2012/1
Školní časopis Gymnázia, Brno, Křenová 36
NOVÁČCI
Milí čtenáři,
1
Nováčci
3
Adaptační pobyt prváků
4
Zrcadlo pana ředitele
právě v ruce držíte nové číslo školního časopisu. Pro ty z Vás, kteří na „staré“ Křenoviny pamatují, je to (doufám) příjemné překvapení a s chutí srovnáte novou podobu časopisu s tou dřívější. A ti, kteří je nezažili, stejně jako já, a nebo si na ně už nevzpomínají, alespoň ocení snahu celé redakce a časopis si také rádi přečtou.
6 7
Znovuobnovení časopisu se naskytlo v ten nejlepší čas – čas, ve kterém si připomínáme 105. výročí založení naší školy a 100. Výročí otevření budovy na Křeno- vé ulici.
Pravou nohou
Jak se na první den ve škole dívá prvák čtyřletého...
Nováček
...a prvák šestiletého studia?
Pan who aneb Kdo náš učí...
9
Jak se ti chodí v papučkách?
10 12
Za celou redakci Vám všem přeji příjemné čtení a doufám, že pro Vás náš časopis bude zábavou i poučením a že po přečtení „úvodníčku“ na něj nezanevřete. :)
14
15
2
Jaký je náš nový pan ředitel mimo zdi školy?
8
Budou se zde pravidelně objevovat rubriky s novinkami ze školy, rozhovory s učiteli, kvízy, ankety, povídky na pokračování, pro prváky informace o tanečních a mnoho dalšího.
Simona Vyšatová
Jak se letos prváci adaptovali
Uhádnete, kdo nás učí?
Průzkum v naší škole
Taneční od A do Z
Naučte se tancovat a ještě mnohem víc...
On nebo jeho bratr
A jako to bude dál? To se dozvíte v dalším čísle
Pěvecký sbor
Banda sucharů??? V žádném případě!
Halloween
Název je nejspíš všeříkající, že?
Adaptační pobyt prváků
Jako správní prváci jsme vyrazili na konci září na adaptační kurz, který se konal poblíž obce Křižanov, která je zasazena do malebné krajiny Vysočiny. Pro naši třídu, 1. D4, byl termín kurzu stanoven na 19. - 21. září. Jak tedy adaptační pobyt probíhal? Ve středu byl sraz na tradičním místě, v budově hlavního nádraží. Zde proběhlo přepočítávání, pořízení nejnutnějších věcí na cestu a pak, plni očekávání, jsme nastoupili do vlaku. Když jsme přijeli, čekalo nás nemilé překvapení – začalo pršet. A jak jistě uznáte, pěší přesun v dešti, ať se považujete za sebenadšenější turisty, každého po chvíli otráví. No, nakonec vše zlé někdy skončí a náš přesun skončil vcelku brzy. Zhruba za půlhodinu byl vidět náš cíl – rekreační středisko Drak. Sotva jsme se ubytovali, už jsme šli do
jídelny, kde byl připraven oběd. Sice to nebylo přivítání chlebem a solí, ale správný návštěvník ani jiným jídlem nepohrdne. Poté nás již čekal „adaptační program“ v podobě spousty seznamovacích her. Hry skončily až večer, kdy byl čas na večeři. Když už na talířích nic nezbylo, tak jsme se vydali mrznout do chatek. Sice nejtepleji nebylo, ale dalo se to přežít. A přežívali jsme celou noc. Další den dopoledne jsme hráli paintball – no, kdo si s někým chtěl vyřídit staré účty, zde měl jedinečnou
možnost. Tato téměř nenásilná hra nás zabavila na celé dopoledne. A odpoledne byl další bod programu, který nás opravdu mile potěšil – šli jsme na lana. Většina třídy prošla celou vysokou překážkovou dráhu a ti, co si na „velkou“ dráhu netroufli, mohli si vyzkoušet svou zdatnost na přízemních překážkách. No, co bylo dál? Po klasické večeři následovala ještě jedna večeře – založil se „třídní oheň“, na kterém jsme si opekli špekáčky. Tento den jsme si užili asi nejvíc, každý našel minimálně jednu aktivitu, která ho bavila. Poslední den už byl ve znamení loučení. Napsali jsme papírky, co máme na sobě rádi, zhodnotili jsme pobyt, hurá na oběd a poté na nádraží. Do teho našeho Štatlu sme dovalili okolo druhéj a pak už sme si jen zamávali a rozprchli sa, bo víkend klepal na dveře… Matěj Kos
Zrcadlo pana ředitele
Jak se Vám u nás na škole líbí?(i jak se vám tady učí)
Školou a lidmi v ní jsem naprosto nadšen. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale opravdu se přesvědčuji, že pedagogové jsou velmi kvalitní a studenti inteligentní a tvořiví. Vždy oceňuji, když se lidé projevují jako individuality (tedy pokud dodržují základní etická pravidla) a takových individualit potkávám ve škole mnoho.
Nebylo pro Vás těžké přijít do funkce ředitele po panu Jarošovi?
Předně musím říct, že pan ředitel Jaroš za dvacet let, co byl ve funkci, se zasloužil o to, že Křenka je jednou z nejlepších škol v Brně, je jeho zásluhou, že areál školy dnes zahrnuje tři budovy a venkovní hřiště. Pro mě ta změna nebyla až tak dramatická, byl jsem si vědom toho, do čeho jdu a co chci. Možná, že těžší to je pro lidi kolem, kteří byli zvyklí na určitý způsob práce s panem Jarošem a teď si musí zvykat na mě.
