2013 MAGAZÍN ZE ŽIVOTA OBCE HVOZDNÁ

2/2013

MAGAZÍN

ZE ŽIVOTA OBCE

HVOZDNÁ Vydejme se na cesty za poznáním

SVATÁ ZEMĚ MAPA HVOZDNÉ S NOVÝMI NÁZVY ULIC SISTER CITY HVOZDNÁ MAROKO PRO OKO II.

úvodník

Svatí Cyril a Metoděj V letošním roce si připomínáme významnou událost, která nejen že byla velmi důležitá pro naši historii, ale svým způsobem stále ovlivňuje i současnost. Uběhlo již 1150 let od doby, kdy na Velkou Moravu přišli na přání knížete Rastislava bratři Konstantin s Metodějem, aby zde hlásali křesťanskou víru. I když byly Rastislavovy pohnutky motivovány především mocenskými zájmy, cyrilometodějská misie tento záměr ve svém důsledku překonala v mnoha směrech. Při své cestě na Velkou Moravu měli bratři původně pouze zjistit zdejší situaci a vychovat si nové žáky, oba však svoji misii pojali v mnohem širším měřítku, než vůbec mohli tušit kníže Rastislav i císař Michal III, který je na Velkou Moravu vyslal. Oba bratři patřili mezi významné učence své

Ukázka Proglasu psaného hlaholicí doby, kteří již měli bohaté zkušenosti s misijní činností mezi Araby nebo Chazary. Na svoje působení mezi Slovany se tedy důkladně připravili. Ještě v Byzanci vytvořil Konstantin hlaholici. Šlo o písmo, které bylo schopné zaznamenat slovanský jazyk. Z jihoslovanských dialektů také vytvořili nový jazyk, staroslověnštinu. Společně s Metodějem do ní pak přeložili nejen knihy potřebné pro svoji misijní činnost, ale také část Bible. Tento překlad byl dokonalý jak po stránce jazykové, tak i stylistické, byl opravdu přesný a výstižný. Konstantin ještě k překladu přidal báseň Proglas, která je vlastně chvalozpěvem na Písmo svaté, na slovanský národ a na Boha. Slovanský jazyk tak dostal pro svůj rozvoj vlastní písmo, základy gramatiky a také mnoho nových výrazů, kterými jej bratři obohatili, aby

2

byli schopni přeložit náročné církevní texty. Vytvoření staroslověnského jazyka a písma mělo obrovský význam nejen pro rozšíření křesťanství, ale především pro šíření vzdělanosti a kultury na našem území. Bratři se však neomezili jen na překlad písma a kázání. Metodějovo právnické vzdělání jim umožnilo nahradit stávající zvykové právo jednoduchým právem psaným, které shrnuli v civilním zákoníku (Zákon sudnyj ljudem). Byla to první sbírka obecně platných zákonů na našem území, kde byly mimo jiné stanoveny tresty za těžké zločiny, byly zde zahrnuty i články týkající se soudních svědků, práva azylu v kostelích a nerozlučitelnosti manželství. Asi největší obdiv si však zaslouží samotná podoba jejich misijní činnosti. V době církevních bojů mezi východem a západem o nadřazenost stáli Konstantin s Metodějem mezi těmito znesvářenými stranami, aby hájili zájmy národa, ke kterému byli vysláni. Jejich nestrannost a odvaha prosazovat svoji myšlenku byla v té době jedinečná a právě díky tomu bychom si jejich stále živý odkaz měli připomínat i po více než tisíci letech. V rámci oslav tohoto významného výročí se v letošním roce koná nejen u nás, ale i po celém světě mnoho kulturních akcí. Ty byly zahájeny v květnu 2012 v Římě a vyvrcholí 4. - 5. července 2013 na Velehradě. Kateřina Bergerová Výstava v Brně: www.mzm.cz Kalendář akcí k výročí: www.velehrad.eu

s kytarou... Můžeš se nám úvodem představit? Jmenuji se Marek Havelka jsem 33 let mlád a bydlím ve Zlíně. Po absolvování Střední pedagogické školy v Kroměříži jsem vystudoval Speciální pedagogiku pro předškolní věk na Univerzitě Palackého v Olomouci. V minulosti jsi pracoval asi 15 let ve speciálním školství. Liší se hodně práce s handicapovanými dětmi a tzv. zdravými dětmi v MŠ? V MŠ jsou u dětí poměrně rychle se dostavující a viditelné výsledky práce. Ve speciálním školství jde vše pomalu, ale děti jsou v zásadě všude stejné. Vidět učit v MŠ muže je celkem nezvyklé, u nás v republice je asi jenom 50 učitelů v MŠ.

Jak Tě napadlo zkusit právě mateřinky? Hledal jsem prostě alternativu ke speciálnímu školství. Kolik bylo chlapců, když jsi studoval střední školu v ročníku? Byl jsi sám? Pokud je mi známo tak jsme byli vůbec nejsilnější ročník v historii školy, bylo nás osm. Jak na Tebe zpočátku reagovali rodiče a hlavně děti? Myslím, že jak děti, tak maminky byly chvilku zaskočené, ale zvláště děti si zvykly velice rychle. Ovšem kdybychom se vrátili o sto i méně let zpátky, tak by se všichni podivovali nad tím, že děti vyučuje žena.

škola

Venkovský učitel Je nějaký patrný rozdíl mezi městskými a venkovskými dětmi Nemám srovnání s ostatními venkovskými dětmi, takže těžko říct. Rozhodně ve Hvozdné obdivuhodně funguje spolupráce s rodiči a obecní život vůbec. Něco takového ve městě není. Často hraješ dětem na kytaru. Baví je to? Učíš je třeba hrát nějaké písničky? Na kytaru hraju docela často, každý měsíc se naučíme nějaké nové písničky, zpíváme dětem, co mají narozeniny a po odpoledním spaní probouzím děti kytarou. Kytarou je také doprovázím při pěveckých soutěžích. Liší se program dne ve školce, když učí pan učitel nebo když učí paní učitelka? Hraješ s nimi třeba fotbal? Fotbal zrovna ne, ale do míče kopeme. S kolegyní Bárou nemáme činnosti nijak rozdělené na mužské a ženské, jen je možná pojímáme každý trošku jinak. Jakou roli hraje mužský prvek ve výchově malých dětí? Dosti podstatnou, zvlášť v dnešní době nejsou často schopni tatínkové, ale nejen oni, věnovat svým dětem dostatek času a školství je bohužel hlavně ženskou doménou. Mužský vzor a styl jednání pak dětem jednoznačně chybí. Jak relaxuješ ve volných chvílích? Hodně času trávím procházkami se psem a dále se věnuji hudbě, deskovým hrám (např. Osadníci z Katanu, Citadela, Dixit...) a archeologii. Archeologie není ani tak koníček jako spíš kůň, dlouhodobě spolupracuji s několika archeologickými pracovišti, účastním se výzkumů, dělám pro muzea povrchové sběry apod. Baví mě také fotografování. Snažím se fotit i různé akce ve školce, fotky si pak rodiče můžou prohlédnout na webu školy. Za redakci magazínu Ti přeji pevné nervy s našimi nejmenšími dětmi, optimismus a hodně spokojenosti v osobním životě. Rozhovor připravila Jarmila Nečasová

3

škola

Slet čarodějů a čarodějnic Pálení čarodějnic patří k velmi populárním lidovým zvykům na vesnici. Magická filipojakubská noc 30. dubna patřila mezi noci, kdy prý zlé a nečisté síly vládly větší mocí než jindy. Čarodějnice se potíraly kouzelnými

malé i velké čarodějnice a čaroděje pak pasovala do řádu „Homo megeres obludus“. Saxana také vyhrála soutěž „Miss ohava senior“. Odměněna byla půllitrem pravého hvozdenského čarodějnického moku. Dalším vesnickým zvykem koncem dubna bývá stavění májky. Také naše děti si jednu takovou májku pod vedením Radka Holeňáka nazdobily svými krepovými mašlemi. Čarodějnický večer byl zakončen slavnostním zapálením vatry a upálením vyrobené čarodějnice. Sdružení čarodějnic děkuje Mysliveckému sdružení za ochotné zapůjčení areálu a také všem ostatním, kteří pomohli s přípravou sletu. Tak velký zájem nás opravdu překvapil. Velké díky patří panu starostovi, který bez rozpaků přijal roli Saxany a aspoň na chvíli vyměnil svůj úřednický talár za veselejší, čarodějnický...

mastmi, aby mohly létat. Také nad naši obec v tento čas vzlétlo velké množství čarodějnic a čarodějů. Létali nejen na dobře seřízeném koštěti, ale i na obyčejné metle či mopu. Odpoledne čarodějnice a čarodějové přistáli před divadlem, odkud pod dohledem policie odletěli na tajemnou chatu „Lovka“. U rybníka připravilo Sdružení čarodějnic při zdejší škole několik zajímavých her a také občerstvení za opravdu čarodějnické ceny. Soutěžilo se např. v hodu škrpálem na zavěšené myšky, v namotávání škrpálu na dřevěný kolík, ve slalomu s koštětem, v přeskakování koštěte... Na tento mejdan čarodějnic přijala pozvání také naše nejznámější pohádková čarodějnice Saxana jako nejvyšší předsta- Už teď jste všichni srdečně zváni na náš další vitelka naší obce. Tentokráte nepřiletěla na slet v dubnu 2014. „Ber si koště, přidej plyn, koštěti, ale v dnešním moderním světě přijela přidej se k nám ostatním...“ Za Sdružení čarodějnic Jarmila Nečasová ve velkém stylu na své Jawě 350. Všechny

4

obec

Trnková

Mapa Hvozdné s novými názvy ulic

Projekt – „Pojmenování ulic ve Hvozdné“ Vážení občané, jak jsme vás již informovali v loňském červnovém čísle magazínu obce, pokračujeme dále s projektem „Pojmenování ulic ve Hvozdné“. Konečně se nám podařilo v jednáních s Českou Poštou pro Hvozdnou dořešit přidělení samostatného vlastního PSČ - jinak řečeno - poštovního směrovacího čísla. Nic už nebrání tomu, abychom mohli spustit dokončení projektu a vyřešit pojmenování ulic a celý projekt dovést do realizace. Na následujících stránkách magazínu se k vám dostává první návrh pojmenování ulic ve Hvozdné. Ulice pro jednotlivý dům se určuje podle orientace jeho vchodu. Zavedením názvů ulic se stane naše obec přehlednější jak pro místní obyvatele, tak hlavně pro návštěvníky, turisty, veřejnou správu, zásilkovou službu, ale hlavně pro záchranný systém, hasiče a pod. Za přípravnou komisi tohoto projektu vás prosím o následující spolupráci. Prohlédněte si uvedené názvy ulic a pokud byste našli pro danou ulici lepší či výstižnější název, prosím, doručte do 15. 8. 2013 vaše připomínky, návrhy či náměty na obec. Písemně je možné zaslat připomínky též mailem na adresu [email protected] . Postup pojmenování ulic jsme popsali již v minulém článku a tak jen připomenu, že názvy částečně vychází i z historického pojmenování lokalit, historických míst, budov, tratí apod. v naší obci. Také jsme se nechali inspirovat názvy ulic z ostatních měst a obcí. Tento návrh je již všem občanům, složkám, komisím a výborům obce k dispozici v tištěné podobě na OÚ, ale také v elektronické verzi na našich webových stránkách obce www. hvozdna.cz. Návrh projektu „Pojmenování ulic ve Hvozdné“ bude k připomínkování vystaven do 15. 8. 2013. Potom komise vyhodnotí došlé připomínky a následně je předloží k projednání na schůzi zastupitelstva obce. Za přípravnou komisi Miroslav Válek, starosta

A

B

C

5

obec

ŠTÍPA

KV ět ř Zah

rad n

í

Polní

Lučn í

Oře

cho vá

Lipo vá

olsk Sok

á

Úvoz

Horní

Větr ná

NÁVRH POJMENOVÁNÍ ULIC VE HVOZDNÉ 1a Horní (křižovatka Osmek až po křižovatku u Divadla) 2 Osmek 3 K Větřáku 4 Kusalka 6 U Vodojemu 5 Družstevní 7 Záhumení 14 Větrná 32 Sokolská 33 Spojovací 34 Lipová 35 Višňová 36 Trnková 38 Ořechová 39 Polní 40 Zahradní 41 Luční 42 Hájka 43 Smrková 44 Dubová 45 Borová 46 Úzká 50 Úvoz

