3/2013
MAGAZÍN
ZE ŽIVOTA OBCE
HVOZDNÁ Co jste hasiči, co jste dělali…
HASIČŮM JSEM OBĚTOVAL VŠE CYKLISTIKA JE MŮJ KŮŇ CESTA DO INDIE JAKO SPLNĚNÝ SEN
úvodník
Člověk mnoho vydrží, má-li cíl „Tož demokracii bychom měli, teď ještě ty demokraty,“ prohlásil čerstvě zvolený prezident samostatné Československé republiky Tomáš Garrique Masaryk roku 1918. 28. října uběhne od tohoto výroku již 95 let, ale nejsem si jistá, že už jsme je našli. Pravdou je, že po osamostatnění na hledání mnoho času nebylo a samostatnosti jsme si taky neužili. Nejdřív naše země okusila vládu Adolfa Hiltera, po něm převzal taktovku Stalin a jeho stoupenci. Poté, co i jeho moc vyprchala, schoulil se náš stát pod křídla organizací NATO a EU. Není ale divu. V minulosti byli Češi ovládáni Habsburky, než se stihli rozkoukat ve svobodě T. G. Masaryka, už se jich zase zmocnili dva diktátoři. Umíme tedy ve svobodě žít? Jsme schopni si stát za svým?
„Člověk si musí najít svou cestu. Jestli ji opravdu hledá, najde ji velmi brzy. Potom se jí ale musí držet, nebo zabloudí.“ Opět slova T. G. Masaryka, která bychom nejspíš neměli brát jen jako kdysi vyřčený citát, ale jako návod pro svobodnější a samostatnější žití. A třeba ke stému výročí vzniku ČSR budeme moci říct, že nejen my, ale i naše země je nezávislosti a svobodě o kousek blíž. Eliška Hrbáčková
POZVÁNKA NA SLAVNOSTNÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA OBCE HVOZDNÁ SE SPOLUOBČANY U PŘÍLEŽITOSTI 95. VÝROČÍ VZNIKU SAMOSTATNÉHO ČESKOSLOVENSKÉHO STÁTU Pátek 25. 10. 2013 v 16.00 hodin v sále KDO Hvozdná Program: Zahájení Kulturní vložka Proslov k příležitosti 95. výročí vzniku samostatného Československa Představení a přivítání nových občanů obce Hvozdná Udělení „Pamětní medaile obce Hvozdná za rok 2013“ Poděkování obce Hvozdná u příležitosti získání Zlaté medaile MUDr. J. Jánského Přátelské posezení s hudbou Srdečně zve obec Hvozdná 2
nárůst žáků Školní rok 2013 / 2014 byl v ZŠ a MŠ Hvozdná slavnostně zahájen 2. září. V mateřské škole jsme v oddělení Plavčíků přivítali 16 nových dětí a 12 dětí bylo přesunuto do „velošů“ Kapitánů. Nově přijaté děti si na režim v mateřské škole zvykly převážně bez problémů, ze začátku bylo sice u Plavčíků trochu pláče, ale společná hra děti brzy stesku po rodičích zbavila. V mateřské škole je v obou odděleních celkem 56 dětí, kapacita zařízení je zcela naplněna. V základní škole má počet žáků vzrůstající tendenci, proto bylo nutné přikročit k rozdělení některých spojených ročníků. Jsme sice stále školou málotřídní, ale v tomto školním roce máme spojenu již jen jednu třídu. Žákům 1. ročníku byly připraveny prostory v budově mateřské školy. Byl jim pořízen nový nábytek a ve třídě se jim velmi líbí. Také z toho důvodu, že jsou blízko třídy mateřské školy, ze které před prázdninami odešli. Povinnou školní docházku v naší základní škole plní celkem 55 žáků. V letošním školním roce jsme pro žáky ZŠ připravili celoroční projekt Krok za krokem pohádkovým rokem a v mateřské škole školní vzdělávací program Pojďme spolu za kapkou, projdeme se pohádkou. K tomuto tématu nás vedlo především to, že děti obecně velmi málo znají klasické pohádky a také se velmi snižuje čtenářská gramotnost žáků základní školy. Rozmanitými způsoby tedy budeme po celý rok seznamovat děti se vším, co souvisí s říší pohádek. V rámci tohoto projektu jsme již uspořádali ve dnech 16. – 20. 9. Týden pohádkových proměn. Každý den byl pro děti připraven program spojený s pohádkovým světem – návštěva zámku ve Vizovicích, vystoupení kouzelníka, výtvarné i vědomostní soutěže a mnoho dalších aktivit. V sále Kroužku divadelních ochotníků jsme uspořádali karneval Z pohádky do pohádky, na kterém odpovědná odborná poro-
škola
Škola hlásí ta vyhlásila Miss/áka Pohádkové říše. Rodiče ochotně připravili spoustu pochoutek na hostinu Královské mlsání. Kromě akcí spojených s celoročním projektem budeme i nadále pokračovat v aktivitách, které jsou v naší škole již tradiční: předplatné nejmladšího diváka v Městském
divadle Zlín, plavecký výcvik dětí MŠ i ZŠ, sběr papíru, písařská soutěž, recitační a pěvecká soutěž, celostátní matematická soutěž Klokan, plavecké závody Stříbrný věnec, vánoční besídka v sále KDO, návštěva knihovny F. Bartoše ve Zlíně, školní ples, zapojení do projektu Ovoce do škol a Školní mléko, tematické vycházky a výlety atd. V základní škole letos pracují 3 zájmové útvary. Výtvarný kroužek vedou paní Javorová a p. uč. Beníčková, Zpívánky p. uč. Čevelová a Chameleon (rytmicko-pohybový kroužek) p. uč. Karlíčková. Děti MŠ i ZŠ opět mohou navštěvovat výuku anglického jazyka, kterou zajišťuje lektorka Jazykové školy paní Jeleny Kassawatové. V budově školy má také odloučené pracoviště ZUŠ Zlín-Malenovice, která pod vedením p. uč. Linnerové zajišťuje pro žáky naší školy výuku hry na klavír a zobcovou flétnu. Mgr. Věra Krajíčková, ředitelka školy
3
obec
Hasičům jsem obětoval vše Zastupitelstvo obce Hvozdná rozhodovalo jako již každoročně na svém zasedání dne 16. 9. 2013 o udělení pamětní medaile obce Hvozdná. Navrženi byli celkem tři kandidáti a tajným hlasováním bylo rozhodnuto, že držitelem pamětní medaile obce Hvozdná za rok 2013 se stal pan Vladimír Lukovský ze Hvozdné. Medaile byla udělena za celoživotní obětavou práci pro SDH Hvozdná. Pan Vladimír Lukovský se narodil 30. ledna 1942 ve Hvozdné jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Vyrůstal ve Hvozdné č. p. 208, vyučil se instalatérem a celý život pracoval ve svém oboru v podniku Průmyslové stavby Zlín. V roce 1968 se oženil s Marií Jahnovou z Červené Vody a společně vychovali dvě děti – syna a dceru. Již jako malého kluka ho zaujala hasičská technika a veškeré dění kolem ní. Ostatně nebylo divu, velký vzor měl ve svém otci, který byl ve Hvozdné aktivním hasičem. „Pravidelně od jara do podzimu každou neděli v 5 hodin ráno bývalo cvičení. Po dědině se troubilo na trubky, hasiči měli výjezd a cvičilo se na Kusalce a u Argalašky. Už jako šestiletý jsem vždycky skočil na auto a účastnil se těchto cvičení,“ vzpomíná pan Lukovský. Až do nástupu na povinnou vojenskou službu dělil svůj volný čas mezi hasiče a fotbalisty, ale po vojně se, mimo jiné z pracovních důvodů, rozhodl s fotbalem skončit a naplno se věnoval jen hvozdenským hasičům. Jako hasič zažil ve Hvozdné časy dobré i ty horší: „Konec šedesátých let, to byl asi největší rozkvět. Měli jsme družstvo mužů, žen a dorostenců, celkem asi třicet členů. Všichni byli nadšení, společně cvičili, účastnili se okrskových soutěží, pořádali jsme výlety za kulturou. Postupně se však členská základna zmenšovala, až zbylo jen zásahové družstvo. Akceschopní jsme byli trvale, ale s pronájmem hasičské zbrojnice nastal velký odchod lidí a zbylo nás jen zhruba sedm.
