvrzuje a dále rozvíjí pastorální konstituce Gaudium et spes (srov. zvláště čl. 4–10).[12] 3. Pozitivní recepce ideje lidských práv – lidská práva jako základní stavební kámen sociálního učení církve. Církevní stanovisko k ideji lidských práv doznalo v dějinách značných změn. Papežové

Encyklika Pacem in terris je po právu nazývána „katolickou chartou lidských práv“.

36

HISTORIE

SOCIÁLNÍ ENCYKLIKY Za první sociální encykliku je po právu považována encyklika Lva XIII. Rerum novarum (1891). Třebaže se papežové vyjadřovali k vybraným společenským tématům již dříve, teprve tato encyklika se vyjadřovala k palčivým společenským problémům své doby jako celku. Vydání encykliky Quadragesimo anno čtyřicet let poté stvrdilo institucionalizaci nového typu církevních dokumentů – sociálních encyklik, z nichž většina byla publikována k výročí zveřejnění encykliky Rerum novarum. Do této tradice patří encykliky Mater et magistra (1961), Laborem exercens (1981), Centesimus annus (1991) a apoštolský list Octogesima adveniens (1971). Ty se na první sociální encykliku explicitně odvolávají a často v prvních kapitolách shrnují její vybrané aspekty vzhledem k vlastní reflexi. Podobně založil Pavel VI. encyklikou Populorum progressio roku 1967 „druhou tradici“ církevních dokumentů, které se věnují etickým otázkám plynoucím z globalizace. Na tuto encykliku v pozdějších letech navazují papežské okružní listy Sollicitudo rei socialis (1987) a Caritas in veritate (2009).

18. a 19. století spatřovali v ideji lidských práv, jak byla formulována během francouzské revoluce, na prvním místě produkt „církvi nepřátelské, laicistické a sekularistické moderny“, vůči němuž je třeba se jednoznačně vymezit. K opatrnému přibližování k ideji lidských práv dochází až v encyklice Rerum novarum. Ke skutečnému, vzhledem k tónu antimodernistických encyklik 19. století radikálnímu obratu však dochází až v encyklice PT. Teprve v ní Jan XXIII. poprvé „uznává epochální význam lidských práv coby základu pokojného soužití mezi národy v oficiálním dokumentu katolické církve bez jakéhokoli «kdyby» a «ale» a tím pokládá základ angažmá církve ve prospěch lidských práv“.[13] Ve způsobu, jakým Jan XXIII. přistupuje k lidským právům, jde o jedinečný církevní text, a to z následujících důvodů: 1) poprvé zahrnuje bezvýhradné přijetí moderní ideje lidských práv a explicitně pozitivní vztažení se k tomuto konceptu; 2) jde o první systematické a podrobné pojednání o lidských právech v sociálním učení církve vůbec; a především 3) jsou lidská práva „zařazena do středu sociálního učení církve“.[14] Encyklika PT je proto po právu nazývána „katolickou chartou lidských práv“. Sociální učení církve si od této doby dokážeme jen těžko představit bez toho, že by se vztahovalo k lidským právům.[15] Pro sociální myšlení Pavla VI. a Jana Pavla II. představují lidská práva základní východisko. Katolická církev od té doby chápe obhajobu a rozvíjení lidských práv jako součást svého náboženského poslání, jak to potvrzuje Kompendium sociální nauky církve (srov. čl. 159). Přestože první kroky k recepci ideje lidských práv můžeme vypozorovat již v textech Pia XI. a Pia XII., klíčový příspěvek v této souvislosti představuje právě PT.[16] Encyklice PT se někdy „vyčítá“ nedostatek realismu (zvláště u některých dílčích otázek). Avšak právě její pozitivní tón plný naděje a otevřená výzva k eticky zodpovědnému utváření společenství adresovaná všem lidem dobré vůle je to, čím i dnes povzbuzuje k mnohostrannému nasazení za lidská práva. Encyklika v mnohém prošlapala cestu nejen pro pastorální konstituci druhého vatikánského koncilu, která na její podněty navazuje a dále je promýšlí, ale také ovlivnila podobu pokoncilního sociálního učení církve jako takového. Janu XXIII. se v tomto dokumentu povedlo správným způsobem vyvážit poměr mezi otevřeností, která předpokládá „pohled dobrýma očima“, jenž nevidí a nepojmenovává nejdříve nedostatky druhého, nýbrž spatřuje a formuluje ponejprv jeho přednosti, na jejichž

základě chce vybudovat vztah,[17] a kritickým doprovázením, jež „přezkušuje“ společenské procesy a instituce, zda napomáhají k rozvoji každého člověka jako osoby. Encykliku Pacem in terris lze v dějinách sociálního učení církve charakterizovat jako jeden z důležitých příspěvků k tomu, že se církev intenzivněji chápe jako společenství Kristových učedníků stojící uprostřed světa, které je solidární s radostmi a bolestmi lidí své doby (srov. GS 1). ThLic. Petr Štica, Th.D.,  je odborným asistentem na katedře teologické etiky a spirituální teologie KTF UK a působí v Teologickém badatelském kolegiu na Univerzitě v Erfurtu. Literatura [1] K následujícímu srov. Drew Christiansen, Commentary on Pacem in terris. In: Kenneth R. Himes (ed.), Modern Catholic Social Teaching. Commentaries and Interpretations, Washington 2005, s. 217–243, zde 218–222. [2] Tamtéž, s. 221. [3] Tamtéž, s. 222. [4] Jan XXIII. působil na začátku své kněžské služby jako profesor církevních dějin. [5] Srov. Christiansen, s. 222. [6] Pro toto tvrzení je signifikantní, že PT věnuje úvahám bezprostředně spjatým s nebezpečím nového válečného konfliktu relativně malý prostor (jde o články 109–119). – Srov. tamtéž, s. 228. [7] Srov. Christiansen, s. 225–226. [8] Marianne Heimbach-Steins, Menschenrechte in Gesellschaft und Kirche: Lernprozesse, Konfliktfelder, Zukunftschancen, Mainz 2001, s. 17. [9] Tamtéž, s. 21. [10] Srov. Christiansen, s. 228–233. [11] Peter Schallenberg – Arnd Küppers, Zeichen der Zeit. 50 Jahre Pacem in terris – Kontinuität und Wandel der katholischen Soziallehre, Köln 2013, s. 9. [12] Srov. Gerhard Kruip, „Eine einzige kohärente und zugleich stets neue Lehre“. Der Neuaufbruch der katholischen Soziallehre in Gaudium et spes, Köln 2012, s. 8. [13] Srov. Heimbach-Steins, s. 15. [14] Konrad Hilpert, Die Menschenrechte: Geschichte – Theologie – Aktualität, Düsseldorf 1991, s. 146. [15] Srov. tamtéž, s. 147. [16] Podrobněji ke vztahu lidských práv a sociálního učení církve srov. Petr Štica, Lidská práva a sociální učení církve. AUC Theologica 3 (2013), č. 2, vyjde na podzim 2013. [17] Ingeborg Gabriel, Christliche Sozialethik in der Moderne. Der kaum rezipierte Ansatz von Gaudium et spes. In: Jan-Heiner Tück (ed.), Erinnerung an die Zukunft. Das Zweite Vatikanische Konzil, Freiburg 2012, s. 537–553, zde 544.

37

HISTORIE

48 let v hodině a půl Petr Slinták

Výjimečně uchopená orální historie je hlavní devizou dokumentárního snímku 48 (2010) portugalské režisérky Susane de Sousa Dias. Ten reflektuje dějiny Portugalska ve dvacátém století.

M

luvené slovo představovalo v minulosti důležitý pramen historiografických prací. O  vyprávění pamětníků a osobní svědectví se opírala řada dějepisců. K výrazné změně došlo během 19. století, kdy se historie konstituovala jako samostatná vědní disciplína. Postupně se stále více prosazoval názor, že pro sepsání dějin je podstatnější systematická práce odborníků založená na vytěžování „objektivnějších“ archivních materiálů. Zakladatelům historické vědy se všechny prameny osobnějšího rázu začaly jevit příliš subjektivní na to, aby se staly plnohodnotným zdrojem poznání. Nad orální kulturou se proto začala vznášet hrozba nevědeckosti jejích závěrů. Výpovědi pamětníků byly odsunuty na okraj výzkumných metod. Orální historie má svá úskalí, výhody i nevýhody, své příznivce i  odpůrce. I  když jsou údaje získané touto metodou bytostně subjektivní, dnešní badatel toto nepociťuje jako nedostatek. Díky rozhovorům se totiž historik dostává k novým informacím, které rozšiřují nebo korigují dosavadní znalost dějin. Především však získává obraz jejich subjektivního prožitku u řady individuálních mluvčích. Jak podotýká britský historik Alistair Thompson, slabiny lidské paměti se naopak často stávají předností výzkumu, ba co víc, někdy jeho samostatným předmětem. I když bariéra mezi „objektivními“ a „subjektivními“ druhy pramenů stále není zcela prolomena, v mnoha odborných kruzích jsou poznatky získané na základě rozhovorů s pamětníky stavěny naroveň faktům vytěženým převážně z písemných zdrojů. „Orální historie není jen propletenec hlasů,“ říká o orálně historické metodě jeden z  jejích přívrženců Alexander von Plato, „podle mého názoru je to historiografie zkušenosti, zážitku. Ani tyto zážitky nemohou být jedinou složkou výzkumu, musí se kombinovat se zdroji subjektivních vzpomínek, jako jsou deníky, fotografie, alba, dopisy atd. Společně nám mohou dát žádaný pohled. Mám na mysli onen odlišný pohled, který běžná historiografie nedává. Orální historie přivádí nás historiky k otázce role lidí mezi jednotlivými historickými procesy. Je škoda, že se tento rozměr přechodu od současnosti do čisté historie vytrácí. Síla naší historie spočívá ve schopnosti vrátit tento subjektivní zážitek zpět do  historiografie.“

38

Tichý diktátor Portugalský fašistický režim patřil v kontextu evropských diktatur 20. století k těm nejbizarnějším. Již délka jeho trvání – 48 let – byla pozoruhodná a vypovídá o jeho neobyčejné stabilitě. Zvláštní je i postava samotného diktátora, předsedy portugalské vlády Antónia de Oliveira Salazara – tichého profesora, jenž ovládal Portugalsko diktátem vysokoškolského učitele, kterého poslouchali i vojáci. Konzervativní politik, který ze všeho nejvíc toužil po klidu na pravidelnou práci. V útrobách svého sídla, v pracovně, kde těžké závěsy bránily nadměrnému průchodu slunečních paprsků, se snažil o to, aby se obyčejní Portugalci mohli věnovat třem základním principům tamního občanského života: hudbě, fotbalu a náboženství. Muž, který žil sám, byl bezdětný, bez přítelkyň i přátel, vegetarián a nekuřák. Netuneloval veřejné prostředky a měl plat odpovídající dnešním třiceti tisícům českých korun. Portugalsku a jeho koloniím vládl od roku 1932, kdy coby ministr financí zachránil zemi před bankrotem. Akademika poslouchala armáda, dělnictvo i buržoazie. Osamělý profesor pravidelně vstával v půl sedmé a po mši si četl noviny. Oběd, který pozřel zcela o samotě, byl krátký. Následovala tichá hodinová procházka a druhá část pracovního programu. Salazar přijímal cizince spíše výjimečně a v zahraničí byl třikrát: dvakrát u Franka ve fašistickém Španělsku a jednou v Lurdech. Jeho jediným známým koníčkem bylo řešení matematických úloh. Proč popisuji Salazarovu osobnost, když je jeho jméno ve filmu režisérky Susane de Sousa Dias zmíněno pouze v jeho titulkovém úvodu? Proto, abych přiblížil faktický kontext života muže, který dokázal Portugalsku zajistit členství v NATO i přesto, že v této zemi bylo v roce 1949 z politických důvodů vězněno přes tři tisíce lidí. Mnozí z nich byli pravidelně mučeni, mnozí umírali. Osudy některých přibližuje právě film 48.

