2014 Partonyma Východočeský literární čtvrtletník Partonyma

9/2014

Partonyma

ročník třetí / číslo deváté

Partonyma

Východočeský literární čtvrtletník

------------------------------------Bary, putyky a kavárenská poetika

Hlavní obsah Kontemplum ......................................................................................... 1 Textáž .................................................................................................. 10 Setkání ............................................................................................. 104 Kdo je kdo ....................................................................................... 116

Východočeský literární čtvrtletník Partonyma můžete nalézt v tištěné podobě ve vybraných knihovnách, literárních kavárnách a dalších centrech literární kultury po celých Východních Čechách a Vysočině. Časopis připravuje redakce ve spolupráci s katedrou literární kultury a slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Vydává nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec.

Sledujte také literárně-kulturní revue na facebooku:

Kontaktujte nás: Předplatné časopisu:

www.facebook.com/Partonyma

[email protected] [email protected]

2014

ISSN 1805-8558 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Kontemplum

Kontemplum

--------------------------

Kontemplum --------------------Kontemplum

-------------------------------

3 Zapomenutý výbor - to pravé pro kavárenské snílky (Aleš Misař)

5 Chceš-li poznat Čecha, zajdi za ním do hospody! (Lada Machalová)

7 Je ve víně poesie? (Kamil Princ)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS194882


K ontemplum

Zapomenutý výbor - to pravé pro kavárenské snílky JÄHN, K.- H., STICH, A. (eds.): Kavárny a spol.: Pražské literární kavárny a hospody. Praha, Čs. spisovatel, 1990.

--------------------------------aleš misař

Kniha Kavárny a spol. je položkou možná již za pomenutou, ale k tématu Partonym č. 9 přiléhá natolik, že jsem si dovolil vytáhnout ji na světlo touto o dvacet let opožděnou recenzí. Jde o poklad zasutý a uleželý jako archivní víno. Sám jsem pro něj musel sáhnout hluboko do regálu v jednom pražském antikvariátu a přitom jsem klidně mohl mít i hluboko do kapsy. Ale věřte, že stojí za pře čtení. Kniha přináší kolekci asi čtyř desítek memoáro vých textů, jež se bez výjimky dotýkají pražských kaváren a jejich návštěvníků. Ano, správně před pokládáte, že si všímá hlavně intelektuálů, členů bohémy nejen literární. Autory vzpomínání jsou na slovo vzatí účastníci kavárenských rojů, od těch méně známých („obrozenci“ J. B. Pichl, Ladislav Quis nebo mladší E. A. Longen, Karel Sezima) až po čítankové klasiky (J. S. Machar, Karel Čapek, Jaroslav Seifert). Mnohé příspěvky už samy o sobě jsou vybrány z jiných memoárových knih, jmenuj me např. Seifertovy Všecky krásy světa nebo Ne zvalova Pražského chodce. Pouť českou literaturou s chutí kávy na patře a pivní pěnou na rtu začíná pochmurnou dobou, kdy kavárny byly začazeným a veskrze ponurým místem, pokračuje přes legendu jménem Union a končí nejsvětlejší érou kavárny Slavia se stolem zasvěceným Jiřímu Kolářovi. Během expedice narazíme na vzpomínky růz ného druhu. Nejobecnější příspěvek od Mileny

Jesenské nám nesdělí žádné určité jméno. Je za myšlením o kavárnách a lidech, kteří je navštěvují – nejprve jako nevázaní bohémové a poté, když se usadí a „zobčanští“, jako honorace, která už jen s lehkým pohrdáním vzpomíná na léta neváza nosti. Povětšinou se ale texty hemží jmény míst a postav, které nám před očima rozbíhají živou mi nulost. Kavárny a hospody vystupují jako uzlové body setkávání idejí a lidí, kteří se kolem nich or ganicky srocovali. Text Františka Langera tak při pomíná Jaroslava Haška a jeho řečnění na schů zích recesistické Strany mírného zákona v mezích pokroku v hospodě s důstojným názvem Kravín. Osvěží i postřehy o tom, jak se dobývaly autorské honoráře před sto lety. Od Karla Sezimy se dozví dáme, že Jaroslav Hašek byl schopen napsat po vídku na zadané téma a ještě s vlhkým inkoustem ji donést do té redakce, v níž ještě nestačili zavřít pokladnu. Tam dostal zálohu 10 K a na zbytek ve čera byl zajištěn. Autor Švejka se v tomto výboru vynořuje nápadně často, a tak je zřejmé, že to byl hospodský živočich pivem odkojený. Ke světu pohostinských zařízení ovšem patří i různé legendární postavy vrchních, výčepních a provozovatelů. Bez nich by tyto podniky byly jako lodě bez kapitánů. Legendárního Františka Pateru z dávno již zaniklé kavárny Unionky vylíčil Eduard Bass. Dobrotivý svéráz Patera soucítil s chudými literáty natolik, že je nechával sedět celé odpoledne