6

Ž

OSTRATA

obec

A

řá k

u Há

Du

bo vá

Sm

rk ov á

jka

ro vá

Viš ň

ko vá

Lip

Trn

Os

ov á

m

ek

Bo

ov á

alka Kus

Ho rn

í

Jab loň ová

UV od

oje

mu

Úzká

Spo

jov ací

Kusalka

í en Zá h

í

um

vn

ste

už

Dr SLUŠOVICE

ŽELECHOVICE NAD DŘEVNICÍ

VESELÁ

7

obec

NÁVRH POJMENOVÁNÍ ULIC VE HVOZDNÉ

U Obrázku

Mik

ulov

ka

U Obrázku

Korábek

ŽELECHOVICE NAD DŘEVNICÍ

8

á tsk Fo j

Dubičí

i í ln K Pálenic

ov á

Do

Sad

ičí

bit ov n

í

Přík rá

b Du

Hř

Dubičí

1a Horní (křižovatka Osmek až po křižovatku u Divadla) 1b Školní (křižovatka u Divadla až po křižovatku pod Kostelem ) 1c Dolní (křižovatka pod kostelem až po dolní konec obce) 7 Záhumení 8 Pod Školou 9 K Pálenici 10 Rybníček 11 Sadová 12 Na Kopci 13 Boří 14 Větrná 15 Korábek 16 Mikulovka 17 Dubičí 26 Příkrá 27 Fojtská 28 Hřbitovní 29 U Obrázku 30 Nad Zbrojnicí 31 Strmá 47 Ječná 48 Žitná 49 Žleb 51 Nad Divadlem

H or

ní

B

Větrná

Strmá

obec

OSTRATA

Nad Div adlem

Ječná

Záhumení u Pod Školo

Školn í

Mikulovk

a

ojnicí Nad Zbr Žitná

Žleb

ení

um Záh

bn íče k

Ry

Na Ko pc i

í

ln

Do

Boří Bo

ří

9

obec

bn

ík

a

C

lní

U

Ry

vy Ni

Do

vy

Ni

Pod H

rází

Pod Hr á

zí

ŽELECHOVICE NAD DŘEVNICÍ

10

á Fo jts k

obec

í ln lenici Do K Pá

do vá

ičí Sa

b Du

ří

Ry

Přík rá

Bo

bn íče k

OSTRATA

Dubičí

Dubičí

ck ive l s My

á

Niv

ka

Háj

Háje

e

NÁVRH POJMENOVÁNÍ ULIC VE HVOZDNÉ 1c Dolní (křižovatka pod kostelem až po dolní konec obce) 9 K Pálenici 10 Rybníček 11 Sadová 13 Boří 17 Dubičí 18 Nivy 19 U Rybníka 20 Pod Hrází 21 Myslivecká 22 Háje 23 Nivka 26 Příkrá 27 Fojtská

Í

11

obec

Sister city Hvozdná Opět se po čtyřech letech schylovalo k odjezdu na západ za moře, kde na nás netrpělivě čekalo texaské sesterské městečko East Bernard. Všech 18 účastníků hvozdenské výpravy se 20. února nemohlo dočkat odjezdu, ať už za starými přáteli, nebo za novými dobrodružstvími. Před námi však nestála pouze náročná cesta. Hvozdná se s námi loučila sněhovou nadílkou a mrazivým počasím, kdežto Texas nás měl přivítat teplým letním sluncem. Úspěšně jsme zvládli rozdíl podnebí i první jednatřicetihodinový den. Při příjezdu do East Bernard nás vítali nejen naši američtí přátelé, u kterých jsme byli hos-

ty při minulé návštěvě, nebo kteří nám ukazovali krásy Texasu, ale nesmíme zapomenout ani na ceduli s nápisem SISTER CITY, HVOZDNÁ, CZECH REPUBLIC, která stojí u vjezdu do města. Mnohokrát zazněl český pozdrav „Jak se máš“, s lehkým texaským přízvukem. Po vřelém přijetí jsme se ubytovali v hostitelských rodinách. S dorozuměním nebyly problémy, jazykové bariéry byly minimální, většinou někdo z domácích uměl česky nebo někdo z naší skupiny anglicky. První den pobytu jsme navštívili místní ma-

12

teřskou a základní školu, kde jsme předali výtvarná dílka žáků naší školy. Při vstupu do tříd nás vítalo 10 – 20 žáků nejrůznějšího původu, v lavicích seděli běloši, černoši, ale také hispánci. Překvapením bylo, že mnohé učitelky nás česky nejen vítaly, ale také na dotazy odpovídaly naší mateřštinou. Později jsme se dozvěděli, že během dětství s nimi rodiče doma běžně mluvili česky, proto pro ně čeština nebyla ani nyní cizí. Na gymnáziu jsme poznali výuku pro farmáře. Ta představuje renovaci starých traktorů a zemědělských strojů, a taky stavbu nových autopřívěsů. Odpoledne jsme stihli navštívit muzeum s expozicí myslivosti a místní historie v okresním městě Wharton. V předvečer proběhlo oficiální přivítání starostou města na radnici. Tam jsme také předali 11 obrazů a uměleckých děl od sdružení Valašský názor jako dar obce Hvozdná pro město East Bernard. Pozdravit a pobavit se s námi navíc přišlo mnoho přátel, kterým velmi zachutnala naše valašská slivovice. Jeden týden pobytu jsme si vyhradili na výlet lodí do Karibiku, kde jsme navštívili ostrovy států Honduras, Belize a Mexika. Tady jsme získali mnoho nezapomenutelných zážitků s tropickou přírodou a koupáním v moři. Šnorchlování daleko od pobřeží nás uchvátilo natolik, že jedna hodina uběhla jako několik málo minut. I přesto jsme měli možnost vidět hejna exotických ryb, rostlin a korálů na jednom z největších útesů světa. Velký dojem na nás udělal také ostrov velikosti fotbalového hřiště čnící asi 1 m nad hladinou moře. Jeho osamělost a pustost nám dala pocítit, jaké to je být zoufalým trosečníkem. Projížděli jsme se také na kajaku mezi ostrůvky rostlin, vyrůstajících z moře, které nejsou k vidění jinde než právě v Karibiku. Při koupání u tohoto nevelkého ostrova jsme byli svědky vzrušující, ale na první pohled nebezpečné scény. Dva plavce z naší výpravy totiž začal pronásledovat delfín, který zpočátku působil jako

Zasloužený odpočinek po náročném rodeu suta. Projeli jsme celou jeho rozlehlou farmu na trajleru sedíce na naložených balících sena. Fascinující bylo, že tento trajler byl zapřáhnutý za historickým tříkolovým traktorem. Cestu nám hrou na harmoniku zpestřoval náš kamarád a hudebník Chris Rybak, který vhodně volil texaské a moravské písně. K dokonalosti nechybělo ani pivo a slivovice, která navíc podezřele rychle ubývala. K tomu všemu jsme se na party potkali s mnoha lidmi s českým původem a se zájmem o naši zemi a kulturu. Den před odjezdem jsme strávili na zemědělské výstavě ve městě Houston, která je spojená s největším rodeem na světě. Výstava byla sestavena tak, aby odpovídala požadavkům jak laické, tak odborně vzdělané veřejnosti. Na své si přišly také děti, které program seznamoval se životem na farmě. Mohly například zhlédnout nafilmované, ale i skutečné záběry narození zvířat, což bylo asi největším lákadlem. Jedním z vystavovatelů byl i pan Shoppa, náš dlouholetý přítel čes-

kého původu, který byl v minulosti jedním z našich hostitelů. Skutečný zážitek však byla až návštěva rodea. Jako mezinárodní návštěvníci jsme se přímo účastnili zahajovacího ceremoniálu na ploše stadionu, přičemž někteří z nás seděli na alegorických vozech, na nichž jsme objeli celý stadion a zdravili asi 80 tisíc diváků. Nejrůznější disciplíny, které k rodeu nezaměnitelně patří, jsme sledovali přímo nebo na velkoplošných obrazovkách. Mezi ně patří chytání mladých býčků lasem a jejich znehybnění na čas, překážková jízda dívek na koních na čas, jízda kovbojů na rodeových koních, závod několika koňských čtyřspřeží s vozy a jiné. Nejnáročnější disciplínou byla samozřejmě jízda kovbojů na rodeových býcích. Naopak úsměvný byl úkol, při kterém měla skupina čtyřiceti chlapců a dívek pochytat stejný počet mladých býčků. Závěr rodea patřil vystoupení jedné z nejpopulárnějších pop country skupin v USA, Lady Antebellum, která svůj talent předvedla na otáčivém jevišti a ozvláštnila zpěv světelnými efekty. Celá show byla zakončena obrovským ohňostrojem. Pro nás bylo největší ctí, když nám zástupce starosty udělil čestné občanství města Houston. Poslední den pobytu měli někteří z výpravy čest setkat se podruhé se starostou města East Bernard. Ten nás zasvětil do tajů práce na radnici, odhalil plány na výstavbu a seznámil se samotným životem města. Abychom se s touto problematikou setkali osobně, rozhodli jsme se projet průmyslovou zónu, kde působí několik místních firem. Stihli jsme ještě prodiskutovat místní veřejné osvětlení a srovnat ho s osvětlením naší vesnice. Pak bohužel nastal čas loučení. V odpoledních hodinách jsme poděkovali našim hostitelským rodinám a dalším přátelům za jejich pohostinnost, starostlivou péči a společně strávené chvíle. Rozloučení skončilo předsevzetím, že se určitě ještě uvidíme, ať už ve Hvozdné nebo opět v Texasu! Miroslav Válek, Miroslav Sovadina, Eliška Hrbáčková

obec

žralok, jelikož nad vodou byla vidět jen hřbetní ploutev. Jsem si jistý, že tak rychle naši přátelé ještě nikdy neplavali a nejspíš už ani nebudou. Týden plavby po Karibiku uběhl jako voda a my jsme se vrátili na poslední 3 dny do East Bernard. Jedním z nejpříjemnějších zážitků posledních dnů byla party v mexickém stylu na soukromém ranči kamaráda Davida Va-

13

obec

Kořenová čistírna V posledním čísle loňského Hvozdenského magazínu jsme Vás informovali o studii „Odkanalizování obce Hvozdná“, která popisovala 3 možné varianty odkanalizování obce.Následně pak zastupitelé obce jednohlasně schválili na svém zasedání dne 19. 11. 2012, že budeme pokračovat cestou kanalizačního přivaděče do Průmyslové zóny Zlín - Příluky. Na dalším jednání zastupitelstva obce dne 18. 2. 2013 byl vznesen dotaz z řad občanů, zda obec Hvozdná posuzovala během svého rozhodování o koncepci odkanalizování obce i variantu použití kořenové čistírny odpadních vod (KČOV). Dříve, než Vám na tuto otázku odpovím, dovolte mi pár řádků k popisu a provozu KČOV. Princip KČOV Princip čištění odpadních vod v kořenové čistírně patří ke starým osvědčeným extenzivním metodám čištění vod. V podstatě se jedná o kopírování přírodního samovolného čistícího procesu, kdy při gravitačním průtoku vhodně konfigurovaným terénem, který disponuje značným, atmosféricky provzdušněným objemem (štěrkové sutě, silniční příkopy, lesní terén atd. …) a vhodnou vegetací, dochází k samovolnému nárůstu kultury čistících aerobních mikroorganizmů. Při optimální rovnováze množství přitékajících odpadních vod, živin v nich obsažených, patřičném provzdušnění a potřebném časovém zdržení v uvedeném systému, dochází k výraznému čistícímu, resp. v přírodních podmínkách samočistícímu efektu. Typická skladba KČOV Kořenová čistírna má na svém vstupu vždy velkokapacitní septik či štěrbinovou (usazovací) nádrž pro separaci nerozpuštěných látek, vlastní kořenová pole následují za ní. Vzhledem k typu kanalizace v obci Hvozdná (jednotná kanalizace, do níž jsou zaústěny i kanalizační vpusti ze silnic a místních komunikací) je nezbytné předřazení hrubých

146

a jemných česlí a dostatečných lapáků štěrku a písku. Vlastní návrh by pak ještě řešil případnou nutnost stavby lapáku tuků, protože ty se podobně jako štěrk a písek nesmějí do KČOV za žádných okolností dostat. Nezbytnou součástí pak jsou vstupní šachta, rozdělovací objekt, regulační a revizní šachty atd. Kořenová pole se navrhují v ploše 10 m2 /obyvatele (dříve 5 m2/obyvatele), s hloubkou filtračního lože cca 80 – 100 cm, včetně nátokového, rozvodného a sběrného potrubí. Osazují se zpravidla rákosem obecným a chrasticí rákosovitou. Uvedené bahenní rostliny rostou nad vodní hladinou, zatímco jejich kořeny vyžadují trvalé ponoření ve vodě. Nadzemní část rostlin dopravuje kyslík do kořenové části, kde se kyslík uvolňuje. Nutná velikost KČOV pro obec Hvozdnou o velikosti 1 500 EO (ekvivalentních obyvatel): 1 500 x 10 = 15 000 m2, tj. plocha kořenových polí cca 150 x 100 m. Po připočtení předřazených zařízení a prostoru nutného pro obsluhu KČOV se dají předpokládat rozměry KČOV: 200 x 150 m = 30 000 m2. Ochranné pásmo kolem KČOV pak je 50 m od nejbližší bytové zástavby, takže pod nejnižším rodinným domem pana R. Divily máme v katastru obce Hvozdná k dispozici pouze cca 4 500 m2, což je více než 6 x méně, než bychom pro stavbu potřebovali. Hlavní výhody KČOV - zpravidla estetický vzhled a vhodné začle nění do krajiny, - nezávislost na el. energii, - KČOV umí odstranit organické znečištění a nerozpuštěné látky. Hlavní nevýhody KČOV - plošná náročnost daleko vyšší než u stan dardní mechanicko/biologické ČOV, - v zimním (mimovegatačním) období dochá zí ke značnému poklesu čistícího efektu, - během postupného zanášení filtračního lože dochází k chronickému nedostatku kyslíku v systému a návazně k rozvoji anaerob-