Historie tváří Dokumentární snímek portugalské režisérky je dílem minimalistickým. Základ jeho struktury tvoří zvukové záznamy rozhovorů s  několika politickými vězni doplněné portrétními fotografiemi zatčených. Ty mají zcela formální charakter a jsou součástí osobní

HISTORIE

Režisérka Susane de Sousa Dias s hrdiny svého filmu 48. dokumentace. Struktura filmu se může nezkušenému divákovi jevit primitivní. Po úvodní titulkové sekvenci stručně přibližující historický kontext následuje černý záběr, ze kterého se vynořuje fotografie první ze zpovídaných. Monolog kdysi týrané ženy začíná příznačně slovy: „Vzpomínám si…“ V tomto filmu ovšem nositeli informací nejsou jen texty, mluva či obrazy. Podstatná je také neverbální zvuková složka. Ostatně zvukař António de Sousa Dias je v závěrečných titulcích uveden jako třetí v pořadí po režisérce a kameramanovi Octáviu Espíritu Santovi. Úvodní černý záběr je doplněn ruchy z natáčení rozhovoru. Slyšíme dech zpovídané, drobné mlasknutí, zavrzání čehosi. Až po dvaceti sekundách absolutní tmy začne v obrazu prosvítat statický portrét vězeňkyně zaznamenaný z bočního profilu. Následuje souvislé vyprávění. V podobném duchu se odvíjí zbytek třiadevadesátiminutového filmu. Tmavé pasáže tvoří předěly mezi portréty vězněných žen a mužů. Zdání jednoduchosti filmové struktury v tomto případě klame. Při bližším zkoumání nacházíme v režijní práci dokumentaristky promyšlenou koncepci. Architektura filmu Susany de Sousa Dias má pevný skelet, zároveň je však ohebná a otevřená aplikaci formálních ozdob v tom smyslu, že v práci s obrazem a zvukem skýtá prostor pro drobné odchylky a nepravidelnosti. Ve zdánlivě statických obrazech nalézáme při pozornějším sledování mikropohyby kamery a tvůrčí práci s expozicí, zaostřením a vycentrováním obrazů. Vězeňské portréty vyvstávají z černých hlubin, aby se do nich po chvíli opět propadaly. To vše se děje s pravidelností dechu. I proto film působí živě. Přijde na svět, aby byl pozorně sledován, nějakou dobu existuje a ztrácí se nám z očí. Patrná živost díla je dána i tím, že portréty zpovídaných působí velmi tělesně. Zachycení jejich vyprávění není povrchně reportážní, ale psychoanalyticky vnímavé. Nejedná se o suchopárnou kaskádu slov, ale o záznam prožitého zpřítomnění minulosti. Svědčí o tom proměnlivý rytmus řeči, zámlky i pestrá intonace reagující na obsah sdělovaného. Pokud hledáme příklad důvěryhodných rozhovorů s pamětníky, zde jej máme k dispozici. Tomu, co slyšíme, se prostě dá věřit. Divák to intuitivně vycítí i bez toho, aby měl sdělovaná fakta podložena záznamy z  policejních protokolů. Důvěryhodnost slov podtrhují i výmluvné fotoportréty zrcadlící vnitřní vzdor, bolest i strach uvězněných. Většina z nich se tváří nepřístupně. Najdou se však i výjimky jako například mladá dívka usmívající se do fotoaparátu věznitelů portugalské tajné policie

PIDE. Za jejím výrazem je skryt neobvyklý postoj. Ženin retrospektivní komentář, který její podobenku doprovází, nám ono tajemství výrazu pomáhá odkrývat – dostáváme se k dalším vrstvám portrétované osobnosti. Nikdo ze zpovídaných přitom není identifikován věkem či jménem. Jako by výběr z  osobností zastupoval zástupy tisíců někdejších politických vězňů. Obžaloba je obecná. Nepadne jméno trýznitele ani mučeného. Nejde o to odsoudit někoho konkrétního, jde o to odsoudit režim, který klid a stabilitu podmiňoval průběžným terorem. Jestliže puritán Salazar seděl v ústraní pracovny premiérského paláce, útrobám jiných budov se klidu nedostávalo. Ve sklepeních státních věznic tekla krev. Tam nešlo o pěstování důstojnosti, ale o její pokoření. Zatímco Salazarova diktatura trvala čtyřicet osm let, pořízení fotografie každého z portrétovaných zabralo agentům PIDE zlomek času. Za každou podobenkou se přitom skrývá dlouhý příběh, který se film Susany de Sousa Dias snaží částečně rekonstruovat. Jako by onu sekundu expozice fotozáběru záměrně protahoval. Jako by prodlužoval onen okamžik, kdy věznitel stál tváří v tvář vězněnému a ten mohl jedině v dané chvíli vyjevit a zaprotokolovat svůj prožitek. Poutavost fotografických sérií je založena nejen na emotivních výrazech jedinců, ale také na schopnosti zachycení jejich proměny. Léta strávená v kriminálu se na vzezření portrétovaných zjevně podepisují. Kontrast fotografie obličeje ženy nasnímaného s odstupem deseti let je výmluvný. Že však v dané záležitosti nejde jen o léta, dokládá příběh muže, kterému ze dne na den slezly takřka všechny vlasy. Tehdy byl vyfotografován. Nejdřív se kšticí, pak bez ní. Jaký příběh se za danými snímky skrývá, nám vysvětluje vězňův retrospektivní komentář. V dané chvíli si uvědomíme, že se jedná o příkladné fotodrama, shodou okolností uložené v policejních protokolech. Ne vše je v nich zachyceno slovy, mnohé nacházíme i za sporými obrazy. Někde však chybí i to málo pramenné dokumentace. Po pádu diktatury navždy zmizela část archivů, která se týkala portugalských kolonií a tamních lágrů. Režisérka filmu s daným faktem pracuje zcela přirozeně. Vyprávění někdejšího koloniálního vězně podkládá černým pozadím, které občas narušují pouze problesky drobných bílých skvrn. Snad symbolické světlušky nezvěstných fotografií z protokolů. Vždyť jak jeden z vězňů dokládá, před objektivem vyšetřovatelů stál několikrát. K obrazové evokaci prostředí lágrů je účelně použit statický noční snímek drátěného oplocení členícího travnatý prostor. Pohyb do převážně tmavé sekvence vnáší kužel světla osvětlující fragmenty snímku. Pátravé oko strážní věže. Pomalé vyprávění pamětníka o tom, že smrt nepřichází právě ve chvílích, kdy po ní toužíte, doprovází hmyzí zvuky noci.

Maximum možného Dokumentární film 48 je ukázkovým příkladem funkčního využití metody orální historie. Jestliže historik von Plato poukazuje na význam dané metody, pokud jde o schopnost zachytit subjektivní zážitek a osobní zkušenost zpovídaného pamětníka, režisérka Sousa Dias jeho mínění překračuje invenčním způsobem zpracování rozhovorů. Režisérka klade důraz na věci podstatné, aniž by se snažila film zaplnit množstvím informací. Zpovědi pamětníků doplněné autentickými podobenkami jsou věrohodné do té míry, že není třeba průběžného komentáře. Potenciál orálně historické metody je v tomto filmu využit maximálně. PhDr. Petr Slinták je filmový historik, rozhlasový dokumentarista a předseda občanského sdružení Memoria (veznice.uh.cz).

39

HISTORIE

Morava v devátém století Lumír Poláček

Zcela unikátní význam díla Cyrila a Metoděje lze spatřovat v jedinečném propojení křesťanské, kulturní a diplomatické roviny.

V

  dějinách Velké Moravy a  středovýchodní Evropy 9. století vystupuje byzantská neboli cyrilometodějská misie jako jedinečný fenomén. Její hlavní význam nespočívá v tom, že sem přinesla křesťanství – Morava byla v té době již v podstatě křesťanská –, nadčasový význam díla Cyrila a Metoděje lze totiž spatřovat zejména v oblasti kulturní a diplomatické. Oba učení bratři se svými pomocníky a žáky umožnili vznik samostatné slovanské kultury, založené na literatuře v domácím staroslověnském jazyce, a to dříve, než k podobnému vývoji došlo v dalších částech Evropy. Konstantin-Cyril vytvořil pro potřeby misijní cesty na Moravu abecedu – hlaholici, která dokonalým způsobem vystihovala charakter staroslověnského jazyka. Oba učení Řekové a jejich žáci přeložili do staroslověnštiny řadu církevních knih a pomocí hlaholice je zapsali – na prvním místě větší část Písma. Ale vytvořili i původní literární díla, například životopisná: známé staroslověnské legendy Konstantina a Metoděje, ale i díla právní povahy. Působení cyrilometodějské misie mělo však i dalekosáhlý význam diplomatický. Konstantin a později Metoděj

Závěsný stříbrný křížek s postavou ukřižovaného Krista z porušeného hrobu u trojlodní baziliky v Mikulčicích.

40

pomohli uskutečnit moravským panovníkům jejich dlouhodobý cíl: zřízení samostatné církevní organizace na Moravě a tím i dosažení politické nezávislosti země na franské říši. Morava tak dosáhla v roce 869 toho, nač Čechy čekaly dalších téměř pět set let, tj. zřízení arcibiskupství. Paradoxem dějin je, že na Moravě, ač pro ni bylo určeno především, se toto duchovní dílo neujalo. V důsledku vypuzení  Metodějových žáků z Moravy po jeho smrti v roce 885 pokračovalo v Bulharsku a postupně se rozšířilo do dalších oblastí jižních a východních Slovanů.

Počátky christianizace Christianizace Velké Moravy má své počátky na konci 8. století. Tehdy sem přicházeli zejména „franští“ a „latinští“ kněží, jejichž původ lze hledat zejména v Bavorsku a v adriatické oblasti. Zpočátku byla tato christianizace značně živelná, skutečná církevní organizace byla na Moravě vybudována patrně až ve třicátých letech 9. století. Uvádí

Nákončí opasku s vyobrazením „oranta“ z hrobu 100 u kostela č. 2 v Mikulčicích.

Nákončí pásku v podobě miniaturního kodexu z hrobu 505 u trojlodní baziliky v Mikulčicích.

