2013 Východočeský literární čtvrtletník Partonyma

Partonyma

7 - 8/2013

ročník druhý / číslo 7. - 8.

Partonyma

Východočeský literární čtvrtletník

------------------------------------Populární literatura a popkultura

Hlavní obsah Kontemplum ......................................................................................... 1 Textáž .................................................................................................. 19 Setkání ............................................................................................. 147 Kruhy ................................................................................................ 169 Kdo je kdo ....................................................................................... 175

----------------------------

Východočeský literární čtvrtletník Partonyma můžete nalézt v tištěné podobě ve vybraných knihovnách, literárních kavárnách a dalších centrech literární kultury po celých Východních Čechách a Vysočině. Časopis připravuje redakce ve spolupráci s katedrou literární kultury a slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Vydává nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec. Sledujte také literárně-kulturní revue na facebooku:













http://www.facebook.com/Partonyma

Kontaktujte nás: Více informací na:







[email protected] http://partonyma.cz/

2013

ISSN 1805-8558 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Kontemplum

Kontemplum

--------------------------

Kontemplum --------------------Kontemplum

-------------------------------

3 Postavení populární literatury v masové kultuře (Lukáš Bína)

7 Zábava přísným okem viděná (Antonín K. K. Kudláč)

9 Plavba POPulární literaturou (Daniela Šulcová)

11 Pán Prstenů - jedinečná trilogie J. R. R. Tolkiena (Tereza Exnerová)

14 Mstitel doby postapokalyptické (Jiří Lojín)

16 Erotický komiks - porno, nebo umění? (Karolína Tomášková)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS194881

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS194881

K ontemplum

Postavení populární literatury v masové kultuře

--------------------------------lukáš bína

Žijeme ve světě tvořeném informacemi, obrazy a ide­jemi. Ve světě, který (s trochou nadsázky) za­ řadil mezi základní lidské potřeby – kromě jídla, pití a spánku – také nutnost mít k dispozici vysoko­ rychlostní internet, kabelovou televizi a s tím vším spojený stálý přísun elektrického proudu. Infor­ mace utvářejí tak neuvěřitelně neorganizované a slo­žité struktury, že není v lidských silách jak­ koli je systematicky rozplétat, uchopit, ba co už vůbec ne – pochopit. Snad všechny společenské a kulturní vědy, zejména v poslední době, tuto „ši­ rokospektrální“ situaci bedlivě pozorují. Socio­ logie, psychologie, pedagogika, kulturní antropo­ logie, historická i současná literární věda a také ekonomie1 mají k tomuto tématu co říci, protože jsou, chtě-nechtě, součástí toho, čemu s oblibou a často notnou dávkou pejorativnosti říkáme ma­ sová kultura. I  když se v  nejrůznějších odborných prame­ nech běžně dočítáme, že samotný pojem kultura je problematický a obtížně definovatelný, nalézají akademici z oblasti cultural studies „východisko“, které by alespoň mělo utvářet náš postoj k tomuto výrazu. Představme si desítky roztříštěných střepů,

které mravenčí prací spojíme dohromady, aby utvo­ řily skleněnou karafu: takovou námahu by nejspíše dalo vyjmenovat všechny možné atributy kultury, abychom měli zcela adekvátní představu o tom, jak ji vystihnout v celé její šíři a hloubce. „K zápla­ vě způsobů, jimiž se v kulturálních studiích o kultuře mluvilo, patří pojetí kultury jako celého způsobu života; jazyka; výsledku reprezentací; nástroje; prak­ tiky; artefaktů; prostorového uspořádání; moci; hie­ rarchie ‚vysokého‘ a ‚nízkého‘; masové nebo popu­ lární kultury.“2 Dnes, v jednadvacátém století, jehož povahu a  směr určily převratné technologicko-společenské události století předcházejícího, mů­ žeme vnímat slavný výrok bývalého astronauta Neila Armstronga „One small step for a man. One giant leap for mankind“, který zazněl na povrchu Měsíce 27. června 1969, v mnohem proročtějším smyslu, než byl zamýšlen v inkriminované situaci. Profesor Radim Palouš přikládá vstupu na přiro­ zenou družici naší planety velkou váhu: „Miliony pozemšťanů sledovaly, jak lidská noha se noří do měsíčního prachu a jak lidské oko vyhlíží zpět. Člověk poprvé zahlédl svou Zemi jako celek. […] Lidé uvidě­ li a vnímali Zemi globálně, nikoli již jen jako model,

1 Ekonomické a komerční záležitosti nemohou zůstat stranou, protože všechna masmédia, filmy i konzumní literatura zcela nepochybně musejí být chápány jako zboží a fungovat jako předměty výroby, reklamy a prodeje. 2 BARKER, Ch. Slovník kulturálních studií. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-099-2, s. 95.