Úspora za energie

obec

ních procesů a nárůstu sirných baktérií, což spolu s provozováním velkokapacitního septiku na vstupu vede ke vzniku značného zápachu, - filtrační lože je nutno každých cca 6 let vy měnit. To je dle současné legislativy považováno za nebezpečný odpad a musí se tedy skládkovat (nelze jej použít na komunikace, základy staveb apod.). Náklady na skládkování nezbytného objemu filtračního lože činí dle současného ceníku okolních skládek cca 138 mil. Kč!, a to bez nákladů na dopravu … - KČOV nedokáže odstraňovat žádné formy dusíku ani celkový fosfor, což je nutný požadavek současné legislativy, protože zcela chybí denitrifikační část čištění odpadních vod. Z výše uvedených vlastností KČOV logicky vyplývá nesouhlas vodoprávních úřadů s povolováním kořenových čistíren v České republice z důvodu jejich nedostatečného čistícího efektu. KČOV tak nejsou ani součástí Plánu rozvoje vodovodů a kanalizací zlínského kraje (PRVKZK) a není možno na ně získat žádný dotační titul. Možnosti nasazení KČOV Kořenové ČOV mají své uplatnění v případě letních rekreačních středisek, sezónních letních táborů, samot nebo plošně rozsáhlejších rodinných domků. Zde může kombinace mokřadu s kameny, dřevěnými architektonickými prvky a s případným stylovým oplocením připomínat vzhled japonských zahrad a působit velice pozitivně při zachování své primární funkce. Odpověď na otázku, zda obec Hvozdná zvažovala možnost použití KČOV? ANO, zvažovala! Z článku je však zřejmé, že kořenová čistírna jednoznačně není vhodným řešením pro odkanalizování naší obce Hvozdná. Vzhledem k tomu, že nesplňuje ani základní parametry čištění OV požadované legislativou ČR, nemáme dostatečný prostor na její umístění v naší obci a její provoz je extrémně nákladný, nebyla tato varianta do vlastní Studie odkanalizování obce Hvozdná zpracovávané v roce 2012 vůbec zahrnuta! Ing. Vladimír Jonášek

Podobně jako jiné obce i obec Hvozdná se rozhodla snížit náklady za plyn a elektřinu pro své občany. Jak? Prostřednictvím elektronické aukce, kterou pro nás bude organizovat fy B4F (zavedená fy na našem trhu). Sdružením mnoha jednotlivých domácností našich občanů vytvoříme pro dodavatele velmi zajímavý objem, který ještě navíc spojíme s dalšími obcemi. O tento „balík“ se v elektronické aukci dodavatelé energií doslova poperou. Tímto způsobem lze získat nejnižší ceny na trhu a očekávat úspory v řádech 15 – 30 %. Možnost ušetřit na cenách elektřiny či plynu jsme se rozhodli nabídnout i našim občanům. Obec Hvozdná bude fungovat jako nezávislý prostředník, poskytne Vám informační servis a prostor k setkání se zástupcem odborné firmy. Naši občané se touto cestou vyhnou jednání s podomními prodejci, kteří jim nabízejí mezi dveřmi často nejasné a nevýhodné smlouvy. Vítězný, předem neznámý dodavatel osloví po aukci občany s nově vysoutěženými cenami. Ti s ním pak mají možnost uzavírat nové smlouvy na dodávky elektřiny nebo plynu. Občané, kteří se aukce zúčastní, nic neriskují. Jen si vyplní s odborníkem jednoduchou a nezávaznou poptávku. Po zjištění vítězného dodavatele s nejlevnější cenou energie se lehce vypočte Vaše úspora a poté se teprve rozhodnete, zda podepíšete smlouvu s novým dodavatelem. Čím více občanů se zapojí do aukce, tím více odběrů se nasčítá a dodavatelé budou soutěžit o velký, pro ně zajímavý objem. Využijte této příležitosti ke svému nákupu energií. Zájemci o účast v aukci, dostavte se do budovy Obecního úřadu a vezměte s sebou roční vyúčtování a platné smlouvy se stávajícím dodavatelem, a to na elektřinu i plyn. KDY: každé pondělí a středu, od 1. července do 12. července, od 15 do 17 h a mimořádně v sobotu 13. 7. od 9:00 do 12:00 h. Miroslav Válek, starosta a fy B4F

715

historie hvozdenských rodů 16

Stěhování do Hvozdné V tomto díle našeho putování po historii Marie hvozdenských rodů se přesuneme o kou(1863 – 1932), sek dále. 100 km od Hvozdné, v severpravnučka ní části Drahanské vrchoviny, západně Fabiána Rupy od Prostějova, se nachází obec Horní Štěz Horního Štěpápánov. A s touto obcí jsou spojeny hned tři nova, provdaná vzájemně pokrevně spřízněné rody vyskyBobalová tující se v současnosti ve Hvozdné. ní příjmení Rupa. 18. ledna 1785 se v Horním Štěpánově v rodiPrvní Rupa ně domkáře Augustina Rupy (psáno i Roppa, ve Hvozdné, Fanebo Roupa) narodil syn Fabián. Fabián vybián, umírá roku růstal v Horním Štěpánově a zde se také ože1831. Rod Rupů nil s Eleonorou Langerovou a založil s ní rodiexistuje ve Hvozdné již 200 let. nu. V roce 1813 přichází zásadní rozhodnutí Rod Langerů pochází také z Horního Štěpáv životě rodiny a Fabián, Eleonora a dvě jejich nova a pozorní čtenáři si jistě všimli, že byl spřízněn s rodinou Rupů. Je tedy zřejmé, že poté, co Rupovi obhlédli situaci ve Hvozdné, informovali Langerovi a ti je v přestěhování následovali. Vyloučeno není ani to, že Rupovi a Langerovi přišli společně. Přesný rok příchodu se nicméně nepodařilo zjistit, jisté je, že prvním Langerem ve Hvozdné byl Josef se svou manželkou Barborou Čížkovou z Kořence (vesnička u Horního Štěpánova). Rodina se usadila na č. 62 a roku 1841 je již veden jako majitel syn zakladatele rodu Langerů ve Hvozdné, Josef Langer ml. Josef a Barbora měli celkem 4 syny, jejichž potomci ve Hvozdné žijí dosud a to i na původHorní Štěpánov na historické mapě ním čísle 62. Rod Langerů existuje ve Hvozděti se stěhují do vzdálené vesničky Hvozdná. dné určitě více než 172 let, pravděpodobně Jaký byl důvod jejich přesunu do tak vzdále- zhruba tak dlouho jako Rupovi. ného místa a jak se vůbec o Hvozdné dozvě- Dalším rodem, který následoval rodiny Rupů děli, to se zřejmě již nikdy nedozvíme. Víme a Langerů z Horního Štěpánova byli Vodávšak, že se usadili v č. 47 a jejich rodina se kovi. Zakladatelem rodu Vodáků ve Hvozddále rozrůstala. Ke dvěma dětem narozeným né byl Tomáš, syn Tomáše Vodáka a Mariany v Horním Štěpánově přibylo ještě pět dalších. Langerové z Horního Štěpánova. V roce 1842 Prvním Rupou, který se narodil ve Hvozdné, je již veden jako majitel domu č. 76, možné byl Jan, a to v roce 1814. Kromě dvou potom- ale je, že se do Hvozdné přistěhoval již dříve. ků, kteří zemřeli v dětském věku, všichni po- Rod Vodáků existuje ve Hvozdné, podobně tomci Fabiána a Eleonory našli své drahé pro- jako rod Langerů více než 171 let, pravděpotějšky ve Hvozdné nebo v okolních vesnicích dobně však zhruba tak dlouho jako Rupovi. Jaromír Štach a pokračovali v rozšiřování rodu a udržová-

pro radost Ke hře Kubb jsem se dostal už tak před 10 lety díky mým sousedům, kteří ji získali od svých příbuzných ze Švédska. Za pár let se nám ji podařilo sehnat i u nás. Jedná se o dávnou Vikingskou hru, v níž se utkávají dva týmy. Kubb spočívá v přesném házení dřevěných kolíků na soupeřovy ,,kubby“ ve snaze je shodit a získat tak nad soupeřem výhodu do dalších herních situací. Herní plocha je vymezena plochou 5 x 8 metrů. Kubb se nejčastěji hraje na ploše rovné a travnaté, ovšem fantazii se meze nekladou a dá se hrát i na alternativních místech. V zimních měsících využíváme na tréninky zamrzlou hladinu rybníku Argalaška. Hráli jsme a hrajeme především pro radost. Podařilo se nám rozšířit Kubb mezi přátele a strávit tak mnoho příjemných volných chvil i díky tomu, že je to hra pro jakoukoliv věkovou skupinu. Postupem času jsme však dostali chuť vyzkoušet si hru na turnajové úrovni. Vytvořili jsme tým s názvem Skröl ve složení: Michal Juřík, Radek Holeňák a Ja-

kub Dostál a přihlásili se na Mistrovství ČR v Kubbu. To se konalo na podzim loňského roku v Brně. Byl to náš první turnaj, od kterého jsme očekávali hlavně to, že budeme moci

vidět, jak hrají jiné týmy a jaké způsoby a strategie ve hře používají. Turnaj probíhal na ploše fotbalového hřiště, kde bylo přichystáno na více jak dvě desítky hřišť. Nejprve jsme museli absolvovat 4 utkání v základní skupi-

naše zájmy

KUBB

ně. Z té následoval postup do hlavní hry a pak pomocí systému „pavouk“ jsme se postupně probojovali dál. Na turnaji panovala velice příjemná nálada a krásné počasí tuto pohodu jen podpořilo. Následovalo náročných 6 utkání, z nichž některé trvaly déle jak hodinu a chvílemi už nám, oběma týmům, bylo z důvodu absence sil celkem jedno, kdo dané utkání vyhraje. Nakonec jsme se umístili na, pro nás neuvěřitelném, děleném 9. - 12. místě, z celkového počtu 38 týmů. Byl to pro nás nečekaný úspěch. Cestou na turnaj nás ani nenapadla možnost se jakkoliv umístit. Jeli jsme čistě ze zvědavosti a vyklubal se z toho téměř výkon na profesionální úrovni. Toto umístění nám alespoň na chvíli přineslo pocit úspěšných a talentovaných sportovců. Sice hry, kterou vlastně skoro nikdo v naší zemi nezná, i přesto můžeme prohlásit, že tým z Hvozdné patří mezi 12 nejlepších v republice. Po tomto úspěchu bychom chtěli s hrou seznámit širší veřejnost. Momentálně nás drží myšlenka uspořádání Hvozdenského Kubb turnaje. Snad se to podaří a budete si ji moci vyzkoušet i vy. Hráli jsme a hrajeme především pro radost. Skröl tým

17

divadlo

Nové pohádky Taneček přes dvě pekla V pohádce Taneček před dvě pekla, od mladé režisérky Terezy Řeháčkové, se sešli ochotníci všech věkových kategorií. Pravidelné zkoušky

rody, která prodlužuje vládu zimy a nedovolí jarním paprskům zahnat chlad a mráz. Malí hrdinové se ale nezaleknou žádného nebezpečí a s velkým hrdinstvím v srdcích se postaví všem protivenstvím a porazí zlá kouzla a také probudí Matku Přírodu z hlubokého šmorůvkového spánku. Představení Šmoulové je krásnou ukázkou výborné práce dětských herců ve věku od 5 do 13 let, kteří se na každé představení nesmírně těší, a i my starší herci si můžeme vzít příklad z jejich nadšení, se kterým hrají každé představení a vydají ze sebe naprosto vše. Samotná práce s malými herci je krásná a naplňující, a i když některé děti rády zazlobí, svou upřímností a snahou vše napraví. Své umě-

při takovém počtu herců (25) jsou velmi organizačně náročné. Pokud se ale všichni úspěšně setkají buď při zkoušce, anebo při samotném představení, skvělá atmosféra je vždy zajištěna. Přáli bychom si, aby tato pohádka byla podívanou pro malé i velké diváky a z představení si odnesli jen ty nejlepší dojmy. Šmoulí pohádka Dětské představení Šmoulí pohádka je debutem začínající režisérky Aleny Herman, která scénář napsala sama dle pohádkové předlohy Šmoulové. Malí Šmoulové se dostanou do velikého nebezpečí a musí porazit nejen zlého čaroděje Gargamela a jeho podlého kocoura Azraela, ale také ospalost Matky Pří-

