2/2013
Školní časopis Gymnázia, Brno, Křenová 36
DOBROU CHUŤ?!
V dubnu, když vyšlo nové číslo Křenovin, všichni měli radost. Alespoň jsem si to myslel… za několik dní jsem odpoledne došel ke skříňce, a co nevidím! Kromě mého jména a vzkazu, že novinařina nemá budoucnost, se na mé žlutavé skříňce skvěl propiskou nakreslený kosočtverec. Zprvu jsem nevěděl, jestli se mi to jen zdá nebo jestli jsem po ruštině natolik přetažený, že bych měl vidiny. Poté jsem autora, téměř automaticky a velmi důrazným hlasem, tituloval několika nelichotivými slovy. Teprve teď mi ale došlo, co někdo udělal a řeknu Vám, milí čtenáři, nevěděl jsem, jestli se mám smát té nesmírné ubohosti studenta, který nenašel odvahu říct mi cokoliv do očí, nebo brečet nad tím, že takové ubožátko chodí na stejnou školu, jako já a nedej bože někdy bude nucen své názory veřejně prezentovat jinak, než čmáráním po skříňkách… Jak jinak to ale tento student mohl řešit? Předně mi to mohl říct do očí. Já bych si jeho názor vyslechl, byť by byl sebehloupější, a sdělil bych mu svou oponenturu. Kdyby to udělal tímto způsobem, v životě bych o něm nepsal jako o ubožákovi. Naopak by byl pro mě silným člověkem, který se nebojí dát svůj názor najevo. Nebo, pokud by nebyl dostatečně odvážný, mohl mi dát vědět nějak jinak… například na email školního časopisu, třeba i anonymně. No řekněte, jak bychom dohledali emailovou adresu
[email protected]. Sice bych o něm měl své mínění, když mi nedokáže říct nic osobně, ale alespoň bych kvůli němu nemusel čichat technický líh při umývání skříňky… Rozhodně nechci pátrat po tom, kdo to udělal. Ostatně pořád se mi nechce věřit, že by někdo, kdo dětinsky ničí majetek místo slušné dospělé diskuse, chodil na tuto školu. Nicméně pokud by chtěl znovu prokázat své hrdinství, nechť k tomu využije mírně konvenčnější způsoby – může mne najít ve třídě 1.D4, napsat mi na facebook nebo email
[email protected]. Jen už prosím nepište na skříňku… přeci jen raději čichám kvalitnější lihoviny, než technický líh ;). Matěj Kos šéfredaktor
2
4
Jaká bude délka obědových přestávek?
6
Jídlo, jídlo, jídlo...
7
Méně, nebo více?
8 9
Krev, pot a slzy, nebo pevná ruka, jasná strategie a volejbalový míč? Workshopy na soutěži o nejlepší časopis JMK
10
Japonsky snadno a rychle!
11
Francie křížem krážem
12
Co skýtá Ostrava pro mladé chemiky?
13
Křenkou život nekončí!
14
Pan Who aneb Kdo nás učí?
15
Zdeňka je pryč...
16
Bavte se! 3
Každý musí vdechovat kyslík a vydechovat oxid uhličitý. Ale kyslík samotný k životu nestačí. Jsou potřeba i živiny. Ve slušné společnosti se obřadu příjmu živin v polední době říká oběd. Doba oběda je různá – někdo bere oběd skutečně jako obřad a stráví u něj třeba dvě hodiny, druhý si uvaří instantní polévku a sní ji během pěti minut. Jak dlouho budou přijímat živiny studenti? A co budou moci konzumovat ve školní jídelně? Změní se kvalita obědů? A stihneme se v klidu najíst? Na dalších stránkách jsme se pokusili nabídnout Vám odpovědi. Dnes trvá obědová přestávka šedesát minut čistého času. Na většině škol tomu je podobně – v podstatě jedna hodina v rozvrhu je „prázdná“ a během ní si žáci mají možnost opatřit oběd, zregenerovat se a připravit na další hodiny. Jenže čím dál více škol se pokouší obědové přestávky zkrátit, reorganizovat, měnit. Jednak aby zkrátili vyučování, a jednak aby se studenti rychleji prostřídali ve školních jídelnách, neboť jsem zatím neviděl školu s jídelnou, jež by v klidu pojmula celou školu, nebo alespoň její půlku. A tento návrh již přišel i na naši školu přímo z iniciativy pana ředitele. Po dotazu redakce po důvodech, proč by rád tuto změnu prosadil, uvedl: „Mou snahou bylo zkrátit celkovou dobu vyučování, zkrátit čas, po který studenti pobývají ve škole. Přínosem by to určitě bylo pro dojíždějící nebo pro ty, kteří mají jiné odpolední aktivity v kroužcích, na trénincích atd.“ To má pan ředitel jistě pravdu, ale je zde i druhá strana mince, a to ta, že zkrácení vyprodukuje zcela abnormální rozvrh, díky kterému bude téměř každá třída končit v jinou dobu. Tudíž právě onen odpolední program, – dejme tomu procházka se spolužačkou – který není problémem nyní, neboť téměř všechny třídy končí v 15:15 (alespoň vprostřed týdne), po změně by se mohl zvrhnout v každodenní čekání, až ten druhý skončí o půl hodiny později. Navíc většina lidí má kroužky umístěné tak, aby je pohodlně stihli již nyní, tudíž je pro ně to, že dojdou domů o chvíli dřív téměř bezpředmětné, pouze se jim zvětší „prázdná bublina“, ve které mnohdy stejně nemají co na práci. Vskutku jediná výhoda, na kterou není dostatečný protiargument, je dojíždění studentů. Zde jim kratší vyučování opravdu může ušetřit čas na cestách, nebo dlouhé čekání v prostorách nádraží. Nerad bych, aby tento článek vyzněl jednoznačně jako filipika proti návrhu, ale pokud chceme, aby si čtenář udělal komplexní obrázek se všemi pro i proti, budeme muset pokračovat dalším argumentem. A to tím, že spousta studentů chodí na jídlo mimo školu. I když je Hlavní nádraží s Masarykovou ulicí takřka za rohem, i za ten roh cesta chvíli trvá. Z vlastních zkušeností vím, že jedna cesta na začátek Masarykovy ulice trvá cca. 10 minut - pokud nespěcháte.
