2012 Trast pro ekonomiku a společnost Editoři: Naďa Johanisová, Stanislav Kutáček, Nikola Marková, Lenka Parkánová Recenzovala: Lenka Sobotová,

2

© 2012 Trast pro ekonomiku a společnost Editoři: Naďa Johanisová, Stanislav Kutáček, Nikola Marková, Lenka Parkánová Recenzovala: Lenka Sobotová, Univerzita Palackého v Olomouci

Trast pro ekonomiku a společnost... ...je český nezávislý think-tank. Trast podporuje odborníky a zainteresovanou veřejnost v práci na ekonomických a sociálních modelech, konceptech a praktických řešeních, podporujících sociální spravedlnost, udržitelnost a korporátní odpovědnost. Trast chce především otevírat a rozšiřovat odbornou i veřejnou diskusi a kritiku převládajících premis neoklasické ekonomie a neoliberalismu, analyzovat důsledky a možná rizika současných politik pro sféru sociální a ekologickou a pro koncepci demokratického a právního státu a přinášet konstruktivní návrhy možných řešení, podporovat vznik, rozvoj a fungování lokálních, etických, demokratických ekonomických alternativ fungujících v praxi a přispívat k formování a rozvoji kritického myšlení v české společnosti. http://www.thinktank.cz/ Ekumenická akademie Praha (EAP)... ...je nevládní nezisková organizace, která se zabývá vzděláváním dospělých a mládeže formou přednášek, studijních pobytů, seminářů a konferencí a dalšími způsoby, jako je publikování a dokumentace. Kromě toho uskutečňuje i konkrétní projekty - např. rozvojový projekt v Zambii (2005) nebo od roku 2004 velkoobchod se spravedlivě obchodovaným zbožím - fair trade. Obsahově se zaměřuje na otázky kultury, politiky, vztahů církve a společnosti, sociální spravedlnosti, udržitelného rozvoje a ve významné míře otázkami vztahů Severu a Jihu. Záměrem akademie je vytvářet fórum pro otevřenou diskusi o těchto otázkách a to v široké spolupráci s partnerskými institucemi doma i v zahraničí. Ekumenická akademie Praha, která funguje od roku 1995, byla iniciátorem a zakladatelem koalice Milostivé léto (Jubilee Czech), je členem Ekumenické asociace akademií a laických center v Evropě (EAALCE), evropské sítě EURODAD (European Network on Debt and Development), zakládajícím členem Českého fóra pro rozvojovou spolupráci (FoRS), Asociace pro Fair Trade, kampaně Česko proti chudobě a podílí se na práci několika dalších evropských sítí nevládních organizací. Na některých programech spolupracuje se Světovou radou církví, s Konferencí evropských církví a s desítkami dalších organizací. http://www.ekumakad.cz/ Glopolis ... ... je analytické centrum (think-tank) se sídlem v Praze, které se zaměřuje na globální výzvy současného světa a příslušné odpovědi České republiky a Evropské unie. Ve spolupráci s těmi, kteří utvářejí politiku, byznys a veřejné mínění, je jeho dlouhodobým cílem zlepšit politickou kulturu a přispět k přechodu na chytrou ekonomiku, k energetické a potravinové zodpovědnosti. Glopolis se zabývá hodnocením strategických dokumentů veřejných a firemních politik z hlediska globálních trendů a mapováním politik a rozhodovacích procesů v ČR, EU a v mezinárodních institucích. Dále organizuje expertní diskuse, přednášky, kurzy, školení a prezentace napříč tématy, obory a sektory. To vše je podpořeno vlastním výzkumem. http://glopolis.org/cs/ Centrum pro otázky životního prostředí... ...je součást Univerzity Karlovy a ve svých aktivitách klade důraz na dva základní směry. Především je to vědecká práce, kterou rozvíjí zejména s podporou grantů z národních, ale hlavně mezinárodních zdrojů jako jsou Rámcové programy Evropské unie. Druhým směrem je účast na univerzitní výuce přednáškami, vedením diplomových prací a doktorských studentů. Centrum zajišťuje poradní a expertní podporu rektorovi a dalším představitelům Univerzity, pomáhá vytvářet interdisciplinární kontakty ve výuce týkající se otázek životního prostředí a udržitelného rozvoje, jež se realizuje na

jednotlivých fakultách a součástech Univerzity, případně i na jiných vysokých školách, a vytváří mezinárodní sítě spolupráce ve výuce a výzkumu. Centrum pomáhá iniciovat vznik studijních programů, oborů a předmětů, spolupracuje při jejich akreditaci a vyhledává témata bakalářských, diplomových, rigorózních a disertačních prací a podle potřeby se podílí na výukové a další pedagogické činnosti jednotlivých fakult Univerzity. Do akademického prostředí prosazuje inovace především ve výuce, a rozvíjí odborný dialog vydáváním vlastních publikací a periodik. http://www.czp.cuni.cz/

Otevřený prostor 2012 - Mít či sdílet? Cílem semináře, který proběhl v Oldřichově v Hájích ve dnech 1. - 5. 2. 2012, bylo utvořit inspirující prostředí a umožnit seznámení, společné přemýšlení a diskuse lidem, kteří tuší, že formy a způsoby vlastnění, zejména vlastnění půdy, podniků, bydlení, ale třeba i zdrojů energie, práv vysílat na rozhlasových vlnách či práv patentových úzce souvisejí s našimi možnostmi aktivně působit v tomto světě a nepřímo ovlivňují i míru našeho dopadu na přírodu. Je tomu tak, že se musíme naučit sdílet, abychom přežili? Nebo naopak je sdílení přežitkem socialismu a řešení je v privatizaci? Či je pravda ještě jinde? Jaké vlastně existují formy vlastnictví a co to „sdílení“ v praxi znamená? Jaké jsou jeho výhody a rizika? Co jsou to commons a mají co říci dnešku tradiční občiny? Mohu být družstva alternativou a jak v praxi fungují? Jak mohou obce využít svůj majetek v zájmu občanů i přírody? Liší se sociální podniky svou vlastnickou strukturou od mainstreamu? Jaká je dnes role státního vlastnictví? To byly některé otázky, o nichž jsme doufali, že na semináři přijdou na přetřes. Protože se ale jednalo o seminář ve formátu open space – otevřený prostor, jehož obsah se rodí až v jeho průběhu, závisela jeho podoba, jako vždy, na účastnících.

O technice otevřený prostor Setkání typu Otevřený prostor je typicky několikadenní, pouze s široce definovaným tématem. Cílem je dát dohromady lidi, kteří mají nejrůznější názory na dané téma a pokud možno i praktické zkušenosti. Umožnit jim diskusi, ve které by si tříbili argumenty a inspirovali se navzájem. Jednotliví účastníci mohou prezentovat svoje projekty, témata, otázky k diskusi, případně se účastnit pouze pasivně (tzv. „motýli“ – sedí a jsou krásní). Účastníci mohou též přebíhat mezi jednotlivými bloky od tématu k tématu (tzv. „čmeláci“ – přelétávají). Obvyklé je mít dva až čtyři programové bloky – jeden až dva během dopoledne a další odpoledne. Konečná podoba detailního programu se tvoří až v průběhu akce podle zájmu účastníků a za asistence facilitátora. Z jednotlivých programových bloků se pořizují zápisy pro účely plánování dalších akcí a zprostředkování myšlenek semináře dalším zájemcům. Seminář, který proběhl ve dnech 1. 2. – 5. 2. 2012 navázal na pět úspěšných předchozích seminářů „open-space/otevřený prostor“, pořádaných Trastem pro ekonomiku a společnost ve spolupráci s dalšími organizacemi (Peníze jinak? Chaloupky, 26. 1. – 30. 1. 2011; Fair trade, free trade, nebo jinak?, Rychta Krásensko 27. 1. – 31. 1. 2010; Energie, decentralizace a udržitelnost, Švýcárna u Adamova 28. 1. – 1. 2. 2009; Demokratické ekonomiky a udržitelnost, Hostětín, 31. 1. – 3. 2. 2008 a O lokálních ekonomikách a udržitelném rozvoji, Růžďka, 31. 1. – 4. 2. 2007. Sborníčky z minulých seminářů jsou dostupné v elektronické podobě na stránkách www.thinktank.cz.

Obsah 1. Pár slov na úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 2. Pozemkové spolky a land trusty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 3. Participativní rozpočet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 4. Mít či sdílet: Autonapůl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 5. Problém nedostatečné transparence vlastnictví . . . . . . . . . . . . . . 18 6. Právo na průchod krajinou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 7. Zaměstnanecká participace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 8. Obrana obecní pastviny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 9. Jak mohou skupiny a organizace fungovat lépe? . . . . . . . . . . . . . . 31 10. Pojetí práce a principy řízení v sociálních podnicích . . . . . . . . . . . 34 11. Privatizace vodárenství v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Program semináře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Seznam účastníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40

Pár slov na úvod

1 2

OTEVŘENÝ PROSTOR 12 – Mít či sdílet?