Jaké další změny plánujete?
První část změn se týká „hardware“ - rád bych v létě příštího roku provedl rekonstrukci rozvodů vody, odpadů a toalet v suterénu, později, pokud získáme finanční dotace, i rekonstrukci studentských toalet. Výhledově by to také chtělo vymalovat, renovovat dveře do tříd a kabinetů, opravit střechu v jídelně, v některých třídách opravit podlahy, možná i topení… A druhá část, pro mě zásadnější, se týká práce pedagogů a studentů - rád bych, abychom se více zapojovali do soutěží a olympiád, aby se studenti více projevovali jako „tvůrci a aktivisté“. Každý má nějaký koníček, každého něco baví a mým přáním je, aby se tím studenti chlubili, aby se to o nich vědělo, aby v tom byli nejlepší.
Vaše povolání před „Křenkou“?
Začínal jsem jako učitel na ZŠ Nikolčice, dva roky jsem tam bydlel v bytě ve škole, učil jsem matematiku, zeměpis, angličtinu, informatiku a tělocvik, pak jsem působil na ZŠ a později na Gymnáziu ve Velkých Pavlovicích. Od roku 2002 do letošního léta jsem pracoval na Krajském úřadě Jihomoravského kraje, jako referent koncepce vzdělávání - zpracovával jsem mimo jiné výroční zprávy a koncepce školství v kraji, připravoval jsem podklady pro různá jednání a spolupracoval s řediteli středních škol.
Co Vaše rodina? (máte manželku, děti, mazlíčky, ...)
Jsem ženatý a mám dvě děti, dceři je dvacet a synovi deset let. Ještě do nedávna jsme měli doma křečka, teď chováme už jenom pakobylky.
Nějaká vtipná/trapná historka z dob vašich studií?
Nevím, jak moc vtipné vám to připadne, ale jednou v hodině fyziky jsme psali pětiminutovku a já jsem se bavil se sousedem (samozřejmě, že na vině byl on) a tak mi profesorka papír sebrala a dala za pět. Já jsem vehementně protestoval tak dlouho, až jsem byl vyvolán k tabuli, abych si známku opravil. Jenže jsem dostal otázku skupiny B a tu jsem neuměl… Dvě pětky v rozmezí pěti minut je doposud můj osobní rekord.
Vaše první seznámení s alkoholem?
Jedno z prvních a na dlouhou dobu i poslední seznámení s alkoholem se událo na chmelu na dočesné (pivo zdarma), která se konala právě v den mých osmnáctin. Pivo jsem do té doby nepil, nechutnalo mi a tenkrát jsem jich vypil osm. Cesta domů byla krušná a další pivo jsem si dal až po třicítce.
4
eletideř anap oldacrZ
A teď ve zkratce nejoblíbenější...
Film: Mám rád film Matrix, ale ne pro jeho výtvarné ztvárnění, spíš pro tu myšlenku reálného světa jako virtuální reality. A Obecnou školu tam už člověk ví, jak to dopadne a kdo co řekne, takže si užívám toho, jak to ti herci zahrají. Hudba: Poslouchám buď rockovou hudbu nebo klasiku. Teď mám zrovna období Vypsané fixy, Foo Fighters a Mozartova Dona Giovanniho. Knížka: Knihy miluju. Pokud je nejoblíbenější kniha ta, ke které se často vracím, pak jsou to u mě šestidílné Poznámky k dějinám filosofie Egona Bondyho a série příběhů Zeměplochy Terryho Pratchetta (zejména Stráže, stráže). Ale je celá řada dalších knih, které si čas od času jen tak pro radost vezmu do ruky (Ecovo Jméno růže, Kohoutova Katyně, sbírky haiku). Jídlo: Jsem naprosto nevyhraněný jedlík, sním vše, co mi žena uvaří. Pochutnám si na žemlovce nebo na nocích se sýrovou omáčkou. Motto: Žádné úderné motto s jasnou myšlenkou asi nemám, pokud bych jej měl, znělo by nejspíš: „Dělej věci, o kterých jsi přesvědčen, že jsou obecně dobré a hlavně nebuď překvapený, že pak s tebou někteří nesouhlasí.“ Herec: Tak tohle je oříšek - opravdu jsem nepřišel na nikoho, kvůli komu bych šel do kina nebo do divadla. Sympatický je mi Bruce Willis, nejspíš proto, že měl dřív taky mnohem víc vlasů. Zpěvák: To je obdobné, jako u toho herce. Já snad žádného sólo zpěváka neposlouchám. Koníčky: Jsem nadšený amatérský genealog. Genealogie je věda o rodokmenech, dřív jsem se zabýval šlechtickou genealogií, mám na webu takový mezinárodní projekt s rodokmeny evropských šlechtických rodů, dnes se zaměřuji víc na tzv. občanskou genealogii, tedy vyhledávání předků a čtení v matrikách. U svých předků jsem se dostal až k roku 1680. A pokud je čas a počasí dovolí, jezdím na kole - ze zásady tam, kde nikdo jiný nejezdí. Vysněné povolání: Tady se rozmáchnu a řeknu, že bych mohl dělat cokoliv, co mě baví a naplňuje. Ředitelování tím kupodivu zatím je. Ale klidně bych mohl být majitelem antikvariátu nebo zenovým mnichem. Děkujeme za Vaše odpověďi :)
Simona Vyšatová a Honza Suský
5
Pravou nohou Pondělní ráno! Nemohla jsem se toho dne dočkat. Už jaká malá holčička jsem si přála, abych byla studentkou gymnázia. Dnes se můj sen stal konečně skutečností. Obléct sako a můžu jít vstříc novým a neobyčejným středoškolským dnům.