4
A právě sem chodí většina studentů na oběd do některého z fast-foodů, pokud se nespokojí se školní kantýnou, nebo non-stop prodejnou potravin u tramvajové zastávky. Bohužel, pokud počítám dobře, přestávka by měla být 30 minut čistého času, cesta zabere 15 – 20 minut, tudíž člověk jídlo přímo na místě nejspíš nestihne v klidu sníst, takže si je vezme s sebou do školy. Je téměř jisté, že pokud přijde do školy pár minut před koncem pauzy, bude jíst i ve vyučování - tedy pokud začátek vyučování nebude ignorovat, v klidu se nenají a nepřijde do třídy po zvonění s tím, že byl na obědě a že „to nejde stihnout“. Jsem si téměř jistý, že k podobným případům bude docházet mnohem častěji, než nyní. Poslední věcí, která mě mírně zaráží, je určitý nádech tajemna… po škole běhá mnoho „drbů“ a nepodložených informací, které přiživují sami studenti i pedagogové. Neuškodilo by, kdyby třeba třídní profesoři řekli svým třídám základní informace o tom, o čem se jedná a jaké budou případné výhody a nevýhody. Spousta studentů neví, co si o tomto návrhu mají myslet, tudíž větší informovanost by stoprocentně přišla vhod. Případně by nebylo špatné nechat studenty vyplnit anketu o (ne)souhlasu s tímto návrhem, která už z iniciativy jednoho z profesorů v některých třídách proběhla, ačkoliv k anketě se pan ředitel staví následovně: „Upřímně, nedovedu si představit, že bych se striktně řídil anketou na téma „Zkrácení obědových přestávek“. A teď nemluvím o tom, že mi je jedno, co si studenti myslí. Technicky bych totiž musel určit kritéria, jak anketu hodnotit. Řídit se nadpoloviční většinou? Co když výsledek bude 49 % ku 51 % pro kratší přestávku - je to dostatečný argument pro její zkrácení? A co když to dopadne obráceně? Stačí, aby šest studentů hlasovalo opačně. A příští rok, až na školu nastoupí jiní studenti, budu zjišťovat, co vyhovuje jim? A budu případně systém přestávek opět měnit? Z těchto důvodů by výsledek takové ankety byl pouze podkladem pro mé rozhodování.“ Pokud jste ovšem odpůrci tohoto návrhu, z předchozích řádků jste ztratili veškerou chuť proti tomuto návrhu něco podnikat a berete ho již jako hotovou věc, nezoufejte. Podle vyjádření pana ředitele rozhodnutí přijde až ke konci června a je přístupný ke vznášení argumentů pro i proti návrhu. A těm, kdo svoji argumentační munici již vystříleli, zbývá jen čekat, jak to dopadne. Pevně doufám, že ať to dopadne jakkoliv, studenti nebudou na straně poražených. Matěj Kos
5
Pro Křenoviny nám pan profesor Kubík zprostředkoval průzkum názorů našich studentů na obědové přestávky. Průzkumu se zúčastnilo jen 5 tříd, tedy zhruba 1/4 studentů. Docela to spěchalo, takže průzkum nemohl jít do hloubky a ptát se např. na to, jak konkrétně respondenti trávili své volné polední hodiny v posledních 7 dnech. Odpovědi by tak nebyly obecné a vyšly by z nich najevo konkrétní činnosti, kterým se jednotliví studenti věnují. Výsledky udávají, že přibližně 50 % studentů by uvítalo zkrácení na 30 minut a přibližně 50 % by zase chtělo delší čas, většina z nich 60 minut. Z toho je těžké činit nějaký závěr. Více než tato čísla jsou však podstatná zdůvodnění, z nichž vyplývá, o co kdo přijde a co kdo získá případným zkrácením přestávky na 30 minut. Domnívám se, že nejvíce stojí za zamyšlení odpovědi typu "hlavně pryč ze školy" a "stejně je o volné hodině jen nuda." Škola, zejména střední, by podle mého názoru měla žít i trošku komunitním životem. Studenti by spolu měli hovořit, spolu se věnovat sportu, hrám, Křenovinám, jakýmkoliv aktivitám, které přímo nesouvisejí s výukou, mohou třeba společně odpočívat u kávy, řešit studijní problémy atd., dělat cokoliv (samozřejmě v souladu se školním