Sborníček, do něhož právě nahlížíte, se pokusil slovem a obrazem zachytit témata a atmosféru na již šestém semináři Trastu pro ekonomiku a společnost, který se tentokrát konal v klínu zasněžených hor: ve Středisku ekologické výchovy Libereckého kraje Střevlík v Oldřichově v Hájích. Téma vlastnictví je zvláště v našich zeměpisných šířkách nabité emocemi a rezonuje ozvěnou násilí: Vyvlastnění soukromých firem a domů, zrušení či zestátnění velké části pleHjády výrobních, spotřebních a úvěrních družstev (záložen a kampeliček), povinný vznik „jednotných“ zemědělských družstev, kterým se podařilo v očích dvou či tří generací ztotožnit družstva s érou totality. Není divu, že po roce 1989 oslnivě zazářila hvězda soukromého vlastnictví. Po dvaceti letech je však stále zřetelněji patrné, že i privatizace má své stíny. Pragmaticky o nich v případě vodních zdrojů v ČR hovořil na semináři Jirka Čáslavka z think-tanku Glopolis: nevýhodné smlouvy měst a obcí s privátními firmami způsobily, že náklady zůstávají obcím a zisky soukromým firmám. Přízrak privatizace přístupu do české krajiny byl tématem zajímavé diskuse s Honzou Moravcem z Českého svazu ochránců přírody. V jiných sezeních se účastníci soustředili na hledání alternativ neoliberálního privatizačního modelu, diskutovalo se o sociálním podnikání, zaměstnanecké participaci, o brněnském carsharingovém družstvu i o pozemkových spolcích u nás a v Británii. Právě v případě pozemkových spolků – anglicky land trusts, přičemž trust je něco úplně jiného, než spolek - se v diskusi českých účastníků s anglickým hostem, Martinem Largem (viz též rozhovor s ním v Sedmé generaci 2/2012, www.sedmagenerace.cz, číslo je celé zaměřené na téma sdílení), ukázalo, že když dva hovoří o tomtéž, není to totéž. Pojem commons se v anglosaském světě vyvíjel úplně jinak, než u nás: zatímco jeho český ekvivalent občina v nás vyvolá nejspíš zívnutí, hýří slovo commons mnoha barvami, trochu jako tropický motýl. Průvodcem jedním z těchto fazet slova commons nám mohou být třeba stránky Creative commons (česky http://www.creativecommons.cz). Creative commons je systém copyrightu, který umožňuje projekty, jako je tento náš sborník, bez problémů sdílet a šířit…ovšem na nekomerční bázi. Martinova organizace, která v jeho městečku Stroud v jihozápadní Anglii pomáhá proměňovat privátní majetek na komunitní zcela nenásilnou formou (http://www.stroudcommonwealth.org.uk), se jmenuje Stroud Common Wealth. Common wealth znamená společné bohatství. Ve volných chvílích jsme si užívali společné bohatství dosud neoplocené přírody v okolí Střevlíku a pokoušeli se běžkovat, což nám však komplikovala absence stop. Krásný byl společný výlet do Hejnic a Lázní Libverda, někteří z nás se pak vraceli na běžkách starou poutní cestou lesem plným skal a měsíčních stínů. Pobyt ve Střevlíku nám zpestřovala také hra Cashflow, dveře na fotobuňku a časové spínače osvětlení v koupelnách. Dík za příjemnou atmosféru patří všem účastníkům, včetně výborných tlumočníků Michala Palaty a Vaška Juchelky, a také personálu Střevlíku za toleranci v případě přetopené varné nádoby na čaj a za účinnou pomoc, když některým z nás zamrzly v nádrži auta pohonné hmoty. Ačkoliv jsme téma různých forem vlastnictví sotva nakousli, věřím, že diskuse měly smysl a že konec semináře znamenal i různé další začátky. Naďa Johanisová, Brno, červenec 2012

8

2

Pozemkové spolky a land trusty

2

Záznam z diskuse, kterou vedli Jan Moravec a Martin Large. Zapsali Jan Moravec a Naďa Johanisová.


(Jan Moravec) Pozemkové spolky začaly v České republice vznikat v polovině 90. let 20. století, inspirovány americkou a později britskou zkušeností s tzv. land trusts. Postupně se vyvinula jejich česká podoba, navazující na starší tradici dobrovolné ochrany přírody u nás. Činnost pozemkových spolků v České republice má dvě podoby. První podoba: Jednotlivé spolky cenná území vykupují či dlouhodobě přebírají uživatelská práva (např. nájem) a poté je v zájmu ochrany přírodního či kulturního dědictví spravují. Druhá podoba: Pozemkové spolky uzavírají s vlastníkem pozemku dohodu o spolupráci. O území se podle domluvených pravidel stará vlastník sám a spolek mu pouze vypomáhá, např. se zajištěním financí, brigádnicky či v odborných otázkách. V případě vlastnictví či například dlouhodobého nájmu je výhodou velká stabilita a jistota, že peníze či síly vložené do dané nemovitosti nepřijdou vniveč, usmyslí-li si vlastník jiné využití svého pozemku. Nicméně tento model znamená pro pozemkový spolek většinou výrazně vyšší množství vložených financí i sil, což pak limituje velikost území, které je spolek schopný chránit. Druhá, volnější varianta spolupráce spolků s vlastníky pozemků, není z právního hlediska tak pevným vztahem. Na druhou stranu však umožňuje ovlivňovat velmi rozsáhlé oblasti. Partnerský přístup pozemkového spolku k vlastníkům navíc zlepšuje vnímání ochrany přírody a krajiny místní komunitou (na rozdíl od většinou direktivního přístupu státní ochrany přírody). Akreditovaných pozemkových spolků je v České republice v současné době asi šedesát, koordinuje je Český svaz ochránců přírody. Jedná se jak o skupiny dobrovolníků, kteří o cenná území pečují ve svém volném čase, tak o neziskové organizace, více či méně profesionalizované. Nejčastnější problémy, kterým pozemkové spolky čelí, jsou: 1. Personální slabost (řada spolků stojí na aktivitě jednoho či dvou lidí a při jejich výpadku stagnují či zanikají), 2. Velké zásahy státu do vlastnických práv (viz následná diskuse), 3. Značná finanční závislost managementu pozemků na státu (řešením může být posílení dobrovolnické činnosti, diferencované financování prostřednictvím sponzoringu, veřejných sbírek či vlastní finanční aktivity, například prodejem produktů z pozemků). (Martin Large) Anglosaský model land trust vychází z myšlenky land trusteeship, tedy z představy o půdě jako o commons (viz též příspěvek Nadi Johanisové Obrana obecní pastviny v tomto sborníku). Půda je v tomto smyslu něčím, co sdílíme (stejně jako vzduch, vodu apod.), a co je spojeno s určitými právy (balíkem práv). Nikoliv tedy klasickou komoditou - zbožím, které se prodává a kupuje na trhu. Mezi práva, která se váží na půdu, patří např. právo procházet krajinou, plavat v přírodě, právo sbírat plody, chodit na dřevo, pást hospodářská zvířata či venčit psy, právo vyloučit jiné lidi z užívání pozemku či postavit na něm dům, právo rybařit, lovit, získávat dotace EU z pozemku. Toto všechno činí z „půdy“ komplexní pojem. Koncept land trustu tedy vychází z chápání půdy jako společného a nezcizitelného zdroje života a snaží se ji získat („vyreklamovat“) z trhu, k čemuž nejčastěji dochází koupí nebo darem. Poté je takto svěřená půda spravována tzv. in trust: v zájmu současných, ale i budoucích generací. Jedna rozšířená definice praví, že land trust je občanské, neziskové sdružení fungující

10

sborník ze semináře – Oldřichov v Hájích 1. 2. – 5. 2. 2012

ve veřejném zájmu, které drží půdu v neziskovém vlastnictví. Česky se land trust překládá jako pozemkový spolek, i když pojem spolek má odlišný význam od anglického trust. V anglosaských zemích (USA, Británie) lze často rozlišit pozemkové spolky zaměřené na zachování přírody (divočiny) či na zemědělskou půdu (farmy). Specifickým typem jsou pak community land trusts, komunitní pozemkové spolky, které se zaměřují především na poskytování tzv. affordable housing, čili finančně dostupného bydlení (míněno je často finančně dostupné bydlení pro místní občany, kteří by jinak museli z regionu emigrovat). Některé pozemkové spolky (zejména v americkém státě Vermont) usilují o integraci všech tří funkcí (příroda, zemědělství, bydlení) v rámci jednoho typu pozemkového spolku. K britským pozemkovým spolkům patří i celostátní pozemkové spolky, jako je National Trust se třemi miliony členů. Ten spravuje přes 800 farem, několik set památkově významných budov, zahrad, pobřežních zón a horských oblastí a jejich objekty a pozemky navštěvují ročně miliony lidí. Martin L. sám pracuje na založení celostátního pozemkového spolku, který by poskytoval možnost biodynamického farmaření začínajícím zemědělcům (viz www.biodynamiclandyrust.org.uk). Komunitní pozemkové spolky naproti tomu slouží lidem v určité lokalitě. Jsou to neziskové, komunitní, demokraticky řízené organizace, které se snaží naplnit ekonomické, kulturní a environmentální cíle prostřednictvím vlastnictví/správy pozemků a nemovitostí (budov). Snaží se dlouhodobě uchovat hodnotu (capture value) pro místní komunitu a zároveň utvářejí prostor i pro individuální podnikání, např. pronájmem půdy podnikatelům (farmě, zahradnictví, sportovnímu klubu, atd.). Spolek si přitom ponechává vlastnictví půdy a zisky poskytuje komunitě. Příkladem je Letchworth Garden City severně od Londýna, původně založené z podnětu britského architekta a reformátora Ebenezera Howarda. Z příjmů za nájmy (až 6 milionů liber ročně) podporuje místní sociální a kulturní aktivity. Většina komunitních spolků v Británii je však menší a vznikla po roce 2004 díky úspěšnému demonstračnímu projektu, který komunitní pozemkové spolky zpopularizoval. V současné době jich v Británii funguje kolem osmdesáti (viz www.communitylandtrust.org.uk). Pojem pozemkový spolek má od roku 2008 i legislativní oporu v zákoně o bydlení (Housing Act). Inspirací pro britské komunitní vlastnictví půdy bylo americké hnutí pozemkových spolků, které funguje od osmdesátých let 20. stol. K těm, kdo po tomto způsobu vlastnictví volali a propagovali jej, patřil již Gándhí, Tolstoj, Octavia Hillová či John Ruskin. (Diskuse) Situace v ČR je oproti Británii jiná: problémem zatím není např. přístup do krajiny (jako je tomu v Británii), ale panující nedůvěra ke komunitnímu vlastnictví. Velmi odlišné je také právní prostředí i historický kontext v rámci anglosaských zemí. Spolupráce v této oblasti dnes proto probíhá spíše se zeměmi jako je Německo, Itálie či Katalánsko. Ideální je, když má spolek alespoň 20 členů a šest aktivních lidí. Úspěch hodně záleží na místních tradicích. Zahraniční zkušenosti nemusí být přenositelné. Zásahy státu do vlastnických práv u nás jsou komplikovaným problémem. Na jednu stranu znesnadňují soukromé/spolkové snahy o ochranu lokalit, které naráží