 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS194881

Partonyma ( ročník

nýbrž skutečně.“3A viděli ji globálně doslova – od­ haduje se, že přenos sledovalo tři čtvrtě miliardy lidí. Nenápadně se začal rodit „světověk“ vyme­ zený narůstající silou masových médií, jehož tě­ žiště se začalo přesouvat z průmyslové výroby do odvětví služeb. Kulturní hranice jednotlivých míst a národů byly za krátký čas strženy proudem reci­ povaných významů. Zde se také dostáváme k jedné z nejoblíbenějších činností dneška – „sledovaní“. Od začátku komerčního užívání televizního vysí­ lání bylo jasné (a blízká budoucnost to jenom po­ tvrdila), že televize jednoznačně získá hegemonii mezi ostatními masmédii. Již koncem sedmdesá­ tých let 20. věku se odborná veřejnost o televizi vyjadřovala s despektem, neboť v ní začala rozpo­ znávat komunikační kanál, který se místo serióz­ ního šíření informací rozhodl stále znatelněji pre­ ferovat zábavnou formu sdělení. Řečeno s Neilem Postmanem – problém není v tom, „že televize má zábavný charakter, ale že učinila ze zábavy přiroze­ nou formu zobrazení jakékoli skutečnosti.“4 Dnešní názorové disproporce, jež se okolo po­ pulární kultury kumulují, jsou od sebe někdy nato­ lik kontrastní, že Ecovo rozdělení do dvou „vlaj­ kových táborů“ a jejich resumující pojmenování – skeptikové a těšitelé – vyznívá nejpřesněji. Na jed­ né straně stále stojí zarytí kritikové, kteří do­dnes (!) po vzoru Theodora Adorna a tzv. frankfurtské školy lpí na definici masové kultury jakožto ko­ moditní, neautentické, povrchní i manipulativní a za velký problém považují, že „[…] konzument média bývá často pojímán jako pasivní pozorovatel, už jen proto, že jeho možnosti jakkoli se do komu­ nikačního procesu zapojit (například odpovědí či reakcí) jsou velmi malé nebo žádné.“5 Významný

druhý

/

číslo 7. - 8. )

protipól představuje postmoderní hledisko, které situaci vnímá naprosto odlišně. V recipientech pop­­ kultury totiž vidí aktivní činitele, kteří mají mož­ nost se na celém „popkulturním procesu“ podílet, komentovat ho, dokonce  obhajovat jeho obsah, nebo se konfrontovat s taktikami kapitalistických korporací. Otázkou je, jak si v této složité změti nejrůz­ nějších faktorů stojí literatura?! Již na přelomu 19. a 20. století dochází k dů­ slednému rozdělení vysoké literatury od nižší. Navíc s poněkud smutným faktem, že se po celou tu dobu literární kritika zabývala pouze tvorbou z oblasti tzv. vysoké kultury, tedy kulturními for­ mami, které erudovaní kritici pokládali za „este­ ticky správné“. Tu a tam slabě zazněly hlasy z řad kulturně činných osobností, které se dovolávaly kritického hodnocení masové četby a nabádaly k reflektování konzumní literatury. Jedním z prv­ ních, kdo se pokusil přesvědčit literární kritiku, aby fenomén populární literatury nepřehlížela, byl již v sedmdesátých letech 19. století Vítězslav Hálek. Odezva na jeho apel však byla mizivá. Básník, folklorista a editor Oldřich Sirovátka ve své eseji Literatura na okraji píše: „Hlavně v 19. století se postupně vytvářela dvojí literatura. Předně oficiální proud písemnictví – tedy literatura umě­ lecká, hodnotná, vysoká, určená pro kultivované, vzdělané a interesované čtenáře. V ní se projevuje umělecký a literární vkus doby, na ni se orientuje kritika, literární časopisy. Ta utváří literární dějiny.“6 Byť je Sirovátkova esej přínosná (vlastně už jen tím, že se snaží zmapovat druhové a žánrové rozpětí české konzumní tvorby), musíme k ní přistupo­ vat obezřetně. Z citovaného úryvku totiž můžeme

3 PALOUŠ, R. Světověk: neboli hypotéza o konci novověku, ba o konci celého eurověku a počátku světověku. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1990. ISBN 80-7021-051-6, s. 77. 4 POSTMAN, N. Ubavit se k smrti: veřejná komunikace ve věku zábavy. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. ISBN 80-204-0747-2, s. 95. 5 MCQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. 3.vyd. Praha: Portál, 2007. ISBN: 978-80-7367-338-3, s. 59. 6 SIROVÁTKA, O. Literatura na okraji. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. ISBN 80-202-0122-X, s. 7.