18

ní děti naposledy ukázaly 31. května u našich sousedů ve slovenském Makově, kde měly velký úspěch, a 2. června, když hrály ve Hvozdné opět před vyprodaným sálem. Doufejme jen, že Alenka Herman nezůstane

zanechal jen ty nejhezčí dojmy. Práce s malými a dovolím si říct velice nadějnými herci, je pro mě velkou inspirací, ale i závazkem do další práce. Alena Herman

Misantrop S divadelní hrou Misantrop jsme vyrazili mimo naši domácí scénu a to hned na dvě divadelní přehlídky. První z nich byla přehlídka Divadelní Vsetín 2013. Zároveň to byla první

divadlo

u prvního představení a bude psát a režírovat dál, nejen pro naše nejmenší. Lenka Murčeková Slovo režisérky Kroužek divadelních ochotníků v příštím roce oslaví své 105. narozeniny. Takové číslo je pro každou organizaci závazkem, aby v její tradici bylo pokračováno. Nikdy by se tak ovšem nestalo bez výchovy mladé generace. Bylo krásné nechat se inspirovat dětmi při tvorbě scénáře a následně při režii. Každá z postav během zkoušek získávala své osobité kouzlo a půvab dětství. Mým prvotním záměrem bylo vytvořit veselou pohádku, která si získá nejen malého diváka, ale taky dospělé. Velkým oceněním nejen pro mě, ale také pro malé i velké herce bylo získání prvního místa při letošní divadelní přehlídce. Na prknech našeho divadla se pohybuji v různých divadelních rolích 25 let, ale ještě nikdy jsem si nezkusila roli režisérky. Byl to tedy můj první počin v takové pozici, který ve mně ovšem

repríza v novém prostoru a před neznámým divákem a odbornou porotou. Představení se vydařilo a ve Vsetíně jsme získali čtyři čestná uznání (Zuzana Mrvová, Michal Juřík, Jan Polach, inscenace), dvě ceny (David Langer, Matěj Randár) a doporučení na celostátní divadelní přehlídku ve Volyni. Užším výběrem na tuto přehlídku se už představení Misantrop neprobojovalo. Druhá přehlídka byla

v Kroměříži a to Divadelní festival Ludmily Cápkové. Na této přehlídce byla porota složena ze zástupců soutěžících divadelních spolků. Naše divadlo reprezentovala po celou dobu Markéta Válková. Každý porotce musel absolvovat až tři divadelní představení denně, jejich rozbory a následně rozhodnout o ocenění. Ani odtud jsme neodjeli s prázdnou a cenu za dramaturgický výběr hry si odvezl režisér Matěj Randár. Michal Juřík

19

galerie mladých

Nejdříve levou a pak pravou Představujeme vám Stanislava Dostála (*1991), gólmana druholigového fotbalového klubu FC Fastav Zlín. Po ukončení Střední školy polytechnické – Management strojírenství, se stal profi brankářem. Od roku 2008 má trvalý pobyt na Hvozdné na I. Záhumení. Jak jsi se dostal k fotbalu? Fotbal hraji od pěti let, přivedli mě k němu moji rodiče. Celou svoji dosavadní karieru jsem strávil ve Zlíně, od přípravky až po muže. Proč chráníš právě fotbalovou svatyni a nejsi třeba v útoku nebo záloze? Kdo tě do ní postavil? V přípravkách jsem začínal jako hráč na levém kraji obrany, ale začalo mě to táhnout do brány a po několika trénincích si asi trenéři řekli, že to bude lepší volba, tak už jsem tam zůstal. Vždycky mě bavilo spíš gólům zabraňovat, než je dávat, přišlo mi to jednodušší. Kolikrát týdně máš trénink a jak probíhá? Trénuji každý den dvakrát denně, máme dvoufázové tréninky. Ale záleží i na tom, který den v týdnu hrajeme zápas. Kromě individuálních tréninků s trenérem brankářů, mám také tréninky v posilovně, které se týkají odrazové síly a dynamiky. Samozřejmě také síly jako takové. Máš nějak speciálně upravený jídelníček? Jídelníček přes týden nějak zvlášť upravený nemám, pocházím z Valašska, takže jsem naučený jíst vše a musím se přiznat, že mám jídlo hrozně rád
. Samozřejmě před zápasem se jídelníček liší, řekl bych, že na mě až moc, ale v tomto ohledu to naprosto chápu a respektuji. Samozřejmě musím i doplňovat energii, před zápasem jsou to energetické nápoje a během týdenního cyklu tréninku to jsou

20

iontové nápoje a doplňky stravy. Jsi držitelem českého rekordu. O jaký rekord jde? Jde o rekord Gambrinus ligy, kterou jsem chytal jako nejmladší gólman, který v ní kdy nastoupil. Bylo to v 17 letech a překonal jsem o 14 dní i Petra Čecha.

V současné době jste s týmem kolem šestého místa tabulky, jste hráči i trenéři s umístěním spokojeni? Chtěli jste být výš, případně uvažovali jste i o postupu do Gambrinus ligy - naší nejvyšší soutěže? Nemůžu odpovídat za trenéry nebo kluky z kabiny, každý má na to asi jiný pohled, ale za mě můžu říct, že jsem spokojen. Samozřejmě, že bychom pomýšleli na postup do vyšší soutěže, ale sezona je dlouhá a druhá liga Máš před závodem nějaký rituál? Jediný rituál, který mám, tak je obouvání ko- je nevyzpytatelná, takže to není jednoduchý paček. Nejdřív levou a pak pravou, v tomto úkol. pořadí je také zavazuji.

galerie mladých

Čas mám a občas si chodíme s kamarádem zahrát tenis tady na Hvozdnou. Spíš ale trávím čas se svou přítelkyní a dcerou.

Účastníš se zápasů nejen po celé republice, ale určitě i v zahraničí. V 90-tých letech jsme byli v Evropě na předním místě v kopané. Klesli jsme od té doby fotbalově hodně nebo to ještě není tak hrozné. Dřív jsme v mládežnických kategoriích cestovali po turnajích třeba ve Francii nebo Chorvatsku. Poté v mládežnických reprezentacích to byly reprezentační zápasy v Portugalsku, Polsku nebo Německu. Nemyslím, že bychom od té doby nějak klesli, spíš jsme se zastavili ve vývoji, protože fotbal ve světě se během krátké chvíle posunul hodně dopředu z hlediska výchovy mládeže a od toho se odvíjí i mužské kategorie. Kterému světovému nebo evropskému klubu fandíš? Máš oblíbeného fotbalistu? Sleduješ fotbal ve světě? Fandím Realu Madrid, to je můj oblíbený tým a mám v něm i svého oblíbence a to je Iker Casillas. Fotbal ve světě samozřejmě sleduji, ale nejvíc mě zajímají evropské soutěže, jako je Liga Mistrů a Evropská liga.

Poslední otázka, jakého úspěchu bys chtěl ve fotbalu dosáhnout? Chtěl bych dosáhnout toho, abych pravidelně chytal první ligu a kdyby se poštěstilo, tak vyhrát titul, to bych si moc přál.

Za který velkoklub v Evropě by sis oprav- Za redakci magazínu Ti přeji hodně spordu rád aspoň jedenkrát v životě zachytal? tovního štěstí, aby se Tvé sny splnily, a také Samozřejmě to je Real Madrid. hodně spokojenosti v osobním životě. Rozhovor připravila Máš čas i na jiné záliby a koníčky? Jarmila Nečasová

21

farnost

Putování po Svaté zemi m mi V týdnu od 16. do 23. března tohoto roku jsme spolu s otcem Františkem Sedláčkem a cestovní kanceláří AVER Tour ze Zábřehu na Moravě navštívili Svatou zemi. Trasa Štípa – Bratislava – Tel Aviv trvala necelých 10 hodin a příjemně ubíhala. Za necelou hodinku jízdy autobusem z letiště jsme dorazili do hotelu v Betlémě. Během pouti jsme navštívili řadu míst. Kdybych měla jmenovat všechny, byl by to článek na pokračování. Zmíním pouze místa nebo aktivity, které mě něčím zaujaly. Hned první den – v neděli ráno- nás vzbudil neskutečný hluk, muslimové se svolávali (nejen do mešity) na svou pravidelnou ranní modlitbu. Po snídani jsme se vydali do Jeruzaléma. Jako první jsme navštívili Getsemanskou zahradu a baziliku Agonie. V zahradě jsou prastaré olivovníky, jejichž kořenový systém pamatuje Ježíše Krista. Následovala Jeskyně zrady a dále Betfage, vesnice, z níž Pán Ježíš vjel do Jeruzaléma o Květné neděli. Po obědě jsme si prohlédli Večeřadlo, místo poslední večeře Páně, a zavítali do vesnice Ejn Kerem, rodiště a místa působení Jana Křtite-

Pohled na Jeruzalém

dali do Betléma. Podívali jsme se do jeskyně mléka a Baziliky narození. Tady jsem trošku postrádala přítomnost památkářů, neboť nad vstupem do jeskyně narození visel lustr z 19. století a v něm úsporná zářivka. Úterní program začal u řeky Jordán. Někteří z nás zažili šok. Tato izraelská stojatá bahenní řeka je totiž lehce nazelenalé barvy a rozhodně nevoní. Vodou z Jordánu jsme provedli obnovu křestních slibů (bez újmy na zdraví). Následovala návštěva Qumránu (místo nálezu svitků od Mrtvého moře) a Masady (osamocená pevnost na vrcholku skalního útesu, vystavěná za doby Heroda Velikého). A pak jsme vyrazili k Mrtvému moři, kde se teplota vzduchu pohybovala okolo 30° Celsia, voda obsahuje velmi významné procento minerálů a 33,7% soli. Po přečtení novin (typická aktivita tohoto místa) a případném pokusu o plavání následovala celotělová bahenní maska. Mrtvé moře se nachází 418 metrů Obnova křestních slibů u řeky Jordán pod hladinou moře, a tím je nejníže položele. Tento den byl nejchladnější z celého týdne né místo na Zemi. a někteří z nás opravdu nepočítali s teplotami Ve středu nás čekal přejezd z Judska do Galileje. Zvládli jsme jej za necelé tři hodinky. kolem 10° Celsia. V pondělí, dostatečně oblečeni, jsme se vy- Za teplého slunného dne jsme společně vy-

22

ry jsou vyhrazeny 6 různým církvím) a bez našeho úžasného průvodce Štěpána Sittka bychom se tam asi ztratili. Poklonili jsme se u Kristova hrobu a Kamene pomazání (místo, kde mrtvý Kristus dostal poslední pomazání a byl zabalen do plátna). Dále jsme zavítali na Golgotu, která je součástí chrámu. Během obědové pauzy a za velkého horka jsme prošmejdili židovský bazar a dali jsme si výbornou kávu (a přežili jsme). Odpoledne jsme se vydali na křížovou cestu Via Doloroza a zastavili se u Zdi nářku. Předtím jsme museli projít bezpečnostní kontrolou jako na letišti. Zeď je součástí dochované hradby Chrámové hory z období Heroda Velikého (20 př. Kr.) Muži a ženy se modlí odděleně. Mužům je vyhrazena větší část zdi a ještě k ní mají, pouze pro ně, vyhrazenou mešitu. Poslední místa, která jsme navštívili, byla kostel Dominus flevit a kostel Pater Noster, v překladu Otče náš. Chrám vyrostl nad jeskyní, kde Ježíš naučil učedníky modlitbu Páně. U kostela Dominus Flevi se nám naskytl poli jsme si Baziliku zvěstování Páně (zde se slední výhled na celé město Jeruzalém. FouPanně Marii zjevil Archanděl Gabriel). Bazilika je nápadná moderní svatyně, má velkou kopuli, která ční nad městem. Kolem baziliky je poklidná zahrada. Skrz zahradu, která vede kolem zřícenin původního chrámu, se dostanete k malému, komornímu kostelu sv. Josefa. Zde podle předpokladů by měla stát Josefova tesařská dílna a dům. Bohužel byl kostelík v době naší návštěvy rekonstruován. Oltář v tomto chrámu je darem moravských farníků z roku 1926. Další den jsme pluli po Genezaretském jezeře. Plavba nám byla zpříjemněna židovskými písněmi a výukou židovských tanců, do které jsme se všichni zapojili. Po 90minutové projížďce jsme vyrazili na horu Blahoslavenství. Hora se nalézá poblíž města Tabghy. Zde jsme se odpoledne nakrátko zastavili. Kostel byl postaven na místě, kde Hospodin nasytil Tabgha - místo rozmnožení chleba a ryb pět tisíc lidí pěti bochníky chleba a dvěma rybami. Nedaleko kostela se nachází kostel Pri- kal vítr a částečky prachu v očích nebyly nic mátu sv. Petra. Zde Pán ustanovil 1. papeže, příjemného, ale nádhernou podívanou nám svatého Petra. to nezkazilo. Večer, ač neradi, jsme si museli Poslední den jsme se vrátili do Jeruzaléma. zabalit své kufry. A někteří ještě stihli přátelHned ráno jsme zavítali do Chrámu Boží- skou družbu s poutníky z ostatních farností. ho hrobu. Je to chrám velmi členitý (prostoZuzana Holíková a Věra Gabrhelíková.

farnost

šlápli na horu Tabor. A pak jsme se zastavili v Káně Galilejské. V kostelíku přítomné manželské páry obnovili manželské sliby a ti ostatní se alespoň trošku zchladili. Odpoledne jsme se ubytovali v městě Nazareth, které obývá 30% křesťanů. Prohléd-

23

chovatelé

Krajská výstava ve Hvozdné Dne 21. – 22. září 2013 Základní organizace Českého svazu chovatelů ve Hvozdné uspořádá v prostorách areálu hřiště TJ Sokol Hvozdná XII. Krajskou výstavu ve Zlínském kraji. Bude to vůbec poprvé, co Krajskou výstavu budou pořádat chovatelé ze Hvozdné a Ostraty. Doposud byly krajské výstavy pořádány pouze v bývalých okresních a menších městech Zlínského kraje. Jako chovatelé jsme si na sebe vzali nelehký úkol, ale pevně věříme, že i v našich podmínkách dokážeme uspořá-

při výstavě možnost nahlédnout. Bude se jednat opravdu o věc ojedinělou jak pro hvozdenské chovatele, tak pro obec Hvozdnou. Budeme nejmenší obcí, ve které byla uspořádána Krajská výstava.