Gymnázium Křenová. Bude to takové, jak jsem si vysnila? Honí se mi hlavou. Díky moderním technologiím jsem mohla najít na sociálních sítích alespoň pár svých budoucích spolužáků a domluvila jsem si s nimi sraz už na devátou hodinu ranní, i když uvítací ceremoniál začínal až v Vykročuji pravou nohou… pro deset hodin. štěstí. Každý krok je těžší a těžší, jako bych měla na noze že- Je 9:05 a pomalu se začínáme leznou kouli, která mě nechtěla scházet. Nastala trošku trappustit ze základní školy a ob- ná situace, nikdo nevěděl co dobí dětství. Mám hold strach, říct a na všech byla znát značale „I když někdy je čeho se ná nervozita. Já ale měla štěstí. bát, strach by nám nikdy neměl Na gymnázium se dostal i můj vládnout. “ a proto odemykám mnohaletý kamarád, díky ktemá pomyslná pouta a zbavena rému, ihned po jeho příchodu, strachu jdu dál. nervozita začala ustupovat. Pán času se nad námi slitoval a hoJsem z Moravy, takže napíšu, že dina utekla rychle, jako voda z nasedám do šaliny, ne do tramNiagarských vodopádů. vaje. Sedím, rozhlížím se a přemítám, kdo ze spolucestujících Opět můj první krok zahajuje bude můj nový spolužák. „ Příští pravá noha. Chodby jsou plné zastávka Vlhká“ hlásí mi šalina, nedočkavých a studia chtivých ale skoro ji neslyším, jen tlukot mladých lidí, nebo tak mi to svého rozechvělého srdce. Vystupuji z šaliny, stojím na zastávce a zpoza rohu na mě kouká má vytoužená budova,
6
připadalo. Zahájení probíhalo ve školní jídelně, uvítací výbor v čele s panem ředitelem, jeho zástupcem a našimi třídními učiteli na nás už čekal. Školní sbor nám dokonce přišel zazpívat, a ačkoli to bylo překrásné, přála jsem si, aby co nejrychleji skončili a já měla to šílenství za sebou. Jídelnou se rozléhala jména žáků. Připadalo mi to jako celá věčnost, než se dostalo na řadu i mé jméno. Můj třídní profesor se zdál od pohledu přátelský. Když jsme se dostali do třídy a usedli do lavic, konečně jsem si mohla prohlédnout své spolužáky. Popravdě vůbec jsem nevěděla, co si mám myslet, přece jen to byl první den. Zazněla zvonkohra a poslední slova pana profesora o přání mnoha úspěchů se v ní ztratila. Rychle pryč, řekla jsem si v duchu. Snad se staneme dobrým kolektivem, přece jen strávíme spolu další 4 roky. Říká se, že přátelství ze středních škol jsou ta nejlepší a nejdelší a já už teď můžu jen doufat, že tomu tak skutečně bude. Eliška Ráabová
„Nováček“
Představ si, jdeš po chodbě a mačká se na tebe kupa lidí, kteří jsou dvakrát tak vyšší a dvakrát tak starší. Navíc máš pocit, že mluví jiným jazykem… A ty jsi sám, bojíš se, že tě zašlápnou, Ani při výuce se strachu nenevíš, kde co je, a nikoho tu ne- zbavím. Snažím se nenavázat oční kontakt, aby si mě vyučuznáš. jící nevšimli a nevyvolali mě. I Děsivé? Pro mě teda dost, když když bych učivo uměla styděla si uvědomím, že takhle vypadal bych se odpovědět z obavy, že můj první školní den. moje odpověď nebude správná. Trošku jsem si tuhle školu po- Přece jen jsme, jak nám vštěpují matovala z přijímaček, ale to učitelé, „elita národa“, takže se jsem měla možnost nahlédnout od nás asi očekává, že budeme jen do necelých dvou pater všechno vědět a umět. Na druprvní budovy. Tehdy mi to tu hou stranu často od nich slyšínepřipadalo nějak extra velké. me, že někteří jsou tu omylem. Ale po tom, co jsem ji viděla Ti pak prý vypadnou. Každý z celou, jsem velmi rychle změnila nás doufá, že to nebude on. Ale názor. Vlastně bych tuto školu nazvala labyrintem. Asi nejsem jediná tohoto názoru.
Prvních pár dní jsem se tu ztrácela. Vůbec jsem si nepamatovala, kde je jaká učebna anebo jsem často nenašla cestu z šatny. Ted už bych řekla, že se tu trochu vyznám. Ale strach z toho, že se na vás někdo o šest let starší podívá nebo promluví, stále nepřešel.
někdo to asi bude, to by nám to učitelé neříkali, ne? Nebo že by nás tím chtěli jen postrašit, abychom se víc učili a snažili? To se časem uvidí. Myslím, že být tu novým ze sedmé a z deváté třídy je velmi rozdílné. Přece jen být někde nejmladší a ještě nový je o hodně těžší než být jen nový. Navíc ze sedmé třídy berou jen třicet, zatímco z deváté devadesát studentů. Takže jsme nejen nejmladší, ale také je nás nejméně. Snad si jednou, až za pár let půjdu po chodbě a potkám vyděšeně se tvářící nováčky, vzpomenu na tyto pocity a nebudu se jim posmívat, když se mne zeptají, jak se dostanou do třídy. Tímhle si musel projít každý nováček a každý to zvládl, takže není důvod, proč bych to nezvládla i já. Natálie Benk
7
Pan who aneb Kdo nás učí… O jakém povolání jste snil/a?