Partonyma ( ročník

o jednom čaji a ještě jim ochotně dával na dluh. Zato od nich musel trpět mnohé taškařice. Schová vání židlí bylo to nejmenší. Je zajímavé, že mnozí spisovatelé, ač zbohatli, na pana Pateru i s dluhem zapomněli. Alespoň si tento mecenáš pražské bo hémy náhradou vysloužil mít v knize celý nekro log, a to od Eduarda Basse. Josef Holeček pro změnu čtenáře překvapí drsně svérázným vrchním panem Pinkasem, který ne měřil zákazníky stejným metrem: holobrádky rád poučoval, s ničím se nesmělo hýbat bez jeho svo lení, a když nechtěl, nenechal si od nich zaplatit. Zato místní honoraci nabízel tajné položky jídel níčku. A největším idolem tehdy byl „tatíček Pa lacký“. Jak dokazuje Holečkův příspěvek, mládež chodila do hospody ani ne tolik popít, ale proto, aby spatřila tuto národní superstar na vlastní oči. Editoři měli šťastnou ruku. Podařilo se jim vy brat texty, které vcelku neztrácejí švih a fejetonis tický náboj, a málokdy si dovolí klopýtnout. Tak například vracejí do hry češtinu 19. století, která je i přes nápadně šroubovaná souvětí překvapivě pružným prostředkem vyprávění. Taková kapitol ka od J. B. Pichla „Vlastenecké vzpomínky“ mě mile udivila svým spádem a vtipem: scéna, ve které matka spisovatele přijíždí do Prahy zkontrolovat syna, zděšena řečmi o tom, že namísto pilného stu dia navštěvuje kavárny, je nezapomenutelná. Osobně považuji memoáry z per jednotlivých svědků doby za nejlepší stroj času, protože vás celé smočí v dané epoše, tváří v tvář vás postaví jejím aktérům, úskalím i krásám. Ovšem seznámí vás také s její všednodenností. V živosti účinku mnoh dy předčí i odborné historické publikace, jež sice udivují podrobnostmi, ale jejich sloh s sebou nese neblahý „umrtvovací“ efekt. Zato Kavárny a spol. vás postaví doprostřed dění. Pozorujete velké po stavy literatury, korzují před vámi jako v živém

třetí

/

číslo deváté )

panoptiku, sedají ke stolu a, klábosíce nad poháry kupříkladu plzeňského, rozprávějí o tom, jak po strčí literární vývoj (a skutečně se jim tyto hos podské plány leckdy podařilo naplnit)! Kniha je vynikající příležitostí pro nostalgiky. Vracíme se do časů, kdy básníci žili jako propojená komunita, utužovaná pouty přátelství, ale i jiskrami kon fliktů. Chovali se přitom často jako malí kluci; ty kousky, které vyváděli, by v dnešní kavárně nebyly myslitelné. Užasneme ale nad tím, že je v tom las kaví provozní ještě podporovali. Někteří velikáni se ovšem nikdy nestřetli ani u nejvlídnějších kavárníků. Ve výstižném prologu od Bohumila Hrabala se praví, že Hašek a Kafka, ač vrstevníci, se v metropoli nikdy nemohli pot kat, „protože Hašek procházel pražskými pivni cemi v přízemí a Kafka se svými přáteli kavárna mi, které bývaly v prvním patře.“ Celé zde popsané panoptikum obklopují repro dukce dobových plakátů a návěstních štítů láka jících kaváren, nemusím podotýkat, že se tam vyjí mají rozveselené ženy v podvazcích. Vše vyvažují černobílé fotografie lehce rozmlžené onou melan cholií, která napovídá, že mnohá z těch míst by chom dnes hledali marně. Na závěr se sluší věnovat slovo editorům výboru. Alexandr Stich (1934–2003) byl známý bohemis ta, profesor Karlovy univerzity, který se netajil lás kou k zákoutím češtiny a zasloužil se především o rozvoj studií intertextuality. Někdo se může ptát, kde se vzal Karl-Heinz Jähn (*1932). To byl rov něž bohemista, ovšem narozený a žijící v Němec ku (později NDR), a právě jeho výbor Literarische Tischgesellschaften z roku 1988 posloužil jako inspi race a z velké části i přímá předloha české knihy. Stich pak pořídil konečné úpravy a opatřil ji ediční poznámkou, Jähnův doslov převzal z německého vydání.