4
Dnes se situace opět lepší, máme dost nových členů, kteří mají viditelný zájem.“ Bývala doba, kdy hvozdenští hasiči byli pojem. Sice museli občas schůzovat v autobuse nebo v hospodě, ale na soutěžích byli několikrát první v rámci největšího okrsku v republice, který sdružoval dvanáct vesnic. A díky tomu, že jako jedni z mála vlastnili automobil, vozili fotbalisty, muzikanty, ale i hasiče z Ostraty. „Ostratských hasičů bylo tolik, že jsem cestu
na soutěže musel jet i pětkrát – třikrát s Ostratou a dvakrát se Hvozdnou,“ vzpomíná dále pan Lukovský. Pan Vladimír Lukovský za dobu svého působení u hasičů prošel postupně všemi funkcemi, přes velitele družstva, velitele sboru až po starostu sboru, stejně jako jeho otec, a významnou měrou se podílel na formování a práci SDH ve Hvozdné. Pana Vladimíra Lukovského navrhla na udělení medaile Rada obce. Do dalších let mu přejeme hodně elánu a ať mu hvozdenští „dobráci“, jak se dobrovolní hasiči slangově nazývají, dělají jen a jen radost. Jaromír Štach, člen Rady obce
Nové ulice už od nového roku
Zastupitelstvo obce Hvozdná na svém zasedání dne 16. 9. 2013 schválilo projekt Pojmenování ulic v obci, a to s platností od 1. ledna 2014. Definitivní názvy ulic naleznete v mapě na následujících stránkách. V současnosti je započata přípravná fáze realizace, vybírá se vzhled cedulí a jejich dodavatel, vytipovávají se místa k umístění cedulí. Přestože pojmenování ulic do budoucna zpřehlední celou obec, která se neustále rozrůstá, přináší s sebou i (pro některé nepříjemnou) povinnost, a tou je výměna osobních dokladů a informování různých úřadů a institucí o změně adresy trvalého bydliště. Komise pro pojmenování ulic ve spolupráci s Radou obce v současné době vyjednává podrobnosti týkající se uvedených povinností, aby mohli být všichni občané podrobně informováni ještě před koncem letošního roku. Rámcový přehled povinností Vám přinášíme již v tomto čísle. Prvním krokem pro všechny občany vlastnící občanský průkaz (dále OP) bude jeho výměna. Nežádejte o nový OP před koncem roku 2013. Před termínem platnosti rozhodnutí zastupitelstva, což je 1. 1. 2014, nebudou nové adresy uvedeny v registru RUIAN, ze kterého Magistrát města Zlína čerpá informace. Původní občanské průkazy zůstanou i po 1. lednu 2014 ještě nějakou dobu platné. Občan ale nebude mít v občanském průkazu uvedenou celou adresu včetně názvu ulice, a kvůli tomu mohou nastat problémy u pošty, peněžních ústavů, orgánů veřejné správy apod. Je v zájmu občanů, držitelů OP, aby včas požádali po 1. lednu 2014 o nový. Vydání nového OP bude bezplatné. Následně bude možno vyřizovat změnu ostatních dokladů, smluv a hlásit změnu adresy. U některých institucí bude nutné vyčkat na vydání občanského průkazu, jiné si mohou informaci o změně adresy získat ze zmíněného registru RUIAN. Tyto informace budou podrobně popsány v prosincovém
obec
Hvozdenská
vydání magazínu včetně kontaktních telefonních čísel, způsobu vyřízení, potřebných podkladů, otevíracích dob atd. Rámcově se může jednat o povinnost nahlášení změny adresy následujcím institucím: dodavatelé energií (plyn a elektřina), zdravotní pojišťovna, Úřad práce (podpora v nezaměstnanosti), Odbor sociálních věcí, MMZL (příspěvek na bydlení, přídavky na děti, rodičovské příspěvky), Okresní správa sociálního zabezpečení (příspěvek na péči, hmotná nouze apod.), Finanční úřad (daň z nemovitosti), telekomunikace (mobily, pevné linky, internet), bankovní a peněžní domy (účty, spoření, hypotéky, pojištění), koncesionářské poplatky za televizi a rozhlas, SIPO, důchody, zaměstnavatelé, škola, mateřská škola, jesle, lékaři, provozovatelé a vlastníci vozidel (zapsání adresy do velkého technického průkazu a vydání nového ORV – malý technický průkaz) Není nutné měnit pas a řidičský průkaz! Samozřejmě ne všechny povinnosti se budou týkat všech občanů, doporučujeme, aby si každý dle rámcového přehledu zkontroloval své dokumenty a připravil se na vyřízení potřebných změn. V případě, že si nebudete vědět rady, pracovníci obecního úřadu Vám ochotně pomohou. Povinné nahlášení změny se samozřejmě týká i podnikatelů v obci. Fyzické osoby podnikající budou změnu místa podnikání hlásit na živnostenský úřad, finanční úřad a sociální a zdravotní pojišťovně. Právnické osoby musí změnu sídla oznámit do obchodního rejstříku, živnostenskému úřadu, finančnímu úřadu, a pokud má společnost zaměstnance, je nutné nahlásit novou adresu na příslušných úřadech sociální pojišťovny a jednotlivých zdravotních pojišťovnách. Začátkem přítího roku bude vydána nová mapa s pojmenováním ulic a čísly popisnými, která bude volně k vyzvednutí na obecním úřadě. Komise pro pojmenování ulic
5
obec
ŠTÍPA
409
423
KV ět ř
426 438
Zah
rad n
í
415 432 417
427
Lučn í
Oře
Větr ná
cho vá
Lipo vá
424
olsk Sok
413
á
Úvoz
407
Hlavní
Polní
POJMENOVÁNÍ ULIC VE HVOZDNÉ 1 Hlavní 2 Osmek 3 K Větřáku 4 Ke Kusalce 5 Družstevní 6 U Vodojemu 7 Záhumení 14 Větrná 32 Sokolská 33 Spojovací 34 Lipová 35 Višňová 36 Trnková 37 Jabloňová 38 Ořechová 39 Polní 40 Zahradní 41 Luční 42 Hájka 43 Smrková 44 Dubová 45 Borová 46 Úzká 50 Úvoz
431
434
62
Ž
OSTRATA
obec
A
řá k
u Há
rk ov á
jka
425 429
Du
bo vá
Sm
422
ro vá
Viš ň
ko vá
Lip
Trn
Os
ov á
m
ek
Bo
ov á
Hl
UV od
oje
mu
Úzká
Spo
jov ací
Ke Kusalce
í en
vn
ste
už
Dr
OBECNÍ ÚŘAD
SLUŠOVICE
í
um
428
Zá h
405
lce usa Ke K
av n
í
Jab loň ová
ŽELECHOVICE NAD DŘEVNICÍ
VESELÁ
73
obec
414
POJMENOVÁNÍ ULIC VE HVOZDNÉ 1 Hlavní 7 Záhumení 8 Pod Školou 9 K Pálenici 10 Rybníček 11 Sadová 12 Na Kopci 13 Boří 14 Větrná 15 Ke Korábku 16 Mikulovka 17 Fojtská 26 Příkrá 27 Fojtská 28 Hřbitovní 29 U Obrázku 30 Nad Zbrojnicí 31 Strmá 47 Ječná 48 Žitná 49 Ke Žlebu 51 Nad Divadlem
U Obrázku
Ke Korábk
Mik
ulov
ka
U Obrázku
388
Hř
bit ov n
í
ŽELECHOVICE NAD DŘEVNICÍ
28
340
ov á
ská
ní ici av K Pálen l H
Sad
Přík rá
jt Fo
4
Fojtská
416
Fo j
433 430
Fojtská
tsk
á
435
Hlav ní
B
Větrná
Strmá
obec
OSTRATA
Nad Div adlem
Ječná
ojnicí Nad Zbr
Záhumení u Pod Školo
ZŠ a MŠ Hvozdná
Hlavn í
Mikulovk
a
ku
Žitná
Ke Žlebu
ení
um Záh
Na Ko pc i
í
n av Hl
Ry
bn íče k
37
Boří Bo
ří
39
obec
C
á
bn
ík
a
k Fojts
Hla vní
U
Ry
vy Ni
vy
Ni
Pod H
rází
Pod Hr á
zí
ŽELECHOVICE NAD DŘEVNICÍ
102
obec
ří
Ry
Bo
bn íče k
437
Fojtská
416
ní av K Pálenici l H
Přík rá
ská
Sa
í
í dn Vo
čn to Po
do vá
340
jt Fo
ck ive l s My
OSTRATA
Fo jts k
433 430
Fojtská
á
435
á 419
Niv
ka
Háj
e
Háje
418
POJMENOVÁNÍ ULIC VE HVOZDNÉ 1 Hlavní 9 K Pálenici 10 Rybníček 11 Sadová 13 Boří 17 Fojtská 18 Nivy 19 U Rybníka 20 Pod Hrází 21 Myslivecká 22 Háje 23 Nivka 26 Příkrá 27 Fojtská
Í
311
historie hvozdenských rodů
…a povídání pomalu končí V minulém díle povídání o historii hvozdenských rodů jsme se seznámili se třemi rodinami, které se do Hvozdné přistěhovaly ze 100 kilometrů vzdálené Drahanské vrchoviny. Tento díl začneme trošku blíže, 30 km severně od Hvozdné, v obci Ústí nedaleko Hranic na Moravě. Zde se 26. prosince 1789 v chalupě č. 8 narodil rodičům Tomáši a Barboře Vykopalovým syn Jan. Jan Vykopal vyrostl a dospěl v Ústí a v nedalekém Černotíně si našel nevěstu Cecílii Třetinovou. V Ústí založili rodinu a vychovávali postupně svých pět dětí. Stejně jako u Rupů, Langerů a Vodáků, kterým jsme se věnovali v minulém čísle, ani v případě Vykopalů se neví, co bylo důvodem
První Šenkyřík ve Hvozdné – František, nar. 1846 k opuštění rodného kraje. Pravdou však je, že roku 1835 se Jan a Cecílie Vykopalovi spolu s 5 dětmi, Anežkou, Viktorií, Janem, Johanou a Karlem, stěhují do Hvozdné a usazují se v domě č. 70, který koupili od Ignáce Hradily. Ve Hvozdné se jim pak narodily ještě dvě děti, František a Františka, které však umírají ve věku jednoho roku. Všech pět starších sourozenců, kteří se narodili v Ústí, nalezlo ve Hvozdné a okolí partnery a založili rodiny. Pochopitelně pouze rodiny Jana a Karla dále nesly příjmení Vykopal a jejich potomci,
122
kteří obsadili mnoho čísel ve Hvozdné, jsou zmapováni až téměř do dnešních dní. První Vykopal ve Hvozdné, Jan, umírá stářím sešlý 16. února roku 1873 v 83 letech. Tak jako u některých již zmíněných rodů, i u Vykopalů je zajímavé, že v obci Ústí stále žijí nositelé tohoto příjmení. Rod Vykopalů existuje ve Hvozdné 178 let. Nyní se přesuneme do roku 1871, kdy se do Hvozdné přiženil první nositel jména Šenkyřík. Jmenoval se František a narodil se 6. prosince 1846 v rodině sedláka Josefa a jeho ženy Barbory na Příluku. Pro sedláckého synka z Příluku určitě nebylo problémem najít si nevěstu z blízké Hvozdné. Oženil se s Františkou Březíkovou, vdovou po Františku Krajčovi, usadili se na č. 50 a měli spolu šest dětí. Kdy František Šenkyřík zemřel, to se zatím nepodařilo vypátrat. Pokud někdo ze čtenářů tohoto článku tuto informaci má, budu rád, když se o ni podělí. Rod Šenkyříků existuje ve Hvozdné 142 let. Vše jednou musí skončit a výjimkou není ani naše povídání. A tak posledním rodem, s jehož historií se krátce seznámíme, je rod Riesů. Píše se rok 1875, naší zemi vládne císař Franc Josef I. a v 70 km vzdáleném Pustějově nedaleko Fulneku se narodil v rodině domkáře Františka Riesa a jeho ženy Roziny, syn jménem Richard. Richard ve svých 33 letech, v roce 1908, přišel do Hvozdné a oženil se s Františkou Hvozdenskou, matkou tehdy již 2-letého syna Isidora, a usadili se na č. 29. Jejich svatba proběhla v Hrušově nad Odrou u Ostravy, snad proto, že Richardův bratr Robert byl učitelem v nedalekém Hlučíně. Kromě bratra Roberta měl Richard ještě dalšího bratra Valentina a sestru Valerii, kteří zůstali v Pustějově a jejichž potomci tam stále žijí. Povedlo se vypátrat, že rod Riesových se v Pustějově vyskytoval již od roku 1756; je možné, že před tímto obdobím se vyskytovali v některé z okolních obcí. Potomky Riesů v Pustějově jsem osobně navštívil a ti jen