řádem :-) ), co přispěje k jejich pohodě. Ta je nezbytným pilířem vzdělávání. Ve stresu se učí hůř. Na to všechno ale v běžném školním dni moc času není, když jedna vyučovací hodina střídá druhou a přestávky mezi nimi jsou v průměru desetiminutové. Jestliže část studentů přistupuje ke škole tak, že si "odkroutí" své hodiny a víc se nehodlají školou umazat, není to dobře. Škola pak nebude tzv. žít. Ve studentech nebude pocit sounáležitosti se školou a to celé nebude mít pozitivní dopad ani na jejich přístup ke studiu samotnému. Jestliže tedy takový rizikový faktor z průzkumu vyplývá, je třeba napnout pedagogické síly, aby se tento odtažitý vztah některých studentů ke škole změnil, aby jim nebylo zatěžko strávit v ní 30 minut volného času bez výuky nad nezbytné minimum, ale naopak aby věděli, jak s tímto časem užitečně naložit, aby si ho - v dobrém slova smyslu - užili, aby téměř měli pocit, že je ho ještě málo.
1. 1. 2. 2. 3.
ročník ročník ročník ročník ročník
pro 30 minut 17 12 9 13 9
být dřív doma lepší dojíždění hlavně pryč ze školy o volné hodině je stejně nuda lépe stíhám kroužky a tréninky
6
pro 60 minut 9 11 7 9 17
40-45 minut 5 2 4 5 1
je mi to jedno 3 3 nikdo nikdo 3
14 17 29 2 využívám čas na přípravu do odpoledních hodin chci se naobědvat v klidu 15 10 13 6 chodím obědvat do města, za 30 minut nestihnu potřebuju relaxovat 15 aktivity – sport, hry apod. 6 vyřizování ve městě, ve škole 5 Mgr. Aleš Kubík
Obědy jsou na našem gymnáziu velké téma. Ale ne zrovna chvalné. Každý s nimi má své zkušenosti. Někdo, kdo má v hlavě hodně nepodstatných věcí, si je zapomíná objednat, což mu vadí. Jiní zase neradi čekají ve frontě. Ale pravděpodobně všem vadí pokulhávající kvalita obědů. Určovat kvalitu jídla, nebo jak komu chutná, je zbytečná věc, protože každý má jiné chutě. Ale přesto se shodneme, že u některých pokrmů to panu dodavateli moc nevychází. Obecně bývá pravidlem, že pokud si škola vaří obědy sama, je kvalita lepší, protože si na ni vedení jídelny dohlíží, avšak když škole jídlo dováží cizí firma, má i pan ředitel pouze malé možnosti potenciální nápravy kvality obědů. Vezměte si třeba omáčky. Ty jsou poměrně poživatelné. Když k nim člověk dostane i knedlík, taky ho sní. Koupit čerstvý knedlík díkybohu není těžké. Ale pak přijde řada na maso, které bylo použito pro hovězí vývar k témuž obědu. Vlastně by ani nevadilo, že je trochu slanější, pokud paní kuchařce kdesi v kuchyni, neujede ruka. Jde hlavně o to, že maso, co se několik hodin koupalo ve vroucí vodě, by mělo být měkké, ideálně rozvařené. Ale to ona paní kuchařka snad bohužel nezná. Jídlo mám rád a chuť mám dobrou, takže poznám, že to je stoprocentně z vývaru, poněvadž i na jídelníčku je napsáno „Polévka: Hovězí vývar“. Ale abych zde jménem naší redakce, která se mnou naneštěstí souhlasí, naši jídelnu jen nepomlouval, vyzdvihnu některá jídla, která se jíst dají a jíme je rádi. Doufám, že na ně nebudete mít námitky (kdybyste s nimi vyloženě měli problém, najdete mě v 2.A6). Podle mě, mezi lepší obědy patří třeba buchtičky s krémem (u nás se píše se šodó) – které pochybuji, že pečou a namíchat pudink taky není bytostně nezvladatelná činnost, ale to nevadí. Dále bych uvedl Honzovy buchty plněné povidly či tvarohem a kdo ví, čím možným – ty ale asi taky nebudou ručně pečené. Pak nějaké kuřecí/vepřové pánve Šanghaj a tak dále. U nás mi toho chutná docela dost, ale pak se objeví extrémy, které se opravdu nedají jíst! K závěru bych se taky rád pozastavil nad saláty, které já nepovažuji za oběd – jsou studené, s „divnými“ ingrediencemi, nedá vám to takový pocit jídla jako jídlo teplé a často nevypadají úplně vábivě. Nikdy jsem je u nás neochutnal, obecně jsem nikdy nikde salát neochutnal, a po pravdě, chybět mi to nebude. Takže ne, pane, děkuji. Pan ředitel již probíral naši spokojenost/nespokojenost s panem dodavatelem. Teď nám nezbývá, než doufat, že jejich rozhovor měl kladný účinek. Pro příští rok tedy zůstane dodavatel obědů stejný, ale co když se jídlo moc nezlepší? Budeme hledat náhradu? To je ještě ve hvězdách. Nebo spíše asi v kalendáři od září 2013 do června 2014, víte co, lhát nebudeme. Musíme tomu prostě dát ještě minimálně tento rok. Karel Oprchal