HISTORIE

Archeologický výzkum kostela č. 2 v Mikulčicích v roce 1955. Foto archiv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v.v.i. se, že v roce 831 pasovský „biskup Reginhar pokřtil všechny Moravany“. Dá se tedy říci, že v polovině 9. století byla již země křesťanská, ačkoliv toto křesťanství bylo značně nedokonalé („rudis christianitas“) a týkalo se zejména vládnoucí vrstvy. Zhruba do této situace přicházejí v roce 863 Konstantin s Metodějem. Pro své dílo získávají všeobecnou podporu knížete Rostislava, na jehož pozvání sem přišli. Na Moravě učí své žáky a pokračují v  překládání textů potřebných pro vykonávání duchovní správy. Když oba bratři Moravu roku 867 opouštějí, patrně už nezamýšlejí se do ní vrátit, ale plánují návrat do Konstantinopole. Působením osudu se však jejich záměry zcela mění. V Benátkách je zastihuje zpráva o politických zvratech v Byzanci a současně i pozvání papeže do Říma. V Římě, kde jsou slavnostně přijati (přinášejí s sebou ostatky sv. Klimenta, čtvrtého římského biskupa) papežem Hadriánem II., se jim dostává souhlasu s jejich činností na Moravě, zejména se zavedením slovanského jazyka do liturgie. Metoděj a jeho žáci jsou vysvěceni na kněze, Konstantin se však ze zdravotních důvodů uchyluje do kláštera (zde přijímá jméno Cyril), kde začátkem roku 869 umírá. Metoděj posléze získává (za podpory blatenského knížete Kocela) titul arcibiskupa sirmijského pro Panonii a moravského pro knížectví Rostislavovo.

Moravská arcidiecéze Metoděj se ujímá správy nově zřízené diecéze jen nakrátko; spory mezi knížetem Rostislavem a jeho synovcem Svatoplukem vedou k tomu, že Moravy se zmocňují Frankové a bavorští biskupové obnovují svůj dřívější nárok na církevní správu tohoto území. Metoděj je zajat, souzen bavorskými biskupy a konečně dva a půl roku vězněn

Revizní archeologický výzkum kostela č. 4 v Mikulčicích v roce 2012. Foto archiv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v.v.i. v jakémsi „švábském klášteře“. Teprve na přímluvu nového papeže Jana VIII. je v roce 873 z vězení propuštěn a může se vrátit na Moravu. Zde se plně ujímá církevní správy země (kníže Svatopluk „svěřil jeho péči všechny kostely a kleriky na všech hradech“) a současně se vrací ke své činnosti literární. V té době se však již vyhrocují jeho spory se Svatoplukem, který se přiklání k latinskému kléru. Metoděj musí znovu do Říma, aby zde obhajoval slovanskou bohoslužbu. 

41

HISTORIE



Papež Jan VIII. nakonec bulou Industriae tuae v roce 880 potvrzuje Metoděje jako „arcibiskupa moravského“ a schvaluje slovanskou liturgii s tím, že se při mších mají číst evangelia nejdříve latinsky a pak staroslověnsky. Pro moravského panovníka to znamená uznání nezávislosti na ostatních světských vládcích, resp. přijetí do „rodiny křesťanských panovníků“. Tím se naplňují cíle, které měl na mysli kníže Rostislav, když v roce 862 žádal v Byzanci (a předtím neúspěšně v Římě) o vyslání biskupa a učitele na Moravu. Tím ovšem nekončí spor s latinským klérem, který usiluje o obnovení svých pozic a používá k tomu všech prostředků, intriky nevyjímaje. To trvá až do arcibiskupovy smrti v roce 885 a celý příběh končí zákazem slovanské bohoslužby na Moravě a vyhnáním Metodějových žáků ze země. Ti se uchylují do Bulharska, kde dál udržují odkaz cyrilometodějské misie, pokračují ve svém učení a literární činnosti. Moravská arcidiecéze byla ještě nakrátko obnovena za Mojmíra II. v roce 899, ovšem zánik velkomoravské říše v roce 906 nepřečkala. Církevní organizace českého státu byla posléze budována o jedno století později na jiných základech. Co však cyrilometodějskou misii přetrvalo a co jí zajistilo trvalé místo v dějinách lidstva, bylo její dílo kulturní – především překlady i vlastní literární tvorba a písmo hlaholice.

Svědectví archeologie Až do zahájení velkoplošných archeologických výzkumů moravských hradišť koncem čtyřicátých let minulého století se soudilo, že na Velké Moravě existovaly pouze dřevěné kostely. Po prvním objevu zděné sakrální architektury – kostela „Na Valách“ ve Starém Městě v roce 1949 – byl tento tradiční obraz vážně narušen; po objevech v následujících dvaceti letech byl pak zcela popřen. Přibližně dvacet dosud odkrytých kostelů z 9. století na Moravě je nejhmatatelnějším dokladem prvního křesťanství na našem území. Předpokládá se, že vedle těchto zděných staveb existovala řada dřevěných svatyní, které se však v našich podmínkách archeologicky těžko prokazují. Největší koncentrace přibližně deseti sakrálních staveb je doložena v Mikulčicích, kde je odrazem pozoruhodné koncentrace politické moci Mojmírovců a mimořádného významu místa v církevní organizaci země. K  bližší interpretaci jednotlivých staveb nám bohužel chybějí konkrétní historické zprávy – dosud žádné z moravských hradišť 9. století nelze s jistotou ztotožnit s místy uváděnými v písemných pramenech. Další nevýhodou je fakt, že klasické archeologické metody nedovolují tak přesné vročení nálezů, abychom mohli jednotlivé kostelní stavby zařadit do vývoje církevní organizace Velké Moravy načrtnutého písemnými prameny. Nemůžeme tak například spolehlivě odlišit kostely založené před počátkem cyrilometodějské misie a po něm. Nedokážeme ani přesněji říci, kde stál Metodějův „velký chrám moravský“, ve kterém měl být v roce 885 sám arcibiskup moravský pochován. V úvahu přicházejí především dvě stavby: kostelní komplex v Sadech u Uherského Hradiště a mikulčická bazilika. Ač byly oba chrámy archeologicky zcela prozkoumány, důkaz o Metodějově hrobu nebyl získán ani v jednom z nich. Lze mít pochybnosti, zda se Metodějův hrob vůbec za daných okolností mohl v původní poloze dochovat.

42

Vliv křesťanství Na základě archeologických pramenů lze doložit, že vliv křesťanské víry se v průběhu 9. století stupňoval, ačkoliv na venkově byly teprve pozvolna vytlačovány dlouho přežívající pohanské zvyky. Obecně platí, že co se týče vybavenosti zemřelých milodary, jsou kostelní pohřebiště na hradištích jako celek méně vybavovány hrobovými přídavky než některá venkovská pohřebiště. Neplatí to samozřejmě o luxusních předmětech a dokladech sociálního postavení, např. ostruhách. Podobně předpokládáme větší vliv křesťanství, a tedy úbytek milodarů u mladších pohřebišť, tj. pohřebišť ze závěrečné fáze existence Velké Moravy. Jako příklad lze uvést hřbitovy u kostelů č. 4 a 6 v Mikulčicích, kde postrádáme v hrobech především zbraně a nádoby jako součást potravinových milodarů. Křesťanskou víru nám dokládá řada drobných předmětů hmotné kultury a uměleckého řemesla, doložených jako součást výbavy mikulčických hrobů. Jsou to především nákončí opasků z Mikulčic s postavami „orantů“. Přes rozdílný výklad těchto vyobrazení (např. panovník s odznaky moci, pohanské božstvo) šlo nejspíše o křesťanské amulety, které podobně jako v západní Evropě zobrazují Krista, proroky, světce apod. Obdobný význam mají nákončí ve tvaru knihy; jejich tvar je inspirován bohoslužebnými knihami. Z výzdoby gombíků, případně z železných věder, známe motivy spojené s křesťanstvím, např. holub, beránek, fénix, páv, ryba, strom života apod. A v neposlední řadě se setkáváme se symbolikou kříže v podobě procesionálů a pektorálních křížků nošených samostatně na krku nebo tvořících součást náhrdelníků s korály různých typů.

Stopy Byzance Za zmínku stojí i doklady kontaktů s cizím prostředím, které by mohly souviset s jednotlivými misiemi. Je až překvapující, jak málo předmětů lze jednoznačně spojit s Byzancí. Jednou z výjimek je křížek s řeckým nápisem ze Sadů. Byzantskou provenienci u některých předmětů spíše tušíme nebo předpokládáme, např. u nálezů hedvábí nebo jiných drahých textilií v hrobech. Byzantského původu jsou některé skleněné předměty. Ojedinělé byzantské mince z  oblasti Velké Moravy spíše vypovídají o peněžních, resp. hospodářských poměrech. V prostoru středovýchodní a jižní Evropy indikují průběh staré obchodní cesty spojující střední Podunají s adriatickou oblastí, resp. Benátkami – tzv. jantarové cesty. To byla také nejbližší spojnice do Říma, kterou mohl využívat Metoděj se svým průvodem při poutích k papeži. Obecně platí, že hlavní vliv na  kulturní prostředí Velké Moravy vyjma literaturu měla  franská říše a adriatická oblast. Je to dobře patrné v uměleckém řemesle i v dispozicích kostelních staveb. Na Velké Moravě (dokonce na venkovských pohřebištích) vystupuje skupina drobných památek, která je teoreticky spojována s působením západních misií v severním okolí středního Dunaje v době kolem přelomu 9. a 10. století, totiž olověné křížky typu Bernhardsthal. Je patrné, že veškerý vývoj nejen církevních, ale i politických poměrů na Moravě byl od příchodu byzantské misie na Moravu poznamenán působením dvou různých skupin duchovenstva, latinského a slovanského. Obě skupiny se od sebe značně odlišovaly církevní praxí, obřady, užívaným jazykem a v neposlední řadě církevně politickými cíli, které sledovaly. PhDr. Lumír Poláček je vedoucím pracoviště Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v.v.i. v Mikulčicích.