a patří mezi nejmladší historické rody. A to je téměř vše, co jsem měl k tomuto seriálu připraveno. Od února roku 2012 jste měli možnost pootevřít tajemné dveře vedoucí do minulosti a seznámit se s historií některých hvozdenských rodů. Není v mých si-
historie hvozdenských rodů
mlhavě tušili, kde se jejich prastrýček Richard usadil. Vyprávěli však historku, která se v Pustějově udržela, a sice že Richard prý zběhl z vojny, skrýval se v Beskydech a do Pustějova se již nikdy nevrátil. Kolik je na této historce pravdy, to už nikdo nezjistí. Další zají-
Milovníci knírů, bratři Riesovi – zleva Richard, Valentin a dole Robert se svojí rodinou
mavostí je společná záliba bratří Richarda, Roberta a Valentina v dlouhých knírech, které si v určitém období každý z nich pěstoval. Richard Ries, jako první zástupce svého jména ve Hvozdné, umírá v roce 1937 v 62 letech. Rod Riesů tedy ve Hvozdné existuje 105 let
lách podat přesné informace o všech rodech, byť by si to jistě zasloužily. Aby však milovníci historie nebyli smutní, tomuto tématu se budeme věnovat ještě v příštím čísle magazínu, kde kromě závěrečného shrnutí mám připraveno i následující překvapení. Řídící učitel Navrátil, z jehož práce jsem při tvorbě článků čerpal, sepsal krátké informace i o mnoha dalších rodech, ať už existujících, či ze Hvozdné již zmizelých. Většinou se jedná opravdu jen o základní informace, často jen rok příchodu do Hvozdné a původní bydliště, ale pro nositele daného příjmení mohou být zajímavé. Abych Vás trošku navnadil, tak zde uvádím pár vybraných příjmení, ke kterým existují základní informace: Lukeš, Julina, Kotek, Hlaváč, Polách, Polášek, Polepil, Červenka, Javora, Daněk, Borek, Kučera, Kobylík a tak dále, celkem se jedná zhruba o sto příjmení. Zajímá-li Vás tedy historie rodů, které nebyly v našem povídání zmíněny, dejte mi vědět a můžete se tak podílet na přípravě obsahu posledního článku tohoto seriálu. Kontaktovat mě můžete e-mailem na adrese
[email protected], osobně (Hvozdná 278), popř. můžete nechat vzkaz na podatelně OÚ. Těším se na Vaše náměty. Jaromír Štach
3 13
hasiči
Co jste hasiči, co jste dělali... Kolik členů má Váš sbor dobrovolných hasičů ve Hvozdné? Stabilní základnu, která se v současné době pravidelně schází, tvoří deset členů. Radou, zkušenostmi a samozřejmě při zásazích nám
ovšem vypomáhá dalších osm starších členů a zkušených hasičů. Kdy a za jakých okolností sbor vznikl? Hasičský sbor ve Hvozdné byl založen v červnu 1924. Příští rok oslavíme krásné devadesátiny. Do práce ve sboru se vždy zapojovalo mnoho aktivních členů a naši práci obec ocenila několika pamětními medailemi. V současné době jsou jejich držiteli pan Hlaváč a pan Vladimír Lukovský. Jaká je Vaše motivace? Proč jste se do této činnosti pustili? Stále se ukazuje, že nás a naší práce je zapotřebí. Třeba při velkém požáru seníku v místním zemědělském družstvu. Bohužel i přesto v poslední době zájem o práci ve sboru klesl a členů začalo ubývat. Proto je potřeba vychovávat mladou základnu, která náš sbor posílí a pod vedením ostřílených „veteránů“ se zapojí do práce. Naštěstí se takoví kluci našli a neberou činnost ve sboru jen jako zábavu. Prezentujeme sebe a reprezentujeme obec. Zkrátka místo poflakování se se-
1426
jdeme, uděláme něco prospěšného pro obec a zažijeme spoustu legrace, ale i adrenalinu na soutěžích a při výjezdech. Jak zlepšujete své schopnosti? Kde sbíráte nové informace? Své schopnosti zdokonalujeme na odborných kurzech a školeních, které pořádá HZS. Pochopitelně také čerpáme ze zkušeností a práce starších členů a pro zlepšení kondice docházíme na tréninky. Dále také spolupracujeme se sbory okolních vesnic, se kterými se potkáváme na závodech, při různých zásazích a na akcích, pořádaných jednotlivými obcemi. Jak často se scházíte a za jakým účelem? Scházíme se pravidelně jednou za dva týdny, abychom naplánovali další činnost, udržovali techniku a trénovali. A pak na soutěžích či výjezdech. Rádi bychom se také více zapojili do dění v obci, což by nám mohlo pomoci vy-
tvořit širší členskou základnu. Chtěli bychom totiž zapojit chlapce a děvčata již ve školním věku. Účastníte se i hasičských závodů? Ano, několika závodů jsme se již zúčastnili, zatím jsme však nevybojovali žádnou trofej. Bereme závody jako způsob získávání zku-
se. A samozřejmě musí počítat s tím, že to zabere hodně volného času a že je to neplacená práce. Trochu by měl zapracovat i na své kondici, ale hlavně by měl být kamarádský,
Na co je Váš sbor nejvíce pyšný? Jsme pyšní především na dlouholetou tradici hvozdenských hasičů a na jejich práci. Samozřejmě jsme hrdí, že v této tradici můžeme pokračovat a zachovat ji tak pro další generace. Která akce nebo výjezd se Vám zatím nejvíce vryly do paměti? Jako první mě napadá naše poslední akce, při níž jsme hledali pohřešovanou ženu. Podle slov policie jsme totiž vytvořili časový rekord v pátrání, od vyhlášení akce do nalezení pohřešovaná osoby. Ale často vzpomínáme na likvidaci škod v naší vyplavené, navíc nově postavené školce. Tehdy jsme poprvé poznali, jak se lidé dokážou v neštěstí semknout a vzájemně si pomáhat. Mají i dívky možnost stát se členem místních dobrovolných hasičů? V okolních vesnicích je běžné, že členkami sboru jsou i dívky a účastní se všech akcí. Bohužel v naší vesnici dívky o práci ve sboru nejeví zájem, což je velká škoda. Rádi bychom mezi sebou přivítali i zástupkyně „něžnějšího pohlaví“. Kdyby se někdo chtěl stát členem, jaká kritéria musí splňovat? Nejprve musí mít chuť něco dělat a zapojit
spolehlivý, obětavý a nebojácný. Na závěr bychom za celý náš sbor dobrovolných hasičů chtěli poděkovat obci Hvozdná
hasiči
šeností, ale do budoucna plánujeme účast na dalších soutěžích. Na ně budeme lépe připraveni a snad se budeme moci pochlubit lepšími výsledky.
za to, že nás v naší práci podporuje a poskytuje nám finanční prostředky, které jsou důležité pro naši činnost. Rozhovor připravila Eliška Hrbáčková
3715
galerie mladých 162
S kamerou po stopách rally Člověk postávající dobrovolně ve sněhu nebo dešti, jindy polykající všudypřítomný prach, zpocený, ničím nechráněný na přímém slunci. Postávající ve škarpách, příkopech, na okrajích cest, v kopřivách… To jsou důsledky velkého koníčka Honzy Daňka (1990), studenta UTB Zlín – Fakulta managementu a ekonomiky se specializací veřejná správa a regionální rozvoj. Honzo, jak bys nejlépe charakterizoval svoji zálibu nebo chceš-li koníčka? Pokud je na mysli samotná rally, jedná se určitě o jeden z nejlepších a nejdramatičtějších motoristických sportů, který přináší napětí, adrenalin a mnoho vzrušujících okamžiků. Navíc se odehrává na různých místech nejen v rámci ČR, ale samozřejmě i světa. Tratě rychlostních zkoušek jsou vedeny na běžných silnicích v různých přírodních podmínkách, což dodává rally to hlavní kouzlo, narozdíl od závodění na okruzích. A co se týká natáčení rally závodů, charakterizoval bych to jako zachycení dramatických sportovních okamžiků, na které se mohu zpětně podívat nejen já, ale i další, a to klidně po mnoha letech. Jak ses k tomu dostal? Jelikož se na Zlínsku jezdí už pěknou řadu let zlínská „barumka“, jejíž trať vedla mnohdy právě přes Hvozdnou, nebylo daleko k tomu, aby mě rally zcela pohltilo. Všechno začalo návštěvou rally v blízkém okolí. V roce 2005 jsem se poprvé na barumku vydal s kamerou pořídit si pár záběrů pro sebe a hned se mi podařilo natočit jednu havárii, čímž to vlastně celé pomalu začalo. Následně v roce 2006 přišla nabídka od zlínského studia, které se točením rally soutěží v Česku věnuje, objet s nimi pár závodů ke konci sezony. Tím jsem odstartoval v roce 2007 svou první kompletní účast v rámci obou mistrovství, které se v ČR jezdí, v pozici kameramana. Od roku 2009 jsem držitelem novinářské akreditace, která mi dává určitá oprávnění pohybovat se kolem trati, a tím i možnost provádět tuto
činnost na vyšší a profesionálnější úrovni. Co platí více a proč? Kluk se zálibou v rychlých autech nebo profík kameraman? Ono jedno úzce souvisí s druhým. Bez záliby v rychlých závodních autech bych se asi k točení nikdy sám o sobě nedostal. Ovšem teď už jsem čas od času zlákán natočit i něco jiného než auta a často to beru jako novou výzvu. A za „profíka“ bych se určitě nepovažoval, pořád je kde se zdokonalovat. Rally v současné době neprožívá příliš radostné období. Mnoho nehod s tragickými následky znamená pro rally u většiny populace velkou černou kaňku; dokonce je voláno po zákazu tohoto motoristického odvětví. Má tohle do budoucnosti podle tebe nějaké řešení?