7
Jak všichni víme, 25. dubna se odehrál 15. ročník našeho školního volejbalového turnaje. Pro někoho je to každoroční událost, díky níž se může celá škola uvolnit z výuky minimálně na půlku vyučování. Všichni profesoři samozřejmě nehrají a proto vyučují, ale pokud má třída některého tímto dotyčným profesorem oblíbeného studenta, jež zápasí o vítězství, je uvolnění celé třídy z hodiny téměř nevyhnutelné... Ale zpět k události. Začínalo se kolem osmé hodiny ráno – po začátku vyučování – a pokračovalo, ať už pohodlně, či nepohodlně, až do oběda. Nejvíce fanoušků nekompromisně již od začátku nasbírali páni profesoři Kaplan a Pánek, paní profesorky Hudečková, Ševčíková, Jelečková a jejich spoluhráči. Tito se také časem pilně probojovali minimálně do čtvrtfinále. Pozorovat tyto lídry bylo vskutku vzrušující a velmi zábavné, protože ať se proti těmto týmům postavil kdokoli, měl - bohužel pro něj - jistou prohru. Chuť porážky však mohli okusit i ti nejlepší. První porážkou týmu profesorky Ševčíkové byla porážka dvojicí Kaplan-Kubešová. Duel Kaplan-Karmazín skončil velmi rozhodnou Kaplanovou výhrou. Už od začátku byla znát jeho monumentální převaha. Velmi lehce se sunuli dopředu i ostatní; pan profesor Pánek si pomáhal hlasitými projevy na zlepšení výkonnosti a okatě oslavoval četné úspěchy. Pan profesor perfektně dovedl spojit show, aby pobavil ostatní, se svým ladným pohybem za míčem, jenž měl za následek devastující pohyb s dvěma dotyky s parketami či neúspěšný teč protihráčů a potom dopad na zem.
Jeho převaha byla ještě větší než u pana profesora Kaplana, který vzbuzoval také podiv, protože nikdo neznal jeho umění volejbalu. Všichni hráči byli rozděleni do několika skupin, jejichž členové se postupně utkávali mezi sebou. Ti, jež se umístili na vyšších pozicích, postoupili do dalšího kola – čtvrtfinále – kde zápasili se stejně umístěnými ostatními dvojicemi z jiných skupin. A semifinále se, s šokem všech přihlížejících i nepřihlížejících, stalo osudným pro pana profesora Kaplana. Ten totiž utrpěl zranění, které se neslučovalo s dalším hraním. Pan profesor musel rozehraný zápas, ve kterém právě nevedl, přerušit, a poté, co ještě odučil hodinu dějepisu, odjel do nemocnice. Doktoři zjistili, že si natáhl úpony v levém rameni i přesto, že se udržoval v pohybu skrz celý zápas, aby se tomu vyvaroval. Bez zranění ale bohužel nevyšla ani jeho spoluhráčka Jiřina, která si zlomila palec na ruce. Prohlášení pana profesora Kaplana o Křenka Cupu: „Úraz jsem přijal jako nevyhnutelnou součást zápasu. Nic se nedalo dělat, musel jsem to vzít sportovně. Každý sportovec to zažil a člověk s tím musí počítat. Má spoluhráčka ale taky nevyšla bez zranění – zlomila si palec, takže výhra našemu týmu asi nebyla souzena.“ Celý Křenka Cup byl na chvíli přerušen, ale za chvíli se pokračovalo dál; už mnoho utkání nezbývalo. Jak by nikoho nenapadlo, 1. místo připadlo již pojedenácté panu profesorovi Pánkovi, jemuž letos kvalitně pomáhala spoluhráčka Bára Mikšatková, na 2. místě skončila s Martinem Schmögerem paní profesorka Jelečková a 3. místo zůstalo na paní profesorku Hudečkovou s Ondrou Fikarem.