KULTURA

Bůh blízký Rozhovor s kardinálem Miloslavem Vlkem nad knihou Bůh blízký, která je výmluvným svědectvím o celoživotním úsilí emeritního pražského arcibiskupa a zároveň o osudech naší země v nedávných dějinách. Ze stránek vaší poslední knížky přímo dýchá radost být církví, prožité vědomí, že kde jsou dva nebo tři v jeho jménu, tam je Ježíš uprostřed nich… Myslím, že to říká i samotný titul knihy, který vybral Jiří Zajíc. Pro mne je víra nosnou silou a orientací pro celý můj život. Usiloval jsem o to, aby moje víra byla konkrétní, žitá, dennodenně promýšlená a prověřovaná životem. Ten citát „Kde jsou dva nebo tři…“ mne silně ovlivnil díky setkání s hnutím fokoláre v tehdejším Východním Německu. Katolická církev tam byla mnohem menší než evangelická společenství, a proto nebyla tak pronásledovaná a také se nikdy úplně nezpřetrhaly vazby mezi oběma německými státy. V šedesátých letech tato spiritualita, která nekladla tolik důraz na struktury, na vnější pravidla, ale především na praktický život, pronikla přes německé hranice do  východního bloku. Z  NDR se pak rozšířila k nám, na Slovensko, do Polska, Maďarska a dál…  Tu nosnou větu z Písma  mám spojenou právě s návštěvami přátel v NDR. Znovu mne pak provázela v době, kdy jsem bez souhlasu k duchovenské činnosti myl v Praze okna. Byl jsem osamocený. Byl jsem exulantem i ve vlastní církvi. Přitom tu práci myče oken jsem si vybral právě proto, abych mohl být nablízku lidem. Moc dobře jsem si uvědomoval snahu komunistů izolovat nás a rozdělit. Nechtěl jsem být zavřený někde v kotelně nebo ve skladu a jiné možnosti jsem neměl. V zimě, v létě jsem byl na ulici, ve větru, dešti, zimě. Někdy to nebylo jednoduché.   V této mé nové situaci jsem pochopil sílu fokolarínské spirituality a té skutečnosti, jež je vyjádřena ve větě: „Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Odpoledne a večer jsem se stýkal (tajně) s lidmi ze společenství fokoláre a z těchto setkání kolem Ježíše Zmrtvýchvstalého jsem znovu a znovu čerpal sílu jít další den s hadrem a s kýblem na ulici. Zůstaňme ještě u Bible. Když se vás Jiří Zajíc ptal na vaše oblíbené citáty, uvedl jste například: „Pane, dej ať vidím.“ To zvolání slepého žebráka Bartimaia u Jericha je půvabným vyjádřením toho, že není snadné pouhým zrakem a intelektem nahlédnout pod povrch věcí a událostí. Tu toužebnou žebrákovu prosbu jsem si vzal za svou. Často si uvědomuji, že bez darů Ducha, bez jeho nasvícení důležitých momentů a okolností, nemohu dostatečně porozumět tomu, co se děje, v jaké situaci stojím a jak mám reagovat. Touha orientovat život podle Boží vůle mě ve dvaapadesátém roce jako čerstvého maturanta vedla na jihočeské poutní místo Lomeček. Vrcholil právě stalinský režim, na vysokou školu mne nevzali a přemýšlel jsem, co dál. Tam jsem při čtení ve mši slyšel jinou důležitou větu, tentokrát z listu sv. Petra: „Pokořte se pod mocnou ruku Boží, aby vás Bůh povýšil, až k tomu přijde čas.“ Vzpomněl jsem si na ni

44

mnohokrát a byla pro mne orientací, když jsem tušil, že mi křesťanské angažmá zkomplikuje život. A po létech jsem ji slyšel  znovu při obřadu v Aule Pavla VI. ve Vatikánu, během něhož jsem byl jmenován kardinálem. V první chvíli to byl pro mne šok. Pak jsem to vzal jako pobídku, jako Boží úsměv, jako připomenutí a  výmluvné znamení, že Bůh je věrný svému slovu… Bylo pro vás těžší orientovat se, rozumět znamení času před revolucí, nebo později, když jste byl biskupem a nakonec i kardinálem? Mně se nezdá, že by to bylo těžší za socialismu. Fronty byly jasné. Bylo třeba držet pohromadě a čelit snaze nás rozdrobit, izolovat, zastrašit. Proti nám stáli naši nepřátelé, které jsme znali… Po revoluci se otevřel nový a méně přehledný terén. Ve vlastních řadách se vytvořily skupiny různé orientace. Bylo třeba formulovat perspektivy, vyjasnit priority. Přirozeně někteří chtěli restaurovat poválečné poměry, jiní naopak chtěli vycházet ze současného prostředí. V tomto terénu se rychle zorientovat a přiměřeně zareagovat nebylo snadné. Navíc bylo lákavé věnovat až příliš pozornosti obnově struktur. Doba po pádu komunismu pro mne byla obtížnější než ty roky předtím. Asi nejvíc mne tížilo napětí mezi přáteli, mezi našinci, kteří se ve snaze dělat něco pozitivního octli v protilehlých táborech. V jednom rozhovoru, který je v knížce přetištěn, připouštíte, že jsme z předchozího období nebyli připraveni na stanovování priorit. Myslel jste to i sebekriticky? Ano, v posledních letech komunismu jsem díky mnoha aktivitám měl přehled o řadě podzemních aktivit, ale zároveň jsme se stále snažili o  utajování. Tak se stalo, že jsme nabyli dojmu, že je nás mnohem víc, že jsme připraveni na svobodnou dobu.  V té době také kolem nás bylo mnoho sympatizujících disidentů. Svoboda ale otevřela tolik možností, že přirozeně „pohltila“ mnoho aktivních spolupracovníků. Řada lidí z disentu byla velmi otevřená, ale necítili potřebu se víc přimknout k církvi, a řekl bych, že se jim nepodařilo dotáhnout do společenských důsledků onu Havlovu vizi života v pravdě. Společenské dění ovládli lidé s pragmatickým a technokratickým viděním světa a byla tu snaha odsunout církev na okraj společnosti. Jeden z význačných českých politiků minulého dvacetiletí doslova řekl, že „musíme dát pozor, aby se církev nestala politicky a ekonomicky příliš silnou“. Evidentní snahou bylo odsunout kohokoli, kdo do společenské diskuse vnášel pohled za horizont každodennosti. Lidem se předkládala jediná vize: Teď je ta doba, kdy se už nemusíte za blahobytem ohlížet do západní Evropy! Církev neměla dostatečný prostor a nebyla schopná minulou zkušenost s Bohem srozumitelně převtělit do nové doby.

KULTURA

S dnešními zkušenostmi byste tedy kladl důraz na jiné priority? Kladl bych ještě větší důraz na otevřenost vůči hledajícím lidem a na srozumitelnou nabídku poselství evangelia, ale i na formaci věřících pro toto svědectví. Dnes i na celosvětové úrovni je pozorovatelný trend hledání hodnot, hledání smyslu. To jsme měli odhadnout a na to jasněji reagovat… Kladli jsme důraz na obnovu forem a struktur života uvnitř církve a tím jsme ztráceli čas... Byl jste v Římě v době volby nového papeže, jaké postřehy a podněty jste si přivezl? Jako osmdesátník jsem nebyl účastníkem konkláve. Byl jsem ale účastníkem generálních kongregací a přípravy konkláve. Přítomní kardinálové hovořili o tom, co dnes církev potřebuje, co jsou aktuální priority. Ocenil jsem, jak otevřeně se hovořilo. Mnohá slova byla bratrská, ale i férově kritická. Zvlášť když se mluvilo o kurii, o vztazích mezi kongregacemi a jejich fungování. Někteří z diskutujících říkali otevřeně, že takto hovoří, protože mezi námi je budoucí papež… Také jsem si uvědomil význam přísné izolace při konkláve, protože média měla svoji vizi, své favority a přirozeně ovlivňovala veřejnou debatu. Ta izolace však napomohla soustředění na přítomnost Ducha svatého v konkláve mezi kardinály, bez lobbingu, bez tlaku médií a jiných vnějších sil. Poslední, co televize přenášely z konkláve, byla úvodní přísaha, že každý sám se svým svědomím, před Bohem bude volit toho, o němž je přesvědčen, že je nejlepším kandidátem. Výsledná volba pak byla pro celý svět překvapením. Znal jste papeže Františka před zvolením? Možná jsme se potkali, ale nevybavuji si to. Osobně jsem se s ním setkal až druhý den po volbě,  kdy se chtěl setkat se všemi kardinály, i nevoliči. Když jsem se mu představil, hned si mne spojil s umývačem oken, jehož životopis ve španělštině četl (jde o cizojazyčnou knihu Umývač oken, arcibiskup pražský – pozn. red.). Mile mne překvapilo, že si to pamatoval. Myslím, že už jméno, jaké si zvolil, vypovídá o jeho prioritách pro budoucí církev: pokora, služba, odvaha neopírat se o hmotné věci ani o různé vnější vlivy. Vyjádřil to svými gesty po volbě. Ale v jeho případě nejde jen o gesta. V tomto duchu žil už dříve jako arcibiskup své diecéze… Co si můžeme představit pod slovem služba? Pod takovou službou vidím ochotu vyjít k těm druhým, nebýt nadřazeným vůdcem, pánem, ale žít a jednat spolu s druhými, uprostřed nich. Taková služba zve druhé ke společnému řešení úkolů, které stojí před námi. První slova, která řekl jako papež před lidmi, byla „modlete se za mne“. To bylo jasné znamení, že chce stát uprostřed společenství věřících a počítá s námi! Připomíná mi to slova svatého Pavla v  dopise před cestou do Říma. Pavel říká, že  přichází, „abych se posílil vírou: já vaší a vy mou…“  Jeho stylem je bratrství, ctí druhé jako spolupracovníky, spoléhá na ně při společném díle. Jak vnímáte ohlasy na jeho gesta včetně slov, že církev není charita a podobně? Církev není a nemá být uniformní. Jsou v ní různé proudy, různé pohledy a vize, a to se projevuje i zde. Mnozí by chtěli vidět papeže jdoucího ve vyjetých kolejích. Nové, nekonformní a snad tak trochu „revoluční“ jednání papeže lidé ne vždy přijímají, snad v obavách z novot. Přiznejme si, že tento přístup, jak jej František naznačil, je pro všechny náročnější. Vyžaduje spolupráci, ochotu k otevřenosti, nestačí se nechat vést jako ovce se skloněnou hlavou. A to možná vědomě či nevědomě někteří odmítají.

DUCHOVNÍ ODKAZ Téměř čtyřsetstránková publikace Bůh blízký s podtitulem V rozhovoru s kardinálem Vlkem zahrnuje jak původní rozhovory o současné církvi a určujících duchovních zkušenostech (vedené Jiřím Zajícem), tak svědectví spolupracovníků Miloslava Vlka (ale také Karla Lehmanna a dalších osobností), i vybrané úryvky dříve publikovaných rozhovorů, článků a promluv (vybrané Editou Mendelovou OP), dokumenty z doby nesvobody a také precizní bibliografii. Obsažnou a přitom čtivou publikaci vydalo nakladatelství Nové Město.

Další věc, o níž se hovoří, je chudoba církve. Někdo namítá, že aby církev mohla fungovat, potřebuje prostředky. To je pravda. Ale na materiálním zázemí nesmíme lpět, nesmíme na ně spoléhat. Papež nemíní, že se má celá církev stát františkánským řádem! Rozumím tomu tak, že si musíme být neustále vědomi toho, že se neopíráme především o hmotné věci, ani o majetek, ani o vliv. Rozumím tomu takto, protože mám podobnou zkušenost. Začátkem padesátých let jsme čekali, že přijdou Američané a osvobodí nás. A nestalo se tak. Začali jsme chápat, že nemůžeme spoléhat na  člověka, ale na  Hospodina. Toto je v  jádru Františkův akcent na chudobu: opírat se o Pána. Při bohoslužbě přinášeli židé Bohu plody, z nichž by mohli žít. Obětovali je však Hospodinu a vyjadřovali tak svou víru, že se nespoléhají na to, co vyrobí, co vlastní, ale na to, že Bůh ví o jejich potřebách. To se odráží v papežových postojích, a pokud mu lidé nerozumějí, je čas na obnovu mentality. Zároveň ovšem nelze přehlédnout, že Boží zájem o nás není prvoplánový, úroda není automatická, což ostatně naznačuje i další citát, který v závěru své knihy zmiňujete, a to, že tomu, kdo miluje Boha, vše pomáhá k dobrému… Ta doba mytí oken pro mne byla dobou milosti. Právě v té době jsem hlouběji pochopil své kněžství. Když mi bylo těžko, někdy jsem se sám sebe ptal, je-li normální, abych tohle dělal jako kněz. Žehral jsem uvnitř na tu podivnou situaci. „Bože, proč,“ ptal jsem se v modlitbě... A postupně jsem to pochopil. Stával jsem doma před křížem a postupně jsem si uvědomil, že Ježíš byl velekněz právě v tuto chvíli, kdy se přibit na kříži nemohl pohybovat, ani žehnat, ani téměř mluvit, nemohl dělat nic… Ač jsem tedy veřejně  nemohl dělat nic z toho, co jsem předtím dělal ve farnosti, byl jsem Kristu, svému Veleknězi, blízko. Mytí oken prospívalo mému duchovnímu zrání... Věřím, že k mému zrání přispívá i stáří, kdy mi věci vypadávají z rukou. Přispívá k tomu, abych při odchodu na věčnost nebyl v zajetí pozemských věcí. Ta knížka, o níž mluvíme, byla velmi pěkným dárkem k mým osmdesátinám; když jsem je loni slavil, zřetelně jsem si uvědomoval, kolik věcí jsem v životě dostal. Cítil jsem vděčnost rodičům za fyzický fundament a výchovu, které mi dali, i za to všechno, co mi Bůh dával. A zároveň jsem si uvědomoval, že nejsem schopen to dostatečně pochopit. A tu jsem pocítil i touhu „odejít“ a ve světle Božím uvidět v plnosti, co všechno jsem dostal, a být schopen dostatečně děkovat. Kéž bych jednou v ten okamžik byl disponován za to všechno Bohu plně děkovat… Josef Beránek

45

RECENZE

Teologie osvobození s otevřeným koncem První neevropský papež se uvedl rázně a pro mnohé provokativně. Už výběrem svého jména zvolil za ústřední bod svého pontifikátu téma chudoby. Jeho vizí je církev chudých a pro chudé. Představme si proto knihu zaměřenou na teologický směr, pro který jsou chudí prvotní inspirací i motivací.