11


na zákony (např. je problém ponechat les bez zásahu, státní ochrana přírody má možnost vstupovat do managementu některých pozemků prostřednictvím třetích osob – často komerčních firem, ...). Na druhou stranu je nějaká ochrana veřejných zájmů státem na soukromých pozemcích nezbytná. Klíčem k řešení jsou úředníci s dostatečným vzděláním a odvahou samostatně rozhodovat, kteří by bez problémů vydali výjimku, pokud je změna navrhovaná spolkem ve veřejném zájmu, tedy v zájmu přírodních kvalit území (byť neodpovídá striktně požadavkům zákona). Martin zakončuje citátem: „Země budiž pro nás všechny společnou pokladnicí.“ Pochází od Gerrarda Winstanleyho, člena skupiny diggers, která se v 17. století (1649-1650) v jižní Anglii pokusila vrátit ke komunitnímu samozásobitelství (viz též příspěvek N. Johanisové Obrana obecní pastviny). Literatura a odkazy: http://pozemkovespolky.csop.cz (bližší informace o hnutí pozemkových spolků v ČR včetně řady materiálů ke stažení) Large, Martin: Common Wealth for a free, equal, mutual and sustainable society, Hawthorn Press, Stroud, 2010 (zejm. kapitola 10 Land for People). Pešout, Pavel (ed.) a kol.: Jak založit pozemkový spolek, Český svaz ochránců přírody, Praha, 1998 (text má dnes význam již spíše historický) Stibral, Karel, Binka, Bohuslav, Johanisová, Naďa: John Ruskin a příroda, Dokořán, Praha, 2011. (zejm. str. 18 – 20)

12

Participativní rozpočet

3 2

Záznam z diskuze, kterou vedl Tomáš Vokoun. Zapsal Tomáš Vokoun.


Participativní rozpočet (participatory budget) je nástrojem, který umožňuje širší zapojení obyvatelstva do správy obce nebo územního celku. Jedná se o proces demokratického rozhodování, kdy mají obyčejní občané možnost rozhodnout o tom, jak bude využita část veřejného/obecního, městského rozpočtu v jejich regionu. Nepopírá zastupitelskou demokracii, ale doplňuje ji. První participativní rozpočet vznikl v brazilském městě Porto Alegre (1 441 000 obyvatel) roku 1989. Na začátku se procesu účastnilo 1 000 občanů a postupně počet vzrostl na 20 000. Následně byl participativní rozpočet zaveden v celém spolkovém státě, kde se jeho tvorby účastní 400 000 obyvatel. Díky Světovému sociálnímu fóru, které se v Porto Alegre konalo v roce 2001, se tento model přenesl do světa. Na celém světě se používá ve více než 200 městech a územních celcích. V rámci Evropy například v Córdobě (Španělsko), v St. Denis (Francie) a nově se zavádí v Bratislavě. V Porto Alegre je celý rozpočet sestavován občany. Příprava nového rozpočtu začíná už v březnu, kdy se v jednotlivých městských částech konají tzv. Předběžné sousedské schůze. Ty připraví podklady pro Regionální shromáždění, které volí delegáty pro Regionální fórum. Toto kolečko se opakuje ještě jednou od července. Od roku 1993 se kromě místních setkání pořádají i tematická shromáždění se stejnou strukturou. Z těch vzejdou delegáti Rozpočtové rady, která funguje celoročně. V St. Denis funguje proces participativního rozpočtu podobně, je však rozšířen o prvek ankety. Ta umožňuje vyjádřit priority i lidem, kteří nemají čas účastnit se osobních setkání. Nejblíže k nám se začíná prosazovat participativní rozpočet v Bratislavě (viz www. pr.bratislava.sk). Iniciátorem je sdružení Utopia (www.utopia.sk). Pro pilotní projekty bylo vyčleněno 15 000 Eur z městského rozpočtu, na příští rok desetinásobek této částky a do budoucna se má tímto způsobem přerozdělovat 1% městského rozpočtu. Příprava začala ustanovením nikoliv místních, ale tematických skupin – senioři, mládež, cyklodoprava, zelené město a kultura. Ty připravují vlastní projekty. V České republice zatím participativní rozpočet žádné město nezavedlo, ale existují příklady, které se tomuto modelu blíží. Jedná se například o projekt Fórum zdravé město, který funguje v Mladé Boleslavi. S jeho pomocí se podařilo vyřešit problémy s holuby nebo postavit aquapark. Kromě osobních setkání využívají v Mladé Boleslavi i možnosti anket, přesto projekt trápí malé zapojení občanů města. Je otázkou, do jaké míry budou samotní obyvatelé ovlivněni při svém rozhodování soukromými lobbistickými tlaky. I dnes je snaha naklonit si veřejné mínění pro podporu soukromých investic. Nedá se říci, že by existovala nějaká zdravá míra přidělené časti rozpočtu, o které by mohli lidé rozhodovat, záleží na ošetření způsobu projednávaní. Odkazy: www.participativnirozpocet.cz

14

Mít či sdílet: Autonapůl

4 2

Záznam z prezentace Stanislava Kutáčka. Zapsal Stanislav Kutáček.


Každý si může spočítat, zda se mu vyplatí vlastnit automobil. Pokud od automobilu nečekáme něco více (např. prezentaci vlastního sociálního statusu, velkou časovou flexibilitu), je otázka uspokojení potřeby mobility poměrně jednoduchá. Můžeme si spočítat, kolik nás stojí kilometr autem a porovnat to s alternativami – chůzí, jízdou na kole, použitím hromadné dopravy nebo taxi. Často se ukazuje, že lidé, kteří vlastním autem nejezdí příliš často, vynakládají na každý ujetý kilometr relativně hodně peněz. Snaha zlevnit použití auta pro občasné uživatele vedla ke vzniku carsharingu – sdílení aut. V Brně s tím od roku 2003 experimentuje občanské sdružení Autonapůl. V květnu roku 2010 se sloučilo s jiným podobným sdružením (Autodružstvo) a i díky tomu se stalo a pořád je největším českým carsharingem. V zahraničí podobné projekty existují řadu let a někde jsou podporované státem či obcemi. Organizace carsharingu fungují na různých modelech: od sdružení po firmy. Autonapůl vzniklo jako občanské sdružení. Jeho struktura byla tedy velmi demokratická - „vlastníky“ byli všichni členové a zároveň všichni členové byli uživateli. Takto to fungovalo, dokud bylo Autonapůl komunitou lidí, kteří se víceméně navzájem znali. Nyní jsme se ovšem dostali do situace, že uživatelů i aut přibývá. To má dvě důležité souvislosti: Zaprvé, uživatelé se už nemusí nutně navzájem znát, a tím se oslabuje sociální kontrola a zvyšuje se riziko zneužití systému (např. krádež aut, krádež paliva nebo jiné podvodné jednání). Zadruhé, roste hodnota sdíleného majetku – automobilů, a tím celé organizace. Tím se zvyšuje riziko, že někdo bude mít zájem firmu „nepřátelsky převzít“. Zákon o sdružování občanů (podle kterého je založeno občanské sdružení) však vůbec neřeší otázku nakládání s majetkem. Zároveň se ukazuje, že zdaleka ne všichni uživatelé služby stojí o to mít přímý vliv na její chod. To vedlo k rozhodnutí transformovat občanské sdružení na družstvo podle obchodního zákoníku. Cílem je jasněji vymezit okruh lidí, kteří budou o chodu a o budoucnosti organizace rozhodovat, a zároveň zachovat v rozumné míře participativnost rozhodování. Autonapůl tak bude organizací, která bude mít asi dvacet členů družstva. Ti budou mít možnost hlasovat o důležitých rozhodnutích. Ostatní uživatelé budou v roli „klientů“ družstva, bez formální možnosti rozhodování. Tato změna povede zřejmě k tomu, že se organizace stane ziskovou – bude tu vrstva členů=majitelů, kteří si budou moci rozdělit případný zisk, a vrstva uživatelů=klientů, kteří budou na tento zisk přispívat. Těch bude více než členů, a tedy jejich příspěvek bude celkově větší. Tento tlak na zisk nemusí být automatický: pokud se členové rozhodnou zisk nepřerozdělit, ale zpětně investovat, nebudou mít tak velký osobní zájem na zvyšování cen. Zároveň jsou členové též uživateli služby, a tedy každé zvýšení cen se jich osobně dotkne. V tomto nastavení vidíme dostatečnou rovnováhu mezi „demokratičností“ chodu organizace a „pružností“ jejího řízení. Zároveň ze zkušenosti vidíme, že opuštění apriorního předpokladu „neziskovosti“ je spíše žádoucí – kvůli možnostem investovat do rozvoje organizace a vytvoření rezervy pro kritické momenty. Obecným závěrem je, že nastavení stanov družstva je velmi složitou věcí. Právní úprava družstva je v naší zemi totiž velmi liberální a družstvo může kombinovat téměř