Nejcenější „skalp“ – podpis od devítinásobného mistra světa Sebastiana Loeba Tady se dá řešení už asi hledat jen těžko, jelikož naše rally jsou jedny z vůbec nejzabezpečenějších v porovnání s celou Evropou či dokonce podniky mistrovství světa. Tam diváci stojí téměř kde chtějí, a to i na hodně nebezpečných místech, a přitom to nikdo neřeší. A když už se náhodou někomu něco stane, považuje se to jen za jeho nezodpovědnost, že nepoužil zdravý rozum. Hlavní problém vidím v tom, že lidé často nerespektují
republice ani nemluvě. Máš čas poznávat na závodech i „krásu cizích zemí“? K projetí celé Evropy mám ještě dost daleko. Stále je velká spousta míst, kam bych se chtěl podívat, a to nejen v Evropě. Za těch sedm let, co se na závodech pravidelně pohybuji, jsem měl možnost poznat řadu skvělých míst, a to nejen v zahraničí, ale i u nás. Výhodou závodů je, že se neodehrávají na jednom místě, ale v určitých lokalitách, které se během roku neustále střídají. Člověk tak stíhá poznat danou oblast ze široka. Ovšem na nějaké poznávání turistických atraktivit zrovna času moc nezbývá, ale i zde se najdou čas od času výjimky. Jistě se setkáváš s různou kulturností v jednotlivých zemích. Který národ tě svou mentalitou oslovuje nejvíce a naopak. V zahraničí jsem si nejvíc oblíbil Finy, neboť se jedná o velmi přátelský národ se skvělou povahou; s lidmi se tam dobře a rychle navazuje kontakt. Rozhodně není problém se u rychlostní zkoušky potkat se skupinkou Finů, kteří člověka téměř ihned obdarují místním pivem či jiným podobným nápojem. Podobně jsou na tom s povahou i Švédové. Takže pro mě zatím jednoznačně vítězí severské země. Na mistrovství světa ale člověk potká a pozná za těch několik dní řádu národů a na každém se najde něco dobrého i špatného. Účast na závodech sebou nese časovou náročnost. Některé závody trvají více než jeden den. Můžeš říci, jako úspěšný absolvent vysoké školy, co vše díky rally zanedbáváš? Závody zaberou opravdu hodně volného času, hlavně v období, kdy je sezona naplno rozběhnutá. Naštěstí se ale většina závodů odehrává v období, kdy do školy zrovna nemusím docházet. Navíc Finská rally, která zabere i s cestou celý týden, se odehrává v období prázdnin, takže mě nijak zásadně neomezuje. Na střední ale bývalo samozřejmě mnohem komplikovanější udělat si volno na rally než teď na vysoké. Za těch sedm posledních let jsem vynechal závody kvůli škole poprvé až letos, a to z důvodu ukončování mého bakalářského studia, kdy začínalo jít pomalu do tuhého. Rozhovor připravil Jaromír Javora
galerie mladých
zákazy a příkazy, a to nejen v rally, ale i v normálním životě… Bohužel černý stín u nás na rally vrhají jednoznačně české sdělovací prostředky, které běžné sportovní výsledky absolutně nezajímají, ale naopak tyto tragédie je přitahují. Výrazně jim zvyšují sledovanost a média je dokážou neustále omývat i týden dokola. Soutěžní speciály nejvyšších tříd už v podstatě s produkčními auty nemají mnoho společného. To sebou samozřejmě nese velkou finanční zátěž zúčastněných a možná ne nadarmo se říká, že rally = sport pro bohaté. Jaká vládne za oponou soutěží atmosféra? Bez velkých finančních prostředků to v rally bohužel dnes nejde, stejně jako kdekoliv jinde. Jako sport pro bohaté bych to ale nenazval, jelikož za volanty sedí v naprosté většině případů profesionální a talentovaní jezdci, předvádějící velkou sportovní úroveň. Co se týká samotné atmosféry na závodech, bývá zpravidla hodně přátelská. Jednotlivé týmy mají mezi sebou víceméně kamarádské vztahy a dokážou si navzájem vypomoct, stejně jako další lidé, kteří se kolem rally neustále pohybují zase v jiných funkcích a na jiných pozicích. Ovšem výjimky se najdou vždycky asi jako v každém sportu. Tvoje nejoblíbenější rally a proč? Tak nejoblíbenější rally mám určitě dvě. To první je od dětství samozřejmě Barum rally. Hlavně proto, že se jedná o domácí podnik se skvělou atmosférou a vysokou sportovní úrovní. Ale za tu nejlepší a nejoblíbenější rally posledních let považuji již od své první návštěvy Finskou rally. Je součástí mistrovství světa a odehrává se na šotolinových tratích v úžasné krajině plné jezer a neuvěřitelného množství horizontů. To je taky jeden z důvodů, proč jsem se tam od roku 2007 s jedinou výjimkou pokaždé vrátil. Projel jsi takřka celou Evropu, o naší České
317
naše zájmy
Cyklistika je můj kůň Potkali jsme se v jeho dílně. Za okny tma a nevlídný, už podzimní večer. Vrata garáže jsou zaplněna startovními čísly z úspěšných cyklistických závodů. Normální člověk by už teď dřepěl u televize. Ovšem ne tento upovídaný. Jak se dozvíme z následujících řádek, amatérský šampion (do i nad 50 let) Stanislav Javora ze Záhumení to vidí úplně jinak. Jsi znám jako celoživotní sportovní nadšenec. Jak vedla tvoje cesta k jízdnímu kolu?
Ke kolu jsem se dostal úplně náhodou. Začal jsem mít vleklé zdravotní problémy s koleny, a to vinou motokrosu, kterému jsem se v mládí velmi aktivně věnoval. A zjistil jsem, že ježdění na kole mi přináší nejen radost, ale také úlevu bolavým kolenům. Zkrátka od doby co jezdím na kole, jsem mohl svoje bolavá kolena přestat řešit. S nadsázkou lze říci, že jsem své sportovní návyky moc nezměnil, stále je to o dvou kolech. Ale k závodění je to stále velký krok. To jsem zase potkal partu známých, se kterými jsem ze začátku nepravidelně vyjížděl na kole do přírody. Nejednalo se o dlouhé trasy, maximálně do sedmdesáti kilometrů. No a jednou jsme se hromadně přihlásili na nějaké závody. Bez jakékoliv přípravy či trénování jsem dojel na čtvrtém místě, ani nevím jak. A od té doby se datuje mé závodění. Vyjmenovat tvoje závodní úspěchy je celkem jednoduché. Pokud tě nepotká tech-
182
nická závada, můžeš se pyšnit nepřeberným množstvím cen a pohárů za umístnění „na bedně“. Nejsou z této skutečnosti tví soupeři demotivovaní? Tohle já nevím a možná ani vědět nechci. Pokud to lze takhle říct, jedu s citem a snažím se „nepřepálit“ své síly hned po startu a pokud trať znám, rozvrhnout si ji co možná nejlépe. A opravdu, většinou to na tu bednu stačí. A co trénink? To přece musí být zabiják času! Trénink? Můj trénink, pokud se to tak dá vůbec nazvat, je přemisťování se do zaměstnání a zpátky. Každému to vrtá hlavou, ale je to fakt. Někdo se své časy snaží honit technikou, kupuje nová a lepší kola – přitom já jezdím už asi deset let na stále stejném. Je třeba se na jednotlivé závody nějak speciálně připravovat? Pravdou je, že před opravdu důležitými a těžkými závody potrénuju. Znamená to dát si párkrát alespoň těch padesát až sedmdesát kilometrů, aby si organismus a tělo na tu zvýšenou námahu a výdej energie přivyklo. Věnuju tomu asi tak čtrnáct dnů před závodem. Samozřejmě ne každý den, na to opravdu není čas. Tvoje závodní filozofie? Rozhodně nejedu na závod vyhrát, ale říkám si: jak dopadnu, tak dopadnu. Pro dobré umístnění ale udělám maximum. A co výživa? Máš nějaký svůj tajný recept? Výživu mám nastavenou celoživotně jaksi automaticky. Jednoduše se, s odpuštěním, nepřežírám. Důležité je také doplňování energie během závodu, protože pokud tomu tělu takto nepomůžeš, rychle skončíš. Naštěstí se mi daří různé energetické tyčinky a gely vyhrávat na závodech, takže je většinou použiju při závodě dalším. Jsi také známý jako kouč své dcery Lucie, velmi úspěšné amatérské sportovkyně. S Luckou to bylo tak. Jednou jsem jel na závod do Velkých Karlovic. Do auta jsem přibalil také její kolo, aby se na místě nenudila.