T

im Noble, anglický teolog žijící v Praze, ve své publikaci The Poor in Liberation Theology (Equinox 2013) klade kritické otázky latinsko-americké teologii osvobození, se kterou má osobní zkušenost z dob svého studia teologie v Brazílii. Pohled západního člověka na teologii osvobození je často zavádějící. Orientuje se příliš na její společensko-politickou roli, přičemž přehlíží, že se jedná v první řadě o teologii, tj. výpověď o Bohu.

Definice chudých Ústřední problém knihy by se dal shrnout do otázky: jak z hlediska teologie osvobození přistupovat k chudým a nedegradovat je na abstraktní teologickou kategorii? Nebo jinak: jakým způsobem vnímat chudé, aby vždy zůstali těmi druhými, tj. těmi, kteří narušují naši perspektivu? Chudí jsou pro teology osvobození ústřední locus theologicus. Právě oni zpřítomňují Boha, jsou jeho obrazem. Jak však chudé definovat? Někteří teologové vnímají chudobu výhradně skrze společensko-ekonomické činitele. Jiní považují takový pohled za reduktivní a žádají komplexnější analýzu problému. Společenské postavení a ekonomická situace jsou jistě základními ukazateli, kterými je nutné chudobu nazírat, nikoli však jedinými. Jakýkoliv útlak, který vylučuje určitou skupinu obyvatelstva (z důvodu rasy, náboženství, pohlaví, sexuální orientace atd.), je svým způsobem uvržením do existenční chudoby. Teologové osvobození tak nejsou zajedno. Všichni se však shodují, že chudí nám cosi sdělují o Bohu. Jsou jeho obrazem a takřka svátostným způsobem ho zpřítomňují. Otázkou je, zda chudí v pojetí teologů osvobození zůstávají ikonou. Teologie osvobození je teologií chudých a teologií pro chudé, musí však odolat pokušení chudé vlastnit, vytvořit si na ně monopolní nárok. Autentická teologie osvobození nesmí

46

přestat vnímat chudé jako ikonický obraz Boha. Zde může pomoci filosofie Emmanuela Lévinase a Jeana-Luca Mariona.

Modla chce vyjevit všechno. Nobleho trápí otázka, zda se teologie osvobození dokáže vyhnout pokušení příliš jasného světla idolatrie a podrží si radikálně ikonický charakter.

Ikona chudoby Noble připomíná, že církev v Latinské Americe nemusí bojovat ani tak s ateismem jako s idolatrií. Idolatrie se projevuje dvojím způsobem. Degradací Boha na bůžka s omezenou či vymezenou kompetencí. Záměnou Boha za boha, resp. za něco, či za někoho, kdo Bohem není. V tomto kontextu je třeba chápat kritiku kapitalismu. Teologie osvobození nekritizuje tržní hospodářství jako takové, nýbrž jeho absolutizaci. Teologie osvobození chce svrhnout pro mnohé nedotknutelnou modlu neoliberální ekonomiky. Noble však upozorňuje, že některé směry teologie osvobození jsou tak vášnivě kritické, až od oprávněné kritiky nešvarů kapitalismu sklouzávají k jeho démonizaci. Paradoxně tak tvoří modlu novou. Přitom se zaštiťují principem volby pro chudé. Z chudých se tak nestávají oběti pouze kvůli tlaku trhu, ale rovněž kvůli tlaku ze strany teologů osvobození. Není teologie osvobození další ideologií? Nejedná se o pouhou hru na chudobu? „Nakolik jsou chudí globálním konceptem a organizační kategorií […], natolik hrozí, že se stanou ideologickým konceptem,“ říká Noble. Avšak dodává, že autentická teologie osvobození se orientuje na chudé nikoliv na základě domněnky, že chudí jsou dobří, ale na základě víry, že Bůh je dobrý. Teologie osvobození není lacinou agitkou ve prospěch chudých ani politickým hnutím, které si bere chudé za rukojmí ve prospěch svých zájmů (nesčetněkrát omílané klišé o marxismu v křesťanském převleku). Teologie osvobození je výpovědí o Bohu skrze pohled na ikonu chudoby, na ikonu, kterou jsou sami chudí. Ikona nepoukazuje sama k sobě. Ikona odkazuje za sebe a nad sebe. Modla strhává veškerou pozornost na sebe.

Nenapsaná poslední kapitola Noble se domnívá, že brazilský teolog osvobození Clodovis Boff navrhuje metodu, která je čestná ve vztahu k chudým. Boff zdůrazňuje kontextuální podmíněnost každé teologie. Zavrhuje tak myšlenku, že teologie osvobození je univerzálně platný koncept, který je možné aplikovat kdekoliv. Každá teologie reaguje na otázky a výzvy svého kontextu. Teologie se nesmí uzavřít sama do sebe. Autentická teologie je jako kniha, jejíž poslední kapitola ještě nebyla napsána. Boff tak navrhuje teologii s otevřeným koncem. Nakonec teologie musí být rozkročena mezi teorií a praxí. „Ortodoxie a ortopraxe nejsou absolutní pojmy. Vždy se vztahují k nepochopitelnému a nekonečnému tajemství Boha. Toto vědomí pomáhá zamezit upadnutí do totality a idolatrie.“ Noble ve své knize ukázal, že pojem chudých je spíše problémem a otázkou než zdrojem řešení. Debatu o teologii osvobození obohatil o myšlenky současné (postmoderní) filosofie, čímž poukázal na nové cesty, které se otevírají před tímto směrem teologického myšlení. Jedná se o cesty primárně teologické a nikoliv socio-politické. Nobleho myšlenky nám vposledku pomáhají pochopit výzvy současného papeže, ačkoliv to jistě nebylo autorovým úmyslem. Program chudé církve není líbivou mediální hrou. Je to pro církev náročný úkol odmítnout modloslužebnou zahleděnost do sebe samé a stát se ikonou Boha, který vstoupil do dějin jako nejchudší z nejchudších. Martin Kočí

RECENZE

Markéta Bendová, Johana Borovanská, Daniela Vejvodová (eds.)

Filosofie v podzemí – Filosofie v zázemí: Podoby filosofie v době normalizace a po sametové revoluci Nomáda 2013

Jakým způsobem se lze zabývat filosofií v nesvobodném režimu? A jak po pádu takového režimu znovu obnovit provoz  filosofie na univerzitě, tedy na místě, kam filosofie bytostně patří? Takovými otázkami se zabývá sborník, který se na více než 400 stranách vrací převážně do období normalizace, které bylo zvláště bohaté na provozování filosofie „v  podzemí“, tedy na neoficiální soukromé půdě. Sborník je rozdělen do dvou částí: v té první velice plasticky a barvitě představuje rozmanitou podobu neoficiálního pražského filosofického provozu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století a ve znatelně kratší části pak nabízí reflexi návratu filosofie na Ústav filosofie a religionistiky (ÚFAR) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Přestože je téma vymezeno pražskými bytovými semináři, sborník je velice přínosnou stopou paměti dění za komunistického režimu jako celku. Prozrazuje mnohé o tehdejší společenské situaci a prostřednictvím autentických příspěvků tehdejších domácích i zahraničních aktérů umožňuje detailní seznámení s  prostředím bytových seminářů, kterých se účastnili – a také sami byli aktéry – mnozí z polistopadových elitních intelektuálů. Sborník přináší vedle mapování důležitého a velice specifického období části českých intelektuálních dějin také portréty konkrétních osobností (L. Hejdánek, M. Machovec, K. Kosík, E. Bondy) či koláž rozhovorů s účastníky i tvůrci podzemního filosofického provozu. „Podle komunistického režimu byla filosofie nesmírným nebezpečím, snad největším vůbec. Zní to trochu absurdně: zabývat se třeba předsókratovskými mysliteli bylo považováno za téměř teroristickou činnost, za ,ideologickou diverzi’ , zárodek budoucího rozvratu,“ píše Daniel Kroupa a trefně tak poukazuje na absurditu předrevolučních časů. Závěrem je rozhodně namístě ocenit pečlivou práci editorek, bohatý fotografický doprovod i množství grafických a obsahových fines, které sborník nabízí. Lukáš Jirsa