16


spojitě všechny možné výhody a nevýhody na škále občanské sdružení – akciová společnost. Zároveň jsme dospěli k názoru (a nejen z této zkušenosti), že formální struktura je důležitá, ale neméně stejně důležité je, jakým způsobem je řízení organizace prováděno. V Autonapůl chceme jít kulturou otevřeného a pokud možno participativního rozhodování všech, kterých se dané rozhodnutí týká, bez ohledu na formální nastavení. V roce 2012 bude uvedený přechod na družstvo dokončen a budoucnost ukáže, zda to byl dobrý krok. Pozn. N. Johanisové při editaci: “Neziskovost” ve smyslu toho, že zisk dle pravidel organizace nelze rozdělit mezi členy, nevylučuje z principu možnost investovat do organizace či vytvořit finanční rezervu.

17

5

Problém nedostatečné transparence vlastnictví

2

Záznam z prezentace Jiřího Čáslavky. Zapsal Jiří Čáslavka.


Cílem této diskuse byla reflexe debaty dvou proslulých ekonomů, Hernanda de Sota a Josepha Stiglitze, na loňském (2011) Fóru 2000, která se zaměřila na téma uznávání práv, tedy i těch vlastnických. Hernando De Soto se před časem ve své knize Mystérium kapitálu pokoušel objasnit otázku, co je brzdou rozvoje rozvojových zemí. Odpovídá si, že postrádají mechanismus vlastnických vztahů, jenž by jim dovolil z jejich aktiv extrahovat ekonomický potenciál a transformovat jej v kapitál. Vlastnická práva by podle něj mohla zajistit chudým lidem lepší přístup k malým půjčkám, čímž by se rozhýbala ekonomika a snížila chudoba. Tradičně to byl totiž princip transparentního vlastnictví, který lidem poskytoval informace, na jejichž základě se mohli optimálně rozhodovat. Jinými slovy, nešlo jen o vlastnictví v užším smyslu slova, třeba vlastnictví nemovitosti, ale o vlastnictví jakékoli informace, o níž se lze opřít při rozhodování; takové, která popisuje vzájemné vztahy všech zúčastněných stran, jež mají co do činění s tím či oním majetkem či s danou smlouvou nebo kontraktem. Nyní zjišťujeme, že velmi podstatné množství globálních finančních aktiv nabývá v posledních letech podoby, která je informačně netransparentní. Vývoj nových finančních produktů, hlavně takzvaných derivátů, vedl k tomu, že se vlastně neví, kdo co vlastní a kdo nese riziko. De Soto řekl, že v mnoha ohledech je dnes co se týče vlastnictví jasněji v jeho rodné Limě než ve finančních centrech USA, odkud pochází Stiglitz. Oba panelisté se shodli, že transparence v západním vlastnictví je stále nedostatečná, podle Stiglitze potřebujeme globální finanční policii. Došlo i na odhad scénářů budoucího vývoje. Buď se politikům podaří obnovit důvěru, zabrání pádům bank a poskytnou trhům likviditu, což vyvolá zvýšenou inflaci. Toto tzv. lehké přistání bude vykoupeno zdlouhavým a nákladným očistným procesem. Nebo dojde k úplnému šoku, což bude mít závažné ekonomické a sociální důsledky, ale zase to umožní vše pročistit podstatně rychleji. Pozn. N. Johanisové při editaci: Český překlad knihy Hernanda de Sota (The Mystery of Capital, Basic Books, 2000) vyšel r. 2007 v nakladatelství Rybka Publishers pod titulem: Mystérium kapitálu: proč kapitalismus triumfuje na Západě a selhává všude jinde na světě. Kniha měla velký pozitivní ohlas, setkala se však i s řadou kritik, které jí vyčítají zejména jednostranný důraz na význam privátního oproti kmunitnímu vlastnictví a příliš malý důraz na klíčovou otázku (ne)spravedlivé distribuce půdy v zemích globálního Jihu.

19

Právo na průchod krajinou

6 2

Záznam z diskuze, kterou vedl Jan Moravec. Zapsal Jan Moravec.


Možnost volného průchodu krajinou je limitována dvěma hledisky – právním a technickým. Z hlediska právního není situace v České republice nejhorší. Problémem je roztříštěnost tohoto práva do mnoha speciálních zákonů, v některých pak jeho nejednoznačnost a obtížná vymahatelnost v případě jejich porušení. Nejjednoznačněji je právo na průchod krajinou specifikováno v lesním zákoně (289/1995 Sb.), kde je v § 19 ustanovení, že při dodržení určitých podmínek (nepoškozování lesa, zachovávání klidu, ...) má každý právo na vlastní nebezpečí vstupovat do lesa s výjimkou uznaných obor, bažantnic, lesních školek a plantáží bez ohledu na to, kdo je vlastníkem tohoto lesa. Toto právo je možné omezit pouze na nezbytně nutnou dobu z vážného důvodu, jako je zvýšené riziko ohrožení zdraví, probíhající těžba či vysoké nebezpečí lesních požárů. Zakázat vstup do konkrétního lesa pak mohou i jiné zákony, např. z důvodu ochrany přírody, ochrany vodního zdroje, obrany státu a podobně. Navzdory zdánlivě bezproblémovému ustanovení však proběhlo médii v poslední době několik kauz, kdy vlastník svévolně les oplotil. Příslušné úřady pak buď nekonaly vůbec, anebo argumentovaly pouze tím, že oplocení bylo postaveno bez řádného stavebního povolení. Otázku práva vstupu do lesa neřešily. Nejrozsáhlejší úprava volného průchodu krajinou je v zákoně o ochraně přírody a krajiny (114/92 Sb.). Zde je v § 62 ustanovení, že každý má právo na průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce či jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv (nevztahuje se na zastavěné či stavební pozemky, dvory, zahrady, sady, vinice, chmelnice a pozemky určené k faremnímu chovu zvířat). Při oplocování či ohrazování pozemků s právem volného průchodu je vlastník či uživatel povinen zajistit takové technické opatření, aby na vhodném místě průchod umožnil. Orná půda, louky a pastviny jsou z oprávnění vyloučeny v době, kdy může dojít k poškození porostů či na nich probíhá pastva (v reálu však zůstávají pastviny často neprůchodné i v době, kdy na nich pastva neprobíhá). Samozřejmě i v tomto případě mohou právo volného průchodu omezit jiné zákony z důvodu ochrany přírody, ochrany vodního zdroje, obrany státu atd. Problém tohoto ustanovení - a to jak praktický, tak legislativní - je především v rozdílných právech dle vlastníků. Při průchodu krajinou si lze dost obtížně představit, že průběžně zjišťuji, komu pozemek, na který chci právě vstoupit, patří (případného nájemce je pak zcela nemožné zjistit). Řada právníků pak upozorňuje na fakt, že tato dvojkolejnost odporuje Listině základních práv a svobod, dle které vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Pokud by někdy v budoucnosti došlo ke snaze tuto dvojkolejnost odstranit, je velká neznámá, zda by se právo rozšířilo i na pozemky v držení fyzických osob, anebo by bylo zrušeno úplně. Vodní zákon (254/2001 Sb.) v § 50 stanovuje povinnost majitelů pozemků umožnit průchod po břehu vodního toku. Toto právo však neplatí na oplocených pozemcích. Oplocení pozemku sice musí povolit jak stavební, tak vodoprávní orgán, ale právem průchodu lze v tomto případě argumentovat jen obtížně, neboť bychom se dostali do