Tato výstava bude náročná jak po stránce organizační, tak po stránce finanční, proto pokud budete mít někdo zájem podpořit hvozdenské chovatele, tak Vaši pomoc s díky přijmeme. V případě zájmu informujte jednatele spolku Josefa Říhu. Již teď bychom chtěli poděkovat za finanční podporu od zastupitelstva obce Hvozdná a od Zlínského kraje. Hejtman Zlínského kraje také přebral záštitu nad XII. Krajskou výstavou pořádanou v září ve Hvozdné. dat výstavu na vysoké úrovni jak po stránce organizační, tak také po stránce kvality vystavených drobných zvířat z celého Zlínského kraje. Tento náročný úkol jsme si jako chovatelé vzali při příležitosti výročí 50-ti let od založení našeho spolku. Tuto výstavu bychom chtěli pojmout jako oslavu výročí založení spolku a poděkování dvěma předchozím generacím, které pro nás postavily výstavní fundus a zapsali hvozdenské chovatele ve velice dobrém světle v širokém chovatelském podvědomí. Velkou zásluhu na tom má poslední žijící zakládající člen pan František Morbicer, který řadu let dělal ve spolku jednatele, dodnes ve spolku aktivně působí a také vede kroniku našeho spolku, do které budete mít

24

Přátelé, všechny Vás na tuto výstavu zveme. Přijďte se potěšit krásou a pestrostí čistokrevných zvířat. Také pro Vás bude nachystané občerstvení, tombola a další program. Na Vaši návštěvu se těší chovatelé. Ing. Josef Říha, jednatel

pro oko II. Den desátý Dnešní den je opět bohatá snídaně. Ve vzduchu je cítit napětí z následujícího výletu. Vřele se loučíme a fotíme se Španěly a s naším hostitelem Mubarakem. Přijíždí naše doprovodné vozidlo Toyota Land Cruiser. Řidič je poměrně nevrlý strejda s vestičkou jezdce rallye Paříž - Dakar. Mezitím se náš doprovod Ahmed převlékl do místního pouštního oblečení a vyrážíme. Nejdříve na benzín, kde potkáváme KTM tábor z minulého dne a poté se podívat na místní jezero plné plameňáků. Jakmile jsme k jezeru přijeli, tak odletěli. Konec romantiky, opět vyrážíme, míjíme poslední město na mapě, vojenskou základnu Taouz. Začíná opravdový terén a opravdové pády. První seznámení s hlubokým pískem. Já předvádím piruetu o 180 stupňů. Pevný terén se střídá s písčitým. Delší a hlubší. Místy jedeme po písku několik set metrů v řadě a nezpomalovat dá velký problém. Stejně jako se neplést ostatním pod kola při zmatených manévrech. Pavel stále nepadá, holt je z nás nejlepší. Cestou ještě upravujeme tlak v našich pneu, ideální je tak 0,6 – 0,8 barů. A je to sakra poznat, motorka jakoby teď plavala nad pískem. Přijíždíme ke korytu řeky Oed Ziz. První, kdo se zaboří, je naše doprovodné vozidlo. Do vyprošťování se nejvíc pouští Jarek a asi pět místních. Ani nevíme, kde se tady vzali. Bez pořádné lopaty auto nevytáhneme. Vít zkouší s Pavlem najít cestku korytem a poté přibližně půl hodiny taháme motorky z těžkého písku. Mezitím se první skupině podařilo vyprostit Toyotu. Já, Saša a Jaromír se snažíme projet korytem úzké stezky. Velké kameny však rozhazují naši stabilitu a Jaromír nakonec motorku pokládá do písku před malým svahem. Za pomoci Ahmeda motorku zvedáme, já ještě odhazováním kamenů chystám schůdnější cestu. Jaromír řadí za jedna, s citem se rozjíždí a je na druhé straně. Vítovi s Pavlem to nedá a zkouší štěstí přímo středem koryta. Plný plyn při rozjezdu, následuje mírný skok

cestování

Maroko do písku a jsou také na druhé straně. Je nám opravdové vedro. Teplota dosahuje 40 stupňů ve stínu, jsme oblečení, máme helmy, rukavice, těžké motorky a začíná nám citelně ubývat voda. Jedeme dál a pod stromem u cesty potkáváme známé Francouze. Jeden je po nehodě, ale snad nic vážného. Ahmed nám připravuje oběd. Uprostřed pouště, pod stromem rozdělává oheň a opéká kuřecí, k tomu rozkrájí melouny a další ovoce. Je to

S Jaromírem vyprošťujeme zapadnutého Víta výborné, dokonce i Pavel si dal velblouda ala kuřecí, nebo co to bylo. Každý při tom vypijeme víc vody než velbloud po výletě. Jedeme dál asi 10 kilometrů a máme pocit, že už se nám začíná v písku dařit. Jsme rádi, že máme průvodce a doprovodné auto. Orientace je velmi obtížná. Mapy do navigace pro tuto oblast neexistují, máme pouze marocké hlavní tahy. Míjíme velkou spoustu vyježděných kolejí, které se vzájemně kříží a těžko říct, kam vedou. Už několikrát se nám vyplatilo čekat na rozcestí na doprovodné vozidlo. Domluvili jsme se, že pojedeme za autem, jízda ve zvířeném oblaku písku nám moc nesvědčí. Ahmed dostal do ruky zrcadlovku a fotí z auta, nakonec se ukázalo, že to byl výborný nápad. Dorážíme do avizovaného problémového mís-

25

cestování 26

ta pro nás a naše těžké stroje. Peklo se jmenuje Oue Rhis a jedná se o další vyschlé koryto řeky. Tohle je ale široké mnoho kilometrů a víme jen směr, jakým se máme pohybovat. Smluvený sraz je někde o šest kilometrů dál, jet co nejvíc od sebe, abychom se při pádech navzájem nepobili. Za sebou jet nejde, hutnější písek měkne pod koly motorky a vyjetá kolej je pastí k zapadnutí. První polovinu máme za sebou, celkem si to užíváme a máme za sebou pár pěkných, ale neplánovaných skoků. To když se terén mění rychleji, než to stíháme sledovat. Párkrát si navzájem pomáháme s taháním motorek a síly ubývají. Nemáme u sebe moc vody. Na co taky, když se za pár minut uvidíme s Ahmedem. Jenomže to se mýlíme, padá i Pavel a to neznamená nic dobrého. Druhá půlka koryta se stává naší největší zkouškou. Vjíždíme mezi malé stromky, které jsou mezi sebou vzdálené jen tak na projetí motorkou. Jeden pád střídá druhý a navzájem nevíme, kde jsou Ti druzí. Najednou se přede mnou objeví mez, hutně porostlá křovím. Nestačím dostatečně rychle změnit směr, najíždím na hranu meze a motorku pokládám. Nemilá situace, kola zůstala výš jak řídítka. Slyším zvuk další motorky, křičím a snažím se na sebe upozornit, běžím za zvukem. Marně, nikoho jsem nezahlídnul, nikdo mě neslyšel. Najednou je ticho, řev motoru ustal. Nemám se čeho chytit, a tak se pomalu vracím ke své motorce. Po dnešním namáhavém dnu a v tomto horku s motorkou moc nehnu, natož abych ji lehce zvednul. 230 kg váhy v tomto horku narostlo na dvojnásobek. Přemýšlím, co budu dělat. Navigace je k ničemu, vody nic moc a ostatní kdoví kde. Do tmy chybí tak dvě hodiny. To byl ale hloupý nápad, rozprchnout se jak malé děti. Tentokrát si nepřeju vyhrát soutěž na schovávanou, i když k tomu nemám daleko. Vysílačku u sebe nemám, telefon je mimo signál. Všechny zásoby a kempovací potřeby zůstaly v doprovodném autě. Přichází solidní zkouška jak nepodlehnout panice. Po pár minutách slyším troubení, je to někde za mnou. Svitá mi naděje, že jsem tady nezůstal sám a rychlým krokem mířím k původci zvuku. Nacházím Pavla, motorku zaparkoval přímo ve křoví. Mám radost. Jak se říká, ve dvou se to lépe táhne. Ozve se další hlas, Vít také

hledá spojence pro tuto nenadálou situaci. Na rozdíl od nás motorku nepoložil, ale zahrabal kompletně zadní kolo. Motorka teď stojí bez držení. Společně vytahujeme Pavlovu motorku, pak moji, Vítovu musíme chvíli hledat. Všechny ty stromky vypadají stejně. Není tady žádný záchytný bod. Za pár minut ji máme. Pavel toho má v tom vedru již dost a leží na zemi. Vypadá fyzicky vyčerpaný. Dáváme čtvrt hodiny odpočinek a pak vyhrabeme i Vítovu motorku. Před námi je armáda stromků a vyhnout se jim je malý zázrak. Opět padáme, taháme, jedeme. Snažíme se jet mimo stromky - je to síla! Vlastně sil už moc není. Vracíme se zpět k pláni, kde není taková hromada písku. Pomalu se proplétáme kýženým směrem. Několikrát se musíme vrátit. Zase někde zapadnout se nám už nechce. Najednou vidíme naši Toyotu, troubíme jak zběsilí, všimne si nás. Počká a vyvede nás ven. Venku je i Jarkova motorka, ale Jarek nikde. Mohamed říká, že Jarek jel hledat Sašu. Ležíme u auta, jsme naprosto vyčerpaní, nemůžeme ani stát, ani mluvit. Po 20 minutách z nás padá psychické vypětí, dostáváme se k „normálu“, každý sám přemýšlí o uplynulých chvílích. Bylo to náročné. Jedině nám pomohlo, že jsme se navzájem podpořili. Jaromír ani Saša se nevrací. Ahmed a řidič je jde hledat. I když hledá jen Ahmed, řidič se schová za první stromek. Asi se sám nechce ztratit. Stmívá se, vidíme Sašu i Jaromíra. Ten to dokázal a Sašu našel, vyjel mu s motorkou a dovedl ho zpátky. Oba jsou psychicky i fyzicky na dně. Je tma, sedáme na stroje, čeká nás posledních dvacet kilometrů. Jedeme technicky nejlíp za celou výpravu, ty předchozí kilometry nás vyškolili. Dojíždíme do městečka Tafroute Sidi Ali. V hotelu nás majitel přivítá jako staré známe. Usmíváme se, všechno napětí spadlo, jsme šťastní. Dostáváme bohatou večeři, společnost místních lidí je příjemná, nenucená. Pavel prohlásil, že dneska to byl zážitek jako z filmu a mně nezbývá, než s ním souhlasit. Dnes máme každý svůj pokoj. Usínám a padám do velmi hlubokého spánku. Dnešek byl opravdovým zážitkem. Den jedenáctý Probouzím se za svítání v jednoduchém pokojíčku, nad sebou mám deku z velblouda. Prohlížíme si sbírku trilobitů, jsme v centru