Karel Oprchal
8
Dne 12. dubna jsme se v rámci vyhlášení soutěže nejlepšího studentského časopisu Jihomoravského kraje zúčastnili několika přednášek. Já, Lucka Kuschelová a Míša Prášilová jsme si vybrali přednášku pana Davida Švejnohy o Africe. V necelých dvou hodinkách nám ukázal pár videí a fotek z jeho 70-ti denní cesty po Zambii. Od životních poměrů Afričanů jsme se s ním prodiskutovali až k tématu ženské obřízky a čichačům lepidla, které nedostatek vědomostí a včasné lékařské pomoci zabíjí. Také nám vyprávěl o charitě, která pro Afriku funguje. Je jednoduché poslat do Afriky peníze, složitější je ty peníze dostat tam, kde jsou opravdu potřeba. Z přednášky jsem si odnesla mnoho nových informací a obdiv k lidem, kteří do Afriky jezdí stavět školy a malé černošky a černoušky učit, protože to jim přinese mnohem víc, než kdyby dostali tričko s „fajfkou“ na hrudníku. Afrika je země mnoha tváří a zvyklostí, od velkých mrakodrapů a moderních zařízení, až po kmeny lidí žijících v savaně tím nejprimitivnějším způsobem života. Žijí zde bohatí podnikatelé, ale i tací, kteří jsou rádi, že mají alespoň kousek chleba k večeři. Tito lidé možná nemají rádia, počítače nebo kola, nechodí do kin, drahých restaurací a nákupních středisek, ale jsou šťastní a radují se z každého dne. Simona Vyšatová Spolu s Matějem Kosem, Karlem Oprchalem a Bárou Kropáčkovou jsem se zúčastnila workshopu, který se věnoval médiím, jejich působení a dopadem na společnost, který vedla velmi inspirativní a zapálená mladá studentka žurnalistiky na Masarykově univerzitě. Workshop spolu s dalšími redaktory z ostatních časopisů jsme zahájili cvičením, ve kterém jsme se zaměřili na zprávu a následné chyby, kterých jsme se v jejím psaní dopustili, a které byly velmi zásadní, pro úplnou a správnou představu popisované události. Poté jsme se věnovali státním maturitám a jejich prezentování v mediích, spolu s otevřeným dopisem (teď už bývalému) panu ministru školství Josefu Dobešovi, který napsala sama vedoucí našeho workshopu. Na státní maturity jsme navázali i v poslední části workshopu, kterou byla debata. Ta zpočátku probíhala v kolejích zadaného tématu, kterým byl náš školní časopis, ale jak už je to u debat zvykem, nakonec se vychýlila jiným směrem a skončili jsme u našeho českého (ne)dokonalého a stále ,,vylepšujícího“ se školství. Poukázala také na to, že bychom se měli rozhodnout, jakým směrem chceme náš školní časopis dále rozvíjet, jak se vypořádat s nesouhlasem a zakázáním činnosti v případě jakéhokoliv kritického názoru ze strany vedení školy, nebo jak získat finanční prostředky s pomocí reklamy v případě neochoty školy. Ve většině případů měla pravdu a názory týkající se funkce a obsahu našeho časopisu nás v určité míře inspirovaly a budeme se snažit, aby byly vidět v dalších číslech. Po skončení workshopu přišlo velmi očekávané vyhlášení. I přes naši snahu, jsme bohužel nebyli oceněni ani v jedné ze soutěžních anket, ale neházíme, jak se říká, flintu do žita a ve vydávání budeme stále stejně vytrvalí a zapálení, jako doteď, ne-li více! Alexandra Zítková
9
10
Byla středa 8. května a my stáli na autobusovém nádraží společnosti Student Agency. Netrpělivě jsme vyhlíželi náš autobus směrem na Prahu, aby naše cesta do Francie konečně začala. Když autobus přijel, nastalo loučení, poslední objetí a polibky, a než jsme se stačili usadit, už se autobus rozjel a my konečně vyjeli vstříc novým zážitkům. To, že naše 14-ti členná skupinka byla rozdělena do dvou autobusů už byla jen drobná nepříjemnost. Z Prahy do Paříže jel naštěstí autobus jenom jeden. Po 15-ti hodinové cestě jsme konečně byli v Paříži. Vystoupili jsme uprostřed ulice plné stánků s veteší, kterou prodávající nejspíš našli doma na půdě, protože jinak si nedovedu představit, proč by někdo prodával jednu kolečkovou brusli. Víc jsme toho ale neviděli, protože jsme museli na metro. Pařížské metro je zlo - spousta schodů, po nichž tahat těžké kufry je něco, co byste snad nepřáli ani svému nepříteli. Ubytovali jsme se na pokojích hotelu F1 a bylo rozhodnuto, že vyrazíme na procházku po čtvrti Montmartre. Celé čtvrti dominuje katedrála Sacré Coeur, která je opravdu krásná. Výhled na ni jsme měli i my z hotelu. Jistým zpestřením závěru dne pro nás byl černoch, který na zídce před katedrálou předváděl triky s fotbalovým míčem. Pátek jsme strávili v muzeu obrazů, v Louvru. Samozřejmě jsme viděli Monu Lisu, neboli La Joconde, ale já osobně si myslím, že tam jsou hezčí obrazy. Když jsme si prohlédli všechno, co jsme chtěli, šli jsme na oběd do restaurace, kde jsme jedli francouzskou specialitu Flam's. Je to jídlo velmi podobné pizze, jen s netradičními ingrediencemi. Upřímně, kdo z vás by si dal na pizzu s kozím sýrem a medem? Někteří z nás to zkusili a můžu potvrdit, že to bylo velmi dobré. Po obědě jsme měli rozchod, takže jsme měli možnost navštívit různé obchůdky a kavárničky. Sešli jsme se opět u Louvru a vyrazili zpět na hotel.