21


argumentační smyčky. Takže v otázce volného průchodu krajinou vodní zákon rozšiřuje práva daná zákonem o ochraně přírody a krajiny v podstatě pouze v případě průchodu po nelesním neoploceném pozemku ve vlastnictví fyzické osoby. Další právní normou s otázkou průchodnosti krajiny související je zákon o pozemních komunikacích (13/1997 Sb.). Dle § 24 nikdo nesmí uzavřít místní či veřejně přístupnou účelovou komunikaci bez povolení příslušného silničního správního úřadu. Těmito komunikacemi nejsou pouze pozemky v katastru nemovitostí vedené jako komunikace, ale i řada tradičně užívaných cest vedoucích přes soukromé pozemky a v katastrálních mapách nijak nevyznačených. Zákon sice vymezuje, co je myšleno takovýmito komunikacemi, v praxi však toto vyvolává řadu sporů, mnohokrát již řešených soudy různé úrovně i ombudsmanem. V případě tradičně užívaných komunikací lze do jisté míry použít i ustanovení občanského zákoníku o „ochraně pokojného stavu“ či o vydržení věcného břemene práva průchodu. Naďa Johanisová v této souvislosti upozornila na anglickou právní úpravu tzv. Right of way, kde bylo pod tlakem veřejnosti uzákoněno, že tradičně používané cesty přes soukromé pozemky musí zůstat veřejně přístupné (reakcí na to je mimo jiné fakt, že nově vzniklé cesty jsou mnohdy označovány cedulemi, že nejde o veřejně přístupnou cestu - byť je třeba veřejností využívána - aby ji vlastník mohl případně později zase zrušit). Pomineme-li určitou nepřehlednost těchto ustanovení, práva na volný průchod krajinou jsou u nás poměrně rozsáhlá. Jsou však stále častěji atakována z pozic absolutních vlastnických práv k pozemkům (vlastník si na pozemku může dělat cokoliv, vlastnické právo je nadřazené jakýmkoliv jiným zájmům) a existuje riziko snahy tato práva výrazně omezit či zrušit. Prozatím jsou pouze často porušována. Odvolávat se na precedenty jiných evropských zemí je obtížné, neboť kodifikováno je toto právo jen v několika málo poměrně vzdálených zemích (Skandinávie, Skotsko). Spíše se dá odvolat na tradici, neboť není pravdou (jak často odpůrci těchto práv tvrdí), že jde o dědictví komunismu. Právo vstupu do lesa i na další pozemky u nás existovalo i předtím, byť ne „odjakživa“. Odkdy? Bylo prosazeno na základě nějakého lidového hnutí, a nebo z vůle osvíceného zákonodárce? Ideálním stavem by bylo, kdyby právo na volný průchod krajinou – při dodržení tří základních pravidel (tedy nic na pozemku nepoškodit, vlastníka pozemku nijak neomezit a nerušit a vstupovat zásadně na vlastní nebezpečí) a s možností omezení v konkrétním prostoru na nezbytně nutnou dobu v konkrétních případech převažujícího veřejného zájmu - bylo kodifikováno v nějakém obecném právním předpisu vysoké váhy (občanský zákoník, Listina základních práv a svobod, případně přímo ústava). Toto je však v současné době asi nereálný cíl (koalice několika organizací zvaná „Právo na krajinu“ se o něco podobného neúspěšně snažila počátkem 90. let). Pro tuhle chvíli je nezbytné alespoň trvat na striktním dodržování těch práv, které v zákonech jsou. V tomto může mnoho zmoci občanská společnost. Existuje řada pozitivních příkladů, kdy občanská sdružení dokázala, ať již soudní cestou nebo formou domluv a spolupráce

22


s vlastníky, průchodnost krajiny zachovat - a bedlivě hlídat jakékoli snahy o její omezení. Druhou rovinou problému je omezování volného pohybu krajinou různými technickými překážkami - především budováním liniových staveb, ale v poslední době třeba i oplocených satelitních sídlišť. V případě komunikací se v poslední době často diskutuje o účelnosti či zbytečnosti tzv. ekoduktů, tedy mostů umožňujících migraci zejména větších savců. Úplně se ale pomíjí potřeba člověka na volný pohyb v krajině. Řada historických polních či lesních cest dnes končí v náspu dálnice či u betonových protihlukových stěn železničního koridoru. Jedinými možnostmi, jak tuto bariéru překonat, jsou buď dlouhé kilometry podél ní a pak přechod po nějaké (často velmi frekventované) silnici nebo (někdy) „proplazení se“ propustkem pro vodoteč. Pravděpodobně neexistuje žádná právní norma, která by projektanty či investory nutila k zachování těchto cest. V prosazení vhodných přechodů či podchodů mají nezastupitelnou roli obce. V diskusi byla otevřena i otázka omezování volného pohybu v krajině z důvodu ochrany přírody. Je asi nesporné, že někdy je na určitou dobu nějaké území nutné uzavřít (např. po dobu hnízdění některých vzácných druhů ptáků). Celkově se však jeví tento institut jako nadužívaný a často nedostatečně či nevěrohodně vysvětlený. Diskutovalo se i o otázce vstupu na cizí pozemky na vlastní nebezpečí. Byť z obecných právních předpisů tato zásada vyplývá, výslovně je uvedena pouze u lesního zákona a i tam bylo v nedávné minulosti učiněno několik pokusů o žaloby na majitele lesa v případech, kdy došlo ke zranění návštěvníka. I když žádná takováto žaloba zatím nebyla úspěšná, vždy jsou podobné případy silně medializovány. V kontextu obecné atmosféry, kdy je ze života téměř vyloučena nešťastná náhoda a za všechno se hledá nějaký konkrétní postižitelný viník, je pak mnohdy výsledkem odpor vlastníků proti přístupnosti jejich pozemků. A to nikoli z nějakého sobectví, ale ze strachu, „co kdyby se tam někomu něco stalo“. Bylo by velmi zajímavé zpracovat jednak srovnání právního prostředí volného průchodu krajinou (respektive i možnosti přespání v přírodě) v jednotlivých zemích, jednak historii tohoto fenoménu u nás (Naďa Johanisová upozornila na článek Loukase Chritodoulou Everyone´s Right v 7. čísle časopisu The Land z roku 2009, shrnující historii práva volného průchodu krajinou ve Skandinávii) - vhodné téma na nějaké studentské práce?

23

Zaměstnanecká participace

7 2

Záznam z diskuze, kterou vedl Tomáš Vokoun. Zapsal Tomáš Vokoun.


V současné době se v řízení organizací prosazuje manažerský přístup. Řízení se považuje za specializaci samu o sobě a člověk s manažerským vzděláním má být schopný řídit jakoukoliv organizaci. A tak jeden a ten samý člověk může postupně stanout v čele letiště, nemocnice či jaderné elektrárny a měl by je řídit dobře, aniž by měl o jediném z těchto odvětví odborné znalosti. Zaměstnanci jsou naopak degradování na úroveň „lidských zdrojů“. Jsou vnímáni stejně jako stroje či energie potřebná pro výrobu. Odborné znalosti zaměstnanců musí ustoupit manažerským rozhodnutím a sociální potřeby jsou redukovány na vyplácení mzdy. Přitom zaměstnanec spíše učiní kvalifikované rozhodnutí. Stejně tak nepřesune ziskovou výrobu do jiné země jenom proto, že tam by byla zisková ještě víc. Řešením těchto rozporů je vtáhnout zaměstnance do řízení organizací. Zaměstnanecká participace může nabývat různých stupňů. Základním stupněm je informovanost. Váže se k ní příběh o kupci, který nechal hlídat svého sluhu karavanu s látkami. Dal mu příkaz, ať vaky, ve kterých jsou látky, nepromoknou. Když začalo pršet, tak sluha příkaz splnil – vytahal látky z vaků a přikryl jimi vaky, takže skutečně nepromokly. Tak sice příkaz splnil, ale s přesně opačným výsledkem, než kupec zamýšlel. Druhým stupněm je podíl na zisku. Může mít podobu třeba známých ESOPů z USA, kdy zaměstnanci mají nárok na akcie firmy, u které pracují. Držení těchto akcií je opravňuje k přijímání dividend, ale protože je podíl akcií držených zaměstnanci nízký, nemají reálnou možnost zasahovat do chodu firmy. Nejvyšším stupněm zaměstnanecké participace je možnost organizaci skutečně řídit – podílet se na rozhodování, na vypracovávání dlouhodobé strategie a možnost volit vedoucí pracovníky. Tady se jako příklad uvádí hlavně družstva, ale může se jednat i o občanská sdružení nebo vysokoškolskou samosprávu. Ve velké Británii se začal zabývat zaměstnaneckou participací John Spedan Lewis, majitel obchodního domu v Londýně. Když v roce 1900 zjistil, že za každý rok vydělal více peněz než jeho zaměstnanci dohromady, řekl si, že to není fér. Chtěl, aby si jeho zaměstnanci vydělali více, měli větší podíl na zisku. Obchodní společnost John Lewis Partnership funguje dodnes a jen za poslední Vánoce oznámila růst tržeb o 9,3 procenta oproti předchozímu roku. Dalším případem je rodinná farma, po které chtěla banka okamžitě vrátit celou půjčku. Vlastníci farmy nabídli zaměstnancům odkoupení podílů za zvýhodněnou cenu. Díky tomu se povedlo splatit úvěr a farma se udržela. Ve Velké Británii mohou tyto snahy těžit z větší podpory než v České republice. Dokonce tam existuje řada organizací, které organizačně pomáhají vzniku takovýchto netradičních podniků (často se v této souvislosti hovoří o sociálním podnikání). Pokud takovéto podniky usilují o dotace z veřejných zdrojů, bývá po nich požadována pojistka – tzv. asset lock (doslova: uzamčení aktiv). Jedná se de facto o zajištění toho, aby se aktiva a zisky organizace nepřesunuly do soukromých rukou. V Británii organizace s asset-lock nesmí svým členům/podílníkům vyplácet podíly na zisku, které by celkově tvořily více než 35% celkového zisku organizace za daný rok. Pokud taková

25


organizace ukončí činnost, převádí se její zbytkové jmění na jinou neziskovou organzaci či sociální podnik, které k ní mají svou činností blízko. Asset lock přikazuje reinvestovat zisk společnosti a pokud by chtěli zaměstnanci podnik prodat, jdou peníze předem určené neziskové organizaci nebo se majetek vrací původnímu vlastníkovi. U nás nemáme mnoho vhodných příkladů zaměstnanecké participace. Větší českou firmou, kde je uplatňována zaměstnanecká participace, je Barum Otrokovice. V Barumu je propracovaná participace v týmech a týmové řízení. Dosahují dobrých výsledků, ale vzhledem k nadnárodnímu vlastníkovi existuje určitá hranice participace. Dokud dosahují zisku, je to nadnárodnímu vlastníkovi v podstatě jedno. V případě, že by zisk nebyl, byla by zaměstnanecká participace pravděpodobně omezena. Pozn. N. Johanisové při editaci: Je otázka, zda zahrnout družstva pod pojem zaměstnanecká participace. Většinou se pod tímto pojmem rozumí spíše první dva stupně, zmíněné na začátku textu. Obchodní společnost John Lewis Partnership (www.jonhlewispartnership.co.uk), mimo jiné vlastník 281 supermarketů Waitrose, má poměrně složitou strukturu, kteá zahrnuje i neziskový trust. Všech 81 tisíc trvalých zaměstnanců jsou členy společnosti a volí své zástupce do rady (Partnership council), která ovlivňuje řízení společnosti a má právo odvolat generálního ředitele.