Oblíbený seriál?
Princezna, zpěvačka, herečka a takové ty Na seriály jakéhokoli druhu se nedívám ale nesmysly, nic extra. snad série - „Vraždy v Midsomeru“ - pěkný způsob jak snížit populaci, pak si snad vzpomínám na Jaké máte koníčky? „Foylovu válku“, nic náročného. Hudba, příroda a navíc jsem Britofil. (Což Oblíbený film? je určitý druh zfanatizování do všeho, co se týká Velké Británie – pozn. red.) Hned teď mě napadá Pán prstenů - ale taky americké filmy ze 60. a 70. let, filmy s Beatles, Chodil/a jste rád/a do školy? Přelet přes kukaččí hnízdo, anglické detektivky. Je Jasně. Hlavně kvůli kamarádkám a kamarájich moc. dům a vánočním besídkám. Oblíbený herec nebo herečka? Vzpomínáte si na nějaký vtipný zážitek a Mám jich spoustu - jen namátkou Al Paciprůšvih z dětství? no, Clive Owen, Robert Redford, Helen Mirren, Tak kolem 8 let jsme s bratrem doma rozKate Winslet, určitě i čeští, ale tam jsou sympatie dělali oheň pod barelem s naftou, nebezpečné rovnoměrně rozložené. procházky po střechách, krádeže ovoce v cizích Oblíbený zpěvák nebo zpěvačka? zahradách (spíš adrenalin než potřeba vitamínů) nebo prolézání kanálů a trubek v nově vznikajícím Beatles - to je základ, velmi srdeční zálesídlišti. Divím se, že jsme to všechno přežili. žitost, Sting, Alanis Morisette, Susanne Vega, z českých třeba Aneta Langerová, kapely Kryštof, Jakou posloucháte hudbu? Kabát - taky dobré - je jich dost, hlavně jsou to V podstatě skoro žádnou. Mám rád/a ticho. zároveň autoři a vědí, co zpívají a dělají. Ale občas si nějaké decibely dopřeji. Nejoblíbenější a nejméně oblíbený předJakou vlastnost nemáte rád/a u ostatních mět ve škole? lidí? Nejvíc oblíbené jazyky, nejméně pak mateChození pozdě, nespolehlivost, lži, podmatika, chemie a fyzika. vody, vyčůranost a hloupost. A vědomí vlastní Otázky pokládala Saša Zítková důležitosti. Člověk aby byl pořád ve střehu. Ale srážka se sebevědomým, nevychovaným blbcem je nejhorší. A že jich je dost. Jaké 3 věci byste si vzal/a na pustý ostrov?
No asi knížku Robinson Crusoe, krabičku poslední záchrany (KPZ, skauti vědí) a asi fotku celé své rodiny a přátel. Aby byli se mnou. Máte životní motto? Jaké?
Snad: „Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiných“. To se dá nasadit skoro na všechno. Skoro. Oblíbené jídlo a pití?
Takové opékané prasátko na rožni, výběr zeleninových salátů, ještě teplý domácí chleba, vychlazené hořké pivo a vlahý letní večer někde venku. Nádhera!!!
8
Jak se ti chodí v papučkách? S nástupem nového pana ředitele se toho vlastně moc nezměnilo, přišli noví studenti, mnohým z nás se změnili vyučující na některé předměty, avšak výrazná změna, pro někoho příjemná, pro někoho ne, přišla. Tou je, že musíme při příchodu do školy projít přes šatnu a nasadit si přezůvky. Někomu to může vadit z toho důvodu, že přezůvky třeba ani nemá, což mě dost udivilo, ale bohužel i takoví jsou, dále pak proto, že jim třeba přezůvky nevyhovují, nebo by jim to možná narušilo „design“ :-). Důvody ale nechme stranou. Průzkum pod názvem „Jak se ti chodí v papučkách“ má za úkol vyzvědět názory lidí, kteří denně navštěvují Gymnázium, Brno, Křenová 36. Souhlasím; 4% Svůj názor poskytlo 102 žáků a myslím, že jejich mínění je dosti jednoznačné.