mi zalíbilo, a tento sport ji naprosto pohltil. A možná to byl také důvod jejího vysokoškolského studijního směru. Myslíš, že máte sport a pohyb v genech a může to být jeden z důvodů proč jste tak úspěšní? Myslím, že ne. Co vím, tak moji rodiče ani prarodiče se sportu aktivně vůbec nevěnovali. Nicméně je třeba vycházet z toho, že pohyb je důležitá součást života jako takového. Jakmile se lidi přestanou hýbat, tak to s nimi většinou jde rychle z kopce. Zkrátka – člověk se musí udržovat. Spoustu je toho také v hlavě. Ne že by šlo o nějaké složité vymýšlení taktik jak na soupeře, ale ne vše je v kondici a v kolu. Poslední dotaz. Horské kolo nebo silniční? Nepreferuji jedno ani druhé. Obojí mají svoje pro a proti. Naštěstí nejsem specialista na žádné z nich, a proto se mi jaksi „obecně“ daří na obou. Tím myslím na každém zvlášť. Ten večer to byla příjemně strávená chvíle. A nejen díky výborné Staňově hruškovici. Za rozhovor děkuje Jaromír Javora
Galerie za velkou louží Valašský názor je občanské sdružení, trochu umělecké, regionální, prohlubující myšlenku Valašska, trochu vážné, více recesní a hlavně bláznivé, protože jeho členem je i moje maličkost. A to doslova. V pradávných časech vzniku sdružení, někdy před dvaceti lety, jsme vymysleli ambiciózní výmysl (říká se tomu projekt), že vybudujeme NNVG, Nezávislou národní valašskou galerii. Ještě jsme pořádně nevěděli, jak na to, ale byli jsme přesvědčeni, že to vyjde. Postupem času ve sdružení vznikala sbírka výtvarných prací. Díla jsme do sbírky získávali různě, náhodně i záměrně, od členů sdružení, jako dary od spřátelených výtvarníků nebo výměnou. Jednou za rok se z tohoto depozitáře uspořádala výstava, aby se umění provětralo a představilo veřejnosti. Pozitivní bylo, že výtvarných prací přibývalo, ale cítili jsme, že to ještě pořád není to, co bychom od NNVG očekávali. Až jednou, patrně při slibovici, se zrodil správný, i když šílený nápad. Byli jsme věrni myšlence našeho sdružení – že umění se musí stavět lidem do cesty, ne aby si je museli hledat sami v galeriích, a tak lid nenápadně, hezky a kulturně vychovávat. Podstatou nápadu byla takzvaná Výstavní místa NNVG – prostor ve veřejně přístupných budovách různého charakteru a zaměření, kde bude umístěn soubor uměleckých výtvorů. Expozice NNVG bude na vybraném místě umístěna neomezeně dlouhou dobu, dokud bude budova v provozu nebo nespadne. Napjatě jsme očekávali, zda myšlenka bude fungovat. A ona fungovala. Samozřejmě jsme nečekali se založenými štětci. Zkoušeli jsme, kam výstavní místa umístit. Majitel objektu musí s výzdobou souhlasit a aktivně se do vytvoření expozice zapojit. První výstavní místo Nezávislé národní valašské galerie vzniklo v srdci Valašska a vzniklo ze srdce. Pamětníci vzpomenou se slzou v oku na Druhé zasedání Valašského senátu, kde bylo pod názvem Senzační odhalení
valašský názor
A nějak přišlo k tomu, že ji pořadatelé zapsali do startovní listiny. Na úplně obyčejném kole a bez jakékoliv přípravy tehdy překvapivě dojela na druhém místě. Měla asi sedmnáct roků, takže ani pořádně nestihla závodit v juniorech a musela začít jezdit rovnou v ženských kategoriích. Tenkrát se jí to vel-
319
valašský názor
až příliš slavnostně odhaleno První výstavní místo. Bylo to v Kulturním domě ve Vizovicích 2. 2. 2002 v sobotu odpoledne… Ve vestibulu vizovického kulturního domu je vystaveno sedm obrazů a kreseb od významných valašských i českých autorů. Své práce zde má například Jan Kobzáň a Jan Bauch. V dalších letech výstavních míst přibývalo. Umístění stálých expozic se měnilo. A tak NNVG vystavuje v divadle, v cukrárně, penzionu, restauraci, hotelu, motelu, ve škole i v kině. Když jsme překonali desítku, byli jsme přímo nadšeni. Takový úspěch jsme opravdu nečekali. Myšlenka výstavních míst si žije svým životem, ostatně jako všechno ve Valašském názoru, a my jsme šťastni, že můžeme propagovat umění na netradičních místech. Děkujeme. Přiblížilo se tuctové výstavní místo. Tím myslím dvanácté. Nechci už ani psát, že při slibovici, ale jak říkáme na Valašsku, gde inde vznikajú ty bohulibé nápady, že. Co takhle dostat valašské umění až někam na druhý
konec naší zeměkoule. Zpočátku to vypadalo nesmyslně, ostatně jako vždy. Zachránila nás HVOZDNÁ. Obec Hvozdná má mimo partnerského města Makov na Slovensku, kde máme mimo jiné přátele, ještě jedno partnerské město. Tím je město East Bernard ve Spojených státech, tedy v Americe. Pan starosta Válek a celé obecní zastupitelstvo projevilo neskonalou ochotu, pomoc a hlavně vstřícnost k nápadu vytvořit Dvanácté vý-
202
stavní místo NNVG právě tady. Dostat valašské umění za velkou louži, to už nebyl sen, to snad byl valašský názor! Psal se rok 2011, když začaly přípravy. Ne všechno jde vždy tak, jak si představujeme, ale díky pomo-
ci starosty obce Hvozdná, zastupitelů i nadšených pomocníků se v roce 2013 podařilo díla valašských autorů, členů Valašského názoru, do Ameriky přepravit, umístit a výstavní místo dát k dispozici divákům. Opět jsme se setkali s vstřícností, tentokrát starosty East Bernard a místních radních. Výstavní místo nainstalovali do vstupu budovy radnice – pro nás pocta. Vystavujeme zde jedenáct výtvarných prací, které jsou generačním průřezem členů Valašského názoru. Z hlediska techniky jsou zastoupeny kresby, malby a fotografie. Jsme nesmírně potěšeni, že se v podstatě zběsilý nápad podařilo dotáhnout do skvělého konce. A to jsme ještě od starosty East Bernardu dostali osobní poděkování na hlavičkovém papíře města s podporou pro činnost sdružení. Takové ocenění je pro nás závazkem, ale i naplněním poslání Nezávislé národní valašské galerie. Vděčnost členů našeho sdružení vyjádříme tím, že se budeme dál věnovat obdobným aktivitám, vedoucím někdy krkolomnými chodníčky valašského umění. Ještě jednou díky všem Vám, kteří jste přispěli k vytvoření výstavního místa v Americe. Velké uznání obci Hvozdná za její vize. To se opravdu všude nevidí… Okřívajte! Za členy občasného sdružení Valašský názor Valašský BloUDITEL OF Krajíček
na Štákovy paseky V neděli 15. 9. 2013 jsme jako farníci spolu s naším duchovním otcem Františkem Sedláčkem vyrazili na Štákovy paseky. Cesta začínala ve Hvozdné u obrázku Svaté Trojice, kde jsme se nejdříve pomodlili za zdar naší pouti a vyšlápli jsme směrem ke Korábku. Počasí se vydařilo, jenom pod nohama bylo kluzko. Po určité chvilce jsme se posilnili pravou valašskou slivovicí a začali přemýšlet nad vším, co se za poslední dobu událo a komu se co přihodilo. A tady mě napadá, že bychom se měli pozastavit a upřesnit si, proč se na takový výšlap vlastně jde. Co znamená slovo pouť nebo výšlap? Pouť je staré slovo, lidé ho znají již odpradávna. Vyjadřuje putování, pěší obtížnou chůzi po těžkém, ale i běžném terénu. Za pochodu se obvykle modlí, postí a myslí se na ty druhé kolem nás i na svůj vlastní život. Pouť má určitý duchovní záměr. Výšlap – toto slovo zní lehce. Jako kdybychom si bezstarostně vyšli do přírody třeba
na houby nebo na maliny. Není zde záměr duchovní. Pouze si chceme pročistit hlavu, jak se říká. Ale přesto musíme opustit teplo
farnost
Putování svého domova a vyjít ven. Vlastně se překonat a tím si odepřít něco ze svého pohodlí – jako je třeba televize, počítač, spánek, jídlo a tak dále.
Ať už je to tedy pouť nebo pouze výšlap, shodneme se jistě na tom, že se musíme něčeho vzdát, tedy něco obětovat. A že je za co nebo pro koho přinášet oběti! Například za své špatné skutky, za soužití v rodinách, za mezilidské vztahy na pracovištích, za lidi ovládané majetkem a penězi, za lidi, kteří nedokážou odpustit, za lidi bez domova nebo za děti, které se nemohly narodit, za země zmítané válkou, za uprchlíky, za lidi závislé na alkoholu, drogách… Myslím si, že každá taková cesta, ať už má kilometr nebo více, má svůj účel a tedy i svůj směr. Jak taky zpívá známá kapela Mňága a Žďorp: „I cesta může být cíl…“ A tak jsme i my dosáhli svého cíle, byl jím byl kamenný kříž na Štákových pasekách. Tady jsme s farníky ze Štípy a s místními obyvateli vykonali krátkou pobožnost. Za vše poděkovali a rozešli se domů. Bylo to hezky prožité odpoledne. Hodně dobrých kroků životem vám přeje Pavlína Dominiková
321
cestování
Cesta do Indie jako splněný sen Ptáte se, proč zrovna Indie? Jak se člověk rozhodne jet do Indie? Jednoduše potkáte někoho, kdo vám o Indii vypráví tak zajímavě, že vzplanete nadšením vyzkoušet si to dobrodružství sami. Sen, podívat se do Indie, mi vydržel ještě dalších patnáct let, než jsem cestu zrealizovala. V mezičase přibyl i další důvod, a sice touha podívat se na čajové plantáže. Chvíli také trvalo, než jsem potkala správnou spolucestující. Přeci jen to chce člověka, kterého znáte, na kterého se můžete spolehnout a kterému věříte. Cestovala jsem s bývalou spolupracovnicí a čajovou milovnicí Simčou. Plánování nebylo zas až tak složité – zajistit si měsíční dovolenou v práci, zvolit termín, absolvovat pár očkování, zajistit si víza, naplánovat trasu, pročíst pár rad a doporučení na internetu, koupit letenky a hurá do Indie. Termín jsme zvolily na přelomu února a března, kdy v Indii není ani příliš vedro ani období dešťů. Je to současně ideální doba, kdy můžete vidět první sklizeň čajových lístků v Darjeelingu.
tože jsme přilétaly v noci a nevěděly, co čekat, raději jsme si ubytování na první noc zamluvily přes internet, včetně odvozu z letiště.