 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS194881

K ontemplum

sou­hlasit jen s dodatkem, že umělecká literatura utváří literární dějiny – to bezpochyby. Ale že by se v ní projevoval literární vkus doby, je výrok na­ prosto nepřijatelný, nepravdivý a v současné lite­ rární vědě naštěstí překonaný. Na základě četných ukazatelů, jako jsou vý­ sledky recepčních výzkumů, tabulky prodejnosti nebo výroční zprávy a bulletiny českých knihoven, jasně vyplývá, že čtenáři citlivě reagují na recenze, které si o dané knize přečtou7, a podle toho si pak tituly vybírají. Velké čtenářské náklonnosti se těší romantické romány pro ženy a knihy spisovatelů, kteří si ve své oblasti vydobyli tvůrčí renomé a kte­ ré podporuje mediální reklama. Z českého pro­ středí je třeba jmenovat Lenku Lanczovou, Simonu Monyovou, Magdu Váňovou, Táňu Keleovou-Va­ silkovou nebo Michala Viewegha, tedy autory, kteří se napříč knihovnami naší republiky umisťují na prvních místech v žebříčku nejžádanějších děl po­ pulární literatury a literatury jako takové. Propagaci a prodejnost knih ovlivňují i okol­ nosti zdánlivě seriózní. Vzpomeňme na četné de­ baty o literárních cenách a jejich významu v lite­ rární kultuře. Nechceme zde hodnotit problematiku objektivity jejich udílení, ale významný do­pad na propagaci vítězných děl. Od devadesátých let minulého století jsme zažili enormní rozmach lite­ rárních cen spojený s polistopadovou euforií a vzni­ kem nových literárních spolků, fondů na podporu psaného slova a kulturních festivalů. Dosadíme-li si do rovnice snahu organizátorů zveřejnit výsled­ ky ocenění ve všech typech médií, musí nám být

jasné, že se vítězné texty stávají prestižní záleži­ tostí. V knihkupectvích jsou výtisky vyčleněny do zvláštních regálů nebo se jim vybuduje malý pie­ destal uprostřed prodejny, kde čekají na chtivé čte­ náře. Kvalita textů se v  tomto případě nejčastěji pohybuje ve sféře střední literatury nebo tzv. mid­ cultu, využijeme-li termínu Dwighta MacDonal­ da (ovšem v nepohrdavém smyslu), a s masovou četbou mají tyto knihy společný snad jen komerč­ ní úspěch (popř. mohou využívat jejich tvůrčích postupů).8 Literaturou populární máme na mysli takovou produkci textů, která klade důraz na epičnost, ná­ padný dramatický děj a  poskytuje čtenáři roz­ ruch, napětí, sentiment a zábavu. Čtenářská obec je mnohdy stratifikována mezi jednotlivé žánry populární literatury, neboť jsou to právě žánry, na čem komerční literatura buduje své výjimečné po­ stavení v rámci masové kultury. Často se mluví o  konkurenci z  řad ostatních zprostředkovatelů zábavy, se kterou se populární literatura musí vyrovnat. Nejvíce s ní přece sou­ peří audiovizuální umění a znatelně vyhrává, sly­ šíme běžně. Pravda, od konce druhé světové války se musela populární četba smířit s existencí roz­ hlasu a filmu. Ovšem… položme si otázku, zdali jsou tato média opravdu natolik „soběstačná“, aby mohla samostatně fungovat? Domníváme se, že ne­jsou, respektive jen z části! „Český film od svého vzniku vydatně čerpal ze zábavné a triviální četby: filmová dramaturgie využívala popularity knižního titulu a známého autorova jména.“9 Obdobně je to

7 Nejčastěji ve společenských rubrikách, magazínech, časopisech orientovaných na ženské publikum atd. Cílem těchto časopisů je zvýšení vlastní atraktivity i prodejnosti, čehož lze docílit pouze masovou distribucí, jež má za následek snížení nároků na čtenáře. Proto umělecká literatura v těchto periodikách zcela ustoupila komerční tvorbě, která nevyžaduje větší čtenářské zkušenosti. 8 Nezahrnujeme zde knihy, jež získaly Státní cenu za literaturu či Cenu Jaroslava Seiferta. Za doménu těchto cen totiž považujeme snahu ohodnotit a uctít díla s vysokou estetickou hodnotou, jazykovou a formální ori­ ginalitou nebo texty tematicky se vyslovující k závažnějším rovinám lidské existence. 9 SIROVÁTKA, O. Literatura na okraji. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. ISBN 80-202-0122-X, s. 56–57.

 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS194881

P artonyma ( ročník

i s rozhlasem. Více než o konkurenci bychom tedy měli hovořit o spolupráci. Vypovídá o tom i stále viditelnější trend, kterým je produkce knih podle filmů – tedy proces úplně opačný. Půjdeme-li (zce­ la logicky) hlouběji, dostaneme se až k biblickému na počátku bylo slovo; ovšem dodáváme – psané. Text je základní stavební jednotkou všeho. Bez textu není scénář (a co jiného je scénář než lite­ rární dílo), bez scénáře nejsou dialogy (řeč), bez

druhý

/

číslo 7. - 8. )

řeči není filmová, divadelní nebo televizní scéna, bez scény nemůže vzniknout kohezní film. Populární četba má své místo v masové kul­ tuře pevně dané. Nevnímejme ji jako upozaděnou a slabou nebo snad dokonce poraženou, naopak. Populární literatura pomohla na svět rozhlasové a filmové tvorbě a dodnes je podstatným fakto­ rem na poli všeprostupující popkultury.