Smířím se s tím; 5%
Vadí mi to; 63%
Je mi to jedno; 11%
Prosím, zde jsou výsledky:
Obtěžuje mě to; 17%
Karel Oprchal
9
Taneční od A do Z Taneční jsou pojem, který se na střední škole horlivě probírá. Zvláště pak v prvním a druhém ročníku. Že nevíte co od toho očekávat? Nevadí. My Vám s radostí všechno přiblížíme… Minitaneční
Pro nás začalo šílenství okolo tanečních někdy koncem listopadu minulého roku. Ve třídě se spustily hádky, zda se rozhodneme pro Starlet či Dynamic. Bylo kolem toho mnoho cavyků a rozjelo se hlasování ve třídách i v celém ročníku. Už se dokonce zdálo, že spolužáci se rozdělí a každý si půjde tam, kde je mu to milé, ale nakonec bylo vše zažehnáno. Tehdejší 3.A, 1.C, 1.D i 1.E se rozhodly pro Starlet a jediná 1.B zvolila Dynamic. Po té, co jsme v lednu zaplatili zálohu, jsme na taneční tak nějak pozapomněli. Na mysl se nám opět dostaly až díky minitanečním. Během dvou maturitních týdnů bylo pro prváky vyhrazeno pět dní, kdy se nám vyučování zkrátilo na dvě hodiny, po kterých jsme odcházeli do sálu kulturního domu tepláren, které leží v blízkosti školy. Pro většinu z nás to bylo poprvé, co jsme viděli paní Buryanovou, jelikož nás nepřišla sama oslovit na školu, jako to dělala v předchozích letech. Minitaneční probíhají poměrně jednoduše. Odejdete si ze školy, v civilním oblečení se nasoukáte do malého sálu, naučíte se základní kroky většiny tanců a po celé dvě hodiny umíráte vedrem, protože vzduch je okamžitě vydýchaný
10
a jediný větrák fouká studený vzduch na pár metrů čtverečních, které jsou permanentně obsazené. Minitaneční jsou určitě dobrá zkušenost, protože se naučíte základům a samotné taneční pak pro vás nebudou, jako by vás někdo hodil do oceánu, aniž byste uměli plavat, a předem vás to připraví na výše zmíněnou paní Buryanovou. Ano i to je důležité – nezalekněte se jí! Určitě je to skvělý způsob jak strávit čas namísto sezení v lavicích a navíc vám to i něco dá! Slavnostní zahájení
První minuty a hodiny strávené na parketu tanečního stadionu Kounicova, byly v den slavnostního zahájení – 18. 9. 2012. Dlouho jsem přemýšlela, jaké šaty se na takovouto událost hodí, ale nakonec jsem přeci jen vybrala – dlouhé, malinové. Spoléhala jsem na to, že nás paní Buryanová prozatím ušetří tančení a já budu muset jen sedět a poslouchat. Přeci jen jsem se ještě necítila jako natolik zdatná tanečnice, abych dokázala tančit v šatech, o které skoro zakopávám. Naštěstí tomu tak opravdu bylo a celý večer byl vyplněn střídavě proslovy paní Buryanové, přehlídkami šatů a obleků a krátkými tanci členů Starletu. Na slavnostní zahájení jsme se měli dostavit v sedm hodin večer. Moje třída měla hromadný sraz u hodin na hlavním nádraží s asi půl hodinovým náskokem, abychom hned na první hodiny našich tanečních nepřišli pozdě.
Ale osud tomu tak chtěl a do vstupních dveří stadionu jsme se vřítili pár minut před začátkem s jazykem na vestě a polorozpadlým účesem. Tak, tak jsme našli ještě pár volných míst, na která jsme vděčně padli, a ještě chvíli nám trvalo, než jsme se zorientovali a zjistili, že zahajovací proslov paní Buryanové je v plném proudu – avšak nemohu říci, že i po tomto zjištění si z něj pamatuji víc, než pouhých pár slov o tom, jak by se chlapci měli do tanečních oblékat a termín naší bílé prodloužené. Židličky vrzaly, šepot nárazově narůstal a klesal a ve chvíli, kdy jste si mysleli, že konečně i něco zaslechnete, se k vám někdo obrátil s naprosto nesmyslnou otázkou. Opravdu, kdo by si teď neřekl, jestli tam má vůbec cenu chodit? Ale věřte mi, má! Sice si z celého večera nejspíš neodnesete nic z proslovu vašeho budoucího tanečního mistra, ale máte šanci, se v celém stadionu (nebojte, není velký) zorientovat; zjistit, jak fungují šatny; kde se dívky mohou přezout; kde jsou záchody a bar a samozřejmě, jak to vypadá na tanečním parketu. Dostanete několik slevových kupónů na šaty i boty (hlavně dívky), uvidíte typy šatů, které se do tanečních mohou nosit a třeba poprvé (kdo nechodil do minitanečních) spatříte paní Buryanovou. Já osobně jsem vděčná, že jsem šla. Sice jsem do minitanečních chodila, tudíž jsem paní Buryanovou znala a i na stadionu jsem již díky tančírně (kterou pořádá Starlet každý páteční,
Taneční od A do Z popřípadě sobotní večer) byla, ale nic vás dopředu nepřipraví na neskutečný nával lidí, který když vidíte, chytáte se za hlavu a říkáte si: „ Jak se tohle všechno vejde na parket?“, nebo na smíšené pocity, když poprvé uvidíte všechny ty, co znáte jen v riflích a vytahaných tričkách, jak se prsí v elegantních oblecích nebo krásných šatech. Celková atmosféra je úplně jiná, než na jakou jste zvyklí, a přestože to ještě není úplně ono, jako když si to rázujete přes parket zavěšený do svého tanečního partnera, je to moment, který stojí za to si prožít. Poznat ho, zvyknout si na něj a pak si ho dosytnosti užít. Proto vám radím, vydejte se na slavnostní zahájení, “otrkejte se“ a na další (tedy první) hodinu tanečních vyrazte s nadšením a sebejistotou.
A co si o tom myslí letošní prváci?