Typická ulice v Dillí
Společenský život probíhá na střechách Na začátek se s vámi podělím o první zážitky, zajímavosti a rozdíly, které nás zaujaly a překvapily, ať už mile či nemile. Naším prvním setkáním s Indií bylo hlavní město Dillí. Pro-
222
Bylo to naše nejdražší ubytování a myslím, že i nejhorší, co se týká poměru cena a kvalita, stálo nás zhruba dvě stě korun na osobu. Voda studená, okna bez oken, podlaha betonová a postel prkenná, takže spacák a slivovice se hodily. Při hledání ubytování v dalších městech jsme byly už chytřejší. Nabídka zdaleka převyšovala poptávku, takže nebyl problém najít v jakoukoliv denní dobu jakékoliv ubytování. Na nádraží jsme vždy odchytily moto-rikšáka a stačilo mu nahlásit cenu, za kolik chceme bydlet, a on už věděl, kam s námi. Když se nám ubytování nelíbilo, převezl nás na jiné. Druhý pokus obvykle vyšel. Nejlevnější ubytování jsme měly za sto dvacet korun na osobu. Provoz na ulicích je v Indii opravdu velmi zajímavý a nikdy mě nepřestal udivovat. Možná jsem jen postupem času ztrácela strach.
nezbytnější částí všech dopravních prostředků a troubíte téměř bez přestávky pořád. Po návratu domů Simča našla článek o reklamacích vozů Škoda, vyrobených pro indický trh; důvodem reklamací bylo, že klakson fungoval pouhých čtrnáct dní. Rikšáci, to je kapitola sama pro sebe. Cena pro turisty byla vždy hodně nadsazená. Bez neustálého smlouvání by to nešlo, a to jsme se zdaleka nedostaly na cenovou úroveň Indů. Občas k nám totiž po cestě přistoupil i místní. Sdílel sedadlo s řidičem a jen tak pro zajímavost: platil vždy mincemi. Mince nejvyšší hodnoty se rovnala našim čtyřem korunám, takže cesta vyšla místního maximálně na deset korun. Kdežto ceny pro turisty začínaly obvykle na úrovni dvaceti pěti korun a výš, což je hodnota nejnižší indické bankovky. Další oblíbenou fintou rikšáků bylo, že vám dá nízkou cenu, pokud se po cestě s ním
zastavíte v obchůdku s látkami, šperky nebo jinými cetkami. On tak dostane nějaké drobné od obchodníka, bez ohledu na to, jestli si něco koupíte nebo ne. Jednou jsme to vyzkoušely, ale víckrát ne. Nejčastěji jsme jezdily moto-rikšou. V Indii však stále fungují i cyklo-rikšové a v Kalkatě byli dokonce původní rikšové, kteří táhli povoz sami. Jednou jsme si zastavily cyklo-rikšu. Byl to starší pán, subtilní postavy, prostě oděný. Jakmile začala cesta velmi mírně stoupat, přijel druhý mladý cyklo-rikša, a že nás poveze každý zvlášť, avšak cena se nezmění. Pochopily jsme, že pán by neměl sílu nás vyvézt do mírného kopečka, a tak Simča na oplátku chvíli popovezla jeho. Když se člověk na tyto lidi podíval, pochopil, že žijí opravdu z mála a jsou rádi za každý přivýdělek. Kromě cyklo-rikšáku jsme vzdálenosti mezi městy absolvovaly vlaky. Jízdenky jsme si koupily všechny hned v Dillí, protože místní vlaky jsou dosti vytížené a zamluvené předem. Tedy do druhé třídy by asi nebyl problém sehnat místo, ale strávit celou noc na tvrdé lavici s dalšími minimálně čtyřmi lidmi by asi nebylo nejlepší. Po návra-
cestování
Jezdí se po levé straně, což je pozůstatek z dob britské nadvlády. Rikšové vždy bravurně zvládali cestu uličkami úzkými i širokými, cestami zpevněnými i prachovými. Občas jsme se ocitli v protisměru, občas jsme předjeli povozy tažené voly, jednou se nám podařilo potkat na cestě i slony. Především jsme ale hned při první cestě poznaly, že kdo netroubí, není Ind. Klakson je jednoduše nej-
Cesta vlakem je v Indii pro cizince zážitek tu se nás hodně lidí ptalo, jestli jsou vlaky v Indii opravdu tak přetížené, že lidé jezdí i na střechách. Takový vlak jsme neviděly, možná to ale bylo proto, že naše přejezdy byly několikahodinové, a tudíž se jednalo o vlaky „lepší“ třídy. První setkání a orientace na perónu vypadala dost děsivě. Indové zásadně nectí systém, že nejprve se vystupuje
3 23
cestování
a pak se teprve nastupuje. Navíc na jednoho Inda připadá minimálně deset tašek či krabic se vším možným. Když tedy přijel vlak, který měl přibližně dvacet vagónů, musel člověk nejprve najít ten svůj, do kterého měl koupenou místenku, a když se mu to podařilo, musel se začít vehementně cpát dovnitř, aby vlak nezapískal a neujel mu. Na lavici, která byla pro čtyři lidi, sedělo obvykle šest a více lidí. Ale abych jen nepomlouvala, musím říct, že noční vlaky s lehátkovou úpravou respektovaly řád, ve dvacet dva hodin se lehátka sklopila a všichni ostatní, kteří byli navíc, se někam zázračně ztratili. Indické rychlíky jedou maximální rychlostí osmdesát kilometrů v hodině a člověk tedy musí počítat s několikahodinovým zpožděním. Při jednom přejezdu jsme ve vlaku potkaly svatebčany. Ženich byl veselý a o svou radost se chtěl podělit, tak se s námi dal do řeči. Svatby jsou v Indii velkým obřadem, který trvá i několik dnů a počet svatebčanů se pohybuje od sto lidí výš. V Indii pořád funguje systém domlouvaných svateb, kdy rodiče vybírají synovi nevěstu. I tento ženich viděl svoji ženu poprvé až na svatbě. Když jsem toto téma probírala
Všude pracují a obsluhují jenom muži s jedním Indem, kterému manželku také vybrali rodiče, odzbrojil mě odpovědí, že by mu přece rodiče nikdy nevybrali špatnou ženu. Úcta k rodičům je pro Indy velmi typická. Často s nimi žijí celý život v jedné domácnosti. Indie je zemí mnoha lidí a mnoha barev.