Jakub S.Trojan

Etické vztahy v ekonomice Oikoymenh 2012

Známý evangelický teolog a sociální etik je i ekonomem se zkušeností z podniku v letech nesvobody. Ctihodnému členu vědeckých rad běží lhůta už devátého křížku; publikuje a vyučuje, vzdělává a vychovává.  Kdysi upírané akademické i duchovní angažmá zúročuje v pozdním sběru: nejlepší vína se rodí na samých hranicích možnosti jejich pěstování. Biblická tradice, teologické fundace, znalost ekonomie, případové studie podané výjimečně osobitě. Trojanova kniha dokládá ještě širší záběr: vhledy do etiky i jiných světových náboženství, odkazy na nejstarší filosofickou tradici, ale i znalosti soudobých postmoderních bádání v politické filosofii (J. Rawls, R. Nozick). Teoretický ekonom nakloněný věřit spolu s Friedrichem von Hayekem, že sociální spravedlnost je  jen fata morgana  v distribuci příjmů a bohatství tržní ekonomiky, je zviklán sofistikovanými úvahami i dialogem politických filosofů světového věhlasu. Trojanova kniha vrací ekonomii do původního světa morální filosofie a teologie.  Vědeckost přístupu se nemusí – ba ani nesmí – dostat do rozporu s odvěkou moudrostí, se Zjevenou pravdou. A to Trojanova kniha přesvědčivě dokládá. Historické příklady etických maxim a paralely ke vtělené Moudrosti Božího syna v jiných kulturách a civilizacích jsou asi nejkrásnější pasáží v tomto směru. Bez vlivu institucí si dnešní hospodářství lze sotva představit. Institucí je tím více, čím méně jsou funkční. Jakub Trojan se proto vrací až k filosofii přirozeného práva a také zde se drží „dialogického pojetí“. Vlastní etika hospodářství začíná u autora otázkou – pro mnohé zbytečnou – po smyslu, účelu hospodaření. Teprve relativně nedávno škola „ekonomie a štěstí“ vrátila otázku po smyslu do ekonomie jako vědy; natolik už bylo zjevné, že mnohdy „méně je více“ i v hospodářství. Přiměřenost ekonomiky lidství klade ve své knize už  A. Rich, na němž Trojan rovněž staví, a obohacuje teoretické argumenty o „exkurzy“ ze života. Přímluva k návratu ctností do hospodářského života a jeho reflexe rezonuje s myšlenkami Michaela Novaka a je vlastně odmítnutím mylného postoje,

který se v ekonomii objevil až ve 20.století, totiž že „Adam Smith byl posledním morálním filosofem a prvním ekonomem“. Trojan  jde ve své knize po historické evoluci a zkušenosti s ní spojené a tak zahrnuje mravní dilemata nejen „reálného socialismu“, ale i nacistického otrokářství a holocaustu, a ústí do již zcela aktuálních mravních osidel dneška (insider dealing, dumping) a jejich řešení v podobě sedmi pravidel etického podnikání. Čtvrtá část knihy je jakýmsi kompendiem z dějin etiky a poskytuje hlubší výklad pojmů i jejich genezi a autorství, na něž už dříve přišla řeč. Kantova teorie mravnosti, utilitarismus Benthama a J. S. Milla. Nedávné pětisté výročí narození Jana Kalvína je v této části knihy připomenuto pasážemi o přínosu kalvínské zbožnosti jak v pozdější interpretaci Maxe Webera, tak v původní protestantské tradici; přínosem pak je i diskuse o vývoji ekonomického myšlení mezi dvěma „vynálezci kapitalismu“, jak bývají titulováni Jan Kalvín a o dvě století později Adam Smith, ovlivněný již osvícenstvím.    Pátá a šestá část knihy nás přivádějí do současnosti: do éry postmoderny či pozdního kapitalismu. Vybrané etické otázky jsou skutečně ty klíčové, mezi nimi na prvním místě chudoba a bohatství, polarizované centrifugou výnosů z rozsahu koncentrované moci v globální ekonomice. Kmet Jakub Trojan se dotýká dalších citlivých etických otázek naší doby a prokazuje svého mladistvého ducha poučeností o neuralgických bodech i zdrojích krize. Autor vrací ekonomii k otázkám nastoleným již klasickou filosofií i politickou ekonomií 19. století, tedy problémům odcizení a vykořisťování. Nové jevy v ekonomice – role velkých nadnárodních korporací a sporné otázky jejich společenské (ne) odpovědnosti – mají jako důsledek i proměny v povaze a projevech těchto neduhů diagnostikovaných dříve. Symbolika čísla 7 pak označuje autorovo „slovo závěrem“ a toto slovo míří ke křesťanovi, laikovi dneška, a k jeho podílu odpovědnosti za náš svět. Kniha Jakuba Trojana je skvělým příspěvkem angažovaného křesťana naší době, té době, která přestává rozumět sama sobě. Kniha má šanci oslovit tu část širší veřejnosti, jež nepřestává žíznit po spravedlnosti.   Lubomír Mlčoch

47

RECENZE

Jan Synek

Nová publikace ze života katolické církve na Ostravsku Muzeum Hlučínska ve spolupráci s Ostravsko-opavským biskupstvím vydalo publikaci P. Rudolf Schikora, CSsR – apoštol Ostravska v první polovině 20. století. Tento katolický kněz (*1890), vyrůstající v Hošťálkovicích u Hlučína, prožil většinu svého aktivního kněžského života v oblasti vymezeném městy Hlučín – Ostrava – Frýdek-Místek. Po přijetí kněžského svěcení (r. 1914 ve Vratislavi) působil v běžné duchovní správě jako kaplan ve farnostech Hať a Hlučín. Zde našel hlavní zacílení své kněžské činnosti, a to jako propagátor duchovních cvičení a tiskového apoštolátu Exercičního domu v Hlučíně, který v roce 1924 založil. Později jako člen kláštera redemptoristů v Moravské Ostravě v tomto díle dál pokračoval. Když nacistický režim na podzim v roce 1938 znemožnil jeho činnost, okamžitě přesunul svůj exerciční a tiskový apoštolát do nově zbudovaného kláštera ve Frýdku-Místku. I zde gestapo aktivního kněze sledovalo a klášter byl v roce 1941 zabrán pro potřeby nacistického Německa. Po válce byl v roce 1945 klášter církvi vrácen a jeho činnost na krátkou dobu obnovena. Komunistický režim jej v roce 1950 definitivně zlikvidoval a hlavního protagonistu – P. Rudolfa Schikoru – uvěznil.  Po propuštění získal Schikora státní souhlas pro kněžské působení v Charitním domově ve Štemplovci, kde žily starší a nemocné řeholnice Kongregace školských sester Notre Dame. Duchovní službu zde konal sledován StB až do své smrti v roce 1962. Je pochován na hřbitově v Neplachovicích. Kniha přibližuje osudy Hlučínska na konci 19. a na počátku 20. století, kdy toto území patřilo Německu, naznačuje nejednoduchost situace pro jeho obyvatele vyplývající z připojení tohoto území k Československu v roce 1920 a také nelehký život katolického kněze v době obou totalit ať už nacistické či komunistické. Publikace je zajímavým svědectvím o době nedávno minulé a k poznání naší regionální minulosti zvláště vhodná. Jan Larisch

48

Svobodni v nesvobodě. Náboženský život v období komunistického režimu Vyšehrad 2013

„Věř si, co chceš, to je tvoje věc a věc tvého rozumu a vkusu. I do kostela si choď, kam chceš, ani tomu nikdo nepřekáží a překážet nebude...“ Tak vyjádřil roku 1949 vztah totalitního komunistického státu k náboženství ministr školství Zdeněk Nejedlý. Po celou dobu trvání komunistického režimu snad nebylo nic vzdálenějšího pravdě než tato slova, jak obšírně dokládá na cca 250 stranách Synkova pečlivě zdokumentovaná práce o utrpení křesťanských věřících v komunistických žalářích, kteří ve zcela nelidských podmínkách dosvědčovali svou víru v Krista. Autor nejprve obecně charakterizuje perzekuci všech křesťanských církví včetně Svědků Jehovových a náboženský život ve vězeních u nás od vlády Habsburků a ukazuje, že právě za komunismu byl takový život pronásledován mnohem nelítostněji než např. za protektorátu. Soustředí se dále na jednotlivé vězeňské skupiny podle vyznání, přičemž nezůstává jen u katolíků, ale zabývá se mj. i adventisty a jehovisty, jejichž zásadovost a věrnost vlastnímu přesvědčení v děsivých podmínkách je vskutku úctyhodná. Podává též přehled věznic, v nichž trpěly větší skupiny kněží, řeholníků a řeholnic, a obšírně popisuje i každodenní náboženský život uvězněných: tajné bohoslužby, udělování svátostí (např. křtu, ba i kněžství!), studium literatury a velmi kvalitní vězeňskou univerzitu (vždyť komunisté zavírali právě elitu národa), konverze (většinou na základě příkladného svědectví vydávaného křesťany), modlitbu, slavení svátků, vztah k nucené práci. Kniha líčí vztahy vězňů-křesťanů ke spoluvězňům stejného nebo jiného křesťanského vyznání, k dozorcům a mučitelům, dokládá snahu komunistického režimu o převýchovu vězňů i agenturní činnost ve věznicích (např. někteří kněží podlehli nátlaku a podepsali spolupráci s StB). Autor se v knize, důležitém příspěvku k martyrologiu českých a slovenských křesťanů všech denominací, ovšem nespokojí jen s všeobecným popisem náboženského života za zdmi žalářů, ale jmenovitě uvádí trýzněné kněze, řeholníky a laiky, přičemž každého z nich charakterizuje výstižným medailonem. Někteří vynikají

velkou statečností (neohrožený Felix Davídek píšící ostrý dopis někdejšímu vězni prezidentu Zápotockému; karmelitka Anna Magdalena Schwarzová odmítající pracovat v neděli; zasněžený adventista stojící za odmítání sobotní práce celé dny nahý v mrazu jako sněhulák), jiní se moci otevřeně nevzpírají, nenápadně nesouce svůj kříž, málokteří morálně selžou. U řady z nich prožité utrpení výrazně posílí jejich víru: Oto Mádr vyslovuje Bohu „díky za ten tvrdý čas milosti“, adventista Roubíček dokonce prohlásí: „Myslím, že to, co jsem si tam s Bohem prožil, byla ta nejkrásnější léta. A kdyby se to vrátilo a měl bych to prožít znovu, prožil bych to zas.“ Ne, takovou hloubku přesvědčení a identifikace s Pravdou svět opravdu nemůže pochopit... Synkova práce jasně dokládá, koho považovala KSČ za svého úhlavního nepřítele. Je přesvědčivou obžalobou komunistické ideologie, založené především na nenávisti k náboženství, materializované v nenávisti k věřícím. Na osudech nesčetných obětí této nenávisti, jež z nich často vykovala světce (Gojdič, Hasmandová, Vojtaššák, Toufar, Kajpr, Urban, Mastiliak, Schellingová, Zela), Synek zcela neguje Marxovu představu, že náboženská víra vzniká výhradně z materiálních příčin. Právě naopak: tisíce lidí přežily gottwaldovské koncentráky právě tím, že ve svém utrpení spatřovali hluboký smysl daný vzorovým Kristovým mučednictvím. A další tisíce je nepřežily, protože jim byla dána – světsky viděno nepochopitelná – milost vydat Kristu svědectví až k prolití krve. Kniha obnažuje ďábelskou podstatu komunismu až na dřeň: ryzí zlo projevující se třeba umlácením kněze Toufara k smrti; strašnými fyzickými i duševními mukami dnes již blahoslavené Zdenky Cecílie Schellingové za pokus o záchranu kněze; nepovolením vězeňské správy byť se jen oknem dívat na věže chrámu v klášterním objektu přeměněném v žalář; mocí a nadřazeností analfabetických bachařů nad univerzitními profesory... Zároveň však vzdává hold nespoutanosti a svobodě lidského ducha v jeho vztahu k Duchu, neboť právě tento Duch umožňuje, aby v podmínkách vnější nesvobody mohl lidský duch zůstat svobodný. Vladimír Petkevič

RECENZE

Barbora Spalová

Immanuel Kant

Bůh ví proč: Studie pamětí a režimů moci v křesťanských církvích v severních Čechách