 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

K ontemplum

Zábava přísným okem viděná

--------------------------------antonín k. k. kudláč

Populární kultura se dostává do módy. Tohle tvr­ zení zní jistě poněkud absurdně vzhledem k faktu, že zmíněná oblast nikdy z módy nevyšla, ba ani ze své podstaty vyjít nemůže. Ale neměl jsem na mysli oblibu popkultury mezi těmi, kterým je pri­ márně určena. Ostatně žádný přesně definovatelný konzument jejích produktů zřejmě ani neexistuje. V tuto chvíli mi jde o zcela zvláštní kategorii zá­ jemců o populární kulturu, totiž o vědce. Jistěže ohledně popkultury v základech intere­ su mnohých z nich leží osobní libost, neřkuli pří­ mo rozkoš z toho či onoho konkrétního díla, řada výzkumníků žije naštěstí v tomto ohledu až pře­ kvapivě normálně. Přesto existují výjimky. Historik Josef Pekař prý kdysi pravil, že základem histori­ kovy práce je skepse (a později se opravil, že je jím spíše láska). Mám podezření, že podstata práce ně­kterých současných badatelů na poli populární kultury pramení spíše z odporu. Více než před rokem jsem začal soustavněji sledovat práci Centra pro studium populární kul­ tury (CSPK), neziskové organizace, kterou založili a  provozují mladí doktorandi a  postdoktorandi převážně historických a  bohemistických oborů z praž­ské filozofické fakulty. Konají spoustu zají­ mavých akcí právě toho typu, který v českém aka­ demickém prostředí není příliš obvyklý, například „alternativní prohlídky“ měst nebo „popkulturní tomboly“. To vše probíhá souběžně s konvenčněj­ šími formami odborného provozu, k nimž patří

univerzitní semináře, vědecké konference a gran­ tové projekty. Na první pohled by se tedy zdálo, že tito nadšenci provádějí vážně míněný výzkum a zároveň se přitom dobře baví, což považuji za takřka ideální způsob, jakým lze vědeckou činnost provozovat. Když jsem ale pohlédl na web tohoto sdružení, v jejich „manifestu“, tedy jakémsi sou­ hrnu základních tezí, na nichž staví své aktivity, mne zarazil jeden z bodů, v němž se doslova praví: „Centrem našeho zájmu jsou způsoby, postupy a po­stoje, prostřednictvím nichž si různé skupiny lidí ve společnosti vytvářejí představy o svém živo­ tě a společnosti. Takto chápaná populární kultura je sférou aktivního přetváření dominantních kultur­ ních praktik a hodnot a odporu vůči nim.“ (zvý­ raznil AKKK) „Negativní vize“ populární kultury jakožto ně­ čeho, co je produkováno kulturním průmyslem coby prostředek, jímž privilegované vrstvy ma­ nipulují s pasivními masami (variantní možnost počí­tá s  tím, že se tyto masy přece jen určitými způsoby manipulaci brání), prochází uvažováním o ma­sové kulturní produkci od samého počátku. V zásadě odpovídá modernistickému, přesněji ře­ čeno zejména marxistickému pohledu na svět ja­ kožto apokalyptické bitevní pole, na němž se spo­ lu střetávají utlačovatelé a utlačovaní ve věčném nesmiřitelném boji. (Kořeny této koncepce sahají ovšem mnohem hlouběji, tkví v samých zá­kladech křesťanského vidění světa). Takovýto náhled ovšem

 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS194881

Partonyma ( ročník

dominoval hlavně období mezi světovými válka­ mi. Po druhé světové válce a ještě podstatněji po nástupu postmoderny byl v souladu s proměnami euroamerické civilizace postupně nahrazován po­ někud pozitivnějším obrazem populární kultury, v níž se různými způsoby (nikoli výhradně kon­ frontačně) kříží zájmy rozmanitých sociálních sku­ pin a subkultur, které v mnoha případech vzájem­ ně spolupracují nebo se alespoň doplňují, a  tím (spolu)vytvářejí pluralitní akord dnes už globalizo­ vané kultury. Neexistují tedy vlastně žádné domi­ nantní kulturní praktiky, nýbrž spíše nepřetr­žitý proud měnících se významů kulturních artefaktů, vytvářených a sdílených jejich tvůrci i příjemci. S touto změnou také souvisí poněkud odlišný pří­ stup řady dnešních vědců, jejichž pozitivisticky odtažitý pohled je v  mnoha případech doplněn, někdy dokonce i zcela nahrazen, osobním angaž­ má recipienta / spolutvůrce popkultury. Někteří autoři v tomto smyslu razí termín „aca-fan“. Na pozadí tohoto vývoje jsem se proto výše citované věty v manifestu CSPK trochu zalekl. Zdá se ale, že mladí badatelé tento postoj myslí vážně, alespoň o tom svědčí další přítomné indicie. Tak například v časopiseckém rozhovoru s jedním ze zakladatelů centra zpovídaný říká, že činnost centra není jen výzkumná, ale též „aktivistická“ (chápu-li správně, tak ve smyslu odkrývání manipulačních praktik výrobců masové kultury). A tentýž tón velmi výrazně zazníval z úst dvou dalších zástupců této organizace, kteří na mé pozvání loni disku­ tovali se studenty pardubické filozofické fakulty o sou­časném (nejen domácím) zkoumání popu­ lární kultury. Aniž bych chtěl tyto jejich snahy nějak zlehčo­ vat, cítím v jejich překvapivě tradicionalistickém postoji především značnou dávku rebelství a pro­ vokace („budeme to dělat po svém, jak už se to nedělá“). Ochotně přiznávám zmíněnému „kon­