Bojíte se podpatků nebo tanečního partnera? Anitka: Spíš než podpatků se Už jste přemýšleli o tanečních? bojím partnera. Anitka: Jo, samozřejmě. Anička: Ani ne. Anička: Trošku. Lucka: Tak to ani ne, protože Lucka: Ne… Jo. jsem zvyklá. Petr: Ani ne. Přemýšleli jste už třeba o Co od toho očekáváte? prodloužené? A těšíte se? Anitka: Tak samozřejmě. Anitka: Tak to, co nám říkala Anička: Trošku. Buryanová. Já jsem do Starletu Lucka: Já ne, ale moje maminka už chodila, takže vím, o co jde. je z toho úplně na nervy. Těším se. Petr: Vůbec nevím, co od toho Petr: Vůbec. mám čekat. Asi se ani netěším. Budete chodit i do minitanečLucka: Nevím. Těším se hodně. ních? Anitka: Ještě nevím. Anička: Nevím. Lucka: To ještě nevím. Veronika Starova Ester Hanáková
11
I
On nebo jeho bratr
První Dojem
Jsem šestnáctiletá Tayler Masenová a právě jsem se chystala vejít do třídy, která mi měla změnit život, a upřímně jsem tomu nevěřila. Nadechla jsem se a vešla do třídy. Ozval se jen šum otáčejících se hlav. „Bože“, pomyslela jsem si. „Koukejte se jinam“, zaškemrala jsem v duchu a pousmála jsem se. Šla jsem k lavicím, byly volné už jen přední, asi jsem byla poslední. „Trapas“, zasmála jsem se sama pro sebe. Zapadla jsem do lavice a koukala kolem, nikoho jsem neznala. Za mnou šuměl jen tichý hovor. Najednou se otevřely dveře a v nich se objevil ON. „Páni“, vydechla jsem, stál tam ve dveřích s okouzlujícím úsměvem, rozesmátýma čokoládově hnědýma očima a lehce rozhozenými vlasy, ale to byl pravděpodobně účel. Tohohle rozcuchu se dá dosáhnout pouze při pečlivé úpravě před zrcadlem. Jeho tělo, no, škoda slov. Pod bílým trikem, na kterém byla přesně upravená košile, se rýsovaly svaly. Vypadal oproti jeho spolužákům jako model na cokoli, co by se nabídlo. Teď jsem si uvědomila, že neomaleně zírám na celý jeho zjev. Pousmál se a ten úsměv byl věnovaný mně. Tím jsem si byla jistá. Rozešel se a vypadalo to, že mířil ke mně. Byla jsem to ale naivní, sedl za mě, kde bylo poslední volné místo. Bože, ten kluk co seděl za mnou, ho zná. Zasmála jsem se a uvědomila si, že to bylo nahlas. Zíralo na mě dvacet devět párů očí, jen a pouze na mě. Zajela jsem hloub do lavice. Pak jsem ucítila, jak na moje rameno někdo lehce poklepal. Ztuhla jsem a ještě lehce červená jsem se otočila. Byl to on, ona sama reklama na všechno, co si usmyslíte.
jsem nepoznala, všichni se znali a já jsem znala jen jeho a to jen proto, že jsem se tak trapně smála.
II Jako Blázen Dalších pár týdnů ubíhalo ve znamení: „nehorázně hektické“. Všechno nové, všechno strašně rychlé. Os toho incidentu prvního dne uběhlo několik týdnů a my se ani nezdravili. Nebylo to úplně nejlepší, chtěla jsem víc. Chtěla jsem na sobě pocítit sílu jeho těžkého pohledu. Chtěla jsem, aby se jen koukl. Poštěstilo se, asi tři týdny po začátku školního roku jsem si řekla, že bych mu mohla říct aspoň „Ahoj“. Šla jsem po chodbě, když najednou stál přede mnou. Bylo to jako bychom se znali už pěkných pár let. Oslovil mě ovšem první. „ Ahoj,“ řekl sametovým hlasem plným očekávání a mírně se pousmál. Usmála jsem se i já na něj, ovšem byla jsem tak zdřevěnělá, že jsem stěží našla ve svojí mysli to správné slovo, gesto či cokoli. Vzpomínky na první hovor mezi námi mi zaplavily mysl, nedokázala jsem myslet na nic jiného, než byly jeho oči, upřené na moji tvář. Opět mě musel vytrhnout ze splašeného toku myšlenek, na tváři se mu objevil znovu onen lehce pobavený úsměv.
„A, bože. Ahoj.“ Vykouzlila jsem na tváři úsměv, který jsem používala pouze tehdy, když jsem chtěla lovit a to já dnes chtěla. Chtěla jsem, aby byl můj, chtěla jsem, aby patřil pouze mně. Prvně byl vyvedený z míry, takhle jsem se neusmívala, ale „Máš pěkný úsměv,“ řekl a pousmál se. Týjo, slo- vzpamatoval se rychleji než já před tím. žil mi kompliment, až později, kdy se mu ta do„Jsem rád, že mám takové štěstí. Chodit do tříkonalá ústa roztáhla do ještě širšího úsměvu, jsem dy s jednou z krásných a chytrých holek. Nejeden si uvědomila, že čeká na moji odpověď. kluk mi musí závidět.“ Znovu použil svůj ležérní „Díky,“ odpověděla jsem zmateně a zrudla ještě víc. Pousmál se ještě jednou a začal se znovu bavit s klukem, který seděl vedle něj. Otočila jsem se zpátky a přemýšlela o tom, jak snadno se dá sbalit. Do třídy vešla moje nová třídní. Usmála jsem se a celý den ubíhal, jak jen bylo normální. Moc lidí
12
typ úsměvu a pravou rukou si projel skvěle nagelované vlasy v onom známém rozcuchu. Zkameněla jsem podruhé. Složil mi další kompliment?
„Je mi ctí a musím to prohlásit za všechny, potěšení je i na naší straně, Matty,“ Oplatila jsem mu kompliment stejnou mincí. Ale k mé smůle
On nebo jeho bratr místo toho, aby se stalo něco význačného, jen povytáhl koutky do širšího úsměvu a rozhodl se, že už nic dalšího nezmíní. Usmála jsem se taky a šla dál. Po asi padesáti metrech jsem za sebou uslyšela kroky. Dohnal mě. Koutkem oka jsem ho sledovala, pořád na mě koukal. Usmála jsem se a úsměv mi oplatil ještě větším. Rozhodla jsem se, že něco řeknu. Otevřela jsem pusu ale pak se zarazila. Taky chtěl něco říct. V té chvíli vypadal úplně stejně jako já. Začala jsem se smát nad naší komickou situací, naštěstí se začal smát i on.
usmál se. Nevěřila jsem vlastním uším, právě mě pozval na rande. On? Vážně?