Před Zagorou kolem cesty - desítky velbloudů do asi deset kilometrů dlouhé pasáže plné velkých šutrů a ničeho jiného. Jízda po tomto povrchu je očistec. Rány, jaké dostávají motorky, rvou uši. Saša odrovnal své ráfky a jede na prázdné gumě. Kompresor to spraví. Co spraví až pořádné klíče, jsou ohnutá řídítka. Jo Saša za to umí zatáhnout. Cesta se mění z kamenité v prašnou. Chvílemi míjíme pracující Marokánce. Zastavujeme a fotíme bezpočet velbloudů. Vypadá to jak na farmě. Je jich spousta a jsou úplně všude. Ještě pár fotek, nasedáme a vjíždíme na široký násep, na kterém bude v budoucnu stát silnice 1. kategorie. Moc daleko však nedojedeme. Násep končí a po překonání hromady hlíny a kamení jsme zpět na původní cestě. Je nám z toho trochu smutno, jestli tento krásný kus přírody rozetne dálnice, je po dobrodružných zážitcích. Čekáme na doprovodný vůz, který je za námi. Dostáváme instrukce, že budeme projíždět vesnicí, kde nemají cizince rádi. Je

také možné, že může přiletět pár kamenů. Nasedáme a vesnici projíždíme rychlým tempem. Naštěstí si nás místní moc nevšímají. K našemu překvapení najíždíme na asfaltku. Jarek zatáhne za plyn a je opět v čele výpravy. Vjíždíme do Zagory. Řidič je trochu dezorientovaný, projedeme městem a vracíme se směrem, odkud jsme přijeli. Na silně vypuštěných pneumatikách dojíždíme do našeho cíle, hotelu, který má to nejlepší již za sebou a je tak vzdálený svým přístupem hotelům z pouště. Jediné co má navíc, je bazén blízko našich pokojů. Vyrážíme do města vybrat peníze z bankomatu. Není to žádný problém, město už máme projeté, takže bankomat nacházíme celkem rychle. Já ještě kupuji v železářství dvě matky na utřepaná zrcátka. Opět potkáváme Francouze, jsou všichni v pořádku. Odpoledne máme siestu, mytí oblečení a podobné záležitosti. Vyrážíme s Vítem na svačinu do místní hotelové restaurace. Probudíme číšníka, který spí v jednom z boxů. Říká, že je otevřeno. Ptáme se na jídlo, ale nejsme úspěšní. Přecházíme do protější samoobsluhy. Kupujeme alespoň brambůrky v plechové dóze. Samoobsluha je ve stylu discount. Zboží na paletách, z toho základního je tu všechno, včetně kompotů. Zaplatíme, načínáme brambůrky a vyrážíme hledat nějakou restauraci. Na rohu ulice narazíme na bar, kde dělají sendviče. Oba vybíráme s tuňákem a k tomu naši oblíbenou colu. Tuňáka s cibulí a kari v arabském chlebě jsme nečekali. Máme hlad, nereptáme a zakusujeme se do jídla. Po návratu do hotelu si ještě užijeme koupání v bazénu a na večeři vybíráme couscous se zeleninou a masem. K tomu opět salát z čerstvé zeleniny s černými olivami. Dnes jdeme brzo spát. Jsme v civilizaci, ale vlastně nás to moc netěší. Den dvanáctý Snídaně je klasika, něco sladkého s něčím sladkým. V hotelu nás to nebaví, začíná tam smrdět něco jako žumpa. Nosíme všechny věci k motorkám a snažíme se je uspořádat na původní místa. Kola jsme dofoukli už včera, kompresory máme ve své výbavě pro jistotu. Zvedáme kotvy, platíme a rychle mizíme. Jedeme směr Jebel Toubkal – hliněné město, kde se točí americké filmy. Po cestě nám to spolu moc nejde, navzájem se brzdíme

cestování

jejich výskytu. Objednal jsem si pro jistotu benzín, ostatní to neřeší. Přinesli jej ve staré litrové petce od fritovacího oleje. Loučení s majitelem hotelu a hurá do sedel. Potkáváme lišky a na písku nám padá Saša. Dnešek je taková odměna - technické pasáže si víc užíváme, jedeme mezi roklemi, velmi blízko Alžírským hranicím. Výhledy jsou jak z filmu, je to paráda. Jezdíme na vyschlých solných jezerech, zkoušíme driftovat. Po písku už jezdíme jak staří mazáci, místo na dvojku bereme pasáže písku na čtyřku nebo pětku. Cesta ubíhá rychleji než bychom chtěli. Dostáváme se

27

cestování 28

neplánovaným focením a lezeme si trochu na nervy. Rozdělujeme se na dvě skupiny. Já s Pavlem a Vítem dáváme po cestě oběd, tradiční hranolky, kolu a kuřecí se skopovým na roštu. Hospodský rychle chystá vše potřebné, po dvaceti minutách nám servíruje maso napíchané na jehlách a opečené na roštu. Je to trošku přepečené, ale jinak dobré. Zajímavé je, že i v té největší díře mají zpravidla internet a ke všemu zadarmo. Jako zázrakem jsme neměli jediný defekt nebo problém s motorkou. Projíždíme opět horami, cesta je místy perfektní a Vít s Pavlem se odvazují ojet špunty až na hranu. Snažím se kluků držet, až drhnu v zatáčkách kufry o cestu. Dal jsem je moc nízko, kvůli těžišti. Po pár dnech si užíváme cestování i na silnici. Odpoledne dorážíme do hliněného města. Potkáváme Jaromíra se Sašou, kteří se vydali na motorkách skoro až na hradby hradu, to my je nechali pokorně na veřejném parkovišti. Opět se rozdělujeme. Jaromír a Saša hlásí, že zůstávají na místě a najdou si ubytování. Nás láká město měst Marrákeš. Být v Maroku a nepodívat se tam by byl hřích. Pavel vypráví, co se dozvěděl o místních nočních trzích, a tak natěšeně vyrážíme severním směrem. Cesta je úžasná, projíždíme opět pohořím Atlas. Je zde tolik výhledů, že si můžeme vykroutit hlavy. Jedna zatáčka střídá druhou, perfektní povrch. Motorkářský ráj. Do Marrákeše přijedeme za tmy. To, co nás tam čekalo, nikdo z nás netušil. Dojeli jsme bůhví jak do Mediny, úplného centra města a to v době největší dopraví špičky. Sem tam jsme zajeli do pěší zóny a necítili zrovna přátelské prostředí. Chytli si nás dva místní pobertové na kolečkových bruslích a vedli nás na parkoviště uprostřed města. Bylo to šílené. Ve třech pruzích popojíždělo bez nám známých pravidel šest aut vedle sebe. K tomu cyklisté, skútry, dobytek, autobusy, kamióny, chodci, troubení, hluk, přehřívání našich motorek. Zastavujeme na parkovišti. Abychom měli motorky kam dát, tak začnou šoupat s asi pěti auty. Majitelé nechávali klíče od svých vozů obsluze, ti pak přestavovali auta dle potřeby, aby prostor co nejvíce zaplnili. Nakonec měníme plán. Museli bychom tady nechat většinu věcí, nedokážeme vše uskladnit pod zámek. Neznáme místní zvyky a tak je

to pro nás riziko. Po celém dnu cestování potřebujeme sprchu a čisté oblečení. Opět se vydáváme hledat hotel, vypadá to dost šíleně. Tady vládne ruch a cizinec není vítán. Projíždíme okolo královských paláců a k naší velké radosti nacházíme hotel. Je nedaleko od centra, jen to vlastně zatím nevíme. Hotel je v pohodě, moderní, čistý a s internetem. Máme je-

Hliněné město Ait Benhaddou den třílůžák, platit se dá kartou. Sprcha, cola a jdeme na procházku. Chytáme klasického místního taxíka, třicet let starého mercedesa – piáno. Jsme na Pavlem vychvalovaných trzích, ale podvědomě cítíme, že jsme přeci jenom přišli už pozdě. Atrakce se balí, dáváme jídlo v jednom z bezpočtu stánků. Zeleninový salát, místní karbanátky. Neodolám a zkouším chilli omáčku. Je výborná, ale později toho budu litovat. Zpátky do hotelu jdeme pěšky. Je neuvěřitelné, jak rychle čas letí. Před chvilkou jsme vjeli do města na ověšených špinavých motorkách a připadalo nám to, že jsme vjeli do samotného pekla, kde se nemůžeme vyznat. Nyní se tady procházíme jako běžní turisti. Už je po dopravní špičce a ve městě je celkem klid. Sám bych se tady asi bál. Na hotelu ihned usínáme. Den třináctý Probouzíme se dalšího slunného dne v Maroku. Jdeme na snídani, čeká nás poprvé náznak evropské stravy. Je to vítané zpestření, i když viditelně nestíhají potraviny doplňovat. Ne že by byl takový odběr, jen toho nosí málo a dlouho jim to trvá. Dnešní start máme pomalejší, vyrážíme vstříc rušným ulicím velkoměsta. Trochu bloudíme a pak chytáme směr venkov, kde se máme potkat s Jaromírem

z hlavní cesty. Ve zpětných zrcátkách vidím, že Vít s Pavlem zůstali ve směru Marrákeš. O této chvíle jsme dvě skupiny. Zastavuji, chvilku čekáme, konzultujeme, co se stalo. Tolik času nemáme a pokračujeme ve zvolené trase. Vyjíždíme nad Demnate na vyhlídku. Dáváme si pozdní oběd. Vejce se zeleninou a kari, upečené na ohni v keramické misce. Radíme se nad dalším plánem cesty. Na konec jsme ve shodě, vyrazíme směr vodopády Cascades de Ouzoud. Cesta ubíhá velmi příjemně, vede Jaromír. Posledních 20 km můžeme pozorovat západ slunce, které se rozlévá po vrcholcích hor. Je to neskutečná scenérie, vše je jakoby nabito energií. Sjíždíme do vesnice k vodopádům, snažíme se zorientovat. Místní balí stánky a my pokračujeme dál. Hledáme ubytování. Ujme se nás člověk, vlastnící Hotel de France. Klukům se zde líbí, cena je víc než příznivá. Já už tak nadšený nejsem. Vracím se zpět na kopec zkusit štěstí v kempu Zebra. Mají poslední volný pokoj s vlastní koupelnou

cestování

a Sašou. Po cestě zastavujeme na benzínce a dáváme si kolu a kávu. Už jsme se naladili na africký kmitočet a vlastně si vůbec neuvědomujeme, že pitím kávy strávíme celou hodinu. Vyrážíme na smluvené místo Demnate. Cesta je dnes klidná, jedeme venkovskou krajinou a nikam nepospícháme. Na smluveném místě nenacházíme druhou část výpravy, a tak vytahujeme přístroj, na který jsme si už celkem odvykli. Mobilní telefon. Komunikace je trochu chaotická. Zjišťujeme, že kluci mají problém a nepřijedou. Dostáváme GPS souřadnice, které jsou nám v Maroku stejné platné jako celá navigace. K ničemu. Nejdříve vyrazíme opačným směrem. Po pár kilometrech zastavujeme a přeplánujeme trasu. Tušíme, že nás čekají alespoň dvě hodiny cesty. Já využívám přestávky, dostavuje se první náznak konzumace nekvalitního jídla. Kluci jsou v pohodě, jedli vše kromě chilli omáčky. Vyrážíme už správným směrem, jedeme po bočních tazích a průměrně kolem 130 km/h. Jaromíra a Sašu vidíme stát u cesty. Sašova motorka připomíná čopr. Nálada je hustá. Sklízíme od Jaromíra spršku nadávek. Má pocit, že jsme nespěchali dostatečně rychle! Jak jsme se dozvěděli z předchozího telefonátu, spadla Sašovi motorka poryvem větru od kamionu do rokle, kdy se asi po 30 metrech zachytila o stromy. A zatím, co my jsme se „kochali“, sbírali kluci rozsypané věci a nosili je k silnici. Také si zahráli na dobu kamennou a hliníkové kufry vyklepali šutrem. Světe div se, ale kromě uraženého plexiskla byla motorka plně funkční. Vytáhnout se ji podařilo za pomoci místních, kteří za úplatu přivezli něco mezi jeřábem a tahačem s navijákem. Jedinou chybou bylo, že vytekl všechen benzín a nádrž nešla těsně zavřít. Pavel dolévá Sašovi benzín z kanystru a přes komunikační zmatky vyrážíme dál. První jede Jaromír se Sašou a my vyrážíme chvilku za nimi. Já jedu poslední. Po pár kilometrech vidím kluky u benzinky, troubím na Víta a Pavla. Stavím u krajnice, připojují se Jaromír se Sašou. Vyrážíme na původně smluvené místo. Ujímám se vedení, cestu jsme projeli před chvilkou, tak to bude hračka. Pavla a Víta potkáváme v protisměru. Otáčí se a následují nás. To celé trvá jen do první odbočky

Sašova motorka putuje na laně zpět na cestu a toaletou. Beru! Majitelé jsou Holanďani, kteří se rozhodli žít v Maroku. Posílám klukům SMS, že se potkáme až ráno. Vybaluji potřebné věci, užívám si teplou sprchu. Ještě stihnu zaskočit do hlavního stanu na šálek mátového čaje. Nebýt včerejšího chilli, bylo by vše dokonalé. Večer dostávám SMS od Víta, že tuto noc přespí v Marakéši a pak pojedou přes Gibraltar do Portugalska a po ose zpět do Česka. Jestli budu chtít, mám se k nim přidat. Zvažuji možnosti, ale nakonec dávám přednost ještě si vychutnat Maroko.