druhý

/

číslo 7. - 8. )

frontačnímu modelu“ oprávněnost v  případě ně­ kterých historických období, kdy mechanismy teh­ dejší populární kultury do značné míry odpoví­daly teoriím modernistických kulturních kritiků��;� jistě je podle mne lze aplikovat (jak v které zemi) například na gründerské období devatenáctého století nebo „nejtvrdší“ období totalitních společ­ ností století následujícího. Zřejmě však bude třeba pro analýzu historického vývoje popkultury vytvo­ řit a použít jemněji diferencovaný rastr… Mecha­ nické převzetí výše naznačeného modelu při hod­ nocení postmoderní a nejsoučasnější populární kultury mi připadá krátkozraké. Svět, byť globali­ zovaný, je dnes mnohem složitější a ve svých regio­ nech se natolik liší, že vlastně máme mnoho růz­ ných popkultur, vedle té internacionální rovněž řadu místních variant. Takže ke kritériu časové diskontinuity bude třeba přidat ještě diskontinu­ itu teritoriální. To, co píší neomarxističtí učenci typu Fredrica Jamesona, se možná vztahuje k nej­ bohatším částem světa, ale jen stěží odpovídá na­ příklad postkomunistickým zemím. A možná také, že můžeme v této věci dokonce sestoupit až na úroveň jednotlivce a říci, že každý chápe populární kulturu v souladu se svým osob­ nostním založením. Měli bychom tak nakonec tolik popkultur, kolik existuje lidí, kteří ji konzu­ mují a jsou zároveň schopni nad ní na určité abs­ traktní rovině přemýšlet. Pokud tedy preferuji ko­ operaci před konfrontací, bude mi zřejmě bližší představa kreativního „přepisování významů“ vý­ tvorů kulturního průmyslu a jejich vzájemného sdílení než chmurný obraz Velkého Bratra snaží­ cího se ovládnout masy, které se této snaze zoufale brání. Uznávám, že tím se už vymykám rámci racionál­ ní poznatelnosti kultury a vůbec reality a zabře­ dám do bažin solipsismu, ale rád toto riziko pod­ stoupím. Není totiž špatné tuto hru občas hrát…

 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS194881

K ontemplum

Plavba POPulární literaturou KUDLÁČ. Antonín K. K. Literatura přes palubu. Pavel Mervart. Červený Kostelec: 2010.

--------------------------------Daniela šulcová

Modrý obal, bílá papírová loďka – už jen tím bu­ dí kniha pozornost. Ale také fakt, že autorem je „náš“ přednášející Antonín Kudláč, u kterého jsem absolvovala několik předmětů. Jeho osobitý styl, upřímnost a říkání věcí na „plnou pusu“ se mi moc zamlouvá, proto jsem byla zvědavá, co vše může publikace čtenáři nabídnout. Kniha se zaměřuje na českou populární literaturu a reflexi dějin v belet­ rii. Ve svazku čtenář nalezne recenze, studie a roz­ hovory, například s J. Velinským, S. Dosedělem, M. Urbanem a dalšími autory. Literatura přes palubu se snaží napodobit zá­ pisky z námořní plavby. Názvy samotných oddílů tomu napovídají – Návraty do starých přístavů, Pobřežní napětí a vzrušení, V souostrovích fan­ tastiky a Plnou parou vzad. Jednotlivé kapitoly jsou opatřeny úvodními komentáři autora, jimiž chce pro přehlednost v krátkosti shrnout to, o čem píše. V komentářích také nastiňuje dobovou politickou a kulturně-literární situaci. V prvním oddílu Návraty do starých přístavů (esej Podivuhodná dobrodružství ve věku páry) se zabývá výhradně anglo-americkou produkcí, pře­ devším detektivkou a fantastikou. Hlavním moti­ vem knih je alternativní historie, jako příklad uvá­ dí Mašinu zázraků od tvůrců Williama Gibsona a Bruce Sterlinga. Dále zde Kudláč zmiňuje oba