242
Jediné pracující ženy na čajových plantážích S miliardou obyvatel je druhou nejlidnatější zemí. Často jsem přemýšlela, kde všichni bydlí, protože domy ve městech nebyly nijak velké. Maximálně dvě patra a pak rovná střecha, kde začal po západu slunce společenský život. Děti si tu hrály, rodiče debatovali, mladí poslouchali hudbu. Střechy jim poskytovaly více plochy a klidu než malé úzké uličky. Paneláky jsme viděly jen zřídka. Úžasná pro oko byla barevnost zejména žen. Zatímco muži nosili obvykle jednoduché tmavé kalhoty a košili, ženy vedle nich zářily v sárí všemožných barev a ozdob. Fascinovalo mě, že i ti nejchudší měli vždy čisté oblečení a byli na své poměry čistí a upravení. Co se týká zajištění rodiny, ženy obvykle zůstávají v domácnosti a starají se o děti. Téměř nikde jsme neviděly pracovat ženy, ať už se jednalo o praní prádla, vaření jídla nebo obsluhu v obchodě, všude byli muži. Jediné pracující ženy jsme potkaly na čajových plantážích, kde sbíraly čajové lístky. Lenka Polášková (Pokračování příště)
v novém kabátě Nutnost přestavět hvozdenský kravín byla zřejmá a nevyhnutelná, a to hned z několika důvodů. Vedení se proto v roce 2010 rozhodlo pro jeho rekonstrukci. Tu nakonec provedla společnost Agrodelta s.r.o., která s prací začala již na podzim téhož roku. Hlavním podnětem pro přestavbu byla potřeba tzv. well fare dobytka. První krok k lepším podmínkám udělalo vedení již v roce 1995, kdy změnilo způsob dojení. Namísto dojení v ustájovacím boxu se začalo dojit ve volném prostoru. Následně zvířata zesílila, zvýšila se porodnost a délka života. Počet dobytka rostl a místa bylo nedostatek. Jedno zvíře mělo prostor k pohybu pouze 35 m2, a jelikož se ve stáji špatně odvětrával vzduch, zvířata nemohla dýchat. Přestavbu navíc vyžadovaly i nové evropské normy. Nejdříve tedy došlo ke zbourání porodny prasnic a teletníku, poté započala výstavba dojírny. Ta se dnes skládá z čekárny na dojení, dojírny, místnosti pro chlazení mléka, ša-
ten a sociálního zařízení pro personál. Dobytek je ustájen v tzv. combi boxech o velikosti 60 m2 (na délku 240 cm, dříve jen 180 cm), a má tak možnost volného pohybu. Na rozdíl od staré dojírny, kde probíhalo tandemové dojení a bylo možné obsloužit 2 x 4 krav,
ekologie
Kravín v nové dojírně se používá technika ribinová, při níž se dojí 2 x 10 krav „zezadu“. Další odlišností je způsob krmení. Protože je dojení pro krávy vyčerpávající, mají zároveň k dispozi-
ci pití, krmení a dvakrát denně se jim vystýlá slámou. Práce se usnadní i dojičkám, jelikož dojení nyní trvá až o 2,5 hodiny méně. Naopak se zvýšila užitkovost krav, jedna nadojí až 23 litrů denně, dříve to bylo jen 19 litrů. Stáj i dojírna s novými dojícími zařízeními byla dokončena v červenci 2011. Stáj je vzdušnější, prostornější a čistější, protože odklízení výkalů probíhá automaticky každých 20 minut pomocí shrnovacích lopat. Momentálně je zde ustájeno 270 krav, 30 vysoko březích jalovic a samozřejmě telata, která mají speciální boxy mimo hlavní stáj. Tam zůstávají asi 2,5 měsíce od odebrání od matky (2 hodiny po otelení). Zbylé jalovice (asi 80 kusů) byly převezeny do Štípy. Kravín ovšem neprodukuje pouze mléčné a masné výrobky. Zpracovává také výkaly dobytka a ostatní odpadní látky v bioplynové stanici. Ale o ní až v příštím čísle. Eliška Hrbáčková
325
turistika
Start a cíl pokaždé jiným směrem Kde jsme to skončili? Aha! Emil! Emil Buzolka nám loňský školní rok odstartoval cestu kolem světa za 333 dní. Tato cesta měla mnoho met, které bylo potřeba absolvovat. Od Lysé hory přes Brno a Zlín až po Hostýnské vrchy. Podzim startoval v Rožnově pod Radhoštěm (zmínka v jednom z předešlých čísle magazínu) přes Lysou horu, se ztrátou některých členů, po hvozdenskou stezku spojenou s geocatchingem. Zima nás v lednu zavála do Brna do Dětského muzea na výstavu interaktivních her pro děti. Samotná cesta vlakem byla velkým zážitkem – rozbalené dobré svačinky, soukromé kupé… Únor byl v duchu hvozdenských zimních radovánek: „Sáně, boby, sněhuláci, už to jede, už to hází. Oheň, kotlík, polévka, zahřeje nám kolénka!“ V březnu jsme pomocí dalekohledů a povídání „kukali“ na Slunce a sluneční soustavu ve zlínské Hvězdárně. Jaro nás v dubnu přivítalo formou malého telátka na Želechovických a Lipských pasekách na ekofarmě u Kunorů. Tímto jim mnohokrát děkujeme za komfortní azyl, který našim Parťákům poskytli. Rozkvetlý květen na nás letos nečekal. Hostýnské vrchy se nám vzhledem k nepřízni počasí nepodařilo absolvovat dle představy. Byl zdolán jen vrchol Troják, a to z Držkové. Tesák musíme ještě pokořit! A červen? Poslední metou a zároveň cílem loňského školního roku byla nejvíce očekávaná akce celého roku: Emilova výprava za indiány! Víkendový pobyt s malými indiány byl plný zážitků. Pátek byl dnem zahajovacích ceremoniálů a obřadů: vztyčení indiánské vlajky s náčelníky, zapálení indiánského ohně přátelství samotnými šamany ohně, tanec ohně, obřad indiánských jmen pod dohledem ducha ohně až po indiánské noční bludičky v lese. Dobří duchové ohně malým indiánům přidělili indiánská jména a ti museli slibem tato jména přijmout. A jaká jména děti přijí-
262
maly? Rychlá myšlenka, Žhavý vítr, Spící hora, Bojovná lvice, Šedý bizon, Mokrý bojovník, Splašený kůň, Půlnoční bouře, Zasněná duše, Tichý vodopád, Sedící býk… každý se měl ve svém jménu tak trochu najít. Sobotní den jsme strávili túrečkou do Držkové do Muzea dřevěného porcelánu, kde si indiáni mohli zkusit opracovávat dřevo, tak jak to dělali kdysi naši pradědečkové. Zbylou část dne jsme strávili řáděním na lanové dráze a v bazénu, a někteří čištěním bot z předešlé túry, kdy nedbali rad starších: „Tam nechoď, je tam bahno!“ Nedělní dopoledne bylo sportovní. Na děti čekal indiánský desetiboj – střílení z luku šípem, zdolání lanové opičí dráhy, házení lasem a samozřejmě zapojení mozkových závitů na poznávání stop zvířat či indiánského písma. Před obědem jsme měli vzácnou ná-
Zvířata jsou naši kamarádi! vštěvu z ZO ČSOP Hošťálková (záchranná stanice). Přijeli za námi dravci i chlupatá zvířátka. Povídání o těchto zvířatech vyvrcholilo samotným držením a hlazením živých tvorů. Celým víkendem se prolínala celoroční hra – Cesta kolem světa s Emilem Buzolkou za 333 dní. Děti měli poslední možnost zvrátit osud svých týmů a obrátit štěstí na svoji
lo splnění sázky Objevovatelů: noc v klubovně! Hry, spacáky, baterky, pohádky na dobrou noc a smích, to bylo poznávací znamení večera! Ráno čerstvý rohlík nebo vánočka s máslem a… huráááá na prázdniny!!
Pavučina - symbol kamarádství
Tím letošním školním rokem nás provede Kvido a tajemná říše zvířat. Znovu budeme s dětmi cestovat po kontinentech a poznávat tamní faunu. Navštíví nás i odborníci přes různá zvířata a i výlety budeme směřovat do říše zvířat. Dalším letošním tématem bude Integrovaný záchranný systém (IZS). Pokusíme se dětem tento systém přiblížit formou exkurzí, povídáním a praktickou výukou. Parťácký vlak se opět rozjíždí a stále nabírá na rychlosti… a pozor! Za jízdy naskakuje nová skupinka, převážně mladších dětí! Tak vítejte mláďátka a startujeme mezi zvířátka! Startovací rychlík to vzal v září přes Olomouc – ZOO na Svatém Kopečku. V říjnu se vydáme směr Vršava – Útulek pro zvířata v nouzi a odpoledne strávíme sportovně na Mladcové, kde na nás budou čekat lanové překážky a střílení z luku, praku nebo vzduchovky. Začátkem listopadu bude naší metou hrad Lukov, a to z Vlčkové, kde půjdeme po stopách Bílé paní. A konec listopadu nás zavede ke zlínským hasičům na exkurzi a dále bude následovat procházka po Stezce zdraví – Tlustá hora. A co nám nový rok přinese? Kvido určitě chystá nějaké překvapení a kulišárny… Krásné dny s hlavou otevřenou novým věcem! Parťačky a Kvido
nuto! Celkovým vítězem celoroční hry se stali Objevovatelé ve složení: Dája Nečasová, Viki Hrazdira, Lenča Gerychová, Simča Sovadinová, Tom Cuřín, Bea Obdržálková, Ráďa Zicháček, Karča Polaštíková, Andy Frůňková a Tom Chytil. Tento tým byl jako první v cíli za nejkratší čas. Ale pozor, hodnotily se i jiné věci, například nejvíce získaných turistických známek a dobré hospodaření s penězi. Nejlépe tyto požadavky splnil tým Cestomilů ve složení: Davča Julina, Valča Volná, Marťa Cuřín, Kuba Gabrhelík, Davča Hurta, Venda Frůňková, Natka Malinová, Marťa Juříková, Ája Nečasová a Kuba Vrla. Tým Šlapáků ve složení: Gabča Ševců, Terka Řiháková, Míša Hurtová, Robin Tomšů, Majda Bednaříková, Lenča Gabrhelíková, Terka Škvorová, Magda Bednaříková, Max Hlaváč a Filda Hrazdira se musel spokojit s cenou útěchy. I když se jejich tým většinu cesty kolem světa držel na první pozici, karty se v závěru hry zamíchaly a jejich místo bylo „jen“ stříbrné. Všem týmům gratulujeme, protože všechny se statečně popraly s nástrahami a nepřízní počasí na cestách a všechny přetly cílovou pásku. Závěrečnou tečkou víkendu s indiány bylo vykouření doutnající dýmky míru! Předposlední červnový pátek se uskutečni-