29

cestování 30

Den čtrnáctý Ráno vstávám v dobré náladě. Snídaně je dnes asi nejlepší za celou dobu pobytu v Maroku. Vše je přesně odměřeno v misečkách. Máslo hygienicky balené. To tady ještě nebylo. Začínám vaječnou omeletou a zazdívám jí místním chlebem a marmeládou. Jdu zaplatit. Cena je víc evropská, jak africká, ale stálo to za to. Sjíždím dolů za klukama. Ti už jsou sbaleni a nachystaní na odjezd. Neradi přiznávají, že teplá voda tady teď neteče. Ukazují mi polo-rozebranou karmu, která má zajistit teplou vodu pro celý hotel. Plyn je přivedený z bomby. Než jsem dorazil, měli kluci exkurzi do místní výrobny arganového oleje. Vše se dělá ručně z plodů argánie trnité. Je hojně využíván v tradiční kuchyni jihozápadního Maroka. Je také jedním z nejdražších a nejcennějších olejů v kosmetickém průmyslu. Kolem hotelu se také pěstují pomeranče. Pan majitel nás vede k vodopádům. Pohled opravdu stojí za to. Voda se valí z výšky 110 m. Pod vodopádem se prohání loďky, aby se člověk mohl vychutnat vše zblízka. K turistickým atrakcím na protějším břehu patří také restaurace a stánky se suvenýry. Bohužel nemáme tolik času, vracíme se do hotelu a vyrážíme směr Azilal, pak okruh Cathedrale des Roches. Podle mapy to odhadujeme na půldenní kochací vyjížďku. Sjíždíme z hlavního tahu. Asfaltka je po stranách velmi okoralá. Vyhnout se autu znamená sjet na nezpevněnou krajnici. Kocháme se krásnými scenériemi hor. Pomalu stoupáme výš a výš. Míjíme místní školu plnou dětí. Asfalt se mění na uválcovanou šotolinu. Se stoupající nadmořskou výškou se mění ráz krajiny. Převládají keře, ale není jich moc. Asi po 80 km zastavujeme na jednom z vrcholů. Poprvé vytahujeme vařiče a začínáme chystat piknik. Pěkně nám to odsýpá, už jsme alespoň v polovině. Později poznáme, jak jsme se pletli. Vidíme stáda ovcí, na každé dohlíží pastevec. Žijí zde v kamenných domcích bez elektřiny. Rozhlížíme se a na nejvyšších vrcholcích vidíme sníh. Užíváme si sluníčka a čerstvého vzduchu. Balíme a pokračujeme dál, teď už z kopce. Jedeme opatrně, sráz je hluboký a kvalita cesty nevalná. Ze zatáčky proti nám vyjíždí nákladní auto. Tak tak všichni stíháme

dobrzdit. Pomalu se vyhýbáme, korba je plná lidí. Pravděpodobně místní MHD, podle pytlů u cesty také rozvoz zboží. Po pár kilometrech musíme zastavit a počkat, až bagr rozhrne odstřelenou stráň dolů do rokle. Tímto způsobem rozšiřují nebo staví nové cesty. Sjíždíme do údolí. Vše se začíná zelenat, údolím protéká řeka. Je zde sympatická malebná vesnice.

Offroad kolem Cathedrale des Roches U řeky perou ženy prádlo. Připomnělo nám to scénu z filmu o Popelce. Každou chvíli očekáváme návrat do civilizace. Ještě netušíme, že jsme teprve v polovině. Cesta začíná opět stoupat. Nacházíme rozcestník, každá destinace je vzdálená od 50 do 80 km. Trochu nám mrzne úsměv na tváři. Postupně vystoupáme až do výšky 2600 metrů. Krajina je v druhé polovině mnohem krásnější. Zastavujeme u horkého potoku. Krátké příjemné osvěžení, pokračujeme. Blíží se 17 hodina a my stále v horách. Pak další sjezd, opět se blížíme k řece. Už to tady vypadá civilizovaně. Vidíme domy, po cestě potkáváme lidi. Dvakrát přejíždíme řeku, dostáváme se do malé vesničky. Nemůžeme najít cestu dál. Vracíme se k řece a opět do vesnice. Nakonec asi po půl kilometru nacházíme rozbitou asfaltku. Už je šero a my sjíždíme k jezeru Bin el-Ouidane. Sašovi dochází benzín. Naštěstí mám v kanystrech 4 litry. Přejíždíme most Oued Laabid. Ještě před vjezdem do města vidíme po pravé straně dva vojenské vrtulníky. Kousek dál opět kontrola při vstupu do města. S policií se zdravíme a pokračujeme dál k jezeru, kde předpokládáme možnost nějakého ubytování. Je už

Stánky kolem cesty nabízí různé suvenýry utrpení. Nevím jak si sednout, k tomu je docela horko. Zastavujeme na benzince, dávám si panadol. Včera jsem preventivně nasadil antibiotika. Jaromír mi přinesl iontový nápoj, který by měl doplnit ztracené minerály při střevních obtížích. Immodium se zatím osvědčilo. Postupně krájíme další kilometry. Téměř nefotíme, vše podřízeno rychlému přesunu.

Stavíme na malé benzince na palivo a kafé. Panadol zabral, už je mi líp a vše je veselejší. Saša se snaží odskočit na místní WC, ale nakonec se rozhodne, že ještě vydrží. Pokračujeme dál. Jedeme svižně, ne zcela podle předpisů. Cesta je klikatá, místy musíme dlouho čekat na svůj předjížděcí manévr. Zastavujeme kousek před Ouazzane v Motelu Rif. Mají volno a tak se jdeme podívat na pokoje. Za slušnou cenu slušný pokoj. Každý má jeden. Paráda. Je pozdní odpoledne. Dáváme sprchu, obcházíme areál. Podobá se evropskému kempu. Mají zde bazén, ale zelená voda ke koupeli neláká. Sedáme na zahrádku, dáme si něco dobrého k snědku. Omeleta s krevetami, vepřové s hranolkami a nakonec ovocný pohár. To tady ještě nebylo. Dnes jsme ujeli 440 km, zbývá necelých 200. Trajekt jeden až k večeru, budeme mít spoustu času na přesun. Den šestnáctý a sedmnáctý Jak se blížíme k Evropě, můj zdravotní stav se zlepšuje. Nastává ranní rituál. Všechno pobalit a nanosit na motorky. Vyrážíme směr Tanger-Med, přístav mezi městem Tanger a Ceutou. V Ouzazane otočka, netrefili jsme na kruháči směr. Není velký provoz a my se opět dostáváme do tempa. Vnímáme krajinu. Kolem cesty stáda ovcí a pole s obilím. Odbočujeme a stoupáme nad Chefchaouen, město v pohoří Rif. Naskýtá se nám nádherný pohled na celé město. Tradiční bílo-modré fasády přitahují turisty. V okolí lze nalézt spousty polí s konopím. Sjíždíme do centra. V ulicích je mnoho stánků a obchůdků, kde kupujeme suvenýry. Sluníčko svítí, je kolem 30 stupňů. Malé občerstvení a můžeme pokračovat. Zastavujeme u jednoho ze stánků s keramikou. Jaromír kupuje vysněný taginátor, v překladu keramická nádoba na přípravu místního pokrmu Tajine. Sašovi se zalíbí dlouhý kabát s kapucí, mně se líbí barevné mísy. Obluhuje nás mladá žena, za kterou se schovává tak tříleté děvče. Vytahujeme poslední pytlík bonbónů a ona si ho velmi ostýchavě bere. Další jízdu si užíváme. Poslední den v Maroku. Kolem cesty se začínají válet odpadky, po dvou kilometrech jsme u hlavní skládky. Tohle si přece pamatujeme, blíží se Tetouan. Stavíme na benzince, kde jsme před pár dny potkali Pavla. Tentokrát jedeme do Tangeru přes vnitro-

cestování

úplná tma. Stavíme u Hotelu Widiane. Tento wellness komplex má sice volno, ale noc za 2500 dh je příliš velký luxus. Vracíme se asi o kilometr zpět, nakonec zůstáváme v hotelu Bin el Ouidane. Cena je sice lepší, ale přesto stále vysoká 550 DH. Za ty peníze bych čekal víc, ale už jsme příliš unaveni něco hledat. Je 22h a my se těšíme na zasložený spánek. Z malé vyjížďky se stalo 240 km, z toho 180 km v terénu. A nakonec jsme skončili 30 km od místa výjezdu. Den patnáctý Dnes rychlý přesun, zítra nám jede trajekt. Směr Beni Mellal, Azrou, Mekneš, Tanger-střed. K mému nemilému překvapení na mě čekají ráno ve sprše švábi. Saša má zase pod postelí mraveniště. Nejdražší, ale nejhorší ubytování za celou dobu. Snídaně svou kvalitou odpovídá noclehu. Číšnící si nás měří pohledem, netváří se přátelsky. Tak honem všechny věci na motorky a vyrazíme. Před odjezdem se ještě fotíme se samolepkou projektu „cestou-necestou“, kdy Marokem projížděl Václav Noid Bárta, Fanánek Hágen a Martin Zounar. Hotel hodnotili stejně a netekla jim ani teplá voda. Mám horečku, všechno mě bolí, jízda je

31

cestování 32

zemí. Cesta je nevalné kvality, samá díra. Mám obavu o nakoupenou keramiku, snad to přežije bez úhony. Podjíždíme hlavní tah a jsme v části zvané Ksar Seghir. V restauraci objednáváme Brochetes Kefta (mleté vepřové maso ala naše karbanátky) s hranolkami, colu a mátový čaj. Po hodince odpočinku jedeme do přístavu. Cestou nás zastavují Marokánci a nabízejí nám za 5 EUR papíry nutné k nalodění na trajekt. Odmítáme, což se jim moc nelíbí. Slibují nám problémy s policií. Před 14 dny bychom jim na to ještě skočili. Zastavíme o kousek dál u stánku s keramikou. Je potřeba utratit zbylé peníze. Převážet se nesmí a v česku nám budou k ničemu. Dokupujeme ještě sadu 3 misek. Dohadujeme se dlouho o ceně, nakonec jsme našli kompromis. Přijíždíme do přístavu, tam nás posílají k jiné bráně. Za chvilku se vytváří řada ze zájemců o cestu do Evropy. Přijíždí další motorkáři. Jsou z Francie. Letmo se zdravíme. Začíná absurdní veselohra s doklady. Přenáší je z jedné boudy do druhé. Francouzi využívají výhodu svého rodného jazyka. Přátelsky s celníky konverzují. My se tváříme, že patříme k nim. Pasy se nám vrátily, vše v pořádku. Sjíždíme dolů přímo před trajekt. Zde ještě hodinku musíme počkat. Sešlo se asi 20 motorek. Pohledem zjišťujeme, že opravdový offroad jsme jezdili jen my. Jsme na sebe hrdí a těšíme se na trajekt. Budeme dva dny odpočívat. Každý den v sedle dá zabrat. Je večer, kajuta pro čtyři, my jsme tři. Ani nám to moc nevadí. Sprcha a hurá na palubu na pivo. Ještě zamáváme Africe a jdeme spát. Ráno vstáváme, jdeme na snídani. Kopírujeme mezi sebou fotky, co jsme nafotili za celou výpravu. Povídáme o zážitcích. Oběd v jídelně. Nevaří nic moc a ještě to mají hrozně drahé. Večer zastavujeme v Barceloně. Vyloďuje se větší část motorkářů. Taková příjemná nuda. Máme v plánu dojet z Janova až domů. Den osmnáctý Vstávali jsme brzy. Budili nás rozhlasem a máme vyklidit kajuty ještě před příjezdem do Janova. Hodinu stepujeme na chodbě a čekáme, kdy nás pustí do podpalubí. Dorazili kolem čtvrt na osm. Po další čtvrthodnině běžíme všichni do garáže. Parkujeme na palubě C. Tentokrát jsme vzadu a musíme počkat,