Náboženství v hranicích pouhého rozumu

CDK 2013

Kniha se věnuje křehkému a těžko postižitelnému fenoménu, jakým je křesťanská religiozita ve „vykořeněných Sudetech“ v „neznabožské společnosti“, smím-li autorku parafrázovat. Série případových studií se rodila z dlouhodobého výzkumu na několika místech bývalých Sudet, byla inspirována antropologií mnoha míst a zrála v knihu téměř deset let. Hutné popisy náboženského dění v křesťanských společenstvích svědčí nejen o hluboké znalosti předmětu, ale také o důvěrné znalosti místního prostředí a kultury. Religiozita je tak zachycena plasticky a dynamicky v mnoha, často zdánlivě ambivalentních podobách. Je to religiozita mnoha tváří, které upírají tvář k jednomu Bohu. Autorka vykresluje podobu vnitřních světů živé víry věřících, kteří v těchto obcích žijí a svým konáním je spoluutvářejí, spolu s plastickým obrazem prostředí místních náboženských komunit, ve kterých se křesťanské identity formují a transformují. Případové studie dvou katolických společenství (farního a klášterního) a jednoho charismatického společenství Jednoty bratrské, tedy jak tradičního, tak nového či obnoveného, popisují prostředí a charaktery postav a jejich vztahy tak barvitě, že čtenář má pocit, že se s nimi setkává tváří v tvář. Jsou tak cenným svědectvím o životech v církvi, náboženské komunitě a o stavu mysli křesťana „zde a nyní“. Neotřelý styl a jazyk, který strategicky a ukázněně osciluje mezi autorčiným akademickým jazykem a metaforickým zemitým „jazykem terénu“, činí z díla strhující čtení. Autorka čtenáři umožňuje vidět stromy i les, kostru i člověka z masa a kostí, kterému skelet patří. I díky tomu je text přitažlivý nejen pro humanitní vědce a teology, ale i pro čtenáře, kteří se prostě zajímají o to, jak se po revoluci žije věřícím a jak se utvářejí církevní komunity v Sudetech. Závěrečný příběh o tom, jak autorčin metapříběh o církvi přijala církev sama, pointuje celé vyprávění o náboženství a organizační kultuře církví v praxi. A první čtenářské odezvy svědčí o tom, jak je zde a nyní téma živé a neusazené. Bůh ví proč... Olga Šmídová

Vyšehrad 2013

Zásluhou nakladatelství Vyšehrad vyšel poprvé český překlad významného Kantova spisu Die Religion innerhalb der Grenzen der bloßen Vernunft. Nakladatelství projevilo svou  tradiční profesionalitu a odpovědnost a ke spolupráci přizvalo špičkové odborníky. Dílo přeložil osvědčený znalec filosofie a německého jazyka Karel Šprunk. Prof. Stanislav Sousedík  napsal úvod, v němž objasnil jak filosoficko-náboženský, tak i politický kontext tohoto Kantova spisu, okolnosti jeho vzniku, hlavní myšlenky a jejich návaznost na předchozí Kantovy Kritiky a ohlas díla včetně ohlasu v českém prostředí. Připojil též ke všem částem spisu svůj komentář. Překlad zrevidoval další znalec Kantova díla Jiří Chotaš, který rovněž vypracoval jmenný a věcný rejstřík (s uvedením německých originálů u důležitých pojmů) a sestavil podrobnou bibliografii zahrnující původní i moderní vydání spisu, překlady, komentáře a bohatou sekundární literaturu o Kantově filosofii náboženství, o jednotlivých aspektech spisu a o vztahu křesťanské teologie ke Kantovi a jeho filosofii náboženství. Na vzorném vydání má nemalou zásluhu i odpovědný redaktor Martin Žemla. Immanuel Kant vydal tento spis v posledním období svého života (1. vydání z r. 1793). Domýšlí v něm některé problémy, které vyvstaly zejména v jeho praktické (morální) filosofii a které se týkají filosofie náboženství. Kant není ateista, chápe však náboženství především z morálního hlediska a snaží se základní náboženské výpovědi (Boží existence, nesmrtelnost lidské duše) zdůvodnit rozumovými postuláty, nikoli odkazem na zjevení. Jak se dovídáme v úvodu, původně zamýšlel publikovat výsledky svých úvah na pokračování v časopise berlínských osvícenců Berliner Monatsschrift. První článek vyšel bez problémů, druhý však cenzura odmítla. Kant se proto rozhodl vydat své práce knižně, jelikož v tomto případě stačilo dobrozdání některé univerzity. Čtyřem plánovaným statím odpovídají i čtyři části spisu, každá z nich je ještě doplněna Obecnou poznámkou.

Bylo by opovážlivé pokoušet se zde nějak podrobněji popisovat obsah Kantova spisu, který ostatně vystihuje již jeho název. Pro základní orientaci uvádíme alespoň názvy jednotlivých částí. První část pojednává „O koexistenci zlého a dobrého principu neboli o radikálním zlu v lidské přirozenosti“. Kant zde řeší především problém, odkud se bere morální zlo u člověka vybaveného svobodou a rozumem schopným poznávat mravní zákony. Druhá část má název „O boji dobrého principu se zlým o vládu nad člověkem“, třetí pak „O vítězství dobrého principu nad zlým a o založení Božího království na zemi“. Název čtvrté části naznačuje její dosti polemický charakter: „O službě a pseudoslužbě pod vládou dobrého principu neboli o náboženství a klerikalismu“. Jak je pro Kanta typické, kromě pečlivě formulovaných filosofických úvah nalezneme v jeho spisu mnoho zajímavých postřehů, poznámek (a též trefných biblických citátů). Alespoň jeden příklad z třetí části: „Církev, která prohlašuje, že její církevní víra je všeobecně závazná, se nazývá katolická, kdežto církev, která se proti těmto nárokům na straně druhých staví (i když by je často sama ráda vznesla, kdyby mohla), se nazývá protestantská. Bdělý pozorovatel však shledává mnoho chvályhodných příkladů protestantských katolíků a naproti tomu ještě více pohoršlivých příkladů velice katolických protestantů. První jsou muži s otevřeným způsobem myšlení (i když to není způsob jejich církve), od nichž se druzí, muži s omezeným způsobem myšlení, velice odlišují – a nikterak ke svému prospěchu.“ Není sporu o tom, že racionalistická filosofie náboženství zdaleka nepostihuje hloubku a obsah biblické víry. Nicméně je v křesťanské, zejména katolické tradici pevně zakotven přístup usilující o rozumové zdůvodnění některých obsahů víry či o prokázání, že rozumu neodporují. Tento přístup má pochopitelně své meze a mnohá úskalí. Kantův spis o náboženství je nepominutelným hlasem v rozhovoru o těchto otázkách. Katolická církev se dlouho stavěla k osvícenství včetně Kanta naprosto odmítavě. I z bohaté bibliografie je patrné, že po téměř dvou stech letech začali i katoličtí teologové Kantovi naslouchat. Chápavější postoj naznačoval v této věci rovněž papež Benedikt XVI. Vladimír Roskovec

49

KOMENTÁŘE

Kapsář Petra Koláře

P

řed pár dny jsem pohledem na novou stránku v kalendáři zjistil, že musím obnovit platnost jedné ze svých početných kartiček, a to „InKartu“, zajišťující slevu na vlak: Šel jsem tedy na pražské Hlavní nádraží a u příslušné přepážky jsem se dověděl, že si kartu mohu prodloužit o rok jeden nebo hned tři. Na dva roky se prý neprodlužuje, a tak jsem zvolil prodloužení tříleté, které vyšlo pochopitelně levněji než tři jednoroční. Zaplatil jsem 1370 Kč a dostal jsem kartu prodlouženou jen na dva roky! „Celý obnos se na kartu nevejde (!),“ znělo vysvětlení. Dostal jsem ještě potvrzení o zaplacení na tři roky s tím, že za dva roky mám znovu přijít pro dokonání celého díla. Úplně mě to vyvedlo z míry. Ani jsem se nezmohl

na dotaz, jak to, že mě nechala nejdřív zaplatit a pak mi jen oznamuje, že se moje peníze nevejdou na mou kartu. Postěžovat jsem si dokázal jen večer kamarádovi. Ten mi ale odvětil: „No to nic není! Já jsem tam šel vloni zarezervovat rodinnou jízdenku do Popradu s tím, že bych chtěl do vlaku naložit i svou Felicii. Po prostudování velkého technického průkazu mi dáma u přepážky sdělila: ‚Ono se na náš vagon to vaše auto nevejde!‘ Podivil jsem se, že by moje stará Felicie byla prvním vozem tohoto typu na cestě z Prahy na Slovensko, ale dáma u přepážky trvala na svém. Možná si při zadávání do počítače spletla milimetry s centimetry, kdoví? Ale jelikož jsem na rozdíl od tebe Pražák, zašel jsem raději bez dalšího dohadování na Masaryčku a tam se jim auto do vagónu vešlo!“ Inu, my vesničané z Moravy to máme ve velkoměstě těžké.

křesťanství A SVĚT

historie A SOUČASNOST

literatura A VÝTVARNÉ UMĚNÍ

komentáře A ANALÝZY

recenze A ROZHOVORY

PERSPEKTIVY PŘÍLOHA KATOLICKÉHO TÝDENÍKU

www.katyd.cz

Mediář Josefa Beránka

M

yši, kterým vědci aplikovali lidské buňky, jsou chytřejší. Pokusy amerických neurobiologů otřásly našimi představami o tom, jak mozek ukládá informace do paměti. Myším posílila paměť porce lidských tzv. gliových buněk, kterým vědci dosud přisuzovali jen podpůrnou roli. Vědci vypěstovali v laboratorních podmínkách lidské buňky a vstříkli je do mozku novorozených myšat. K jejich překvapení se lidské buňky v myším mozku uchytily a udržely si své výjimečné vlastnosti. Navíc se dokázaly propojit s okolními myšími buňkami. V nejrůznějších testech paměti si tyto myšky vedly mnohem zdatněji než obyčejné myši. Pozitivní efekt lidských gliových buněk se překvapivě projevil i na neuronech. Objev má význam nejen pro porozumění mozku, ale spustil nadějné úvahy o léčbě mozkových onemocnění. Zároveň se ale také ozvaly otázky, kam až můžeme zajít. Můžeme takto „dopovat“ i psy, delfíny, lidoopy? Lidové noviny upozornily na dokument „Živočichové s lidským materiálem“, v němž vědci společně s filosofy a teology hledají pravidla předběžné opatrnosti v oblasti, kde je, zdá se, nebezpečně snadné přivést na svět krétského Mínotaura.

50

T

aké jste zachytili v českých médiích informaci, že bývalá republikánská kandidátka na viceprezidentku Sarah Palinová volala po vojenské akci proti České republice po bombových atentátech v Bostonu? Nebylo těžké tomu uvěřit, když si tolik běžných Američanů pletlo čečenskou národnost atentátníků a českou. Omyl vysvětloval český velvyslanec, prezident a poněkud komická slovní hříčka se probírala i na stránkách Time.com. Sarah Palinová ale mezi zeměpisné naivky nepatří. Zprávička o jejích výrocích na adresu muslimů z Čech a invazi vychází z fórku, který publikoval satirický časopis Daily Currant. Zatímco mnohé jiné americké weby „dobrý vtip“ přejaly či okomentovaly, na facebooku a twitteru už žil svým životem. Tak se dostal neuvěřitelně rychle na obrazovky evropských editorů, někteří z nich neodolali a pikantnost zveřejnili. Jak je možné, že si to neověřili? Jednoduše proto, že historka zapadala do mediálního obrazu o americké političce. Je to učebnicový příklad, že příjemci mediálních obsahů 7.10.2009chtějí 15:07:47slyšet to, co si myslí, chtějí být utvrzováni ve své pravdě a snadno přehlédnou, že jejich přesvědčení se opírá spíš o mediální obraz než o realitu. A toto riziko klamu bohužel – jinak cenné – sociální sítě ještě znásobují...