turistika
stranu. Bojovaly tři týmy – Objevovatelé, Šlapáci a Cestomilové. Objevovatelé a Šlapáci se s Emilem vsadili o jednu noc v klubovně a Cestomilové chtěli jako svou výhru bazénové řádění. V neděli odpoledne bylo rozhod-
327
sport
Úspěchy našich sportovců AEROBIC Adriana Nečasová (*2006) 3. místo 6. 10. 2013 MČR Kladno – Fisaf, trio kategorie 8 -10 let
5. místo - BIKE Valachy (45 km) 4. místo - PS Hostýnská 50 1. místo - Závod horských kol na Velký Javorník 1. místo - Zlínská kola (cross country) 1. místo - Do vrchu Pusteven (časovka) 1. místo - CEP Okolozlína (25 km)
Beáta Obdržálková (*2002) Daniela Nečasová (*2002) 2. místo 28. 9.2 013 Ostrava – Fisaf, II.VT, trio cadet 11 -1 3 let Michaela Štachová (*1997) 2. místo 28. 9. 2013 Nitra, Slovensko - Pohár federací, kategorie AG2 Dance Aerobic 2. místo 6. 10. 2013 MČR Praha - kat. AG2 Team TR 1. místo 6. 10. 2013 MČR Praha - kat. AG2 Team GR 3. místo 6. 10. 2013 MČR Praha - kat. AG2 Dance Adéla Závadová (*1996) 3. místo 6. 10. 2013 MČR Kladno – Fisaf, fitnes, kategorie. dospělí
Lucie Javorová, 2. místo - Bikemaraton Drásal Silniční triatlon: 1. místo - Morkovské chlap
CYKLISTIKA Lucie Javorová (*1987) Silniční závody: 1. místo - Hostýnská časovka 1. místo - O cenu Continentalu (časovka)
Terénní triatlon (XTERRA): 3. místo - VALACHY MAN (dlouhý) Duatlon: 2. místo - miniduatlon Kunovice (MTB) 1. místo - Hulínský duatlon (silnice) Stanislav Javora
Závody horských kol (MTB): 3. místo - Galaxy Petyša Tour (30 km) 2. místo - Bikemaraton Drásal ČS (120 km)
282
3. místo - Bikemaraton Drásal ČS (120 km) v kategorii M50-59
se cítím nejlépe Když se mě někdo z mých známých zeptá, kde se cítím nejlíp, řeknu, že na chatě. A kde? No, nedaleko od Zlína, na Hvozdné, u spodního rybníka Argaláška. Tam je mi vždy fajn. Tento výraz zní jako text z nějaké písničky, ale je to spíše pocit, který mám vždy, když se chystám k odjezdu z domova do svého oblíbeného prostředí. Tady trávím již téměř třicet let svého „volného času“. A stejně jako ostatní chataři se cítím být tak napůl i občanem obce. Za tu dobu jsem prošel správným „výcvikem“, co se týká celé řady různých prací a odborností. Přestavba starší chaty mě přivedla k takovým pracím, že jsem sám nikdy netušil, že bych něco podobného mohl svépomocí zvládnout. Samozřejmě nejprve za dohledu a poskytování rad odborníků a později stále více samostatně. Od zednických prací přes tesařské, stolářské, malířské a bůhví jaké další. Samozřejmě i zahrádkářské (pro jistotu jen sečení trávy a sestřih živého plotu). To zná jistě každý vlastník podobného objektu a musí tomu (většinou zcela určitě) úplně propadnout. Takový krásný kout přírody je opravdu jako za odměnu, když si chce člověk odpočinout od každodenních starostí doma nebo v zaměstnání. I když je kolem rybníka na Argalášce umístěno asi šedesát pět chat, není to žádná přelidněná oblast. Je samozřejmě z větší části využívána při lepším počasí, ale své kouzlo má vždy. Okolní lesy lákají k procházkám i houbaření. Jen škoda, že v posledních několika letech jsou některé zásahy v lese – těžba a odvoz dřeva – prováděny dost necitlivě, na úkor krásy přírody. Od šedesátých let (minulého století!), kdy se v této části Hvozdné postavilo několik prvních dřevěných chatek, se po pár letech úsilí chatařů podařilo zavést k chatám elektriku. V průběhu let však již dosloužila a poté byla vybudována nová síť s elektroměrem v každé
chatě samostatně. Ještě před érou mobilních telefonů si chataři vybudovali přívody telefonní sítě a kabelové televize, která slouží doposud. Pevné telefonní linky se s příchodem mobilů již zrušily, zato na kabelové televizi najdeme vždy aktuální informace o dění v obci – o činnos-
jak to vidím já
Na chatě
ti ochotnického divadla a řady spolků a organizací působících v obci. Tak pestrou činnost může řada obcí jen závidět. Velkou zásluhou obecního úřadu je také celková oprava a položení asfaltového povrchu na příjezdovou komunikaci, díky čemuž se chataři dopraví na místo za každého počasí. Kromě dalších investičních akcí obec zajistila úpravu břehů a odbahnění rybníka. Ten využívají kromě letních plavců i rybáři, kteří tady v zimě při „ruském rybolovu“ sedí u díry v ledu. Tak, to je všechno to hezké, co se dá zde zažít a k čemu mám vřelý vztah. No a co mě čeká? Jak říkám, druhé kolo. To je: předláždit venkovní dlažbu, vyměnit rýnu, natřít okenice… Co bylo na začátku „v novotě“, už si žádá opravu. Než se dostanu k jedné větší práci, vyskytnou se předtím další dvě. A tak tedy do druhého kola…, ale je mi tu fajn! Ing. p. Mrázek,
329
z naší matriky pozvánky
Společenská kronika Významná životní jubilea Vykopal Josef oslavil 85 let, * 21. 6. 1928 Gavendová Marie oslavila 70 let, * 16. 7. 1943 Horalíková Marie oslavila 70 let, * 16. 7. 1943 Březíková Milada oslavila 75 let, * 23. 7. 1938 Hejmala Otto oslavil 75 let, * 23. 7. 1938 Motýlová Marta oslavila 70 let, * 26. 7. 1943 Hvozdenská Helena oslavila 70 let, * 24. 8. 1943 Holeňáková Zdeňka oslavila 70 let, * 24. 9. 1943 Bergerová Vlasta oslavila 90 let, * 25. 9. 1923 Kostka Pavel oslavil 70 let, * 27. 9. 1943 Křivánková Karolina oslavila 85 let, * 1. 10. 1928 Poláchová Miroslava oslavila 75 let, * 14. 10. 1938 VOLBY DO PARLAMENTU ČR Pátek 25. října 2013 14.00 - 22.00 h. Sobota 26. října 2013 8.00 - 14.00 h. ZASEDACÍ MÍSTNOST v budově OÚ Hvozdná, č. p. 210 ŘÍJEN 2013 25.10. – SLAVNOSTNÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA OBCE HVOZDNÁ se spoluobčany – předání pamětní medaile, přivítání nových občanů – 16.00 h. – sál KDO Hvozdná
Narodili se Juřík Jakub, * 8. 5. 2013 Prudil Matyas, * 30. 5. 2013 Gärtnerová Lucie, * 20. 6. 2013 Staffa Maxim, * 26. 7. 2013 Jarošová Valerie, * 20. 8. 2013 Vzpomínáme Skyba František, † 24. 4. 2013 Bergerová Jarmila, † 2. 7. 2013 Trunkátová Ludmila, † 31. 7. 2013
– zve Sdružení rodičů při ZŠ a MŠ Hvozdná 17.11. – ŠMOULÍ POHÁDKA – divadelní představení – 16.00 h. – sál KDO Hvozdná 24.11. – ADORAČNÍ DEN FARNOSTI – možnost celodenní adorace – kostel Všech svatých ve Hvozdné 29.11 - 1.12. VÝSTAVA BETLÉMŮ – tradiční adventní zastavení – sál KDO Hvozdná 30.11. – TRADIČNÍ JARMARK MIKROREGIONU SLUŠOVICKO – 9.00 - 15.00 h. – v Sokolovně a sokolské zahradě ve Slušovicích 30.11. – ROZSVÍCENÍ VÁNOČNÍHO STROMU NA OSMEKU – již tradicční akce na 1. adventní víkend – zve kulturní komise
LISTOPAD 2013 PROSINEC 2013 2.11. – MISANTROP – divadelní představení – 19.30 h. – sál KDO Hvozdná 3.11. – VZPOMÍNKA na všechny zemřelé – dušičková pobožnost, průvod na hřbitov 14.00 h. – kostel Všech svatých ve Hvozdné 9.11. – VODĚNÍ BERANA 9.11. – HODOVÁ ZÁBAVA – hraje Marathonband – 20.00 h. – sál KDO Hvozdná 10.11. – SLAVNOSTNÍ MŠE SVATÁ – hody – 7.30 h. – kostel Všech svatých ve Hvozdné 10.11. – SVATOMARTINSKÝ LAMPIÓNOVÝ PRŮVOD – neděle – sraz u divadla – 17.00 h.
302
8.12. – MIKULÁŠSKÝ KARNEVAL – divadelníci srdečně zvou děti i rodiče na pestré odpoledne – 14.00 h. – sál KDO Hvozdná 14.12. – VÁNOČNÍ KONCERT skupiny Gympleři – 18.00 h. – sál KDO Hvozdná 15.12. – VÁNOČNÍ BESÍDKA – srdečně zvou děti ZŠ a MŠ Hvozdná – 15.00 h. – sál KDO Hvozdná 21.12. – ŽIVÝ BETLÉM – zpívání u stromečku, zvon přání, Ježíškova pošta – 17.00 h. – před sálem KDO Hvozdná
inzerce Nabízím Vám: Návštěvu obchodního zástupce u Vás Výběr materiálu v naší vzorkovně Zdarma výpočet spotřeby materiálu Podrobnou cenovou nabídku Spolehlivou dopravu na stavbu Montážní návody a technické poradenství Realizaci zkušenou firmou Možnost vrácení nepoškozeného materiálu Dlouhodobé záruky Zákaznickou kartu výhod Colemánie
Váš obchodní zástupce: Ing. Jiří Kuňák mobil: 725 675 725 OBCHODNÍ CENTRUM VSETÍN Bobrky 478, 755 01 Vsetín, tel.: 571 499 630
11 x
v České republice
17 let na trhu 36 000
položek v nabídce
www.coleman.cz prodáváme i na internetu - http://e.coleman.cz
4000
trvale skladem
MAGAZÍN
3/2013, říjen 2013, č. 65, ročník XVII.
HVOZDNÁ
HVOZDNÁ - magazín ze života obce. Vydavatel: Obecní úřad Hvozdná, 210, 763 11 Želechovice nad Dřevnicí, IČ: 00283991, www.hvozdna.cz, tel. 577 901 017. Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 20972. Redakční rada: Oldřich F. Krajíček, Miroslav Válek, Mgr. Eva Pekařová, Stanislava Bergerová, Zuzana Holíková, Jarmila Nečasová, Jaromír Javora, Jaromír Štach. Výroba: Trinitas, náklad 460 výtisků. Neprošlo jazykovou úpravou. Příjem placené inzerce a příspěvků do 25. 11. 2013 na
[email protected].
fotoseriál z MŠ Hvozdná
Skokem školním rokem Snad budu dinosaurovi chutnat...
Konec srandy, napněte plachty, vyplouváme!
To byl nápad, měnit To Tobyl byVl nápad, nápad, měnit užužna nanaletní! letní! měnituž letní!
Ve školce je to SUPER!
Nemám rád fotoseriály...
Za pár let nám to nikdo neuvěří... Taky sis loknul?
Foto: MŠ Hvozdná, text: redakční rada magazínu