III Odpověď „Dobře,“ vypadlo ze mě. Byla jsem asi zaražená, ale nijak jsem to nevnímala. Prostě jsem řekla, co jsem chtěla.
„V tomto případě dámy mají přednost,“ řekl s „Takže, dneska v…,“ zamyslel se. „Po škole, proúsměvem na tváři. tože jinak bychom nic nevěděli,“ řekl s úsměvem. „Počkám tam na tebe,“ bleskově dodal. „Jen jsem se chtěla zeptat, co potřebuješ, protože jsme se na sebe usmívali jako blázni,“ zasmála „Budu tam,“ usmála jsem se a šla si dál po svých. jsem se znovu. Nazvat jeho bláznem, je jako říct „Jo a Ty! Nech si všechno nepotřebný tady, věř o vodě, že teče do kopce. Naprosto nemožné, to mi, nechceš to tahat s sebou,“ zasmál se a rozešel nejde. se opačným směrem. Zaskočilo mě to, ale tak dej„Smím se též zasmát tomu vtipu?“ zeptal se. me tomu, že jsem po vyučování vyskládala celou tašku, jen to, co jsem nutně potřebovala, jsem si „Ou, to ani ne, nebylo to vůbec směšné,“ řekla nechala v ní. Vyšla jsem před školu. Nikde nikdo. jsem stále s úsměvem na tváři. On skončil už před hodinou. Pak se objevil, vyšel „Proč ne?“ zeptal se pobaveným hlasem. zpoza rohu, jakýmsi zázrakem jsem už z té dálky věděla, že byl doma. Odpovídalo by tomu jeho „ A proč ano?“ zaútočila jsem na otázku další bílé triko a béžový svetr, který ten den na sobě neotázkou a pořád se usmívala. Tahle debata se mi měl. V tu chvíli jsem litovala toho, že jsem nezazačínala líbit. vadila někde o zrcadlo. Musela jsem se sama sobě „Taky dobrá otázka, ale vyhýbáš se té první,“ zasmát. Došel až ke mně, byla z něj cítit vůně, ne řekl se šibalským úsměvem. Bože, ten úsměv mi moc známého, ale přece jen jeho původního pardrtil srdce. Sladký, okouzlující a hlavně nenucený. fému, který z něj byl cítit každé ráno. Znovu jsem zírala, tohle bych si mohla odpustit. „Ahoj,“ pozdravil. „Připravená?“ „ Takže?“zeptal se. „Na cokoli,“ zasmála jsem se. „ Jo jasně, promiň, hmmm… No, takže, já se „ A chceš se projít nebo půjdeme?“ smála tomu, jak sem řekla, že se na sebe usmíváme jako blázni, ale my blázni nejsme, bylo to, jako „Důležitá otázka: A je to daleko?“ Zasmála jsem bych říkala, že voda teče do kopce,“ dovykládala se znovu. jsem mu to a usmála se. „ Ani ne, v podstatě je to ke mně domů,“ zasmál „Z toho vyplývá, že si myslíš, že voda nemůže se tak upřímně, že mi unikla ta pointa, že v zásadě téct do kopce, je to tak?“ míříme k němu domů. „ Ano, tak to většinou je,“ usmála jsem se, znělo to jako by mi snad chtěl tvrdit opak.
„Cože?“ vyjekla jsem, ve chvíli, co mi to došlo.
„Je v tom nějaký problém?“ Tázavě se kouknul, „A smím ti dokázat, že to není pravda? Chtěl mou reakci zřejmě nečekal. bych tě vzít tam, kde i voda teče do kopce,“ řekl a
13
On nebo jeho bratr „ Ou, já jen že, čekala jsem možná technický muzeum. Tam je možný všechno.“ řekla jsem.
Pěvecký sbor Banda sucharů??? V žádném případě!