K ontemplum

Chceš-li poznat Čecha, zajdi za ním do hospody!

--------------------------------lada machalová

Bohémští studenti, intelektuálové, zvědaví cizinci, listující místo knihami spíše internetovými strán kami. Tak v dnešní době vypadají pražské lite rární kavárny. Vezměte si ale do ruky knihu s ná zvem Ve stínu pípy a literární historik Radko Pytlík vás přenese do dob, kdy byl čas strávený v hospo dě či kavárně rituálem a měl svůj zvláštní smysl a význam. Objevte zvláštní kouzlo sounáležitosti, okamžik, kdy se člověk oprošťuje od všednosti a zbavuje se stresu. Položte si s autorem otázku: Co znamenaly hospody a kavárny v životě národa a jaký měly vliv na povahu českého člověka? Zamyslete se a přij dete na to, že právě kavárny, stejně jako hospody, byly významným střediskem veřejného života, že právě v nich se odehrávaly tak důležité věci, jako byla politika a dějepis. Bary, kavárny a putyky mají přímo magický vý znam. Vyměňují se zde zkušenosti a názory, často jsou útočištěm anonymního veřejného mínění. Hospody jsou prý stigmatem české národní po vahy. Kavárny zase poskytují prostor k nezávaz nému klábosení, četbě, rozhovoru, vyprávění drbů a novinek. Radko Pytlík se specializuje na českou novo dobou literaturu od přelomu 19. a 20. století až po současnost. V popředí jeho odborného zájmu stál

dlouhou dobu výhradně Jaroslav Hašek. Jeho tvor ba zahrnuje řadu literárněhistorických prací, na psal mnoho doslovů či předmluv k dílům autorů meziválečných i soudobých. Od poloviny 90. let se zabývá regionální historií a píše kulturněhisto rické eseje. Je pro něj typická šíře a rozmanitost odborných zájmů a sklon k výpravnému a esejis tickému způsobu podání. Putování po pražských hospůdkách, vinárnách a kavárnách začíná autor zmínkou o Hrabalovi, který byl s životem hospod a pivovarů spjat již od dětství a stal se patronem pivovarnictví. Právě Bohumil Hrabal uměl evokovat zdánlivě všední zážitky, jako je například točení piva, a podat je slavnostně a vznešeně. K jeho tématům patří nejen pití piva, ale i slavnosti jídel, trachtací a zabíjaček. Kniha se dotýká všech odvětví spojených něja kým způsobem s pivovarnictvím. Od historie přes svár piva s vínem, řády a práva, vznik kaváren, věhlasné lokály, hospodské figurky až k samotné mu pojmu hospoda. Pobyt v hospodě je rituál, v němž hlavní roli nehraje alkohol, ale společnost, hovor, dobrá nálada a uvolnění. V hospodském pro středí vládne nezávazná atmosféra tlachů a žvástů, zaslechnout však můžeme i výstižné postřehy. Těžištěm hospodské zábavy je vyprávění. Právě takové vyprávění dalo vzniknout historkám, které

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


pak převyprávěl například Bohumil Hrabal nebo ve svých vzpomínkách zachytil Jaroslav Seifert. U vyprávění Radko Pytlíka máte pocit, že jste se ocitli v době obrození, a vidíte, jak spolu naši přední vlastenci František Palacký a František

třetí

/

číslo deváté )

Ladislav Čelakovský hrají kulečník, či sedíte ve slavné Slavii a do dveří právě vchází Jan Werich nebo v hospůdce posloucháte pábení Bohumila Hrabala.


K ontemplum

Je ve víně poesie?