26

Obrana obecní pastviny

8 2

Záznam z prezentace Nadi Johanisové. Zapsala Naďa Johanisová.


V diskusi o pozemkových spolcích a land trustech (viz článek v tomto sborníčku) se ukázalo, že mezi britským a českých chápáním pojmu land trust a commons (občina) se prostírá velké pole nedorozumění, dané odlišným vývojem v obou našich světech. Pojem commons má v angličtině mnohem košatější význam a vazby na tradiční formy komunitního vlastnictví (nejen v historii, ale také v současnosti tzv. třetího světa – globálního Jihu). Jiná je i interpretace moderního významu slova commons. Začněme však od uzlového textu, známého i u nás. V roce 1968 v časopise Science vyšel článek biologa Garreta Hardina Tragedy of the Commons, překládaný u nás nejčastěji jako Tragédie obecní pastviny. Tento článek měl velký vliv na environmentální politiku, ovlivnil i koncepty rozvoje. Hlavní myšlenka je v tom, že narůstající lidstvo nemůže donekonečna využívat přírodní zdroje, což je jistě pravda. Hardin zde ale bohužel použil příměr commons – tradiční občiny, konkrétně obecní pastviny. Podle Hardina systém obecní pastviny vždy vyústí v tragédii – vypasenou a nepoužitelnou pastvinu, protože každý sleduje vlastní zájem na úkor celku a nechá na pastvině pást co nejvíce vlastního dobytka. Tento koncept (tragédie obecní pastviny) byl mnohokrát kritizován historiky, kulturními antropology i ekologickými ekonomy (aplikace zjednodušeného konceptu „homo economicus“ na lidské chování). Hardin sám se později omluvil za nevhodnou metaforu. Funkční commons, neboli občiny, nejsou totiž dostupné pro každého (free-for-all, open access). Naopak, jedná se o území, jehož využití bývá řízeno složitým zvykovým právem a cílem bývá jak environmentální udržitelnost území, tak sociální spravedlnost. Commons regulují práva využívání půdy (či lesů, pobřežních vod) nikoliv jako „zdroje“, ale jako dědictví od předků, které má být co nejlépe uchováno pro příští generace a co nejspravedlivěji rozděleno k využívání v současnosti. Fungující občina ovšem předpokládá fungující sociální kontrolu. Takové fungující občiny v minulosti popisuje např. J. M. Neesonová (Kniha Commoners: common right, enclosure and social change in England 1780-1820), v současné Indii o nich píše např. Vandana Shiva. Z výzkumu Neesonové vyplývá, že práva na samozásobitelské využití občiny (vč. pastvy, orby, sběru dřeva, proutí a plodů, lovu atd.) si regulovali na základě zvykového práva a demokratického rozhodování místní lidé sami. Commons je i dnes často živá a funkční forma vlastnictví v zemích globálního Jihu, fungující zároveň jako redistributivní mechanismus a pojistka pro jinak nemajetné jednotlivce i komunity, často zvenčí nedostatečně vnímaná a oceňovaná. Rehabilitace commons jako konceptu je důležitá i proto, že současná ekonomie středního proudu má tendenci půdu a přírodu vůbec zjednodušeně vnímat jak komoditu-zboží a Hardinův článek byl a je často interpretován jako apel na privatizaci přírodních zdrojů. Proti tomuto neoliberálnímu ekonomickému diskursu stojí heterodoxní myšlenkový proud, který v 19. století reprezentují např. Američan Henry George, Belgičan Silvio Gesell či Angličan John Ruskin (viz můj nedávný seriál o ekonomických disidentech v časopise Sedmá generace). Ti chápou přírodu a zejména půdu jako něco, na co má každý právo, protože bez ní nepřežije. George právo na půdu vnímá jako podstatu

28


svobody: kdo nemá přístup k půdě, je otrok ekonomického systému. Gesell hovoří o tom, že atomy půdy jsou v nás, že půda nás živí, ale potřebujeme ji i po smrti (pohřeb). John Ruskin se angažoval za zachování částí anglické přírody a krajiny v podobě nadace či „trustu“ ve veřejném zájmu. Anglický pojem in trust znamená, že nějaký majetek je spravován v zájmu někoho, přičemž u organizační formy Public Trust se jedná o správu majetku (či půdy, pozemku, nemovitost) ve veřejném zájmu – ovšem ne státem, ale spolkem, organizací, která má určitá zákonná pravidla a omezení (britská instituce National Trust, u jejíhož zrodu stál John Ruskin, vykupuje cenná území a nemovitosti a spravuje je ve veřejném zájmu). Zde je příbuznost s myšlenkou funkčních commons, které rovněž implicitně spravují půdu, resp. přírodu v intencích předků a v zájmu nejen současné, ale i budoucích generací. Ve dvacátem století takto chápe vztah člověka k přírodě např. Gándhí, jehož následovník Vinoba Bhave v Indii v 50. letech 20. stol. zahájil hnutí land gift, kterým se inspirovaly americké pozemkové spolky. Velký vliv na formování přemýšlení o commons měl dosud nedoceněný myslitel 20. století Ivan Illich (viz též můj seriál). Koncept commons se i pod jeho vlivem postupně rozšiřuje na atmosféru, radiové vlny, ulici, dělbu moci ve slumu, genetické zdroje, Internet atd. Pojem commons tak spojuje lidi odmítající převládající neoliberální diskurs, který zdůrazňuje privatizaci a komodifikaci uvedených „zdrojů“. Např. hnutí za obchodovatelné energetické kvóty (http:// www.teqs.net/) chce nahradit obchodovatelné emisní povolenky (které nepřímo dávají právo na znečišťování ovzduší velkým firmám) kvótami pro jednotlivé občany, protože ovzduší je commons – patří všem a všichni na něj mají určité právo. Traumatickou událostí v britské historii bylo tzv. ohrazování občin, enclosure of the commons. Toto uzavírání či ohrazování občin probíhalo od 14. do 19. století, mezi léty 1760-1870 bylo takto přes odpor místních lidí uzavřeno/privatizováno cca tři a půl milionů hektarů, čili asi šestina veškeré plochy Anglie. Jednalo se o mokřady, pole, pastviny i lesy (zákaz lovu a sběru plodin). Podrobně o tom píše např. Simon Fairlie v 7. čísle časopisu The Land (2009, viz www.tlio.org.uk). Podle něj mělo toto odříznutí místních lidí od jejich zdrojů nepeněžní obživy za následek nejen úpadek britského zemědělství a obrovskou koncentraci vlastnictví půdy, ale i nárůst levné pracovní síly, což zase umožnilo levný vývoz bavlněných látek a likvidaci místní produkce textilu v zemích, jako je Indie. Uzavírání občin se neobešlo bez silného odporu, který nikdy úplně neutichl, a v létech 1887, 1892 a 1908 vešly v Británii v platnost zákony, které dávají každému Britovi (s výjimkou občanů centrálního Londýna) právo na zahrádku (allotment) určité velikosti, kterou je jim obec povinna pronajmout za symbolický nájem tak, aby si mohl pěstovat vlastní potraviny. Jak shrnuje zvláštní číslo časopisu The Ecologist (červenec-srpen 1992), existuje silný myšlenkový proud, který rozšiřuje metaforu resp. proces uzavírání občin v Británii na proces tzv. rozvoje všeobecně, přičemž v tomto pojetí má „rozvoj“ spíše záporné znaménko. V této interpretaci stojí bohatství tzv. vyspělých zemí (globální Sever) na

29


koloniálním zestátnění a/nebo privatizaci území, které bylo dříve coby občina využíváno místními lidmi. Ti tak zchudli a byli nuceni začít pro kolonisty pracovat a nakupovat jejich zboží. Autoři, jako je katalánksý ekonom Joan Martinez-Alier, tak hovoří ve svých textech nikoliv o tragédii občiny, ale o tragédii uzavření (tragedy of enclosure), kdy jsou tzv. ekosystémoví lidé (ti, kdo jsou svým živobytím závislí v různé míře na místním ekosystému) proměněni na tzv. ekosystémové uprchlíky, žijící ve slumech. Vítězi v tomto procesu jsou jak země globálního Severu, tak místní elity ve třetím světě. Tento proces úzce souvisí s rozevíráním nůžek mezi chudými a bohatými, ale také s degradací přírodních zdrojů a omezováním tzv. potravinové bezpečnosti. Proces popsala již v 70. letech Susan George v knize How the Other Half Dies (Jak umírá druhá polovina) na příkladě etiopského pasteveckého kmene Afar, kterému byla vinou uzavření občiny (privatizace a převedení na plantáž) zamezena pastva v oblasti (údolí řeky), kam se uchylovali v období sucha. Následovala nadměrná pastva ve zbylých oblastech a posléze hladomor, který by mohl být při povrchním prozkoumání interpetován jako tragédie občiny (nadměrná pastva). V kontextu záboru části pastvin by se ale dal chápat spíše jako tragédie uzavření. Jako boj proti uzavírání občin můžeme chápat i boj amazonských Indiánů proti dobytkářským farmám a nadnárodním korporacím, které odlesňují jejich občinu – prales (v Peru dnes patří téměř tři čtvrtiny deštného pralesa nadnárodním korporacím díky vládním koncesím) či odpor místních obyvatel proti těžbě surovin ve státech východní Indie. Proces ohrazování občin tak stále pokračuje, pokračuje však i hnutí odporu proti němu.