N

elze v mediáři nezmínit nařízení slovenských biskupů, že katoličtí duchovní musí mít povolení, chtějí-li vystoupit v médiích. Klerici a řeholní osoby vystupující v médiích „se mají vyznačovat věrností učení evangelia, spolehlivými vědomostmi, rozvážností a odpovědností za vyřčená slova, péčí o lásku k pravdě a účinné předávání evangelijního poselství“. Mají se zdržet vystupování v médiích, především pokud jde o složité  kontroverzní otázky, a v otázkách, k nimž se vyjádřila Konference biskupů Slovenska, jsou „povinni se držet oficiálního stanoviska“. Mimochodem biskupové nijak neomezují vystupování laiků v médiích. Předpokládá se, že „jménem církve“ hovoří členové hierarchie, a jak vysvětlil tiskový mluvčí, i ve firmách je třeba mít souhlas vedení s vystupováním v médiích. (Vzápětí ovšem připustil, že církev není firma.) Jak se má postupovat, pokud se péče o lásku k pravdě a účinné předávání evangelijního poselství dostane do konfliktu s oficiálními prohlášeními? Má se mlčet, protože by to mohlo být kontroverzní. Zřejmě proto se okolo kauzy Róberta Bezáka tak křiklavě mlčí.

Novinky z Karmelitánského nakladatelství

www.ikarmel.cz Kostelní Vydří 58, 380 01 Dačice tel.: 384 420 295, e-mail: [email protected]

Boskovice, Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Jičín, Karviná, Kostelní Vydří, Praha, Plzeň, Liberec, Litoměřice, Olomouc, Ostrava, Velehrad, Zlín

Jaroslav Šebek OD KONFLIKTU KE SMÍŘENÍ Česko-německé vztahy ve 20. století očima katolické církve

Kniha odkrývá méně známá fakta a události, jež vedly k tragickému rozchodu Čechů a Němců, ale rovněž následné kroky ke smíření a úsilí o uzdravení způsobených ran. Vysídlení Němců mělo rozměr politický, kulturní i duchovní. Autor si klade závažné otázky: Uměli Němci přiznat svůj podíl viny? Chápou Češi poválečné vyhánění Němců jako bezpráví, nebo jen jako logický důsledek válečných hrůz? Jak začala obnova vzájemných vztahů v dobách komunismu a co tyto vztahy upevňuje po listopadu 1989? Jakou roli sehrál v německo-českém smiřování kardinál Miloslav Vlk? Které smírčí iniciativy slavily největší úspěch u mladých lidí a které u obcí, škol a spolků? Došlo vůbec k uzdravení vztahů, nebo je česko-německé sousedství i nadále ohrožováno jedem nacionalismu? Brožovaná, 176 stran, 219 Kč

Knihkupectví KNA jsou odběrnými místy internetového obchodu www.ikarmel.cz Velkoobchodníkům nabízíme registraci v B2B obchodě: f.kna.cz

Anselm Grün, Jochen Zeitz BŮH A PENÍZE Dialog mnicha s manažerem

Benediktinský mnich a špičkový manažer diskutují o tématech dnešního světa, která se týkají nás všech: úspěch a odpovědnost, ekonomika a blahobyt, kultura a hodnoty – zkrátka Bůh, peníze a svědomí. Sešly se tu dvě mimořádné vůdčí osobnosti ze světů tak odlišných, jako jsou klášterní klauzura a top management nadnárodní firmy. Brožovaná s klopnami, 208 stran, 249 Kč

Elaine Murray Stoneová TVŮRCE NARNIE C. S. LEWIS

David Peroutka PRAMEN Vnitřní život podle svaté Terezie z Avily

Autorka život „tvůrce Narnie“ nejenže důkladně studovala, ale měla to štěstí, že se s C. S. Lewisem i osobně setkala. Dává nám nahlédnout do jeho rodinných a přátelských vztahů, do jeho životních radostí i strastí. Zdá se, že útlá kniha podivuhodně vystihuje nejednoduchou postavu a životní příběh C. S. Lewise. Je naděje, že zaujme znalce Lewisova díla i náhodné čtenáře příběhů Narnie, kteří o jejich tvůrci nevědí vůbec nic. Vázaná, 104 stran, 169 Kč

Autor sleduje vývoj karmelitánské mystičky a pokouší se načrtnout její duchovní životopis, přičemž vychází z důkladného studia jejích vlastních spisů. Plasticky tak vyvstávají jednotlivé etapy duchovního zrání, které jsou charakteristické prohlubováním vztahu s Kristem i proměnami jejího života modlitby. Terezie k nám promlouvá s vřelostí starší sestry ve víře a dokáže čtenáře nadchnout pro cestu objevování Pramene. Brožovaná s klopnami, 200 stran, 249 Kč

Nenechte si ujít zajímavé čtení!

revue

Č E S K É K Ř E S ŤA N S K É A K A D E M I E

Universum www.krestanskaakademie.cz

ry rozhovo analýzy e tář komen

Ukázkové k k číslo l či předplatné d l zajistí: SEND Předplatné, d l s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha h 4, tel.: l 225 985 225, ffax 225 341 425, e-mail:l [email protected] d d

vychází 4x ročně

cena 50 Kč

roční předplatné 200 Kč

ukázkové číslo zdarma

zakoupíte ve všech knihkupectvích Karmelitánského nakladatelství

www.send.cz

www.kna.cz

E-shop: obchod.portal.cz www.portal.cz

Simon Biallowons

Benedikt XVI.

FranƟšek

Mƽj duchovní testament

Papež z druhého konce svĢta Tato kniha usiluje o první portrét buenosaireského arcibiskupa, apoštola chudých a pƎítele lidí na okraji. Shrnuje také odkaz FranƟškova pƎedchƽdce, papeže Benedikta XVI., a zamýšlí se nad pƎítomnosơ i budoucnosơ katolické církve a výzvami, které pƎed novým papežem stojí.

ÚstƎedním moƟvem knihy je téma víry. Nad textem testamentu si uvĢdomujeme, nakolik je každý ēlovĢk v kƎesƛanském životĢ vlastnĢ na zaēátku a jak moc má zapotƎebí stále znovu se uēit tomu, na co pozapomnĢl, nebo znovu vdechnout život tomu, co bylo zhašeno nebo vyhaslo, ēi dokonce znovu získat to, co bylo opuštĢno nebo odloženo.

váz., 176 s. (168 s. + 8 s. příloha), 235 Kč

brož., 112 s., 199 Kč

Jan Jandourek

Freddy Derwahl

Daniel Herman – Srdcem proƟ ostnatému drátu

Poslední mnich z Tibhirine

Kniha obsahuje autobiograĮcké prvky i obecnĢjší úvahy dvou bývalých duchovních, dnes obecnĢ uznávaných osobnosơ kulturního a spoleēenského života. Ambicí knihy je živĢ popsat reálie a atmosféru toho, co se ve spoleēnosƟ a církvi dĢlo v posledních tƎech deseƟleơch, a to s nadhledem, a pƎitom s dosud nepublikovanými skuteēnostmi. brož., 168 s. + 8 s. příloh, 309 Kč

SvĢdectví trapisty, který pƎežil Skuteēný pƎíbĢh se odehrál v trapisƟckém klášteƎe v Alžírsku v polovinĢ devadesátých let minulého stoleơ. Komunita zde pokojnĢ žila uprostƎed muslimské vĢtšiny. Kdo a proē je v bƎeznu 1996 unesl a brutálnĢ zavraždil? Podle oĮciální verze byli mniši uneseni a zavraždĢni islámskými teroristy, ale vyšetƎování tuto verzi nikdy zcela nepotvrdilo, ani nevyvráƟlo. váz., 200 s., 385 Kč

Žádejte v knihkupectvích nebo na adrese nakladatelství: Portál s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail: [email protected] Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1; Klapkova 2, Praha 8 universum_190x129_2013.indd 1

23.5.2013 13:13:06

1$./$'$7(/679«

9<j( + 5$' 632/652

Emmanuel Kant Petr Pokorný, Ulrich Heckel

NÁBOŽENSTVÍ V HRANICÍCH ÚVOD POUHÉHO ROZUMU DO NOVÉHO ZÁKONA Literatura a teologie První český překlad významného spisu německéNová kniha vynikajícího českého ho filosofa I. Kanta. Kantobiblisty přináší kompletní úvod vo dílo mělo velký význam do novozákonní literatury pro vývoj novověké filosoa teologie. Strukturou zůstává sice fie náboženství. Lze je pokniha blízká žánru literárních važovat jednak za vyvrchoúvodů (kdo, kdy, kde, pro koho lení první fáze vývoje osvíí a proč jednotlivé texty sepsal), censké filosofie náboženpřesahuje je však důsledným ství, jednak ale i za jakousi pojednáním teologie jednotlivých „výhybku“, jež vlivem Kanspisů a vrstev Nového zákona a přináší též náčrt celkové koncepce tova kriticismu (jeho tzv. „kopernikánského obratu“) novozákonního kánonu. Díky dala dalšímu vývoji filosopřispění U. Heckela se pak kniha fie náboženství zcela nový stala skutečnou učebnicí se směr. Překlad K. Šprunk, shrnutími obsahu biblických knih, komentář a úvodní studie přehledy a tabulkami. S. Sousedík. Váz., 840 s., 998 Kč Váz., 288 s., 348 Kč

Otto Hermann Pesch

Jiří Stránský

DESATERO BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ Desatero božích přikázání patří k nejzávažnějším textům Starého zákona. Jeho písemné podobě však předcházelo tisícileté ústní předávání krátkých ustanovení, tvořících základ pradávné boží smlouvy s izraelským lidem uzavřené na hoře Sinaji. O podobě a významu těchto ,,směrovek“ v biblických i kulturních dějinách lidstva pojednává v této knížce u nás známý, světově respektovaný teolog. Brož., 136 s., 198 Kč

FEJETONY Kniha přináší výbor fejetonů z let 2006 –2013, ve kterých J. Stránský glosuje naše současné dění. Řeč jeho fejetonů je, podobně jako jeho psaní, přímočará a věcná, dovolává se zdravého rozumu a spravedlivého řádu věcí. Ačkoliv se v nich vyjadřuje k aktuálním každodenním otázkám našeho života (např. Velký Pátek, volby, domácí násilí, zámek Štiřín, advent, odchod Josefa Škvoreckého, …) jsou to fejetony nadčasové, které jsou i po několika letech aktuální a osloví mnoho čtenářů. Brož., 208 s., 198 Kč

8ÉVC0GLGFNÅJQ 2TCJC VGNHCZ GOCKNKPHQ"KX[UGJTCFE\ YYYKX[UGJTCFE\ 1$,'&0 8- ;  <#5©.',6'0#|#&4 '5 7

8[wGJTCF|s|GZRGFKêPÉ UMNCFjVøTDQJQNUM½ |2TCJC| VGNHCZ GOCKN FKUVTKDWEG"KX[UGJTCFE\  2įK|P½MWRW| X|GZRGFKêPÉO|UMNCFW UNGXC PCYYYKX[UGJTCFE\ UNGXC|