V sobotu byla naplánována návštěva Musée d'Orsay. Toto muzeum je zvláštní tím, že sídlí v bývalém vlakovém nádraží. Bylo tam hodně obrazů z doby impresionismu, ale také spousta dočasných expozic. Okolo jedné hodiny jsme byli v latinské čtvrti, viděli jsme univerzitu Sorbonnu a Panthéon. Po rozchodu jsme měli sraz v Lucemburských zahradách a zahájili přesun k Eiffelově věži. Bohužel se ale ochladilo počasí, takže jsme se rozhodli nechat návštěvu věže na druhý den. Večer jsme ještě viděli Vítězný oblouk a prošli se po Champs Elysées. V neděli jsme se konečně dočkali vytoužené návštěvy 'Eiffelovky'. Měli jsme štěstí, že i když nebylo teplo, svítilo sluníčko. Následně jsme jeli do moderní čtvrti La Défense. Čtvrť plná mrakodrapů, obchodních domů a moderního umění. Velice nás zaujala zpívající fontána. K pobavení místních jsme si tam zkusili i naše divadelní představení. Zastávku v Paříži jsme zakončili návštěvou katedrály Notre Dame. V pondělí jsme vyrazili vlakem TGV do Agenu, kde nás vyzvedl školní autobus našich korespondentů z Lectoure. Za necelou třičtvrtě hodinu jsme již vystupovali před školou, kde nás očekávali naši francouzští přátelé. Pomohli nám se zavazadly do školy a uvítali nás. Přišel nás přivítat i jejich pan ředitel, který nás po velmi výtečné svačině provedl po škole. Po prohlídce jsme chvíli počkali, než skončí vyučování, a vydali se k jejich domovům. V úterý jsme měli celkem nabitý program - dopoledne nás rozdělili na týmy, které chodili po Lectoure a hledali odpovědi na otázky, jež nám zadali profesoři. Skončilo to výstupem na věž místní katedrály. Pak jsme měli rozchod, během kterého jsme se navečeřeli na zemi před katedrálou. Opravdový gurmánský zážitek. Celý den jsme zakončili návštěvou kina.
11
Středeční dopoledne jsme věnovali přípravě na večer - opravovali poslední nedostatky v divadelní hře a vyráběli kulisy. Odpoledne jsme vyrazili do Florance, města, kde jsme měli hrát divadlo. Po generálce byl čas na procházku po městě. A večer jsme konečně odehráli hru a mohli nadobro zapomenout text. Čtvrtek byl věnován návštěvě města Auch, prohlédli jsme si město a byli na anglickém představení v místním divadle. Večer pro nás Francouzi rezervovali místo v restauraci a my ochutnali vyhlášenou francouzskou kachnu s přílohou hranolek. Myslím, že chutnala všem. V pátek jsme byli v Lectoure na místních trzích. Nakoupili jsme dárky pro příbuzné, marmelády, husí paštiky nebo Armaňak. Odpoledne jsme zkoušeli písničky na Talent show, kterou ten den měli na škole. Zpívali jsme výběr písní z Rebelů. Marťa P. zahrála na klavír a Gabča P. si připravila mažoretkové vystoupení. V sobotu jsme jeli do města Toulouse. Navštívili jsme radnici, katedrály a kostely a měli opět rozchod na nákupy. Poté jsme jeli zpátky do rodin a strávili s nimi neděli a pondělí. Neděli jsme ale také téměř všichni trávili dohromady - jeli jsme na jídlo do McDonaldu. Skvěle strávený den. A přišlo úterý. Už jsme se všichni těšili domů. Naposledy jsme objali francouzské přátele, řekli poslední 'Au revoir' a odjeli domů. Všichni jsme si dvoutýdenní výlet užili, poznali něco nového, ale shodli jsme se na tom, že doma je stejně nejlíp. Simona Vyšatová V rámci chemie vyrazili studenti prvního a druhého ročníku na exkurzi do vítkovických oceláren a báňských dolů. V Ostravě jsme se rozdělili na dvě skupinky. První jela nejdříve do oceláren, druhá do dolů. Do dolů jsme jeli výtahem, který byl nasimulován, jako by jel rychlostí 10 m/s. Náš průvodce byl velice zapálený – povídal si s figurínami horníků postavených u expozic strojů, které byly využívány dříve. Po dolech jsme šli do muzea báňského záchranářství, kde jsme měli možnost vyzkoušet si cvičnou trasu záchranářů, kterou záchranáři probíhají každý den tři hodiny. Po obědě jsme se přesunuli do oceláren, kde nám prohlídku zpestřoval ostravský Majáles. Z úplného vršku ocelárny jsme mohli vidět celé panorama Ostravy. Byl to skvělý výlet a nelitujeme, že jsme tam mohli být. Simona Vyšatová Kateřina Brodecká
12
Mezi našimi absolventy se to jen hemží zajímavými zaměstnáními. Proto i po těch předešlých Vám máme pořád co ukázat. Komunikace s některými sice tu a tam vázne, ale nakonec se jejich odpovědi domůžeme, abyste věděli, co všechno můžete dělat, až tu skončíte. Tentokrát to je Petr Špirk, který je garantem 17 různých zájezdů u cestovní kanceláře. Co Vás přivedlo k tomuto zaměstnání?