díly komiksu Liga výjimečných. Také se vyznává ze svého obdivu a zaujetí detektivní prózou. Na spisovatele Arthura Conana Doylea a jeho Sher­ locka Holmese se pokusila navázat řada autorů, kteří rekonstruují Holmesovy případy, jež údajně dosud nespatřily světlo světa, např. Utajené případy Sherlocka Holmese od Donalda Thomase. Thomas nás uvádí do zapomenutých a utajených případů, ve kterých pracuje se skutečnými událostmi. Jako druhého zástupce využití soudobých mo­tivů po­ stav uvádí Seznam sedmi od Marka Frosta. Jedná se o román, který přímo využívá historické osob­ nosti A. C. Doyla. Ten se zaplete do spiknutí sku­ piny významných osobností, jejichž cílem je při­ vést do materiálního světa Pána temnot. Při této akci zemře Doylův přítel a Doyle na jeho památ­ ku začne psát příběhy inspirované jeho dobro­ družstvími. Kudláč v této krátké kapitolce ukazuje různé využití postav a motivů – Donald Thomas zasa­ zuje do reálné historie Sherlocka Hol­mese, Mark Frost si za hrdinu své knihy vybral samotného A. C. Doyla. Toto srovnání se mi velmi líbí, ukazuje se totiž, že není „holmesovka“ jako „holmesovka“ a s motivy (nejen holmesovskými) se dá nádherně pracovat tak, aby kniha nebyla jen pouhou kopií jiného díla. Jen zapojit fantazii a chtít…

 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS194881

Partonyma ( ročník

V eseji Tajemno, hrůzno, mužno, pitoreskno i směšno Kudláč píše o historii Rodokapsu (RO­ mánu DO KAPSy) a o pokusech o jeho návrat na konci 20. století. Tomuto tématu se věnuje na ce­ lých čtrnácti stranách, což beru jako pozitivum. Skvěle určil důležité mezníky vzniku, zániku a zno­ vuobnovení Rodokapsu, což umožňuje udělat si ucelený přehled o těchto dobrodružných sešito­ vých románech. Ve druhém oddílu nazvaném Pobřeží napětí a vzrušení Kudláč píše o české detektivní a krimi­ nální próze. Česká detektivka se dle něj dělí do dvou hlavních linií – první navazuje na model tzv. „socialistické detektivky“ (příběhům dominu­ je policejní vyšetřovatel, nebo celý policejní tým, budování zápletek působí konvenčně). Druhá linie vychází z poetiky americké „drsné školy“ (hrdiny jsou často soukromí detektivové nebo bezděční pá­trači, v knihách tohoto typu nalezne čtenář ak­ ční scény). Autor má v oblibě právě tuto druhou skupinu. Vůbec se mu nedivím, protože „drsná škola“ vtáhne čtenáře do děje lépe než zmiňovaná „socialistická detektivka“. V dalších esejích se za­ mýšlí nad detektivkou i jiní autoři, dohromady texty dávají smysl, jsou logicky propojené. Ve třetím oddílu s názvem V souostroví fan­ tastiky popisuje autor vývoj české fantastiky v ob­ dobí kolem přelomu tisíciletí, zmiňuje zde známé au­tory jako O. Neffa, J. Pavlovského, F. Vrbenskou a  další. Také zde mluví o sdružování fanoušků fantastiky do různých klubů, které mimo jiné po­ řádají setkání (tzv. cony).

druhý

/

číslo 7. - 8. )

V posledním, čtvrtém oddílu Plnou parou píše o studiích Z. Hrbaty, o dílu V. Vokolka, které srov­ nává s Macurovými prózami. Najdeme tu i eseje R. Saka a Z. Bececného, M. Urbana, A. Manguela a dalších. V závěru je kromě rozhovorů zmíněno i dva­ náct oblíbených knih Kudláče, což mi přišlo jako pěkný nápad a inspirace pro ty, kteří s ním plují na stejné vlně. Kniha je napsaná srozumitelně, je tedy vhodná i pro čtenáře laika, který o české populární lite­ ratuře někdy slyšel. Určitě bych nepodceňovala poznámky pod čarou, které myšlenky upřesňují. Publikace je přehledná, čtenář se v textu neztrácí a dozví se mnoho nových informací. Jelikož je Kudláč velký milovník tohoto druhu literatury, je to znát. Píše o něčem, co ho baví, co miluje – a to se odráží v textu. Za nejpřínosnější a nejlépe propracované považuji já osobně eseje Podivuhodná dobrodružství ve věku páry a Tajem­ no, hrůzno, mužno, pitoreskno i směšno, kde ro­ ze­bírá Rodokaps. Co říci na závěr? Snad jen, že mě, jako antifa­ nouška českých detektivek a fantastiky, publikace oslovila v dobrém slova smyslu a půjdu si půjčit minimálně jeden román do kapsy. Jako studentka historicko-literárních studií musím mít přehled i v této oblasti. Člověk nikdy neví, kdy bude mít dlouhou chvíli a náladu na jiné čtivo, než běžně upřednostňuje.