--------------------------------kamil princ

Víno je již od časů antiky vděčným tématem ver šotepců, pěvců a bardů obecně. Tento jiskrný mok zůstává inspirací poetům do dnešních dní. Důka zem toho je básnická sbírka Vinné variace z pera jaroměřického rodáka Jana Kratochvíla staršího. Hodnotit knihu dle obalu se sice nesluší, nic méně pár slov o „kapotě“ této dionýské publikace prohodit můžeme. Obálka v přiléhavém odstínu bílých hroznů působí graficky střídmě, což není na škodu. V ohnisku stánky se vyjímá fotografie, hádejte čeho, bílých hroznů, nahoře orámovaná jménem knihy a dole jménem autora. Ano, je to simplicitní, nicméně převládá celkově positivní dojem. Nyní je čas vstoupit za práh knihy. Uvnitř se dozvídáme, že kniha vznikla za finanční podpory donátora, což evokuje dva možné scénáře: a) Jedná se o jakostní, prostým davům a nakladatelským oligarchům nesrozumitelné umění. b) Čeká nás špatná poesie, které vychází kvanta. Tak či onak je to vzrušující začátek. Žel, hned za startovní čárou nás čeká výmol ve formě gramatické chyby ve třetí větě předmluvy: „Vždyť kvalita mnoha naších vín je známá nejen v naší zemi, ale i ve světě.“ Já osobně regály s českými víny raději obloukem obcházím, neboť jsem jim na rozdíl od Karla IV. v Nerudově romanci na chuť nepřišel. Ob větu se zase dozvíme, že limeriky jsou „pětiveršové básničky“. Vinšování „dobré pohody“ a „prima nálady“ čtenářům mne

rovněž uvedlo do jistých rozpaků. Páteří každé knihy jsou ale samotné texty. Pojďme se tedy po dívat, zda se básně, jak doporučuje předmluva, hodí ke kvalitnímu vínu, či naopak k patoku z krabice. Úvodní báseň Chvála doušku vína se zprvu ne zdá špatná. Obraty jako „dech vína jasem provo něný“ a „jeho měkké pohlazení na rtech“ se zdařily na výbornou. Naneštěstí vše autor zazdí floskulí „vznést se jako pták“ a provařeným „dát touhu na oltář“. Mám pocit, že někteří čeští básníci mají v básních obsedantní nutkání neustále cosi poklá dat na oltář. Druhá báseň Jižní Moravě začíná opět velmi slibně. Dokonce mne i přes absenci rytmu upomene na Vrchlického, tedy až na tu přebyteč nou mezeru v předposledním verši první sloky. Pan sazeč se zřejmě dle doporučení předmluvy osvěžoval při práci vínem. Třetí text Procházka Pála vou nenavazuje na slibný začátek předcházejících dvou a je víceméně fádní jako laciná frankovka ze supermarketu. „Zlatý hřeb“ přichází ve verši „vy padá vážně a a zadumaně“. Stačilo by obsah před vytištěním převést do MS Word a zdvojená spoj ka by se červenala jako sovětská vlajka. Teď by se měl rdít pan korektor či korektorka (ať jsem gen derově korektní). Báseň č. 5 žije, ale na začátku leda tak vegeta tivně na přístrojích. Obdobné lexikum, stejný bez invenční styl… Pak ovšem přichází „deus ex machi na“, a to obrat „řeka svazuje hradby města do kytice



domů“. Pokud to není „obšlehnuto“ od Wolkera a jeho kytice ran, pak musím uznat, že v autorovi kus básníka je. Nato přichází další perla: „a pod městem spleť chodeb tajemných / které jak kořeny obrovských stromů / prorůstají podzemím“. Ještě pár okamžiků nazpět jsem chtěl knihu odhodit do mo drého kontejneru (lidi, třiďte!), ovšem tohle je pěkné, indeed! Žel následuje další pravý hák fád nosti, chybně zarovnaného textu a obvyklého pa thosu bez vrcholícího finiše. Následující stránka se nás pokouší obšťastnit fotografií, která díky své tmavosti, černobílému provedení a nekvalitnímu tisku spíše než vinici připomíná povrch uhelných dolů. Chybí už jen ry padlo. Zbytek grafického doprovodu mne nijak extrémně nezaujal, na druhou stranu však ani ne urazil. V barevné formě by snímky dozajista pů sobily daleko lépe! Černobílé obrázky motýlů evo kují spíše smrtihlavy a šedá zátiší vinic na první pohled působí dojmem koncentračního tábora. Sbírku alespoň sem tam zpestřují barvitá básnická vyjádření, když fotogalerie sestává jen ze stupňů šedi. Ale zpět k poesii. Následná báseň Přání koneč ně přichází se vzpruhou ve formě čtyřstopého tro cheje. Rýmy mají k čistotě asi tak daleko jako Führer k árijskému původu, přesto je to příjemná změna. Ctný básník par malheur zastává mínění, že spojovník „-“ a pomlčka „–“ jsou vlastně jedno a totéž, ať si v Pravidlech českého pravopisu píší, co chtějí. Dvojverší „Proto slyšte naši radu, / která nemá žádnou vadu“ mne dohnalo k tomu do sebe jednu dvojku obrátit. Pochválen buď Ježíš Kristus, další text Vínko, to je pití je v první polovině po měrně slušný. Metrum je konsistentní a má spád. Obrat „Vínko běží z láhve“ byl kvitován mým po chvalným zamručením. Jedeme dále. Báseň Rulandské šedé je v první sloce příjemná. Obrat „barva vína zvedá chuť v ústech“ lahodí. Dále musí zákonitě přijít Ruland ské bílé. Množná jsem trochu hypersensitivní, ale autorova neznalost, jak správně zacházet s inter punkčními znaménky, vyloženě bolí do očí. Text