až vyjedou ostatní s auty. Celnice je formalita. Pozdravíme se a pouští nás dál. Najíždíme na dálnici a uháníme po naplánované trase Brescia, Padova, Udine, Villach, Klagenfurt, Graz, Vídeň. Je nádherně, dálnice volná. Uháníme průměrně 140 km. Po dvou hodinách zastavujeme na benzince. Bereme palivo a Saša vyjíždí jako předvoj. Cestou ho máme dohnat. Bez plexi potřebuje jet pomaleji. Vyrážíme chvíli za ním. Místy zúžení a omezená rychlost. Moc se nám nedaří ji dodržovat. Naštěstí nikde neměří a my jsme před Rakouskými hranicemi. Počasí nám zatím přeje. Blížíme se ke Klagenfurtu, začínají rychlostní omezení na 100 km/h. Jaromír se pomalu vzdaluje, nějaké omezení nehodlá dodržovat. Nevadí, mám před sebou posledních 600 km. Začíná foukat a citelně se ochladilo. Asi 100 km před Vídní oblékám na odpočivadle nepromoky. Ochrání před případným deštěm a hlavně neprofouknou. Je pozdní odpoledne a já pokračuji dál. Palivo začíná docházet rychleji, než jsem čekal. Nedokáži odhadnout, kolik kilometrů ještě ujedu a kdy bude další benzinka. Rezervní kanistry zůstaly od La Cathedrale prázdné. Mají úzké hrdlo a špatně se plní. Nechci riskovat a sjíždím z dálnice. Po 5 km jsem jednu benzinku našel. Vracím se na dálnici a pokračuji směrem Vídeň. Začíná hodně pršet. Moc toho nevidím. Míjím obchvat, jedu starou známou trasou směr Mikulov. Stále prší a chvilku se předháníme s partou polských motorkářů. Měním směr na Břeclav, po dálnici se mi jet nechce. Je skoro tma. Ve Veselí uhýbám na Moravský Písek, Uherský Ostroh je stále uzavřen. Přestalo pršet. Odrazy světel protijedoucích aut od mokré vozovky jsou nepříjemné. Kupodivu nepociťuji únavu. Projíždím Hradiště, Březolupy, Zlín. Nemůžu se dočkat, až budu doma. Před 22 hodinou vjíždím do Hvozdné. Hurá, jsem doma. Dnes téměř 1200 km. Ještě posílám klukům SMS, že jsem dorazil v pořádku. Teď osprchovat, vyčurat a spát, vybalovat se bude až zítra. Celkově najeto 5600 km. Stálo to za to! Radomír Bušo, Vít Štěpánek Foto: Jaromír a Saša Fotky, videa a trasy jsou k dispozici na: http://www.facebook.com/gs.experience http://www.a-trip.com/users/home/19238

našich sportovců AEROBIC Monika Antoláková, Lenka Horáčková, Dominika Machová 1. místo 1. 6. 2013 - Zlín - 3. Moravský FC - Hanačka Cup, fitnes tým, kat. cadet 11-13 let Adriana Nečasová (*2006) 3. místo 23. 3. 2013 Praha - Petřiny - Fisaf, I. VT, tým 8 - 10 let 2. místo 6. 4. 2013 Louny - Fisaf, I. VT, tým 8 - 10 let 18. 5. 2013 Brno - Fisaf, I. VT, tým 8 - 10 let Daniela Nečasová (*2002) 2. místo 21. 4. 2013 Semily – Fisaf, II. VT, singl cadet 11 - 13 let

sport

Úspěchy Tereza Štachová (*2005) 2. místo 1. 6. 2013 - Zlín - 3. Moravský FC - Hanačka Cup, kat. 5 - 7 let

Beata Obdržálková a Daniela Nečasová Adéla Závadová (*1995) 3. místo 23. 3. 013 Praha - Petřiny, I. VT, fitness tým, dospělí 6. 4. 2013 Louny - Fisaf, I. VT, fitness tým, dospělí 2. místo18. 5. 2013 Brno - Fisaf, I. VT, fitness tým, dospělí 4. místo 6. - 10. 5. – Antverpy – ME, fitness tým, dospělí, postup na MS v Srbsku

RC MODELY David Sedláček (*1999) 1. místo Velíková - Intercup (IRC), junior Zlín-Podhoří - (ERC), junior Zlín-Podhoří - (ERC), junior (závod se jel 2 x) Fryšták - (ERC), junior 2. místo Adriana Nečasová - nejmladší účastnice naší Zlín - Euro RC Rally Challenge, junior nejvyšší soutěže v aerobiku Fisaf Kamil Sedláček (*1994) 1. místo Michaela Štachová (*1997) Velíková - Intercup (IRC), dospělí 1. místo 24. 3. 2013 – Brno - Pohár federací v gymnas- Zlín - Euro RC Rally Challenge, dospělí tickém aerobiku, kat. AG2 Team GR TANEC 2. místo 24. 3. 2013 – Brno - Pohár federací v gymnas- Klára Zámečníková (*1990) 2. místo (z 29 párů) tickém aerobiku, kat. AG2 Team TR 20. 4. 2013 WDSF International open Banja 2. místo Luka (Bosna Hercegovina) 1. 6. 2013 – Nitra - kat. Dance aerobic

33

z naší matriky

Společenská kronika Narodili se Kuželová Kristýna, *1. 2. 2013 Machová Agáta, *5. 2. 2013 Plášek Martin, *12. 4. 2013 Maršovská Magdaléna, *21. 4. 2013 Kučera Tom, *23. 4. 2013 Vzpomínáme

pozvánky

Bellayová Ludmila, † 4. 2. 2013 Bednařík Jaromír, † 27. 2. 2013 Sekyrová Libuše, † 21. 3. 2013 Holík Karel, † 9. 4. 2013 Slováčková Ludmila, † 15. 4. 2013

Lukešová Františka oslavila 90 let, *17. 3. 1923 Havlíková Františka oslavila 70 let, *19. 3. 1943 Kočnar František oslavil 75 let, *25. 3. 1938 Pekař Jaroslav oslavil 75 let, *10. 4. 1938 Javorová Emilie oslavila 80 let, *17. 4. 1933 Pagáčová Jiřina oslavila 75 let, *24. 4. 1938 Vykopalová Milada oslavila 90 let, *1. 6. 1923

ČERVENEC 2013 Letní divadelní sezona KDO Hvozdná: www.divadlohvozdna.cz a kabelová TV 5. 7 HLAVNÍ POUŤ NA VELEHRADĚ – výročí 1150 let příchud sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu – www.velehrad.eu 5. 7 POHÁR STAROSTY OBCE HVOZDNÁ – lesní a barvářské zkoušky loveckých psů – areál myslivecké chaty Lovka ve Hvozdné 6. 7. HVOZDENSKÉ SETKÁVÁNÍ – 3. ročník zábavy pro děti a rodiče – Hvozdná hřiště na Osmeku, 16:00 h – hudba k tanci a poslechu, občerstvení, tombola, srdečně zvou zastupitelé obce 20. 7. VELKÝ LETNÍ KONCERT JIŘÍ BŘEZÍK A HOSTÉ – 19:00 hod. – areál Myslivecké chaty Lovka, zve Valašský názor a KDO Hvozdná 28. 7. POUŤ SV. ANNY V OSTRATĚ – 8:30 h mše svatá u kapličky sv. Anny v Ostratě SRPEN 2013 2. 8. STARCI NA CHMELU – 20:30 h – areál Myslivecké chaty Lovka, KDO Hvozdná, v případě nepříznivého počasí se ruší 4. 8. TANEČEK PŘES DVĚ PEKLA – 17:00 h – areál Myslivecké chaty Lovka, KDO Hvozdná 24. 8. JIŘÍ BŘEZÍK - desátý komorní koncert – sál KDO Hvozná, 20:00 h

34

Významná životní jubilea

31.8. PĚŠÍ POUŤ NA SVATÝ HOSTÝN – zve farnost Hvozdná ZÁŘÍ 2013 1. 9. ŽEHNÁNÍ ŠKOLNÍCH AKTOVEK – 7:30 h – kostel Všech svatých ve Hvozdné 8. 9. HLAVNÍ POUŤ VE ŠTÍPĚ – mše svaté: 7:00, 8:15, 9:30, 11:00 h, požehnání v 15:00 h 7. 9. STARCI NA CHMELU – 20:30 hod. – areál Myslivecké chaty Lovka, KDO Hvozdná, v případě nepříznivého počasí se ruší 8. 9. MRAZÍK – DERNIÉRA – 17:00 h – areál Myslivecké chaty Lovka, 21. - 22. 9. KRAJSKOU VÝSTAVA DROBNÉHO ZVÍŘECTVA – areál TJ Sokol Hvozdná, srdečně zvou hvozdenští chovatelé 27. 9. SETKÁNÍ SENIORŮ V KDO – všechny seniory srdečně zve Kulturní komise DRAKIÁDA - bude upřesněno ŘÍJEN 2013 VÝSTAVA OVOCE, ZELENINY A KVĚTIN 5. 10. - sobota 13:00 - 18:00 hod. 6. 10. - neděle 8:00 - 17:00, hod. 7. 10. - pondělí pro ZŠ a MŠ Hvozdná, sál KDO Hvozdná, zve ČZS Hvozdná

aneb Pohled měšťana Jako malá jsem se téměř každý víkend a každé prázdniny toulala po malé vesničce na Vysočině, kde bydlí mí prarodiče a kde vyrůstala moje maminka. Spolu s ní jsem objevovala všechny kouzelné kouty, které vesnice ukrývají. Jak čas plynul, na návštěvy zbývalo stále méně a méně času. Většinu z něj pohltily „městské povinnosti“, čili taneční soutěže a soustředění. V mé mysli tedy zůstal venkov tak trochu pohádkovým místem dětství, které nyní vytlačovala městská mentalita. I přesto jsem nezapomněla na leckteré vesnické „vrtochy“, jako například obchody zavřené nejpozději ve čtyři, skutečnost že každý každého zná, tudíž se všichni navzájem zdraví, ale taky fakt, že tu nic neutají. Až po delší době mě čekal střet s vesnickými samozřejmostmi a vesnickou komunitou. A to když jsem se chystala na zábavu na Hvozdnou. Mám ve zvyku chodit všude o pár minut dříve. Pro jistotu. Byla jsem tedy přesvědčená, že jestliže dorazím na autobusové nádraží deset minut před odjezdem, budu mít v autobuse zaručeně místo. Opak byl pravdou. Na zastávce už na mě čekala fronta, nejméně o padesáti lidech, a další se trousili za mnou. To byl můj první střet a omyl s vesnicí. Nakonec jsem, opravdu nečekaně, obsadila jedno z posledních sedadel. A mohli jsme vyrazit! Po cestě na vyhlášenou hvozdenskou zábavu jsem přemýšlela nad dalšími stereotypy, které jsem si během života o vesnici vytvořila, ale které mohou být od pravdy na míle daleko. Co třeba vesnické souznění s přírodou? Tráví opravdu každý „vesničan“ hodiny šlechtěním své oázy za domem? Unikají po práci do zahrady starat se o dary přírody? Řekla bych, že mnozí své zahrady a zahrádky skutečně

nezanedbávají. Často svou švadlenu, místo za strojem, nacházím za domem v oděvu ryze pracovním. Na druhou stranu, je to jen lehké okopávání záhonků a zastřihování keříků jaké mají ve zvyku zlenivělí měšťáci? To asi ne… Co dál. Přijde mi zcela běžné, že obyvatelé vesnice pravidelně chodí do kostela. Nejsem ale úplně přesvědčena, že je to vždy z náboženského „zapálení“. Od babičky totiž často slýchám, že u nich se do kostela chodí pro nové drby. Neotřelé využití.

Poslední věc, kterou spojuji s životem na vesnici, jsou postavičky. Každá ves i víska má, podle mě, tu svou, nezapomenutelnou. U babičky na Vysočině to byl pán, který choval kozy a nikdo mu neřekl jinak než Mryden. Nechápala jsem tuto přezdívku do chvíle, než jsem ho potkala. Na mé popřání dobrého dne odpověděl zbrkle: „ Mrý den.“ Ale možná se pletu a tato křižanovská postavička je jen výjimkou. Když konečně vysedám z vydýchaného autobusu, na zastávce Hvozdná - Osmek, slyším už tóny linoucí se zpoza fotbalového hřiště. V tu chvíli mě napadne jen: „Kdo všechno už asi ví, že jsem přijela?“ Eliška Hrbáčková

MAGAZÍN

2/2013, červen 2013, č. 64, ročník XVII.

HVOZDNÁ

HVOZDNÁ - magazín ze života obce. Vydavatel: Obecní úřad Hvozdná, 210, 763 11 Želechovice nad Dřevnicí, IČ: 00283991, www.hvozdna.cz, tel. 577 901 017. Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 20972. Redakční rada: Oldřich F. Krajíček, Miroslav Válek, Mgr. Eva Pekařová, Stanislava Bergerová, Zuzana Holíková, Jarmila Nečasová, Jaromír Javora, Jaromír Štach. Výroba: Trinitas, náklad 460 výtisků. Neprošlo jazykovou úpravou. Příjem placené inzerce a příspěvků do 30. 9. 2013 na [email protected].

jak to vidím já

Zapomenutý kout

fotoseriál z divadelního jeviště

Z pohádky do pohádky Tak to si počkáme, co máme vlastně hrát...

No jo, ale do které?

A vzhůru do pohádky!

Tak Lucifere, řekneš něco? Víš, ale já bych se nerad seknul.

Ááá, teď si vás kúpim všecky! Aj s magazínem! Kdy už bude premiéra?

Pozóóór, nááápad!

Foto: Drahoslav Lysák, text: Marek Herman