10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS194881

K ontemplum

Pán Prstenů - jedinečná trilogie J. R. R. Tolkiena

--------------------------------tereza exnerová

Fantasy literatura je stále v módě a není problém snad v jakémkoliv knihkupectví najít díla tohoto žánru (kvalitní i ta méně povedená). Ale každý správný nadšenec by si měl položit otázku – co stá­ lo na počátku? Samozřejmě, odpovědí a názorů je mnoho, prapůvod fantasy můžeme hledat ve sta­ rých mýtech nebo v pohádkách vyprávěných dě­ tem. Ale podle mě je zakladatelem fantasy litera­ tury John Ronald Reuel Tolkien. A laťku nasadil skutečně vysoko. Jeho díla jsou propracovaná do po­sledního detailu, vytvořil pro ně dokonce vlast­ ní jazyk (elfštinu) nebo knihu mýtů Středozemě – bájné země, kde se jeho příběhy odehrávají. Ostatně, i Tolkien vychází z mýtů – motiv prstenu a pu­tování za prstenem se vyskytuje v mýtech snad všech civilizací, od řeckých a římských přes sever­ ské báje k mýtům orientálním. (Day, David: Tol­ kienův Prsten. Praha: Mladá fronta, 1999.) Ale proč si Tolkien zvolil právě fantasy? A z ja­ kého důvodu se mu povedlo v tomto žánru uspět natolik, že je dodnes těžké ho překonat? Pán Prs­ tenů se odehrává za války. Poklidnou Středozem naruší Stín z let minulých – vracející se zlo, Temný pán Sauron, který se snaží znovu získat moc nad Středozemí a potřebuje k  tomu Prsten – jeden jediný, který vlastní hobit, malý človíček, do té chvíle bezvýznamné rasy. A právě na něm leží tíha osudu celé Středozemě. Mnozí Tolkiena vinili z toho, že Pán Prstenů je alegorické zobrazení druhé světové války. To auto­

ra vedlo k tomu, že k dalšímu vydání knihy připojil předmluvu, kde vysvětluje, že je rozdíl mezi inspi­ rací, které se člověk neubrání a skrze niž do díla vždy nějak promítá svou životní zkušenost, a ale­ gorií, které se Tolkien brání a říká, že on sám nerad čte alegorická díla, a tedy je ani nepíše. Přestože příběh není alegorií na skutečné udá­ losti – nebo možná právě proto – má čtenáři co říct a to i po tolika letech od vydání (poprvé byl vydán v roce 1954). Tolkien umí psát hravě, čtivě, ale to mu neubírá na umělecké kvalitě. Čtenáře vtáhne do příběhu veselou oslavou, díky které to – až na pár náznaků - vypadá, že se nám dostane podobně veselého příběhu jako v  Hobitovi. Ale děj postupně temní a čtenář brzy pochopí, že se tu odehrává něco mnohem většího a tíživějšího. A  Tol­kien tuto tíživost dovede vyjádřit tak sku­ tečně a uvěřitelně, že ačkoliv vypráví o zcela smyš­ leném světě, může mít vnímavý čtenář pocit, že vše doslova prožívá s hrdiny (a návrat do reality bývá někdy poněkud překvapivý). Tolkienovi nedělá problém udržet napětí a pro­ to je trilogie přímo určená k zhltnutí jedním de­ chem. V příběhu se vyskytuje mnoho různých názna­ ků, které zbystří čtenářovu pozornost a jsou dovy­ světleny později a nutno dodat že všechny, v pří­ běhu tedy nezůstává jediné prázdné místo, jako v mnohých jiných fantasy dílech, kdy autor něco naznačí, ale ono naznačené v knize zůstane ležet