30

9

Jak mohou skupiny a organizace fungovat lépe? 2

Poznámky k diskusi, kterou vedl Martin Large. S použitím textu Martina Large zpracovala Naďa Johanisová.


Martin Large působí mnoho let jako facilitátor, který pomáhá jednotlivcům i organizacím rozvíjet jejich potenciál. Na sezení, zaměřeném na participativní plánování, se Martin pokusil interaktivní formou vtáhnout účastníky do děje a donutit je přemýšlet o tom, co oni, resp. jejich organizace, chtějí docílit a jak se k tomuto cíli mohou co nejlépe přiblížit. V následujícím textu Martin stručně shrnul jakousi osnovu či základní body svého přístupu, svépomocný minimanuál sebezpytování organizace. Na úvod poznamenal, že jedním z otců této tradice (tedy tradice facilitace, participativního plánování atd.) byl i jistý Kurt Lewin, původem z Československa, odkud emigroval koncem 30. let do USA. Tam pak rozvíjel uvedené přístupy.

Dvě klíčové otázky, které je třeba si položit 1. Co chceme docílit? Jaká je naše mise, vize, hodnoty, cíle, strategické plány pro naši organizaci? Jak je obnovujeme-aktualizujeme? 2. Jak k těmto cílům směřujeme? Jak je naše organizace členěna, kdo dělá co, jak je to kontrolováno a koordinováno, jak a na základě čeho se rozhoduje, jaký je mandát vedení a jak se koordinuje vedení/management mezi sebou?

Průběh vlastního sezení 1. Počáteční shrnutí stavu: Jak v současné době vypadají body 1 a 2 (výše) ve vaší organizaci? Jaké zde jsou výzvy? 2. Analýza: Které z dosavadních metod a přístupů ve fungování organizace zachováte? Které opustíte? Jaká je motivace mezi vašimi zaměstnanci? Mezi vašimi dobrovolníky? Jak se vám daří být v kontaktu s místní komunitou? Jak přitahujete a motivujete nové členy? Jak dobře organizujete a facilitujete schůze? Atd. Prostý a přitom do hloubky promyšlený přístup, usnadňující sebeanalýzu a proměnu skupin směrem k větší motivaci a efektivnosti, je cvičení nazvané “Kritéria produktivní práce” (viz dále). Jedno špičkové newyorské hudební těleso (Orpheus Ensemble) za pomoci tohoto cvičení dokonce zjistilo, že dokáže dobře hrát bez dirigenta (jednotliví hráči se střídali po jednolivých hudebních dílech). Cvičení spočívá v sebehodnocení organizace podle následujících kritérií (a v následné snaze se jim přiblížit):

Šest kritérií produktivní práce 1. Prostor pro vlastní rozhodování. Lidé potřebují mít pocit, že jsou vlastními pány a že (až na výjimečné situace) mají prostor pro vlastní rozhodování. Na druhé straně pociťují jako problém, pokud mají tak rozsáhlý prostor, že vlastně nevědí, co mají dělat.

32


2. Příležitost stále se učit něco nového. Učení je základní lidská potřeba a aktivita. Učení je ale možné pouze tehdy, když lidé: a/ si nastaví cíle, které jsou pro ně rozumnou (tedy ne nezvladatelnou, ale zajímavou) výzvou b/dostanou včas zpětnou vazbu ohledně svých výsledků, která jim umožní své jednání/přístup korigovat. 3. Rozmanitost. Lidé potřebují mít rozmanitou práci, která jim umožní vyhnout se dvěma extrémům: nudě a vyčerpání. Potřebují uspokojivý rytmus práce, který jim posyktuje dostatečnou rozmanitost a rozumnou výzvu. 4. Vzájemná podpora a respekt. Lidé musí mít možnost v případě potřeby požádat své kolegy o pomoc a také cítit, že jsou respektováni. 5. Smyslupnost. Lidé potřebují vztahovat to, co dělají a co produkují, ke svému sociálnímu světu. Smysluplnost zahrnuje jak hodnotu, tak kvalitu produktu a také znalost/pochopení celkového produktu. Řada zaměstnání postrádá smysl, protože pracovníci vidí pouze maličkou část celého produktu a jeho smysl jim tak zůstává utajen. Smysluplnost má dvě dimenze: a) společenský užitek b) možnost vidět celkový produkt/výstup Daří-li se naplnit obě tyto dimenze současně, umožníme člověku vidět skutečné propojení mezi jeho každodenní prací a světem kolem něj. 6. Žádoucí budoucnost: Řečeno jednoduše, lidé potřebují práci, která pro ně samé ústí v žádoucí budoucnost. Taková žádoucí budoucnost nemusí nutně znamenat povýšení, znamená ale pracovní dráhu, která umožňuje trvalý osobní růst a zvyšování vlastních dovedností a schopností.

33

10

Pojetí práce a principy řízení v sociálních podnicích

2

Diskuzi vedla a zapsala Lenka Parkánová.


Sociální podnikání není mezi tématy seminářů Otevřený prostor nováčkem, přesto se ukázalo, že stále může být živnou půdou zajímavých debat. Tentokrát jsme podrobněji rozebírali právní formy sociálních podniků, které mimo jiné upravují rozdělení zisku, dále možnosti jejich financování či Evropskou iniciativu pro sociální podnikání, jenž slibuje podporu dalšího rozvoje sociálních podniků. Zajímavým bodem debaty se stala otázka chápání role člověka v podniku. V případě sociálního podniku je práce spíše potřebou a cestou lidské seberealizace, nikoliv obětí, kterou (v duchu nejčastěji užívaných definic ekonomie hlavního proudu) přinášíme za účelem zisku mzdy a nákupu statků a služeb. Vraťme se ale na začátek a řekněme si co nejstručněji, co sociální podnik je. Na té nejobecnější rovině můžeme sociální podnikání chápat jako aktivitu určitého subjektu založenou na myšlence dvojího či trojího přínosu, tedy ekonomického, sociálního a případně environmentálního. Tato činnost nevede k čistě finančnímu obohacení podnikajících. Byť se sociální podnik nazývá podnikem, nejde mu o maximalizaci ekonomického zisku, to není hlavní cíl jeho existence. Finanční stabilita je však pro sociální podnik zásadní. Případný účetní zisk využije sociální podnik pro svůj rozvoj, k naplnění cílů, pro které byl založen, nebo k podpoře dalších veřejně prospěšných aktivit. U některých forem sociálních podniků, například u družstev, lze zisk v určité míře mezi členy rozdělit. Rozdělování případného zisku mohou upravovat některé právní formy, šité přímo na míru konceptu sociálního podnikání. Známým příkladem jsou dvě britské právní formy podnikání, Community Interest Company (CIC) a Charitable Incorporated Organisation (CIO), které mají zákonem omezené možnosti rozdělováni zisku, tak zvaný asset lock. Asset lock navíc znamená, že ve chvíli zániku daného subjektu nemohou být peníze rozděleny podílníkům, ale měly by být převedeny na jinou neziskovou organizaci či sociální podnik. To, že samotná právní forma podniku definuje míru rozdělení zisku, může být výhodné pro potenciální partnery či dárce, kteří mají záruku, že finance či jiné formy podpory (dobrovolná pomoc, materiální pomoc) budou opravdu využity ve prospěch rozvoje podniku a naplnění jeho smyslu existence. Na druhou stranu je na místě podotknout, že otázka rozdělování zisku je minimálně v českém prostředí spíše hypotetická, protože sociální podniky v drtivé většině žádný zisk nemají. V praxi sociálního podnikání často nastává situace, kdy jedna (nebo více) ziskových aktivit financují ty aktivity, které jsou z hlediska zaměření sociálního podniku žádoucí, ale z nichž není dostatečný příjem. Například příjem inkasovaný za ubytovací služby financuje vzdělávací aktivity. Může také nastat situace, kdy vznikne složitější organizační struktura. Příkladem je Moštárna Hostětín v Bílých Karpatech. Hlavním cílem založení moštárny bylo motivovat místní ovocnáře k údržbě a rozvoji ovocných sadů a k zachování tradičních odrůd ovoce. Po organizační stránce je moštárna společností s ručením omezeným (s.r.o.) a jejími společníky (podílovými vlastníky) jsou čtyři neziskové organizace: Občanské sdružení Tradice Bílých Karpat, ZO ČSOP Veronica, ZO ČSOP Veronica a Nadace Veronica. V takovém případě nastává otázka, nakolik je sociálním podnikem celá soustava organizací (v tomto případě Moštárna a neziskové organizace, které ji vlastní), nebo jen subjekt (v tomto případě pouze Moštárna), který naplňuje výše zmíněný nekomerční cíl.