Kamarád kamaráda někoho hledal na brigádnickou pozici. Firma byla se mnou spokojena a nechtěli, abych jim utekl a tak mi nabídli hlavní pracovní poměr.
Bylo studium složité?
Nebylo! Vždy, když jsem se dostal do problémů, bylo to zapříčiněno nedostatečnou přípravou.
Jak dlouho jste studoval?
Celkem jsem chodil do školy 21 let.
Máte nějakou zajímavou zkušenost ze studia?
Nejvíc si cením Erasmu v Chambery (F), studoval jsem tam ve francouzštině.
Máte doma hodně příprav do práce (různé dokumenty, atd.)?
Pracuji v CK, v sezóně je opravdu hodně práce, částečně ji mohu dělat i z domu, pak by odpověď zněla ano, nebo mohu zůstat přes čas v práci, pak by odpověď zněla ne. Mimo sezónu lze vše stihnout v práci.
Je tato práce náročná?
V sezóně ano, práce je až nad hlavu a k tomu stresy. Mimo sezónu je větší pohoda.
Jak dlouho denně pracujete?
V sezóně někdy i 14 h denně, včetně nedělí (soboty mívám volné). V průměru odpracuji cca 55 - 60 h týdně, mimo sezonu dejme tomu 35 h týdně.
V kolik hodin máte ráno nástup?
V sezóně nepravidelně, někdy už v 5:00, někdy si mohu dovolit začít až v poledne. Mimo sezónu je fajn, když stihnu přijít na 9:00.
Máte přátelské kolegy?
Lepší kolektiv jsem nikde jinde nezažil!
Karel Oprchal
13
O jakém povolání jste snil/a?
Jako předškolní dítě jsem chtěl/a být dětským zdravotním bratrem nebo sestřičkou, abych mohl/a pracovat s dětmi v jesličkách. V pozdějších letech jsem objevil/a zcela jinou oblast, která mě zaujala a spíše než o povolání jsem vždy přemýšlel/a o cíli věnovat se tomu, co mě baví. Konkrétnější nebudu, bylo by hned jasné, kdo jsem.
Jaké máte koníčky?
Dvě hlavní kategorie mých koníčků jsou hudba a sport. Hudbě jsem se aktivně věnoval/a odmalička. Táta byl a je velmi dobrým klavíristou a pravidelně se u nás muzicírovalo. Když jsem kvůli stěhování měnil/a svou ZUŠ, nabídla se lákavá možnost vyzkoušet kromě klavíru i méně obvyklý nástroj – kostelní varhany. A sport? Tím si člověk úžasně čistí hlavu. Vždy mě bavily sporty, u kterých člověk není sám, jako badminton, squash a tenis, volejbal, baseball, plavání, dále sezónní sporty, zejména lyžování a cyklistika.
Chodil/a jste rád/a do školy?
Ano. Předměty, které mě nebavily, jsem „vydržel/a“. Předměty, které mě bavily, jsem si užíval/a. A hlavně jsem se vždy těšil/a na naši bandu spolužáků.
Vzpomínáte si na nějaký vtipný zážitek a průšvih z dětství?
Na Vánoce jsem dostal/a Puzzle 1500 kousků, táta plechovou skříňku s mnoha šuplíky na šroubky a mí malí bráchové stavebnici Lego – hasičskou stanici. Já jsem si až do ranních hodin poctivě třídil/a jednotlivé díly Puzzle a hromádky ukládal/a do šuplíků tátovy skříňky, kterou mi pro tyto účely na pár dní půjčil. Ráno jsem si šel/šla alespoň na chvíli odpočinout. A jaké překvapení mě po probuzení čekalo? Bráchové již měli postavenou hasičskou zbrojnici i auto s výsuvným žebříkem a hasiči právě evakuovali lidi z hořícího paneláku. Panelákem byla skříň, lidé byli dílky Puzzle a většina z nich už byla zachráněna v bezpečí … Průšvih? Není to průšvih v pravém slova smyslu, ale pěkně jsem rozčílil/a bratra, když jsem o Vánocích naaranžoval/a živý Betlém u nás v obýváku, ten nejmenší bratr byl Ježíšek, zavázal/a jsem ho dětské zavinovačky, ačkoliv mu bylo tehdy asi dvanáct let a pak jsem z toho vyrobil/a PF a poslala pár mým kamarádům a známým.