11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS194881

P artonyma ( ročník

jako smutná připomínka nedokonalosti stavby pří­ běhu. Už na začátku se například dovídáme, že Bilbo vůbec nestárne, ale cítí se „jakýsi řídký“ a te­ prve za pár desítek stran zjišťujeme, že za to může právě Prsten – který stáří oddaluje i svému násle­ dujícímu majiteli, Frodovi. Podívejme se nyní na filmové zpracování. Tol­ kien měl možnost nechat Pána Prstenů zfilmovat již krátce po vydání, avšak odmítal prodat práva – byl si moc dobře vědom toho, že prozatím není možné příběh převést do filmu se vším všudy. Teprve jeho syn svolil a tak mezi lety 2001 a 2003 vznikly tři filmy vyprávějící příběh Prstenu. Režie se ujal Peter Jackson, který režíruje i aktuální, bo­ hužel méně povedenou „trilogii“ Hobit. V Pánovi Prstenů se mu však povedlo vystihnout atmosféru příběhu, a ačkoliv filmy některé části vynechávají (například putování přes Starý hvozd), nebo zjed­ nodušují, až lehce překrucují (příběh Arwen a Ara­ gorna), atmosféru a podstatu knih zachovávají. Navíc jsou snadno srozumitelné i pro ty, kteří kni­ hu nikdy nečetli, což je u tak složitého díla milým překvapením. A kdo by snad měl zájem o větší dávku Pána Prstenů na filmovém plátně, může si sehnat spe­ ciální prodloužené verze. Každá má přibližně 4 ho­ diny a je napěchovaná scénami, které se do kino­ verze nevešly. Doplňuje mnohé detaily, jako dary Galadriel, které dala všem členům Společenstva (ne pouze Frodovi, jak jsme viděli v kině), a zabývá se tím, co zůstalo v klasických verzích opomenu­ to – například vztahem mezi Boromirem a Fara­ mirem. Obzvláště vyzdvihnout pak musím Howarda Shora a jeho povedenou hudbu, která se skvěle hodí pro každý moment filmu – pro nečekanou nešťastnou smrt Gandalfa, překvapivé ohromení krásou Roklinky, ohromné boje na bitevních po­ lích ale i pro malé, soukromé boje Froda s Prste­ nem a pro šťastná shledání, či smutná loučení. Perfektně zvolená hudba tak vždy ladí s aktuál­ ním dějem a provází příběhem jako nenápadný vypravěč.

druhý

/

číslo 7. - 8. )

Co se dá ale filmu vytknout, je vztah mezi Ar­ wen s Aragornem, ze kterého tvůrci udělali kla­ sickou hollywoodskou lovestory. Je to pochopi­ telné – někteří diváci (nebo snad divačky) touží po milostném příběhu více než po boji a příběhu o přátelství a síle vůle. Nicméně dochází v něm i k dalším odlišnostem od knižní předlohy – např. šperk, který Arwen dala ve filmu Aragornovi jako symbol toho, že s ním chce sdílet společný život a vzdává se pro něj nesmrtelnosti, ve skutečnosti na konci třetí knihy darovala Frodovi, aby mu ulehčil trápení, pokud budou rány minulosti pří­ liš bolestivé. Spolu s ním Frodo dostal i její místo na lodi vyplouvající z Šedých přístavů. Ve filmu však slouží jako neustálá připomínka toho, že Ara­ gorn má někoho, koho miluje, a divák tak může celou dobu toužit po happyendu. Dalším nedostatkem je nedopovězený osud ostatních Velkých Prstenů – víme, že Jeden byl zničen, Devět dostali lidé, ze kterých se pak staly přízraky. Nicméně divák netuší, že Sedm, vlastně­ ných trpaslíky, bylo stráveno dračím ohněm a zby­ lé získal Sauron zpět. A hlavně je naprosto vyne­ chán osud Tří pro elfy. Tyto Tři byly vyrobeny samotnými elfy a jejich nositelé je dovedli skrýt. Sloužily dobru a uchovávaly krásu, sám Sauron je nikdy nemohl nalézt. Elfové je však mohli použí­ vat pouze tehdy, když byl Jeden ztracen – jinak by je Sauron mohl ovládat. Z těchto tří nejmocnější, Vilju, vlastnil Elrond, Nenju nosila Galadriel a po­ sledním nositelem třetího prstenu, Velké Narji, byl Gandalf. Se zničením Jednoho jejich moc po­ minula a jejich nositelé opustili Středozem. Tento fakt mohl být zmíněn alespoň v prodloužených verzích, jinak se může odchod ze Středozemě divá­ kovi filmů jevit poněkud zmatený – netušíme, proč odchází právě ti, kteří odchází, nehledě na to, že by to vysvětlilo spoustu drobností, které ve filmu vidíme (proč Gandalf tak vyděšeně odmítá Prsten a proč po něm Galadriel touží). I přesto je filmová verze velmi povedeným ztvár­ něním knihy a stala se právem kultovním dílem ověnčeným mnoha Oscary. Návrat krále s jedenácti

12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

K ontemplum

Oscary patří dokonce k filmům s největším poč­ tem těchto ocenění. Stejný počet zlatých sošek zís­ kal pouze Ben-Hur a Titanic. Výborné knižní dílo se tedy po letech dočkalo odpovídajícího filmového zpracování. Hodnocení příběhu je značně individuální a zá­ visí na každém čtenáři a jeho přístupu ke knize a k danému žánru. Po stránce umělecké je kniha perfektní – propracovaná, skvěle napsaná, s pří­ během, který vás vtáhne a nepustí, a to i přes to,

že každý díl má okolo tří set padesáti stran. Zdá se tedy, že Pánovi Prstenů není co vytknout – ačko­ liv sám Tolkien v předmluvě říká, že není možné zavděčit se všem čtenářům a že mu chodilo mno­ ho dopisů s připomínkami. Já se mohu ztotožnit pouze s jedinou – že román není dostatečně dlou­ hý. Pána Prstenů zkrátka nemůže být nikdy dost!

13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS194881