35


Další významnou charakteristikou mnoha sociálních podniků je snaha o demokratické řízení, například na základě principu jeden člen – jeden hlas. Právo spolurozhodovat se tedy neodvíjí od vlastněného množství kapitálu, ale od faktu, že zapojení do sociálního podniku dává jedinci možnost spolurozhodovat o dění v něm. Hodnoty vzájemné pomoci a sounáležitosti se prolínají konceptem sociálního podnikání a definují specifický přístup k lidské práci, zaměstnancům, členům, komunitě. Práce je v sociálním podniku chápána nejen jako zdroj výdělku, ale také jako možnost seberealizace a společenského začlenění. Namísto najímání levných a efektivních zaměstnanců jdou sociální podniky často cestou opačnou. Hledají vhodnou a plnohodnotnou práci pro své zaměstnance. S trochou nadsázky tak můžeme říct, že zaměstnanci, dobrovolníci a členové jsou namísto výrobního faktoru spíše jádrem sociálního podniku. V současné době nabírá sociální podnikání na popularitě a roste také politická vůle podporovat jeho rozvoj. Alespoň na evropské úrovni. V říjnu 2011 byla Evropskou komisí přijata Iniciativa pro sociální podnikání, anglicky Social Business Initiative. Informace o této Iniciativě jsou k dispozici na internetových stránkách Evropské komise (odkaz: http://ec.europa.eu/internal_market/social_business/). Akční plán navržený v tomto dokumentu zdůrazňuje tři témata: 1. Zlepšit přístup sociálních podniků k financování (Evropská komise bude zavádět nové formy finanční podpory sociálních podniků). 2. Zlepšit viditelnost sociálního podnikání. 3. Zlepšit právní prostředí pro sociální podnikání. Pozn. N. Johanisové při editaci: Tzv. asset lock, čili uzamčení aktiv, si může ve svých dokumentech pro svou činnost stanovit i organizace, která má jinou právní formu, než zmíněné CIC a CIO.

36

11

Privatizace vodárenství v ČR

2

Záznam z diskuze, kterou vedl a zapsal Jiří Čáslavka.


V rámci atomizace vodního hospodářství u nás, která byla důsledkem převodů majetku státu na obce na začátku devadesátých let, došlo k neprůhlednému nastavení vlastnických práv a provozovatelských smluv, které stále provází celá řada nejasností. Proces privatizace státních podniků v letech 1993-1994 byl popsán v analýze Transparency International, která sloužila jako podklad pro tuto debate (viz www.transparency.cz/ doc/TIC_vodarenstvi_cz.pdf). Provozní modely jsou často nastaveny tak, že znevýhodňují veřejného vlastníka infrastruktury. Nejsou transparentní z hlediska stanovení cen ani zisku a nemotivují soukromé provozovatele zvyšovat efektivnost. Provozním společnostem jsou často uznávány veškeré náklady spojené s provozem infrastruktury a zisk těchto společností je obvykle kalkulován přirážkou k těmto nákladům. Provozní smlouvy byly často uzavřeny na příliš dlouhá období (někdy přesahující 25 let), což přispívá k monopolnímu postavení těchto společností a zaručuje jejich provozovatelům nadstandardní podmínky. Náklady zpravidla zůstávají vlastníkům infrastruktury, tj. městům a obcím, zatímco zisky soukromníkům. Veřejné investice do infrastruktury se de facto přeměňují v nepřímou podporu soukromého provozovatele a tato skutečnost vedla i k pozastavení čerpání ze strukturálních fondů EU. Náklady na modernizaci infrastruktury jsou tak zpravidla přenášeny nejen na spotřebitele, ale i na daňové poplatníky. Na konci 90. let se mohl záměr privatizovat vodárny jevit jako správný krok. Převládal totiž názor, že drahé a potřebné investice do odvětví se podaří částečně pokrýt zapojením soukromého sektoru. Realita privatizačních kauz však jednoznačně prokázala, že opak je pravdou. • Do smluv mezi městy či vodárnami a provozovatelem nebyla zahrnuta kritéria provozování, sankce za neúměrný růst provozních nákladů a za nesplnění slibů pouze inflačního růstu cen vodného a stočného. • Nebyl do nich zapracován mechanismus participace veřejného sektoru na zisku z provozování ani princip participace veřejného sektoru na růstu zisku z důvodu zvyšování produktivity provozování v důsledku výstavby nové vodárenské infrastruktury, kterou města financují. • Pokud města vybudují novou vodárenskou infrastrukturu, musí ji k provozování pronajmout stávajícímu provozovateli, protože jinou možnost vlastně nemají. • Veřejný sektor se financování rozvoje vodárenské infrastruktury privatizací vodáren nezbavil. Privatizací vodního hospodářství však přichází nejen o zdroje z výdělečné provozní činnosti, ale i o možnost čerpat finance z EU.

38


Program semináře Otevřený prostor: Mít či sdílet? (2012) Čtvrtek 2. února 09 00-11 00 Společná příprava programu. 11 30-13 00 Pozemkové spolky a land trusty: srovnání (Jan Moravec, Martin Large) Participativní rozpočet (Tomáš Vokoun) 15 00-16 30 Mít či sdílet: Autonapůl (Stanislav Kutáček) Demokratická participace (Martin Large) 17 00-18 30 Nashova rovnováha, vězňovo dilema, Elinor Ostrom (Martin Másílko) Pátek 3. února 0900-10 30 Problém nedostatečné transparence vlastnictví: Debata de Soto-Stiglitz (J. Čáslavka) Právo na průchod krajinou (Jan Moravec) 10 50-12 10 Právo na průchod krajinou (Jan Moravec) Zaměstnanecká participace (Tomáš Vokoun) 13 15 Výlet do Hejnic a lázní Libverda Sobota 4. února 09 00-10 30 Obrana obecní pastviny (Naďa Johanisová) Sdílení na internetu (Eliška Balharová) 11 00-12 30 Jak mohou skupiny a organizace fungovat lépe? (Martin Large) 15 00-16 30 Pojetí práce a principy řízení v sociálních podnicích (Lenka Parkánová) Nový projekt: European Transition Communiversity (Martin Large) 17 00-18 30 Privatizace vodárenství v ČR (Jiří Čáslavka) Globální dluhová krize (Martin Másílko) 20 00 Závěrečné zhodnocení semináře a rozloučení

39


Seznam účastníků

Příjmení

40

Jméno

E-mail

Balharová

Eliška

[email protected]

Čáslavka

Jiří

[email protected]

Fiala

Zbyněk

[email protected]

Francová

Petra

[email protected]

Hadač

Emil

[email protected]

Johanisová

Naďa

[email protected]

Juchelka

Václav

[email protected]

Kerouš

Miroslav

[email protected]

Kutáček

Stanislav

[email protected]

Large

Martin

[email protected]

Másílko

Martin

[email protected]

Moravec

Jan

[email protected]

Palata

Michal

[email protected]

Parkánová

Lenka

[email protected]

Prejdová

Tereza

[email protected]

Šabata

Jan

[email protected]

Tišer

Přemysl

[email protected]

Vokoun

Tomáš

[email protected]

Kontakty na pořadatele: Seminář Otevřený prostor: Mít či sdílet? pořádal Trast pro ekonomiku a společnost a Centrum pro otázky životního prostředí UK ve spolupráci s Ekumenickou akademií Praha a s Pražským institutem pro globální politiku – Glopolisem. Spolupořadatelem byla Fakulta sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně. Trast pro ekonomiku a společnost Dvořákova 13, 602 00, Brno tel.: +420 542 213 374, fax: +420 542 213 373, e-mail: [email protected] http://www.thinktank.cz/ Centrum pro otázky životního prostředí UK José Martího 407/2, 162 00 Praha 6 tel. +420 220 199 460, fax. +420 220 199 462, e-mail: [email protected] www.czp.cuni.cz Ekumenická akademie Praha Na Míčánkách 1, 101 00 Praha 10 – Vršovice tel. + 420 272 737 077, fax: 272 737 077, e-mail: [email protected] www.ekumakad.cz Glopolis Soukenická 1189/23, 110 00 Praha 1 – Nové Město tel. +420 272 661 132, +420 272 661 133, e-mail: [email protected] www.glopolis.org, Glopolis

Poděkování za finanční podporu: Seminář proběhl a tento dokument vznikl s finanční podporou Evropské Unie a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR. Obsah tohoto dokumentu je plně v zodpovědnosti příjemce grantu a nelze jej v žádném případě považovat za oficiální stanovisko Evropské Unie a Ministerstva zahraničních věcí ČR.

ISBN 978-80-904148-9-1

Sborník ze semináře Otevřený prostor 2012: Mít či sdílet? Editoři: Naďa Johanisová, Stanislav Kutáček, Nikola Marková, Lenka Parkánová Recenzovala: Lenka Sobotová Grafická úprava, sazba: Kateřina Pařízková || 1. vydání, 2012. Náklad 200 výtisků.

Tisk: POINT CZ, s.r.o. Autory fotografií jsou účastníci semináře. Fotografie na titulní straně: http://www.theenvironmentalblog.org/. OTEVŘENÝ PROSTOR 12 Sborník ze semináře Oldřichov v Hájích 1. 2. – 5. 2. 2012 Mít či sdílet?

Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivs 3.0 Czech Republic.

http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/

2012 Trast pro ekonomiku a společnost Editoři: Naďa Johanisová, Stanislav Kutáček, Nikola Marková, Lenka Parkánová Recenzovala: Lenka Sobotová,

Recommend Documents