Jakou posloucháte hudbu?
Nejvíc český folk. Spirituál kvintet ze všech období této kapely, Žalmana, pardubická Poupata, která už spolu mnoho let bohužel nezpívají. Rangers, z jiného soudku Beatles a ABBu. Když je chvíle klidu, tak také vážnou hudbu, Chopina a jeho klavírní tvorbu, Rachmaninova, nebo i zajímavé skladby sborové.
Jakou vlastnost nemáte rád/a u ostatních lidí? Sobeckost, závist, faleš.
Jaké 3 věci byste si vzal/a na pustý ostrov?
Kouzelnou hůlku a ta by stačila. A kdyby nebyla k dispozici, tak sirky, nůž a deku.
Máte životní motto? Jaké? Usmívej se, bude hůř.
Oblíbené jídlo a pití?
Kuře na jakýkoliv způsob, voda s čerstvou mátou a citrónem. Na alkoholické nápoje se jistě neptáte..
14
Oblíbený seriál?
MASH, Vyprávěj, Zdivočelá země. Oblíbené, ale nejhorší je, že jsou založené na skutečných událostech. Popisují životy skutečných lidí a mrazí při nich v zádech..
Oblíbený film? Kolja, Pelíšky.
Oblíbený herec nebo herečka? Alan Alda, Libuše Šafránková.
Oblíbený zpěvák nebo zpěvačka? Pavel Žalman Lohonka, Tomáš Klus
Nejoblíbenější a nejméně oblíbený předmět ve škole?
Nejoblíbenější – ten, co učím, dále hudební výchova a sportovní kurzy v rámci TV, nejméně oblíbený – dějepis. Alexandra Zítková
V úterý 11. dubna z naší školy odešla zastupující paní profesorka, Zdeňka Schormová. Ano, bohužel musela odejít. Tato sympatická paní učitelka s perfektní schopností naučit angličtinu tak, aby to každý pochopil, nám toho i za ty bezmála tři měsíce,co zde zastupovala, dala opravdu hodně a všechny nás to s ní bavilo. Musíme za to poděkovat panu řediteli, že vybral zrovna ji, protože nikoho lepšího by asi nenašel. Svá vysvětlení často okomentovala buď zážitkem, historkou, nebo nějakou spatra vymyšlenou situací, díky níž jsme si mohli lépe představit využití daných frází a podobně. Její testy byly vždy přesně naplánované, jejich obsah jsme skoro perfektně znali už dopředu. Bodování bylo sice drsné, ale vcelku spravedlivé. Líbila se nám i přesnost, s jakou chodila do hodin, protože také okamžitě po zvonění hodinu skončila, abychom si všichni – pochopitelně i ona – užili volno v přestávce. Byla tolerantní, když někdo neodevzdal včas slohovou práci. Vždy na nás působila vstřícně a vesele, což - doufám, že se mnou budou všichni souhlasit každému hned zlepší pocit z vyučování. A nejlepší věc, kterou paní profesorka mohla dělat, byla ta, že nám nedávala domácí úkoly. A když už, tak jen takové, které by se nestihly udělat v další hodině. Vždy uměla svůj plán přizpůsobit naší rychlosti, nebo nás prostě přerušila, ale nikdy nám to neměla za zlé. Všichni bychom ji chtěli zpět a napořád. Prostě vše probrané, nic víc, nic míň, naší druhé skupině extrémně snížila skluz, který nabrali minulý rok. To by moc lidí nezvládlo bez toho, aby nikoho nenutil nějak moc makat a neřval po něm. Od Zdeňky Schormové by se mělo hodně učitelů učit, jak učit. Moc se nám to s Vámi líbilo, paní profesorko! Karel Oprchal
15
Chodíte rádi do čajoven? Máte rádi vodní dýmky? Přijďte podpořit svým podpisem petici, která protestuje proti novele zákona o zákazu vodních dýmek v čajovnách! 6. července v brněnském klubu Fléda! 10 kapel 2 stages podpis petice 2 DJs program 17:00-4:00 V. I. P. hosté! Vstupné 50 Kč (do 19:00), 70 Kč (od 19:00).
Časopis KŘENOVINY vydává Gymnázium, Brno, Křenová 36 za pomoci Nadačního fondu Matěj Kos Karel Oprchal Mgr. Magdalena Klímová Alexandra Zítková, Ester Hanáková, Simona Vyšatová Kareřina Brodecká, Mgr. Aleš Kubík Simona Vyšatová (foto Francie), Jan Suský (komiksy, obrázky), Karel Oprchal (foto titulka, jídlo, ilustrace hodiny), Matěj Kos (foto - Ostrava, workshopy, jídlo, redakce) Karel Oprchal, Matěj Kos
Příjem příspěvků u členů redakční rady na adrese
[email protected] nebo na http://www.facebook.com/krenoviny Náklad 40 výtisků, vydáno dne 17. 6. 2013.
16