třetí

/

číslo deváté )

je slabý i co do obsahu. Neházejme ještě flintu do žita, respektive knihu do koše, a pojďme se podívat na báseň Sauvignon. Verše „první doušek – kopřiv vůně / je jak vánek na laguně“ resuscitovaly mou chuť dále číst. Abych použil moderní mluvu (časo pis čtou i mladší ročníky), dávám tomu „like“. S očekáváním bouře po tichu postupuji dále, nic méně stále slunečno. Tato báseň se (víceméně) po vedla a je dokonce vtipná! Stejně tak i další kou sek, Zweigeltrebe. Po chvilce šedých míst natrefuji na další dvojverší, jež mne příjemně oslovilo: „deva tenáct odrůd vína / z keřů k nebi větve vzpíná“. Not bad. Další část knihy nám slibuje „něco pro zasmání“. Bezejmenná báseň na dvacáté straně slib plní, ač koli chybějící mezera za čárkou k smíchu není. Rýmy se polepšily. Jejich střídavá sekvence A žen ský / B mužský se čte výtečně. Hurá na slíbené li meriky. Jamb v textu Vnímej všemi smysly mile překvapil. Zbytek knihy je povětšinou nudný jako čtení jízdních řádů. Najdou se ale i velmi zdařilé výjimky, kupříkladu „Zvedáme číši a holdujeme vínu […] / Je to dar slunce, v kterém od podzimu / tisíce jisker hraje pantomimu“, žertovný daktyl „Srovnal jsem polštářky na starém divanu / vyleštil příbory, dokonce i vanu“ nebo donjuanská trochej „S žena mi je někdy velká potíž, / přemlouváním se i často zpotíš“. S trochou nadsázky jsem se pobavil nad limerikem Lepší než viagra, o nějž se nemohu ne podělit: „Ženy mají toho rády, kdo ocení jejich vnady. Nedbej tedy škarohlídů, ti při sexu dřou jen bídu – s vínkem víš si vždycky rady.“ Většina rad jak získat ženu, na které v knize narazíme, se točí okolo filosofie „ožer ji a ona ti dá“, dámy prominou. Stejně tak „zkušené“ rady jak překonat spleen opicí mi vykouzlily ironický úsměv na tváři. Ze začátku jsem měl těsnohlíd kovské spády odvrhnout knihu do žáru plamenů,


K ontemplum

nicméně (asi ze mne mluví to víno) své finanční investice ve výši 59,– Kč nelituji. Dokonce bych Vám doporučil si knihu, alespoň z recese, pořídit. Ve finále mi Vinné variace navzdory siřičitému

zápachu všudypřítomných interpunkčních excesů po vzoru Karla IV. svým způsobem zachutnaly. No nic, jdu dopít to víno…


----------------------------

13 Hospodská byla jako kytara (Zora Šimůnková)

15 V hospodě nebeské i v podnicích přízemnější (Jarmila Hannah Čermáková)

19 Vyprahlý lógr na dně šálku (Ladislav Slezák)

21 Na lásku připíjím (David Mareš)

27 Cinkot krabic (Přemysl Krejčík)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Textáž --------------------------

Textáž -------------Textáž

-----------------------

34 Nerovnoběžění s pohádkovým koncem (Pavel Martinec)

37 101 nedalmatinů a jiné básně (Václav Krejčík)

39 Nadechnout se (Monika Hojná)

41 Verše psané v baru, který nikdy nezavírá (Zdeněk Škrabánek)

44 (Kob)Lihová válka (Radana Šatánková)


2014 Partonyma Východočeský literární čtvrtletník Partonyma

Recommend Documents