„Pochybuješ o mé znalosti rozpohybovat vodu jiným směrem než dolů?“usmál se. Když se řekne pěvecký sbor, každého napadne banda sucharů ve „Myslím, že ti budu věřit, zasmála jsem se a koukla na něj. stejném oblečení pod vedením „Půjdeme teda?“zeptal se a ukázal směrem, ze kterého přišel. ještě většího mamlase. Jenže máloNenápadně se mě dotknul druhou rukou, jako by mě chtěl vést. kdo pozná tu pravou tvář sboristů. Koukla jsem na něj, trošku překvapená, ale dorovnala jsem to Každá z nás je jiný, každý má jiné úsměvem, který se mi vytvořil na obličeji. Pochopil, že mi to ne- záliby, ale všechny nás spojuje právadí a ruku nechal tam, kam ji dal. A díky tomu jsem se dostala vě zpěv. neuvěřitelně blízko k němu. Zas tak dlouhé ruce neměl, abych mohla stát víc než pět centimetrů od něj. Po troše váhání jsem se Sbor není vždy jen o tom, že sedíi já odvážila dát mu volnou ruku, kterou jsem neměla obtěžkanou me a zpíváme. Je to o spoustě nezapoloprázdnou kabelí, kolem jeho pasu, až na to, že moje ruka pomenutelných zážitků, ať už je to skončila jen v půli jeho zad. Šli jsme. Dlouho jsme neprohodili sborové soustředění nebo samotná tréma před koncertem. Každý si ani slovo, jen jsme pozorovali jeden druhého. zde najde spoustu nových ať už „Nejspíš tě seznámím s bráškou,“ řekl po onom mlčení. Usmála mladších nebo starších přátel. jsem se. První školní den se jistě každý pr„Předpokládám, že je mladší?“ vák lekl toho, že přišel na novou „ Jo, kéž by, ne on je ten starší z nás dvou.“ Vešli jsme do domu školu a už před ním někdo zpívá. a já se začala cítit děsně divně. První dojem však není mnohdy ten Nettie Ely nejlepší. Přijďte se mezi nás podívat. Nezáleží na tom, jak jsi starý nebo kolik máš přátel. Je to jen na tobě. Dělej, co tě baví. Lucie Kuschelová
14
Halloween Venku se již brzo stmívá a za oknem v mírném, ale chladném vánku plápolá plamen svíčky. Plamínek, ze kterého je ovšem vidět jen jasné světlo, které si hledá cestu skrz otvory v dýni. Z dálky může někdy tento výjev působit až strašidelně. Jindy ale zase milá a obětavá tvář dýně přinutí člověka k pousmání a krátkému, ale výstižnému konstatování - Halloween.
U nás je tradice Halloweenu ještě v plenkách, proto nám dovolte, abychom Vám tento netradiční svátek v rozhovoru s mojí sestřenicí přiblížili.
V Česku se nijak zvlášť Halloween neslaví. Jak to tedy probíhá v Americe?
Tak tedy v Americe to byla původně oslava Dušiček, která byla v duchu strachu, proto visely všude kostlivci a čarodějnice. Domy jsou většinou ozdobeny a všude jsou dýně.
Kdo všechno Halloween v Americe slaví?
V dnešní době to jsou spíše děti. Ale najdou se nadšenci i mezi dospělými.
A jak tedy vůbec noc z 31.10. na 1.11. probíhá?
Děti chodí většinou v kostýmech -někdy ale i jen v civilu- s dýněmi od domu k domu s větou: „TRICK OR TREAT.“ (Pozn. red. „Koledu, nebo Vám něco provedu.“) Lidé jim pak obvykle dají nějakou dobrotu. Pokud ale ne, děti jim můžou udělat neplechu.
Neplechu? Co si pod tím můžu představit?
No, tak dříve to byly jen takové ty dětinské věci, jako například postříkání poštovní schránky pěnou na holení. Nyní se ale ta jejich „odplata“ docela dost stupňuje.
Kam už tedy tyto jejich lumpárny zašly?
Tak této chvíli „svobody“ využívají hlavně teenageři. Ale abych pravdu řekla, v poslední době ji využívají až přespříliš a dělají tak už docela velké škody. Vybuchují například schránky na dopisy, pomalovávají sprejem kde co… Někdy je to pravdu hodně nepříjemné. Tak to by bylo k našemu malému rozhovoru vše. Chtěla bych za něj poděkovat své sestřenici a popřát ji pokud možno klidné prožití letošního Halloweenu, bez jakékoliv újmy, ať už na poštovní schránce nebo na zdi domu :) Vám ostatním bych chtěla také popřát pěkný Halloween, strávený ať už doma, nebo v kostýmech na některé z blížícíh se oslav :) Bára Kropáčková
15
Pozvánka na výroční oslavy ve středu 14. listopadu 2012 v 17.30
Vernisáž výstavy perokreseb studentů
na téma Ocelový dráp, která proběhne v Galerii Lužánky Na vernisáži vystoupí Pěvecký sbor Gymnázia Křenová a proběhne křest nového školního časopisu. Výstava potrvá od 7. listopadu do 5. prosince 2012. Galerie Lužánky, Lidická 50, otevřeno od pondělí do pátku od 8 do 20 hodin. 21. 12. 2012 v 19 hodin
Vánoční koncert Pěveckého sboru
Gymnázia Křenová a studentů Konzervatoře Brno v Červeném kostele (proběhne slavnostní křest výročního almanachu) 8. 1. 2013
Den otevřených dveří 14 – 18 hod. 5. 2. 2013
Den otevřených dveří 14 – 18 hod. 1. 3. 2013
Reprezentační ples
v prostorách Stadionu v Kounicově ulici
Časopis KŘENOVINY vydává Gymnázium, Brno, Křenová 36 za podpory Nadačního fondu. Šéfredaktorka: Mgr. Hedvika Bosáková Redaktoři: Simona Vyšatová, Honza Suský, Matěj Kos, Eliška Ráabová, Natálie Benk, Saša Zítková, Karel Oprchal, Veronika Starova, Ester Hanáková, Lucie Kuschelová, Bára Kropáčková Externisté: Natti Ely Grafika: Tomáš Rubínek Ilustrace & foto: Matěj Kos (Adaptační pobyt prváků), Lucie Kuschelová (Zrcadlo pana ředitele), Eliška Horáčková (Pravou nohou, „Nováček“), Honza Suský ( Jak se ti chodí v papučkách?), Bára Kropáčková (Halloween), Ester Hanáková (Taneční od A do Z), zdroj: www.gymkren.cz (Banda sucharů??? V žádném případě!) Fotografie na titulní straně: Michaela Prášilová Příjem příspěvků u členů redakční rady na adrese
[email protected]. Náklad 40 výtisků Vydáno 5. 11. 2012
[email protected]
http://www.facebook.com/krenoviny
